Plán územního systému ekologické stability
Slapy Katastrální území: Hnojná Lhotka, Slapy u Tábora
Kraj Jihočeský, okres Tábor
Textová část a výkresy v měřítku 1 : 5 000 EKOSERVIS -
Výzkumné středisko krajinné ekologie Ing. Václav Škopek, Škopek, CSc., Vladimír Kavka Široká ulice 8 370 01 České Budějovice 1
XII / 2009 2009 Plán územního systému ekologické stability Slapy
1
Obsah Úvod...................................................................................................................................................................... 3 Charakteristika bioregionu ................................................................................................................................. 3 Popis řešeného území .......................................................................................................................................... 3 Velikost řešeného území, administrativní příslušnost ................................................................................................3 Geomorfologické zařazení .............................................................................................................................................3 Klimatické poměry.........................................................................................................................................................4 Nástin půdních poměrů .................................................................................................................................................4 Geologické poměry.........................................................................................................................................................5 Hydrologické poměry.....................................................................................................................................................5
Současný stav krajiny .......................................................................................................................................... 5 Územní systém ekologické stability ..................................................................................................................... 6 Metodika práce...............................................................................................................................................................6 STG zastoupené v prvcích ÚSES ..................................................................................................................................7 Fageta humilia ............................................................................................................................................................................... 8 Abieti-querceta roboris-piceae ...................................................................................................................................................... 8 Fageta aceris.................................................................................................................................................................................. 9 Tili-acereta fagi ........................................................................................................................................................................... 10 Alneta .......................................................................................................................................................................................... 10 Abieti-querceta roboris fagi......................................................................................................................................................... 11 Fageta typica ............................................................................................................................................................................... 12 Fageta abietino-quercina ............................................................................................................................................................. 12
Vymezení biochor.........................................................................................................................................................13 Systém biocenter a biokoridorů..................................................................................................................................18 Maximální délky regionálních biokoridorů a jejich přípustné přerušení ..................................................................................... 18 Minimální šířky biokoridorů regionálního významu ................................................................................................................... 18 Maximální délky lokálních biokoridorů a jejich přípustné přerušení .......................................................................................... 18 Minimální šířky biokoridorů lokálního významu ........................................................................................................................ 18
Interakční prvky...........................................................................................................................................................18 Zvláště chráněná území, památné stromy, významné krajinné prvky ...................................................................19 Ptačí oblasti...................................................................................................................................................................19 Evropsky významné lokality .......................................................................................................................................19 Doplnění ÚSES nad minimální parametry ................................................................................................................20 Ošetřování lučních porostů v rámci prvků ÚSES.....................................................................................................20
Závěr – význam ÚSES ....................................................................................................................................... 20 Základní doporučení pro zlepšení ekologické funkce krajiny .................................................................................20
Regulativy pro plochy zařazené do ÚSES......................................................................................................... 20 Biocentra .......................................................................................................................................................................21 Biokoridory...................................................................................................................................................................21 Navržené (nefunkční) prvky........................................................................................................................................21
Seznam použité literatury .................................................................................................................................. 21 Tabulky prvků ÚSES ......................................................................................................................................... 21
Úvod Předložený územní systém ekologické stability Slapy má za úkol po ekologické stránce vyhodnotit řešené území. Při jeho tvorbě byly využity již zpracované materiály: 1. Generel nadregionálního a regionálního ÚSES Jihočeského kraje, Friedrich, Praha 2007. 2. Generel ÚSES Tábor, Novák, Musiol, Maksa, 1994. 3. Plán ÚSES Libějice, Ekoservis České Budějovice, 2009. 4. Generel ÚSES Táborsko, Novák, 2009. Charakteristika bioregionu Z hlediska biogeografického členění České republiky (Martin CULEK a kolektiv, Biogeografické členění ČR, Enigma, Praha 1996) leží Slapy v Bechyňském bioregionu:
Z hlediska širšího krajinného rámce se jedná o území se střední ekologickou stabilitou. Popis řešeného území Velikost řešeného území, administrativní příslušnost Plocha řešeného území je cca 662 ha a zahrnuje katastrální území Hnojná Lhotka a Slapy u Tábora. Geomorfologické zařazení Podle publikace Vyšší geomorfologické jednotky České republiky, Praha 1996 (Geografické názvoslovné seznamy OSN * ČR) a podle Regionálního geomorfologického členění České republiky (Studia geographica 23 - RNDr. Tadeáš Czudek, CSc., Geomorfologické členění ČSR, Geografický ústav ČSAV, Brno, 1972), je popisované území součástí Hercynského systému, subsystému Hercynských pohoří a provincie Česká vysočina. V jejím rámci leží v soustavě Česko-moravské, podsoustavě Středočeská pahorkatina a celku Táborská pahorkatina. Tato členitá pahorkatina má střední nadmořskou výšku 449 metrů a střední sklon 3°05´. Převládá výšková členitost 75 až 200 metrů. Nejnižší nadmořská výška je 296 metrů, nejvyšší 632 metry. V Plán územního systému ekologické stability Slapy
3
rámci Táborské pahorkatiny je území součástí podcelku Soběslavská pahorkatina a okrsku Malšická pahorkatina. Z hlediska krajinných typů leží území v pahorkatině:
Klimatické poměry Dle mapy klimatických oblastí ČSSR - Quitt, GÚ ČSAV Brno, 1971, leží Libějice v mírně teplé oblasti, na hranicích okrsků MT 7 a MT 9:
Léto je zde normální až dlouhé, mírné až teplé, suché až mírně suché. Přechodná období jsou krátká s mírným až mírně teplým jarem a mírně teplým podzimem; zima je krátká až normální, mírná až mírně teplá, suchá až mírně suchá. Doba trvání sněhové pokrývky je krátká. Základní klimatické charakteristiky: počet letních dnů počet dnů s průměrnou teplotou nad 10°C počet mrazových dnů počet ledových dnů průměrná teplota v lednu průměrná teplota v červenci průměrná teplota v dubnu průměrná teplota v říjnu průměrný počet dní se srážkami nad 1 mm srážkový úhrn ve vegetačním období srážkový úhrn v zimním období počet dnů se sněhovou pokrývkou počet zamračených dnů počet jasných dnů
30 – 50 140 – 160 110 – 130 30 – 50 -3°C 17°C 6 – 7°C 7 – 8°C 100 – 120 400 – 450 mm 250 – 300 mm 60 – 80 120 – 150 40 – 50
Nástin půdních poměrů Dle Syntetické půdní mapy ČR je v území relativně jednoduchá situace co se týče půdních typů. část katastru pokrývá oglejená luvizem přecházející do modální kambizemě, slabě oglejené luvické Převážnou kambizemě a kambizemě mesobazické. Podél vodotečí a rybníků se vyskytuje modální glej, u Lužnice modální fluvizem. Plán územního systému ekologické stability Slapy
4
Geologické poměry Geologické poměry jsou poměrně jednoduché. Severní a jižní část území je tvořena biotitickopyroxenickým melanokratním drobnozrnným syenitem zčásti porfyrickým (táborského typu), centrální část leží v území budovaném biotitickou pararulou. Místy se nacházejí žíly žul a granodioritů.
Hydrologické poměry Centrální část území je součástí povodí 1-07-04-78 (Lužnice mezi Vlásenickým a Raštským potokem), severovýchodní část povodí 1-07-04-076 (Lužnice mezi Raštským a Košínským potokem), do jihozápadního okraje území okrajově zasahuje povodí 1-07-04-082 (Lužnice mezi Pilským a Oltyňským potokem), do jižního povodí 1-07-04-047 (Lomský potok), do jihovýchodní části povodí 1-07-04-066 (Lužnice mezi Chotovinským a Košínským potokem).
Současný stav krajiny Nejstarší osídlení se datuje již z doby bronzové. Přirozenější zbytky lesů jsou převážně v údolích řek, jinde převažují smrkové a borové lignikultury. Na odlesněných místech převažuje orná půda, na vhodných místech byly vybudovány rybníky. Struktura vegetačních formací v širším kontextu je následující: Plán územního systému ekologické stability Slapy
5
V okolí Slapů převažuje mozaika lesů se změněnou dřevinnou skladbou, polí a luk, podle rostlinné produkce zemědělské půdy jde o oblast průměrnou:
Využití krajiny je dáno využitím jednotlivých ploch. Slapy leží v krajině lesněpolní:
Územní systém ekologické stability Metodika práce STG jsou v tabulkách označeny kódem, který je složen z označení vegetačního stupně, kódu trofické a hydrické řady. Sdružují ekologicky podobné přírodní ekosystémy se všemi od nich vývojově pocházejícími společenstvy, které se mohou střídat na ploše těchto trvalých ekologických podmínek. Zastoupení nadstavbových jednotek geobiocenologické typizace je uváděno dle Zlatníkova systému (Zlatník, 1976). První pozice se týká vegetačních stupňů (vyjadřuje závislost na výškovém a expozičním klimatu). 6 Plán územního systému ekologické stability Slapy
Vegetační stupně (Zlatník): 1. dubový 2. bukodubový 3. dubobukový
4. bukový (dubojehličnatý) 5. jedlobukový 6. smrkojedlobukový
7. smrkový 8. klečový 9. alpinský
Druhá pozice určuje trofickou řadu stanoviště (jsou vyjádřeny rozdíly trvalých ekologických podmínek z hlediska minerálních kvalit substrátu).
Trofické řady: A - řada oligotrofní - kyselá řada (acidofilní, oligotrofní) na minerálně chudých podkladech B - řada mezotrofní - živná řada na půdách s dobře probíhajícím rozkladem organické hmoty C - řada eutrofně nitrofilní - s dokonalým rozkladem organické hmoty a bohatým humusem na N D - řada eutrofně bazická, kalcifilní - alkalifilní řada na univerzálně bohatých podkladech
Trofické meziřady: A/B - oligo-mezotrofní B/C - mezotrofně-nitrofilní
B/D - mezotrofně-bazická C/D - nitrofilně-bazická
V rámci trofických řad spolu v zásadě nekomunikují jednak STG řady A a D, jednak řady A a C. Mezi ostatními trofickými řadami jsou plynulé přechody. Rámcově lze slučovat (agregovat) jen některé STG. Agregace je prováděna na úrovni řad trofických s přihlédnutím k hydrickým řadám. Třetí pozice určuje hydrickou řadu (vodní režim půd, které se následně odrážejí na biotě).
Diferenciace hydrických řad v lesních porostech (Löw a kol.): 1. zakrslá řada 2 a. skromná řada 2 b. skromná řada 3 a. normální řada 3 b. vůdčí řada 4. zamokřená řada 4 a. mokrá řada 5 b. mokrá řada 6. rašeliništní řada
- mělký a vysýchavý substrát - v trofických řadách A a A/B na propustných pleistocenních terasách - na píscích - vůdčí, klimaxová - ve srážkově podnormálních oblastech - půda střídavě podmáčená od spodiny - voda proudící, okysličená - voda stagnující - humolit mocnosti min. 50 cm
Diferenciace hydrických řad zemědělských půd (Löw a kol.): 1. zakrslá řada - extrémně mělké půdy s vystupující horninou 2. skromná řada - méně extrémní půdy převážně na píscích 3. normální řada - půdy mírně prosychající 3 s. svěží řada - půdy neprosychající s vláhovou bilanci okolo polní kapacity 4. zamokřená řada - půdy hlubší, převážně zrnitostně těžší, hůře propustné se zásobou vody dočasně nad max. PK 5. mokrá řada - půdy různě hluboké ovlivněné vysokou hladinou spodní vody 5 b. mokrá řada - se stagnující vodou 6. rašelinná řada - půdy trvale nasycené vodou
V řešeném území byly pro tabulkovou část STG použity z již zpracovaných a schválených ÚSES citovaných v úvodu materiálu. Popisy zastoupených STG v rámci prvků ÚSES jsou převzaté z: Petr Maděra, Eliška Zimová: Metodické postupy projektování lokálního ÚSES, Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie DF MZLU v Brně, a Löw a spol., Brno, 2005. STG zastoupené v prvcích ÚSES STG 4AB-B1-2 4AB3 4AB4 4B3 4B-BC4 4BC3 4BC-C5 4C3
Název Fageta humilia Fageta abietino-quercina Abieti-querceta roboris-piceae Fageta typica Abieti-querceta roboris fagi Fageta aceris Alneta Tili-acereta fagi
Plán územního systému ekologické stability Slapy
Název česky Zakrslé bučiny Jedlodubové bučiny Smrkové jedlové doubravy Typické bučiny Jedlové doubravy s bukem Bučiny s javorem Olšiny Lipové javořiny s bukem 7
Fageta humilia Vypuklé, kamenité, často skalnaté svahy až hřbety v členitých vrchovinách. Na rozmanitých silikátových horninách vznikly mělké, silně kamenité, zrnitostně lehké (hlinitopísčité), slabě až středně minerálně zásobené, vysýchavé půdy. Převažujícím půdním typem jsou kambizemě rankrové až rankry. Klimaticky se jedná o mírně teplé oblasti. Dřevinné patro tvoří málo vzrůstný a často netvárný buk (Fagus sylvatica). Jako nepravidelná příměs se mohou přidružovat dub zimní (Quercus petraea), jedle (Abies alba), bříza bělokorá (Betula pendula), vzácněji i habr (Carpinus betulus), v podúrovni bývá častý jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). V synusii podrostu se vyskytují rozmanité kombinace oligotrofních a mezotrofních druhů. V některých typech má synusie podrostu trávovitý charakter, k dominantám patří bika hajní (Luzula luzuloides), třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), méně často i kostřava ovčí (Festuca ovina) a metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa). Z bylin se častěji vyskytují jestřábníky (Hieracium murorum, H. sabaudum), konvalinka vonná (Convallaria majalis), černýš luční (Melampyrum pratense), rozrazil lékařský (Veronica officinalis), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium), častá bývá i borůvka (Vaccinium myrtillus). V bohatších typech přistupují např. starček hajní Fuchsův (Senecio fuchsii), maliník (Rubus idaeus), pitulník horský (Galeobdolon montanum) aj. Ostrůvkovitě se zachovaly zbytky zakrslých bukových porostů, častěji se vyskytují uměle založené borové a smrkové porosty. Pouze výjimečně byly lokality této skupiny zemědělsky využívány jako chudé pastviny, na kterých se dosud místy vyskytují zbytkové populace jalovce. Produkčně bezvýznamné lokality s primárním významem půdoochranným, ohrožené snižováním biodiverzity při přeměně na jehličnaté monokultury. Všechny zbytky zakrslých bukových porostů a pastvinná lada s jalovcem patří do kostry ekologické stability. Cílovým společenstvem lokálních biocenter jsou převážně bukové porosty, v interakčních prvcích v zemědělské krajině lze připustit rozmanitá postagrární společenstva od březových hájků až po travinnobylinná lada s keři. Výskyt na vypuklém kamenitém až skalnatém reliéfu členitých vrchovin. Plošně nepatrné ostrůvkovité rozšíření v oblastech silikátových hornin.
