Milan Pokorný
Po stopách Vintířových Při putováních po místech, k nimž se váží zprávy o pobytu blahoslaveného Vintíře, poznáváme především prameny dochované ústní tradicí. Vím, že leckdo může namítnout něco o nevěrohodnosti nebo neúplnosti takových pramenů, či je zcela zpochybnit. Může argumentovat starým českým příslovím o tom, že co je psáno, je také dáno. Budiž. Máme tedy věřit pramenům vycházejícím z tisíciletého předávání z generace na generaci pouze ústním sdělením? Jestliže jsem uvedl již jedno české přísloví, dovoluji si uvést druhé – o tom, že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Ostatně před tisíci lety bylo písemných záznamů velice poskrovnu, vždyť i pověstná darovací listina, jíž v roce 1045 na památku úmrtí právě bl. Vintíře věnoval kníže Břetislav břevnovským benediktinům rozsáhlou část území dnešních jihozápadních Čech, nepochází z onoho roku, nýbrž je buďto daleko později pořízeným opisem, nebo spíše písemným záznamem původního ústního rozhodnutí. O Kosmově kronice jistě nikdo nepochybuje, avšak i on část svých pramenů označil „bájivými vyprávěními starců“. Nyní uvedu základní písemné prameny, k nimž se dříve nebo později dopracuje každý zájemce o poznání Vintířova života, jeho filosofie evropanství i hluboké křesťanské zbožnosti, proklamované nikoli pouhými slovy, nýbrž prokazované každodenními skutky. V roce 1948 vydal P. Gotthard Lang O. S. B. publikaci Der felige Gunther der Eremit. Díky p. Franzi Anderlovi jsem měl možnost prostudovat rozáhlou diplomovou práci p. učitelky Bettiny Hacklové z Grainetu, která mne zaujala i z hlediska mé učitelské profese. V práci z roku 1995 podrobně rozebrala didaktické využití svatovintířských materiálů, což jsem mohl dobře aplikovat ve vlastním vyučovacím procesu. Podrobně se o bl. Vintíři zmiňuje i obsažná publikace Geschichte der Abtei Niederaltaich, vydaná v roce 1986. Zde jsou citovány a komentovány prakticky všechny starší písemné doklady o bl. Vintíři. Pan učitel Franz Anderl mi daroval jeho sborník Die Ausstrahlungen des Heiligen Gunther, který sestavil v roce 1993. Z roku 1955 pochází publikace 1 000 Jahre St. Gunther, Festschrift zum Jahre 1955. Pozoruhodné materiály přinesl i sborník 975 Jahre Rinchnach. Hodně článků o bl. Vintíři napsal Josef Dengler, existuje i velké množství dalších rozsáhlejších i drobnějších prací, které nelze pro nedostatek času uvést. Z velké řady českých pramenů nelze opomenout publikaci Sv. Vintíř, sv. Prokop a poustevnictví v Čechách, vydanou Muzeem Šumavy v Sušici a Národní galerií v Praze roku 1995, dále obsáhlé dějiny kláštera v Břevnově, sborník Milénium břevnovského kláštera 993–1993 se statí prof. dr. Jana Royta, vztahující se k bl. Vintíři, záznamy jezuitů Bohuslava Balbína, Vojtěcha Chanovského i samozřejmě snad nejznámější vintířovskou monografii Adama Höffeleho, která vyšla v roce 1749 v českém překladu pod názvem Strom vštípený při běhutých vodách, Svatý Vintíř, vyznavač boží. Ze současnosti se věnují podrobně bl. Vintíři již zmíněný prof. dr. Jan Royt, autor řady statí, a PhDr. Vladimír Horpeniak, historik Muzea Šumavy. Svatovintířskou legendu rozebral rozsáhlou statí Barokní česká legenda o sv. Vintíři J. Vintr apod. Některé svatovintířské legendy jsem upravil pro publikování, jiné, objevené v zlomcích, jsem literárně zpracoval do celistvé podoby a opět publikoval. Nacházejí se např. v malém souboru vydaném Muzeem Šumavy v Sušici v roce 1995. V souborech pověstí, symbolicky nazvaných podle řek, Co vyprávěla Otava a Co vyprávěly Vydra s Křemelnou jsem uvedl např. Líšenskou svatbu, O dobrovodské sošce a studánce a Z legend o svatém Vintíři. V knize Za tajemstvím zázračných studánek je část Studánky patrona vod a v knize Poutní tradice Šumavy – Sušicko kapitola Poutní místo velkého Evropana.
