Příjmení a jméno: ………………………………….
Třída: ……………
PŘÍRODOPIS 6 (1. část) strukturované učivo
viry Pouze pro vnitřní potřebu školy, 2016
Seznam kapitol strana OBECNÁ BIOLOGIE 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10.
Biologie, projevy života Přeměny látek v organismech Podmínky života Rozmanitost přírody Vztahy mezi organismy Buněčná stavba těl organismů Jednobuněčné a mnohobuněčné organismy Metody zkoumání (mikroskop) Roznožování (buněk, organismů) Systém organismů
3 4 5 5 6 8 9 10 12 13
NEJSTARŠÍ ORGANISMY Říše: Nebuněční Viry Říše: Prvobuněční Bakterie Rozkladné bakterie Cizopasné bakterie Sinice Říše: Houby Houby Rozkladné (hniložijné) houby Cizopasné houby Houby bez plodnic Houby s plodnicemi Lišejníky Říše: Rostliny Řasy (stélkaté rostliny) Říše: Živočichové Prvoci (jednobuněční živočichové) Bičíkovci Kořenonožci Nálevníci Výtrusovci
Přírodopis, 6. ročník
15 15 16 16 17 17 18 19 19 20 21 21 22 23 24 24 24
-2-
BIOLOGIE, PROJEVY ŽIVOTA Člověka obklopují výtvory přírody (= přírodniny) a výtvory člověka. Výtvory přírody třídíme na přírodniny neživé (např. voda, vzduch, hvězdy, horniny,…) a přírodniny živé (= organismy). BIOLOGIE = věda o organismech (= věda o živých přírodninách) Hlavní biologické obory: 1. BOTANIKA
(biologická věda o ……………………………………………)
2. MYKOLOGIE
(biologická věda o ……………………………………….……)
3. ZOOLOGIE
(biologická věda o ……………………………………………)
4. ANTROPOLOGIE (biologická věda o ……………………………………………) 5. MIKROBIOLOGIE (biologická věda o jednobuněčných organismech a virech, = o tzv. mikroorganismech) ORGANISMY se odlišují od neživých přírodnin 10 PROJEVY ŽIVOTA, které jsou vnějším projevem složitých přírodních dějů, které v organismech probíhají. PŘÍJEM látek VÝVIN jedince ROZMNOŽOVÁNÍ
RŮST těla aktivní POHYB PŘEMĚNA látek
VÝDEJ látek DĚDIČNOST
DRÁŽDIVOST VÝVOJ druhu
1. ………………..
Organismus reaguje (= odpovídá) na podněty z okolního prostředí.
2. ………………..
Organismus se přemisťuje z místa na místo nebo ohýbá část těla.
3. ………………..
Organismus nevratně zvětšuje tělo.
4. ………………..
Organismus se během života kvalitativně mění (dospívání, stárnutí,…).
5. ………………..
Organismus vytváří nové jedince stejných vlastností (= potomky).
a) nepohlavní b) pohlavní
Potomek vzniká z oddělené části těla tzv. mateřského jedince. Potomek vzniká splynutím samčí a samičí pohlavní buňky 2 rodičů.
6. ………………..
Organismus přenáší své vlastnosti na potomky.
7. ………………..
Organismus přijímá z okolí do těla látky (=živiny, vodu, kyslík, ...)
a) živočichové, houby b) rostliny
živinami jsou organické látky (=cukry, tuky, bílkoviny). živinami jsou anorganické látky (=oxid uhličitý, soli dusíku, fosforu, draslíku, ...).
8. ………………..
Organismus odstraňuje z těla odpadní a nepotřebné látky do okolí v podobě moči, potu, výkalů, odpařování vody, …
9. ………………..
Organismus přeměňuje v těle přijaté látky. Z přijatých látek vytváří látky nové. Přeměna látek = metabolismus látek. (př. fotosyntéza, buněčné dýchání, …)
10. ………………..
Organismus se přizpůsobuje měnícímu se prostředí a přitom se mění jeho vlastnosti. Změny se projeví při střídání generací (u potomků).
Přírodopis, 6. ročník
-3-
PŘEMĚNY LÁTEK A ENERGIÍ V ORGANISMECH Těla organismů jsou z velké části tvořena vodou a organickými látkami (= cukry, tuky, bílkovinami a nukleovými kyselinami). Organické látky jsou pro organismy stavebními látkami pro růst a obnovu těla, ale jsou i zásobním zdrojem energie pro životní děje. FOTOSYNTÉZA
= „uskladňování“ sluneční energie do vytvářených organických látek
Fotosyntézu provádí rostliny, protože pouze rostliny obsahují fotosyntetická barviva (= chlorofyly).
Rostlina při fotosyntéze přemění za přítomnosti chlorofylu oxid uhličitý, vodu a sluneční energii na cukr glukózu a kyslík.
ENERGIE + sluneční záření (den)
OXID UHLIČITÝ přijatý z ovzduší
VODA přijatá z půdy
+
GLUKÓZA + ukládá se v těle rostliny
KYSLÍK vylučuje se do ovzduší
Rostliny fotosyntézou vytváří organickou látku (cukr glukózu) s obsahem ukryté energie a kyslík, který potřebují všechny organismy při buněčném dýchání. V glukóze rostliny „uskladňují“ energii, kterou přijaly ze slunečního záření. Glukózu zpravidla přeměňují na další organické látky (složitější cukry, tuky, bílkoviny), které taky obsahují ukrytou energii. Nejvíce ukryté energie obsahují tuky a nejméně bílkoviny.
Zevní projev fotosyntézy: Rostliny přijímají z okolí oxid uhličitý a vydávají do okolí kyslík. Fotosyntéza probíhá v rostlinách pouze ve dne.
z ovzduší ….
do ovzduší ….
…. ….
…. ….
…. ….
ze slunce
chlorofyl
do ovzduší
DÝCHÁNÍ
FOTOSYNTÉZA
glukóza
…. ….
Přírodopis, 6. ročník
uschovává do zásoby
z půdy -4-
glukóza
BUNĚČNÉ DÝCHÁNÍ
= získávání energie pro životní děje
Dýchání provádí všechny organismy (živočichové, člověk, rostliny i houby), protože všechny organismy potřebují energii pro životní děje.
Organismus při dýchání spaluje cukr glukózu s kyslíkem a přitom se uvolňuje energie a odpadní látky (oxid uhličitý a voda).
GLUKÓZA organická látka (cukr)
+
KYSLÍK anorganická látka
ENERGIE
+
OXID UHLIČITÝ anorganická látka (odpad)
+
VODA VODA anorgan. látka (odpad)
Organismy dýcháním získávají z organických látek energii pro životní děje.
Zevní projev dýchání: Organismy při dýchání přijímají kyslík a vydávají oxid uhličitý.
