Přilnul jsem k tomu místu rozhovor s prof. Erazimem Kohákem o domově Kdo může o hodnotě domova vědět víc než ten, kdo ho ztratil? Během svého života přišel filozof Erazim Kohák nejednou o domov, aby vždy našel domov nový. Ani po více než čtyřiceti letech nezapomněl na svou domovinu a ze Spojených států amerických se vrátil do Čech. A protože se zabývá vztahem člověka k životnímu prostředí, hovořili jsme také o domovu nás všech – o Zemi. *t Štěpánka Matúšková *f Studio Photon Začněme domovem v nejširším slova smyslu – Zemí. Mezi ekologickými aktivisty je celkem rozšířený názor, že západní civilizace má panovačný postoj k zemi již v základu svého hodnotového systému – v Bibli. V knize Genesis se praví: „Podmaňte zemi“ (Gn 1, 28). Jak byste s tímto názorem argumentoval? Vy sám říkáte: „Oč lepší by byl život, kdybychom se vzdali mýtů o nadřazenosti a jednali se všemi tvory jako rovný s rovným!“(1) Zdá se mi, že lidé, s nimiž jste hovořila, dobře znali ekologii a velmi málo křesťanství. Zřejmě si z Bible přečetli jeden veršík. Všechny hlavní křesťanské církve hovoří o tom, že Bible je slovo Boží, ale nikoliv Boží slovo. Slovo Boží je inspirace, na jejímž základě lidé svými slovy vypovídají o setkání s Bohem. Obcování člověka s Bohem trvá už tři tisíce let. Text Bible byl psaný v dobách, kdy člověk stále ještě zápasil s nehostinným životním prostředím. Dobýval Zemi, aby se vůbec zachoval, ale Země bylo tolik, že člověk o ni neměl sebemenší strach. Lidí byla jen hrstka a příroda se jim zdála obrovská, z čehož vznikl dojem, že my jsme ti, pro koho příroda existuje. V Bibli se zkrátka odráží situace našich dávných předků a ve vztahu k přírodě vychází stejně jako všechny dobové dokumenty. Co však zůstává platné je Boží slovo – slovo soudu, odpuštění, lásky, které nachází svá různá vyjádření. Panství člověka nad přírodou se jevilo samozřejmé až do 19. století. Dokud Hemingway pózuje nad zabitým zvířetem, jsme pořád ve stejné kultuře. Dnes se ji snažíme změnit a dodám – s pomocí Boží. Přesto si myslím, že z křesťanského poselství vyznívá také láska k přírodě. Přirovnáváte úctu k přírodě k náboženskému postoji pokory. Česká společnost je ale ateistická. Řekl bych spíše naopak. Protože česká společnost nechápe pokoru, proto je ateistická. Ztratili jsme základní postoje – vědomí lásky a vědomí úcty. Osud nás od začátku 20. století nemilosrdně otloukal, až z nás vytřískal všechnu citlivost, všechen etický pohled na svět. Napřed jsme ztratili postoje a pak už nám nic neříkala víra, která je vyjadřovala. Změnil bych pořadí. Protože jsme se odnaučili pokoře, proto jsme dnes ateisté. Nikoliv jsme ateisté a proto nejsme pokorní. I ateisté mohou být pokorní. Proč se to samé nestalo jiným národům střední Evropy, třeba Polákům? Bohužel si myslím, že stalo. Polská barokní pověrčivost spojená s polským katolicismem je asi bližší k víře než náš ateismus, ale přesto je to pošramocená představa vztahu člověka k Bohu. Ve všech postkomunistických zemích cítíte velice silně následky našich nedávných dějin. Sociologové mi říkají, že teprve generace, jejíž rodiče už nepamatují předešlý stav, bude schopna provést zásadní změnu. A když se dívám, jak se Německo vypořádalo s nacismem, tak to zhruba odpovídá.
