Bažiny Dalibor Vácha Polní improvizované letiště mu připomnělo válku. Zepelín se snesl nad plochu elegantně, a kdyby s ním na poslední chvilku před přistáním nezacloumal nečekaný poryv větru, všechno by bylo ideální. Lehounká gondola rychlostní vzducholodi je málem vyklopila, škrtla o pevnou zem a skokem se zvedla do dvaceti metrů nad ni. Pilot cosi zařval jadrnou polštinou a slečna Smolská si téměř rozrazila lebku o sloupek mezi okny, kterými v kritickém okamžiku vyhlížela ven. A že by to byla velká škoda, pokud by se tak stalo. Mezi ní a smrtící frakturou lebky však stály Rudolfovy reflexy. Vymrštil se ze sedačky a v poslední chvíli ji zachytil. Potom se smutným pohledem poslouchal rachot ze zavazadlového prostoru promíchaný s tlumeným řinkotem skla. Předpokládal, že valná většina jeho úžasného, nenahraditelného, brilantního, extrémně přesného a ještě extrémněji drahého polního vybavení se proměnila v trosky, střepy, cáry a v promíchaný hnus stovky elixírů vpíjejících se do okolí a vyžírajících cokoliv v dosahu. „Můžeme být rádi, že jsme nebouchli,“ zavrčel česky, aby pilot nerozuměl. „Všechno je v prdeli,“ dodal německy, aby z toho pilot něco měl. Možná jsem ji měl nechat rozbít si kebuli a zkusit zachránit vulkanizátory nebo rezonanční motorek. Smutně svěsil ramena. Stál celé jmění, malý, přenosný, výkonný! I kdyby se rozbil jen on, bylo by to nepopsatelné neštěstí. A to tam bylo několik důležitějších a dražších přístrojů. Spektrální analyzátor, blesklo mu hlavou. „Do prdele!“ ozvalo se zase česky. Díky bohu, že nádrž přiveze nákladní vzducholoď někdy po nás. Nedokázal si představit, že by se do gondoly vyvalilo několik tisíc litrů étéru. „Zkurvený počasí.“ Pilot si klení v bratrském jazyce vzal na sebe a začal se vztekle bránit. „Sklapněte a starejte se o řízení!“ zaječela slečna a on skutečně sklapnul a posadil gondolu v pěti minutách jemně do vysoké trávy. Podíval se vítězoslavně na Rudolfa Josefa. Trochu pozdě, pomyslel si vyšetřovatel z vídeňské pobočky, ale raději nic neříkal. Snažil se vymyslet, jakým způsobem ztráty nahradit a odkud by si mohl nechat urychleně přivézt nové vybavení. Nějak ho nic nenapadalo. Zepelín
1
bezpečně přistál a pulzní motory, pohon lopatkových vrtulí, konečně utichly. Jejich vtíravý kolísavý zvuk se vytratil, naštěstí. Na zemi je přivítala delegace složená ze dvou důstojníků jezdectva a jednoho leteckého pozorovatele. Všichni tři muži vypadali k smrti vyděšení a jejich děs překonával pouze šok z toho, že si vyšetřovatel s sebou jako asistenta přivezl ženu. Půltucet dragounů se pustil do vykládání zavazadel. Rudolf raději nevěnoval jejich práci jediný pohled, chtěl si chvilku uchovat iluze, že část vybavení přežila. Třeba detektor kontrakčního pole! Jako přistávací plocha byla vybrána obyčejná louka, u níž vyrostlo několik provizorních montovaných hangárů pro průzkumné vzducholodě a řada velkých polních stanů. Důstojníci do jednoho z nich oba cestující zavedli. Rudolf neměl moc čas se podivovat zvláštnímu spojení hulánského poručíka a dragounského nadporučíka. Domníval se, že operaci řídí dragouni, ale třeba se všechno změnilo. Oba muži hleděli s vytřeštěnýma očima na slečnu Smolskou, kombinace dlouhého pobytu v Haliči s jejím omračujícím vzezřením – ty dlouhé tmavé vlasy! Ty dlouhé tmavé vlasy, v nichž jako kdyby se zrcadlil oheň! – pro ně znamenala koktejl, s nímž se vyrovnávali oba obtížně. Ona sama se mírně usmála. A to mohli být důstojníci jízdy rádi, že slečna má na sobě neforemný cestovní oblek. No, jisté křivky se rýsují i pod ním docela výstižně. „Tak co tu vlastně máme?