• 1 •
M
rtvý potápěč byl zaklíněn jako kost v kamenném hrdle podvodní jeskyně, které se říkalo Zrůda. Tělo – stále s kyslíkovou bombou a regulátorem, ploutvemi, kompenzátorem vztlaku a maskou – se mírně hýbalo v jemném proudu. Jedna ruka v rukavici stoupala a padala v přízračném varování. Vrať se. Pro Judsona Coppersmithe však nebylo návratu. Místní obyvatelé ostrova tvrdili, že zatopená jeskynní nestvůra polyká potápěče po tuctech. Adrenalinoví nadšenci, kteří byli natolik hloupí, že ignorovali značky před vstupem, se v nezmapovaném labyrintu podvodních chodbiček nikdy nedostali daleko. Ti chytřejší se vrátili včas. Avšak exploze v suché části jeskyně uzavřela venkovní východ a tuto možnost úniku zrušila. Jeho jedinou nadějí bylo pokusit se proplavat Zrůdou až do moře. Neexistovala větší neprostupná temnota než uvnitř podvodní jeskyně. Voda však byla neskutečně průzračná. Paprsek baterky prořezával hlubokou noc jako laser a zastavil se na tom těle. Připlaval blíž a sundal mrtvému muži kyslíkovou bombu. Ulevilo se mu, když zjistil, že se vrazi neobtěžovali 9
vypustit oběti vzduch. Sundal ji z nateklého těla, strčil si ji do podpaží a zabavil také potápěčovu baterku. Celou dobu ho zpoza masky vyčítavě sledovaly mrtvé oči. Promiň, kámo, ale tobě už ta výstroj není k ničemu. Mně možná taky nepomůže, ale aspoň získám trochu času navíc. Pomalu proplul kolem těla a namířil ostré světlo do kroutící se kamenné chodby. Touha plavat co nejrychleji ho skoro přemohla. Ale impulzivní rozhodnutí by ho mohlo zabít stejně jistě jako nedostatek kyslíku. Přiměl se pár vteřin jen se tak vznášet. A pak to ucítil, slabý, ale vytrvalý tah proudu. Buď to bude záchranné lano, nebo falešná naděje, která ho přivede do náruče smrti. Vklouzl do proudu ultračisté vody a nechal ji, aby ho zavedla hlouběji do bludiště. Ostrované tvrdili, že existuje nějaký východ do moře. Že před lety prokázali jeho existenci pomocí jednoduchého testu s barvou. Do jeskynního jezírka totiž nalili jakousi barvicí látku, která se pak objevila nedaleko na pobřeží. Ostrov byl však protkaný jeskyněmi a nikdo nedokázal najít místo, kde by se dalo vyjít z podzemí. Spousta potápěčů při tom hledání utonula. V první kyslíkové bombě, kterou popadl, když se musel potopit do vody, mu začínal docházet kyslík, dýchalo se mu těžce. Byla skoro prázdná. Sundal ji a velice opatrně ji položil na kamenný převis. Poslední, co teď potřeboval, bylo zvířit usazeniny na zemi. Kdyby se tak stalo, vyplýtval by drahocenný čas čekáním, až proud pročistí ten nepořádek. Čas znamenal spotřebování kyslíku. A toho neměl nazbyt. Ve skutečnosti existovala značně obrovská pravděpodobnost, že mu vzduch nevystačí bez ohledu na to, jak pečlivě bude hospodařit s tou jedinou komoditou, jež znamená život či smrt. Nasadil si dýchací přístroj toho mrtvého muže a čekal, vyplul trochu výš. V zaplavených jeskyních býval občas proud silnější právě v horní části tunelu. 10
Pak to znovu ucítil, jemný neviditelný tah, jenž ho vedl hlouběji do vodního labyrintu. O něco později – odmítal se podívat na hodinky, protože by to stejně k ničemu nevedlo – začala slábnout baterka. Používal ji tak dlouho, jak jen to šlo, ale paprsek rychle mizel. Kolem něho se sevřela nekonečná noc. Až do této doby neměl s tmou nikdy žádný problém. Paranormální noční zrak mu umožňoval vidět i bez pomoci normálního světla. Za jiných okolností by přirozené parazáření ze skal stačilo osvětlit okolí. Avšak podivná záře, jež se objevila v jeskyni, a exploze, která následovala, mu popálila smysly a oslepila ho. Netušil, jestli jsou ty účinky trvalé, a nemělo smysl si s tím teď dělat hlavu. Na ztrátě talentu nezáleží, jestli se nedostane ze zaplavených katakomb živý. Zápasil s baterkou, kterou sundal z mrtvého těla, a skoro ji upustil, jak se ji snažil rozsvítit. Z ledové vody byl celý neohrabaný. Tenké třímilimetrové oblečení mu poskytovalo jen omezenou ochranu. Ačkoliv se ostrov nacházel v Karibiku, voda v jeskyni byla sladká a teplota v této hloubce nepříjemně nízká. O deset minut později zahnul za roh a zjistil, že