Přírodní park Suchý vrch - Buková hora - možnosti rozvoje hipoturistiky

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta regionálního rozvoje a mezinárodních studií

Přírodní park Suchý vrch - Buková hora možnosti rozvoje hipoturistiky

Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce:

Autor:

Mgr. Tomáš Krejčí

Zuzana Pospíšilová

Brno 2014

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem práci na téma „Přírodní park Suchý vrch – Buková hora – možnosti rozvoje hipoturistiky“ vypracovala samostatně a veškeré použité prameny a informace uvádím v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědoma, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle § 60 odst. 1 autorského zákona. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše.

V Brně dne:

…………………………………………………….. podpis

2

Poděkování Ráda bych poděkovala panu Mgr. Tomáši Krejčímu za pomoc při vedení této bakalářské práce, za jeho připomínky a cenné rady, které dopomohly k finální podobě této práce. Zvláštní poděkování patří mé rodině, příteli a přátelům. Rodině děkuji za umožnění studia a všem za veškerou podporu během něho, i při psaní této práce. 3

Abstrakt Tato bakalářská práce se zabývá specifickým odvětvím cestovního ruchuhipoturistikou. Pro Českou republiku je to poměrně nové, rychle se rozvíjející odvětví, která nabízí alternativu k masovému cestovnímu ruchu. Hipoturistika zároveň disponuje potenciálem pro rozvoj oblasti, ve které je realizována. Přírodní park Suchý Vrch – Buková hora je atraktivní lokalitou, ale zastoupení hipoturistiky je zde nepoměrně chudší v porovnání s dalšími turistickými možnostmi. Cílem této práce je tedy navrhnout možnosti pro rozšíření hipoturistiky ve zmiňované oblasti, což by mohlo vést k zatraktivnění této lokality.

Klíčová slova Hipoturistika, hipostezka, Přírodní park Suchý vrch – Buková hora

Abstract This bachelor thesis deals with a specific type of tourism – hippotourism. In Czech Republic, it is a relatively new and quickly growing sector of tourism, which offers an alternative way of mass tourism. Hippotourism also has the potential for new developments in the area in which it is implemented. Natural Park Suchy vrch – Bukova hora

is

an

attractive

location,

but

its

representation

of

hippotourism

is disproportionately lower than other tourist opportunities. The goal of this bachelor thesis is to find opportunities for hippotourism in the previously mentioned area, which would improve the attraction of the site.

Keywords Hippotourism, horsetrail, Natural Park Suchy vrch – Bukova hora

4

Obsah: 1

ÚVOD........................................................................................................................ 6

2

CÍL PRÁCE ............................................................................................................... 7

3

METODIKA PRÁCE ................................................................................................ 8

4

KONĚ A HIPOTURISTIKA - TEORETICKÉ VYMEZENÍ ................................... 9

5

6

4.1

Kůň a člověk ...................................................................................................... 9

4.2

Hipoturistika- základní pojmy.......................................................................... 10

4.3

Formy hipoturistiky.......................................................................................... 12

4.4

Hipoturistika ve vybraných státech a současný stav v ČR ............................... 13

4.5

Legislativní rámec fungování hipoturistiky ..................................................... 15

4.6

Technické limity hipoturistiky ......................................................................... 17

4.7

Pravidla pohybu na hipostezce ......................................................................... 20

4.8

Vhodný kůň pro hipoturistiku .......................................................................... 21

4.9

Přínosy a možné problémy hipoturistiky ......................................................... 21

CHARAKTERISTIKA PARDUBICKÉHO KRAJE .............................................. 23 5.1

Rozvojové plány Pardubického kraje............................................................... 24

5.2

Současný stav hipoturistiky v Pardubickém kraji ............................................ 25

5.3

„Koňský“ cestovní ruch v Pardubickém kraji .................................................. 25

5.4

Vymezení oblasti- Orlické hory a Podorlicko .................................................. 26

HIPOTURISTIKA A PŘÍRODÍ PARK SUCHÝ VRCH – BUKOVÁ HORA ...... 27 6.1

Současný stav hipoturistiky v oblasti Podorlicka............................................. 28

6.2

Možnosti rozvoje hipoturistiky v daném území ............................................... 28

6.3

Zajímavá místa v okolí navrhované hipostezky ............................................... 36

6.4

Další možnosti rozvoje hipoturistiky ............................................................... 37

7

DISKUZE ................................................................................................................ 40

8

ZÁVĚR .................................................................................................................... 42

9

ZDROJE: ................................................................................................................. 44 Seznam obrázků .......................................................................................................... 49 Seznam příloh.............................................................................................................. 49 5

1

ÚVOD

Cestovní ruch patří mezi jedno z nejvýznamnějších odvětví současné ekonomiky a se vzrůstající životní úrovní obyvatelstva a rozšiřujícím se fondem volného času se lidem otevírá možnost více cestovat a věnovat se různým volnočasovým aktivitám. Zároveň neustále narůstá počet lidí, kteří namísto masového cestovního ruchu upřednostňují jeho klidnější odvětví, například venkovskou turistiku. Tomu odpovídá také jeden z hlavních současných trendů venkovského cestovního ruchu, a to jezdecká turistika, označována též jako hipoturistika. Hipoturistika je poměrně nová, atraktivní a netradiční forma venkovského cestovního ruchu. Poprvé se objevila ve střední Evropě v roce 1950, odkud se postupně rozšířila do dalších částí kontinentu. Tomuto období předcházelo využívání koní namísto strojů, které však bylo ukončeno technickým pokrokem. (Minodier, 2012). Hipoturistika v sobě skloubí trávení volného času v přírodě, posilování vztahů ke zvířatům a krajině se šetrným chováním k životnímu prostředí. Tato forma měkké turistiky disponuje potenciálem k rozvoji a zatraktivnění lokalit, ve kterých je realizována, což je dnes také výrazně podporováno i orgány státní správy. Koně jsou nedílnou součástí i Pardubického kraje (kůň se objevuje i v samotném znaku kraje), v rámci něhož se nachází zájmové území práce – přírodní park Suchý vrch Buková hora. Z hlediska spojení atraktivity cestovního ruchu v kraji a koně, lze zmínit každoročně pořádaný světoznámý dostih Velkou pardubickou steeplechase, Národní hřebčín Kladruby nad Labem a Hipologické muzeum. V současné době se v kraji nachází množstvím značených hipostezek, dohromady čítajících několik set kilometrů. Páteřní hipostezka prochází celým Pardubickým krajem a svou částí zasahuje také do oblasti přírodního parku Suchý vrch-Buková hora. Park se nachází v podhůří Orlických hor, zvaném Podorlicko a disponuje několika turisticky zajímavými místy. Z tohoto důvodu je vhodné uvažovat o rozvoji hipoturistiky v této oblasti, která by nabídla alternativu stávajícího cestovního ruchu. Vzhledem k tomu, že hipoturistika je formou šetrného cestovního ruchu, její realizací by došlo k minimálnímu narušení krajiny přírodního parku a měla by pozitivní vliv na zvýšení atraktivity tohoto území.

6

2

CÍL PRÁCE

Hlavním cílem této bakalářské práce je navrhnout konkrétní hipotrasu jako nedílnou součást turistické nabídky v území přírodního parku Suchý vrch – Buková hora, který se nachází v atraktivní oblasti Podorlicka. Dílčím cílem práce pak je vymezení potenciálně vhodných lokalit pro rozšíření hipoturistiky v daném území s ohledem na limity jejího rozvoje, včetně diskuze propojení hipoturistiky se sousedními regiony a státy. V dané oblasti je zatím hipoturistika nedostatečně rozšířeným odvětvím. Pardubickým krajem prochází páteřní stezka, která částečně zasahuje do přírodního parku, ale nepokrývá jeho centrální a severní část, proto byla navržena hipostezka, která by tuto oblast obsáhla a rozšířila tak stávající nabídku cestovního ruchu. S přihlédnutím k faktu, že daná oblast byla vyhlášena přírodním parkem, je hipoturistika jako šetrná forma cestovního ruchu vhodnou alternativou pro zatraktivnění území.

7

3

METODIKA PRÁCE

Teoretická část předkládané bakalářské práce vychází především z rešerše odborné literatury. Využívány byly z větší části odborné monografie zabývající se danou problematikou. Významnou součástí rešerše byla i analýza strategického rozvojového dokumentu Pardubického kraje, zabývající se program rozvoje v horizontu platnosti 2012-2016, s výhledem na rok 2020. Stěžejní byla rovněž diskuze ohledně aktuálních legislativních norem, dostupných na internetových stránkách příslušných orgánů státní správy, které upravují konkrétní oblasti zájmů. Pro praktickou část bylo zásadní metodou práce vlastní terénní šetření v zájmovém území, rozdělené do několika kroků a realizované na jaře v roce 2014. V prvním fázi bylo stěžejní zhodnotit současný stav hipoturistiky spočívající v zaznamenání případných existujících hipostezek a s tím související jezdeckou infrastrukturu. Druhá fáze spočívala ve zjištění realizovatelnosti hipoturistiky z hlediska náročnosti terénu a zmapování stávající turistických tras. Třetí fáze se týkala vlastního návrhu hipostezky s ohledem na předchozí dva body a její limity. Stezka byla zaznačena do mapového podkladu, včetně turistických atraktivit, a byla blíže diskutována její slabá a silná místa. Pro mapové podklady bylo nutné využívat několika internetových serverů, například turistické mapy.cz, google.com/earth/ a mapový portál geoportal.gov. Poslední fází terénního šetření byla fotodokumentace této hipostezky. V následující části byly vyhodnoceny další potenciálně vhodné lokality pro rozvoj hipoturistiky, které byly rovněž zaznačeny do mapy.

8

4

KONĚ A HIPOTURISTIKA - TEORETICKÉ VYMEZENÍ 4.1 Kůň a člověk

Kůň je mnohem starší než člověk. Dle Mahlera (1995) se kůň na naší planetě poprvé objevil před 60 miliony let v hloubi třetihor jako prakůň- předchůdce dnešního koně, který prošel dlouhým a složitým vývojem až do dnešní podoby. Když se kůň střetl poprvé s člověkem, byl již vývojově téměř ustálen, zatímco člověk se nacházel na prahu své vlastní evoluce. Harris a Swinney (2011) uvádějí, že zpočátku byl kůň loven člověkem pro maso a sloužil tedy výhradně jako potrava. Dle Gordon-Watsonové (2003) byla stáda plachých zvířat zaháněna na útesy, aby odtud padala do hlubin, kde je lidé ubíjeli. K domestikaci podle Mahlera (1995) došlo až kolem roku 4000 př. n. l. v Asii, kdy člověk přestal v koni vidět pouhou obživu. Jak uvádí Gordon-Watsonová (2003), prvními chovateli byli asijské kočovné kmeny žijící severně od Černého moře. Postupem času člověk pochopil, že kůň se dá vycvičit natolik, aby se na něm dalo jezdit, využívat ho k nošení nákladů, jako pomocníka při lovu nebo k překonávání velkých vzdáleností a stal se také nejdůležitějším prostředkem při vedení válek. (Harris a Swinney, 2011). Pro lidi byl dle Mahlera (1995) kůň vyvoleným, zbožňovaným zvířetem. Byl povýšen na symbol života a vytvořili kolem něho kult. Kůň byl spojován s bohem Slunce a v pověrách se stal patronem blesků a přírodních živlů. Koně byli oslavováni také ve výtvarném umění, zvláště váleční ořové. Znamenali pro lidi téměř životní nezbytnost, byli považováni za přátele a válečníci byli se svými koňmi pohřbíváni. (Gordon-Watsonová, 2003) Harris a Swinney (2011) poukazují na koně také jako na zdroj pracovní síly. S koňmi se tahalo dřevo a přepravovali těžké náklady. Totéž platí dle Mahlera (1995) i pro zemědělství, kde kůň pomáhal na polích, pastvinách, rolník s ním oral a vláčel, honák na koni objížděl početná stáda skotu a hlídal je před zatouláním či přepadem. Kůň zastal práci mnoha lidí, a ti se tak mohli věnovat dalším činnostem, díky čemuž se pomalu začala rozvíjet řemeslná výroba. Harris a Swinney (2011) poukazují na koně také jako na zdroj pracovní síly. S koňmi se tahalo dřevo a přepravovali těžké náklady. Mahler (1995) tvrdí, že koně byly rovněž zásadním dopravním prostředkem až do vzniku železnice. Gordon-Watsonová (2003) uvádí, že v 17. století se vzestupem 9

dostavníkové dopravy vzrostl i zájem o chov rychlých, silných koní, které by bylo možno do nich zapřahat- typické využití zahrnovalo jak obchod, tak třeba stěhování či odvozy odpadů. Postupné změny role koně dospěly až do současnosti, do fáze kdy je zájem o koně ve vyspělých zemích téměř výhradně na úrovni sportovní a rekreační. Mahler (1995) uvádí, že v Německu je jezdectví druhým nejoblíbenějším sportem, v USA je registrováno tři a půl milionu chovatelů a dvacet sedm milionů Američanů se věnuje aktivnímu ježdění. K využití koní se přikročilo v rehabilitačních ústavech a sanatoriích ve formě hipoterapie pro lidi zotavující se z následků zranění či nemocí. Kůň se stává nejlepším společníkem ve volném čase. Kromě jezdeckých soutěží a dostihů se rozvíjí i nová sportovně-rekreační odvětví jako jízdní hry, distanční jízdy nebo turistika na koních, zvaná hipoturistika, o které pojednává i tato práce. Historie koně u nás Dle Misaře (2011) první písemná zmínka o chovu koní na území našeho státu pochází z roku 871 a s příchodem Slovanů došlo i k rozvoji jejich chovu. Mahler (1995) uvádí, že na koni přijel do Evropy i Praotec Čech. Za života Jana Husa zde již bylo 31 hřebčínů v blízkosti hradních sídel, které podléhaly centrálnímu řízení. Misař (2011) považuje za nejvýznamnější císařský hřebčín v Kladrubech nad Labem, který Mahler (1995) označuje za první podnik svého druhu v celé Evropě a současně za nejstarší hřebčín v České republice i Evropě. Dušek (1992) uvádí, že největším úspěchem v chovatelství u nás bylo vyšlechtění jediného českého plemena- koně kladrubského. Koně se speciálně šlechtily pro rytířské jezdectví a pro turnaje, které sloužily ke zvyšování výkonnosti a udržování bojové pohotovosti. Tragický dopad na chov koní u nás měly války. Třicetiletá válka zapříčinila jejich první velký úbytek a dle Mahlera (1995) dále obě světové války, kdy statisíce koní zahynulo v bitvách, při epidemiích nebo zmizelo při přesunech front. Kromě válek byla dalším negativním dopadem na úbytek koní technický pokrok a s ním spojená mechanizace. Od konce Druhé Světové války klesly stavy koní na desetinu. Hladová (2011) udává, že podle informací z Ústřední evidence koní ČR bylo u nás evidováno přibližně 74 000 koní k roku 2010.