PODMÍNKY ŽIVOTA Jsou to podmínky prostředí, které umožňují život organismů: 1. Kapalná voda
2. Kyslík 3. Sluneční záření 4. Živiny
Tvoří v průměru 2/3 hmotnosti těla většiny organismů. Je hlavní součástí tělních tekutin, které uskutečňují transport rozpuštěných látek mezi orgány. Voda je prostředí, ve kterém může docházet k přeměně látek. Pro vodní organismy je životním prostředím, ve kterém se pohybují, rozmnožují, … . Umožňuje organismům provádět buněčné dýchání a získávat tak energii. Umožňuje rostlinám provádět fotosyntézu. Bez rostlin by nevznikaly organické látky. Sluneční záření ohřívá atmosféru a povrch Země. Pro živočichy, houby a bakterie jsou živinami hotové organické látky (cukry, tuky, bílkoviny). Pro rostliny a sinice jsou živinami anorganické (= minerální) látky (oxid uhličitý, rozpustné soli dusíku, fosforu, draslíku, vápníku aj.)
Organismy jsou závislé na prostředí, ve kterém žijí a kterému jsou přizpůsobené (ekosystém pole, louka, les, rybník, …)
ROZMANITOST PŘÍRODY Rozmanitost organismů se projevuje v rozdílné velikosti, tvaru i stavbě těla a ve způsobu života. Na Zemi dnes žije a je popsáno asi 1 500 000 druhů organismů. Mnoho druhů zatím neznáme. Každý druh organismu je přizpůsoben životu v určitých podmínkách, žije v určitém životním prostředí. Jsou-li změny podmínek v prostředí postupné, mohou se některé organismy těmto změnám přizpůsobit a jiné naopak nepřizpůsobit, vyhynout. Během vývoje života na Zemi tak mnoho druhů organismů vyhynulo, ale také mnoho nových druhů vzniklo. Náhlé (revoluční) změny v životním prostředí na Zemi způsobovaly hromadné vymírání druhů. Zároveň však nabízely volná životní prostředí pro vznik nových druhů z druhů, které katastrofu přežily (vymření dinosaurů, umožnilo rychlý rozvoj savců a ptáků). Základní třídění organismů: o Třídění podle odlišností ve stavbě a činnosti buněk v jejich těle: bakterie sinice houby rostliny živočichové (včetně člověka) o Třídění podle počtu buněk v jejich těle: jednobuněčné organismy a mnohobuněčné organismy Přírodopis, 6. ročník
-5-
VZTAHY MEZI ORGANISMY Organismy potřebují k životu organické látky. Z organických látek si budují tělo (= stavební látky) a také z nich získávají energii pro životní děje (= zdroje energie). ZÍSKÁVÁNÍ ORGANICKÝCH LÁTEK organismy: 1. PRODUCENT
Vytváří organické látky z látek minerálních fotosyntézou a jinými přeměnami. Potravně je nezávislý na jiných organismech. „Výrobci“ organických látek jsou ROSTLINY A SINICE.
Získává organické látky z těl organismů tak, že pojídá těla jiných organismů. Potravně je závislý na ostatních organismech. „Pojídači“ organických látek jsou ŽIVOČICHOVÉ. konzumenti I. řádu = býložravci (saranče, zajíc, jelen, husa,…) - živí se producenty. konzumenti II. a dalších řádů = masožravci, hmyzožravci, všežravci (krtek, zmije, sýkora, kuna, liška, káně,…). Pojídají býložravce nebo konzumenty nižšího řádu.
2. KONZUMENT
3. DESTRUENT
Získává organické látky z mrtvých těl organismů a z organických odpadů. Přitom rozkládá mrtvá těla a odpady až na látky minerální. Potravně je závislý na ostatních organismech. „Rozkladači“ organických látek jsou rozkladné BAKTERIE a HOUBY. Patří k nim i četní drobní půdní živočichové (žížala, mnohonožka, …)
POTRAVNÍ VZTAHY mezi organismy: 1. PREDACE 2. SYMBIÓZA 3. PARAZITISMUS 4. KONKURENCE
Jeden organismus (predátor) požírá druhý organismus (kořist). Příklad: liška – zajíc, jestřáb - holub. Vzájemně výhodné soužití dvou různých druhů organismů (symbiontů). Příklad: mravenec - mšice. Organismus (parazit, cizopasník) odebírá živiny z těla jiného druhu organismu (hostitele) a tím ho oslabuje. Příklad: klíště - zajíc. Různé druhy organismů (konkurenti) získávají živiny stejným způsobem. Příklad: jestřáb – liška, srnec – jelen, buk - smrk.
V každém ekosystému jsou vztahy mezi organismy založené na potravní závislosti mezi producenty, konzumenty a destruenty. Potravní vztahy vytváří v ekosystému potravní řetězce. Propojením několika potravních řetězců vzniká v ekosystému potravní síť. Potravní pyramida graficky vyjadřuje poměrné množství jedinců v ekosystému, tj. producentů, konzumentů I. řádu a dalších vyšších řádů konzumentů.
Přírodopis, 6. ročník
-6-
Na počátku potravního řetězce je producent, za ním konzument I. řádu (býložravec) a dále konzumenti vyšších řádů (masožravci). Na konci řetězce je vrcholový predátor (masožravec). buk jestřáb trnka
kopretina
liška
lasice zajíc tráva
babočka ťuhýk
koroptev
muchomůrka
hraboš žížala
krtek
Vyhledej a vyznač v obrazu potravní řetězce. Zakroužkuj jména těch organismů, které jsou součástí nejméně dvou potravních řetězců. Vyhledej vrcholné predátory v ekosystému.
……………………. ……………………. ……………………. …………………….
……………………. ……………………. ……………………. …………………….
……………………. ……………………. ……………………. …………………….
……………………. ……………………. ……………………. …………………….
……………………. ……………………. ……………………. …………………….
Urči potravní vztah mezi dvojicemi organismů v tabulce. Použij symboly: konkurence (K), predace (P), parazitismus (C), symbióza (S) olše
vrba
mravenec
mšice
moucha
vlaštovka
holub
sokol
pijavka
kapr
včela
jabloň
člověk
tasemnice
kopretina
pampeliška
koroptev
babočka
štika
plotice
hlemýžd
pampeliška
klíště
ježek
srna
zajíc
kudu (antilopa) klubák (pták)
jestřáb
veverka
žížala
kos
liška
skokan
ropucha
ovád
tur (kráva)
Přírodopis, 6. ročník bříza kozák (březový)
lýkožrout
zajíc - 7 -smrk
BUNĚČNÁ STAVBA TĚL ORGANISMŮ Těla organismů jsou vytvořena z buněk. Buňka je základní stavební a funkční jednotka těla každého organismu. Buňka vykazuje projevy života. (Některé buňky jsou schopny i samostatného života.) Buňka je složena z organel, které zajišťují projevy života. Organely jsou vytvořeny z organických látek: cukrů (= sacharidů), tuků (= lipidů), bílkovin (= proteinů) a nukleových kyselin ZÁKLADNÍ DRUHY ORGANEL V BUŇKÁCH
2. cytoplazma
ŽIVOTNÍ ČINNOST ORGANELY Tenká blána, která ohraničuje buňku . Zajišťuje výměnu látek mezi cytoplazmou a okolním prostředím buňky. Polotekutá hmota uvnitř buňky. Tvoří vnitřní prostředí buňky umožňuje pohyb organel a přenos látek uvnitř buňky.
