Přichází nám jaro, a proto můžeme věnovat jeden jarní výlet (či výpravu) krnovským rozhlednám!

Milí čtenáři, minulé číslo Sem-Tamu se k vám bohužel dostalo s menším zpožděním, ale doufáme, že vám to nepokazilo náladu při jeho pročítání. Toto číslo je opět tak nabité články z naší činnosti, že jsme byli nuceni obsah rozšířit na dvacet čtyři stran. Snad se vám bude líbit, ahoj při dalším čísle Sem-Tamu! Sova

OBSAH ČÍSLA Úvod................................................................................................2 Kam u nás v regionu?......................................................................3-4 Příběh na pokračování ....................................................................5-6 Záběr pádlem..................................................................................7-9 Z deníku čtenáře .............................................................................10 Rozhovor.. ................................................................................ ..11-12 Vernisáž výstavy...........................................................................13-14 Lokalki 2010 .................................................................................15-16 Čtyři dny v Tichomoří...................................................................17-18 Z kroniky Mladých Stromů...........................................................19-20 Z kroniky Modrého Mauritia........................................................21-22 Nové webové stránky Severomoravské pobočky...........................23 Zvadlo na akce pobočky..................................................................24

SEM-TAM: Časopis Severomoravské pobočky SPJF. Číslo: 2, Ročník: 3, dáno do tisku: 28.2.2010. Šéfredaktoři: Martin Vérteši-Sova, Dominik Macek-Bobr. Spoluvytváří: Marek Skýpala-Winoga, Josef Ptáček-Pepix. Autor kreseb: Stanislav Čaban-Wapi. Tisk: SPJF. Kontakt: [email protected], [email protected] . Web: www.smp.spjf.cz

Přichází nám jaro, a proto můžeme věnovat jeden jarní výlet (či výpravu) krnovským rozhlednám! Zajímavé turistické cíle nalezneme v okolí města Krnov, nedaleko polských hranic. Snad tím nejzajímavějším místem je vrch Cvilín, na němž stojí krásná kamenná rozhledna. Má výšku 29,1 m a postavena byla na počátku 20. století jako Liechtensteinova rozhledna podle návrhu architekta Ernesta Latzela. Ještě nedávno byla přístupná jen omezeně kvůli televizním anténám, ale dnes z ní již můžeme vidět Krnovsko jako na dlani. Temeno Předního kopce vrchu Cvilín poblíž rozhledny zdobí monumentální stavba barokního poutního kostela sv. Kříže a Sedmibolestné Panny Marie vybudovaného v letech 1722-1727. Za vlády Josefa II. měl být kostel stržen, ale naštěstí jej vykoupili krnovští měšťané za 406 zlatých a znovuotevřeli jej. Historie tohoto poutního místa sahá až do období vlády Přemysla Otakara II. V roce 1865 kostel vyhořel a vážně utrpěl i koncem 2. světové války. Byl však minoritským řádem obnoven. V r. 1950 byl zdejší klášter zrušen a po r. 1989 obnoven a opět vrácen minoritům.

Na Zadním kopci Cvilína se nalézají zříceniny hradu Cvilín (Šelenburg). Jedná se o zříceninu gotického hradu s vysokým torzem věže a zachovalými hradbami, sklepy a částmi zdí. Hrad byl založen v 1. polovině 13. století. V roce 1474 podlehl vojsku Matyáše Korvína, avšak v 16. století se stal loveckým hrádkem, který však zchátral. Nad obcí Úvalno ve výšce 400 m. stojí rozhledna, sloužící zároveň jako mauzoleum místního rodáka Hanse Kudlicha, poslance říššského parlamentu, který se v r. 1848 zasloužil o zrušení poddanství v celé rakouské monarchii. Vybudována byla v roce 1913. Po roce 1945 věž chátrala, ale naštěstí velká urna z bílého supíkovického mramoru byla přenesena na místní hřbitov. V roce 2000 byla za spolupráce potomka H. Kudlicha, Waltera Kudlicha z Burghausenu zajištěna rekonstrukce objektu se snahou o uvedení do stavu v jakém byl v r. 1925.

