Titulní list 1. překladatelů

překladatelů

Titulní list

1

2 Titulní list

Říká se, že dobrý překladatel je takový, jehož existenci si čtenář vůbec neuvědomuje, protože přeložené dílo čte, jako by je autor rovnou napsal česky. Také se vedou spory, do jaké míry je překladatelství činností umělecky tvůrčí nebo jen dokonale odvedeným řemeslem. Jistě záleží na typu knihy, na osobnosti autora i na kvalitě překladatele. Osobnost překladatele však je pro pochopení a rozšíření díla v jiném jazykovém prostředí klíčová a tento význam bývá neodbornou veřejností nespravedlivě opomíjen. Výstava Dvanáct překladatelů má připomenout, že k českým čtenářům by se sotva dostala díla ze všech koutů světa, kdyby nebylo těch správných prostředníků: příkladně vzdělaných, jazykově zdatných, a zároveň pokorných. Právě jejich zásluhou se k nám zahraniční literatura dostává v celé své rozmanitosti, dopřává nám chvíle napětí, poskytuje potěšení, ohromuje nás krásou slov a obrazů či nás obohacuje o dobrodružství, exotiku a zajímavosti z jiných krajů a nepoznaných mravů. Za tím vším se však skrývá hluboké a zdlouhavé, ačkoli neviditelné úsilí, kombinující překladatelovy znalosti, um a invenci. A také schopnost zůstat služebníkem původního autora, nenechat se strhnout vlastním tvůrčím rozletem na úkor originálu. Nebylo lehké vybrat ze stovek renomovaných překladatelů pouhých dvanáct apoštolů; výběr je vždy do jisté míry nahodilý, osobní, neúplný. Pokusili jsme se ukázat, že překladatelé masově čtených autorů mají na svém kontě i jiné tituly. Chtěli jsme naznačit, jak široké je jazykové spektrum překladové literatury. Považujeme za důležité připomenout překlady velkých světových autorů, u nás někdy navzdory Nobelovým cenám opomíjených, i vzdát hold renomovaným překladatelům. Přehled nejlepších zástupců překladatelského řemesla by byl mnohem delší a pestřejší, náš prostor je však omezený. Účel výstavy bude splněn, pokud si čtenáři budou napříště všímat i toho, kdo jim jejich oblíbeného autora převedl do tak pěkné a bohaté češtiny. A třeba si další knihu vyberou jak podle autora, tak podle překladatele.

Autorka portrétů: Fany Lachmanová Autorka textů: Anežka Charvátová Grafická podoba: Jan Čumlivski

Vytvořeno pro Tabook 2013 www.tabook.cz Doprovodný seznam knih vytvořila Městská knihovna Tábor www.knihovnatabor.cz

Dvořáčková 1

Vlasta Dvořáčková

Dvořáčková 2

(nar. 1924) vystudovala češtinu a polštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a získala doktorát prací o Františku Kvapilovi. Záhy po studiích nastoupila jako nakladatelská redaktorka do SNKLHU (pozdějšího Odeonu), redigování děl literatury anglické, německé a zejména polské se věnovala celý život. Těžiště její redakční i překladatelské práce spočívá především v uvádění významných polských autorů do českého prostředí – za tuto svou činnost obdržela roku 2011 prestižní Cenu Transatlantyk, kterou od roku 2005 každoročně uděluje polský Knižní institut za výjimečnou podporu a šíření polské literatury. Kromě řady dalších ocenění získala roku 2009 Cenu Josefa Jungmanna, udílenou Obcí překladatelů za nejlepší překlad roku, za překlad básní polské nositelky Nobelovy ceny Wisławy Szymborské. Za nejvýznamnější Dvořáčková považuje své překlady soudobých polských básníků – je známá jako překladatelka děl Czesława Miłosze, Tadeusze Różewicze, Wisławy Szymborské či Zbigniewa Herberta. V dlouhém seznamu jejích publikací však lze najít i díla polských klasiků (J. I. Kraszewski, H. Sienkiewicz, A. Mickiewicz). Věnuje se také vlastní básnické tvorbě, píše pro děti, pracuje pro rozhlas. Kromě polštiny překládá též prózu z angličtiny (hlavně v 90. letech detektivky) a němčiny a za spolupráce jazykových odborníků překládá bulharskou poezii. Ukázka ze sbírky Wisławy Szymborské Okamžik. Dvojtečka. Tady

Život – jediná možnost, jak obrůstat listím, lapat na písku po dechu, vzlétávat na křídlech; Být psem, nebo ho hladit po teplé srsti;


