Přílohy. Příloha A: Přepis 1. rozhovoru s Liborem

Přílohy Příloha A: Přepis 1. rozhovoru s Liborem Nyní se můžeš rozpovídat o svém životě a o tom, jak si se dostal k tomuto způsobu života. Li: Tak já jsem prošel velikou cestu, neţ jsem se dopracoval k tomu, ţe jsem poznal Lenku. Vlastně jsem měl dvě předchozí manţelství a z druhého manţelství jsem měl pětiletého syna, o kterého jsem se staral sám a bydlel jsem na bytě. Měl jsem ţenu Ukrajinku, musím podotknout, o osm let mladší, takţe jí bylo tehdy 19 a mě bylo 27. Prostě sem zůstal na tom bytě sám, řešil jsem svoje zdravotní problémy, řešil jsem svoju cestu, řešil jsem spoustu věcí, měl jsem velké deprese, protoţe jsem dělal těţkou práci, abych mohl zabezpečit rodinu. Jsem po velice těţkém úraze, takţe jsem bojoval se systémem, který na mňa vlastně vůbec nebral ohled, aţ jsem se zničil tak, aţ mě poslali do lázní, a jak moje manţelka zjistila, ţe jsem v lázních, a ţe prostě jako nedělám, tak nějak si asi uvědomila, ţe si myslela, ţe si vzala zdravého člověka, asi ju to překvapilo, a vlastně utekla. A syn mě zostal, tak jsem soudně poţádal o svěření. Po nějakém čase jsme se octli tady na vrchu u mámy, protoţe na tom bytě jsem to jednak finančně nezvládal, protoţe můj důchod činil 5820 korun a já za byt jsem dával 6000. Teď jsem musel vychovávat kluka, sice bývalá ţena mě na něho platila 2000, ale jako při dnešních cenách všeho a ještě jsem jezdil stále po doktorech a vyšetřeních a léky jsem bral, takţe spousty peněz jsem musel dávat do systému, které jsem vlastně od něho dostal, takţe jsem neměl ani na ţivobytí. Pohyboval jsem se vlastně, jak bych řekl, na hranici sociální nouze, takţe jsem bral i dávky v sociální nouzi jo, mě dali já nevim po odchodu ţeny nějaké ty dávky. A já jsem si prostě uvědomil, ţe takhle ţít nechci, ţe tohle není moja cesta, ţe musím z tama jít pryč, ţe musím jít za svobodú prostě, ţe to mě dokáţe pomoc. A na tom bytě jsem ţil s tim synem 4 roky, a pak jsem se přestěhoval sem, jednak ţe jsem to finančně nezvládal, psychicky jsem to vůbec nezvládal, a tady jsme zůstali u mámy. Ten můj synek měl tehdy 9 let no. On si tady vůbec nezvykl, protoţe jsem ho musel přehlásit do nové školy, kde to je takové maloměsto, dřív to měl kousek, tady musel jezdit autobusem, a jako chtěl jít k mámě, pořád mě říkal ţe chce jít k mámě. Já jsem mu říkal, Dane já tě mam moc rád, ty jsi můj vysněný kluk, pro mňa ten kluk byl srdečná záleţitost, protoţe z prvního manţelství jsem neměl, a po tom těţkém úraze jsem měl takové jako docela problémy si najít ţenu a hrozně jsem touţil po rodině, po lásce, o kterú jsem byl dost z mé rodiny 1

ochuzen. Protoţe nás bylo šest, a byl tady docela těţký ţivot a naši prostě se spolu nepořádali dobře a rozvedli se a potom to neslo hluboké stopy. Přistěhoval jsem se tady, abych se vrátil zpátky k tomu, k matce, a asi tak po půl roce přijela ta bývala ţena, matka toho mojeho syna Daniela, o kterého jsem se staral, a přinesla mě obsílku nebo ţádost o svěření syna do péče. A já jsem jí říkal, jo já ti bránit nebudu, vţdycky jsem s tim musel bojovat, několikrát jsme byli u soudu, ona byla utečená na ukrajině, takţe jsem proţíval docela těţké chvíle. A já jsem tu ţenskú hrozně moc miloval, právě proto jsem byl schopen zajít do krajností, co se týče toho, ţe jsem jí to dokázal odpustit a pořád jsem chtěl jít tou správnou cestou, ale nebylo to moţné. Moţná, ţe tím, ţe já su takový docela jako… já jsem ve znamení panny a ona je taková pořádná, puntičkářská aţ a tak jo, to je moţná vidět na určitých detailech té mojí práce. A já co se týče ţen su takový, ţe já s kaţdou ţenou s kterou jsem byl, já jsem ju vţdycky miloval, protoţe já to jinak nedokáţu. Protoţe to jinak není opravdové. A já jsem zaţíval hluboké rány tady tohoto, po sedmi letech našeho společného manţelství, my jsme byli vzití, všechno jsem to vlastně zaobstaral, aby to bylo legální a tak. No tak jsem se teda octl tady, a ta bývalá ţena zaţádala o svěření syna do péče. Tak já jsem s tím souhlasil, tak s těţkým srdcem jsem se s ním rozloučil tady, fakt mě to chtělo srdce utrhnout kdyţ odjíţděl, protoţe jsem věděl, ţe uţ je to jinak jo, ţe ten vztah jako uţ je nějak přetrhlý, je nějak narušený, a on to tak hluboce proţíval, ţe on nechtěl se mnou třeba půl roku mluvit a tak. A já jsem to tady s Lenkou řešil pak, to mu bylo těch 10 let, to vlastně řeším aţ do teď, teď mu bude 13 v únoru, a teď aţ přišel na to, nebo, jako my dva jsme k sobě našli cestu a protoţe já jsem chtěl vţdycky, aby byl po mně, protoţe já jsem touţil tak hrozně po synovy, aţ to nebylo zdrávo, a on se mně narodil. A já jsem právě měl tu svou tuţbu, aby on byl tak manuálně zručný po mně, aby prostě lnul k tomu, a on byl právě pravý opak, protoţe ty dnešní děti se rodí jiné, neţ jak se rodili dřív, to uţ je známo. To poznáme i tady na té malé Elišce. A on lnul k počítačům a k mobilům a byl v tom dobrý a já jsem ho nikdy jako nedokázal pochválit a teď byl tady dojetý na vánoce a tak jsem potřeboval nějaké video k nějakému inzerátu z jiných stránek a on to udělal tak bleskurychle, ţe mňa tím úplně ohromil. A já říkám Danečku, ty jsi tak šikovný, já jsem to nikdy si nemyslel. Tak jsem si uvědomil, ţe prostě on taky strádal velice, on měl těţký ţivot a v mojích očích je veliký hrdina, protoţe on je takový jako hodný, on je takový jako velice citlivý a já jsem se mu mockrát omlouval za to, ţe jsem proţíval těţké deprese, jak jsem s nim byl na bytě a staral jsem se oň, ţe jsem byl po lékařích... Já jsem ho vypravil do školy, lehl jsem si, spal jsem do té doby prostě neţ došel ze školy, on mě obudil, já jsem si s nim třeba 2

něco povykládal, on chodil na obědy nebo jsem měl uvařené. Já jsem měl tak těţké deprese, ţe jsem se to snaţil zaspat. A právě i z toho nepovedeného manţelství, ţe to všechno tak dopadlo. A bral jsem opiáty sedm let od bolesti, právě ţe jsem dělal těţkou práci, kterou dělat nesmim, jsem vnitřně cítil, ţe se musim pro tu rodinu obětovat, i kdyţ to zdraví nemám takové. Tak já to mam asi nastavené takovým nějakým trošku jiným sebezničujícím způsobem jo. Já jsem byl třeba schopen dělat v nepřetrţitém dvanáctihodinovém provozu v noci, kde na osmičkách uţ jsem měl problém stát na nohách, protoţe já su po nějakých 30 operacích, jako v Brně mě na úrazovce dávali dohromady, a všady mňa chybjají svaly, svaly mě přenášeli na různé části těla, hlavně na nohou, protoţe to se mi prakticky utrhlo. Pak jsem šel ke stavební firmě, protoţe jsem věděl, ţe jako nemám školu na to, abych seděl u počítačů, já su manuálně zručný, a pokud člověk nenajde vyuţití v tom, v čem je dobrý, tak potom je za trest v té práci. To si člověk musí uvědomit, ţe lidi by měli dělat to, co je baví, protoţe v tom budou dobří a my potřebujeme dobré pracovníky, dobré lidi, zodpovědné lidi a já právě jsem dělal v tom provozu, já nevim několik let, tři roky, a zjistil jsem, ţe to takhle nejde jo, a ţe musim prostě to řešit jinak. Ale zjistil jsem i to, ţe medicína nedokáţe vyléčit tyto stavy těţkých úrazů po několikati letech, kdy ti lidi prostě zaţívají chronické bolesti a co se týče třeba počasí to jsou stavy, kdy člověk je úplně ochromen, nemůţe dýchat, nemůţe chodit, nemůţe myslet, úplně prostě na něho padne něco co je těţko popsatelné. A já jsem se teda rozhodl, tady jak sem byl přistěhovaný, ţe přestanu brát léky, ţe začnu něco dělat se svým ţivotem sám, ţe to vezmu do svých rukou. Protoţe dostal jsem ledvinovou koliku a odvezli mě do nemocnice a vyoperovali mně apendix. A půl hodiny po operaci jsem vymočil ledvinový kámen. No to by nebylo aţ tak hrozné ţe, to se stane, ale já jsem dostal tak těţký zánět, ţe týden jsem měl horečky čtyřicítky, a prostě mě třikrát přesvlékali za noc co jsem byl úplně mokrý, prostě jsem sebou mlátil o zeď, zimnicu jsem měl a oni mě při tom vţdycky brali krev, aby zjistili co mi to vyvolává. Oni na to nedošli. Já jsem tam málem umřel, tak jsem podepsal revers a jel jsem dom. Říkali mě, pane, vy jste zvláštní případ, vy jevíte výsledky dobré, ale příznaky máte špatné. To samé mě řekli teď jo v nemocnici. A já říkám, ale uvědomte si to, ţe takovéto případy, kdy na mě vlastně dělali druhou operaci v republice v 92. roku, toho přenos svalu z jiné části těla na jinou část těla… A říkám, na mě experimentovali a dneska medicína neumí nic, jenom mě nadopovat léky, které mně zničí další orgány. A teď jsem přijel z nemocnice, tak mě tam napsali psychiatrické vyšetření, ambulance chronické bolesti… a já jsem se rozhodl právě sám, ţe přestanu brát ty léky, tak 3

jsem je pomalu sniţoval, ale to byly ty těţké opiáty a velice jako silné léky od nervů, čím se léčí epilepsie. To mi dávali k tomu, abych nezvyšoval dávky, protoţe se stává, kdyţ člověk bere ty opiáty, tak po určité době ztrácí to účinek, jako kaţdá látka organizmu přivykne, tak se musí vyměnit a nebo se to řeší tím, ţe přidaj léky od nervů, jenomţe, jednak tomu člověku to bere úplně identitu, bere mu to pocity, sexuální ţivot, nemůţe vůbec proţívat, to je prostě pro něho tabu, coţ je tak velké omezení v mladém věku, ţe to člověku nabourá absolutně všecko jo. Všechno. A já jsem si toto všechno začínal uvědomovat a musim ještě podotknout, ţe sám jsem toho nebyl schopen, ţe mně nějaká vědma na dálku posílala energii. Jako já jsem jí vysvětlil situaci, ţe su na tom špatně finančně, psychicky, ţe se starám o kluka a ţe bych za ní rád šel, ale ţe prostě nemám na hodinu 500 korun, jak ona bere, ţe jestli by mě nemohla dát nějakou slevu. A ona říkala, já se na vás pane napojím, a zjistím, co se děje. A ona se na mě napojila a říkala, to je hrozný, vy se točíte pořád v kruhu. Já vám něco řeknu. Jestli chcete, a jste na tom tak špatně, tak já vám budu posílat energii na dálku týden zdarma. Tak mně posílala energii tím, ţe jsem si lehl do postele, uvolnil jsem se, napojil jsem se vnímáním na to, a já jsem to tak silně proţíval, ţe ona to právě taky cítila. Ţe mnou projíţdělo od nohou, od ruk, úplně horko, 20 minut mně to dělala kaţdý den 5 dní v týdnu o půl sedmé večer. Jsem jí pak zavolal, úplně prostě jsem byl v euforii, coţ je… takové pocity člověk neproţívá kaţdý den. A ona říkala, pane, vy jste tak senzibilní, ţe já jsem si to vůbec nemyslela, a poradila mně, abych chodil k velkému dubu a objímal ho tak 10 minut denně. Takţe tam jak jsem bydlel, byl 400 letý dub, tak jsem i s tim svým synkem třeba i v dešti tam chodil a tak jsme objímali ten dub, a tak se to všecko prostě začalo uvolňovat. My jsme se přestěhovali, a já jsem tady poznal Lenku, mám tady jednoho známého, on tady má takovou chaloupku, je tady přistěhovaný několik let. A teď uţ začnu teda, jak jsme se potkali s Leničkou. Jak si říkal, že jste se přestěhovali, to myslíš sem, k mámě? Li: Ano, sem k mámě, ona bydlí tady nad tím naším příbytkem. To bylo po rozvodu. My jsme totiţ ţili několik roků od sebe, neţ byl rozvod jo. A já uţ jsem měl svěřeného toho syna do péče, ale jelikoţ, aby to bylo všechno v pořádku, tak pak ta bývalá ţena zaţádala o rozvod, proběhlo to vcelku asi v klidu, abych řekl, protoţe uţ mám druhý rozvod za sebou. A s těma lékama, jak si přestal, to bylo ze začátku, jak jste se přistěhovali sem?

4

Li: ano ano, to bylo ze začátku, ale můţu říct ţe, doktoři mě přísně varovali ţe, ty léky prostě musim brát pořád, a ţe kdyţ jsem začal s těma silnýma lékama od nervů, tak to musim brát, protoţe přestat to brát sám, ty stavy člověk nedokáţe ukočírovat, ale já jsem se do toho pustil, protoţe jsem cítil tu svobodu toho, ţe kdyţ to dokáţu prostě, budu jinde jo. A můţu říct, ţe mě to bolelo s opiátama, kdyţ jsem je bral, tak mě to bolelo i bez opiátů, kdyţ jsem je pak přestal brát, takţe ty opiáty vlastně zdánlivě řešili situaci, ale měli zpětný efekt, kdy mě i neuroloţka, které mě to předepisovala, říkala, ţe oni vlastně způsobují bolest. Ţe jsem to prostě nedokázal pochopit, ale pochopil jsem to. A musím říct, ţe velkým prostředkem k tomu abych to přestal brát, tím přechodem, byla pro mě marihuana. Protoţe bez toho bych to určitě nedokázal. A tak jsem vlastně přestal chodit k doktorům, já nevim, tak dva tři roky jsem nebyl u doktora, nebral jsem ţádné léky, ty stavy nevim, jestli by to bylo dobré popisovat, teţké psychické deprese jak jsem proţíval bez těch léků, ale uţ jsem byl s Leničkú, takţe mě to dodávalo velkou sílu, coţ jsem potřeboval. A já se vrátim k tomu, jak jsme se poznali. Tady bývá jeden známý, který tady má chalupu a je tady nastěhovaný někde od Brna. A on jezdívá na nějaké duchovní cvičení, on je takový jako, zvláštní týpek trošku. Takový alternativec. A vţdycky shání přes nějaké stránky na internetu, nějaké ty rainbow stránky, lidí, aby mu tady třeba měsíc v zimě nebo 14 dní zaobstarali topení a aby tu někdo byl. A tak přihlásili se tam dva mladí, a on jak odjíţděl a říkal mi, víš, oni jsou to mladí lidi, tady se nosí voda ze studny, dřevo se tu musí nařezat naštípat, jestli by mě mohl poprosit, abych tam za něma zajel a pomohl jim s tim provozem tam. Tak jo, oni byli velice příjemní lidi, a právě ta Saţka co tam byla, ona byla starší od toho svého přítele, a ona mi pořád říkala, ţe přijede za nima na návštěvu nějaká blondýna se podívat na toho silvestra, a ţe ona si s tebou dá brčko mi říkala, ţe ona měla něco s nohú, takţe sem tam si dala taky. A pořád mně ji popisovali a to, a já jsem byl tak sám, i zklamaný, a tak jak mě to tak jako líčili, tak jsem se na ňu normálně začal těšit. A pak teda, to bylo zrovna 28. prosince, a bylo tady asi 30 centimetrů sněhu, a byl úplněk, a to je tam na vrchu na kopci, a ten měsíc tam byl blízko, a to je tak jako fakt velice silná energie. Tady zima co je teď, to není taková zima, co bývala, tady fakt napadlo sněhu a bylo teda třeba půl metra sněhu, tady byli jenom chodníčky. Teď je to tady takové teplejší klima no. My jsme to začli tak, já jsem prošel velkou změnou, já jsem byl takový vyholený, vystříhaný týpek, všecko jsem měl v bytě aţ moc čisté aţ mě říkali, ţe su sterilní a tak, protoţe já su manuálně zručný člověk a já na tom bytě jsem byl jako těţce udusán. Protoţe já jsem si tam nemohl donést motorku a spravovat ju tam, nebo něco takového. A tam ani 5

prostory na to nikde nebyly, takţe já jsem si sice udělal dílnu ze skladu, kde jsem dělal i nějaké zakázky lidem, ale bylo tam málo prostoru. Já jsem byl vţdycky kutil a vyráběl jsem si věci sám, motorky, motorové kola jsem si vyráběl, a mně vţdycky bavilo jako něco ze sebe jako vytvořit, ne ţe jako kopírovat ostatní. Ale prostě si tu svoji cestu nechat… to co v tom člověku je prostě, nechat proudit. Jo a pak to má sílu, pak to má tu energii, je to krásné, prostě člověk do toho dává své srdce, svoje všechno jo. A to je třeba i tím příbytkem co tady máme, protoţe my jsme to tvořili s úţasným nadšením, s velkou láskou, a tvořili jsme to dohromady. Já jsem neměl peníze, Lenka měla nějaké peníze, tak já jsem dělal tu práci tady ze dřeva a ona to platila. Vymýšlel jsem to tak, aby to bylo co nejnenáročnější finančně, takţe bych řekl, maringotku jsme pořídili za 32 000 a takto, kdyţ je to zařízené, tak nějakých 50000 do toho jsme vrazili. Ale musim podotknout, ţe třeba i s tim plynovým vařičem, s tou troubou, ţe to je všecko, aby to bylo menší. …pauza v nahrávání No kdyţ jsem byl teď týden v nemocnici a vrátil jsem se zpátky, a viděl jsem tady takovou nádheru, tady ten výhled prostě, nádherný ty kopečky a tady ten baráček dřevěný, to prostě na člověka dýchla taková svoboda, taková ţe fakt se mi chtělo aţ brečet, jak jsem byl tady šťastný, je to vidět, mě to dělá takovéto věci (husí kůţi má) jak to začnu proţívat a prostě jsem tady hrozně šťastný, a vím, ţe tady patřím a vím, ţe jedině tady já můţu být šťastný. Já to úplně tak silně cítím a vím, ţe mám krásnou hodnou ţenu a krásnou princeznu Elišku, která mě dodává velkou sílu, v tych mých bolestech, které musím proţívat skrz ten úraz a můţu říct, ţe mě takovýto ţivot hrozně naplňuje. Protoţe, tady chodí spoustu lidí, kteří chodí okolo, jsou to třeba i turisté i neturisté a zastavují se třeba, i ţe přijdou k nám a já jsem ještě neslyšel, ţe by někdo řekl o nás něco špatného. Ze začátku, kdyţ tady stál u toho karavanu stan, tak lidi vůbec nevěděli, co si mají myslet, jo. Ale já jsem tady začal stavět tu dřevostavbu, tak lidi chodili a začali nás zdravit, právě já su tady domorodec, takţe některý lidi mňa přestali úplně zdravit a měli takový spíš jako odstup si drţeli. A já jsem neměl zapotřebí s nima být konfrontován, vysvětlovat jim nic co se týče mojeho vztahu k nim a tak, a k přírodě nebo k čemukoliv. Oni viděli tu proměnu, ţe já prostě, já jsem naráz začal nosit fousy, dlouhé vlasy, stýkat se s jinýma lidma, s takovýma co se sem přistěhovali, ti alternativci, a začal jsem prostě jako ţít jiný ţivot a oni to prostě chápali, nevim jak. Ale jak jsem tady začal stavit tady tohle

6

(dřevostavbu) tak viděli, ţe prostě jsme normální lidi, ţe nejsme ňáký prostě, jestli si mysleli, ţe jsme ňácí já nevim feťáci nebo bezdomovci nebo ňácí šiblí nebo co. Ale pak chodili a vzdávali tady jako chválu a říkali, ţe nevěděli, ţe su tak šikovný. A já jsem si říkal, jaká proměna se s tima lidma stala, oni soudí jenom podle toho, v čem člověk ţije, nebo co člověk samozřejmě dělá ţe, ale jako já jsem vlastně neměl vůbec moţnost projevit se tady, protoţe já jsem tady moc nebydlel, nebo bydlel, ale jelikoţ jsem byl dvakrát před tim ţenatý, tak jsem bydlel jinde, takţe oni ty lidi nevěděli, jaký já su, jo. A prostě, máme tady jen kladné ohlasy, paní starostka je tady nová a mladá, tak ta nám fandila vţdycky, ta na nás trůbí, mává jo, nikdo nám tady nedělá ţádné problémy jo, takţe my si tady ţijeme úplně v klidu a spokojený ţivot a spíš tady řešíme takové vnitřní pohnutky, které, prostě, tady se víc člověku otevírá vědomí, víc se otevře, je to tady takové řekl bych blíţ k tomu bohu, ţe to na člověka víc zapůsobí kdyţ se… je tady větší klid a ta příroda, a ta čistota té přírody. Takţe můţu říct, ţe bych nechtěl bydlet nikde jinde. Já jsem vţdycky chtěl cestovat, k moři jsem chtěl a tak, i nikdy jsem daleko nebyl jo, pas jsem si udělal, a já jsem zjistil, ţe vlastně tady su šťastný, ţe netouţim nikde cestovat, ţe tady mě to obklopuje tím, co potřebuju, tady ptáčci, káně mají hnízdo, srnky tady chodí, prostě, je to tady, člověk tady tu přírodu velmi silně proţívá, pokud teda chce. Takţe z tohoto alternativního hlediska, my přistupujeme k přírodě tak, ţe pouţíváme ekologické mycí prostředky, které vlastně, nemáme septik, ale máme společný trativod od mámy který vede tady přes ten pozemek, tak jsme na to napojení, takţe v rámci ekologie… tak kadiboudu co máme, tak tam mám separaci moče od tuhého, takţe to raz za půl roku odváţim do lesa to tuhé a moč vynáším ke stomkom a tim to vlastně hnojim. Takţe to řešim tak, spíš neţ abych tady chtěl udělat normálně záchod a všechno. A toaletní papír, to sem rozpadne, do toho půl roku je to rozpadlé, takţe je to v pohodě no. Akorát ţe jako, musím pořád okolo toho chodit, musím se tomu věnovat, jo musim na to myslet, kyblík vylévat aby to nezamrzlo a tak. No tak člověk je tady, ten ţivot je úplně jiný jo. Ale tak já pracuju na tom větším pohodlí, protoţe jsem Leničce vysvětlil, ţe ona je vlastně ode mě o 15 let mladší, ţe a ona chodí s holou prdelou ráno na záchod kdyţ je minus 5, jí to nevadí, a ne ţe by mě to vadilo, já bych chodil taky rád, ale mně je dost chladno, protoţe sem měl moc tych zlomenin, mně to tak neproudí jo, a uţ sem o něco aj starší, takţe člověk na to má trošku jinčí náhled, a tak jsem jí to vysvětloval, ţe je to důleţité co tady dělám, pro nás pro všechny, ţe aţ Eliška bude větší, bude potřebovat zázemí, aj se kde umýt jo, a nechci aby byla ve škole odstrkovaná. Protoţe já to tady vidím, u těch přistěhovalých, oni si tady alternativně ţijí, sice je pravda ţe …. U těch dětí a tak, a oni jsou tady tak těţkým terčem útoku v těch školách, ţe 7

oni se museli rozhodnout třikrát změnit školu a nakonec je učili doma nějaký čas, a pak je dali aţ do Bojkovic teda, no ale moc to nedávají, protoţe ono to právě ta alternativa, to je velká zodpovědnost a tady je třeba si uvědomit tady tuto věc, protoţe kdyţ jde člověk do něčeho takového, ţe pokud člověk k tomu nebude zodpovědně přistupovat, tak se to můţe zvrhnout proti němu velice lehce jo. A zvlášť na takových samotách, kde člověk nemá jako moc kontakt s tím okolím a třeba se uzavře víc do sebe a ták jo. Takţe my jsme spíš na takovým místě, kde kontakt s tima lidma máme, máme tady jako si myslim ţe přímý kontakt s přírodou a to místo je tady docela ideální co se týče veškerých našich poţadavků. Tady jsou okolo chaty, a tady ten velký barák to je z rodiny, bratranec to tam zdědil, takţe my tady s kaţdým se snaţíme dobře vycházat, protoţe já si myslim, ţe to je základ, to dobré vědomí a prostě být spíš tim kladným činitelem neţ tim záporným. Coţ můţu říct, ţe s tim jsem měl taky velký a těţký boj, protoţe otec pocházá odsud a to byl jako docela drsný kraj, my jsme neměli lehké dětství a otec byl dost tvrdý. Jo a ono se to podepisovalo i na nás, mám tři bráchy a dvě sestry, takţe nás bylo šest, ţe. No a jsou tim docela všichni dost poznamenaní, protoţe v dospělém věku nejsou konfrontování, neřeší věci, které nemají od mládí vyřešené, a vyplouvá to na povrch a my to tu máme teď trošku takové dost pohnuté. Já jak jsem pracoval, tak jsem se nemohl vůbec nějak duchovně napojit, měl jsem to zastavené, protoţe jsem jen pracoval. Já jsem nemohl spávat od bolesti, já jsem měl tak těţké bolesti, ale já jsem si to prostě vzal úkolem, ţe já toto musim zvládnout, jo já jsem tvrdý, moc tvrdý na sebe, moţná i na ostatní, ale tím právě, ţe se mi stalo, to co se mi stalo, ten úraz, tím víc jsem schopen, bych řekl, nadlidských výkonů. A právě, mě to dodalo velkou sílu po tom všem, co se mi stalo, já jsem jako 16letý kluk vyletěl z okna v Brně, a tekly mě slzy, záviděl jsem lidem, kteří mohli normálně chodit, na mě doléhali takové těţké věci, ţe já v tych 16 letech jsem prostě dospěl. A ještě jsem vlastně byl ze začátku půl roku v nemocnici a měl jsem tam těţké psychické stavy, kdy prostě mě doktoři operovali třikrát za týden, protoţe jsem byl mladý a zdravý tady s tych hor, jeden chirurg si na mě stavil kariéru, on říkal Libore, já jsem v ţivotě někoho takového v rukách neměl, jako jsi ty. Mě přivezli vrtulníkem z Hradiště, kde mně chtěli uřezat nohu. No sešlo se konzilium, zjistili, ţe su mladý kluk, zdravý, ţe by mě to mohli v Brně zachránit. Tak mě dostal právě tady ten chirurg do ruk a prostě operoval, operoval a operoval. A já jsem se hojil jak kočka. On říkal Libore, já někoho můţu operovat jedenkrát za měsíc, tebe můţu operovat třikrát za týden. Říkal, ty sa hojíš jak kočka, ty jsi zázrak úplný. Ale co to bylo pro mňa, to si neuvědomoval. Já jsem měl neustále ţelezo navrtané v nohách, a já jsem si tam zaţil, něco co, tak velkou sílu, já jsem se naučil vlastně… rok a 8