“ probudil je ze snu neomaleně Rudolf. „Mnoho informací jsme nedostali, bylo nám řečeno, že se všechno dozvíme tady.“ Byl otrávený, dlouhá cesta – pravda, ve slečnině společnosti – a mizerné dehydrované jídlo mu dokázalo zkazit jakýkoliv den. Zatoužil po regenerační koupeli, nastavil by si radionové trysky na maximum… Zpátky do práce! Nadporučík se natáhl pro kožené desky a otevřel je. Vytáhl z nich svazek tenounkých krystalových folií, které vojsko používá s takovou radostí. Část hromádky posunul k Rudolfovi: „Máme tucet hlášení od civilistů, dvě hlášení od místních četníků a dvě velké, podrobné zprávy od průzkumných oddílů. Na první pohled je toho dost, ale skutečných informací je minimum.“ Rudolf palcem přejel po ostrých okrajích krystalových listů. Podle tloušťky svazečku to muselo být okolo tisíce, možná dvanácti set, stran. Všiml si, že fólie jsou popsány strojopisem – hodně malé písmo. Zvedl hlavu: „Nadporučíku,“ štěkl, „vy si myslíte, že tohle všechno budu číst? Vaším úkolem je podat souhrnnou zprávu! Uvědomte si, že v současné době jste naši podřízení. Naše pověření vám jistě přišla, 2
ne? Do odvolání operaci vede Zvláštní sbor se mnou a slečnou Smolskou jako vašimi nadřízenými! Dejte si pohov a vysypte ze sebe, co víte!“ Nadporučík vztekle rekapituloval události posledních pěti dnů, které vyústily v přílet spěšné vzducholodi s dvojicí vyšetřovatelů na palubě. Hořící obloha, neobvyklé
atmosférické
úkazy,
náhodné
svědectví
posádky
školního
bombardovacího letounu na výcvikové misi, masakr mezi místními vesničany, nedůvěra velících kruhů, průzkumná skupinka už se nikdy neozvala, větší patrola, také žádné zprávy. Rudolf byl zděšen, že teprve po třech dnech místní vojenské velitelství poslalo zprávy dále. Poznamenal si to, bude nutno zavést formální vyšetřování. V nedaleko se rozkládajícím cípu prijpjatských bažin se v posledních dvou dnech ztratilo na dvacet dragounů a tucet hulánů. Bez stopy. V noci světélkovala nejen obloha, ale také veškerá voda a mech v bažinách. Skupinka rozvědčíků vybavená telepatickým přístrojem uvedla, že dvacet kilometrů od okraje bažiny se nachází rozsáhlý kráter, sdělili, že se k nim kdosi blíží… a v tu chvíli transmise zmizela. Technik dragounů konstatoval, že druhá strana je zcela mimo signál, pravděpodobně nepřežil nikdo s dostatečným talentem, aby dokázal dorozumívací přístroj použít. Pravděpodobně nepřežil nikdo. Široká oblast byla uvedena do karantény a včetně několika vesnic odříznuta od světa. Nadporučík žehral na členitost terénu, nepřehlednost a neprostupnost okrajových částí pásu bažin a potvrzoval Rudolfovu domněnku, že kordon rozhodně není tak neprostupný, jak se snaží tvářit na papíře. „Občas někdo proklouzne,“ podotkl na závěr skoro nesměle. *** Skafandry byly uloženy ve vysokých