Milan Pokorný: Po stopách Vintířových Podívejme se na dochované prameny z hlediska časového. Jaký silný podnět se musel objevit před tisíci lety, když jeho ozvu dodnes slyšíme? Měl by snad někdo anonymní v jakékoli době, již bych pracovně označil za povintířovskou, nutkání, zájem nebo dokonce povinnost vytvořit dodatečně novou legendu, která by se vůbec nezakládala na pravdě nebo zažité skutečnosti? Jistě nikoli. Proto si musíme takových dochovaných celistvých ústně předávaných i písemně zaznamenaných pramenů nesmírně vážit, stejně jako pouhých zlomků, zdánlivých epizodních zpráv či drobného echa, jakoby zaslechnutého zdálky, téměř neslyšně. Mají jedno společné. Těšily se v době svého vzniku, tedy v době života bl. Vintíře nebo krátce po jeho úmrtí, takové úctě, že byly ve vší vážnosti předávány dále. Pravda, tisíci lety předávání mnohé vymizelo, zaniklo, bylo zapomenuto. Určitě se nejednalo o principiální prvky legend či vyprávění o světci. Zmíním české lokality, kde vidíme jak přímou, tak možná tušenou návaznost k bl. Vintíři. Dvě se nacházejí v západnější části Šumavy blíže k Čachrovu a Javorné. Další patří určitému lázeňskému trojúhelníku, poslední se připomínají pouze jistou shodou pojmenování. Ve výčtu nemůže chybět ani Praha. Mezi Kunkovicemi a Chotěšovem se na vrcholovém rozhraní nachází u silnice kaple zasvěcená sv. Vintíři. Zatím se mi nepodařilo zjistit, z jakého důvodu byla kaple zde postavena a proč takto zasvěcena. Žádná zpráva o předpokládaném pobytu nebo třeba jen zastavení bl. Vintíře se k místu nevztahuje. Vodítkem asi nebude ani pramen uznávané léčivé vody v sousedních Čeleticích, protože k němu se váže legenda mariánská a je sám zasvěcen Panně Marii Klatovské. Málo známá je také pověst o Vintířově pokušení, kterou možná znal Jan Drda a námět použil v pohádce Hrátky s čertem. V Drdově pohádce se ženské ďábelské pokušení zjevuje poustevníkovi v knihách a u jeho chýše. Podle pověsti od Javorné se obnažená dívka omývala v prohlubni rozložitého kamene vždy v době, kdy poustevník Vintíř procházel kolem a hodlal se občerstvit. Však se dodnes kameni říká Čertovo umyvadlo. Proč tudy bl. Vintíř procházel, pověst neuvádí. Na kraji lázní Letin, kdysi známých a pověstných, později zapomenutých a proměněných v rekreační středisko, se taktéž nachází kaple sv. Vintíře. Souvislost mezi zdejšími léčivými prameny a bl. Vintířem, známým a uznávaným patronem „vod běhutých“, je nabíledni. Lázně Letiny, dnes se poznenáhlu vracející k bývalé slávě, v minulosti doplňovaly další malé lázničky v okolí – sv. Václava v Petrovicích u Měčína a sv. Lamberta na Ticholovci u Přeštic. Tyto lázničky stihl koncem 19. století stejný osud jako řadu maličkých jiných, mezi nimi zdejší Dobré Vody. Tak zanikly kupř. lázně sv. Anny u Horažďovic, lázně sv. Wolfganga v Chudenicích nebo na Vodolence u Sušice. Na Sokolovsku a Karlovarsku jsou dvě obce se stejným jménem – Vintířov. Dosud jsem nepátral po nějaké možné vazbě na našeho bl. Vintíře. Zdá se mi toto dost nepravděpodobné. Snad vodítkem by mohlo být sousedství s Thüringerwaldem, Duryňským lesem, rodným Vintířovým krajem. Tam také začal po svém odchodu ze světské služby u císařského německého dvora své řeholní duchovní působení. Ovšem nesmíme opomenout, že jméno Vintíř bylo ve středověku