půl jsem chodil tady s tyma ţelezama, chodil jsem třeba 12km normálně o berlách a tak. My jsme tady tvrdí jo. Fakt táta byl takový. V těch 16 letech jsem měl aparát, který mě mockrát přidělávali, to jsem měl 8 krát tříštivě zlomené, ruku taky, loket tříštivě zlomený. V 18 mi dělali nějakou 12 hodinovou operaci. No a zanedlouho uţ jsem makal ja šrůb jo, 11 hodin jsem valil. Já jsem spároval, u zbohatlíků jsem dělal, vydělal jsem tady nějakých 50 tisíc, za co jsem udělal svatbu s tú ukrajinkú, prostě všecko jsem si tak těţce vyrobil, úplně jsem si oddělal záda. No a já to řešim pořád ty velké bolesti a tak, prostě musim si nastavit jiný vzorec, protoţe vím, ţe mě rodina potřebuje, a já jsem si myslel, ţe to všechno urvu sám na sebe. Ţe to byl prostě můj osobní úkol, já jsem to tak cítil, ţe musíme mít střechu nad hlavou, a já jsem vţdycky touţil postavit si něco ze dřeva. Ale jako s tú ţenú, s kterú jsem ţil 7 let, ona neustále utíkala na Ukrajinu, a tak, a s ňú jsem si nemohl vzít ani úvěr, ani nic, jo, ještě mi nechávala kluka doma, takţe to bylo velice těţké. A potkal jsem Leničku, a ta vědma ona říkala, vy se točíte v kruhu a já vám to rozpojim. A ţe prostě musim vědomě na tom pracovat. Já kdyţ se na to napojim, mě to tak silně frčí, ţe to vůbec nepobírám. Fakt takové, já jsem to Lence několikrát říkal, ţe třeba poţádám o to, aby se mě něco otevřelo, a skrz ty svoje bolesti, který uţ třeba nemůţu vydrţet, a nechcu brát ty léky, protoţe já pokaţdé kdyţ si beru nějakú tabletku, proţívám těţké dilema, jestli jestě vydţím tu bolest nebo ten psychický stav, který na mě doléhá skrz tu bolest, a nebo si tu tabletku vezmu a budu začínat zas ten těţký boj, kdy vím, ţe mně to ničí játra a ledviny a ve 40 letech si člověk uvědomuje ţivot jinak jo. Já jsem tady padl na hubu, já jsem cítil, jako kdybych umřel, fakt úplně vyčerpaný. A já jsem si musel plno věcí uvědomit skrz tady toto, a prostě neustále pracuju na tom, jak se osvobodit od těch mojich bolestí, které proţívám a nebrat ty léky jo. Já kouřim tu marihuanu, tady mam vypěstované určité vzorky doma, jo, tady na zahradě, mam to napsané od komise zdravotní, normálně jsem to uvedl, kdyţ přezkoumávali důchod, a já jsem nebyl dva roky u doktora. A ona říkala, co vám tam napíšeme, vy jste tady dva roky nebyl, nemáte ţádné vyšetření. A já říkám, víte co tam napište, ţe jsem přestal brát léky a léčím se doma sám marihuanou, říkám, já na tom trvám. Tak to tam napsala, no a samozřejmě, ţe říkala matka a všeci, to ti zeberú ten důchod. A já říkám, mamko, ty mě ho z principu neseberú. Já jsem jim tam totiţ tak promluvil do duše, jak jsem ţádal o třetí stupeň. Já jsem jim řekl prostě, jak to chodí na této lodi. Prostě ţe nemám tu obálku, která by tady leţela na stole, ţe dneska majú zdravý lidi za prachy důchody, a nemocné chudáky jim berú důchody a posílajú je do práce no. Mě sekretářka uklidňovala, a já říkám ne. Já bych tady toto neudělal, jenţe oni si na mě přivzali ještě dva 9

specialisty, já jsem byl svlečený ve slipách, kroutili se mnú jak s hadrovú panenkú, ţe odborných vyšetření z psychiatrie, neurologie, z ortopedie, já nevím ze všeckého moţného jsem měl tam nálezy. Oni to absolutně všecko bagatelizovali, a já jsem říkal, toto snad není pravda jo. Ţe ještě Slovenka tam doktorka, a ještě si tam na mě zvyšovali hlas, tak prostě sem pustil ze sebe to, tu pravdu co prostě proţívám a která vím jaká je. Ţe tady majú lidi za prachy důchody, mladí, ţe tady je prostě nějaký doktor přistěhovaný, oni s nim spřáhli, a on jim prostě za prachy vyřídí důchod. Jenţe oni si neuvědomujú, ţe oni musí kaţdým rokem ten důchod znova obhajovat. Já třeba uţ ne jako letitý, já třeba raz za tři roky, nebo kdyţ sa mění systém. No oni o ty důchody všecky přicházajů, takţe oni přestanů chodit do práce, a pak zůstanú bez důchodu a jsou na tom ještě hůř jo. A toho důchodu není moc. Ale mockrát jsem slyšel, kdybych já měl důchod jako ty mě by bylo hej. A já jsem říkal, jo, to je totiţ to, ţe lidi viděj ty peníze. Já říkám, ale nechtěl bys mít takové problémy, ty si neuvědomuješ, co já proţívám, fakt ne. A to není tak, ţe bys to proţíval třeba měsíc, dva. Já uţ proţívám pětadvacet let. Já s tim musim dělat. Já jsem se rozhodl mít rodinu, já musím být silný jo. A to je prostě, to je cesta, to je velká cesta. A tady taková cesta, kdyţ to člověk dělá s otevřeným srdcem, upřímně, s otevřeným vnímáním, tak si myslim, ţe to nemůţe nikdy špatně navádět. Nemůţe. Prostě, tady ty vyšší energie, to napojení funguje, ačkoliv člověk to ví, nebo neví, nebo to chce, nebo to nechce. A já jsem vůči tomuto velice otevřený, protoţe teď, jak jsem přišel z té nemocnice, trošku pod vlivem tých léků od nervů a tak, tak jsem si zakouřil marihuanu a poprosil jsem, aby mě toto bylo otevřeno, a proţil jsem něco, co mi potvrdila totiţ i moja matka. Ţe já jsem moju matku nedokázal objat a říct ji, ţe ju mám rád, i kdyţ jsem po tom moc touţil. A já v tom altánu, jak tady chodím kouřit, já tam mam výhled, tam sedávám, to je taková moje svatině. A tak jsem jí to hned řekl, šel jsem za matkou a řekl, mami, dal jsem ju pusu, objal jsem ji a ona říkala, Libore, já jsem cítila to samé, já jsem to nedokázala prolomit. Tady jsem to tak udělal s jednim kamarádem, ţe párkrát jsem mu řekl něco špatného, který mě pomáhal tady se stavbou, oni tady maj tři děti a těţký ţivot velice, a tak jsem si prostě u nich klekl na zem a odprosil jsem je. Já jsem si půl roku nemohl lehnout do postele, aniţ bych cítil uvolnění. Jakoţe člověk jako lehne si, uvolní svaly a cítí ten odpočinek. Já jsem proţíval tak hrozné bolesti, já jsem nevěděl, co mám dělat, tak jsem prostě poprosil boha, ať mě to otevře, ţe já prostě takto ţít nemůţu. Ţe vím, ţe kdyţ je zdravá duše, je zdravé tělo. A tak jsem tady toto udělal, a to mě tak moc pomohlo, tak mě to osvobodilo, já jsem tady večer leţel, jako kdybych si dal heroin, úplně prostě uvolněný, úplně jsem proţíval euforii úţasnou, to jsou tak silné věci jo. 10

Ale prostě toto je velmi těţký kraj, ty lidi, tady panuje takové, jak bych řekl, takové zlo. Ty lidi jsou proti sobě tady, místo toho aby si pomáhali, je jich tady hrstka. A je třeba tady toto prolomit. A ničím jiným to nelze prolomit, jedině láskou, pravdou a odpuštěním. A nevzpomínat na staré křivdy, a já myslím, ţe toto je prostě lék. Ne na jednu nemoc, na jedno srdce, na jednu bolest. Toto je prostě lék na všecky bolesti, jo. A kdyţ člověk je vnitřně v klidu, tak prostě to z něho vyzařuje. A můţe se lidem dívat do očí a usmívat se na ně a cítí se dobře, jo. A kdyţ to člověk nemůţe proţívat, protoţe cítí, ţe mu v tom něco brání, a nedokáţe to osvobodit, tak prostě kdyţ nebude sám chtět, tak nikdy nikdo to za něho neudělá, to si musí kaţdý uvědomit. A kdyţ se člověk vydá na tuto cestu, tak jde cestou svobody, vlastního vědomí, vlastní svobody, a co bude chtět mu bude otevřeno. A za mnou právě choděj bráši, a říkaj, tys byl vţdycky takový tvrdý, pevný jako skála, jo ale oni nevěděli, ţe proţívám těţkou vnitřní krizi, ţe jsem úplná troska, říkám, vy to vidíte zvenku, ale jako, já můţu říct, ţe bojovat se chemií, s těma lékama, to je brutální, to opravdu, pokud se člověk nechá nastavit, ţe bere kaţdodenně dávky docela silné, tak potom jako není lehké cesty z toho. A teď jak si se vrátil z té nemocnice, a ležel si tady tak uvolněný, můžeš popsat přesněji, co jsi prožíval? Li: Jo, já jsem totiţ nedokázal pochopit určité věci, proč se mně dějí, a já to řeknu jinak, aby to mělo trochu tu souvislost. Jak jsem bydlel na bytě, tak jsem bral léky, on nervů a od bolesti ty opiáty, a já jsem byl prostě schopen stavů uvolnění, kdyţ jsem si lehl, viděl jsem se zvrchu, prostě lítal jsem tady všude, kde jsem chtěl, všechno jsem viděl prostě, dokázal jsem se jako, vnímat věci úplně jinak. A mě se to, mě to chybělo, to je to napojení, kdy člověk dosáhne toho, bych řekl klidu toho těla, coţ já bez těch léků vlastně málo kdy dokáţu. Protoţe ještě ta těţká práce mně ty bolesti prohlubuje a já mam zakázané dělat, no jenomţe tady to bez práce hold nejde no. No a nebyl jsem teda schopen toho uvolnění, a teď sem toho právě byl, jak mě v nemocnici nadopovali těma lékama a přišel jsem sem. Já jsem všechny léky vysadil, protoţe já jsem svéráz, nechcu zase si ničit všechny orgány, a já jsem dostal tady takový těţký stav zmatenosti, prostě jsem o jedné hodině v noci klečel u Lenčiny postele a brečel jsem, ţe si prostě budu muset vzít léky od nervů, úplně jsem se třepal, a úplně jsem nevěděl kde je co, kde je postel, byl jsem úplně zmatený. Na mě o tak těţce psychicky dolehlo, ţe zase budu muset podstupovat tuto těţkou cestu, jako abych zase bojoval proti tým lékům, protoţe já s lékama nikdy nezostanu, já budu bez léků, léky brát nebudu, jenom teď, kdyţ to prostě bylo těţké, ţe sem nebyl schopen, jak Lenka byla odjetá, si umýt 11

nádobí, nic, nasekat si třísky, mně vyskakovalo ţebro, jsem nemohl dýchat, a jak jsem nemohl dýchat, všelijak jsem tady byl zkrůcený a všelijak jsem tady plúl a tka, a to mě trvalo uţ třeba celý den. A já jsem si trhal ruky z klůbú, úplně přes hlavu, jsem praskal, a věšal jsem se tam na lano v altánu, úplně jako na skřipci. A máma chodila z mnú, říkala, já se na tebe nemůţu dívat, já ti zavolám sanitku, a já furt ne ne ne. Ale aţ mě to fakt jako dostalo, aţ se ráno nebyl schopen nic, tak sem ji zavolal, ať přijde, ať mi pomůţe se odsud vypravit. Coţ mně moc pomohlo, protoţe jsem se dostal trochu do klidu. …pauza v nahrávání Li: Já jsem mu chtěl říct (bratrovi), ţe ho mám rád, a on nedokázal přijat ani to, ţe mu chci říct, ţe ho mám rád prostě takového jaký je, jo. Já vím, ţe kdyţ je člověk vnitřně v ňákých svojin depresách, a řeší si třeba manţelství nepodařené nebo těţké věci, tak se spíš uchyluje do samoty, a to se dá lehko odpozorovat, ţe ty lidi prostě vyhazují chyby těch druhých, pořád jo. Ţe obviňují ty druhé jenom. A tím vlastně ukazují sami na sebe, jak jsou nespokojení jo. A u něho je to těţce markantní, a máma vţdycky říká, víš, já ho mám tak ráda, a on kdyţ příjde, já su z toho nemocná, já mám průjem, on tu vţdycky tak řve a to. A já jsem mu řek tehdy, Rudy, on je o rok a půl starší ode mě. Říkám, Rudy víš co, nechcu být ţádným kazatelem, ale zkus umlčet svůj hlas a poslouchat víc hlas svého srdce. A tak sem sa s ním rozlúčil, a on měl slzy v očách a odešel pryč s klidem. A viděl jsem, ţe prostě to má smysl, ţe on se o rodičích vyjadřoval hrozným způsobem, a tak, protoţe, já chápu, ţe je plný bolesti, a ţe nezná cestu z toho ven. A uchýlit se do samoty, to je prostě záhuba. To se mi stalo na tom bytě, a mně pomohla právě ta vědma, prostě bezprizorně mně pomohla, coţ povaţuju za vrchol dobrosrdečnosti, protoţe vím, ţe ona říkala, ţe ju to taky značně vysiluje, a to uţ byla paní v letech jo. A tak moc mě pomohla, protoţe sem tomu byl otevřený, a vím ţe lidi v těch svých těţkých bolestech nechtěj slyšet cestu ven, oni chtěj prostě, aby je lidi litovali, a kdyţ jim někdo chce otevřít oči, oni to nechtějí slyšet, a na to právě musí přijít kaţdý sám, třeba aţ spadne úplně aţ na dno zjistí, ţe ten člověk kterého potkal třeba před měsícem mu říkal pravdu, jo. A já jsem taky těţkým poznáním prošel a dodnes si jako tím procházím a chci být otevřený k tomu duchovnímu vnímání a ke vnímání vztahů lidí, protoţe jak, jak můj otec řekl, on je těţký materialista, uţ postavil třetí barák, jeden tady, a jelikoţ měl velice těţký ţivot, otec od nich utékl, on zastával otca odmalička jako ţe byl nejstarší, takţe on byl vţdycky lakomý i na nás, on říkal, já jsem to postavil pro vás, a to. Jo materialismus tam byl těţký, ten barák, ale lásky tam v tom baráku nebylo nikdy. My jsme ţili u babičky ještě 12

jako malý, a já na to vzpomínám tak srdečně, to bylo tak něco jako nostalgicky příjemného, to dětství, takové svobodné jo, ţe tady ten přepych, ta koupelna a to, to bylo tak všecko studené, protoţe naši sa jenom hádali, jo, takţe máma nás vychovávala defakto sama, otec potom jezdil po cizinách a vydělával peníze na svůj dům, který si potom postavil, na který jsme mu ještě my chodili pomáhat, jo, ale já jsem otcovi odpustil, on mňa vţdycky bil, já jsem byl druhorozený, a jako za všecko jsem mohl, a on mě fakt moc bijával, ţe jsem se třeba nemohl u doktora ani vysvléct. Já jsem byl samá modřina. A doktor to na mě poznal, ale já říkal ne, já jsem spadl ze stromu. A mamka říkala, já kdyby to ohlásila, tak on je dávno uţ za mříţama, on si na tebe vyléval zlost, on mě třeba na dlaţbě dokopal a tak. Ale já jsem prostě byl vţdycky jiný, já jsem byl takový srdečný, ţe jsem se s ním za chvíli zas bavil, dokázal jsem mu odpustit, jo. A právě v něm ta tvrdost zůstala, to je takové dost zakotvené z tohoto kraje, ta tvrdost, taková jako zapšklost těch lidí, zaťatost, ţe oni nedokáţou odpustit, protoţe roky to tady sedí, takové ty těţké křivdy, a to je kraj, kde se stalo i dost sebevraţd a vraţd a ty bohyně tady do toho a tak dále. A toto se dá prolomit jedině fakt odpuštěním a láskú, a to si lidi totiţ musija uvědomit, ţe je tak pohnutá doba, kdy kaţdý v sobě řeší takovéto vnitřní záleţitosti, a je vlastně konfrontován k tomu, se k tomu vyjádřit. Jo, buď chce anebo nechce. Já to vidím na svojem okolí, jak to tady rychle jde, myslim si, ţe u těch lidí je také větší uvědomění jo, ţe nastává čas takového jako bych řekl většího uvědomění lidí, kteří vnímají tu svobodu a vlastně i svobodu své duše. Protoţe to je tak důleţité, mít svobodnou duši, potom člověk má svobodné i tělo, je prostě spokojený, a nechce to nic, jenom prostě, otevřít se tomu, jo, a naslouchat. Jestli to dobře chápu, tak vlastně v této svobodě, v tom uvědomění, v tom vnímáš smysl tady toho způsobu života? Li: ano, ano, samozřejmě. Protoţe to je ta cesta k tomu svobodnému vnímání, ţe člověk, jak bych řekl, ţe nejde jak to stádo těch ovcí, ţe věci začne dělat, vlastně tady jak jsme se nastěhovali do té maringotky, tak jak je cítí, tak jak je vnímá. Navzdory třeba tomu, jaké ohlasy to přináší třeba z okolí. Někdy to samozřejmě není kladné, ale jelikoţ já su domorodec, tak já to tu mám z jedné strany lehké a z druhé strany těţké. Protoţe, ve své zemi není nikdo prorokem. No to je myšleno tak, ţe nikdo zdejší, kdyţ sa změní, tak ho lidi nechcou brát, protoţe znajú ho jak ho znali před tím a nechcou to akceptovat. No někteří třeba jo, tak právě o toto jde. A právě spousta lidí, normálně chodíme na veřejné akce tady a tak, a lidi nás mají rádi a přijďte na návštěvu a tak. Takţe jako ono jde i o to jako fakt vycházet s tima lidma, nedělat si nepřátele prostě. Protoţe to člověku nepřinese 13

nic dobrého. Jako bojovat s někym zbytečně. Dokázat odpustit, přijít za někym a říct mu, já tě mám rád. Lidi potřebujú slyšet, ţe je má někdo rád, potřebujú obejmout, kaţdý po tom touţí a prostě já jsem to poznal s tú svojú matkú, ţe ona tak trpěla tím, ţe jsem se vlastně naboural jo, ţe málem jsem ani nezostal naţivu jo, dva roky jsem byl v Brně a to. A já jsem si to všecko uvědomil a říkám, já jsem ju tak touţil obejmout a nešlo to, a říct ji jak ju mám rád, protoţe já vím, já mám teď druhé dítě, a právě jsem zjistil, ţe takto se ty bariéry dají prolomit, co to přináší člověku, ţe to přináší velkou svobodu tady toto, ţe člověk nechá to nitro vystoupit na povrch a musí samozřejmě být pokorný, aby dokázal tyto věci. Já kdybych toto viděl před 10 letama někde, kdybych šel a něco takového viděl, tak se rozpláču, od samé radosti, ţe ti lidi jsou prostě takový svobodní, ţe to je úplně vidět, si myslim i z toho jak je to tady udělané jo, ţe je to úplně jiné neţ ostatní, ţe já nekopíruju nikoho, prostě dělám to tak, jak to cítím a tak. A vlastní otec mi říkal, ţe mi to spadne a chodil mi sem na to nadávat, ţe on je prostě zastáncem pevného zdiva, a ne dřevo, ale já říkám, tati, ale víš co, dřevo, Eliška chodí, to pohlázá, prostě to dítě v tom vyrůstá, v něm to je. To je jiná energie opravdu, to je něco úplně jiného. A je to hrozně teplé. No samozřejmě, ţe jsme tady proţívali těţké chvíle, protoţe jsme nevěděli, jak to chodí na této lodi, kdyţ začneme ţít v maringotce a tak, ale jelikoţ já su takový jako, ţe jsem tady ţil uţ jako kluk, osívali jsme tady ty lúky a to, co sem dostal ten pozemek a políčko jsme tu měli, tak znám jak to tady chodí a tak, takţe třeba jsem byl nachystaný na zimu, měl jsem přichystané dřevo, všecko. Tady se stopí úplně minimum. Tak si představ, ţe vytápíš chalupu, anebo tady nějakých 16 metrů. Já tady stopím 2, moţná 3 kubiky dřeva a mam tady jak v lázňách. …pauza v nahrávání Li: Kdyţ přijeli (Lenka s Eliškou) za mnou do nemocnice, kdyţ jely Čech, tak já jsem si s ní tam tak pyšně vykračoval po té chodbě, protoţe mňa prostě to tak vnitřně naplňuje, taková krásná zdravá holčička, ţe vyrostla tady právě v té maringotce a v té zdravé přírodě, a není v tom uspěchaném městě. Ţe tady můţe proţívat naplno, to co proţívali děti třeba před třiceti rokama, protoţe doba nebyla tak pohnutá, zrychlená a elektronická jak teď. Ne ale především, pokud se takhle dva lidi rozhodnou ţít, tak musija mít velkou lásku k sobě, musí prostě fakt ta láska, musija si umět odpustit a je to úplně krásné kdyţ se člověk snaţí, kdyţ sa to snaţí vnímat a prostě volně to nechat proudit a říct, co si myslí, a co cítí. To je prostě tak energeticky silné. Ta symbióza ve vyšší úrovni je moc důleţitá. 14

Harmonie duší. A to přinášá tak jako úţasné naplnění, ţe to by člověk fakt jako zpíval od radosti. A plakal a zpíval a chechtal se cokoliv ţe. Takové ty věci ţe teda jako, já jsem měl v nemocnici nějaký problém po lékoch, ţe jsem zvracel a vrchem spodem to šlo ze mňa a jako Lenička se to dozvěděla, jsem jí to telefonoval, ona říkala, víš co já jsem v noci proţívala, já jsem byla v nějaké staré umývárce, já jsem se tam celá podělala, pozvracela. A já říkám, jak vypadala ta umývárka. No takové ty staré sprchy postavěné z tých malých kachliček. No v takové já jsem byl. Přesně. Teda říkala, to bylo hrozné. Jo, já vím, mě to úplně jako dostalo. Víš jako, ţe to napojení teda je husté fakt. Jo a my to máme. Jako fakt, moc. ….pauza A jak tady majú lidi jako zatvrzelá srdce, jo. A jak vystupují, a jaké nadávky pouţívají celkově, tak jako je to tu tvrdé. Ţe tady komunikace nefunguje vůbec mezi domorodýma, ţe oni se fakt jako hašteří úplně pro nic, tak tady toto bylo velice potřeba jo. Aby tady takhle někdo přišel jako my. A moc to tady dává lidem. Sousedka, s kterou jsme se roky nebavili, dělá starostku, tak Leničku má úplně ráda, a Elišku, a já jsem ju pozdravil a ze slušnosti jsem ji nabídl štamprlu. A roky, s našima, s naší rodinou se nebavili, my jsme se s nima nebavili. A já jsem ju pozdravil, s jejíma synama jsem promluvil, a oni vůbec nevěděli ţe já su takový, nevěděli kde ty jsi, vţdyť ty jsi úplně někdo jiný, neţ za koho jsme tě měli. A já říkám jo, říkám já jsem byl taky jiný, tak jsem si musel spoustu věcí uvědomit a projít si svým jo. A jako mě to doprovázely vţdycky velké fyzické bolesti jo. Jako nehledě na tu psychiku co to dělá, kdyţ je to spojené, tak to je hold těţký boj jo. Ale jakoţe kdyţ člověk má proč, tak prostě dokáţe nemoţné fakt. Dokáţe skály přenášet. Já kdyţ kdyţ jsem nebyl tak zedřený z té práce, tak já jsem byl jak srnka, já skáču po stromoch, dělám všecko jak zdravý, a mám energie ţe bych je mohl rozdávat. A třeba brácha se tomu diví, jak je to moţné. A tak říkám v prvé řadě tu energii by musel mít jo. Jako nikdy se z tebe z razu nestane takový jako houţevnatý. Ale protoţe člověk má proč jo. Ta inspirace, to moto, to je tak moc důleţité. A kdyţ je to vlastně to, ţe člověk chce ţít se svou rodinou, chce to proţívat, tak to je prostě úplně já myslím to nejkrásnější. Prostě vychovávat děti v pravdě a lásce a nelhat jim, tak jak všude dneska lţou, jo. A všude prodávaj nekvalitní věci a tak. Tak prostě lepší je vyrábět si doma sám kvalitně, a prostě nepodporuji tento nesmyslný biznis, který plní kapse velkejm společnostem a z lidí dělaj úplné chudáky jo. A lidi pak nehledí uţ vůbec na kvalitu, protoţe hlavně ţe je to levné, ale nedojdou s tima botama ani dom a mají je rozpadlé jo. Jako já těţce bojuju tady s tímto, ţe prostě zastávám ty staré dobré řemesla, ty poctivé práce. Ty lidi prostě to dělali srdcem. Oni by nedokázali odejít z té práce, kdyby 15

věděli, ţe to odflákli. To byli staří podstivci. A i tady z toho kraja ti lidi pocházali. A byli velice šikovní, a já na ně nemoţu nadávat. Spíš naopak. Člověk se od těch lidí musí učit. A takţe já jako si dokáţu kde co vyrobit, tady nějaké klíče, cokoliv, já su takový universální, a vím, jak se v tom orientovat a kdyţ najdu něco starého, třeba starů kramlu jo ţeleznů, tak vím, ţe ta kramla mě udrţí desetkrát víc, neţ ta, co koupím v obchodě, která vypadá jak ze zlata a je pochromovaná. Protoţe ta je vykutá, tu ohnú za studena. Jo třeba takové detaily jenom. Jenţe Lenička takové věci vůbec nepoznala jo, takţe já ji vysvětluju určité zásady, a ona má taky takovou svoji dost tvrdou hlavu, ona si to chce všechno svobodně sama, a třeba, dám příklad jako políčko, kdyţ ona ho zaopatřovala, tak jsme ho s bráchou poorali a ona ţe tam dá kartóny a pod to slámu, ţe bude pěstovat ekologicky a teď nám tam rostou kopřivy. To jsme se na tom docela nadělali. A pěstujete si něco? Li: Jo, jo, něco. Rajčata, červenou řepu, nějaká mrkev, jahody máme, brambory. Co se nám hlavně povedlo, tak brambory a červená řepa. A já se hlavně věnuju pěstování marihuany, kvůli tomu prostě svému zdravotnímu stavu. ...pauza Li: Já su spokojený člověk s tím, ţe su naplněný tím, ţe si můţu jít v klidu lehnout a necítím ţádné tuţby a potřeby, ţe cítím takové naplnění a takovú radost prostě z toho ţivota. Z toho obyčejného ţivota, kdyţ člověk proţívá ty obyčejné lidské radosti a starosti kaţdý den. A třeba ještě v takové malém prostoru kor je to těţší. Ale o to víc je to vroucnější si myslím. Protoţe tam člověk neskryje třeba po třech letech nic, to je… člověk má takového velkého bratra. Člověk nikam neutíká, třeba do té přírody kdyţ potřebujeme tak si zajdeme. Ale můţu říct ţe, jak jsme pořád spolu, tak jako to dost posiluje náš vztah, protoţe málo lidí by bylo třeba ochotno nebo schopno tady vůbec toto podstupovat. Protoţe dneska jsou lidi rádi, kdyţ se vidí raz za týden, ale nedovedú si představit, ţe by byli spolu třeba kaţdý den. Ale to nepřináší to vnitřní naplnění jo, opravdu. To přináší spíš takovú roztrţitost. Protoţe tohle je úplně něco jiného jo. Tam člověk prostě proţívá úplně všechno s tím člověkem. Já moţu říct, ţe jsem měl spoustu ţen jo. Ţe jako já jsem měl u ţen úspěch, mě ţeny měli rády, protoţe jsem byl otevřený jo. A já si právě ţen váţím spíš za jejich upřímnost, jo. Za jejich pochopení jo. A hlavně za tu jejich obětavost co se týče dětí. Protoţe jsem se 16

