PŘÍLOHY Příloha č. 1 List č. 1
Neplatnost právního úkonu Dovolání se neplatnosti právního úkonu v žalobě na určení neplatnosti tohoto právního úkonu lze považovat za dovolání se neplatnosti právního úkonu ve smyslu ustanovení § 40a obč. zák. (Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 29 Odo 102/2003-265, ze dne 24.9.2003) Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci návrhu Ing. P. K., zast. JUDr. V. K., advokátem, proti žalovaným 1. R., spol. s r. o., 2. Ing. D. K., zast. Mgr. L. T., za účasti vedlejšího účastníka na straně první žalované JUDr. C. M., CSc., o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, o určení neplatnosti právního úkonu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 9 Cm 630/96, o dovolání žalobce, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. října 2002, č.j. 8 Cmo 235/2002-235, tak, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. října 2002, č.j. 8 Cmo 235/2002-235, se ve výroku, kterým tento soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že smlouva o převodu obchodního podílu první žalované uzavřená dne 20.11.1996 mezi žalobcem a druhým žalovaným je neplatná a v souvisejících výrocích o nákladech řízení, zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení, ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá. Z odůvodnění : Prvním výrokem napadeného rozsudku odvolací soud odmítl odvolání první žalované proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17.7.2001, č.j. 9 Cm 630/96-164, kterým tento soudu určil, že smlouva o převodu obchodního podílu první žalované uzavřená mezi žalobcem a druhým žalovaným je neplatná. Druhým výrokem odmítl odvolání druhého žalovaného proti výroku I., kterým soud prvního stupně prohlásil za neplatné usnesení valné hromady první žalované konané dne 20.11.1996, jímž valná hromada rozhodla o odvolání žalobce z funkce jednatele první žalované (dále jen „napadané usnesení“). Třetím výrokem odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. tak, že zamítl žalobu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady první žalované konané dne 20.11.1996, kterým tato valná hromada rozhodla o odvolání žalobce z funkce jednatele první žalované a rovněž žalobu o určení, že smlouva o převodu obchodního podílu první žalované uzavřená mezi žalobcem a druhým žalovaným (dále též jen „smlouva“) je neplatná. Rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud posoudil shodně se soudem prvního stupně existenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení. Je dán tím, že na závěru o platnosti posuzované smlouvy závisí právní postavení žalobce jako společníka první žalované, a rozhodnutí má proto dopad na jeho práva, včetně majetkových. Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalobce, že posuzovaná smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Žalobce argumentuje tím, že na posuzovanou smlouvu, dohodu o narovnání (tj. dohodu o převodech obchodních podílů společnosti „R.“ společnost s ručením omezeným se sídlem v Č. B. - dále jen „R.“ - a první žalované) a smlouvu o převodu obchodního podílu R. je třeba pohlížet jako na jeden právní úkon. Odvolací soud však dospěl k závěru, že se jedná o několik samostatných, vzájemně nepodmíněných, právních úkonů, kterými účastníci mínili vypořádat vzájemná práva a povinnosti a vztahy ke třetím osobám a ukončit vzájemnou obchodní činnost.
