PŘÍPITEK MUŽI NA ROZCESTÍ 2.ČÁST – SEJDEME SE POZDĚJI Eva Pospíšilová /Kaspar/
Žánr: Drarry / psychologické / drama / detektivní
Čestné prohlášení: Veškeré postavy v tomto příběhu náleží J. K. Rowlingové. „Přípitek muži na rozcestí“ je fanfikcí psanou pro potěšení, nikoli za účelem materiálního obohacení.
Název povídky je inspirován knihou „Přípitek muži na stezce,“ jejímž autorem je Jack London.
2. ČÁST PŘÍBĚHU VĚNUJI:
KalamityJane Dagmar Acháje Janebce Dracovi
Korektura: KalamityJane
Ginny Weasleyová položí ruku na dřevěné dveře a v dlani ucítí podivné teplo, které orámuje její štíhlé prsty a vsákne se do kůže. Zámek cvakne a dům ji vpustí dovnitř. Uvítá ji ticho. Většinou si ho neuvědomuje, ale dneska o něm přemýšlí a úmyslně ze sebe skopne s vervou boty, pověsí červený plášť a cestou do kuchyně hlasitě dupe, chodidla v bílých ponožkách. Samota jí nevadí, zvykla si na ni, ale ruch, dupání a cinkání lžiček, když postaví vodu na kávu, jí připomene, že je ještě pořád živá. V kuchyni má docela obyčejný mudlovský radiátor a na něm malý fíkus. Namísto fotografií si svoji rodinu ráda připomíná zdánlivě nelogickými věcmi, které jsou pro většinu jiných lidí nečitelné. Vzpomínku na jednoho z bratrů tvoří puntíkatý hrnek s uraženým ouškem, z něhož Ginny popíjí kávu nejradši. Dřív jí to připadalo podivně morbidní, ale teď si spojuje chuť kávy a přesně tenhle hrnek s domovem, který si ještě nestačila vytvořit. Vedle stolu jsou velké papírové krabice, některé pootvírané, se spodním prádlem a dalším oblečením, jiné po okraje plné knih, gumiček, sponek a hřebenů, jimiž jí Molly upravovala vlasy, krabice až po okraj plné jejího bytí, povalující se v kuchyni už několik týdnů, a ona neví, nedokáže si odpovědět na otázku, zda je otevřít. Počká, až se voda dovaří, zalije kávu, přidá mléko, za jehož trvanlivost by rozhodně nedala ruku do ohně, a se zkříženýma nohama se usadí ke stolu. Když se nastěhovala, musela podložit jednu z dřevěných noh kusem Denního věštce, a to jí způsobilo zvláštní potěšení. Noviny nevyhledává, nedokáže nalézt rozdíl mezi obyčejným bulvárem a kvalitním zpravodajstvím. Místo toho vytáhne z červených desek, co se povalují na stole, tlustý spis. Tlustý a plný prázdných stránek. Na té první je Mollyina fotka. Ginny jím listovala už nesčetněkrát, jednou do něj dokonce vylila kávu a párkrát na něj nechala dopadnout pár slz. Teď už si připadá otupělá víc, než dřív. Molly je matka, Molly se starala, Molly je mrtvá. Ginny na ni vzpomíná jako na něco laskavého a hřejivého, co už se nikdy nevrátí. Vlastně si uvědomila, že není dost silná na to, aby se zbavila bolesti, nějak ji ventilovala. Aniž by to kdokoli věděl, strávila spoustu hodin hledáním alternativních způsobů léčby traumatu, převážně mudlovských, protože byla toho názoru, že to otec jistě ocení. Zkusila meditaci, zelené čaje, pěnové koupele a občas zůstávala v Bystrozorském oddělení mnohem déle než ostatní a do noci zuřivě bušila do boxovacího pytle. Nic z toho nepomohlo, ne úplně, ne na dlouho, a Ginny si uvědomila, že musí žít. Znělo to prostě, ale stanovila si to jako cíl. Nechá stéct kávu do bolavé stoličky a blaženě přivře oči. V jedné ruce drží hrnek a druhou si zamyšleně prohrabuje rozpuštěné vlasy.
Když jde o bolest, snaží se Ginny vyhýbat kouzlům, snaží se ji doopravdy prožít. Tenhle zvyk si odnesla z války, stejně jako Harry. Tomu na zádech zůstalo několik jizev, které by šly relativně snadno odstranit. Ginny to ví. Dotýkala se jich, milovala je bříšky prstů, obkreslovala, jako kdyby to byly nějaké bájné světy. Dřív než se jí začne doopravdy stýskat po Harrym, ponoří se zpátky do spisu. Naučila se o sobě přemýšlet méně, než je nezbytně nutné. Většinou prostě jenom zatne zuby a přinutí svůj mozek, aby se soustředil na jinou činnost, třeba na čtení. Díky tomu nikoho neviní. Ani Rona za jeho předstírání, že je všechno v pořádku, ani Hermionu, která pro ni nikdy nebyla tak dobrou přítelkyní, ani zatraceného Draca Malfoye, který další den zemře, ani... Neviní ani Harryho. Mollyino tělo bylo nalezeno v Obrtlé ulici. Nikdo ji dlouhodobě nepohřešoval, neměla žádné problémy a ani nepřátelé. Prostě si vyšla na nákup, zastavila se na zmrzlinu u Floreana Fortescue, prohodila pár slov s madame Malkinovou a pak byla najednou mrtvá, a co bylo horší, slepá. Ginny děsí možná slepota už odmalička. Kolikrát přemýšlela o tom, že by pro ni bylo snazší vyrovnat se se ztrátou sluchu, než nevidět. Zrak jí poskytuje jistotu a převahu, a právě proto je pro ni slepota tak bezedná. Jako hluboká studna. „Kdo zabil moji matku?“ zeptá se tiché místnosti. Pak se znovu napije, poválí studenou kávu na jazyku a na chvíli zavře oči. Zdá se jí podivný trhaný sen. Stojí v něm na pobřeží a dívá se, jak někdo ve žluté kápi staví na Brumbálově hrobce miniaturu Bradavického hradu z citrónů. Když Ginny přijde blíž, všimne si, že má každý citrón dvě malé šilhavé oči. Zmocní se jí nepříjemný pocit, a tak couvne zpátky. Studený vzduch se jí otře o obličej, polechtá ji na krku. Trvá jí jen několik vteřin, než si uvědomí, že to je součástí jiné reality, která do snu nepatří. Automaticky natáhne ruku po hůlce a teprve potom otevře oči. Rozespale zamžourá na Elliotova patrona, pandu, která se do ní pokouší šťouchat čumáčkem. Panda na ni znovu foukne a Elliotovým hlasem řekne: „Vražda v Godrikově Dole.“ To stačí, aby se Ginny kompletně probrala. Spěšně vstane a pokusí se uhladit si vlasy. V předsíni vklouzne do bot a popadne plášť. Pak se s hlasitým prásk přemístí do Godrikova Dolu. Patron se rozverně odrazí od papírového víka krabice a zmizí. V bytě je tíživé ticho a otevřená složka s případem Molly Weasleyové leží na stole. Ginny očarovala matčinu fotku tak, aby se nehýbala. Z nějakého důvodu jí připadalo nemístné sledovat, jak na ni matka laskavě mrká. *** Obloha má ocelový nádech a poblíž houká sova. Stmívá se, bystrozoři chodí mezi náhrobky se svítícími hůlkami a všude vládne podivná nálada.
