OBČASNÍK LANŠKROUNSKÉ FARNOSTI BŘEZEN 2003
číslo: 29 ročník: VI.
-ZDARMA -
Začíná březen a příroda se pomalu a nenápadně probouzí. Auta už po ránu lépe startují, chodcům se „nelepí“ nosní dírky od dvacetistupňových mrazů a také zpěvní ptáci dávají najevo, že zimu přežili. A protože s blížícím se jarem se tak trochu probouzí nejenom příroda, ale i člověk, tak jako přídavek k onomu „probouzení se“ uvedeme malý příspěvek o Božím humoru. Boží humor se skrývá především ve způsobu, jak zacházet s protiklady, jak si hrát s paradoxy, jak nás vyvádět z míry a překvapovat svou nevšedností. Bůh nabízí často život v protikladu k hodnotám tohoto světa, což vede k tomu, že Boha nalézáme někdy tam, kde bychom Jej neočekávali. Když Bůh volí muže a ženy pro svá díla, klade svou dlaň občas na ty nejslabší, nejnezralejší… Toto je Boží humor. Stačí se podívat na některé světce, vizionáře a mystiky… Ne každý byl oním silným synem světa, ale většinou byl onou „hliněnou nádobou“, která se nechala naplnit Božím milosrdenstvím, Božím Duchem. Být uchvácen humorem Božím, znamená přistoupit k Němu s důvěrou, nebát se vložit svůj život do Jeho dlaní a nalézat společně cesty životem s odvahou a nadějí. Následující text bude patřit lékaři Philipu Madremu, který je jáhnem diecéze Albi ve Francii, otcem dvou dětí a představeným mateřského domu společenství Blahoslavenství v Cordes. V Karmelitánském nakladatelství od něj vyšla vynikající kniha Tajemství Boží lásky a služba uzdravování, jež navazovala na knihu Ale zbav nás od Zlého. Informace o Božím humoru a zkušenosti s Ním nám mohou někdy pomoci překonávat nelehké chvíle, ale především mají člověku pomoci naslouchat Božímu hlasu a Božím cestám, které nevedou vždy tím směrem, kudy se ubírají naše přání a touhy…
Philippe Madre Často se ptáme, zda Bůh ve své nekonečné svatosti, ve své obrovské lásce ztělesněné v Ježíši Kristu, především pak v jeho křížové cestě a Golgotě, má smysl pro humor. Je jasné, že bychom si neradi představovali u našeho Boha jakýsi stav věčného smutku nebo chladu ve vztahu k člověku.
Humor božský a člověčí Jenže takto formulovaná otázka není položena správně, protože naše představa humoru je vpravdě lidská, a je vždy nesnadné přenášet lidské city nebo charakterové rysy na Boha, jakoby se nám měl nějakým způsobem podobat, zatímco jsme to my, kdo jsme povoláni připodobňovat se mu. Samozřejmě, že Ježíš - pravý Bůh, se stal skutečně pravým člověkem (vyjma hříchu), a můžeme tedy bádat v evangeliích, zda také při určitých příležitostech projevoval smysl pro humor... jakože to skutečně dělal - při mnoha příležitostech, ale vždy přiměřeně, takovým způsobem, který odpovídal Jeho poslání a psychologickým i kulturním okolnostem doby. Zkrátka a dobře: stěží si v této souvislosti dokážeme představit Ježíše sršícího neustálými vtípky ... a kromě toho to není prvořadá věc, kterou bychom u Něho chtěli nalézt.
Humor se liší od smíchu nebo dokonce ironie Smysl pro humor, jak jej obvykle chápeme, je v prvé řadě něco velice lidského a liší se od pouhého smíchu, a tím spíše nemá nic společného s ironií. Zjišťujeme, že nám evangelia nepředstavují záchvatům smíchu propadajícího, tím méně ironizujícího Ježíše. Humor často vyvolává nepředvídatelný pohled na věc, čímž relativizuje problémy, zbavuje je dramatičnosti, a tak druhému umožňuje vytvořit si prostor ve vztahu ke starostem a závazkům. Nejednou svědčí o lidské moudrosti. Tento smysl pro humor je, jak se zdá, skutečně možná slabším, avšak tím skutečnějším aspektem blíženské lásky. Můžeme nejen zcela jistě prohlásit, že Bůh má smysl pro humor, ale že nás také zve, abychom se nechali uchvátit jeho účinky.
Z Božího humoru má užitek každý! Pozor! Jasně jsem řekl, že nás Bůh všechny zve, abychom se dali uchvátit jeho humorem. To znamená, že máme z Božího humoru užitek i my, že se můžeme i my dát vyvolit, avšak tím, co je v našem životě slabé, ubohé a neschopné, nikoli tím, co ve svém životě pokládáme za dobré nebo spravedlivé.
-1-
Jednou jsem měl v jednom evropském velkoměstě přednášku před nabitým auditoriem, a po ní navázala eucharistická adorace a modlitba za nemocné. Byla tam i jedna maminka, která velice trpěla s nemocným ramenem tak, že měla celou ruku ochrnutou. Navštívila už spoustu modlitebních skupin Obnovy s nadějí v uzdravení - vše nadarmo. Řekla prý ale teď Pánu, že buď ji uzdraví, nebo odejde z církve a odloží křesťanskou víru. Po hodinové modlitbě ji vnitřně zachvátila zuřivost, protože nebyla uzdravena. Nakonec plna hněvu opustila shromáždění a práskla za sebou dveřmi, nemocnější než dřív. Venku byla tma, ona procházela kolem lešení, narazila na železnou tyč, upadla tvrdě na zem... a lešení se sesypalo na její bolavé rameno! Zatímco ležela na zemi, zuřila a spílala Bohu, který ji podle jejího názoru nechal tolik trpět. Konečně vstala, chytila se za rameno a s údivem zjistila, že už nemá žádné bolesti a že je zdravá. S radostí se vrátila zpátky do kostela a okamžitě dosvědčila, co se stalo... tak kuriózní je Boží humor.
