PITNÝ REŽIM A ZDRAVÍ

Pracovnì lékaøská péèe o zamìstnance ÈESKÉ PRACOVNÍ LÉKAØSTVÍ ÈÍSLO 2 2005

106

PITNÝ REŽIM A ZDRAVÍ DRINKING REGIMENTS AND HEALTH ARIANA LAJÈÍKOVÁ, FRANTIŠEK KOŽÍŠEK Státní zdravotní ústav, Praha

Blíží se léto a meteorologové pøedpovídají, že letos bude obzvláštì teplé. Proto se vracíme na stránkách ÈPL (6, 9) ke stále aktuální problematice pitného režimu. Jeho podcenìní se nemusí vyplatit u dìtí ani u dospìlých, v práci ani pøi sportu a zábavì. Význam pitného režimu pro organismus Voda je hlavní složkou lidského tìla. Lidský organismus jí obsahuje pøibližnì 60 %, jen 40 % tvoøí pevné látky. Voda je rozpouštìdlem (a tím vlastnì zprostøedkovatelem mnoha chemických reakcí v organismu), je transportním médiem. Necelé dvì tøetiny vody jsou obsaženy uvnitø bunìk a zbytek, o nìco víc než jedna tøetina, je v mimobunìèném prostoru jako krev, která transportuje ve vodì rozpustné látky, lymfa, která transportuje látky ve vodì nerozpustné, a tkáòový mok. Voda je regulátorem teploty organismu, lubrikantem kloubù, udržuje strukturu tkání a je základem slin, žaludeèních a støevních šśáv. A pøedevším mimobunìèná voda závisí na výživì, na dostateèném pøísunu tekutin a na pøísunu nìkterých solí. Celkový objem krve tvoøí u zdravého èlovìka cca 8 % jeho hmotnosti. Dostatek vody je základní podmínkou plné funkce všech tìlesných orgánù. Je nezbytný pro dobøe fungující látkovou výmìnu. Tekutiny umožòují zejména dobrou funkci ledvin i zažívacího traktu a vyluèování škodlivých látek a zplodin, které v lidském tìle vznikají (2). Následky nedostatku vody Nedostatek vody v organismu mùže zpùsobit problémy akutní i chronické povahy. Akutními pøíznaky mírné dehydratace jsou bolest hlavy, únava a malátnost a hlavnì celkový pokles výkonnosti – duševní i fyzické. Dùsledkem je prodloužení reakèních èasù a zhoršení koncentrace. Zpomalení a nesoustøedìnost pøi práci zvyšuje riziko chybných úkonù a pracovních úrazù. U zamìstnancù klesá pracovní produktivita, u dìtí se zhoršuje schopnost soustøedìní a sledování školního vyuèování. Výsledkem jsou horší výsledky ve školní výuce. Je známo, že ztráta tekutin rovnající se ztrátì 2 % tìlesné hmotnosti pøedstavuje ztrátu až 20 % výkonu, pøi ztrátì tekutin ve výši 3 % tìlesné hmotnosti klesá pracovní výkon o 30 % (7,10). Pøi ztrátì tekutin 5 % a více dále klesá odolnost vùèi psychické i fyzické zátìži a hrozí pøehøátí, obìhové selhání a šok. Kritickou hranicí, pøi níž hrozí selhání obìhového systému a kolaps organismu, je ztráta tekutin odpovídající 12 % hmotnosti tìla. Mìøitelné zvýšení zátì-