Elliot se opírá o jednu z borovic a strká si pod jazyk kouzelnický žvýkací tabák, který se pokouší recitovat, než je umlčen stoličkami. Když se Ginny objeví asi půl metru od něj, muž pevněji stiskne hůlku a ušklíbne se. Ve tváři je zelený, ale to v tom šeru není tolik vidět. „Kdo?“ chce vědět Ginny. „Pansy Parkinsonová. Chodila do Bradavic.“ Elliot kývne hlavou kamsi za sebe a zadívá se na oblohu, jako kdyby se tak chtěl zbavit povinnosti být tím, kdo vysloví děsivou skutečnost nahlas. Ne všichni umíme být silní jako Harry, chce ho Ginny uchlácholit, ale místo toho svoje slova spolkne a zamíří dál mezi náhrobky. Měli bychom. S Elliotem nesoucítí a nemá pro něj ani pochopení. Ví, že se mu líbí její tělo, ale zatím ji nedokázal nikam pozvat a nejspíš taky nikdy nepozve, jen kvůli tomu že chodila s Harrym. Kdyby o sobě Ginny víc přemýšlela, pravděpodobně by cítila podivnou frustraci z toho, že žádný muž nechce být tím, kdo přichází po slavném Harrym Potterovi. Potichu zamumlá Lumos a projde kolem sochy anděla se skloněnou hlavou. Na mysl jí vytane sen o Brumbálově hrobce pokryté citróny. Harry klečí vedle Snapeova hrobu a mumlá různá zaklínadla, která by mu mohla pomoct odhalit cizí přítomnost. Zdá se, že je naprosto soustředěný, ale po chvíli z ničeho nic řekne: „Budu hádat. Defekt odpolední kávy. Pořád tě uspává.“ Ginny se zarazí, Harryho familiární tón ji přinutí zastavit. Potlačí zalapání po dechu a analyzuje jeho výraz. Zní unaveně, napadne ji. Jen si na chvíli dovolil zavzpomínat. A lituje, že mě tenkrát opustil. Všichni litujeme tolika věcí a pak cítíme únavu, zakusujeme se do povlaku polštáře, truchlíme... „Co se stalo?“ zeptá se ho neutrálně a dojde blíž. V hlavě se jí ozve varovná kontrolka. Ginnyna tvář se stáhne potlačovaným zoufalstvím při vzpomínce na Molly. „Jak? A kde je tělo?“ „Ginny,“ začne Harry opatrně a jí teprve teď dojde, proč se k ní choval tak laskavě, namísto obvyklé strohosti. „Pansy... Není to hezký pohled. Někdo jí vzal oči.“ Měla bych něco cítit, uvědomí si Ginny. Jenomže nic nepřichází. Automaticky, jako robot, projde kolem Harryho k hloučku bystrozorů. „Chci ji vidět,“ řekne jim. Na zádech ucítí Harryho ruku, zatne jí prsty do ramene, nešetrně a tvrdě. „V žádném případě.“ On je tady vedoucí. Bystrozoři ho poslechnou a tělo Pansy Parkinsonové zůstane v černém pytli. Harry opatrně odvede Ginny zpátky k Severusovu hrobu. „Neměla bys tu být... Podle mého názoru. Nicméně zákon mi nedovoluje tě neinformovat, jelikož ses účastnila minulého pátrání. Takže v kostce: Tělo našel během odpoledne Ralf Ashbee. Je to šestnáctiletý kluk, který má za úkol občas projít hřbitov a zkontrolovat, jestli se tu nescházejí chuligáni. Pansy pracovala v květinářství a řada jejích úkolů spadala přímo pod Ministerstvo. Dneska se vydala na tohle místo, aby zasadila třezalky, které jsem vybral na hrob Severuse Snapea. Nemáme žádné
otisky, natožpak motiv. Dokážu vycítit zbytky magie, ale nerozeznám použitá kouzla... Je to zvláštní, jako kdyby šlo o doopravdy silného čaroděje, anebo někoho, kdo dokáže zahladit svoji přítomnost.“ „Jak si můžeme být jistí, že to udělal ten samý, co ublížil Molly Weasleyové?“ Ginny se ani trochu netřese hlas, ale na Harryho se nepodívá a jeho nenapadne, aby se zeptal, proč se úmyslně vyhnula označení matka. Místo toho opatrně odpoví: „Prostě to vím.“ Pak se rozejde a namíří na náhrobek hůlku: „Tableau! Epiphany!“ Z hůlky vyletí červené jiskry a nic se nestane. „Je zraněná?“ zeptá se Ginny docela hloupě a Harry sebou trhne. „Nemá žádné modřiny, ani škrábance. Vlastně to vypadá, jako kdyby se jí nikdo doopravdy nedotkl. Jenom oči jsou pryč.“ Jako kdyby to nestačilo. „A příčina smrti?“ „Nevím,“ přizná bezradně. „Musíme poslat tělo k Trevorovi do Tiché místnosti. Snad nám bude schopen říct víc.“ Oba dva se dívají na párek bystrozorů přemisťujících se i s Pansy zabalenou v černém igelitu. „Vezmu si to na starost,“ praví Ginny potichu a na jazyku cítí nepříjemnou pachuť kávy. Harry ví, co tím myslí. Vydá se do Tiché místnosti. Studenou chodbou, kde neexistuje čas a klapání kroků zní jako výstřely. U úst tam zůstává obláček páry a člověk uprostřed hrudi cítí svíravý nepříjemný pocit. Tichá místnost připomíná nějakým způsobem Azkaban, ale v Azkabanu existuje alespoň zoufalství. V pitevně není nic. Jen smrt. A doktor Trevor, který má velké žluté zuby jako veverka z neustálého popíjení černého čaje. Harry zabloudí pohledem zpátky k náhrobku Severuse. Netuší, zda budou třezalky vůbec někdy zasazeny, a unaveně si uvědomí, že opět selhal. Ukazováčkem si automaticky začne škrábat palec do krve. Občas, ve chvílích, jako je tahle, kdy nedokáže říct svým přátelům a známým, co na něho spoléhají, že všechno bude v pořádku, občas, ve chvílích, kdy nedokáže lhát, cítí, jak mu Severusova přítomnost chybí. Ten si vždycky věděl rady. A Harry neví. Otočí se zpátky k Ginny a všimne si, že vedle ní stojí Elliot, mnohem blíž, než by se slušelo. Harry polkne a Elliot ustoupí. Ginny upírá pohled na nebe. Nemysli, nepřemýšlej o sobě tolik. „Pansy sem stačila položit jenom jednu třezalku,“ řekne Elliot dutě. Spíš než soucit se zemřelou instinktivně následuje Harryho zármutek. „Ta je ode mě,“ odvětí Harry. „Občas sem chodívám.“ „Kde myslíte, že jsou ty oči? Myslíte, že se skrze ně ten vrah dívá?“ Harry zrozpačití a Ginny dojde blíž k náhrobku a skloní se k třezalce, jen aby nemusela stát tak
blízko Elliotově hlouposti. „Tys ji vyrobil z papíru, Harry? Kde ses to naučil?“ „Cože?“ „Tu třezalku. Nevěděla jsem, že to umíš...“ Harrymu se v krku objeví obří knedlík a jeho tělo automaticky vystřelí dopředu, nohy se pohnou. Chmátne po papírové třezalce, ale těsně nad ní se jeho ruka zastaví, objeví se krátké zaváhání. Květina je pravděpodobně vyrobená z ústřižku novin, podle lesklého papíru to vypadá na Týdeník čarodějek. To je přece absurdní, nemůže to být... Třeba to sem dala Pansy. Ginny se pohne dopředu, ale Harry zakroutí hlavou. Tohle je jeho práce, on vede tým a on musí riskovat. Má pocit, že se lev tam někde u srdce, málem odsouzený k věčnému spánku, pohodlně převalí, když v sobě znovu najde nějakou duševní sílu. S přivřenýma očima sebere třezalku a nic se nestane, na chvíli ji podrží v dlani. Byly to ženské ruce, které ji složily? Zdá se, že je ta věc prostá jakýchkoli otisků. Harry ví, že by se měl chovat šetrně, ale nedokáže třezalku opatrně rozevřít, srdce mu buší jako zvon. „Lumos,“ zamumlá potichu a hůlku přiloží k papíru. Vypadá to jako recept na nějaký medový moučník, ale to nejspíš nebude hlavní sdělení. Harrymu přeběhne mráz po zádech, když si přečte černým inkoustem načmáraný vzkaz:
