Po Hnojákově 25 2012 Byl jsem tam naposled loni. Vyjel jsem v dubnu prvně do mého letního sídla v Hnojákově. Nejdříve jsem tam hledal peřiny, nakonec je nalezl kupodivu v peřiňáku. Byly pěkně navhlé, jiné jsem ale neměl. Myši mě užraly záclony až do poloviny. Umělohmotné přehozy křesel rozkousaly, pokálely a pomočily. Na žlutém byly černé fleky, vodou nerozpustné. Musel jsem je odvézt do Prahy a později v pračce dvakrát vyprat, skoro do původního čista. (hned první noc jsem pastí ulovil letošní první myš). Pak jsem šel hledat vysavač. Byl u stěny na původním místě. Jím jsem musel odsát stopy myší na koberci. Pěkně jsem se při tom vysávání zapotil. Čmeláčice mi létala chatou od pěti ráno, budila mě. Chtěla mi vyklást vejce pod dveřním prahem. Nesouhlasil jsem s ní, ale zabít jsem ji nechtěl. Použil jsem osvědčený prostředek proti hmyzu – voňavku. Nastříkal jsem ji pod práh, ona ale byla neodbytná, tak jsem jí navoňavkoval i zadeček. Pochopila mou nadvládu a odlétla navždy. Zlatým hřebem byly zážitky tamního souseda Hlušce. Ten už táhne třetí rok neplacené nezaměstnanosti, má ale smůlu, je běloch! Přesto musí docházet na úřad práce v bývalém okresním, dnes už demokracií zchudlém městě. Je mu přes padesát let a tak, z věkových důvodů ho už nikdo nezaměstná. Zaplatí za něj stát jen zdravotní pojištění, jinak mu kapesné a na potravu dává peníze manželka. Tak se tam zase povinně vypravil. Před úřad práce, v teď už zbídačelém městě, najížděly Mercedesy a BMW. Vylézali z nich Cikáni, zlatem ověšení! Předběhli ho a podle semaforových barev v čekárně nezaměstnaných byli na řadě před ním – jediným bílým čekatelem. Bělošský úředník s nimi byl rychle hotov, vyplatil jim za barvu kůže mimořádný jednorázový příspěvek 5 000 korun. Topinkové měli uznání a hned mu každý vrátil 2 000 korun. V ten den jich k němu přišlo dvacet. Tak za jeden svůj placený pracovní den vydělal 40 000 korun. Za dvacet pracovních dnů je to na úplatcích 800 000 korun měsíčně, tak dobře nevyplácí naše vlastizrádná vláda ani svého prezidenta! Pak nakonec došla řada i na gádžu – Hlušce. Ten řekl, že si práci nenašel, úředník že ji pro něj také nemá. Přešli na lidovější téma. Státní úředník naříkal na větrné počasí při své soukromé a placené dovolené s rodinou na Hawaji. Prý mu tam děti a manželka dokonce nastydly! Soused úplatek nedal, stejně by za světlou barvu kůže nic nedostal, tak odešel bez peněz. Kam asi to až dojde v rasismu nepracujících Cikánů proti tady ještě většinovému pracujícímu obyvatelstvu bílých? Už se těším po perném, časově prodlouženém víkendu na odpočinek v zatím ještě civilizované Praze. Miloš Nekvasil 1
Po Hnojákově 26 2012 V červenci jsem tam odjížděl zase s pomýšlením na dřinu, která mě tam o těch církevních svátcích zase čeká. Potrava na týdenní pobyt se dala koupit poměrně snadno v bývalém okresním městě. Také pomocí elektrického proudu bylo poměrně rychle uvařeno. Vše jsem pak uložil do elektrické ledničky, najednou pak bylo jídlo na několik dnů připravené. Horší bylo probuzení do sobotního, pro mne teď pracovního dne. Tráva na ploše 1500 m2 byla už ve výšce přes metr, nejvyšší čas ji kosou posekat. Musel jsem se k letošnímu senoseči donutit jen vůlí. Sílu v posteli jsem k práci nabíral až v poledne. Popil jsem kávy a trochy silnějšího piva. Pak vystartoval před chatu a brouskem nabrousil kosu. Teplota v tu dobu už dosahovala 35 stupňů. V krátkých kalhotách a pantoflích jsem trávu začal kosit, zkušený soused rolník říkal, že ji jen ožvýkávám. Přesto nakonec padala k zemi a ukazovala se zemina pod ní. S pauzami na vydechnutí a pivo jsem posekal dost metrů. Ze vzduchu mi, do kůže potícího se těla bodali střečkové a od země se zakousali mravenci. Musel jsem to ale vydržet, nikdo mi přeci na pomoc nepřijde. Když mi k večeru docházely síly, přišlo milosrdenství z nebe. Nebe potemnělo