Přímá volba prezidenta

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra občanské výchovy

Přímá volba prezidenta bakalářská práce

Brno 2013

Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Jiří Nolč Vypracovala: Bc. Anna Chlápková

Bibliografický záznam CHLÁPKOVÁ, Anna. Přímá volba prezidenta. Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra občanské výchovy, 2010, s. 68. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Jiří Nolč.

Anotace Bakalářská práce s názvem Přímá volba prezidenta se zabývá problematikou zavedení změny volby hlavy státu v rámci parlamentních systémů. Současně obsahuje přehled vývoje provedení prezidentské volby na našem území od roku 1918 až po současnost.

Anotation The bachelor thesis titled Direct election of the president deals with the change of president election in parliamentary systems. Thesis also provides an overview of the development presidental election in our country from 1918 to the present.

Klíčová slova prezident, parlament, prezidentské kompetence, volby, přímá volba prezidenta, ústavní zákon.

Key words president, the parliament, presidential competence, elections, direct election of the president, constitutional law.

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci s názvem Přímá volba prezidenta vypracovala samostatně pod vedením PhDr. Jiřího Nolče a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury.

V Brně dne 17. dubna 2013

_______________________ Anna Chlápková

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Jiřímu Nolčovi za velmi cenné připomínky a odborné rady, poskytnuté informace a konzultace, kterými přispěl k vypracování této bakalářské práce.

Obsah

1

Úvod .................................................................................................................... 1

2

Postavení prezidenta v politických systémech..................................................... 2

3

Přímá prezidentská volba ve vybraných státech Evropské unie .......................... 5 Francie........................................................................................................... 8

3.2

Polsko.......................................................................................................... 10

3.3

Slovensko .................................................................................................... 13

4

3.1

Volba a kompetence českého prezidenta v minulosti........................................ 17 Založení Československa a tvorba Prozatímní ústavy ................................ 17

4.2

Ústavní listina z roku 1920 ......................................................................... 19

4.3

Československo v období druhé světové války .......................................... 22

4.4

Období nástupu komunistické moci............................................................ 24

4.5

Socialistická ústava 1960 ............................................................................ 26

4.6

Demokratizace veřejného života ................................................................. 28

5

4.1

Prezidenti České republiky ................................................................................ 31 Volba hlavy státu ........................................................................................ 31

5.2

Postavení českého prezidenta a jeho pravomoce ........................................ 34

6

5.1

Úvahy o zavedení přímé volby prezidenta v České republice.......................... 39 6.1

Návrhy ústavního zákona............................................................................ 41

6.2

Názory českých prezidentů na schválení přímé volby................................ 44

7

Zákon o přímé volbě prezidenta České republiky ............................................. 47

8

Realizace první přímé volby českého prezidenta .............................................. 51

9

Přílohy................................................................................................................ 55

10

Závěr ............................................................................................................... 56

11

Seznam použité literatury...............................................................................60

 

1 Úvod Ve své bakalářské práci Přímá volba prezidenta se na úvod zabývám obecným postavením hlavy státu v politických systémech, konkrétněji v prezidentských, poloprezidentských a parlamentních. Práce dále seznamuje s podmínkami zavedení přímé volby a jejími důsledky na kompetence prezidenta ve vybraných státech Evropské unie. Pro ilustraci jsem si vybrala tři státy. První je Francie, kde prezident disponuje širokými pravomocemi a je považován za nejmocnější evropskou hlavu státu. Druhou sledovanou zemí je Polsko, které mělo v dobách komunistického režimu v čele kolektivní hlavu státu, což bylo v 90. letech příčinou pro konstituování silného prezidentského postavení v rámci střední Evropy. Posledním vybraným státem je Slovensko, které až do vzniknu samostatného státu nemělo tradici prezidentství (československý prezident sídlil na Pražském hradě) a svého prvního prezidenta volilo nepřímo, poté přistoupilo v roce 1999 na přímou volbu. Následující kapitoly věnuji volbám a kompetencím českého prezidenta v minulosti. Vývoj české státnosti a utváření tradice prezidentské volby sleduji od dob vzniku samostatného československého státu v roce 1918 až do založení České republiky. Od té doby proběhly celkem čtyři volby, v nichž byla hlava státu vybírána parlamentem. Úvahy o zavedení přímé prezidentské volby se na našem území neúspěšně projednávaly již od 30. let, konečná ústavní novela byla přijata až roku 2012. První a tak dlouho očekávaná přímá volba českého prezidenta proběhla v lednu 2013. V závěrečné části je uvedena příloha zobrazující volební účast a výsledky obou kol prezidentských voleb a mé hodnocení dané problematiky.

1

2 Postavení prezidenta v politických systémech Politologie rozlišuje několik druhů politických systémů z hlediska jejich institucionálního uspořádání. Mezi dva základní a nejrozšířenější druhy patří parlamentní a prezidentské systémy, jejichž základní rozlišení spočívá v odlišném uspořádání kompetencí a vzájemných vztahů tří základních druhů moci. Moc soudní je v obou modelech samostatná, rozdíly jsou v pojetí zákonodárné a výkonné moci, která je vymezena ústavou příslušného státu. Prezidentský režim je slučitelný pouze s republikánským zřízením. Podle italského politologa Giovanni Sartoriho jsou hlavními znaky prezidentského režimu všeobecné prezidentské volby, nemožnost odvolání prezidenta parlamentem během období výkonu jeho funkce a prezidentská pravomoc jmenovat vládu. Diskutovaným kritériem prezidentského režimu je přímá volba prezidenta1, která přispívá k vyváženosti vztahu mezi exekutivou a legislativou, ovšem nezajišťuje nezávislé postavení prezidenta. Prezidentský režim usiluje o maximální a striktní oddělení legislativy a exekutivy, obě složky moci jsou voleny přímo, jsou vzájemně nezávislé a měly by mít stejný podíl na moci. Parlamentní režim je v tomto ohledu přesným opakem, je založen na sdílení a prolínání legislativy s exekutivou, kdy je jediným plně legitimním orgánem

lidem

volený

parlament.

Exekutivu

tvoří

prezident

volený

parlamentem a vláda, která je parlamentu odpovědná a závislá na jeho podpoře, protože parlament má možnost sesadit vládu vyslovením nedůvěry. Vazba mezi výkonnou a zákonodárnou mocí je v parlamentním systému proměnlivá. Hlava státu, která vystupuje jako samostatná součást exekutivy, nikoli jako součást vlády, má pravomoc parlament rozpustit a vypsat nové volby. Hlava státu je reprezentantem státu, garantem řádu a moderátorem politických sporů, není však určena k provádění vlastní samostatné politiky.2 Demokratická legitimita,                                                                                                                 1

Přímá volba hlavy státu není jediným znakem prezidentského systému, ne všude je prezident volen přímo (viz volba prezidenta v USA).   2 ŠIMÍČEK, V. (ed.). Postavení prezidenta v ústavním systému české republiky. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 25.

2

kterou prezident získává na základě dvoukolové volby parlamentu je dostatečná k výkonu jeho funkce, nikoli však k tomu, aby se stal vládě rovnocenným protipólem. V čele exekutivy stojí předseda vlády, prezident často plní především funkci formální. Parlamentní systém je aplikovatelný pro státní zřízení republiky či monarchie. Omezenost pravomocí prezidenta je zakotvena v historickém vývoji evropských monarchií, kde byl uplatňován princip princeps legibus solutus3, kdy byly za panovníkovi činy odpovědni ministři, na které postupem času přešla také jeho politická moc. V současnosti se však stále více objevuje forma smíšeného zřízení zvaná poloprezidentský (semiprezidentský) systém. V tomto případě dochází k rozdělení exekutivy na dvě části, a to na vládu a prezidenta voleného v přímých volbách (není jedinou podmínkou). Rozdílnost provedení volby se projevuje v dvojí odpovědnosti exekutivy, vláda je odpovědná parlamentu, zatímco prezident zodpovídá svým voličům. Neexistuje zde striktní oddělení exekutivy a legislativy tak jako v prezidentských režimech. Parlament nemá možnost zbavit prezidenta jeho mandátu během volebního období, ale jeho pravomoce se projeví v případě jmenování nové vlády, které musí parlament vyslovit svou důvěru. Na druhou stranu má prezident právo parlament rozpustit a vypsat předčasné volby. Hlava státu je na parlamentu nezávislá, avšak nemá oprávnění k tomu vládnout samostatně a veškerá svá rozhodnutí je nucena uplatňovat prostřednictvím vlády, která je musí schválit. Vláda v čele s premiérem je na prezidentovi zcela nezávislá, je závislá na většinovém usnesení parlamentu, který vyjadřuje svou důvěru či nedůvěru. Někteří politologové však existenci poloprezidentských režimů neuznávají a hovoří pouze o modalitě parlamentního režimu, kdy má hlava státu zvláštní postavení díky zavedení přímé prezidentské volby, čímž dochází k posílení exekutivní moci.

                                                                                                                3

Panovník (vládce) není vázán zákonem.  

3

Postavení prezidenta v poloprezidentském systému není přesně vymezeno, v různých případech se liší a je ovlivněno několika aspekty. Právně se vše řídí podle ústavního zákona, v praxi však zaujímá významnou roli složení parlamentní většiny a jejího vztahu k hlavě státu a současně tradice a okolnosti prezidentské volby. První vymezení poloprezidentského režimu uvedl francouzský politolog Maurice Duverger, jehož definice vychází ze studia situace ve Francii v období Páté republiky. Mezi základní kritéria poloprezidentského režimu zařadil volbu prezidenta všeobecným hlasovacím právem a vybavenost prezidenta významnými pravomocemi. Podle Duvergera se vyskytují tři možné podoby hlavy státu.4 Dvě vyhraněné, označované jako loutkový5 a všemocný6 prezident, poslední a nejběžnější pak prezident sdílející svou moc s předsedou vlády. V devadesátých letech došlo k velkému rozvinutí úvah o zavedení poloprezidentských režimů především ve střední a východní Evropě, která po rozpadu

Sovětského

svazu

usilovala

o

demokratizaci

svých

politik

prostřednictvím zavedení přímé volby prezidenta. Transformace prezidentské volby se prosazovala postupně, v některých zemích, včetně České republiky, vůči ní dlouhá léta panovala skepse především z pohledu představitelů politických stran.

                                                                                                                4

NOVÁK, M.; BRUNCLÍK, M. (eds.). Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2008. s. 14. 5 Poloprezidentský režim zde funguje jako parlamentní, moc prezidenta je omezena ústavním zákonem. 6 Hlava státu zaujímá rozhodující postavení převažující vliv ostatních složek moci.  

4

3 Přímá prezidentská volba ve vybraných státech Evropské unie Rozmanitost evropského kontinentu se projevuje také ve státních zřízeních a volebních systémech jednotlivých zemí. Můžeme zde najít knížectví, království, velkovévodství, republiku či teokratickou absolutní monarchii. V Evropě existuje celkem třicet tři republik, z nichž je ve dvaceti dvou případech prezident volen přímo. Volební systém uplatňovaný ve Spojených státech amerických se stal inspirací pro formování volby prezidenta II. francouzské republiky v roce 1848. Volby na základě pravidla absolutní většiny se účastnili všichni francouzští a alžírští muži, volba tedy byla zcela přímá. V případě, že žádný z kandidátů nezískal v přímých volbách nadpoloviční většinu hlasů, vybíralo z pěti nejúspěšnějších kandidátů Národní shromáždění. K tomuto postupu však nedošlo, jednoznačným vítězem se stal Louis Napoleon Bonaparte, známý též jako Napoleon III., který následně vyhlásil II. císařství a zavedl v zemi diktaturu. Přímá volba hlavy státu byla ve Francii znovuobnovena až novelou ústavního zákona v roce 1962 během období V. republiky vlivným politikem Charlesem de Gaullem. V Evropě byla první ústava obsahující přímou volbu prezidenta bez zásahu parlamentu schválena v poválečném Německu v roce 1919. Silná a téměř neomezená moc výmarského prezidenta Hindenburga7 vedla v meziválečném období k nestabilizaci demokratického systému. V Základním zákonu Spolkové republiky Německo, vydaném čtyři roky po skončení druhé světové války, byla opět zavedena nepřímá volba spojená s omezením prezidentských pravomocí, která trvá dodnes. Německý prezident je volen zvláštním orgánem složeným z

                                                                                                                7

Prezident Paul von Hindenburg vykonával úřad prezidenta od roku 1925 až do své smrti v roce 1934.

5

poslanců a delegátů jednotlivých spolkových zemí, Spolkovým shromážděním.8 V meziválečném období byla přímá volba zavedena také v dalších evropských státech, a to v Portugalsku (1928), Rakousku (1929) a Estonsku (1934). Není však samozřejmostí, že přímá volba prezidenta je charakteristická pouze pro prezidentské a poloprezidentské režimy. K pevnému spojení přímé volby a prezidentského režimu došlo až ve 20. století. V současnosti je v Evropě zavedena přímá volba prezidenta republiky ve 22 státech. Z postkomunistických evropských zemí není přímá volba zavedena pouze v Maďarsku, Albánii, Moldávii, Estonsku, Lotyšsku a donedávna i v České republice. Uplatnění přímé volby hlavy státu není pevně vázáno na standartní typ prezidentského režimu, dnes se v mnoha případech vyskytuje také v režimech parlamentních. Změna typu volby může, ale nemusí, mít vliv na změnu politického systému. V Evropě je pouze jedna republika s prezidentským režimem, kde vládne přímo volený prezident bez vlády odpovědné parlamentu. Dvacet jedna republik volí prezidenta přímo, exekutiva je rozdělena mezi prezidenta a vládu odpovědnou parlamentu. Ve dvanácti republikách je zaveden parlamentní režim s nepřímo voleným prezidentem a s existencí vlády odpovědné parlamentu. V následující kapitole se budu blíže zabývat politickým systémem vybraných členských zemí Evropské unie se zavedenou přímou prezidentskou volbou. Ze sedmadvaceti členských států je prezident volen lidem ve třinácti republikách - v Bulharsku, Finsku, Francii, Irsku, Kypru, Litvě, Polsku, Portugalsku, Rakousku, Rumunsku, Slovensku, Slovinsku a od roku 2013 také v Česku. V evropských republikách je postavení přímo voleného prezidenta často oslabeno a připomíná spíše postavení prezidenta v parlamentním režimu. Volební období prezidenta je v jednotlivých státech odlišné. Průměrné a

                                                                                                                8

NOVÁK, M.; BRUNCLÍK, M. (eds.). Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2008. s 30.  

6

nejběžnější je období čtyř až pěti let. Mezi nejkratší patří jednoroční volební období uplatňované ve Švýcarsku, nejdelší je poté sedmileté období v Itálii.9

V současnosti se můžeme v Evropě setkat se třemi základními typy přímé volby: 1. jednokolové volby - prezidentem se stává kandidát s nejvyšším počtem hlasů.10 2. dvoukolové volby - v tomto nejrozšířenějším způsobu je prezidentem zvolen kandidát, který v prvním kole získá většinu platných hlasů. V případě, že se tak nestane, postupují do druhého kola vždy dva kandidáti s nejvyšším počtem hlasů. 3. tzv. irský systém - jednokolový systém alternativního hlasování, kdy je prezident vybrán na základě voličských preferencí.11 Volební účast je ve všech zemích EU, až na dvě výjimky - Kyperskou repubilku a Porstugalsko - nepovinná. Při provádění přímých prezidentských voleb můžeme pozorovat velmi často se vyskytující psychologický efekt voliče, který je stimulován k volbě takového kandidáta, o kterém předpokládá, že má naději na zvolení. Voličovo výsledné rozhodnutí je často do velké míry ovlivněno informacemi uváděnými prostřednictvím sdělovacích prostředků, které průběžně zveřejňují volební preference vytvořené pomocí průzkumů veřejného mínění. Nebezpečím se v                                                                                                                 9

FILIP, J.; SVATOŇ, J.; ŠIMÁČKOVÁ, K. Státověda. Učební text pro bakalářské studium na PrF MU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 73. 10 Tento systém je zaveden v Bosně a na Islandu. Není výjimkou, že úřadující prezident byl jediným kandidátem a byl tedy automaticky znovuzvolen. V roce 2012 byl popáté za sebou zvolen islandským prezidentem Ólafur Ragnar Grímsson (od roku 1944, kdy Island získal nezávislost, bylo zvoleno pouze pět prezidentů). Prezidentská funkce na Islandu je pouze ceremoniální. 11 Volební systém alternativního hlasování umožňuje mnohonásobnou volbu jedním hlasem, čímž minimalizuje počet ztracených hlasů. Každý volič může podle svých preferencí očíslovat jakéhokoliv kandidáta. V případě, že jeden z kandidátů získá nadpoloviční většinu hlasů při prvním sčítání, je zvolen. Pokud ne, je postupně vyřazován nejslabší kandidát, jehož hlasy se dělí podle druhých míst do chvíle než jeden z kandidátů obdrží více jak 50 % preferenčních hlasů. Výhodou tohoto systému jsou bezesporu úspory prostředků, na druhou stranu je značnou nevýhodou komplikovanost systému pro pochopení ze strany voličů, tudíž se tento způsob volby globálně nerozšířil.

