Zemědělská pole v demokracii
Rozprodávají ornou zem cizákům
Po Hnojákově 19 2011 Letos jsem se prvně vydal do mého letního sídla až o pozdních Velikonocích. Po zimě jsem tam neměl nic k jídlu a tak jsem vše musel koupit až v okresním městě. Chtěl jsem koupit sváteční jehněčí maso, to měly ale až ve třetím krámu. Piškotového beránka neměli vůbec!
1
Jel jsem dál za město a zděsila mě zkáza zemědělské půdy. Už i ta byla vyšmelena cizincům a navždy zničena! Raději jsem si bývalá pole vyfotografoval, jsou nahoře. Ve vesnické prodejně jsem beránka sehnal a dokonce za směšnou cenu. Vjel jsem do zahrady u chatky a nezaznamenal po zimě zkázu větší než opadanou podezdívku a spadlý nátěr dřevěné chaty. Uvnitř bylo jen mnoho pavučin, myšmi prožraný koberec a vrstva myšího trusu. Raději jsem nechal nejnutnější úklid na další den a denní světlo. Soused už měl na vedlejším pozemku hotový zkušební vrt, na vydatnost jeho budoucí studny. Měl na něm bílý klobouček. Z mé studny zatím voda nezmizela. Pustil jsem se do montáže vodního bojleru a spustil elektrické vaření hovězího a pečení vepřového, také jehněčího a brambor. Při tom jsem popíjel kvasnicové pivo 15 stupňů. S elektrickým proudem to šlo vše samo. Po vychladnutí jsem všechno odložil do ledničky, k dalšímu použití. Večer jsem si pustil televizor a sledoval „uklidňující film“ Kristova muka. Pohodu mi přerušil skoro přízrak. Od půdy se za televizorem po zácloně pomalu a opatrně spouštěla myš. Nebála se mě a po podlaze se blížila k mým čerstvě nakladeným pastím. Pak past sklapla a myš kvičela. Teprve po ní Ježíše ve filmu ukřižovali. Ulehl jsem do promrzlých a vlhkých lůžkovin a raději chtěl vše zaspat. Měl jsem v kamnech zatopeno dřívím, dobře jsem udělal, v noci byly jen tři stupně nad nulou. Ráno jsem se probudil do slunného předpoledne. Tělo jsem měl pokousané od myších blech z mé postele a od komárů z odkopaných nohou. Na vedlejším pozemku bylo šest chlapů a zakopávali tam elektrický kabel. Moc se prášilo, pořvávali a tak jsem zatáhl záclonu a zavřel okno. Z budovy se nedalo vyjít, hned by začali „tvůrčně“ besedovat. Já tam byl na odpočinku a promýšlel jsem si úkoly, které musím udělat sám. Začal jsem smýčením pavučin, nástřikem jedu proti sršním, nakonec jsem vyluxoval. N návštěvu přišel soused Hlušec. Už po dvou letech nezaměstnanosti našel v Praze práci nočního hlídače, jen za málo peněz. Prohlížel jsem zahradu. Zvěř mi z hladu okousala i ostny na růžových keřích. Vykopal jsem loňskou řepu, zbyla z ní jenom „skořápka“, vnitřek vyžrali slimáci. Ještě že jsem měl dost jídla a pití z obchodů, zdejší „plody“ by mě neuživily. Docela rád jsem se vracel do Prahy na „odvšivení“. Na dálnici chvílemi pršelo, tak jsme jeli jenom pomalu. Pak jsem pokračoval městskou dopravou. Rodný Žižkov mě uvítal jako obvykle. U koše na chodníku před naším domem se rvali tři trestanci o jídlo, z jeho obsahu. Polykali odpadky a štěstím z demokracie křičeli.