1 Líman

Antonín Václav Líman

2 Líman

(nar. 1932) patří k našim předním japanologům a překladatelům z japonštiny. Po studiích anglistiky a japanologie na FFUK pracoval v ČSAV, od roku 1966 studoval postgraduál v Tokiu a po roce 1967 se už do Prahy nevrátil a odcestoval do Kanady. Působil třicet let na University of Toronto, kde dosáhl hodnosti plného profesora, a učil též na japonské univerzitě Otemae. V 90. letech se vrátil jako hostující profesor také do Ústavu Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, nyní přednáší jako emeritní profesor na prestižních univerzitách v Kanadě, USA a Japonsku. Publikoval přes čtyřicet studií a esejů o japonské literatuře v různých světových časopisech a sbornících, po roce 1990 se vrátil k překladům a původním studiím v rodném jazyce. Zabýval se dílem významných japonských spisovatelů, jako je držitel Nobelovy ceny Kawabata Jasunari, Tanizaki Džun’ičiró, Šiga Naoja, Mijazawa Kendži , Ibuse Masudži a další. Roku 2000 vydal v Mladé frontě krásně vypravenou knihu Krajiny japonské duše, čtrnáct esejů o moderní japonské literatuře, oceněnou výroční cenou MF. V říjnu roku 2008 získal prestižní Cenu Josefa Jungmanna za překlad dvou novel Ibuse Masudžiho. Jeho převod básnické sbírky starojaponské poezie Manjóšú do češtiny je teprve druhým kompletním překladem tohoto díla na světě do jednoho z evropských jazyků. V listopadu 2009 za něj obdržel Cenu za významný kulturní přínos od Japonské společnosti překladatelů v Tokiu. Čtenáři poezie velmi ocenili i obsáhlou antologii japonských haiku Chrám plný květů (2011), přes osm set vybraných skvostů od sedmdesáti autorů od zakladatele žánru Bašóa (17. stol.) po moderní autory 20. stol. Na otázku, co nejraději překládal, Líman odpověděl: „Vybrat, co jsem překládal nejraději, je těžké. Bylo by to asi Na vlnách od Ibuse Masudžiho (jehož novou sbírku rybářských povídek právě dokončuji), pak Boží člověk Issa a Manjóšú.“ Roku 2012 vydal Líman paměti s metaforickým japonským názvem zobrazujícím poutnictví Věčný polštář z trávy, v nichž velmi čtivě a poutavě líčí vzpomínky na mládí prožité ve Staré Boleslavi a v Praze a na pozdější emigraci do Kanady a studijní cesty po Japonsku. Písně z Ostrova vážek (výbor básní z Manjóšů)

Žínka krásná jak pestré stráně jeseně, dívka svižná jak proutek mladého bambusu, co as mohla mít na mysli? Proč neměla život dlouhý jak lano z býčí moruše? Být jako rosa, řekl bych, že zrána orosí květ a s večerem se rozplyne, být jako mlha, řekl bych, že s večerem ulehne, a příští ráno zas odvane.

Jak je mi líto, že si stěží vzpomínám, na její jméno, jež drnčelo jako luk z katalpy, a že jsem ji jen tak letmo zahlédl. Její muž, mladý jak jarní travička, usínal na hebké podušce jejích paží, oděných v jemných rukávech, a měl ji po boku, jak čepel vlastního meče. Je to snad samota, jež mu nedá spát, když si na ni vzpomene? Je to snad z lítosti, že na ni musí myslet a mučit se touhou po dívce, jež odešla, než se naplnil její čas jak po ránu rosa, jak z večera mlha.


Lidmilová 1

Pavla Lidmilová

Lidmilová 2

(nar. 1932) má největší zásluhy na uvádění portugalské a brazilské literatury do českého kontextu. Nejvíc zdejších čtenářů ji asi zná díky jejím překladům Brazilce Paola Coelha, jehož Alchymistu v půlce devadesátých let 20. století objevila a zprvu neúspěšně nabízela několika nakladatelům: dodnes si musejí trhat vlasy, že ho tenkrát odmítli! Populární Coelho je však kvalitou na nejnižší příčce z autorů, které Pavla Lidmilová objevila a překládá. Zdejší literární obec nadchly její překlady portugalského básníka Fernanda Pessoy, tvořícího pod různými heteronymy, za jehož Knihu neklidu získala roku 1993 výroční cenu Odeonu, či brazilského autora João Giumarãese Rosy a jeho obsáhlého, mnohovrstevného románu Velká divočina. Pavla Lidmilová také pokrývala překlady Josefa Hiršala a pomohla mnoha začínajícím portugalistům proniknout do tajů lusitánské literatury i překladatelského řemesla. Portugalsky – a v počátcích i španělsky – psané literatuře se věnovala celý život, ať už pracovala v rozhlase, v Ústavu světové literatury ČSAV či jako externistka na FFUK. Seznam přeložených knih, často osobně sestavených antologií a autorů vybraných na její popud, obsahuje na padesát položek. Uvedla do češtiny autory, jako jsou Murilo Rubião, Lygia Fagundes Tellesová, Erico Verissimo, Darcy Ribeiro, Clarice Lispectorová, José Luandino Viera a další. Kromě nakladatelských a překladatelských cen či portugalských a brazilských řádů obdržela roku 2005 Státní cenu za překladatelské dílo. Ukázka ze sbírky básní Fernanda Pessoy Nevinnost je nemyslet. Básně Alberta Caeira

Natáhnu se do trávy a zapomenu na všecko, co mě učili. Alberto Caeiro XI. Piano, co má ta paní, nezní tak špatně, ale zurčení vod ani šumění v korunách to není… K čemu je dobré mít piano? Nejlepší je mít uši a milovat přírodu.


