Příloha č. 1: Porovnání obsahů předmětů I. stupně základního studia v osnovách a v RVP (tabulka) I. stupeň základního studia Předmět v učebních osnovách
Ročník
Obsah dle osnov
Odpovídající oblast RVP
Přípravná dramatická výchova
přípravný
Dramatická hra, založená na pohybové činnosti celé skupiny.
Interpretace a tvorba
Dramatická průprava
1. - 2.
Dramatická činnost, vycházející z dramatické hry.
Interpretace a tvorba
Dramatika a slovesnost
3. - 6.
Dramatická činnost, Interpretace a tvorba vycházející z improvizace, směřující ke schopnosti osobitě a kultivovaně se vyjadřovat dramatickým nebo slovesným projevem. Nástin vývoje evropského Recepce a reflexe divadla, návštěva dramatického umění. představení.
Přednes
3. - 6.
Práce na textu metodou dramatické hry, vedoucí skrze vlastní zkušenost a zážitek k osobité interpretaci textu.
Interpretace a tvorba
Pohyb
3. - 6.
Vytvoření specifických pohybových dovedností, jejich uplatnění v dramatické činnosti.
Interpretace a tvorba
Vytváření inscenace.
Interpretace a tvorba
Práce v souboru 3. - 6.
Příloha č. 2: Porovnání obsahů předmětů II. stupně základního studia v osnovách a v RVP (tabulka) II. stupeň základního studia Předmět v učebních osnovách
Ročník
Obsah dle osnov
Odpovídající oblast RVP
Základy dramatické tvorby = hlavní předmět
1. - 4.
Tvořivá dramatická činnost, vedoucí od improvizací a krátkých etud k vytváření ucelenějších tvarů. Společné návštěvy a hodnocení vybraných programů.
Interpretace a tvorba Recepce a reflexe dramatického umění
Sólový dramatický projev a umělecký přednes
1. - 4.
Práce na textu pro přednes, Interpretace a přiměřenému věku a tvorba odborné vyspělosti žáka.
Dějiny dramatické tvorby
1. - 4.
Teorie a historie umění Recepce a reflexe přednesu, vývoj dramatické dramatického interpretace literárních umění předloh, historie divadla a hereckého projevu, dějiny divadelní avantgardy, současné dramatické umění.
Pohyb
1. - 4.
Osvojování specifických Interpretace a pohybových dovedností, tvorba potřebných pro dramatický projev.
Hudebně hlasová průprava = volitelný předmět pro základní studium
1. - 4.
Elementární hudební Interpretace a výchova, hygienické tvorba posazení hlasu v extrémních polohách, vyjádření výrazu v hudební formě.
Práce v souboru = meziročníkový volitelný předmět
1. - 4.
Vytváření inscenace z oblasti poezie, prózy a dramatických žánrů.
Interpretace a tvorba
Příloha č. 3: Rozhovor s Marcelou Kovaříkovou Rozhovor proběhl 12. 3. 2016 v Českém Těšíně. První okruh otázek se týká divadla jako takového - čím je pro tebe divadlo zajímavé? Ha! Já tak nějak asi za každou cenu divadlo nemusím. Někde ve své podstatě jsem sociální pracovník, více pedagog, učitel, vychovatel než rodilý divadelník a divadlo pro mě bylo vždycky až na druhé koleji. Tím nechci říct, že divadlo nemám ráda, to ani náhodou! Jednak je to pro mě magie – miluji ta divadla, kdy mi hned na začátku není všechno jasné, můžu hloubat a dostat se hluboko do své duše. Mám ráda divadelní filosofii… Ale takových divadel je málo. První je ta výchova? Vždycky to bylo tak. Já si pamatuji, že když vypuklo období divadelních přehlídek a bylo prestižní, aby škola někam s dětmi jela a ukázala se, tak jsem dostávala na frak. To bylo takových sedm let nejméně a vždycky to bylo o tom, že „děti úžasné, téma úžasné, nádherná scénografie, jak to Marcelo děláš, že je to tak vkusné a má to takovou vysokou estetickou hodnotu a svým způsobem i uměleckou – děti připravené, ...“ ale nebylo to divadlo! Vždycky tam byly připomínky – zpravidla od moudrých lidí – že to není dobře vystavěné… Já jsem to věděla, ale pro mě byly vždycky důležité děti a proces. Připravit každé setkání s určitým záměrem, tématem...promyslet cvičení, aby děti pochopily, o co jde, aby se něco naučily a aby si při tom hrály, aby je to těšilo. To pro mě vždycky bylo na prvním místě.. A v čem má divadlo tu přidanou hodnotu – proč by děti měly chodit do dramaťáku, kde se zabývají tvořením divadla? V čem se liší od ostatních oborů na ZUŠce. No přece tím, že je dramaťák syntetický, že je v něm zastoupení všech složek. Je v něm pohyb, tanec, slovo, hudba, výtvarno. V tom je divadlo geniální! Film taky, jenže tam není ono „teď“, které nemůže skončit nějakým záběrem kamery– otevře se opona a ty už si nemůžeš odskočit! Film je úplně jiné fluidum. Ono je to – zvlášť v této době – tak, že se po čase chceš předvést, chceš ukázat rodičům, kamarádům, že když někam chodíš, něčemu se věnuješ a ještě to hodně vyznáváš, že jsi došla k nějakému výsledku, k nějakým dovednostem A děti chtěly po určité době ukázat, že se tam jenom tak nelelkuje, a že je tam nějaký záměr, nějaká hloubka. V hudebním oboru mají děti předehrávky, zahrají, co se naučily. V úplných začátcích třeba jen Ovčáci čtveráci oběma rukama a rodiče jsou spokojeni, dítě taky. Ale v dramaťáku, tam je to jinak, tam musíš nasbírat, načerpat a potom teprve z toho můžeš vařit. A věnovat se divadlu jde až po několika letech průpravy. V úplných počátcích jsem s dětmi nevystupovala vůbec. Jen jsme například pozvali do třídy rodiče a známé, aby byli přítomni v naší vyučovací hodině. Aby se podívali, jak pracujeme a čemu se věnujeme. Vzpomínám si, že některé děti vystupovat nechtěly vůbec. Zřejmě podvědomě tušily, že ještě nejsou dostatečně připraveny a obávaly se, jak před publikem obstojí. Samozřejmě jsem je do ničeho nenutila, tak ambiciózní jsem nebyla. Myslím, že jsem byla hodně trpělivá a vyčkávala jsem, až se skupina sžije, vzájemně si mezi sebou děti rozumí, lépe se znají a chtějí
ukázat, co se naučily. Vím, že jsem ctila myšlenky našich „tetiček metodiček“ jak jsme říkali našim učitelkám a zkušeným kolegyním, že děti by měly vystupovat veřejně až po absolutoriu přípravky a dvou průpravných ročníků, tedy po třech letech výuky. K čemu bys tedy řekla, že ten LDO děti vychovává? Tak teď to řeknu – úplně ke všemu! Vychovává, učí, připravuje tě do života. Nejpodstatnější věcí je hra – naprosto svobodná a úžasná činnost, která tě osvobozuje a uvolní natolik, že si ani nevšimneš, že skrze to, že si hraješ, získáváš novou informaci, že si na sobě něco můžeš svobodně vyzkoušet, že se dostaneš do situací, do kterých by ses běžně nedostala. Přes hru si vyzkoušíš nanečisto být statečná, vážná, tichá… prožiješ si to, uvnitř se ti to střádá a z toho pak můžeš ve svém životě použít co je zrovna potřebné. Získáváš přes hru nejen prožitek, ale hlavně zkušenost. A tu pak zúročíš v životě. A získané dovednosti jsou taky nezanedbatelné . Naučíš se pěkně mluvit, komunikovat s lidmi, neostýchat se tolik, ovládat svoje tělo, ovládat svoje emoce, … A – co je nejdůležitější – učíš se hloubce věcí. Tomu všemu bezmezně věřím! Ani jeden text nebo jen jednoduchou říkanku jsem nevolila neuváženě, jen tak, vždycky měla obsah a vedla děti k tomu, aby o tom zapřemýšleli jinak, než v běžné škole, kde přece jen nemá učitel tolik času jako já v dramáku a kde musí naučit děti jiným dovednostem. V dramáku děti „nemusí“, ale „mohou“! To je podstatný rozdíl mezi běžnou výukou ve škole a svobodnou hodinou v dramáku – svoboda, uvolnění a otevření se novým věcem. A jakým způsobem jsou děti vychovávány? Je to ta hra? Ano. Formou hry, která má vždycky nějaká pravidla – ty se naučíš je dodržovat ve hře a tím se postupně učíš mít svá pravidla ve svých situacích, v životě. Ve hře získáš zkušenost a nové možnosti, jak porozumět a pak i řešit nějakou situaci, učí tě rozhodovat se. A hlavně – nikdo tě nenutí, ve hře jsi svobodná, přirozená, hra tě přece baví. Na jaké skupiny jsi měla rozdělené děti? Podle ročníků? Jak probíhaly přednesy a soubory? Nejprve začaly děti chodit do přípravky, pak byly rozděleny do ročníků, ale často se stalo, že se, například ve třetím ročníku tři odhlásili a zůstala jich taková hromádka, která nemohla fungovat sama a tak se připojila k nějaké skupince. Není to vůbec lehké – jiný věk, jiné zkušenosti, jiné dovednosti. Spojovaly se třeba druhé a třetí ročníky. Někdy i první a druhý, to někdy nebylo dobře, ale nic jiného se nedalo dělat – ty děti by nemohly jinak chodit. Někteří se i „zlobili“ ale pak se spolu sžily. Ale zjistila jsem, že takto je to na spoustě škol. Předměty byly rozděleny podle osnov – přípravka, první a druhý ročník měly dramatickou průpravu a od třetího ročníku se to začalo dělit. Mívala jsem to ještě tak, že jsem učila pohyb zvlášť, dramaťák zvlášť a přednes zvlášť. Chodily dvakrát týdně – dva z těchto předmětů v jeden den, třetí v den jiný. Chtěla jsem, aby byly děti v dramáku dvakrát týdně. Bylo to intenzivnější, byly ve větším kontaktu. Soubory jsem neměla. Učila jsem sama a dětí bylo hodně, takže jsem dělala soubory z ročníků.