blesky svítily, začal vítr a zatím jenom trochu déšť. S kovovou kosou jsem se jako hromosvod bál. Pak teprve začalo správné hnojákovské peklo. Byla radost sedět pod střechou chaty a v suchu, aspoň v té mé dřevěné chatičce. Blesky křižovaly nebe, elektrický proud zkomíral ale nakonec ani nezhasl, lilo jako na konci světa, chvíli padaly obyčejné kroupy. Takový byl ten podvečer. Když venku peklo přestalo, teplota v noci dosáhla devíti stupňů. Za večerní doby jsem se konečně dostal k ranní snídani. S plným břichem by se sekat trávu ani nemohlo. Tak vše pokračovalo i následující tři dny; přes den 35 stupňů, večer tornádo, v noci hrozný chlad. Tím jsem s letní senosečí skončil, v zahradě už tráva jen ležela, mokvala a čekala na samozmizení-odpaření. Za dlouhých televizních večerů mi kolem hlavy kroužily můry a z koberce mi na nohy lezli slimáci. Myši se tentokrát držely venku, marně jsem je lákal do chaty na jedovatý chléb. Pak jsem si vyjel na nákupy do blízkého městyse. Pokrok 21. století tam vstupuje jen pomalu a opatrně, aby si těmi civilizačními novinkami tolik neublížil! Třeba lékárna, dříve otevřená jen dvě hodiny týdně je teď otevřena dokonce čtyři hodiny denně! Prodejna zbraně-střelivo ale krachuje, nikdo tu nechce vraždit, tak má za sklem aspoň cedulku s telefonem, kdyby si třeba někdo chtěl někoho odstřelit. Obyvatelstvo je tu ale mírumilovné, skoro nic se tam neprodá. Bankomat tento městys nemá, je to na místní obyvatelstvo moc složité. Jedna bělošská prodejna potravin ale už je schopna účtovat dokonce i platebními kartami. Trafika zbankrotovala, obyvatelstvo nemá peníze na krabičky cigaret. Jedna prodejna Viet-Congu tu zkrachovala, jiná ale blízko vznikla. Katolický kostel už nemá přes den otevřený ani vestibul, nedávno z něj ukradli máry! 1
Toaletní papír už tu měli americký-výběrový. Jednovrstvý, dvouvrstvý, třívrstvý i čtyřvstvý. Ten poslední jsem si koupil jako letošní vánoční dárek. Raději jsem si zajel do nedalekého letoviska u řeky Sázavy. Pamatuji tu restauraci ještě jako totalitní, ani přes den tu nebylo kam sednout, tolik lidí v ní sedávalo, všichni aspoň na to pivo tenkrát měli. V dnešní demokratické době u stolů pro hosty posedávají jen číšníci a servírky, pokuřovali a pili kávu. Jen občas proplula kolem vodácká loď, nikdo si ale to drahé jídlo a pití nedopřával. Půjčovna lodí u řeky účtovala 50 korun za hodinu pronájmu, hlídací dědek na parkovišti 40 korun za jednu hodinu stání auta. Hrad Šternberk se drolil už několik let, měl lešení, historické zdivo se spouští dolů (snad ne do řeky Sázavy)? Objel jsem Bohem zapomenutý kraj, přečetl si jídelní lístky v restauracích, nic mě nezaujalo. Umím si uvařit sám,dokonce i nápaditější potravu. Skoro jsem se začal těšit na návrat do Prahy, v té se aspoň tolik nenadřu. Návrat po dálnici do Prahy byl jen pár desítek minut, za to vnitroměstská doprava pražskými ulicemi byla horor. Dvě tramvajové trasy k mému bydlišti byly vybagrovány, nahrazovaly je jen autobusy. Měl jsem těžkou tašku s jídlem a tak lezení do vysokých autobusových schodů byla skutečná fyzická dřina. Na přestupních stanicích číhali už demokratičtí somráci a žebrali na mě cigarety. Dorazila mě žebračka před naším domem, chtěla peníze na jídlo. Vyjel jsem výtahem do bytu a napouštěl si vanu, abych tu nedávnou dřinu aspoň trochu očistil. Po svléknutí jsem si vyrval ze stehna klíště, poslední to památku na Hnojákov a začal se omývat, pro městské použití. Udivila mě pražská lednička, její dolní mrazák byl přimrzlý ke dvířkům. Nakonec jsem je urval a po chvilce i odmrazil. Potěšilo mě aspoň něco v mém pražském bytě. Kořenáče s gladiolami, petrželem a šnitlíkem v kuchyni, v pekáčích naplněných vodou se nádherně zelenaly, gladiolám dokonce narostly květy. S těmito zážitky, po nedávném utrpení jsem se skoro těšil do pražského pracovního procesu.