3. buněčná stěna
Tuhá blána. Zpevňuje povrch buňky a dodává buňce stálý tvar. Je propustná pro vodu s rozpuštěnými minerálními látkami.
ORGANELA 1. plazmatická membrána
4. buněčné jádro s jadernou hmotou 5. plastidy 6. mitochondrie 7. vakuoly(a)
8. endoplazmatické retikulum a Golgiho aparát 9. buněčná inkluze
Jaderná hmota obsahuje chromozomy s dědičnými informacemi . Řídí všechny životní děje v buňce. Váčky, které obsahují fotosyntetizující barviva. Chloroplasty obsahují zelené chlorofyly . Chromoplasty obsahují červené karotenoidy a žluté xantofyly . Probíhá v nich fotosyntéza. Energetická centra buňky - probíhá v nich buněčné dýchání. Dutinky v cytoplazně, které obsahují buněčnou šťávu. Tvoří ji voda s rozpuštěnými odpadními látkami, barvivy, kyselinami, cukry,…) Soubor blanitých měchýřků, váčků a kanálků propojujících jádro s plazmatickou membránou. Zajišťují transport látek uvnitř buňky a na jejich povrchu probíhá syntéza bílkovin, tuků pektinů (cukry) a enzymů. Kapénky a zrna organických látek (škrobů, tuků a bílkovin) v cytoplazmě. Zásoba stavebních látek a zdrojů energie.
Stavba a složení buňky u bakterie, houby, rostliny a živočicha se liší. 1. Prokaryotické buňky u BAKTERIÍ A SINIC
buňky jsou velmi malé, mají jednoduchou stavbu a nemají vytvořené jádro (jaderná hmota je rozptýlena v cytoplazmě). buňky BAKTERIÍ jsou složené pouze z buněčné stěny, plazmatické membrány, cytoplazmy, jaderné hmoty, mitochondrií a buněčné inkluze.
2. Eukaryotické buňky u HUB, ROSTLIN A ŽIVOČICHŮ
buňky jsou větší, mají jádro a složitější stavbu. buňky ROSTLIN obsahují všechny druhy organel. buňky HUB postrádají plastidy (chloroplasty). buňky ŽIVOČICHŮ nemají buněčnou stěnu, plastidy (chloroplasty) a vakuoly.
Přírodopis, 6. ročník
-8-
BUŇKA ROSTLINY vakuola
BUŇKA ŽIVOČICHA mitochondrie cytoplazma endoplazmatické retikulum buněčné jádro Golgiho aparát
plastid (chloroplast)
plazmatická membrána buněčná stěna
JEDNOBUNĚČNÉ A MNOHOBUNĚČNÉ ORGANISMY Těla organismů jsou vytvořena z buněk. Viry jsou nebuněčné organismy. 1. JEDNOBUNĚČNÉ ORGANISMY Tělo tvoří samostatně žijící buňka, která vykonává všechny životní děje (= projevy života). zástupci: mikroorganismy BAKTERIE, SINICE, KVASINKY (= jednobuněčné houby), JEDNOBUNĚČNÉ ŘASY (= jednobuněčné rostliny) PRVOCI (= jednobuněční živočichové) KOLONIE jednobuněčných organismů: Představují vývojový přechod od jednobuněčných k mnohobuněčným organismům. Kolonie je dočasné seskupení jednobuněčných organismů stejného druhu. Buňky mohou žít i samostatně mimo kolonii. Buňky v kolonii si dočasně rozdělují mezi sebe životní činnosti. (Některé buňky zajišťují pohyb kolonie, jiné ochranu kolonie, další rozmnožování, ...) zástupci : některé jednobuněčné řasy – např. VÁLEČ KOULIVÝ, ... 2. MNOHOBUNĚČNÉ ORGANISMY Tělo tvoří mnoho buněk, které jsou trvale sdružené. Buňky v těle organismu jsou tvarově a funkčně rozlišené. Stejné buňky (velikost, tvar, stavba) jsou specializované na výkon určité činnosti (životního děje). Skupiny stejných buněk nazýváme TKÁNĚ (u živočichů) nebo PLETIVA (u rostlin). př. tkáň kostní, vazivová, svalová, epitelová, nervová,…, pletivo krycí, dělivé, výplňové, vodivé ) Zástupci: makroskopické organismy MNOHOBUNĚČNÉ HOUBY MNOHOBUNĚČNÉ ROSTLINY MNOHOBUNĚČNÍ ŽIVOČICHOVÉ Přírodopis, 6. ročník
-9-
(plíseň, hřib, choroš), (žabí vlas, smetánka, smrk) (žížala, kapr, slon)
V tělech živočichů se různé tkáně sdružují a vytváří ORGÁNY (= žaludek, střevo, sval, kost, oko, …). Orgány, které ve své činnosti na sebe navazují, tvoří orgánové soustavy (soustava pohybová, opěrná, trávicí, nervová,…). V tělech vyšších rostlin (kromě řas) se pletiva sdružují a vytvářejí ORGÁNY (= kořen, stonek, list, květ, plod,…). Tělo mnohobuněčných hub a řas není rozlišené na orgány, a proto ho označujeme výrazem STÉLKA. Pozn. Řasy jsou rostliny s tělem nerozlišeným na orgány.
METODY ZKOUMÁNÍ, MIKROSKOP Metody zkoumání přírody (a přírodnin) 1. Pozorování (při pozorování nezasahujeme do zkoumaného děje) 2. Pokus = experiment (při pokusu vědomě zasahujeme do zkoumaného děje) Při pozorování je někdy nutno použít přístroje dalekohled, lupa, mikroskop. O provedeném pozorování nebo pokusu je nutno vést písemný záznam (=protokol). Součástí protokolu je vždy zjištění a z něho vyvozený závěr.
Světelný MIKROSKOP Světelný mikroskop je optické zařízení, které umožňuje zvětšovat velmi malé a světlo propouštějící objekty. Objekty, které nepropouští světlo, je třeba před pozorováním rozřezat na velmi tenké plánky, které již světlo propouštějí. Řezy se uzavírají mezi podložní a krycí skla – vznikají tak mikroskopické preparáty. Části mikroskopu – popis, funkce: okulár
Optická část se zvětšovacími skly; zobrazuje se v něm zorné pole s objektem pozorování.
tubus
Dutá trubice, do které se vkládá okulár.
revolver
Otáčením revolveru měníme objektivy, aktivní je objektiv proti otvoru ve stolečku.
objektivy
Optické části se zvětšovacími skly s různým zvětšením.
stoleček
Plocha se svorkami pro preparát s objektem pozorování. Pozorovaný objekt musí být co nejblíže středu otvoru ve stolečku.
clona
Otáčením clonou upravujeme množství světla procházející skrz objekt do objektivu.
lampička
Zdroj světla pro prosvětlení objektu. Světlo lze přivést do mikroskopu i odrazem pomocí zrcátka.
