Přístupy ke stavebním zásahům provedeným na významných pražských sakrálních architektonických památkách v období po druhé světové válce do současnosti

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Sdružená uměnovědná studia

Richard Böhm

Přístupy ke stavebním zásahům provedeným na významných pražských sakrálních architektonických památkách v období po druhé světové válce do současnosti Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Prof. PhDr. Pavel Vlček 2013

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. ……………………………………………..

Podpis autora práce 2

Zde bych chtěl poděkovat vedoucímu práce Prof. PhDr. Pavlu Vlčkovi za zásadní připomínky a rady, kterými mě provázel po dobu psaní této bakalářské práce. 3

Obsah Obsah ...............................................................................................................................................4 Úvod ................................................................................................................................................5 Členění práce a kritéria výběru........................................................................................................6 Použité zdroje ..................................................................................................................................7 1 Geneze myšlenkových proudů české památkové péče .................................................................8 2 Kostel Neposkvrněného početí Panny Marie (dům U Hybernů) ................................................12 2.1 Stavební úpravy po roce 1945 ...................................................................................12 2.2 Shrnutí .......................................................................................................................13 3 Kostel sv. Michaela Archanděla na Starém Městě v Praze ........................................................15 3.1 Stavební úpravy po roce 1945 ...................................................................................15 3.2 Shrnutí .......................................................................................................................17 4 Kostel P. Marie, sv. Jeronýma, Cyrila a Metoděje, Vojtěcha a Prokopa ...................................18 4.1 Stavební úpravy po roce 1945 ...................................................................................18 4.2 Shrnutí .......................................................................................................................19 5 Kostel sv. Anny ..........................................................................................................................21 5.1 Stavební úpravy po roce 1945 ...................................................................................21 5.2 Shrnutí .......................................................................................................................24 6 Kláštery magdalenitek a dominikánů u sv. Maří Magdaleny na Malé Straně ............................25 6.1 Stavební úpravy po roce 1945 ...................................................................................25 6.2 Shrnutí .......................................................................................................................28 7 Konvent obutých augustiniánů (augustiniánský klášter sv. Tomáše) ........................................29 7.1 Stavební úpravy po roce 1945 ...................................................................................29 7.2 Shrnutí .......................................................................................................................31 8 Bývalý klášter klarisek a minoritů u kostela sv. Františka na Františku ....................................33 8.1 Stavební úpravy po roce 1945 ...................................................................................33 8.2 Shrnutí .......................................................................................................................35 Závěr ..............................................................................................................................................36 Resume ..........................................................................................................................................39 Summary........................................................................................................................................40 Seznam použité literatury ..............................................................................................................41 Textová příloha ..............................................................................................................................46

4

Úvod Architektura a urbanismus jsou obory s velmi silnou estetickou vazbou jak na lidskou společnost, tak na jednotlivce. Prostředí, ve kterém žijeme, je koncipováno tak, aby život v něm byl co nejvíce přirozený a pohodlný. Zároveň stavby, jež nás obklopují, spoluutvářejí a ovlivňují naše estetické percepce. Samostatnou kapitolou architektury jsou historické stavby. V případě architektonické památky se nejedná o umělecký výtvor, jenž je výsledkem jednorázové stavební akce, ale zpravidla jde o dílo složitějšího stavebního vývoje, které se v průběhu času různou měrou esteticky mění. Každá úprava architektonického díla, provedená za účelem změny funkce objektu, splnění dobových estetických norem nebo zajištění technického stavu, toto dílo modifikuje v esteticky (a často i slohově) mnohovrstevnatý celek. Přestože se zhruba do 19. století přestavby budov podřizovaly estetickému dogmatismu, je dnes (s využitím vědeckých metod) tato mnohovrstevnatost patrná, nebo alespoň tušená. Značná část historických staveb je tedy souborem více výtvarných a slohových projevů, které působí vedle sebe nebo se vzájemně překrývají. Mnohaletý pestrý stavební vývoj památek je zároveň provázen jejich devalvací, většinou způsobenou zanedbáním nutné údržby, aplikováním nevhodných novodobých zásahů, nerespektujících původní stavební technologie a skladby konstrukcí, nebo běžným stárnutím použitého materiálu. Tématem této práce jsou právě takové stavební úpravy architektonických památek, které zasahují do historické podstaty budovy, do její materie a estetického výrazu. Typologický okruh staveb, který je v práci zkoumán, je zredukován na pražské sakrální památky a analyzovány jsou jen přestavby realizované v časovém období ohraničeném lety 1945 a 2010. Studie nesleduje zásahy restaurátorské, které, přestože jsou významnou součástí rekonstrukcí, stále jsou oblastí specifickou. Primárním cílem studie je podrobně rozebrat takto provedené zásahy a analyzovat, na základě jakých teoretických východisek byl zvolen konkrétní přístup k rekonstrukci památky. Snažil jsem se také určit, z jakých perspektiv bylo na objekty nahlíženo a jak se daný úhel pohledu promítl do výsledné formy reanimace objektu.

5

Členění práce a kritéria výběru Práce má kompilační charakter, jejím těžištěm jsou rozbory jednotlivých zásahů na konkrétních památkách, na jejichž základě je pak identifikováno myšlenkové pozadí zvolené metodiky obnovy. Každému zkoumanému objektu je věnována samostatná kapitola, sestávající z části, jež zachycuje dějiny objektu ve vytyčeném časovém úseku, a z rozboru jednotlivých zásahů s krátkým shrnutím. Vzhledem ke složitosti problematiky architektonického vývoje a dějin staveb, které mají patřičný přesah až do současnosti, považuji za nedílnou součást práce také historické medailónky ke každé konkrétní památce. Připomínají dějiny objektů do roku 1945, stavebníky a autory projektů, kteří se na historii staveb podíleli. Domnívám se, že je třeba zmínit i historii památek, neboť je na ni často nepřímo odkazováno, tvoří podstatnou část života staveb a do určité míry určuje také jejich památkovou hodnotu. Vzhledem k omezenému prostoru, jejž rozsah bakalářské práce skýtá, jsou tyto medailónky zařazeny v příloze. Popisovány jsou stavby, které měly přímo liturgický účel, nebo stavby, které byly s těmito budovami propojené, nejčastěji jako součásti řeholních komplexů. Ke stanovení časové periody, kterou se zde zabývám, mě vedla především skutečnost, že hlavní teoretické principy památkové péče byly po roce 1945 již v hlavních rysech vyprofilované. Za povšimnutí stojí také fakt, že takto zvolené období zahrnuje působení dvou rozdílných politických režimů, jejichž hodnoty jsou diametrálně odlišné a jejichž naplňování se bezpochyby podepsalo i na přístupu k architektonickým památkám. Stejně tak přístup totalitního a demokratického politického systému k náboženství a církvi je rozdílný, což je důvod, proč jsem svou práci typologicky zaměřil právě na sakrální architekturu. Věnuji se v ní kostelům a klášterům, tedy budovám určeným ke shromažďování věřících, budovám, jejichž podstata spočívá ve vytváření intimního duchovního světa.

6

Použité zdroje Při výběru vhodných pramenů bylo třeba zacílit na dvě tématické oblasti, jichž se práce dotýká. Za prvé jde o zdroje k problematice teorie památkové péče a za druhé o články a odborné zprávy, vztahující se ke konkrétním sakrálním objektům. Z oblasti teorie památkové péče jsou pro tuto práci zásadní zejména dva tituly: Moderní památková péče1 - úvahy Aloise Riegla, rakouského historika počátku 20. století, který prosazoval analytický způsob rekonstrukcí památek. Tyto myšlenky zásadním způsobem formovaly teorii památkové péče a jsou, byť zprostředkovaně, částečně aplikovány i v současné památkové praxi. Publikaci přeložil a editoval Ivo Hlobil. Druhou podstatnou knihou je Umělecké dílo minulosti a jeho ochrana2. Dílo rozvíjí myšlenky a teze další významné osobnosti a Rieglova názorového odpůrce, památkáře Václava Wagnera. Jím proklamovaná syntetická metoda obnov památek tvoří protipól k Rieglově analýze a stejně jako ona je stále aktuální. Tyto dvě studie jsou pro mou práci zásadní zejména proto, že představují přehledný exkurs do problematiky vzniku teorie památkové péče, kterou soustava poznatků a východisek publikovaných v obou knihách pomáhala formovat do její dnešní podoby. Relevantními zdroji z druhé oblasti jsou především Zprávy památkové péče, vydávané Národním památkovým ústavem, kde jsou publikovány recenzované příspěvky z oborů souvisejících s péčí o památky. Pražský sborník historický vydávaný Archivem hlavního města Prahy. Další podklady jsem nalezl ve Věstníku Klubu Za starou Prahu, v němž jsou vydávány poznatky, připomínky a stanoviska členů Klubu Za starou Prahu. Toto sdružení odborníků, převážně z oborů architektury a historie, se již od roku 1900 angažuje v problematice historické architektury a urbanismu Prahy a stálo u zrodu institucionalizované péče o památky u nás. Články zveřejňované ve výše zmíněných periodikách jsou věnovány konkrétním památkám a zásahům na nich prováděných, tudíž mi pomohly získat hlubší vhled do jednotlivých památkových kauz.

1

Riegl, Alois. Moderní památková péče. Přeložil Ivo Hlobil. 1. vyd. Praha: Národní památkový ústav, 2003. 172 s. ISBN 80-86234-34-7. 2 Wagner, Václav. Umělecké dílo minulosti a jeho ochrana. 2. vyd. Praha: Národní památkový ústav, 2005. 135 s. ISBN 80-86234-72-X.

7

1 Geneze myšlenkových proudů české památkové péče Slohová vrstevnatost architektonických památek, množství detailů a uměleckořemeslných prvků, podmiňují individuální přístup při každém zásahu do podstaty stavby. V pozadí každého takového přístupu jsou ale vždy teoretická východiska, která ho formovala a stala se tak ideovým podkladem volených metod obnovy. Antagonismus mezi jednotlivými tezemi zpravidla pramení z odlišného nazírání na památku jako na dokument (uznání stop stáří) nebo monument (komplexně pojatý výtvarný celek).3 Paralelně s tím, jak ve společnosti vzrůstal zájem o starožitnosti a památky, začaly se v polovině 19. století objevovat také první tendence vytvářet prostředky (postupně i legislativní), zajišťující jejich ochranu. Vzhledem k rozmachu romantismu byl však tento zájem zacílen pouze na některé typy především středověkých monumentů. Stavby barokní, rokokové nebo klasicistní ještě nebyly považovány za hodny ochrany. Počáteční, spíše ještě romantická fáze obnov památek byla s rozvojem vědeckého výzkumu a poznání nahrazena doktrinářským purismem, který stavbu modifikoval spíše v ideální slohovou představu než původní časem prošlou hmotu. Myšlenky puristického přístupu začaly být zpochybňovány v osmdesátých letech 19. století. Přispěli k tomu němečtí uměnovědci Cornelius Gurlitt a August Schmarsow, kteří se zabývali také barokem, jakožto slohem srovnatelným s ceněnou gotikou a renesancí. Estetika uměleckého díla začala být nazírána z pohledu doby jeho vzniku a představa vhodnosti puristické korekce slohových přešlapů autora díla začala být zpochybňována. Ještě dalekosáhlejší význam v myšlenkové obrodě v oblasti památkové péče mělo vystoupení vídeňského profesora Aloise Riegla, který přikládá stejný význam všem vývojovým fázím v historii stavby. Riegl vyzdvihl do té doby opomíjenou hodnotu stáří (Alterswert), zatímco hodnotu uměleckou (Kunstwert) potlačuje jako relativní, v čase proměnnou. Neexistuje-li žádná věčná, nýbrž pouze relativní, současná umělecká hodnota, pak umělecká hodnota památky již není hodnotou pamětní, nýbrž přítomnostní. Památková péče sice musí s uměleckou hodnotou počítat – musí být brána v potaz o to naléhavěji, že stojí jako tak říkajíc praktická každodenní hodnota proti historické, minulostní pamětní hodnotě – , ale z pojmu ,,památky“ ji je třeba vyloučit. 4

Vznikl tak koncept, který formoval budoucí postoje k historickým dílům. Vyzdvihuje detailní průzkum a poznání památky, respektování všech fází jejího vývoje, akcent na zachování hmotové podstaty díla a v neposlední řadě pak požadavek na nedotváření památky v historických formách. Jakékoli dostavby památky tak měly být prováděny v duchu a umělecké formě 3

Viz Kroupa, Petr. ,,Čas a autenticita památky“. In Zprávy památkové péče, Praha: Národní památkový ústav, 2004, roč. 64, č 5, s. 431 442. 4 Riegl, Alois. Moderní památková péče. Přeložil Ivo Hlobil. 1. vyd. Praha: Národní památkový ústav, 2003, str. 15.

8

současnosti. Rieglovy teorie později do konzervační praxe rozvinul jeho žák Max Dvořák, který své empirie publikoval ve studii: Katechismus památkové péče5. V Československu byly v roce 1919 založeny Státní archeologický a Státní fotoměřický ústav. Tyto instituce braly Rieglovy myšlenky jako teoretická východiska pro svou praxi. Zastánci Rieglových myšlenek byli jeho žáci: Karel Guth, Vojtěch Birnbaum, Vincenc Kramář a především pak Zdeněk Wirth, který prosazoval analyticko-modernistický způsob obnovy památek. Mechanické uplatňování analytického přístupu, nedostatky v technologických a konzervačních postupech a přísný funkcionalismus s sebou přinášely také negativa. Představa o tom, že se podaří památku jednou provždy zafixovat v čase, začala blednout tím více, čím více se projevovaly nedostatky používaných chemických prostředků (fluáty, vodní sklo apod.), které měly na dochovanou historickou hmotu v delším časovém horizontu zhoubný vliv. Problematická se zároveň začala jevit myšlenka, že nové doplňování původní a zaniklé hmoty památky má mít soudobý výtvarný výraz. Funkcionalismus, se svými materiály, měřítky a stavebními principy, se příliš neslučoval s původní stavební kulturou. V protikladu k nedostatkům analyticko-modernistické metody předložil na přelomu 30. a 40. let historik umění Václav Wagner novou synteticko-rekonstrukční teorii. Myšlenka, že památka má funkci nejen dokumentární, ale především estetickou, byla ovlivněna Mukařovského strukturalismem. Wagner památku vnímá jako živé výtvarné dílo s vnitřní ideou struktury a řádu, jež do něj vložili tvůrci, a tato idea musí být ochraňována stejně jako její původní hmotná substance. Aby byla umělecká struktura díla zachována, lze užít i nápodoby již zaniklého historického tvaru. Při využití synteticky pojatého přístupu k rekonstrukci je žádoucí prezentovat nejucelenější výtvarnou etapu vývoje památky. Československý památkový fond byl po druhé světové válce o poznání méně poničen než památky v sousedních zemích – například v Polsku. Situace se však zhoršila po komunistickém převratu v roce 1948. Konfiskace především šlechtického a církevního, ale také soukromého majetku, s sebou nesla ztráty nejprve na movitém a později i nemovitém kulturním dědictví. Československo se tak, co se týká špatného stavu památkového fondu, dostalo na úroveň okolních (i demokratických) států. V přístupech k obnově historické architektury se v padesátých letech objevuje určitý metodický pluralismus, vyznačující se paralelním aplikováním obou výše zmíněných tezí, který je podnes charakteristickým rysem památkové péče. Převažující pozici ve státní památkové péči měla i nadále analytická metoda, prosazovaná předsedou Národní kulturní komise Zdeňkem 5

Dvořák, Max. Katechismus památkové péče. 1. vyd. Praha: Národní památkový ústav, 2004. 196 s. ISBN 8086234-55-X.

9

Wirthem. Přesto však byla uplatňována také technika založená na syntetickém přístupu V. Wágnera. Což vhodně demonstruje v 50. letech provedená rekonstrukce náměstí v Novém Městě nad Metují. Souběžně také docházelo k rekonstrukcím, při kterých byla uplatňována kombinace obou přístupů. Příkladem budiž obnovy hradů Kosti, Švihova nebo Bechyně, jejichž rekonstrukce byly pod dozorem Břetislava Štorma, jenž na první místo stavěl požadavek na komplexní řešení, vědom si toho, že žádná poučka nesmí vyústit v ustrnulou doktrínu. Není v soudobé teorii většího cíle než společnou prací vytvořit takový soubor základních poznatků a rad, které by byly spíše plodem širokého pohledu, osvětlujícího hmotné památky celé naší minulosti jakoby v souhrnu jediného paprsku tak, aby se památková péče stala zásobní studnicí moudrosti a nositelkou vědomí kontinuity pro všechnu novou a budoucí práci příštích pokolení.6

Historické poznání památkových objektů a urbanistických celků se značně prohloubilo po roce 1954, kdy byl založen Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO). U jeho zrodu stáli Vilém Lorenz a Dobroslav Líbal, který vedl ateliér tvorby stavebně historických průzkumů. Během svého dlouholetého působení D. Líbal vytvořil pracovní postup pasportizace památkových objektů. Vznikl tak projekt na vysoké odborné úrovni. Památka byla prozkoumána odborníky z různých oborů (architekt, historik, stavební inženýr, historik umění) a výsledný elaborát byl doplněn fotodokumentací a plány. Zároveň bylo možno současně s prováděním průzkumů stavby rekonstruovat. V roce 1964 byla vydána Benátská charta, tedy dokument vzešlý z mezinárodního kongresu památkářů a architektů. Předurčuje metodické postupy při konzervaci památek. Mimo jiné jsou v ní kodifikovány myšlenky Aloise Riegla, především jednoznačná ochrana původní hmotné substance objektu a idea, že konzervační zásah nemá být prováděn za účelem dosažení jednoty slohu. Zároveň je v ní ale připuštěna Wagnerova rekonstrukce historického tvaru, ovšem za podmínky, že předpoklad tohoto tvaru nesmí nikdy nahradit jeho historické poznání. Byť bylo v 60. letech teoretické myšlení, průzkumy a urbanistické plánování na vysoké úrovni, začala se v této době zhoršovat prováděná praxe. Do konce 70. let zaniklo téměř 10 % chráněného fondu (bezmála tři tisíce památek). Zároveň se objevil příklon k historické rekonstrukci, která při porovnání se Štormovou vyvážeností mezi analytickým a syntetickým přístupem nebyla příliš šťastná. Pokud jde o průkaznost obnovovaných historických tvarů, byly některé akce značně vzdáleny principům Benátské charty. Nejvýrazněji se nedostatečné poznání projevovalo na rekonstrukcích městských fortifikací a středověkých hradů (např. Zvíkov, Landštejn).