Myslíte, že obnova pokory je možná? Samozřejmě, stačí, abychom dostali do čumáku. A jestli se budeme ničivě chovat k přírodě i nadále, dojde k tomu. Na čem zakládat úctu k přírodě, když zde chybí prožitek „posvátné přírody“? Můžeme vycházet z postoje úcty k druhému. Jednej s druhým jako s cílem, nikoliv jako s prostředkem. Učit se úctě je obtížný úkol, obyčejně se ji lidé učí nouzí, začnou si běžných darů vážit, až když jsou vzácné. V Bibli najdete velice zajímavý citát: „Dal jsem vám čistotu zubů ve všech vašich městech.“ Čistota zubů znamená, že nemáte co na zub. Hlad. Ačkoliv jsem vám dal čistotu zubů, abyste se naučili úctě, nepomohlo to. Dnes zřejmě hlad nemáme. Žijeme v nadbytku všeho, co chceme, a nedovedeme proto ocenit neporušenou přírodu. Ale nežijeme v nadbytku neporušené přírody. Pokud pocítíme její nedostatek, pak podle toho, co říkáte, bychom si jí měli začít vážit. Ano, ekologické hnutí začínalo hrůzou nad ničením Země. Někdy mám dojem, že z veřejných sympatií ekologické aktivity typu Greenpeace v 90. letech ustoupily. Vrchol jejich popularity byl v 80. letech. Ekologické povědomí se vyvíjí. První fázi odpovídala přírodní romantika: milovat přírodu, objímat stromy. Potom přišla druhá fáze: zachraňovat přírodu, kterou u nás vyjadřovalo hnutí Brontosaurus. Momentálně jsme ve třetím úseku, kdy si uvědomujeme, že otázka zní: jak se naučíme žít, aby vůbec bylo možné soužití člověka s přirozeným světem, na kterém jsme plně závislí. Dnes už nejde o zachránu přírody, protože příroda je hodná. Jde o záchránu života na Zemi a zdaleka ho nezachráníme tím, že budeme třídit odpad. Válka je ekologicky hrozně škodlivá. Jestli chceme žít ekologicky, musíme se naučit žít bez válek. Skoro stejně zhoubný je turismus. Četl jsem, že když letím do Spojených států za dětmi, můj jediný let přepočítaný pouze na mou osobu způsobí tolik zplodin, jako kdybych jezdil tři roky čtyřiadvacet hodin denně blbě seštelovaným trabantem. Sociální nespravedlnost. Nadbytek je zhoubný, ale bída je také zhoubná, protože lidé bědní ztrácejí všechny ohledy. Zoufalé africké matky, které neměly na čem vařit pro své hladovějící děti, vykácely větrolamy. Po deseti letech jsou jejich pole i vesnice pokryta pískem. Ale když jste máma a dítě vám umírá, neptáte se, co bude za deset let, vezmete sekyru a strom pokácíte. Nemůžeme si dovolit rozdělení světa na strašně bohaté a strašně chudé. Války a sociální nespravedlnost, to jsou obrovské makroproblémy. Organizace, které se zaměřují na osobní vztah k přírodě, mají pořád svou důležitost, ale rozhodující změny jsou nutné na jiné úrovni. Ekologickou katastrofu nepředstavuje, když hodím odpad do špatné krabice, ale neotřesitelná skutečnost, že stoupá teplota Země. Globální oteplování bude mít samozřejmě důsledky i pro třídění odpadu. Já třídím přímo vášnivě. Cestujeme vlakem, kam nevede dráha, tam nejedu. Když nemůžu nalézt kontejner na tříděný odpad, plastové lahve zmačkám, dám si je do kufru a přivezu domů, kde je mohu dát do žlutého kontejneru. K obnově rovnováhy sil ve světě je podle vás nutné vyjmout ze středu hodnot člověka a postavit tam...