že kardiovaskulárního systému lze však prokázat již pøi ztrátách vody odpovídajících 1 až 2 % tìlesné hmotnosti. Ztráty tekutin jsou spojeny se ztrátami solí. Jde zejména o sodík, draslík, chloridy, vápník, hoøèík a železo. U neadaptovaných lidí pøedstavuje ztráta 1 l potu ztrátu cca 4 g solí, u adaptovaných jedincù ztráty solí pøi ztrátì 1 litru potu klesají, dosahují cca 1,5 g. Je však tøeba øíci, že adaptací klesá i celkové množství vyluèovaného potu. Dlouhodobý nedostatek tekutin v organismu mùže mít ale i závažné zdravotní dùsledky chronické. Zpoèátku se k únavì pøidávají bolesti hlavy, kloubù nebo zácpa, ale mùže dojít i k poruchám funkce ledvin a tvorbì ledvinových konkrementù. Zvyšuje se riziko infekce moèových cest. U následujících diagnóz bylo studiemi potvrzeno, že dehydratace zvyšuje riziko jejich vzniku: akutní apendicitis, premaligní adenomy, rakovina kolorektální a moèového mìchýøe, kardiovaskulární choroby, již citovaná nefrolitáza a možná i Parkinsonova nemoc (8, 12). Dnes se má zato (10), že øada tzv. civilizaèních nemocí (obìhových, støevních èi žaludeèních) je dùsledkem nesprávné životosprávy vèetnì nedostatku tekutin, resp. že nìkteré civilizaèní choroby jsou buï prvním pøíznakem, nebo následkem trvalé mírné dehydratace. Žízeò Zdravý organismus informuje o potøebì vody pocitem žíznì. Ta je øízena centrálním nervovým systémem z hypotalamu, odkud vedou osmoreceptory trvale monitorující osmotický tlak tìlních tekutin. Pocit žíznì nastává, jestliže osmotický tlak stoupne. Žízeò má i èlovìk pøi velké ztrátì krve, kdy se uplatòují baroreceptory. Ty upozorní centrální nervový systém na ztrátu krevního tlaku v dùsledku snížení objemu krve (2). Je však nutné si uvìdomit, že žízeò není èasnou známkou potøeby tekutin, protože se objevuje až pøi 1–2% dehydrataci. Nìkterá onemocnìní somatická, napø. nemoci hrtanu èi diabetes, jsou provázena patologickou žízní. Známá je i žízeò návyková, psychická, napø. u alkoholikù. Tyto pøípady však nejsou známkou dehydratace organismu. Pitný režim pøi práci – legislativa Pitný režim je dùležitý v každodenním životì. Lidský organismus, i když není extrémnì zatìžován prací èi horkem, ztrácí dennì povrchem tìla a dýcháním obvykle více než 2 litry tekutin, které je tøeba dodat ve formì nápojù. Pøi práci v horkých provozech tyto ztráty v dùsledku ter-

(3) Ochranné nápoje podle odst. 2 písm. a) až c) se poskytují v množství odpovídajícím nejménì 70 % tekutin ztracených za smìnu potem a dýcháním. Na pracovištích uvedených v odstavci 2 písm. d) a e) se poskytují teplé nápoje v množství alespoò pùl litru za smìnu. (4) Ochranné nápoje musí být zdravotnì nezávadné, musí mít vhodnou teplotu a nesmí obsahovat více než 6,5 hmotnostních procent cukru. Množství alkoholu v nich nesmí pøekroèit 1 hmotnostní procento; nápoje pro mladistvé nesmí obsahovat alkohol. Tolik litera zákona, resp. naøízení vlády. Dále platí – a to už jsou doporuèení všeobecnì platná, že ochranné nápoje musí být snadno vstøebatelné a musí mít vhodné chuśové vlastnosti. Prostory, kde se ochranné nápoje uchovávají a poskytují, musí být trvale udržovány v èistotì a v takovém stavu, aby se nápoje neznehodnocovaly. Pitný režim – potøeba tekutin Ve zdravém organismu probíhá látková výmìna (tedy i metabolismus tekutin) tak, že pøísun a výdej jsou v rov-

ÈESKÉ PRACOVNÍ LÉKAØSTVÍ ÈÍSLO 2 2005

(2) Ochranné nápoje se poskytují a) pøi trvalé práci zaøazené v tabulce è. 2 èásti A pøílohy è. 1 do tøídy práce IIb a vyšší, pokud je vykonávána za podmínek, kdy jsou pøekraèovány v pracovním prostøedí maximální pøípustné operativní teploty (to max) stanovené v uvedené tabulce pro tuto tøídu práce, b) když se prokáže mìøením, že dochází pøi dané práci u zamìstnancù ke ztrátì tekutin potem a dýcháním vyšší než 1,25 litru za osmihodinovou smìnu; výpoèet ztrát tekutin se provádí vždy, když je práce zaøazená podle tabulky è. 2 èásti A pøílohy 1 do tøídy IIb nebo vyšší vykonávána v pracovním prostøedí, v nìmž je relativní vlhkost vzduchu vyšší než 70 % nebo když práce vyžaduje použití pracovního odìvu, u nìhož jsou tepelnì izolaèní vlastnosti vyšší než 1 clo (odpovídá tøívrstvému odìvu), c) pøi trvalé práci na venkovních pracovištích, pokud je teplota venkovního vzduchu namìøená ve stínu v èasovém rozmezí mezi 10 až 17 hodin vyšší než hodnota to max operativní teploty stanovené pro danou tøídu práce v tabulce è. 2 èásti A pøílohy è. 1, d) pøi trvalé práci na uzavøených pracovištích, kde musí být z technologických dùvodù udržována teplota 4 °C a nižší, e) pøi trvalé práci na venkovních pracovištích, pokud jsou nejnižší teploty venkovního vzduchu namìøené v prùbìhu pracovní doby nižší než 4 °C.

