Příspěvky k filosofii Aleš Novák 1. Konec filosofie S filosofií je konec. Ne, že pominula doba (filosofických) systémů, jak praví Heidegger v Beiträge,1 nýbrž doba filosofie pominula. Filosofie na katedrách a v ústavech a provozovaná na kongresech je jen karikaturou sebe samé, je to novinová věda, která jenom žvaní. Filosofie na katedrách je tak leda samoúčelným, neplodným učeneckým exhibicionismem ukájejícím se v horečném citování sekundární a terciální literatury. Filosofie produkuje už jenom literaturu.2 1
M. Heidegger, Gesamtausgabe, Bd. 65, Beiträge zur Philosophie (Vom Ereignis), str. 5: „Die Zeit der
»Systeme« ist vorbei.“ [„Doba »systémů« pominula.“] Pak ovšem platí to, co pronáší Mistr Zhuang, kap. 13, Cesta nebe (přel. O. Král, citováno z Liu Xie,
2
Duch básnictví řezaný do draků, Praha: Brody, 2000, Hlava XXVI, komentář k verši 37, str. 209): Vévoda Huan si četl v síni, pod kterou tesal kolář kolo. Odložil sekyru a vyšel nahoru. Zeptal se vévody Huana: „Smím se zeptat, co pán čte?“ Vévoda pravil: „Slova světců.“ „Ti světci dosud žijí?“ „Dávno zemřeli.“ „Pak ovšem to, co pán čte, není nic, jakési zbylé exkrementy byvších lidí!“ Vévoda zvolal popuzeně: „Jak se opovažuješ se mnou diskutovat, co mám nebo nemám číst? Pokud mi to vysvětlíš, dobrá, ne-li, zemřeš!“ „Dívám se na to z pohledu mého řemesla. Budou-li paprsky kola volné, dají se možná dobře nasadit, ale kolo nebude držet. Budou-li paprsky kola moc těsné, nedokážu je pořádně nasadit. To, jestli jsou volné nebo těsné, má člověk v ruce, cítí to srdcem. Slovy to nepovíš. Je v tom jakási dovednost, která jim uniká. Nedokážu to vysvětlit ani svému synovi a můj syn to ani ode mne nepochopil. Ostatně jen proto ještě ve svých sedmdesáti stále tesám kola. Pokud ti staří zemřeli, vzali s sebou to, co nemohli předat. A to, co po nich zbylo, co tu čtete, pane, není nic jiného než jejich exkrement.“ – „Západní“ autoritou by byl Hérakleitos, B 96, Diels (přel. Z. Kratochvíl): „Mrtvoly jsou k vyhození spíše nežli hnůj.“ – Jak se pak k tomu ale má to, co na adresu filosofů vyjádřil básník Gottfried Benn? Srv. G. Benn, Sämtliche Werke. Stuttgarter Ausgabe, Bd. IV. Prosa 2 (1933-1945), Stuttgart: Klett-Cotta, 1989, str. 40 (citováno podle G. Benn / E. Jünger, Briefwechsel 1949-1956, Stuttgart: Klett-Cotta, 2006, str. 108): „…jako kdyby chtěli dnešní filosofové v zásadě básnit. Cítí, že jsou v okamžiku s diskursivním systematickým
1
Doba filosofických spisů a děl pominula. Nyní se již jen fabrikují sebrané, historickokritické spisy autorů jako nějaké položky na krámě a píšou se sborníky k narozeninám bez ladu a skladu a žádného smyslu. Katedrová filosofie je systematická, klasifikuje a systematizuje tzv. „problémy“, které vyřizuje jako položky. Filosofie je neživá, nemrtvá. Filosofie je zombie. Jediná možnost, jak je možné při současném stavu a povaze akademické filosofie pracovat, je vydávat práci za historickou položku („problém“ či téma) dějin filosofie. Není totiž možné filosofovat ze samotné záležitosti (Sache), protože současní akademičtí úředníci neumí filosofovat, nýbrž umí již jen vyřizovat „položky“, a tak nepřipustí nic, co nesplňuje kritéria „akademičnosti“. I ve filosofii zvítězila metoda nad samotnou vědou, jak výtečně pravil Nietzsche.3 A tak nejlepším maskovacím prostředkem je volba titulu „Příspěvky k filosofii“, které budou předstírat, že vyřizují a vyčíslují položky tak, aby jich bylo co nejvíce zúřadováno. 2. Filosofie jako transformace Filosofie musí být jako řemeslo, do kterého se svým žitím zacvičujeme, proměňujíce ho tím. Bez této transformace je filosofie nadobro zbytečná. Filosofie musí odpovídat tomu, co dávno vyslovil mudřec Periandros: meleta to pan – vše je zácvik. Filosofie je tím, čeho není třeba (das Unnötige). Je tím, co není nezbytné, co není nutné, nucené, nutkavé, co není vynucené. Zatímco práce, obživa a požitky jsou nucené, nutné, nutkavé, jelikož jsou čistě samoúčelné či je účelné. Ovšem filosofie je bez-účelná, je prosta účelu a účelnosti a užitečnosti. Filosofie nemá ani nepřináší žádný užitek ani účel, dokonce nepřináší ani blaženost, ani spásu. Na rozdíl od obrovité nutkavosti potřeb a povinností, které jsou vposledku jen banalitami a čímsi zdánlivým, co je samo sebou (život se o sebe postará sám), je filosofie tím nepatrným, za to však nikoliv jen zdánlivým (das Unscheinbare), protože není sama sebou, je nesamozřejmá, je k ní zapotřebí nadání a píle, je uměním (techné), jelikož je třeba se do ní zacvičit.4 myšlení na konci, že vědomí v okamžiku snese jen to, co je myšleno ve zlomcích, že pojednání o pravdě čítající 500 stran je, ačkoliv pár vět je trefných, vyváženo třístrofou básní – toto tiché zemětřesení filosofové cítí, avšak jejich vztah ke slovu je narušený anebo nebyl nikdy živý, a proto se stali filosofy, i když by v zásadě chtěli básnit – všechno by chtělo básnit.“ F. Nietzsche, KSA 13.15[51]: „Nicht der Sieg der Wissenschaft ist das, was unser 19tes Jahrhundert auszeichnet, sondern der Sieg der wissenschaftlichen Methode über die Wissenschaft“. [„Vítězství vědy
3
není tím, co vyznamenává naše 19. století, nýbrž vítězství vědecké metody nad vědou.“] – KSA = F. Nietzsche, Kritische Studienausgabe in 15 Bänden, hrsg. von Giorgio Colli und Mazzino Montinari, Berlin-New York-München: W. de Gruyter-dtv, 19993. 4 Srv. Dógen (1200-1253), Šóbó genzó (Pravý zákon, bohatství zřítelnice oka), cit. z Z. Švarcová, Japonská literatura 712-1868, Praha: Karolinum, 2005, str. 91: „Žít, to je jako nastoupit na loď, napnout svou plachtu, uchopit své veslo, odstrčit se vlastním bidlem, a přesto být v lodi unášen a bez ní nebýt ničím. Nastoupit
