Česká kinantropologie 2014, vol. 18, no. 1, p. 23–39
PŘÍSPĚVEK K ČESKÉ TEORII A SYSTEMATICE VOLEJBALU A CONTRIBUTION TO THE CZECH THEORY AND SYSTEMATIZATION OF VOLLEYBALL JAROSLAV BUCHTEL, MILOSLAV EJEM Katedra sportovních her Fakulta tělesné výchovy a sportu, Univerzita Karlova v Praze SOUHRN Článek se zabývá problematikou chápání a definování pojmů „rozehra“ a „herní činnost jednotlivce bez míče“ v české volejbalové teorii a systematice. Jeho potřeba vyplynula jednak z významných změn, které se v posledních 15 letech ve světovém volejbalu objevily a jednak z nejednotnosti pohledu a výkladu obou pojmů v České republice, což se výrazně negativně odráží jak ve výuce studentů TV a trenérů volejbalu všech úrovní, tak i v jejich následné praxi. Snahou předložené práce je poukázat na rozdíly, některé logické nesprávnosti a chybějící články v chápání obou pojmů, pokusit se nabídnout dílčí řešení a zároveň inspirovat hlubší studium dané problematiky. To by se mělo promítnout zvláště do odstranění nelogičností a do sofistikovanějšího zpracování otázek souvisejících s vymezením obou pojmů a výčtem ve hře se vyskytujících herních činností jednotlivce bez míče, které v současnosti teorie a systematika volejbalu prakticky neregistruje. Klíčová slova: volejbal, systematika volejbalu, rozehra, herní činnosti jednotlivce, herní činnost jednotlivce bez míče. ABSTRACT The article deals with the issue of understanding and definitions of notions “rally” and “basic skill without ball” in Czech terminology and systematics of volleyball. Its need resulted on the one hand from significant changes, which have occurred in world volleyball during the last 15 years and on the other hand from disunity of views and explanations of both terms in the Czech Republic, what reflects very negatively both in tuition of P. E. students and volleyball coaches of all levels, as well as in their successive practice. Presented work strives to refer differences, some logical incorrectness and missing segments in understanding of both notions, to try to offer partial solutions and at the same time to inspire deeper studies of given issues. This should project specifically in eliminating illogicalities and into the more sophisticate elaboration of questions connected with delimitation of both notions and the enumeration of basic skills without ball occurring in a game that theory and systematics of volleyball currently almost did not recognize. Key words: volleyball, systematics of volleyball, rally, basic skills, basic skills without ball. 23
ÚVOD Systematika volejbalu používaná na UK FTVS má své kořeny již v 60. letech minulého století a přes realitu vývoje hry, zvláště pak zavedení tie-breakového počítání bodů (tedy co rozehra, to bod), se dlouho nedočkala žádných úprav a vylepšení. Teprve v posledních letech se objevila snaha tuto problematiku oživit a zastaralou koncepci zdokonalit a doplnit o nové jevy. V tomto smyslu se jedná jak o správnou snahu metodického úseku Českého volejbalového svazu, která se projevila jednak na semináři uspořádaném ústeckou PF: „K teorii a systematice volejbalu“ a novými statěmi, jež se zvláště z iniciativy Z. Haníka objevují v materiálech pro školení trenérů ČVS (Haník, Vlach a kol., 2008), tak i o poslední práce, vycházející na KSH FTVS (Buchtel, Ejem, Vorálek, 2011). Důležitost problematiky je nejen ve vícerém výkladu a chápání některých pojmů, jejich časté nelogičnosti a nekoncepčnosti, ale také ve významné dvojkolejnosti výuky studentů, učitelů a trenérů. Obojí se pak samozřejmě promítá do volejbalové praxe všech úrovní. CÍL Cílem této práce je snaha reagovat na myšlenky, které se v posledních letech v Česku objevily a pokusit se o formulaci některých nových, které by v plném rozsahu odrazily změny, jež se ve volejbalu v posledních desetiletích objevily. Práce se nechce zabývat teorií a systematikou volejbalu jako celkem, ale zaměřuje se speciálně na analýzu v současnosti u nás publikovaných názorů na chápání a použití pojmů „rozehra“ a „herní činnost jednotlivce bez míče“ ve volejbalu. METODIKA V práci byly použity převážně obecné teoretické metody (Široký a kol., 2011), z nich pak nejčastěji metody analýzy (klasifikační, vztahové, kauzální a systémové, ale i terminologické), dedukce (zvláště s ohledem na posouzení validity použitých pojmů z deduktivního či jen zjevného hlediska), analogie a komparace. Jen k ilustraci pak metoda zprostředkovaného (video) pozorování a četnostní distribuce jeho výsledků. ANALÝZA A EXPLIKACE PROBLEMATIKY K pojmu rozehra a jejímu členění Volejbalové utkání se logicky člení, v souUTKÁNÍ ladu s naším schématem 1, na sety – rozehry – úseky, či fáze, rozehry – herní situace. První dva články tohoto dělení (set – rozehra) vySET cházejí z pravidel hry a nelze je než přijmout. Další však jsou už spíše teoreticko-metodicROZEHRA kého charakteru s výrazným dopadem jednak do analýzy a hodnocení týmového (THV) ÚSEK ROZEHRY i individuální (IHV) herního výkonu a jednak Schéma 1 do vlastního tréninku volejbalu. Podstatné části HERNÍ SITUACE
24
volejbalového utkání
V souladu s pravidly hry je rozehra specificky definovaná „část utkání“. A její pravidlovou definici přijímají – až na řídké výjimky (Sobotka, Matoušek, 1987): „Hra bývá zahajována rozehrou (podáním)…“ – všichni, kdo o ní z jakéhokoliv důvodu hovoří. Zde tedy není sporu. Jestliže však přijmeme jako neoddiskutovatelné, že se jedná o „část utkání“, musí odrážet situaci na celém hřišti, tedy obou stranách sítě a činnost obou družstev. V tomto smyslu se nelze spokojit se členěním rozehry na fáze, které uvádí příslušná kapitola v učebnici ČVS pro trenéry Volejbal 2 (Haník, Zelený, 2008). Ta rozděluje rozehru ve vztahu k jednomu týmu (viz schéma 2), a to podle toho, zda má, či nemá míč pod kontrolou.