Svým humorem se nám Bůh přibližuje Boží humor nás k Bohu přibližuje. Je tady proto, aby ubral dramatičnosti našim starostem a ukázal nám, že právě ony jsou nositelkami duchovní plodnosti a zjevují nám, že pokud opravdu musíme přestát obtížné věci, budou nám darovány jasné a mocné události ke svědectví o Boží velikosti. Jednoho dne přišla jedna moje známá ke své duchovní vůdkyni a řekla jí: "Už mám po krk života, příliš jsem toho vytrpěla, chci s tím skoncovat." Její duchovní průvodkyně jí ve světle Ducha Svatého odpověděla: "Místo těchto hloupých řečí bys ses raději měla starat o umírající na kalkatských ulicích." Ta mladá žena byla natolik překvapena, že vzala radu vážně a odjela do Kalkaty... Dnes je odpovědná za komunitu, která se vynikajícím způsobem stará o ty nejchudší, a její přání skoncovat se životem se proměnilo v pocit štěstí, který jí nikdo nemůže vzít. Také to je Boží humor. Bůh volí humor jako cestičku, kterou se snaží promlouvat k našemu srdci, učí nás, jak mu naslouchat právě v okamžicích, kdy nemáme nejmenší chuť. Jen se podívejte na příběh Jonáše pod jeho zázračným keříkem...
Humor, pokora a milosrdenství Ten nejbláznivější humor Boží však se nakonec skrývá v jeho milosrdenství, to znamená ve způsobu, kterým je nám na dosah - v utrpení našem i všech ostatních lidí. Sám totiž trpí, aby se mohl sjednotit s naším utrpením. Tento záměr má nedozírný dosah, ale je plný Božího humoru. Tak nám Bůh prokazuje své sympatie a svůj soucit. Bůh se člověku nesměje, je dalek jakékoli ironie, a protože nám jeho humor poodhaluje kousíček jeho milosrdenství, těšme se z toho, že s námi nikdy nepřestává jednat s humorem.
A pár „příhod“ na závěr………………….. - Maruška píše ve své úloze: „Nejprve stvořil Bůh čápa, a ten pak přinesl Adama.“ - Tři kluci se na hřišti hádají: „Můj strýček je farář, a lidé mu říkají: důstojnosti!“ „No a? odpoví druhý, „můj strýček je kardinál a všichni ho oslovují: eminence!“ „To nic není“, trumfuje třetí: „můj tatínek je tak tlustý, že když jde po náměstí, všichni říkají: Pane Bože“ - Z Afriky došel do domovského kláštera po čase opět dopis jednoho otce misionáře. Bratr s ním pospíchá k otci opatovi: „Ctihodný otče, náš otec Placidus si opět stěžuje na nedostatek vody v poušti.“ „No, to přece dělá v každém dopise!“ „No jo, jenže tentokrát je známka připevněna kancelářskou svorkou.“ - Františkán a jezuita diskutují o Bohu a o světě. „Jen jedno bych rád věděl“, přemítá františkán, „proč vždycky na každou otázku odpovíte protiotázkou?“. „A proč ne?“ odpoví jezuita. - Boženka čeká své čtvrté miminko. V neděli po obědě sedí v křesle a čte si Katolický týdeník, když tu najednou zasténá úděsem: „Ne, to nepřežiju!“ „Co se děje?“ ptá se jí manžel. „Pro rány Boží, tady píšou, že každé čtvrté dítě na světě je Číňan!“ ************************************************************************************************************************************
„RADUJTE SE V PÁNU VŽDYCKY, ZNOVU ŘÍKÁM, RADUJTE SE! VAŠE MÍRNOST AŤ JE ZNÁMA VŠEM LIDEM, PÁN JE BLÍZKO. NETRAPTE SE ŽÁDNOU STAROSTÍ, ALE V KAŽDÉ MODLITBĚ A PROSBĚ DĚKUJTE A PŘEDKLÁDEJTE SVÉ ŽÁDOSTI BOHU. A POKOJ BOŽÍ, PŘEVYŠUJÍCÍ KAŽDÉ POMYŠLENÍ, BUDE STŘEŽIT VAŠE SRDCE I MYSL V KRISTU JEŽÍŠI. (Filipským 4.4-7) (Epištola Filipanům je nesena duchem křesťanské radosti z evangelia, v jehož světle přestávají být hřích a trápení posledními skutečnostmi našeho života. Pavel psal list z vězení. Není přesně známo, zda byl vězněn v Římě, Caesareji nebo Efezu. Pokud v Efezu, tak datování listu by spadalo do let 53-56.) -2-
POUŤ DŮVĚRY – PAŘÍŽ 2002 a návrat k dnům svátečním Letošního Silvestra jsme strávili s komunitou z Taizé bratra Roggera Schultze. Možná to víte, možná ne, Taizé je městečko na jihu Francie, ve kterém žije a působí toto ekumenické (ale v katolickém Duchu) společenství. Je otevřené všem lidem, kteří přijíždí a společně se snaží objevovat Krista ve ztišení, rozjímání Písma sv., modlitbě, zpěvu a službě druhým. Je již tradicí, že bratři z Taizé pořádají každoročně silvestrovské setkání v duchu své komunity v jednom z velkých evropských měst – tentokráte tedy v Paříži. Na poslední chvíli jsme se rozhodli, že bychom tam mohli jet. Naštěstí ještě bylo možno se přihlásit a tak jsme 27. 12. 