Píše se rok 1905 a já jsem letěl zrovna směrem od Německa přes Böhmerwald – Šumavu. Bylo krásně a sluníčko svítilo. Dřevorubci sváželi dřevo k řece, po které je voraři splavili. Ty se ale nadřeli. Po chvíli se mně ztratili a já jsem usnul. A najednou mě probral silný vítr a déšť. Nadával jsem donnerwetr, hýml loudon, ale nic naplat. Měl jsem plné ruce práce. Co čert nechtěl, přidala se ještě mlha. Balón si dělal, co chtěl. Jelikož jsem vůbec nic neviděl, zachytil se o nějaký proklatý strom a já se řítil do neznáma. Zavřel jsem oči, to byla rána. Pomalu procitám, prohmatávám tělo, snažím se vylézt z balónu a divím se, že mě nohy udržely. Nějaký ten škrábanec jsem utržil, ale hlavně, že jsem byl celý. Přestal jsem se starat o své tělo a náhle jsem vnímal jen to ticho. Ale, kde to jsem? To jsem musel nechat až na ráno, protože byla stále mlha. Bylo to ale přistání. Zajistil jsem balón a usnul jsem.
Ráno mě probudilo cvrlikání ptáčků. Bylo opět krásně. Rozhlížel jsem se, abych zjistil, kde vlastně jsem. A skoro jsem spadl do mdlob. Spal jsem pod šibenicí. Chtěl jsem se vrátit do balónu, ale všiml jsem si, že opodál leží nějaký mladík v divném oblečení. Měl na sobě modrou vestu, žluté kalhoty a bílou košili. Nechal jsem ho spát a chtěl jsem být co nejrychleji pryč. Ale o něco jsem zakopl a náhle se ozvalo hlasité:„ Bééééé! „. Mein Gott, to jsem se lekl. Nic takového jsem jak tě živ neviděl. Koza nikde a mečí to. Vtom se probral i mladík a začal hartusit, kdo ho to budí a abych na ty dudy ani nesahal. Ale vše dobře dopadlo. Dali jsme se do řeči. Já jsem se dozvěděl, že jsem ve Strakonicích a přistál jsem na Šibeničním vrchu, kde podle pověsti J. K. Tyla, začarovaly víly jeho dudy.
A byl dudák jako vyšitý, který si musí své živobytí těžko obstarávat, a to muzikou. Dudáci vedli vojáky do války, hráli v putykách, na svatbách i na pohřbech. Já se rozhodl, že zůstanu a dudáček se stal mým průvodcem, když jsem slíbil nějaké to jídlo a pití. Začal hrát na ty kozí měchy – dudy, a my jsme vykročili k městu.
Prošli jsme parkem s pěkným altánem, kde prý se konají pěkné nedělní dýchánky. Dnes se nic nekoná, tak spěcháme dolů na náměstí. Kručelo mu asi v břiše. Po cestě mě zaujala krásná budova dokonce jsem uhodl, že si zde protáhne tělo každý sokolík. Ale není čas. Proč? Na náměstí davy lidí, kteří volaly vivat, vivat. Náhle se objeví kočár a vystupuje vznešený pán. Tu se probral dudák: „To je sám císař, poctil nás svoji návštěvou. Konají se ve Štěkni manévry.“ Je teď chytrej, ale určitě na to zapomněl. Ale já se rozhlížím, to je náměstí? Snad jen dlouhá ulice. Uprostřed vévodí krásný morový sloup. Ale ta maškaráda. Dům zakrytý pytlovinou a ozdoben gerlandami, to je k smíchu. Dudák vše pochopil: „Ten dům je na zboření, naši radní se
stydí, tak to vylepšili“. To jo, to je ale…Raději jsem se zahleděl na mastné krámy, které měly krásný štít s porážkou vola. Vůně prozrazuje, že zde se prodává maso a to nás popohnalo dál.
,
Moje rozjímání bylo náhle přerušeno hlasitým voláním a kočár s císařem se rozjel. Dudák jen tak prohodil: „Jedou do továrny“, a my jsme zamířili za nimi. „Vyrábí se zde fezy“. Byl jsem v údivu, cože se to zde dělá, ale pak jsem tu podivnou věc uviděl na vlastní oči na hlavě jednoho pána. Je to pokrývka hlavy, klobouk bez krempy. No prostě hrnec bez uch. Tato paráda se nosí až za mořem v Orientu, Ještě že tak. Prý to souvisí s jejich náboženstvím – islámem. Musí se několikrát sklánět k zemi a kšilt by překážel. Kočár vjel do továrny, kde ho přivítali dělníci a rebelové dnes museli zůstat doma, aby si neztěžovali. „Nadřou se jak koně u těch valch. Peníze nic moc. Ženy s dětmi perou a suší fezy v chalupách nebo továrně vyšívají, aby uživily své děti.“, dodal smutně dudák. Stejně mně vrtalo v hlavě, kde se vzal fez ve Strakonicích. Měli jsme dost vřískání, kručelo nám v břiše, tak jsme usedli v hospůdce na nedalekém malém rynku, kde se prý
prodával dobytek. -Přinesli nám výbornou cmundu, takovou bramborovou placku, a u výtečného pivka se dal dudák do vyprávění.
