Petr Schink. agent John Francis Ková KALIBR.45

Petr Schink

agent John Francis Ková 8 KALIBR .45

1

Copyright © Petr Schink, 2006 Cover Art © Jan Doležálek, 2006 Design ® Jan Doležálek, 2006 Edítion © 2006 Allrights are reserved

ISBN 80-7254-878-6

2

Od: KILLERa Kvantový Interrealitní Inteligentní Retranslátor EF báze HUMAN IV tech Komu: GODovi – CentrálníNad-inteligenci EF Subjekt: Agent John F. Ková Vyhrazení: Materiál nep ístupný lidem Agent John F. Ková : Statut: rekonvalescence Rekapitulace: P i misi Se smrtí v zádech se nedokázal vrátit prvním návratovým oknem a byl nucen vy kat t i m síce. Ty v zájmu shromážd ní dalších dat využil v ú asti na vzduchoplavecké výprav , která m la za úkol zachránit zajaté obyvatele státu, v n mž agent Ková operoval. Za jeho nemalého p isp ní se to poda ilo. Svým konáním neporušil žádná agenturní pravidla. V pr b hu expedice byla zjišt na fakta, na jejichž základ je organizována v decká výprava do reality D19, viz globální mutace ch ipkových vir , analýza doktorky Lavassi. Detaily viz subjekt JFK07 Ho ící and lé. Spole enská analýza týmu Bytewské okolo JFK na požadavek Centrální Nad-inteligence GODa: Kristýna Rustová p ekvapiv nep ijala nabídku Bytewské a za ala pracovat ve v decké divizi. D vod – osobní vazba na F. Boormana (humanizovaný kyborg). Díky ní se jeho psychický stav stabilizoval a zvýšil se jeho ak ní potenciál. Nezasahovat, pouze sledovat. Military divize, odd lení Biologických zbraní, propašovala do svých laborato í v t le dr. Lavassi vzorky nebezpe ných vir ze sv ta D19. Podle pokyn GODa . 158-623-45c nebylo zasáhnuto. Pokud stejným zp sobem ovlivnili i imunitní systém agenta Ková e, m l by být po víc než t ím sí ní expozici mutujícím vir m mrtev. Není. Vyšet it. Carl Maria von Wonder Zapo al soukromý výzkum interrealitních fluktuací konektivity se znepokojivými výsledky. Vzhledem k extrémní matematické 3

náro nosti a vysoké intuitivnosti jeho výzkumu nemohu pokra ovat sám. Postup – sledovat a vy kat profesorových záv r . Problém s identitou agentky komtesy Villefort vy ešen. Rodi e mrtví, agent senior se zmraženým služebním postupem vzhledem k akci XXX, cenzurováno. D kuji za objasn ní. Konec vyžádané zprávy KILLER Poznámka: materiál není ur en do lidských rukou, mohl by ovlivnit deformace kauzality.

4

VYRUŠENI V NEJLEPŠÍM Ková se p evalil na l žku a podv dom nahmatal p íjemn oblé a hladké adro. S pot šením konstatoval, že ernovláska po jeho boku je nahá jako prst. Šaty byly rozházené všude kolem, jak si z nich navzájem vzrušen a mírn p iopile pomáhali. Svítící ru i ky budíku na no ním stolku ukazovaly ty i hodiny, ale Ková se necítil ospalý. Ve skute nosti m l úpln jiné pocity. Rázn odhrnul deku a p itiskl se k vlá nému t lu. Podle p ítulného zavrn ní nem la dívka nic proti. Když byli v nejlepším, rozpípal se dot rn mobil. Instinkty bývalého záchraná e zapracovaly. Ková rozmrzele nechal oboustrann p íjemné innosti a hmátl po mobilu. „Radil bych ti, aby to bylo d ležité, Vinci. Zrovna tu mám rozd láno n co vážn naléhavého,“ zavr el do telefonu. „A jestli to rychle nedod lám, asi m to kousne do zadku,“ zašeptal mimo aparát a jemn odstr il p íjemn dot rné ruce. Pak už se ke slovu nedostal, jen se stále vážn jším výrazem ve tvá i kýval hlavou: „Ano, ano, dob e…“ „Promi , Zoe, ale musím jít.“ JFK rychle sbíral rozházené svršky. „To víš, práce…“ na okamžik se odml el, než si vzpomn l, co jí p ed pár hodinami o sob nakukal, „…u policie.“ „Tohle mi budeš muset vynahradit, Johne,“ neodpustila si drobná ernovláska a podle laškovného zamrkání bylo jasné, že se jim to vynahrazování bude ob ma líbit. „Ozvu se ti a domluvíme si odvetný zápas,“ zamí il na ni ukazová kem v pistolnickém gestu a ješt sebral kabát, zakopnutý pod postel. Venku na Ková e ekal rudý spor ák Ferrari G68. Nejnov jší ob Vincentovy vášn pro rychlá auta. Co tenhle v z dokáže si John pamatoval ze zkušební jízdy na závodním okruhu, kam ho par ák pozval. Asi týden pak využíval jen služeb hromadné dopravy. Dve e na stran idi e se otev ely a ven vykoukla ost e ezaná tvá Vincenta 5

Vegy lemovaná zvednutým límcem bundy. „Tak poj , za p l hodiny máme briefing.“ Ková p eb hl krátkou vzdálenost mezi domovním vchodem a autem co nejrychleji. Ledový podzimní vítr se do n j opíral ze všech sil a hnal mu do tvá e suché listí a prach. Cípy kabátu zavlály a už se za ním zabouchly dve e. M l co d lat, aby se sm stnal na úzkou koženou seda ku. „Tohle zhmotn ní krize st edního v ku není zrovna moc pohodlné,“ poznamenal ušt pa n , když se uveleboval. Vega se ned tkliv zašklebil: „Spíš to leccos vypovídá o tvojí životospráv . Máš na tahle anatomicky tvarovaná sedadla moc velký slovanský zadek.“ Už smí liv ji ukázal na termosku s kávou. John vd n sáhl po plastovém uzáv ru, naplnil ho a pod koval kývnutím. „M vytáhli z postele p ed p l hodinou. Už jsem do sebe sta il nalít litr kafe a stejn skoro spím,“ zívl Vincent. „No podle toho, jak sp chají, nás brzy proberou až moc.“ Ková rychle vysrkl p l kelímku horké tekutiny, aby se nepobryndal, až se auto rozjede. „Jak jsi vlastn v d l, kde dneska spím?“ napadlo ho se zpožd ním. „Agentura si musí udržovat p ehled o svých lidech. Hlavn když to jsou taková esa jako ty,“ uchechtl se Vega a dál to nerozebíral. Popravd Ková o rozhovor na podobné téma ani nestál. Pomyšlení, že se stal malým kole kem – a navíc p ísn hlídaným malým kole kem – ve velké mašinérii, mu ned lalo dob e. „Co má znamenat tohle? Nev d l jsem, že jsi pov r ivý,“ zm nil téma a dotkl se hadrové panenky houpající se na zrcátku. Byla ušitá narychlo, visely z ní nit a skrz široké stehy se drala ven vata, ale p esto se zdálo, že se v jejím zmuchlaném obli eji odrážejí rysy živého lov ka. Nejspíš jen hra stín . Vegovy rty se stáhly do tenké linie – n co na pomezí úsm vu a bd lé ostražitosti. „Té hra ky si nevšímej. Jen vzpomínka na jednu ženskou.“ „Takže zástava lásky?“ zasmál se John a rozhoupal talisman do divokého tance. 6

„Tak n co.“ Vega si v duchu p ipomn l balí ek s jehlami, který si schoval do palubní p ihrádky. Jen tak. Pro jistotu. Šlápl na plyn a spor ák vyrazil do ídce osv tlené noci. V okn nejvyššího patra inžáku se rozsvítilo sv tlo. ernovláska se neobt žovala se spodním prádlem a ve sp chu na sebe naházela jen t sné džíny, svetr a koženou bundu s beránkem. Jako poslední si do podpaží p ipnula t žkou automatickou devítku, která pod vypasovanou bundi kou ned lala žádnou bouli. Nosit zbra tak, aby si toho nikdo nevšiml a zárove nep ekážela v pohybu a byla kdykoliv p ístupná, se lov k nau í až dlouhou praxí. Zoe nemohla íct, že by se jí tenhle úkol líbil. S její kvalifikací a praxí by se mohla uplatnit mnohem zajímav ji, než d lat n komu stín, zvláš když ten n kdo byl ze stejné organizace a m l sloužit stejné dobré v ci. P ipadala si díky tomu špinavá. Zárove si ale tak trochu užívala, jakým zp sobem se jí to povedlo rozehrát. Vyspat se s Ková em rozkazem nedostala, ale bylo to p íjemné zpest ení a zárove vynikající p íležitost, jak si jej prov it opravdu zblízka. Co muž nevyzradí v posteli, to patrn ani nev d l. Ješt pár sch zek a dostane se mu pod k ži. Mobil na no ním stolku se rozehrál vlezlou populární melodií. P išla zpráva. ernovláska si ji p e etla a za ala sp chat ješt hore n ji. V úst edí jí eknou více, ale zatím její nový úkol nevypadal závid níhodn . P esto se v duchu usmála. To když si p edstavila, jak se bude Ková tvá it.

7

CESTA DO ST EDU ZEM Bytewská si prot ela o i unavené nocí beze spánku. Hned se ale zarazila a bleskov zkontrolovala o ní linky a stíny. Perfektn držely, dokonce i asenka. Kosmetika, kterou dostala jako osobní dárek od Villefortové, m la n co do sebe. Sice svou pod ízenou podezírala, že jde o zboží propašované ze Zem budoucnosti, ale nad tímhle malým proh eškem se rozhodla mávnout rukou. Komtesa de Villefort byla zkušená agentka, jist v d la, co si m že dovolit protáhnout mezi sv ty. Podobné drobné p estupky proti ádu EF byly konec konc nevyhnutelné a p edstavovaly asi takové nebezpe í, jako když si zam stnanec mýdlárny ob as pod rukou odnese pár kostek dom . A n kdy to posloužilo i dobré v ci, pomyslela si, když v zrcátku ješt jednou zhodnotila sv j vzhled. Žádné vá ky pod o ima, prohloubené vrásky nebo ustaraný výraz. Prost dokonalá tvá bohyn . Možná bohyn matky, zhodnotila kriticky malý podbradek. Ale zatracen sexy bohyn matky. Spokojen mlaskla a zaklapla zrcátko kombinované s pud enkou. První p lku noci strávila na kobere ku p i telekonferenci se svými nad ízenými a druhou ešením krizové situace s mladým potrhlým v dátorem. Teprve po dvou hodinách intenzivního nátlaku ho p im la k tomu, aby p estal mluvit v matematických vzorcích a zd šen kolem sebe mávat rukama. Te by m l být ve své kancelá i a projídat se maxipizzou, kterou mu v záblesku geniální intuice objednala, aby se ho aspo na p l hodiny zbavila. Letmým pohledem na nápadn nenápadné hodinky od Cartiera vykládané drobnými modrými diamanty si ov ila, že na jeden d ležitý rozhovor má ješt deset minut. Zlehka p ejela prsty po klávesnici po íta e a rychle ztlumila zvuk, protože její kancelá zaplavil strašlivý rachot ob ího dolu v plném provozu. Zrnitou p eskakující obrazovku zaplnila obrovská hlava profesora von Wondera. Kývala se na tenkém kr ku a ostré, k prasknutí napjaté rysy obli eje i zcuchané vlasy dotvá ely dojem šíleného v dce. Zpod hustého obo í zableskly dva živé plamínky 8

zornic a doslova Bytewskou probodly. Jakmile ji profesor poznal, výraz nap tí hrani ícího s nervovým zhroucením ochabl a dokonce mu v koutku tenkých bezertých úst zacukalo v náznaku úsm vu. A d lal von Wonder co cht l, rozhodn toho taky moc nenaspal. „Jak zvládáte situaci, profesore?“ zeptala se ho formáln , ale p esto se stopou v elého p átelského tónu v hlase. V d la, že kdyby bylo cokoli v nepo ádku, už by o tom byla informována. Starosti jí ned lal ani mužík v stav. Na samé hranici svých sil pracoval její p ední v dec nejlépe. „Dob edob edob e!“ zadrmolil von Wonder a oto il se, jako by si to cht l ov it. Odhalil tak výhled na n kolik primitivních vypouklých obrazovek, kterými byla vid t pouze tma a ob as kus šedé kamenné st ny nebo sesouvajícího se št rku. Zbytek prostoru kolem profesora zapl ovala p ehršel neidentifikovatelných p ístroj z nýtované oceli a táhla a písty, kterými byly propojeny. Díky neustálému pohybu stroj vše p sobilo hekticky a zmaten a díky ot es m, sy ení páry a vrzání budila scéna dojem, že sta í jeden povolený šroubek a von Wonderovo stanovišt se zm ní ve zm rozervané oceli. „Museli jsme dvakrát vym nit vrták, podloží je tady extrémn odolné, ale jde to dob e.“ Bytewská v hraném rozho ení zakývala ukazová kem: „Myslela jsem, že jsme se jasn dohodli – z stanete na povrchu, nejvýš pom žete n kolika radami, ale dol nep jdete! Jste pro Agenturu p íliš cenný.“ Ale opravdové roz ilení v jejím hlase chyb lo. Bylo jí jasné, že von Wonder neodolá p íležitosti a sestoupí v primitivním vrtném stroji do útrob Zem . Takhle n jak si její nejlepší v dec p edstavoval dovolenou. V zorném úhlu obrazovky prošel muž s velkým hákovitým nosem a v ným úšklebkem na bledé tvá i. Oble ený byl ve viktoriánském fraku umazaném od oleje. Ve stísn né strojovn vrtné soupravy si dovolil jediný proh ešek proti bontonu – obvyklé bílé rukavi ky vym nil za t žké pracovní rukavice strojníka. Von Wonder se v odpov jen provinile usmál a naráz vypadal docela jako kluk, kterého p istihnou s prstem v hrnci s povidly. 9

„Ale proto jsem vás nekontakto…“ „Moment, ztrácím vás!“ Profesor v hlas zanikl v chr ení a šum ní špatného p íjmu a ernobílý obraz se rozplizl do zrn ní st ží ohrani ujícího jeho obrysy. Obrazovka blikla a mužík zmizel docela. Von Wonder se chvíli snažil zachytit svou šéfovou pomocí n kolika tit rných ladících knoflík . V dimenzi, kde pracoval, fungovaly jen velice jednoduché technické a informa ní prost edky, ale byl vd ný i za to málo. A dokázal s tím pravé divy. Když mu však jeden ladící knoflík z stal v prstech, rozhodl se pro ten nejstarší opravá ský grif, který fungoval na všechno od primitivních mechanických strojk po vojenské superpo íta e, proti kterým byl Deep Blue asi stejn komplikovaný jako tvere kovaný papír na piškvorky – praštil ze všech sil do bo ního panelu jednoduchého po íta e a obraz znovu nasko il. Zárove vybuchla v dešti elektrických jisker jedna z vakuových obrazovek na st n , osv tlení zakolísalo a celá místnost se rozvrzala hrozivými tóny bortící se oceli. Muž ve smokingu se zašklebil, vrazil šroubovák do krabice centrálního motoru a ob í vrták ztichl. Kilometrová vrstva horniny bezpe n utlumila jakýkoliv zvuk zven í a rozprost elo se strašidelné ticho. Dokud muž neporušil dekorum francouzského šviháka, nezachrchlal a neodplivl si skrz m ížovanou podlahu. „Granit. Chroupá to vrtné hlavice jako perník.“ „Postarej se o to, Jean-Paule,“ reagoval bezmyšlenkovit von Wonder a dál si ho nevšímal. Jeho spolupracovník byl schopný mechanik a situaci zvládne sám. „Už vás zase vidím,“ ohlásil, „takže pro jste m kontaktovala? D je se n co neodkladného? Jak to tam beze m Whitacker zvládá?“ Bytewská se pohodln op ela ve svém koženém k esle a propletla prsty do st íšky. Tohle bude t žké. Byla zvyklá své spolupracovníky a pod ízené povzbuzovat k samostatnosti a vlastní iniciativ a p esn to taky von Wonder d lal. Jenže te ho za to m la potrestat. Zhluboka se nadechla: „O Whitackerovi pozd ji. M la jsem dnes v noci velice nep íjemný rozhovor s n kolika p kn 10

nasr… rozzlobenými hlavouny.“ Bylo vid t, že Ljuba Bytewská jen zt ží p emáhá vztek, který prosakoval každou vy enou slabikou jako pára ze špatn ut sn ného kotle. „Co zase?“ Von Wonder se ani nepokoušel potla it znechucený úšklebek. Klacky, které mu nad ízení ob as házeli pod nohy, p eskakoval po celou svoji kariéru. Bytewská tvo ila jednu ze sv tlých výjimek. „Vzpomínáte si na náš rozhovor o interdimenzionálních fluktuacích? Upozornil jste m tehdy na jistý ne ekaný jev v pohybu dimenzí a rozhodl jste se hledat jeho p í iny.“ „Ano jist , pracuju na tom a došel jsem k n kolika záv r m. Závažným záv r m! Ta pravidelnost v pohybu dimenzí rozhodn nem že být náhodná,“ p erušil ji v dátor náhle vzrušeným hlasem. „Dost!“ ud lala jeho šéfová jasné zamítavé gesto rukou. „Nechci a nesmím o tom nic slyšet. Práv o tomhle vašem experimentu jsem si moc hezky povídala šest hodin v kuse. A výsledek je, že máme okamžit zastavit veškerý výzkum v tomto sm ru.“ „Cože?“ Von Wonder za val jednak proto, že v tu chvíli motory podzemního korábu op t nasko ily, a druhak vzteky. Odkudsi se p ipotácel vysílený Jean-Paul a za ch ze ze sebe set epával okované boty s ma kami a ochrannou helmu se sklen nými pr hledy lemovanými mosazným kováním. Zbytek t la m l navle ený do mechanického exoskeletu pohán ného rozm rným pufajícím motorem na zádech. Celé to vypadalo jako hydraulický vozík, který se n kdo rozhodl upravit pro ned lní procházky. „Jak jste slyšel. Bylo mi velmi d razn vysv tleno, kde je místo naší pobo ky. Máme se starat o malé šmeliná e a tenhle píse ek nechat velkým kluk m.“ Špatn skrývaná ho kost te z dokonale namalovaných rt Bytewské skoro odkapávala. „Ale moje výpo ty stále b ží! Zatímco jsem tady, centrální po íta KILLER se tím problémem usilovn zabývá a zastavit ho m žu jen já s pat i ným p ístupovým heslem,“ dodal zdánliv zbyte n von Wonder. „Byla by p ece škoda Agenturu p ipravit o 11

jeho výsledky.“ Te už se vychytralý úšklebek p ehlédnout nedal. „Rozumím,“ Bytewská si dovolila jedno malé úlevné oddechnutí, „jakmile se ale vrátíte z mise, budou všechny další výpo ty a operace zastaveny a výsledky postoupeny vyšší instanci.“ „…a patrn skartovány,“ doplnila v duchu, „nebo p idány do police hned vedle R žového poup te a Archy úmluvy. Tomu je t eba zabránit za každou cenu.“ Bytewská se v duchu modlila, aby v dci, který byl v tšinu asu trochu mimo sv t b žných lidí, došlo, co po n m chce. Nemohla to íct p ímo, veškerá komunikace byla nahrávána. A i tohle t m naho e nejspíš dojde, jenže za náznaky ji nebudou moci potrestat. „Ano, jist . Jen se obávám, že se moje mise zde ve M st pod mrtvým sluncem trochu protáhne,“ nezklamal von Wonder. „Je nezbytné nastartovat znovu geotermální innost, jinak nám naši spojenci velmi rychle pomrznou. A obávám se, že si následný dozor vyžádá moji delší p ítomnost.“ „Jist , chápu. Každý musíme d lat, co je nutné,“ odpov d la Bytewská dvojzna n . „A jak si vede m j zástupce? Já osobn v n j vkládám velké nad je.“ „Ach ano, Dexter Whitacker. Vede si dob e. Popravd zrovna ud lal jeden zajímavý objev, který možná souvisí s vašimi výpo ty o fluktuaci dimenzí. Posílám na to moje nejlepší lidi. Myslím, že to bude ješt hodn zajímavé.“ Bytewská si znovu prot ela unavené o i a tentokrát jí bylo jedno, jestli si rozmaže linky. Mezi p áteli se na to p ece tak nehledí. V tu chvíli se obrazovky za von Wonderovými zády zaplnily rudým ohn m magmatu. Podzemní lo zavrzala jako ocelová rakev drcená tíhou celého sv ta a Jean-Paul stále ješt nap l ve svém exoskeletu prolet l nap í celou kabinou a rozplácl se o st nu, až sou ástky lítaly. „Musím kon it, taky se tu nenudíme. A mimochodem – dnes vám to sluší,“ mrkl na Bytewskou rozcuchaný mužík a spojení se samo od sebe p erušilo. 12

13

CANIBAL HOLOCAUST Auto zastavilo p ed betonovým monolitem bez jediného okna. I vstupní dve e z matn šedé oceli byly viditelné až po chvilce pátrání. Ženevská centrála agentury Equilibri Ferrarius vypadala jako p edimenzovaný bunkr z druhé sv tové války. Nebo možná jako hypermoderní a ur it taky hyper-drahý výst elek mírn vyšinutého architekta. Ková by tipoval spíš to druhé. „Co p esn íkali?“ ozval se kone n , když s Vincem sjížd li v lesklé st ele expresního výtahu do hlubin zem . „Von Wonder nebo n kdo z jeho týmu dekódoval pohyb n kolika t ch kulatých nesmysl na fantómdromu. S dv ma z nich prý není n co v po ádku. Víc nevím,“ pokr il Vega rameny. Stejn jako Ková ovi ani jemu nebyly p íliš jasné zákonitosti dimenzionálního simulátoru. „Takže si asi ud láme výlet,“ zamumlal John a násilím potla il záchv v vzrušení. P i p edchozích výpravách do vzdálených sv t mnohokrát riskoval život a postupem asu zjistil, že je pro n j pohyb na ost í nože n co jako droga. To vlastn v d l, ješt když pracoval jako voják a pozd ji záchraná . Te se n jakou dobu jen potloukal po Ženev a okolí a p ipadal si jako zhý kaný turista s p íliš velkým kapesným. Agentura rozhodn neplatila špatn , ale akce mu prost chyb la. I te , uprost ed noci nebo spíš brzy ráno, se po hlavní okružní chodb st ediska potloukalo pár zam stnan vyhlížejících lidí. Sotva cinkly dve e otevírajícího se výtahu, dva z t ch lidí k n mu zamí ili. „Dobré ráno, pánové!“ p ivítala muže zá ivým úsm vem Ljuba Bytewská. Ková ov šéfové to jako obvykle slušelo a jako obvykle kolem sebe ší ila auru p irozené v dkyn . I tak brzy ráno byla dokonale nalí ená a upravená. Dokonale, i když mírn excentricky, ale to pat ilo k jejímu stylu. „Pospíšili jste si,“ konstatovala a ne ekala na jejich reakci, 14

„dovolte, abych vám p edstavila asistenta a v sou asné chvíli zástupce doktora von Wondera – Dextera Whitackera,“ rukou obt žkanou zlatem napodobila gesto cirkusových uvad a ukázala na sv j doprovod – oplácaného mladíka s patkou mastných erných vlas a výrazem absolutního nadšení v obrýlených o ích. Bílý pláš ho jasn identifikoval jako v dce. Tedy p vodn byl pláš bílý, te ho zdobilo množství skvrn, které by oko nevybíravého gurmána identifikovalo jako poz statky pizzy, coly a hamburger , zkonzumovaných za osam lých nocí, napln ných v deckou prací. „T ší m , že vás poznávám, pánové,“ vrhl se ke Ková ovi a Vegovi jako nadšené št n a za al jim st ídav tisknout ruce, „už jsem toho o vás tolik slyšel. Samou chválu ovšem!“ Ková se trpn ušklíbl a nechal si pot ást prava kou. Whitackerova ruka byla m kká a vlhká. Vega se tvá il podobn nadšen , ale povedlo se mu strategicky ustoupit za Johnova široká záda a vyhnout se tak první nejagresivn jší dávce obdivu a zbož ování. „Jsem tak rád, že se kone n i já m žu zapojit do týmu a p isp t svou troškou ke spole né práci.“ Dexter se nep estával zajíkat a mával kolem sebe lejstry s kole ky od šálku s kávou. John po nich líným pohybem sáhl a vytrhl mu je z prst . „P edpokládám, že jde o tohle,“ zhodnotil sloupec nic ne íkajících ísel vyjetý z po íta ové tiskárny a vrátil papíry Whitackerovi. „P edpokládáte správn ,“ konstatovala Bytewská, která s pobaveným nadhledem sledovala Dexterovy tane ky a rozpaky obou agent . „Vy víte, že nejsem v dec. ekn te mi prost , co se stalo. Nebo se má stát,“ doplnil JFK, když si uv domil, že simulátor dimenzionálních posun dokáže ob as i p edvídat možné budoucnosti. „Nebo by se eventuáln v jednom z mnoha svazk realit stát mohlo, kdyby entita X nereagovala na entitu Y a nevytvo ila tak asovou bublinu pí gama beta,“ utrousil se suchým humorem Vega. „Poj me do laborato e pana Whitackera, je hned vedle 15

fantómdromu,“ u ala Bytewská rozhovor. Whitackerova pracovna byl ve skute nosti kumbálek zapln ný po íta ovými terminály, monitory a další technikou, která Ková ovi nic ne íkala, ale byla zjevn extrémn drahá. A nic na tom dojmu neubíral fakt, že se všude válely krabice od pizzy a umašt né papíry s logem Mac Donald. P t monitor zrovna p enášelo efektní tane ní íslo n kolika fantómových koulí. Objekty se s temným burácením valily ob í technickou jeskyní, odrážely se, prolínaly, zmnožovaly a zase mizely. Ková v jeskyni už párkrát byl, ale pokaždé se nemohl zbavit dojmu, že vpadl nezván na biliárový ve írek party boh . Na zbytku obrazovek se v nep ehledných adách míhaly grafy vyhodnocující pohyb fantom a jeho matematická vyjád ení. Ková se na to všechno dokázal soust edit jen chvilku, než ho rozbolela hlava. „Podívejte se na tohle,“ p isko il Dexter k terminálu a n co zmá kl. Jedna z dosud slepých obrazovek se rozzá ila. Šlo o záznam, protože tane ek monstrózních koulí probíhal zrychlen a po stranách monitoru se objevovala n jaká ísla a složitý graf. „Vidíte to? Všiml jsem si toho b hem no ní služby. Asi ve dv ,“ zapíchl Dexter prst do shluku fantom . Na skle z stala mastná šmouha. Chvíli se ned lo nic. Koule o velikosti n kolikapatrového domu kolem sebe kroužily v jemném tanci sn hových vlo ek. Z chumlu se náhle vyd lil fantom o n co v tší než b žný pr m r a stále rychleji se valil k jednomu ze solitér na okraji. B hem n kolika vte in došlo k pr niku. „Fascinující, že?“ neudržel Dexter na uzd nadšení a málem plácl Vegu po zádech. V as se zarazil a nervózn si zamnul dlan . „No to jist ,“ odpov d l sn dý agent a o sarkasmus v jeho hlase by se mohl neopatrný poslucha po ezat. Nic nenasv d ovalo tomu, že se d je n co výjime ného. Podobné scény se na fantómdromu odehrávaly minimáln každých pár minut. Velká koule už úpln prolnula menší a pokra ovala nerušen po 16

své dráze – malinko v tší a o odstín tmavší. Její ob zmizela, jen chvíli se na míst , kde p vodn stála, mihotal nez etelný stín. Pak se vytratil i ten. „A kv li tomu jste m tahali z postele? Kuli ky jsme si mohli zahrát i ráno,“ ušklíbl se John. „Je mi opravdu líto, že jsme vás museli budit, vy moji spící princové, zvláš vy jste prý m l velmi p íjemnou spole nost,“ zat epetala Bytewská na Johna dlouhými asami jako nevinná hol i ka. Pod sametovým povrchem jejího hlasu však bylo skryté ost í. JFK rad ji spolkl další poznámky a v duchu se zap ísahal, že si bude musel s Bytewskou vážn promluvit o svém soukromí. Tedy spíše a jeho narušování ze strany Agentury. „Tak co se vlastn stalo?!“ vyšt kl podrážd n . Než ho Bytewská stihla set ít, promluvil Dexter. „To, eho jste práv byli sv dky, by se laicky dalo nazvat interdimenzionální kanibalismus. Podobné jevy se as od asu d jí, i když jsme to ješt v praxi nezaznamenali. Ale víme o tomhle fenoménu aspo teoreticky, podobn jako o erných dírách.“ „Moc, moc zajímavé,“ utrousil koutkem úst Ková a okázale zívl. Dexter si jeho despektu nevšímal. „Že ano! Na tohle téma jsem d lal diplomovou práci. Kv li ní m vyhodili ze školy a vedoucí katedry m dokonce posílal na psychiatrii. A potom jsem narazil na práce doktora von Wondera…“ Whitacker se nábožn odml el, když vyslovil doktorovo jméno. „Podle mých výpo t se výskyt interdimenzionálního kanibalismu blíží pravd podobnosti výskytu epsilon na kated e matematické analýzy,“ Dexter se zachechtal a vzáp tí se zmaten rozhlédl po nicnechápajících tvá ích kolem. „U nás na kated e se všichni smáli jako šílení,“ zamumlal zklaman . „No prost se výskyt takového jevu limitn rovná nule. Nemusel by se odehrát za dobu existence n kolika vesmír .“ „Jasn , už tomu rozumím, Nobelovku máte na dosah.“ Ková stále obtížn ji bojoval s rozmrzelostí. „Co p esn to znamená pro nás?“ 17