Další je Zrádcův syn. Harry pocítí příval nejistoty, a když Ginny vysloví jeho jméno, předstírá, že ji neslyšel, a dál zírá na načmáraný vzkaz. Je to snad nějaká hra? Uvědomuje si, že tu mohl nechat papírovou třezalku v podstatě kdokoli, ale intuice mu našeptává, že to byl úmysl. Copak chuligáni potulující se po hřbitově vyrábějí květiny z papíru? Anebo Pansy? Proč by se zdržovala vyráběním něčeho, co mohla Snapeovi věnovat doopravdy? Když Harryho přivolali k případu, našel na zemi kbelíček s třezalkami a o kousek dál Pansyinu hůlku... Zakroutí hlavou. Nejdůležitější otázkou zůstává, o kom mluvíme, mluvíme-li o zrádcově synovi. Harry věnuje prázdný pohled Snapeově náhrobku, jako kdyby u něho hledal odpověď. Někde poblíž zahouká sova, ozve se šelest ptačích křídel. Noc se blíží a rozehrává svoji píseň. Mám málo času, uvědomí si Harry, aniž by doopravdy tušil, odkud ten pocit přichází. Zrádcův syn. Syn Lorda Voldemorta? Syn Červíčka? Můžu být synem zrádce já? Syn Severuse Snapea. Harryho rozbolí hlava. Severus Snape přece neměl syna, ačkoli by to bylo navýsost
tematické, ačkoli by to bylo... Severus Snape měl kmotřence. Harry nacpe cár papíru do kabátu a obrátí se na Ginny a Elliota, kteří na něho zírají poněkud strnule. „Kdy má být Malfoy popraven?!“ „Ráno, ale proč...“ „Nesmí být.“ Harry s hlasitým prásk zmizí a zanechá na hřbitově Ginny, Elliota a párek dalších bystrozorů. V hlíně po něm zůstanou otisky podrážek kanad. A hrob Severuse Snapea vypadá bez papírové třezalky podivně prázdně. *** Má dostatečné pravomoce k tomu, aby se mohl beztrestně potulovat po Ministerstvu v kteroukoli denní i noční dobu, ale k návštěvě vězně, obzvlášť den před popravou, je nutné mít zvláštní povolení, které mu může vydat ministr kouzel, zástupce Percy Weasley, soudní prokurátor Babcock, anebo... Hermiona. Takže zatímco pospíchá dlouhou chodbou a plášť se za ním vlní, zatímco se mu klapání bot vrací v ozvěně, svědomí a ta část, kterou je nutno zvát racionální, jej nabádá, aby vyslal k Hermioně patrona a požádal ji o podpis. Jaká formalita. Ale je devět hodin a tou dobou si Hermiona vybírá nějakou z tlustých knih ve své rozsáhlé knihovně, aby tak zahnala svoje démony. Anebo už dávno vypila bezesný lektvar. Harry si trochu provinile uvědomí, že ji odbyl, když se s ním pokoušela hovořit o popravě Draca Malfoye. Přitom bylo tak zřetelné, že s výsledkem procesu nesouhlasí. Hermiona je po všech stránkách spravedlivá, a když s něčím nesouhlasí, nemělo by se to brát na lehkou váhu. Harry si nedokáže odpovědět na otázku, zda se ho případná smrt Draca Malfoye nějakým způsobem hluboce dotýká, a srdce, tedy místo, kde by se ho některé věci hluboce dotýkat měly, mu připadá jako stará zrezivělá hrací skříňka, která místo vyluzování líbezných tónů podivně šumí a lupe. Zachránil by Malfoye, kdyby se k němu nedostal novinový lísteček s krutým oznámením? A měl dotyčný vrah vůbec na mysli něco tak brutálního, jako je postupné vydloubávání očí, anebo chtěl na popravu pouze upozornit? Kdesi v koutku mysli tuší, že ten lístek může být lákadlem, výzvou, aby Malfoye vysvobodil jako odvážný Nebelvír a připravil ho tak na mnohem horší smrt, než je poprava, ale Harry má svá vlastní přesvědčení. Jeho pohled na morálku a spravedlnost je o něco jednodušší. Záchrana Draca Malfoye může posloužit k chycení vraha. Na ničem dalším nezáleží. Tečka. A další tečky.
„Copak mu vážně nic nedlužíš?“ zeptá se tichý hlásek v hlavě a Harry zpomalí, zastaví se u jedné z modrých lamp, v nichž vesele tancují ohníčky. Ty modré plameny se mu na okamžik odrážejí v zelených očích, působí to málem mysticky a... Vážně mu nic nedlužíš?! Rozbolí ho hlava a před očima mu zcela automaticky vytane obrázek Luciuse Malfoye, bezbranného, ležícího v bahně... U Merlina, teď ne, prosím. Znovu přidá do kroku a snaží se na nic nemyslet. Vlastně je v tom mnohem horší než Ginny. Jestlipak se s Elliotem vydali po jeho stopě? Zastaví se u vysokých mříží, které jiskří a sálají magií tak, že vytváří dusno. K jeho nelibosti není na hlídce obvyklý tlusťoch Miguel, ale Percy Weasley. Ten si všimne Chlapce, který přežil, téměř okamžitě, a zamíří k němu s hřejivým úsměvem na rtech. Oči zůstávají chladné. Percy se ke smrti Molly Weasleyové nikdy nevyjádřil a namísto truchlení se jmenoval samozvaným vymítačem špíny, kterou lidé jako Malfoy definitivně představují. „Eh, nazdar, Percy. Potřebuju na chvíli dovnitř. V rámci vyšetřování, pochopitelně.“ Percy si urovná stříbrný hábit, který se s jeho zrzavými vlasy podivně bije. „Ahoj Harry, rád tě vidím. Samozřejmě tě rád pustím. Máš, doufám, povolení?“ Zeptá se rošťáckým tónem, málem rozverně, a Harrymu cukne oko, když se snaží ovládnout svůj výraz. Percy má v sobě něco nepříjemného. Je jako hlídací pes, který pokaždé zavrtí ocasem v tu správnou chvíli. „Povolení nemám. Jak říkám, je to v zájmu vyšetřování. I ve tvém zájmu, Percy.“ Významně tak upozorní na Mollyinu smrt. Už si v životě neodpověděl na horší otázky, než jsou ty, které se týkají taktu. Sotva znatelně postřehne Percyho ukřivděný výraz, když mu zrzek s jakousi dětinskou radostí, jako kdyby právě odhalil nějaké spiknutí, vpálí: „Jde o Malfoye, že, Harry? Poslala tě sem Grangerová? Během procesu se ho až podezřele zastávala, jestli chceš něco vědět. Děvčata na tenhle typ špíny prostě letí...“ Harry pocítí podivnou, až bázlivou chuť se v první chvíli rozesmát, když si uvědomí, že Percy nejspíš na muže jako je Draco Malfoy, bezostyšně žárlí. „Podívej, Percy, nemám moc času. Malfoy by mohl být důležitý svědek v našem případu. Dneska jsme našli tělo Pansy Parkinsonové, takže...“ Pak zmlkne. Dojde mu, že ho Percy nepustí, i když se ho pokusí zasvětit do případu a polechtat mu tak ego. Percyho mozek pravděpodobně veškeré informace nějakým zvláštním způsobem filtruje. Slovo vražda na něho nepůsobí ani zdaleka tak nepříjemně, jako slovo Malfoy. A pak to přijde. Podivné neblahé tušení šířící se někde od chodidel. „Percy, kde je Miguel? Proč tu jsi vlastně ty?“ Zrzek si olízne rty. „Harry, musel jsem se, chápeš, prostě se ujistit, že Draco Malfoy zemře... Lidi
