Dalibor Kučera. Moderní psychologie

Dalibor Kučera

Moderní psychologie

S vděčností věnováno Ivě Stuchlíkové a Janě Havigerové

Dalibor Kučera

Moderní psychologie Hlavní obory a témata současné psychologické vědy

Grada Publishing

Mgr. Dalibor Kučera Moderní psychologie Hlavní obory a témata současné psychologické vědy TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: Vydala Grada Publishing, a. s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5305. publikaci Recenzovali: prof. PhDr. Alena Plháková, CSc. PhDr. David Kuneš, Ph.D. Odpovědná redaktorka Dana Pokorná Sazba, zlom a grafické zpracování Dalibor Kučera Počet stran 216 Vydání 1., 2013 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. © Grada Publishing, a. s., 2013 Cover Illustration © Anna Poláková, 2013

ISBN 978-80-247-4621-0 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-8773-2 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-8774-9 (ve formátu EPUB)


Obsah Předmluva Jak číst tuto knihu Úvod do psychologie

1.

Hlavní psychologické směry 20. století

1.1 1.1.1

Úvod do vývoje psychologie

1.2

Strukturalismus Funkcionalismus Psychodynamické přístupy Behaviorismus a neobehaviorismus Gestaltismus a neogestaltismus Fenomenologické a existenciální přístupy

1.3 1.4 1.5 1.6 1.7 1.7.1 1.7.2 1.8 1.9 1.10 1.10.1 1.10.2 1.10.3 1.10.4 1.10.5

Vznik a vývoj vědecké psychologie

Fenomenologie Existenciální psychologie a daseinsanalýza

Humanistická psychologie Kognitivní psychologie Další směry Systematické přístupy a eklekticismus Rysové a faktorové přístupy Sociálně-kognitivní psychologie Pozitivní psychologie Transpersonální psychologie

1.12

Soupis směrů a jejich představitelů Česká psychologie v první polovině 20. století

2.

Biologická psychologie

2.1

Úvod do problematiky

1.11

Základy genetiky Endokrinní systém Nervový systém

9

2.2

10

2.3

11

2.4 2.4.1 2.4.2 2.4.2.1 2.4.2.2 2.4.3 2.4.4 2.4.4.1 2.4.5 2.4.6 2.4.6.1 2.4.6.2 2.4.6.3 2.4.6.4 2.4.6.5 2.4.6.6

14 14 14 16 16 18 22 25 28 28 29 30

Buněčné komponenty (neurony a glie) Centrální nervový systém Mozek Neuroplasticita a neurogeneze Metody zkoumání struktury a činnosti mozku Periferní nervový systém Autonomní nervový systém Reflexy Senzorický systém Zrak Sluch Poloha a pohyb Chemoreceptory (čich a chuť) Somatosenzorický systém (propriocepce a kožní čití) Somatická bolest

2.6

Biologické rytmy Základní anatomická terminologie

3.

Obecná psychologie a psychologie osobnosti

3.1

Úvod do problematiky Vědomí, bdělost a spánek

2.5

44 46 48 48 51 51 56 57 61 61 62 62 63 64 64 65 66 66 67 68

32 37 37 38 39 40 41 42 43

44 44

3.2 3.2.1 3.2.2

Vědomí, bdělost Spánek

3.3 3.3.1 3.3.2 3.3.3

Pozornost a vnímání

3.4

Motivace Emoce

3.5

Pozornost Vnímání (percepce) Reprezentace objektů, orientace v prostoru a organizace poznatků

70 70 70 70 72 75 75 77 79 81 84


Empatie a příbuzné stavy Humor a smích

3.5.1 3.5.2 3.6 3.7 3.8 3.9 3.9.1 3.9.2 3.10 3.11

Stres a závislost Temperament Paměť a učení Myšlení

Usuzování a rozhodování Mentalizace a klamání

Inteligence Jazyk a komunikace Charakter a sebepojetí

3.12 3.12.1 Charakter 3.12.2 Sebepojetí Sebepojetí v kontextu sociálně-kognitivní teorie 3.12.2.1 3.12.3 Morálka a ctnost

4. 4.1 4.2

Sociální psychologie Úvod do problematiky Socializace Sociální interakce a její souvislosti

4.3 4.3.1 4.3.1.1 4.3.1.2 4.3.1.3 4.3.2 4.3.3 4.3.4 4.3.5 4.3.6 4.4

Sociální kognice – atribuce, utváření dojmu a schémata Atribuce Utváření dojmu Schémata Osobní vztahy Afiliace a atraktivita Láska a partnerský vztah Prosociální chování Agrese

Postoje Skupinové jevy a procesy

4.5 Základní charakteristiky skupinových jevů a procesů 4.5.1 Kolektivní chování a jeho dynamika 4.5.2 Poslušnost vůči autoritě, vzpoura, vliv situace na chování 4.5.3 Poslušnost vůči autoritě 4.5.3.1 Vzpoura 4.5.3.2

89 89 90 91 94 99 99 101

4.5.3.3 Vliv situace na chování 4.5.4 Konflikty a jejich řešení 4.5.5 Média, reklama a techniky vyvolání souhlasu (vyhovění) 4.5.5.1 Média 4.5.5.2 Reklama 4.5.5.3 Vyvolání souhlasu a vyhovění

130 131 132 132 133 133

5.

Vývojová psychologie

101

5.1 5.2 5.2.1 5.2.2 5.2.3 5.2.4 5.2.5 5.2.6 5.2.7

Úvod do problematiky Základní vývojové teorie

135

104

5.3 5.3.1 5.3.2 5.3.3 5.3.4 5.3.5 5.3.6 5.3.7 5.3.8 5.3.9

Základní vývojové etapy

143 144 145 146 147 147 148 149 150 152

6.

Komparativní psychologie

6.1

Úvod do problematiky Psychické procesy na subhumánní úrovni

105 105 106 106 108

110 110 110 111 112 112 113 114 116 117 118 121 122 124 125 125 126 129 129 130

6.2 6.2.1 6.2.2 6.2.3 6.2.4 6.2.5 6.2.6

Neuromaturační teorie Konstruktivistické teorie Etologické a evoluční teorie Teorie učení Psychodynamické teorie Teorie dynamických systémů Soupis základních vývojových teorií a jejich představitelů Prenatální a perinatální období Novorozenecké období Kojenecké období Batolecí věk Předškolní věk Školní věk Dospívání Dospělost Stáří

Altruismus Sociální chování Emoce Komunikace a jazyk Vyšší psychické procesy a mentalizace Inteligence

135

136 136 137 139 140 140 142 143

154 154 155 155 156 156 156 159 160


7.

Diagnostika a léčba psychických poruch

7.1 7.1.1

Úvod do problematiky

161 162

7.2 7.2.1

Psychopatologie

162

7.3 7.3.1 7.3.2 7.3.3

Léčba psychických poruch

164 164 164 166

Vznik moderní psychiatrie a klinické psychologie

161

Klasifikace duševních poruch a poruch chování podle manuálu MKN-10 163 Psychiatrická péče Farmakoterapie Biologické metody

Klinická psychologie 7.4 Vnitřní konflikty a jejich zpracování 7.4.1 Vybrané psychoterapeutické směry 7.4.2 Psychoanalytická a psychodynamická terapie 7.4.2.1 Behaviorální terapie 7.4.2.2 Kognitivní terapie 7.4.2.3 Kognitivně-behaviorální terapie 7.4.2.4 Humanistické a existenciální terapeutické přístupy 7.4.2.5 Terapie ve skupině 7.4.2.6 Rodinná a systemická terapie, alternativní terapie 7.4.2.7 Psychodiagnostika 7.4.3

8.