Bytewská gestem uml ela Whitackera, který se nadechoval k další v decké p ednášce, a spustila. „Znamená to, že se n kdo snaží tenhle jev vyvolat um le. Sv t, který jste vid li na fantómdromu zmizet, je bohatý na minerál zygonit s vysokým magickým potenciálem. Tamní realita je tém striktn technologická, takže zygonit má pro n stejnou hodnotu jako pro nás písek na pláži. Ale pro jeho dimenzionální sousedy, fungující na bázi magie, p edstavuje obrovské lákadlo. as od asu dochází k áste nému prolínání dimenzí a minerál je sm ován za cenné kovy a další suroviny. Nezasahovali jsme, protože tenhle obchod funguje bez konflikt a sv ty se jinak neovliv ují. Ale te se zdá, že chabý p ísun zygonitu jednou za n kolik desítek let p estal soused m sta it.“ „Takže jednoduše schramstli celou dimenzi. Ale nejdeme trochu pozd ?“ „Tohle byla jen p edpov jedné z eventualit. Té, která nastane, pokud nezasáhneme,“ sko il Johnovi do e i Whitacker. „Nep išli bychom na to, ale p ed trnácti dny jsem na náš monitorovací systém nainstaloval nový software. Vlastní výroby.“ Mladý v dec se nadmul pýchou a o ima pohladil adu kovových krabic po íta ové centrály. Bytewská se ujala slova: „Správn , a my téhle eventualit musíme zabránit. Ten sv t jsme zatím oficiáln nekontaktovali a ani to v nejbližším horizontu nemáme v úmyslu. Poslali jsme tam jen prospektorskou výpravu a n jakou dobu tam žil náš rezident.“ „Zygonit?“ Vega spíš zkonstatoval, než se zeptal. „Chápavý chlapec. Ano, zygonit. Máme o n j eminentní zájem. A taky fakt, že pokud by se tohle dimenzionální… divadlo,“ zpražila Bytewská pohledem Whitackera, který jí už už cht l sko it do e i s p esnou definicí, „odehrálo, zahynuly by p i tom statisíce lidí a zbytek by patrn zešílel šokem. Budete muset jednat inkognito, nechceme je vyplašit. Takže žádné hurá akce. Navíc nevíme, jak p esn má celá tahle dimenzionální kanibalská hostina probíhat. Pokusí se protrhnout blánu reality v míst , kde je nejslabší. Podle všeho to bude bývalý zygonitový d l, odkud vždy jednou za as vyrážejí kupecké výpravy 18

jezdc v erném. Tak se naši mágové maskují.“ „Takže obvyklá akce typu: Víme o tom sice houby, ale nakonec spasíme sv t?“ poznamenal Ková . „I kdyby se bránil a kopal,“ odpov d la bez jediného náznaku humoru Bytewská. V o ích se jí však odráželo pobavení. „A te poj te. Já i tady Dexter vám toho musíme spoustu vysv tlit a máme na to p esn …“ mrknutím zkontrolovala hodinky, „dv hodiny, ty icet sedm minut a t icet vte in do otev ení pr chozího okna.“

19

ERNÍ JEZDCI Dýnko klobouku se Johnovi nep íjemn lepilo na elo a v o ích ho štípal slaný pot. Ohlédl se po Vegovi a s jistým zadostiu in ním zaznamenal, že sn dý agent na tom není o nic lépe. V širokém slam ném klobouku a volném pon u vypadal jako mexický gringo z laciného westernu. John by se zasmál, kdyby si sám nep ipadal jako parodie na Clinta Eastwooda. Prý se takhle oblékají místní domorodci. No, co se dalo d lat. Slunce se ost e odráželo od jazyk narudlého písku táhnoucího se v nepravidelných vlnách až k obzoru. Sem tam vyr stal ze suché zem pokroucený ke . Na první pohled byly rostliny mrtvé, ale když John ulomil jednu v tvi ku, vy inula se z ní hustá ervená míza, která nep íjemn p ipomínala krev. Po chvilce na slunci se vz ala modrým plamenem a popálila mu prsty. „Taky máš dojem, že za tamtím kaktusem už prost musejí íhat hodný, zlý a ošklivý?“ Ková ovi se p i e i jazyk lepil na vyschlé patro. Nadhodil si na rameni t žký vak, až ho bolestiv praštil do zad, a v duchu si p iznal, že Vegovi závidí jeho leh í zavazadlo, ve kterém nesl jen proviant. „Dávej na to pozor!“ sykl Vega. „Bez obav. Podle Whitackera se nem že nic stát, dokud ji osobn neaktivuju.“ „Jo, podle Whitackera…“ sn dý agent významn zvedl obo í. Ková se zaškaredil, ale rad ji už nechal batoh na pokoji. Dexter Whitacker byl bezesporu geniální mladý v dec a vycházející hv zda Agentury, ale hlavn to byl teoretik bez pot ebných zkušeností z pole. Ková by dal p ednost spolupráci s von Wonderem, jenže ten byl zrovna na jakési d ležité a samoz ejm tajné misi. „Dal bych hrst dolar za studený pivo a ješt studen jší sprchu,“ osv d il také Vincent znalost spaghetti western a vrazil si slamák hloub ji do o í. Bloudili pustinou už pár hodin a zatím nenarazili na jedinou stopu po kontaktu, který tu na n m l ekat. 20

„Mám dojem, že tohle nebude mstitel s píš alou.“ John si zaclonil o i a zíral na horizont. Rychle se k nim blížil oblak prachu. „Jezdec, teda jezdci. No spíš celá karavana,“ up es oval postupn Vega. Než sta il domluvit, pr vod se k nim dostal na dohled. Dva kryté vozy táhla podivná zví ata. Na první pohled si oba muži mysleli, že to jsou tažní voli, ale zví ata byla nejmén o polovinu v tší. Monstrózní tahouni by si rychlostí nezadali s terénním autem a z rozšklebených mord plných rozeklaných lopatovitých tesák jim kapaly provazce slin. Ani nohy nekon ily kopyty, ale krátkými tupými drápy. Na kozlíku p edního vozu sed li dva muži, zadní ko íroval pouze jeden. Všichni byli zahalení do dlouhých erných hazuk, jako by si vyjeli na piknik spojený se satanistickou mší. „Jestli se nepletu, takhle nám popsala Bytewská ty nezvané návšt vníky. A nevypadají moc p átelsky,“ poznamenal Ková a sáhl pod pláš . Dlaní pohladil vroubkovanou pažbu poloautomatu. Jejich spojka v tomto sv t jim m la p edat místní zbran , ale do té doby necht l chodit s holýma rukama. V z zastavil t sn p ed Ková em a agent tak m l možnost seznámit se nejen se žlutým, rozpraskaným chrupem podivného dobytka, ale podrobn analyzovat i zápach z jeho mordy. V tupých erných o ích zví ete se odrážela t žko zkrotitelná agrese. Když na Johnovu botu kápla vazká slina a tahoun podrážd n hodil hlavou, agent pomalu a obez etn ustoupil. „Vy… z m sta?“ oslovil je lámanou angli tinou s hlubokými hrdelními tóny jeden z muž na kozlíku. Na ramena mu z jinak vyholené hlavy padalo n kolik sv tlých zcuchaných dred . JFK si vzpomn l na materiály, které jim dala k dispozici Bytewská. erné vzdušné oble ení a vlasy spletené do n kolika cop – poznávací znamení, podle kterého šlo snadno identifikovat obchodníky ze sousední dimenze. Brázdili pustiny na vozech a sm ovali zygonit ve velkém za kovy a d evo, kterého zde byl nedostatek. To snad byla pravda kdysi, dnes šlo o nep átele, kte í nep išli obchodovat, ale brát si bez ptaní. Ková si uv domil, že 21

po ád ješt svírá pažbu zbran , a radši ji pustil, aby nep sobil p íliš nápadn . Ruku ale moc neodtahoval. „Myslíte Dodgetown?“ vybavil si mapu, kterou si nesl složenou v zá ad í. Agentura m la jen kusé znalosti tohoto sv ta. Proniknout sem bylo velice obtížné. I te se to povedlo jen díky tomu, že hranice mezi realitami byla narušená. O ekávaný konec této dimenze ji rozvibroval na p íhodnou frekvenci a tím oslabil, ale návrat bude stejn možný až za p t dní, když se poda í op t zkalibrovat p ístroje nutné k otev ení okna. Pokud okno nestihnou, m žou tu taky ztvrdnout na p kných pár let. Nebo zem ít p i spojení dimenzí. Ková si vzpomn l na potrhlé teorie, které do n j hustil Dexter Whitacker, a zvedl koutek do trpkého úsm vu. Ten kluk musel mít t žký život. Na st ední podobným šprt m t ídní rvá i obvykle má eli hlavy v záchodových mísách… a on následn podobnou vlasovou k ru poskytoval jim, vzpomn l si s chmurným uspokojením. Muž na kozlíku zavolal hrdelním hlasem na svého spole níka ve druhém voze. Te už nemluvil anglicky, ale n co v jeho tónu Ková e i Vegu varovalo. Ješt než domluvil, drželi oba v natažených rukách zbran . Použít je však nesta ili. Plavovlasý muž vztáhl ruku a z dlan protkané lesklými dráty vyrazil paprsek jasného sv tla. Vega zasku el bolestí a upustil poloautomat rozžhav ný do b la. Ková sko il po hlav za blízkou píse nou dunu. P istál trochu neš astn a ješt plival písek, ale už se otá el a poslal sv tlovlasému t i kulky. Všechny t i neomyln trefily… Obrovské tažné zví e s ostrým frknutím kleklo na p ední pazoury, až zem zadun la, a z vyst eleného oka vyrazil pramínek husté krve. Vega se vrhl pod druhý v z, ruka ho sice nesnesiteln bolela a nemohl ji ohnout, ale v druhé svíral bojový n ž. Úzkou výse í mezi zemí a podvozkem vid l, že muž sesko il z kozlíku. Chladivou epel nože stiskl mezi zuby, p iplazil se k nohám v kožených holínkách a použitelnou rukou po nich hmátl. Chlap upadl a zajel pod v z jako po másle. Jeho výk ik zdusila Vegova dla a hladový písek okamžit vysál louži krve z kr ní tepny. Ková ze svého úkrytu ost eloval sv tlovlasého ernokabátníka. 22

Donutil ho schovat se za padlé zví e, ale záblesky sv tla z jeho dlan už sta ily spéct okolní písek ve sklo. Patová situace, až na to, že zásobník pistole byl omezený, kdežto o povaze sv telných záblesk JFK nic nev d l. Druhý ernokabátník sjel z kozlíku hned jak zazn ly první výst ely a te obcházel vozy zezadu, mimo John v dost el. V rukách svíral krátkou zdobenou ty z lesklého kovu. Sotva si všiml rozrytého písku pod zadním povozem, zamí il svou ty ovou zbraní a z jejího konce vyrazil kulový blesk. Žlutá sršící koule dolet la pod v z a tiše vybuchla. Nárazová vlna celý povoz nadzdvihla a p evrátila na bok. Zpod krycí plachty se p itom ozvalo vyd šené mnohahlasé pišt ní, které ale hned utichlo. Tažné zví e se chvíli s ry ením zmítalo nap l sk ípnuté pod jhem, které mu sed elo bok do krve, pak se mu povedlo uvolnit. D evo zaprašt lo a vyd šený tahoun zmizel neuv itelnou rychlostí v poušti. Muž obez etn p istoupil k m lkému kráteru a jako by nemohl uv it svým o ím, zkontroloval, že se tam nikdo neschovává. Jen mrtvola jeho druha, spálená výbojem na škvarek, výsm šn cenila o azené zuby. Napadlo ho podívat se pod krycí plachtu. Sotva nadzdvihl zadní cíp sešn rovaný tkanicemi, vyrazila mu vst íc dlouhá svalnatá paže s nožem v dlani. Když padal k zemi, ješt m l ve tvá i p ekvapený výraz. Nesmazala ho ani epel zaražená skrz m kký podbradek až do mozku. John v duchu p epo ítal vyst elené náboje. Zbývaly mu dva a zatím se mu nepovedlo vylákat sv tlovlasého muže z úkrytu. Nezbývalo než vsadit vše na jedinou kartu. Vyb hl zpoza duny a zárove vyst elil. Kulka vyryla brázdu do h betu zví ete a donutila ernokabátníka ukázat se. Druhý výst el už neminul. Muž schytal zásah do hrudi a smrtící paprsek, který se práv chystal vyslat, mu jen zasy el v dlani a uhasl. Ková vyb hl po mrtvole tahouna, odrazil se a smetl muže jako živé beranidlo. Náraz mrštil sv tlovlasým mágem do blízkého ke e. Chvíli se bezmocn zmítal v polámaných trnitých v tvích, pak se vz ala ho lavá míza a objaly ho modré plameny. 23

JFK s tichým zadostiu in ním sledoval, jak jeho k ik slábne a pohyby se zpomalují. Vyrušil ho až Vega. Vy erpan se p ibelhal a zran nou rukou bezvládn komíhal u t la. „Mám takový dojem, že jsme narazili na agenty druhé strany. To, jak zaúto ili, rozhodn vypadalo na magii,“ oto il se na n j Ková . „Škoda, že po nás jen neházeli králíky z klobouku.“ Vega se pokusil pohnout ochrnutou rukou a st ží potla il syknutí. „Takže jako vždycky zápor áky poznáme podle erných hadr ,“ doplnil kolegu. „Hej, já myslel, že ernou nosí cool kladní hrdinové,“ zatahal se John za límec kabátu, ve kterém se pomalu ale jist dusil ve vlastní š áv . P j il si kovovou h l vykládanou zlatými ornamenty, kterou Vega sebral mrtvému, a rozhrnul doutnající zbytky. Pod oho elými šaty byly trup i paže na mnoha místech omotány jemnými m d nými dráty. Všechny se sbíhaly do ozdobné kovové schrány na hrudníku roztrhnuté výst elem. „Co to má být?“ „N co jako magická autobaterie,“ vysv tloval Vega, „Vidíš rytiny na té škatuli? To jsou pe eti, které prodlužují její trvanlivost v téhle dimenzi. My používáme na magické artefakty n co podobného,“ skon il Vega a jako obvykle se neobt žoval vysv tlením, odkud tyhle informace má. Vincent se schránky dotkl a sykl p itom. Spálená ruka po ád bolela. Vztekle do pouzdra kopl, víko odlet lo a ven se vysypaly nazlátlé kamínky – zdroj energie. „Jak jsi na tom? Dokážeš tou rukou hýbat? Krmit t teda nebudu,“ zažertoval drsn JFK, aby odleh il situaci. „Ruka bude za chvíli v pohod , už se mi do ní vrací cit. Ale máme v tší problém. Poj se podívat, co jsem našel v jednom z t ch voz .“ Ková za ch ze automaticky zkontroloval zbra , i když nem l, ím ji znovu nabít. Záv r nezvykle drhl. Agent v d l, že to není prachem nebo korozí. Za ínal se projevovat degenerativní vliv na pozemskou techniku – Maurbyho efekt. V duchu si vy etl, že si radši 24

nevzal revolver, ten by díky jednodušší konstrukci vydržel déle. Vega strhl plachtu p evrženého vozu. „Naši kamarádi m li pasažéry.“ Johnovi chvíli trvalo, než si zvykl na p íše í. Pak to uvid l. V z byl doslova nap chovaný lidmi. D tmi, jak hned p ekvapen up esnil, P vodn sed ly na bednách s proviantem. Te , jelikož byl v z p evrácený, se válely jedno p es druhé a z n jakého d vodu se v bec nesnažily znovu posadit nebo dostat ven. Z rozbitých beden na n vyh ezlo sušené maso a n jaká zelenina. „Poj mi s nima pomoct.“ Vega nasko il na v z, chytil nejbližší dít pod pažemi a podal je kolegovi. „Jsou v šoku. A možná je n které z nich zran né.“ Spole nými silami vyprostili z vozu patnáct d tí – samé hol i ky ve v ku osm až deset let. Všechny byly omámené a v bec se nebránily. Stály bez pohybu tam, kam je postavili, a jen n které slab k ouraly, když se jich Ková dotkl a pokusil se je p im t sednout si do stínu. D v ata byla sice otrhaná, ale dob e živená a zdravá. Aspo t lesn . S jejich hadry ost e kontrastovaly široké kožené obojky vykládané zlatými kamínky, které m la všechna upnuté na krku. John by se vsadil, že práv díky nim jsou tak klidná. „Z sta tu s nima, aby n co nevyvedly, jdu se podívat do druhého vozu. A máme tu školku komplet.“ Ková vytáhl n ž a za al p e ezávat tkanice na placht . V tomhle voze žádné d ti nebyly, v šeru rozpoznával jen bedny naskládané na sebe. Namátkou vrazil epel pod víko jedné z nich. Po chvíli snažení ji vypá il a odhrnul vrstvu slámy. Jen zásoby. Op t maso, zelenina a na kámen ztvrdlé placky. Zajímav jší to za alo být, když postoupil dál. V šeru se leskly dv ty e a obru ze stejného kovu, z n hož byla zbra ernokabátníka. Ležely v prachu za bednou a zdálo se, že jde o zbytek v tší zásilky, který tu n kdo zapomn l. Zdobení v podob spletenc hadích t l a tropických kv tin bylo asi tradi ním motivem téhle civilizace. Když k sob dv krátké h lky p iložil, n jaká síla je k sob p itáhla a spojila v pravém úhlu. Johnovi to p ipomn lo 25

stavebnici, se kterou si jako dít hrával, ale ani za nic si nedokázal vzpomenout na její název. N co nez eteln zaškrábalo a pak bouchlo. Agent pevn ji sev el n ž a šel po zvuku. V kout za bednami se kr ilo drobné t lo. Ne d tské, ale ženské. Žena m la v ústech roubík a dlouhé erné vlasy jí padaly do tvá e. Nebyla omámená jako d ti, n kdo si dal tu práci ji svázat. Ková se rozhodl ídit heslem „nep ítel mého nep ítele je m j p ítel“. Sundal jí z úst slinami nasáklý šátek a nožem se pustil do hrubého konopného provazu na záp stích. „Ahoj, Johne. To je náhodi ka, co?“ „Zoe?!“ poznal ji okamžit . „Co tady proboha d láš?“ Mohutný agent se zajíkl p ekvapením, ale epel nože, kterou dívce držel zcela automaticky pod bradou, se ani nezachv la. „Jsem tv j kontakt. M la jsem ti p ipravit zázemí, ale jak vidíš, dostali m .“ ernovláska odpov d la úpln klidn a nevšímala si chladného kovu, který jí hladil k ži. Vypadala zb dovan , o ividn strávila svázaná v kozelci hezkých pár hodin, ale to jí nic neubralo na sebeovládání. Rozhovor p ivolal Vegu. Postavil se za Johna a konejšiv mu položil ruku na rameno. Ruka s nožem p esto neklesla. „Johne, uklidni se. Já ji znám. Pracuje pro Agenturu. D ív byla rezident, te už n jakou dobu maká na vnit ním.“ P i t ch slovech se Veg v ost e ezaný obli ej znechucen stáhl. Divize vnit ních záležitostí nebo taky „policajti policajt “ nebyla mezi zbytkem Agentury dvakrát oblíbená. „Jak to kontakt? Jsme tady t i hodiny a tebe jsem nevid l slabého p l dne. A co m lo znamenat to divadýlko dnes v noci?! Ty m máš špehovat? Co se tu sakra d je?!“ „Takže popo ad ,“ p erušila ho suše Zoe. „Zaprvé: asový posun. V téhle dimenzi ubíhá as mnohem rychleji než u nás. Zatímco vás v centrále instruovali a vybavovali na cestu, já už se tady den plaho ím a sbírám informace.“ „Ale co…“ sko il jí zas do e i roz ilený Ková . „Zadruhé: jo, nasadili m na tebe, sama nevím pro . A te moje 26

krytí prasklo jen proto, že jsem v tomhle zatraceném kout vesmíru kdysi pracovala jako rezidentka. Nejsem z toho nadšená o nic víc než ty, ale jsem tu. Smi se s tím, Johne. Nic jiného ti nezbývá.“ Zoe prudce odstr ila Ková ovu ruku s nožem a vstala. P itom si masírovala ztuhlá záp stí. „Jo, a zat etí: nemáte n co k pití? Ti parchanti m nechali kodrcat se tady bez vody a jídla.“ JFK sundal z opasku koženou utoru a hodil ji dívce. Jeho obli ej se zm nil v nehybnou masku. P ipadal si hloup , podveden a hlavn naštvan , ale žádnou z t chto emocí si v akci nemohl dovolit. Kousl se do rtu a promluvil: „Takže co nám m žeš íct o zdejší situaci?“ Zoe si ut ela bradu, po které jí stékala voda. „Moc toho není. Pokusila jsem se navázat staré kontakty, ale naživu už je jen pár mých známých. Je to tu p kn drsné. N co se každopádn chystá. Objevily se další karavany podobné téhle. Vždycky jednou za n kolik let vyrazí ze starých dol pod ka onem Vyschlého koryta pár voz a obchodují se starousedlíky, tentokrát to ale bylo jiné. Místní se s nimi pokoušeli kšeftovat, ale tvrd narazili. Cizinci si jich bu to v bec nevšímali nebo byli agresivní. Já se jeden v z snažila stopovat. Jak jsem dopadla, vidíš.“ Ková beze slova p ikývl a sesko il do písku. Už si Zoe nevšímal a nechal na Vegovi, aby jí pomohl z vozu. „Tak tohle te máme na krku,“ rozhodil Vinc rukama nad dív í školkou, „víš o nich n co?“ „Jen n jaké zkazky. Lidem se o tom necht lo mluvit. Pár jich tihle parchanti ukradli v okolních m stech, ale n kte í místní jim je sami nabízeli.“ „Pro proboha?“ Ková ožil. „K emu t m parchant m jsou?“ „Kdybych to tušila, už to víš taky. Jedno je jisté – jsou vesm s poznamenané zygonitem. Ne isté.“ Když vid la jejich nechápavé pohledy, p itáhla si jedno z d v átek. ernovlasá hol i ka pof ukávala, ale dívala se p itom do prázdna. „Vidíte?“ rozhrnula d cku košili na hrudníku. Hol i ka nem la dv bradavky, ale adu sv tle r žových 27

zví ecích struk . Ješt nevyvinutých a drobných jako nez etelná mate ská znaménka. „Co to sakra je? N jaká mutace?“ Ková si k d cku klekl a neohraban je pohladil. D v e nezareagovalo, ale tentokrát aspo nef ukalo. „Jo, dalo by se to tak íct. Objevuje se to u d tí kopá zygonitu. Ten minerál je magický, to vám snad vaše šéfka ekla, jenže tady nemá magie moc šancí projevit se. I tihle,“ ukázala na mrtvoly ernokabátník , „se museli vyzbrojit magickými kondenzátory, i když u nich doma by ur it dokázali d lat ty svoje kejkle jen silou v le. Zygonit deformuje mysl i t lo. Možná jsou tyhle poznamenané d ti schopné n jakých primitivních trik , ale jejich um ní je zárove vylu uje ze spole nosti.“ Zoe si povzdechla a zase zapnula d cku košili. „Možná bychom jim m li sundat ty obojky. Snad se vzpamatují,“ ekl Vega a za al si hrát se zapínáním nákr níku. Po chvilce snažení se ozvalo z etelné kliknutí, ale obojek stále držel. Bylo t eba zatáhnout silou. „Sakra, po kej s tím! Co to je?“ Zoe Vegu zastavila a ukázala na dv krátké silné jehly, které vedly z vnit ní strany obojku do páte e. „Pus m k tomu, musíme opatrn .“ Agentka jemn zatáhla a zkrvavené jehly vyjely z masa. Sotva byly venku, d v e na pár chvil zadrželo dech, až zrudlo ve tvá i, a pustilo se do d sného k iku. Zoe se pokusila vzít hol i ku do náru í, ale nepovedlo se jí to. D cko kolem sebe vztekle mlátilo rukama, nakonec sklouzlo na zem a z úst se mu vy inuly zvratky. „Co s ní je?“ Ková znepokojen p ihlížel nep íjemnému divadlu. „Jak to mám v d t? Vypadám na doktora se specializací v magických manipulacích? Ten obojek ji musel n jakým zp sobem tlumit a te se v ní všechno co zažila najednou va í. Teda možná… co já vím?“ Zoe rozhodila podrážd n rukama. „Proboha, pomozte mi! Musíme jí to zase nasadit, jinak se tu utlu e!“ D v e se opravdu dostalo do jakéhosi epileptického záchvatu, trhan sebou házelo a rozdíralo si p sti o kamenitou zem. Ková i 28