jako on s námi odedávna zacházejí jako s tím nejposlednějším odpadem. Kolikrát jsem byl svědkem...“ „Cos mu udělal?“ Ta otázka Percyho znervózní. „Nic, jen jsem mu... Něco jsem mu dal. Můžu vlastně klidně tvrdit, že to někde ukradl, ano, a přitom mě ohrožoval...“ Harry se nakloní blíž a popadne mříže oběma rukama. „Pusť mě dovnitř!“ Pak se syknutím odskočí. Percy se zatváří na oko smutně: „Víš, že nemůžu, i kdybych chtěl. Předpisy jsou předpisy a já nemám pravomoci je obcházet. Magie v těch mřížích jedná dost svéhlavě, nemyslím, že by tě mohla nechat vejít, a, no, je mi to líto...“ Ta emoce, která křiví rty a tlačí na víčka, to musí být vztek. Harry bezmyšlenkovitě znovu pevně chytí mříže. Protože jestli někdo vstupuje dvakrát do stejné řeky, pak je to právě Nebelvír, a ještě ke všemu hledá v zasviněné bahnité vodě krokodýly, aby je mohl podrbat za uchem. Percy o krok ustoupí a sáhne pro hůlku. „Harry, musím tě požádat, abys odešel, jinak spustím alarm.“ Ta magie je podivná, plná pichlavých výbojů, ale Harry ji nepouští. Brzy pochopí, ačkoli ho to stojí mnoho sil, na jakém principu ta energie funguje, jak se otáčí, hravě, jako štěně za ocasem. Stačí se jí pouze dotknout na těch správných místech. „Pusť mě dovnitř,“ řekne jí klidně. A ona se stáhne, nechá ho projít. Mříže zmizí jako nějaká dokonalá iluze. Harry se zadívá na Percyho a snaží se přitom rozhýbat prsty. Jeho autorita je o to větší, že dosud nevytáhl ze zadní kapsy kalhot – ano, pořád ten nepříjemný zvyk – hůlku. A Percy ustoupí, zamračí se a svoji hůlku skloní. Harry kolem něj mlčky projde a pokračuje chodbou dál. Na tomhle místě byl zatím jenom jednou, když dokončoval bystrozorský výcvik. Jeho prací je polapit zločince a předat je dál. Popravdě se nikdy nezajímal, co se s nimi pak děje. Nezajímal se o spoustu věcí a lidí. Třeba o Ginny. Ještě se polituj, ještě jednou, ať v tom dalších deset milionů lidí na téhle planetě není samo. Vězeňské cely jsou plné bílé barvy, a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé mají vězně oslepit, ukázat jim, že hra už skončila. Zadruhé oblehávají a předstírají, že se cesta odsouzených blíží něčemu božskému. Je to apoteóza smrti. Harry přesně pozná, ve které cele se nachází Draco Malfoy. Do skla je vyrytá vzpomínka. Žádný šťastný obraz z dětství, jenom slovo, přesto se z něho Harry dozví hodně. Malfoy má u sebe nepochybně něco ostrého a namísto toho, aby usiloval o vědomý a vcelku svobodný odchod z tohoto světa pár hodin před popravou, vyrývá do skla písmena. Je v tom
natolik známá jízlivost, až se Harry zachvěje nad tou důvěrností. Ani v nejmenším nepochybuje, že dostal Draco kus skla od Pecyho a vzpomínkou ho dráždí. Malfoy leží na zádech, roztažený na podlaze a zírá na strop, jako kdyby ho celá situace spíš otravovala, než přiváděla k šílenství. Harry přijde blíž a všimne si, že se blonďákovi po celé tváři až ke rtu táhne krvavý šrám. Draco nakloní hlavu na stranu, spěšně vstane, dojde ke sklu a na Harryho se zadívá. Bez jakékoli známky překvapení, anebo cokoli jiného. Pravé oko má zarudlé. Působí jako had, kterého Harry potkal kdysi dávno v zoologické zahradě. Na sobě má dlouhou bílou košili. Nepochybně prosté ponižující gesto ze strany personálu, lidí, kteří Malfoye nenávidí. Hadi by měli nosit zelenou. „Pottere,“ řekne překvapivě měkce, spíš jenom naznačí rty. Na poraněné oko trochu šilhá, musel do něj dostat pořádnou ránu. Vlasy má čisté, spadají mu do obličeje málem líně. Technicky vzato se zdá, že je se smrtí smířený. Ne, to není to správné slovo, spíš vyrovnaný, ano, smrt Dracovi nic nedluží a on jí taky ne, prostě se setkají jako staří známí. Harry si vzpomene, že hraje o čas. Z kapsy vytáhne kus starých novin a nápisem je obrátí k Malfoyovi. Modrošedé oči přelétnou větu „Další je Zrádcův syn“ bez zájmu. „Co to znamená?“ zeptají se rty. A Harry stroze odpoví: „Odcházíme.“ *** Oheň v krbu vesele praská a ve vzduchu je cítit nasládlá třešňová vůně. Hermiona se opírá o parapet svého skromného bytu ve druhém patře a zírá dolů do tmy na světla projíždějících aut. Na sobě má černý rolák a v ruce drtí skleničku s třešňovým likérem. Drží ji tak pevně, až jí zbělaly klouby. Na rozdíl od Ginnyina bytu vládne v tom Hermionině přesný řád. Žádná věc v něm neslouží jako vzpomínka na něco, snad kromě knih, které se povalují úplně všude. Není tu radiátor ani fíkus ani hromada nevybalených krabic, a i přes oheň v krbu se jedná o vcelku nehostinné místo. Rozsáhlá knihovna, která zabírá celé dvě stěny obývacího pokoje, je snad také jediným místem, kde nemůžete nalézt ani smítko prachu. Hermiona je svým knihám věrná. Jsou jako ona. Sofistikované, diskrétní, spravedlivé a občas poněkud rozporuplné. Ruka se zachvěje, když Hermiona znovu přiblíží sklenku ke rtům a její pohled padne na matraci se smotanou přikrývkou nedaleko krbu. Občas k ní chodívají muži, ale ona jim nikdy nedovolí, aby se zdrželi na noc. A každému z nich věnuje jen pár hodin fyzické přítomnosti, než je vyprovodí zpátky na ulici a nechá je na všechno zapomenout. Nikdy si s nimi nepovídá a nikdy neprojevuje větší důvěrnosti, než je nezbytně nutné.
Miluje chvíle, které tlumí bolest. Ty s sebou většinou nesou rizika. A rizika znamenají, že je živá. Pro Hermionu je sex extrémně funkční meditací. Na tu tesklivou prázdnotu, která se rozlévá od krku až k žaludku, dokáže zapomenout teprve ve chvílích, kdy leží na matraci s roztaženýma nohama, ruce boří do vlasů muže, který se dotýká jejího klína a koriguje tak jeho pohyby. Ráda má situaci pod kontrolou, ale taky dokáže dělat kompromisy. Už tu měla blonďáky, brunety i zrzky. Možná, říká si někdy, už nevím, jak vypadá láska. Klame se. Pravdou je, že jenom zapomněla, kde ji hledat a vidět. Možná jí prostě jenom přikládá příliš velký význam. Láska přitom přichází nepozorovaně. A když se Hermiona jednou týdně setká v Ronem v té příjemné kavárně na rohu a dovolí mu, aby ji porazil v šachové partii, nedá se o tom hovořit jinak než jako o lásce. Ron má v sobě bolest, která způsobuje řezné rány, a se smrtí matky se nejspíš nedokáže vyrovnat nikdy. Ale když je s Hermionou nebo s Harrym, občas se mu podaří usmát docela upřímně, od srdce, jako kdyby bylo vážně něčím víc, než jen pouhým svalem. Hermiona někdy přemýšlí o Malfoyovi a jeho životní cestě. Byl by v přítomnosti jiný, pokud by se tenkrát dostal do Nebelvíru a