Abieti-querceta roboris-piceae Plošiny, mírné svahy a široce vyduté sníženiny pánví, kotlin a plochých pahorkatin. Na hlubokých zvětralinách různých hornin (žula, rula, syenit, algonkická břidlice apod.) a miocenních jílech se sníženou propustností jsou vyvinuty minerálně slabě až středně zásobené zrnitostně těžší (hlinité až jílovitohlinité), kyselé, špatně provzdušněné hluboké půdy, střídavě zamokřované a vysýchající. V závislosti na stupni zamokření vznikly různé půdní typy od oglejených kambizemí přes pseudogleje typické až po pseudogleje glejové. Humifikace je zpomalená, na povrchu se hromadí surový humus, místy rašelinějící. Skupina se vyskytuje v mírně teplých klimatických oblastech. Na základě výsledků historického průzkumu a poznatků z přírodě blízkých porostů lze usuzovat, že hlavními dřevinami byly dub letní (Quercus robur) a jedle bělokorá (Abies alba) v různém poměru. Pravidelnou příměs tvořil smrk ztepilý (Picea abies), bříza bělokorá (Betula pendula), jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia) a topol osika (Populus tremula), v některých oblastech též buk lesní (Fagus sylvatica) a dub zimní (Quercus petraea agg.). V nejvlhčích typech se může vyskytovat i bříza pýřitá (Betula pubescens). Z keřů je nejčastější krušina olšová (Frangula alnus), ojediněle se vyskytuje i bez hroznatý (Sambucus racemosa). Vždy se vyskytují druhy indikující zamokření půd, velmi častý je výskyt sestupujících druhů vyšších vegetačních stupňů. K dominantám patří ostřice třeslicovitá (Carex brizoides), metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa), charakteristicky se téměř vždy vyskytují bika chlupatá (Luzula pilosa), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), borůvka (Vaccinium myrtillus). V druhově rozmanitých fytocenózách dále přistupují ostřice kulkonosná (Carex pilulifera), metlice trstnatá (Deschampsia caespitosa), ostružiník maliník (Rubus idaeus), sasanka hajní (Anemone nemorosa), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium), mochna nátržník (Potentilla erecta), přeslička lesní (Equisetum sylvaticum), kapraď rozložená (Dryopteris dilatata) aj., v nejvlhčích typech i sedmikvítek evropský (Trientalis europaea), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), sítina rozkladitá (Juncus effusus) aj. S různou pokryvností je vždy vyvinuto mechové patro, které tvoří ploníky (Polytrichum formosum, vzácněji i P. commune), travník Schreberův (Pleurozium schreberi), rokytník skvělý (Hylocomium splendens), měřík příbuzný (Mnium affine), dvouhrotce (Dicranum polysetum, D. scoparium), ve vlhčích typech se ostrůvkovitě objevují rašeliníky (Sphagnum sp.). V současných lesích převládají smrkové a borové porosty, časté jsou smíšené porosty obou jehličnanů, často s příměsí břízy, místy i dubů, někdy i jedle. V oblastech dubojehličnaté varianty 4. vegetačního stupně z dubů výrazně převládá dub letní, který se zde dobře zoochorně šíří i v jehličnatých porostech, na lesních okrajích a v polních lesících. Převážná část plochy této skupiny je po odvodnění využívána jako orná půda nebo kulturní louky. Vzácněji Plán územního systému ekologické stability Slapy
8
jsou zachovány trvalé travní porosty s vlhkomilnými až rašeliništními druhy, patřící do svazů Molinion nebo Caricion fuscae. Lesnicky i zemědělsky průměrně produktivní lokality, zvýšený význam vodohospodářský. Zejména přírodě blízké lesní a luční porosty mají zvýšený význam pro ochranu genofondu. V lesích zde častěji přežívají vitální populace jedle a dubu letního. V travních porostech s vlhkomilnými druhy rostou mnohé vzácné a ohrožené taxony - např. prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), tolije bahenní (Parnassia palustris), všivec lesní (Pedicularis sylvatica), vrba plazivá rozmarýnolistá (Salix repens ssp. rosmarinifolia) aj. Převládající smrkové monokultury jsou zde značně ohroženy větrem, sněhem a hnilobami, takže jsou značně labilní. Louky s vlhkomilnými druhy jsou ohrožovány ruderalizací z okolních polí, narušováním půdního povrchu při pojíždění těžkých mechanismů. Lada poměrně rychle zarůstají náletem dřevin. Po odvodnění systematickou drenáží bohatství vlhkomilných druhů z travních porostů mizí. Výskyt na mírných svazích a sníženinách pánví a plochých pahorkatin se střídavě zamokřenými, oglejenými, zrnitostně těžšími půdami.
Fageta aceris Kamenité části středních až strmých svahů a hřbetů ve vyšších pahorkatinách a vrchovinách. V nižších polohách je výskyt zpravidla vázán na báze svahů stinných expozic. Geologické podloží nejčastěji tvoří minerálně bohatší silikátové horniny (syenit, gabro, amfibolit, čedič, andezit, diabas, flyšové břidlice, bohatší odrůdy rul, drob, granodioritů aj.), podloží bývá překryto kamenitými svahovinami. Výskyt je vázán na půdy obohacené humusem, středně hluboké až hluboké, minerálně dobře zásobené, mírně kyselé, štěrkovité až kamenité, dobře provzdušněné, trvale čerstvě vlhké. Převládajícím půdním typem jsou eutrofní kambizemě typické až kambizemě rankrové. Humifikace probíhá příznivě, převládající humusovou formou je mulový moder. V dřevinném patře převládá buk lesní (Fagus sylvatica), často s příměsí jedle bělokoré (Abies alba). Vždy se s různým zastoupením vyskytují ušlechtilé listnáče - javory (Acer pseudoplatanus, A. platanoides), lípy (Tilia platyphyllos, T. cordata), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), a jilm horský (Ulmus glabra). V některých oblastech bývá v podúrovni přimíšen habr obecný (Carpinus betulus). Z keřů se ojediněle vyskytují bezy (Sambucus racemosa, S. nigra), zimolez obecný (Lonicera xylosteum) a lýkovec jedovatý (Daphne mezereum). V druhově velmi bohaté synusii podrostu se společně uplatňují druhy mezofilní a druhy s nitrofilní tendencí. K nejčastějším dominantám patří bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), mařinka vonná (Galium odoratum), pitulník horský (Galeobdolon montanum), kopytník evropský (Asarum europaeum), ječmenka evropská (Hordelymus europaeus), z kapraďorostů kapraď samec (Dryopteris filix-mas), papratka samičí (Athyrium filixfemina) a bukovinec kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris). Pravidelně se dále nejčastěji vyskytují pšeníčko rozkladité (Milium effusum), ostřice prstnatá (Carex digitata), sveřep větevnatý Benekenův (Bromopsis benekenii), zvonek kopřivolistý (Campanula trachelium), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), česnáček lékařský (Alliaria petiolata), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), netýkavka nedůtklivá (Impatiens nolitangere), rulík zlomocný (Atropa bella-donna), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), kakost smrdutý (Geranium robertianum), vlaštovičník větší (Chelidonium majus), starček Fuchsův (Senecio fuchsii), řeřišnice nedůtklivá (Cardamine impatiens). V jarním aspektu jsou nápadné kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), hrachor jarní (Lathyrus vernus), plicník lékařský (Pulmonaria officinalis), jaterník podléška (Hepatica nobilis) aj. Z druhů vyšších poloh se nejčastěji vyskytují věsenka nachová (Prenanthes purpurea), kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum), vrbina hajní (Lysimachia nemorum), rozrazil horský (Veronica montana). Převládají lesní porosty se změněnou dřevinnou skladbou, převážně smrčiny, často s jednotlivou jedlí i listnatými dřevinami přirozené skladby. Poměrně často se zachovaly i zbytky bučin s příměsí javorů a lip. Mezi přírodě blízké lze řadit i jasanové porosty, vzniklé přirozenou obnovou po holosečné těžbě a také lesní porosty s převahou lip a javorů, které byly místy založeny i uměle. Velmi vzácně lze nalézt i v relativně vyšších nadm. výškách (kolem 600 m) habrové porosty. Na svazích úzkých říčních zářezů lze naopak i v relativně nízkých nadm. výškách (kolem 300 m) najít porosty převážně jedlové. Zemědělsky jsou segmenty této skupiny obhospodařovány jen výjimečně, obvykle se jedná o polokulturní trvalé travní porosty. Pro zemědělskou produkci téměř nevyužitelné, produkce dřeva v hospodářských lesích je nadprůměrná. V kulturní lesní krajině s převahou smrkových porostů mají segmenty této skupiny velký význam pro zachování genofondu bioty bukového vegetačního stupně, neboť i ve změněných porostech se takřka vždy zachovaly alespoň některé druhy dřevin i podrostu původních bučin. Nadprůměrný je i význam půdoochranný, neboť se jedná o plochy silně ohrožené erozí zvláště při odkrytí a narušení půdního povrchu. Zbytky smíšených bučin jsou stále ještě ohroženy nevhodnou holosečnou těžbou s následným umělým zalesněním smrkem. Do kostry ekologické stability patří nejen všechny zbytky přirozených smíšených bučin, ale i přírodě blízké lipové, jasanové, javorové i habrové porosty a také smrkové porosty s vyšším zastoupením jedle a listnatých dřevin a s druhově bohatým podrostem. 9 Plán územního systému ekologické stability Slapy
Tili-acereta fagi Strmé kamenité až suťové svahy a hřbety v členitých vrchovinách, geologické podloží tvoří minerálně bohatší horniny, zvláště amfibolit, čedič, gabro, bohatší odrůdy rul. Půdy jsou středně hluboké až hluboké, silně štěrkovité až kamenité, trvale čerstvě vlhké, vždy s vysokým obsahem humusu v dobře vyvinutém a hlubokém humózním horizontu. Humusovou formou je mul. Jedná se o půdy minerálně bohaté s vysokým obsahem dusíku. Škála půdních typů sahá od vývojově mladých suťových rankrů přes kambizemě rankrové až po eutrofní kambizemě. V druhově pestrém dřevinném patře se s různým zastoupením vyskytují lípy (Tilia platyphyllos, T. cordata), javory (Acer pseudoplatanus, A. platanoides), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) a jilm horský (Ulmus scabra). Pravidelně, na zahliněných sutích až spoludominantně bývá zastoupen buk (Fagus sylvatica), vzácně i jedle (Abies alba). V podúrovni se místy vyskytuje habr (Carpinus betulus), velmi vzácně i tis (Taxus baccata). Z keřů zde nejčastěji rostou bezy (Sambucus nigra, S. racemosa), zimolez pýřitý (Lonicera xylosteum) a srstka angrešt (Grossularia uva-crispa). V bylinném patře s vysokou pokryvností dominují nitrofilní druhy, nejčastěji bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), česnáček lékařský (Alliaria petiolata), ječmenka evropská (Hordelymus europaeus), pravidelně se vyskytují kakost smrdutý (Geranium robertianum), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), vlaštovičník větší (Chelidonium majus), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum), pitulník horský (Galeobdolon montanum), v jarním aspektu kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), dymnivky (Corydalis cava, Corydalis intermedia), sasanka pryskyřníkovitá (Anemone ranunculoides), křivatec žlutý (Gagea lutea), sněženka předjarní (Galanthus nivalis). Často až dominantní bývají kapraďorosty, zejména kapraď samec (Dryopteris filixmas), papratka samice (Athyrium filix-femina), bukovinec kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris), typický je jednotlivý výskyt kapradiny laločnaté (Polystichum aculeatum). Druhově velmi bohatou synusii podrostu doplňují četné druhy mezotrofní - např. mařinka vonná (Galium odoratum), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), pšeníčko rozkladité (Milium effusum), vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia), hrachor jarní (Lathyrus vernus), starček Fuchsův (Senecio fuchsii), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), šťavel kyselý (Oxalis acetosella) aj. Převažují přírodě blízké až přirozené smíšené suťové lesy, po holosečném odlesnění často vznikají vývojová stádia s dominancí jasanu, poměrně časté jsou i lipové porosty výmladkového původu. Místy docházelo i k přeměně na smrkové monokultury, obvykle však vznikly smíšené porosty smrku s listnatými dřevinami původní skladby. V lesní krajině s převahou jehličnatých monokultur jsou segmenty této skupiny vždy významnými refugii biotické diverzity a mají proto prvořadý význam pro ochranu genofondu a význam půdoochranný. Významné negativní následky vznikají při narušení půdního povrchu (přibližování dřeva, výstavba lesních komunikací). Pokud dojde k destabilizaci sutí, může být vyvolána i ireverzibilní změna společenstva. Všechny segmenty této skupiny je třeba zařadit do kostry ekologické stability. Pokud mají charakter ochranného lesa, je vhodné ponechat je bez zásahu přirozenému vývoji, v ostatních porostech je třeba hospodařit přírodě blízkým výběrným způsobem. Cílovým stavem biocenter jsou druhově pestrá společenstva smíšených suťových lesů s dominancí ušlechtilých listnáčů. Dřevinná skladba biocenter může být přitom dosti rozmanitá v závislosti na místních ekologických i chorologických podmínkách a historii vývoje porostu. Roztroušený maloplošný výskyt, častěji v zaříznutých údolích řek.