6

Štorm, Břetislav. Základy péče o stavební památky. 2. dopl. vyd., V Národním památkovém ústavu 1. Praha: Národní památkový ústav, 2007, str. 122.

10

Se změnou politického režimu se po roce 1989 začaly do praxe památkové péče promítat zcela nové faktory určující výslednou podobu konkrétních zásahů. Nejspíše nejzásadnějšími z nich jsou negativní investiční tlaky nových vlastníků památek, často vyplývající z požadavku na nové funkční využití historické stavby a návratnost investic do ní vložených. Zároveň se značně zvýšila snaha stavět nové budovy v atraktivních historických centrech měst. Na druhou stranu tento politický předěl přinesl kulturním památkám i pozitivní změny. Podnikatelská rivalita a konkurenční prostředí rozšířily spektrum stavební výroby, která se proměnila v neustále se zlepšující oblast, přinášející památkám péči specializovaných firem. Pořád ale převažují firmy, které se obvykle starými řemeslnými postupy příliš nezabývají. Státní betonářské molochy však byly odsunuty mezi špatné vzpomínky. Došlo k rozšíření Ústředního seznamu kulturních památek, zejména o katolické kostely, a zapsání několika památek a historických jader Prahy, Telče, Českého Krumlova a Kutné Hory na Listinu světového dědictví UNESCO.

11

2 Kostel Neposkvrněného početí Panny Marie (dům U Hybernů) Praha 1, Nové Město, Hybernská 1, nám. Republiky 3. Barokní kostel Neposkvrněného početí Panny Marie projektoval C. Lurago na zakázku irských františkánů (hybernů). Stavba byla téměř dokončena v roce 1659. Konvent byl zrušen 1785 a stavby byly převedeny na vojenský erár. Konvent spolu s kostelem prošel dalšími úpravami až po roce 1803, kdy byl získán bankovní společností. Tehdy budova bývalého kostela získala empírovou podobu, dnes patrnou zejména na jejím průčelí. Autorem návrhu asi byl Jiří (Georg) Fischer.7

2.1

Stavební úpravy po roce 1945 Větší stavební zásah do hmoty bývalého kostela proběhl až při jeho adaptaci na výstavní

palác. Práce dle projektu J. K. Říhy byly sice započaty již v roce 1938, ale díky druhé světové válce byly dokončeny až v roce 1949. Pro plnohodnotné pořádání výstav byla potřeba úprav především v interiéru. Došlo tedy k vybourání klasicistních pater a následnému vestavění galerie v úrovni empor do prostoru někdejší chrámové lodi, byl však zachován volný průhled do její barokní klenby. Přístup na nově vzniklou galerii byl zajištěn schodištěm v ose bývalého kněžiště. Z nutnosti rozšíření výstavních prostor však byla v šedesátých letech 20. století loď kostela nově přepatrována vložením stropu do volného průhledu galerie, čímž z ní vzniklo samostatné první patro objektu. Patro bylo přístupné po vnějším schodišti, jež vedlo do prostoru za presbytářem. Barokní klenba sestávající ze tří valeně zaklenutých polí byla překryta novými podhledy. Po roce 1989 se pro objekt, který byl ve vlastnictví státu, začalo hledat nové uplatnění a spolu s ním i nájemce, který by památku nejen využil, ale především rekonstruoval. Od tohoto okamžiku se začíná vyvíjet zatím poslední, v mnoha ohledech rozporuplná stavební etapa budovy. Bývalý kostel Neposkvrněného početí Panny Marie a dům U Hybernů byly státem zastaveny a hledání nové funkce budovy tak nemělo za cíl pouze najít vhodné využití památky, ale hlavně potřebu vyrovnat finanční a právní závazky, které ze zástavy vyplývaly.8 Společně s novou funkcí bylo zapotřebí dalších úprav, jež stavbu této funkci přizpůsobí. Nový nájemce se záměrem zřídit v objektu muzikálové divadlo začal s rekonstrukcí (konec devadesátých let), jež odstartovala, převážně mezi odbornou veřejností, mnoho diskusí na téma 7

Viz Vlček, Pavel. ,,Celnice ,,U Hybernů“ (býv. kostel Neposkvrněného početí P. Marie)“. In Umělecké památky Prahy. Nové Město, Vyšehrad, Vinohrady. Ed. Růžena Baťková. Praha: Academia, 1998, s. 189 191. 8 Viz Jerie, Pavel. ,,Proměny domu U Hybernů. Dům U Hybernů z pohledu památkáře“. In Zprávy památkové péče, Praha: Národní památkový ústav, 2006, roč. 66, č 6, s. 459 460.

12

respektu k historické hodnotě stavby. Během rekonstrukce paláce U Hybernů na muzikálové divadlo došlo k několika nepřehlédnutelným a značně kontroverzním zásahům vůči historické materii objektu. Mezi nejvýraznější zásahy bezesporu patří výměna dřevěného barokního krovu za nový ocelový opatřený zámkovou keramickou krytinou, měla tak vzniknout dvě patra pro administrativní zázemí divadla. Zde musela památková hodnota ustoupit požadavkům na budoucí funkci objektu, přestože se ozývalo mnoho nesouhlasných hlasů, především od členů Klubu za Starou Prahu, které protestovaly proti tomuto nevratnému kroku9. Dalším podstatným zásahem bylo ubourání výrazné části nosného systému a obvodových stěn presbytáře za účelem zvětšení prostoru budoucího jeviště a z nutnosti získání více místa pro jeho provaziště. Demolici podlehl vítězný oblouk presbyteria, transept a klenební pole nad těmito částmi, což podle Richarda Biegla představuje asi pětinu dochované barokní hmoty bývalého kostela.10 Takto necitlivý zákrok poměrně svérázně komentuje architekt Michael Klang, který převzal již započatou rekonstrukci v roce 2004, včetně většiny již provedených devalvujících zákroků. Píše: ,,Genius loci si řekl o vybourání klenebního pole za triumfálním obloukem v místě původního kněžiště.“11 Spornou je také terasa vzniknuvší na střeše kostela, respektive přístup na ni. Dnes je přístup na terasu zajištěn rovnoramenným schodištěm, nicméně zde figurovala také varianta prodloužení stávajícího výtahu. Tato možnost s sebou ovšem přinášela nutnost zhruba třímetrové nadstavby dojezdu výtahu, která by se promítla do siluety objektu. Tato varianta, stejně jako varianta, která již v prvním projektu navrhovala jako přístup na terasu eskalátor, ale nebyla realizována. Vstup do budovy je zajištěn původním vchodem v průčelí, osazeným původními vraty. Zároveň byl objekt opatřen dvojicí vedlejších vstupů z Hybernské ulice. Vstupy nejsou výtvarně zvýrazněné a doplňují stávající členění fasády.

2.2

Shrnutí Rekonstrukce domu U Hybernů, která proběhla v šedesátých letech 20. stol., znamenala

především rozdělení bývalé chrámové lodi na dvě samostatná podlaží. Byla tak zásadně změněna prostorová kompozice původního barokního prostoru (podobně jako později u kostela sv.

9

Biegl, Richard. Bečková, Kateřina. Podnět k přezkoumání pravomocného rozhodnutí MHMP, Odboru památkové péče č.j.OPP7225/97 ze dne 16.9.1997 ve věci změny projektu během stavby rekonstrukce domu „U Hybernů“ online . 1997 cit. 2012-10-15 . Dostupné z: http://klubovni.misto.cz/kauzy/hyberni/hyberni.htm . 10 Biegl, Richard. Rekonstrukce kostela Neposkvrněného početí Panny Marie (tzv. paláce U Hybernů) na muzikálové divadlo. Věstník Klubu Za starou Prahu online . 2000, roč. 3 cit. 2012-09-02 . Dostupné z: http://klubovni.misto.cz/kauzy/hyberni/hyberni3.htm . 11 Klang, Michael. ,,Proměny domu U Hybernů. Přestavba domu U Hybernů z pohledu architekta“. In Zprávy památkové péče, Praha: Národní památkový ústav, 2006, roč. 66, č 6, str. 461.

13

Michaela). Adaptace na výstavní palác nebyla pojednána čistě analyticky, ale ani synteticky, neboť takto pojatá rekonstrukce rozhodně nebyla založena primárně na myšlence jednoty výtvarného výrazu celé stavby a následné prezentaci uceleného historického celku. Zásahy měly stavbu adaptovat pro její následné využití. Čistě utilitární ráz zásahu pak přirozeně podtrhuje podmíněná vestavba dalších prvků (např. schodiště do vzniknuvšího patra). Většina těchto úprav však památku nepoznamenala nevratně, na rozdíl od nedokončené rekonstrukce z konce devadesátých let. Ta už nemůže být posuzována jako dobře realizovaný koncept záchrany kulturní památky. Jak Wagnerova, tak Wirthova metoda spatřuje v dochované historické materii památky něco jedinečného a neopakovatelného a na základě takové perspektivy je pak nahlížena samotná rekonstrukce, která musí kulturněhistorickou hodnotu rekonstruovaného objektu plně respektovat. Spíše než o rekonstrukci historické stavby se v případě domu U Hybernů jedná o destruktivní přestavbu, při které musí kulturněhistorická hodnota památky ustoupit nové funkci i přes hlasité protesty odborné veřejnosti. Nahrazení zachovalého barokního krovu novým ocelovým za účelem přizpůsobení stavby zamýšlené funkci (nikoli naopak) a vložení železobetonových schodišť do prostoru původních věží, nebo skandální, z památkového hlediska neobhajitelné odstranění velké části původní hmoty presbytáře – to vše jsou znaky postmoderního přístupu, který před problém přiměřeného skloubení historické hmoty stavby s nově navrhovanými dostavbami staví potřebu vhodně památku upravit pro nové využití. Také v tom je patrná paralela s přestavbou kostela sv. Michaela. Pokud uvážíme, že na začátku rekonstrukce pro adaptaci objektu na muzikálové divadlo byla byť odsvěcená, ale původně církevní stavba s bohatou historií vázanou k některým význačným událostem českých dějin a na konci objekt, který provázely vleklé diskuse o zachování jeho kulturní hodnoty proti maximální míře využití, je téměř jisté, že celá stavba si s sebou nadále do budoucna ponese punc nezvládnutého přístupu k rekonstrukci kulturní památky. Tím spíš, že objekt je ve vlastnictví státu, v jehož zájmu by měla prioritně být snaha o zachování památek v co možná nejméně nevhodnými zásahy poznamenaném stavu.

14

3 Kostel sv. Michaela Archanděla na Starém Městě v Praze Praha 1, Staré Město, Michalská Původně jednolodní románský kostelík vznikl zhruba v polovině 12. století. V průběhu následujícího století byl rozšířen o dvě boční lodě a věž. Výraznou přestavbu pak kostel podstoupil koncem 14. století. Gotickou podobu měla stavba až do dalších úprav v roce 1643, kdy již byla v držení Servitů. Zásadními barokizujícími přestavbami vyžádanými havarijním stavem objektu potom chrám prošel po roce 1727. Staviteli byli Bartolommeus Scotti a Filippo Spannbrucker a jejich úprava kostela spolu s další pozdně barokní přestavbou, která snad dle návrhu F. I. Préea ale spíše Antona Müllera proběhla po pol. 18. století, v podstatě definovala dnešní podobu chrámu.12 Církevním účelům přestal chrám sloužit po roce 1786 a byl využíván jako skladiště.

3.1

Stavební úpravy po roce 1945 V průběhu 20. století byl kostel využíván jako skladiště. Relativně důstojnějšího využití se

bývalému kostelu sv. Michaela dostalo až v roce 1982, kdy byla budova Ministerstvem kultury České republiky svěřena Státní knihovně ČSR, která zde deponovala část knihovního fondu. Stavební úpravy (zejména interiéru) kostela sv. Michaela provedené po roce 1945 zhruba do devadesátých let 20. století nebyly příliš rozsáhlé a kostel byl využíván v podstatě v takové podobě, do jaké byl přestavěn koncem 19. století. V roce 1989 kardinál František Tomášek apeloval na důstojné světské využití stavby, čímž se zapojil do diskusí o vhodném využití památky, které zaznívaly již několik měsíců předtím13. Objevil se dokonce názor, že by budova bývalého kostela mohla být využita i jako jídelna14. Na počátku roku 1991 kostel vyhořel a při požáru byla nevratně poškozena velká část původní střechy, čímž se jeho technický stav ještě zhoršil. Havarijní stav budovy a nedostatek financí byly příčinou rozhodnutí vlastníka stavby, tedy Národní knihovny, v roce 1993 památku vydražit. Vyvolávací cena, za niž mohl být zájemcům kostel prodán, byla 19 miliónů korun. Tato částka se nakonec při dražbě vyšplhala až na 131 miliónů, ale vzhledem k tomu, že vydražitel částku neuhradil, byla mezi Národní knihovnou a soukromou společností Kontakt Moravia a.s. uzavřena smlouva o pronájmu budovy až do roku 2029. 12

Viz Vlček, Pavel. ,,Nové poznatky k dějinám servitského kostela archanděla Michaela na Starém Městě pražském“. In Umění, 1997, roč. XLV, č 6, s 555 561. 13 Svatymichael.cz. Kostel sv. Michaela Archanděla na Starém Městě v Praze online . 2010 cit. 2010-06-06 . Dostupné z: http://www.svatymichael.cz/historie.php . 14 Viz Skalková, Olga. ,,Milionový princ: Bude velká hospoda v bývalém kostele řešením?“. Svobodné slovo, 1989, roč. 45, č. 6, s. 3.

15

Toto rozhodnutí vyvolalo značnou kontroverzi, neboť firma, jíž byl kostel pronajat a která jej převedla na dceřinou společnost Kontakt Moravia – Evropa, oznámila záměr v bývalém kostele zřídit banku. Pokud by tento záměr vyšel, pak by úpravy vyžadovaly značné stavební zásahy, tak aby budova splňovala současné stavební normy, ale navíc vyšší požadavky na zabezpečení a zázemí. Nakonec bylo od tohoto záměru ustoupeno. Novým návrhem, jak budovu využít, který byl již prezentován jako kulturně přijatelný, mělo být provozování multimediální laserové show, jejíž inspirací měly být příběhy z českých dějin, a s touto variantou souhlasili také zástupci Ministerstva kultury České republiky15. Archeologický výzkum proběhl v letech 1995 až 1998 v kostele, přilehlém domě (bývalá fara) a v uličce mezi kostelem a Richterovým domem. Odkryty byly části gotické fary, studny a románské empory.16 Souběžně s archeologickými pracemi byla prováděna rekonstrukce. Započatá rekonstrukce upravující stavbu pro nový záměr však byla odsouzena Státním ústavem památkové péče jako znehodnocující. Josef Štulc, tehdejší ředitel Státního památkového ústavu, se vyjádřil slovy: ,,Vadí nám samotná rekonstrukce, například vytvoření nevhodných střešních vikýřů v podkroví, kde má být restaurace. A stejně tak nám vadí laciná, podbízivá show, které bude obětován někdejší sakrální prostor.“17 Z hlediska narušení historické hmoty jsou asi nejvíce nepřijatelné a odborníky silně kritizované zásahy do původních nosných konstrukcí stavby.18 Jedná se především o vložení nosných konstrukcí pater a budování technického zázemí objektu. Ocelové traverzy byly zasekány do obvodového zdiva a nosných pilířů. Nevratnou ztrátou je zboření barokní klenby a znehodnocení kostelní krypty, jejíž část byla využita pro sekundární uložení kosterních ostatků, druhá jako součást expozice. Hroby umístěné pod podlahou chrámové lodi byly znehodnoceny a skandální přístup završil fakt, že část kosterních ostatků byla společně se sutí vyvezena na skládku.19 Zároveň tyto novodobé, nevhodně pojednané konstrukce, zejména vložení pater, vedou ke znehodnocení architektonicky cenného řešení dochovaného barokního prostoru. Nově byla vložena ocelová schodiště s betonovými stupnicemi, jež mají keramický obklad. Konstrukce, které nemají nosnou funkci (příčky a podhledy), jsou realizovány v sádrokartonu jako v budoucnu demontovatelné. Technické zázemí bylo umístěno do pátého patra budovy. 15

Viz Klapalová, Martina. ,,Kostel svatého Michala: Památkáři chtějí zastavit jeho rekonstrukci“. MF Dnes, 1998, roč. 9, č. 5, s. 5. 16 Viz Huml, Václav. ,,Archeologický výzkum v Praze v letech 1995-1996. Michalská ulice – kostel sv. Michala“. In Pražský sborník historický. Ed. Zdeněk Dragoun. Praha: Koniash Latin Press. 1998, roč. 30, s. 276. 17 Klapalová, Martina. ,,Památkáři chtějí zastavit práce na kostele: V Michelské ulici mají hrát apoštolové z orloje karty“. MF Dnes, 1998, roč. 9, č. 4, s.1. 18 Viz Biegel, Richard. ,,Boj o sv. Michaela pokračuje“. Architekt, 2004, roč. L, č 7, str. 56. 19 Plaček, Štěpán. Příběh s otevřeným koncem. Perspektivy online . 2006, č. 32 cit. 2012-11-09 . Dostupné z: http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=4763 .