nováze. Hovoøíme o vyrovnané bilanci tekutin (13). Potøeba tekutin se však výraznì mìní v závislosti na zmìnách mnoha vnitøních a hlavnì vnìjších faktorù, nejen fyzické zátìže. Ovlivòuje ji: – tìlesná hmotnost, vìk a pohlaví – složení a množství stravy (obsah vody, soli, bílkovin a kalorií) – teplota prostøedí (zvláštním pøípadem jsou zmínìné horké provozy) – relativní vlhkost vzduchu (ovlivòuje možnost odpaøování potu) – proudìní vzduchu (urychluje nebo zpomaluje odpaøování) – charakter práce, energetický výdej, trvání (má vliv na tvorbu tepla v organismu) – metabolická odezva na zátìž (termoregulace – tvorba potu) – stupeò trénovanosti a adaptace na podmínky prostøedí – poèáteèní stav hydratace („zavodnìní“ organismu) – typ obleèení – teplota tìla – aktuální zdravotní stav (nemoci CNS, ledvin a tlustého støeva, metabolické poruchy aj.). Z uvedeného výètu faktorù vyplývá, že potøeba vody je pøísnì individuální záležitost, z èehož také pramení velké individuální rozdíly v pøíjmu i výdeji tekutin. Lze to dokumentovat na velkém rozptylu zjištìných hodnot v nedávné studii, ve které bylo sledováno 458 zdravých Amerièanù, u nichž byla pomocí znaèeného izotopu vodíku pøesnì mìøena celková výmìna vody, vèetnì identifikace podílù jednotlivých „zdrojù“ (v potravì a nápojích, metabolická, inhalovaná z vlhkosti vzduchu a vstøebaná pokožkou) s tìmito výsledky: • celková výmìna vody v organismu za den: muži 1,9–8,6 litrù (prùmìr 3,6 l), ženy 1,6–5,2 litrù (prùmìr 3,0 l), • celkový orální pøíjem (z potravy a nápojù): muži 1,4–7,7 litrù (prùmìr 3,0 l), ženy 1,2–4,6 litrù (prùmìr 2,5) (8). Každý èlovìk má svou optimální potøebu tekutin, která se mìní v èase a je závislá zejména na typu konzumované stravy, fyzické nároènosti práce a teplotì okolního prostøedí. Zatímco u kojencù do 6 mìsícù vìku pokrývá potøebu tekutin i v horku plnì mateøské mléko, které není tøeba nièím doplòovat, batolatùm a vìtším dìtem je již nezbytné vhodné tekutiny (napø. slabé èaje) nabízet. Denní potøeba tekutin (zahrnuje i tekutiny v potravì) je odhadována takto: starší kojenec (6 mìsícù až 1 rok): 900 až 1200 ml, batole jedno- až dvouleté: 1200 až 1500 ml, dítì tøí- až ètyøleté: 1500 až 1800 ml, dítì šestileté: 1800 až 2000 ml, dítì starší osmi let: minimálnì 2 l tekutin dennì, témìø jako dospìlý (2). Základní denní potøeba dospìlého èlovìka v bìžných podmínkách bez nadmìrné tìlesné aktivity se pohybuje mezi 2 až 3 litry tekutin. Toto množství je však udáno pro „standardního èlovìka“. Dospìlý èlovìk potøebuje více tekutin pøi zvýšené tìlesné zátìži. Tou mùže být nejen práce, pobyt v horkém prostøedí, ale i sportovní výkon. Zdraví èlovìka v práci je chránìno legislativou, která øeší i podmínky poskytování ochranných nápojù (14). Pitný režim sportovcù zpracovali tìlovýchovní lékaøi (1, 3).Tam, kde nárok na poskytování ochranných nápojù pøi práci nevzniká, musí se každý èlovìk chránit sám.

Pracovnì lékaøská péèe o zamìstnance

moregulaèních pochodù (zejména pocením) samozøejmì stoupají (6, 10, 11, 13). U zdravého èlovìka staèí, když je bìhem pracovní smìny nahrazeno 60 až 80 % ztracených tekutin. Soli není tøeba do organismu až na výjimky zvlášś doplòovat, neboś jich naše strava zpravidla obsahuje nadbytek. Nadbyteèný pøívod soli není žádoucí také z hlediska vztahu mezi pøíjmem soli a výskytem hypertenze. Pokud je však nìkdo nadmìrnému teplu vystaven i v mimopracovním èase, je tøeba i pøívod solí regulovat. Takové situace nastávají napø. pøi práci v tropech (2). Pitný režim je legislativnì øešen s ohledem na pracující v horku, pøípadnì v chladu. Naøízení vlády è. 178/2001 Sb. v platném znìní (14) v § 5 øíká: (1) K ochranì zdraví pøed úèinky tepelné zátìže èi zátìže chladem se poskytují zamìstnancùm ochranné nápoje. Ochranné nápoje se poskytují na pracovišti nebo v jeho bezprostøední blízkosti tak, aby byly snadno a bezpeènì dostupné. Ochranným nápojem, chránícím pøed úèinky tepelné zátìže, se doplòuje ztráta tekutin a minerálních látek ztracených potem a dýcháním.