spřátelil se s Harrym? Byl by jiný, kdyby Harry tenkrát stiskl jeho nabízenou ruku? A byl by jiný v budoucnosti, kdyby neměl další den zemřít? Když začne znovu zvedat sklenku k ústům, ozve se alarm. Malá zlatá mince na stole zapiští a rudě se rozzáří. Hermiona k ní s klopýtnutím přispěchá a sklenku vymění za svoji hůlku. Pevně ji sevře v dlani a přemístí se pryč. *** Když se Hermiona objeví na studené zemi v atriu, tak první, co ji napadne, je, že si nevzala ponožky. Ne boty, ale ponožky. Mozek má nejspíš díky likéru uchlácholený víc, než by chtěla, ale z alkoholu se pořád vzpamatovává snáz, než z Doušku živé smrti. V místnosti je hned několik lidí. Ginny Weasleyová, Elliot Smith, ministr Kingsley, bystrozor Abbot, brunátný Percy Weasley a ještě pár dalších bystrozorů, které Hermiona nezná jménem. Ginny se netváří nijak, Elliot je očividně v rozpacích, Kingsley má na sobě něco, co nápadně připomíná noční oděv, a... Všichni mají vytažené hůlky. Všichni kromě Elliota a Ginny míří na Harryho. Vlastně je to doopravdy bizarní pohled. Harry stojí uprostřed celého chumlu, v ruce hůlku – nikoli snad v útočné, jako spíš v obranné pozici a za zády schovává Draca Malfoye. Ano, ta osoba v bílé košili, která má rozcuchané světlé vlasy a na
tváři hluboký šrám, to nemůže být nikdo jiný. Z jeho tváře se nedá nic vyčíst, ale v té Harryho je všechno. Harry se tváří odhodlaně a zapáleně, Hermiona tenhle výraz moc dobře zná. Znamená to, že Nebelvír udělal něco impulzivního a nebezpečného, že něco dostatečně nepromyslel, a místo toho, aby o krok ucouvl, opřel se do toho celou svojí vahou. Jak typické. Způsob, jakým zaštiťuje Malfoye, je srovnatelný s chováním predátora, který si chrání svoji kořist. Harry udělal konečně krok proti tomu zpropadenému ministerstvu, konečně krok dopředu, aniž by přemýšlel o tom, do čeho šlápne. Krok k poznání, že je manipulován, že je jeho moc zneužívána. Krok k budoucnosti, v jaké by Hermiona mohla žít. „Řekl jsem vám, že Malfoy odejde se mnou,“ pronese Harry klidně a Hermiona o jeho slovech nepochybuje. Zvláštně se jí uleví, když si uvědomí, že se dnes doopravdy stane přesně to, co si Harry přeje. Víc vědět nepotřebuje. Protáhne se mezi dvěma bystrozory a postaví se k němu. Harry si všimne její přítomnosti a neusměje se, jen v očích se něco mihne, lev uvnitř něj rozburcuje krev, ještě víc se vzbouří, když si uvědomí, že s ním jeho přítelkyně souhlasí. Možná, že jim záchrana Draca Malfoye zachrání život. Dívají se jeden na druhého několik dlouhých sekund a Hermiona přitom periferně vnímá nehybnou siluetu v bílém, která ponejvíc připomíná anděla. Vcelku absurdní příměr. Harry trhne hlavou a obrátí se zpátky na Kingsleyho: „Nevím, kolik důkazů potřebujete. Vlastně jsem toho názoru, že žádný. Po tom všem by mělo stačit moje tvrzení, pane ministře.“ Percy zalapá po dechu a Malfoyovi cukne koutek. „Harry, zákon nedovoluje...“ „Vysledovat vraha dvou nevinných lidí?“ „Parkinsonová nebyla nevinná!“ zaječí Percy a škobrtne o kus dopředu. Draco zbledne a chce Harryho obejít, aby se dostal k Percymu blíž, ale Potterova ruka ho obejme kolem pasu a pevně ho přitáhne k sobě. Blonďák má překvapivě dost síly na to, aby se málem vyškubl, a tak ho Harry chytí ještě pevněji a zaryje mu nehty do žeber. „Chci jen vědět, co je s Pansy,“ zavrčí Malfoy podrážděně, zakloní se a praští Harryho hlavou. Ten si prokousne ret. Hermiona sleduje tohle divadlo s podivným zmatkem v srdci, ale svoji hůlku nesvírá tak silně jako obvykle. Harry si olízne červené zuby. „Je mrtvá. Je mi to líto. Někdo ji zabil stejně jako Molly Weasleyovou. Možná bývalí Smrtijedi, kteří jsou stále nezvěstní. Nikdo jiný Snapea za zrádce nepovažoval. Nemám pravdu?“ Vlastně ví moc dobře, že ji nemá. Většina kouzelnické populace považuje Severuse za zrádce stále a nikdo z nich v tom pravděpodobně v blízké budoucnosti nemíní pozměnit názor...„Nedaleko Pansyina těla jsem našel ten vzkaz.“ Ohlédne se na Hermionu a
vysvětlí: „Někdo chce zabít Malfoye.“ „Ale on musí stejně umřít!“ Vypískne Percy znovu, ve tváři je celý brunátný. „Vskutku,“ řekne Draco pomalu. „Někdo pravděpodobně očekával, že mojí smrti zabráníš, Pottere. To ten zachráncovský komplex. Co teď? Odneseš si mě prostě domů?“ „Ano,“ řekne Harry klidně. „Jsi teatrální.“ Hermioniny oči se rozšíří poznáním: „Ty ho chceš použít jako návnadu! Harry, nepřipadá ti to neetické?“ Kingsley nenechá Harryho odpovědět. „Co když Draco Malfoy uprchne?“ „To je snad ten poslední problém, ne?“ zamumlá Hermiona. „Proč by utíkal, když se nechal dopadnout?“ zeptá se Harry upřímně nevěřícným tónem. Ginny povytáhne obočí a Elliot se rozpačitě poškrábe na hlavě. Dokonce i Draco se zatváří překvapeně. Je to Malfoy, napadne mnohé z přítomných. Jako kdyby to bylo nanejvýš vypovídající. V obměněné podobě to ale řekne jenom Percy. Vlastně spíš štěkne: „Malfoy je do toho zapletený! Je to všechno jeho práce! A víte proč? Opovrhuje námi, nenávidí nás. Prostě to mají v rodině. Vůbec bych se nedivil, kdyby...“ „Percy, drž už konečně hubu,“ řekne Ginny. Atmosféra zhoustne. Percy se překvapeně otočí na svoji mladší sestru, která ho svým výrazem a pevným držením těla dokonale převyšuje. Pak otevře pusu a znovu ji zavře. Harry se slabě uchechtne a Malfoye pustí, ten se ale ani nehne. Parkinsonová je mrtvá. Narcissa Malfoyová je v blázinci. Lucius je mrtvý. A Draco Malfoy v tu chvíli i přes tato očividná fakta ucítí svůj starý známý pud sebezáchovy, který mu radí zůstat u Pottera co nejblíž, jít tam, kam půjde Potter. Tedy alespoň prozatím. Draco nemá co ztratit a Potter najednou působí jako zábavnější společník než smrt. Ta nezmizí, nezestárne. Sejdeme se později, slíbí jí v duchu. A nahlas řekne: „Půjdu s tebou, Pottere.“ „Obávám se, že o tom nerozhodujete, pane Malfoyi,“ zavrčí Kingsley. „Harry, uvědomuješ si, že jdeš tomu, kdo spáchal ty ohavné vraždy, přímo na ruku? Je mojí povinností zabránit tomu, aby se něco stalo. Jsem zodpovědný za celý kouzelnický svět...“ „Ne. To byl Brumbál.“ Kingsleyho obličejem se mihne podráždění, ale podaří se mu skrýt ho za rádoby otcovský úsměv. Má ho doopravdy rád, napadne Hermionu. Má Harryho rád asi tak, jak jen může mít člověk rád svoji pozlacenou korunu a reklamní billboardy. Nedokážu uvěřit tomu, že se tak změnil. Pomohl Brumbálovi, bojoval proti tehdejšímu ministrovi... Byl to přítel. Ano, to je to správné slovo.