Psychologický výzkum

8.1 8.1.1

Úvod do problematiky Typy výzkumů

167 167 169 169 169 170 171 172 173 174 174

176 176 177

Výzkumný projekt 8.2 Proměnné 8.2.1 Typy proměnných 8.2.1.1 Typy vztahů mezi proměnnými 8.2.1.2 Hodnoty proměnných 8.2.1.3 Výzkumný plán 8.2.2 Experiment, kvaziexperiment a neexperimentální výzkumné plány 8.2.2.1 Typy výzkumného plánu podle množství nezávisle proměnných 8.2.2.2

178 178 178 180 180 182 182 183

Získávání dat 8.3 Výběr vzorku 8.3.1 Metody získávání dat 8.3.2 Pozorování 8.3.2.1 Rozhovor, dotazník 8.3.2.2

184 184 185 185 186

8.3.2.3 8.3.2.4 8.3.2.5 8.3.2.6

Anamnéza Analýza produktů Psychologický test Metaanalýza

Literatura Obrazové podklady Věcný rejstřík Jmenný rejstřík

187 187 188 188

189 203 206 212


9

Předmluva O psychologii již bylo napsáno mnoho knih – od ryze vědeckých publikací přes učebnice, přehledy a populárně-naučnou literaturu až po pestrou směsici různých lifestylových knížek a návodů. Řadu čtenářů tedy možná napadne otázka, proč vlastně uvádět další titul, navíc titul přehledový – co může taková publikace přinést nového? Moderní psychologii jsem začal připravovat jako materiál ke stejnojmennému semináři, který měl studenty uvést do hlavních oblastí psychologické vědy. Dlouho jsem hledal publikaci, kterou bych mohl zadat jako základní povinnou literaturu, knihu, která by byla přiměřeně aktuální, přehledná, jazykově přístupná a zároveň dostatečně obsáhlá. Pominu-li vynikající české monografie, které jsou však většinou úzce specializované na konkrétní obor, či kvalitní zahraniční práce, které jsou zase náročnější jazykově, žádnou takovou knihu jsem mezi českými tituly nenašel. Bylo třeba vymyslet jiné řešení. Rozhodl jsem se proto pracovat s vlastními materiály – s výpisky z přečtených knih a přednášek, s nasbíranými odkazy na články a výzkumy. Bylo samozřejmě nezbytné vše zásadně upravit, protřídit, doplnit, dohledat zdroje a texty rozdělit do vhodných tematických oddílů. Po čase vznikla první elektronická verze publikace, se kterou jsme začali v semináři pracovat. V průběhu výuky jsem materiál rozšiřoval, opravoval a postupně přibývaly nové kapitoly a doplnění, až se text změnil ve víceméně kompletní knihu s jasně vymezeným obsahem, desítkami obrázků a odkazy na více než pět set domácích i zahraničních zdrojů. O rok později již byla Moderní psychologie připravena ke knižnímu vydání. Jakou knihou tedy Moderní psychologie je a komu je určena? Od počátku byla koncipovaná jako maximálně kompaktní shrnutí základních psychologických poznatků. Kniha by měla být stručným a přehledným průvodcem při studiu psychologie, zdrojem aktuálních informací, podaných v jasně strukturované formě. Je vhodné poznamenat, že Moderní psychologie nemůže být, už jen vzhledem ke svému rozsahu, náhradou za odborné monografie či velké přehledy (uvažme, že např. Weinerův Handbook of Psychology má přes 8 000 stran). V tomto ohledu je tedy spíše „kapesní“ příručkou doplňující specializovanou psychologickou literaturu, navigující čtenáře po dané problematice. Mohla by být vítanou pomůckou nejen pro studenty společenskovědních oborů, ale také pro psychology či absolventy příbuzných disciplín, kteří chtějí mít vždy po ruce základní informace z knih, které již dávno přečetli a vrátili do knihovny. Ať už budete využívat tuto knihu jakkoliv, doufám, že vám Moderní psychologie přinese co nejlepší rozhled, a především chuť objevovat a získávat nové vědomosti ve fascinujícím světě současné psychologie. Dalibor Kučera Za pomoc a podporu při vydání této knihy bych rád poděkoval doktorce Janě Němečkové, profesorce Ivě Stuchlíkové, profesorce Aleně Plhákové, doktoru Davidu Kunešovi, doktorce Janě Havigerové, profesoru Marku Blatnému a magistře Evě Literákové. Velký dík patří také mé rodině a mým přátelům.

10


Jak číst tuto knihu Písma použitá v běžném textu

Text obsahuje tučně zvýrazněné pojmy (s anglickými překlady) a mnoho přímých i nepřímých citací (včetně jejich zdrojů ve formátu APA). Symboly pro doplňující okénka a obrazové podklady

Text často odkazuje na informace v doplňujících okénkách a na obrazové podklady (naleznete je na stejné či sousední straně). Doplňující okénko

Členění textu

Odkazy na další literaturu

Doplňující okénko

Výběr z doporučené literatury

V šedém rámečku naleznete rozsáhlejší doplnění, která se přímo či nepřímo dotýkají základního textu. Pokud na text navazují přímo, objevuje se v textu symbol přímého odkazu – tj. . Okénka jsou opět doplněna informací o zdroji, a to buď přímo v odstavci (jako letopočet v závorce), nebo pod textem.

V úvodu většiny kapitol naleznete základní výběr z doporučených českých odborných publikací, které se vztahují k dané kapitole.

0. Kapitola 0.0 Oddíl 0.0.0 Pododdíl 0.0.0.0 Část pododdílu Zvýrazněný nadpis Běžný nadpis

Obrazové podklady Obrazové podklady jsou číslované a jejich soupis je uveden v části Obrazové podklady. Některé obrázky (zejména portrétní fotografie) nejsou opatřeny titulky – je na ně odkazováno přímo v textu (zde uspořádání obrázků kopíruje jeho posloupnost) či v doplňujícím okénku.

Citace Titulek k obrázku

pořadové číslo

Citace jsou v knize uvedeny ve formátu APA, tedy např. (příjmení 1. spoluautora, 2. spoluautora & 3. spoluautora, datum uveřejnění textu). Kompletní přehled odkazovaných zdrojů je otištěn v části Literatura. Pro snadnější orientaci ve zdrojovém dokumentu je i u řady nepřímých citací přidružena informace o rozsahu stran, ze kterých text dané kapitoly čerpá.


Úvod do psychologie

11

Úvod do psychologie Psychologii je velmi obtížné definovat či přesněji popsat, hodnotíme-li ji jako celek. Nejčastěji užívané formulace, tj. že je „vědou zabývající se lidskou myslí a jejím fungováním, zejména z hlediska jejího vlivu na chování“ (Oxford Dictionaries, 2013), „vědou o prožívání a chování“ (Kern, Mehl, Nolz, Peter & Wintersperger, 2000, s. 15), případně „vědou o duševních jevech“ (Havránek, et al., 1989), jsou sice srozumitelné, nicméně pro potřeby jasného vymezení psychologie a jejích disciplín nedostačující. Určité rozpaky při její charakterizaci ostatně můžeme nalézt i v sekci „definice psychologie“ na stránkách American Psychological Association (APA, 2012) nebo u hesla „psychologie“ v Psychologickém slovníku Hartla a Hartlové (2004, s. 473–477), kde sice výklad pokrývá více než čtyři strany textu, avšak pouze ve formě různých predefinic, nikoliv definic tohoto pojmu. Komplikované a přitom nejednoznačné vymezení psychologie jistě není způsobeno nekompetentností vědeckých teoretiků, ale spíše podstatou samotné psychologie. Ta souvisí nejen s velkým množstvím různorodých směrů a disciplín, které můžeme do oblasti psychologie zařadit, ale také s počtem tzv. hraničních témat, u kterých je těžké určit, jedná-li se ještě o téma psychologické, nebo zda už daná problematika náleží vědě jiné (např. sociologii či medicíně), případně je-li vůbec „vědecká“. Samozřejmě můžeme namítnout, že podobnou obecnost, pestrost a interdisciplinární střety dnes nalezneme i u většiny dalších věd, případně že daný fenomén souvisí s celkovým trendem propojovat a zároveň diverzifikovat různá odvětví. Psychologie je však v tomto směru poměrně ojedinělá – přívlastek „psychologický“ totiž pokrývá vskutku rekordní škálu oblastí; od vysoce exaktních směrů (např. neurověda či biologická psychologie) až po směry značně „pseudovědecké“ a spekulativní, které se ovšem k psychologii, ale i k vědě obecně stále iniciativně hlásí (např. psychotronika, resp. parapsychologie). Rozlišení mezi psychologií a pseudopsychologií je pak o to těžší, že ani u řady tradičních a v psychologii etablovaných přístupů (např. psychoanalýzy) nelze vycházet z obecného popperovského paradigmatu vědy (tj. ověřitelnosti, resp. falzifikovatelnosti poznání), a tím ji jako vědu zcela legitimizovat. Rozpětí psychologie je tedy obrovské a dalo by se říct, že směry na protějších koncích spektra už nemají, kromě onoho přívlastku, téměř nic společného. Přes obtíže spojené s vymezením psychologie se pokusme alespoň v hlavních rysech popsat její strukturu a členění. To je důležité nejen s ohledem na samotnou teorii vědy, ale i z ryze praktických důvodů – např. pro popis psychologických specializací, pro uspořádání informací v odborné literatuře či pro rozdělení studia psychologie do smysluplných celků. Z předchozího textu je zřejmé, že ani zde nemůže být přehled zcela univerzální a jednoznačný. Struktura psychologie je nejčastěji popisována pomocí kategorií „obory“ (označované také jako „oblasti“ či „disciplíny“ – např. obor sociální psychologie či oblast vývojové psychologie), „přístupy“, resp. „směry“, (označované také jako „školy“ a užívané zejména v rámci dějin psychologie – např. psychodynamické přístupy či psychoanalytická škola), dále všeobecnou kategorií „specializace“, případně jen prostou kategorií „tématu“ (např. téma emocí studuje „psychologie emocí“). S tím souvisí také rozdílná obsahová struk-