107


Obecné zásady pitného režimu Teplota nápoje: protože pøíliš chladné a pøíliš horké nápoje zpùsobují pøekrvení ústní dutiny, hltanu, sliznice jícnu i žaludku, je následkem jejich požití bolestivé podráždìní zažívacího traktu. Podávaný nápoj by mìl být mírnì chladný: v létì 16 °C (minimálnì 10 °C), v zimì 20 až 25 °C (minimálnì 16 °C). Teplota tekutiny by nemìla být kolem 0 °C. Pøechlazené nápoje ani nápoje s obsahem ledové tøíštì žízeò nezaženou, naopak – brzy ji opìt vyvolají. Obsah cukrù, pokud jde už o nápoj slazený, by mìl být menší než 2,5 objemových procent. Pøi tìlesné zátìži a v chladu (lyžaø, kopáè v zimì venku) mùže být vyšší obsah cukrù, pøipouští se 15 až 20 %. Tak se zároveò uhrazuje vydaná energie. Pro èlovìka bez vìtší fyzické zátìže pohybujícího se v bìžných teplotních podmínkách nejsou však slazené nápoje vhodným nápojem a mìl by je omezovat. Obsah minerálních látek záleží na úèelu nápoje. Pro vodu konzumovanou dennì bez omezení se doporuèuje celkový obsah minerálních látek do 0,5 g/l. Obsah vitaminù není nejdùležitìjší a dosud se o nìm diskutuje. Má se za to, že racionální strava je zdrojem dostateèného množství potøebných vitaminù. Chuśové vlastnosti: nápoj musí být natolik chutný, aby byl ochotnì pøijímán. Množství pøijatého nápoje za hodinu: maximálnì 600 až 800 ml. Pít by se mìlo v prùbìhu celého dne a dodávat tak tekutiny a minerály tìlu prùbìžnì. Èlovìk by si mìl zvyknout napít se, i když jej pocit žíznì netrápí (4).


Rùzné druhy vod a nápojù

108

Ke stálému pití pro osoby bez rozlišení vìku a zdravotního stavu jsou nejvhodnìjší èisté vody – pitné z vodovodu (studnì) nebo balené kojenecké, pramenité a slabì mineralizované pøírodní minerální vody. U pitné vody z vodovodu má dnes spotøebitel øadu práv, o kterých èasto ani neví. Má napø. právo získat od vodárny aktuální výsledky kvality vody nebo informaci, jaké látky se k úpravì používají. Pokud voda, která je jinak pod pravidelnou kontrolou, v nìkterém ukazateli nevyhovuje a hygienický orgán doèasnì udìlí výjimku, musí být spotøebitel o této skuteènosti informován a rovnìž o tom, nevyplývají-li z ní nìjaká omezení konzumace (napø. pro kojence, tìhotné ženy). Obecnì lze øíci, že pitná voda z veøejných vodovodù má v ÈR velmi dobrou kvalitu. Je však pravdou, že ne všude a vždy jsou plnì vyhovující i její organoleptické vlastnosti (pach, chuś, barva). V takových pøípadech bývá odùvodnìná konzumace balené vody. Je vhodné vybírat takové balené vody, jejichž etiketa informuje o typu a pùvodu vody, o výrobci èi dovozci. Na etiketì by mìlo být vyznaèeno minerálové složení a upozornìní, k èemu je voda urèena. Za nejkvalitnìjší balenou vodu pro bìžnou konzumaci všemi skupinami obyvatel nutno považovat kojeneckou vodu. Je tøeba si zvyknout, že termín „stolní voda“ byl nedávno (15) nahrazen oznaèením „pramenitá voda“ (voda z podzemního kvalitního zdroje), a proto se mùžeme se stolní vodou setkat už jen jako s balenou pitnou vodou, která mùže být plnìna z kteréhokoli vodovodu. Výrazná zmìna pro spotøebitele nastala v roce 2004 také u pøírodních minerálních vod. Zatímco døíve mohl být u nás za zdroj pøírodní minerální vody prohlášen jen takový zdroj, kde voda obsahovala nejménì 1000 mg minerálních (rozpuštìných) látek nebo 1000 mg CO2 v 1 litru, dnes to v souladu s evropskými pøedpisy již neplatí. V EU totiž mùže být za