poměrně hojně užívaným vlastním jménem, takže původ názvu obou Vintířovů můžeme hledat i tímto směrem. Jelikož se zabývám jen Vintířovými stopami na Šumavě, severočeské Vintířovy pouze zmiňuji, spíše pro zajímavost a zpestření. Krátká zmínka patří břevnovskému kostelu sv. Markéty, v němž byl bl. Vintíř na své přání pohřben a kde je dnes jeho symbolický hrob s venkovní náhrobní deskou. V interiéru chrámu dominuje u Vintířova hrobu známý obraz s motivem setkání knížete Břetislava se svým kmotrem v poustevně u Dobré Vody. Nesmíme zapomenout ani na klášter broumovský, kam byly údajně přeneseny Vintířovy ostatky, když husité rozmetali jeho pražské místo posledního od28
počinku, zhanobili je a zničili celý klášterní areál Břevnova. Ani Praha, ani Broumov nesmějí být ve výčtu míst v Čechách, spojených se jménem bl. Vintíře, opomenuty. Místa v Pošumaví a na Šumavě, k nimž se Vintířovy legendy o jeho pobytu a působení vztahují, mají vždy několik závažných společných znaků. Jedná se buďto o křesťansky významnou lokalitu počátku 11. století, nebo o lokalitu blízkou některému centru tehdy velmi řídkého lidského osídlení, o vodní zdroj a nakonec o terén se skálami nebo alespoň velikými kameny. Co se dvou posledních znaků týče, tedy vody a skal, požádal jsem před léty o vysvětlení několik psychotroniků. Ač jsem k tomuto způsobu ozřejmování skutečností značně skeptický, zajímalo mne vysvětlení pojaté z úplně jiného zorného úhlu. Legendy se postupně vztahují k Nezamyslicím, Svaté vodě u Chmelné, úbočí Sedla u Albrechtic, hoře Mouřenci a nakonec k zdejší Dobré Vodě. Z nich psychotronici zkoumali Líšnou, Dobrou Vodu – skály a pramen u kostela a temeno hory Mouřence. Zatím jsem je neupozornil na Vintířův kámen pod Sedlem ani na Svatou vodu u Chmelné. U všech ojedinělých skalisek, balvanů a skalních bloků Líšné a Dobré Vody objevili silnou pozitivní energii. Podobně tomu bylo u dobrovodského pramene. Lišili se vysvětlením původu. Může se jednat o kosmickou energii, kterou je vše nabíjeno. Statické přírodní útvary, jako např. kameny a kamenná seskupení, nebo statické živé organismy, jako např. stromy, mají výhodu v tom, že množství energie nepřeměňují kineticky, do pohybu, a proto jí mají velké množství. Pozitivně potom působí i na lidi. Další vysvětlení bere za základ silné průniky různých energií, které se zde kumulují a vyzařují v neobvyklé koncentraci. U vodního zdroje nechybělo ani vysvětlení o základní pramenné hloubce. Než se voda dostane na povrch, z hornin bere do sebe množství v zemi ukryté, jakési dřímající energie. Mohl bych zde rozvíjet psychotronické poznatky dále, ovšem to není posláním výkladu. Na závěr stručně řeknu: Jak jsem koupil, tak prodávám. Nyní se zaměřím na šumavská místa Vintířova působení. Nezamyslice figurují jako důležitý bod christianizace kraje. Byl zde postaven jeden z prvních chrámů v kraji, jehož význam byl zvýrazněn spojitostí s břevnovskými benediktiny. Odtud měla být řízena postupná další kolonizace šířením a upevněním křestanství. Podle pověstí, archivními doklady břevnovskými však vyloučených, v Nezamyslicích měl vzniknout újezdní klášter Břevnova nebo aspoň klášterní cela. Žádné zmínky však břevnovské archivy nemají – jednalo se o dosazování kněží, plebánů se zodpovědností klášteru v odvádění poplatků