staral o syna, sice uţ měl 4, 5 let, ale vlastně od malička si tím procházel, protoţe jsem měl cizinku a nebylo to lehké. A právě si váţím ţen z tohoto mateřského důvodu. Ţe jsem do toho mohl nahlednút a dokáţu se do toho vţít a spoustu ţen jsem povzbudil tím, ţe jako chlap jsem jim projevil to soucítění, a jelikoţ věděli, ţe já jsem touto cestou prošel, tak je to velice hřálo, ţe toto slyší od chlapa. Protoţe od většiny partnerů slyší pravý opak jo. A toho ocenění, toho uznání, takého lidského, obyčejného, co člověk potřebuje, třeba nedosáhnou lidi. Protoţe nejsou schopni vnímat toho druhého, jako vţít se do jeho situace, aspoň na chvíli, aby necítili jenom sami sebe, svoje poţadavky, pohnutky a bolesti, ale ty potřeby a prosby a tuţby toho druhého partnera. Já bych se teď v rámci svého tématu zaměřila na výchovu. Jak vnímáš výchovu svého dítěte? Li: Jo, no, tak jako, víš co, ono Eliška má teď rok. Ono sa to teprv začíná projevovat, začíná se sebeuvědomovat a teď začíná právě to vedení, ta zodpovědnost toho, jakým směrem to dítě povedeš. My prostě tomu chceme nechat tak nějak volnější průběh, ale nechceme to nechat zajít tak daleko, jak jsme viděli ţe třeba někteří známý dokáţí benevolentně přistupovat k dětem aţ tak, ţe oni ztratí sociální cítění, jo neumí pozdravit, neumí poděkovat, neumí vůbec nic, protoţe rodiče je na to ani neupozorní. A já chcu právě, abych to dítě vychoval k úctě ke starším, jo, coţ je důleţité, k úctě k přírodě a k lásce, a chcu tomu svému dítěti, nebo kolik jich bude, dát tolik lásky, kolik jen budu schopen. Protoţe to povaţuju za největší kredit do ţivota pro děti, jo. Já jsem s tou láskou měl totiţ docela problémy v dětství a vím, ţe teď se to prolomilo a ţe je to fakt důleţité a k lásce k přírodě. A já vím, ţe je po mně. Ţe chodí za mnou, kdyţ zametám jde za mnou, hned po mě opakuje, tak vím, ţe bude tátova. Tak bych ji chtěl něco naučit ţe. Já teď nekonkretizuju výchovu, jestli takovým směrem nebo takovým, protoţe samozřejmě to budeme řešit aţ to nastane. Ale Eliška je docela velký ţivel, takţe jako ju musíme usměrňovat, někdy na ňu třeba musíme zvednout hlas jo, protoţe si těţce jde za svým a je taková tvrdohlavá. Ale je zas naopak velice vnímavá, takţe jako kdyţ se na to jde takovým střízlivým způsobem, ţádný extrém tam teda ne, já nemám rád extrémy, tak si myslím, ţe to vyhovuje i dítěti i rodině a samozřejmě kaţdý to hledá. Já si myslím, ţe kdyţ je vychováváno takovým svobodnějším způsobem… víc dbát na ty potřeby dítěte je důleţité, to jak se cítí. Na to jednoduchý recept pro všechny neexistuje. Protoţe ta individualita těch dětí je tak různorodá, ţe co pasuje na sto lidí nepasuje třeba na dvěstapadesát lidí jo. To je těţko. Ale chceme to dítě vychovávat spíš takovým jako, příkladem mu jít je důleţité. Vychovávat spíš příkladem ty děti. Protoţe nemůţeme po 17

dětech chtět aby dělaly něco, co vidí ţe my děláme pravý opak ţe. A prostě k zodpovědnosti sama za sebe, ţe ten člověk si uvědomuje sám sebe, svoje bytí, ví kde patří, to prostě, kdyţ člověku je podáváno tak nějak od malička, v takové té svobodě, tak dítě to vnímá daleko přirozenějším způsobem, jak kdyţ třeba v dospělém věku je konfrontován tím a úplně je tím překvapen třeba. A jelikoţ já uţ jsem dítě vychovával, uţ mám 13letého kluka, staral jsem se o něho, tak o té výchově trošku vím, jo ale to záleţí na společné domluvě. Já myslím ţe to funguje tak, ţe kdyţ se jednomu nelíbí, ţe druhý vychovává takovým způsobem, tak mu sprostě řekne. My si spolu promluvíme s snaţíme se, aby jsme to dělali oba dva společně, protoţe to je důleţité. Nemůţe to jeden vést tím směrem a druhý jinak ţe. To musí být společný směr. No a my jsme teď zjistili, ţe jak netáhneme za společný provaz, za společný směr, tak máme těţké problémy. Jo ţe já stavím stavbu, ona vychovává dítě a prostě se to prolíná v malém prostoru, já nemůţu chápat ju, ona nemůţe chápat mě a těţce to zajiskřilo a musela nastat transformace. Moţná jsem neřekl nic zásadního, ale ono jako my ještě nejsme konfrontováni se společností, jako kdyţ děti musí chodit do školky a do školy. Tehdy nastává ten zlom. To uţ víme tady od lidí, co se tady přistěhovali a říkali, jak ty děti byly malé a nenavštěvovali školu školku, tak si ţili zlatým způsobem a svobodným. Jakmile děti museli chodit do školy, tak od nich to bylo jednak daleko a ti děti byli asocializované od té jejich svobody, kterou oni trošku podcenili jo. A my se s nima stýkáme a takovéto věci probíráme a jeden druhému dodáváme sílu, protoţe ono je to velice těţká cesta, fakt té svobody. Ono je to tak zodpovědné. Protoţe člověk nikde jako nemá ubezpečení, ţe chce ten materiální výsledek, to materiální ubezpečení. Ţe jde správným směrem. Ale já říkám ono to jde docílit toho, protoţe kdyţ člověk poţádá, aby prostě šel správným směrem tak prostě bude naveden. Bude. Kdyţ prostě otevře své srdce a vnímání tak prostě to jde. Ale lidi nechtějí. Oni o tom chtějí mluvit a chtějí prostě jo. To jin nepomůţe. No. Takže cítíš nějaké obavy z toho, až bude muset do té školky, školy? Li: Ne, já z toho obavy necítím. Jelikoţ já su zdejší a mě tady docela znají. A vím, ţe kdyby bylo potřeba alternativně to řešit, jako třeba učit doma, tak Lenka je toho schopná. Nebo jako jsme se o tom bavili, ţe by to zkusila. Ale já si myslím, ţe uvidíme, jestli to bude třeba a nebo nebude třeba. To je těţko teď. Člověk to nemůţe plánovat moc dopředu takové věci. Ale jako ţe jsme na to připravení, ţe tady tuto alternativu bysme mohli pouţít, ţe bysme jako učili doma. …pauza 18

Já hrozně kecám. Ale právě mňa to docela potěšilo. Já právě teď jsem se s nikým moc neviděl. Já jsem takovej dost uzavřenej, kdyţ mě nebylo dobře, a…. ne ţe bych byl rád středem pozornosti jako můj bratr, ale taky jsem byl takový, taky, samozřejmě, musel jsem si projít svoji cestou. Taky jsem furt řval, aby mě ve společnosti bylo slyšet a nechápal jsem, ţe prostě kdyţ budu spíš klidný tak zajdu daleko dál neţ tým kdyţ člověk třeba, já nevím, není mu dobře tak pouţívá nějaké nadávky nebo já nevím co. U různých lidí je to různé. A taky jsem třeba obviňoval druhé z toho, ţe neţiju ţivot jaký bych chtěl. Ale prostě to není cesta. Nikdy člověk nemůţe obviňovat druhé, protoţe tím jenom poukazuje sám na sebe. Teď by mě ještě zajímalo, v souvislosti s tím životem, který tady společně žijete, jaké jsou tvoje koníčky? Li: No my právě furt tak ţijeme a všechno to přichází za náma. Lenka je velká cestovatelka, ale já jsem teď fakt makal na tom aby tady byl plot, aby jsme tady měli nějaké zabezpečení, aby jsme tady mohli nějak fungovat, jo. Takţe jsme tady třetím rokem, a my spíš, Lenka ţije docela tady tím turismem ţe, jo, potom malú, ta ji zaměstná úplně na sto procent. A já jsem teď právě tu stavbu dělal, takţe teď nastal ten klid, ten odpočinek, kdy si právě můţem uţívat té zimy, kdy napadne sníh a všechno to ustane, a nebudeme řešit ţádné věci, a budem si tady tak jako v klidu ţít no. To je tak krásné, kdyţ člověk ráno se obudí, svítí slunko, je třeba mínus pět mínus deset, tak se dobře dýchá, protoţe je suchý vzduch, a to sluníčko to tady tak ohřeje, ţe je tady normálně v tom altánu třeba i 25 stupňů teplo, a tady se to opírá o tu stavbu, tak tady je tak nádherně, to sluníčko, sněh a to. Jo a chodíme na procházky tady na vrch jo, na úplněk podívat se a tak. Tak teď s tú Eleškú je to jako horší no. Teď jak je malučká tak to moc nešlo, ale jak bude větší tak za chvilku uţ bude lítat s náma všady. Ale já jsem právě moc nechodil, protoţe jsem pořád tady toto vymýšlel a dělal, protoţe více méně jsem na tom pracoval sám. No a tak jsem tady nějak zakrněl i kulturně a tak, a všecko začlo nějak váznout tím, ţe jsem vnímal jenom tu stavbu. Já jsem prostě cítil velkou zodpovědnost, já to tak vţdycky mám, já to mám tak nastavené. Já kdyţ mám ţenu, tak já bych se kvůli ní i sedřel, jako já vím ţe třeba nemám moc peněz, ale já to beru tak nějak jinak no. Já si umím vydělat peníze, jenomţe chodit do práce, ještě při tych mojich problémech, kdy já se třeba rozebíram půl dne neţ můţu normálně chodit, dýchat, tak si to vůbec nedovedu představit. Proto mám důchod no. Ale jako taky musím trošku změnit to svoje nastavení, protoţe já to mám tak nastavené, ţe, já i kdyţ polezu po čtyřech tak polezu, budu dělat a nepůjdu si lehnout jo. To je takové sebezničující. A Lenka mi říká 19

pořád, odpočiň si, daj si chvílu oraz a tak, a já říkám Leni, já to potřebuju do zimi opláštit. Jako kdybych já věděl jak to udělat jinak já si tak rád lehnu. Já jsem dělal uţ jenom silou vůle, tělo uţ úplně vypovídálo právě. A furt jsem dělal, a já jsem si uvědomoval, ţe to dělám špatně, no ale nešlo to jinak. Nešlo to. Já jsem potřeboval z tadyma zmizet prostě tak na týden. Tak jsem odjel do Brna na houbičky s kámošem, prostě jako ţe mně houbičky otevřou cestu, protoţe jsem to potřeboval, jsem vnímal, ţe jsem úplně totálně v háji. A houbičky mně tu cestu neotevřeli. A pak mě to otevřelo prostě to, ţe jsem byl v klidu v té nemocnici, tam jsem trošku jako dostal tých léků od nervů, coţ to moje tělo dalo do klidu, čeho jsem nemohl jinak docílit, třeba uţ půl roku, abych cítil uvolnění. A tak jsem toho byl pak schopen prostě, ţe jsem o to poţádal, a cítil jsem to, a vnímal jsem to a fungovalo to a prostě člověk si musí uvědomit, ţe na to nemůţe jít nikdy silou ani ničím takovým. To je vţdycky sebezničující. A i kdyţ prostě ta moudrost lidská a vnímání člověka dokáţe správně vést. To správné napojení. Ještě bych měla takovou poslední otázku, jestli vnímáš nějaké nedostatky, problémy v tomto způsobu života a ve výchově? Li: No tak třeba prostorové nedostatky já vnímám dost, proto jsem na tom pracoval. V rámci výchovy to nějak tak ani nevnímám nějaké nedostatky. To spíš ţe bych řekl je docela v pohodě. No samozřejmě v zimních měsících chybí trochu víc toho prostoru pro to dítě. Protoţe jak ono chodí, tak ono je fakt všude no. Všude a pořád. Takţe já si myslím ţe maringotka k celoročnímu bývání nebo dlouhodobému s dítětem je moţná tak dobrá ze začátku jo. Ale určitě ten prostor je tak malý, ţe pro zamilované to vyhovuje, ale s těma dětma uţ je to horší fakt. Protoţe ten prostor ztíţený, to ţádá jako docela velikou toleranci jo, co se týče čehokoliv jo. Protoţe kdyţ jeden si chce udělat to a druhý něco jiného, a jeden jde tam a druhý jde tam, tak kolikrát do sebe ţducháme a musíme se uhýbat. Jo a jakoţe poleţat si člověk tady nemoţe v klidu, protoţe kdyţ Eliška nespí tak to nejde. Jo, třeba jednu místnost by to chtělo, kde by si člověk moh v klidu odejít, nerušen nikým jo. Nebo kdyţ dojde návštěva a někomu třeba není dobře z nás. Třeba v létě, to jde jít ven jo. Ale kdyţ je chladno, kdyţ člověku není dobře, tak chce být spíš v teple a v pohodě a nemá se kde uchýlit. Je to takové stísněné no, s tím se musí počítat. Ale jako člověk zas ţije právě úplně jinýma pocitama jo. Právě tou přítomností a tím, ţe proţívá to vlastně vědomě, to musí proţívat jo. Ţe chce prostě cítit jako tu radost toho dítěte, vnímat to, dávat mu co člověk můţe, tu lásku, a hrát si s ním. To je úplně vidět jak to dítě je šťastné. Člověk úplně vidí jak ona se rozesměje a přitulí. Ty pocity, kdyţ člověk 20

zaţívá, to jsou tak silné pocity, které si nikdy od dětí nevynutí, pokud jim třeba nedá lásku a nedá prostě jim ten základ jo. To se nedá vynutit. Ta láska. Láska musí prostě jako proudit, samovolně. No a ještě bych řekl, jako co se technických důvodů týče jo. Ono je to zateplené oproti tomu z výroby o pět centimetrů plus úplet dřeva, coţ je vlastně deset centimetrů dohromady, coţ není moc ţe. Ale jelikoţ jsou tady vyměněné okna, a tak jakoţe s malým dítětem, třeba kdyţ jsou velké mrazy, tak se musí počítat s tím, ţe se třeba musí v noci přitopit jo. Já jsem tady dal na kamna hrnec, který je plný vody a funguje jako radiátor nebo akumulační kamna. Ţe se to naakumuluje teplem a kamna uţ jsou dávno studené a toto pořád sává teplo. No a je to zdroj teplé vody. Jinak tady máme kanistr samospádem tady do toho. A máme tady studnu u cesty, takţe ta je na našem pozemku, vody je tam dost, takţe to je velká výhoda. A jak praní, jak perete? Li: No, Lenička právala v rukách, a já mám teď u mámi svoju pračku, máma má pokaţenú, tak já jsem tam nainstaloval svoju, a za to si u ní peru, a za to jí dáváme třeba stovku na elektriku. No a tak jsme to teď začali řešit i s koupáním, ţe raz za týden si donesu dřevu, nahřejeme si tam tu brutaru vodu a vykoupeme se tam všichni no. Protoţe ono je třeba hledět i na hygienu a na všecko no. Protoţe to se můţe lehko zvrhnout, člověk si řekne jo tady jsme se koupali v malé vaničce, já uţ jsem to pak na záda nezvládal, mě boleli záda a tak. A tak říkám nějakú vanu. Tak jsme se koupali venku, pokud to šlo, pak ve vnitřku tady v té stavbě. A pak jsem se domluvit s mámou a říkal jsem ji ţe prostě třeba i s malú Eleškú potřebujem dodrţovat určitú hygienu a ona říkala, bezevšecho. Tak to řešíme teď takto. Ale voda tady je zavedená, takţe pračku budeme mít tady, to všecko, plánuju ţe tady bude i koupelna. No ono to totiţ těţko jde prát takto nějak venku s tima ekologickýma pracíma prostředkama, které vlastně perou daleko míň, protoţe nejsou tak agresivní. Tím pádem ty prostě věci nejdou tak vyprané, a kor třeba v rukách jo. To by si zas na tom mohla ruky nechat kdyby to prala jenom v rukách.

21

Příloha B: Přepis 2. rozhovoru s Liborem (Vyplynulo to z rozhovoru) …teď jak si říkal to o tom městě… Li: Ţe mně přijde ţe v tom městě se ten člověk prostě nechová přirozeně, ţe jako třeba… (pauza) na nějakém příkladu bych to uvedl…ţe tady v té přírodě to člověk cítí jinak, tady se to odehrává prostě…tady je to takové intenzivnější a tím pádem je tady člověk taky takový svobodnější, takţe si myslim ţe naplno to tady víc proţívá neţ v tom městě. Protoţe tam to jednak vůbec nejde, protoţe tam to je zmatek, moc chaos, hluk a tak. No a jako protoţe jsem aj mluvil co tady je tych mladých rodin co tady přišli ţít svůj ţivot, tak oni to taky říkali, ţe tady to cítí úplně jinak. Ţe tady je to takové otevřenější všechno, jo. Opravdovější. Protoţe tady, samozřejmě kdyţ člověk ţije blíţ k přírodě, tak to na něho má velký vliv, ať chce nebo nechce jo. Ale já si myslim ţe kaţdý spíš chce ne (smích). Dneska jsem se právě chtěla na to zaměřit, na ten konzum, jak vnímáš tento způsob života oproti tomu běžnému konzumnímu způsobu života? Li: No, já su teda zastáncem starých věcí, to můţu říct, protoţe to má své opodstatnění. Protoţe tam byla kvalita. Ať to byly boty, ať to bylo nějaké nářadí, nebo oblečení si myslim ţe ne…no moţná i oblečení. Ale spíš takové ty věci technické. To nářadí a tak. Ţe kdyţ si to člověk nechal udělat, třeba od kováře, tak mu to vydrţelo x roků a dneska to ještě slouţí. A dnešní konzum je takový… ne konzum, ale dneska je to nastavené prostě tak, ţe se dělají šmejdy, ţe člověk si koupí něco, co si myslí ţe mu vydrţí, já nevim, určitě ne na jednu sezónu ţe. No a pak lidi valí prachy a kupují si šmejdy a takţe já su spíš zastáncem starých věcí. Protoţe to opravdu bylo dělané srdcem ty věci jo. Jako tam to je vidět. Kdeţto na čemkoliv co dneska člověk chytne do ruky je vidět to, ţe kvalita tam není ţádná vůbec. To je hrozné. A v čem ještě vnímáš tu konzumní společnost? Nebo tu dnešní dobu? Li: No já bych řek ţe je to v té pohodlnosti těch lidí jo. Ţe oni si radši všechno zaplatí neţ aby…tak oni třeba nemají moţnost si něco vypěstovat…já si myslím ţe se to odvíjí od té zrychlené doby, kdy po člověku je ţádáno čím dál víc a člověk nemá čas pomalu ani sám na sebe a lidi ani nehledí na to prostě. Hlavně ten konzum je uspokojuje, protoţe v tom městě, já nevim čím by to šlo nahradit jo. Tady jsou ty lidi spíš takový skromný no. Zbytečně neutrácejí peníze za to, za co nemusí, protoţe jich jednak moc nemají a taky, pokud má člověk míň peněz tak musí přemýšlet jinak. No a, ale tak jde o to, pokud chce a je dobrá vůle, tak to jde, skloubit dohromady. Já si myslím, ţe na dnešní dobu, jak ţijeme, tak se máme ještě velice dobře. Ţe nám nic nechybí. Já nevim. Já si 22

myslim ţe spouta lidí si taky ztěţuje. Třeba i v tom městě, ţe jsou nespokojení a tak, a třeba s tím nechtějí ani nic dělat a jenom si tak stěţují a prostě plují s davem jo. A to mě nikdy nebavilo plout s davem. Mně to bylo vţdycky odporné. Mně připadalo, ţe je to totální výmaz jo. Ţe davy se valí tak se budu valit tak jo. Ale ten smysl tam není ţádný. Jenomţe ti lidi prostě nechtějí vzít ten ţivot do vlastních rukou. Protoţe v tom je velká zodpovědnost. Lidí se toho bojí právě. Oni se nechají vést ostatníma. A aţ po době zjistí, ţe toto je nenaplňuje, ţe ţijí ţivot, který vlastně nechtějí. A myslí si, ţe za to můţou jiní lidi. Vůbec si neuvědomují, ţe vlastně oni mají ten ţivot ve svých rukách, ţe záleţí jenom na jejich rozhodnutí, co oni budou chtít a nebudou. Ale nesmí se toho bát právě. Lidi se toho hrozně bojí vystoupit prostě zodpovědně sám za sebe a jít si svoji cestou. Protoţe to je velká, bych řekl, je to velká odvaha a zodpovědnost. No jinak jako k tomu konzumu. Já teda, blíţ se nemůţu k tomu nějak vyjadřovat, protoţe já do města moc nejezdím. A třeba dřív? Li: No dřív, to jsem to tak nevnímal jo. Protoţe prostě sem tam ţil, a ne ţe by mně to připadlo úplně normální, ale tak jako sem se musel přizpůsobit. Protoţe kdyţ se člověk nepřizpůsobí, to je blbé, protoţe to je středem pozornosti. Kdeţto tady člověk můţe ţít naplno to co chce, jo. To prostě je daleko lepší, intenzivnější, léčivější pro člověka. Takţe jak říkám, k tomu konzumu, dřív jsem to viděl jinak, protoţe jsem prostě byl s tim davem. Kdeţto teď prostě se cítím svobodněji, protoţe si jdu svoji cestou no. Takže vlastně si začal vnímat ten konzum jinak, co ses přestěhoval sem? Li: Tak já sem nikdy nebyl takový jako měšťák, s tim konzumem takový jako za jedno. Já jsem měl vţdycky svoje. Já jak jsem měl v brzkém mládí tu havárku, tak já jsem měl málo peněz vţdycky. Takţe u mňa ten konzum nikdy nepřipadal v úvahu. Mě to nějak nelákalo, nebavilo jo. A kdo si v tom frčí, to je hold jeho věc. Ale kaţdý jako, tak jak to cítí no. Ale tak oni se třeba toho taky nabaţí a zjistí, ţe v tom to není jo. Ale to je otázka času. A to je docela známá věc, ţe ty lidi z těch měst se snaţí jako ven na ty vesnice vyjet a do toho klidu víc, třeba jezdit na chaty, chalupy nebo si pořizovat chaty a chalupy v takových oblastech. Protoţe to člověka fakt jako léčí, to ticho, tady ti ptáčci a to je úplně boţské fakt. … pauza No já to mám tak, ţe si myslím, ţe hlavně ta skromnost je důleţitá. Ţe jednak člověk dokáţe z věcí co někdo vyhodí udělat něco, co je řekl bych plnohodnotné. Jakoţe sa z toho 23

dá vyrobit něco cokoliv jiného. Já to uplatňuju i tady na té stavbě. Ţe třeba jsem si dovezl tady od bratrance, co měli vyhozené za plotem 40 roků, betonové překlady, ţe je pouţiju tady na ten sklep. Ţe někdo by to jako vyhodil, a kdyţ já to zuţitkuju, tak za to nemusim dávat peníze jo, nemusim pro to daleko jezdit, coţ je výhoda jo. Takţe si myslim, ţe kdyţ je člověk skromný a nefrčí si to v tých nových technologiích, na které jednak nemá peníze jo. Tak můţe být velice spokojený s tím, co mu přijde jako samo jo. To k člověku právě samo přijde kdyţ je skromný. To bych chtěl podotknout. Ţe to má jako…ţe tu skromnost na člověku lidi poznaj. Jo ţe to není nikdo, kdo je nějaký rozhazovačný, ale ţe je skromný. A rádi mu třeba kde co přinesou. Tady spoluţák, co jezdí na chalupu a viděl, ţe to tady stavím, dovezl mi 2 balíky na zateplení minerální vlny a nějaké ty parafolie, ţe mu to zostalo. A soused mně nabízel kde co a tak. Takţe ono to pak funguje tak, ţe člověku přijde to co zrovna potřebuje, takţe není třeba být náročný absolutně. Ale někteří lidi prostě chtějí být tací. Protoţe ty trendy jsou takové no. …pauza No a hlavně jakoţe, taky se snaţím nekupovat věci ale vyrábět si je. A cokoliv jako se dá zrecyklovat a vyrobit. Skoro všechno no. A člověk pak nemusí pořád kupovat nové věci, to stojí spoustu peněz a ty si člověk samozřejmě musí nějak vydělat… Můţe právě tu energii spíš věnovat doma, na ten svůj pozemek, nebo na to místo kde ţije, té rodině, a to je pak vidět, fakt, to je úplně něco jiného. Někdo řekne, já nemam čas, já na to nemám čas, no a potom to tak vypadá. No právě dnešní doba je nastavená tak, aby člověk na nic neměl čas, jenom jít do té práce, lehnout si, vyspat se a jít znova. (zdůraznění v hlase) Aby na nic jiného nemyslel, jenom na to, protoţe člověku to neumoţňuje pomalu nic jiného, jenom na to myslet ţe. A takţe tady člověk můţe myslet na cokoliv a plnit si ty svoje sny, samozřejmě ţe v rámci jako určitých norem. Nesmí zas přesahovat nějaké určité fantazie jo, protoţe lidi si toho začnou všímat jednak, nějaké stavby tady dělat atypické… no tak o tych atypických stavbách, co jsme tady měli zpočátku, to (smích)… ale to bylo dočasné. A co se týče té maringotky, já myslím ţe je to vlaštovka pro ty mladé lidi, co se nechtějí vázat někde nájmama. Ale problematické je to z jiného důvodu. Musí si sehnat ten pozemek, něco kam to dát, kousek pozemku někde pronajat. V tom vidím ten největší problém tady tohoto. Jinak jako maringotka je dostupná. A pak třeba kdyţ se rozhodně ţít jinak, tak tu maringotku můţe pronajímat. Coţ my hodláme taky. To bude jako vzhledem tady k tomu turismu, naše ţivobytí jo. Takové jako ţe bysme ne za moc peněz to pronajímali na víkendy turistům třeba. Aj přes týden, je to vlastně k celoročnímu pobytu.