dřevěných bednách vyztužených ocelovými páskami, pěti mužům dalo zabrat je vynést z útrob nákladního zepelínu, který dorazil na poslední vlas světla před soumrakem. Rudolf dohlížel na vykládání materiálu a pokyvoval hlavou. Ten den určitě nikam nepůjdou, skafandry jsou sice vybaveny silnými reflektory, ale není kam spěchat, proč riskovat. Nádrž s étérem museli spustit jeřábem, který si půjčili od přivolané technické roty divize. Olověné opláštění nádrže bylo pochopitelně ze všeho nejtěžší, étér je přeci lehounký. Rudolf neustále pobíhal okolo a jistil válcovitý stabilizátor, v němž neustále probíhaly thaumické procesy. Vypadalo to, jako když celý válec jiskří. Drobné jiskřičky štípaly a pálily, na holé kůži 3
po nich zůstávaly malé rudé flíčky, na oblečení vybledlé skvrnky. Stabilizátor musel být s nádrží spojen pouze kaučukem izolovaným kabelem, který přenášel správné thaumické rázy k udržení étéru v tekuté – využitelné – podobě. Pokud by se spojení přerušilo, nádrž by vybuchla pod tlakem látky měnící se z kapalného skupenství do podoby silně rozpínavého plynu. Pokud by se stabilizátor dotkl přímo nádrže, došlo by k reakci, která je známá z rezonančních motorů… Jenže i v těch velkých, co pohánějí divizní obrněné behemoty, je olova několik šupinek a stabilizátor je velký jako špulka niti. Experimentální technologie jsou experimentální technologie. Rudolf s obličejem i rukama poštípanýma od jiskřiček zadoufal, že oddělení výzkumu a vývoje konečně přijde s jiným řešením uchovávání étéru v tekutém stavu. Slečna Smolská vyšla zpoza paravánu v jejich stanu – původně stanu polní kuchyně – v negližé. Kapitán okamžitě sklopil cudně oči, ale Rudolf nikoliv. Neviděl ji tak poprvé, ale rozhodně se mu podobný pohled nikdy nezajedl. Úzký pas, velká ňadra podpíraná mohutnou podprsenkou, spodní košilka do poloviny stehen pečlivě kopírující každou smyslnou křivku, luxusní punčochy přichycené podvazkovým pásem. Rudolf koutkem oka mrkl na kapitána – ten se pořád díval do země. Nevíš, o co přicházíš! Slečna měla vlasy vyčesané nahoru a stažené do pevného účesu, na který si právě elegantním pohybem navlékla pevnou kovovou síťku. Není třeba, aby jí v helmě vlasy omezovaly výhled. Skafandry byly připravené po levé straně. Mohutné kovové věci s helmami podobnými těm potápěčským. Ocelové skořepiny spojené ohebným a zároveň pevným kurastonem. Skafandr připomínal středověké rytířské brnění, jen od tohoto by se každá píka, kopí nebo střela z kuše hravě odrazila. Skafandr se neoblékal, spíše se do něj vcházelo. Byly to velké stroje, jejichž obaly dávaly jejich nositeli dvacet centimetrů v rámci každé proporce. Slečna vstoupila do menšího skafandru a obratně si upevnila potřebné řemeny. Jen s řemeny na levém předloktí a zápěstí potřebovala pomoci. A Rudolf jí byl k dispozici. Pochopitelně. Ne však dlouho, ne však příliš blízko. Když měla připevněné řemeny, odehnala ho jediným divokým pohledem. Raději odstoupil. Znal ji. Věděl, že než začít si něco s ní, to by bylo lepší pokusit se pohladit rozzuřenou divokou kočku. Zaklapl přední panely a pořádně je zajistil. Samosvorné spoje se uzavřely. Sličná slečna Smolská se proměnila ve dvoumetrové ocelové monstrum s dívčí hlavou, přední část helmice skafandru s velkým průzorem, protnutým mřížkou 4