(pøírodní) minerální vodu prohlášena prakticky každá podzemní voda, která má „pùvodní èistotu“, je stabilní a její zdroj je dobøe chránìn. Což znamená, že vedle našich tradièních minerálních vod se na trhu objeví i nové „minerálky“, které budou mít obsah minerálních látek na úrovni bìžné pitné i kojenecké vody. Protože na obsahu minerálních látek záleží, zda lze vodu pít dennì bez omezení množství nebo jen doplòkovì a obèas, musí být na etiketì nejen oznaèení druhu minerální vody z hlediska obsahu CO2 (pøírodní minerální voda pøirozenì sycená – obohacená – sycená – dekarbonovaná – nesycená), ale zároveò s tím musí být uvedeno hodnocení z hlediska celkové mineralizace: 1. velmi slabì mineralizovaná s obsahem rozpuštìných pevných látek do 50 mg/l, 2. slabì mineralizovaná s obsahem rozpuštìných pevných látek 50 až 500 mg/l, 3. støednì mineralizovaná s obsahem rozpuštìných pevných látek 500 mg/l až 1500 mg/l, 4. silnì mineralizovaná s obsahem rozpuštìných pevných látek 1500 mg/l až 5000 mg/l, 5. velmi silnì mineralizovaná s obsahem rozpuštìných pevných látek vyšším než 5000 mg/l. Minerální vody støednì a silnì mineralizované nejsou vhodné jako základ pitného režimu ani je nelze pít pøi urèitých poruchách zdravotního stavu (napø. salinické minerálky by nemìli pít lidé s hypertenzí, ledvinovými kameny apod.). Naproti tomu nìkteré minerální vody mohou být u nìkterých nemocí prospìšné nebo mohou být vhodným zdrojem nìkterých esenciálních prvkù. Jako léèivé se však užívají v èasovì omezených kùrách, nikoliv trvale. Vody s vyšším obsahem minerálù jsou pro své chuśové vlastnosti nìkdy vyhledávány a oblíbeny, ale jejich denní pøíjem by v prùmìru nemìl pøesáhnout 0,5 l. Trvalá konzumace støednì a silnì mineralizovaných vod s sebou totiž nese zvýšené riziko hypertenze, nefrolitiázy a urolitiázy, ale také cholelitiázy, nìkterých kloubních chorob, tìhotenských komplikací nebo poruch fyzického vývoje u dìtí. Vhodné je minerální vody, kterými pitný režim doplòujeme, støídat. Z hlediska dlouhodobého pøíjmu jsou Národním referenèním centrem pro pitnou vodu doporuèeny optimální hodnoty nìkterých hlavních minerálních látek ve vodì takto: RL – celková mineralizace (rozpuštìné látky): 150 až 450 mg/l Ca++ – vápník: 40 až 80 (minimálnì 30) mg/l Mg++ – hoøèík: 20 až 30 (minimálnì 10) mg/l K+ – draslík: více než 1 mg/l Na+ – sodík: ménì než 20 mg/l Cl– – chloridy: ménì než 50 mg/l SO4– – sírany: ménì než 50 mg/l F– – fluoridy: 0,1 až 0,3 mg/l NO3– – dusiènany: ménì než 10 mg/l (4). Kvalita balených vod však mùže být negativnì ovlivnìna nevhodným skladováním. Jednou naèatá PET láhev by mìla být uchovávána v chladu a temnu, maximálnì do tøí dnù zkonzumována. Nikdy by se nemìlo pít z láhve, neboś tak se voda snadno kontaminuje choroboplodnými zárodky. Støídání více pijákù pøi pití z jedné láhve je již hazardem se zdravím. Pití vody lze doplnit konzumací nesladkých, málo koncentrovaných ovocných, zelených i tmavých èajù, slabých bylinných èajù, øedìných ovocných džusù. V severských zemích se pøi práci v horku s oblibou konzumuje kyselé mléko a kefírové výrobky. U nás je v horkých provozech spíš oblíbené nízkostupòové pivo. Nejenže je

Závìr Poskytování ochranných nápojù pøi práci v horku èi chladu je legislativnì ošetøeno (14). Pro pracovnì neexponované obyvatelstvo není pitný režim stanoven legislativnì, je založen na znalostech výsledkù výzkumných prací a jejich šíøení ve formì obecných doporuèení do povìdomí lidí. Poradenství je poskytováno pøedevším odborníky v pracovním lékaøství, lékaøi závodní preventivní péèe a praktickými lékaøi. Cílem autorù bylo v šíøení tìchto informací napomoci.

