Příspěvek při setkání Kolegia katolických lékařů královéhradecké diecéze, konaného dne 15.10.2011 v Novém Adalbertinu v Hradci Králové.
Status nenarozeného dítěte podle právního řádu ČR 1. Úvod Soukromoprávní vztahy charakterizuje rovnost účastníků. Obě strany (jednotlivci) jsou v rovnoprávném postavení, jednají autonomně a žádná z nich není oprávněna něco druhé straně autoritativně nařizovat. Vztahy v tzv. veřejném právu jsou asymetrické a nerovné (vrchnostenské) a odpovídající vztahu stát – občan, občan – veřejná moc. Rád bych pojednal o právním statusu /právní osobnosti/ nenarozeného dítěte v právním řádu ČR právě v těchto 2 hlavních oblastech práva. 2. Ústavní základ Ústavní právo jako soubor všech právních norem, které upravují nejdůležitější vztahy ve státě, jako:
uspořádání státu rozdělení a výkon státní a veřejné moci základní práva a svobody občanů
Součástí ústavního pořádku ČR je Listina základních práv a svobod: Čl. 6 (1) Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením. (2) Nikdo nesmí být zbaven života. (3) Trest smrti se nepřipouští. (4) Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné. Tato dikce „Lidský život je hoden ochrany již před narozením.“ je poměrně ojedinělá a obdobu má pouze v Americké úmluvě ze San José (jihoamerických států), která stanovuje, že právo na život musí být chráněno od početí. Čl. 6 odst. 1 Listiny v celku je českou právní teorií (Ústavní soud se k tomu dosud nevyjádřil) chápán jako „právo na pokračování života po narození“, tedy právo žít. Vzhledem k tomu, že lidská práva jsou nezadatelná a nezcizitelná, tj. nelze je nikomu upřít, ani se jich nikdo nemůže platně vzdát (čl. 1 Listiny), vyplývá z čl. 6 odst. 1 Listiny i „povinnost žít“. Listina však výslovně nezaručuje, že lidský život začíná početím a komentářová literatura a katedry ústavního práva formulaci „je hoden ochrany“ mají snahu přikládat morální, nikoliv však právní význam. 1
Příspěvek při setkání Kolegia katolických lékařů královéhradecké diecéze, konaného dne 15.10.2011 v Novém Adalbertinu v Hradci Králové. V ČR mají přednost před zákonem, a tedy prakticky vyšší právní sílu než zákon, ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy. Pro ČR je zásadní evropská Úmluva o lidských právech a svobodách č. 209/1992 Sb., která se však o ochraně lidského života před narozením nezmiňuje a soudní instituce této Úmluvy právo na život před narozením nepodporují, obdobně však ani neshledávají právo ženy na interrupci. Obdobně se k právu na život počatého dítěte staví i právo EU. Rada EU opakovaně uvedla, že: “otázka potratů z právního hlediska spadá do pravomoci jednotlivých členských států. Je však patrná snaha pod záminkou práva EU na volný pohyb služeb prosazovat pojetí interrupce jednoho členského státu i do dalších států (např. Polsko). Žádné právo na přístup k potratu podle práva EU, ani mezinárodního práva, však neexistuje, a proto omezení přístupu v jednom členském státě, nemůže být posuzována jako v rozporu s evropským právem. Naopak podle preambule Úmluvy o právech dítěte je v preambuli zaručena ochrana dítěti již před narozením. Jisté rozpaky, které čl. 6 odst. 1 Listiny vyvolává u zastánců interrupcí, jsou pak překlenovány odkazem na čl. 6 odst. 4 Listiny: (4) Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné. Toto omezení zákazu „zbavení života“ v souvislosti s jednání, které podle zákona není trestné, je však nezbytné vykládat v souvislosti s čl. 4 odst. Listiny: (4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Lze tedy shrnout, že ústavní pořádek ČR v čl. 6 odst. 1 Listiny, výslovně definuje, že lidský život začíná již před narozením. Nenarozeným dětem však Listina poskytuje ochranu velmi relativní a Listina zákonodárce, žel k ničemu dalšímu výslovně nezavazuje.