7

tomto případě stává nadměrný vliv a možná manipulace veřejného mínění vyjádřeného různými průzkumy a pozice subjektů, které je provádějí. V závěru dá volič spíš hlas preferovánému kandidátovi, než tomu, kterého si skutečně přeje. Důsledkem takového přístupu je omezení efektivního výběru ze všech kandidátů na jasně polarizovanou soutěž mezi dvěma nejsilnějšími kandidáty.

3.1

Francie V květnu 2012 byl přímou volbou zvolen již sedmý prezident Páté

republiky, levicový kandidát François Hollande. V současné době je popularita prezidenta Hollandea nejnižší od začátku jeho nástupu do funkce. Podle průzkumů veřejného mínění prováděnými pravicovým deníkem Le Figaro získal prezident důvěru pouhých třiceti procent Francouzů, což je nejmenší procentuální podíl občany vyjádřených sympatií hlavy státu od roku 1981.12 Prezidentská volba je popsána ve znění Ústavy republiky a společenství ze 4. října 1958. Volba nového prezidenta se koná nejméně dvacet a nejvýše třicet pět dní před uplynutím období úřadujícího prezidenta. Kandidát na úřad prezidenta potřebuje ke zvolení nadpoloviční počet odevzdaných hlasů, nedojde-li k tomu, je v následujících čtrnácti dnech vyhlášeno druhé kolo voleb, do kterého postupují dva kandidáti s nejvyšším počtem hlasů.13 Hranice pasivního volebního práva je ve Francii stanovena věkem dvaceti tří let, volební období prezidenta je pětileté14 a může být vykonáváno dvakrát. Z titulu své funkce je prezident Francie také monarchou v Andorrském knížectví.

                                                                                                                12

Hollande je nejméně oblíbeným francouzským prezidentem za 30 let [online]. 28. 2. 2013. [cit. 2013-04-02]. Dostupné z: http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/hollande-je-nejmene-oblibenymfrancouzskym-prezidentem-za-30-let/907858 13 KLOKOČKA, V.; WAGNEROVÁ, E. Ústavy států Evropské unie. 1. vyd. Praha: Linde a.s., 1997. s. 124. 14 Původní délka sedmiletého volebního období byla zkrácena v roce 2000.

8

Přímá volba prezidenta byla ve Francii schválena novelou ústavy v roce 1962 v období V. republiky, poprvé se konala o tři roky později. Zavedení přímé prezidentské volby bylo důsledkem dlouhodobých problémů a neshod poslanců a senátorů při výběru hlavy státu na parlamentní půdě.15 Za jejího hlavního propagátora je považován generál Charles de Gaulle, který zásadně změnil podobu

prezidentského

postavení

a

prosadil

ve

Francii

zásady

poloprezidentského systému. Od té doby je francouzská hlava státu sídlící v Elysejském paláci považována za nejmocnějšího evropského prezidenta, který nedisponuje pouze základními ceremoniálními funkcemi, ale také rozsáhlým spektrem politických pravomocí. Při zavádění přímé volby panovaly v 50. letech obavy odvolávající se k roku 1848, kdy byla provedením přímé volby zneužita moc a zavedena diktatura druhého císařství v čele s Ludvíkem Napoleonem III. V současné době musí být prezidentský kandidát podpořen minimálně pěti sty osobnostmi veřejného politického života, ať se jedná o poslance, senátory či starosty, pocházejícími z minimálně třiceti departementů.16 Francouzský prezident je zvolen na základě absolutní většiny všech odevzdaných platných hlasů. Nedosáhne-li ji prezidentský kandidát v prvním kole, koná se druhé kolo volby, kde je vybíráno ze dvou nejúspěšnějších kandidátů. Mezi nejvýraznější mocenské pravomoce francouzského prezidenta patří jmenování vlády a možnost rozpuštění Národního shromáždění na základě jeho vlastního uvážení s jedinou podmínkou konzultace s premiérem a s předsedy obou komor parlamentu, která však může být pouze formální. Jediným omezením této kompetence je nemožnost rozpuštění Národního shromáždění před uplynutím jednoho roku po předčasných volbách.17 K sestavení vlády si prezident může zvolit kohokoliv bez návaznosti na volební výsledky, musí však                                                                                                                 15

V roce 1954 bylo k nalezení společného jednotného prezidentského kandidáta zapotřebí více než třináct volebních kol. Posledním prezidentem Čtvrté francouzské republiky byl zvolen René Coty.   16 NOVÁK, M.; BRUNCLÍK, M. (eds.). Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2008. s. 144. 17 KLOKOČKA, V.; WAGNEROVÁ, E. Ústavy států Evropské unie. 1. vyd. Praha: Linde a.s., 1997. s. 126.

9

dodržovat demokratické zásady. Další prezidentská kompetence navazuje na tradici z období III. republiky, kdy podle de Broglieova zákona nesmí prezident vstoupit na půdu parlamentu, a proto se k oběma sněmovnám obrací prostřednictvím poselství, po jehož přečtení se nekoná žádná rozprava. Hlava státu vede zasedání vlády, domácí rozhodnutí jsou však vázána kontrasignací premiéra, zatímco v rámci mezinárodní politiky vystupuje představitel francouzské republiky zcela samostatně. Ojedinělou pravomoc má francouzský prezident v případě svolání referenda. Vláda a obě sněmovny parlamentu mají právo podat prezidentovi návrh legislativního referenda a prezident se poté rozhodne, zda referendum uskuteční či ne. Je-li v referendu navrhovaný zákon přijat, vyhlásí jej do lhůty patnáctí dní po vyhlášení výsledků hlasování.18 Mezi další pravomoce francouzské hlavy státu patří již standardní právo jmenovat a odvolávat členy vlády, vyhlašovat zákony, být vůdcem zahraniční politiky a vrchním velitelem ozbrojených sil19. Prezident je rovněž garantem nezávislosti soudní moci.

3.2

Polsko Postavení a kompetence polské hlavy státu upravuje Článek 127 Ústavy

Polské republiky, který vymezuje volbu prezidenta lidem ve všeobecných, rovných, přímých a tajných volbách. Prezident je volen na období pěti let, svou funkci může vykonávat maximálně dvakrát. Prezidentem může být zvolen občan, který dosáhl věku třiceti pěti let a má volební právo do Sejmu. Kandidáta navrhuje prostřednictvím petice nejméně 100 000 státních občanů s právem volit

                                                                                                               

NOLČ, J. Čeští a slovenští prezidenti. 1. vyd. Brno: CP Books, a.s., 2005. s. 76.   Prezident je velitelem ozbrojených sil, v případě vážného ohrožení republiky a jejích institucí má možnost mimořádných opatření, nikoli však oprávnění k vyhlášení války.

18 19

10

do Sejmu20. Členové Sejmu ani Senátu nemají právo navrhovat svého kandidáta ve skupinách tak, jak je stanoveno např. v České republice. Den volby prezidenta stanovuje maršálek Sejmu nejdříve sto dní a nejpozději sedmdesát pět dní před uplynutím funkčního období úřadujícího prezidenta. Ke zvolení potřebuje kandidát získat více než polovinu odevzdaných platných hlasů. Jestliže tuto většinu žádný z kandidátů nezíská, koná se čtrnáctý den po první volbě druhé kolo, ve kterém se rozhoduje mezi dvěma nejúspěšnějšími kandidáty. Prezident může být odvolán na základě porušení ústavy, zákonů či dokonce za spáchání trestného činu jak je uvedeno ve čl. 145. Obžalobu na hlavu státu vznáší Národní shromáždění na základě návrhu nejméně sto čtyřiceti členů, k přijetí návrhu je třeba nejméně 2/3 hlasů zákonného počtu poslanců. Dnem, kdy bylo přijato rozhodnutí o obžalobě prezidenta, je výkon jeho úřadu pozastaven. Současný polský prezident Bronisław Komorowski disponuje většími pravomocemi než ostatní prezidenti střední Evropy. Je formální hlavou výkonné moci, je zodpovědný za bezpečnost státu a zastupuje svůj stát v zahraniční politice. Má právo vyhlašovat volby do obou komor parlamentu, v mimořádném případě může komory rozpustit a vyhlásit předčasné volby. Mezi další prezidentské pravomoce náleží právo vyhlašovat celostátní referendum, využívat suspenzivního veta21 či vybírat premiéra. Silné kompetence má prezident také v občanskoprávní oblasti, kdy může například rozhodovat o udělení či odebrání státního občanství. Silné postavení polského prezidenta nepramení z historických tradic, spíše je důsledkem aktuálního politického dění. Výkonná moc je výhradně v rukou premiéra a vlády, která je odpovědná parlamentu. I přes formální nezávislost a nadstranickost hlavy státu, byli dosud všichni prezidentští kandidáti zvolení v                                                                                                                 20

Dolní komora polského Národního shromáždění (parlamentu). Zasedá v ní 460 poslanců volených na 4 roky, předseda se nazývá maršálek Sejmu, který má právo zastupovat hlavu státu v případě, že prezident nemůže svůj úřad vykonávat.   21 Prezidentovo veto může být přehlasováno 3/5 přítomných poslanců Sejmu.

11

přímých volbách nominováni a podporováni politickou stranou, která předtím uspěla ve volbách do Sejmu. V současném Polsku vládne režim označovaný jako parlamentně kabinetní pohybující se na rozhraní parlamentarismu a kancléřského režimu.22 Současná ústava, upravující postavení prezidenta v páté kapitole, nabyla platnosti v květnu 1997, do té doby byla platná tzv. Malá ústava z roku 1989 vymezující základní parametry pro fungování státních orgánů. Úřad prezidenta byl v Polsku zrušen v roce 1952, kdy byl nahrazen kolektivní hlavou státu, kterou byl orgán Státní rada vykonávající svou funkci až do roku 1989. V roce 1988 došlo v Polsku k celostátní stávce vyvolané solidaritní opozicí, která vyústila k projednávání reformy systému. Nejzásadnější změnou bylo umožnění polosvobodných voleb do Sejmu, zavedení senátu a funkce prezidenta, který byl volen nepřímo Národním shromážděním. Prezident náhle nabyl výrazných a silných pravomocí, které jej stavěly do role garanta, který bude probíhající reformu schopen korigovat žádoucím směrem. Prezident disponoval legislativní iniciativou, současně mohl vetovat iniciativu parlamentu, v oblasti vlády měl právo jmenovat premiéra, s nímž mohl konzultovat jména dalších ministrů, v případě nesouhlasu mohl rozpustit Sejm. Prezident byl vrchním velitelem ozbrojených sil, měl dokonce pravomoc vyhlásit stanné právo. Novela polské ústavy byla přijata 7. dubna 1989, v době, kdy byla Polská lidová republika stále ještě členem Varšavské smlouvy a spojencem SSSR. I přes silné postavení hlavy státu spojené s mnohými pravomocemi, bylo prezidentovou hlavní povinností v pozici strážce ústavy zachování stávajícího totalitního režimu. Novelizace ústavy z 29. prosince 1989, která změnila název státu a odstranila pozůstatky socialismu, nezměnila nic na postavení prezidenta. V první svobodných volbách bylo jednoznačně zvoleno opoziční hnutí Solidarita, do úřadu hlavy státu byl s rozdílem jednoho hlasu zvolen představitel předešlého režimu Wojciech Jaruzelski. Nový prezident zastával svou funkci                                                                                                                 22

NOVÁK, M.; BRUNCLÍK, M. (eds.). Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2008. s 128.

12

pouze jeden rok, než sám rezignoval. V září 1990 byl přijat nový volební zákon zavádějící přímou volbu prezidenta, která měla postkomunistickému státu zajistit větší demokratickou legitimitu.23 Prvním polským přímo zvoleným prezidentem byl Lech Wałęsa, držitel Nobelovy ceny míru, nazývaný též otec polské demokracie.

3.3

Slovensko Současnou hlavou slovenského státu je Ivan Gašparovič, jenž vykonává

svůj úřad již od roku 2004 a je tedy druhým přímo voleným slovenským prezidentem. Postavení prezidenta je spolu s postavením vlády definováno v šesté hlavě Ústavy Slovenské republiky, zabývající se výkonnou mocí. Slovenská ústava, stejně jako česká ústava, která byla schválena a přijata v roce 1992, významně čerpala z Ústavní listiny z roku 1920 a z ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci.24 Z důvodu podobnosti českého a slovenského ústavního zákona se stalo zavedení přímé prezidentské volby do parlamentního systému Slovenské republiky modelovým příkladem a ilustrací možných dopadů zavedení nového volebního systému také na našem území. Přímá volba, která byla na Slovensku zavedena v roce 1998, se těší velké oblibě nejen občanů, ale také mnohých politologů, kteří v ní spatřují konečné východisko z dlouhodobé politické krize vzniklé z nemožnosti zvolení jednoho kandidáta nepřímo parlamentem. Po rozpadu Československa měla Slovenská republika problémy s postavením hlavy státu, která doposud sídlila na Pražském hradě a která tudíž neměla na slovenském území vybudovanou tradici. Odmítán byl model                                                                                                                 23

NOVÁK, M.; BRUNCLÍK, M. (eds.). Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2008. s. 86. 24 DANČÁK, B.; ŠIMÍČEK, V. (eds.). Aktuálnost změn Ústavy Čr. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1999. s. 229.

13

Československé republiky založený na státním centralismu a také éra vlády Jozefa Tisa v letech 1939-1945. Vzorem se nestala ani federativní republika v čele s Václavem Havlem, která předcházela vzniku samostatného slovenského státu. V roce 1993 byl prvním slovenským prezidentem zvolen Michal Kováč. Po skončení jeho volebního období se na Slovensku událo šest neúspěšných prezidentských voleb. Neschopnost parlamentu vybrat jednoho kandidáta byla způsobena omezenou ochotou strany HZDS hlasovat a splnit tak potřebný počet hlasů. V té době přešla většina prezidentských pravomocí na předsedu vlády Vladimíra Mečiara.25 O přímé volbě prezidenta se na Slovensku, stejně jako v České republice, diskutovalo celá 90. léta. V novoročním projevu v roce 1997 pronesl parlamentem nepřímo volený prezident Kováč své kladné postoje vůči přímé volbě, kterou považoval za velmi důležitou pro budoucnost země z důvodu posílení nezávislosti a nadstranickosti hlavy státu. Svou podporu tohoto návrhu zajistil prezident Kováč vyhlášením referenda o prezidentských volbách ve stejný den jako referendum o vstupu země do NATO. Ústavní soud rozhodl, že výsledek referenda nemůže být aplikován jako změna ústavy a nemůže být tedy zakázáno. Ministr vnitra Gustáv Krajčí však nechal distribuovat referendové lístky bez otázky týkající se přímé volby, což vyvolalo mezinárodní skandál, který způsobil oddálení přijetí Slovenska do NATO a EU.26 Po parlamentních volbách v roce 1998 zvítězila koalice tvořená Slovenskou demokratickou koalicí a Stranou maďarské koalice, jejíž politický program se věnoval ústavněprávním otázkám a obsahoval také zavedení přímé volby prezidenta, jehož úřad byl v tu dobu stále neobsazen. Návrh ústavního zákona, kterým se mění a doplňuje Ústava Slovenské republiky č. 460/1992 Zb.,                                                                                                                 25

NOVÁK, M.; BRUNCLÍK, M. (eds.). Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2008 s. 181. 26 NOVÁK, M.; BRUNCLÍK, M. (eds.). Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2008s. 182.