12



tura u velkých přehledových publikací – např. Atkinson et al. (2003) psychologii rozděluje tematicky (např. „biologické a vývojové procesy“), Eysenck (2003) naopak podle oborů (např. „vývojová psychologie“), tedy stejně jako např. dvanáctisvazkový Handbook of Psychology (Weiner, 2003) či právě Moderní psychologie. K systematizaci hlavních psychologických oborů nám může posloužit také rozdělení vědy jako takové. Obecně rozlišujeme vědu základní (tj. poznávající, akademickou) a vědu aplikovanou (tj. užitou), související s preferencí základního výzkumu (zaměřeného primárně na poznání jako takové) či výzkumu aplikovaného (zaměřeného na praktické problémy). Pokusíme-li se vše zjednodušit v rovině psychologie, pak základní obory (např. obecná psychologie) přinášejí teoretické modely, které pak aplikované obory (např. klinická psychologie) užívají v konkrétní společenské praxi. Přestože aplikovaná věda logicky nemůže splňovat všechna kritéria vědy „regulérní“ (alespoň podle paradigmatu zmíněného výše), většinou s ní jako s vědou pracujeme. Charakterizujeme ji pak širší definicí, podle které je věda systematicky organizovaný souhrn vědění v určité oblasti (Oxford Dictionaries, 2013). Opustíme-li teoretickou systematizaci psychologie, dostaneme se k poslední, avšak poměrně zásadní otázce – jaká tedy vlastně je současná podoba psychologické vědy? Z výše uvedeného je patrné, že v řadě ohledů je dnes psychologie jako celek poněkud nestabilní, a to i pokud pomineme rozpory mezi „více vědeckou“ a „méně vědeckou“ psychologií. Ohromný rozmach techniky a vědeckého poznání urychlil vývoj některých disciplín (zejm. zmíněných „exaktních“ směrů) do té míry, že se nejen vzdalují méně progresivním psychologickým specializacím, ale i sobě navzájem. Řada oborů vyžaduje znalosti ze zcela odlišných vědních oblastí, orientaci ve velmi specifickém kontextu, případně užívá převzatou či zcela novou terminologii – různí psychologové si tak postupně „přestávají rozumět“. Tuto problematiku ostatně reflektuje i řada významných autorů, kteří se domnívají, že psychologie jako komplex už dnes ani neexistuje (např. Gazzaniga, 1998, nebo Gardner, 1985). Tak různorodé obory, jako např. sociální psychologie, kognitivní věda, biologická psychologie či počítačová psychologie, zkrátka není možné vměstnat do jednoho rámce, který by navíc sdílely i s tzv. starou psychologií (reprezentovanou např. „klasickou“ psychoterapií) (Hatfield, 2003). Přestože je těžké tyto úvahy a jejich platnost obecně hodnotit, je pravděpodobné, že podobná diferenciace před více než sto lety předznamenala i osamostatnění psychologie od „mateřské“ filozofie (Hatfield, 2002). Úvod do psychologie můžeme uzavřít tvrzením, že psychologie stále je, i na počátku 21. století, vědou mnoha různých tváří, směrů a specializací. Rozsah jejího zájmu je ostatně obdivuhodně široký – od studia izolovaných psychických jevů k popisu lidského života jako celku, od utváření složitých teorií ke každodenní praxi, od aplikace technologicky náročných metod k využívání metod zcela jednoduchých a běžných. Její celkovou různorodost ilustruje i tato publikace, o čemž svědčí poměrně pestrý obsah jejích kapitol.



13

Vybrané psychologické obory (Farková, 2008, s. 11; Atkinson, et al., 2003, s. 24–25; Eysenck, 2003; Hoskovec & Hoskovcová, 2000; Hunt, 2000; Weiner, 2003) Kategorie

Obory

Anglické označení

Základní charakteristika

Základní obory

psychologie biologická

biological psychology, physiological psychology

studuje fyziologické procesy, považované za základ lidského prožívání a chování

psychologie obecná

general psychology, experimental psychology

studuje základní psychické procesy a jejich obecné zákonitosti u duševně zdravého člověka (někdy je také označována jako „experimentální psychologie“)

psychologie osobnosti

personality psychology

studuje psychické, sociální a biologické vlastnosti, rysy a stavy osobnosti v obecné rovině, se zaměřením na rozdíly mezi jednotlivci

psychologie sociální

social psychology

studuje vliv sociálních faktorů na psychiku jedince v sociálních situacích

psychologie vývojová

developmental psychology

studuje souvislosti a pravidla vývojových proměn v jednotlivých oblastech lidské psychiky, včetně působících mechanismů

psychologie klinická

clinical psychology

zaměřuje se na rozpoznávání, prevenci a terapii duševních chorob a na aplikaci psychologických poznatků ve zdravotnictví

psychologie pedagogická a školní

educational psychology

zaměřuje se na aplikaci psychologických poznatků v oblasti lidského učení a vzdělávání

psychologie poradenská

consulting psychology assessment psychology

zaměřuje se na aplikaci psychologických poznatků v oblasti poradenství a asistence, vztahující se zejména k problematice lidského chování (např. sociální adaptaci) či k volbě povolání

psychologie práce a řízení

industrial and organizational psychology

zaměřuje se na aplikaci psychologických poznatků v oblasti řízení lidských zdrojů, směřující ke zvýšení efektivity (sleduje např. chování zaměstnanců a jejich motivaci)

dějiny psychologie

history of psychology

studuje vývoj psychologie

psychologie komparativní

comparative psychology

studuje chování a prožívání zvířat, srovnává zvířecí a lidskou psychiku

psychologie multidisciplinární

multidisciplinary psychology

označuje propojení různých psychologických oborů či přesah psychologie do jiných věd

Aplikované obory

Speciální obory

14

1.



Tato kapitola ve stručnosti systematizuje základní vývoj psychologické vědy v průběhu minulého století se zaměřením na přehled zásadních přístupů, oborů a osobností, které se na rozvoji psychologie podílely.

1.1

Úvod do vývoje psychologie

Psychologie, s ohledem na její proměny v posledním století, patří k oborům, ve kterých často dochází ke střetům či soupeření mezi různými tendencemi a přístupy. Jejich rozsah a výskyt nejsou náhodné a obvykle souvisí s proměnami vědeckého paradigmatu. Pro psychologii jsou typické zejména rozpory mezi filozofickým pohledem (zaměřeným na obecnou povahu poznání a poslání psychologie) a scientismem (zaměřeným na ryzí fakta), případně racionalismem (založeným na logické analýze) a empirismem (založeným na pozorování). 1.1.1


Výběr z doporučené literatury Drapela, V. J. (2001). Přehled teorií osobnosti. Praha: Portál. Hoskovec, J., Nakonečný, M. & Sedláková, M. (2002). Psychologie XX. století. Praha: Karolinum. Hunt, M. (2000). Dějiny psychologie. Praha: Portál. Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing.

