Přílohy Příloha č. 1: Philippe Minyana – Vulkán libreto (Tento text by měl být částečně nebo celý zpíván.) z francouzského originálu Volcan přeložil Jan Krupa únor 2012 postavy: MLADÁ FAIDRA KRÁL THESEUS NONA RAR VULKÁN 1. Na pláni VULKÁN (Mladé Faidře): Zprostřed rýžových a třtinových polí shlížím na vás lidé ze souostroví a můj vztek je tak velký že cítím jak se mi chvěje celá skála nabírá vodu a oxid křemičitý a já vulkán vyvrhnu lávu která je tak vazká že podzemní plyny nemohou uniknout a tak se kupí až jednou prásk ohromná a hrozivá freatická erupce vám lidem vezme pevnou půdu pod nohama a budete padat až nezůstane žádný z vás země se změní v poušť všechna ta staletí rozháraného křesťanství zmizí a toto souostroví v kleštích vojenské přítomnosti důležitých národů tento prvořadý pěšák na strategické šachovnici světa a vy obyvatelé co se cpete kokosem a hamburgry všichni budete pohlceni pche žádná země má láva vás pohltí. Totiž srdce souostroví je znepokojené školy banky obchody zavírají dveře armáda obléká stejnokroj otrava krve prožírá politické představitele ach ale ne kvůli mým šesti zlomům které umí tak chrabře chrlit svoje chrchly ze kterých máte největší strach protože všechno je vám hrozbou a skutečně bude hůř ale já si ještě můžu počkat. Zamezí snad jako pravý velitel ten tvůj Král Theseus guerille která jak předvídám
1
zasáhne celé souostroví neboť opozice je jako hejno sršňů a armáda je rozdrobená tady budou oběti a Washington se škrábe na čele a Moskva sklání hlavu váhají Asie bedlivě číhá a Evropě padá brada Evropa je z toho celá pryč! A hele tvůj hrdina si balí kufry kam asi půjde tvůj Král Theseus šustit dolary příliš hnědá Mladá Faidro vidím tvá kola od potu tam kde podpaží nešetří svůj porost a ostatní chloupky se ti chvějí a ty potřásáš vlasy tak dlouhými už abys z nich sakra dostala migrénu! Ale kdepak je tvůj hrdina? Mezi útěšnými stehny nebo mu ledvinami projíždí dýka a on blije krev a volá tátu a mámu na pomoc! MLADÁ FAIDRA: Jednoho nosím v srdci! Ta bolest u srdce – dýka v srdci – to není jen tak bolest u srdce jak se říká: bolí mě u srdce všechno vyzvracím tak piju jenom mléko a skoro nejím žaludek zatím jakž takž ale čím dál horší je ta chronická střevní zácpa a z ní celkově sešlý stav každý snad chápe důležitost toho dlouhého přízemního orgánu! Jak říkám vulkáne mám v srdci dýku a přesto mi krev koluje dutými žilami do pravé předsíně pak do pravé komory ta ji pošle do plic a hned pryč s tím špinavým uhličitým plynem naplnit blahodárným kyslíkem a už se vrací do levé předsíně pak do levé komory a přes aortu se žene do celého těla to je koloběh co vulkáne! A přesto jak říkám – mám v srdci dýku je to metafora ale znamená to co znamená točím se jako káča dupu jako vzteklá kobyla a můj život odchází dech těžkne – to ta střevní porucha – jako kdybych se zpila a přitom jedla zvěřinu nebo nějakou jinou mršinu a myšlenky mi letí do všech stran: je občanská válka vážně na spadnutí? Americký imperialismus! Ať se ten vítr přežene! A do toho všeho Král Theseus Král Theseus! Pomož mi vulkáne! VULKÁN: Dřímající síla se probudila Mladá Faidro dala se do pohybu a už ji nemůžu zastavit! Můj otec starý několik miliónů let přestal chrlit lávu před třiceti tisíci lety a já jeho dcera jsem na jeho úbočí aktivní sice jenom tři sta padesát tisíc let ale teď jsem převzala jeho odkaz! A následnictví a boření taky nohy mám hluboko pod mořem a erupce mě naplňují čerstvou lávou běda vám jestli pohnu jenom palcem u nohy! Telurický vztek válka ekonomický kolaps chudáčci lidi jestlipak vás potrestám? Plání se ozve volání. Nona volá Mladou Faidru a hledá ji. 2. Na téže pláni NONA (vstupuje na pláň): Mladá Faidro jsi tady? MLADÁ FAIDRA: Ztrácím hlavu Nono ustavičně se v myšlenkách uchyluju na jedno místo v neustálém rozrušení se k němu obracím ach kdyby tak zůstalo jenom v 2