3. V právu soukromém - občanském Podle ust. § 7 odst. 1 občanského zákoníku stanovuje, že: (1) Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením. Tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé. Toto ustanovení měly dosud všechny občanské zákoníky platné na našem území: 1811, 1950, 1964. Jedná se o vyjádření staré římskoprávní zásady: Nascituru iam pro nato habetur, quotiens de commodo eius agitur. V římském právu mohl být římský občan opatrovníkem nascitura, a to jako „curator ventris“, jehož úkolem bylo pečovat o zájmy nenarozeného, např. spravovat majetek, který počatému připadne po zemřelém otci, z darů cizích osob apod. 2
Příspěvek při setkání Kolegia katolických lékařů královéhradecké diecéze, konaného dne 15.10.2011 v Novém Adalbertinu v Hradci Králové. Počaté dítě tedy v občanskoprávních vztazích má přiznanou právní osobnost (subjektivitu) avšak podmíněně – pokud se narodí živé. Nenarodí-li se vůbec, nebo narodí-li se mrtvé, pak se počaté dítě hledí jako by právní osobnost nikdy nemělo. Zákon výslovně neřeší, zda tato podmínka je odkládací (tzn. subjektivitu dítě má až od okamžiku narození) anebo podmínka rozvazovací (subjektivitu ztrácí, až pokud se narodí mrtvé, nebo nenarodí se vůbec). Osobně se domnívám, že se jedná o podmínku rozvazovací, tedy počaté dítě má právní osobnost a jeho zájmy a práva mají vykonávat zákonní zástupci – typicky rodiče, či v případě překážek na jejich straně opatrovník. Pokud dítě na svět nepřijde živé právní osobnost s účinky ex tunc (zpětně) ztrácí. Z hlediska ust. § 7 odst. 1 občanského zákoníku je podstatné, aby se dítě narodilo živé, nikoliv však jako životaschopné. Z hlediska § 7 odst. 1 občanského zákoníku rozhodující tedy je, jeví-li dítě nějakou známku života (např. nadechnutí). Za tohoto předpokladu se právní osobnost dítěte stává nepodmíněnou a dítě se právně definitivně ujímá v mezidobí od početí nabytých práv (např. zděděného majetku, poskytnutého daru). Lze uvést příklady: počatému dítěti je možné poskytnout dar a s jeho zákonným zástupcem (typicky matkou uzavřít darovací smlouvu, či smlouvu o vyplácení důchodu), zemře-li otec od rodiny bez závěti a podle zákonné dědické posloupnosti dětí pozůstalá těhotná manželka, avšak společně s počatým dítětem – v tomto případě by měl být ustanoven tzv. kolizní opatrovník, neboť dědické nároky si teoreticky konkurují. Nutno však uvést, že v praxi nejsou s právními úkony ve prospěch nascitura zkušenosti a veřejnost, a to ani právní, o tom nemá povědomost. Případné takové dědické řízení by příslušný notář s největší pravděpodobností řešil přerušením dědického řízení do porodu pozůstalé, či prostě průtahy dědického řízení. Nad rámec shora uvedeného v občanském zákoníku s počatým dítětem souvisí ještě ust. § 444 odst. 3 písm. d) občanského zákoníku, které přiznává za škodu usmrcením každému rodiči jako pozůstalým při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte jednorázové odškodnění (85.000,- Kč). Nutno uvést, že návrh nového občanského zákoníku schválený vládou s tímto jednorázovým odškodněním dále nepočítá; a především se pokouší o po 200 letech o novátorské formulace, pokud jde o právní osobnost počatého dítěte: § 25 Na počaté dítě se hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Má se za to, že se dítě narodilo živé. Nenarodí-li se však živé, hledí se na ně, jako by nikdy nebylo. Tento návrh je zdánlivě podobný, avšak pokud jde o počaté dítě, mluví se pouze o jeho zájmech, nikoliv však o právech.
3
Příspěvek při setkání Kolegia katolických lékařů královéhradecké diecéze, konaného dne 15.10.2011 v Novém Adalbertinu v Hradci Králové. Lze vyslovit obavu, že kategorie „mít zájmy“ je kvalitativně mnohem nižší oproti kategorii „mít práva“. Práva mají subjekty práv, tj. především lidé. Zájmy však mají také nonsubjetky – právní statky a entity – jako: životní prostředí, památková péče, veřejnost atp. Autoři návrhu občanského zákoníku při ústním vypořádání připomínky ČBK ujistili, že pokud by počatým dětem byly přiznány „zájmy“ znamenalo by to tím spíše (a fortiori), že mají i práva . Na pomezí práva soukromého a veřejného je Právo rodinné. Vymezuje také vztahy mezi rodiči a dětmi a vztah rodičů k nezletilým dětem zahrnuje do režimu tzv. rodičovské zodpovědnosti. Prvořadou povinností rodičů je: důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. Zákon o rodině výslovně nehovoří o tom, že tyto povinnosti mají rodiče pouze k dítěti již narozenému. Naopak v ust. § 53 zákona o rodině se uvádí, že: Souhlasným prohlášením rodičů lze určit otcovství k dítěti ještě nenarozenému, je-li již počato. a dále, v ust. § 95 zák. o rodině: Otec dítěte, za kterého není matka dítěte provdána, je povinen matce přispívat přiměřeně na úhradu výživy po dobu dvou let, jakož i na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím, přičemž soud může na návrh těhotné ženy uložit tomu, jehož otcovství je pravděpodobné, aby potřebnou částku poskytl předem.