zaostřovací šrouby (2)
Jejich otáčením měníme vzdálenost mezi stolečkem s objektem pozorování a aktivním objektivem. Tím docílíme zaostřování obrazu objektu v zorném poli.
rameno stojan Přírodopis, 6. ročník
- 10 -
Zvětšení objektu: Čísla na okuláru a objektivech udávají, kolikrát zvětšují pozorovaný objekt. Aktuální zvětšení objektu (mikroskopu) vypočítáme tak, že znásobíme zvětšení okuláru zvětšením objektivu, který je nastaven proti otvoru ve stolečku. (např. 10 x 20 = 200x) Zaostřování: Nezaostřený objekt vidíme v okuláru rozmazaný s neostrými okraji. Při ostření pozorujeme objekt v okuláru a současně plynule oddalujeme objekt od objektivu otáčením zaostřovacím šroubem (při přibližování hrozí zničení objektu objektivem). V určité vzdálenosti dojde k zaostření pozorovaného objektu = v okuláru je zřetelný a ostrý. Laboratorní protokol: POZOROVÁNÍ BUNĚK POKOŽKY ZE ŠUPINY CIBULE Úkol:
1. Zhotov vodní preparát pokožky z dužnaté šupiny cibule kuchyňské. 2. Pozoruj a zakresli obrys několika sousedících buněk. Popiš pozorované organely. 3. V závěru slovně popiš tvar buněk pokožky. Pomůcky: Mikroskop, podložní a krycí sklo, kapátko, kádinka s vodou, žiletka (skalpel), pinzeta, preparační jehla, hadřík, červený inkoust (barvivo), šupina z cibule cibule kuchyňské Postup: 1. Skalpelem (žiletkou) lehce nařízni blanitou pokožku na vnitřní straně šupiny cibule několika řezy tak, abys pokožku rozdělil na čtverce o hraně přibližně 5 mm. 2. Polož na desku stolu čisté a suché podložní sklo. Do jeho středu přenes z kádinky kapátkem kapku vody obarvenou červeným inkoustem. 3. Hrotem jehly uvolni roh jednoho „čtverečku“ pokožky od dužniny. Pinzetou uchop roh „čtverečku“ a stáhni jej celý ze šupiny. Přenes pokožku do kapky vody na podložním skle. 4. Preparační jehlou vyrovnej čtvereček do plochy tak, aby nebyl přehnutý (pokrčený). 5. Uzavři preparát krycím sklem. Uchop čisté krycí sklo mezi palec a ukazovák za jeho horní rohy. Volnou hranu sklíčka opři o podložní sklíčko za kapkou vody a přisuň jej tak, aby se voda, které se dotkne sklíčko, rozlila po jeho hraně. Sklíčko opatrně sklop nad kapku vody s objektem a uvolni sevření palce a ukazováku. Sklíčko přiklopí objekt. 6. Hotový preparát polož na stolek mikroskopu tak, aby objekt pod krycím sklem byl ve středu otvoru ve stolečku. Pozoruj od nejmenšího zvětšení mikroskopu. 7. Nakresli ostrou měkkou tužkou skupinu pěti sousedících buněk. Obrys každé buňky zakresli jednoduchou nepřerušovanou čarou. Velikost jedné buňky by měla být nejméně 4 cm. Neprováděj stínování, ani vyplňování ploch. Podobně zakresli i obrysy organel uvnitř buňky. Vpravo od nákresu zhotov tužkou popis buněk. Odkazové čáry proveď podle pravítka. Zjištění: Nákres buněk pokožky cibule Zvětšení: 200 x
buněčné jádro buněčná stěna vakuola s buněčnou šťávou
Závěr: Buňky pokožky cibule mají ……………………………………………………………… . Přírodopis, 6. ročník
- 11 -
ROZMNOŽOVÁNÍ ROZMNOŽOVÁNÍ BUŇKY
Růst těla mnohobuněčného organismu je podmíněný množením buněk v těle. Buňky se množí PŘÍČNÝM DĚLENÍM, které řídí JÁDRO buňky. V jádru buňky jsou různě velké tyčinkovité útvary, které nazýváme chromozomy. Tvarově stejné chromozomy tvoří páry. V každém páru pochází jeden chromozom od jednoho a druhý od druhého rodiče. Chromozomy obsahují dědičné informace (geny), které řídí utváření dědičných vlastností celého organismu. V jádru lidské buňky je 46 chromozomů a tvoří 23 párů. Při příčném dělení se mateřská buňka rozdělí na dvě buňky dceřiné.
Příčné dělení buňky (= mitóza) : 1. Na povrchu jádra se rozpustí jaderná blána a objeví se chromozomy. 2. Každý chromozom vytvoří svoji kopii (kopie vytvoří i ostatní organely v cytoplazmě) a počet chromozomů se tak v buňce zdvojnásobí. 3. Všechny chromozomy se seřadí v rovníkové rovině buňky. 4. Chromozomy i organely se rovnoměrně rozdělí na dvě stejné části a přemístí do obou polovin buňky. Originál a jeho kopie se přitom rozchází. 5. Okolo obou skupin chromozomů se vytvoří jaderné blány a vzniknou 2 jádra (se stejným počtem chromozómů jako jádro mateřské buňky) a nová cytoplazmatická membrána rovnoměrně rozdělí obsah mateřské buňky na dvě dceřiné buňky. mateřská buňka
dceřiné buňky
příčné dělení mateřské buňky
1.
2.
chromozómy
chromozómy tvoří kopie
3.
seřazení chromozómů
4.
rozchod chromozómů
5.
vznik 2 jader
ROZMNOŽOVÁNÍ ORGANISMŮ I. NEPOHLAVNÍ (vegetativní) ROZMNOŽOVÁNÍ Nepohlavně se může rozmnožit 1 mateřský organismus. Potomek, který vznikl při nepohlavním rozmnožování, má stejné vlastnosti jako mateřský organismus. Je to klon. Podstata nepohlavního rozmnožování: Potomek vzniká oddělením části těla mateřského jedince. V oddělené části dochází k množení buněk a postupnému dorůstají chybějících částí těla potomka.
Nepohlavně se běžně rozmnožují: jednobuněčné organismy, houby, rostliny, živočichové jen výjimečně. Rostliny vytváří i specializované části těl, které jsou určené k nepohlavnímu rozmnožování: výtrusy (houby, mechy, kapradiny, plavuně, přesličky) oddenkové nebo kořenové hlízy (brambor, jiřina) cibule (lilie, tulipán, česnek, bledule) šlahouny (jahodník)
Přírodopis, 6. ročník
- 12 -
II. POHLAVNÍ (generativní) ROZMNOŽOVÁNÍ Pohlavně se mohou rozmnožovat 2 rodičovské organismy (rodiče). Rodiče vytváří pohlavně odlišné buňky (samčí, samičí) v pohlavních orgánech (samčích, samičích). Potomek, který vznikl při pohlavním rozmnožování, má vlastnosti po obou rodičích. Je to kříženec. Podstata pohlavního rozmnožování: Potomek vzniká oplozením. Oplození je splynutí samičí pohlavní buňky od jednoho rodiče se samčí pohlavní buňkou od druhého rodiče. Vzniká tak první buňka potomka, které říkáme zárodečná buňka, příp. zygota. Ze zárodečné buňky se vyvíjí a roste mnohobuněčný zárodek (embryo) potomka tak, že se zárodečná buňka začne opakovaně příčně dělit.
