Příloha číslo 4. – Češi jsou v zahraničí vždycky větší vlastenci, než doma. Rozhovor s paní Marií Královou, rozenou Bartošovou, českou partyzánkou, aktivně bojující v 1. Československé brigádě Jana Žižky na území dnešního severního Chorvatska. Článek, který vyšel v Listech Lanškrounska číslo 24/2011, autor Mgr. František Teichmann. Marie Králová se narodila se v roce 1926 ve vesnici Hercegovec, kde žila v početné české komunitě. Do Československé republiky se poprvé podívala až v roce 1945 po válce. Přesto za svou vlast bojovala v partyzánském praporu Jana Žižky v oblasti Slavonie na území dnešního severního Chorvatska. Paní Králová byla za svoji odbojovou činnost vyznamenána čs. medailí ZA CHRABROST, československou vojenskou medailí ZA ZÁSLUHY I. stupně, Československou JÁNOŠÍKOVOU MEDAILÍ a dalšími československými, jugoslávskými a sovětskými válečnými medailemi. Při příležitosti státního svátku 28. října 2011 byla oceněna pamětní medailí Města Lanškroun. Od roku 1948 žije v Lanškrouně. Celý život pracovala v Tesle Lanškroun. Má dvě dcery a syna. Víte proč a kdy se vaši předci rozhodli odejít z Čech do severního Chorvatska? Já to přesně nevím, jak to bylo, ale vyprávělo se, že lidé z chudých vesnic se stěhovali jinam, za lepším. Odešla jedna rodina, zalíbilo se jí tam a odcházely další. To bylo ještě za Rakousko-Uherska a bylo to podporováno, protože Češi byli známí, jako schopní zemědělci. V Chorvatsku byly v těchto oblastech hodně rozšířené zádrugy, jak se říkávalo velkým rodinám, které žily společně a společně obdělávaly půdu. Žili tam dosti primitivním způsobem. Díky podpoře získávali Češi v Chorvatsku půdu, ale nejdřív si ji museli připravit, klůčit křoviny. Zpočátku si většinou postavili jen takové boudy, a až později domy. To musela být asi hrozná dřina. Tak to víte, že jo. A taky to byla docela bída, než to začalo fungovat. V té naší vesnici Hercegovec byla tak polovina Čechů a většina přišla už v 19. století. Když tam odešli moji praprarodiče, babičce byly asi tak dva roky a pocházela z Dolního Újezdu od Litomyšle. Dědeček, ten byl v té době starší, ale přišel do Hercegovce také od Litomyšle, ale z Poříčí. Dokonce mám po dědečkovi jako domovskou obec Poříčí. Jaké máte vzpomínky na své dětství v Chorvatsku? Bylo šťastné, jako každé dětství. Chodila jsem do české školy v Hercegovci, protože tam byla ve dvacátých letech postavena česká škola i divadelní sál. Peníze na stavbu poslala přímo první Československá republika, tak si tehdy hleděla svých lidí. Ale peníze stačily jen na materiál a odborníky. Postavit si to museli lidi z vesnice. Ještě dodnes je to pěkný dům. No a učitele jsme měli odsud z Československa. Takže já mám dobrou českou školu, dobře mluvím i píšu. Cítila jste se vždycky jako Češka? No jéje, Češi jsou v zahraničí vždycky větší vlastenci, než doma. Což mě teďka mrzí, že se vlastenectví málo projevuje. Češi vždycky byli dobří vlastenci a kvalitní, všude žádaní 1
pracovníci. My jako Češi jsme tam drželi hodně po hromadě. S chorvatskými dětmi jsme měli časté rozmíšky, hodně jsme se oddělovali. Nešli jsme moc dohromady. Až ve válce se to změnilo. Byla jste se teďv poslední době v Hercegovci podívat? Naposledy jsem tam byla v roce 2005. To jsem tam zajela s dcerou a se zetěm. No a od té doby už ne. Ne že bych nemohla, to oni by mě mladí vzali, ale je už pro mě těžké cestovat. Tak už tam jet nechci. Máte tam ještě nějakou rodinu? To víte, že jo, mám tam bratrance a sestřenice a i z manželovy strany tam jsou příbuzní. Tam jich je hodně. Je pravda, že se jich sem spousta přestěhovala, ale dost jich tam po válce i ostalo. Bylo i to vaše vlastenectví jedním z důvodů, proč jste se zapojila ve válce do odboje? Taky, řekla bych dokonce především. Konkrétně v Hercegovci se Češi velmi aktivně zapojili. Už když se v roce 1939 měla okupovaná republika, tak hoši chtěli jet sem do Československa na pomoc. Jenže než se stačilo něco dohodnout, tak přišel Mnichov a byl konec. Pro nás to tehdy bylo hrozný. Změnil se váš běžný