24

Jak vnímáš výchovu tady oproti výchově v běžných rodinách žijících konzumním způsobem života? Li: Tady ta výchova, tady to dítě se učí. Protoţe tady je v té přírodě. Ono jde, chytá trávu, ohmatá si to rukama, a neučí se to ve škole na papíře jo. To dítě se učí chodit v terénu od malička, je zdatné, protoţe to dítě v tom vyrůstá. To prostě je úplně jiné, neţ kdyţ to dítě roste v tom městě. Tam je odsouzené pomalu jen na ty počítače, ty mobily. Já neříkám ţe ty děti tady to neláká. To samozřejmě ano. Ale pokud to dítě nemusí mít, tak jim to nedáváme ţe. Ale dneska ta škola to vyţaduje ty počítače. A tak no. Já si myslim ţe tady je ta výchova svobodnější, ţe je to takové jako fakt víc jak to člověk cítí. Ţe to dítě dá do té přírody, tady ho pohoupá, tady mu zpívají ptáčci, tak to dítě je tady takové jako spokojené jo. A akorát si myslim ţe tady není taková jako omladina bych řekl, aţ bude Eliška větší, aby si měla s kým hrát. Tak my máme jedno dítě, kdybysme měli dvě, tak si můţou hrát spolu. Jako nějaké děti tady kolem jsou jo. Ale tady je to takové ţe to nějak moc nefunguje. Jako někteří se spolu stýkají, aj s dětma, jako dost, ale někteří to mají docela daleko od sebe, tady je to rozsáhlé, a třeba ty děti kdyţ jdou k sobě na návštěvu tak musejí jít docela daleko třeba i přes les. …pauza Jo ţe tady to funguje tak jako bych řekl samo ta výchova. Ţe samozřejmě i ty děti si uvědomují tady tu svobodu, a dokáţou být takové svéhlavé dost. Tak ale to i ty děti v tom městě ţe. A tam právě se chodí na nákup, a to je pro ty děti, mami to a to, jo. My chodíme na nákup teda jenom kdyţ musíme, protoţe nám odešel Matýsek, auto, a tak Lenka si koupila krosnu a vyměnili jsme to za krosnu (smích). Tak třeba raz za týden chodí na ten nákup. …pauza Ale já si myslim, ţe právě je důleţité pro ty děti aby měli kontakt s tyma svojema vrstevníkama, aby si s nima hrály a tak, to je moc důleţité. Právě dřív toto tady tak fungovalo jo. Ţe tady pásávali krávy ty děti a jako tady dost pracovali ty děti od malička, tak oni si spolu hrávaly na těch pastvách, kde jaké hry dělávaly, ohně dělaly, zpívaly si a tak. Ta pospolitost taková byla těch dětí, takţe to bylo velice dobré no. Teď uţ to vůbec není no. Vlastně i tady je to poznat, ty lidi, kteří si to frčí v tom městském stylu jsou i na vesnici jo. A tady je to taky. Vozíja ty děti do školy autem a uţ sou tak líní ţe budou vozit i miminka, tak miminka jasně jo, ale ţe děti uţ nebudou chodit a budou se vozit do školy jak ňáký císař pán. A to uţ v těch dětech roste jo. Oni jsou potom líní, jenom by jedly, seděly u počítačů, to je potom na prd no. Ne všechny, ale některé dětska si to třeba uvědomujú sami od sebe, ţe se jím to nelíbí, ţe to tak nechtějí, ale není to tak velké procento no. 25

Ale potom jak je dopravovat, třeba tady Elišku, až bude větší? Li: No jako, já si myslim, ţe kdyţ to bude nutné, tak si auto nějaké pořídíme jo. Ale teď právě jsme rádi, protoţe to auto uţ bylo v dost špatném technickém stavu a já sem jako předpokládal ţe se něco takového můţe stát no. A Eliška taky můţe chodit pěšky do školy, nebo jezdívá tady autobus. A jak vnímáš to, jak rodiče svým dětem pořád něco nakupují, už si se o tom zmínil… Li: No to je hrozné. Tam právě je vidět, ţe ty rodiče nevědí co s penězma, jo. Ţe já nevím, je vyhazují za takové zbytečnosti. A některý rodiče, kdyţ na to mají, tak děti mají tablety uţ já nevím v kolikati letech a připojení na internet. A já si myslím, ţe je to zbytečné, protoţe ty děti to nepotřebojí, jednak je to kazí, bere jim to spoustu času který by mohly věnovat něčemu jinému, co je v nich třeba rozvíjet, něco duchaplného jo. To člověk objeví sám v sobě, kdyţ je v té přírodě, co ho baví, jako k čemu spíš lne a tak. Tady u nás to funguje tak, ţe Léňa má kamarádku, s kterou si vyměňuje oblečení, něco donesou a něco si odnesou. Takţe my sme na Elišku nic nekupovali. Ona jednou za čas zajede do takové charity, kam odnese oblečení co uţ se nenosí a s Eliškou si vybere nové. Nic to nestojí, a je to pěkné, zachovalé jo. Jo aj botičky, jaké chce si tam nabere jo. Jako fakt třeba i značkové, protoţe tam lidi dávají třeba i značkové věci. Protoţe u těch dětí je to velice důleţité, kdyţ mají nekvalitní boty tak si zkazíja nohy no. A to sou ty boty od těch Vietnamců a tak. Ono to nedrţí vůbec tvar jo, a není to vyztuţené jak to má být. Jo a u tych dětí kteří se učí chodit je to moc důleţité. A nebo bosky. Ale to ona nechce. Jako na trávě stojí a… …pauza Ale tak my jsme byli taky takový, my jsme vlastně vyrůstali tady na té chalupě a všichni jsme chtěli pryč do města jo. Protoţe my jsme si tu jako dětska neuţily nic dobrého, jenom robotu a robotu a chtěli jsme jít trochu za kulturú a poznat i něco jiného. No ale já myslim, ţe tady to má takové kořeny. Jako někdo sa odstěhuje a uţ se nevrátí. Dobří holuby se vracejí ţe (smích)

Ještě něco tě napadá k tomu tématu alternativní versus konzumní? Li: No já si myslim ţe v té alternativě je právě ta úţasná svoboda. Kdeţto v tom konzumu, jako moţná ty lidi vidí taky tu svobodu v tom konzumu, ţe si můţou dopřávat čím dál víc, čím dál víc pohodlí.

26

No jako já můţu říct, ţe někdy se mi to úplně hnusí jo. Kdyţ vidím třeba nějaké ty pracháče v tych auťákách jak tady jezdíja. Jako jsem měl období, kdy se mi to úplně hnusilo. Protoţe tyjo dojedú sem a dívajú se na nás jak na opice jo…tak si myslim ţe…ţe ten konzum je úplně zbytečný, protoţe to drancuje celou planetu jo. Úplně zbytečně, úplně. Ţe kdyby byl člověk skromnější, byl by i zdravější jo. Já si myslim ţe by úplně jinak přemýšlel. To je úplně s tim spjaté. A já si myslim ţe jako, jak to říkal ten „Kroner“ ţe svobodú si nekoupíš za ţádné peníze. Tak právě si myslim, ţe včecko je to o té svobodě, o tom ţe ten konzum nedopřává tu svobodu bych řekl takovou, jaká ta svoboda má být. Ţe to zotročí člověka právě. Jo ten konzum ţe dokáţe člověka úplně zdegenerovat, zotročit jo. Přeţrat sa a umřet (smích) Ne to je jako sranda, v uvozovkách jo. Ale ty lidi kdyţ fakt tak ţerou neurvale tak mají zdravotní problémy a tak. Ale na tom je to zaloţené. Ta farmacie na tom profituje. Takţe si myslim, ţe tím ţe je člověk skromný, oproti tomu konzumu, tak si myslim ţe vlastně je daleko víc spjat s tou přírodou a s tou planetou. Jo ta příroda, my jsme její součástí a nesmíme ju ničit. Kdyţ člověk ví, ţe si dokáţe vypěstovat cokoliv. A třeba i exotické nějaké ovoce. Třeba tady na jiţním svahu. To je fakt jako dobré. Ale já myslím, ţe kdyţ člověk hnojí třeba tim kompostem, ţe to je tráva dávaná na sebe, tak člověk z toho má za tři roky takový kompost, to je taková tmavozem, tak po tom to roste všechno samo jo. A jak by si popsal tu svobodu, co tady prožíváš? Li: Ţe tady je člověk takový, jaký opravdu je. Ţe tyjo kdyţ někam jdu, dám si jiné oblečení aby… tady prostě člověk je takový jaký je. Berte mě, neberte, to je vaše věc, ale jako si myslim ţe nejsme ňácí extremisti, aby sme se nějak vymykali, jsme normální lidi. A my nedáváme nějak najevo ţe bysme byli nějací zásadně jiní jo. I kdyţ je pravda ţe my teď spolu nikam skoro nechodíme. Ale tak my nemáme ani jak no. Já pěšky moc nechodím kvůli tomu úrazu. Jezdím na motorce. Tři na motorce to je problém. Takţe si myslím, ţe to má normálně i smysl jo. Ţe to není jako ţe se budu uskromňovat i kdyţ si něco můţu dopřát. Ne tak to i já si dám věci jako, i sladkosti mám rád, tak já hodně trávím tou prácí tak potřebuju nakopnout tim sladkým jo. Ale jakoţe bych se nějak přeţíral nebo ládoval tim sladkým, to taky není pravda. Je to zdravější daleko víc jo. A člověk si třeba uvědomuje co jí, jde si utrhnút paţitku na záhonek, to úplně jinak chutná jo, neţ kdyţ si to donesem v nějakém igelitu zapařeném z obchodu. A sedne si ven, venku svítí sluníčko, nasnídá se venku, to je úplná paráda. To právě teď jak je teplo, to si člověk úţívá jo. Kdeţto v těch panelákoch lidi zadělávajú ty okna, aby jim tam nesvítilo to slunce, a my právě jdeme ven, tak třeba máme ten slunečník, ale dýchat ten čerstvý 27

vzduch, vidět tu blízkou přírodu krásnou, to je paráda. Člověk dokáţe sedět celý den a nic nedělat. Tak pěkně se jen dívat. A jak bys popsal takový svůj běžný den? Li: No ono záleţí na tom, jestli zrovna něco dělám nebo já si kolikrát teď dávám pauzy po nějakých těch pracech, protoţe ono sa ještě střídá to počasí a to vůbec jako ze zádama nemoţu zvládnout. A kdyţ mám velké bolesti tak třeba o víkendu, v sobotu v nedělu nedělám nic. Sem si říkal, nesmim uţ nic dělat, jenom tak něco málo. Sem tam travičku někde vytrhnút a takové jako nenáročné věci. Protoţe já jsem pořád kopal, naváţal jsem ten materiál, a pořád sem musel být ohlý, a to je právě ten problém. Takţe, abych nezapomněl o čem mluvím… Jak vypadá tvůj běžný den Li: Jo běţný den. Tak ráno vstanu, většinou dřív neţ ostatní. Já mám rád ráno takovou chvilku klidu, jenom pro sebe. Uvařím si kafe, jdu do altánku, dám si brčko, cigáro, su tam půl hodiny nebo hodinu, jak kdy. A ráno svítá, já tam sedím tak to pozoruju, jak pěkně to slunko, vlastně jak vylézá, tak tady mě zalézá do dvoru a začne mi pomalu svítit. Tak pozoruju tu lajnu toho slunka, to je úplně krásné jak to tady jde. No a pak holky vstanú, nasnídám se, nějaký chleba s máslem nebo něco, a pak většinou jdu něco dělat no. Ta zahrádka to taky zabere moc, hnojení, zalévání. Kosim tady trávy kolem toho. To kolem to je naše všechno. Stromky jsem tady sadil, Javory kolem cesty. Tak jak jsem říkal, záleţí co dělám no. Většinou jsem tady prostě. Kdyţ nic nedělám tak většinou přemýšlím, jak to udělám. Tím jsem zaměstnaný. Já stavím právě opačně, neţ jak se staví. Sem nejdřív postavil stavbu na šesti nohách, pak jsem tomu dal střechu, plášť a teď dělám sklep a podlahu jo. Ono to jde. Ale vzniká tím daleko víc problematičtějších situací, které člověk musí řešit jo. Takţe jako přemýšlím, jak to vyřešit, co tam dát, aby to bylo efektivní. A nějaké výlety si říkal, že moc nechodíte že? Li: No my nechodíme pěšky vůbec nikam. Lenka ta jo, ta pěšky chodí na ty nákupy, to jsou dobré výlety. (smích) Já jezdím na motorce tady, obden, si to tady projedu, podívám se kolik je turistů tam na cestě, jezdím často podívat se kolik je turistů a divím se, kolik jich je tady. Fakt úplné zástupy. Sedí to kolem cest a tak. Pomalu jak na nějaké poutní místo. A lidi tady začaly stáneček takový budovat, na jedné křiţovatce, co tam bydlí, ţe tam budou prodávat občerstvení. A já říkám, to je velice dobré, protoţe obec na to 28

vůbec nemyslela, a pokud se toho nechytnou ty lidi, tak ono jim to uteče. Hlavně ty turisti nemají kam chodit na záchod, tady není nic, to je blbé no. Ale tak je tady kousek hotel, restaurace, ale to oni nechtějí, oni by chtěli nějaké posezení na pivo třeba někde v přírodě, to by tady vítali, nebo čaj, to je jedno. Ale posedět si. Vím ţe tady na obci má být muzeum. No ale my jsme tady dali ten stáneček, kvůli těm turistům, ale vůbec nějak nechodíja tímto směrem no. Oni zřídili nové stezky jsem si všiml. Takţe turisti chodí druhou stranou aby to nemuseli obcházat. Ale chodí tady taky, ale ne tak jak chodívali. No právě tady si jedni lidi oplotili i průchod od hotelu dole, coţ chodili hotelový hosti tady se projít a tak. A ti uţ tudyma neprojdú. Takţe ten provoz tady, no uvidíme, třeba jich bude víc přes prázdniny. My třeba co jsme ke známým jezdili přes kopec, pár a mají vlastně kluka, a bydlí tam v lese, v chatce co koupili, ale bydlí tam jako na domku no. Ale to je taková chatka. A on mě nabídl dřevo, ţe si tam koupil kus lesa. No a tak tam jsme jezdili poslední dobú hodně. Nikde jinde jsme moc nebyli, ani tady u tych domorodců. Ono teď na jaře je i dost práce jo. A oni si to tady většinou frčí v těch polnostech a tak, a takhle na jaře to je fakt nejhorší, sázení všeckého moţného, okopávání. Lenka tam chodí i na brigády. A tady má kaţdý u baráku nějaký pozemek. Ale to je vlastně tým jak je dotované to zemědělství, tak je tady pár zemědělců co vlastně mají ty pozemky a aby měli jako ty dotace, mají nějaký dobytek a já nevím 6, 7 hektarů, jak kdo. Takţe tady není volný pozemek ţádný, to mají všechno ty zemědělci ohrazené, a kama sa dalo dřív projít, tak sa neprojde, protoţe je všady samá ohrada. Coţ je taky takové blbé no. Ještě jak jsem si pročítala ten tvůj rozhovor, tak si nejsem jistá, jak to bylo s tou vědmou, jestli to bylo ještě na tom bytě? Li: Jo tam to začlo. Ne vlastně, tam se to odehrálo. Protoţe pak uţ sem s ní v kontaktu nebyl. I kdyţ byl. Já jsem tady měl nějaké jako divné pocity, to bylo nějak na Velikonoce, a byl úplněk, a ještě byl pátek 13., a já jsem říkal, ţe cítím nějaké negativní síly. Jsem jí volal a ona, ţe mám osolit pop práh, pode dveřma. Tak sem to solil, večer, a mamka mě viděla. A ona je veliká křesťanka. A ona říkala, „Libore cos to tam dělal“, „ale nic, co bych tam dělal“, „tys tam solil pod práh“ jo říkám, „solil sem pod práh, no co, kvůli zlejm silám“. A jinak uţ sem s ňú potom nebyl v kontaktu. Ale jinak úplně super mně pomohla. Ona mně otevřela cestu. Říkala točíte se v kruhu, potřebujete vyvést z toho kruhu ven. Ţe vy pořád opakujete jedno a to samé dokola. Protoţe vlastně Lenka je moje třetí ţena, dvakrát su rozvedený, a pořád se mi to opakovalo jo.

29

Ţe se člověku pořád opakují ty samé události dokola, jo ţe se nemůţe vymanit z ţivotního koloběhu, jak bych to řekl. A ty neumíš si pomoc, to musí někdo ti pomoc, ty to nedokáţeš, ty i kdyţ si najdeš jinou cestu jo, tak se nedokáţeš vymanit z těch starých zvyklostí, z těch obručí, jo. Udělat ten první krok. To je právě o veliké odvaze, ţe člověk musí udělat ten krok do toho neznáma. No a tak to je velice důleţité. To je jenom na něm. To neřídí nikdo jiný, jenom on. No a já jsem se přestěhoval sem, a pak to všecko vzalo rychlý slet událostí. A prostě co ona mě tak jako naznačila, řekla, tak to tak bylo jo. Kdyţ jsem si to dal do spojitostí tak to úplně všecko tak zapadalo do sebe. A vlastně ona to všecko udělala úplně zadarmo. Já jí za to fakt vděčím. A ona říkala ţe má taky velice těţký ţivot, problémy rodinné. Ale právě je to na kaţdém člověku. Prostě odhodlat se vykročit jinak neţ všichni ostatní. Nebo ne jinam, ale záleţí před jakou ţivotní zkouškou je člověk postaven. Většinou se to odehrává při tom rozhodování. Kdyţ je člověk postaven před nějaký úkol tak se musí rozhodnout jo. A musí se rozhodovat tak, aby to bylo k jeho prospěchu. No a hlavně to byla taková svoboda, já jsem cítil takovú úlevu, protoţe jsem věděl, ţe uţ to trochu dává smysl. Protoţe mně to vůbec nedávalo smysl, nic, a prostě člověk sa v tom topil a všecko bylo špatné. Já to vidím takhle. Hlavně člověk vůbec neměl sílu jako s tím něco udělat. Moţná myslet na něco jiného, ţe by chtěl, ale udělat s tim něco, to nešlo. A ta vědma ti dala tu sílu s tím něco dělat? Li: Ona mě dodávala energii. A bylo to velice intenzivní, já jsem to velice cítil, teplo po těle, a jak mnou horko projíţďá. A ona to cítila taky. Já jsem byl v takovém napojení. Jo já jsem to moc potřeboval. Tak ono jako člověk v takovém napojení, člověk třeba jako v dnešní uspěchané době není schopen se napojit si myslim, nějak tak sklidnit se a tak. A napojit se, jak to myslíš? Li: No ţe, člověk se dokáţe napojit jeden na druhého jo. Ţe ten přenos je mimovolný, ţe funguje na jiné bázi jo. A kdyţ to funguje tak, ţe člověk dokáţe léčit na této bázi, dodávat druhému energii, coţ ho stojí svojí ţe, samozřejmě. On to čerpá ze sebe tu energii, jo. Jeho to pak oslabuje. A v tom je právě ta síla, ţe člověk na úkor toho pomáhá tomu druhému. No a tím pádem to vlastně musí fungovat. Pokud to člověk takto cítí, tak to prostě funguje. Někdo řekne, jako to sis vymyslel, víš kolik je takových šarlatánu a tak. A já říkám kamaráde, já vím svý no. Kdyţ to člověk proţije, tak je to fakt síla no. A v tom ţivotě je to pak takový jiný jo. Dodá mu to tu sílu. A ona ještě říkala, ţe mám chodit ke starému dubu, ţe dub má největší energii, a ţe ho objat na 10 minut a poprosit ho o energii. 30

A tak já jsem chodíval k takovému dubu, který měl 400 let. A moc mě to pomohlo, udělat ten krok, odstěhovat se, tam jsem to úplně uřezal ten ţivot a prostě jsem se osvobodil. To bylo moc dobré. A jak ses seznámil s Lenkou, tak to už byl ten syn v péči matky? Li: Ano, to uţ byl v péči matky a já jsem byl myslim dva měsíce bez něho. Ne on odešel v září, a my jsme se seznámili v prosinci. No tak tři měsíce byl pryč. Tak to bylo všecko v pravou chvíli jo. Tehdy kdy člověk byl vlastně úplně svobodný, tak se mu otevřelo něco nového. Ţe člověk o nic nepřijde. A vztah se synem je jaký? Li: Vztahy se synem jsou dobré. Já jsem mu koupil mobil za tři a půl tisíce, jsem prodal svoje horské kolo a koupil jsem mu mobil, takţe on je spokojený. On si to frčí v té počítačové technice. A on říkal, ţe by chtěl být programátorem. A já říkám, jo Dany, ty nejsi na ruční práce vůbec po mě. Tak dělej v ţivotě to co tě baví, protoţe kdyţ děláš to, co tě nebaví, to s tím pořád bojuješ jo. A většinou si nespokojený. Málokdo je spokojený kdyţ dělá to, co ho nebaví. A ještě většinou to není zaplacené tak jak by člověk chtěl. Takţe ty lidi tady, tady je to právě tak ţe ty lidi frčí v tych autech no. Kdyţ tady člověk nemá auto, tak je úplně odřezaný. Jo ale to je tolik peněz co člověk do toho auta vrazí. Ale kdyţ sa nad tím člověk zamyslí, ţe ho vlastně vůbec nepotřebuje. Ţe nám zas přijde všechno co potřebujeme. Ne jako nákupy si musíme dělat, ty nám nepřijdou (smích). Ale třeba kde jaká zelenina, nám někdo dá, co doma vypěstuje a tak jo. Nebo za něco vyměníme, coţ je dobré. A jak si říkal, že je to takové tvrdé, ty vztahy tady, tak už je to lepší? Li: No jako, já si myslim ţe je to pořád. Ti lidi, kteří tací byli, jsou tací pořád. A ţe to vnímání těch lidí tady je jako…ten turismus to tady trošku, ten to tady tak lomí. Já si myslim ţe to právě působí na všechny. A jak to působí ten turismus? Li: No já nevím jestli pozitivně nebo negativně. Já si nemyslim, ţe to negativně působí, jako osobně, ale myslím si, ţe si lidi myslí, ţe to působí negativně. Jakoţe ti někteří domorodci. No ale kaţdopádně je tady a jediné co člověk můţe při dobrém rozumu udělat, je toho vyuţít. Protoţe to bude jednak těm turistům dobře, protoţe tady budou mít nějaké zázemí, kdyţ tady bude někdo provozovat něco pro turisty, a nebo nějaké vyjíţďky. 31

Jako dalo by se to vyuţít, třeba ţe by jim člověk něco prodával, nějaké suvenýry z nějakých přírodních materiálů, nebo mít tady stánek s občerstvením nebo já nevim, ubytování, cokoliv. A lidi sou tady nasraný, ţe jim furt lezou do zahrádek, a ţe se vyptávají a tak jo. No a tak jo, jako máme být furt zamčení a na kaţdého nasraní. To není řešení jo. A já rád potkám bandu turistů, se i zasměju vţdycky, a to i kdyţ jedu na motorce. Zakývu jim, a oni rádi zamávajú a to (rozplynutí v hlase) A minule si mluvil o tom, že se tady lidem víc otvírá to vědomí, že je to lepší Li: No, ono je to v celkovém povědomí ţe se víc to otvírá. Tak ale ono to nutí i ty lidi tady. A tak tady je jich hrstka těch domorodců. Takže to myslíš tak obecně, že lidi jsou otevřenější? Li: Jo, jakoţe aj třeba u tych turistů. Kdyţ se tady zastaví, tak říkaj ţe ţijeme v krásné přírodě, ţe to tu máme úţasné, a mě to vţdycky tak pohladí. A ţe kdyţ druzí chodí nahlíţet, jak my to tu máme pěkné, tak my bysme si toho měli váţit o to víc. A tady spíš žijou starší lidi? Li: No ono uţ ani těch starších moc není. Tady ţila paní, dostala to dcera, tak uţ tady jezdí jen mladí, a oni ani nepozdraví, i kdyţ jich pozdravím jo. Oni su z města někde. Oni tady k tomu nemají vztah. Dojedú v sobotu a pořád tady hrčí sekačka. A my máme po klidu, Elišku tady neuspíme nic. A kdyţ nevrčí na sekačce tak vrčí motorovú polú. A já jenom vyvrátím oči. Jako kdyţ ho ještě pozdravím a on ještě otočí hlavu. Tak jako my tady ţijeme, já ho pozdravím a on neumí odpovědět. Lenku pozdraví ale mě ne. A s někým se tu teda stýkáš? Li: No jelikoţ moc nikde nechodím, jenom se tu projedu na motorce, tak jako moc nesetkávám jo. Ale já i kdyţ jedu na motorce, tak lidi si tady začínajú dávat kolíky do cest, posunovat hranice zahrady, ono je nové mapování, teď vlastně jeden soused brání druhému projet po cestě, natluče tam kolíky. No úplný blázinec je tady. A lidi jsou zarputilí, hádajú se, řvú na sebe kvůli tomu tady. Já nevim no. Jakoţe, to je nepochopitelné. Tady vůbec neţijí ty lidi pospolu. Tady ţije kaţdý bych řekl, si hraje na svém písečku. Ta obec vůbec nefunguje jako obec. Protoţe ty lidi vlastně nedrţija pohromadě. Nedej boţe, kdyby měli sedět na nějaké zasedací radě, tak tam je hádka, né-li bytka. To já nevim, to je v tych lidech tady zakódované dost. A aj můj táta je takový, ţe o kaţdý centimetr pozemku by sa bil. A uţ tady dávno nebývá. A k čemu, k čemu. 32

A vztahy s rodinou máš jaké? Ale jo, já sa s rodinú bavim, ale je to takové všelijaké. A táta je moc takový jako, on je stavitel no, a má hloupé řeči, ţe to tu nestavím podle nových technologií. Ale já na to nemám peníze mu říkám. Já vycházím ze situace, v jaké su. A to je důleţité, já neříkám kdyby. Protoţe ţádné kdyby, to je výmysl jo. Tak já vycházím z toho, co je. A taky jak to cítím no. A se sourozencema se vídáš? Li: Jo tak se sourozencema, ten nejstarší ten se distancuje od nás a nechce se nějak s rodinou bavit. Protoţe on má nějaké rodinné problémy. Ale jinak jako vycházím no více méně dobře…s tím jedným trošku tak jako nosí řeči, protoţe on tu chtěl vţdycky bývat, od něho jsme koupili tu maringotku, a on vlastně tady chtěl bývat, koupil si tu maringotku, ale jako na chatku. A nakonec tu bývám já, v jeho maringotce, pozemek mám napsaný na sebe, a on i kdyţ mě tady pomáhal tak si myslím ţe dost záviděl a s tatú zase udělali peklo, ţe sem si bral stavební materiál, který mně táta dávno dal, tak vykládal ţe si to beru bez dovolení a tak no. Já to neřeším. Já jenom za to, co sem mu chodil dělat na tu jeho stavbu, kde on teď bývá. Tak on mně to nevrátil. On mně nešel pomoc na stavbu. On vţdycky došel a jen mně to pomluvil jak mně to za tři roky spadne a tak. A já na to nejsu zvědavý, protoţe dobře vím, ţe je to udělané tak, ţe to vydrţí, a to je jenom negativní postoj jo, a to lidi seţere samo taková negace právě jo. Člověk si to fakt nesmí nechat tim nabúrat. Protoţe to sa vrátí jak bumerang těm lidem. Ještě mě napadlo, s marihuanou si začal až tady? Ma: S marihuanou jsem začal před nějakýma 15 rokama. Tak uţ je to dýl. Ale to nebylo pravidelně, to bylo tak jako víkendové. To kdyţ jsme se sešli s kámošem. Takţe spíš aţ tady, jak jsem přestal brát ty léky. A hlavně tady si to můţu pěstovat. Na tom bytě to je fakt jako na prd. A já to mam jako zábavu, to pěstování, kdyţ vidím jak to roste, to je to, ţe kdyţ člověk sleduje jak to roste, kvete, jak to voní, jak je to pěkné, a pak jak to působí na člověka. Tak to vracá člověku tu energii. A já dávám tým kytkám tu energii, protoţe si myslím ţe budou jiné, ţe je to změní, ţe to cítí, já jim labuţím jo, já je ofukuju, stříkám dešťovú vodú večer. Je to záliba jo. A já si myslim ţe kdo začne pěstovat, beze strachu podotýkám, toto se strachem nejde pěstovat, to si myslim ţe ne, to je blbé. Tak můţe naplno téţ vnímat to, jak je to krásné, kdyţ si člověk vypěstuje ze semínka kytku krásnou a ona začne na modro kvést, a teď jak to voní, a jaký účinek to má. Jo a tým

33

vlastně ţe to pouţívám, aj od tych bolestí, hlavně mně to psychicky pomáhá, a některé vzorky mně pomahajú a fyzicky. Tak to je úplně paráda jo. A chceš zase přestat brát ty léky? Li: Jo samozřejmě, protoţe já před kaţdým lékem mám veliké dilema vţdycky. Protoţe vím prostě, ţe to šlo bez toho jo.