„Naši mistři nejprve ve svých továrnách vyráběli punčochy. Podkolenky byly velmi módní a barvily se do různých barev. Zakázky přicházely hlavně z Bavorska. Místní to nosili ke svým kalhotám pod kolena a my dudáci jsme je nakonec také užili, a jak vidím, vy je oblékáte také rád. Jednou prý navštívil město linecký obchodník Braun, který obchodoval s Orientem. Ubytoval se v hostinci u Bílé růže a začal se shánět po někom, kdo by uměl vyrobit fez. Hostinský druhý den přivedl mistra Jana Petráše, který také vůbec nevěděl, co to je fez a myslel si, že si z něho hostinský utahuje. Ale Braun mu vše vysvětlil a výsledek byl nad očekávání dobrý. Bylo za potřebí výrobu rozšířit a docházely peníze. A to byla ta pravá chvíle pro židy, kteří nesměli pracovat, živili se obchodem a lichvou, a proto založili první továrny na fezy ve Strakonicích. Byl to Fürth, Zucker, Stein, a bratři Weilové.
Zamířili jsme konečně k řece a hlavně jsem uviděl jejich hrad. Přešli jsme k němu po železném obloukovém mostě. Prý měli dříve kamenný, ale Otava umí ukázat svou sílu v podobě povodní. Pak je po smíchu. Na druhé straně mě vyrazil dech krásný park Dubovec se sousoším. Promenádovali se po něm staří i mladí. Ale po chvíli jsem úplně zkoprněl. To jsem nikde neviděl. Dudák to poznal na mně hned, a dodal „To je hrůza, viďte. “Hrůza je slabé slovo. Za mostem před hradem si vybudovali Maltézští rytíři zámek a zastupovali je převorové. A tady byla také továrna toho žida Steina u, a jeho palác, na který jste byl zvědavý. Byl krásný. Ale, co je to za šaškárnu mezi, jsem stále nechápal. Dudák, pokračoval „Tak jak jsem říkal, místním podnikatelům se nelíbilo, že židé podnikají a ještě si staví krásné domy a Stein nejprve bydlel v malé chaloupce u hradu, a když měl peněz dost, tak si pořídil palác. A to bylo pro převora moc. Tak se rozhodl, že se mu žid za žádnou cenu nebude koukat do oken a postavil šerednou zeď s baštou, kterou místní nazvali Trucbašta. Ale židy měl stejně na očích, neboť měli své gétho naproti v Bezděkově. Nádhernou měli i synagogu. Tak jim ukázal svou moc“. Jsem silné nátury, ale musel jsem si sednout na lavičku a dudák mně konečně vyprávěl o výrobě fezů.
„Fezy, krásná to věc, ale než se vyrobí, dá to pěkně zabrat. Začíná to u oveček. Nejprve se vlna musí vyprat a odmastit. Dnes se na to používají různé sajrajty, myslím kyseliny, ale dříve se sbírala moč v každé hospůdce. Bylo to prý nejúčinnější. Pak se vlna spřádala a upletl se na plochých pletacích strojích hrubý fez. Pak se znova pral s močí ve valchách. Speciálně se barvil podle potřeby v dřevěných kádích. Nejvíce měly barvu červenou. Těžkou práci u valch a v barvírně, dělali chlapi. Byla to pěkná dřina a plat nic moc. Pak se fez natáhl na formu, aby získal patřičný tvar a velikost, sušil se a napařoval. Dále následovalo vyčesání a nakonec ho krásně vyšili a dozdobili střapcem. To už většinou dělaly ženy a děti buď doma, nebo později v továrnách. Fezy se speciálně balily a byly označeny krásnými nálepkami, kterým se říká fezovky. Jsou moc hezké. Každý zákazník si je vytvářel sám. Prý neuměli číst, tak si zboží poznali podle fezovek. A pak už putovaly za moře. A výroby se ujali židé. Fürth a Zucker na Ostrově. Ten vytvořilo slepé rameno Otavy. Stein má továrnu zde u Volyňky, odkoupil to od bratří Weilů a rozšířil. A dál už to znáš“ .Tak jsem se zaposlouchal, že se mi nechtělo nikam jít. Ale nechat si ujít starobylý hrad. To by ani nešlo.