2
Na rozdíl od života, který je sebejistě a samozřejmě sám sebou, sám od sebe, není k němu zapotřebí žádného nadání, žádného úsilí, je třeba dělat jen to nezbytné, to potřebné, jež nás nutká a stejně nakonec donutí (das Nötige). A filosofie je tím, co není (jen) nezbytné a potřebné. K žití není třeba ničeho výjimečného, čím by kdo vynikal. Stejně žije génius i dobytek a v jejich životě není vposled rozdíl. Ale filosofie je čímsi výjimečným, je vynikáním (areté): i proto přitahuje intelektuální plebs a lůzu, kteří na ní chtějí parazitovat a jevit se zdáním něčeho víc, než čím ve své ubohosti jsou. To jsou pak ti onanisté ducha, o kterých hovoří Nietzsche.5 3. Záležitost myšlení Nejde o to formulovat filosofické programy či projekty; nejde ani o to naříkat si; nýbrž jde o to myslet to, co je neodvratné (das Unumgängliche), 6 jež není tím vnucujícím se do popředí na úkor ostatního čili není tím aktuálním. To, co je neodvratné je tím, co není pouze zdánlivé (das Unscheinbare), co je tedy – ačkoliv to zní absurdně – „skutečnější“ nežli sama skutečnost pojatá pouze jako to aktuální, působné a účinné. To, co je neodvratné je tím, co se myšlení (do)týká, co myšlení ponouká, a tak mu nechává započít myslet (je mu počátkem), aniž by toto podněcující ponoukání bylo účinným přičiňováním a působností ve smyslu kauzality či afekce.7 To, co se myšlení (do)týká, co
na svou loď znamená dát té lodi smysl, a také to znamená poznávat v potu tváře její pravé poslání v daném čase. Toto poslání a tento čas, to je svět lodi. Nebe, vody, skály splývají s jejím časem a vlastně na ní s každým z nás plují.“ F. Nietzsche, KSA 12.2.164, str. 146: „Nepochybuji: byl to stav mudrce, jak si ho představuje lid, nad nímž se můj život tehdy vznášel s ironickou převahou mé osoby: byl to stav jemné neplodnosti a
5
sebeuspokojení mudrce, jak si ho myslí lid, byl to stav nezasaženosti toho, kdo „čistě poznává“, byl to ten zcela sublimní onanismus ducha, z něhož se v každém smyslu vytratila dobrá vůle k činu, k plození, k tvoření.“ – K tématu srv. svůj článek Poznámka o konci filosofie, in: K věcem samým. Sborník Zdeňku Pincovi k šedesátým narozeninám, ed. J. Kružík & J. Novotný, Praha: UK FHS, 2005, ISBN 802394174-7, str. 96-101. Srv. M. Heidegger, Zur Sache des Denkens, Tübingen: Niemeyer, 1969, str. 1: „Nikoliv však v případě takového myšlení, jež sluje filosofie. Neboť ta má skýtat „životní moudrost“, ne-li dokonce „návod 6
k blaženému životu“. Nicméně by takovéto myšlení mohlo být zasazeno do takové situace, která vyžaduje zamyšlení (Besinnungen), které leží mimo jakoukoliv užitečnost životní moudrosti. Mohlo by se totiž ukázat, že máme zapotřebí takového myšlení, které by promýšlelo i to, z čeho čerpají svá určení i ony jmenované malířství, básnictví či matematicko-fyzikální teorie. I v jeho případě bychom se museli vzdát nároku na bezprostřední srozumitelnost. Nicméně museli bychom mu přesto naslouchat, jelikož se jedná o to, promyslet to, co je neodvratné (Unumgängliche), co je nicméně zatím jen předběžné (Vorläufiges).“ 7 M. Heidegger, Brief Über den »Humanismus«, in: M. Heidegger, Platons Lehre von der Wahrheit, Bern: Verlag A. Francke AG, 1947, str. 111: „Solches Denken hat kein Ergebnis. Es hat keine Wirkung. Es genügt seinem Wesen, indem es ist. Aber es ist, indem es seine Sache sagt. Der Sache des Denkens gehört je geschichtlich nur eine, die ihrer Sachheit gemäße Sage.“ [„Takového myšlení nemá žádný výsledek. Nemá žádný účinek. Dostačuje své povaze tím, že jest. Avšak jest tak a tím, že říká svou záležitost, to co
3
mu nechává započít, co je pro myšlení neodvratné: to je záležitostí myšlení, tím, oč v myšlení běží (die Sache des Denkens). Záležitost myšlení je počátkem myšlení, které tak překonává své omezující určení pouhého zpředmětňujícího představování, kalkulování, spekulace, vyvozování, vypovídání a vynášení soudů. Myšlení je promýšlením smyslu (Besinnung), je respektováním smyslu toho, co se odehrává v myšlení a myšlením. Myšlení nesumarizuje, nekatalogizuje a nevynáší o takto zajištěné složce či položce hodnotící soudy, nýbrž sleduje, dbá a hledí si toho, co se odehrává co do smyslu tím a v tom, jež se myšlení (do)týká. Sledovat, přihlížet, hledět si, dbát, respektovat – v tom zní příslušnost, náležení, poslušnost, zavázanost, odpovídání: čemu? Tomu, co se myšlení (do)týká, totiž záležitosti myšlení. Jednotícím „děním“ takovéhoto myšlení promýšlejícího smysl je čekání. Ale je to takové čekání, které dopředu nerozhodlo o povaze ani podobě toho, nač a co očekává; je to takové čekání, které nečeká na nic konkrétního, které v jistém ohledu neví, nač čeká, byť je „více“ (ve smyslu „hlouběji“8) čekající než každé čekání očekávající cosi určitého. Myšlení, které promýšlí smysl, jež je čekáním si odřeklo to, nač čeká. Nač čeká a to, oč běží: není to totéž? Pak by si myšlení odřeklo to, oč by v něm mělo běžet, co by se ho mělo týkat. – Je tomu tak v případě, že si za to, co se myšlení týká a oč v myšlení běží, dosazujeme mermomocí nějaké jsoucno. Smysl promýšlející myšlení Besinnung, jež je odříkajícím si čekáním, si odříká všechno, co je pouze nezbytné (srv. 2.), odříká všemu, co je pouze nutkavě nutné ve smyslu toho aktuálního, a proto je toto smysl promýšlející myšlení, jež je čekáním, chudobou.9 Chudoba, jež je čekáním, je specifickou temporální strukturou smysl promýšlejícího myšlení.
