Přijatá datová zpráva
Page 1 of 1
Přijatá datová zpráva Číslo DZ:
35241209
Došlé číslo: Stručný popis:
Vyjádření vedlejšího účastníka - Magistrát hlavního města Prahy k' PI. ÚS 52/10
Datum doručení:
17.01.2011 17:22:32
Organizační jednotka:
OSV - odbor soudního výkonu
Typ dokumentu:
Přijatý dokument - DZ
Způsob zpracování:
Zpracovat v EP
O
y £ä f
Způsob vyřízení:
Odesílatel Název firmy/organizace:
USTAVNÍ SOUD CR Joštova 8, 660 83 Brno
FELIX A SPOL. advokátní kancelář, s.r.o.
Příjmení:
Došlo
Jméno: IČ:
27614832
Ulice:
U Nikolajky 5
Město:
Praha 5
.PSČ: Země:
15000
dne. 1
._
.
i
17 "Ol- 2011 A
n n i
' krát Přílohy: „
Čj.: viz číselný kód Vyřizuje:
I3r
CZ
Datum narození: Místo narození:
- ID datové schránky: ID datové zprávy:
z2f525p
K179611
35241209
K rukám: Do vlastních rukou:
Ne
Povoleno doručení fikcí:
Ano
Zmocnění - zákon: Zmocnění - rok: Zmocnění - paragraf: Zmocnění - odstavec: Zmocnění - písmeno: Spisová značka odesílatele:
2010/N/070/0004/00
Číslo jednací odesílatele:
RF/AVO
OJ odesílatele: Číslo OJ odesílatele: Přijal:
Alžběta Bartošová
Podpis:
Uvedené údaje jsou automaticky generovány z informačního systému datových schránek ISDS. Správcem ISDS je Ministerstvo vnitra ČR a provozovatelem je Česká pošta, s.p.
http://osnt41.concourt.cz:9080/US/app/ds/prinťDataMessage.jsp?type-Inc&id-2397
18.1.2011
nKas DYOHŘHÍ
Naše zn.: 2010/N/070/00O4/00
nnn.,U
Ustavní soud Joštova 8 660 83 Brno USTAVNÍ S O U D C R J o š t o v a 8, 6 6 0 83 B r n o Došio dne:
ke sp. zn. PI. US 52/10
1 7 "Ol- ZU«
V Praze dne 17. ledna 2011
krát Přílohy: Cj.: viz Číselný kód Vyřizuje:
Stěžovatelé:
Předchází
a) Mgr. Pavel Dobeš bytem Buková 2/396, 130 00 Praha 3 b) doc. PhDr. Vladimír Just, CSc. bytem U Dobřenských 5, 110 00 Praha 1 - Staré Město c) Mgr. Petra Kolínská bytem Kafkova 17/588, 160 00 Praha 6 - Dejvice d) Mgr. Pavel Křeček bytem Koněvova 187, 130 00 Praha 3 e) Ondřej Mirovský bytem Komunardů 40, 170 00 Praha 7 f) David Švarc bytem Levského 3207, 143 00 Praha 4 - Modřany g) Marie Ulrichová Hakenová bytem Švédská 39, 150 00 Praha 5 h) Jiří Witzany bytem Zengrova 24, 160 00 Praha 6 i) Strana zelených se sídlem Stroupežnického 30, 150 00 Praha 5 Smíchov, IČ 00409740 j) SNK Evropští demokraté se sídlem Malá Štěpánská 7, 120 00 Praha 2, IČ 70869553
k) Věci veřejné se sídlem Ohradní 1087, 140 00 Praha 4 - Michle, IČ 26599643 všichni právně zastoupeni: Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 15, 150 00 Praha 5
Felix a spol. advokálni kancaiaf, s, r, o., U Nikolajky 5,150 00 Praha 5, Česká republika, IČ 27614832, DIČ CZ27614832, společnost zapsaní v obchodním rejstříku vedeném MSsiským soudem v Praze ofldil C vložka 119050. Tel.: (+420)251 081 111, Fax: (+420)251 081 122. E-mail
[email protected] wwwakfelix cz
^ - immm
1 T
.i-iVfrt J — i : _ f ^ * _ni_-
mm ^*
.
Účastník řízení:
Městský s o u d v Praze, pracoviště Hybernská, se sídlem 18, 111 21 Praha 1 - Nové Město
Vedlejší účastníci řízení: 1. Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, 110 01 Praha 1 právně zastoupen:
JUDr. Romanem Felixem, advokátem, FELIX A SPOL. advo kátní kancelář, s.r.o., se sídlem U Nikolajky 5, 150 00 Praha 5
Digililní podepsal: JUDr. Homan Felix Email: Roinim.FelixiaiiJik.cz Vyt tavil rl: Pivní ccitifikačnf aulou la, a. iSéiioví díilo; 105!9J21
2. Bc. František Adámek 3. JUDr. Rudolf Blažek 4. MUDr. Zuzana Bonhomme Hankeová, M.I.B. 5. MUDr. Iveta Borská 6. Ing. Karel Březina 7. Mgr. Petr Bříza 8. Mgr. Jiří Dienstbier ml. 9. Doc. Ing. Mgr. Martin Dlouhý, Dr., MSc. 10. Petr Dodal 11. Petr Dolínek 12. Ing. Milan Effenberk Růžička 13. Petr Hána 14. Daniel Hodek 15. RNDr. Tomáš Hudeček, Ph.D. . 16. JUDr. Petr Hulínský, Ph.D. 17. Pavel Hurda 18. JUDr. Helena Chudomelová 19. Mgr. Ivan Kabický 20. Mgr. Jan Kalousek 21. Mgr. Lukáš Kaucký 22. Ing. Pavel Klega 23. Ing. Gabriela Kloudová, MBA 24. Ing. Marie Kousalíková 25. JUDr. Monika Krobová Hášová 26. Mgr. Albert Kubista 27. JUDr. Lubomír Ledl 28. Jiří Liška 29. Radek Lohynský 30. JUDr. Ing. Miloslav Ludvík, MBA 31. Mgr. Lukáš Manhart 32. Mgr. Dalibor Mlejnský 33. Josef Nosek
L9*
MAK
34. Ing. Jiří Nouza 35. Ing. Václav Novotná 36. Ing. Jiří Pařízek 37. B c . Ondřej Pecha 38. Roman Petrus 39. Ing. Lukáš Plachý 40. Mgr. Ondřej Počarovský 41. Ing. Mgr. Miroslav Poche 42. Ing. Pavel Richter 43. Ing. Milan Richter 44. Mgr. Marta Semelová 45. Ing. Vladimír Schmalz 46. J a n Slezák 47. Doc. MUDr. Bohuslav Svoboda, C S c . 48. Petr Šimůnek 49. MUDr. Boris Šťastný 50. Ing. Michal Štěpán 51. Mgr. Nataša Šturmová 52. Ing. Věra Šturmová 53. Mgr. Ludmila Š tvá nová 54. JUDr. Lenka Teska Arnoštová, Ph.D. 55. Mgr. Petr Trombík 56. Doc. Ing. Zdeněk Tůma, C S c . 57. Aleksandra Udženija 58. Dr. Ing. Milan Urban 59. Ing. J a n Vašíček 60. Jiří Vávra 61. Andrea Vlásenková 62. Ing. Eva Vorlíčková 63. Ing. Antonín Weinert, C S c . 64. David Zelený Ústavní stížnost proti pravomocnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2010 vydanému pod č . j . 12 A 8/2010166 spojená dle ust. § 64 odst. 1. písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s ust. § 74 zákona o Ústavním s o u d u s návrhem na zrušení části právního předpisu, a to ustanovení § 27 věty druhé návětí odst. 1 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do za stupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 230/2002 Sb., zákona č. 309/2002 Sb., zákona č. 96/2005 Sb., nále zu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 283/2005 S b . a zákona č. 320/2009 S b .
Přílohy:
I.
Oznámení o právním zastupování vedlejšího účastníka č. 1
II.
Vyjádření vedlejšího účastníka č. 1 k ústavní stížnosti stě žovatelů
samostatný seznam příloh 3
§1 Magistrát hlavního města Prahy (dále jen „Účastník") jako vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti vedené Ústavním soudem pod sp. zn. PI. ÚS 52/10 nadepsanému soudu oznamuje, že k právnímu zastupování v tomto řízení zmocnil advokáta JUDr. Romana Felixe registrovaného v seznamu ČAK pod č. 1285, společníka společnosti FELIX A SPOL. advo kátní kancelář, s.r.o., sídlem v Praze 5, U Nikolajky 5. Plná moc je připojena ktomuto podá ní. §2 Účastník Ústavnímu soudu kjeho výzvě ze dne 15. prosince 2010 dále sděluje, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání, bude-li Ústavní soud o podání ze dne 8. prosince 2010 na vrhovatelů v podání označených jako stěžovatelé (dále jen „Stěžovatelé") rozhodovat nále zem. §3 Účastník obdržel dne 16. prosince 2010 vyrozumění Ústavního soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. PI. ÚS 52/10, ve kterém jej Ústavní soud vyzývá, aby ve lhůtě 30 dnů od doru čení vyrozumění, tj. do 15. ledna, resp. 17. ledna 2011, využil svého práva vyjádřit se k připojené ústavní stížnosti Stěžovatelů proti pravomocnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2010 č.j. 12 A 8/2010-166 (dále jen „Stížnost"). Účastník tímto předkládá v souladu s předmětnou výzvou ve stanovené lhůtě Ústavnímu soudu toto své VYJÁDŘENI. I. Skutkový stav Zastupitelstvo hlavního města Prahy (dále jen „Zastupitelstvo") přijalo dne 17. června 2010 usnesení č. 39/17, kterým byl určen počet zastupitelů pro volební období 2 0 1 0 - 2 0 1 4 na 63 členů, došlo k vytvoření sedmi volebních obvodů na území hl. m. Prahy pro volby do Zastupi telstva a stanoven počet zastupitelů volených v jednotlivých volebních obvodech tak, že v každém vytvořeném volebním obvodu se z celkového počtu 63 zastupitelů volilo 9 členů Zastupitelstva (dále jen „Usnesení"). Návrh na přijetí Usnesení byl Zastupitelstvu předložen Radou hl. m. Prahy jako tisk č. Z-617, a to v souladu s usnesením Rady hl. m. Prahy č. 1011 ze dne 11. června 2010. Pravomoc Zastupitelstva k přijetí Usnesení a k vytvoření více volebních obvodů vyplývá z ustanovení § 27 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí (dále jen „Vo lební zákon"), které umožňuje všem obcím v České republice nejpozději ve lhůtě 85 dnů přede dnem konání obecních voleb vytvořit na území obce více volebních obvodů. Vedle stanovení termínu pro přijetí rozhodnutí o vytvoření více volebních obvodů je zastupitelstvo obce vázáno také omezením velikosti každého volebního obvodu stanovením minimálního počtu zastupitelů volených v každém vytvořeném volebním obvodě, který se liší v závislosti na velikosti obce, resp. počtu jejích obyvatel, a skutečností, že území městské části může být součástí jen jednoho volebního obvodu. Hlavní město Praha jako největší obec v České republice spadá dle § 27 odst. 1 druhá věta písm. c) Volebního zákona do kategorie obcí s více než 50 000 obyvateli (zjištěných ve
smyslu § 73 Volebního zákona k 1.1. roku, v němž se konají volby) a může proto vytvořit volební obvody, ve kterých musí být voleno nejméně 9 zastupitelů. Usnesení bylo rovněž přijato v mezích zákonem vymezené působnosti Zastupitelstva jako opatření obecné povahy náležející podle § 33 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze (dále jen „zákon o HMP"), do jeho samostatné působnosti a nepřekračuje v žádném ohledu věcnou, osobní, prostorovou ani časovou působnost náležející Zastupitel stvu. Usnesení bylo tedy přijato orgánem hlavního města Prahy právně bezvadným postupem a upravilo v souladu s ustanovením § 27 Volebního zákona otázku vytvoření volebních ob vodů pro volby do Zastupitelstva konané ve dnech 15. a 16. října 2010 (dále také jen „volby do Zastupitelstva"). Je nutno zdůraznit, že přijetí Usnesení o rozdělení území hl. m. Prahy na sedm volebních obvodů nijak nevybočuje z historické praxe, protože počet volebních obvodů v předcházejících volbách do Zastupitelstva konaných v letech 1994 - 2006 byl vždy rozdíl ný. Pro volby do Zastupitelstva na volební období 1994 - 1998 tvořilo území hlavního města Prahy jeden volební obvod s 55 zastupiteli, v následujícím volebním období 1998 - 2002 bylo vytvořeno deset volebních obvodů s 5 - 6 mandáty, pro volební období 2002 - 2006 bylo vytvořeno pět volebních čtrnáctimandátových obvodů a pro uplynulé volební období 2006 2010 se volilo opět v jednom volebním obvodě 70 zastupitelů. Navíc si Účastník před přijetím Usnesení k zamýšlenému rozdělení hl. m. Prahy na volební obvody pro volby do Zastupitelstva v r. 2010 vyžádal stanovisko Ministerstva vnitra ČR jako ústředního orgánu státní správy pro oblast vnitřních věcí a beze zbytku se také při stanovení podmínek a formulaci Usnesení stanoviskem Ministerstva vnitra ČR ze dne 20. 1. 2010, č.j. MV 2937-2/VS-2010, řídil a naplnil veškeré v něm stanovené parametry. Ministerstvo vnitra jako ústřední orgán státní správy pro oblast vnitřních věcí v rámci metodické a dohledové činnosti nezmínilo jakoukoli pochybnost o právu Zastupitelstva rozhodnout o rozdělení hl. m. Prahy na volební obvody v souladu s § 27 Volebního zákona. Otázka legality Usnesení byla před uskutečněním voleb do Zastupitelstva přezkoumána Nej vyšším správním soudem (dále také jen „NSS"), který rozsudkem ze dne 9. 8. 2010 č.j. 4 Ao 4/2010-195 (dále jen „Rozsudek NSS") neshledal jakýkoliv rozpor Usnesení správními předpisy, tj. ani s ústavním pořádkem. Zákonnost voleb byla též předmětem přezkoumání Městským soudem v Praze který v usnesení č.j. 12 A 8/2010-166 ze dne 11.11. 2010 návrh na neplatnost voleb do Zastupi telstva podaný politickými stranami a jejich kandidáty, jejichž okruh je shodný se Stěžovateli, zamítl, neboť dle názoru Městského soudu v Praze nedošlo k porušení Volebního zákona způsobem, který mohl ovlivnit výsledky voleb. Důkazy:
Usnesení Rady ze dne 11. 6. 2010 Usnesení Zastupitelstva č. 39/17 dne 17. 6. 2010 včetně důvodové zprávy a dalších příloh Předcházející usnesení Zastupitelstva týkající se vytvoření volebních obvodů, a to: i. ii. ///'. Iv.
Usnesení Zastupitelstva č. 38/13 ze dne 25. 5. 2006 Usnesení Zastupitelstva č. 42/02 ze dne 30. 5. 2002 Usnesení Rady hl. m. Prahy č. 711 ze dne 21. 7. 1998 Unesení Zastupitelstva č. 41/10 ze dne 23. 6. 1994
Stanovisko Ministerstva vnitra ČR ze dne 20. 1. 2010, č.j. MV 2937-2/VS-2010 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2010 č.j. 4 Ao 4/2010-195
Věcné důvody přijetí Usnesení Návrh Usnesení byl předložen k rozhodnutí Zastupitelstvu spolu s důvodovou zprávou, která obsahovala shrnutí příslušných právních předpisů a konstatovala soulad Usnesení se zá kladními principy a zásadami volebních zákonů. Zdůvodnění vytvoření volebních obvodů pro volby do Zastupitelstva pak bylo členům Zastu pitelstva předneseno v rámci úvodního projevu ktomuto bodu programu jednání Zastupitel stva náměstkem primátora hl. m. Prahy JUDr. Rudolfem Blažkem a následně bylo doplněno v proběhnuvší rozpravě. Ze stenografického záznamu zjednání Zastupitelstva ze dne 17. 6. 2010 jednoznačně vyplý vá vhodnost vytvoření volebních obvodů pro volby do Zastupitelstva. Základní důvody, které vedly Radu hl. m. Prahy k předložení textu Usnesení ke schválení Zastupitelstvu, byly násle dující: -
-
snaha o zohlednění zkušeností z voleb do Zastupitelstva v r. 2006 a s tím související záměr zvýšit transparentnost voleb, zpřehlednit a zjednodušit volbu kandidátů průřezově politickými stranami snížením počtu mandátů na 9 v každém volebním obvodě a tím i snížení počtu kandidátů na hlasovacím lístku na přibližně 180 (oproti řádově 1 500 kan didátům na jediném hlasovacím lístku v případě existence jediného volebního obvodu); záměr zvýšit šance na volební úspěch lokálních uskupení, která se zabývají konkrétní problematikou významnou pro jednotlivé volební obvody, kde jsou politicky či společen sky činná, ale na celopražské úrovni by neměla možnost uspět;
-
snaha o reflektování zkušeností z voleb do Poslanecké sněmovny vr. 2010 (kdy voliči masivně využili preferenčních hlasů) vytvořením podmínek pro snadnější identifikaci voli čů s kandidáty daného menšího obvodu, tj. o vytvoření užší vazby mezi konkrétním voli čem a v jeho obvodě zvoleným členem Zastupitelstva;
-
záměr vytvořit prostředí, v němž se členové Zastupitelstva zvolení v jednotlivých voleb ních obvodech budou více zaměřovat na problémy a potřeby konkrétních územních celků a více tak sledovat zájmy obyvatel daného menšího teritoria, ve kterém byl člen Zastupi telstva zvolen;
-
záměr vytvořit podmínky pro snazší kontrolu práce člena Zastupitelstva voliči; a také nezanedbatelné ekonomické úspory.