Schéma 2 Základní fáze rozehry podle Haníka a Zeleného
Rozehra (tedy část utkání), kdy má jedno družstvo míč pod kontrolou a druhé jej pod kontrolou nemá, je stále stejná část utkání, bez ohledu na to, které družstvo je v držení míče a které ne. Je samozřejmě rozdíl v tom, co to které družstvo v tomto stavu rozehry dělá, ale to již nepatří do členění utkání. To je součástí činnosti družstva v utkání, tedy jeho THV. K tomu však později.
V dalším se autoři statě ve Volejbalu 2 snaží ještě dále rozlišit rozehru podle situace vedoucí k zisku či ztrátě kontroly nad míčem. Formulace: „Pokud tým získal…“ a dále „Pokud tým ztratil…“ (Haník, Zelený, 2008, s. 46) znovu naznačují, že se rozebírá něco jiného než „část utkání“ (viz schéma 3).
Schéma 3 Dílčí fáze rozehry podle Haníka a Zeleného
Naše předchozí úvaha vynikne ještě zřetelněji, jestliže pokračujeme v rozboru dalšího textu z publikace Volejbal 2 (Haník, Zelený, 2008), který jej uvádí nadpisem: „Terciární dělení rozehry: týmová činnost v herní situaci“a pokračuje textem: „Rozdělením každé ze čtyř výše zmíněných fází na dvě části získáme osm základních typů týmových činností (TČ).“ 25
Tedy ne 8 částí rozehry, ale týmové činnosti – zvýrazněno námi. Zde tedy oba autoři, byť asi nechtěně, ale zcela jednoznačně sami formulují fakt, že neanalyzují rozehru (část utkání), ale činnost (jednoho) družstva v rozehře, či v jimi specifikované části utkání. Tudíž naprosto jednoznačně směšují pojem a chápání dílčí části utkání s pojmem a chápáním děje hry nebo THV. V souvislosti s předchozím bychom se ještě rádi vyrovnali s pojmy komplex jedna a dva (Haník, Vlach a kol., 2008, s. 62, odst. 6). Oba pojmy byly do teorie a praxe volejbalu zavedeny na konci 60. let minulého století volejbalovými odborníky bývalé NDR, a to zvláště v souvislosti s hodnocením výkonu družstva a jednotlivců v utkáních. Už slovo „komplex“ i důvody vzniku těchto termínů naznačují, že se jedná o něco jiného než o část utkání nebo rozehry. Ano, zcela jednoznačně byl, a stále je, tímto pojmem chápán souhrn činností skupin hráčů i jednotlivců jednoho družstva v rozehrách začínajících buď vlastním podáním (K1) nebo příjmem podání soupeře (K2). Tedy nikoliv rozehru samu, jak oba autoři poznamenávají: „V … literatuře se rozehra dělí na dva komplexy:…“. Současný volejbal nezná jiné ukončení rozehry než zisk bodu pro jedno z družstev Do 1998 Od 1998 nebo její opakování v situaci, kdy ani jedbod nomu ze dvou soupeřů není bod přidělen. bod To před změnou pravidel z roku 1998 nebyztráta ROZEHRA lo. Činnost družstva v rozehře začínající příjmem (K2) nevedla primárně k zisku QLF QRYêPtþ QLF QRYêPtþ bodu, ale ve větším množství případů „jen“ k zisku tzv. „ztráty“, tedy k zisku podání, i když k zisku bodu i v této rozehře dojít mohlo. Změnu situace lze charakterizovat Schéma 4 Ukončení rozehry před a po změně pravidla o zisku bodů schématem 4. Uvedené schéma sice naznačuje, ale zdaleka nevysvětluje význam možnosti získat ztrátu, či naopak ztratit pouze možnost získat bod v dané rozehře. Se ztrátami byl volejbal psychicky i z dalších hledisek – zvláště vytrvalostního charakteru – zcela „jiná hra“. A v tomto smyslu byla činnost družstva v K1 vcelku pohodová. Mohlo ztratit „pouze“ výhodu podání a o zisk bodu se pokusit příště – tudíž rozdělení činnosti družstva na dva „komplexy“, celky chování družstva i jednotlivců, bylo odpovídající situaci. Hra samozřejmě přinášela i jiné požadavky z hlediska technicko-taktického a kondičního vybavení hráčů i družstev, ale to vše je mimo záměr našeho článku. Současný volejbal však tuto psychickou úlevu ve své jisté části nepřináší, a proto – ale i z dalšího hlediska, které budeme diskutovat v následujícím textu – je toto dělení ve své celistvosti již překonané a nepotřebné. Aby nedocházelo k omylu, zdůrazňujeme, že při diskusi o komplexech se nejedná ani o rozehru vcelku, ani o její zahajovací část, v níž jedno družstvo podává a druhé útočí, ale o část THV, zahájenou příjmem nebo podáním. K otázce použití příznaku „kontrola nad míčem“ Již výše uvedené úvahy o zmatečném pojetí rozehry v učebnici teorie volejbalu pro trenéry II. tř. (Haník, Vlach a kol., 2008) ale přinášejí i další pochybnosti. Členění rozehry ve zmíněném pojetí zřejmě vynechává některé objektivně existující části utkání (tedy také rozehry). 26
