Příloha č. 1: Uspořádání třídy

Příloha č. 1: Uspořádání třídy

Tvar „U“

Uspořádání pro týmovou práci

Kruh

Konferenční uspořádání

Skupina ve skupině

Samostatná pracoviště

Krokev

Zdroj: STEELOVÁ, Jeannie L. et al. Čtením a psaním ke kritickému myšlení: Příručka I, Co je kritické myšlení. Praha: Kritické myšlení, 1997. 38 s. s. 13–14. SILBERMAN, Mel. 101 metod pro aktivní výcvik a vyučování: osvědčené způsoby efektivního vyučování. 1. vyd. Praha: Portál, 1997. 312 s. ISBN 80-7178-124-X. s. 24–31.

neobvyklé přívlastky

odborné termíny

výstižná slovesa

přirovnání

osobní pocity a vztahy

věcnost

posloupnost údajů

úvod a závěr

odstavce

Příloha č. 2: Tabulka a texty k aktivitě „Co souhlasí?“

popis předmětu popis místnosti popis osoby popis pracovního postupu líčení

Text č.1: Popis předmětu Hřib dubový Hřib dubový roste od května až do října v listnatých a smíšených lesích, hlavně pod duby a buky. Pod jehličnatými stromy se vyskytuje jen velmi vzácně. Klobouk měří až 15 cm v průměru, je polokulovitý, později bochníkovitý, matný, jemně sametový, světle šedohnědý. Bílé rourky mladých plodnic se později zbarvují žlutozeleně. Třeň je tlustý, zprvu soudkovitý, pak válcovitý, celý okrově šedohnědý. Na povrchu má nápadnou hrubou hnědou síťku, která sahá od horní až k dolní části třeně. Jeho spodek je světlejší, skoro až bílý. Bílá dužnina se na řezu barevně nemění, hřibovitě voní a má příjemnou nasládlou chuť. Hřib dubový je velmi chutná jedlá houba. Mezi podobné a rovněž jedlé hřiby patří hřib smrkový, který se někdy nazývá také hřib pravý, a dále hřib borový.

Text č. 2: Popis místnosti Náš dětský pokoj Bydlíme v jednopatrovém domku Na Závodí. Máme čtyřpokojový byt: dva obývací pokoje, ložnici a dětský pokoj velikosti 5x4 m. Na čelní stěně je umístěno trojdílné okno, které zdobí záclona s bohatým vzorem. Pod ním je zasazen radiátor ústředního topení. Před ním stojí peřináč, na kterém máme květiny. Pravou část pokoje vyplňuje linka, složená z několika kusů nábytku. Je v ní knihovnička, prádelník, stolek se čtyřmi zásuvkami, ve kterých mám knížky, a stůl, na němž se učím. Na skříňkách máme květiny a jiné ozdoby. Tatínek nám udělal zvláštní stojan, který sahá až ke stropu. Skládá se ze dvou kovových tyčí, mezi nimiž jsou připevněny poličky. Na nich jsou umístěny květináče, knihy a rádio. U okna stojí skříň a před ní dvě postele – Petrova a moje. Stěnu nad Petrovou postelí vyplňuje obraz, na kterém je namalována krajina. Pod ním je připevněna lampička, při níž večer čteme. Nad mou postelí je pěkná plazivá květina. Ze stropu visí krásný bílý lustr. Parkety máme pokryty šedým kobercem. Uprostřed stojí malý stůl se dvěma křesly. Nábytek je světlý. Všechen svůj volný čas trávím v tomto pokoji. Snažím se s bratrem udržovat v něm pořádek a čistotu.

Text č. 3: Popis osoby Moje maminka Se svou maminkou jsem strávila necelých devět let svého života. Tyto roky mi připadají neobyčejně krásné a stále na ně vzpomínám. Mé mamince by dnes byly čtyřicet dva roky. Byla silnější postavy, ale stále v pohybu. Hlavu jí zdobily husté hnědé vlasy, oči měly modrou studánkovou barvu, ale zdály se mi smutné. Ze souměrných úst zářily dvě řady bílých jasně se lesknoucích zubů. Odívala se velmi skromně. Pokud se pamatuji, tak nosila tmavě zelený kostým, vůbec měla ráda tmavé barvy. Nejvíce se mi však líbila ve zdravotnickém stejnokroji. K nám dětem byla vždy přísná, ale laskavá a milá. Ráda se věnovala své práci. Jelikož jsme byly tři děti, na jiné zábavy jí nezbylo mnoho času. Smrt přišla nenadále a nečekaně. Nebylo jí dopřáno nás dále vychovávat a ve své práci pokračovat. Jejím posledním přáním bylo, abych v jejím započatém díle, až vyrostu, pokračovala. Slíbila jsem to.

Text č. 4: Popis pracovního postupu Mazanec (bochánek) Mazanec je tradiční velikonoční pečivo. Od konce osmnáctého století se peče ze sladkého těsta, dříve se připravoval ze sýra a vajec a plnil se také uzeným masem či slaninou. Potřeby: 500 g polohrubé mouky, 100 g cukru a jeden vanilkový cukr, 120 g másla nebo rostlinného tuku, 3 žloutky, 40 g droždí, vlažné mléko, špetka soli, rozinky. V míse zpracujeme tužší těsto. Na teplém místě ho necháme kynout tak dlouho, než bude mít přibližně dvojnásobný objem. Pak se do něho přidají rozinky a znovu se zpracuje na vále. Pěkně kulatý mazanec se usadí na vymaštěný plech a ještě se nechá kynout. Potřeme ho žloutkem, posypeme sekanými mandlemi nebo ořechy, nůžkami nahoře nastřihneme křížek a asi na půl hodiny ho vložíme do vyhřáté trouby. Při pečení se někdy povrch mazance někdy pokrývá alobalem, aby nezískal příliš tmavou barvu. Z obyčejného mazance lze také vytvořit malé výtvarné dílko. Pruh těsta po obvodu může být stočený, anebo s kolečky jednoduše vypíchanými prstem. Na vrchol mazance můžeme umístit malého ptáčka z těsta, případně ho můžeme upevnit i na malou větvičku.