K výše heslovitě uváděným důvodům, které vedly Zastupitelstvo k vytvoření sedmi volebních obvodů, je nutno - mj. též v důsledku některých polemických názorů prezentovaných v mediích v souvislosti s volbami do pražského zastupitelstva - vysvětlit základní souvislostí a doplnit některé podstatné skutečnosti. Předně je třeba reagovat na názory, že argument o posílení vazeb mezi zastupitelem a konkrétním obvodem, za který byl zvolen a snaha o zvýšení šancí lokálních uskupení na úspěch, je lichý, neboť Zastupitelstvo hlavního města Prahy je orgánem „celopražským" a k prosazování místních zájmů slouží zastupitelstva jednotlivých městských částí. Tento názor opakovaně vyslovovaný v médiích přitom nekoresponduje s dělbou pravomocí mezi městské části a hlavní město Prahu, neboť drtivá část problematiky řešené a rozhodované na centrální úrovni hlavního města Prahy se přímo dotýká konkrétních městských částí a zasahuje do každodenního života jejich obyvatel. Jenom namátkou lze uvést např. otázky územního plánování, dopravní obslužnosti a staveb dopravní infrastruktury, zajišťování slu žeb hromadné dopravy, památkové péče, středního školství, zdravotní péče aj., kdy zastupi telé s přímou vazbou na konkrétní městské části, by měli pociťovat přímou odpovědnost vůči voličům ve „svých" městských částech. Logika zastupování nejen celospolečenských, ale i lokálních zájmů regionu, v němž byl poslanec či senátor zvolen, je na parlamentní úrovni všeobecně respektována i právně akceptována. Účastník se domnívá, že není důvod, proč
by se uvedeným principům neměla blížit i koncepce volebního systému na komunální úrovni, a to tím spíše, že v daném případě jde o velmi specifický region hlavního města Prahy. Rovněž argumentace ekonomickými úsporami při snížení počtu volených zastupitelů, která byla v rozpravě nad návrhem Usnesení zpochybněna, není bez významu. Na základě § 20 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích totiž pří sluší politickým stranám a hnutím roční příspěvek ve výši 250.000,- Kč za každý mandát, který získá kandidátní listina dané politické strany ve volbách do Zastupitelstva. Z pohledu úspor ve státním rozpočtu tak snížení počtu zastupitelů ze 70 na 63 jenom na příspěvku na mandát člena Zastupitelstva představuje úsporu 7.000.000,- Kč za čtyřleté volební období. Krom toho náleží podle zákona o HMP každému členu Zastupitelstva odměna a náhrada nákladů, což představuje ve svém součtu další milionové částky z rozpočtu hl. m. Prahy. Pokud jde o způsob zdůvodnění Usnesení toliko ústně, tato forma a rozsah byly dány běž nou praxí orgánů hl. m. Prahy trvající v této záležitosti kontinuálně již minimálně od roku 1994. Věcné odůvodnění navrhovaného počtu volebních obvodů pro dané volby nebylo se psáno ani v jediném případě; pouze jednou pro volby do Zastupitelstva v roce 2006 důvodo vá zpráva obsahuje velmi sporé odůvodnění k navrhovanému počtu mandátů. Jedná se tak o praxi, která byla členy orgánů hl. m. Prahy dlouhodobě akceptována i s ohledem na sku tečnost, že návrh je vždy adresován kvalifikovaným posluchačům a týká se problematiky, která je jim důvěrně známa z předchozích volebních období. Účastník odkazuje v této sou vislosti na usnesení Zastupitelstva a Rady hl. m. Prahy včetně souvisejících podkladových materiálů tak, jak byly projednávány a schvalovány orgány hl. m. Prahy pro volby v letech 1994, 1998, 2002 a 2006. Jakkoliv byly menšinou zastupitelů v průběhu rozpravy odmítány důvody přijetí Usnesení a tvrzena účelovost vytvoření volebních obvodů, je třeba upozornit, že část těchto zastupite lů, konkrétně všech 10 zastupitelů zvolených za Českou stranu sociálně demokratickou pod pořilo v roce 2002 svými hlasy rozdělení území hl m. Prahy pro volební období 2002 - 2006 na více volebních obvodů, přestože věcné zdůvodnění tohoto postupu bylo v předchozích letech kvalitativně obdobné jako zdůvodnění Usnesení. Je tak zřejmé, že otázka rozdělení území hlavního města Prahy na volební obvody je otázkou politickou, která je periodicky na stolována před každými pražskými volbami a podle konkrétních podmínek v dané situaci je také pokaždé řešena odlišně, když ani jednotlivé politické strany napříč politickým spektrem nejsou ve svém přístupu ktéto problematice konzistentní. Tato skutečnost není dle názoru Účastníka nijak nelegitimní, neboť každý politický subjekt usiluje o úspěch ve volbách a tomu přizpůsobuje v zákonem a Ústavou daných mezích i svou volební strategii. Faktem však zů stává, že důsledkem každého volebního sytému je, že někdo ve volbách zvítězí a někdo je poražen, nebo jinak řečeno, vždy bude někdo s volebním výsledkem více či méně nespoko jen. Tato skutečnost by však měla být politickými stranami vzata za imanentní součást pro cesu voleb a neměla by vést k opakovanému napadání volebních výsledků procedurou soudního přezkumu, který se tak stává právním nástrojem zasahování do politické sféry a blokování výkonu pravomocí zastupitelského sboru. Účastník kategoricky odmítá, že důvodem a cílem Zastupitelstva při přijetí Usnesení bylo vytvořením volebních obvodů snížit potenciál „malých" stran. Z usnesení Ústavního soudu sp. zn. PI. US 57/06 je navíc zřejmé, že úpravou volební geometrie ke snížení potenciálu malých stran ani dojít nemůže, neboť ten je ovlivněn jinými faktory: „Namítané znevýhodnění menších politických stran je v takovémto uspořádání volebních jednotek pouze důsledkem toho, že voliči rozhodli, která kandidující strana je tzv. menší nebo tzv, větší. Jedná se o veličiny politické, a tedy proměnné (viz příklad ČSSD), nikoli sociologické, a tedy stálé, kde jsou ústavní kritéria nastavena jinak ..." Konkrétní výsledek konkrétních voleb je pouze výsledkem vůle voličů, kterou projevují svými hlasy. Pokud by voliči považovali rozdělení území hlavního města Prahy na volební obvody za nelegitimní, účelové a omezující soutěž politických stran, mohli svůj nesouhlas s tímto postupem projevit tak, že politickým stranám, jež měly své členy v Zastupitelstvu v době při-
jetí Usnesení, nedají ve volebním klání svůj hlas. Volební výsledek nelze nikdy předem před vídat a tato skutečnost je tím závažnější pro politické strany pohybující se dle zveřejňova ných předvolebních preferencí na hranici 5% uzavírací klauzule, protože třeba i drobné od chylky skutečného volebního zisku od předchozích predikcí volebních výsledků mohou ve svém důsledku představovat rozdíl mezi ziskem jednoho nebo žádného mandátu. Tato sku tečnost je však vlastní všem volebním systémům a nelze ji nijak eliminovat, ani se na ni adaptovat, jak uvádějí Stěžovatelé (marg. č. 85 - 88 Stížnosti). I kdyby byl volební systém upraven způsobem popsaným v části 2.2 Stížnosti, jednalo by se pouze o změnu vycházející z výsledku posledních voleb v roce 2010, která však není způsobilá zajistit požadovaný úspěch Stěžovatelů v dalších volbách, neboť tento úspěch je pouze věcí vůle voličů. Otázkou věcného zdůvodnění vytvoření volebních obvodů pro volby do Zastupitelstva se zabýval též Nejvyšší správní soud pod marg. č. 94 Rozsudku NSS, když uvádí, že hlavní město Praha dostatečným způsobem a přesvědčivě doložilo důvody pro přijetí Usnesení. Nejvyšší správní soud s odkazem na svou judikaturu (např. rozhodnutí 2 Ao 2/2007-73 ze dne 24. 10. 2007) stanovuje hranici ingerence soudní moci do politických otázek a v souladu se zásadou zdrženlivosti konstatuje, že není oprávněn konkrétně analyzovat a posuzovat důvody, které vedly k přijetí Usnesení. Opačný přístup by totiž mohl představovat zásah do práva hlavního města Prahy a jeho orgánů na samosprávu. Nelze mít žádné pochybnosti o tom, že postup hlavního města Prahy byl zcela v intencích § 27 Volebního zákona. Usnesení bylo hlavním městem Praha řádně a věcně dostatečně odůvodněno a bylo schváleno procedurálně bezchybně. Usnesení bylo přijato především na základě zjištěni z bezprostředně předcházejících parlament ních voleb o tendenci voliče individualizovat preferenčními hlasy své volené zástupce i negativní zkušenosti z pražských komunálních voleb v r. 2006, kdy rozsah a nepřehlednost volebních listin obsahujících cca 1 500 jmen kandidátů učinila volbu do Zastupitelstva pro většinu voličů toliko mechanickým aktem zvolení preferované politické strany a nikoli konkrétních kandidátů průřezově podle osobnostních vlast ností. Důkazy:
Důvodová zpráva k usnesení Zastupitelstva č. 39/17 dne 17. 6. 2010 Stenografický záznam z jednání Zastupitelstva ze dne 17. 6. 2010 k návrhu na rozdělení obvodů (veřejně přístupný na webových stránkách www.prahamesto.cz) Hlasovací lístek pro volby do Zastupitelstva pro volební období 2006 - 2010 Hlasovací lístky pro volby do Zastupitelstva pro volební období 2010 - 2014 pro 7 volebních obvodů Rozsudek Nejvyššího správního soudu 4 Ao 4/2010-195 Rozsudek Nejvyššího správního soudu 2 Ao 2/2007-73 ze dne 24. 10. 2007.
K oprávnění Účastníka přijmout Usnesení Možnost obcí vytvářet pro účely voleb na svém území volební obvody za podmínek § 27 Vo lebního zákona je jednou z forem naplnění ústavně garantovaného práva obcí jako samo správných veřejnoprávních korporací na samosprávu vyjádřeného v čl. 8, čl. 100 odst. 1, čl. 101 odst. 1 ačl. 104 odst. 2 Ústavy. Politická reprezentace zastoupená v Zastupitelstvu, vzešlá z demokratických voleb založených na principech předepsaných v čl. 102 odst. 1 Ústavy rozhoduje o vytvoření volebních obvodů v samostatné působnosti dle svého uvážení v mezích mantinelů daných právními předpisy. Realizace práva na samosprávu hlavního města Prahy tak představuje dostatečný právní důvod přijetí Usnesení. Současně vytvoření volebních obvodů pro volby do Zastupitelstva
naplňuje základní poslání územně samosprávného celku vyjádřené v § 16 odst. 1 zákona o HMP, kterým je spravování záležitostí, které jsou v zájmu hlavního města Prahy a jeho občanů (viz obsah rozpravy před přijetím Usnesení zmíněný v bodu II. výše). Účastník je přesvědčen, že z hlediska legality a ústavní konformity nelze mít proti Usnesení žádných námitek. Rozhodování o vytvoření volebních obvodů je svěřeno zastupitelstvu obce, neboť zákono dárce důvodně předpokládá, že právě zastupitelstvo bude nejlépe seznámeno s místními podmínkami a obtížemi, které provázejí komunální volby. Volební zákon v § 27 umožňuje vytváření volebních obvodů s tím, že v odst. 1 a odst. 2 cit. ustanovení stanoví pouze formální podmínky (limitní počty mandátů, povinnost respektovat členění statutárních měst a hl. m. Prahy), žádné další limity ani věcné podmínky Volební zá kon nestanoví; ani z důvodové zprávy provázející přijetí Volebního zákona nevyplývá záměr zákonodárce rozhodovací pravomoc obce při vytváření volebních obvodů jakkoli dále ome zovat. Přezkoumatelnost legality a ústavní konformity Usnesení ze strany soudní moci se týká jen zákonných a ústavních pravidel upravujících vytvoření více volebních obvodů pro volby do Zastupitelstva. V rámci takto nastavených mantinelů pak bude konkrétní podoba rozdělení území hlavního města Prahy otázkou autonomní procedury podle politické vůle samosprávné korporace. Účastník je přesvědčen, že není úkolem soudů jakkoli ingerovat do projevu vůle politické reprezentace realizovaného zákonem stanoveným postupem a tedy ani v konkrétním posu zovaném případě určovat, který z ústavně konformních způsobů vytvoření volebních obvodů připadajících v úvahu měl být Zastupitelstvem použit. Rolí soudů ve volebním procesu je zamezit pouze excesům z mezí daných zákony a současně poskytnout samosprávě a jejím orgánům dostatečný prostor, který by jim reálné umožnil provádět správu svých záležitostí zaručenou Ústavou. Ve shodě s usnesením Ústavního soudu sp. zn. PI. ÚS 57/06 je třeba zdůraznit, že přezkum ústavnosti Volebního zákona neslouží k nápravě nespokojenosti kandidujících stran se svým volebním výsledkem. Sám Ústavní soud ve výše uvedeném usnesení vymezil svou roli při posuzování ústavnosti voleb, když konstatoval, že: „nemůže být stavěn do role arbitra politic kého výsledku voleb, neboť z hlediska principů svobodných a demokratických voleb mu to nepřísluší". Účastník se domnívá, že motivací Stěžovatelů pro podání Stížnosti je snaha od vrátit svůj volební neúspěch, za kterým však stojí pouze a jen nedostatek přízně voličů, niko liv vytvoření volebních obvodů na základě Usnesení podle § 27 Volebního zákona. V této souvislosti si účastník dovoluje připojit krátký exkurz do judikatury německého Spolko vého Ústavního soudu, který v rozhodnutí ze dne 10. dubna 1997 BVerfGE 95, 335 v závěru části C l . obdobně jako Ústavní soud České republiky uvádí: „Není úlohou Spolkového ústavního soudu přezkoumávat, zda zákonodárce v rámci ústavně vymezeného pole působ nosti pro vytvoření volebního systému zvolil přiměřené nebo právně politicky vhodné řešení." Z uvedeného je zřejmé, že český Ústavní soud tak není osamocen ve svém přístupu odmít nutí ingerence soudní moci do oblasti tvorby politické reprezentace prostřednictvím svobod ných a demokratických voleb, neboť by tím došlo k popření vůle voličů ve volbách vyjádřené. V projednávaném případě nadto již Usnesení prošlo pětistupňovým algoritmem přezkumu opatření obecné povahy prováděným Nejvyšším správním soudem a nebyl shledán ani jeho rozpor s právními předpisy po stránce procedurální a Nejvyšší správní soud ani nekonstatova! překročení mantinelů konstituovaných Volebním zákonem a ústavním pořádkem. Účastník je přesvědčen, že Usnesení je ústavně konformní a volební proces realizova ný podle něj by proto neměl být soudním rozhodnutím dotčen. Usnesení bylo přijato potřebnou většinou členů Zastupitelstva demokraticky zvoleného v komunálních vol bách v roce 2006 v souladu s jeho většinovou politickou vůlí. Předmětné rozhodnutí nijak nevybočovalo z ustálených zvyklostí organizace voleb v hl. m. Praze do Zastupi-
telstva v předcházejících letech, kdy bylo ve vztahu k vytvářenému počtu volebních obvodů vždy přistupováno diferencovaně. Důkaz:
Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 10. dubna 1997 BVerfGE 95 335 IV. K problematice zákonné lhůty pro vytvoření volebních obvodů
Usnesení bylo přijato Zastupitelstvem 120 dnů přede dnem voleb do Zastupitelstva a splnilo tak s 35 denní rezervou podmínku ustanovení § 27 Volebního zákona umožňující rozhodnout o vytvoření volebních obvodů nejpozději 85 dnů před konáním voleb. Procedura konání voleb do zastupitelstev obcí popsaná ve Volebním zákoně obsahuje také komplexní úpravu lhůt pro uskutečnění jednotlivých zákonem předvídaných úkonů v rámci volebního procesu. Nejdůležitější lhůtou, které je zásadní pro všechny další lhůty a která je vyjádřena v úvodu Volebního zákona v ustanovení § 3 odst. 1, je lhůta pro vyhlášení komu nálních voleb prezidentem republiky, a to nejméně 90 dnů před jejich konáním. Prezident republiky je povinen v této lhůtě volby vyhlásit s tím, že datum konání obecních voleb musí být určeno v intervalu ohraničeném třicátým dnem před uplynutím funkčního období obec ních zastupitelstev a končícím dnem uplynutí funkčního období. Výše uvedená lhůta 90 dnů pro vyhlášení voleb prezidentem republiky je nejdelší minimální lhůtou, kterou Volební zákon zná. Všechny další minimální lhůty jsou kratší a jsou stanoveny tak, aby končily až po dni vyhlášení voleb. Chronologická posloupnost jednotlivých lhůt logic ky určuje nejzazší termíny pro uplatnění práv kandidujících subjektů a plnění povinností pří slušných volebních orgánů. Úprava lhůt a termínů ve Volebním zákoně představuje vnitřně provázaný systém, jehož cí lem je řádné uskutečnění voleb do zastupitelstev obcí. Volební zákon není v kontextu české ho právního řádu anomálií vybočující z řady zákonů upravujících volební problematiku. Ob dobně jsou lhůty ve volebním procesu určeny v zákoně č. 247/1995 Sb., o volbách do Par lamentu České republiky, a v zákoně č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů. V případě, že by bylo návrhu na zrušení Stěžovateli označeného ustanovení Volebního zá kona vyhověno, upozorňuje Účastník na skutečnost, že by v důsledku této vnitřní prováza nosti lhůt podle Volebního zákona muselo s velkou pravděpodobností dojít k hlubší revizi celého systému lhůt tak, aby zrušením konkrétní 85 denní lhůty nebyl narušen proces přípra vy voleb. Ustanovení § 27 odst. 1 Volebního zákona je totiž úzce spojeno s § 48 odst. 2 zákona o HMP, dle kterého se počet zastupitelů v Zastupitelstvu stanovuje v rámci zákonného roz mezí nejpozději 85 dnů přede dnem voleb do Zastupitelstva, tj. ve stejné lhůtě jako vytvoření volebních obvodů. Bez stanovení počtu zastupitelů není možné přistoupit k vytvoření voleb ních obvodů a rozhodnout o počtu mandátů volených v takto vytvořených obvodech. Tako výchto vnitřních provázaností jednotlivých Volebním zákonem stanovených lhůt by pak bylo jistě možné nalézt mnohem více. Vytvoření volebních obvodů pro komunální volby je částí volebního procesu, již bychom mohli označit za fázi přípravy voleb. Tato přípravná fáze je ve Volebním zákoně časově na stavena tak, aby politické strany a hnutí, jejich koalice nebo nezávislí kandidáti byli co nejméně omezeni v účasti na volbách. Volby však nemají jen svou politickou stránku proje vující se v soupeření o voličskou přízeň, ale také představují technicky a organizačně kom plikovaný proces, který se bez omezení představovaných také lhůtami neobejde. Podávání kandidátní listin, jejich přezkoumání a registrace, tisk hlasovacích lístků a další úkony si vy žadují určitý minimální čas. Je zřejmé, že při stanovení této lhůty je třeba vyvažovat na jedné straně požadavek na dosažení maximální rovnosti volebního práva (umožněním maximálně 10
přesného odhadu počtu obyvatel/voličů1) a zároveň požadavek na přiměřenost lhůt z hlediska přípravy voleb, a to jak z hlediska organizačně-technického, tak z pohledu subjek tů účastnících se voleb. Zákonodárcem zvolená minimální 85 denní lhůta přede dnem konání voleb pro vytvoření volebních obvodů na území obce pro volby do jejího zastupitelstva je tak naplněním principu právní jistoty a předvídatelnosti práva a také působí k maximální možné rovnosti aktivního i pasivního volebního práva. Délka lhůty má jednak umožnit zastupitelstvu rozhodnout o dělení obvodů až po vyhlášení komunálních voleb prezidentem republiky a také získat co nejpřesnější odhady počtu obyva tel/voličů v jednotlivých volebních obvodech tak, aby počty zastupitelů přidělených volebním obvodům zaručovaly maximální dosažitelnou rovnost volebního práva. Účastník se domnívá, že rovnost volebního práva je třeba zkoumat k okamžiku konání voleb. Zastupitelstvo však volební obvody vytváří předem a nemůže objektivně přesně znát počty obyvatel {a tím méně voličů) toho kterého volebního obvodu, počty voličů se dozví až po uzavření volebního seznamu dva dny před konáním voleb (§ 28 odst. 4 Volebního zákona). Zvolená lhůta tak má zajistit minimalizaci odchylky odhadovaného počtu obyvatel, resp. po čtu voličů, ke dni vytvoření volebních obvodů od skutečného počtu ke dni voleb. Z historického srovnání je jasně patrno, že čím větší je časový odstup mezi vytvořením vo lebních obvodů a samotnými volbami, tím vzrůstá pravděpodobnost nesprávného odhadu počtu obyvatel a tedy i voličů. Při přijetí Usnesení vycházelo Zastupitelstvo z údajů Informač ního systému evidence obyvatel a níže uvedená tabulka demonstruje, jak se lišily počty oby vatel volebních obvodů a odhadované a skutečné počty voličů ke dni voleb (odhad počtu voličů ke dni voleb byl proveden až v srpnu roku 2010 při sepisu vyjádření Účastníka pro Nejvyšší správní soud, tedy o cca dva měsíce později, než bylo přijato Usnesení).