Vznik a vývoj vědecké psychologie

Emancipace psychologie v kontextu uznávaných vědeckých disciplín probíhá zhruba sto padesát let (Hatfield, 2002). Stejně jako většina věd se z větší části zformovala oddělením od klasické filozofie, přičemž definitivně se oba obory rozdělily na počátku 20. století, což dokládá např. vznik samostatných kateder psychologie na univerzitách (Boring, 1950). Měla na tom zásluhu především nově vznikající výzkumná psychologie (experimental psychology; Hatfield, 2002). Ta se chtěla od počátku profilovat především jako „tvrdá“ přírodní věda (hard science), inspirovaná přístupem a výzkumy Wilhelma Wundta (1902), který roku 1879 založil v Lipsku laboratoř, ve které pomocí fyzikálního a fyziologického pohledu systematicky pozoroval a měřil psychické fenomény. Přívrženci tohoto směru často označovali tradiční psychologii za „nakaženou mentalistickou infekcí“, která se projevovala např. v užívání nepřijatelné subjektivní introspekce (Watson, 1913). Vliv tzv. fyzikalismu, empirismu a logického pozitivismu (např. Carnap, 1932; Hempel, 1935) nakonec slavil úspěch a až do třicátých let v psychologii víceméně dominoval striktně „vnějškový“ vědecký přístup, reprezentovaný zejména behaviorismem v podání např. J. B. Watsona (1913), C. L. Hulla (1943) a B. F. Skinnera (1938). V řadě případů se tomuto směru dostalo i oficiálního uznání v podobě označení psychologie za přírodní vědu (Hatfield, 1997), nicméně dlouhodobě se myšlenka pouhého empirismu neprokázala jako životaschopná. Od konce čtyřicátých let se navíc objevil nový impulz v podobě studia kognice, který dal výzkumné psychologii nové a skutečně silné téma a společně s dalšími směry v průběhu padesátých let etapu striktního fyzikalismu v podstatě uzavřel. Myšlenku základní pozitivistické teze (tj. zejména nutnost vycházet z ověřitelných fakt) si však vědecká psychologie ponechala; stejně jako své zaměření na deskripci a poznávání formou pozorování a experimentu (Mandler, 2007).

15



Počátkem 20. století se zformovala také aplikovaná psychologická věda, aplikovaná psychologie (applied psychology), zahrnující užitou klinickou psychologii a další obory zaměřené na praxi (např. pedagogickou psychologii či psychologii práce). Vznik klinické psychologie jako nejstaršího aplikovaného psychologického oboru je datován do roku 1896, kdy byla americkým psychologem Lightnerem Witmerem do klinické praxe poprvé uvedena kazuistická metoda (Baštecká, 2003). Od této doby se také v oblasti klinické psychologie, i obecně psychologie aplikované, objevilo množství různorodých směrů, např. psychodynamické přístupy, gestaltismus či humanistická psychologie. Současný vývoj vědecké psychologie lze charakterizovat relativně vysokou propojeností s dalšími obory. Právě tato interdisciplinarita dala v posledních desetiletích vzniknout mnoha novým psychologickým specializacím, jako je např. neurověda, evoluční psychologie či komputační psychologie. V dnešní době je vydáváno kolem 550 různých psychologických periodik (Thomson Reuters, 2013), tematicky rozdělených do oblastí psychologie aplikované, biologické, klinické, vývojové, pedagogické, experimentální, matematické, multidisciplinární, psychoanalytické a sociální. Odborné psychologické texty nalezneme i na stránkách prestižních časopisů, jako jsou např. Nature a Science. Časová osa znázorňující přibližnou posloupnost hlavních psychologických směrů 19. stol. 80. léta

90. léta

2000

Pozitivní psychologie

70. léta

Sociálně-kognitivní p.

60. léta

Transpersonální p.

50. léta

Logoterapie

40. léta

Humanistická p. Kognitivní p.

Gestaltismus

30. léta

Neobehaviorismus

20. léta

Interpersonální teorie Kognitivní věda Neogestaltismus Existenciální p. a daseinsanalýza Psychosociální teorie

10. léta

Fenomenologie Individuální teorie Analytická teorie

1900

Behaviorismus

Psychodynamická p.

Psychoanalytická teorie

90. léta

Funkcionalismus

Strukturalismus

80. léta

Zobrazení směrů v časové ose Jednotlivé směry jsou časově lokalizovány pouze orientačně (řadu směrů není možné zcela přesně časově vymezit). Zvýraznění směrů souvisí se strukturou této kapitoly, resp. s jejími oddíly. Časová osa vychází z vlastní autorské rešerše.

16


1.2


Strukturalismus (structuralism) (Sedláková, 2003a, s. 9–24)

Strukturalimus je směr založený na rozkladu psychických jevů na prvky, resp. znaky (např. rozklad vědomí cestou introspekce) – tj. na specifikaci duševní struktury formou analýzy jejích elementů. Struktura (soubor jevů a jejich vzájemných vztahů) je považována za podstatu jevu. V tomto směru strukturalismus vytváří opozici vůči funkcionalismu. Wilhelm Maximilian Wundt (1832–1920) – psychologické experimenty v oblasti apercepce (apperception) (první psychologická laboratoř, 1879, Lipsko) – psychologie je studium „bezprostřední zkušenosti“ – vědomí (immediate experiences of consciousness) – psychofyzický paralelismus (duševní děje jsou doprovázeny tělesnými procesy, ale nedochází mezi nimi ke vzájemné interakci)

1

– metody: psychologie může využívat metod přírodních věd, zejména kontrolovaného experimentu – např. u čití, vnímání a pozornosti, které mají kvantitativní stránku (např. reakční časy) i kvalitativní stránku (introspekce dané osoby, probanda) – klíčová je kontrola z pozice experimentátora a exaktní zakotvení experimentu – odmítá asocianismus – vyšší psychické procesy nelze studovat ani experimentem, ani introspekcí

2

Edward Bradford Titchener (1867–1927) – původně filozof a fyziolog, který rozšířil strukturalismus a založil tradici americké psychologické školy – hlavním úkolem psychologie je analýza subjektivní zkušenosti (subjective experience) – definice mysli (souhrn duševních dějů) a vědomí (momentální duševní děje) (Plháková, 2006, s. 101–102) – přínos v řadě oblastí – např. metody výzkumu, vybavení psychologické laboratoře, výzkum percepce, myšlení, výrazu tváře, pozornosti

1.3

Funkcionalismus (functional psychology, functionalism) (Hoskovec, 2003, s. 34–41)

Funkcionalismus je směr, který se vymezil vůči abstraktnímu strukturalismu – přináší požadavek zkoumání praktických problémů, zejména konkrétních myšlenkových procesů a schopnosti organismů adaptovat se na prostředí. Na utváření funkcionalismu se podílel především filozofický pragmatismus (pragmatism). Funkcionalismus podnítil také vznik aplikované psychologie (zvláště psychodiagnostiky, průmyslové psychologie a klinické psychologie) (Plháková, 2006, s. 102–105).



Významní představitelé funkcionalismu (zvýrazněná jména odkazují k následnému komentáři v textu) (podle Hoskovec, 2003, s. 35) Představitel

Charakteristika

Angell, J. R. (1869–1949)

v roce 1906 odlišil funkcionalismus od strukturalismu

Carr, H. A. (1873–1954)

žák J. R. Angella, zdůrazňoval adaptivnost organismu

Cattell, M. J. (1860–1944)

průkopník diferenciální psychologie

Dewey, J. (1859–1952)

psychologie sociální a pedagogická

Hall, G. S. (1844–1924)

rozvíjel pedopsychologii

James, W. (1842–1910)

předchůdce funkcionalismu

Mead, G. H. (1863–1931)

psychologická metodologie

Thorndike, E. L. (1874–1949)

experimentální pedagogická psychologie; zoopsychologie

Woodworth, R. S. (1869–1962)

experimentální psychologie

John Dewey (1848–1910) (Hoskovec, 2003, s. 38; Plháková, 2006, s. 103) – psychologie učení pomocí činnosti, tzv. pragmatická pedagogika (souvisí s tzv. pedocentrickou školou) – odmítá herbartismus – výuka má být aktivní, spojená se zájmy dítěte, rozvíjející schopnost řešit problémy, učení by mělo mít vztah i k dětskému životu (ne jen „jednou, do budoucna“), zdůrazňuje individualitu dítěte William James (1848–1910) (Hoskovec, 2003, s. 36) – zakladatel koncepce funkcionalismu; předchůdce transpersonální psychologie – chování je výsledkem protichůdného působení popudů a zábran (ty jsou principem vůle a charakteru) – tvůrce teorie emocí (James–Langeova teorie) – emoce jsou důsledkem fyziologických změn – představitel filozofického pragmatismu (pravdivé je to, co je uznáno jako prakticky užitečné a vedoucí k cíli) Edward Lee Thorndike (1874–1949) (Hoskovec, 2003, s. 40; Plháková, 2006, s. 153–155) – v první fázi funkcionalista, poté behaviorista – vytvořil teorii konekcionismu (connectionism), zakladatel zoopsychologie – na počátku pracoval s učením zvířat (učení pokusem/omylem – tj. eliminací nesprávných odpovědí) – důležitý experimentální pedagogický psycholog – aktivní učení (učení se samostatně, neřízené zadáním učitele), využívání analogií a asociací, opakování (posiluje učení), využívat více pokusů (pokus a omyl) apod.