Miloš Nekvasil
2
Ani přemoudřelá EU nevymyslela výstižnější značku
Po Hnojákově 27 2012 ÚVOD Po četných dojmech z první části dovolené v Jizerských horách jsem odjel do mého letního sídla ve Středočeském kraji. Chata měří sice jen 4x4 metry ale je v ní veškerá technika 21. století. Tam už nebyla šťavnatá zeleň, horské bystřiny, voňavý vzduch, kamení a pískové doly. Srpnový konec léta už byl vidět na žloutnoucím listí. Musel jsem v chatě strávit měsíc neplacené dovolené, v samotě a nudě. Přesto se událo pár situací, které snad stojí za popsání.
Noční ticho bylo přerušováno duněním padajících jablek. Ta se zvětšovala s každým následujícím dnem a pod tíhou nabírané vody padala na zem, do trávy.
Počasí tu bylo letos rozmanité, přes den tropická vedra, v noci jen málo nad nulou. Déšť padal skoro každou noc.
Vůně zkvašeného vína se linula zahradou neustále. Padající švestky v trávě kvasily, a kvas s alkoholem hltaly vosy a sršně. Ty, pak opilé mě létaly v noci oknem navštěvovat. Chtěly se mnou noclehovat a dívat se na mou televizi, zadarmo!
Mucholapka visela pod lustrem, s pokračující nocí k ní směřoval hmyz (komáři, pakomáři, mouchy, můry, vosy a sršně). Můry byly silné a tlusté, kolem mucholapky kroužily jako čarodějnice kolem šibenice! Pro povzbuzení mne 1
bouchaly do vlasů a hlavy. Mucholapka se po dosedání těžkých můr kymácela jako kostelní zvon! Zbloudivší můry na mne útočily a tak jsem se musel dlouho do noci „onipovat“. Lepem, už málo pohyblivý hmyz na mne, v dolním křesle skapával. Kanuly mi do sklenice s pivem. Když už byly na mucholapce dvě vrstvy hmyzu, musel jsem ji každý druhý den vyměnit. Za měsíční pobyt jsem tu vychytal snad všechen hnojákovský hmyz!?
SRŠNĚ vlétávaly pravidelně od 22,00 do 23,00 hodin. Byl s nimi boj na život a na smrt. Byly velmi temperamentní. Hlasitě mi cvrnkaly o rozžhavenou žárovku. Točily se kolem svítidla také jako čarodějnice kolem šibenice. Pak, popálené se spustily na nižší mucholapku. Přitlačoval jsem jim křídla na lepidlo lapače. Pak je postříkal silným sprejem s insekticidem. Spadly na podlahu a tam jsem je mohl konečně utloukat lopatkou na uhlí. Pak je opatrně vhazoval do kamen. Při tom mi jiné, čerstvé sršně z koberce lezly po holé noze nahoru. Sršně jsou sice zákonem chráněny; koho však sršeň jednou bodla do nohy má na ušlechtilý zákon už jiný názor. Jednou v noci (dříve) mě sršeň z trávy bodla do Achillovy paty. Zařval jsem bolestí jako kleštěnec s obzvlášť vysokým hlasem, instinktivně jsem ji oběma rukama přetrhl na dvě půlky. Pak jsem vpich pomazal mýdlem, otevřel si pivo a čekal na smrt. Nepřicházela a tak jsem šel spát spánkem spravedlivých. Ráno byla pata trochu oteklá. Žiji ale dodnes. Jen jedinou sršeň, na venkovní straně okna jsem si přeci jen oblíbil. Měla na hubě nalepený velký kus „potravy“ asi to byl sežraný, ještě nezatvrdlý beton. Ten jí později na kusadlech zatvrdl. Snad přilétla ke mně na večeři a chtěla se se mnou o jídlo podělit a povečeřet? Druhá sršeň se jí kusadly snažila tlamu očistit, to se jí ale nepodařilo.