Text č. 5: Líčení – subjektivně zabarvený popis Zimní les Zima kouzlí na stromech divy. Zatím co zasmušilé smrky zachumlá do zářivě bílého sněhu, listnaté svlékne a ukáže je zcela nově. Tam, kde jsme v létě pro množství listů mohli jen stěží zahlédnout kmen a rozvětvení, tam už podzim odkryl důmyslnou stavbu nejen silných větví, ale i drobných větviček. Zima pak zdůraznila každou sebemenší podrobnost vrstvou jíní a namrzlého sněhu, který se i ve slabém slunci třpytí tak důrazně, že není možné nic přehlédnout. Všimli jste si někdy v zimě buků? Na jaře se z hnědavých zobáčků vysoukají pečlivě poskládané lístky a bučina se celá zelenavě prosvětlí. Na podzim jsou buky zlaté, plné dosud plných korun. A v zimě? Buky shodily většinu listů, holé větve rozpínají doširoka, stojí hrdě vztyčené. Pod tíhou sněhu se sklonily jen ty nejtenčí větvičky rostoucí zcela dole na kmenu, jichž se usilovně drží loňské uschlé listy. …

Zdroje: HOŠNOVÁ, Eva. Český jazyk 6 pro základní školy. 1. vyd. Praha: SPN, 2006. 176 s. ISBN 80-7235-331-4. s. 148–149; 158–159. FRANTLOVÁ-BLÁHOVÁ, Růžena. I slohu se dá naučit. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1997. 207 s. ISBN 80-7182-031-8. s. 68–69. SEIFERTOVÁ, Alice. Tradiční sloh netradičně: Jak učit slohu ve 2.–9. ročníku, Náměty slohových prací. 1. vyd. Praha: Blug, 2000. 139 s. ISBN 80-85635-09-7. s. 55–56. HANZOVÁ, Marie. Sloh od šestky do devítky. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Fragment, 1998. 94 s. ISBN 80-7200-163-9. s. 36.

Příloha č. 3: Fotka papírové kostky k aktivitě „Ten dělá to a ten zas tohle“

Příloha č. 4: Text k aktivitě „Jak to bude dál? I“

Indiánská parní lázeň Indiáni užívali parní lázeň jako léčebného prostředku. Odedávna dbali na naprostou čistotu a jednou týdně chodívali do parní lázně. Postavili malou chatrč s kulatou střechou vysokou asi 150 cm a právě tak velkou v průměru. Postupovali přitom tak, že ohnuli řadu dlouhých vrbových tyčí a na obou koncích je zapíchli do země. Napříč k nim přivázali několik tenčích tyčí a tak vznikla kopulovitá kostra. Tu pak pokryli mnoha pokrývkami, nepromokavou plachtovinou nebo něčím podobným. Při jedné straně vykopali mělkou jámu. Někde nablízku rozdělali oheň a v něm zahřívali spoustu kamenů. Když byly kameny pořádně rozpálené, nakouleli je do dolíku pod střechou lázně. Uvnitř bylo vědro vody a hrníček. Kdo chtěl podstoupit lázeň, svlékl se a vstoupil dovnitř. Sedíce okolo dolíku lili zvolna vodu na horké kameny, takže se vytvořila hustá pára a plnila chatrč. Někdy házeli na kameny aromatické rostliny nebo listy, aby zesílili léčebný účinek. Stoupající teplotu bylo možno libovolně regulovat. Čím víc vody se lilo na kameny, tím byla pára hustší. Mezitím také pili vodu a brzy se začali silně potit. Většině lidí stačil půlhodinový pobyt v parní lázni. Pak vyšli ven, částečně se namasírovali a skočili do studené vody nebo ji na sebe vylili. Potom dokončili masáž, zabalili se do pokrývky a na hodinu ulehli.

Zdroj: Lexikon pro turisty a táborníky. 1. vyd. Olomouc: FIN, 1994. 303 s. ISBN 80-85572-46-X. s. 177.

Příloha č. 5: Klíčová slova a text k aktivitě „Popsán pěti slovy“

Klíčová slova: drobná postava, pestrý, proměňovat se, tůň, topení Vodník I v dobách, kdy lidé věřili, že bůh je všemocný a vládne všude, byl ve vodách svrchovaným vladařem vodník. Bůh v jeho říši nic neznamenal. Vodníka si lidé obvykle představovali jako malého mužíčka. Byl sice drobné postavy, ale měl obrovskou sílu, třebaže jeho tělo bylo měkké jako z vosku. Vlasy a oči měl zelené a jednu nohu mu někdy zdobilo kopyto. Míval také na nohou a na rukou pazoury a mezi nimi plovoucí blánu. Někteří vodníci měli zase nohy jako lidé a nosili vysoké červené boty, které si sami šili z kůže utopeného dobytka. Vodník se oblékal velmi pestře. Nosíval žluté kalhoty, zelený kabát a červenou čepici. Jindy byl celý zelený jako vodní řasy anebo měl červené kalhoty, zelený kabát se zlatými knoflíky a zelený klobouk, za nímž nosil kytku z vodního kvítí. Jeho povaha byla jako voda – byl potměšilý, svůdný, nelítostný a krutý – a vycházel někdy v dobrém jen s voraři, s rybáři, s mlynáři. Mezi jeho nejzřetelnější schopnosti patřilo, že uměl na sebe vzít jinou podobu. Proměňoval se v myslivce, v pocestného, ale nikdy se nedovedl zbavit neklamného znamení, jež prozrazovalo, že je vodník. Z levého šosu mu vždy kapala voda. Vodník ji potřeboval k tomu, aby se mohl stát opět vodníkem a aby měl sílu. Velmi často se proměňoval v žábu, v rybu, v koně a vůbec ve zvířata, jež mají žluč. Vodník vládl vším, co bylo ve vodě a na vodě. Mohl sídlit v tůňce na potoce, kde se točil vír, ale mohl přebývat i v rybníku velkém jako kaluž. Sídlil prý i ve studnách. V hlubokých

tůních

přebýval

často

v křišťálovém

paláci

s velikými

síněmi

a komnatami. Po celém paláci stály hrnečky dnem vzhůru a pod nimi měl vodník duše utopených. Topení lidí bylo také hlavní vodníkovou zábavou. Vedle toho vylézal rád na břeh, kde si spravoval sítě, česal se zlatým hřebenem, čistil si šaty a spal. Rád chodil i nakupovat a platil drobnými stříbrnými a zlatými penězi, jež se však prý brzy změnily v rybí šupiny.

Postavu vodníka nalezneme hojně v literatuře pro děti, ať už veselé hastrmany od Josefa Lady, neduživého vodníka od Karla Čapka nebo přívětivého Česílka od Václava Čtvrtka.

Zdroj: KRÁTKÝ, Radovan. Bubáci aneb Malý přírodopis duchů, přízraků a strašidel. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1961. 365 s. s. 323–335.

Příloha č. 6: Ukázka obrázků k aktivitě „Záda k zádům“

Zdroj: LOHFERT, Walter. SCHERLING, Theo. Wörter − Bilder − Situationen zu 20 Sachfeldern für die Grundstufe Deutsch als Fremdsprache. Berlin: Langenscheidt, 1983. 48 s. ISBN 3-468-49993-0. s. 42−43.

Příloha č. 7: Ukázka Vennova diagramu a texty k aktivitě „Psaní dopisů“

Dopis soukromý K nejběžnějším projevům písemné komunikace mezi jednotlivci, ale také mezi společenskými organizacemi patří dopis. Setkáme se s ním v běžném písemném styku, ale známe jej i z literární stylizace – formou dopisů jsou psány celé romány nebo povídky.

Dopis má své specifické znaky, které jej odlišují od projevu mluveného. V dopise dodržujeme jisté konvence. Tato písemná forma snese také určité stylistické obraty, výrazy a vazby, které by v mluveném projevu působily uměle, nepřirozeně.