3

4

5

17

18

*


1.4


Psychodynamické přístupy (psychodynamics, depth psychology)

Do kategorie psychodynamických přístupů (tzv. hlubinných) zařazujeme směry vysvětlující psychické fenomény převážně pomocí popisu dynamických (zejm. vnitřních, nevědomých) sil, které ovlivňují manifestní (zjevné) chování (Zeldow, 2010). Významní představitelé psychodynamických přístupů (původní přehled) Představitel

Označení teorie

Freud, S. (1856–1939)

psychoanalytická teorie (psychoanalytic psychology)

Adler, A. (1856–1939)

individuální teorie (individual psychology)

Jung, C. G. (1875–1961)

analytická teorie (analytic psychology)

komplexní teorie (Jung‘s complex theory)

interpersonální teorie (interpersonal psychoanalytic theory)

kulturní / humanistická psychoanalýza (cultural school of psychoanalysis / humanistic psychoanalysis)

Horneyová, K. (1885–1982) Sullivan, H. S. (1892–1949) Fromm, E. P. (1900–1980) Erikson, E. (1902–1982)

Alternativní označení teorie (jiné seskupení autorů)

psychosociální teorie (psychosocial development theory)

Sigmund Freud (1856 – 1939) (Drapela, 2001, s. 19–28) – psychoanalytická teorie (psychoanalytic psychology) – základní teorie: • fyziologický determinismus (physiological determinism) – tělesné puzení je hlavní determinantou chování • duševní energie má sexuální povahu • klíčová je role nevědomí (unconscious): ◦◦ vědomí je vrcholkem ledovce, pod ním je předvědomí (zapomenuté myšlenky a zážitky) a „zcela dole“ leží nevědomí (neuvědoměné motivy a myšlenky) ◦◦ vliv nevědomí dokumentoval na parapraxi (tzv. freudovská přeřeknutí, Freudian slip) – struktura osobnosti: 1. Id (iracionální, řízené principem slasti) 2. Ego (racionální, řídí se principem reality) 3. Superego (vědomá a nevědomá část, řízená principem dokonalosti): ◦◦ mezi jednotlivými úrovněmi dochází k interakci – často pak vznikají konflikty (intrapersonální konflikty)

6



19

◦◦ základní pudy – Éros (pud života – princip slasti) vs. Thanatos (pud smrti – princip nirvány) ◦◦ na nevědomé úrovni se uplatňují obranné mechanismy (slouží k ochraně Ega; např. vytěsnění, sublimace, regrese a fixace) – vývojová stadia osobnosti (redukovaný přehled): 1. orální stadium – sání a polykání 2. anální stadium – spontánní vyprazdňování střev 3. falické stadium – (auto)erotické chování, vznik konfliktů (Oidipův, Elektřin); kastrační úzkost (chlapci) a závidění penisu (dívky) 4. období latence – ústup sexuality; význam práce a relaxace 5. genitální stadium – puberta; nárůst sexuality, vstup do dospělosti – teorie snů – vhled do nevědomých přání (sny se je snaží splnit); mají manifestní (zjevný) a latentní (skrytý) význam – teorie úzkosti – reakce na nerozpoznané ohrožení; neurotická (obava z trestu) a morální (obava z pocitů viny) Carl Gustav Jung (1875–1961) (Drapela, 2001, s. 31–38; Plháková, 2006, s. 191–195) – analytická teorie (analytical psychology) – osobnost je samostatnou soustavou – tzv. psyché; komplex psyché zahrnuje kolektivní nevědomí, osobní nevědomí, ego (vědomé Já) a bytostné Já (self) (spojník vědomí a nevědomí) – široký pohled na vývoj člověka (zdůrazňující fylogenetický vývoj, tj. vývoj druhu) – pracuje také s termínem libido – to ale není pouze sexuální, ale je psychickou energií obecně – bipolární typologie osobnosti – introverze a extraverze – základní psychické funkce – myšlení, cítění, smyslové vnímání a intuice (poznávání skrytého významu) – základní termíny: • kolektivní nevědomí (collective unconscious) – dědictví po předcích (např. etnické či rodinné)  osobní nevědomí (získané v průběhu života) • archetyp (archetype) – zejména persona (ochrana individuality před tlakem společnosti); animus/anima (mužnost/ženskost); stín (zvířecí tendence) a Já • komplexy – propojení prvků osobního nevědomí jedince (často souvisejí s negativními jevy, ovlivňujícími vědomí a emoční prožívání)

7

8

Alfred Adler (1856–1939) (Drapela, 2001, s. 41–48; Plháková, 2006, s. 190) – individuální teorie (individual psychology) – nevědomí je spojeno s neurotickým chováním; neurózy mají zdroj např. v nedostatku odvahy či v pocitech méněcennosti (viz níže)

20



– hlavní motivací člověka je společenský cit (pocit sounáležitosti, social interest) a usilování o nadřazenost (překonání pocitů méněcennosti, inferiority complex) – důležitý faktor budoucích postojů a vzorců chování je sourozenecké pořadí (např. ambiciózní benjamínci) – důležité jsou také rané vzpomínky (z dětství) – ty slouží k potvrzení našeho aktuálního sebepojetí – celkově je Adlerova teorie více sociální než např. Freudova psychoanalytická teorie – základní termíny: • pocit méněcennosti – původně důsledek fyziologické příčiny (tzv. orgánová méněcennost); může způsobit antisociální chování • tvůrčí Já – důsledek pozitivního vývoje osobnosti Karen Horneyová (1885–1982) (Drapela, 2001, s. 51–56; Plháková, 2006, s. 203) – interpersonální teorie (také kulturní či humanistická psychoanalýza) (interpersonal psychoanalytic theory)

9

– navázala na Adlera v rovině „sociální psychoanalýzy“ (důležitost sociálních faktorů) – kritika Freuda za pohled na ženu – jedna ze zakladatelek feministické psychologie – klíčovou důležitost mají zážitky v dětství a související vztahy s druhými lidmi (interpersonální vztahy): • tři modely chování – pohyb k lidem, pohyb proti lidem, pohyb od lidí – shrnula neurotické potřeby dospělých (nutkavé, nevědomé; celkem nejméně deset takových potřeb): • tyto potřeby se snaží zmírnit úzkost (např. potřeba náklonosti a schválení, moci, výkonu či nezávislosti) • je možné je překonat (i vlastní pomocí) Harry Stack Sullivan (1892–1949) (Drapela, 2001, s. 56–60; Plháková, 2006, s. 200) – interpersonální teorie (také kulturní či humanistická psychoanalýza) (interpersonal psychoanalytic theory) – osobnost je pouze výsledkem interpersonálních vztahů, resp. přizpůsobení se jim – vztahy rozděluje na sociální, sexuální, kognitivní; první interpersonální zkušeností je kojení – základní termíny: • dynamismy (dynamisms) – vzorce transformace energie (např. dynamismus slasti) • prs v ústech – tzv. dobrý (good breast) nebo zlý prs (bad breast) – ovlivňuje emoční stav kojence • tenze (tension) – pnutí vzniklé opomenutými potřebami nebo úzkostí; dlouhotrvající tenze způsobuje apatii

10



– stadia vývoje osobnosti: • rané dětství (do rozvoje řeči), vlastní dětství (do vstupu do školy), juvenilní (první stupeň ZŠ), preadolescence (začátek puberty, raný teenager; objevuje se tzv. velký kamarád), raná adolescence (teenager; spojené s vnímáním sexuality), pozdní adolescence (mladá dospělost spojená se sexualitou) – stadia kognitivního vývoje: • prototaxické (stadium vjemů; dotek, zrak a sluch), parataxické (základní vztahy mezi událostmi; v dospělosti např. pověry), syntaxické (využívání logiky a rozumu) Erich Pinchas Fromm (1900–1980) (Drapela, 2001, s. 63–67; Plháková, 2006, s. 201–202) – psychosociální teorie (psychosocial theory) neboli také kulturní či humanistická psychoanalýza (humanistic psychoanalysis); sociolog, historik, filozof, zástupce tzv. neofreudiánsví s vlivem marxismu (tzv. humanistický komunitární socialismus)