kamenná chodba, kterou proplouval, se drasticky zužuje. Musel si sundat bombu a prostrčit ji otvorem. Sám se jím protlačil jen tak tak. Z děsivé představy, že by se tam zasekl – neschopný pohybu tam nebo zpátky – se mu rozbušilo srdce. Náhle spotřebovával kyslík ještě rychlejším tempem. A pak se ocitl na druhé straně. Chodba se zase rozšiřovala. Postupně dostal dýchání opět pod kontrolu. Škoda už však byla vykonána. Spotřeboval spoustu kyslíku. První znamení, že ho proud unáší správným směrem, zaregistroval ve chvíli, kdy si všiml, že kdysi křišťálově průzračná voda začíná být trochu zakalená. Byla to známka, že došel do bodu, kdy se sladká voda z řeky na povrchu setkává s mořem. Stále však zbývala spousta věcí, která se mohla pokazit. Pořád bylo docela dobře možné, že najde východ, jen aby zjistil, že se jím neprotáhne. Po11
kud se tak stane, stráví své poslední minuty jako odsouzenec zírající přes kamenné mříže svého vězení do letního slunce prosvítajícího tropickým mořem. Druhá baterka pomalu umírala a zanechávala ho napospas absolutní temnotě. Instinktivně se pokusil zapojit svůj talent. Bez úspěchu. Stále byl slepý. Mohl jen následovat proud. Pomalu plaval, s rukama nataženýma, aby se nedostal do blízkého kontaktu s kamennými zdmi jeskyně. V jednu chvíli, aby se trochu povzbudil, si vyndal regulátor z úst na tak dlouho, aby ochutnal vodu. Nebylo pochyb o tom, že je slaná. Už se ocitl v mořské jeskyni. Když zahlédl první tlumenou záři prosvítající nekonečným královstvím noci, zauvažoval, jestli nemá halucinace. Byla to opodstatněná obava vzhledem ke smyslové dezorientaci způsobené naprostou tmou a faktem, že vdechuje poslední zbytky kyslíku. Možná že je to to tajemné jasné světlo, jež popisují ti, kteří přežili svou smrt. V tomto případě bude následovat smrt skutečná. Jedno bylo jisté. Jestli přežije, už nikdy nebude považovat sluneční paprsky za samozřejmé. Slabá záře postupně narůstala. Plaval rychleji. Už neměl co ztratit.
12
• 2 •
J
deš pozdě,“ oznámil duch v zrcadle. „Už jsem mrtvá.“ Z těch slov nezaznívalo žádné obvinění, jen klidné konstatování faktu. Doktorka Evelyn Ballingerová byla za svého života vždy logická a klidná, nejhlubší vášně si schovávala pro práci. Nebyl důvod, proč by jí smrt změnila osobnost. Toto vědomí však nijak neupokojilo hrůzný strach a pocit viny, které zamrazily Gwen Frazierovou až do morku kostí. Kdyby jen ten e-mail otevřela včera v noci místo dnes ráno. Kdyby. To nejzoufalejší slovo ve všech jazycích. Přešla přecpanou místnost s tlustými závěsy, kterou Evelyn proměnila v kancelář. Ve všech pokojích v domě byla tma. Evelyn sluneční světlo moc nemilovala. Tvrdila, že ji ruší při práci. Gwenin pohyb po místnosti rozvířil nehybný vzduch. Křišťálové zvonečky visící ze stropu se otřásly a vykouzlily děsivou melodii, jež jako by vycházela přímo ze záhrobí. Při tom zvuku se Gwen zježily chloupky na zátylku. Ve dveřích za ní zoufale zamňoukal Max, Evelynina urostlá šedá kočka, jako by se dožadoval, aby Gwen tu situaci spravila. Smrt se však spravit nedala. Tělo leželo na podlaze vedle stolu. Evelyn bylo krátce přes sedmdesát, byla to vysoká žena značných proporcí, 13
která se oblékala podle staré módy jako spousta dalších obyvatel malého městečka Wilby v Oregonu. S dlouhými šedými vlasy, bohatými batikovanými sukněmi a křišťálovými šperky byla vzorem výstřední osoby, jíž Gwen soukromě přezdívala hippie styl. Evelyniny modré oči zíraly bez života do stropu. Brýle na čtení ležely na podlaze. Vedle ruky se nacházela nějaká fotografie. Dírka nahoře na obrázku naznačovala, že pochází z korkové nástěnky nad stolem. Na těle nebyly žádné známky krve či pohmoždění. „Žádné zranění, jak sis jistě všimla,“ konstatoval zrcadlový duch. „Co nám to napovídá?“ „Vždycky v roli učitele,“ prohlásila Gwen. „Nemůžeš si pomoct, že?“ „Už nemá smysl se měnit, nemyslíš, drahá? Zopakuji svou otázku. Co nám napovídá nedostatek známek po zranění?“ „Může jít o přirozené příčiny. Bylo ti sedmdesát dva let, byla jsi diabetička, která neustále jedla to, co neměla, a pokud šlo o léky, tak sis s nimi hlavu nedělala. Odmítala jsi zhubnout a jediné cvičení byly občasné procházky podél řeky.