To souvisí s další otázkou – samostatný soubor nikdy nefungoval? Ne. Ale v podstatě se každý ročník stával souborem…? Ano, každý ročník se jím stával. Někdy jsem nechala někoho z ročníku chodit do jiné skupiny, když třeba chtěl pracovat na tématu jiné skupiny, ale to byly zpravidla děti talentované, které chtěly být v dramáku častěji. Takže soubor nebyl z toho důvodu, že jsi na to byla sama? Ano. Měla jsem mnohdy ve školním roce i sedm skupin v ročnících. Taky nebyly hodinové dotace. Pokud jsem chtěla, aby každý ročník měl dostatek hodin, na soubor už hodiny nezbyly. Ale já jsem v každém ročníku každý rok něco malinkého udělala. Většinou to byla premiéra nějaké drobnosti – ale v podstatě se každý ročník stával souborem, souborem ročníkovým, tak to ostatně bylo uvedeno i v osnovách. Když se jelo na nějakou přehlídku, děti vystupovaly jako soubor ročníkový. Co bylo tedy pro tebe cílem ve vedení hodin? Bylo to vytvoření inscenace? Ne! To ne! Tak co to bylo? Vytvořit inscenaci - to bylo až později. Vždycky s dětmi zatoužím něco udělat, když jsou dobré, když jsou připravené, ale dlouhé roky mi vždycky šlo o to, aby se skupina neustále proměňovala v nějakou hromádku lidí, kteří se znají, tolerují, společně se radují a ještě se v hodině něco naučí. To pro mě bylo svaté. Nevím, jestli jsem to tak vždy dodržela, ale pro mě bylo hlavní, aby dětem bylo dobře, aby se uvolnily a aby se „načichaly“ něčeho krásného. Nějaké divadelní ambice, ty jsem pak mívala až poslední roky – když děti byly dobré a šikovné a viděla jsem, že jsem si je pěkně vedla, tak pak jsem chtěla udělat divadlo. To určitě. Ale nejdříve je tam tedy příprava na to…? No určitě! Ten proces. Pro mě byl proces důležitější, než tvar. Uměla bys nějak pojmenovat, na co ses zaměřovala při výuce? Pojmenovat? K čemu jsi chtěla děti dovést? Já jsem si vždycky u každé skupiny našla téma – slyšela jsem, že se hádají v šatně, nerespektují se a tak, tak jsem vždycky našla nějakou hru, nějaké čtení a snažila se je seznámit s tím, že to tak není dobře. Každý ročník měl něco specifického – někdo se třeba strašně rád hýbal – teď mě napadá, že jsem někdy ty osnovy opravdu nechala být stranou a záleželo mi více na vzorku té skupiny. Jestli to bude skupina, která se bude chtít opravdu poznat, respektovat se, vážit si jeden druhého… vždycky jsem se orientovala podle klimatu skupiny, podle složení skupiny – stačilo,
když některé dítě nemělo rodiče, třeba. Ten dramaťák je tak fantastický, že když nastane dobré klima, děti se tak uvolní, že toho říkají a dělají spoustu. Záleží na vedoucím, jak s tím kulantně a s absolutní láskou a taktem naloží. Skupina se vyvíjela a já jsem cítila, že něco potřebuje, tak jsem se na danou potřebu zaměřila. Dá se nějak všeobecně popsat, jak probíhá hodina? Její struktura? Ano! Já už v šatně a na chodbě zmapuju, jak na tom děti jsou – jestli jdou pomalu, nebo běží jako šílení. V sešitě jsem měla vždycky nějakou strukturu hodiny, ale nejsem úplně strukturalista. Byla jsem zastáncem toho, že je tělo třeba nějak připravit – „naladit“ - a to i v přednesu. Hrajeme přece na tělo...! Houslista hraje na housle a taky je musí naladit! Někdy bylo třeba zklidnit, jindy naopak zaktivizovat. Většinou jsem začínala pohybem – honičky. Měla jsem ráda rytmické etudy – zadaně se běhalo, zadaně tleskalo, přebírala jsem je z tanečního oboru. Líbilo se mi, že se děti zároveň učí nějaký technický prvek – zakopávat dozadu, vykopávat dopředu, chodit správně po špičkách. Tím, že si hraješ, se i učíš! Do toho jde rytmus a ještě třeba i hudba. Etudu jsme pak mohli další hodinu opakovat – jako ve škole. Pro líné děti, které pořád ležely a seděly, jsem vždycky něco vymyslela Hlavně já sama jsem se ráda hýbala, to ony viděly a pak i věděly Když jsi zapálený, tak ony hoří taky… A děti poznají, jestli lžeš, nebo to na ně hraješ, nebo to máš opravdu ráda. Nejdříve jsem děti naladila na potřebnou notu, pak už jsem mohla pokračovat podle příprav. A opakování je matka moudrosti, když jsem něco začala, další hodinu jsem to vždycky zopakovala. Aby to byla škola a ne kroužek. Dokonce jsme to jednu dobu spolu s dětmi psali do žákovských knížek, aby uměly správně pojmenovat to, co se v hodině naučily a měly povědomí získaných dovedností. Takže vždycky jsi sledovala v jakém naladění jsou děti a pak je zaktivizovala. Ano, a vždycky jsem měla nějaké téma pro tu či onu hodinu. Hodina by měla mít nějaký oblouk – začátek, průběh, závěr a celou hodinu reflektovat. Vím, že jsem měla reflexe v podobě soch, to jsem vždycky dělala ráda – koncentrujte se, zastavte se, co jsme všechno dnes dělali? Jaký obrázek vidíte? Viděli jste někoho, co dělal? Vy jste něco dělali? Vzpomněli jste si na něco pěkného?... To si myslím, že je dobré, v několika vteřinách se hodina promítne, vrátí se do pocitu a z něj se pak vytvoří socha. Jedno z těch témat, kterými si prošel každý ročník byla tolerance. Snášenlivost. Je důležité naučit se snášet nějakým způsobem sebe i ostatní – zvlášť v dnešním světě. Teď ještě několik otázek ke vzniku inscenace – Co si myslíš, že je při tvorbě inscenace s dětmi úplně to nejdůležitější? Hmm… Je jedno, jaký věk? No, jestli to dokážeš všeobecně, tak jo, ale můžeš klidně i po věkových skupinách. Podle mě je nejpodstatnější, že děti rozumí tomu, co dělají. Aby to nebylo tak, že učitel si něco zamanul a vzhlédnul se v krásném textu nebo tématu a nebere v úvahu to, že děti nemusejí být tak okouzlené jako on. Hodně důležitá je příprava, naladění se na společné téma. Aby tématu
rozuměly, aby věděly opravdu o čem bude konečný tvar. A aby je pracovat na daném tématu těšilo – to s tím souvisí, jakmile nevíš, o čem to hraješ a hraješ to jenom pro učitelku, tak tě to těší možná chvilku, ale nemůže vzniknout ta spirála, že když se to zahraje, tak je člověk šťastný a uspokojený. A další důležitá věc: já jsem nepouštěla děti na jeviště, když ještě neuměly základy – správně dýchat, vyslovovat všechny hlásky, umět tělo uvolnit anebo patřičně napnout, cítit prostor, umět pracovat s rekvizitou. Nemohla jsem je vystavit pocitu trapnosti. Podle čeho jsi vybírala předlohy k těm inscenacím, k práci se skupinou? Podle toho, co skupina potřebovala, jak se projevovala. Celé prázdniny jsem čítávala, z knihovny jsem si nanosila spousty knih. Neinklinovala jsem k nějakým rozverným nebo vyloženě dobrodružným námětům. Zajímala mne hloubka. Příběh mne musel zasáhnout něčím výjimečným. Musel být o něčem, mít nějaké téma, které korespondovalo se skupinou. Nesnášela jsem laciné pohádky typu, že princezna šišlala a pak přišel princ a odnaučil ji to. A taky takové ty moderní, že lokomotiva hodně foukala a pak ji to někdo odnaučil… oživené lokomotivy – to ne. Já jsem dělala hodně Milenu Lukešovou, Daisy Mrázkovou, Olgu Hejnou, Astrid Lindgrenovou jsem pak taky objevila – například „Kajsa Nebojsa“ - to jsou chytré věci! A pak Magdu (Frydrychovou - bývalá žačka – pozn. autora) jsem prosila, aby pro nás něco napsala. Tak vznikli „Krabičkoví motýli“ na předlohu Olgy Hejné: Samí chytří. A jakým způsobem se pak děti seznamovaly s tou předlohou? To bylo různě, třeba jsem jim přečetla příběh a pak jsme si našli téma a improvizovali. A vůbec jsem jim neřekla, že mám záměr to hrát! Vždycky jsem lákala a čekala co bude – jestli téma s dětmi nějak souzní, jestli se jim líbí. Stávalo se, že jsi třeba něco zkoušela a děti to nezaujalo? Jo! A hodně mě to mrzelo, tak potichu jsem si říkala „Vy to vůbec nechápete!“. Ale vždycky, když se to nepodařilo v jedné skupině, zkusila jsem s jiným ročníkem za několik let. S jinou skupinou se to pak třeba podařilo. Když přijdeš s tou předlohou a už to začíná vypadat, že se na ní bude dál pracovat, máš už pak nějakou jasnější představu o tom, jak bys chtěla, aby ta inscenace vypadala? Jak kdy. Někdy jo, ale to je někdy docela zrádné. Na jednu stranu je to nutné, aby pedagog měl základní stavbu a vizi, protože on to drží pohromadě, musí to hlídat. Ale moc velkou ne, protože samy děti toho kolikrát tolik vymyslí! To bych nevymyslela ani kdybych seděla na slovníku! To jsou ty nejkrásnější chvíle, které můžeš zažít, když tě dítě úplně ohromí tím, s čím přijde. Spíš takhle. Rozhodně má pedagog zodpovědnost za děti, za téma, za tvar – taky záleží na situaci jestli půjde o závěrečné vystoupení interní - pro rodiče a kamarády - tím nechci říci, že na takovém závěrečném vystoupení nezáleží – nebo má záměry soutěžní. Na toto téma by se dala napsat odborná práce! Soutěže a přehlídky v dramáku. Mnoho let jsem na žádné soutěže nejezdila. Rozhodnutí, že se s konečným tvarem pojede někam „soutěžit“ jsou náročná. Mělo by to být nejen rozhodnutí učitele, ale hlavně potřeba a chuť dané skupiny.