1 Forbelský

Josef Forbelský

2 Forbelský

(nar. 1930) vystudoval hispanistiku v padesátých letech, pak vyučoval na středních školách, od roku 1969 i na vysokých školách včetně tehdejšího Institutu překladatelství a tlumočnictví. Teprve po roce 1989 mohl získat akademické tituly. K překládání ho přivedla potřeba uniknout z izolace komunistického režimu, neboť náležel ke generaci, která vyrostla z evropského kulturního odkazu; ačkoli hispanista, nemohl se dostat za západní hranice a jediný živý kontakt se španělskou kulturou mu zprostředkovávali republikánští emigranti. Forbelský však překládal nejen z této potřeby řekněme politické či osvětové, z touhy po integraci tragicky rozdělené Evropy (jeho překlad španělského myslitele Ortegy y Gasseta Evropa a idea národa měl být po roce 1989 inspirací pro naše politiky, dostal se tehdy do rukou Václava Havla a dalších); překlad mu byl hlavně potěchou duše. Podobně jako mnozí další se překladu věnoval také proto, že z politických důvodů nemohl sám psát. Překládal zejména velká díla španělských klasiků: Cervantese, Baltasara Graciána, Lope de Vegu, Góngoru. Na tomto velkém barokním básníkovi spolupracoval s Josefem Hiršalem, kterého posléze několikrát pokrýval v době, kdy byl Hiršal zakázaný. Do španělštiny přeložil ve spolupráci se španělským básníkem Guillermem Carnerem verše Vladimíra Holana. Kromě překládání též píše o literatuře a umění, vydal např. Španělskou literaturu 20. století, přispěl mnoha hesly do Slovníku spisovatelů Španělska a Portugalska. Z latinskoamerické literatury překládá méně, ale jeho dílem je například česká verze vrcholného románu paraguayské literatury Já nejvyšší Augusta Roa Bastose. Jeho největším dlouhodobým projektem je nový překlad Cervantesova Dona Quijota. Luis de Góngora y Argote, Samoty

Věnování vévodovi z Béjaru Všechny tyto verše, nadiktované sladkou múzou, jsou kroky bloudícího poutníka; jsou to kroky ztracené v spletité samotě, jsou to verše naplněné inspirací. Ó vznešený vévodo, jenž obklopen houfem oštěpů svých lovců (oštěpů připomínajících hradbu jedlových větví, jako diamantovým cimbuřím korunovanou zářícím zahroceným kovem) vyjíždíš na lov do hor (pokrytých brněním sněhu, a proto nahánějících strach nebi, které se rozpomíná na svůj dávný boj s giganty, syny Země, a strachuje se, aby tyto převysoké hory nebyly novými giganty, tentokrát giganty z křišťálu, ježto jsou pokryty sněhem), do hor, kde lovecký roh, násoben ozvěnou, vábí ti na dosah zvěř a ta, ležíc pak mrtva na zemi, barví její povrch svou krví a znetvořuje její podobu – tolik je zvěře, že se sotva vejde na zemi –, až posléze krvavou pěnou ztřísní vody řeky Tormesu, u níž pořádáš svůj lov.


Fröhlich 1

František Fröhlich

Fröhlich 2

František Fröhlich (nar. 1934), nositel Státní ceny za překlad z roku 2006. Překládá ze severských jazyků a angličtiny. Veřejnosti je znám hlavně díky svým překladům Ibsenových her z norštiny a Andersenových pohádek z dánštiny. Objevil pro české čtenáře novely Karen Blixenové a poezii Bennyho Andersena (jehož básničky zhudebnil a rád zpívá Jan Burian). Po maturitě na gymnáziu v Praze studoval 1952–1957 angličtinu a dánštinu na tehdejší Filologické (dříve a později Filozofické) fakultě Univerzity Karlovy, po studiích pracoval v Československém rozhlasu v Praze, 1969–72 v Institutu překladatelství a tlumočnictví při Univerzitě 17. listopadu v Praze a současně 1969–72 působil v Činoherním klubu v Praze jako lektordramaturg. Od 1972 se věnuje překladatelské činnosti ve svobodném povolání. Před listopadem 1989 též jako „pokrývač“ půjčil jméno překladateli ze švédštiny Josefu Vohryzkovi, který nesměl publikovat. V létech 1990–2004 působil externě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde vedl překladatelské semináře pro studenty anglistiky a skandinavistiky. Překládá hlavně prózu a drama z dánštiny a angličtiny a z dalších severských jazyků, je autorem řady komentářů a doslovů. Do Slovníku severských spisovatelů napsal kapitolu o dánské literatuře a většinu hesel o dánských autorech. Benny Andersen: Má velká doba byla malá

Úklid v lékárničce Flaštičky a tuby s vůní dávno zapomenutých neduhů mastičky na zmizelá kuří oka razantní vodičky proti vnitřním obtížím které svíraly mysl i tělo dnem i nocí a teď jsou dávno za horami vystřídány pozdějšími strastmi. Kapky pro úlevu mladým očím které už viděly příliš mnoho i když ne dost. Prášky co buď kdysi zabíraly anebo právě nezabraly prostě už se neberou a jejich smysl dávno pominul – zašlé horečky uvadlý kašel odvátá bolest Marnost marnost – pryč s tím vším Uvolněte místo pro nastávající útrapy.