Rodiče: odděleného pohlaví (označují se - samec a samice) ... př. kachna, člověk, vrba jíva oboupohlavní (označují se - obojetníci) ... př. hlemýžď, žížala, lilie, tulipán Pohlavní orgány a pohlavní buňky rodičů: V pohlavních orgánech rodiče se tvoří pohlavní buňky. Liší se od tělních buněk tím, že mají v jádrech pouze poloviční počet chromozomů. (U člověka 23 chromozomů). v samčím orgánu se tvoří samčí pohlavní buňky … např. spermie v samičím orgánu se tvoří samičí pohlavní buňky … např. vajíčka Samec má samčí pohlavní orgány, samice samičí a obojetník má samčí i samičí pohlavní orgány. Uložení zárodků (zárodek = embryo) potomků: ve vejcích (u hmyzu, měkkýšů, ryb, obojživelníků, plazů, ptáků, …) v dělohách (u savců, orgán v těle samic) v semenech (u rostlin s pravými květy)
vejce se zárodkem ptáka
děloha se zárodkem savce
semeno se zárodkem rostliny
SYSTÉM ORGANISMŮ
Druh – základní jednotka v systému organismů Druh je soubor všech jedinců, kteří mají stejné podstatné vlastnosti, mohou se mezi sebou pohlavně rozmnožovat a jejich potomci jsou plodní.
České i mezinárodní jméno druhu (= druh) je složené ze dvou slov: z rodového jména (podstatné jméno v názvu druhu) z druhového jména (přídavné jméno v názvu druhu)
Přírodopis, 6. ročník
- 13 -
Příklady českých jmen druhů: výr velký, slepýš křehký, vlk obecný, kuna lesní, kuna skalní, jetel luční, jetel plazivý, hřib smrkový, hřib satan, muchomůrka červená, smrk ztepilý, smrk pichlavý, … Česká jména druhu se píšou s malým písmenem na začátku obou slov. Mezinárodní (latinská) jména druhů: Bubo bubo, Anguis fragilis, Canis lupus, Martes martes, Martes foina, Trifolium pratense, Trifolium repens, Boletus edulis, Boletus satanas, Amanta muscaria, Picea abies, Picea pungens, … Každý druh je zařazen v systému organismů do určitého rodu, rod do čeledi, čeleď do řádu, řád do třídy, třída do kmene a kmen do říše.
Systém (= soustava) organismů
Systém je sestavený podle příbuznosti organismů, která se vytvořila během vývoje organismů na Zemi. Příbuznost druhů zařazených do stejné systematické jednotky se projevuje souborem společných vlastností (=znaků). Čím je systematická jednotka vyšší, tím méně společných vlastností mají zařazené organismy. Systematické jednotky od nejnižší po nejvyšší: DRUHY RODY ČELEĎI ŘÁDY TŘÍDY KMENY (ODDĚLENÍ) ŘÍŠE Příbuzné druhy řadíme do téhož rodu, příbuzné rody do téže čeledi, příbuzné čeledi do téhož řádu atd. Nejvyšší systematickou jednotkou jsou říše.
Říše organismů (5 říší): říše nebuněční (= viry), říše rostliny
říše prvobuněční (= bakterie, sinice) říše živočichové
říše houby
Příklad: Zařazení druhu kuna lesní v systému organismů. ŘÍŠE
živočichové měkkýši
strunatci
členovci
ryby
savci
ptáci
hlodavci
šelmy
primáti
psovití
kunovití
kočkovití
tchoř
kuna
vydra
kuna lesní
kuna skalní
kuna rybářská
Přírodopis, 6. ročník
- 14 -
příbuzné KMENY (některé) příbuzné TŘIDY (některé) příbuzné ŘÁDY (některé) příbuzné ČELEĎI (některé) příbuzné RODY (některé) příbuzné DRUHY
NEJSTARŠÍ ORGANISMY 1. VIRY
virus chřipky
Viry jsou mikroskopické nebuněčné organismy tvořenné shlukem určité bílkoviny a nukleové kyseliny. Stavba viru : bílkovinný obal nukleová kyselina (organická látka nesoucí genetický kód viru) Viry jsou cizopasnící buněk buněčných organismů. Pronikají do buněk hostitele, zde se rozmnoží a přitom buňky poškodí nebo zničí. Mimo buněk hostitele nevykazují viry projevy života. bílkovina
Napadení viry se projevuje u hostitele virovými nemocemi. (U člověka - rýma, chřipka, opar, dětská obrna, zarděnky, spalničky, příušnice, vzteklina, infekční žloutenka, plané neštovice, bradavice, klíšťový zánět mozkových blan, AIDS.) Viry napadají také bakterie, rostliny a živočichy. Ochrana proti virům: zvyšování odolnosti (otužování), očkování, zdravá životospráva, dodržování hygieny.
