Za tajemstvími kraje pod Kozákovem (Malý kousek z připravované publikace) – autor Ladislav Šourek
Potok Radostná přitéká od Kozákova přes ves Loktuše. První zmínka o této vsi je z doby kolem roku 1320, kdy patřila k Rotštejnu, později přešla do majetku Hrubé Skály. Říká se, že Loktuše má svůj název od toho, že se ve zdejších kopcích nedalo s ničím jezdit, a proto se muselo všechno nosit na zádech v plachtě - loktuši. Podle profesora Ant. Profouse toto místní jméno vzniklo ze staročeského "loktušě" - loktuše, plachta, roucho. To je možné potvrdit a doplnit údajem z Etymologického slovníku jazyka českého, kde se uvádí: „Loktuše" - původně přikrývka, velký šátek na hlavu, což pochází z dolnoněmeckého Lakentuch - plachta. Slovo se postupně měnilo až k tvaru loktuše a přešlo i do polštiny a litevštiny.1) Původ jména vsi a jeho význam tedy známe: možná je to malá památka na německé kolonisty z doby posledních Přemyslovců. ___________________________________________________________________ Přejdeme Loktuše a nad vsí se na okraji lesa dostaneme do klínovitého, ve spodní části rozšířeného údolí, kterým vede vzhůru dnes již málo používaná cesta. V polovině délky údolí uvidíme vpravo ve svahu červenou roubenku č.p. 40, kterou nyní vlastní rodina Krnošových. U horního konce údolíčka se terén lomí a stává se méně prudkým. Napravo i nalevo od potůčku, který zde tvoří osu údolí, uvidíme v zemi mělké jámy. Na levé straně jsou dvě, ta vzdálenější je podstatně větší než ostatní. Její plocha je asi dva ary, hloubka asi 4-5 m a její břeh je směrem do údolí prokopán příkopem. Na první pohled se zdá, že to byla nádrž na vodu. Chybí tady však nějaké koryto na přívod vody z potoka: Vody po dešti, která se i dnes tady shromažďuje, není příliš a je nepravidelná. Ve svahu pod touto jámou
jsou
vidět
terénní
vlny,
pravděpodobně se jedná o zarostlé a sesuté vyvážky vykopaného materiálu. Příkop zřejmě sloužil pro vyvážení horniny, případně k odvodu vody. To co tady vidíme, je pozůstatek po
1
) Holub , Kopečný: Etymologický sloník jazyka českého, str. 209
starém dolování, kdy byl tento způsob běžný a používal se bez ohledu na druh dobývaného materiálu. (Obdobná jáma je u Prackova, v místě, kde se turistická stezka (červená značka) jdoucí po vrstevnici od "Měsíčního údolí" blíží ke vsi. Další jsem viděl u Splzova, Jesenného i Pelešan ) Souměrně k potoku a šikmo ve svahu se nacházejí dvě menší jámy. Od té vpravo od potoka vede šikmo dolů k Pustinám cesta, ale vzhledem k tomu, že je výše ve svahu, nehodí se pro přístup k červené roubence..Protože se lidé v těchto místech mnohokrát v historii pokoušeli těžit různé nerosty, říká se tady v Havírně. Nejvýrazněji se zde dolování zapsalo v druhé polovině 19. století. O tom ale až později, nejprve malinko nahlédneme do historie.. __________________________________________________________________
Dobývání nerostů v úbočí Kozákova má starou tradici. Předpokládá se, že již za Jana Lucemburského se tady dobývalo zlato.2) Zajímavý údaj je v článečku „Něco o Kozákově“ Josefa Najmana z Lestkova.3) Cituji: „Kronikář Hájek zaznamenal, že Karel IV dal otevříti lomy na Horách Kozákovských, a že tam nalezeny byly jaspisy velmi tvrdé a velmi hluboko. Zasypaný lom jaspisový nad chalupou Kudrnáčovou byl dávno znám. Nedávno tu byla objevená jaspisová štola, o které nikdo nevěděl. Majitel hospodářství hledal nad stavením prameny , ze kterých by mohl vésti vodu do domu. Přišel na vlhké místo a po něm se dostal do štoly 1 ½ metru vysoké a 1 metr široké. Délka její není dosud známa. Bude tu ještě asi hojně jaspisu, neboť lom byl opuštěn spíše proto, že kámen nenalézal odbytu, než že byl vyčerpán“. Jaspisová štola - zbytek z ní je možné spatřit v polozasypaném korytě asi deset metrů nad zákrutou cesty vedoucí od vesničky Kozákov úbočím hory Kozákova ke Vzdychánku poblíž stavení č.p. 27, ve kterém kdysi také žili Kudrnáčovi. Přestože štola asi patří majetkem k tomuto stavení, v článku zmíněná „chalupa Kudrnáčova“ je zřejmě č.p. 2, které je asi o 200 m. níž. Stavení bylo časem několikrát přestavěno, ale rod Kudrnáčů v něm žije dodnes. Jeho současný majitel, samozřejmě jménem Kudrnáč,
2
zavzpomínal, jak do štoly v klukovských letech
) Mnoho údajú o dolování v Kozákově je v Topografické mineralogii Čech Josefa Kratochvíla. Podle mého názoru je v nich ale spousta chyb. 3 )Josef Najman OJKT snad ročník 1927/28 č.6 str. 91. Něco o Kozákově