“ „Ach, ano, řeka,“ pronesl duch tiše. „Nezapomeneš na řeku či na vodopády, že ne, drahá?“ „Ne,“ hlesla Gwen. „Nikdy.“ Věděla, že není naděje, ale přesto se přiměla zkontrolovat pulz. Nahmatala jen strašlivý chlad a absolutní klid smrti. Pomalu se zvedla na nohy. „Ta scéna vypadá strašlivě povědomě, že?“ nadhodil duch. „Připomíná to události před dvěma lety.“ „Ano,“ souhlasila Gwen. „Připomíná.“ „Další osoba zapojená do výzkumu je mrtvá a zřejmě z přirozených příčin. Trochu náhoda, nemyslíš?“ Gwen se zadívala na zjevení v zrcadle. Duchové vypadali vždy jako vznášející se chomáčky dýmu – nikdy neměli ostré a jasné kontury jako fotografie. Ve většině případů byly přízraky, s nimiž se setkala, cizinci, ale pár 14
z nich znala příliš dobře. Evelyn Ballingerová se nyní k tomu krátkému seznamu přidala. Evelyn byla její učitelka a zároveň přítelkyně. „Omlouvám se,“ řekla Gwen duchovi. „Tvůj e-mail jsem si přečetla až dnes ráno. Okamžitě jsem ti zavolala. Když jsi telefon nezvedala, věděla jsem, že se něco stalo.“ „Samozřejmě že ano, drahá.“ Duch se uchechtl. „Jsi psychotronička.“ „Skočila jsem do auta a odjela hned za tebou. Ale ze Seattlu jsou to čtyři hodiny.“ „Nesmíš se obviňovat, drahá,“ prohlásil duch. „Nemohla jsi nic udělat. Stalo se to včera v noci, jak vidíš. Pracovala jsem tady v kanceláři. Vzpomínáš, že jsem byla vždy noční sova.“ „Ano,“ přikývla Gwen. „Vzpomínám si. Tvůj e-mail dorazil asi kolem druhé ráno.“ „Ach, ano, samozřejmě. To už jsi spala.“ Jenomže nespala, pomyslela si Gwen. Přecházela po malém bytě a snažila se zaplašit obrazy ze snu. Od smrti Zandera Taylora už uběhly dva roky, ale každé léto na konci srpna se jí zdály noční můry. Její talent na lucidní snění jí umožňoval ovládat sny do jisté míry, ale nedokázala je potlačit úplně. Pokaždé když sledovala ty strašlivé obrazy z jeho smrti, probudila se se stejným nervy drásajícím pocitem, že Taylorovým pádem do vodopádů to neskončilo. „Byla jsem vzhůru,“ prozradila Gwen. „Ale e-mail jsem nekontrolovala.“ Odstoupila od těla a vyndala z kabelky telefon. Max znovu zamňoukal a máchl ocasem. „Promiň, Maxi. Nemůžu nic udělat. Je příliš pozdě.“ Zdálo se, že Maxe její odpověď neuspokojila. Pozorně ji sledoval svýma zelenozlatýma očima. Soustředila se na vyťukávání čísel na pohotovost a snažila se nedívat do zrcadla. Povídat si s duchy nebylo moc dobré. Ostatní lidé – potenciální milenci stejně jako přá15
telé – z toho byli nanejvýš nervózní. Duchové přece ne existovali. Povídala si jen sama se sebou a snažila se rozluštit vzkazy, které její podivná forma intuice zachytávala na místě násilné smrti. Obvykle se takovým konverzacím snažila vyhnout, protože byly neuvěřitelně frustrující. Přece jen nemohla mrtvým nijak pomoct. To byl úkol pro policii. Před lety si uvědomila, že když vidí duchy v zrcadlech, oknech, na vodních hladinách a dalších reflexních površích, znamená to, že se nachází na jistém tmavém místě na světě, jež je plné silné energie zanechané v okamžicích násilné smrti. Jak říkalo staré přísloví, vražda po sobě zanechá skvrnu. Nebyla však polda nebo školený vyšetřovatel. Byla jen paranormální poradkyně, která interpretovala sny klientů a přivydělávala si bokem sepisováním scénářů pro nízkorozpočtové televizní seriály. Nemohla udělat nic, čím by zajistila mrtvému spravedlnost. „Až se Wesley Lancaster dozví o mé smrti, nejspíš bude chtít, abys o tom napsala scénář do jeho pořadu,“ řekl duch v zrcadle. „Už to úplně vidím. Byla tato samotářská paranormální vyšetřovatelka zavražděna nadpřirozeným způsobem? Existuje nějaké spojení mezi tajemnými úmrtími, jež se v tomtéž městečku odehrála před dvěma roky?“ „Rušíš mě,“ prohlásila Gwen. „Snažím se zavolat policii.“ „Proč se vůbec obtěžuješ? Obě víme, kam to povede. Policie usoudí, že jsem zemřela z přirozených příčin.“ „Což je klidně možné.“ „Ale tvoje intuice ti napovídá, že jsem byla zavražděna stejně jako ostatní.“ „Má intuice už mě kdysi poslala špatným směrem,“ namítla Gwen. „Přemýšlíš nad tím, co se stalo před dvěma lety, že?“ „Samozřejmě. Myslela jsem na to celou noc i při jízdě ze Seattlu.“ 16
