Jan Linka
vensku i Protektorátu aj. Bez povšimnutí by neměla zůstat ani myšlenka Durychovy slasti z utrpení a myšlenka společenských, kulturních a uměleckých provokací. Ta ovšem není nová, ale Putna ji aplikoval značně široce. Až se zdá, jako by se mu stala zaklínadlem všude tam, kde si s Durychem nevěděl rady. Je třeba ji důkladně ověřit, protože není možno svádět na ni všecko. Putnovy durychovské studie jsou cenné jako iniciativa dalšího soustředěného durychovského bádání, jako východisko odhalování dalších interpretačních možností. Petr Hora
Plod množstevního pojetí vědeckého provozu Libor Pavera: Kazatel Daniel Nitsch. Kapitola z barokní homiletiky. Brno, Istenis 2003. 236 stran.
Málokterá kniha vyvolala v poslední době takový ohlas jako monografie o díle kazatele Daniela Nitsche od Libora Pavery. Vyučující na Slezské univerzitě v Opavě vydal svůj spis, jímž se habilitoval na Univerzitě Palackého v Olomouci, ale záhy dva recenzenti — Hana Kusáková (Tvar č. 2003/20) a Miloš Sládek (22. 12. 2003 na ww.aluze.cz; nyní i Aluze 2003/3) — prokázali, že klíčové pasáže jsou plagiátem nedokončené rukopisné monografie předčasně zemřelého Františka Němce († 1945), profesora Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži. Zjištění recenzentů vyvolalo bouřlivé reakce dotčeného Pavery i dalších osob, a to mj. v časopisu Tvar (2004/2, 3, 5, 6, 7) a na internetových stránkách časopisu Aluze. Vznikly také komise na univerzitách v Opavě a Olomouci, které měly záležitost vyšetřit, a pokud je mi v chvíli vzniku této recenze známo (konec dubna 2004), zvolna leč solidně a na společenské úrovni se s kauzou vyrovnali v Opavě, kde v plném rozsahu potvrdili, případně doplnili zjištění Kusákové a Sládka. Rozsah plagiátu a jeho klíčový význam v celém rozboru Nitschových nedělních kázání popsali už Kusáková, Sládek a opavská komise, pro pořádek zde tedy jen zopakujme, že Pavera převzal z více než dvousetstránkové Němcovy studie plnou třetinu, aniž by jedinkrát na patřičných místech uvedl, odkud cituje, ba naopak informací v úvodu se snažil odvést pozornost od existence tohoto rukopisu
česká literatura / | recenze
(„Další jeho [Němcovy] úvahy zůstaly v rukopise, některé méně čitelné ukázky z nich se najdou v pozůstalostním fondu Josefa Vašici v PNP v Praze“ — s. 20 a v poznámkách na s. 181). Informace je záměrně zkreslena nejen tím, že se nejedná o ukázky, že i negativní (bíle na černém pozadí) kopie v PNP je čitelná, ale především tím, že zamlčel svoji obeznámenost s originálem rukopisu, který je uložen v Němcově osobním fondu v Památníku Petra Bezruče v Opavě. Citace z Němcova rukopisu jsou někdy takřka doslovné, většinou přebírají analytické výsledky rukopisné studie v původním pořadí a s původními údaji, Paveru z plagiátu mj. velmi přesvědčivě usvědčuje jím přivlastněný Němcův překlad citátu E. Tesaura z italštiny (s. 93 — v poznámce na s. 193 výslovně uvedeno, že překládal LP [tedy Libor Pavera]), případně latinské citace z Balbínových Verisimilií (s. 101) v místech zjevně pocházejících z Němcovy práce, když jinde cituje z Rybova překladu, který ještě nebyl za Němcova života k dispozici. Pavera je, jak dále ještě ukážu, technikou své práce zručný kompilátor, který především převypráví a smíchá názory jiných autorů, jež většinou cituje, takže nejde o náhodu, ale o vykalkulovaný čin, jemuž z dnešního pohledu předcházelo opatrné testování pozornosti jiných badatelů v Paverově předchozí knize Od středověku k romantismu (Opava, Slezská univerzita 2000). Zde najdeme několik podkapitol později upravených do monografie o Nitschovi (6.1., 6.3., 7.1.