11

– teorie osobnosti: • osobnost tvoří temperament (konstituční, relativně trvalý) a charakter (vliv okolí, hodnotové volby) • charakter může být produktivní (např. láska a práce) i neproduktivní (např. vykořisťovatel): ◦◦ neproduktivní charakter má čtyři základní typy zaměření (orientace) – receptivní (očekává prostředky), kořistnické (agresivně zabírá prostředky), hromadivé (shromažďuje prostředky), tržní (cenu věcí určuje trh) • charakterové procesy – socializace (budování vztahu k okolí) a asimilace (přisvojování žádoucích věcí, konzumerismus) – základní lidské potřeby – vztaženost, transcendence, zakořeněnost, identita, orientační rámec – v terapii klíčová snaha obnovit schopnost milovat (láska je aktivní sjednocující silou): • základní typy lásky – bratrská (sobě rovní lidé), mateřská a erotická (nejklamnější forma) Erik Erikson (1902–1982) (Drapela, 2001, s. 67–70) – psychosociální teorie (psychosocial development theory) – modifikoval psychoanalýzu (zejména v omezení vlivu pudů na chování jedince) – vývoj osobnosti formou řešení osm hlavních konfliktů (conflicts) – vyřešením je získána ctnost (virtue): • konflikty: důvěra  základní nedůvěra („naděje“); autonomie  zahanbení/pochybnost („vůle“); iniciativa  vina („účelnost“); snaživost  méněcennost („kompetence“); identita  zmatení rolí („věrnost“); intimita  izolace („láska“); generativita  stagnace („pečování“); integrita ega  zoufalství („moudrost“)

12

21

22


1.5


Behaviorismus a neobehaviorismus (behaviorism, neo-behaviorism)

Behaviorismus je opozicí vůči introspektivní metodě a mentalistickému vymezení psychologie – považuje vědomí za objektivně nezkoumatelné. Základem behaviorismu je pozorování chování (tzv. objektivní psychologie; pojem Bechtěreva z roku 1910) (Hartl & Hartlová, 2000, s. 71). V tom navazuje zejména na práce evolučních biologů (např. mechanické chování zvířat; např. Jacques Loeb) a fyziologů (např. oblast reflexologie; např. I. P. Pavlov). Pozdější neobehaviorismus doplňuje schéma interakce mezi jedincem a prostředím o prvek vnitřních proměnných (tzv. intervenujících), zejména o vliv dědičnosti, učení a fyziologického stavu (Plháková, 2006, s. 159). Významní představitelé behaviorismu a neobehaviorismu (podle Hoskovec & Sedláková, 2003a, s. 88–89) Označení fáze

Paradigma*

První radikální behaviorismus (1912–1925/27)

B = f (S, 0)

Druhá

B = f (S, P, H, T)

popisný behaviorismus

B = f (S, A)

mentální operacionalismus (1925/27–1945/48)

Třetí neobehaviorismus (1945/48–1957)

intervenující proměnné proti hypotetickým konstruktům

Představitel

Charakteristika

Hunter, W S. (1889–1954)

experimentální psychologie; zavedení antroponomie

Lashley, K. S. (1890–1958)

fyziologická psychologie; výzkum senzorické diskriminace; cerebrální funkce

Watson, J. B. (1878–1958)

program behaviorismu

Weiss, A. P. (1879–1931)

experimentální a vývojová psychologie

Tolman, E. C. (1886–1959)

teorie učení (pojem intervenující proměnná); molární a molekulární přístup; kognitivní mapa

Hebb, D. O. (1904–1985)

distální a proximální proměnné

Hull, C. L. (1884–1952)

S-R teorie učení

Guthrie, E. R. (1886–1959)

teorie učení; zákon styčnosti (tzv. kontiguity)

Mead, G. H. (1863–1931)

sociální behaviorismus; symbolický interakcionismus

Skinner, B. F. (1904–1990)

operantní teorie učení; odmítl intervenující proměnné a hypotetické pojmy

Berlyne, D. E. (1924–1976)

kognitivní teorie motivace

Brunswik, E. (1903–1955)

molární a molekulární behaviorismus; model čočky; pravděpodobnostní funkcionalismus

Dollard, J. (1900–1980)

sociální učení; psychoterapie; osobnost

Estes, W. K. (1919–2011)

teorie paměti; implicitní a explicitní výzkum kognice

Hilgard, E. R. (1904–2001)

přehled teorií učení; motivace; experimentální výzkum hypnózy

Hull, C. L. (1884–1952)

axiomatizace procesu učení

Miller, N. E. (1909–2002)

psychoterapie neuróz; syntéza; psychoanalýza a teorie učení

Morris, Ch. W. (1901–1979)

základy teorie znaků; analýza sémiozy; jazyk

Mowrer, O. H. (1907–1982)

kritika Pavlovova učení; teorie učení a chování, frustrace a agrese



(pokračování)

Čtvrtá tzv. subjektivní behaviorismus (vrcholí 1960)

ve funkci proměnných jsou nové parametry

Osgood, C. E. (1916–1991)

měření konotativní složky významu; technika sémantického diferenciálu; mediační teorie

Skinner, B. F. (1904–1990)

operantní podmiňování (programované učení); teorie verbálního chování

Spence, K. W. (1907–1967)

teorie učení; incentivní teorie motivace

Tolman, E. C. (1886–1959)

teleologický výklad chování; zavedení konstruktu Sign-Gestalt (znakový tvar); S-S teorie učení

Woodworth, R. S. (1869–1962)

dynamická psychologie

Galanter, E. (1956) Miller, G. A. (1920–2012) Pribram, K. H. (1919)

výzkum chování a modelování jeho složek (zejm. obrazu; plánu a programu); využití podnětů z lingvistiky a teorie výpočetní techniky pozn.: o G. A. Millerovi naleznete více podrobností v oddílu 1.9

* Zkratky: B = chování (resp. R = reakce); f = funkce, viv; S = stimulus (vnější podmět); O = organismus; P = fyziologické pudy; H = dědičnost; T = minulá zkušenost; A = zralost věku Pozn.: Zvýrazněná jména odkazují k následnému komentáři v textu.

Ivan Petrovič Pavlov (1878–1958) (Drapela, 2001, s. 73–74) – ruský fyziolog, zástupce materialismu – svými výzkumy poskytl podklady pro vznik behaviorismu – teorie klasického podmiňování (classical conditioning) John Broadus Watson (1848–1936) (Hoskovec & Sedláková, 2003a, s. 87, 90) – zakladatel behaviorismu – roku 1913 vydává behavioristický manifest – autor experimentu s malým Albertem – klíčový vliv má učení (přeceňování vlivu prostředí, viz „Dejte mi dvanáct zdravých dětí, vhodné prostředí a já vám z každého z nich udělám, koho budete chtít – lékaře, umělce, ale i žebráka či zloděje“; Watson, 1930)

15

Princip klasického podmiňování I. fáze: nepodmíněná odezva

Nepodmíněný podnět (Su)

Nepodmíněná odezva (Ru)

Neutrální podnět (budoucí Sc)

13

14

II. fáze: podmíněná odezva

Podmíněný podnět (Sc)

Podmíněná odezva (Rc)

Su/Ru = unconditioned stimulus/response Sc/Rc = conditioned stimulus/response

Experiment s malým Albertem (Little Albert experiment) J. B. Watson (1920) provedl velmi kontroverzní experiment s devítiměsíčním dítětem, Albertem (little Albert). Watson vystavoval Alberta podnětům, např. bílé kryse, králíku, opici, maskám či hořícím novinám, a pozoroval jeho reakce. Chlapec nejprve neměl z předmětů žádný strach. V druhé části experimentu byla Albertovi opět ukázána krysa, avšat tentokrát Watson doprovázel objevení krysy udeřením kladiva na kovovou trubku. Dítě se zvuku leklo a začalo plakat. Poté, co byla celá procedura několikrát zopakována, Albert se rozplakal už při pouhém pohledu na krysu a pokoušel se utéct. Navíc u něj došlo ke generalizaci odpovědi i na objekty, které měly srst nebo srst připomínaly (např. pes či kostým Santa Clause). Experiment sloužil jako praktická ukázka principů behaviorismu.