Co? Kdybych měl mluvit sám za sebe, řekl bych, že je potřeba postavit do středu všech hodnot život. Život jako takový. Člověk je jen jedna část života. Lidské zájmy a zájmy přírody nestojí proti sobě. Zájmy přírody jsou lidskými zájmy, protože naše přežití závisí na zdravé přírodě. Střet nastává mezi krátkodobým a dlouhodobým lidským zájmem – vykácet pozemek a prodat dřevo proti zachování zelených ploch jako plic země. Stavba autostrády přes chráněné území není otázkou lidského zájmu o autostrádu proti zájmu přírody o zachování biotopu pro nějaká zvířátka. Je to otázka dlouhodobého zájmu člověka zachovat prostředí, ve kterém se dá žít, proti krátkodobého zájmu dojet co nejrychleji do Drážďan a prodávat tam vepřové ovary. Příroda není naše zahrádka. Je to svět, ve kterém žijeme, a jestli nepřežije tento svět, nepřežijeme ani my. Říkáte: „Jsme mocní, početní, nároční.“ Jak v této perspektivě pracovat, zakládat rodinu, žít? Tyto tři problémy stanovují úkol pro tuto společnost. Potřebujeme hledat žebříček hodnot, ve kterém by naplnění lidského života neznamenalo stálé zvyšování spotřeby. Momentálně nevíme, v co doufat, a tak jediné, co chápeme jako cíl, je mít stále víc. To je nový postoj, setkáváme se s ním poprvé v Evropě koncem 17. století, ale do popředí se dostává až v 19. století s nárůstem materialismu spolu s představou, že můžeme s materiálním řešením přistupovat k duchovním problémům. Jestliže lidé moc kradou, zvýšíme jejich spotřební úroveň a oni budou méně krást. To je naprostá bláhovost. Přesto jsme pevně věřili, že když zlepšíme podmínky v dělnických čtvrtích, stoupne i morálka zdejších lidí. Jsem zásadně pro zvyšování životní úrovně chudých. Ale nejdřív si potřebujeme vytvořit představu o tom, co znamená naplnění lidského života. Dnes si myslíme, že je to barák, bourák a pivo v plechu. Co početnost? To je druhý problém. Nadbytek populací závisí na sociální nejistotě. Veliké rodiny jsou především pojistka tam, kde neexistuje dostatečný důchodový systém. Jestli nechci ve stáří vybírat popelnice, musím mít hodně dětí, aby se o mě měl kdo starat. A jestliže je úmrtnost dětí vysoká, musím mít dětí tolik, aby jich mohla většina umřít a zbytek ještě vytvářel takovou nadhodnotu, aby mě mohl uživit. Lidé nesmyslně jásají, že naše počty stoupají. Potřebujeme přesný opak, tato země by snesla velice pěkně asi dva a půl milionu lidí. Příbytek obyvatelstva je problém, ne řešení. Proč se jeví jako řešení? Kdo bude financovat sociální systém v budoucnosti? Abychom nemuseli platit vysoké daně, potřebujeme budoucí populaci, která bude platit za nás. Snižovat daně! Když máme udělat tolik věcí, které se nedějí! A ochota přijmout snižování spotřeby? Dovedete si představit, že byste šla do voleb a prohlásila: „Slibuji, že pokud budu zvolena, zajistím pokles vaší životní úrovně o 10 % do konce roku.“ Spíš si neumím představit omezení touhy po velké rodině z ekologických důvodů. Uvádíte dobrý důvod k domněnce, že lidstvo nutně vyhyne. Pokud jsou touha po velké rodině a touha po zvyšující se životní úrovni v člověku tak hluboce zakořeněné, že není možné je omezit, potom nutný důsledek bude ekologické zničení životního prostředí až k bodu, kdy nebude schopné uživit lidské populace a dojde k hromadnému vymírání. I to je možné. Pokud chcete velkou rodinu, adoptujte děti.