s kamarády lezl.. Podle jeho vyprávění je dlouhá asi 50 metrů a končí jezírkem. Upozornil též na mělký dolík poněkud výše ve svahu, kde je pravděpodobně zbytek další štoly. Novější zpráva říká: „Již v květnu roku 1629 byly na Kozákově v lese Javorníku ( což je tady les od Radostné až k Prackovu) otevřeny čtyři doly: Šesti havířů, Svatého Albrechta, Svatého Jakuba a Svatého Filipa. Ale již v říjnu toho roku byly uzavřeny“. Počátkem září nebo října roku 1776 obdržel císař (zřejmě se jednalo o Josefa II, spoluvladaře Marie Terezie –pozn L.Š.) list bez data, v němž František Náhlovský, mlynář poddubecký, jako nejponíženější vazal mu oznamoval, že se nalézá na hoře Kozákově místo, jež přinese bohaté požehnání zlata a stříbra. Naleziště bylo tehdy prozkoumáno, ale vzorky hornin byly pouze kyzy nebo nepatrné množství drahého kovu, a proto bylo pátrání zastaveno. Přes tento verdikt pokračoval v pátrání Jan Źidův (Schiedof) z Klokočí. „ I smluvil se s člověkem známým z Kozákova, jenž prý uměl hledati virgulí. Chodili spolu po Kozákově, až tu konečně na jednom místě proutek se hnul. Počali tu kopati a kopali na kolik loket zhloubi, až něco našli.“…a J.Židův se s tím potom vydal do Vídně……………Podrobnosti o celé věci najdeme v článku J.V.Śimáka4), je tam i popis cesty, kudy J. Židův s komisí v listopadu 1780 k nalezišti šel. S trochou fantazie můžeme připustit, že došli do Havírny. Nevíme, v které době tady také zkoušel štěstí sedlák Kvapil: „Pyrit v šedém slínu nalezl sedlák Kvapil, při pokusném kutání na tzv. Zlatém dole ve vrchu Radostná u stejnojmenného mlejna.“ Dalším z podnikatelů, kteří zde pokoušeli štěstí, byl i sedlák a starosta Václav Janus z Tatobit. Podařilo se nám půjčit si jejich rodovou kroniku a některé části z ní zde uvedeme. Rod Janusů odvozuje svůj původ od Italů, Vlachů, kteří do Čech kdysi přišli, aby na Kozákově a v jeho blízkosti dolovali a brousili drahé kameny. Z té doby se nám zachovala také řada italských, dnes počeštěných jmen: Pietro - Pitro, Konejl, Kendík. Janus je jméno starodávného římského boha. Byl to bůh městské brány /ianua/, bůh vchodu a východu a bůh počátku, je s ním spojován i měsíc ianuarius /leden/ - první měsíc po slunovratu.5) Podle kroniky se Vlachové nejprve usadili v Železném .Brodě - "Na Šlejfírně". Později pro různé neshody s městem odtud odešli. V lesích pod Vyskří založili novou osadu jménem Casa nuova - nový dům - z toho vznikl její dnešní název Kacanovy. Postupně se odtud zase rozcházeli, ale stejně zůstávali v okolí Kozákova. Rod Janusů se usadil v Tatobitech. Nás 4
) J.V.Šimák, Zlato a stříbro na Kozákově, OJKT (snad ročník) 1923/24, str.140. Podrobněji v archivu ministerstva vnitra v Praze, odd. báňské 5 – 288/5 5
) Encyklopedie Antiky/Academia 1974 : heslo Ianus, str. 260
nejvíce zajímá Václav Janus, který žil v druhé polovině 19. století a byl v Tatobitech starostou. Jeho vnuk, pan Jaromír Janus, který prožil poslední roky v Turnově na sídlišti u nádraží, v kronice o dolování v Havírně napsal: "Václav Janus, tatobitský starosta, měl za ženu Ludmilu Válkovou z Libuně a oddával je asi roku 1870 "libuňský jemnostpán Antonín Marek". Nevěsta byla z bohaté rodiny a do manželství přinesla značné věno. V té době se v Tatobitech dobýval vápenec a pálilo vápno. Protože se vápenec dobýval povrchovým způsobem
-
docházelo občas k závalům a při jednom tehdy zahynulo několik lidí - nechtěli
mnozí v lomě pracovat. Navíc ložisko vápence bylo již vybráno, a proto se starosta Janus snažil lidem opatřit práci dolováním uhlí na Kozákově. Rozhodl se tehdy na radu inženýrů z Prahy a z Kladna, že se pokusí odhalit nitro Kozákova, zdali tam není uhlí. Protože
v závalu u Tatobit přišlo
mnoho lidí o život, musel zde jít Václav Janus do země štolou, nikoliv povrchovým způsobem. Na tehdejší dobu to byla práce obtížná, vysekat dlouhou chodbu – štolu ve skále a pak dolů pod skálu kde se hledalo uhli Dle vyprávění tam uhlí nebylo, jen žíly azbestu. Snad inženýři podváděli, občas nastrčili kousky uhlí,
když chtěl Janus
přestat. Kozákovské uhlí nehořelo, jen ohořelo a nakonec spodní voda zaplavila pobočné štoly a udělala konec dolování. Janus, aby finančně vydržel, vzal si za pomocníka rolníka Valkouna z Konic. (Janus doloval se švagrem Válkem, Podle studie Josefa Soukupa (viz dále) se Valkoun objevil až později v době za dolování Vlčků - Pozn. L.Š.) Ale oba se dožili zkrachováni Oba obětovali majetky na průzkum v Kozákově. Babička, matka šesti žijících dětí, chtěla tyto ze zoufalství naházet do šachty a sama tam také skočit. Proto nechal děda vstup do šachty zaházet…….“ Ovšem život Václava Januse pokračoval a o tom se píše o kus dál: "A tak, abych došel k závěru a konci Janusových jako rolníků. Po třetím vyhoření... (Statek Janusů ještě před počátkem dolování dvakrát vyhořel a snad i to bylo důvodem pro V. Januse, aby se pokusil vydělat nějaké peníze, což se nepovedlo. - pozn. L. Š.) a skončení smutného dolování na Kozákově byl již děda tak zadlužen, že musel opustit svůj rodný krov, který tehdy koupila obec. Domovní stavení pronajala nájemníkům a bývalý krám, kde se děda po odprodeji polí a lesů pokoušel udržet stavení ještě jako obchodník smíšeným zbožím, sloužil obecnímu výboru ke