Gwen se otočila k duchovi v zrcadle zády a soustředila se na rázný hlas operátorky. „Z jakého důvodu voláte?“ zeptala se žena. „Právě jsem našla tělo své staré přítelkyně,“ oznámila Gwen. „Doktorky Evelyn Ballingerové.“ „Ballingerové? Té bláznivé stařenky, která žije na Miller Road?“ „Jsem si jistá, že vaše profesionalita bude inspirací pro všechny operátory po celém světě,“ odsekla Gwen. Oddrmolila holá fakta a potvrdila adresu. „Vozy už jsou na cestě,“ prohlásila operátorka. „Vaše jméno, madam?“ „Gwendolyn Frazierová.“ „Prosím, zůstaňte na místě, madam.“ „Nikam nejdu.“ Gwen ukončila hovor a uvažovala, jestli dorazí i Harold Oxley, náčelník policie ve Wilby. Nejspíš ano. Je to přece jen malé městečko. Když se obrátila zpět k zrcadlu, paranormální vidina zapískala. „Nikdo kromě tebe a vraha neví, že jsem byla zavražděna, nemluvě o tom, že jsem byla zabita paranormálními prostředky. Pachatel nebude nikdy dopaden, pokud s tím něco neuděláš.“ Přesně jako posledně, pomyslela si Gwen. „Já nic nezmůžu,“ namítla. „Nejsem policista ani soukromý vyšetřovatel.“ „Ne, ale dlužíš mi to, nemyslíš? Když jsi byla zavřená na Sluneční akademii, naučila jsem tě, jak zacházet se svým talentem. A byla jsem to já, kdo ti našel práci na scénářích pro Noci mrtvých. Byly jsme přítelkyně. A tentokrát je to jiné, že? Před dvěma lety jsi neznala žádné paranormální detektivy. Ale teď víš o jisté bezpečnostní poradenské firmě, jež se specializuje na paranormálno, není-liž pravda?“ Na povídání si s duchy bylo protivné, že se to spíš po17
dobalo samomluvě, pomyslela si Gwen. A právě to se teď dělo. Zaklapla telefon a hodila ho zpátky do kabelky. Poprvé si všimla, že je na stole nějaké prázdné místo. Vrstvička prachu lemovala prostor, kde předtím ležel notebook. „Vzal tvůj počítač,“ oznámila. Uvažovala o tom. „Možná šlo o vloupačku.“ „V tom případě bych nejspíš byla zabita mnohem tradičnějším způsobem, nemyslíš?“ zeptal se duch. „Možná zbraní nebo nožem nebo ranou do hlavy.“ „Došlo tady k nějakému násilí, to cítím, ale nejsou tu žádné známky po boji, a ty by ses přece bránila.“ „Ne kdyby mě někdo zaskočil,“ podotkl duch. „Došlo tu k násilí, ale je možné, že smrt nastala následkem infarktu nebo mrtvice z šoku nad vloupáním.“ Duch se usmál. „Ale jediná věc, která chybí, je můj počítač. Víš stejně dobře jako já, že to nebyl nijak zvlášť cenný a moderní přístroj. Na židli leží můj starý batoh. Proč se nepodíváš, jestli mi zloděj nevzal peníze a kreditní karty?“ Gwen přistoupila k židli a zvedla opotřebovaný drobný batůžek. Křišťálové zvonečky se znovu rozezvučely a vydaly další sérii strašidelných tónů. Max se přikrčil ve dveřích, sklopil uši a znovu zamňoukal. V Evelynině peněžence bylo padesát dolarů a dvě kreditky. Gwen vrátila batoh na židli. Tolik tedy k teorii vloupání. „Pokud jde o další motivy, tak mě přece znáš,“ pokračoval duch. „Neobchodovala jsem vzadu za domem s drogami. Nepěstovala jsem v lesíku za dvorkem marihuanu. Měla jsem ráda své šperky z křišťálu, ale nic z toho není nijak cenné.“ „Taky jsi měla telefon.“ Gwen se otočila na patě a propátrala pokoj. „Ale nikde ho nevidím.“ „Zmizel jako můj počítač.“ „Mobily jsou malé. Může být kdekoliv. Možná je v kuchyni nebo v ložnici.“ 18
V dálce zahoukaly sirény. Znělo to, jako by operátorka vyslala do terénu celou skupinu vozidel. Gwen si uvědomila, že na pátrání po ztraceném mobilu nemá moc času. Prošla pracovnu a rychle pozotvírala zásuvky. Po telefonu ani stopa. Sirény se blížily. Gwen zabouchla poslední zásuvku a prošla kolem Maxe na chodbu. Kočka pospíchala za ní. Zastavila se ve vchodu do kuchyně a krátce ji prolétla pohledem. Starobyle obložená kuchyňská linka byla prázdná až na řadu keramického nádobí a starodávný kávovar. Otočila se a vyběhla schody, s Maxem v patách, a rychle prolétla dvěma menšími ložnicemi. Když na příjezdové cestě zaburácelo první hlídkové auto, scházela právě dolů. Pospíšila si zpět do kanceláře. Zvonečky nervózně řinčely, jako by byly netrpělivé, že se nic moc neděje. „Do poledne bude má smrt největší novinkou v městečku,“ poznamenal duch. „Takový rozruch tu nebyl od chvíle, kdy před dvěma lety zemřeli Mary, Ben a Zander.