Alneta Mělké deprese, dna svahových úvalů a rybniční pánve od nížin po ploché pahorkatiny a vrchoviny v teplých a mírně teplých klimatických oblastech. Dominantním rysem ekotopu je trvalé zamokření půdního profilu stagnující vodou. Jedná se často o lokality, kde voda po většinu roku dosahuje půdního povrchu, pomístně stagnuje i na povrchu. Půdním typem jsou typické a organozemní gleje na nejrůznějším geologickém podloží. Jedná se o půdy zrnitostně těžší (hlinité až jílovitohlinité), minerálně středně a lépe zásobené, mírně kyselé až mírně alkalické, s nedostatkem půdního vzduchu. Zpomalený rozklad organických zbytků vede často k tvorbě různě mocné vrstvy slatiny. Trvale zbahnělé půdy omezují možnosti výskytu dřevin. Tyto podmínky nejlépe snáší olše lepkavá (Alnus glutinosa), vytvářející zde nesmíšené porosty. Olše často tvoří chůdové kořeny. Z keřů se nejčastěji vyskytuje krušina olšová (Frangula alnus), na rozvolněných místech i keřové vrby, především vrba popelavá (Salix cinerea), vzácněji i keřovitá střemcha hroznovitá (Padus avium). Dále se mohou vyskytovat kalina obecná (Viburnum opulus), na sušších místech bez černý (Sambucus niger), v jižních Čechách i tavolník vrbolistý (Spiraea salicifolia). V druhově bohaté a zpravidla vícepatrové synusii podrostu s vysokou pokryvností dominují mokřadní druhy, obvykle se hojně přidružují alespoň některé druhy s nitrofilní tendencí. Typicky se zde uplatňují vysoké ostřice (Carex longata, C. caespitosa, C. acutiformis, C. gracilis aj.), Plán územního systému ekologické stability Slapy
10
dále zblochan vodní (Glyceria maxima), zblochan vzplývavý (G. fluitans), třtina šedavá (Calamagrostis canescens), skřípina lesní (Scirpus sylvaticus), metlice trstnatá (Deschampsia caespitosa), sítina rozkladitá (Juncus effusus), chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea). Z bylin jsou charakteristické blatouch bahenní (Caltha palustris), tužebník jilmový (Filipendula ulmaria), violka bahenní (Viola palustris), kosatec žlutý (Iris pseudacorus), lilek potměchuť (Solanum dulcamara), smldník bahenní (Peucedanum palustre), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), karbinec evropský (Lycopus europaeus), šišák vroubkovaný (Scutellaria galericulata), škarda bažinná (Crepis paludosa), svízel bahenní (Galium palustre), řeřišnice hořká (Cardamine amara) aj. Zpravidla se vyskytují přesličky (Equisetum palustre, E. fluviatile). Na sušších místech bývá často až dominantní kopřiva dvoudomá (Urtica dioica). Ostrůvkovitě se zachovaly přirozené segmenty olšových porostů, často výmladkového původu. Někdy je vysazována olše šedá, po odvodnění i další listnaté dřeviny (jasan, dub letní, javory), nevhodně i smrk, trpící zde vývraty a hnilobou. Po odlesnění se zde vyskytuje celá škála druhově velmi bohatých vlhkomilných až mokřadních travinnobylinných společenstev, náležejících převážně do svazu Calthion. V nejvlhčích trvaleji zaplavených částech, především kolem rybníků, se vyvíjejí bažinná společenstva rákosin svazu Phragmition communis. Po melioracích se systematickým odvodněním vznikají druhově ochuzené kulturní louky, výjimečně i pole. Z produkčního hlediska mají lokality této skupiny malý až střední význam, neobyčejně vysoký je význam vodohospodářský. Přirozené a přírodě blízké lesní i luční segmenty jsou významnými refugii bažinných a vlhkomilných druhů rostlin i živočichů, jedná se často o poslední lokality rozmnožování obojživelníků v kulturní krajině. Nejvýznamnější ohrožení představují plošné meliorace s odvodněním a následným zánikem podmínek pro existenci bažinných druhů. Obvykle dochází k nástupu ruderálních druhů. Všechny zachované přírodě blízké a přirozené segmenty olšin, byť se jedná i o velmi malé fragmenty, patří do kostry ekologické stability. Funkci biocenter případně interakčních prvků mají jak lesní, tak i luční společenstva s převahou přirozeně rostoucích vlhkomilných a mokřadních druhů.
Abieti-querceta roboris fagi Plošiny, mírné svahy a široce vyduté sníženiny plochých pahorkatin, kotlin a pánví. Půdotvorný substrát tvoří především sprašové hlíny a polygenetické hlíny s eolickou příměsí, případně hluboké zvětraliny minerálně bohatších hornin, zvláště jílovitých miocenních sedimentů. Půdy jsou zrnitostně těžší, hlinité až jílovitohlinité, hluboké, minerálně dobře zásobené, střídavě vlhké, ve spodinách oglejené. Nejčastějšími půdními typy jsou pseudoglej, pseudoglej luvizemní, luvizem pseudoglejová a kambizem pseudoglejová. Humifikace je příznivá, převládající formou humusu je mulový moder. Skupina se vyskytuje v mírně teplých klimatických oblastech. Na základě znalostí segmentů této skupiny, považovaných za přírodě blízké, lze usuzovat, že dřevinné patro je druhově bohaté. Hlavními dřevinami jsou dub letní (Quercus robur), jedle bělokorá (Abies alba) a buk lesní (Fagus sylvatica), rostoucí v různém vzájemném poměru, závisejícím především na stupni zamokření. Z dalších dřevin se mohou vyskytovat lípy (Tilia cordata, T. platyphyllos), dub zimní (Quercus petraea agg.), habr obecný (Carpinus betulus), javory (Acer platanoides, A. pseudoplatanus) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior). Pouze jednotlivě jako nepravidelná příměs se může vyskytovat i smrk ztepilý (Picea abies). Z keřů jsou nejhojnější bezy (Sambucus nigra, S. racemosa). Synusie podrostu je druhově bohatá, početně i pokryvností převažují mezotrofní druhy s nitrofilní, místy i s kalcifilní tendencí. Typická je hojná účast druhů, vyžadujících zvýšenou vlhkost půdní. Z trávovitých druhů se nejčastěji vyskytují válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), ostřice třeslicovitá (Carex brizoides), bika chlupatá (Luzula pilosa), třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), metlice trsnatá (Deschampsia caespitosa), pšeníčko rozkladité (Milium effusum) a kostřava obrovská (Festuca gigantea). Z bylin se takřka vždy vyskytují žindava evropská (Sanicula europaea), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), starček Fuchsův (Senecio fuchsii), pitulník žlutý (Galeobdolon luteum), mařinka vonná (Galium odoratum), bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea), kopytník evropský (Asarum europaeum), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium), vrbina penízková (Lysimachia nummularia), přeslička lesní (Equisetum sylvaticum), kapraď samec (Dryopteris filix-mas), papratka samičí (Athyrium filix-femina) aj. V Ostravské pánvi do segmentů této skupiny sestupují některé horské druhy - např. kýchavice zelenokvětá (Veratrum lobelianum), hořec tolitovitý (Gentiana asclepiadea), devětsil bílý (Petasites albus), kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa), čarovník alpský (Circaea alpina) a kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum). Převládá zemědělské využití, především orná půda (obvykle po odvodnění), méně často kulturní louky. Vzácně se zachovaly zbytky přírodě blízkých květnatých luk s vlhkomilnými druhy, patřících do svazu Calthion. Ve zbylých lesích převládají smrkové monokultury. Přírodě blízké smíšené porosty s velmi rozmanitou druhovou skladbou se zachovaly nejčastěji ve starých oborách a bažantnicích. Právě zde se často vyskytují 11 Plán územního systému ekologické stability Slapy
velmi staré duby letní, místy i buky a lípy. Z hlediska zemědělské i lesní produkce nadprůměrné lokality. Přírodě blízká luční a lesní společenstva mají díky vysoké biodiverzitě velký význam pro ochranu genofondu. Po odvodnění mizí druhy náročnější na půdní vlhkost. Smrkové monokultury jsou ohrožovány větrem, sněhem, hnilobami a hmyzími kalamitami, jsou velmi labilní a často se nedožívají mýtného věku.
Fageta typica Plošiny, mírné až střední svahy ve vyšších pahorkatinách a vrchovinách v nadm. výškách 400-650 m. Geologické podloží tvoří středně bohaté až bohaté silikátové horniny (zvláště syenit, andezit, amfibolit, flyšové břidlice, diabas a bohatší ruly, granodiority, svory aj.) velmi často překryté hlubokými zvětralinami, svahovinami a polygenetickými hlínami. Z půdních typů se uplatňují především mezotrofní až eutrofní kambizemě typické a kambizemě luvizemní. Jedná se o půdy hluboké, písčitohlinité až hlinité, dobře provzdušněné, čerstvě vlhké, obvykle pouze mírně skeletovité, minerálně dobře zásobené a mírně kyselé. Humifikace probíhá příznivě, humusovou formou je moder až mulový moder. V dřevinném patře dominuje buk (Fagus sylvatica), který je zde velmi vitální a dobře vzrůstný, obvykle s příměsí jedle bělokoré (Abies alba). Jednotlivou příměs mohou tvořit javory (Acer pseudoplatanus, A. platanoides), lípy (Tilia platyphyllos, T. cordata), jilm horský (Ulmus scabra), z keřů zde nejčastěji rostou zimolez pýřitý (Lonicera xylosteum) a lýkovec jedovatý (Daphne mezereum). Synusie podrostu se vyznačuje vysokou pokryvností, dominancí mezotrofních druhů, které jsou často uspořádány dvoupatrovitě. K charakteristickým dominantám patří mařinka vonná (Galium odoratum), starček Fuchsův (Senecio fuchsii), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), ostružiníky (Rubus fruticosus agg., R. hirtus, R. idaeus), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), pravidelně, někdy až spoludominantně se uplatňují kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), pšeníčko rozkladité (Milium effusum), strdivky (Melica nutans, M. Uniflora), sveřep Benekenův (Bromus benekenii), ostřice prstnatá (Carex digitata), bukovinec kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris), kapraď samec (Dryopteris filix-mas). Vysokou prezentaci vykazují žindava evropská (Sanicula europaea), vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), violka lesní (Viola reichenbachiana), rulík zlomocný (Atropa bella-donna), papratka samice (Athyrium filix-femina), pitulník horský (Lamium montanum) aj. Zpravidla nechybí některé heminitrofilní druhy - např. bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), kopytník evropský (Asarum europaeum), kakost smrdutý (Geranium robertianum), kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos) a ječmenka evropská (Hordelymus europaeus). Z druhů vyšších poloh se nejčastěji vyskytují věsenka nachová (Prenanthes purpurea), svízel okrouhlolistý (Galium rotundifolium) a kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum). Značná část byla přeměněna na pole, poměrně časté jsou kulturní louky, vzácněji se vyskytují i polokulturní travinná společenstva z okruhu svazů Polygono-Trisetion nebo Arrhenatherion. Zachovaly se i rozsáhlejší lesní komplexy, lesní porosty byly většinou přeměněny na smrkové monokultury, často s příměsí modřínu, místy i jedle. Buk se v těchto jehličnatých monokulturách zachoval jen jednotlivě, většinou se jedná o generačně starší ponechané výstavky. Velmi vzácně lze nalézt i porosty s převahou jedle. V synusii podrostu smrkových monokultur se velmi často stává dominantním šťavel kyselý, objevují se některé oligotrofní druhy, především mechorosty (např. ploník ztenčený a pokryvnatec Schreberův), v prosvětlených porostech zde nastupuje třtina rákosovitá a starček Fuchsův. Přitom ale vždy zůstávají zastoupeny druhy mezotrofní. Ojediněle se vyskytují i listnaté porosty bez buku, kde vlivem hospodaření převládly lípy, místy i habr a dub zimní. Zemědělsky využívané pozemky středně produktivní, lesní porosty vykazují produkci nadprůměrnou. V lesní krajině se změněnou druhovou skladbou porostů jsou segmenty této skupiny významné vyšší druhovou diverzitou podrostu a přežívají zde typické mezotrofní druhy středoevropských bučin. Staré buky v jehličnatých porostech jsou biotopem celé řady druhů hmyzu, ptáků, hub i epifytických mechorostů. Ojedinělé zbytky bučin mají prioritní význam pro ochranu biodiverzity.