schůzím a jako knihovna. Ze stodoly přestavěla obec hasičské skladiště a několik bytů pro chudé. Když děda se ženou a šesti dětmi nemohl obstát ani v samotné chalupě, musel ji prodat obci. Postavil si tehdy na dluh malý rodinný domek - Na strži. Materiál měl z bývalé dřevěné fary. Tam měl dále krámek a mimo to vyráběl různé věci ze dřeva. Čas od času chodil po Kozákové, kde sbíral zbylé polodrahokamy a z nich stavěl hrady Českého ráje Trosky, Kost a jiné. S těmito pak chodil do Turnova, Sedmihorek, Rovenska, Lomnice a Brodu a Semil, kde je prodával. Tak tedy skončil rod Janusů ". _______________________________________________________________ Ve druhé světové válce, kdy se hledaly kryty proti náletům, se občané Loktuš, Pustiny, Kozákova a Lestkova rozhodli hledat zasypaný vchod do štoly. Pan František Mlejnek z Vesce č.p. 30, učitel a kronikář, autor nesčetného množství článků a článečků s místní historickou tématikou, mi k tomu napsal: „ Nakonec si někdo vzpomněl na mého starého dědečka , Petra Mlejnka z Loktuš č.p. 25, kterému tehdy bylo 82 let (nar. 1863). Ten poměrně přesně označil místo, kde skutečně záhy nalezli vchod do kozákovské Havírny. Byl jsem při tom - bylo mi tehdy 19 let - kdy se vchod otevřel a když první odvážlivci na neckách pluli po zatopené chodbě do nitra. Bylo tam tehdy ohromné množství lidí, nejenom z Loktuš. Sám jsem byl mezi prvními , kdo se do chodby a na hluboké šachty mohl podívat. Jen až voda trochu opadla. Vchod lidé odhalili, štolu vyčistili a učinili přístupnou a použitelnou i proti náletům Můj děda ve stáří často vyprávěl, jak v době, kdy byl ještě malým děckem, chodíval sem k havířům nahoru pod úpatí Kozákova a zvědavě se díval, jak z podzemí vyvážejí na dřevěných kolečkách kamení a chudé uhlí. Tvrdil, že někdy nosíval havířům i jídlo a nějaké pití z hospody u Mlejnků v č.p. 1.“ Po pravé straně ve svahu nad štolou uvidíme červenou roubenou chalupu č. 40, o které jsme již mluvili. Někdy se jí říká "Pelcova ševcárna" (bývalý majitel Pelc byl švec). Dle jiného názoru se chalupa nazývá "Pelcova kovárna", protože se tu prý při dolování opravovalo havířům nářadí. Pelcové byli dva - Josef a Jindřich - a právě Josef byl podle názoru dalšího pana Mlejnka z Loktuše čp. 1 (zvaného Šenkýř podle hospody, která v č.p. 1 byla.)
znovu
objevitelem zasypané štoly. Také tento pan Mlejnek tvrdí, že byl odkrývání štoly osobně přítomen. Vyberte si.
________________________________________________________________
V rodinném archivu Kudrnáčových z Kozákova č. 2 se dochovala listina z první poloviny 19. století nazvaná "VYJÁDŘENÍ OBČANŮ KOZÁKOVSKÝCH STRAN JANA ŠÍRKA, BÝVALÉHO MLYNÁŘE V KOZÁKOVĚ". V ní je též zmínka o zbořeném "havířském domku č. 25 v Kozákově, který byl vystavěn na pozemku č. 10 od Loktuše“. Nepodařilo se zjistit, zda dnešní domek č. 25 je postaven na jeho místě. Pravděpodobné to je. Samotný fakt, že zde nějaký "havířský" domek v této době byl, potvrzuje, že se v těchto místech dolovalo dávno před Janusem. Podle studie Josefa Soukupa st. z Jičína 6) nebyl Václav Janus první, kdo v Havírně doloval a Havírna též nebyla jediným místem v okolí, kde se o to lidé v novější době pokoušeli. Autor cituje vyprávění Václava Mlejnka z Loktuš č.p. 5 (nar. 1846) , který pracoval na kutacích pracech pod Kozákovem jako dělník u většiny podnikatelů. za Prajze či Bavora (nějakého Němce ), který zde byl asi v letech 1856 – 1866, Januse (od 1869), Vlčka a Valkouna. Před Prajzem tady doloval nějaký Vlach (Ital),
ale o něm Mlejnek slyšel jen
vypravovat. O Prajzovi Mlejnek vypravoval: „Prajz vedl náklad (financoval) a když jednou štajgr s výplatou utekl, přestalo se dolovat. Prolámána byla štola ve skále asi 66 sáhů dlouhá. (tj. asi 125 m. Vídeňský sáh = 1,8965 m.) Pak kutali Janus s Válkem.“ Josef Soukup cituje Annu Válkovou (nar. 1848), která vypravovala, jak její manžel František Válek a švagr Václav Janus z Tatobit hledali na jihozápadním svahu Kozákova uhlí a též se zmiňuje o nějakém Vlachovi Sama se byla ve štole podívat a viděla, jak na konci chodby dělníci hloubí šachtu, ve které bylo několik slabých uhelných žil. Nakonec do ní ale vniklo tolik vody, že ji nestačili čerpat a to byl konec dolování. Její vyprávění končí slovy: „ Válek tam prokutal svou polovinu statku a Janus - býval starostou v Tatobitech - přišel tím o celý svůj statek.“ Po jejich krachu se ujali díla Vlčkové ze Strašecí u Kladna, kde měli obchod s ořechy a hrnčířským nádobím. S nimi byl ve
6
) Josef Soukup st. Jičín : Hledání uhlí v našich krajích. Výtah ze studie je uveřejněný v OJKT č.5-6 , 1934 , str. 82. Celá práce je podstatně obsažnější., ale nevím kde ji sehnat.