myšlenkách už nevím ani čí jsem! „Vidím“ to místo! Každý ho zná je skoro na všech pohlednicích drah na těch s mořem a vlnami kde je všechno zelené to krásné západní pobřeží je to místo kam i „on“ často chodívá a já tam chodím taky – jenom v myšlenkách – vidím se jak vstupuju na to místo vlastně přímo do širého moře odevzdávám se jeho vlnám které důvěrně znají mého malého hrdinu a které stejně tak zná i on když se jim tak často oddává ale proč se pořád věnuje jen jim nenávidím ty vlny! Takže vstoupím do vln – v myšlenkách – roztáhnu ruce a silně a soustředěně udělám první tempa – jsem dobrá plavkyně – a pak už mě svaly na krku rukou stehnech lýtkách a nohou všechny dohromady mě ženou vpřed! – sice jen v myšlenkách – ale i tak mě to vyčerpává! Ztrácím dech jako pod chloroformem a tiše ho volám ach! Chci být s ním na katamaránu a objímat jeho krásná kolena před očima mám ta krásná kolena to nejkrásnější z celých nohou nádherná snědá skloubení která jej tak hrdě podpírají když stojí na té lodní konstrukci a ta si prořezává cestu vlnami hnaná třiceti čtverečními metry plachtoví a on se vzdaluje a já plavu a plavu – v myšlenkách jenom – ale pochop – jako šílená! Natáhnu ruku (natáhne ruku). Ale on si jí ani nevšimne Nono já Hippolyta miluju! NONA: To už ví všichni kromě Krále Thesea! Víš že by někdy Král Theseus tvůj muž a „jeho vlastní otec“ – ale na tos asi zapomněla – že by byl chycen tam v horách jako rukojmí té úžasné rudé lidové armády ano přesně tak se jmenuje „rudá lidová armáda“ – ale je to složitější poslouchej! Uvnitř rudých jsou i falešní rudí kteří rudí nejsou ale pronikli mezi ně a kvůli nim mají rudí ruce od krve proto se našly v Lolockých kopcích masové hroby kde několik rodin s úpěním identifikovalo osm těl a drželi se přitom za nos protože staré mrtvoly pořádně smrdí a mezi mrtvolami byl i jeden učitel čtyři venkovští agitátoři jeden odborář a dva sociální pracovníci všechno radikálové víc než rudí kteří jen tak zmizeli! A tak jdu za velitelem a ptám se ho: co mají znamenat ty masové hroby v horách? Řekl: zeptejte se rudých a já na to: těch samých rudých kteří údajně unesli Krále Thesea těch kteří berou zajatce mezi svými nepřáteli to snad ne! A tak pátrám a dozvídám se že falešní rudí takzvaní rudí ti bývalí vojáci a gangsteři – říkají si „zombie“ – že právě oni nadělali ty masové hroby! Takže ne rudí! A tak jdu za dalším velitelem a všechno mu hezky řeknu a co on na to – nic! Bude tohle pád Theseova domu? Vtom se několikrát otřese vulkán. Na Mladou Faidru přistane výtrysk lávy. MLADÁ FAIDRA: Rozhodla jsem se zemřít jenom nevím jak! VULKÁN: První otřes! 3
3. Na pláži MLADÁ FAIDRA (Noně): Když jsem ho měla tehdy poprvé o samotě před očima vytřeštěnýma dokořán uviděla jsem pěkně v detailu ta krásná kolena a o něco výš jeho stehna jen tak stál já seděla a mluvila k těm kolenům a říkala že jsou krásná jenže v tu chvíli co k nim promluvím ztuhnou ale to levé je smělejší a přibližuje se ke mně s ním i celá noha a já říkám: pojď pojď! a sama si říkám: no tak Hippolyte odejdi se mnou a učarovaná pohladím to krásné koleno ale on se stáhne zpět a tak si říkám: ne nepůjde a k tomu mě chtěl ještě nakopnout kolenem přímo do prsou a jestli to neudělal tak jenom proto že se bál že budu křičet vedle na pláži si lidi hráli s míčem a já řekla: mám žízeň a on ani nezapochyboval a pochopil že to bylo z vášně viděl mě žíznivou a muselo být strašné vidět mě tak vyprahlou nikdy jsem neměla takovou žízeň moje podrážděné papily rozesílaly vzruchy do chuťových pohárků jazyk mi ztuhl rty popraskaly během vteřiny jeho to vystrašilo šel do baru na pláži a když se vrátil sehnul se aby mi podal sklenici a já zas zatoužila po těch kolenou oči jsem vyvalila ještě víc sklenici jsem nevzala jenže on všechno pochopil a řekl: dost! tolik jsem se styděla až mě polilo horko a řekla jsem: je mi horko dívala jsem se pořád na jeho kolena a dodala: víš že na nohou máš světlé chlupy zatímco vlasy černé a kolena se mu zachvěla potil se na nich pak jen potichu zabručel a já věděla že se mu hnusím! Třásla jsem se od krku přes ramena až po paty jako uštvaná stará herka a řekla jsem: je mi zima sotva co jsem řekla: je mi horko a taky: mám žízeň a to už bylo moc na malého hrdinu který stále ještě držel sklenici takže odešel tak rychle že jsem musela zavřít oči abych neviděla jeho šíji a jeho krok protože zbožňuju jeho šíji a jeho krok! NONA: Vtěrná feno! Mladá Faidra zaúpí. 4. Na jiné pláži KRÁL THESEUS: Kdo je tam? NONA: Králi Thesee víš co udělal tvůj syn? Nedělej že nevíš o akcích tvých bývalých vojáků – zombií – kteří mučí lidi vrážením slámy pod nehty prstů u nohou a sláma pak vzplane a nohy a celý člověk hned na to. KRÁL THESEUS: To mluvíš o Hippolytovi? NONA: Je jedním ze zombií! Tam v horách nechal zabít učitele čtyři venkovské agitátory 4