Co budeme v dopisech dodržovat (jaký postup zachováme): 1. Dopis má být datován. Datum uvádíme zpravidla v pravém horním rohu. Spolu s datem označíme také místo, odkud je dopis psán. 2. Osobu, jíž je dopis určen, oslovíme. K jménu můžeme uvést různá přídavná jména, př. milý, drahá, milovaný u osob nám blízkých, vážený, milá u osob, které důvěrně neznáme. Za oslovením píšeme nejčastěji čárku. 3. Stať – tedy vlastní sdělení (oznámení, prosba, žádost, vylíčení dojmů…). 4. Závěr, pozdrav a podpis.

V soukromém dopise může být obsahem cokoliv a důvodů, proč je píšeme, je bezpočet. Dopis by neměl být v žádném případě urážlivý. I přestože jste velmi rozzlobeni, měli by jste psát slušně. Dále by neměl být dopis vynucený. V takovém dopise dáváte najevo, že vlastně nemáte o čem psát, a to adresáta jistě nepotěší.

Dopis úřední K nejběžnějším projevům písemné komunikace mezi jednotlivci, ale také mezi společenskými organizacemi patří dopis. Setkáme se s ním v běžném písemném styku, ale známe jej i z literární stylizace – formou dopisů jsou psány celé romány nebo povídky.

Dopis má své specifické znaky, které jej odlišují od projevu mluveného. V dopise dodržujeme jisté konvence. Tato písemná forma snese také určité stylistické obraty, výrazy a vazby, které by v mluveném projevu působily uměle, nepřirozeně.

Co budeme v dopisech dodržovat (jaký postup zachováme): 1. Musí být vždy přesně udaná adresa a označení adresáta a odesílatele. 2. Dopis má být datován. Datum uvádíme zpravidla v pravém horním rohu. Spolu s datem označíme také místo, odkud je dopis psán. 3. Osobu, jíž je dopis určen, oslovíme. Ale pouze v případě, že píšeme konkrétní osobě (ne organizaci!). K jménu můžeme uvést různá přídavná jména, př. vážený, milá paní ředitelko u osob, které důvěrně neznáme. Za oslovením píšeme nejčastěji čárku. 4. Stať – tedy vlastní sdělení (oznámení, prosba, žádost, stížnost, reklamace…). Mělo by být stručné a výstižné. 5. Závěr – poděkování, pozdrav a vlastnoruční podpis.

Zpravidla se uvádí i adresa odesílatele. Úřední dopisy patří ke stylu administrativnímu a jsou zásadně neosobní. Měly by být psány na počítači, pouze podpis odesílatele je psán rukou.

Zdroj: FUCIMANOVÁ, Milena. Sloh: Učebnice pro 6.–9. ročník základních škol, příslušné ročníky víceletých gymnázií a pro střední školy. 2. vyd. Praha: Fortuna, 1998. 176 s. ISBN 80-7168-570-4. s. 32–35.

Příloha č. 8: Texty a novinové články k aktivitě „Seznamujeme se s novinami“

Text č. 1: Zpráva Zpráva patří mezi základní publicistické útvary. Jedná se o tzv. informační útvar. Mezi informační útvary řadíme vedle zprávy ještě např. oznámení, referát, inzerát či leták. Zpráva je kratší psaný nebo mluvený projev, jehož cílem je stručně a srozumitelně podat nejdůležitější informace o události, která se právě, nebo nedávno přihodila – kdo, kde, kdy, jak, proč. Událost je autorem nekomentovaná.

Text č. 2: Oznámení Oznámení patří mezi základní publicistické útvary. Jedná se o tzv. informační útvar. Mezi informační útvary řadíme vedle oznámení ještě např. zprávu, referát, inzerát či leták. Oznámení je druh jazykového projevu, který poskytuje základní a nezbytné informace o události, která teprve nastane. Uvádí se název akce, pořadatel, čas, místo, účel konání, pokyny pro účastníky, případně program. Oznámení může být spojeno s výzvou.

Text č. 3: Inzerát Inzerát patří mezi základní publicistické útvary. Jedná se o tzv. informační útvar. Mezi informační útvary řadíme vedle inzerátu ještě např. zprávu, referát, oznámení či leták. Inzerát bývá zveřejněn v médiích za úplatu. Používají se běžně např. pro nabídku (nebo poptávku) prodeje či koupě nějakého předmětu, zboží, osobních služeb, seznámení se s jinými osobami, výměny, náboru do nějakého spolku apod. Podnikatelské inzeráty se týkají zejména propagace výrobků či nabídky pracovních míst. Soubor všech inzerátů se označuje slovem inzerce. Inzeráty bývají krátké, stručné, s množstvím zkratek.

Text č. 4: Reportáž Reportáž řadíme mezi tzv. beletrizující útvary publicistického stylu, podobně jako fejeton, cestopis, črtu či soudničku. Objevují se v nich totiž umělecké prostředky (př. dynamičnost, napjetí, obraznost, neobvyklá spojení…). Reportáž uvádí čtenáře přímo do prostředí, o němž se pojednává. Vytváří iluzi, že jsme svědky událostí. Informuje

o zajímavých místech, lidech, na základě přímého styku s nimi. Mohou se v ní objevit osobní zkušenosti novináře, krátké úvahy, dojmy, prožitky.

Text č. 5: Fejeton Fejeton řadíme mezi tzv. beletrizující útvary publicistického stylu, podobně jako reportáž, cestopis, črtu či soudničku. Objevují se v nich totiž umělecké prostředky (př. oslovení, metafory, citově zabarvené výrazy, jazykové hříčky…). Právě fejeton zpracovává zajímavá témata lehčím, zábavnějším tónem. Typický je osobitý pohled na zvolený problém a ironie. Cílem je kritika, pobavení, ale i vyvolání odezvy a náprava. Závěr bývá překvapivý, s pointou. Významným fejetonistou byl např. Jan Neruda, z žijících autorů třeba Rudolf Křesťan a Ludvík Vaculík.

Zdroj: SEIFERTOVÁ, Alice. Tradiční sloh netradičně: Jak učit slohu ve 2.–9. ročníku, Náměty slohových prací. 1. vyd. Praha: Blug, 2000. 139 s. ISBN 80-85635-09-7. s. 128–129. FUCIMANOVÁ, Milena. Sloh: Učebnice pro 6.–9. ročník základních škol, příslušné ročníky víceletých gymnázií a pro střední školy. 2. vyd. Praha: Fortuna, 1998. 176 s. ISBN 80-7168-570-4. s. 86–87. Inzerát [online]. c2009, poslední revize 30. 3. 2009 [cit. 2010-02-11]. Dostupné z: . STRAKOVÁ, Vladimíra. Muž přežil měsíc pod troskami. Lidové noviny. Praha: MAFRA. 2010, roč. 23, č. 34, s. 24. PAVLATA, Michal. Jako a jakoby. Lidové noviny. Praha: MAFRA. 2010, roč. 23, č. 34, s. 12. Představenstvo společnosti Stradellosa company a. s. Oznámení o konání valné hromady. Lidové noviny. Praha: MAFRA. 2010, roč. 23, č. 34, s. 14. Vaše pozůstalost – naše starost. Svitavský deník. Hradec Králové: Vltava-Labe-Press. 2010, č. 29, s. 18. Falešní pracovníci okradli důchodce. Svitavský deník. Hradec Králové: Vltava-LabePress. 2010, č. 29, s. 4.