spolku Fr. Kludský z Dříně u Kladna, který se také pokoušel dobývat železnou rudu na Vrátě 7
). Společnost kolem Vlčků zřejmě kopala hlubší šachtu poblíž vchodu do štoly. Podle
vyprávění Václava Mlejnka: „Šachtice se prohlubovala, přišlo se v ní na známky uhlí…… ode dna šachtice asi 29 sáhů (55 m) hluboké hnali Vlčkové štolu po uhelné vrstvě k jihu , asi 13-14 sáhů.“ Teprve s Vlčky se (podle V.Mlejnka) spojil Valkoun z Konic. Mlejnek uvádí, že byl vyslán Vlčkem, kterému již docházely peníze,
na Konice za Valkounem s nabídkou, že
pokud vloží do podniku 10 000 zlatých, vezmou jej do spolku. Valkoun, který tehdy prodal hruboskalskému panství svůj statek na Konicích (údajně za 40 000 tis. zlatých ??) a byl tedy při penězích, na to přistoupil. Bohužel to bylo v době, kdy horníci již sice uhlí objevili, ale pro nedostatek peněz nebylo ve štole roubení a: „ Nežli Valkoun na Kozákov přišel, asi 4 – 5 sáhů nevyroubených spadlo. Ostatní se sevřelo a místo kde bylo uhlí se stalo nepřístupným. Valkoun už viděl uhlí jen málo.8) Z Kladna povolaný „bergmistr“ všecko proměřil, určil kam uhelná vrstva směřuje. Příjde- li se na uhlí, že neví. Ale na uhlí se již v těch místech nepřišlo“. __________________________________________________________
Pomineme-li návštěvy různých zvědavců, další důkladnější návštěvu ve štole uskutečnili až v roce 1973 členové turnovského Amatérského filmového studia společně s Bozkovskými jeskyňáři. Tehdy odkryli její zasypaný vchod a pokusili se odhalit její tajemství. O celé akci natočili film nazvaný „ Tajemství hory“. Co ve štole viděli a zažili, popsali v článku, který vyšel v roce 1993 v Pojizerských listech9): „ Geolog a speleolog Jiří Hýsek z Bozkova Janusovu štolu
tenkrát
( v roce 1973)
podrobně zmapoval, takže víme, že od vchodu až po umělý zával měří 133 metrů. Na jedenadvacátém metru od vchodu je po pravé straně šachta hluboká 42.5 m. k hladině vody , na 130 metru je po levé straně druhá šachta zcela zaplněná vodou, která je hluboká 18 metrů. Štola mírně stoupá a zatáčí v úhlu 20 stupňů doleva. Dvě 7
) Okresní státní archiv Semily – Žádost Fr. Kludského o povolení ke kutání na Vrátě. (r. 1876) ) Podle studie Josefa Soukupa doloval Valkoun v roce 1875 v Liščích kotcích (?), 1884 -5 ve Veselí, 1876 v Holenicích,
8
v roce1895 na několika místech na Dolech (Chutnovka) a v roce 1896 nebo 1897 na Všeni. 9
) Luboš Klikar: Tajemství hory . Pojizerské listy a Český ráj. 21.dubna 1993. V samotném článku, který má značně romantické pojetí, je spousta nepřesností a zkreslených údajů.