nukleová kyselina
Bakteriofág = vir, který cizopasí v buňkách bakterií
2. BAKTERIE Bakterie jsou mikroskopické jednobuněčné organismy s jednoduchou stavbou buňky (= s prokaryotickou buňkou bez buněčného jádra). Tvary buněk u bakterií: 1. koky = kulovité bakterie 2. bacily = tyčinkovité bakterie 3. vibria = rohlíčkovité bakterie 4. spirochéty = spirálovité bakterie Všudypřítomné - ve vodě, v ovzduší, v půdě, v hlubinách oceánů, v pouštích, v horkých vřídlech, na povrchu i uvnitř těl jiných organismů (i člověka) Nepříznivé podmínky (= sucho, chlad) přežívají zapouzdřením v podobě klidové spory (= cysty). Za příznivých podmínek (= vlhko, teplo, živiny) se rychle nepohlavně rozmnožují příčným dělením buňky. Většina druhů bakterií se vyživuje hotovými organickými látkami. Přírodopis, 6. ročník
- 15 -
bacily
buněčná stěna jaderná hmota
I. ROZKLADNÉ (= hniložijné) bakterie Rozkládají v přírodě odumřelá těla organismů (živočichů, rostlin) a organické odpady (výkaly). Rozklad se projevuje hnitím a tlením. Bakterie přitom postupně přeměňují organické látky na látky minerální. Mezi rozkladné bakterie patří především většina půdních bakterií. Nežádoucí účinky rozkladných bakterií: Kažení potravin v domácnostech (např. kysnutí mléka nebo vína, hnití masa, žluknutí másla), kažení zubů (vznik zubního kazu), … Ochrana potravin před rozkladem konzervací: Princip konzervace - Zničení bakterií v potravině a zabránění přístupu dalších bakterií do potraviny (vakuovým balením, uložením do sklenice, konzerv, …). Způsoby konzervace - Sušení, zmrazovaní, solení, uzení, pasterace mléka, sterilizace teplem, nakládání do nálevů (octových, solných, olejů aj.). Využívání rozkladných bakterií člověkem: 1. bakterie mléčného kvašení (Lactobacillus) využíváme při výrobě kysané smetany, kefíru, jogurtu, sýra, kysaného zelí, kvašených okurek a siláže (zkvašená píce pro dobytek) … mají nakyslou chuť 2. bakterie octového kvašení využíváme při výrobě octa, 3. při výrobě některých antibiotik, 4. při čistění odpadních vod v čističkách, při kompostování zbytků rostlin na zahradách a při odstraňování ropných látek z půdy při haváriích. II. CIZOPASNÉ (= parazitické) bakterie Cizopasí v těle živých organismů. Hostitelům odebírají z těla organické látky a vylučují do těla jedy, které vyvolávají u hostitele bakteriové nemoci. Některé nemoci člověka vyvolané cizopasnými bakteriemi: Angína, tuberkulóza (TBC), záškrt, tetanus, spála, borelióza, salmonelóza, zápal plic, cholera, mor, kapavka, břišní tyfus, chronické záněty sliznic, … Způsoby ochrany člověka proti cizopasným bakteriím: 1. očkování Vyvolává tvorbu protilátek v našem těle proti určité bakterii (nemoci). 2. hygiena Soubor opatření a způsobů chování, která zabraňují rozšiřování a přenosu bakterií mezi nemocným a zdravým člověkem. Bakterie vnikají do těla vdechnutím, krvácivými ranami, s jídlem a pitím, při pohlavním styku, … 3. dezinfekce Ničení bakterií v místnostech, ve vodě, na nástrojích a v krvácivých ranách chemickými prostředky (např. peroxidem vodíku, lihem, jódem, chloraminem, ozónem, chlorem, …) 4. posilování odolnosti Otužování, doplňování stravy vitamíny (C), … Léčba bakteriových nemocí antibiotiky Antibiotika jsou chemické látky, které ničí bakterie nebo zabraňují jejich množení v našem těle. př. - penicilín, tetracyklín, streptomycin, augmentin aj. Některé cizopasné bakterie žijí se svými hostiteli v symbióze a jejich přítomnost hostiteli propívá.
symbióza bakterie Escherichia coli a člověka bakterie E.coli žije v tlustém střevě člověka. bakterie E.coli člověku pomáhá při tvorbě výkalů, zabraňuje množení jiných nebezpečných bakterií (ochrana), vyrábí některé látky - vitamíny.
Přírodopis, 6. ročník
- 16 -
3. SINICE Sinice jsou mikroskopické jednobuněčné organismy podobné bakteriím (s prokaryotickou buňkou), ale se schopností provádět fotosyntézu. Buňky sinic často vytvářejí kolonie spojené slizovitým obalem (několikabuněčné nebo vláknité kolonie). Buňka sinice má podobnou stavbu jako bakterie: chybí jádro (jaderná hmotu je rozptýlená uprostřed buňky), na povrchu je buněčná stěna pokrytá slizovitým obalem, v cytoplazmě jsou drobné měchýřky obsahující směs barviv (= zelený chlorofyl, modrý fykocyanin a červený fykoerytrin).
sinice pod mikroskopem slizovitý obal buněčná stěna
Vyskytují se ve stojaté sladké i slané vodě, ale i na vlhké půdě, na povrchu dřevin i na vlhkých skalách. (Tvoří slizovité povlaky a chuchvalce na vodních rostlinách, na dně i na hladině rybníků. Přemnožené měchýřky s sinice tvoří na hladině vodních nádrží modrozelený až barvivy hnědavý „vodní květ“.) Do vody vylučují jedy, které jaderná hmota mohou vyvolávat alergie. Za příznivých podmínek se rychle nepohlavně rozmnožují příčným dělením buněk. (Vláknité kolonie se množí rozpadem vláken na několikabuněčné útvary.) Nepříznivé podmínky (= sucho) přežívají zapouzdřením v podobě spory (= cysty) Vyživují se rozpuštěnými minerálními látkami a k životu potřebují i sluneční záření. Sinice získávají organické látky fotosyntézou (mají fotosyntetická barviva). Vylučují přitom do ovzduší kyslík. jednořadka sinivka
4. HOUBY Houbu tvoří buď samostatné houbové buňky (= houby jednobuněčné) nebo mnohobuněčná houbová vlákna neboli hyfy (= houby mnohobuněčné). Buňky hub mají podobnou stavbu jako buňky rostlin: mají jádro, buněčnou stěnu, vakuoly, … v cytoplazmě buněk hub chybí chloroplasty Houby proto nemohou provádět fotosyntézu. Houby jsou takřka všudypřítomné. Přírodopis, 6. ročník
- 17 -
houba štětičkovec (mikroskop)
Podhoubí (= mycelium) Množením buňky nebo růstem houbového vlákna se na živném substrátu vytváří viditelné podhoubí. Mycelium = okem viditelné nahromadění buněk nebo síť houbových vláken určitého druhu houby. Plodnice Některé druhy hub vytváří za určitých podmínek na myceliu (podhoubí) dočasné nadzemní plodnice z husté spleti vláken. Na povrchu nebo uvnitř plodnic se tvoří výtrusy. Plodnice různých druhů hub mají charakteristický tvar, barvu, … .
mycelium pod mikroskopem (hyfy)
Rozmnožování Mnohobuněčné houby se nepohlavně rozmnožují mikroskopickými VÝTRUSY. Výtrusy vznikají odškrcováním na konci houbových vláken. Výtrusy ve vlhku, teple a na vhodném živném podkladu klíčí a rostou v houbová vlákna. Rouško na plodnici (u hub s plodnicemi) Rouško je výtrusorodá vrstva výtrusnic s výtrusy (výtrusnice = buňka na konci houbového vlákna). Na každé výtrusnici se vytváří 4 mikroskopické výtrusy. Rouško se nachází buď uvnitř plodnice (u pýchavky) nebo na povrchu plodnice pod kloboukem: a) Rouško pod kloboukem na lupenech u hub lupenatých (muchomůrka, bedla, …) b) Rouško pod kloboukem v rourkách u hub rourkatých (hřib, kozák, klouzek, …) houba lupenatá (bedla) má rouško na lupenech
houba rourkatá (hřib) má rouško v rourkách
PLODNICE klobouk
prsten ROUŠKO
třeň
ROUŠKO
pochva řez lupenem
řez rourkou PODHOUBÍ
Výživa hub Houby se vyživují rozpuštěnými ORGANICKÝMI látkami, které nasávají ze živného substrátu. I. Hniložijné (= rozkladné, saprofytické) houby Získávají organické látky z odumřelých zbytků organismů. způsobují rozklad zbytků mrtvých organismů v půdě (hnojník, výkalník), kažení potravin (plíseň hlavičková, štětičkovec), trouchnivění dřevěných konstrukcí (dřevomorka domácí). Přírodopis, 6. ročník
- 18 -
II. Cizopasné (= parazitické) houby Získávají organické látky z těl živých organismů (hostitelů). oslabují své hostitele a vyvolávají u hostitelů houbové nemoci (např. hlízenka ovocná, plíseň bramborová, hmyzomorka muší, paličkovice nachová, padlí dubové, …)
Některé druhy cizopasných hub žijí v symbióze s kořeny určitých stromů. Toto soužití označujeme výrazem MYKORRHÍZA. Vlákna hub pomáhají stromům nasávat z půdy více vody s živinami a strom pak rychleji roste. Houba odebírá ze stromu cukr (OL). př. kozák březový a bříza, hřib dubový a dub, křemenáč osikový a osika, …
I. HOUBY BEZ PLODNIC KVASINKY
Jednobuněčné houby. Většina druhů neškodně cizopasí na uvnitř květů a sladkých plodů. Buňky kvasinek se rychle nepohlavně rozmnožují pučením. kvasinka pivní - způsobuje alkoholové kvašení (= rozkládá cukr na alkohol a oxid uhličitý.) Využití kvasinek pivních: při výrobě alkoholických nápojů např. piva, vína, lihu (Kvasinky zkvašují roztoky obsahující cukr na alkohol.) na kynutí těsta (do těsta se přidává pekařské droždí s kvasinkami) při získávání vitamínů B pro lékařství a kosmetiku pučení kvasinek – na mateřské buňce vypučí buňky dceřiné
PLÍSNĚ
Mnohobuněčné vláknité houby. Uvnitř i na povrchu živného substrátu tvoří řídké podhoubí bez plodnic a souvislého rouška.
