Pište správně česky Poradna šílených korektorů
Dalibor Behún, Petr Behún
Pište správně česky – poradna šílených korektorů Autoři: Dalibor Behún, Petr Behún Rozšířené a přepracované vydání čtenáři oblíbeného seriálu „Hříchy pro šíleného korektora“ ze serveru Interval.cz
Copyright © ZONER software, a.s. Vydání první v roce 2010. Všechna práva vyhrazena. Zoner Press Katalogové číslo: ZR907 ZONER software, a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno Odborná korektura: Miroslav Kučera Šéfredaktor: Ing. Pavel Kristián DTP: Miroslav Kučera Obálka: Pavel Kristián ml.
Informace, které jsou v této knize zveřejněny, mohou být chráněny jako patent. Jména produktů byla uvedena bez záruky jejich volného použití. Při tvorbě textů a vyobrazení bylo sice postupováno s maximální péčí, ale přesto nelze zcela vyloučit možnost výskytu chyb. Vydavatelé a autoři nepřebírají právní odpovědnost ani žádnou jinou záruku za použití chybných údajů a z toho vyplývající důsledky. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku či v jiném systému bez výslovného svolení vydavatele, s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí.
Veškeré dotazy týkající se distribuce směřujte na: Zoner Press ZONER software, a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883, fax: 543 257 245 e-mail:
[email protected] www.zonerpress.cz
ISBN 978-80-7413-067-0
Obsah Část I – Jak psát správně aneb Pravopisně-gramatický výlet pro otrlé
11
Kapitola 1
13
Vlastní jména pod lupou
Co jsou to vlastní jména
13
Osobní jména
14
Zeměpisná jména
18
Kapitola 2
Jak se popasovat s přídavnými jmény
25
Mladá děvčata, stará okna
25
Ranní, raný, nebo ranný?
25
Viděli jsme manžele Novákovy
26
O Nedvědově gólu, nebo o Nedvědovu gólu?
27
Chladicí versus chladící aneb Přídavná jména dějová a účelová
27
Když spojovník určuje význam
28
Spojení s číslovkami
29
„Chytáky“ v přídavných jménech
30
Kapitola 3
Psaní velkých písmen
Oslovení v dopisech
35 35
4 Ještě jednou o vlastních jménech
36
Patálie s názvy měst, ulic a staveb
36
O živých bytostech a jim podobných
37
Instituce, státy a regiony všeho druhu
38
Velká písmena u přídavných jmen
40
Závěrečné slovo k identifikaci vlastních jmen
40
Psaní velkých písmen v závorkách
41
Kapitola 4
Psaní zkratek a značek
43
Trocha teorie
43
Trocha praxe
45
Tři doporučení na závěr
50
Kapitola 5
Zaměřeno na zájmena
51
Mně, nebo mě?
52
Ho, je, nebo jej?
52
Můj vs. svůj
53
Vaši/vaší, ji/jí
55
Společnost, jejíž posláním...
56
Skloňujeme „jenž“
56
Zrádné slovíčko „jakýkoli“
57
„Sebe samy“, ale „sami sebe“ – je to možné?
59
Kapitola 6
Člověk versus psaní číslovek
61
Druhy číslovek
61
Správný formát číslovek
62
Skloňování číslovek
65
Kapitola 7
Správné psaní „s“ a „z“
69
Používání předložek „s“ a „z“
69
Správné psaní předpon „s-“ a „z-“
70
5 Když „s-“ a „z-“ určují význam
71
Slovo závěrem
72
Kapitola 8
Jak vyzrát na přechodníky
73
Krátká vsuvka o slovesných třídách
73
Typy přechodníků a jejich použití
74
Závěrečná poznámka
78
Kapitola 9
O správném stupňování
79
Trocha teorie na úvod
79
Problematické tvary
80
Stupňování nestupňovatelného
81
Dvojité stupňování
82
Stupňování pomocí výrazů víc/více
82
Závěrečná korektura
83
Kapitola 10
Jak nám čeština dává na výběr
85
Dublety
85
Další oblasti výběru
88
Kapitola 11
Nerovný boj s čárkami
Vedlejší a hlavní věta, poměry
89 89
Věty jednoduché
100
Závěr
110
Kapitola 12
Oříšky v našem slovníku
111
Absorpce (nikoli absorbce)
111
Abychom (nikoli „aby jsme“) aneb Podmiňovací způsob
111
Alba (nikoli albumy)
112
Aniž, nebo aniž by?
113
Antedatovat (nikoli antidatovat)
113
6 Být s to (nikoli být z to)
114
Cíli (nikoli cíly)
114
Dokážu, dokážou (spíše než dokáži, dokáží)
114
E-mail, nebo email?
114
Euro (skloňování)
115
Exspirace (nikoli expirace)
115
Fax (nikoli fax.)
116
Hardware, software... (skloňování)
116
Jakoby, nebo jako by?
116
Je možné, je nutné (spíše než je možno, je nutno)
117
Kdo s koho (nikoli kdo z koho)
117
Kromě čeho, ale mimo co
117
Kůra, nebo kúra?
117
Leitmotiv (nikoli lightmotiv)
118
Lobovat, nebo lobbovat?