třetiny její délky jsou vytesány v pískovci s příměsemi oxydů železa, v poslední třetině jsou pískovité jílovce, jimiž silně prosakuje voda.“ Další účastník tehdejší akce, Ivo Šrajer z Turnova, v článku vzpomíná: „Slyšeli jsme také od pamětníků, že na konci druhé světové války Němci do štoly tarabili jakási zavazadla. Dokonce se spekulovalo, že pan Pelc žil dlouhá léta po válce s Němkou , která nebyla odsunuta, aby mohla hlídat cosi co bylo uloženo ve štole. Hodně jsme proto přemýšleli o účelu závalu na 133 metru štoly. Pamatuji se, že v jeho spodní části byla betonová deska, jen nahoře u stropu byl úzký průhled, takže víme , že štola pokračuje někam dál…..“ Podle některých názorů byla štola za závalem nějak propojena s Pelcovou chalupou. Slyšel jsem vypravovat místního pamětníka o tom, jak v mládí chodili do štoly a topili si tam oheň. Kouř prý prostupoval terénem ze štoly až do sklípku u Krnošovy (před tím Pelcovy) roubenky č.p. 40. Mluví se též o otvoru, kterým v době kdy se zde opravovalo havířům nářadí, je ze sklípku házeli dolů do štoly. __________________________________________________________________
Naposledy se vrátíme k vyprávění V. Mlejnka: „Vlček s Valkounem zkoušeli vrtati jinde - dole pod Havírnou - ale nebyli už na výchozích. Uhlí jde pod bažiny, k východu. Kopali širokou šachtu asi 200 kroků pod Havírnou na pozemku tehdy Hejdukově, teď Pelcově. Šachta byla už 64 sáhy nejprve pískovcem a pak tvrdou opukou. Ale na uhlí se nepřišlo. Valkoun v ní prodoloval peníze za svůj statek, který prodal hruboskalským pánům. Šachta pak byla zaházena.“ Díváme- li
se od
ústí
štoly
v Havírně směrem dolů k Loktuším, vidíme v levém úbočí rokle vyvážky ze štoly, které se táhnou do vzdálenosti asi 60-80 metrů. O nějakých 20-30 metrů dál a poněkud výše najdeme zmiňovanou šachtu z Mlejnkova vyprávění. Ve svahu je tam malá plošinka, „utopená“ pod jeho vrcholem, kde na nás šachta blýská vodním zrcátkem zatopeného ústí. Celý prostor okolo je umělého původu a vznikl odtěžením svrchní měkké části terénu. Teprve potom bylo možné budovat normální šachtu. Již tato přípravná práce představovala přemístit odhadem asi 200 – 300 m3 materiálu. Celý svah k potoku je pokryt vyvážkami.
Hlouběji v šachtě se jednalo převážně o tvrdé pískovce zbarvené množstvím obsaženého železa. Proč tady kopali, se můžeme jen domýšlet. Na jaře 2008 jsem se tady byl několikrát podívat. Zaujal mě zajímavý a od okolí odlišný porost na vyvážkách. Celý prostor byl tehdy pokryt desítkami trsů pažitky – šnytlíku - v této jarní době ještě netísněných všudypřítomnými kopřivami. Ty teprve vyrážely a byly zhruba stejně vysoké jako pažitka. Sešel jsem od šachty do údolíčka a pokračoval po potoce dolů. Potok, potůček, stružka, kde není příliš vody ani na jaře. O dalších, řekněme, asi padesát metrů níže se údolíčko rozšiřuje, vyrovnává, prostor kolem potůčku je zabahněný. Celá plocha má oválný tvar. Ven z ní vytéká docela slušný proud, podstatně větší nežli přítok od Havírny. Zajímavé je, že sem žádné jiné přítoky nejsou. Pokusíme – li se odhadnout výškový rozdíl mezi tímto místem a štolou v Havírně, dostaneme se asi kus nad hladinu v hlubší šachtě. Tohle místo jsem znovu navštívil koncem léta 2008. Potůček byl vyschlý až do Loktuš. Nikde ani kapka. Další zasypaná šachta je asi o 10 –15 metrů níže pod tímto zabahněným prostorem, ale tentokrát na druhém – pravém břehu. Její ústí nízko nad úrovní potoka je zarostlé náletovými dřevinami a lemuje je malý límeček vytěženého materiálu.
Nerozumím tomu,
vždyť do ní musela prosakovat voda ze sousedního potoka. Možná právě proto se s ní brzy skončilo – potvrzuje nám to také nevelká vyvážka v sousedství. Kdo tady zkoušel štěstí, není mi známo. Na pohled vypadá stejně stará jako ta ve svahu. Co když si Valkoun s Vlčkem představovali, že se z některé šachty dostanou ze spodní strany k uhlí do zasypané Havírny a zároveń ji odvodní. Museli by ještě v podzemí prokopat dlouhou štolu směrem k Loktuši ,aby získali spád z nitra země.
___________________________________________________________________
Objem vyvezeného materiálu ze štoly a šachet v Havírně je možné odhadnou na 600 – 800 m3. Objem přemístěné horniny při kopání další šachty pod Havírnou je možné odhadnout na více jak 500 m3. Uvědomíme-li si primitivní podmínky a vzdálenost na jakou se každý kousek materiálu musel přemístit, byla to nepředstavitelně obrovská práce. Přesto se nikdo z podnikatelů nedočkal zasloužené odměny. Je otázkou, jak by to vše vypadalo dál, kdyby se skutečně v Havírně podařilo uhlí těžit. V té době již nedaleko existovala železniční trať a do kraje se vozilo uhlí vlakem ze snadněji dostupných ložisek. Kozákovská Havírna s nepříliš kvalitním uhlím v této konkurenci mohla těžko obstát. S rozvojem železnice se uhlí stalo postupně celkem běžnou a dostupnou
surovinou i pro různé drobné podnikatele.