2
Roztočil jsem elektrickou pračku a všechny oděvy po návštěvě Hnojákova v ní vypral. Sám jsem se naložil do vany, abych na tu špínu a zimu zapomněl. Příští víkend však pojedu zase. Miloš Nekvasil
3
Po Hnojákově 20 2011 Tentokrát jsem se vydal autem na chatu ve svátku Serváce. Byl pátek 13., prý nešťastný to den? Ještě před Benešovem jsem koupil půl metráku suchého betonu s úmyslem opravit jím podezdívku. Mladší prodavačka mi pomohla pytel naložit a moc mě prosila, abych jí autem nepřejel batolící se její dítě ve skladu. Tak nějakým nejistým dojmem jsem na ni zapůsobil!? Jel jsem silnicí za obec Městečko, tam byl strašlivý silniční masakr. Autobus ležel napříč sinicí, za ním tři rozdrcená osobní auta! Ranění a mrtví už byli odvezeni, policistů tam bylo ale více než obětí této nehody. Mladá fízlice mi ukázala jet dál, tak jsem to mezi kusy rozdrcených aut projel. Pak už mě čekal jen obyčejný nákup tam nedostatkových rohlíků a ostatního, v bývalém okresním městě. Na pozemku mě čekala obvyklá zkáza ledasčeho. Kůra statné borovice byla ožraná zvěří, části zatravění zvířaty odhrabané, květy ovocných stromů omrzlé, ořech mrazem zčernalý! Letos nebude žádné ovoce na kořalku. V rychle rostoucí trávě jsem hledal několik rostlin reveně, našel jsem ale jenom jednu, ořezal jí řapíky, jen sotva na jeden koláč. V páteční noci byla venkovní květnová teplota plus tři stupně! Musel jsem dlouho do noci topit dřívím i briketami. Díval jsem se na televizi až do tří v noci, nakonec jsem v křesle usnul. Ulehl jsem do postele a spal až do sobotního poledne. Probudil jsem se do pochmurného a chladného dne. Úmysl betonovat podezdívku v tom chmurnu mě hned opustil. Jal jsem se vyvářet pudink dvou barev a péct reveňový koláč. Pojedl jsem pražský řízek s pražským bramborovým salátem, zapil to kvasnicovým pivem Ferdinand, 15 stupňů. Na návštěvu mi přišel soused Hlušec, po dvou letech nezaměstnanosti konečně našel ve vzdálené Praze práci nočního hlídače, za 14 000 měsíčně. Na trvalé bydlení ve Hnojákově je to peněz až moc. Za celý víkend jsem z plánovaných akcí stihl jenom mytí auta. Druhá noc už nebyla tak mrazivá, teplota dosahovala skoro deseti stupňů, stačilo přitápět jenom dřívím. V nedělním dopoledni, deštivém, jsem se už moc těšil do pražské civilizace, hlavně na vanu s teplou vodou. Vyjel jsem domů už v 11 hodin. Na návsi byly připraveny rekvizity na katolickou polní meš, pod širým nebem. V protisměru jsem potkal moc aut se „svíčkovými babami“. Je to tu velká atrakce, modlení. Bývá jenom jednou ročně. 1
Prahou jsem dojížděl městskou dopravou, v ní cestující běloši mluvili jen rusky, negři pak anglicky. Jenom tramvaják a já jsme byli původní obyvatelé Prahy! V bytě už mě čekalo pět právě přes víkend narozených moučných molů, hned ke mně radostně přilétli. Zatleskal jsem jim, skončili pak mezi mými dlaněmi.