Pojízdná prodejna teď vozí do vsi, jednou týdně kravské mléko, kravský sýr a kravský tvaroh. Je to z vemene a ne chemie z továrny. Mléko je se zárukou proti rychlému zkysnutí, vymění ho ochotně příští týden za čerstvé, ze zkysaného pak udělají tvaroh a ten nám prodají znovu, už dráže.
Farmářská prodejna a potravinářská výrobna AGROFARMA se uhnízdila v bývalých objektech JZD. Bývalým JZD-ákům dobře jde hospodaření i bez komunistických funkcionářů. Přivezli si na chov 2
západoevropské chlupaté krávy. Prodávají jogurty, sýry, máslo, tvarohy; vše čerstvé, chutné ale jen o trochu dražší. Kiosek (s dokonalým chlazením) mají hned u silnice.
Kočovný mlékař
nahradil dřívější pojízdnou prodejnu potravin. Jednou
týdně přijíždí s nákladem mléka, másla, sýrů a tvarohu.
Neviditelná ruka trhu tu snad opravdu začala fungovat, začaly se zakládat malé „manufaktury“. Za 22 let nového režimu je to celkem obrovský pokrok. Místní tak vbrzku mohou dosáhnout snad dokonce i úrovně I. republiky! Přispívá k tomu hlavně státní správa a státní výroba. Části rodinných klanů tak mohou vkládat jisté státní peníze do nejistého soukromého podnikání! Malovýroba v manufakturách je ale snad diskutabilní. Neekonomická a neekologická je už třeba jen četná přeprava trochy materiálu motorovými vozidly. I Lidová Čína je v současnosti moudřejší. Jedno město tam vyrábí pro celou zemi jeden produkt (slamníky, boty), ve velkém je to hospodárnější a úspornější. To ví i Číňané.
OKRESNÍ MĚSTO úplně zrušilo železniční koleje Benešov – Sudoměřice. Přepravu nahrazují autobusy. Z náměstí jezdí po ulicích elektrický vláček.
MĚSTYS zaznamenal od loni prudké změny. Lékárna má otevřeno dokonce už celých pět dnů v týdnu! Avšak prodejna zbraně-střelivo je přes den zamčena, kdo si chce koupit vraždící nářadí, musí se telefonicky objednat! Obyvatelstvo tak dává přednost polykání tablet před usmrcováním čehokoliv. Je v tom moudrost trhu, Dobrá, simulující babice umí tak denně spolykat až 70 tablet! Po tabletách je méně mrtvých. Apatykářství vydělá víc peněz než vraždění muslimů. Místní pekárna zareagovala na „nový“ trh svérázně, po zdejším způsobu. Nemá zboží. Na dotaz máte chleba, rohlíky, housky zanikla má jedovatá otázka: Tak proč tu vůbec jste?
3
Katolický kostel míval před mřížemi otevřenou předsíň s dřevěnými márami. Ty pak byly k použití komukoli, po celý den. Moc se kradlo a tak je letos kostel zamčený úplně.
Jabkošvestka
Při výhledu z okna chatky jsem jedno ráno úplně žasl.
Mezi zelenými jablky se modraly zralé švestky. Že bych byl druhý Mičurin? Ohledal jsem místo „zázraku“. Neměl jsem delirium. Zpod jabloně vyrostla z pecky mladá nenápadná „švestkovice“ a hned začala plodit jako „nekvasilka“. Uřízl jsem ji u kořene a strom i s plody odtáhl na ohniště, k podzimnímu upálení.