Průměr 2,3 dítěte na rodinu udržuje stav, průměr 2 by byl lepší, protože stav snižuje. Je to celkem jednoduché, buď omezíme přírůstky, anebo populace vzrostou, s tím dojde k průvodním jevům jako je oteplování, to znamená zničení dnes úrodných částí země a hromadná migrace do přežívajících částí. Děsnej binec. Patří tedy k ekologickým postojům omezení počtu dětí? Pokud se zabývám životním prostředím, musím se zabývat také dopadem života člověka na Zemi. Jestli si myslíte, že velká rodina nebude mít dopad na životní prostředí, tak to jste spadla z Měsíce. Já neříkám, co by lidé měli nebo neměli, ale je tu určitá objektivní skutečnost. Vzpomněla jsem si na Pestré a zelené, na výzkum Hany Librové mezi dobrovolně skromně žijícími rodinami. Librová pracuje s myšlenkou, že rodiny, které se snaží žít skromně a v souladu s přírodu, vychovávají citlivé jedince. Určitě, naprosto s ní souhlasím. Tito lidé vytvářejí mikrokolektivy, kde vyrůstají lidé, ne monstra. Časové horizonty jsou ale takové, že nemůžeme čekat, až tito lidé vychovají dostatečný počet citlivých jedinců. Rodiny, o kterých Hana Librová mluví, mají většinou více dětí než 2,3. Tak už nežijí ekologicky. Ale tady přece nejde o to někoho známkovat. Já chci jen přijít na to, jestli je pro nás v této zemi omezení velkých rodin zásadní ekologický postoj. Zásadní ekologické postoje – to je něco tak naprosto okrajového. Vyvážíme drobné zbraně do zemí třetího světa a víme, že se tam českými zbraněmi vraždí. Je potřeba zastavit celosvětově války a bídu. Osobní vyrovnání je nesmírně důležité, ale nepleťme si je s globálním řešením. Snažím se žít ekologicky především proto, abych, když se ráno holím břitvou, neudělal fik. Je to drsné, ale je to tak. Já nezlehčuji osobní rovinu, beru ji velmi vážně. Ale nedělám si iluze o tom, že změní svět. Ano, ale takový postoj probouzí skepsi, co já jako člověk zmůžu. Hrozně málo. Mohu se angažovat politicky, publicisticky, působit na mínění lidí... Je možné, aby společnost fungovala ekologicky v demokracii? Řada environmentalistů začíná uvažovat o ekologické diktatuře. V žádném případě není přijatelná. Diktatury nefungují. Diktatura by mohla fungovat jenom ve společenství andělů a tam by jí nebylo potřeba. Diktátor není o nic lepší než průměrný člověk. Pro demokratická usnesení můžeme očekávat podporu, usnesení nařízená vzbuzují odpor. Lidé, kteří hovoří o ekologické diktatuře, nedomysleli, o čem mluví. Je to nezodpovědné. Kdysi měly děti nosit do školy suchý chléb, aby se jím neplýtvalo. Soudružka učitelka jim za odměnu dávala hvězdičku. Děti chtěly vyhrát a získat nejlepší rudou hvězdičku, tatínkové proto kupovali levný dotovaný chléb a nechávali ho uschnout. To je klasický následek diktatury. Co není možné demokraticky, není možné! Ministerstvo vnitra zařadilo mezi extremistické projevy v ČR také ekologickou iniciativu Earth Firth!, hned vedle neonacistů a neokomunistů. Není potřeba posuzovat „přímou akci“ a nelegální praktiky motivované ekologicky jinou