Když chytíš dobré téma a máš dobrý ročník, s nadějí doufáš, že by z toho něco dobrého mohlo vzejít. Po tolika letech to už poznáš. Rozhodně nějaké ambice vyhrávat jsem neměla, ale na přehlídce se musíš nějak prezentovat, to jestli vyhraješ nebo ne není pořád tak důležité, jako když úplně propadneš. A to se stává, když jsi velmi dlouho se skupinou ponořená a nenabídneš to „čerstvému oku“, jak říkávala paní Zdena Josková... Často jsem zvala Luďka (Richter – pozn. autora) nebo jsme jeli zahrát kolegům a dětem do dramáku, do jiného města Jakým způsobem pak vznikají nějaké konkrétní situace v té inscenaci? Je to na základě improvizace? Nebo si to předem namyslíš? Improvizace vždycky. Nejdříve jsem je uvedla do situace, která není až tak divadelní, nějak jsem ji připodobnila, aby to bylo hravé. Skupinu, která je už připravená a dělá náročnější text, jsem nechala doma číst a připravovat se, tam už jsem si možná i méně hrála. Zvlášť, když děti potřebovaly zkušenost jít k postavě, divadelnímu textu, že už to není nějaká nezávazná hra, ale že to je text, který má nějaká pravidla. Snažila jsem se dětem připomenout podobnou chvíli, kterou zažily. Vždycky jsem se ptala dětí, jestli se jim tato podobná chvíle stala – znáte takovou chvíli kdy… a když začnou říkat, že ano, je to moc dobře. Na tu zkušenost mohou navázat – v divadle je to taky tak, ale je to řečeno jinou řečí a říká to někdo trochu jiný, než ty. Nikdy jsem nešla nějakou velkou divadelní cestou. Asi nejsem úplně divadelník. S odstupem času si uvědomuji, že jsem většinou pracovala s intuicí. Intuitivně. Rozum pracoval až když bylo třeba jít do patřičného tvaru s určitými zákonitostmi. Takže ty situace vznikly z improvizací a pak se na nich dále ještě pracovalo? Ano, pak se i porovnávaly – jednu situaci dělaly dvě, tři skupiny, každá ji zkusila a pak se vybíralo, co bylo kde dobré. A z toho se to poskládalo – někdy jsem to nechala dělat i děti. Taky jsme pracovali se zástupnými řečmi – nemuseli říkat to, co bylo napsáno, aby se tím nezablokovali v projevu. A jak dlouho pak taková inscenace vzniká? Jak co. Myslím, že tak běžně rok. Ten školní. A na konci roku výstup? Ano, ale možná jsme něco dělali i roky dva. To bylo v těch případech, kdy se nějaký text a téma začne dělat a nejsou tam ambice dělat z toho divadlo. A ono se to – jakoby samo, díky nasazení dětí – začne rozvíjet jako květina. První rok se s tématem pracuje jako s učivem a pak je ta krásná chvíle, kdy se to všechno zúročí a něco se začne klubat. Pak ten druhý rok jsme si řekli, že to pojedeme někam ukázat. Takže záleží, jaké jsou ty původní ambice, jestli to člověk někam žene… Určitě. Mě ty ambice chytly až ty poslední roky. Vím, že prvních osm let jsem nebyla nikde a ředitel se pořád ptal. Já jsem říkala, že ne, že potřebuji z LDO udělat oddělení – postavit dramaťák a ročníky na nohy. Vybudovat ho. A teprve pak můžu soutěžit. Občas jsme přivezli
nějaké místečko z přednesu nebo literárních soutěží, tak to byl pak rád. S řediteli bývá často potíž! Jak bys nazvala svou pozici při tvorbě inscenace se skupinou? Byla jsi spíš režisér nebo pedagog… nebo sběratel dobrých nápadů…? Režisér ne. Ale spíše sběratel, to se mi moc líbí! V tomhle jsem asi laskavý člověk a mám radost za děti, že něco vymyslí. … ale zase, že bych byla sběratel, to ne, ale hrozně mě to vždycky potěšilo. Režisér vůbec. Já tuhle funkci v podstatě nesnáším, protože to neumím! Asi učitel! A zároveň jsem se vždycky cítila jako nějaký kámoš – jako na tom dvorku kdysi, když jsem byla malá a organizovala ostatní děcka. Kámoš, který společně s ostatními něco dělá a těší ho to! A byl by rád, kdyby to těšilo i ty jiné. Ono to zní hrozně šlechetně, ale bylo to tak.
Příloha č. 4: Rozhovor s Terezou Strmiskovou Rozhovor proběhl 11. 3. 2016 v Třinci. Ve kterém roce jsi na ZUŠ v Třinci začala učit? V roce 2009, hned po tom, co jsem odpromovala na JAMU. A jak dlouho jsi tam působila? Myslím, že 5 let, ale bylo to s roční přestávkou – takže 4 roky a nikdy to nebylo na plný úvazek. Od začátku jsem byla na půl, myslím, že jednu dobu třeba i na ¾ a různě se to prolínalo, někdy jsem byla víc, někdy míň a poslední rok jsem byla už myslím jenom na čtvrt úvazku. Vždy jsem u toho měla ještě jinou práci. Kdo tam působil? Já a Marcela a poslední rok tam byla i Klárka [Kvasničková – pozn. autora]. Pak jsme byly ve trojici. Klára měla půl a já s Marcelou čtvrt a čtvrt, myslím A na co ses při své výuce zaměřovala, kdybys to měla nějak pojmenovat… No, pro mě to bylo ze začátku dost těžké, protože začít učit je vlastně hrozně těžké. Člověk má nějakou praxi z té JAMU, ale začít kontinuálně pracovat s těmi dětmi tak, aby byl člověk schopen to koncepčně zvládnout nejen v rámci jednoho roku, ale v rámci jejich dlouhodobějšího vývoje... ta myšlenka, že máš ty děti mít třeba 7 let, nebo 5 let – což se mi u některých stalo – tak nějak tvarovat ty hodiny, tak to bylo dost těžké. Vůbec jenom přemýšlet na tím, jak na ně působit, aby je to nějak nepoškodilo a aby je to rozvíjelo Vždycky jsem se asi spíš intuitivně soustředila na to, abych vedla ty děti k uvažování nad věcmi – nad divadlem a nad tématy, které z té divadelní práce vyplývají. Nebo z těch předloh, nebo z toho, co se zrovna děje. To mi připadalo nejdůležitější. Aby nepřijímali věci slepě a dokázali nad nimi uvažovat a zároveň, aby se dokázaly vyjádřit. Je to dost obecné, ale je to takové moje spíš osobní přesvědčení, než pedagogický plán. […] Teď několik otázek k Marceli – ty jsi ji už znala předtím, než jsi nastoupila do ZUŠ? Znala, ale znala jsem jí jako díte. Jako žák – nebyla jsem její žák, byla jsem žák z jiné ZUŠ, ale potkala jsem jí několikrát v rámci různých přehlídek a hrozně na mě svou osobností zapůsobila. Vzpomínám si, a ona taky, protože to občas vykládá, že jsem za ní přišla v deseti letech a byla jsem přesvědčená, že z toho Frýdku budu dojíždět do dramaťáku do Třince, protože ty věci, které jsem viděla, které se dělaly tady, mi byly hrozně blízké a říkala jsem si, že to je to, co bych hrozně chtěla dělat, takhle pracovat.