16

Šesté patro (podstřešní prostor) byl využit pro potřeby vzduchotechniky Podlahová krytina je kamenná, dřevěná, keramická s protiskluzovou úpravou a použity jsou též koberce. Zásahem, který se promítl do venkovního vzhledu stavby, je vestavba do podkroví budovy. Bývalý kostel svatého Michaela je pohledově mimořádně exponovaný a tvoří podstatnou urbanistickou součást okolí Staroměstského náměstí a stejně tak střecha objektu spoludotváří ráz střešní krajiny Starého Města. Komerčním využitím podkrovních prostor (restaurace), které s sebou nese zbudování nezbytných (sedmnácti) vikýřů, se tak nutně celistvost této střešní krajiny promění. Ostatní nové konstrukce se z vnější strany pohledově neuplatňují. V jižní fasádě byla zazděna nepůvodní okna v prvním patře, což umožnilo prezentaci gotického portálu. Vnější dveře jsou tvarově shodné s dveřmi původními. Památka byla využívána nejen pro zmíněnou multimediální show Tajemství u svatého Michaela – St. Michael Mystery, ale byla také pronajímána pro pořádání dalších komerčních akcí.20 Společnost, která má budovu pronajatou, pak zvažovala zřídit v ní muzeum českého skla, k čemuž nedošlo. Nejnovějším záměrem je v prostorách bývalého kostela vybudovat nákupní galerii.21

3.2

Shrnutí Postmoderní přístup k rekonstrukci této sakrální památky je opět patrný na přehnané snaze

o její maximální funkční využití, které je upřednostněno před zachováním historické hodnoty stavby. Přirozené úsilí o zhodnocení investovaných prostředků s sebou nese i nevratné stavební zákroky, které jsou z historického hlediska devalvující. V případě kostela sv. Michaela se jedná o odstranění barokní klenby a také vložení pater, při čemž bylo mechanicky zasaženo do nosných barokních konstrukcí. Členěním chrámové lodě došlo k utlumení účinu celistvého barokního prostoru. Výsledkem snahy o zvýšení kapacity prostoru je zastavění půdy a instalace střešních vikýřů, což vede k pohledovým změnám ve střešní krajině. Výtvarná jednota hmoty stavby tedy byla narušena jak v interiéru, tak v exteriéru. Obnova chrámu sv. Michaela se v základních rysech shoduje s přístupem použitým v případě přestavby domu U Hybernů. Je ale možné pozorovat zde naznačení analytického přístupu, což je patrno například na odkrytí gotického portálu v jinak barokním tvarosloví stavby. Vychází to z Rieglovy ideji o prezentování všech dochovaných částí památky z různých slohových období jejího stavebního vývoje. 20

Viz Špulák, Pavel. ,,V kostele dunělo techno“. Večerník Praha, 2002, roč. 12, č. 2, s.4. Fasady.mise.cz. V odsvěceném kostele má být nákupní galerie online . 2010 cit. 2010-06-07 . Dostupné z: http://fasady.mise.cz/clanky/v-odsvecenem-kostele-ma-byt-nakupni-galerie.html .

21

17

4 Kostel P. Marie, sv. Jeronýma, Cyrila a Metoděje, Vojtěcha a Prokopa Praha 2, Nové Město, Vyšehradská Původní gotický kostel byl založen v roce 1348 Karlem IV. jako součást benediktinského kláštera. Nezměněnou gotickou podobu si chrám udržel až do čtyřicátých let 17. století, kdy byla stržena gotická valba a k západnímu průčelí byly přistaveny dvě věže. Po další barokní úpravě v 18. století bylo již gotické tvarosloví patrno jen na částech interiéru. Poté, co se klášter dostal do vlastnictví beuronských mnichů, proběhla nekompromisní přestavba (odstraněny byly všechny barokní prvky) chrámu v duchu výtvarných idejí beuronského stylu.

4.1

Stavební úpravy po roce 1945 Zásadním mezníkem v historii kostela v Emauzích byl 14. únor 1945, kdy byl následkem

bombardování Prahy spojeneckými letadly ve značném rozsahu pobořen. Jižní věž kostela vyhořela a severní byla zničena zcela. Původní gotická klenba kostela se ze dvou třetin zřítila. Rozsáhlá rekonstrukce a dostavba kostela začala roku 1950 pod technickým dozorem prof. B. Hacara a uměleckým dohledem prof. Oldřicha Stefana. Stefan se rozhodl zachovat kostel jako dominantu Podskalí, přesně podle původního záměru Bohumila Hypšmana, který v roce 1923 řídil urbanistické úpravy této čtvrti a který záměrně nechal volný průhled od Vltavy směrem ke klášternímu komplexu. Pro zachování této ideje Stefan navrhoval nevracet kostelu, a zejména oběma věžím, původní novogotické tvarosloví, o němž se domníval, že zde nesplňuje onen požadavek na pohledovou dominantu. Zasazoval se tedy o hmotovou změnu celého průčelí kostela. Mezi lety 1953 až 1954 byly dle návrhu Bedřicha Hacara betonovými skořepinami nahrazeny zničené části kleneb, ze železobetonových vazníků byl obnoven krov a střecha složená z betonových desek byla pokryta prejzy. Následujícího roku vypracoval Oldřich Stefan návrh na dořešení průčelí kostela. V tomto projektu počítal s dostavbou kostelních věží. Projekt sice byl v roce 1958 schválen, ale bezprostředně nato bylo rozhodnuto, že kostel nadále nebude využíván k sakrálním účelům. Tím se Stefanův návrh stal nevhodným, neboť plánované průčelí, jemuž dominovaly věže, příliš odkazovalo k původní církevní funkci stavby. V říjnu 1964 proto byla vypsána soutěž, na základě níž měl být vybrán projekt nabízející odvážnější konstrukční řešení, jež ale nemělo narušovat původní pojetí celého prostoru. Z osmi návrhů byl vybrán projekt architekta F. M. Černého. Originální jehlancový štít je tvořen dvěma betonovými stěnami přibližně trojúhelníkového tvaru, které se vzájemně prolínají. Vrcholy betonových jehlanců byly opatřeny 18

kovovými pozlacenými špicemi. Tímto stavebním zákrokem byla v roce 1968 zakončena rekonstrukce Emauzského chrámu. Přesto však nebyl kostel rekonstruován úplně. Podlahy nebyly opatřeny dlažbou a stěny byly ponechány bez omítek. Ač bylo plánováno využít kostel jako galerii či prostor pro pořádání hudebních koncertů, sloužil poté jako skladiště. Benediktinskému řádu byl klášter navrácen v roce 1990, kdy se také započalo s dosud poslední rekonstrukcí staveb. Nejprve byla na všech budovách vyměněna střešní krytina, jež se nacházela v havarijním stavu už od roku 1983. V další fázi byla rekonstruována Císařská kaple a přilehlá sakristie. Tyto prostory byly zcela obnoveny a vybaveny inventářem svezeným z několika zničených kostelů. Samotný Emauzský chrám byl v této etapě vyklizen a opatřen novou podlahou. Ve středové lodi byla použita starší betonová podlaha získaná při rušení Strahovského premonstrátského kostela. Zbytek podlahy tvoří terakotová dlažba, jež v některých částech budovy byla použita již v roce 1928. V roce 1996 byla omítnuta jižní a severní stěna kostela. Kamenné konstrukce a opěrné pilíře byly očištěny, nově vyspárovány a opraveny umělým kamenem. V jižní lodi byla doplněna střední římsa, okenní parapet gotického okna a proběhlo vyčištění zazděného okna objeveného stavebně historickým průzkumem v pravé části této lodi.22 Původní klenební žebra hlavní lodě byla opravena tmelením nebo vyměněna. Nově instalovaná žebra byla vylita z betonu a potažena umělým kamenem. V případech, kdy byla žebra vybetonována hladce, nebyla již obkládána kamenem, ale jen barevně sjednocena s žebry kamennými. Opěrné pilíře byly očištěny, vyspraveny a doplněny umělým kamenem. V místech napojení pilířů do kleneb nejsou přechody souvislé, ale vzhledem ke zbytečné nákladnosti případného souvislého obkladu bylo rozhodnuto ,,nechat tuto anomálii jako připomínku osudu kostelních kleneb“.23 Nezničená barevná skla byla ponechána v kamenných kružbách, ostatní byla vyměněna za vakuová dvojskla vsazená do kovových příček.

4.2

Shrnutí Původně zamýšlená syntetická rekonstrukce průčelí kostela navržená Oldřichem Stefanem

byla na základě ideologických důvodů zamítnuta. Stefan chtěl obnovit obě věže, které ale měly být hmotově pozměněny tak, aby průčelí kostela vynikalo vůči okolním budovám. Zvolena však byla varianta, kdy pohledová dominanta, jíž Emauzy jsou, neměla odkazovat k církevnímu charakteru stavby. 22

Viz Švejda, Karel. ,,Nástin dějin kláštera Na Slovanech ve 20. století a zpráva o opravách kostela Panny Marie a sv. Jeronýma v letech 1990-2005“. In Emauzy. Benediktinský klášter Na Slovanech v srdci Prahy. Ed. Klára Benešovská. Vyd. 1. Praha: Academia, 2007. s. 197 219. 23 Švejda, Karel. Op. Cit., s. 204.

19

Bedřich Hacar při své rekonstrukci kostela v padesátých letech pracuje analyticky. Použity byly současné materiály (především beton), ale hlavně výrazové prostředky – zřícené klenby (betonové skořepiny), železobetonové vazníky krovu a betonová konstrukce střechy. V duchu analyticko-modernistické metody pak bylo pokračováno také při obnově kostela v šedesátých letech 20. století. Soudobý skulpturálně pojednaný novotvar ,,věží“ od F. M. Černého je toho nejvýraznějším potvrzením. Zároveň se však Černého návrh ideově navrací ke gotické podobě (bez průčelních věží), kterou měl kostel ještě v první půlce 17. století. V interiéru byla využita konzervační metoda. Emauzský kostel se tak stal ukázkou analytického přístupu k rekonstrukci, kdy byla zkombinována gotika s moderním tvaroslovím. Další etapa rekonstrukce probíhala až po navrácení kostela benediktinům mezi lety 1990 až 2005. Šlo však především o úpravy interiéru, ve kterém byl opět použit beton, jenž byl obkládán umělým kamenem nebo povrchově upraven tak, aby kámen připomínal klenební žebra. Betonová dlažba byla převezena z premonstrátského kostela na Strahově. Okna, která byla nově zasklívána, byla opatřena vakuovými dvojskly. K této rekonstrukci však už bylo přistoupeno synteticky, neboť interiér byl zásahy sjednocen do gotické podoby. Dochované prvky byly restaurovány.

20

5 Kostel sv. Anny Praha 1, Staré Město, Zlatá ul. Gotický kostelík zasvěcený sv. Anně vznikl v padesátých letech 14. století adaptací původní templářské rotundy sv. Vavřince.24 Jedná se o konventní kostel dominikánek. Gotickou podobu si udržel až na částečné barokizující úpravy z konce 17. stol., kdy byl ale opravován především klášter. Konvent byl zrušen v roce 1782 a společně s kostelem sloužil utilitárním účelům. Horní patro věže kostela a stejně tak gotická klenba lodi byly strženy v osmdesátých letech 19. století, kdy byl tou dobou odsvěcený kostel adaptován pro utilitární účely.

5.1

Stavební úpravy po roce 1945 V roce 1956 byl zahájen první archeologický výzkum celé východní partie kostela a

novodobé opravy začaly probíhat od 70. let 20. století. Zaměřeny byly zejména na vnější plášť a střechu. Zásahům se však nevyhnul ani unikátní gotický krov. Celková revitalizace kostela však byla zahájena až v roce 2002, kdy proběhla první etapa stavebních prací, která zahrnovala zejména sanaci obvodových stěn budovy. V následujícím roce proběhla druhá etapa rekonstrukce, při níž bylo započato restaurování nástěnných maleb. Třetí a nejrozsáhlejší etapa stavby započala v roce 2003 a dokončena byla v létě 2004. Vzniklo zde mezinárodní centrum pro konání kulturních akcí nazvané Pražská křižovatka. Zpracování architektonického řešení je prací architektky Evy Jiřičné. Ostění oken a některá přístěnná žebra nesou známky gotické polychromie, která byla nanesena rovnou na kámen. Rekonstrukce kostela, která proběhla v devadesátých letech 20. století, však vykazovala nedostatky při restaurování kamenných prvků. Novodobě dodané fragmenty neodpovídaly svou profilací originálu, vykazovaly špatné opracování povrchů a použití nevhodných tmelů. Kamenné články jsou opukové a pískovcové. Původní gotická omítka, která nesla fragmenty maleb, byla na několika místech značně poškozena při stavebně historickém průzkumu v šedesátých letech. V prostoru presbytáře se zachovaly fragmenty renesanční výmalby. Severní stěna lodi je pravidelně rytmizována okny s vysokými okenními záklenky, jen čtvrté pole je nepatrně zúžené kvůli návaznosti na široký pás triumfálního oblouku. Délka lodi je ke středu triumfálního oblouku přesně dvojnásobkem její šířky a ve stejném poměru jsou rozvržena klenební pole. Severní stěna presbytáře sousedí s navazujícím východním křídlem

24

Viz Benešovská, Klára. Všetečková, Zuzana. Dragoun, Zdeněk. ,,Kostel sv. Anny“. In Umělecké památky Prahy. Staré Město, Josefov. Ed. Pavel Vlček. Praha: Academia, 1996, s. 55 58.

21

kláštera a je do určité míry půdorysně ovlivněna staršími konstrukcemi kostela sv. Vavřince. Jedná se tedy o vývojově nejsložitější stavební partii kostela.25 V půdorysném pohledu je patrné, že je osa presbytáře oproti lodi mírně posunuta k severu. Snad nejvíce v odborných diskusích skloňovaným problémem jsou zásahy do původního gotického krovu kostela, ten je dle Dobroslava Líbala nejstarším gotickým krovem v Praze. ,,Nejstarší je zatím bezesporu krov na někdejším kostele dominikánek sv. Anny, kde se zachovala, jak jsme zjistili s architektem Jaroslavem Vajdišem, typická gotická krovová konstrukce s ondřejskými kříži, jež patří dle všeho ještě době výstavby kostela v první třetině 14. století.“26 Podobně se vyjádřil též architekt M. Burian, který zpracovával v roce 1979 zprávu o posouzení stavu krovu: ,,Dochovaný a neporušený krov kostela je opravdovou vzácností a nejcennějším prvkem celého komplexu.“27 Smrkový krov je vztyčen nad půdorysem celého kostela, celkem ve 47 vazbách. Výběhy krokví (které jsou provázány ondřejskými kříži) jsou fixovány patečními stojkami, které jsou ale dnes vsazeny do novodobých lepených vazníků. Novodobá je rovněž konstrukce dvojitého diagonálního bednění mezi krokvemi a stejně tak všechny pozednice. Původní pozednice a vazné trámy byly zničeny bez podrobnější dokumentace při opravách krovu na konci osmdesátých let 20. století. Při této opravě bylo také použito několik dalších nevhodných postupů. Některé spoje byly pro zafixování prošroubovány závitovými tyčemi. Zvolené matice malých rozměrů se později zařezaly do dřeva, které bylo dokonce v několika případech vydlabáno, aby bylo možno osadit nedostatečně dlouhou tyč. Všechny železné prvky, stejně jako pásovina jistící spoje krokví a pozednic, před poslední rekonstrukcí korodovaly. Chybějící dřevěné prvky, jako byly spojovací kolíky, naopak doplněny nebyly. Při následující opravě krovu v polovině devadesátých let došlo k dalším necitelným zásahům. Dřevo bylo napuštěno penetrací, při jejíž aplikaci byly trámy krovu navrtávány pro injektáž prostředku. Všechny původní trámy spodní části krovu byly zbroušeny ocelovými kartáči, čímž se ztratily stopy po původním tesařském opracování. Po této rekonstrukci měla být střecha opět pokryta prejzy, nicméně bylo podáno rozhodnutí (dr. Líbalem) o pokrytí střechy

25

Tradice.com. Kostel svatého Vavřince a svaté Anny – první etapa restaurování interiéru (souhrná zpráva) online . 2012 cit. 2012-10-23 . Dostupné z: http://www.tradice.com/realizace/aktual/Anna/Zpr%C3%A1va_08.htm . 26 Líbal, Dobroslav. ,,Pasportizace historických objektů v Praze“. In Pražský sborník historický. Hlavsa, Václav. Praha: Orbis, 1965. str. 87. 27 Tradice.com. Kostel svatého Vavřince a svaté Anny - zpráva o posouzení a stavu krovu, s návrhem celkové rekonstrukce a úprav online . 2012 cit. 2012-10-23 . Dostupné z: http://www.tradice.com/realizace/aktual/Anna/Krov79_text01.htm .