14

ve znění pozdějších předpisů, předložila skupina koaličních poslanců již v listopadu 1998. V lednu 1999 byla přijata novela ústavy publikovaná ve sbírce zákonů pod č. 9/1999 Z. z. s prováděcím zákonem č. 46/1999 Z. z. o způsobu volby prezidenta Slovenské republiky, který stanovil, že prezident je volen přímo v dvoukolovém systému, kdy musí úspěšný kandidát získat v prvním kole27 nadpoloviční většinu všech platných hlasů a v druhém kole je vybíráno ze dvou nejúspěšnějších kandidátů z kola předešlého. Spolu se změnou způsobu volby byly přijaty také některé změny ústavního postavení hlavy státu tak, aby odpovídalo parlamentní formě vlády. Konkrétně se jednalo o možnosti rozpustit Národní radu, upřesnění prezidentské pravomoci vrátit Národní radě zákon k opětovnému projednání, současně i odstranění oprávnění prezidenta předsedat vládě a zavedení kontrasignace některých aktů prezidenta předsedou vlády či jiným členem vlády. Kandidát na úřad slovenského prezidenta může být nominován buď na základě návrhu patnácti poslanců Národní rady, nebo pomocí petice, kterou podepsalo minimálně patnáct tisíc občanů disponujících volebním právem. Pasivní volební právo pro úřad slovenského prezidenta je stejně jako v České republice 40 let. Funkce prezidenta je neslučitelná s jakoukoli vládní či jinou placenou funkcí. Prezident je volen na dobu pětiletého volební období, které může následovat dvakrát za sebou. Prezident není za výkon své funkce odpovědný, nemůže být stíhán v jiném případě než za úmyslné porušení ústavy či z velezrady.28 První přímé prezidentské volby29, které vyhlašuje předseda Národní rady, se na Slovensku konaly v březnu roku 1999, kdy v druhém kole zvítězil nad                                                                                                                 27

První kolo se koná nejpozději 60 dní před uplynutím funkčního období úřadujícího prezidenta, pokud dojde k předčasnému uvolnění prezidentského úřadu, jsou volby vyhlašovány do 7 dnů.   28 NOLČ, J. Čeští a slovenští prezidenti. 1. vyd. Brno: CP Books, a.s., 2005. s. 87. 29 První přímé volby vyvolali velký zájem, k urnám přišly téměř tři miliony voličů. Následující volby v roce 2004 a 2009 měly zhruba o milion nižší volební účast.

15

Vladimírem Mečiarem Rudolf Schuster s podílem 57,18 % všech platných hlasů. Volby představovaly velký úspěch vládní koalice, která se dokázala shodnout na jednotném kandidátovi.30 Přímo voleného prezidenta, který svou legitimitu vyvozuje volbou z lidu, je v republikách parlamentního typu možné odvolat také lidovým hlasováním. Tato možnost je zakotvena ve článku 106 slovenské ústavy, kdy je lidové hlasování vyhlašováno předsedou Národní rady na základě usnesení třípětinové většiny všech poslanců. Lidové hlasování musí být vyhlášeno do třiceti dnů od přijetí usnesení, aby se konalo do šedesáti dnů od jejího vyhlášení. Prezident je odvolán, pokud s tím souhlasí nadpoloviční většina všech oprávněných voličů. V případě nevyslovení nesouhlasu rozpouští prezident Národní radu do třiceti dnů od vyhlášení výsledků lidového hlasování a předseda Národní rady vyhlašuje nové volby. V takovémto případě začíná volební období prezidenta od nového data. Dalšími možnostmi ukončení prezidentské funkce je podáním abdikace, která nabývá účinnosti jejím doručením předsedovi Ústavního soudu či vyhlášením Ústavního soudu v případě, že prezident není schopen vykonávat svou funkci po dobu delší než šest měsíců.31 Pravomoce slovenské hlavy státu jsou velmi podobné pravomocím českého prezidenta. Prezident

sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, svolává

ustavující schůze, má právo jmenovat premiéra bez ohledu na výsledky voleb či rozpustit slovenskou Národní radu. Podepisuje zákony, jmenuje a odvolává předsedu a ostatní členy vlády, má právo udělit milost. Další z důležitých prezidentských pravomocí je suspenzivní vetování zákonů, od roku 1999 bylo novelou ústavy zrušeno právo vetovat ústavní zákony. Na rozdíl od českého prezidenta je slovenské hlavě státu ústavou výslovně přiznáno právo vyhlásit válku či uzavřít mír.

                                                                                                                30

KREJČÍ, O. Nová kniha o volbách. 1. vyd. Příbram: Professional Publishing, 2005. s. 364. DANČÁK, B.; ŠIMÍČEK, V. (eds.). Aktuálnost změn Ústavy Čr. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1999. s. 230.  

31

16

4 Volba a kompetence českého prezidenta v minulosti

4.1

Založení Československa a tvorba Prozatímní ústavy Nový samostatný československý stát byl po dlouhých rozvahách

Národního shromáždění a československé Národní rady v Paříži konstituován jako republika. Rozvahy o státním zřízení a funkci nového státu popisuje Masaryk ve svém díle Světová revoluce takto: Stát náš nejen že musí být demokratický, on nedemokratický ani být nemůže. Srovnávaje nás s Amerikou, řekl jsem, že nemáme dynastie, nemáme národní šlechty, nemáme tradice starého militaristického vojska a nemáme církve politicky tak uznávané, jako ji uznávaly státy staré, zejména absolutistické, caristické, theokratické. Již proto náš obnovený stát musil být demokratickou republikou, a ty důvody u mne, vedle positivní hodnoty republiky a demokracie, spolurozhodovaly o formě našeho státu.32 Prozatímní ústava, obsahující pouze jedenadvacet paragrafů, byla přijata Revolučním národním shromážděním 13. listopadu 1918 a vydaná jako Zákon č. 37/1918 Sb., o prozatímní ústavě. Jejím hlavním cílem bylo v co nejkratší možné době po vzniku samostatného státu vytvořit ústavní dokument, který definoval Československo jako demokratický stát, jehož hlavou je volený prezident a stanovoval základní organizaci státu, především rozdělení moci. Moc

zákonodárnou

vykonávalo

jednokomorové

Revoluční

národní

shromáždění, které tvořilo celkem 256 poslanců. Jeho další pravomocí byla volba zdroje výkonné moci, sedmnáctičlenné vlády a volbu prezidenta. Ústava z roku 1918 neřeší problematiku účasti prezidenta na zasedání vlády ani jeho odpovědnost.

                                                                                                                32

MASARYK, T. G. Světová revoluce. za války a ve válce 1914-1918. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2005. s. 121.

17

První prezidentská volba se v Československu konala 14. listopadu 1918, kdy byl prezident zvolen v nepřítomnosti Revolučním Národním shromážděním. Touhy zvolit Tomáše Garrigua Masaryka byly tak silné a jednoznačné, že volba probíhala pouhou aklamací a nový prezident se svého úřadu mohl ujmout již 21. prosince 1918, po návratu do vlasti. Prezidentův první projev pronesený před Národním shromážděním oslavoval konec války a vítězství práva nad násilím a pravdy nad chytráctvím. Ačkoli byl první československý prezident spolutvůrcem ústavy nového státu, jsou postavení a kompetence hlavy státu vymezeny jen velmi stručně. „Když se dělala ústava, představovali si mnozí, že funkce prezidenta republiky bude víceméně reprezentativní, de facto bez možnosti zasáhnout přímo do politických událostí. Bylo by to analogon přísně konstituční monarchie (anglické), ale u nás prvá ústava nebyla dost připravena ani v teorii, ani prakticky; převzal se starý státní aparát (to bylo správné!) a nové se dělalo pod tlakem poměrů od gruntu změněných.“33 Prezident zde vystupuje spíše v roli symbolu obnovené státnosti, který zastupuje stát navenek, přijímá vyslance, jmenuje státní úředníky, soudce a důstojníky, je vrchním velitelem vojska a má tedy právo vyhlašovat válku. Další pravomocí byla možnost vrácení zákona Národnímu shromáždění k opětovnému projednání do lhůty osmi dnů.34 Prezident mohl zasahovat do trestního práva zmírněním trestů, či nařízením nezahajování či úplného zastavení trestního řízení. Již v tomto ústavním dokumentu není prezident z výkonu své funkce odpovědný, veškerý jeho úkon vyžaduje spolupodpis členem vlády. Prezidentovy kompetence, které nebyly příliš rozsáhlé, měly být posíleny novelou ústavy z května roku 1919, která vyšla pod názvem Ústavní zákon č. 271/1919 Sb. Prezident měl nyní právo předsedat zasedání vlády a vyžádat si od jejich členů zprávu informující o jejich činnostech. V případě jmenování a                                                                                                                 33

ČAPEK, K. Hovory s T. G. Masarykem. Praha: Československý spisovatel, 1990. s. 81. V případě, že by však Národní shromáždění trvalo na zachování původního znění, musel být zákon vyhlášen bez ohledu na doporučení prezidenta. Prezidentovo veto tedy mohlo být parlamentem přehlasováno.

34

18

odvolávání členů vlády přešla původní kompetence Národního shromáždění na úřad hlavy státu. V prezidentově právu veta byla prodloužena doba možnosti vrácení zákona Národnímu shromáždění na čtrnáct dnů.

4.2

Ústavní listina z roku 1920 Ústavní listina Republiky československé byla Národním shromážděním

přijata dne 29. února 1920 a vyhlášena byla 6. března 1920 pod č. 121/1920 Sb. z. a n., kdy také nastala její účinnost, která automaticky zrušila platnost Prozatímní ústavy. Ústava je inspirovaná několika evropskými ústavami, je rozšířena na 134 paragrafů rozdělených do šesti hlav. Moc zákonodárnou vykonávalo Národní shromáždění tvořené 300 poslanci volenými na období šesti let a 150 senátory volenými na osm let. Prostřednictvím vlivného politika Antonína Švehly, který zastával úřad ministra vnitra, prosadil Masaryk věkovou hranice budoucího prezidenta 35 let35. Prezident byl volen ve veřejných volbách konaných na společné schůzi obou komor Národního shromáždění. K platnosti volby bylo potřeba přítomnosti nadpoloviční většiny členů parlamentu a třípětinová většina přítomných. Nebyla-li dvojí volba úspěšná, konala se užší volba mezi těmi kandidáty, kteří obdrželi nejvíce hlasů, z níž vyšel jako vítěz ten, který obdržel nejvíce hlasů, jinak rozhodoval los. Volba se konala vždy měsíc před uplynutím volebního období úřadující hlavy státu. Československá hlava státu byla volena na období sedmi let, maximálně dvě po sobě jdoucí volební období36. Pro zdůraznění nadstranickosti úřadu hlavy státu, byla prezidentská funkce neslučitelná se členstvím v Národním shromáždění.                                                                                                                 35

Jediného možného nástupce, který by obstál v čele Československé republiky, spatřoval v mladém Edvardu Benešovi, snížení věkové hranice tedy bylo pouze za osobním účelem. 36 Prezident mohl svou funkci vykonávat pouze dvakrát, to se však nevztahovalo na prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Masaryk byl zvolen do úřadu prezidenta čtyřikrát. Byl hlavou československého státu v letech 1918 až 1935.

19

Prezident ze své funkce nemohl být trestně ani politicky stíhán, pouze v případě velezrady před senátem na základě obžaloby podané poslaneckou sněmovnou. odpovědnost za jeho akty přejímala vláda, což se projevilo v nutnosti kontrasignace veškerých prezidentských úkonů moci předsedou vlády nebo jím pověřeným členem vlády. Prezident má právo svolávat zasedání obou komor, poslanecké sněmovny a senátu, vždy dvakrát ročně37 a možnost rozpustit sněmovny. Jeho povinností je podávat Národnímu shromáždění ústní nebo písemnou zprávu o stavu republiky, ale současně měl právo doporučovat opatření, která pokládal za nutná a účelná. Prezident zastupoval stát navenek, podepisoval a ratifikoval mezinárodní smlouvy, měl právo jmenovat a propouštět předsedu a členy vlády, dokonce stanovoval jejich počet. Vláda byla politicky odpovědná poslanecké sněmovně, která mohla jako jediná přimět vládu k demisi.38 Pod Masarykovým vedením se z prezidentství stalo nadstranické centrum politické rovnováhy. V prvních letech výkonu prezidentské služby se kolem Masaryka sdružovala neformální skupina spolupracovníků usilujících o prosazení demokratických ideálů nazývána Hrad nebo Hradní skupina, v jejíž čele stál Edvard Beneš. Vliv a autorita prvního československého prezidenta přesáhly rámec prezidentského úřadu natolik, že by se dalo hovořit o prezidentské podobě politického systému. Masarykova popularita u občanů neustále sílila a z hlavy státu, jako z jednoho z orgánů výkonné moci, se stal vzor stojící v kontrastu s často kritizovanými politickými stranami. V rozhovoru s Karlem Čapkem komentuje Masaryk své zvolení a postavení hlavy státu takto: „Že jsem se stal prezidentem: na to jsem nebyl připraven. I když jsem byl uznán za hlavu naší zahraniční vlády, i když jsem si už byl jist, že s té vojny vyjdeme svobodni a že se navrátím – co budu dělat, až zase budu doma, o tom jsem neměl kdy přemýšlet. …A mnoho, snad denně jsem                                                                                                                 37

NOLČ, J.: Ústava České republiky v otázkách a odpovědích. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2004. s. 78 38 VACULÍK, J. Příručka k moderním českým politickým dějinám pro posluchače občanské výchovy. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. s. 14.  

20

se musel učit něčemu novému; to není maličkost, být prvním presidentem v novém státě, který nemá své tradice vládnutí a reprezentace. Viděl jsem chyby, které se dělaly, a které jsem dělal já. ….Musel jsem se hodně napřemýšlet, co je a jaký má být prezident demokratického státu.“39 S výkonem funkce nejvyššího představitele státu byla spojena řada výsad. Prezident využíval zvláštní státní vlajku (prezidentskou standartu), pro jeho bezpečí byla zřízena Hradní stráž před Pražským hradem, na němž sídlil. V roce 1922 zakoupila československá vláda zámek v Lánech, který se stal letním prezidentským sídlem.40 Výsady zahrnovaly také čestnou lóži v Parlamentu a v Národním divadle či cestování po republice automobilem nebo zvláštním salónním vozem, který byl zřízen Československými státními dráhami. Státní vojenská správa mu také propůjčovala koně, na kterých prezident velmi rád jezdil.41 Další prezidentské volby, v nichž Masaryk zvítězil, se konaly v roce 1920 a 1927. První prezidentská volba konaná ve Vladislavském sále byla současně Masarykovým posledním zvolením v 24. května 1934. V listině potvrzující prezidentskou

volbu

je

uvedeno:

Národní

shromáždění

republiky

Československé, vykonávajíc právo a povinnost, jež mu ukládá ústava republiky, zvolilo dne 24. května 1934 Vás presidentem republiky v té dobré víře, že budete šetřit zákonů a úřad svůj svědomitě vykonávati, že budete dbáti blaha lidu i státu a odvraceti od něho škody i nebezpečí.42 V této době byl prezident již silně nemocný a ze zdravotních důvodů byl nucen opustit prezidentský úřad v prosinci 1935.43                                                                                                                 39

ČAPEK, K. Hovory s T. G. Masarykem. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1969. s. 151. Masaryk si pozdně renesanční zámek velice oblíbil, jeho pobyty se neustále prodlužovaly. Po abdikaci získal zámek do celoživotního užívání; v Lánech také v září 1937 zemřel. 41 DOUBEK, V. (ed.) a kol. Křehké vítězství. 28. říjen v paměti Hradu. Proměny československé státnosti 1918 - 1948. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2008. s. 92. 42 DOUBEK, V. (ed.) a kol. Křehké vítězství. 28. říjen v paměti Hradu. Proměny československé státnosti 1918 - 1948. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2008. s. 36. 43 S odchodem osobnosti Tomáše Garrigua Masaryka odešla také velikost a prestiž prezidentského úřadu. Masaryk obdržel po odchodu z funkce titul Prezident - Osvoboditel. 40

21

4.3

Československo v období druhé světové války Po oficiálním odstoupení prvního československého prezidenta mělo dojít

k první svobodné volbě, ale novým prezidentem byl na základě Masarykova osobního doporučení zvolen ministr zahraničí Edvard Beneš. Při prezidentských volbách v letech 1935 až do července 1992 byl vždy pouze jeden kandidát.44 Beneš byl zvolen prezidentem 18. prosince 1935, v politicky nepříznivé době, kdy byla celá Evropa ohrožována nebezpečím sílícího nacismu. Období první republiky bylo ukončeno Mnichovskou dohodou 29. září 1938, kdy bylo pohraniční území Československa připojeno k Velkoněmecké říši. Pod tlakem mezinárodních politických událostí oznámil již 5. října 1938 svou abdikaci v dopise korespondovaném předsedovi vlády armádnímu generálovi Syrovému. Pohnutá tři léta mého presidentství vyvrcholila v událostech nedávných dnů, v událostech pro nás nadměrně smutných a pro náš stát velkého dosahu... Tyto historické události změnily ovšem skoro v základech podmínky dalšího života a vývoje našeho státu. Měl jsem na tom všem tak velký podíl, že nemohu neuvažovat o tom, co v nových poměrech mám dělat, já, jako president republiky.45 Za své odstoupení byl mnohokrát kritizován, na Pražský hrad dokonce dorazily tisíce demonstrantů požadujících demisi vlády a vyhlášení válečného stavu.46 Národní shromáždění přijalo dne 15. prosince 1938 ústavní zákon č. 330, tzv. zmocňovací zákon, který de facto přenášel moc zákonodárnou do rukou prezidenta a vlády. Období politické závislosti na Německu, označováno jako druhá republika, skončilo vyhlášením nezávislého slovenského státu 14. března 1939 a Protektorátu Čechy a Morava, na základě podepsání berlínského protokolu, o dva dny později. V období druhé světové války vykonával úřad                                                                                                                 44