Vega k n mu klekli a pokusili se znovu nasadit obojek, jenže zkrotit t lo posedlé amokem nebylo snadné. Když se jim to nakonec povedlo, dívka se p estala hýbat a zhadrovat la jim v rukách. „To snad… ne,“ ernovláska zkusila d cku tep. „Ne, je naživu. Jen toho bylo na ni moc.“ Zbytek d tské skupinky reagoval na okolní silné emoce a všechny hol i ky se te dokonale synchronizované pohupovaly a tichounce kvílely. Na nervy všech okolo to m lo p ibližn stejný ú inek jako vrzání vidli ky o talí . I na Zoe toho bylo moc. Sedla si o kus dál na bobek, oto ila se k ob ma muž m zády a dala se do tichého plá e. Vysílení, strach ze smrti a nakonec tohle p edstavení – to všechno se na její psychice podepsalo. Ková za al zuby. Pralo se v n m n kolik pocit , mezi nimiž p evažovala ho kost a uražená pýcha, ale už dávno se nau il, že na n které v ci musí být vhodný as a místo. Sklonil se k dívce a konejšiv jí položil dlan na ramena. „Nech m ! Budu v pohod ,“ ernovláska jeho ruce set epala jako obtížný hmyz. „Musíme se postarat o naše hol i ky.“ Ková s Vegou si po téhle Zoein formulaci vym nili p ekvapené pohledy, ale ani jeden nepromluvil. Nikdo jiný krom nich se o d v ata nepostará, takže fajn, odte jsou to „naše hol i ky“, p ijal Ková novou informaci. „Bez léka ské a magické asistence jim na ty obojky nesmí nikdo sáhnout. Rozumíš?“ zabo ila Zoe ukazovák do Johnovy hrudi jako p ísná profesorka. „To je jasné. Musíme je dostat k nám do centrály. Ale to bude chvíli trvat, máme ur ené priority. Kde se dá na pár dní ubytovat patnáct malých holek? Ty to tady znáš.“ Zoe se pustila do prohledávání truhlice pod kozlíkem jednoho z voz a mumlala si p itom spíš pro sebe: „M lo by to jít u doktora Darlinga v Dodgetownu… Ne, tam bude málo místa. Tak v hospod v pokojích nad vý epem. Mám n jaké místní peníze, na pár dní tam d v ata uhnízdíme. Ale m li byste se poohlídnout po kazoonovi. To je to velké zví e, co se vám povedlo tak brilantn složit,“ ukázala na ob í horu masa a nakr ila výsm šn nos. „Do m sta je daleko a 29

nem žeme hnát d ti v tomhle horku p š…“ zmlkla a kone n vytáhla sv j úlovek – t i opasky s p ipjatými koženými pouzdry. „Ááá, sem je ti bastardi schovali. Vaše zbran . M la jsem je pro vás p ipravené v batohu, když m zajali, nestihla jsem ani vyst elit.“ John si opasek ned v iv prohlížel. Pouzdra se mu zdála zbyte n p edimenzovaná. Pak sáhl po jedné pažb a zbra vytáhl. „Vypadá to jako ob í pep enka. Kdysi jsem vid l její menší verzi v muzeu.“ Pistole byla opravdu velká a dost t žká. M la oby ejnou rukoje , ale chyb la hlave . Puška prost protáhl celý bubínek, který te sloužil jako zásobník i hlave zárove . Vývoj pistolové konstrukce se tady ubíral trochu jiným sm rem. Kupodivu byla zbra i p es svou hmotnost vyvážená a sed la dob e v dlani. „To by zajímalo Bezd cha,“ vzpomn l si Ková na agenturního zbrojí e, „tenhle kvér by mohl fungovat i v ran st edov kých sv tech. Když ne jako palná zbra , tak jako palcát na rozrážení lebek ur it .“ „Vypadá sice primitivn , ale v podstat je to stará dobrá p ta ty icítka. I když má pár technických vychytávek. Uvidíš sám,“ poznamenala Zoe. Vega hmátl po opasku s dv ma pep enkami a te nacvi oval tasení a frajerské proto ení. „Musíme je zast ílet, ale zdají se v pohod .“ „P esta si laskav hrát na desperáda. Pom žeš mi tady s d v aty. Musíme jim dát aspo napít, samy to nezvládnou,“ založila Zoe ruce v bok a nasadila velitelský tón. Vega se kupodivu podvolil. Sklesle vrazil nové hra ky do pouzder a šel do vozu pro soudek s vodou, kterého si p edtím všiml. Ková sledoval celou scénku s potutelným úsm vem. „ emu ty se sm ješ? Ne íkala jsem, že musíme chytit kazoona? Nebo chceš táhnout ten v z sám?“ JFK si slova „musíme chytit“ p eložil jako „musíš chytit“ a rozhodl se ustoupit. Zoe se evidentn s p estálými útrapami vyrovnávala p ehnanou iniciativou a komandováním. Hádat se s ní te by nem lo smysl. P ipjal si tedy opasek s pep enkami a vydal se po stopách ob ího zví ete. 30

„Hej,“ zavolala za ním ješt Zoe, „až ho najdeš, žádné prudké pohyby. A zkus ho nalákat na ko en ohnivého ke e.“ John se neohlédl a šel co nejrychleji, aby se dostal z dosahu jejích štiplavých poznámek. Rád by se choval jako chladný profesionál. Cht l prost vy ídit tuhle akci a zapomenout, že s ní kdy n co m l. Jenže to bylo t žké, když ze své k že ješt cítil v ni jejího parfému. Ani Zoe samotná mu to neuleh ovala a pokoušela se jej zavléct do hádky. Ženy se ob as s problémy vypo ádávají podobným zp sobem. A jako by toho nebylo dost, John si nep íjemn z eteln uv domoval, že takhle roz ílená vypadá zatracen sexy. Nad tím vším JFK p emýšlel, zatímco sledoval stopy kazoona s p ti výraznými rýhami po drápech. Díky tomu do n j málem narazil, než si jej všiml. Zví e odb hlo slabých pár set metr daleko a te spokojen rylo lopatovitými tesáky v písku. Ková ovu p ítomnost registrovalo se stoickým klidem, ale když se k n mu pokusil p iblížit na víc než deset krok , poplašen odb hlo. John si vzpomn l na Zoeinu radu a za al nožem rýt v zemi kolem nejbližšího ke íku. Dával si p itom pozor, aby neporušil k ru a nespálil se o ho lavou mízu. Ko eny ohnivého ke e vypadaly jako mohutné žilnaté spletence šedých sval a táhly se daleko od malého ke íku. Sbíraly vláhu, odkud se dalo. Celá pouš musela být jedna jediná pavu ina vzájemn propletených ko en . Ková odlomil jeden sukovitý výhonek, ten hned vyválel v jemném písku, aby nevzplanul, a ud lal n kolik krok ke kazoonovi. Zví e roztáhlo široké nozdry a drsné št tiny kolem ch ípí se mu chv ly, jak v t ilo. Pak kazoon zahrabal tlapou a vyrazil zb silým cvalem proti Ková ovi. M l zrychlení závodního spor áku a nedal Johnovi šanci uhnout. Úder vyrazil agentovi z plic všechen vzduch a poslal ho na krátký let s tvrdým p istáním. Kazoon do n j našt stí nenarazil plnou vahou. T sn p ed ním zabrzdil, jinak by ho rozmázl do dlouhé krvavé áry. JFK ležel na zádech a lapal po dechu. P ed o ima mu b haly mžitky a bolel ho naražený hrudník, ale cítil, že není zran ný. Cosi mu vlhce p ejelo po dlani a ko en, který dosud svíral, zmizel. Kazoon mu ho ukradl dlouhým ohebným jazykem. John pomalu 31

vstal a postavil se tvá í v tvá ob ímu býkovi. V jeho o ích ne etl agresi, ale ani poddajnost domácích zví at. „Tak co? P ím í?“ zašeptal. Zví e ho místo odpov di srazilo prudkým škubnutím hlavy k zemi. Postavilo se nad n j a pohrdav mu frklo spršku slin do obli eje. To už toho m l Ková dost. Znovu se postavil a pevn se rozkro il zví eti tvá í v tvá . Pohledem fixoval jeho tupé erné o i a v okamžiku, kdy mu v nich zableskl vzdor, ud lal rychlý krok dozadu. T žká hlava máchla do prázdna a kazoon p ekvapen zary el. V následující chvíli mu na širokém rypáku p istála Ková ova p st. Nebyla to rána, která by mu dokázala ublížit, ale zasáhla citlivý enich a zví e p ekvapen usko ilo. John si ani nesta il prot epnout omlácenou p st a už se na n j ítily t i tuny rozzu eného masa a kostí. Muž na poslední chvíli usko il a zachytil se postroje na boku zví ete. Než si uv domil, co vlastn d lá, už se odrážel. N kolik dlouhých sekund visel na boku a držel se jen kusu emene a dlouhých rousnatých chlup . Nohy p itom vlá el po zemi. Kazoon mezitím zmaten pobíhal kolem a hledal ho. Do jeho malého mozku pomalu pronikala informace o tom, že nep ítel z ni eho nic zmizel. Sta ilo dvakrát se p itáhnout a John sed l na širokém h bet . Hlavou se mu mihly dávné vzpomínky na nes etné filmy o kovbojích, krotících býky a kon , které hltal jako kluk. Naživo to bylo trochu jiné. T eba tím, že šlo o život. Tím v tší to byla zábava. Kazoon si kone n uv domil, kde je jeho protivník, a za al vyhazovat. Nezm rná živá hmota se nat ásala a vyhazovala h než lo ka v bou i. Ková si s mírnou panikou uv domil, že nem že sesko it, i kdyby cht l. Nohama se zapletl do potrhaných emen a v tomhle zmatku je nedokázal vyprostit. Navíc když už jednou lov k sedí na tygrovi, seskakovat se nevyplácí. Chvíli uvažoval o tom, že býka pod sebou zast elí, jenže tím by p išli o jediný dopravní prost edek široko daleko. Mezi stehny pevn sev el zví ecí h bet a tím získal trochu více stability. Pustil se chlup – jen na okamžik, ten musel sta it – a 32

sepjal ob p sti do kladiva. Ze všech sil ude il kazoona do zátylku a hned se zase chytil. Býk ránu ani nezaregistroval, vyhazoval po ád stejn divoce. Nezbylo, než celý proces opakovat. Kladivo znovu dopadlo na tvrdou bý í lebku a znovu a zas a zas. John cítil, jak živá masa mezi jeho koleny ochabuje a kazoon sklání omrá en hlavu. Údery mu nemohly ublížit, ale pomalu a jist ho umravnily. Ješt jednou pro jistotu ude il až ho bodlo v kloubech. Ruce i hrudník ho brn ly vysílením a hrany dlaní m l sed ené. Kazoon se zachv l a z stal stát. Dýchal chraptiv a s námahou. Stejn jako John. „Te už jsme kamarádi?“ Ková popleskal zví e po boku. „No ekl bych, že jo. Tak jedem!“ Jen to zkusil, ale zví e kupodivu zareagovalo na pobídnutí patami a vydalo se požadovaným sm rem. John za to byl v tuhle chvíli víc než vd ný. „Nemyslím, že bychom m li as hrát si na kovboje,“ zchladila Ková ovu povznesenou náladu Zoe, když ho uvid la p ijížd t. Agent pružn sesko il z vysokého h betu a pohladil zví e po nozdrách. Zoe, jak vidno, zatím nep ešla hádavá nálada, tak se rad ji pustil do zap ahání. Potrhané emeny a prasklá oj mu daly zabrat, ale nakonec s pomocí provazu upjal zví e do postroje. „Jak jsou na tom d v ata?“ obrátil se na Vegu „Vypadají v po ádku, starali se o n dob e, jen mi po ád není jasné, k emu je pot ebovali. Smrdí to.“ Vincent si odplivl do písku a vyzdvihl na v z poslední d cko ze skupinky. Zbytek už spo ádan sed l na bednách uvnit a p ešly je i poslední známky rozrušení. I d v e, kterému sundali obojek, se jen nep ítomn kývalo dop edu a dozadu a n co si broukalo. „Jedeme!“ k ikl John a pleskl kazoona po boku. Býk vyrazil rozvážným kolébavým krokem, který vzbuzoval dojem, že by stejným tempem dokázal dojít až na konec sv ta. V z p itom táhl se stejnou námahou jako d tskou hra ku. Vega i JFK šli vedle zví ete a Zoe z stala s d tmi, ale p esto Vincent Ková e zarazil, když cht l zavést e na Kontrolní divizi. „Chlape, o tomhle se ve slušné spole nosti nemluví. Hlavn když nevíš, kde všude jsou zv davé uši. A my to víme,“ ukázal palcem na 33

korbu vozu. „Už jsem s tebou byl v hodn hustých akcích, ale tohle je bahno, o kterém bych radši nev d l. Hodn lidí od nás zradilo, p ešlo na druhou stranu nebo t žilo z informací, které v Agentu e získali. My ty krysy z Kontrolní prost pot ebujem. Je to smutný, ale je to tak,“ dokon il krátký proslov a rezignovan mávl rukou. Ková chápav a trochu neš astn p ikývl a radši si vypláchl vyschlá ústa douškem zteplalé vody. „Dob e, ale snad si nemyslíš, že bych já…“ Samoz ejm v d l, že Agentura musí disponovat samo isticími mechanismy, jen nechápal, pro se z jejich strany t ší takové popularit . Až na nep íjemný incident na za átku kariéry u EF, kdy se krátce p idal k pašerák m, které Agentura stíhala, se nikdy do žádných ne istých praktik nezapletl. Jist , jeho metody byly asto nestandardní a dohán ly jeho nad ízené a spolupracovníky k šílenství, ale nedostatek loajality mu nikdo vy ítat nemohl. Vega jeho poslední otázku nezodpov d l, jen si stáhl klobouk do ela a dál ml ky krá el vst íc nekone né poušti.

34

DODGETOWN K m stu dorazila malá výprava za hluboké noci. Ková m l za sebou dv ostré hádky se Zoe a jednu p estávku na urání pro d v ata, p i které museli oba agenti se zna nými rozpaky asistovat. Pouš se mezitím zm nila ze sálající k emíkové pece v ledovou planinu, hladov vysávající z t l zbytky tepla. Kazoon dokonce vyfukoval oblá ky páry. John byl te vd ný za dlouhý kabát, který p ed pár hodinami proklínal. Dodgetown se kr il v úzké sout sce mezi dv ma pískovcovými útesy jako špetka zlatého prachu v dlani. I tak pozd v noci se svítilo v n kolika oknech a lomoz ze saloonu doléhal díky ozv n mezi skalami až ke Ková ov skupince. Saloon? Kde jsem k tomu p išel? Napadlo Johna. Už n kolikrát se p istihl, že o tomhle míst uvažuje v intencích westernových film a rodokaps . Ostatn nebylo divu – všechno tady vypadalo jako zvláštn pok ivený odraz pozemského divokého západu. Zoe sesko ila z vozu a p ipojila se k ob ma muž m. „Pojedeme k hostinci. Lucy by nám nem la d lat potíže. Pokud dost zaplatíme, naše holky ubytuje, ale neutajíme to. Musíme po ítat s problémama. M jte o i na stopkách a ruce na pistolích.“ JFK p ikývl a popohnal kazoona, kterého si b hem cesty pok til na Buffalo Billa. M ste ko sestávalo z jediné prašné ulice, lemované d ev nými domky s vysokými, pískem ošlehanými štíty. John m l dojem, že kdyby n který z nich obešel, našel by na druhé stran jen n kolik podp rných trám jako u filmové kulisy. Najít saloon bylo jednoduché, sta ilo jít po hluku. Rozlad ný klimpr si je k sob doslova p itáhl za uši. P ed lítacími dve mi sed l na prkenném chodníku spole ensky unavený gringo se slam ným kloboukem naraženým do tvá e a klidn pochrupával. „Vinci, po kej u vozu. My s Ková em domluvíme ubytování. A bacha, ten v z tu ur it znají. Možná budou zv daví.“ Vincent stáhl cípy plachty, aby nebylo vid t dovnit , a sám se 35

pohodln usadil na kozlíku. T žkou p ta ty icítku pep enku v pohotovosti na klín . Zoe s Ková em se pono ili do lidského mo e. V tšinu návšt vník tvo ili muži drsného zevn jšku, oble ení do obnošených, ale kvalitních šat – v tšinou kožených nebo plát ných kalhot a kabát nebo vest. Zdejší lidé byli s krutým pouštním klimatem sžití a dovedli se mu p izp sobit. Sem tam se mihla krajková sukn a nestydat vystavené lýtko nebo hladká k že dekoltu. Podnik zjevn nesloužil jen jako hostinec. Klimpr hrál nesnesiteln nahlas, John musel obdivovat vytrénovaná sluchová ústrojí obyvatel Dodgetownu. Vzduch p l lidským i zví ecím potem, nekvalitním tabákem a whisky. Aby je od sebe dav neodd lil, chytla Zoe Johna za rukáv a neomyln táhla k vý epnímu pultu. Za ním se mrštn míhala žena neur itého v ku. Sv ží kráse mládí mohla už n jakou dobu jen smutn mávat na rozlou enou. S urputností ženy, která ví, že její as na výsluní mužského zájmu minul, se však snažila udržet si poslední zbytky p itažlivosti vypasovaným korzetem, záplavou vlas vy esaných do podivné homole a silnou vrstvou pudru, evokujícího dob e namaskovaného nebožtíka. Ková ovi p ipomínala postavu z jednoho starého filmu, který vid l ješt jako dít , a jen tak tak spolkl objednávku: „Jednu Kolalokovu limonádu.“ „Á, jestlipak to není mladá Zoe?! Tebe už sem nevid la nejmí p t let. Ale za ty roky ses ani trochu nezm nila, po ád jako r ži ka!“ p ehlédla Lucy velkomysln Zoein strhaný obli ej a uválené šaty a pokra ovala. „Tak co? Rozhodla ses a jdeš do toho se mnou? Uživila by ses tu královsky, a s takovejma krásnejma kozi kama by se u tebe s kun aftama dve e netrhly.“ Ková musel v duchu p ikývnout. O vte inu pozd ji si s hr zou uv domil, že nep ikývl jen v duchu. „A tv j spole ník si myslí to samý. A je to po ádnej kus mužskýho, jen co je pravda. No tys m la vždycky vkus na chlapy.“ Lucy na Johna koketn zamrkala, až jí málem odlet l v jí ek um lých as. 36

Zato Zoe po Ková ovi vrhla pohled namražený v tekutém dusíku a hned se oto ila zp t k Lucy. Nejprve ji zahrnula sn škou prvot ídních lichotek a ješt prvot ídn jších lží a následn p ešla k podstatnému: „St etli jsme se asi p l dne cesty od m sta s ernými jezdci a byla z toho p est elka. No vyvázli jsme jen tak tak,“ stáhla dívka obli ej do výrazu d su a utrpení, „a te bysme si u tebe pot ebovali odpo inout, pokud máš n jaké volné pokoje.“ „Och, ubožátko!“ sepjala Lucy vrás ité pa áty a dala do toho zvolání tolik citu, až by se skoro dalo v it, že to myslí vážn . „Jasn že vás u sebe nechám! Já ty erný šmejdy nem la nikdá ráda. Jo, dá se s nima slušn obchodovat a nebýt jich a zygonitu, už dávno bysme tu pochcípali, ale jsou divný. Jde mi z nich pokaždý mráz po zádech a holky cht jí za šoustání s nima dvojnásobný prachy,“ Lucy nakr ila pohoršen nos, až jí popraskala svrchní vrstva pudru. „To jsem moc ráda, že jsi po ád ta samá stará m kkosrdcatá Lucy,“ agentka se cukrkandlov usmála, „ale to není všechno. Poda ilo se nám vyfouknout jim jejich v z a našli jsme na n m asi patnáct malých holek. Zm n ných holek, snad víš, co myslím. Kdo ví, co s nima m li ti parchanti v plánu. Najde se kousek místa i pro n ?“ Milý, i když um lý úsm v na Lucyin tvá i roztál jako jarní sníh. „Cože? Cos mi to sem cht la zatáhnout?! Ty bohem zatracený zmetky pod mojí st echou?!“ Lucy zvýšila hlas, až p ek i ela d sné klinkání mechanického klavíru. Ková etl v jejích o ích mimo vzteku i strach. Zatím mu nebylo jasné, jestli z d v at nebo z n eho jiného. „Uklidni se, Lucy. Zaplatíme…“ pokusila se Zoe vytáhnout z opasku ruli ku zelených papírk . „Nic! Tudle verbež pod st echou nestrpím! Táhn te vodsa , nebo zavolám Tommyho!“ Lucy se dostala z fáze zu ivosti a strachu až k hysterickému záchvatu. Zoe se jí pokusila uklidnit a konejšiv poklepala na její vyschlé záp stí v sí ované rukavi ce. Lucy zareagovala, jako by dostala polí ek. Usko ila od barpultu až k policím s pitím a zaje ela jako siréna: „TOMMYYYY!“ 37

Ruch v saloonu utichl, zmlkl i klimpr, jen rozvrzané líta ky sebou mlátily v suchém pouštním v tru. Pak jimi vstoupil sn dý obr ve slam ném klobouku. Byl to muž, kterého musel John p ekro it, když vcházel. Tehdy ho m l za opilce, te bylo jasné, že jde o místního vyhazova e. „Tommy, vynes vodsa tyhle dva. A dohlídni na to, aby zmizeli i s jejich vozem. Hned!“ Vysoký ramenatý muž si posunul klobouk do týla a rozvážn se p ikolébal k pultu. Mnul si p itom boxerský nos a m il si Johna zkušeným zrakem hospodského rvá e. Tenhle chlap m l svou práci rád. A um l ji. Ková si všiml, že se ve tm za oknem mihl stín. Jen sotva znateln zavrt l hlavou a stín zmizel. Nem l pocit, že by pot eboval Vegovu pomoc, navíc bylo vždycky dobré ukázat, že se o sebe lov k dovede postarat sám. Rána p ilet la znenadání, Ková si okamžit uv domil, že protivníka podcenil. Pohyboval se sice jako líný medv d, ale dokázal stejn jako opravdový medv d vyvinout úžasnou rychlost. JFK zaklonil hlavu, ale hrana p sti ho p esto škrábla po elisti a oto ila elem vzad. Lokty narazil o pult a rozmá kl p itom dva p llitry. Sklo našt stí neproniklo tuhou látkou kabátu. Ková em rána ot ásla a chvíli byl st ží schopen zaost it na rozbité sklenice p ed sebou. Tommy neváhal. Chytil ho za zátylek a pokusil se mu p irazit obli ej do st ep . Agent se v poslední chvíli vzpamatoval, vzep el se jeho obrovské síle a k p ekvapení všech p ihlížejících se pohnul jen o pár centimetr . Cítil, jak mu praskají šíjové svaly, p ed o ima mu b haly rudé mžitky a v uších hu elo, ale nepovolil. V p edklonu si všiml, že vyhazova má jen lehké sandály, a hned toho využil. Ze všech sil mu dupl na nohu a s uspokojením si vychutnal k upnutí kosti. Sev ení krku ochablo. JFK se snadno vykroutil a bezd ky si prot el zhmožd ný krk. Pak vyrazil krátkým úderem rozev ené dlan proti solaru svého protivníka. Rána zlomila medv da v pase a dala Ková ovi as k další akci. Chytil muže pod krkem a zárove ho kopl mezi nohy. Ohromné t lo se za alo hroutit k zemi, ale John ho v as zachytil i druhou 38

rukou. Cítil, jak jeho paže protestují, ale povedlo se mu Tommyho kousek zdvihnout a p ehozem p es rameno jím mrštil na barpult. Vyhazova hekl, když mu pro jistotu ješt vrazil loket do b icha. Nakonec popadl muže za límec a poslal jako curlingový kámen po celé délce pultu. Sklenice se s in ením t íštily a blazeované št tky, dosud znud n p ihlížející rva ce, s nadávkami uskakovaly. Tommy se zastavil t sn p ed koncem pultu, jako by cht l pokazit pointu. „To rozlité pití je na m ,“ pronesl Ková do t eskutého ticha. Prok upl si klouby prst a vyzývav se rozhlédl. Krk ho bolel, jako by se mu po n m prošel slon, a ruce mu trnuly vysílením, ale v d l, že te nem že dát najevo slabost. Dav umil se jako na povel dal zase do pití a hovoru. Sklenice se rozcinkaly a lokál zaplnil šum vzrušeného hovoru. P edstavení skon ilo a nikdo netoužil následovat Tommyho. „Takže kde jsme to skon ili, madam?“ oto il se na zkoprn lou Lucy. „Asi nebudu vašeho srdce šampión, ale na cen se dohodneme. Tak kolik?“ Lucy zamžikala, jako by se probírala ze snu. Zhodnotila situaci a pohotov zareagovala: „Padesát dolá . A dalších dvacet za rozbitý sklo a taky aspo p tku pro Tommyho, až se zmáto í.“ „Takže to zaokrouhlíme na sto a už o tom nebudeme mluvit. Máte tu n jaký zadní vchod? Necht l bych d ti vodit p es lokál.“ Lucy p ikývla, s pohledem zabodnutým do odpo ítávaných bankovek. V Zoein balí ku jich mnoho nezbylo. „To jsi za ídil…“ za ala Zoe, ale John se už nedozv d l, jakže to za ídil. Rozlet ly se dve e a dovnit se pozadu vpotácel Vinc. Ješt zvládl tasit jednu pep enku a poslal ven t i kulky. To všechno spíš instinktivn než v dom . Když definitivn ztratil rovnováhu a upadl, z stal bezvládn ležet. Venku n co žuchlo. John ten zvuk dob e znal – t lo padající k zemi. Vega neminul. Jenže podle zaštrachání ten n kdo venku vstal. Hosté se vyhrnuli jako velká voda do horního patra a vyhlíželi p es zábradlí z d ev ného ochozu, který se táhl nad celým lokálem. Jako by ekali na oblíbenou, i když nebezpe nou atrakci. Nejspíš 39

n co ve stylu: Otravný cizinec dostane za vyu enou a místní hrobník si vyd lá. Ková mrkl p es rameno. Agentka se kryla za pultem s pistolí namí enou ke dve ím. Sám tedy chytil Vegu pod pažemi a odtáhl do výklenku dve í, které vedly do sklepa. Jeho par ák nebyl post elený, jen košili na hrudníku i k ži pod ní m l rozdrásanou jako po útoku n jaké šelmy. John ho popleskal po tvá i, ale dosáhl jen toho, že Vega zamžikal a poslintal si bradu krví. Když znovu zavrzaly líta ky, fixoval je JFK muškami obou svých pistolí. Dovnit vešel t žkým krokem vysoký hubený muž s kloboukem vraženým do ela. „Te by se m la rozeznít harmonika,“ blesklo Johnovi hlavou. Vítr obto il muži pláš kolem t la a bylo vid t, že je vyhublý až nep irozen . N kdo tak vychrtlý by m l mít nárok jen na pokojné zahnívání v hrob . „Kde je?“ promluvil a zn lo to spíš jako šust ní vyschlých pergamen než lidská e . „Támhle v rohu!“ vyk ikla Lucy, než ji Zoe sta ila uml et a zatla it pod pult jako vzpurné d cko. Muž se hadím pohybem oto il do kouta, v n mž se ukrývali oba agenti, a jako zázrakem se mu v ruce objevila pep enka. „Vylezte!“ Johnovi došlo, že musí skv le vid t i ve tm , když rozeznal dv t la. Nehodlal se vydat na milost a nemilost n jakému zabijákovi. Než však stihl zmá knout spouš , pep enka v hube ourov ruce posko ila. Ková ovi projela bokem ostrá bolest, v k e ovitém záškubu pustil zbra a ta odlet la do tmy. Zárove vypálila i Zoe. Neminula, ale kulka zabijákem sotva pohnula. P ijal ji jako dob e usazenou ránu p stí a hned se narovnal. Jenže to už John ma kal spouš druhé pep enky. P itom se mu povedlo zavadit palcem o ozubené kole ko na rukojeti, kterého si d íve nevšiml. Ozvala se hromová rána a pep enka mu málem vykloubila rameno. Pistole vyplivla všech šest kulek najednou a hubený zabiják p elet l v kotrmelcích lokál. JFK zavolal na Zoe a ta mu poslala po podlaze svou pistoli. 40

