Petra Šachová, Petra Lomozová. Možnosti a limity odškodnění obchodovaných osob v českém právním systému

Petra Šachová, Petra Lomozová

Možnosti a limity odškodnění obchodovaných osob v českém právním systému

Možnosti a limity odškodnění obchodovaných osob v českém právním systému

„Tento projekt je spolufinancován Ministerstvem vnitra České republiky“

La Strada Česká republika, o.p.s., 2009 Autorky: Petra Šachová, Petra Lomozová Editace: Petra Kutálková Grafická úprava: Roman Krejčí Text neprošel jazykovou korekturou.

Možnost i a limit y odškodnění obchodova n ých osob v če sk ém pr ávním syst ému

Zkratky zákon o POM zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti, ve znění pozdějších předpisů

antidiskriminační zákon zákon č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon, ve znění pozdějších předpisů EŘ zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů

zákon o sociálních službách zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

NTZ zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

ZMPS zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů

OSŘ zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

ZP zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů

OZ zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

ZZ zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů

TŘ zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů

ZZOS zákon č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením, ve znění pozdějších předpisů

TZ zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů vyhláška MZ vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů zákon o inspekci práce zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů zákon o pobytu cizinců zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů 6


Vážené čtenářky, vážení čtenáři předkládáme Vám studii k možnostem odškodňování obchodovaných osob. Odškodňování se začíná prosazovat až v poslední době jako doposud spíše opomíjená součást diskursu o obchodu s lidmi a obchodovaných osobách, a předkládaná studie je prvním uceleným textem k tomuto tématu v České republice. Ačkoliv je v národním i mezinárodním kontextu v problematice obchodu s lidmi kladen velký důraz na práva obchodovaných osob (potažmo obětí této trestné činnosti) již od počátku moderního přístupu k tomuto fenoménu (řekněme tedy cca 10 – 15 let), v praxi se zatím tyto snahy projevovaly především v poskytování sociálních služeb obchodovaným osobám, umožnění legalizace jejich pobytu (pokud se jednalo o cizinky nebo cizince), nabízení asistence při jejich spolupráci při trestním řízení nebo zprostředkování programů reintegrace. Odškodnění obchodovaných osob, navzdory tomu, že je mezi důležitými právy obchodovaných osob a že může účinně napomoci napravit újmy a usnadnit návrat obchodované osoby zpět do běžného života, však v praxi za uvedenou dobu nedoznalo žádného nebo jen nepatrného zlepšení. Přiznané odškodnění pro obchodovanou osobu je v české soudní praxi bohužel naprostou výjimkou. Tento stav ostatně odráží celkovou situaci poškozených v trestním řízení, která v České republice zůstává neuspokojivá, a pouze pomalé prosazování principů restorativní justice. Naše studie je dalším krokem ke změně nepříznivého stavu. Obsahuje jednak výčet a rozbor stávajících možností, které platná legislativa obsahuje pro odškodnění obchodovaných osob, a rovněž na základě analýzy vyjmenovává zjištěné nedostatky a návrhy na budoucí zlepšení legislativy. Studie je rozdělena na dvě části: trestněprávní a soukromoprávní podle oblastí, kde je možné získat odškodnění. Studie přitom mapuje tak trochu neznámý terén, protože především v rovině soukromoprávní existuje na poli odškodňování obchodovaných osob jen minimum zkušeností. Do problematiky obchodu s lidmi je tak uváděn zcela nový právní kontext. Současný rozmach kriminality související s pracovním vykořisťováním a dalšími formami vykořisťování přitom přináší nutnost aplikace pracovněprávních a občanskoprávních úprav, a právě tyto právní instrumenty je nezbytné využívat ve větší míře k zajištění práv obchodovaných osob, včetně práva na adekvátní odškodnění. Dovolujeme si tedy vyjádřit naději, že naše studie bude kvalitním základem pro odbornou diskusi, z níž v budoucnu vzejdou návrhy ke zlepšení praxe odškodňování obchodovaných osob1 v České republice. Za organizaci La Strada Česká republika, o.p.s. Petra Kutálková 1 S ohledem na povahu studie bylo rozhodnuto, že v dalším textu bude užíváno povětšinou generického maskulina. I přes tuto skutečnost organizace La Strada Česká republika, o.p.s. i nadále ve své činnosti akcentuje důležitost genderovaného pohledu na realitu.

7


1. Obchod s lidmi ve světle trestního práva Jednou z možností, jak se vypořádat s následky trestné činnosti spočívající v obchodování s lidmi, není jen snaha brát pachatele k odpovědnosti, ale též snaha pomoci těm, kteří byli obchodováni. Vedle podpory obchodovaných osob v oblasti psychosociální představuje oblast pomoci v dosažení finančního odškodnění další ze způsobů, jak alespoň částečně nahradit ztráty a újmy, které tyto osoby v důsledku uvedené trestné činnosti utrpěly. Žádat náhradu vzniklé újmy mohou po pachateli obchodované osoby jak v řízení trestním, tak občanskoprávním. Tato část práce se zaměřuje na zmapování možností, jaké obchodovaným osobám v oblasti náhrady škody (újmy) poskytuje české trestní právo. Uplatnění nároku na náhradu škody již v trestním řízení je v mnohých ohledech pro poškozené příznivější, než kdyby se tito museli svých nároků domáhat občanskoprávní cestou. Trestní řízení není zpoplatněno, poškozený není zatížen důkazním břemenem v takovém rozsahu jako v řízení civilním a nelze odhlédnout ani od faktu, že rozhodovat o náhradě škody (újmy) způsobené trestným činem může být i důležitou součástí výchovného složky trestního řízení samotného. Na druhou stranu české trestní právo prozatím nabízí jen omezený prostor, jak újmu způsobenou trestnou činností nahrazovat. Český systém je stále omezen jen na institut náhrady škody, jak je tento upraven občanskoprávními předpisy. V oblasti náhrady nemateriální újmy, která je v případě obchodovaných osob přítomna téměř vždy, nabízí jen skromné možnosti. Následující část práce je rozdělena do čtyř hlavních kapitol. První z nich pojednává o úpravě obchodování s lidmi v předpisech trestního práva hmotného. Pozornost je zaměřena jak na závazky vyplývající v dané oblasti pro Českou republiku z předpisů mezinárodních, tak na porovnání stávající úpravy české se změnami, jež přináší nový trestní zákoník účinný od ledna 2010. Kapitola druhá nastiňuje přehled základních procesních práv poškozeného v trestním řízení a obsahuje též nástin problematiky týkající se pobytového statusu obchodovaných osob. Třetí kapitola pojednává o samotném rozsahu a limitech náhrady škody, resp. újmy vzniklé v souvislosti s obchodem s lidmi, přičemž zmíněny jsou též základní požadavky na poskytnutí pomoci obchodovaným osobám přímo státem. Poslední kapitola se výhradně věnuje právní úpravě institutu zajištění nároku poškozeného v trestním řízení, který je jedním z důležitých mechanismů, jenž české trestní právo pro úspěšnou realizaci tohoto nároku poškozeným nabízí.

1. 1. Problematika obchodu s lidmi zejména z pohledu trestního práva hmotného Obchod s lidmi je i v současné době v České republice přetrvávajícím problémem a představuje jednu z nejzávažnějších forem trestné činnosti a jeden z nejzásadnějších zásahů do integrity člověka. Obchodování s lidmi pro jeho specifickou povahu nebývá 8


omezeno jen na území jednoho státu. Uvedená trestná činnost v sobě často kombinuje řadu přeshraničních prvků a pozornosti se jí dostává nejen na národní politicko-legislativní úrovni, ale též na úrovni mezinárodní. Následovat bude stručný výčet mezinárodních dokumentů, které se problematikou obchodu s lidmi zabývají, přičemž jádro této kapitoly spočívá zejména v koncentraci na úpravu obchodování s lidmi ve světle hmotněprávní úpravy českého trestního práva.

1.1.1. Obchod s lidmi ve světle práva mezinárodního a evropského Výrazem zájmu motivovat státy k přijetí účinných strategií a legislativních opatření v dané oblasti v celosvětovém měřítku je předně Úmluva OSN o boji proti mezinárodní organizované činnosti a zejména pak její Protokol o prevenci, potlačování a trestání obchodu s lidmi, zejména ženami a dětmi.2 Přestože Česká republika oba uvedené dokumenty podepsala3, nebyly do současné doby ratifikovány, tj. prozatím nejsou součástí českého právního řádu. V evropském kontextu našla daná problematika svůj odraz v Úmluvě Rady Evropy o opatřeních proti obchodování s lidmi 4, přičemž její situace ohledně ratifikace je obdobná jako u dokumentů přijatých na poli OSN. Převládajícím argumentem, pro který zatím k ratifikaci u všech uvedených dokumentů nedošlo je, že zavazují státy k implementaci legislativních úprav týkajících se trestní odpovědnosti právnických osob, jež české trestní právo neobsahuje. Tento stav je však pro Českou republiku z pozice jejího zapojení do potírání obchodu s lidmi na mezinárodní úrovni zcela nežádoucí. Je pravdou, že české trestní právo odpovědnost právnických osob nezná, smlouvy lze však ratifikovat i s výhradami, jak je to ostatně při uzavírání mezinárodních smluv zcela běžné. Jelikož obchodování s lidmi představuje jednu z nejzávažnějších forem kriminality, měla by Česká republika zvážit své priority, jak se ve věci zapojení do boje proti obchodu s lidmi na mezinárodní úrovni profilovat. Jiná situace však panuje ohledně dvou dokumentů přijatých ve věci Evropskou unií, které jsou pro Českou republiku závazné bez dalšího. Jednak jde o Rámcové rozhodnutí Rady 2002/629/JHA ze dne 19. července 2002 o boji proti obchodování s lidmi5, jež stanovilo termín pro jeho transpozici do vnitrostátní legislativy k 1. 8. 2004. Druhým významným dokumentem v oblasti obchodování s lidmi je Směrnice Rady 2004/81/ES ze dne 29. dubna 2004 o povolení k pobytu pro příslušníky třetích zemí, 2 Úmluva o boji proti mezinárodní organizované trestné činnosti i Protokol o prevenci, potlačování a trestání obchodu s lidmi, zejména ženami a dětmi byly sjednány na poli OSN v roce 2000 a vstoupily v platnost v roce 2003. Oba dokumenty jsou dostupné na webových stránkách OSN: www.unodc.org/pdf/crime/a_res_55/res5525e.pdf. 3 Úmluva o boji proti mezinárodní organizované trestné činnosti byla Českou republikou podepsána 12. 10. 2000 (blíže k ratifikačnímu statusu úmluvy na http://treaties.un.org/Pages/ViewDetails.aspx?src=TREATY&mtdsg_no=XVIII-12&chapter=18&lang=en) a Protokol o prevenci, potlačování a trestání obchodu s lidmi, zejména ženami a dětmi 12. 12 2003 (blíže k ratifikačnímu statusu protokolu na http://treaties.un.org/Pages/ViewDetails.aspx?src=TREATY&mtdsg_no=XVIII-12-a&chapter=18&lang=en). 4 Úmluva Rady Evropy o opatřeních proti obchodování s lidmi byla přijata v roce 2005 a v platnost vstoupila v roce 2008. Text úmluvy je dostupný na http://www.coe.int/t/dg2/trafficking/campaign/Source/PDF_Conv_197_Trafficking_E.pdf. 5 Rámcové rozhodnutí Rady 2002/629/JHA ze dne 19. července 2002 o boji proti obchodování s lidmi dostupné na http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2002:203:0001:0004:EN:PDF.

9


kteří jsou oběťmi obchodování s lidmi nebo obdrželi pomoc k nedovolenému přistěhovalectví, a kteří spolupracují s příslušnými orgány6. Lhůta k provedení této směrnice do vnitrostátní právní úpravy byla stanovena k 6. 8. 2006. Směrnice našla svůj odraz v české právní úpravě v rámci zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení jeho § 42e. Posledním evropským dokumentem, který se jeví pro zkoumanou oblast jako důležitý, je uváděna Směrnice Rady 2004/80/ES ze dne 24. dubna 2004 o odškodnění obětí trestných činů7, která zavazuje členské státy Evropské unie k přijetí opatření a legislativních úprav, jež obětem trestných činů zaručují spravedlivou a odpovídající náhradu škody za utrpěné bezpráví, které jim v souvislosti s trestným činem vzniklo, ať už byl trestný čin spáchán kdekoliv na území Evropské Unie. Souhrnně můžeme tedy za mezinárodní či evropské dokumenty věnující se výhradně problematice obchodu s lidmi označit dokumenty následující: Úmluva OSN o boji proti mezinárodní organizované činnosti, Protokol o prevenci, potlačování a trestání obchodu s lidmi, zejména ženami a dětmi, Úmluvě Rady Evropy o opatřeních proti obchodování s lidmi, Rámcové rozhodnutí Rady 2002/629/JHA ze dne 19. července 2002 o boji proti obchodování s lidmi, Směrnice Rady 2004/81/ES ze dne 29. dubna 2004 o povolení k pobytu pro příslušníky třetích zemí, kteří jsou oběťmi obchodování s lidmi nebo obdrželi pomoc k nedovolenému přistěhovalectví, a kteří spolupracují s příslušnými orgány.

1.1.2. Politiky a strategie České republiky ve věci problematiky obchodování s lidmi Na boj proti obchodu s lidmi se nezaměřuje jen samotné trestní právo. Jelikož jde o tak závažnou formu organizovaného zločinu, dostává se problematice pozornosti i na strategicko-koncepční úrovni vedené zejména Ministerstvem vnitra, jež za tímto účelem vypracovává celonárodní strategie vždy pro období několika následujících let. Prvním takovým dokumentem byla „Národní strategie boje proti obchodování s lidmi za účelem sexuálního vykořisťování v České republice (2003 - 2005)“8, která se vedle zaměření se na opatření represivní povahy poprvé zabývala i pozicí obětí daného trestného činu. Následuje „Národní strategie boje proti obchodování s lidmi (pro období 2005 – 2007)“9, jež reflektovala změnu skutkové podstaty, kdy došlo k rozšíření trestního postihu pro obchod s lidmi nejen za účelem sexuálního vykořisťování, ale skutková 6 Směrnice Rady 2004/81/ES ze dne 29. dubna 2004 o povolení k pobytu pro příslušníky třetích zemí, kteří jsou oběťmi obchodování s lidmi nebo obdrželi pomoc k nedovolenému přistěhovalectví, a kteří spolupracují s příslušnými orgány je dostupná na http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2004:261:0019:0023:EN:PDF. 7 Směrnice Rady 2004/80/ES ze dne 24. dubna 2004 o odškodnění obětí trestných činů je dostupná na http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2004:261:0015:0018:EN:PDF. 8 Dostupné na http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/rs_atlantic/data/files/strategie_sex.pdf 9 Dostupné na http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/dokument/2005/strategie.pdf

10


podstata byla rozšířena i na další typy vykořisťování, zejména s ohledem na rozmach klientského systému a pracovního vykořisťování migrantů. Poslední zprávou v řadě je „Národní strategie boje proti obchodování s lidmi (pro období let 2008 – 2011)“, která navazuje na systém vytvořený v minulosti se snahou kooperaci jednotlivých zapojených složek ještě více za účelem vyšší efektivity propracovat.10 Součástí koncepce boje proti obchodu s lidmi je i snaha pomoci jeho obětem. Jak bylo zmíněno, již první ze strategií počítala s vytvořením systému pomoci obětem obchodování s lidmi. Počátky pilotního projektu se datují k březnu roku 2003. Od dubna roku 2004 nese program název „ Program podpory obchodování s lidmi“, přičemž v roce 2005 prošel změnami zejména s cílem jeho další formalizace a institucionalizace a současně došlo k navázání prvního formálního kontaktu s nevládními organizacemi11, které v této oblasti již delší dobu působily. Jednalo se zejména o organizace La Strada a Arcidiecézní charita Praha.12 Obchodovaným osobám je v rámci programu nabízena krizová psycho-sociální a zdravotní péče, ubytování, podpora při zapojování do běžného života a potřebnou pomoc při vybavování pobytového statusu13. Pomoc obchodovaným osobám poskytují neziskové organizace samozřejmě bez podmínky účasti v programu. Organizace La Strada Česká republika nabízí svým klientkám a klientům široký komplex sociálních služeb zahrnující anonymní poradenství, zprostředkování utajeného ubytování, finanční a humanitární pomoc, tlumočení či zajištění právního zastupování advokáty specializujícími se na danou problematiku, přičemž účast v programu je pro poskytnutí pomoci nerozhodná.

1.1.3. Vývoj české právní úpravy trestného činu obchodování s lidmi Trestný čin obchodování s lidmi prošel od svého zakotvení v trestněprávní úpravě řadou změn, přičemž změny zásadnějšího charakteru probíhaly až v posledním desetiletí. Původně byl daný trestný čin omezen jen na obchodování se ženami a zaměřoval se výhradně na obchodování osob do ciziny, se specifikací činnosti spočívající v zlákání, najmutí a dopravení ženy do ciziny za účelem pohlavního styku. Oproti stávající úpravě byla tedy skutková podstata výhradně užšího rozsahu, jelikož se soustředila pouze na obchodování žen do ciziny za účelem pohlavního styku. V této podobě byla trestnost uvedené činnosti obsažena již v původním znění trestního zákona z roku 1961. Novelou č. 134/2002 Sb. došlo k rozšíření předmětu útoku skutkové podstaty daného trestného činu na obchodování osob bez rozlišení pohlaví, přičemž trestné se stalo obchodování nejen do ciziny, ale i z ciziny. Koncentrace na přeshraniční prvek byla tedy nadále zachována. Tato úprava byla zanesena do trestního zákona v podobě ustanovení § 246. K dalším změnám pak došlo novelou č. 537/2004 Sb., jejž reflektovala povinnosti České republiky vyplývající z jejího členství v Evropské unii, 10 Ministerstvo vnitra; Národní strategie boje proti obchodování s lidmi (pro období let 2008 – 2011); Praha; 2008; je dostupná na http://www.mvcr.cz/clanek/obchod-s-lidmi-dokumenty-982041.aspx. 11 tamtéž, str. 31 12 Ministerstvo vnitra; Zpráva o stavu obchodování s lidmi v České republice; Praha; 2009; str. 28 13 Program také skrze formalizovanou proceduru umožňuje (znovu)získat legální pobyt na území České republiky.

11


zejména pak z požadavků na členské státy zmíněným Rámcovým rozhodnutím Rady 2002/629/JHA ze dne 19. července 2002, o boji proti obchodování s lidmi. Danou novelou opětovně došlo k rozšíření skutkové podstaty, a to v tom směru, že trestné se nestalo jen obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku, ale i za účelem jiných forem sexuálního vykořisťování. Vedle toho bylo do skutkové podstaty zahrnuto též jednání spočívající v obchodování za účelem otroctví, nevolnictví, nucených prací či jiných forem vykořisťování. Trestný čin obchodování s lidmi navíc oproti stavu přecházejícímu obsahuje základní skutkové podstaty dvě. První nově postihuje jednání, jehož předmětem útoku jsou osoby mladší osmnácti let. Druhá se pak dotýká osob dospělých, přičemž zde musí navíc přistoupit jednání spočívající v použití násilí, pohrůžky násilí, lsti či zneužitím omylu obchodované osoby, její tísně nebo závislosti. Opuštěn byl též požadavek na přeshraniční prvek a nově je tedy postihováno obchodování osob v uvedeném smyslu bez teritoriálního omezení. Novela našla svůj odraz v novém § 232a a představuje úpravu platnou do konce roku 2009. Novým trestním zákoníkem, jenž je účinný od počátku roku 2010, došlo k opětovnému rozšíření výčtu účelů, pro nějž mohou být v rámci daného trestného činu osoby obchodovány. Vedle účelů vypočtených výše, jde nově v oblasti sexuální integrity jedince o obchodování osob pro sexuální obtěžování a výrobu pornografického díla. Dále je postihováno jednání spočívající v obchodování osob za účelem služby v ozbrojených silách a za účelem odběru tkáně. Nová podoba trestného činu obchodování s lidmi nepostihuje však jen jednání směřující k užití dané osoby ke specifikovaným účelům, ale i pouhé kořistění z něj. Nevyžaduje se tedy již pouze aktivní jednání pachatele, ale k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi postačí přijímání prospěchu z dané trestné činnosti. Tímto nový trestní zákoník reaguje na vývoj dané problematiky v posledních letech, a to zejména s ohledem na pronikání obchodu s lidmi do stále nových oblastí, v nichž dochází k nejzávažnějším zásahům pro práva jedince na jeho zdravý život a svobodu rozhodování. Trestní sazby zůstaly až na výjimku totožné. Touto výjimkou, spočívající ve zpřísnění trestní sazby na 10 – 16 let, představuje případ, kdy pachatelem obchodovanou osobu při svém jednání usmrtí. Novinkou je též zavedení trestnosti přípravy nejen skutkových postat kvalifikovaných, ale též základních a zařazení do výčtu trestů trest propadnutí majetku. Nad uvedené změny zůstává trestný čin obchodu s lidmi, ve smyslu svých dvou základních skutkových podstat a podstat kvalifikovaných, nezměněn.

1.1.4. Problémy spojené s aplikací ustanovení o trestném činu obchodování s lidmi v praxi Základní skutková podstata trestného činu obchodování s lidmi ve světle jejích změn provedených novým trestním zákoníkem postihuje v případech, kdy obchodovanou osobou je osoba dospělá14, úmyslné jednání spočívající v pachatelově přimění, zjednání, najmutí, zlákání, svedení, dopravení, ukrytí, zadržení či vydání obchodované oso14 § 168 odst. 2 NTZ

12


by za použití zákonem stanovených prostředků ke specifikovaným účelům anebo kořistění z takového jednání. Jednotlivými prostředky jsou pak použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy a lsti či zneužití omylu obchodované osoby, její tísně anebo závislosti. Největší problémy v praxi působí vyklad výčtu jednotlivých zákonem vyjmenovaných účelů jednání pachatele. Jak již bylo výše zmíněno, do okruhu účelů jednání pachatele řadíme v rámci dotčené základní skutkové podstaty následující: užití obchodované osoby k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního zneužívání, obtěžování anebo výrobě pornografického díla, k odběru tkáně, buňky nebo orgánu z jejího těla, k službě v ozbrojených silách, k otroctví nebo nevolnictví, nebo k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování. Z Národní strategie pro boj s obchodem s lidmi vypracované Ministerstvem vnitra pro rok 2008 – 2011 vyplývá, že rozsah ani forma obchodu s lidmi se v posledních letech České republice nijak zásadně nemění a spočívá zejména v obchodování s lidmi za účelem sexuálního vykořisťování a za účelem nucené práce15. Přesto právě potírání obchodu s lidmi za účelem prostituce, jenž naplňuje kvalifikovanou skutkovou podstatu daného trestného činu16, a za účelem nucených prací a jiných forem vykořisťování působí v praxi největší problémy17. Problematičnost trestního stíhání osob z důvodu jednání spočívajícího v obchodu s lidmi za účelem prostituce vyplývá z jeho vztahu k trestnému činu kuplířství18, proto o něm bude pojednáno blíže níže v rámci příslušné části této kapitoly19. U obchodování osob za účelem nucených prací a jiných forem vykořisťování je podstata obtíží odlišná a spočívá v chybějícím závazném výkladu či interpretačním vodítku k samotnému pojmu „nucená práce a vykořisťování“20. Výsledek je ten, že do současné doby nebyl žádný z případů kvalifikovaných jako trestný čin obchodování s lidmi za účelem nucené práce pravomocně rozhodnut21, ač jde v České republice o jednu ze dvou nejrozšířenějších forem obchodu s lidmi. Zmíněná Národní strategie předpokládala, že Ministerstvo vnitra ve spolupráci s Ministerstvem práce a sociálních věcí a Ministerstvem spravedlnosti vypracuje trestně právní definici nucené práce, popř. nových skutkových podstat trestných činů „závažné formy pracovního vykořisťování“ a „závažné formy porušování pracovněprávních předpisů“, jenž by uvedené nejasnosti vyřešily22. Takovéto definice a skutkové podstaty nových trestných činů však do nového trestního zákona pojaty nebyly. Prozatím tedy zůstává na aktivitě zainteresovaných subjektů v praxi, jak se budou snažit naplnění pojmu „nucená práce a jiné formy vykořisťování“ hledat, byť samozřejmě k výkladu pojmu může závazným způsobem dojít cestou aplikace práva příslušnými soudy. 15 16 17 18 19 20 21 22

Ministerstvo vnitra; Národní strategie boje proti obchodování s lidmi (pro období let 2008 – 2011); Praha; 2008; str. 6 § 232a odst. 3 písm. d) TZ, resp. § 168 odst. 3 písm. d) NTZ § 232a odst. 2 písm. c) TZ, resp. § 168 odst. 2 písm. e) NTZ § 204 TZ, resp. § 189 NTZ str. 14 – 16 této práce Ministerstvo vnitra; Národní strategie boje proti obchodování s lidmi (pro období let 2008 – 2011); Praha; 2008; str. 44 tamtéž; str. 45 Ministerstvo vnitra; Národní strategie boje proti obchodování s lidmi (pro období let 2008 – 2011); Praha; 2008; str. 46

13


K uvedené otázce se vyjádřil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí č. Pl. ÚS 37/1993, kde dovodil, že o nucenou práci může jít jen v tom případě, pokud donucení k práci má administrativní povahu. To znamená, že nejde o nucenou práci, pokud se na závazky vyplývající z nucené práce vztahují občanskoprávní předpisy. Tak by tomu bylo zejména v případech, kdy osoby migrující za prací vykonávají na území České republiky práci za minimální či žádnou odměnu, popř. jsou k určitým druhům práce různými způsoby nátlaku nuceni.23 Ministerstvo vnitra je toho názoru, že uvedené způsoby donucení k práci spadají pod pojem „jiné formy vykořisťování“, jenž lze velmi obecně definovat jako zneužití závislosti jiného k získání jakéhokoliv neoprávněného prospěchu z jeho činnosti24. Ministerstvo k uvedenému pojmu dále uvádí následující: „Může se jednat o soukromoprávní vztah, který vznikne uzavření smlouvy splňující formální náležitosti a zdánlivě vzbuzuje dojem, že obě strany mají rovné postavení. Reálně se ovšem vykořisťovaná osoba dostává do pozice určité závislosti na vykořisťovateli a je tak nucena poskytnout svou pracovní sílu za odměnu, která je nepřiměřeně nízká odvedené práci. Tato závislost nevzniká samotným uzavřením smlouvy, ale až následně např. vyplácením mzdy zálohově s tím, že v budoucnu bude zaplacena celá, vyhrožováním udáním na policii (v případě, že cizinec pobývá na našem území nelegálně), fyzickým násilím apod.“25 Souhlasně se k danému výkladu postavilo i Nejvyšší státní zastupitelství.26 Zásadním proto v současnosti zůstává povědomí o dané problematice jednotlivých orgánů činných v trestním řízení. Je třeba, aby vyšetřování jednotlivých trestních kauz byla vedena ve shodě s uvedeným názorem a soud se tak mohl k dané otázce co nejdříve v rámci konkrétního rozhodnutí vyjádřit. Pro výklad výše uvedených pojmů nelze opominout ani úpravu vyplývající z mezinárodních smluv, jež jsou pro Českou republiku závazné. Významným v daném ohledu se jeví zejména Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 29 z roku 193027, jejíž stranou je též Česká republika. Úmluva byla sice přijata za zcela jiných politických okolností a její přijetí navazovalo na snahu regulovat počínání koloniálních mocností spočívajícího ve využívání obyvatel kolonií k vyčerpávající práci, nicméně je možné její znění využít i v současné době, byť v poněkud jiném kontextu. Tato úmluva ve svém čl. 2 obsahuje definici nucené práce a poskytuje tak vodítko, jak daný pojem vykládat. Za nucenou práci se dle úmluvy považuje každá práce nebo služba, která se na někom vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoli trestu a ke které se řečená osoba nenabídla dobrovolně. Ustanovení odst. 2 čl. 2 úmluvy pak negativním výčtem znění definice zužuje. Za nucenou práci nelze považovat: a) žádnou práci ani službu vymáhanou na základě zákonů o povinné vojenské službě pro práce ryze vojenské povahy; b) žádnou práci ani službu, která tvoří součást obvyklých občanských povinností občanů země, jež se plně spravuje sama; 23 Ministerstvo vnitra – odbor bezpečnostní politiky; Stanovisko OBP k trestnému činu obchodování s lidmi podle § 232a trestního zákona ve vztahu k pojmům nucené práce a jiné formy vykořisťování; 2006; str. 1-2; dostupné na http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/rs_atlantic/data/files/stan-232a-tz.pdf 24 tamtéž; str. 2 25 tamtéž; str. 2 26 Blíže na http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/rs_atlantic/data/files/nsz-stan-nucena-prace.pdf 27 Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 29 byla vyhlášena pod. č. 506/1990 Sb. (dále jen jako „úmluva“).

14


c) žádnou práci ani službu, která se na kterékoli osobě vymáhá v důsledku odsouzení soudním rozhodnutím, pokud se tato práce nebo služba vykonává pod dohledem a kontrolou veřejného úřadu a pokud se řečená osoba nepronajímá ani nedává k dispozici soukromým jednotlivcům, soukromým společnostem ani soukromým právnickým osobám; d) žádnou práci ani službu vymáhanou v případech mimořádných okolností, to jest v případech války, pohromy nebo hrozící pohromy jako požáru, povodně, hladomoru, zemětřesení, prudké epidemie nebo zvířecí nákazy (epizootie), vpádu zvířat, hmyzu nebo škodlivých rostlinných cizopasníků a všeobecně všech okolností, jež ohrožují nebo by mohly ohrozit život nebo normální životní poměry veškerého obyvatelstva nebo jeho části; e) menší obecní služby, které jsouce vykonávány členy obce v jejím přímém zájmu, mohou proto být považovány za obvyklé občanské povinnosti připadající na členy obce, pokud mají členové obce nebo jejich přímí zástupci právo vyjádřit se ohledně potřeby takových služeb. Uvedená definice se tedy do jisté míry rozchází s pohledem, který zastává Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu. Jak bylo řečeno, Ústavní soud nepovažuje za nucenou práci tu, jež by neměla administrativní povahu. Závazky vyplývající ze vztahů soukromoprávních se proto pod daný pojem nevejdou. Znění čl. 2 úmluvy, zejména s ohledem na její čl. 2 odst. 2 písm. b) však naznačuje, že s takto restriktivním výkladem úmluva nepočítá. Jistým kompromisním řešením by pak mohlo být využití pojmu „jiných forem vykořisťování“ právě pro situace, jenž by se z pohledu Ústavního soudu do pojmu nucené práce nevešly.

1.1.5. Trestné činy související s obchodem s lidmi Tato práce se zaměřuje především na poškozené trestného činu obchodování s lidmi, a to zejména na ty, které byly obchodovány za účelem provozování prostituce, popř. za účelem nuceného výkonu práce či jiného typu vykořisťování. Kriminogenní prostředí, kde k páchání této trestné činnosti dochází, je určitým specifickým prostorem, které při obchodu s lidmi na sebe navazuje řadu jiných trestných aktivit. Není však v možnostech této práce poskytnout rozbor veškeré trestné činnosti, jenž může v dané oblasti docházet. Proto je, kromě pozornosti na vývoj a stávající úpravu skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi, pozornost následně zaměřena zejména na v praxi problematický vztah trestného činu kuplířství s trestným činem obchodu s lidmi. Novým trestním zákonem však došlo i k takovým změnám ke stávající úpravě, že trestné činnosti by se při řešení následků spojených s obchodem s lidmi mohly dopouštět i samotné obchodované osoby, popř. osoby působící v pomáhajících profesích. Paradoxně by se tedy z oběti trestného činu mohl stát i pachatel. Z tohoto důvodu bude prostor věnován i nové úpravě trestného činu nepřekažení trestného činu a jeho neoznámení.