NOLČ, J. Čeští a slovenští prezidenti. 1. vyd. Brno: CP Books, a.s., 2005. s. 7. Poslední lidové listy: Presidentovo rozhodnutí. 6. 10. 1938 in DOUBEK, V. (ed.) a kol. Křehké vítězství. 28. říjen v paměti Hradu. Proměny československé státnosti 1918 - 1948. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2008. s. 71. 46 BUDINSKÝ, L. Deset prezidentů. 1. vyd. Praha: Euromedia Group k. s., 2003. s. 53. 45

22

prezidenta republiky Emil Hácha, který dříve vykonával úřad prvního prezidenta Nejvyššího správn ího soudu. Záhy po svém nedobrovolném zvolení prezidentem republiky dne 30. listopadu 1938 byl přinucen podepsat souhlas s okupací, čímž se oficiálně stal tzv. státním prezidentem.47 V prvních letech Protektorátu se Hácha snažil být loajálním a nekonfliktním prezidentem s cílem zachování maximální možné autonomie státu. Až do roku 1941 udržoval prezident intenzivní styky s československým exilem. Příchodem nového říšského protektora Reinharda Heydricha se z Háchy stal pouhý nástroj německé moci. Od roku 1943 svou funkci hlavy státu ze zdravotních důvodu téměř nevykonával. Po Pražském povstání v květnu 1945 byl komunisty i západním exilem za své činy morálně odsouzen, zatčen a deportován do vězení na Pankráci, kde v červnu téhož roku zemřel. Přestože vedl zemi v nejtěžším období dějin, stal se nenáviděným symbolem kolaborace. Během druhé světové války byl v Paříži uznán Československý národní výbor, v červenci 1940 bylo v Londýně ustaveno československé prozatímní státní zřízení tvořené prezidentem Edvardem Benešem, jehož abdikace z roku 1938 byla prohlášena za neplatnou a vynucenou cizí nepřátelskou mocí, vládou a prozatímním poradním orgánem, Státní radou. Zákonodárná činnost byla prezidentem

zajišťována

prostřednictvím

dekretů

prezidenta

republiky

vydávaných na návrh vlády dokonce i po ukončení nacistické okupace v roce 1945. Období dekretů bylo ukončeno v říjnu 1945, kdy se sešlo Prozatímní Národní shromáždění. V únoru 1946 byly prezidentovy dekrety schváleny a uznány za platné zákony.

                                                                                                                47

Ve svém úřadu plnil Hácha pouze formální funkci bez jakýchkoliv pravomocí.  

23

4.4

Období nástupu komunistické moci V poválečném Československu došlo k obnovení ústavy z roku 1920,

nikoli však v jejím plném rozsahu. Prozatímní parlament schválil 1. dubna 1946 ústavní zákon o volbě Ústavodárného národního shromáždění, jehož úkolem bylo vytvoření nové poválečné ústavy. Edvard

Beneš

byl

československých

prezidentem

znovu

zvolen

Ústavodárným Národním shromážděním dne 19. 6. 1946. Poválečné květnové parlamentní volby v roce 1946 poprvé v historii Československa vyhráli s převahou čtyřiceti procent platných hlasů komunisté s předním představitelem Klementem Gottwaldem.48 Ostatní politické strany, ale také prezident Edvard Beneš podcenili politickou situaci, která vedla k totalitě Sovětského svazu a komunistickému převratu v únoru 1948, kdy prezident přijal demisi ministrů a návrh na jmenování nové vlády. Těžce nemocný Edvard Beneš odstoupil z důvodu odmítnutí podepsání nově vytvořené komunistické ústavy vydané jako Ústavní zákon č. 150 z 9. května 1948.49 Ústava tvořená dvanácti základními články a deseti hlavami zachovávala demokratické principy pouze formálně a platila až do července roku 1960. Nová ústava opět vycházela ze vzoru ústavy z roku 1920. Zákonodárnými orgány bylo Národní shromáždění a Slovenská národní rada. Týden po abdikaci prezidenta Beneše byl dne 14. června 1948 Národním shromážděním novou hlavou státu jednoznačně zvolen předseda KSČ Klement Gottwald, který neměl žádného protikandidáta. Dle ústavy musel kandidát splňovat stejné podmínky jako v předchozích ústavách, dokonce i volební období zůstalo sedmileté. Opět byla zachována podmínka možnosti zvolení ve dvou po sobě jdoucích volebních obdobích s výjimkou prezidenta Beneše.                                                                                                                 48

DOUBEK, V. (ed.) a kol. Křehké vítězství. 28. říjen v paměti Hradu. Proměny československé státnosti 1918 - 1948. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2008. s. 29. 49 Ústava z roku 1948 začíná slovy: My, lid československý, prohlašujeme, že jsme pevně rozhodnuti vybudovat osvobozený stát jako lidovou demokracii, která nám zajistí pokojnou cestu k socialismu. Ústava byla během dvanácti let své platnosti celkem sedmkrát změněna.  

24

Průběh prezidentské volby byl přesně vymezen paragrafem 68, kde bylo k platnosti volby potřeba přítomnosti nadpoloviční většiny poslanců v době konání volby. Zvolený kandidát musí být podpořen minimálně třemi pětinami přítomných poslanců, v případě, že nedojde ke zvolení hned v prvním kole, koná se kolo druhé, kde je vybíráno z kandidátů, kteří obdrží nejvyšší počet hlasů. Při rovnosti hlasů rozhoduje los. Prezidentovy kompetence i povinnosti byly zachovány, výraznější změnou byla úprava prezidentského slibu: „Slibuji na svou čest a svědomí, že budu konat své povinnosti v duchu lidově demokratického zřízení podle vůle lidu a v zájmu lidu, dbát blaha republiky a šetřit ústavních a jiných zákonů."50 Prezident Gottwald získal nebývale silnou politickou pozici, byl prezidentem a současně také hlavou nejmocnější strany ve státě, což vedlo k tomu, že i když nebylo Československo prezidentským režimem, fungovalo tak. Po Gottwaldově smrti roku 1953 rozhodoval ÚV KSČ, zda se bude konat prezidentská

volba

nebo

bude

úřad

prezidenta

po

vzoru

ostatních

komunistických států nahrazen nově vytvořeným kolektivním orgánem.51 Ke schválení tohoto návrhu nedošlo a Československo bylo jedinou z totalitních komunistických republik, kde byla zachována individuální hlava státu. Dne 21. března 1953 nastoupil do úřadu prezidenta dosavadní předseda vlády Antonín Zápotocký. Volba dalšího komunistického prezidenta se uskutečnila v listopadu 1957, nedlouho po smrti prezidenta Zápotockého, který podlehl zdravotním problémům. Poprvé byl Antonín Novotný52, prezident známý svou averzí vůči Slovensku, zvolen 19. listopadu 1957, podruhé 12. listopadu 1964.

                                                                                                                50

Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky. TABERY, E. Hledá se prezident. Zákulisí volby hlavy státu. 1. vyd. Praha: Respect Publishing, a. s., 2008. s. 38. 52 Antonín Novotný byl v KSČ politicky aktivní již od jejího založení. Byl první hlavou státu, která se nechala oslovovat soudruhu prezidente. V roce 1964 byl prezident Novotný pro své zásluhy titulován Hrdinou socialistické práce. 51

25

4.5

Socialistická ústava 1960 V roce 1960 byla komunistickou stranou zpracována nová socialistická

ústava vydaná jako Ústavní zákon č. 100 ze dne 11. července 1960, která změnila oficiální název státu na Československá socialistická republika, v čele s vládnoucí komunistickou stranou a oficiální ideologií marxismu-leninismu. Změnu prodělal také státní znak, došlo k omezení práv slovenských národních orgánů a k zavedení nového správního zřízení republiky do deseti krajů a sto osmi okresů.53 Tato ústava, vypracována podle vzoru ústavy SSSR z roku 1936 a formálně platná až do roku 1992, byla několikrát novelizována. Ústavu tvořilo základní prohlášení a následně devět hlav, z nichž se problematikou prezidenta republiky zabývala hlava třetí. Opět došlo k posílení prezidentských kompetencí, dle čl. 52 má prezident právo podávat návrhy zákonů54, má právo jmenovat a povyšovat generály a vyhlásit válečný stav. Jeho další působnost nebyla pevně stanovena, jak uvádí čl. 62: Presidentu republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavě uvedeny, stanoví-li tak zákon.55 Dle této ústavy nemohl prezident nově rozpouštět Národní shromáždění ani stanovovat počet členů vlády, odpovědnost za prezidentovo rozhodnutí nyní nenesla vláda, ale Národní shromáždění. Zásadní změnou zavedenou socialistickou ústavou bylo zkrácení volebního období hlavy státu ze sedmi na pět let a opět došlo k úpravě znění prezidentského slibu: „Slibuji na svou čest a svědomí věrnost Československé socialistické republice a věci socialismu. Své povinnosti budu konat podle vůle lidu a v zájmu lidu, budu dbát blaha republiky a zachovávat ústavu a ostatní zákony socialistického státu."56 Způsob ani podmínky průběhu prezidentské volby se nezměnily.

                                                                                                                53

VACULÍK, J. Příručka k moderním českým politickým dějinám pro posluchače občanské výchovy. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. s. 19. 54 Zákonodárnou iniciativu měl prezident pouze v letech 1960 až 1992. Z výkonu své funkce se zodpovídal Parlamentu, který jej volil. 55 Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé republiky.   56 Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé republiky.

26

Antonín Novotný jako třetí z řady dělnických prezidentů stavěl úřad hlavy státu až na druhou pozici, větší důraz kladl na svou funkci 1. tajemníka ÚV KSČ. Během výkonu jeho funkce byl československý stát prohlášen socialistickou republikou. S oslabením politické moci komunistů během jara 1968 podlehl Antonín Novotný společenskému tlaku a v březnu téhož roku podal demisi. Veřejnost tento akt oslavovala s nadějí, že v československém státě opět dojde k posílení demokracie. V říjnu 1968 byl vyhlášen Ústavní zákon č. 143 Sb. o československé federaci. Hlavní novelizací ústavy byl Zákon o federativním uspořádání, díky němuž s platností od 1. ledna 1969 vznikly v rámci československé federace dvě republiky s vlastními orgány moci výkonné a zákonodárné. Národní shromáždění se transformovalo do dvoukomorového Federálního shromáždění tvořeného Sněmovnou lidu a Sněmovnou národů, která měla celkem 150 členů polovinu Čechů, polovinu Slováků. Výkonná moc byla v rukou prezidenta, federální vlády a vlády české a slovenské. Novela ústavy zaváděla změnu ve volbě prezidenta, kterého nyní volilo Federální shromáždění, kterému byla hlava státu odpovědná. Prezidentem mohl být zvolen každý občan volitelný do Federálního shromáždění na pětileté volební období. Volba se konala v posledních čtrnáctí dnech funkčního období prezidenta. Co se týče prezidentských kompetencí, na rozdíl od ústavy z roku 1960 mohl prezident v určitých případech rozpustit Federální shromáždění. Prezident nově jmenoval kromě vysokoškolských profesorů, také její rektory a měl právo určit státním tajemníkům57, ve kterém federálním ministerstvu budou působit, ostatní kompetence zůstaly beze změn. Nový prezident, známý generál z druhé světové války Ludvík Svoboda, byl Národním shromážděním poprvé zvolen 30. března 1968, podruhé 23. března 1973. Prezident Svoboda, který byl českým lidem přijat s nadšením, se názorově rozcházel s novým 1. tajemníkem KSČ, Gustávem Husákem. V době, kdy byl                                                                                                                 57

Funkce státních tajemníků byla zrušena novelou ústavního zákona v roce 1970.

27

prezident Svoboda ze zdravotních důvodů převezen do nemocnice, přijalo Federální shromáždění změnu ústavy upravující možnost předčasně ukončit funkční období prezidenta v případě neschopnosti výkonu úřadu. Díky tomuto opatřeni byl nový československý prezident zvolen již v květnu 1975. Prezident Husák byl zvolen Federálním shromážděním v letech 1975, 1980 i 1985, zastával tedy svůj úřad po dobu čtrnácti a půl roku. V období jeho vlády došlo k tzv. normalizaci ve všech oblastech veřejného života.

4.6

Demokratizace veřejného života Dlouhodobá nespokojenost občanů, a také poslední roky studené války,

vyústily v listopadu 1989 v „sametovou revoluci“. Po těchto událostech se prezident Husák rozhodl v prosinci abdikovat, čímž dovolil klidný průběh politického převratu umožňující řadu změn. Byl změněn název republiky. Vznikly desítky nových politických stran. Z ústavy byl vypuštěn 4. článek upravující chod hospodářství a ekonomika země přešla na tržní systém. Od roku 1991 se stává součástí československé ústavy také Listina základních práv a svobod Toto období spojené s následným hledáním nového demokratického prezidenta provázel chaos. Občanské fórum58 navrhovalo disidenta Václava Havla, jehož protikandidátem se stal symbol socialismu s lidskou tváří konce 60. let, Alexandr Dubček. Po podání demise prezidenta Husáka v prosinci 1989 československá společnost jednohlasně volala známé heslo: Havel na Hrad!, které se stalo vyjádřením touhy po obsazení úřadu novým prezidentem, který by zaujal pozici demokratického hrdiny, stejně jako v roce 1918 Tomáš Garrigue Masaryk.                                                                                                                 58

Politické hnutí založené 19. listopadu 1989 v Praze jako reakce na policejní zásah proti studentské demonstraci ze 17. listopadu. Původně se jednalo o nezávislou občankou platformu odsuzující komunistickou totalitu. Jediným předsedou byl Václav Klaus, OF se rozpadlo v roce 1991. Slovenským protipólem OF se na Slovensku stalo hnutí Verejnosť proti násiliu.

28

Dne 16. prosince 1989 odvysílala Česká televize projev Václava Havla komentující listopadové události a oslavující konec komunistické totality, v němž však také podotýká, že po pádu totality automaticky nenastává demokracie. „Československo nemá v této chvíli, jak víte, prezidenta. Čekají nás přitom náročné měsíce do svobodných voleb. Těžko si umím představit, že bychom si mohli dovolit luxus čekání a odkladů. Je třeba přijmout mnoho nových zákonů, vytvořit klima pro rychlé formování a profilování různých politických sil.“59 Havel si uvědomoval, že je třeba zvolit hlavu státu nejlépe do konce roku. Václav Havel byl již v roce 1989 zastáncem přímé prezidentské volby, současně si však uvědomoval, že tento proces je momentálně nevhodný, zdlouhavý a finančně náročný. „Nejsme proti přímé volbě prezidenta, nejsme proti referendu jako takovému, naopak ho poprvé v dějinách tohoto státu navrhujeme jako ústavní institut. Přímé volby se nebojíme, občanská kultura je dnes už tak velká, že nelze v přímých volbách zvolit špatného prezidenta. Že demokracie zvítězí, je také jasné. Bojíme se něčeho jiného: že naše země ztratí několik měsíců prezidentskou kampaní, zákonnou a organizační přípravou přímých voleb, a v neposlední řadě několik miliard korun, které by dnes přímá volba

stála.“60

Požadoval

proto

prezidenta

zvoleného

v

souladu

s

československou parlamentní tradicí pouze za účelem dovedení země ke svobodným volbám.61 Volbu prezidenta na pětileté období doporučoval až po uklidnění politické situace. Dne 29. prosince 1989 byl nejznámější český disident zvolen posledním prezidentem Československé socialistické republiky prostřednictvím Federálního shromáždění téměř jednomyslně.                                                                                                                 59

HAVEL, V. Projev k občanům před volbou prezidenta republiky Československá televize, 16. prosince 1989 [online]. [cit. 2012-12-08]. Dostupné z: http://www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=projevy&val=923_projevy.html&typ=HTML 60 Václav Havel: Projev k občanům před volbou prezidenta republiky Československá televize, 16. prosince 1989 [online]. [cit. 2012-12-08]. Dostupné z: http://www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=projevy&val=923_projevy.html&typ=HTML 61 Navíc, jak prokazovaly průzkumy veřejného mínění, získal by Václav Havel v přímé volbě maximálně 1-3 % hlasů (což před několika lety přiznal deník Mladá fronta Dnes).