Fageta abietino-quercina Převážně alespoň mírně vypuklé části svahů a plošin ve vyšších pahorkatinách a vrchovinách v nadm. výškách 400 - 600 m. Geologické podloží tvoří rozmanité silikátové horniny (žuly, ruly, fylity, droby, pískovce aj.). Na jejich zvětralinách, často s podílem svahovin a polygenetických hlín vznikají oligotrofní kambizemě až podzoly kambizemní, na plošinách i kambizemě pseudoglejové. Ve srovnání s dubojedlovými bučinami (4 A 3) se jedná o půdy poněkud lépe minerálně zásobené a méně kyselé. Půdy jsou středně hluboké až hluboké, obvykle dobře propustné, mírně až čerstvě vlhké, hlinitopísčité až hlinité, na svazích často s vyšším obsahem skeletu. Převažující humusovou formou je moder. Klimaticky se jedná o mírně teplé klimatické oblasti především MT 5 a MT 7, okrajově i MT 9 a MT 10. V dřevinném patře je dominantní buk (Fagus sylvatica), pravidelnou příměs tvoří jedle bělokorá (Abies alba) a zpravidla také dub zimní (Quercus petraea), na 12 Plán územního systému ekologické stability Slapy
kontaktu se společenstvy dubojehličnaté varianty i dub letní (Q. robur). Jednotlivě vtroušená bývá bříza bělokorá (Betula pendula), v podúrovni se pravidelně vyskytuje jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), z keřů ojediněle bez hroznatý (Sambucus racemosa). Oproti dubojedlovým bučinám (4 A 3) se v synusii podrostu kromě acidofilních a oligotrofních druhů vždy vyskytují alespoň některé druhy mezotrofní. Z trávovitých patří k dominantám bika hajní (Luzula luzuloides), třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), méně často i metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa), charakteristicky se vyskytuje ostřice kulkonosná (Carex pilulifera), pouze s nízkou pokryvností i bika chlupatá (Luzula pilosa). Pravidelně se vyskytují šťavel kyselý (Oxalis acetosella), borůvka (Vaccinium myrtillus), svízel okrouhlolistý (Galium rotundifolium), jestřábník lesní (Hieracium murorum), kapraď rozprostřená (Dryopteris dilatata), z mechorostů nejčastěji ploník ztenčený (Polytrichum formosum). Z mezotrofních druhů jsou zde nejčastější starček Fuchsův (Senecio fuchsii), violka lesní (Viola reichenbachiana), mléčka zední (Mycelis muralis), maliník (Rubus idaeus), mařinka vonná (Galium odoratum) aj.. Z kapraďorostů jsou v některých typech roztroušeně zastoupeny kapraď samec (Dryopteris filix-mas), papratka samice (Athyrium filix-femina) a bukovinec kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris). Z druhů vyšších poloh se ojediněle vyskytuje věsenka nachová (Prenanthes purpurea). Segmenty na mírném reliéfu jsou většinou využívány jako zemědělská půda, přičemž pole výrazně převládají nad loukami a pastvinami. Travinnobylinná společenstva patří do svazů Arrhenatherion a Polygono-Trisetion. V lesích převládají smrkové monokultury, často pěstované již po více generací. Působením jehličnatého opadu dochází ke změnám půdních vlastností, které vedou k ústupu mezotrofních druhů podrostu, vždy se však alespoň některé mezotrofní druhy vyskytují. Lze předpokládat, že některé segmenty s opakovaným pěstováním jehličnanů, řazené do této skupiny, původně náležely do typických bučin (4 B 3).V hospodářských lesích je kromě smrku často pěstovaná borovice lesní a modřín opadavý a dosti často i severoamerické jehličnany douglaska tisolistá, jedle obrovská a borovice vejmutovka. Pouze roztroušeně se zachovaly zbytky přírodě blízkých až přirozených porostů s převahou buku, dosti často s příměsí dubu zimního, ale prakticky vždy bez jedle. Velmi vzácně především na stinných svazích zaříznutých údolí lze nalézt porosty s vyšším zastoupením ba i převahou jedle. I v těchto porostech se velmi dobře zmlazuje smrk, nalétlý z okolních smrčin. Zemědělsky průměrně, lesnicky nadprůměrně produktivní. V zemědělsko-lesní a lesní krajině s převažujícími jehličnatými hospodářskými lesy mají pro ochranu genofondu velký význam nejen všechny zbytky přírodě blízkých porostů, ale i jednotlivě se vyskytující buky a zvláště jedle. Smrkové monokultury jsou velmi labilní, ohrožované abiotickými i biotickými činiteli a postupně v nich dochází ke snižování biodiverzity. V hercynské oblasti ČR spolu s dubojedlovými bučinami nejrozšířenější skupiny 4. bukového vegetačního stupně. Vymezení biochor Podle Biogeografického členění ČR II. díl / Martin Culek a kolektiv. - Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2005, + CD-ROM (mapová příloha), do území vstupují celkem 4 biochory: -4UP v blízkosti Lužnice, -4BP pokrývá severní a jihozápadní část území, v centrální části leží -4BS, jižně od Slapů a v nejjižnější části katasatru Slapů do území zasahují cípy biochory 4Ro.
Plán územního systému ekologické stability Slapy
13
-4BP - Rozřezané plošiny na neutrálních plutonitech v suché oblasti 4. vegetačního stupně Typ
Typ se nachází výhradně v jižní polovině hercynské podprovincie, a to v níže položených pahorkatinách ve srážkovém stínu za vrchovinami.
Reliéf
Reliéf je tvořen tektonicky zdviženou plochou pahorkatinou, do které se zařízly vodní toky a vytvořily výrazná údolí oddělující plochá temena. Tato údolí v rámci typu jsou hluboká do 60 m, větší údolí jsou samostatnými typy. Na plošinách místy vystupují odolná jádra hornin a tvoří tak malé balvanité pahorky (ruware). Pokud se tato jádra vyskytují v údolích, jsou zde údolí zúžená a na svazích vystupují malé skály. typické jsou četné drobné kamenolomy.
Substrát
Substrátem jsou převážně variské (mladoprvohorní) granodiority. Všechny horniny díky svému mládí již nebyly vrásněním podstatněji rozdrceny, proto mohou tvořit velké kompaktní balvany. Rozpadají se na hrubý písek až drobný štěrk.
Půdy
Půdy slabě kyselé a typické kambizemě, lehké hlinitopísčité, vysychavé, světlebéžové barvy.
Klima
Klima je mírně teplé a srážkově slabě podprůměrné. Jsou zde podmínky pro tvorbu přízemních teplotních inverzí na plošinách a výraznějších inverzí v údolích. Regionální teplotní inverze zde mají mírný vliv.
Vegetace Potenciální přirozenou vegetaci tvoří mozaika acidofilních doubrav bikových (Luzulo albidaeQuercetum petraeae) nebo jedlových (Abieti-Quercetum), které na chladnějších svazích a humóznějších vlhčích místech doplňovaly ochuzené květnaté bučiny asociace Tilio cordataePagetum. Podél potoků se vyskytují nivy s vegetací podsvazu Alnenion glutinoso-incanae. Na odlesněných místech jsou charakteristické luční porosty svazu Arrhenatherion a Cynosurion, na vlhkých místech svazu Calthion, místy snad i rašelinné louky svazu Caricion fuscae. Druh
Kontrastně – similární: kromě převažujících ekologicky blízkých ekotopů a potočních niv je zde i další výrazně odlišný maloplošný typ ekotopu, který je ale velmi charakteristický. Takto odlišné dobře vyvinuté ekotopy jsou vesměs zahrnuty do regionálních biocenter.
STG
Dominantní: 3AB-B1-2 (1), 3AB3 (8), 3B3 (15), *4AB-B1-2 (1), *4AB3 (28), *4B3 (34). Kontrastní:4BC3 (2), 4B4 (7), 4A-AB5b (+), *4BC5a (2), 4BC5b (2).
Skladba
Lesy 26%, travní p. 11,5%, vodní pl. 3%, pole 51%, sady 3%, sídla 2,5%, ostatní 3%.
Orná půda Polí je o 8% více než v typu 4BP. Jsou převážně velká, méně středně velká. Charakteristickým rysem jsou skupiny balvanů v polích, se skupinami dřevin (bříza, jeřáb ptačí, borovice, bez hroznatý, dub letní). V některých segmentech však balvany téměř chybějí. Lesy
Vyskytují se jak rozsáhlé lesy pokrývající pahorky, plošiny i údolí, tak téměř bezlesé segmenty, kde jsou jen remízy kolem balvanů na pahorcích a na svazích údolí. V lesích jsou smrkové a borové kultury, popř. jejich směsi. Pouze u okrajů lesů a v lesících v polích se objevují duby.
Louky
Tvoří malé segmenty na svazích a na výchozech skal. Tyto trávníky jsou suchomilné a vyznívají zde subxerotermofilní druhy. Největší plochy však zabírají středně velké vlhké louky okolo četných rybníků. Některé z těchto luk mají vysokou biologickou hodnotu.
Voda
Neobvykle hojné – řada malých i středně velkých rybníků. Většina těchto rybníků má zachované litorální porosty, menší část však slouží rekreaci a rybníky jsou obklopeny chatami. Kromě rybníků se vyskytují hladiny malých i větších potoků. Velmi typické jsou malé zatopené lomy.
Sady
Sady jsou zastoupeny málo, pouze u vesnických stavení.
Sídla
Převažují malé a středně velké obce a osady. V typu se nachází i několik větších vesnic a městeček, zpravidla s cennými architektonickými památkami. Leží zde Milešsko, Tábor, Třebíč.
Cílové ekosystémy
Přirozené: Květnaté a kalcifilní bučiny s dubem (as. Melico-Fagetum, Carici pilosae-Fagetum, Tilio platyphylli-Fageturn, Tilio cordatae-Fagetum, Cephalanthero-Fagetum, dolní část Dentario enneaphylli-Fagetum), Acidofilní bučiny s dubem (as. Carici-Quercetum, Luzulo-Fagetum kromě nejvyšších poloh); náhradní: Acidofilní trávníky.
Plán územního systému ekologické stability Slapy
14
4Ro - Vlhké plošiny na kyselých horninách 4. vegetačního stupně Typ
Segmenty typu jsou situovány na plochých návrších vlhkých pahorkatin nebo v rovinách pánví. Tvoří méně vyhraněné prostředí než podmáčené sníženiny, do nichž často přechází.
Reliéf
Reliéf má většinou charakter mírně ukloněné nebo slabě vyklenuté plošiny. V plošinách jsou vyvinuty ploché úvalovité sníženiny, kudy odtékají zpravidla autochtonní drobné toky.
Substrát
Substrát je tvořen především slehlými sprašovými hlínami, v pánvích však i nevápnitými kyselými křídovými či neogenními jíly.
Půdy
Půdní voda vlivem plochého reliéfu a jemnozrnného substrátu špatně odtéká, a tak se vyvinuly primární pseudogleje, na sušších místech i oglejené kambizemě. Málo až průměrně živné, těžké.
Klima
Klima je mírně teplé, srážkově podprůměrné.