—7.3.), v nichž už se redukované údaje z Němcovy práce objevují (např. vyčíslení citací antických autorů u Němce s. 138 až 139, u Pavery Od středověku k romantismu, s. 119—120, Kazatel Daniel Nitsch, s. 82—84). Ponechme však jednoznačné plagiátorství stranou — výše jmenovaní je prokázali vyčerpávajícím způsobem a každý, kdo měl možnost srovnat Němcův rukopis s Paverovou knihou, ví, co si o celé záležitosti myslet — a podívejme se, co vlastně monografie o Nitschovi nabízí a jakým způsobem je sestavena. Vlastním Paverovým přínosem je úvodní heuristická část — oproti předchozí knize Od středověku k romantismu pracuje autor výrazně více s prameny a archiváliemi. Užitečné je určení datace vzniku některých kázání, přínosem je sledování motivu deuterokanonické Zuzany či Alexandra Velikého, jako jeho vlastní badatelské příspěvky lze označit kapitoly věnované tzv. slovním řetězcům a metaforice (přesněji topice či motivice). Co se týče heuristiky, zde jen několik připomínek: Scherschnik nevychází z údajů Cerroniho, je tomu spíše naopak; Pelclova práce
Jan Linka
vychází dříve (1786) než je Cerronim datován jeho rukopis (1792), kromě toho i Pelcl pracoval s Scherschnikovými materiály (vše ke s. 27); Pavera se bohužel dále nevěnuje Cerroniho údaji o Nitschem „Transtulit ex latina in Bohemicam linguam ‚Officium divini amoris‘“ (s. 26); kdyby „officium“ podle dobového kontextu přeložil jako „hodinky“, nečinilo by mu problém v Knihopise najít č. 3081, kde se anonymně skrývá právě Nitschův překlad: Hodinky zlaté Bohmila na způsob hodinek o Lásce Boží v latinským jazyku léta 1703. vydaných […] vytištěné v Starém Městě pražském u Vojtěcha Jiřího Koniáše léta 1709. Dnes je ovšem ještě jednodušší ověřit takovéto údaje než v době vzniku Paverovy monografie, neboť zásluhou Ústavu pro klasická studia AV ČR je přístupná elektronická verze Knihopisu na webové adrese www.knihopis.cz. Po vzoru Němcově Pavera především sleduje Nitschovu rétorickou invenci a elokuci, přičemž doplňuje každé zvolené téma novou recentní literaturou ponejvíce domácího a polského původu, v menší míře také německou a slovenskou. O polských pracích věnovaných rétorice informuje autor na s. 44—45, kde také srovnává nesrovnatelné: kompendium H. Lausberga s prací M. Korolka, která je i polským autorem chápána jako středoškolská příručka, a s prací J. Ziomka, která je zaměřena k literatuře polské renesance. Citované německé práce zůstávají vlastně na úrovni poznatků doby vzniku Němcovy práce a Pavera je zná od Vašici a od Němce. Autor nepracuje s novější německou literaturou věnovanou rétorice (např. Barockrhetorik W. Barnera, Geistliche Wohlredenheit. Die katholische Barockpredigt U. Herzoga nebo Geschichte der christlichen Predigt W. Schütze, aby byly zmíněny některé zásadní položky), a sleduje-li už polskou literaturu věnovanou rétorice, pak z důležitých a k danému tématu vhodných prací neuvádí studii o konceptu D. Gostyńské Retoryka iluzji (Warszawa 1991). Analýza rétorické strategie kazatele Nitsche na základě dnešních poznatků o dobové rétorice by byla velkým přínosem celé studie, bohužel Pavera je schopen proklamovat např. znalost Lausberga, konkrétní analýzu textu však opírá buď o Němce, nebo o tzv. slovní řetězce „objevené“ Čyževským a dalšími, případně sleduje některé motivy a stylistické vrstvy. Zatímco Němec při svých analýzách hojně cituje z Nitschových kázání, Pavera dokládá svoje vývody citáty v podstatě teprve v kapitolách o slovních řetězcích a metaforice. Znalost dobové rétoriky navíc demonstruje převyprávěním Balbínových Verisimilií a zmínkou dalších rétorik, které byly alespoň v úryvcích přelo-
česká literatura / | recenze