Miloš Nekvasil
2
Odtud dojíţdím z Hnojákova
Soused Hlušec teď uţ odchází po asfaltu
1
Nově vyasfaltovaný příjezd k mému letnímu sídlu
Po Hnojákově 21 2011 Tento pátek se mi jelo autem na chatu těţko. Stará benešovská silnice byla přeplněna uţ po poledni. Jelo po ní moc obrovských traktorů, jedni silničáři vrtali v jejím asfaltu díry, jiní silničáři do nich vypouštěli asfalt. Nakonec jsem do Benešova dojel bez újmy. V tamním Penny jsem sehnal rohlíky i ostatní potravu (zlevněné prošlé jogurty jsem později pro nekvalitu celé vyhodil do kamen i s obaly). Španělské, fekáliemi znečištěné okurky neměli! Drama vzniklo aţ u zdejší pokladny. U sousední pokladny se vztekal Praţák pro nějaký obchodní nedostatek a hned na ně volal televizi Prima. Dál jsem to drama raději nesledoval. U mé kasy byl jenom zaseklý karetní počítač, musel jsem útratu zaplatit hotově. Vytrousil jsem při placení několik mincí, ty mi však poctivě, a asi všechny donesl zaměstnanec ochranky. Po příjezdu do Hnojákova mě čekalo překvapení. Čekal jsem marně půl století na zpevnění příjezdové cesty od vsi k mé chatě. V ten pátek uţ byla vyasfaltována, asfaltéři se na mě vlídně usmívali. Ani minulé reţimy nedokázaly tuhle cestu vyasfaltovat! Zaparkoval jsem na mé zahradě a potraviny uloţil do ledničky. Pak jsem se výborně naladěn vydal mezi řemeslníky. Nálada uţ ale byla opačná! Ze stavebního stroje vylezl rozhněvaný soused Elektrikář (musel si ze svých peněz zaplatit hydrogeologický průzkum vydatnosti vrtu jeho budoucí studny vůči té mé sousedící). Začal buransky pořvávat: „Dluţíš mi 8 000 korun, jdi 2
se bavit na své, je konec našich dobrých sousedských vztahů!“ Nemělo cenu s ním dál kdákat, vrátil jsem se do chatky zděšen z jeho vesnické pomatenosti myšlení. Argumentovat debilovi nemá přeci cenu! Pošlu mu poštou 5 000 korun, za úpravu společné vozovky, ne však za poplatky jeho sousední stavby! Hněvu ale ještě nebylo dost. Hlušcova manţelka (sousedka) plela na svém pozemku kvítí. Silničář jí nechal před pozemkem běţet na pomalé otáčky diesel, její praţským počítačem zničené nervy to nevydrţely a šla řemeslníky okřiknout. Elektrikář jí řekl, aby se z toho hluku neposrala! Bylo to na paní inţenýrku silné kafe! Přišel mi to vyprávět odpoledne sám Hlušec, uţ opět nezaměstnaný. I on uţ se na Hojákovské návsi pohádal se všemi sousedy (některé zdejší klany spolu nemluví uţ 100 let)! Přesto si liboval, ţe se přihlásil k trvalému pobytu v Hnojákově (v Praze uţ se nemohl dívat na své rodinné ničemné počítačové krávy)! Jak mluvil a popíjel můj míšený nápoj škytl a pozvracel mě! Prý můj nápoj bylo prý jeho první jídlo v ten ten! Elektikář si musí na pobyt v horním Hnojákově teprve zvykat, bydlí tam i jiní hornohnojákovští obyvatelé, ne jen on sám – majitel bývalého pole!? Ve středu Hnojákova, u svého domu na návsi se uţ pohádal před čtvrt stoletím, hned po přiţenění se sem. Má asi v sobě selskou ukřivděnost, po staletí v rodu tutlanou. Natruc, aby nám sousedům ukázal, kdo je tu teď pánem, nám zdramatizoval podvečer. Vysedával s celým rodinným klanem na svém pozemku do noci, pochlastávali tam kořalku a hlasitě říhali. Na vesnici Hnojákov svítil reflektory z aut. Naštěstí jim ty projevy majetnictví vydrţely jen do 22. hodiny. Ještě loni jsem si liboval, ţe bydlím na okraji vesnice a sám. Teď mám sousedy z obou stran, vyjít na zahradu znamená začít s nimi zdravením a mluvením o ničem. Pořád mě očumují a drby rychlé trousí po návsi. V pátek večer se schylovalo k bouři. Byly tu hrozné blesky a hromy, spadlo nakonec ale jen pár kapek deště. Musel jsem si v těchto polních podmínkách uvařit jídlo. Měl jsem z Prahy koupenou kachní roládu (v praţském