List č. 2 Na valné hromadě první žalované, která schvalovala převod, hlasoval druhý žalovaný v souladu s posuzovanou smlouvou, a proto nelze dovodit porušení zásady pacta sunt servanda při výkonu hlasovacího práva na této valné hromadě. Druhý žalovaný neporušil ani závazek z dohody o narovnání. Proto odvolací soud rozpor s dobrými mravy neshledal. Posuzovaná smlouva není ani nesrozumitelná či neurčitá a nebylo v ní smluveno nemožné plnění. Nelze dovodit ani vady vůle při jejím uzavírání a v úvahu nepřichází ani rozpor s § 37 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud nepřisvědčil ani názoru žalobce, že posuzovaná smlouva je neplatná pro omyl, který u něj vyvolal druhý žalovaný. Ten při podpisu smlouvy o převodu obchodního podílu první žalované musel vědět, že bude na valné hromadě společnosti R. hlasovat proti přijetí usnesení o schválení převodu obchodního podílu na žalobce a tak převod fakticky znemožní, ač předtím podepsal smlouvu o převodu tohoto obchodního podílu. Přitom pro žalobce bylo pro převod obchodního podílu první žalované za dohodnutou cenu rozhodující, že bude rovněž převeden za dohodnutou cenu jeho obchodní podíl ve společnosti R. Tvrzený důvod neplatnosti odpovídá relativní neplatnosti právního úkonu. Právní úkon stižený relativní neplatností je platný, dokud se oprávněná osoba jeho neplatnosti nedovolá. Žalobce však v průběhu řízení ani netvrdil, že se tvrzené neplatnosti právního úkonu dovolal. Proto se soud tvrzeným důvodem neplatnosti podle § 49a obč. zák. nezabýval. Za důvodnou nepovažuje odvolací soud ani námitku rozporu posuzované smlouvy se zásadami poctivého obchodního styku, neboť v projednávané věci jde o posouzení platnosti právního úkonu, nikoli o výkon práva tímto právním úkonem založeného. Z uvedených důvodů odvolací soud žalobu v části, kterou žalobce požadoval určení neplatnosti smlouvy, zamítl. Dále se odvolací soud zabýval neplatností napadaného usnesení. Přitom se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že napadané usnesení je neplatné jelikož valná hromada měla projednat odstoupení žalobce z funkce jednatele a neměla jej odvolávat. Žalobce odstoupení z funkce jednatele netvrdil a soud prvního stupně neměl pro závěr o jeho odstoupení potřebná skutková zjištění (oznámení příslušnému orgánu podle § 66 odst. 1 obchodního zákoníku - dále jen „obch. zák.“). Skutková tvrzení žalobce o důvodech neplatnosti napadaného usnesení se omezují na tvrzení o jeho rozporu s právními předpisy, společenskou smlouvou a stanovami, aniž by žalobce toto tvrzení konkretizoval. Až u jednání dne 24.6.1997 doplnil žalobce svá tvrzení tak, že usnesení je v rozporu s dohodou o narovnání, která tvoří spolu se smlouvami o převodu obchodních podílů v první žalované a společnosti R. komplex jednání o vzájemných vztazích účastníků. Důvodem neplatnosti napadaného usnesení by mohl být výkon hlasovacího práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 obč. zák.). Pokud by totiž soud shledal výkon hlasovacích práv druhého žalovaného při přijímání napadaného usnesení v rozporu s dobrými mravy, nebylo by k jeho hlasování možno přihlížet a pro přijetí usnesení by nebyla dosažena potřebná většina hlasů společníků. Druhý žalovaný však na valné hromadě, která přijala napadané usnesení, hlasoval v souladu se smlouvou o převodu obchodního podílu v první žalované a rovněž v souladu s dohodou o narovnání. Proto nelze dovodit rozpor výkonu jeho hlasovacího práva s dobrými mravy. Z toho, že druhý žalovaný hlasoval na valné hromadě R. v rozporu se smlouvou o převodu obchodního podílu v této společnosti, nelze rozpor s dobrými mravy rovněž dovodit, neboť dohoda o narovnání neupravuje vzájemnou podmíněnost převodů obchodních podílů v první
List č. 3 žalované a společnosti R. Navíc čl. I. dohody o narovnání stanoví povinnost žalobci, který ji ve vztahu k obchodnímu podílu v první žalované splnil podpisem platné smlouvy. Tato smlouva nabyla účinnosti schválením valnou hromadou první žalované a druhému žalovanému z ní vznikla povinnost k úhradě kupní ceny, kterou splnil, byť dohoda o narovnání podle čl. X. dosud nenabyla účinnosti. Z uvedených důvodů odvolací soud žalobu v části, kterou žalobce požadoval vyslovení neplatnosti napadaného usnesení, zamítl. Proti měnícím výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Za dovolací důvod označil nesprávné právní posouzení věci. V dovolání uvedl, že odvolací soud sice připustil, že žalobce jednal při uzavírání smlouvy v omylu vyvolaném druhým žalovaným, založil však své rozhodnutí ohledně platnosti