Jindra 1

Miroslav Jindra

Jindra 2

(nar. 1929) překládá z angličtiny. Na svém kontě má zatím přes šedesát knižních překladů; spolupracoval především s legendárním Odeonem a dokáže vyprávět různé zábavné historky o dřívější i současné nakladatelské praxi. K jeho nejznámějším překladům patří několik děl Josepha Hellera, především slavná Hlava XXII, dále třeba Hodiny Michaela Cunninghama, Králík se vrací od Johna Updikea, Nájemníci Bernarda Malamuda, dva romány Kingsleyho Amise a mnoho dalších významných textů. Obrovský úspěch měly v 70. letech Medojedky amerického autora Roberta Ruarka, kterých se pak do současnosti v několika vydáních prodalo přes tři sta padesát tisíc výtisků. (Do prvních vydání příznačně zasahovala dobová cenzura – např. do neklidné Afriky tehdy vyvážené československé samopaly musely v českém překladu pocházet „z nejmenované středoevropské země“, nikoli přímo od nás, ze země přece výhradně oddané míru). Dlouhá léta pracoval jako vysokoškolský pedagog a mnoho jeho bývalých studentů na jeho literárněhistorické a translatologické semináře rádo vzpomíná. Řada z nich už také úspěšně překládá. Je spoluautorem několika učebnic angličtiny a prvních českých Dějin Kanady, čtenáře svých překladů rovněž potěšil a poučil desítkami knižních doslovů či předmluv. Věnuje se i sborovému zpěvu, a tato jeho hudební zkušenost mu možná pomohla i k tomu, že kongeniálně překládá poezii Leonarda Cohena (sbírky Květiny pro Hitlera a Kniha toužení). Přebásňuje i některé jeho písňové texty, které rád ve své české verzi sám zpívá. V roce 2009 získal za překlad Cohenovy Knihy toužení s přihlédnutím k dosavadnímu dílu Státní cenu za literární překlad. Leonard Cohen

Rozštěp Co s ním můžu dělat s tím svým lásky stínem tím chlupatým chtíčem jedovatým vínem?

To víno spolu vypijem schováme kamsi ten chtíč Kdo miluje ať si sténá my smát se půjdem pryč

Kterou bych měl přivléct až na okraj zkázy sežehnout jí srdce polibky co mrazí?

Pak přilehnu si k tobě tebe já dobře znám Kostlivce tiše pohřbím nevěstu vezmu si sám

Rozštěpím radš vedví veškerou svou lásku jednu část si nechám druhou dám ti v sázku

A ty potom uděláš totéž ty na to přece máš V mý hlíně vykopeš jámu ženicha pochováš


Kareninová 1

Anna Kareninová

Kareninová 2

(nar. 1954) Překladatelka, autorka rozhlasových literárních pořadů, autorka četných článků a doslovů, zabývá se dlouhodobě překlady filmovými. Kromě jiných ocenění je nositelkou ceny Magnesia Litera 2003 za překlad knihy Louise Ferdinada Célina Klaun’s band a ceny Francouzského velvyslanectví za přínos ke zpřístupnění francouzské literatury v Čechách. V roce 2011 vydala knihu Céline v Čechách. Po dětství stráveném v zákulisí opery (oba rodiče byli operními pěvci) vystudovala Filozofickou fakultu Karlovy univerzity, pak pracovala jako redaktorka zaměřená na románskou a především francouzskou literaturu v prestižních nakladatelstvích Odeon a Český spisovatel, v 90. letech působila jako šéfredaktorka v neméně prestižní revue Světová literatura. Od 90. let studijně pobývala v Itálii, Francii, USA a Velké Británii a rozhodla se plně věnovat literárním překladům: v próze především francouzským románům Louise-Ferdinanda Célina, v poezii anglicky psanému dílu Ezry Pounda. Kromě knižních překladů, které doprovodila vlastními doslovy a komentáři (Marguerite Durasová, Guillaume Apollinaire, Nathalie Sarrautová, Tommaso Landolfi, René Char, Tom Stoppard, Michel de Ghelderode, Louis-Ferdinand Céline, Ezra Pound), je překladatelkou a autorkou dialogů více než stovky filmů a vytvořila filmové titulky ke snímkům významných světových režisérů (Fellini, Godard, Visconti, Antonioni, Russel, Truffaut, Greenaway, Strick, Tarkovkskij...). Z její dílny pocházejí i mnohé české verze operních libret. Ezra Pound Ze sbírky Canzoni z roku 1911, dedikované budoucí manželce Dorothy a tchyni Olivii Shakespear

Blandula, Tenulla, Vagula Co pořád máš, má duše, s tím svým rájem? Nenajdem si, až naše volnost padne, prosvětlené místo, kam slunce za dne skrz olivové listy bude řinout kanoucí slávu? Jestli tě v Sirmiu, duše má, potkám, až tu život zchřadne, nepůjdem raději na mysy, požehnané vzdušnými apoštoly pozemského štěstí? Nemůžem na vlnách nechat své kulty plynout, na jasném safíru, kobaltu, kyaninu, na trojjediných blankytech, nehmatném, neutkvělém zrcadlení věčné obměny? A když tam bude Ona, copak nás, duše, veškerý věhlas nebe, v dvornosti a touze oslní víc než mračný vrchol Rivy? /Před smrtí složil římský císař Hadrianus (75–138) verše: Animula vagula blandula, / hospes comesque corporis, / quae nunc abibis in loca / pallidula rigida nudula / nec ut soles dabis iocos, čili: „Toulavá milounká dušinko, v tělu (mém) hoste i průvodkyně, na jaká to místa nyní odejdeš bledoučká, ztuhlá a nahotinka; už nebudeš vtipkovat, jak máš ve zvyku.“ Tenulla zřejmě tenella, útloučká./