Vápeník Habuštál v Helkovicích již kolem roku 1870 přestal pálit vápenec „koháty“ (pařezy) a začal je pálit s uhlím, které se vozilo drahou ze Svatońovic do Horky u St. Paky a odtud je vozil koňmi do Helkovic. Zřejmě se mu to vyplatilo. Vypráví se, že ve štole uhlí nebylo a že je Janusovi do dolu podstrkávali zaměstnanci, protože měli strach, že příjdou o slušně placenou práci. Oproti tomu stojí tvrzení celé řady lidí, kteří údajně uhlí viděli. Podle vyjádření mineraloga dr. Tomáše Řídkošila z muzea Českého ráje v Turnově se v Havírně vyskytuje ve velmi malém množství hnědé uhlí. V některých případech se také mohlo jednat o permské lupky, které je možné nalézt u domku v Havírně, kde tvoří podklad lesíka. Tomuto odpovídá i zmínka v Janusově kronice o „azbestu“ v dole a o tom, že „kozákovské uhlí nehořelo, jen ohořelo“. Stopy po kopání je možné také nalézt na protější straně potoka, odkud panská (Aehrenthálská) cihelna v Turnově odvážela jílovitý lupek na nějaké pokusy. Vypráví se, že tady
Vojtěch Frič hledal otisky
listů. Literatura o lupku, kterého je řada druhů, uvádí: lupek je vrstevnatý jílovec - usazená hornina - jehož podstatnou složku tvoří kaolinit. Od jílu se liší pevností, vrstevnatostí a lupenatostí. Důležité jsou v usazeninách kamenného a hnědého uhlí. Zpevněním přecházejí do břidlice, metamorfozou až do fylitu. Lupku je řada druhů, například lupky uhelné se zbytky organického původu, hořlavé s bohatým bitumenem, písčité, břidličnaté. Pokusy o nalezení uhlí se dály kolem roku 1855 také v Tatobitech, Žlábku a Žernově, kam vybíhají uhelné vrstvy od Semil, Libštátu a Lomnice n. Popelkou. Možná i díky tomu se sedlák a starosta Janus z Tatobit pustil do dolování. Známý je také důl v Chuchelně. Naleziště lupku jsou
ve Slané, kde jej sedláci pálili a popel používali jako hnojivo na pole.
Bitumenozní břidlice a rozptýlená malá ložiska uhlí byla odkryta také při stavbě Liberecko pardubické dráhy v okolí Železného Brodu, Košťálova, Libštátu, Lomnice nad Popelkou a řadě dalších míst. Závěrečná slova jsou opět z kroniky pana Jaromíra Januse: „Sám jsem tam byl poprvé v roce 1949. Pátral jsem po štole již jako kluk, ale marně. Můj otec ani jeho sourozenci ji nikdy nespatřili." ____________________________________________________________________
Opustíme Havírnu a vydáme se podle potoka vzhůru úbočím Kozákova k mlýnu. Potůček, který protéká Havírnou, má pramen ve studánce Radostné, u které byla kdysi postavena malá kaplička na jeho ochranu. Dnes je tady necitlivě umístěna vodárna zásobující turistickou chatu na vrcholu Kozákova.
Asi 200 metrů pod studánkou vede zhruba po vrstevnici úbočím od Prackova cesta Javorka, nebo chcete-li, Formanka. Tato cesta měla v historii celou řadu názvů. Kousek pod ní kdysi stával mlýn, zvaný podle studánky mlýnem pod Radostnou, podle pověsti byl postaven kolem roku 1780. Koncem toho století vyhořel a byl obnoven na jiném základě. Počátkem 19.století byl jeho majitelem František Šírek. Syn Šírka byl pověstným vůdcem lupičské bandy o asi sto členech. Zda je to v již zmíněné listině " VYJÁDŘENÍ OBČANŮ KOZÁKOVSKÝCH …………“ uváděný Jan, nevíme. "……Jelikož Jan Šírek, bývalý mlynář, pochází z č. 9 v Leskově, z Leskova se odstěhoval do kraje a tam, dle vyjádření Vác. Šírka, výminkáře č. 9., též v Leskově, měl koupený mlýn. Z toho samého mlýna, když jej prodal, odstěhoval se do Turnova, zdaž tam hostinec koupený nebo spachtovaný měl, známo nám neni. Z Turnova přistěhoval se zpět do Leskova a koupil zde rolnickou živnost, pod číslem 2 na Leskově. Posléz když na Leskově prodal, zakoupil sobě mlýn v Kozákově, který však ale jen číslem domovním ke Kozákovu přitažen je. Pozemek ale připatří k obci Leskovské č. l, poněvadž od č. 1 na Leskově odprodán byl a jest ještě více čísel, který na gruntech od Leskova č. 1 vystavěné jsou a patří číslama k obci Kozákovu....... Připomenutí se činí, že bývalý mlynář Jan Šírek zakoupil od pánů hruboskalských pozemek k číslu 23, mlýnu kozákovskému, který však kus po kuse odprodal, posléz i mlýn prodal, a sice 1838. Roku 1838, po prodání mlýna kozákovského odstěhoval se Jan Šírek s celou svou rodinou do Václaví do čísla 16". Rodina Šírkova prodala mlýn jakémusi potomku starého rodu Hagenburchů. 10) Po něm byl majitelem mlynář Vízner, pak tesař Kysela z „Kuchelny“. V Okresním archivu v Semilech se zachoval protokol z normování mlýna z 5. října 1881, krátce poté byl proveden i zápis ve Vodní knize. Mlýn v té době vlastnili Anna a Václav Kyselovi. Protože texty jsou značně obsáhlé a v mnohém se příliš neliší od jiných zápisů, vyjmeme jen pro nás důležité a zajímavé údaje. Nejprve tedy výňatky z protokolu z 5. října 1881: "Komissí sestoupivší se v mlýně samém, odebrala se na místo šetření a shledala, že mlýn - přízemkové to stavení dřevěné na kamenném spodku, šindelem kryté - je na levé, jižní straně vodovodu. Mlýn je zařízen na vrchní vodu a má jedno obyčejné složení. Voda ku hnaní mlýnského stroje přichází z vrchu Kozákova, kdež vzniká v prameni zvaném Radostná.