15


1.1.5.1. Neoznámení trestného činu a jeho nepřekažení Novinkou, jež nový trestní zákoník přináší, je zařazení obchodu s lidmi do okruhu trestných činů, jež podléhají povinnosti oznamovací28 a povinnosti překazit trestný čin29, pokud se o něm konkrétní osoba dozví. Tyto uvedené povinnosti mohou značně komplikovat činnost organizací a jejích jednotlivým pracovníkům, jež obchodovaným osobám pomáhají při jejich snaze vymanit se z kriminogenního prostředí a nabízejí jim pomocnou ruku při řešení následků uvedené trestné činnosti. Podstata jejich práce je založena na důvěře, která je základním stavebním kamenem pro jakoukoliv další spolupráci s klientem - obchodovanou osobou. Obchodované osoby často po delší dobu setrvávaly a žily v prostředí strachu o svůj život a život svých blízkých. Vedle toho tyto osoby, jež na území České republiky často setrvávají nelegálně, trpí pocitem značné nedůvěry v činnost státních orgánů, resp. trpí nedůvěrou ve své okolí obecně. Je třeba mít na paměti, že prostředí, ve kterém se nacházely, je prostředí, pro nějž je při nakládání s obchodovanými osobami typická manipulace právě na základě taktik spojených s vyvoláním strachu a pocitu závislosti. Opustit dané prostředí proto vyžaduje značnou dávku odvahy, která však potřebuje najít své zázemí v prostředí důvěry. Sdělení informací o okolnostech spáchání trestného činu a jeho pachatelích pro obchodované osoby představuje reálnou hrozbu, že výhružky, s nimiž se tyto osoby při obchodování setkaly, budou naplněny. Pro sociální práci s klienty je proto zásadní, aby obchodované osoby měly jistotu, že informace, které sociálním pracovníkům důvěrně sdělí, budou alespoň po určitou dobu zachovány v tajnosti a nebudou dál šířeny bez jejich souhlasu. Doba, po kterou je třeba sdělené informace považovat za důvěrné, koresponduje s časem nutným pro stabilizaci klienta-obchodované osoby a časem nutným k zajištění pro ni bezpečného bydlení na utajeném místě. Pokud by k oznámení trestného činu došlo bezprostředně po prvním kontaktu obchodované osoby a sociálního pracovníka, popř. mu předcházelo, hrozí, že orgány činné v trestním řízení nebudou schopny poskytnout obchodované osobě dostatečné bezpečí a neposkytnou jí tudíž s ohledem na její psychický stav adekvátní pomoc potřebnou i při pouhém podávání vysvětlení a poskytnutí informací, jež by bezprostředně navazovala na vymanění se obchodované osoby z prostředí, kde k trestné činnosti docházelo. Poskytnutí potřebné psychosociální pomoci samozřejmě není náplní práce orgánů činných v trestním řízení, ale právě sociálních pracovníků. Z tohoto důvodu je třeba, aby vztahu mezi obchodovanou osobou a sociálním pracovníkem byla poskytnuta ochrana a prostor k jeho realizaci. Neoznámení nebo nepřekažení trestného činu obchodování s lidmi není trestné, pokud trestný čin nelze překazit nebo oznámit bez značných nesnází nebo aniž by dotyčná osoba sebe nebo osobu blízkou tím uvedla v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání (osobou blízkou se rozumí příbuzní v přímém pokolení, osvojitel, osvojenec, sourozenec, manžel a partner; jiné osoby v poměru rodinném a obdobném za předpokladu, že újmu, kterou by utrpěla jedna z nich, by druhá právem pociťovala jako újmu vlastní (§ 125 NTZ). Svědectví obchodované osoby 28 § 368 NTZ 29 § 367 NTZ

16


může být v mnohých případech nepřekažení trestného činu nebo jeho neoznámení jediným přímým důkazem. Z tohoto důvodu je pravděpodobné, že riziko ublížení na zdraví (event. smrti), popř. jiná závažná újma, jemuž by se tato osoba, popř. osoba jí blízká, byť jen oznámením relevantních okolností a údajů příslušným orgánům činným v trestním řízení, vystavila, je velmi vysoké. Ustanovení § 367 odst. 2 NTZ a § 368 odst. 2 NTZ však výslovně neříká, že by se povinnosti v nich obsažené nevztahovaly na poškozené vyjmenovaných trestných činů. A contrario lze tedy dovodit, že i poškozeným je tato povinnost zachována. Bude tedy nutné v každém konkrétním případě zkoumat, zda v době neoznámení nebo nepřekažení existovalo nebezpečí na zdraví atd. Je také značně diskutabilní, do jaké míry by takové trestní stíhání bylo vůbec možno považovat za účelné (viz. možnost odložení či zastavení trestního stihání dle § 159a odst. 4 a § 172 odst. 2 písm. c) TŘ). Částečně odlišné je ve věci postavení sociálních pracovníků, jejž mají na základě zákona o sociálních službách a jeho § 100 odst. 2 povinnost zachovávat mlčenlivost o údajích týkajících se osob, jimž jsou sociální služby poskytovány. Tato povinnost může být vedle souhlasu osoby, jíž je služba poskytována, prolomena též povinností uloženou na základě zvláštního zákona. Tímto zákonem je ve věci jak nový trestní zákoník, tak trestní řád. V případě nového trestního zákona jde právě o ustanovení o trestných činech nepřekažení vyjmenovaných trestných činů a jejich neoznámení, jak již bylo uvedeno výše. Ustanovení o nepřekažení trestného činu obsahují ze své podstaty přísnější kritéria na zproštění se této povinnosti než jak je tomu u neoznámení trestného činu. Jedinou výjimku z povinnosti čin překazit nebo včasně oznámit státnímu zástupci či policejnímu orgánu představuje již nastíněný případ uvedení sebe nebo osoby blízké v nebezpečí smrti nebo vážné újmy na zdraví, popř. jiné závažné újmy. U neoznámení trestného činu je možnost zproštění se povinnosti získané informace neoznámit širší, nicméně tato výjimka na sociální pracovníky nedopadá. Pouze advokát či jeho zaměstnanec, který se dozvěděl o trestném činu v souvislosti s výkonem advokacie či právní praxe, je i v těchto případech vázán mlčenlivostí. Obdobně je tomu duchovních registrovaných církví a náboženských společností, pokud informace byly sděleny v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství či s výkonem tomuto právu obdobnému. Byť se výkon činnosti pomáhajících profesí může v některých ohledech zpovědnímu tajemství svou podstatou přibližovat, zákon mu ochranu neposkytuje. Jistou možnost vyvinění sociálního pracovníka při neoznámení neb nepřekažení trestného činu obchodování s lidmi, o němž se dozví v souvislosti s výkonem svého povolání, je uplatnění institutu přípustného rizika, který je nově zaváděn v § 31 NTZ. Trestní zákoník definuje přípustné riziko následovně: trestný čin nespáchá ten, kdo v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi, které měl v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost, kterou ohrozí nebo poruší zájem chráněný trestním zákonem, nelze-li společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak. Cílem práce sociálního pracovníka je především identifikace obchodovaných osob a poskytnutí další pomoci obětem trestné činnosti obchodování s lidmi. Navázání vztahu základní důvěry je klíčovým předpokladem pro úspěšnou identifikaci. Nutnost oznámit trestný čin obchodování s lidmi ze strany pracovníka organizace pravděpodobně téměř 17


znemožní navázání vztahu důvěry mezi sociálním pracovníkem a obětí této trestné činnosti a tedy de facto poskytování sociální služby mimo prostředí vykořisťování (např. ubytování na utajené adrese) či další motivaci přímo v tomto prostředí (např. skrze terénní sociální práci mezi osobami pracujícími v sexbyznysu). Proto máme za to, že ve většině těchto případů tedy neoznámení trestného činu obchodování s lidmi sociálním pracovníkem bude nezbytnou podmínkou úspěšné identifikace obětí této trestní činnosti, tedy podmínkou pro dosažení společenský prospěšného výsledku, bez níž tohoto výsledku nelze dosáhnout, proto ani takové jednání sociálního pracovníka obvykle nebude trestným činem, a to v důsledku uplatnění institutu přípustného rizika - okolnosti vylučující protiprávnost činu. Ovšem teprve další praxe orgánů činných v trestním řízení prokáže, zda v těchto případech přiměřené riziko bude uplatňováno. Negativní dopad uložených povinností pro sociální práci s obchodovanými osobami představuje v podstatě dvojí riziko. To prvé je obdobné tomu, jemuž jsou vystaveny obchodované osoby samotné a jenž bylo popsáno výše. Jde o riziko spojené s tím, že informace o osobních údajích povinné osoby se z trestního spisu dostanou k rukám pachatele, což může být pro oznamovatele až na životě ohrožující. Stejný dopad má i povinnost sociálních pracovníků uložená § 8 TŘ, tj. povinnost součinnosti s orgány činnými v trestním řízení spočívající vyhovět veškerým dožádáním, které tyto orgány při výkonu své činnosti potřebují. Na druhou stranu součinnosti lze na základě § 8 odst. 4 TŘ nevyhovět s odkazem na povinnost mlčenlivosti dle zákona o sociálních službách, ledaže by se povinná osoba vystavila riziku trestního stíhání právě z důvodu nepřekažení či neoznámení zákonem vyjmenovaných trestných činů. Druhým negativním dopadem vedle osobního rizika spočívajícího v hrozbě možného konání ze strany pachatele, je již zmíněná ztráta důvěry jak klienta, od nějž byly informace získány, tak klientů budoucích. V prostředí, v němž je činnost pomáhajících profesí v dané oblasti realizována, je více než pravděpodobné, že si potencionální klienti mezi sebou své zkušenosti ze spolupráce s jednotlivými organizacemi předávají, přičemž jednou ztracená důvěra se dá jen obtížně znovu nabýt. Ve výsledku to však budou zejména obchodované osoby, které ze ztráty důvěry v některou z pomáhajících organizací, budou tratit. Ani pro stát však tato situace nezůstane bez následků. Pokud obchodované osoby nebudou mít v sociální pracovníky důvěru, je velmi pravděpodobné, že ani na orgány činné v trestním řízené se neobrátí, což povede k ještě nižší identifikaci obchodovaných osob a snížení úspěšnosti boje proti obchodu s lidmi. Taktéž se lze domnívat, že rizika spojená výkonem činnosti sociálního pracovníka v dané oblasti mohou vést ke snížení zájmu o tuto práci.

1.1.5.2. Úvahy nad tím, jak negativním dopadům neoznámení trestného činu a jeho nepřekažení předejít Jistou možnost, jak výše uvedeným negativním dopadům spojeným s povinností zákonem vyjmenované trestné činy překazit či oznámit předejít, poskytuje zákon o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením. Účelem ZZOS dle § 1 je poskytnout ochranu a pomoc těm osobám, jimž v souvislosti s trestním řízením hrozí 18


újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí, přičemž poskytnutí ochrany a pomoci není vázáno na státní příslušnost. Mezi osoby, kterým je možno ochranu a pomoc poskytnout, řadí § 2 tyto: osoba, která podala nebo má podat vysvětlení, svědeckou výpověď nebo vypovídala či má vypovídat jako obviněný anebo jinak pomáhala nebo má pomoci dle ustanovení trestního řádu k dosažení účelu trestního řízení, nebo osoba, která je znalcem, tlumočníkem nebo obhájcem, pokud obviněný, kterého jako obhájce zastupuje, vypovídal nebo má vypovídat, aby pomohl k dosažení účelu trestního řízení, anebo jde o osobu blízkou osobám výše uvedeným. Mezi činnosti spadající pod poskytování ochrany a pomoci lze dle § 3 ZZOS řadit následující: zajištění osobní ochrany, přestěhování dané osoby včetně příslušníků její domácnosti a poskytnutí další relevantní pomoci spojené se začleněním těchto osob do nového sociálního prostředí, zastírání skutečné totožnosti osoby. Vyjmenované činnosti mohou být poskytovány jednotlivě nebo více způsoby najednou. O poskytnutí ochrany rozhoduje dle § 4 ministr vnitra na návrh některého z orgánů činného v trestním řízení. Hrozí-li nebezpečí osobě bezprostředně, může před souhlasem ministra vnitra policie začít ochranu a pomoc poskytovat se souhlasem policejního prezidenta. Osoby, jíž je ochrana poskytována, jsou povinny podrobit se stanoveným podmínkám, povinnost podřídit se pokynům policie a tu bezodkladně informovat o všech nových skutečnostech a změnách, jejž mohou mít pro poskytování ochrany význam 30. Orgány zapojené do poskytování ochrany jsou oprávněny dodržování podmínek prověřovat31. Poskytování ochrany a pomoci je podmíněno souhlasem dané osoby. Na základě výše uvedených skutečností si lze představit několik variant, jež by ve vztahu k povinnosti překazit zákonem vyjmenované trestné činy, resp. je oznámit, které by byly řešením před negativními dopady popsanými výše. Je však třeba předestřít, že ani jedna z níže nastíněných variant, není řešením ideálním a lze do jisté míry pochybovat, že jí pro další obtíže bude možno využít. U obchodované osoby se poskytování zvláštní ochrany svědka komplikuje tím, že v případě uplatnění nároku obchodované osoby na náhradu škody vzniklé v souvislosti s trestným činem obchodu s lidmi, je nutné identitu poškozené osoby vyjevit. Je otázkou, zdali by bylo možno se náhrady škody domáhat i v případě, že totožnost osoby bude zastírána, resp. lze mít za to, že nárok by pro zastírání totožnosti nebylo možno s úspěchem uplatnit. 30 § 6 ZZOS 31 § 3 odst. 1 písm. d) ZZOS

19


Obdobný problém vyvstává i v případě, že by totožnost obchodované osoby jako svědka byla již v přípravném řízení utajena na základě § 55 odst. 2 TŘ, resp. v řízení před soudem na základě § 209 TŘ. Utajení totožnosti nevítají ani orgány činné v trestním řízení, jelikož svědectví osoby, jejíž totožnost byla utajena, nemůže sloužit jako jediný důkaz pro shledání obviněného vinným.32 Z tohoto důvodu je možno předpokládat, že by policie sama o možnosti žádat utajení totožnosti danou osobu neinformovala a pro případ, že by dokonce byla odlišného názoru na věc, musela by se osoba poskytující svědectví dané ochrany aktivně domáhat. Pak by ve věci bylo třeba postupovat dle § 101a TŘ, tj. policejní orgán by žádost o utajení totožnosti byl povinen předložit k rozhodnutí státnímu zástupci a do doby, než o věci bude rozhodnuto s údaji o totožnosti dané osoby nakládat tak, jako by byly utajeny. Poznatky z praxe však ukazují, že riziko úniku informací je i v případě utajení totožnosti svědka na základě příslušných ustanovení trestního řádu vysoké. Je však třeba dodat, že poskytnutí ochrany dle ZZOS nespočívá jen v zastírání totožnosti svědka, ale též v poskytnutí ochrany osobní či v zajištění bezpečného bydlení. Tyto instituty uplatnění nároku na náhradu škody nijak nebrání a lze tedy usuzovat, že alespoň jich by v případě ohrožení obchodované osoby bylo možno využít. Pokud pomineme problém potencionální ztráty důvěry obchodované osoby ve spolupráci se sociálním pracovníkem pro zpřístupnění jím sdělených údajů policii, je možno předpokládat, že ochranu poskytovanou obchodovaným osobám na základě trestního řádu a zvláštního zákona by bylo využít i pro potřeby sociálních pracovníků. To však neřeší problematiku toho, do jaké míry jim daná opatření budou komplikovat výkon jejich práce a jak budou moci úspěšně pracovat v terénu, pokud jim potencionální klienti již nebudou důvěřovat. Vedle toho je třeba zdůraznit, že výše uvedené informace se týkají pouze možností, jež dává legislativní úprava. Ochrana poskytovaná obchodovaným osobám a sociálním pracovníkům na základě ZZOS a trestního řádu v praxi není využívána. Do současné doby není znám jediný případ, kdy by uvedených legislativních instrumentů bylo ve prospěch obchodovaných osob a pracovníků v pomáhajících profesích využito. Tento stav je alarmující, zejména s ohledem na skutečnost, že nová trestněprávní úprava na dané osoby klade značné nároky, jenž tyto osoby při jejich realizaci ohrožují přímo na životě a zdraví. Jestliže by stát trval na tom, že chce obchodované osoby a sociální pracovníky pro neoznámení či nepřekažení zákonem vyjmenovaných trestných činů kriminalizovat, měl by jim též poskytnout odpovídající ochranu. Pokud zůstane při tom, že ani ve světle nově přijatých úprav v oblasti trestního práva nebude ve prospěch osob disponujících s informacemi o obchodování s lidmi zaujat orgány činnými v trestním řízení jiný postoj, nelze po zmíněných osobách spravedlivě požadovat, aby pro splnění zákonné povinnosti riskovaly svůj vlastní život. Pak by měl být též odůvodněn postup podle § 367 odst. 2, resp. § 368 odst. 2 NTZ, tj. trestní stíhání by mělo být u těchto osob pro nebezpečí smrti, ublížení na zdraví či jiné závažné újmy vyloučeno. Tyto okolnosti je však vždy třeba zkoumat ve vztahu ke konkrétnímu případu, a proto ani obchodované osoby, ani sociální pracovníci nebudou mít nikdy zcela jistotu, že jim trestní stíhání nehrozí. 32 Rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 499/04

20


Poslední poznámkou k danému tématu je zamyšlení se nad úpravou, kterou přináší nový trestní zákon a poslední novela trestního řádu. Do konce roku 2009 trestněprávní úprava vycházela z materiálního pojetí trestného činu, tj. jedním ze znaků trestného činu je i tzv. nebezpečnost činu pro společnost, jenž u dospělých musí být vyšší než nepatrná33. Tuto konstrukci nový trestní zákon opouští a rigiditu formálního pojetí trestného činu vyvažuje jinými mechanismy. V oblasti trestního práva hmotného je tímto korektivem zásada subsidiarity trestní represe vyjádřená v § 12 odst. 2 NTZ. V úpravě procesní jde na základě novely trestního řádu č. 41/2009 Sb. o zásadu oportunity, jenž dává státnímu zástupci širší možnost trestní stíhání z důvodu neúčelnosti zastavit34, popř. ze stejného důvodu věc odložit ještě před zahájením trestního stíhání35. Bude záviset zejména na praxi, jakým způsobem budou tyto korektivy v budoucnosti využívány a naplněny.36 Tato poznámka je zde uváděna z toho důvodu, že v některých konkrétních případech v návaznosti na konkrétní okolnosti případu pro situace nepřekažení trestného činu, popř. jeho neoznámení, by bylo o využití uvedených institutů uvažovat.

1.1.5.3. Trestný čin kuplířství Základní skutková podstata trestného činu kuplířství spočívá v zjednání, přimění nebo svedení jiného k provozování prostituce či v kořistění z prostituce provozované jiným37. Ustanovení odst. 2 § 204 TŘ pak obsahuje jednu z kvalifikovaných skutkových podstat daného trestného činu, jenž spočívá ve spáchání činu za použití násilí, pohrůžky násilí, pohrůžky jiné vážné újmy či při zneužívání tísně či závislosti jiného38. V praxi podobnost jak základní, tak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu kuplířství se skutkovými podstatami trestného činu obchodování s lidmi dle § 232a odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. d) působí značné problémy.39 Již v roce 1995 Vrchní soud v Praze rozsudkem uveřejněným pod č. 57/1995, Sb. rozh. tr. rozhodl, že jednočinný souběh obou trestných činů je vyloučen, přičemž trestný čin obchodování s lidmi je ve vztahu k trestnému činu kuplířství trestným činem speciálním. V době rozhodování soudu však nešlo o trestný čin obchodování s lidmi, ale se ženami, přičemž skutková podstata daného trestného činu, ve znění do účinnosti novely č. 134/2002 Sb., vyžadovala, aby při obchodování osoby byl navíc přítomný přeshraniční prvek. Tento požadavek se pak pro rozhodování soudu stal rozlišujícím kritériem: „Rozlišujícím hlediskem pro právní posouzení skutku jako trestného činu kuplířství podle § 204 odst. tr. zák. nebo trestného činu obchodování se ženami podle § 246 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. je ta skutečnost, že místem provozování prostituce má být území naší republiky nebo cizího státu. Trestný čin kuplířství takové rozlišen neobsahuje, avšak u trestného činu obchodování se ženami tvoří taková skutečnost jeden ze 33 34 35 36

§ 3 odst. 1 a 2 TZ § 172 odst. 2 písm. c) TŘ (ve znění novely č. 41/2009 Sb.) § 159a odst. 4 TŘ (ve znění novely č. 41/2009 Sb.) Blíže k problematice např. Jelínek J.; Pojem trestného činu a kategorizace trestných činů; in: Bulletin advokacie; 10/2009; str. 36 - 42 37 § 204 odst. 1 TZ, resp. § 189 odst. 1 NTZ 38 § 189 NTZ již tuto kvalifikovanou skutkovou podstatu neobsahuje. 39 Ministerstvo vnitra; Národní strategie boje proti obchodování s lidmi (pro období let 2008 – 2011); Praha; 2008; str. 44

21


zákonných znaků skutkové podstaty. ......Ustanovení § 246 odst. 1, 2 je tedy speciální, neboť vymezuje část jednání pachatele tak, že musí být směřováno do ciziny.“ Na základě výše uvedeného je zřejmé, že pro současné potřeby není odůvodnění rozsudku nadále vyhovující, byť je v odborné literatuře dané rozhodnutí uváděno jako judikatura podstatná pro současný výklad vztahu trestného činu obchodování s lidmi a trestného činu kuplířství.40 Ani další odborná literatura nenabízí více vodítek, jak jasněji obě skutkové podstaty od sebe rozlišit, když bez dalšího konstatuje, že jednočinný souběh jmenovaných trestných činů je vyloučen41, přičemž není jasné, zda své závěry neodvozuje právě od zmíněného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Výklad, který učinilo ve věci Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové, když konstatovalo zjištění tendence policejních orgánů posuzovat trestný čin kuplířství podle přísnějšího ustanovení trestního zákona upravující trestný čin obchodování s lidmi, přináší podrobnější informace.42 Ve věci zde vedené pod sp. zn. KZN 783/2005 byl učiněn ohledně trestného činu obchodování s lidmi závěr, že „pachatel musí s jinou osobou určitým způsobem nakládat (obchodovat), aby jí bylo užito někým jiným k pohlavnímu styku, resp. k prostituci. Na druhé straně kuplíř ve smyslu § 204 TZ přímo jiného zjedná, přiměje nebo svede k provozování prostituce nebo kořistí z prostituce provozované jiným.“43 Lze tedy mít za to, že rozlišujícím kritériem je právě ta skutečnost, že u trestného činu obchodování s lidmi je obchodovaná osoba za účelem provozování prostituce pouze „dodávána“ jiné osobě (kuplíři). Naopak u kuplířství je pachatelem ten, jenž osobu prostituci provozující přímo k dané činnosti zjedná, přiměje nebo svede, popř. z jí provozované prostituce kořistí. Pokud by kuplíř osobu provozující prostituci k dané činnosti přiměl násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné závažné újmy, jednalo by se o kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu kuplířství dle § 204 odst. 2 TZ. Jinak je tomu však dle nového trestního zákona. Tento výše uvedenou kvalifikovanou podstatu z trestného činu vypouští a naopak do skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi zavádí pojem „z takového jednání kořistí“, čímž ve výsledku může dojít k ještě větším výkladovým nejasnostem, zvláště pokud i důvodová zpráva44 k novému trestnímu zákonu k daným ustanovením nechává tyto změny bez řádného vysvětlení. Problémy v praxi vyplývající z nejasného vztahu obou trestných činů nemají důsledky jen v oblasti správné kvalifikace trestného činu, ale též u řady procesních postupů ve věci. Jednak u obchodování osoby za účelem provozování prostituce je dána věcná příslušnost krajského soudu, přičemž dozor nad vyšetřováním pak vykonává krajský státní zástupce.45 Naproti tomu u trestného činu kuplířství je věcně příslušný okresní soud a okresní státní zástupce.46 Vzhledem k tomu, že obchod s lidmi za účelem 40 Draštík, A.; Hasch, K.; Kučera, P.; Rizman, S.; Přehled judikatury; Trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti II.; Praha: ASPI a. s.; 2009; str. 37 – 40 41 Blíže např. 1) Jelínek J. a kol.; Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou; 1. vydání; Praha: Leges; 2009; str. 207 a 238 2) Šámal, P.; Púry, F.; Rizman, S.; Trestní zákon; Komentář II.; díl 6.; doplněné a přepracované vydání; Praha: H. C. Beck; 2004; str. 1226 a 1371 42 Informace jsou převzaty z: Ministerstvo vnitra; Národní strategie boje proti obchodování s lidmi (pro období let 2008 – 2011); Praha; 2008; str. 44 43 Ministerstvo vnitra; Národní strategie boje proti obchodování s lidmi (pro období let 2008 – 2011); Praha; 2008; str. 44 44 Důvodová zpráva k novému trestnímu zákonu je dostupná na http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=410&CT1=0 45 § 232a odst. 3 písm. d) TZ, resp. § 168 odst. 3 písm. d) NTZ ve spojení s § 17 TŘ, a to i po novele č. 41/2009 Sb. 46 § 204 TZ, resp. § 189 NTZ ve spojení s § 16 TŘ, a to i po novele č. 41/2009 Sb.

22


užití jiného k prostituci je na rozdíl od trestného činu kuplířství kvalifikován ve shodě s § 41 odst. 2 TZ jako zvlášť závažný trestný čin, má správné právní posouzení věci vliv i na využití některých operativně pátracích prostředků. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu dle § 88 TŘ či použití agenta dle § 158e TŘ lze použít pouze u trestního stíhání pro činy definované jako zvlášť závažné, přičemž z obdobné konstrukce vychází i nový trestní zákona novelizovaný trestní řád.

1. 2. Práva obchodované osoby jako poškozeného v trestním řízení Obchodovaná osoba má v trestním řízení postavení poškozeného, jež je definováno § 43 TŘ. Poškozeným je na základě tohoto ustanovení ten, jemuž bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální či jiná škoda. Vznik újmy musí být zaviněn pachatelem a být v příčinné souvislosti s trestným činem, pro nějž se trestní řízení vede, jinak by ve smyslu § 43 odst. 2 TŘ nebylo možno danou osobu považovat za poškozeného, byť by se tato cítila trestným činem morálně či jinak poškozena. Mezi základní práva poškozeného řadí pak ustanovení § 43 odst. 1 TŘ tato práva: činit návrhy na dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení, zúčastnit se veřejného zasedání konaného o odvolání, před skončením řízení se k věci vyjádřit. Vyjmenovaná práva však nejsou ukončeným výčtem oprávnění, které poškozenému trestní řád přiznává. Jedno z nejdůležitějších práv poškozeného vyplývá z následujícího odst. 3 § 43 TŘ, kterým je právo žádat náhradu škody. O tom, jakou škodu a za jakých podmínek lze v trestním řízení vůči pachateli uplatňovat, pojednává následující kapitola. Pro výkon veškerých ostatních práv poškozeného, které mu trestní řád přiznává a jež se nevážou k uplatňování nároku na náhradu škody, je nerozhodné, zdali poškozený nárok na náhradu škody uplatní či ne. V rámci této kapitoly budou podrobněji zmíněna ta práva poškozeného, jež se jeví ve vztahu k obchodovaným osobám a jejich postavení v trestním řízení jako nejvýznamnější. Závěr pak bude patřit problematice pobytového statusu obchodovaných osob ve světle § 42e zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů.

1.2.1. Právo zvolit si svého zmocněnce Každý poškozený si na základě § 50 TŘ může zvolit svého zmocněnce, aby ho zastupoval, činil za poškozeného návrhy a podával žádosti a opravné prostředky. Taktéž má zmocněnec právo zúčastnit se všech úkonů, kterých se může zúčastnit poškozený. Zákon na výběr zmocněnce klade pouze dva požadavky. Prvým požadavkem je, že osoba 23


zmocněnce nesmí být omezena na způsobilosti k právním úkonům. Nemusí jít však o osobu, jež by měla právnické vzdělání. Druhý požadavek vyplývá z neslučitelnosti výkonu zmocněnce s rolí některých procesních subjektů. Tak při hlavním líčení a veřejném zasedání nemůže být zmocněncem ten, jenž je ve věci předvolán jako svědek, znalec nebo tlumočník. V případě, že jde o poškozeného, který uplatňuje nárok na náhradu škody a zároveň osvědčí, že nemá dostatečné finanční prostředky na to, aby si náklady na přibrání zmocněnce hradil sám, rozhodne soud, že má poškozený nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu za podmínky, že se vzhledem k povaze či výši uplatňovaného nároku na náhradu škody nejeví zastupování zmocněncem jako nadbytečné. V případě, že je o žádosti rozhodnuto kladně, je zmocněncem ustanoven advokát, jehož náklady v rozsahu přiznání nároku hradí stát. Návrh na takovéto ustanovení zmocněnce podává poškozený v přípravném řízení prostřednictvím státního zástupce, který se k němu před postoupením návrhu k rozhodnutí vyjádří. Proti usnesení, jímž se o návrhu poškozeného rozhoduje, je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek a kterou je třeba podat ve lhůtě 3 dnů od doručení usnesení poškozenému.

1.2.2. Právo na tlumočníka Řada obchodovaných osob není občany České republiky, a proto pro ně může být obtížné se s orgány činnými v trestním řízení dorozumívat v českém jazyce. Jednou ze základních zásad trestního řízení je právo každého, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, v němž se trestní řízení vede, používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka nebo jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá. Na tuto zásadu uvedenou v § 2 odst. 14 TŘ navazují ustanovení o tlumočníkovi, jenž upravuje § 28 – 29 TŘ. Tato ustanovení zákona výslovně stanoví, že tlumočníka lze přibrat, pokud je třeba přeložit nějaký procesní úkon nebo pokud obviněný využije svého práva dle § 2 odst. 14 TŘ. O poškozeném zákon výslovně nehovoří, nicméně lze dovodit, že pokud má každá osoba, tedy i poškozený, právo komunikovat s orgány činnými v trestním řízení ve svém mateřském, popř. jiném jazyce, je třeba číst § 28 TŘ v uvedeném kontextu. Zřejmě nelze dovodit, že by poškozenému měly být překládány veškeré procesní úkony, ale jen ty, které se ho týkají. První věta § 28 dost. 1 TŘ stanoví, že je-li toho třeba, přetlumočí se obsah písemnosti, výpovědi nebo jiného procesního úkonu. Spojeným výkladem uvedených ustanovení zákona je možno mít za to, že veškerá podání poškozeného ve věci, jeho výpověď a návrhy vyplývající z jeho procesních práv je možno činit v mateřštině, či jiném jazyku, který poškozený ovládá. Stejně tak pokud v daných případech orgány činné v trestním řízení s poškozeným komunikují, mohou tak činit pouze v jazyce, jenž byl pro uplatnění jeho práv poškozeným zvolen. Vedle toho je třeba zmínit, že na základě § 55 TŘ, jenž se týká sepisování protokolu, se výpověď osoby, která komunikuje s orgány činnými v jiném jazyce než českém, zapíše v češtině. V jiném jazyce se výpověď zapíše jen tehdy, záleží-li 24


na doslovném znění výpovědi. Kdo rozhoduje o tom, že věc vyžaduje doslovného překladu, zákon neuvádí. Z povahy věci by to měl být zejména vyslýchající a tlumočník.47 Náklady řízení spojené s přibráním tlumočníka nese stát48.

1.2.3. Právo podat stížnost proti rozhodnutím v přípravném řízení Poškozený má od počátku přípravného řízení možnost proti všem usnesením, které se ho přímo dotýkají, ke kterým dal podnět nebo proti usnesením, kterých to zákon výslovně stanoví49. Stížnost je třeba podat u orgánu, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, a to ve lhůtě 3 dnů ode dne oznámení usnesení, přičemž o stížnosti rozhoduje nadřízený orgán. Ten pak přezkoumává správnost všech napadených výroků a řízení, jenž napadenému usnesení předcházelo.50 Pokud stížnost nebyla ze zákonných důvodů zamítnuta, tj. nebyla-li nepřípustná, podána opožděně, popř. není-li důvodná,51 rozhodne nadřízený orgán tak, že usnesení zruší. V případě, že je třeba ve věci nového rozhodnutí, rozhodne tento orgán ve věci sám, nebo uloží orgánu, proti němuž stížnost směřuje, aby o věci znovu jednal.52 Mezi nejvýznamnější případy, kdy je poškozený oprávněn podat stížnost lze řadit následující situace: Pokud před zahájením trestního stíhání konkrétní osoby dojde policejní orgán nebo státní zástupce k rozhodnutí, že ve věci nejde o podezření z trestného činu a věc není na místě třeba vyřídit jinak, věc usnesením dle § 159a odst. 1 TŘ odloží. Takové usnesení je třeba poškozenému a oznamovateli trestného činu, pokud o to požádá, doručit.53 Pouze poškozenému však zákon přiznává právo podat stížnost, jenž má odkladný účinek54. Proto je podstatné, aby poškozený, pokud je též oznamovatelem trestného činu, od počátku trval na tom, aby s ním ve věci bylo jednáno jako s poškozeným. Obdobně je tomu i v některých případech po zahájení trestního stíhání po skončení vyšetřování, přičemž tato rozhodnutí jsou vyhrazena pouze státnímu zástupci. Jde o postoupení věci jinému orgánu dle § 171 TŘ a o zastavení trestního stíhání dle § 172 TŘ. I zde má poškozený právo podat stížnost, jež má odkladný účinek. Vedle stížnosti, jak zjednat nápravu ve způsobu, jakým se trestní řízení ve věci vede, dává trestní řád poškozenému možnost podat dle § 157a TŘ žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu či státního zástupce. Takovou žádost lze podat kdykoliv v průběhu přípravného řízení, přičemž důvodem k jejímu podání mohou být jak závady v postupu daného orgánu ve věci, tak průtahy v řízení. 47 Šámal, P.; Púry, F.; Rizman, S.; Trestní zákon; Komentář I.; díl 6.; doplněné a přepracované vydání; Praha: H. C. Beck; 2004; str. 389 48 § 151 odst. 1 TŘ 49 § 142 odst. 1 TŘ 50 § 147 odst. 1 TŘ 51 § 148 TŘ 52 § 149 TŘ 53 § 159a odst. 5 TŘ, resp. § 159 odst. 6 TŘ ve znění novely č. 41/2009 Sb. 54 § 159a odst. 6 TŘ, resp. § 159 odst. 7 TŘ ve znění novely č. 41/2009 Sb.

25


Pokud žádost směřuje proti činnosti policejního orgánu, je k jejímu vyřízení příslušný státní zástupce. Je-li žádost podána proti činnosti státního zástupce samotného, rozhoduje o ní státní zástupce nadřízený. Po podání žádosti je třeba ji neprodleně předložit k vyřízení, přičemž o výsledku musí být osoba, jež ji podala, vyrozuměna.

1.2.4. Právo nahlížet do spisu a právo důkazní Poškozený a jeho zmocněnec mají na základě § 65 TŘ právo nahlížet do spisu, činit si z něj výpisky nebo poznámky a pořizovat si na své náklady kopie spisů či jejich částí. Toto právo se týká obsahu celého spisu s výjimkou protokolu o hlasování a údajů svědků, jejichž totožnost byla utajena na základě § 55 odst. 2 TŘ. Takto je utajena před poškozeným totožnost ostatních svědků, i kdyby se na něj samotného taková ochrana též vztahovala. Vedle toho může být právo nahlížet do spisu omezeno též restrikcí vyplývající z ustanovení § 65 odst. 5 TŘ, jenž stanoví povinnost učinit taková opatření, aby byla zachována tajnost utajovaných skutečností na základě zvláštního zákona a údajů, na které se vztahuje státem uložená nebo uznaná povinnost mlčenlivosti. Povinnost mlčenlivosti mají na základě zákona o sociálních službách a jeho § 100 též sociální pracovníci poskytující obchodovaným osobám pomoc.55 Obviněnému a jeho zástupci není možno na základě § 65 odst. 3 TŘ odepřít nahlédnout do usnesení o zahájení trestního stíhání. Nad rámec tohoto usnesení je však možno právo nahlédnout do spisu ze zákonných důvodů odepřít. Těmito důvody pak vedle závažných důvodů bez bližší specifikace, jak uvedeno v § 65 odst. 2 TŘ, je právě utajení svědka na základě § 55 odst. 2 TŘ či odvolání se na povinnost mlčenlivosti dle § 65 odst. 5 TŘ, podával-li by svědeckou výpověď či prováděl jiný procesní úkon sociální pracovník spolupracující s poškozeným – obchodovanou osobou. Právo poškozeného nahlížet do spisu trvá od počátku přípravného řízení, tj. již v rámci prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin poté, co byl sepsán policejním orgánem sepsán na základě § 158 TŘ záznam o zahájení úkonů trestního řízení nebo byl proveden neodkladný či neopakovatelný úkon. I právo poškozeného může být omezeno ze závažných důvodů, a to rozhodnutím policejního orgánu. Aby nedocházelo k neodůvodněně k zásahům do práva nahlížet do spisu, je oprávněným osobám zachována možnost, se proti negativním rozhodnutím policejního orgánu bránit formou žádosti k rukám státního zástupce, jenž má povinnost ji urychleně přezkoumat. Po celou dobu řízení má poškozený ve smyslu § 43 odst. 1 TŘ právo činit návrhy na dokazování, přičemž okruh důkazních prostředků není ve vztahu k poškozenému nijak zvláštně vymezen. Poškozený může navrhovat i takové důkazy, které se nevztahují k jeho nároku na náhradu škody, pokud ho uplatňuje. Pokud si poškozený vyžádá vypracování znaleckého posudku na podporu svého nároku na náhradu škody a současně je poškozeným, kterému byl ustanoven zmocněnec, tj. osvědčil zejména nedostatek finančních prostředků, může předseda senátu a v přípravném řízení státní 55 Blíže k povinnosti sociálních pracovníků zachovávat mlčenlivost o údajích, které se dozví při výkonu své práce kapitola 1. 1. 5. 1. této práce.