2002 odpoledne, na svátek sv. Jana, vyjeli z Prahy autobusem tišnovské cestovky Bakalari směr Paříž. Příštího rána nás již uvítal rozsáhlý komplex pařížského výstaviště – Paris expo – stěžejní místo našich budoucích setkání. Vedoucí autobusu nějak zařídil, že jsme „předběhli“ davy lidí před námi a mohli si hned jít zařídit ubytování a zvolit si způsob prožití setkání, což bylo docela příjemné. My jsme si z více možných připravených variant vybrali ubytování v rodině a „účast na životě“ jedné ze zdejších farností. Hned jsme také dostali lístky na jídlo a lístek na MHD, který platil bez omezení po celou dobu setkání, a samozřejmě mapu, bez které bychom ve 12milionové Paříži byli brzo ztraceni. Poté jsme se vydali na cestu do přidělené farnosti st. Victor, asi 25 km vzdálené, ale vlakem pařížské MHD jsme tam byli „co by dup“. Farníci nás nadšeně vítali a zdejší rodiny nás hned vřele přijali do svých domovů. Naši hostitelé byli přistěhovalci z Indie, takže jsme měli jedinečnou příležitost setkat se nečekaně i s odlišnou kulturou této části Země. Bylo krásné zakusit jak opravdu jsme všichni spojeni v naší církvi, která je nám společná, ač my jsme rozdílní. Každý den po dobré snídani v „naší“ rodině jsme se sešli ve farním kostele k ranní modlitbě. Po ní následovala diskuse ve skupinkách - záměrně sestavených mezinárodně. Ve farnosti nás bylo z každé země pouze několik, jen Poláci měli „trochu“ přesilu, protože jich na setkání přijelo 30 000 a to bylo v celkovém počtu 80 000 účastníků docela velké procento. Hovořilo se především o míru ve světě a o tom, čím my konkrétně můžeme k němu přispět. Touto debatou končil dopolední program ve farnosti. Bylo možno jet na výstaviště na oběd a polední modlitbu. Odpoledne si člověk mohl vybrat ze široké nabídky přednášek, sdílení a jiných akcí nebo se vydat poznávat krásy Paříže, což jsme také jeden den učinili, škoda jen, že všude bylo tolik lidí a nekončící fronty! Mezi pátou a šestou hodinou odpolední se, opět na výstavišti, vydávala večeře a od sedmi večer následoval hlavní bod společného programu – večerní modlitba s promluvou bratra Roggera za neustálého znění krásných zpěvů „z taizé“. Bylo možné si v radiu naladit i český simultánní překlad. Vlastního Silvestra jsme strávili se „svou“ farností. Před půl nocí jsme se v kostele modlili za mír, pak venku na nádvoří následovalo všeobecné veselí – bylo to možné vzhledem k teplému počasí asi + 15°C. Uprostřed hořel oheň a v přilehlé budově nás čekali švédské stoly s rozmanitým občerstvením. Každému národu, byl dán prostor, aby mohl něčím přispět ke zpestření „večera“. Nezapomenutelným zážitkem je pro nás i novoroční oběd v domě jedné francouzky – Veroniky, přítelkyně „naší“ rodiny. Neuvěřitelně rychle jsme se spřátelili a užili plno legrace při zkoumání a konzumaci tradičních francouzských novoročních jídel, zvláště jedné „pochoutky“ z kachního tuku. Nechyběla ani ochutnávka vyhlášených sýrů, či dobré víno. Bylo to prostě super. Ani se nám ještě nechtělo domů. Ale všechno má svůj konec. Zůstali tyhle vzpomínky na radostnou atmosféru, na to jak se lidé různých národů na sebe usmívali a bylo možné spolehnout se jeden na druhého, např. zapomenutou ledvinku se všemi penězi a doklady jsme za chvíli objevili včetně obsahu ve ztrátách a nálezech – není to obdivuhodné při takovém množství ( převážně mladých ) lidí ( kdo tedy tvrdí, že dnešní mládež je tolik zkažená, nemá tak docela pravdu) ! Zážitkem byla i komunikace v angličtině a schopnost se domluvit. Seznámili jsme se se spoustou lidí a uvědomili si spoustu věcí. Bylo to pro nás velkým povzbuzením, nejen ve víře. A pro svět? Manifestace, že lidé ze všech národů se dokážou domluvit, být spolu, že prostě nechceme válku, ale MÍR! Jan Marek
HISTORIE TAIZÉ Když bratr Roger vypráví o tom, co určilo jeho volbu na samém počátku, vzpomíná často na svou babičku. Ta během první světové války ovdověla a dál žila v severní Francii. Její tři synové bojovali ve válce. Ona, přes velké nebezpečí bombardování, trvala na tom, že zůstane ve svém domě, aby mohla přijímat uprchlíky, staré lidi , děti i těhotné ženy, hledající útočiště. Zůstala až do poslední chvilky. Hluboce toužila po tom, aby už nikdo nemusel prožít co ona. Vyprávěla, jak se rozdělení křesťané v Evropě zabíjeli, místo, aby se usmířili a snažili se zabránit nové válce. Ona sama pocházela ze starobylého evangelického rodu. Chtěla nějak vykročit k vzájemnému usmíření křesťanů, a tak chodila do katolického kostela a zároveň se nijak neodříkala svých evangelických bratří. Život Rogera tedy poznamenávají dva významné postoje jeho babičky - ujímání se opuštěných lidí a hledání cest k usmíření křesťanů. -3-