- ROZHLEDNA CVILÍN – No. 467. - ROZHLEDNA ÚVALNO – No. 342 - HRAD ŠELENBURK – No. 550 Pojeďte na výlet vlakem! Nejbližší zastávka: Krnov-Cvilín a Úvalno Bobr

Příběh na pokračování, Část sedmá, Píše Sova V tom si ale vzpomněl na matku, sestru, malého bratra. Naplnil ho stesk, když si představil život tady bez nich. No, bude mít ještě dost času rozmyslet si to. Ale teď by to chtělo najít toho Jardu. Obul si boty a vydal se pátrat. Oblast pláže už ani neprohledával, tam už to prvně prošel celé, teď zamířil do lesů obklopujících pláž ze dvou stran. Hned jak minul několik prvních stromů, zjistil, že je to spíše prales, než les. Všude všechno obrostlé, velké větve, strom vedle stromu, občas nějaký potůček, jezírko. Ale žádná stopa po lidském zásahu! Ani pařez, ani ušlapaná tráva, znečištěná voda něco podobného.

Kdyby tak potkal nějakého člověka, alespoň by se ho na Jardu zeptal. V tom se houští za velkým listnatým stromem něco pohnulo. Jirka zpozorněl. Vzápětí se vynořil jakýsi člověk. Jirka se hned chopil příležitosti a řekl: „Dobrý den, neviděl jste tady takové kluka asi stejně velkého jako já?“ „Ne, nikdo tady není.“řekl jedním tónem člověk. „Tak děkuji.“ odpověděl Jirka a pokračoval. Co teď bude dělat? Sám, v takové pustině... Že by Jarda zůstal tam venku? A neměl by se teď raději vrátit? No to by asi bylo lepší. Řekl si tedy že se pokusí vrátit se. No jo, jenomže jak? Udělal ještě několik kroků a v trávě před sebou spatřil něco blyštivého. Ano, byl to onen

kolík! Rozběhl se k němu a bezhlavě se ho chytil. Následoval opět ten neuměle prodloužený okamžik, ve kterém se v Jirkovi vystřídali všechny možné pocity. Něco však bylo jiné. Nebyl sto uvědomit si přesně co, jelikož ani nevěděl co se to kolem něj a v něm vlastně děje, ale věděl že nastala nějaká změna. Náhle dopadl. Dopad byl ale tvrdší a surovější než ten předchozí a jakmile Jirka otevřel oči, bylo mu jasné, proč byla cesta sem tak jiná.

vysokých komínů, několik betonových staveb a nejspíše továrny. Zbytek krajiny kolem něj zaujímala vypleněná krajina, rozrušená místy jen něčím, co připomínalo trochu větší poklopy kanálů. Jirka byl dokonale zmatený a i když mu pud sebezáchovy říkal aby zůstal na místě a pokusil se zase vrátit, vydal se směrem ke komplexu budov. Cestou měl uši nastražené a každou chvíli uslyšel několik dutých ran, rozléhajících se po

Byl totiž někde jinde. Nebyla to ani úžasná země, odkud chtěl ještě před několika okamžiky odejít, nebyla to však ani země, ze které pocházel. Při prvním letmém porozhlédnutí spatřil v dáli

okolí jako ozvěna koule, vystřelené z děla. Pod Jirkovýma nohama se v písku občas zaleskla plechová či kovová část jakéhosi přístroje, zřejmě rozbitého na padrť. Vše působilo dojmem jednoho velkého bojiště.