a daní. Mohlo jich zde působit i více najednou, což dalo vzniknout myšlence o jakémsi klášterním uspořádání. Vzhledem k blízkým vazbám Vintířovým k českému knížeti Břetislavovi, jemuž byl údajně kmotrem, i vazbám benediktinů z Niederaltaichu a Břevnova, došlo k pozvání bl. Vintíře do Nezamyslic. Nebylo pouhou zdvořilostní záležitostí a nebo řádovým souvěrectvím. Bl. Vintíř měl v té době sdostatek zkušeností z kolonizační činnosti v bavorské části Šumavy, konkrétně z Rinchnachu. Právě tyto zkušenosti měl předat začínající nezamyslické správě. Druhou důležitou skutečností byla existence jedné větve mezinárodní obchodní stezky, historicky nazývané Zlatou a Solnou. Tato jedna větev se těsně dotýkala Rinchnachu a za lokalitami Schödelwiese a Tafelbaum přecházela v oblasti dnešních Gsengetu a Prášil do Čech, aby opět těsně se dotkla Nezamyslic. Břevnovští benediktini byli pověřeni vybíráním cla pro české knížectví, což bylo dalším pádným důvodem pro velmi úzkou spolupráci Rinchnachu a Nezamyslic. Poblíž Nezamyslic existovalo světské velké správní centrum, jaké představoval hrad Prácheň. Vedle rodících se budoucích správních městských center Horažďovic a Sušice zde byl ještě další hrad, hrádek Džbán na kopci mezi Buděticemi a Vlkonicemi. Patřil rodu, který se historicky označoval za pány erbu hořícího kotouče, později bohatě rozvětvenému. V prvopočátcích svůj původ od rodu odvozovali např. páni Dlouhoveští (s rozrodem na Chanovské a Častoláry), Borští a jako nejslavnější Vilhartičtí, z nichž pocházeli poté Švihovští z Rýzmberka. V do29
Milan Pokorný: Po stopách Vintířových bě, kdy do Nezamyslic přišel bl. Vintíř, ovšem o Švihovských a jejich mocném Rabí nebylo ani potuchy. Bl. Vintíř, zvyklý valnou část života trávit o samotě jako poustevník, pohroužen v modlitby a rozjímání, hledal pro sebe takové místo i za působení u nezamyslických benediktinů. Našel je na zdánlivě nevýznamném skalním hřebeni hory Líšné nad Otavou. Jednalo se však o místo s vynikajícím rozhledem do širokého údolí Otavy, s dohledem na blízké Nezamyslice, stejně jako na hrad Džbán, a po výstupu výše na Líšnou se otevíraly severovýchodně výhledy k Práchni s Horažďovicemi a jihozápadně k Sušici, hoře Sedlu i k Hartmanicku. Nedaleko skalnatého ostrohu našel v údolíčku též bohatý zdroj vody. K Vintířovu zdejšímu působení se vztahuje několik legend. Jedna, zachycená v kronice obce Rabí, vypráví o místních pastevcích, kteří měli světce z kraje vyhnat. Prý nerozuměli jeho řeči. Kameny nakonec na bl. Vintíře zaútočili a donutili ho Líšnou opustit. Odešel jinam do kraje. Několik dalších legend, zachovaných v pouhých zlomcích a majících dnes víceméně charakter pověsti, se vztahuje k hoře Líšné, především k tzv. Čertovu kameni s otiskem jeho kopyta. Ať jde o „černou svatbu“ nebo jiné, společným prvkem pro ně je postava mnicha, poustevníka, působícího na Líšné. Určitě předobrazem byl bl. Vintíř, neboť o jiném na Líšné snad působícím eremitovi žádné zprávy nejsou. Jistě Vintířovo působení na Líšné bylo záminkou, proč právě zde vznikl malý kostelík, zasvěcený Všem svatým. V době vrcholného středověku a zejména v době baroka se jednalo dokonce o kostelík s poutním významem! Za císaře Josefa II. došlo k odsvěcení a dnes zůstaly jen zteřelé zbytky obvodového zdiva s průlamy