29

Podruhé byl Václav Havel zvolen 5. července 1990 po prvních svobodných volbách. Problematickou se stala prezidentská volba v roce 1992, kdy v parlamentních volbách zvítězila Občanská demokratická strana a Hnutie za demokratické Slovensko, politické strany, které ve svém programu požadovaly rozdělení Československa na dva samostatné státy. Neúspěšnou volbou nového československého prezidenta dalo Federální shromáždění najevo svou podporu rozpadu státu.62 Dne 17. července odhlasovala Slovenská národní rada deklaraci o svrchovanosti, v tentýž den podal Václav Havel demisi. Další z řad neúspěšných voleb prezidenta se konala dne 30. července, kdy byli navrženi Marie Kristková, Zdeněk Pinta a Viktor Procházka. Volba, která měla proběhnout 6. srpna, se nekonala, protože nebyl navržen žádný kandidát. Dokonce ani 24. září nebyl hlavou státu zvolen kandidát Jiří Včelař Kotas, Československo tedy uzavíralo svou existenci bez standarty prezidenta na Pražském hradě.63 Během Havlova prezidentského mandátu došlo třikrát ke změně názvu státu - Československá socialistická republika (do 29. března 1990), Československá federativní republika (29. března 1990 - 23. dubna 1900) a Česká a Slovenská Federativní Republika (23. dubna 1990 - 31. prosince 1992).

                                                                                                                62

Neúspěšná volba prezidenta se konala 3. července, kdy byl kandidátem Václav Havel, další volba proběhla dne 16. července, kdy nebyl zvolen kandidát Miroslav Sládek, předseda Sdružení pro republiku. 63 Moc za hlavu státu oficiálně převzal tehdejší federální premiér Jan Stránský.  

30

5 Prezidenti České republiky

5.1

Volba hlavy státu Díky vzniku nového státního útvaru, České republiky, mohl Václav Havel

znovu kandidovat na úřad prezidenta. Premiérem byl za stranu ODS jmenován Václav Klaus, který sestavil vládu společně s ODA a KDU-ČSL. Prezidentská volba z 26. ledna 1993 byla silně medializována a veřejností velmi očekávána. Po boku Václava Havla byli dalšími dvěma kandidáty zástupkyně KSČ Marie Stiborová a republikán Miroslav Sládek. Ve výsledku tajných voleb bylo 109 platných hlasů pro Václava Havla, pouhých 14 hlasů pro Miroslava Sládka a 49 pro Marii Stiborovou.64 Václav Havel se ujal svého úřadu složením slibu dne 2. února 1993. Na počátku roku 1993 nebylo postavení hlavy státu ještě zcela stabilizováno. Hlavním tématem ustanovování prezidentských kompetencí bylo definování vztahu hlavy státu k politickým stranám, vládě65 a veřejnosti.66 Druhé prezidentské volby v České republice se v roce 1998 poprvé konaly za účasti Senátu. V prvním kole prezidentské volby musel kandidát získat nadpoloviční většinu hlasů v obou komorách Parlamentu. Podle průzkumu veřejného mínění agentury STEM podporovalo Václava Havla těsně před volbou celých sedmdesát procent obyvatel.67 Kandidáty v prezidentských volbách konaných dne 20. ledna 1998 byli stávající prezident Václav Havel, kandidát za KSČM Stanislav Fischer a opět Miroslav Sládek, který byl v době konání volby ve vazební věznici na Pankráci. Problémy nastaly nejen v hledání vhodného místa konání volby, kterým byl nakonec stanoven Španělský sál                                                                                                                 64

TABERY, E. Hledá se prezident. Zákulisí volby hlavy státu. 1. vyd. Praha: Respect Publishing, a. s., 2008. s. 74. 65 Napětí, vyvolané odlišnými názory na reálné prezidentské kompetence, panovalo v letech 1993 1997 mezi premiérem Václavem Klausem a prezidentem Václavem Havlem, který odmítal uznat čistě reprezentativní funkci hlavu státu, kterou považoval za nedostatečnou. 66 VODIČKA, K.; CABADA, L. Politický systém České republiky. 2. vyd. (rozšířené). Praha: Portál, 2007. 267. 67 TABERY, E. Hledá se prezident. Zákulisí volby hlavy státu. 1. vyd. Praha: Respect Publishing, a. s., 2008. 96.  

31

Pražského hradu, ale také v povaze hlasování, kdy bylo nakonec rozhodnuto o tajné volbě. Po uskutečnění volby a sečtení hlasů oznámil premiér Miloš Zeman, že v prvním kole jednoznačně nezvítězil nikdo, největší počet hlasů však získal Václav Havel.68 V druhém kole volby zvítězil Havel těsnou většinou hlasů a prezidentského úřadu se ujal složením slibu dne 2. února 1998. Po volbách roku 1998 usilovaly dvě nejsilnější parlamentní strany - ODS a ČSSD o omezení prezidentských nekontrasignovaných kompetencí (uvedené ve čl. 62). Snaha o prosazení změn Ústavy69 však byla neúspěšná.70 V následujících volbách o prezidentský úřad silně usiloval Václav Klaus. Občanští demokraté se však obávali, že ve volbách bude mít Klaus menší šance a snažili se znovu navrhnout myšlenku sociální demokracie o zavedení přímé volby prezidenta. Návrh byl odmítnut z důvodu nemožnosti rychlé realizace změny Ústavy. Předpoklad vysoké podpory byl na straně sociálních demokratů, kteří tvořili nejsilnější klub sněmovny a současně měli největší vliv v koaliční vládě. V pořadí třetí volba českého prezidenta se konala 15. ledna 2003. Kandidáty byli zástupce politické strany Křesťanské a demokratické unie Československé strany lidové Petr Pithart71, kandidát za Komunistickou stranu Čech a Moravy Miroslav Kříženecký, kandidát České strany sociálně demokratické Jaroslav Bureš a Václav Klaus72. Do druhého kola volby postoupili dva pravicoví kandidáti, Petr Pithart a Václav Klaus. Ani v druhém kole však kandidáti nezískali potřebný počet hlasů. Bylo tedy vyhlášeno třetí kolo, ve kterém zvítězil Václav Klaus s podporou 113 hlasů73, což mu i nadále                                                                                                                 68

V Poslanecké sněmovně získal 91 hlasů, v Senátu 39. Politici požadovali omezení pravomocí prezidenta především v případě jmenování členů Bankovní rady ČNB. 70 VODIČKA, K.; CABADA, L. Politický systém České republiky. 2. vyd. (rozšířené). Praha: Portál, 2007. s. 269. 71 Úřad předsedy Senátu Parlamentu České republiky zastával třikrát, a to v letech 1996-1998 a 20002002 a 2002-2004. V prezidentských volbách 2003 byl silným kandidátem očekávajícím vítězství. 72 Václav Klaus byl v roce 1991 spoluzakladatelem a 1. předsedou pravicové Občanské demokratické strany. V letech 1992-1998 sloužil ve funkci 1. předsedy vlády České republiky. Poté působil 4 roky jako předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. 73 80 hlasů z Poslanecké sněmovny, 33 hlasů ze Senátu.   69

32

nepřineslo vítězství, protože do úspěšného zvolení mu scházelo ještě dvacet osm hlasů. Dalším dnem vyhlášení prezidentské volby se stal 24. leden 2003. V prvním kole obdrželi největší počet hlasů Václav Klaus a kandidátka Unie svobody Jaroslava Moserová. Výsledkem druhého kola bylo opět vítězství Václava Klause, tentokrát s celkovým počtem 127 hlasů74, stále mu však k vítězství chybělo čtrnáct hlasů. Po této druhé neúspěšné prezidentské volbě byly opět rozvedeny úvahy o zavedení přímé volby. Třetí prezidentská volba se konala 28. února, kdy k vítězství Václava Klause přispěla stoprocentní podpora občanských demokratů, nejednotnost opozice a také Klausova dohoda s komunistickou stranou. Václav Klaus zvítězil v devátém kole voleb nad svým protikandidátem Janem Sokolem a dne 7. března 2003 se ujal funkce prezidenta složením slibu. Konání prezidentské volby v roce 2008 bylo od voleb předchozích odlišné především ve změně způsobu volby z tajné na veřejnou75 v a menším počtu kandidátů. Opět kandidoval úřadující prezident Václav Klaus a jako jeho silný protikandidát byl opozicí vybrán česko-americký ekonom Jan Švejnar, kterého podporoval také exprezident Havel. První volby konané ve dnech 8. a 9. února nepřinesly žádnému kandidátovi dostatečný počet hlasů k jeho zvolení, ve třetím kole scházely Klausovi ke zvolení dva hlasy.76 Tyto volby nebyly úspěšné, musely být tedy vyhlášeny nové, které se uskutečnily 15. února 2008. Na společném hlasování Poslanecké sněmovny a Senátu, která byla v přímém přenosu uváděna v televizním vysílání, získal ve třetím kole druhé volby Václav Klaus celkem 141 hlasů (ze 140 potřebných) a stal se opět prezidentem České republiky.

                                                                                                                74

95 hlasů z Poslanecké sněmovny, 32 hlasů ze Senátu. Iniciátory této změny byl Strana zelených a ČSSD s cílem zabránit opětovnému zvolení Václava Klause. V takovémto případě má vedení politických stran možnost kontrolovat činnost svých poslanců a senátorů. 76 TABERY, E. Hledá se prezident. Zákulisí volby hlavy státu. 1. vyd. Praha: Respect Publishing, a. s., 2008. s. 294.   75

33

5.2

Postavení českého prezidenta a jeho pravomoce Od roku 1918 je hlavou státu na území Čech, Moravy a Slezska prezident

republiky. Označení prezident bylo v evropských státech rozšířeno po vzoru americké ústavy z roku 1787. Bylo tedy přijato v i Československu, kde je s výjimkou období Protektorátu Čechy a Morava, kdy byla hlava státu označována jako státní prezident, používano dodnes. Klasický typ individuální hlavy státu77 má na území České republiky mimořádné postavení již od tradice jejího zakladatele Tomáše Garrigua Masaryka, který se stal prezidentem republiky oficiálně až po nabytí účinnosti prozatímní ústavy 14. 11. 1918. V letech 1969 až 1992 bylo Československo federací, kdy existovala dvojí soustava státních orgánů. V této době byl československý prezident pouze hlavou státu federace, neměl oprávnění vůči subjektům federace - České a Slovenské republice. Funkci hlavy státu zastávalo v této době Předsednictvo České národní rady, které plnilo úlohu řídícího a stálého orgánu zákonodárného sboru a současně vykonávalo i úkoly, které na federální úrovni příslušely prezidentu republiky (jmenování a odvolávání vlády a dalších nejvyšších představitelů České republiky).78 Česká ústava (ústavní zákon č. 1/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb., 300/2000 Sb., 448/2001 Sb., 395/2001 Sb., 515/2002 Sb., 319/2009 Sb. a 71/2012 Sb.) byla přijata Českou národní radou 16. prosince 1992 s nabytím účinnosti současně se vznikem nového českého státu 1. 1. 1993. Prezident je ve článku 54 odst. 1 Ústavy označen za hlavu státu, jeho postavení a pravomoce jsou vymezeny v Hlavě třetí, která popisuje orgány moci výkonné. Zásadní vliv na podobu pravomocí prezidenta republiky měl první český prezident Václav Havel, který se na tvorbě Ústavy přímo podílel. I přes své omezené pravomoce je prezident chápán jako hlava státu a symbol české                                                                                                                 77

Při vyhlášení československého státu 28. 10. 1918 nebyla přesně vymezena forma vlády a veškerá výkonná moc byla soustředěna v kolektivním Národním výboru československém v čele s předsedou Karlem Kramářem, včetně působnosti hlavy státu. 78 KOUDELKA, Z. Prezident republiky. 1. vyd. Praha: Leges, 2011. s. 18.  

34

státnosti, k čemuž přispívají tradiční ceremoniály a pozice prezidenta jako představitele při reprezentaci českého státu v zahraničí. V rámci evropských parlamentních republik patří česká hlava státu, která je součástí výkonné moci a současně má také významná práva v oblasti moci zákonodárné (veto), mezi silné prezidenty. Současná ústava České republiky je tvořena preambulí a osmi hlavami, které jsou dále členěny do 113 článků. Vzorovým dokumentem pro sepsání nové demokratické Ústavy České republiky se v 90. letech stala ústavní listina z roku 1920. Parlamentní forma vlády zaručuje výsadní a rozhodující postavení právě parlamentu, zatímco prezident plní funkci spíše reprezentační. Prezident České republiky byl prvních dvacet let existence České republiky volen nepřímo na společné schůzi obou komor Parlamentu, což mu v jeho funkci poskytovalo právo parlament rozpustit. K volbě docházelo vždy v posledních třiceti dnech volebního období předchozího prezidenta republiky, popřípadě do třiceti dnů po uvolnění úřadu. Oprávnění ke jmenování svého kandidáta, který byl občanem volitelným do Senátu, získala vždy skupina minimálně deseti poslanců či deseti senátorů. V prvním kole nepřímé volby prezidenta bylo třeba získat nadpoloviční většinu všech hlasů z Poslanecké sněmovny a ze Senátu, v druhém kole, kde se vybíralo z kandidáta, který získal největší počet hlasů Poslanecké sněmovny a kandidátem, který zvítězil v Senátu, rozhodovala dostačující většina přítomných. Výkonná moc je v parlamentních systémem založena na dualismu mezi vládou a prezidentem. Jedním z příkladů provázanosti exekutivy je kontrasignace prezidentských aktů předsedou vlády či jiným pověřeným členem vlády. V první československé ústavě z roku 1920 byly kontrasignovány akty moci vládní a výkonné neodpovědného prezidenta republiky, zatímco v socialistických ústavách byl prezident odpovědný Národnímu shromáždění a kontrasignace vyžadována nebyla. Václav Havel již v době přípravy nové ústavy upozorňoval na nutnost zajištění vlastní legitimity hlavy státu odlišné od 35

legitimity vlády tak, aby mohl prezident plnit stabilizační a politickou roli. I přesto, že byl zastáncem přímé prezidentské volby, uvažoval i o jiných možnostech jak politické legitimity prezidenta dosáhnout. Vztah prezidenta a vlády vypovídá o míře jeho autonomie a moci. Prezident má právo jmenovat předsedu vlády, který bude mít šanci sestavit vládu úspěšnou při hlasování o důvěře ve sněmovně. V případě, že prezidentem jmenovaná vláda dvakrát neuspěje v hlasování o důvěře, má právo navrhnout ke jmenování nového předsedu vlády předseda Poslanecké sněmovny.79 Vládu sestavuje jmenovaný premiér, prezident má pouze právo veta, nemůže však žádného člena navrhovat. Moc parlamentní vlády je v českém právu omezena prezidentskými nekontrasignovanými pravomocemi prezidenta republiky, které jsou zahrnuty ve čl. 62 Ústavy ČR a mezi něž patří: a) jmenování a odvolávání předsedy a dalších členů vlády b) přijímání demise vlády - pověření vlády, kterou odvolal nebo jejíž demisi přijal k výkonu své funkce prozatímně do jmenování nové vlády c) svolávání zasedání Poslanecké sněmovny d) rozpouštění Poslanecké sněmovny e) jmenování soudce Ústavního soudu, jeho předsedy a místopředsedů f) jmenování předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu g) odpouštění a zmírňování trestů uložených soudem, zahlazování odsouzeni a nařízení, aby nedošlo k zahájení trestního řízení či se v něm nepokračovalo h) vracení zákonů parlamentu, s výjimkou zákona ústavního i) podepisování zákonů j) jmenování prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu                                                                                                                 79

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.

36

k) jmenování členů Bankovní rady České národní banky l) vyhlášení referenda o přistoupení České republiky do EU a jeho výsledek

Všechny ostatní prezidentské akty podléhají kontrasignaci, které jsou specifikovány v čl. 63 odst. 1 a odst. 2 Ústavy ČR. Za kontrasignované akty je odpovědná vláda, nikoli hlava státu. Prezident je vrchním velitelem ozbrojených sil, což jej opravňuje k vydávání konkrétních rozhodnutí. Dalším právem prezidenta České republiky je jmenování (odvolávání) náčelníka Generálního štábu Armády ČR a další velitele, náčelníky a ostatní funkcionáře ozbrojených sil. Podobně jako vůči vládě má prezident i zde právo účastnit se schůzí Bezpečnostní rady

a

vyžadovat od ní patřičné informace. Hlava státu vyhlašuje volby do Poslanecké sněmovny a Senátu. Prezident nemá zákonodárnou iniciativu, zákony pouze podepisuje a vyhlašuje. Má právo zákon navrhovaný Poslaneckou sněmovnou odmítnout (a své odmítnutí zdůvodnit), ale v případě nadpoloviční většiny poslaneckých hlasů je zákon přijat a prezidentské veto zamítnuto.80 Prezident republiky dále zastupuje stát navenek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy81, propůjčuje a uděluje státní vyznamenání a má právo udělovat amnestii. I přes změnu způsobu volby, zůstalo postavení českého prezidenta stejné, jeho kompetence nebyly výrazně rozšířeny ani omezeny. Konkrétně se jedná o úpravu čl. 62, z něhož bylo vypuštěno prezidentovo právo na vyhlášení a vyhlášení výsledku referenda o vstupu České republiky do Evropské unie, poněvadž se jednala o jednorázový akt. Novela Ústavy ČR také přináší rozšíření

                                                                                                                80

ŠIMÍČEK, V. (ed.). Postavení prezidenta v ústavním systému české republiky. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 20. 81 Sjednávání mezinárodních smluv může přenést i na vládu či její jednotlivé členy.