1 Karpatský

Dušan Karpatský

2 Karpatský

(nar. 1935), literární historik, bohemista a kroatista. První překlad z charvátštiny do češtiny zveřejnil v roce 1958. Dnes jeho překladová bibliografie čítá stovku položek, především knihy, ale i divadelní a rozhlasové hry. Vystudoval češtinu a srbocharvátštinu na Filologické fakultě Univerzity Karlovy, nejdříve musel nastoupit jako vychovatel a učitel, v šedesátých letech pak působil jako redaktor Československého rozhlasu a měsíčníků Plamen a Sešity pro mladou literaturu. Po roce 1968 se jako mnoho dalších ocitl na seznamu těch, kdo nesměli pod svým jménem publikovat, až do uvolnění v 80. letech proto uveřejňoval své překlady i původní práce pod vypůjčenými jmény. Karpatský se překladatelsky věnoval zejména charvátské literatuře, ale také literatuře srbské, bosenskohercegovské a černohorské, velmi aktivně též propagoval českou kulturu v Charvátsku i Srbsku. Do charvátštiny přeložil mimo jiné eseje Václava Havla a Jana Patočky a s básníkem Slavkem Mihalićem Noc s Hamletem a další básně Vladimíra Holana, do srbštiny pak hru Františka Hrubína Kráska a zvíře, která se hrála několik let v bělehradském divadle, a spolu se svými žáky z Filozofické fakulty Univerzity v Záhřebu uspořádal a přeložil Zlatou knihu českého básnictví. Od Jihoslovanů obdržel Dušan Karpatský za svou překladatelskou práci několik cen. Ve vlasti mu byla roku 2003 udělena za celek jeho překladatelského díla Státní cena a roku 2007 cena Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky ve světě. Kromě překladové činnosti též píše vlastní studie o literatuře, velký úspěch měla literární encyklopedie pro mládež Malý labyrint literatury, cenný je Slovník spisovatelů Jugoslávie. Samostatně sestavil rozsáhlou antologii „tisíce let charvátské poezie v díle stovky básníků“ Koráb korálový, antologii srbského mýtu Co se stalo na Kosovu rovném a několik antologií a tematických sborníků literatury Bosny a Hercegoviny. Řídil devítisvazkové Spisy Miroslava Krleži a šestisvazkové Spisy Iva Andriće. V Charvátsku se podílel na slovníku zahraničních spisovatelů a Charvátské literární encyklopedii. Svůj kulinářský zájem uplatnil v Jugoslávské kuchyni, která, doplněná a rozšířená, vyšla znovu jako Nostalgická kuchařka a Lahůdky od Jadranu. Ivan Slamnig, Barbara

Večerní šplechty starého kapitána Nikoly Barbara bývala běloboká, statná, jak stávala zeširoka, Barbara byla naše pýcha, Barbara, Barbara, krásná a tichá. Když jsi ji viděl, neposedu, jak se naparuje zezadu i zpředu, srdce ti tlouklo jak vlny o skálu, jak malý praporek v závanu mistrálu. S touhle lodí vyplout nezaškodí, s její přídí, to se, pane, řídí, s její zádí, to se, pane, pádí, ta si to hasí mezi moly jak mladá šenkýřka mezi stoly. (Barbare, zmlkni, když pluje Barbara, co hraje na slunci pestrýma barvama!)


Medek 1

Vladimír Medek

Medek 2

(nar. 1940) pracoval v občanském zaměstnání celý život ve sklářství, ale zároveň se od mládí věnoval překladům beletrie. V roce 1967 jako první představil českým čtenářům Kolumbijce Gabriela Garcíu Márqueze, nositele Nobelovy ceny (1982), když přeložil jeden z největších románů 20. století, Sto roků samoty. Tento překlad vyšel už osmkrát a patří k těm, jichž si Medek cení nejvíce – a stejný názor na výtečně česky vykroužené dlouhé věty napříč časovými rovinami sdílejí čtenáři i odborníci. Průkopnický byl i následující překlad románu Argentince Julia Cortázara Nebe peklo ráj, který se stal nesehnatelnou kultovní legendou – kvůli zákazu překladatelské činnosti „osmašedesátníka“ Medka vyšel až roku 1972 bez uvedení jména překladatele a ve velmi omezeném nákladu. Až ve druhém vydání roku 2001 se objevilo jméno překladatele místo neosobního „bylo přeloženo“ a doplnily se pasáže dříve vyškrtnuté cenzurou. Medek měl až do poloviny 80. let zákaz publikace, ale dál překládal pod jmény pokrývačů. Ze španělštiny přeložil řadu knih druhého současného latinskoamerického nobelisty, Peruánce Maria Vargase Llosy (Zelený dům, Válka na konci světa, Pantaleón a jeho ženská rota, Zlobivá holka), nedávno zesnulého Mexičana Carlose Fuentese, svého oblíbeného Španěla Artura Péreze-Reverteho a mnoho dalších. Kromě Sto roků samoty přeložil řadu dalších Márquezových prací včetně jeho pamětí. Na otázku, co překládal nejraději, odpověděl: „Márquezovy tak zvané paměti Žít, abych mohl vyprávět. Stejně jako autor jsem se i já znovu vracel na známá místa. Stárnoucí překladatel překládal vzpomínky stárnoucího autora; vlastně by bývalo nespravedlivé, kdybych to nedělal právě já.“ Za nejtěžší překlad ze španělštiny považuje „pralesní recepty na zvýšení potence v Pantaleónovi“, při tomto překladu se však také královsky bavil. Stejně jako při překládání příběhů Harryho Pottera, kterého dělá na střídačku s bratrem Pavlem. Před překladem prvního dílu si musel česky stvořit celou kouzelnickou školu v Bradavicích, což bylo stejně zábavné jako náročné. Jinak si ze svých anglických překladů nejvíc váží Durrellova Alexandrijského kvartetu, „který se mi dokonce dost připletl do osobního života“, vzpomíná Medek. Medek nejen překládá, ale i píše – a to všechno, co sám rád čte. V mládí vydal knížku veršů, později pohádku O hodináři Filipovi a skřítku Hodináříčkovi, hororové povídky Krev na Maltézském náměstí, fantasy trilogii Maronna a sci-fi povídky Bronzová planeta a jiná řešení. Gabriel García Márquez Sto roků samoty