smlouvy o převodu obchodního podílu na tom, že v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by se žalobce dovolal relativní neplatnosti smlouvy ve smyslu § 40a obč. zák. Žalobce se však relativní neplatnosti smlouvy řádně dovolal. Je totiž toho názoru, že pokud se dovolal absolutní neplatnosti smlouvy, dovolal se současně i její neplatnosti relativní. Absolutní neplatnosti se přitom žalobce dovolal pro rozpor smlouvy s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku. Dovolatel připomíná, že podle ustanovení § 266 odst. 1 obch. zák. je třeba jakýkoli projev vůle vykládat především s přihlédnutím k vůli (úmyslu), která byla projevena. A konečně dovozuje, že podání žaloby lze zcela považovat za dovolání se neplatnosti právního úkonu. Dovolatel proto požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Druhý žalovaný ve vyjádření k dovolání označil tvrzení, že odvolací soud připustil, že žalobce jednal při uzavírání smlouvy v omylu vyvolaném druhým žalovaným, za nepravdivé. Prohlásil, že žalobce nikdy, v žádném svém podání adresovaném a doručeném druhému žalovanému, neučinil právní úkon, který by mohl být považován za uplatnění relativní neplatnosti smlouvy. Tvrzení, že dovolání se absolutní neplatnosti smlouvy v sobě „absorbuje“ i dovolání se její relativní neplatnosti, považuje za nesprávné a navrhuje potvrzení napadeného rozsudku. Vedlejší účastník ve vyjádření k dovolání uvedl, že sám žalobce postupuje v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku, zejména „pokud jde o vrácení do firmy věcí movitých, zvláště pak finančních prostředků, které z ní za dosud právně nevyjasněných okolností a jednoznačně způsobem odporujícím dobrým mravům a naprosto se vymykajícím poctivým obchodním stykům odčerpal.“ Napadá rovněž dovolatelovo využívání „rozličných, historickým vývojem osvědčených, společenských a kulturních mravních norem a jejich podstatných historických tendencí,“ když neustálé protahování soudního sporu „znemožňuje vedlejšímu účastníku, aby se dovolal svých práv žalobou na navrácení věcí do původního stavu.“ Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 - dále též jen „o. s. ř.“). Podle ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 13., zákona č. 30/2000 Sb., se pro řízení ve věcech obchodního rejstříku a o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob zahájená na návrh, který byl podán přede dnem nabytí účinnosti tohoto
List č. 4 zákona v prvním stupni použijí dosavadní právní předpisy. O takový případ jde i v projednávané věci, neboť řízení bylo zahájeno před 1.1.2001. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Odvolací soud založil svůj závěr o tom, že posuzovaná smlouva není platná z důvodu omylu, který u žalobce vyvolal druhý žalovaný, na tom, že tvrzený důvod neplatnosti odpovídá relativní neplatnosti právního úkonu. Právní úkon stižený relativní neplatností je platný, dokud se oprávněná osoba jeho neplatnosti nedovolá. Odvolací soud vychází z toho, že žalobce v průběhu řízení ani netvrdil, že se neplatnosti právního úkonu dovolal, a takové skutečnosti ani nevyšly v řízení najevo. Proto se soud tvrzeným důvodem neplatnosti podle § 49a obč. zák. nezabýval. Dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu se uskutečňuje výslovným projevem, ze kterého je jasně patrná vůle osoby uplatňující neplatnost právního úkonu dovolat se její neplatnosti, tj. vůle, nebýt právním úkonem vázána. Žalobce se žalobou v projednávané věci domáhá určení neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu první žalované, přičemž se v bodu III. žaloby mimo jiné dovolává neplatnosti této smlouvy podle ustanovení § 49a obč. zák. Tímto tvrzením žalobce a jeho účinky se však odvolací soud vůbec nezabýval, když, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, vycházel z právního názoru, že relativní neplatnosti právního úkonu se lze dovolat pouze hmotněprávním úkonem doručeným druhému účastníku smlouvy. Z ustálené judikatury přitom vyplývá, že dovolání se neplatnosti právního úkonu v žalobě na určení neplatnosti tohoto právního úkonu lze (jak tvrdí dovolatel), považovat za dovolání se neplatnosti právního úkonu ve smyslu ustanovení § 40a obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.7.1999, sp. zn. 24 Cdo 192/98 uveřejněný v časopisu Právní rozhledy 10/1999). V tomto směru tedy není rozsudek odvolacího soudu správný. Povinností soudu bylo zabývat se námitkou neplatnosti posuzované smlouvy z důvodu omylu a zkoumat, zda lze tvrzení žalobce v žalobě považovat - vzhledem k jejich obsahu - za dovolání se