10
) Josef Najman , Lestkov: Snad předválečné OJKT str. 91 Něco o Kozákově
K zjištění nápadu /spádu/ u mlýna toho vytesala se v kvádru rohovém v sedmé vrstvě zdi na severní straně budovy vodorovná rýha a sice ve vodorovné výšce se středem čepu vodního kola, která byla vytesána a vyznačena dle připojeného obrazce. (V. K. 1881) Měřením se vyšetřilo následující: Dřevěný žlab je na začátku v nádržce 143 cm pod korunou hráze nádržky a leží 6,68 m (?? - špatně čitelné - L. Š.) nad rýhou - normálním znamením. Konec žlábku u kola 6,6 m, normální znamení leží 6, 6 m nad půdou podkol. Obnáší tedy nápad mlýna toho 14, 8 m. Na to přikročeno ku zjištění vodních práv tohoto mlýna, jež záleží dle výpovědi vlastníka mlýna, pak přítomného zástupce obce v nerušeném užívání vody z pramene Radostné ku hnaní mlýna, pak ve vyklízení vodní strouhy bez odporu držitelů sousedních pozemků. " K jednání byli pozváni zástupci okolních obcí a panstvi Hrubá Skála. Podepsáni pánové: Fr. Doubek - c.k. stav. adjunkt., J. Bartoš - místodrž. koncipient, co správce kommissí, Fr. Votrubec - výbor, Václav Kysela - držitel mlýna č.p. 23. Následující údaje jsou ze zápisu ve Vodní knize, přesné datum zde není uvedeno: "Právo k užívání vody z potoka Radostná v Kozákovské osadě manželům Václavu a Anně Kyselovým příslušející zakládá se na právu držení mlýnské usedlosti č. p. 23 v Kozákově. Vody té se užívá ku provozování živnosti mlynářské v č. 23 v Kozákově. Mlýn ten se skládá jenom z jednoho složení na mletí. K tomuto mlýnu patří rybníček, vlastně nádržka od mlýna vzdálená asi sedm sáhů, která má délky 13 sáhů, šířky 10 sáhů a dva střevíce, pak hloubky 4 střevíce a je jedním kamenem zahrazena. Nádržka ta je opatřena jedním stavidlem ze dřeva 2 střevíce širokým se špuntem 5 coulů tlustým, kterým se voda vypouští hned do koryta. Koryto je 6 sáhů a 3 střevíce dlouhé, 5 coulů široké, 6 coulů vysoké. Voda ta patří ke mlýnu od pramene a je potok ten od pramene až k nádržce 222 sáhy dlouhý. Spád vody obnáší na jednom sáhu jeden střevíc. Nápad vodního kola obnáší 4 sáhy a 3 střevíce!" Zápis dále pokračuje popisem normačního znamení, což již známe. Po Kyselových mlynařil Němec Pauzer. Ten byl znám jako veliký silák a ještě větší šibal. Byl mlynářem, pekařem a hostinským. Mlýn zadlužil a zmizel. Po něm mlýn koupil v dražbě nějaký obchodník s vínem, který tam měl největší pohledávku, a pronajal jej pekaři Udatnému, který však brzy zemřel. Mlýn zakrátko opět vyhořel (snad 1894). Spáleniště koupil
Fr. Pražák, který stavení v jiné formě obnovil. Zamýšlel tu brousit sklo s použitím vodní síly. Toho však brzy zanechal a více se věnoval živnosti hostinské. Pro turisty postavil letní pavilon, jeho stěny popsal citáty různých spisovatelů, zvláště Havlíčka, který byl miláčkem tohoto lidového písmáka. V tradici výletní restaurace pokračoval Antonín Lebeda, povoláním krejčí, který byl majitelem několika domů v Turnově, kde také bydlel v (dnes) Dvořákově ulici v čísle 329. Toto popisné číslo muselo v druhé polovině 20.století ustoupit budově nové lékárny. Budova Lebedovy restaurace postavené v roce 1932 na místě starého mlýna č. p. 23 v Kozákově (katastrální území Lestkov) měla lícní zdi skládané z nepravidelných pískovcových kamenů, pouze překlady nad okny byly betonové. Stropy byly dřevěné stejně jako nosné "T", v zadní části byl asi částečně zachován i kus původního mlýna. Levá část budovy - "stříška T" , byla o jedno patro vyšší nežli "nožička". Střecha na této části byla dřevěná, krytá lepenkou. Nižší část měla šikmou betonovou střechu na dřevěné nosné konstrukci. Když střechami časem pronikla voda, dřevěné konstrukce prohnily a vše
spadlo.