Takže jsi vlastně znala způsob její práce z přehlídek… Způsob práce ani ne, asi spíš ten výsledek, protože… ten způsob práce nevím, jestli si dokážu představit do teď! Občas jsme se sice sledovaly, ale přesné postupy, nebo věci, jak jde na děti nebo na větší, tak to člověk nevidí, to by tam musel být přítomen pořád. Takže ve chvíli, kdy jsi nastupovala na tu ZUŠ, tak jsi ji znala jako vedoucí souboru? Jako autoritu, ale i jako autoritu v rámci republikové úspěšnosti těch jejích představení. I skrze JAMU jsem ji potkávala na celostátních přehlídkách. Prostě je to osobnost. Takže jsem znala i její věci současné, co dělala myslím, že zrovna ty Hadí nožky jsem viděla, nebo něco takového. Dokázala bys nějak říct, v čem byly ty věci jedinečné? V čem se dramaťák v Třinci liší od těch jiných jinde v republice? Já myslím, že Marcela má prostě velmi vysoko nastavenou laťku, co se týče estetiky a dramaturgického výběru těch věcí. Je to člověk, který má velmi vytříbený vkus a i velmi vytříbený pedagogický názor jakým způsobem a k jakým tématům děti vést. Je vlastně takový guru a prostě to z těch inscenací, ale i z toho fungování jí a dětí jde vždycky cítit. Je schopná s těmi dětmi vytvořit atmosféru, je schopná je nadchnout, motivovat a vést opravdu k… no k esteticky vytříbenému tvaru, který zároveň vypovídá o hlubokých hodnotách… ale to je prostě obecně řečeno… Myslím, že se to liší tím, že Marcela je taky člověk, který vede děti k tomu, aby uvažovaly. Myslím si, že dělá velký kus práce i tím, že je vede ke tradičním hodnotám. Konzervativním – není vlastně tolik liberální, ale uznává krásu a pravdu a lásku jako určitou hodnotu, která je konstantní. Že to není tak, že všichni můžou všechno a důležité je dát dětem svobodu – jak mám pocit, že to někdy funguje – ale že jim předává to, co má hluboko v sobě napsané a co si myslí, že je správné. Dokáže dát dětem hranice. Co nejvíce oceňuješ na práci Marcely? Chceš něco dodat, nebo máš pocit, že to bylo řečeno? Nejvíce oceňuji, to je věc, kterou... ne, že nechápu, ale před kterou se skláním, a to je její nasazení. Čtyřicetileté nasazení stoprocentně pro ty děti tady a teď v těch hodinách. To je věc, které si cením hodně kromě toho jejího přístupu A jak probíhala ta spolupráce v té ZUŠce? Jak jste si rozdělovaly hodiny třeba? No, já jsem přišla v takové chvíli, kdy Marcela už chtěla odejít a někomu předat ten obor. Já jsem do toho skočila po hlavě, dostala jsem většinu ročníků, ona ke mně měla hned od začátku překvapivě velkou důvěru, která byla založená na nějakém, asi osobním, souznění nebo porozumění, které není možné nějak popsat… Dala mi většinu ročníků abych je vedla a ani mě žádným způsobem nekontrolovala nebo mě nepoučovala a od začátku měla hrozně velký respekt k tomu, jak ty věci dělám. Je pravda, že ze začátku v některých momentech říkala „Já bych se chtěla přijít podívat“ nebo „Co jste dělali s tamtou skupinou?“ ale když jsem jí popisovala ty věci, nebo jsme to konzultovaly, protože já jsem měla potřebu ty věci konzultovat, tak to nebylo
tak, že by mě nějak poučovala. Chtěla mi to předat, a hrozně chtěla předat ten náboj a to nastavení toho třineckého oboru, ale vlastně mě o tom nepoučovala, měla jsem pocit, že jsme si porozuměly v tom hlavním směru. Takže tak nějak ta spolupráce fungovala. […] Takže ty jsi na začátku převzala spíš ty starší ročníky a přednesy taky? Co vlastně Marceli zůstalo a co jsi měla ty? Já jsem měla skupiny většinově a ona měla myslím první ročník a většinu přednesů. Já jsem dostala takové ty děti, na kterých tolik „nezkazím“, jsem měla pocit – protože přednes je věc, kterou jsem dělala úplně intuitivně. Ten první rok jsem měla jenom pár. A Marcela pracovala s těmi svými dětmi. Přednes je prostě Marcelina doména. Tam si nechala těch dětí mnohem víc. Vlastně i ty děti, které měly přednes první rok si nechávala. Takže se dá říct, že Marcela měla většinu přednesů a ty většinu souborů? Ano, určitě. Protože ona mi vlastně řekla, že už na to nemá sílu, že v té době, která hrozně rychle postupuje, přestává tem dětem a mladým v něčem rozumět a stačit. Asi měla pocit, že budu nějak zábavnější, že tam bude nějaké nová energie, která bude zábavná. V průběhu těch let se toto složení ještě nějak měnilo, brala sis toho pak víc, nebo Klárka? Klárka byla až poslední rok, já jsem si toho brala víc a Marcela pak už učila jenom ty přednesy. Jak říkala, že se chtěla postupně tak vytratit a myslím, že je to vyčerpávající vést tu skupinu. Ten přednes je více individuální a více se můžeš soustředit na ten obsah, který řešíš v té hodině, na nějaké téma, kdežto se skupinou hyperaktiv-rozjívených, nebo puberťáků člověk musí fungovat ještě jinak. Takže Marcela si pak už nechávala jenom přednesy a ten poslední rok už měla jenom 4 hodiny. Já jsem měla převážně ty skupiny a pak, když jsme napsaly to ŠVPčko a začalo platit, tak jsem měla i ty specializované předměty: to byl ten jeden rok, kdy to ŠVP platilo, co jsem tam byla. Ten poslední rok to pro mě bylo takové výběrové, dělala jsem si věci, které mě hrozně bavily - to jsem měla pohybovou průpravu, tvůrčí psaní a pak jsem měla myslím dvě nejstarší skupiny a s nimi jsme dělali to Pískoviště tenkrát. To byly takové lahůdky pro mě. […] A ty první ŠVP, které jste napsaly – pamatuješ si, kdy vznikly a kdy začaly platit? Myslím, že to začalo platit roku 2013/2014. Ale ruku do ohně bych za to nedala. A jak ty ŠVP vznikaly? To bylo nějaké školení a pak jsme to napsaly. (smích)
Školení v ZUŠce? Ano, tam jsme se bavili, jak formulovat ty věci. Pro mě, tím, že jsem byla zároveň na vysoké škole, nebyl problém terminologicky formulovat třeba cíle – byla jsem ze školy vycvičená. Ale bylo nutné to naučit některé pedagogy, kteří odbornou práci nikdy nepsali, měli jen praktické vzdělání, třeba konzervatoř. Takže všichni pedagogové, kteří byli zodpovědní za ty ŠVP měli pravidelná setkání. Bylo to takové přátelské, snažili se nám předat ten systém – kde je jaká hodinová dotace, jak se s čím dá a nedá hýbat, co se dá nastavit a co ne. Myslím, že dohromady za celý stupeň to musí dát určitý počet odchozených hodin, což byla změna oproti těm osnovám. Plus nám vysvětlovali, co to jsou to cíle a kompetence, které dětí získají. 99% pedagogů na to nadávalo, ale mě to přišlo skvělé, protože mám pocit, že to dává pedagogům větší svobodu a zároveň to přišlo v dobrou dobu, protože po nějakých 3 letech si člověk stejně začne vnitřně pro sebe tyto věci formulovat. A s Marcelou jsme to vždycky diskutovaly a ona mě v tom nenásilně vedla, tak mi to přišlo super, že si můžu najednou vytvořit něco, v čem bude dobře a co bude odpovídat tomu, co s těmi dětmi dělám a zároveň to bude takovým vodítkem pro představu, co které dítě zvládá. Pak už jsme to po těch jednotlivých ročnících a předmětech řešily s Marcelou. To byla i práce samostatná – přišly jsme s tím, jaké předměty chceme a pak jsme řešily kompetence, které se tím předmětem musí získat v rámci jednoho roku a to byly dlouhé diskuze, kdy jsme si vysvětlovaly, co tím která myslíme. Marcela měla pocit, že to neumí tak odborně pojmenovat – to byl asi spíš můj úkol, ale ona měla ten zásadní podíl na tom ten, že mi řekla: „Tady v prvním ročníku v dramatické průpravě je nutné, aby uměli toto a toto.“ Ona věděla prostě ten obsah a já jsem ho potom nějakým způsobem formulovala, plus jsme to dávaly dohromady skrze to, co mně bylo blízké, v čem já jsem vnímala, že by to chtělo třeba ten druhý stupeň oživit. Vlastně jsme definovaly ten divadelní soubor nebo pohybovku nejen v rámci hodin, ale i jako speciální předmět. Takže jste to vlastně tvořily spolu, ty jsi to spíš psala a pojmenovávala a Marcela byla takový konzultant? Co se týče té interpretace textu, tak to je určitě Marcelina práce, já jsem to akorát přeformulovala. Ale ona nebyl konzultant, tím, že má za sebou 40 let práce, tak měla ověřený ten obsah zkušeností. Já jsem si to nějak představovala a tak jsme spolu o různých věcech diskutovaly, v tom to bylo přínosné. Jen to zabíralo hrozně moc času mimo výuku – v tom to bylo náročné. Dokázala bys procentuálně říct, nakolik zasahovala Marcela a nakolik ty? To asi ne… Spíš tam šlo o to, jaký kdo má na tom podíl – já jsem byla vycvičená ze psaní odborných prací a Marcela zase přinášela svou zkušenost. Takže interpretace textu byla doménou Marcely a tvou pak zase pohybová průprava a tvůrčí psaní? Spíš tvůrčí psaní, protože pohybová průprava je věc, ke které má Marcela taky velký talent – myslím si, že to vychází z nás obou. Marcela nevěděla, jak by vedla tvůrčí psaní a já jsem měla zkušenosti s Evou Brhelovou Davidovou a přišlo mi to skvělé, tak jsem podle toho ty věci
formulovala. Ale co se týče té pohybovky, tak to jsme určitě dávaly dohromady obě dvě, protože Marcela pohyb cítí a byla to vždycky podstatná část toho, na co kladla důraz. Jak vzniklo to studijní zaměření LDO, které je Autorské divadlo – koho to napadlo? Mě to napadlo – v té době jsem psala disertaci, kterou jsem nedopsala, ale bylo to téma, které mě zajímalo – jak nastavit amatéry k tomu, aby se sami ze sebe byli schopni vyjádřit – aby to bylo autorské vyjádření. Zároveň si myslím, že to vystihuje to, jakým způsobem pracovala Marcela, i když v trochu jiném duchu. Ty její věci byly vždycky autorské a to procento podílu těch dětí a jí je těžko dohledatelné. Nebo to, jak moc byla ona schopna ty děti navést k tomu. Ale autorský podíl tam byl vždycky velký. A jak ty sama pojímáš autorské divadlo? Pro mě to je vlastně nějaký rozdíl trochu mezi tím profesionálním a amatérským. To autorské má tu kvalitu, že můžeš vidět na jevišti lidi, kteří ti něco osobního sdělují – nemusí nutně mluvit o sobě nebo se nějak odhalovat, ale sdělují téma, do kterého jsou angažovaní, kdežto v profesionálním divadle to tak ne vždy musí být. Myslím si, že to autorské divadlo v té amatérské podobě, jak ho vnímám, je i to, že se podílí ti „herci“ - nebo členové – jak na herecké, tak na dramaturgické a režijní složce, že je to skupinová kolektivní tvorba. Ale to je samozřejmě takový ideál A při výuce potom to zaměření Autorské divadlo znamenalo co? Znamenalo to to, že jsme se snažili vycházet z toho, co jsme vnímaly jako témata, která ty mladé žerou, trápí, pálí a chtějí se k nim vyjádřit. Ale to by ti řekl asi každý učitel dramaťáku... Na tuhle otázku asi odpovídají pak ty inscenace… Zrovna nad tím uvažuji, že to je ten výsledek, že to má asi nějaký rukopis… Pro mě bylo taky vždycky důležité, abyste to vnímali, že to je vaše. Abych vás do ničeho netlačila. Nevím, jak moc se mi to dařilo, ale aby ta zodpovědnost nestála jenom na tom učiteli, ale aby to všichni vnímali jako to jejich. Tak se to projevovalo v té výuce. To, že člověk někdy používá takové lehké úskoky a manipulace, že si to stejně trochu dělá podle sebe, tak to už je zase druhá věc. Že si v tom snaží najít to, co ho baví a co ho rajcuje. Kdo je podle tebe teda zodpovědný za ten výsledný tvar? Samozřejmě ten pedagog, ale… nemám ráda, když se říká, že tak to ty děti chtěly, s tím nesouhlasím. Pedagog, je za to zodpovědný… Ale i ty děti mají vlastně cítit tu zodpovědnost? Ano, ti se mají cítit jako ti režiséři a vlastně jako ty hvězdy, když je to představení úspěšné, ale právě pedagog se má cítit jako hlupák, když to představení dopadne blbě a nemělo by to dojít k těm dětem. Je to vlastně dost psycho.