tam, kde bývala dříve okna a dveře. Popis kostelíka jsem provedl na základě měření a zprávu podrobně doplnil vedoucí archeolog píseckého Prácheňského muzea Jiří Fröhlich. Oba materiály byly otištěny v časopise České památky. V roce 1995 navštívil v mém doprovodu lokalitu též učitel z Rinchnachu Franz Anderl, který se o Líšnou a vintířovskou tradici velmi zajímal. Až do sklonku 20. století se udržovala tradice studánky sv. Vintíře. Nacházela se pod skalami Líšné. Okolo vedla spojnicová cesta mezi obcemi Čepice a Budětice. Tudy chodili lidé z Čepic do farního budětického kostela a u studánky se občerstvovali. Bývalou lomovou činností na části Líšné a postavením provozu na míchání betonu studánka bohužel zanikla. Byla kryta malou stříškou, pravidelně udržována v čistotě a vždy u ní byla sklenka. Jako dalším Vintířovým studánkám a pramenům i vodě studánky pod Líšnou přisuzovali lidé léčivou moc. Další dvě lokality si označuji ve svém hledání stop po působení a pobytu bl. Vintíře jako „nejmladší“. Před několika lety jsem objevil v knize J. V. Hory Procházky po školních okresích Strakonickém a Sušickém, vydané v roce 1894, zmínku o Svatém prameni u Chmelné. Jedná se o ves rozkládající se na úbočí Kalov mezi Sušicí a Žichovicemi. Doslova se uvádí: „U lesa jest pramen Svatá voda, bohatý kyselinou uhličitou. Dle pověsti prodléval při něm po některou dobu též svatý Vintíř. Podobnou vlastností vynikají i mnohé prameny v obci.“ Předtím se Hora zmiňuje o dlouhověkosti místních obyvatel. Věk 90 i 100 let se přisuzoval právě svaté vodě. Nedávno jsem zveřejnil v Sušických novinách krátkou noticku s výzvou, zda je někdo pamětníkem této svaté vody. Zatím se mi přihlásil jeden, pan Žíla ze Žichovic. Pamatuje svatou vodu a zná i vintířovskou legendu. Tentokráte mé charakteristické prvky pro Vintířova místa nejsou zdaleka tak zřejmé jako jinde. Chybí křesťanské centrum i bližší centrum kolonizační, pomineme-li Sušici. Chybí dokonce i skály nebo velké kameny, opět, pomineme-li mnohá taková uskupení na hoře Kalovy. Zatím jsem však žádnou souvztažnost mezi Sušicí, Kalovami a bl. Vintířem neobjevil. Usuzuji, že se může jednat o velmi krátké Vintířovo místo pobytu, nebo spíše o místo častých zastávek 30
k občerstvení při cestách mezi Nezamyslicemi, případně Líšnou, a Sedlem u Albrechtic. Cesta mohla vést přes sousední Podmokly, ves taktéž patřící správou Břevnovu a pověřenou nevolnickou povinností při udržování obchodní stezky. Zatím více podrobností k Vintířově Svaté vodě u Chmelné uvést nemohu. Těžko lze předpokládat, že by se ještě více někde mohlo v písemných pramenech objevit. Jinak je tomu s legendou o Vintířově pobytu na úbočí Sedla u Albrechtic. Zde je krátká zmínka v albrechtické školní kronice a velikému balvanu v lese u Albrechtic se dodnes říká Vintířův kámen. K prohlubni na kamenu, představující jakousi malou vodní nádržku pro dešťovou vodu, se vztahuje táž legenda jako k podobné prohlubni na Vintířových skalách u Dobré Vody. Nezklamou ani další charakteristické znaky pro předpokládaný poustevníkův pobyt. Na hradišti hory Sedla v té době bylo poměrně živo. Sedlo s obrannou funkcí představovalo stále velmi důležitý prvek v životě obyvatel, pořídku roztroušených v okolí, zabývajících se u řeky Otavy hlavně rýžováním zlata, jinde zemědělskou