4.2 Hipoturistika- základní pojmy Další pasáže jsou již věnovány specificky hipoturistice, která je typická spíše pro přírodní a venkovská území. Můžeme ji zařadit tedy jako jednu z forem cestovního ruchu. 10

Venkovský cestovní ruch Podle Konečného (2013) pro pojem Venkovský cestovní neexistuje jednotná ustálená definice. Je považován za alternativu k masové formě cestovního ruchu bez negativních dopadů na své hostitelské prostředí, a proto bývá zařazován do zeleného turismu či přibližován k ekoturismu. Oboje lze přiřadit k měkkému turismu snažícího se o minimalizaci negativních dopadů s maximálním užitkem. MMR (2007) zařazuje venkovský cestovní ruch do šetrného turismu. MMR (2007) uvádí, že venkovský cestovní ruch je souborné označení pro druh cestovního ruchu s vícedenním pobytem a s rekreačními aktivitami na venkově. Podle Schneidera, Fialové a Vyskota (2009) je venkovský cestovní ruch realizován šetrně ve vztahu k přírodě s typickým decentralizovaným ubytováním s omezenou nižší kapacitou téměř v rodinném zázemí. Uskutečňuje se ve venkovských prostorech s originálními nabídkami služeb cestovního ruchu. MMR (2007) označují za typické aktivity například pěší turistiku, pozorování a péči o domácí zvířata, konzumaci farmářských produktů, jízdu na kole nebo právě hipoturistiku. Hipoturistika Jak praví tradiční přísloví: „Nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu.“ Koně ve venkovském cestovním ruchu nabízí mnoho různorodých služeb. Turisté se mohou setkat například s koněm jako součástí venkovské minizoo, s nabídkou produktů jako vodění v sedle, gymnastika na koni, výcvik na lonži, výcvik na jízdárně, překonávání překážek, jezdecké kroužky, kurzy práce s koněm, jízdy s koňským spřežením, různé jezdecké akce jako Den koní či Velká Pardubická nebo se mohou setkat s jezdeckou turistikou. Právě poslední zmiňovaná aktivita se v současné době dostává do popředí zájmu. Jezdecká turistika, označována též hipoturistika, či turistika na koni, je považována za jeden z hlavních trendů současného venkovského cestovního ruchu. Podle MMR (2010) je hipoturistika jednou z aktivit, která umožňuje trávit volný čas zdravým způsobem. Přináší alternativu k cestovnímu ruchu a má rovněž pozitivní vliv na jeho rozvoj v místě její realizace. Špičáková (2009) uvádí, že vzhledem k zařazení hipoturistiky do měkkého typu turismu se nejedná o masovou turistiku a při jejím provozování je kladen důraz především na harmonizování potřeb turistů a místního obyvatelstva a zachování přírody a kulturní unikátnosti místa. Většinou se jedná o malé skupinky jezdců, maximálně o 10 koních ve skupině. Je snadno kombinovatelná 11

s ostatními aktivitami, například s cykloturistikou, což je její výhodou v případě, že ne všichni jezdí na koni. Poprvé se dle Minodiera (2012) jezdecká turistika objevila v Evropě v roce 1950, zejména ve Francii, odkud se později šířila do dalších evropských částí. Bylo to v době, kdy koňskou sílu díky pokročilé technice nahradily stroje, lidé měli díky mechanizaci více volného času a začali k němu využívat právě koně, což vedlo k rozvoji hipoturistiky. Během následujících čtyřiceti let se dále rozšiřovala a díky společnosti, která si začala stále více vážit svého volného času se hipoturistika pro svou nenáročnost stala atraktivní možností, jak tento čas vyplnit. Podle Špičákové (2009) je dnes jezdectví kromě sportu stále více vyhledávanou rekreační aktivitou. Jde o aktivní způsob využití a trávení volného času, při kterém dochází k rozvoji osobnosti ve sféře sociální, psychické a somatické v kombinaci s jízdou na koni. Výhodou je snadná dostupnost pro všechny lidi, nehledě na životní styl či různá postižení. Ollenburg (2005) považuje hipoturistiku za nástroj, který dovede změnit pasivně trávenou dovolenou v aktivní. Turisté se stávají jezdci, mohou využít jízdy na koni k dlouhým dobrodružným výletům nebo ke krátkým sedavým vyjížďkám po okolí, přičemž se pohybují v přírodě i v blízkosti měst či vesnic. Špičáková (2009) uvádí tři charakteristické složky jezdecké turistiky. Technickou, kdy je důraz kladen na výcvik koně, pohybovou neboli sportovní a poznávací.

4.3 Formy hipoturistiky Hollý (2003) rozlišuje formy hipoturistiky na základní a pomocné. Mezi základní se řadí takové formy, kdy jezdec vnímá okolí a zároveň splňuje vytrvalostní zatížení organismu a sportovně-technické stránky pohybu v přírodě. Pomocné formy naopak kladou důraz na stránky pohybové a technické před poznávacími. Mezi tři základní formy jezdecké turistiky řadí vycházky na koni, výlety a túry a putování na koni. První výše zmíněná forma tvoří základ celé jezdecké turistiky. Jde o ježdění v terénu trvající od 1 do 4 hodin a překonání od 7 do 30 kilometrové vzdálenosti. Jezdci nabývají větší jistotu v sedle, učí se jízdě v terénu a pro koně jde o výbornou rehabilitaci. Na vycházky navíc není vyžadována žádna speciální výstroj pro koně. Výlety a túry na koni představují cesty přírodou zpravidla trvající celý den a uražení vzdálenosti od 30 až do 70 k. Potřeba je sebou mít navíc lékárničku, pláštěnku, stájovou ohlávku a vazák. Pokud se jedná o putování na koni, jde o spojení několika celodenních 12

túr do jednoho celku. K základním formám hipoturistiky se řadí i její výkonnostní formy- zápočtové testy a výkonnostní odznaky. Mezi pomocné formy řadíme distanční sport, orientační závody na koni, které však zatím u nás nemají tradici a jezdecké hry zvané též gymkhaha. Více viz Hollý (2003).

4.4 Hipoturistika ve vybraných státech a současný stav v ČR Jezdecká turistika je více či méně součástí aktivní turistické infrastruktury ve všech vyspělých regionech Evropy. Poučení ze zahraničního prostředí tak může sloužit v České republice jako předloha pro projektování hipostezek. Země s velkou tradicí v hipoturistice Druhou skupinu tvoří státy s velkou tradicí turistiky na koni, vybrané příklady jsou Spojené státy americké, Austrálie, Nový Zéland a Velká Británie. O této skupině píše blíže například portál Hyje.cz (2011). USA je zemí, kde kůň nikdy nepřestal být běžným dopravním prostředkem a hipoturistika tu má dlouholetou tradici. Server equitours.cz (2012) uvádí, že díky rozsáhlosti prostoru je zde stále mnoho civilizací nedotčených míst a turisté si tak mohou užívat jízdy na koni v otevřeném prostoru, tak jak tomu bývalo dříve. Místa vhodná pro realizaci hipoturistiky jsou různorodá, od slavných pláží v Kalifornii, přes vesnickou krajinu ve Vermontu. Dalšími zeměmi s dlouhou tradicí v hipoturistice jsou Austrálie a Nový Zéland. Obě země nabízí různorodou krajinu vhodnou pro hipoturistiku, podobně jako USA. (Equitours.cz, 2012). V Austrálii působí národní organizace The Australian Horse Riding Centres (AHRC), která zastupuje přibližně 100 jezdeckých center po celé Austrálii. Její snahou je poskytovat informace široké veřejnosti, zvyšovat úroveň jezdeckých center, udržovat vysoké standardy ve sféře ubytování, zajistit profesionální péči o koně a poskytování instrukcí pro bezpečnost jezdce. (The Australian Horse Riding, 2009) Tradice jezdectví je ve Velké Británii rovněž silně zakořeněná, představuje tedy další vhodnou lokalitou pro jezdeckou turistiku. Irští koně jsou známí po celém světě, Wales nabízí malebnou venkovskou krajinu, Skotsko zase hory a husté lesy. (Equitours.cz, 2012) Země má velmi promyšlené hipostezky, budované pod záštitou organizace The British Horse Society. Stezky jsou otevřeny kromě jezdců i pro pěší a cyklisty. Tato

13

plně funkční síť, organizovaná zvlášť pro Anglii, Skotsko i Irsko, je blíže popsána Špičákovou (2009) a patří sem národní síť, regionální cesty a okružní cesty. Země získávající zkušenosti v hipoturistice Sousední státy nepatří ke státům s dlouholetou tradicí v hipoturistice, ale teprve získávají zkušenosti. Podmínky hipoturistiky jsou zde podobné jako podmínky v České republice, proto by případné hipostezky bylo eventuelně možné napojit například na rakouské nebo německé stezky. Hyje.cz (2011) uvádí, že Rakousko disponuje velice propracovaným systémem hipostezek. Andrlová (2008) doplňuje, že kvůli velice přísným pravidlům pro pohyb koní v terénu je na rakouských hipostezkách nutností jejich označování čtvercovými hliníkovými tabulkami s emblémem koňské hlavy, doplněné o stejné tabulky s údaji o směru a vzdálenosti, umístěné na zrecyklovaných sloupcích. Některé části hipostezek bývají zpoplatněné a podle Hyje.cz (2011) se výtěžek používá zpětně na jejich údržbu. Do údržby a vyznačování stezek se aktivně zapojují přímo majitelé usedlostí či penzionů. Důraz je kladen na ekonomický přínos pro zemědělce, oproti České republice, kde je hipoturistika považována spíše za turistickou atrakci. Rakousko dle Špičákové (2009) klade také důraz na požadavky na kvalitu jezdeckých stanic a ustájení koní. Celý systém organizace hipostezek, včetně jejich propagace, probíhá pod záštitou organizace Euroregio. Kvalitním systémem hipostezek disponuje také Německo, převážně jeho jihovýchodní část v okolí Norimberku, kde vznikla iniciativa propojení jezdecké turistiky s dalšími volnočasovými aktivitami. Do iniciativy jsou zapojeny spolky přátel přírody, instituce pro podporu cestovního ruchu i správy přírodních parků. Zajímavostí je, že značené stezky zde nejsou nutností, ale slouží pouze k usnadnění orientace, jak předkládá Andrlová (2009). V Rakousku i Německu existuje dle Hyje.cz (2011) systém příspěvků placených při zapojení do projektů turistiky na koni. Organizace působící v oblasti hipoturistiky využívají finanční zdroje z různých grantů a dotací, či z prostředků Evropské unie. Konkrétní produkty cestovního ruchu si organizují jednotlivé stanice samy. Hipoturistika v České republice V celosvětovém porovnání představuje Česká Republika ideální místo pro rozvoj hipoturistiky. Vyhovuje jak vhodnými přírodními podmínkami, dobrou dostupností terénu, tak i příznivém legislativním prostředím, které je navíc podpořeno zavedením 14

jednotné celostátní metodiky pro vytváření systému jezdeckých stezek a stanic. Se vstupem do Evropské Unie se navíc zvýšila dotační podpora rekreace a to, stejně jako znovu nabytá popularita chovu koní jako domácích zvířat, vedlo k rozvoji hipoturistiky u nás (Špičáková, 2009). Jezdecká turistika se v České republice začala rozvíjet v roce 2003 projektem „Turistika na koni“ v Jihočeském kraji, který byl pilotním projektem pro budování hipostezek, a který poskytl potřebné know-how pro organizátory systémů jezdeckých stezek pro projekty budoucí. Následně byl tento princip uplatněn i v dalších krajích. V blízkosti biosférické rezervace Šumava bylo vybudováno centrum hipoturistických aktivit pro celou Českou republiku. Již v roce 2007 se celková délka hipostezek u nás se odhadovala na 1500 km. (Andrlová, 2007) V roce 2005 vzniklo zájmové sdružení Klubu českých turistů- Turistika na koni, který zastřešuje hipoturistiku na celostátní úrovni. Klub se věnuje vytváření systému stezek, stanic a potřebné jezdecké infrastruktuře. Zabývá se rovněž pořádáním studijních cest, vzděláváním jezdecké veřejnosti a propagací hipoturistiky mezi podnikateli v cestovním ruchu i mezi širokou veřejností. Za velice důležitou činnost odboru je považován rozvoj příhraniční spolupráce, který vede k vzájemné výměně zkušeností, společnému organizování akcí, společné realizaci projektů podporované fondy a granty Evropské unie, vzájemné účasti na akcích s koňmi a především k propojování jezdeckých stezek přes státní hranice. (Andrlová, 2008)