A jak dlouho si byl bez toho? Li: Tři roky. Já bych bez toho vydrţel kdybych nedělal tady toto. Já jsem to všecko jako dělal ručně a skoro sám no. Ono to pro zdravého člověka je to namáhavé. A pak kor pro člověka kdyţ má zdravotní problémy pohybového aparátu. Takže před tím to šlo bez těch léků? Li: No přemáhal jsem se. Bolelo mňa to furt. Ono to bolí s lékama i bez nich. Akorát ţe ty nárazy, ty stavy, kdyţ třeba přijde búřka a je náhlá změna tlaku, tak já cítím tak velké bolesti, ţe to nemoţu vydrţat jo. Takţe to eliminuje tady tyto stavy nebo to, ţe aspoň něco můţu jít dělat jo. Ale já stejně dělám přes bolest a přemáhám sa, ale uţ se nepřemáhám tak, protoţe si dávám fakt oddech, ţe nic nedělám, protoţe já bych se fakt jako zrujnoval, kdybych to takto dělal. No ale aspoň je cosi vidět, kdyţ člověk staví. A lidem se to právě libí, a jak choděj ti turisti, tak to chválí, protoţe to dřevo to je magické. A tady místní na to říkají co? Li: No líbí se jim to. Prvně mňa zaplůvali, ţe sem postavil tady šeredný stan kulatý (smích), jako nevěděli vůbec co si o mňa mají myslet, jestli sem se zbláznil nadobro. A stan byl 2 roky plně funkční v létě zimě, poskytoval nám zázemí na věci a byla to jako vstupní chodba do maringotky, aby nám tam nefučelo. No a kdyţ viděli, ţe stavím tady toto, tak jako chodili, chválili, jaký su šikovný, proč si nepostavím normální chalupu, tak sem si v duchu říkal, no a co toto jako bude, tady budu bývat, bude to jako chatka. Ale říkám, já mám peníze na to na co mám, a dělám si všecko sám, a postav si dům bez peněz, to nejde prostě jo. Jde jo, kde jaký šílenec co někde vymýšlá stavit bez peněz a tak. Ale je to hrozně problematické, tak namáhavé. A kdyţ se staví normálně, já dám takový příklad jo. Tak člověk si řekne, tady budu mít třeba kuchyň, tady bych chtěl mít větší okno. Tak si to okno objedná a ňáká firma mu to udělá. Ale já to tak nedělám jo. Já prostě kdyţ sa mi dostane nějaké okno do ruk, tak si všímám víc, kde by někdo mohl něco takového mít, a kdyţ mi někdo něco takového dá, tak je to většinou ve špatném stavu. Takţe já to musím 34

celé zrenovovat, to zabere dost času, a jaké okno mám, takové tam dám. Takţe to tak různě kombinuju, na staré okno si nechám udělat nový rám, protoţe rám si doma neudělám. Ještě tady mám takovou otázku, co mě zaujalo, když si říkal, že dnešní děti se rodí jiné, mohl bys to nějak vysvětlit? Li: Já si myslím, ţe je to takové úplně geneticky urychlené bych řekl. Ţe je to tak všechno zrychlené, ţe je to poznat i na tych dětech. No na Elišce je to poznat úplně moc ale nevím jestli je to teda s tim spojené, jestli to není jen genetika. Ale já si myslím ţe ta genetika je ovlivněna i tím jídlem a vším, ţe ta zelenina je všeckým naspídovaná, a všecko, aby to byla kvantita a ne kvalita. Takţe to je všecko v nás no. A ţe to ovlivňuje i celkově jako vývoj si myslím. Ţe na tych dětech to je poznat. Ţe dřív lidi jedli proto, aby zasytili hlad jo, a ne aby si to jako uţívali. Navařili zemáků s rýţí, trochu másla do toho dali, byla to taková kaše a bylo to syté. A nebylo to nechutné. Jo uvařili se brambory na kostky nakrájené, rýţa a zatepla sa to rozmýchalo a udělala sa z toho kaše, máslo sa přidalo. Poměr jedna ku jedné. A to jídlo je tak otravné pořád dokola jo. To zabere spoustu času. Tak člověk pořád přemýšlí, aby to bylo co nejefektivnější, aby co nejmíň utratil. Protoţe ještě nejsme tak vyspělí abychom nejedli, coţ nekteří třeba jsou jo (lehký smích) na takové úrovni, ale my ještě zatím potřebujeme jest, takţe taky s tim trochu bojujeme. My bereme taky někdy obědy sem tam. Tady z toho penzionu rozváţí obědy těm důchodcům, tak jako pondělí, středa, pátek berem jídlo.

35

Příloha C: Přepis 1. rozhovoru s Martinem Jakým způsobem ten život tady vnímáš, prožíváš? Ma: Tak aby to mělo hlavu a patu. Sem tady vlastně kvůli tý malý holčičce. Já jsem to měl takový komplikovaný, ty dvě větší děti mě zůstaly tak nějak jako na krku, ta jejich maminka v jistý době prostě odešla, odstěhovala se do zahraničí a děti byly v před pubertě. Já jsem dělal docela náročnou práci, nebo bylo to takový náročný. Tak jsem je s takovýma většíma nebo menšíma úspěchama dovychoval, dneska jsou z nich normální dospělý lidi, fungujou tak jako přiměřeně na dnešní dobu. No ale kdyţ sme zjistili, ţe čekáme dítě s tou mladou přítelkyní, tak sem přemejšlel, kde sem v tý první fázi udělal chybu. Asi nějak jinak bysme na to měli jít, jako ţe bysme šli z toho města. Tak sme nejdřív bydleli tady dole ve vesnici. Za školkou sme měli takovej malej zvěřinec, to bylo jak malá zologická. Ale byla tam taková, ona tam je pořád, ředitelka, taková úřednice, tý se to nelíbilo, ţe to smrdí a já nevim co. Při tom těm dětem se to líbilo. No a to mě tak jako utvrdilo, ţe bysme to mohli zkusit nějak jinak a ta moje přítelkyně v tý době myslela ţe jo, ţe by to jako bylo fajn. Tak sme si tady, chvíli sme sháněli kde, tak sme si tady ty dva hektary koupili. A čekali sme díte no. Narodila se Eliška, a tak sem to tady dal tak nějako do kupy. Nejdřív ty zvířata pryč, aby přestali ty tlaky z tý vesnice. No a to uţ se mně tady tak líbilo, ţe říkám, no nějakou chajdu a tohle. Ţe bysme to tady uďáli trochu na bydlení a budem tady bydlet. Jo tak to je fajn říkala. No a Eliška vlastně od narození trávila většinu toho času více méně tady. No tak to první léto to bylo fajn. Pak sem se pohádal od tý mý přítelkyně s maminkou, protoţe maminka je stejně stará jako já, učitelka, a její maminka, babička tý mý přítelkyně mi řekla: „No to víš Martine, s tou tchýní, to budeš mít těţký, ona si myslela, ţe jako s ní ty budeš.“ A tak to sem se jako úplně doţral. To byl takovej začátek toho, ţe sme šli od sebe. Já sem teda ještě jako odešel tady z fabriky, dělal sem manaţera. A kdyţ sme se rozešli, říkám dobře, tak to udělám jinak, myslel sem ţe to teda nějak zachráníme ještě. Šel sem dělat do hradce chvíli zas ňákýho manaţera. A uţ mě bylo jasný, za ten rok, co sem tady byl, ţe mě tohleto jako naprosto vyhovuje, jo. Ţe to konečně má nějakej smysl, to co člověk dělá. Ţe to není o tom vyhazovat lidi z práce, a za to bereš peníze ţe jo, nebo takovýhle nějaký kraviny. Tak sem s prací sek. Vrátil sem se sem. Ona přítelkyně viděla, ţe se o holku umim postarat, my sme se rozešli a Elišce byl rok, a klidně mě ji dávala na celý víkendy. Tak sice sem prso neměl, ale zas sou ty flašky, já s tim problém nemám. Ale stejně sem ji musel budit na krmení. No ale to je dneska jiná doba, to je jedno. 36

No tak sem tady jako to začal budovat víc a říkám kurva nejseš nejmladší, pár let před tim sem měl takovou nepříjemnost zdravotní. No a díky tomu, ţe sem měl tu mladou přítelkyni, tak kolem ní hromada mladejch kamarádů se objevilo. A tak sme si s jednim rozuměli, s Honzou, i po tom, co sem se s ní rozešel, tak sme spolu zůstali kamarádi. A on vlastně hned ten první rok na podzim přišel, já uţ sem tady tu chajdu měl, tak sme to tady začali spolu, říkám to pude ţe jo. A tu holčičku sem si sem bral. No a tak sme tady začali bydlet. A vlastně celej tenhle alternativní způsob ţivota byl vlastně kvůli tomu, ţe sem měl pocit, ţe sem něco blbě udělal s těma dětma před tim, a ţe kdybych přistoupil k tý výchově jinak… protoţe sem podnikal a tohle a ty moje první děti byly spíš penězma takový poničený nebo co. A to jste žili ve městě? Ma: Jo to sme ţili ve městě. Pak jako sme si tady koupili barák na venkově. Ale to zas ta paní, ta matka těch dětí, pro to taky nebyla, i kdyţ teda tvrdila ze začátku ţe jo. Sem to měl jak přes kopírák s těma dvouma paníma. No a tak jako je to vlastně kvůli tý holčičce. A u toho teda samozřejmě ţe jo…uţ při těch myšlenkách, jestli ţít jinak, sem dospěl k tomu, ţe to nepude bez ňáký víry. A to si myslim, ţe pokud si projdeš kohokoliv, kdo ţije alternativně, tak se ti přizná, ţe je vlastně věřící jo. Nějak, kaţdej nějak. Někdo je mainstreamově, křesťan nějakej… a nebo sou vůbec alternativní moţnosti. Vymyslíš si svoje boţstva nebo co, já nevim, to je celkem jedno. Ale bez víry to vopravdu nejde, si myslim teda. No a naplnění ţivota? No jestli chci ţít dlouho, tak určitě teda nechci jako leţet někde v nemocnici. Tady Honzi dědeček mně povídal: „No to byl strejda, já si pamatuju jako malej kluk, jemu bylo 94 roků, šel s náma na pole s motykou, pak šel zpátky domů ţe mu není moc dobře a kdyţ sme přišli domů, tak on hrnek od kafe a seděl a mrtvej ţe jo.“ Říkám jeţiš to je nádhera. A dědeček: „no no, to máš pravdu, to uţ dneska asi tak nepůjde.“ A já si myslim, ţe pude. (zdůraznění) Ale musíme to dělat jinak ţe jo. Jako jestli lidi celej ţivot choděj do fabriky a bydlej v paneláku, tak se nemůţou divit, ţe umřou na Alzheimera a pět let leţí někde. Bez pohybu, bez zdravýho nějakýho…málo světla, málo pohybu, špatná strava, špatný návyky, ponocování. Tohleto, to je špatný. Ještě před sto lety bylo normální ţe se mrklo, no a co, hodinu zýváš do tý svíčky, a to nemá cenu, du si lehnout. Normálka. A kdyţ ráno jako ti to sluníčko zasvítilo, a kohout otravnej, no tak vstávám no, kolik je, půl pátý ţe jo, uţ je světlo, normálka. Dneska? Nic takovýho není. Tak se nemůţem divit ţe to vypadá tak jak to vypadá. A já říkám, děláme kde co, ale nic, 37

co by bylo jako normálního. A proč? No, to si myslí kaţdej kvůli něčemu jinýmu, já si myslim ţe je to kvůli tomu, ţe nás je sedm miliard. A jestliţe sme 500 miliónů překročili na celý planetě v 18. století, a dnes nás je 7,1 miliardy, tak uţ jenom na průběhu tý křivky v čase vidíme, ţe je asi něco v nepořádku s dnešní dobou. A jako bavit se jestli zemědělství tohohle typu co se tady provozuje okolo, jestli je dobře nebo špatně, já o tom nechci diskutovat. Jako dělá se to tak, jak se to musí dělat ţe jo. Jako kdyţ se nás má nakrmit sedm miliard tak hold musíme mít traktor, kterej nakrmí sto tisíc lidí jeden. Taky z jedný krávy nehoduju sám, ale nahoduje se nás pět set lidí z jedný krávy. No tak sme se dostali do takový situace, ţe budem muset asi pravděpodobně řešit pro to dlouhodobý kvalitní přeţití… vrátit například jenom tu starostlivost sám o sebe v nějakejch přiměřenejch kolejích ţe jo. Jako dneska zaměňujeme dojmy s průjmy, protoţe říkáme, umim se o sebe postarat a je to to, ţe chodim do dvou zaměstnání a přinesu dost peněz. Ale opravdu sem ještě nikoho neviděl, aby si obalil stokorunu v trojobalu jo a k tomu si jako uvařil pětikoruny a teď to na tom talíři ládoval. Tak to sem fakt ještě v ţivotě nikdy neviděl. Je to jenom prostředek ţe jo. No ale je pravda, ţe k tomu spíš sám člověk dojde, neţ ţe by to byly myšlenky který tě k tý alternativě doţenou, ţe jo. Proto jako ačkoliv nemám rád extremisty, ať sou napravo nebo nalevo, jo. Tak chápu, ţe prostě ta doba je vytvoří, to se nedá nic dělat. A ta alternativa bude tak dlouho alternativou, dokud se nestane standardem. Takhle to bylo vţdycky v dějinách. To je jen do času. Kaţdá alternativa je jenom do času alternativou. A v jistý fázi bude mainstreamem. A bude to taky špatně. Jo ale v danou chvíli, pro zdravej vývoj, si myslim, ţe je docela rozumný, se pokusit naučit se postarat se skutečně sám o sebe, v rámci moţnosti tady na tý planetě. Protoţe ţe jo, dneska se mluví o environmentální politice světový a já nevim co, ale my sme jak navedený ţe jo. Chemie, a bez chemie všechno dělat. Ale kdyţ si vezmeš jako, tu chemii sme přivezli z marsu? Ne, to sou všechno věci, který sou tady na zemi, akorát sme je posbírali, přefiltrovali, přepálili, jo udělali granulky, a teď to tady je. Akorát ţe před tim to bylo takhle rozprostřený a my to takhle posbíráme a tady na to místo to takhle nasypem. Tak pro to místo je to špatně. Ale pro planetu? Tý je to úplně u zadku co děláme. My sme jako mravenci a předěláváme tu planetu. Tý je to ale úplně šumák si myslim, úplně šumák. Já sem taky byl takovej, hroznej sem měl strach, jak to s tou planetou bude. Kdyţ deep horizont, kdyţ vybouchnul v mexickýcm zálivu. A teď ta ropa, a teď vono to pude tim Golvským proudem aţ do Evropy a všichni tady umřem (zdůraznění), sem si myslel. A ono se nic nestalo. Pak vybuchla ve Fukušimě elektrárna. Jeţiš a Černobil sme tak tak přeţili a teď uţ je to úplně v prdeli! Hele ani pětivoký ryby zatím nevytáhli z moře. 38

Asi ten dosah toho hlomejţdění lidskýho moc přeceňujem. A environmentální politika je skutečně jenom politika. Nic jinýho. Asi to pravda nebude na tom vůbec nic. Ale to ţe jako kdyţ přijedu do Ostravy, ţe se tam na hovno dejchá, no to je jako objektivně pravda, to jo. V Praze se blbě dejchá. Já vůbec nejezdím rád do měst. A to je fakt, máme tady kamaráda, a ten ţije dost mainstreamově, vrazil 4 milióny do statku a má tam krávy a na dotace jede a tohle. Ale kdyţ si povídáme, tak říká taky, čověče, mě to vůbec nebere v tom městě, rychle pryč tam od saď. Jo takţe, je to alternativec? Moţná taky. Nebo k tý alternativě míří ţe jo. A kdyţ nás bude hodně, tak to přestane bejt alternativa. Mohl bys nějak víc popsat, co pro tebe znamená pojem alternativní versus konzumní? Ma: Tak tady hledám, jak to můţe bejt nekonzumní. Ale furt jenom hledám ţe jo. Protoţe tohle není ani východisko, ani vlastně strategie, je to takovej pokus. Jo doba je na tolik svobodná, ţe to můţem tady zkoušet tak to zkoušíme ţe jo. Ale ţe ten konzum, kterej je, 99,9 % je konzum, vlastně všechno je konzum. I my sme konzum. Jaká alternativa. Podívěj se, ţelezný nohy, laminátovej stůl, můj telefon, tabák zabalenej v plastiku, jaká alternativa, kde ji vidíš? Hele bezďák v Praze v potrubí, jakej to je rozdíl. A je von nějaká alternativa? No to je těţká otázka. Já si nemyslim, jako ţe ţiju alternativně. Já si myslim ţe hledám alternativu k východisku z toho marasmu, do kterýho sme se dostali. Jo. Alternativa. Tohle není řešení. To tady řešíme pořád. Vezmeš támhle Náchod, 30 tisíc lidí, vezmeš výměru hektarovou v okresu Náchod, a zjistíš, ţe to nevychází prostě. Tohle není alternativa k ničemu. Tohle je jenom, já bych řek, takový zastavení. Ţe je čas. Ten konzum k ničemu dobrýmu nevede. Blbý je, ţe sytej hladovýmu nevěří. Kdyţ já budu tisíckrát říkat člověku, kterýmu se přiměřeně daří v tom mainstreamu, ţe mně je tady líp, a ţe je to lepší neţ ty prachy a auta a to teplo v tom paneláku, teplá voda furt… ţe tohleto je fakt fajnovější, tak mně stejně neuvěřej. Fakt to není ţádná alternativa. Ale to je o tom, jak ty sám to vnímáš Ma: Tak jako cestu. Svoji ţivotní cestu. Ne jako alternativu. Ţil sem jinak, ţiju teďka takhle, a je klidně moţný, ţe za X let budu zase ţít úplně jinak. Jo to záleţí na okolnostech, na moţnostech. Ale alternativa. No jasně, abysme si rozumněli, tak se tomu říká. Ale ona totiţ neexistuje ţádná alternativa ke konzumnímu způsobu ţivota. Kdyby existovala alternativa ke konzumnímu způsobu ţivota, který by vyhovoval lidem, tak by bylo lidstvo rozdělený na ty, co ţijou tak, a na ty, co chtějí ţít tak. Ale nic takovýho není, 39

jo. A tak to je. Ţádná alternativa k lidskýmu chtění, ke konzumu, není. Momentálně, několik století nic takovýho nepřišlo. Aţ budou chodit kouzelníci po planetě, lidi který budou bhááááá a budem si sedat na zadek, tak třeba přinesou alternativu. Ale dneska je největší kouzelník supermarket. Tak to je. A je to pravda. Pro kaţdýho z nás. A nemůţe nikdo objektivně říct ţe to není pravda. Takţe alternativa… no nemyslim si ţe jedinou moţností je konzum, to zas ne. Já sem třeba přesvědčenej o tom, ţe se skutečně dá ţít z prány. Za prvé mám za sebou tři měsíce úplně bez jídla, a u toho sem úplně normálně fungoval. Tak to je jedna věc. Takţe nemyslim si ţe konzumní způsob ţivota, ţe to je jako jediná moţná lidská alternativa způsobu ţivota, přeţívání tady na téhle planetě. To o tom vůbec nejsem přesvědčenej. Ale jako ţít alternativně, no ne, já jako určitě hledám moţnosti, ale určitě to zatím alternativa není, je to cesta k něčemu. A ani pořádně ještě nevim k čemu. Kaţdopádně co můţu říct. Subjektivně. Ty chceš subjektivní vlastně nějaký pocity ţe jo. Subjektivně je mi tady hrozně fajn. Já sem se takhle fakt necejtil od ukončení puberty aţ do tý doby, neţ sem sem přišel, tak sem se tak dobře fakt necejtil. Vţdycky sem byl tou konzumní společností nucenej v rámci určitý hierchie úspechu, nebo já nevim, nějakýho ţebříčku společenskýho, sem byl vţdycky nucenej se ohejbat v určitých věcech. Dělat věci, který sem nechtěl dělat, jo. A samozřejmě rodiče mě učili, tohle se nauč, a na vojně sem byl, tak sem se naučil poslouchat a to. Ale nikdy mě to moc nevyhovovalo. Vţdycky sem měl jako problémy s autoritama. A tak momentálně ţiju nejspokojenější ţivot za svějch necelejch 50 roků, takhle sem si ještě neţil, jako si ţiju teď. Ale kdyţ to vlastně budeš analyzovat, to co sem teďka řek, tak je to vlastně konzumní nahlíţení na situaci, v jaký sem. Protoţe mně to vnitřně dělá dobře, takhle jak si ţiju, ţe mě nikdo do ničeho moc nekecá, nic moc nemusim, všechno si udělám po svým. Co to je vlastně? Do jistý míry je to taky konzum. Kdybych ten konzum nepřijímal, nesměl by tady stát ten stůl, nesměly by tady bejt hřebíky a podobný takový věci. A v čem je ti tady líp? Ma: No duševně, duševně. ¨ A čím to je? Ma: Zpomalením. To je hlavní důvod. To co dneska vymejšlej, jako co budeme dělat, kdyţ to za nás udělaj roboti a tohleto, tak já sem si to vymyslel. Nic. Je to zbytečný ţe jo. Jo a tak dělá mě dobře, ţe můţu ţít tak jak ţiju… jo já dělám převozníka a vím ţe chodím do loupeţnickýho doupěte. Chodí tam sta tisíce lidí jo, a oni mně prostě dávají 40

dýška a já mám plat, o kterým se nikomu ani nesnilo. Jo mám velice slušnej plat, protoţe ještě dělám pod technickejma sluţbama. Prostě sem taky parazit tý společnosti ţe jo, svým způsobem. Takţe konzumní společnost není dobře, ale alternativa k ní zatím není ţádná vymyšlená. Socialismus to nebyl, komunismus to je jenom idea, nerealizovatelná, blbost. No a nikdo zatím nic lepšího nevymyslel. Tak uvidíme. Ale kaţdopádně, pomalejší ţivot, a hlavně čas třeba na to dítě, to je hrozně důleţitý. Já si myslím, ţe právě proto ona tady odsaď nechce. Sice u maminky má víc věcí, ale oni na ni nemaj tolik času jako já. Já nemám ţenskou, já nemám nic, a kdyţ tady to dítě mám, tak prostě to je pro mě, to je náplň mýho ţivota, těch dnů, kdy to dítě tady mám. Takţe se věnuju jenom tomu dítěti. Nebo jenom. Já ji teda myslim nechávám dost volnost. Teď ten kamarád má malý děti tady dole. Kdyţ potřebuju někam, tak ji odvedu i k tý protivný ředitelce do tý školky. Nebo k babičce k dědečkoj, tam sou taky děti okolo. Jako jo, ona sociálně si myslim ţe to má dobrý. A umí bejt sama, naučila se to. Vidí to u táty ţe jo, a ţe je to příjemný. Vstávat v mínus čtyřech třeba ráno, vůbec jí to nevadí. Oni ty děti sou hrozně pruţný ţe jo. 5 let jí je? Ma: Jo, 5 let. Hele dostávám ji pravidelně nemocnou a pravidelně ji zdravou vracim. Jo to, všechno mě utvrzuje v tom, ţe takovejhle způsob ţivota je zdravější ve všech ohledech, neţ je materiální způsob ţivota. Ale chápu, ţe drtivá většina lidí takhle ţít nemůţe. Tedy to není ţádná alternativa. A co se týče počítače, televize? Ma: No tak to si viděla, telefon mam takový, jako máš ty. Internet normálně mám, televizi teda ne, ani nechci. Coţ ale si myslim ţe dneska uţ je jeden z trendů, jako jo. Ten internet je zajímavější neţ celá televize. A pro lidi, který sou rádi svobodný, tak je to lepší ţe jo, neţ televize. Vybereš si co chceš. A jaké máš koníčky, co tvůj volný čas? Ma: Koníčky? Tyjo, vidiš to… (pauza) povaţuju koníčky, stejně jako sport a podobný nesmysly za výplod konzumní společnosti. Protoţe sme přestali ţít zdravě, tak sme museli jakoby začít nahrazovat určitý atributy toho zdraví koníčkama, sportem a podobnýma věcma. Došlo mě to aţ tady. Jinak sem horolezil, potápěl se, sportoval sem. Ale teprve tady mně došlo, ţe je to všechno špatně. Ţe je to vlastně náhrada za nezdravej

41

způsob ţivot. Takţe kdyţ se mě dneska ptáš na koníčky, tak moje koníčky je můj ţivot. A to sou všechny mý koníčky. A jak vnímáš svůj životní styl, co se týče např. zdraví? Ma: No výrazně zdravějc neţ sem ţil, to zcela určitě. Ale vţdycky to má nějaký rezervy, to je logický. Nikdy to nebude dokonalý, nikdy. Jako kdyţ se zeptaj tý pětadevadesátiletý čiperný moravandy, na ten recept na ten dlouhej pohodovej ţivot, a vona řekne „no kaţdý ráno tu štopičku“, tak to je nesmysl ţe jo. Protoţe ten alkohol to je jed vţdycky, jo. Ale protoţe po tý štopičce se sebrala, a šla dát husám, a pak šla na pole nebo co já vim, a teď v důchodu má furt tu zahrádku, tak ten jed tý štopičky, kaţdý ráno, kdyţ to samozřejmě není půllitr kaţdej druhej den, tak ten jed tý štopičky se stačí rozpustit. A vona nedokáţe dovidět to ostatní co je zdravý v tom jejím ţivotě, protoţe to by bylo na dlouhý vyprávění. A co je pravidelný. Ahá štopička, tak to asi bude v tom. A tak to takhle lidi pouţívaj ţe jo. Takţe kdyţ se mě zeptáš, jestli ţiju zdravě, tak vidíš ţe kouřim, tak to asi moc zdravý nebude ţe jo. Hulim trávu, tak to asi taky moc v pohodě nebude. Ale třeba alkoholu se hodně vyhejbám. Ne ţe bych byl úplnej abstinent, ale piju velmi málo. Vopravdu výjimečně. Nemůţu říct ţe bych se taky občas nevopil. Ale jinak, obecně, jak ţiješ takhle softově, tak oba dva sme tady kouřili, a cítíš tady něco? Ne. Kdyby sme byli v paneláku, tak si dáme a takhle tady budou vyset ty prostě mračna toho dejmu a budem všichni nadávat jak smrdíme a to. A to tady není. Takţe jiný vlivy ty nezdravý části toho tvýho ţivota si myslim ţe do jistý míry eliminujou a v globále si myslim, ţe ţiju zdravějc neţ sem ţil. A co stravování? Ma: No hodně sem omezil maso. Nejsem teda čistej vegetarián, ale maso jako sem hodně omezil. A já to mam jako, od tý doby co sem nejed vůbec, tak to mam pořád tak, jim málo, a dělá mě to dobře, to teda musim říct. Je pravdou, ţe kdyţ mě pozvou někam, a teď se tam jí a hoduje, tak jo, tak si dám, a vţdycky je mě z toho divně, těţko, špatně, den se z toho musim tak nějako srovnat. Takţe strava. Určitě důleţitý no. Snaţim se jíst hodně místní věci. Myslim ţe sme se dostali řekněme na takovejch 30 aţ 40 % toho co sníme, je vlastně vlastní produkce, tady z toho místa. A myslim ţe nad 50 % se horko těţko dostaneme. Musíme bejt soudný ţe jo. Koření do jistý míry, soli, dokud tady nebudeme mít mlíčnou krávu tak mlíko… to je sloţitý. Já sem třeba mlíkařil, a dělal sejry, zas bych chtěl a takový. Ale pravou je, ţe zjistim, ţe sou tejdny, ţe opravdu kromě soli a pepře jim jenom co je tady místní ţe jo. Coţ sem hrozně rád. 42