118
Na shledanou (nikoli nashledanou)
119
Na to, nebo nato?
119
Neboli (nikoli nebo-li)
119
Nemoc (skloňování)
120
Nohy, ruce, oči, uši (skloňování)
120
Oslyšet (význam „nevyslyšet“)
121
Poliklinika (nikoli polyklinika)
121
Pomozte (nikoli pomožte)
121
Práce (skloňování)
122
Protežovat (nikoli protěžovat)
122
Přece (nikoli přeci)
122
Přihlaste se (nikoli přihlašte se)
123
Přesvědčete se i přesvědčte se
123
Připomněl (nikoli připoměl)
123
Respektive (nikoli respektivě)
123
Scenárista (nikoli scénárista)
124
Ses, sis (nikoli jsi se, jsi si)
124
7 Sestávat (nikoli sestávat se)
124
Shora, ale zdola
124
Skútr (nikoli skůtr)
125
Soudce (oslovujeme „pane soudce“)
125
Spatra, nebo z patra?
125
Standard (nikoli standart)
126
Status, nebo statut?
126
Tchyně (nikoli tchýně)
127
Tip, nebo typ?
127
Triumf, nebo trumf?
128
Viceprezident (nikoli víceprezident)
129
Viz (nikoli viz.)
129
Výjimka (nikoli vyjímka)
129
Za to, nebo zato?
129
Zda, zdali (nikoli zda-li)
130
Část II – Jak psát čtivě aneb Několik slov o stylistice
131
Kapitola 13
133
Nepřirozené vyjadřování
Jazyky se neliší jen slovní zásobou
133
Popularita slovesných substantiv
134
Řetězce podstatných jmen
135
Nadužívání trpného rodu
136
Jak se všechno dělá samo
137
Úmyslně odlidštěný jazyk
138
Souhrnně řečeno…
139
Kapitola 14
Jazyk spisovný, hovorová a obecná čeština
141
Slohové rozvrstvení jazykových prostředků
141
Hovorová čeština
142
Obecná čeština
143
Závěr
144
8 Kapitola 15
Uvrženi do vazby?
145
Typická chybná vazba
145
Významově podobná slova
146
Příliš populární předložka
146
Kapitola 16
Stavba vět
149
Několik poznámek ke slovosledu
149
Umístění přivlastňovacího zájmena
150
Opakování slov či vět
151
Nevyjádřený podmět
152
Výčty
152
„Pro“ k vyjádření účelu
153
Špatné používání slova „důvod“
154
Nadměrné používání zájmen
154
Kapitola 17
Vylepšení nikoli kosmetická
157
Adjektivum, nebo trpné příčestí?
157
Díky/vinou/kvůli
158
Pleonasmy a katachréze
158
Kombinace „sice – ale“
160
Spojka „i“ se mění na „ani“
161
Kdy číslovky vypisujeme slovem
161
Naučili jste se psát čtivě?
161
Část III – Jak psát hezky aneb Základy typografie
163
Kapitola 18
165
Plná hrst znamének
Pracujeme se středníkem
165
Pomlčka a spojovník
167
Závěr
173
9 Kapitola 19
Závorky a uvozovky
175
Závorky – jak na ně
175
Píšeme v uvozovkách
178
Kapitola 20
Kdy (ne)používat mezerník
183
Proč mezery
183
Mezera ve větě
184
Tři tečky
184
Mezery v technických údajích
185
Rozsahy, spojovník a matematická znaménka
186
Jak pracovat s lomítkem
187
S trochou pečlivosti…
187
Kapitola 21
Zásady správného dělení a sazby
189
Dělení slov
189
Několik tipů k sazbě
194
Dodatek
Jak se vyhnout zbytečným chybám
197
Mezi psaním a kontrolou si udělejte pauzu
198
Uvědomte si, v čem často chybujete
198
Text si přečtěte alespoň dvakrát
198
Jednou si text přečtěte nahlas
198
Automatické „kontroly pravopisu“ využívejte, ale nespoléhejte na ně
199
Nestyďte se zeptat
199
Požádejte někoho, aby si vaše dílo přečetl
199
Shrnutí a závěr
199
Použitá literatura
201
Rejstřík
203
10
Úvod Vážení čtenáři, u zrodu knihy, kterou právě držíte v rukou, stála série článků Hříchy pro šíleného korektora, jež vycházela od konce roku 2004 na serveru Interval.cz. Články, které více či méně stravitelnou formou rozebíraly nejrůznější záludnosti jazyka českého, se setkaly se značným ohlasem a nezřídka rozpoutaly bouřlivou diskuzi. Nakonec dozrál čas k tomu, aby se nashromážděná moudra přenesla ze světa internetu i do světa reálného a uhnízdila se v knižní vazbě. Nezůstalo ale jen u nich. Kniha oproti internetovému seriálu řádně nabobtnala, rozšířila se o nová témata a mnoho jazykových jevů pitvá do větších podrobností. Čím se vlastně kniha „Pište správně česky – poradna šílených korektorů“ liší od ostatních populárně-naučných titulů, které si kladou za cíl učinit ze svých čtenářů osoby jazykově zdatnější? Poměrně významným faktorem je osobnost autorů. Autoři nejsou akademičtí lingvisté, kdepak. Pravda je mnohem strašnější. Oba autoři jsou kromě pokrevního příbuzenství spřízněni i svým povoláním – jsou to jazykoví korektoři. Jazykového korektora můžeme směle zařadit do množiny psychiatrických diagnóz, hned vedle paranoika, neurotika