4.5 Legislativní rámec fungování hipoturistiky Hipostezky jsou tvořeny hlavními páteřními trasami, na které navazují například odbočky k zajímavostem nebo napojení stanic. Trasy jsou koncipovány tak, aby vedly zajímavým prostředím a neopomenuly kulturní či přírodní památky. (Andrlová, 2008) Projektování hipostezky podléhá několika všeobecným požadavkům, které je nutné dodržet pro zajištění rozvoje krajiny a udržení její stability. (Špičáková, Kozumplíková, 2009) Legislativa Jezdecké stezky jsou primárně budovány tak, že neomezují pohyb jezdců na koních, ale naopak jim pomáhají předcházet případným kolizím se zájmy ochrany přírody a snaží se vytvářet lepší koexistenci s ostatními návštěvníky území. Andrlová (2008)

15

uvádí základní legislativu týkající se této problematiky. Jsou to především tyto předpisy: •

Zákon o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb.

•

Veterinární zákon č. 166/1999 Sb.

•

Zákon o ochraně zvířat proti týrání č. 243/1992 Sb.

•

Silniční zákon č. 411/2005 Sb.

•

Zákon o lesích č. 289/1995 Sb.

•

Zákon o myslivosti č. 449/2001 Sb.

•

Další legislativa (evidence zvířat)

Ze zákona o ochraně přírody a krajiny nevyplývá žádné omezení pro hipoturistiku. Lze říci, že orgány ochrany přírody definované v §75 a strážci přírody definovaní v §81 nemají legislativní oporu pro případné usměrňování jezdců. Při pohybu ve zvláště chráněných územích je nutné dodržovat obecně platné předpisy při pohybu v takové oblasti. (MZP, 2013). V §12 Zákona o ochraně přírody a krajiny nevyplývají žádná omezení jezdců při pohybu v přírodním parku. Při budování hipostezky je nutné postupovat podle § 63 o Přístupu do krajiny, která uvádí, že každý má právo na volný průchod přes pozemky ve vlastnictví či nájmu státu, obce nebo jiné právnické osoby, pokud tím nezpůsobí škodu na majetku či zdraví jiné osoby, přičemž je povinen respektovat zájmy vlastníka. (MZP, 2013). Zákon o lesích je klíčovým zákonem regulující pohyb jezdců a představuje jediné jejich omezení. (Andrlová, 2007) Mimo jiné zákon uvádí v §19, že každý může vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí a nesmí les poškozovat nebo narušovat jeho prostředí. Zákon dále v §20 uvádí, že v lesích je zakázáno rušit klid a ticho a na koni jezdit mimo lesní cesty a vyznačené trasy. (MZP, 2013) Zákon silniční doplňuje, že dle jeho ustanovení neumožňuje dětem jízdu na zvířeti po veřejné komunikaci, ani v případě pěšího vodiče. (MDCR, 2005) V souvislosti s návrhem hipostezky je neméně důležité znát i zákony a právní předpisy týkající se koní. Veterinární zákon a jeho prováděcí předpisy upravují dle §4 a §5 požadavky na chovatele o způsobu chování koní.

Chovatel má rovněž povinnost

k identifikaci a evidenci těchto zvířat. Plemenářský zákon č. 154/2000 Sb. ukládá povinnost mít tzv.„průkaz koně“ se všemi patřičnými náležitostmi a mít tento průkaz vždy s sebou. Zákon o týrání zvířat se dotýká provozovatelů stanic. Společně se stavebním zákonem zajišťuje kvalitní ustájení a pohodlí koní. (Andrlová, 2007). 16

4.6 Technické limity hipoturistiky Jezdecká infrastruktura Česká republika disponuje ideálními podmínkami pro rozvoj hipoturistiky z hlediska krajinného rázu. Jsou zde však některá rizika, které je nutné vzít v úvahu při budování hipostezky, například frekventované silnice, zástavby, ohrazené pastviny, skály nebo vodní plochy. Hierarchické schéma sítě hipostezek má podle Hollého (2003) strukturu o třech úrovních: 1. Páteřní síť Představují stezky nadnárodního významu vedoucí celou Českou republikou, případně přes území celého kraje. Jsou rozděleny koňskými stanicemi po 30-70 km a jejich délka se pohybuje ve stovkách kilometrů. Díky turistické infrastruktuře jsou vhodné k putování na koni. 2. Regionální cesty Jejich vzdálenost se udává v desítkách kilometrů a spojují jednotlivé páteřní stezky s lokálními centry hipoturistiky nebo propojují její jednotlivé linie. Pro region jde jednoznačně o doplnění turistických a rekreačních možností a jezdcům umožňují pobyt v přírodě s podporou zájmu o daný region. 3. Lokální cesty a okruhy Prvním typem jsou okružní cesty vedoucí v blízkosti jezdeckých center, které se využívají pro pravidelnou sportovní jízdu. Druhým typem jsou motivační trasy vedoucí z páteřní či regionální stezky za určitým kulturním nebo přírodním cílem. Tyto trasy bývají dlouhé od pár kilometrů do desítek. Oba typy tras mají lokální význam, proto jejich vybudování a údržba je na obecní nebo regionální úrovni a na samotných jezdeckých klubech. Parametry pro návrh hipostezky Hanák (2002) rozděluje parametry pro návrh hipostezky do pěti kategorií. 1. požadavky technické, které upravují vhodnou šířku cesty, její sklon a povrch 2. požadavky specializované upravující protierozní opatření, monitoring a ochranu porostních plášťů a ekologicky cenných krajinných prvků 17

3. požadavky krajino-estetické určující plynulé vedení trasy bez prudkých zabočení a využití případných přírodních a kulturních zajímavostí během jízdy 4. požadavky na minimální narušení dominantních celospolečenských funkcí krajiny či funkčních systémů, jinými slovy vyhnout se dlouhodobému souběhu s jinými druhy cest (motorové komunikace, ale také turistické trasy nebo cyklostezky) 5. požadavky ekonomické, které doporučují využít co nejvíce již stávajících polních a lesních cest, upravují vedení stezky přes soukromé pozemky, zabezpečující co nejnižší náklady při nutnosti oprav či vystavění nových úseků a dále pozdějších nákladů na provoz a údržbu. Podle Špičákové a Kozumplíkové (2009) jsou nejdůležitější technické parametry při trasování pozemních komunikace délka trasy (značena L), výškový rozdíl začátku a konce trasy (značen H) a její podélný sklon (značen S). Trasy jsou děleny do jednotlivých úseků a pro každý tento úsek jsou tyto tři parametry vypočteny. Při návrhu hipostezky slouží tyto parametry spíše pro orientaci. (Špičáková, Kozumplíková, 2009) Z hlediska povrchu je pro hipostezku ideální dostatečně pevná, ale zároveň pružná cesta. (Andrlová, 2008). Celková délka trasy není nijak omezena a uvádí se v kilometrech. Člení se po úsecích, které od sebe oddělují odpočívadla, úvaziště nebo sociální zázemí a jejich délka se uvádí v metrech. Délce jednotlivých úseků je třeba přizpůsobit výškový rozdíl, což znamená, že krátkodobý sklon může být do výše 40%, průměrný do výše 10%, na kratší vzdálenosti 15%. Jednotlivé úseky hipostezky jsou rozděleny podle klasifikační stupnice jezdeckých tras zohledňující náročnost a charakteristiku terénu, pro přehlednost zobrazené v příloze č. 1. Inventář na jezdecké stezce 1. Stanice Za jezdeckou stanici je považováno místo, které nabízí přenocovaní a další služby pro jezdce i koně. Ubytování je nabízeno v široké škále, od luxusních penzionů s boxy a zázemím pro koně až po místa nabízející možnost stanování s jednoduchou ohradou. (Andrlová, 2008) Zázemí pro koně představuje sprchování koní, veterinář, kovář, krmení, vázané stání venku či uvnitř, ohrada, stáj, boxy, venkovní či kryté jízdárny. Stanice bývají převážně na páteřních hipostezkách nebo jako výchoziště pro lokální jezdecké okruhy. V mnoha krajích již existují seznamy, které evidují všechny stanice a jejich služby. 18

1. Úvaziště Úvaziště slouží ke krátkodobému přivázání koně. Jde o jednoduché dřevěné zařízení z masivního břevna opřeného na kůlech upevněných až 1 m do země ve výšce 1,0 – 1,2 m Důležité je jejich budování na vhodných místech, například na místech určeným k odpočinku, u restaurací a obchodů či u pamětihodností. Slouží k uvázání koně za otěže a na některých místech může být doplněno například lavičkami se stoly či altánky. Majitelé nebo provozovatelé stáje zodpovídají za údržbu a úklid. (Špičáková, 2009) Kalkulace pro úvaziště se pohybuje od čtyř do sedmi tisíc. (Andrlová, 2007) 2. Ohrady pro koně Kruhové ohrady pro koně mohou sloužit jak pro přenocování či odpočinek koní, tak i pro výcvik vlastních koní na stanici, jde tedy o univerzální inventář. Kalkulace na ohradu o průměru 16 metrů na cca 40 000 Kč. (Andrlová, 2007) 3. Stojany s informačními tabulemi Slouží k poskytování informací o stezce, popřípadě o síti tras v lokalitě, mapu a pravidla chování na stezce. Umísťují se u východiště tras, při křížení páteřní trasy s lokálními, na místech kulturních či přírodních zajímavostí, památek, předmětech zvláštní ochrany nebo upozorňují na body panoramatického rozhledu. (Špičáková, 2009) 4. Odvodňovací objekty Hipostezka je dále zabezpečena odvodňovacími objekty, které zajišťují bezpečné odvedení srážkové vody, jde například o příkopy a rigoly, svodnice, drenáže, dostatečně pevné nebo označené mosty a brody, které nepředstavují pro koně žádnou překážku. (Špičáková, 2009) 5. Směrové značky a tabule (dále viz Metodika značení) Metodika značení Markvart (2009) uvádí, že v roce 2003 sestavil Klub českých turistů s vyznavači hipoturistiky metodiku značení hipostezek. Touto metodikou bylo vyznačeno více než 2000 km tras, které zasahují zejména kraje. Metodika značení hipostezek je shodná s metodikou značení pěších tras a dodržuje několik pravidel. Trasování je navrženo tak, aby se nekrylo s jinou stezkou, pokud nelze jinak a trasy musí vést souběžně, je třeba, aby šíře cesty byla alespoň 2 metry. Jezdeckou značku tvoří bílý čtverec o velikosti 10x10 cm s barevným kruhem o průměru 6 cm uvnitř, při změně trasy doplněným o šipku, viz obr. 1. Na větší vzdálenosti je možno použít značku větší, zvanou „volavka“. Stezky jsou barevně odlišeny. Hlavní trasy jsou značeny červeně, vedlejší 19

modře, regionální a místní trasy zeleně nebo žlutě. Je třeba dát pozor, aby se stezky stejné barvy nekřížily, či aby se při rozdvojení hlavní větve nerozdělily na barevně stejně značené trasy. Každá nově značená trasa je označena třímístným evidenčním číslem. Jízdárenské okruhy se značí barevným symbolem podkovy v bílém čtverci. Obr. č. 1: Značení hipostezek

Zdroj: konske-stezky.cz, equichannel.cz

4.7 Pravidla pohybu na hipostezce Pravidla pohybu na hipostezce představují dle Špičákové (2009) záležitost spíše etickou, jelikož se nejedná o zakotvenou zákonnou úpravu, která by měla právní postih. Pravidla zatím nemají žádnou jednotnou oficiální verzi. Jsou zformulována do provozního řádu, který vyvěšuje majitel jezdecké stanice, a jezdci mají povinnost se s ním seznámit. Pravidla regulují tři hlavní úrovně - životní prostředí, zdraví a bezpečnost a ochranu majetku. Stručně je lze podle některých serverů představit následovně: 1. Jezdec vjíždí na stezku na vlastní nebezpečí, nemůže tedy za jakoukoliv újmu požadovat náhradu. 2. Při samotném pohybu na hipostezce jezdec dbá na ochranu životního prostředí, zvěře a udržuje plynulý provoz. Na frekventované stezce jezdí v zástupu. Vyhýbá se vjíždění mimo trasu a chová se ohleduplně k ostatním uživatelům stezky. Je vhodné pohybovat se po malých skupinkách (od tří do osmi jezdců), na frekventované stezce se doporučuje jezdit v zástupu. Chodci se míjí zásadně v kroku, předjíždět cyklisty se musí zleva. 3. K táboření je vyhrazené tábořiště nebo je nutné získat povolení od majitele pozemku pro jeho vytvoření. Samozřejmostí je uklízet po sobě tábořiště a neodhazovat odpadky při pohybu na stezce. 4. Jezdec je povinen informovat o nepředvídatelných problémech (typu vyvrácených stromů přes cestu) nejbližší příslušnou stanici.