“ „Mezi tvou smrtí a tím, co se stalo před těmi roky, nemůže být žádná souvislost,“ namítla Gwen. „Jsi si tím jistá?“ „Už jsou to dva roky.“ „Ale tobě se o tom pořád zdá, zvlášť v téhle části roku, že? Celou dobu víš, že jeden kousek skládačky stále chybí.“ Gwen odtáhla jeden ze závěsů. Srdce jí pokleslo, když uviděla, jak Harold Oxley vyprošťuje svou obrovskou zakulacenou postavu zpoza volantu jednoho z hlídkových vozidel. Oči mu stínily tmavé sluneční brýle, poznala však, že uplynulé dva roky si na tom muži vybraly svou daň. Drobné úsilí dostat se z vozu stačilo, aby jeho široká kulatá tvář nabrala nezdravého odstínu rudé. Košile se mu napínala přes zaoblené břicho. Pohyboval se ztuhle, jako člověk, kterého trápí klouby. Zbraň na boku však byla velká jako vždy a nic nenasvědčovalo tomu, že by přijal 19
paranormální vysvětlení tohoto úmrtí otevřeněji než před dvěma lety. Gwen nechala závěs spadnout zpátky na místo a otočila se. Zarazila se při pohledu na fotografii na podlaze. Nespadla jen tak z korkové nástěnky, pomyslela si. Vypadá to, jako by ji Evelyn strhla v okamžiku smrti, když se hroutila na podlahu. „Je to důležité, drahá,“ řekl duch. „Proč by jinak ležela přímo vedle mé ruky?“ Gwen ten snímek zvedla a zadívala se na sedm lidí na skupinovém snímku. Ona stála jako třetí od konce v dolní řadě. Obrázek byl pořízen před dvěma lety, krátce předtím, než začaly ty vraždy. Mary Hendersonová a Ben Schwartz tam byli taky. Stejně jako Zander Taylor. Všichni se usmívali do objektivu. „Měla jsi tu fotku přišpendlenou na nástěnce,“ řekla. „Proč je teď na podlaze?“ „Zajímavá otázka,“ prohlásil duch. Na hlavní dveře autoritativně zabušila těžká pěst. Gwen schovala fotku do kabelky a prošla chodbou. Max ťapkal za ní. Otevřela dveře. „Náčelníku Oxley,“ pozdravila zdvořile. Harold Oxley si strhl sluneční brýle a zadíval se na ni s výrazem, kterým dal jasně najevo, že není jejich setkáním o nic nadšenější než ona. „Cindy říkala, že na pohotovost volala Gwendolyn Frazierová,“ prohlásil Oxley. V nabručeném hlase se ozývala pochmurná rezignace. „Doufal jsem, že to byla jen souhra náhod.“ „Evelyn byla má přítelkyně,“ prozradila Gwen. Usilovně se snažila mluvit chladným, klidným a nevinně znějícím hlasem. „Zůstaly jsme v kontaktu.“ „Před dvěma lety jsme se my dva sešli nad třemi mrtvými těly. Vy jste odjela z města a za celou dobu, co jste byla pryč, nedošlo k žádným nevysvětleným úmrtím. 20
Vrátíte se do města a zase je tu další tělo. Co s tím mám podle vás dělat?“ „Před dvěma lety jste usoudil, že všichni ti tři lidé zemřeli přirozeným způsobem,“ prohlásila. Snažila se ovládnout, věděla však, že to vypadá, jako by mluvila zpoza zaťatých zubů. Tolik tedy k té nevinnosti. „Ne v případě Taylora.“ Oxley podezíravě přimhouřil hnědé oči. „Skočil do vodopádů a utopil se.“ „Tvrdil jste, že to byla sebevražda.“ „Mhmm. Dneska budu chtít vaši výpověď.“ „Samozřejmě.“ Za Oxleym přišli ke dveřím mladý strážník a dva lékaři. Ti s sebou nesli nástroje a lehátko. Oxley nakoukl do chodby. „Kde je?“ „Ve své pracovně.“ Gwen uhnula z cesty a otevřela dveře. „Je to vpravo.“ Oxley, mladý strážník a lékaři prošli kolem ní a Maxe a zmizeli za rohem. Gwen stála na chodbě a pozorovala lehký letní deštík padající rovnoměrně na stromy kolem domu. Poslouchala ruch a tlumené hlasy vycházející ze vzdáleného konce chodby. Max přitiskl své velké tělo k její noze. Shýbla se a podrbala ho za ušima. „Vím, že ti bude chybět,“ řekla jemně. „Mně taky.“ Po chvíli si vzpomněla na fotografii, kterou našla na podlaze. Otevřela kabelku a obrázek vyndala. Znovu si prohlédla všechny tváře na obrázku. Nešlo si to nespočítat. Tři z lidí, na něž se dívala, zemřeli před dvěma lety, a teď byla mrtvá i fotografka, tedy Evelyn. Gwen fotografii otočila a uviděla, že na zadní straně jsou naškrábaná dvě slova. Zrcadlo, zrcadlo.