Příloha č. 9: Pyramida a novinová zpráva k aktivitě „Stavitelé pyramid I“

Zdroj: ČECHOVÁ, Barbara a kol. Nápadník pro rozvoj klíčových kompetencí ve výuce. 1. vyd. Praha: www.scio.cz, 2006. 177 s. ISBN 80-86910-53-9. s. 49. PALATA, Luboš. Slota prosadil nacionální zákon. Lidové noviny. 2010, roč. 23, č. 52, s. 6.

Příloha č. 10: Tabulka a texty k aktivitě „Čím je mi internet“

CITÁT

KOMENTÁŘ

Text č. 1: V minulém století ještě neexistoval, dnes se bez něj pomalu neobejdeme. Řeč je o

virtuálním

světě,

kyberprostoru,

světě počítačových

her a internetu.

S propracovanějšími technologiemi stoupá i nebezpečí, že se nám v něm natolik zalíbí, že ztratíme kontakt s tím přirozeným světem. „Pokud začíná internet poskytovat pouze uspokojení a neplní funkci pracovní ani žádnou jinou, začíná to být na pováženou,“ vysvětluje národní protidrogový koordinátor, psychiatr a psycholog Kamil Kalina. „Když člověk není schopen emočního a sociálního kontaktu mimo počítačový svět, a fungování ve světě přirozeném, který všichni sdílíme, se vyhýbá, tehdy se může začít jednat o počínající závislost.“ Odhaduje však, že skutečně závislých není v české populaci více než jedno promile uživatelů. „Všude jinde se jedná spíš o zlozvyk,“ říká.

Text č. 2: Internet je bez diskuse nejznámější počítačová síť. „Síť sítí“, někdy se setkáme jenom s pojmem „Síť“. Propojení statisíců počítačů tvoří skutečnou „pavučinu“. Plynule se k ní připojují další a další jednotlivé počítače, menší lokální i rozsáhlé mezinárodní počítačové sítě. Vše probíhá spontánně a neexistuje nikde žádná centrála, která by to organizovala. Internet nemá svého vlastníka, neexistuje ani výbor, ani komise, které by internetu vládly. Původně měla síť Internet sloužit jako ochrana vojenské sítě Arpanet, postupně se však rozrostla v akademickou síť, kde převládla především elektronická pošta. Nejvíce používanými službami Internetu jsou: elektronická pošta, elektronická konference, rozhovor po síti, www stránky a videokonference.

Text č. 3: Internet je v současné době fenoménem v oblasti informací a komunikace. Poskytuje celou řadu služeb. Neustále se zvyšuje počet lidí, kteří začínají Internet využívat a neustále se snižuje jejich věková hranice. Dnes už je běžné, že se připojují i děti a je dobré mít na paměti, že i ve virtuálním světě je nutné je chránit. Díky on-line připojení se dítěti odkrývají netušené možnosti: od přímé komunikace s vrstevníky prostřednictvím chatu a elektronické pošty, přes zábavné servery k nekonečným

zdrojům

informací.

Neoddiskutovatelnou

výhodou

je

přístup

k cizojazyčným serverům, možnost rozšířit si jazykové znalosti a seznámit se s jinými, dosud neznámými kulturami S on-line připojením přicházejí ale i určitá rizika. Na internetu je množství webových stránek, které rozhodně nejsou vhodné pro děti. Děti jsou také vystaveny nebezpečí "on line" obtěžování.

Zdroj: JANDOVÁ, Lucie. Závislost na internetu může obrátit život vzhůru nohama. Novinky.cz [online]. 2008 [cit. 2010-01-07]. Dostupné z: . Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu [online]. c2006, [cit. 2010-01-07]. Dostupné z: . KMOCH, Petr. Informatika a výpočetní technika pro základní školy. 1. vyd. Praha: Computer Press, 1997. 166 s. ISBN 80-7226-015-4. s. 127–129. KONUPČÍK, Pavel. Didaktické technologie pro pedagogické pracovníky: Učební text pro předmět „Didaktické technologie“. Účelové vydání. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2002. 101 s. s. 84–87.

Příloha č. 11: Ukázky pětilístku

a) Pětilístek k aktivitě „Přátelství“

přátelství pevné dlouholeté pomáhá potěší nezklame Znamená mít někoho rád důvěra

b) Pětilístek k aktivitě „Mluvní cvičení“

jaro veselé voňavé bují těší zahřívá Příroda se probouzí a množí radost

Příloha č. 12: Tabulka k aktivitě „Puzzle“

OTÁZKY/ZDROJ Jára Cimrman

1.

Kdo to byl?

2.

Jak vypadal?

učebnice:

jiná kniha/časopis: Divadlo Járy Cimrmana, Akt, 1998 Jára Cimrman se narodil mezi lety 1854–1872 manželům Marlén a Leopoldu Cimrmanovým ve Vídni. JC studoval zároveň českou a rakouskou školu, což se později projevilo v jeho rukopisech. Neprodělal pubertu, protože mu rodiče až do 15 let tajili, že je chlapcem, aby donosil šatstvo po starší sestře Luise. JC byl génius, světoběžník, vynálezce, reformátor školství, anarchista, porodní dědek, vědec i dentista a zejména tvůrce divadelních her. Přátelil se s mnoha významnými osobnostmi (Curieovi, prof. Burian, Edison, Eiffel, Čechov…). Byl velkým vlastencem. Jeho podoba zůstává neznámá. Cimrman se totiž ze zásady nechával fotografovat pouze z dálky a většinou ve skupinách. Vedle několika nezřetelných fotografií zůstala dochována stejně nezřetelná Cimrmanova autobusta.

internet: Wikipedia

Jára Cimrman je fiktivní postava univerzálního českého génia, vytvořená Jiřím Šebánkem a Zdeňkem Svěrákem. JC se narodil ve Vídni někdy mezi léty 1853 a 1859. Jeho otec byl český krejčí Leopold Cimrman a matka rakouská herečka Marlen JelinekováCimrmanová. On sám se cítil být Čechem. Byl jedním z největších českých dramatiků, básníků, hudebníků, učitelů, cestovatelů, filozofů, vynálezců, kriminalistů a sportovců své doby. Poslední bezpečně zjištěné místo pobytu je Liptákov v Jizerských horách roku 1914. Beze zmínky