V roce 1940 bylo Rogerovi 25 let. Druhá světová válka rozdělila Evropu. Bratr Roger již dlouho v sobě nosil projekt klášterní komunity, která by se plně soustředila na usmíření. Opustil rodné Švýcarsko a usadil se ve Francii, rodné zemi své matky, kde zle řádila válka, nouze a utrpení. Při hledání vhodného místa pro svou komunitu přišel do města Cluny, jehož klášterní historii znal (v 10. století odtud vyšla reforma řeholního života). Blízko Cluny, v malé burgundské vesničce Taizé, objevil dům na prodej. Setkal se zde se starou ženou, s níž hovořil o svých plánech. Ona mu řekla: „Zůstaňte tady, jsme tak opuštění“. Tato slova mu zazněla jako Boží hlas, který promluvil ústy této chudé vesničanky. Vesnička Taizé byla jen 2 km od demarkační čáry, které oddělovala okupovanou Francii od svobodné. Bratr Roger v domě ukrýval politické uprchlíky. Přebýval v Taizé v letech 1940 až 1942, žil sám, modlil se třikrát denně v malém kostelíku, tak jak se komunita modlí dodnes. Když dům přepadlo gestapo, bratr Roger byl donucen na konci roku 1942 opustit Francii. V roce 1944 se vrátil do Taizé spolu s prvními třemi spolubratry. V roce 1949 jich už bylo sedm, a rozhodli se přijmout celoživotní řádové sliby : celibát, přijetí služby představenému a společné sdílení hmotných i duchovních statků. Bratr Roger je představeným komunity, v roce 1952 napsal první verzi řeholních pravidel Taizé, která v dalších letech několikrát upravil. Komunita zapouští kořeny a rychle nachází své místo v rodině řeholních společenství. Taizé je 10 km od známého Cluny a rovněž nedaleko Citeaux, kde je rovněž starobylý klášter. To má svůj symbolický význam. Jak jednou řekl bratr Roger: „Taizé je vlastně takový pupen roubovaný na stromě řádového života. Bezpochyby má určitý smysl vřadit se mezi Cluny a Citeaux, z jedné strany Cluny se svou humanitou, se svým smyslem pro mír a kontinuitu, Cluny, které bylo ve své době přitažlivým místem pro tolik křesťanů v hledání jednoty osobní a vnitřní i s bližními a z druhé strany Citeaux, obnovené svatým Bernardem v horlivém zápalu a v odmítání jakéhokoli kompromisu tváří v tvář evangeliu, s přímým smyslem pro naléhavost nutného. Chtěli bychom se k nim připojit tím, že budeme prožívat tuto naléhavost v dlouhodobém pokračování.“ Společenství v Taizé postupně rostlo, katoličtí bratři do něho mohou vstupovat od roku 1969. Dnes má 90 členů, katolíků i evangelíků, je zde zastoupeno na dvacet národností. Společenství je znamením usmíření mezi rozdělenými křesťany a snaží se žít to, co bratr Roger označuje jako podobenství o společenství v jednotě. Přitom usmiřování křesťanů jako povolání komunity není samoúčelné, ale jde o to, aby se křesťané stali kvasem usmiřování mezi lidmi na celé Zemi. Společenství pro sebe nepřijímá žádný dar, bratři odmítají i osobní dědictví. Na živobytí získávají prostředky výlučně svou prací. V padesátých letech žilo v komunitě asi 12 bratří a již tehdy projevili někteří přání žít v určitých bodech světa, kde to lidé mají obzvláště těžké. A tak dodnes působí někteří v malých bratrstvech ve vyděděných čtvrtích a místech Jižní i Severní Ameriky, Asie i Afriky. Prožívají společně tamní tvrdé životní podmínky a snaží se lidem pomoci. Bratr Roger navštívil několikrát portorikánskou čtvrť v New Yorku, kde již po několik let žijí jeho bratři. Navštívil Chile v době po státním převratu. Pravidelně každý rok navštěvuje chudinskou čtvrť v Kalkatě, jižní Afriku, kraje, které sužují silná zemětřesení v jižní Itálii a Libanonu, dále Haiti, oblast Sahelu postiženou dlouhodobým suchem, chudinské čtvrti v indickém Madrasu, v Etiopii atd. Každý rok cestuje do východní Evropy; Taizé od počátku šedesátých let udržovalo spojení s mladými lidmi východoevropských zemí. Komunita bratří v Taizé přijímá zhruba od roku 1957 – 1958 stále větší počet poutníků (hlavně mladých lidí) z celého světa, kteří se účastní týdenních setkání. Nejpočetnější jsou návštěvy Taizé o Velikonocích, Svatodušních svátcích a o svátku Všech svatých, nejméně poutníků je zde na jaře a na podzim. Lidé přijíždějí do Taizé, aby hledali smysl života kolem centrálního tématu: jak spojit víru a aktivní život, vnitřní život a solidaritu s lidmi. Již více generací zde poznalo smysl modlitby a universální pohled na církev, ale také bylo přivedeno k otázkám lidských práv, mezinárodnímu vědomí, k důvěře vůči lidem jiných národností, k citlivému postoji v mírových otázkách a ke vzájemnému sdílení v oblasti kultury. V Taizé se třikrát denně koná společná modlitba v chrámu Smíření, který byl postaven v roce 1962. „Zpěvy z Taizé“, které mnozí z vás znají, mají svůj charakteristický ráz: většinou je to prostá věta nebo verš, opakující se dlouho v různých jazycích. Večer pak bratři naslouchají všem, kdo se jim chtějí s něčím svěřit. Každou sobotu večer se koná modlitba na způsob velikonoční vigilie, je to Slavnost světla. Z Moskvy si bratr Roger přivezl takový symbol: každý páteční večer se položí ikona kříže na zem a při večerní modlitbě se k ní přikleká, každý se dotkne čelem dřeva kříže a skládá Bohu svá břemena a slabosti, i trápení svých bližních. Doprovází také Pána Ježíše v Jeho agonii za ty, kdo překonávají období zkoušek. Od roku 1966 žijí v sousední vesnici sestry svatého Ondřeje, což je katolická mezinárodní komunita založená před 750 lety. Tyto sestry se ujaly řady úkolů a povinností spojených s přijímáním poutníků v Taizé.