A teď chce nechat Malfoye popravit kvůli vlastnímu pohodlí. Rád vede a nerad posuzuje a přemýšlí. Na rukávech má vyšité docela malé švestky. Musí být naštvaný, že jsou s Harrym takové problémy. Přál si, abys tenkrát zemřel spolu s Voldemortem, Harry? „Ne, tohle nedovolím,“ řekne Kingsley odhodlaně. „Je očividné, že tě musíme ochránit před tebou samotným.“ „Správně, pane ministře,“ přitaká Percy pohotově a vrhne zlý pohled na Ginny. Malfoy se zavrtí. Cítí podivnou energii, která se šíří z Harryho těla. Obrovská masa čiré magie, nekonzistentní a nedůvěřivá, jako těkavá kapalina. Magie ne nepodobná nitroglycerinu. V jednu vteřinu mu na mysl vytanou dvě věci. První je: „haha“ a druhá: „U Merlina, Pottere. Trpíš egoteismem.“ Energie se promění ve vysoký táhlý tón, který postupně sílí a přidává na intenzitě. „Chci jenom chytit toho zkurvysyna, co jim bere oči. Vím, že to zvládnu, ale musíte mi dát šanci. Musíte mi dát Malfoye.“ Jmenovanému zelektrizují vlasy na zátylku. Cítí, že má studený nos. A taky něco lepkavého pod ním, teče to ke rtu. Měl pravdu, když řekl, že Harry Potter umí být nebezpečný. Svět kolem začne rezonovat, realita se otřásá. „Dost, Harry. Prosím.“ Hermiona si z vlastního nosu utírá krev do rukávu černého svetru. Percy svírá svoji hůlku tak pevně, až mu zpod zrzavé čupřiny vlasů stéká po tvářích pot. Ministrovy švestičky se třesou. A pak je najednou klid. Harry skloní hůlku, zhluboka se nadechne. Ví, že ho tohle malé vystoupení přijde draho. Několik ministerských večírků, pár reklam na zubní pastu, která má na obalu nakreslenou jizvu ve tvaru blesku. Víte proti čemu? No přece – vy – víte – proti – komu! Proti kazu. Hermiona zakroutí hlavou, jako kdyby odhadla jeho myšlenky. Nemusíš nic. Kingsley nespokojeně mlaskne a pak řekne, nanejvýš úřednickým a formálním hlasem: „Skloňte tu hůlku, Weasley. No tak, všichni skloňte hůlky! Máte moje povolení, pane Pottere. Ale žádám, abyste na ministerského vězně dohlédl. Je to na vaši zodpovědnost. Hned zítra vydám prohlášení.“ „Musí se to objevit ve všech novinách.“ „Musí zemřít,“ promluví jeden z bystrozorů, které Hermiona nezná jménem. Všechny pohledy se upřou na něj. „Jeho otec se podílel na zabití mojí sestry.“ „Tebe prostě lidi milují, že, Malfoyi?“ zamumlá Harry poblíž jeho ucha. Draco semkne rty k sobě a až po chvíli řekne poněkud otráveným tónem: „Staré rodinné hříchy. Drží se u nás jako věrní čoklové, že?“ „Skloň tu hůlku, Micheli, nebo ji nechám zmizet,“ řekne Ginny znovu klidně. Hermioně se hlavou prožene spoustu otázek jako stádo splašených koní. Cítí se unavená a zebou ji
nohy. Ale je pyšná, tak pyšná. Tohle je první krok, Harry. Necouvni. „Tak dost. Tři dny, pane Pottere. Ani o den víc.“ *** Je to zvláštní, uvědomí si Draco proti svojí vůli. Zmocní se ho hysterie a úleva zároveň, oba pocity spolu chvíli zápasí o nadvládu. Má tři dny na to, aby žil, a v tuhle chvíli se to zdá málem jako nadlidský úkol. Ale ten malý had, poklidně stočený u srdce, spokojeně zasyčí. Žít. Žít za každou cenu. Konečky prstů ho zabrní, když zatouží po staré známé hůlce. Kde vlastně je? Zničili ji? Když se o několik mizerných minut později nadechne studeného vzduchu, v hlavě mu zní ještě pořád Percyho stížnosti. („Ale pane ministře!“ „Nezvyšujte na mě hlas, Weasley!“) Lampy se nad nimi tyčí jako obrovské hvězdy na černých nohách. Auta jsou zaparkovaná podélně za sebou a ve většině oken bytových komplexů už je zhasnuto. Někde poblíž je slyšet voda. A ještě něco. Draco se zarazí. „Víš, Pottere, myslím, že nás tvoji kamarádíčkové sledují. Grangerová, Weasleyová a ještě někdo.“ „Já vím,“ opáčí Harry klidně. „Mají strach, že ti přeskočí a pokusíš se mě oddělat. Proto jdeme pěšky. Chci, aby nabyli dojmu, že můžou mít situaci ještě nějakou chvíli pod kontrolou.“ „Páni, Pottere, to je tak...“ „Navíc chci, aby se o tvém propuštění dozvědělo co nejvíc lidí.“ „A že jich tu je!“ „Malfoyi...“ „Kdybych tě chtěl zabít, udělám to až u tebe doma, Pottere. Na rozdíl od tebe jsem nedostal do vínku takovou dávku exhibicionismu.“ Nádhera. Jde po ulici a povídá si s Malfoyem, jako kdyby to byl jeho starý dobrý známý. A přes všechno, co mezi nimi kdy bylo, je teď jejich spolupráce navýsost důležitá. A za tři dny ho odvedeš na smrt? Správná otázka je ještě snazší. Přišel bys pro něj, i kdybys nenašel papírovou třezalku? Po zbytek cesty je Malfoy podivně tichý a Harry se to nesnaží změnit. Oba přemýšlí o nastávajících dnech a hodinách. Před domem na Grimmauldově náměstí se Harry rozhlédne, chytí Malfoye za zápěstí a přemístí se s ním přímo do obývacího pokoje. „U Merlina, Pottere, příště mě zkus aspoň upozornit, nebo tě pozvracím. Ne že by mi Kingsley posledních pár hodin ve vězení řádně vyvářel...“ Harry před ním zůstane stát s napřaženou hůlkou. Konečně si může Malfoye doopravdy prohlédnout. Ten muž je pro něj už od prvního roku v
Bradavicích naprostou záhadou. Úlisný popelavý a šílený. A taky riskující odvážný a uštěpačný. Jeho povaha není konzistenstní, neustále se přelévá a mění, formuje se v různorodé obrazce a pocity. Ze všeho nejvíc připomíná Harrymu prapůvodní čistou magii. Válka, utrpení a léta práce, kdy se Harry pachtil za těmi největšími zločinci, jako zběsilý uhýbal kletbám a v noci se převaloval, protože kvůli hojícím se jizvám nemohl spát, to všechno Harryho obrnilo, vytvořilo to jakousi slupku. I přes to se však Harry nedokáže se svými emocemi vyrovnávat tak jako Ginny, protože ho na rozdíl od ní tíží vina tak surová, že s ním nejspíš zůstane i v dalších životech. Harry během války nedokázal ochránit spoustu nevinných a dobrých lidí, nedokázal zabránit vraždě Molly Weasleyové, nedokázal zaváhat, když mu Lucius Malfoy usiloval o život a... Tak prostě trhnul jeho hlavou. Doteď někdy cítí mezi prsty jeho jemné světlé vlasy a s hrůzou se pak uchyluje k tomu nešikovnému zlozvyku, tedy škrábání si palce ukazováčkem. Bude vůbec někdy schopný to Malfoyovi říct? Přiznat mu, jak jeho otec zemřel? Ještě tři dny. Harry nemůže dovolit sentimentu, aby se do něho vpil a prosákl jím. Přesně to udělal s Ronem zármutek, Ron je zármutku plný. Stačilo málo a stalo by se z něj chodící neštěstí. Harry se zamyslí. Vlastně je doopravdy přesvědčený o tom, že může Malfoyovi důvěřovat. Ten blonďák prakticky nemá co ztratit. Hůlku má zamčenou na Odboru záhad v místnosti zabavených předmětů, které už nikdy nikomu nebudou patřit. A všechen jeho majetek připadne za tři dny Ministerstvu. Technicky vzato Harry pochybuje, že by se mu Malfoy pokusil ublížit, anebo že by utekl. Jeho hra už skončila. A přesto, když pohlédne do těch šedomodrých očí, nepatrně znejistí. Ten had uvnitř Malfoye se tváří spokojeně, kmitá jazýčkem sem tam, jako kdyby říkal: „Omyl, Pottere. Hra právě začala.“ Draco na Harryho zírá s hlavou nakloněnou na stranu, pátravě a poněkud směšně, nohy se mu boří do tlustého zeleného koberce a světlo z krbu mu tancuje ve tváři. Budu vůbec schopný odtáhnout Malfoye zpátky na Ministerstvo a nechat ho zemřít? Harry pomalu skloní hůlku. Najednou cítí tupou bolest v hlavě. Zamotá se a posadí se na sedačku u krbu. Promne si čelo, a když se o pár minut později znovu rozhlédne, Malfoy pořád stojí na místě a mračí se. Famfrpáloví hráči svítí a poletují nad jeho hlavou jako nějaká šílená svatozář. „Ty lituješ, Pottere. Lituješ, žes odložil moji smrt. To je tak hloupé.“ Řekne to potichu, rty se nepatrně pohnou. Ten šrám na tváři by potřeboval vyčistit. A pod nosem má zaschlou krev. To kvůli Harrymu a jeho magii. Už zase ta vina. „Ničeho nelituju,“ zalže unaveně. „Donesu ti nějaké oblečení a něco k jídlu. Zázraky nečekej. V