a psychotika. Korektor je člověk, který celé dny (někdy i noci) pročítá všemožné články, tiskové zprávy a další texty a slídí po chybách. Dopad, který to má nejen na jeho tělesnou schránku, ale zejména na jeho duševní stav, netřeba dlouze popisovat. Právě několikaletá praxe v této hnidopišské činnosti inspirovala nejen vznik internetového seriálu, ale posléze i této knihy. Zjistili jsme totiž, že pravopisné, gramatické i stylistické jevy, s nimiž tvůrci nejrůznějších textů zápasí, se z větší části stále opakují. Málokdo například spáchá slovo mamynka, ale na standartní postup či vyjímečnou nabídku člověk narazí na každém druhém kroku. Proto jsme se na popud pana Miroslava Kučery, hlavního editora serveru Interval.cz (http://interval.cz), pustili do sepisování uceleného průvodce, v němž, jak věříme, si nejen nalistujete tu správnou stránku, až si nebudete s něčím vědět rady, ale kterou vás bude bavit přečíst i pěkně od začátku do konce. Naší ambicí není suplovat již existující odborné publikace, ze kterých ostatně sami vycházíme. Chceme vám spíš posvítit do tmavých zákoutí krásného jazyka zvaného čeština a seznámit vás s tím, jak se můžete vyhnout nejčastějším jazykovým přehmatům. Nečekejte od nás žádné velké teoretické rozbory, byť se jim úplně nevyhneme. Nečekejte ani pokaždé jednoznačný verdikt – na to je čeština příliš komplikovaná a její vývoj příliš dynamický. Co ale čekat rozhodně můžete, je knížka, která vám pomůže psát správněji, čtivěji a srozumitelněji. Zároveň věříme, že se u jejího čtení nebudete nudit.
Vaši šílení korektoři
02 Jak se popasovat s přídavnými jmény Přídavná jména dělíme na tvrdá, měkká a přivlastňovací a skloňujeme je podle vzorů mladý, jarní a otcův/matčin. Tyto charakteristiky přídavných jmen (neboli adjektiv) si možná ještě pamatujete ze školy. V této kapitole se spíš než na samotnou gramatiku zaměříme na nejčastější chyby, kterých se při používání přídavných jmen dopouštíme.
Mladá děvčata, stará okna To, že přídavné jméno by se mělo rodem, číslem i pádem shodovat s podstatným jménem, které určuje, chápeme tak nějak instinktivně a správné tvary (typu chytrý žák, dřevěná kůlna či bezbranné dítě) volíme vesměs automaticky. Jeden z mála problematičtějších případů je shoda podstatného a přídavného jména v 1. pádě množného čísla středního rodu. Kromě správných tvarů mladá děvčata, stará okna či kachlová kamna se čas od času objevují i tvary chybné: mladé děvčata, staré okna, kachlové kamna. Mimochodem, přídavná jména nejsou jediné slovní druhy, u nichž bývají v tomto směru problémy. Možná si vybavíte repliku otce Žíly z Cimrmanovy hry Akt, jíž popisoval chování svých potomků: „A dvojčata? Dvojčata se navzájem škrtily.“ Role korektora se v tomto případě zhostil jeho syn Láďa...
Ranní, raný, nebo ranný? Ranní čaj, rané brambory, šestiranný revolver – tak nějak vypadá užití inkriminovaných výrazů v praxi. Zvolit správnou variantu uvedených slov ovšem není vždy zcela jednoduché. Jak tedy na to? Vezmeme to pěkně po pořadě.
26
Kapitola 2 – Jak se popasovat s přídavnými jmény
Ranní – ranní čaj, ranní noviny Adjektivum ranní, které se řadí mezi měkká přídavná jména skloňovaná podle vzoru „jarní“, je pochopitelně odvozeno od slova ráno a používá se u výrazů, které se k ránu bezprostředně vztahují. Bez své ranní kávy nedám ani ránu. Musím stihnout ranní vlak do Vídně. Zítra budu vstávat dřív, mám ranní.
Raný – rané brambory, raný středověk Výraz raný už není oproti slovu ranní s ránem tak úzce významově spojen. Je definován jako „časný“ (raný podzim) a „počáteční“ (raný středověk). Na rozdíl od předchozího adjektiva patří mezi tvrdá přídavná jména skloňovaná podle vzoru „mladý“. Trhali jsme rané třešně. Tvrz pochází z období rané gotiky. Jeho raná díla se vyznačují typickými mladickými ideály.
Ranný – ranná infekce, šestiranný revolver Přídavné jméno ranný je odvozeno od slova „rána“ a v praxi se samostatně příliš nepoužívá (nejčastěji v lékařských textech). Daleko spíše se s tímto slovem setkáte ve spojení s číselným údajem (jednoranný, dvouranný, šestiranný). Objevil se u něj ranný šok. Koupil jsem si historický šestiranný revolver, jak z dob Divokého západu.