se jej týká. Záležitosti týkající se myšlení náleží vždy dějinně jen jediná, jejímu doteku odpovídající promluva.“] Hloubka je zde míněna v tom smyslu, jako hovoříme o tom, že les je hluboký, že tma je hluboká,
8
nikoliv propast či voda, jež jsou měřitelně-kvantifikovatelně, tj. vyčíslitelně hluboké do (parametricky pochopené) „délky“. Hloubka lesa či tmy není měřitelnou kvantitou. Srv. Hérakleitův logos, jenž je rovněž hluboký právě v tomto významu; viz B 45, Diels (přel. Z. Kratochvíl): „Ani ten, kdo prochází všechny cesty, / nemůže svým krokem najít hranice duše: / tak hluboký má logos.“ M. Heidegger, Die Armut in: HEIDEGGER-STUDIES 10 (1994), str. 5-11. Srv. str. 8: „Být vpravdě chudý znamená: být tak, že ničeho nepostrádáme, vyjma toho, co není potřebné (das Unnötige). Vpravdě
9
postrádat znamená: nemoci být bez toho, co není potřebné, a tak výhradně náležet tomuto nepotřebnému.“ M. Heidegger, Brief Über den »Humanismus«, in: M. Heidegger, Platons Lehre von der Wahrheit, Bern: Verlag A. Francke AG, 1947, str. 119: „Das künftige Denken ist nicht mehr Philosophie … Das Denken ist auf dem Abstieg in die Armut seines vorläufigen Wesens. Das Denken sammelt die Sprache in das einfache Sagen. Die Sprache ist so die Sprache des Seins, wie die Wolken die Wolken des Himmels sind.“ [„Nadcházející myšlení již není filosofií … Myšlení je na sestupu v chudobu své předběžné povahy. Myšlení shromažďuje řeč v prosté promlouvání. Řeč je tak řečí bytí, tak jako oblaka jsou oblaky nebe.“]
4
4. Čekání Čekání: temporalita soupatřičnosti lidství a světa odehrávající se naladěností. Čekání, kdy se nemůžeme dočkat (nedočkavost, nadšení, nervozita). Čekání, kdy už na nic nečekáme (resignace, zoufalství, smíření). Čekání, kdy nic nečekáme (ponechanost, uvolněnost, otevřenost). Čekání, které nic nepřináší a vše upírá (nuda, bezmoc, bezbrannost). Čekání, kdy víme, čeho se dočkáme a buď to chceme a vítáme a vítáme (jistota jistoty, naděje, radost), anebo to naopak nechceme a netěšíme se a odporujeme tomu (obava, jistota nejistoty, vztek, hněv, smutek, odpor). Čekání, kdy nevíme, čeho se dočkáme (naděje, strach dle toho, zda to chceme a vítáme, nebo nechceme a bojíme se a odmítáme to). Čekání, kdy čekáme bezvýchodné a neodvratné (zoufalství, smířenost, úděl). Čekání, kdy jenom chceme přežít, přestát, přetrvat, přečkat (útrpnost, bezmoc, bezradnost): čekáme jenom na to, až to přejde, ale sami nic nemůžeme dělat, jelikož jakékoliv jednání (přitakání, nebo odpor) by vše jenom ještě zhoršilo. Čekání má trvací extenzivně-intenzivní strukturu. Obvykle je předmětnou vazbou k věci (k jejímu náporu resp. k její absenci, jež zbytňují na úkor ostatních věcí i na úkor celku jsoucího. Čekání má tak i prostorovou extenzivně-intenzivní strukturu: je specifickým oddálením, odepřením, zadržováním za současného přiblížení, vnucování se, zahlcení, zaplnění; čekání prostorově přináší současnost náznaku, patrnosti, náporu a absence, odepření, zahalenosti a skrytosti. Člověk vlastně vždy nějak čeká. Jakmile a dokud je člověk nějak naladěn, tak čeká; anebo spíše: jakmile a dokud člověk nějak čeká, rozehrávají se v základu jeho existence nálady specificky přinášející, odemykající a zároveň vymykající svět a jsoucna, sebe sama i druhého, jiného a ostatní. Až když je čekání jako takové, že není primárně předmětným vztahem, kdy nemá žádný „obsah“ (předmět, na který čekáme), tak teprve tehdy se otevírá „vědomá zasazenost“ Inständigkeit člověka do odkryté volnosti pravdy (neskrytosti) bytí. Ovšem neznamená to, že by čekání jakožto Inständigkeit (oproštěná uvolněnost či ponechanost, ve které na nic specifického nečekáme) byla pouhou prázdnou „formou“. Překonáním předmětného (obsahového) vztahu je překonána i transcendentální (formální) povaha čekání, jež je hybnou dynamikou počínání a rozehrávání naladěnosti člověka významově odemykající jsoucno jako jsoucí10 v celku11 co do jeho významovosti.12
10 11
Rys ontologického. Rys kosmologického.
Rys logického a etického v jednotě, protože jednat lze (schopnost k jednání: rys etického) jen na základě rozumění či deficientního nerozumění významu (odemčenost toho, co se týká: rys logického). 12
5
Je čekání základem lidské otevřenosti (dějící se jednoty receptivity-afektivity čili rovněž i tělesnosti) vzhledem k odkrytosti jsoucna jako jsoucího? 5. Inständigkeit Inständig: používá se normálně především o prosbách (úpěnlivě, vytrvale žadonit), ale i o pokračujících a navazujících činnostech (vytrvale bušil, až rozbil…). Snad ovlivněno lat. instanter. Původně innestehend: setrvávat (nezměněně) ve stejném stavu. Instendigo: trvale, ustavičně, pokračujíce. Proto má Inständigkeit významy: naléhavost, úpěnlivost, tklivost, vytrvalost, opakovanost, neustálost, ustavičnost. Zní v tom rys síly (intenzity: naléhavost), rys času jako trvání (extenze: vytrvalost, opakování) a rys bytí jako přítomnosti (intenzita a extenze: neustálost, ustavičnost). Avšak Inständigkeit je především gradací, proměnou, výkonem přetrvávání a přestávání (ve smyslu jako když přestaneme chorobu či bouři, přetrváme nesnáze a bolest). Až z nich se rekrutuje vytrvalost, trvalost a trvanlivost ve smyslu pokračujícího trvání v nezměněně stejném stavu. Např. když někdo vytrvale (naléhavě) a úpěnlivě prosí, je s to a ochoten činit věci a ukazovat se ve svém jednání tak, jak by nikdy sám o sobě nečinil a neobětoval se. Proto je podstatný rys gradace a proměny, které teprve tak zakládají trvalost a vytrvalost. Není to ale nutkavost! To, že se někdo přiměje ke změně, není vynuceno nutkavostí ve smyslu účinné působnosti (tj. kauzalita odkazující k subjektivně-volnímu agere), ale samotnou záležitostí bytí toho, kdo žadoní a je ochoten se proměnit, je ochoten přistoupit na proměnu a podstoupit ji tak, jako podstupujeme léčbu, výcvik, dril, učení – i když nám to není libé či milé, ale je to potřebné, nevyhnutelné a vposledku pro nás „to nejlepší“ čili lidské agathon, jež nechává člověka být: je počátkem. Není to tedy ani vůle, ani touha – nic subjektivního v metafysickém smyslu subjektity: nýbrž je to samo bytí v jeho vazbě a vztahu (Bezug) a zadržení (Verhältnis) k lidství člověka. Ochota, přistoupení na… jsou rysem poslušnosti, patřičnosti, náležitosti a odpovídání tomuto patřičnému, jež konstituují Inständigkeit. Hraje v tom všem svoboda jakožto uvolněnost pro…, jež je proto počátkem lidství a pro lidství: Gelassenheit. Směrovka Inne- a In- neodkazuje k žádnému „nitru“, ale ke způsobu bytí: být tak, že mám nezcizitelně, že mám za vlastní. Znamená to podržet si a pro sebe a u sebe, pozdržet u sebe, opatrovat u sebe a pro sebe, schraňovat u sebe a pro sebe, zastávat si své, střežit si, mít za své vlastní a nezcizitelné; mít tak, že tím jsem. (Podobá se einverleiben: učinit svým tělem, přivtělit si – Nietzscheho oblíbený termín s překvapivě podobným významem a způsobem používáním.) Od toho je pak niternost a vroucnost, hlubokost a intenzita (Innigkeit), jež se překlopí v extenzi a trvalost či trvanlivost (ustavičnost) postoje, pojetí, tvářnosti, jednání – čili Inständigkeit zakládá Innigkeit. Tady je vidět, jak je rys temporální (extenzivní) vytrvalosti v pojmu Inständigkeit až druhotný a odvozený od primárně intenzivního náporu a doteku (naléhavosti) bytí vazebně