22

břidlicí, přestože archeologický průzkum prokázal prejzovou krytinu. Ve výsledku byla (z rozhodnutí investora) střecha pokryta asfaltovou krytinou, bez souhlasu projektanta a památkářů. Stavebně historický průzkum z roku 1962 doporučoval rekonstrukci gotických kleneb, k čemuž nedošlo, a prostor kostela je propojen s půdním prostorem. Ve zdech jsou patrné stopy po vyzdívkách klenebních kápí. Novodobá omítka nad těmito otisky, která byla nahozena až po přepatrování kostela, byla odstraněna. Režné zdivo tak opticky odkazuje k prostoru, který byl před odstraněním kleneb prostorem půdy. Původní projekt architektky Jiřičné počítal s vyřezáním všech vazných trámů, čímž by se umožnil volný průhled do krovu kostela a jeho prezentace. Na zbytcích těchto trámů by podél zdi byla namontována lávka přístupná veřejnosti. Proti takovému řešení však vystoupila část odborné veřejnosti, reprezentovaná především členy Klubu za Starou Prahu, kteří nesouhlasili s odstraněním vazných trámů a s myšlenkou propojení prostorů kostela a krovu. Problematickým toto řešení shledali z několika důvodů. Nosné trámy, ač kopie z předešlé rekonstrukce (při které nebyla opatřena podrobná dokumentace především počtu trámů), jsou součástí gotického krovu. Při jejich odstranění by pak byl prezentovaný krov, jakožto technická památka, nekompletní. Loď kostela a krov jsou dva oddělené prostory, jejichž spojením by došlo ke změně proporcí prostoru (estetická změna) a ke změně klimatických podmínek obou prostorů, z nichž měl každý po staletí jiný klimatický režim.28 Odbor památkové péče Ministerstva kultury na žádost investora (Národní divadlo, zastoupené společností AI-DESIGN) povolil propojení obou prostorů a vyřezání vazných trámů ob jednu vazbu. Tato situace zhruba odpovídá stavu zaměření krovu před poslední rekonstrukcí, kdy byl dodán a osazen dvojnásobný počet trámů. Podlaha lodi a presbytáře je položena na vyvýšeném pódiu, pochozí vrstva je keramická. Svou barevností a výrazem materiálu koresponduje s částečně dochovaným barokním stavem. Podlaha v prostorách kruchty jeptišek byla rozebrána a dle ústupku zdiva a kapes pro uložení trámu bylo prokázáno, že v minulosti byla dřevěná, takže po konzervaci zachovalých nosných trámů byla pokryta prkny. Jižní barokní portál byl opatřen replikou barokních vrat a další historizující vrata byla osazena i do západního portálu. Při jižní stěně presbytáře bylo vztyčeno nové kovové schodiště na kruchtu. Odřezaná hlaví nosných trámů dřevěných vestavěných pater byla odstraněna, vzniklé otvory ve stěnách byly zazděny, přetmeleny a opatřeny patinou.

28

Viz Bečková, Kateřina. ,,Stanovisko Klubu Za starou Prahu k úpravě krovu bývalého kostela sv. Anny na Starém Městě pražském“. In Zprávy památkové péče, Praha: Národní památkový ústav, 2001, roč. 61, č 6, s. 181.

23

K novému vyzdvižení kleneb, a oddělení tak prostoru půdy s krovem od lodi kostela, se vyjádřil M. Pavlík jako o reálné a snad i žádoucí možnosti, nicméně připustil nákladnost takového řešení. Jako akceptovatelnou variantu připouští ,,náhradní, zjednodušená či náznaková – umělecky provedená řešení“.29 Architektka Jiřičná přišla ve svém projektu s kreativním řešením tohoto problému. Pod krov byla podvěšena konstrukce kovových prutů, jež evokuje žebra gotické klenby. Prostor kostela začal svou současnou funkci plnit 5. října 2004. O tři roky později byla z grantu od World Monument Fund financována celková rekonstrukce oken. Restaurování povrchu zdiva, omítek a nástěnných maleb pokračuje i po zpřístupnění kostela veřejnosti.

5.2

Shrnutí Kostel sv. Anny je příkladem komplexně pojaté rekonstrukce, která kloubí prvky

syntetického a analytického přístupu. Dle Wagnerových idejí mají být utilitární prvky, později ke stavbě dodané a její hodnotu snižující, odstraněny. To plně platí při odstranění dřevěného přepatrování chrámové lodi nebo vybourání některých zazdívek původních oken. Zároveň po roce 2002 došlo k nápravě škod a restaurátorských přešlapů způsobených při opravách z přelomu devadesátých let. Nový projekt musel řešit zejména otázku oprav památkově hodnotného krovu. Opět byly odstraněny nově dodané prvky – prořezání lepených vazných trámů krovu a jeho částečná rehabilitace při odstranění kramlí, ocelových tyčí a zrezlých spojovacích částí. Znaky syntetického přístupu při vybavení novými prvky jsou vidět na dosazení historizujících dveří nebo položení podlahy korespondující s barokní, průzkumem potvrzenou podlahovou krytinou. Prvky analyticko-modernistického způsobu jsou zřetelné na zachování a prezentaci všech vývojových stádií stavby vedle sebe. Restaurované gotické malby, portály, krov jsou prezentovány vedle barokních částí kostela (např. kruchta jeptišek, jižní vstupní portál). Vše je navíc doplněno prvky se současným výtvarným tvaroslovím (kovová schodiště, lávka pod krovem). Zajímavým prvkem je pak subtilní kovový novotvar, který je zhmotněním soudobého výtvarného přístupu a přitom naznačuje gotickou klenbu lodi.

29

Pavlík, Milan. ,,Poznámky k názorům na konstrukci původního gotického krovu bývalého kostela sv. Anny na Starém Městě a ke způsobu obnovy jeho prostoru“. In Věstník Klubu Za starou Prahu, 2001, roč. XXXI (II.), č 1 2, s. 27.

24

6 Kláštery magdalenitek a dominikánů u sv. Maří Magdaleny na Malé Straně Praha 1, Malá Strana, Harantova, Nebovidská, Hellichova Dominikáni začali s výstavbou svého konventu až v roce 1616. Využili původní stavby bývalého kostelíku sv. Maří Magdaleny a nevelkého přilehlého konventu. Po roce 1656 byl ke klášteru přistaven monumentální barokní kostel dle projektu F. Carattiho. Nové rozšíření kláštera pak proběhlo v letech 1685 – 1690 a jeho součástí se stal také renesanční Pernštejnský palác. Po zrušení konventu na sklonku 18. století byly budovy upraveny na nájemní byty. Devastující vliv na bývalý klášter měl provoz Státní tiskárny, pro jejíž potřeby byl areál po roce 1879 necitlivě adaptován.

6.1

Stavební úpravy po roce 1945 Koncem 20. století, po množství předešlých úprav, vykazoval objekt jen části původního

členění. Úpravou prošly vnější fasády bývalého konventu. Jižní křídlo a část východního má novorenesanční fasádu, druhá část východního křídla klasicistní. Nadstavba nad střechou, jež osvětluje chodbu v posledním podlaží, je barokní stejně jako nárožní belveder, který ještě o jedno patro vystupuje. Průčelí do dvora bylo z větší části překryto budovami přistavenými během zdejšího provozu tiskárny. Dispozice a renesanční klenby v přízemí původního Pernštejnského paláce byly zachovány v části východního křídla. Jižní, raně barokní křídlo konventu tvoří trojtrakt, kterým v přízemí probíhají dvě chodby (vedle sebe), v patře pak jen jediná. V posledním patře se nacházely cely mnichů. Dvěma horními podlažími jižního křídla procházela chodba osvětlená basilikálním způsobem. Hlavní schodiště je pozdně barokní a bylo vybudováno až po zrušení kláštera. V novodobé historii areálu byl prvním pokusem o komplexní využití kláštera záměr jeho přestavby na hotel. Atelier Loxia v roce 1999 vypracoval projekt, který počítal s výstavbou nové budovy v prostoru vstupního dvora při Maltézském náměstí. Památkový ústav zamítl takto navržený projekt, neboť měla novostavba vzniknout v místě, které je pohledově značně exponované a navíc dříve zastavěno nebylo. Investor od záměru následně ustoupil. Idea přestavby kláštera v hotel byla znovu oživena v roce 2003 s příchodem nového investora a ateliéru Dům a Město. Nový majitel snížil kapacitu hotelu, díky čemuž odpadla potřeba stavby nového křídla při Maltézském náměstí. Zároveň byl do projektu zahrnut dům č.p. 387/III, v jehož hmotě jsou obsaženy pozůstatky zdiva původního kostela sv. Maří Magdaleny. V roce 2003 započal stavebně historický průzkum a záchranný archeologický průzkum v místech 25

nově plánovaných podzemních prostor, výkopů pro inženýrské sítě a při prohlubování stávajících sklepů. Byl prováděn souběžně s rekonstrukcí areálu, až do roku 2005 na ploše cca 2600 m2.30 Přesto že bylo nádvoří ve 20. stol. zastavěno betonovými konstrukcemi tiskárny a byl zde předpoklad, že bude archeologický terén poškozen, odkryl průzkum pozůstatky předlokačních staveb, které byly zjištěny při předchozím průzkumu lokality.31 Většinu nemovitých nálezů se vzhledem k plánované dispozici hotelu a částečnému využití podzemí nepodařilo zachovat. Zachován byl barokní pilíř kostela v jihozápadním rohu nádvoří a závěr gotického kostela na dvoře domu č.p. 387/III. Kosterní pozůstatky ze středověkého a barokního hřbitova byly uchráněny díky tomu, že spojovací tunel mezi objekty budoucího hotelu byl veden pod archeologickým terénem. Nejspíše nejvýraznějším zásahem do estetického celku areálu je vestavba dvoupodlažního severního a západního křídla lemující bývalý rajský dvůr, o které se R. Biegel vyjádřil, že ,,je z hlediska památkové péče akceptovatelným kompromisem, který umožní chátrající areál zachránit“.32 Nové západní křídlo, jež je vystavěno podél budovy bývalého barokního kostela, je od jeho hmoty odsazeno. Tento nový prostor má výšku dvou podlaží a je opatřen galerií, z níž je přístup do hotelových pokojů. Stěna bývalého kostela, která je nyní součástí interiéru hotelu, má stejnou barevnost jako jeho venkovní fasáda. Nově postavený objekt s plochou fasádou a absencí dekoru je definován velkými čtvercovými okny v prvním i druhém nadzemním podlaží a je výtvarně pojednán tak, aby byl jasně (tvaroslovím i materiály) odlišen od historických budov. Barva omítek nových i historických objektů je sjednocena. Střecha nových křídel je plochá. V rámci rekonstrukce byla provedena plánovaná obnova zachované, ale značně poničené křížové chodby. K její ideální rekonstrukci přispěl objev náznaku původního vnějšího architektonického členění a barevnosti, jenž byl učiněn na fasádě. Chodba je od nových křídel oddělena prostorem úzkého atria. Nejvíce znehodnocující a z památkářského hlediska diskutabilní zásah do původní hmoty křížové chodby byl proveden na klenbě posledního pole, které bylo proraženo za účelem výstavby nového schodiště. Ostatní klenby v areálu byly zachovány. Zajímavé je apartmá, ve kterém projektant zachoval dřevěnou gotizující klenbu, jež byla vystavěna do krovu jednoho z křídel kláštera v 19. stol. Interiér budov, respektive prostorů pro klienty, byl esteticky sjednocen. Dveře, okna, podlahy a další detaily vykazují unifikaci, 30

Viz Havrda, Jan. Tryml, Michal. ,,Archeologický výzkum v Praze v letech 2003-2004. Karmelitská ulice čp.387/III a Nebovidská ulice čp.459/III“. In Pražský sborník historický. Ed. Zdeněk Dragoun. Praha: Archiv hl. m. Prahy, 2006, roč. 34, s. 323–325. 31 Viz Havrda, Jan. Podliska, Jan. ,,Archeologický výzkum v Praze v letech 1997 až 1998. Karmelitská ulice čp. 387/III, čp. 388/III a čp. 459/III“. In Pražský sborník historický. Ed. Zdeněk Dragoun. Praha: Koniasch Latin Press, 2000, roč. 31, s. 357-358. 32 Biegel, Richard. ,,Hotel Mandarin v dominikánském klášteře na Malé Straně“. In Věstník Klubu Za starou Prahu, 2006, roč. XXXVI. (VII.), č. 2, str. 28.

26

která příliš nekoresponduje s výjimečností historického místa. V několika místnostech v objektu při Hellichově ulici byly repasovány dochované podlahy. V jednom případě se jedná o fošnovou podlahu a v několika případech parkety vídeňského čtverce. Ve dvou místnostech směrem do Nebovidské se dochovaly široké parkety, které se staly vzorem pro nově vyrobené podlahy do ostatních pokojů. Pod omítkami pokojů ve 2. NP objektu při Nebovidské jsou zachovány renesanční malované římsy a v jednom pokoji s okny do vstupního dvora je renesanční malba (krajina s antickými sloupy), jejíž restaurování ale bylo zamítnuto.33 Technické zázemí hotelu je situováno do suterénních prostor nové budovy. Z kapacitních důvodů nebyla obnovena monumentální chodba v jižním křídle. Při rekonstrukci domu č.p. 387/III bylo částečně odhaleno a později prezentováno zdivo bývalého kostela sv. Maří Magdaleny. Dispozice a výškové uspořádání prostorů bylo navrženo tak, aby vynikly rozměry původní lodi. V prostoru vstupního sálu hotelových lázní, jenž je otevřen přes dvě podlaží, jsou pod skleněnou podlahou prezentovány odkryté základy závěru gotického kostela. Aby nedošlo k jejich degradaci, jsou tyto prostory vybaveny samostatným okruhem úpravy vzduchu, jenž udržuje optimální klimatické podmínky. Propojení dvou částí domu je zajištěno skleněnou lávkou s ocelovou konstrukcí, vedenou v úrovni prvního patra. Hotelové wellness vzniklo v prostorách bývalé renesanční kaple, která je s hlavní budovou propojena novou podzemní chodbou. Jedna část tunelu u domu č.p. 387/III byla ražena, ta druhá pod vstupním nádvořím hloubena. Takto zvolený postup měl zachovat neporušenou vrstvu podloží, ve které se nacházejí dochované hroby.34 Během stavby propojovací chodby byly nalezeny kovové slitky a prubířské tyglíky datované do 12. století, což dokládá, že se v této lokalitě nacházela dílna na zpracování cínového bronzu a stříbra.35 Hlavním vstupem do areálu je brána v barokní zdi na rohu ulic Harantovy a Nebovidské. Při dláždění rajského dvora byl použit Božanovský pískovec, stejně jako na čelní fasádu a stěny ve vstupním nádvoří. Dlažba vstupního nádvoří je tvořena žulovými kostkami.

33

Casopisstavebnictvi.cz. Hotel nad pražskou historií online . 2012 cit. 2012-09-06 . Dostupné z: http://www.casopisstavebnictvi.cz/hotel-nad-prazskou-historii_N679 . 34 Viz Havrda, Jan. Podliska, Jan. ,,Archeologický výzkum v Praze v letech 1997 až 1998. Karmelitská ulice čp. 387/III, čp. 388/III a čp. 459/III“. In Pražský sborník historický. Ed. Zdeněk Dragoun. Praha: Koniasch Latin Press, 2000, roč. 31, s. 357-358. 35 Viz Havrda, Jan. Tryml, Michal. ,,Archeologický výzkum v Praze v letech 2003-2004. Karmelitská ulice čp.387/III a Nebovidská ulice čp.459/III“. In Pražský sborník historický. Ed Zdeněk Dragoun. Praha: Archiv hl. m. Prahy, 2006, roč. 34, s. 324.

27

6.2

Shrnutí Podobný příklad, byť ne tak sporně pojatý jako postmoderní rekonstrukce konventu u sv.

Tomáše. Po rozboru způsobu revitalizace bývalého dominikánského konventu jsou opět rozpoznatelné elementy jak analytického, tak syntetického přístupu. U nově vkládaných prvků a objektů byl zvolen současný architektonický výraz. Nejzřetelněji je to patrné na novostavbě severního a západního křídla, které jsou pojaty v duchu současné tvorby, ale nesnaží se na sebe strhávat pozornost nepatřičným uměleckým tvaroslovím. Podobně byly vyprojektovány také moderní prvky v interiérech. Například skleněná lávka spojující dvě části v domě č.p. 387/III. Historie objektu je prezentována a slouží jako ,,další hodnota“ hotelu – odkryté a zakonzervované zdivo renesančního kostelíku nebo části jeho gotických základů. V exteriéru byly odhaleny a prezentovány části několikerých historických fasád z různých fází přestaveb bývalého konventu. Ačkoliv nebylo k rekonstrukci celého areálu přistoupeno synteticky, stalo se tak v případě jeho dílčích částí. Je to vidět na obnovené křížové chodbě, která díky fragmentům objeveným na její fasádě byla rekonstruována do své barokní podoby. Výtvarnou syntézu obnovené chodby však narušuje přidaný prvek protipožární stěny a stěží omluvitelný průraz pro schodiště vedené její klenbou. Snaha o syntetické sjednocení interiéru je patrná také na starých podlahách, které byly repasovány a podle jejich vzoru vyrobeny nové.

28

7 Konvent obutých augustiniánů (augustiniánský klášter sv. Tomáše) Praha 1, Malá Strana, Letenská ul. Augustiniáni rozšířili svůj původní řeholní dům přiléhající ke kostelu sv. Tomáše v první polovině 14. století. Gotickou podobu potom konvent ztratil při renesanční přestavbě mezi lety 1603 - 1637, na které se zřejmě zásadně podílel Jan Dominik de Barifis. Dílčí barokní úpravy pak byly prováděny v druhé polovině 17. století.

7.1

Stavební úpravy po roce 1945 Řeholníci byli z konventu vyhnáni v roce 1950. Tehdy zde už sídlil Státní historický ústav.