Viděli jsme manžele Novákovy Napsali byste na konci uvedeného spojení „pocitově“ měkké i (tedy manžele Novákovi)? Potom vězte, že v koncovce přídavných jmen přivlastňovacích píšeme měkké „i“ pouze v 1. (a 5.) pádu množného čísla rodu mužského životného. Manželé Novákovi si tedy třeba koupí nové auto, ale na procházce potkáme pouze manžele Novákovy (ačkoli je to teď méně pravděpodobné, když si koupili to nové auto). Platí zde stejná zásada jako u obráceného slovosledu – Petrovi rodiče posílají pozdrav z dovolené, ale hezké zážitky čekají na Petrovy rodiče. Dodejme ještě, že uvedené tvary platí pouze v případě, že je alespoň jedno jméno v rodu mužském životném. Pokud tomu tak není, musíme samozřejmě tvary upravit – tedy manželé Novákovi, ale sestry Čermákovy a dvojčata Horákova. Sourozenci Čechovi u nás stráví celé léto.
Pište správně česky – poradna šílených korektorů
27
Na sourozence Čechovy se už všichni těšíme. Sestry Čechovy se hlásí na stejnou školu. Rodinu jako celek můžeme pojmenovat buď pouze příjmením (Dvořákovi, Novotní nebo Novotných), anebo spojením rodina + příjmení (rodina Dvořákova nebo Dvořákových, rodina Novotných). Přijede k nám rodina Udatných a rodina Černíkových/Černíkova.
O Nedvědově gólu, nebo o Nedvědovu gólu? A ještě jednou přídavná jména přivlastňovací... U mužského a středního rodu jste už možná někdy zápasili s tvary 3. a 6. pádu jednotného čísla – mluvíme o Nedvědově gólu a Paukertově lahůdkářství, nebo o Nedvědovu gólu a Paukertovu lahůdkářství? Máme pro vás jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. V 6. pádu jsou možné tvary s oběma koncovkami (tedy -ově i -ovu). To je ta dobrá zpráva. Ta poněkud horší je, že ve 3. pádu už takovou svobodu pohybu nemáme – gramaticky správná je pouze koncovka -ovu. Můžeme tedy mluvit o Nedvědově i Nedvědovu gólu, ale obdivovat se můžeme pouze Nedvědovu gólu. (Byť teď už zřejmě pouze ze záznamů.) Přestože jsme zatím mluvili výhradně o vzoru otcův, stejná zásada platí i u vzoru matčin. Můžeme vyprávět o matčině přání i o matčinu přání, ale vyhovět můžeme pouze matčinu přání. Hodně jsem si přečetl o znovuotevřeném Paukertově/Paukertovu lahůdkářství. Paukertovu lahůdkářství přeji hodně úspěchů. Četla si v Janině/Janinu deníku. Nemohla uvěřit Janinu vyjádření.
Chladicí versus chladící aneb Přídavná jména dějová a účelová Snad vůbec nejčastější korektorské zásahy, pokud jde o přídavná jména, jsou způsobeny nedostatečným rozlišením dvou typů přídavných jmen – dějových a účelových. Ono to také není vždy úplně jednoduché. Zatímco dějová přídavná jména popisují právě probíhající činnost (zdvihající se opona, šumící vodopád), účelová přídavná jména vyjadřují – překvapivě – účel, k němuž ta či ona věc slouží (vzdělávací místnost, zlepšovací návrh). Dějová přídavná jména se často nacházejí až za podstatným jménem; jak ale ukazují uvedené příklady, neplatí to stoprocentně.
28
Kapitola 2 – Jak se popasovat s přídavnými jmény
Chyby se nejčastěji vyskytují u těch přídavných jmen, u nichž o zařazení k přídavným jménům dějovým či účelovým vypovídá pouze dlouhé či krátké i. Jedná se o dvojice slov typu řídicí/řídící, chladicí/chladící, hasicí/hasící, hodnoticí/hodnotící, spořicí/spořící apod. Ve všech těchto případech platí, že „krátce“ píšeme přídavná jména účelová, „dlouze“ pak jména dějová. U osob používáme výhradně „dlouhé“ tvary (na -ící): řídící pracovník, hodnotící komisař, velící důstojník (naproti tomu píšeme řídicí orgán/funkce, hodnoticí komise). Několik příkladů z praxe: balicí stroj (nikoli balící stroj – pokud samozřejmě nechceme zdůraznit, že onen stroj právě teď něco balí; totéž platí i u některých dalších příkladů) bělicí prášek (nikoli bělící prášek) čisticí prostředky (nikoli čistící prostředky) hasicí přístroj (nikoli hasící přístroj) chladicí zařízení (nikoli chladící zařízení) kropicí vůz (nikoli kropící vůz) spořicí účet (nikoli spořící účet) školicí středisko (nikoli školící středisko) holicí strojek (nikoli holící strojek)
Když spojovník určuje význam Už jste si někdy lámali hlavu, zda napsat žlutozelený, nebo žluto-zelený? Zda zvolit tvar kulturněpolitický, nebo kulturně-politický? A zda je správně pojistněmatematický, pojistně-matematický, nebo snad pojistně matematický vzorec? Základní pravidlo pro tvorbu složených přídavných jmen, jejichž první část je zakončena na -sko, -cko, -ně či -ově, je následující: Pokud je přídavné jméno odvozeno od ustáleného spojení přídavného a podstatného jména (trestní právo, pojistná matematika, zahraniční politika), píše se bez spojovníku a dohromady – správné jsou tedy tvary trestněprávní, pojistněmatematický, zahraničněpolitický. Po volbách se očekává změna zahraničněpolitické orientace. Pokud je mezi oběma součástmi, z nichž je přídavné jméno odvozeno, souřadicí vztah, píšeme toto přídavné jméno se spojovníkem (který nahrazuje spojku a). Máme proto výchovně-vzdělávací program (výchova a vzdělávání), matematicko-fyzikální fakultu (matematika a fyzika) či společensko-kulturní akci (společnost a kultura), a přestože je zakotven tvar Československo, mluvíme o česko-slovenském slovníku. Výjimkou je například spojení řeckořímský zápas. Rádi bychom vás pozvali na naši pravidelnou sportovně-společenskou akci.