26


zástupce dle § 151a odst. 1 TŘ rozhodnout, že náklady na tento posudek ponese stát. Co se týče další aktivity poškozeného v průběhu dokazování v řízení před osudem, má poškozený a jeho zmocněnec právo klást vyslýchaným na základě § 214 odst. 1 TŘ se souhlasem předsedy senátu otázky.

1.2.5. Právo účasti na jednání a právo se k věci vyjádřit Poškozenému je výslovně zachováno právo účastnit se hlavního líčení ve věci a veřejného zasedání konaném o odvolání.56 O konání hlavního líčení se poškozený na základě § 198 odst. 2 TŘ vyrozumívá. Pokud má poškozený zmocněnce, vyrozumívá se jen tento. Vždy je třeba poškozeného, popř. jeho zmocněnce, o konání hlavního líčení vyrozumět dle § 198 odst. 1 TŘ alespoň 3 dny před jeho konáním. Ve vyrozumění je poškozeného třeba upozornit, že neodstaví-li se hlavnímu líčení, bude se o jeho nároku na náhradu škody rozhodovat pouze na základě jeho vlastních návrhů, jsou-li obsaženy ve spise, popř. na základě návrhů, jež soudu dojdou dříve, než se přistoupí k dokazování.57 Po zahájení hlavního líčení a přednesení obžaloby se předseda senátu ve smyslu § 206 odst. poškozeného dotáže, zda-li uplatňuje návrh na náhradu škody a v jakém rozsahu. V případě, že se poškozený, popř. jeho zmocněnec k hlavnímu líčení nedostavil, rozhodne soud o nároku na náhradu škody pouze na základě návrhu a podkladů obsažených ve spise. Pokud tyto ve spise poškozeným založeným nejsou a poškozený či jeho zmocněnec se hlavního líčení neúčastní, ztrácí poškozený jednou provždy své právo se svého nároku na náhradu škody způsobené trestným činem v trestním řízení domáhat. To však neznamená, že by svůj nárok nemohl uplatnit před jiným příslušným orgánem, tj. zejména v rámci občanskoprávního řízení. Po skončení dokazování je hlavní líčení vymezeno závěrečným řečem. Toto právo na základě § 216 odst. 2 TŘ náleží též poškozenému. Pokud má poškozený zmocněnce, pronese závěrečnou řeč on, přičemž její místo nastupuje po řeči státního zástupce. Pokud je toho třeba, určí pořadí předseda senátu s tím, že první hovoří vždy státní zástupce a poslední obžalovaný.58

1.2.6. Právo odvolací Poškozenému je zachováno se proti rozsudku prvního stupně odvolat. Odvolací právo poškozeného je však značně omezeno, jelikož se ve smyslu § 246 odst. 1 písm. d) TŘ omezuje jen na výrok o náhradě škody. Odvolání je třeba podat ve lhůtě 8 dnů od doručení opisu rozsudku k soudu, proti jehož rozhodnutí odvolání směřuje, přičemž pokud má poškozený zmocněnce, doručuje se opis rozsudku dle § 62 odst. 2 TŘ jen jemu. Soud prvního stupně napadané rozhodnutí přezkoumá a zjistí-li nedostatky v náležitostech odvolání, vyzve ve smyslu § 251 odst. 1 TŘ zmocněnce poškozeného, aby je ve 56 § 43 odst. TŘ 57 § 198 odst. 2 TŘ 58 § 216 odst. 2 TŘ

27


lhůtě 5 dnů napravil. Nemá-li poškozený zmocněnce, je postup soudu více nápomocný s ohledem na možnou nedostatečnou právní kvalifikaci dané osoby. Za tímto účelem soud poškozenému dle § 251 odst. 2 TŘ sdělí podrobné poučení jak vady odstranit, a to v delší lhůtě 8 dnů. O samotném odvolání rozhoduje nadřízený soud. Pokud tento odvolání z důvodu podání provedeného opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání vzdala nebo podala odvolání, které v téže věci již jednou výslovně vzala zpět, nezamítne, popř. pro neúplnost obsahu odvolání neodmítne59, přezkoumá na základě § 254 zákonnost těch oddělitelných výroků, proti kterým odvolání směřuje a správnost řízení, jež jim předcházelo. V případě poškozené se tak děje pouze v rozsahu jím uplatněného nároku na náhradu škody. Pokud soud následně napadený výrok o nároku na náhradu škody nezamítne dle § 256 TŘ pro nedůvodnost, výrok zruší a v rozsahu zrušení rozhodne jedním ze způsobů předpokládaných § 257 TŘ.

1.2.7. Pobytový status obchodované osoby Pro uplatňování práv obchodované osoby jako poškozeného je zásadní možnost jejího setrvání na území České republiky. S tímto se však pojí řada komplikací, jelikož obchodované osoby setrvávají na území našeho státu často nelegálně. Je tak možno si představit několik situací, které v souvislosti s pobytovým statusem obchodované osoby vznikají: Obchodovaná osoba přicestovala na území ČR na základě turistického víza s tím, že jí zprostředkovatelem práce bylo přislíbeno zajištění dlouhodobého víza za účelem zaměstnání. Od obchodované osoby byly pod záminkou zajištění víza vylákány potřebné dokumenty, ale vízum pro obchodovanou osobu, která tak na území setrvává bez jakýchkoliv dokladů, zajištěno nebylo. Obdobná je situace, kdy obchodovaná osoba sice přicestovala na území ČR již s řádně vybaveným dlouhodobým vízem za účelem zaměstnání, to však vypršelo a nové zajištěno nebylo, ač to bylo přislíbeno. Stejný dopad má i situace, kdy obchodovaná osoba ztratila zaměstnavatele a jiného není schopna si zajistit. Na základě této skutečnosti pak pobyt dané osoby na území přestane odpovídat účelu, za jakým bylo dlouhodobé vízum za účelem zaměstnání vydáno a obchodovaná osoba tak setrvává na území ČR v rozporu s účelem vydání víza, tj. v rozporu s platnou právní úpravou. Teoreticky si je možno představit i situaci, kdy se obchodovaná osoba dostane na území ČR bez jakýchkoliv platných cestovních dokladů. Situaci se kromě možností daných Programem podpory a ochrany obětí obchodování s lidmi60 snaží řešit § 42e zákona o pobytu cizinců, jenž byl do uvedeného zákona zařazen pod vlivem směrnice Rady 2004/81/ES ze dne 29. dubna 2004 o povolení k pobytu 59 § 253 TŘ 60 Upraven interními akty řízení, zejména Metodickým návodem prvního náměstka ministra vnitra č. 5 ze dne 26. října 2007 k fungování Programu podpory a ochrany obětí obchodování s lidmi a jeho institucionálním zabezpečení.

28


pro příslušníky třetích zemí, kteří jsou oběťmi obchodování s lidmi nebo obdrželi pomoc k nedovolenému přistěhovalectví, a kteří spolupracují s příslušnými orgány. Základním předpokladem pro udělení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ochrany na území dle § 42e zákona o pobytu cizinců je, že žadatel o vízum je: pravděpodobnou obětí trestného činu obchodování s lidmi, nebo osobou, pro kterou bylo organizováno nebo umožněno nedovolené překročení státní hranice, které bylo napomáháno k neoprávněnému pobytu na území, jejíž svědectví je významné pro odhalení pachatele nebo organizované skupiny zabývající se organizováním nebo umožněním nedovoleného překročení státní hranice nebi napomáháním k neoprávněnému pobytu na území.61 K oběma uvedeným skutečnostem však musí přistoupit ještě další rozhodná okolnost, a tou je spolupráce dané osoby s orgány činnými v trestním řízení.62 Stát tak neposkytuje ochranu a pomoc obchodovaným osobám, aby během trestního řízení mohli uplatňovat svá práva, bez dalšího. Jde o jakýsi výměnný obchod, kdy obchodovaná osoba poskytuje orgánům činným v trestním řízení potřebné informace a za to se jí dostane možnosti realizovat v řízení, jenž se proti pachateli vede, svá procesní práva, jenž jí trestní řád přiznává. O rizicích spočívajících v podávání svědeckých výpovědí obchodovanou osobou, jež ji mohou ohrožovat na životě a zdraví, již bylo pojednáno výše.63 O vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ochrany na území ČR rozhoduje Ministerstvo vnitra na základě žádosti. Předpokladem podání žádosti je, že se obchodovaná osoba o možnosti žádat o povolení vůbec dozví. V tomto smyslu by měla být obchodovaná osoba neprodleně v jazyce, kterému rozumí, orgány činnými v trestním řízení poučena. Pro rozhodnutí, zda obchodovaná osoba je ztotožněna se spoluprácí s orgány činnými v trestním řízení v dané věci a zda má tudíž zájem o povolení k pobytu žádat, se jí poskytne lhůta 1 měsíce na rozmyšlenou.64 Zde však zákon nepamatuje na situaci, jak pobytový status obchodované osoby po dobu lhůty na rozmyšlenou řešit. Danou osobu sice nelze ve lhůtě na rozmyšlenou vyhostit, nicméně cestu k legalizaci pobytu po tuto dobu zákon nenabízí. Další komplikaci představuje výklad ustanovení § 42e odst. 4 zákona o pobytu cizinců, jenž stanoví, že k žádosti je třeba přiložit cestovní doklad osoby, je-li jeho držitelem. Jelikož obchodovaná osoba často o své doklady, pro jejich zadržení pachatelem, přišla, není jejich předložení prakticky možné. Je tedy třeba setrvávat na stanovisku, že držitelem dokladů se v uvedeném smyslu myslí pouze ten žadatel o povolení, jenž má doklady ve své faktické moci, přičemž osoba, jíž sice doklady na její jméno byly vydány, avšak v době podání žádosti o povolení doklady ve svém držení nemá, je povinnosti doklady předložit zproštěna. Přestože zákonná úprava § 42e zákona o pobytu cizinců přinesla pro obchodované osoby řadu výhod, když umožnila legalizaci jejich pobytu na území ČR a poskytla prostor 61 62 63 64

§ 42e odst. 1 zákona o pobytu cizinců § 42e odst. 1 zákona o pobytu cizinců Blíže kapitola 1. 1. 5. 1. této práce. § 42e odst. 2 zákona o pobytu cizinců

29


k uplatnění práv obchodovaných osob v trestním řízení, zůstává řada otázek jak na legislativní úrovni, tak v praxi nedořešena. Nehledě na to, že pokud by trestní řízení nebylo z jakéhokoliv důvodu vedeno, nemohla by se obchodovaná osoba domáhat odškodnění ani v řízení civilním, resp. při uplatnění svého nároku v občanskoprávním řízení by pro nemožnost setrvání na území ČR byla na svých procesních právech značně omezena.

1. 3. Náhrada škody v trestním řízení Tato část práce se zaměřuje zejména na podmínky uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody, který mu svědčí proti obviněnému. Pozornost bude soustředěna na rozsah a typologii vzniklé škody, jenž lze v trestním řízení uplatnit. Vedle charakteristik řízení adhezního (tj. té části trestního řízení, v němž poškozený uplatňuje svůj návrh) budou nastíněny i jiné možnosti, jak jeho nárok na náhradu škody může být v trestním řízení uspokojen. Zmíněny budou závěrem i ty nároky poškozeného, které může poškozený v důsledku trestné činnosti a v návaznosti na ní vzniklé škody uplatňovat vůči státu. Právo uplatňovat vůči obviněnému náhradu škody je jedním ze souboru práv, s kterým poškozený v trestním řízení disponuje. Již bylo řečeno, že poškozeným v trestním řízení je ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda (§ 43 odst. 1 TŘ). Aby soud mohl o tomto nároku rozhodnout, je třeba ho řádně a včas uplatnit. Zásadní podmínkou je tedy samotné uplatnění nároku. O náhradě škody vzniklé v souvislosti s trestným činem proto soud nerozhoduje z úřední povinnosti. Včasně uplatněným nárokem je pak ten nárok, který byl u soudu uplatněn nejpozději před zahájením dokazování v hlavním líčení. Řádným pak ten, z kterého je patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje (§ 43 odst. 3 TŘ). Vedle těchto podmínek je třeba zabývat se výkladem pojmu „poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody“ (§ 43 odst. 3 TŘ). Ne každému poškozenému totiž dle zákona náleží právo na náhradu škody uplatňovat. Výklad uvedeného pojmu je třeba zkoumat v návaznosti na ustanovení § 228 odst. 1 TŘ, který výslovně stanoví, že „odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3); nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena.“ Výše uvedená ustanovení jsou základními ustanoveními trestního řádu upravující podmínky pro uplatnění nároku na náhradu škody a podmínky pro rozhodnutí o něm. Následně je tedy v souhrnu možno zdůraznit tyto zásadní požadavky pro úspěšné přisouzení nároku na náhradu škody poškozenému: návrh na náhradu škody poškozenému je třeba před soudem uplatnit (soud nerozhoduje o náhradě škody z úřední povinnosti), návrh je třeba uplatnit včas, tj. do zahájení dokazování v hlavním líčení, 30


návrh je třeba uplatnit řádně, tj. vedle formálních požadavků na podání v obecném smyslu musí být z návrhu patrno z jakých důvodů a v jaké výši se poškozený náhrady škody domáhá, náhradu škody lze přiznat pouze v odsuzujícím rozsudku, škoda vznikla v příčinné souvislosti se skutkem, za který obžalovaný shledává vinným, škoda má povahu škody majetkové (ocenitelné v penězích), jestliže je škoda součástí popisu skutku, za který soud shledává obžalovaného vinným, je soud povinen obžalovanému uložit povinnost k náhradě škody vždy (nebrání-li tomu zákonná překážka a škoda dosud nebyla uhrazena). Některé z uvedených aspektů, zejména ve vztahu k majetkové podstatě škody, budou níže blíže rozebrány. Na tomto místě je třeba zmínit, že soud nemůže ve smyslu § 229 TŘ včasně a řádně uplatněný nárok poškozeného nikdy zamítnout. Pokud soud žalovanému nárok na náhradu škody v trestním řízení nepřizná, odkáže ho na řízení ve věcech občanskoprávních. Vedle výše uvedené povinnosti rozhodnout o nároku na náhradu škody vždy, když je výše škody součástí popisu skutku obsaženého v odsuzujícím rozsudku, má soud povinnost o nároku rozhodnout, ledaže: podle výsledků dokazování není pro vyslovení povinnosti k náhradě škody podklad (tj. po provedeném dokazování nemá soud dostatek důkazů, aby o nároku na náhradu škody rozhodnout mohl), nebo bylo-li by pro rozhodnutí o náhradě škody provádět další dokazování, které přesahuje potřeby trestního stíhání a podstatně by se protáhlo.

1.3.1. Uzavření dohody o náhradě škody aneb o škodě nerozhoduje jen soud Pokud se tedy nejedná o dva výše uvedené případy, je soud povinen o nároku na náhradu škody rozhodnout vždy. Dále je třeba připomenout, že přisouzení nároku na náhradu škody soudem není jedinou cestou, jak se náhrady škody v trestním řízení domoci. V rámci tzv. odklonů od trestního řízení, tj. institutu narovnání (§ 309 a násl. TŘ) a podmíněného zastavení trestního stíhání (§ 307 a násl. TŘ), má poškozený i obviněný možnost o náhradě škody uzavřít dohodu. Výsledek dohody může být často kreativnější, než jak o náhradě škody rozhoduje soud, jelikož nemusí vždy odpovídat jen náhradě škody v penězích, popř. v uvedení do původního stavu. Ve zmíněných ustanoveních trestního řádu hovoří zákon v tom smyslu, že obviněný a poškozený se mohou dohodnout na „jiném odčinění újmy“, popř. že obviněný učiní „jiná opatření k náhradě škody“. Tyto formulace nabízí stranám dohody větší manévrovací prostor proto, jak se s náhradou škody a jiné újmy vypořádat. Jednak je možno reparovat širší oblast negativních následků trestného činu na poškozeného, než jak je definována škoda předpisy práva občanského a trestního, a dále je možno zvolit řadu jiných způsobů než jaké tyto zákonné úpravy 31


pro nahrazení škody v trestním řízení připouštějí. Tedy není nutno nahrazovat škodu či jinou újmu v penězích či uvedením do původního stavu65, ale je možno se dohodnout i na plnění jiném, např. že obviněný pro poškozeného něco osobně vykoná, něco obstará, popř. škodu nahradí jiným způsobem než jen penězi či naturální restitucí. Výše uvedený typ dohod uzavírá poškozený s obviněným na základě vlastních vyjednávání nebo v rámci mediačního procesu za součinnosti Probační a mediační služby ČR66. Příslušné orgány činné v trestním řízení (v přípravném řízení je jím státní zástupce a v řízení před soudem soud) uvedené dohody již dále neschvalují, ale pouze při rozhodování o schválení daného institutu odklonu od trestního řízení vedle dalšího zkoumají, zdali je takovéto uzavření dohody dostačujícím opatřením o náhradě škody. Je však třeba upozornit na to, že základními předpoklady pro využití daných institutů jsou doznání se obviněného k činu67, resp. prohlášení obviněného, že skutek, pro který je stíhán, spáchal a nejsou důvodné pochybnosti o tom, že prohlášení bylo učiněno svobodně, vážně a určitě68. Pro využití uvedených institutů bude dále zřejmě u trestné činnosti, na kterou se tato práce zaměřuje, kritické splnit podmínku použití těchto odklonů od řízení jen na řízení o trestných činech, jejichž hranice nepřevyšuje 5 let. Z těchto důvodů bude zřejmě možnost využití institutů podmíněného zastavení trestního stíhání a narovnání na zkoumanou oblast minimální, nicméně vzhledem k okolnosti, že uvedené mechanismy skýtají pro poškozeného řadu výhod, byly pro úplnost úvodu do dané problematiky v krátkosti nastíněny. 69

1.3.2. Specifika adhezního řízení Adhezním se nazývá ta část trestního řízení, v rámci které se rozhoduje o nároku poškozeného na náhradu škody. Adhezní řízení však netvoří časově oddělenou část řízení, s vlastním řízením ve věci před soudem toto fakticky splývá. Charakteristickým pro toto řízení je, že, ač se na procesní úrovni postupuje podle trestního řádu, jsou podkladem pro rozhodnutí o nároku předpisy občanského práva hmotného, tj. zejména ustanovení o náhradě škody dle občanského zákoníku70. Podstatné je říci, že poškozený není nijak povinen uplatnit svůj nárok v rámci trestního řízení. Vždy je možné domáhat se náhrady škody přímo v řízení civilním, avšak řízení trestní nabízí poškozenému řadu výhod. Předně uplatnění nároku není oproti řízení civilnímu nijak zpoplatněno. Dále je poškozený v řízení trestním v menším rozsahu zatížen důkazním břemenem. Na poškozeném je, aby prokázal, z jakého důvodu a v jaké výši se náhrady škody domáhá. Nemusí však prokazovat to, že skutek, 65 Dle § 442 odst. 2 OZ se škoda hradí v penězích, ledaže poškozený požádá, aby byla škoda nahrazena uvedením do původního stavu, a toto je shledáno jako možné a účelné. 66 K činnosti mediační služby srovnej blíže zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě, ve znění pozdějších předpisů (zejména pak § 2 a § 4 citovaného zákona). 67 Ustanovení § 307 odst. 1 písm. a) TŘ pro podmíněné zastavení trestního stíhání 68 Ustanovení § 309 odst. 1 písm. a) TŘ pro narovnání 69 Pokud bude v následujícím textu hovořeno o způsobech náhrady škody, bude vždy pojednáváno o těch nárocích vyplývajících z náhrady škody, o kterých rozhoduje soud v rámci odsuzujícího rozsudku, tj. dohody mezi poškozeným a obviněným nebudou nad rámce této části kapitoly brány na zřetel. 70 § 420 a násl. OZ

32


na základě kterého mu škoda vznikla, stal. V tomto ohledu povinnost leží zejména na státním zástupci, popř. na soudu. To však nebrání tomu, aby i důkazy svědčící o vině obviněného sám navrhoval. Není to však jeho povinností. Pokud by však věc byla projednávána v řízení občanskoprávním, musel by poškozený prokazovat nejen výši škody a důvod, z jakého svůj nárok uplatňuje, ale právě i to, že se čin, jenž mu škodu způsobil, stal a že je za něj odpovědný obviněný (žalovaný). Dále lze mít za to, že projednání nároku o náhradě škody může mít vliv i na smysl a účel samotného řízení. Projednávání nároku na náhradu škody společně s řízením o vině a trestu může tvořit kompaktnější celek, jak se s následky trestné činnosti a s tím spojených negativních dopadů vypořádat. Lze do jisté míry pochybovat, zdali je možné přímo aspirovat na nějaký výchovný efekt, pokud je náhrada škody, zřejmě až na výjimky, které se zkoumané oblasti významněji nedotýkají, poskytována v penězích a kde obviněný většinou nemluví sám za sebe, jelikož zastoupen svým právním zástupcem. Rozdílná situace je jistě např. u zmíněných mediačních procesů, kde je obviněný výrazně konfrontován s negativními následky své činnosti, než u řízení, kde je obviněný spíše motivován k tomu, aby svou vinu popíral. Na druhou stranu je možno se domnívat, že spojení projednávání otázky viny a trestu s otázkou odpovědnosti za trestnou činností způsobenou škodu, je logickým spojením spolu souvisejících věcí a taktéž, je možné mít za to, že v některých případech uvedené spojení mít vliv na obviněného může. Jistě více, než když je otázka negativních důsledků trestné činnosti vyloučena k zcela jinému řízení, které bude často od řízení trestního vzdáleno i velkých časovým odstupem. Z tohoto důvodu by mělo být i zájmu vedeného řízení rozhodnout ve smyslu uvedených § 228 a § 229 TŘ o nároku na náhradu nyní a neodkazovat poškozeného zbytečně na řízení občanskoprávní, s čímž se lze v praxi běžně setkat. Určitou limitaci výše uvedených výhod projednávání náhrady škody v řízení trestním představuje omezení práva poškozeného se ve věci odvolat. Ve smyslu § 246 odst. 1 písm. d) TŘ se poškozený může odvolat jen proti nesprávnosti výroku o náhradě škody. Poškozenému však nepřísluší právo odvolat se proti výrokům ostatním, zejména pak těch, kterými se rozhoduje o vině a trestu obviněného. Pokud soud nerozhodne ve věci odsuzujícím rozsudkem, znamená to pro poškozeného, že se svým nárokem bude odkázán na řízení občanskoprávní. Zde však bude jeho pozice velmi obtížná, jelikož, jak bylo již ostatně výše naznačeno, bude na poškozeném, aby prokázal, že mu vznikla škoda v příčinné souvislosti s činem, za který je odpovědný obviněný (žalovaný). Pokud v trestním řízení nebylo prokázáno, že trestný čin spáchal obviněný, bude poškozený zatížen takovým důkazním břemenem, kterému zřejmě nebude schopen dostát. Lze tedy namítat, že v tomto ohledu neposkytuje trestní řád plnou možnost uplatnění práva poškozeného na náhradu škody. Pro úplnost je podotýkáno, že proti výroku o tom, že se poškozený ve smyslu § 229 odst. 1 a odst. 2 TŘ odkazuje na řízení občanskoprávní, byť je ve věci rozhodováno odsuzujícím rozsudkem, se odvolat samozřejmě lze.

33


1.3.3. Druhy náhrady škody, které lze v trestním řízení uplatnit Jak již bylo řečeno ohledně typologie náhrady škody, je plně i v trestním řízení vycházeno z předpisů občanského práva hmotného. Toto je však třeba vykládat ve spojení s § 228 TŘ, který stanoví, že v trestním řízení může soud uložit obviněnému povinnost k náhradě „majetkové škody“. Majetkovou škodou je taková škoda, která zasáhla do majetkové sféry poškozeného. Majetkem se zde rozumí veškeré majetkové hodnoty, tj. věci, pohledávky, jiná práva a penězi ocenitelné plnění.71 Uvedený pojem je tedy třeba vykládat ve svém širším pojetí. Nejde jen o škodu materiální, ale spadají sem i nároky týkající se škody imateriální, jenž jsou penězi ocenitelné, jako např. práva vyplývající ze škody na zdraví. Zvláštní pozornost bude v této části práce věnována právě náhradě škody na zdraví, jenž se dle § 444 odst. 1 OZ odškodňuje jednorázovou částkou, a to z titulu způsobených bolestí a ze ztížení společenského uplatnění. Výši této jednorázové částky stanoví vyhláška MZ. Nastíněna bude diskutovaná hranice mezi škodou vyplývající právě ze ztížení společenského uplatnění a nároků, které je třeba žalovat v rámci ustanovení na ochranu osobnosti, tj. dle § 11 a násl. OZ, v občanskoprávním řízení. Oba tyto nároky se mohou do jisté míry střetávat na poli psychické újmy poškozeného, přičemž toto je oblast, která má pro poškozené - obchodované osoby zvláštního významu. Stejně tak se překrývá majetková újma vzniklá z titulu odpovědnosti za škodu a z titulu bezdůvodného obohacení (např. nevyplacení mzdy může být za různých okolností jak škodou, tak i bezdůvodným obohacením). Význam této otázky spočívá v tom, že práva vyplývající z titulu ochrany osobnosti nebo bezdůvodného obohacení nelze pojímat do rámce náhrady škody, jenž je možno v trestním řízení uplatnit (tyto práva však lze vždy uplatnit v občanskoprávním řízení).72 V rámci trestního řízení se lze domáhat pouze náhrady těchto škod: náhrady škody na zdraví (bolestné, ztížení společenského uplatnění), náhrady věcné škody, náhrady nákladů spojených s léčením, náhrady přiměřených nákladů spojených s pohřbem, náhrady nákladů na výživu pozůstalých, jednorázového odškodnění pozůstalých, náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po jejím skončení, popř. při invaliditě, náhrady za ztrátu na důchodu. Zde je třeba ještě podotknout, že náhrada škody se obvykle přiznává v české měně. Na žádost poškozeného však náhrada škody může být přiznána i v cizí měně, neodporuje-li 71 Šámal P. a kol.; Trestní řád; Komentář; II. díl; 5. vydání; Praha: H. C. Beck; 2005; str. 1772 72 Jelikož otázkou náhrady škody v rámci řízení civilního se detailně zabývá druhá část této práce (2. Možnosti odškodnění v soukromém právu), bude nad rámec výše nastíněných otázek pojednáno o náhradě škody pouze stručně.

34


to okolnostem případu a škoda byla způsobena na peněžních prostředcích v cizí měně nebo na věcech zakoupených v cizí měně, anebo pokud je obžalovaný nebo poškozený cizozemcem (§ 228 odst. 3 TŘ).

1.3.4. Náhrada škody na zdraví v adhezním řízení Poškození, ať už obchodovaní za účelem prostituce či za účelem jiným, se s velkou pravděpodobností budou potýkat s řadou problémů spadajících do oblasti škody na zdraví. Následky zkoumané trestné činnosti ve vztahu ke škodám na zdraví mohou mít charakter jak poškození ve sféře fyzické, tak zejména psychické. Zkoumanou trestnou činností je výrazně zasahováno do osobní integrity poškozených, přičemž právě negativní následky traumatických zážitků jsou následky nejbolestivějšími, s kterými se lze nejhůře a nejobtížněji vyrovnat. Současná zákonná úprava bez větších komplikací umožňuje stanovit výši a míru odškodnění za útrapy spojené s fyzickým poškozením a uplatnit je u soudu v rámci adhezního řízení. Opakem je tomu s nároky týkající se odškodnění v oblasti duševní a psychické. Z tohoto důvodu bude následující text zaměřen právě na tuto problematiku. Jak již bylo řečeno, náhrada škody vzniklé na zdraví se dle § 444 odst. 1 a 2 OZ odškodňuje v rámci institutů bolestného a ztížení společenského uplatnění. Výpočet výše náhrady škody je určen bodovým ohodnocením, které je stanoveno v jednotlivých přílohách vyhlášky MZ73. Hodnota jednoho bodu je v současné době § 7 odst. 2 vyhlášky MZ stanovena na 120 Kč. Bodové ohodnocení musí být ve shodě s § 2 odst. 1 a § 3 odst. 2 vyhlášky MZ vždy vymezeno lékařským posudkem. Soud tedy v tomto ohledu vychází vždy z předloženého posudku, který je poškozený povinen si sám obstarat. Lékařský posudek musí být vypracován ošetřujícím lékařem poškozeného specializovaným na danou oblast poškození. Není tedy možno o nároku rozhodnout na základě posudku vypracovaného praktickým lékařem, popř. lékařem specializujícím se na jinou oblast medicíny. Bolestným se dle § 2 odst. 1 vyhlášky MZ rozumí odškodnění bolesti způsobené škodou na zdraví, jejím léčením nebo odstraňováním jejích následků. Za bolest se považuje jak strádání fyzické, tak duševní. Pokud by léčení škody na zdraví vyžadovalo náročný, popř. mimořádně náročný způsob léčení, lze stanovené bodové ohodnocení ve smyslu § 6 odst. 1 vyhlášky MZ zvýšit o 50, resp. 100 %. O 50 % je možno bodové ohodnocení zvýšit též v případě, pokud škoda na zdraví vedla k zvlášť těžkým následkům.74 Možnosti celkový dosažený počet bodů zvýšit dává soudu též § 7 odst. 3 vyhlášky MZ, který stanoví, že ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele je možno vyhláškou MZ stanovenou výši odškodnění přiměřeně zvýšit. Soudu je tak dáno na uváženou, zda je na základě dosaženého bodového ohodnocení výše náhrady škody dostatečná či ne. Aby však soud mohl dosaženou částku odškodnění 73 Bodové hodnocení bolestného je stanoveno přílohou č. 1 a č. 3 vyhlášky MZ. Bodové hodnocení ztížení společenského uplatnění vyplývá z přílohy č. 2 a č. 4 vyhlášky MZ. 74 Uvedené zvýšení bodového ohodnocení je třeba číst též ve smyslu korektivu vyjádřeného v § 6 odst. 2 vyhlášky MZ, tj. pokud lze škodu na zdraví hodnotit podle více položek uvedených v příslušných přílohách, tak se bodové ohodnocení sčítá. Jedná-li se o poškození téhož orgánu, nesmí součet bodového ohodnocení překročit bodové ohodnocení pro anatomickou nebo funkční ztrátu tohoto orgánu.

35


přiměřeně zvýšit, je nutné, aby daný konkrétní případ bylo možno vyhodnotit jako výjimečný a zvláštního zřetele hodný. Je tedy zřejmé, že využití daného ustanovení vyhlášky MZ nebude časté a soudy k jeho aplikaci budou přistupovat pouze ojediněle. V příloze o možném odškodnění bolesti nenajdeme, že by bylo možno odškodnit pouze ztrátu mající charakter újmy spočívající v duševní sféře poškozeného, což si do jisté míry protiřečí se zněním uvedeného § 2 dost. 1 vyhlášky MZ. Počet bodů, který je pro jednotlivou kategorii škody na zdraví v rámci bolestného stanoven, tak vyjadřuje pouze kompenzaci za bolest pro fyzickou újmu nebo pro újmu duševní s danou fyzickou újmou spojenou. Samotné duševní útrapy jakkoliv velkého rozsahu se dle stávající zákonné úpravy nepovažují za škodu způsobenou na zdraví. Širší možnosti v uvedeném směru poskytuje institut ztížení společenského uplatnění, za který se dle § 3 odst. 1 vyhlášky MZ považují ty následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti. Za nepříznivý vliv na život poškozeného se rozumí zejména negativní následky v oblasti uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně vlivu na výkon dosavadního povolání nebo přípravy na něj, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním. Neopomenutelným hlediskem je též věk poškozeného a přiměřenost odškodnění povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou možnosti poškozeného uplatnit se v jeho životě a ve společnosti omezeny. V podstatě jde tedy o to porovnat životní situaci poškozeného před vzniklou újmou a po ní. Právě rozdíl v porovnávaném stavu, posuzovaný mimo jiné i s ohledem na věk poškozeného, by měl být vyjádřen onou přiměřeností náhrady z titulu ztížení společenského uplatnění. V rámci institutu ztížení společenského uplatnění se odškodňují tedy následky škody na zdraví, přičemž vyhlášky MZ rozlišuje mezi sazbami bodového ohodnocení z titulu úrazu (příloha č. 2) nebo důvodu nemocí vzniklých z povolání (příloha č. 4). Co se týče psychických útrap, má pro poškozené význam zejména položka 016 přílohy č. 2 stanovující bodové ohodnocení v rozsahu 500 – 1500 pro „vážné duševní poruchy vzniklé působením otřesných zážitků nebo jiných nepříznivých psychologických činitelů a tísnivých situací, pokud byly ověřeny příslušných psychiatrickým pracovištěm“. Tato položka je v celé vyhlášce MZ jedinou kategorií odškodňující duševní a psychické útrapy bez návaznosti na jiná fyzická poranění poškozeného. Předpokladem přiznání náhrady škody na zdraví z uvedeného důvodu tedy předpokládá následující: vážnou duševní poruchu, vzniklou v souvislosti s působením otřesných zážitků nebo jiných nepříznivých psychologických činitelů a tísnivých situací, duševní porucha byla ověřena psychiatrickým pracovištěm. Všechny uvedené podmínky musejí být pro vznik nároku splněny současně. Pokud by tedy otřesné zážitky nezpůsobily přímo vážnou duševní poruchu, ale pouze vážnou citelnou újmu, nebyly by zákonné předpoklady pro přiznání nároku splněny. V úvahu ještě přichází použití ustanovení § 3 odst. 3 vyhlášky MZ, jenž stanoví, že, 36


pokud není bodové ohodnocení posuzovaných následků uvedeno přímo v příslušných přílohách, použije se bodové ohodnocení za následky, s nimiž lze posuzované následky nejspíše srovnávat. Lze tedy zvažovat pro případ, kdyby nedošlo přímo ke vzniku závažné duševní poruchy, ale poškozený by byl svědkem otřesných zážitků, v důsledku čehož by mu vznikla duševní újma, avšak ne psychická porucha, zda by nebylo možno uvedené ustanovení vyhlášky aplikovat i ta tyto situace.