Vidíš v těch ŠVP s odstupem nějaké nedostatky? To bych si musela asi podrobněji pročíst a vím, že jsme na tom opravdu poctivě s Marcelou strávily kus času. Možná bych se na to dneska dívala jinak, ale mám pocit, že ani ne. Jenom jak jsem si četla ty názvy předmětů nebo tak... Takže leda v nějakých detailech… No, jo. A hlavně, já už několik let na ZUŠce nejsem, takže tu práci nedělám a asi by se ten můj pohled na věc měnil ve chvíli, kdybych to dělala. Teď pracuju trochu jiným způsobem, takže tento pohled se mi asi ani nemá možnost tolik změnit.
Příloha č. 5: Rozhovor s Terezou Huczalovou Rozhovor proběhl 10. 3. 2016 v Brně. Mezi kterými lety jsi navštěvoval/a LDO ZUŠ Třinec? Bylo to od mojí druhé třídy až po střední školu. Takže možná 2002 – 2013. A kterého stupně výuky jsi dosáhla? Druhého absolventského stupně. A co tě vedlo k tomu v LDO vydržet až do tohoto stupně? Pohybovala jsem se v hrozně krásném kolektivu lidí, kteří tam byli a měla jsem skvělé vyučující, a bylo to něco, co mě v té době nesmírně naplňovalo. Když jsem to začala, už jsem nechtěla odcházet, protože to byl můj zájem, takový…nechci říkat koníček, to bylo prostě něco, co jsem dělala hrozně ráda a za ty roky už se to stalo přirozeností. A dokážeš nějak říct třeba čím tě to naplňovalo? Asi že to bylo tak jiné, než to všechno ostatní, co jsem dělala na škole. Bylo to hodně kreativní, o spolupráci, o těch lidech. Moc mě to bavilo, líbilo se mi pracovat na představeních a něco vytvářet v divadelním prostředí. První stupeň jsi absolvovala u Marcely Kovaříkové a ten druhý u Terezy Strmiskové, je to tak? Ano je to tak. Na základě čeho sis vybrala právě ZUŠ Třinec a pedagožku Marcelu Kovaříkovou? Tehdy to bylo ještě rozhodnutí rodičů, chtěli abych měla nějaký zájem, ale postupem času… Pamatuju si Marcelu, jak vešla do první třídy, když dělala nábor studentů, a pamatuju si, že už tehdy mě upoutala, protože byla jiná, byla taková... rozvláčněná, úplně úžasná. Už tehdy mě hodně zaujala a upoutala. A máš nějaké zkušenost s jinými pedagogy LDO? Mám, potom nás vedla Terka Strmisková, s tou mám taky moc krásné zážitky a vzpomínky. A potom čistě jenom setkávání a dialogy s těmi, co jsme potkávali na přehlídkách, ale to nebylo nějak zvlášť. Uměla bys říct v čem byla třeba Terka jiná – rozdíl mezi Terkou a Marcelou? Tím, že jsem Marcelu zažívala už do těch osmi let, tak ona pro mě byla takovým… vzorem, hrozně důležitým člověkem – i když to byla učitelka. Já jsem to začala vnímat v průběhu těch let a byla pro mě nesmírně nepostradatelná, vytvořila jsem si k ní docela hluboký vztah skrze dramaťák.
Terka vlastně přišla v době, kdy jsme byli v pubertě, kdy nám bylo patnáct a tak jsme trochu na ten dramaťák… sem tam nechodili. Bylo to takové uvolněné. Tehdy mi vyhovovala v tom, že tam vnesla něco nového a tím to bylo úžasné – v těch patnácti… Ona sama o sobě je skvělá a hrozně laskavá, takže si nás vlastně potom sama získala. A kdybys měla ke každé z nich říct nějaké přídavné jméno…? K Marceli mi sedí slovo vznešená pro mě… A u Terky, když to vztáhnu k té době, tak mladistvá. Jak bys popsala přístup Marcely jako pedagožky LDO? Já jsem to spíš vždycky vnímala skrze spíš to, že mě vychovala hodně v tom duchovním směru – být hodná a laskavý… ale čistě pedagogicky… Jak to vnímáš... Asi tom, že, že byla autorita, ale taková ta přátelská, vyzařovalo z ní to, že jí můžeš kdykoliv cokoliv říct. Přátelství a laskavost a … těžko se mi na to hledají slova… že nás nechala to samy se vytvářet. Když bylo třeba, tak nějak zasáhla, jemně, a tak se to vyvíjelo dál. Neříkala nám, co máme dělat. Bylo pro mě hodně důležité, že nás nechala něco utvářet ale vedla tu strukturu. A v čem vidíš největší pozitiva tohoto přístupu. Anebo negativa, jestli nějaké vidíš... Teď už to vidím s odstupem a vzpomínám na to o to radši… Ale asi právě v tom jak to celé vedla, v tom, jak nás vychovala. To pro mě bylo v důsledku hrozně pozitivní. Negativní bylo to, když jsme se třeba konfrontovali vůči některým věcem a to bylo právě třeba v těch patnácti, ale i přesto… A jak to tam pak probíhalo jako v těch patnáctí, v čem se třeba měnil ten vztah? V těch patnácti? Ten vztah se potom měnil v tom, že jsem byla protivnější (smích) … ale i přesto to, třeba se mnou, nevzdala. Někdo možná řekl „Jak se to chováš! Ty jsi v pubertě!“, ale ona věděla, že to tak je a brala to, ale přitom na mě pořád hrozně dobře působila a nakonec mě z toho i vyvedla. A dokážeš si zhruba vzpomenout, jak probíhaly ty hodiny – co se tam dělo? Co bylo na začátku hodiny… Já si pamatuju, že jsme vždycky čekali v šatně, tam jsme se převlíkli, potom přišla skupinka, co byla před námi a potom přišla Marcela pro nás. Později už jsme chodili sami, ale úplně na začátku si pro nás vždycky ještě chodila. Ve třídě jsme si pak sedli na žíněnku a četli jsme si domácí úkoly. Pamatuju si, že neměla ráda fixy, ale měli jsme používat pastelky, a vždycky, když někdo neměl úkol, tak bylo lehce řečeno, že se to nedělá. Na člověka to i v té době hrozně zapůsobilo, že tu Marcelu zklamal, když nemá domácí úkol… byla s tím taková nespokojená.
A jakým způsobem se to naznačilo, že… Tak to už si přesně nepamatuju, ale vím, že jsme z toho měla vždycky takový pocit studu nebo mi to bylo líto nebo tak. A Marcela tě za to pokárala, nebo…? Ne, nepokárala, pořád byla nesmírně laskavá ale bylo tam takové něco... Co bylo za ty domácí úkoly třeba? Domácí úkoly? Tak třeba jsme dostali básničku o včelce – to byl snad úplně první úkol, který nám v dramáku dala, a měli jsme k tomu nakreslit obrázek. Začínalo to na obrázcích, ale v pozdějších ročnících, už to byly třeba příběhy na určité jedno písmenko, samozřejmě s věkem přibývala ta náročnost. A potom v té hodině – zkontrolovaly se domácí úkoly, a pak… Potom se většinou začínalo nějakým pohybem. A potom nějakou řečí. Úplně si nepamatuju strukturu, ale pamatuju si na to, jak jsme jednou dělávali barvy, nebo Medvídka Pú – to už jsme i trochu něco hráli a taky jsme pracovali s tělem – čáry a tečky, nebo něco takového. Hodně jsme pracovali s tělem, což bylo úžasné. V té další části třeba zase naopak s řečí a s projevem. Do dneška to fakt asi má na mě nějaký efekt. Pamatuju si jednu hodinu, kdy jsme hráli obra. Museli jsme dojít pro předmět, který měla na druhé straně třídy. Ona byla obr a když se otočila a někdo se hýbl, tak zkameněl a oslepl, ostatní ho potom museli vzít za ruku a dovést poslepu zpátky. To bylo úplně strašidelné v té době, ona byla fakt dobrá a vím, že jsme to potom všichni chtěli hrát, ale bylo to jen za odměnu. Když jsme na něčem pracovali, tak většinou bylo na začátku něco lehčího, ale když jsme třeba právě dělali Sováka a Micinku, tak to už bylo čistě o tom zkoušení. Ale líbilo se mi, že když jsme zkoušeli, tak že jsme vždycky hledali nejrůznější cesty, nebylo to úplně na tom, co ona nám řekla, ať uděláme, ale nechala nás si nějakým cvičením dojít k tomu, jak to bude. Vím, že jsme zkoušeli zpívat písničku, což pro mě bylo největší utrpení, protože já úplně nezpívám. Každý jsme museli jít dopředu a zpívat písničku – „Pták Sovák a kočka Mici pluli spolu při měsíci…“ potom se vybrala ta nejlepší. Kdyby ses měla znovu rozhodovat, tak chodila bys zase k Marceli Kovaříkové na dramaťák? Jo. Určitě jo. A v čem si myslíš, že je to vedení Marcely tak jedinečné? To těžké popisovat. Asi v tom, že je taková, jaká je. Že se s náma dokázala bavit v těch málo rocích. Její vedení samo o sobě bylo hrozně osobité, laskavé a hluboké. I když jsme dělali pohyby, i když jsme dělali nejrůznější cvičení, tak potom… Dívám se na to z toho pohledu, že teď už je mi dvacet dva a jsem nějaká a vím, že ty roky v dramáku mě takovou udělaly. Takovou lepší pod jejím vedením.