Vegetace Základním typem potenciální přirozené vegetace jsou acidofilní jedlové doubravy (Abieti-Quercetum), které na vlhčích místech přecházejí do podmáčených jedlin (Luzulo pilosae-Abietetum) a na sušších do acidofilních bikových bučin (Luzulo-Fagetum). Podél potůčků lze předpokládat ostřicové jaseniny (Carici remotae-Fraxinetum). Na odlesněných místech lze očekávat vlhké louky svazu Calthion i Molinion a výjimečně i rašelinné louky (svaz Caricion fuscae). Druh
Similární = tvořená souborem blízkých ekotypů. Jediným kontrastním typem jsou potoční nivy a prameniště.
STG
Dominantní: 4AB3 (15), *4AB(-B)4 (81).Kontrastní: 4A-AB5b (+), 4BC5b (2), 4BC5a (2).
Skladba
Lesy 30%, travní p. 21%, vodní pl. 2%, pole 37,5%, sady 2%, sídla 4%, ostatní 3,5%.
Orná půda Lesy a pole mají vyvážené zastoupení, hojné jsou i louky. Pole jsou velká, geometrických tvarů a s minimem zeleně mezi bloky. Zpravidla jsou ohraničena hradbou jehličnatých lesů, méně regulovanými drobnými potoky nebo silnicemi. Lesy
Lesy jsou většinou ve velkých komplexech, pouze v segmentech, kde převažují pole, jsou fragmentární. Převažují smrkové monokultury.
Louky
Louky i pastviny jsou zpravidla intenzivně využívané, v nivách potoků zamokřené a opuštěné.
Voda
Vodní plochy jsou poměrně vzácné, tvořené většinou jen potoky a malými rybníky.
Sady
Velmi vzácné, s výjimkou několika zahrádkových kolonií jsou vázány jen na vesnické zahrádky.
Sídla
Sídla mají v jednotlivých segmentech velmi rozdílné zastoupení, zpravidla však malé. Především se jedná o malé a středně velké vsi, leží zde vilkový východní okraj Soběslavi.
Cílové Přirozené: Acidofilní doubravy jedlové hygrofilní (as. Abieti-Quercetum - část) - (s Dbl), Acidoekosystémy filní jedliny hygrofilní (as. Luzulo pilosae-Abietetum) - (s Dbl, Bk); náhradní: Mezofilní trávníky (svazy Arrhenatherion, Cynosurion, Polygono-Trisetion, Trifolion medii). -4BS - Rozřezané plošiny na kyselých metamorfitech v suché oblasti 4. vegetačního stupně Typ biochory
Typ biochory je v hercynské podprovincii velmi hojný. Tvoří podstatnou součást monotónní hercynské krajiny s velmi málo pestrou biotou. Vyskytuje se v malých a středně velkých segmentech, zpravidla na okrajích kotlin a pánví nebo tvoří pahorkatiny na dnech konkávních tvarů.
Reliéf
Tvořen je tektonicky mírně zdviženou plošinou, do které se zařízly vodní toky a vytvořily výrazná údolí oddělující plochá temena. Tato údolí v rámci typu jsou hluboká do 60 m, větší údolí bývají samostatnými typy biochor. Na plošinách místy vystupují odolná jádra hornin, která tvoří malé pahorky (suky). Pokud se tato jádra vyskytují v údolích, jsou zde údolí zúžená a na svazích vystupují malé skály. Ve svazích údolí a pahorků bývají malé lomy. Hojné prehistorické mohyly.
Substrát
Hlavně předprvohorní migmatity a migmatitické ruly; svory a fylity se rozpadají na ploché kameny.
Plán územního systému ekologické stability Slapy
15
Půdy
Půdy mimo les jsou převážně typické a typické slabě kyselé kambizemě, středně těžké, středně kamenité. Na plošinách se často vyskytují luvizemě pseudoglejové, luvizemě i pseudoglejové kambizemě. V nivách jsou glejové fluvizemě. V lesích jsou nejčastěji uváděny silně kyselé kambizemě, časté jsou však i slabě kyselé kambizemě. Půdy mají béžovou barvu.
Klima
Klima je mírně teplé a srážkově slabě až silně podprůměrné, v jižních Čechách a na jihozápadní Moravě se vyskytují i teplejší a sušší oblasti. Jsou zde podmínky pro tvorbu přízemních teplotních inverzí na plošinách a výraznějších inverzí v údolích. Regionální teplotní inverze zde mají středně silný vliv, neboť sem jednak zasahují inverze ze sousedních kotlin, jednak konkávní reliéf v závětří vrchovin sám vede k tvorbě velkoplošných teplotních inverzí.
Vegetace Potenciální přirozenou vegetaci tvoří acidofilní bikové doubravy (Luzulo albidae-Quercetum petraeae), které na chladnějších svazích střídají bikové bučiny (Luzulo-Fagetum) a vzácně i květnaté lipové bučiny (Tilio cordatae-Fagetum). Potůčky doprovázejí porosty ostřicových jasenin (Carici remotae-Fraxinetum), větší potoky udatnové olšiny (Arunco silvestris-Alnetum glutinosae). Na odlesněných místech ovsíkové louky svazu Arrhenatherion, podél potoků mokřadní louky sv. Calthion, na pramenech i rašelinné krátkostébelné louky sv. Caricion fuscae. Druh bio- Similární = tvořená souborem blízkých ekotypů. Jediným kontrastním typem jsou potoční nivy a chory prameniště. STG Skladba
Dominantní: 3AB-Bl-2 (1%), 3AB3 (15%), 3B3 (8%), *4AB-Bl-2 (1%), *4AB3 (47%), 4B3 (30%), 4BC3 (3%), 4AB4 (7%). Kontrastní: 4A-AB5b (+), *4BC5a (3%), 4BC5b (1%). Lesy 23%, travní porosty 10,5%, vodní plochy 1%, pole 57%, sady 4%, sídla 2,5%, ostatní 2%.
Orná půda Pole zabírají převážně plošiny a okolí sídel. Jsou velká, pouze na svazích jsou středně velká a malá. Nelesní krajina je zpravidla holá a jsou zde pouze dožívající ovocná stromořadí podél silnic. Hranice polí tvoří nejčastěji vodní toky, lesy a komunikace. Lesní po- Lesy jsou převážně malé a středně velké. Lesy zabírají hlavně svahy údolí, ale často se nacházejí rosty i na plošinách dál od sídel. Jejich dřevinná skladba je velmi monotónní. Dominují kulturní smrčiny střídající se s kulturními bory, nebo obě hlavní dřeviny tvoří směsi. Místy je významnější příměs modřínu. Listnaté dřeviny jsou zastoupeny především olšinami v nivách, jinak se ojediněle vyskytují dožívající fragmenty nebo kotlíky tyčoviny listnatých dřevin, zejm. dubu. Vzácná je i příměs dubu nebo buku, nejčastější je v údolích. Dub a habr je častý v remízech v polích. Travní po- Nacházejí se převážně v nivách a v okolí rybníků, vzácněji na strmých svazích. Zamokřené louky jsou většinou opuštěné a mění se v ruderalizované mokřady, zbývající louky jsou intenzivně rosty obhospodařovány a mají nižší biologickou hodnotu. Přesto se zde nacházejí fragmenty cennějších mokřadních a částečně zrašelinělých, luk. Suché trávníky jsou vzácnější, nacházejí se především na strmých svazích, které dosud nepodlehly zalesnění. Vodní plo- Vodní plochy jsou zastoupeny především malými rybníky a vzácnějšími středně velkými rybchy níky. Tekoucí vody jsou zastoupeny potoky, říčkami a řekou Otavou. Sady
Sady jsou výhradně u rodinných domů, převážně po obvodech vesnic a vzácně též v zahrádkářských koloniích po obvodu větších měst.
Sídla
Sídla jsou tvořena především malými a středně velkými vesnicemi. Velké vesnice téměř chybějí, typická jsou však malá města. Významná část měst a městeček má zachovaný historický ráz a je chráněna. Charakteristické jsou chatové kolonie na březích vodních ploch.
Cílové Acidofilní bučiny s dubem, nivní potoční olšiny olše lepkavé. ekosystémy -4UP – Výrazná údolí v neutrálních plutonitech v suché oblasti 4. vegetačního stupně Typ Reliéf
Typ se vyskytuje vzácně v jižní polovině hercynské části republiky. Velmi členitý, sevřená údolí, úzké nivy (někdy chybějí). Zaklesnuté meandry v údolí Lužnice.
Plán územního systému ekologické stability Slapy
16
Substrát
Střídají se různé hlubinné vyvřeliny, v Bechyňském bioregionu doplněné některými metamorfity.
Půdy
Převažují typické kambizemě, vzácně se vyskytují ostrůvky litozemí a rankerů na skalách. V nivách se nacházejí fluvizemě. Ve dnech údolí menších toků gleje. Půdy jsou lehké až středně těžké, charakteristické jsou drobně štěrkovité, vysychávé půd.
Klima
Klima je mírně teplé, většinou mírně suché. Pro údolní polohy jsou typické teplotní inverze, v horních partiích svahů pak expoziční klima.
Vegetace Potenciální přirozenou vegetaci tvoří mozaika lipových bučin (Tilio cordatae-Fagetum) či kyčelnicových bučin (Dentario enneaphylli-Fagetum), na humóznějších jižních svazích je doplňují hercynské černýšové dubohabřiny (Melampyro nemorosi-Carpinetum), na svazích ostatních kvadrantů jedlové doubravy (Abieti-Quercetum), které na ostrožnách přecházejí v acidofilní biokové doubravy (Luzulo albidae-Quercetum petraeae). Na konkávních tvarech severního kvadrantu jsou pod skalami ostrůvky suťových lesů (Aceri-Carpinetum), řídčeji i Lunario-Aceretum. Na skalách najdeme vegetaci svazu Alysso-Festucion pallentis, na vrcholcích malé ostrůvky reliktních borů (Cardaminopsio petraeae-Pinetum). K přirozené vegetaci patří dále pobřežní luhy (Stellario-Alnetum glutinosae), u menších toků i Carici remotae-Fraxinetum. Podél řek jsou charakteristické poříční rákosiny (svaz Phalaridion), v řekách vegetace svazu Batrachion fluitantis. Na běžných loukách je nejčastější vegetace ovsíkových luk svazu Arrhenatherion, v nivách svazu Calthion. Druh
Kontrastní: typická je kombinace nejméně 2 (častěji ale i více než 3) výrazně odlišných ekotopů, které jsou svojí rozlohou a typičností prakticky rovnocenné.
STG
Kontrastní: *3AB0 (+), *3A1-2 (+), *3AB-B1-2 (3), *3AB3 (15), *3B3 (15), *3BC3 (1), *4AB0 (+), *4AB-B1-2 (1), *4A1-2 (1), *4AB3 (25), *4B3 (23), *4BC3 (6), *4BC5a (8), *4BC7a (2), *4BC8a (+).
Skladba
Lesy 71%, travní plochy 11%, vodní pl. 6%, pole 5%, sady 3%, sídla 2%, ostatní 2%.
Orná půda Pole zaujímají jen některé drobné enklávy v plošších partiích nebo zasahují do segmentů při jejích okrajích. Lesy
Většinou součástí větších až středně velkých celků, pokrývají převážnou část příkrých partií svahů, místy i dna údolí. Dominují smrkové a borové porosty, z dalších dřevin jsou zastoupeny dub, buk, jedle a modřín.
Louky
Zejména v nivách, řidčeji i na některých svazích. Mají charakter převážně opuštěných kulturních luk a pastvin.
Voda
Síť vodních toků je dosti hustá a zahrnuje významnější toky v hlavních údolích, jakož i dolní úseky řady jejich přítoků. Významnější vodní nádrže nejsou zastoupeny.
Sady
Sady se nacházejí jen v zahrádkách u vesnických stavení a chat.
Sídla
Charakteristické jsou mlýny a chatové osady, města a vsi sem zasahují jen vzácně (Tábor – Klokoty).