1.3.5. Ztížení společenského uplatnění versus ochrana osobnostních práv K nastíněné problematice se nepřímo vyjádřil i Ústavní soud v rozhodnutí Pl. ÚS 16/04. V daném případě se soud mimo jiné zabýval otázkou, zdali je možné poskytnout kompenzaci za smrt blízké osoby nad rámec jednorázového odškodnění tak, jak je stanoveno v § 444 odst. 3 OZ. Bylo konstatováno, že pokud toto paušální jednorázové odškodnění neposkytuje dostatečnou satisfakci za uvedený druh imateriální újmy, nelze aplikaci § 444 odst. 3 OZ považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Soud tak dospěl k tomu názoru, že, pokud vznik imateriální újmy spočívající ve ztrátě blízké osoby definované ve zmíněném ustanovení zákona nekompenzuje vzhledem ke konkrétním okolnostem danou újmu zcela, je možné poskytnout kompenzaci i nad rámec tohoto paušálně stanoveného odškodnění. Kompenzaci v uvedeném smyslu je pak, dle názoru soudu, žádat v rámci ustanovení na ochranu osobnosti. Vedle toho soud zdůraznil, že z legislativního hlediska považuje za správnější opustit stávající pojetí škody jako majetkové újmy a pokládat za škodu i újmu vzniklou působením na tělesnou a duchovní integritu poškozeného, což ostatně vychází i z principů, ke kterým se hlásí evropské deliktní právo. Rozhodnutí soudu obsahuje i odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wágnerové. Přestože Wágnerová souhlasí s většinovým názorem, že paušální odškodnění, pokud je nedostatečnou náhradou škody za smrt blízké osoby, je třeba kompenzovat i jinak, dochází k jinému závěru, a to v rámci, kterých právních institutů tuto kompenzaci poskytnout. Wágnerová má za to, že se základním ustanovením o náhradě škody, tj. § 442 odst. 1 OZ, které stanoví pravidlo hradit skutečnou škodu a ušlý zisk, je třeba zacházet kreativněji a tvořivěji než doposud. Soudní praxe, dle Wágnerové, tíhne k tomu, vykládat pojem „skutečná škoda“ omezeně pouze ve vztahu ke škodě majetkové, a to z důvodu systematického zařazení ustanovení o náhradě škody do té části občanského zákoníku, která se vztahuje k majetkovým právům. Dle názoru Wágnerové je třeba za skutečnou škodu považovat i škodu imateriální spočívající např. v citové újmě. Tento závěr má pro poškozené význam v tom ohledu, že by nebylo třeba žalovat nároky vzniklé z újmy citového charakteru v rámci ustanovení na ochranu osobnosti, které nelze uplatnit v adhezním řízení, ale právě v rámci institutu náhrady škody, který naopak v trestním řízení uplatnit lze. Uplatnění nároků spočívající v imateriální újmě dle ustanovení na ochranu osobnosti mají pro poškozené řadu nevýhod. Jde např. o časovou náročnost či zpoplatnění návrhu. Na druhou stranu Wágnerová upozorňuje na to, že uplatnění nároku v rám37


ci ustanovení na ochranu osobnosti skýtá pro poškozeného i jisté výhody, jelikož odpovědnost v těchto případech je dána objektivně, tj. jde o odpovědnost za výsledek, kdy se zavinění škůdce nezkoumá. Naproti tomu, kdyby byl poškozený se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení občanskoprávní, je na poškozeném (navrhovateli), aby zavinění prokázal. Zde pak leží důkazní břemeno pouze na něm. Obdobně je tomu sice i v řízení trestním, tj. odpovědnost za škodu je třeba pachateli trestného činu prokázat, nicméně výrazná část důkazního břemene leží zároveň i na státním zástupci. Na základě výše uvedeného lze mít za to, že i v oblasti náhrady škody za nemateriální újmu dochází k jistému posunu, byť zatím bez bezprostředního významu pro stávající nároky poškozených uplatňovaných v rámci trestního řízení a prozatím jen v rámci práv na ochranu osobnosti. Jak ale patrno z názoru Wágnerové, je možné, že v budoucnosti se bude možno setkat i s novými cestami přímo skrze náhradu škody. Tomu do jisté míry odpovídají i změny koncepčního rázu, jenž obsahuje navrhované znění nového občanského zákoníku, které opouští systém kompenzací na základě bodového ohodnocení vyhlášky MZ. Tento přístup má řadu zastánců i kritiků a v tuto chvíli není definitivně jasné, v jaké podobě bude nový občanský zákoník přijat. Navrhovaná znění pro oblast nemajetkové (imateriální) škody jsou následujícího znění75: § 2812 (1) Škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. (2) Nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním; nSelze-li ji spravedlivě jinak odčinit, poskytne se náhrada v penězích. § 2816 Nelze-li výši náhrady škody přesně určit, určí ji podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu soud. Nový občanský zákoník tedy předpokládá, že se v rámci náhrady škody bude odškodňovat i škoda imateriální, přičemž je počítáno s tím, že výše náhrady škody bude spočívat na uvážení soudu, který bude v této věci rozhodovat na základě spravedlivého uvážení. Tento nový přístup pro náhradu imateriální škody skýtá pro poškozeného možné výhody i nevýhody. Jelikož na základě připravovaného znění dotčeného zákona leží úvaha o výši zadostiučinění na soudu, je otázkou, jak praxe bude na tento nový přístup reagovat, zejména pak pokud o nároku bude rozhodováno v rámci adhezního řízení. Potenciál k tomu, aby z nové úpravy poškozený benefitovat je zřejmá, nicméně záleží na tom, jak velkoryse k dané úpravě soudy přistoupí, a to zejména v jejím aplikačním počátku.

75 Paragrafované znění navrhovaného zákona je dostupné na http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=835&CT1=0

38


1.3.6. Praktické problémy spojené s uplatněním nároku na náhradu škody v adhezním řízení Výše již bylo řečeno, že podklad pro rozhodnutí soudu o bolestném a o ztížení společenského uplatnění je vypracování lékařského posudku. Na základě § 8 odst. 2 vyhlášky MZ se lékařský posudek u bolesti vydává, jakmile je možno zdravotní stav poškozeného považovat za ustálený. Naproti tomu posudek u ztížení společenského uplatnění lze vypracovat zpravidla až po 1 roce poté, kdy ke škodě na zdraví došlo. Lze předpokládat, že lhůta pro vypracování posudku u bolesti bude kratšího trvání, než jak je tomu zákonem stanoveno u ztížení společenského uplatnění. To však plyne z logiky a povahy věci, jelikož u ztížení společenského uplatnění se nezkoumá škoda na zdraví, ale její následky, jenž lze zhodnotit až s větším časovým odstupem. Vyhláška MZ v předmětném ustanovení taktéž neříká, že jednoroční lhůtu je třeba dodržet vždy, pouze stanoví, že se tak činí „zpravidla“. Význam časové prodlevy pro vypracování posudku má význam v tom, že nárok poškozeného na náhradu škody lze ve smyslu § 43 odst. 3 TŘ uplatnit nejpozději před zahájením dokazování. Pokud lze lékařský posudek ve věci ztížení společenského uplatnění „zpravidla“ vypracovat nejdříve za rok, hrozí riziko, že poškozený nestihne ve znění uvedeného ustanovení zákona v návrhu řádně označit, z jakého důvodu a zejména v jaké výši svůj nárok v části odpovídající ztížení společenského uplatnění, jenž má z titulu psychických útrap ve shodě s položkou 016 přílohy č. 2 vyhlášky MZ pro obchodované osoby zvláštního významu, uplatnit. Pokud by z uvedeného důvodu poškozený nestihl svůj nárok uplatnit, musel by se obrátit na řízení ve věcech občanskoprávních. Opětovně je podotýkáno, že v tomto řízení bude již návrh poškozeného zpoplatněn a poškozený bude zatížen širším důkazním břemenem, než jak tomu bylo v řízení trestním. Bude tedy záležet na náročnosti přípravného řízení, zdali bude poškozenému poskytnuta dostatečná lhůta k tomu, aby mohl být lékařský posudek vypracován. Lze se zamyslet i nad tím, jestli by pro poškozeného v případě, že by byl oznamovatelem trestného činu, nemělo význam s učiněním trestního oznámení vyčkat do té doby, aby lhůta potřebná pro vypracování lékařského posudku byla zachována. Nelze však opomenout možné komplikace spojené s povinností poškozeného, resp. pomáhajícího sociálního pracovníka, k překažení a oznámení trestného činu ve světle nového trestního zákona.76 Ve výsledku by se totiž tyto osoby samy mohly vystavit riziku trestního stíhání. Značný význam pro řádné uplatnění nároku na náhradu škody má též běh promlčecích lhůt. Jednotlivé nároky vyplývající z náhrady škody, potažmo škody na zdraví, se skládají v podstatě ze samostatných dílčích nároků, přičemž každému z těchto nároků běží promlčecí lhůty samostatně. Ohledně jednotlivých běhů promlčecích lhůt je plně odkazováno na kapitolu 2.3. této práce pojednávající o promlčecích lhůtách nároků z náhrady škody uplatňovaných občanskoprávním řízení. Na tomto místě je pouze podotýkáno, že jak u bolesti, tak ztížení společenského uplatnění mohou v budoucnosti vzniknout nároky nové, které mají původ ve stejné škodě na zdraví. Ve smyslu § 4 odst. 4 vyhlášky MZ se za nově vzniklou bolest považuje taková, která vznikla 76 Blíže k této otázce srovnej kapitolu 1. 1. 5. 1. této práce.

39


v souvislosti s původně nepředpokládanou operací, k níž však původní škoda na zdraví vedla. Obdobně je tomu u ztížení společenského uplatnění dle § 5 odst. 2 a odst. 3 jmenované vyhlášky. U takto vzniklých nároků pak běží promlčecí lhůty nové, jež se opírají o počátek takto nově vzniklé okolnosti, jejíž nastání nebylo v původním vyčíslení odškodnění předpokládáno.

1.3.7. Nároky obětí trestných činů na poskytnutí peněžité pomoci státem Oprávněnou osobou žádat odškodnění dle zákona o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti je ten, komu v důsledku trestného činu vznikla škoda na zdraví závažnějšího charakteru. Smyslem této jednorázově poskytované dávky státem, jehož jménem ve věci dle § 1 odst. 2 zákona o POM jedná Ministerstvo spravedlnosti, je poskytnout zákonem vymezenému okruhu osob účinnou a rychlou pomoc v problematické situaci, v níž se daná osoba v důsledku trestného činu ocitla, přičemž za trestný čin se dle § 2 odst. 4 zákona o POM považuje jednání, které dospělo alespoň do stádia pokusu. Odškodnění se dle § 5 zákona o POM poskytne i v případě, kdy pachatel trestného činu byl pro nepříčetnost zproštěn obžaloby, popř. tento rozsudek vedle rozsudku odsuzujícího nebyl vyhlášen, nenabyl právní moci, pokud bylo trestní stíhání zastaveno, protože pachatel není znám nebo ho není možno obvinit či trestnímu stíhání brání jiná zákonná překážka. Ve výše uvedených případech se odškodnění poskytne za podmínky, že na základě výsledků postupu orgánů činných v trestním řízení není důvodných pochyb o tom, že se čin, na jehož základě vznikla škoda na zdraví, stal. Oprávněnou osobu, tj. osobu, které v důsledku trestného činu vznikla škoda na zdraví, definuje v § 2 odst. 1 zákona o POM jako oběť. Nárok oběti na poskytnutí odškodnění z titulu škody na zdraví se ve znění § 6 odst. 2 zákona o POM poskytne jen tehdy, pokud celková výše bodového ohodnocení bolesti dle vyhlášky MZ dosáhne alespoň 100 bodů. Z uvedeného plyne, že poskytována je jen částka odpovídající dle zmíněné vyhlášky bolestnému, přičemž ztížení společenského uplatnění se netýká, byť i zde jde o náhradu škody na zdraví. Navíc je rozsah odškodnění limitován v § 7 odst. 1 zákona o POM maximální výší poskytované pomoci, a to paušální částkou 25 000 Kč nebo výší prokázané ztráty na výdělku a nákladů spojených s léčením, jejichž výše nesmí překročit hranici 150 00 Kč. Za oběť se dále dle § 2 odst. 2 uvedeného zákona považuje i osoba pozůstalá po oběti, která v důsledku trestného činu zemřela, byla-li tato osoba rodičem, manželem nebo dítětem zemřelého. K statusovému splnění podmínky přistupují ještě dvě podmínky další, a to, že daná osoba v době smrti se zemřelým žila ve společné domácnosti nebo jí zemřelý poskytoval výživu či poskytovat alespoň měl. Pomoc těmto osobám je § 7 odst. 1 písm. b) zákona o POM poskytována ve výši 150 000 Kč jedné osobě, přičemž celková částka ve svém souhrnu nesmí překročit 450 000 Kč. Pokud by tedy oprávněných osob bylo více jak tři, musely by si tyto maximální částku mezi sebou poměrně rozdělit. 40


Zákon zužuje též okruh oprávněných osob ve vztahu k požadavkům na občanství. Pomoc je poskytována pouze následujícím osobám: občanům České republiky, kteří mají na území České republiky trvalý pobyt nebo se na tomto území alespoň obvykle zdržují (§ 14a odst. 2 písm.a) zákona o POM), cizincům, kteří v souladu se zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů, pobývají na území České republiky po dobu delší než 90 dnů (§ 14a odst. 2 písm. b) zákona o POM), cizincům, kteří požádali o udělení azylu nebo jim byl na území České republiky azyl udělen (§ 14a odst. 2 písm.c) zákona o POM), osobám s trvalým pobytem na území jiného členského státu Evropské unie, pokud se staly obětí trestného činu na území České republiky, ostatním cizím státním příslušníkům, pokud tak vyplývá z mezinárodní smlouvy (§ 14e odst. zákona o POM). Přestože orgány činné v trestním řízení mají dle § 14 zákona o POM povinnost poučit oběti trestného činu, kterým vznikla škoda na zdraví, o možnosti žádat uvedené odškodnění a o podmínkách, za jakých lze tuto peněžitou pomoc od státu poskytnout, nebyla do současné doby dle zprávy vypracované Ministerstvem vnitra ČR „Národní strategie boje proti obchodování s lidmi (pro období let 2008 – 2011)“77 žádnou obchodovanou osobou splňující výše uvedené podmínky žádost o pomoc ve smyslu zákona o POM podána. Lze do jisté míry jen předpokládat, z jakých důvodů tato skupina osob žádnou žádost o předmětnou pomoc nepodala. Nelze však přehlédnout fakt, že i poučovací povinnost orgánů činných v trestním řízení o právech poškozeného dle TŘ se často redukuje jen na listinný výčet jednotlivých oprávnění. Je proto možno se domnívat, že i v tomto případě se informace o možnosti žádat odškodnění dle zákona o POM k oprávněným osobám ze strany orgánů činných v trestním řízení efektivně nedostane, byť formálně je uvedené povinnosti učiněno zadost. Znalost a povědomí oběti žádat peněžitou pomoc od státu je významná též v tom ohledu, že právo na poskytnutí peněžité pomoci zaniká, pokud není ve lhůtě 1 roku od doby, kdy se oběť trestného činu o škodě dověděla (§ 9 odst. 2 zákona o POM), uplatněno, a to na formulářovém tiskopisu vydaném za tímto účelem Ministerstvem spravedlnosti.78 Ve vztahu k obchodovaným osobám je třeba upozornit i na jednu z možností zamítnout žádost o poskytnutí peněžité pomoci, a to v situaci, kterou předpokládá zákon o POM ve svém § 6 odst. 1 písm. c). Pomoc se neposkytne těm osobám, které orgánům činným v trestním řízení neposkytly potřebnou součinnost a to zejména tím, že bez zbytečného odkladu nepodaly oznámení o trestném činu nebo jako svědek s odvoláním na svůj poměr k pachateli využili svého práva odepřít výpověď. Pokud zvážíme, v jaké situaci se většinou obchodované osoby nacházejí, pokud se vzdálí z dosahu moci pachatele, lze podmínku „bez zbytečného odkladu“ považovat za poněkud nepřiměřenou. 77 Ministerstvo vnitra; Národní strategie boje proti obchodování s lidmi (pro období let 2008 – 2011); Praha; 2008; str. 38 78 Tiskopis je dostupný na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti: http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?o=23&j=33&k=2636&d=192057

41


1. 4. Zajištění nároku poškozeného Významným prostředkem na ochranu zájmů poškozeného je institut zajištění nároku poškozeného, jenž je upraven v § 47 a násl. trestního řádu. Podstatou a smyslem tohoto typu zajištění využívaného v trestním řízení je usnadnit poškozenému cestu k vydobytí jemu přiznaného nároku na náhradu škody, o němž bude rozhodováno v adhezním řízení, tj. o nároku, který byl včas a řádně poškozeným uplatněn. Jak již bylo zmíněno výše, orgány činné v trestním řízení mají ve všech stádiích řízení povinnost poškozeného poučit o jeho právech (§ 46 TŘ). Mezi práva podléhající povinnosti poučení lze řadit i právo poškozeného žádat, aby jím uplatněný nárok na náhradu škody byl na majetku obviněného zajištěn. V praxi však často dochází k tomu, že poškozenému je pouze v zájmu učinit zadost této povinnosti předkládáno k podpisu prohlášení, že byl o svých procesních právech poučen. Pokud máme na paměti možný psychický stav poškozeného, tj. stav, kdy je daná osoba v jistém smyslu ochromena na svém běžném fungování a vnímání, je zřejmé, že pouze formální podpis listiny obsahující výčet jednotlivých práv poškozeného není dostatečným prostředkem, jak poškozenému vhodným způsobem sdělit možnosti o efektivním uplatnění a realizaci jeho práva žádat zajištění jeho nároku na náhradu škody.

1.4.1. Role orgánů činných v trestním řízení při rozhodování o zajištění nároků poškozeného Nad to jde o institut, který do jisté míry představuje administrativní zátěž pro orgány činné v trestním řízení. Při realizaci zajištění nároku poškozeného nejde jen o to, že poškozený sám aktivně vykonává zákonem mu přiznané právo. Realizace zajištění totiž současně předpokládá i činnost orgánů v trestním řízení. Pokud je na trestní řízení nahlíženo výhradně jako na proces, jehož cílem je pouze najít pachatele trestného činu, v řízení před soudem prokázat jeho vinu a uložit mu za jeho jednání trest, lze se domnívat, že právům a nárokům poškozeného nebude věnováno tolik pozornosti, jaké by se jí dostat mělo, a kterou ostatně i sám zákon předpokládá. Úspěšná realizace nároku škody uplatněné poškozeným v trestním řízení, a to včetně využití možnosti zajištění jeho nároku, předpokládá i aktivní přístup na straně orgánů činných v trestním řízení, zejména pak v řízení přípravném. Tento přístup se týká povinnosti orgánů činných v trestním řízení poškozeného vhodným způsobem o možnosti žádat zajištění jeho nároku vůči obviněnému informovat a vyvinout dostatečnou snahu v případě zákonem splněných předpokladů realizaci tohoto institutu zajistit. U státního zástupce je jeho role v tomto ohledu zesílena navíc tím, že mu zákon v přípravném řízení dává možnost v případě shledání zákonných požadavků na zajištění o něm rozhodnout i bez návrhu poškozeného a v řízení před soudem realizaci tohoto institutu ve prospěch poškozeného navrhovat. Jak však již bylo řečeno výše, úspěšná realizace zajištění předpokládá aktivní přístup a snahu být v tomto směru poškozenému nápomocen u věcech orgánů činných v trestním řízení. 42


Otázkou zůstává, jak toto právo ve prospěch poškozeného účinně realizovat, pokud policie, popř. státní zástupce bude v tomto ohledu nečinný, resp. činný, avšak v nedostatečné míře. Důvodnost požadavku na aktivní přístup zmiňovaných orgánů se zvyšuje o to více, pokud jde právě o poškozené trestného činu obchodování s lidmi, resp. trestných činů souvisejících, kde lze snahu mařit, popř. jinak ztěžovat uspokojení jejich nároků do jisté míry předpokládat. Pozice těchto poškozených v trestním řízení je často komplikována i jejich vystupováním v řízení v roli svědka, což u zmiňovaných trestných činů může být činností značně rizikovou a na životě a zdraví ohrožující. Aktivní přístup u orgánů činných v trestním řízení v dané oblasti by měl být samozřejmě totožný u všech poškozených bez rozdílu, nicméně lze mít za to, že určité skupiny poškozených potřebují jejich podporu, pomoc a zajištění informovanosti více než ostatní.

1.4.2. Základní podmínky realizace zajištění nároku poškozeného Základní podmínkou zajištění je důvodná obava, že uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem bude ztěžováno nebo mařeno, přičemž zajistit lze majetek obviněného do pravděpodobné výše škody. O zajištění se rozhoduje vždy na návrh. V přípravném řízení o zajištění rozhoduje státní zástupce na návrh poškozeného, v řízení před soudem pak na návrh státního zástupce nebo poškozeného rozhoduje soud. V přípravném řízení může státní zástupce rozhodnout o zajištění nároku poškozeného i bez návrhu, a to za podmínky, že to vyžaduje ochrana jeho zájmů, zejména hrozí-li nebezpečí z prodlení. Dále je třeba zdůraznit, že vždy musí jít o majetek obviněného. Majetkem obviněného však nejsou věci či jiné majetkové hodnoty, jež byly obviněným odcizeny, zpronevěřeny a ty, jichž se obviněný zmocnil podvodným jednáním či jinou trestnou činností. Pokud se tedy trestní řízení vede pro trestné činy obchodu s lidmi či trestné činy související, nelze pro potřeby zajištění nároku poškozeného zajistit ten majetek, jenž z této trestné činnosti pochází. Taktéž k zajištění nároku poškozeného dle § 47 TŘ nelze použít věcí, které nelze podle občanskopráních předpisů postihnout výkonem soudního rozhodnutí (např. obvyklé vybavení domácnosti, věci, které obviněný potřebuje k plnění svých pracovních úkolů)79, i kdyby tyto věci náležely obviněnému. Zde narážíme na podstatný rozdíl od jiných zajišťovacích institutů dle trestního řádu. Pro potřeby zajištění nároku poškozeného lze omezit pouze a jenom dispoziční právo obviněného k jeho majetku. Naproti tomu pro ostatní účely trestního řízení je možné v rámci institutu zajištění peněžních prostředků na účtu banky dle § 79a TŘ, popř. peněžních prostředků vedených na účtech nespravovaných bankovními institucemi dle § 79b TŘ, zajistit ty prostředky, které jsou určeny ke spáchání trestného činu, k jeho spáchání byly užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti bez ohledu na to, ve prospěch koho jsou zmíněné účty vedeny. Je tedy možné zajistit majetek, který může, 79 §321 a § 322 OSŘ

43


ale nemusí patřit obviněnému. Rozhodným ukazatelem je zde skutečnost, zda jsou peněžní prostředky spojeny výše uvedeným způsobem s trestnou činností či ne; jméno osoby, ve prospěch které jsou účty vedeny, je pro potřeby obou zmíněných typů zajištění nerozhodné a nemusí se tedy shodovat s osobou obviněného.

1.4.3. Realizace zajištění nároku poškozeného Obdobný pojmový znak za účelem zajištění postižitelného majetku obsahují i ustanovení o zajištění zaknihovanných cenných papírů (§79c TŘ), o zajištění nemovitosti (§79d TŘ) či o zajištění jiných majetkových hodnot (§79e TŘ). Ustanovení zákona upravující tyto typy zajištění hovoří dále v tom smyslu80, že takto lze zajistit majetek jen v případě, pokud toho je to pro trestní řízení třeba. Mezi takové případy patří možné uložení trestu propadnutí věci či jiné majetkové hodnoty (§ 55 a násl. TZ), trestu peněžitého (§ 53 a násl. TZ), trestu propadnutí majetku (§ 51 TZ), popř. uložení ochranného opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty (§ 73 TZ) a zabrání náhradní hodnoty (§ 73a TZ). Naproti tomu, jak již bylo řečeno výše, lze za účelem zajištění nároku poškozeného postihnout pouze majetek obviněného, mezi který nelze řadit majetek získaný trestnou činností. Vhledem k tomu, že TŘ obsahuje ustanovení upravující institut zajištění nároku poškozeného zvlášť od ostatních ustanovení týkajících se zajištění a současně výslovně stanoví, že tento nárok lze zajistit pouze majetkem obviněného, lze usuzovat, že je ho třeba považovat za úpravu speciální, nehledě na to, že na nárok poškozeného a jeho uplatnění lze dozajista pohlížet jako na jednu z potřeb trestního řízení. Zajištění ve prospěch poškozeného lze tedy provést ze značně omezeného souboru majetkových hodnot. K tomuto nelze opomenout, že o všech formách zajištění dle TŘ je možno rozhodnout již v přípravném řízení, tedy v té fázi řízení, kdy nemusí být zcela jasné, jaký majetek byl a jaký nebyl získán způsobem vylučujícím zajištění pro potřeby realizace nároku poškozeného. Výjimku z tohoto pravidla představují dvě možné situace. Za prvé, dle § 47a TŘ lze upustit od zajištění pro potřeby nároku poškozeného tehdy, pokud obviněný nebo s jeho souhlasem jiná osoba složí na účet soudu peněžitou jistotu ve výši pravděpodobného nároku poškozeného. Zde lze mít teoreticky za to, že původ peněžních prostředků skládaných za tímto účelem orgány činné v trestním řízení nezkoumají. V případě, že peněžní prostředky obviněného nebyly již dříve zajištěny z toho důvodu, že pocházejí z trestné činnosti, je možno si představit situaci, kdy peněžní jistota je na účet soudu skládána právě z těchto peněžních prostředků, popř. že si obviněný obstará prostředky jinde, přičemž tyto z trestné činnosti pocházejí taktéž. Smyslem této úvahy je pouze snaha poukázat na fakt, že peněžní prostředky pocházející z trestné činnosti ve výsledku, až na nastíněnou výjimku, vždy připadají státu. Je sice pravdou, že účelem trestního řízení, jak je v § 1 TŘ definován, není výslovně zakotvena snaha odčinit újmu na straně poškozeného, a to v jejím nejširším smyslu, jak je tomu například v oblasti soudnictví nad mládeží81, na druhou stranu je zřejmé, 80 viz. § 79a odst. 3 TŘ / § 79b TŘ / § 79c odst. 4 TŘ (zajištění peněžních prostředků na účtu u banky / zajištění peněžních prostředků u spořitelního, úvěrového nebo jiného subjektu / zajištění zaknihovanných cenných papírů), § 79d odst. 7 TŘ / § 79e odst. 7 TŘ (zajištění nemovitosti / zajištění jiné majetkové hodnoty), 81 Blíže srovnej § 1 odst. 2 zákona. č. 218/2008 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů.

44


že v posledních letech byla do TŘ přijata řada změn, které mají poškozenému jeho cestu k úspěšné realizaci nároku na náhradu škody zjednodušit.82 Za výjimku druhou lze považovat případ, kdy by předmětem zajištění měl být právě majetek poškozeného, přičemž tento byl na svých dispozičních právech k dané věci omezen právě trestnou činností obviněného. V tomto případě není třeba ve věci postupovat dle ustanovení § 47 a násl. TŘ, tj. v rámci institutu o zajištění nároku poškozeného, ale dle obecných ustanovení o zajištění upravených v oddílu třetím, hlavy čtvrté TŘ. Zásadním požadavkem však je, aby se jednalo o majetek poškozeného, který mu byl odcizen na základě trestné činnosti obviněného. Opětovně je zdůrazňováno, že je nerozhodné, zdali se takovýto majetek nachází v dispoziční sféře obviněného či jiné osoby, ať už fyzické nebo právnické. Postup v uvedeném případě může být dvojí a odvíjet se bude od právní podstaty majetku. Půjde-li o věc, je na místě postupovat podle § 78, popř. § 79 TŘ, tj. podle ustanovení o povinnosti k vydání věci, resp. dle ustanovení o jejím odnětí, pokud nebude vydána dobrovolně. Zákon hovoří tak, že každý, kdo má u sebe věc důležitou pro trestní řízení, má povinnost ji na výzvu orgánů činných v trestním řízení vydat. Pokud věc není vydána dobrovolně, mají orgány činné v trestním řízení možnost ji za podmínek stanovených v § 79 TŘ dané osobě odejmout. Takovou věc lze osobě, o jejímž vlastnickém právu není pochyb, vrátit, jakmile věci již k dalšímu řízení není třeba (§ 80 odst. 1 TŘ). Součástí nároku poškozených, na které se tato práce zaměřuje, často budou peněžní prostředky, pocházející z činnosti, kterou pro obviněného poškození vykonávali a které jim po právu jako mzda nebyly vyplaceny. Obdobně je možno pohlížet i na situaci, kdy nebyla činnost poškozených – obchodovaných osob vykonávána pro obviněného, tj. fyzickou osobu, ale pro osobu právnickou, která díky trestné činnosti obviněného z takovýchto peněžních prostředků profitovala. Použití § 78 a § 79 TŘ by přicházelo v úvahu pouze tam, kde by nešlo o peněžní prostředky uložené na účtu, ať už u bankovního či jiného peněžního ústavu. Pouze v případě, že by uvedené prostředky měl obviněný, popř. jiná osoba, u sebe, lze mít za to, že by se uplatnil postup podle § 78, resp. § 79 TŘ. Při zajištění peněžních prostředků uložených na účtu se však tento postup neuplatní z toho důvodu, že předmětem zajištění nejsou peněžní prostředky samotné, ale právo majitele účtu na jejich výplatu. Předmětem zajištění dle 79a TŘ (zajištění peněžních prostředků na účtu banky), popř. § 79b TŘ (zajištění peněžních prostředků na účtu u spořitelního a úvěrního družstva či subjektu jiného) je pouze omezení dispozičního práva majitele účtu, a to po dobu trvání zajištění. O takovémto zajištění může rozhodnout buď předseda senátu (popř. samosoudce) a v přípravném řízení též státní zástupce. Policejní orgán v přípravném řízení může uvedeným způsobem zajistit pouze se souhlasem státního zástupce. Výjimku představují naléhavé případy, které nesnesou odkladu. Poté je policejní orgán povinen do 48 hodin předložit své rozhodnutí státnímu zástupci, který s ním buď vysloví souhlas, nebo jej zruší (§ 79a TŘ, obdobně se postupuje i v případě 82 Viz např. novely TŘ: zákon č. 152/1995 Sb., který do TŘ zavedl institut narovnání (§ 309 a násl. TŘ) a zákon č. 292/1993 Sb. podmíněného zastavení trestního stíhání (§ 307 a násl. TŘ). Pojmovým znakem těchto tzv. odklonů od řízení je však to, že je jich možno využít jen u méně závažné trestné činnosti. Tedy, hovoříme-li o poškozených trestného činu obchodu s lidmi a trestných činů souvisejících, je z podstaty věci vyloučeno brát tyto institut pro poškozeného v mnoha ohledech výhodné v úvahu. Je tedy jakýmsi paradoxem, že poškození závažných trestných činů mohou mít cestu za uspokojením jejich nároků složitější.

45


zajištění dle § 79b TŘ). Takto zajištěné prostředky lze poškozenému vrátit na základě aplikace § 81a TŘ, který pro postup ve věci odkazuje na přiměřené použití § 80 a § 81 TŘ. Jde o postup, jenž byl již výše nastíněn při výkladu o vrácení věci, jenž byla vydána, popř. policejním orgánem odňata. Výše uvedená úvaha vychází z analogické aplikace rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 178/2004, kde v rámci dovolání soud rozhodoval o způsobech zajištění nároku poškozeného ve vztahu k trestu propadnutí majetku, jenž byl obviněnému ve věci uložen za spáchání trestného činu podvodu. Předmětem dovolání byla otázka realizace zajištění nároku poškozeného a následného uspokojení jeho nároku z peněžních prostředků zajištěných postupem dle § 79a TŘ. Pomineme-li fakt, že v době rozhodování trestní řád ještě neobsahoval ustanovení o přiměřeném postupu pro vrácení těchto prostředků poškozenému na základě § 80 TŘ ve spojení s § 81a TŘ, má dané ustanovení význam pro zkoumanou problematiku ještě v jiném ohledu. Soud zde dovodil, že pokud jde o peněžní prostředky vedené na účtu, jenž patří poškozenému, není třeba postupovat podle § 47 a násl. TŘ (tj. situace, kdy je možno pro potřeby zajištění nároku poškozeného zajistit jen majetek obviněného nepocházející z trestné činnosti) a stanovil, že peněžní prostředky náležející poškozenému lze zajistit i dle § 79a TŘ, resp. § 79b TŘ. Na základě uvedeného lze mít za to, že i mzda, resp. nárok poškozeného na výplatu mzdy, popř. jiné odměny za vykonanou práci, by bylo možno považovat za peněžní prostředky náležející poškozenému, tj. prostředky, které by bylo možno uvedeným způsobem, jenž je v mnohých ohledech pro poškozeného příznivější, takto zajistit.

1.4.4. Uspokojení nároku poškozeného ze zajištěného majetku Pro uspokojení nároku poškozeného ze zajištěného majetku je rozhodující, na jakém právním základě byl majetek zajištěn. Jde v podstatě o tři různé situace. Možnosti uspokojení nároku poškozeného ve vztahu k zajištěnému majetku představují tři níže uvedené postupy.