Příloha č. 13: Text k aktivitě „Jak to bude dál? II“

Jehla "Já jsem sic neměl nikdy co dělat se soudy," pravil pan Kostelecký, "ale já vám řeknu, mně se na nich zrovna líbí ta náramná akurátnost a ty orace a okolky, co soudy leckdy dělají, třeba by šlo jen o kozí chlup. Ono to budí takovou důvěru ve spravedlnost. Má-li justice v rukou vážky, tak ať jsou apatykářské, a když už drží meč, tak ať je ostrý jako břitva. To mně připomíná jeden případ, který se stal v naší ulici. Jedna domovnice, nějaká paní Mašková, si koupila u hokynáře žemličky, a jak tu housku žmoulá, najednou ji něco píchlo do patra; tak si sáhla do huby a vyndá jehlu, která se jí zarazila do podnebí. Teprve za chvíli se lekla, kristepane, dyť já jsem tu jehlu mohla spolknout a ona by mně propíchla žaludek. Tady šlo o život, a to já tak nemůžu nechat! To se musí vyšetřit; který mizera tu jehlu do té žemle nastrojil. - Nu tak tedy šla a donesla tu jehlu a tu nedojedenou housku na policii. Policie vyslechla hokynáře, vyslechla i pekaře, který ty housky pekl, ale to se rozumí, žádný se k té jehle nehlásil. Pak to policie odevzdala soudu, protože tady šlo, abyste věděli, o lehké ublížení na těle. Vyšetřující soudce, takový svědomitý a důkladný ouřada, znovu vyslýchal toho hokynáře i toho pekaře; oba se dušovali a zaklínali; že u nich se ta jehla do housky dostat nemohla. Ten vyšetřující soudce se šel podívat k hokynáři a zjistil, že žádné jehly v krámě nemá. Potom se šel podívat k pekaři, jak se pečou housky; seděl v pekárně celou noc a díval se, jak se zadělává těsto, jak se nechává vykynout, jak se vytápí pec a pletou žemličky a dají se do pece, až se vypečou do zlatova. Tím způsobem zjistil, že se při pečení housek opravdu neužívá jehel. To byste nevěřili, jaká pěkná práce je tohle pečení housek, a zvlášť pečení chleba. Můj nebožtík dědeček měl pekařství, tak já to znám. Totiž abyste věděli, při dělání chleba máte dvě nebo tři větší a skoro posvátná tajemství. První tajemství je, když se zadělá kvásek; ono se to nechá stát v díži, a teď se tam pod víkem děje taková skrytá přeměna; musíš čekat, až se z mouky a vody stane živý kvas. Pak se zadělá těsto a mísí se kopistem; to zas vypadá jako náboženský tanec nebo co. Potom se to zakryje

plachtou a nechá se těsto vykynout; to je druhá tajemná přeměna, jak se to těsto velebně zvedá a kyne, a ty nesmíš zvednout plachtu, abys zvědavě nakoukl, - já vám řeknu, to je tak krásné a divné jako těhotenství. Já měl vždycky dojem, že ta díže je něco ženského. A třetí tajemství je samo pečení, to, co se z toho měkkého a bledého těsta stane v peci; ježíšmarjá, když pak vyndáte takový zlatý a brunátný pecen, a on voní, že ani malé dítě nemůže skvostněji vonět, to je takový div - já myslím, že by se při těch proměnách mělo v pekárnách zvonit, tak jako se zvoní v kostele při pozdvihování. Ale co jsem chtěl říci, ten vyšetřující soudce tedy byl v koncích; ale aby nechal věc padnout, to on zas ne. Tak on vzal tu jehlu a poslal ji do Chemického ústavu, aby zjistili, byla-li ta jehla v té housce před pečením; nebo až po něm; on totiž si ten soudce zvlášť potrpěl na vědecká dobrozdání. Tehdy byl v Chemickém ústavě nějaký profesor Uher, moc učený a takový fousatý pán. Když tu jehlu dostal, začal ukrutně nadávat, co všechno tyhle soudy na něm nechtějí; že ondyno mu poslali vnitřnosti tak zkažené, že ani prorektor to nemohl vydržet; a co má Chemický ústav dělat s nějakou jehlou? Ale pak si to nějak rozmyslil a začalo ho to zajímat, rozumíte, z vědecké stránky. Jakpak, řekl si, ony se třeba s tou jehlou stanou opravdu nějaké změny, když se dostane do těsta nebo když se v něm peče; při kvašení se dělají v těstě nějaké ty kyseliny či co, a při pečení zas, a ono to může tu jehlu drobet na povrchu rozrušit neboli korodovat; to by se pak dalo pod mikroskopem zjistit. Tak se do toho pustil. Nejdřív nakoupil několik set jehel, a to docela čistých, jakož i víceméně rezavých, a začal v Chemickém ústavě péci housky. Při prvním experimentu dal ty jehly hned do kvasu, aby zjistil, jak na ně působí proces kvašení. Při druhém pokusu je dal do čerstvě zadělaného těsta. Při třetím do těsta kynoucího. Při čtvrtém do vykynutého. Potom je tam vpravil těsně před pečením. Potom během pečení. Nato je strkal do housek ještě teplých; a nakonec do housek už hotových. Pak tu celou sérii pokusů provedl ještě jednou, pro kontrolu. Zkrátka čtrnáct dní nedělali v Chemickém ústavě nic jiného, nežli že pekli housky s jehlami; profesor, docent, čtyři asistenti a sluha den co den zadělávali; pekli a vypékali žemličky, načež mikroskopicky zkoumali a srovnávali příslušné jehly. To stálo ještě týden práce; ale nakonec bylo přesně zjištěno, že dotyčná jehla byla zapíchnuta do housky už vypečené; protože mikroskopicky navlas odpovídala pokusným jehlám, které byly nastrkány do hotových housek.