Dnes se vydáme na řeku, kterou znám skutečně dobře – na Moravici. Po pravdě řečeno,

někdy se mi tam už ani moc nechtělo, ale byl jsem vždy přemluven a znovu jsem v Suchdolu nad Odrou nastu-

poval do motoráku s jízdenkou do Čermné ve Slezsku. Nyní si asi říkáte proč zrovna tam. Každý rok (a někdy i dvakrát) jsme se totiž účastnili vypouštění kružberské přehrady, kterou organizoval ostravský vodácký oddíl Campanula. Je to beze sporu největší moravskoslezská vodácká akce a vždy hojně navštěvovaná. Většina vodáků se k hrázi Kružberku dopravila automobilem, ale my ne, my jsme vždy cestovali vlakem, a proto ta stanice Čermná ve Slezsku a dlouhá cesta k přehradě (když jsme nesli náš raft, byli jsme vetšinou totálně vyčerpaní). Když však naše lodě okusili lahodné vody Moravice, chmury a strasti odplynuly a my jsme s chutí zanořili pádla a vypluli po krásné a jemné Moravici.

Řeka Moravice pramení v Hrubém Jeseníku v nadmořské výšce 1134,8 m, zhruba 3 km jižně od vrcholu Pradědu. Nejprve teče jihovýchodním směrem. Její hladinu vzdouvají vodní nádrže Slezská Harta a Kružberk. U zříceniny hradu Vikštejn se postupně obrací na severovýchod, protéká městem Hradec nad Moravicí a Opavou, pod kterou se vlévá zprava v nadmořské výšce 241,9 m do stejnojmenné řeky. Jak jsem již naznačil, Moravice není nijak zvlášť obtížná řeka. Vyskytuje se na ni sice množství jízků a stupňů, ale kromě asi 4 se nedá žádný z nich pokládat za zvlášt nebezpečný. Moravice je půvabná řeka, která meandruje v hlubokém údolí. Koryto je přehledné, ale občas i zde se mohou vyskytnout překážky, které mohou i zkušeného vodáka pěkně pozlobit. Jsou to padlé kmeny a nebo potopené lodě. Na Moravici

se totiž vydávají stovky vodáků a někteří z nich si ještě pomáhají alkoholem. Podle toho to taky v řečišti vypadá. Mezi poctivými vodáky se

vými vodáky se potácejí jejich karikatury, které se na stupních a v peřejích neváhají cvaknout. Pokud bych vás měl upozornit na nebezpečné místo, byl by to především vysoký jez – vyrovnávací hráz nádrže v Podhradí pod Vikštějnem. Zde je můj autentický, nepříjemný zážitek z roku 2000: Najeli jsme si někam do středu jezu a přehoupli se přes hranu. Všechno bylo zcela jasné. Lakonicky jsem oznámil:

„No, jedeme si přímo na tu kládu!“ Raft se rozjel, napnul jsem nohu a ve finálním okamžiku jsem přes raft prudce kopl do napité klády, doufal jsem, že se mi ji podaří potopit. Kláda se asi na chvíli potopila a pak kopla do dna raftu. Ten se stočil rovnoběžně se spádovou deskou jezu. Dalšími záběry a pohyby proudů se raft dokonce stočil přídí k jezu. Znovu a znovu jsem zapichoval pádlo do jez a snažil jsem se odpíchnout raft, ale pouze má síla nestačila, kdyby to ve stejném okamžiku odpíchl i Jarda, možná by to pomohlo. Jarda však vydával povely typu: „Pádlujte a nebo Záběr!“ a hlavně strašně nadával. My ostatní jsme mlčeli a rvali se s proudy. Nakonec jsme se podél

spádové desky dostali až k pravé navigaci. Zde jsem se zuby, nehty zapřel do kamenné zdi a pomalu jsem za

pomoci záběrů ostatních rozjel raft a dostal ho z vývařiště. Nebyla to pěkná zkušenost, ale je k nezaplacení. Další obtížnější jezy vás pak budou čekat v Žimrovicích, Hradci nad Moravicí a v Brance u Opavy. Až tedy v novinách naleznete noticku, že se bude vypouštět Kružberk, vydejte se tam a obtížná místa si předem prohlédněte. Příští záběr pádlem učiníme na řece Morávce.