optikou? Je omluvitelné ve společnosti založené na hodnotě osobního majetku například poškození buldozerů ukrajujících České středohoří pro dálnici D8? Kladl bych si otázku: je to nelegální, ale je to etické? Představa, že mohu posuzovat, kde lze porušovat zásady soužití, je nesmírně arogantní. Přímá akce má mnoho podob – od pokojných shomáždění u Temelína po potápění islandských lodí, aby nemohly lovit velryby. Je potřeba něco udělat. Ale potápět lodě s lidmi, to nemohu podpořit. Příručka Ministerstva vnitra mi připadá přitažená za pačesy. V demokratické zemi nemůžeme puncovat, ale hodnotit jednotlivé činnosti. Sám jsem byl na několika takových seznamech v různých zemích, dokonce jsem byl exponát v Muzeu policie, měl jsem tam velice hezkou výstavku. Je potřeba si položit otázku, jak budeme prosazovat mezinárodní právo. Mezinárodní instance omezí lov velryb a Island s Japonskem se rozhodnou zákaz porušit. Co s tím budeme dělat? Potřebujeme mezinárodní policii. Už máme alespoň mezinárodní soud, ale darebácké země jako Spojené státy neuznávají jeho pravomoce. Myslím si, že brát věci do vlastních rukou je problematické. Účely samozřejmě světí prostředky, co jiného by je mělo světit. Ale prostředky také znehodnocují cíl. Je potřeba hodnotit celek: stojí cíl za tuto cenu? Případ dálnice D8, která nenávratně poznamená České středohoří, pociťuji jako prohru našich environmentálních snah. V jednu chvíli tam najedou buldozery. Co budeme dělat? Změnit vládu. Jediná možnost je zajistit, aby příštích volbách voliči věděli, k čemu došlo. Ale problém je jiný. Celá společnost je zaměřená ne zvyšování automobilismu a jedním okrajovým následkem je, že se budou stavět dálnice přes chráněná území. Postavit se tam a dávat dynamitové patrony pod buldozery... Nejen, že je to nepřijatelné, ale je to i neúčinné. Potřebujeme vychovávat společnost, odvrátit ji od individuální automobilové dopravy. Ministerstvo pro místní rozvoj má dálnici ve svém znaku. Řekněme, že bychom v Českém středohoří uspěli. Pokud jsme nezměnili mentalitu společnosti, je to pořád prohra. Jednou se nám to povedlo a jinde to opět neprojde. Ministerstvo by mělo mít ve znaku mašinku. ekofeminismus Ke kritice panského postoje člověka patří také ekofeministická teze, že panování nad přírodou má stejné kořeny jako panování nad ženami. Jak vidíte roli feminismu v environmentálním hnutí? V environmentálním hnutí druhotně. Ve společnosti je to ten největší zlom v evropských dějinách po demokratické revoluci z konce 18. století, kdy se proti hierarchické organizaci společnosti prosadila zásada rovnosti. Svoboda, rovnost, bratrství. Rovnoprávnost by byl lepší výraz. Feminismus chápu jako pokus o demokratickou revoluci v nejzákladnějších lidských vztazích. Nemůžeme budovat stavbu rovnosti na základech, ve kterých zůstávají zbytky nerovnosti. Ne vždycky souhlasím s taktikou feministického hnutí, ale rovnost člověka s člověkem je základ všeho. Jestli jsme jako lidé vymysleli něco, co opravdu stojí za to, pak je to Egalité! Nacházíte u přirozených národů zásadně jiné postoje vůči ženám a vůči přírodě?