Na základě toho dobrozdání rozhodl vyšetřující soudce, že ta jehla se dostala do té housky buď u hokynáře, nebo cestou od pekaře k hokynáři. Teď si pekař vzpomněl, hrome, zrovna toho dne jsem vyhodil ze služby kluka učedníka, který roznášel v koši housky! Tedy předvolali kluka, a ten se přiznal, že tu jehlu do housky strčil, protože se chtěl pomstít panu mistrovi. Kluk, že byl nedospělý, dostal jen napomenutí, ale mistr pekař byl odsouzen k padesáti korunám pokuty podmíněně, protože ručí za svůj personál. To tedy máte ten příklad, jak je spravedlnost přesná a důkladná. Ale ta věc měla ještě jednu stránku: Já nevím, v nás mužských je taková zvláštní ctižádost nebo umíněnost nebo co: zkrátka, když už v tom Chemickém ústavě začali péci ty pokusné housky, vzali si ti chemikové do hlavy, že je musejí péci dobré. Ze začátku byly všelijaké, málo vykynulé a takové nevzhledné: ale čím dále pekli, tím vám byly lepší. Potom už na ně sypali mák, sůl a kmín, a tak vám je pěkně pletli, radost se podívat. Nakonec se ti učenci chlubili, že tak znamenité, křoupavé a krásně vypečené housky jako v Chemickém ústavě se nepečou nikde v celé Praze." "Vy tomu říkáte umíněnost, pane Kostelecký;" pravil pan Lelek, "ale já bych řekl, že je to něco jako šport: víte, taková záliba ve stoprocentním výkonu. Pořádný chlap to nedělá kvůli tomu výsledku, ten třeba ani nestojí za to; ale kvůli tomu, že to je taková hra, takové dobrovolné napětí. Já bych vám to vyložil na jednom příkladu; ale vy řeknete, že je to hloupost a že to sem nepatří. Zkrátka, když jsem ještě, býval u nás v účtárně a dělal tyhle pololetní účetní uzávěrky, stávalo se někdy, že mně ty cifry neštymovaly: tak například jednou nám chyběly v kase zrovna tři halíře. To se rozumí, já bych mohl ty tři halíře do kasy přidat jakoby nic, ale to by nebyla čistá hra; víte, z účetního hlediska by to bylo nešportovní; to se musí nalézt, ve které položce z nějakých čtrnácti tisíc položek je chyba. A já vám řeknu, já už jsem se vždycky před uzávěrkou těšil, že tam bude nějaká taková chyba. V takovém pádě jsem zůstal v účtárně třeba přes celou noc, narovnal jsem před sebe hromadu účetních knih a teď jsem se do toho pustil. To vám je zvláštní, já jsem ty kolony číslic nevnímal jako numera, ale jako věci. Někdy jsem si představoval, že lezu po těch číslicích nahoru, jako by to byla příkrá šachta. Někdy jsem se cítil jako lovec, který se prodírá mlázím číslic, aby dopadl vzácné a plaché zvíře; to byly ty tři halíře. Nebo jsem měl pocit, že jsem detektiv a číhám ve tmě za rohem; tisíce figur mě míjí, ale já čekám, až popadnu za límec toho taškáře, toho pachatele, tu účetní chybičku. Jindy se

mi zdálo, že sedím na břehu řeky s prutem a mám políčeno na rybu; najednou trhnu prutem, a už tě mám, ty neřáde! Ale nejvíce to bylo, jako bych byl lovec a brouzdal se zroseným borůvčím nahoru a dolů; takovou radost z pohybu a síly jsem cítil, takovou zvláštní svobodu a napětí, jako bych prožíval nějaké dobrodružství. Já vám vydržel po celé noci honit ty tři halíře; a když jsem je dopadl, ani jsem nemyslel, že to jsou jenom mizerné tři halíře; byla to trofej, a já šel spát, vítězný a nadšený, div že jsem nevlezl do postele v botách. A to je všechno."

Zdroj: ODAHA, Tomáš V. Karel Čapek: Povídky z druhé kapsy [online]. c2009, poslední revize 16. 7. 2009 [cit. 2010-02-11]. Dostupné z: .

Příloha č. 14: Klíčová slova a text k aktivitě „Vypravování“

Klíčová slova: slovo, zaklepat, vrabec, zahřát se, dlaň, pohádka, dokázat Slovo Seděl jsem u stolu nad čistým papírem a hledal jsem slovo, abych mohl začít s pohádkou. Nějaké zvláštní, nejzvláštnější slovo. Něco jako ptakoještěr. Nebo sivoholub. Co je to sivoholub? Nejspíš sivý holub, co sedává u nás na střeše, ale na tom teď přece vůbec nezáleží… Uprostřed mého hledání zaklepal někdo na dveře a já jsem jako obvykle po zaklepání řekl: „Volno!“ „Já jsem slovo…,“ představilo se slovo, které už vstoupilo dovnitř. „Slovo, slovo… Ale jaké slovo?“ „Slovo vrabec, prosím…“ Teprve nyní jsem zvedl oči od papíru, abych konečně jednou viděl, jak takové slovo vypadá, ale nikoho jsem neviděl. Proto jsem raději vyzvídal dál. „A co si račte přát? Jsem vám snad něco dlužen? Nebo… určitě jsem někde omylem napsal brabec místo vrabec, viďte?“ „Nic takového, prosím. Přišlo jsem za vámi, protože potřebuji zahřát. Venku je nejmíň sedm pod nulou…“ Podíval jsem se z okna a brr! Venku bylo o dobrých sedm stupňů mrazu víc. „Postavím na čaj… A vy se zatím pěkně posaďte…,“ ukázal jsem na křeslo. Než jsem ale vstal od stolu, slovo hup a usadilo se v mé dlani. A v ní tiše špitlo: „Žádný čaj nevařte, takhle je to lepší…“ Mělo asi pravdu. Cítil jsem je celé studené a zkřehlé. Cítil jsem, jak se pomaloučku zahřívá. Cítil jsem, jak mě to slovo hřeje. Rázem jsem pustil z hlavy ptakoještěra a sivoholuba. A slovo to zřejmě postřehlo, protože mi zničehonic šeptá: „Není lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše?“ „Děkuji za ponaučení…,“ povídám, když jsem celou stránku popsal pohádkou o vrabčím králi.

A jakou jsem dostal odpověď? „To nic. Musíme si přece navzájem pomáhat…“ Co všechno dokáže takové nenápadné, obyčejné slovo! Nepřihodilo se vám už taky něco podobného?

Zdroj: STŘEDA, Ludvík. Skřivánek z flétny. 1. vyd. Praha: Albatros, 1984. 94 s. s. 27–28.

Příloha č. 15: Text k aktivitě „Jak to bude pokračovat?“

… Stalo se to na jeho první a zároveň poslední cestě po moři, kdy mladý námořník plul na rybářské lodi Hvězda východu, která křižovala mořskou hladinu ve svěžím větru několik set mil východně od Falklandských ostrovů v jižním Atlantiku. „Dýchá!“ zazněl tenkrát elektrizující výkřik, který v rybářské hantýrce znamenal objevení velryby vypouštějící gejzír zpěněné vody. Hvězda východu spustila na mořskou hladinu veslice, do nichž sestoupili námořníci i velrybáři. Boj na život a na smrt započal. Mladý James Bartley seděl v prvním a největším člunu, který se přiblížil až k boku obrovitého savce. Dostali se k němu tak blízko, že se šéfharpunář vzepjal a mrštil harpunu přímo do středu vorvaňova těla. Bartley a ostatní veslaři se snažili dostat z dosahu zraněného a zuřícího obra, který bičoval ocasem hladinu, aby se osvobodil od ostrého bodce. Vorvaň se ponořil pod hladinu a námořníci si oddechli. Harpunové lano se zběsile odvíjelo. Během chvilky zmizelo z navijáku osm set stop silného lana. Pak se vorvaň zklidnil a ochabl. Bylo jisté, že se vynoří, jenže nikdo nevěděl, kdy, na jakém místě a co se přitom stane. Bez jakéhokoli varování přišel úder do dna člunu. Ten se roztříštil a jeho posádka vylétla do vzduchu. Než se velryba znovu ponořila, zbičovala ocasem hladinu, která se už zbarvila její krví. Další člun sebral trosečníky s výjimkou dvou zmizelých mužů, jedním z nich byl mladý Bartley…