Bylo to hodně přes to pouto, nebrala nás jako děti, ale jako lidi jako takové. Už od mala jsem cítila takovou rovnost. Neříkala mi co a jak mám dělat, ale dokázala nás navést k tomu nejlepšímu, co jsme byli schopni ze sebe vydat. A potom čistě jako člověk. Je prostě krásný člověk. A kdybys měla říct nějaké konkrétní znalosti, dovednosti, nebo zkušenosti, které jsi v tom dramaťáku nabyla, tak dovedla bys říct, čemu ses tam naučila? Spousta toho bylo! No asi bych začala s tím, že jsem se naučila pracovat s tělem – co s rukama, co s nohama, že to není přece jenom tak intuitivní. Potom určitě tam mluva – člověk se naučí mluvit s lidmi, mluvit před lidmi. To jsou ty základy. Tím, jak to bylo ve skupině, tak z toho vzešel respekt vůči ostatním – že lidi se mají mít rádi a respektovat se. Ona o tom dokázala moc krásně mluvit tak, že jsme tomu, i jako děti, porozuměly. Zanechalo to v nás něco, co si myslím, že dneska všichni v životě využíváme – laskavost a respekt vůči ostatním a schopnost spolupracovat s ostatními. Sem tam nějaké cvičení bylo individuální, ale spousta toho byla ve skupině, ve dvojicích… bylo to hodně o komunikaci. Potom jsem měla menší problémy s někým spolupracovat i mimo dramaťák, nebo se nějak tělesně konfrontovat. Prostě jsem se nebála lidských kontaktů. To asi souvisí s další otázkou – Které z těchto dovedností a zkušeností používáš i v běžném životě – to jsi teď asi pojmenovala, ale je ještě něco dalšího? Já si myslím, že toho je docela velká, spousta, kterou pak vnímám v maličkostech. Často na to vzpomínám – na situace nebo pocity, které mi z toho zůstaly a vím, že to reflektuje to, jak se dneska chovám. A myslíš, že by ses k těmto zkušenostem nebo dovednostem dokázala dostat i bez toho dramaťáku – kde jinde je člověk třeba může nabýt? Já si fakt myslím, že ne. Myslím si, že bych to jinde nenabyla. Myslím si, že člověk musí mít ohromné štěstí na nějakého takového učitele ve škole, což se ale nestává moc často. Myslím si, že bez dramaťáku by to dneska bylo úplně jinak. Protože to bylo hodně osobité a hodně prožité. A právě Marcela v nás dokázala vyvolat laskavost. To je asi to nejvíc, co mi dala. Pokoru. I když jsem byla dítě… Na nástěnce v šatně bylo slovo POSPOLITOST nebo SEBEÚCTA. Už jenom to, že to tam dala a potom jsme o tom mluvili, už v té době to pro mě hodně znamenalo a do dneška to ve mně zůstalo. Hlavně, že se s náma o věcech bavila, nebála se se s náma bavit. Rodiče mě samozřejmě taky dobře vychovali, ale takové ty detaily toho jsou fakt z toho dramáku. To si myslím. Čeho si na letech strávených u Marcely Kovaříkové v dramaťáku nejvíc ceníš? Asi to nejpodstatnější je to, že se z velké části podílejí na tom, kým jsem dnes. Marcela nám dokázala skrze dramaťák zprostředkovat přátelství. Tam se nedělaly rozdíly mezi staršíma a mladšíma, všichni byli součástí toho dramaťáku, taková rodina.
Kolik inscenací pod vedením Marcely Kovaříkové jsi byla součástí v době tvého studia na ZUŠ? Z těch přehlídkových to byly Hadí nohy, Sovák a Micinka a Život je sen – to bylo pod vedením Marcely. Potom ještě spousta různých dialogů a ne-přehlíkové inscenace, z Knížky s červeným obalem – Alexandra Berková. A která ti nejsilněji utkvěla v paměti? Rozhodně Hadí nožky a Sovák a Micinka. A v čem nebo proč jsou tyhle dvě tak důležité? Protože bylo hrozně krásné na tom pracovat. Ty Hadí nožky, to byla vlastně taková zábava a vzešlo z toho něco tak super … já jsem jenom prožívala takové ty krásné hodiny, jak jsme to dělali, vybírali oblečky, deštníky. Taky jsou Hadí nohy spojené s tím, že když už se jezdilo na přehlídky, tak já jsem byla věčně nemocná a vždycky jsem to komplikovala, ale nakonec se to povedlo a dopadlo to ještě líp, než se čekalo. A Sovák a Micinka, to byla velká srdeční záležitost, já jsem to úplně milovala. Právě asi zase spolupráce s lidmi – zrovna jsme se sešli hrozně skvělý ročník a tam se potom strašně dobře pracovalo. Prostředí samo o sobě bylo veselé, radostné a hodně přátelské. A ta inscenace potom taky. Ten nápad vůbec – ztvárnit tohleto! Hlavně to byla radost – různě jsme zkoušeli strom Bongo a třeba i tu písničku, nebo měsíc.. a vlny! Můžeš krátce i popsat, na čem ta inscenace stála nejvíc? To právě bylo to, že Marcela dokázala vytvořit inscenaci jenom s hadrem! Prostě zelená plachta byla stěžejní věcí, červenou linkou, která to celé protínala. Z toho jsme dělali svatební stůl a baldachýn a měsíc a loďku… jak dokázala pracovat těmi materiály. Jak dokázala využít něco takového jako hadr pro loďku… to mě fascinovalo… Chceš ještě něco doplnit, čím byl důležitý Sovák a Mici? To už souvisí s přehlídkama, na které jsme jezdili. Byly to hrozně krásné časy, cestovali jsme vlakem přes celou republiku, pak jsme spali na zemi v tělocvičnách a pamatuju si, že Marcela s náma – ještě to možná byly Hadí nožky – hrála basket v tělocvičně – taková šílenost! Na to představení na přehlídce se zase nabalovaly další věci – viděli jsme další soubory a poznávali jsme nové věci a tak… A ve kterém ročníku ty inscenace vznikaly? Hadí nožky byly úplně někdy na začátku – ve druhém ročníku dramaťáku a Sovák a Micinka, to myslím bylo, když mi bylo asi 12 – 13. Nějak tak. Ty inscenace byly založeny na nějaké předloze? Jo, byly. Hana Doskočilová – Hadí nohy, Edward Lear – Sovák a Mici.
A víš třeba jak jste tu předlohu objevili tehdy, kdo s tím přišel…? To bylo pro mě neuvěřitelné celou tu dobu v dramáku – Marcela byla největší zásobárna na všechny možné texty které můžou na světě existovat. Myslím, že s tím přišla čistě ona jako s nápadem a z krátké etudy Sovák a Micinka vznikl. Možná to ani nebylo plánované, ale to nevím. Vzniklo to z takové krátké básničky! A nakolik se potom ta předloha třeba následovala, jestli si pamatuješ, kolik se škrtalo, kolik se měnilo, jestli vůbec. Tak to už si nepamatuju, vím, že třeba ten Sováka Mici, to je kratičká básnička, to bylo hodně rozvedeno Marcelou, ona z toho vytvořila něco mnohem většího. A Hadí nožky, tam se určitě nějak škrtalo, určitě do toho byla nějak autorsky zapojená – to si pamatuju, ale už nevím, jak moc. Dokážeš popsat vznik nějakých konkrétních situací, nebo klíč, podle čeho se to dělalo? Se Sovákem a Micinkou jsme jeli na přehradu a tam jsme na tom pracovali. Nešla nám znázornit ta voda a tak jsme se koukali na tu přehradu – jak tam teče ta voda … Nebo jsme si hodně vyhráli se stromem Bongo – Marcela řekla „zkuste se tam nějak poskládat – a různě!“, pořád jsme to zkoušeli a pořád to bylo veselé. Rozdíl byl, když měla být přehlídka, už to nějak mělo vypadat, pak se na tom pracovalo a když už to mělo formu, tak se to ladilo. Ale ten vznik byl hrozně radostný a takový uvolněný. A když jsme dělali Hadí nožky, tak to mi snad Marcela řekla, ať se tvářím, jako bych snědla kyselé zelí, nebo něco takového! Ty výrazy! Hodně jsme pracovali právě s tělem, abychom došli k tomu, že dokážeme udělat třeba hadí nohu nebo houbu hadovku. A jak říkáš, že ten Sovák a Mici vznikal u přehrady, nebo se zkoušel ten strom, tak máš pocit, že Marcela měla už konkrétní představu, jak ta inscenace bude vypadat nebo to vznikalo v průběhu? Tak to fakt nevím! Jako náš vyučující určitě musela mít nějakou strukturu, představu, ale myslím si, že byla otevřená i těm naším nápadům. Když se něco povedlo, nebo když jsme něco udělali jinak, když vznikl nějaký spontánní nápad, tak z toho byla nadšená a přidala to do toho. Byla hrozně otevřená. A hodně na tom stavěla… Myslím si, že když se to potom už začalo časem rozvíjet, tak si musela vytvořit nějakou strukturu toho… Pamatuju si, že jsme někde hráli a ona za námi přišla před představením a říkala „Takže teďka půjdete z druhé strany!“ aby upoutala naši pozornost, abychom to nehráli ze setrvačnosti, aby to bylo zas něco nového. Byla schopná udělat i něco takového – změnit něco v posledních pěti minutách. Stalo se někdy, že by ta inscenace vůbec nevznikla, že by se na něčem pracovala a nakonec by se to zahodilo třeba? Vím, že se mi to stalo v přednesu, ale v dramaťáku… možná úplně kdysi na začátku, ale to jsme byli maličcí, to možná ani nic být nemělo… nepamatuju si, že bych věděla, že jsme něco začali a nedokončili.
Byly inscenace Hadí nohy a Sovák a Mici prezentovány někde na veřejnosti? Ano byly. A vzpomeneš si kde? Hadí nohy byla myslím na Dětské Scéně v Trutnově a Sovák a Mici na přehlídce ZUŠ v Hradci Králové. Vždycky národní přehlídka. S Hadíma nohama jsme nejdřív jeli asi do Karviné, potom do Ostravy a potom až Trutnov… Takže asi okresní, krajská a pak národní. Kromě absolváků a akademií u nás v Třinci, jsme taky hráli v Praze v Disku Sováka a Micinku a vím, že nás ještě s Hadíma nohama zvali na Jiráskův Hronov, ale tam jsme nedojeli. Hrávali jsme hodně.