20

5. Jezdec by měl mít na paměti, že při pohybu na hipostezce je představitelem všech jezdců, měl by se proto chovat zdvořile a ohleduplně k ostatním lidem pohybujícím se na stezce. 6. Na veřejných komunikacích je třeba dodržovat pravidla silničního provozu. (jezdecka-turistika.sothis.cz, 2009)

4.8 Vhodný kůň pro hipoturistiku Pro jezdeckou turistiku jsou vhodní takoví koně, kteří se nedají využít na práci ani jezdecký sport, což některé z nich může zachránit před vyhubením. Ollenburg (2005) uvádí, že každé plemeno koně je jiné. Při výběru vhodného koně pro hipoturistiku je klíčovým faktorem jejich temperament a vyrovnaný charakter koně. Hollý (2003) doplňuje, že stejně tak důležitá je i dobrá snášenlivost s jinými koňmi. Ze zdravotního hlediska je důležitá otužilost koně, zdravé nohy a pevná kopyta. Ideálně by kůň neměl být náročný na stravu. Upřednostňují se koně menšího vzrůstu, a neušlechtilého původu, kteří nejsou tolik nároční na péči. Z pohlaví se upřednostňují valaši primitivních plemen, například huculové, islandší a fjordší pony a haflingové pro svou nenáročnost, vytrvalost, tvrdost a snadnou adaptovatelnost na různé podmínky, protože jezdecká turistika prezentuje pobyt v přírodě. Z ušlechtilých plemen se pak doporučují koně arabští.

4.9 Přínosy a možné problémy hipoturistiky Přínosy 1. Hipostezka je přístupná pro všechny uživatele, ne jen jezdce. 2. Při navrhování hipostezky je kladen důraz na bezpečnost, proto se převážně využívá účelových komunikací - polních a lesních cest a jezdci tak nemusí vjíždět na motorové silnice. 3. Jezdci nebloudí a nevjíždí mimo značenou stezku. Odpadnou tedy dohady s majiteli pozemků. 4. Stezky jsou propojeny s lokálními potřebami. Páteřní stezky lze vylepšit hustší sítí regionálních tras, což povede k propojení města s venkovem. 5. Příznivý vliv na ekonomický vývoj, který je motivující pro zainteresované organizace i soukromé subjekty. Možnost podnikání se nabízí například na jezdeckých stanicích. Profitují také místní restaurace, hostince a obchody ve vesnicích. Zvyšuje se rovněž 21

poptávka po strávení prázdnin na koni, i ze strany zahraničních jezdců ze sousedních států a hipoturistika se tak stává odvětvím, které je z hlediska ekonomické prospěšnosti vítané. Podle MMR (2010) lze říci, že za krátkou dobu fungování hipoturistika přináší již velmi konkrétní výsledky pro obyvatele venkova. 6. Další výhodou je významné prodloužení turistické sezóny. Možné problémy 1. Křížení nebo napojení na pozemní komunikace, konfrontace s turistickými trasami a cyklostezkami. Často jsou některá místa pro koně špatně průchodná. 2. Problém často představuje také odpor majitelů a nájemců pozemků, kteří mají obavy z nového druhu turistiky, případně se bojí střetů spojených s lesním či polním hospodařením. Jejich souhlas je však nezbytný pro vedení stezky přes jejich parcely. 3. Fragmentace krajiny, eroze všech intenzivně využívaných stezek, navazující změny biotopů. 4. Konflikty spojené s lesním či polním hospodařením. Tyto obavy by bylo možné zmírnit větší informovaností a lepší propagací dané problematiky. (Špičáková, (2009)

22

5

CHARAKTERISTIKA PARDUBICKÉHO KRAJE

Pardubický kraj leží na východě Čech a na severu sousedí s Polskem. Je tvořen pěti turistickými oblastmi (viz obr. č. 2) - Českomoravským pomezím, Pardubickem, Chrudimsko-Hlineckem, Orlickými horami a Podorlickem a oblastí okolo Králického Sněžníku. Obr. č. 2: Turistické oblasti Pardubického kraje

Zdroj: eastbohemiaconvention.cz/vychodni-cechy/; vlastní návrh Krajinný ráz Orlických hor určuje především rozmanitá venkovská krajina nabízející rozlehlé lesní plochy, roviny, hornatiny, chráněná krajinná území, přírodní parky i vodní plochy. Nejnavštěvovanějšími turistickými oblastmi v létě jsou přehrady Seč a Pastviny, v zimě pak upravovaná lyžařská střediska Velká Deštná, Říčky a Čenkovice. Kromě přírodního bohatství je Pardubický kraj velice pestrý na turistické atraktivity, hrady, zámky, muzea, církevní, technické a další památky. Zvláštnost regionu představují pak vojenská opevnění. Za nejvýznamnější kulturně-historické památky lze označit soubor lidových staveb Vysočina, zámek Litomyšl zapsaný na seznamu UNESCO, městská památková rezervace Svitavy a Vysoké Mýto. Pardubický kraj nabízí pestrou nabídku aktivit pro návštěvníky - od rekreace u vody, přes cykloturistiku, vodní sporty, historické a kulturní památky až k zimním sportům. V území působí zastřešující organizace regionu - sdružení destinační společnost Východní Čechy, která zabezpečuje vše, co se týká cestovního ruchu. Turistický profil Pardubického kraje přehledně prezentuje Vystoupil, a kol. v Atlasu cestovního ruchu (2006) v příloze č. 2. Koně jsou s Pardubickým krajem neodmyslitelně spojeny již od pradávna a jsou považovány za typický znak této oblasti. Pardubický kraj má koně ve svém znaku 23

a stejně tak další města v kraji, například krajské město Pardubice, Hlinsko, Slatiňany či Vysoké Mýto. Pardubice také každoročně pořádají světově-známou Velkou pardubickou steeplechase, dostih, který je považován za jeden z nejnáročnějších vůbec. Dalším koňským závodem je každoroční Zlatá přilba. Několik kilometrů po proudu Labe se nachází Národní hřebčín Kladruby nad Labem, jejichž koně jsou vhodné, mimo jiné, také na hiporehabilitaci a rekreační ježdění. A v neposlední řadě ve Slatiňanech je možné si prohlédnout Hipologické muzeum.

5.1 Rozvojové plány Pardubického kraje Pardubický kraj formuloval rozvojovou vizi, která by měla být dosažena naplňováním Programu rozvoje Pardubického kraje v horizontu platnosti 2012-2016, s výhledem na rok 2020. Tento program se opírá o poznané potřeby daného území spolu se zájmy na úrovni celorepublikovými. Zároveň zohledňuje finanční možnosti realizace navržených aktivit, jak z vlastních zdrojů, tak i z různých dotačních programů. Rozvojové priority kraje v uváděném období jsou tři tematické priority A-Kvalitní lidské zdroje, B-Konkurenceschopná ekonomika, C- Zdravé životní prostředí a jedna regionální priorita D-Koordinovaný prostorový rozvoj kraje, které jsou dále specifikovány do 16 strategických cílů. Vize týkající se cestovního ruchu a s tím spojené hipoturistiky, lze pak najít ve druhé rozvojové prioritě Konkurenceschopné ekonomiky, kde je jedním z těchto cílů B4-Efektivní využívání potenciálu kraje v oblasti rozvoje udržitelného cestovního ruchu. Tento cíl bude naplněn při splnění dílčích cílů a to rozvojem základní a doprovodné infrastruktury cestovního ruchu a jejího využití při rozvoji atraktivit cestovního ruchu aB5-Koordinovaným rozvojem marketingu cestovního ruchu a tvorby turistických produktů. V Pardubickém kraji došlo v posledních letech k posunu při rozvoji základní turistické i doprovodné infrastruktury, možnosti pro trávení volného času však stále nejsou plně využity. Cílem opatření B4 je zlepšovat stav turistické infrastruktury a zvyšovat kvalitu a nabídku turistických atraktivit. Do tohoto opatření je možné zařadit i rozvoj hipoturistiky, z čehož vyplývá, že kraj ve svých rozvojových plánech počítá i s rozvojem hipoturistiky. (Galvasová, a kol., 2011)

24

5.2 Současný stav hipoturistiky v Pardubickém kraji Pardubický kraj reaguje na zvyšující se poptávku po hipoturistice její podporou a rozvíjením na svém území. Lze říci, že úspěšně, jelikož hipostezky zde zažívají veliký rozmach. V roce 2011 byla vydána Destinační společností Východní Čechy informační brožura, která přehledně zobrazuje všechny hipostezky nacházející se na území Pardubického kraje, a zároveň uvádí všechny jezdecké objekty v území. Tento turistický průvodce po hipostezkách byl realizován v rámci projektu Podpora turistického informačního systému v Pardubickém kraji, který je spolufinancován Regionálním operačním programem NUTS II Severovýchod. Hipostezky v Pardubickém kraji nejsou zastoupeny rovnoměrně. Nachází se zde celkem 16 jezdeckých tras, dohromady čítající délku několik set kilometrů. Nejdelší trasa procházející celým Pardubickým krajem je dlouhá 157 km. Vede přes Střední Čechy a dále pokračuje přes Třemošnici, Kovářov, Luže, Libchavy, Dolní Dobrouč, Jablonné nad Orlicí, Červenou Vodu až na severní Moravu. Tato trasa je označena číslem 102 a je páteřní jezdeckou stezkou, proto je v přikládané mapě (viz příloha č. 3) vyznačena červeně. Detailní seznam všech jezdeckých tras je uveden v příloze č. 4.

5.3 „Koňský“ cestovní ruch v Pardubickém kraji Velká Pardubická steeplechase Rovinatá a lesnatá krajina v okolí Pardubic poskytovala ideální podmínky pro rozvoj parforsních honů, předchůdců dostihového sportu, o jejichž rozvoj se zasloužil Oktavián Kinský. První dostih s názvem Velká Pardubická se konal již roku 1874 a šlo o významnou společenskou a sportovní událost. (Kovář, 2011) Oficiální webová stránka závodu vpcp.cz (2011) předkládá, že od prvního dostihu v roce 1874 jde o nejtěžší překážkový dostih kontinentu s nejdelší tradicí a je to vrchol nejen pro české jezdce. Dnešní podobu má závodiště od prvních poválečných let. Celková délka dráhy je přibližně 6900 metrů s 31 překážkami, nejznámějším Taxisovým příkopem, který je považován za nejtěžší skok na světě. Od roku 1874 bylo uběhnuto celkem 123 ročníků Velké Pardubické. Hřebčín Kladruby nad Labem V roce 1579 byla původní koňská obora povýšena císařem Rudolfem II na císařský dvorní hřebčín. Tento rok se považuje za založení Hřebčína Kladruby nad Labem, který svou unikátností patří mezi národní bohatství a řadí se k nejstarším velkým hřebčínům 25

na světě. Nachází se v Polabské nížině nedaleko Pardubic. Koně chované v Kladrubech jsou starokladrubští bělouši a v současné době je jich zde v chovu téměř 500. K hřebčínu patří také hřebčín nacházející se ve Slatiňanech, kde se odchovávají starokladrubští vraníci. Využití těchto koní bylo dříve pro ceremoniální účely a pro církevní hodnostáře a ještě dnes jsou takto využívání u švédského a dánského královského dvora. V současnosti jsou také koně využívání pro prezentaci hřebčína v soutěžích nebo ve službách jízdních policistů v Praze, Pardubicích a Ostravě. Pro svůj vyrovnaný charakter jsou využívání také pro hipoterapii a rekreační ježdění. (nhkladruby.cz, 2014) Hipologické muzeum Hipologické muzeum je považováno za váženou instituci, která sídlí na Státním zámku ve Slatiňanech, kde se rovněž nachází část národního hřebčína, viz (Hřebčín Kladruby nad Labem). Toto muzeum bylo založeno v roce 1950 profesorem Františkem Bílkem. Svým rozsahem i obsahem se jedná o světový unikát a jsou zde shromážděny obrazy a další umělecké předměty s koňskou tématikou z více než 120 českých hradů a zámků. V roce 2001 byl Státní zámek Slatiňany navíc vyhlášen Národní kulturní památkou. (Gotthardová, 2014) Dnes jsou zámek i hipologické sbírky ve správě Národního památkového ústavu, který revitalizuje celý areál a expozice by tak měla být kvalitnější a modernější. (více viz zamek-slatinany.cz, 2014)

5.4 Vymezení oblasti- Orlické hory a Podorlicko V severní části východních Čech se nachází oblast Orlických hor a Podorlicka (viz příloha č. 5), ležící částí jak v Královéhradeckém kraji, tak v Pardubickém. Hranice mezi kraji tvoří hřeben Orlických hor táhnoucí se přes Bystřické hory do polské Kladské kotliny. Oblast je lemována řekami Tichá a Divoká Orlice. Tato oblast vyniká svou přírodou, rozsáhlými lesy, rybníky, chráněnou krajinnou oblastí a přírodními parky. V létě je možné využít značené pěší trasy – například Jiráskovu horskou cestu táhnoucí se prakticky po celém hlavním hřebenu hor, sítě cyklotras, naučné stezky, golfové hřiště nebo navštívit mnohé kulturní a historické památky. Jsou zde také vybudovaná četná lyžařská střediska a značené běžecké tratě. Zajímavostí Orlických hor je bukový prales zvaný Bukačka. Více informací možné najít na oficiálním turistickém portálu viz mojeorlickehory.cz (2014).