Opět vycházíme z formulace obou autorů, že ke změně stavu mezi „kontrolou“ a „nekontrolou“ dochází „zjednodušeně v okamžiku přeletu míče do prostoru nad polovinou soupeře“ (Haník, Zelený, 2008, s. 46). Autoři rozdělují rozehru na osm částí a následně, jakoby mimochodem, konstatují, že „Tyto části pak společně s podáním…“. Tedy podání je sice jakoby do rozehry zahrnuto, ale v dalším textu se neobjevuje přinejmenším jedna část rozehry, tj. část PŘI podání. Podání je sice herní činnost jednotlivce, ale ta se přece nevyskytuje jaksi sama o sobě. Je nedílnou součástí hry, a tudíž také rozehry. Navíc, byť je podání HČJ, podávající družstvo se na hřišti nějakým způsobem chová …, tedy jinými slovy, realizuje nějakou část svého THV. Jak je to tedy s „kontrolou“ míče u družstva, které podává, do doby přeletu míče přes síť, a konečně i u toho, které bude podání přijímat. Tato část rozehry v pojetí obou autorů zmiňované statě prostě neexistuje. Předběžně zmiňuji skutečnost, že zhruba čtvrtina rozeher finálového utkání OH 2012 mužů skončila pouze podáním. Tedy zhruba čtvrtina bodů byla získána v neexistující části hry (rozehry) – viz dále. A ještě další logické rozpory. Míč po podání přeletí síť do pole soupeře a dopadne bez doteku soupeře na zem – družstvo získalo kontrolu nad míčem, aniž by se jej dotklo. Obdobně míč po podání přeletí síť nad pole soupeře a letí do autu – soupeř opět získal kontrolu nad míčem, aniž se jej dotkl, a navíc ještě získává bod. Uvedené úvahy snad jasně ukazují na to, že operovat pouze s, a ještě takto zjednodušenou, charakteristikou kontroly nad míčem při definování jakéhokoliv členění děje hry ve volejbalu je nadneseně řečeno „cestou do pekel“. Sama definice tohoto jevu je jistě komplikovanější, ale účelem tohoto článku není se jí zabývat. Jen ještě ke zřejmé genezi tohoto přístupu. Na již vpředu zmíněném semináři k teorii a systematice volejbalu PF UJEP byly námi prezentovány (Ejem, 2006) možné varianty částí rozehry, které jsme nazvali „úseky rozehry“ (zcela bez nároku na terminologickou přesnost) – částečně převzato od Choutky, Dobrý, Rovný a kol., 1973 – v tabulkové podobě takto:
B
Družstvo
A
Kontrola nad míčem
+
–
+ –
+ + – +
+ – – –
Schéma 5 Výsledné stavy utkání z hlediska kontroly nad míčem jednotlivými družstvy
Schéma 5 ukazuje, že ve volejbalovém utkání (utkání ve sportovní hře) může dojít ke čtyřem stavům, z nichž dva jsou z hlediska utkání totožné, tedy když jedno družstvo má a druhé nemá kontrolu nad míčem. Další dva stavy znamenají situace, kdy obě družstva buď mají, nebo nemají kontrolu nad míčem. Druhé dva stavy vedou vždy k přerušení hry. Vyústění druhého stavu má ovšem více možností. Podstatný rozdíl, který autorům publikace pro trenéry (Haník, Vlach a kol., 2008) ovšem unikl, je, že tyto části se v rozehře permanentně střídají do jejího konce, který může nastat jak v důsledku plnění herních úkolů každého z družstev v oné duální části, tak i v oněch mnohem řidčeji se vyskytujících částech jedinečných. 27
Lze se domnívat, že k názorům, publikovaným v učebnici pro trenéry, vedla právě subjektivně nesprávná nebo nepochopená interpretace citovaného poznatku. Skutečná schematická podoba volejbalové rozehry Současný volejbal výrazně rozdělil rozehru na dvě části. Ve skutečnosti existovalo toto rozdělení již dříve, ale jeho význam zdaleka nebyl takový, jako je dnes. Část rozehry, kdy jedno družstvo podává a druhé útočí po příjmu podání – do prvního přeletu míče přes síť po příjmu podání – se stala v současném volejbalu úhelným kamenem úspěchu. To nakonec ilustruje i procento rozeher ukončených ještě před tím, než původně podávající družstvo mohlo zaútočit po získání míče od soupeře – viz tab. 1. Dvě utkání nelze samozřejmě považovat za vědecky přijatelný důkaz, ale volejbaloví specialisté jistě potvrdí, že věrně ilustrují současnou podobu hry. Tabulka 1 Četnosti vybraných způsobů ukončení rozehry ve finálových utkáních OH 2012
+ 3 3 2 4 0 12
ņ 10 8 8 10 1 37 151 49
A 18 23 26 21 14 102
B 13 11 20 12 9 65
Útok ze hry „protiútok“
score 25-19 25-20 29-27 25-22 15-9 216
První útok SRSĜtMPX
set 1 2 3 4 5 ¦ ¦ ¦
Útok ze hry „protiútok“
Podání
BRA–USA ženy (3-1)
První útok SRSĜtMPX
RUS–BRA muži (3-2)
score 25-11 25-17 25-20 25-17
+ 2 1 0 1
ņ 4 2 6 4
A 14 17 20 19
B 16 22 19 18
¦ 36 42 45 42
165
4
16 90
70
75
165
Podání ¦ 44 45 56 47 24 216
20
Abychom však lépe dokumentovali náš názor na volejbalovou rozehru a její dějovou strukturu, předkládáme následující dvě schémata č. 6 a 7. Obě jsou v zásadě totožná, pouze první je zjednodušené tím, že zaznamenává jen příslušné HČJ. Vyjadřuje tedy průběh hry (rozehry) jen v posloupnosti herních činností jednotlivce s míčem v každém z obou soupeřících družstev. Druhé, komplexnější schéma integruje do představy o průběhu hry, resp. rozehry, i skupinové či týmové činnosti. V obou schématech používáme názvosloví obvyklé na UK FTVS (tuto skutečnost zdůrazňujeme proto, že v naší práci nechceme řešit terminologické a názvoslovné otázky). Podobná schémata se ve volejbalovém světě objevují již dlouho (např. Ejem, Jančálek, Matoulek, Závodský, 1979). V západním světě bývá – opakovaným vlivem amerických a kanadských specialistů – cirkulující část hry znázorňována v kruhu a bez sítě. Taková schémata mohou sloužit nejenom teorii a systematice volejbalu, 28
Schéma 6 Volejbal – ROZEHRA – A
Schéma 7 Volejbal – ROZEHRA – B