život v Hercegovci během druhé světové války? Němci Chorvatsko okupovali až o něco déle. Myslím, že to bylo v roce 1941. To bylo hrozné, ale mnohem horší bylo, že se začali organizovat ustašovci, ke kterým se hlásili i někteří Chorvaté z naší vesnice. Celá řada významnějších lidí v Hercegovci byla po té pozatýkána. Byli tam i moji strýcové. Ale nakonec je dost brzy pustili, nic na ně totiž neměli. I proto se Češi tak aktivně zapojili do odboje. Měla jste nějaký konkrétní impuls, na základě kterého jste se rozhodla dát k partyzánům? Možná to bylo tím, že jsme měli s odbojem kontakty. Tatínek měl kamaráda, který k nám chodil a do odboje byl zapojený od začátku. A ten mě k tomu dost přivedl. No a můj strýc, ten byl, jak se říkalo „prvoborec,“ on se o odboj mimořádně zasloužil. V odboji jste začala pracovat v necelých šestnácti letech. Brala jste to jako dobrodružství, nebo jste si připouštěla, že to může mít pro Vás a vaši rodinu fatální následky? Když byl člověk takhle mladý, tak to bylo trochu dobrodružství, ale že bych si připouštěla následky… tak to ani ne. To mě nenapadlo, že by se mi mohlo něco stát, a že to bylo někdy docela nebezpečné! Zpočátku jste fungovala jako spojka a tajně jste přes kontrolní stanoviště armády přenášela zprávy a později i granáty. Jak jste to dělala?
2
Tak nejdříve jsem přenášela letáky. My bydleli na jednom konci vesnice a uprostřed, v centru byli „domobrani“, to bylo vládní vojsko, ne ustašovci. Měli tam bunkr a patrně hlídali mlýn, který patřil jednomu z Čechů. To byl velký mlýn, kam se vozilo obilí z širokého okolí. A moje babička měla dům hned kousek od toho bunkru. A tak mě vojáci znali… no a přeci mě nebudou šacovat, takové mladé děvčátko! A tak jsem postupně začala chodit také na schůze a tajně začala přenášet zbraně na území, které už kontrolovali partyzáni, na svobodné území. Vy víte, že chorvatský odboj byl v té době komunistický? Takže já jsem byla ve Skoji, to bylo něco jako Komsomol. Důležité je také říct, že velitel „domobranů“ z Hercegovce tajně spolupracoval s partyzány, a tak mě jednoho dne bylo doporučeno, abych se rychle ztratila. Hrozilo mi nebezpečí, že mě zatknou, protože už se o mně ví. A tak jsem prostě odešla. Nikomu jsem nic neřekla, ani mamince. Až moje kamarádka jí řekla, že jsem odešla k partyzánům. Chorvatsko bylo v té době fašistickým státem. Jak se na to dívali běžní Chorvati? Hodně odboj podporovali, protože ustašovců zase tak mnoho nebylo. Ale ti bohužel vládli! Vědělo se na vesnici o tom, kdo byl spolehlivý, a kdo naopak kolaboroval s fašisty? Jistě. Ale na vesnicích převažovali ti, kteří sympatizovali s odbojem. Když jsem odešla k partyzánům, byla jsem zpočátku výhradně na osvobozeném území. Tehdy ve 43. roce bylo těchto osvobozených území už docela hodně. Byly tam i národní výbory. Ale když přišla ofenzíva, tak lidé museli utéct do lesů. Když partyzáni okupanty vyhnali, zase se vraceli zpátky. Bylo to někdy dost na střídačku. Bohužel celá řada vesnic byla vypálená nebo vyrabovaná. Já byla tou dobou u jedné své tety a tam přišel terénní odbojový pracovník, říkalo se jim „terénci“. A říkal, že do jedné z osvobozených vesnic přišel český prapor. Hned jsem se sebrala a šla tam. Bylo tam už několik mích bratranců a nevlastních bratrů. „Máňo zůstaň s námi!“ Říkali mi hned a tak jsem už zůstala. Tak trochu to tak vypadá, že partyzánská skupina byla vaše rodina. Ano, měla jsem tam příbuzné, ale to už nebyla skupina. To už byl prapor, který podléhal 17. brigádě. Ta měla čtyři prapory a právě ten čtvrtý byl český. Prapor byl vyslaný na území, kde bylo hodně Čechů, aby dělal nábor mezi mladými a bojoval s okupanty. Bylo tam více takhle mladých děvčat? Moc ne, zprvu nás bylo asi pět. Nebyl pro vás problém, že jste byla obklopena samými muži? Ale vůbec ne. Za celou tu dobu jsem neměla špatnou zkušenost. Vždyť já pak dokonce byla sama v rotě. Normálně jsem v noci chodila na hlídky a spala s ostatními v jedné místnosti. Nikdy se ke mně nezachovali špatně. Nedovolili si nic.