26

6

HIPOTURISTIKA A PŘÍRODÍ PARK SUCHÝ VRCH – BUKOVÁ HORA

Oblast podhůří Orlických hor se nazývá Podorlicko. V rámci práce byla řešena část oblasti

Podorlicka,

konkrétně

vymezena

hranicemi

přírodního

parku

Suchý

vrch - Buková hora. Přírodní park byl v roce 1987 vyhlášen oblastí klidu. Centrální rozloha parku je 6427 ha a je tvořený odděleným hřbetem nejvýchodnějšího cípu Orlických hor- Bukovohorskou hornatinou. Uvedená oblast je rozdělena na dvě části Červenovodským sedlem. V přírodním parku se střídají v souladu rozsáhlé dominující lesní porosty, zemědělská krajina, louky, pastviny a lidská sídla. Lesy jsou převážně smrkové monokultury se zbytky smíšených bukojedlových porostů. Na jižní části parku ve vesnici Čenkovice se rozkládají četné sjezdové a běžecké tratě, které každý rok přilákají tisíce návštěvníků. Nejvyššími body přírodního parku jsou Suchý vrch (viz kap. 5.8- Suchý vrch) a Buková hora. (Krejčí, 2014) Buková hora je se svými 958 m.n.m. druhým nejvyšším vrcholem přírodního parku. Na jeho jižní straně pramení řeka Moravská Sázava. Severní svah nad Čenkovicemi se stal centrem zimních sportů a je zde vybudován největší ski areál severovýchodních Čech. Buková hora je opředena mnoha pověstmi, mimo jiné například prý ukrývá zlato a drahé kamení, které ovšem žádný člověk nemůže získat, aniž by nepřišel o život. (Celý, 2011) Významný je výskyt rosnatky okrohoulisté na rašeliništi pod Suchým vrchem, jak konstatuje Krejčí (2014). Rosnatka je menší masožravá rostlina, která se vyskytuje právě v rašeliništích. Podle zákona patří k silně ohroženým druhům květeny u nás a její sběr je protizákonný. Rosnatka je prastarou léčivou rostlinou opředena mnoha pověstmi, měla prý být lékem na všechny choroby a prodlužovat život až do Posledního soudu. (Hoskovec, 2007) Do oblasti přírodní parku spadá celkem sedm obcí, jsou to Těchonín, osada Stanovník (1), Jamné nad Orlicí, Orličky, Čenkovice, Výprachtice a Dolany (2). (viz příloha č. 5)

27

6.1

Současný stav hipoturistiky v oblasti Podorlicka

V oblasti Podorlicka se nachází celkem čtyři jezdecké trasy. Jednou z nich je páteřní stezka č. 102 zmíněná výše, procházející celým Pardubickým krajem a zasahující až do území uvedeného přírodního parku. Zbylé tři jsou pak okružní jezdecké stezky v oblasti Lanškrounska označeny písmeny A, B, C a barevnou podkovou na bílém podkladu. Jsou rozděleny podle stupně obtížnosti určené od začínajících jezdců po ty zkušené, viz obr. č. 3. Obr. č. 3: Podorlické hipostezky, vč. páteřní stezky č. 102

Zdroj: Destinační společnost Východní Čechy, výřez

6.2

Možnosti rozvoje hipoturistiky v daném území

Pro zjištění možností rozvoje hipoturistiky v přírodním parku bylo nezbytné provést terénní šetření skládající se z několika fází: 1. Zhodnocení současného stavu hipoturistiky, spočívající v zaznamenání již případně existujících hipostezek a analýzy jezdecké infrastruktury v daném území. V tomto případě byly nápomocné dostupné dokumentace o hipoturistice v Pardubickém kraji.

28

2. Zjištění realizovatelnosti hipoturistiky v daném území z hlediska náročnost terénu a zmapování dalších turistických a jiných tras v území. Nápomocné byly opět dostupné mapy se značenými trasami. 3. Vlastní návrh hipostezky v daném území s ohledem na předchozí dvě fáze a turistické zajímavosti. Zaznačení do mapy a její bližší popis. Diskuze slabých a silných míst. 4. Fotodokumentace navržené stezky. 1. Zhodnocení současného stavu hipoturistiky v území a její infrastruktury Absolvováním první fáze terénního šetření bylo zjištěno, že ve vymezené oblasti přírodního parku Suchého vrchu a Bukové hory se nachází poměrně velké množství značených turistických tras, cyklotrasa, naučná stezka Betonová hranice a v zimě zde vede několik značených běžeckých tratí. Trasy pro hipoturistiku jsou zde nepoměrně chudší. Územím prochází pouze jedna realizovaná hipostezka, a to zmiňovaná páteřní jezdecká stezka č. 102, vedoucí přes celý Pardubický kraj. Tato jezdecká trasa vede přes Jablonné nad Orlicí do Jamného nad Orlicí a blíží se k Suchému vrchu, aby následně klesala pod oblast Bukové hory a pokračovala dál na severní Moravu. Tato páteřní hipostezka však nezasahuje do centrální a severní části přírodního parku, a proto není schopna plně obsáhnout jeho nabízený potenciál, ani pokrýt turistické zajímavosti území. Nicméně takto páteřní hipostezka položila dobré základy pro rozvoj hipoturistiky v kraji a v okolí přírodního parku je trasována tak, že je možné na ni buď navázat další vedlejší a okružní stezky, či vést v její blízkosti trasy nezávisle. Objekty hipoturistiky v blízkosti území V blízkosti přírodního parku se nachází jeden jezdecký klub a jedna jezdecká stanice. (viz obr. č. 7) Jezdecká stanice nese název Jezdecký klub Orličky a nachází se ve stejnojmenné obci. Provozovatelem je pan Martin Jasanský, který nabízí celoroční ubytování ve čtyřech pokojích, z toho dvou bezbariérových s celkem 18 lůžky. Samozřejmé je také ustájení vlastních koní návštěvníků. Koně mohou být ustájeny venku nebo vevnitř. Majitel nabízí výuku jízdy na koni i vyjížďky do okolí, což představuje dobré základy pro rozvoj hipoturistiky ve vymezeném území. Případné další informace dostupné na oficiálních stránkách. (viz Jasanský, 2014) Druhý jezdecký klub Na kopci se nachází v horní části obce Jamné nad Orlicí, nedaleko přírodního parku. Jiná infrastruktura v šetřeném území nebyla doposud zbudována.

29

2. Zjištění realizovatelnosti stezky a zhodnocení terénu Druhou fází bylo zjistit realizovatelnost hipostezky v oblasti z hlediska terénu a zaznamenat případné další turistické trasy. V přírodním parku se nachází několik značených turistických tras, cyklotrasa, naučná stezka Betonová hranice a značené zimní běžecké trasy. Jelikož jednou ze zásad při navrhování hipostezek je pokud možno nevést hipostezku souběžně s jinými značenými trasami, bylo nutné toto území nejdříve projít a zjistit, zda je hipostezka vedoucí přírodním parkem vůbec realizovatelná. Při tomto šetření bylo zjištěno, že z valné většiny bude možné tuto zásadu dodržet, ale jsou zde místa, kde nebude jiného východiska než vést trasy souběžně, především z důvodu turistických atraktivit v přírodním parku, ke kterým by nebylo jinak možné se na koni přiblížit. Další fáze spočívala ve zhodnocení terénu, který je v přírodním parku mimo již existující cesty velice špatně přístupný, disponuje strmým zalesněným nebo kamenitým terénem (viz příloha č. 7). Nehledě na to, že chodit mimo vyznačené cesty v přírodním parku je zakázáno. Na druhou stranu park disponuje upravenými betonem nezpevněnými cestami i širokými lesními cestami. Několik těchto cest je dosud nevyužitých a nabízí se jako nové návrhy pro hipoturistiku. Z výše uvedeného vyplývá, že toto území představuje potenciál pro rozvoj hipoturistiky. Skloubí v sobě krásnou, člověkem příliš nezměněnou, krajinu i turisticky atraktivní míst a svým klidným prostředím je ideální pro realizování rekreačních vyjížděk na koni, včetně realizování hipoterapie. 3. Vlastní návrh hipostezky a následné zaznačení do mapy Přírodní park Suchý vrch - Buková hora je z hlediska turistické atraktivity navštěvovanou oblastí a disponuje potenciálem pro rozvoj cestovního ruchu. Hipoturistika by mohla rozšířit jeho nabídku a přilákat tak nové turisty. V předchozích dvou fázích byl zjištěn současný stav hipoturistiky a její infrastruktury v oblasti a zhodnocen terén přírodního parku, včetně zaznamenání stávajících turistických tras. Z nich vyplývá realizovatelnost hipostezek v dané oblasti. V této fázi byly vybrány potenciálně nejvhodnější lokality pro vedení jezdecké trasy při respektování pravidel o plánování jezdeckých tras uvedených dříve.(viz kap. 4.6) Vzhledem k tomu, že přírodní park má na většině území nepřístupný zalesněný či kamenitý terén a disponuje omezeným množstvím již využívaných cest, nebylo možné vyhnout se na několika místech souběhu více tras najednou. Jedná se však pouze o několik krátkých úseků převážně okolo turistických zajímavostí a vždy na komunikaci 30

širší než 2 m, což podle Markvarta a Kerumové (2003) je nezbytnou podmínkou pro vedení souběhu více tras. V daném území byla navrhnuta jezdecká stezka přírodním parkem s ohledem na turistické atraktivity a nejvhodnější cesty z hlediska terénu. Byly vybrány z větší části široké a zpevněné cesty, které ovšem nejsou vyasfaltované. Turistické zajímavosti jsou blíže popsány dále. (viz kap. č. 5.8) Navrhovaná stezka začíná od Jezdeckého klubu v Orličkách a pokračuje po turistických zajímavostech parku až k Mladkovu, kde končí. (viz obr. č. 1) Stezka navazuje na páteřní hipostezku, respektive přibližně 200 m v prvním úseku je s ní souběžná. Celková délka navrhované hipostezky je 22 km. Samozřejmě jezdec musí počítat s cestou zpět, celkově by tedy ujel 44 km. Jezdecká stezka je navržena s možností zkrácení trasy na dvou místech. Pokud by jezdec využil možnosti zkrácení obou úseků, měla by výsledná hipostezka 16 km, respektive 32 km. Do budoucna by bylo žádoucí vybudování jezdecké stanice poblíž severního konce hipostezky v obci Dolany, popřípadě na Celném nebo v Mladkově. Začátek a konec hipostezky je navržen do obce Orličky, která již leží na hranicích s přírodním parkem. V obci se nachází výše zmiňovaná jezdecká stanice s možností zapůjčení koně pro vyjížďku. První úsek hipostezky bude stoupat po upravené polní cestě a přibližně po 900 m zavede jezdce do zalesněné oblasti k nedalekému rozcestí Hvězda, kde je možné využít již zbudovaného posezení a je zde také dostatek místa pro vybudování případného úvaziště pro koně. Toto rozcestí je klíčové pro všechny stezky nacházející se v přírodním parku, protože se zde, až na jednu výjimku, všechny sbíhají. Po vstupu do lesa od prvního rozcestí až k rozcestí Hvězda je navrhovaná jezdecká stezka souběžná se stezkou páteřní. Od rozcestí stezka stoupá souběžně s ostatními trasami, ale přibližně po 150 m se odděluje na více než 2 km, na kterých se dvakrát pouze zkříží s jinými pěšími trasami. Tento úsek stezky zavede jezdce k rozcestí Pod Bradlem, odkud se může vydat k první turistické atraktivitě značené na hipostezce, a zároveň symbolu přírodního parku- rozhledně na Suchém vrchu. Mimo rozhlednu se zde také nachází Kramářova chata, kde se může jezdec občerstvit. Stezka je koncipována tak, že je čistě na jezdci, zdali bude chtít odbočit k rozhledně nebo pokračovat plynule dále. Tato odbočka je dlouhá přibližně 750 m a vede souběžně s dalšími trasami. Úsek vedoucí od rozcestí Pod Bradlem je jedním z nejdelších, kdy je hipostezka paralelní s dalšími trasami.