O mnoho let později, tváří v tvář popravčí četě, vzpomněl si plukovník Aureliano Buendía na ono vzdálené odpoledne, kdy ho otec vzal k cikánům, aby si prohlédl led. Macondo v těch dobách sestávalo z dvaceti domků z hlíny a divokého rákosu, postavených na břehu řeky, jejíž průzračné vody se hnaly řečištěm plným ohlazených kamenů, bílých a velikých jako předvěká vejce. Svět byl tak mladý, že řada věcí ještě ani neměla jméno, a kdo o nich chtěl hovořit, musel na ně ukázat prstem. Každoročně v březnu rozbila u vesnice svůj stan otrhaná cikánská rodina a s lomozným doprovodem píšťal a bubínků předváděli nejnovější vynálezy. Nejdřív přinesli magnet. Podsaditý cikán s divokou bradou s titěrnýma rukama, který se představil jako Melquíades, sveřepě předváděl vesničanům objev, který sám nazýval osmým divem učených alchymistů makedonských. Chodil od domu k domu s dvěma kovovými pruty a všichni užasle hleděli, jak hrnce, kotlíky, kleště a koše na řeřavé uhlí padají z polic, dřevo skřípe, jak se z něho naráz zoufale pokoušejí vytrhnout všechny hřebíky a šrouby, a dokonce i věci, které dávno pohřešili, se najednou objevují tam, kde se jich nejvíc nahledali, a v divé změti se plazí za Melquíadesovými kouzelnými pruty. „Věci jsou nadány vlastním životem,“ vyhlašoval cikán s drsným přízvukem, „běží jen o to, probudit v nich duši.“


Slezák 1

Vratislav Jiljí Slezák

Slezák 2

(nar. 1932) překládá zejména z němčiny. Jako mnoho překladatelů i on působil jako vysokoškolský pedagog. Pracuje pro různá nakladatelství, zejména Argo, Karmelitánské nakladatelství. Mladá fronta, Paseka, Cesta. K překládání se dostal přes dílo Hermanna Hesseho. Tento autor ho již v mládí oslovil natolik, že si některé jeho texty zkoušel přeložit sám pro sebe. Hesse byl rovněž tématem jeho diplomové práce a stal se i jeho prvním „opravdovým“ beletristickým překladem. Sám na to vzpomíná takto: „Někdy začátkem 70. let jsem šel po Národní třídě kolem Odeonu. Právě z budovy vyběhl šéfredaktor doktor Čermák, ukázal na mě prstem a řekl: ,Vy jste přece ten germanista, co dělal diplomku o Hessem! Tak jděte rychle do redakce – my máme totiž soutěž na překlad Stepního vlka, zeptejte se redaktora Hanuše Karlacha na detaily, jak se ještě můžete narychlo zúčastnit.‘ Vyběhl jsem tedy nahoru a dověděl se, že se soutěž uzavírá toho dne večer. Na otázku, zda mám doma něco přeloženého, jsem mohl reagovat kladně – dokonce šlo i o delší pasáž z Hesseho Stepního vlka. Jel jsem domů pro ty texty, přivezl je do redakce a asi za týden jsem se dověděl, že jsem tu soutěž vyhrál.“ A za překlad desátého svazku souborného díla Hermanna Hesseho – s přihlédnutím k významnému podílu na vydání celého souboru v nakladatelství Argo – získal pak roku 2003 významnou překladatelskou Cenu Josefa Jungmanna, udílenou Obcí překladatelů. Kromě této prestižní ceny obdržel i řadu dalších ocenění. Mezi nejznámější německé autory, které přeložil, patří Heinrich von Kleist, Alfred Döblin, Friedrich Dürrenmatt, Peter Handke, Thomas Bernhard, Heinrich Böll, Gustav Meyrink, Thomas Mann. Hermann Hesse Zamyšlení (1933)