A koliv to vypadalo nemožn , zabijákovi se zatím poda ilo posadit. Hýbal se pomalu a trhan jako zombie ze špatného hororu, ale každou vte inou získával na jistot . Ková se k n mu dostal ve chvíli, kdy si nep ítomn prohlížel rozt epenou tká b icha a cpal si dovnit vnit nosti. „A jsi kdo jsi, sbohem,“ utrousil John lakonicky a vyprázdnil do jeho hlavy celý zásobník. Te už byl na zp tný ráz p ipravený, ale i tak ho ve zran ném boku cítil jako bodnutí žhavým drátem. Zabijákovo t lo bylo odoln jší než tkán normálního lov ka. Výst el by m l jeho hlavu rozcáknout po zdi, ve skute nosti mu jen vyhloubil do lebky tunel, ve kterém by dosp lý muž schoval p st. John si p inesl z jednoho stolu petrolejovou lampu a posvítil mrtvole do tvá e, pocákané hustou ernou krví. „Sakra, co to je?“ vyklouzlo mu. Klobouk v pr b hu boje n kam odlet l a na Ková e se te šklebila tvá mrtvého lov ka. P esn ji e eno dávno mrtvého lov ka. Seschlou vrás itou k ži barvy staré usn pokrývala na mnoha místech hustá sí prasklin. Pod tenkým pergamenem pokožky nepravideln pulsovaly nazlátlé pletence. Johnovi p i tom pohledu fantazie okamžit vykreslila klubka erv , ale to byla hloupost. Šlo spíš o podkožní elastickou kostru, která tohle stvo ení držela pohromad . Lidé z horního patra se mezitím vytratili tiše a rychle jako myšky. Takový vývoj situace nikdo z nich ne ekal. Zoe pomohla na nohy staré hostinské a š ouchla do vyhazova e Tommyho, který se p ed st elbou kryl za pultem. Už se po rva ce s Ková em zmáto il a te se s bru ením podvolil její autorit . Nadhodil si na rameni bezv domého Vegu a vynesl ho do pokoje v pat e. „Co je to za zr du?“ zamumlal Ková polohlasem spíš sám pro sebe. „Zygonitový prom n nec,“ odpov d la agentka, která se p ipojila k prohlídce. „Jen jsem o nich slyšela, je to skoro legenda, ale ob as se objeví mezi lidma. Jsou to kopá i zygonitu, kte í v horách z stali déle než p t šest let. V tšina rozumných lidí pak sestoupí do nížin, ale n kdo je hamižný a kope dál. Za zygonit erní 41

jezdci dob e platí. Jenže za to m žeš ty sám zaplatit takhle,“ štítiv kopla do mrtvoly. „Tys mu pomáhala!“ oto il se John na Lucy. „Pro ? Vždy je to stv ra.“ „Jo, to je. Bohem zatracená stv ra. Ale taky je to náš šerif. Teda byl,“ Lucy mluvila potichu a rezignovan , jako by stále nedokázala pochopit, co se stalo. „Tak pro nás napadl? Bylo to kv li té rva ce s Tommym?“ „To… to nevím,“ zaváhala hospodská, „byl to divnej pavouk. Nejen ksichtem. Kdo ví, co mu p elítlo p es nos.“ „Johne, to m žeme vy ešit zítra. Te bysme m li uložit d v ata a podívat se na Vegu,“ p ipomn la Zoe a zamí ila ven k vozu. S Lucyinou neochotnou pomocí odvedli malátné a ospalé d ti do horního patra, kde jim hospodská vyklidila dva propojené pokoje. Místnostem vévodila dv veliká l žka s vy ezávanou pelestí a ušmudlanými pe inami. Na jedné zdi viselo vedle okna slepé zrcadlo, pod ním na otlu ené sk í ce lavor s ustátou vodou a džbán. To vše. Zákazník m nev stince to sta ilo. Na jedné posteli už ležel Vega. Košili m l promo enou potem a krví, neklidn sebou házel, ale k v domí stále nep išel. Zoe uložila všech patnáct d v at por znu na postel a matrace, které sem Lucy s Tommym p ivlekli. Bylo už hodn pozd a d v ata usínala ve stoje, takže ani nem lo cenu pokoušet se je nakrmit. Sotva se jí povedlo odstrojit a p ikrýt poslední, rozléhalo se pokojem spokojené mnohahlasé oddechování. JFK sundal Vegovi košili a díval se po dalším zran ní. A hledal jak cht l, našel jen škrábanec po p ti spárech na hrudníku, který tam zanechal podivný šerif. Ková si všiml, že jeho ruce vypadaly jako vyschlé pa áty dávno mrtvého, i s p erostlými pokroucenými nehty. Šrámy na hrudníku byly opuchlé a vytékal z nich hnis. „Mrtvolný jed?“ hádala Zoe a za ala istit ránu pruhem isté látky a ko alkou. „M se neptej, nejsem zrovna expert na interdimenzionální infekce a otravy. Ne íkalas n co o doktorovi?“ „Jasn – Darling. Jenže ten je naložený v lihu, už jsem pro n j posílala Lucy. Nebyl by nám k ni emu,“ pot ásla hlavou. „Píchla 42

jsem Vegovi n jaká antibiotika a n co na povzbuzení, ale nic nezabírá. Musíme po kat do rána. Já tady u n j p espím,“ roztáhla si deku na zem p ed l žko. Ková naposledy zkontroloval svého p ítele – po vy išt ní a p evázání rány se uklidnil – a rozhlédl se po míst k p espání. Vypadalo to, že se bude muset spokojit s rozvrzaným k eslem. Než zav el o i, odepjal si opasek s pistolemi a zbran p ebil. Náboje byly v úvazku po šesti a zasouvaly se do komor najednou. Ková si všiml drážky po obvodu bubínku zapln né st íb it lesklým m avým kovem p ipomínajícím rtu . Normáln byla linie rozd lena, jakmile však oto il kole kem na rukojeti zbran , spojila se. Došlo mu, že práv v tomhle se skrývá tajemství spole ného odpálení. Po úderu kohoutku do jediné patrony se spustí reakce, která odpálí i všechny ostatní. Nem l ale náladu zkoumat konstruk ní d myslnosti zdejšího zbrojí ství. Jen pov sil zbran na op radlo k esla, aby je m l po ruce, a nato il se ke dve ím. Náhle si vzpomn l, že i on utrp l v pr b hu p est elky zran ní. Bolest se zm nila v podprahové tepání, na které díky ostatním starostem zapomn l. Odepnul si kone n popruh automatu a vyhrnul košili. Pistoli zahodil už odpoledne n kde v poušti jako nepoužitelný krám, ale na pouzdro z tvrdého plastu zapomn l. Šerifova kulka ho roztrhla, ale sklouzla bokem a pouzdro mu tak zachránilo život. Košile sice nasákla krví, ale pod ní našel jen pruh spálené k že. Rána mírn krvácela, když si p i svlékání neopatrn strhl erstvý strup. Chvíli uvažoval, že se na n jaké ošet ování vykašle, vždy šlo opravdu jen o škrábanec, pak pohledem zabloudil k potem zbrocenému Vegovi a rozhodl se neriskovat. Už vstával, aby si p inesl láhev ko alky jako vnit ní i vn jší desinfekci, ale v tom mu n kdo položil ruku na rameno a op t ho zatla il do k esla. „Nevstávej, postarám se o to,“ zašeptala Zoe, aby nevzbudila ostatní. John ml ky snášel jemné, skoro n žné doteky své ošet ovatelky i ostré pálení alkoholu v rán . Když Zoe ud lala poslední uzel na obvazu, položil jí znenadání dla na h bet ruky. Neucukla, jako by to ekala. 43

„To dnes… vlastn v era v noci…“ Ková si málokdy v život p ipadal trapn ji. P i podobných scénách v romantických filmech míval chu vát smíchy, ale zeptat se musel. „To bylo taky jen pln ní úkolu pro Kontrolní Divizi? Vlézt mi do postele byla taktika, jak toho ze m vytáhnout co nejvíc? Jen pln ní rozkazu?“ A koliv se snažil mluvit pokud možno neutráln , vloudil se mu do hlasu lehce ublížený tón, za který by si nafackoval. „Chceš to vážn v d t?“ Zoe ne ekala na odpov . „Ne, nedostala jsem to rozkazem. To já sama jsem taková iniciativní mrcha. Byla to p íležitost a já se jí chopila. Ur it bych za to dostala prémii,“ ušklíbla se mu do tvá e. „Tohles cht l slyšet?“ Ková p ikývl a pustil její ruku. „Ale bylo to fajn, ne?“ vypadlo z n j d ív, než mohl otázku zastavit. „Jo. Byls dobrej, pin o.“ Zoe se v o ích objevily ertovské jisk i ky, které na ní Ková e zlákaly už tu noc v baru, a najednou se musel dát do smíchu. Tichého a vytrvalého. Zoe se k n mu p idala a za chvíli se už oba chechtali jako dva puber áci, kte í si p ed sv tem hlídají své malé tajemství.

44

TELEGRAM DOM Ráno se Ková nedokázal zorientovat. Všechno kolem bylo cizí, sv tlo m lo mali ko posunuté spektrum a vzduch von l jinak než kdekoliv na Zemi. Podobn odcizen se p i cestách mezi dimenzemi cítil pravideln . Už p ed svým angažmá u Agentury nevedl usedlý život a hodn cestoval, ale tohle bylo prost jiné. Ležel s hlavou zvrácenou p es op radlo a mžoural na Zoe, která už byla vzh ru a zaopat ovala d v ata. V d l, že až se pohne, záda mu v erejší rva ku i spaní v k esle spo ítají s úroky. Nakonec sebral odvahu a jediným rázným pohybem se postavil. V páte i mu p itom oškliv k uplo, ale to nejhorší m l za sebou. „Kone n jsi vzh ru. Poj , pom žeš mi se snídaní,“ podala mu Zoe misku s ovesnou kaší. D v ata sed la zp sobn s rukama na kolenou jako škola ky prestižního internátu a otvírala rytmicky ústa. Johnovi p ipomn la hladová ptá ata žebronící o jídlo. Na jakési primitivní úrovni musela vnímat, co se kolem d je, ale n co jim zabra ovalo projevit se. Mohutný agent se chvíli pokoušel trefit lži kou do pusy nejbližšího d v ete, ale nakonec uznal, že podobná aktivita by mohla být pro jednu ze stran smrtící. Znechucen si ot el košili ozdobenou vyprsklou kaší a šel radši zkontrolovat par áka. Vega se p es noc uklidnil. Zoe mu vym nila obvaz a te nahlas oddechoval v hlubokém spánku. „Kdy má p ijít ten tv j fel ar?“ „Poslala jsem za ním Lucy. Stálo m to další p tku. Nem ls jí dávat tolik, te nebudeme mít pokoj, dokud z nás nevymá kne poslední dolar.“ Zoe vrhla na Johna další ze série svých vy ítavých pohled . „Vrátí se každou chvíli, teda pokud se jí poda í Darlinga probrat. Je to sice starý notorik, ale na místní pom ry opravdu skv lý doktor,“ dodala hned omluvn . Jako by to p ivolala, rozlet ly se dve e a dovnit nakoukla Lucy. 45

Okamžik n m zírala do šesti temných ústí pep enky, než byla schopná aspo mrknout. „P íšt klepej,“ schoval Ková zbra do pouzdra, které si práv p ipínal. „J… jasn . P ivedla sem vám toho spi ara, ale není moc použitelnej. Musím mu ud lat aspo snídani a kafe. To bude dalších p t dolar .“ „To nebude nutné, zbyla nám tady n jaká kaše a káva ur it taky,“ zhasl John la né plamínky v jejích o ích. „No jo, tak tady máte ten zázrak,“ zavr ela hostinská otráven a str ila do pokoje mužíka v umolousané vest a pytlovitých kalhotách s kšandami. „A ty zr dy,“ ukázala na d ti, „a se mi nemotaj po lokále. Nebo prachy neprachy – nechám vás odca vypráskat!“ Dve e se zabouchly a Darling, který ztratil Lucyinu oporu, p edvedl krátký opilecký tane ek. Nakonec se s bolestným výrazem sesunul do Ková ova k esla a zabo il tvá do dlaní. „Nalej mu kafe, musíme ho postavit na nohy,“ p ikázal Ková a sám si p ed n j d epl na bobek. I tak byla jeho hlava ve stejné výšce jako Darling. „Chlape, vypij to. Pot ebujeme tvoji pomoc.“ Muž váhav p ijal šálek horké erné tekutiny a usrkl. Obli ej starého po ouchlého sk eta se mu p itom k ivil utrpením. „Bdu v phod … Jen se… Jen se msím vyspat. Ta whisky v era. Byly to n jaký hnusný slivky,“ blábolil a bryndal si kávu na košili. „Vyspíš se potom! Te pot ebuju, abys pomohl mýmu kamarádovi. Doufám, že Zoe nep ehán la a jsi opravdu tak dobrý, protože mi p ipadáš jen jako starý notorik s vychlastaným mozkem,“ procedil John mezi zuby a oto il se ke starci zády. Zatínal p itom vztekem p sti. V duchu už vid l, jak jeho par ák umírá, zatímco se tahle troska potácí kolem a blekotá opilecké rozumy. Jenže sám mu pomoci nedokázal a nemohl ho ani dopravit zp t do základny Agentury. Jejich úkol m l p ednost a navíc další konjunkce dimenzí, p i které by byl možný transport, m la nastat až za pár dní. „To vypadá na zatracen vážnou zygonitovou otravu, jestli o tom 46

n co vím,“ zachrapt l Darling. Odložil hrnek a p ipotácel se k Vegov posteli. „Tady ho škrábl šerif, že?“ strhl s typickou doktorskou necitlivostí Veg v obvaz a prohlédl si zanícené rány. „Už mi to všechno vyslepi ila Lucy. Odvedls dobrou práci, chlap e, kdyžs ho sejmul. Dob e mu tak, svini. A neboj, tvýmu kamarádovi pom žu. Už proto, že jinak bys m asi p ibil na tyhle dve e jako prašivýho kojota.“ Starý doktor se krákorav rozchechtal a poplácal Ková e po rameni. Ten chvíli nev d l, co na to íct. Darlingovo náhlé vyst ízliv ní na n j ud lalo dojem. Ale když n kdo dokáže takhle pít až do pozdních let, asi v tom umí chodit. Slabší náturu by to už dávno složilo. „Nev d l jsem, že je zygonit jedovatý.“ „Jak se to vezme. Ve velkejch dávkách a p i dlouhodobým p sobení t zm ní. Z toho vznikaj zr dy jako šerif. Ale takový škrábane ek by nem l nic ud lat. Jen pár lidí je na ho takhle p ecitliv lejch. Já sám vid l za celej život možná deset p ípad a to mi táhne na osmej k ížek. To víš, tady je zygonitu všude plno – ve vzduchu, ve vod , v zemi, v mase. Všude je zygonitovej prach, i když v nepatrnejch koncentracích. Nevyhneš se mu. Je i v mate ským mlí e. Když je n jaký d cko choulostivý, má prost sm lu. K doktorovi se ani nedostane. Nebo na sv t p ijde prom n nec. Zrovna jako tyhle vaše holky.“ Doktor posmutn l a uchopil do rozpraskaných hrubých prst bradu nejbližšího d v ete. „Tak co budete d lat s Vincentem?“ sko ila mu do e i Zoe. „Tys byla vždycky do všeho hrrr. No neboj se, pom žu mu. Jen si musím nachystat svý inštrumenty.“ Darling za al Zoe ud lovat instrukce, co všechno má p inést z jeho domku. Bylo z ejmé, že se tam musí dob e vyznat. Nejspíš u n j jako rezident p ed lety bydlela. Ková se zatím poflakoval kolem a p ipadal si zbyte ný. Snažil se vyhýbat pohled m d v at, která po ád ješt sed la na postelích a tup zírala do prázdna. Kdesi hluboko uvnit vnímal neodbytné úlové v domí, které hol i ky spojovalo pevn ji než ocelový et z. D silo 47

ho to. Když se Zoe kone n zvedla, popadl nedo kav pláš a otev el dve e. Na chodb je p ivítal hluk a vzrušený hovor z vý epu. To bylo nezvyklé. Tak brzy po ránu by m la být v tšina místních na pastvinách. Podle Zoeina vypráv ní se dodgetownští živili p evážn jako honáci kazoon . Zbytek obstarával chod m ste ka nebo vykupoval od kopá zygonit. Ten místní jednou za pár let p i konjunkci dimenzí sm ovali s ernými jezdci za suroviny, které se tu tém nevyskytovaly. Hlavn to byly drahé kovy a stavební d evo. V poušti moc strom nerostlo. John se naklonil p es nízké zábradlí a obhlédl situaci dole. Lidé nepili, jen postávali a vzrušen se mezi sebou bavili. Jako by se k n emu odhodlávali. „Hele, tady jsou!“ ozvalo se a dav vydusal po schodech nahoru. Samozvaným v dcem se ur il malý rozložitý plešoun ve zdobené kožené vest . Nejspíš místní pohlavár. John zatla il Zoe nekompromisn za svá široká záda a promluvil: „D je se n co, panstvo? Jak vidíte, máme práv nasp ch, takže co kdybyste nám ustoupili z cesty?“ „Jo, to se teda d je!“ za val prcek a málem u toho povysko il vzteky. „P ivlekli jste do Dodgetownu celý hejno poznamenanejch ubek a to my nestrpíme! Tyhlety parchanti s sebou vždycky nesou jenom nešt stí a sm lu. Vypadn te i s nima, nebo vám pom žem!“ Mužova slova podpo ily výk iky ze zástupu a prcek tím jakoby povyrostl. Ková vykro il dop edu a donutil muže couvnout. Zárove ale ud lal smí livé gesto a ukázal prázdné ruce. Necht l vytahovat zbran . Pokud by n koho zabil, lidé by byli schopni všechny je zlyn ovat. „V te mi, nic bych neud lal rad ji, než odtud zmizel. Mám na práci d ležit jší v ci než obhlížet krásy vašeho pozoruhodného m sta. Ale bohužel je m j p ítel zran ný a dokud se nedá do po ádku, musíme z stat i my. Takže co kdybyste nás tu ješt pár dní p etrp li a já vám slibuju, že nebudeme d lat potíže.“ Mužík b hem Ková ova proslovu rudnul zadržovaným vztekem. „Vypadnete hned te v celku nebo za chvíli po kouskách! Buddy, Same, vysv tlete mu to!“ 48

P ed mužíka se prodrali dva mohutní chlapi s koženými zabijáky v rukách. „To snad nebude…“ nedokon il Ková a vyrazil jim naproti. Vyhnul se svištícímu obušku a prvního muže, nejspíš Buddyho, nabral hákem do brady. Nem l as sledovat, jaký m la jeho rána ú inek, musel se v novat druhému rvá i. Str il do n j ramenem a srazil ho ze schod . Tam se zamotal do chumlu lidí, kte í mu jeden p es druhého pomáhali na nohy. Než se Ková sta il oto it, schytal úder obuškem po zádech, až vyhekl bolestí. Ohnal se loktem za sebe a podle výk iku trefil citlivé místo. Popadl za límec plešatého mužíka, který se vyd šen kr il u zdi, a hodil ho svému protivníkovi pod nohy. Buddy zakopl a John chytil nap aženou ruku s obuškem. Využil jeho energie a p ehodil muže p es zábradlí dol do lokálu. Zvuk t íšt ného d eva a bolestný výk ik uml el všechno ostatní. JFK se automaticky naklonil p es zábradlí a s úlevou zaznamenal, že chlap pád p ežil. Omámen se sbíral z rozbitého stolu a t el si zátylek. Ková si s mírným zpožd ním uv domil, že Sammy si dal podez ele dlouhou pauzu. Vyhledal jeho obli ej v mase zaražených tvá í a ke svému p ekvapení zahlédl vyhazova e Tommyho. Držel Sammyho pod krkem a v obli eji rozbitém po v erejší rva ce mu zá il d tský úsm v. „V era to byl dobrej boj, n kdy si to musíme zvopáknout,“ mrkl na Ková e a pustil bezvládné t lo na schody. „Sta ilo vám to, nebo mám vytáhnout kvér?!“ za val John do náhlého ticha. „Odejdeme odsud, až budeme chtít. Ani o den d ív! A te si seberte toho malého zmetka a zmizte!“ P ed okamžikem ješt všeho schopný dav se zm nil ve stádo poslušných ove ek. N kdo odklidil prcka a najednou byli Ková se Zoe sami. „Kdo byl ten zakrslík? A pro jim vadí ty d ti? Pokud tady máme p ežít, musíš mi íct všechno!“ roz ílil se JFK. „Ten prcek byl místní nejvlivn jší ran er Gonaghan. Odte si musíme dávat pozor. Ponížil jsi ho a jen tak to nevzdá,“ konstatovala 49

zachmu en Zoe. „N kdo by m l z stat u d tí a neustále je hlídat. Jdu pro Darlingovo vybavení, ty tu po kej.“ Ková si dob e uv domoval, že jeho druhou otázku p ešla ml ením, ale nechal to zatím být. Seb hl schody a našel sn dého hromotluka Tommyho, jak uklízí trosky rozbitého stolu. Bylo otázkou t í slov a jednoho barevného papírku, než s ním domluvil jeho do asnou funkci Zoeina bodyguarda. „Dávej venku pozor,“ vyprovodil John agentku až ke dve ím a chvíli mžoural do ostrého slunce. Jaksi se mu neda ilo odtrhnout pohled od jejího pozadí v upnutých teletinových kalhotách. „Hej, poj te honem sem!“ vyrušil ho k jeho nelibosti chraptivý hlas fel ara Darlinga. Ková našel starého doktora na chodb . Ukazoval na dve e pokoje, zpoza nichž se ozýval monotónní trhaný hlas, a neuroticky pomrkával. Když se Ková pokusil vstoupit, postavil se mu fel ar do cesty a chytil ho za ruku. „Kv li tomuhle se místní t ch prom n nc tak bojí,“ breptal a držel ho p itom jako klíšt . Ruce se mu siln t ásly. Ková se mu vyškubl a vstoupil do pokoje. Do jeho v domí se okamžit zabo ily pátravé prsty kolektivního podv domí, které tak nep íjemn vnímal už ráno. Tentokrát to bylo mnohem siln jší a okamžit ho z toho rozbolela hlava. D v ata stála v kruhu a t ly n co zakrývala. „Stará… žena… už brzy… se setká… se svou dcerou… z vlastního l na… vytrženou… vlastní rukou… usmrcenou… Stará… žena… už brzy…“ mumlal kdosi hrubým bezvýrazným hlasem. Nedalo se ur it, odkud hlas vychází, jako p i cirkusovém vystoupení b ichomluvce. Pár vte in trvalo, než Johnovi došlo, že to mluví d v ata. P edávala si mezi sebou hlas a trhan pronášela po ád dokola stále stejnou repliku. „Pomozte mi!“ zaúp l n kdo zmu en z hlou ku d v at. JFK jedno z nich oto il. Dívka se tvá ila po ád stejn tup , jen pohybovala rty. Slovo z ní však vyšlo jen jednou za as, když se kruh mluv ích uzav el a byla na n m ada íci si to své. John ucítil na dlani cosi nep íjemn lepkavého a teplého. M l ruku na dív iných zádech a umazal si ji od krve, která vytékala v tenké stružce zpod 50

obojku jako klikatící se hádek. S opatrností, která p ísluší jen manipulaci s výbušninami, postavil d cko bokem a vstoupil do kruhu. Tam se kr ila barmanka Lucy, klepala se a jen ob as tiše zasku ela. Vzal sta enu do náru e a snažil se nezasyknout, když mu za ala prsty do hrudníku a kolem krku jako tonoucí v posledním záchv vu boje o život. Pozpátku vycouval z místnosti, nohou p ibouchl dve e a postavil hostinskou na zem. Sice se t ásla, ale byla schopná stát. Ani jemu samotnému nebylo nejlépe. Cítil ve vzduchu jisk ení energie, které nerozum l a která skoro hmatateln narušovala realitu. Už se p i svých dobrodružstvích setkal s magií, ale tohle bylo n co, co nezapadalo do tohoto sv ta a znásil ovalo jeho matérii. „P išla za mnou, že prej musí uklidit pokoj. Jako by to n kdy d lala,“ prskal Darling a konejšil p itom hysterickou ženu. „Šmejdila po pen zích, to je jasný. Jenže str ila do jedný z t ch holek, asi se cht la podívat pod matraci. Najednou se všechny postavily a srazily ji k zemi. Zbytek jsi vid l sám. Snad jí nic neud laly, ale vystrašily ji ur it k smrti. M teda taky, málem jsem si nad lal do spo ár ,“ zachechtal se nep esv d iv starý doktor, ale všechno bylo lepší než monotónní mumlání zpoza dve í. „Postarám se o ni, napije se trochu whisky a bude v pohod . Já ji znám.“ Ková p ikývl. Chvíli ješt ekal na chodb a pozoroval, jak oba sta í lidé odcházejí. V gestech, kterými Darling konejšil hostinskou, bylo víc než pouhá pé e léka e, ale do toho mu konec konc nic nebylo. Hlasy v pokoji utichaly. Když znovu otev el dve e, d v ata spo ádan sed la. P ísahal by, že dokonce na stejných místech a ve stejných pozicích jako ráno p i snídani. Zoe zastihla Ková e, jak nervózn poposedává v k esle co nejdál od d v at a hraje si s p ta ty icítkou. Nedalo se íct, jestli hlídá víc dve e nebo d ti. „Asi už vím, cos mi o našich sv enkyních zaml ela,“ p ivítal ji. „Jestli jsem to dob e pochopil, p edpov d ly p ed chvílí smrt naší hostitelce. Umí víc takových trik ? T eba s kartama a obru ema?“ neodpustil si. 51