V tomto vydání SEM-TAMu Vám představím knihu o putovaní českých vodáků na Slovensko, a to knihu Miloše Zapletala - Zeta

Skupina starších vodních skautů se v zimě vydá na dalekou cestu z Čech až na Slovensko. Jedou na lyžích přes Jizerské hory, Krkonoše, Jestřebí a Orlické hory, Králický Sněžník, Jeseníky, Oderské vrchy, Beskydy a Javorníky. Je to pro ně obrovská zkouška fyzické zdatnosti i psychické odolnosti. Po cestě prožívají vážné i veselé příhody, a také skutečná dobrodružství. Bloudění, pád do potoka či drobný úraz by v letních dnech znamenaly jen zdržení, ale za mrazu se taková nehoda může změnit v boj o život. Miloš Zapletal zachytí atmosféru doby, v níž se příběh odehrává – dobu po násilném potlačení Pražského jara v 70tých letech minulého století. Cvoci jsou volným pokračováním autorových dvou předcházejících knih, Sedmičky a Ostrova přátelství. Setkáváme se tu znovu s jejich hlavními postavami (hlavní postavou je opět Jonáš). Za Sedmičku se autor tehdy dostal na černou listinu a nesměl pak řadu let publikovat. Státní bezpečnost viděla v díle skrytou propagace zakázaného skautského hnutí. M. Zapletal: CVOCI; vydal Knižní klub r.2008, ilustroval Marko Čermák

Roman Kula – Romain Srdečně zdravím všechny čtenáře časopisu SEM-TAM. 1. Představ se našim čtenářům. Jmenuji se Roman Kula. Jsem členem klubu Modrý Mauritius. Je mi patnáct let, navštěvuji čtvrtý ročník osmiletého Gymnázia Komenského v Havířově. 2. Jsi člen Modrého Mauritia. Co bys o klubu řekl? Jaký máš na něj názor? Pod pojmem „klubaření“ jsem si vždy představoval a představuji dodnes ukázku pravého přátelství. Je to příležitost, jak poznat přítele, člověka, který

při vás vždy stojí a je ochoten vám dát pomocnou ruku. Aby mohla dnešní společnost fungovat, musí být strukturovaná. Musí být rozdělaná na ty, kteří vedou a na ty, kteří následují. Klub jako společnost není rozdělen na vůdce a podřízené. Klub funguje na principu přátelství, vzájemného soužití, pomáhání si a rovnosti. Toto je ten zásadní rozdíl, kterým se klub liší od běžné společnosti: klub je

soubor nahodile uspořádaných jedinců, kteří si jsou rovni, kdežto společnost je rozdělená. Právě kvůli tomuto faktu se mi klub velice líbí, protože je to možná jediné místo, hned po rodině, kde jsem mezi svými. Tím míněno: nejsem mezi lidmi, kteří by vás za cenu vůdčího postavení byli schopni „bodnout do zad“. 3. Jak ses ty sám dostal do klubu a jaké zastáváš funkce? Do klubu mě navedl Martin Vérteši, přezdívaný Sova, nynější vedoucí našeho klubu. Zprvu jsem měl jisté obavy, jevilo se to pro mne jako úplně nová zkušenost. Jelikož nepatřím mezi čtenáře Foglarových knížek, ani knížek podobného žánru, nevěděl jsem, do čeho to vlastně jdu. Naštěstí tu byl člověk, kterému mohu plně důvěřovat, Sova, a ten my dodal chuť a odvahu stát se členem klubu. Dnes již vím, že lepší krok ve svém

životě, než vstoupení do klubu, jsem neučinil. V klubu se mi daří, jsem spokojen,

zastávám dokonce i nějaké funkce – lékárník a pokladník, čímž mohu být i užitečný pro klub. 4. Co si myslíš o budoucnosti klubu? Podle mého názoru mají kluby budoucnost pouze tehdy, budou-li za svoje místo v budoucnosti tvrdě bojovat. Pevně věřím, že jsou to právě ty organizace, které přispějí k zlepšení celé společnosti. Musí se však více prosazovat. Děkuji za rozhovor.