Božský a věčný je Duch. Jemu vstříc, jehož jsme obraz a nástroj, vede nás cesta; naší nejvnitřnější touhou je: být jako on, planout v jeho Světle. Leč smrtelní a pozemští jsme tvorové, tísní a svírá nás břemene tíž. Líbezně sic a mateřským teplem nás objímá příroda, napájí země, stele nám kolébku, ustýlá hrob. Přesto nám z přírody nevzchází pokoj, jejím mateřským kouzlem otcovsky proniká nesmrtelného Ducha nabádavá jiskra, stírá nevinnost a probouzí k boji a svědomí. Tak mezi matkou a otcem, tak mezi tělem a duchem kolísá stvoření nejkřehčí plod, člověk duše chvějivá, utrpení schopen jak žádná jiná bytost, a schopen nejvyššího: věřit, doufat a milovat. Těžká je jeho cesta, hřích a smrt jsou mu pokrmem, často zabloudí do temnot, často by lépe mu bylo vůbec nebýt stvořen. Věčně však nad ním plá jeho určení a touha: Duch, Světlo. Cítíme: jej, ohroženého, miluje Věčný obzvláštní láskou. Proto nám bloudícím bratřím je láska možná i ve všem rozbroji, a nikoli soud a nenávist, leč trpělivá láska, s láskou trpět vede nás k svatému cíli blíž.


Steinová 1

Dagmar Steinová

Steinová 2

(nar. 1922) v březnu roku 1939 emigrovala do Velké Británie, kde odmaturovala na londýnské univerzitě a jako externistka (extramural scholar) navštěvovala v Oxfordu přednášky z německé a francouzské literatury, později studovala biologii a chemii na University College v Leicestru. V letech 1944–46 pracovala pro československé ministerstvo zahraničí – nejdříve v Londýně a pak na československém velvyslanectví a jako dopisovatelka ČTK v Moskvě. V letech 1952–68 byla vedoucí redaktorkou redakce románských literatur ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (pozdějším Odeonu), od r. 1970 je překladatelkou a konferenční tlumočnicí na volné noze. Autorka předmluv, doslovů a studií; překládá především z angličtiny a francouzštiny mimo krásnou literaturu i texty odborné, zejména z oblasti dějin umění, hudby a medicíny. Asi pětadvacet let simultánně tlumočila mezi češtinou, angličtinou a francouzštinou. Překládá i do angličtiny a francouzštiny, především práce z oblasti hudební a výtvarné, např. do francouzštiny libreta k operám Leoše Janáčka Výlety pana Broučka (1993) a Věc Makropolos (1994/95), do angličtiny katalogy a průvodce stálých expozic i dočasných výstav. K jejím nejznámějším překladům patří Mýtus o Sysifovi Alberta Camuse, Nebezpečné známosti Choderlose de Laclos – překládala i jiné autory 18.století, jako byl Vivant Denon Crébillon, Robert Challe, Sade –, Bretonovy Manifesty surrealismu, Sartrovy knihy (Nevolnost, Slova), ale i Dickensovy Zlé časy a několik románů irské spisovatelky Jenifer Johnstonové. Robert Challe Deník z cesty do Východní Indie

Čtvrtek 15. [června] Dnes v noci vítr zesílil, ráno za rozbřesku jsme zahlédli pevninu, a to Madagaskar, což je prý největší a nejlidnatější ostrov světa. Pánové od Společnosti tam kdysi měli expozituru a pevnost, která se jmenovala Fort Dauphin. Opustili ji kvůli neustálým bojům s ostrovany, kvůli jejich krutosti a proradnosti. Pan de Flacourt, který tam dlouho působil jako guvernér pro pány někdejší Společnosti a pro maršála de La Meilleraye, o tom sepsal velmi přesnou zprávu a velice si stěžuje na nevalnou poctivost tamních obyvatel. Domnívá se, že to jsou potomci starověkých Židů a že tam asi tak před třemi sty lety také připluli mohamedáni a usadili se tam. Zdůvodňuje to tím, že si uchovali některá židovská jména a mnoho zvyků ze Starého zákona, s vydatnou příměsí mohamedánství. Pan de Choisy zřejmě tento názor sdílí v Životě Šalomounově, který uveřejnil po svém návratu ze Siamu, kam jel s rytířem de Chaumont, královým vyslancem; vychází z nejkratší cesty, jakou ten národ používal, když se plavil do Indie pro vonné dřeviny, voňavky a měď, ten cenný kov vzácnější než zlato a použitý při stavbě chrámu, který dal Šalomoun postavit v Jeruzalémě, a rovněž při obětování, které se tam denně konalo. Pan Choisy také tvrdí, že tento kov se nachází jen v Indii. Obyvatelé Siamu mu dodnes říkají tembach; byly z něho vyrobeny překrásné vázy, které siamský král poslal našemu králi. Dále pak abbé de Choisy nastiňuje cesty oněch židovských lodí Ormuzským mořem, po němž je nechává obeplout celou Indii. Činí tak nejen jako ohromný znalec zeměpisu, ale i jako zkušený mořeplavec. Domnívá se, že některé lodě ztroskotaly a jejich námořníci a další osoby se tam usadili, protože neměli možnost vrátit se do své země. Nepouští se však do nudných podrobností, odkud se vzaly ženy, které jejich druh rozmnožily, a jestli je Židé vozili s sebou na dlouhé plavby – pokud jde o rohatý dobytek, který se tam vyskytuje v hojném počtu, ten mohli mít Židé na svých lodích, vždyť i my, kteří pocházím z mnohem větší dálky, je s sebou vezeme – napadl mě však důvod, který mi přes veškerou vážnost a úctu, jakou bych měl a také chovám k tak učenému a skvělému muži, umožňuje dokázat opak, totiž že podle zpráv všech Evropanů, kteří navštívili onen ostrov, a dokonce i podle zpráv pana de Flacourt ti ostrované vystavují zuřivosti divokých zvířat své právě narozené děti a nechávají je hanebně umírat, pokud je horoskop, který dávají sestavit hned po jejich narození, nepříznivý. To je mimořádně odporná krutost těchto lidí – jiné národy, byť sebebarbarštější, velmi starostlivě živí a vychovávají své děti, což bylo zvlášť patrné v Judeji, kde byla neplodná žena pokládána za nečistou a prokletou a kde velký počet dětí dělal rodičům čest. Kdyby tomu tak nebylo, budoucí pokolení by byla ochuzena o onen mimořádně spravedlivý rozsudek, jemuž se dodnes říká soud Šalomounův, což je vladař, za jehož panování došlo podle abbého de Choisy k oněm ztroskotáním. Ti Židé tedy nemohli ze své vlasti přivést onen ohavný zvyk ani porady s věštci, ty jim totiž zákon výslovně zakazuje.