A. Hniložijné plísně: Jejich mycelium často roste na uskladněných potravinách, které tak ničí (chleba, zavařeniny, marmelády, jogurty, ovoce,…). Jsou hojné i v půdě a na humusu. Vylučují jedy - aflatoxiny. plíseň hlavičková hyfy nesou kulaté černé výtrusnice s výtrusy
štětičkovec (několik set druhů) hyfy se štětičkovitě větví a jsou zakončené řetízky výtrusů
kropidlák černý hyfy jsou na konci kulovitě rozšířené a nesou řetízky výtrusů
výtrusnice s výtrusy řetízky výtrusů štětičkovec plíseň hlavičková kropidlák černý Některé druhy štětičkovců (Penicillium) se používají k výrobě antibiotik (penicilínu), při výrobě plísňových sýrů (hermelínu, nivy) a plísňových salámů (uheráku). B. Cizopasná plíseň: hlízenka ovocná cizopasí na dozrávajících sladkých plodech jabloní, hrušní a švestek způsobuje moniliózu (hnilobu) ovoce – tvoří na plodech bělavé soustředné kruhy Přírodopis, 6. ročník
- 19 -
II. HOUBY S PLODNICEMI a rouškem Mnohobuněčné vláknité houby. Tvoří na podzemním podhoubí dočasné plodnice s rouškem. Plodnice mnoha druhů jsou jedlé a chutné. Proto se tradičnímu sběru plodnic „hub“ věnuje mnoho lidí. jedovaté druhy muchomůrka červená muchomůrka zelená hřib satan nejedlé druhy hřib žlučový troudnatec pásovaný (hořké, dřevnaté, nechutné) jedlé druhy většina druhů v seznamu plodnice muchomůrky se tvoří Pravidla pro sběr plodnic hub: na podzemním skrytém podhoubí 1. Sbírej houby jedlé, které bezpečně znáš. Ostatní nenič. 2. Sbírej mladé, zdravé a nepoškozené plodnice, neodkrývej přitom podhoubí v zemi. 3. Plodnice ihned očisti a ulož do vzdušného košíku. 4. Tentýž den plodnice doma zpracuj - konzervuj nebo z nich připrav jídlo. 5. Při příznacích otravy vyvolej zvracení, použij projímadlo a volej lékaře. (příznaky – křeče, zvracení, ospalost, pocení, závratě, bolest, halucinace, …) Poznej houby podle plodnic: houby rourkaté
hřib smrkový („pravák“), hřib hnědý („suchohřib“), hřib žlučový („hořčák“), hřib satan, kozák březový, křemenáč březový, klouzek sličný houby lupenaté bedla vysoká, muchomůrka zelená, m. červená, m. šedivka, pečárka ovčí („žampión“), ryzec smrkový, hnojník obecný, václavka obecná, houby břichatkovité pýchavka obecná, choroše liška obecná, hlíva ústřičná, troudnatec pásovaný Plodnice většiny chorošů rostou na odumírajících kmenech listnatých stromů. Plodnice jsou většinou víceleté a nejedlé (dřevnaté nebo kožovité).
břichatkovitá houba pýchavka obecná
lupenatá houba bedla vysoká
choroš troudnatec pásovaný Přírodopis, 6. ročník
rourkatá houba hřib smrkový
- 20 -
terčovka bublinatá
5. LIŠEJNÍKY terčovka Lišejníky vznikají trvalým soužitím (symbiózou) vláken některých druhů hub s některými druhy jednobuněčných zelených řas nebo sinic. Lišejník tvoří druhově specifická mnohobuněčná stélka. Tvarové typy stélek lišejníků: korovitá stélka = plochá stélka pevně přirůstá k holé skále, zdem i betonu př. mapovník zeměpisný lupenitá stélka = plochá stélka volně porůstá povrch kůry stromů, lesní půdu apod. př. terčovka bublinatá, terčovník zední keříčkovitá stélka = větvená stélka odstává od podkladu, k němuž přirůstá spodní částí stélky; na lesní půdě, na humózních skalách př. dutohlávka sobí, pukléřka islandská provazcovitá stélka = tenké větvené provázky stélky volně visí z větví stromů př. provazovka obecná
dutohlávka sobí Nepohlavně se rozmnožují úlomky suché stélky. Rostou velmi pomalu a jsou velmi nenáročné – stačí jim čerpat vlhkost z ovzduší, světlo, čistý vzduch a trochu živin. Význam lišejníků: průkopníci života na holých skalách - narušují skálu a jejich zbytky tvoří prvotní půdu. potrava živočichů - zejména v nehostinných polárních či vysokohorských oblastech. ztěžují dýchání ovocných dřevin – pokud rostou na kůře stromů. ukazatelé čistoty ovzduší – jsou citlivé na přítomnost jedovatých plynů v ovzduší.