-4-
POUŤ DŮVĚRY V roce 1970 ohlásil bratr Roger takzvaný Koncil mladých lidí, jehož hlavní shromáždění se konalo v roce 1974. V době, kdy mládež zachvacuje malomyslnost a kdy se vzdaluje od církve, má tento koncil za úkol podněcovat v mladých naději a odvahu, aby se aktivně účastnili na usmiřování křesťanů a budování míru. Koncem sedmdesátých let přechází koncil v pouť smíření. V roce 1982 navrhuje bratr Roger při návštěvě Libanonu mladým lidem, aby se vydali na pouť důvěry na Zemi. Tato pouť se neorganizuje jako hnutí související přímo s Taizé, ale podněcuje k tomu, aby se všichni stali nositeli smíření v církvi a důvěry na Zemi, aby se angažovali a nasazovali v místě svého bydliště, a to se všemi generacemi od dětského věku až k nejstarším lidem. K pokračování této pouti píše bratr Roger každý rok zvláštní dopis, často z místa chudoby a soužení, kde nějaký čas předtím žil. Tento dopis se překládá do třiceti jazyků a slouží pak po celý rok jako základní text k rozjímání. Jako zastavení na této pouti organizuje Taizé každý rok mnohatisícová setkání lidí, kteří se modlí a jsou přijímáni ve farnostech velkoměst jako je Montreal, New York, Washitgton, Madrid, Dublin, Lisabon, Brusel, Varšava atd. Koncem každého roku se koná setkání mladých lidí v některém evropském městě (jak již bylo uvedeno na začátku). Podobná setkání se už konala také v Asii. V roce 1988 se u příležitosti tisíciletého výročí příchodu křesťanství do Ruska organizoval za pomoci Taizé tisk a distribuce jednoho miliónu výtisků Nového zákona v Rusku. Bratr Roger často přijíždí do míst, kde je určité napětí. Ve jménu mladých také vystupuje veřejně, aby bránil světový mír. Aby dal svému jednání symbolický význam, učinil tak v doprovodu dětí z různých kontinentů, protože chtěl naznačit, že nejde jen o něho samého, ale především o ty, jejichž budoucnost je ohrožena. Navštívil také velvyslance bývalého SSSR a USA v Madridu a hlavy několika států. Zprostředkoval OSN návrhy mladých lidí k tomu, aby se OSN stala tvůrcem a budovatelem důvěry mezi národy. V roce 1974 byla bratru Rogerovi udělena Templetonova cena, kterou rok předtím dostala matka Tereza, Roger ji věnoval nemajetným mladým lidem k tomu, aby se mohli setkat. Téhož roku dostal Mírovou cenu Německa a věnoval ji na stejný účel. V roce 1988 dostal bratr Roger cenu UNESCO za výchovu k míru a v roce 1989 mezinárodní cenu „Karlpreis“ za přispění k budování nové Evropy. Taizé hledá nová gesta, nové podněty, nové symboly, které by oslovovaly přes veškeré nynější nesnáze a které by ohlašovaly příchod jara církve. Církve, která by byla mezi lidmi územím smíření, sdílení a prostoty. (podle knihy bratra Rogera Láska nad všechnu lásku, Cesta, Brno 1990)
Slovíčko závěrem Po tragických událostech posledních let ( bývalá Jugoslávie, 11. září 2001), před hrozícím válečným konfliktem mezi USA a Irákem, v době, kdy televize denně přináší zprávy o vraždách a násilí všeho druhu, a náš každodenní život nebývá vždy plný lásky k Bohu a bližnímu, může člověk snadno ztratit hlavu. Ale pokud se opravdu dobře rozhlédneme a budeme chtít vidět dobré, dám ruku do ohně za to, že určitě něco nalezneme a nebude toho zase tak málo. Protože každý člověk dobré vůle neustále šíří pouť důvěry na Zemi. Michaela Wendligová Děkujeme Míše a Jendovi za pěkný příspěvek, kterým obohatili stránky Svítání. Současně také oba dva patří mezi účastníky společenství modlitby, které se koná každý týden v PÁTEK v 15:00 hod. na faře. Každý je na toto společenství srdečně zván. ( -red- )
KAM SE UBÍRAJÍ KROKY CIVILIZACE ? Kam se kroky současné civilizace ubírají? V dnešní době je nepochybně každý vystaven vlivu masmédií, společenským normám všeho druhu a vlastním otázkám v konfrontaci s vírou, kterou vyznává. Jak se zachovat, jak se k tomu postavit, jaké zaujmout stanovisko… Otázky a okolnosti v životě vždy mají vazbu na naši víru, víru v Krista. Jedni víru vnímají jako systém pravidel daných církví, jiní jako osvědčenou tradici, další jako život s Kristem… Našlo by se mnoho individuálních vyjádření pro víru samotnou, ale těžiště vždy musí být v důvěře v Boha, důvěře v Boží radostnou zvěst světu – v evangelium. Víra je tedy především o naději ve věci budoucí. Samotné pole víry
se ale často účelově a vnějškově polarizuje. Jedna strana se snaží uchovávat či znovuobjevovat starší formy zbožnosti a uvádět je v život a opačná strana zase nekriticky otvírá cestu všem alternativám. Negativní rizika mohou být na jedné straně v „zakonzervování“ a znehybnění podstaty samotné víry a na straně druhé zase v rozmělnění zvěsti evangelia a vytvoření prostoru nezávaznosti a nenáročnosti. Liberalismus je schopen takto intelektualizovat Ježíšovu moc a milost, relativizovat víru v živého Boha a vědami jako psychologie a sociologie smazávat vnitřní podstatu tajemství života z víry. Je naprosto zřejmé, že tyto vědy jsou přirozené a nutné a vyvěrají ze samé společenské a osobní povahy člověka, ale je potřeba tyto vědy užívat správným způsobem, aby se nestaly modlou a nebo prostředkem
-5-
pí, že používané výroky pana Josepha Laconta jsou jen účelovou manipulací s lidmi a Biblí zároveň. J.Laconte, coby renomovaný autor známých Timesů si bere k ruce Písmo a využívá citátu Matouše 10.28. Přitom ale bere v úvahu jen druhou část verše a zcela opomíjí část předchozí. V ekumenickém překladu je zřetelné, že dokonce rozdělil samotnou větu. Aby podpořil „válečnickou vizi“ Ježíše, tak využívá citátu z Matouše 10.34 o tom, že Ježíš nepřišel prý uvést pokoj, ale meč. Dále uvádí, že mírotvorci prý zapomínají na to, že Ježíš je prý „lev z Judova kmene“ a tím „kdo rozhoduje o válce a míru“. Pro podporu svých tvrzení zmiňuje postoj jednoho metodistického pastora, který prý nechtěl, aby Spojené státy vstoupili do 2.světové války. A tak pan Laconte navzdory své novinářské fundovanosti velmi kostrbatě vykládá Bibli a pro ospravedlnění regionálního konfliktu využívá zkušenost s názory jednoho duchovního, který se vyjadřoval k něčemu zcela nesrovnatelnému. V článku nejde o zdravou objektivitu, vyváženost a