31

Od rozcestí Pod Bradlem pokračuje stezka dalších 230 m souběžně až k rozcestí U Tří pánů, kde je vybudované zázemí k posezení, krytý altán a lavičky, a je zde také prostor pro vybudování úvaziště pro koně. V tomto místě se stezka odděluje a dalších více než 8,5 km vede malebnou krajinnou kolem Těchonínského lesa a přes kopec Javorně. Zhruba po 2 km od rozcestí U Tří pánů dojde jezdec k dalšímu rozcestí, kde na stráni teče pitná osvěžující voda a má možnost si zde odpočinout na zastřešené lavičce se stolem. Toto rozcestí nabízí možnost ke zkrácení navržené trasy. Pokud jezdec nebude chtít jet celý navržený okruh, může zde odbočit a v 7. km původní trasy se opět napojit na navrhovanou stezku. Potom by tento zkrácený úsek byl dlouhý asi 4,5 km místo navrhovaných více než 8,5 km. Každopádně oba úseky stezky dovedou jezdce na rozcestí Nad Boudou. U rozcestí nad Boudou se schází všechny značené turistické trasy, cyklotrasa i naučná stezka Betonová hranice. Toto místo je 300 m od Dělostřelecké tvrzi Bouda. U Boudy je prostor pro vybudování dalšího úvaziště pro koně a je zde zbudované zázemí k posezení a odpočinku, sociální zařízení a ve vybraných měsících možnost rychlého občerstvení přímo na tvrzi. V sezónních měsících je možnost prohlídky tvrze s průvodcem podle zvoleného okruhu. Od Boudy následuje krátký souběh tras asi 600 m k rozcestí, kde se jezdecká trasa oddělí a pokračuje dalších 600 m lesní pěšinou k místu, kde jezdec může opět odbočit, aby za 150 m dorazil k rozcestníku U Převráceného bunkru a zároveň k další z turistických zajímavostí přírodního parkuMuzeu Vysoký kámen. Mimo jiné bunkry se zde nachází i doslova převrácený bunkr, který vznikl testováním dynamitu nacisty. Souběh jezdecké stezky od rozcestí Nad Boudou k místu odpojení hipostezky je dlouhý přibližně kilometr. Od muzea vede trasa opět přírodním parkem, až po 2 km na 150m zkříží cyklostezku a pokračuje dále kolem vrcholu kopce Hejnov až k rozcestí U Školky. Tento úsek od zkřížení cyklotrasy až k rozcestí U Školky je dlouhý necelých 3,5 km. V tomto úseku je možné si trasu opět zkrátit a od místa setkání stezky s cyklotrasou pokračovat rovnou k rozcestí U Školky bez objetí vrcholu Hejnov, což je úsek dlouhý přibližně 1 400m. Od rozcestí U Školky pak vede hipostezka v souběhu s turistickou trasou a naučnou stezkou necelých 700 m. Tomuto úseku se opět nedalo vyhnout, jelikož stezka vede k přírodní atraktivitě Pramenu knížete Rostislava. Na tomto místě si jezdec může opět odpočinout na již zbudovaném odpočívadle a využít osvěžujícího pramene, který podle některých zdrojů disponuje dokonce léčivými účinky. U pramene je také místo pro vybudování úvaziště pro koně. Zde navrhovaná hipostezka končí. Alternativou 32

k návratu zpátky do výchozího jezdeckého klubu po stejné trase by bylo vybudování jezdecké stanice poblíž severního konce hipostezky v obci Dolany, popřípadě na Celném nebo v Mladkově. Některé kratší části trasy jsou rovněž souběžné s trasami běžeckými, což by ale nemělo představovat žádnou komplikaci, jelikož se nepředpokládá, že by se hipoturistika v daném území realizovala i v zimních měsících, kdy je většina terénu neupravována a díky horským podmínkám prakticky nepřístupná a pro jezdce s koněm by tak absolvování této trasy bylo velice náročné, ne-li nemožné. A naopak běžecké tratě jsou nevyužívané v létě. Rovněž páteřní hipostezka ve vymezeném území je vedena souběžně s několika turistickými a lyžařskými tratěmi. Vlastnictví pozemků Dominantním vlastníkem většiny hraničních pohoří v České republice je stát, respektive státní lesní podnik Lesy České republiky, či jiná státní organizace- například správy národních parků. Orlické hory představují z pohledu struktury současných vlastníků lesních pozemků specifikum, jelikož většina území je vlastněna soukromými majiteli, kterým byly v rámci restitucí po roce 1993 navráceny. Výjimku však tvoří část území od Anenského vrchu směrem na východ, která v sobě zahrnuje i přírodní park Suchý vrchBuková hora. Tato oblast je, jako většina lesních pozemků, spravována státním podnikem Lesy České republiky, se sídlem lesní správy v Rychnově nad Kněžnou a ředitelstvím v Hradci Králové. (Zakopal, 2014) Podhůří Orlických hor náleží potomkům šlechtického rodu Parishů, reprezentovaných Správou Parishových lesů Žamberk, která vznikla za účelem obhospodařování rodinného majetku a stím spojené činnosti podnikání v lesním hospodářství, dřevařském průmyslu a myslivosti. (Parish, 2011)

33

Obr. č. 4: Navrhovaná hipostezka zanesená do mapy

Zdroj:Vlastní návrh, podklad mapy.cz 34

Charakteristika hipostezky z hlediska terénu a typu podkladu Navrhovaná hipostezka by charakterově podle uváděné klasifikační stupnice (viz příloha č. 1) jezdeckých tras odpovídala převážně stupni 3, což charakterizuje těžký terén. Za těžký terén se považuje kopcovitý terén, který v horském charakteru přírodního parku převažuje. Tento stupeň trati vyžaduje vyšší nároky na jezdce, který bude muset absolvovat výstupy a sestupy. Co se týče charakteristiky povrchu, odpovídal by podle klasifikační stupnice spíše stupni B, suchým polním a lesním cestám, kde jezdec může cválat, ale spíše jen kratší čas. Některé části trasy odpovídají rovněž stupni A, který je charakterizován trávou, mechem a lesní měkkou cestou. Na této části by jezdec mohl v klidu cválat bez omezení. Výškový profil navržené hipostezky Navržená hipostezka charakterově odpovídá horským podmínkám (viz Charakteristika navrhované hipostezky). Počáteční a zároveň koncová nadmořská výška jezdeckého klubu v Orličkách je 690 m. Pokud jezdec zvolí navrhovanou 22 km dlouho trasu, bude se výškový profil vyvíjet následovně. Maximální bod stoupání nastane přibližně mezi 3 a 4 km, kdy převýšení dosáhne na 975 m, což je převýšení o 285 m. V tomto úseku cesty se jezdec dostane z obce Orliček a po polní cestě následně stoupá k nejvyššímu bodu přírodního parku - Suchému vrchu. Od tohoto bodu bude až do 9. kilometru jezdecká stezka klesat, mírně vystoupá na 12. kilometru a následně bude opět klesat až do konce navrhované hipostezky, přičemž její udávaný konec je jejím nejnižším bodem s minimální nadmořskou výškou 560 m. Oproti udávané počáteční nadmořské výšce se hipostezka dostane o 130 m níž oproti výchozímu/cílovému bodu. Celkově jezdec „naklesá“ 182 m a „nastoupá“ 418 m, dohromady tedy 600 m za celou délku 22 km. Výškový profil této jezdecké stezky je přehledně prezentován v následujícím obr. č. 5: Obr. č. 5: Výškový profil navrhované hipostezky

Zdroj: Vlastní návrh, podklad mapy.cz 35

4. Fotodokumentace Fotodokumentace navržené hipotrasy je uvedena v příloze č. 8.

6.3 Zajímavá místa v okolí navrhované hipostezky Navržená hipostezka přírodním parkem je sama o sobě vedena velice pěknou a zajímavou krajinou. V dané oblasti se ale nachází i několik turistických atraktivit, kterými tato jezdecká trasa provází. Rozhledna na Suchém vrchu a Kramářova chata Dominantou Suchého vrchu je rozhledna a vedle stojící Kramářova chata, kde je pro jezdce zmíněná možnost občerstvení a odpočinku. Kramářova turistická chata oplývá bohatou historií. Byla postavena v roce 1928 podle plánu architekta Jaroslava Stejskala. Chata byla tak významná, že zde obědval i sám prezident Dr. E. Beneš a později i Petr Bezruč. Během války byla zabrána německou armádou a veřejnosti byla přístupná znovu až od roku 1961. Od poloviny 90. let byla z důvodu nepodařené privatizace dlouho dobu uzavřená, v roce 2003 dokonce chata vyhořela. V letech 20112012 chata prošla kompletní rekonstrukcí s cílem přiblížit se co nejvíce původnímu vzhledu budovy a chata je opět zcela přístupná veřejnosti. (Zakopal, 2014) Dnes je vedle chaty zbudována také menší obora se zvěří. Vedle chaty se nachází betonová rozhledna připomínající svým tvarem hřib, která byla postavena v letech 1931 - 1932 podle návrhu architekta A. Patrmanna a původně byla vystavěna, aby sloužila jako vodárenská věž. Celková výška dosahuje 33 metrů, vyhlídková plošina se nachází ve 22 metrech a vede na ni celkem 128 schodů. Při stoupání na rozhlednu je možné shlédnout výstavu historických fotografií, které ukazují její vývoj od roku 1926. Z rozhledny je možné vidět Orlické hory, masiv Králického sněžníku, Jeseníky, Orlickoústecko i Polsko. (suchak.cz, 2014) Dělostřelecká tvrz bouda Historickou, ale i přírodní zajímavostí je dělostřelecká tvrz Bouda, dnes sloužící jako muzeum československého opevnění, která představuje svým stavem zcela unikátní pevnostní komplex nemající na našem území obdobu. Jedná se o jednu z pěti dokončených dělostřeleckých tvrzí československého opevnění budovaného od roku 1935 do roku 1938, přičemž je jako jediná přístupná veřejnosti. Ve své kategorii představuje nejzachovalejší stavbu v celé České republice a od roku 1995 je tvrz zapsána na seznamu kulturních památek ČR. Je tvořena pěti mohutnými železobetonovými objekty navzájem propojenými podzemními chodbami v rozsahu 36

1 700 m. V hloubce až 57 m je vedena železniční trať. Prohlídka Boudy nabízí ojedinělý zážitek, který dokáže přiblížit rozsah, kvalitu a velkorysost opevňovacích prací v Československu.

Zřizovatelem

a

provozovatelem

je

Společnost

přátel

československého opevnění, o. p. s. Více informací viz boudamuseum.com.(2014) Muzeum Vysoký kámen Dalším muzeem v blízkosti stezky je muzeum Vysoký kámen, které je součástí Naučné stezky Betonová hranice. Toho muzeum také prezentuje objekty československého opevnění. Je možné zde shlédnout tři objekty lehkého opevnění. Tyto objekty jsou otevřeny na požádání, nebo pokud je uvedeno na jejich webové stránce bunkry.cz. Dále je zde k vidění objekt těžkého opevnění K-S 25 „Na sedle“ otevřený vždy za přítomnosti provozovatele. Tento oboustranný dvoukřídlý bunkr byl vybetonován v roce 1937 a na jeho stavbu se spotřebovalo 1 222 m3 betonu. Disponoval místem pro 27 vojáků, oproti tvrzi Bouda, která je kapacitně značně větší a počítalo se s osádkou až 316 vojáků. (kpo1938.com, 2014) Zajímavostí je, že jeden z bunkrů je doslova převrácený, když na něm byl německými nacisty testován dynamit. (viz příloha č 8, obr. Q1) Pramen knížete Rostislava Poslední turistickou zajímavostí je Pramen knížete Rostislava s výše zmiňovaným vybudovaným odpočívadlem. Přibližně 80 m od cesty vyvěrá pramen, který byl sveden až k cestě. O léčivosti tohoto pramenu se vedou spory. Říká se, že jeho voda je slabě radioaktivní, což ale nebude úplně pravdivé, protože případný radon by se z vody rychle vyčeřil. V roce 1929 byl tento pramen zkoumán, a jak předkládá portál mojeorlickéhory.cz (2014), byly potvrzeny jeho léčivé účinky. Dokonce se uvažovalo o výstavbě lázní na tomto místě, k jejich realizaci však nikdy nedošlo. Voda z pramene je pitná a osvěžující.