A co si pěstujete všechno? Ma: Všechno. Letos sme třeba provozovali 600 metrů skleník, dělali sme bedýnky, samozřejmě sme jedli to co tam pěstujem, měli sme to takový širokozáběrový, já nevim, za tu sezónu asi 30 druhů všelijakejch potravin. Dneska sou moţnosti všelijaký. Takže to chcete nějako rozjet? Ma: No uţ to prodáváme. A letos se chceme posunout z toho skleníku sem na to místo. Máme tady já nevím tři a půl tisíce metrů nachystaný půdy, jo. Samozřejmě dál šiř povědomí o alternativách, protoţe samozřejmě ti alternativci jsou naši odběratelé. Maminky co myslej na to aby děti nejedly ty španělský dusíkem dotovaný potraviny, tak to chtěj odsud. No a tak na týhle vlně my se chcem jako ţivit a uvidí se jak to bude vypadat. Jako vţdycky to tak je, jako jídlo, ste mladší, vy to tak nevidíte, ale jídlo je potřeba vţdycky, protoţe lidi věřej, ţe se musí jíst, tak jedí ţe jo. Takţe vyrábět jídlo je důleţitý, kdyţ ho umíš vyrábět a seš na to zvyklej, ţe jo, kdyţ přijde nouze, tak ty peníze přestanou platit…Jako kdybych měl kovárnu, tak se asi ţivim kovařinou, protoţe sem strojař původně. Protoţe to je taky to. Kdyţ seš přes ty ruce, tak se neztratíš. Jaký smysl to tady pro tebe má? Ma: No myslim si, ţe je to cesta a uvidím, kam to vyústí. Konečně jdu po nějaký cestě. Není to od ničeho k ničemu. Hele konzumní způsob ţivota tě nutí, aby ses zved od těch rodičů, který tě hrozně prudí v tom paneláku a odjel do tý Mladý Boleslavy, tam si vzal hypotéku, koupil si byt a aţ to jako nepude v tý Mladý Boleslavi, tak oni ti jako ukradnou ten byt, protoţe si ho nedoplatila na tu hypotéku a zase vodcestuj o 300 km jinam, tam otevřeli novou halu a nabízejí pracovní pozice jo. A tak takhle to dneska funguje ţe jo. Hodně to takhle funguje. Tady jako důleţitý je, kdyţ tady zasadim strom, tak smysl, aby to mělo nějakej smysl je, tak musim počkat, aţ se ve stínu toho stromu projdu. Jinak to nemá ţádnej smysl a význam. V normální společnosti, v tý konzumní, to nejde. To de opravdu jedině ţe se takhle zastavíš. A musí ten člověk chápat, ţe v tu chvíli nemáš ty příjmy, nebo je to komplikovaný si ty kačky vydělat, tak začneš slevovat z jednoho, z druhýho. Začneš si právě uvědomovat, co sou potřeby, a co sou touhy, začneš to hodně rozlišovat. V těch touhách se brzdíš a najednou zjistíš ţe seš vlastně hrozně skromnej. On to nikdo moc nechápe, ale jako jo, dobrý. A řikám, kdyby mě to nedělalo dobře, nedělal bych to. Já to nedělám z nouze, ţe jo. Nejsem ani bezďák ani nic takovýcho. Jen protoţe mě to dělá dobře, a myslim si, ţe pokud 43

v tom vychovám, na tý svý cestě, kdyţ vedle mě půjde to dítě, tak s největší pravděpodobností bude tlačit na to, aţ bude v mejch letech, aţ bude v letech kdy ta generace bude asi nejspíš řídit ten svět, tak čím víc těch dětí bude takhle vychovanejch, tím větší šance, ţe ten svět někam posunou. Horko těţko se jako vymyslí k čemu ho posunou ţe jo. Ale vypozoroval sem ţe třeba ten marasmus tý dnešní doby je způsobenej posledních 100 let, to je pár generací, tak kaţdá ta generace, ty rodiče, vychovávali ty děti s hlavním pocitem aby se ty děti měli líp. Tak sme se dostali do tady toho totálního marasmu. To líp bylo. Hele abys měl…já sem měl řízek jednou za měsíc ale ty bys ho moh mít dvakrát za měsíc, a ty bys ho moh mít kaţdej tejden. A tak sme na tom dneska tak, ţe sou farmy, kde je 20 tisíc krav a cpou se jim tam granule s podílem popelovin 30 % a 60 % masokostní moučky. Aby sme měli to maso. Jaké jsou tvoje hodnoty? Ma: Svoboda a tolerance. To sou dvě nejdůleţitější hodnoty. Svobodu chci i akceptuju, nebo snaţim se. Coţ je samozřejmě hrozně těţký, protoţe člověk je od přírody hroznej sobec, kaţdej ţe jo. A tak povaţuju nějaký ty láska a tak, to sou kraviny. Co to je. Poďme si povídat, co si tak představíš pod pojmem láska. Ty a já, na čem se shodnem. No neshodnem se na ničem, protoţe ţádná láska. Takţe jestli hodnoty, tak svoboda, a to bysme si taky mohli popovídat, co to vůbec ta svoboda je. No, jak vnímáš tu svobodu? Ma: Jo, tak já ti to shrnu do jedný věty. Absolutní svoboda člověka je, svlíknu se do naha a tamhle si lehnu pod strom. Jako můj pes, ráno si olíţu koule a vesele vstanu a půjdu si sehnat něco k jídlu. Tak to je absolutní svoboda. A umim to? Ne. Takţe sem závislej. Závislej na kom, na čem? No na lidech samozřejmě. V první řadě sem závislej na lidech. Takţe mě de hodně o to, co si lidi myslej, co dělaj. Určitě nechci jako proţít ţivot jen tady sedět a říkat si je mi dobře. Jo spíš mě de o to, jestli poznání, ke kterým tady člověk dojde, by se nedali aplikovat právě do tý společnosti nějak, aby to udělalo lepší klima společenský. Protoţe vţdycky budeme muset vedle sebe ţít a spolupracovat nějak ţe jo. Dobrovolně, nebo násilím. Dneska je to násilím, my říkáme teda dobrovolně, ale kdyţ je to za peníze, tak je to násilím ţe jo.

A tu svobodu tady prožíváš? Ma: Jasně, svoboda je vnitřní pocit. To není přece nic vnějšího. Sice sem projel kus světa, nebo skoro celej svět, ale je pravda, ţe Šengen povaţuju za úţasný vězení. Ţe jo, 44

kdyţ se narodí dítě otrokyni v otrokářský společnosti v tý boudě, kde jich bydlí 30 najednou, a v 7 letech se ho zeptáš, tak japak doma. Tak ti bude vyprávět jak doma, v tom vězení. No tak my sme všichni ve vězení nějakým. Takţe svoboda? To není ani cestování, ani peníze, ani nic. Je to vnitřní, nebo stav vnitřku člověka, je nějaká svoboda. A to jsi dřív nepociťoval? Ma: Ne, vůbec. Ani sem si to neuvědomoval dřív. Myslel sem si, ţe svoboda je, ţe si budu moc pořídit to, na co nedošáhnu. Jo, to sem si hodně dlouho myslel. Jo a teď záleţí na tom jak sem schopnej. Tak sem začal podnikat, zaměstnával sem lidi, a teď sem byl takovej jakoby hodnej, snaţil sem se hodně podělit. Ale kdyţ na tebe dělá stovky lidí a vezmeš si od kaţdýho padesátikorunu za ten měsíc. Je to nebolí, a ty se máš jak prase v ţitě. Jo tak takhle sem to nějak viděl a říkám jo, ono to pude ţe jo, bude to spravedlivý. On ne kaţdej chcce tu svobodu. Dneska uţ třeba vim ţe drtivá většina lidí vlastně nechce svobodu a chce se nechat víst. Protoţe svoboda je hrozně komplikovaná. Čím seš svobodnější, tím musíš bejt zodpovědnější, a to lidi nechtěj. Takţe drtivá většina lidí se chce nechat řídit. I kdyţ maj plnou pusu těch svobod. A jak ty sám prožíváš tu svobodu? Jak bys to popsal? Ma: Hezky. Já nevim. Dělá mi to dobře no. A je to tím prostředím tady? Nebo čím to je? Ma: Ne, to není tím prostředím. To prostředí je prostředek, ţe jo. Hele, všechno, jak vnímáme svět kolem nás, je náš subjektivní pocit. Tedy je to v nás. Řikám, vězeň ve vězení, kdyţ se tam narodí, cítí se tam doma, není to vězeň. A stejně tak tady ţe mám čas a prostor jo. Nevotravuje mě hluk z ulice, bzučící vedení, a já nevim, takovýhle věci jo. A mam čas jakoby nimrat se sám v sobě a tak jako to je v pořádku a to je fajn, jo. A takhle jako, to je ta moje svoboda, uvnitř, můţu si ji uţít. Jo, ale potichu. Teď s tebou, co je na tom svobodnýho. Musim s tebou bejt v nějaký interakci. Je to vnitřní prostor, vesmír. Teprve kdyţ si tady sedneš a nespíš, osm hodin sedět a čumět. Ale neusnout. To ne. A na co myslíš? A to je moje věc. To je můj vesmír vnitřní. A ţe někdo řekne, vole ty zevluješ, běţ něco rozumnýho dělat. Ţe jo, to slýcháme furt. Ale to pro sebe nic neděláš. To děláš vţdycky pro někoho jinýho kurva ne. Jako ty sice dostaneš za to peníze, ale proč člověk opravuje ty auta, copak ty potřebuješ mít pro sebe opravenejch kaţdej den deset aut? No nepotřebuješ. Takţe co děláš. Slouţíš. Pořád slouţíš. Nemáš čas sám na sebe. A to je ten

45

pocit tam a tady. Pocit tý svobody a nesvobody. Jo i kdyţ tam sem měl dost peněz, býval sem šéf, tak sem byl stejně nesvobodnej. Nebo míň svobodnej neţ sem teďka tady. Takže jestli to dobře chápu, základ tý svobody je mít čas sám pro sebe? Ma: No to rozhodně. To rozhodně. Nenechat si sebrat čas. To nejcennější co máme je čas. Proč bych měl rychle zaţít, rychle zkonzumovat a aby uţ rychle byl konec. Ne chci ho co nejdýl a co nejpomaleji. Hele kdyţ sem byl malej, tak já si pamatuju do dneška, jeden rok sem viděl někde takovej plastovej parník, s červenejma záchranejma člunama na tom oddělávacíma, úplně úţasnej parník. A to sem fakt byl asi hodně malej, pět šest roků. A já sem ti ho dostal ne k vánocům, ale k Mikulášovi sem ho dostal a do deseti let sem ho měl a potom jako artefakt v tom pokojíčku, jee. A teď si vem, ţe sme se dostali do doby, kdy do prdele, to uţ je na hovno, a teď sem koukal na tom netu, o dva palce větší jenom, hele za dva měsíce ho máš. A uhááá a co bych ještě chtěl. A zas něco jinýho. A dostali sme se do situace, ţe ne ţe se rok na něco těšíš, a pak si to půl rok uţíváš (zdůraznění). Ale tři dny něco chceš, dostaneš to (hlasitěji, rychlejší mluva), hodinu se z toho raduješ a zase ten pocit zmyzel. A tu tu tu tu tu tu. A takhle to máme všichni. Ani si to nedokáţem uţít. Hele můj táta si pořídil trabanta pak škodovku. Vydrţelo mu to aţ do revoluce, do důchodu. Jo, dvě auta. Kdo si dnes umí představit, ţe by jedno dvě auto měl na celej ţivot. Vţdyť oni tě ani nenechaj, i kdyby to jezdilo, tak tě v tom nenechaj. Jo a tak těšit se, a uţívat si, a proţívat, a bejt šťastnej. Jako kdo kdy. Dneska spousta mladejch holek říká: „moje první svatba by měla bejt na Sejšelách“. No já uţ sem to slyšel, nebo něco v tom smyslu. Jo. A tak si říkám, moje první svatba. Takţe vlastně, jo… Ta tradiční rodina, nějaký vysněný domek u toho lesa, 2 hezký děti, a manţelka pěkná, a přijedeš tím autem, a zalitý sluncem pod tim lesem…to uţ dneska není. 60 % manţelství se rozpadne do 13 let. Takţe my vlastně nejsme schopni dochovat, jako v tradiční rodině, ani dítě do puberty. A bude to horší. Tak sem si tady vymyslel, protoţe mám rád děti, ţe, jo tak mam první vlnu dětí, ty uţ sou dospělý, teď mam to pětiletý. Tak si najdu holku nějakou takovou, který by to nevadilo, ţe bysme spolu měli děti, dítě, jak by chtěla ţe jo. A jestli chce, tak ať tady je, a jestli ne, tak ať si ţije někde jinde. Ale tak, abych na ty děti jako doviděl. Zní to hrozně? Ale kde to kurva ţijeme. Tak jako proč se tomu pořád mám bránit. Proč mám vidět ten domek u toho lesa s tou hodnou paní mamkou v tý zástěře. Kdyţ nic takovýho není. Nemůţe bejt u domku ta mamka v zástěře a ty děti venku co lezou po těch stromech. Ne. Ty budou sedět s těma mobilama a u těch notebooků a paní mamka bude v dţínách a bude zrovna mít nalakovaný nechty, jo. A večeři si hoď do mikrovlnky. A to já nechci (s úsměvem), to já nechci. Ale děti bych chtěl. No a pak sou 46

zase holky, který si řeknou, ňákýho chlapa, a on mě bude prdět v posteli, a smrděj mu večer nohy a tohle. Ale ty děti chci ţe jo. Tak víš co, tak se dohodnem. Kolik ti mám přispívat. Na začátku dvojku, fajn. Tak si pořídíme dítě. Pošli ho vţdycky sem tak jako na ten tábor. To se nějak domluvíme. Nesmí bejt moc z daleka ţe jo. Zní to divně. Ale jako, je to naprosto přirozený. Je to vývoj. Dneska je to alternativa, a za 20 let… A kde bydlí s tou Eliškou? Ma: Ve městě, je to kousek, to de. …pauza Teď bych přešla k výchově. Jak vnímáš výchovu? Ma: Hele, neţ ste přijeli, tak sem tady měl svý 80letý rodiče. Dostal sem zase hroznýho prcáka od táty, ţe sem nesundal z jedněch cibulek chvojí. Protoţe sem mu včera řek, ţe to udělám. Tak jak chápu výchovu. Tak takhle no. Výchova je, dokud dejcháš, a pokud máš děti, máš tendenci svý děti jakoby vychovávat. Takţe obecně. Obecně si myslim ţe výchova, nebo problém dnešní výchovy tkví v tom, ţe výchovu nám sebrali. A to mně teda bytostně vadí (zdůrazněí). Protoţe ti mý rodiče mě i v 80 budou jebat a bylo úplně zbytečný aby číst, psát a počítat mě naučili nějaký imaginární lidi, kdyţ číst psát a počítat mě mohli naučit rodiče, protoţe to uměj taky. Takţe výchova. Ano, chtěl bych tuhletu holčičku vychovat trochu jinak. A třeba i další děti. Já tady chci bejt do sto padesáti, já sem si vymyslel ţe poslední plodící období budu mít mezi pěta devadesáti a stovkou, poslední děti, který naplodim jo. Ale ţe těch dětí bude třeba třicet kterejch nadělám za ţivot. Klidně, nemám s tim problém. Pokud to uţivím a pokud bude doba k tomu nakloněná, tak to klidně tak udělám. A ať má klidně kaţdý dítě svoji maminku ţe jo (smích). Jo takţe k tý výchově tady. No tak víš jak to bejvá ţe jo. Děti starších otců a takhle alternativně, tak jako kdyţ to projdeš tak nakonec zjistíš, ţe ty děti sou dost vepředu oproti dětem co choděj normálně do školek, jo. Proč? Právě protoţe ty rodiče na ně mají víc času, a protoţe číst psát a počítat všichni umíme, nejsme negramotnej národ, tak vlastně ty děti ţenem drtivě kupředu. Pak nás všechny zjebou, nás alternativce tedy, kdyţ je máme dát do školy, protoţe ty děti celou první třídu prozývaj ţe jo. Protoţe většinu uţ uměj. Ale nechat nám je doma, vůbec nepřipadá v úvahu. Proč? Tomu nerozumim. A vadí mně to. Děti by měly bejt s rodičema co to de. Co to de. Zaprvé by to stmelovalo ty rodiny, moţná bysme se po 13 letech, těch dětí jako, nerozváděli.

47

A Eliška chodí do školky? Ma: Jo, samozřejmě. Chodí, kdyţ není nemocná. A když je tady? Ma: Kdyţ je tady, tak sem tam do školky de. Sem tam. Přes to léto, kdyţ chodim do práce, tak někdy hlídá Honza, někdy hlídaj mý rodiče no a párkrát sem ji dal do školky. Ale říkám, vyhejbám se tomu. Nemám k nim vůbec, ale vůbec důvěru. Ta ředitelka je vysloveně úřednice, teď samozřejmě z toho hlediska obecního úřadu ona je úspěšná, dělá to dobře, protoţe prostě ty tabulky má vyplněný správně ţe jo. Ale jinak ne ne ne ne ne. Jako rád bych, kdyţ bysme měli moţnost se o ty děti starat sami. Nemůţem, musíme chodit do tý práce pro ty peníze. A to si myslim, ţe je hodně špatně, ţe nevychováváme svoje děti. A ještě pořád jednám s tou maminkou, jestli bysme to nezkusili nějak, aspoň do tý pátý třídy třeba. A uţ asi ne. Protoţe její maminka (té přítelkyně) je kantorka a ta to vidí prostě jinak. A ještě to je kantorka nevalné kvality. To myslim smrtelně váţně. Takţe já bych jí chtěl učit doma. Ale ta kantorka, to vůbec nepřipadá v úvahu, nějaký alternativy (zhnusený hlas). Ale učitelka prostě, jakmile jí dítě přerostlo, tak aby nebyla za blbou, tak děti který byly skutečně něčím výjimečný, tak je dusila. Na prvním stupni základní školy! A co bys řekla na případ, kdy zjistíš, ţe z dítěte, který se vyvíjelo ale úplně normálně, se během dvou tří let stane šikanovanej jedinec, jako stane se z něj úplně někdo jinej, a to jen kvůli tomu, ţe ty dospělí vůbec jakoby, všichni si řešili jenom svoje věci. A na to dítě nikdo neměl čas. Nikdo se nezabejval tim, co to dítě dělá. Stejně jako dneska kdyţ plivu na svý děti co dělaj blbě, tak si uvědomuju, ţe to je jenom odraz toho, co sem udělal blbě já. Nebo já s jinejma dospělejma jako ve vztahu k těm dětem. Čemu dáváš ve výchově smysl? Co je podle tebe důležité? Ma: Nejdůleţitější si myslim by bylo naučit děti postarat se sami o sebe. To bych je učil do takovejch 15 aţ 20 let. A pak teprve bych je začal specializovat. Protoţe číst, psát a počítat a základy dějepisu a takovýhle, a zeměpisu a biologie, to všechno přijde automaticky spolu s tim. Na to není potřeba ţádná škola. A teprve aţ budou umět se sami o sebe přiměřeně postarat, pak můţou volnej čas věnovat určitý specializaci. Ale jestli ve 14 nebo v 15 s tim mají vypadnout na střední školu a dokonce se maj sami rozhodnout a vybrat si, to je prostě ale naprostej nesmysl. A nehledě na to, ţe v okamţiku kdy si vybíraj, tak je nějaká ekonomicko politická situace a ve chvíli kdy maturujou je diametrálně jiná. No mě to přijde ale úplně stupidní. Stupidní. Celý školství je úplně špatně.

48

A co ty osobně Elišce dáváš? Ma: No to nevim, to sem ti říkal, to je cesta. To je hrozně komplikovaný. Přece si tady nebudu hrát na boha a nebudu říkat takhle jak to dělám, je to nejlepší! No tak to není ţe jo. Zaprvé sou děti různý… jako snaţim se jí dát tátu. Co nejvíc tátu. Tečka. A to si myslim ţe v tý výchově dítěte, takhle malýho, je to nejpodstatnější, jo. Kdyţ ji u toho povídám, ţe to co dělám dělám pro to a pro to, jo. A chci ti tatínku pomoc. Tak fajn, tohle můţeš, ale tohle uţ nedělej. Třeba se mně hrozně libí, to ty první děti sem tak nevychovával, a takhle holka mě hrozně věří. Takţe já ji nemusim aţ zas tak moc okřikovat. Já ji řeknu, prosim tě, tohle nedělej, vţdyť víš, ţe mně můţeš věřit. Tak fajn, zeptá se, kdyţ jí to není jasný, jo. Já jako, nedělám z ní blbce. Nejsem takovej ten ţe bych jakoby, na to je čas, tak jí to nějakou pohádnou vysvětlit. Ne. Proč. To je blbost ţe jo. Řikám, měl sem třeba takový nějaký dohady, co ji to ty krmíš, a ţe válka a tohle. A já řikám, hele, a ptala ses tý holky, s čim ti chodí ze školky? Ţe má spoluţačky, jedna je Indka, a dvojčata Ukrajinky. Ukrajinky ji řikaj ţe nemůţou za babičkou, protoţe tam je válka. A Indka říká ţe rodiče sebou doma mlátěj na kobereček ţe jo. A tak jako říkám, a ty si s ní o tom nechceš povídat? Tak já teda budu. Protoţe musí bejt připravená. Hele to dítě nám první řeklo, furt sme tady diskutovali a diskutovali, „tatínku vypni prosimtě to rádio, tam furt mluvěj o válce“. A tak řikám, tak sme po sobě koukli, a řikám, tyvole, vţdyť vona má pravdu. Tak zkus to dítě uchránit, nebo ho odclonit, jako to není ţivot nebo jak? Tak v tom já třeba vidim zásadní problém. Já řikám, víš čeho se opravdu bojim? Těch lidí kteří sou opravdu materialisti a kteří v nic nevěřej. Protoţe i kdyţ někdo řekne ţe je satanista, tak aspoň víš, jak se k němu máš postavit, prostě má nějakou víru. Ale člověk kterej nemá ţádnou víru, nebo tvrdí to, tak se můţe dneska chovat tak a zejtra ale úplně jinak. Kdeţto ten, kdo má víru, tak víš, ţe to stojí na nějakejch základech a ţe se dá aspoň do určitý míry spolehnout na nějakej stereotyp toho jak von se bude chovat. Takţe ji vedu třeba k tomu, tak začalo to vílama a skřítkama, a kdyţ budeš chtít tak je uvidíš. Tak samozřejmě uţ je viděla. A já sem je viděl s ní, to sou zvláštní věci. No ale fakt jako. Jestli myslíš ţe nejsou, tak sou. Představ si, tři tejdny tomu, českej metro stav, kterej stavěl tunel blanka a udělal si ti celosvětově jméno, dostali zakázku na 32 km dlouhej tunel na islandu. A začali práce, a museli toho nechat. A víš proč? Protoţe musejí počkat, aţ se odstěhují skřítci. To je oficiální stanovisko investora 32 km dlouhýho tunelu na Islandu. Tak se manaţeři metro stavu stahli a čekaj, aţ se odstěhujou skřítci z trasy toho tunelu. Tak mě řekni ţe skřítci nejsou.

49

A jaká je ta tvoje víra? Ma: Věřim, ano. Tak jako abys to nějak mohla uchopit. Tak řekněme, je to do jistý míry jakoby gnostickej pohled na svět, víra ve čtyři elementy. Země, vzduch, voda, oheň…Pátej element je člověk. Asi tak, v kostce. …pauza Já se ještě vrátím k výchově. Co pro tebe znamená být dobrým rodičem? Ma: Mít dost času na děti, to je celý. Nic dalšího k tomu není. Protoţe kaţdej jsme jinej, jo. Takţe mít dost času na děti. A jak vnímáš to, jak prostředí ovlivňuje výchovu? Ma: Zásadně, zcela zásadně. Říkám, čím víc nám budou brát děti, tim menší zodpovědnost neseme za to, co z nich vyroste. To je špatně. Vlastně ty si zažil výchovu jak v tom městě, a teď vychováváš tady, tak jaký vnímáš ty odlišnosti? Ma: Ne, jako to není o tom místě. To nebylo jenom tim místem, to bylo celým tim komplexem těch problémů ţe jo. Stylem ţivota, stylem vydělávání si peněz, nebo vydělávání na ţivobytí, obstarávání věcí rodině, samozřejmě víra v to, ţe instituce fungujou. Seš mladej, tak tomu věříš. Ve škole ti to pořád řikaj, instituce, bez nich to nejde. Instituce, my dole máme ty instituce takový rozjetý, sociálka, těch je pětadvacet tisíc po celý republice, a teď něco dělaj, a choděj nám pomáhat. Kdyţ mi zdrhla ta ţena do Ameriky, tak přijeli dvě sociální pracovnice, jezdili po vesnici a ptali se lidí jestli nejsem úchyl, jestli mně můţou nechat ty děti. Takže ty si ty děti vychovával sám? Ma: No jo. No vychovával. Chodili do školy a staral sem se o ně sám no. Synek schválně neudělal přijímačky na vejšku. Protoţe uţ si v tý době vydělával víc neţ já ţe jo. Na gymnáziu. Přes ty počítače. Zvláštní doba no. Jako těţko budeš jakoby ţe jo… Já mam nějakou vidinu toho svýho dětsví, a nějakýho jakoby spokojenýho, přiměřeně spokojenýho ţivota, ale je mi jasný, ţe ţádnej takovej nemůţem znova nastolit. Pořád to jde někam dopředu. Tak spíš se snaţim bejt pruţnej a s tou dobou jet ţe jo. Ale jedinou zodpovědnost, vopravdu kterou máme, jakmile se nám narodí dítě, tak sme autoři příštích dnů. Protoţe jednou oni budou dospělí a budou ten svět dělat kolem nás. A to v tý době se s největší pravděpodobností se my na to budeme muset koukat. A musí to snýst kritiku určitou ţe jo. 50

Tak ty naši rodiče říkaj, kam ste to dopracovali. No jasně, kam sme to dopracovali. Je mi skoro padesát, takovejch, jako sem já, je plnej parlament. Tak aţ vám bude padesát, tak koukám na vás, no hrozně rád se bavim s mladejma lidma. Protoţe se snaţim jako domyslet, jak to tak asi bude vypadat. Protoţe chci bejt mrštnej, prokličkovat aţ do těch sto padesáti nějak. A jak že dlouho tady žiješ? Ma: Pátej rok. A bylo to teda hlavně kvůli tý Elišce? Ma: No to fakt to, jo. Úvahy o tom, abych mohl ţít jinak, aby to dítě, abych tomu dítěti moh dát…a pak se mě to rozpadlo, tak sem si říkal, no a všechno je v prdeli, všechno je špatně. A pak sem říkal ne ne ne. Jako já třeba s tou svoji bejvalkou mam takovej americkej vztah. A proč? No protoţe sem prostě zatnul zuby a dva roky sem ty nesmysly co si vymýšlela tak sem to všechno tak jako…napíše ti smsku a místo toho, abys odepsal, ty krávo, co si to vymyslíš, tak počkáš dvě hodiny, po dvou hodinách zjistíš ţe uţ to není tak horký, tak jak co, blbe ať blbne, je mladá má na to nárok. A uţ to bereš jinak ţe jo. A uţ ta smska vypadá úplně jinak. A kdyţ se fakt člověk dokáţe na chvíli ovládnout, tak seš nakonec autor svýho ţivota. Tak ona dělá to co chci já. Ne já co che ona. A při tom jí to nemusí uráţet, nasírat. Kdyţ teda nebudu kretén ţe jo. A nebudu toho zneuţívat. No tak se to vyvinulo do toho, ţe je to úplně bez problémů. A kolik jí je? Ma: Je stará jako ta moje starší dcera. Oni to byli totiţ spoluţačky (smích). A kaţdej sociální pracovník ti řekne, tak tatínku, měl byste se zamyslet, jestli ste nespokojenej s něčim u svejch dětí, co vlastně děláte vy. Je to pravda. Je to veliká pravda. Ještě asi poslední otázka, jestli vnímáš nějaké nedostatky tady v tom způsobu života nebo ve výchově. Ma: A víš ţe ani ne. No je tady málo dětí. Já vlastně pořád do nich hučim, koukejte si najít nějaký holčiny, ať sou tady rodiny a ať je to takový sociálně kompletní. No a tak řikám. Já se o to asi taky pokusim ještě. A nějaký vrstevníky tady teda má?