Zoe hodila na zem dv t žké kožené kabely: „Cože? Kde je Lucy? Je v po ádku? Je s ní Darling?“ „Ten ji dává do kupy. Pomocí whisky, na to by m l být expert.“ „P jdu se na ni podívat.“ „Po kej, po kej. Že bys mi t eba n co vysv tlila?“ zadržel ji John a nekompromisn zabouchl dve e. „Co bys cht l slyšet?“ „O t chhle lidech. Co je to s nimi? A s jejich d tmi? Pro nás tu necht jí? Prost co se to tady sakra d je!“ za val už opravdu naštvaný Ková a praštil do dve í, až zadun ly. Se Zoe to ani nehnulo. Stála po ád stejn zkroušen se sv šenými rameny i koutky úst. „Dob e, eknu ti to, i když bys to podle t ch naho e v d t nem l.“ Bylo jasné, že mluví o nad ízených v Agentu e. „Je za tím samoz ejm zygonit. Kv li n mu nás sem poslali, na téhle zastr ené a skoro nep ístupné dimenzi by Agentu e jinak nesešlo. Každou sekundu jich vzniká a zaniká nepo ítan . Prost jen tak – jako mýdlové bubliny. Zygonit tyhle d ti nepoznamenal jen t lesn . N jaký ten prst nebo bradavku navíc by místní ješt unesli. Kv li tomu by p ece nenechávali svoje d ti umírat v poušti.“ Zoe mluvila tichým, zatrpklým hlasem a klopila p itom o i. „Když se dostane dohromady více takhle… zm n ných d v at, nebezpe n se zvýší hladina magické energie. Tahle dimenze není pro magii stvo ená, jenže zygonitová energie usm rn ná lidskou myslí ob as p esáhne nadkritickou hranici a n co se stane. Sho í d m, n kdo dostane vid ní, n kdo jiný zem e. Tyhle d ti jsou pro místní lidi no ní m ra a já se jim nedivím. Dovedeš si p edstavit, jakou energii by mohly vyvinout v magicky aktivním prost edí?“ „Pro tebe je to osobní, že?“ p erušil její monolog Ková , chytil ji opatrn za ramena a obrátil k sob . „Jo,“ odpov d la po chvíli váhání, „když jsem tu p ed p ti lety žila, ot hotn la jsem. Ten chlap nebyl podstatný, prost jeden místní. Vyspala jsem se s ním, když jsem byla sama, v depresi a opilá. Podstatné bylo to dít . Jenže když se narodilo, m lo blány mezi prsty a svislé zornice. Nešlo to utajit. A já nemohla kontaktovat Agenturu 52

a p edat jim ji. Mou dcerku… Tehdy byl pr nik dimenzí možný jen každých p t let, které jsem si tu taky poctiv odsloužila.“ Každou chvíli se zdálo, že se Zoein hlas zlomí, ale zatím balancoval p esn na hran hysterického záchvatu. „Cht la jsem odejít do hor ke kopá m zygonitu. Snad by m p ijali. A ji taky, podobných mutant je tam víc. Jenže jsem nezvládla cestu pouští. Lidi do hor jezdí v dob e zásobených karavanách a já šla sama. Dcerka um ela a m po pár dnech našla parta honák . Odvezli m zpátky do Dodgetownu. Bez ní. Musela jsem jí tam nechat, i mrtvá prý p ináší sm lu. Nemohla jsem ji ani po ádn pochovat. Leží n kde zahrabaná pod ohnivým ke em. Ur it ji sežral n jaký mrchožrout,“ Zoe se zajíkla a na chvíli zmlkla. Zdálo se, že se tím vypráv ním úmysln mu í. Trestá se za svou vinu. „Tak už chápeš, pro se mi o tom nechce mluvit? Tehdy m podržela jen Lucy. Má za sebou n co podobného, jenže…“ „Jenže ona své dít zabila,“ p erušil ji Ková , „a ty holky to n jakým zp sobem poznaly.“ „Ucítily krev svého druhu na jejích rukách. A te m pus , musím se na ni podívat.“ Zoe se vyškubla a seb hla do vý epu. Tam si už Lucy stihla vykurýrovat špatné sv domí skoro do bezv domí. Sed la s hlavou op enou o desku stolu, ot ásala se vzlyky a starý doktor ji neobratn hladil po zádech. Zoe se p idala z druhé strany a n co hostinské konejšiv šeptala. Ková to celé sledoval z ochozu, ale p išlo mu neslušné rušit jejich soukromí. Radši pomohl nahoru Tommymu, který dorazil se zbytkem Darlingova vybavení. Bylo toho nejmí sto kilo v n kolika rancích a taškách. JFK se obt žkal t emi balíky a vysup l do schod . Podle toho, jak rance in ely, musely být plné kovových sou ástek. John do jedné kabely zv dav nakoukl a spat il pestrou sm sici sou ástek nebo spíš šrotu. „Nestrkej do toho nos, mladíku,“ vyprskl za jeho zády Darling, „to jsou moc složitý p ístroje, nemocný se sjížd j zdaleka, abych jim s nima pomohl.“ 53

„To je tím umlátíš, aby se už netrápili?“ poznamenal ned v iv Ková . Necht lo se mu sv ovat Veg v život do rukou takového šarlatána, ale sám mu pomoci nemohl. Sn dý agent se mezitím dostal do hlubokého komatu. Ostré rysy obli eje vystoupily na povrch a nep íjemn p ipomínaly holou kost lebky. Byl klidný, ale dýchal jen m lce, hrudník se mu tém nezdvíhal. Nereagoval, ani když mu p evazovali zhnisanou a ur it bolestivou ránu. „Seš sice moc vtipnej, mladíku, ale já s touhle hromadou šrotu zachra uju životy. P i otrav zygonitem není nic lepšího. Radši to polož,“ pleskl sta ík Ková e po ruce, v níž svíral lesklou spirálu. „Pom žeš mi to sestavit. M li bysme si pospíšit, ten tv j kamarád se mi v bec nelíbí.“ Darling za al Ková e instruovat co a jak spojit, ut snit nebo p imontovat, ob as sám p iložil ruku k dílu, když bylo t eba poradit si s n jakou potíží. V tšinou sta ilo do stroj a nádob chvíli mlátit kladivem. Nakonec se kolem a nad Vegou ty ila impozantní konstrukce, která ze všeho nejvíc p ipomínala domácí palírnu k íženou s ropovodem. Na jedné stran l žka stál kotel položený na malých kamnech a na druhé sklen ný válec napln ný bezbarvou tekutinou. Uvnit válce byl jakýsi zmenšený vodní mlýn s lopatkami omotanými jemným pr svitným st ívkem. Ková si vzpomn l na primitivní dialyza ní p ístroje, ale tohle za ízení m lo n co navíc a n co mu scházelo. „Doufám, že víš, co d láš. Protože jestli ne…“ Ková nedokon il. Popravd netušil, co by ud lal, ale cítil, že by n co íct m l. „Neboj se, chlap e. Tv j kámoš je v dobrejch rukách. A te kdybys mi trochu pomohl. Zatopím v kamnech a ty budeš to it tímhle hejbletem,“ ukázal Darling na ohmatanou kliku na vrcholu válce. Zatím napíchl do obou Vegových záp stí jehly na gumových hadicích. Jakmile se kotel na kamnech dostate n nah ál, daly se do chodu písty, které k n mu byly p imontovány. Krev se s hlasitým a nechutným srkáním vyhrnula hadicemi. „Musíme pomalu, nikdy bysme mu nem li odsát víc než p l 54

litru. Krev se voh eje tady v týhle nádržce asi na ty icet stup , to by m lo odlou it zygonit. Pak se p e erpá do bubnu, kde se áste ky toho prevítu zachytí v tý jemný látce a vymejou se do roztoku. Ten filtr je n co jako st ívko na párky,“ zasmál se. „Nakonec ješt prokape išt ným popelem z jedný moc vzácný rostliny. To celý tak t ikrát dokola. No a zbytek jako vodzduš ovací potrubí, krevní pumpa a další cerepeti ky t už nemusí zajímat,“ zamumlal Darling a bedliv pozoroval ru i kové ukazatele nad kotlem. „Tv j kámoš na tom bude chvíli dost mizern .“ Vega zatím postupn bledl, ale to už se mu pro išt ná krev vracela zp t do žil. Celá operace trvala t i hodiny a John se p i to ení klikou dost zapotil. Zprvu pozoroval doktora s ned v rou, ale zdálo se, že když už nic, Vegovi se aspo nep itížilo. „Te musíme být trp liví,“ promluvil Darling uklid ujícím doktorským tónem a tahal p itom z Vincentových záp stí dlouhé jehly, „v tšinu zygonitu jsme vyfiltrovali. Se zbytkem, co se už usadil v orgánech, by si t lo m lo poradit samo.“ „Jak to myslíš – m lo by?“ zavr el Ková . „ íkals, že mu tahle maškaráda pom že.“ „Víc bych nezvládl, ani kdybych um l d lat zázraky. Nakonec je to vždycky jen na t le a na p írod , chlap e. Uklidni se, nejlíp ud láš, když si dáš sklenku n eho ost ejšího a budeš dávat p es noc na svýho kámoše pozor.“ „Za jak dlouho…“ nedokon il Ková a zkoumav p ejel Vegovi dlaní po bledém zpoceném ele. „Za jak dlouho se dá dokupy? To ti nepovím. Je to silnej chlap, ale i t m nejsiln jším to trvá tak tejden, než se zas postaví na nohy. Nem li byste s ním zatím hejbat. Teda pokud to má p ežít.“ John p ikývl a beze slova sešel do lokálu. Stará Lucy se mezitím uklidila do své kom rky. U stolu sed la jen Zoe a hned ho zahrnula otázkami. Na v tšinu z nich nem l odpov . Bylo jasné, že s Vegou nem žou po ítat, navíc bylo pot eba postarat se o d v ata. Tíha celé mise tak dopadla na Ková ova bedra. Necítil se pod tím nenadálým b emenem zrovna pohodln , ale nebyl z lidí, kte í by p ed výzvou couvli. „Vyrazím dnes v noci. Už jsme se tu zdrželi moc dlouho. Zatnu 55

t m ernokabátník m tipec a ty se zatím postaráš o holky a Vegu,“ rozhodným gestem zarazil Zoeiny námitky. „V tomhle m st to ur it nebudeš mít lehké. Nemysli si, že bych t šet il, protože jsi žena.“ „Erhm, tolik k tématu rovnosti pohlaví. Vidím, že jsi piln docházel na agenturní školení o gender rolích. Ale o tom jsem mluvit necht la,“ set ela Zoe Ková ovi z tvá e sebev domý výraz. „Cht la jsem jen dodat, že se pokusím spojit s Agenturou. Pokud se to poda í, je možné, že nám pošlou posilu.“ „Cože? Vždy dimenzionální okno se má otev ít až za pár dní. Jak bys to cht la zvládnout?“ Zoe se pokusila jeho poznámku ignorovat, ale hrozivé ticho ší ící se od Ková e jako kruhy na jinak nehybné vodní hladin jí k tomu nedalo p íležitost. „No dob e dob e. ekn me, že naše sekce má pon kud širší možnosti než ta vaše. V p ípad nutnosti se n kdy poda í protla it skrz blánu mezi realitami aspo jednoho lov ka nebo n jaké vybavení.“ „Rozumím, prost jste si pro sebe ulili technologii a tajíte ji p ed zbytkem Agentury.“ „Se souhlasem vedení!“ utrhla se Zoe a sklopila p i tom o i. „Jak jinak. Takže na co ekáme? Do toho.“ „Cože? Ty jim prost pošleš telegram?“ zopakoval asi po páté Ková a p idal do kroku, aby dohnal rychlejší Zoe. „ íkala jsem ti, že to není oby ejný telegram. V téhle dimenzi nemají moc možností dálkové komunikace. Jen mezi n kolika m sty funguje bezdrátový telegraf. Musíme využít prost edk , které mají k dispozici, a mírn si je p izp sobit našim pot ebám. Ostatn jako vždycky.“ Zoe zmlkla a nadhodila si t žkou koženou brašnu. Telegrafní stanice stála nad m stem na jedné ze skal sout sky, obklopujících Dodgetown. Nahoru vedla st ží viditelná kamenitá stezka vhodná spíš pro horské kozy než pro lidi, ale Zoe rezolutn odmítla Ková v návrh, že jí pom že s kabelou. Budova pošty a telegrafu byla vid t už zdálky díky konstrukci 56

vysíla e, který se nad ní ty il jako výstražný ukazová ek. V jeho žebroví z jakéhosi d vodu povlávaly kousky látkových stuh – nejspíš neum lý pokus o výzdobu. Jakmile Ková zahlédl telegrafistu, za alo mu být leccos jasné. Groteskní vousatá figurka v rozedrané variant na poš a kou uniformu divoce mávala rukama a cosi huhlala. Místo slov z ní však vycházely jen sk eky a mumlání. Muž nedokázal správn artikulovat, nejspíš m l n co s jazykem. „To nic, to je jen Ellie. Je neškodný, ale chovej se p ed ním klidn a snaž se mluvit potichu. Lidi ho vyšoupli sem k telegrafu, vyzná se v tom a neplete se jim pod nohy,“ vysv tlila Zoe a zamávala muži na pozdrav. To m lo na Ellieho zázra ný ú inek. P estal poskakovat a vrhl se k dívce, aby ji sev el v náru í. Zoe útrpn p ijímala jeho náklonnost, ale bylo vid t, že nejrad ji by te byla n kde úpln jinde. „Taky t ráda vidím, Ellie, ale už toho nech. N co bychom po tob pot ebovali. Odvedeš nás k telegrafu?“ Ellie posmutn l, ale ochotn je vedl po k ivolaké stezce ke své d ev né boud . Nervózn se p itom probíral dlouhými vousy, protkanými obdobnými kousky látky jako na stožáru. Pod vší tou špínou, zcupovanými vousy a šílenstvím se ukrýval na pohled p kný mladý muž. N co se muselo stát. N co, co ho zamklo do ochranné ulity bláznovství, napadlo Ková e. Po o ku sledoval Zoe a všiml si, že se vyhýbá jakémukoliv kontaktu s jejich pr vodcem. Odvracela od n j pohled a nenechala se ani chytit za ruku, když p elézali hromadu suti, která v jednom míst p ehradila stezku. Uvnit telegrafistova domku panoval neuv itelný staromládenecký chaos a nepo ádek. Ovšem až na velký st l, kde tr nil od pohledu t žký a složitý p ístroj z nablýskané mosazi. Ellie si sedl na rozvrzanou stoli ku a tázav se na dvojici agent podíval s prstem na telegrafickém klí i. Zoe dalo práci p esv d it ho, že nebudou pot ebovat jeho pomoc. Odlákala ho až útržkem látky z vlastní košile. Podivínský muž se ho dychtiv zmocnil a za al si ho vplétat do zanedbaných vous . Zoe kone n otev ela svoji kabelu a o desku stolu zadun la neforemná plechová krabice se svazkem p ívodových kabel . 57

Zru nými a jistými pohyby se pustila do jejich napojování na r zné kovové ásti telegrafu. „Ty znáš Ellieho blíž, že?“ vytrhl ji z práce JFK a necht tak zp sobil, že se jí dráty v prstech zašmodrchaly. Zoe chvíli ml ela a John se oto il p es rameno, aby se ujistil, že potrhlý telegrafista neposlouchá. Ale muž o n nejevil nejmenší zájem. Vyšel p ed dve e a n co si pobrukoval s tvá í oto enou ke slunci. Vypadal te skoro š astn a normáln . „Ty víš, jak se mu to stalo. Pro se zcvokl. To s ním jsi m la to d cko, že?“ vyst elil naslepo a podle ú inku, který to na dívku m lo, se trefil. Vlastn ani nev d l, pro ji t mi otázkami trápí, jen cítil, že v místnosti panuje cosi nevy eného. Cosi, co mu zvedalo chloupky na zátylku a nutilo ho svírat p sti, až se mu nehty zarývaly do dlaní. Rozhodl se, že tomu pom že na sv t. I za tu cenu, že poslouží jako hromosvod. „Co je ti po tom?!“ vybuchla vzteky zsinalá Zoe a praštila do stolu, až p ístroje nadsko ily. „Jo, stalo se mu to kv li mn ! S ním jsem m la dít a kv li mn ho taky místní lidi lyn ovali, až p išel o rozum. Sta í ti to?“ Dívka se zvedla ze židle a sy ela Johnovi do tvá e: „Oni dovedou být p kn krutí, když jde o zygonitové mutanty.“ „Mají k tomu d vod,“ vyklouzlo Ková ovi a vzpomn l si p itom na skoro nesmrtelného šerifa. „Mají? Jaký m žou mít d vod k zabíjení novoroze at? Ke kamenování jejich rodi ? Já p ežila jen díky tomu, že jsem tehdy utekla do poušt a pak se m zastal Darling. Ale Ellie takové št stí nem l. Vykleštili ho, vy ízli mu jazyk a vyhnali za m sto, chcípnout jako psa. Nakonec ho nechali žít, ale to už m l st ží dost rozumu na to, aby se dokázal sám vychcat. Teda s tím, co mu zbylo,“ dodala úmysln vulgárn , aby ze sebe dostala nahromad nou agresi. Jenže to nesta ilo. Dívka zvedla p sti a zabušila do Ková ova hrudníku, až zavrávoral a ud lal pár krok zp t. Byla v tom síla, nešlo o žádné hysterické gesto cukrové panenky. P esto se mu povedlo zachytit její ruce a p itáhnout ji k sob . Zoe zabo ila obli ej 58

do jeho hrudníku a za chvíli už jen trhané pohyby ramen dávaly tušit, že jí zmítá záchvat plá e. John si zpo átku s uragánem emocí, které rozpoutal, nev d l rady, ale rychle zjistil, že sta í, když bude to k ehké a zárove ocelov pevné t lo jen držet a ob as dívku pohladí po zádech. „Huhl!“ vyrušil je Ellie. V tom zvuku bylo n co, co Johna okamžit napružilo a vyprovokovalo k akci. Jakoby z dálky sledoval, jak od sebe reflexivn odstrkuje Zoe do bezpe í pod schodišt , které vedlo nahoru k vysíla i. Sám se oto il ke dve ím už s pep enkou v ruce. Jediným pohledem zhodnotil situaci. Ellie se válel na zemi a sku el bolestí a v oslnivém obdélníku dve í se rýsovala silueta ramenatého muže s pistolí v ruce. Našt stí úto ník v p ítmí srubu dob e nevid l a byl natolik tupý, že z stával dlouhé vte iny na rán . JFK využil p íležitosti a vyst elil. Pep enka ho vzpurn kopla do dlan a v uzav eném prostoru zadun l výst el. Muž ve dve ích se zlomil v pase a padl k zemi jako pod atý stvol. Zvenku n kdo st elbu op toval. Zatoulaná kulka smetla z kamen otlu enou konvici a vymrštila ji Ková ovi p ímo do obli eje. Sta il tak tak uhnout a hned se skr il za st l s telegrafem. Sv tlo na okamžik potemn lo, jak dovnit vstoupili další dva muži. Obez etn p ekro ili mrtvolu svého kolegy a za ali slídit po srubu. Agent poznal Buddyho a Samma, které na n j ráno poštval Gonaghan. „Odložte kvéry a vylezte ven, nebo odpravím jednu vaši holku!“ za val n kdo zvenku. Ková m l dojem, že rozeznává Gonaghan v hlas. Než si stihl rozmyslet, co dál, vysko ila z úkrytu pod schody Zoe. Musela zpanika it, protože úpln zapomn la na svou p ta ty icítku a v obou rukách svírala jako primitivní kyj d ev nou fošnu. Nabrala do pupku jednoho honáka a vyrazila z n j ostré heknutí a vodopád zvratk . Druhou ranou do brady ho knokautovala, pustila provizorní zbra a vrhla se ke dve ím. Než se ale dostala ven, popadl ji za rameno druhý muž a hodil ji proti st n . Dívka se rozplácla o ze z neloupaných kmen a bezvládn upadla na podlahu. To už zaúto il Ková – praštil chlapa zezadu masivním bubínkem pep enky a odeslal ho expres do íše sn . 59

„Co se to tam d je?“ hulákal Gonaghan, který musel slyšet jen rachot rva ky. „Vyho te kvéry oknem a vylezte ven, íkám to naposled!“ Ková odtáhl od dve í omrá enou Zoe a sám se p esunul na strategické místo k oknu. Venku – z dost elu pep enek, ale dost blízko, aby na n j bylo vid t – stál Gonaghan se dv ma honáky a jednou hol i kou. Držel ji za obojek jako psa a co chvíli s ní netrp liv zacloumal. D v e se našt stí pro ni vrátilo do letargického stavu a vypadalo to, že si nic z okolního d ní neuv domuje. „Ne. Ty pus tu holku, nebo sejmu dalšího tvého chlapa. Vidíš tu mrtvolu na zápraží? Který má být další?“ Ková blufoval. Nev il, že by Gonaghan p istoupil na jeho pravidla ani nehodlal zabíjet bezbranné lidi, ale musel hrát s kartami, které dostal. A byl to zatracen mizerný list. „Cože? Ty se mnou chceš smlouvat?“ zachechtal se pupkatý mužík a str il d v e do zad, až zavrávoralo a upadlo. „Se mnou se nesmlouvá, to si pamatuj!“ Výst el zadun l jako rána z d la a vrátil se mnohonásobn zesílený okolními skalami. Když se Ková kone n odhodlal podívat se ven, leželo d v e bezvládn jako rozbitá panenka a do rudého prachu se vsakovala ješt rud jší záplava z prost eleného hrudníku. „D lej, vylez. Dole v hospod mám zbytek mejch lidí. M žu jim dát signál, aby mi sem ty zmetky vodili po jednom a já je p ed tebou odprásknu jako toulavý uby. Nic jinýho ani nejsou,“ odplivl si ran er s fanatismem prosyceným nenávistí. „Johne…“ Zoe se vrávorav zvedla z podlahy a oslovila malátným hlasem Ková e, „zdrž je, já zatím požádám Agenturu o pomoc. Ale pak… se jim musím vzdát.“ „Nesmysl, pov sí nás na nejbližším strom ! Prost ílíme se.“ Ková v hlas nejist zakolísal, sám si uv domoval, do jak mizerné situace se dostali. „Ne ty, já se vzdám. Dokážu toho hajzla udržet na uzd . N jaký as. Nechá d ti i Vegu na pokoji, pokud bude mít nad ji, že m m že dostat. Chce m . Cht l m už tehdy p ed lety, ale já si vybrala Ellieho. To Gonaghan zorganizoval jeho lyn .“ Zoe na chvíli zmlkla. e jí inila potíže, obli ej m la rozbitý a 60

potlu ený po nárazu do hrubých kmen zdi. „Ute eš zadním východem, nikdo o n m neví, jen já a Ellie. Posila z Agentury bude na míst už dnes v noci. A te d lej! Všechno, co pot ebuješ, máš s sebou,“ ukázala na jeho batoh z tuhé látky. „Odtáhni kanape a zvedni prkna. Nejsou p ibitá, tudy se dostaneš ven.“ Zoe skon ila a oto ila se k telegrafu, její tón nep ipoušt l další dohady. Ková to p esto zkusil: „Nenechám t v tom, p jdeš se mnou.“ „Jdi!“ odsekla, „nem žu mu moje holky nechat napospas. Padej!“ John za al zuby a polkl všechny další námitky, které se mu draly na jazyk. Sám si dob e uv domoval, že jiná – lepší – varianta není. Úkol od Agentury m l prioritu a zkušená agentka dovede Gonaghana a jeho chlapy udržet na uzd , dokud se nevrátí s posilou. „Po kejte, dejte nám chvíli. Zoe je ran ná. Hned jsme venku,“ vyk ikl oknem a ješt zap í il dve e židlí. Bude se mu hodit každá vte ina. Prkna pod Ellieho lehátkem byla opravdu volná a zakrývala vchod do pís itého tunelu. Na Ková e z n j dýchl rozpálený vzduch, tunel nemohl být dlouhý. „Drž se!“ sykl ješt , když se spoušt l dol . Dívka jen zvedla ruku, aby dala najevo, že slyší, ale vy ukávání telegrafického klí e ani nezakolísalo. John absolvoval krátký sešup po zadku, aby ho na konci tunel vyplivl vst íc krkolomnému pádu. Sv t se pro n j na pár sekund zm nil v rotující koloto nebe-zem , nebe-zem , nebe-zatracen tvrdá zem a skon il v hromad št rku, lapaje po vyraženém dechu. Ze srubu nad jeho hlavou práskl výst el, n kolikrát se vrátil ozv nou, ale už nebylo cesty zp t. Ková si nadhodil batoh na rameni a vyrazil ostrým poklusem do poušt .