Cílové Květnaté a kalcifilní bučiny s dubem (as. Melico-Fagetum, Carici pilosae-Fagetum, Tilio platyekosystémy phylli-Fageturn, Tilio cordatae-Fagetum, Cephalanthero-Fagetum, dolní část Dentario enneaphylli-Fagetum), Acidofilní doubravy xerické (as. Festuco ovinae-Quercetum roboris, Luzulo albidae-Quercetum, Calluno-Quercetum) - (většinou s Dbz, jen na jihomor. píscích a v již. Čechách s Dbl), Acidofilní doubravy jedlové suché (as. Abieti-Quercetum - část), Suťové lesy s habrem (Aceri-Carpinetum), Suťové lesy s bukem (svaz Tilio-Acerion bez as. Aceri-Carpinetum), Acidofilní bory na skalách a hadcích s dubem (Hieracio pallidi-Pinetum, Cardaminopsio petraeae-Pinetum, Cladonio rangiferinae-Pinetum sylvestris, Vaccinio myrtilli-Pinetum sylvestris - bez varianty s Erica carnea, Asplenio cuneifolii-Pinetum sylvestris - bez varianty s Erica carnea), Vegetace bezlesých skal, sutí a primitivních půd, Nivní potoční olšiny olše lepkavé (as. Stellario-Alnetum glutinosae, Arunco-Alnetum, Carici remotae-Fraxinetum), Vegetace rákosin a vysokých ostřic tekoucích vod (ripálů), Vegetace čistých tekoucích vod (subripálů). Plán územního systému ekologické stability Slapy
17
Systém biocenter a biokoridorů Pro biocentra a biokoridory je uvedena v tabulkové příloze charakteristika stanoviště. Prostorové parametry, jako jedno z rozhodujících kritérií vymezování LÚSES, jsou výsledkem současné úrovně poznání přírodních zákonitostí, a nelze je chápat absolutně. Severním a východním okrajem území prochází regionální biokoridor se 4mi vloženými lokálními biocentry, velice okrajově do území zasahuje okraj regionálního biocentra. Všechny ostatní prvky jsou lokální úrovně: Maximální délky regionálních biokoridorů a jejich přípustné přerušení Lesní společenstva:
Maximální délka je 700 m, možnost přerušení je max. 150 m, pokud pokračuje alespoň v parametrech lokálního biokoridoru. Mokřadní společenstva: Maximální délka je 1000 m, přerušení je možné 100 m stavební plochou, 150 m ornou půdou a 200 m ostatními kulturami. Luční společenstva: Maximální délka je 500 m, přerušení je možné max. 100 m stavební plochou, 150 m ornou půdou a 200 m ostatními kulturami. Společenstva stepních lad: Maximální délka je 500 m, přerušení je možné do 100 m zastavěnou plochou, 150 m ornou půdou a 200 m ostatními kulturami.
Minimální šířky biokoridorů regionálního významu Lesní společenstva: Společenstva mokřadů: Luční společenstva: Společenstva stepních lad:
Minimální šířka je 40 m. Minimální šířka je 40 m. Minimální šířka je 50 m. Minimální šířka je 20 m.
Maximální délky lokálních biokoridorů a jejich přípustné přerušení Lesní společenstva: Mokřadní společenstva: Kombinovaná společenstva: Luční společenstva:
Maximální délka je 2000 m, možnost přerušení je max. 15 m. Maximální délka je 2000 m, přerušení je možné 50 m zpevněnou plochou, 80 m ornou půdou a 100 m ostatními kulturami. Maximální délka je 2000 m, přerušení je možné do 50 m zastavěnou plochou, 80 m ornou půdou a 100 m ostatními kulturami. Maximální délka je 1500 m, přerušení i 1500 m.
Minimální šířky biokoridorů lokálního významu Lesní společenstva: Společenstva mokřadů: Luční společenstva:
Minimální šířka je 15 m. Minimální šířka je 20 m. Minimální šířka je 20 m.
Minimální velikost biocenter lokálního významu Lesní společenstva: Mokřady: Luční společenstva: Kombinovaná společenstva:
Minimálně 3 ha v případě kruhového tvaru. Minimální velikost je 1 ha. Minimální velikost je 3 ha. Minimální velikost je 3 ha.
Interakční prvky Kromě biocenter a biokoridorů jsou základními skladebnými částmi ÚSES na lokální úrovni i interakční prvky, což jsou ekologicky významné krajinné prvky a ekologicky významná liniová společenstva, vytvářející existenční podmínky rostlinám a živočichům a významně ovlivňující fungování ekosystémů kulturní krajiny. V místním územním systému ekologické stability zprostředkovávají interakční prvky příznivé působení biocenter a biokoridorů na okolní, ekologicky méně stabilní krajinu. Interakční prvky jsou součástí ekologické niky různých druhů organismů, které jsou zapojeny do potravních řetězců i okolních, ekologicky méně stabilních společenstev. Slouží jim jako potravní základna, místo úkrytu a rozmnožování. Přispívají ke vzniku bohatší a rozmanitější sítě potravních vazeb v krajině a tím podmiňují vznik regulačních mechanismů, zvyšujících ekologickou stabilitu krajiny. V řešeném území je vymezen následující interakční prvek: Označení
Název
Charakteristika
A
Na Slapském potoce
Rybník s břehovým porostem a dřeviny lemující pravý břeh Slapského potoka.
Navrženy jsou následující interakční prvky: Plán územního systému ekologické stability Slapy
18
Označení
Název
B
Kobylí hlava (místní komunikace)
C D E F G
H Ch
Charakteristika
Vypracovat projekty prvků ÚSES, které zohlední veškeré biotické a abiotické vlivy spolupůsobící v lokalitě. Výsadba autochtonních dřevin podle příslušné STG. Použita by měla být sadba odrostků výše nejméně 1 m, s dostatečně velkým Hnojná Lhotka kořenovým systémem. Postačující jsou prostokořenné sazenice, mohou být ale i (místní komunikace) balové. Nejvhodnějším obdobím pro realizaci výsadeb je podzim nebo časné jaro. Slapský potok (revi- Všechny sazenice musejí být vysazeny do jamek, jejichž objem je dostatečný pro talizace vodotečí) přirozené rozmístění kořenového systému. Statické zajištění je ideální dřevěnými U ČOV (místní ko- kůly. Proti suchu, konkurenci plevelů, ohryzu, vytloukání zvěří, větru a sluneční radiaci je třeba vysazovance chránit. Proti konkurenčním rostlinám a vysychání se munikace) používá kryt kořenové mísy tvořený kůrovým mulčem tloušťky dostačující pro zaZa humny (místní mezení růstu plevelů (vrstva 100 - 150 mm) nebo mulčovací plachetka z biotextíkomunikace) lie o rozměru 0,65 x 0,65 m. Klade se na povrch kořenové mísy a upevňuje vhodným místním materiálem (například kameny). Mulčovací materiál se nepřihrnuje U zemědělského podniku (místní ko- až ke kmínku. Proti okusu se kmeny obalují drátěným pletivem nebo jutovým pásem, který rovněž poskytuje účinnou ochranu sazenice před nepříznivým vlivem munikace) slunečního záření. Dřeviny vyžadují v prvých letech po výsadbě odborný dohled, Okrouhlice (místní protože často reagují na specifické poměry nového stanoviště negativně – dochází komunikace) ke keřovému růstu, jednostranným deformacím kosterních větví, postupnému krnění, vícekmennému růstu či projevům hyperplastie, deformacím terminálu a poK Hýlačce (místní dobným poruchám růstu, které dokáže odborník včas odhalit a z větší míry pokomunikace) tlačit správně zvoleným typem řezu. Tak lze předejít většímu propadu výsadeb.
Zvláště chráněná území, památné stromy, významné krajinné prvky Zvláště chráněné území zde není. Památné stromy se zde nenacházejí. Významné krajinné prvky se dělí na VKP ze zákona (ex lege), tj.: lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera a údolní nivy (tyto krajinné prvky nejsou samostatně vyznačeny, protože jejich lokalizace je součástí mapového podkladu), a registrované významné krajinné prvky, neboli ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotné části krajiny, které utvářejí její typický vzhled nebo přispívají k udržení její stability. Tyto zde nejsou. Přírodní park do řešeného území nezasahuje. Ptačí oblasti Do území nezasahuje žádná vyhlášená Ptačí oblast. Evropsky významné lokality Do katastru nezasahuje Evropsky významná lokalita, dotýká se však severních hranic území (EVL Lužnice – Nežárka).
Plán územního systému ekologické stability Slapy
19
Doplnění ÚSES nad minimální parametry Jestliže to umožňují ostatní zájmy v území, lze uvažovat i o dalším rozšíření ÚSES nad současný rámec – především dalším zařazením navržených interakčních prvků (navržených výsadeb). Ošetřování lučních porostů v rámci prvků ÚSES Louka je převážně člověkem vytvořený a na něj svojí existencí vázaný biotop. Jako nelesní biotop byla v minulosti vzácná, a prakticky se jedná o permanentní sukcesní stadium směřující k původním lesním typům usměrňované lidským hospodařením. Luční porosty jsou dnes jedním z nejzajímavějších biotopů, zejména co se týče světlomilné entomofauny. Nejbohatší druhové spektrum je na lučních porostech postupně kosených 1x ročně, naopak nejméně obsazené jsou louky plošně kosené 2-3x ročně těžkou mechanizací, přisévané a hnojené umělými hnojivy. Pokosením lučního porostu dochází k náhlé ztrátě potravní základny, a je-li toto kosení celoplošné, ve shodném období a navíc prováděné těžkou mechanizací, dochází k postupnému ochuzování druhovému i početnímu. Negativně se na lučních porostech projevuje rovněž jejich odvodnění a následný posun hydrické řady směrem dolů. Proto je potřebné provádět takové zásahy, které jsou schopné zakonzervovat sukcesní řadu ve stadiu travinobylinného společenstva ⇒ únosný způsob obhospodařování. Vzhledem k tomu, že není možné aplikovat management vyhovující všem hmyzím druhům, navrhujeme doporučení na základě rostlinných společenstev – velmi detailně je uveden v knize Péče o chráněná území I.+ II., Petříček 1999 (viz literaturu). Závěr – význam ÚSES Cílem ÚSES je ochrana přírodních společenstev před lidskou činností (odlesněním, odvodněním, regulacemi a podobně) i úprava některých funkcí krajiny. Jedná se zejména o úpravu hospodaření na některých pozemcích. Za nejdůležitější poznatky při zpracování ÚSES považujeme: a) Celkový charakter krajiny řešeného území je harmonický až harmonický vyšší kvality, v údolí Lužnice přírodní, přičemž velké množství nelesní dřevinné vegetace bylo v minulosti odstraněno. b) Dnes je odlesněná krajina do značné míry zorněna. c) Vodní režim je narušen, což souvisí s historickým odvodněním krajiny a provedenými úpravami drobných vodních toků. Základní doporučení pro zlepšení ekologické funkce krajiny a) Posílení kostry ekologické stability je možné, přičemž se jeví jako nejvhodnější využití navržených interakčních prvků. b) Důsledně dodržovat druhovou skladbu v lesních porostech v rámci ÚSES odpovídající přirozenému složení z autochtonních dřevin, stejně jako příslušný management. c) U vodotečí v minulosti upravených v co největší míře zachovat přírodě blízký charakter příbřežní zóny a podporovat tam sukcesi, v případě možnosti jejich revitalizace vypracovat příslušné projektové dokumentace. d) Vhodnými technologickými zásahy zvyšovat stupeň ekologické stability lučních porostů. Regulativy pro plochy zařazené do ÚSES Regulativy mají 2 základní funkce: 1) Zajišťují podmínky pro trvalou funkčnost existujících prvků ÚSES. 2) Zajišťují územní ochranu ploch pro doplnění prvků ÚSES navržených nebo nefunkčních. Na jejich základě je omezeno právo vlastnické tam, kde jsou pro to splněny podmínky vyplývající z Ústavní Listiny, Občanského zákoníku, Stavebního zákon, Zákona o ochraně přírody a krajiny a Zákona o ochraně zemědělského půdního fondu (neboli mimo oblast územního plánování). V ostatních případech zůstává právo na stávající využití území zachováno. Regulativy jsou podkladem pro správní řízení, a liší se podle konkrétního prvku ÚSES.
Plán územního systému ekologické stability Slapy
20
Biocentra Druhová skladba bioty se bude blížit přirozené skladbě odpovídající trvalým stanovištním podmínkám, u antropicky podmíněných ekosystémů též trvalým antropickým podmínkám. Veškeré vedlejší funkce musejí být tomuto cíli podřízeny. Nepovoluje se zde umisťování staveb, pobytová rekreace, intenzívní hospodaření a nepřípustné jsou i veškeré další činnosti snižující ekologickou stabilitu tohoto krajinného segmentu. Biokoridory Posláním biokoridorů je umožnit migraci všech organismů mezi biocentra, trvalou existenci nelze předpokládat. Z těchto důvodů se zde připouští širší možnosti hospodářského využití, nevadí ani souběžné vedení biokoridorů s účelovými komunikacemi, rekreačními trasami a podobně. V nezbytných případech je podmíněně přípustné povolování liniových staveb, konkrétně příčné křížení s biokoridorem, vodohospodářská zařízení, čistírny odpadních vod a podobně. Nepovoluje se zde opět: umisťování staveb, pobytová rekreace, intenzívní hospodaření a rovněž nepřípustné jsou veškeré další činnosti snižující ekologickou stabilitu tohoto krajinného segmentu. Navržené (nefunkční) prvky Jejich realizace je vázána na splnění výše zmíněných zákonných podmínek. Do doby jejich splnění je zaručeno právo na stávající využití území. Nelze však připustiti takové změny v jejich současném využití, které budoucí realizaci ÚSES výrazně ztíží nebo dokonce znemožní. Realizace je podmíněna řešením vlastnických vztahů v projektu ÚSES, komplexních pozemkových úpravách nebo lesních hospodářských plánech. Pokud nedojde k dohodě s vlastníky (jejichž práva na stávající využití jsou chráněna), je jejich omezení možné pouze za těchto podmínek: omezení se děje ve veřejném zájmu, omezení se děje na základě zákona, omezení je výslovně uvedeno, omezení je provedeno jen v nezbytném rozsahu, neprokáže-li se, že požadovaného účelu nelze dosáhnout jinak, za omezení je poskytnuta náhrada podle procesních pravidel stanovených stavebním zákonem. V případě ÚSES se poskytuje náhradní pozemek. Proto musejí být regulativy omezeny na zachování stávajících podmínek (využití) = vylučují se činnosti a změny využití území snižující ekologickou stabilitu lokality. Regulativy jsou vyjádřeny v grafické části územního plánu prostřednictvím vymezení jednotlivých prvků ÚSES, který byl zpracován oprávněnou osobou za dodržení metodických pokynů platných pro jeho konstrukci. Změnu této závazné části ÚPD schvaluje orgán, který schválil původní územně plánovací dokumentaci. Přírodovědná část (soubor opatření pro zachování funkčnosti prvku ÚSES, návrh managementu a podobně) je uveden jednak v tabulkových přílohách týkajících se konkrétních prvků, jednak v obecné sumarizující podobě v textové části územního systému ekologické stability.