neplatnosti smlouvy, které nabylo účinků doručením žaloby druhému žalovanému. Závěry odvolacího soudu ohledně neplatnosti napadaného usnesení shledal dovolací soud správnými. Z toho, že druhý žalovaný hlasoval na valné hromadě R., tj. na valné hromadě jiné společnosti, v rozporu se smlouvou o převodu obchodního podílu v této společnosti, by sice případně bylo možno usoudit na rozpor s dobrými mravy při hlasování na valné hromadě této jiné společnosti, nelze však odtud dovodit rozpor s dobrými mravy při hlasování na valné hromadě první žalované, když na této valné hromadě hlasoval druhý žalovaný v souladu s uzavřenou smlouvou. Protože právní posouzení platnosti posuzované smlouvy je co do způsobu dovolání se relativní neplatnosti nesprávné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání, rozsudek odvolacího soudu v této části podle ustanovení § 243b odst. 1, 2 a 3, věta prvá, o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně zrušil i související výrok o náhradě nákladů řízení. Pro úplnost je třeba uvést, že v rámci právního posouzení neplatnosti posuzované smlouvy pro rozpor s dobrými mravy odvolací soud opomenul posoudit platnost této smlouvy s použitím ustanovení § 36 obč. zák., a to zejména ve vztahu k „Dohodě o narovnání“ ze dne 20.11.1996, uzavřené mezi účastníky a společností R., popř. podle § 275 obch. zák.
Neplatnost a odporovatelnost právního úkonu Příloha č. 2 List č. 1
U právního úkonu, který je neplatný, nelze vyslovit jeho odporovatelnost. Neplatnost právního úkonu má v takovém případě přednost před jeho odporovatelností, odporovat lze jen platnému právnímu úkonu. (Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.11.2002, sp.zn. 30 Cdo 1262/2002) Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce České republiky - Finančního úřadu v Chebu, se sídlem v Chebu, Hálkova č. 28, proti žalované V. P., zastoupené advokátem se sídlem v Klatovech II, Masarykova č. 393, za účasti vedlejšího účastníka P. P., zastoupeného advokátem, o určení neúčinnosti právních úkonů, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 34/99, o dovolání žalované a vedlejšího účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2001, č. j. 13 Co 576/2001- 94, tak, že rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2001, č. j. 13 Co 576/2001-94, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 24. dubna 2001, č. j. 9 C 34/99-66, ve výrocích I., III., a IV. se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění : Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 24. dubna 2001, č. j. 9 C 34/99-66, určil, že dohoda ze dne 4. září 1996 o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů P. P. a V. P., týkající se věcí nemovitých, je vůči žalobci právně neúčinná (výrok I.). Dále zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že dohoda ze dne 4. září 1996 o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, týkající se věcí movitých, je vůči žalobci právně neúčinná (výrok II.). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek (výroky III. a IV.). Soud prvního stupně připomněl, že sám již rozsudkem ze dne 28. března 2000 (č. j. 9 C 34/9926) žalobu v této věci zamítl po zjištění, že dohody o vypořádání majetku (žalované a vedlejšího účastníka) byly uzavřeny v době, kdy trvalo jejich bezpodílové spoluvlastnictví, když rozsudek o zrušení tohoto bezpodílového spoluvlastnictví nabyl právní moci až dne 17. září 1996. Při svém tehdejším rozhodování přihlédl k tomu, že dohody, jejichž neúčinnosti se žalobce domáhá, jsou absolutně neplatné. Toto původní rozhodnutí však bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Plzni pod č. j. 13 Co 627/2000-47 (dne 26. října 2000), když odvolací soud dovodil, že zmíněné dohody jsou sice neplatné, avšak odporovat lze i právním úkonům neplatným, pokud vyvolají účinky spočívající ve menšení majetku dlužníka, a zkrátí tak možnost věřitele domoci se uspokojení pohledávky. S ohledem na vázanost vysloveným právním názorem odvolacího soudu proto novým rozhodnutím soudu prvního stupně žalobě vyhověl ve vztahu k nemovitému majetku, v jehož případě sice šlo (též) o neplatný právní úkon, avšak zápisem do katastru nemovitostí vyvolal účinky, kterými byl věřitel zkrácen (což se ovšem netýkalo věcí movitých). Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. listopadu 2001, č. j. 13 Co 576/2001-94, s odkazem na ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.") rozsudek soudu prvního stupně v části napadené odvoláním (tj. s výjimkou výroku pod bodem II.) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