řeznictví mě brzo ráno prosila poblíţe stojící stará ţebračka o koupi masa na její nedělní jídlo). Bývalou kačenu, uţ bez kostí, jsem čistil noţem trháním zbytků peří; pořezal jsem se jen trochu, pak ji naplnil nádivkou, vstrčil do remosky a začal elektronické odpočítávání pečícího procesu. Konečně jsem si při tom elektrickém pečení odpočinul! Za květnové noci tu dosahovala teplota celých šesti stupňů nad nulou (máme prý teď období globálního oteplování)?! V sobotu dopoledne jsem měl promyšlené betonování chátrající podezdívky chaty. Pytel potahového betonu (jiný neměli) jsem nasypal do kolečka a zavodnil ještě tekoucí vodou z mé studny. Byl pěkný „pařák“, ještě ţe jsem měl dost silného piva Ferdinand. Uţ to míchání betonu lopatou byla pěkná dřina. Po několika hltech piva jsem se v poledni odhodlal k pomazávání podezdívky zednickou lţící s betonem. Postříkal jsem tu starou a uţ odpadávající vodou. Začali z ní vylézat rojící se mravenci. Nijak jsem je neuměl odehnat, domluvy k odchodu jim 3
nepomáhaly! Popatlal jsem tedy mravence betonem, někteří snad utekli, nedal se spočítat jejich exodus. Za několik hodin ruční dřiny jsem nový beton uhladil štětkou a šel vyčerpáním polomrtvý dopít Ferdinanda. Přes noc to v mírném dešti správně utvrdlo. Nedělní dopoledne také nebylo jednoduché. Povznášející byl jenom běţící televizní program. Musel jsem zapakovat všechna jídla do igelitových sáčků a nacpat do cestovní tašky. To většinou dokáţu asi uţ za jednu hodinu. Vyţaduje to ale pekelné soustředění, na nic se nesmí zapomenout! Kdyţ bylo vše ukončeno všechno jsem zamkl a se dvěma svazky klíčů v ruce a taškou v druhé šel pár metrů k mému autu. Došel jsem ale jen s jedním svazkem klíčů! Zuřivě jsem hledal v pokosené trávě ty druhé, od chaty. Marně! Bez detektoru kovů či ţelezných hrab jsem je nenalezl. Hledání jsem tak odloţil na příští víkend! Ani s vypůjčeným magnetem a detektorem kovů jsem je nenašel! V Praze jsem v bytě nalezl ty chatové, rezervní, vydechl jsem, jinak bych musel páčit chatové dveře krumpáčem. V praţském bytě uţ mě vítali rozjásaní mouční moli. Přes víkend se pěkně a v klidu pomnoţili, byl jich plný strop. Letěli mi vstříc, já jim tleskal, skončili mezi mými dlaněmi. Nejen moli jsou mými novými nepřáteli. Po okapech sousedních činţáků si oblíbila mou prostornou terasu čísi kočka. Leze mi po okapech a kadí na mou krásně vydlaţdičkovanou terasu. Ţádné důmyslné nástrahy ji v jejím počínání neodradí! Příští pátek pojedu na Hnojákov zase!
Miloš Nekvasil
4
Po Hnojákově 22 2011 Ani se mi nechtělo jet na chatu. Hněvající se soused mi bere dobrou náladu… Dojel jsem na chatu a uložil potraviny do chladničky, nařezal květiny do vázy a chmurně přemýšlel o zítřejším sekání trávy kosou (1 500 čtverečních metrů)! Nebe se zatáhlo, blesky křižovaly oblohu a začalo hustě pršet. Po půlhodince zase vyšlo slunce a jako by se nic nestalo. V sobotu ráno se mi nechtělo vylézt z postele, ke kose. V poledne jsem konečně nabral sil a o hladu začal brousit kosu. Udělal jsem jen pár seků a už byl u mě soused Hlušec, teď už zase nezaměstnaný. Přivezl si už v pátek odpoledne z Prahy svou samici. Dala mu „kapky“ za jeho nezaměstnanost a opilství. Musel jí už včera večer odpřísáhnout, že až do smrti se alkoholu ani nedotkne! Slíbil rád, proč by neslíbil. V sobotu ráno jí musel jet nakoupit jídlo, hrozně se divila, že o víkendu jí nevyváří profesionální šéfkuchař?! Ona přeci mačká počítač a proto ji muži musí stále opečovávat! Hlušec ji v „abstinentství“ ale umí doběhnout. Chytne se trakaře a že prý bude vyvážet odpad. Zajede ke mně a já mu kořalku zdarma naliji. I tentokrát jsem ho napojil, zase škytl a pozvracel