Seznam použité literatury • • • • • • • • • • • • •
Buček A., Lacina J.: Geobiocenologie II. Seznam skupin typů geobiocénů ČR, MZLU, Brno, 1999 Culek M. a kol.: Biogeografické členění České republiky, Enigma, Praha, 1996 Culek M. a kol.: Biogeografické členění České republiky II. díl, AOPK ČR, Praha, 2005 Kvítek T. a kol.: Udržení, zlepšení a zakládání druhově bohatých luk. Metodika 21/1997, VÚMOP, Praha, 1997 Lepeška P. a kol.: Metodika zapracování ÚSES do územních plánů obcí. Návod na užívání ÚTP regionálních a nadregionálních ÚSES ČR. MMR a Ústav územního rozvoje, Brno, 1998 Löw a kol.: Rukověť projektanta MÚSES, MŽP ČR, Doplněk, Brno, 1995 Míchal I., Petříček V.: Péče o chráněná území II., Lesní společenstva. AOPK ČR, Praha, 1999 Petříček V. a kol.: Péče o chráněná území I. Nelesní společenstva. AOPK ČR, 1999 Quitt E.: Klimatické oblasti ČSSR. SG č. 16, GÚ ČSAV, Brno, 1971 Syntetická půdní mapa České republiky, VÚMaOP, Praha, 1994 Vlček V. a kol.: Vodní toky a nádrže. Academia, Praha, 1984 Vyšší geomorfologické jednotky České republiky, Praha, 1996 Zimová E. a kol.: Zakládání místních ÚSES na zemědělské půdě. MZe ČR, Lesnická práce, Kostelec n. Černými Lesy, 2002
Tabulky prvků ÚSES (Mapování bylo využito z již schválených materiálů pro toto území) Plán územního systému ekologické stability Slapy
21
Číslo Název Charakter Mapa STG Rozloha Charakteristika
1 (generelové číslo 686) Lužnice Matoušovský Mlýn Regionální biokoridor 1 4AB-B1-2, 4AB3, 4AB4, 4B-BC4, 4BC-C3-5, 4C3 3,24 ha Část regionálního biokoridoru údolím Lužnice (na jejím levém břehu) výhradně lesem.
Zahrnuje lesní porosty:
Příslušnými lesními typy jsou 3A1 (Lipodubová bučina bažanková na vrcholech a svazích), 3C2 (Vysýchavá dubová bučina lipnicová ochuzená na hřbetech a příkrých svazích), 3J9 (Roklinová javořina nižších stupňů), 3S1 (Svěží dubová bučina šťavelová na mírných svazích), 3S2 (Svěží dubová bučina se svízelem drsným na hřbetech a horních částech svahů), 3V1 (Vlhká dubová bučina netýkavková v méně skloněných úžlabinách a prameništích), 3Z9 (Zakrslá dubová bučina skeletová). 22 Plán územního systému ekologické stability Slapy
Doporučení
V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 3A - lipodubová bučina - buk 50%, lípa 20%, dub 10%, javor 10%, jedle 10%, 3C – vysýchavá dubová bučina – buk 60%, dub 30%, lípa 10%, 3J - lipová javořina - buk 40%, lípa 30%, javor 20%, jedle 10%, příměs jilmu, 3S - svěží dubová bučina - buk 50%, jedle 20%, dub 20%, lípa 10%, příměs habru, 3V - vlhká dubová bučina - buk 30%, dub 30%, jedle 30%, javor 10%, příměs jasanu a olše, 3Z - zakrslá dubová bučina - buk 50%, dub 40%, bříza 10%, příměs borovice, jedle a smrku. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. „biologickou infrastrukturu“. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území – II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999.
Plán územního systému ekologické stability Slapy
23
Číslo Název Charakter Mapa STG Rozloha Charakteristika
2 (generelové číslo 687) Osika Lokální biocentrum vložené do regionálního biokoridoru 1 4AB-B1-2, 4AB3, 4AB4, 4B3, 4B-BC4, 4BC3, 4BC-C5, 4C3 12,11 ha Část lokálního biocentra na levém břehu Lužnice, které je součásti regionálního biokoridoru. Výhradně lesní porost.
Zahrnuje lesní porosty:
Příslušnými lesními typy jsou 1L3 (Jilmový luh ostřicový na vlhkých říčních naplaveninách), 3A1 (Lipodubová bučina bažanková na vrcholech a svazích), 3B1 (Bohatá dubová bučina strdivková na plošinách a svazích), 3B6 (Bohatá dubová bučina bažanková na svaPlán územního systému ekologické stability Slapy
24
Doporučení
zích), 3C2 (Vysýchavá dubová bučina lipnicová ochuzená na hřbetech a příkrých svazích), 3D8 (Obohacená dubová bučina netýkavková na úpatích svahů), 3J9 (Roklinová javořina nižších stupňů), 3S1 (Svěží dubová bučina šťavelová na mírných svazích), 3S2 (Svěží dubová bučina se svízelem drsným na hřbetech a horních částech svahů), 3V1 (Vlhká dubová bučina netýkavková v méně skloněných úžlabinách a prameništích), 3Z9 (Zakrslá dubová bučina skeletová). V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 1L - jilmový luh - dub 40%, jilm 20%, jasan 20%, habr 10%, lípa 5%, javor mléč 5%, 3A lipodubová bučina - buk 50%, lípa 20%, dub 10%, javor 10%, jedle 10%, 3B - bohatá dubová bučina - buk 60%, dub 30%, habr 10%, příměs jedle a lípy, 3C – vysýchavá dubová bučina – buk 60%, dub 30%, lípa 10%, 3D - obohacená dubová bučina - buk 60%, lípa 20%, dub 20%, příměs javoru a jedle, 3J - lipová javořina - buk 40%, lípa 30%, javor 20%, jedle 10%, příměs jilmu, 3S - svěží dubová bučina - buk 50%, jedle 20%, dub 20%, lípa 10%, příměs habru, 3V - vlhká dubová bučina - buk 30%, dub 30%, jedle 30%, javor 10%, příměs jasanu a olše, 3Z - zakrslá dubová bučina - buk 50%, dub 40%, bříza 10%, příměs borovice, jedle a smrku. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. „biologickou infrastrukturu“. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území – II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999.
Plán územního systému ekologické stability Slapy
25
Číslo Název Charakter Mapa STG Rozloha Charakteristika
3 (generelové číslo 691) Lužnice Kvěchův Mlýn Regionální biokoridor 1 4AB-B3-4, 4B-BC4, 4C3 1,98 ha Část regionálního biokoridoru údolím Lužnice (na jejím levém břehu) výhradně lesem.
Zahrnuje lesní porosty:
Doporučení
Příslušnými lesními typy jsou 3B1 (Bohatá dubová bučina strdivková na plošinách a svazích), 3B6 (Bohatá dubová bučina bažanková na svazích), 3J9 (Roklinová javořina nižších stupňů), 3S1 (Svěží dubová bučina šťavelová na mírných svazích), 3V1 (Vlhká dubová bučina netýkavková v méně skloněných úžlabinách a prameništích). V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 3B - bohatá dubová bučina - buk 60%, dub 30%, habr 10%, příměs jedle a lípy, 3J - lipová javořina - buk 40%, lípa 30%, javor 20%, jedle 10%, příměs jilmu, 3S - svěží dubová bučina - buk 50%, jedle 20%, dub 20%, lípa 10%, příměs habru, 3V - vlhká dubová bučina buk 30%, dub 30%, jedle 30%, javor 10%, příměs jasanu a olše. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. „biologickou infrastrukturu“. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území – II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999.
Plán územního systému ekologické stability Slapy
26
Číslo Název Charakter Mapa STG Rozloha Charakteristika
4 (generelové číslo 692) Riviéra Lokální biocentrum vložené do regionálního biokoridoru 1 4AB-B1-2, 4AB3, 4AB4, 4B3, 4B-BC4, 4BC3, 4BC-C5, 4C3 13,40 ha Část lokálního biocentra na levém břehu Lužnice, které je součásti regionálního biokoridoru. Výhradně lesní porost.
Zahrnuje lesní porosty:
Plán územního systému ekologické stability Slapy
27
Doporučení
Příslušnými lesními typy jsou 3A1 (Lipodubová bučina bažanková na vrcholech a svazích), 3A3 (Lipodubová bučina s pitulníkem na příkrých svazích), 3B1 (Bohatá dubová bučina strdivková na plošinách a svazích), 3B6 (Bohatá dubová bučina bažanková na svazích), 3D6 (Obohacená dubová bučina bažanková s pitulníkem na příkrých svazích), 3D8 (Obohacená dubová bučina netýkavková na úpatích svahů), 3J9 (Roklinová javořina nižších stupňů), 3S1 (Svěží dubová bučina šťavelová na mírných svazích), 3S2 (Svěží dubová bučina se svízelem drsným na hřbetech a horních částech svahů), 3V1 (Vlhká dubová bučina netýkavková v méně skloněných úžlabinách a prameništích), 3Z9 (Zakrslá dubová bučina skeletová). V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 3A - lipodubová bučina - buk 50%, lípa 20%, dub 10%, javor 10%, jedle 10%, 3B - bohatá dubová bučina - buk 60%, dub 30%, habr 10%, příměs jedle a lípy, 3D - obohacená dubová bučina - buk 60%, lípa 20%, dub 20%, příměs javoru a jedle, 3J - lipová javořina buk 40%, lípa 30%, javor 20%, jedle 10%, příměs jilmu, 3S - svěží dubová bučina - buk 50%, jedle 20%, dub 20%, lípa 10%, příměs habru, 3V - vlhká dubová bučina - buk 30%, dub 30%, jedle 30%, javor 10%, příměs jasanu a olše, 3Z - zakrslá dubová bučina - buk 50%, dub 40%, bříza 10%, příměs borovice, jedle a smrku. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. „biologickou infrastrukturu“. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území – II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999.
Plán územního systému ekologické stability Slapy
28
Číslo Název Charakter Mapa STG Rozloha Charakteristika
5 (generelové číslo 697) Lužnice Harrachovka Regionální biokoridor 1 4AB3, 4AB4, 4B3, 4B-BC4, 4BC3, 4BC-C5 1,19 ha Část regionálního biokoridoru údolím Lužnice (na jejím levém břehu) výhradně lesem.
Zahrnuje lesní porosty:
Doporučení
Příslušnými lesními typy jsou 1L5 (Jilmový luh ptačincový na bohatých říčních naplaveninách), 3B6 (Bohatá dubová bučina bažanková na svazích), 3J9 (Roklinová javořina nižších stupňů), 3V1 (Vlhká dubová bučina netýkavková v méně skloněných úžlabinách a prameništích), 4A1 (Lipová bučina bažanková na kamenitých vrcholech a svazích), 4A4 (Lipová bučina s pitulníkem na příkrých svazích až srázech), 4B1 (Bohatá bučina mařinková na mírných svazích), 4D3 (Obohacená bučina bažanková na příkrých svazích). V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba:
Plán územního systému ekologické stability Slapy
29
1L - jilmový luh - dub 40%, jilm 20%, jasan 20%, habr 10%, lípa 5%, javor mléč 5%, 3B bohatá dubová bučina - buk 60%, dub 30%, habr 10%, příměs jedle a lípy, 3J - lipová javořina - buk 40%, lípa 30%, javor 20%, jedle 10%, příměs jilmu, 3V - vlhká dubová bučina - buk 30%, dub 30%, jedle 30%, javor 10%, příměs jasanu a olše, 4A - lipová bučina buk 60%, lípa 20%, javor 10%, jedle 10%, příměs jilmu, 4B - bohatá bučina - buk 80%, jedle 20%, příměs dubu a lípy, 4D - obohacená bučina - buk 60%, javor 10%, lípa 20%, jedle 10%. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. „biologickou infrastrukturu“. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území – II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999.