AUTO řečené Růža také bylo poznamenáváno zdejší specifikou. Přes noc ho potáhly mnohé pavučiny. Před ranním výjezdem jsem ho musel vyprošťovat košťaty, jako v pohádce O Šípkové Růžence. I ptactvo nebeské si ho notně označilo bílými výkaly.
BORŮVKOVÉ KNEDLÍKY Borůvky na ně jsem koupil ještě v jizerkách. Těsto uhnětl pak až v Hnojákově, uvařil je a zchladil na pozdější chutné snědení. Po týdnu jsem na ně konečně dostal chuť, se vzpomínkou na krásné Jizerské hory. Čekal jsem je jen trochu modřejší od borůvek. Dopadlo to ale jinak. Knedle sice stále držely krásný tvar; byly však porostlé nádhernými, různobarevnými jizerskými plísněmi (viz horní foto).
TROPICKÝ DEN A NOC V jeden takový srpnový den se nedalo z „letoviska“ vyjít. V noci bylo těžké jenom sedět. Pustil jsem klimatizační jednotku na plný výkon a chladil z 33 na 25 stupňů. Podařilo se to až ve tři hodiny v noci. Pak se teprve dalo spát. Nastydlý z klimatizace jsem byl až ráno, druhý den.
PEKÁRNA v okresním městě je ještě ta socialistická-supermoderní. Má mnoho kiosků u silnic, s co nejčerstvějším pečivem. Místnímu malému chlebu se tu říká „placka-macesa“. Tu ale nemají ani v jednom z krámků, je vyprodána, už v poledne!
4
MÍSTNÍ OBYVATELÉ Po vzoru televize vykáceli ovocné stromy a založili si moderní anglické trávníky. Radost jen pohledět. Ovoce ale nemají, v krámech ho pro drahotu nekupují. Musí ho tak chodit nakrást ke mně.
5
Herečka Podhájská zde na letním bytě Plavec Venclovský přeplaval zdejší rybník a na tyfus neskonal
VÝSTAVA Konala se po 660-ti letech od zmínky o založení obce. Byla to velká slavnostní víkendová událost. Vystavené fotografie byly četné, černobílé. Byly na nich neznámé, už nežijící osoby. Pokud je někdo z žijících návštěvníků poznal, mohl pod fotku připsat jméno nebožtíka. U některých bylo skutečně nově připsáno.
ZÁVĚR
Po 50-ti letech úsilí a výloh dvou generací se mi podařilo splnit můj chlapecký sen, to, aby v chatě vše a dokonale fungovalo a nemusel s každou maličkostí vybíhat s prosbami k sousedům, na náves. Plně funkční je teď televizor s dokonalou anténou, lednička, rychlovařič, kamna s funkčním komínem, studna s vodovodem a ohřevem vody, klimatizace, rozhlasovým přijímačem, mobilním telefonem, letní sprchou; před okny s přesazenými růžičkami, s parkovištěm pro auto. V poválečných letech jsme tu s otcem svítili svíčkou, na kostce pevného lihu si vařili čaj z vody, od sousedů vypůjčené. Vrcholem tehdejšího pokroku bylo bateriové tranzistorové rádio. Na konci srpna jsem už měl té samoty a nudy dost. Kamna byla plná mrtvých sršní a hmyzem polepených mucholapek. Zatoužil jsem po pražském sídle bez dotěrného hmyzu. Už jsem měl dost sledování televizních pořadů do tří hodin v noci. Po půlnoci dávali jen černošské krváky, s dramatickou hudbou; pak se mi po nich zdály krvavé sny. Pospávání po obědě a sledování do noci drasťáků v televizi asi není moc zdravé? Posbíral jsem spadaná jablka do pytlů, naložil je do auta a vyjel s nimi k pálenici, před pohostinnější Prahou. Od chataření si musím nějaký čas odpočinout. Miloš Nekvasil 6
Policie přijíždí
Bezdomovec konečně odchází