Příloha č. 6: Dotazník Magdaleny Gregorové Frydrych LDO u Marcely Kovaříkové jsem navštěvovala v letech: Na roky jsem trochu špatná, ale myslím že nějak od roku 1997 do 2002. Tuším. Stupeň výuky, kterého jsem dosáhla: Absolventka 2. stupně. Jak byste popsala přístup Marcely Kovaříkové jako pedagožky LDO? V čem je LDO pod vedením Marcely Kovaříkové jedinečný? Přístup k žákům – vždy a na prvním místě partnerský a respektující (nikdo dospělý se mnou do té doby nejednal takto „na rovinu“, učitel, který bere žáka za sobě rovného, byl pro mě učiněný zázrak). Lidský. Osobní. Vysoce angažovaný. Marcela Kovaříková dokázala na svých hodinách vytvořit takovou atmosféru důvěry, ve které teprve lze být doopravdy tvůrčím. Objevovat, hledat, beze strachu a obav formulovat své myšlenky a nápady. Prezentovat je. Mít čas přemýšlet. Její přístup bych zároveň označila jako vysoce výchovný, edukativní. Marcela Kovaříková mi byla skutečným průvodcem (učitelem v nejpřímějším slova smyslu) – dala pevné základy mému profesnímu i osobnostnímu vývoji. Spolupodílela se na kultivování mého kulturního vnímání – vnímání estetiky, literatury, divadla. Slova. Dokážete si vzpomenout, jak zhruba probíhaly hodiny LDO? První půl hodiny (minimálně) jsme aktivovali tělo. Běhali, tančili, rozcvičovali se. Pak přišlo na řadu téma hodiny – někdy (když bylo třeba) jsme si o tom docela dlouho povídali. Někdy nám Marcela pouštěla hudbu, my jsme leželi, měli zavřené oči a vše se nejdřív odehrávalo v našich hlavách. Někdy jsme rovnou měli připravit etudy. Někdy jsme na toto téma kreslili, asociovali. Pak jej přetvářeli do pohybu a slova. To bych označila jako základní „materiál“ na jejich hodinách: SLOVO – to, které má (doslova zázračnou!) moc a POHYB, kterým lze sdělit a popsat vše. Například i mraveniště. Které dovednosti/znalosti/zkušenosti jste během studia LDO u Marcely Kovaříkové získala? Využíváte některé z nich i dnes - v profesních nebo každodenních záležitostech? Dodnes jako dramaturg a dramatik mám na mysli především „úspornost“ slova – to, co mi Marcela Kovaříková vštěpila do morku kostí je, že slovem se nesmí plýtvat, divadlo a jakýkoli text /nejen divadelní/ nesmí být „ukecaný“. „Kecy“ zabíjí nejen divadlo, ale i jakoukoli lidskou komunikaci. Na jejich hodinách jsem se naučila slovo používat. Pracovat s ním (na papíře i v prostoru). Uvědomovat si jeho sílu a moc – pochopila jsem, že skrze něj můžu jednat. Kolika inscenací pod vedením Marcely Kovaříkové jste byla součástí v době vašeho studia na ZUŠ Třinec? To už si nepamatuji. Čtyři tak, možná pět.
Která inscenace se vám nejsilněji ukotvila v paměti? Čím byla tak důležitá? Dobře si vzpomínám na inscenaci „O Bdělosti, Marnosti a Nudě“. Pracovali jsme na ni docela dlouho, možná víc než rok. Doznala různých podob, proměn – inscenování bylo hledáním „správné“ cesty. Hrála jsem Bdělost. A pak inscenace „Pravda o mé rodině“, jejíž předlohu jsem napsala já. Dokážete charakterizovat tuto inscenaci a proces jejího vzniku? Obě zmiňované inscenace jsme hráli na různých přehlídkách – v Ostravě, v Těšíně, v Třinci, v Kopřivnici. I na celostátních přehlídkách. Přesně už vám to neřeknu. „Pravdu o mé rodině“ jsem napsala přímo pro můj ročník. Sama jsem v inscenaci nehrála a stála jsem tak s Marcelou v čele „inscenačního týmu“. Vycházeli jsme z textu – i když nešlo o dramatický text v pravém slova smyslu, tvořily jej situace a mnou napsané dialogy. V případě „Bdělosti“ jsme předlohu neměli (tato inscenace vznikla minimálně o tři roky dřív než „Pravda“), vznikala na základě našich etud, kterými jsme rozváděli dané téma. Marnost byla každodenním ubíjejícím stereotypem (chodit do školy, poslouchat znuděnou učitelku, jít ze školy), po návratu domů ze školy se přihlásila ke slovu Nuda. Teprve zásah Bdělosti (s kouzelnou formulkou „Bdělím hlavu tvou, hlavu tvou ztemnělou...“) přivedl do hlavy nečekané nápady, fantazie, osvobození... Existuje ještě něco, co byste chtěla ke specifickým rysům práce Marcely Kovaříkové dodat? Bylo by myslím na místě říci, že podpora paní učitelky Kovaříkové vždy dalece přesahovala meze školy – inspirace, náměty k psaní i k přemýšlení, četba, hodiny inspirativního povídání mimo školu, a ano, tříbení vlastních názorů, konstruktivní kritika, vedení k sebereflexi, to všechno jsou zcela výjimečné impulsy, které mi jako mladému člověku pomohly proměnit zárodek talentu v systematickou práci na sobě. Vždyť koneckonců Marcela Kovaříková se mnou jela i na dny otevřených dveří do Prahy na DAMU a nebudu přehánět, když řeknu, že mi dokonce pomohla vyplnit přihlášku k přijímačkám...
Příloha č. 7: Dotazník Radovana Lipuse LDO u Marcely Kovaříkové jsem navštěvoval v letech: Přibližně 1976 - 1984 Stupeň výuky, kterého jsem dosáhl: Absolvent 2.stupně, Jak byste popsal přístup Marcely Kovaříkové jako pedagožky LDO? Tvořivý, empatický a poetický. V čem je LDO pod vedením Marcely Kovaříkové jedinečný? Pozice LDO ZUŠ v Třinci byla dlouhá desetiletí výlučná nejen v tom, že se jednalo o „nejvýchodnější výspu dětské dramatické výchovy v České republice“. Marcela Kovaříková v ZUŠ Třinec a později také v DDM v Třinci vytvořila výjimečnou inspirativní a kreativní oázu ducha a fantazie v silně industriálním a pragmatickém městě, které spíše nežli divadlu fandí oceli, byznysu a hokeji … Dokážete si vzpomenout, jak zhruba probíhaly hodiny LDO? Pokud vím, nikdy nechyběla rozcvička, hry na uvolnění. Jakási „přetlaková komora“ mezi světem povinností, školy a reality a všednosti než jsme společně vstoupili do krajiny snění a fantazie. Snažila se s námi pracovat na věcech dlouhodobých – příprava představení nebo textu na přednesovou přehlídku, kterým byla věnována vždy část výuky a věcech krátkodobých, uzavřených, které měly svůj cíl a výsledek už v konkrétní hodině. Které dovednosti/znalosti/zkušenosti jste během studia LDO u Marcely Kovaříkové získal? Využíváte některé z nich i dnes - v profesních nebo každodenních záležitostech? Každou hodinu jsem se naučil něco, co se mi – třeba nevědomky – stále hodí. Velice jsem si cenil a dodnes cením, že Marcela Kovaříková důsledně a inspirativně sledovala obě složky, jež se skrývají v názvu Literárně-dramatický obor. Tedy kromě hraní, přednesu a školních představení nás systematicky motivovala také k tvůrčímu psaní. K literární reflexi světa kolem nás. Povzbuzovala nás, korigovala a motivovala. Vzhledem k tomu, že psaní stále tvoří velkou část mé současné profese, jsem jí za to velmi vděčný. Kolika inscenací pod vedením Marcely Kovaříkové jste byl součástí v době vašeho studia na ZUŠ Třinec? Netuším kolik jich přesně bylo, ale myslím, že nejmíň 5 – 6.
Která inscenace se vám nejsilněji ukotvila v paměti? Čím byla tak důležitá? Pamatuji se na Sněhurku podle Lubomíra Feldeka, kde jsem hrál kouzelné zrcadlo, byl jsem na scéně (jakož i v ročníku jediný kluk) a bytostně jsem trpěl! Dokážete charakterizovat tuto inscenaci a proces jejího vzniku? Kromě obligátních školních akademií ZUŠ a dramaťáckých přehlídek jsme Sněhurku hráli také „na zájezdě“ v Bystřici, kde jsem v té době chodil na základní školu. Byl to pro mne skutečně zvláštní pocit – vystoupit na jevišti se svými „odpoledními dramaťáckými spolužáky, tedy spíše spolužačkami“ – před „dopoledními spolužáky“. Utrpení smísené s hrdostí. Existuje ještě něco, co byste chtěl ke specifickým rysům práce Marcely Kovaříkové dodat? Za sebe jsem si vždy velmi vážil toho, že Marcela velmi brzy rozpoznala a respektovala, že nemám pražádné ambice a touhu vystupovat na jevišti, ale že mne daleko víc zajímá psaní a možnost ovlivňovat tvar inscenace z hlediště. Což ostatně doposud činím ve své režijní a scénáristické profesi.
Příloha č. 8: Ukázky struktur hodin Přípravka Ukázka č. 1 1. kalhoty, světýlko (klobouk – pán a chuďas – vysvětlit pravidla) 2. slunko a mrazík – opakujem 3. Říkanka o Slunci – dvojice 4. Do světa zvířátek – jak chodí pejsek, kočička? - Kdybyste byli zvířetem v ZOO, jaké zvíře by to bylo? (já host, hádám, kdo je kdo) D. Ú.: Které zvíře máš rád? Proč? Kresli nebo piš. Ukázka č. 2 1. Nová honička – ententýky 2. Co jsme se dozvěděli o Vladislavovi? [hrdina pohádky O kouzelné jabloni – část čtena minulou hodinu – pozn. autora] Vybíral si řemeslo – nevybral → pást krávy. Nabídla mu babička 3 skříňky - s rubíny – nejkrásnější - se safíry – nejbohatší - jabloň – chudý, ale radost 3. Tři skupinky – KRÁSNÝ, BOHATÝ, LÉČITEL 4. Rozhovor – Je krásný člověk ostatním k užitku? Kdy ano a kdy ne? Jak by mohl být bohatý člověk k užitku? Co si myslíte, že si vybral Vladislav? → dočtu pohádku D. Ú.: Co je to bohatství?