Přibližný
Volební obvod
odhad počtu voli čů z něhož vycházelo Usnesení
Skutečný počet voli čů v době konání voleb
Rozdíl v počtu voličů
Počet obyvatel,
z něhož
vycházelo Usnesení
Počet obyvatel v době konání voleb
Rozdíl v počtu obyvatel
I.
131 770
129 653
2 117
173 365
176 192
2 827
II.
126 539
124 868
1 671
172 723
176 601
3 878
III.
148 222
145 980
2 242
184 368
190 239
5 871
IV.
140 412
140 470
58
180 255
188 968
8 713
V.
141 385
138 691
2 694
187 906
195 629
7 723
VI.
134 252
132 637
1 615
175 665
180 983
5 318
VII.
133 464
132 567
897
174 744
177 783
3 039
Stěžovateli navrhované prodloužení minimální lhůty pro rozhodnutí o dělení na volební ob vody na dvanáct měsíců (viz marg. č. 87 Stížnosti) se jeví zcela odtržené od reality, neboť by ve svém důsledku vedlo k nepředvídatelným rozdílům v počtech obyvatel a voličů a tedy Pro potřeby vytvoření volebních obvodů a přidělení adekvátního počtu mandátů se neaplikuje ust. § 73 Volební ho zákona, neboť tento zákon nestanoví mechanismus, jakým mají být volební obvody vytvořeny a stanoveny počty mandátů pro zachování maximální rovnosti a proporcionality ve vazbě na obyvatele. Proto Účastník tam kde v tomto vyjádření vychází z kvantifikace obyvatel, vychází z počtu obyvatel k reálnému termínu a nikoli k i l " roku, v němž se konají komunální volby. 11
k možnému zásadnímu narušení rovnosti volebního práva mezí voliči z různých volebních obvodů. Účastník poukazuje na skutečnost, že počty obyvatel se z mnoha věcných důvodů v regionu mění denně (imigrace cizinců, přirozená migrace, stěhování v důsledku stavební činnosti, úmrtí atp.), a proto relevantně prognózovat s potřebnou mírou přesnosti počty oby vatel volebního obvodu ke dni konání voleb více než několik málo měsíců předem je v podstatě nemožné. Dokladem toho jsou i diference v odhadech osídlení jednotlivých vo lebních obvodů v porovnání s následně zjištěným skutečným stavem ke dni voleb. Volby do zastupitelských sborů jsou v demokratické společnosti jednou ze základních mož ností lidu, resp. voličů projevit svou vůli a vybrat na trhu politických názorů ten, který nejvíce odpovídá představě voliče o uspořádání věcí veřejných. Proces voleb v obecném smyslu tak cílí k vytváření dlouhodobé homeostázy ve společnosti prostřednictvím předem daných pra videl. Součástí těchto pravidel je i možnost vytvořit v přiměřené (minimálně 85 denní) lhůtě před konáním voleb více volebních obvodů. Tím ovšem nejsou subjekty účastnící se voleb ního boje nijak oniezeny ve své volné soutěži. Jakkoliv se mohou pravidla pro vytváření vo lebních obvodů zdát nestálá, jde o nestabilitu pouze zdánlivou. Vytváření volebních obvodů zastupitelstvy obcí pro účely komunálních voleb a lhůta ktomu Volebním zákonem stanovená nemá žádný dopad na volnou soutěž politických stran, neboť pravidla jsou známa všem dopředu. Pro volební strany je minimální 85 denní lhůta rozumnou a vhodnou časovou rezen/ou z hlediska dalších navazujících lhůt pro řádné uplatnění jejich práv ve volebním procesu. Kandidátní listiny musí být podány do 66 dnů před konáním voleb, a to do 16.00 hodin. Sub jekty, jež mají zájem ucházet se o voličskou přízeň a následně o podíl na výkonu veřejné moci, jsou jistě připraveny a mají vytvořeny vnitřní mechanismy včetně způsobu generování kandidátů (primární volby), aby byly schopny dodržet zákonné lhůty nutné k účasti ve vol bách samotných. Lze jen stěží uvěřit, že politické strany, jež jsou mezi Stěžovateli, mají pro blém s tvorbou svých kandidátních listin. Skutečnost, že se Stěžovatelé i), j) a k) voleb do Zastupitelstva zúčastnili, také svědčí o opaku. Obdobně tomu bylo při volbách do Zastupitel stva konaných vletech 1998 a 2002, kdy se nevyskytly žádné problémy při sestavování a podávání kandidátních listin příslušným registračním orgánům, které by vyplývaly z existence více volebních obvodů. Ustanovení § 27 odst. 1 věta druhá Volebního zákona není podle názoru Účastníka v rozporu s ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami o ochraně lidských práv a základních svobod. Minimální 85 denní lhůta pro rozhodnutí o konstituování voleb ních obvodů je v režimu Volebního zákona přiměřená a její prodloužení v duchu návr hu Stěžovatelů by tak ve svých důsledcích paradoxně znamenalo takřka jistotu ne možnosti vytváření volebních obvodů splňujících požadavky na maximální zachování rovnosti volebního práva. Navíc pro konkrétní posuzovanou situaci je z hlediska ochrany voíné soutěže politic kých stran zásadní, že Účastník nevyužil v rámci procedury přijímání Usnesení lhůtu minimální, ale naopak Usnesení přijal 120 dnů před konáním voleb, účastníci voleb se o záměru přijmout Usnesení dozvěděli již z rozhodnutí Rady ještě o dalších 6 dnů dří ve. V. Ke stanovení počtu členů Zastupitelstva a mandátů přidělovaných v jednotlivých volebních obvodech Rozhodnutí o počtu 63 zastupitelů bylo dáno nejen zákonnými limity, kdy na jednu stranu zákon o HMP stanoví rozmezí počtu členů Zastupitelstva 55 - 70, na druhou stranu § 27 odst. 1 písm. c) Volebního zákona pro obce nad počet obyvatel 50 000 limituje minimální počet mandátů ve volebním obvodu na 9, ale rovněž zvoleným počtem volebních obvodů 12
tak, aby při vymezování volebních obvodů byly respektovány územní hranice stávajících městských částí (§ 27 odst. 2 Volebního zákona) a přitom byl dodržen princip minimalizace odchylek v počtu obyvatel ve všech volebních obvodech při shodném počtu mandátů připa dajících na volební obvod (a tím mj. dosažení i obdobně obsáhlých volebních lístků) tak, aby byla v maximální možné míře zachována rovnost volebního práva. Při popsané logice rozhodování se o vymezení volebních obvodů, počtu členů Zastupitelstva a počtech mandátů připadajících na jednotlivé volební obvody, neměly orgány Účastníka mnoho alternativ; v zásadě pouze dvě - 63 nebo 70 členný sbor s tím, že ekonomickou úspo ru přináší jen model prvně uvedený a také v praxi realizovaný. Pokud jde o zvolený počet 63 mandátů, lze navíc poukázat per analogiam na zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), který pro, co do počtu obyvatel, srovnatelně velké kraje v ČR, tedy kraje Moravskoslezský, Jihomoravský a Středočeský, stanoví počet 65 za stupitelů. Počtem 63 členů Zastupitelstva tedy hl. m. Praha nijak nevybočuje z mezí obvyklé ho. Rozhodnutí o počtu mandátů pro jednotlivé volební obvody úzce souvisí s problematikou řešenou v předchozím článku IV. ohledně schopnosti odhadnout vývoj počtu obyvatel a v návaznosti na to i voličů a k tomu přiřadit adekvátní počet mandátů. Z tabulky uvedené výše ad IV. je patrno, že v době přijímání Usnesení, byly jednotlivé volební obvody co do počtu obyvatel víceméně rovnocenné, resp. v rámci Ústavním soudem obecně akceptova ných odchylek. Stanovení stejného počtu volených členů Zastupitelstva pro všech sedm volebních obvodů při přijímání Usnesení bylo naprosto legitimní a odpovídalo reálné situaci. Jestliže Stěžovatelé požadují přidělit jednotlivým volebním obvodům různé počty mandátů {viz marg. č. 55 Stížnosti), vychází z přesné znalosti počtu voličů, kterou ovšem v červnu 2010 Zastupitelstvo nemělo a mít nemohlo. VI. K tvrzenému zásahu do principu proporcionality Členové zastupitelstev územních samosprávných celků (obcí a krajů) jsou dle čl. 102 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, a čl. 21 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, voleni tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého vo lebního práva, přičemž Listina základních práv a svobod odkazuje v dalším vymezení pod mínek výkonu volebního práva na „běžný" zákon. Ústavodárce tak ponechal určení a vymezení volebního systému pro volby do zastupitelstev územních samosprávných celků - krajů a obcí - na vůli zákonodárce, který stanovil, že volby do Zastupitelstva se konají podle zásad poměrného zastoupení využívající pro přidělení mandátů ďHondtovu formuli a umožňující také vytvoření více volebních obvodů na území obce. Volební zákon svou koncepcí volební aritmetiky a volební geometrie a v jejich vzájem né provázanosti určuje charakter volebního systému pro volby do zastupitelstev obcí. Ke Stěžovateli tvrzenému zásahu do rovnosti volebního práva je tak nutno poznamenat, že v souvislosti s volbami do zastupitelstev územních samosprávných celků je vzhledem k absenci ústavního zakotvení poměrného volebního systému zřejmé, že zákonodárce mohl při úpravě volebního systému pro volby do zastupitelstev obcí zvolit ústavně konformně sys tém většinový, kde by byl rozdíl váhy hlasů pro jednotlivá volební seskupení daleko dramatič tější a množina hlasů, jež by nepřispěla ke zvolení žádného kandidáta a měla tudíž nulovou váhu, by dosahovala téměř 50 %. Právní úprava poměrného systému ve Volebním zákoně, včetně možnosti všech obcí vytvářet volební obvody, má však podstatně menší dopad na menšinové volební strany, než systém většinový, jehož použití při volbách do zastupitelstev obcí a krajů nepí ústavním pořádkem vyloučeno. K těmto závěrům došel při své činnosti také Ústavní soud ČR, když přezkoumával návrh na neplatnost voleb do Zastupitelstva statutár13
ního města Olomouce konaných v roce 2006 a v usnesení sp. zn. III. ÚS 220/07 konstatoval,
ze:
„...bylo ponecháno na vůli obyčejného zákonodárce, zda pň volbách do obecních zastupitel stev dá přednost většinovému volebnímu systému nebo systému zastoupení poměrného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 4. 1995, sp. zn. III. ÚS 196/94, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněno). Již z této skutečnosti je zcela zřejmé, že zásadu rovného volebního práva nutno chápat tak, že každý volič má stejný počet hlasů, jako jaký koliv jiný, nikoliv však, že každý odevzdaný hlas má - ve vztahu ke konečnému volebnímu výsledku (počtu získaných mandátů) - stejnou váhu. Nutno dodat, že posledně uvedená zá sada se do určité míry projevuje v systému poměrného zastoupení, ovšem i zde jen do jisté míry, neboť vždy dochází k propadnutí určitého počtu hlasů (tedy k situaci, kdy hlas nemá žádnou váhu), je-li pak stanovena 5% uzavírací klauzule, jako je tomu v zákoně č. 491/2001 Sb., je počet přepadených hlasů poměrně vysoký. Z tohoto důvodu, i kdyby Ústavní soud připustit, že vytvoření volebních obvodů má za následek vždy či za určitých okolností z hlediska počtu získaných mandátů nepříznivý dopad na menší politické subjekty, jak tvrdí stěžovatel, nebude mít tato eventualita následky v ústavněprávní rovině. Možno podotknout, že pokud by zákonodárce zakotvil do zákona volební systém většinový, jak mu to Ústava umožňuje, mělo by to dopad na reprezentaci politických subjektů v zastupitelstvu daleko zá sadnější Zvolení systému poměrného zastoupení pro komunální volby tak bylo pouze jednou z variant volebního systému, které jsou běžně na světě aplikovány a jsou bezvýjimečně považovány za plně vyhovující zásadám demokratického právního státu. Zásada poměrného zastoupení je vymezena v obecných ustanoveních Volebního zákona (§2) aje následně doplňována dalšími parametry představovanými uzavírací klauzulí, ďHondtovou metodou (§ 45 Volební ho zákona) a úpravou volebních obvodů (§ 27 Volebního zákona). Dle právního názoru Účastníka nelze interpretovat zásadu poměrného zastoupení použitou pro obecní volby izo lovaně, případně dovozovat její nadřazenost jakýmkoliv jiným zákonným normám; právní síla jednotlivých ustanovení Volebního zákona je totiž stejná. Z hlediska systematiky Volebního zákona přichází v úvahu aplikace zásady lex specialis derogat legi generali, na základě které by obecné ustanovení § 2 Volebního zákona bylo konkretizováno ustanoveními § 27 a § 45 Volebního zákona. Volební systém komunálních voleb v ČR tak tvoří nejen zásada poměr ného zastoupení, ale jeho integrální součástí jsou též 5% uzavírací klauzule, přepočet hlasů na mandáty za pomoci ďHondtovy metody, možnost rozdělit území obce na více volebních obvodů, charakter hlasování (kdy má každý volič tolik hlasů, kolik se v daném volebním ob vodě volí členů zastupitelstva, primárně je však každý jeho hlas odevzdaný konkrétnímu kandidátovi započten pro volební stranu, na jejíž kandidátní listině se nachází kandidát, kte rému dal volič svůj hlas) atd. Teprve tyto jednotlivé prvky ve svém souhrnu utvářejí charakter volebního systému pro volby do obecních zastupitelstev. Právě proto, že konkrétní volební systém je vždy tvořen souhrnem mnoha faktorů, je obtížné najít dva totožné volební systé my, neboť existuje nepřeberné množství možných kombinací využití (či nevyužití) řady stan dardně používaných prvků volebních systémů, které se uplatňují v řadě volebních systémů na světě, vždy však v různých vzájemných kombinacích. Řada těchto prvků má tzv. inte grační funkci, kdy zabraňuje nadměrnému tříštění mandátů mezi mnoho politických uskupe ní, které je překážkou vytváření stabilních vlád a koalic. Druhou stranou mince při využití těchto nástrojů však je omezení proporcionality volebního systému poměrného zastoupení, ke kterému dochází v různé míře právě v důsledku různých možných kombinací integračních prvků volebních systémů. Přesto jejich zakotvení v jednotlivých volebních systémech demo kratických zemí není považováno za neústavní a odporující jakýmkoli principům demokratic kého právního státu. Tato skutečnost je mimo jiné také důvodem, pro nějž nelze zásadu po měrného zastoupení považovat za nadřazený prvek volebních systémů, ale jeho součást. Kdyby totiž měia být zásada poměrného zastoupení ostatním prvkům systému nadřazena, bylo by vyloučeno použití jakýchkoli integračních nástrojů, neboť tyto by svými důsledky na proporcionalitu volebního systému byly v rozporu s převládající zásadou poměrného zastou pení. 14
Právě proporcionalita volebního systému uplatněného pro volby do Zastupitelstva je jedním z klíčových témat Stížnosti, když Stěžovatelé tvrdí, že byli v předmětných volbách v důsledku aplikace volebního systému poškozeni na svých ústavních právech. Zjednodušeně je možné říci, že proporcionalita volebního systému odpovídá míře, v jaké koresponduje zastoupení jednotlivých politických stran s počtem hlasů, jež jim voliči odevzdali, tedy vypovídá o tzv. nadreprezentaci či pod reprezentaci politických stran v zastupitelském sboru. Obecně platné vymezení tohoto termínu však neexistuje, o čemž se lze přesvědčit z řady politologických publikací a prací, viz např. Lebeda Tomáš, Vybrané nástroje volebního inženýrství a jejich vliv na proporcionalitu poměrných systémů, Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd, 2005, kde se lze dočíst: Jediná všeobecně platná definice proporcionality vlastně nee xistuje ... Když je parlament velmi věrným odrazem toho, jak voliči hlasovali, hovoříme o vysoké míře proporcionality. Pokud je zastoupení deformováno a zkresleno, jedná se o projev určité disproporcionality. Prakticky žádný parlament však není a nemůže být přes ným obrazem hlasů voličů. Při sebevětší snaze o maximální proporcionalitu výsledků bude vždy docházet alespoň k mírným zkreslením. To je dáno prostým faktem, že obvykle statisí ce až miliony voličských hlasů transformujeme do desítek, maximálně stovek poslaneckých mandátů." Z politologického pohledu je porovnávání proporcionality jednotlivých volebních systémů rea lizováno prostřednictvím indexů proporcionality, jichž však existuje celá řada a žádný z nich není oficiálně přijímán jako nejvhodnější či nejpřesnější. Každý z těchto indexů má totiž omezenou vypovídací hodnotu v případě některých specifických volebních situací, jež není schopen uchopit a rozlišit (například výši indexů může znatelně ovlivnit počet kandidujících politických stran, mezi něž se rozloží nízká procenta voličských hlasů, která neumožní zisk mandátu, ale v celkovém součtu se ve výši indexu projeví jako významné procento hlasů, které se nepromítly do zisku mandátu apod.) Navíc byly jednotlivé indexy měření proporcio nality volebních systémů konstruovány tak, aby každý z nich jako nejproporčnější. vykazoval systém, kde k rozdělování mandátů dochází pomocí konkrétní formule pro přepočet hlasů na mandáty, která má takto být oproti ostatním metodám přepočtu vykreslena jako „spravedli vější". Účastník proto pro účely tohoto vyjádření nebude provádět rozsáhlý politologický roz bor za pomocí indexů proporcionality, neboť už i zvolením konkrétního indexu lze předem ovlivnit míru příznivosti výsledku. Proto se Účastník rozhodl pouze uvést přehled míry nadreprezentace a podreprezentace jednotlivých politických stran vyplývající z volebních výsledků pro volby do Zastupitelstva z let 1998 - 2010. Tento přehled tak umožní porovnat míru re prezentace jednotlivých stran a vytvořit si představu o rozdílech v proporcionalitě jednotlivých volebních systémů uplatněných v letech 1998 - 2010 a tím i míře proporcionality Stěžovateli zpochybněných voleb v roce 2010.