61

STA Í ZNÁMÍ Nalámané v tvi ky ohnivého ke e ho ely jasným chladným plamenem a jejich mihotání neodolateln p itahovalo zrak. Ková do ohn hled l už n kolik hodin skoro bez pohnutí a v duchu si p ehrával vše, co se odpoledne stalo. Nemohl se zbavit tíživého pocitu, že Zoe a Vegu zradil a utekl z boje, ale zárove v d l, že profesionální est mu nedávala jinou volbu. Musel splnit primární úkol – zav ít interdimenzionální bránu a zabít kohokoliv, kdo by se mu v tom pokusil zabránit. A moc asu na to už nebylo. Z istajasna se okolní vzduch prudce ochladil, až se kameny kolem ohništ pokryly jinovatkou. Plamen zaskomíral, ale jeho žár námrazu rychle rozpustil. John m l chvíli dojem, že se mu pokouší zježit neexistující h eben chlup na krku a zádech – atavistické instinkty hlásily, že se d je n co divného. A on v d l co. Postavil se stranou od zváleného a rozrytého pruhu písku. Vítr ho sice sta il z v tší ásti zahladit, ale p esto bylo patrné, že tam zhruba p ed jedním dnem n kdo tvrd dopadl. Vzduch nad rozrytým pískem se za al chv t jako obraz staré televize s mizerným p íjmem. Naráz se tenká blána reality napnula sm rem ke Ková ovi, a koliv agent v d l, že stejný pohled by se mu naskytl, kdyby prostorovou anomálii obešel ze všech stran. Zm na se neodehrávala v žádném z b žn vnímatelných rozm r . Realita pukla jako p ezrálý v ed. Ková ovi se na milisekundu vpálil do sítnice pohled na nezm rné chladné prázdno, vypl ující „prostor“ mezi sv ty, a n co s bolestivým zafun ním p istálo p esn do prohlubn , kterou sotva v era vyryli p i dopadu Ková s Vegou. JFK moc dob e v d l, jak nep íjemn se lov k cítí po dimenzionální cest . P ikro il k namáhav oddechující hromádce nešt stí a pomohl jí na nohy. „Jak je, kolego? Špatná cesta?“ „Hhh… hned, hned,“ odfukoval muž a potácel se s nap aženýma rukama k ohni, „jsem d sn promrzlý. Tohle je pro m poprvé, asi to chce zvyk.“ 62

Ten hlas byl Johnovi pov domý. Nep íjemn pov domý. Popadlo ho zlé tušení. Na oplátku popadl nov p íchozího a oto il ho k sob . „Dexter?!“ za val, když poznal bledou t stovitou tvá rámovanou silnými obrou kami brýlí. „Proboha, pro poslali tebe?“ p ešel tvá í v tvá vykulenému mladíkovi do tykání. „Pot ebuju n koho s bojovýma zkušenostma!“ zavyl zoufalstvím a prudce odstr il Whitackera. „Mám standardní bojový výcvik a dokonce medaili ze st elecké sout že Agentury!“ vypnul mladý v dátor hrd prsa. „Navíc je to m j projekt, mám všechny pot ebné informace.“ „Spíš bych ekl, že Agentura necht la do téhle louže namá et víc lidí, než je nezbytn nutné. Tohle zatracen smrdí,“ nakr il Ková nos, jako by opravdu n co cítil, a promnul si hlubokou vrásku na ele. Nad je, kterou cítil ješt p ed pár minutami, byla ta tam. S pomocí trénovaného agenta s bohatou praxí by snad m l nad ji vytáhnout Zoe a Vegu z bryndy, ale Dexter byl jen další zát ž, o kterou se bude muset starat. P erostlé horlivé št n , které s nadšeným vrt ním ocásku sko í do palebné linie, sotva se mu k tomu naskytne p íležitost. „Tu tvoji medaili si str …“ Ková se zarazil a n kolikrát se zhluboka nadechl: „Tohle je krizová situace, Zoe a Vegu drží jako rukojmí v Dodgetownu a já mám na krku celou misi. Nejlíp ud láme, když ti najdeme n jaké bezpe né místo, kde na m po káš, až bude po všem. Nechci, aby m n í neschopnost stála život.“ JFK byl opravdu naštvaný a nebral si servítky. Ostatn m l k tomu d vod. I proto asi p eslechl temné dun ní, které se k jejich ohništi blížilo odkudsi ze tmy. A blížilo se zatracen rychle. Whitacker ho ale nep eslechl. Když se odnikud vyno il obrovský erný stín kazoona, sko il mladík po Ková ovi a odstr il ho zví eti z cesty. Místem, kde ješt p ed momentem stáli, produsaly tlapy velké jako jídelní talí e. Ková si sta il všimnout, že na h bet zví ete se nat ásá v pom ru k t lu zví ete tit rná postavi ka. Dexter neudržel rovnováhu a upadl, jezdec zatím nasm roval 63

kazoona do širokého oblouku kolem tábo išt a op t za al na muže najížd t. Ková se zaklením sáhl k pasu pro pep enku, ale nahmatal jen prázdné pouzdro. Zbra svíral ve zpocených buclatých rukách Whitacker a mí il mu p ímo do tvá e. „Dol !“ za val. Vzáp tí vyšlehlo ze všech šesti komor žhavé olovo. John ješt ucítil dotek spalujícího horka na temeni. Všechny kulky trefily a smetly jezdce z kazoonova h betu. Neznámý vylet l v efektním saltu ze sedla a dopadl jako pytel brambor. Obrovské zví e bez jeho pobízení plynule zvolnilo, minulo Ková ovo tábo išt a poklidn zarylo umák do zem . „Vidím, že sis tu stihl ud lat p átele,“ vypravil ze sebe Dexter a t el si p itom záp stí. Nebyl p ipravený na mocný zp tný ráz a pistole mu skoro vykloubila ruku. „Díky,“ vydechl Ková a pomohl mu na nohy. V duchu si na zm k ilého v dátora opravil názor. Pod tím d tským sádýlkem byla ukryta ocel. „Tohle bude n jaký tajný ctitel, poj me se na n j podívat.“ Neznámý to m l za sebou, smrš kulek mu utrhla paži v rameni a navíc si p i dopadu polámal páte – hlava byla naklon ná v nep irozeném úhlu. Ková do t la kopl a oto il je na záda, zni ená páte p itom oškliv zavrzala úlomky kostí. „A do prdele…“ uklouzlo mu. „Co to sakra je?“ sekundoval Dexter a štítiv ustoupil. „N jaký druh malomocenství?“ „Dalo by se to tak íct. Ale te není as na vysv tlování, musíme ho dorazit.“ „Dorazit?“ opakoval mladík tup . Ková vytáhl z boty bojový n ž a zabodl ho do žilnatého suchého krku mrtvoly až po st enku. „Tuhle bestii jsem už jednou zabil. Podruhé nehodlám nic riskovat,“ utrousil a za ízl pilku na h bet nože do kosti. Šerif otev el bezertá ústa a uniklo mu táhlé zachropt ní, které John doslova u al. Dexter p itom nadsko il jako vylekaná škola ka, 64

ale dál zaražen sledoval, jak epel vjíždí do šlachovitého krku. Jakmile bylo odd leno všechno maso, chytil JFK hlavu za spánky a zatáhl. Zbytek šlach a sval vlhce mlaskl, kosti k uply a bylo to. Ková si neodpustil drsný žert a hodil hlavu jako rugbyový mí Dexterovi: „Zbav se toho, t eba to zahrabej,“ prohlásil zdánliv neutrálním hlasem. Ve skute nosti pe liv sledoval v dátorovu reakci. „To by byla škoda. Tahle forma mutace by stála za prozkoumání,“ p ekvapil Dexter, když si za al zblízka prohlížet u atou hlavu a š ourat do vystupující mapy cizorodých podkožních struktur. „Ježišmarjá, ono se to hýbe!“ za val vzáp tí a hodil trofej do ohništ . Šerifovy rysy se žárem znetvo ily, suchá k že slezla a jasn vystoupily mapy pulsujících nazlátlých žilek. Ková m l dojem, že se zygonitový prom n nec ješt snaží promluvit, ale z úst mu místo slov vyšly jen plameny. Te musel i JFK znechucen polknout. „To bysme m li. Jedeme, máme nejvyšší as.“ „Takže už nejsem nep íjemná zát ž, kterou chceš odhodit na nejbližším vhodném míst ?“ usmál se vychytrale Dexter. „Nep ehán j to, mladíku. Prost to s tebou zkusím,“ plácl ho John p átelsky po zádech a vzáp tí mu musel znovu pomáhat na nohy. „Snad nebudu litovat.“

65

V ZE SKÉ BLUES Vegovi se zdálo o zlat . Lépe e eno o zlatem zá ícím muži, který se mu pokoušel n co ukázat. Vega se k n mu cítil neodolateln p itahován. Zv davost mu nedala a ud lal n kolik krok sm rem k n mu. V mlze se skrýval n jaký tvar. Divné bylo, že si nevzpomínal by na jeden jediný krok. Prost byl najednou na míst . Mlha se roztrhla pod poryvem silného v tru a Vega ztuhl jako solný sloup. Pak sprost zaklel a pokusil se usko it, ale nemohl. P ed ním stálo jeho zrcadlové dvoj e, s tvá í znetvo enou pulsujícími zlatými žílami. Jeho dvojník se na n j ušklíbl a z tvá e odpadl kus masa. B hem n kolika vte in opadala veškerá vn jší slupka, díky které vypadal jako lov k, a z stalo jen zlaté pulsující v tvoví. I to se nakonec rozplynulo a smísilo s okolní mlhou. Vega se s vyd šeným a tázavým pohledem obrátil na svého pr vodce – a v tu chvíli poznal muže, který na n j zaúto il p ed saloonem. Vychrtlá, lebce podobná tvá se stáhla do úsm vu a Vincent se zkroutil bolestí, s dlan mi p itisknutými na hrudníku. Mezi prsty mu rkem protékala krev. „Hej, vstávej, ty parchante!“ Facka, kterou ucítil, byla ur it opravdová. Mátožn otev el o i a zaost il na chlapa s nízkým elem a strništ m na hranaté brad , který jím t ásl. „Nebo si myslíš, že t ponesu? Leda hovno!“ Další rán stihl nastavit paži, ale byl natolik slabý, že ji zarostlý týpek snadno odtla il a ude il ho druhou rukou. „Za tohle…“ zachr el. „M zabiješ, co?“ prskl mu do obli eje chlap a zárove ho vyt epl z deky jako hrst drobk . Vega p istál na podlaze, chvíli se kutálel a nakonec se zastavil o nohu stolu. „Jo, p esn tak, ty srá i,“ zamumlal tichounce. V žilách se mu sice va ila krev, ale byl natolik soudný, aby 66

v d l, že každý skutek i slovo má své místo. „Vstávej, nebo t mám kopat p ed sebou až do lokálu?“ Vratké nohy st ží unesly podivn gumové a vlá né t lo. Vega si jen matn pamatoval, co se s ním vlastn stalo. Na hlídce p ed saloonem ho n kdo napadl. Na jeho obli ej si moc nevzpomínal, nebo si možná vzpomenout necht l. Každopádn se nápadn podobal tomu kostrounovi ze snu – kdyby ovšem bylo možné, aby n co takového chodilo mezi lidmi. Dostal od toho týpka p kn do t la, ale ješt po n m sta il vyst elit. A ur it zasáhl. Aspo tohle v domí ho h álo. Dál už nebylo nic, jen ticho, tma a pak ten znepokojivý sen. Vega se zakymácel, když došlápl na první schod, a k e ovit se chytil zábradlí. Další krok a ješt siln jší pocit závrati. Sv t se mu p ed o ima zploštil jako d tské leporelo a z stala jen nezm rná hloubka pod jeho nohama. „Tolik asu nemáme,“ zahuhlal jeho mu itel a v následující chvíli se agent kutálel jako žok slámy. Stihl si jen chránit rukama hlavu, aby si ji nerozrazil o hranu schodu. Dole vrazil do davu umil , kte í se tam shromáždili jako n mí sv dci jeho ponížení. Zv davé, jinak bezvýrazné tvá e pozorovaly, jak ho jeho eskorta zvedá za límec na nohy jako malého haranta a táhne za sebou ven na ostré slunce. Cht l si zaclonit o i, ale nem l na to sílu. „Neboj, už brzy budeš v chládku.“ Hrubý smích bodal Vincenta v uších a dráždil ho k nep í etnosti. V d l, že tohohle chlapa si vychutná, i kdyby to m la být ta poslední v c, co na sv t provede. Pokra ovali n kolik desítek krok p es ulici a na okraj m sta až k nízké kamenné budov v znice. Veg v pr vodce si p itom nedal ujít jedinou p íležitost, aby ho popohnal kopancem nebo štulcem. „Dob e si m zapamatuj. Jsem Jerry Tuttle a t ch pár dn , co ti zbejvají ze života, budu tv j žalá ník. Což je pro tebe to samý jako b h. Rozumíš?“ Tuttle ne ekal na odpov a smýkl jím do otev ených dve í nízké kamenné budovy. Kopanec do zad hodil zesláblým Vegou do temnoty a masivní kované m íže za ním s ohlušujícím zadun ním zapadly na své místo. 67

Ve v zení byl opravdu chládek a taky tma a puch. Vegovi to bylo jedno. Zhroutil se na podlahu a zvládl jen strhnout na sebe z palandy d ravou deku. Tma a nev domí ho sev ely do náru í jako dobrého známého. „Mladej! No tak mladej! Jsi v bec živej?“ Jen pomalu a neochotn vyklouzl Vega z bezpe ného úto išt spánku. Hlas, který ho vzbudil, mu byl zvláštním zp sobem známý. Kde ho jen slyšel? Jediná, i když nesmyslná odpov byla, že ve snu. „Jo. Bohužel.“ Vyškrábal se na palandu, za což ho t lo odm nilo prudkým návalem dávení. A už s ním bylo cokoliv, nelepšilo se to. „Co jsi za ? Kde jsi?“ rozhlédl se po okolní temnot , jako by na n j m l z neznáma vysko it tajemný úto ník. „Jsem ve vedlejší cele. A m l bys m znát, sem doktor Darling a zachránil jsem ti kejhák,“ zazn lo k e ovité zalapání po dechu a Vegovi chvíli trvalo, než mu došlo, že to m l být smích. „Bože, jak já bych si cvaknul!“ „Zachránil život? Co se mi stalo? Co o tom víš? Je mi na um ení a na nic si nepamatuju.“ „To se nedivím. M ls zygonitovou otravu, ale to je te jedno. Musíš si po ádn propláchnout t lo. Pij! Hodn a po ád. Musíš to ze sebe dostat.“ Sta ík mluvil naléhav a Vega byl ochoten mu uv it, i když mu to celé zn lo trochu blázniv . Žíze m l, takže se vydal na prohlídku cely. Tápav a s námahou odhaloval každé zákoutí t sné kobky. Musel po hmatu, protože ve v zení byla taková tma, že st ží rozeznával obrysy ruky t sn p ed obli ejem. Pod prsty cítil chladný kámen a kolena si drásal o jeho drsnou strukturu. Jako první narazil na prázdný kbelík. Plechové zarachocení ho vylekalo, až vysko il a narazil hlavou o nízký strop. „Sakra, co to tam provádíš?“ ozval se zase sta ík. Vega m l plné ruce práce s tím, zjistit, co to vlastn zvrhl a jestli nep išel o vodu. Když zjistil, že jde jen o kbelík na vykonávání pot eby, ot ásl se hnusem, ale zárove mu spadl ze srdce obrovský 68

kámen. Ot el si dla o kalhoty a pokra oval v pátrání. Tém se vzdával nad je, když kone n zavadil patou o rendlík pod palandou z n kolika prken a v tichu rušeném jen chr ivým dechem sta íka zaslechl šplouchnutí vody. V tu dobu už m l pocit, že se jeho jazyk zm nil v n co obrovského a oteklého, co mu brzy vyplní celá ústa a zadusí ho. Spalující žíze ho dohán la k šílenství. P esto byl schopen uchopit nádobu se zatuchle páchnoucí tekutinou a nejd ív opatrn smo it rty a jazyk. Byla to voda, sice odstátá a ne moc chutná, ale v tu chvíli lepší než skv lý ro ník francouzského šampa ského. Naplnil si ústa vodou a vychutnával, jak mu stéká do hrdla, když v tu chvíli ho oslepilo prudké sv tlo. „Fuj, to je puch.“ Veg v starý známý Jerry Tuttle p ed sebou tla il zbitého a krvácejícího chlapa. Kdyby byl muž ve form , jednalo by se o úctyhodného protivníka. Nejmí dva metry na výšku, široká ramena a plochý obli ej s k ivým nosem, zvyklý p ijímat rány se sebejistým úšklebkem. Te byla v tšina tvá e zpracovaná do nepopsatelné krvácející masy a spodní elist tr ela v nep irozeném úhlu. Vega ho poznal, a koliv muže jen zahlédl skrz okno – Ková v v erejší protivník ze saloonu. Hospodský rvá Tommy, se kterým agent vymetl podlahu. Šrámy a podlitiny, kterými jeho t lo jen kvetlo, však ur it nezp sobil John. „Hni se! P jdeš k d dkovi do cely, n jak se tam zmá knete.“ Tuttle ude il Tommyho do zátylku masivní hlavní pep enky a srazil ho k zemi. Tommy byl vysoký i na kolenou. Ot esen pohodil hlavou, až se vykloubená elist s chrupnutím vrátila na své místo. Jeho o i zaost ily na Vegu a ten v nich zahlédl jisk i ku vzpoury. Sev el v dlaních okraje rendlíku, až mu plech pro ízl k ži na n kolika prstech. N co se stane, cítil to ve vzduchu. Bohužel nebyl jediný. Možná Tuttle zahlédl ve Vincových o ích odlesk Tommyho vzpurnosti, možná zaznamenal, jak Tommy ztuhl a napjal všechny svaly k akci. „Hovno!“ pronesl žalá ník lakonicky, než se Tommy k emukoliv rozhoupal, a zmá kl spouš pep enky. 69

Sprška krve dolétla až k Vegovým nohám. Instinktivn ustoupil a ohromen sledoval k e ovité stahy ohromného mrtvého t la. V uších mu bolestiv pískalo, výst el v t sném prostoru ho ohlušil. Tuttle plivl Tommymu na záda. „Nechám vás o samot , pánové,“ ode ítal Vega ze rt . „S tímhle medv dem se fakt tahat nebudu,“ ekl už sám pro sebe a dve e v zení za ním zabouchly.

70

NI ITEL CEST Slunce se vyhouplo nad obzor tak rychle, jako by n kdo noc od ízl jediným tahem b itvy. Ková se už sta il na místní klima adaptovat, ale Dexterovi se po bledé tvá i lily eky potu a ploužil se ve stínu obrovského kazoona, kterého se John rozhodl vzít s sebou. Podle otlu eného umáku a vytrhaných hrstí chlup v n m poznal Buffalo Billa, kterého den p edtím tak pracn zkrotil. M li št stí, šerif sice nebyl tak docela lov k, ale podle plných sedlových brašen jíst a pít musel. „Ke konjunkci dimenzí by m lo dojít n kdy kolem poledne. Aspo to tvrdil m j program. Ale žádný strach, sty ný bod je nedaleko,“ zachrapt l vyschlým hlasem Dexter, jako by cht l ut šit sám sebe. „Mapy, které nakreslil p ed pár lety místní rezident, jsou výjime n p esné.“ „Na to jsem se cht l zeptat. Taky jsem dostal n jaké mapy, ale jsou neúplné, po ádn se v nich nevyznám.“ Dexter si zavdal dlouhý doušek z utory a s lítostivým pohledem ji op t zav sil na postroj kazoona. „Tob toho moc ne ekli, jak vidím. No jak bych ti to vysv tlil dostate n po lopat , abys to pochopil i…“ v tu chvíli si Whitacker uv domil, že vstoupil na velmi tenký led, a sp šn couvl. „Totiž každý máme to svoje, že? Od agent v terénu se o ekává rychlá a efektivní akce. K tomu pot ebují jen to nejnutn jší info. Není t eba je zbyte n zat žovat.“ „ ekni to rovnou, jsme prost malá kole ka ve velkém stroji. Už si na to za ínám zvykat. Ale asi si nezvyknu na to, že se p ed námi tají i životn d ležité informace. To by totiž mohlo n koho stát krk. A ne nutn m ,“ doplnil Ková ponurým hlasem a podv dom zavadil dlaní o ohlazenou pažbu zbran . „Rozumím,“ polkl Dexter, kterému z Ková ova pohledu p ejel mráz po zádech. „Takže takhle. Asi sis všiml, že se to tu až podez ele podobá divokému západu. Od kovboj a ran er po nekone né pustiny, 71

stáda… no ekn me místní variace na bizony a taky na zlatokopy. V tomhle p ípad zygonitokopy. On to totiž p ísn vzato JE náš divoký západ. Tedy jeho archetyp.“ Whitacker rozhazoval rukama jako roztržitý profesor p i p ednášce a zá il nadšením, že se m že s n kým pod lit o své znalosti. „Idea divoké a nespoutané zem je velice silná, podobné sv ty se objevují ve všech dimenzích, které jsme zatím prozkoumali. Což je samoz ejm jen zlomek celkového po tu dimenzí,“ dodal skromn . „Nevíme p esn , jestli tohle je prap vodce všech t ch „divokých západ “. Podle mé teorie je to spíš slepenec r zných útržk , které si kdesi v nezm rných dálavách multi-univerza našly míste ko k existenci. Z toho vyplývá, že tahle dimenze není kompletní, není to sv t se vším všudy. Když p jdeš dost daleko, po n jaké dob sko íš zase do místa, odkud jsi vyšel. Je to prost jen cár asu a prostoru a nefunguje tak, jak jsme zvyklí. Proto ty divné mapy. Už chápeš?“ Dexter se s povzneseným úsm vem oto il k JFK. „No… jist ,“ zkusil to John, hlavn aby postavil hráz Whitackerov vý e nosti, „tohle je prost takový zdivo elý kus reality, který si povlává vesmírem jako hadr na holi a ani pes by po n m nešt kl. Nebýt zygonitu.“ „P esn tak!“ usmál se široce Dexter, „P edpokládám, že Agentura zamýšlí zdejší zdroje vyt žit, než se celá dimenze zhroutí. Je ostatn docela dob e možné, že drží pohromad práv jen díky zygonitu.“ „Aha, takže o p esn jsme lepší než erní jezdci?“ Otázka z stala nezodpov zená. Výprava došla k hluboké rozeklané jizv , která protínala planinu až k obzoru – ka on Vyschlého koryta. Kazoon se svými zdánliv nemotornými drápatými tlapami hledal obdivuhodn dob e p irozené schody, s jejichž pomocí dokázal sestupovat po p íkré skále, zato oba agenti spíš klouzali po zadku než šli. Sestup do spalující horké pece vyprahlého ka onu se zm nil v horolezecké extempore a Ková se navíc zdržoval tím, že jistil nešikovného tlouštíka Whitackera. „Dávej pozor, tenhle šutr není stabilní,“ sta il ješt varovat 72

mladšího agenta, ale ten už došlápl. Široký plochý kámen se pod jeho vahou zhoupl a uklouzl mu pod nohou. JFK popadl mladého agenta za rukáv, ale podcenil jeho váhu. V následujícím okamžiku padali oba vst íc hlubin . Lhostejné st ny ka onu, rozpraskané tisíci lety eroze, n kolikrát vrátily dvojhlasý výk ik. „Držíš se pevn ?“ vypravil z p iškrceného hrdla Ková . „Jo, ale nevím eho,“ odpov d l stejn tiše Whitacker. Vzáp tí mu po ruce p ejelo n co drsného a vlahého. „Tak už vím – Billova postroje.“ Zví e frklo a pohodilo hlavou, až se Dexter rozhoupal. Ková , který visel na jeho kotníku, zesílil sev ení a donutil ho tak bolestí zasku et. „Ne tak pevn !“ Kolem Dexterovy hlavy prolet l kus skály velikosti fotbalového mí e a s rachocením se skutálel po p íkrém svahu. „Co to bylo? Spustili jsme lavinu?“ Whitacker se odvážil zvednout zrak a zamžikal skrz tlusté brýle na okraj ka onu asi dvacet metr nad nimi. „N kdo se nás snaží trefit!“ zav ískl a pokusil se po udidle v Billov tlam vyru kovat nahoru. Strach mu sice dal dost sil, ale Ková ova nezanedbatelná váha ho zase stáhla. P es hranu ka onu se naklán la vychrtlá postava v dlouhém vlajícím plášti a nad hlavu zdvíhala absurdn velký kámen. S takovým kusem skály by neznámý mohl stát modelem na titána Atlase. Tentokrát mí il lépe. Balvan p istál s tupým žuchnutím na Billov tvrdé lebce a odrazil se na další let do propasti. Kazoon zary el bolestí a úlekem, až vazkými slinami post íkal Whitackerovy ruce od dlaní po lokty. „Neudržím se!“ zaje el Dexter a pevn ji sev el smekající se udidlo. Druhou rukou nahmatal m kký zví ecí pysk, ale jakmile se jej pokusil chytit, bolestí zpitom lé zví e pohodilo hlavou a jeho drápy zachycené v úzké pr rv za aly klouzat. Whitackera oslepila sprška št rku. 73

JFK v d l, že další p íležitost nemusí dostat. Využil švihu, který mu kazoon poskytl, a v nejvyšším bod k ivky se pustil. Okamžik let l vzduchem, než tvrd narazil do skály a p imknul se k ní celým t lem. Pod dlaní ucítil ostrý výstupek. Sev el ho tak pevn , až mu kámen sed el k ži, ale n kdy se nevyplácí mít stisk pevn jší než skála. Pískovec pod jeho prsty se ulomil a John op t let l. Tentokrát ne vodorovn , ale svisle. Do cesty se mu postavilo úzké skalní plato, na které dopadl zády. Tvrdý obsah batohu se mu krut zaryl do páte e, n co k uplo a Ková dal v duchu vale karié e fotbalového reprezentanta. Cítil, že nohama a rukama dokáže pohnout jen s velkými obtížemi. Panika ustoupila a na adu p išel istý spalující animální strach. Veškeré rozumové pochody se s tém slyšitelným cvaknutím odpojily a vládu nad t lem p evzal instinkt. Kolem Ková e prolet l další balvan, t sn minul jeho hlavu a rozdrtil hranu plata. Johnovo t lo se nezadržiteln sesouvalo vst íc hlubin , zatímco ochablé prsty hmataly po jakémkoliv záchytném bodu. Padesátimetrová propast pod ním hladov zívla a rozp áhla svou náru na uvítanou. John koutkem oka zaznamenal, jak se dol po p íkrém svahu žene zdivo elý kazoon. Jeho rychlý sestup se brzy zm nil ve st emhlavý pád. P estrašené zví e šláplo vedle a i p i své ob í hmotnosti ud lalo n co jako p emet, dopadlo na hlavu a dál už se ítila jen mrtvá hromada masa a kostí, která cestou strhávala sesuv kamení. To vše se odehrálo ve dvou vte inách, JFK celou tu dobu hmatal ochrnutými prsty po n jakém výstupku, když tu ho n co t žkého a kovového ude ilo do obli eje. Na pat e ucítil chu vlastní krve z rozraženého rtu. „Chytni se! D lej, Johne!“ D ív, než si uv domil, že by to v sou asném stavu nem l zvládnout, hmátl po emeni s ocelovou p ezkou na konci a pevn ho sev el. Síla a cit se mu vrátily jako zázrakem. Patou se vzep el o skálu a na poslední chvíli se zastavil. „Dobrý, už jsem v po ádku!“ zavolal na Whitackera, ale zárove se jen tak tak sta il vyhnout dalšímu vrženému kameni. 74