V letech 1952 – 1960 proběhly větší úpravy, uzpůsobující objekt novému účelu coby domova důchodců. Budovy konventu přiléhají ke kostelu sv. Tomáše na jeho severní straně a ohraničují rajský dvůr, který je v přízemí obehnán polokruhovými renesančními arkádami, podél východního křídla jsou arkády lomené. V patře jsou pak renesanční sdružená okna. Část vnější fasády po levé straně kostela, jehož průčelí má vrcholně barokní tvarosloví, je taktéž pojednána v duchu vrcholného baroka, ostatní fasády, z důvodu umístění objektu do měšťanské zástavby, navíc v kontrastu ke zdobnému průčelí kostela, příliš nevynikají. Z hlediska slohového vývoje je zvláště zajímavé východní křídlo konventu, kde se zachovala sakristie a původní kapitulní síň rozšířená o barokní presbytář, který ale vznikl na dřívějším gotickém základě. Klenby těchto prostor, zachovávající ještě gotické členění, mají renesanční výzdobu. Východní, stejně jako severní křídlo má v patře typickou trojtraktovou dispozici se střední chodbou. V přízemí severního křídla je umístěn refektář, u kterého se však původní výzdoba nezachovala. Jižní křídlo je definováno v podstatě jen chodbou a galerií v patře. V tomto křídle byla později umístěna konventní knihovna. Augustiniánský klášter si i přes úpravy, jimiž prošel při adaptaci na domov důchodců, zachoval raně barokní podobu a vyhnul se zásadnějším degradujícím zásahům. V roce 2002 si hotelová společnost Rocco Forte (vlastnící světovou síť luxusních hotelů, které vznikají rekonstrukcemi historických objektů) areál kláštera (společně s klášterním pivovarem č.p. 33 a domem č.p. 29) vyhlédla jako vhodné budovy k přestavbě v luxusní hotel. Vypracování projektu bylo zadáno architektonickému ateliéru Omicron-K, konkrétně jej zpracovávali Ing. arch. Martin Kotík a Ing. arch. Tereza Mosbauerová.

29

Po vypracování projektu, ale ještě před udělením stavebního povolení, se začala stupňovat diskuse, již tento projekt vyvolal. Značně negativní protesty proti způsobu, jakým mělo být k přestavbě přistoupeno, vznášeli především zástupci Klubu Za starou Prahu36. Projekt zahrnoval několik z památkového hlediska sporných bodů. Jednalo se především o naddimenzovanost předpokládané kapacity hotelu a jeho kategorizaci a z toho vyplývající nároky na provoz a vybavení. Architekti, kteří byli limitováni normami a požadavky, jež musí splnit každý nový hotel sítě Rocco Forte, proto počítali s úpravou jednotlivých dispozic budov, při čemž mělo dojít k zásahům do historických konstrukcí. Původní mnišské cely měly být upravovány tak, aby splňovaly hotelovou normu, která pro každý pokoj předepisuje minimálně 40 m2 a koupelnu v samostatné místnosti. Počítáno bylo také s propojením jednotlivých objektů v jeden celek, likvidací barokního a klasicistního schodiště a následně s odstraněním části původní hmoty stavby pro vybudování nových schodišť a výtahových šachet. Nejen pro výtahy osobní, vedoucí až do podkroví, ale také pro výtahy zásobovací, vedoucí do kuchyně v suterénu. Dalším z památkového hlediska hrubým nedostatkem projektu byly plánované vestavby do podkroví, při kterých architekti počítali se zbudováním střešních vikýřů. V tom případě měly být upraveny barokní krovy kláštera a krov pivovaru měl být celý vyměněn. Stejně tak bylo počítáno se zásahy v suterénech a dvorech areálu. Dvě nádvoří měla být místy zastřešena a v takto vzniklých prostorech a v sále bývalého refektáře měly být dvě restaurace pro 90 a 130 osob. Sauna a tělocvična byly projektovány do nově zbudovaných suterénů, které měly být se starými propojeny podzemní chodbou. To s sebou však přinášelo předpoklad proražení gotické zdi. Územní odborné pracoviště NPÚ v Praze vydalo 6. 12. 2005 vyjádření, v němž takto navržený projekt neodmítlo, ale stanovilo podmínky, za nichž je realizovatelný, a to i přesto, že ve vyjádření k první koncepční studii z 8. 10. 2004 je uvedeno, že nesmí dojít k zásahům do historického zdiva a kleneb, krovy nemají být zatepleny a dvory zastřešeny. Tento postup je dle Kateřiny Hanzlíkové z KZsP ,,nesystematický a do značné míry neprofesionální“.37 Od roku 2005 probíhal na ploše zhruba 2700 m2 zjišťovací a následně plošný archeologický průzkum, který skončil v prosinci 2007. Rozsahem se jednalo o dosud největší archeologický průzkum na Malé Straně. Odkryty a zdokumentovány byly části fortifikace ze 13. století, stopy pyrotechnické výroby ze stejného období, zbytky válcové věže v hlavní výkopové 36

Finková, Kateřina. Veselý, Jan. STANOVISKO KLUBU ZA STAROU PRAHU. K záměru adaptace kláštera a pivovaru u sv. Tomáše na Malé Straně pro hotelové využití online . 2006 cit. 201207-05 . Dostupné z: http://klubovni.misto.cz/kauzy/augustiniani/stanovisko.htm . 37 Hanzlíková, Kateřina. Veselý, Jan. ,,Pět hvězdiček u sv. Tomáše“. In Věstník Klubu Za starou Prahu, 2006, roč. XXXVI, č. 1, str. 24.

30

jámě a další fragmenty opukových a břidlicových základů staveb, které dokládají čilý stavební vývoj v této oblasti. Na parcele č.p. 105 bylo zjištěno pohřebiště.38 Stavba započala v roce 2007 s tím, že do projektu byly zapracovány některé změny, které upravily nejvíce napadané rekonstrukční zásahy. Jednalo se především o upuštění od průrazu renesanční klenby pro zásobovací výtahy (nově byla šachta přesunuta do prostoru dvora), nahrazení barokního schodiště a změny dispozice v patrech klasicistního křídla pivovaru. Na svém místě také zůstal unikátní soubor barokních dveří klášterních cel, jejichž plánované odstranění bylo jedním z bodů, proti kterému vystoupili zástupci KZsP. Problematickou situaci půdních vestaveb nakonec řešil renomovaný statik dřevěných konstrukcí Ing. Vít Mlázovský, který byl pověřen opravou barokních krovů pivovaru a kláštera. Podílel se také na vypracování projektu opravy původních dřevěných stropů. Posudek, který Ing. Mlázovský vypracoval, vedl k zamítnutí prvotně navrhované výměny barokního krovu nad uličním křídlem pivovaru. Společně s tím byla upravena budoucí podoba střešních vikýřů a nových podkrovních prostor. V prostoru sklepa bývalého pivovaru byla obnovena barokní grotta se vstupem do sousedící Valdštejnské zahrady. Podlaha je pokryta terakotovou dlažbou a restaurátorským zásahem prošla také krápníková výzdoba ze 17. století. Prostor nyní slouží jednomu ze dvou hotelových barů, druhý bar je umístěn v bývalém refektáři s restaurovanými barokními freskami. Novostavbou je hotelová lobby s recepcí a proskleným atriem, které má současné tvarosloví a moderní design. Dvorní přízemní přístavba, využívaná jako restaurace, je směrem do prostoru pohledově otevřena, stěny tvoří kovové rámy, ve kterých jsou osazena izolační dvojskla. Strojovna ústředního topení, klimatizace, vzduchotechniky a dalšího technologického vybavení hotelu byla vměstnána na plochu asi 150 m2. Návrh interiéru je prací londýnského ateliéru RDD a je inspirován českým kubismem (křesla Pavla Janáka či lehátka Adolfa Loose), visí zde fotografie umělců Františka Drtikola, Jaromíra Funkeho nebo Josefa Sudka.

7.2

Shrnutí Rekonstrukce augustiniánského kláštera je ukázkou prezentující soudobý přístup

k památkově chráněné stavbě, která se nachází na investičně velice lukrativním místě. Alespoň náznaku vyváženého přístupu, mezi splněním požadavků stanovených NPÚ a nároky investora na utilitární funkci stavby, často předcházejí vleklé spory. Výsledné analytické restaurování 38

Viz Čiháková, Jarmila. Müller, Martin. ,,Archeologický výzkum v Praze v letech 2007–2008. Letenská čp. 29 33/III a Josefská čp. 28/III“. In Pražský sborník Historický. Ed. Zdeněk Dragoun, Praha: Archiv hl. m. Prahy. 2009, Roč. 37, s. 410 415.

31

dochovaných prvků (soubor barokních dveří, barokní fresky v refektáři, umělá jeskyně) a jejich prezentace na původním místě kontrastuje se snahou investora o prosazení projektu, který obsahoval drastické zásahy do dochovaných konstrukcí a architektonických prvků z různých slohových období. Jako postmoderní přístup architekta se jeví zejména první (zamítnutá) studie, ve které byly předloženy necitelné zásahy jako bourání historických schodišť, odstraňování a úprava krovů, průraz renesanční klenby. Nakonec schválený projekt sice nevykazoval takové kontroverze ve vztahu k hodnotným prvkům areálu, ale stále jako by popíral skutečnost, že přetváří kulturní památku v centru metropole. Co možná nejcitlivější oprava krovů objektu, která je ale opět odvislá od funkce, již má podkrovní prostor splňovat, také projevuje znaky postmoderního přístupu. Jde o situaci, kdy se architekt snaží zapojit historický objekt do ,,svého“ projektu, aniž by na prvním místě byl respekt k zachovaným historickým prvkům památky (intaktnost střešní krajiny), to je navíc provázeno nadmíru uplatňovanou vstřícností vůči investorovým požadavkům na úkor historických hodnot. Projevilo se to zejména na snaze o úpravy prostorových dispozic objektu (klášterní cely) a dřevěných konstrukcí (barokní krov) za účelem dodržení ubytovacího standardu, který má hotel nabízet. Nově dostavěné prvky mají soudobý výtvarný charakter. Vyznačuje se jednoduchými liniemi a geometrickými tvary s důrazným akcentem na funkčnost dostaveb. Prvky syntetického přístupu lze v tomto případě těžko hledat, neboť revitalizace areálu je sice řešena komplexně, ale primárním cílem není dát objektu kompozičně ucelený výtvarný výraz, ale spíše udělat vše pro to, aby byly splněny investorovy požadavky na kapacitu a komfort budoucího hotelu.

32

8 Bývalý klášter klarisek a minoritů u kostela sv. Františka na Františku Praha 1, Staré Město, Na Františku, Anežská, Klášterská Stavba kláštera klarisek byla započata ve třicátých letech 13. století. První gotická stavba v Praze pak byla upravena koncem 14. století. Postupně rozšířený konvent si udržel svou gotickou podobu i přes částečné renesanční úpravy, kterými prošel asi v roce 1570. Okolo roku 1750 byly prováděny drobné barokní adaptace. Konvent byl zrušen r. 1782 a v následujících desetiletích byl chudším obyvatelstvem využíván k bydlení.39 Při asanaci Josefova bylo plánováno také stržení bývalého kláštera, k čemuž ale nedošlo. Místo toho mezi lety 1900 – 1914 proběhla částečná rekonstrukce pod dohledem A. Cechnera. V roce 1940 započala další rekonstrukce vedená O. Stefanem, ale po dvou letech byly stavební práce v důsledku války zastaveny.

8.1

Stavební úpravy po roce 1945 Obnova areálu kláštera pak, podle původního projektu O. Stefana, pokračovala v roce

1947. V následujících deseti letech byla upravena svatyně Salvátora a celá skupina východních kostelů. Nová sakristie, postavená na základech gotického domu, byla se svatyní Salvátora propojena gotickým portálem posunutým ze středu zdi. Původní vchod byl zazděn a v západním poli této stěny byl otevřen vchod nový. Podobně probíhaly také úpravy dalších objektů. Nový portál, jenž nahradil starší barokní, byl vsazen do západního průčelí presbyteria sv. Františka. Zároveň byl posunut gotický portál v jižní obvodové zdi. Velké barokní průlomy spojující kapli P. Marie s presbytářem kostela sv. Františka a kaplí sv. M. Magdaleny byly zmenšeny, protože narušovaly původní měřítko a izolovanost prostorů. Nový portál byl také doplněn v západní stěně kaple P. Marie. Jednotlivé prostory byly nově omítnuty a opatřeny pískovcovými dlažbami. Rozsáhlou rekonstrukci v roce 1953 finančně zaštítil stát a v tomtéž roce byl opět pod vedením I. Borkovského zahájen archeologický průzkum. Nový Stefanův spolupracovník architekt J. Hyzler prováděl stavebně historický průzkum, jehož výsledky byly alarmující. V důsledku podmáčení zdiva, které bylo přetíženo početnými vestavbami a ještě zeslabeno novými otvory, byla narušena stabilita kláštera natolik, že některým částem hrozilo zborcení. Tato situace vedla k postupu, kdy výzkumy a zajištění statiky budov muselo probíhat souběžně. Z ambitu bylo odstraněno užitkové mezipatro, stejně jako těžké násypy nad jeho klenbami. Odkryto bylo původní zdivo s gotickými okny a arkády renesanční lodžie. Nalezen byl náhrobek 39

Viz Soukupová, Helena. ,,Býv. klášter klarisek a menších bratří zv. Na Františku (Anežský klášter)“. In Umělecké památky Prahy. Staré Město, Josefov. Ed. Pavel Vlček. Praha: Academia, 1996, s. 481 488.

33

přemyslovské princezny Guty. Nejzávažnější však, jak píše Soukupová, bylo ,,uvolnění velkých prostorových celků a v případě ambitu zjištění jeho monumentálních rozměrů“.40 J. Hyzler převzal vedení projektových prací v roce 1958, dokončil obnovu kaple sv. Barbory a archeologické nálezy překryl betonovou deskou. Přistoupil také k náročné obnově konventního křídla a ambitu klarisek, jež obnovil v jejich gotické podobě. Průčelí ambitu do rajského dvora doplnil o opěrné pilíře a okna. Znovuotevřena byla též gotická okna v průčelí konventu, jehož poškozené zdivo bylo vyspraveno pomocí cihel původního formátu. Barokní strop v prvním patře ambitu byl zakonzervován. Poslední etapa obnovy byla zahájena po roce 1963, kdy se vlastníkem objektu stala Národní galerie, jejímž záměrem bylo zrekonstruovat historické budovy a připravit je pro vystavování uměleckých sbírek. Požadavkem bylo, aby projekt řešil dva základní problémy. Prvním bylo vyřešení vstupní části a návštěvnického okruhu, druhým pak zázemí pro interní provoz galerie, včetně zastřešení dvojlodí kostela sv. Františka. Z celkem pěti posuzovaných návrhů byl vybrán projekt architektů Josefa Hlavatého a Karla Kunci. Tvůrčí přístup obou architektů je zjevný ve způsobu, jakým přistoupili k zastřešení kostela sv. Františka. Vysoká asymetrická střecha s konkávně proláklými boky tvoří přirozenou dominantu celého objektu. Původní členění na hlavní a boční loď naznačili svěšením jižního ramene střechy a rozvrhem západního štítu. Soukupová vidí klad tohoto projektu také v použití soudobých materiálů, jako je beton, ocel a dřevěné lepené vazníky, ,,jejichž žebra završují prostor stejně dynamicky, jako kdysi klenby gotické“.41 Ještě před tím, než mohlo být přistoupeno k řešení tohoto úkolu, musely být výtvarně a technicky rozplánovány přístupy k obnově konventního křídla a ambitu klarisek, severojižního traktu, domů přistavěných u severní ohradní zdi a gotické vrátnice. Při rekonstrukci těchto historických objektů architekti respektovali jak dochované slohové články, tak hmotovou dispozici středověké architektury, jejíž funkční strukturu a proporční měřítko zachovali, přestože nově přiřazované funkce budov a nové vybavení řešili moderní formou. V tomto duchu bylo přistoupeno k návrhu a realizaci skeletového schodiště, jež bylo přistavěno k severní stěně klášterního ambitu. K objektu byly připojeny domy č.p. 812, 813, 814 v ulici U milosrdných a asanován blok domů vně severní zdi, čímž byl uvolněn pohled na středověký konvent. Souběžně s obnovou klášterního komplexu probíhal archeologický průzkum vedený K. Reichertovou. Některé archeologické nálezy pak byly zakomponovány do klášterní zahrady. Areál Anežského kláštera byl zapsán na seznam národních kulturních památek v roce 1978 a 29. května o dva roky 40 41

Soukupová, Helena. Anežský klášter v Praze. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2011. str. 286. Soukupová, Helena. Op. Cit., s. 291.

34

později byla obnovená část kláštera otevřena veřejnosti. V přízemí ambitu a konventní budovy byly vystaveny předměty českého uměleckého řemesla, hlavní část expozice pak byla umístěna v prvním patře. Tvořila ji instalace české malby 19. století v sále původního dormitáře v prvním patře. V křídle klášterního ambitu byly prezentovány obrazy z přelomu 19. a 20. století a tvorba umělců Národního divadla. Druhá etapa této obnovy, probíhající v letech 1980 – 1985, byla zaměřena na kapli P. Marie a sv. Maří Magdaleny, presbytář kostela sv. Františka a svatyni Salvátora, které byly již dříve opravovány architekty Stefanem a Cechnerem. Zdivo bylo nově konzervováno a prostory byly vybaveny moderním technickým zařízením. Restaurováním prošly nástěnné malby (některé byly nově zakryty) a kamenné fragmenty. Při těchto restaurátorských pracích také došlo ke sjednocení barevnosti jednotlivých architektonických prvků pomocí barevných vápenných nátěrů, čímž ale byla narušena původnost originálu. Objekty byly opatřeny novými, do kovových rámů vsazenými okny, terakotovou dlažbou a omítkami.