V pátek 15.1. jsme se se Sovou vydali na vernisáž výstavy “Dobrodružné časopisy pro děti a mládež”, která se konala v pobočce Městské knihovny Ostrava na ulici Jiřího Trnky v Ostravě - Fifejdách. Tuto výstavu pořádala SMP SPJF (jmenovitě Mexičan) a Klub skautských sběratelů Junáka. Do knihovny jsme dorazili okolo 16:30, a proto jsme měli čas si vše v klidu prohlédnout. Výstava byla rozdělena na dvě části – jedna se nacházela ve vnitřním atriu, kde bylo k vidění mnoho zajímavých materiálů v pěti skleněných vitrínách. Mohli jsme zde zahlédnout knihy Jaroslava Foglara, informace o SPJF či o jeho předchůdci – KPJF. Dále zde byli k vidění tábornické, klubovní či osadní časopisy jako SEM-TAM, Severn či Klubovní hlasatel a také sběratelské rarity jako Zápisníky 13-ti bobříků aj. Druhá část výstavy byla na ochozech nad atriem, kde se nacházely opět vitríny s mnoha časopisy, např. s Ohníčkem, Malým hlasatelem a Mladým hlasatelem, ABC mladých techniků a přírodovědců, Malým čtenářem, Pionýrem či Sedmičkou pionýrů. Dále jsme mohli vidět sešitové příběhy z Divokého západu.

Nad vitrínami byly ve sklech kvanta Ulčovek, příběhů Rychlých šípů a dalších exkluzivních kreseb. Na dalším ochozu byly ke zhlédnutí panely s časopisy jako Woodcraft, Wampum Neskenonu ,Skaut - Junák, Vpřed!, Rychlé šípy vpřed! a další. Před 1700 se začali v atriu pomalu shromažďovat foglarovci a další nadšenci kteří pomalu obcházeli jednotlivé části výstavy. Úderem páté hodiny odpolední zahájil předseda SMP SPJF Mexičan výstavu, k němuž se připojil také Zdeněk Vašíček – Ďáblík, který je majitelem nemála exponátů. K potěše všech příchozích na kytaru zahráli mně dva neznámí trampové ☺ . Knihovna měla zavírat v 18 hodin ale paní knihovnice byly tak hodné, že nás foglarovce nechali se kochat výstavou až do 18,15. Pro dětské návštěvníky připravili pořadatelé test znalostí, na něhož byl možné nalézt odpovědi v útrobách výstavy. Celou vernisáž navštívilo okolo 25 lidí kteří odcházeli zcela jistě spokojeni jako my. O výstavě pro Vás napsal Bobr

„Jedu si takhle v pátek tramvají z práce, stojím u dveří a v tom se na zastávce Svinovské mosty přiřítí do vozu dva kluci. Strkají do označovače nějaký podivný blok a na okně si cosi zapisují co nějaké tabulky. Ach jo, to bude zase cesta – se dvěma cvoky. Náhodný cestující, který měl to štěstí a narazil v pátek 19.února kolem sedmnácté hodiny na skupinku soutěžících, se konec konců nemýlil. V době od šestnácti do devatenácti hodin skutečně cestovalo veřejnou dopravou několik dopravních cvoků. Byli to účastníci závodu v integrované dopravě Ostravy a okolí-Lokalki.