37

trestní odpovědnosti hlavy státu, která již není stíhána pouze v případě velezrady82, ale také i pro hrubé porušení Ústavy nebo ústavního pořádku. Pětileté volební období hlavy státu začíná složením prezidentského slibu. Ukončeno je buď uplynutím volebního období či předčasným vzdáním se úřadu, úmrtím, ztrátou volitelnosti83 či rozhodnutím Ústavního soudu o spáchání velezrady. Přímo volený prezident může být na základě legitimity pocházející z lidu odvolatelný lidovým hlasováním.

                                                                                                                82

V případě podání žaloby dochází k oslabení moci Senátu, nyní je nezbytně zapotřebí také souhlas Poslanecké sněmovny.   83 V případě, že prezident přestal být občanem ČR nebo ztratil způsobilost k právním úkonům.

38

6 Úvahy o zavedení přímé volby prezidenta v České republice

Otázka přímé volby prezidenta byla na české politické scéně dlouho diskutovaným tématem. Přímá volba prezidenta je typickým projevem reprezentativního zastoupení, kdy si občané volí svého zástupce, který poté vykonává politickou moc. Přímá volba dnes v celosvětovém měřítku převládá nad volbou nepřímou, je charakteristická pro prezidentské či poloprezidentské režimy, to však nevylučuje její zavedení a funkčnost také v režimech parlamentních. Otázka přímé volby prezidenta republiky byla v českém parlamentu již několikrát nastolována v minulosti. Nebyla předmětem pouze politických diskuzí, ale i úvah široké veřejnosti, zvláště v uzlových momentech politického vývoje země, kdy občané zastávali názor, že by si svého kandidáta měli raději zvolit sami. Tento postoj vyhovoval i řadě politiků, kteří právě v přímé volbě spatřovali možnost, jak rychle získat podporu veřejnosti pro kandidáta, kterého si na Hradě sami představovali. První takovouto krizovou situací byla druhá polovina třicátých let, kdy se politická reprezentace nedokázala jednoznačně shodnout na ozbrojené obraně státu proti nacistickému Německu a dalším agresorům a bez boje kapitulovala. Demise a následný odlet prezidenta Beneše do zahraničí povzbudil ultrareakční síly k veřejnému požadavku přímé volby nového prezidenta. O roli prezidenta jako spasitele národa se tehdy veřejně ucházel zlínský velkoprůmyslník Jan Antonín Baťa, který svou aspiraci na hlavu státu vyjádřil ve článku Rozhodující otázka, uveřejněném v časopise Výběr v listopadu 1938. Další příležitostí k úvahám o zavedení přímé volby hlavy státu byl rok 1968, který se od svého počátku nesl ve znamení politické krize. Úřadující prezident Antonín Novotný odolával výzvám k podání demise, mezitím se v souvislosti s 39

tlakem veřejnosti a novým požadavkem přímé volby z různých směrů objevilo celkem třináct neoficiálních kandidátů84. Přesto se jako nutnost ukázala změna ústavy z roku 1960, která přímou volbu neznala a návrh opět schválen nebyl. Dalším výrazným obdobím vyslovujícím se pro změnu volebního systému byla doba po odstoupení Gustava Husáka v prosinci 1989, na začátku 90. let, kdy většina středoevropských států přistoupila na volbu prezidenta lidem. Na podzim roku 1992 podali poslanci ČSSD v České národní radě návrh nové Ústavy České republiky, který obsahoval přímou volbu prezidenta. Česká národní rada však 16. prosince 1992 přijala vládní návrh, který ponechal model nepřímé volby. Vzorem pro tvorbu nové ústavy byla Ústava z roku 1920. Téma změny prezidentské volby bylo často bodem volebního programu politických stran. Požadavek byl vznesen zpravidla po konání voleb do Poslanecké sněmovny, kdy žádná z politických sil neměla potřebný počet hlasů k prosazení svých zájmů. Intenzivní diskuze začala v roce 2000 v souvislosti s otázkou nástupu nové hlavy státu po prezidentu Havlovi, který v závěrečném období výkonu své funkce pronesl v rozhovoru pro deník Mladá fronta Dnes tato slova: „Čím déle zastávám svou funkci, čím blíž je definitivní konec mého pobytu v ní a čím více hovorů na to téma vedu s různými zahraničními politiky, tím větším příznivcem přímé volby prezidenta se stávám.“85   Podle průzkumů agentury STEM si v září 2002 přálo zavedení přímé volby prezidenta celkem 85% občanů. Podle dalších průzkumů by měl největší šanci na zvolení ombudsman Otakar Motejl kandidující za sociální demokraty, pro kterého se v dotazníku vyslovilo 27 % dotázaných, druhým favoritem byl předseda Senátu Petr Pithart (19%). Václav Klaus obsadil pomyslné třetí místo s 15%.86                                                                                                                 84

Mezi nimi např. Ludvík Svoboda, Josef Smrkovský, Ladislav Novomeský, Alexander Dubček, Jozef Lenárt, Bohuslav Laštovička, Zdeněk Fierlinger, Čestmír Císař, Jiří Hanzelka a další. 85 SUCHÁNEK, R., JIRÁSKOVÁ, V, a kol. Ústava České republiky v praxi. Praha: Leges, 2009, 171 s.   86 VODIČKA, K.; CABADA, L. Politický systém České republiky. 2. vyd. (rozšířené). Praha: Portál, 2007. s. 270.

40

S myšlenkou zavedení přímé prezidentské volby vystupovaly různé občanské iniciativy či politické subjekty především v době druhého funkčního období prezidenta Havla (1998-2003).87 Její navrhovatelé nalézali inspiraci jak v západoevropských politických systémech, tak také u našich bezprostředních zahraničních sousedů. I přes společnou vůli politických stran na zavedení přímé prezidentské volby, byly hlavní překážkou rozdílné názory na konkrétní způsob provedení volby a spory ohledně možnosti posílení postavení hlavy státu a rozšíření

jeho

kompetencí.

Často

se

diskutovalo

o

prezidentské

nekontrasignované pravomoci uzákoněné článkem 62 písm. k) Ústavy ČR o možnosti prezidenta jmenovat členy Bankovní rady České národní banky. Další diskuze byly vedeny ohledně práva prezidenta udělovat milost dle článku 62 písm. g) Ústavy ČR spolu s vyloučením hlavy státu z trestního stíhání pro trestné činy spáchané během výkonu funkce, jak uvádí článek 65 odst. 3 Ústavy ČR.  

6.1

Návrhy ústavního zákona   Návrhy na zavedení změny ústavního zákona byly poslanci několikrát

předloženy, a to v letech 2002, 2003, 2007, 2008, 2009 a 2010. Žádný z nich však nebyl nikdy přijat. Mezi hlavní argumenty podporovatelů návrhu zavedení změny ústavního zákona bylo posílení legitimity prezidenta, jeho nadstranickost a především zabránění vzniku možné patové situace při nemožnosti shody představitelů parlamentu při nepřímé volbě. Současně byla vyzdvihována účast občanů na státní moci díky právu kandidovat, navrhovat a volit kandidáty, čím by byla posílena důvěra občanů ve stát a jeho instituce. Mezi prvními návrhy zavedení změny ve volbě hlavy státu byl v roce 2003 návrh ústavního zákona skupiny poslanců z Občanské demokratické strany.                                                                                                                 87

Tento požadavek byl vysloven především z obav o politickou monopolizaci dvou nejsilnějších politických stran ODS-ČSSD po vypršení mandátu prezidenta Havla.  

41

Tento návrh byl založen na jednokolovém většinovém volebním systému, kdy se v případě rovnosti hlasů koná do lhůty sedmi dnů druhé kolo volby, v němž se rozhoduje mezi dvěma nejsilnějšími kandidáty.88 Právo navrhovat kandidáta měli plnoletí občané pomocí petice podepsané minimálně dvaceti tisící podpisy, dále politické strany či politická hnutí.   Po prezidentské volbě v roce 2008 vrostl požadavek na zavedení přímé volby ještě více. Dalším neúspěšným návrhem byla změna zákona podporována skupinou poslanců Strany zelených, který spolu se zavedením přímé volby prezidenta současně zaváděl také jednorázové referendum se souhlasem o zavedení přímé volby, které by se uskutečnilo devadesát dní od účinnosti ústavního zákona. Přímá volba prezidenta by vstoupila v platnost, v případě souhlasu nadpoloviční většiny všech oprávněných voličů, v den vyhlášení výsledku referenda prezidentem republiky. Zásadní změnou návrhu z roku 2008 bylo právo navrhovat kandidáta také skupinou dvaceti poslanců či deseti senátorů. Hranice počtu podpisů v peticích vzešlých z návrhů jednotlivých občanů byla snížena na deset tisíc. Navrhovaná volba byla členěna na tři kola.89 Ani tato koncepce přímé volby nebyla vládou přijata, dokonce byla kritizována za prosazení formy referenda, které nemůže ve schvalování ústavního zákona nahradit parlamentní hlasování. Současně byla vytýkána nesmyslnost referenda v případě předchozího schválení zákonodárným Parlamentem.   Další z řady návrhů ústavního zákona byl v roce 2010 podán skupinou poslanců z ČSSD. V tomto případě má právo navrhovat svého kandidáta skupina

nejméně

čtyřiceti

poslanců,

sedmnácti

senátorů

nebo

lid

prostřednictvím petice podepsané nejméně padesáti tisící českými občany s aktivním volebním právem. Přímo volený prezident může být před uplynutím svého volebního období odvolatelný na základě referenda, jak je tomu v sousedním Rakousku či Slovensku. Způsob provádění volby byl stejný jako v                                                                                                                 88

V případě dalšího neúspěšného zvolení rozhoduje ve třetím kole volby los. V případě rovnosti hlasů dvou nejúspěšnějších kandidátů druhého kola se koná ještě třetí kolo. V případě opětovné rovnosti hlasů vyhlásí předseda Poslanecké sněmovny nové volby.  

89

42

návrhu z roku 2008, ale ani tato varianta nebyla vládou schválena, dokonce mu byla vytknuta řada nedostatků. V závěrečném stanovisku je vládou, kterou tvoří koalice ODS, TOP 09 a VV, přislíbeno, že na základě svého programového prohlášení90 předloží vlastní návrh novely Ústavy ČR, včetně zavedení přímé volby prezidenta, která by se měla uskutečnit v roce 2013.   První návrh ústavního zákona podaný vládou byl předložen ve třech variantách.91 První z variant prezentovala jednokolovou volbu na základě většinového systému, kdy je zvolen ten kandidát, který získá největší počet platných hlasů. Druhá varianta obsahovala dvoukolový většinový volební systém, kdy v případě, že jeden z kandidátů získá v prvním kole nadpoloviční většinu všech platných hlasů, je zvolen prezidentem. V běžnějším případě, kdy žádný z kandidátů nezíská v prvním kole více jak padesát procent hlasů, postupují do druhého kola dva kandidáti, kteří v prvním kole obdrželi nejvyšší počet voličských hlasů a mezi nimiž se poté rozhoduje. Třetí varianta, která je taktéž založena na většinovém dvoukolovém systému, stanovuje podmínku postupu kandidátů do druhého kola minimální hranicí zisku 12,5 procenta voličských hlasů. V případě, že by tato hranice nebyla překročena, postupují do druhého kola dva kandidáti s nejvyšší voličskou podporou.   Konečná vládní verze návrhu ústavního zákona byla Poslanecké sněmovně předložena dne 29. června 2011. Na doporučení předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslavy Němcové byl návrh projednán také Ústavně právním výborem. První čtení návrhu zákona se konalo dne 20. září, ústavně právní výbor návrh projednal a dne 2. prosince vydal záznam z jednání, který byl doručen poslancům a který uváděl možné prodloužení funkčního období prezidenta na šest let. Tento pozměňovací návrh však nebyl přijat a dne 9. prosince se konalo druhé čtení. Pozměňovací návrhy týkající se pravomocí prezidenta byly poslancům zaslány téhož dne. Návrhy nebyly Poslaneckou                                                                                                                 90

Programové prohlášení Vlády České republiky. [online]. 4. 8. 2010. [cit. 2013-04-07]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/assets/media-centrum/dulezite-dokumenty/Programove_prohlaseni_vlady.pdf 91 Přímá volba prezidenta. [online]. 29. 11. 2010. [cit. 2013-04-07]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/scripts/detail.php?id=78534&tmplid=50  

43

sněmovnou opět přijaty. Třetí čtení návrhu zákona proběhlo 14. prosince, kde došlo k jeho schválení díky podpoře 159 přítomných poslanců. Návrh zákona byl v Senátu schválen 8. února 2012, prezident republiky podepsal zákon 17. února a předseda vlády jej podepsal 2. března. Zákon byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod číslem 71/2012 dne 12. března 2012. Nový ústavní zákon nabyl účinnosti 1. 10. 2012 s výjimkou některých ustanovení, které se týkají nově zvoleného prezidenta.  

6.2

Názory českých prezidentů na schválení přímé volby Exprezident Havel považoval konečné schválení návrhu přímé volby hlavy

státu za přínosné především z důvodu, že jeden z ústavních činitelů získá jiný druh legitimity než všichni ostatní. V rozhovoru, který byl pořízen po schválení přímé prezidentské volby z března roku 2011, první hlava České republiky uvádí: „Vždycky jsem tu myšlenku podporoval, ale nikdy jsem nevěřil, že ji parlament přijme. Znamená to zbavit se významné kompetence, a to nikdo neudělá rád," řekl bývalý prezident. „Zdá se ale, že se politici chystají rozvinout velkou míru tvořivosti kolem kompetencí prezidenta, a mám dojem, že to je ve skutečnosti zakamuflovaný nesouhlas s celou přímou volbou. Všichni ji sice odhlasovali, ale žádný ji nechce."92 Jeho předpoklady však dosud nebyly naplněny, k výrazným změnám týkajících se postavení prezidenta či jeho pravomocí nedošlo. Na otázku, zda by dokázal říci, koho by si představil v prezidentském úřadu,

Havel doporučoval například Šimona Pánka ze

společnosti Člověk v tísni, ekonoma Jana Švejnara či ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Nebránil se ani možnosti zvolení první české prezidentky, jejíž funkci by podle jeho názoru dokázala zastávat předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová z ODS.                                                                                                                 92

Havel nevěří v uskutečnění přímé volby prezidenta [online]. 11. 3. 2011. [cit. 2012-12-12]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/117888-havel-neveri-v-uskutecneni-primevolby-prezidenta/

44

Zatímco prezident Havel byl vždy zastáncem a propagátorem přímé volby, prezident Klaus je jejím velkým odpůrcem. „Nikdy jsem se neskrýval s tím, že považuji přímou volbu prezidenta za naprostý populistický nesmysl. Říkal jsem to od první chvíle a trvám na tom i do dneška. Strašlivě se nám to vymstí.“93 Kritikou přímé volby oplývalo mnoho poslanců ze strany Občanských demokratů, podle jejich názoru bude nový prezident pouhou loutkou a výtvorem médií, kterou voliči pouze oficiálně schválí. V roce 2003 vyslovil předseda ODS Miroslav Topolánek svůj názor ke změně ústavního zákona takto: „Když už prezident nemá možnost přímo ovlivňovat aktuální politiku, je trochu nadbytečné, aby se jeho mandát odvozoval přímo od vůle občanů. On nemá v pravém slova smyslu vlastní politický program. Hraje spíše roli ústavní pojistky a národního svorníku, je nositelem hodnot jako je kontinuita, tradice, jistota. Podobně jako britská královna a tu lidé také nevolí. ... Když to vše krátce shrnu, tak musím říci, že nepřímá volba hlavy státu není méně důstojná, méně logická, méně funkční, méně demokratická, méně státotvorná než volba přímá. ... Pokud něco funguje a není vůbec jisté, že něco jiného by fungovalo lépe, tak proč to měnit?“94 Mnoho odpůrců změny ústavního zákona pochází také z řad právníků a politologů, kteří vytýkají její neodůvodnitelnost. Dle jejich názoru je v systému parlamentní demokracie prezident běžně volen parlamentem a není tedy důvod zavádět změnu volby, která u nás nemá tradici. Obavy se týkaly nejen narušení rovnováhy výkonné složky moci, omezení moci senátu, ale především populismu, který s sebou volba propagovaná ve všech formách médií přináší a zklamání předpokladu občanů o jejím provedení a výsledcích, které v závěru

                                                                                                                93

DRTINA, M. Přímá volba prezidenta se nám strašlivě vymstí, varuje Klaus. [online]. 7. 12. 2012. [cit. 2012-12-12]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/prima-volba-prezidentase-nam-straslive-vymsti-varuje-klaus--1147098 94 ŠIMÍČEK, V. (ed.). Postavení prezidenta v ústavním systému české republiky. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 55.