Vztah většiny přirozených národů k přírodě vychází z jejich podmínek. Úctu k duchu přírody určitě mají. Je velice pěkné, jak se Navaho modlí k duchu jelena, kterého zabije. Ale že by nad tím zaváhal, to ne. Panský postoj je zde přirozeně přítomný. Nemůžeme přirozené národy považovat za vzor, protože my jsme si vytvořili jiné podmínky. Dnes je časté vzývání dávného matriarchátu jako společnosti vlídnější k přírodě. Maminky jsou v našich očích hodné bytosti. Ale nezapomínejte, že to byly ženy, které zabíjely zvířata pro stůl. Běžná selka docela samozřejmě zlomila huse krk a usekla slepici hlavu. Člověk je bytost mýtotvorná. Jedním z mýtů je nevinnost tří předešlých generací. Myslíme si, že žít přirozeně znamená už život v 90. letech 19. století. Ekofeminismus se domnívá, že maskulinita utlačuje a ničí přírodu stejně, jako ničí ženy. Dle mého názoru ničí maskulinita i muže, zvláště ty s ženskou duší. Souhlasím s vámi, ale neříkejme tomu maskulinita. Když někdo nevykazuje rysy soutěživosti a panovačnosti, neznamená to, že je méně mužný. Nálepky patří na zavařeniny a nakládané hříbky, ale ve filozofii jsou zrádné. Nazvěme to třeba postoj alfa. Beta postoj potom vyjadřuje ochotu ke smírnému řešení, hledání nenásilných řešení, rovnostářství oproti hierarchii. Máte tři děti a když jsme si domlouvali termín rozhovoru, beze všeho jste uvedl, , že jste zaneprázdněn, protože tu za vámi jsou dcery z Ameriky. Připadalo mi to velmi lidské. Bohužel pochybuji, že by podobnou okolnost byli muži běžně ochotni přiznat. Raději uvedou pracovní důvod. Všímal jsem si toho v české společnosti také, ale nemyslím si, že to souvisí jenom s muži. Tak dlouho jsme byli pod dozorem, i ta domovnice na vás donášela, až Češi neradi mluví o soukromí. Američan vám klidně řekne: „Představ si, já dřu jako vůl a beru jenom tolik a tolik.“ Slyšela jste někdy Čecha, aby řekl, jaký má plat? Ani v dobrém, ani ve zlém. Přiznat se k politickým názorům je pro Čechy nepříjemné. Američan řekne: „Já jsem republikán.“ Češi, kteří si o sobě myslí, že jsou aktivními občany, přiznávají: „Já v žádné straně nejsem.“ Ale to přece patří k aktivnímu občanství! Všimněte si, jak lidé hrozně neradi otevírají byt. I když my své sousedy k nám zveme, to je ta naše americká výchova, nikdy jsem nebyl v jediném bytě v tomto domě. V každé společnosti, která měla agresivní dohlížející aparát, se vyvine patologická potřeba bránit své soukromí. To je zřejmé, přesto ženy častěji uvádějí soukromé důvody – nemocné děti. Protože u žen se to uznává jako platný důvod. Připadá mi, že to musí být mužům nepříjemné, říkat důvod, který není pravdivý. Vy si myslíte, že lidé nelžou? Jen mi připadá, že je to nesvobodné, vymýšlet si neexistující důvody. Nepřemýšlel jsem o tom. Jak jste sama viděla, vždy řeknu, že tu mám rodinu. Bylo to fajn, s holkama jsme jeli do Českého Krumlova a samozřejmě jsem je vzal do Tábora do Muzea husitského hnutí, protože husitství je pro mě vrchol českých dějin. domov