21
• 3 •
P
roč si Gwen myslí, že Ballingerová byla zavražděna paranormálními prostředky?“ zeptal se Judson Coppersmith. Seděl na verandě malé chatky, houpal se v dřevěném křesle opřeném o dvě zadní nohy. Paty v běžeckých botách měl na zábradlí. Telefon si pevně tiskl k uchu, aby slyšel svého bratra přes tlumené dunění příboje narážejícího na dlouhou pláž. K oregonskému pobřeží se blížila bouře a malé městečko Eclipse Bay jí stálo v cestě. Těšil se na to. S trochou štěstí ho energie vichřice rozptýlí, alespoň na chvíli. A rozptýlení potřeboval. V poslední době mu dny přišly nekonečné a noci ještě delší. Vrstvy šedi, jež ho obklopovala – od ocelové oblohy až po větrem ošlehaná prkna chaty – skvěle ladily s šedivou náladou, jež se na něho snesla, když se mu podařilo dostat se ze zaplavených jeskyní. Moc toho nenaspal, což bylo dobře, protože když usnul, trápily ho nepříjemné sny. A stále se to zhoršovalo. „Gwen má talent,“ řekl Sam trpělivě. „Jako my, vzpomínáš?“ Hm, jo, vzpomínám si na tebe. Oči plné snů, uvažoval Judson. Setkal se s ní jen při jedné příležitosti – asi před 22
měsícem, když zajel do Seattlu, aby se seznámil se Samovou snoubenkou, Abby Radwellovou – ale na Gwen Frazierovou nejspíš nezapomene. Všichni čtyři si vyšli na společnou večeři do restaurace v moderní čtvrti South Lake Union. Když se poprvé zadíval do Gweniných kouzelných zelenozlatých očí, okamžitě začal uvažovat o dlouhé žhavé noci strávené mezi prostěradly zvlhlými potem. Přesvědčil sám sebe, že ta přitažlivost je oboustranná. Nemohl se splést v energii, jež mezi nimi té noci vířila v atmosféře. Prostě nemohl. Ani na okamžik o tom nepochyboval a Gwen byla přesně to rozptýlení, které potřeboval, aby dostal z hlavy ten zatracený sen. Ale vidina noci plné sexuálního uvolnění se rozpadla v prach, když se na něj Gwen zadívala a řekla pouhá čtyři slůvka. Dokážu zahnat zlé sny. V té chvíli si uvědomil, že si pohled v jejích tajemných očích vysvětlil úplně špatně. Nedívala se na něho jako na potenciálního milence. Považovala ho za potenciálního klienta – zranitelnou osobu, jež potřebuje její odbornou pomoc. Nyní měl nové čtyřslovné pravidlo. Nerandit s paranormální poradkyní. „Gwen dokáže vidět aury, že?“ zeptal se do telefonu. „Mrtvá těla nemají žádné aury, takže nechápu, jak toho dokáže na místě činu tolik objevit.“ „Abby říká, že Gwenin talent je mnohem složitější, než dává najevo,“ namítl Sam. „Nezapomínej, že se ty dvě znají od chvíle, kdy spolu byly zavřené na střední škole.“ „Zavřené?“ „Když se začal projevovat jejich nadpřirozený talent, Abby a Gwen skončily na internátní škole pro zvláštní případy, na Sluneční akademii,“ vysvětlil Sam. „V Abbyině případě se její rodina domnívala, že je psychicky narušená. Gwen tam skončila poté, co jí zemřela teta, která ji vychovala. Je to dlouhý příběh, a ne zrovna veselý. Abby tvrdí, že na oknech byly dokonce i mříže.“ 23
Judson pomalu vydechl. „To muselo být drsné.“ „Abby a Gwen mě přiměly k myšlence, že ty a já a Emma jsme si ne vždycky cenili, jak zatracené štěstí máme, když nás vychovali rodiče, kteří se dokázali vypořádat s paranormálními stránkami našich povah.