6
zadrženého (Bezug-Verhältnis) k lidství člověka, které je ponecháno tímto bytím započít (až nyní Inständigkeit jakožto vytrvalost postoje vůči světu). – Ale opět: není to kauzace, není to vynucenost ze sledu příčin. Je to počínání počátku, nechávání (svolení) být, dotek a odkrytost. Pro Inständigkeit je mimo jiné dost zásadní orientovanost „zasazenosti“: nejen do… či v… (in…), ale i pro… (für… - zde pak je plausibilní význam „zasazenost“ ve smyslu „zasadit se za… či zasadit pro… někoho, něco“). To je pak základem pro pozitivní určení povahy svobody jakožto uvolněnosti pro… oproti negativnímu určení pouhé svobody od… Nejen lokačně-topický charakter, ale i temporální charakter Inständigkeit odkazuje k tradičním významům, jelikož v oné In-ständigkeit zároveň zní Ständigkeit a Beständigkeit: stabilita, stálost, ustavičnost, trvalost, trvanlivost a vytrvalost. Inständigkeit nejen, že (temporálně-lokačně) stojí (ční, zasazuje, usazuje, vsazuje se) v, do, k či pro, nýbrž zároveň (temporálně) vytrvává, přetrvává, přestává (ve smyslu přestát např. chorobu, noc, bouři) a je ve své povaze emfatickou jednotou či synchronicitou temporálnělokační souvislosti, které na rovině ontologického – co do určení pravdy (neskrytosti) bytí jakožto Ereignis – odpovídá Heideggerova terminologická fixace der Zeit-Raum – temporální rámec; kdy toto tlumočení je zvoleno proto, aby nedocházelo k nežádoucím konotacím s astrofyzikálním „časo-prostorem“ či „prostoro-časem“. Jak emfatická jednota temporálně-lokační souvislosti, tak i role orientačních směrovek (avšak směrovek na, pod, před, spolu s) poukazují k jinému Heideggerovu základnímu motivu z jeho tzv. „pozdního myšlení“ – k motivu součtveří (das Geviert) země a nebe, božských a smrtelných, pro který je obé zrovna tak podstatné a konstitučně významné jako pro motiv Inständigkeit. Smrtelnost smrtelníků v rámci součtveří (Geviert) je pak transformovanou podobou toho, čemu ve 30. a 40. letech odpovídá právě motiv Inständigkeit. 6. Neužitečnost užitečného Paraboly Mistra Zhuanga týkající se užitečnosti a neužitečnosti užitečného jsou skvělým příběhem o povaze filosofie. Všechny věci, jež jsou „k něčemu dobré“, jež mají svůj účel a užitek, jakmile poslouží, jsou odhozeny, jsou spotřebovávány, opotřebovávány, ničeny, ztrácí se ve své úslužnosti a funkčnosti.13 Jenom to, co nemá žádný užitek, co se k ničemu nehodí, přetrvává, žije nejdéle.
Zhuang zi, Vnitřní kapitoly, přel. O. Král, Praha: Odeon, 1992: „Účel rybářského koše záleží v rybě, a jakmile je ryba chycena, koš je zapomenut. Účel králičího oka záleží v králíku, a jakmile do něj králíka 13
chytí, oko je už zapomenuto. Účel slova jest ve významu, a jakmile je postižen význam, slovo samo je zapomenuto. Ó, jak rád bych našel člověka takového, jenž už zapomněl slovo, a s ním bych rozmlouval!“ Zrovna tak M. Heidegger v Bytí a čas a v přednáškách Der Ursprung des Kunstwerkes ukazuje povahu Zeug (kladivo, dřeváky), jež se ztrácí ve své spolehlivé úslužnosti.
7
Ale již Starý Mistr praví:14 „Je lidský život / slabost poddajná / a smrt je / nepoddajná tuhost // Je život všechněch věcí / poddajná ohebnost / a smrt jejich zeschlá suchota // A proto: / co je tvrdé nepoddajně / na straně smrti / co je slabé v poddajnosti / na straně života stojí!“ Jak ontologický, kosmologický, tak i etický aspekt mají povahu toho poddajného, ohebného, měkkého, tvárného, jež jako voda vytrvale a neúprosně všude pronikne, vyplní všechny mezery a vyhloubí si svou cestu, kterou ze své povahy je voda nucena se ubírat. Rovněž filosofie myslící to, co se ho (do)týká a to, oč běží, je tím zcela neužitečným, jehož jediný „účel“ spočívá v tom, že prostě je. Svou užitečnost se pak sice snaží ospravedlnit tím, že se vědecky bádá a publikuje, že se provádí akademický provoz se všemi náležitostmi, ale není to než plácání rukou do vody, které dělá povyk, odvrací pozornost od toho, co je podstatné a pouze kalí samotnou vodu. Nadcházející myšlení již nebude filosofií v akademickém smyslu15 a je otázkou, zda vůbec ještě cosi takového, jako filosofie vůbec bude zapotřebí. Až myšlení a slovo bude činem a samotným žitím, do kterého se ustavičně – jakmile a dokud žijeme – musíme zacvičovat, pak samotný život bude filosofický, aniž by o tom musel někdo vědět, někdo se tím musel chlubit a odlišovat se tím. Nepatrnost a ne pouhá zdánlivost (das Unscheinbare) budou základními charaktery lidství člověka, který bude žít filosoficky. 7. Cesta – světlina Jak vzniká cesta? Jak si hledáme cestu? Opomineme násilné a bezohledné vykácení přímé cesty; to není cesta, to je násilí. Cestu si hledáme, nalézáme ji tak, že si hledíme reliéfu a hustoty (lehkosti, vzdušnosti, světlosti nebo naopak hloubky) krajiny, která nás svede tudy, kudy to je nejschůdnější: nejsnazší, nejméně namáhavé a nejotevřenější: nejlehčí, nejsvětlejší, nejprostupnější. Cesta vznikne tam, kde vnímáme krajinu jako nejschůdnější ve smyslu nejotevřenější, nejprostupnější, nejsvětlejší, nejméně bránící (tj. nejsnazší a nejméně namáhavou) našemu chodu. Ale úsilí (přinejmenším v aspektu vnímání, slídění po ní) k cestě patří, a jen proto cestu můžeme jak nalézt (v tom přeci zní námaha a snaha), tak i ztratit. Cesta nejde sama sebou, ani když už je prošlapaná a vytyčená. Cesta se sama ani neukazuje, musíme ji sledovat, ná-sledovat jí, hledět si jí, přistoupit a nastoupit na ni. Cesta sama se neukazuje: co se ukazuje, je samotná volnost a otevřenost, která nechá cestě vystupovat, která zve k nastoupení na ni a k chodu – a my ji buď vnímáme,
14
Lao zi, Dao De Jing, II. 76, přel. O. Král.