1
Po Hnojákově 28 2012 Mé utrpení, ještě před víkendem, začalo už v mém pražském sídle. V ten čtvrtek, v kalendářním dnu třináctého, jsem si napouštěl dřez na nádobí a zároveň mlátil počítač. Přeteklá dřezová voda na podlaze mě vrátila do kruté reality, studila mě do chodidel! Zavřel jsem vodu a začal podlahu vytírat. Tak došlo v ten den s nešťastným kalendářním datem neštěstí i na mne. Spodní soused na mě řinčel zvonkem, až do půlnoci! Neotevřel jsem. Vztekem mi pak rozmlátil dveřní zvonek! Nechtěl jsem se s ním, rozčíleným vybavovat, nejlepší bylo z Prahy prchnout na mé venkovské sídlo. Vyjel jsem z centra města raději městskou dopravou, abych snad rozčílením nezpůsobil ještě další neštěstí. Dále jsem pokračoval mým autem. Měl jsem však v ten den čtyři motoristicky nebezpečné zážitky, způsobené řidičkami za volanty. První byla už na tramvajovém ostrůvku. Šoférka měla na sedadle spolujezdce „Hřebečka“, něco mu zaujatě povídala a dívala se mu do očí. Nevšimla si, že jede po tramvajových kolejích s vysokým kamenným staničním obrubníkem. Najela do něj pneumatikou, ozval se výbuch a kolo pokleslo na ráfek. On rozhodl, že pojedou pomalu dál od kolejí a výměnu kola provede on, až za stanicí. Tak mohly tramvaje projíždět dál. Jel jsem dál s tím, že se snad už nic podruhé nepřihodí. Přihodilo. Na okresní silnici, u kraje s polem parkovala samička za volantem a samečkovi na vedlejším sedadle asi vyčítala „Jestli to takhle půjde dál, tak to tedy nepůjde…“! Po vítězství svých „emancipovaných myšlenek“ nad „zbytečným to trubcem“ nastartovala motor a bez blinkru vjela na vozovku, těsně přede mne. Moc jsem na tu kravku zatroubil! Na další zatáčkovité okresce jela „řidička“ s taťulou na vedlejším sedadle. Dívala se mu do očí a něco „strašlivě důležitého“ mu vyprávěla. Ani si nevšimla, že jede ve středu vozovky, skoro až v protisměru. Po mém mohutném zatroubení se vrátila od „sporákového myšlení“ do myšlení řízení motorového vozidla. Ještě se divila, proč to vůbec troubím? To bylo už třetí riziko. Čtvrté bylo se dvěma ženskými na předeních sedadlech. Byla tam vyfrézována polovina vozovky, protisměrný provoz byl řízen fungujícími semafory. „Myšlenkové toky“ povídajících si ženských jim zabraly „veškeré mozkové závity“. Vjely tak do úzké silnice na červené světlo! Moc se divily, že na ně my protijedoucí muži troubíme, svítíme a ukazujeme si významně na čelo. Cítily se asi silně žensky ponížené! Ani tentokrát mě zatím ty čtyři „novodobé řidičky s podplacenými řidičskými průkazy“ nedostaly na „onen svět“. Dojel jsem vynervovaný (na celý víkend) do mého letního sídla. Tam jsem chtěl sbírat jablka na kořalku pro pálenici. Neměl jsem po tom ždímání mokrých hadrů v Praze ale sílu v rukách, nohách ani v těle, tak jsem jen lovil myši a utloukal plácačkou mouchy. Z povodně „zpitomělý“ jsem při odjezdu do Prahy 2