Příznivý vítr, který zavedl Hvězdu východu do zdejších vod, náhle ochabl, takže loď ležela po celé hodiny na hladině bez pohnutí. Unavení námořníci schlíple čekali, až se zvedne vítr, pohne lodí a přinese jim doušek svěžejšího vzduchu. Téhož dne krátce před západem slunce připlul zraněný a dodělávající vorvaň na několik set yardů od přídě lodi. Posádka se rychle zmocnila lana od harpuny a navijákem vytáhli polomrtvého obra na palubu. Stále panovalo děsivé vedro, a tak bylo třeba úlovek vykuchat. Pozdě v noci za svitu lodních lamp vyjmuli námořníci vorvaní žaludek a ihned si povšimli, že se v něm něco hýbe. Tento pohyb vzbuzoval dojem, jako by tam uvnitř

někdo dýchal. Kapitán přivolal lodního lékaře a ten žaludek opatrně rozřízl. Uvnitř nalezli pohřešovaného námořníka Jamese Bartleye – a ještě k tomu živého! Ležel zkroucený v těsném prostoru a jeho tělo neslo stopy zranění po dotyku vorvaních zubů. Bartley se nacházel v bezvědomí. Lékaře nenapadlo nic lepšího než ho vymáchat důkladně v mořské vodě, což ho sice přivedlo k vědomí, ale i k následnému šoku a blouznění. Zachráněný námořník strávil na lůžku několik týdnů a musel být pevně přivázán, aby se nezranil divokými pohyby při záchvatech, jimiž trpěl. Podle záznamů lodního lékaře došlo po několika týdnech u nemocného k obnově normálního psychického stavu. Za měsíc už mladý námořník vypovídal o svém hrozném zážitku.

Zdroj: EDWARDS, Frank. Nejzáhadnější ze záhadných. 1. vyd. Liberec: Dialog, 1993. 184 s. ISBN 80-85194-90-2. s. 156–159.

Příloha č. 16: Text k aktivitě „Z jiného pohledu“

O Červené karkulce Byla jednou jedna hodná a roztomilá dívenka. Kdekdo ji měl rád, ale maminka a babička ji měly nejradši. Babička jí upletla červený čepeček, karkulku, a podle toho čepečku jí říkali Červená karkulka. Babička bydlila na samotě, v chaloupce za lesem. Nechtěla se stěhovat do vsi, v chaloupce si zvykla – a co by si bez ní byli v zimě počali zajíci, srnky a ptáčkové! Vždycky pro ně měla něco dobrého na zub nebo do zobáčku. Jednou v létě maminka napekla koláčů, odlila do láhve malinové šťávy a řekla Karkulce: „Babička u nás už měsíc nebyla. Dones jí to a vyřiď jí, ať se k nám brzo přijde podívat!“ Karkulka vzala košíček s koláči a malinovou šťávou a šla. Maminka za ní ještě volala: „Karkulko, nehoň se cestou za motýly, nekoupej si nožičky v potoce! Jdi rovnou, ať nezabloudíš!“ Karkulka kývala hlavou, že slyší, až se jí copánky házely na zádech. Dostala se za ves, přeběhla jednu mez, přeběhla druhou mez, a už před ní stál vysoký les. Karkulka šla a šla, travičkou, po mechu, a lidem na polích a skřivánkům nad polem už byla z doslechu. Došla k potůčku. Byl parný den, Karkulka neodolala, položila košíček s koláči do trávy a zula se. Bosýma nohama se cachtala ve vodě, voda ji příjemně chladila, sluníčko uspávalo. Vtom se před ní na druhé straně potoka rozhrnulo křoví a z křoví vyšel vlk. „Dobrý den, Karkulko. Kampak, kam?“ zeptal se. Chtěl mluvit dobráckým hlasem, aby Karkulku nepolekal, ale neuměl to, v hubě mu to skřípalo, jako by se o sebe třely rezaté hřebíky. Karkulka nikdy předtím vlka neviděla. Myslila si, že je to velký pes. Zatřepala na něj ručkama a řekla: „Dobrý den, pejsku. Nesu babičce koláče, už měsíc u nás nebyla. Chceš ochutnat?“ Sáhla do košíku a hodila vlkovi koláč. Vlk přičichl ke koláči a ošklíbl se. „Maso nemáš?“ ptal se. „Nemám,“ odvětila Karkulka. „Nevadí,“ řekl vlk, „koláč si nechám k večeři.“ Koláč mu nevoněl, nejraději by se pustil do Karkulky. Ale nedaleko odtud praskaly větve a zněly hlasy dřevorubců, i bál se vlk Karkulce ublížit. „Kdepak bydlí babička?“ ptal se. „Jak to, že to nevíš?“ divila se Karkulka. „V chaloupce za lesem. Jde se kousek dolů podle potoka, pak cestičkou vlevo a za chvíli jsi tam.“ „Víš co, Karkulko,“ pravil vlk, „budeme závodit. Ty jdi dolů podle potůčku a já půjdu proti vodě. Schválně, kdo tam bude dřív.“ „To víš, že já, pejsku,“ smála se Karkulka, „půjdeš-li proti vodě, nikdy

se k babičce nedostaneš.“ Hned vstala, obula se, vzala z trávy košíček a běžela dolů s potůčkem. Vlk šel kousek opačnou stranou, proti vodě. Když už ho Karkulka nemohla vidět, skočil do houští a hnal se křovím a strouhami rovnou na kraj lesa. Hop, hop a hop – a už byl u dveří babiččiny chaloupky. Zaklepal na dveře. „Kdopak to klepá?“ ozval se zevnitř babiččin hlas. „To jsem já, Vaše Karkulka,“ zavolal tiše vlk. „Ty ses nějak uběhla, Karkulko,“ ozvalo se ze světničky, „máš chraptivý hlásek.“ Babička se už nemohla vnučky dočkat a otevřela dveře. Spatřila vlka, vykřikla strachem a chtěla vlkovi přirazit dveře před nosem. Ale byla slabá, vlk ji odstrčil, vrhl se na ni a spolkl ji. Potom si dal na hlavu babiččin čepec, nasadil si na nos její brýle a lehl si do postele. Vzal si babiččin zamilovaný kalendář a dělal, že čte. Karkulka byla dosud v lese. Nespěchala, jen si hrála. Ani ji nenapadlo, že by ji vlk mohl předhonit. Tu utrhla malinu, kousek dál si s beruškou zahrála na nebe a na peklíčko, tamhle se zase pustila za motýlem. Konečně přišla k chaloupce za lesem. Zaťukala na dveře – ťuky, ťuky, ťuk. Zevnitř se ozvalo: „Kdopak to ťuká?“ Hlas byl hrubý, jako cizí, Karkulka se trochu zarazila. „To jsem já, babičko, Vaše Karkulka,“ zvolala. „Pojď dál k babičce, je odemčeno.“ Karkulka otevřela dveře a vešla do světničky. „Už jsem si, babičko, myslila, že to nejste Vy,“ pravila, když spatřila babiččin velký čepec. „Máte takový divný hlas.“ „Nediv se, děvečko, uhřála jsem se a napila studené vody, trochu stůňu.“ Karkulka vyřídila pozdrav od maminky a na stůl postavila košíček s koláči a malinovou šťávou. Pak šla dát babičce hubičku. „Babičko, Vy máte velké uši,“ zvolala polekaně. „To abych lépe slyšela.“ „Babičko, Vy máte velké oči!“ „To abych lépe viděla.“ „Babičko, Vy máte velké zuby!“ „To abych tě mohla lépe sníst!“ A jak to vlk řekl, vyskočil a Karkulku spolkl. Ta dvě sousta, babička a Karkulka, ho však náramně tížila. Svalil se na zem a usnul. Šel kolem chaloupky myslivec, babiččin dobrý známý. Uslyšel ze světnice divné zvuky, jako by se tam řezalo dříví. Nakoukne okénkem a vidí, jak na zemi leží vlk s nafouklým břichem a chrápe. Myslivec nemeškal, vpadl dovnitř a tesákem rozpáral vlkovi břicho. Z břicha vyskočila Karkulka, za ní babička, obě živy a zdrávy. Vlk spal dál jako zabitý. Myslivec řekl babičce o košík a přinesl v něm kamení. Kamení nasypali vlkovi do břicha a břicho zašili. Potom se schovali za kamna a čekali, co se bude dít. Vlk se za chvilku vzbudil a zaskuhral: „To mám žízeň!“ Kamení ho tížilo, sotva se dovlekl ke studni. Nahnul se nad ní a kamení ho stáhlo dolů. Žbluňk – a vlk se utopil.