M. Heidegger, Brief Über den »Humanismus«, in: M. Heidegger, Platons Lehre von der Wahrheit, Bern: Verlag A. Francke AG, 1947, str. 119: „Das künftige Denken ist nicht mehr Philosophie … Das Denken ist
15
auf dem Abstieg in die Armut seines vorläufigen Wesens. Das Denken sammelt die Sprache in das einfache Sagen. Die Sprache ist so die Sprache des Seins, wie die Wolken die Wolken des Himmels sind.“ [„Nadcházející myšlení již není filosofií … Myšlení je na sestupu v chudobu své předběžné povahy. Myšlení shromažďuje řeč v prosté promlouvání. Řeč je tak řečí bytí, tak jako oblaka jsou oblaky nebe.“]
8
hledíme si jí, respektujeme ji a vydáme se po ní, anebo nikoliv a v námaze se plahočíme jinudy, scházíme s cesty, ztrácíme ji a bloudíme. (Tak je tomu ale i v myšlení. Buď si hledíme toho, co se myšlení týká, oč v myšlení běží, anebo bezprizorně a nezávazně komíháme a bezradně bloudíme v uměle stanovovaných a provozovaných „tématech“.) K úsilí, vnímatelnosti, lehkosti (otevřenosti) náleží také vhodná a patřičná chvíle: kdy nastoupit, zabočit, zrychlit, kdy se vydat jinudy, kdy se vrátit. Je to jako při tesání dřeva nebo kamene: kdy přitlačit, kdy povolit, kdy přestat, aby z toho něco bylo... I chodit se musí umět (číst krajinu, mít cit pro ni, sledovat světlost-lehkost a hustotu-hloubku lesa). I chodit se je třeba učit. Na cestě nelze jít stále jenom rovně! To bychom byli u toho mýcení… 8. Moc a bez-moc filosofie Filosof není zodpovědný za malichernost a trapnost svých současníků. Filosofie není závislá na tom aktuálním, není povinna reagovat a zdůvodňovat aktuální politickosociální, ekonomický a bůhví jaký ještě stav. Filosofie totiž není působná, nedisponuje mocí, a proto je z hlediska řízení toho aktuálního (politika) nahlížena jako bezmocná. Filosofie je však v pravdě prosta moci, a proto je stran diference moc-bezmoc. Filosofie nemá ani moc, ale není ani bezmocná. Nikdo nemůže chtít po filosofii, aby se angažovala nebo něco působila. To je nepochopením a přeceňováním (resp. podceňováním – když ji považujeme za bezmocnou) její povahy. Filosofie pracuje na proměně lidství člověka, což ale neznamená žádný ideologický, programový, komunální koncept společenské změny. Filosofie má naučit být lepším člověkem, být lidštější, to ale neznamená nějaké novinové hecování, štvaní a pouliční kázání. Filosofie není ani profétismem, ani kázáním, ani žurnalistikou, ani politickou agitkou. Filosofie je žitá praxe zácviku do svého lidství, je to upřímná vážnost usilování o to být lidštější, ba možná teprve vůbec být (začít být) člověkem. Účastní-li se filosof moci, vždy páchá násilí: na sobě, na filosofii, na ostatních. Každý filosof, který si zavdal s mocí, skončil zle, anebo jeho úvahy vedly k něčemu zrůdnému. Moc je manipulací s tím aktuálním a účelovou úpravou toho minulého, čímž je možné kontrolovat to nastávající a budoucí. Moc manipuluje životem lidí, redukuje lidi na poživačné stroje a zdroje libovolně stojící k dispozici a zcela postradatelné a nahraditelné. A „politická filosofie“? – to je pokaždé jen nějaká teorie násilí. 9. Aktuálno a mizení věcí Erlebnis – sebe-prožívající požitek jako bytostný postoj povahy lidství člověka (ve smyslu animal rationale) ke jsoucnu významově odemčeném na základě a v rámci
9
metafysického principu Machenschaft přináší a provozuje jsoucno jakožto aktuálno.16 Aktuálno je jakožto druh „toho, co je v přítomnosti či přítomné“ tím aktuálnější a tj. tím „skutečnější“ (účinnější), čím méně je jakožto cosi pouze a právě přítomného zprostředkováno z toho, co je byvší a minulé, a čím méně vykazuje kontinuitu vzhledem k nadcházející a v nastávání se zadržující a vyšetřené budoucnosti. Aktuálno stojí jako to právě přítomné vždy vyňato a osamoceno, a o to větší je pak jeho nápor a dopad (impakt) na zažívajícího a prožívajícího člověka. Aktuálno je aktuální tím, že se předsouvá a vnucuje jako to právě přítomné na úkor ostatního jsoucího (událost, stav, věc, bytost, chvíle), aniž by však mělo vysloveně trvací strukturu.17 Aktuálního je něco jenom proto a tak, že nemá dlouhého trvání, ba že nemá žádného trvání, že to je jen cosi právě jen přítomného, co okamžitě zase dělá místo pro něco dalšího, ještě „aktuálnějšího“, ačkoliv se o žádné stupňování nejedná, leda z hlediska právě překonávané aktualitou, která přestala být aktuální. Aktualita nemůže trvat, protože pak by už nebyla aktuální, nemůže přesáhnout svůj daný, singulární, okamžitý rámec, mimo který se stává nepravdou, banalitou, trapností. Proto je také výsledným efektem sebe-prožívajícího požitku toho právě aktuálního v zásadě vždy a stále nuda. Aktuálno je jako to právě přítomné aktuální jen jako netrvající, nýbrž nezprostředkovaně se vyskytující na způsob přísunu toho stále nového (moderního, naléhavého, palčivého atd.), jež se z tohoto přísunu vysouvá na úkor ostatního jsoucna. Aktuálno vyhrotí přítomnost jako to co je právě přítomné, vyhrotí přítomnost jako netrvací nápor, který právě poutá pozornost a odvrací ji od celku zakoušeného světa a času, od bytí a jeho smyslu, jelikož to právě aktuální nemá žádný smysl mimo okamžitost svého vyjmutí a vyhrocení, jeho jediným smyslem je právě tato netrvalost a vlastně zbytečnost a bezcennost všeho aktuálního. Aktuálno je vždy nutně vynuceným sledem a přísunem stále nových a dalších, právě přítomných aktualit. Tím, že aktuálno se vysouvá a vyjímá a vnucuje a předsouvá do popředí na úkor ostatního jsoucna jako to právě přítomné, jež nás zasahuje a poutá naši pozornost jako to právě přítomné, tím má povahu afektu, který zasahuje část těla a zbytňuje ji a zvýrazňuje ji na úkor ostatních částí i celku.18 Afekt je přičiněním se na našem zakoušejícím a prožívajícím lidství, afekt podněcuje a ponouká lidství člověka k zaujetí specifického postoje, ve které nevnímáme nic jiného, než co se nám vnucuje jako to právě aktuální za současného zakrytí a vymknutí ostatního jsoucna i samotného celku jsoucího. Erlebnis tím, že přistavuje a zajišťuje aktuálno, je nutkavou nouzí ponoukající lidství člověka k zajišťování si permanentního
16
K motivu „aktuálno“ viz L. Benyovszky, Aktuální myšlení a „věc, o kterou běží“, in: Lidé města 7/2002,
ISSN 1212-8112, str. 104-113. Rozsáhlejší výklad pak L. Benyovszky, Náhlost. Myšlení bytí z času, Praha: OIKOYMENH, 2005, str. 10n., 251n. Aktuálno a to, co je aktuální vykazuje povahu srovnatelnou s pozicí a stavem vědomí nazývanou Hegelem „smyslová jistota“ (sinnliche Gewißheit), srv. G.F.W. Hegel, Werke, Bd. 3, Phänomenologie des 17
Geistes, Frankfurt a.M.: Suhrkamp, 1986, str. 82-92. B. Spinoza, Etika, III. Prop. 56.