poslední době jsem si oblíbil mudlovské polévky z pytlíku.“ „Zázraky nečekám,“ opáčí Draco. Přesně o hodinu později by se nečekanému návštěvníkovi mohl naskytnout vskutku bizarní pohled. V pokoji je příjemné teplo a hodinová ručička se blíží k půlnoci. Draco Malfoy sedí na sedačce Harryho Pottera, oblečený do obyčejného zeleného trička, bosé nohy pod sebou v tureckém sedu. Hlavu má zakloněnou a pozoruje svítící famfrpálové hráče, kteří spolu zápasí o maličký camrál připomínající měsíc. Za okny mírně poprchává, kapky deště dopadají na parapet. A voda z Dracových umytých vlasů kape na tričko. Modrošedé oči jsou rozevřené dokořán. Je to elektrizující a šílený pohled. Pravé oko je pořád zarudlé a Draco jím musí mrkat častěji, aby neslzelo. Je slyšet přibližující se Potterovo dupání na schodech. Možná je tak hlasitý právě kvůli tomu, aby omylem nenachytal Draca v nějaké emočně vypjaté situaci. Anebo je to prostě jenom Nebelvír, který se pohybuje jako slon v porcelánu běžně. Když se objeví, nese misku, ze které se kouří, a taky šálek čaje. Draca zabolí žaludek, ale nedá na sobě nic znát. Nakloní se, bez poděkování si jídlo vezme a nedůvěřivě k němu přičichne. Pak začne pomalu jíst. Z nějakého důvodu je v místnosti cítit napětí. Draco ho zpočátku ignoruje a jí nudlovou polévku, o chvíli později to ale nevydrží, opatrně odloží lžíci a podívá se na Pottera. „O co jde?“ „Cože?“ „No tak, Pottere. Jsem extrémně citlivý na magické projevy a tvoje síla je, aniž bych ti chtěl nějak lichotit, doopravdy enormní. Popravdě se divím, žes ještě neudělal nic záslužného, jako je třeba stavba nového sídliště anebo zalévání stromů v deštném pralesu...“ „Sakra, Malfoyi! Nemůžeš být alespoň na chvíli jiný než jízlivý?“ Draco mlaskne a s předstíraným zájmem pohlédne na hodiny, které jsou na stěně. „Počítám, že jsem měl být za několik hodin mrtvý. Je to pro tebe dostatečná jinakost, Pottere?“ Venku zahřmí a okenice třísknou. Než stačí Draco prohodit další vtip, pravděpodobně něco o rosničkách a Chlapci, který přežil, Potter vybuchne: „Jsi totální idiot! Můžeš mi vysvětlit, proč ses nechal tak hloupě chytit?“ Malfoy udiveně povytáhne obočí. „Pokud si dobře pamatuji, byl jsi to ty, kdo mě předal spravedlnosti, Pottere. A ta se, kupodivu, kolektivně shodla na tom, že si smrt zasloužím.“ „Ale proč?!“ „Nejspíš jsem v životě udělal spoustu podlých a trestuhodných věcí...“ „Ty víš, na co se ptám!“ Draco odvrátí pohled a zadívá se do plamenů. „Potřeboval jsem vědět, jak zemřel můj otec. A i přes to mám pocit, žes mi neřekl úplnou pravdu, Pottere.“
„Copak tobě je jedno, že zemřeš?“ „Třeba jsem věděl, že pro mě přijdeš. Že ti svědomí nedovolí nechat mě tam. Zuboženého, přiznávajícího svoji vlastní vinu.“ Harry si vztekle prohrábne černé vlasy a bouchne do stolu. „Nepřišel bych, kdybych nenašel ten papír! Nepřišel.“ Draco k němu otočí hlavu, pravé oko přivřené. „Víš to naprosto jistě, Pottere?“ Jmenovaný zaváhá. Pak si frustrovaně povzdychne, sedne si vedle Malfoye na sedačku a začne si rozšněrovávat kanady. Vztekle je odkopne a zakloní hlavu. Chvíli pozoruje svítící hráče na košťatech, zatímco Malfoy pozoruje jeho. Polena v krbu vesele praskají a za oknem zuří vichřice. Dnes v noci nebude ani jeden z nich spát. Malfoy se natáhne pro hrnek s čajem a přivoní k němu: „Heřmánek, Pottere? Vážně?“ Harry zamručí. Draco pomalu vstane ze sedačky a začne se procházet po místnosti. Šálek drží oběma rukama a fouká do něj. Je si naprosto jistý, že Potter čaj osladil medem a to ho mate. Připadá mu to jako příliš důvěrné gesto. A tak se rozejde a prohlíží si nábytek a prosklený bar, nahlédne dovnitř, aby přečetl nápisy na etiketách. Dokáže si Pottera docela dobře představit, jak po večerech sedává na zeleném koberci v téhle čtvercové místnosti, popíjí přímo z lahve něco nedůstojného a z čokoládových žabek vytahuje kartičky. Líbí se mu tmavomodrý strop a to, jak dokážou být některé věci v Potterově životě prosté, i když jich není mnoho. „Víš, Pottere, po válce mi toho moc nezbylo. Moje rodina se rozpadla a já jsem pojal nedůvěru k budoucnosti, v níž bych měl založit rodinu novou... Ale Ministerstvo mi ani nedalo šanci. Myslel jsem, že když ti moje matka pomohla, bude to mít nějakou pozitivní dohru, alespoň pro ni. Místo toho je teď v sanatoriu. No tak, nedívej se takhle, Pottere. V tomhle je na tebe spoleh. Vím, že bys ji nenechal bloudit po útesech. Jsem si tebou naprosto jistý. Když zemřel můj otec a Narcissa začala chřadnout, došlo mi, že si můžu vybrat. Buď neustále utíkat a strachovat se, že až se jednou v noci probudím, bude matka mrtvá, jelikož jsem ji dostatečně neuhlídal... Anebo jí zajistit pohodlí v podobě malého pokoje, kde by mohla do konce svých dnů vyšívat vlaštovky. Vyšívání se v bohatších kruzích ještě pořád nosí. Řada lidí byla jako u vytržení, když jsi mě přivedl. Třeba ten Weasleyovic kluk. Vsadím se, že moje smrt by dala jeho životu konečně nějaký pádný smysl... Smrti se nebojím, Pottere. Jsme staří známí. Vyrůstá mi z předloktí a nikdy nevybledne. Po válce jsem se pokusil znamení zla vypálit. Ale nepomohlo to. Jsem tím prožraný skrz naskrz. No, a tys přišel. Zvláštní. Něco tě ke mně musí poutat, že?“ „Přišel jsem kvůli tomu lístku, Malfoyi,“ opakuje Harry dutě. Těká pohledem mezi Dracem a