1.4.4.1. Uspokojení nároku poškozeného z majetku zajištěného na základě § 47 TŘ Zajištění nároku poškozeného dle § 47 TŘ neznamená, že by se poškozený mohl i v případě pravomocně přiznaného nároku na náhradu škody na zajištěném majetku uspokojovat přímo. V úvahu připadá pouze postup v rámci ustanovení o výkonu rozhodnutí dle OSŘ (§ 251 a násl.), přičemž poškozený je pouze oprávněn k podání návrhu na výkon rozhodnutí/nařízení exekuce dle občanskoprávních předpisů, pokud odsouzený nesplní dobrovolně to, co mu pravomocné rozhodnutí vydané v trestním řízení ukládá. Pravomocné rozhodnutí o přiznání nároku poškozeného je na základě § 274 písm. a) OSŘ a ve smyslu § 251 OSŘ vykonatelným rozhodnutím. 46


Avšak i v případě, že se poškozený nemůže svého nároku domáhat na zajištěných věcech přímo, má pro něj význam, jak dlouho bude zajištění trvat. § 48 odst. 1 písm. c) TŘ upravuje postup pro zrušení zajištění při vydání pravomocného odsuzujícího rozsudku. Zajištění se dle § 48 odst. 1 písm. c) TŘ zruší po uplynutí dvou měsíců od nabytí právní moci rozsudku. To je poměrně krátká doba na to, aby se poškozený rozhodl, zda-li a jak bude svůj nárok vymáhat v rámci výkonu rozhodnutí/exekuce. Zde lze v podstatě říci, že, aby v trestním řízení zajištěný majetek obviněného měl pro uspokojení nároku poškozeného význam, je třeba, aby poškozený jednal rychle. Bezodkladné podání návrhu na výkon rozhodnutí však nemá na marné uplynutí dvouměsíční lhůty vliv; podáním návrhu se tato doba nestaví ani nepřerušuje. Pro poškozeného v tomto ohledu příznivou změnu představuje novela exekučního řádu provedená zákonem č. 286/2009 Sb., jež je účinná od měsíce listopadu 2009. Tato novela do exekučního řádu zavedla lhůty, ve kterých je třeba o návrhu na nařízení exekuce rozhodnout. Ve smyslu § 44 odst. 1 je nyní exekutor povinen předložit návrh poškozeného (oprávněného) do 15 dnů soudu, aby o něm rozhodl. Stejná lhůta je pak stanovena pro rozhodnutí soudu, tj. i jemu je dána dle § 44 odst. 3 EŘ lhůta 15 dní k tomu, aby v případě, že návrh splňuje všechny zákonné předpoklady, exekuci nařídil a současně k jejímu provedení daného exekutora pověřil. Pokud tedy o návrhu poškozeného (oprávněného) není třeba rozhodnout jinak než uvedeným způsobem, mělo by k nařízení exekuce dojít do jednoho měsíce od doby, kdy návrh došel exekutorovi. V takovém případě by dvouměsíční lhůta pro zrušení zajištění jevila jako dostatečná. Pro úplnost je podotýkáno, že pro podání návrhu na výkon rozhodnutí zákon žádné lhůty pro rozhodnutí soudu o návrhu nezakotvuje. Jedinou možností, jak docílit toho, aby odsouzený nemohl po uplynutí dvouměsíční lhůty s majetkem opět disponovat, je současně s návrhem na výkon rozhodnutí podat návrh na vydání předběžného nařízení omezující dispozici odsouzeného s majetkem do té doby, než bude rozhodnuto ve věci výkonu rozhodnutí. Na základě § 74 odst. 1 OSŘ je předběžné opatření možno nařídit v případě, je-li obava, že výkon soudního rozhodnutí by byl ohrožen. Za účelem předejití těmto neblahým obavám, má soud, v tomto případě pouze na návrh, možnost nařídit, aby dle § 76 odst. 1 písm. d) účastník řízení složil peněžitou částku na účet nebo věc do úschovy soudu, dle písm.e), aby nenakládal s určitými věcmi nebo právy, popř. na základě písm. f) daného ustanovení něco vykonal, něčeho se zdržel nebo něco snášel. Dle konkrétních okolností případu, si je možné představit jako efektivní variantu to, že návrh na vydání předběžného opatření bude směřovat buď na složení peněžité částky na účet soudu, nebo na omezení dispozičních práv odsouzeného k jeho účtu. Lze se domnívat, že vyslovení pouhého zákazu dispozice s peněžními prostředky na účtu by nebylo adekvátním prostředkem k zamezení obav z jejich zašantročení. Obdobný postup lze zvolit i v případě, že soud nakonec poškozeného odkáže s jeho nárokem na občanskoprávní řízení, ať už zcela nebo z části. Zásadní nevýhodou pro poškozeného u podání návrhu na vydání předběžného opatření je dle § 75b OSŘ jeho povinnost složit na účet soudu jistotu ve výši 10 000 Kč. Této povinnosti by byl poškozený zproštěn v případech, kdyby se jeho návrh ve 47


věci týkal jen náhrady škody na zdraví (uplatňovaný nárok z titulu náhrady škody však může být rozsáhlejšího charakteru) nebo splňuje podmínky osvobození od soudních poplatků, popř. by mu povinností složit jistotu pro nebezpečí z prodlení hrozil vznik újmy, toto však musí poškozený-navrhovatel úspěšně prokázat. Lze se však domnívat, že u poškozených, na které se tato práce zaměřuje, by podmínka osvobození od soudních poplatků mohla být u řady osob vzhledem k jejich poměrům a životním podmínkám, v jakých se běžně nacházejí, splněna. Je však třeba dbát na to, aby současně s návrhem na vydání předběžného opatření byla tato skutečnost dostatečně prokázána.83

1.4.4.2. Uspokojení nároku poškozeného z majetku zajištěného na základě § 47a TŘ Jinak je tomu, pokud je nárok zajištěn peněžitou jistotou dle § 47a TŘ. Zde má poškozený výjimečně dle § 47a odst. 3 TŘ možnost uspokojit se na zajištěném majetku přímo. Zajištění nároku poškozeného na základě peněžité jistoty trvá, za podmínky, že soud nerozhodne jinak, do doby nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku, přičemž je-li poškozenému přiznán nárok na náhradu škody, uhradí ji soud z této jistoty. Zde je však třeba připomenout, že ke složení jistoty dochází pouze z vůle obviněného, který tuto možnost volí z toho důvodu, aby nebyl zajištěn jeho majetek jiný, který by event. pro potřeby zajištění nároku poškozeného přicházel do úvahy.

1.4.4.3. Uspokojení nároku poškozeného na základě institutu vrácení věci postupem dle § 81a TŘ Poslední možností je již výše zmíněný postup dle § 81a TŘ, jenž odkazuje na přiměřené použití § 80 TŘ, tj. na vrácení věci přímo poškozenému. Vždy se však musí jednat o majetek, který poškozenému patří a který mu byl obviněným v rámci trestné činnosti odňat. Poškozenému se majetek vydá, pokud o jeho vlastnickém právu není pochyb. Takto lze obecně vrátit majetek i v průběhu řízení, a to na základě rozhodnutí předsedy senátu (samosoudce), přičemž v přípravném řízení takto může rozhodnout i státní zástupce nebo policejní orgán. Zřejmě bez komplikací lze v průběhu řízení vracet jen některé věci. Pokud by bylo uvažováno o vrácení peněžních prostředků zajištěných na základě § 79a, popř. § 79b TŘ lze mít za to, že celková částka odpovídající nároku na mzdu/odměnu poškozeného bude předmětem dokazování, tj. o vrácení peněžních prostředků tímto způsobem nebude zřejmě možno před skončením řízení rozhodnout, resp. vydání rozhodnutí ve věci samé.

83 Pokud by podmínky pro osvobození od soudních poplatků byly splněny a soudem bylo toto právo přiznáno, nemusel by poškozený samozřejmě platit ani soudní poplatek za řízení, který u návrhu na vydání předběžného opatření činí 300 Kč a u návrhu na výkon rozhodnutí 500 Kč za podmínky, že vymáhaná částka nepřekračuje 15 000 Kč, jinak poplatek činí 2% z vymáhané částky do max. výše 50 000 Kč; zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

48


1. 5. Závěr Česká právní úprava odškodňování obchodovaných osob v trestním řízení stále nabízí široký prostor pro vývoj na cestě k usnadnění náhrady v souvislosti s danou trestnou činností utrpěných újem. Za nejpalčivější problémy vyplývající ze stávající hmotněprávní úpravy lze považovat jak nevyjasněnost vztahu zákonné úpravy trestného činu obchodování s lidmi a trestné činu kuplířství, zejména s ohledem na změny, které přináší nový trestní zákoník, tak problémy spojené se zakotvením oznamovací povinnosti pro trestný čin obchodování s lidmi. Odpovědi na tyto nevyjasněné otázky ukáže zejména až praxe. Určitý myšlenkový posun by si zasloužil rozsah poskytované náhrady škody ve smyslu, jak o něm bylo hovořeno ve vztahu k rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 16/04 a názoru vyjádřeného v rámci v něm publikovaného odlišného stanoviska soudkyně Elišky Wágnerové. Rozsah kompenzace imateriální újmy v rámci trestního řízení je v současné době velmi omezený. Setrvávat na přístupu, kdy za škodu je považována v o jen škoda materiální, se jeví z mnoha důvodů jako nevyhovující. Jak již bylo řečeno, s institutem „škody“ a její náhrady by se mělo zacházet kreativněji tak, aby právní úprava blíže odpovídala obecné představě o tom, co pojem škoda ve skutečnosti znamená a jaký druh způsobených újem a útrap za ni považovat. Odškodnění poskytované na základě bodového ohodnocení vyhlášky MZ u ztížení společenského uplatnění v rámci škody na zdraví pro způsobení vážné duševní poruchy nelze považovat za dostatečné. Finanční rozsah takového ohodnocení je značně limitován a nad to je nutný vznik vážné duševní poruchy. Újmu v psychické oblasti bez vzniku vážné poruchy v duševní oblasti však v rámci daného institut odškodnit nelze, byť jde o újmu trestným činem způsobenou. Pro poškozené má stávající přístup dopady i v oblasti procesní, jelikož musejí svůj nárok v oblasti imateriální újmy uplatňovat ve zcela jiném řízení. Pokud smyslem trestního řízení je do jisté míry z výchovných účelů konfrontovat pachatele se způsobenými následky, je nelogické, aby se o tak podstatné části újmy nejednalo v řízení trestním. Nehledě na to, že řada obchodovaných osob si uplatnění takového nároku nebude moci dovolit, a to jak pro nemožnost setrvat legálně na území ČR, tak pro náročnost finanční. Snad lze jisté naděje vkládat do nově připravované podoby občanského zákoníku. Pokud současný stav nedovoluje, aby poškození, kteří jsou v případě obchodování s lidmi často příslušníky jiných států než ČR či EU, své nároky na náhradu imateriální újmy uplatňovali v rámci trestního řízení, měla by jim vstříc vycházet alespoň právní úprava pobytu cizinců na území ČR. Pokud je však nyní legalizace pobytu obchodované osoby navázána pouze na spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, jsou tito poškození oproti ostatním v podstatě neodůvodněně diskriminováni. Představa, že lze nárok na náhradu imateriální újmy úspěšně uplatňovat zejména v rámci možností poskytovaných úpravou občanského práva na ochranu osobnosti, se nejeví jako reálná. Jisté zamyšlení by bylo vhodné věnovat i rozdílnosti právní úpravy institutu zajištění nároku poškozeného na náhradu škody od obecné úpravy zajištění. Zajistit nárok poškozeného lze, mimo případy spadající pod institut vrácení věci poškozenému, pouze z omezeného okruhu majetku, který musí být ve vlastnictví pachatele, tj. který nepochází z trestné činnosti. Možnosti zajištění nároku poškozeného jsou tak do značné míry 49


omezeny, jelikož právě u pachatelů trestného činu obchodování s lidmi lze předpokládat, že s jiným majetkem než tím, jenž z trestné činnosti pochází, disponovat nebudou. Pokud majetek pocházející z trestné činnosti může být příjmem státu, je na úvahu, zdali by z něj nemohl být kryt i nárok toho, jenž následky trestné činnosti trpěl nejvíce.

1. 6. Literatura Draštík, A.; Hasch, K.; Kučera, P.; Rizman, S.; Přehled judikatury; Trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti II.; Praha: ASPI a. s.; 2009 Jelínek J.; Pojem trestného činu a kategorizace trestných činů; in: Bulletin advokacie; 10/2009 Jelínek J. a kol.; Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou; 1. vydání; Praha: Leges; 2009 Ministerstvo vnitra; Zpráva o stavu obchodování s lidmi v České republice; Praha; 2009 Ministerstvo vnitra; Národní strategie boje proti obchodování s lidmi (pro období let 2008 – 2011); Praha; 2008 Šámal, P.; Púry, F.; Rizman, S.; Trestní zákon; Komentář II.; díl 6.; doplněné a přepracované vydání; Praha: H. C. Beck; 2004; Šámal P. a kol.; Trestní řád; Komentář; II. díl; 5. vydání; Praha: H. C. Beck; 2005

Webové stránky (ke dni 30. 12. 2009, řazeno dle citace v textu) www.unodc.org/pdf/crime/a_res_55/res5525e.pdf http://treaties.un.org/Pages/ViewDetails.aspx?src=TREATY&mtdsg_no=XVIII-12-a&chapter=18&lang=en http://www.coe.int/t/dg2/trafficking/campaign/Source/PDF_Conv_197_Trafficking _E.pdf http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2002:203:0001:0004:EN:PDF http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2004:261:0019:0023:EN:PDF http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2004:261:0015:0018:EN:PDF http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/rs_atlantic/data/files/strategie_sex.pdf http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/dokument/2005/strategie.pdf http://www.mvcr.cz/clanek/obchod-s-lidmi-dokumenty-982041.aspx http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/rs_atlantic/data/files/stan-232a-tz.pdf http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=410&CT1=0 http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=835&CT1=0 http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?o=23&j=33&k=2636&d=192057

50


2. Možnosti odškodnění v soukromém právu Poškozený se v trestním řízení nemůže domáhat nápravy a náhrady veškeré újmy, která mu byla trestnou činností způsobena: nemůže se zejména domáhat náhrady osobnostní újmy, kde jedinou cestou je odškodnění v rámci soukromoprávní ochrany osobnosti. Pokud jde o další typy újmy (majetková škoda, škoda na zdraví), i jejich uplatnění v trestním řízení může být ztíženo či znemožněno, anebo nemusí být úspěšné. V trestním řízení má soud povinnost rozhodnout o řádně uplatněném nároku poškozeného, jestliže z předložených důkazů tento nárok jednoznačně vyplývá.84 Soud je také povinen rozhodnout o řádně uplatněném nároku poškozeného tehdy, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným (§ 228 odst. 1 TŘ). V ostatních případech však soud v trestním řízení nemá povinnost o náhradě škody rozhodnout, a zejména v případech, kdy výše škody si žádá zdlouhavé dokazování, soudy odkazují poškozeného na občanskoprávní řízení, neboť hlavním účelem trestního řízení je určení a potrestání pachatele, nikoliv náhrada škody poškozenému. Poškozený se často bude muset obrátit na občanskoprávní soud mimo jiné v případě škody na zdraví. Některé její složky totiž nelze vyčíslit hned – bolestné je možné vyčíslit až v době stabilizace bolesti, ztížení společenského uplatnění lze vyčíslit zpravidla až po jednom roce poté, kdy došlo ke škodě na zdraví. Není proto zdaleka výjimkou, že se poškozený, ačkoliv řádně uplatnil svůj nárok v trestním řízení, bude muset domáhat svých nároků až v řízení občanskoprávním. Nejčastější formou obchodování s lidmi v ČR je vedle sexuálního vykořisťování vykořisťování za účelem nucených prací, resp. jiné formy vykořisťování (viz výše). Protože v takových případech jde o formální nebo jen faktický pracovněprávní vztah, bude další část práce mapovat majetková práva zaměstnanců v rámci českého pracovního práva. Za tím účelem bude také zmíněna problematika ústních pracovních smluv a agenturního zaměstnávání. Vzhledem k častému přeshraničnímu prvku v souvislosti s obchodováním s lidmi bude v poslední části zmíněna též problematika mezinárodního práva soukromého v oblasti náhrady škody a v oblasti pracovního práva.

2. 1. Náhrada škody v občanském právu 2.1.1. Obecná a zvláštní úprava V oblasti soukromého práva je obecná úprava odpovědnosti za škodu obsažena v § 420 an. OZ. Vedle této obecné úpravy existuje řada zvláštních úprav odpovědnosti za škodu, které mají přednost před obecnou občanskoprávní úpravou. To znamená, že 84 Šámal, P. a kol., Trestní řád. Komentář. I. díl, C. H. Beck, Praha 2005, s. 956.

51


chceme-li se domáhat náhrady škody, musíme se nejdříve přesvědčit, zda se na náhradu škody nevztahují zvláštní právní předpisy – pokud ano, je třeba se řídit těmito zvláštními předpisy (v případě, že takový zvláštní předpis neupravuje některé otázky, je třeba je řešit podle OZ). Pokud ne, budeme se řídit obecnou občanskoprávní úpravou. Mezi nevýznamnější zvláštní právní předpisy, které upravují odpovědnost za škodu, patří zákoník práce (ZP), který upravuje odpovědnost za škodu zaměstnavatele a zaměstnance v pracovněprávních vztazích a bude mu zčásti věnována další část této práce.85

2.1.2. Odpovědnost za škodu podle občanského zákoníku Jestliže někomu vznikne škoda, můžeme se ptát, zda za tuto škodu někdo jiný odpovídá. To ovšem neznamená totéž, jako ptát se, zda někdo tuto škodu způsobil. Způsobení škody je podmínkou odpovědnosti za škodu. Nicméně k tomu, aby někdo byl za škodu odpovědný, musejí být splněny ještě další podmínky: ten, kdo škodu způsobil, musel tak učinit v důsledku porušení své právní povinnosti – byť by tímto porušením bylo jen zanedbání prevence (předcházení škodám) – a musel tak učinit zaviněně. Výjimkou jsou pouze případy tzv. objektivní odpovědnosti za škodu (viz kap. 2.1.3.). Obecně tedy odpovědnost za škodu sestává ze čtyři znaků, které musejí být splněny současně: 1. protiprávní jednání, 2. škoda, 3. příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním (1) a vzniklou škodou (2), 4. zavinění. Důležité je, že první tři znaky musejí být také poškozeným, který se domáhá náhrady škody, prokázány. U zavinění se předpokládá jeho existence ve formě nevědomé nedbalosti (viz. dále), proto je na škůdci, aby prokázal, že škodu nezavinil. Vyžaduje-li však právní norma existenci úmyslného jednání, úmysl škůdce prokazuje v soudním řízení poškozený. Proto kdykoliv uvažujeme z hlediska poškozeného, zda se má domáhat náhrady škody u soudu, musíme v první řadě uvážit, zda je poškozený schopen prokázat skutečnosti, které naplňují čtyři základní znaky odpovědnosti za škodu. Odpovědnost za škodu je druhem závazkového právního vztahu. Proto okamžikem, kdy jsou naplněny všechny znaky odpovědnosti za škodu, vzniká mezi škůdcem a poškozeným nový závazkový právní vztah se škůdcem jako dlužníkem na jedné straně a poškozeným jako věřitelem na straně druhé. 85 Zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu obsahují také zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který v § 373 an. upravuje odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinnosti z obchodněprávního závazkového vztahu nebo porušením povinnosti stanovené obchodním zákoníkem, zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (zahrnuje např. možnost domáhat se náhrady škody pro porušení práva na spravedlivý a rychlý proces), zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.

52


Účelem následujících podkapitol je podat výklad o tom, co je třeba z právního hlediska rozumět pod pojmy „protiprávní jednání“, „škoda“, „příčinná souvislost“ a „zavinění“.

2.1.2.1. Protiprávní jednání Protiprávním jednáním je jednání, kterým jednající osoba porušuje svou právní povinnost. Jednáním právo rozumí jak konání, tak opomenutí. Protiprávní jednání tedy nemusí spočívat pouze v aktivním konání, může spočívat též v opomenutí, jestliže tu byla právní povinnost konat. Příkladem obou složek jednání při odpovědnosti za škodu může být útočník, který úderem do hlavy přivede jinou osobu do bezvědomí. Tímto aktivním jednáním bude osobě způsobeno jen lehké ublížení na zdraví. Nicméně jestliže útočník nechá osobu jen tak ležet, tj. opomene minimalizovat škodu, ačkoliv mu to právo přikazuje (§ 415 OZ, viz dále), bude odpovědný i za škodu, která vznikne v důsledku toho, že osoba bezvládně leží na chodníku nebo na silnici, tj. zejména za další poškození zdraví v důsledku podchlazení apod. Může však být odpovědný např. i za to, že osobu někdo okrade nebo ji přejede auto. Obecně může být právní povinnost, jejíž porušení je jednou z podmínek odpovědnosti za škodu, stanovena zákonem nebo smlouvou. a) Porušení zákona

Pokud jde o povinnost stanovenou zákonem, nezáleží na tom, jde-li o povinnost stanovenou soukromým právem nebo veřejným právem. Protiprávním jednáním je rovněž obcházení zákona (tj. jednání, které se formálně zákonu nepříčí, avšak příčí se mu svým účelem). Porušením zákona je také jednání proti dobrým mravům, stejně jako šikanózní jednání, tj. bezdůvodné zasahování do práv druhých (§ 3 OZ).

Jakýmsi minimálním standardem v souvislosti se vznikem škody je v soukromém právu povinnost každého předcházet škodám (povinnost prevence škod). Tato povinnost je vyjádřena v § 415 OZ: „Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.“ Pokud tedy nelze najít konkrétní ustanovení zákona, na základě kterého se škůdce (jenž způsobil škodu) dopustil protiprávního jednání, je tu vždy dána minimálně možnost, že škůdce porušil obecnou povinnost prevence škod.86 V praxi se § 415 OZ využívá např. tehdy, když škoda vznikla v důsledku porušení jiných než právních pravidel (např. pravidel hry).87

Některá protiprávní jednání stíhá veřejné právo jako trestné činy nebo správní delikty (přestupky a jiné správní delikty). Poškozený se pak může domáhat náhrady škody především v trestním nebo správním řízení, v němž je tento trestný čin / správní delikt projednáván. Ne vždy se však poškozený domůže náhrady škody již v tomto řízení. V takovém případě se poškozený bude muset svého nároku domáhat soukromoprávní cestou, kde důkazní břemeno ohledně všech tvrzených skutečností ponese sám. Proběhlé trestní nebo správní řízení, kterým byl škůdce shledán odpovědným za

86 Fiala, J., Kindl, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. I. díl, Wolters Kluwer ČR, Praha 2009, s. 636. 87 Ibid.

53


své protiprávní jednání, poškozenému usnadní dokazování alespoň, co se týče protiprávnosti jednání (a rovněž zavinění) škůdce. Soud je totiž v občanskoprávním řízení vázán rozhodnutím o spáchaném trestném činu nebo správním deliktu (§ 135 OSŘ). Na druhou stranu skutečnost, že škůdce byl v trestním nebo správním řízení zproštěn obvinění z trestného činu / správního deliktu, nebrání tomu, aby byl žalován pro odpovědnost za škodu v občanskoprávním řízení, neboť ne každé protiprávní jednání je zároveň trestným činem nebo správním deliktem. Zde má poškozený novou příležitost prokázat i to, co v trestním / správním řízení prokázáno nebylo.

Z hlediska dokazování má také význam protiprávní jednání, spočívající v diskriminací na základě rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světový názoru (§ 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona). Antidiskriminační zákon přesouvá pro tyto případy důkazní břemeno na žalovaného (škůdce). Ten musí prokázat, že k diskriminaci nedošlo, jinak má soud za to, že k diskriminaci došlo na základě pouhého tvrzení poškozeného (poškozený však musí prokázat, že byl opravdu znevýhodněn – pouhé tvrzení nepostačí, žalovaný musí prokázat, že k znevýhodnění poškozeného došlo z jiných důvodů, než které zakazuje antidiskriminační zákon).

b) Porušení smlouvy

Pokud jde o porušení smluvní povinnosti, může jít o smlouvu sjednanou písemně, ústně i konkludentně (smlouva je sjednána konkludentně, jestliže její vznik jednoznačně vyplývá z jednání osob za daných okolností – může jít např. o nastoupení do vozidla městské hromadné dopravy). Zejména u ústních smluv však bývá obtížné prokázat jejich vznik a obsah.

V určitých případech, nejčastěji v oblasti obchodního práva, může být porušení právní povinnosti spojeno již s předsmluvní fází, kdy k uzavření smlouvy nakonec nedojde (zmaření uzavření smlouvy jednou ze stran). Zde lze využít výše zmíněné ustanovení o předcházení škodám (§ 415 OZ).88

O porušení právní povinnosti však nejde, jestliže se tato opírala o neplatnou smlouvu. O neplatnou smlouvu jde zejména v případě, kdy se smlouva příčí zákonu, zákon obchází nebo je v rozporu s dobrými mravy. Z neplatné smlouvy neplyne právo domáhat se jejího plnění. Naopak z neplatné smlouvy plyne právo domáhat se vrácení plnění, která již byla uskutečněna, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§ 451 odst. 2 OZ). Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat tomu, na jehož úkor se obohatil (§ 451 odst. 1 a § 456 OZ).

Bezdůvodné obohacení a náhrada škody jsou instituty blízké, a pokud jde o bezdůvodné obohacení založené na smlouvě, která je neplatná pro rozpor se zákonem, mohou se i překrývat. Kuplířství je takovým případem. Kuplířství je zakázáno a příčí se tedy zákonu. Kuplířstvím trestní zákoník rozumí mimo jiné kořistění

88 Konkrétní podmínky viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/04.

54


z prostituce jiného.89 Smlouva, kterou uzavírá prostitutka s kuplířem, je bezpochyby neplatná. Prostitutka se proto nemůže domáhat plnění na základě této smlouvy. Např. jestliže si prostitutka s kuplířem domluví, že za každého zákazníka dostane 3.000 Kč, a kuplíř tuto dohodu posléze poruší, když postupně snižuje odměnu až na částku 1.000 Kč, prostitutka se nemůže domáhat zaplacení 2.000 Kč jako rozdílu mezi částkou, kterou skutečně obdržela, a částkou smluvenou. Na druhé straně právní vztah mezi prostitutkou a jejím klientem neplatný není. Jestliže prostitutka poskytovala část peněz, které jí náležejí na základě platné konkludentní nebo ústní smlouvy s klientem, kuplířovi, a to na základě neplatné smlouvy, mohla by se domáhat vrácení těchto peněz na základě bezdůvodného obohacení. Tzn. v uvedeném příkladě, jestliže klient platí kuplířovi 5.000 Kč a prostitutka skutečně obdržela jen 1.000 Kč, nebo jestliže klient zaplatí prostitutce 5.000 Kč a ta pak 4.000 Kč přenechá kuplířovi, může se prostitutka domáhat vrácení 4.000 Kč, které získal kuplíř na základě neplatné smlouvy mezi ním a prostitutkou. Těchto 4.000 Kč se může domáhat z titulu bezdůvodného obohacení, ke kterému má teoreticky blíže. Domnívám se však, že se téhož může domáhat rovněž z titulu náhrady škody, která jí byla způsobena trestným činem. Plnění na základě protiprávní dohody mezi prostitutkou a kuplířem nese totiž jak všechny znaky bezdůvodného obohacení, tak všechny znaky škody způsobené trestným činem – neboť trestná je, na straně kuplíře, právě tato dohoda a její realizace. Pokud bychom případ posoudili výlučně jako bezdůvodné obohacení a ne jako náhradu škody, pak by to mělo za následek, že by se prostitutka nemohla oněch 4.000 Kč domáhat v adhezním řízení trestním – kde je možné požadovat pouze náhradu škody.

Tyto teoretické úvahy budou v praxi zastíněny zejména problémem dokazování, kdy bude zřejmě obtížné prokázat, jakou částku poskytovala prostitutka kuplířovi, popř. jakou částku skutečně obdržela od kuplíře a jakou částku kuplíř obdržel od klienta. Pokud jde o bezdůvodné obohacení, není třeba dokazovat nic dalšího. Pokud jde o náhradu škody, je třeba prokázat protiprávné jednání – což nebude problém v případě, kdy tu je rozsudek uznávající kuplíře vinným z kuplířství.

c) Okolnosti vylučující protiprávnost

Za určitých právem kvalifikovaných okolností není protiprávním jednání, které by jinak protiprávní bylo. Říkáme, že se takové jednání pouze jeví jako protiprávní, ve skutečnosti však protiprávní není. Právně kvalifikované okolnosti, které zbavují jednání protiprávnosti, se nazývají okolnosti vylučující protiprávnost. Příkladem je oprávněné použití zbraně policistou, jehož následkem může být ublížení na zdraví i smrt – tedy jednání, které by za jiných okolností bylo protiprávní.

V souvislosti s obchodovanými lidmi je třeba podrobněji zmínit jednu z okolností vylučujících protiprávnost, kterou je svolení poškozeného.90 Svolení poškozeného je právní úkon, který ke své platnosti vyžaduje všechny požadavky pro platný právní úkon obecně: musí být učiněno svobodně, vážně, dostatečně určitě, nesmí

89 K výkladu pojmu kuplířství a kořistění z prostituce viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 4 Tdo 245/2009, www.nsoud.cz. 90 Kromě oprávněného použití zbraně a svolení poškozeného zná právo následující okolnosti vylučující protiprávnost: svépomoc (§ 6 OZ), nutná obrana (§ 418 odst. 2 OZ, § 29 TZ), krajní nouze (§ 418 odst. 1 OZ, § 28 TZ), dovolené riziko (§ 31TZ).

55


odporovat zákonu ani jej obcházet, nesmí se příčit dobrým mravům, může jej dát jen osoba příčetná. Kromě toho aby bylo svolení platné, musí být dáno před zásahem, ke kterému se vztahuje, a musí být odvolatelné. Konečně nelze dát platné svolení k zásahu do subjektivních práv, s nimiž osoba nesmí volně nakládat. Mezi tato práva obecně patří právo nakládat se svým životem a zdravím – nelze proto dát platný souhlas s usmrcením nebo poškozením svého zdraví.91

Příkladem platného svolení poškozeného je, jestliže dám sousedovi souhlas, aby mi se svým traktorem parkoval na zahradě – v takovém případě nebude soused odpovídat za škodu na mém trávníku. Naopak nikdo nemůže dát platné svolení ke špatnému zacházení se sebou, k uvěznění sebe, k poškození svého zdraví.92

2.1.2.2. Škoda Pod pojmem škoda rozumí občanské právo především majetkovou újmu, tj. újmu, kterou lze objektivně vyjádřit v penězích. Majetková újma může spočívat jednak ve skutečné škodě, jednak v ušlém zisku. Skutečná škoda spočívá v peněžitém vyčíslení znehodnocení, úbytku nebo ztráty již existujícího majetku poškozeného. Skutečná škoda zahrnuje rovněž náklady na uvedení věci v předešlý stav. Ušlý zisk spočívá ve vyčíslení majetku, který mohl poškozený získat, pokud by ke škodě nedošlo. Toto navýšení majetku se nemůže opírat jen o fantazii poškozeného. Musí být podloženo obvyklým, pravidelným chodem věcí na straně poškozeného, popř. objektivním a konkrétním očekáváním poškozeného. Může jít např. o situaci, kdy poškozený byl dva týdny vězněn, čímž mu ušel očekávaný zisk ze zaměstnání. Pokud by poškozený navíc v důsledku nepřítomnosti v práci o zaměstnání přišel, lze uvažovat o ušlém zisku za dobu delší, než jsou dva týdny, po které byl vězněn. Občanský zákoník zakládá vedle majetkové újmy rovněž odpovědnost za některé typy nemajetkové újmy, konkrétně za újmu na zdraví nebo životě (§ 444 – 449 OZ). Pro tyto případy stanoví občanský zákoník a jeho prováděcí předpisy přesná pravidla, jak nemajetkovou újmu vyčíslit v penězích. U jiných typů nemajetkové újmy nelze požadovat náhradu škody. Je však možné v určitých případech získat peněžité zadostiučinění podle ustanovení o ochraně osobnostních práv (§ 11 an. OZ, viz kapitolu 2.2). 91 Výjimkou je souhlas s lékařskými zásahy, který je upraven v zákoně č.20/1996, o péči o zdraví lidu. 92 Pokud jde o škodu způsobenou trestným činem, svolení poškozeného není v TZ výslovně zmíněno jako okolnost vylučující protiprávnost, projevuje se však u jednotlivých skutkových podstat, z nichž některé směřují proti vůli poškozeného, jiné jsou na ní nezávislé. Např. kuplířství se dopustí ten, kdo kořistí z prostituce jiného, tj. i v případě, kdy žena souhlasí s prostitucí a dobrovolně rovněž odevzdá provizi „zprostředkovateli“. Podle dřívější úpravy trestného činu obchodování s lidmi byl tento trestný čin rovněž nezávislý na vůli obchodované osoby. Jestliže někdo najal, zlákal nebo dopravil ženu do ciziny s úmyslem, aby tam provozovala prostituci, jeho jednání bylo trestným činem obchodování s lidmi i za předpokladu, že žena jednala dobrovolně, se znalostí všech okolností tohoto jednání pachatele (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 1995, sp. zn. 1 Tz 6/95). Podle současné úpravy toto platí pouze u obchodování s dětmi. U dospělé osoby se navíc vyžaduje použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy nebo lsti anebo zneužití jejího omylu, tísně nebo závislosti. Existence těchto okolností souvisejících s vůlí poškozeného se zdá být v novém trestním zákoníku rozlišujícím znakem mezi trestným činem kuplířství a obchodování s lidmi (viz výše).

56


Výše škody musí být přesně vyčíslena a prokázána poškozeným. Pokud by zjištění výše škody představovalo nepoměrné obtíže nebo by vůbec nebylo možné, určí výjimečně výši škody soud (§ 136 OSŘ: „Lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.“)

2.1.2.3. Příčinná souvislost Příčinná souvislost znamená, že porušení právní povinnosti je příčinou vzniklé škody. Jinými slovy, že škoda by nevznikla, pokud by nedošlo k porušení právní povinnosti (tzv. teorie podmínky). Protiprávní úkon tak nemusí být jedinou podmínkou vzniku škody, stačí, že je jednou z příčin, která se podílí na nepříznivém výsledku, a to příčinou důležitou. Kromě toho ještě musí jít o takové porušení právní povinnosti, které podle obecných zkušeností, obvyklého chodu věcí a obecně vžitých představ skutečně vedou ke vzniku způsobené škody (tzv. teorie adekvátní příčinnosti). Např. v již uvedeném případě útočníka, který nechal ležet osobu v bezvědomí na ulici, se v případě, kdy tuto osobu přejede auto, bude zkoumat nejen otázka, zda by k přejetí autem došlo v případě, kdyby osoba nebyla ponechána v bezvědomí na ulici (teorie podmínky), ale také otázka, zda útočník mohl předpokládat na základě obvyklého chodu věcí, že osobu může přejet auto (teorie adekvátní příčinnosti). To bude záležet na konkrétních okolnostech: mohl ji nechat ležet v noci na silnici, ale mohl ji také nechat na chodníku, kdy nějakou náhodou opilec v autě vybočil ze silnice na chodník.93 Existence, resp. prokázání příčinné souvislosti je nezbytné bez ohledu na to, zda jde o odpovědnost založenou na zavinění či o odpovědnost objektivní (viz kap. 2.1.3.). Příčinnou souvislost posuzuje soud na základě zjišťování všech okolností konkrétního případu. Soudce vychází ze znalostí spojitostí a podmíněností přírodních a společenských jevů a rovněž ze zobecněných osobních a odborných zkušeností. Ve složitějších nebo odborně náročných případech je namístě dokazování znaleckým posudkem.

2.1.2.4. Zavinění Zavinění je vnitřní psychický vztah škůdce k jeho protiprávnímu jednání, jakož i k jeho následku (škodě). Zahrnuje složku vědění a složku vůle. Podle přítomnosti těchto složek může jít o zavinění úmyslné nebo nedbalostní. Nedbalost může být vědomá či nevědomá, úmysl přímý či nepřímý. Pro odpovědnost za škodu v občanském právu obecně postačí nevědomá nedbalost, která se předpokládá (tzv. presumpce zavinění – škůdce musí prokázat, že škodu nezavinil ani ve formě nevědomé nedbalosti). Nedbalost je takový stupeň zavinění, kdy podstatná je složka vědění. K vědomé nedbalosti dojde, jestliže škůdce věděl, že svým jednáním může škodu způsobit, avšak bez 93 Teorie adekvátní příčinnosti se uplatňuje v soukromém právu, tj. pokud jde o odpovědnost škůdce za škodu vůči poškozenému. Pokud jde o trestní odpovědnost, bude se posuzovat v rámci trestního práva, kde je pojetí příčinné souvislosti mírně odlišné – bude se hledat pouze trestněprávní příčina a trestněprávní následek, tj. příčina a následek spadající pod určitou skutkovou podstatu trestního zákoníku (zásada umělé izolace jevů). Viz Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M.: Trestní právo hmotné – I. Obecná část, Aspi Publishing, Praha 2003, s. 124-130.