ženy do češtiny. Dochází tak k disproporčnímu obrazu, v němž je Verisimiliím připisována neadekvátní role, zatímco Quaesita oratoria nebo Kwiatkiewiczova učebnice (zmíněna Němcem na s. 181 jako typicky barokní), které měly nepochybně mnohem větší vliv, zůstávají na okraji nebo zcela pominuty. (Mimochodem Kwiatkiewicz patřil k polsko-litevským jezuitům, kteří se v letech 1655—1657 zachránili před švédskými vojsky v české řádové provincii, a jeho učebnice vyšla několikrát v Praze.) Po tvrzení o důležitosti poznání rétorik na konci IV. kapitoly Pavera poměrně nelogicky konstatuje, že je nutné přihlédnout k soudobým katechismům (s. 61), což je jeden z ústředních bodů Němcova textu. O vhodnosti hledání takovýchto souvislostí lze vést diskuse, stejně jako o recepci závěrů tridentského koncilu v různých časových odstupech od této důležité události církevních dějin. Od Pavery bych však jako čtenář především očekával hlubší ukotvení tématu koncilu a katechismů (především H. Jedin), neboť zásadních prací na toto téma je poměrně dost, některé jsou přeloženy i do polštiny. Celkové sestavení knihy a výklad nejsou kontinuální, po kapitole o homiletice a kapitole o barokním řečnictví následuje kratičká část datující některá kázání, po ní je tu kapitola o věroučném východisku, dále oddíly o antických motivech, opět o žánrových souvislostech, dále o biblických motivech a rétorice, o biblickém konceptu, znovu o věroučném východisku, a zase o exemplech, pak o jazyce, následně o slovních řetězcích a metaforice. Rušivě diskontinuitní uspořádání provází terminologická směs, jejímž rámcem je školsky strukturalistické hledisko (apelativní, praktická, pragmatická, přesvědčovací, moralistní, argumentační, aktualizační, informativní a formativní funkce; morfologie a funkce exempel) s přesahy pozdního strukturalismu (žánrový komplex, genologický systém). Do tohoto rámce je zasazena terminologie převyprávěných studií jiných autorů a nepříliš šťastné pokusy zavádět terminologii vlastní, takže Pavera užívá zcela proti zahraniční i domácí tradici pojem koncept ve smyslu vyspělý typ barokního kázání (s. 15) a řadí jej do jím vymyšlené triády homilie — kázání — koncept (s. 89), načež se dále v textu objeví na místě tradičního pojetí termínu koncept termín acumen (s. 109), který je spjat s určitými konkrétními rétorickými školami. Zde by se terminologie měla poněkud ujasnit, aby nedošlo k podobnému míchání jako na s. 92, kde se blízko sebe objeví v tomtéž významu konceptualismus a konceptismus (vzhledem k obsazenosti prvního pojmu jedním ze směrů scholastické filozofie by asi
Jan Linka
měl být užíván spíše druhý, ale jde o nešvar typický pro všechny současné české badatele baroka). Podle V. Černého v podobném kontextu užívá Pavera také pojem marinismus (s. 21), což by bylo opět téma na delší diskusi. S Černým také řadí Pavera Nitsche do třetí barokní generace a označuje za jeho vrstevníky Bilovského, de Waldta a Balbína (s. 13), jenže pokud už přijmeme Černého dělení, potom oba posledně jmenovaní náleží do jiných skupin. V Paverově textu je přítomna rovněž celá řada drobných nepřesností, sporných formulací nebo bezobsažných frází. Nepatřičné je spojování paradoxu s antitezí (s. 163); sborník vydávaný plzeňským muzeem se nejmenuje Minulost západočeského kraje, nýbrž Minulostí…; Bullionius (s. 197) je poměrně známý Gottfried z Bouillonu. Říci odsudečně, že J. Vlček „poměřoval hodnotu literárního díla především z pozic ideových, nikoliv z hledisek informativních, formativních a estetických“ (s. 14 — víceméně zopakováno na s. 36) je pravdivé jen v první části, jinak Vlčkova důvěrná znalost pramenů a schopnost vystihnout jejich podstatu je obdivuhodná. Nepřesné je i tvrzení, že „v protestantských církvích byla homilie od 16. století odmítána“ (s. 90), protože protestanti sice zrušili