6. ŘASY Řasy jsou nejstarší a nejjednodušší rostliny. Tělo řasy je jednobuněčná nebo mnohobuněčná stélka. Mnohobuněčné řasy mají stélku vláknitou nebo lupenitou. Buňky řas jsou typickými rostlinnými buňkami: mají jádro, buněčnou stěnu, vakuoly a chloroplasty s chlorofylem Řasy jsou vodní organismy. Nejvíce řas žije v moři. Některé jednobuněčné řasy rostou i na vlhkých skalách, kmenech stromů a půdě.
chaluha Macrocystis pyrifera, 60m
Podle přítomnosti barviv třídíme řasy na: řasy zelené – rostou převážně ve sladkých vodách a na vlhkých místech; vyvinuly se z nich suchozemské rostliny řasy hnědé (= chaluhy) - rostou výhradně v mořích; mnohé mají až desítky metrů dlouhé lupenaté stélky řasy červené (= ruduchy) - vyskytují se převážně v mořích Přírodopis, 6. ročník
- 21 -
Jednobuněčné řasy se nepohlavně rozmnožují příčným dělením buněk; vláknité a lupenité řasy rozpadem stélek na menší části. pláštěnka a I. Zelené jednobuněčné řasy krásnoočko Bičíkaté buňky se aktivně pohybují ve stojaté vodě rybníků bohatých na živiny. zrněnka Nepohyblivé buňky rostou na vlhkých kmenech stromů i na skalách.
zelenivka Nepohyblivé buňky se vznáší ve stojaté vodě rybníků (způsobují zelenou barvu vody).
Kolonie - váleč koulivý Bičíkaté buňky se dočasně sdružují do dutých kolonií obalených slizem. Hojné ve stojaté vodě rybníků
II. Zelené vláknité mnohobuněčné řasy žabí vlas Větvené vláknité stélky rostou v pomalu tekoucích vodách. šroubatka Nevětvené vláknité stélky mají v buňkách spirálně stočené chloroplasty; rostou v tůních.
trepka velká
7. PRVOCI Prvoci jsou nejstarší a nejjednodušší jednobuněční živočichové. Buňky prvoků jsou živočišnými buňkami: mají jádro, chybí jim buněčná stěna a chloroplasty Životní prostředí Prvoci potřebují k životu vodu. Žijí ve vodě nebo ve vlhkém prostředí. Někteří cizopasí i v těle člověka. Sucho a chlad přežívají zapouzdřením tak, že vytvoří okolo buňky pevnou cystu. Pohyb ve vodě Zajišťují pohybové organely – krátké brvy, dlouhé bičíky nebo dočasné panožky. Přírodopis, 6. ročník
- 22 -
Potrava … prvoci se vyživují organickými látkami a to: Cizopasní nasávají celým povrchem buňky rozpuštěné organické látky z tekutin hostitelů. Volně žijící pohlcují do nitra buňky buněčnými ústy nebo panožkami úlomky těl rostlin nebo celé buňky (bakterie, jiné prvoky). Tuhou potravu tráví v potravních vakuolách v cytoplazmě. Rozmnožování Nepohlavní - příčným dělením buňky Pohlavní – začíná spájením (trepky si vzájemně vymění poloviny malých jader a pak se 2x příčně dělí.) příčné dělení trepky
Stavby buňky prvoků - trepka velká brvy
Kmitání drobných brv umožňuje trepce pohyb.
plazmatická membrána
Tenká pružná blána, která ohraničuje buňku. Umožňuje měnit tvar buňky při pohybu.
cytoplazma
Vnitřní polotekuté prostředí buňky.
jádro
Řídí rozmnožování buňky i ostatní životní děje.
jadérko
Účastní se pohlavního rozmnožování (=spájení).
nálevka
Prohlubeň v plazm. membráně na povrchu buňky.
buněčná ústa
Otvůrek v plazmatické bláně - pohlcování potravy.
potravní vakuoly
Dočasné dutinky s kousky potravy v cytoplazmě, v nichž trepka tráví potravu.
stažitelné vakuoly
Dvě dutinky v cytoplazmě, v nichž se shromažďuje a odstraňuje z buňky přebytečná voda a rozpustné odpadní látky z cytoplazmy.
buněčná řiť
Otvůrek v cytoplazmě pro odstraňování nestrávených zbytků potravy z potravních vakuol.
Trepky (i ostatní nálevníci) žijí v rybnících (= ve sladké stojaté vodě znečištěné rozkládajícími se zbytky rostlin a bakteriemi); vyschnutí vody v rybníku přežívají trepky v podobě cyst. K laboratornímu pozorování lze nálevníky získat ze senného nálevu. 1. BIČÍKOVCI Pohybovými organelami jsou dlouhé bičíky (1–5). Cizopasní bičíkovci jsou původci některých nemocí člověka. Často je jeden z bičíků podélně spojen s buňkou vlnící se membránou. trypanozoma spavičná Cizopasí v krvi člověka; vyvolává spavou nemoc; přenašečem trypanozom je moucha tse-tse sající krev, vyskytuje se v Africe. bičenka poševní Cizopasí v pochvě žen (i močové trubici mužů); vyvolává záněty; přenáší se při pohlavním styku bičík s membránou
4 volné bičíky bičík s membránou bičenka
trypanozoma Přírodopis, 6. ročník
- 23 -
2. KOŘENONOŽCI Na povrchu buňky nemají plazmatickou membránu a cytoplazma se může volně rozlévat. Pohybují se vytvářením dočasných panožek (=výběžků cytoplazmy) přeléváním cytoplazmy. Panožkami také chytají a pohlcují potravu. Některé druhy mají okolo buňky vápenité, křemičité nebo rohovité schránky charakteristického tvaru. a)
Kořenonožci bez schránek = měňavky Panožky mají silné – prstovité. měňavka velká Volně žije na povrchu bahna a na kamenech v rybnících, neškodná. měňavka zubní Cizopasí v zubním plaku člověka, je neškodná. měňavka úplavičná Cizopasí ve střevě, způsobuje měňavkou úplavici (krvavé průjmy).
b) Kořenonožci se schránkami dírkonožci Tvoří vápenaté schránky s několika komůrkami; otvůrky ve schránce vysouvají jemné a tenké panožky; jsou součástí mořského planktonu; nahromaděním schránek na dně moří se tvoří křída mřížovci Tvoří křemičité schránky bez komůrek; otvůrky ve schránce vysouvají jemné a tenké panožky; jsou součástí mořského planktonu; nahromaděním schránek na dně se tvoří bahnité usazeniny a křemelina. silné panožky
tenké panožky vápenatá schránka křemičitá schránka
měňavka velká
dírkonožec
mřížovec
3. NÁLEVNÍCI (= obrvení) Pohybují se kmitáním četných drobných brv na povrchu buňky a smršťováním buňky. Na povrchu buňky mají nálevku a v ní otvůrek = buněčná ústa pro pohlcování potravy (= bakterie, zbytky org.) Žijí ve sladkých stojatých vodách znečištěných rozkládajícími se zbytky rostlin a bakteriemi. trepka, slávinka, vířenka, mrskavka, bobovka, …, chobotěnka, vejcovka, ledvinovka…
brvy
trepka
slávinka
vířenka
mrskavka
bobovka
ledvinovka
4. VÝTRUSOVCI Velmi drobní cizopasní prvoci, kteří vyvolávají vážné nemoci u svých hostitelů. zimnička tropická
Přírodopis, 6. ročník
Cizopasí v krvi člověka a vyvolává malárii; zimnička napadá a ničí červené krvinky (hromadný rozpad krvinek vyvolává záchvaty zimnice doprovázené vysokými teplotami, které se střídají s pocity chladu). Přenašečem zimniček je komár rodu Anofeles. - 24 -