Dexter takové št stí nem l. Kámen narazil do skály kus nad ním a rozbil se na n kolik menších, ale stále nebezpe ných úlomk . Jeden takový šrapnel ho zasáhl do hlavy, srazil mu klobouk a agent padl jako pod atý. Našt stí se zap í il mezi n kolika balvany a nepokra oval níž. Ková tasil pep enku a n kolikrát vypálil nahoru. Muž v kabátu zmizel jako pára nad hrncem, jen poslední kámen t žce plácl do Dexterova sádelnatého boku. „Já t dostanu!“ zašeptal John. V d l, kdo po nich jde, a koliv kdyby se to odvážil íci nahlas, nejspíš by sám sebe považoval za šílence. Na šerifa nesta ily pistole, n ž ani ohe , ale Ková se v duchu zap ísáhl, že p ijde na to, co ho dokáže zabít, a dá mu toho dvojitou porci. Ješt zesláblý a ot esený se vyškrabal po svahu k Dexterovi a prohlédl si ránu na jeho hlav . Nebyla zlá, a koliv krve z ní bylo dost. „Tak máš první jizvu z boje. Vstávej, hrdino!“ poplácal Dextera po obli eji a upravil mu nak áplé brýle. „C… že?“ zablekotal v dátor a sáhl si na krví vlhké elo. „Jsem zran ný“ konstatoval, „ ekni mi pravdu, jak je to vážné? Um u?“ Dexter v hlas zn l dut a odevzdan , rána do hlavy jím musela ot ást. „Um eme oba, když se tu budem rozvalovat tomu parchantovi na rán . Vstávej, musíme dol .“ Polí ek Dextera vzpamatoval. Nechal si už bez e í pomoci na nohy. S Ková ovou podporou ud lal n kolik krok , pak se mu ale podlomila kolena a bezvládn se na n j pov sil. John se skr il, nechal na sebe mladíka dolehnout celou vahou a se zasup ním se narovnal. Bezvládné t lo m l p ehozené p es záda jako pov stný ert svoji Ká u. Námahou ho bodalo v páte i, ale Whitackera nepustil. „Prosím t , slib mi n co, jestli se odsud dostaneme,“ vypravil skrz za até zuby a ud lal n kolik pokusných krok . „Jasn , kamaráde, cokoliv.“ „Za ni s dietou.“ Úlevný smích uvolnil stísn nou atmosféru. P esto když se kolem prokutálel menší valoun uvoln ný p i sestupu, Ková nadsko il 75

leknutím, až mu Dexter skoro vyklouzl. Dno ka onu brázdily hluboké vrásy geologické innosti a dávno mrtvá koryta eky. Tok musel n kolikrát zm nit e išt , než pramen kone n p estal vydávat životodárnou vláhu. Práv ve stínu jednoho takového p írodního zákopu te odpo ívali Ková s Whitackerem. Stanovišt si pe liv vybrali v místech, kudy by musel jít i jejich pronásledovatel. Stezka pro kamzíky, kterou se sem dostali, vypadala jako široko daleko jediný zp sob, jak se dostat na dno ka onu. Pokud ovšem n kdo necht l obcházet celý ka on, aby se dostal k cest , kudy vyjížd ly kupecké vozy ernokabátník , ale to by zabralo celý den. Mladý v dec ješt nebyl schopný postavit se na nohy. Co chvíli si s bolestínským sykáním ohmatával tvrdou krustu strupu na ele a hltav pil teplou kyselou vodu z utory, v tšinu ale vyzvracel. „To nevypadá dob e. Nejspíš ot es mozku,“ utrousil Ková , zatímco pe liv dopl oval bubínek p ta ty icítky. „Se mnou se nezdržuj. Dimenzionální brána je v jeskyni na opa ném konci ka onu. V map to máš p esn vyzna ené. Ale musíš vyrazit hned. Do pravého poledne zbývají sotva dv hodiny.“ Na okamžik se zarazil: „Vlastn to nebude p esn v poledne, ale ve dvanáct hodin, trnáct minut a p tat icet sekund, ale v pravé poledne mi zn lo efektn ji.“ John se krátce z povinnosti zasmál a zaklapl bubínek pep enky. Moc veselo mu nebylo. „N co ti tu nechám, kdyby t vy muchal náš známý.“ T žká zbra p istála Dexterovi na b iše a donutila ho potla it další nával dávení. Mladík pistoli pot žkal, ale hodil ji zpátky Johnovi. „Mám vlastní pojistku,“ uculil se, „p ichystám tomu nesmrtelnému parchantovi menší výbušné p ekvapení. Trocha dynamitu, nástražný drát a k esadlo. Všechno by m lo perfektn fungovat i v téhle dimenzi. Ty si hlavn zapamatuj, co musíš ud lat, až se dostaneš k brán ,“ dodal školometsky. „Zmá knout velký ervený knoflík je sice tém nad chabé schopnosti pouhého agenta v terénu, ale v ím, že to zvládnu,“ vrátil 76

mu to sarkasticky JFK. „Tak se drž.“ Whitacker zdvihl palec ze za até p sti, ale v kontrastu k jeho bolestí bledému obli eji nep sobilo vít zné gesto moc p esv d iv . Když se po n m Ková naposledy ohlédl, vytahoval z ruksaku n kolik macatých roli ek výbušniny a pak se plazil po ty ech z dohledu za ohyb zákopu. Oba – Ková i Whitacker – dob e v d li, že pokud se sem šerif dostane a dojde na použití dynamitu, nemá mladý v dec moc šancí na p ežití. JFK m l chu íct mu naposledy n co velkého, povzbudit ho… nakonec se jen oto il a vykro il za svým úkolem. Žárem bílá slune ní koule se blížila zenitu, když John na druhé stran ka onu poprvé rozpoznal nez etelné erné body v patách vysoké skalní st ny. Jeskyn , ze kterých prý vždy jednou za pár let vyrážejí erní jezdci. Te p sobily mrtv , nic nenasv d ovalo tomu, že by se schylovalo k n emu významnému. Jako t eba ke konci sv ta. Mezi st nami ka onu zah m l výbuch. N kolikrát se ozv nou vrátil a zp sobil sesuv kamení. Mrchožrout pokojn kroužící nad krajinou zakolísal v letu a p ekvapiv rychle odplachtil. Na Ková e výbuch zap sobil jako výst el ze startovací pistole. Lehký klus st ídal s rychlým krokem a doslova krájel zbývající vzdálenost k jeskyním. Dexter ur it ud lal, co mohl, ale šerif už n kolikrát dokázal, že je prakticky nezni itelný. Vít zný ev, zcela nepodobný lidskému hlasu, sice nebyl tak hlasitý jako p edchozí exploze, ale musel zmrazit krev v žilách všemu živému. Pokud tedy ve vyschlém ka onu v bec n co živého bylo. Te už nebylo pochyb, kdo vyhrál. Agent sko il bez rozmýšlení na dno nejbližší prolákliny a pád ze dvou metr utlumil parakotoulem. Hned se zase vymrštil na nohy a rozb hl se. Pokoušel se ignorovat úporné bušení ve spáncích. Podobné tempo musí udržet ješt nejmí p l hodiny, než se dostane k jeskyním. Na druhé stran prolákliny se odrazil a mrštn jako opice vyb hl po p íkré st n . Na hran mu ujela podrážka t žké boty a natáhl se jak dlouhý, tak široký. Jen díky tomu ho minul olov ný pozdrav z 77

p ta ty icítky. Šerif stál na druhé stran pr rvy a výsm šn mu kynul pistolí. Agent vysko il na nohy, zakli koval a další st ela neškodn prolet la kolem. Zygonitový mutant se rozhlédl a když mu došlo, že proláklina se táhne p íliš daleko na to, aby m lo smysl ji obcházet, za al slézat dol . JFK využil p íležitosti a seb hl do vyschlého koryta eky, kde mu zmizel z dohledu. Zem protkaná sítí prasklin se pod nohama rozpadala v jemný prach. Dusila ho a lepila se na potem zbrocený obli ej, ale Ková nezpomalil, dokud podle ohlušujícího zvon ní ve spáncích nepoznal, že co nevid t omdlí vy erpáním. Teprve pak postupn zvolnil tempo a za al uvoln n ji dýchat. Šerifa se zbavil n kde v bludišti skalních pr rev, mohutných balvan a matoucích stín mezi nimi. Ned lal si iluze, že by jej set ásl nadobro, ale te nebyl as na boj. Musel vy ídit sv j hlavní úkol a moc asu nezbývalo. Z erných o í jeskyní išel chlad a skryté nebezpe í. Ne až tak dob e skryté. U paty skaliska se choulily dva povozy maskované pískov zbarvenými plachtami. Na stejné vozy narazil Ková už p i p íchodu do této dimenze. Opatrn se p iblížil podél skalní st ny a s pistolí v ruce nahlédl pod plachtu. Korba byla prázdná. A už na vozech p ijelo cokoliv, te to bylo v jeskyni. Sotva JFK vkro il do p ítmí podzemních prostor, zaúto il na jeho nos pach mnoha lidí a dým ohništ . N kde tu muselo být slušn velké tábo išt . Nebylo t žké zvolit správnou cestu, podzemní stezky kdosi pravideln prošlapával. Místní se nejspíš vstupu do jiného sv ta v pov re né hr ze vyhýbali. Po zhruba dvaceti metrech se p írodní tunel zm nil v raženou štolu, podep enou výd evami. Sv tla bylo ale stále dost – st ny matn zá ily zlatými žilkami. JFK po skále p ejel rukou a vnímal mírné p íjemné teplo, které z ní sálalo. Jako k že živého lov ka. Z podv domí vyplula vzpomínka na to, kde už tyhle žilky vid l. Stejné zlaté mapy m l pod k ží i prom n ný šerif. Agent p i té vzpomínce znechucen ucukl a ot el si dla o hrubou látku kalhot. I p i svých chabých znalostech horni iny poznal, že štolu n kdo vysekal zevnit ven, ne naopak. Záseky perlík mluvily jasn . Kdysi 78

dávno se cosi v jeskyni probudilo a dostalo se na tenhle sv t. Na sv t, kam to v žádném p ípad nepat ilo. Za nejbližším ohbím štoly se chodba op t prom nila v p írodní jeskyni. Pach tábo išt zesílil a p idal se k n mu i šum lidských hlas , zatím p íliš nez etelný na to, aby bylo rozum t slov m. Ková se na chvíli zastavil a zkontroloval batoh – v zádech stále cítil uklid ující tlak t žkého kovového válce. Díky téhle krátké p estávce uslyšel zav as z hloubi jeskyn blížící se kroky. Ustupovat nem lo smysl. Venku by ho stejn našli a navíc nebylo moc asu. Agent zacouval zpátky do ražené štoly a zkusmo zat ásl výd evami. Držely. „Už jsme v tomhle zatraceném k upanov moc dlouho. Za íná mi to lízt na nervy. Horko, balíci z pustiny a otravní fakani – to je to jediný, co jsem tu poznal.“ Slova byla pronášena se silným neidentifikovatelným p ízvukem, ale pohrdání v nich bylo univerzální. N kdo odpov d l, ale a se Ková snažil, jak cht l, zachytil jen jediné slovo – zygonit. Zbytek byl pronesen v jakési hrdelní e i, kterou akustika jeskyn zm nila v pouhé zví ecí zavr ení. „Heh, máš pravdu. Už i mluvím jako oni, ale tomu se nevyhneš. Když tu pár let objíždíš jejich m sta a vykupuješ fakany, musíš mluvit po jejich. Až to skon í, koupím si za m j žold menší panství v Lamešských lesích a na tuhle zkurvenou pouš si ani nevzpomenu…“ …cink-cink-cink… „Co to bylo?!“ „Tohle by se Jamesi Bondovi nestalo,“ pomyslel si v temnot nad jejich hlavami JFK, když si uv domil, že mu z kapsy kabátu vypadlo n kolik náboj . „No nic, stejn m už bolely ruce.“ „Naho e n kdo…“ nesta il dopov d t ernokabátník. Na záda mu dopadlo dobrých sto kilo trénovaného masa a kostí a odborn mu zlomilo vaz. Druhý muž n co zachr el a v p ítmí se zableskla krátká kovová h lka. JFK si dob e pamatoval, co tahle hra ka umí. Vykopl pravou nohou, záp stní k stky jeho protivníka oškliv k uply a h l vylet la 79

ve t pytivém oblouku do vzduchu. Zášleh energie však už byl uvoln n a malý kulový blesk ožehl st nu jeskyn . Sv télkující zlaté žilky pohltily jeho energii, rozzá ily se životem a ozv na záblesku pokra ovala celou jeskyní jako fosforeskující prav ká malba až kamsi do ztracena. John v duchu zaklel. Pokud by si toho nevšimli zbylí ernokabátníci, museli by být slepí jako krtci. Vztekle chytil svého protivníka za obli ej, prsty zaryl do o ních d lk a k ápl jeho zátylkem o skálu. Zlaté žilky zygonitu se zbarvily do ruda a t lo se složilo jako pohozená tahací harmonika. „To bylo slušné. Ale co ud láš te ?“ Hlas suchý jako podzimní list zaševelil za Johnovými zády a donutil ho ztuhnout uprost ed pohybu. Ková se nemusel otá et, aby poznal, kdo to je. Vychrtlá šerifova ruka sjela k jeho pouzdr m a odzbrojila ho rychleji, než by sám dokázal tasit. V nep irozeném nazlátlém p ítmí JFK moc dob e nevid l a byl za to rád. Jeho v ný pronásledovatel se sice zotavil ze všech zran ní, která mu ušt d il, ale ne bez následk . Oho elá k že na obli eji nedorostla. Trhlinami a propálenými dírami prosvítala kost a zygonitová sí , pulzující vlastním životem. Stejný zlatý materiál tvo il i pojivo, držící hlavu na krku a jak si JFK všiml, šerifovi od minula p ibyl d sivým zp sobem promá klý hrudník – úlomky žeber tr ely skrz potrhanou k ži a šaty a zygonitové úponky je obtá ely jako plevel. K tomuhle zran ní nejspíš p išel p i výbuchu. „Pro po mn po ád jdeš, ty hajzle? Pracuješ pro n ?“ Ková sice nespecifikoval, kdo mají ti oni být, ale vzhledem k okolnostem to bylo více než jasné. Šerif neodpov d l, jen rozchlípl sv j potrhaný obli ej do ehosi na zp sob úsm vu. „Co ti museli slíbit, abys zaprodal vlastní sv t? Vytahají ti z tlamy ty zlatý dráty a ud lají z tebe zase fešáka? Garantuju ti, že se na sebe do zrcadla stejn nebudeš moct podívat!“ JFK se neovládl a odplivl si. „Pro bych se m l zbavovat nesmrtelnosti?“ zaševelil zohavenec. „Tady jsem nic, zr da, mutant, kterýho mezi sebou snesou jen když musí. Jen když je donutím… V jejich sv t budu hrdina… b h!“ 80

Šerifovi d lala e potíže, hlavn kv li potrhaným tvá ím, kudy unikal vzduch pot ebný k mluvení. „Jsi prodejná d vka. Až ud láš svoji práci, odkopnou t stejn jako to d lá kun aft s kurvou.“ Ková zkusil p itla it na pilu. Doufal, že prom n nce vyprovokuje a dostane se mu na kobylku. Vyšlo to… ale ne jak si p edstavoval. Pravá ruka mutanta se zm nila v rozmazanou šmouhu a vzáp tí John odlet l na st nu jeskyn . Odrazil se jako gumový mí a padl šerifovi k nohám. Z prokousnutého jazyka se mu inula krev a JFK ji bezmyšlenkovit sál, zatímco mozek se snažil p ehrát, co se stalo. Nakonec došel k záv ru, že prom n nec je prost zatracen rychlý. „Vstávej.“ Jezdecká bota s okovanou špi kou ho nabrala do boku. JFK se ji pokusil zachytit a strhnout muže k zemi, ale nem l dost síly. Jen se zazmítal jako kapr hozený na souš. Nakonec uznal aspo prozatímn svou porážku a s oporou skalní st ny se vyškrabal na nohy. „Jejich v štci p edpovídali tv j p íchod, proto m taky nasadili do Dodgetownu. A p edpovídali taky, jak zem eš.“ Šerif ukon il sv j proslov zvukem, který p ipomínal p esýpání št rku v plechovém kbelíku. Nejspíš to m l být smích. Pep enka tla ila Ková e v ledvinách a postrkovala ho nemilosrdn kup edu. Cestou se k nim p ipojili dva ernokabátníci – sukovitý po ez s lesklou pleší a kostnatý ahoun. Šli p ed ním a zaclán li mu výhled. O to byl JFK ohromen jší, když vstoupili do hlavního dómu a ten se p ed ním otev el v celé své majestátnosti. Jeskyn byla skoro dokonale kruhová a tvo ila dóm o pr m ru kolem sta metr . Celou ji osv tlovala zygonitová zá e, siln jší než v chodb . Žíla vzácného minerálu se vinula ve spirále po st nách až ke stropu dobrých dvacet metr nad jejich hlavami. Tam se ztrácela jejich pohled m v temném komín . P esn pod komínem se rozkládala fantastická klecová konstrukce z lesklých, zygonitem vykládaných ty í, které už vid l na voze. Kone n si Ková vzpomn l, jakou že stavebnici mu ty ová skláda ka p ipomn la – Merkur. Ne že by mu to bylo n co platné. V kleci n co bylo. N co živého. JFK by se rád podíval blíž, ale jeho 81

eskorta se zastavila. Na n koho se ekalo. Jeden ze strážných vytáhl z opasku kovovou píš alu a krátce do ní foukl. Neozval se žádný zvuk, jen Ková e na moment bodlo ve spáncích. To n co v kleci se nepokojn p elilo sem a tam a vydalo n kolik vystrašených zapišt ní. V jeskyni se jako na povel rozjasnilo. Žíly zygonitu za aly jisk it a výboje po nich p ejížd ly stále intenzivn ji od zem až ke spirále na vrcholu. JFK cítil, jak mu v ústech ho knou žalude ní š ávy a za íná se mu motat hlava. Nepravidelné sv telné výboje by u epileptika dávno vyvolaly záchvat. Sv telná show m la nep íjemné ú inky i na oba jeho strážce, jen šerifova pistole se ani nezachv la. Zrovna když si myslel, že se už už musí zhroutit, sv tlo na st nách pohaslo. Spojilo se v jediný paprsek, vycházející z jeskynního komínu. Sv telný šíp pro al klec a vyvolal celou záplavu výk ik a lomcování m ížemi. Te John jasn vid l, že v kleci je možná padesát šedesát d v at s ovládacími obojky. I p es jejich tlumící ú inek v nich záplava sv tla vyvolala paniku. Kdo ví, jak dlouho tu byly v jeskyni zav ené bez p ímého sv tla. Jakmile sv tla pohasla, utichly i vyd šené dív í ná ky. John se musel chvíli rozkoukávat, než zahnal mžitky a p estala se mu to it hlava. Když otev el o i, stál p ed ním útlý postarší muž s vizáží arogantního ú edníka z finan ního. Ruce založené na pta í hrudi m l schované v širokých rukávech šedé kutny – nejspíš si myslel, že tak p sobí hroziv ji. A vycházelo mu to. JFK m l obavu, že každou chvíli vytasí jeho špatn vypln né da ové p iznání. Muž k n mu p istoupil a uchopil ho tenkými studenými prsty za bradu. Promluvil ve svém hrdelním jazyce, stáhl obli ej do n eho na zp sob úsm vu a ledovým pohledem proklál stráže v erném. Po ez i ahoun se úzkostliv stáhli a z povinnosti se zasmáli n emu, co bylo podle jejich mistra vtipné. „Takže ty máš být ten v štci prorokovaný ni itel sv t …“ zašeptal nev ícn . „Dob e“ oto il se na šerifa, „s ob továním zm n nc za neme do p l hodiny. Zatím ho zabij. T eba tamhle v rohu,“ mávl rukou. „Nerad bych uklouzl v krvi.“ „Tak moment,“ sko il mu do e i Ková , „nem l byste mi te 82

za ít vykládat o svém velkolepém plánu na ovládnutí sv ta? To by mi dalo trochu asu všechny vás pozabíjet, víte? Je to už taková tradice,“ rozhodil rozpa it rukama, ale hned je zas p ipažil, když ho šerif š ouchl pistolí. Muž na n j okamžik p ekvapen zíral. Nezaujal ho ani tak obsah slov, spíš fakt, že ten tvor v bec dokáže vydávat n jaké zvuky. Rty mu popraskaly do tvaru, který by normáln uvažující lov k nazval mrtvolným šklebem. On to m l bezpochyby za úsm v. „To byl vtip, že? Prý se s úsm vem na rtech umírá lépe. Když jsem lidem vy ezával srdce na ob adním kameni, nikdo se nesmál, takže to nem žu posoudit.“ Šerif popadl Ková e za rukáv a cht l ho odtáhnout, ale agent se mu vyškubl, „Víte, že to, co tady d láte, zni í celý sv t? V tšina lidí zem e a zbytek zešílí. Získáte jen mrtvou zemi a ten váš slavný zygonit.“ „Vím. Ale na mém po ínání to nic nezm ní, a koliv vy mi to asi íkáte proto, abyste ve mn vzbudil soucit, že?“ muž si s nezvyklým slovem pohrával na jazyku a zamyšlen ho p ežvykoval. „Náš sv t už mrtvý je. Hroutí se pod vahou vlastní magie. Celé kontinenty byly vymazány vzbou eným oceánem isté magie. Pokud nezískáme zygonit a neusm rníme s jeho pomocí energetické toky, zhroutí se nejen naše planeta, ale i okolní vesmír. Co íkáte na tohle? Vzbuzuje to ve vás taky soucit? Ob t chto d tí,“ mávl rukou ke kleci, v níž se k sob vystrašen choulila d v ata, „spasí celý vesmír.“ „Nejsem si jistý, jestli za takovou cenu cokoliv stojí,“ spíš zašeptal JFK. V jeho slovech rozhodn nebylo tolik odhodlání jako na za átku. „Ne? Ale já si jistý jsem. A zabiju je s nejv tším pot šením,“ utnul mág rozhovor a kývl na šerifa: „Postarej se o n j. as se chýlí.“ Energie, která z Ková e b hem rozhovoru vyprchala, se díky p ipomínce nebezpe í jako zázrakem vrátila. Šerif na okamžik odtáhl zbra od jeho beder a JFK toho hned využil. Chytil za rameno vytáhlého ernokabátníka p ed sebou a škubl. P ekvapený muž se rozto il jako ká a a když Ková ustoupil, p istál šerifovi p ímo v náru í. Sice ho nepovalil, ale na chvíli ho zam stnal. 83

JFK zbavený ostatních zbraní strhl ze zad sv j batoh a uhodil jím druhého strážce do obli eje. Kovový p edm t ukrytý uvnit p erazil muži ja mový oblouk a poslal ho do íše sn ní. Ková v duchu trnul, co by se mohlo stát, kdyby zbra spustila – nejspíš by vznikla druhá Macocha – ale bomba už prošla dostate nou zat žkávací zkouškou p i pádu ze skály. Ješt si stihl drahocenný batoh p ehodit zp t p es rameno, potom jeskyní zaburácel výst el a všichni leknutím znehybn li. John v duchu po ítal do t í a ekal, kdy padne… nic se nestalo. Na zemi ležel jen ernokabátník a pokoušel se prsty ucpat díru v prost eleném krku. Na b iše mu ležela šerifova pistole, která spustila b hem jejich tane ku. JFK po ní sko il a sklouzl po pís itém podloží. Zárove se pro zbra sklonil i šerif, ale tentokrát nebyl dost rychlý. Do vyzáblého znetvo eného obli eje se mu zaryl bubínek p ta ty icítky. „Nashle p íšt ,“ utrousil lakonicky JFK. D íve než stihly kulky rozmáznout obsah mutantova mozku po st n , n co nehmotného Ková e strašlivou silou uchopilo a zvedlo do vzduchu. Pep enka sklouzla a kulka šerifovi utrhla spodní elist. Dál už agent nevnímal. Sv t se pro n j zm nil v jedinou rozmazanou šmouhu. JFK rotoval nad zygonitovou klecí jako na splašeném etízkovém koloto i. Už tak závratná rychlost se stále zvyšovala a donutila ho zrevidovat obsah žaludku. Jen nejasn vnímal, že p ed klecí stojí hubený mág s píš alou podobnou té, kterou ho sem p ivolali, a fouká do ní, až se mu jindy bledá tvá nadouvá a rudne námahou. D v ata stála podél klece a zabodávala necitelný rybí pohled do rotujícího bodu, ve který se Ková zm nil. Z jejich deformovaných mozk šlehaly tém viditelné záblesky magické energie, kterou ho držely ve vzduchu. John si uv domoval jen jednu v c. V ruce stále drtil pažbu pep enky. Jenže mí it bylo asi tak reálné, jako pokoušet se sest elit papírovou r ži s lahví vodky v žaludku. P esto to zkusil – kulka se s je ením odrazila od skály a odlet la do neznáma. Z klece mu na oplátku vyrazil st íbrný blesk p ímo do tvá e. Ješt stihl jednou 84

zmá knout spouš a v následující chvíli ztratil v domí. John plaval v teplém pr zra ném mo i a spokojen krauloval k obzoru. Sem tam ho minul rud zbarvený zlatooký delfín a laškovn se o n j ot el. N co se zm nilo. Vlna šplouchla do tvá e a donutila ho k záchvatu kašle. V ústech necítil vodu, ale písek. Za al se topit, mezi zuby mu sk ípala zrnka a nedovolovala mu dýchat. Cosi ho ude ilo do boku – delfín se zlatýma o ima se najednou netvá il v bec p átelsky a chystal se znovu zaúto it. JFK se pono il pod hladinu… …a probudil se. Snažil se vyplivnout písek, ale bylo to dost t žké, když v n m ležel tvá í. Vzep el se na loktech a rozkašlal se v tuberáckém záchvatu dlouholetého ku áka. Z dýchací trubice vypuzoval písek a hleny, které ho skoro zadusily. T lo trnulo bolestí v místech, kam ho taranoval snový delfín. Batoh visel za levý popruh na skalním vý n lku p kný kus nad zemí. Pravý popruh byl urvaný, jak se na n m chvíli houpal, než pod jeho vahou povolil. Však ho taky rameno pekeln bolelo. Nejspíš práv tohle ho zachránilo, když jím blesk mrštil p es p l jeskyn . Podle stop všude kolem ho musel n kdo p ijít zkontrolovat, ale vypadal asi dostate n mrtv . Navíc p istál v temném kout jeskyn , kde nebyla ve st n žádná zygonitová žíla. Ješt jednou si ohmatal citlivý bok, kde se už pod k ží ší ila ernofialová mod ina, a pomalu vstal. Jeho p ta ty icítka se válela o pár krok dál. Sebral ji, na druhý pokus zastr il do pouzdra a po troše skákání a menším lezeckém výkonu sundal ze skály batoh. Látka byla na n kolika místech natržená a jakmile se Ková pokusil hodit si vak na záda, vypadl ven p lmetrový válec z matné oceli. Z vypouklé sklen né o ky p esn ve st edu jeho výšky šlehaly duhové záblesky, které p i p ímém pohledu zra ovaly o i. P evalovala se tam plazmová koule – malý brat í ek ob ích fantom , které se kutálely po fantómdromu v centrále Agentury. Klí na cest dimenzemi, tvo itel cest mezi sv ty a v tomto p ípad jejich ni itel. John válec popadl a p estože mu okolí tancovalo p ed o ima, neochv jn vykro il zp t ke kleci. Ve st edu jeskyn se už ob ad blížil k vrcholu. Vychrtlý mág stál 85

v kleci obklopený d v aty, opíral se o kovovou h l a cosi od íkával. Z otvoru v klenb na n j padal úzký, bolestn jasný paprsek, který se stále rozši oval. Zlaté sv tlo se postupn barvilo do ruda a utáp lo jeskyni v krvi, jako by mu energii dodávalo umírající slunce jiného sv ta. Mág se holí dotkl jednoho z d v at, pronesl formuli a dít se bez hlesu svezlo k zemi. Paprsek zakolísal, rozblikal se, aby se nakonec ustálil do tém hmotného sloupu. Jeho sv tlo zra ovalo o i, ale mágovi to nijak nevadilo – byl v tranzu a dál pokra oval v za íkávání. Jakmile op t vztáhl h l, aby zabil další d v e, JFK zvedl zbra a bez mí ení, instinktivn vypálil. Kulka se odrazila od žebroví klece, ale sv j ú el splnila. Mág se probral z tranzu a zastavil berlu pár centimetr nad hlavou d v átka. „To ti nedovolím!“ za val Ková a op t zmá kl spouš . Tentokrát se trefil. St ela mágovi rozervala rameno a krev se rozst íkla po okolostojících d tech. Paprsek sice na chvíli zakolísal, výst el však nem l o ekávaný ú inek. Mág se pomalu oto il a bez ohledu na rozdrcené rameno jím ot ásl záchvat smíchu. Smál se ím dál hlasit ji, až se jeho hlas rozléhal jeskyní. Bezvládná ruka se mu v k e ích smíchu t ásla a z otev ené rány prýštil rek krve. Pak náhle ztuhl, p iložil dla k zející dí e a když ji odtáhl, po zran ní nebylo ani památky. „Jenže tebe… se nikdo… NEPTAL!“ Každé slovo vyrážel s v tším d razem, až nakonec zaburácel jako hrom. T žko by n kdo ekal podobný hlas u tak sm šné figurky. Ková set epal zmrazující efekt, který na n j výk ik m l, a nap áhl p ta ty icítku s posledními dv ma náboji. Mág odhodil h l a odkudsi vykouzlil známou kovovou píš alu. Všechna d v ata se jako na pokyn oto ila na JFK a pruty klece zajisk ily návalem jejich spojené energie. Jenže tentokrát John útok o ekával. Usko il, p istál na vykloubeném rameni a za val bolestí, ale stále se udržoval v pohybu a znesnad oval tak mágovi a jeho bezduchým nástroj m mí ení. Blesk n kolikrát šlehl jeskyní, ale zasáhl jen zemi. Píse né podloží se po energetickém výboji p etavilo ve skelná jezírka. 86