15
volební strana
počet hlasů
počet mandátů
míra reprezenta ce2
rok 1998 počet volebních stran celkem: 13 ČSSD
17,53 %
18,18%
1,03
KSČM
10,2%
14,55 %
1,43
ODS
36,88 %
38,18%
1,03
Čtyřkoalice
28,07 %
29,09 %
1,03
rok 2002 počet volebních stran celkem:20 KDU-ČSL
4,56 %
1,43 %
0,31
ČSSD
14,66 %
17,14%
1,17
KSČM
10,83%
11,43%
1,05
ODS
35,54 %
42,86 %
1,21
US-DEU
5,64 %
2,86 %
0,51
Koalice SNK, SZ, SOS
5,03 %
2,86 %
0,56
Sdružení ED, NK
18,37%
21,43%
1,17
rok 2006 počet volebních stran celkem:24 ČSSD
15,88%
17,14 %
1,08
S N K - ED
5,39 %
5,71 %
1,06
ODS
54,43 %
60%
1,1
KSČM
7,93 %
8,57 %
1,08
SZ
7,8 %
8,57 %
1,1
rok 2010 počet volebních stran celkem:23 ČSSD
17,85%
22,22 %
1,25
KSČM
6,82 %
4,76 %
0,70
ODS
23,10%
31,75%
1,37
TOP 09
30,26 %
41,27%
1,36
míra reprezentace je dána podílem procentuálního počtu získaných mandátů a procentuálního počtu získaných hlasů. Vyjadřuje, která strana byla zastoupena ve větší míře, než odpovídala procentu získaných hlasů a která naopak byla zastoupena v míře nižší. Nad reprezentace je vyjádřena číslem vyšším než 1 a podreprezentace číslem nižším než 1. Ideální míra reprezentace ie tudíž přestavována právě hodnotou 1. 16
Z výše uvedené tabulky je zřejmé, že hodnoty reprezentace politických stran ve volbách 2010 nijak nevybočují z řady hodnot zjištěných v předchozích volbách z let 1998 - 2006. Ve škále hodnot z roku 2010 se nenachází ani limitní hodnota podreprezentace ani nadreprezentace dosažená za všechna 4 uvedená volební období. Z hodnot uvedených v tabulce pro rok 2010 je evidentní, že míra nadreprezentace stran s nejvyšším počtem získaných hlasů je v podstatě shodná nebo velmi podobná. Poměrně malý počet stran, které získaly mandáty a tím i jejich nadreprezentace, je dán především 5% uzavírací klauzulí v kombinaci s ďHondtovou metodou přepočtu hlasů na mandáty, která mírně zvýhodňuje tzv. „velké" (tedy úspěšné) politické strany nad „malými" (tedy neúspěšnými), jejímž použitím bylo způ sobeno, že se strany s volebním ziskem mírně nad 5 % nedostaly do Zastupitelstva; strany s nižším volebním ziskem byly vyloučeny 5% klauzulí. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že použití 5% uzavírací klauzule ani ďHondtovy formule není nikde v Evropě ani na světě považováno za neústavní či nedemokratické. Základem volebního úspěchu politických stran tak zůstává především míra voličské podpory. Pokud jde o bližší popis jednotlivých výsledků voleb v letech 1998-2010, lze zjednodušeně uvést, že v případě voleb v roce 1998 byla nejvyšší zjištěná hodnota nadreprezentace KSČM (1,43) dána použitím metody Saint-Laguě k přepočtu odevzdaných hlasů na mandáty, která zvýhodňuje malé strany na úkor velkých. Proto byla z politických stran, které získaly zastou pení nejvíce nadreprezentována strana s nejmenším volebním ziskem. Není bez významu, že za dané konstelace metoda Saint Laguě vedla k větší nadreprezentaci malé politické strany, než kjaké nadreprezentaci došlo v posledních volbách v roce 2010 v případě stran velkých. Ve volbách v roce 2002 naproti tomu byla naměřena největší hodnota podreprezen tace v případě KDU-ČSL (0,31), přičemž tato skutečnost byla dána změnou volebního sys tému, kdy byla zavedena D'Hondtova přepočítací metoda. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že strana KDU-ČSL získala zastoupení i přes skutečnost, že celkově její volební zisk nepřekročil 5% uzavírací klauzuli. Tento fakt byl důsledkem vytvoření volebních obvodů, a přestože tato volební strana neměla celopražsky dostatečnou volební podporu, v jednom z volebních obvodů potřebnou volební podporu kandidát dané strany získal, což umožnilo zisk mandátu pro tuto stranu. Nadto je třeba poznamenat, že volební obvody byly vytvořeny pro účely voleb v letech 1998 a 2002; v roce 1998 to bylo 10 obvodů po 5 či 6 mandátech a v roce 2002 šlo o 5 obvodů po 14 mandátech. Nelze tak mechanicky nadhodnocovat vliv volebních obvodů na proporcionalitu volebních výsledků, neboť existují i situace, kdy právě volební obvody mohou přispět k zisku mandátu i přes jiné omezující prvky volebního systé mu, zejména 5% uzavírací klauzuli. Jakkoli se jako nejproporčnější mohou jevit volby v roce 2006, kdy bylo území hlavního měs ta Prahy jediným volebním obvodem, je třeba vzít v úvahu, že zastoupení získalo pouze 5 politických stran z celkového počtu 24 volebních subjektů, zatímco v roce 1998 měly své členy v Zastupitelstvu 4 strany z celkového počtu 13 volebních subjektů. Účastník se proto domnívá, že celkově má na proporcionalitu výsledků voleb daleko větší vliv 5% uzavírací klauzule v kombinaci s použitou přepočítací metodou (volebním dělitelem), než vytvoření volebních obvodů. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nelze jednoznačně stanovit, jaký volební systém je ten nejspravedlivější, neboť každý se v konkrétních podmínkách a konstelaci voličské přízně může projevovat zcela odlišnými volebními výsledky. S jistou mírou shovívavosti k validitě uvedených údajů na základě již výše učiněných výhrad k jakémukoli měření proporcionality volebních výsledků Účastník ještě uvádí absolutním číslem vyjádřený maximální rozptyl nad reprezentace a podreprezentace dosažený v jednotlivých volbách. Zatímco v roce 1998 činil rozdíl mezi maximální mírou nadreprezentace a podreprezentace 0,4 bodu v roce 2002 to bylo již 0,9 bodu, v roce 2006 pak 0,04 bodu a v roce 2010 tato hodnota dosahuje 0,67 bodu. Rozdíl mezi ziskem mandátů u strany, která byla nejvíce nadreprezentována a strany, která byla nejvíce podreprezentována tak nebyl v roce 2010 ve srovnání s předchozími volebními výsledky nejvyšší.
17
VII. K tvrzenému zásahu do rovnosti volebního práva S otázkou proporcionality úzce souvisí rovněž otázka rovnosti volebního práva. V důsledku výše uvedeného je třeba přijmout, že rovnost volebního práva v systému poměrného zastou pení znamená rovnost ve smyslu formálním, kdy každý volič má stejný počet hlasů. Materi ální rovnost volebního práva, jež by znamenala stejnou váhu hlasů všech voličů, je nedosaži telná. V systému poměrného zastoupení se sice materiální rovnost volebního práva částečně uplatňuje, vždy však půjde pouze o vedlejší produkt plně závislý na zvolené volební formuli a zákonné uzavírací klauzuli, která nutně povede k propadnutí určitého počtu hlasů, jež ne přispějí ke zvolení žádného kandidáta a půjde tak o hlasy s nulovou váhou. Otázka rovnosti volebního práva byla Ústavním soudem v souvislosti s vytvořením volebních obvodů pro vol by do obecních zastupitelstev posuzována opakovaně, a to dokonce i v případě voleb do Zastupitelstva hl. m. Prahy konaných v roce 1998, kdy v usnesení sp. zn. I. ÚS 360/98 uvedl,
že
„.. princip rovnosti nemá absolutní (abstraktní) charakter, jedná se toliko o rovnost relativní. Nelze ji proto chápat mechanicky. Obzvláště rovnost volebního práva není nějakým absolut ním principem, dokonce lze mít za to, že se jedná o zvláštní případ rovnosti. Ústavní soud dokonce judikoval, že v určitých případech je přípustné určité omezení rovnosti volebního práva (nález Ústavního soudu z 2. dubna 1997 sp. zn. PI. ÚS 25/96 vyhlášený pod č. 88/1997 Sb.). Tato specifická rovnost se projevuje konkrétně zejména v takových otázkách, jako jsou např. uzavírací klauzule, podmínky podávání kandidátních listin, volební kampaň, volební geometrie a volební aritmetika. V některých případech problémy v realizaci principu rovnosti nevznikají, v jiných je to problematičtější. Právě otázka možné odchylky v počtech voličů volebního obvodu, resp. v počtech hlasů připadajících na 1 mandát, mezi ně patří". Ústavní soud přezkoumal otázku rovnosti hlasů voličů také v souvislosti s volbami do Posla necké sněmovny Parlamentu ČR pro volební období 2006 - 2010, kde se váhy jednotlivých hlasů pro různé politické strany pohybovaly od 100 % v případě ODS a ČSSD až po 41,7 % u Strany zelených (tedy méně než poloviční váhy hlasu) a ve svém nálezu sp. zn. PI. ÚS 57/06 dospěl k závěru, že: „Konkrétnípraktická podoba (systému poměrného zastoupení3) je však obvykle dána na uvážení zákonodárce, není-li výslovně předepsána v ústavním textu. ... Ústava ČR sice prohlašuje v čl. 5 volnou soutěž politických stran za základ politického systému, v žádném případě však z toho nelze dovodit, že by tato soutěž neměla probíhat na územním základě." Stejný princip je podle názoru Účastníka třeba vztahovat i na komu nální volby. Rovnost volebního práva z hlediska materiálního je závislá na počtu obyvatel nebo voličů, resp. rozdílech vjejich počtech mezí jednotlivými volebními obvody, přičemž současné pou žití obou těchto veličin může v konkrétním případě přinést velmi rozdílné výsledky, což je právě případ voleb do Zastupitelstva, k tomu viz tabulka v bodu IV. tohoto vyjádření. Účast ník, ačkoliv si je vědom, že Ústavní soud ve svých nálezech a usneseních dává přednost poměřování počtu voličů mezi obvody, zastává právní názor, že rozhodujícím kritériem při posuzování rovnosti volebního práva by měl být počet obyvatel a jejich odchylky ve voleb ních obvodech. Pro tento závěr svědčí především skutečnost, že zastupitelé reprezentují nejen voliče jako množinu aktivně legitimovaných občanů, ale dle čl. 2 odst. 1 a 3 a čl. 100 odst. 1 Ústavy všechny občany žijící vdaném území. Z dikce ustanovení § 27 Volebního zákona lze dovodit, že výchozím údajem pro vytvoření volebních obvodů a stanovení je počet obyvatel, nikoliv počet voličů. Použití počtu voličů jako základu pro srovnávání vo lebních obvodů při volbách do zastupitelstev obcí s sebou nese také riziko nepřesného sta novení jejich rozložení v jednotlivých volebních obvodech. Právo volit do Zastupitelstva mají kromě občanů České republiky s trvalým pobytem na území hl. m. Prahy také státní občané jiného státu, kteří jsou v den voleb v hlavním městě Praze přihlášeni k trvalému pobytu a jimž 3
pozn. Účastníka 18
právo volit přiznává mezinárodní úmluva, kterou je Česká republika vázána a která byla vy hlášena ve Sbírce mezinárodních smluv. Podmínkou výkonu volebního práva cizích státních příslušníků je však jejich zapsání do seznamu voličů, které se dle ustanovení § 28 odst. 1 Volebního zákona provádí pouze na žádost. Ke stanovení počtu voličů pro volby do zastupi telstva dojde tedy až uzavřením volebních seznamů 2 dny před konáním voleb a obecní za stupitelstvo tak nemá při rozhodování o vytvoření volebních obvodů k dispozici relevantní údaje k počtu voličů. Ačkoliv se může zdát počet voličů z řad cizích státních příslušníků v měřítku celé republiky marginální, není tomu tak v hlavním městě Praze, ve kterém mělo ke dni 30. 9. 2010 trvalý pobyt 56 217 cizinců, což představuje cca 30 % všech cizích stát ních příslušníků s pobytem na území ČR. 2 hlediska mezinárodního srovnání je zajímavé, že s počty obyvatel pracují například právní úpravy komunálních voleb na Slovensku, v Rakousku a také jednotlivé zákony spolkových zemí v Německu, což je plně v souladu s judikaturou Spolkového ústavního soudu S R N {viz níže bod X. 4). Ústavní soud ČR při své rozhodovací činnosti dospěl k závěru, že v praxi je jako maximální rozumná a ospravedlnitelná odchylka chápána diference mezi počtem obyvatel nejmenšího a největšího volebního obvodu až 30 % (jak též vyplývá i z usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 360/98 a sp. zn. III. ÚS 220/07). V případě voleb do Zastupitelstva v roce 2010 činila odchylka v počtu obyvatel jen 8,42 % a nedosáhla tedy ani 1/3 Ústavním soudem ma ximálně stanovené diference. Dodržení výše uvedeného 30% limitu bude splněno i při použití údaje o počtu voličů, neboť odchylka mezi největším a nejmenším obvodem činila 15,59 %. Rovnost volebního práva, jehož dosažení bylo primárním cílem Zastupitelstva při přijetí Usnesení a se kterou rovněž Stěžovatelé pracují ve Stížnosti, se ukazuje být pouze veličinou hypotetickou, která je (při neexistenci volební povinnosti) zásadním způsobem ovlivněna volební účastí v jednotlivých volebních obvodech (viz tabulka níže). Ačkoliv Zastupitelstvo v přijatém Usnesení v maximální dosažitelné míře usilovalo o zajištění rovnosti hlasů všech voličů k okamžiku otevření volebních místností, skutečná volební účast pak byla jen v rukou voličů a Zastupitelstvo ji nemohlo ke dni přijetí Usnesení právně relevantně predikovat.