57


přiměřených důvodů spoléhal na to, že ji nezpůsobí (nechce škodu způsobit). Nemusí přitom znát konkrétní zákonné ustanovení, které porušuje, postačí obecná představa o tom, že jedná protiprávně. U nevědomé nedbalosti postačí, jestliže škůdce nevěděl, že jedná protiprávně, ale vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům to vědět mohl a měl. Zda měl vědět o tom, že jedná protiprávně, se posuzuje podle objektivních kritérií. Rozhodující může být postavení škůdce (např. kdo uzavřel smlouvu, má znát její obsah, kdo řídí auto, má znát dopravní předpisy atp.), pokud tu není žádné zvláštní postavení, pak je rozhodující, zda škůdce dosáhnul takového stupně opatrnosti a právního vědomí, které lze očekávat od řádně a rozumně se chovajících osob. O úmysl přímý jde tehdy, jestliže škůdce věděl, že svým jednáním může způsobit škodu a také ji způsobil chtěl. O úmysl nepřímý jde, když škůdce věděl, že svým jednáním může způsobit škodu, nechce tuto škodu primárně způsobit, avšak je mu jedno, zda škoda bude způsobena či nikoliv. Rozlišení, zda jde o úmyslné či nedbalostní jednání škůdce, je důležité z hlediska promlčecí lhůty (viz kap. 2.3.), a dále z hlediska rozsahu náhrady škody, neboť soud je povinen vždy zkoumat, zda jsou dány zákonné předpoklady pro snížení požadované náhrady škody podle § 450 OZ – snížení nelze provést, jde-li o škodu způsobenou úmyslně. Problém se zaviněním může nastat u právnických osob, které nemají „vnitřní psychický vztah“ ke svému jednání. V občanském právu však zásadně platí, že i právnické osoby mohou být odpovědny za škodu a jsou tedy způsobilé k zaviněnému protiprávnímu jednání. Jménem právnické osoby vždy jednají fyzické osoby (statutární orgán, zaměstnanci, zástupci) a zavinění právnické osoby bude vždy záležet na zavinění fyzické osoby, která se jménem právnické osoby dopustila protiprávního jednání. Odpovědnost právnických osob je však omezena tak, že k zaviněnému protiprávnímu jednání musí dojít při činnosti právnické osoby. Odpovědnost právnických osob v soukromém právu je zásadní odlišností oproti trestnímu právu, které staví na principu odpovědnosti za zavinění, a tedy jedině fyzických osob. V trestním právu neexistuje výše uvedená fikce, a nelze tedy trestně stíhat právnickou osobu s tím, že zavinila spáchání trestného činu prostřednictvím fyzické osoby, která za ni jednala. Naopak, jediná možnost, jak trestně postihnout např. agenturu práce, která vylákala mladou ženu do ciziny za prací, aby ji pak věznila a dopravila ji někam za účelem vykořisťování, prostituce apod., je postihnout fyzickou osobu, která za tuto právnickou osobu jednala. Trestní právo se bude ptát, zda určitá fyzická osoba naplnila všechny podmínky pro spáchání trestného činu a všechny znaky konkrétní skutkové podstaty. Naopak v soukromém právu platí, že pokud dojde ke škodě v příčinné souvislosti s jednáním právnické osoby (ať už právnická osoba v konkrétním případě jedná prostřednictvím svého statutárního orgánu, zaměstnance nebo smluvního zástupce), odpovídá za tuto škodu právnická osoba. Je pak na právnické osobě, aby posléze požadovala náhradu škody na svém zaměstnanci atp. Nicméně pokud v trestním právu bude shledána fyzická osoba vinnou např. z trestného činu obchodování s lidmi, pak poškozený i v rámci občanskoprávního soudního 58


řízení může žádat náhradu škody způsobenou tímto trestným činem po pachateli – fyzické osobě, a vedle toho, jestliže tato fyzická osoba jednala v rámci činnosti právnické osoby jménem právnické osoby, může tutéž náhradu škody žádat i po právnické osobě. Fyzická a právnická osoba pak budou za škodu odpovídat solidárně (viz kap. 2.1.4.). Je třeba ještě zdůraznit, že odpovědnou za škodu může být pouze osoba, která má způsobilost nést odpovědnost za své jednání. Proto např. neodpovídá za škodu osoba nezletilá či postižená duševní chorobou. V některých případech však za takto neodpovědnou osobu odpovídá osoba jiná (např. tzv. odpovědnost za jiného dle § 422 OZ).

2.1.3. Objektivní odpovědnost Právo rozlišuje mezi subjektivní a objektivní odpovědností za škodu. Pro subjektivní odpovědnost za škodu jsou typické všechny čtyři výše uvedené znaky (protiprávní jednání, škoda, příčinná souvislost, zavinění), z nichž všechny s výjimkou zavinění (ve formě nevědomé nedbalosti) musí prokázat poškozený. Naopak u objektivní odpovědnosti za škodu není rozhodující zavinění a často ani porušení právní povinnosti (odpovědnost nastává na základě zákonem definované škodní události, která byla příčinou vzniku škody). Obecná úprava náhrady škody je založena na principu subjektivní odpovědnosti za škodu. Objektivní odpovědnost za škodu stanoví zákon jen pro určitý okruh případů (§ 421 – 437 OZ).94 Na principu objektivní odpovědnosti je také postavena odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci. Naopak u odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli se plně uplatní princip subjektivní odpovědnosti za škodu, kdy oproti obecné úpravě v občanském zákoníku se nepresumuje ani zavinění ve formě nedbalosti, které musí prokazovat poškozený – zaměstnavatel.

2.1.4. Společná odpovědnost a spoluzavinění poškozeného Byla-li jedna a táž škoda způsobena dvěma a více škůdci, odpovídají za ni společně. Je nerozhodné, zda škoda vznikla vzájemně koordinovanou činností více škůdců, nebo šlo o činnosti škůdců na sobě nezávislé, které nicméně vedly ke vzniku jedné a téže škody. V případech společné odpovědnosti odpovídají škůdci společně a nerozdílně (mluví se o tzv. solidární odpovědnosti): to znamená, že každý ze škůdců odpovídá za ostatní škůdce a ostatní škůdci odpovídají za každého jednotlivého škůdce z nich. Poškozený tedy může vymáhat náhradu škody na kterémkoliv ze škůdců, ten pak bude povinen nahradit celou výši škody a to, co uhradí nad svůj podíl, může vymáhat zpětně („regresem“) na ostatních škůdcích. 94 Jedná se o odpovědnost za škodu způsobenou těmi, kteří nemohou posoudit následky svého jednání, odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, odpovědnost za škodu způsobenou na vnesených nebo odložených věcech, odpovědnost za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje a některé další.

59


Ve výjimečných případech může soud rozhodnout, že každý z více škůdců, kteří způsobili společně škodu, za ni odpovídá jen podle své individuální účasti na jejím způsobení (§ 438 odst. 2 OZ). Tyto výjimky musejí být odůvodněny vzhledem k povaze a okolnostem konkrétního případu (např. účast jednoho ze škůdců na způsobení škody značného rozsahu byla jen nepatrná). Vedle škůdce nebo škůdců se může na škodě zaviněně účastnit rovněž sám poškozený. V tom případě mluvíme o tzv. spoluzavinění poškozeného. V míře, ve které si škodu zavinil poškozený sám, nemůže požadovat její náhradu po jiném. Míra zavinění se vyjadřuje poměrně (obvykle v procentech). Pro poškozeného není taktické, aby na své spoluzavinění zvlášť upozorňoval, míru spoluzavinění vždy rozhodne samotný soud. Typickým příkladem spoluzavinění poškozeného je dopravní nehoda, při níž spolujezdec – poškozený - nebyl připoután. Poškozený tak svým vlastním zaviněným porušením právní povinnosti spolu-způsobil škodu na zdraví, kterou utrpěl. Nelze naopak mluvit o spoluzavinění, jestliže poškozený umožnil spáchání škody např. svou neopatrností nebo naivitou, jestliže zároveň neporušil svou právní povinnost. Neopatrnost může být porušením právní povinnosti jedině v případě, kdy by se jednalo o porušení povinnosti prevence škod. Nicméně ustanovení o prevenci škod nelze vykládat tak široce, že by jedinec měl povinnost prevence škod způsobených mu trestnou činností. Např. mladá žena, která vycestuje do zahraničí s agenturou práce, aniž by si dostatečně zjistila a ověřila veškeré potřebné informace, a která pak byla vězněna a vykořisťována, přispěla ke škodě na ní spáchané svou neopatrností, kterou však nelze vykládat jako porušení povinnosti prevence škod. Pokud by žena s vycestováním souhlasila při znalosti všech okolností, bude to mít význam z hlediska svolení poškozeného, které může být platné nebo neplatné a promítá se rovněž v definicích jednotlivých skutkových podstat trestných činů (viz výše kap. 2.1.2.1. písm. c).

2.1.5. Rozsah a způsob náhrady škody

2.1.5.1. U majetkové újmy Jak už bylo výše uvedeno, u majetkové újmy se hradí skutečná škoda a ušlý zisk. U skutečné škody se vychází z ceny v době poškození, přičemž cenou se rozumí obvyklá cena – cena, která by byla dosažena při prodeji stejného či obdobného majetku v obvyklém obchodním styku v tuzemsku. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, s výjimkou mimořádných okolností trhu, osobních poměrů kupujícího nebo prodávajícího a ceny zvláštní obliby majetku. Škoda na věci se vypočítá jako rozdíl v její ceně před poškozením a po něm. Škoda se hradí v penězích. Poškozený však může rovněž žádat o navrácení v předešlý stav. Soud poškozenému vyhoví, je-li navrácení v předešlý stav možné a účelné. Byla-li škoda způsobena úmyslným trestným činem, z něhož měl pachatel majetkový prospěch, může soud rozhodnout, že je možno právo na náhradu škody uspokojit z věcí, které z majetkového prospěchu nabyl, a to i tehdy, jestliže jinak podle ustanovení 60


občanského soudního řádu výkonu rozhodnutí nepodléhají. Dokud není právo na náhradu škody uspokojeno, nesmí dlužník (škůdce) s takovými věcmi v rozhodnutí uvedenými nakládat. (§ 442 odst. 3 OZ) Toto ustanovení může být praktické např. má-li kuplíř peníze na účtu, kam odváděl svůj zisk z prostituce jiného. Účinek uvedeného výroku v rozsudku soudu v nalézacím řízení pak bude dvojí: zaprvé se neuplatní zákonné minimum, které podle občanského soudního řádu má být při exekuci přikázáním pohledávky z účtu na účtu ponecháno (§ 304b odst. 1 OSŘ), zadruhé již v období mezi právní mocí rozsudku soudu v nalézacím řízení a nařízením exekuce na přikázání pohledávky z účtu nesmí dlužník s penězi na účtu nakládat pod sankcí trestného činu maření úředního rozhodnutí. Protože druhý z účinků nastává až právní mocí rozsudku, může být účelnější při obavě, že se škůdce zbaví svého majetku dříve, než bude možné jej vymáhat, využít předběžného opatření (§ 74 odst. 1 OSŘ).

2.1.5.2. U nemajetkové újmy V případě újmy na zdraví nebo životě zákon přesně stanoví okruh náhrad, které lze po škůdci požadovat. Jedná se o: 1. účelné náklady spojené s léčením, 2. ztrátu na výdělku, 3. odškodnění bolesti, 4. ztížení společenského uplatnění, 5. v případě smrti jednorázové odškodnění pozůstalým podle § 444 odst. 3 OZ, náklady na výživu pozůstalých a přiměřené náklady spojené s pohřbem. Tyto náhrady slouží k objektivnímu zachycení újmy, která vznikla poškozenému v důsledku poškození zdraví, popř. újmy, která vznikla osobám blízkým osobě, která byla usmrcena. Nepatří sem proto např. ztížení společenského uplatnění, které vznikne osobě tím, že celé město ví, že byla nucena k prostituci, nikdo ji nechce zaměstnat apod. – neboť nejde o újmu zachycující poškození zdraví. Náhradu takového ztížení společenského uplatnění je třeba požadovat jako nemajetkovou újmu v rámci ochrany osobnosti (viz kap. 2.2.) Za škodu (újmu) na zdraví můžeme pokládat takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných a duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařského ošetření, i když nezanechává trvalé následky.95 Pro obchodované osoby je důležitý především fakt, že za škodu na zdraví můžeme požadovat nejen tělesnou, nýbrž i psychickou újmu, doloženou příslušným lékařem (psychiatrem). Tomu odpovídají též příslušná ustanovení vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (viz dále). 95 Vycházím z definice „ublížení na zdraví“ v trestním právu. Viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. II. díl, C. H. Beck, Praha 2004, s. 1314.

61


Veškerá bodová ohodnocení podle této vyhlášky provádí ošetřující lékař (u psychické újmy jím musí být psychiatr). Ošetřující lékař nemusí být soudním znalcem. Toho by soud jmenoval v případě, že by pravdivost posudku ošetřujícího lékaře byla zpochybněna.

2.1.5.2.1. Účelné náklady spojené s léčením Účelné náklady spojené s léčením zahrnují jednak náklady na samotné léčení, jednak také související náklady, především náklady účelně vynaložené na návštěvy nejbližších příbuzných poškozeného ve zdravotnickém zařízení, náklady spojené s výpomocí třetí osoby při domácích pracích, bezbariérové úpravy bytu nebo domu, náklady dietního stravování, na rehabilitaci atp. Náklady léčení se hradí i tehdy, jestliže úraz měl za následek smrt poškozeného. V tomto případě se jedná pouze o výdaje, které nejsou kryty všeobecným zdravotním pojištěním (zákon č. 48/1997 Sb.) – jednak o náklady na zdravotní péči poskytovanou za plnou či částečnou finanční úhradu pacienta a jednak náklady zdravotní péče u osob zdravotně nepojištěných (zpravidla u cizinců, kteří byli zavlečení do ČR v souvislosti s obchodováním s lidmi). Náklady se hradí tomu, kdo je fakticky vynaložil – což může být poškozený i třetí osoba. Pokud jde o náklady hrazené zdravotní pojišťovnou, vymáhá je obvykle na škůdci samotná pojišťovna.

2.1.5.2.2. Ztráta na výdělku Nárok na náhradu ztráty na výdělku ve formě peněžitého důchodu má poškozený vůči škůdci v té míře, v jaké mu ztráta nebyla uhrazena dávkami nemocenského či důchodového pojištění nebo příspěvkem na péči. Předpokladem je, že došlo ke ztrátě na výdělku, nikoliv jen omezení pracovní způsobilosti. Náhrada ztráty na výdělku se dělí na dva samostatné nároky: a) náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti – její výše odpovídá rozdílu výše průměrného výdělku96 před pracovní neschopností a plnou výší nemocenského b) náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti či při invaliditě – její výše činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem po poškození s připočtením případného invalidního důchodu. Tuto náhradu nelze žádat, dokud se ztráta na výdělku skutečně neprojeví – nestačí tedy snížení pracovní způsobilosti. Rozhodující je stav v době rozhodnutí soudu. Vzhledem ke změnám ve vývoji mzdové úrovně stanoví vláda každoročně konkrétní podmínky náhrady nařízením.97 96 Průměrný výdělek se vypočítá podle § 351 an. ZP. 97 Pro náhrady po 31. prosinci 2008 se uplatní nařízení č. 447/2008 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě a o úpravě náhrady nákladů na výživu pozůstalých (úprava náhrady).

62


c) náhrada za ztrátu na důchodu – náleží v částce rovnající se rozdílu mezi výší důchodu, na který poškozenému vznikl nárok, a výší důchodu, na který by mu vznikl nárok, jestliže by do průměrného měsíčního výdělku byla zahrnuta náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kterou osoba pobírala v období rozhodném pro vyměření důchodu. Ztráta na výdělku i ztráta na důchodu se nahrazuje peněžitým důchodem, který se stanoví měsíční částkou, není však vyloučena dohoda o jednorázovém odškodnění (§ 449a). Ztrátu na výdělku lze hradit jen v případě, že poškozený v době vzniku škody pracoval. U studentů a žáků se poskytuje náhrada podle § 447 odst. 3 OZ a počítá se s průměrným předpokládaným výdělkem. Judikatura dovozuje možnost odškodnění rovněž v případě, kdy poškozený v době vzniku škody sice nepracoval, avšak prokazatelně měl do zaměstnání nastoupit a jen v důsledku úrazu se tak nestalo.98 Při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku lze vzít zřetel na zvýšenou námahu poškozeného, kterou dosahuje stejného nebo i vyššího výdělku než před poškozením zdraví a kterou by nebyl nucen vynakládat, kdyby k poškození zdraví nedošlo. Pro obchodování s lidmi, jehož výsledkem je poškození zdraví, je typické, že poškození zdraví se obvykle neděje jednorázově, nýbrž dochází k němu po celou dobu páchání trestného činu. V době, kdy je tento trestný čin dokonán, obchodovaná osoba pochopitelně nepracuje. Podle mého názoru však není vyloučeno v těchto případech posuzovat jako „dobu vzniku škody“ dobu, kdy bylo započato s pácháním trestného činu, v jehož důsledku docházelo k poškozování zdraví, popř. jako celé období páchání trestného činu, na jehož počátku není vyloučeno, že obchodovaná osoba pracovala. Náhrada za ztrátu na výdělku by se pak posuzovala podle výdělku, který měla osoba bezprostředně předtím, než bylo započato s pácháním trestného činu.

2.1.5.2.3. Bolestné Odškodnění bolesti („bolestné“) je vedle ztížení společenského uplatnění v pravém slova smyslu nemajetkovou újmou. Odškodňuje se jednorázově. Vyčísluje se podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Bodová ohodnocení jednotlivých postižení obsahují přílohy č. 1 a 3 vyhlášky. Hodnota jednoho bodu v současné době činí 120 Kč. Bolestí vyhláška rozumí bolest způsobenou škodou na zdraví, jejím léčením nebo odstraňováním následků; za bolest se přitom považuje každé tělesné a duševní strádání způsobené na zdraví poškozenému. Bodové ohodnocení bolesti určuje ošetřující lékař v lékařském posudku. Hodnotí se bolest v akutní fázi bolesti. Při určování bodového ohodnocení bolesti v rámci stanoveného rozmezí bodů se přihlíží zejména k rozsahu a způsobu poškození zdraví, jeho závažnosti, k průběhu léčení včetně náročnosti použité léčby i ke vzniklým komplikacím. 98 Rc 10/91, viz též Fiala, J., Kindl, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. I. díl, Wolters Kluwer ČR, a. s., Praha 2009, s. 751.

63


Soud může bodové ohodnocení bolesti mimořádně zvýšit. Pokud škoda na zdraví vyžadovala náročný způsob léčení, zvýší se bodové ohodnocení bolestí až o 50 % celkové částky bodového ohodnocení. Pokud šlo o mimořádně náročný způsob léčení (téměř vždy u popálenin), bodové ohodnocení se zvýší až na dvojnásobek celkové částky bodového ohodnocení. Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění dle vyhlášky přiměřeně zvýšit (§ 7 odst. 3 vyhlášky). Bodové ohodnocení bolesti lze provést až v době stabilizace bolesti. Lékařský posudek se proto vydává u bolesti, jakmile je možno zdravotní stav poškozeného považovat za ustálený (§ 8 odst. 2 písm. a) vyhlášky). O tom, kdy je možné zdravotní stav považovat za ustálený, rozhoduje lékař.

2.1.5.2.4. Ztížení společenského uplatnění Ztížení společenského uplatnění je následkem škody na zdraví, která je trvalého rázu a má prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti nebo v rodině. Může jít o viditelné poškození (zohyzdění),99 ale i např. o omezení volby povolání, volby životního partnera, o omezení možností účastnit se kulturní a sportovní činnosti apod. Náhrada za ztížení společenského uplatnění vyjadřuje tak především ztrátu či omezení dosavadních schopností poškozeného uplatnit se v těch formách společenského života, které slouží rozvoji jeho osobnosti. Posuzuje se podle výše uvedené vyhlášky č. 440/2001 Sb., bodová ohodnocení jsou uvedena v přílohách č. 2 a 4 vyhlášky. Na rozdíl od náhrady za ztrátu na výdělku, kde se odškodňuje snížení výdělků, v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění se odškodňuje omezení možností seberealizace a společenského uplatnění v návaznosti na výkon povolání bez přímé souvislosti s výší výdělku.100 Vysoký počet bodů stanoví vyhláška pro ohodnocení duševních poruch, konkrétně jde o „vážné duševní poruchy vzniklé působením otřesných zážitků nebo jiných nepříznivých psychologických činitelů a tísnivých situací (ověřené příslušným psychiatrickým pracovištěm)“ (bod 016 přílohy č. 2). Takto lze odškodnit např. posttrauma spojené s určitým trestným činem, nejrůznější neurózy a pravděpodobně též psychické zábrany spojené s dalším citovým a sexuálním životem.101 Bodové ohodnocení v rámci daného rozmezí se určí podle závažnosti škody na zdraví, jejího předpokládaného vývoje a podle průběhu léčení. Pokud jde o těžkou újmu na zdraví, zvýší se bodové ohodnocení až o 50 %. Těžkou újmu na zdraví definuje trestní zákon v § 89 odst. 7 takto: 99 Zejména u zohyzdění může být významnou okolností pro přiznání výše náhrady za ztížení společenského uplatnění skutečnost, zda je poškozeným muž či žena. Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2596/2006. 100 Rc 22/92, viz též Fiala, J., Kindl, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. I. díl, Wolters Kluwer ČR, a. s., Praha 2009 s. 757. 101 Pokud by znemožnění sexuálního života, resp. ztížení nebo znemožnění sexuálního styku mělo i jiné než psychické příčiny, dá se uvažovat rovněž o odškodnění „poúrazové deformace pochvy nebo zevních pohlavních orgánů znemožňující pohlavní styk“ (bod 0970 přílohy č. 2). Tento bod je často využíván u mužů, nicméně i u žen připadá v úvahu. Výrazy „pohlavní styk“ a „znemožnění pohlavního styku“ je třeba vykládat široce. Konkrétní posouzení bude na sexuologovi.

64


Těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví a) zmrzačení, b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, c) ochromení údu, d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, e) poškození důležitého orgánu, f) zohyzdění, g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, h) mučivé útrapy, nebo ch) delší dobu trvající porucha zdraví. Podle rozhodnutí Krajského soudu v Plzni může být těžkou újmou na zdraví v souvislosti s trestným činem kuplířství vyvolání drogové závislosti, s ohledem na nutnost dlouhodobého léčení s poměrně malou nadějí na úspěch.102 Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění dle vyhlášky přiměřeně zvýšit (§ 7 odst. 3 vyhlášky). Toto ustanovení dává možnost soudu upravit výši odškodnění tak, aby celková výše odškodnění byla proporcionální způsobené újmě, resp. jejím následkům.103 Pro zvýšení náhrady soudem podle § 7 odst. 3 vyhlášky je významné srovnání omezení možností poškozeného s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody. Jde tedy vždy o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví se stavem, který u něj nastal v důsledku poškození, a případné zvýšení odškodnění spočívá na skutkovém zjištění, zda a nakolik jsou v důsledku škody na zdraví omezeny či zcela ztraceny jeho předchozí možnosti k uplatnění v životě a ve společnosti.104 Lékařský posudek se vydává u ztížení společenského uplatnění zpravidla až po jednom roce poté, kdy došlo ke škodě na zdraví (§ 8 odst. 2 písm. b) vyhlášky). Při výrazném zhoršení následků lze později vydat posudek nový, který nahradí dosavadní lékařský posudek.

2.1.5.3. Možnost soudu snížit rozsah náhrady škody Soud má povinnost, pokud tu jsou důvody zvláštního zřetele hodné, náhradu škody přiměřeně snížit. Při posuzování, zda tu jsou důvody zvláštního zřetele hodné, přihlédne zejména k tomu, jak ke škodě došlo, jakož i k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která ji způsobila; přihlédne přitom také k poměrům fyzické osoby, která byla poškozena. 102 Rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 9 To 540/97. 103 Srov. též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/03. 104 Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2596/2006.

65


Snížení však nelze provést, jde-li o škodu způsobenou úmyslně. Škody způsobené trestným činem jsou obvykle škody způsobené úmyslně. Pokud tu není rozsudek trestního soudu, z nějž by úmyslné způsobení škody vyplývalo, bude muset úmysl na straně škůdce prokázat poškozený.

2. 2. Ochrana osobnosti – finanční zadostiučinění 2.2.1. Podmínky nároku Jak již výše uvedeno, za určitých okolností je možné odškodnit i jiný typ nemajetkové újmy, než je újma na zdraví, a to na základě ustanovení § 11 an. OZ, o ochraně osobnosti. Podmínkou nároku na finanční zadostiučinění je: neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti, tj. neoprávněný zásah (1), který je objektivně způsobilý přivodit újmu na právech chráněných § 11 an. OZ (2), konkrétní okolnosti případu jsou takového rázu, že nestačí jiný typ zadostiučinění dle § 13 odst. 1 OZ (3).

2.2.1.1. Neoprávněný zásah Pojmem zásah se rozumí nejen aktivní chování, nýbrž i chování pasivní (opomenutí).105 Příkladem takového zásahu, který spočívá v opomenutí, je opomenutí zaměstnavatele, který vyslal svého zaměstnance na práci v zahraničí a nezajistil mu pracovní povolení, přestože k tomu byl povinen. Zaměstnanci tím byla způsobena osobnostní újma spočívající v omezení svobody pohybu, dotčení jeho cti a lidské důstojnosti, způsobené různými dohady a pomluvami v jeho okolí a újmou na jeho cti v cizině.106 Neoprávněným zásahem se rozumí zásah, který je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu, stanovenými právním řádem. Nemusí však jít o porušení zvláštních právních předpisů (např. viz výše opomenutí obstarat pracovní povolení, resp. vytvořit zaměstnanci všechny podmínky pro řádný výkon práce), neoprávněnost může spočívat v samotném porušení ustanovení § 11 OZ, který zajišťuje ochranu osobnostních práv a může tak spočívat i v pouhém nepravdivém nebo dokonce pravdivém tvrzení, které směřuje proti právům chráněným v § 11 OZ.107 Neoprávněným zásahem může být také diskriminační jednání.108 105 Nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 1995, sp. zn. I. ÚS 15/95. 106 Ibid. 107 K tomu blíže viz Doležílek, J.: Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti, ASPI, Praha 2008, s. 15-16. Obvykle se vyžaduje nepravdivost nebo zkreslenost tvrzení. Neoprávněnost pravdivého tvrzení je dána jen, pokud jde o zásah do intimního života osoby. 108 Např. tvrzení personálu diskoklubu, že má zákaz vpouštět osoby romské národnosti. Viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 1 Co 62/2002. Viz též Doležílek, J.: Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti, ASPI, Praha 2008, s. 86.

66


U zásahů do osobnostních práv se nevyžaduje zavinění. Vždy je však třeba posoudit, jestli nebyly dány okolnosti vylučující protiprávnost. Těmi mohou být především: souhlas dotčené osoby zákonná licence (zákonem dovolené výjimky omezení osobnostních práv, z nichž některé jsou upravuje § 12 OZ)109 výkon subjektivního práva Pokud jde o výkon subjektivního práva, to samo o sobě protiprávnost nevylučuje, nýbrž je třeba zvážit přiměřenost výkonu subjektivního práva (tj. jestli výkon práva byl proporcionální k legitimnímu cíli), a také zda výkon práva nebyl v rozporu s takovými osobnostními právy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na požadavek zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat.110 U výkonu subjektivního práva jde také velmi často o kolizi dvou základních lidských práv (např. právo na ochranu soukromí vs. právo na informace), které bude třeba proti sobě zvážit.

2.2.1.2. Způsobilost zásahu přivodit újmu na osobnostních právech Osobnostní práva jsou páva demonstrativně uvedená v § 11 OZ. Jedná se o právo na ochranu osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, jména a projevů osobní povahy. Osobnostními právy mohou být i jiná práva než výslovně vyjmenovaná v § 11 OZ. Při posuzování, která práva jsou ustanovením § 11 OZ chráněna, je určujícím hlediskem smysl ustanovení o osobnostních právech, kterým je všestranný vývoj a uplatnění osobnosti fyzické osoby.111 Dále je třeba přihlížet k principům garantovaným ústavou.112 Takto lze např. dovodit, že osobnostním právem je také právo na ochranu osobní svobody113 nebo že zásahem do osobnostního práva je již výše zmíněná diskriminace na základě pohlaví, rasy, národnosti atd. Podle Nejvyššího soudu je zásahem způsobilým přivodit újmu na osobnostních právech jednání směřující proti osobní a mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení a uplatnění ve společnosti.114

109 Jedná se např. o pořizování záznamů a podobizen pro vědecké nebo zpravodajské účely apod. 110 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 30 Cdo 179/2004. 111 Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 1993, sp. zn. 5 Co 18/93; viz Doležílek, J.: Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti, ASPI, Praha 2008, s. 13. 112 „... je třeba přihlédnout k ústavním principům, na nichž je právní úprava institutu ochrany osobnosti fyzické osoby založena, i k principům, které jsou pro Českou republiku v této právní oblasti závazné z hlediska přijatých mezinárodních smluv.“ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1630/2004. 113 Nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 1995, sp. zn. I. ÚS 15/95. 114 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 28 Cdo 983/2002.

67


2.2.1.3. Nestačí jiný typ zadostiučinění Existuje několik způsobů ochrany proti zásahům do osobnostních práv. Vyjmenovává je § 13 OZ a může jít o: povinnost zdržet se zásahů, odstranění následků zásahů, morální zadostiučinění (omluva) a peněžité zadostiučinění. Peněžité zadostiučinění je výjimečným způsobem ochrany, který nastupuje až tehdy, jestliže nepostačí jiné formy ochrany. Posouzení, zda nestačí jiný typ zadostiučinění, musí být objektivní. Na základě okolností konkrétního případu se usuzuje, zda újmu v osobnostní sféře vnímala fyzická osoba jako závažnou (musí jít o újmu natolik závažnou, že nestačí jiná forma zadostiučinění). Okolnosti se posuzují zejména z hlediska intenzity, trvání a rozsahu nepříznivých následků vzniklých postiženému vzhledem k postavení postiženého v rodině a společnosti.115 Někdy se podmínka, že nestačí jiná forma zadostiučinění, může naplnit i na základě dalších faktorů, než je závažnost újmy – především jde o zásadu přiměřenosti soudem přiznaného zadostiučinění.116 Soudem přiznané zadostiučinění musí být přiměřené vzhledem ke způsobu, jakým k zásahu do osobnostních práv došlo – pokud tohoto požadavku nelze dosáhnout prostřednictvím nefinančního zadostiučinění, musí být vzniklá nerovnováha nahrazena zadostiučiněním finančním.117 Např. spočívá-li zásah do osobnostního práva v pomluvě, adekvátním zadostiučiněním bude omluva. Naopak jde-li např. o zásah do fyzické integrity osoby, omluva zřejmě nebude adekvátním způsobem ochrany. Speciálním případem z hlediska zásady přiměřenosti jsou pak situace, kdy se z nějakého důvodu (např. časový odstup) jeví nefinanční forma zadostiučinění jako bezúčelná, takže požadavek přiměřenosti zadostiučinění může být naplněn jen zadostiučiněním finančním.118 U obchodovaných osob bude zpravidla možné využít všech tří argumentů pro tvrzení, že nestačí jiný typ zadostiučinění: 1. vzhledem k intenzitě zásahu jde o natolik závažnou újmu na lidské důstojnosti, že nestačí jiná forma zadostiučinění, 2. zásah byl proveden takovým způsobem, že mu nefinanční zadostiučinění není adekvátní (nešlo o verbální zásah a tedy nestačí omluva; zásah byl takové povahy, že jeho následky nelze odstranit), 3. nefinanční zadostiučinění by bylo vzhledem k okolnostem bezúčelné (zabránění pokračování v zásazích je bezúčelné v situaci, kdy osoba, která tyto zásahy prováděla, byla odsouzena k trestu odnětí svobody).

115 Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 1993, sp. zn. 5 Co 18/93; viz Doležílek, J.: Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti, ASPI, Praha 2008, s. 83. 116 Nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 281/03. 117 Ibid. 118 Ibid.

68


2.2.2. Ochrana osobnosti a náhrada škody Není vyloučeno, aby osoba, která se domáhá finančního zadostiučinění uplatňovala také nárok na náhradu škody, jestliže jednání, kterým bylo zasaženo do jejích osobnostních práv, bylo zároveň jednáním zakládajícím nárok na náhradu škody. Nárok na náhradu nemateriální újmy a nárok na náhradu škody jsou samostatné nároky existující vedle sebe. Pokud jde však výhradně o nemateriální újmu způsobenou na zdraví, ta se bude posuzovat podle ustanovení o náhradě škody, pokud zároveň s ní nebylo zasaženo jiné osobnostní právo. Tam, kde občanský zákoník stanoví paušální částky jako náhrady imateriální újmy za smrt blízké osoby (§ 444 odst. 3 OZ), není vyloučeno, aby se osoba domáhala vyššího odškodnění v rámci ochrany osobnosti. Musejí to však odůvodňovat zvláštní důvody, z jejichž hlediska se paušální částka jeví jako nedostatečná.

2.2.3. Jak nárok uplatnit u soudu Uplatnění nároku na finanční zadostiučinění z důvodu zásahu do osobnostních práv je poměrně složité, může jít o vysoké částky a záleží rovněž na strategii. Zkušenost s těmito kauzami zde hraje větší roli než v jiných oblastech soukromého práva. Proto je doporučeníhodné právní zastoupení advokátem specializovaným na oblast ochrany osobnosti. (Vyhledávání advokátů dle specializace je možné na www.cak.cz.) Žalovaná částka je taková, aby odpovídala velikosti újmy, kterou žalobce pociťuje. Její výše musí být odůvodněna. Soud může přiznat žalobci i menší částku, než kterou požaduje. Nemůže však přiznat částku větší (uplatní se zde pravidlo, že soud nejde nad návrhy stran). Od žalované částky se odvíjí výše soudních poplatků. Je proto třeba počítat s tím, že pokud žalobce nebude osvobozen od soudních poplatků, mohou tyto být dosti vysoké. Co se týče náhrady nákladů řízení, řízení ve věcech ochrany osobnosti je příkladem řízení, v němž se do rozhodnutí o výši finančního zadostiučinění promítá volná úvaha soudu. Proto pokud soud finanční zadostiučinění přizná, nikoliv však v plné výši, z hlediska náhrady nákladů řízení toto nelze považovat za částečný neúspěch ve věci, který by měl za následek nepřiznání nebo jen poměrné přiznání náhrady nákladů řízení (srov. § 142 odst. 3 OSŘ).