Plán územního systému ekologické stability Slapy
30
Číslo Název Charakter Mapa STG Rozloha Charakteristika
6 (generelové číslo 700) Pintovka Regionální biocentrum 1 4AB4, 4B-BC4, 4BC-C5 0,28 ha Velmi úzký pás lesního porostu a vodoteč tvořící okraj regionálního biocentra, které zcela okrajově zasahuje do řešeného území.
Zasahuje lesní porosty:
Plán územního systému ekologické stability Slapy
31
Doporučení
Příslušnými lesními typy jsou 3B6 (Bohatá dubová bučina bažanková na svazích), 3D6 (Obohacená dubová bučina bažanková s pitulníkem na příkrých svazích), 3J9 (Roklinová javořina nižších stupňů), 3V1 (Vlhká dubová bučina netýkavková v méně skloněných úžlabinách a prameništích), 4D3 (Obohacená bučina bažanková na příkrých svazích). V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 3B - bohatá dubová bučina - buk 60%, dub 30%, habr 10%, příměs jedle a lípy, 3D - obohacená dubová bučina - buk 60%, lípa 20%, dub 20%, příměs javoru a jedle, 3J - lipová javořina - buk 40%, lípa 30%, javor 20%, jedle 10%, příměs jilmu, 3V - vlhká dubová bučina - buk 30%, dub 30%, jedle 30%, javor 10%, příměs jasanu a olše, 4D - obohacená bučina - buk 60%, javor 10%, lípa 20%, jedle 10%. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. „biologickou infrastrukturu“. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území – II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999.
Plán územního systému ekologické stability Slapy
32
Číslo Název Charakter Mapa STG Rozloha Charakteristika
7 (generelové číslo 698) Strouhy Regionální biokoridor 1+2 4B3, 4B-BC4, 4BC3, 4BC-C5 2,01 ha Část regionálního biokoridoru lesním porostem podél levostranného přítoku Lužnice.
Zahrnuje lesní porosty:
Plán územního systému ekologické stability Slapy
33
Doporučení
Příslušnými lesními typy jsou 3D6 (Obohacená dubová bučina bažanková s pitulníkem na příkrých svazích), 3S1 (Svěží dubová bučina šťavelová na mírných svazích), 3S2 (Svěží dubová bučina se svízelem drsným na hřbetech a horních částech svahů), 3V1 (Vlhká dubová bučina netýkavková v méně skloněných úžlabinách a prameništích). V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 3D - obohacená dubová bučina - buk 60%, lípa 20%, dub 20%, příměs javoru a jedle, 3S - svěží dubová bučina - buk 50%, jedle 20%, dub 20%, lípa 10%, příměs habru, 3V - vlhká dubová bučina - buk 30%, dub 30%, jedle 30%, javor 10%, příměs jasanu a olše. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. „biologickou infrastrukturu“. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území – II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999.
Plán územního systému ekologické stability Slapy
34
Číslo Název Charakter Mapa STG Rozloha Charakteristika
8 (generelové číslo 699) Větrovský potok Vlčí důl Lokální biocentrum vložené do regionálního biokoridoru 2 4B3, 4B-BC4, 4BC3, 4BC-C5C3 12,69 ha Rozsáhlé lokální biocentrum vložené do regionálního biokoridoru podél levostranného přítoku Lužnice. V řešeném území zahrnuje především lesní porosty, v jižné části se nachází malý rybník a ladní vegetace na jeho březích (dřeviny).
Zahrnuje lesní porosty:
Plán územního systému ekologické stability Slapy
35
Doporučení
Příslušnými lesními typy jsou 3D6 (Obohacená dubová bučina bažanková s pitulníkem na příkrých svazích), 3D8 (Obohacená dubová bučina netýkavková na úpatích svahů), 3S1 (Svěží dubová bučina šťavelová na mírných svazích), 3S2 (Svěží dubová bučina se svízelem drsným na hřbetech a horních částech svahů), 3V1 (Vlhká dubová bučina netýkavková v méně skloněných úžlabinách a prameništích). Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 3D - obohacená dubová bučina - buk 60%, lípa 20%, dub 20%, příměs javoru a jedle, 3S svěží dubová bučina - buk 50%, jedle 20%, dub 20%, lípa 10%, příměs habru, 3V - vlhká dubová bučina - buk 30%, dub 30%, jedle 30%, javor 10%, příměs jasanu a olše. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. „biologickou infrastrukturu“. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území – II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999.
Plán územního systému ekologické stability Slapy
36
Číslo Název Charakter Mapa STG Rozloha Charakteristika
Doporučení
9 (generelové číslo 826) Větrovy Regionální biokoridor 2+4 4AB4, 4B3-4, 4B-BC4 2,15 ha Nefunkční část regionálního biokoridoru zasahující do řešeného území. Zahrnuje upravený vodní tok s nálety dřevin a zemědělsky obhospodařované pozemky na obou březích toku.
Vypracovat projekt prvku ÚSES, který zohlední veškeré biotické a abiotické vlivy spolupůsobící v lokalitě. Výsadba autochtonních dřevin podle příslušné STG. Použita by měla být sadba odrostků výše nejméně 1 m, s dostatečně velkým kořenovým systémem. Postačující jsou prostokořenné sazenice, mohou být ale i balové. Nejvhodnějším obdobím pro realizaci výsadeb je podzim nebo časné jaro. Všechny sazenice musejí být vysazeny do jamek, jejichž objem je dostatečný pro přirozené rozmístění kořenového systému. Statické zajištění je ideální dřevěnými kůly. Proti suchu, konkurenci plevelů, ohryzu, vytloukání zvěří, větru a sluneční radiaci je třeba vysazovance chránit. Proti konkurenčním rostlinám a vysychání se používá kryt kořenové mísy tvořený kůrovým mulčem tloušťky dostačující pro zamezení růstu plevelů (vrstva 100 - 150 mm) nebo mulčovací plachetka z biotextílie o rozměru 0,65 x 0,65 m. Klade se na povrch kořenové mísy a upevňuje vhodným místním materiálem (například kameny). Mulčovací materiál se nepřihrnuje až ke kmínku. Proti okusu se kmeny obalují drátěným pletivem nebo jutovým pásem, který rovněž poskytuje účinnou ochranu sazenice před nepříznivým vlivem slunečního záření. Dřeviny vyžadují v prvých letech po výsadbě odborný dohled, protože často reagují na specifické poměry nového stanoviště ne37 Plán územního systému ekologické stability Slapy
gativně – dochází ke keřovému růstu, jednostranným deformacím kosterních větví, postupnému krnění, vícekmennému růstu či projevům hyperplastie, deformacím terminálu a podobným poruchám růstu, které dokáže odborník včas odhalit a z větší míry potlačit správně zvoleným typem řezu. Tímto způsobem lze předejít většímu propadu výsadeb. Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. Na lučních porostech kosení dle stavu společenstva zpravidla jedenkrát až dvakrát ročně s občasným vynecháním některé sezóny na malé části plochy střídavě v různých místech lokality tak, aby byla umožněna existence druhů neschopných regenerace v cyklu pravidelných sečí (bližší údaje jsou velmi podrobně uvedeny v knize Péče o chráněná území – I. Nelesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999). Termín seče upravovat dle aktuálního složení společenstev, případně jej střídat v různých letech. Kosení v suchém období s použitím lehké mechanizace, v trvale podmáčených partiích alespoň občasné ruční kosení. Pokos pokud možno sušit přirozeným způsobem na místě (mimo ruderální partie).
Plán územního systému ekologické stability Slapy
38
Číslo Název Charakter Mapa STG Rozloha Charakteristika
10 (generelové číslo 827) U Hýlačky Lokální biocentrum vložené do regionálního biokoridoru 4 4B3 0,05 ha Velmi malá část (nefunkčního) lokálního biocentra přesahujícího ze sousedního katastru. V řešeném území zahrnuje pás porostu dřevin u železniční trati.
Doporučení
Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů.
Plán územního systému ekologické stability Slapy
39
Číslo 11 (generelové číslo 815) Název V křížkách Charakter Lokální biokoridor Mapa 3 STG 4AB-B3-4, 4B-BC4, 4BC3, 4BC-C5 Rozloha 4,57 ha Charakteristika Lokální biokoridor lesním okrajem, v severní části malý rybník s břehovými porosty a malá louka.
Zahrnuje lesní porosty:
Plán územního systému ekologické stability Slapy
40
Doporučení
Příslušnými lesními typy jsou 4H1 (Hlinitá bučina šťavelová na plošinách a v plochých úžlabinách) a 4S7 (Svěží bučina papratková na dolních částech svahů). Na lučních porostech kosení dle stavu společenstva zpravidla jedenkrát až dvakrát ročně s občasným vynecháním některé sezóny na malé části plochy střídavě v různých místech lokality tak, aby byla umožněna existence druhů neschopných regenerace v cyklu pravidelných sečí (bližší údaje jsou velmi podrobně uvedeny v knize Péče o chráněná území – I. Nelesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999). Termín seče upravovat dle aktuálního složení společenstev, případně jej střídat v různých letech. Kosení v suchém období s použitím lehké mechanizace, v trvale podmáčených partiích alespoň občasné ruční kosení. Pokos pokud možno sušit přirozeným způsobem na místě (mimo ruderální partie). V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 4H - hlinitá bučina - buk 80%, jedle 20%, příměs dubu a lípy, 4S - svěží bučina - buk 80%, jedle 20%. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. „biologickou infrastrukturu“. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území – II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999.
Plán územního systému ekologické stability Slapy
41
Číslo Název Charakter Mapa STG Rozloha Charakteristika
12 (generelové číslo 817) Hlaviny Lokální biocentrum 3 4B3 5,61 ha Lesní biocentrum.
Zahrnuje lesní porost:
Příslušným lesním typem je 4H1 (Hlinitá bučina šťavelová na plošinách a v plochých úžlabinách). Plán územního systému ekologické stability Slapy
42
Doporučení
V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 4H - hlinitá bučina - buk 80%, jedle 20%, příměs dubu a lípy. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. „biologickou infrastrukturu“. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území – II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999.
Plán územního systému ekologické stability Slapy
43
Číslo Název Charakter Mapa STG Rozloha Charakteristika
13 (generelové číslo 818) V křížkách Lokální biokoridor 3 4AB3 0,24 ha Krátký nefunkční úsek lokálního biokoridoru přes zemědělsky obhospodařovanou plochu.
Doporučení
Vypracovat projekt prvku ÚSES, který zohlední veškeré biotické a abiotické vlivy spolupůsobící v lokalitě. Výsadba autochtonních dřevin podle příslušné STG. Použita by měla být sadba odrostků výše nejméně 1 m, s dostatečně velkým kořenovým systémem. Postačující jsou prostokořenné sazenice, mohou být ale i balové. Nejvhodnějším obdobím pro realizaci výsadeb je podzim nebo časné jaro. Všechny sazenice musejí být vysazeny do jamek, jejichž objem je dostatečný pro přirozené rozmístění kořenového systému. Statické zajištění je ideální dřevěnými kůly. Proti suchu, konkurenci plevelů, ohryzu, vytloukání zvěří, větru a sluneční radiaci je třeba vysazovance chránit. Proti konkurenčním rostlinám a vysychání se používá kryt kořenové mísy tvořený kůrovým mulčem tloušťky dostačující pro zamezení růstu plevelů (vrstva 100 - 150 mm) nebo mulčovací plachetka z biotextílie o rozměru 0,65 x 0,65 m. Klade se na povrch kořenové mísy a upevňuje vhodným místním materiálem (například kameny). Mulčovací materiál se nepřihrnuje až ke kmínku. Proti okusu se kmeny obalují drátěným pletivem nebo jutovým pásem, který rovněž poskytuje účinnou ochranu sazenice před nepříznivým vlivem slunečního záření. Dřeviny vyžadují v prvých letech po výsadbě odborný dohled, protože často reagují na specifické poměry nového stanoviště negativně – dochází ke keřovému růstu, jednostranným deformacím kosterních větví, postupnému krnění, vícekmennému růstu či projevům hyperplastie, deformacím terminálu a podobným poruchám růstu, které dokáže odborník včas odhalit a z větší míry potlačit správně zvoleným typem řezu. Tímto způsobem lze předejít většímu propadu výsadeb. Na lučních porostech kosení dle stavu společenstva zpravidla jedenkrát až dvakrát ročně s občasným vynecháním některé sezóny na malé části plochy střídavě v různých místech lokality tak, aby byla umožněna existence druhů neschopných regenerace v cyklu pravidelných sečí (bližší údaje jsou velmi podrobně uvedeny v knize Péče o chráněná území – I. Nelesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999). Termín seče upravovat dle aktuálního složení společenstev, případně jej střídat v různých letech. Kosení v suchém období s použitím lehké mechanizace, v trvale podmáčených partiích alespoň občasné ruční kosení. Pokos pokud možno sušit přirozeným způsobem na místě (mimo ruderální partie).
Plán územního systému ekologické stability Slapy
44