Obvod
Voliči v seznamu
Vydané obálky
Volební účast v%
Odevzdané obálky
1
129 653
65 535
49,00
63 383
2
124 868
56 068
44,90
56 028
3
145 980
62 959
43,13
62 917
4
140 470
59 461
42,33
59 418
5
138 691
59 008
42,55
58 970
6
132 637
56 066
42,27
55 868
7
132 567
62 691
47,29
62 587
celkem
944 866
419 788
44,43
419 171
Rovnost volebního práva je tak pouze a jenom rovností počtu odevzdaných hlasů a nikoliv absolutní rovností váhy hlasů voličů. V žádném případě nemohlo přijetím Usnesení a vytvořením volebních obvodů dojít k porušení rovnosti aktivního a pasiv ního volebního práva, neboť disproporce v rovnosti váhy hlasů ani zdaleka nedosáhla odchylky obecně považované za nepřípustnou.
19
VIII. K velikosti volebních obvodů a jejímu vlivu na volební zisk politických stran V politologické literatuře se rovněž setkáme s poznatkem, že volební systém zásadním způ sobem ovlivňuje velikost volebního obvodu. Přitom je třeba vycházet vždy z toho, že pro úče ly politologických rozborů se velikostí volebního obvodu míní pouze a jen počet mandátů vdaném volebním obvodě rozdělovaných. Obecně je přijímán názor, že volební obvody je možné dělit na malé (2-5 mandátů), střední (5-9 mandátů) a velké (10 a více mandátů), když se vzrůstající velikostí volebního obvodu samozřejmě vzrůstá míra proporcionality volebních výsledků. Ve velkých obvodech tak počty mandátů poměrně přesně odpovídají počtům ode vzdaných hlasů. Je však zřejmé, že vztah mezi velikostí obvodů a mírou proporcionality není přísně lineární. Nelze tedy říci, že čím menší je obvod, tím je volební výsledek méně pro porční. Politologickými výzkumy bylo totiž zjištěno, že podstatně razantnější je disproporce v případě malých volebních obvodů (2-4 mandátových). Veškeré indexy obvykle používané ke kvantifikaci proporcionality v případě malých obvodů dosahují nejvyšších hodnot. Velmi významně pak jejich hodnoty začínají klesat ve středních obvodech již o velikosti 4-5 man dátů (v některých případech se uvádí 5-6 mandátů). Poklesu hodnot indexů pak ještě napo máhá velký počet kandidujících politických stran. Ve středních volebních obvodech o velikosti 5 - 9 mandátů tak dostáváme již relativně proporční volební výsledky, a to tím spí še, pohybuje-li se skutečná velikost volebních obvodů u horní hranice stanovené pro tuto typologu, tedy počtu 9 mandátů. S ohledem na uvedené poznatky načerpané z již citované prače Tomáš Lebedy „Vybrané nástroje volebního inženýrství a jejich vliv na proporcionalitu poměrných systémů" lze tedy uzavřít, že ačkoli vliv vytvoření volebních obvodů na proporci onalitu volebních výsledků je nezpochybnitelný, odborníci z oboru politologie nepovažují vo lební obvody o 9 mandátech za významně disproporční činitel nepřípustně deformující vo 1 lební výsledek. Ke Stěžovateli namítaným rozdílům v počtu obyvatel (voličů) v jednotlivých volebních obvo dech je nutno uvést, že vytvoření volebních obvodů a rozhodnutí o počtu zastupitelů v nich volených nikdy neumožní vytvořit absolutně stejné volební obvody co do počtu obyvatel nebo volicu. Pn dodržení limitů stanovených Volebním zákonem a obecných principů volebního pravá, k cemuz v případě Usnesení došlo, nemohou být vytvořením volebních obvodů poru šeny normy ústavního pořádku. Protiústavnost vytvoření volebních obvodů pak nelze shle dávat v případe jakékoliv odchylky v počtu obyvatel mezi volebními obvody která se nepro jeví v rozdílném poctu přidělovaných mandátů v jednotlivých obvodech ale pouze při pře kročeni mantinelů, jež jsou pro Zastupitelstvo závazné (Volební zákon, ústavní pořádek vý kladová pravidla stanovená judikatorně). ' Zastupitelstvo rozhodlo o rozdělení území hl. m. Prahy na konkrétní volební obvody na zá klade návrhu Rady hl. m. Prahy a po získání stanoviska Ministerstva vnitra. Způsob vytvoření volebních obvodů z hlediska hranic, počtu obyvatel a počtu zastupitelů volených v každém obvode, jez jsou podstatné pro posouzení zachování principu rovnosti volebního práva striktně respektoval ustálenou judikaturu Ústavního soudu (např. usnesení sp zn III ÚS 220/07, sp. zn. I. US 360/98 a nález sp. zn. PI. ÚS 25/96). Vytvořené volební obvody byly co do poctu obyvatel (a tím i aktivně legitimovaných voličů) ve vztahu k počtu volených členů Zastupitelstva v maximální dosažitelné míře srovnatelné, zejména vezme-li se v úvahu zá konné omezení obsažené v § 27 odst. 2 Volebního zákona zakazující rozdělit území měst ských časti hl. m. Prahy do více volebních obvodů. Geografické uspořádání volebních obvo du vedené ze středu hlavního města Prahy kjeho okrajovým částem pak umožnilo dosáh nout přibližné stejného počtu obyvatel v každém z volebních obvodů při nedělitelnosti měst ských časti, pncemz odchylka mezi největším a nejmenším obvodem byla přibližně 8 % (viz tabulka v bodu IV. tohoto vyjádření). Stěžovatelé ve své Stížnosti tvrdí, že z důvodů rozdílného počtu voličů ve volebních obvo dech mel byt počet zastupitelů v nich volený určen odlišným způsobem, než jak se rozhodlo Zastupitelstvo v Usneseni. Rozporováno je tedy rozdělení mandátů mezi vytvořené volební 20
obvody, dle kterého se mělo v každém ze sedmi volebních obvodů volit 9 zastupitelů. Stěžo vatelé předložili Ústavnímu soudu údajně ideální podobu rozdělení mandátů, která předpo kládá, že v obvodu III. mělo být voleno 11 zastupitelů a v obvodech IV. až VII. 10 zastupitelů namísto 9. Účastník dle takto Stěžovateli tvrzeného údajně spravedlivějšího přidělení man dátu provedl přepočet volebních výsledků, jež je obsažen v následující tabulce.
Volební strana
Počet hlasů
Rozložení mandátů podle argumentace Stěžovatelů - počty mandátů v obvodech (viz. str. 15 Stížnosti)
ODS
796 218
20
20
ČSSD
615 209
14
14
TOP 09
1 043 008
29
26
KSČM
235 004
4
3
W
195 158
1
0
SZ-SNK ED
203 363
1
0
Rozložení mandátů 7 obvodů x 9 mandá tů (skutečný volební výsledek)
Stěžovatel k) by v této situaci teoreticky získal jeden mandát a Stěžovatelé i) a j), kteří kan didovali v koalici, by teoreticky získali společně také jeden mandát. Navrhovaná změna by Stěžovatelům - politickým stranám - přinesla pouze dva mandáty. Zbylé 4 mandáty by získa la Komunistická strana Čech a Moravy (1 mandát) a TOP 09 (3 mandáty). Údajné zvýšení rovnosti hlasů by tak vedlo pouze k vyšší nadreprezentaci vítězné politické strany (TOP 09) oproti dalším kandidujícím stranám z 1,36 na 1,5. Ktéto spekulativní kalkulaci Stěžovatelů nemuze Účastník nepřipomenout signifikantní skutečnost, a to že ke Stížnosti se nepřipojila TOP 09, která podle teorie Stěžovatelů přišla o nejvíce křesel v Zastupitelstvu. Navíc by tato změna předpokládala navýšení počtu zastupitelů ze současných 63 na 69 což by prakticky vyloučilo ekonomické úspory, které byly jedním z důvodů pro přijetí Usnesení. Jak vyplývá též z nálezů Ústavního soudu, zákonné limity stanovené pro úpravu volebních obvodů pro účely voleb do zastupitelstev obcí připouštějí více možných řešení která z pohledu volebních výsledků nebudou jistě generovat totožné volební výsledky, to však ne znamená, že by takové varianty nebyly dovolené, volba mezi nimi je totiž pouze otázkou poli tické vule. Tato politická vůle většiny členů Zastupitelstva zvolených v demokratických volbách v roce 2006 projevená přijetím Usnesení, jejichž výsledky nebyly žádným ze Stěžovatelů zpochybněny, přitom směřovala k vytvoření 63 členného zastupitelského sboru. Volební zákon v ustanovení § 27 odst. 1 umožňuje vytváření volebních obvodů všem obcím Nejvyssi správní soud se v již výše několikrát citovaném Rozsudku NSS zamýšlí nad mož nostmi a důsledky §27 Volebního zákona: „Toto ustanovení ve spojení s § 68 zákona 0 obcích tedy umožňuje oproti projednávanému vytvoření 7 volebních obvodů v hlavním meste Praze nesrovnatelně významnější, až esenciální narušení poměmosti volebního sys tému, když např. v obci do 500 obyvatel, jejíž zastupitelstvo čítá 10 zastupitelů, umožňuje na uzemi obce vytvont 2 volební obvody po 5 zastupitelích. Ve statutárním městě Brně jehož uzemi na volební obvody doposud nikdy členěno nebylo, by při dlouhodobě dodržovaném počtu 55 členu Zastupitelstva města Brna zákon umožňoval vytvoření až 6 volebních obvodů po 9 mandátech (v 1 z volebních obvodů by se volilo 10 zastupitelů), přičemž do každého volebního obvodu by pň celkovém počtu 29 městských částí náleželo 5 městských částí (do 1 z volebních obvodu toliko 4 městské části). Na uvedených příkladech lze demonstrovat jak 21
rozličné nastavení volebního mechanismu zákon o volbách do zastupitelstev obcí umožňu je...". Podle právního názoru Účastníka uskutečněním voleb do Zastupitelstva dle Usnesení nemohla být porušena ani rovnost pasivního volebního práva Stěžovatelů i), j) a k) ani omezena volná soutěž politických stran. Kandidující subjekty získají při překročení uzavírací klauzule definované v ustanovení § 45 odst. 1 Volebního zákona mandát pouze tehdy, pokud mají více hlasů než další strana v pořadí a současně ještě nebyly všechny mandáty přiděleny stranám, které dostaly více hlasů. Tzn. pro zisk mandátu pro některého ze Stěžovatelů i), j) a k) bylo třeba, aby se v sestupné řadě počtu hlasů získa ných jednotlivými volebními stranami dělených postupnou řadou čísel 1, 2, 3 atd. nejpozději na 9. místě objevila v důsledku dostatečného volebního zisku právě kandidátní listina Stěžo vatelů.
IX. K principu legitimního očekávání Usnesení, jež stanovilo celkový počet zastupitelů v Zastupitelstvu pro volební období 2010 2014 a vytvořilo volební obvody na území hlavního města Prahy, nijak nevybočilo z mezí daných principem právní jistoty, předvídatelnosti nebo legitimního očekávání. Obyvatelé hlavního města Prahy i kandidující strany jistě byli seznámeni s právem Zastupitelstva sta novit počet zastupitelů a vytvořit volební obvody, neboť úprava těchto práv je obsažena ve Volebním zákoně a zákoně o HMP, které byly řádně vyhlášeny. Stejně tak i proces přijímání Usnesení nebyl orgány hl. m. Prahy utajován. Usnesení Rady hl. m. Prahy č. 1101 ze dne 11. 6. 2010 je volně k dispozici dálkovým přístupem na internetových stránkách hlavního města Prahy; stejně tak bylo dne 17. 6. 2010 zveřejněno i Usnesení. Ochrana kandidujících stran a voličů je při určování konkrétního počtu zastupitelů a volebních obvodů zaručena také v ustanovení § 48 odst. 3 zákona o HMP a ustanovení § 27 odst. 3 Volebního zákona, podle kterých mají být tyto údaje zveřejněny na úřední desce Magistrátu hl. m. Prahy nej později do 2 dnů po jejich konstituování, tedy nejpozději 83 dnů před konáním voleb do Za stupitelstva. Navíc, jak již bylo výše opakovaně zmíněno, vytváření volebních obvodů na území hlavního města Prahy není ničím neobvyklým. Území hl. m. Prahy tvořilo jeden volební obvod v letech 1994 a 2006. V roce 1998 a 2002 bylo vytvořeno volebních obvodů více stím, že v roce 1998 se volilo dokonce v 10 volebních obvodech, aniž by byl shledán rozpor's předpisy ústavního pořádku. Do více volebních obvodů pro volby do zastupitelstev městských částí byly v minulosti rozděleny také městské části hlavního města Prahy, konkrétně pro volební období 2006 - 2010 byly městské části Praha 3, 4, 9, 10 a 15 rozděleny celkem na 21 vo lebních obvodů. Hlavní město Praha a jeho městské části nejsou jedinými, kdo v minulosti využil zákonného oprávnění organizovat obecní volby v rámci volebních obvodů. Stejný model využilo v minulosti např. statutární město Olomouc a obec Lišov v okrese České Budějovice V případe města Olomouce byio rozhodnutí o vytvoření 5 volebních obvodů dokonce k ústavní stížnosti podrobeno zkoumání ústavnosti Ústavním soudem, který ve věci vydal dne 16. 8. 2007 usnesení sp. zn. III. ÚS 220/07 s jednoznačným závěrem - vytváření voleb ních obvodů není protiústavní. Jestliže byl Ústavním soudem shledán postup Zastupitelstva statutárního města Olomouce ústavně konformním a samotné ustanovení § 27 Volebního zákona také (senát nepodal návrh na zrušení tohoto ustanovení podle § 64 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), potom nemůže být dle právního názoru Účast níka v podmínkách mnohonásobně teritoriálně i co do počtu obyvatel (voličů) větší obce hlavního města Prahy - shledáno napadené ustanovení Volebního zákona protiústavní
22
Jakkoliv je rozhodování o vytvoření volebních obvodů otázkou aktuální politické většiny v Zastupitelstvu, která nemusí odpovídat vůli všech zastupitelů a zprostředkovaně zájmům všech politických stran a hnutí, případně i jiných volebních subjektů, nelze vytvoření voleb ních obvodů v žádném případě označit za protiústavní. V průběhu přípravy voleb a následného zjištění jejich výsledků pak samozřejmě může docházet ke změně postojů jed notlivých volebních stran, což nejlépe dokumentují právě volby do Zastupitelstva. V řízení před Nejvyšším správním soudem o zrušení Usnesení jako opatření obecné povahy vystu povala v roli navrhovatele také Česká strana sociálně demokratická, která po proběhlých říjnových volbách dále nepodnikala žádné kroky k prohlášení jejich neplatnosti. Obdobně by patrně postupovala každá volební strana a její kandidáti, kteří by byli ve volbách do Zastupi telstva úspěšní, včetně Stěžovatelů. Narušení principu legitimního očekávání voličů nemůže znamenat ani zvýšení přirozené uzavírací klauzule. Ústavní soud ČR v již výše uváděném usnesení sp. zn. PI. ÚS 57/06 tý kajícím se voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR pro volební období 2006 - 2010 (prováděných dle Ústavou garantovaného poměrného systému) nepovažoval za protiústavní přirozenou uzavírací klauzuli ve výši 14,82 %, kterou bylo nutno překonat při volbách do Po slanecké sněmovny Parlamentu ČR pro volební období 2006 - 2010 v Karlovarském kraji. Charakter volebního sytému do zastupitelstev obcí je dán komplexem všech prvků, na jejichž základě se přidělují mandáty, obsažených ve Volebním zákoně a zákoně o HMP. Určení výše umělé uzavírací klauzule je plně na zákonodárci, dojde-li proto k jejímu faktickému zvý šení (přirozená uzavírací klauzule) na základě jiných ustanovení Volebního zákona, nezna mená to porušení ústavního pořádku ani Volebního zákona. Princip legitimního očekávání a předvídatelnosti nebyl přijetím Usnesení ani zněním § 2 7 Volebního zákona porušen, k vydání Usnesení došlo v souladu se zákonem, Usnesení bylo řádně projednáno a zveřejněno, přičemž rozdělení území hlavního měs ta Prahy pro účely voleb na volební obvody pro roky 2010-2014 není nijak ojedinělým krokem, a to jak v měřítku pražském, tak i celorepublikovém. Legitimní očekávání voli čů ani politických stran nemohlo být narušeno ani zvýšením přirozené uzavírací klau zule, neboť tato skutečnost je jedním z prvků tvořících součást a celkovou povahu volebního systému komunálních voleb. X. Exkurs do relevantní zahraniční normotvorby Stěžovatelé správně uvádějí, že v oblasti volebního práva neexistují žádné mezinárodněprávní standardy, které by měly povahu vnitrostátně přímo aplikovatelných nebo nadřaze ných norem s výjimkou mezinárodních úmluv zakotvujících ochranu základních politických práv, konkrétně pak principu tajného, přímého a rovného volebního práva. Přesto v této ob lasti práva existují mezinárodní dokumenty zabývající se volbami a výkonem volebního prá va, které mají ambici stanovit základní standardy svobodných a spravedlivých voleb. Tyto standardy nemají povahu závazných pravidel, mohou však sloužit jako jedno z podpůrných hledisek pro poměřování legality Usnesení. Jako podpůrné hledisko může sloužit i porovnání příslušných ustanovení Volebního zákona a Usnesení s vnitrostátním volebním zákono dárstvím ve vyspělých demokratických zemích Evropy a tamní volební praxe včetně judikatu ry ve volebních věcech. Po provedení tohoto srovnání má Účastník za to, že ustanovení § 27 Volebního zákona od povídá volebnímu zákonodárství a praxi v demokratických zemích Evropy a mezinárodním standardům. Rovněž Usnesení nijak nevybočuje z rámce právní úpravy voleb obvyklé v těchto zemích a doporučení mezinárodních organizací.