Valentová 1

Anna Valentová

Valentová 2

Anna Valentová (nar. 1941) vystudovala češtinu a maďarštinu na Filozofické fakultě UK a celý život pracovala převážně jako nakladatelská redaktorka v Praze. Kromě toho též učila maďarskou literaturu a naopak češtinu v Maďarsku, podílela se na slovníku maďarské literatury. Překládá zejména z maďarštiny, okrajově z angličtiny, zaměřuje se na prózu. Její zásluhou mohli čeští čtenáři objevit velikány současné maďarské prózy, jako je Sándor Márai, Magda Szabó nebo Péter Nádas. Za překlady maďarských autorů, které si většinou sama objevila a přinesla do nakladatelství, získala řadu nakladatelských cen za překlad (1980 cenu Odeonu, 1981 Lidového nakladatelství, 2000 Mladé fronty); za překlad románu Pétera Nádase Kniha pamětí pak kromě nakladatelské ceny i překladatelskou Cenu Josefa Jungmanna. Roku 2001 obdržela Anna Valentová Státní cenu za překladatelské dílo. Staří i mladí překladatelé z mnoha různých jazyků ji také znají jako pečlivou redaktorku, která dokázala vylepšit všemožné pokrouceniny. Redakčně též zpracovávala nejnevděčnější naučné slovníky a encyklopedie z mnoha oborů, velmi náročná byla například příprava etnografické encyklopedie. Péter Nádas, Mínótauros (1970)

„Józsefe, nemělo by se mu dát kůzle?“ I když nezvonili, za úplňku se József náhle probudí, jako by zvonili. József tu otázku vždycky ve spánku slyšel, třebaže se neptala. Čekal na druhé zazvonění. Když si nebyl jist, vždycky počkal na to druhé zazvonění. A přitom ho nebudila otázka, ani ho nebudil zvonek. Marie lehce ve spánku oddechovala, podruhé už nezazvonili. Měsíční světlo. Usedla v posteli. „Józsefe, odnesl jsi dolů kuře? Józsefe, jí ještě kuřata? Józsefe, nemělo by se mu dát kůzle?“ Opatrně vyklouzl z postele, aby nemusel poslouchat otázky. V pokoji je vlaho z Mariina snu. K oknu. Kradl se, aby nezaskřípala podlaha. Usedl za záclonu. Tady se cítil dobře, pod oknem, mezi záclonou a stěnou. Na modrý prstenec šesti pavlačových chodeb shlížel úplněk z výšky šesti poschodí. Jako by seděl hluboko ve studni. Mohl se modlit. Očekával zvonek. Mohou zazvonit vždycky v následujícím okamžiku: jako by si to mohl předem vypočítat. „Milostivý Bože! Děkuji, že jsi mě v této pozdní noční hodině probudil. Mocný Bože! Dej mi klid a mír a dej je každému, kdo v tomto domě… a dej mi sílu, abych dokázal vstát, až zazvoní. A veď po jejich cestách ty, kdož se vracejí a budou zvonit, a dej mi sílu, abych s láskou uvítal navrátivší se beránky. Beránku boží, smiluj se nade mnou! Bože Otče, zbav mě všeho zlého. Mých hříchů.“ Kdyby teď zazvonili. Může jít, když rozmlouvá s Bohem? Ano. Neříká však toto ano zlo? Ne. A neříkám sám sobě ne, ano – podle toho, jak se mi zachce? Jak je souzeno. Sklonil hlavu. Budiž. Místo měsíce zůstala ve tmě pod jeho zavřenými víčky louže světla. A Marie z hlubin pokoje vlahého jejím snem: „Józsefe, odnesl jsi dolů kuře?“ „Odnesl, odnesl!“ odpověděl rychle, udýchaně József zpoza záclony. Mariino lehké oddechování ve spánku. „Spíš?“ zeptal se József za záclonou. Vůně pokoje vlahého Mariiným snem a její lehké oddechování ve spánku. „Spí,“ řekl József potichu.


Titulní list 1. překladatelů

Recommend Documents