3
To jste byla hodně emancipovaná, na tehdejší zvyklosti. Asi jo! (smích) Po základním výcviku jste se účastnila i celé řady bojových akcí. Neměla jste strach? Já vám nevím, vůbec mně to nepřišlo. Brala jsem to úplně jako samozřejmost. Byla jsem jednou mezi partyzány, tak jakýpak copak. Střílela jste ze zbraní v ostrých bojích proti Němcům. Jak se sedmnáctileté děvče popasuje s takovou situací? No jak, brala jsem to tak, jak to je. Byla to samozřejmost. Chlapci z praporu na tom byli stejně a já jim musel být v boji co platná. Víte, já když souhlasila s bojem proti okupantům, tak už ten boj nebyl pro mě něčím složitým. Víte, to se těžko vysvětluje, protože pokud tu situaci neprožijete, nemůžete to dost dobře chápat. Kolika bojových operací jste se účastnila? Jeminkote, to jsem nikdy nepočítala. To fakt nevím, ale bylo jich dost, desítky. Byly tamní boje hodně kruté? To víte, že byly. Poznala jsem to hlavně později jako ošetřovatelka zraněných. To bylo mnohokrát hrozný. Ale byla válka, co se dalo dělat. Ze začátku jsem se i styděla. Jednou přivezli zraněného mladého hocha. Elektřina tam nebyla a svítilo se jen petrolejovou lampou. Musela jsem ho vysvléct a svítit doktorovi, který ho operoval. Chlapec byl nahý a já ze studu lampu špatně nastavovala. Doktor na mě zařval, že musím pořádně svítit a jakýpak stydění se! Co zbývalo, musela jsem být silná. On to nebyl klasický frontový boj, ale ten partyzánský. Vždycky však byl vytypovaný dům, kam se převáželi ranění, a kde se poskytovala ta nejakutnější neodkladná péče. Ošetřovala jste i raněné nepřátele? Taky. Třeba v zimě 1944. Našli ty chlapce až ráno, promrzlé na sněhu. Měli vážná zranění, která se však neslučovala se životem. Nemohli jsme jim pomoct. Kam se odváželi padlí? Pokud to nebylo daleko od jejich bydliště, tak si pro ně přijela rodina. Mnohdy jsme ale pohřbívali přímo v lesích a na horách, protože převoz těla byl nemyslitelný. Vy sama jste žádné zranění neutrpěla? Ne. To je zajímavé. Asi jsem měla štěstí, vždyť kousíček ode mě padl velitel praporu a ještě další tři hoši.
4
Jak získávali partyzáni potraviny a kde jste přespávali? My se živili u lidí. Když jsme přišli do vesnice na osvobozeném území, kde byl národní výbor, tak nás rozdělili po domech a lidé nás živili a zadarmo. Tam, kde byl bohatší sedlák, nás někdy bylo i pět. Všichni sedláci nebyli sympatizanti s odbojem, ale ono jim mnohdy ani nic jiného nezbylo, než nám pomoci. Museli! Když už jsme fungovali jako prapor a byli jsme delší dobu na jednom místě, tak fungovala také polní kuchyně s kuchařem. Zásoby se vozily hlavně z těch bohatších českých vesnic. Několikrát se ale stalo, že přišla ofenzíva, takže se jídlo muselo vylít z kotle a jít bojovat. Měli jsme kolikrát i pořádný hlad, ale zas tak dlouho to nikdy netrvalo. Lidé o nás věděli a jídlo nám sami posílali. Čím si vysvětlujete, že speciálně ustašovci prosluli ve druhé světové válce krutostí? Byl v tom hodně nacionalismus a nesnášenlivost mezi Srby a Chorvaty. Už ta víra to nesla. Srbové byli pravoslavní, Chorvati katolíci. Nenáviděli se a za války si vyřizovali účty. Kupodivu jsem za války měla i jiné zkušenosti. Když vznikal Český prapor, tak Čechů nebylo dost, aby vznikla celá brigáda. Tak nám přišel na pomoc z Bosny celý tamní prapor. My je brali normálně a byli to přitom Srbové, Chorvati i muslimové dohromady. Takže když byl vnější nepřítel, tak se zakopala válečná sekyra, když ale válka skončila, rozbroje se vrátily. Přesně tak, po válce to bylo zpátky. Možná to bylo i tím, že na významných pozicích v Chorvatsku byli samí Srbové. A to se asi pochopitelně nelíbilo. Co jste si pomyslela, když se válka do Jugoslávie na počátku devadesátých let vrátila? V tom devadesátým druhým to bylo hrozné! Vraždili se lidé, jejichž dědové kdysi pospolu bojovali proti fašismu. Byla to hotová tragédie. Bohužel se válka dostala i do oblasti Hercegovce, ale co jsme s tím mohli dělat? Po druhé světové válce jste dostala nabídku odejít do Čech. Proč jste nezůstala v Chorvatsku? Nás pozvala tehdejší vláda, abychom obsadili vylidněné pohraničí. My ale do Čech přijeli poprvé na návštěvu už koncem léta 1945 ještě jako partyzánská brigáda. Už tehdy jsme dostali možnost zůstat, s tím, že se pro nás hledá oblast, kde bychom se mohli usídlit. Vypadalo to na jižní Moravu, kde to bylo podobné, jako u nás. Na podzim jsme se ještě vrátili do Chorvatska, ale v roce 1946 už jsme přijeli i s rodinou natrvalo. Vláda pro nás poslala celý vlak, ani nevím, kolik nás bylo. Lidé z Hercegovce směřovali do Jiřic. Tam jsme začali bydlet. Líbilo se vám v Čechách? Líbilo a hodně. Ale jižní Morava, to pro mě moc nebylo, já měla ráda lesy a hory. No, a když jsme se vzali s manželem, tak jsme neměli kde být, protože já byla u bratra a on také. Tak jezdil po republice a hledal, kde bychom se usídlili. Přijel také do Lanškrouna a zalíbilo se mu tady. Hned mu v Tesle nabídli práci i dům, kde dodnes bydlíme, a tak jsme se sem v roce 1948, 13. prosince přestěhovali. Už je to třiašedesát roků.