LITERATURA 1. Foøt P: Problematika pitného režimu. Metodický bulletin ÈSTV è. 1, 1987 2. Ganong WF: Pøehled lékaøské fyziologie. Nakl. H&H Jinoèany, 1. vyd., 1995, 681 s. 3. Jirka P: Pitný režim sportovce. Trenér, è. 4, 1989, s. 2 4. Kožíšek F, Rážová J: Pitný režim. Leták, vydal SZÚ Praha, 1999 5. Kožíšek F: Úèinky vody s oxidem uhlièitým na lidské zdraví. Sbor-


Oxid uhlièitý v nápojích a zdraví Oxid uhlièitý (CO2) je vedle vody hlavním produktem lidského metabolismu, hlavní „odpadní látkou“, které se organismus zbavuje a kterou musí neustále vyluèovat, aby nedošlo k „tkáòovému udušení“ nebo až k smrti èlovìka. To v pøípadì pití nápojù sycených CO2 samozøejmì nehrozí, pøesto nadbyteèný pøísun oxidu uhlièitého v nápojích není ze zdravotního hlediska žádoucí. CO2 je v malém množství pøítomen v pøírodních minerálních vodách, zpùsobuje jejich mírnì nakyslou chuś, proto získaly oznaèení „kyselky“. Konzumovány obèas a v malém množství jsou vítaným zpestøením nápojové nabídky. Jsou využívány i v léèebných pitných kùrách. S malým množstvím CO2 nebo jednorázovì požitou vìtší dávkou si organismus celkem snadno poradí. Souèasná nabídka trhu je však bohatá na umìle CO2 sycené nápoje a tam je již tøeba na jejich negativní pùsobení upozornit. Jejich pitím je do organismu v nadbyteèném množství dodávána odpadní látka, které se tìlo musí zbavit. Jde o výrazný zásah do vnitøního rovnovážného prostøedí organismu a odstraòování CO2 pøedstavuje nadmìrnou metabolickou zátìž. CO2 mechanicky dráždí zažívací trakt, urychluje posun nedostateènì natrávené potravy žaludkem a støevem, a narušuje tak proces trávení. Perlivou vodu by nemìli pít kojenci, protože bubliny CO2 v žaludku mohou vyvolat zvracení s rizikem vdechnutí zvratkù a zadušení. Sycené vody by nemìli pít kardiaci. CO2 v žaludku zvedá bránici a tlaèí na hrudní dutinu, po vstøebání zvyšuje krevní tlak a srdeèní frekvenci. Protože CO2 po vstøebání zvyšuje acidózu, nemìli by umìle sycené vody pít ani diabetici, kteøí k ní mají sklon. U osob s vøedovou nemocí žaludku a gastritidou jsou sycené nápoje nevhodné, protože rozpínají a dráždí žaludeèní sliznici. Naprosto kontraindikovány jsou u lidí po operacích zažívacího ústrojí, nedoporuèují se k trvalému pití dlouhodobì ležícím pacientùm. Nìkterým lidem zpùsobuje CO2 nadýmání, pøekyselení žaludku, øíhání a škroukání. Ani zcela zdravým lidem nelze umìle sycené nápoje doporuèit jako trvalou souèást pitného režimu. Voda s CO2 má totiž mírný diuretický úèinek, vede tedy k vyššímu vyluèování vody, nikoliv k zavodnìní organismu, což je cílem pitného režimu (5).