18
10
přísunu stále nových, právě přítomných a platných zážitků, ve kterých lidství zakouší a prožívá samo sebe, aby život mohl sám sebe stravovat a trávit. Tímto ustavičným podléháním podněcování životem, který prožívá a tráví sám sebe v permanentním přísunu stále dalších aktualit, vykazuje postoj lidství člověka „sebe-prožívajícího požitku“ charakter „vůle k moci“, jež je ustavičnou snahou o to „být více než doposud“, tj. „být i nadále“, tedy je samotným časem v jeho povaze „stálost pomíjení“. Aktuálno, které je zajišťováno postojem lidství Erlebnis, je temporální struktura, jež ve své singularitě (jakožto cosi právě aktuálního, jako aktualita) sice suspenduje trvalost, avšak přesto je povahy trvací, jelikož jakožto ustavičná, permanentní snaha o přísun toho právě, stále a vždy aktuálního (atomického, singulárního, výjimečného, vyjímajícího se, poutajícího, vše ostatní vylučujícího) pro trávení a zažívání sebe-prožívajícího požitku života, je aktuálno co do své formy odkázáno na tuto trvací povahu času určeného v metafysice jako „stálost (neboli trvalost) pomíjení“. Aktuálno nemůže – podobně jako čas – trpět nějakou mezerou, výpadkem, a proto ten apel na stálost, ustavičnost, permanentnost pomíjení, přísunu, přítomnosti, jež však samy nemají trvací strukturu (jelikož se jedná o nápor toho právě přítomného, jež je přítomné pouze právě v daný moment, mimo který již není aktuální), ale onen celkový rámec či forma časovosti je bytostně ustanovena do povahy „trvalosti“. Ačkoliv obsah či náplň aktuality nemá naprosto žádnou trvalost ve smyslu trvanlivosti – podobně jako nezáleželo na obsahu faktu či experimentu, u kterých rovněž záleželo jenom na formě, jež potvrzovala celkový rámce mathématicko-metodického rozvrhu celku jsoucna ve smyslu „příroda“ – tak přesto forma a povaha aktuálna jakožto principu všeho aktuálního (vší a každé aktuality) vykazuje povahu trvací a trvání, jelikož metafysická povaha času jako „stálosti pomíjení“ je v metafysice a pro metafysiku závazně určena z metafysického určení pojmu „bytí“ ve smyslu „ustavičná (tj. trvalá, trvanlivá, stálá, permanentní, nepomíjivá) přítomnost“. Aktuálno, aktualita označuje významovou podobu jsoucna jako jsoucího vystupujícího a podávajícího se vzhledem k logickému aspektu metafysického principu Machenschaft, tak jako se vůči logickému aspektu téhož podává a vystupuje jakožto mathématicko-exaktně stanovený pozitivní fakt; tak jako se vůči kosmologickému aspektu téhož podává a vystupuje jakožto pro dispozici vyhotovený stav, zdroj, kus, materiál; tak jako se souhrnně vůči celkovému metafysickému principu Machenschaft podává a vystupuje jakožto konglomerát (Anlage),19 jenž shrnuje všechny uvedené významy jsoucna jako
M. Heidegger, Gesamtausgabe, Bd. 66, Besinnung, hrsg. von F.-W. von Herrmann, Frankfurt a.M.: Klostermann, 1997, str. 30-36. Nejlépe viz str. 33: „Die machenschaftliche Sicherung und Ordnung des
19
Seienden im Ganzen bestimmt im voraus das Geschaffene zur Anlage, zu solchem, was sich in das Seiende an- und einlegt und so es auf die Sicherung der Einrichtungen als Errichtung seiner Sicherung an-legt. Die Grundstimmung der Anlage-einrichtung ist die Machtsteigerung in einer spielenden Unauffälligkeit der Berechnung. Ursprung der Anlage aus der Machsamkeit.“ [„Disponující zajišťování a řazení jsoucna v celku předchůdně vymezuje vše vyhotovené jakožto konglomerát, jako cosi takového, jež se vkládá a zasazuje mezi to, co je jsoucí, čímž je disponováno k tomu, aby bylo zajištěno
11
zajištěného k dispozici. „Sebe-prožívající požitek“, jenž je významovým ztvarováním lidství člověka odpovídajícím metafysickému principu „disponující zhotovenosti“, zohledňuje jsoucno významově odkryté v etickém aspektu tohoto metafysického principu jenom jako to, co je prožíváno, zažíváno, požíváno a tráveno jako to právě aktuální. Aktuálno stojí vůči mizení a pomalosti věcí, a naskýtá se tak otázka, zda věci mizí proto, že panuje aktuálno, anebo zda aktuálno dochází k vládě proto a tím, že věci mizí? Mizení a pomalost věcí: to trvalé, zůstávající; to původní a vzácné. Vzácné jako to, co je hodno obdivu a podivu, to výjimečné, to neobvyklé, to málo četné, náhlé, to ušlechtilé. Mizení znamená zastírání a vymykání toho, co je všemu a každému patřičné a vlastní. Mizení je ztráta, neudržení, nevytrvalost, poddání se, neodolání náporu a síle. Mizení jako zapadnutí mezi to obvyklé, co nebudí pozornost, čeho si nikdo nevšimne, co nikdo nepostřehne. Mizení se děje na úkor toho, co je patřičné, je nerespektováním a znevažováním toho, co je vlastní vší a každé věci. Pomalost věcí je nevtíravou, nenápadnou, nepatrnou, ale zase nikoliv zdánlivou a pouze povrchní intenzitou přítomnosti toho, co je patřičné a vlastní každé věci, která má své patřičné místo, svou patřičnou chvíli (obojí rysy extenze) pro prodlévání. Věci mají svou vhodnou chvíli, dobu svého prodlévání, kterou není radno uspěchat, ačkoliv vědo-technická manipulace si z toho učinila hlavní pole svého provozu. Chceme realitu urychlovat, zkracovat veškeré dráhy a doby tak, aby vše bylo pro všechny a pro každého kdykoliv kdekoliv k dispozici, takže nic není ani blízko, ani daleko, nýbrž je to smeteno do uniformní, lhostejné, bezcenné bez-odstupovosti. – Je toto „produktem“ či projevem vlády aktuálního? Anebo se naopak vláda aktuálního určuje z této uniformní bez-odstupovosti? Tím, že mizí věci, tím dochází k devalvaci jejich významu, k znehodnocení hodnoty hodnot – řečeno s Nietzschem.20 Tím se odehrává povaha nihilismu, jež činí věci bezprizorními (odloučené od svého původu a toho jim vlastního a patřičného) a svět zpustošeným. (K tomu viz též Rilke.21) jako zařízení (Einrichtung) ve smyslu zřízení (Errichtung) zajišťování. Základní naladěností konglomeračních zařízení (Anlage-einrichtung) je navýšení moci tím, že hravě a nenápadně se vším kalkuluje.