1. ročník Ukázka č. 1 1. Co všechno umí naše tělo? - běžet, skákat, točit se, plížit se, houpat se, kutálet se, chodit, skládat se, protahovat se, odpočívat - mrtvá liška 2. Jaké jsou tady barvy? Které máte nejraději - Co by se stalo, kdyby bylo na světě všechno modré? - Jací by v něm byli lidé? - Jakou by měli náladu? - Jak by se pohybovali? - Jaký rytmus by měl tento svět? - Jaká hudba by tam zněla?
- (použít světlo) → co by dělali lidé v modrém světě? - přečtu modrou pohádku D. Ú.: Piš o modrém světě Ukázka č. 2 1. Třída – modrá – vstup – báseň 2. Úkoly (Piš o modrém světě) – přečteme → 3. Co by mohli dělat lidé v modrém světe? → - hráli by na honěnou - procházeli se, potkávali se, zdravili se - otrhávali modré švestky - houpali se, plavali v modré vodě - poslouchali modrou hudbu - usínali modře, měli modré sny 4. Zdálo se jim, že šla modrá královna… - opakujeme pohádku 5. Nabídnu slova – kam patří, do které barvy? - skupinky – Zkus slova poskládat CO SE STALO V MODRÉM SVĚTĚ? D. Ú.: Zapiš
2. + 3. ročník Jednoduchá charakterizace 1. Honička – psi (po čtyřech), kočky (dlouhé skoky), myši (drobné krůčky, záda do kuličky) 2. Opakování a pohyb – udržet daný rytmus ve skupině → některá skupina je silnější, převede ostatní na svou stranu → jak to udělala? Ne křikem, ale napětím a vůlí - konec naší hry – 1 hlas 3. Být psem, kočkou, myší kočka = elegance, pružnost, ohebnost, každá vymyslí svou přednost pes = poslušnost, oddanost, přesnost v pohybu myš = malá, drobná, ale také nedbalá, pobíhá, gesta - práce ve skupinách i individuálně každý sám za sebe 4. dvojice – kočka a myš, kočka a pes, pes a myš → setkání - Snášejí se? D. Ú.: Proč mají lidé kočky?
4. ročník 1. Běhavá, rychle chodící, skákavá, plížící, zpomalená (rytmus) 2. „had, had, …“ - pohyb k tomu
- bez slova, společný rytmus - to stejné na „leze leze není kam“ 3. tělo – žíněnka – ryba, kleště, klek (chytit nohy), sed (tibeťan) 4. „Když byl svět...“ → jako vyprávění malé sestře, jako diktát ve škole, jako detektivka, učím se při zeměpisu, … 5. hrajeme D. Ú.: Vyprávěj o Teofilovi [had z inscenace O hadích nožkách – pozn. autora] tak, aby ti to nikdo nevěřil
5. ročník 1. honička – uvědomění si taktů: cval, valčík, polka - zopakovat si taktování – píseň Červený šátečku kolem se toč 2. dialog Kočky a Sováka (E. Lear – Sovák a Micinka) 3. zkusíme text ve ¾ taktu, houpání 4. opakujeme Leara, co jsme udělali D. Ú.: vezmi kterýkoliv text z domácích úkolů a připrav si čtení ve ¾ taktu - na co všechno můžeme použít bílou látku – hody, závoj kočky, ubrus, baldachýn, …
5. + 6. ročník - postava, dramatická postava, jevištní znak 1. str. 7 – O propasti - rozcvičit, rozběhat – ostatní opakují – neobjevují sami, napodobují Konkrétní úkol – za sebe + napodobují chování, jednání – herní situace - autobusová zastávka - jsem Pudl… „co kdyby“ → hra na, nemá daný text HERNÍ SITUACE → JEVIŠTNÍ – co můžu udělat, aby divák poznal…? Str. 7 – přečteme společně vytvoříme propast, Borůvka – jako (hadr) → Co bych dělal, kdybych byl Pudl, jsem v propasti → hra na situaci D. Ú.: V čem se podobám své postavě, v čem vůbec ne? Co je to star? 2. Co „kdyby“ - naše třída se začala houpat jako loď → za sebe, za postavu – jevištní situace
6. ročník 1. Barevné honičky – výrazové – Jsem červená a budu vás honit takto! 2. Postav červenou/modrou/černou/bílou sochu 3. cv. 3 Čechov - modelování – rukama, čelem, zády - plutí, létání 4. Zpět do minulé hodiny – poslech 2 skladeb – proměna se týká ukázky hudby, proveď takovou proměnu, kterou ti hudba napovídá
D. Ú.: Osudy motýlů (postav z inscenace) po pěti letech – 3 postavy: svou a 2 další
II. stupeň Ukázka č. 1 Nejdeme za sebe! Herní postava! 1. Stylizace – detailní výklad lidské psychiky by nudil, vybíráme co je typické, výrazné, charakteristické – znázornění skutečnosti zjednodušenou formou - co umí naše tělo? skákat, točit se, plížit se, houpat se, kutálet se, chodit, skládat se, protahovat se, … + zvuk 2. Skupina – 2 části - Kdo jsme? - ne slovo → formování hádanky + jednání 3. Text (M. Palla) - východiskem jednání je daný text - ohnisko děje – CO - způsob sdělení – JAK D. Ú.: Nauč se text – připrav Ukázka č. 2 Inscenování poezie 1. za postavu (sangvinik, melancholik, cholerik, flegmatik) konkrétně jednat →zobecňovat, abstrahovat, náš pohyb bude odrazem naší momentální nálady, odlišení napětí 2. opakování – vztahování se ke slovu IGELIT - ilustrace, pocit, myšlenka 3. Každý si vybere 1 báseň - říká ji ve svém pocitu (sedí, stojí) - ostatní reagují, jednají ve svém pocitu přes igelit - tzn. Že nejsem sám, hlídám si, co se děje D. Ú.: Napiš báseň o igelitu, mikrotenovém sáčku s volným veršem, může být zvukomalebná, nemusí být hodněslovná
Příloha č. 9: Rozbor inscenace O hadích nožkách Pro rozbor této inscenace používám dva dostupné videozáznamy: V prvním je zachycena inscenace v původní verzi z doby jejího bezprostředního vzniku (představení na absolventském vystoupení žáků I. stupně LDO ZUŠ Třinec v červnu 2004). Druhý videozáznam byl pořízen zhruba o rok později, jedná se o mnohem komplexnější a propracovanější a také delší verzi inscenace (představení na Dětské scéně Trutnov v červnu 2005). O hadích nožkách je inscenace, na které Kovaříková s žáky pracovala v průběhu 2. a 3. ročníku LDO ZUŠ (8 – 10letí žáci). Jejím specifickým znakem je práce s loutkou a hra v roli. Inscenace vychází z předlohy Hany Doskočilové – Pohádka o hadích nožkách, kterou Marcela Kovaříková zdramatizovala. V předloze figuruje vypravěč, postavy nožek a hada. Na tomto základě je tedy postavená i dramatizace. V samotné předloze sledujeme téměř bajkový příběh: Lenivý had, který si nevážil svých nohou, o ně přijde a musí se za trest už navždy namáhavě plazit po břiše. Vyskytují se tady témata nevděku, odplaty a konflikt lenosti a aktivity. V inscenaci O hadích nožkách je příběh nazírán nejen ve vztahu had x nožky, ale hlavně ve vztahu kluci x holky a v důsledku pak i obecně ve vztahu mužského a ženského principu. Hlavním tématem inscenace se stává „rivalita“ a žabomyší (nohohadí?) spory kluků a holek. Vychází ze složení skupiny, kdy pět aktivních děvčat, které zde ztvárňují nožky, má velkou převahu nad dvěma flegmatickými kluky, představujícími hlavu a ocas hada. Kovaříková při režii nejprve s žáky vytvořila kratičkou inscenaci, kde herecká akce přesně následovala text příběhu, prvek zdivadelnění do ní přinášela práce se skupinovým přednesem, vlastním tělem a také s loutkou hada (představení 2004). Postupné rozvíjení tématu kluků a holek nabízelo v rámci příběhu mnoho nových situací – kluci ironicky parodující holčičí zpívání, holky, snažící se dosáhnout svého, holky, hrající si na dospělé dámy, kluci, kteří si z nich proto utahují, … Inscenace se tak z původních 4 minut prodloužila na minut 10 (představení 2005). Rozehrávání těchto dílčích situací nabízí jednotlivým dětským hercům prostor pro nalezení a vyjádření svého vlastního postoje k tématu – z homogenní skupiny „nožky“ se tak postupně vykrystalizuje každá jedna osobitá nožka – stejný princip můžeme sledovat u hlavy a ocasu hada. Dlouhé rozehrávání drobných situací s sebou nese riziko rozvleklosti a pouhé ilustrace děje. Zde je ale vidět pečlivé vedení a citlivá režijní ruka – dětští herci dokáží udržet temporytmus představení, ví, kdy je třeba přidat a kdy ubrat, jsou si vědomi návazností a smyslu všech akcí i promluv, což jim umožňuje svobodně a osobitě se v nich projevovat. Režie v této inscenaci figuruje jako prvek jistoty, který dětem pomáhá ve vyjádření. Scénograficky je inscenace velmi jednoduchá, přesto postačující – dominantní, a v podstatě jediný scénografický prvek je plyšový had, dost dlouhý na to, aby každé dítě mohlo držet a vést
svůj kus. Holky jsou oblečeny každá do jiné barvy, výrazným kostýmním prvkem jsou barevné podkolenky, které v kombinaci s rozverným poskakováním podtrhují jejich role nožek, ze kterých se na konci, pomocí barevných deštníčků, stanou houby hadovky. Kluci mají barvu svých triček sladěnou s barvou loutky hada, spolu s jejich až obřadným zacházením s hlavou a ocasem loutky se tak s postavou hada dokonale ztotožňují. Děti v inscenaci vystupují v rolích holek a kluků, kteří si hrají na nožky a hada, někdy i na ženy a muže. Dobře se daří udržet nastavení hry na a můžeme tak sledovat mnoho komických situací – veselé zpívání pochodové písničky, velmi opatrné skákání (abychom hada nenaštvaly!) nebo ukázka procházky a dámských stereotypů. Děti působí přirozeně a spontánně.