4. V právu veřejném Typickým odvětím veřejného práva je právo trestní. Současný trestní zákoník v Hlavě I. trestné činy proti životu a zdraví, obsahuje Díl 4.: Trestné činy proti těhotenství ženy § 159 Nedovolené přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ženy § 160 Nedovolené přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy (jinak, než způsobem přípustným podle zákona o umělém přerušení těhotenství) § 161 Pomoc těhotné ženě k umělému přerušení těhotenství § 162 Svádění těhotné ženy k umělému přerušení těhotenství (Pomoc nebo svádění ženy, aby sama své těhotenství uměle přerušila, nebo jiného požádala nebo jinému dovolila, aby jí bylo těhotenství uměle přerušeno, jinak než způsobem přípustným podle zákona o umělém přerušení těhotenství). § 163 Společné ustanovení Těhotná žena, která své těhotenství sama uměle přeruší nebo o to jiného požádá nebo mu to dovolí, není pro takový čin trestná, a to ani podle ustanovení o 4
Příspěvek při setkání Kolegia katolických lékařů královéhradecké diecéze, konaného dne 15.10.2011 v Novém Adalbertinu v Hradci Králové. návodci a pomocníkovi. Podle ust. § 122 odst. 2 písm. g) trestního zákona je těžkou újmou na zdraví ženy vyvolání potratu, nebo usmrcení plodu, avšak za podmínky, že se zároveň jedná o vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Z uvedeného vyplývá, že trestní právo počaté dítě jako takové nechrání, nýbrž pouze jako součást fyzické integrity těhotné matky. Usmrcení počatého dítěte trestá jako těžkou újmu na zdraví ženy. V případě uvedených trestných činů nedovoleného přerušení těhotenství rovněž není přímým předmětem ochrany nenarozené dítě, nýbrž zájem státu na tom, aby těhotenství nebylo „uměle přerušováno“ samou matkou, nebo jinak než podle zákona o umělém přerušení těhotenství. Jedná se o zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství: §4 Ženě se uměle přeruší těhotenství, jestliže o to písemně požádá, nepřesahuje-li těhotenství dvanáct týdnů a nebrání-li tomu její zdravotní důvody. §5 Ženě lze uměle přerušit těhotenství ze zdravotních důvodů s jejím souhlasem nebo z jejího podnětu, jestliže je ohrožen její život nebo zdraví nebo zdravý vývoj plodu nebo jestliže jde o geneticky vadný vývoj plodu. §6 (1) Ženě, která nedovršila šestnácti let, lze uměle přerušit těhotenství podle § 4 se souhlasem zákonného zástupce, popřípadě toho, jemuž byla svěřena do výchovy. (2) Jestliže bylo podle § 4 uměle přerušeno těhotenství ženě ve věku od šestnácti do osmnácti let, vyrozumí o tom zdravotnické zařízení jejího zákonného zástupce. § 10 Umělé přerušení těhotenství cizinkám Umělé přerušení těhotenství podle § 4 se neprovede cizinkám, které se v České socialistické republice zdržují pouze přechodně. Nenarozené dítě trestní právo přímo nechrání trestnými činy - nedovoleného přerušení těhotenství, a to ani v ostatních skutkových podstatách trestných činů, a to ani v souvislosti s jednáním pachatele bezprostředně směřujícím k úmyslnému usmrcení těhotné ženy (a tím i jejího nenarozeného dítěte). Dle českých soudů toto nelze právně posoudit jako pokus trestného činu vraždy spáchaný proti dvěma osobám, neboť lidský plod nelze pokládat za lidského jedince, který požívá přímé ochrany ustanovením o trestném činu vraždy. Při útoku zaměřeném prvotně na život těhotné ženy je ochrana lidského plodu poskytována zprostředkovaně, a to zvýšenou trestností trestného činu vraždy danou znakem spácháním činu „na těhotné ženě“, tj. v podobě kvalifikace.