jednoho odboráře a dva sociální pracovníky! Ale nebyls tam v horách náhodou taky? Přímo v rukou těch „rudých“? Nejsi náhodou i ty tak trošku „zombie“? Tam v horách se dějí věci co? KRÁL THESEUS: Byl jsem na hipodromu! Drezíroval jsem koně! Co se o mě povídalo jsem nechal být chtěl jsem vědět na čem jsem a jen ať i opozice ví na čem je ale teď už mám jasno a doufám že každý má jasno taky! Kritizovali mě protože hledám dokonalost ale jen se podívej na ty mandlovníky a palmy které jsem dal vysadit Nono! Uspíším volby a projedu celou zemi s populárním zpěvákem třemi intelektuály a biskupem budeme rozdávat trička kšiltovky a odznaky s nápisem „Král Theseus“ armáda vyrobí konfety a ty budeme rozhazovat po ulicích! Dobrý Bůh nás ochrání a navíc – moje věc je správná! NONA: A co ona on ji miluje! Mladá Faidra a Král Theseus se ani nehnou. NONA: Přinutil ji aby se s ním milovala! KRÁL THESEUS: Mladá Faidro řekni něco! Mladá Faidra mlčí. KRÁL THESEUS: Je to pravda? Král Theseus odejde. NONA: Jednou by synáček tatínkovi stejně všechno pověděl! MLADÁ FAIDRA (Noně): Vypadni! Nona odchází. MLADÁ FAIDRA: Hippolyte! 5. V paláci RAR: Jemu nic neodolá! KRÁL THESEUS: Je mi tak podobný! RAR: Třeba tehdy s tím lososem! Poprvé na rybách a hned šup lososa do rukou – hrdinský čin – podruhé a šup tři lososi potřetí taky hotová série počtvrté celý tucet ale popáté nic! Lososi se plašili ale on jim prostě poručil a vážně – asi třicítka se nechala chytit a jako by na povel sami hledali svého pána – toho klučinu Hippolyta! Ten i příště na rybách potvrzuje svou formu a potom podvacáté už je z něj mistr zralý na medaili a já jsem tak hrdý na svého žáka! KRÁL THESEUS: A ona miluje Hippolyta? Nebo naopak? Rar odejde, aniž by odpověděl. Hned se však vrátí. 5
RAR: Ano miluje ho! Promiňte neovládl jsem se. Rar odchází. Král Theseus křičí. 6. V jiné místnosti paláce KRÁL THESEUS (Hippolytovi, kterého není vidět): Přiznej se! Prozradila tě její ženská vůně voní tak od hlavy až k patě jako všechny ty věčně opálené ženy tady odtud co mají celou paletu vůní a pod vůní opalovacího krému je ta hrozná vůně ženy po sprše v sedm večer pak ta vůně mýdla ale i když je čas jít si lehnout tak pořád vydává tu pověstnou vůni je v ní skryta a v celém pokoji je cítit jen jedno – žena. Tímhle tě dostala co? Žádná odpověď. KRÁL THESEUS: Miluješ ji? Žádná odpověď. KRÁL THESEUS: Líbals ji? Hlavu Krále Thesea těsně mine rugbyový míč. KRÁL THESEUS: Tak! Přiznání! A místo konání? U sebe v ložnici jen tak na koberci nebo zde na stání? Žádná odpověď. KRÁL THESEUS: Znásilnils ji svýma vypracovanýma ručkama a stehýnkama ach ukradls mi ji i tu její velkou pusu výrazné oči a vlasy tak černé že jsou až do modra! To je jak u blbejch! Já tě zabiju! (vytáhne zbraň) Vstoupí plačící Nona. NONA: Pomoc! Mladá Faidra! Všechny vlasy jí přes noc zbělely! Náhle propukne bouře. Králi Theseovi vypadne zbraň a rozbije se na dvě oddělené části. KRÁL THESEUS: To je šílenost jako urychlování těch voleb! Bože tys mě opustil? Slabý otřes země. VULKÁN: Druhý otřes! Vstoupí Mladá Faidra. Má zcela bílé vlasy, vše se rázem uklidní. MLADÁ FAIDRA: Podivná mračna zakryla slunce blíží se invaze hemžících se kobylek často se jich rodí celé roje ze spolčení dešťů a sucha a tentokrát muselo být spojení dokonalé protože kobylek je plno! Osvěžím vám paměť – tyto roje tvoří čtyřicet miliard kobylek už třiapadesátkrát nám kusadly zpustošily na čtyři sta tisíc tun obilí a teď obsadí souostroví od severu na jih od východu na západ! (Králi Theseovi) Povolej letadla s pesticidy. 6
KRÁL THESEUS: Nemám už prostředky takové hrozbě čelit! MLADÁ FAIDRA: Tak postříkáme naše výnosy ručními rozprašovači – na každý hektar aspoň litr – insekticid se dostane ve velké oblasti přímo ke kobylkám tak pojďme! Rychle a dokud jsou ještě kobylky malé a nemůžou odletět! Protože když projdou obdobím samostatnosti začnou se teprve pohybovat jako armáda kobylky změní tvar a barvu a stanou se tolik škodlivými že už jenom epidemie má větší sílu! Připravte se! KRÁL THESEUS (Mladé Faidře): To tys je přivedla! Za co mě trestáš? MLADÁ FAIDRA: Psss psss! Kobylky! Tudy! Král Theseus odejde. MLADÁ FAIDRA (Noně): A tebe nenávidím! Lhalas a Král Theseus hledá pravdu. NONA: Pardon! MLADÁ FAIDRA: Stála jsem dole na dvoře okna do pokoje byla otevřená! (jde k místu, kde by měl být Hippolytos, pak odejde, hned se však vrátí) Je pryč! (k hmyzu) Kobylky! Počkejte