8.2

Shrnutí Zaměříme-li se na první rekonstrukci vedenou O. Stefanem, identifikujeme prvky, které

v jinak analyticky pojatém přístupu odkazují k syntetické metodě V. Wagnera. Dokladem toho jsou barokní průlomy propojující presbytář kostela sv. Františka s kaplí M. Magdaleny a kaplí P. Marie, které byly z důvodu sjednocení měřítek budov zmenšeny. Z podobných příčin bylo hýbáno také s gotickými portály. Ráz komplexu byl upravován tak, aby kompozičně působil uceleně, a zároveň tak, aby vynikla estetika jednotlivých objektů. Etapa rekonstrukce, vedená na přelomu šedesátých let Hyzlerem, vykazuje znaky analytického přístupu. Ambit klarisek byl respektován jako gotická stavba (odkrytí původního zdiva s gotickými okny) a zároveň byly do kompozice přiřazeny další slohové prvky z vývoje kláštera - obnova arkád renesanční lodžie, konzervace a prezentace barokního stropu v prvním patře ambitu. V přístupu Hlavatého a Kunci, kteří měli na starost projekt poslední etapy rekonstrukce, vedle sebe souznějí obě hlavní myšlenky teorie památkové péče. Znaky syntetického přístupu lze opět spatřovat nejvýrazněji v pojetí areálu jako komplexního architektonického díla, ale i v ,,pouhém“ sjednocení barevnosti interiérů. Zjevné jsou však především analytické zásahy. Patrné je to na způsobu, jakým byl uchopen problém zastřešení kostela sv. Františka. Řešením je (v duchu Rieglovy teze) soudobý návrh vyvedený v nových materiálech (ocel, beton), ale zohledňující celkový výtvarný a proporční ráz objektu. Nově vystavěné skeletové schodiště při severní stěně ambitu má též současný výtvarný charakter. Některé z archeologických nálezů byly následně prezentovány v zahradě a odkazují k historii stavby. 35

Závěr Zpětným zkoumáním vybraných sakrálních památek byly detekovány dva předpokládané přístupy (analytický/syntetický) k jejich rekonstrukcím. Prokázalo se však také, že situace v praxi je daleko složitější s ohledem na množství vlivů vstupujících do procesu rekonstrukce stavby (ekonomické, politické, atd.). Teoretická východiska, která formovala dnešní památkovou péči, vychází z myšlenek a tezí historiků umění a památkářů. Společným jmenovatelem analytického a syntetického přístupu je tedy prvořadý zájem o kulturně historickou hodnotu památky (byť nahlíženou z různé perspektivy). V praxi to pak vypadá, že v čím větší míře a důsledněji byl při rekonstrukcích pražských sakrálních památek uplatňován jeden nebo druhý přístup, případně jejich vhodná kombinace, tím blíže je památka k citlivé rekonstrukci vůči její historické hmotě a výtvarnému výrazu. Ze zkoumaných staveb má zřejmě nejblíže k ideální ukázce koexistence obou přístupů Anežský klášter. Tvůrčí práce architektů v kombinaci s archeologickými a stavebně historickými průzkumy a jejich příspěvkem k historickému poznání dějin areálu vedla k obnově památky ve výtvarně komplexní celek, který rehabilituje gotickou (patrně nejvýznamnější a nejucelenější) podobu budov. Zároveň jsou však vedle sebe prezentovány dílčí archeologické nálezy, části interiérů i budov z různých slohových období (renesance, baroko) a soudobé výtvarné prvky. Oba sobě myšlenkově vzdálené teoretické základy památkové péče lze tedy spatřit, jak se vzájemně doplňují v případě rekonstrukce Anežského areálu. Je uplatňováno nejvhodnější řešení pro záchranu areálu a jeho důstojné kulturní oživení. Kontrastem k rekonstrukci kláštera sv. Anežky je kontroverzní adaptace domu U Hybernů na muzikálové divadlo. V této kauze sice zprvu nic nenasvědčovalo pozdější, z památkového hlediska problematické rekonstrukci, nicméně nově vznášené požadavky na funkčnost budovy následně vedly k nevratným zásahům do původní hmotné podstaty stavby. Při provádění první etapy rekonstrukce objektu v devadesátých letech se příkladně ukázalo, jak může špatné rozhodnutí o budoucím využití stavby být počátkem procesu devalvujícího kulturní hodnoty objektu. Je tedy zřejmé, že citlivá rekonstrukce je značnou měrou závislá na požadovaném způsobu využití opravené stavby, tj. investičním záměru investora. Vlivem požadavku na rychlou návratnost vložených finančních prostředků může snadno dojít k upozadění zájmu o záchranu všech dochovaných historických prvků. Tento vliv lze poměrně snadno vysledovat například 36

v případě rekonstrukce kláštera augustiniánů na Malé Straně a jeho přestavbě na luxusní hotel. Zachování historických prvků bylo odsunuto až za prioritní požadavek na kapacitu a komfort budoucího hotelu, a to i přes hlasité námitky některých odborníků. Historické prvky v podobných případech nejsou zachovány bezpodmínečně, ale spíše jen tehdy, hodí-li se k prezentování, a za předpokladu, že ,,kouzlo historie“ napomůže zvýšení atraktivity objektu. Subjekt investora tak leckdy rekonstrukce kulturních památek vzdaluje Rieglovým myšlenkám, neboť Riegl kladl důraz na zachování všeho a ne jen toho, co se hodí k následnému vystavení, a zároveň myšlenkám Wagnerovým, který požadoval ucelený výtvarný výraz objektů (čemuž neodpovídá potřeba často umělecky prázdných utilitárních přístaveb). Argument, že pro záchranu památky je lepší udělat ústupek než riskovat její nevratné chátrání z důvodu nedostatku finančních prostředků, je na místě jen v určitých případech a nelze jej připouštět tehdy, jedná-li se o adaptaci velmi hodnotné a v podstatě zachované stavby pro její nové využití. Takový argument má platnost jen v případě památky, která byla značně poškozena dřívějšími necitlivými zákroky, kdy bylo do historické hmoty výrazně zasaženo, byla odstraněna většina původních detailů a doplněny nové výtvarně prázdné dostavby. Do této kategorie patří dominikánský klášter na Malé Straně, který byl zdevastován především někdejším provozem tiskárny. Při rekonstrukci kláštera a jeho adaptaci na hotel byly vybourány tiskařské haly, provedeny průzkumy a restaurovány historické prvky. Vestavbu nových objektů pak můžeme považovat za kompromis nutný pro zachování areálu. Nově se do dějin rekonstruované stavby zapisuje i další prvek. Je to negativní mediální obraz, jenž vzniká vleklými diskusemi v případech zvlášť kontroverzních rekonstrukcí. Takto například dopadla snaha o komerční využití bývalého kostela sv. Michaela a následné požadavky investorů na úpravu této sakrální stavby. Samotná adaptace stavby pro nová využití vyvolala celou řadu odmítavých reakcí. Problematické však bylo i nově zvolené kulturní poslání opravené budovy, které v médiích dostávalo různá přízviska jako lascivní, nebo podbízivá show. Podobná vyjádření dodávají novodobé historii této stavby punc určité problematičnosti a ještě umocňují pocit nezbytnosti nalezení vhodného způsobu využití bývalých sakrálních památek. Je pochopitelné, že změna funkce sakrální stavby jde ruku v ruce se změnou jejího fyzického vzhledu. Leckdy problematičtější je však otázka společenské přijatelnosti nové funkce s ohledem na historii stavby a někdejší účel využití. Současný reálný stav, ale i mediální obraz kostela sv. Michaela, stejně jako domu U Hybernů, je výsledkem přirozených, ale památkářskou autoritou minimálně korigovaných, komerčních tlaků. V tomto směru je zdařilá, i když opět spory provázená rekonstrukce kostela sv. Anny. Zde se již polemiky soustředily na problém výtvarného výrazu stavby a především zachování a 37

prezentace několika prvků interiéru (krov, rehabilitace zbořené gotické klenby). Jedná se tedy o zcela přirozené disputace nutně provázející rekonstrukci historického objektu. Vhodným využitím pak odpadají komerční tlaky, které jsou zpravidla provázeny dalšími ne nezbytnými zásahy do historické hmoty objektů. Jednou z negativních skutečností, zásadně ovlivňujících průběh a výsledek stavebních zásahů v případě kulturních památek, je i absence jednotné legislativní metodiky přístupu k těmto zásahům z pohledu památkové péče. Umělecko historická hodnota památek je individuální povahy, a stejně tak by měl být individuální zvolený přístup k jejich rekonstrukci. Přesto je snad v čistě teoretické rovině možno načrtnout obrysy základních pravidel, která by měla přispět ke zdařilé rekonstrukci. Předně se ukázala nezbytnou vstřícná komunikace památkářů, architektů a investorů. V případech domu U Hybernů, kostela sv. Michaela nebo augustiniánského kláštera se spíše než o komunikaci jednalo o boj za ústupky na všech stranách. Eliminování podobných problémů je záležitostí především profesní zodpovědnosti a uvědomělého přístupu, ale i lidských charakterů. Podporou těmto zdánlivě samozřejmým předpokladům by bylo jasné vymezení takové nové funkce památky, která nepředpokládá odstraňování originální hmotné substance a tedy vypovídací hodnoty památky. Musí se také jednat o novou funkci stavby, která morálně nekoliduje s jejím původním sakrálním posláním.

38

Resume Bakalářská práce Přístupy ke stavebním zásahům provedeným na významných pražských sakrálních architektonických památkách v období po druhé světové válce do současnosti analyzuje výrazné stavební zásahy provedené na vybraném vzorku nemovitých kulturních památek. Hledá a identifikuje konkrétní rysy teoretických idejí, které ovlivnily daný přístup k obnově objektu. Nosnou částí práce jsou rozbory jednotlivých rekonstrukčních zásahů na daných objektech. Z těchto rozborů pak vychází zhodnocení toho, jak bylo naloženo s celkovým výtvarným výrazem památky a její historickou hmotnou substancí, a jakému ideovému základu současné památkové péče se tak zásah nejvíce přibližuje. Dle počáteční hypotézy vykazují rekonstrukce všech zkoumaných objektů užití jednoho ze dvou předpokládaných přístupů. Převažují rekonstrukce založené na analyticko-modernistické metodě Aloise Riegla, která byla v Československu v první polovině 20. stol. prosazována především Zdeňkem Wirthem. Práce tak dokazuje, že vybrané stavby byly a jsou nahlíženy především jako dokument v čase, že tedy slohová pestrost objektu má být zachována jako svědectví o stavebním vývoji památky. Zároveň se ale ukázalo, že pro kvalitně hodnocenou rekonstrukci musí být analytický přístup zkombinován s ideovým východiskem Václava Wagnera, neboť v opačném případě se stavba mění jen v důkaz o svém stavebním vývoji, a výtvarná hodnota památky (tedy něco, co bylo při vzniku stavby mezi hlavními prioritami) časem ustupuje do pozadí. Tato stať také poukazuje na fakt, že nevhodné navržení případné nové funkce, pro niž je objekt adaptován, bývá příčinou značných kontroverzí, které se vyrovnají sporům o vhodnosti zvoleného přístupu k zásahu.

39

Summary Bachelor thesis Approaches to building work carried out on important religious architectural monuments in the period from World War II to the present analyzes significant structural interventions carried out on a sample of immovable cultural monuments. It seeks and identifies specific features of the theoretical ideas that have influenced the approach to the building restoration. The key part of the thesis is building reconstructive intervention analysis. This analysis is the basement for the evaluation of overall visual expression treatment of the monument and its historical material substance treatment, and for the evaluation of the approach which is closest to the ideological basement of current conservation intervention. According to the initial hypothesis, reconstruction of all surveyed buildings shows use of one of two anticipated approaches. Reconstructions based on Alois Riegl’s analytical-modernist method, which was enforced in Czechoslovakia in the first half of the 20th century by Zdeněk Wirth especially, outweigh. The thesis consequently demonstrates that the selected buildings were and are seen primarily as a document in time, therefore the stylistic diversity of the object should be preserved as a testimony of the architectural development of the monument. It also has been shown that the well evaluated reconstruction analytical approach must be connected with the ideological Václav Wagner’s approach, otherwise the building changes only in the evidence of its architectural development and the artistic value of the monument (something that was in the development of the building between main priorities) retreats into the background eventually. This paper also highlights the fact that inappropriate design of any new function for which the object is adapted, is the cause of the considerable controversy that resembles arguments about the suitability of the chosen approach to intervention.

40

Seznam použité literatury Baťková, Růžena (ed.). Umělecké památky Prahy. Nové Město, Vyšehrad, Vinohrady. Vyd. 1. Praha: Academia, 1998, 839 s. ISBN 80-200-0627-3. Benešovská, Klára (ed.). Emauzy. Benediktinský klášter Na Slovanech v srdci Prahy. Vyd. 1. Praha: Academia, 2007. 404 s. ISBN 978-80-200-1533-4. Dvořák, Max. Katechismus památkové péče. 1. vyd. Praha: Národní památkový ústav, 2004. 196 s. ISBN 80-86234-55-X. Riegl, Alois. Moderní památková péče. Přeložil Ivo Hlobil. 1. vyd. Praha: Národní památkový ústav, 2003. 172 s. ISBN 80-86234-34-7. Soukupová, Helena. Anežský klášter v Praze. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2011. 461 s. ISBN 97880-7429-012-1. Štorm, Břetislav. Základy péče o stavební památky. 2., dopl. vyd., V Národním památkové ústavu 1. Praha: Národní památkový ústav, 2007, 190 s. ISBN 978-80-87104-13-2. Vlček, Pavel (ed.). Umělecké památky Prahy. Staré Město, Josefov. Vyd. 1. Praha: Academia, 1996, 639 s. ISBN 80-200-0563-3. Wagner, Václav. Umělecké dílo minulosti a jeho ochrana. 2. vyd. Praha: Národní památkový ústav, 2005. 135 s. ISBN 80-86234-72-X.

Periodika: Bečková, Kateřina. ,,Stanovisko Klubu Za starou Prahu k úpravě krovu bývalého kostela sv. Anny na Starém Městě pražském“. In Zprávy památkové péče, Praha: Národní památkový ústav, 2001, roč. 61, č 6, s. 181. ISSN 1210-5538.

41

Biegel, Richard. ,,Boj o sv. Michaela pokračuje“. Architekt, 2004, roč. L, č 7, s. 56-57. ISSN 0862-7010. Biegel, Richard. ,,Hotel Mandarin v dominikánském klášteře na Malé Straně“. In Věstník Klubu Za starou Prahu, 2006, roč. XXXVI. (VII.), č. 2, s. 27 28. ISSN 1213-4228. Buříval, Zdislav. ,,Bývalý klášter sv. Anny“. In Staletá Praha, Ed. Zdislav Buříval. 1965, roč. 1, s. 88-89. ISSN 0231-6056. Čiháková, Jarmila. Müller, Martin. ,,Archeologický výzkum v Praze v letech 2007–2008. Letenská čp. 29 33/III a Josefská čp. 28/III“. In Pražský sborník Historický. Ed. Zdeněk Dragoun, Praha: Archiv hl. m. Prahy. 2009, Roč. 37, s. 410 415. ISSN 0555-0238. Dragoun, Zdeněk. ,,Archeologický výzkum v Praze v roce 1978. Na Františku“. In Pražský sborník historický. Ed. Zdeněk Dragoun. Praha: Panorama. 1981, roč. 7, s. 164. ISSN 05550238. Dragoun, Zdeněk. ,,Archeologický výzkum v Praze v letech 1983-1986. Anenský klášter“. In Pražský sborník historický. Ed. Zdeněk Dragoun. Praha: Panorama, 1989, roč. 21, s. 186. ISSN 0555-0238. Hanzlíková, Kateřina. Veselý, Jan. ,,Pět hvězdiček u sv. Tomáše“. In Věstník Klubu Za starou Prahu, 2006, roč. XXXVI, č. 1, s. 24 26. ISSN 1213-4228. Havrda, Jan. Podliska, Jan. ,,Archeologický výzkum v Praze v letech 1997 až 1998. Karmelitská ulice čp. 387/III, čp. 388/III a čp. 459/III“. In Pražský sborník historický. Ed. Zdeněk Dragoun. Praha: Koniasch Latin Press, 2000, roč. 31, s. 357 358. ISSN 0555-0238. Havrda, Jan. Tryml, Michal. ,,Archeologický výzkum v Praze v letech 2003-2004. Karmelitská ulice čp.387/III a Nebovidská ulice čp.459/III“. In Pražský sborník historický. Ed. Zdeněk Dragoun. Praha: Archiv hl. m. Prahy, 2006, roč. 34, s. 323–325. ISSN 0555-0238.

42

Huml, Václav. ,,Archeologický výzkum v Praze v letech 1988-1989. Kostel sv. Michala“. In Pražský sborník historický. Ed. Zdeněk Dragoun. Praha: Panorama, 1991, roč. 24, s. 196. ISSN 0555-0238. Huml, Václav. ,,Archeologický výzkum v Praze v letech 1995-1996. Michalská ulice – kostel sv. Michala“. In Pražský sborník historický. Ed. Zdeněk Dragoun. Praha: Koniash Latin Press. 1998, roč. 30, s. 275 281. ISSN 0555-0238. Jerie, Pavel. ,,Proměny domu U Hybernů. Dům U Hybernů z pohledu památkáře“. In Zprávy památkové péče, Praha: Národní památkový ústav, 2006, roč. 66, č 6, s. 459-460. ISSN 12105538. Kašička, František. Lancinger, Luboš. Pavlík, Milan. ,,Nové objevy na území bývalého kláštera sv. Maří Magdaleny na Malé Straně v Praze“. In Staletá Praha. Ed. Zdislav Buříval. Praha: Orbis, 1966, str. 180 197. ISSN 0231-6056. Klang, Michael. ,,Proměny domu U Hybernů. Přestavba domu U Hybernů z pohledu architekta“. In Zprávy památkové péče, Praha: Národní památkový ústav, 2006, roč. 66, č 6, s. 461 465. ISSN 1210-5538. Klapalová, Martina. ,,Památkáři chtějí zastavit práce na kostele: V Michelské ulici mají hrát apoštolové z orloje karty“. MF Dnes, 1998, roč. 9, č. 4, s.1. ISSN 1210-1168. Klapalová, Martina. ,,Kostel svatého Michala: Památkáři chtějí zastavit jeho rekonstrukci“. MF Dnes, 1998, roč. 9, č. 5 s. 5. ISSN 1210-1168. Kroupa, Petr. ,,Čas a autenticita památky“. In Zprávy památkové péče, Praha: Národní památkový ústav, 2004, roč. 64, č 5, s. 431 442. ISSN 1210-5538. Líbal, Dobroslav. ,,Pasportizace historických objektů v Praze“. In Pražský sborník historický. Praha: Orbis, 1965. s. 86 91. ISSN: 0555-0238.