Hrad byl založen 1235 rodem Bavorů, kteří z něho udělali nedobytnou pevnot s vodním příkopem, padacími mosty, věžemi. Ale nejdůležitější byla věž Rumpál, která má hruškovitý tvar a na jedné straně skosená, a tak vznikl břit, který bezpečně odolával dělovým koulím. Ty prý sklouzly jako po másle. Tuhle vychytávku odkoukali od příbuzných ze Zvíkova. Jinde se s břitem pochlubit nemohou. Sloužila také jako hladomorna, taková jednosměrka, shodit dolů darebáka a zbydou jen kostičky. Nejstarší část hradu je kapitulní síň s ambity a kostel sv. Vojtěcha, od 15. století sv. Prokopa. Sednul jsem si na nějakou kamennou židli, ale hned jsem byl poučen, že je to stůl – Medová kaše. Ve 14. století se rozdávala zde chudým na Zelený čtvrtek medová kaše, chleba, pivo, ryba a polévka. Část hradu patřila maltézským rytířům, kteří od 15. století vlastnili celý hrad a později byl
řízen velkopřevory. Hrad rozšířili a zakládali špitály, starali se o nemocné. Vystoupal jsem až nahoru věže. Na jednom místě jsem musel pořádně zatáhnout břicho, abych prošel. Bylo mně jasné, že to byla poslední záchrana před nepřítelem. Rytíři neměli žádnou šanci.
Z Rumpálu byl pěkný rozhled a já spatřil dílo Jošta z Rožmberka, který vybudoval špitál v chalupě paní Čápové – nazývaný Čápovna, lemovaný korytem Otavy. U něho vévodil kostel sv. Markéty, obestavěný četnými domky. Můj zrak spočinul na vodní hladině Otavy. Děti i dospělí se koupali, někteří si půjčili lodičku u Bechyňského. To mě lákalo, musel jsem na druhou stranu. Zahlédl jsem totiž hospůdku rovnou u pivovaru.
Jeden mladík mě převezl na druhou stranu. Mlel jsem z posledního. Nejraději bych se skácel na nejbližší kousek trávy a na chvilku bych si zdřímnul, ale kupředu mě hnala vůně a představa vychlazeného piva. Uviděl jsem hostinského a hned jsme dali prví pivko v hospůdce Oskořínka s krásným pohledem na hrad. Nezůstalo jen u jednoho, raději jsem je přestal počítat. Bylo to skvělé. Hospůdka byla propojena s pivovarem, mohly se zde hrát kuželky, ale dnes by to špatně dopadlo. Začalo se stmívat a dudák navrhl přespat u Hurychů. Prošli jsme se kolem řeky a už zdálky se linuly zvuky dud. Tady je vždy veselo. Objednal jsem si nocleh, ale zábavu u dobrého piva jsem si nenechal ujít. Dudák se přidal k hudebníkům a já zažil nefalšovanou strakonickou zábavu. I já hodil taneček. Ale přece už nejsem nejmladší, a tak zatímco dudák protáčel děvčata jako o život, já jsem se vrátil vyčerpán zpátky ke stolu a pozoroval všudypřítomné veselí a pokuřoval tahohubku.
V tom do hospody vstoupilo pět chlapů jako hora. Šel z nich strach a mířili k mému stolu. Nejsem žádný pápěra, ale bylo mně úzko, když si chtěli přisednout. Byli to vodaři, správní chlapíci. Sváželi na vorech ze Šumavy brambory, sůl, vejce, dokonce i kola pro zpáteční cestu z Prahy. Jejich práce byla těžká. Zboží ve Strakonicích překládali na takzvaném Holzplazu a
cesta do Prahy trvala tři dny. A u Hyrychů přespávali a kotvili. Kouknul jsem na hodinky a nevěřím svým očím. Vždyť bylo ráno. Absolutně vyčerpán jsem padl do postele a spal jako dudek nebo jako dudák…
Probudil jsem se až pozdě, přesněji řečeno skoro v poledne. Dudák se se mnou rozloučil večer, že musí jít hrát do hospůdky Na Blátě, tam se prý schází místní chasa, a že lidé ráno v kostele slyší hrát dudy za oltářem. Zpíval mi tu jejich písničku a já si zapamatoval jen: „Kdo nevěří, ať tam běží.“ Dnes už věřím, že ve Strakonicích se může přihodit vše“. Ale já musel běžet jinam, ke svému balónu. Přistání bylo divoké, ale stálo to za to. Tak z výšky jsem si ještě vychutnával malebné město na jihu Čech Strakonice.