2. 3. Promlčecí lhůty Všechny výše zmíněné nároky na náhradu škody včetně nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích v rámci ochrany osobnosti podléhají promlčení. Promlčecí doba jsou dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (subjektivní lhůta). Tato lhůta se uplatní vždy. „Dozvědět se o škodě“ 69


znamená dozvědět se o škodě, jejím druhu a rozsahu a tom, kdo škodu způsobil, a to tak určitě, aby bylo možné právo na náhradu škody uplatnit u soudu. U některých typů škod se navíc uplatní objektivní lhůta (nezávislá na tom, kdy se poškozený o škodě dozvěděl), která se počítá ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. U běžné škody to jsou tři roky, u škody způsobené úmyslně deset let. U škody na zdraví se objektivní lhůta neuplatní. Nároky, pro které platí subjektivní i objektivní lhůta, se promlčí uplynutím první z nich (uplynutím subjektivní lhůty, nejpozději však uplynutím objektivní lhůty). Bezdůvodné obohacení se promlčí v subjektivní lhůtě dva roky a v objektivní lhůtě tři roky. U práva požadovat finanční zadostiučinění v rámci ochrany osobnosti nejde o náhradu škody, jde však o majetkový nárok, který podléhá promlčení stejně jako ostatní majetková práva, tj. podle obecné úpravy promlčení, obsažené v ustanovení § 101 OZ.119 Promlčecí doba je tři roky ode dne, kdy právo mohlo být u soudu uplatněno poprvé. Obecná tříletá promlčecí doba se uplatní též u níže uvedených majetkových nároků z pracovněprávních vztahů (vymáhání dlužné mzdy apod.). Zásadně platí, že u každého dílčího nároku běží promlčecí doba zvlášť. Často, obzvlášť u náhrady škody na zdraví, se běh promlčecí doby u dílčích nároků počítá de facto od různých okamžiků (vždy jde o okamžik, kdy se poškozený dozvěděl o celém rozsahu škody): u náhrady ztráty na výdělku při pracovní neschopnosti počíná promlčecí lhůta běžet v okamžiku, kdy poškozenému byla vyplacena poslední dávka nemocenského a kdy tedy může ztrátu na výdělku blíže specifikovat,120 u náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti počíná promlčecí lhůta běžet v okamžiku, kdy poškozený začne dosahovat zmenšeného výdělku, u ztížení společenského uplatnění počíná promlčecí lhůta běžet od okamžiku, kdy bylo možné vydat znalecký posudek, tj. zpravidla jeden rok poté, kdy došlo ke škodě na zdraví, u bolestného začne promlčecí doba běžet od okamžiku stabilizace bolesti, kdy lze provést bodové ohodnocení bolesti. Pokud poškozený řádně uplatní škodu v trestním řízení a tohoto řízení se řádně účastní, po dobu trestního řízení promlčecí doba neběží. Promlčení nároku samo o sobě nebrání jeho úspěšnému uplatnění u soudu. Záleží na tom, jestli žalovaný vznese námitku promlčení. Tu musí vznést již v řízení u soudu prvního stupně. Pokud tak neučiní, žalovaný u soudu uspěje i s promlčeným nárokem. Riziko u promlčeného nároku spočívá jednak v tom, že nárok nemusí být přiznán, jednak v tom, že v případě prohry sporu žalobce obvykle ponese náklady řízení protistrany. 119 Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1217/2008. 120 Rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 1 Cz 10/72.

70


2. 4. Pracovní právo Následující kapitoly budou věnovány kromě náhrady škody v pracovním právu rovněž dalším majetkovým právům zaměstnance, jako jsou mzdové nároky aj. Zaměstnanec může kromě soukromoprávní žaloby najít určitou satisfakci v podání podnětu inspekci práce (jde-li o delikty vyjmenované v § 10 an. zákona o inspekci práce) nebo úřadu práce (pokud jde o delikty podle § 139 an. ZZ) k projednání správního deliktu, kterého se zaměstnavatel mohl dopustit, popř. lze možnost podání takového podnětu využít v rámci vyjednávání se zaměstnavatelem. Úřady se však nebudu zabývat soukromoprávními nároky, které má zaměstnanec vůči zaměstnavateli.

2.4.1 Pracovněprávní vztah

2.4.1.1. Definice závislé práce Zákon č. 262/2000 Sb., zákoník práce, v § 3 stanoví, že závislá práce může být vykonávána výlučně v pracovněprávním vztahu podle tohoto zákona, není-li upravena zvláštními právními předpisy (rozumí se např. předpisy upravující služební poměr státních zaměstnanců apod.). Závislou prací je každá práce, konaná ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, čili každá práce, která naplňuje následující znaky: výlučně osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele, jménem zaměstnance, za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době, na pracovišti zaměstnavatele, popř. na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost. Zákoník práce definuje znaky závislé práce z důvodu, aby nedocházelo k simulovaným vztahům obchodněprávním nebo občanskoprávním, které by nahrazovaly pracovněprávní vztah a připravovaly tak osoby pracující v závislém postavení o ochranu, kterou jim poskytuje zákoník práce. Jestliže vztah fakticky naplňuje všechny výše uvedené znaky závislé práce, platí, že může být vykonáván pouze jako pracovněprávní vztah v souladu se zákoníkem práce.

2.4.1.2. Agenturní zaměstnávání Závislou prací – která může být vykonávána pouze na základě pracovní smlouvy nebo dohody o pracovní činnosti - jsou rovněž případy agenturního zaměstnávání, kdy 71


zaměstnavatel (agentura práce) dočasně přiděluje svého zaměstnance k výkonu práce k jinému zaměstnavateli. Zaměstnavatelem je agentura práce, která vykonává podnikatelskou činnost – pronájem pracovní síly, a to na základě povolení ke zprostředkování zaměstnání, vydaného Ministerstvem práce a sociálních věcí. Z hlediska územního zaměření lze provádět zprostředkování zaměstnání (§ 58 odst. 1 ZZ): a) na území ČR, b) z území ČR do zahraničí, c) ze zahraničí na území ČR. Ministerstvo povolení vydává podle žádosti ke všem nebo jen k některé z uvedených možností územního zaměření zprostředkování. S tím souvisí též stanovení územního obvodu, ve kterém bude agentura práce zprostředkování zaměstnání provádět. Územní obvod může být stanoven např. regionálně, na celé území ČR a v případech zprostředkování zaměstnání ad b) a c) i pro celé zahraničí. Požadavek povolení jakožto povolení k podnikání svého druhu nezakládá neplatnost pracovní smlouvy, jestliže ji uzavírá agentura práce, která povolení k zaměstnání nemá. Agentura práce vykonává svou činnost za úplatu, a to ve vztahu k zaměstnavatelům, kteří si pracovní sílu najímají. Zákon o zaměstnanosti (§ 58 odst. 2) a také Úmluva MOP č. 181 o soukromých agenturách práce z roku 1997121 zakazují požadování jakékoliv úhrady od zaměstnanců – fyzických osob. Agenturní zaměstnávání předpokládá dva pracovněprávní vztahy: zaprvé vztah agentury práce a zaměstnance, který je založen pracovní smlouvou nebo dohodou o pracovní činnosti (naopak nemůže být založen pouhou dohodou o provedení práce), a vztah mezi agenturou práce a uživatelem, který je založen dohodou o dočasném přidělení zaměstnance agentury práce, kterou zákoník práce upravuje jako zvláštní smluvní typ: § 308 odst. 1 stanoví podstatné náležitosti této dohody (pokud by některá chyběla, mělo by to za následek neplatnost), § 308 odst. 2 stanoví, že dohoda musí být písemná, jinak je neplatná. Zákon neurčuje, který z těchto vztahů by měl vzniknout jako první. Jestliže k nim pak nedojde současně, může to působit problémy – agentura práce může mít zaměstnance, kterému náleží mzda (jestliže agentura jakožto zaměstnavatel nepřiděluje zaměstnanci práci, znamená to překážku v práci na straně zaměstnavatele, za niž náleží náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku), anebo může mít naopak smlouvu s uživatelem, kterou nemusí být schopna splnit, neboť nemá jistotu, že najde vhodného zaměstnance, resp. zaměstnance, se kterým bude uživatel souhlasit. Tento problém lze vyřešit tím, že agentura práce uzavře jednu ze smluv s tzv. odkládací podmínkou.122 Zatímco den nástupu do práce musí být v pracovní smlouvě výslovně sjednán (jedná se 121 Publikovaná pod č. 38/2003 Sb. m. s. 122 Odkládací podmínku lze sjednat podle § 36 OZ. V případě, že jako první bude uzavřena pracovní smlouva, může být sjednána s odkládací podmínkou, že do dne sjednaného jako den nástupu do práce agentura práce uzavře dohodu o dočasném přidělení s uživatelem. Pokud by jako první byla sjednána dohoda o dočasném přidělení, může být uzavřena s odkládací podmínkou v tom smyslu, že dohoda nenabude platnosti, pokud nebude přede dnem sjednaným jako den nástupu do práce zaměstnance uzavřena pracovní smlouva. Srov. Šubrt, B.: Agenturní zaměstnávání – stav a problémy v širších souvislostech, 2. část, Práce a mzda 2008/6, s. 6.

72


o podstatnou náležitost pracovní smlouvy), v určení skončení pracovní smlouvy má agentura větší volnost. Smlouva bude sjednána zpravidla na dobu určitou, přičemž tato doba nemusí být určena konkrétním časovým údajem – smlouva může být sjednána např. na dobu dočasného přidělení ke konkrétnímu uživateli.123 Konkrétní uživatel může, ale nemusí být uveden již v pracovní smlouvě agentury práce se zaměstnancem. Musí však být uveden v písemném pokynu agentury práce zaměstnanci, kterým agentura práce po uzavření smlouvy se zaměstnancem přiděluje zaměstnance ke konkrétnímu uživateli. Pokyn je jednostranným právním úkonem a jako takový nemůže být součástí pracovní smlouvy (která je úkonem dvoustranným), nýbrž musí jí následovat (§ 309 odst. 2 ZP).

2.4.2. Pracovní smlouva Pracovní poměr jakožto základní pracovněprávní vztah vzniká uzavřením pracovní smlouvy, a to ke dni, který byl v pracovní smlouvě sjednán jako den nástupu do práce. K platnému sjednání pracovní smlouvy dojde, dohodnou-li se strany alespoň na podstatných náležitostech smlouvy, kterými jsou (§ 34 ZP): a) druh práce, který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat, b) místo nebo místa výkonu práce, ve kterých má být práce podle písmene a) vykonávána, c) den nástupu do práce. Zaměstnavatel je povinen uzavřít pracovní smlouvu písemně a jedno vyhotovení písemné pracovní smlouvy vydat zaměstnanci. Porušení těchto povinností zakládá odpovědnost zaměstnavatele ze správního deliktu podle § 25 zákona o inspekci práce, nikoliv však neplatnost pracovní smlouvy. Pracovněprávní vztah může vzniknout také na základě některé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, kterými jsou dohoda o pracovní činnosti a dohoda o provedení práce. Na základě dohody o pracovní činnosti není možné vykonávat práci v rozsahu překračujícím v průměru polovinu stanovené týdenní pracovní doby. Povinné náležitosti dohody stanoví § 76 odst. 5 ZP. Dohoda o pracovní činnosti zakládá účast zaměstnance na zdravotním a sociálním pojištění. Na rozdíl od pracovní smlouvy musí být sjednána písemně, jinak je neplatná. Na základě dohody o provedení práce může zaměstnanec vykonat pro zaměstnavatele práci, která má „dokonavý“, i opakující se charakter, tj. např. uklizení provozovny (nikoliv např. prodávání v obchodě), ačkoliv se v praxi tato dohoda nadužívá vzhledem k tomu, že není spojena s povinností zaměstnavatele odvádět za zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění a sociální zabezpečení. U téhož zaměstnavatele může na základě dohody o provedení práce zaměstnanec pracovat jen v rozsahu max. 150 h za rok (do tohoto rozsahu se započítávají veškeré dohody o provedení práce, které stejný zaměstnavatele uzavře se stejným zaměstnancem 123 Viz Šubrt, B.: Agenturní zaměstnávání – stav a problémy v širších souvislostech, 2. část, Práce a mzda 2008/6, s. 6.

73


během kalendářního roku). Sankcí za překročení této doby však není neplatnost dohody. Na práci konanou na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr se vztahují ustanovení zákoníku práce o práci v pracovním poměru s výjimkou oblastí vyjmenovaných v § 77 odst. 1 ZP.

2.4.3. Vymáhání mzdových nároků Jestliže zaměstnavatel nevyplatí zaměstnanci sjednanou mzdu (mzda může být sjednána přímo ve smlouvě, ve mzdovém výměru, stanovená vnitřním předpisem nebo kolektivní smlouvou) v termínu splatnosti, může se zaměstnanec domáhat svého nároku soudně. Termín splatnosti buď vyplývá z pracovní smlouvy, vnitřního předpisu zaměstnavatele nebo kolektivní smlouvy. Zákoník práce podpůrně stanoví, že mzda je splatná nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu (§ 141 odst. 1). Vhodným postupem je, že zaměstnanec adresuje zaměstnavateli doporučený dopis, kde ho vyzývá k zaplacení mzdy v náhradní lhůtě. Po marném uplynutí lhůty pak k soudu podá jednoduchý návrh na vydání platebního rozkazu. Zaměstnanec musí soudu prokázat pouze trvání pracovního poměru (kopií pracovní smlouvy) a výši mzdy (pracovní smlouvou, mzdovým výměrem, výplatní páskou atp.). Nemusí prokazovat, že mu mzda nebyla vyplacena – je na zaměstnavateli, aby případně podal odpor proti platebnímu rozkazu a v rámci nařízeného jednání prokázal, že již mzdu zaměstnanci vyplatil. V rámci návrhu na vydání platebního rozkazu je pro zaměstnance nejvýhodnější požadovat, hrubou mzdu, a to tak, že zaměstnanci má zaměstnavatel vyplatit čistou mzdu a příslušné pojišťovně a ČSSZ odvede pojistné na zdravotní pojištění a sociální zabezpečení, příslušnému finančnímu úřadu daň z příjmu. Všechny tyto odvody má totiž povinnost činit zaměstnavatel. Pokud zaměstnanec vymáhá mzdové nároky poté, co již ukončil pracovní poměr u zaměstnavatele, a během svého pracovního poměru nevyčerpal celý svůj nárok na dovolenou, může požadovat také náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou ve výši průměrného výdělku (vypočítaného dle § 351 an.). Návrh na vydání platebního rozkazu se podává u okresního soudu příslušného podle sídla / místa podnikání zaměstnavatele. Jestliže zaměstnanec pracuje u zaměstnavatele bez písemné pracovní smlouvy, neznamená to nutně, že se nemůže domáhat svých mzdových nároků. Musí však u soudu prokázat vznik pracovní smlouvy (naopak nemůže prokazovat vznik dohody o pracovní činnosti nebo o provedení práce, které musejí být sjednány písemně). Tzn. musí prokázat, že se se zaměstnavatelem dohodl na podstatných náležitostech pracovní smlouvy (druh práce, místo výkonu práce, den nástupu do práce). To může být velmi obtížné. Prokazování těchto skutečností lze založit nejčastěji na listinných důkazech (např. zápis z nástupního školení, zápisy ve stavebním deníku, rozvrh práce, podací listy, paragony s podpisem zaměstnance) a na výpovědích svědků (kteří však, pokud jsou zaměstnáni u stejného zaměstnavatele, obvykle nebudou ochotni vypovídat proti zaměstnavateli). 74


Kromě podstatných náležitostí pracovní smlouvy bude muset zaměstnanec prokazovat také výši mzdy. Jestliže mzdu nestanoví vnitřní předpis zaměstnavatele nebo kolektivní smlouva, bude muset zaměstnanec prokázat výši mzdy, kterou si se zaměstnavatelem ústně dohodl. Může tak učinit např. odkazem na mzdu, která u téhož zaměstnavatele náleží zaměstnancům za stejnou nebo podobnou práci. Mzda nesmí být nižší, než je minimální mzda124 (§ 111 odst. 1 ZP). Sjednal-li by zaměstnavatel se zaměstnancem mzdu nižší, náleží zaměstnanci doplatek do minimální mzdy (§ 111 odst. 3 písm. a) ZP). Pokud se zaměstnanci u soudu podaří prokázat vznik ústní pracovní smlouvy, bude to mít důsledky z hlediska zdravotního a sociálního pojištění zaměstnance. Zaměstnavatel bude povinen zpětně ke dni vzniku pracovního poměru zaměstnance přihlásit k zdravotnímu a sociálnímu pojištění a doplatit pojistné. V případě, kdy si zaměstnanec platil po dobu zaměstnání pojistné na zdravotní pojištění sám (jako tzv. osoba bez zdanitelných příjmů), bude moci požádat pojišťovnu o vratku pojistného, neboť povinnost odvádět pojistné je na straně zaměstnavatele.

2.4.4. Nelegální práce Možnost uzavření ústní pracovní smlouvy se de facto dostává do kolize s ustanovením zákona o zaměstnanosti125 o nelegální práci. § 5 písm. e) zákona o zaměstnanosti definuje nelegální práci tak, že: Nelegální prací je: 1. pokud fyzická osoba nevykonává práci pro právnickou nebo fyzickou osobu na základě pracovněprávního vztahu nebo jiné smlouvy, nejde-li o manžela nebo dítě této fyzické osoby, 2. pokud fyzická osoba-cizinec vykonává práci v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání nebo bez tohoto povolení, je-li zákonem vyžadováno, nebo v rozporu s povolením k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání ve zvláštních případech (dále jen „zelená karta“) vydaným podle zvláštního právního předpisu nebo bez zelené karty, je-li zákonem vyžadována; to neplatí v případě převedení na jinou práci podle § 41 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Pokud jde o bod 1, nelegální práce je takovou prací, která naplňuje všechny znaky závislé práce (viz kap. II.1), avšak mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem nebyla uzavřena pracovní smlouva ani žádná z dohod konaných mimo pracovní poměr. Je patrné, že rozdíl mezi prací konanou na základě ústní pracovní smlouvy a prací konanou bez pracovní smlouvy (a tedy nelegální prací) je sice formálně udržitelný, fakticky ovšem není žádný, resp. téměř žádný. Při prokazování vzniku ústní pracovní smlouvy lze vycházet jen ze skutečností, které právě tak mohly být 124 Aktuální sazby minimální mzdy viz nařízení vlády č. 567/2006 Sb. 125 Zákon č. 435/2004, o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.

75


znaky nelegální práce. Tento nedostatek legislativy by bylo možné odstranit tím, že by za nelegální práci nebyl sankcionován zaměstnanec, ale pouze zaměstnavatel – ten se totiž nemůže, na rozdíl od zaměstnance, odvolávat na vznik ústní pracovní smlouvy, vzhledem k tomu, že neuzavřením písemné pracovní smlouvy porušil svou právní povinnost. Pokud však jde o cizince, jejich nelegální práce ve smyslu bodu 1) bude obvykle nelegální rovněž ve smyslu bodu 2). Těžko si totiž představit zaměstnavatele, který by splnil všechny povinnosti pro získání povolení k zaměstnání a posléze zaměstnal cizince, aniž by s ním uzavřel pracovní smlouvu. V souvislosti s nelegální prací stanoví zákon o zaměstnanosti tyto správní delikty: fyzická osoba se dopustí přestupku, jestliže vykonává nelegální práci a jestliže umožní výkon nelegální práce (§ 139 odst. 1 písm. c) ZZ). Právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že zprostředkuje zaměstnání bez povolení nebo jiným způsobem poruší při zprostředkování zaměstnání zákon o zaměstnanosti nebo dobré mravy (§ 140 odst. 1 písm. b) ZZ), nebo umožní výkon nelegální práce (§ 140 odst. 1 písm. c) ZZ). Pokud jde o zaměstnance – cizince, tomu plynou z nelegální práce rovněž důsledky podle zákona o pobytu cizinců.126 Postih zaměstnavatelů za umožnění nelegální práce stanoví rovněž směrnice ES,127 kterou jsou členské státy povinny implementovat nejpozději do 20. 7. 2011. Směrnice se týká pouze nelegální práce cizinců, kterou identifikuje jako základní faktor problému nedovoleného přistěhovalectví do EU. Opatření proti tomuto faktoru pak spatřuje v zákazu zaměstnávání státních příslušníků třetích zemí, kteří nemají právo pobytu na území EU,128 doprovázeném sankcemi vůči zaměstnavatelům, kteří tento zákaz porušují. Směrnice stanoví minimální normy, které jsou státy povinny v této oblasti přijmout. Zaprvé se jedná o zákaz zaměstnávání cizinců, kteří na území EU pobývají neoprávněně. Zaměstnavatelé dále mají mít povinnost před uzavřením pracovněprávního vztahu s cizincem ověřit, zda má tento platné povolení k pobytu, a zaměstnání cizince oznámit příslušným úřadům. V případě porušení zákazu zaměstnávání směrnice stanoví minimální sankce pro zaměstnavatele: zaprvé to jsou finanční sankce a příspěvek na výdaje související s navrácením neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, spolu s možností nižších finančních sankcí pro zaměstnavatele, kteří jsou fyzickými osobami a zaměstnání slouží k jejich soukromým účelům. Zadruhé je to povinnost zaměstnavatele zaplatit cizincům nevyplacenou odměnu za vykonanou práci (v minimální výši odpovídající minimální mzdě) a odvést veškeré nezaplacené daně a příspěvky na sociální zabezpečení. Zaměstnavatel by měl být rovněž povinen hradit případné náklady spojené se zasláním dlužné odměny do země, do níž se cizinec vrátil nebo byl navrácen. V případech, kdy zaměstnavatel dlužné částky nedoplatí, měl by tuto povinnost splnit stát namísto zaměstnavatele. V případě zjištění porušení zákazu 126 Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 127 Směrnice Evropského Parlamentu a Rady č. 2009/52/ES ze dne 18. 6. 2009, o minimálních normách pro sankce a opatření vůči zaměstnavatelům neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí. 128 Směrnice se tedy nemá vztahovat na osoby bez předepsaného pracovního povolení, oprávněně pobývající na území EU. Vnitrostátní předpisy o zákazu práce cizinců, která je v rozporu s jejich povolením k pobytu, tím nejsou dotčeny.

76


zaměstnávání cizinců bez platného povolení k pobytu bude platit právní domněnka, že pracovní vztah trval 3 měsíce (státy mohou stanovit i dobu delší). Zaměstnavatel bude mít možnost prokázat, že pracovní vztah trval kratší dobu, přičemž možnost prokázat trvání pracovního vztahu musí být dána i zaměstnanci.

2.4.5. Vymáhání dalších práv zaměstnance majetkové povahy

2.4.5.1. Doplatek do minimální mzdy Sjednal-li by zaměstnavatel se zaměstnancem mzdu nižší, než je minimální mzda, náleží zaměstnanci doplatek do minimální mzdy (§ 111 odst. 3 písm. a) ZP). Aktuální výši minimální mzdy stanoví nařízení vlády č. 567/2006 Sb. Minimální mzda je zde určena hodinově (v současné době ....) i měsíčně, kdy odpovídá stanovené týdenní pracovní době 40 hodin (v současné době....). Nelze se domnívat, že zaměstnanec pobírá minimální mzdu, jestliže jeho mzda odpovídá minimální měsíční výši, přitom však týdenní pracovní doba zaměstnance přesahuje 40 hodin.

2.4.5.2. Práce přesčas, příplatky za práci ve svátky a za noční práci Za práci přesčas náleží zaměstnanci mzda a vedle této mzdy buď náhradní volno, anebo příplatek nejméně ve výši 25 % mzdy. Náhradní volno musí být poskytnuto do 3 kalendářních měsíců od výkonu práce přesčas, nebo v jiné dohodnuté době, jinak zaměstnanci náleží příplatek. Za práci ve svátek náleží zaměstnanci mzda, náhradní volno v rozsahu práce konané ve svátek a náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku129 za dobu čerpání náhradního volna. Náhradní volno musí být zaměstnanci poskytnuto do konce třetího kalendářního měsíce následujícího po výkonu práce ve svátek nebo v jiné dohodnuté době. Zaměstnavatel se však se zaměstnancem může dohodnout, že náhradní volno nepřísluší a místo něj náleží zaměstnanci pouze příplatek, odpovídající minimálně výši průměrného výdělku. Zaměstnanci, který nepracoval proto, že svátek připadl na jeho obvyklý pracovní den, přísluší náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku nebo jeho části za mzdu nebo část mzdy, která mu ušla v důsledku svátku. Za dobu práce v sobotu a v neděli náleží zaměstnanci mzda a příplatek nejméně ve výši 10 % průměrného výdělku. Za dobu noční práce náleží zaměstnanci mzda a příplatek ke mzdě ve výši 10 % průměrného výdělku. 129 Průměrným výdělkem se vždy rozumí průměrný výdělek vypočítaný podle ustanovení § 351 an. ZP.

77


2.4.5.3. Náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou Výměra dovolení činí nejméně 4 týdny v kalendářním roce. Zaměstnanec může nevyčerpanou dovolenou čerpat v následujícím roce. Pokud však dojde ke skončení pracovního poměru a zaměstnanci zbývá nevyčerpaná dovolená, náleží mu za ni náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku.

2.4.5.4. Překážky v práci na straně zaměstnavatele Zaměstnavatel je povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy. Pokud tak nečiní, v zásadě vždy zaměstnanci náleží náhrada mzdy – výše této náhrady se liší podle důvodů, proč zaměstnavatel práci nepřiděluje. Jedná se: a) o závady provozní povahy (§ 207 písm. a) ZP), v tomto případě náleží zaměstnanci náhrada mzdy vy výši nejméně 80 % průměrného výdělku b) o přerušení práce kvůli nepříznivým povětrnostním vlivům nebo živelní události, v tomto případě náleží zaměstnanci náhrada mzdy ve výši nejméně 60 % průměrného výdělku, c) zaměstnavatel nemůže přidělovat zaměstnanci práci v rozsahu týdenní pracovní doby z důvodu dočasného omezení odbytu jeho výrobků nebo poptávky po jím poskytovaných službách a úřad práce na základě podkladů od zaměstnavatele o tom rozhodne, bude zaměstnanci náležet náhrada mzdy ve výši nejméně 60 % průměrného výdělku; pokud tu nebude rozhodnutí úřadu práce130, jedná se o případ ad d), d) nepřiděluje-li zaměstnavatel práci z jiných důvodů, náleží zaměstnanci náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku. Případem, kdy zaměstnavatel nepřiděluje zaměstnanci práci z jiných důvodů, by byla rovněž situace, kdy agentura práce uzavře smlouvu se zaměstnancem, pro kterého poté nenajde uživatele a sama zaměstnanci práci nepřiděluje. Rovněž by se jednalo o případ, kdy smlouva s agenturou by byla sjednána na dobu určitou s konkrétním časovým údajem (např. na 1 rok), popř. na dobu neurčitou, a uživatel by zaměstnance přestal zaměstnávat před uplynutím této doby. Podle současného zákoníku práce zaměstnavatel nemusí přidělovat zaměstnanci práci po sjednanou týdenní pracovní dobu, pokud uplatňuje konto pracovní doby. Musí však být splněny zákonné podmínky konta pracovní doby. Zaprvé vyrovnávací období, v jehož rámci lez uplatnit nerovnoměrné rozložení pracovní doby, nesmí být delší než 26 týdnů (§ 83 odst.1 ZP), zadruhé zaměstnavatel musí vést účet pracovní doby zaměstnance a účet mzdy zaměstnance a vykazovat každý týden rozdíl mezi stanovenou týdenní pracovní dobou a odpracovanou pracovní dobu.

130 Pokud u zaměstnavatele působí odborová organizace, může být toto sjednáno též v kolektivní smlouvě (v tom případě není třeba rozhodnutí úřadu práce).

78


2.4.5.5. Neplatná výpověď, odstupné Pracovní poměr může skončit uplynutím doby, na kterou byl sjednán, dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením nebo okamžitým zrušením ve zkušební době (u cizinců též uplynutím doby, na kterou bylo vydáno povolení k zaměstnání, dnem vykonatelnosti rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu nebo dnem právní moci rozsudku o trestu vyhoštění). Aby šlo o platnou výpověď (příp. okamžité zrušení) ze strany zaměstnavatele, musí tato splňovat obsahové i formální podmínky stanovené zákoníkem práce. Předně musí být písemná (nestačí tedy ústní oznámení zaměstnavatele, aby zaměstnanec již do práce nechodil), musí obsahovat dostatečně konkretizovaný důvod výpovědi (nestačí jen odkaz na příslušné zákonné ustanovení), tento důvod musí být v souladu s ustanoveními § 52 a § 55 ZP. Výpověď nelze dát v případech, kdy to zákoník práce zakazuje, tj. zejména v průběhu dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance nebo těhotenství zaměstnankyně (§ 53 ZP, výjimky ze zákazu stanoví § 54 ZP). V případě neplatného rozvázání pracovního poměru (ať už jde o neplatnost výpovědi, okamžitého zrušení pracovního poměru nebo dohody131), musí zaměstnanec bez zbytečného odkladu zaměstnavateli písemně oznámit, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jinak se má za to, že pracovní poměr skončil dohodou (§ 69 ZP). Ode dne, kdy zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru, náleží zaměstnanci náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku. Zaměstnanec musí neplatnost výpovědi (okamžitého zrušení, okamžitého zrušení ve zkušební době, dohody) uplatnit u soudu ve lhůtě do dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním (§ 72 ZP). S výpovědí danou zaměstnavatelem souvisí též úprava odstupného (§ 67 an. ZP). Odstupné náleží zaměstnanci ve výši trojnásobku průměrného výdělku, pokud jeho pracovní poměr skončil z důvodů vyznačených v § 52 písm. a) – c) ZP: a) ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část, b) přemísťuje-li se zaměstnavatel nebo jeho část, c) stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

2.4.5.6. Diskriminace § 110 odst. 1 ZP stanoví, že za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda. Mzda se přitom poskytuje podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, 131 O neplatnost dohody o skončení pracovního poměru může jít např. v případech, kdy výpověď je zjevně simulována dohodou, nebo v případech, kdy zaměstnavatel pošle zaměstnanci návrh dohody, s nímž zaměstnanec nesouhlasí a zaměstnavatel se přesto tváří, jako kdyby dohoda byla uzavřena.

79


podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků (§ 109 ost. 4 ZP). V případě, kdy zaměstnavatel platí jednomu zaměstnanci menší mzdu než jinému svému zaměstnanci za práci stejné hodnoty, jedná se o diskriminaci ve smyslu výše uvedeného § 110 ZP a zaměstnanec s menší mzdou se může domáhat mzdy, která mu skutečně náleží za hodnotu jeho práce, tj. mzdy, které dosahuje jiný zaměstnanec téhož zaměstnavatele za práci téže hodnoty. U zaměstnavatelů, kteří zaměstnávají cizince a zároveň české občany, popř. občany EU, mohou být takové případy časté. Zároveň však existují zaměstnavatelé, kteří pro práci určité hodnoty zaměstnávají výhradně cizince, kteří také jsou odměňováni stejně, v souladu s výše uvedenou zásadou. Přesto je důvod se domnívat, že mzda těchto zaměstnanců – cizinců je mnohem nižší, než jaká by byla mzda, kterou by týž zaměstnavatel za tutéž práci zaplatil českému občanu. Takové případy nelze řešit na základě ustanovení § 110 ZP. Bylo by možné je řešit na základě zákazu diskriminace, přičemž zákoník práce v této věci odkazuje na antidiskriminační zákon. Podle antidiskriminačního zákona by tato situace byla řešitelná, jestliže by cizinci byli schopni prokázat zejména, že 1) jsou diskriminováni na základě své národnosti, popř. rasy či etnického původu, a 2) zaměstnavatel jim poskytuje nižší mzdu, než jakou by poskytl zaměstnancům jiné (české) národnosti. Naplnění druhého bodu je z hlediska dokazování obtížné. Antidiskriminační zákon lze obecněji využít také v případech, kdy horší postavení cizinců spočívá v jiných okolnostech, než je výše mzdy. Antidiskriminační zákon se nevztahuje na právní vztahy související s úpravou podmínek vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí nebo osob bez státní příslušnosti na území České republiky (§ 1 odst. 2) – nelze tedy podle tohoto zákona považovat za diskriminaci rozdílné zacházení s cizinci a občany ČR / EU z hlediska jejich pobytového práva. To však nemění nic na tom, že diskriminačním jednáním podle tohoto zákona bude stav, kdy v důsledku rozdílné úpravy pobytu cizinců dochází k jejich diskriminaci např. v pracovních vztazích (cizinci jsou ochotni vzhledem ke svému pobytovému postavení ochotni pracovat za horších podmínek). Pro určení, zda se jedná o diskriminaci podle antidiskriminačního zákona, je rozhodující jednak důvod nerovného zacházení, kterým je rasa, etnický původ, národnost, pohlaví, sexuální orientace, věk, zdravotní postižení, náboženské vyznání, víra či světový názor (§ 2 odst. 3), jednak podstata nerovného zacházení, kterou může být diskriminace přímá nebo nepřímá. Přímou diskriminací se rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci. Nepřímou diskriminací se rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je osoba znevýhodněna oproti ostatním. Nepřímou diskriminací není, pokud toto ustanovení, kritérium nebo praxe je objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné (zásada proporcionality). Přípustné formy nerovného zacházení vyjmenovává § 6 zákona, § 7 dále stanoví, co diskriminací není. 80


Dojde-li k porušení práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení nebo k diskriminaci, má ten, kdo byl tímto jednáním dotčen, právo se u soudu zejména domáhat, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§ 10 odst. 1). Pro oblast agenturního zaměstnávání stanoví podmínky pro rovné zacházení zákoník práce v § 309 odst. 5. Dle tohoto ustanovení jsou agentura práce a uživatel povinni zabezpečit, aby pracovní a mzdové podmínky dočasně přiděleného zaměstnance nebyly horší, než jsou nebo by byly podmínky srovnatelného zaměstnance. Srovnatelným zaměstnancem se rozumí takový zaměstnanec uživatele, který vykonává nebo by vykonával stejnou práci jako dočasně přidělený zaměstnanec, s přihlédnutím ke kvalifikaci a délce odborné praxe (§ 308 odst. 1 písm. f) ZP). Informace o pracovních a mzdových podmínkách srovnatelného zaměstnance jsou jednak povinnou náležitostí dohody o dočasném přidělení zaměstnance mezi agenturou práce a uživatelem, jednak náležitostí pokynu, kterým agentura práce přiděluje svého zaměstnance ke konkrétnímu uživateli (§ 309 odst. 2 písm. f) ZP). Pokud agentura práce zjistí nerovné pracovní nebo mzdové podmínky svého zaměstnance u konkrétního uživatele, nebo na základě žádosti dočasně přiděleného zaměstnance agentuře práce, je agentura práce povinna zajistit rovné zacházení (§ 309 odst. 5 ZP), tzn. případně doplatit mzdu dočasně přiděleného zaměstnance na úroveň srovnatelného zaměstnance u daného uživatele. Pokud by se zaměstnanec chtěl tohoto nároku domáhat soudně, pak je otázkou, od kterého okamžiku by mohl požadovat dorovnání mzdy. Domnívám se, že až od okamžiku, kdy agentuře práce adresoval žádost o zajištění rovného zacházení, popř. od okamžiku, kdy se agentura práce prokazatelně dozvěděla o horších podmínkách dočasně přiděleného zaměstnance.

2.4.6. Odpovědnost zaměstnavatele za škodu 2.4.6.1. Obecná odpovědnost Obecná odpovědnost za škodu v pracovním právu je upravena obdobně jako v právu občanském, kde se vyžaduje splnění stejných podmínek: porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost, zavinění, a to s následujícími odchylkami. a) Porušení právní povinnosti Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která vznikla: v důsledku porušení povinností zaměstnavatele, v důsledku úmyslného jednání zaměstnavatele proti dobrým mravům, nebo v důsledku porušení právních povinností zaměstnanců jednajících jménem zaměstnavatele v rámci plnění jejich pracovních úkolů.