zapomněl v chatní budově vypnout elektrický proud. Běžela tam tak celý týden lednička s otevřenými dveřmi! Hnojákovská fauna se na přelomu srpna a září velmi změnila. Sršně už nelétaly ani za dne, natož v noci. Velmi se ale „přeprasily“ mouchy. Mucholapka vůbec nestačila. Ubil jsem much plácačkou denně asi 500. Na jednu mouchu dva údery, bylo to celkem asi 1000 ran denně! Noční ticho pak přerušovalo jenom dunění ze stromů padajících jablek. V noční chatě potom zaklapávaly pasti na myši, umírající myšky pak chvilku ještě silně kvičely. Zpáteční cestu domů pražským městem, jsem absolvoval zase hromadnou dopravou. Na „Slintáku“ (náměstí I.P.Pavlova) jsem uviděl co to je „demokratický hlad“. Bezdomovec chtěl nedělně poobědvat z kovového odpadkového koše. Všemi silami, obouruč, rval horní plechový kryt. Nedařilo se mu to škubáním, ani z různých stran. Dole, hluboko v koši ležel pro něj asi „pamlsek“, ale on na něj nemohl dosáhnout. Pomáhal si prodloužit ruku svou, asi kradenou peněženkou; ani to se mu však nezdařilo. Rozhněván do krajnosti nakopal odpadkový koš z obou stran a viditelně naštvaný rychle odešel. V mém pražském sídle jsem se pak chystal načerpat bytovou, „potopou“ ztracenou životní sílu. Ovívali mě v něm z počátku moli, jako by k nim táta přišel! Z bytové terasy jsem vyhnal posedávající holuby, zbyla po nich, po víkendu jen na kachlové podlaze vysoká vrstva trusu. Na podzim a v zimě bude asi silně pršet a tak to po nich opláchne. Z nedělního odpočinku mě vytrhl lidský řev z parku před domem. Zastavily tam dva luxusní policejní vozy s nápisy „pomáhat a chránit“. Na parkové lavičce vysedával špinavec–bezdomovec. Prý hyzdí město a ať rychle zmizí! Marně křičel: „Dyť je demográcije, já si můžu sedět kde chci!“ Policisté mu vysvětlili, že si asi moc počítá v novinách a věří jim!? Policisté se pak významně poplácávali po černých pendrecích a stříbrných okovech. Raději dobrovolně a demokraticky si odešel sednout na klidnější lavičku na Olšanských hřbitovech. Mrtví ho tam už sekýrovat nebudou. (Foto nahoře). V to nedělní odpoledne, po návratu do Prahy, zvonil už uklidněnější, dole vytopený soused. Omluvil se za půlnoční hněv a roztřískání mého zvonku. Prý jsem mu dole pod stropem málem utopil v postýlce dvě spící děti. Jinak prý měl promočený roh stropu a čúrky vody na stěnách. Uchlácholil jsem ho pojištěním mého bytu s tím, že si o penězích promluvíme později. Další, to už pracovní den mi v pojišťovně sdělili, že mám pojištěn pouze můj byt a ne sousedův. Ten nic nedostane. Prý ať se já ještě pojistím za 410 Kč na zkázu, kterou později způsobím v současném „českomoravském protektorátu“ i jinde na planetě Zemi. Hned jsem se pro tu jistotu pojistil. Při té bídě jednání v pojišťovně jsem chtěl urvat alespoň nějaké peníze. Pojistka jenom mého bytu se k tomu přímo nabízela. Zkusil jsem to. Nahlásil jsem zavlhlý „vzácný“ koberec (nalezený u popelnice), nahoru vzlínající vodu po stěnách, načvachtaný sokl kuchyňské linky s odplavenými dvířky, poškozený 3
spodek ledničky, rezavějící remosku, mixér-šlehač a zničenou „cennou elektronickou“ osobní váhu. Když mou zkázu likvidátor spočítal, byla zhodnocena částkou 11 000 korun. Likvidátor prý už nepřijde; peníze mi brzo pošlou na mé konto. Tak úspěšně a perspektivně asi začíná má skleróza. Stejně jako rčení, čím blbější sedlák, tím větší brambory!