nestrannost, ale o cílenou manipulaci nejenom s lidmi, ale i s jejich vírou. Myslím, že je nedůstojné ospravedlňovat válečné konflikty Písmem a tvořit si obraz Boha k obrazu svému. Bůh byl a je vždy strůjcem pokoje a míru, svět získal svou obětí a láskou a nikoli válčením a legiemi andělů, které by Ho ochraňovali. Násilí a nutná obrana je potřebná jen v případě nevyhnutelnosti a selhání všech alternativ řešení. Nikdy nemůže být násilí ospravedlněno jakousi pomstou či vendetou, prevencí, účelovou záležitostí… Někdy má člověk pocit, že světovládné ambice určitých skupin lidí se naplňují cestou „spravedlnosti“ za každou cenu a jakýmikoli prostředky. A tak si na Manhattanu lidé čtou dále pana Laconta a jejich vědomí a postoje se tvarují dle obecného povědomí světa – být silný, být mocný, být v právu. Američané jsou národ nábožensky založený, ale Ježíše jsou schopni vtěsnat do účelovosti svých představ, svých peněženek, svých předsudků, svých domů a své momentální životní úrovně. Hrdost na národ nesmí nikdy překročit míru hrdosti na příslušnost k velké rodině lidí, bratrů a sester se kterými máme navzájem tak mnoho společného. Odlišujeme se řečí, rasou, národní příslušností, životní úrovní, ale to společné má být nejdůležitější. Válka se nikdy nevede proti samotnému Saddámu Husajnovi, jak nám denně je naléváno do hlavy, ale válka se vede proti národu a lidem, kteří tím asi nejvíce ztratí. Necitlivým způsobem v jednáních lze dosáhnout jen toho, že se rozšíří zóny existujících konfliktů a islámské skupinky po celém světě se budou radikalizovat. Válka by zcela zbytečně podpořila islámský černobílý extremismus, značně ztížila komunikaci a pochopitelně i misijně vzdělávací činnost v islámských zemích. A stejně jako Ježíš nabádá, abychom v životě neodpláceli zlým za zlé a zdůrazňuje poselství pokoje, tak i Jan Pavel II. vidí naději v mírových poselstvích, kdy každý člověk uvažující v pravdivém světle evangelia musí dospět k názoru, že hledat spravedlivé, důrazné, ale především mírové snahy řešení je nutnou podmínkou pro mnohá jednání. Násilí samo o sobě je tou nejkrajnější a bohužel nejnešťastnější variantou řešení sporů. Je součástí a produktem tohoto světa narušeného hříchem, odloučeností od Boha.
k pouhému systematickému zaškatulkování všech lidských jevů a pohnutek. Například v knihách od Anselma Grüna (Karmelitánské nakladatelství) můžeme vidět, jak prospěšné je, když autor dokáže psychologii zvládnout velmi dobrým způsobem k prospěchu všech a začlenit ji citlivě do rámce víry. Pokrok a civilizační objevy v rámci poznávání světa vždy vyvolávaly buď nekritické nadšení a nebo zavilý odpor. Naštěstí smysl zdravé víry a zdravého života tkví ve vyváženosti. A tato vyváženost vždy vede i ke zdravé kritice a sebekritice, umožňuje rozpoznat přínosnost věcí a napomáhá tvořit hodnotné životní postoje. Křesťanství se neodehrává na pozadí zástupu zjevení, plejády světců a mimořádných úkazů. Křesťanství se odehrává v prostoru tohoto života, tohoto reálného světa, každým dnem, v rodině, v práci, ve škole, na ulici… Křesťanství není uskutečňováno pouze v prostorech chrámů a modliteben. Stejně ale tak není uskutečňováno pouze v hovorech o „Bohu a víře“. Křesťané se scházejí, aby společně přijímali milost a požehnání od Boha a společně utvářeli farní komunitu. Ve velmi neobratném přirovnání to lze připodobnit čerpací stanici, kde člověk doplní „pohonné hmoty“ a vyráží opět na dálnice světa. Smyslem tedy není stát u čerpací stanice, ale ani nebádat nad tím, zda je lepší Shell nebo Aral, ale nabrat „dobré palivo“ (pokud možno plnou nádrž) a vydat se na cesty. A právě na těchto cestách jsme nejdéle a musíme nejenom čerpat do zásoby, ale umět se i zastavit k rozhovoru s Ním. Rozpoznávat směrovky a ukazatele, značky výstražné a doporučené, respektovat potřebná pravidla pro život. A o tom to všechno je. V MF Dnes 30.ledna 2003 jsem se dočetl, že Ondřej Neff ve svých názorech podporuje klonování a spílá všem náboženským konzervativcům slovy, že pouze věda přináší světu pokrok a jedině politici a hlavní náboženští představitelé jsou brzdou a zpátečnickou silou, což se mu vždy v životě jen potvrzovalo. V tu chvíli jsem měl ale pocit, že pan Neff není zase až takový demokrat jak se zdá a život je pro něj zřejmě jeden dlouhý rozjetý vlak, který brzdu snad ani nepotřebuje. A tak děkuji za to, že každý vlak i auto má nejenom plyn, ale i brzdu, která leckdy zachraňuje život…
O VÁLCE A MÍRU… MF DNES 1.2. přinesla článek s velkým nadpisem – Jak by se ke krizi v Iráku postavil Ježíš? Tímto článkem byla zahájena celá série článků převzatých z New York Timesů, aby prý čtenáři věděli, co čtou politici ve Washingtonu a byznysmeni na Manhattanu. A tak se v tomto článku čtenář dozvídá sbírku umně slepených výroků, které mají nabádat k ospravedlňujícímu zásahu a válečnému konfliktu v Iráku. Všem zastáncům mírového řešení je podsouváno, že jejich argumenty jsou naivní, nezralé, historicky a biblicky nepodložené. Pokud někdo ale zná Nový zákon, tak pocho-
- mk -
Liturgické postoje a úkony Základním postojem židovské bohoslužby bylo stání, často doplněné rozepjatýma či pozdviženýma rukama, běžné bylo také klečení či poklekání. Setkáváme se i s prostrací a modlitbou vleže. První křesťané se modlili obvykle vstoje se zdviženýma rukama s tváří obrácenou k východu (vycházející slunce pro ně bylo symbolem Krista, pravého Světla). Často při modlitbě také klečeli, vždyť "...při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí..." (Flp 2, 10). Stání bylo častější v neděli a v době velikonoční, klečení zas v době postní. Více se klečelo při soukromých než při veřejných modlitbách. Klečení či pokleknutí mělo především ráz kající, bylo symbolem pokoření a podrobení
-6-
se. Často se ukládalo za pokání. Vyjadřovalo také slabost a bezmocnost a doporučovalo se jako prostředek v boji proti zlým duchům, podobně jako znamení kříže. Dnešní liturgie vedle stání, klečení a pokleknutí zná také sezení, kráčení (průvod), úklony těla a hlavy, prostraci, políbení a rozmanitá gesta a úkony rukou. .