ještě chvíli! Děkuji! (Noně) A ty sejdi na dvůr! NONA: Ne! MLADÁ FAIDRA: Čeká tam pes! Kousl ho jeden druh komára! Ten pes je nakažený pokouše tě a taky tě nakazí z nosu ti poteče krev narostou ti paznehty a kožní vředy objeví se silné zvracení a průjmy budeš kost a kůže! Bez pomoci se smrt dostaví do jednoho roku! Nona s křikem odchází. MLADÁ FAIDRA (ustřihne si své dlouhé vybělené vlasy): Matko která jsi spala s kdekým a ty otče který ses choval ještě hůř proč jste mě přivedli na svět a vy mé sestry a sestřenice a tety jež jste pro ztracenou lásku skákaly z vlaku z okna nebo do studny jež jste se vrhaly do náruče smrti a teď mě pronásledujete jděte se konečně vycpat a můj křestní řetízek se symbolem ryby a omegy ať se jde vycpat s vámi! (strhne si z krku řetízek a šlape po něm) Miluju ho ale když nemiluje on mě tak si podřežu žíly! (podřeže si žíly) Odmítnutí od malého hrdiny je dost silný důvod aby chtěla Mladá Faidra zhasnout! 7. Na úbočí Vulkánu VULKÁN (Králi Théseovi): Ahoj prohnilče! (vrhne po něm proud lávy) KRÁL THESEUS: Já jsem Král Theseus! VULKÁN: Podívej se na jezero Lanao co vidíš? 7
KRÁL THESEUS: Nechci to vidět! VULKÁN: Postupující velké lodě a na nich namačkaní bojovníci to budou ti které jsi zradil! Mají samopaly poznáváš nově příchozí? KRÁL THESEUS: Snad zombie? Nebo rudí? Ještě hůř? VULKÁN: Muslimové v tichosti přicházejí a naplivou ti do držky! Právě ti kterým jsi u Tripolisu řekl: pokud jde o principy autonomie nemám nic proti! Ty a tvoji preláti vy mrchy jste dokonce podepsali dohodu ale ty i ti tví preláti jste na ni brzy zapomněli jenže oni zdaleka ne a hele je muslimy – kvůli té zradě se dali na guerillu! V celé zemi je jich pět milionů tak dávej bacha protože mají dobrou paměť! No byls to ty kdo podporoval křesťany aby tu a tam šlohli muslimům jejich půdu řekls přece křesťanům: jen běžte šlohněte jim půdu je to jenom půda muslimů a křesťani jim pěkně všechnu půdu šlohli a muslimové teď nemají nic umírají hlady a žijí ve slumech které jim navíc drtí rozvodněné řeky ale tady je máme! Poslechni si jak přicházejí! KRÁL THESEUS: Nechci nic slyšet! VULKÁN: Ale oni mluví! Říkají: „Smrt Králi Theseovi.“ Protožes muslimy rozdrobil jakos rozdrobil armádu rozdrobils všechno zkaženost zkaženost a hele tam nahoře na mé lebce je někdo další a taky něco říká kdo to je? To nejsou muslimové! Aha oni mluví o „lidských právech“ Králi Thesee hádej kdo to je! Ani tihle nejsou tvoji kamarádi co! Ale ale v úpatí jsou další! Ještě! To jsou křesťani a potichu se modlí! Ale tam na úbočí to hučí! To je tvoje armáda samozřejmě! Vulkán místo jako dělané pro taková setkání já se vážně rozzlobím! (slabý otřes vulkánu) To bylo jen oddychnutí. KRÁL THESEUS: A co mám teď dělat? VULKÁN: Odejdi do exilu. KRÁL THESEUS: Můj první ministr se paktuje s další – novou – stranou se „žlutými“ kteří mě taky nechtějí Král Theseus zůstal sám! Takže exil? VULKÁN: Hele jak se škrábe na čele nebo snad pláčeš? KRÁL THESEUS: Je to vlhký kraj jsou tady komáři! Projde Rar nesoucí na rukou mrtvolu Nony. RAR: Pokousal ji pes a pak se oběsila! Zmizí. Zvedne se vítr. VULKÁN: Jsem vulkán plný křemičitanů a už jsem zahájil doprovodné otřesy a teď zahalím města i pastviny! Tragédie přijde ode mě nebo nepřijde vůbec! 8
Král Theseus obíhá vulkán. Vítr. KRÁL THESEUS: A já prohnaný lišák politiky se ti odevzdávám pane a pronáším modlitbu za všechny křesťany takovou co usmíří duši i nadledviny brzlík štítnou žlázu šišinku a hypofýzu náš slavný otče: „Otčenáš jenž jsi na nebesích posvěť se jméno tvé přijď království tvé buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení ale zbav nás od zlého neboť tvé je království i moc i sláva!“ (zhroutí se) Prochází duch Nony. Na rukou nese Mladou Faidru. Položí ji na zem. Stále bouřka. NONA: Bláznivá holčičko už jako malá jsi častokrát pokoušela smrt přitahovala tě přitahovala hledávalas škorpióny zmije pilulky své matky i zející propasti! A teď když už jsem sama mrtvá tak tě můžu aspoň konečně pořádně nakopnout! (kopne do Mladé Faidry) Tak se vzpamatuj! (s křikem zmizí) Bouře se utiší. 8. Oceán Rar stojí na břehu oceánu. RAR (volá Hippolyta): Kde jsi? 9. V okolí Vulkánu KRÁL THESEUS (Mladé Faidře): Jen se podívej na chudáka Krále Thesea! MLADÁ FAIDRA (Králi Theseovi): Znáš tohle mučení? Trápení duše – spálenina všeho! Přesně tak hořím! KRÁL THESEUS: Mně pomůže Bůh! Král Theseus a Mladá Faidra sténají. 10. Nezměrný oceán Rar stále stojí na břehu oceánu. RAR: Hippolyte! Vrať se! Prosím! (křičí) 11. Poblíž Vulkánu MLADÁ FAIDRA (Králi Theseovi): Kdyžs ho tehdy povolal do paláce – toho mladíčka tvého syna – dva roky po našem sňatku i když jsi mě věrně miloval a já tě taky věrně milovala hned jsem věděla že je to chyba číslo jedna a když jsem toho mladíčka tvého syna poprvé uviděla jak vchází do paláce ucítila jsem sevření v břiše a řekla si: 9