Babička uvařila kávu a pohostila myslivce. Koláče mu chutnaly, tuze si je pochvaloval. Najedli se a myslivec dovedl Karkulku zase domů. Zrovna jsem se tamtudy do světa bral, a jak jsem to slyšel, povídám to dál.

Zdroj: HRUBÍN, František. Dětem. 4. vyd. Praha: Albatros, 1990. 92 s. s. 59–71.

Příloha č. 17: Tabulka a text k aktivitě „Výtah“

! = podstatná informace

? = Tomu nerozumím.

Vysvětlení

Pohádka, též báchorka Bylo – nebylo. Vyprávění, jehož příběhy se odehrály kdysi dávno v neurčitém čase a místě (v jedné daleké zemi) a v kterém se dějí věci neuvěřitelné, neboť jsou ovládány tajemnými silami, a které má vždy dobrý konec, protože v něm vítězí lidská víra v dobro a spravedlnost – to je pohádka, jeden z nejstarších epických žánrů. Jeho vypravěči měli bohatou fantazii, příběhy vyprávěli pro dospělé i pro dětské posluchače. Pohádka se historicky vyvíjela, ale všechny její podoby mají stálý mravní základ: Děj zobrazuje spor dobra a zla. Dobro a zlo je představováno jak postavami reálného světa (lidmi, zvířaty nebo věcmi), tak světa fantastického (postavami magickými, tj. kouzelnými, s nadpřirozenými schopnostmi, jako jsou víly, čarodějové, kouzelné věci…). Nejstarší je pohádka zvířecí, ale nejrozšířenější je kouzelná, fantastická pohádka, v které vystupují kouzelné postavy. Fantastické postavy, které jsou na straně dobra, pomáhají hrdinovi, aby zvítězil nad zlem. Kromě kouzelných postav se v pohádce objevují i kouzelná čísla – tři (tři bratři, tři cesty, tři úkoly) a jeho násobky – devět (děj pohádky se odehrává za devaterými horami…). Pohádka začíná ustálenými formulemi Bylo, nebylo… nebo Za devaterými horami… a končí závěrečnou formulí, např. Zazvonil zvonec a pohádky je konec nebo …a žili šťastně až do smrti. Vývojově mladší pohádka novelistická připomíná vyprávění ze života, její hrdina se spoléhá na vlastní rozum a nápad (většinou nepotřebuje pomoc kouzelných sil), neusiluje o společenský vzestup, mocné a bohaté spíše výsměchem kritizuje – tak jako Enšpígl v pohádkách převyprávěných Jiřím Kolářem a Josefem Hiršalem. Fantastické a lidové novelistické pohádky známe většinou z autorských adaptací sběratelů

a upravovatelů (např. bratři Grimmové, Karel Jaromír Erben, Božena Němcová, Josef Štefan Kubín). Děj moderní autorské pohádky je většinou zasazen do konkrétního místa a odehrává se v současnosti, má zpravidla dětského hrdinu, protože na rozdíl od pohádky lidové je moderní pohádka záměrně psána pro dětského čtenáře. Kouzelné postavy nejsou všemocné, naopak mají lidské vlastnosti a slabosti a někdy potřebují i hrdinovu pomoc. Někdy chce moderní pohádka především pobavit, rozesmát a rozvíjet fantazii čtenáře, může obsahovat i hru s jazykem.

Zdroj: LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Fraus slovník literárních pojmů aneb Co se skrývá za slovy. 1. vyd. Plzeň: Fraus, 2006. 159 s. ISBN 80-7238-620-4. s. 101–102.

Příloha č. 18: Text k aktivitě „Filtr“

Kolem roku 1437 Johann Gutenberg (pravým jménem J. Gensfleisch), německý mincíř a zlatník, zabývající se vydáváním knih, zadal mohučskému řemeslníkovi Konrádu Sasbachovi zakázku na výrobu prvního tiskařského lisu, knihtisku, v dějinách. Jeho konstrukce byla založena na strojích užívaných k lisování vína s tím, že na povrchu lisu byla umístěna soustava drážek na písmena z olova a cínu. Tiskař skládal z písmen řádky a sloupce, které mohly být otištěny na papíře. Listy papíru (nebo pergamenu) pak pokládal na vypouklou formu pokrytou tiskařskou barvou. Tisk probíhal přitlačováním pístu, při němž se písmena otiskovala na papír. Během tří staletí se knihtisk mnohokrát změnil k lepšímu, ale samotná technika tisku zůstávala stejná.

Zdroj: Planeta Země: Vzdělávací encyklopedie. Praha: Česká media amercom, 2001-. Vychází čtrnáctidenně. ISSN 1213-5178.

Příloha č. 19: Dotazník

Dotazník efektivnosti metod tzv. kritického myšlení (dle programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení) ve slohové výchově: •

Škola:

•

Ročník:

•

Název metody:

•

Délka aktivity:

•

Vedla metoda k stanoveným cílům?

•

S jakým úspěchem se metoda u žáků setkala?

•

S jakými neúspěchy nebo obtížemi jste se setkali?

•

Jak žáci při práci s touto metodou reagovali?

•

Co by mohlo být změněno?

•

Ve kterých vyučovacích předmětech metodu ještě užíváte?

Všechny Vámi uvedené údaje budou použity výhradně pro účely diplomové práce. Děkuji za ochotnou spolupráci.