Stání: Stání je především projevem úcty. Vstáváme, abychom vzdali čest Bohu, našemu nejvyššímu Pánu. Stáním ho chválíme a oslavujeme, zviditelňujeme svoji radost z vykoupení, z vítězství života nad smrtí. Stáním vyjadřujeme také svoji připravenost zapojit se do díla spásy, bdělost, pohotovost a ochotu ke službě. Stání, to je dále pozorné naslouchání - nesmí nám uniknout ani jedno slovo, nesmíme přeslechnout Boží výzvu, jsme připraveni okamžitě zareagovat. Stání symbolizuje náš prozatímní stav jsme církev putující, jsme na cestě, ještě jsme nedošli k svému cíli. Stání je také vyjádřením prostřednictví - kněz stojící v čele shromáždění na místě Kristově představuje zástupce lidu před Bohem. Při mši svaté se stojí od začátku vstupního zpěvu nebo od příchodu kněze k oltáři až ke vstupní modlitbě včetně, při zpěvu Aleluja před evangeliem, při četbě evangelia, při vyznání víry a přímluvách; dále od modlitby nad dary až do epikleze včetně; při zprávě o ustanovení a proměnění se klečí. Znovu se vstává po anamnezi při podání oběti a pak se stojí až do konce mše s výjimkou pokleknutí před přijímáním a případně klečení či sedění při posvátném mlčení po přijímání. Kráčení (průvod): Kráčení rozvíjí symboliku stání jako obrazu našeho současného stavu, dokonaleji vyjadřuje skutečnost církve putující. Jsme na cestě, jíž je Kristus, přešli jsme ze smrti do života, nejsme ze světa, ale žijeme v něm s očima stále upřenýma k naší nebeské vlasti. Nesmíme se zastavit, nesmíme se zabydlet v tomto světě, nesmíme si v něm najít jiné, snad méně náročnější a líbivější, ale falešné a zotročující bohy. Každé slavení mše svaté je zahájeno průvodem - příchodem kněze a přisluhujících k oltáři; dále připomeňme průvod s dary a přistupování k přijímání. Slavnostní průvody se konají o některých význačných svátcích: průvod se svícemi o svátku Uvedení Páně do chrámu, průvod s ratolestmi na Květnou neděli, průvod se svícemi o velikonoční vigilii, průvod s Nejsvětější svátostí o slavnosti Těla a krve Páně. Sedění: Sedění představuje naslouchání a usebrání. Usedáme-li, připodobňujeme se učedníkům sedícím u nohou svého Mistra. Chceme mu v klidu a pozorně naslouchat, chceme přemítat o jeho slovech, necháváme se ukolébat jeho hlasem, jsme plni pokoje a důvěry. Pro hluboký klid a uvolnění, které sedění navozuje, stalo se také symbolem eschatologického odpočinku. Sedění je také znamením moci. Sedí-li biskup při udílení některých svátostí, vyjadřuje tím svoji řídící moc; zpovědník svým seděním symbolizuje moc soudcovskou. Při mši se sedí při čteních před evangeliem, při responsoriálním žalmu, při homilii a přípravě darů, a podle okolností při posvátném mlčení po přijímání. Klečení: Klečení je projevem klanění a vzdání úcty, je spojeno s vyjádřením pokory. Klečením demonstrujeme pravdu o sobě a Bohu. Ve srovnání s ním jsme nic, on nás nepředstavitelně převyšuje. On je svatý - my jsme hříšní, on je všemohoucí - my sami od sebe nedokážeme nic. On je dobro samo - a my se kloníme k zlému... Klečením tedy také přiznáváme svoji hříšnost. Klečením dodáváme svým modlitbám vroucnosti a naléhavosti, uvědomujeme si svoji naprostou závislost, svoji bídu a ponížení. Při mši se klečí při proměňování, není-li to ztíženo nedostatkem místa, množstvím přítomných či jinými rozumnými důvody. O slavnostech Narození Páně a Zvěstování Páně se klečí také při vyznání víry při slovech: "Skrze Ducha svatého... stal se člověkem." Klečí se také při modlitbě, která na chvíli přerušuje četbu pašijí na Květnou neděli a Velký pátek v místech, kde se čte o Ježíšově smrti. Pokleknutí: Pokleknutí na pravé koleno má v liturgii podobné významy jako klečení. K nim se připojuje ještě ochota k oběti, přiznání se ke Kristově kříži. Pokleknutím zdravíme Krista v Nejsvětější svátosti při příchodu a odchodu z kostela. Při mši svaté se pokleká před svatostánkem s Nejsvětější svátostí při příchodu a odchodu kněze s přisluhujícími a kdykoli se před svatostánkem přechází. Na Velký pátek se pokleknutím uctívá kříž. Prostrace: Prostrace, padnutí tváří k zemi, je projevem největšího ponížení a vyznáním vrcholné úcty. Symbolizuje také naléhavost a snažnost prosby. V liturgii zůstala prostrace zachována už jen na Velký pátek, na začátku velkopátečních obřadů koná