23

24


– odmítnutí introspektivních metod: • myšlení je jako „mluvení potichu“ (vnitřní řeč) či jako svalová činnost • city jsou fyziologické procesy vegetativního nervového systému • vědomí je vlastností skrytého (vnitřního) chování Clark Leonard Hull (1884–1952) (Drapela, 2001, s. 74) – koncepce hypoteticko-deduktivního systému (1940) – tj. maximálně systematického behaviorismu (pracující se strukturálními východisky, vysokou systematičností, preferencí výkonových testů, experimentálně testovatelnými východisky atd.) – teorie: učení je výsledkem zpevnění reakcí díky redukci puzení (drive) – tato redukce je zároveň odměnou


16

17

Burrhus Frederic Skinner (1904–1990) (Drapela, 2001, s. 75; Plháková, 2006, s. 165–166) – teorie operantního podmiňování (viz oddíl 3.8) a programového učení (programmed learning) (viz níže) – dva druhy chování – respondentní (reakce vyvolaná podnětem) (tj. elicited reaction) a operantní (chování je prostředkem k dosažení cíle, je podmíněno vnitřními potřebami) – výsledné posílení je podmíněno důsledky, až ty vytváří spoj (tj. emitted reaction) – základní termíny: • aproximace (approximation) – přibližování se k cílovému chování (postupné zvyšování požadavků) • vyhasínání (extinction) – neposilované chování postupně mizí, vyhasíná (původně termín I. P. Pavlova)

18

– typy posílení: pozitivní, negativní, souvislé, přerušované, kombinované (výběr z předchozích typů) – principy programovaného učení (nevysvětluje posílení v rovině „pud–puzení“) (Hanušová et al., 2012, s. 87–88): 1. aktivní odpověď – je-li odpověď aktivní (vychází-li z vlastní aktivity žáka), lépe se zafixuje 2. malé kroky – aproximace; odstupňování látky krok za krokem 19 3. průběžné odměňování – pozitivní zpětnou vazbou udržujeme pozornost a motivaci 4. individuální tempo – možnost postupovat vlastní rychlostí John Dollard (1900–1980) a Neal Elgar Miller (1909–2002) (Drapela, 2001, s. 75–79) – teorie sociálního učení; integrace psychoanalýzy a behaviorismu – proces učení (k úspěšnému učení je třeba posloupnost čtyř základních prvků): 1. pudová potřeba – motivace; primární (např. sexuální) nebo sekundární (např. elektrošok)

20



25

2. signál – rozhoduje o rychlosti a způsobu reakce (modifikuje motivaci) 3. odezva – její vyvolání (pomocí předchozích dvou) je podkladem pro zpevnění 4. zpevnění – redukce pudové potřeby (např. jídlo uspokojí hlad); vzniká návyk (habit) – základní termíny: • nevědomí – obsahuje nepochopené pudové potřeby, signály a odezvy • neuróza (neurosis) – nevědomé konflikty naučené v raném dětství

21

– frustračně-agresivní hypotéza (frustration-aggression hypothesis) – frustrace jedince vede k agresi Karl H. Pribram (1919) (Hoskovec & Sedláková, 2003a, s. 106) – vychází z neurofyziologie a teorie učení, s důrazem na kognitivní fungování (řazen i do kognitivní psychologie) – experimenty a hypotézy pracují s kybernetickým přístupem a teoriemi informace – vytvoření tzv. holografického modelu mozku (holonomic brain theory) v rovině jeho kognitivního fungování

1.6

Gestaltismus a neogestaltismus (gestaltism, holistic approach) (Hoskovec & Sedláková, 2003b, s. 114–117)

Gestaltismus a neogestaltismus (tzv. tvarový či celostní přístup) zahrnuje psychologické přístupy zdůrazňující nadsumativnost a transponovatelnost psychických fenoménů. Zdůrazňuje myšlenku, že celek je něco jiného než jen souhrn částí, ze kterých je složený. Významní představitelé gestaltismu a neogestaltismu (podle Hoskovec & Sedláčková, 2003, s. 144) Skupina (tzv. škola)

Berlínská škola

Představitel

Charakteristika

Festinger, L. (1919–1991)

americká Lewinova větev; zástupce celostní (holistické) školy

Koffka, K. (1886–1941)

autor Principles of Gestalt Psychology; zákon pregnance

Köhler, W. (1887–1967)

popsal fyzikální Gestalt v chemii, fyzice a biologii

Lewin, K. (1890–1947)

teorie pole; topografická a vektorová psychologie; Lewinovy žákyně: B. Zeigarniková, M. Ovsiankina, V. Mahlerová

Wertheimer, M. (1880–1943)

studium vnímání a pohybu (např. izomorfie), poté etika

Krueger, F. (1874–1948) Lipská škola

Sander, F. (1889–1971) Volkelt, H. (1886–1964) Wellek, A. (1904–1972)

studium neučleněných, nediferencovaných celků (oproti Gestaltu, který zkoumá uzavřené tvary)

26


Pokračovatelé v Německu

Neogestaltismus

Český gestaltismus


Gottschaldt, K. (1902–1991)

vývojová psychologie; osobnost; sociální psychologie

Metzger, W. (1899–1979)

vnímání (zejm. u dětí)

Werner, H. (1890–1964)

vývojová psychologie (genetický kontext Gestaltu)

Arnheim, R. (1904–2007)

vizuální percepce; umění a kreativita

Asch, S. E. (1907–1996)

výzkumy konformity v sociální psychologii

Gibson, J. J. (1904–1979)

analýza vnímání v přirozeném prostředí (bezprostřední vnímání)

Goldstein, K. (1878–1965)

organismická teorie sebeuskutečňování; poruchy myšlení

Heidbrederová, E. (1890–1985)

studium abstrakce a neobvyklých myšlenkových procesů

Heider, F. (1896–1988)

studium interpersonálních vztahů

Helson, H. (1898–1977)

koncepce adaptační úrovně (homeostatická teorie)

Tolman, E. C. (1886–1959)

Sign-Gestalt (znakový tvar); viz behaviorismus

Rostohar, M. (1878–1966)

dále F. Kratina, V. Chmelař, R. Konečný a jiní

Pozn.: Zvýrazněná jména odkazují k následnému komentáři v textu.

Psychiku v gestaltismu reprezentují celky, v nichž jsou jednotlivé části určitým způsobem zařazené a uspořádané (organizované) – celek je definovaný svými částmi a části mohou existovat jen tehdy, existuje-li celek. Tento vztah se označuje jako struktura neboli Gestalt (gestaltisté ovšem odmítali myšlenku strukturalismu jako směru zaměřeného pouze na části). Gestaltisté se specializovali převážně na experimentální studium vnímání a myšlení za využití fyzikální terminologie. Pozdější neogestaltismus charakterizuje oslabení vlivu fenomenologie a větší zaměření na sociální percepci, myšlení a motivaci. Je také zdůrazněna důležitost aktivity subjektu při řešení problému. Kurt Lewin (1890–1947) (Drapela, 2001, s. 91–100) – teorie pole (field theory), také tzv. topografická a vektorová psychologie – osobnost je umístěná v dynamickém poli životního prostoru (tvoří s ní celek) – nejprve experimenty studující determinující tendence v procesu myšlení, poté studium motivace a složitých jevů – teorie osobnosti: • strukturu osobnosti popisuje jako L = P + E, tj. osoba (P) a psychologické okolí (E) utváří životní prostor (L) (life space) – okolo životního prostoru je vnější obal, který má nepřímý vliv (např. historické události) • chování (B) (behavior) pak definuje jako funkci životního prostoru; B = f(L): ◦◦ v životním prostoru dosahujeme tzv. psychologické skutečnosti, kterou, vzhledem ke svým potřebám, hodnotíme ve dvou valencích – kladně, nebo záporně (tj. +/–)

22



• osoba (P) (person) – jakýkoliv vstup přichází skrze vjemově-pohybovou oblast do vnitřní oblasti: ◦◦ vnitřní oblast zahrnuje psychologické a sociální potřeby a percepční a komunikační schopnosti, periferní buňky pak zprostředkovávají povrchovější a spontánnější činnost

Znázornění životního prostoru podle Lewina

Životní prostor (L)

v něm prostředí (E) a osoba (P)

27 23

Osoba (P) vjemově-pohybová oblast

P E

– dynamika životního prostoru: • vnitřní struktura osoby má tendenci k rovnováze – je však narušována tenzemi (tlaky) v různých valencích (+/–) • valence působí určitou silou (ta se znázorňuje vektorem, který „tlačí“ na rovinu – proto tzv. vektorová psychologie) • pohybuje-li se osoba pod těmito vlivy určitým směrem, jedná se o lokomoci (tj. pohyb k přemístění): ◦◦ lokomoce může být i imaginární (tj. snová, plánovací apod.)

vnitřní oblast osoby (periferní buňky) vnitřní oblast osoby (centrální buňky)

– vývoj osobnosti je procesem diferenciace (rozrůznění) a integrace (spojení): • integrace je prostředkem k dosažení zralosti (tenze jsou uspořádané) • pokud není možné překonat zábranu, přijímá člověk nižší cíl (dochází k regresi) Kurt Goldstein (1878–1965) (Drapela, 2001, s. 133–136; Plháková, 2006, s. 144–146) – pomezí neogestaltismu (holismu) a humanistické psychologie – v teorii se projevuje vliv Goldsteinovy medicínské praxe – teorie osobnosti – organismická teorie (organismic theory): • celostní (holistický) pohled – osobnost a organismus jsou jednotným útvarem, všechny činnosti jsou propojené (organismus a osobnost jsou v tomto smyslu zaměnitelné) • organismus je spojený také se sociálním okolím (projevuje se vliv individuální a interpersonální teorie) • hlavní motivační silou je sebeaktualizace (self-actualization), tzv. nadřazená pudová tendence • rozlišuje mezi zdravým a nezdravým chováním (založeno na výzkumech pacientů s poškozením mozku)