Organizaci tohoto závodu jsme měli na svědomí já a Bobr. Po dvou týdnech usilovné propagace jsme dorazili před patnáctou hodinou na nádraží OstravaStřed, kde bude závod startovat. Rád bych ale také uznal část zásluh Romainovi, který mi jednak pomohl shánět ceny pro vítěze a hlavně zhotovil přenosný stolek, který nám dobře posloužil

dobře posoužil. Ale teď již zpět k akci. Hned po patnácté hodině, jakmile jsme nachystali všechny potřebné věci, dorazili první soutěžící. Začali se podepisovat do prezenční listiny a rozdávali jsme jim tabulky a bločky. Všech sedm závodníků dorazilo velmi brzy, takže muselo v hale dlouho čekat. Deset minut před šestnáctou jsme však zodpovídali poslední dotazy a těsně před hlasitým „start“ jsme vy-

věsili seznam bonusových zastávek. Závodníci si některé opsali a pak už vyrazili na svou cestu plnou přestupů, dobíhání, cvakání, zapisování… Po třech hodinách

se vracíme na místo činu a již deset minut před sedmou přibíhá první dokončivší závodník. Odevzdává bloček a pro kontrolu také některé jízdenky. Zanedlouho přibíhají také další soutěžící. Okamžitě po odevzdání materiálů se dávají do vzrušené debaty o zrušených spojích, zpožděních a plánech, které musel každý během cesty měnit. Poslední tři závodníci dobíhají šest minut po devatenácté hodině a oznamují, že se spojili a odevzdávají pouze jeden bloček a tabulku. V tuto chvíli se se závodníky loučíme a zveme je na zítří na vyhlášení výsledků. Přes noc jsme vše spočetli a ráno jsme vyhlásili výsledky- závodník Silesia, který získal 325 bodů a zároveň doběhl jako první do haly, zvítězil. Ani první ani druhý závodník však na vyhlášení nebyl, proto jim ceny doručíme. Text a foto: Sova, kresba: Stopař

Po třech měsících od setkání klubů v Šumperku se uskutečnilo další – nyní zimní setkání v Domašově nad Bystřicí pod exotickým názvem Čtyři dny v Tichomoří! Toto ,,komorní” setkání začalo ve čtvrtek 28.1 v údolí říčky Bystřice na úpatí Nízkého Jeseníku. Severní Moravu zastupovaly tyto kluby: 354. KBS Modrý Mauritius z Havířova (Bobr,Sova,Křičící Orel), 350. KBS Mladé stromy z Hrabenova (Pepix, Emilek) a 352. KBS Tygří dráp ze Štramberka (Žemle). Admiralitu (vedoucí) zastupovali Čáp, Stopař, Drobek a Šmoula. Po příjezdu započala tradiční rozřazovací hra, která 8 klubařů rozdělila do dvou skupin – Resolution a Adventure. Po rozřazení byl každé skupince propůjčen kajak na jejich cestu k vysněným ostrovům na Tahiti. Ve čtvrtek měla každá skupinka k dispozici 20minut cesty s kajakem po určené trase. Za různé hry získávala skupinka body a ty využila každý večer k postupu. Pátek započal rozcvičkou alias sněhovou bitvou. Další skvělou hrou byla hra pro doplnění zásob potravin na lodi. V odpoledních hodinách jsme museli lodi opravovat – učit se básničky a za ně získávat chybějící části lodi. V brzkých hodinách pátečního večera jsme hráli hru na objevování domorodých kmenů. V budově se vyskytovala zvířata a klubaři se jim museli mrštně vyhýbat ☺. Později nadešel čas vypravit se ke svému kajaku a pokračovat. Na velké sněhové pláni jsme objevili u ohně sedící domorodce a plnili jejich úkoly