45

povedou ke snížení důvěry veřejnosti v politiku státu.95 Na druhou stranu podpora přímé prezidentské volby, v porovnání s předchozími lety, mezi českými občany od dob založení samostatného státu neustále narůstala. Podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM), který proběhl během února 2012, si přímou volbu prezidenta přáli tři pětiny občanů. Pro zanechání stávající volby Parlamentem se vyjádřilo sedmnáct procent občanů. Dotázaní lidé se často domnívají, že by se pravomoce hlavy státu neměly nijak upravovat, chtějí pouze možnost podílení se na výběru hlavy státu. Jen malá část občanů si podle výzkumu přála silného prezidenta podle amerického vzoru, který by byl současně předsedou vlády a vrcholným orgánem výkonné moci. Podle dalších sociologických výzkumů vzhlíží český národ na svého prezidenta s úctou spojenou nikoli s konkrétní osobností politika, ale se symbolem státnosti, který hlava státu představuje.96

                                                                                                                95

PETŘÍK, L. Skrytá hrozba. Přímá volba prezidenta destabilizuje stát [online]. 8. 12. 2012 [cit. 2012-12-12]. Dostupné z: http://www.parlamentnilisty.cz/rss/zpravy/Skryta-hrozba-Prima-volbaprezidenta-destabilizuje-stat-Mame-analyzy-222365 96 MAŇÁK, V. Proč Češi milují svého prezidenta [online]. 8. 2. 2013 [cit. 2013-04-01]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/202324-proc-cesi-miluji-sveho-prezidenta/

46

7 Zákon o přímé volbě prezidenta České republiky

Ústavním zákonem 71/2012 Sb., ze dne 8. února 2012, se ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, obohatil o zavedení přímé volby prezidenta.97 Nový ústavní zákon nabyl účinnosti dne 1. října 2012, s výjimkou ustanovení čl. I bodů 8 až 10, která nabývají účinnosti dnem 8. března 2013. Volba prezidenta se koná tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Podmínky volitelnosti se zavedením přímé volby nemění, kandidátem na úřad prezidenta České republiky může být každý český občan98, který splňuje podmínky volitelnosti do Senátu. Jedinou absolutní překážkou omezující kandidaturu na funkci prezidenta je odsouzení za velezradu, které stanovuje čl. 65 odst. 2 Ústavy ČR, kdy v případě odsouzení za velezradu Ústavním soudem ČR, ztrácí občan způsobilost znovu nabýt úřad prezidenta. Podmínka bezúhonnosti je v tomto případě zcela opomíjena. Relativní překážkou může být chápána neslučitelnost funkcí ve státní správě, která se ale prokázala jako neomezující. Vedlejším předpokladem prezidentského kandidáta, který však není vymezen ústavou, je ztělesňování jakési morální autority veřejně uznané ze strany občanů. Přímo volená hlava státu by měla být chápána jako neutrální moc s koncepcí nadstranickosti, což je v případě kandidátů navrhovaných politickou stranou diskutovaným problémem. Může však dojít k případu, že bude navržený a peticí schválený kandidát99 bez jakýchkoliv politických zkušeností, který

                                                                                                                97

Článek 54 stanovil, že prezident České republiky bude volen lidem v přímých volbách. Novela dále mění článek 56, který nově stanovuje zásady a způsob přímé volby prezidenta republiky. Změna je obsažena také ve článku 58, který odkazuje na prováděcí zákon.   98 Podmínky státního občanství nejsou striktně vymezeny. V případě, že má kandidát dvojí občanství, je v tomto případě považován za českého občana. 99 V případě přímé volby realizované v České republice se jednalo o kandidáta Prof. JUDr. Vladimíra Franze, který byl některými voliči považován za neoprávněného kandidáta, jinými právě pro svou naprostou nestrannost obdivován.  

47

právě z důvodu své nadstranickosti a distancovanosti od jakékoli politické funkce může získat silnou podporu potenciálních voličů. Podmínkou pro návrh kandidáta na úřad prezidenta, který může podat plnoletý občan České republiky, je petice podepsaná nejméně 50 000 českými občany s aktivním volením právem. Takto vysoký počet podpisů představuje pro kandidáta širokou podporu a současně zamezuje zneužívání práva navrhovat občany zcela libovolného kandidáta například k okruhu celebrit. Kontrolu kandidátních listin provede Ministerstvo vnitra na náhodně vybraném vzorku 8500 občanů podepsaných pod peticí. Pokud bude při kontrole a porovnávání údajů s registry a evidencí obyvatel zjištěna více než tříprocentní chybovost údajů, bude provedena další kontrola u dalších náhodně vybraných 8 500 občanů. Bude-li i při druhé kontrole chybovost opět vyšší než 3 %, bude od celkového počtu občanů podepsaných na petici odečten počet občanů, který procentuálně odpovídá chybovosti v obou kontrolních vzorcích. Zmenší-li se po odečtení chybných podpisů počet podepsaných občanů pod 50 000, bude kandidátní listina odmítnuta a považována za neplatnou. V České republice bylo 23. listopadu 2012 Ministerstvem vnitra oficiálně potvrzeno odmítnutí tří prezidentských kandidátů100, jejichž kandidátní listiny byly odmítnuty z výše uvedeného důvodu. Návrh svého kandidáta mohou podat také členové Parlamentu, a to minimálně dvacet poslanců či deset senátorů. Tito kandidáti poté disponují podporou jednotlivých politických stran, což je oficiálně staví do pozice silných favoritů s předem očekávanými voličskými hlasy. Volbu prezidenta vyhlašuje předseda Senátu101 nejpozději devadesát dnů před jejím konáním, aby se uskutečnila během posledních třiceti dnů volebního období úřadujícího prezidenta. Do kampaně budou kandidáti moci investovat

                                                                                                                100

Jednalo se o zamítnutí kandidatury bývalé poslankyně Evropského parlamentu Jany Bobošíkové, moravsko-japonského podnikatele Tomia Okamury a Vladimíra Dlouhého, který v 90. letech působil jako ministr průmyslu a obchodu. 101 V případě neobsazení funkce předsedy Senátu, vyhlašuje prezidentské volby předseda Poslanecké sněmovny.

48

maximálně padesát milionů korun102. Každý kandidát bude mít vyhrazený prostor až šesti hodin ve vysílání České televize a Českého rozhlasu, který může zdarma využít k propagaci svých politických názorů. Poslední průzkumy veřejného mínění mohou být provedeny nejpozději tři dny před konání prezidentských voleb103. První kolo historicky první přímé volby prezidenta České republiky proběhlo ve dnech 11. a 12. ledna roku 2013104. Přímá volba prezidenta probíhá ve dvou kolech. Prezidentem je zvolen kandidát, který získá v prvním kole volby nadpoloviční většinu platných hlasů. V případě, že žádný z kandidátů tak vysokou podporu nezíská, vyhlašuje se kolo druhé, konané o čtrnáct dní později, ve kterém se bude rozhodovat mezi dvěma kandidáty s nejvyšším počtem hlasů. V případě rovnosti počtu platných hlasů se do deseti dnů vyhlašují nové prezidentské volby. Dle článku 59 skládá nyní prezident svůj slib105 do rukou předsedy Senátu, nikoli předsedy Poslanecké sněmovny, jak tomu bylo doposud. Stejným způsobem, tedy do rukou předsedy Senátu, se také vzdává své funkce. Jelikož byl prezident zvolen na základě lidového hlasování, může být také stejnou cestou odvolatelný před koncem volebního období. Lidové hlasování o odvolání prezidenta republiky opět vyhlašuje předseda Senátu na základě usnesení obou komor Parlamentu. Prezident republiky je odvolán v případě vyjádření souhlasu nadpoloviční většiny všech občanů České republiky, kteří dosáhli věku osmnácti let.                                                                                                                 102

V prvním kole mohou kandidáti utratit nejvýše 40 milionů korun, zbylých 10 milionů bude uplatněno v druhém kole, kde se již rozhoduje mezi dvěma nejsilnějšími kandidáty. 103 Při porušení zákazu musí fyzická osoba uhradit částku 30 000 korun, v případě, že se jedná o provozovatele rozhlasového či televizního vysílání nebo vydavatele novinového periodika, bude uhrazena částka 50 000 korun. V zákoně není blíže specifikována možnost stíhání internetových médií. 104 Volby se v první den, tedy v pátek 11. ledna, konaly od 14 hod. do 22 hod., v sobotu 12. ledna od 8 hod. do 14 hod. 105 "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí."

49

Často diskutovaným problémem byla změna kompetencí hlavy státu v souvislosti se změnou způsobu jeho volby. V roce 2002 se k tomuto tématu vyjádřil úřadující prezident Václav Havel takto: „Myslím, že přímo volený prezident může mít přesně tytéž pravomoci, které má prezident dnes, a že odkaz na nutnost měnit celou ústavu či všechny prezidentské kompetence je jen výmluvou těch, kteří si přímou volbu nepřejí. Pokud by mělo být v ústavě kvůli změně způsobu volby prezidenta ještě něco měněno, pak by podle mne snad mohlo být prodlouženo prezidentovo funkční období106, mohlo by být škrtnuto zcela zbytečné a velmi matoucí ustanovení o prezidentově „neodpovědnosti“, mohly by možná být trochu rozšířeny možnosti zbavení funkce prezidenta a eventuálně ještě odstraněny některé drobné chyby, které se dnes v příslušné části ústavy vyskytují (je například nelogické, že jmenování některých činitelů nevyžaduje kontrasignaci, zatímco jejich odvolání ano). Ale nic z toho, o čem mluvím, není podle mého názoru - opakuji - k zavedení přímé volby nutné.“107 Havlova slova byla po deseti letech naplněna, přímá volba hlavy státu byla zavedena bez změn rozsahu jeho kompetencí.

                                                                                                                106

Pětileté funkční období by bylo prodlouženo o jeden rok, aby se současně s prezidentskými volbami konaly také volby další, čímž by se nejen ušetřilo, ale také by došlo k předpokládané celkově vyšší voličské účasti. 107 HAVEL, V. Jak volit mého nástupce? Přímo! [online]. 30. 1. 2002. [cit. 2013-02-02]. Dostupné z:   http://www.vaclavhavel-library.org/docs/archive/projevy-1989-2006/2002-01-30.pdf  

50

8 Realizace první přímé volby českého prezidenta

V prvním kole historicky první přímé volby prezidenta České republiky, která se konala ve dnech 12. a 13. ledna 2013, mohli občané vybírat z celkem devíti kandidátů. Skupinu tvořilo šest mužů - Miloš Zeman, Karel Schwarzenberg, Jan Fischer, Jiří Dienstbier, Vladimír Franz, Přemysl Sobotka a tři ženy - Zuzana Roithová, Taťána Fischerová a Jana Bobošíková. Někteří z kandidátů byli navrženi a podpořeni skupinou poslanců či senátorů108, většina z nich však splnila podmínku odevzdání petice s 50 000 platnými podpisy109. Jediným kandidátem, který získal současně 50 000 podpisů občanů v petici, podporu dvaceti poslanců i deseti senátorů, byl senátor a místopředseda ČSSD Jiří Dienstbier. Prvnímu kolu voleb předcházely komplikace, jež přinesla kontrola chybovosti petic vyžadujících pro svou platnost 50 000 podpisů českých občanů, která způsobila vyřazení dvou kandidátů. Ostatní kandidáti se během veřejných televizních debat shodli na nutnosti změny stávajícího zákona o přímé volbě, aby se v budoucnu podobným problémům předcházelo. Společně navrhovali zavedení rakouského modelu, který pro kandidaturu prostřednictvím petice vyžaduje menší počet podpisů, které jsou okamžitě ověřovány. Předpokladem prvních prezidentských voleb konaných na území České republiky byla vysoká volební účast. V prvním kole voleb byla volební účast 61, 31 %. Do druhého kola postoupili, i přes odlišné výsledky průběžných volebních výzkumů, dva nejsilnější kandidáti, a to Miloš Zeman s počtem 1 245 848 hlasů, což tvořilo celkem 24,21% podporu a Karel Schwarzenberg s 1 204 195 hlasy a celkovou podporou 23,4 %. Kandidát Jan Fisher, který byl                                                                                                                 108

Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg byl podpořen podpisy politické strany TOP 09 a Starostů, které předsedá. Senátora Přemysla Sobotku podpořili poslanci Občanské demokratické strany. 109 Petiční podmínku splnila bývalá europoslankyně Jana Bobošíková, bývalý premiér Jan Fischer, členka řady nadací a občanských sdružení Taťána Fischerová, profesor Vladimír Franz, europoslankyně Zuzana Roithová. Nejvíce hlasů získal prostřednictvím petice expremiér Miloš Zeman.

51

předběžně označován za favorita prezidentských voleb se s podporou 16,35 % umístil na třetí pozici. Po uplynutí čtrnácti dnů, které provázela ostrá a vyhrocená volební kampaň, se konalo druhé kolo prezidentských voleb s již nižší volební účastí 59, 11 %.110 Výsledky prezidentských voleb byly sečteny 26. ledna 2013 zhruba v 17 hodin a 30 minut. Konečným vítězem volby se stal s podporou 54,8 % (2 717 405 hlasů) Miloš Zeman. Karel Schwarzenberg, který měl podporu 84,21 % hlasů českých voličů v zahraničí, získal celkově 45,19 % (2 241 171 hlasů). Převahu hlasů získal Schwarzenberg pouze v Praze a několika málo velkých městech, zatímco Zeman zvítězil s přehledem na územi Moravy a na českém venkově. Na zvolení nového českého prezidenta okamžitě reagovaly světové deníky a zpravodajské servery. Odstupující prezident Václav Klaus, který byl na český národ hrdý za to, že nepodlehl mediální kampani, k výsledku voleb poznamenal proslulou větu jeho předchůdce Václava Havla, že pravda a láska konečně zvítězila nad lží a nenávistí. Další významnou osobností, která Zemanovo zvolení uvítala, byl předseda Evropské komise José Barrosso. Ten prohlásil, že si Češi zvolili politickou osobnost, která v minulosti výrazně přispěla k integraci České republiky do Evropské unie a očekává proto do budoucna vzájemnou spolupráci.111 Na otázku, co si nově zvolený prezident Miloš Zeman myslí, že bylo hlavní příčinou úspěchu a příčinou jeho vítězství nad protikandidátem Karlem Schwarzenbergem uvedl: „Česká média vedla vlezlou, manipulativní, nechutnou mediální masáž. Já znám řadu případů, kdy lidé, kteří chtěli volit Karla Schwarzenberga, tak nakonec volili mě.“112 Krátce po svém zvolení se Zeman ve svém projevu vyjádřil také k volební kampani, která předcházela druhému                                                                                                                 110

Nejvyšší volební účast byla v kraji Vysočina (66,44 %), nejnižší v Karlovarském kraji (51,17 %). Prezident Zeman není rozhodně euroskeptický jako jeho předchůdce Václav Klaus, právě naopak. Dne 3. dubna vyvěsil spolu s José Barrossou na Pražském hradě vlajku Evropské unie. 112 ON-LINE: Druhé kolo prezidentských voleb [online]. 26. 1. 2013. [cit. 2013-03-03]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/online.aspx?online=1005148&strana=2   111

52

kolu voleb a způsobila polarizaci české společnosti na dva politické tábory: „Srovnávám prezidentské kampaně v různých zemích, nebylo to přes míru, ale teď už je zapotřebí zklidnit situaci, protože v prezidentské kampani proti sobě hrála Sparta a Slavia, teď nastupuje hra národního mužstva České republiky."113 První přímo zvolený český prezident započal svou politickou kariéru v roce 1968 vstupem do Komunistické strany Československa, z níž byl však v roce 1970 vyloučen114 pro nesouhlas se sovětskou okupací a počátkem normalizace. V roce 1989 se účastnil demonstrací na Národní třídě, vystupoval na mnohých besedách v divadlech a vysokých školách. Na počátku 90. let působil ve funkci poslance Federálního shromáždění za Občanské fórum, brzy se stal předsedou rozpočtového výboru a členem předsednictva Federálního shromáždění. Po rozpadu Občanského fóra přešel do České strany sociálně demokratické, za níž ve volbách v roce 1992 kandidoval. Po založení samostatného českého státu byl zvolen předsedou ČSSD115, v letech 1996 - 1998 byl zvolen předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, ve funkci předsedy sociálně demokratické strany zůstal až do roku 1998, kdy byl jmenován předsedou vlády. O čtyři roky později odmítnul znovu kandidovat na úřad předsedy vlády s vyjádřením, že již splnil svůj úkol vyvedením země z ekonomické krize a není proto důvod se o úřad znovu ucházet. V tomtéž roce byl členy a příznivci Sociální demokraci ve dvou referendech vyzván ke kandidatuře do funkce prezidenta republiky. V roce 2003 nebyl Miloš Zeman hlavou státu zvolen vzhledem k tomu, že proti němu hlasovalo dvacet sedm poslanců ČSSD. Po této zkušenosti odešel z politické scény a pobýval jako starobní důchodce na Vysočině.                                                                                                                 113

ON-LINE: Druhé kolo prezidentských voleb [online]. 26. 1. 2013. [cit. 2013-03-03]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/online.aspx?online=1005148&strana=2 114 Pro svou neloajalitu s režimem byl během 70. a 80. let třikrát propuštěn ze zaměstnání. 115 Tato politická strana získala ve volbách v roce 1992 7 % voličských hlasů, ve volbách 1996 již 27 % a v roce 1998 dokonce 32 % hlasů voličů, čímž se díky předsednictví Miloše Zemana stala nejsilnější politickou stranou v České republice.