Během života jste změnil dokonce i kontinent, jistě jste si kladl otázku, co je to domov. Nás s rodiči vyhodili z Československa. Nebyli jsme emigranti, nehledali jsme lepší domov, my jsme utíkali, protože tatínka by okamžitě zavřeli. Měli ho u výslechu, ještě ani neskončil únor. Tatínek byl odbojář, za války koncentráčník, těch se komunisté nejvíc báli, protože to byli lidé, kteří prokázali, že jsou ochotni za svou zemi bojovat. Běžní Čecháčkové jim nevadili. Věděli, že budou remcat, ale tím to skončí. Tatínek věděl, že jestli nechce zemřít v koncentráku a být této zemi nějak platný, musí pryč. Tak nás vzal, šli jsme přes kopečky a pak jsme čekali rok a půl v utečeneckém táboře, až si nás někdo vyžádá. Vzali nás jako pracovní síly v zemědělství do Spojených států. Ale k vaší otázce, co je to domov: místo náležení, místo, kde nemusím zdůvodňovat, proč tam jsem, místo, kde jsem navyklý. Pro mě se místo v New Hampshire, kde jsem postavil domek, stalo opravdu domovem do hloubky. Hrozně těžce jsem ho opouštěl. Ale na druhou stranu může být domovem také místo, pro které se svobodně rozhodnu. Nikdy mě nenapadlo, že bych se nevrátil do do Československa. Vždycky jsem považoval za samozřejmé, že se vrátím. Po osmašedesátém jsme tu byli jedinkrát za celou dobu. Tak jsem si aspoň sehnal všechny možné knihy o Praze a když jsem se vrátil, věděl jsem o ní daleko víc než většina Pražanů, ale nikdy předtím jsem v ní nebyl. Dnes už je to také země mých návyků, vždyť jsme tu šestnáct let. Jak se na formování domova podílí rodina? Je domov intimní záležitostí? Myslím, že ano. Jsou lidé psovití a kočkovití. Psovití přilnou ke smečce a stěhují se se smečkou. Pro kočku je domov tam, kde je zvyklá žít. Moje manželka je jednoznačně šelma psovitá, přilnula ke své smečce, my dva jsme ta smečka. Znám ale lidi, kteří se rozvedli a znovu oženili, aby se nemuseli stěhovat. „Mám rád tu, která je tady.“ Z domku v lesní samotě jste se přestěhoval do panelového bytu na sídlišti. Měl váš návrat do Čech po čtyřiceti letech příchuť návratu domů, nebo ztráty domova? Obojí, velice silně jsem prožíval návrat. Když jsem vyšel z Filozofické fakulty a viděl Pražský hrad, musel jsem se štípat. Zároveň bylo velice bolestné opustit svůj domeček na lesní samotě. Přilnul jsem k tomu místu. Mnoho let jsem na něj nemohl myslet, rozdrásalo by mě to. Ale teď už vzpomínám celkem v klidu. Prožil jsem zároveň návrat i ztrátu. Ideální by bylo, kdybych mohl přesadit ten kousek newhampshirského lesa třicet kilometrů od Prahy, kde je vlaková zastávka. Nezatoužil jste ani po českém zvyku mít chalupu? Pomýšlel jsem na to. Svůj domek v Americe jsem daroval Společnosti na záchranu newhampshirských lesů. Když něco milujete, neprodáváte to. Celý život jsem do Čech nemohl, a tak jsem se nechtěl uvázat na jedno místo. Přijímal jsem pozvání, abych přednášel po celé republice. My jsme už přespali snad na každé faře Českobratrské církve, jezdíme od sboru ke sboru. Dodnes cestujeme vlakem po vlastech českých i slovenských, tedy až po Košice, abychom to tu poznali. Proto jsem se rozhodl, že nechci chalupu. Vím, kterou chalupu nechci, vybrali jsme si ji, je krásná, ale nechci ji.