ale i automatizování počítačových systémů sledování hry a – při znalosti výskytu a účinnosti realizace jednotlivých HČJ (obecně i v konkretizaci na jednotlivá družstva) – také případnému modelování hry samé (viz naše výše citovaná práce). Obě naše schémata ale navíc zdůrazňují neopakovanou část rozehry, tzn. posloupnost činností soupeřících družstev, začínající podáním jednoho a ukončenou příjmem i po něm následujícím útokem druhého. Jejich zdůraznění je oprávněno herní skutečností, kterou – sice jen ilustrativně – dokumentuje naše tabulka 1 z finálových utkání volejbalového turnaje při OH 2012. I když je situace rozdílná ve volejbalu mužů a žen a i když je počet rozeher zakončených okamžitě po příjmu podání ovlivněn i jinými skutečnostmi a faktory (např. i nevyrovnanou výkonností obou soupeřů, a to ve prospěch počtu rozeher zakončených později než okamžitě po příjmu podání), přinášejí námi uvedená data jasný důkaz o výjimečnosti 29
této první části rozehry. Vždyť téměř ve čtvrtině případů u mužů (≈ 23 %) a více než desetině případů u žen (≈ 12 %) se vlastně vůbec „nehraje“, ale přesto jedno z družstev získává bod – rozehra končí podáním, ať již vítězným nebo naopak. Také počet rozeher zakončených okamžitě po příjmu podání překonává u mužů významně počet ostatních – u žen tato situace není tak výrazná. Avšak součty rozeher ukončených pouze podáním a útokem po příjmu překračují u žen i mužů (zde opět mnohonásobně – 2,5 x) počet rozeher, v nichž se rozvinuly výměny a přelety míče přes síť. Teprve po této části rozehry získávají družstva prakticky stejnou pravděpodobnost jejího vítězného zakončení. Na základě všeho uvedeného se tedy domníváme, že tato část systematiky volejbalu je trenérům druhé třídy (ale ve skutečnosti i trenérům volejbalu ostatních kategorií a zvláště pak posluchačům UK FTVS studujícím trenérství první třídy) vysvětlována nelogicky a nesprávně, neboť neodpovídá skutečné realitě děje hry ve volejbalu. Herní činnosti jednotlivce bez míče Stručné úvodní poznámky Bez ohledu na skutečnost, že se ve sportovních hrách, a jejich tréninku v nejširším slova smyslu, jedná o jednu ze základních kategorií, nebývá v české (zvláště pak nás se dotýkající volejbalové) odborné literatuře vždy definována stejně, neřku-li totožně, dá-li se o „definování“ vůbec hovořit. K tomu se ještě vrátíme později. Herní činnost jednotlivce (HČJ) je ve volejbalu (ostatně stejně jako v ostatních sportovních hrách) charakterizována jako „komplex pohybových činností“, kterým se „realizuje individuální řešení herních situací (HS)“ (Buchtel a kol., 2005, s. 8). Z ne zcela jednoznačně vyjádřené skutečnosti, ale při úvaze o tom, co nutně obsahuje formulace „individuální řešení HS“, jednoznačně vyplývá, že je HČJ tvořena (zkráceně) následujícím sledem činností hráče: 1. Percepcí herní situace a její analýzou. 2. Výběrem jejího subjektivního řešení (samozřejmě, že v souladu s řešením týmovým). 3. Následující tvorbu motorického programu v příslušném mozkovém centru. 4. Motorickou realizaci „komplexu pohybových činností“ vedoucích k nějakému řešení HS. Z uvedeného se bezpečně ukazuje, že je HČJ komplexem psycho-(fyziologicko)motorických aktů a činností a svým charakterem i strukturou odpovídá tomu, co bývá jinde nazýváno otevřená pohybová dovednost – „open motor skill“ – se všemi jejími atributy (např. Schmidt, 1982, s. 54 a 598 nebo Schmidt, 1991, s. 116). Stručný exkurz do historie První české volejbalové termíny se nutně objevují v jeho „pravěku“, a to v pravidlech (Šimon, 1925) a prvních příručkách (Šimon, 1925; Marek, Hala, 1941) – ostatně situace na českém a slovenském území se nijak neliší od situace ve světě (Potašnik, 1952). Toto období trvá zhruba do 50. a 60. let minulého století, kdy se zvláště v pracích Stibitze (1954 i 1958 a 1968), Matiáška, Stibitze a Tobolky (1959), ale např. i Kobrleho (Kobrle, 1954) objevuje systematika volejbalu složená z „prvků“, mezi něž jsou však zahrnuty velice nestejnorodé jevy, počínající „pohybem bez míče“ a končící „taktikou družstva“. 30
I díky zahraničí tento termín přetrvává někdy až dosud i v české literatuře (Haník, Lehnert a kol., 2004, s. 46). V protikladu k předchozímu stavu se zpočátku 60. let minulého století, díky činnosti pracovníků katedry sportovních her UK FTVS, objevuje v naší teorii i literatuře o sportovních hrách pojem HČJ. Tehdy jsou také formulovány její první definice vycházející oprávněně z jejího psychomotorického kontextu, a tudíž i z jejího již výše citovaného komplexního smyslu. Ke škodě věci však, snad z literárních, snad i jiných důvodů, nezachovávají pracovníci katedry ve svých pozdějších pracích jednotnou definici HČJ a často i výklad (viz Jančálek, Táborský, Šafaříková, 1989), čímž mnohdy situaci zatemňují a umožňují další nesprávné nebo neúplné výklady. Připomeňme jen např.: ● „Soustavy pohybů zaměřených k určitému cíli tvoří herní činnosti jednotlivce, pro něž...