81


b) Vznik škody Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci pouze za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, s výjimkou škody na věcech vyjmenovaných v § 265 odst. 3 ZP. c) Zavinění Odpovědnost zaměstnavatele je koncipována jako objektivní, tzn. zaměstnavatel odpovídá za škodu bez ohledu na to, zda ji zavinil. Zavinění však může být významné z hlediska rozsahu náhrady škody. Pokud jde o škodu způsobenou úmyslně, může zaměstnanec požadovat náhradu i jiné než skutečné škody. Nelze pominout ani omezení odpovědnosti zaměstnavatele, pokud prokáže, že škodu zavinil také poškozený zaměstnanec (§ 270 ZP). Jako případy zvláštní odpovědnosti zaměstnavatele za škodu stanoví zákoník práce odpovědnost za škodu, která vznikla zaměstnanci při odvracení škody zaměstnavatele (§ 266 ZP) a odpovědnost na odložených věcech (§ 267 ZP).

2.4.6.2. Odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání Do dne účinnosti zákona o úrazovém pojištění132 (dle současného stavu zákon nabude účinnosti 1. 1. 2013) upravuje zákoník práce jako zvláštní odpovědnost zaměstnavatele za škodu rovněž odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání. Nabytím účinnosti zákona o úrazovém pojištění se přepokládá zánik tohoto zvláštního druhu odpovědnosti a jeho transformace z oblasti pracovního práva do oblasti sociálního zabezpečení. Podmínkou odpovědnosti zaměstnavatele za škodu je: a) pracovní úraz nebo nemoc z povolání, b) v jehož důsledku zaměstnanci vzniká škoda. Odpovědnost zaměstnavatele je objektivní (bez ohledu na zavinění). Zaměstnavatel se však může této odpovědnosti zprostit zcela nebo zčásti, pokud prokáže, že škoda byla způsobena tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy, popř. pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo škodu si přivodil zaměstnanec svou opilostí nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě zabránit, a výše uvedené skutečnosti byly jedinou příčinou vzniku škody, popř. pokud nebyly jedinou příčinou škody, zprostí se zaměstnavatel odpovědnosti zčásti. 132 Zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů.

82


Pracovní úraz definuje § 380 odst. 1 ZP jako porušení zdraví nebo smrt zaměstnance, ke kterým došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů. Pracovním úrazem je též úraz, který zaměstnanec utrpěl pro plnění pracovních úkolů (§ 380 odst. 2 ZP). Pracovním úrazem však není úraz, který se zaměstnanci přihodil po cestě do zaměstnání a zpět (týká se to i doby oběda, pokud ho zaměstnanec tráví mimo prostory zaměstnavatele). Nemoc z povolání je nemoc, která je zahrnuta v seznamu nemocí z povolání, jestliže vznikla za podmínek v něm uvedených. Seznam je přílohou nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání. Zaměstnanec, který utrpěl pracovní úraz nebo nemoc z povolání má za výše uvedených podmínek nárok na náhradu za (§ 369-373 ZP): ztrátu na výdělku, bolest a ztížení společenského uplatnění, účelně vynaložené náklady spojené s léčením, věcnou škodu. Ustanovení § 375 ZP upravuje druhy náhrad při úmrtí zaměstnance, které náleží pozůstalým.

2. 5. Specifika soukromoprávního procesu u obchodovaných osob 2.5.1. Osvobození od soudních poplatků a náklady řízení Obchodované osoby jsou obvykle osobami nemajetnými a otázka domáhání se svých práv u soudu pro ně bude souviset s otázkou, kolik je bude řízení stát. Výdaje na soudní řízení lze rozdělit na ty, které jsou podmínkou samotného zahájení řízení (soudní poplatek) a na ty, které jsou spojeny s případnou prohrou soudního řízení (náhrada nákladů řízení protistraně), a na náklady za zastupování advokátem, pokud osoba potřebuje právní zastoupení. U většiny soukromoprávních řízení je zahájení řízení spojeno s povinností žalobce zaplatit soudní poplatek, a to podle tax uvedených v zákoně o soudních poplatcích.133 Odůvodňují-li to poměry žalobce a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, může být žalobce zcela nebo zčásti osvobozen od soudních poplatků (§ 138 odst. 1 OSŘ). Osvobození od soudních poplatků se přiznává 133 Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

83


jen na návrh. Žádost musí žalobce odůvodnit svými osobními, majetkovými a výdělkovými poměry a tyto doložit. Může sám rovnou k žádosti (žalobě) připojit pro tyto účely používaný formulář 060 – „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“, nebo mu tento formulář obratem zašle k vyplnění soud. Na základě tohoto potvrzení si soud učiní přehled zejména o příjmech a nezbytných výdajích žalobce a posoudí, zda je schopen nést náklady spojené se soudním poplatkem. V případě, kdy žalobce nežádal o osvobození od soudních poplatků, popř. v případě, že soud rozhodl o neosvobození od soudních poplatků zcela nebo z části a toto usnesení nabylo právní moci, je třeba zaplatit poplatek v soudem stanovené lhůtě, jinak soud žalobu usnesením odmítne, aniž by zahajoval řízení ve věci samé. V některých případech může mít odmítnutí žaloby pro žalobce vážné důsledky. Žalobce sice může podat žalobu znovu, může se však stát, že jeho nárok byl mezitím promlčen. Žalobce, resp. účastník řízení může rovněž žádat soud o ustanovení bezplatného zástupce (advokáta). Zpravidla se tato žádost podává zároveň se žádostí o osvobození od soudních poplatků. Soud bezplatného zástupce ustanoví, jestliže účastník řízení splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků a je to třeba k ochraně jeho zájmů (§ 30 OSŘ). Jestliže účastník řízení nesplňuje podmínky pro ustanovení bezplatného zástupce soudem, může dále žádat o ustanovení advokáta Českou advokátní komoru (§ 18 odst. 2 zákona o advokacii134). V žádosti musí doložit své majetkové poměry. Česká advokátní komora pak může ustanovit advokáta pro provedení právních služeb v určitém rozsahu, bezplatně anebo za sníženou odměnu. Bezplatného právního zástupce poskytují některá občanská sdružení a skrze ně lze bezplatnou právní pomoc v Pro bono centru (www.probonocentrum.cz), rozcestník právní pomoci pro jednotlivce lze nalézt na www.potrebujipravnika.cz. Náklady řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, odměna notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotové výdaje, odměna správce dědictví a je ho hotové výdaje, tlumočené, náhrada za daň z přidané hodnoty a odměna za zastupování (§ 137 odst. 1). Náklady se platí tak, že každý účastník v průběhu řízení platí ty náklady, které vznikají jemu osobně a náklady svého zástupce (s výjimkou ustanoveného bezplatného zástupce, jehož náklady hradí stát). V závislosti na výsledku sporu pak soud rozhodne o náhradě nákladů řízení. Soud přizná náhradu nákladů účastníku, který měl ve věci plný úspěch, popř. též účastníku, který měl neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu (§ 142 OSŘ). Pokud měla každá ze stran ve věci úspěch částečný, rozdělí soud náhradu nákladů poměrně anebo rozhodne, že žádná ze stran nemá nárok na náhradu nákladů řízení. I v případě, že jsou dány podmínky pro náhradu nákladů dle výše uvedených pravidel, soud může výjimečně náhradu nákladů řízení nepřiznat nebo přiznat jen zčásti, pokud jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele (§ 150 OSŘ). Takovým důvodem může být zejména tíživá sociální situace. Pro přiznání náhrady nákladů řízení může být 134 Zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.

84


určující také to, zda žalobce uplatnil svůj nárok u žalovaného ještě před podáním žaloby výzvou k zaplacení atp. Toto je významné zvláště u náhrady škody. Dlužník nemá možnost seznámit se s výší škody (a tedy ani možnost dobrovolného plnění) jinak, než na základě jejího uplatnění ze strany poškozeného. Poškozený by proto měl před podáním žaloby vždy u dlužníka uplatnit výši škody a dát dlužníkovi lhůtu k dobrovolnému plnění. Pokud tak neučiní, vystavuje se riziku, že mu náhrada nákladů řízení nebude přiznána (§ 143 OSŘ).

2.5.2. Osvobození od soudních poplatků a jistota na náklady řízení u sporů s mezinárodním prvkem Až dosud jsme se zabývali pouze českým právem, které se bez výjimky uplatní pro všechny spory, které nemají „mezinárodní prvek“, tedy spory, v nichž všichni účastníci jsou občané ČR, a rovněž všechny další rozhodné skutečnosti nastaly v ČR (např. místo plnění, místo vzniku škody…). Pokud však jde o spory s mezinárodním prvkem, zejména pokud žalobce nebo žalovaný jsou cizinci, může mít takový spor určitá specifika, daná předpisy mezinárodního práva soukromého. Tato specifika se koncentrují zejména do těchto otázek: 1. otázka, zda k řešení sporu bude příslušný český soud (viz kap. 2.5.3.), 2. otázka, zda se vůbec právní vztah řídí českým právem (viz kap. 2.5.4.), 3. jestliže je příslušný český soud, otázka postavení cizince před českým soudem. Pro všechny tři otázky je dále významné, zda cizinec je občanem EU anebo občanem tzv. třetího státu (jiného než členského státu EU). Podle toho bude třeba hledat odpovědi na tyto otázky buď v evropských předpisech mezinárodního práva soukromého, nebo v českých předpisech mezinárodního práva soukromého a v mezinárodních smlouvách, kterými je ČR vázána. První dvě otázky se pokusíme zodpovědět v následujících kapitolách. Nyní pokud jde o postavení cizince u českého soudu, platí zásada, že cizinec má před českým soudem stejné postavení jako občan ČR. Tato zásada však může být prolomena, a to pouze u cizinců ze třetích zemí, v těchto případech: osvobození od soudních poplatků, záloha na náklady řízení. 1) Osvobození od soudních poplatků Cizinci mají nárok na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení bezplatného zástupce k ochraně jejich zájmů jen, je-li zaručena vzájemnost, popř. stanoví-li tak mezinárodní smlouva. 85


2) Jistota (záloha) na náklady řízení Cizinci, který se domáhá rozhodnutí o majetkovém právu, uloží soud na návrh odpůrce, aby složil soudem určenou jistotu na náklady řízení. Nebude-li jistota ve lhůtě složena a odpůrce (žalovaný) nebude souhlasit s pokračováním v řízení, soud řízení zastaví. Jistotu nelze uložit, jestliže odpůrce podal návrh na její složení až poté, co už ve věci učinil právní úkon a věděl, že jde o řízení proti cizinci, a dále v případě, že cizinec je osvobozen od soudních poplatků. Ustanovení o jistotě na náklady řízení se neuplatní, je-li dána vzájemnost nebo stanoví-li tak mezinárodní smlouva. Z výše uvedeného vyplývá, že o tom, jestli se některá z těchto výjimek ve vztazích k cizímu státu uplatní, rozhoduje v první řadě mezinárodní smlouva, uzavřená mezi ČR a cizím státem. Významné jsou v tomto směru Haagské úmluvy, jimiž jsou vázány některé evropské i neevropské státy. Vedle Haagských úmluv existují i další dvoustranné i mnohostranné mezinárodní smlouvy. Pokud s cizím státem nemá ČR v dané věci uzavřenou mezinárodní smlouvu, bude rozhodující kritérium materiální vzájemnosti. Materiální vzájemnost znamená, že stejné výhody, jaké cizinci přiznává české právo, přiznává cizí stát občanovi ČR. Nezáleží na tom, jestli se tato vzájemnost opírá o nějaký formální pramen práva, stačí, když je naplněna fakticky. Jak zjistit, jaké postavení u českých soudů bude mít cizinec? Zaprvé je třeba zjistit, zda je cizí stát signatářským státem některé Haagské úmluvy nebo jiné mezinárodní smlouvy, jejíž stranou je ČR. ČR je vázána mimo jiné těmito Haagskými úmluvami v civilních věcech: - Úmluva o civilním řízení (vyhlášená pod č. 72/1966 Sb.m.s.), - Úmluva o mezinárodním přístupu k soudům (vyhlášená pod č. 58/2001 Sb.m.s.) Z těchto Úmluv vzhledem ke komplexnosti a vysokému počtu signatářů je nejvýznamnější Úmluva o civilním řízení, která upravuje doručování, dožádání, zakazuje uložení jistoty (zálohy) na náklady řízení a upravuje bezplatnou právní pomoc na bázi vzájemnosti (cizinec signatářského státu má stejná práva jako občan ČR). Úmluvou jsou vázány tyto třetí státy: Argentina, Bělorusko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Chorvatsko, Kypr (s výhradou k ustanovení o zákazu uložení jistoty na náklady řízení), Egypt, Island, Izrael, Japonsko, Makedonie, Maroko, Norsko, Rusko, Srbsko, Surinam, Švýcarsko, Turecko, Ukrajina. Aktuální výčet smluvních států všech Haagských úmluv, přehled výhrad a připomínek lze najít na webu Haagské konference mezinárodního práva www.hcch.net. Další mezinárodní smlouvy ČR o právní pomoci, dvoustranné i mnohostranné, lze vyhledat na webu Ministerstva zahraničí (www.mzv.cz v sekci Zahraniční vztahy – Mezinárodní smlouvy) a v přehledu Ministerstva spravedlnosti (www.justice.cz v sekci Odborné činnosti – Mezinárodní vztahy). 86


Pokud je cizinec ze země, se kterou ČR nemá podepsanou žádnou odpovídající mezinárodní smlouvu, bude rozhodující, zda je u této země dána materiální vzájemnost. Na webu Ministerstva spravedlnosti (www.justice.cz v sekci Odborné činnosti – Mezinárodní vztahy) je seznam Prohlášení o vzájemnosti – tento seznam je však aktuálně relativně chudý a týká se téměř výlučně prohlášení vzájemnosti ve věcech vymáhání výživného. Prohlášení o vzájemnosti je pro soudy a jiné státní orgány závazné, materiální vzájemnost však může být dána a soudem zjištěna i bez Prohlášení o vzájemnosti. Cizinec ze země, s níž ČR nemá odpovídající mezinárodní smlouvu a u níž není dána materiální vzájemnost, bude mít méně výhodné postavení v řízení před českými soudy oproti občanům ČR v rozsahu výše uvedených výjimek.

2.5.3. Otázka soudní příslušnosti

2.5.3.1. Soudní příslušnost podle předpisů evropského mezinárodního práva soukromého Základním evropským předpisem upravujícím příslušnost soudů pro spory s mezinárodním prvkem je tzv. nařízení Brusel I.135 Tímto nařízením je třeba se řídit vždy, kdy žalovaný, bez ohledu na svou státní příslušnost, má bydliště na území některého členského státu EU. Bydliště ani státní příslušnost žalobce není rozhodná. Příslušnost soudu se může řídit nařízením Brusel I i tehdy, kdy žalobce je občanem třetí země nebo má ve třetí zemi bydliště.136 Pojem bydliště (domicil) ve smyslu nařízení se týká jak fyzických, tak právnických osob. Nařízení stanoví, co je bydlištěm u právnických osob – je to místo, kde má tato osoba své a) sídlo nebo b) ústředí nebo c) hlavní provozovnu (čl. 60 odst. 1 nařízení Brusel I). Bydliště osoby se posuzuje podle práva země, u jejíhož soudu byl podán návrh. Nemá-li osoba bydliště v členském státě, u jehož soudu byl podán návrh, použije se pro posouzení, zda má strana řízení bydliště v jiném členském státě, právo tohoto členského státu. Podle českého práva se pojmem bydliště u fyzické osoby rozumí místo faktického pobytu osoby ve spojení s úmyslem se zde trvale zdržovat. Ať již jde o občana ČR, EU nebo o cizince, bydlištěm (domicilem) fyzické osoby je podle českého práva obec, resp. městský obvod, v němž tato osoba bydlí s úmyslem se zde trvale zdržovat. Takovým místem je zejména místo, kde má fyzická osoba svůj byt, rodinu, popř. kde pracuje, jestliže tam také bydlí.137 Toto místo se nemusí shodovat s místem trvalého pobytu podle zákona o evidenci obyvatel.138 135 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o soudní příslušnosti a uznání a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních. 136 Pauknerová, M.: Evropské mezinárodní právo soukromé, C. H. Beck, Praha 2008, s. 133. 137 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004. 138 Zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

87


Nařízení stanoví několik druhů příslušnosti. Jedná se jednak o základní příslušnost, která je dána vždy, pokud se strany ve smlouvě výslovně nedohodly na jiné příslušnosti nebo pokud nejde o tzv. příslušnost pro zvláštní skupiny osob, jejímž účelem je ochrana slabší smluvní strany. Dále jde o příslušnost danou na výběr, která se uplatní pro určité typy sporů jako alternativa k příslušnosti základní (žalobce může vybrat, zda zažaluje podle příslušnosti základní nebo podle příslušnosti dané na výběr). Dále jde o již zmíněnou příslušnost dohodnutou (stanovenou smluvními stranami ve smlouvě), která nahrazuje příslušnost základní i příslušnost danou na výběr, většinou však nemůže jít proti příslušnosti pro zvláštní skupiny osob, jejímž účelem je ochrana těchto osob jako slabších smluvních stran. Tato tedy obvykle nahrazuje jak základní příslušnosti, tak příslušnost danou na výběr, tak příslušnost dohodnutou.

Základní příslušnost Základní příslušnost je dána v místě, kde má bydliště žalovaný, je-li toto místo na území některého členského státu.

Příslušnost daná na výběr Pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, lze žalobu podat u soudu místa, kde závazek byl nebo měl být splněn. Pokud předmětem smlouvy byly služby, je možné žalovat v místě, kde podle smlouvy měly být tyto služby poskytovány. Jedná-li se o spor vyplývající z provozování pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny, lze žalovat u soudu místa, kde se tyto složky nacházejí. Ve věcech deliktního jednání, tj. ve věcech náhrady škody, je možné žalovat v místě, kde došlo ke škodné události (k protiprávnímu jednání s následkem škody). Pokud jde o žalobu na náhradu škody, vyvolané protiprávním jednáním, které je trestným činem, lze žalovat též u soudu, u něhož byla podána obžaloba, je-li tento soud oprávněn rozhodovat o občanskoprávních nárocích.

Příslušnost pro zvláštní skupiny osob – spory z pracovní smlouvy Pokud jde o spory z pracovních smluv, kdy jde zejména o ochranu zaměstnanců jakožto slabších smluvních stran, platí zásada, že i když zaměstnavatel nemá bydliště na území členského státu EU, lze jej žalovat podle tohoto nařízení, pokud má na územ některého členského státu pobočku, zastoupení nebo jinou provozovnu. Zaměstnavatel může být žalován na těchto místech: u soudu, v jehož obvodu má bydliště (tj. sídlo, ústředí, hlavní provozovnu nebo jinou provozovnu či pobočku), 88


u soudu místa obvyklého výkonu práce zaměstnance nebo u soudu, kde zaměstnanec vykonával práci naposledy, pokud zaměstnanec obvykle nevykonával práci, pak u soudu místa, kde se nacházela provozovna, která zaměstnance přijala do zaměstnání. Zaměstnanec si může vybrat z těchto příslušností.

2.5.3.2. Soudní příslušnost podle českého mezinárodního práva soukromého Pokud má žalovaný bydliště na území členského státu, použije se evropské nařízení Brusel I. Naopak pokud žalovaný nemá bydliště na území členského státu, určuje se příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů (čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I). Podle českého práva je pravomoc českých soudů v majetkových sporech dána, je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost (§ 37 odst. 1 ZMPS). Pokud si však smluvní strany sjednaly soudní příslušnost ve smlouvě, má tato smlouva přednost. Podle českých předpisů (podle občanského soudního řádu) je dána příslušnost soudu obecně tehdy, jestliže v jeho obvodu má žalovaný své bydliště. Zároveň je tu příslušnost daná na výběr, kdy lze žalovat také u soudu, kde má žalovaný své stálé pracoviště došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody je umístěna organizační složka podniku fyzické nebo právnické osoby, která je žalovanou, týká-li se spor této složky.

2.5.4. Otázka rozhodného práva Soud, který bude rozhodovat o sporu s mezinárodním prvkem, nemůže tento spor automaticky rozhodovat podle práva svého státu, nýbrž musí nejdříve podle předpisů mezinárodního práva soukromého určit rozhodné právo, tj. právo, podle kterého je třeba spor posuzovat. Právo vlastního státu použije soud automaticky pouze v rozsahu tzv. imperativních předpisů (viz dále). Nad rámec imperativních předpisů musí soud určit rozhodné právo na základě tzv. kolizních norem svého práva (české kolizní normy upravuje ZMPS) nebo přednostně na základě kolizních norem obsažených v mezinárodní smlouvě, kterou je jeho stát zavázán. Přednost před těmito úpravami však v současnosti mají kolizní normy obsažené v evropských nařízeních, a to v tzv. nařízení Řím I,139 týkající se smluvních závazkových vztahů (tedy např. pracovních smluv) a Řím II,140 týkající se mimosmluvních závazkových vztahů (zejména náhrady škody). 139 Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 17. 6. 2008 č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy. 140 Nařízení EP a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. 7. 2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy.

89


Nařízení Řím I pro smluvní závazkové vztahy je účinné od 17. 12. 2009. Pro spory ze smluv vzniklých 1. 6. 2006 a 16. 12. 2009 se uplatní kolizní normy upravené v mezinárodní Římské úmluvě z roku 1980,141 kterou je Česká republika vázána. Nařízení Řím I navazuje na Římskou úmluvu, takže úmluva i nařízení jsou postaveny na stejných principech, právní úprava v nařízení se v podstatných směrech neliší od právní úpravy v úmluvě.

2.5.4.1. Nutně použitelné (imperativní) předpisy Nutně použitelné předpisy jsou ty, které se použijí vždy (bez ohledu na to, jakým právem by se měl řídit vztah dle norem mezinárodního práva soukromého). Jako příklad lze uvést zákon o zaměstnanosti, který stanoví určité požadavky pro zaměstnávání cizinců – ty se uplatní i tehdy, kdyby se samotný pracovněprávní vztah měl řídit cizím právem. Avšak i velké množství norem, obsažených v zákoníku práce, které se přímo dotýkají pracovněprávního vztahu, má povahu nutně použitelných norem. Jednotlivé aspekty pracovněprávního vztahu tak bude vždy třeba zaprvé posoudit z hlediska, jestli normy upravující tento vztah mají povahu nutně použitelných norem, a zadruhé v míře, v jaké se tento vztah řídí „obyčejnými“ normami soukromého práva, posoudit, zda půjde o normy českého nebo cizího práva. Z toho vyplývá, že v pracovněprávních vztazích s mezinárodním prvkem je třeba věnovat pozornost rozlišení jednotlivých aspektů pracovněprávního vztahu a ptát se, které aspekty spadají pod nutně použitelné normy a které již nikoliv. Bohužel přestože existují definice nutně použitelných norem, nelze se vyhnout tomu, že jejich určení v konkrétních případech bude otázkou interpretace. Kučera142 definuje nutně použitelné, imperativní předpisy jako „normy, které nemohou být v mezích svého předmětu úpravy zásadně zaměněny či nahrazeny cizím právem.“ V zásadě se jedná o všechny normy práva veřejného (ústavního, správního, finančního, trestního). Může se však jednat i o některé normy soukromoprávní, a to zejména normy práva pracovního. Zásadní je otázka, jak tyto normy rozpoznat. Dle Kučery lze tyto normy určit na základě toho, že předmět jejich úpravy je v nich územně či osobně zvláště vymezen, a to výslovně, nebo takové územní / osobní určení může vyplynout ze smyslu a účelu úpravy. Z tohoto zvláštního územního nebo osobního určení tak má vyplývat zvláštní užší rámec, v němž je třeba podle této normy posuzovat každý případ bezpodmínečně (bez ohledu na právo, kterým se jinak řídí soukromoprávní vztah). Jako příklad nutně použitelné pracovněprávní normy uvádí Kučera normu stanovující nejvyšší přípustnou výši týdenní pracovní doby. Stejný charakter budou mít normy stanovující minimální délku dovolené, normy upravující práci přesčas, normy upravující minimální mzdu, normy 141 Publikovaná pod č. 64/2006 Sb.m.s. 142 Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé, 6. opravené a doplněné vydání, Doplněk, Brno 2004, s. 233 an. Čl. 9 nařízení Řím I definuje „imperativní ustanovení“ jako „ustanovení, jejichž dodržování je pro stát při ochraně jeho veřejných zájmů, jako např. jeho politického, společenského a hospodářského uspořádání zásadní do té míry, že se vyžaduje jejich použití na jakoukoli situaci, která spadá do jejich oblasti působnosti, bez ohledu na právo, které by se jinak na smlouvu podle tohoto nařízení použilo.“

90


stanovující požadavky na bezpečnost v práci. Spornější bude povaha norem upravujících překážky v práci nebo výpovědi a skončení pracovního poměru zaměstnavatelem. Dle mého názoru pokud pracovněprávní normy výlučně sledují ochranu zaměstnance, je třeba je považovat za normy nutně použitelné. Proto např. normy upravující důvody, za nichž lze dát zaměstnanci výpověď, budou nutně použitelné, naopak normy upravující formu této výpovědi nutně použitelné nebudou. Právní názory na tuto otázku se však mohou lišit. Příkladem pracovněprávních norem, které nemají povahu nutně použitelných norem, budou normy upravující vznik pracovního poměru.

2.5.4.2. Rozhodné právo podle Římské úmluvy a nařízení Řím I (smluvní závazkové vztahy) V zásadě platí, že přednost před konkrétními kolizními normami úmluvy i nařízení má právo, které si strany dohodnou smlouvě. Tato zásada má nicméně výjimku, a to u pracovněprávních smluv, kde volbou práva nesmí být oslabena práva zaměstnance, která by zaměstnanci náležela podle rozhodného práva, pokud by k volbě práva ve smlouvě nedošlo. Pokud si strany nezvolily právo ve smlouvě, platí zásada, že právní vztah se posuzuje podle práva země, s níž nejúžeji souvisí. Má se zato, že smlouva nejúžeji souvisí se zemí, v níž má v době uzavření smlouvy bydliště strana, která je povinna plnit předmět smlouvy. U pracovních smluv je nejúžeji související zemí: a) právo země, v níž zaměstnanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci, i když je dočasně zaměstnán v jiné zemi, nebo b) pokud zaměstnanec nevykonává svou práci obvykle v jediné zemi, právo země, v níž se nachází provozovna, u které je zaměstnán.

2.5.4.3. Rozhodné právo podle nařízení Řím II (mimosmluvní závazkové vztahy) Nařízení Řím II vychází z principu, že rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z civilních deliktů (odpovědnosti za škodu), je právo země, kde škoda vznikla, bez ohledu na to, ve které zemi došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, a bez ohledu na to, ve které zemi nebo zemích se projevily nepřímé následky této skutečnosti. Výjimkami z tohoto obecného pravidla jsou případy, kdy: osoba, vůči které je vznášen nárok na náhradu škody, a poškozený mají v okamžiku vzniku škody bydliště ve stejné zemi – potom se uplatní právo této země, 91


ze všech okolností případu vyplývá, že civilní delikt (protiprávní jednání vedoucí ke škodě) je zjevně úžeji spojen s jinou zemí (např. vzhledem ke smlouvě, která úzce souvisí s daným civilním deliktem) Př.: Agentura práce se sídlem na Ukrajině v souvislosti s obchodováním s lidmi způsobila škodu ženě, kterou dopravila k sexuálnímu vykořisťování na území ČR. Jednatelem agentury je Ukrajinec pobývající v ČR. Ten je také v ČR trestně stíhán. Žena má na výběr v soukromoprávním řízení žalovat: agenturu práce na Ukrajině (sídlo žalovaného), agenturu práce v ČR (v ČR byla způsobena škoda, české soudy jsou příslušné podle ZMPS a OSŘ), jednatele agentury práce v ČR (jednatel má v ČR bydliště a v ČR byla způsobena škoda), náhrada škody se bude posuzovat podle českého práva (škoda vznikla na území ČR, nařízení Řím II). Př.: Agentura práce se sídlem ve Vietnamu dopravuje pracovníky do ČR a pronajímá je na práci v ČR. Tito pracovníci však mají nepoměrně horší postavení v ČR, než mají běžní čeští zaměstnanci, často jsou vykořisťováni. Vietnamští pracovníci v ČR mají tyto možnosti: pokud jim byla způsobena škoda, mohou vietnamskou agenturu žalovat v ČR, pokud mají nároky z pracovněprávního vztahu (mzdové apod.), nemohou žalovat agenturu v ČR (pro soudy v ČR je rozhodující sídlo žalovaného), ledaže by vietnamská agentura měla provozovnu v nějakém členském státě EU, v případě, že by agentura měla provozovnu v členském státě EU, mohli by se vietnamští zaměstnanci domáhat svých nároků podle nařízení Brusel I, tedy mimo jiné i u českého soudu (tam, kde obvykle vykonávají práci); pracovněprávní vztah s vietnamskou agenturou se bude posuzovat podle českého práva (podle Římské úmluvy a nařízení Řím I. je rozhodné právo země, v níž zaměstnanec vykonává práci).

2. 6. Závěr Zhruba lze říci, že české právo soukromé poskytuje široké možnosti poškozenému, jak uplatnit svůj nárok vůči škůdci, resp. pachateli. Faktická uplatnitelnost pro obchodované osoby však pokulhává. Jednou z příčin, kterou však lze v soukromém právu těžko odstranit, je problém vymahatelnosti. Poškozený může u soudu vyhrát i několik milionů jako náhradu škody na zdraví a nemajetkové osobnostní újmy. Problémem pro něj zůstane, jak těchto několik milionů vymoci v exekuci po škůdci / pachateli. 92


Jiným problémem s faktickou uplatnitelností práva poškozeného u soudu je skutečnost, že poškozený, jakožto obchodovaná osoba, je velmi často osobou nemajetnou, tedy osobou, která si nemůže dovolit zastupování advokátem. Soukromoprávní řízení si přitom zastupování advokátem téměř nutně žádá, neboť přenáší veškerou odpovědnost za výsledek sporu na strany sporu. Malé pochybení z neznalosti práva může způsobit neúspěch ve věci. Na poškozeném je také prokazování veškerých skutečností, které tvrdí (v občanskoprávním procesu, až na zákonné výjimky, platí zásada, že skutečnosti prokazuje ten, kdo je tvrdí). Není zde nikdo, na rozdíl od trestního procesu, kdo by poškozenému obstarával důkazy nebo mu s tím pomáhal. České právo sice dává určité možnosti nemajetným osobám, jak získat advokáta bezplatného nebo za sníženou odměnu, nicméně tyto možnosti jsou velmi omezené. Fakticky tak budou poškození často závislí na pomoci neziskových organizací, které jim případně budou ochotny poskytnout nebo zprostředkovat právní pomoc. Tento problém by vyřešilo přijetí návrhu zákona o bezplatné právní pomoci. Konečně velmi závažným problémem je, že poškozenými z trestné činnosti obchodování s lidmi nebo z pracovního vykořisťování jsou nejčastěji cizinci, kteří však mají uplatňování svých práv u soudu ztížené jak vzhledem ke svému faktickému postavení v ČR, tak vzhledem k právní úpravě, která vůči cizincům není příznivá. K faktickému postavení cizinců přispívá zejména maximální doba 1 roku, na kterou může cizinec získat pracovní povolení, na které je obvykle vázána i legalita jeho pobytu v ČR. To pochopitelně velmi nahrává nejrůznějšímu vykořisťování, proti kterému cizinec nebude mít zájem se bránit, vzhledem k tomu, že ztráta zaměstnání pro něj v konečném důsledku znamená ztrátu legálního pobytu v ČR. Kromě toho po právní stránce přispívá k vykořisťování cizinců ne zcela promyšlená právní úprava agenturního zaměstnávání, která umožňuje, aby na území ČR působily agentury práce ze třetích zemí, aniž by měly na území ČR alespoň pobočku nebo provozovnu. To má za následek, v souvislosti s českou úpravou v ZMPS a občanském soudním řádu, že jsou tyto agentury ze soukromoprávního hlediska nepostižitelné: zaměstnanec – cizinec se nemůže domáhat ochrany ze svého pracovněprávního vztahu u českého soudu (pokud nejde přímo o náhradu škody, kterou lze žalovat v místě, kde byla škoda způsobena). Změna právní úpravy agenturního zaměstnávání, která by uzákonila povinnost cizí agentury práce mít na území ČR zastoupení, pobočku nebo provozovnu, by z hlediska mezinárodního práva soukromého znamenala posun ve prospěch agenturních zaměstnanců – cizinců. Uplatnil by se totiž předpis evropského mezinárodního práva soukromého – nařízení Brusel I – a zaměstnanec by měl možnost domáhat se svých pracovněprávních nároků v ČR a podle českého práva. Na druhé straně současná právní úprava cizinci nebrání, aby alespoň podal podnět inspekci práce nebo úřadu práce (v závislosti na druhu deliktu), aby tyto úřady přezkoumaly, zda zaměstnavatel (agentura) dodržuje tzv. nutně použitelné předpisy českého pracovního práva (což jsou téměř všechny předpisy, jejichž cílem je ochrana zaměstnance – např. předpisy o délce pracovní doby, dovolené, o bezpečnosti v práci). Tímto postupem však může cizinec pouze docílit toho, že jeho zaměstnavatel bude potrestán, nikoliv nějakého odškodnění pro sebe. 93


2. 7. Literatura: Bělina, M. a kol.: Pracovní právo, 3. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, Praha 2007 Burčíková, P.: Obchodování s lidmi – některé problematické momenty platné legislativy – interní materiál organizace La Strada Česká republika, o.p.s. 2009 (nepublikováno) Compensation for Trafficked and Exploited Persons in the OSCE Region. OSCE/ODIHR, Warsaw 2008 Doležílek, J.: Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti, ASPI, a. s., Praha 2008 Fiala, J., Kindl, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. I. díl, Wolters Kluwer ČR, a. s., Praha 2009 Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol.: Občanské právo hmotné. 2, díl třetí, Závazkové právo, ASPI Publishing, Praha 2006 Pauknerová, M.: Evropské mezinárodní právo soukromé, C. H. Beck, Praha 2008 Šámal, P. a kol., Trestní řád. Komentář. I. díl, C. H. Beck, Praha 2005 Šubrt, B.: Agenturní zaměstnávání – stav a problémy v širších souvislostech, 2. část, Práce a mzda 2008/6, s. 6. Věške, V.: Přehled judikatury ve věcech promlčení a prekluze v soukromém právu, ASPI, a. s., Praha 2006 Vojtek, P.: Přehled judikatury ve věcech náhrady škody, ASPI, a. s., Praha 2006 Zpráva z projektu: vietnamští dělníci a dělnice v českých továrnách. La Strada Česká republika, o.p.s. 2008 dostupné on-line: http://www.strada.cz/download/files/ZPVietnamstidelnici.pdf

94

La Strada Česká republika, o.p.s., 2009 PO BOX 305 111 21 - Praha 1 INFO a SOS linka: 222 71 71 71 Tel./fax kancelář: 222 72 18 10 [email protected] www.strada.cz Petra Šachová e-mail: [email protected] Petra Lomozová e-mail: [email protected]

Petra Šachová, Petra Lomozová. Možnosti a limity odškodnění obchodovaných osob v českém právním systému

Recommend Documents