09 O správném stupňování Stupňování rozhodně nepatří mezi nejvíce náročnější jazykové disciplíny. Už od dětství skloňujeme tak nějak intuitivně – sami od sebe volíme nejoptimálnější tvary druhého i třetího stupně. Přesto jsou situace, kdy možná trochu zaváháme. Obsah této kapitoly by měl posloužit k tomu, aby pro vás stupňování právě v těchto situacích bylo méně komplikovanější a aby vaše vyjadřování bylo ze stylistického hlediska více vytříbené a celkově čistčí. Přišel vám předchozí odstavec trochu podezřelý? Pokud ano, pak vězte, že zcela oprávněně. Dopustili jsme se v něm totiž v podstatě všech prohřešků proti zásadám správného stupňování, o kterých bude pojednávat tato kapitola. Pravidlům jsme se (tedy alespoň pokud jde o vědomé hříchy) zpronevěřili celkem pětkrát. Odhalíte všechna místa, kde se tak stalo? K úvodnímu odstavci se vrátíme v závěru kapitoly, kde si všechna provinění odhalíme a pokusíme se je napravit. Začněme ale postupně.
Trocha teorie na úvod Stupňování je považováno za typ odvozování slov, případně za druh ohýbání (vedle skloňování a časování). Stupňovat můžeme přídavná jména (hezčí, mladší, chytřejší – nejhezčí, nejmladší, nejchytřejší) nebo příslovce (rychleji, výše, silněji, lépe a radostněji – nejlépe a nejradostněji). My budeme mluvit zejména o stupňování přídavných jmen, ovšem uvedené zásady se často vztahují i na stupňování příslovcí. V češtině rozlišujeme tři stupně: 1. Pozitiv (první, základní stupeň) – základní míra vlastností. (Je stejně starý jako já.)
80
Kapitola 9 – O správném stupňování
2. Komparativ (druhý stupeň) – vyšší či nižší míra vlastností. (Je starší/mladší než já.) Občas se používá i komparativ bez srovnání (tzv. elativ), který zpravidla slouží ke zjemnění (eufemizaci) určitého vyjádření. (Je to už starší pán.) 3. Superlativ (třetí stupeň) – nejvyšší či nejnižší míra vlastností. (Je nejstarší/nejmladší z celé třídy.) Tip: Můžete si vyzkoušet i stupňování s kytarou. Na pozitivech, komparativech a superlativech je v podstatě založena písnička Náměšť od Jaroslava Hutky („Krásný je vzduch, krásnější je moře...“).
Problematické tvary Tradiční příponou druhého i třetího stupně přídavných jmen je -ejší/-ější. Máme levnější/nejlevnější oblečení, silnější/nejsilnější alergii, chutnější/nejchutnější pokrmy, zralejší/nejzralejší ovoce a podobně. Některá přídavná jména můžeme skloňovat dokonce dvěma způsoby – bez uzardění můžeme napsat hustší i hustější, čistší i čistější, hebčí i hebčejší, snazší i snadnější a podobně. Ta omáčka mohla být o něco hustší (i hustější). Čekal jsem, že ta písemka bude snazší (i snadnější). Některá přídavná jména mají stupňování nepravidelné. Konkrétně se jedná o výrazy dlouhý (delší, nejdelší), dobrý (lepší, nejlepší), malý (menší, nejmenší), velký (větší, největší) a zlý (horší, nejhorší – v některých souvislostech lze použít i tvary zlejší, nejzlejší). To je ten nejdelší tunel, jakým jsem kdy jel. Horší výkon jsem snad nikdy neviděl. Ze všech zlých charakterů byl on ten nejzlejší. Zatím to jde, že? Teď ale začíná jít tak trochu do tuhého. Přídavná jména zakončená v základním tvaru na -ký (hebký, hladký, krátký, řídký, sladký) totiž mohou být stupňována buď s příponou -ší, anebo pouze s příponou -í, přičemž písmeno „k“ se změkčí na „č“. A to nejlepší na konec – u žádného výrazu nejsou tyto dvě možnosti libovolně zaměnitelné, správně je pouze jedna z nich. Protože příslušné pravidlo je v zásadě neodvoditelné, je nutné si správné skloňování zapamatovat, případně mít alespoň možnost se podívat do nějaké moudré knihy. Některé z nejrozšířenějších slov, v nichž by skloňování mohlo působit problémy, uvádíme v následujícím přehledu. Slova stupňovaná s příponou -í: hebký (hebčí) hezký (hezčí) křehký (křehčí)