“ (Choutka, Dobrý, Rovný, 1973) ● „Herní úkoly jsou řešeny herními činnostmi … mluvíme o HČJ, herních kombinacích.“ (Kobrle 1974, s. 5) ● „Sie stellen den Gesamptkomplex…“, tedy „Představují souhrnný komplex všech individuálních pohybů …, kterými hráč reaguje na variabilní herní situace.“ (Kobrle, Neuberg, 1977, s. 26) ● „HČJ je individuální herní dovednost.“ (Šafaříková, Táborský, Kaplan, Buzek, 1994, s. 7) ● „HČJ v házené jsou poměrně jednoduché komplexy psychomotorických úkonů, zaměřené…“ (Jančálek, Táborský, Šafaříková, 1989) Ale i: ● „Herní činnost“ (název kapitoly); „Herní činnost ve sportovní hře má psychofyziologickou…“ a dále „Charakter herní činnosti ve sportovních hrách…“ (Jančálek, Táborský, Šafaříková, 1989) – zvýrazněno námi, viz následující terminologická poznámka. ● Již shora citovaná charakteristika Buchtela a kol. (2005). V českém prostředí i jinde se pak situace víceméně opakuje. Např.: ● „Vyřešení HS umožňují nejjednodušší pohybové úkony směřující ke splnění cíle, jež nazýváme herními činnostmi jednotlivce. Ty jsou … (Sobotka, Matoušek, 1987) Krátký odskok do terminologie I když se necítíme být v této oblasti odborníky, je jasné, že náhrada původního jednoslovného termínu působí poměrně neobratně. Toto relativně dlouhé sousloví také až dodnes neproniklo dostatečně hluboko do tréninkové praxe (alespoň volejbalové). Navíc, a to je zřejmě jeho největší a terminologicky nejvíce zavádějící nevýhoda, obsahuje pojem „činnost“, který vedle smyslu „vykonávání čehosi (tedy jednorázová akce, např. funkci ap.)“, znamená také trvající, časově neohraničený „děj či proces“ (viz Slovník současné češtiny – internetové vydání). Jeho zjevná („face“) validita, odvozená zde zřejmě nevhodně od druhého běžného významu slova, tak působí velmi kontraproduktivně. 31
Tak bývá bohužel shora charakterizovaný cílevědomý „komplex psychomotorických činností“ zaměňován pouze za jednoduchý pohyb, který může, ale ani nemusí být součástí nějakého takového komplexu. Tento lapsus však výrazně postihuje učebnici pro trenéry II. tř. (Haník, Vlach a kol., 2008), která v kapitole „Systematika“ důsledně používá termínu „individuální herní činnosti“, který by bylo možno částečně – na základě formulace: „…kterými se snaží řešit aktuální herní situace…“ (Haník, Vlach a kol., 2008, s. 51) – ztotožnit se shora definovaným termínem HČJ, avšak následně v další kapitole Herní trénink ve volejbalu (Haník, Vlach a kol., 2008, s. 71 a dále) přechází do polohy (herní) činnosti jako děje: např. „…model postupu při tréninku … herní činnosti ve volejbalu (rozuměj nikoliv individuálních a skupinových herních činností) nebo následně (s. 72): „Trénink individuální herní činnosti a skupinové součinnosti…“. Tento problém je jenom zdánlivě terminologický, protože výrazně ovlivňuje veškeré ostatní chápání jevů jak v ději hry, tak v souvislosti s THV i IHV. Vlastní problematika volejbalových HČJ bez míče – analýza současného stavu Učebnice pro trenéry II. třídy volejbalu (Haník, Vlach a kol., 2008) i systematika používaná na UK FTVS (např. Kobrle, Ejem, Bönisch, Stibitz, 1965 nebo Buchtel a kol., 2005) – a s malými výjimkami i celosvětově (viz např. FIVB Coaches Manual, 1989; Gozansky, 2001; McGown, Fronske, Moser, 2001) – dělí shodně HČJ (Buchtel a kol., 2008) i individuální herní činnosti (Haník, Vlach a kol., 2008) podle toho, zda při nich dochází nebo nedochází ke kontaktu s míčem. Dovětky autorů trenérské učebnice: „při snaze o získání kontroly nad míčem“ a při „dostihování míče při vybírání“ (Haník, Vlach a kol., 2008, s. 51) jsou buď nadbytečné (ke kontaktu s míčem buď došlo, nebo nedošlo), zavádějící do problému nesystémové požadavky („snaha“, „dostihování“ ap. směřují k zaznamenání úspěšnosti činnosti) nebo neodpovídající vlastní logice autorů trenérské učebnice (družstvo – tedy i jeho hráči – získává kontrolu nad míčem jeho přeletem přes síť, viz výše). Učebnice pro trenéry (Haník, Vlach a kol., 2008), a dlužno říci zcela správně, věnuje velkou pozornost i „individuálním herním činnostem“ bez míče (a opět nutno přiznat, že částečně na rozdíl od systematiky používané na UK FTVS, ale v zásadě i ve světě). Pozornost a systémová jednota nebo správnost však nejsou jedno a totéž. Srovnáme-li obě skupiny herních činností, uvedené v učebnici pro trenéry II. třídy (Haník, Vlach a kol., 2008, s. 51) a v „Tréninku volejbalu“ (Buchtel, Ejem, Vorálek, 2011, s. 14) pouze jejich výčtem, vidíme, že se neliší ve skupině: ● s míčem: podání, přihrávka, nahrávka, útočný úder, blokování, vybírání, ale ve skupině ● bez míče: – Haník: herní pohyb = přípravné pohyby na místě, herní lokomoce, úpravy postojů, – Buchtel: vykrývání, je zřejmý základní rozdíl na první pohled. Už jen zjevná („face“) validita Haníkova přístupu ukazuje, že je takto formulovaná skupina individuálních činností bez míče nelogická a v kontextu činností, jimiž „se realizuje individuální řešení herních situací“ neúnosná.