na lanových překážkách! V osudnou chvíli se podařilo Adventure předběhnout zatím vedoucí loď Resolution. V sobotu ráno jsme měli neobvykle rafinovanou rozcvičku – Skládání lodi. Z klubařů – námořníků jsme měli sesládat loď – resp. její hlavní části jako stěžěň, trup či záď. Dopolední hrou byla cesta na ostrov (představovaný centrem Domašova) a našim úkolem bylo domluvit se bez použití češtiny a slovenštiny. V čase odpoledním byla na programu hra Antarktické ringo, což bylo zcela klasické ringo ve sněhových podmínkách. Podvečerní hrou byla originální hra Diskuze na lodi. Každý si vylosoval svoji postavu a hájil její zájmy a přitom měl ještě splnit svůj úkol. Večerní hrou bylo Obsazování ostrova. V knihách schovaných v budově byly zásadní indicie, které tvořily heslo, které skupince přivlastnilo ostrov, bylo jen na náhodě jak bude velký či zda na něm bude poklad. V pozdních hodinách následoval tradiční avšak poslední postup s kajakem. Loď Adventure měla asi 300m náskok, ale Resolution získala během dne více minut během her. Proto loď Resolution a její posádka (Bobr, Sova, Pepix a Jája) dorazila na Otaheite (Tahiti) jako první! Těšíme se na příště! Bobr

Výprava na Nový hrad V sobotu 18.dubna 2009 za pěkného počasí jsme se vypravili na zříceninu Nového Dan a Pegina. Také kamarád Michal, který se k nám přidal cestou. Svolali jsme pokřik, vztyčili vlajku a vyšli na nádraží do Rudy nad Moravou, odkud jsme vyrazili vlakem do Raškova. Cesta uplynula velmi rychle. V Raškově jsme vystoupili. Počkali jsme až přejede vlak a přešli jsme koleje. Čekal nás velký kopec ke zřícenině. Cestou jsme několikrát přeskákali po

hradu, který leží kousek od nás. Ráno jsme se sešli u klubovny. Jelo nás šest a to Krč, Pepix, Emil,

balvanech potůček a byly jsme tam. Prohlédni jsme si zříceninu a potom jsme si opekli kabanos v jedné chajdaloupce. Natočili jsme malý film o zřícenině, který je na youtube (pod názvem Nový hrad u Šumperka). Prohlédli jsme si hradní kadibudku a studnu, která byla zasypaná. Zhasili jsme oheň a pomalu šli zpět na nádraží do Raškova. Cestou se Pegina vykoupal v potůčku a nasbíral si třpytivé kamínky. Také jsme viděli nádherně vybarveného

mloka. Po příchodu na nádraží hned jel vlak. Nastoupili jsme do něj a jeli zpátky. Z Rudy jsme došli do Hrabenova ke klubovně. Sundali jsme vlajku,

rozloučili jsme se a šli domů. Výlet se všem moc líbil. Doporučujem vám, abyste se tam jeli podívat také. Zajímavé webové stránky zříceniny: www.novyhrad.cz.

Výprava na rozhlednu Háj V sobotu 4.dubna 2009 za slunečného počasí jsme se vypravili na rozhlednu Háj, která leží nad Hrabenovem. Ráno jsme se sešli u klubovny a to Pepix, Kotyš, Emil, Dan, Pegina a pes Bad. Vyvěsili jsme vlajku, svolali pokřik a poté jsme vyrazili. Šli jsme uličkami, přes louky, pole, lesíky a kolem myslivny. Po hodině cesty jsme tam došli. Zaplatili jsme vstupné a šli jsme po schodech nahoru. Napočítali jsme 133 schodů. Prohlédli jsme si nádhernou krajinu. Splnili jsme tam jednu

část dlouhodobé hry SPJF, která nese název Karakum. Také jsme se zapsali do návštěvní knihy a koupili pohledy. Před rozhlednou jsme se vyfotili. Pegina si kreslil do cancáku rozhlednu a ostatní si

hráli se psem Badem. Kolem dvanácté hodiny jsme vyrazili od Háje ke Kostečku, kde jsme si opekli špekáčky, napili čisté zdravé vody a odpočinuli si. Potom už jsme šli zpět ke klubovně. U stožáru jsme stáhli vlajku, rozloučili jsme se a šli domů. Nato, že byl teprve duben, bylo něco přes 30°C a výlet se vydařil.