List č. 2 Odvolací soud své rozhodnutí zbudoval především na úvaze, zda jsou splněny podmínky ustanovení § 42a občanského zákoníku (dále jen "o. z."), za nichž se může žalobce jako věřitel domáhat určení, že dotčená dohoda o vypořádání tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů je vůči němu právně neúčinná, byť samotná dohoda je jako právní úkon neplatná, když byla uzavřena ještě před právní mocí zániku bezpodílového spoluvlastnictví. Zde odvolací soud odpověděl pozitivně tak, že za situace, kdy tato dohoda, byť neplatná, vyvolala účinky, protože podle této dohody následně došlo ke změně zápisu vlastnického práva k nemovitostem, je ve vztahu k věřitelům dlužníka odporovatelným právním úkonem. Odvolací soud pak měl dále za splněné i ostatní zákonné předpoklady yplývající z ustanovení § 42a o. z. Rozsudek Krajského soudu v Plzni nabyl právní moci dne 19. prosince 2001. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaná a vedlejší účastník dne 8. února 2002 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 10. června 2002. Přípustnost tohoto dovolání odvozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a při formulaci dovolacích důvodů odkazují na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. takto fakticky vytýkají, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nadto uplatňují i dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť mají zato, že napadené rozhodnutí též vychází ze skutkového stavu, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelé zejména uvádějí v pochybnost právní názor, podle něhož se věřitel může domáhat určení, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů je aktem, který by měl být vůči věřiteli právně neúčinný, ač jde (v konkrétním případě) o dohodu neplatnou. Dále vytkli jimi tvrzené nedostatky ve skutkových zjištěních. Navrhli proto, aby napadený rozsudek byl zrušen. Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil. Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované a vedlejšího účastníka bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za správné (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). S přihlédnutím ke znění ustanovení § 242 o. s. ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i
List č. 3 tehdy, když nebyly uplatněny v nebyly.
dovolání. Tyto
vady však z
obsahu spisu seznány
Opačná je však situace, pokud dovolatelé uplatnili dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle ustanovení § 42a odst. 1 o. z. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného vymahatelný nebo byl-li úkonu již uspokojen. Určením právní neúčinnosti právního úkonu ve smyslu ustanovení § 42a o. z. nastává stav tzv. relativní bezúčinnosti dotčeného právního úkonu. Odporovatelný právní úkon tak sice zůstává platným právním úkonem, avšak v poměrech účastníků se na něj hledí tak, jako by nenastaly jeho účinky. Avšak v případě, že posuzovaný právní úkon je neplatný (a to ať absolutně nebo relativně), jeho právní účinky vůbec nenastávají. Na právní vztahy se tu hledí stejně, jako by takový právní úkon nebyl učiněn. Tedy u právního úkonu, který je neplatný, nelze vyslovit jeho odporovatelnost. Neplatnost právního úkonu má v tomto případě přednost před jeho odporovatelností, takže odporovat lze jen platnému právnímu úkonu. Závěr o neplatnosti právního úkonu proto má za následek zamítnutí žaloby o určení, že dlužníkovy právní úkony jsou vůči žalobci právně neúčinné (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. května 2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99). Na této skutečnosti tedy nemůže nic změnit ani fakt, že na základě takovéto neplatné smlouvy případně došlo ke vkladu vlastnického práva k nemovitostem. Ani tím totiž na vlastnických vztazích k dotčeným nemovitostem nemohlo dojít ke změnám, přičemž nic nebrání tomu, aby soud v občanském soudním řízení platnost smlouvy posoudil ve smyslu ustanovení § 39 o. z., resp. dalších zákonných ustanovení. V posuzované věci však odvolací soud zaujal zcela opačný právní názor, kterým v rozhodování svázal i soud prvního stupně. Protože dovolací soud tento určující názor, na němž bylo zbudováno rozhodnutí soudů obou stupňů, nepovažuje za správný, nemůže pokládat za správný (§ 243b odst. 2 o. s. ř.) ani samotný dovoláním napadený rozsudek ve věci samé Krajského soudu v Plzni (stejně tak jako rozsudek soudu prvního stupně v označených výrocích). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí, včetně příslušných výroků rozsudku soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