Miloš Nekvasil
4
Po Hnojákově 29 2012 Soused Hlušec, po 3 letech neplacené nezaměstnanosti, musí povinně na teoretický kurz, jak si hledat práci. Zrovna v ten den školení měl placený melouch a tak vykřikoval na přednášejícího instruktora: „Zkrátit to mluvení, já musím jít do práce!“ Z vodovodu mi vytékala sekaná, hlemýždi vlezly dolu do studny, utopili se a pak je do potrubí nasálo a rozdrtila elektrická nautila. Po vstupu do chaty mě uvítala myška lezoucí dolů po vnitřním elektrickém kabelu, s 380 Volty. Hledal jsem v malé chatě koště od večera až do rána. Říjnové hnojákovské tornádo sklepalo v noci se stromů jablka a hrušky Dva pytle hrušek byly nakonec 2x těžsí než 4 pytle jablek, nechápu? Ještěrka se vyhřívala na podzimním sluníčku, ve venkovním kýblu. Babicovy dobroty byly v TV, bůček se švestkami a jablky, jen už takhle jsem mohl pozřívat v pozdním létě vlastní ovoce. Nechal jsem se televizním kuchařem Babicou nachytat na tu jeho televizní „lahůdku“. Po klohnění a pečení jsem to ochutnal. Chutnalo to jako mokrý hadr v mase, polknout se to nedalo. Musel jsem tu jeho nádivku vydloubat z bůčkové kapsy a namíchat ji do talířku s prudkým jedem a nabídl krysám. Teprve pak jsem se do samostatného bůčku mohl pustit, už jako jedlík. Už nikdy nebudu Babicovy jídla jíst, on sám by měl mít své kuchařské „umění“ mít v televizi zakázáno! Neumí jídlo uvařit. Jeho učiteli vaření by mu měl vrátit školné. Je ale demokracie a tak může oblbovat každý podvodník každého hlupáka. Ještě že jablek a švestek jsem měl na chatě přebytek, to maso se dalo ještě zachránit. Myši začaly mít strašlivý hlad už v říjnu. Žraly přes týden všechno. Vysoko nad podlahou jsem měl v polici tlustou, vázanou knihu-kuchařku. Měly v říjnu už takový hlad, že ji sežraly! V říjnovém počasí dosahovala denní teplota až 15 stupňů. V noci byla dva stupně nad nulou. Muselo se už topit. Zapalování se mi zdařilo až při třetím pokusu s drahým podpalovačem PEPO. Do kamen muselo mnoho dřeva i briket. Když se přitopilo elektrickým etavirem, teplota v místnosti vystoupala až na 16 stupňů. Pod peřinou jsem kodrcal zuby. Ráno bylo v místnosti deset. Vydržel jsem tam jen dvě noci. Pak přišlo mužské a radikální rozhodnutí-návrat do pohostinnější Prahy. Tam mám ruský plyn, ovládaný jenom kolečkem kamen. Venkovní teplota vždy o čtyři stupně vyšší než v Hnojákově, teplá voda také na plyn, potravinová prodejna přímo v domě. Další výlet do mého letního sídla bude až o Velikonocích 2013. Příprava chaty na zimu byla zdlouhavá a musela být promyšlená. Všechny vodní nádoby se musely vypustit. Myším musela být připravena jedovatá potrava, na dlouhou zimu. Lůžkoviny byly uloženy do vypnuté ledničky, zbylé potraviny zapakovány na transport do Prahy. Zahradní nábytek byl uložen do „kadibudky. Elektronika skončila v botníku. Mýdla a kuchyňské umělohmotné nářadí bylo před
1
ožráním myšmi uloženo v chlebníku. Obuv skončila v kredenci. Teprve pak, s nákladem posledního ovoce se dalo odjet do Prahy. Tamní krámská z prodejny potravin šla do penze a prodejnu předala mladé dceři. Ta miluje počítače a mlátí do nich. Je z nich tak zblblá, že zapomněla objednat kravské mléko. Tak jsme museli kupovat to chemické, z továrny. Snad se naučí časem zařizovat nákup a prodej, jako to uměla její nepočítačová máma. V říjnu mě uvítal ještě znovu kvetoucí klematis. Asi se mu ještě nechtělo do toho mrznutí. Květy jsem odřezal a přivezl na chvilku do Prahy. Tak jsem se touhle květinou letos rozloučil s Hnojákovem. Další návštěva bude až o příštích Velikonocích. V té době byla v Praze vystavena na městské periférii Zlatá bulla sicilská. Při zpáteční cestě jsem si tam zajel. Bylo parné sluneční odpoledne. Fronta návštěvníků byla asi dva kilometry. V tašce jsem měl pečenou kachnu a litry čerstvého kravského mléka. Při hodinách čekání ve frontě by se mi vše zkazilo. Tak jsem bullu oželel, stejně je jen maličká. Raději jsem se vrátil do pražského bytu.
Miloš Nekvasil
2