Okraje
střech
byly
lemovány
romantickými cimbuříčky. Neštěstím pro restauraci musela být i trvale pronikající voda z rybníčku nad ní.. Od torza restaurace směrem dolů nalezneme zbytky schodiště vedoucí k ruinám dvou betonových bazénů. Ty mají zhruba podkovovitý půdorys a jsou polohovány rovnou stranou k sobě. Horní bazén je značně menší a býval i mělčí. Oba mají rozpraskané betonové stěny,
jejich dno je zanesené bahnem a
zarostlé náletovým křovím. Na devastaci bazénu měl zřejmě velký vliv mráz a také značně nestabilní terén, na kterém byly postaveny. Celý komplex restaurace a bazénů působí na pohled honosně, ale ve skutečnosti se muselo při stavbě asi hodně šetřit. Místní lidé to zde nazývají "Lebedárna" podle majitele a stavitele této stavby. ___________________________________________________________________ V Okresním archivu v Semilech se zachoval "Vodoprávní výměr o povolení vodních nádrží" ze dne 25. února 1933. Tento dokument byl vydán na základě vodoprávního řízení ze dne 9. prosince 1932, kdy bylo projednáváno zřízení těchto nádrží u restaurace Antonína Lebedy v katastrálním území obce Lestkova na pozemcích č. kat. 320/7, 323/2 a 324/4.
Protože celý spis představuje několik hustě psaných strojopisných stran, budou zde uvedené jen některé, pro nás zajímavé části. " V domě č. p. 23 na Kozákově, v katastrálním území obce Lestkova, podle zápisu ve Vodní knize ve vložce 43 na stránce 127, stávalo vodní právo a to využití vody Radostné ku pohonu mlýna vodním kolem. Nad domem č. 23 byla vodní nádrž /rybníček/ k nadržování vody na toto vodní kolo. Tohoto oprávnění nebylo po delší dobu využíváno. Žadatel postavil letošního roku na místě dřívější chatrné mlýnské budovy úplně novou budovu turistického hostince a zřídil bez předchozího vodoprávního zřízení a povolení vodní nádrže, v nichž se mají koupati návštěvníci jeho hostince. Dále upravil stávající výše zmíněný rybníček na poz. č. kat. 322 nad domem č. p. 23 na Kozákově. Tento rybníček, jakož i obě nádrže budou napájeny vodou pramenitou...... z potůčku zvaného Radostná. Rybník na pozemku č. kat. 322 měl podle parcelního protokolu plochu 471 m2 /?? - v zápise je napsáno 4 a 71 m2/. Žadatel prohlašuje, že co do plochy změny na něm neprovedl. Hráze jsou zemní, dosud neupravené, v šířce koruny asi 1,5 m, na straně vzdušné nezpevněné, na straně návodní rovněž bez opevnění. Žadatel hodlá návodní stranu opatřit zdivem kyklopským na cementovou maltu. Výpustné zařízení jest potrubí v hrázi opatřené čepem. Potrubí v hrázi jest 15 cm ve světlosti a vytvořeno jest cementovou rourou. Přepad rybník nemá. Maximální hladina rybníka bude 60 cm pod korunou hráze. V rybníku tomto hodlá žadatel chovati pstruhy. Z tohoto rybníka vede cementové potrubí o světlosti 15 cm k domu č. p. 23 /hostinec/ do podkroví bývalého mlýna, odtud bude pokračovati potrubí které vyústí před první nádrží, určenou za koupaliště, pod hostincem a to ve světlosti 15 cm a ve vzdálenosti od nádrže asi 12 m. " Ve spise zmiňovaná vodní nádrž /rybníček/ stále ještě existuje a je kupodivu docela zachovaný a plný vody. V hrázi byla vestavěna malá zděná místnůstka, která se tam částečně zachovala. V prostoru mezi hrází a hostincem je hromada trosek nějaké menší stavby. Snad jsou to zbytky z bývalého mlýnského stavení. Podle lidového podání Ant. Lebeda zachoval u restaurace vodní i palečné kolo, údajně tam zůstala do padesátých let 20. století. . Kolem roku 1980 byla na hostinci ještě střecha, ale ta se později propadla. U nedalekého domku č. p. 25 se dodnes nachází mlýnský kámen z toho mlýna, pár podobných je prý roztroušeno i po lese v okolí (1998)
Opět se vrátíme k Výměru z roku 1933: Je zde popis malého (horního) bazénu určeného pro děti. Ten měl plochu 167m2 a hloubku 0,3-0,8 m. Spodní nádrž byla hluboká 0,5-1,9 m, její plocha zde není uvedena, ale byla podstatně větší nežli plocha
dětského bazénu. Obě nádrže měly uprostřed vodotrysky. Dna
byla
zpevněna betonovou dlažbou, obvodové zdi byly z armovaného betonu. Dále je ve Výměru vyjádření starostů Lestkova a Loktuše, kteří měli obavy z případné újmy pro své obce. Jsou zde též uvedeny požadavky hygienické - sprchy, záchody, zákaz používání mýdla. Požadavky bezpečnostní - plovací pás, dlouhé bidlo a plavčík se znalostí poskytování první pomoci. Celý systém byl napájen vodou z pramene Radostná, který se nachází asi o 220 metrů výše. Vydatnost pramene je asi 1-2 litry za sekundu. Na ochranu pramene nad ním kdysi postavili kapličku. Na Kozákově se kdysi konaly poutě, které se po postavení "Lebedárny" přemístily k ní, poslední byla asi v roce 1956. Pan Lebeda byl v té době přinucen živnost zrušit, sice se snažil objekt nějaký čas udržovat, ale bylo to nad jeho síly. Snad v sedmdesátých letech se o toto místo zajímal tehdejší národní podnik Monokrystaly, který zde chtěl zřídit rekreační středisko. Nějaké práce zde byly i provedeny; ale nakonec vše ustalo. ____________________________________________________________________ "11)