“] – Volím jako tlumočící termín „konglomerát“ proto, že Anlage jednak je zařízení, středisko (sportovní zařízení, rekreační či zdravotní středisko); jednak je to přístroj, souprava (např. přehrávací souprava „soundsystem“), aparát, pomůcka, prostředek. Slovo „konglomerát“ se mi zdá tyto rozličné aspekty snadno postihovat a zahrnovat do sebe. 20 F. Nietzsche, KSA 12.9[35]: „Nihilismus: chybí cíl; chybí odpověď na otázku „Proč?“ co znamená nihilismus? – že nejvyšší hodnoty se zbavují hodnoty.“ KSA 12.2[131]: „Evropský nihilismus. Jeho příčina: zbavení hodnoty dosavadních hodnot.“ KSA 12.11[411]: „Neboť proč je nyní nutný vzmach nihilismu? Jelikož jsou to samotné naše dosavadní hodnoty, jež v rámci nihilismu vyvozují své nejzazší důsledky; jelikož nihilismus je do konce domyšlenou logikou našich velkých hodnot a ideálů, - jelikož jsme museli teprve zažít nihilismus, abychom přišli na to, jaká ve skutečnosti byla hodnota těchto „hodnot“... Máme – někdy – zapotřebí nových hodnot...“ R. M. Rilke, Odpověď polskému překladateli Witoldu Hulewiczovi na otázky týkající se překladu Elegií z Duina, Dopis z 13. II. 1925 (přel. A. Bláhová), in: R. M. Rilke, Elegie z Duina, Praha: Mladá Fronta 1999, 21
12
Pak teprve poušť může začít se rozrůstat…. A „běda tomu, kdo v sobě halí poušť…“ – (Nietzsche, Zarathustra). 10. Schrána Schrána schraňuje, uchovává, opatruje, ukrývá v neporušenosti. Schrána je neprostupná a neprůhledná zvně i zevnitř, jasně odděluje vnitřek od vnějšku, skryté a důvěrné od veřejného a vyskytujícího se. Schrána opatruje to, co je vzácné, nepatrné, ušlechtilé, posvátné – anebo naopak to, co je třeba z dobrých důvodů nutno držet stranou obvyklého, veřejného provozu (mrtvola, jed, zbraň, kouzlo). Schrána uchovává tak, že to, co je v ní ukryto, je vyšetřeno na patřičnou, příhodnou chvíli (anebo má být drženo stranou a vytěsněno). Schrána uchovává a schraňuje tak, že má zabraňovat opotřebování, porušení, působení, tj. přítomné skutečnosti (obé myšleno maximálně silně!) toho vyšetřeného. Temporalita a prostorovost schrány se vymyká obvykle (das Man selbst) zakoušenému prostoru i času. Schrána spočívá mimo dráhy užívaného a spotřebovávaného času a prostoru, leží na vyhrazeném místě a přístup k ní je vymezen výjimečnými okamžiky (událostmi – svátek, slavnost, výročí). Čas schrány nikdy není uplýváním, prostor nikdy není vzdáleností (odstupem). Schrána je obvyklým drahám str. 56-60: „Příroda, věci, s nimiž zacházíme a které užíváme, jsou dočasné a pomíjivé; jsou však, dokud tu jsme my, naším majetkem i našimi přáteli, kteří znají naši bídu i radost tak, jako ji důvěrně znali i důvěrníci našich předků. Proto nejde jen o to, abychom s věcmi vezdejšího světa nezacházeli špatně a nesnižovali je, nýbrž právě pro pomíjivost, jež s námi sdílejí, bychom měli tyto jevy a věci uchopit a proměňovat s nejupřímnějším pochopením. Proměňovat? Ano, neboť je naším úkolem vtisknout do sebe tuto dočasnou, pomíjivou zemi tak hluboko, mučivě a vášnivě, aby v nás znovu »neviditelně« povstala její podstata. Jsme včely Neviditelného. Neúnavně sbíráme med viditelného, abychom jej nashromáždili ve velkém zlatém úlu Neviditelna. Elegie nám ukazují na tomto díle, na díle neustálého přesazování milovaného viditelného a hmatatelného světa do neviditelného kmitání a rozrušenosti naší povahy, nové kmitočty zavedené do sféry, v níž se chvěje a kmitá samo univerzum. … A tato činnost je podivuhodně chráněna a poháněna stále rychlejším mizením všeho viditelného, které nemůže být už nikdy nahrazeno. Ještě pro naše prarodiče byl »dům«, »studně«, důvěrně známá věž, ba dokonce jejich vlastní šaty, jejich plášť něčím nekonečně více, nekonečně důvěrněji známým; téměř každá věc pro ně byla nádobou, v níž nacházeli cosi lidského a v níž něco lidského schraňovali. Nyní se k nám z Ameriky tlačí prázdné a lhostejné věci, zdánlivé věci, atrapy života. Dům v americkém chápání, americké jablko nebo tamější réva nemá nic společného s domem, plodem či hroznem, jež obsahovaly naději a přemýšlivost našich praotců. Oživené, zažité věci, věci, jež o nás vědí, mizí a nemohou být ničím nahrazeny. Jsme možná ti poslední, kdo ještě takové věci znali. Proto neseme zodpovědnost za uchování nejen jejich památky (to by bylo nedostatečné a příliš nespolehlivé), ale i jejich lidské a larické hodnoty (»larické« ve smyslu příbytku božství). Země nemá jiného východiska, nežli stát se neviditelnou v nás, kteří se jednou částí své bytosti podílíme na neviditelnu, máme na něm (alespoň) zdánlivý podíl a kteří smíme během svého pobytu na zemi toto neviditelné vlastnictví zmnožovat – pouze v nás se může uskutečnit tato intuitivní a trvalá proměna viditelného v neviditelné, v to, co již nezávisí na viditelnosti a uchopitelnosti, tak jako se i náš vlastní osud stává zároveň zjevným i neviditelným.“
13