32
Proč to tvrdíme, je zřejmé: Posuďme jen, že do stejné nadřazené kategorie „individuálních herních činností“ (byly zařazeny na jedné straně komplexy pohybů – jako např. v případě útočného úderu (rozběh, odraz, let vzduchem, pohyby obou paží a dopad – a to jsme při vyjmenování rozhodně zůstali ještě na nižší úrovni rozlišení) a na straně druhé např. přípravné pohyby na místě (přešlapování, přípravné pohyby paží ap.) nebo úpravy postojů a postavení. Obě skupiny se zřejmě v řadě zmiňovaných pojmů překrývají: součástí útočného úderu je např. jak úprava počátečního postavení, tak případné pohyby nohou na místě před dynamickým rozběhem. Pro útočný úder (HČJ s míčem) – jsou jmenované jevy součástí jedné HČJ, pro individuální herní činnost bez míče jsou to činnosti rozdílné, dokonce na sobě nezávislé. Při pohledu z opačného úhlu – tedy kdybychom se podívali na individuální HČJ s míčem na stejné rozlišovací úrovni, na jaké jsou uváděny činnosti bez míče – museli bychom je definovat v přibližně následující podobě: pohyb smečující paže, pohyb paže podávajícího hráče, pohyb paží (nebo dokonce jen rukou) při vrchním odbití obouruč nahrávače ap. Jen z uvedeného už nutně vyplývá, že systémová úroveň těchto dvou skupin – jako podskupin v kategorii „individuální herní činnost“ – je nestejná a takovéto dělení nemůže v seriózním posouzení obstát. A konečně to nejvýznamnější, z čeho budeme moci relevantně na deduktivní úrovni usuzovat na validitu představeného členění. Autoři trenérské učebnice (Haník, Vlach a kol., 2008 uvádějí pojednání o individuálních herních činnostech větou: „V rámci týmových činností i skupinových herních kombinací realizuje každý jednotlivý hráč individuální herní činnosti, kterými se snaží řešit aktuální herní situace (zvýrazněno námi).“ Přiznávají tedy, že i individuální herní činností se řeší herní úkol představovaný pro každého jednotlivce na hřišti danou HS. A jako „herní situaci v souladu s Dobrým a Velenským (1987)“ pojímají autoři dané statě v učebnici pro trenéry II tř. volejbalu – tentokráte také v souladu s autory tohoto textu – „okamžitý stav rozehry nebo její části, v níž nedochází k podstatné změně vztahů mezi podstatnými faktory HS, tj. nedochází ke změně struktury herní situace (podobně Táborský a kol., 2007)“ – opět zvýrazněno autory textu. Je zřejmé, že realizace zmíněných individuálních herních činnosti s míčem jednoznačně mění podstatné vztahy (vztahy podstatných faktorů) tvořící HS i její strukturu. Není třeba podrobně vypisovat, k jakým změnám herní situace dochází po provedení kterékoliv HČJ s míčem. Na druhou stranu je očividné, že jenom fakt, když hráč např.: ● několikrát na místě přenese hmotnost z jedné nohy na druhou, ● udělá jeden (nebo více) krok (kroků) vpřed, vzad či stranou, ● upažením naznačí spoluhráči, že chce přilétající míč hrát on apod., nelze považovat za podstatnou změnu struktury herní situace nebo za podstatnou změnu mezi podstatnými faktory herní situace. Podstatná změna by nastala teprve tehdy, kdyby onen pohyb znamenal změnu v THV jednoho nebo obou družstev nebo změnu v IHV jejich některých hráčů. 33
Uvedené případy se tak zcela samozřejmě řadí pouze do kategorie „kvantitativních změn“, které naprosto přirozeně, podle notoricky známého třetího Hegelova zákona dialektiky (Hegel, Wikipedie), předcházejí „změnám kvalitativním“. HČJ bez míče ve volejbalu – názor Přejděme tedy k tomu, co by za HČJ bez míče ve volejbalu mělo být považováno.
Obrázek 1
Obrázek 2
Na obrázcích 1 a 2 vidíme činnost středního hráče přední řady: rozběh a náznak útočného úderu středem – klamavý (fintovaný) výskok na případný útočný úder tzv. prvním sledem (viz „klamavá činnost“ – Šafaříková, Táborský, Kaplan, Buzek, 1994). Obrázek 1 názorně ukazuje, jak tato klamavá činnost významně ovlivnila herní situaci, když „připoutala“ brazilského středního blokaře ke středu sítě a navíc jej ještě přinutila vyskočit, neboť jinak by útok z případné nahrávky prvního sledu nemohl blokovat. Tím se ovšem zdržel a ruský útočník z pravé strany sítě útočí pouze proti jednobloku (obrázek 2). 34
Obrázek 3
Obrázek 4
Obrázek 5 35
V druhém případě (obr. 3–5) musí nahrávač, díky nepřesné přihrávce, vyběhnout od sítě. Skutečností je, že i v tomto případě se střední hráč přední řady (obr. 4) jednoznačně nabídl k zakončení útoku, nahrávač tedy mohl případně nahrát všem hráčům přední řady – což i v situaci, kdy šla přihrávka až za útočnou čáru – jednoznačně znamenalo udržení výhody tří předních útočících hráčů. Avšak pravděpodobnost, že by v této konkrétní HS dostal i nabízející se střední hráč nahrávku, je relativně menší, tudíž u soupeře nevyvolala zmíněný klamavý efekt. Ze samostatného rozhodnutí nahrávače šla nahrávka až do zóny IV. Střední přední hráč však jednal naprosto stejně, jako kdyby to měl být on, kdo bude útočit. Vyjdeme-li ale ze současné nezpochybňované definice útočného úderu („…odbití míče do pole soupeře…“), je zřejmé, že tento pohyb ani v jednom z uvedených případů – byť z valné části podobný pohybu při ÚU – není útočným úderem samotným. Nedošlo k finální části definovaného komplexu pohybů. Dle našeho názoru je tedy jednou z HČJ bez míče a zřejmě by bylo vhodné ji do soustavy HČJ v systematice volejbalu takto zařadit. Podobný případ se týká bloku. Při jeho definování se nejčastěji u nás i v zahraničí vyskytují formulace („…přehrazení prostoru nad sítí … s cílem zabránit přeletu míče … srazit do pole soupeře…“), tedy zásadně činnost, při níž má dojít ke kontaktu s míčem. Pravidla volejbalu a s nimi i autoři publikace pro trenéry II. tř. (Haník, Vlach a kol., 2008) již dlouho používají pro případ, kdy se blokující míče nedotkne, pojmu „pokus o blok“. Kupodivu jej ale diskutovaná trenérská učebnice mezi individuální HČJ bez míče neřadí. Přitom se opět jedná o činnost častou a v THV velice významnou, ať již z důvodu, že se tým snaží zabránit útoku soupeře v prvním sledu, nebo tím, že se snaží usměrnit soupeřův útok do určitého prostoru ve vlastním poli. Opět jen ve zkratce: (obvykle) střední hráč přední řady bránícího družstva – ve snaze eliminovat soupeřův útok prvním sledem – naznačí výskok, případně i vyskočí v místě sítě, kde by mohl soupeř takto zaútočit (slangovým výrazem „se vyvěsí“) – viz obr. 1. Tím „přinutí“ pozorného soupeřova nahrávače, aby tento typ útoku nepoužil, ale realizoval jinou útočnou variantu. Z definičního hlediska tedy došlo „k přehrazení prostoru nad sítí“ (úplnému nebo jen jeho náznaku), avšak v místě, kam nahrávka k útoku soupeře nesměřovala. Navíc blokařova činnost „vynutila“ změnu herní situace (prostor na středu sítě se stal nevhodným pro útok), a tudíž i v jejím řešení (nutnost vybrat jiné zakončení útočné kombinace). Blokař tedy realizoval komplex činností téměř totožný bloku, ke kontaktu s míčem však nedošlo, ale došlo k ovlivnění, resp. změně HS – činnost tedy zřejmě nese všechny podstatné znaky toho, aby mohla být za HČJ považována. Zatím jsme zde uvedli pouze některé situace, kdy se blok nesnaží kontaktovat míč záměrně, z nějakého jiného týmového taktického záměru, a ne situace, kdy se hráč snaží míč kontaktovat, ale díky okolnostem se mu to nezdaří. Celá problematika „pokusu o blok“ by z hlediska nejen volejbalové systematiky, ale zvláště z hlediska volejbalového IHV i THV a jejich hodnocení zřejmě nutně potřebovala další hlubokou analýzu. Jisté však je, že další dosud cíleně v systematice neuváděnou, individuální herní činností bez míče „pokus o blok“ (bez nároku na zachování tohoto termínu) jednoznačně je. 36