Mladá Faidro to bude hlas tvých útrob ačkoli jsem už měla děti ale ty mi byly v tu chvíli ukradené! Bylo to jako rána na solar ach můj solar vyrazilo mi to dech! Tehdy jsi mi přece řekl: je ti něco a já na to: nic to jen to portské ačkoli jsem vůbec portské nepila ale i tak jsem byla v tu ránu jako opilá když jsem uviděla toho mladíčka tvého syna! A moje tělo – které se zmítá v úmorných bolestech – a přísahám že už tehdy jím projel hrot té otřesné budoucí bolesti – věděla jsem že to bylo chyba číslo jedna – moje tělo samo vydalo vůni Mladé Faidry a ta se nesla po všech chodbách paláce sám znáš moji věhlasnou vůni a víš že nepřeháním a tví ministři se kroutili a jejich ženy kýchaly ale ten mladíček tvůj syn jenom svraštil obočí a mě vhrkly slzy do očí zatímco jeho oči zvážněly z oříškové se zbarvily na havraní čerň pak nafoukl pusu jako bójku a tím drobným nafouknutím i maličko pootevřel rty a bože mezi předními zuby měl mezírku a mě ujelo: ach skulinka štěstí. Ptal ses: co to povídáš. A do toho všude má vůně biskup a vyslanci celí karmínoví po mě toužili hned na první pohled tví služební mi v mátohách otevírali dveře dokořán a ty sám Králi Thesee ses tahal za ucho a tahání za ucho u tebe vždycky znamená že mě chceš a já jen v duchu prosila tu vůni aby vyvanula ven ta poslechla snesla se na přístav a bylo slyšet hlasy námořníků prodavači sardinek se smáli auta troubila ten den se staly tři nehody jenom ten mladíček tvůj syn zůstal klidný jako by o mé vůni vůbec nevěděl a já trnula strachem – věděla jsem že to byla chyba číslo jedna říkala jsem ti to – a taky to byla chyba číslo jedna! Pak jsem mu řekla: jak se máš Hippolyte? On se na mě podíval jako na starou třešeň a víš co udělal? Jenom potřásl hlavou a z té lhostejnosti jsem pochopila že začíná ta slavná velká bolest zmírala jsem kvůli té lhostejnosti zbožňovala jsem ho a tak se z Mladé Faidry stala kostra zhubla jsem dvanáct kilo za dva dny všichni říkali že je to malárie a já to tvrdila taky: ano je to malárie. Žádná malárie byla to láska až za hrob pročs mě nechal žít s takovou láskou měls mě od ní odtrhnout ale neodtrhl! Poznáváš mě ještě s těmi bílými vlasy? Miluješ mě? RAR (vstoupí, v rukou nese kus plechu – zbytek trupu Hippolytova katamaránu): Hippolytos je mrtev víc nemám co říct. (ukazuje ostatním kus plechu) Jen tohle zbylo. (obejme kus plechu) KRÁL THESEUS: Ať vejde ve známost že se Král Theseus rozhodl odejít do exilu! MLADÁ FAIDRA: Prokletá kocábka! (padne na zem) Král Theseus odejde. Rar dál objímá kus plechu. 12. Na širém moři 10
Mladá Faidra je na jakémsi plováku s plachtou, ale plachtu táhne za sebou. V jedné ruce drží kus plechu, zbytek Hippolytova katamaránu, druhou se snaží pohánět plovák. Moře je klidné. Najednou zanechá snažení. Začne skučet, poté se skučení změní v chroptění. MLADÁ FAIDRA: Selhání aorty! Selhání aorty! To je má smrt? Ano už je tady! Tím líp! (na velmi dlouhou dobu ustrne bez dechu s rukou na srdci, potom zemře) 13. Na úpatí Vulkánu Na úpatí vulkánu dvě mrtvoly – jedna Nony a druhá Mladé Faidry. Po boku Mladé Faidry kus plechu – zbytek Hippolytova katamaránu. Vulkán pohne rukou, aby odehnal kobylky – invazi předpovězenou Mladou Faidrou. Pak zvuk hmyzu. VULKÁN (vykřikne a obrátí se ke kobylkám): Hmyzí bestie ztraťte se! Kšá! Kobylky zmizí. VULKÁN (lidstvu): A z vás lidí budou hromady mrtvol! Je mi líto! Už je čas! Říkali jste si o to! Muselo to přijít! Tak se připravte! Poslední otřes! Z počátku je, pak není slyšet… „třetí otřes“, pak konečné zemětřesení. TMA
Chartreuse, Villeneuve lez Avignon leden 1988
Příloha č. 2: Reflexe práce na absolventském výkonu
Samuel Beckett – Konec hry V této reflexi se budu zabývat inscenací Konec hry (premiéra 4. října 2011 ve Studiu 11