a řemeslnou činností. Křesťanské středisko představovala svatyně v Albrechticích, v dobách Vintíře určitě ještě dřevěná, až ve 12. století postavená z kamene. Není bez zajímavosti, že kromě Vintířovy legendy se k Albrechticích vztahuje i hezká legenda mariánská, podle níž Panna Maria zde zvítězila nad ďáblem. Zmíněna je opět v albrechtické školní kronice. Oběma legendám ublížilo, že v roce 1945 valná část obyvatel kraje, především z Albrechtic, Roku, Humpolce, Milčic atd. odešla odsunem do Německa. Příběhy ztratily vypravěče a generační návaznost byla částečně zpřetrhána. Z vintířovských artefaktů zde chybí pouze voda. Nikde jsem dosud neobjevil zmínku o nějakém prameni nebo studánce, spojované s poustevníkovým jménem. Kromě zmínky o prohlubni na balvanu jsem nenarazil na žádnou jinou legendu, nebo aspoň zlomek příběhu se vztahem k našemu světci. Předposlední vintířovskou tradici lokalizujeme k hoře Mouřenci nad Annínem. V dobách pohanských měla být hora, poměrně strmě vystupující nad údolí řeky Otavy, zasvěcena bohyni smrti a zimy Moraně. Však vintířovské legendy uvádějí jako pojmenování Moranin vrch. Bl. Vintíř, jehož posláním bylo zřejmě mezi obyvateli kraje, z velké části rýžovníky zlata na Otavě, šířit a upevňovat křesťanství, měl na Moranině vrchu postavit první dřevěný kostel, zasvěcený sv. Mořici. Jak známo, světec Mořic, Mauritz, patří mezi světce, uznávané jako patrony benediktinů i kláštera v Niederaltaichu. Nevysoká hora s kostelem sv. Mořice později dostala lidové pojmenování Mouřenec, zdrobněle Mouřeneček. Podle jedné legendy zvolil prý pojmenování bl. Vintíř tak, aby vznikla jistá jazyková souvislosti mezi Moranou, Mořicem a nakonec Mouřencem. U hory Mouřence převažuje značně křestanský prvek pro charakteristiku místa. Bližšími centry osídlení byly v té době Dlouhá Ves, doložená písemně ovšem až v příštím století jako sídlo rodu Dlouhoveských s tvrzí, a Dolní Rejštejn. Začínala i budoucí sláva Horního Rejštejna, dnešních Kašperských Hor. Co se týče přírodních znaků, nad Annínem se při dnešní cestě k vrcholu vypíná mohutná skála. Podle psychotronika ing. Kozáka je sídlem démona a není radno prý se k ní přibližovat. Možná se tady ukryla poražená Morana… Nevím také o žádné studánce nebo prameni, ke kterým by se vztahovaly v nejbližším okolí hory Mouřence nějaká legenda nebo pověst, mající prvopočátek ve Vintířově pobytu v kraji. Známá „mouřenecká“ legenda líčí Vintířův boj s pohanským bohem Černobogem, mařícím poustevníkovo dílo při stavbě svatyně. Svou poslední poustevnu si postavil bl. Vintíř dle legend pod skalami téměř na vrcholu hory Březník nad dnešní osadou Dobrá Voda. Chybí zde sice ze znaků větší křesťanské centrum představované chrámem, ovšem nedaleko odtud, v dnešních Hartmanicích, měli břevnovští benediktini celní stanici na trase obchodní stezky. Podle některých pramenů se k nim v zimním období bl. Vintíř uchyloval. Těžko říci, spíše se domnívám, že tvrdou, těžkou šumavskou zimu trávil se svými druhy z celní stanice jinak. Předpokládal bych, že s prvním sněhem 31