5
Jak jste se s manželem seznámili? On byl také z Chorvatska. On mě znal, ale já jeho ne. Bylo to pochopitelné, děvčat mezi partyzány bylo málo! Přitom jeho maminka pocházela také z Hercegovce. Zemřela mu, když byl ještě malý a tak zůstal u tatínka ve Velkém Zdenci, to bylo od nás kousek, asi pět kilometrů. Slávek, jeho starší bratr, od tatínka utekl k babičce do Hercegovce, a tak sním jsem se samozřejmě znala. Slávek byl u brigády kurýrem a Jindra šel k partyzánům dříve než já. Když jsme přestěhovali po válce do Čech, tak hned na první zábavě jsme se do sebe zakoukali a po dvou letech jsme se i vzali. To vypadá skoro idylicky, ale měl mezi partyzány asi velkou konkurenci. Tak to víte, že jo, že měli zájem, ale on holt byl ten pravý! My když jsme se do Lanškrouna přistěhovali, tak mě se vám tu hned zalíbilo a líbí se mi tady dodneška. Jak se na vás dívali místní Češi? Tak to víte, lidi jsou různí. Ale dlouho jsme byli „Jugoslávci.“ Někteří se na nás nedívali moc hezky, ale většina nás přijala. Přitom to tu byli všechno osídlenci odevšad, z celé republiky. Mnozí lidé, kteří byli v odboji měli později potíže s komunistickým režimem. Vy jste v Čechách ale v komunistické straně nebyla, představovalo to pro Vás nějaké problémy? Já jsem byla v komunistické straně v Chorvatsku, byla to samozřejmost, když jsem byla před tím ve Skoji. Když jsme přijeli sem do Lanškrouna, tak jsem šla na schůzi a mně se Vám to nějak nelíbilo. A tak jsem ze strany vystoupila. Problémy jsem z toho neměla. Chtěli mě sice zase získat, ale já jsem nechtěla! Padesátý roky byly všelijaký a mně se to nelíbilo. Manžel ten byl ve straně, dokonce byl chvíli i v milici. Pořád se s nimi ale dohadoval. A oni mu furt předhazovali, že je Jugoslávec, ale on byl spíš takový rebel. Jednou ho povolali, aby přišel do milice. Manžel jim řekl, že nepřijde, že když je nespolehlivý Jugoslávec, tak tam nemá, co dělat! A ona byla ten den měna (měnová reforma v roce 1953 poznámka autora), a tak ho obvinili, že to věděl a že proto naschvál nešel. Vědět to samozřejmě nemohl, protože Zápotocký den před tím tvrdil, že žádná měna nebude, ale přesto ho vyhodili. Byl tomu myslím upřímně rád. Pak ho několikrát vyslýchali, dokonce pro něj přišli i k nám domů, ale dobře to dopadlo. S jakými pocity jste přijala vysoká státní ocenění, třeba Medaili za chrabrost? Nás to nikdy ani nenapadlo, že bychom za odboj něco dostali. Dostala jsem také jugoslávská vysoká státní vyznamenání a to víte, že to potěší. Zvlášť, když vím, že mě navrhli lidé z mé vesnice. Dnes si Češi spojují Chorvatsko hlavně s mořem. Byla jste u moře ještě jako dítě? Nebyla, moře bylo moc daleko a pro chudé děti ze severu naprosto nedosažitelné. Poprvé jsem u moře byla až v šedesátých letech.
6