6.4 Další možnosti rozvoje hipoturistiky Přírodní park Suchý vrch-Buková hora nabízí díky své velké rozloze a ideální poloze v podhůří Orlických hor široké možnosti k rozvoji hipoturistiky. (viz obr. č. 6) V blízkosti přírodního parku leží obec Jamné nad Orlicí, ve které se nachází jeden ze zmíněných jezdeckých klubů. Další z možností by tedy bylo vést úsek hipostezky z jezdeckého klubu v Jamném nad Orlicí, kde by si jezdci mohli koně zapůjčit, a napojit tento úsek na výše navrhovanou hipostezku vedenou přírodním parkem. Jezdecký klub 37

Na Kopci se nachází na horním konci obce při hranici s přírodním parkem Suchý vrch Buková hora. Úsek od jezdeckého klubu k navrhované hipostezce byl by dlouhý přibližně 2200 m a při napojení by došlo pouze jednou ke zkřížení turistické trasy. Tento úsek od jezdeckého klubu by se připojil na část hipostezky vedoucí od Suchého vrchu k tvrzi Bouda. K Suchému vrchu by bylo možné se vrátit nebo ho absolvovat při zpáteční cestě. Další variantou by bylo vést hipostezku přes louky, pole a krátce přes les do obce Orličky, kde navrhovaná hipostezka začíná a pokračovat odtud v celé délce navržené jezdecké stezky po přírodním parku. Úsek vedoucí z jezdeckého klubu v Jamném nad Orlicí do jezdeckého klubu v Orličkách by byl dlouhý přibližně 5 kilometrů. Za další potencionálně vhodné lokality k rozvoji hipoturistiky, nacházející se mimo přírodní park, je považována obec Mladkov a Vlčkovice, oblast Pastvinské přehrady, která je turisticky vysoce vyhledávanou lokalitou, rovněž tak Studenecké skály a tzv. Údolíčko v obci Studené, samotná obec Studené, obec Sobkovice a obec Králíky, kde se již nachází jezdecký klub. Další možností napojení hipostezek je propojení s Olomouckým krajem, který s uvedenou oblastí sousedí. Do budoucna by žádoucí rovněž zvážit možnosti napojení hipostezky na Polsko, jehož hranice jsou v těsné blízkosti přírodního parku.

38

Obr. č. 6: Další možnosti rozvoje hipoturistiky

Zdroj: vlastní návrh, podklad mapy.cz

39

7

DISKUZE

Hipoturistika je poměrně se rozvíjejícím novým atraktivním odvětvím cestovního ruchu. Její výhodou je skloubení v sobě strávení volného času s pobytem v přírodě a posilováním vztahů ke zvířatům a krajině. Hipoturistika je nemasovým odvětvím cestovního ruchu provozující se v malých skupinách jezdců, proto není vytvářen tak velký tlak na krajinu nebo místní obyvatele, ale naopak je kladen důraz na harmonizování potřeb všech zúčastněných stran i na zachování kulturní unikátnosti místa. (MMR, 2010). Rozvojový dokument Pardubického kraje pro roky 2012-2016, s výhledem na rok 2020, uvádí, že možnosti pro trávení volného času nejsou plně využity, proto počítá se zlepšováním stavu turistické infrastruktury a se zvýšením kvality a nabídky turistických atraktivit, do čehož lze zařadit i hipoturistiku. Možné zdroje financování jsou pak soukromé zdroje, evropské zdroje- Regionální operační program, Integrovaný operační program, evropské zdroje po roce 2013 a krajské zdroje. (Program rozvoje pardubického kraje, 2011) Hipoturistiku je vhodné umísťovat do oblastí, které jsou turisticky zajímavé a splňují dané technické parametry (viz kap. 4.6.) Vhodnou lokalitou pro realizování hipoturistiky v Pardubickém kraji je přírodní park v podhůří Orlických hor Suchý vrch – Buková hora. Tento park je místem, které v sobě skloubí atraktivní horskou zalesněnou krajinu, čistou horskou přírodu s potoky s pitnou vodou s mnoha turistickými atraktivitami. Nachází se zde několik značených turistických tras, cyklostezka i naučná stezka Betonová hranice, která provází po četných opevněních vybudovaných před válkou. Zastoupení hipoturistiky je zde nepoměrně chudší. Územím prochází páteřní hipostezka, která vede ze Středních Čech celým Pardubickým krajem, která svou částí zasahuje i do přírodního parku, vynechává však jeho centrální a severní část. Tato bakalářská práce se zabývá rozvojem hipoturistiky v této oblasti. Dané území bylo terénně ošetřeno s důrazem na zjištění realizovatelnosti hipoturistiky vzhledem k přírodním podmínkám, turistickým atraktivitám, současnému stavu hipotrustiky a její infrastruktuře v daném území. Následně byla navržena a detailně popsána jedna hipostezka vedoucí přírodním parkem s ohledem na turistické atraktivity (viz obr. č. 4) a vybrány další potenciálně vhodné lokality pro rozvoj hipoturistiky v území. 40

Při navrhování trasy byly zohledněny dané technické parametry (viz kap. 4.6) Tyto limity byly při navrhování hipostezky dodrženy, pouze co se týče souběhu více tras, na některých úsecích nebylo možné řešit hipostezku jinak. Jedná se o úseky vedoucí k turistickým atraktivitám, jelikož přírodní park disponuje pouze omezeným množstvím cest a na některých místech je naprosto nepřístupný terén. Jsou to však vždy komunikace širší než 2 m, což je dle Markvarta a Kerumové (2003) podmínkou pro vedení souběhu hipostezky s jinou trasou. Podle klasifikační stupnice (viz příloha č. 1) byla navržená hipostezka klasifikována jako stupeň 3 (těžký terén) a B (suché polní cesty, lesní cesty) a A (tráva, mech, lesní měkká cesta). Dalším limitem pro vedení hipostezky vybraným územím je problém soukromého vlastnictví pozemků, které v tomto případě nebylo nutné řešit, jelikož přírodní park je jako téměř jediná část Orlických hor spravována státním podnikem Lesy České republiky. Variantou rozšíření hipoturistiky v území by bylo napojení se na navrhovanou hipostezku z jezdeckého klubu, který se nachází v horní části obce Jamné nad Orlicí, popřípadě vést stezku z Jamného nad Orlicí do obce Orliček, odkud začíná navrhovaná hipostezka po přírodním parku. (viz obr. č. 6) Pro další možnosti rozvoje hipoturistiky v území byly vytipovány lokality nacházející se v relativní blízkosti přírodního parku a to obec Mladkov a Vlčkovice, oblast Pastvinské přehrady, která je turisticky vysoce vyhledávanou lokalitou, rovněž tak Studenecké skály a malebné Údolí v obci Studené, samotná obec Studené, obec Sobkovice a obec Králíky, kde se již nachází jezdecký klub. V České republice se v roce 2003 projektem „Turistika na koni“ začala rozvíjet hipoturistika u nás. V roce 2007 byla odhadována celková délka hipostezek u nás na 1500 km. (Andrlová, 2007). Z tohoto důvodu by bylo vhodné směřovat rozšíření hipoturistiky v území na propojení s Olomouckým krajem a dále zvážit napojení na hipostezky v Polsku, jelikož přírodní park leží v blízkosti s jeho hranicí.

41

8

ZÁVĚR

Cílem této bakalářské práce bylo navrhnout konkrétní hipotrasu jako nedílnou součást turistické nabídky v území přírodního parku Suchý vrch – Buková hora. Přírodní park leží v Pardubickém kraji, v podhůří Orlických hor v turisticky atraktivní oblasti Podorlicka. Návrh trasy probíhal realizací terénního šetření, které bylo rozděleno do několika fází. Bylo nutné zhodnotit současný stav hipoturistiky v území a současně její infrastrukturu, vytipovat případné objekty hipoturistiky, zhodnotit park z hlediska vhodnosti terénu a zmapovat stávající turistické trasy. Z absolvování terénního šetření vyplynulo, že hipoturistika je zde nepoměrně méně zastoupena oproti stávajícím turistickým možnostem a z hlediska terénu přírodního parku je zde realizovatelná. V další fázi byla navržena hipostezka a zaznačena do mapy, včetně turistických atraktivit nacházejících se v parku. Byly diskutovány její slabá místa, jako například krátký souběh více tras, a silná místa, za které jsou považovány například zmíněné turistické atraktivity parku. Dílčím cílem práce pak bylo vymezit potenciálně vhodné lokality pro rozšíření hipoturistiky s ohledem na její limity a byly diskutovány možnosti propojení hipoturistiky s dalšími regiony a státy. Vzhledem k optimální poloze přírodního parku na hranicích s Polskem, je reálné zvažovat možnost napojení hipostezky až za hranice naší republiky. Zároveň park sousedí s krajem Olomouckým a bylo by tedy možné hipotrasy napojit i na sousední kraj. V okolí přírodního parku se nachází mnoho atraktivních lokalit, které by mohli stávající hipoturistiku v oblasti rozšířit. Za zmínku stojí například Pastivnská přehrada, turisticky jedna z nejnavštěvovanějších lokalit v Pardubickém kraji. S ohledem na oblast přírodního parku je nespornou výhodou hipoturistiky nutnost pouze minimálních zásahů do krajiny, jelikož se řadí k nemasové a šetrné formě cestovního ruchu, který je založen na ochraně přírody a zvířat. Zároveň hipoturistika disponuje potenciálem pro rozvoj území, ve kterém je realizována a v neposlední řadě má potenciál k zatraktivnění území rozšířením nabídky cestovního ruchu, čímž přiláká nové turisty. Ekonomický přínos hipostezek je rovněž velký, jelikož je možné v okolí poskytovat mnoho služeb s ní související, ať už stravování nebo třeba ubytování. Hipostezky představují investičně nenáročný projekt, jelikož mohou vést po již stávajících cestách a nároky na vybudování její infrastruktury jsou také minimální. 42

Hipoturistika, též zvaná jezdecká turistika, představuje poměrně nové dynamicky se rozvíjející odvětví měkké formy cestovního ruchu, který má velký potenciál do budoucna. Podorlicko je spíše venkovskou oblastí s množstvím lesních porostů, lesů, polí a luk a turisticky velmi zajímavými lokalitami. Přírodní parku Suchý vrch – Buková hora je rozlehlým územím s překrásnou a čistou přírodou a je turisticky velmi oblíbenou lokalitou. V blízkosti se nachází již jedna jezdecká stanice s možností ubytování a výukou jízdy na koni a páteřní hipostezka z části vedoucí přírodním parkem. Základy pro rozvoj hipoturistiky tak již zde byly položeny. Důležitým faktorem, který ovlivní její budoucí rozvoj, bude zvýšení povědomosti o hipoturistice mezi nejen jezdeckou veřejností Navrhovaná hipotrasa v této bakalářské práci by k jejímu rozvoji mohla jistě přispět a jednou by mohla i propojit síť hipostezek s Polskem.

43

9

ZDROJE:

Monografie: 1. ANDRLOVÁ, Milena. Na koni křížem krážem po Česku. 1. vyd. Praha: Fragment, 2008, 128 s. ISBN 9788025305690. 2. DUŠEK, Jaromír. Chov koní v Československu. 1. vyd. Praha: Brázda, 1992, 173 s. ISBN 802090168x. 3. GORDON-WATSON, Mary. Horse: The complete guide. New York: MetroBooks, 2003, 256 s. ISBN 978-1586630751. 4. HANÁK, Karel. Zpřístupňování lesa: vybrané statě I. Vyd. 1. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2002, 152 s. ISBN 8071576395. 5. HARRIS, Moira C. a Nicola Jane SWINNEY. Horses: the origins and characteristics of 100 breeds. New York: Metro Books, 2011, 240 s. ISBN 14351-2724-2. 6. HOLLÝ, Karol. Jezdecká turistika. Ostrava: Montanex, 2003, 109 s. ISBN 807225104x. 7. KONEČNÝ, Ondřej. Agroturistika a venkovská turistika: venkovský cestovní ruch v České republice. 1. vyd. Brno: Mendelova univerzita v Brně, 2013, 136 s. ISBN 978-80-7375-738-0. 8. KOVÁŘ, Pavel. Velká pardubická: příběhy z dějin, současnosti a zákulisí slavného dostihu. V Praze: XYZ, 2011, 213 s., ISBN 978-80-7388-408-6. 9. MAHLER, Zdeněk. Člověk a kůň. České Budějovice: Dona, 1995, 183 s. ISBN 80-85463-52-0. 10. MISAŘ, Drahoslav. Vývoj chovu koní v Čechách, na Moravě a na Slovensku. 1. vyd. Praha: Brázda, 2011, 295 s. ISBN 9788020903839. 11. MMR. Venkovský cestovní ruch, jeho specifika a podmínky pro rozvoj. Praha: Oeconomica, 2007, 123 s. ISBN 9788024511597. 12. MMR. Venkovská turistika: (příručka pro provozovatele objektů venkovské turistiky). Vyd. 1. Praha: [Česká zemědělská univerzita v Praze], 2010, 138 s. ISBN 9788021321632. 13. OLLENBURG, Claudia. Worldwide structure of the equestrian tourism sector. Journal of Ecotourism, č. 4. ISSN 1472-4049. 44