Vaše rozhodnutí bydlet v panelovém domě je environmentální, tedy dobrovolně skromná volba? Jaký má význam v době výstavby domků se zahrádkami v satelitních městečkách? Postupoval jsem jako Čech, který potřebuje bydlení. Zapsal jsem se na OPBH, čekali jsme a byl nám přidělen byt. Jako duševní pracovník, kterému zaměstnavatel neposkytuje pracoviště, jsem měl nárok na 40 metrů a tak jsem ještě doplácel tři nadměrné metry. Až minulý rok jsme se přestěhovali z dvojgarsonky do většího bytu ve stejném domě. Nebyl jsem si vědom, že by moje rozhodnutí bylo environmentálně podložené, snažím se nemít víc a nechtít víc, než potřebuji. V žádném případě bych nikdy nechtěl přispět k té hrůze, jaká se vyskytuje v oněch satelitních městečkách. V poslední době se v Evropě objevuje už téměř zapomenutý pocit domova, spjatý s náboženstvím. Podle něj do Evropy nepatří Turecko jako islámská země. Jak se stavíte k těmto náladám jako zastánce rovnosti všech bytostí? Nevidím tu žádnou obnovu náboženského cítění nebo náboženského života. Vidím obnovu užívání náboženských symbolů jako zaštítění vlastních zájmů, národních, ekonomických, bezpečnostních... To považuji za jednoznačně negativní, obzvlášť ve vztahu k Blízkému východu. Lidé si pletou Araby a muslimy. Většina mohamedánů nejsou Arabové, ale Peršané, Indové, Indonésané. Většina Arabů nejsou věřící, je to velice sekularizující společnost, ale proti Izraeli potřebuje ideologickou záštitu. Najednou se prokazují věrností k islámu. Účast na modlitbách je asi vyšší, ale to jen proto, že jsou veřejné a sousedi vidí, jestli se modlíte. To neznamená, že v muslimských společnostech má náboženství hlubší kořeny. Jsme členy českoarabské společnosti a máme mnoho arabských přátel, a tak víme, jak to je s jejich vírou. A poslední otázka. Hymna nám definuje domov: „A to je ta česká země.“ Obstojí tato definice v globálním světě? Co myslíte, že by bylo obstání nebo neobstání? Byli jsme se ženou na Fidlovačce, ačkoliv je původem Američanka, když přišel starý žebrák a zpíval Kde domov můj, měli jsme oba slzy v očích. Znamená to obstání? Nebo si chcete položit otázku, zda vůbec v globalizovaném světě člověk někam náleží? Zda náleží k národu nebo ke státnímu útvaru? Ke státnímu útvaru určitě ne. To už dávno neberu vážně. Já jsem byl i občan Velkoněmecké říše. Ale příslušnost k této zemi, ke kulturní tradici, ke které chci něco přidat, než umřu, ta je pro člověka velice důležitá. Náležet k této zemi jsou dvě rozdílné věci. Ke společnosti a ke krajině. Výborně, odpovím. Kdyby se všichni Češi odstěhovali na Zanzibar, já bych zůstal tady, ale stýskalo by se mi. Psal bych jim na Zanzibar pohlednice. *host Prof. Erazim Kohák, PhD. Rodiče Erazima Koháka byli za války vězněni za odbojovou činnost. Po únorovém puči v roce 1948 otec, spolupracovník Ferdinanda Peroutky a tehdy politický redaktor Svobodného slova, uprchl s rodinou přes hranice. Po pobytu v uprchlických táborech se rodina dostala do Spojených států jako zemědělští dělníci. Erazim Kohák pracoval v dělnických profesích a souběžně absolvoval první cyklus vysokoškolského studia filozofie a religionistiky. V celonárodním konkurzu získal Danforthovo stipendium a
mohl pokračovat ve studiu. Souběžně s akademickou dráhou působil jako zástupní farář evangelického sboru a byl činný také jako publicista v angličtině i v exilovém tisku v češtině. V roce 1969 mohl poprvé krátce navštívit Československo. Roku 1976 po rozpadu manželství odešel do státu New Hampshire, kde si na lesní mýtině postavildům. Odtud pak psal rozhlasové pořady a dojížděl na univerzitu v Bostonu až do svého návratu do Československa v roce 1991. Nyní působí jako profesor filozofie na FF UK v Praze a jako publicista. Od návratu se angažuje v Klimentském sboru Českobratrské církve evangelické. Je členem čestné rady Hnutí Duha, čestného předsednictva Společnosti pro trvale udržitelný život na Zemi a čestné rady Dětí země. Erazim Kohák má tři dcery a je podruhé ženatý, jeho manželka Dorothy je Američanka. *literatura: (1) Kohák, Erazim (1999): Hesla mladých svišťů. Brno, Centa. Kohák, Erazim (2006): Zelená svatozář. Praha, Slon.