mě. Jako výmluvu tvrdil, že dnes ještě nic nejedl, manželka mu v odpoledních hodinách ještě „nepodstrojila“ snídani! Pak se chytl zaparkovaného trakaře a vrávorajíc se vracel k mamině. Ta jako nic nepoznala, kolik to zase u něj uhodilo!? Dosekal jsem kosou tři čtvrtiny pozemku a dopil silné pivo Ferdinand. Bylo devět večer a opilí puberťáci bez řidičských průkazů vyjeli na silných motocyklech do polí. Řev motorů mi ani tolik nevadil, zajeli pak do lesa plašit zvěř! Horší bylo jiné dunění a pach spáleného vzduchu. Vyběhl jsem před zahradu a byl jako u zjevení. Na kraji Hnojákova přistál horkovzdušný balon. Chvilkami vypouštěl hořící plameny do balonu. V koši seděli opilí milionáři a marnily přebytečné peníze světa. Posádka se ptala, kde je tu nejbližší hospoda? Hlušec jim rukou ukázal směr. Připustili plameny a balon se trochu vznesl. Větry ale duly jinam než k otevřené hospodě, nesly je k jiné, několikrát už vykradené a demokracií zrušené! Asi jim její nenalezení ani nevadilo, ožralí byli už až dost ze zásob balonového koše. Už jsme je nikdy neviděli. Po návratu do Prahy mě čekalo milé překvapení. Legionářova milenka (sousedka) mi podala domažlická vejce. Poslala mi je tamní „velkopodnikatelka“, její muži mi nedávno v bytě vyměňovali okna. 1
Molů se mi v pražském bytě vylíhlo jen málo, terasu jsem měl znečištěnou tentokrát ne od kočky ale od holubů! Příští týden se nepojedu „povznášet“ dřinou do Hnojákova. Budu pakovat na výlet do Afriky. Vydám se po stopách královny Kleopatry a povozím se lodí po božském Nilu. Miloš Nekvasil
2
Po Hnojákově 23 2011 Ani v červencovém pátečním odpoledni se mi moc nechtělo zase jet dřít na svou chatu. Na páteční staré benešovské silnici se přede mnou ploužil v autě důchodce. Chtěl jakoby odbočit vpravo, blinkr ale nezapnul. Předjížděl jsem ho, on si to náhle rozmyslel a vjel zase zpět na silnici. Brzdil jsem, až mi pneumatiky pískaly. Dědkovi to ale nevadilo, ani mé dodatečné troubení. To bylo ještě to lehké. V Benešově jsem nakonec sehnal rohlíky i jinou potravu. Pak jsem pokračoval skoro vždy prázdnou okresní silnicí k chatě. U rybníka tam byl dopravní masakr. Dva plné osobáky se čelně srazily. Účastníci nehody byly zkrvavení a ženské tiše blinkaly do roští. Pobíhala tam spousta policistů, saniťáků a odtahových zřízenců. Opatrně jsem to neštěstí objel. V sobotním odpoledni dosahovala teplota v chatce 30 stupňů. Posedával jsem několik hodin u počítače, psal fejeton o Nilu, pokuřoval a popíjel silné pivo. Na návštěvu přišel soused Hlušec. Plácali jsme páté přes deváté, o ničem. Napadlo mě jít vysypat plný popelník do kamen, vzdálených v místnosti asi dva metry. Prudce jsem vstal, ale to jsem neměl! Ztratil jsem vědomí a padl. Když jsem se z mdlob probral byl jsem už v trávníku před chatou. Uviděl jsem obličej Hlušce. Volal na mě vstaň, vstaň! Poslechl jsem ho briskně vstal. Zeptal se ho, co se to vlastně stalo? Prý jsem v kolapsu hlavou nabral dvířka kamen, přerazil dřevěnou tyč mezi dveřmi, spánkem nabral kliku a visící klíče, nosem zabral o dřevěný práh a dva betonové schody. Silně jsem prý v mém bezvědomí chroptěl. Zkrvavenou hlavu, krvácející bok a krvavá kolena jsem si hned ošetřil septonexem. Pak jsem se usadil a dál hovořil s Hlušcem, jako by se nic nestalo. Druhý den jsem jel autem domů, do Prahy. Ve vaně jsem si trochu odmočil krvavé strupy. V práci se mě ptali, s kým se to tam vlastně pral? Nevěřili mému pádu s popelníkem v ruce. Po týdnu mi zmizely všechny strupy. Na zjištění příčiny mého bezvědomí teď pracují lékaři. Bude to asi nakonec podle té mé diagnózy - nutná rehabilitace krční páteře. Už jsem s ní měl dříve podobné potíže. Miloš Nekvasil
1