43

Pavlík, Milan. ,,Poznámky k názorům na konstrukci původního gotického krovu bývalého kostela sv. Anny na Starém Městě a ke způsobu obnovy jeho prostoru“. In Věstník Klubu Za starou Prahu, 2001, roč. XXXI (II.), č 1 2, s. 27. ISSN 1213-4228. Skalková, Olga. ,,Milionový princ: Bude velká hospoda v bývalém kostele řešením?“. Svobodné slovo, 1989, roč. 45, č. 6, s. 3. ISSN 0231-732X. Špulák, Pavel. ,,V kostele dunělo techno“. Večerník Praha, 2002, roč. 12, č. 2, s.4. ISSN 12101117. Tryml, Michal. ,,Archeologický výzkum v Praze v roce 1978. Anežský klášter“. In Pražský sborník historický. Ed. Zdeněk Dragoun. Praha: Panorama. 1989, roč. 21, s. 186. ISSN 05550238. Vlček, Pavel. ,,Nové poznatky k dějinám servitského kostela archanděla Michaela na Starém Městě pražském“. In Umění, 1997, roč. XLV, č 6, s. 555 561. ISSN 0049-5123.

Internetové zdroje: Biegl, Richard. Bečková, Kateřina. Podnět k přezkoumání pravomocného rozhodnutí MHMP, Odboru památkové péče č.j.OPP7225/97 ze dne 16.9.1997 ve věci změny projektu během stavby rekonstrukce domu „U Hybernů“ online . 1997 cit. 2012-10-15 . Dostupné z: http://klubovni.misto.cz/kauzy/hyberni/hyberni.htm . Biegl, Richard. Rekonstrukce kostela Neposkvrněného početí Panny Marie (tzv. paláce U Hybernů) na muzikálové divadlo. Věstník Klubu Za starou Prahu online . 2000, roč. 3 cit. 2012-09-02 . Dostupné z: http://klubovni.misto.cz/kauzy/hyberni/hyberni3.htm . Casopisstavebnictvi.cz. Hotel nad pražskou historií online . 2012 cit. 2012-09-06 . Dostupné z: http://www.casopisstavebnictvi.cz/hotel-nad-prazskou-historii_N679 . Fasady.mise.cz. V odsvěceném kostele má být nákupní galerie online . 2010 cit. 2010-06-07 . Dostupné z: http://fasady.mise.cz/clanky/v-odsvecenem-kostele-ma-byt-nakupni-galerie.html . 44

Finková, Kateřina. Veselý, Jan. STANOVISKO KLUBU ZA STAROU PRAHU. K záměru adaptace kláštera a pivovaru u sv. Tomáše na Malé Straně pro hotelové využití online . 2006 cit. 2012-07-05 . Dostupné z: http://klubovni.misto.cz/kauzy/augustiniani/stanovisko.htm . Plaček, Štěpán. Příběh s otevřeným koncem. Perspektivy online . 2006, č. 32 cit. 2012-11-09 . Dostupné z: http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=4763 . Svatymichael.cz. Kostel sv. Michaela Archanděla na Starém Městě v Praze online . 2010 cit. 2010-06-06 . Dostupné z: http://www.svatymichael.cz/historie.php . Tradice.com. Kostel svatého Vavřince a svaté Anny – první etapa restaurování interiéru (souhrná zpráva) online . 2012 cit. 2012-10-23 . Dostupné z: http://www.tradice.com/realizace/aktual/Anna/Zpr%C3%A1va_08.htm .

Tradice.com. Kostel svatého Vavřince a svaté Anny - zpráva o posouzení a stavu krovu, s návrhem celkové rekonstrukce a úprav online . 2012 cit. 2012-10-23 . Dostupné z: http://www.tradice.com/realizace/aktual/Anna/Krov79_text01.htm .

45

Textová příloha Kostel Neposkvrněného početí Panny Marie (palác U Hybernů) Palác U Hybernů vyniká nejen svým pestrým stavebním vývojem a historií, jež jej provázela, ale také výjimečným umístěním v historickém jádru Prahy. Bývalý kostel s přilehlým klášterem stojí na pražských Příkopech v blízkosti Prašné brány a Obecního domu, v místě, které bylo blízko východního vstupu do Starého Města pražského. Nedlouho po založení Nového Města pražského zde byl v roce 1355 zřízen ambrosiánský klášter, který Karel IV. založil na památku své korunovace korunou Lombardskou. První etapa existence kláštera a gotického klášterního kostela byla přerušena během husitských válek, kdy se celý klášterní komplex, stejně jako mnohé další sakrální stavby, nevyhnul poškození. V roce 1461 zde na krátkou dobu byli usazeni františkáni, ale pak klášter chátral a nedošel žádné zásadnější stavební úpravy. Změna nastala po roce 1629, kdy povolil císař Ferdinand II. na místě zchátralého kláštera zřízení koleje pro františkány, tentokrát irské, podle kterých se později pro objekt vžil název U Hybernů. Roku 1653 započala výstavba nového kostela Neposkvrněného početí Panny Marie a zpracováním projektu byl pověřen význačný raně barokní architekt Carlo Lurago. Z této doby se do 20. století zachovala především dispozice a prostorové členění chrámové lodi. Další zásadní etapa z historie kostela je datována rokem 1757, kdy chrám spolu s celým komplexem klášterních budov značně utrpěl při pruském obležení a ostřelování Prahy. To se ale již blížil konec sakrálního poslání stavby, protože nedlouho na to, konkrétně v roce 1785, byl v rámci Josefínských reforem kostel zrušen a již čtyři roky poté hrálo v refektáři svá představení Královské-císařské vlastenecké divadlo, které předtím muselo z finančních důvodů opustit Boudu na Koňském trhu. Několik let poté, v roce 1793, byl objekt vydražen hrabětem Sweerts-Sporckem, po jehož smrti byla v klášteře zřízena celnice. Další stavební zásah byl proveden v letech 1806 – 1811 a to dle plánu vídeňského klasicistního architekta Louise Montoyera a architekta Jiřího (Georga) Fischera. Z této doby pochází dnešní empírová podoba stavby, jež je nejvíce patrná na průčelí kostela, které pohledově uzavírá ulici Na Příkopech. Volnou předlohou pro klasicistní vzhled stavby byla stará berlínská mincovna od Heinricha Gentze. Po přesunutí celního skladu byl mezi lety 1918 – 1939 objekt využit pro Americko-slovenskou banku, tehdy stavba prošla dalšími stavebními úpravami (především v interiéru) uzpůsobujícími ji pro nové využití.

46

Kostel sv. Michaela Archanděla na Starém Městě v Praze Z hlediska svého významu ve vztahu k pražské historii zaujímá kostel sv. Michaela jedno z předních míst mezi dalšími staroměstskými památkami. Barokní kostel, který prošel mnoha výraznými přestavbami a jehož poslání se během století různilo, byl místem, kde duchovně působilo několik význačných českých osobností. Původně jednolodní kostel s půlkruhovou apsidou vznikl mezi lety 1150 až 1200. K severní a jižní zdi přiléhal hřbitov a zesnulí byli pohřbíváni také uvnitř kostela.42 Jednolodní podobu měl kostel až do první půle 13. století, kdy k němu byla z jižní strany přistavena nižší boční loď, uvnitř které byla vybudována hrobka a následně přibyla také loď severní, čímž kostel získal podobu baziliky. Ve druhé polovině 13. století byla přistavena k západní stěně hlavní lodi románská věž čtvercového půdorysu. Zhruba v polovině 14. století byla za štědré finanční podpory bohatého staroměstského měšťana Konráda Litoměřického románská stavba z podstatné části stržena a přestavěna v gotickém slohu na trojlodní chrám. Při této přestavbě byla jižní stěna původní stavby použita jako základ pro gotický kostel, přičemž monumentální jižní portál nám dnes poskytuje asi nejpřesnější obraz o původním gotickém tvarosloví kostela.43 Počátkem 15. století byl kostel sv. Michaela spjat s několika významnými osobnostmi českých dějin, především s Janem Husem, který zde kázal mezi lety 1400 až 1402. Následně zde působil Husův přívrženec M. Křišťan z Prachatic, který patřil mezi umírněné utrakvisty, stejně jako jeho nástupce mistr Petr z Mladějovic, který byl od roku 1438 rektorem Pražské univerzity. Kostel sv. Michaela byl po kostelu sv. Martina Ve zdi druhým chrámem, kde byla svátost oltářní podávána pod obojí způsobou, což trvalo až do roku 1621, kdy kostel připadl katolické církvi. Pobělohorské poměry v Čechách a nedostatek katolických kněží vedly k tomu, že zde nějaký čas sloužili bohoslužby karmelitáni a to až do 28. května 1627, kdy byl kostel s přilehlou farou a dalšími dvěma domy (dům ,,U oslů“ a dům ,,U zlaté studnice“) věnován Ferdinandem II. řádu servitů. Roku 1640 začali servité s první etapou adaptace těchto budov v klášter. První etapa trvající do roku 1664 vtiskla stavbě klasickou klášterní podobu. Dnešní barokní vzhled budovy je výsledkem pozdně barokní přestavby z 18. století. Stejně tak kostel nechali servité přestavět v barokním slohu, nicméně jeho stávající dispozice, do té doby osmi pilíři členěný prostor, mající původní gotický půdorys lichoběžníku, byla částečně zachována.

42

Viz Huml, Václav. ,,Archeologický výzkum v Praze v letech 1988-1989. Kostel sv. Michala“. In Pražský sborník historický. Ed. Zdeněk Dragoun. Praha: Panorama, 1991, roč. 24, s. 196. 43 Viz Huml, Václav. ,,Archeologický výzkum v Praze v letech 1995-1996. Michalská ulice – kostel sv. Michala“. In Pražský sborník historický. Ed. Zdeněk Dragoun. Praha: Koniash Latin Press. 1998, roč. 30, s. 276.

47

Touto přestavbou prošel kostel až po roce 1727. Havarijní stav chrámu si vyžádal četné zásahy. Nově byla opravena především klenba a střecha. Na místě dosavadního vchodu do chrámu byla zbudována kaple sv. Peregrina, čímž musel být vybudován také nový vstup do kostela. Důslednou opravou prošla rozpadající se věž, obvodové zdi a plášť chrámu. Přistaveny byly nové vnější opěrné pilíře, v důsledku čehož musela být přenesena kaple Matky Boží. Další, již pozdně barokní přestavba, proběhla někdy mezi lety 1751 až 1767. Jedním z předpokládaných autorů projektu je stavitel František Ignác Prée, ale vzhledem k úmrtí Préea v roce 1755 je pravděpodobnější, že autorem přestavby byl stavitel Anton Müller. Následně byl kostel vybaven osmi novými oltáři, které byly financovány několika významnými donátory, mezi nimiž byl i císař Ferdinand III., který věnoval 1000 kop míšeňských, a na jím zřízeném oltáři byl umístěn obraz s výjevem boje mezi dobrými a padlými anděly od Petra Brandla. V krátké době poté byla ale finanční situace nepříliš bohatého řádu tak neúnosná, že již kolem roku 1770 žádali servité o dovolení rozejít se z kláštera na jednotlivé fary. Provoz jejich kláštera pak neměl dlouhého trvání, což bylo důsledkem reformních snah Josefa II., který klášter 23. června 1786 zrušil. Následně byl odsvěcen kostel sv. Michaela, z nějž byl odstraněn veškerý mobiliář. Oltáře byly převezeny do kostelů v Rokycanech, Holanech, Líbeznicích a Falknově (dnešní Sokolov). Budovu kostela koupil v roce 1789 obchodník Eliáš Ignác Veith, který jej připojil ke svému domu na Staroměstském náměstí. Tehdy také budova prošla prvotními úpravami interiéru pro její světské využití. Kostel byl přepatrován a pomocí několika vestaveb přeměněn ve skladiště, čímž se nejen znehodnotil původní interiér a jeho prostorové řešení, ale odstartovala se dlouhá etapa, během níž začal kostel postupně chátrat. Ještě před tím než zde rodinná firma Fuchs, zabývající se výrobou a prodejem papíru, zbudovala svůj sklad, což bylo těsně před koncem 19. století, byl kostel využíván jako sklad petroleje. Špatný stav budovy a změny urbanistického plánu prováděné na Starém Městě byly důvodem toho, že v roce 1902 městské zastupitelstvo nechalo hlasovat o možném zboření stavby. Těsným poměrem hlasů však byl tento návrh zamítnut.

Kostel P. Marie, sv. Jeronýma, Cyrila a Metoděje, Vojtěcha a Prokopa Benediktinský klášter, k němuž kostel Na Slovanech náleží, patří mezi sedm klášterů založených Karlem IV. na Novém Městě pražském.44 Svolení k založení prvního kláštera v Čechách, ve kterém budou mniši moci provozovat liturgii ve slovanském jazyce, udělil papež 44

Viz Bláhová, Marie. ,,Klášterní fundace Karla IV.“. In Emauzy. Benediktinský klášter Na Slovanech v srdci Prahy. Ed. Klára Benešovská. Vyd. 1. Praha: Academia, 2007. str. 18 29.

48

Kliment VI. pražskému arcibiskupovi Arnoštu z Pardubic 9. května 1346. Pro bohoslužby mnichů z nově založeného kláštera byl adaptován farní kostel sv. Kosmy a Damiána na pražském předměstí v Podskalí, do kterého přišli v roce 1348 benediktini z Chorvatska. Karel IV. přidělil zakládanému klášteru roční důchod šestnácti hřiven pražských grošů, plus příjem z několika vesnic a dvorů, zároveň byl klášter osvobozen od placení cel. Panovník se podílel také na vnitřní výbavě kláštera, především pak na dodání bohoslužebných knih, které však v tomto případě nebylo možno zakoupit. Knihy psané slovanským písmem bylo třeba na zakázku zhotovit. Stavba kláštera byla dokončena roku 1372, kdy byl klášter i s kostelem vysvěcen Janem Očkem z Vlašimi. Velkolepý kostel s trojlodní halou byl opatřen monumentálním krovem vysokým skoro stejně jako chór. Uprostřed střechy byl vztyčen sanktusník, který převzal funkci věže. Při vpádu pasovských vojsk do Prahy roku 1611 byl klášter poškozen a poté pražskou lůzou vypleněn. Slovanští benediktini konvent opustili po Bílé hoře a vyhlášení rekatolizace. Přesídlili do kostela sv. Mikuláše na Starém Městě, kde zůstali až do josefínských reforem. Roku 1636 byl císařem Ferdinandem III. emauzský klášter věnován montserratským benediktinům, kteří následně začali s úpravami areálu. Samotný kostel prošel výrazným stavebním zásahem až v roce 1640, kdy byla stržena původní gotická valba, kterou nahradila nová trojdílná střecha. Za účelem získání stupňovitého zastřešení byly nad arkády lodi nadstavěny oblouky prolomených stěn. Následně byly k západní stěně kostela přistavěny dvě věže. Odstranění utrakvistické kazatelny a staroslověnských nápisů na zdech proběhlo v roce 1712. Během této stavební etapy získaly věže nové cibulové střechy a byl mezi nimi vztyčen štít, jejž v nice zdobila mariánská socha. Zároveň bylo dokončeno průčelí kostela. Koncem 18. století již k původnímu gotickému slohu stavby odkazovaly jen klenby, okna s původními kružbami a pilíře, které byly bíle omítnuty. V roce 1880 byl klášter arcibiskupem Schwarzenbergem postoupen římskokatolické kongregaci benediktinů, kteří do Čech přišli ze svého kláštera v Beuronu. Beuronští benediktini ihned začali s přestavbou kostela. Přístup ke stavebním úpravám a výzdobě stavby vycházel z řádových principů a uměleckých zásad Beuronské umělecké školy. V prvním desetiletí svého působení v Emauzích zbavili Beuronští umělci kostel drtivé většiny barokní výzdoby. Nejvýraznějším zásahem, ovlivňujícím nejen vzhled samotného kostela, ale také panoramatu, které kostel v Podskalí spoluvytvářel, byla úprava kostelních věží, z nichž byly sneseny barokní střechy. Místo nich byly věže opatřeny novými břidlicovými střechami, které měly tvar ostrého jehlanu. Úpravou prošel také západní portál kostela, do oken byla zasazena neogotická kružba.

49

V interiéru byl veškerý barokní mobiliář nahrazen novým pseudogotickým. Pilíře, klenby a stěny v presbyteriu byly nabíleny a opatřeny nástěnnou malbou odpovídající idejím beuronského umění. Fresky měly především figurální a ornamentální charakter a důležitým prvkem výzdoby pak byly nápisy a citáty z Písma. Čeští benediktini opětovně nastoupili do kláštera po roce 1919 a o šest let později bylo znovu zavedeno konání slovanské liturgie.