51

Ma: Jo, tak tady kamarád, ten má holčičku, o rok starší a kluka o dva nebo o tři roky staršího. A tady dole s těma dětma z vesnice. A kdyţ sou ňáký akce ve vesnici, tak dem, si tam hraje. Hospodská má malinkatýho klučinu, tak ta sem takhle chodí na pokec. A ona je přistěhovaná někde z Pardubic a chtěla by taky bejt jakoţe alternativní. Ale moc lpí na těch věcech. A nutí toho svýho manţela, aby teda chodil někam vydělávat peníze a vona se snaţí jako chodit na jógu a… My pro to máme takový pěkný slovo, ale uţ se to tady tak ustálilo. Říkáme ţe ty alternativci ţe sou tašidele, ţe sou jenom jako. A to tašidele to zpívá Navarová v nějaký písničce, a my sme vůbec nezjistili co to je za slovo. Kaţdopádně pro nás to znamená jenom jako. A jak to tady máte s mytím? Ma: No nemejem se. Nebo se mejem hrozně málo. Já sem se sprchoval v listopadu s dcerkou, no a jinak se tak…umyju si ruce, nohy, češu se, zuby si čistim, tak normálně. V lavóru no. Kdyţ je potřeba tak s teplou vodou. Máme plynový sporáky. Holku zatim se mně vejde do vaničky. Tak jendou za tejden, jako sem byl zvyklej já za mala. Tak ji vykoupu, jí se to hrozně líbí, je to takovej záţitek. Mejem se málo, a při tom málo smrdíme. Ono zase je to tim ţivotním stylem. To co jíš, jak se pohybuješ. Třeba vůbec nejsme nemocný. Jako my sme se dostali do situace, ţe kdyţ sem v tý smradlavý dílně, a ty voleje, a ten sajrajt a to. Tak přijdu domů, skočim do tý sprchy a je to všechno cajk. Ale kdyţ se nad tim zamyslíš, co všechno v bytě nevidíš. A co ty mrňavky co máš na kůţi, tak kolik si jich zničíš kaţdým tim omytím. Jo samozřejmě, kdyţ mě tady začnou dělat takovejhle bolák, no tak tam sou nějaký špatný mrňavky, tak s tim něco musim udělat. Ale kdyţ se nic takovýho neděje, tak mně tvořej ochranej povrch. Jako věříš tomu ţe kůţe je ideální obal lidksýho těla, to zamezí jako téměř všemu. Věříš ţe trepka je ţivočich? Ţe jo, je to ţivočich. Tak pak kaţdá tvoje buňka je svůj ţivočich. Se svým myšlením, se svým uvaţováním, tak to sou bojovníci, který tam maj jako ty štíty, nepustěj je tam do toho těla.

52

Příloha D: Přepis 2. rozhovoru s Martinem (Vyplynulo z rozhovoru) …můžeš mluvit o tom, o čem si teď mluvil Ma: No ţe si třeba myslim, ţe s tim ţitím v tom městě, a ţitím takhle někde na venkově, ţe to je podobný jako kdyţ tý starý babičky, kdyţ se jí ptaj, babičko, a čím pak to je, ţe ste se doţila tak vysokýho věku? A ona se zamyslí, a co sem ďála kaţdej den, no kaţdej den tu šťopičku tý slivovičky ţe jo. A tak ti dneska fakt hromada lidí, včetně inteligentních lidí, je schopná říct jako tu šťopičku po ránu a budeš stoletej. No alkohol je vţdycky jed, v jakémkoliv mnoţství. Ta babička si nevzpomněla na to, proč ţila sto pět let. Protoţe jí to přišlo všecko normální, tak jak ţila. Ţe ráno vstala, dala si tu šťopičku, pak šla nakrmit husy, dala vepřoj, a šla někde okopat nějaký záhon. Jakmile měla děti, tak přestala pracovat, věnovala se celej ţivot rodině, domu, hahradě jo. A teď neţili ve městě, ţili někde na venkově, a ta šťopička, to je jed, ale všechno to ostatní to vyeliminuje. A zrovna tak, k tomu se chci teďka dostat, je to v tom městě ten ţivot. Můţeš ţít v Ostravě jak chceš zdravě. Můţeš jíst bio, kaţdý odpoledne půjdeš do fitka, kaţdej víkend vypadneš někam ven z města, jako na brusle, na kole a na tohleto. Ne. Stejně umřeš brzo. Jo, budeš zničenej, protoţe prostě ten celkovej ţivotní styl je naprosto nezdravej. Ţivot ve městě je nezdravej. Hotovo. A čím konkrétně? Ma: No vším. Je tam špatnej vzduch, sou tam špatný mezilidský vztahy, nefunguje tam termika, nefunguje tam řekněme, energetický bilance nefungujou ve městech. Jo. Například náměstí se extrémně zahřejvaj. Přehřejvaj se ulice, ţe jo. Jako takovýhle věci. On si to málo kdo uvědomuje, ale je to naprosto nepřirozený jo. Pak je jiná prašnost. Samozřejmě jestli je to ulice, po který jezdí převáţně plno aut, tak prach, kterej se zvedne na tý ulici, je plnej všelijakejch sraček. Kdeţto prach tady, kdyţ vezmu tuhletu deku a takhle s ní zaklepu, tak kdyby bylo sluníčko, tak to jeţiš marja nepraš tady s tim. Ale co to je za prach? To je úplně jinej prach neţ je ve městě. No tak je to ze zvířat, ze mě, co já vim, z hlíny. Ale není to tolik škodlivý. Ţivot je jako ohromná loď. Jo opravdu, tanker. Teď kdyţ do ní budeš pořád strkat proti útesu, tak samozřejmě zabereš kolik chceš, ani se to nehne. Tanker. Mega loď. Ale kdyţ do toho vţdycky zatlačíš, počkáš, zatlačíš, počkáš, a budeš to dělat půl roku, tak nakonec ten tanker, kterej má 40tisíc tun, tak on se fakt pohne. Samozřejmě kdyţ nebudou jiný vlivy. Bude úplně volejová hladina. A nakonec ho opřeš o ten útes naproti. Moţná ho i rozbiješ o ten útes. Kdyţ do něj takhle budeš pořád strkat. A nebo naopak. Nasměruješ ho na oceán a budeš mít krásnej ţivot jo, kdyţ budeš chtít. A to ještě je to plný těch místností 53

ţe jo. A kaţdá tvoje vzpomínka je taková místnost, a řikám, no a občas musíš udělat inventuru, do kaţdý vlíst, rozsvítit, a co tam je, dobrý to je? Špatný? Tak poklidit. A na to třeba lidi ve městech vůbec nemaj čas. Co je nezdravýho na ţivotě ve městě? Kromě smogu a nezdravýho ţivotního prostředí především rychlost. Lidi nemaj vůbec čas aby zpytovali sami sebe. Tedy nemůţou ani rozlišovat jestli ţijou dobře nebo ne. Kdyţ se zeptáš drtivý většiny lidí z města: A ste šťastný? Nebo spokojený? Tak kaţdej z města ti řekne: „Jo, asi jo, asi dobrý no“. A vesničan? Ten ti řekne: „Jo!“ nebo: „Ne!“ Ale nějaký takový hhhhhhh. A to maj opravdu lidi ve městě. Přijede ti v slušným autě, je dobře voháknutej, víš dobře ţe teda dělá nějakou práci slušně placenou. Cejtíš z něj jak vystupuje, ţe ego má správně nastavený, ţe prostě ţivot se mu daří podle všech kritérií. A seš šťastnej? „Aaaaaaa“… ţe jo. Můj brácha, on nemůţe si pomoc, on potřebuje hrozně ty peníze, a voni kdyţ ho dovezli z práce, tak mu říkám, hele to si fakt nechceš dát pokoj? A ty seš blbej, takhle nechci skončit jako ty. Jo on má 50 ale pracuje pořád. K čemu mu to je. Jo my sme kaţdej úplně z jinýho těsta. Taky v tom, ţe já sem levičák a on pravičák. Já mám sociální cítění, a on individuální. On přijel ve svým BMW terénním, do přilby zavedený handsfree, a oni mu lidi volaj, i o víkendech, on je ředitel a voni mu volaj lidi s takovýma blbostma. A kdyţ se ho zeptám, proč si to ty vedoucí mezi sebou nevyřešej sami, tak mi řekne, no lidi svou svině, na ně není spoleh. Tak sem mu řek, no jestli máš takhle rád lidi, tak ti vůbec nezávidim, to nemáš vůbec lehkej ţivot. A on, seš blbej a tak si tady... No a kaţdý jaro mně pošle věci který vyřadí z šatníku, jo, pošle je po rodičích. No je pravda, já vim ţe on má rád mě, já ho mám rád taky. Vidíme se čtyřikrát do roka. Vţdycky jako dojde k nějakýmu sporu. No takţe ţivot ve městě. Ţivot v mainstreamu. Dneska jako úspěšnej člověk je ten, kterej pracuje řekněme aspoň na nějaký střední manaţerský pozici, tedy řekněme, ţe se dá předpokládat ţe má třicet plus, tak to je 14 plus ale hodin v práci ţe jo, na takovýhle pozici se nepředpokládá ţe jako přijdeš ráno v 6 a ve 2 deš domů. Takţe rodina, špatně. Nějaký vztahy, špatně. Protoţe prostě furt musíš bejt v práci, můsíš bejt furt připraven, musíš se dlouhodobě udrţet. Nedej boţe chceš-li poskočit. Seš-li manaţer, nemůţeš ţít ani na venkově. Musíš bejt ve městě, musíš bejt dostupnej. Kdyţ se deš večer bavit, musíš vědět s kým se deš bavit, to taky nemůţeš s kýmkoliv. Jako jakej je dneska třídní boj, to si nikdo neuvědomuje. Znám hospody, tam uţ lidem podle oblečení řeknou, máme plno ţe jo. Co to je. Je to diskriminace? No je. K plno věcem sem postupně dospěl. Vlastně sem změnil ţivotní styl a změnil sem náhled na většinu věcí, který sem do tý doby nějak vnímal. Tak teď je vnímám jinak. 54

A kdy nastal ten zlom? Ma: No nejvíc sem o tom začal přemýšlet v souvislosti s tim, ţe otěhotněla ta moje bejvalá přítelkyně a čekali sme to dítě, a já říkám, kurnik jak já to dítě budu vychovávat ţe jo. A teď si řikám, ona je to taková schizofrenie. Já ho budu učit já nevim, co to pude, nesmíš lhát, podvádět, krást, a pak kdyţ se mě zeptá, vţdyť všichni kradou, tak co na to říct ţe jo. Nebo s poctivostí nejdál dojdeš, tak to uţ se mně v 10 asi vysměje to dítě. Tak řikám jako, to není moţný, přece nemůţu učit dítě ţe má krást s noblesou nebo co. Nebo jak ţe jo. Tak sem vůbec začal přemejšlet jako co. Asi se od tý společnosti tak trochu trhnout, udělat si to fakt po svým. A teď myslel sem si ţe na to budem jako rodina, coţ by se mně líbilo moc. Ale na druhou stranu, dneska si řikám, ono to asi vůbec není špatný, ţe ta Eliška má tu výchovu ode mě, tuhletu, a teď samozřejmě i tu druhou stranu, takovej ten mainstream, takovej opravdu jako klasiku. A ţe v jistou dobu to bude moc i obojí posoudit ţe jo. Třeba aţ ji bude pětadvacet, ono to chvíli trvat bude, ale určitě to jednou jako, bude se moc sama rozhodnout, nebo ne rozhodnout, vytvoří určitou symbiózu ţe jo. Nějakej třeba stravitelnej mezityp. Jako ono kdyţ se nad tim tak zamyslíš, tak takhle jak ţiju já, taky nemůţou ţít všichni. Já si uvědomuju naprosto jednoznačně, jak sem ten technickej typ, tak Náchod má 22 tisíc obyvatel. Tak řekněme, ţe kaţdej bych chtěl ten hektárek, jako mám já jo, no tak, sme u toho ne. Rozpustíš Náchod a tam odtaď aţd do Police není k hnutí ţe jo. No tak rozpusť ty lidi tady po těch loukách. No i kdyby to vyšlo, na kaţdýho hektar, no mělo by to ještě ten půvab? Mělo by to ještě ten sociální náboj? Protoţe ta samota, to je takovej zvláštní sociální, jako nejsem tady sám, a sem tady sám. A kdyţ bych tady měl tady souseda, támhle soused… uţ jenom ta cesta to dramaticky změnila tady. Tady nebyla ţádná cesta. Já kdyţ sem se přišel, tak sem sem jezdil po louce. Domluvil sem se s majitelem, ţe mě nechá po tom jezdit. A najednou přijel kamarád, co má tady firmu, a říká Martine, my ti tady uděláme cyklostezku. Já řikám no, tak jo no. Tak uďáli ti tady fakt jako takovou cestu, a přijel místostarosta, my se známe uţ od školy, on je o rok starší, no já i v komunální politice sem se taky samozřejmě vochomejt. No tak ten místostarosta říká, no to je votřesný, to má bejt cyklostezka. Takhle to bejt nemůţe, příští rok se zaţádá znova. Druhej rok na to obec dostala, a nakonec ten jeden a půl kilometru tady tý asfaltky stál deset a půl miliónu korun, deset a půl miliónu korun! Má to dva metry šířku. Ţe jo, peníze z Evropy. To je neskutečný. No já si myslim, ţe nejsem jedinej, kdo začal kolem tý čtyřicítky přemejšlet jak dál, jestli to bylo dobře do teď, nebo ne.

55

A ty si dřív teda žil mainstreamově? Ma: No hodně, hodně. Jako první dvě děti, sem si myslel, jak sem jim všechno dal, ale fakticky sem vydělával fakt jenom ty peníze. Myslel sem, ţe to je to správné, nejsprávnější ţe jo. No to nebylo úplně ideální. Ale i přes to, říkám, mám vztah s dětma pěknej, takovej normální. Voláme si, stýkáme se, pokud je to moţný. A tady, i když chodýš do práce, tak ten čas máš? Ma: No jasný. Práci mám na půl úvazek, vţdycky na půl roku, ţe jo v sezóně. Mám takhle rozpis, mám tři dny volno, čtyři dny práce, den volno, tři dny práce, šest dnů volno. Tak různě. My si většinou na začátku měsíce napíšem, kdo kdy potřebuje volno, je nás 6. A teď mě ukecávaj, abych šel na plnej, ale já nechci. Protoţe nepotřebuju. Sice bych měl hafo peněz, ale k čemu by mě to bylo. Holky bych si vůbec neuţil, tady bych nic neudělal. Já si radši ten čas nechám pro sebe. Peníze vydělávám jen na to, na co potřebuju. Na co potřebuješ peníze? Ma: Na rozvoj. Na studnu třeba. A kolem to máme okolíkovaný a potřebujem to dát pod elektriku. Protoţe nám sem choděj pást se zvířata na políčka. Takţe vlastně uděláme ohradu, abychom taky mohli pouštět psy, protoţe uţ nás tady i kolikrát vykradli. Mně vykradli uţ dvakrát. Takţe takovýhle věci. Jak vás tady vnímá to okolí? Ma: No, abych pravdu řek, asi velmi dobře. Nemáme problémy ani s úřadama, ani s místníma lidma, ani nic. Já myslim ţe pro spoustu lidí sme jako docela atrakce. Asi tak. Jako nemáme ţádný nepřátelé. …pauza Jak si minule mluvil, že si tři měsíce vůbec nejedl, jak si to prožíval? Ma: Nejíst, mě to přišlo hrozně přirozený. Já sem se díval na svět jako na to nejkrásnější a nejšťastnější místo pod sluncem. Ţe opravdu, no viděl sem věci, jako hádali se lidi a mě to přišlo jako kdyţ koukáš na vesničku mou střediskovou. Mně přišlo hrozně vtipný všechno. Nikdo mě neuráţel. Všechno sem si dával, hrozně se mi to všechno líbilo. Zvláštní, takový, hrozně pěkný období to bylo. Cítil sem se hrozně dobře. Já bych řek, ţe sem si uvědomoval, ţe pokud bych skutečně nemusel jíst, tak bych se stal šíleně svobodnej. Ne úplně svobodnej, to nejde. Ale ţe by ta svoboda nabyla úplně jakoby novejch rozměrů. To uţ by mě vlastně nikdo nedonutil k ničemu, nebo téměř k ničemu. Co 56

tě ještě víc neţ hlad můţe donutit k tomu, ţe půjdeš do sluţby. Málo co ţe jo. Strach z brutality nebo ze smrti. Jasně. A teď ještě jak lidi třeba nakupujou to jídlo. Občas v těch supermarketech, jak to teče. A řikám si, tak, je pátek, koukám stojíte u toho dva, moţná ještě přijdou dva na návštěvu. V pondělí půlka do koše ţe jo. …pauza Já bych se teď chtěla zaměřit, tak jednoduše, jak vnímáš svůj život? Zkus se rozpovídat o tom, jak nyní prožíváš svůj život. Ma: Současnej ţivot. Co na to říct. To jako opravdu. Hele, já ti to povim jednoduše. Tady sem se naučil jednu úplně nejdůleţitější věc. Ţe není ţádný práce, odpočinek, nic takovýho není. Sport. Nic takovýho není. Je jenom ţivot. Ráno otevřeš oči, a dokud je večer nezavřeš, tak mezi tím všechno co je, je ţivot. A řikám, vţdycky je lepší kdyţ je hezkej. Neţ kdyţ je ošklivej. To sem se naučil aţ tady. A tak to dospělo do takový fáze, ţe dělám práci, takhle z tebe chčije, v takovýmhle krpále, řve kolem tebe motorová pila, a ty víš ţe prostě to, musíš to udělat. No a pak to, se zastavíš, otočíš, a zjistíš, ţe stojíš na kopci, a to je nádhera. No kdo to má. Je to práce, nebo odměna? A já kdyţ du do práce, na ty lodičky, ona je to pruda někdy s těma turistama. Ale jdu a říkám si, jee to je krása. Kdo to má tohleto. Jít kaţdej den těma skalama. Kaţdej den sou jiný, jiná nálada, jiný světlo, jiný ptáci řvou, jiný lidi potkám. Přijdu na loďky, někdy je třeba i ledová tříšť na tom jezírku. Vţdycky se snaţím ráno sám projet se na tý loďce, poskakujou tam kachny mrňavý. Je to práce, nebo je to odměna, nebo je to zábava? Konec konců, víš co dělám? Lidi se maj od začátku aţ do konce smát, a kdyţ se smějou, tak sou hrozně štědrý. A já sem pak hrozně spokojenej. Voni sou spokojený. Víš jak je to hezký, kdyţ se lidi smějou, kdyţ je to vtipný, kdyţ vidíš ţe oni se přijeli bavit a oni se fakt bavěj. Víš ţe mě to hrozně naplňuje, tak jak ţiju. Já nevim. A teď jak sem se k tomu dostal. Úplná náhoda. A všechno se mi poskládalo. Já mam pocit, ţe sem se dostal na místo, z kterýho prýští tady někde zespoda gejzír štěstí. Ty dva kluci co sem přišli, ty byli úplně marný. Ale jako, kdyţ říkám marný, tak marný, totálně. Neměly návyky, neměli nic, nic neuměli. Přišli sem, trošku se trápili ze začátku. Dneska? Ţivot se jim srovnal, srovnali se jim vztahy rodinné, který v době kdy sem přišli oba dva měli úplně na hadry. Místo který má dobrou energii z nějakýho důvodu. Takţe jak vnímám svůj ţivot? Zatím bych řek jako jedno z nejšťastnějších období svýho ţivota. Opravdu jo. Mám přiměřený a hezký vztahy s rodinou, s okolím. Mám přátele, na který se můţu spolehnout. Coţ sem většinu ţivota neměl. Fakt nemůţu si 57

stěţovat. Moţná mě trochu chybí partnerka. Jako na jednu stranu mě chybí, na druhou vim, ţe kdybych měl partnerku, tak bych se musel ve spoustě věcí omezit. Taky sem trošku pohodlnej ţe jo. Takţe na jednu stranu si říkám, co no. Konec konců mam splníno, tak o nic nejde. Ale jo jako, určitě, tohle místo, tenhle styl ţivota, tahle etapa mýho ţivota, pozitivní. Fakt sem spokojenej. Samozřejmě vţdycky to můţe bejt lepší. Jako ţe bych si řek, teď uţ mi nic nechybí, mám všecko. To ne. Mám velký plány. Dlouhodobý. Hrozně dlouhodobý. Takţe mám pro co ţít ţe jo. Všechno je tak jak má bejt si myslim. Jak bys charakterizoval svůj způsob života? Ma: No tak má to charakter velmi prostý. To vidíš sama. No a takovej se snaţim, aby ten ţivot byl. Prostej. Je to určitě zdravější. Čím prostčí, tím zdravější. Ono člověk si to začne, chce to mít pohodlnější, a hezčí, a ţe jo, to uţ sou všechno jenom nadstavby. Uţ je to funkční, ověřený, ţít se v tom dá, není ţádnej problém. A všechno co budu dělat, je jenom vylepšení. Jen protoţe chci, tak si to vylepšim. Ale velmi přirozeně. Furt se budu drţet hodně zkrátka. Nechci jako ujet zpátky do ňákýho velkýho věcaření. Hele stejně ta příroda, já to vidim, nevezmeš tu kosu chvíli do ruky a uţ je to vidět. Baaf. Ta si to vezme zpátky na to šup. Tak jako nebudu to moc předělávat. Hele v rodině se pár nemovitostí řešilo. A vţdycky, vţdycky se ti přímý účastníci brutálně rozhádali. Sem si říkal, takováhle chajda ideální. 70 let kdyţ se o to staráš tak to vydrţí, a po sto letech nikdo nepozná ţe tady něco stálo. Přesně tak to má bejt. Hele za suchý z nosu si kaţdej můţe postavit domek kterej splňuje naprosto všechny normální lidský potřeby. Koupelna, záchod, pár obytnejch místností. S přímým vstupem teda někam ven, kdyţ uţ si děláš barák. Kdyţ chceš bydet venku, tak nestav ţádný vily. Postav si takovejhle domek. A tvý děti ať si přistavěj, nebo postavěj svoje jinde. A půda, ta má hodnotu. Ale majetek hromadit, na co. To nemá smysl. A to, co tě dělá šťastným, je ta obyčejnost? Ma: No asi jo. Hele to se těţko asi definuje. Ale přisuzuju tomu velkou váhu. Ţít skromně je velmi velmi pozitivní na psychiku. Ţít skromně. Jo a stejně mě nic nechybí, jako nemám hlad, není mi zima, neprší na mě, kdyţ něco chci, můţu si to jít koupit. Nic mě nechybí. V těch sociálních vztazích se mně to všecko jako velmi narovnalo. A čím to je? Ma: No asi to bylo zaloţený na penězích ţe jo. Protoţe před tim sem byl do jistý míry vţdycky nějak úspěšnej, úspěšnější neţ třeba většina. Víš jak to je. Spousta lidi zdraví jenom pěkný auto. Já se třeba takovýhle věci, mě to ani nedocházelo ţe to mezi lidma 58

takhle je. Ke mně kdyţ se někdo slušně choval, tak já sem si říkal, to je fajn, to já se k němu taky budu slušně chovat. A pak na mě někdo, a to ti nevadí, ţe ti leze tak vokatě do prdele. A já, kdo? Sem si to ani neuvědomoval. Já myslel ţe je to kamarád. Dneska mně s bídou řekne čau. Tady sem poznal lidi… jako v chudobě sme si všichni rovni. Jako to je docela fajnový no. Ode mě asi nikdo moc neočekává ţe jo. To je dobře. A zůstali mi lidi, s kterýma si fakt rozumim. To je hrozně fajn. Takţe řikám no. Ve zkratce bych to zhodnotil pozitivně, a asi tu skromnost a pokoru bych dal jako to co charakterizuje nejvíc tenhle ten styl ţivota. Tak aby to mělo smysl (zdůraznění). Řikám, takhle se dá ţít i z chudoby, to je pravda. Ne jakoţe si to naordinuješ, ale ţe tě to k tomu doţene. Coţ věřim tomu, ţe pak je to úplně o ničem jiným. A můţe to bejt sebekrásnější místo. Zkus popsat svůj běžný den, když nejsi v práci. Ma: No třeba hele, kaţdej den, kdy nejdu nikam, a nemusim z tohohle toho místa odejít, tak to sou úplně nejhezčí dny, jo. Kromě takovejch těch běţnej věcí, ţe občas si pustim rádio, nějakej filmek, nebo něco takovýho. To není zas tak často, třeba jednou tejdně, někdy častějc, někdy míň, podle nálady. A jinak jako hodně rád sedim potichu a přemejšlim si. Přemejšlim o tom, co bylo ten den. Hodně o tom co plánuju. Dost čtu. To jako já bych řek ţe vedu takovej docela pestrej ţivot. A vůbec mně nepřijde ţe bych byl o něco nějak extra ochuzovanej. Já to mam furt dokolečka stejný. Umim bejt hrozně zodpovědnej a umim bejt ale naprosto jako pravidelně luxusně nezodpovědnej. Naordinuju si co mám dělat a v kolik mam vstát abych to stihnul přes ten den. A vstaneš o dvě hodiny pozdějc, dáš si o dvě skla víc a uţ se ti ten den jako tak pomalinku hroutí, a tak si řekneš uděláš to zejtra. A odpoledne se někdo zastaví, a tak pokecáš. A takhle se to tady někdy táhne. Ale taky sou tejdny kdy se musí makat a tak se maká. Ale ţe by se to nějak přehánělo. Ono to sebe zaměstnání je nejtěţší, co se dá dělat. A tak sem říkal, poďme si stanovit takovej heslovitej limit. Řikám, tři prkýnka denně k cíli. Průměr. A tak stanovuješ si nějaký návyky. S tou bejvalou přítelkyní sme měli tady dole ve vesnici… mě hrozně baví sejraření. Jo takţe sme dělali sejra, měli sme asi 20 koz. Blbý je, ţe to bylo hned za školkou, a ředitelka ţe to smrdí, ale děti to bavilo. Jo to bylo opravdu hezčí neţ v zologický. To je jedno. No a tak sme dělali sejry, a dělali sme takovej, teda hlavně, něco jako lučinu, a hermelíny z kozího mlíka. A tak sme celoročně, necelý dva roky, sme dodávali ty sejry. A uţ to bylo rozjetý docela pěkně. Ale s tou ředitelkou problémy. A tak sme koupili tenhle pozemek. Já sem sem přehnal ty kozy, ţe to budem dělat tady. A pak sem říkal ne ne ne, 59

pujdem úplně nahoru bydlet. A čekali sme miminko. Tak sem říkal, tak dobrý, uděláme takovou přechodnou fázi. No a udělali sme přechodnou fázi tak, ţe tady sem postavil ten domek, do toho se zase objevil Honza, sem se s nim seznámil přes tu přítelkyni, a od tý doby sme kamarádi. No a říkám Honzo, postavim si barák, vlastníma rukama, úplně od píky, já na to uţ kašlu ta vesnice. Prdim na to. Chci vypadnout. No a tak Honza jo, to by bylo dobrý. Ty dva hektary nahoře, tam se vejdem bez problému. Protoţe on dole uţ se mnou asi třičtvrtě roku bydlel. No na práci sem se vybod. Tak na práci sem se vybod uţ jak sem začal dělat ty sejry. No 2009 sem se na to vykašlal a zůstal sem doma. No a tak sme jeli do lesa, nějaký dřevo sehnat. A já poď, to nemůţe bejt tak těţký. A tak fakt sme to vlastníma rukama postavili. Nejdřív jenom tu prostřední část. A všechno ostatní sem si stavěl sám. Jo to je dům, kterej si kaţdej muţ, přiměřeně fyzicky zdatnej, je schopnej si udělat sám. A tak Honza si ho pak taky postavil. Jak tady vnímáš okolní krajinu? Ma: No je tady krásně (rozplývavý hlas). No nádhera no. Ţiju v jednom z nejhezčích míst týhletý země. Jako ono je všude nádherně v tý český zemi. Teda co to melu. Já sem projel třičtvrtě světa a nemůţu říct ţe by někde bylo ošklivě. Jako co mám říct. Tady sem se narodil, k tomu mám jinej vztah, je to nádherný místo, je to můj domov. A zajímavý je ţe dneska mam ten domov v širším slova smyslu. To Broumovsko, ta kotlina, je jakoby ten můj domov. A ona je to opravdu taková větší vesnice celá ta kotlina. Já teda, řikám, východy slunce, západy slunce, mraky, rozhled, výhled. Nádhera. A ten kostelíček dole vykukuje, a ty červený střechy, to je jako od Lady. To je fakt nádhera. Krásná krajina. Pořád teda, musim říct, ţe teď deset dní tady nebylo kam šlápnout, ţampióny všude. Tak jako ta příroda je tak štědrá, tak ukrutně štědrá. Na co si vzpomeneš. Jakoţe ne tehdy, my sme zmlsaný jak idioti. Ale ţe by mě ta příroda tady někdy nechala na holičkách, a ţe bych jí k tomu musel nějak extra pobízet, no to vůbec. Prostě ta příroda je hrozně štědrá. Má mě ráda. Já ji mám taky rád. To samozřejmě ţe jo, bez toho to nejde. To opravdu jo. Hele, ţe jo, málo vzruchu a hodně volnýho času. Tak začneš vnímat věci jinak. A zjistíš, ţe vlastně…vylezeš před barák a na stromě rostou hlívy. Tak je obereš a máš jídlo jo. A takhle je to se všim. Na jaře vyleze sluníčko, odtaje sníh, takhle koukneš a jee podívej se, bršlice, v Německu to pěstujou, tady to roste jako plevel. Tak to posbíráš, do toho kopřivy a uţ jíš. Říkám, příroda? Je největší kámoš, největší. Hrozně si ji váţim.