skleněným barem, zatímco skla oken pod náporem větru skřípou. Draco rozvážně položí hrnek s heřmánkovým čajem na stůl a sveze se k Harryho nohám. Položí mu ruce na kolena a pevně ho přes látku kalhot stiskne. „Víš jistě, žes ho tam nedal ty sám, Pottere, jen abys měl pádný důvod?“ Harrymu se tvář stáhne potlačovaným hněvem. „Jak se opovažuješ, Malfoyi? Copak si myslíš, že bych takhle riskoval jen kvůli tvému bezpečí, že bych takhle lhal, a vůbec...“ „Tak kde je ten lístek teď, Pottere?“ Harry vyskočí ze sedačky, čímž povalí Malfoye na koberec a začne se šacovat. Ví, že při tom nejspíš musí vypadat jako úplný blázen, ale je mu to jedno. Sahá do kapes u kalhot i pod tričko, jako kdyby se snad vzkaz o zrádcově synovi mohl ukrývat právě tam. Malfoy ho se zájmem pozoruje. „Já... Nevím, kam jsem ho dal. Nemám ho.“ Harryho tváří se mihne zděšení, které se promění ve skutečný vztek, když zachytí Malfoyův pobavený výraz. „Ty! Tys ho někam schoval!“ „Bingo, Pottere.“ Draco sáhne do kapsy a papírek mu podá. „Víš ale, doufám, co to dokazuje?“ Harry mu papír vyškubne z ruky, beze slova dojde ke skleněnému baru a začne se jím prohrabávat. Nakonec vytáhne lahev se skotskou, odzátkuje ji a mrzutě nalije několik doušků do broušené sklenice. Dracův úšklebek se ještě prohloubí. Sám se natáhne po hrnku s čajem a rozvážně upíjí. „Znamená to, Pottere, že jsi snadno manipulovatelný. Sedím na koberci ve tvém domě a piju čaj. Copak to není přesně to, co ten vrah chtěl? Má mě tady jako na talíři, zatímco ty se ožíráš...“ Harry se zarazí, otře si ústa do rukávu a rozpačitě pohlédne na lahev. „Já bych přece nikdy...“ Pak ji rozmrzele zavře a vrátí zpátky do baru. „Jak říkám,“ ušklíbne se Malfoy. „Příliš manipulovatelný. Naštěstí máš někoho, kdo v tom umí chodit, Pottere. Mě.“ Harrymu se naježí chlupy na zátylku. Dost možná ve svých úvahách Malfoye vážně podcenil. Koneckonců, co mohl čekat? Že si dovede napůl bláznivého a napůl mrtvého Malfoye domů, posadí ho na jednu z dřevěných židlí, schová se za sedačku a prostě počká, až se vrah objeví? Potřetí do stejné řeky. A krokodýlů je spoustu. Draco se zhluboka nadechne. „Trpěla Pansy hodně?“ Ta otázka Harryho vyvede z rovnováhy, vytrhne z přemýšlení a ukáže další z mnoha Malfoyových tváří. „Nemyslím si,“ odvětí pomalu. „Podle mě to bylo rychlé.“ Jednou se Harry opil spolu s Hermionou. Bylo to hned po skončení války, sešli se u něho právě v téhle místnosti a hovořili spolu o Malfoyových. I přes Harryho až příliš umírněné prostesty začalo Ministerstvo stíhat Luciuse a Draca jako komplice Lorda Voldemorta. „Myslíš, že je chytí?“
„Ach, Harry. Záleží ti na tom, aby je nechali jít?“ „Ne. Totiž ano. Já nevím.“ „Myslíš, že na mě budeš následující dny dohlížet a pak mě prostě odvedeš na Ministerstvo, Pottere? Ne že bych si kvůli tomu dělal starosti, ale podle mě to tvojí neochvějné morálce způsobí silné trauma. Myslíš, že mě pak dokážeš nechat zemřít? Protože já si to nemyslím. Nebelvíři jsou sobci.“ Draco se pohodlně uvelebí na sedačce a zadívá se do plamenů. „Žijete v domnění, že co zachráníte, ukradnete a nebo získáte, to už vám na věky patří.“ „Ne,“ namítne Harry unaveně. „Totiž ano. Já nevím.“ *** Ron je nadšeným – nakolik ještě dokáže nadšení projevovat – majitelem podkrovního bytu s moderní kuchyní, která je tam spíš na okrasu. Nutno říct, že žádné z dětí nepodělilo po Molly její čarokrásnou schopnost vytvářet chutná jídla, a tak Ron využívá ve většině případů hůlku, anebo si objednává jídlo telefonicky. Tedy, Neville objednává jídlo telefonicky. Hermiona, která cítila, že je po Mollyině smrti nutné, aby na Rona někdo dohlížel, zvolila vemlouvavou taktiku. Víš, Rone, Neville nemá kde bydlet a ještě se jako podnikatel s květinami nedokáže tak dobře orientovat na trhu. Je to jen na pár dní, než si něco najde. Už je to pár měsíců a Ronův obývací pokoj je polepený plakáty famfrpálových týmů a fotografiemi z dětství, které jsou kompletně zastíněny cizokrajnými liliemi a fíkusy. Květiny jsou ve skutečnosti v každé místnosti. Ron by přísahal, že když se před pár dny o půlnoci plížil do špajzu pro nějakou sladkou drobnost, sáhl na kaktus. Je až absurdní, jak zatraceně báječný život Ron mohl mít, kdyby někdo surově nezavraždil jeho matku. V práci se mu daří, tedy pokud se tomu vůbec dá říkat „práce.“ Jako brankář svůj tým ještě nezklamal. Týdně dostává spoustu fanouškovských dopisů, stohy gratulací, pozvánky na rande a vyznání... Technicky vzato si může koupit, cokoli chce a jet kamkoli chce. Jeho trezor přetéká kouzelnickým zlatem. A Rona to stejně netěší. Občas si připadá podivně staře. Zvykl si na časté schůzky u Harryho na Grimmauldově náměstí, na setkání s Hermionou a hraní šachů po kavárnách, a přesto je tady pořád ta bolest... Ron ji nedokáže překousnout, neumí se s ní vyrovnat. Ze sourozenců mu vždycky byla nejbližší Ginny, a ta se v poslední době hodně stáhla do sebe. Nedokáže bratrovi odpustit zatajování skutečností. Tedy toho, kde se doopravdy nachází jejich otec. Není nic špatného na tom být blázen. Ron je naivní, co se týče lidí. A důvěřivý. Vědomí toho, co Kingsley kdysi udělal pro Brumbála, mu stačí k tomu, aby se účastnil ministerských večírků a nepochyboval o správnosti vedení. Stačí mu
pár vzpomínek a dojmů, aby se sám domníval, že se někteří lidé nemění. Ron si vymyslel svět plný lehkosti a matčina smrt ho tíží jako olovo v žaludku. A někdy se mu chce řvát, touží po tom být silnější než Ginny, navštívit Artura a nalézt klid a pochopení. Když se uprostřed noci vyplíží ze svého pokoje, aby si odskočil, málem vyděšeně zaječí. Vedle obří palmy v hliněném květináči postává Ginny. Má na sobě bystrozorský plášť a ze zrzavých vlasů jí kape voda. „Ahoj,“ řekne mu. Nemluvili spolu zatraceně dlouho, ne doopravdy, krom několika letmých pozdravů, když se potkali na Ministerstvu, a ona tu teď stojí, okolo třetí hodiny, přímo uprostřed obývacího pokoje a tváří se relativně sebevědomě a pokojně. Ron si urovná trenky s obrázkem medvěda grizzlyho. „Ahoj.“ Ginny sáhne pod plášť a vytáhne Kocoura. Má mokrou srst tam, kde se ho dotkla a doširoka otevřené zelené oči se žlutým tečkováním. „Já si ho nechat nemůžu, protože vypadá jako Harry.“ Ron povytáhne obočí a Ginny se uchechtne. „Dobře, jen žertuju.“ Slyšet po takové době její smích, nebo alespoň náznak smíchu, působí na Rona jako omámení. Jeho tvář se na okamžik projasní, zmizí vráska na čele. „Čí je?“ Jeho sestra zvážní. „Patřil Pansy Parkinsonové. Dlouho na ni čekal, když se nevrátila domů.“ Ron se dál nevyptává, nejspíš ani nechce vědět. Stejně se o tom dočte další den v novinách. „Proč bych si ho měl nechat zrovna já?“ „Věřila jsem tomu, že to neodmítneš, když jsi ještě nedokázal vyhodit ani Nevilla,“ řekne Ginny upřímně a podá mu Kocoura. „Tak co?“ Ron poškrábe zvíře na hlavě. „Tak jo.“ Když se Ginny o další hodinu později vrací do svého vlastního bytu, jde kus pěšky a nastavuje obličej dešti. Cítí v sobě podivnou sílu. Jakmile přiloží ruku na dřevo a dveře ji pustí dovnitř, postaví vodu na kávu a vypláchne svůj hrnek s jedním ouškem. Pak si rozšněruje kanady a posadí se k papírovým krabicím. Namátkou jednu z nich otevře. KONEC 2. ČÁSTI