Kostel sv. Anny Archeologický průzkum prokázal, že původní církevní stavbou na tomto místě byla rotunda zasvěcená sv. Vavřinci, vystavěná patrně v první polovině 12. století.45 Opuková kvádříková stavba měla kruhovou loď s půlkruhovou apsidou. Prvními výraznými úpravami prošla rotunda ve 30. letech 13. století, během zdejšího působení templářského řádu. Původní apsida byla odstraněna a nahrazena obdélníkovým zužujícím se prostorem zakončeným podkovovitou apsidou. Zároveň si zde templáři, na místě původního přilehlého feudálního dvorce, vybudovali komendu. Při přestavbě svatyně byla znovu použita kvádříková metoda, oproti původní stavbě však byly použity větší a lépe opracované kvádříky.46 V roce 1313 se kostel i přilehlý konvent dostaly do držení dominikánek, které po svém příchodu ke sv. Vavřinci stále využívaly tuto svatyni. Započaly však s její přestavbou a někdy mezi lety 1355 až 1365 je budova svatyně zmiňována již jako chór sv. Anny. Vysoká jednolodní stavba, na bocích podepřená hustou řadou opěrných pilířů, byla opatřena širokými okny bez kružeb. V ose západního průčelí byla vystavěna věž, která ještě převyšovala vysokou střechu kostela. Cihlová věž byla až do úrovně kleneb čtyřboká, v ostatních třech patrech osmiboká. Severní strana kostela byla též cihlová, na jižní straně bylo použito omítnuté opukové zdivo. V opuce byla také vyvedena klenební žebra, konsoly, ostění oken a portálu. Během husitských válek se kostel vyhnul poškození a v následujících obdobích se zde neodehrála žádná razantnější přestavba. Během 17. století byl opravován a přestavován především klášter dominikánek. Roku 1676 byl kostel opatřen novým chórem a 1727 novou štukovou výzdobou. Ve vrcholech oken byla přidána půlkruhová zazdívka. Věž, stejně jako západní strana kostela, byla rozčleněna pilastry. Zrušení kláštera je datováno rokem 1779 a o tři roky později budovy koupil Jan Tichý, který zde zbudoval byty. Další využití bývalého kláštera pak přichází s osobou dvorního tiskaře Jana Ferdinanda ze Schönfeldu, který zde tiskl Císařské a královské poštovské noviny. V kostele 45

Viz Dragoun, Zdeněk. ,,Archeologický výzkum v Praze v letech 1983-1986. Anenský klášter“. In Pražský sborník historický. Ed. Zdeněk Dragoun. Praha: Panorama, 1989, roč. 21, s. 186. 46 Viz Buříval, Zdislav. ,,Bývalý klášter sv. Anny“. In Staletá Praha, Ed. Zdislav Buříval. 1965, roč. 1, s. 88-89.

50

byl zřízen sklad papíru a zároveň zde byly deponovány kočáry. Mezi lety 1880 a 1884 bylo strženo třetí patro věže a odstraněna gotická klenba lodi chrámu. Prostor byl opatřen dřevěnými stropy a vloženými patry.

Kláštery magdalenitek a dominikánů u sv. Máří Magdalény na Malé Straně v Praze Malostranský dominikánský areál rozkládající se na ploše vymezené ulicemi Harantovou, Nebovidskou a Hellichovou oplývá pestrou stavební historií. První zde zmiňovanou sakrální stavbou byl románský jednolodní kostelík sv. Máří Magdaleny vybudovaný počátkem 14. století.47 Stavba zprvu náležející k přilehlému feudálnímu dvorci patřila již v roce 1329 k nevelkému konventu magdalenitek. Konvent spolu s kostelíkem byl vypálen během husitských válek. Do držení dominikánů, kteří sem přesídlili po odchodu ze svého konventu u sv. Klimenta na Starém Městě, se svatyně dostala až v roce 1604. Dominikáni kostelík přestavěli na kapli, kterou následně využívali jako konventní svatostánek. Zároveň získali do vlastnictví další budovy bývalého konventu magdalenitek, které byly v druhé půli 15. století (po zničení během husitských válek) přestavěny v měšťanské příbytky. V roce 1616 začali dominikáni s výstavbou nového řeholního domu. Po severní straně původního kostela zbudovali křídlo konventu, které ale zasahovalo do parcely, na níž byl později vztyčen nový barokní kostel, a bylo tedy později při jeho stavbě odstraněno. Koncem třicátých let 17. století, díky získání majetného fundátora, vyřešili dominikáni problém s malým kostelíkem a nehotovým konventem (ten nebyl dobudován ještě po skončení třicetileté války). Hrabě Karel Alexandr Michna v testamentu z roku 1637 uložil svým dědicům vystavět řeholníkům chrám. V první fázi sice z obdržených peněz došlo k vykoupení pozemků na předpokládaném staveništi, ale Václav Michna (dědic fundátora) se kvůli obtížné finanční situaci zdráhal poskytnout přislíbené prostředky na vybudování kostela. Finance uvolnil až v roce 1654. V červnu, o dva roky později, byl požehnán základní kámen budoucího monumentálního kostela, jenž velikostí překonal i své předlohy (staroboleslavská bazilika a vídeňský chrám bosých karmelitánů). Stavbou byl pověřen michnovský architekt F. Caratti. Samotná výstavba chrámu nepokračovala příliš rychle, nicméně v roce 1677 již bylo možno v zastřešeném kostele vykonávat bohoslužby. Následovaly však další práce k dokončení chrámu (štuková výzdoba, úprava průčelí kostela a dostavba kopule). Před rokem 1709 je prokázáno 47

Viz Kašička, František. Lancinger, Luboš. Pavlík, Milan. ,,Nové objevy na území bývalého kláštera sv. Maří Magdaleny na Malé Straně v Praze“. In Staletá Praha. Ed. Zdislav Buříval. Praha: Orbis, 1966, s. 183 197.

51

spolupůsobení Kryštofa Dientzenhofera. Kostel byl po drobných úpravách interiéru a vybavení mobiliářem vysvěcen 30. června 1709. Jádrem východního křídla konventu, jehož výstavbou se dominikáni začali zabývat až po dokončení kostela, je renesanční Pernštejnský palác v Nebovidské ulici, jejž již dříve získali do svého vlastnictví. Posledním objektem, který byl ještě umístěn na ploše budoucího staveniště, byl dům Barbory Castelli, který byl řeholníkům odkázán v roce 1677. V tomtéž roce byly nám neznámým autorem vypracovány předběžné plány budoucí stavby. Stejně tak k rychlosti a průběhu stavby nemáme doložené informace. S výstavbou se začalo mezi lety 1685 až 1690 patrně od jižního křídla, které disponuje prostory důležitými pro klášterní život, tedy: kapitulní síň, velký refektář a cely konventuálů v patře nad nimi. Objekt bývalého Pernštejnského paláce byl pouze opraven a celý areál konventu byl uzavřen zdí. Budovy konventu se po zrušení dominikánské komunity (r. 1784) staly majetkem velkoobchodníka Šimona Krále, který je vzápětí adaptoval na byty. Další úpravy užitkového charakteru proběhly okolo roku 1804, kdy byl již majitelem objektu Antonín Raymann. Bývalý konvent sloužil jako bytový dům až do roku 1879, tehdy celý objekt získala státní tiskárna, pro jejíž potřeby byly následně provedeny četné úpravy utilitárního a k historické materii budov necitlivého rázu. Jednalo se především o demolici příčného dvorního křídla. Uvolněný dvůr byl následně zastavován provozními budovami tiskárny.

Konvent obutých augustiniánů (augustiniánský klášter sv. Tomáše) Nejspíše první zmínka o kostelíku sv. Tomáše Apoštola je zaznamenána v Pulkavově kronice a je datována rokem 1228. Patronátní právo nad kostelem měl Břevnovský klášter, jehož opat Kristián se na žádost panovníka tohoto práva vzdal a postoupil jej v roce 1286 nově do Prahy přibyvším augustiniánům. Záhy započali řeholníci s výstavbou většího chrámu, jehož presbyterium bylo posvěceno 1315. Odstranili převážnou část původní benediktinské budovy. Trojchórové presbyterium bylo později upraveno na dlouhý jednolodní chór. Ze stejné doby jsou rovněž lomená okna kaple sv. Doroty, která získala ve druhé čtvrtině 14. století vzhled úzkého dlouhého prostoru. V dalších letech na chór chrámu navázala trojlodní budova bazilikálního typu, jež měla být na západě ukončena dvojicí věží (jižní je dnes do úrovně boční lodi zachována). Kostel, ještě opatřen novými kaplemi, byl vysvěcen roku 1379, následovaly pak ještě dílčí stavební úpravy (včetně přestavby kaple sv. Doroty) a vybavování chrámu mobiliářem.

52

Samotné klášteřiště bylo v roce 1306 rozšířeno o Pytlíkovskou zahradu, darovanou konventu Kunhutou, abatyší svatojiřského kláštera. Jan Lucemburský daroval mnichům parcely, stejně jako Karel IV., který navíc tyto pozemky vyňal z pravomoci města a svěřil je vlastní jurisdikci kláštera. Zároveň konventu věnoval ostatky sv. Tomáše Apoštola získané v augustiniánském klášteře v Sieně. Další pozemek (pro výstavbu pivovaru) pak v roce 1358 přikoupili řeholníci sami. Stavba konventu není doložena konkrétními zprávami, ale lze předpokládat, že byl budován paralelně se stavbou kostela. Z této první fáze vývoje stavby se zachovala jen dispozice východního křídla kláštera. Chrám byl vypálen a pobořen v roce 1420 během husitských válek. Zničeno bylo také nákladné vybavení interiérů. Zbylý majetek zničeného kláštera následně rozprodávala obec. Řeholníci se zpět do zběžně opraveného kláštera vrátili až někdy před rokem 1450. Jako konventní svatyně byl využíván prozatímně uzavřený chór. Důkladnější opravy byly započaty koncem 15. století, během kterého klášter několikrát vyhořel (1503, 1509, 1541). Rozprodáváním majetku získávali augustiniáni prostředky nezbytné k provádění dalších oprav. V roce 1584 byl stav kostela posouzen architektem císaře Rudolfa II. Ulrikem Aostallim, ale jím navržené řešení obnovy by bylo finančně neúnosné, tudíž byly provedeny jen některé úpravy. Práce na kostele skončily v roce 1592. Vyzdvižena byla i jeho severní věž. Konvent byl rozšířen o novou klášterní knihovnu a ambit, který prošel renesanční úpravou. Stavební zásahy podstoupil též refektář a nové křídlo kláštera s celami mnichů. Stavební práce, v podstatě bez přerušení, probíhaly až do roku 1637. Ve druhé půli 17. století proběhla úprava klášterního pivovaru a byl vybudován nový sklep. Obnovou prošel také refektář. Nad ambitem byla postavena galerie a nad jižním a západním křídlem celé patro. V roce 1723 poškodil zásah blesku chrám i konvent, v důsledku čehož se přistoupilo k další obnově. Pracovalo se na ní již před rokem 1727, ale teprve tehdy byl přizván Kilián Ignác Dientzenhofer k vypracování projektu. Vzhledem k náročnosti tohoto projektu byl ale nakonec realizován jen v omezené míře. Bylo dojednáno, že Dientzenhofer zachová starší konstrukce, které společně s průčelím kostela nově upraví. Konvent byl obnovován až po vysvěcení opraveného kostela v roce 1729. O rozsahu a charakteru obnovovacích prací na konventu nemáme podrobné informace, jednalo se jen o dílčí úpravy, které nijak výrazně nezasáhly vzhled budov.

53

Bývalý klášter klarisek a minoritů u kostela sv. Františka Na Františku První gotickou stavbu v Praze a první zaalpský klášter klarisek založila Anežka Přemyslovna s pomocí krále Václava I. v roce 1231. Zřejmě zároveň začala výstavba špitálu Na Františku. Roku 1234 vstoupila do kláštera sama Anežka a ve stejném roce přijal klášter a špitál pod svou ochranu papež Řehoř IX., který rozhodl, aby byla Anežka ustanovena abatyší kláštera. K tomuto datu také byly dokončeny nejstarší části kláštera – budova konventu klarisek, špitál a dvojlodí kostela sv. Františka. V roce 1235 byla papežem klášteru udělena řehole sv. Benedikta, ale již o dva roky později bylo špitální bratrstvo povýšeno na kanovnický řád s řeholí sv. Augustina. V letech 1238 – 1245 probíhala další stavební etapa kláštera, která zahrnovala stavbu presbytáře kostela sv. Františka, kaple P. Marie, Anežčiny soukromé oratoře, ambitu klarisek a konventu menších bratří v místech někdejšího špitálu, tou dobou již přemístěného ke kostelu sv. Petra Na Poříčí. Potřebné finanční prostředky byly získány prodejem přeštického újezdu. Dne 16. srpna 1249 byl kostel sv. Františka dějištěm korunovace krále Václava I. V 50. letech 13. století byl klášter dále rozšířen o severojižní křídlo, vrátnici, pohřební kapli a nově byla vybudována kuchyně. Dokončena byla také ohradní zeď konventu klarisek a zaklenutí kaple P. Marie.48 V letech 1261 – 1265 bylo vystavěno mauzoleum zasvěcené Kristu Spasiteli a pět let nato byla postavena pohřební nika v kapli P. Marie, kde byla později pohřbena zakladatelka kláštera Anežka Přemyslovna. V pohřebišti Přemyslovců také byly uloženy ostatky několika dalších členek rodu.49 Zhruba mezi lety 1370 – 1380 prošel klášter klarisek dalšími úpravami zahrnujícími zejména výstavbu patra nad ambitem a při něm zbudování věžové kaple, zaklenutí dormitáře a opatření nástěnnými malbami. Vystavěno bylo také nové dvojlodní carnarium (márnice). Po husitských válkách, během kterých měl klášter funkci zbrojnice a mincovny, byla část kláštera minoritů odprodána a konvent klarisek prošel několika opravami. V roce 1556 přešel bývalý klášter klarisek do držení řádu dominikánů, kteří se sem přesunuli ze svého konventu u Karlova mostu (dnešní Klementinum). O dva roky později získali také část konventu minoritů, jehož budovy ale postupně pronajímali a prodávali. Získané prostředky dominikáni někdy okolo roku 1570 využili k renesanční úpravě zaklenutí přízemí konventu a arkádové loggie nad ambitem. Dominikáni zde sídlili do roku 1626, o tři roky později

48

Viz Dragoun, Zdeněk. ,,Archeologický výzkum v Praze v roce 1978. Na Františku“. In Pražský sborník historický. Ed. Zdeněk Dragoun. Praha: Panorama. 1981, roč. 7, s. 164. 49 Viz Tryml, Michal. ,,Archeologický výzkum v Praze v roce 1978. Anežský klášter“. In Pražský sborník historický. Ed. Zdeněk Dragoun. Praha: Panorama. 1989, roč. 21, s. 186.

54

se do kláštera vrátily klarisky. Po (Francouzském) požáru 1689 byla barokně přestavěna kaple sv. Barbory. Konvent byl zrušen dekretem Josefa II. 12. ledna 1782. Následující rok byl klášter dán do dražby, po které byl upraven na nájemní dům. Koncem 19. století, kdy probíhala asanace Starého Města, hrozila reálná možnost, že budou strženy také některé budovy kláštera. Na popud několika zanícených osobností byla ustanovena Jednota pro obnovu kláštera blahoslavené Anežky, na jejíž podnět došlo v letech 1900

1914 k prvním novodobým úpravám areálu.

Studii na rehabilitaci objektů vypracoval profesor J. Koula. Vzhledem k podmínkám daným regulačním řádem byla součástí navrženého projektu demolice poloviny severního křídla konventu, jižní boční lodi kostela sv. Františka a kaple sv. Barbory. Součástí návrhu zároveň bylo puristické slohové sjednocení takto ,,očištěného“ kláštera. Tento projekt byl ještě v roce 1897 rozveden a propracován spolupracovníkem J. Mockera architektem A. Cechnerem. Proti puristickému způsobu obnovy objektů se však postavila vídeňská Centrální komise, jež se oproti starším názorům zastávala intaktnosti a jedinečnosti památky chápané jako dokument v čase, který není možno dokomponovávat novodobými prvky. Na základě této intervence byla zamítnuta puristická dostavba objektu. Během fáze rekonstrukce, která probíhala mezi lety 1900 – 1914, bylo zdivo kostela Salvátora obnaženo až na kamenné jádro, nově vyspárováno a ponecháno v režném stavu. Kostel dostal novou střechu se sanktusníkovou věží. Byl objeven a otevřen gotický portál v ose severní zdi a v jeho ostění byla nalezena část náhrobku Kunhuty Uherské. V roce 1904 se Jednotě podařilo od konventu milosrdných bratří vykoupit kapli sv. Magdaleny, kapli P. Marie, presbytář kostela sv. Františka s klášterním ambitem. Základy obou kaplí byly zpevněny, byla osazena chybějící klenební žebra a doplněny konzoly, a do severní stěny kaple P. Marie byla vsazena dvě gotizující okna. Součástí této obnovy také bylo opatření obou prostor novým zastřešením, dlažbou a omítkami. Venkovní zdivo presbytáře sv. Františka bylo obnaženo a nově vyspárováno vápennou maltou, okna v polygonu a jižní stěně byla obnovena. V interiéru byly odstraněny nátěry a odkryta polychromie klenebních žeber a fragmenty nástěnných maleb. V roce 1913 došlo k vyčerpání finančních prostředků Jednoty pro obnovu kláštera blahoslavené Anežky a po vypuknutí první světové války byla obnova kláštera dočasně zastavena. Obnova znovu započala v roce 1940, tedy rok poté, co Jednota obdržela státní subvenci, jež umožnila rozvinout vědecký výzkum. Jako projektant byl zvolen profesor Oldřich Stefano, jehož metodický přístup se značně lišil od dřívějších puristických koncepcí. Pod vedením I. Borkovského byl zahájen archeologický průzkum. Stavebně historický průzkum zajišťoval O. Stefano a průzkum historický vedla Jiřina Joachimová. Byly tak odhaleny skryté souvislosti mezi 55

původní skladbou chrámových budov, jejich základů, poloh oltářů a hlavních královských hrobek. Průzkum však v důsledku války vázl a v roce 1942 byl zastaven úplně. Vzápětí byly zastaveny také práce stavební.

56