Etika jako filosofická
LvH, 2010
disciplína
Filosofie je bytostně myšlenkovou reflexí; odtud je myšlenkovou reflexí také každá filosofická disciplína. Filosofie je dále při všem svém myšlenkovém podnikání vztažena k „celku“; proto musí být k „celku“ vztažena také každá z jejích disciplín. A to nutně znamená, že každá z jejích disciplín musí být celou filosofií. Na druhé straně se každá vykonávaná filosofická reflexe musí vztahovat k něčemu, co si sama se sebou nepřináší, co si sama sebou nevytváří, ale co činí svým tématem. Tímto tématem se však může zásadně stát cokoli, ale pouze tak, že to je tematizováno. Taková tematizace má dvě stránky, z nichž jednou je myšlenkový výkon, aktivita, zatímco tou druhou je to, k čemu se tento výkon odnáší, k čemu se ona aktivita vztahuje. Tematizované nemůže být výtvorem, produktem aktu tematizace, protože celá řada takových aktů, a často odlišných, vycházejících z jiných předpokladů a pracujících jinými, odlišnými prostředky, se může vztahovat k témuž tematizovanému; to by nebylo možné, kdyby si své tematizované každá tematizace prostě přinášela s sebou. Musíme se tedy tázat, co je pro filosofickou etiku tím tematizovaným, tj. tím, co tematizace sama jakožto akt nemůže založit ani ustavit, co však nemůže být ani chápáno jako to, co mravnímu rozhodnutí a činu předchází jako nějaká danost, uložená z minula či z praminula. 10-06
(Písek, 100603-1.)
Regulativní
idea
Ideen und Vernunft
Ηοrѕt Тrаn, 2009 (Autor: Ηοrѕt Тrаn, 9.10.2009 17:07 Uhr)
Hi Sabine. Kontext: "Vollständige Objektivität ist eine regulative Idee, aber keine Realität, zumal nur Personen als Subjekte regulative Ideen haben können." Kann mir jemand helfen den Satz zu verstehen?
Powenz ergänzend lässt sich noch sagen, dass eine regulative Idee ein erstrebenswertes, sozial sinnvolles Ziel angibt, das aber im Realen nicht erreichbar ist. In diesem Sinne ist sie nichts anderes als ein Ideal. Das geht schon bei der Geometrie los (im Realen gibt es keine vollkommenen Kreise usw.) und setzt sich überall da fort, wo Ideal und Realität divergieren, z.B. bei Freiheit, Gerechtigkeit, Demokratie usw. usf. Regulativ heißen diese Ideale, weil sie Gebote der Vernunft sind, die das soziale Miteinander strukturieren, das ohne jene nicht möglich wäre, jedenfalls nicht auf Dauer. Das Liebes-Ideal gehört sicher auch dazu, ist aber etwas komplizierter als die anderen gestrickt, da es nicht nur aus der Vernunft hervorgeht.
Vollständige Objektivität ist ebenfalls ein unerreichbares (aber notwendiges) Ideal, denn das, was man unter Objektivität versteht, ist in der Praxis nichts anderes als ein intersubjektiver Konsens über einen Sachverhalt. Objektiv kann das nicht wirklich sein, da die Erkenntnisfähigkeit von Subjekten nun einmal nicht vollkommen ist, sondern perspektivisch begrenzt. Erst die Aufhebung der Subjekt-Objekt-Schranke hebt auch die begrenzende Perspektivität des Subjekts auf. Dann allerdings (also im Falle mystischer Erkenntnis) gibt es auch keine "Objekte" mehr. Probleme entstehen dann, wenn "vollkommene Objektivität" zum Fetisch wird, da auf diese Weise ein ontologischer Dualismus festgelegt wird (Subjekt vs. Objekt), der philosophisch fragwürdig ist. Gruß
10-06
Horst
„Evoluční“ myšlení
LvH, 2010