Pište správně česky – poradna šílených korektorů
81
lehký (lehčí) měkký (měkčí) mělký (mělčí) tenký (tenčí) trpký (trpčí) vlhký (vlhčí) Slova stupňovaná s příponou -ší: blízký (bližší) hladký (hladší) krátký (kratší) nízký (nižší) prudký (prudší) řídký (řidší) sladký (sladší) těžký (těžší) úzký (užší) vysoký (vyšší)
Stupňování nestupňovatelného Některá přídavná jména nelze stupňovat už z hlediska slovotvorby (zkuste například vytvořit tvar druhého stupně od výrazu „vynikající“). Dále by nás zřejmě nenapadlo stupňovat adjektiva ve spojeních typu „psí bouda“ (psejší bouda?) nebo „kamenná zeď“, kde se jedná o přídavná jména druhově přivlastňovací, respektive vztahová. Mezi přídavnými jmény ovšem existují i taková, u nichž lze druhý i třetí stupeň utvořit velmi snadno a výsledný produkt nepůsobí – alespoň gramaticky – nikterak podivně. Problém ovšem spočívá v jejich významu. Jsou to výrazy, které samy o sobě vyjadřují absolutnost, nejvyšší stupeň něčeho. Je proto otázka, zda „snesou“ další stupňování. Možná se i vy ošíváte, když slyšíte nebo čtete spojení typu: nejdokonalejší design nejoptimálnější řešení nejhlavnější úkol
82
Kapitola 9 – O správném stupňování
nejšpičkovější technologie nejkomplexnější nabídka Máte také pocit, že tu něco přebývá? Že se zde podařilo vytvořit jakési „supersuperlativy“? Pokud ano, máte svůj jazykocit naladěný na podobnou vlnu jako my. Přestože tuto oblast nelze postihnout striktními pravidly, doporučujeme se těmto tvarům vyhýbat. Jen málokdy se totiž stane, že bychom si nevystačili s „obyčejným“ dokonalým designem, optimálním řešením, hlavním úkolem, špičkovou technologií a komplexní nabídkou.
Dvojité stupňování Jedním z poměrně častých prohřešků proti správnému stupňování je cosi, co bychom mohli označit za „dvojité stupňování“. Často se objevuje v mluvených projevech, ale nezřídka se s ním žel setkáváme i v projevech psaných. Mohou to být věty typu: Díky našim opatřením snad budou následky záplav méně katastrofičtější. Abychom uspěli na mezinárodní scéně, potřebujeme mnohem více propracovanější systém řízení výroby. I kdybychom nesprávné tvary nevyznačili kurzivou, asi byste bez problémů odhalili, v čem je problém. Výrazy „více“ či „méně“ totiž samy o sobě vyjadřují míru, a proto není nutné (respektive ani správné) stupňovat i následné přídavné jméno. Náležité formulace by tedy byly: Díky našim opatřením snad budou následky záplav méně katastrofické. Abychom uspěli na mezinárodní scéně, potřebujeme mnohem propracovanější systém řízení výroby.
Stupňování pomocí výrazů víc/více Příslovce „víc/více“ slouží při stupňování jako alternativa použití druhého stupně přídavného jména. (Analogicky samozřejmě platí, že výrazy „nejvíc/nejvíce“ jsou alternativou stupně třetího.) Pokud bychom tedy chtěli, mohli bychom v posledním příkladu předchozího oddílu použít místo tvaru „propracovanější“ i tvar „více propracovaný“. Tuto možnost bychom však měli využívat uvážlivě. Zajímavé je v tomto směru srovnání s angličtinou. Ta u krátkých přídavných jmen (jednoslabičná a některá dvojslabičná) používá stupňování koncovkami -er a -est (great – greater – greatest), ale u dlouhých přídavných jmen volí opisné stupňování pomocí slůvek more a most (beautiful – more beautiful – most beautiful). V češtině je to jinak. Druhý i třetí stupeň v zásadě můžeme vytvořit i od těch nejdelších přídavných jmen, byť to nemusí být vždy jednoduché či praktické. Výjimkou jsou přídavná jména zakončená
19 Závorky a uvozovky V této kapitole se dozvíme něco o závorkách, zejména to, jak u nich (a v nich) pracovat s interpunkcí. Také se podíváme na zoubek uvozovkám – bude nás zajímat, kdy který typ uvozovek použít, jak správně psát přímou řeč a podobně. Začneme závorkami.