24

28


1.7


Fenomenologické a existenciální přístupy (phenomenological psychology, existential psychotherapy)

Významní představitelé fenomenologických a existenciálních přístupů (podle Nakonečný, 2003a, s. 77) Představitel

Charakteristika

Binswanger, L. (1881–1966)

žák S. Freuda; rozlišil tři modality světa (Umwelt, Mitwelt, Eigenwelt); představitel daseinsanalýzy

Boss, M. (1903–1990)

hlavní představitel daseinsanalýzy (navázal na Binswangera)

Combs, A. W. (1912–1999)

pojmy „vztažný rámec osobnosti“ a „vjemové pole“

Frankl, V. E. (1905–1997)

zakladatel logoterapie (druh existenciální analýzy)

Husserl, E. (1859–1938)

zakladatel fenomenologické psychologie a filozofického systému transcendentální fenomenologie

May, R. (1909–1994)

jeden ze zakladatelů existenciální psychologie

Sartre, J. P. (1905–1980)

zakladatel existenciální psychoanalýzy; spisovatel

Snygg, D. (1904–1967)

pojmy „vztažný rámec osobnosti“ a „vjemové pole“

Pozn.: Zvýrazněná jména odkazují k následnému komentáři v textu.

1.7.1

Fenomenologie

Fenomenologii (phenomenology) můžeme vymezit jednak jako vědecko-tematickou oblast (popisuje konkrétní fenomén, např. city a jejich třídění), jednak jako druh filozofie či psychologický směr (určuje poslání psychologie, její metodologii atd.). Jako psychologický systém je fenomenologie založena především na intuici a subjektivismu – studuje subjektivní strukturu zkušenosti (např. podstatu subjektivního vědomí) (Nakonečný, 2003a, s. 44). Edmund Husserl (1848–1938) (Nakonečný, 2003a, s. 55–61) – základní teze: „Je třeba vzdát se přirozeného postoje k předpokladu existence vnější reality.“ – psycholog by měl zaujmout pozici nezaujatého pozorovatele (tzv. fenomenologicko-psychologická redukce) – základní otázka: „Jaký je vztah objektivní skutečnosti k myšlenkovému světu v lidské mysli?“ – hlavní body teorie: 1. veškerá skutečnost může být vnímána (pomocí subjektivní intuice, vědomí a intencionality) 2. věci okolo nás jsou prožívány jako jevy (fenomény) – ty ukazují pozorovateli podstatu věci (tzv. esenci) 3. pro pochopení podstaty jevu je nutné studovat vědomí pozorovatele 4. existuje vztah mezi Já pozorovatele, jevy a činy

25



29

Stupňovitá stavba Husserlovy fenomenologické psychologie M. Herzog uvádí následující třídílné schéma fenomenologické psychologie: (1) fenomenologická psychologie jako „čistá deskriptivní věda“ (sleduje čisté prožívání), (2) fenomenologická psychologie jako „čistá eidetická“ psychologie (sleduje typiku duševního bytí) a (3) transcendentální fenomenologie (sleduje univerzální syntézu považovanou za anonymní základ objektivního světa). (Nakonečný, 2003a, s. 62–63)

Donald Snygg (1904–1967) a Arthur W. Combs (1912–1999) (Drapela, 2001, s. 116–119) – pohled na osobnost ze vztažného rámce vnímání (snažíme se porozumět chování osoby z jejího hlediska, nikoliv z vlastního) – základní termíny: • vjemové pole (phenomenal self) – konstrukt popisující subjektivní vnímání (jeho roviny) – zahrnuje vnímání (vliv prostředí a individuality, např. motivace), jevové Já (to, jak se momentálně vnímáme – soubor objektů, lidí, myšlenek apod.) a sebepojetí (relativně stálý pohled na sebe) • zrání – vychází z proměn vjemového pole; základní motivací je potřeba adekvátnosti: ◦◦ vychází z uspokojení potřeb a účinného zvládání nároků vlastním chováním (dobré přizpůsobení) ◦◦ sestává ze tří znaků – pozitivní obraz o sobě, přijetí sebe i druhých a uvolněná otevřenost životu ◦◦ vývoj rozdělil do pěti stadií, která se vztahují ke klíčovým životním tématům jedince: stadium nevinnosti (innocence), rebelství (rebelion), rozhodnutí (decision), všednosti (ordinary) a kreativity (creative) 1.7.2

Existenciální psychologie a daseinsanalýza

Vymezení existenciální psychologie a daseinsanalýzy (daseinsanalysis) se víceméně překrývá – v obou případech se jedná o aplikaci fenomenologie především v oblasti psychologické terapie a psychopatologie. Daseinsanalýza pokrývá zejména evropský prostor, existenciální psychologie pak spíše prostor americký (Nakonečný, 2003a, s. 55). Rollo May (1909–1994) (Nakonečný, 2003a, s. 70–72) – v jeho teorii je mnoho filozofických abstrakcí, někdy bývá řazen k humanistické psychologii (Plháková, 2006, s. 220) – pracuje s myšlenkou apatie a bezmocnosti („Dokonce i jestliže vím, kým jsem, jsem ničím.“) (Nakonečný, 2003, s. 71) – základní termíny: • analýza lidské existence v současné západní společnosti – schizoidita (schizoid world) a „nový puritanismus“ (new puritanism) • sex a eros (sex uspokojuje tenzi, eros tenzi naopak zvyšuje či prodlužuje)

30


Jean Paul Sartre (1905–1980) (Nakonečný, 2003a, s. 73–76) – francouzský filozof, spisovatel, kritik a publicista; zástupce existenciální psychoanalýzy – oproti klasické psychoanalýze nahrazuje pud tzv. transcendentním smyslem – kritika soudobé psychologie – snaha podnítit vznik nové empirické psychologie – mnoho sugestivních myšlenek je možné nalézt především v jeho románech (např. Nevolnost: „Člověk je nahý a sám pod lhostejným nebem.“) (Nakonečný, 2003, s. 74) Viktor Emil Frankl (1905–1980) (Drapela, 2001, s. 145–152; Plháková, 2006, s. 214–216) – zakladatel logoterapie (logotherapy) – terapie na pomezí existencialismu, fenomenologie a holismu – vznik logoterapie formovala jeho zkušenost z koncentračního tábora


26

27

– teorie osobnosti: • tři dimenze hodnot – tvůrčí (např. povolání), zážitkové (např. umění) a postojové (postoj k osudu) • tři dimenze podstaty člověka – fyziologická, psychologická a noologická: ◦◦ noologická dimenze podstaty člověka se vztahuje k vůli ke smyslu: ▪▪ je svobodná (podmínky sice nemusí být svobodné, ale postoj k nim ano) ▪▪ spěje ke smyslu – smysl života je možné nalézt ve vykonání činu (sebepřesahujícího), prožití hodnoty (např. lásky) či v utrpení (tragická triáda – utrpení, vina a smrt), které může být morálním vítězstvím ▪▪ při ztrátě smyslu (a vůle ke smyslu) dochází k tzv. existenciálnímu vakuu (pocitu prázdnoty) (stav podobný fenoménu tzv. nedělní neurózy, Sunday neurosis)

1.8

Humanistická psychologie (humanistic psychology) (Nakonečný, 2003b)

Humanistická psychologie se objevuje počátkem šedesátých let 20. století a souvisí především s tzv. krizí behaviorismu, který byl řadou psychologů hanlivě označován jako „krysomorfní psychologie“ (Nakonečný, 2003b, s. 151). V tomto období se proto začíná prosazovat antropocentricky orientovaná, tzv. lidská psychologie vycházející např. z práce G. W. Allporta a z holistických teorií H. A. Murraye a K. Goldsteina, resp. gestaltistického pojetí vztahů organismus–prostředí. Za dominantní procesy (dynamické principy) považuje: a) proces vyrovnávání (equalization) – centralizace (centering) b) sebeuskutečňování (self-realization) – sebeaktualizace (self-actualization) c) snaha o harmonii s vnějším prostředím

Dalibor Kučera. Moderní psychologie

Recommend Documents