času a prostoru vymknuta, je z nich vyňata, vyjímá se oproti nim, aniž by však na nich byla závislá a byla jimi určena. Výjimečnost schrány je prosté, samostatné, nikoliv negativně vztažené k obvykle spotřebovávanému času a odstraňovanému prostoru. Vyjímání se je specifickou a zcela typickou prostorovostí i temporalitou schrány. Toto vyjímání se zakládá její povahu posvátnosti, jež může být např. posvátnou bázní, hrůzou, úžasem, úctou, radostí. Je-li smrt schránou Nicu-Nichts jakožto Bytí-Seyn,22 pak je v ní stabilně uloženo a uchováváno – a tedy vyšetřeno – to specificky lidské. Člověk doposud není člověkem, 22
M. Heidegger, Gesamtausgabe, Bd. 79, Bremer und Freiburger Vorträge, hrsg. von P. Jaeger, Frankfurt
a.M.: Klostermann 1994, str. 56 (přednáška Die Gefahr): „Hunderttausende sterben in Massen. Sterben sie? Sie kommen um. Sie werden umgelegt. Sterben sie? Sie werden Bestandstücke eines Bestandes der Fabrikation von Leichen. Sterben sie? Sie werden in Vernichtungslagern unauffällig liquidiert. Und auch ohne solches - Millionen verelenden jetzt durch den Hunger in ein Verenden. Sterben aber heißt, den Tod in sein Wesen austragen. Sterben können heißt, diesen Austrag vermögen. Wir vermögen es nur, wenn unser Wesen das Wesen des Todes mag. Doch inmitten der ungezählten Tode bleibt das Wesen des Todes verstellt. Der Tod ist weder das leere Nichts, noch ist er nur der Übergang von einem Seienden zu einem anderen. Der Tod gehört in das aus dem Wesen des Seyns ereignete Dasein des Menschen. So birgt er das Wesen des Seyns. Der Tod ist das höchste Gebirg der Wahrheit des Seyns selbst, das Gebirg, das in sich die Verborgenheit des Wesens des Seyns birgt und die Bergung seines Wesens versammelt. Darum vermag der Mensch den Tod nur und erst, wenn das Seyn selber aus der Wahrheit seines Wesens das Wesen des Menschen in das Wesen des Seyns vereignet. Der Tod ist das Gebirg des Seyns im Gedicht der Welt. Den Tod in seinem Wesen vermögen, heißt: sterben können. Diejenigen, die sterben können, sind erst die Sterblichen im tragenden Sinn des Wortes. Massenhafte Nöte zahlloser, grausig ungestorbener Tode überall - und gleichwohl ist das Wesen des Todes dem Menschen verstellt. Der Mensch ist noch nicht der Sterbliche.“ [„Statisíce umírají v masách. Umírají? Spíše hynou. Jsou sejmuti. Umírají? Stávají se kusy v provozu fabrikace mrtvol. Jsou nenápadně likvidováni v likvidačních táborech. A i mimo tyto tábory - milióny lidí v současné chvíli skonávají hladem. Umírat ale znamená přivádět smrt do její povahy. Moci zemřít znamená toto přivádění zmáhat. Zmůžeme to jedině tehdy, jestliže naše povaha může povahu smrti. Avšak uprostřed nesčíslných smrtí zůstává povaha smrti zastřena. Smrt není ani prázdná nicota, ani jen nějaký přechod z jednoho jsoucího k jinému. Smrt náleží do lidského pobytu, který se odehrává vlastním způsobem z prodlévavosti Bytí-Seyn. Tak smrt halí prodlévavost Bytí. Smrt je nejzazší skrýš pravdy Bytí, skrýš, jež do sebe halí skrytí prodlévavosti Bytí a jež v sobě shromažďuje utajení jeho [tj. Bytí] prodlévavosti. Proto člověk zmůže smrt jedině a teprve tehdy, když samo Bytí z pravdy své prodlévavosti nechá, aby se povaha člověka odehrávala vlastním způsobem v rámci prodlévavosti Bytí. Smrt je skrýší Bytí v semknutosti světa /Gebirg des Seyns im Gedicht der Welt/. Zmoci smrt v její povaze znamená: zmoci zemřít. Ti, již zmohou zemřít, ti teprve jsou smrtelnými v silném smyslu slova. Nesmírné strasti nespočetných, všude děsivě nezemřelých smrtí - a přesto je člověku povaha smrti zastřena. Člověk doposud není smrtelníkem.“] Viz tamtéž, str. 17-18 (přednáška Das Ding): „Die Sterblichen sind die Menschen. Sie heißen die Sterblichen, weil sie sterben können. Sterben heißt: den Tod als Tod vermögen. Nur der Mensch stirbt. Das Tier verendet. Es hat den Tod als Tod weder vor sich noch hinter sich. Der Tod ist der Schrein des Nichts, dessen nämlich, was in aller Hinsicht niemals etwas bloß Seiendes ist, was aber gleichwohl west, nämlich als das Sein selbst. Der Tod als der Schrein des Nichts, birgt in sich das Wesende des Seins. Der Tod ist als der Schrein des Nichts das Gebirg des Seins. Die Sterblichen nennen wir jetzt die Sterblichen - nicht, weil ihr irdisches Leben endet, sondern weil sie den Tod als Tod vermögen. Die Sterblichen sind, die sie sind, als die Sterblichen, wesend im Gebirg des Seins.
14
doposud nedospěl své smrtelnosti, neodkryl to, co uchovává schrána smrti.23 Jsme vně svého lidství. Ale nikoliv mimo jeho dosah. Sice jsme vně lidství, které nás však neopouští, nýbrž je uchováno a vyšetřeno: čeká na nás. Nejen člověk čeká: to, co činí člověka člověkem teprve čeká na to, až se člověk tímto člověkem stane – až se stane smrtelníkem. Člověk zatím ještě není smrtelníkem….
Sie sind das wesende Verhältnis zum Sein als Sein.“ [„Smrtelní jsou lidé. Slují smrtelní, neboť zmohou zemřít. Zemřít znamená: zmoci smrt jako smrt. Jen člověk umírá. Zvíře hyne. Nemá smrt ani před, ani za sebou. Smrt je schrána nicu, totiž toho, co v žádném ohledu nikdy není cosi jsoucího, co přesto však prodlévá, totiž jakožto bytí samo. Smrt jakožto schrána nicu v sobě halí to, co z bytí prodlévá. Smrt je jakožto schrána nicu skrýší bytí. Smrtelní nazýváme smrtelnými - nikoliv proto, že by jejich pozemský život končil, nýbrž proto, že zmáhají smrt jako smrt. Smrtelní jsou těmi, kterými jsou, totiž smrtelníky <pouze tehdy>, jestliže prodlévají ve skrýši bytí. Jsou prodlévajícím zadržením k bytí jako bytí.“] Srv. R.M. Rilke, Sonety Orfeovi, I.XIX. „und was im Tod uns entfernt, / ist nicht entschleiert.“ [Přel. J. Pokorný: „i smrt, spíš dálka a tma, / tají se stále.“] 23
15