Závorky – jak na ně Zdánlivě o nic nejde – sdělení, které chceme do textu vložit, uzavřeme závorkami. Přesto se i tady dělají chyby. Postupně si je představíme. Jestliže je závorka na konci věty, kam patří tečka? Dovnitř závorky, nebo až za ni? V podstatě záleží na tom, jakou pozici závorce ve větě udělíme. Existují dvě možnosti: 1. Sdělení v závorce může bezprostředně souviset s obsahem věty – v takovém případě závorka následuje hned za větou samou, přičemž tečka ukončující větu se vkládá až za závorku. Sdělení v závorce začíná pochopitelně malým písmenem. Podívejte se na příklad: Ve volné přírodě zde dosud žije řada hlodavců (například kapybary). Obsah závorky bezprostředně souvisí s obsahem věty před ní. Závorku tedy ponecháváme jako součást věty. 2. Obsah závorky možná nenavazuje přímo na větu před závorkou, spíše na celý předchozí úsek textu. Nebo zkrátka sdělení v závorce nemá s předcházející větou těsnou souvislost. V takovém případě se pisatel může rozhodnout udělat ze závorky samostatnou větu. Představte si delší výčet pokynů, který končí takto: Dále kontrolujte osoby přicházející dovnitř. (Uvedené pokyny je třeba respektovat za všech okolností.)
176
Kapitola 19 – Závorky a uvozovky
Povšimněte si, že věta v závorce neposkytuje doplňující informaci ani tak přímo k předcházející větě, jako spíše k více větám. Proto by nebylo vhodné závorku spojovat jen s poslední větou. Jelikož závorka je zde sama o sobě větou, musíme větu před závorkou ukončit tečkou a sdělení v závorce začít velkým písmenem a rovněž ukončit tečkou. Nakonec závorku uzavřeme. Neexistuje konkrétní postup, pomocí něhož by se určovalo, kdy má být závorka samostatným celkem a kdy ne. Bývá to tak, že jedná-li se o celou větu (tedy s přísudkem), oddělíme závorku zcela. Pokud to není věta, ale například pouze slovní spojení, ponecháme závorku ve spojení s větou. To ale není striktní pravidlo, spíš jakýsi obecný rys. I když je v závorce celá věta, může pisatel dojít k závěru, že její obsah je těsně navázán na předchozí větu. Snažte se tedy dobře posoudit situaci v kontextu. Nezapomínejte na to, že do závorky vkládáme jakési „vsunuté“ sdělení. A protože vsuvky se od zbytku textu oddělují čárkami, závorková znaménka vlastně čárky nahrazují. Ve větě se tedy nesmí objevit obojí – že bychom dali text do závorky a zároveň se snažili tuto vsuvku oddělovat čárkami. Na druhou stranu ostatní čárky, které jsou součástí stavby věty, zachováváme, protože ty závorkové znaménko nahradit nemůže. O několik odstavců výše jsme si uvedli, že je-li závorka na konci věty, vkládáme tečku až za ni. Totéž pravidlo platí i pro ostatní interpunkci, tedy i čárky. Když jsem nakonec dorazil domů, (a málem se mi to nepodařilo), byl jsem v šoku. (Špatně.) Když jsem nakonec dorazil domů, (a málem se mi to nepodařilo) byl jsem v šoku. (Špatně.) Když jsem nakonec dorazil domů (a málem se mi to nepodařilo), byl jsem v šoku. (Dobře.)
Závorky končící zkratkou Někdy možná váháte nad specifickou situací, kdy se na konci závorky objeví zkratka, jež je zakončena tečkou, tedy zkratka jako atd., apod. a jiné. Zachovat tečku, nebo ne? A kam ji vložit? Odpověď zní, že se nemusíme bát tečku u zkratky napsat a pak ji po uzavření závorky zopakovat. Pokud trochu rozšíříme jednu z předchozích modelových vět, můžeme se podívat na příklad: Ve volné přírodě zde dosud žije řada hlodavců (například kapybary, morčata apod.). Když se soustředíme na kurzivou vyznačenou část věty, vidíme, že první z teček je součástí zkratky a druhá tečka ukončuje větu. Je to tedy jiný postup než u normální věty. Tam totiž, jestliže věta končí takovou zkratkou, se obě tečky slučují v jednu: Ve volné přírodě zde dosud žije řada hlodavců, například kapybary, morčata apod. Možná právě proto jsou někteří pisatelé na pochybách a zdráhají se tečku po uzavření závorky zopakovat, ale je to tak opravdu správně.
Pište správně česky – poradna šílených korektorů
177
Jinak je tomu pochopitelně v případě, že závorku oddělíme coby samostatný celek. V takovém případě je totiž závěrečná tečka uvnitř závorky (jak jsme si ukázali výše), tudíž postupujeme stejně jako u normální věty: Model má bohatou výbavu. (Zákazníkům nabízíme klimatizaci, čtyři airbagy atd.)