požívání alkoholických nápojù legislativnì omezeno, na závadu je i nadmìrný pøísun energie. Z téhož dùvodu jsou naprosto nevhodné kolové nápoje a sladké limonády. Sladký nápoj ani žízeò nezažene. Doporuèuje se i omezení konzumace perlivých vod. Oxid uhlièitý sice zlepšuje jejich chuśové vlastnosti a pøispívá ke tvorbì moèi, mùže ale zpùsobovat zažívací obtíže – viz dále. Pokud nìkdo rád pije perlivé vody, doporuèují se vody jen mírnì sycené. Jako souèást pitného režimu se nehodí káva, kakao a silný èaj pro vysoký obsah alkaloidù a tøíslovin. Tyto nápoje naopak urychlují dehydrataci organismu, protože kofein má diuretické úèinky. Do pitného režimu pak již vùbec nepatøí alkoholické nápoje. Vedle pitné vody vodovodní a balené mohou být souèástí pitného režimu i rùzné speciální obohacené vody a nápoje. Na èeském trhu je široká škála nápojù iontových, nukleotidových, vitaminových, proteinových a energetických. Tyto nápoje znají a pijí pøedevším aktivní sportovci. Iontové nápoje mají optimální pomìr minerálù, zejména sodíku, draslíku, chloridù, fosforeènanù a dusiènanù, sacharidù a vitaminù. Z hlediska koncentrace iontù, sacharidù a vitaminù rozlišujeme nápoje a) hypotonické – mají nižší energetický obsah, jsou vhodné pro bìžný denní režim s malou fyzickou zátìží. Je vhodné je pít pøed zátìží. b) isotonické – ideální obsah iontù a sacharidù, jsou vhodné pøi vyšší tìlesné aktivitì, doporuèeny k pití zamìstnanci pøi práci, tedy bìhem zátìže, pøípadnì po jejím skonèení. Jsou souèástí nabídky v bìžné obchodní síti. c) hypertonické – mají zvýšený energetický obsah, jsou vhodné po velké zátìži k doplnìní energetických zdrojù, doporuèeny vrcholovým sportovcùm. I pøi velkých ztrátách tekutin se doporuèuje popíjet je pozvolna, po malých dávkách. Hodinový pøíjem by nemìl pøekroèit 0,5 až 1 litr. Nabízejí je zejména rùzná fitness centra a specializované prodejny se zvláštní výživou. Nápoje obohacené o nukleotidy jsou stále ještì novinkou na èeském trhu (9). Nukleotidy jsou stavebními složkami DNA a RNA a stejnì jako aminokyseliny jsou stavebními složkami bílkovin. Mohou být syntetizovány endogennì, nejsou esenciální složkou potravy. Je-li vnitøní tvorba nedostateèná, napø. pøi velké zátìži toxické, environmentální, infekèní a pøi urychleném rùstu v pubertì, stávají se nukleotidy podmínìnì esenciálními. Normální molekula DNA se skládá z 3 × 109 nukleotidù. Nukleotidy jsou nezbytné pro tvorbu bílých krvinek, je-li narušen imunitní systém, imunitu posilují. Jsou potøebné pro funkci støevní sliznice i kostní døenì, pro nìkteré buòky centrálního nervového systému, pro pøenos energie mezi buòkami, zprostøedkovávají nìkteré funkce v metabolismu bílkovin, cukrù a tukù, jsou nezbytné pro rùst, zlepšují využitelnost vitaminù, zvyšují odolnost proti infekci. Nukleotidy jsou tedy užiteèné a potøebné. Na našem trhu se objevily nápoje s jejich komplexem. Vitaminové nápoje lze pít jako ochranný nápoj po zøedìní. Kromì vitaminù obsahují totiž velké množství cukrù. Mohou dílèím zpùsobem pitný režim doplòovat. Proteinové nápoje užívají jako náhradu ztracených tekutin, zdroj energie a prostøedek k rùstu svalù sportovci, napø. vzpìraèi a kulturisté. Speciální obohacené nápoje mohou být vhodnou souèástí pitného režimu. Dnes jsou k dispozici studie, kterými se podaøilo prokázat snížení nemocnosti pøedškolních dìtí po pravidelné konzumaci nukleotidových nápojù (9, 11). Základem pitného režimu však zùstává voda, která mùže být obohacena nebo vhodným zpùsobem doplnìna.

109


ník ze semináøe „Balená voda – zdravotní a hygienická hlediska, VI. roèník“ – str. 89–98, ÈVTVHS, Praha 2003 6. Lajèíková A: Pitný režim – základní podmínka zdraví. ÈPL, 3, 2002, è. 1, s. 34–36 7. Maloviè P: Pitný režim – výdatný prameò vášho výkonu. Slovakofarma Hlohovec, 1996 8. Raman A, Schoeller DA, Subar AF et al: Water turnover in 458 American adults 40–79 year of age. Am J Physiol Renal Physiol 286, 2004, F394–F401 9. Richter J, Šíma P, Pfeiffer I, Turek B: Nukleotidy a jejich význam ve zdraví a nemoci. ÈPL, 5, 2004, è. 1, s. 26–27 10. Sharma VM, Sridharan K, Pichan G, Panwar MR: Influence of heat-stress induced dehydration on mental functions. Ergonomics 29, 1986, 791–799 11. Šíma P, Richter J, Lajèíková A, Turek, B: Ochranné nápoje v pracovním prostøedí. ÈPL, 4, 2003, è. 4, s. 182–186