kovových příček, se nasazovala do drážky, která se později automaticky zataví. Učinil tak a všiml si, že kapitán konečně zvedl oči a vyděšeně sleduje kovového obra, který si s neskutečnou jemností a obratností sám zkontroloval svary utěsnění. Všechno to připomínalo ultra-moderní železnou pannu. Po pečlivém prohlédnutí svarů ukázal na nedalekou olověnou nádrž a elegantně k přešel. Nedá se říci, že skafandr kopíroval slečnin vyzývavý krok a houpaní boků, přesto… téměř ano. Rudolf pouze kontroloval, když si slečna vzala tenkou kaučukovou hadici s kovovými náustky na obou stranách. Jednu část vrazila do „vlastního“ stehna, otevřela kryt na boku olověné nádrže, odhalila kurastonový přechodový ventil a nasadila na něj druhý náustek. Práce mohutných prstů skafandru byla jemná, přesná a přirozená. Kapitán nemohl přestat zírat. „Zavřete si pusu, kapitáne, aby vám tam něco nevlétlo,“ nedokázal si Rudolf odpustit kousavou poznámku. „Můžete to spustit, Herr Josef,“ ozval se slečnin hlas, jasný a čistý, jako kdyby neměla na hlavě nestvůrnou helmici. Vycházel z černých teček na levé straně obličejového štítu. „Jsem připravena, tedy, jsem připravena, jak nejlépe to jde.“ V hlase bylo možno vycítit obavy. Rudolf cosi přepnul na stabilizátoru a praskání jiskřiček se proměnilo v hlasitější hučení. Kaučukovou hadicí mezi nádrží a skafandrem začal proudit étér. Hadice ztuhla, kaučuk mírně změnil konzistenci i texturu povrchu. „Přidejte, jde to dobře,“ ozvala se slečna, tentokrát mírně přiškrceným hlasem. Po necelých dvou minutách se jí u brady objevila hladina opalizující průzračné tekutiny. Zakláněla hlavu, jak jí to dovoloval řemen vedený přes bradu a čelo, aby se jí tekutina nedostala do úst. Étér. Rudolf okamžitě vypnul stabilizátor – vrátil ho do předchozí intenzity – a přeběhl ke slečně. Prohlédl ukazatele na postranici helmice a pokýval hlavou: „Vypadá to dobře, všechny životní funkce v pořádku, skafandr těsní, můžeme zahájit poslední fázi. Jdeme na to?“ „Zapněte to, Herr Josef,“ ozval se z teček mírně přidušený hlas. „Ať už to mám za sebou, tuhle část vždycky nenávidím. Dělejte, než si to rozmyslím!“ „Jak chcete, stejně nám už asi nic jiného nezbývá.“ Rudolf se vrátil ke stabilizátoru a znovu ho přepnul. Horký vzduch stanu zaplnilo hluboké hučení. Z tečkového reproduktoru se ozývalo zalykavé dýchání a kapitán s hrůzou sledoval, jak opalizující tekutina helmici naplnila celou. Jakmile dosáhla po vzduchu lapající 5
slečně k nosu, všechna se zakalila a proměnila helmu v nádobu mlhy. Krásná tvář zmizela. „Hotovo,“ zaskuhral Rudolf. Křik! Rudolf sebou trhl a okamžitě vytáhl z pouzdra na opasku velkorážní pistoli, byl to spíše takový kanon, z jehož pažby vedly kabely k nevelkému generátoru na opasku. Nelidský křik! Zvuk, který nemohlo vydávat nic, co by žilo na Zemi. Potom křik lidský. Bolest. Překvapení. Strach. Bolest. Šílenství. Křik! Ani jeden z mužů se neunavoval zbytečnými dotazy: „Co se stalo? Co se děje? Co to je?“ Kapitán tasil služební revolver – hračku ve srovnání s Rudolfovým ručním kanonem – a oba se vrhli ven ze stanu. Venku bylo peklo.
6