Milan Pokorný: Po stopách Vintířových obchodní provoz zcela ustal. Šumavská příroda asi byla silnější nad soumary a karavanní provoz. Od začátku zimy do začátku jara, času obnovy provozu, mohli mniši pobývat spíše v Nezamyslicích, nebo odejít do blízkého Rinchnachu. Žádný pramen však toto neuvádí. Chybí i větší centrum lidského osídlení. Jednalo se o horskou oblast, kde trvalé osídlení bylo díky přírodním podmínkám a tehdejším možnostem způsobu života takřka nemožné. Tento prvek zde nahrazoval čilý ruch na obchodní cestě. Tak nejsilnějšími prvky jsou zde oba přírodní – skály na Březníku a prameny. Nikoli jediný, onen známý dobrovodský, již zmíněný, ale i další, vyvěrající opodál. Např. nad Pustinou byl pramen využíván k domácímu vodovodu pro zámeček, další nacházíme ve svahu k Frauentalu atd. K Dobré Vodě se váže patrně nejvíce legend, dokládajících zdejší Vintířovo působení. Skalní vyvýšenina na Březníku byla místem vynikajícího rozhledu, stejně jako rozhled do otavského údolí a českého vnitrozemí je ze severních svahů Březníku doslova impozantní. Skalní prohlubeň sloužila podle legendy jako základní zdroj vody. Vodu považoval bl. vintíř za dar Boží – napršelo, pil, nenapršelo, žíznil. Podle Boží vůle… Známá je také legenda o lani, která v posledních dnech Vintířova života k němu přicházela. Poskytovala mu své mléko, jedinou jeho obživu. Ona také měla k němu přivést Břetislavovu loveckou družinu. Lovce zaujala tím, že před smečkou psů neutekla, neprojevila přirozenou plachost, naopak zvolna vedla užaslé lovce směrem k Vintířově chýši. Zatímco jinde legendy i písemné prameny uvádějí pouze příběhy ze světcova života (vyjma zázraků způsobených prodléváním a pronášením modliteb u jeho hrobu v břevnovském kostele sv. Markéty), v Dobré Vodě se objevují další, vázané k zázračným děním kolem uctívané velebené Vintířovy sošky. Jak byla objevena, jak se sama stěhovala z petrovického kostela a kostela sv. Mořice zpět do Dobré Vody, jak dala podnět napřed k stavbě kaple, poté i kostela. Stejně jako v Praze i zde docházelo k zázračným jevům díky prosebným modlitbám, tady navíc k zázračným uzdravením působením pramenné vody. Ta dala nakonec vzniknout lázním. Kostel a lázně se staly vyhledávaným poutním místem. Dobrá Voda je dnes vlastně jediným místem v české části Šumavy, kde se Vintířova památka udržuje stále živá, ctí se světcův kult a bl. Vintíř se podrobněji připomíná. Po dlouhých letech vynuceného mlčení se konečně mohla dobrovodská tradice oživit. Právě před deseti lety, v roce 950. výročí Vintířova úmrtí, došlo k obnově kostela a jeho znovuvysvěcení. Dobrá Voda se opět stala tím, čím bývala, poutním místem. Jeho význam dnes akcentuje skutečnost, o níž se dříve nemluvilo, přestože podvědomě ji lidé vnímali a ctili. Horstvo Šumavy její obyvatele nikdy nerozdělovalo, nýbrž spojovalo. Jen ve spolupráci, vzájemné pomoci soused sousedu a společné úctě k majestátu hor mohli překonávat obtíže spojené s těžkými, tvrdými, náročnými podmínkami života. Představuje jistý a pevný bod pro opětovné vzájemné porozumění dvou národů žijících na Šumavě a nesmíme opomenout, že představuje taktéž jistý a pevný bod projevu úcty k tragickému osudu bývalých obyvatel Šumavy židovského náboženského vyznání. Vzájemná pochopení dvou národů a různých náboženských vyznání vytvářejí z Dobré Vody ideální místo pro uctění odkazu bl. Vintíře. Zde se završila životní cesta velkého Evropana, jehož myšlenky a skutky dalece předbíhaly svou dobu a neomylně směrovaly až k naší přítomnosti.
32