12. Ueki A, Otsuka M: Life style risks of Parkinson´s disease: Association between decreased water intake and constipation. Journal of Neurology 251 (Suppl. 7), 2004, vii18–vii23 13. Kolektiv autorù: Pracovní lékaøství, I. díl – Hygiena práce. (s. 37, Jirák, Z.: Pitný režim). Vydal CIVOP Praha, 1. vyd. Praha 1995, 253 s. 14. Naøízení vlády è. 178/2001 Sb. ze dne 18. dubna 2001, kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví zamìstnancù, § 5 Ochranné nápoje (ve znìní Naøízení vlády è. 523/2002 Sb.) 15. Vyhláška MZ ÈR è. 275/2004 Sb. o požadavcích na jakost a zdravotní nezávadnost balených vod a zpùsobu jejich úpravy

MUDr. Ariana Lajèíková, CSc. SZÚ Praha, Centrum pracovního lékaøství MUDr. František Kožíšek, CSc. SZÚ Praha, Centrum zdraví a životních podmínek


ZE ZAHRANIÈNÍ LETERATURY Lambert, J.: Workplace lighting: what role can standardization play? (Osvìtlení pracovištì: jakou roli mùže hrát standardizace?) KAN Brief, 2004, è. 3, s. 16.

Traditional and Nontraditional Techniques. (Tradièní a netradièní metody pøi vyšetøování kouøových par z asfaltu, kterým jsou exponováni dlaždièi) AIHA Journal (63) Sept. Oct. 2002, str. 628–635

Požadavky vztahující se k osvìtlení pracovištì obsahuje evropská smìrnice 89/654/EEC upravující minimální bezpeènostní a zdravotní požadavky pracovištì. Èlenské státy mohou tvoøit národní pøedpisy, které nesmí stanovovat nižší požadavky než ty, které stanovují smìrnice. Potíž nastává, až když jsou evropské normy vytváøeny bez dostateèného zohlednìní národních zájmù. V Nìmecku je smìrnice transponována do národních zákonù prostøednictvím pracovního pøedpisu. Napøíklad osvìtlení pracovištì upravuje pracovní pøíruèka ASR 7/3 odkazující na státní normu DIN 5035 èást 2, „Umìlé osvìtlení, doporuèené hodnoty parametrù pro osvìtlení vnitøního a venkovního pracovního prostoru“. Tato norma byla èásteènì nahrazena evropskou normou DIN EN 12464-1, „Svìtlo a osvìtlování – osvìtlování pracovišś – èást 1: vnitøní pracovištì“. Pokud se nìkterá spoleènost odchýlí od norem èi jejich èástí, musí dosáhnout pøinejmenším stejné bezpeènostní úrovnì. Existují oblasti, ve kterých jsou normy øídící osvìtlení pracovištì dùležité. Mohou napøíklad vydat mezní hodnoty osvìtlení nezbytné pro aplikace související s výrobou nebo definují jakostní požadavky na ovládání svítidel. M. Èánská

Tradièní mìøicí metody pomocí filtrù a jejich analýza plynovou chromatografií stanoví v parách celkové množství èásti (Total Particular Matter – TPM) a látky rozpustitelné v benzenu (Benzen Solubile Matter – BSM¨). Celkové množství organických èástí (Total Organic Matter – TOM) se novìji urèuje fluorescencí. Tato metoda, kterou se zjišśuje obsah ètyømocných a hexaedrických polycyklických aromatických složek, je indikátorem možné kancerogeníty. Shoda mezi intenzitou fluorescence a karcinogennim potenciálem souèástek kouøe mìøených 36 laboratoøemi bylo pøezkoušena biologickými testy na kùži myší a byla potom použita pro stanovení karcinogenního potenciálu vzorkù, nasbíraných u dìlníkù. Zdá se, že fluorescence mùže být úèinnou screeningovou metodou pøi analýze kouøe z asfaltù, protože odhaluje èástice, které podle NIOSH pokusù na hlodavcích zpùsobují rakovinu. Bìžné metody jsou srovnatelné s pøedcházejícími pracemi (TPM a BSM). Nestandardní metody (TOM) naproti tomu vypovídají daleko pøesnìji o aktuální expozici asfaltovými parám u více než v 90 % nezjištìných èástic, oproti stanovení jejich celkové hmoty a látkám rozpustitelným v benzenu. Páry asfaltových smìsí se skládají pøedevším z tìkavých uhlovodíkù, vèetnì alkanù, monocykloparafinù, alkylových benzenù a naftalenù a alkylových benzothiophenù, jejichž bod varu je totožný s bodem varu u kerosénu. V. Erban

Anthony J. Kriech, Joseph T. Kurek, Herbert L. Wissel, Linda V. Osborb, Gary R. Blackburn: Evaluation of Worker Exposure to Asphalt Paving Fumes Using

110

PITNÝ REŽIM A ZDRAVÍ

Recommend Documents