Nejspíš se divíte, proč je u titulku fotografie vlaku City Elefant, ale to je dlouhá historie. Čtěte dál … Sešli jsme se v klubovně v pátek odpoledne. Kdo? Jen já a Sova. Po pár desítkách minut mi Sova podal nabídku k plnění nového úseku klubovní dlouhodobky Malabo. Proč ji nepřijmout, že? Přijal jsem. Mým úkolem bylo jet vlakem do Českého Těšína, kde jsem měl nalézt vzkaz. Další jsem měl nalézt na nádraží v Hnojníku. Zde bylo úkolem dopravit se do Frýdku-Místku. Tam jsem však nedojel, jelikož bylo už pozdě. V klubovně jsme se usušili a uložili ke spaní. Našim prvním sobotním úkolem bylo splnit úkol do dlouhodobky Tokelau – Velký nápis. Na zahradě jsme pomocí lopat vytvořili krásný název naší lodi – Hrabě von Arco. Po této úmorné činnosti jsme chystali klubovnu pro akci Herní odpoledne. Před 1400 dorazil Viktor a akci jsme zahájili hrou Jungle Speed! Po dohrání přijel Joli a zahájili jsme hru Česko. Poté jsme si opět zahráli Jungle Speed! a dále logickou hru Rummy Club. Partie různých her jsme prokládali diskuzí a konzumací různých laskomin. Akce se vydařila ☺. Bobr

Já a Bobr jsme byli v klubovně ve 14.30, čekali jsme však ještě na Adama. Mezitím jsem Bobrovi proplatil účet za knihy, které jsme minulý týden nakoupili. Také jsme dodělávali depeši, která musela být dnes odeslána. Po patnácti minutách dorazil i Adam a mohli jsme pokřikem zahájit schůzku. Hned nato jsme začali hrát Adamovu oblíbenou hru – Ostrovy. Zahráli jsme několik kol, při kterých Adam zpíval „Nikdy nesedím sám, vždycky aspoň jednoho panáčka mám“. Hra se trochu protáhla a zabrala tak ¾ schůzky. Následně šli kluci vedle do kuchyně sbírat písmena do deníku J.H., která tam „někdo“ rozházel. Adam ještě přinesl návrh na zhotovení „vystřelovače tenisáků“ a pak už odešel do airsoftu. Já jsem dodělal depeši a s Bobrem jsme ji šli na poštu odeslat (ceny jsou čím dál horší!). Pak už jsme se rozešli domů. Text a foto: Sova

Od ledna 2010 má Severomoravská pobočka svou novou webovou prezentacisvé nové webové stránky. Staré stránky neodpovídali požadavkům, neposkytovaly důstojnou propagaci aktivitám pobočky a nebyla zde možnost vlastního zázemí. Nové webové stránky, nacházející se na adrese www.smp.spjf.cz, upoutají na první pohled naprosto odlišnou grafikou, animací na hlavní straně, která vždy upoutává na nejbližší akci pobočky, či přehledným menu. V sekcích webu je možné nalézt veškeré informace o časopise Sem-Tam, jeho internetový archiv, možnost předplacení či shlédnutí Wapiho kreseb. Nechybí ani informace o redaktorech. Na webu jsou také k dispozici zápisy ze všech akcí pobočky

od ledna 2008 a nově také z roku 2006 včetně fotografií. K dispozici jsou materiály ke stažení jako výroční zprávy či přihláška do pobočky. Vzkaz nám můžete zanechat ve vzkazovníku nebo nás můžete kontaktovat na jednom z řady uvedených kontaktů. Je zde také možnost pohodlného přihlášení do pobočky či možnost bezplatného zasílání novinek na webu. Navštivte i vy náš nový web!