5
Příspěvek při setkání Kolegia katolických lékařů královéhradecké diecéze, konaného dne 15.10.2011 v Novém Adalbertinu v Hradci Králové. Usmrcení plodu v těle matky nelze považovat za usmrcení člověka, tedy za usmrcení "jiného" ve smyslu ustanovení zvláštní části trestního zákona obsahujícího tento znak, ale za způsobení újmy na zdraví samotné matce, součástí jejíhož těla dosud plod je. Pro srovnání, lze odkázat na trestní zákoník č. 117/1852 ř.z., platný do roku 1950, který nenarozený lidský život chránil přímo, a to: jeho „nerušený vývin ve všech obdobích jeho interuterálního života, tj. od početí do doby, kdy se odloučí přirozeným pochodem od těla matčina.“ Nutno dodat, že podle dnešního trestního práva – soudní praxe – plod přechází v živého člověka okamžikem začátku porodu. Tedy od začátku porodu je dítě chráněno ust. trestního zákona plně, včetně skutkové podstaty trestného činu vraždy. Správní právo Další širokou a nevyhraněnou oblastí veřejného práva je právo správní (zahrnuje odvětví výkonu veřejné správy). Zde bych v souvislosti s právní osobností nenarozeného dítěte, chtěl zmínit o případu, který byl rozhodován před min. vnitra v roce 2004, a to ve věci žádosti tzv. humanitární azyl pro dosud nenarozené dítě, jehož matka pocházela z Kosova, která podle svého tvrzení měla ve vlasti problémy kvůli romskému původu a v řízení uvedla, že její počaté dítě je dle mínění lékařů ohroženo závažnou chorobou. Právě v této souvislosti vyvstala otázka, zda je možno udělit humanitární azyl počatému dítěti v závažném zdravotním stavu (mimo jiné podezření na Downův syndrom), nebo udělit azyl matce nascitura s odůvodněním vztaženým na počaté dítě. Mini. vnitra a priori udělení azylu nenarozenému dítěti nevyloučilo, avšak jako „správný správní úřad, který má své lhůty“ postupovalo opatrněji a ponechalo matku počatého dítěte v řízení, vyčkalo narození dítěte, a poté v roce 2005 shledalo, že závažný zdravotní stav narozeného dítěte je zvláštního zřetele hodným důvodem udělení azylu a udělil tomuto kojenci humanitární azyl, přičemž nakonec matka i otec dítěte obdrželi azyl za účelem sloučení rodiny dle § 13 cit. zákona.
5. Závěr Z uvedeného exkurzu vyplývá, že právní řád ČR právní osobnost dítěte uznává, resp. nemůže přehlížet, neboť se jedná o přirozenou a objektivní skutečnost. Český právní řád však tak činí nedůsledně, vnitřně rozporně a nenarozenému dítěti neposkytuje účinnou ochranu.
6
Příspěvek při setkání Kolegia katolických lékařů královéhradecké diecéze, konaného dne 15.10.2011 v Novém Adalbertinu v Hradci Králové. Na jedné straně v soukromém právu (v souladu s civilistickou osvědčenou tisíciletou tradicí) přiznává nenarozeným dětem způsobilost být nositelem práv, rodičům umožňuje „přihlásit se“ k očekávanému dítěti ještě před jeho narozením. Na straně druhé, v právu veřejném stát nenarozené děti přímo nechrání, a do 12 týdnů těhotenství umožňuje matce dítě odstranit zcela volně a následně po této době z vágních (a nepřezkoumatelných) důvodů. K posílení ochrany nenarozených dětí v ČR prakticky nepřispěla ani Listina základních práv a svobod, neboť čl. 6 odst. 1 je vykládán jako morální proklamace a Ústavní soud se právy nascitura dosud přímo nezabýval. V případě záměru rodičů nenarozené dítě usmrtit, nejsou využívány obvyklé a spravedlivé právní postupy, jako např. ustanovení kolizního opatrovníka, který by v elementárním procesním řízení práva nenarozeného dítěte hájil. K legálnímu usmrcení dítěte dokonce postačuje „žádost“ matky, a nikoliv rovněž otce, či dokonce manžela, který se za otce dítěte považuje přímo ze zákona. Na jedné straně právní řád přiznává rodičům dítěte nárok na jednorázové odškodnění za ztrátu dosud nenarozeného dítěte, čímž uznává, že došlo ke ztrátě člena rodiny, na straně druhé umožňuje rodičům nenarozené dítě libovolně odstranit. Nutno doufat, že tento trend „kultury smrti“ (Jan Pavel II.) není definitivní, a to ani v Evropě, jak ukazuje např. nejenom Polsko, ale i nová maďarská ústava účinná od 1.1.2012: "Maďarsko chrání instituci manželství jako životního společenství jednoho muže a jedné ženy, které se uskutečňuje dobrovolným rozhodnutím, jakož i rodinu jako základ trvání národa. Maďarsko podporuje rozhodnutí pro dítě. V článku II: Lidská důstojnost je nedotknutelná. Každý člověk má právo na život a lidskou důstojnost; životu plodu přísluší ochrana od jeho početí."
V Hradci Králové dne 15.10.2011 Mgr. Stanislav Hykyš, advokát právní poradce České biskupské konference
7