Konečně přejděme k poslednímu případu individuálních herních činností bez míče, a to činností, které se navenek – a autory diskutované trenérské publikace takto i formulované – projevují „pouhým“ pohybem, resp. postojem po pohybu. Bylo by „nošením dříví do lesa“ hovořit zde o nadřazenosti činnosti mozku nad činností distálních orgánů lidského organizmu nebo o nezbytné cílevědomosti činnosti hráčů ve hře. To už bylo mnohokráte vyřešeno jinde, mezi jiným i zásadními publikacemi z biologických oblastí i motorického učení samotného (Schmidt, 1982). Než budeme pokračovat v oblasti volejbalové systematiky, uveďme si jen pro ilustraci zkrácenou tabulku ze souhrnné práce Dobrého, přednesené na mezinárodním semináři v Olomouci (Dobrý, 2002) a týkající se některých HČJ bez míče ve fotbalu (viz tab. 2). Tabulka 2 Vybrané taktické úkoly a činnosti bez míče ve fotbalu ýLQQRVWWêPX 67ě(/%$ OBRANA PROTI 67ě(/%ċ
Taktický úkol
+ý-EH]PtþH
XGUåHQtNRQWURO\QDGPtþHP SRGSRUDKUiþHVPtþHP ~WRþHQtQDEUDQNX KUiþMDNRFtO využití prostoru v útoku QDþDVRYiQt~QLNĤEH]PtþH NU\WtPtþH NU\Wt~WRþQtNĤ zpomalování útoku krytí prostoru vypomáhání
Každého čtenáře jistě napadne, že hráč ve hře nedělá jakýkoliv pohyb jen pro tento vlastní pohyb, ale proto, že jím chce něčeho dosáhnout. Vše uvedené v kolonce „HČJ bez míče“ se nerealizuje jinak než určitým pohybem a výběrem nebo změnou postoje a postavení. Z názvu však jasně vyplývá úkol, jehož splněním hráč mění strukturu HS. V případě jakéhokoliv použití pojmu „pohyb“ v této souvislosti by jeho „konotace“ (ostatně stejně jako už v dříve zmíněném pojmu „činnost“) byla stejně negativně poplatná své zjevné validitě a bránila by jednoznačnému chápání příslušného pohybu jako HČJ bez míče. Pro aplikaci ve volejbalu ještě mnoho napoví i skutečnost, že řada herních kombinací (zřejmě snad také „týmových herních řetězců – v terminologii publikace pro trenéry – Haník, Vlach a kol., 2008): ● je úplně (nebo alespoň do určité míry – viz naše úvahy výše) složena z po sobě následujících HČJ s míčem (např. „Herní kombinace plnící převážně úkoly útoku“ – terminologie UK FTVS – Buchtel a kol., 2005), ● zatímco jiné (např. „Postavení při příjmu podání soupeře“ nebo „Postavení při vykrývání vlastního smečaře“ – opět terminologie UK FTVS – Buchtel a kol., 2005) takovouto reprezentaci v kontaktu s míčem nemusí mít vůbec. Zřejmý rozpor se tedy skrývá v tom, že zatímco herní kombinace obsahující také HČJ s míčem, svou reprezentaci v kategorii HČJ mají, tak HČJ, kterými hráči realizují (skupinové, týmové HČ), tedy herní kombinace členěné jako „bez míče“ svou reprezentaci v kategorii HČJ nemají.
37
V problematice se projevuje mnoho nejasností a nesouladu. Trénink volejbalu (Buchtel, Ejem, Vorálek, 2011) zde zmiňuje „vykrývání“. Teorie a didaktika volejbalu – základní učebnice pro studenty UK FTVS (Buchtel a kol., 2005) – žádnou podobnou HČJ neuvádí, a to i přesto, že je některé na UK FTVS dříve publikované práce uváděly, i když pravděpodobně ne s dostatečným důrazem (Kobrle, Ejem, Bönisch, Stibitz, 1965 nebo Kobrle, Neuberg, 1977). Učebnice pro trenéry volejbalu (Haník, Vlach a kol., 2008) tyto činnosti zjednodušuje do prostého pohybu. Přitom se jedná o zásadní a velice důležité komplexy pohybů – tedy HČJ, kdy si hráč nejdříve vybírá postavení na hřišti – v souladu s případnou direktivou danou nacvičenou herní kombinací nebo v souladu s vlastním rozhodnutím při posouzení vzniklé herní situace (nebo s obojím, samozřejmě). Teprve následně se do tohoto postavení přesune, případně je dále ještě drobným pohybem poopraví a následně (současně) zaujme i postoj (polohu), jež se jeví jako nejvhodnější pro případné pokračování v individuálním řetězci HČ, ať již míč do prostoru, který je situačně-akčním pro zmíněného jednotlivce, přiletí, nebo ne. ZÁVĚRY Z uskutečněných komparací, srovnání, analýz a dedukcí vyplývá jednoznačně, že: ● volejbalová rozehra, která je dílčí částí utkání, je v důsledku tohoto faktu zcela nelogicky a nesprávně explikována způsobem podávaným učebnicí ČVS pro trenéry II. tř. (Haník, Vlach a kol., 2008), ● v současném volejbalu se v rozehře výrazně odlišily její dvě části, které zde sice vždy byly, ale jejichž význam se vývojem hry významně odlišil, a to: – část, v níž jedno z družstev podává a druhé přijímá podání (bez ohledu na to, které má v daném okamžiku kterou roli) a – cyklicky se opakující část, kdy jedno družstvo po získání míče útočí a druhé útok brání, aby po případné úspěšné obraně samo zaútočilo, ● velice důležitá problematika volejbalových HČJ bez míče je v obou současných hlavních variantách teorie a systematiky volejbalu řešena nedostatečně, s výraznými logickými nedostatky; zvláště pak v učebnici ČVS pro trenéry druhé třídy (Haník, Vlach a kol., 2008) je fenomén herní činnosti jednotlivce jednoznačně zaměňován za samotný pohyb, ● jak problematika chápání kontroly míče, tak zvláště herních činností jednotlivce bez míče ve volejbalu vyžaduje bezpodmínečně další studium a analýzy podmíněné dostatečně podrobným a cíleným rozborem aktuální hry, včetně jejího logického a systémově orientovaného zpracování. Jako důsledek předložených závěrů doporučují autoři příspěvku všem subjektům, podílejícím se na výuce jakékoliv skupiny volejbalových specialistů, aby příslušné statě učebnice ČVS pro trenéry II. třídy (Haník, Zelený, 2008), která patrně neprošla důkladným recenzním řízením volejbalovými specialisty, ani dalšími odborníky příslušných vědních oborů – nebo byly jeho závěry autory učebnice ignorovány – pro jejich zmatečnost ve výuce nepoužívaly.