V posledních letech až dvou desetiletích se stalo nakažlivým heslem všechno chápat „evolučně“. Vycházejí knihy o evoluční etice, evoluční psychologii, evoluční gnozeologii atd. Celkem pochopitelný a zdůvodnitelný je odklon od „metafyziky“, tedy ode všeho neměnného. V tom smyslu je možno tu novou módu dokonce přivítat. Velké manko však spočívá v tom, že to je všechno míněno jako aplikace myšlenky (teorie) vývoje na vše, tedy i na to, co se světem živých bytostí a jejich „přírodním“ (resp.“přirozeným“) vývojem nemá mnoho nebo dokonce nic společného. Této generalizaci, kterou by bylo možno chápat jako jistý myšlenkový experiment, bohužel většinou chybí jakákoli tendence jít filosoficky do hloubky a začít si klást fundamentální otázky, např. vypracovat detailněji význam slova „vývoj“ („evoluce“) a „vývojový“ („evoluční“). To ovšem souvisí s tím, že zůstává velice nezpracována problematika tzv. „pravých událostí“, která sice byla nastartována zejména Whiteheadem a jeho „procesualismem“, na který navázali četní procesuální theologové a pak i procesuální filosofové, ale kde ono „rozhýbání“ nehybných resp. za nehybné kdysi považovaných „substancí“ nedokázalo náležitě, tj. pojmově vypracovat principiální rozdíl mezi procesem obecně (procesualitou) a událostí (událostností, událostným děním). Tak dochází ovšem k tomu, že všechno nebo přinejmenším většina toho nového „evolučního myšlení“ zůstává bez základu a ergo v četných omylech. Bohužel už nejsem s to to sledovat (přesněji: nemám na to čas, nemohu tomu ten čas a
další energii věnovat), takže to nemohu ani věcně a vyargumentovaně kritizovat. Je to prostě móda a pro mne obtížné najít ta příslušná „místa“, kde lze odhalit „nervus rerum“. Pochopitelně největším problém by bylo se pokusit přesvědčit ty nadšené nové „evolucionisty“, že když odmítnu něco nechat plně v rámci evolučního procesu, vůbec to ještě neznamená (a nesmí znamenat), že z toho zase udělám nějakou „nehybnost“, ale že to pouze odkážu do nového „regionu“ či do jiné „temporality“, tj. mimo rámec všeho „jsoucího“, vší „konkrescence“, tedy do sféry nepředmětnosti. (Písek, 100619-1.)
09-01
Slova zavádějící
LvH, 2010
Slova nejsou pouhé „znaky“, ale mají vždy ještě svůj „význam“ či „smysl“, který není nutně obsahem ani kvalitou totožný s tím, v jakém významu či smyslu jich bylo nebo právě je užito. Proto se může opětovně stávat, že zamýšlený smysl, v jakém je určitého slova v konkrétním případě užito, může být zčásti také v rozporu se „zbytky“ nebo rudimentárními složkami smyslu jiného typu a jinam poukazujícího. Nejnápadnější to je v případě některých starých slov, která už v jejich aktuálně míněném použití prostě jakoby v jejich prostém, dokonce přímém významu či smyslu nebereme na vědomí a od něho zcela odhlížíme (např. východ nebo západ slunce apod.) V některých případech to ovšem tak jasné a zřetelné není, a může se proto stát, že některá slova svými skrytými nebo méně nápadným reliktními významy mohou ještě dlouho mít zavádějící až matoucí vliv na myšlení méně vyspělých či méně vzdělaných jedinců. Všechno vlastně velmi úzce souvisí s jazykovou kulturou a s co možná rozsáhlým povědomím o tzv. kořenech slov a jejich dávných významech. V tom ohledu má filologie a zejména srovnávací jazykověda obecně, ale zvláště pro filosofii mimořádnou důležitost. Pochopitelně to vůbec neznamená, že by bylo možno myšlenky a zejména problémy redukcionisticky odvozovat z tzv. „režimu řeči“, ale význam takového „režimu“ (a věcí s tím souvislých) jistě nelze podceňovat. (Praha, VFN, 100624-1.) 09-01
Počítání (matematika)
LvH, 2010
Spočítat lze jen to, o čem víme, že to je a co to je; abychom to však mohli „vědět“, musíme se to „dozvědět“ jinak než takovým počítáním. Z toho je velmi jasně a zřetelně patrno, že počítání je jen velmi povrchní a okrajový, spíše jen pomocný způsob poznávání. Kantova teze, že v každé vědě je jen tolik vědy, kolik tam je matematiky, je zatížena velkým omylem. (Praha, VFN, 100624-2.)
09-01