23
1) Posouzení Usnesení z hledisek zásad vyjádřených v mezinárodních dokumentech: K organizacím zabývajícím se v rámci Evropy volbami a volebním právem na mezinárodní úrovni patří Rada Evropy, která je mezivládní organizací prosazující základní demokratic ké principy a lidská práva. Její odborný orgán, Evropská komise pro demokracii prostřed nictvím práva (tzv. Benátská komise), je poradním orgánem Rady v otázkách ústavního práva aje považována za nezávislý právní think-tank v této oblasti. Benátská komise se zabývá i otázkami volebního práva. Na základě pověření Stálého výboru Parlamentního shromáždění Rady Evropy z listopadu roku 2001 se Benátská komise zabývala rovněž otázkami volebního práva a zpracovala dokument shrnující základní pravidla a doporučení pro pořádání demokratických voleb. Tento dokument je označován jako Vo lební kodex - „Code of good practice in electoral matters" („Kodex") a byl Benátskou ko misí přijat v říjnu 2002 a následně v roce 2003 schválen Parlamentním shromážděním Rady Evropy. Volební kodex není závazným dokumentem a nemá ambici stanovovat závazná pravidla. Nelze jej srovnávat s úmluvami o lidských právech, které vznikly v Radě Evropy a které mají po ratifikaci členskými státy povahu závazných právních norem. Kodex má spíše po vahu sborníku obsahujícího popis pěti základních historických evropských zásad demo kratických voleb, jejich výklad a doporučení k jejich naplňování. S ohledem na rozdílnost volebních systémů v evropských zemích Kodex nepreferuje žádný z volebních systémů (většinových, poměrných či hybridních), ale uvádí universální principy volebního práva prosazované v rámci evropských demokracií a jejich rozdílných volebních systémů. Kodex přitom nevylučuje odchylky od pravidel a limitů doporučených Kodexem, zůstává-li zajiš těna ochrana základních zásad volebního práva. V části 2 Kodex uvádí pravidla zajišťující rovnost volebního práva. Odstavec 2.2 se zabý vá rovností volebních hlasů a stanoví pravidlo, že počet mandátů má být rozdělen mezi volební obvody rovnoměrně. Rovnoměrnost má být posuzována podle počtu obyvatel, re sidentů, počtu registrovaných voličů či skutečného počtu voličů.'Možná je i kombinace těchto kritérii, Kodex žádné z nich neupřednostňuje. Při stanovení volebních obvodů Ko dex doporučuje respektovat stávající administrativní rozdělení správních obvodů. Kodex doporučuje, aby odchylka ve velikosti obvodů nepřekračovala 10 %, určitě by pak neměla překračovat 15 % s výjimkou případů, kdy je to vhodné pro ochranu menšin, či jde o důsledek rozdílů v hustotě osídlení. V druhé části Kodexu, která obsahuje podrobnější komentár k jednotlivým pravidlům, komise upřesňuje, že pravidlo proporcionality má pře devším zabránit tzv. gerrymanderingu, tj. formě volebního inženýrství směřujícího k účelovému vytváření volebních obvodů s výraznou převahou voličů určité strany. Sou časně komise upozorňuje, že v demokratických zemích Evropy se v praxi uplatňuje celá řada velmi rozdílných přístupů při vytváření volebních obvodů. Tyto rozdílné přístupy nijak nehodnotí a pouze se omezuje na doporučení, aby v nově vznikajících demokraciích byly upřednostněny jednoduché a přehledné systémy vytváření volebních obvodů. Usnesení doporučením Kodexu v těchto ohledech v plné míře odpovídá. Při stanovení hranic volebních obvodů byly respektovány stávající administrativní hranice městských částí a obvody byly navrženy tak, aby bylo dosaženo co nejnižší odchylky v počtu obyva tel. Při použití tohoto legitimního a transparentního kritéria odpovídala maximální odchylka ve velikosti obvodů ve výši 8,42 % s dostatečnou rezervou Kodexem doporučované hra nici. Posuzujeme-li Usnesení z hlediska základních prohřešků ohrožujících zásady, o jejichž ochranu Kodex usiluje, je zřejmé, že prvek účelového shromažďování určitých voličských skupin do Usnesením vytvořených volebních obvodů zde není vůbec přítomen Usnesením vytvořené obvody jsou z hlediska stranických preferencí voličů i sociální strati fikace obyvatelstva relativně homogenní a sami Stěžovatelé v tomto ohledu ani žádné účelové vyčleňování voličských skupin do jednotlivých obvodů nenamítají. Usnesení tedy neporušuje formální pravidla uváděná Kodexem ani nesleduje dosažení účelu, který je Kodexem považován za nepřípustný.
24
Rovnosti šancí tak, jak je v Kodexu pojímána, se Usnesení rovněž nijak nedotýká. Rov nost šancí je v Kodexu chápána jako rovnost stran a kandidátů před státními orgány a zákonem, jako povinnost státu postupovat vůči stranám a kandidátům nestranně a uplatňovat stejné zákony ve všech případech vůči všem jednotně. Zejména by měla být dodržována zásada neutrality ve volební kampani, rovnost v přístupu do sdělovacích pro středků a rovnost v přístupu k financování stran a kandidátů z veřejných zdrojů. Rovnost šancí není autory Kodexu chápána jako nutnost aplikace přísného poměrného systému zajišťujícího plnou přeměnu všech volebních hlasů na mandáty. Kodex rovnost šancí ne spojuje s žádným volebním systémem (většinovým, menšinovým ani jejich kombinací) a je zřejmé, že Kodexem prosazované zásady rovnosti šancí je možné dodržet v jakémkoli vo lebním systému. Usnesení, jehož obsahem je výlučně vymezení volebních obvodů, proto žádným způsobem zásadu rovnosti šanci neporušuje. Zatímco Kodex má sloužit jako podrobný sborník popisující a prosazující nejlepší zásady demokratické evropské volební tradice, zaměřují se dokumenty Organizace pro bezpeč nost a spolupráci v Evropě (OBSE) a jejího Úřadu pro demokratické instituce a lidská prá va (ODIHR) a jejich činnost na monitoring a hodnocení voleb a volebního procesu v širším euroatlantickém regionu především z hlediska naplnění zásady svobodných a spravedlivých voleb formulované Konferencí pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Zá sady svobodných a spravedlivých voleb formulované Konferencí pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a jejími nástupnickými organizacemi OBSE a ODIHR lze označit za obecnější a stručnější vyjádření principů formulovaných Kodexem. Dokumenty OBSE ne představují materiálně odlišný právní základ pro hodnocení spravedlivosti a svobody vo leb, jsou spíše esencí zásad vyjádřených v Kodexu. Naplnění těchto zásad je v rámci po zorovatelských misí ODIHR posuzováno postupy stanovenými v rukovětích ODIHR4 při volbách, které jsou pozorovateli ODIHR monitorovány. Rukověti obsahují praktické in strukce pro členy pozorovatelských misí, dle kterých mají být pozorovateli volby hodnoce ny, neobsahují však tak podrobná hodnotící kritéria rovnosti voleb jako Kodex. Ohledně rovnosti hlasu stanoví rukověť obecnou zásadu, že počet mandátů v každém volebním období má být proporcionální k počtu voličů nebo počtu obyvatel obvodu.5 Tuto obecnou zásadu dále blíže nekonkretizuje stím, že má být vykládána stejně jako ostatní zásady v duchu všeobecných zásad volebního práva tak, jak jsou zachyceny v mezinárodních smlouvách a vykládány mezinárodními organizacemi, mezi nimiž na předním místě uvádí Radu Evropy a její Benátskou komisi. Jak již bylo podrobně rozebráno výše, Usnesení neporušuje zásadu rovnosti hlasu ani rovnosti šancí, ani další základní zásady svobod ných a spravedlivých voleb formulovaných Kodexem. Z rukovětí ODIHR je rovněž zřejmé že férovost a svobodu voleb je třeba hodnotit nejen na základě jednotlivostí ale s přihlédnutím k volebnímu procesu jako celku, důvěře obyvatelstva ve volební proces a dalším významným hlediskům. V této souvislosti proto není bez významu že celkové právní prostředí a kvalita demokratických institucí řadí Českou republiku mezi 26 nejdemokratičtějších zemí světa6 dle hodnocení Economist Intelligence Unit. Volební proces je v uvedeném řebříčku hodnocen dokonce druhou nejvyšší známkou ze všech hodnoce ných zemi. To potvrzuje i skutečnost, že ODIHR naposledy monitorovala volby v České republice v roce 2002. Účastník proto nemá pochybnosti o tom, že z hlediska zásad vyjádřených v dokumentech OBSE by volby do místních zastupitelstev provedené
OSCE/ODIHR: £/ecř/on Observation Handbook: Sixth Edition Published by the OSCE Office for Democratic Institutions and Human Rights (ODIHR), Warsaw, Poland, www.osce org/odihr OSCE/ODIHR: Election Observation Handbook: Sixth Edition Published by the OSCE Office for Democratic Instttutions and Human Rights (ODIHR), Warsaw, Poland, www.osce.ora/odihr. str. 23Equal suffrage This entails that each citizen* vote should have the same value. Under proportional representation systems, the number of representatives in each district should be proportionate to the size of the electorate or population. In addition, each voter should have the same number of votes as ger the principle of equal voting rights: "one voter, one vote". Economist Intelligence Unit: Democracy Index 2010, viz: http.7/graphics.eiu.com/PDF/Democracy_lndex_201olweb.pdf 25
na území hlavního města Prahy v roce 2010 zcela jistě plně obstály jako svobodné a férové. 2) Posouzení Usnesení z hlediska legislativy a praxe v okolních zemích: " Právní úprava voleb do zastupitelských sborů místních samospráv je v evropském geo grafickém prostoru rozmanitá co do použitých volebních systémů a nastavení dalších komponent utvářejících komplexní obraz způsobu vytváření politické reprezentace. V této souvislosti není nezajímavé, že v zemích s příbuznou právní kulturou se institut volebních obvodů používá nejen na úrovni parlamentních voleb, ale právě také v obecních volbách. Účastník dále uvádí základní charakteristiky a principy vytváření volebních obvodů ve Spolkové republice Německo, v Rakousku a na Slovensku. a. Spolková republika Německo Volby do obecních zastupitelstev jsou ve Spolkové republice Německo prováděny na základě zemských volebních zákonů, neboť regulace komunálních voleb je německou ústavou svěřena do kompetence jednotlivých spolkových zemí. Obdobně jako v případě Ústavy ČR stanoví německý Základní zákon, že volby do obecních zastupi telstev se konají na základě všeobecného, přímého, svobodného a rovného volebního práva tajným hlasováním (čl. 28 odst. 2.1 Základního zákona SRN). Možnost vytvářet volební obvody tak není na spolkové ústavní úrovni upravena, nicméně Spolkový ústavní soud dospěl k závěru, že svoboda spolkových zemí při přijímání volebních zá konů je omezena nejen ústavou, ale také základními principy spolkového volebního zákona včetně relevantních rozhodnutí Spolkového ústavního soudu (viz rozhodnutí sp. zn. BVerfGE 4, 44). Vytváření volebních obvodů na území obcí pro komunální vol by pak umožňují (v určitých případech) např. spolkové země Braniborsko, Dolní Sasko, Severní Porýní - Vestfálsko, Porýní - Falc, Šlesvicko - Holštýnsko a Berlín jako měst ský stát. Při posuzování voleb do Spolkového sněmu, které probíhají taktéž ve volebních obvo dech, konstatoval německý Spolkový ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. BVerfGE 95, 335, že průměrná odchylka v počtu obyvatel mezi volebními obvody dosahující 33,3 % není v souladu s principem rovného volebního práva, nicméně odchylka pohybující se do 25 % se všeobecně považuje za nejvýše ústavně tolerovatelnou odchylku. V souladu s výše citovaným rozhodnutím Spolkového ústavního soudu parlamenty ně kterých spolkových zemí stanovily nejvyšší možnou odchylku v počtu obyvatel voleb ních obvodů pro komunální volby na 25 %. Tak například maximální 25% odchylku v počtech obyvatel volebních obvodů obsahuje § 21 odst. 2.2 braniborského zá kona o obecních volbách, § 4 odst. 2 zákona o obecních volbách v Severním Po rýní - Vestfálsku, § 7 odst. 6 zákona o obecních volbách v Dolním Sasku, § 9 odst. 1 zákona o obecních volbách v Porýní - Falc, § 15 odst. 2 zákona o obecních volbách v Šlesvicku - Holštýnsku. V rámci řízení sp. zn. BVerfGE 95, 335 vedeného německým Spolkovým ústavním soudem byla Institutem Maxe Plancka zpracována studie k vytváření volebních obvodů v západoevropských zemích, USA a Kanadě, z níž vyplývá, že akceptovatelné odchyl ky v počtu obyvatel volebních obvodů se ve zkoumaných zemích podstatně liší. Např ve Francii byla Ústavní radou 20% odchylka shledána jako přijatelná. Výjimku z hlediska posuzování výše rozdílu mezi volebními obvody pak představují Spojené státy americké, kde se však způsob tvorby volebních obvodů zásadně odlišuje od států uvedených výše v tomto vyjádření. Výše uvedená studie Institutu Maxe Plancka je pří lohou tohoto vyjádření. b. Rakousko Právní úprava voleb do obecních zastupitelstev vychází z rakouské ústavy a ústav jed notlivých rakouských spolkových zemí, které na rozdíl od německé a české ústavy 26
předepisují pro komunální volby systém poměrného zastoupení při zachování poža davků všeobecného, přímého a rovného volebního práva s tajným hlasováním. V rámci takto nastavených principů pak konkrétní pravidla pro konání obecních a zemských vo leb stanoví zemské sněmy. Obdobně jako v případě Spolkové republiky Německo je volební zákonodárství pro volby na komunální a zemské úrovni z důvodu federativního uspořádání roztříštěné, a dále se proto budeme zabývat pouze spolkovými zeměmi, jejichž právní úprava voleb je relevantní pro komparaci se situací v hlavním městě Praze při volbách do Zastupitel stva. Možnost zemských zákonodárných sborů zasahovat a modelovat volební systém je omezena nutností zachovat poměrný systém, který je základním ústavním principem. Rakouský Ústavní soud pak tuto zásadu doplnil požadavkem na maximální výši zá konné uzavírací klauzule, jejíž překročení je podmínkou pro získání mandátu a která činí nejvýše 5 až 6 % (viz rozhodnutí rakouského Ústavního soudu sp. zn. G266/94 a sp. zn. G 267/94). Ačkoliv by se tedy mohlo zdát, že ústavní mantinely pro modifikaci poměrného volebního sytému jsou poměrné úzké, některé spolkové země stanovily další podmínky pro získání mandátu, v jejichž důsledku byla zvýšena přirozená uzaví rací klauzule nad hranici 6 %. Za modelový příklad lze označit zákony o volbách ve spolkových zemích Korutany a Štýrsko. Místní volební zákony totiž stanoví, že politická strana bude zastoupena v příslušném sboru, jen když získá v některém volebním obvodu mandát. Jinými slovy politická strana získá mandát pouze tehdy, pokud na ni při rozdělování mandátů nějaký „zbude" a současně překročí 5% uzavírací klauzuli. Takto nastavený volební systém byl podroben přezkumu rakouského Ústavního soudu, který v roce 1999 rozhodoval o ústavní stížnosti volební koalice rakouské Strany zele ných, Liberální strany a slovinské menšiny proti výsledkům voleb ve Štýrsku. Výše uvedené subjekty tvrdily, že -
k získání mandátu v jednotlivých volebních obvodech byl nutný vysoký počet hla sů. Konkrétně ve volebním obvodě č. 1 bylo pro získání mandátu nutno dosáh nout nejméně 10 % hlasů, ve volebním obvodě č. 2 8,33 % hlasů a ve volebních obvodech č. 3 a 4 shodně 11,11 % hlasů;
-
složení zastupitelského sboru by mělo odrážet v maximální možné míře výsledky voleb;
-
přirozená uzavírací klauzule přesahující 10 % není v souladu s principem poměr ného zastoupení a směřuje k většinovému volebnímu systému;
-
v absolutně proporčním systému by získaly nejméně 3 mandáty, což v porovnání se skutečností (0 mandátů) znamená značnou deformaci volebních výsledků;
-
volební zákony ostatních spolkových zemí (s výjimkou Štýrska) a spolkový voleb ní zákon považují politickou stranu (koalici) za významnou při získání 4 - 5 % hlasů, přičemž při překročení této hranice získá strana mandát. Zákonodárce v Korutanech však pro přidělení mandátu požaduje získání v průměru více než 1 0 % hlasů. Takovéto zacházení s politickými stranami nemá žádné objektivní ospravedlnění a porušuje princip poměrného zastoupení a rovnosti volebního práva.