14. SCHNEIDER, Jiří, Jitka FIALOVÁ a Ilja VYSKOT. Krajinná rekreologie II. Vyd. 1. V Brně: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2009, 132 s. ISBN 9788073753573. 15. ŠPIČÁKOVÁ, Hana. Hipoturistika, včera a dnes, tady a tam. Hipoturistika jako forma rekreace, lesní hospodářství, ochrana přírody a krajiny - fakta a střety: sborník referátů: 8. dubna 2009, Společenské a vzdělávací centrum zámek Křtiny, ŠLP ML Křtiny MZLU v Brně. Praha: Česká lesnická společnost, 2009, 92 s. ISBN 9788002021223. 16. ŠPIČÁKOVÁ, Hana a KOZUMPLÍKOVÁ, Alice. Parametry pro návrhy hipotras. Hipoturistika jako forma rekreace, lesní hospodářství, ochrana přírody a krajiny - fakta a střety: sborník referátů: 8. dubna 2009, Společenské a vzdělávací centrum zámek Křtiny, ŠLP ML Křtiny MZLU v Brně. Praha: Česká lesnická společnost, 2009, 92 s. ISBN 9788002021223. 17. VYSTOUPIL, Jiří, Andrea HOLEŠINSKÁ, Josef KUNC, Jaroslav MARYÁŠ, Daniel SEIDENGLANZ, Martin ŠAUER, Petr TONEV a Milan VITURKA. Atlas cestovního ruchu České republiky. 1. vyd. Praha: Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, 2006. 156 s. Neuvedeno. ISBN 8023972561. Internetové zdroje: 18. ANDRLOVÁ, Milena. Turistika na koni: V biosférické rezervaci Šumava. In: [online]. 2007 [cit. 2014-03-24]. Dostupné z: http://www.oete.de/tourism4nature/results/su_pictures/su02_horse_riding_study. pdf 19. Australian Horse Riding Centres. In: Australian Horse Riding Centres [online]. 2009 [cit. 2014-04-01]. Dostupné z: http://www.horseridingnsw.com.au/main/page_home.html 20. CELÝ, Petr. Suchý vrch-Buková hora. In: Město Lanškroun [online]. 2011 [cit. 2014-05-24]. Dostupné z: http://www.lanskroun.eu/cz/mesto/turistika/priroda/chranena-uzemi/suchy-vrchbukova-hora.html 21. Dělostřelecká tvrz Bouda: Muzeum Československého opevnění. Dělostřelecká tvrz Bouda [online]. 2014 [cit. 2014-05-1]. Dostupné z: http://www.boudamuseum.com/muzeum.php

45

22. MINODIER, Droits E. International Federation of Equestrian Tourism [online]. 2012 [cit. 2014-03-23]. Dostupné z: http://en.fitenet.org/content/view/full/12260 Minodier 2012 23. Equestrian Tours in North America. In: Horseback Vacations Worldwide, EQUITOURS [online]. 2012 [cit. 2014-03-10]. Dostupné z: http://www.equitours.com/horseback-riding-destinations/north-america/ 24. Equestrian Tours in South Pacific. In: Horseback Vacations Worldwide, EQUITOURS [online]. 2012 [cit. 2014-03-10]. Dostupné z: http://www.equitours.com/horseback-riding-destinations/south-pacific/ 25. Equestrian Tours in Northern Europe. In: Horseback Vacations Worldwide, EQUITOURS [online]. 2012 [cit. 2014-03-10]. Dostupné z: http://www.equitours.com/horseback-riding-destinations/northern-europe/ 26. GALVASOVÁ, Iva, Jan HOLEČEK, Jan BINEK, Kateřina CHABIČOVSKÁ, Hana SVOBODOVÁ, Alena PŘIBYLÍKOVÁ, Vladimíra ŠILHÁNKOVÁ a Michael PONDĚLÍČEK. Program rozvoje Pardubického kraje. In: Pardubický kraj: Region budoucnosti 2014/2015 [online]. 2011 [cit. 2014-05-24]. Dostupné z: http://www.pardubickykraj.cz/rozvoj-kraje 27. GOTTHARDOVÁ, Lenka. Equichannel.cz: Nejstarší český zpravodajský server o koních a jezdectví. Hipologické muzeum [online]. 2014 [cit. 2014-04-29]. Dostupné z: http://www.equichannel.cz/hipologicke-muzeum 28. HLADOVÁ, Lucie. Počet koní v ČR stoupá aneb Koně v číslech do roku 2010. In: Equichannel.cz: Nejstarší český zpravodajský server o koních a jezdectví [online]. 2011 [cit. 2014-05-24]. Dostupné z: http://www.equichannel.cz/pocetkoni-v-cr-stoupa-aneb-kone-v-cislech-do-roku-2010 29. HOSKOVEC, Ladislav. DROSERA ROTUNDIFOLIA L. – rosnatka okrouhlolistá. In: Botany.cz [online]. 2007 [cit. 2014-05-24]. Dostupné z: http://botany.cz/cs/drosera-rotundifolia/ 30. Jan Parish- Správa Parishových lesů. Historie a vznik firmy [online]. 2011 [cit. 2014-04-29]. Dostupné z: www.dparish.net/kontakty.html 31. JASANSKÝ, Martin. Chalupy Jasanský ubytování na horách. Chalupy Jasanský ubytování na horách [online]. 2014 [cit. 2014-05-1]. Dostupné z: http://www.chalupy-jasansky.estranky.cz/ 32. Králická pevnostní oblast. Muzeum Vysoký kámen [online]. 2014 [cit. 2014-051]. Dostupné z: http://www.kpo1938.com/vysoky_kamen.php 46

33. Kramářova chata na Suchém vrchu. Historie Kramářovy chaty [online]. 2014 [cit. 2014-04-29]. Dostupné z: http://www.suchak.cz/historie-chaty 34. KREJČÍ, Miloš. Suchý vrch - Buková hora. In: Obec Sázava [online]. 2014 [cit. 2014-05-24]. Dostupné z: http://www.obec-sazava.cz/informace-o-obci/blizkeokoli/priroda/suchy-vrch-bukova-hora/ 35. Národní hřebčín: Kladruby nad Labem s.p.o. Historie [online]. 2014 [cit. 201404-29]. Dostupné z: http://www.nhkladruby.cz/historie 36. Pravidla pohybu po jezdeckých stezkách na území České republiky. In: Jezdecká turistika: Občanské sdružení pro podporu jezdecké turistiky [online]. 2008 [cit. 2014-03-29]. Dostupné z: http://jezdecka-turistika.sothis.cz/metodikaznaceni.html 37. Orlické hory a Podorlicko. Orlické hory a Podorlicko [online]. 2014 [cit. 201405-24]. Dostupné z: http://www.mojeorlickehory.cz/ 38. ŠVEHLOVÁ, Dominika. Papíry na koně, papíry na stáj. Equichannel.cz: Nejstarší český zpravodajský server o koních a jezdectví [online]. 2011 [cit. 2014-03-29]. Dostupné z: http://www.equichannel.cz/papiry-na-kone-papiry-nastaj 39. Velká pardubická s Českou pojišťovnou. Historie [online]. 2011 [cit. 2014-0429]. Dostupné z: http://www.vpcp.cz/cs/historie.html 40. Welcome. In: South of Scotland Countryside Trails [online]. 2010 [cit. 2014-0310]. Dostupné z: http://www.equitours.com/horseback-ridingdestinations/northern-europe/ 41. Zákon České národní rady o ochraně přírody a krajiny. In: 114/1992 Sb. 1992. Dostupné z: http://www.mzp.cz/www/platnalegislativa.nsf/d79c09c54250df0dc1256e890029 6e32/58170589E7DC0591C125654B004E91C1/$file/UZ%20zakon%201141992%20%281.4.2013%29.pdf 42. Zákon o veterinární péči a o změně souvisejících zákonů (veterinární zákon). In: 166/1999 Sb. 1999. Dostupné z: http://eagri.cz/public/web/mze/legislativa/pravni-predpisy-mze/tematickyprehled/Legislativa-MZe_uplna-zneni_zakon-1999-166-viceoblasti.html 43. Zákon o změně zákona o provozu na pozemních komunikacích. In: 411/2005. 2005. Dostupné z: http://www.mdcr.cz/NR/rdonlyres/FD5FDECB-49B6-4AA18E79-2A5B635B2684/0/MicrosoftWord411.pdf 47

44. Zákon o myslivosti. In: 449/2001. 2001. Dostupné z: http://eagri.cz/public/web/mze/lesy/legislativa/legislativa-cr/myslivost/uplnazneni/zakon-2001-449-viceoblasti.html 45. Zákon o lesích. In: 289/1995 Sb. 1995. Dostupné z: http://www.lesnizakon.cz 46. Zámek Slatiňany. Hipologická sbírka zámku Slatiňany [online]. 2014 [cit. 201404-29]. Dostupné z: http://www.zamek-slatinany.cz/hipologicka-sbirka/ 47. ZAKOPAL, Roman. Orlické hory. Lesy Orlických hor [online]. 2014 [cit. 201405-1]. Dostupné z: http://www.orlickehory.net/lesy.htm#majitele 48. ZAKOPAL, Roman. Orliké hory. Suchý vrch 995 m [online]. 2014 [cit. 201404-29]. Dostupné z: http://www.orlickehory.net/mista/suchak.htm

48

Seznam obrázků Obr. č. 1: Značení hipostezek Obr. č. 2: Turistické oblasti Pardubického kraje Obr. č. 3: Podorlické hipostezky, vč. páteřní stezky č. 102 Obr. č. 4: Navržená hipostezka zanesená do mapy Obr. č. 5: Výškový profil navrhované hipostezky Obr. č. 6: Další možnosti rozvoje hipoturistiky

Seznam příloh Příloha č. 1: Klasifikační stupnice jezdeckých tras Příloha č. 2: Turistický profil Pardubického kraje Příloha č. 3: Hipostezky v Pardubickém kraji Příloha č. 4: Seznam jezdeckých tras v Pardubickém kraji Příloha č. 5: Orlické hory a Podorlicko Příloha č. 6: Obce spadající do přírodního parku Suchý vrch – Buková hora Příloha č. 7: Ukázka pro koně neschůdného terénu v přírodním parku Příloha č. 8: Fotodokumentace navrhované hipotrasy

49

Příloha č. 1: Klasifikační stupnice jezdeckých tras Charakteristika terénu

Příklad pastvina,

0 velmi lehký terén

představuje terén jízdárny, kolbiště

písečná pláž, rovina

je rovina s minimálními požadavky na vedení 1 lehký terén

koně, nasčítaná převýšení budou do 1% délky prašná cesta trati zvlněný terén s občasnými kratšími výstupy a

2 středně těžký terén

sestupy, v prostředí, které vyžaduje zvýšené nároky na vedení koně, nasčítaná převýšení

kratší kopce

budou do 2% délky trati dlouhé, strmé výstupy a sestupy, kdy je třeba 3 těžký terén

dobrého jezdce, nasčítaná převýšení budou větší jak 2% délky trati

dlouhé prudké kopce

prudké výstupy a sestupy, které je možno 4 velmi těžký terén

absolvovat jen s koněm na ruce. Požadavek na strže a srázy dokonalé ovládání koně

5 nesjízdný terén

terén, který není možno s koněm překonat

Charakteristika povrchu

lavičky, mostky, schody, žebříky Příklad tráva, mech,

A dobrý podklad

pružný, lze po něm bez omezení cválat

měkká lesní cesta, strniště suché polní a

B střední podklad

tvrdší nebo hlubší terén, po kterém je možno lesní cesty, bez problémů klusat, ale cválat jen kratší čas

hluboká půda, mokré úseky

tvrdý nebo bažinatý terén, nevhodný pro cval, C špatný podklad

klus omezeně, častá nutnost vedení koně na ruce

Autor: Karol Hollý, 2003

tvrdý- asfalt, beton, dlažba; měkký- močály, brody

Příloha č. 2: Turistický profil Pardubického kraje

Zdroj: Vystoupil a kol. (2006)

Příloha č. 3: Hipostezky v Pardubickém kraji, zdroj: Destinační společnost Východní Čechy

Zdroj: Destinační společnost Východní Čechy

Příloha č. 4: Seznam jezdeckých tras v Pardubickém kraji

Zdroj: Destinační společnost Východních Čech

Příloha č. 5: Orlické hory a Podorlicko

Zdroj: orlickehory.webz.cz

Příloha č. 6: Obce spadající do přírodního parku Suchý vrch – Buková hora

Zdroj: vlastní návrh, podklad mapy.cz

Příloha č. 7: Ukázka pro koně neschůdného terénu v přírodním parku

Zdroj: Archiv autora

Příloha č. 7: Významné body navrhované hipotrasy

Zdroj: Vlastní návrh, podklad mapy.cz

Příloha č. 8: Fotodokumentace vybraných bodů na navrhované hipotrase (zdroj: archiv autora)

Výchozí jezdecká stanice v Orličkách.

Rozcestí Hvězda.

Cesta vedoucí k rozcestí Pod Bradlem.

Cesta u rozcestí Pod Bradlem.

Cesta vedoucí k Suchému vrchu.

Kramářova chata a rozhledna na Suchém vrchu.

Rozcestí s odpočívadlem U Tří Pánů.

Cestou vpravo hipostezka pokračuje.

Rozcestí s odpočívadlem a pramenem.

Cesta lesem.

Cesta k rozcestí Nad Boudou.

Cesta u rozcestí nad Boudou.

Rozcestí Nad Boudou.

Prostor před tvrzí Bouda s odpočívadlem.

Tvrz Bouda.

Cesta k Muzeu Vysoký kámen.

Bunkr patřící do Muzea Vysoký kámen.

Převrácený bunkr.

Cesta od Muzea Vysoký kámen.

Rozcestí U Školky.

Navrhovaný konec hipotrasy u pramene knížete Rostislava.