60

Minule si mluvil o svobodě, že ji tady vnímáš, můžeš to nějak rozvést ještě? Ma: No, ţe si můţu dělat, co chci. Vona je to velká zodpovědnost, ale řikám. To tak je. Kaţdá svoboda. Takţe svoboda je pro mě hrozně důleţitá. Svoboda s tou zodpovědností ruku v ruce. Proto radši budu skromnej neţ to nějak hrotit. Kdyţ toho hodně chceš, tak tě to hodně svazuje, zavazuje. Protoţe musíš jít, vydělat, tedy něco opustit. To je jedno s druhým. A dostaneš se do takovýho vleku. Takţe fakt. Je to furt o tom se uskromnit se. Bylo by fajn kdyby… a potřebuješ to? Ne. Tak deš od toho. Musíš od toho problému pryč. A ne hhhh to je fajn, to by se mi líbilo. Ono stačí ţe musim platit alimenty a musim zaplatit telefon. Uţ to sou pravidelný platby který sem nechtěl. Ale dítě chci, zodpovědnost si uvědomuju, tak to tak musim dělat. Ale říkala ţe chce víc, přidal sem ji, jo. Jako mně to přijde úplně normální. Já vim jaký ty potřeby to dítě má kdyţ ţije v mainstreamu. To ţe tady tak neţije, a ţe ty potřeby sou tady trošku jiný, no to je jenom plus pro mě. …pauza Jako rozdíl mezi chtěním a potřebovaním, to sem si tady začal hodně uvědomovat. Drtivá většina v konzumní společnosti nejsou potřeby, ale chtění. Jak bys popsal rozdíl mezi potřebou a chtěním? Ma: No tak to zas není tak sloţitý. To je dokonce i vymezený, co sou potřeby lidský. Kromě úplně základních jako najíst se, vyprázdnit, teplo, světlo, tak hrozně důleţitý sou sociální potřeby. To bez toho se asi ţít nedá. Takţe jako základní potřeby, kaţdej to má nějak jinak. Jak to máš ty? Ma: No já se snaţím to mít řekněme co nejhloubš. Jako co hloubějc si hrábneš, a vyzkoušíš si co seš schopnej jakoby všechno oţelet, kam aţ opravdu jako dojít, a řekněme nějak dlouhodoběji, bez ztráty nějakýho glancu. Jako hrozně důleţitý je na tom to, ţe ne ţe si hrábneš na dno kdyţ lezeš na osmi tisícovku a kdyţ tam zůstaneš o hodinu dýl tak zhebneš. To je hovno takovýhle dokazování si takových věcí. Jako hrábnout si na dno je, ţe něco na co seš zvyklá a prostě je to úplně normální, tak se nad tim zamyslet jestli je to nutná a nezbytná potřeba. A pokud vyhodnotíš, ţe to není nutná a nezbytná potřeba, a ty to děláš, tak říct si, já to zkusím měsíc vynechat. Třeba jídlo? Ma: Proč jídlo? U holky třeba šminky, voňavka, deodorant, jo to můţou bejt jakýkoliv. Nebo spodní prádlo. Jo zkus si naordinovat měsíc bez spodního prádla. Uvidíš 61

jakej ti to bude dělat ukrutnej problém. Takţe co je potřeba, a co je víc neţ potřeba, jestli naučenost, touha, co já vim, tak to má kaţdej trochu jinak. Ale kaţdej si tu míru těch svejch nutnejch potřeb musí na sobě vyzkoušet sám. A já si takhle zkoušim různě vypínat různý věci. De to bez nich. Bez kouření. Tak se trápíš. Ne ţe přestaneš kouřit. Ne. Budu bez kouření třeba 14 dní. To je něco jinýho. Jako svoboda je moc si zakouřit a moc si nezakouřit. To je svoboda. A ne nekouřit. To není svoboda. Svoboda je ţe seš schopnej ţít s minimem potřeb. Čím míň potřeb máš, tím větší máš svobodu, tím míň seš svázaná ţe jo. Jako, takţe i ta potřeba jídla. To je hrozně zásadní. Kdybys nepotřebovala jíst, kdo by s tebou hnul, abys něco dělala? Proč bys to dělala? Já se budu opalovat, mě to vyhovuje, nepotřebuju nic. Teď si vem ţe ty mniši v Tybetu to uměj tak, ţe v 5 stupních se v hábitu vykoupe v potoce, sedne si tam na šutr a usmívá se, začne se z něj kouřit, po hodině vstane, suchej, nechraptí, zápal plic nedostane. Takţe lidi uměj hospodařit i s tepelnou energií. Takţe co by tě pak nutilo, kdybys tohle všecko zvládala. Nemusela bys jíst, nemusela bys mít to přístřeší. Ono by ti fakt nevadilo nic. Co bys byla? Naprosto nezávislá. Závislost bys vyhledávala jen sociální. Jenom interakci, která je nezbytná. Člověk to neumí bejt sám. Nebo málo kdo to umí. Takţe jo, v tu chvíli bys byla neovladatelná jak bys byla nezávislá, ono to spolu souvisí. Pak ţe jo, věci bys dělala jen na základě chtění nebo nechtění, empatie nebo neempatie. Nic jinýho by tě vlastně nesvazovalo. Představ si, jak by ty lidi vypadali jinak, kdyby nemuseli jíst, kdyby to byla jejich dobrovolná vůle. Jak by asi vypadali jídla, který by lidi dělali. Kdybys mě měla něco uvařit, to by musela bejt mana nebeská. Nějaký blivajzy, to by nikdo nedělal. K čemu by to bylo ţe jo. Proto říkám, umíš si představit jak by vypadali jídla kdyby lidi nemuseli jíst. Jen to nejvybranější, nejskvělejší , nejšetrnější. Jídlo by bylo jenom energetickej doplněk nebo chuťovej poţitek. Řekněme ţe jinej význam jídlo ani pravděpodobně nemá. Buďto doplňkovej, zdroj energie při výkonech, nebo přes chuťový pohárky, něco jako orgasmus při sexu. …pauza Jak vnímáš svůj způsob života tady, v porovnání s většinovou konzumní společností? Ma: No sem to popisoval v tom, no nedej boţe, kdyby se všichni rozhodli ţít jako já. Takţe jak to vnímám? Vnímám to tak ţe to je dobře tak jak to je, ţe nás je hrstka.

62

A minule jsem úplně nepochopila, že minule si mluvil o tom, že to nevnímáš jako alternativu, ale že to vnímáš jako cestu, že jako alternativa neexistuje. Mohl bys to ještě nějak rozvést? Ma: No hele, je to cesta k tomu, najít nějakej smysluplněj systém ţivota jako nejen pro sebe, ale to sociálno je hrozně důleţitý. O tom je empatie. Mě vlastně sociálně musí jít o dobro těch ostatních aby mně bylo dobře. Protoţe kdyţ jim bude ouvej, tak mě s největší pravděpodobností bude taky ouvej. Kdyţ jim bude dobře, s největší pravděpodobností mně bude taky dobře. Kdyby většinová populace takhle ţila, moţná bysme na tom byli o něco líp. Ale takhle to je pravda. Tak si myslim, ţe, protoţe takhle jak ţiju tady já, tak já si myslim ţe v principu se takhle dá ţít i ve městech. Třeba v domech jo. Kde je X nájemníků. Já si myslim, ţe v první řadě by se fakt měli vypnout televize, lidi by měli vylíst na chodby a začít si mezi sebou povídat. Bída světa není ani tak v nějakým materiálním marasmu. Ale v morální marasmu. A to je všechno jenom v hlavách. Jako lidstvo je fajn. Všechno je fajn. Příroda je úţasná. Takovejhle míst všude je. Jak sme se o tom bavili, projel sem kus věta, všude bylo nádherně. Ale tady sem doma, to mě zajímá. A všechna bída, která se vţdy člověku děje, je produktem jinýho člověka. Uţ nás neohroţujou divoký zvířata, katastrof, který postihnout planetu… no kdyţ si vezmeš kolik lidí umře přirozenou smrtí, to znamená ţe proţijou nějakých 70, 80 let ţivota. To je jedno, protoţe dneska neumírá přirozeně nikdo. Oni vţdycky řeknou diagnózu na co ten člověk umřel. To ţe uţ byl starej a opotřebovanej, to uţ se dneska nepíše. To se psalo běţně. Zemřel stářím. Dneska ne. Všichni umřeli na nemoc. Aby jsme se vrátili k otázce, já jsem se ptala na to, že podle tebe ta alternativa neexistuje… Ma: Jo neexistuje. No takhle, dá se tohleto, tenhle princip, co tady ţiju, pouţít i ve městech. Ţe je potřeba to přepnout především v hlavách lidí. Jako to ţe lidi ţijou po kupě ještě neznamená, ţe po sobě musej dělat abnormální brajgl, ten ţivotní způsob musí totálně likvidovat jejich zdraví a já nevim co. To je prostě blbost. To ţe lidi ţijou po kupě je prostě normální. Nenormální je, kdyţ sou od sebe takhle odloučený, nebo samotářský. To není aţ tak úplně normální. Normální je, ţe sou lidi pokupě. Tak nevidim důvod, proč by měli bejt aglomerace takhle ukrutně nezdraví. Kdyby ty lidi ţili víc sociálně, kdyby se ulice měst proměnili ve vesnice. Protoţe tak o blok dál, tak je to druhá vesnice. Tady přes kopec je to taky druhá vesnice. Kdyby se to principiélně takhle nějak pojalo, tak s největší pravděpodobností by taky by bylo asi o něco líp ţe jo.

63

Jo a ten marasmus toho sociálna pramení především z toho, ţe nás je moc. Kdyby nás bylo míň, byli bysme si cennější. Byli bysme k sobě tolerantnější. Coţ je hodně neveselé zjištění. Kdyby se k sobě lidi chovali líp, tak bys nepotřeboval žít takhle, jak žiješ? Ma: No samozřejmě. Určitě ne. Takže žiješ stranou, abys byl pryč od těch lidí? Ma: Ne, abych měl větší ţivotní prostor. To je něco jinýho. A to není o místě, nebo jako o prostoru v tom smyslu. Ţivotní prostor širokej můţeš mít v místnosti kde je deset lidí a s kterýma si máš o čem povídat a oni tě obohacujou a ty obohacuješ je a cítíš se tam naprosto spokojeně a svobodně. No takţe asi takhle. Lidi ve městě můţou bejt spokojený pokud sou to městský lidi a sou spokojený ve městě. A pokud jim je nedobře ve městě, tak je to většinou ze stejných důvodů proč mě není dobře na vesnici ţe jo. Proč sem utek z vesnice. No protoţe tam sou blbý prapodivný nějaký mezilidský vztahy. Takţe kde to je. Jenom v hlavě. Jinak o nic jinýho vlastně nejde. Je to tak. Kdyby sme měli k sobě pochopení, vesnice měla bejt vesnicí, ţe jo. Tady je to čistě zemědělská vesnice, a tady 80 % práce schopnej chlapů točí volantem, sou řidiči autobusů nebo náklaďáků. Ještě jednou se vrátím k tomu, jak si říkal, že neexistuje alternativa k většinovému běžnému konzumnímu životu, tak co podle tebe je tohle, co žiješ? Ma: Tak asi tohleto je alternativa. Jako takhle. Alternativa je jedna z moţností. Jo poďme si definovat, co to alternativa je. Jedna z moţností je přece alternativa, přeloţeno. Tak jedna z moţností, to jak tady ţiju, určitě alternativa je jo. Ale taky se dá ţít jinak. Těch moţností je prostě celá řada. Jenomţe z mýho úhlu pohledu to nemůţe bejt ţádná alternativa, protoţe není vhodná pro celek. Protoţe kdyby se všichni rozhodli ţít tak jako já, tak by to vlastně nefungovalo. Takţe to není alternativa k tomu, co se dneska ţije. Takhle to chápu já. Jasně, dneska se to tak jako říká. Alternativní způsoby ţivota. Lidi ţijou v teepee, nebo nějak takhle. Ale jak řikám. To by lidi mohli dělat i ve městě v paneláku, kdyţ na to přijde. Moje mamka se o to hrozně snaţí. Má balkon plnej kytiček, a doma to má celý vokytičkovaný. Blbý je, ţe se nestýká se sousedama. Moţná je to takový. Hele opravdu sem chtěl mít klid. Popravdě sem chtěl mít především klid. A ten sem tady získal, a to je to nejdůleţitější, proto bych to jako

64

alternativu obecně nikomu nedoporučoval, a ani to moc nikomu nevnucuju, ţe takhle je nejlepší ţít, a měli byste takhle ţít. A ty který to tak cejtěj, tak stejně tak ţít budou. A třeba mý prarodiče měli takovej dřevěnej domek v borovým lese, na konci vesnice, na takový samotě. Naproti nim bydlel pán v dřevěný chatě, měl hrb a byl to rybář. Ten mě přived k rybám. S nim sem jezdil za ranních mlh k řece. Proţil sem právě v dětství takovýhle. A to alternativní, my sme v tý době bydleli v paneláku a vůbec mě nepřišlo ţe mý prarodiče ţijou alternativně. Tenkrát se o tom ani takhle neuvaţovalo. A mý rodiče nikdy ani nemluvili o tom, ţe by mý prarodiče ţili jako postaru nebo něco takovýho. Při tom tam byl suchej záchod. Vnímalo se to jinak. A není to přece tak hrozně dávno. Ono se všechno hrozně rychle vyvíjí. My bysme spíš měli zpomalit. Ten vývoj vůbec nejde dopředu. Jako kdyţ se nad tim zamyslíš, on to není ţádnej vývoj. On je to jenom kmitot. Celá společnost vlastně jenom kmitá. Není to vůbec o ţádným vývoji. Já mám pocit ţe všichni kolem ustrnuli. Ţádnej vývoj. Jako vydělávat peníze a pak o víkendu je prokalit. Tak jako to je ţivot tohleto nějakej? To je váš vývoj? A ţe u toho pouţíváte čim dál větší mobily. A jak funguje ten mobil? Nemáš ani ponětí. Jakej vývoj. Sme stádo přitroublejch přiblblejch, nikdo ničemu nerozumí. Nikdo nic nezná, nechápe a všichni sme specialisti. Všichni sou hrozně nejlepší v tom svým, a ty ostatní sou úplně pitomý, protoţe v tom mym tomu vůbec nerozuměj. K tomu nás přiměla specializace. Takhle se chová většina lidí. Z toho pramení ta nervozita, neurvalost, lidi sou k sobě čim dál horší. Není ţádná zodpovědnost. Není nic. Lidi se bojej jen ţe nebudou mít peníze. Nebojej se smrti. Nebojej se nemocí. Dou k doktoroj a on to vopraví. Takže z tohohle důvodu jsi šel tam odsud pryč, a tady si šťastnější? Ma: Jo, určitě jo. Vidět to trochu z nadhledu, moc přibrzdit, jo. Nebejt tolik vtaţenej do toho mainstreamu, protoţe ze vnitř nevidíš chyby. Tak to je no. A aţ tady si spoustu věcí postupně uvědomuju, docvákávaj mě. A hlavně se z toho snaţim vyvodit ňáký důsledky pro vlastní ţivot ţe jo. Především pro nějaký vlastní uvaţování. Třeba je pro mě veliká škola chodit do těch skal do tý práce. To sou taky zvláštní postavičky s kterýma tam pracuju. Kolik znáš lidí, takových alternativců? Ma: Teď uţ hodně. Poslední dobou bych řek ţe jich čím dál víc přibejvá. Víš co ti povim. Ţe zvláštní je, ţe ty motivy sou velmi různorodý. Mám tady třeba známýho tady nedalako. Je to podle mýho názoru velmi inteligentní kluk. Je o pár let mladší, je mu asi přes 40. A nicméně on proţil tak bouřlivý ty 90. léta, ţe je teď 20 let mimo systém. On 65

kdykoliv se kdekoliv někam přihlásí, tak se na něj vrhnout tlupy exekucí, tudíţ nemůţe ţít jinak neţ alternativně a podle toho taky vypadaj rozhovory s nim. Kromě toho ţe je opravdu sečtělej, má hrozně dobrý nápady, tak je tímhletím ale velmi zdeforovanej, protoţe jeho jediným přáním je velká a rychlá revoluce, která vyřeší všechny jeho problémy. A zjistil sem, ţe takovejch lidí je v mým okolí víc. Nejdřív máš pocit, ţe to maj podobně nastavený jako ty, ţe jako to cejtěj podobně. A tak se bavíš nejdřív o tý přírodě, a o tom vnímání, a jak bysme se měli chovat a tohleto. A nakonec zjistíš ţe ta motivace je třeba úplně jiná. A ta motivace je to, ţe maj osobní problémy, a i přes to nejsou bezdomovci. Jen prostě nemůţou ţít jako mainstreamově, protoţe by to fakt nešo. A nechci ti popisovat z jakejch důvodů. Skutečně celej systém sociální ochrany v týhletý zemi je úplně nesmyslnej. Jako kdyţ se dostaneš, a to ne jen na úplný dno, protoţe na takovým dnu sem dokonce i já nějakej čas pobejval. A voni si mysleli, ţe si z nich dělám srandu. Protoţe já sem se na tom úřadu tlemil, voni mně vypláceli 3410 korun, a teď po mně chtěli, abych jim vţdycky ukazoval potvrzení, ţe sem zaplatil alimenty ţe jo. A já sem takhle stál před tou úřednicí, takhle sem jí to tam podal, ona na mě začala ječet, ţe sem přišel o tři dny pozdějc a ţe mně ty dávky vodejmne. Tak já sem na ní tak s úsměvem koukal a řikám, mladá paní, poslouchejte, mně po odečtení těch alimentů na ţivot zbyde 1910 korun na 30 dnů v měsíci. Na jídlo, na bydlení, na topení, na svícení, a vy mi nadáváte, ţe sem přijel o tři dny pozdějc. Nezlobte se, ale já sem na ten vlak neměl. A dřív sem nemoh přijet. Vodejmete mi ty dávky a co si myslíte ţe budu dělat. Mám jít nejdřív vykrást vás nebo benzínku? Tak na mě koukala. To je jako úplně ti směšný. Co voni si ty lidi vůbec myslej. A teď rodiče říkali, ty ses úplně zbláznil, na vem si. Nechci povidám. Vem si aspoň cigáro. Nechci. Nemám peníze, nemám tabák. A to bylo v jakým období? Ma: To bylo první dva roky co sme byli tady. Tak první rok sem jenom seděl. Já sem fakt, tak chajda, do ní foukalo, a já sem řikal, na podzim se na to kouknu, nemám peníze, nemám nic, seru na všechno. A tak sem seděl. A ani sem práci nehledal. Ani sem nechtěl. Řikám seru na to. Věděl sem ţe ţrát, kdyţ na to přijde, nemusim. Tak sem si jednou tejdně z toho co sem našel venku udělal polívku. Mně to ani nebavilo vařit, ani jíst mě nebavilo, nic. Seděl sem, hulil sem, přemejšlel sem si. Hrozně se mi to tady všecko líbilo. Chodil sem po nocích tady po loukách. Pozoroval zvířata takhle v noci za měsíčku. Jednou sem tady v zimě pobíhal nahatej. To byl pěknej ţivot.

66

Takže ty první dva roky, jak ses rozešel s tou přítelkyní, si žil takhle jo? Ma: No, no. A postavený si to už měl? Ma: No já sem vlastně měl tajdle to, tu prostřední část ještě s přístřeškem, celej ten zadek chyběl a celej ten předek chyběl. A v tom sme bydleli s Honzou rok. Další rok se to tamhle protáhlo. A s přítelkyní si tady bydlel? Ma: S přítelkyní sem tady bydlel první tři měsíce. Já sem byl teda odhodlanej ţe do podzimu tohle právě natáhnu a vona někde v půlce července odjela k mamince na pár dnů a uţ se nevrátila. Ale takhle, my sme tady sice bydleli, ale já sem měl pořád ten barák dole, takţe bylo moţný jít kdykoliv do koupelny a takový věci. Jo ale spávali sme tady většinu času. No a vona někde v půlce července se sebrala a jela za maminkou a uţ se prostě nehodlala nikdy vrátit. Neţ mně to došlo, tak já sem nějako v září za ní zajel, a ona ţe takhle ne, ţe takhle to nepude. A já blbec sem ze začátku polevil a začal sem prodávat kozy ţe jo. Tak sem rozprodal celý to stádo někde do října. A pak sem zjistil ţe s tou její maminkou prostě nevydrţim pod jednou střechou. Já sem měl bydlet tam u ní ţe jo. A přes zimu tam a přes leto ţe se to tady dostaví, a pak se uvidí jestli sem se mnou teda pude. No a já sem tam vydrţel asi tři tejdny. No tak sem se po třech tejdnech odstěhoval a šel sem sem. To bylo takový opravdu divoký. V létě to bylo fajnový. No a pak sme tady byli s tim Honzou. On přišel v září a další rok v létě si postavil kostru baráku a já sem tady dostavěl tady to. A o další rok v létě stavěl, stavěl, stavěl a furt to nikam nespělo. Do toho přišel ten třetí klučina, a teď sme tady bydleli tři. Já uţ sem z toho úplně kvet. Oni ţádný návyky, vstát ráno, vyčistit si zuby. Nic. Hrozný punkáči. Ještě k té výchově jsem něco chtěla. Jaký vnímáš rozdíl ve výchově tady a v tom městě? Ma: To není o tom, kde vychováváš, ale jak. Je to úplně v zásadě o čase. Fakt, to cejtim jako úplně zásadní. To dítě prostě potřebuje čas. Dneska to prostě, ţe jo. Moje maminka to pamatuje. Se mnou byla tři měsíce, s bráchou šest měsíců na mateřský. Jo a dneska se to zpátky k tomu zase hrne. Vydobili sme si 2 aţ 3 roky mateřský, a teď zase zpátky budeme umoţnovat ţenskejm aby v půl roce jo dítě kopli někde do jeslí nebo něco. Nevim. Já teda řikám, v tomhletom bych si nerozuměl asi s ţádnou ţenskou která dneska 67

razí nějakej genderovej přístup jo. Já třeba sem přesvědčenej o tom, ţe ţenská a chlap sou rozdílný na první pohled, a nikdo mě nebude říkat ţe ne, a je to z nějakejch důvodů. Neupírám ţádný ţenský ţádný právo na kariéru, ale jako ţe kaţdej chlap má bejt v první řadě správnej táta, zrovna tak kaţdá ţenská má bejt v první řadě správná máma, jo a pak můţe bejt všechno ostatní. Ale v první řadě máme bejt správný rodiče. To je to nejpodstatnější, od čeho tady vůbec všichni sme. A to sme si zapomněli tak nějak jako připomínat. Jo takţe dneska všichni chtěj nejdřív kariéru, a nejdřív tohle, a tamto a tamto. A všem nějak uniklo, o co tady vůbec de. A co jsou podle tebe správný rodiče? Ma: No v první řadě vůbec bejt rodičem. Protoţe v dnešní době jako většina mladejch přemejšlí, jestli nějaký děti vůbec budou mít (zdůraznění) nebo ne ţe jo. No tak proč tady teda vůbec seš? Abys dělal kariéru? Ale jinak, obecně, člověk tady je z jednoho prostýho důvodu. Aby se zreplikoval. Všechno ostatní je úplně zbytečný se o tom bavit. Ty máš posunout v čase lidskej genom. To je tvůj přírodní uděl, můj taky, kaţdýho z nás. A všechno ostatní je výstelka. Výmysly lidí. Měli bysme si uvědomit, ţe jestliţe je důleţitý plodit, tak se bavme o tom, jaká je kvalita toho potomstva. Jestliţe se nám nelíbí svět jakej je, tak se poďme bavit ale úplně na váţno, jak budeme vychovávat děti, protoţe svět příští nebudu dělát já nebo ty, ale moje děti, vnuci, jo. Ty budou dělat ten svět. A aţ tobě bude 60, tak se budeš koukat na svět, kterej budou dělat s největší pravděpodobností tvoje děti. Jo nebo, řekněme, vono dneska to je tak, ţe teď koukám na svět, který dělaj mý vrstevníci. Proto mu docela rozumim, moc se mně ale nelíbí. Takže, jestli sem to správně pochopila, tak smysl života vidíš hlavně v tom rodičovství? Ma: No. Jednoznačně. Bez rodičů bych nebyl, bez rodičů by nebyl můj rod, já jsem zodpovědnej za rod a pokračování rodu. Co je na tom k nepochopení. Jako primárně je to posunout ten ţivot. To je jednoznačný. To je, řek bych ţe je to povinnost kaţdýho člověka. Kaţdej člověk by se o to měl minimálně pokusit. Ale pravdou je, ţe sme lidi, nejsme zvířata, nebo nějaký nahosemenný rostliny, tak bysme měli jako přemejšlet o tom jak to uděláme, co to přinese, jaký ty děti budou. Čeho by ses chtěl vyvarovat? Ma: No nechtěl bych aby z ţadnejch mejch dětí na mě vzpomínalo ţe sem byl zlej táta. To by mě hrozně mrzelo. A to mně přijde zas tak hrozně lehkej úkol jako udělat 68

dětem přiměřeně hezký dětství. Protoţe o to víc si to teď uvědomuju, protoţe obě ty starší děti mi říkaj, ţe hrozně rádi vzpomínaj na to dětství, ţe bylo moc hezký. Takţe s největší pravděpodobností i přes to ţe tam cejtim chyby a vidim chyby, tak to nebylo aţ tak zásadně mimo mísu. Tak si řikám ţe to asi není tak sloţitý udělat hezký dětství dětem. A myslíš si, že i přímo tady to prostředí, to místo, ovlivňuje výchovu? Ma: No jasně. Řikám ti úplně narovinu. Sem věřící člověk. A zrovna tady o tom místě si myslim, ţe to je místo z kterýho skutečně pryští dobro. To myslim fakt váţně. Hele planeta pravděpodobně vydává různý druhy energií, různě s nima nějak pracuje. Tady prostě je nějaká energie, která dělá z nás lidí lepší lidi jo. Já si myslim ţe jo. Protoţe drtivá většina co sem přijdou, tak jim je zaprvé hrozně příjemně, dobře, a většina lidí se chová tady fajnově. Je tady minimum konfliktů třeba jo. Na to kolik tady projde lidi a jaký akce se tady občas konaj. Řek bych ţe vůbec tady nejsou konflikty. Jo je to tady příjemný, protoţe ta příroda tomu dala tu energii. Vymodelovala tady to místo, dala tomu tu energii. A vůbec je to hrozně fajnový bydlení. Já sem bydlel v ledačems, třeba ţe jo, rodiče bydlej v paneláku, a vţdycky kdyţ tam přijdu tak je mi tam stísněno. Uţ se těšim aţ budu tam od taď no. Takţe jo, teplo z kamen. A to je starý známý, kaţdej o tom ví. Vaření na vohni, na plynu. To nevadí ţe to je plyn. Prostě na vohni. To je úplně něco jinýho neţ na elektrickejch sporácích. A ještě lepší právě takhle na kamnech. To je vůbec nejlepší. A co se týče vaření, tak já jak jim málo, tak já kdyţ uţ jim, tak já mam barevný talíře, musí to hezky vypadat, a nechci se chlubit, ale vařim fakt dobře. A musí to bejt fakt mňamka, a pěkný, a obslouţim se. Aţ kdyţ to je všechno, a pak si to pěkně uţiju. Dobře se najim. Tak to je fajn.

69