38
LITERATURA BUCHTEL a kol. (2005) Teorie a didaktika volejbalu. Praha: Karolinum. BUCHTEL, J., EJEM, M. & VORÁLEK, R. (2011) Trénink volejbalu. Praha: Karolinum. BUCHTEL, J. & EJEM, M. (1981) Odbíjená – metodika nácviku a trénink. 2. vyd. Praha: Olympia. EJEM, M., JANČÁLEK, S., MATOULEK, J. & ZÁVODSKÝ, Z. (1979) Simulace sportovních her. Sborník ze Semináře o simulacích ve vědě a technice. Praha: ČSVTS. EJEM, M. (2006) Děj hry a systematika volejbalu. Předneseno: Seminář PF UJEP – K teorii a systematice volejbalu. DOBRÝ, L. & VELENSKÝ, E. (1987) Košíková – teorie a didaktika. Praha: SPN. DOBRÝ, L. (2002) Přehledná zpráva o vývoji a současném stavu zkoumání herního výkonu a jeho osvojování. In Efekty pohybového zatížení v edukačním prostředí tělesné výchovy a sportu. Sborník referátů ze 4. mezinárodního vědeckého semináře. Olomouc. FIVB Coaches Manual (1989) Lausanne: FIVB – Direct Marketing & Communication. GOZANSKY, S. (2001) Volleyball Coach’s Survival Guide. Paramus, NJ: PARKER Publ. Comp. HANÍK, Z. & ZELENÝ, M. (2008) Rozbor volejbalové rozehry – systematika volejbalu. In HANÍK, Z. & VLACH, J. a kol. Volejbal 2. Učební texty pro školení trenérů. Praha: Olympia. HANÍK, Z. & LEHNERT, M. a kol. (2004) Volejbal 1 – Herní dovednosti a kondice v tréninku mládeže. Praha: Unitisk, s.r.o. HEGEL, G. W. F. Four Concepts of Hegelian Dialectics [online]. Říjen 2013. Staženo z: www
. CHOUTKA, M., DOBRÝ, L., ROVNÝ, M. a kol. (1973) Sportovní hry. Praha: SPN. JANČÁLEK, S., TÁBORSKÝ, F. & ŠAFAŘÍKOVÁ, J. (1989) Házená – teorie a didaktika. Praha: SPN. KOBRLE, J. (1954) Odbíjená: technika a taktika jednotlivých prvků hry. Praha: ITVS. KOBRLE, J., EJEM, M., BÖNISCH, R. & STIBITZ, F. (1965) Teorie a metodika odbíjené. Skriptum UK FTVS. Praha: SPN. KOBRLE, J. (1974) Odbíjená I – Základy teorie a učení hry v odbíjené. Skriptum UK FTVS. Praha: SPN. KOBRLE, J. & NEUBERG, E. (1977) Taktik des Volleyballspiels. Teil 1. Schorndorf: Verlag Karl Hofmann. MAREK, F. M. & HALA, K. (1941) Volley-ball a americký pasák. Praha: YMCA. MATIÁŠEK, V., STIBITZ, F. & TOBOLKA, A. (1959) Taktika odbíjené. Praha: STN. McGOWN, C., FRONSKE, H. & MOSER, L. (2001) Coaching Volleyball – Building a Winning Team. Needham Heights, MA: Allyn & Bacon. POTAŠNIK, A. A. (1952) Odbíjená. Praha: Sokolské nakl. Slovník současné češtiny (2013) [online]. Říjen 2013. Staženo z: www. SOBOTKA, V. & MATOUŠEK, J. (1987) Sportovní hry II. – Odbíjená, Házená. Brno: UJEP PF. SCHMIDT, R. A. (1982) Motor Control and Learning. Champaign, IL: Human Kinetics. SCHMIDT, R. A. (1991) Motor Learning and Performance: from Principles to Practice. Champaign, IL: Human Kinetics. STIBITZ, F. (1954) Sportovní hry. II., Odbíjená. Skriptum PF UK. Praha: SPN. STIBITZ, F. (1958) Odbíjená. 1. vyd. Praha: Olympia. ŠAFAŘÍKOVÁ, J., TÁBORSKÝ, F., KAPLAN, O. & BUZEK, M. (1994) Vybrané pojmy z teorie sportovních her. Praha: UK FTVS. ŠIMON, E. (1925) Odbíjená: míčová hra, pravidla a výklad, technika hry. Plzeň: Sokolské nakl. ŠIROKÝ, J. a kol. (2011) Tvoříme a publikujeme odborné texty: nejen pro ekonomy a manažery. Brno: Computer Press. TÁBORSKÝ, F. a kol. (2007) Základy teorie sportovních her. Praha: Karolinum.
Doc. PhDr. Jaroslav Buchtel, CSc. UK FTVS, J. Martího 31, 162 52 Praha 6-Veleslavín e-mail: [email protected]
39