“ Seznámení s Abby Radwellovou jeho bratra hodně změnilo, pomyslel si Judson. Sama Abby naprosto uchvátila, když si ho najala, aby vyšetřil případ zahrnující vraždu, pomstu a zakódovanou knihu. Nedávno oznámili, že se chtějí okamžitě vzít. Willow Coppersmithová propadla panice. Jako matka ženicha oznámila, že má svá práva, a přiměla Sama a Abby, aby počkali, dokud nenaplánuje formální svatbu. Došli tedy ke kompromisu. Svatba byla stanovena na konec srpna, za necelé tři týdny ode dneška. Judson si byl docela jistý, že za vyjednáváním stojí Abby, ne Sam. Abby se celý život snažila najít skutečnou rodinu. Když se teď chystala připojit ke Coppersmithově klanu, chtěla ve vztahu se svou novou tchyní vykročit tou správnou nohou. Oslava se měla konat na rodinném pozemku, v Copper Beach na ostrově. Normálně samotářský San Juan nyní překypoval aktivitou, když Willow a svatební koordinátorka, kterou najala, procvičovaly své obdivuhodné talenty na organizaci, aby v krátké době připravily tu obrovskou událost. Judson měl podezření, že na celé planetě nejspíš není víc než pět lidí, kteří by si užívali rozruchu spojeného s plánováním obrovské svatby. Sam mezi těmi pěti nebyl, ale byl to ženich, a tak se musel vypořádat s přívalem neustále pobíhajících dodavatelů, fotografů a květinářů. Judsonovi ho bylo tak trochu líto, ale věděl, že to Sam všechno zvládne. Každopádně mu bylo jasné, že v současném rozpoložení by nebyl moc dobrým společníkem. A v tomto stavu bylo také moudřejší vyhýbat se Willow. Její mateřská intuice byla bezchybná. Kdyby se dozvědě24
la o tom opakujícím se snu a probdělých nocích, zbláznila by se starostí. A to bylo to poslední, co všichni – zvlášť Sam a Abby – potřebovali. „Podívej, chápu, že si chceš dát pauzu, než se rozhodneme, co provedeme s Coppersmithovým poradenstvím,“ prohlásil Sam. „Ale tady jde o rodinu. Abby tvrdí, že Gwen je smrtí paní Ballingerové opravdu rozrušená. Gwen to chce vyšetřit, a od místní policie se toho nedočká. Žádáme tě jen, aby sis udělal krátký výlet do Wilby a zjistil, co se té Ballingerové stalo.“ „Co když se ukáže, že byla Evelyn Ballingerová zavražděna paranormálními prostředky? Co, k čertu, Gwen čeká, že s tím udělám? Nejde přece o jeden z našich starých úkolů agentury, že se tam prostě porozhlédnu, prozkoumám místo činu a celý problém předám Spaldingovi, aby se o to postaral. Obyčejní poldové a žalobci si o těchhle nadpřirozených věcech nemyslí nic dobrého. Pro otevření případu potřebují jasné důkazy, a ty nejsou vždy k dispozici.“ „To si uvědomuju,“ potvrdil Sam. „Proto nebereme práci pro soukromé osoby, vzpomínáš?“ „Já vím, ale tohle spadá do kategorie přátel a rodiny,“ namítl Sam. „To chápu, ovšem pořád tu zůstává jedna otázka. Co Gwen Frazierová čeká, že udělám, když zjistím, že byla její přítelkyně zavražděna, ale nenajdu pro to žádný po užitelný důkaz?“ „Ty už něco vymyslíš,“ prohlásil Sam. „Jako vždycky. Pro Abby je to moc důležité. Říká, že to Gwen potřebuje uzavřít.“ „Co potřebuje uzavřít?“ Sam si odkašlal. „Gwen má z Wilby očividně spoustu zážitků.“ „Tahle věc je každou minutou komplikovanější.“ „Před dvěma lety se Gwen účastnila jako jeden ze sedmi subjektů výzkumu, který pořádala ta mrtvá žena. Stu25
die se snažila zjistit, jak dokázat existenci paranormálních schopností.“ „Jistě to bylo k ničemu,“ prohlásil Judson. „To, co se nedá vědecky změřit, se nedá ani dokázat. Výzkumná laboratoř Coppersmithů na tomhle problému pracuje už celé roky.“ „Jasně. Ale to není to hlavní na tom, co se ve Wilby před dvěma lety odehrálo.“ „Je toho víc?“ „Ukázalo se, že jeden z výzkumných subjektů paní Ballingerové, chlapík jménem Zander Taylor, byl sériový vrah, jenž pronásledoval a zabíjel lidi, kteří tvrdili, že mají paranormální schopnosti. Dokud nedorazil do Wilby, většina z jeho obětí byli nejspíš podvodníci – směsice pouličních jasnovidců, vykladačů tarotů, médií a rozličných podfukářů.“ Judsonovi krátce přejelo přes smysly pochopení. Ucítil cosi, co připomínalo zvědavost. Bylo to poprvé, co vnímal něco jiného než tíži šedi od chvíle, kdy se vrátil z ostrova. Sundal nohy ze zábradlí a vstal. „Nech mě to dokončit,“ prohlásil. „Tenhle Zander Taylor toužil po dobrodružství. Nabídl se k výzkumu, aby našel nějaké skutečné psychotroniky, které by mohl zamordovat.