Dále bylo namítáno, že hlasy pro „menší" politické strany, které nepřekročí 10% uzaví rací klauzuli, propadnou a ve výsledku z nich budou profitovat větší strany. Konečným důsledkem je buď neúčast voličů „menších,, politických stran při hlasování nebo sku tečnost, že potenciální voliči „menších" stran odevzdají svůj hlas druhé preferované straně, jež uzavírací klauzuli překročí. 27
Rakouský Ústavní soud pak ve svém rozhodnutí7 dospěl k závěru, že podmínka získání mandátu v rámci volebního obvodu, tj. že na kandidující stranu mandát při překročení 5% uzavírací klauzule „zbude", není protiústavní a neporušuje princip rovného volebního práva a princip poměrného zastoupení. Ústavní soud neshledal, že by jednotlivé prvky volebního zákona ani jejich vzájemná kombinace byly protiústavní. Zvýšení přirozené uzavírací klauzule nad 10 % nelze považovat za modifikaci poměrného volebního systému, která by se přikláněla k systému většinovému. Zásada rovného volebního práva znamená toliko, že každý volič má stejný počet hlasů a nikoliv, že každý hlas se má promítnout do volebního výsledku (stejná váha hlasů), což odpovídá konceptu pojetí rovnosti vo lebního práva zastávaného Ústavním soudem ČR (např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 360/98). Nakonec rakouský Ústavní soud krátce shrnul, že je oprávněn posuzovat pouze ústavnost zákonů a politické otázky jsou v kompetenci zákonodárce. Přidělení mandátů jednotlivým volebním obvodům probíhá podle Hare - Niemeyerovy metody, která však neeliminuje riziko vzniku rozdílů v počtu obyvatel připadajících na jeden mandát a která tak může vést ke značným rozdílům mezi volebními obvody se stejným počtem volených zástupců. Dále uvádíme odchylky v počtu obyvatel připadají cích na jeden mandát ve volebních obvodech v jednotlivých spolkových zemích 8 : Burgenland: -
33 810 obyvatel na jeden mandát ve volebním obvodu Burgerland jih 42 819 obyvatel na jeden mandát ve volebním obvodu Burgerland sever
Dolní Rakousy -
35 288 obyvatel na jeden mandát ve volebním obvodu Dolní Rakousy jihovýchod 44 075 obyvatel na jeden mandát ve volebním obvodu in Waldviertel
Štýrsko -
36 573 obyvatel na jeden mandát ve volebním obvodu in Štýrsko sever 45 435 obyvatel na jeden mandát ve volebním obvodu Štýrský Hradec
Tyrolsko -
34 982 obyvatel na jeden mandát ve volebním obvodu Innsbruck 47 742 obyvatel na jeden mandát ve volebním obvodu Východní Tyrolsko
Vídeň -
35 073 obyvatel na jeden mandát ve volebním obvodu Vídeň střed - jih 44 715 obyvatel najeden mandát ve volebním obvodu Vídeň střed - východ
Solnohradsko -
39 374 obyvatel na jeden mandát ve volebním obvodu Flachgau/Tennengau 42 320 obyvatel na jeden mandát ve volebním obvodu Salcburk
Vorarlbersko 7 8
40 301 obyvatel na jeden mandát ve volebním obvodu Vorarlbersko sever
rozhodnutí sp. zn. W I-3/99, VfGH G 91/99, VfSlg 15.616 ze dne 11 10 1999 Schick, Probleme der Wahlrechtsereform 1992 in ÖJZ, 1994, str. 289 28
-
42 546 obyvatel na jeden mandát ve volebním obvodu in Vorarlbersko jih
2 výše uvedeného je možné učinit závěr, že v rakouském právním prostředí není rovnost volebního práva pojímána absolutně a mnohdy existují rozdíly mezi voleb ními obvody. Rozdíly v počtu obyvatel jednotlivých volebních obvodů se stejným počtem mandátů se pohybují v zákonném limitu představovaném volebním číslem jako maximální odchylkou vypočtenou pomocí již zmíněné Hare - Niemeyerovy metody. c. Slovensko Volební systém pro komunální volby ve Slovenské republice se zásadně liší oproti sys tému používanému v ČR. Zákon č. 346/1990 Zb., o volbách do orgánů samosprávy, určuje pro obecní volby uplatnění principu relativní většiny, přičemž v obcích s více než 5 tis. obyvateli se povinně vytvářejí volební obvody. Slovenský Ústavní soud pak při zkoumání zachování rovnosti volebního práva z hlediska rozdílného počtu obyvatel volebních obvodů judikoval v usnesení sp. zn. US 34/1999, že: „Pře volby do orgánov samosprávy obcí čl. 30 ods. 3 a 4 ústavy konkreti zuje § 9 zákona č.346/1990 Zb. v znění neskorších predpisov, ktorého prvá veta začí ná slovami: "pre volby do obecných (městských) zastupiteístiev sa v každej obci utvoria viacmandátové volebně obvody, v ktorých sa volia poslanci obecného (městského) zastupitel'stva poměrné k počtu obyvatelbv obce...". Zákon požaduje len potencionálnu rovnosť aktívneho i pasivného volebného práva, lebo ukládá vytvoriť volebně obvody a určiť počty v nich volených poslancov podlá počtu obyvatelbv. Počet poslancov vole ných v jednotlivých obvodoch nezávisí od účasti vo volbách, čo porušuje faktickú rov nosť aktívneho i pasivného volebného práva. Aj takáto rovnosť potenciality aktívneho i pasivného volebného práva však vyhovuje čl. 30 ods. 3 a 4 ústavy. Z uvedeného vy plývá, že na každého poslanca městského zastupitel'stva má pripadnúťpřibližné rovnaký počet obyvateíov. Zákonná formulácia "...poměrné kpočtu obyvatelbv obce..." v spojení s čl. 30 ods. 3a4 ústavy neznamená úplnú rovnakosť počtov obyvatelbv ob ce prípadajúcich na každý poslanecký mandát. Ide skór o požiadavku, aby na každý poslanecký mandát pripadal přibližné rovnaký počet obyvatelbv obce." 3) Vytváření volebních obvodů a. Spolková republika Německo Způsob vytváření volebních obvodů je srovnatelný s právní úpravou v ČR. Braniborský zákon o obecních volbách stanoví, že obce s více než 150 000 obyvateli jsou pro účely komunálních voleb rozděleny na 4 až 9 volebních obvodů (§ 20 odst. 4.2 citovaného zákona) a o konkrétní podobě volebních obvodů rozhoduje zastupitelstvo obce nejpozději 92 dnů přede dnem voleb (§ 27 braniborského volebního zákona) Po dobnou lhůtu v délce 120 dnů pro vymezení volebních obvodů má pro komunální volby také spolková země Dolní Sasko, kde původní lhůta činila dokonce jen 64 dnu přede dnem voleb. b. Rakousko Určení velikosti a hranic volebních obvodů lze uskutečnit pouze přijetím zákona na úrovni spolku pro volby do Národní rady (Nationalrat) nebo spolkových zemí pro zem ské a komunální volby. Ke změně volebních obvodů může dojít nejpozději 58 dnů přede dnem voleb, neboť tento den je rozhodující pro přiznání volebního práva (cenzus občanství, věku atd.). Na první pohled odlišný způsob vytváření volebních obvodů od německé úpravy a volebního zákona lze při podrobném zkoumání a v kontextu voleb do Zastupitelstva 29
srovnávat s českou právní úpravou. Jakkoliv musí být volební obvody určeny v právním předpise se silou spolkového nebo zemského zákona, tento rozdíl se ztrácí v případě srovnání voleb do zastupitelstva Vídně a hlavního města Prahy. Vídeňské zastupitel stvo má totiž postavení jak zemského sněmu, tak obecního zastupitelstva, a rozhoduje proto o vytvoření nebo změně volebních obvodů samo obdobně jako hlavní město Praha (postavení obce a kraje), které v samostatné působnosti rozhoduje o vytvoření volebních obvodů podle § 27 Volebního zákona. Lhůta 58 dnů pro přijetí zákona mění cího volební obvody je tedy výrazně kratší než v případě ustanovení § 27 Volebního zákona. c. Slovensko Vymezení volebních obvodů a počtu v nich volených zastupitelů (poslanců) svěřuje ustanovení § 9 odst. 3 zákona č. 346/1990 Zb. obecnímu zastupitelstvu, které je povin no rozhodnout o vytvoření volebních obvodů a své rozhodnutí zveřejnit nejpozději 65 dnů přede dnem voleb. Ve shodě s (českým) Volebním zákonem pak musí městské části územně členěných měst (Bratislava a Košice) být součástí jen jednoho volebního obvodu. Zákonná lhůta pro určení volebních obvodů je opět kratší než v případě § 27 Volebního zákona. 4) Počty voličů versus počty obyvatel volebních obvodů Rovnost volebního práva je v Německu, Rakousku i Slovensku posuzována ve vztahu k počtu obyvatel jednotlivých volebních obvodů. S touto veličinou pracují nejen právní úpravy zmíněných států, ale také odborná veřejnost a ústavní soudy. Veškeré volební zákony platné ve Spolkové republice Německo na federální i zemské úrovni používají stejně jako německý Spolkový ústavní soud pouze údaje o počtu obyva tel. V Rakousku se rozhoduje o přidělení mandátů jednotlivým volebním obvodům podle údajů posledního sčítání obyvatel 9 . Počet obyvatel je rozhodující také na Slovensku, kde je výslovně zmíněn v zákoně č. 346/1990 Zb. a také v usneseních Ústavního soudu SR sp. zn. US 96/07 a US 34/1999. Ve vyspělých demokratických právních státech je lid zdrojem veškeré moci, která je vy konávána prostřednictvím volených zástupců. Legitimita těchto zástupců je závislá nejen na způsobu jejich výběru, ale také okruhu subjektů, jež zastupují. Historicky byly uplatňo vány různé druhy cenzů (výše majetku, placení daní, pohlaví), jež omezovaly volební právo obyvatel v daném území a rozdělovaly obyvatele do kategorií dle jejich práv ve společnosti. Moderní demokracie přiznává všem obyvatelům rovnost v právech; volení zástupci proto reprezentují všechny obyvatele a nikoliv jen ty s volebním právem. Dle ná zoru Účastníka je právě výše uvedená premisa promítnuta do principu rovnosti volebního práva v Německu, Rakousku a Slovensku a není důvod ji neakceptovat v podmínkách České republiky.
XI. Komparace české a zahraničních právních úprav Ustanovení § 27 odst. 1 věta druhá Volebního zákona nevybočuje ze srovnatelných zahra ničních úprav voleb do zastupitelstev obcí podrobně specifikovaných výše. Účastník podrobil Volební zákon, resp. jeho jednotlivé prvky srovnání s vybranými zahraničními právními úpra vami a dospěl k závěru, že je možné konstatovat, že napadené ustanovení Volebního záko na, jehož zrušení Stěžovatelé navrhují, nelze považovat za exces z rámce právních úprav sousedních evropských zemí s obdobnou právní tradicí a kulturou. Samotnou skutečnost, že Volební zákon umožňuje vytvářet volební obvody, nelze tedy z úhlu pohledu obvyklosti čl. 26 odst. 2 Rakouské spolkové ústavy 30
v sousedních zemích shledat nepřípustnou. Lhůta pro rozhodnutí o vytvoření volebních ob vodů se též zásadně neodlišuje od lhůt používaných v okolních státech nebo jejich částech a nachází se tak v intervalu všeobecně akceptovaném v oblasti naší právní kultury, který zaručuje volnou soutěž politických stran a ochranu menšiny při rozhodování většiny. Účastník dále zkoumal jednotlivé prvky Volebního zákona, které mají vliv na přidělování mandátů, vjejich vzájemné kombinaci. Integrační prvky obsažené ve Volebním zákoně a představované modifikovanou 5% uzavírací klauzulí (§ 45 odst. 1 Volebního zákona) a ďHondtovou formulí (§ 45 odst. 2 Volebního zákona) ve spojení s právem rozhodnout o vytvoření volebních obvodů (§ 27 Volebního zákona) nepůsobí ve svém spojení k porušení principu rovného volebního práva a práva podílet se na správě věcí veřejných. Výsledná po doba volebního systému a tedy i rovnosti volebního práva se pohybuje v mantinelech tvoře ných ústavním pořádkem. Bez ohledu na skutečnost, že poměrnost není ústavním atributem voleb do obecních zastupitelstev, dosáhla přirozená uzavírací klauzule, jež má nezanedba telný vliv na proporcionalitu systému, ve volebních obvodech na území hlavního města Prahy rozmezí 7,04 % (volební obvod VII) až 7,8 % (volební obvod II). Jestliže Ústavní soud shle dal (nález sp. zn. PI. ÚS 57/06) přirozenou uzavírací klauzuli ve výši 14,82 % nutnou k získání mandátu ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v roce 2006 v Karlovarském kraji za ústavně konformní, jistě lze tuto vlastnost přiřknout také skoro polo viční přirozené uzavírací klauzuli. Ustanovení § 27 věty druhé návětí odst. 1 Volebního zákona je tedy jednotlivě i ve spo jení s dalšími prvky Volebního zákona v souladu s obdobnými zahraničními právními úpravami. XII. Rekapitulace Účastník si závěrem dovoluje stručně nastínit hlavní argumenty svědčící pro rozhodnutí Ústavního soudu tak, jak je navrhováno v § 4 tohoto vyjádření. 1) Předně z hlediska základních principů fungování demokratického státu posuzované Stíž nosti Účastník vytýká Stěžovatelům snahu o řešení problematiky politického boje a výsledků komunálních voleb cestou práva a výkonu soudní moci. Politické strany a fyzické osoby - kandidáti v komunálních volbách na členství v Zastupitelstvu, kteří ve volebním klání nepřesvědčili voliče a neuspěli proto ve volbách do Zastupitelstva pro vo lební období 2010 - 2014, se domáhají výroku soudu, který by ve svém důsledku zname nal extenzivní zásah soudní moci do problematiky výsostně politické. Jak vyplývá i z ele mentárních principů dělby moci respektovaných i dosavadní rozhodovací praxí soudů všech stupňů, měly by soudy omezit svůj vstup do problematiky politického charakteru vý lučně na otázky flagrantního porušení zákonných norem případně Ústavy a nadto jakkoli do sféry politické nezasahovat. Volební procedura komunálních voleb tak, jak je v současnosti zakomponována do práv ního řádu České republiky, zaručuje při dodržení procedur stanovených Volebním záko nem rovnou soutěž politických stran a činí výsledek voleb nepředvídatelným a nezmanipulovatelným - úspěšnost politických stran a konkrétních kandidátů ve volbách záleží vý hradně na vůli voličů. Za exces z tohoto principu nelze v žádném případě označit opráv nění ktomu povolaného orgánu - příslušného obecního zastupitelstva - konstituované ustanovením § 27 odst. 1 Volebního zákona rozdělit pro konkrétní volby administrativní území obce na volební obvody. O nepředvídatelnost! a tím i vyloučení jakýchkoli spekulací na zvýhodnění ve volbách svědčí též konkrétní názorový vývoj některých subjektů účastnících se přezkoumávaných voleb - zatímco návrhu na zrušení Usnesení Nejvyšším správním soudem se zúčastnila též Česká strana sociálně demokratická s tvrzením, že přijetí Usnesení ji v budoucích vol31