Marta) – jakožto výsledkem studijního projektu Práce s profesionálními herci, kterého jsem se účastnil coby dramaturg. Výslednou inscenaci považuji za naplňující a v některých ohledech překračující mé prvotní představy. Pokusím se zde popsat práci na inscenaci, srovnat výsledek s původní koncepcí a zároveň na něj nahlédnout „novýma očima“ a posoudit jej zvenku. Přitom se budu zabývat zejména uměleckými (divadelními) aspekty inscenace (nikoli organizačními, finančními či například autorsko-právními apod.). Nejdříve bych se rád zmínil o důvodech, které nás vedly k výběru textu Konec hry. Impuls inscenovat tuto hru byl nejdříve jedním z návrhů, které jsem dal režisérovi (Jurajovi Augustínovi), a jsem rád, že jsme inscenovali právě tento text. Tím neříkám, že bych ostatní návrhy nepovažoval za zajímavé. Mezi jinými byl původně navrhovaný například text Bernarda-Marieho Koltèse Boj černocha se psy, který ctím. Shodou okolností jsme se s Jurajem Augustínem už někdy dříve nezávazně bavili o tom, že by nás eventuálně zajímala práce na inscenaci textu Čekání na Godota či jiné Beckettovy hry. Nejspíše i z tohoto důvodu jsme se rozhodli pro Beckettovu dramatiku, když jsme k tomu měli příležitost. Nicméně jsem při nabízení titulů chtěl přijít s něčím novým či méně známým než například zmiňované Čekání na Godota. Konec hry nás zaujal nejen pro svou uměleckou kvalitu a sdělení, ale přesně nám zapadal i do stanoveného počtu postav na inscenaci. Jsem příznivcem Beckettovy dramatiky a i tzv. absurdního divadla. Myslím si, že je v mnoha případech stále platná a aktuální a že není v českém divadelním prostředí vyčerpána. Významným hlediskem při výběru textu pro mě byla moje určitá znalost francouzštiny a schopnost podle mě přínosným způsobem konzultovat originál hry. Nejvíce jsme vycházel ze srovnání překladu Josefa Kaušitze s Beckettovým francouzským originálem, ale i s autorovým překladem do angličtiny. Po srovnávacím přečtení Kaušitzova překladu s originálem jsem došel ke zjištění, že česká verze se na několika místech liší. Nejschůdnějším řešením myslím bylo učinit v pasáži, kterou jsme chtěli pro inscenaci zachovat, přejímku z překladu Jiřího Koláře. Pokud jde o samotnou dramaturgickou přípravu textu, bylo důležitou činností zmiňované porovnání textu s originálem a také jeho zkrácení. V tomto ohledu patří mé poděkování za konzultaci MgA. Pavlu Trtílkovi, Ph.D. Myslím, že stejně tak, jak moc bylo (vzhledem k dnešnímu vývoji délky divadelního tvaru) potřeba scénář k inscenaci zkrátit, tak podobně velkou opatrnost si škrtání v tomto textu vyžadovalo. (A je tomu tak nejspíš i v ostatních Beckettových textech). Jsem toho názoru, že při krácení nějakého Beckettovova dramatického textu se velmi snadno může stát, že se stane nesrozumitelným či úplně 12
pozbude svou závažnost či témata. Jsem za tuto zkušenost velmi vděčný. Myslím, že práce na přípravě textu, aniž by došlo k poškození jeho myšlenky či výpovědi, pro mě byla mimořádně poučnou. Na první pohled se může zdát, že uvedení padesát pět let staré hry nebude přílišným objevem pro české jeviště, ale na druhou stranu jsem přesvědčen, že pokud je hra aktuální, není až tak podstatné, kdy byla napsána. Navíc se uvedení Konce hry vymyká časté tendenci většiny českých divadel uvádět prověřené, „klasické“ tituly. Beckettova dramatika a její uvádění na českých jevištích myslím není „klasikou“, jak tomu bývá jinde v Evropě – jeho hry se v českém divadelním prostředí neuvádějí tak často. A v případě, že se k nim dramaturgie nějakého divadla přikloní, bývá jejich výběr omezený v zásadě na Čekání na Godota. Výběr tohoto titulu však ještě nezaručuje, že bude hra uvedena v náležité interpretaci. Čekání na Godota je podle mě dobrou volbou, pokud se mu dostane správného výkladu a dojde dobrého naplnění. Nicméně to není zdaleka jediná možnost, jak přivést na česká jeviště Beckettovu dramatiku. Snažím se zde poukázat na to, že Beckettova dramatika nebývá známa pod víc než jedním titulem. Proto považuji uvedení jiné a stejně silné hry za dramaturgicky dostatečně objevné a přínosné v zájmu rozšiřování povědomí o tomto důležitém směru evropské a světové dramatiky dvacátého století. Pokud je mi známo, byl Konec hry, co se českých profesionálních divadel týká, uveden roku 1997 v ostravském Divadle Petra Bezruče. Tehdejší inscenace byla nastudována na základě textu v českém překladu Jiřího Koláře. Jeho práce si velice vážím, ale po důsledném srovnání mi vychází lépe novější