prostraci kněz s přisluhujícími před prázdným otevřeným svatostánkem. Úklony: Rozlišují se úklony těla (tzv. hluboká úklona) a hlavy. Jejich symbolická řeč je velmi podobná tomu, co vyjadřujeme klečením či pokleknutím. Především jsou úklony projevem úcty a uznáním vlastní nehodnosti. Úklona hlavy se koná, jsou-li jmenovány současně tři božské osoby, při jménu Ježíšově, Panny Marie nebo světce, k jehož cti se mše slaví. Úklona těla se koná před oltářem, kde není uložena Nejsvětější svátost, ve vyznání víry při slovech: "Skrze Ducha svatého... stal se člověkem", a při slavnostním požehnání. Jáhen dělá úklonu těla, když žádá o požehnání před čtením evangelia, kněz, když pronáší slova Páně při proměňování a při modlitbách "Očisť mi srdce" a "S duší pokornou", v římském kánonu také při slovech "V pokoře tě prosíme". Políbení: Políbení je výrazem bratrské lásky (Řím 16, 16; 1 Kor 16, 20) a vzdáním pocty. Ve mši se políbením vzdává úcta oltáři a evangeliáři, v některých krajích se políbením ukutečňuje pozdravení pokoje. Políbením je také možné uctít kříž při obřadu uctívání kříže na Velký pátek. www.clavis.cz/Getsemany/Amen
-7-
POZVÁNKA DO KINA :
Lanškroun 29.března 19:00hod - historický velkofilm ( Polsko, 140min., cena 49,- Kč)
QUO VADIS
Milostný příběh příslušníka římské patricijské rodiny Marka Vinicia a křesťanky Lygie posloužil autorovi románu k barvitému popisu doby vlády císaře Nerona ve starém Římě. Vykresluje období zániku římského impéria a vzniku nové spravedlivější éry křesťanské víry. Děj jednoho z nejznámějších historických románů Henryka Sienkiewicze se odehrává za vlády císaře Nerona ve starém Římě. Římské impérium, navenek silné a mocné, se otřásá v základech. Rozmařilost a amorálnost vyšších vrstev, kontrastující s bídou a utrpením ostatních, rozvracejí společnost. Římský důstojník Marcus Vinicius se zamiluje
do tajemné dívky jménem Lygia. Mladíkův strýc Petronius pomáhá Markovi, aby se s Lygií setkal. Lygii se Marcus líbí, ale oba mladé lidi dělí propast víry. Lygia patří k učedníkům Ježíše Krista. Po dlouhých a dramatických peripetiích, jako je obrovský požár Říma, se i Marcus obrátí na křesťanskou víru a apoštol Petr mladé dvojici požehná. Císař Nero
uchystá velkou podívanou, na které mají být potrestáni křesťané, obvinění ze zapálení Říma. Jako hlavní atrakce má na závěr her Ursus beze zbraně zápasit s býkem, na jehož šíji je spoutána nahá Lygia. Lygiin věrný služebník Ursus však zvíře zabije. Dav křičí a volá po milosti. Nero musí proti své vůli odsouzeným odpustit.
************************************************************************************************************************************
Zápis z jednání pastorační rady dne 4.3.2003 Přítomni: P.Zbigniew Czendlik, Josef Macháček, Ludmila Šebrlová, Jaroslav Skalický, Miroslav Kuťák, Jiří Novák Omluveni: Pavel Doleček, Vladimíra Reslerová, Zdeněk Gregora 1. Posvěcení základního kamene Rodinného dětského domova (RDD) v Žichlínku. - čtvrtek 10.4.2003 v 15:00 - obřad vykoná biskup Dominik Duka - přítomnost zástupců Rodiny svaté Zdislavy 2. Duchovní obnova - 4. a 5.4.2003 v Lanškrouně - obnovu ve formě bohoslužby pokání povede P.Václav Vacek (5.kniha Mojžíšova) 3. Svátost biřmování - bude udělovat biskup Josef Kajnek při mši svaté 29.6.2003 - příprava před přijetím této svátosti bude ve dnech 26.÷28.6. Povede ji P.Pavel Koudelka SJ. 4. V listopadu se budou v Lanškrouně konat misie - povedou je Jezuité z Brna (termín bude upřesněn). 5. V období velikonoc se plánuje den otevřených dveří v kostele sv.Anny. 6. Vedení pobožnosti Křížové cesty v postní době. - vyzvání k zapojení členů p.r.f. do vedení této pobožnosti (pátek a neděle) 7. První svaté přijímání
-
termín 8.6.2003
8. Benefiční ples na podporu výstavby RDD bude 25.4.2003 ve společenském domě v Lanškrouně Zapsal: Jiří Novák
Toto číslo neprošlo textovými korekturami z důvodu nemoci Olgy Skalické. Olze přejeme rychlé zotavení a čtenáře prosíme o shovívavost při nálezu případných textových chyb. Děkujeme. Redakce: Jana a Mirek Kuťákovi, Lidická 823, LA Tel. 0467-525166,0602-828751,
[email protected] Textové korektury: Olga Skalická Děkujeme za jakýkoli psaný příspěvek, který může obohatit stránky časopisu a informovat o životě ve farnosti.
-8-