Vložené závorky Občas se stane, že musíme vložit závorku do závorky. Obecně je lepší se takovému zápisu vyhnout a v běžném textu se ani zpravidla nevyskytne důvod něco takového dělat. Pokud však přesto chcete vědět, jak na to, zde je návod. Zpravidla se takové situace řeší použitím hranatých závorek. Proč? Použití dvou stejných závorek vedle sebe nepůsobí hezky, nehledě na to, že je takový zápis matoucí. Špatně se v tom orientuje a spíše to vypadá jako tisková chyba – nebo jako část „smajlíka“: (( Takto tedy vypadají správně vložené závorky: (Celý proces dále opakujeme [až k jeho ukončení].) Znovu ovšem připomínáme, že pokud to jen trochu půjde, bude lepší, když se pokusům s hranatými závorkami vyhnete. A to s jednou výjimkou. Místem, kde hranaté závorky mají své dobré opodstatnění, jsou výroky či slova vložená do přímé řeči nebo do citátu. To jsou ty případy, kdy přepisujeme něčí slova nebo text a v průběhu takové pasáže chceme vložit do textu nějaká svá slova – upřesnění, vysvětlení apod. Takové vsuvky a vysvětlující poznámky je dobré vkládat do hranatých, nikoli kulatých závorek. Proč? Kulaté závorky jsou totiž natolik běžnou součástí textu, vypadají, jako by patřily k původní přímé řeči nebo citovanému úseku. Vložíme-li například svou poznámku k přepisu něčího proslovu do kulatých závorek, spíše to bude vyvolávat dojem, že obsah závorky v proslovu přímo zazněl. Čtenář nemusí pochopit, že to je naše vsuvka. Používání hranatých závorek je v takových situacích užitečné, protože tento typ závorky, který se v českém textu objevuje velmi zřídka (snad s výjimkou informací o výslovnosti), působí neobvykle a sám o sobě naznačuje, že obsah této závorky do původního textu nepatří. Malý příklad: Původní věta: Prohlásil, že se o jeho dílo intenzivně zajímá. Upravená věta: Prohlásil, že se o [Čapkovo] dílo intenzivně zajímá. Poznámka na závěr, malá, leč podstatná: Kde vzít na klávesnici hranaté závorky? Jednou možností je přepnout se na okamžik do anglické klávesnice – hledané klávesy jsou pak vlevo od klávesy „Enter“. Pokud se vám přepínat nechce, nezoufejte: Zachrání vás klávesová kombinace Alt + 91, respektive Alt + 93. Ano, i tak snadná věc, jako jsou závorky, nám může dát zabrat. Mnohá z uvedených pravidel platí také v případě uvozovek. A na uvozovky si posvítíme právě teď.
178
Kapitola 19 – Závorky a uvozovky
Píšeme v uvozovkách Jaký je vlastně v češtině účel uvozovek? Do uvozovek vkládáme jednak přímou řeč nebo citát a jednak slova či slovní spojení, která jsou použita ve zvláštním významu nebo kontextu. To první netřeba blíže vysvětlovat, zato druhé užití uvozovek si možná zaslouží bližší vysvětlení. Velmi často dáváme do uvozovek slova, která myslíme ironicky, jako je tomu zde: Nakonec byli výherci dva, tak jsem dostal „jen“ pět milionů. Ono totiž pět milionů také není k zahození… Jindy do uvozovek dáme slova, jež nezapadají do celkového jazykového stylu textu. Například v určitém článku z lékařského prostředí by se mohla objevit tato věta: Chirurgie je chvílemi svým způsobem „řezničina“. Pokud se článek nenesl celý v podobném duchu, pak je slovo řezničina trochu odvážné – lépe ho dát do uvozovek. Do uvozovek často dáváme také konkrétní názvy produktů, jako jsou přístroje, knihy, filmy a podobně. Díky tomu (mimo jiné) snadno rozlišíme, kde název začíná a kde končí. Dále se v uvozovkách může – a mělo by – objevit slovo, které vlastně neexistuje, ale autor jej vytvořil na základě kontextu: Ne každá známka se hodí do alba. Proto je dobré soustředit se na „albumovatelné“ známky.
Jak vypadají správné uvozovky Základní pravidlo zní: Počáteční uvozovky jsou dole, ty závěrečné potom nahoře. Že je to samozřejmé? Ale vůbec ne. Divili byste se, jak velké procento našich korektorských oprav souvisí s rozšířeným nešvarem psát obě uvozovky nahoře. Patrně je to vliv angličtiny, kde je to tak správně. V češtině ale ne! Toto pravidlo platí u všech způsobů užití uvozovek. Když už jsme se zmínili o té angličtině: Kromě toho, že se v tomto jazyce píšou obě uvozovky nahoře, mají také jiný tvar. Jsou zkrátka zahnuty jinam. Dejte si proto pozor na to, abyste vkládali české, nikoli anglické uvozovky. A jak je poznáte? České uvozovky jsou vždy zahnuté tak, že oblouk směřuje směrem ke slovu (počáteční uvozovky mají tvar 99, závěrečné 66). Všimněte si zde: „xxx“. Naopak anglické uvozovky by obloukem směřovaly od slova: “yyy”. Svého korektora také určitě potěšíte, když si správnou podobu uvozovek nebudete plést s takzvanou „palcovou mírou“, tedy značkou pro palce ("). Pro uvozovky nám na počítači slouží klávesa vpravo od písmene „l“. Většina textových editorů je natolik inteligentní, že rozpozná, kterou uvozovku má vložit (zda dolní, nebo horní). Rozpoznají to podle toho, kam uvozovku dáváte – zda na konec slova, nebo na jeho začátek. Ale pokud chcete mít absolutní jistotu, že píšete správnou uvozovku, znovu vám spolehlivě poslouží klávesové zkratky: uvozovky dole: Alt + 0132 uvozovky nahoře: Alt + 0147