bách poškodí, následný volební výsledek toto tvrzení zcela popřel. Stejně tak mezi Stěžo vateli absentuje, a zřejmě se tedy s názorem o poškození ve volbách přijetím Usnesení neztotožňuje, politická strana TOP 09, která by při určitém teoretickém modelu uvedeném v čl. VIII. výše mohla získat až o tři mandáty více. Účastník zcela odmítá tvrzení, že rozdělení Prahy do více volebních obvodů automaticky vede k poškození tzv. „malých" stran. Typickým příkladem jsou volby do Zastupitelstva v r. 2002, kdy KDU-ČSL jako strana v Praze tradičně neúspěšná, získala mandát díky úspě chu v jednom z volebních obvodů, ačkoli její celkový volební zisk na území hlavního měs ta Prahy nepřekročil 5% uzavírací klauzuli. Obdobně v komunálních volbách do Zastupi telstva Městské části Praha 11 konaných v roce 2002 byl zvolen ve volebním obvodě III. kandidát za volební stranu Chodovské nezávislé sdružení - pan Ing. Jiří Štyler, jehož uskupení získalo na území Prahy 11 pouze 2,46 % hlasů. Pro úplnost je nutno připomenout, že již používání pojmů „malá" a „velká" strana je zavá dějící, správně je třeba používat pojmy strana ve volbách úspěšná, méně úspěšná či neú spěšná. Historicky lze doložit celou řadu případů, kdy strana, kterou by bylo lze před vol bami označit za stranu malou, dosáhla kvalitního volebního výsledku a stala se tak stra nou úspěšnou - tedy v kritizované terminologii „velkou". Např. tak tomu bylo u ČSSD, kte rá se vr. 1996 z pozice strany neúspěšné (tedy „malé") stala stranou dominantní, tedy „velkou". Stejně tak v nedávné minulosti jsme byli svědky mimořádné akcelerace TOP 09, kterou by nikdo před parlamentními volbami na jaře r. 2010 neoznačil za stranu velkou! a která se po vynikajících volebních výsledcích při volbách do dolní sněmovny i do Zastu pitelstva stala stranou úspěšnou, tedy „velkou". Obdobně jako u TOP 09 můžeme vidět u politické strany Věci veřejné „raketový start" při jarních volbách do dolní sněmovny, kdy na území hl. m. Prahy dosáhla 10,31 % (tedy byla výrazně úspěšná); naproti tomu ale v říjnových komunálních volbách získala v hl. m. Praze volební výsledek pouze 5,66 % (tedy během cca 5 měsíců ztratila bezmála V* svých příznivců). Z uvedených příkladů je patrné, že není stran malých a velkých, ale jen úspěšných a neúspěšných, tedy skutečná velikost (počtem členů, majetkem, teritoriálním záběrem apod.) politické strany nemá přímý vliv na schopnost přesvědčit voliče. Tedy je zavádějící tvrzení tří politických stran stojících na straně Stěžovatelů, že jde o strany malé a přijetím Usnesení předem diskriminované; ve skutečnosti jde o strany, které ve volbách propadly, protože jim voliči nedali dostatek hlasů, a žádné následné soudní rozhodnutí nemůže suplovat vůli voličů a nominovat neúspěšnou politickou stranu či konkrétní osobu do za stupitelského orgánu. 2) Účastník považuje za jednoznačně prokázané, že Usnesení bylo přijato demokraticky zvoleným Zastupitelstvem v řádné proceduře a v souladu s Volebním zákonem, aniž by Účastník překročil meze své působnosti a pravomoci. Účastník přikročil k přijetí rozhodnu tí na základě negativních zkušeností z předchozích komunálních voleb do Zastupitelstva v r. 2006 i poznatků z parlamentních voleb v roce 2010, kdy voliči masivně využili tzv pre ferenčních hlasů a výrazně tak volby personifikovali. Přijetí Usnesení nijak nevybočovalo z dosavadní praxe, kdy od r. 1994 bylo ve dvou případech rozhodnuto o organizaci voleb v rámci jediného volebního obvodu a ve třech případech v rámci více volebních obvodů. Účastník trvá na tom, že Usnesení bylo přijato v souladu s platným zákonným ustanove ním, které je aplikovatelné v jakékoli obci v České republice, a jestliže je Praha obcí vý razně největší a nejlidnatější, potom si klade otázku, kde jinde by podle představy Stěžo vatelů bylo ust. § 27 odst. 1 Volebního zákona použitelné, když ne v hl. m. Praze. Účast ník přijetím Usnesení pouze legitimně a legální cestou realizoval své právo na samosprá vu zaručené mu čl. 8, čl. 100 odst. 1, čl. 101 odst. 1 a čl. 104 odst. 2 Ústavy. Usnesení bylo přijato včas a v zákonem stanovené lhůtě. Účastník ani nevyužil minimál ního časového limitu 85 dnů přede dnem konání voleb, ale vydaf (a zveřejnil) své rozhod nutí o více než měsíc dříve, než stanovil zákon. Stěžovatelé tedy měli dostatek času 32
(téměř 3x delší, než předpokládá zákon) na Usnesení reagovat a připravit své kandidátní listiny pro jednotlivé volební obvody. 3) Účastník zdůrazňuje, že bylo-li vůlí Zastupitelstva volby zjednodušit, zpřehlednit a přiblížit kandidáty voličům rozdělením do volebních obvodů, neměl mnoho možností, jak území hl. m. Prahy rozdělit. Při respektování zákonných limitů (zachování hranic stávajících admi nistrativních územních celků) a požadavku sestavit obvody s přibližně stejným počtem obyvatel, lze snadno ověřit, že návrh volebních obvodů vzniklých paprskovitým rozčleně ním území hl. m. Prahy tak, jak byl předložen ke schválení Zastupitelstvu, byl nejvhodněj ší z možných. Podařilo-li se dosáhnout volebních obvodů s obdobným počtem obyvatel, potom bylo jenom logické, že ke každému volebnímu obvodu byl přiřazen stejný počet mandátů, a to v daném případě vždy 9, což je v souladu se zákonným požadavkem. Na tomto místě je vhodné připomenout, že byť to není explicitně ve Stížnosti řečeno, z textu odůvodnění Stížnosti je možno vyčíst, že Stěžovatelé fakticky netvrdí protiústav nost Usnesení v části rozdělení hl. m. Prahy na volební obvody, ale v části, která k jednotlivým obvodům přiděluje počty mandátů - zatímco Zastupitelstvo rozhodlo o shodném počtu mandátů, Stěžovatelé namítají, že u čtyř volebních obvodů měl být po čet mandátů navýšen o jeden a u jednoho obvodu o dva mandáty. Nerovnoměrné rozlo žení počtu mandátů tak, jak tvrdí Stěžovatelé, ovšem vychází až z následné znalosti přesného počtu voličů v každém z obvodů, který ale s předstihem čtyř měsíců objektivně není s požadovanou mírou přesnosti odhadnutelný. V každém případě ale platí, že jiné kalkulační vzorce a postupy, než které byly aplikovány, jsou sice teoreticky možné, nicméně oprávněný orgán - řádně zvolené Zastupitelstvo - le gitimně rozhodl způsobem uvedeným v Usnesení, a proto tento jediný model a žádný jiný byl pro volby do Zastupitelstva v r. 2010 platný a závazný. Zásadní je skutečnost, že diference v počtech obyvatel v jednotlivých volebních obvodech odpovídaly rozumné a ospravedlnitelné odchylce vyjádřené v judikatuře Ústavního soudu. Podstatným je rovněž fakt, že vytvořené volební obvody byly homogenní z hlediska poli tických preferencí obyvatel a v žádném případě nedošlo k převaze voličů jedné politické strany, kterou by bylo možno označit za účelově vytvořenou. Účastník v tomto vyjádření dostatečně prokazuje, že přijetím Usnesení nedošlo k naruše ní základních principů volebního systému - rovného volebního práva a proporcionality. Ktomu je nutno zdůraznit, že princip rovnosti volebního práva znamená, že voliči mají stejný počet hlasů, a nikoliv, že hlasy všech voličů mají přesně stejnou váhu. Míra repre zentace politických stran v Zastupitelstvu ve volbách konaných v roce 2010 nevybočuje z řady hodnot zjištěných ve volbách z let 1998 - 2006. Míra nadreprezentace stran s nejvyšším počtem hlasů je shodná nebo velmi podobná v porovnání s předchozími vol bami. 4) Česká právní úprava není ve vytváření volebních obvodů pro volby do obecních zastupi telstev osamocená. Proto není z hlediska legitimity vymezení volebních obvodů nepod statné poukázat též na volební systémy zemí nám nejbližších - sousedního S R N Ra kouska a Slovenska: a. Spolkový ústavní soud stanovil nejvyšší možnou odchylku v počtu obyvatel vo lebních obvodů pro komunální volby na 25 %; b. v kontextu rakouské úpravy byla jako ústavně konformní shledána přirozená uza vírací klauzule ve výši 11,11 %; c. lhůty pro vytvoření nebo změnu volebních obvodů jsou v některých německých spolkových zemích 92 - 120 dnů přede dnem voleb, v Rakousku až 58 dnů přede dnem voleb a na Slovensku 65 dnů před otevřením volebních místností.
33
5) Pokud jde o část Stížnosti, ve které se domáhají Stěžovatelé zrušení: „ustanovení § 27 věty druhé návětí odst. 1 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí..." ne zbývá než poukázat na zmatečnost tohoto návrhu. Návětí druhé věty § 27 odst. 1 Voleb ního zákona zní: „Zastupitelstvo obce může nejpozději 85 dnů přede dnem konání voleb vytvořit více volebních obvodů:", tedy konstituuje dvě relativně samostatné skutečnosti jednak právo zastupitelstva obce vytvořit více volebních obvodů, jednak minimální 85 denní lhůtu. V odůvodnění Stížnosti přitom nelze najít jakýkoli argument pro protiústav nost práva na vytvoření více volebních obvodů, Stížnost se poměrně podrobně zabývá to liko problematikou délky lhůty pro takovéto rozhodnutí s tím, že 85 dnů je lhůta krátká a diskriminující. Účastník se proto domnívá, že navrhovaný petit - zrušit pro protiústav nost obě části návětí druhé věty § 27 odst. 1 Volebního zákona je zmatečný, neboť v něm není uvedeno, která (věcná) část má být zrušena, resp. proč by měla být část týkající se oprávnění rozhodnout o zřízení více volebních obvodů zrušena, v čem vlastně má spočí vat protiústavnost tohoto ustanovení. Pokud jde o návrh na zrušení části zákona ohledně minimální 85 denní lhůty a její nahra zení lhůtou jednoroční, považuje Účastník argumentaci Stěžovatelů za zcela odtrženou od reality. Jestliže Stěžovatelé vytýkají Usnesení nesprávné stanovení počtu mandátů vzhle dem k počtu obyvatel/voličů, je naprosto iluzorní, že by bylo možno reálný odhad provést rok (a fakticky ještě dříve) před konáním voleb. Pokud by se odhad počtu obyvatel/voličů míjel se skutečností ke dni konání voleb, potom by se nutně disproporce v počtech man dátů musela zvýšit na mez z hlediska proporcionality a rovnosti hlasů již nepřijatelnou. Nadto Stěžovatelé zcela opomíjejí ve svém návrhu na zrušení části Volebního zákona provázanost ust. § 27 s ust. § 73 Volebního zákona ohledně minimálního počtu mandátů, kdy v případě prodloužení 85 denní lhůty na jeden rok, by bylo třeba zrušit též ustanovení § 73 Volebního zákona. Účastník je přesvědčen, že Volební zákon v napadeném ustanovení § 27 odst. 1 druhá věta samostatně ani v kombinaci s dalšími ustanoveními Volebního zákona neporušuje ústavní principy volebního práva ani nezasahuje do ústavně zaručených práv a svobod Stěžovatelů, ustanovení § 27 je plně ústavně konformní. Ktomuto hodnocení vedou Účastníka nejenom vlastní závěry uvedené v textu tohoto vyjádření výše, ale též výsledky jeho komparativního hodnocení právní úpravy zahraniční. 6) Účastník ktomu navíc podotýká, že volební systém pro volby do obecních zastupitelstev není Ústavou předepsán a bylo na zákonodárci, jaký zvolí volební systém (včetně větši nového), který by zaručoval konání demokratických voleb. Právní úprava obsažená ve Volebním zákoně tuto podmínku jistě splňuje, a proto nemůže být s Ústavou v konfliktu. Stěžovatelé se domáhají zrušení předmětného zákonného ustanovení nikoli pro konflikt s ústavním pořádkem, ale z důvodu ad hoc nastalé situace - jejich propadu v komunál ních volbách v hl. m. Praze v r. 2010. Jakákoli změna § 27 Volebního zákona by proto byla věcí Parlamentu ČR a nikoli Ústav ního soudu. Modifikace § 27 Volebního zákona by také musela být přijata s účinky pro fu ture a nikoli retroaktivně, v tomto smyslu se Ústavní soud vyslovil jednoznačně v nálezu ze dne 10. 9. 2009 sp. zn. PI. ÚS 27/09 ve věci zrušení ústavního zákona o zkrácení pá tého volebního období Poslanecké sněmovny, kdy Ústavní soud velmi zjednodušeně ře čeno akceptoval názor stěžovatele Melčáka, že „pravidla se v průběhu hry nemění". 7) Stěžovatelé se v odůvodnění Stížnosti zabývají kvalitou napadeného rozsudku Městského soudu v Praze. Účastník po jeho bedlivém a všestranném přezkoumání dochází k závěru, že rozsudek má veškeré náležitosti právně perfektního rozhodnutí a že neexistují žádné formální, věcné, ani právní důvody pro jeho zrušení. 8) Účastník apeluje na Ústavní soud, aby při svém rozhodování zvážil veškeré aspekty pří padného rozhodnutí, kterým by dal Stěžovatelům za pravdu. Opakování komunálních vo34
leb by nebylo v podmínkách hl. m. Prahy pouze organizačně technickým úkonem, ale vy tvořením zcela nové, neodhadnutelné a možná výbušné politické situace. Pokud by Ústavní soud Stížnosti vyhověl, mohla by tato skutečnost vést až k rozvratu politické kul tury a zavést precedent, že v případě nespokojenosti politické strany s volebním výsled kem se ústavní stížnost stane nástrojem ke zvrácení situace pro danou politickou stranu nepříznivé. Nežádoucím synergickým efektem takovéto praxe by bylo cyklické vytváření povolebního provizoria správy věcí veřejných v důsledku nejistoty ohledně legitimity zvo leného zastupitelského sboru. Podle názoru Účastníka se voliči při říjnových volbách vyslovili jednoznačně a jakékoli te oretické úvahy Stěžovatelů o možném údajně spravedlivějším rozložení mandátů mezi vo lební obvody by nemělo fakticky jakýkoli význam pro reálné rozložení politických sil v hl. m. Praze - navýšení počtu mandátů z 63 na 69 by každému z nich přineslo pouze po jed nom mandátu, tedy z hlediska možnosti prosadit vlastní vůli by šlo o změnu naprosto bez významnou.
35
§4 Závěrečný návrh A. S ohledem na právní argumentaci uvedenou v tomto vyjádření Účastník navrhuje, aby Ustavní soud Stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou a vydal následující usneseni: Návrh stěžovatelů: a) Mgr. Pavel Dobeš, bytem Buková 2/396, 130 00 Praha 3, b) doc. PhDr. Vladimír Just, C S c , bytem U Dobřenských 5, 110 00 Praha 1 - Staré Město, c) Mgr. Petra Kolínská, bytem Kafkova 17/588, 160 00 Praha 6 - Dejvice, d) Mgr. Pavel Křeček, bytem Koněvova 187, 130 00 Praha 3, e) Ondřej Mirovský, bytem Komunardů 40, 170 00 Praha 7, f) David Švarc, bytem Levského 3207, 143 00 Praha 4 - Modřany, g) Marie Ulri chová Hakenová, bytem Švédská 39, 150 00 Praha 5, h) Jiří Witzany, bytem Zengrova 24, 160 00 Praha 6, i) Strana zelených, se sídlem Stroupežnického 30, 150 00 Praha 5 Smí chov, IČ 00409740, j) SNK Evropští demokraté, se sídlem Malá Štěpánská 7, 120 00 Praha 2, IČ 70869553 a k) Věci veřejné, se sídlem Ohradní 1087, 140 00 Praha 4 - Michle IČ 26599643, se odmítá.
B. Pro případ, že by Ústavní soud dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí Stížnosti, má Účastník za to, že Stížnost není důvodná. In eventum Účastník navrhuje, aby Ústavní soud Stížnost zamítl, tj. ve věci rozhodl takto právem a vydal následující nález: Návrh stěžovatelů: a) Mgr. Pavel Dobeš, bytem Buková 2/396, 130 00 Praha 3, b) doc. PhDr. Vladimír Just, C S c , bytem U Dobřenských 5, 110 00 Praha 1 - Staré Město, c) Mgr. Petra Kolínská, bytem Kafkova 17/588, 160 00 Praha 6 - Dejvice, d) Mgr. Pavel Křeček, bytem Koněvova 187, 130 00 Praha 3, e) Ondřej Mirovský, bytem Komunardů 40, 170 00 Praha 7, f) David Švarc, bytem Levského 3207, 143 00 Praha 4 - Modřany, g) Marie Ulri chová Hakenová, bytem Švédská 39, 150 00 Praha 5, h) Jiří Witzany, bytem Zengrova 24, 160 00 Praha 6, i) Strana zelených, se sídlem Stroupežnického 30, 150 00 Praha 5 Smí chov, IČ 00409740, j) SNK Evropští demokraté, se sídlem Malá Štěpánská 7, 120 00 Praha 2, IČ 70869553 a k) Věci veřejné, se sídlem Ohradní 1087, 140 00 Praha 4 - Michle IČ 26599643, se zamítá.
Magistrát hlavního města Prahy
36