“ „Ty víš, jak zločinci uvažují,“ řekl Sam. „Trefil jsi to přesně. Podařilo se mu zabít dva členy výzkumu, než se pokusil zavraždit Gwen. Očividně se mu to nepovedlo, ale bylo to jen o fous, a Abby tvrdí, že Gwen byla z toho útoku hodně otřesená. A smrt Evelyn Ballingerové teď vyplavila na povrch spoustu ošklivých vzpomínek.“ Judson ucítil další bodnutí zvědavosti. Pohlédl na křišťál barvy jantaru ve svém prstenu. Kámen zářil drobnou energií v odezvě na jeho mírně zapojený talent. „Jak to, že jsme o Taylorovi nikdy neslyšeli?“ zeptal se. „Něco takového mělo být ve všech zprávách. Jako bych viděl titulky. Sériový vrah pronásleduje psychotroniky.“ 26
„Taylor to do zpráv nedotáhl, protože si nikdy nikdo neuvědomil, že ty lidi zabil,“ prozradil Sam. „V případě vražd ve Wilby byla první dvě úmrtí přičtena přirozeným příčinám. Taylorova smrt se považovala za sebevraždu.“ Judson pozoroval neklidný šedý oceán. „Co tvrdili o těch úmrtích místní policajti?“ „Dověděl jsem se, že náčelník policie ve Wilby – chlapík jménem Oxley – měl jistá podezření, ale nepodařilo se mu nic dokázat. Naštěstí pro Gwen.“ „Pročpak?“ „Protože Gwen nahlásila všechna ta tři úmrtí,“ odpověděl Sam. „Víš, jak to muselo vypadat před maloměstským poldou? Osoba, která najde a nahlásí nález těla, je obvykle na vrcholku seznamu podezřelých.“ „A dneska ráno našla další tělo.“ Judson tlumeně zapískal. „Jaká je pravděpodobnost, že je nevinná, hm?“ „Chápeš Oxleyho úhel pohledu.“ Judson položil ruku na dřevěný sloupek a pozoroval, jak se přes oceán žene letní bouřka. „Dobře, musím přiznat, že to vypadá docela zajímavě.“ „Když ráno Oxley dorazil na místo činu, očividně se netajil skutečností, že nemá rád souhry náhod.“ „Opravdu věří, že by Gwen mohla být za všechny ty vraždy zodpovědná?“ „Nikdy nedokázal, že šlo opravdu o vraždy, ale ano, podezírá ji. Gwen nehrozí, že by ji zatkli, ale pro vlastní klid duše musí zjistit, co se děje. Zná Abby, takže ví, že ty a já provádíme paranormální vyšetřování.“ „Prováděli jsme, než jsem nás z téhle branže vyšoupl,“ namítl Judson. „Najdeme si jiného klienta. Tam, odkud tenhle přišel, jich musí být víc.“ „Fakt vtipné.“ „Myslím to vážně,“ prohlásil Sam. „Ztratit našeho hlavního zákazníka není žádná hrůza vzhledem k tomu, co o něm už víme.“ 27
„Až na to, že kromě bezpečnostních prací, které děláme pro Coppersmith a spol., to byl náš jediný klient. A neztratili jsme ho. Zničil jsem celou tu zatracenou agenturu.“ „Žádný problém,“ prohlásil Sam. „Najdeme někoho jiného. Podle oficiálních zdrojů existují stovky různých vládních agentur, oddělení a úřadů zabývajících se zpravodajskou službou – a několik tisíc soukromých dodavatelů. Jsem si jistý, že najdeme jednoho, který by se zajímal o služby poradenské firmy specializující se na paranormální vyšetřování. Ale teď potřebujeme pohnout s případem Gwen Frazierové.“ Vítr zesílil. Stejně jako Judsonovy smysly. Tentokrát to bude jiné, pomyslel si. Tentokrát ho Gwen potřebuje. Nebude se k němu moct chovat jako k jednomu ze svých klientů. „Dobře, zajedu do Wilby a omrknu to,“ souhlasil. Na druhém konci linky nastala krátká odmlka. „Ještě bys měl o Gwen Frazierové vědět jednu věc,“ řekl Sam nakonec. „Jo?“ „Vidí duchy,“ prozradil Sam. „Cože, proboha?“ Ale už bylo pozdě. Sam telefon položil. Judson tiše stál a nechal si energií blížící se bouře a vidinou setkání s Gwen vyburcovat smysly. Po chvíli se otočil a vešel do chatky, aby se sbalil na dlouhou cestu do Wilby. Duchové nebyli žádný problém. Pár jich vídával každou noc ve svých snech.
28