perikopy, k žánru homilií se ale ochotně vrátili zejména v druhé půli 16. století. Čím asi podložit tvrzení: „Nepochybně prostřednictvím italským a španělským se Nitsch seznámil s kazatelským útvarem zvaným koncept […]“ (s. 112)? Co asi znamená „žít své životy v souladu s křesťanským konceptuálním schématem“ (s. 11)? Oč opřít toto tvrzení: „nutno předpokládat, že příběhy exemplového charakteru v ústním, živém projevu na kazatelně s největší pravděpodobností zaznívaly v daleko rozsáhlejší podobě, než jak je nyní poznáváme z tištěných verzí“ (s. 138)? Je čtenářům speciálních monografií nutné sdělovat: „Autor a adresát (posluchač nebo čtenář) literárního díla ve středověku, renesanci nebo v baroku především mysleli jiným způsobem než člověk dnešní, jiná byla rovněž jejich výchozí komunikační situace“ (s. 47)? Ukázkou přezíravého Paverova sebevědomí je protimluv o tom, že duchovní řečnictví „nedočkalo se dosud patřičné pozornosti“ (s. 35), když o pár stránek dále se dozvíme, že „barokní homiletika si jako předmět zájmu již našla své badatele (Milan Kopecký, Miloš Sládek, Michaela Horáková aj.), otázkou nicméně zůstává adekvátnost používané metodologie u badatelů při analýzách“ (s. 43). Znamená to tedy, že autor Nitschovy monografie se konečně věnuje tomuto žánru plnohodnotně a přináší něco zásadně metodologicky nového?
česká literatura / | recenze
Ano — ale pouze tam, kde převzal Němcův text. Jinde se omezuje na proklamativní figury typu: „Bez seznámení se s dobovými poetikami a rétorikami není možné korektně a v úplnosti poznat dobovou estetickou normu […]“ (s. 48), aby tyto správně vytyčené cíle naplnil pouhým převyprávěním již vydaných pramenů nebo recentní literatury. Nezná jiná než už vydaná kázání (vyjmenována na s. 85), s nimi srovnává Nitsche a z těchto srovnání činí všeobecné závěry platné pro česky psanou dobovou literaturu: Nitsch „stojí na středu mezi vysokou a lidovou kazatelskou tvorbou, stejně jako stojí na pomezí mezi anticko-humanistickými tradicemi na straně jedné a vyspělým barokem na straně druhé“ (s. 176). Opravdu? „Všeobecně lze říci, že Nitschovy prameny […] jsou vskutku bohaté a překvapující“ (s. 120). Ve srovnání s čím? Jsou slovní řetězce progresivní stylistický prostředek (s. 150) ve srovnání s předcházejícími obdobími literárního vývoje, anebo proto, že jde o jeden z mála stylistických prostředků, který Pavera dokáže v textu najít a na základě studií svých předchůdců pojmenovat? Po přečtení Paverovy habilitační práce a při vědomí jeho nestoudného plagiátorství — umocněného autorovými citacemi z Balbínových Verisimilií odsuzujících plagiátorství (s. 58) — se nabízí mnoho obecných otázek, na jejichž zodpovězení pochopitelně nezbývá v recenzi příliš místa. Především jak je možné, že Paverova zmatečná práce prošla i bez vědomí o plagování Němcova textu v této podobě habilitačním řízením? Proč právě raný novověk přitahuje tolik podvodníků (viz známá kauza ukradené monografie Josefa Cyrila Kebrleho o Antonínu Koniášovi, již pod svým jménem vydal Jiří Bílý — viz článek Martina Svatoše v ĎaS 2003/4)? Jsou procedury vysokoškolského a vědeckého karierního postupu dostatečně zabezpečeny proti podobným případům? Ano, bádání tzv. barokní literatury v Česku zápolí se stále velmi citelnou diskontinuitou, výrazně zaostává za světem, badatelé se potýkají s různými dalšími problémy etc. Řešením však není podlehnutí kvantitativnímu pojetí vědecké práce, jehož exemplárním případem se pan Pavera stal (viz jeho přezíravá odpověď na kritiku ve Tvaru 2004/3). Paverova práce ukazuje v ostrém světle, že kvalita vědce nespočívá v počtu publikovaných položek ani v dosaženém stupni vysokoškolské či vědecké hodnosti. Jan Linka