53

V roce 2006 Zeman aktivně podporoval volební kampaň Sociální demokracie, dokonce mu byla předsedou strany Jiřím Paroubkem nabídnuta možnost prezidentské kandidatury, kterou však Zeman odmítá. V březnu 2007 ochází z důvodu nesouhlasu s politikou Jiřího Paroubka z ČSSD a v prosinci 2009 zakládá svou vlastní politickou stranu, Stranu Práv Občanů. Na březnovém sjezdu strany konaneném následujícího roku je zvolen jejím předsedou. Protože v pozici předsedy nedokázal splnit svůj slib překročení pětiprocetní hranice úspěšnosti ve volbách v květnu 2010116, rezignoval na funkci předsedy strany, ale v listopadu je zvolen čestným předsedou, jímž je dosud. Základní body jeho volební kampaně byly postaveny na základě odkazu k Zemanově úspěšné politické praxi v minulosti. Na svých oficiálních internetových stránkách uvádí jako důvody ke svému zvolení nejen schopnosti zkušeného politika a uznávaného ekonoma, ale jako obhájce národních zájmů, který stál vždy na straně občanů a dodžel své volební sliby. Jako poslední bod své kampaně Proč volit Miloše Zemana uvádí dokonce smysl pro humor spojený s jeho pověstnými bonmoty.117 Na otázku, zda by měl přímo volený prezident, který má na rozdíl od prezidenta voleného parlamentem silnější mandát, mít také silnější pravomoce, odpovídá Miloš Zeman takto: „Prezident má dva druhy pravomocí – formální a neformální. Formální definuje Ústava a neformální závisí na jeho schopnostech komunikovat a dosahovat dohod. První československá ústava z roku 1920 dávala Masarykovi velmi omezené pravomoci, ale i navzdory tomu se stal uznávanou a vlivnou osobností. Proto si myslím, že současné pravomoci jsou dostačující.“118

                                                                                                                116

V těchto volbách získala Strana Práv Občanů 4,3 %. Proč volit Miloše Zemana [online]. 2012 [2013-02-02]. Dostupné z: http://www.zemannahrad.cz/pvmz/proc-volit-milose-zemana.htm 118 Názory Miloše Zemana [online]. 2012 [2013-02-02]. Dostupné z: http://www.zemannahrad.cz/t/nazory-milose-zemana.htm 117

54

9 Přílohy 119 Volební účast v prezidentských volbách 2013 Voliči v

Okrsky počet

zprac. v % seznamu

Vydané obálky

Volební Odevzdané účast v % obálky

% platných hlasů

Platné hlasy

1. kolo 14 904 14 904 100

8 435 522 5 171 666

61,31

5 168 161

5 143 966

99,53

2. kolo 14 904 14 904 100

8 434 941 4 986 040 59,11

4 983 481

4 958 576

99,50

Výsledky prvního a druhého kola prezidentských voleb 2013 Kandidát číslo

příjmení, jméno, tituly

Navrhující Politická strana příslušnost

1. kolo hlasy

2. kolo %

hlasy

%

1

Roithová Zuzana MUDr. MBA

Občan

KDU-ČSL

255 045

4,95

X

X

2

Fischer Jan Ing. CSc.

Občan

BEZPP

841 437

16,35

X

X

3

Bobošíková Jana Ing.

Občan

SBB

123 171

2,39

X

X

4

Fischerová Taťana

Občan

KH

166 211

3,23

X

X

5

Sobotka Přemysl MUDr.

Poslanci

ODS

126 846

2,46

X

X

6

Zeman Miloš Ing.

Občan

SPOZ

1 245 848

24,21 2 717 405 54,80

7

Franz Vladimír Prof. JUDr.

Občan

BEZPP

351 916

6,84

X

X

8

Dienstbier Jiří

Senátoři

ČSSD

829 297

16,12

X

X

9

Schwarzenberg Karel

Poslanci

TOP 09

1 204 195

23,40 2 241 171 45,19

                                                                                                                119

Český statistický úřad. Volba prezidenta republiky konaná ve dnech 11.01. – 12.01.2013 [online]. 2013 [cit. 2013-04-17]. Dostupné z: http://www.volby.cz/pls/prez2013/pe2?xjazyk=CZ

55

10 Závěr Významné postavení hlavy státu na našem území navazuje na historickou tradici českých králů, kteří obývali Hrad a disponovali právem udělovat milost. Od vzniku samostatného československého státu v roce 1918 se na Pražském hradě dodnes vystřídalo celkem deset prezidentů. V současnosti zastává úřad prezidenta v řadě již jedenáctý představitel, první hlava státu volená lidem v přímých volbách. Dlouhodobým přáním českých občanů, kteří k prezidentovi vzhlížejí nikoli jako k osobě, ale jako k symbolu české státnosti, byla možnost práva si svého kandidáta navrhnout, podpořit a zvolit v přímých volbách. V dokladech o průběhu voleb hlavy státu v minulosti se dozvídáme o neschopnosti provedení otevřené volby, kde by nebyl kandidát vybrán předem. Poslední volba s více než jedním kandidátem byla v roce 1934, první volba s více kandidáty se konala až po čtyřiceti osmi letech v roce 1992. První prezident České republiky Václav Havel byl současně prvním prezidentem na našem území, který ukončil své volební období vypršením mandátu, zatímco jeho předchůdci vždy podali abdikaci nebo v období výkonu funkce zemřeli. Problémy provázející volbu Havlova nástupce v roce 2003 byly v následujících prezidentských volbách v roce 2008 ještě prohloubeny. Její problematické a zdlouhavé provedení se stalo silným impulsem pro konečnou realizaci návrhu zákona zavádějícího přímou volbu. Mezi oficiální argumenty pro zavedení přímé volby patří bezesporu odlišná legitimita hlavy státu, která vychází přímo z lidu. To však neznamená, že by prezident, který odvozuje svou legitimitu z lidu, nikoli z parlamentu, byl automaticky považován za autoritu. Je pravdou, že může být osobností méně závislou na politických stranách, ale k takovému případu dochází jen velice zřídka. Nadstranickost je pouze iluzí či přáním, většina kandidátů, kteří v prezidentských volbách uspějí jsou podporováni ať přímo či nepřímo nějakou politickou stranou nebo byli v minulosti sami politicky aktivní. To dokládá také případ prezidentské volby v České republice, kdy do druhého kola postoupili 56

kandidáti s bohatou politickou minulostí, která jim ovšem nebyla přínosem. I přes to, že současný ministr zahraničí a předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg během své volební kampaně vystupoval zcela samostatně, byl občany samozřejmě spojován se současnou vládou Petra Nečase, která není u občanů vůbec populární. Mnoho voličů na něj tedy pohlíželo jako na součást vlády, nikoli jako na nezávislého prezidentského kandidáta. Kritikám neunikl ani Miloš Zeman. Ve srovnání s nepřímou volbou je tato forma finančně a také časově náročnější. Jak si mnoho lidí mylně myslí, v případě parlamentního systému České republiky nenastala zavedením přímé volby žádná změna v oblasti prezidentských kompetencí, prezident tedy má větší legitimitu, nikoli větší oblast působnosti. Vrcholem výkonné moci zůstává i nadále vláda. Významným kladem přímé volby je předcházení rizikovým patovým situacím, jež mohou nastat v případě volby prováděné Parlamentem, který ani po několika volebních kolech nemusí být schopen zvolit hlavu státu potřebnou většinou. Tento případ, veřejností často kritizovaný a odsuzovaný, se u nás projevil v předchozích volbách v roce 2003 a 2008, ve kterých nakonec zvítězil Václav Klaus. Z přímé volby, i přes možný nesouhlas některých občanů, vždy vzejde kandidát, který získá nadpoloviční počet hlasů, čímž se automaticky stává představitelem většiny společnosti a zrcadlem současného stavu státu. Značným záporem předcházející samotnou přímou volbu je průběh politických kampaní, které se neobejdou bez silného emočního napětí. Dokonce i u nás došlo během voleb (zvláště před druhým kolem) k ideologické a personální polarizaci společnosti, která se náhle diferencovala podle přízně projevované jednotlivým kandidátům. I přes emočně vypjaté rozdělení společnosti na politické tábory, které jsme zažili v měsíci lednu, hodnotím uskutečnění letošních prezidentských voleb kladně především z důvodu, že se lidé opět začali zajímat o politiku, sledoval průběh volební kampaně a následně diskutovat o možném vývoji politického 57

života. Kritici sice namítají, že v České republice mají občané velké volební možnosti, které mnohdy nevyužívají a tendence volební účasti je stále klesající. Občané se mohou účastnit voleb komunálních, voleb do krajských zastupitelstev, do Poslanecké sněmovny a Senátu či voleb do Evropského parlamentu. U všech druhů voleb do zastupitelských sborů občané ztrácejí naději, že mohou chod věcí veřejných reálně ovlivnit. V prvním přímých prezidentských volbách byla nadpoloviční volební účast v obou kolech možná zapříčiněná tím, že se tento typ volby konal poprvé a byl proto spojen s jistým očekáváním. Přímá volba je však odlišná již v možnosti samotného návrhu kandidáta a následného zapojení se do volební kampaně, které se v předvolebním

období

stává

nevyhnutelnou

prostředků.

58

součástí

všech

mediálních

Resumé Bakalářská práce Přímá volba prezidenta pojednává o zavedení přímé volby prezidenta do ústavního systému České republiky. Práce je rozdělena do sedmi kapitol. V kapitole první je obecně vymezeno postavení prezidenta v politických systémech, druhá kapitola se blíže zaměřuje na přímou prezidentskou volbu ve Francii, Polsku a Slovensku. Třetí a čtvrtá kapitola jsou přehledem volby hlavy státu na našem území od roku 1918. Poslední tři kapitoly se zabývají úvahami a následným zavedením a realizací první přímé volby prezidenta v České republice.

Summary Bachelor thesis Direct election of the president discusses the introduction of direct presidential election in the constitutional system of the Czech Republic. The work is divided into seven chapters. The first chapter is a general definition of the position of the president in political systems, the second chapter is closely focused on direct presidential elections in France, Poland and Slovakia. The third chapter is an overview of president election in our country since 1918. The last three chapters deal with the reasoning followed by the introduction and implementation of the first direct presidential election in the Czech Republic.

59

11 Seznam použité literatury Knižní zdroje: BUDINSKÝ, L. Deset prezidentů. 1. vyd. Praha: Euromedia Group k. s., 2003. 288 s. ČAPEK, K. Hovory s T. G. Masarykem. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1969. 308 s. DANČÁK, B.; ŠIMÍČEK, V. (eds.). Aktuálnost změn Ústavy Čr. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1999. 315 s. DOUBEK, V. (ed.) a kol. Křehké vítězství. 28. říjen v paměti Hradu. Proměny československé státnosti 1918 - 1948. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2008. 163 s. FILIP, J.; SVATOŇ, J.; ŠIMÁČKOVÁ, K. Státověda. Učební text pro bakalářské studium na PrF MU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 113 s. KLOKOČKA, V.; WAGNEROVÁ, E. Ústavy států Evropské unie. 1. vyd. Praha: Linde a.s., 1997. 788 s. KOUDELKA, Z. Prezident republiky. 1. vyd. Praha: Leges, 2011. 223 s. KYSELA, J. (ed.). Deset let Ústavy České republiky. východiska, stav, perspektivy. 1. vyd. Praha: EUROLEX BOHEMIA s.r.o., 2003. 423 s. MASARYK, T. G. Světová revoluce. 4. vyd. Praha: Masarykův ústav AVČR a Ústav T. G. Masaryka, o.p.s, 2005. 639 s. NOLČ, J. Čeští a slovenští prezidenti. 1. vyd. Brno: CP Books, a.s., 2005. 114 s. NOLČ, J.: Ústava České republiky v otázkách a odpovědích. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2004. 133 s.

60

NOVÁK, M.; BRUNCLÍK, M. (eds.). Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2008. 399 s. ŘÍCHOVÁ, B. (ed.) a kol. Západoevropské politické systémy. Komparace politických systémů. 1. vyd. Praha: Oeconomica, 2009. 284 s. SUCHÁNEK, R.; JIRÁSKOVÁ, V. et al. Ústava České republiky v praxi. 1. vyd. Praha: Leges, 2009. 384 s. ŠIMÍČEK, V. (ed.). Postavení prezidenta v ústavním systému české republiky. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 236 s. TABERY, E. Hledá se prezident. Zákulisí volby hlavy státu. 1. vyd. Praha: Respect Publishing, a. s., 2008. 451 s. VACULÍK, J. Příručka k moderním českým politickým dějinám pro posluchače občanské výchovy. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 89 s. VODIČKA, K.; CABADA, L. Politický systém České republiky. 2. vyd. (rozšířené). Praha: Portál, 2007. 374 s.

Ústavní zákony: Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky. Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.

61

Internetové zdroje:

Český statistický úřad. Volba prezidenta republiky konaná ve dnech 11.01. – 12.01.2013 [online]. 2013 [cit. 2013-04-17]. Dostupné z: http://www.volby.cz/pls/prez2013/pe2?xjazyk=CZ DRTINA, M. Přímá volba prezidenta se nám strašlivě vymstí, varuje Klaus. [online]. 7. 12. 2012. [cit. 2012-12-12]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/prima-volba-prezidenta-se-namstraslive-vymsti-varuje-klaus--1147098 HAVEL, V. Jak volit mého nástupce? Přímo! [online]. 30. 1. 2002. [cit. 2013-0202]. Dostupné z: http://www.vaclavhavel-library.org/docs/archive/projevy-19892006/2002-01-30.pdf HAVEL, V. Projev k občanům před volbou prezidenta republiky Československá televize, 16. prosince 1989 [online]. [cit. 2012-12-08]. Dostupné z: http://www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=projevy&val=923_projevy.html&typ =HTML Havel nevěří v uskutečnění přímé volby prezidenta [online]. 11. 3. 2011. [cit. 201212-12]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/117888-havel-neveriv-uskutecneni-prime-volby-prezidenta/ Hollande je nejméně oblíbeným francouzským prezidentem za 30 let [online]. 28. 2. 2013. [cit. 2013-04-02]. Dostupné z: http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/hollande-jenejmene-oblibenym-francouzskym-prezidentem-za-30-let/907858

62

MAŇÁK, V. Proč Češi milují svého prezidenta. [online]. 8. 2. 2013 [cit. 2013-0401]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/202324-proc-cesi-milujisveho-prezidenta/ Názory Miloše Zemana [online]. 2012 [2013-02-02]. Dostupné z: http://www.zemannahrad.cz/t/nazory-milose-zemana.htm ON-LINE: Druhé kolo prezidentských voleb [online]. 26. 1. 2013. [cit. 2013-03-03]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/online.aspx?online=1005148&strana=2 PETŘÍK, L. Skrytá hrozba. Přímá volba prezidenta destabilizuje stát [online]. 8. 12. 2012 [cit. 2012-12-12]. Dostupné z: http://www.parlamentnilisty.cz/rss/zpravy/Skryta-hrozba-Prima-volba-prezidentadestabilizuje-stat-Mame-analyzy-222365 Proč volit Miloše Zemana [online]. 2012 [2013-02-02]. Dostupné z: http://www.zemannahrad.cz/pvmz/proc-volit-milose-zemana.htm Programové prohlášení Vlády České republiky. [online]. 4. 8. 2010. [cit. 2013-0407]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/assets/media-centrum/dulezitedokumenty/Programove_prohlaseni_vlady.pdf Přímá volba prezidenta. [online]. 29. 11. 2010. [cit. 2013-04-07]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/scripts/detail.php?id=78534&tmplid=50

63