překlad Jozefa Kaušitze. Pokud vím, tak ten nikdy v českém divadelním prostředí uveden nebyl a dá se říct, že se tedy v případě jeho uvedení ve Studiu Marta jednalo o českou premiéru tohoto překladu. Tento fakt lze myslím chápat jako dramaturgicko-translatologický přínos či objev. Uznávám, že není lehké uvádět Beckettovu dramatiku, zvláště v době, kdy ji mnoho lidí považuje na vyčerpanou či neaktuální. Je však třeba správně žánrově zařadit jak samotnou hru, tak i zamýšlenou inscenaci. Zkráceně řečeno považuji Konec hry za silné, vážně míněné jevištní podobenství o duchovní prázdnotě života moderního člověka a společnosti vedoucí až k absurdní bezcílnosti, jež se podobá pouhému čekání na konec či křeči posledního tažení, které nelze vyhrát. Tomu poměrně dobře odpovídá analogie s pojmem hry jako šachové či jiné partie, který je zdůrazněn v samotném titulu. Nicméně tato existenciální palčivá myšlenka není vyjádřena formou patetické či syrové tragédie, ale mnohem více jí odpovídá představa specifické klauniády se silným přesahem do jevištní 13
metafory života jako hry. Takovouto koncepci jsme pro hru zvolili od začátku práce a myslím, že se podařilo pro ni získat herce i celý tým a uhlídat, aby se výsledný tvar neposouval jinam. Samotná práce s herci stojí za krátké zamyšlení. Obsazení inscenace bylo následující: Hamm – Michal Bumbálek, Clov – Lubomír Stárek, Nagg – Ladislav Kolář a Nell – Marie Durnová. Ve věkovém složení herců se odráží další cíl, který ovlivnil i samotný výběr titulu. Naším záměrem bylo pracovat s herci, kteří mají za sebou zkušenosti z delších působení v profesionálních divadlech. Chtěli jsme co nejvíc využít potenciálu projektu Práce s profesionálními herci, abychom se od skutečných profesionálů mohli co nejvíce přiučit. Osobně mohu říct, že všechny zmíněné herce obdivuji a velmi si jejich práce vážím. Velmi zarážejícím a potěšujícím zjištěním pro mě bylo, že práce postupovala nad očekávání rychle a zkoušení bývala naplněná cílevědomou prací a pílí všech zúčastněných. Naši koncepci a myšlenku hry myslím herci velice rychle pochopili a byli ochotni a velice dobře schopni se s ní ztotožnit a předat ji. Velkým a přiznávám, že i trošku neočekávaným, zdrojem inspirace a úžasu byla i spolupráce s režisérem Jurajem Augustínem. Měl jsem možnost poznat část jeho tvořivosti, jeho cílevědomost a vůli dosáhnout podle mě velice kvalitního výsledného divadelního tvaru. Zdůrazňuji, že spolupráce s celým týmem pro mě byla velice poučná a fascinující. V Konci hry (podobně jako v dalších Beckettových textech) nechybí osobitý, někdy až cynický humor. Inscenace však neměla sklouznout do pouhého bavení publika nonsensuálními gagy, jak se někdy při inscenování této dramatiky stává. Nemyslím si, že by síla Beckettových textů byla v pouhém bavení publika nesmyslností situací a absencí dramatické zápletky. Mnohem více vynikne funkčnost této jevištní metafory na seriózně vyloženém textu. Tím chci říct, že například pro konkrétní situace a dialogy je potřeba najít pokud možno reálné, uvěřitelné motivace. Snad by se to dalo nazvat jako hledání „absurdního divadla s uvěřitelným psychologickým detailem“. Takto jsme například postupovali při inscenování Konce hry. Při tvorbě postav jsme se snažili o co největší uvěřitelnost. Nemělo se jednat o hyperbolizované či příliš stylizované typy. Postavy, i když je to osobitě vyjádřeno, přes všechnu absurditu situace chtějí žít svým životem, nejsou pouhé loutky, ačkoli jistou skoro až loutkovou pohybovou stylizaci bylo dobré použít. S ohledem na diváka bylo nicméně důležité vypracovat uvěřitelnost postav, o což nám šlo ve velké míře. Při zpětném pohledu, 14
když se snažím vnímat inscenaci pohledem diváka, si troufám tvrdit, že se to podařilo v případech všech postav. Ve své práci na inscenaci jsme se nesnažili vytvořit popisný nebo iluzivní divadelní tvar. Myslím, že taková snaha by šla proti duchu Beckettovy poetiky. Šlo nám o svéráznou metaforu divadla-světa, o jevištní podobenství, díky němuž se má divák zamyslet nad duchovním stavem dnešní společnosti. To ovšem neznamená, že má inscenace působit depresivně a že má být divák zasažen existenciální úzkostí. Naopak postavám se může vysmát (např. jedním z navrhovaných termínů Martinem Esslinem pro absurdní divadlo bylo „divadlo výsměchu“ – „le théâtre du dérisoir“), ale myslím že bude dobré, když si zároveň uvědomí, čemu konkrétně výsměch patří, jak se hra vztahuje k současnému světu a současné společnosti, ve které žije. Nebylo však potřeba hru a výslednou inscenaci jakkoli, například jazykově či jinak, aktualizovat do výraziva dnešní společnosti. Myslím, že tato jevištní metafora bude mít sama o sobě svou platnost, dokud se společnost a svět významně nepromění. Jazyk inscenace byl místy jen drobně přiblížen k jeho větší hovorovosti. Důležitou roli v této inscenaci hrají mizanscény. Dlužno říct, že z velké části je dílem režiséra a herců. Mojí prací bylo hlídat, zda souhlasí sémanticky, interpretačně a adekvátně pro jednotlivé charaktery postav, v rámci koncepce inscenace. V tomto ohledu nemám námitek a podporuji ji. Podařilo se myslím například dobře se jevištně vyrovnat s původní očividnou statičností hry. Jednak jsme statičnost v určitém ohledu přijali a zacházeli s ní sémanticky, přidělili jsme jí význam nehybnosti, nemožnosti se pohnout, někam dospět, posunout se a jednak nám pomohla ke zvýšení dramatického očekávání odchodu postavy Clova a s tím spjatého rozuzlení hry. A nežádoucí statičnost se nám do určité míry podařilo narušit volbou mizanscén a jejich proměnami, které opět měly svou sémantickou hodnotu (avšak ani zde ne protichůdně k textu). Na základě výše zmíněného výkladu, precizní režijní a herecké práce jsme chtěli, aby divák dospěl k pobavení nebo spíš k zaujetí pro inscenaci spojenému s extrakcí a aplikací tématu podle vlastní úvahy a tím k zamyšlení nad současným stavem společnosti. Dalo by se říct, že tento titul byl pro mě jistou formou odpovědi na mnou pociťovaný žalostný duchovní stav dnešního světa. Řešením podle mě není ani příklon k nějaké ideologii, ani k nějaké formě institucionalizovaného náboženství, ani k bezcílnému konzumu. Ale to může být považováno jen za můj osobní názor, který si vyvozuji pro sebe. Inscenace Konec hry má předkládat divákovi metaforu prázdnoty, nehybnosti, nemožnosti takto pokračovat, přimět jej, aby si znovu položil základní duchovně-etické otázky, které 15
musejí být opětovně odpovídány (zejména na divadle, má-li toto plnit jednu ze svých nejdůležitějších společenských funkcí). Zároveň bylo důležité nechat divákovi dostatek individuálního prostoru na jejich zodpovězení. V tomto duchu se měla také nést výsledná inscenace aktuálního a přitom nijak uměle režijně-dramaturgicky aktualizovaného Konce hry. Na závěr bych se rád ještě zmínil o prostorovém řešení inscenace. Na inscenaci s námi spolupracovala scénografka (a zároveň studentka navazujícího magisterského studia divadelní dramaturgie) Iveta Ryšavá. Musím přiznat, že prostorové přenesení hry bylo poměrně značným inscenačním posunem ve vztahu k předepsanému textu. Nemyslím si však, že by šlo proti jeho smyslu či nectilo jeho myšlenku. Předepsaný interiér pokoje jsme mírně převyprávěli. Zachovali jsme sice iluzi a náznaky interiéru (např. dveře do kuchyně, obraz), ale zároveň jsme přinesli exteriérové prvky (např. stožár vedení, venkovní kontejnery místo předepsaných popelnic) a nepoužili scénograficky stěny pokoje (avšak ty jsme respektovali např. v herecké práci a architektonickým vyvýšením scény). Černým vykrytím divadelních stěn a použitím maximální hloubky horizontu divadla jsme se snažili navodit dojem nekonečné prázdnoty, v níž se člověk ztrácí. Tato nekonečná prázdnota, ač je jistým druhem scénické hyperboly, podporuje myslím téma inscenace a jeho působení na diváka. To byl také účel této reinterpretace jevištního prostoru a myslím, že se podařilo zobrazit neurčitý, nespecifikovaný prostor, který by měl podporovat univerzálnost a naléhavost tématu. Do dnešních dní nemohu zapomenout, jak obohacující a poučnou prací pro mě bylo vymýšlení koncepce, ale hlavně samotné zkoušení Konce hry. Nebo jak jsem vděčný za to, že moje září 2011 bylo naplněné intenzivní divadelní prací společně se zkušenými profesionály, od nichž jsem mohl čerpat další cenné poznatky při zkoušení a nechávat se obohatit nejen na divadelně profesní úrovni, ale i na lidské. Navíc když tomu bylo při zkoušení s týmem v tomto konkrétním složení a pro mě tak fascinujícího textu, jakým je právě Konec hry Samuela Becketta. Pokud jde o tuto divadelní zkušenost, rád bych vyjádřil svůj dík všem lidem, kteří se na ní nějakým způsobem podíleli a všem těm, díky nimž mi byla poskytnuta.
16