CINK! Zaje ení odražené kulky bodlo Ková e v uších a pouzdro s fantomem mu vylet lo zpod paže. Agent se p ekvapen oto il – p ímo proti zohavenému šerifovi. Mutantovi se ješt kou ilo z pistole a trochu vyjeven zíral na kovový tubus s promá klinou na vrcholu. Pokud se tedy dá vyjeven zírat bez spodní elisti. JFK poslal do jeho lebky p edposlední náboj a se zu ivou silou, kterou lov ku prop j í jen boj o holý život, vyrazil kup edu za atou p stí. Mí il p esn – na hrudník poni ený dynamitovou explozí. N co k uplo a ruka byla náhle do p l p edloktí pono ená v šerifové t le. Ková pod prsty cítil mazlavou nekrózní tká protkanou ostrými zygonitovými výhonky. Magická sí vnímala cizorodý p edm t a obtá ela se mu kolem prst jako ostnatý drát, ale John nepovolil. Tahal, škubal a drtil maso a vnit nosti, až se mu šerif na ruce kroutil jako erv na há ku. Ob ad zatím pokra oval. Mág a velekn z v jedné osob p enechal boj šerifovi a sám už sta il zlikvidovat v tší ást dív í skupiny. Zbylo p t d v at, které nete n pozorovaly hromadu svých mrtvých družek. Paprsek rudého sv tla pohltil v tšinu klece, která fungovala jako zesilova . V zá ivém jasu se za aly hýbat stíny neznámých, obludných bytostí i lidí. Zatím pouze obrysy cizího sv ta dávaly tušit, že normálního lov ka za jeho hranicemi nic dobrého ne eká. Vzduchem švihlo chapadlo s mohutným kost ným zobanem na konci a zabo ilo se do boku jednoho z mrtvých d v at, což mág kvitoval souhlasným p ikývnutím. Ob ad se da il. Klecí ot ásl úder a chapadlo se vyd šen stáhlo s cárem krvavé tkán v zobanu. Velekn z znepokojen a rozzloben vyk ikl v hrdelním jazyce a sáhl po píš ale, jenže si rychle uv domil, že síly ubohého zbytku d v at by st ží sta ily. Popadl h l a vypálil z ní kulový blesk do míst, kde díky osln ní vid l jen nejasné obrysy dvou zápasících postav. Šerif vnímal p íšernou bolest, která ho p ipravila o zbytky úsudku. Pistoli upustil a te se snažil jen dostat cizí ruku ze svých útrob. Myslel si, že se dávno zbavil všech lidských pocit v etn 87

bolesti, ale te mu jeho vlastní t lo p ipravilo nemilé p ekvapení. Zygonitové úponky, které ho pror staly a prop j ovaly mu nadlidské schopnosti, se k e ovit stahovaly a pokoušely se vypudit z t la vet elce, ímž jen násobily jeho utrpení. Pokusil se usko it, ale do n eho narazil. Rukou nahmatal kovovou m íž, chytil se za ni a s pomocí nové opory kolem sebe za al kopat a mlátit. Záda mu spálilo n co p íšern žhavého a zárove pod ním m íž povolila. Ukro il ve snaze získat rovnováhu a kone n ze sebe dostal Ková ovu ruku. Tém okamžit se mu vrátila bojeschopnost a sáhl do pouzdra po zbrani, ale bylo prázdné. Ková se vyvlékl z šerifových vnit ností jako ze slizké rukavice a kotoulem dozadu mu zmizel z dosahu. Sloup sv tla mezitím pohasl. Prolomená m íž ho nesta ila udržet a v tšina podivných stín vyprchala do ztracena jako zlý sen. Jen mág se kolem sebe vztekle ohán l holí a vy vával zaklínadla nebo možná jen nadávky. Jeho pohled se náhle zabodl do JFK. „Ty! Postarám se o to, abys tu chcípl!“ veškerá teatrální nad azenost a noblesa z n j vyprchala. Mág zabodl svou berlu do zem , krátce nad ní zašermoval rukama a veškerý její magický potenciál se najednou vybil. Energetický ráz se ší il skálou jako kruhy na hladin . P es st ny jeskyn se rozšklebila klikatá jizva a za ohlušujícího rachotu vychrlila záplavu prachu, písku a drobného kamení. Ot esy pokra ovaly, až se ze stropu s dutým zvukem pukajícího džbánu uvolnil obrovský balvan. Dopadl na zadní ást klece a rozdrtil ji i se zbytkem p eživších d v at. Mág se oto il a zamí il ke stále ten ímu paprsku sv tla. Byl už sotva dost široký pro pr chod jediného lov ka. Šerif se chvíli rozmýšlel, jestli má zaúto it na Ková e nebo se zachránit, ale zbytky lidského instinktu byly nakonec siln jší. Vyrazil za svým pánem, jenže d ív než ho dostihl, našla si mága kulka z Johnovy pep enky. St ela mužem škubla, ud lal ješt n kolik krok , jako by si odmítal p ipustit, že je už mrtvý, a po hlav padl p ímo do dimenzionální prolákliny. „Hej, mám pro tebe dárek na rozlou enou!“ k ikl Ková , aby 88

p ehlušil lomoz padajících kamen . Sebral pohozený válec s fantomem a zárove odsunul krytku z jeho vrcholu. Na plošku sníma e otiskl palec, bomba spokojen zapípala a snad i fantom se rozzá il jasn jším sv tlem. „Chytej!“ P ekvapený šerif se opravdu oto il a nap áhl ruce vst íc letícímu p edm tu, jinak by ho válec zasáhl do hlavy. Zachytil ho, ale už nem l šanci zastavit Ková e, který se k n mu rozb hl. Agent se odrazil, p elet l trosky klece a kopem snožmo nabral šerifa p ímo do hrudi. Zm n nec mohl být jak cht l silný a rychlý, ale po ád to byla jen vysušená lidská mumie, vážící sotva polovinu toho, co normální lov k. Po nárazu odplachtil dobrých p t metr , bombu stále v rukách. Pevn ji tiskl, i když propadával zužující se dimenzionální branou. Úzkým paprskem pr chodu zableskla zá e výbuchu a uvoln ná energie zvedla písek do vlny tsunami. Náraz srazil Ková e na kolena a donutil ho zakrýt si osln né o i. Pak se pr chod nadobro uzav el. John okamžik zíral do náhlé tmy, kterou ješt p ed okamžikem protínala planoucí jizva. Šly na n j z p estálých útrap mdloby, jenže ty si te nemohl dovolit. Poslední exploze už byla na skalní dóm p íliš a hrozilo, že se strop každou chvíli z ítí. JFK se pár vte in zmaten motal po jeskyni a snažil se najít východ, zatápal kolem sebe, n co sebral ze zem a kone n tryskem vyb hl do chodby, kterou sem p išel. Padající kameny a praskající výd evy mu p itom za patami zamykaly cestu zp t.

89

SV TLO NAD JE Vega p estal po ítat hodiny. Nebo možná dny? V tém absolutní temnot nebyl schopen vnímat as. M il ho jen podle návšt v žalá níka Tuttlea a taky podle toho, jak sílil zápach rozkládající se Tommyho mrtvoly. Od chvíle, kdy vypil sv j první a poslední rendlík s vodou, už další nedostal. Našt stí mu sv j p íd l v noval Darling. Vega nem l dost sil k tomu, aby ho odmítl. Vd n srkal životadárnou tekutinu a snažil se nep edstavovat si, jak je na tom doktor. Zahlédl ho jen na pár vte in b hem návšt vy žalá níka Tuttlea – sta ík ležel na b iše, protože záda m l do masa rozšlehaná bi em a podle všeho už nem l sílu dojít si ani na kbelík v rohu cely. as trávili oba v zni hlavn spánkem a povídáním, ale i vým na n kolika slov byla pro Vegu p íliš vysilující, a koliv se mu po ukojení žízn znateln ulevilo. Te cítil, že by se m l dát trochu dokupy, aby byl p ipravený na další Tuttleovu návšt vu. Spustil nohy z palandy a dotkl se bosýma nohama chladivého kamene. Boty mu uzmul jeho žalá ník, nejspíš ve chvíli, kdy byl v bezv domí. O st nu se opíral jen špi kami prst a opatrn vykro il. Kymácel se jako opilá baletka, poletoval mezi st nou a m íží a otloukal si ramena, ale nevzdal to, dokud nep ešel n kolikrát tam a zp t po celé délce cely. P esn p t a p l kroku. Tam a zpátky. Pak se zhroutil na zem, lapal po dechu a pokoušel se set epat ze sebe pocit absolutního št stí a uspokojení. Udržel se na nohách, fajn, ale zdaleka nem l vyhráno. Znovu se vydrápal nahoru a vydal se na svou pou . Tam a zpátky p t a p l kroku. Když d lal kroky delší, byly to ty i. Když kratší, tak celých šest. Bylo nesmyslné je po ítat, ale Vega nem l nic jiného na starost. Po první tisícovce se p estal potácet a získal na jistot . I únava kupodivu ustupovala a pro istila se mu hlava. P esto zdaleka nebyl fit. Po první desetitisícovce se musel op ít o st nu a v k e ovitých záškubech se vyzvracel na podlahu. „To je v po ádku, mladej. Nemusíš se bát.“ 90

Z vedlejší cely zazn l poprvé po mnoha hodinách starc v hlas – slabou ký a rozechv lý, p ipomínal plamen sví ky v silném vichru. Každým okamžikem ho mohl siln jší poryv sfouknout do zapomn ní. „T lo se zbavuje všeho toho sajrajtu. Pot ebuješ pít a…“ hlas ochabl uprost ed v ty a Vega v d l, že Darling nejspíš omdlel. Nebo um el. Pít, jenže co? Vinc bezradn zakvedlal ešusem, který postavil zešikma, aby stekla i poslední zapomenutá kapka. Jenže ta se sta ila dávno odpa it. Zavrzání dve í ho vyrušilo z letargie. „Tak co, vy moji ptá ci, jakpak se vám da í?“ Tuttle si p išel zkontrolovat, jestli se nepokoušejí o út k nebo snad ješt h o sebevraždu. Jak jim velice d razn vysv tlil, jeho šéf Gonaghan si je chce vychutnat osobn . Vega se p itiskl k m ížím a chladným hodnotícím pohledem p ejížd l po hromotlukovi s bejkovcem v ruce. U n j s žádnou milosrdností po ítat nemohl. „Hej, ty na vanej hajzle!“ k ikl po n m, aby na sebe vzáp tí p ivolal trestající prásknutí krátkého bi e. Konec pružného koženého hada mu rozsekl h bet ruky, ale Vega si toho nevšímal. „Kde jsou moji p átelé? A ty malé holky, se kterýma jsme p ijeli?“ „Ty seš ale zv davej ptá ek. Ale já ti to povím, aby sis ned lal zbyte ný nad je,“ zachrapt l Tuttle zlomysln , „tvýho kamaráda ozobávaj supi v poušti, ten blbec si myslel, že nám m že utýct, ale vydal se k horám. Tam nenarazí ani na živá ka. A ta coura i se sme kou t ch bezbožnejch harant je u Gonaghana. M žeš se vsadit, že se ani trochu nenud j. Jestli víš, co tím myslím.“ Vegovi to sta ilo. V d l, že Ková e jen tak n co nezabije. Ani n jaká pitomá pouš . Sv j úkol splní a pokud bude jen trochu moci, pom že mu odtud. „Jestli máme vydržet do té vaší slavné exekuce, m l bys nám dát aspo trochu vody,“ zkusil to s hlasem rozumu, a koliv pochyboval, že pronikne skrz tlustou lebe ní st nu až do Tuttleova mozku. 91

Mnohem v tší úsp ch by m l s kusem šutru. „Ses n jak moc živej, trocha žízn t zkrotí.“ Tuttle se ho op t pokusil odehnat prásknutím od m íží, ale Vega si krvácejících rukou nevšímal. „Nebude na škodu, když se pod oprátkou nebudeš moc cukat. Neboj, nebude to trvat dlouho a konopný provaz ti pohladí kr ek,“ vycenil Tuttle d ravý chrup. „Utáhnu ho osobn a dám si záležet, aby sis nezlomil vaz. Budeš se dusit hezky pomalu, provaz ti bude drtit ohryzek, až se poch iješ a posereš bolestí a námahou, jak budeš bojovat o nadechnutí. Jo, bude to veselá chvilka. Pro m !“ Kamenné st ny p ijaly št kavý smích a vrátily ho zp t i s úroky. Vincent m l dojem, že železné m ížoví pod silou jeho stisku zaúp lo, ale už nepromluvil. Jen by se hádkou zbyte n vysiloval. Ud lal n kolik krok pozpátku, aniž by spustil zrak ze svého mu itele, a posadil se se zk íženýma nohama na palandu. „Tak se mi to líbí, hodnej chlapec.“ Tuttle si zb žným pohledem ov il, že se nikdo z nich nepokouší prohrabat pod zdí, p ehryzat m íže ani si neplete oprátku z potrhané deky a oto il se k odchodu. „Hej, Jerry…“ zastavil ho sotva slyšitelný šepot, „tys byl vždycky hajzl a budižkni emu…“ Darling si musel dát delší pauzu, aby nabral sílu. Tuttle ho kupodivu nechal mluvit. „Ale ve jménu tvý mámy, který jsem t pomáhal p ivýst na sv t, dej nám n jakou vodu. Snad bude Pán milostiv jší k tvejm h ích m.“ Tuttle sklonil hlavu a beze slova vykrá el z v zení. Do p l hodiny m li oba v zni na chodbi ce mezi celami p tilitrový kbelík vody a sb ra ku, kterou si mohli podávat p es m íže. „Díky, zvládls ho skv le,“ pronesl Vega uznale do tmy. Po n kolika minutách, vypln ných pokusy o sípavé nadechnutí, sta ík odpov d l: „Jo, napij se na to i za m , chlap e,“ sb ra ka, která byla zrovna v doktorov cele, zazvonila o ocel Vegovy m íže, „já už nebudu, musím to pití omezit,“ zachechtal se slab a smutn . „O em to mluvíš, starouši? Musíš pít, jinak se odtud nedostaneš.“ „Já se odtud dostanu už za chvilku, cítím to v kostech. A ty musíš bejt dost silnej. Mám dojem, že bys mohl zvládnout jim 92

frnknout. Nejsi jen tak n jakej oby ejnej chlápek, co?“ Vega pokývnul hlavou. „Sbohem a díky.“ Nikdo neodpov d l.

93

SPLÁTKA S ÚROKY Pustinou se vlekl rudým prachem pokrytý p ízrak. Každý jeho pohyb prozrazoval bolest a absolutní vy erpání. John si p ipadal jako prázdná vyschlá sko ápka, ale p esto pokra oval. Co noha nohu mine za sebou na provizorním smyku ze dvou v tví a potrhaného pon a táhl cosi p ikryté kabátem. Ob as se to cosi pohnulo a zasténalo. Když Whitackera našel nap l zavaleného kamením a zkrvaveného od hlavy k pat , vypadalo to, že je mrtvý. M l tém nehmatný puls a zdálo se, že nedýchá. Ková se u jeho t la zdržel až do ve era, protože nem l sílu na další cestu. S posledními paprsky slunce se za al mladý agent hýbat a ob as n co zamumlal. Te ho za to Ková proklínal, a koliv by si to nikdy nep iznal. Rozhodn se necítil dost fit, aby vlekl nap í pouští takový vykrmený žok, ale co jiného mu zbývalo. „Nechám t u toho pošuka Ellieho. Do m sta se mnou v tomhle stavu nem žeš. Kdo ví, co se tam bude dít,“ vedl tichý jednostranný dialog s polomrtvým Dexterem. „Jo, bude to ješt fuška…“ povzdechl si a zabral, až mu Whitacker skoro spadl z vleku. „A ty jdi taky do prdele,“ zašeptal sm rem k neúnavnému supovi, který nad nimi celý den kroužil v nad ji na ko ist. Že n co není v po ádku JFK pochopil, sotva se dostal na dohled Dodgetownu. Už z dálky vid l Ellieho srub na skále nad m stem a když se dostal blíž, spat il i Ellieho – visel na v ži vysíla e a pomalu se otá el ve v tru. Zblízka bylo zjevné, že tu je už n jakou dobu. Z pusy mu ouhal opuchlý popraskaný jazyk a o i sta ili rozklovat mrchožrouti. Ková odložil smyk s Dexterem do úkrytu za velký rudý balvan a vydal se na pr zkum. V ruce svíral bojový n ž s ern nou epelí – ob jeho pep enky z staly v jeskyni. P iplížil se po vrcholu skalního výb žku nad srubem a obhlídl situaci. P ed chatou popíjeli dva honáci z Gonaghanovy bandy a na ohýnku si opékali vyhublého králíka nebo n jakého místního 94

hlodavce. Ková pot eboval aspo jednoho z nich živého, aby z n j dostal informace. Sešplhal dol a obešel srub k zadní st n , kudy p ed dv ma dny utekl. Tunel byl sice áste n zhroucený, ale sta ila trocha práce nožem a odházel si dostate n široký pr lez. Konec tunelu kdosi op t zatarasil prkny, o která si narazil hlavu. Napjal svaly a i p es desky uslyšel sk ípání odsouvaného l žka. Na okamžik p estal, ale honáci venku byli p íliš zabraní do zábavy. Sta ilo ješt jednou po ádn zatla it a byl uvnit . Ellie blahé pam ti sice rozhodn neoplýval po ádkumilovností, ale toho, co s vybavením srubu ud lali Gonaghanovi lidé, by se zhrozil. Všude se válely prázdné lahve od alkoholu, v rohu si n kdo z ídil provizorní záchod a tolik ope ovávaný st l s telegrafem byl rozt ískaný na prkna, která si honáci brali na otop. P ístroje se válely všude kolem a odnesl to i Zoein zesilova . JFK p ekro il trosky židle a poslouchal, co se d je venku. Honáci nic netušili. Jeden z nich pochrupával a druhý si sám pro sebe pobrukoval a otá el rožn m. Když mu JFK p itla il epel pod bradu, jen nahlas polkl a zmlkl. „Bu tiše, pokud chceš žít,“ zašeptal mu John do ucha a leva kou mezitím nahmátl pistoli v jeho opasku. „Gille, je tady!“ zachr el muž a pokusil se vyškubnout. Vlastn tím spáchal sebevraždu. epel nože mu p ejela po krkavici a krev zasy ela v ohništi. Ková odkopl zmítajícího se muže a zárove mu vytrhl pep enku z pouzdra. Gill, kterého probudil k ik, nem l šanci. Vylekaný a rozespalý sáhl po zbrani, ale jen proto, aby mu Ková ova st ela roztrhala záp stí. Honák se s d sným zasku ením stáhl jako nakopnutý pes, zran nou ruku si položil do klína a vrhal vystrašené nechápavé pohledy st ídav na Ková e a svého dod lávajícího kolegu. Evidentn si nedokázal dát dohromady, co se tady vlastn stalo. „Chceš dopadnout jako tv j kamarád, Gille?“ oslovil ho Ková klidným, skoro p átelským hlasem. Muži kone n došlo, že jedna a jedna jsou dv , a zavrt l hlavou. „Výborn , takže nejd ív vytáhni dv ma prsty svoji zbra a ho ji za 95

sebe. Tak je to správn ,“ pochválil ho za spln ní p íkazu, „a te mi ekneš, co tady d láš. A taky co se d je dole ve m st . Co je s mým par ákem, tou mladou dámou i s d tmi, co se ubytovaly u Lucy. Hned!“ Poslední slovo Ková rozhodn nevyslovil p átelsky. Gill sebou škubl a horliv zakýval hlavou, div mu neupadla. K e i se p esto nem l. „Tak?“ popohnal ho John pistolí. „Já… nem žu. Když budu mluvit, Gonaghan m pov sí hned vedle,“ ukázal hlavou na ob šence. „T žká volba, co? Nezávidím ti. Bu to t zabije Gonaghan, až se to dozví… jestli se to dozví. Nebo t zabiju já te hned.“ Práskl další výst el a muž zavyl hr zou jako zví e. Kulka ho tentokrát nezasáhla, ale ud lala díru do špalku, na kterém sed l. O pár centimetr výš a vyl by podstatn vyšším hlasem. „Dob e,“ rezignoval honák s pohledem up eným na z ernalou díru ve d ev , „poslal nás sem Gonaghan. M li sme hlídkovat a nahlásit mu, kdyby ses vrátil nebo by p išel n kdo jinej. Gonaghan p evzal celý m sto, prohlásil se šerifem a chce to tu mít pod palcem.“ „A dál?“ popohnal ho netrp liv JFK. „Co je s lidma, kte í p išli se mnou?“ „Ten chlap, ten nemocnej te d epí v m stským v zení. Ženskou si drží Gonaghan v baru u Lucy a ty zm n ný zmet…“ zarazil se, když si všiml Ková ových p imhou ených o í, „d cka myslím taky. Tu ženskou by asi rád dostal. Teda rád by si ji vzal, ne jenom… však mi rozumíš,“ Gill pokr il rameny nad pošetilostí svého šéfa, „no a tak to zkouší p es ty d cka. Chce je jedno po druhým odpravit, dokud ta ženská nepovolí.“ „Kdy? Kde?!“ p erušil ho Ková . „No dneska. Za chvíli to má za ít. Ale na zabíjení nedojde, podle šéfa ta ženská povolí. Pak bude svatba a velká sláva, na kterou sem m l taky jít. Spousta pití a tak…“ zasnil se honák. „Fajn,“ Ková p istoupil blíže ke Gillovi. „Díky za pomoc. A te – dobrou.“ Hlave pep enky zasáhla muže do spánku a srazila ho k zemi. Agent mu ješt šlápl na zran nou ruku, aby zjistil, jestli mdloby jen nep edstírá, a zrekvíroval i jeho zbra . Dole ve m st ji bude 96

pot ebovat. „Já to necht la. P ísahám, že ne!“ barmanka i p es silné nalí ení náhle vypadala jako ubohá zlomená sta ena. „Jen… ty holky p inesly tolik starejch vzpomínek. Hnusnejch vzpomínek. Musela jsem je dostat z baráku, jinak bych se zbláznila. Proto jsem k nim pustila Gonaghanovy lidi. Ale tohle jsem necht la. Nakonec sebrali i Tommyho a toho starýho blázna Darlinga,“ v hlase jí zazn la p ekvapivá n ha. Ková stál nad ženou s rukama založenýma na hrudi jako p ísný soudce, ale ve skute nosti si tak v bec nep ipadal. Pohled na zni enou, uslzenou a náhle tak strašn zestárlou Lucy byl až nechutný. Žena st ídav vzpínala ruce jako p i modlitb a utírala si nos a mejkapem barevné slzy. „To je te už jedno. Pom žeš mi nebo ne? Ješt to m žeš napravit.“ Lucy k n mu zvedla o i, ve kterých se mimo slz zaleskla i jisk i ka nad je. „Co mám ud lat?“ „Gonaghan bydlí tady v saloonu, že? M žeš mi otev ít jeho pokoj? Pot ebuju klí e od basy.“ Lucy jen p ikývla a rázn se vysmrkala na podlahu. „Nestrpím, abys ze m p ed lidma d lala pitomce!“ zasy el Gonaghan a vlepil Zoe facku, až zavrávorala a upadla. Zárove se vztekle rozhlédl po hlou ku m š an , kte í zv dav okukovali jeho svatební pr vod. V tšina se neodvážila ven mezi Gonaghanovy zabijáky a jen ob asné pohnutí záclony dávalo tušit, že za okny jsou n jací diváci. „Te vsta jako hodná holka a hezky pokra ujem ke kostelu, nebo se p idáš k t m malejm courám! Špalk i provazu mám ješt dost.“ Zoe si vsála rozražený krvácející ret a aspo o ima pohladila adu nete ných dívek, tvo ících bizarní svatební špalír. Stály po obou stranách cesty na bednách a špalcích s konopnými kravatami kolem krku. Zbytek m sta sice také p ihlížel, ale venku postávalo jen 97

n kolik honák – Gonaghanova osobní garda. V tšina m š an vykukovala z oken domk . Agentka pomalu vstala a s výrazem ve tvá i, o který byste se mohli po ezat, p ijala Gonaghanovo rám . „Je tohle divadlo nutné? ekla jsem ti, že na tvoje podmínky p istupuju.“ Zoe se p i t ch slovech zk ivily rty do znechuceného úšklebku, ale dala si záležet, aby si toho Gonaghan nevšiml. „Chci to všechno, jak má bejt. Svatba hezky v kostele, a to už mi tak snadno nefrnkneš, zlato. Budu si t hý kat a…“ Jeho e utnul výst el. Jeden z pobo ník sebou škubl, oto il se kolem své osy jako opilý a svezl se k zemi. Další kulka zvedla oblá ek prachu u Gonaghanových nohou, na což tlouštík zareagoval pod šeným vypísknutím. „Je naho e na st eše!“ k ikl n kdo. Gonaghan popadl Zoe za ruku a táhl ji do krytu ke st n nejbližšího domu. „Ty a ty,“ zaúkoloval nejbližší muže, „vylezte na st echu saloonu, je to nejvyšší barák a pokud není tam, snad ho odtamtud zmer íte!“ Zbytek honák se rozprchl. Gonaghan se tiskl pod nízkým d ev ným balkónem místní pošty. Jednou rukou si p idržoval Zoe, ve druhé drtil pep enku, která mu ve zpocené dlani nep íjemn klouzala. Jen d v ata z stala na svých místech a dále p ed sebe nete n zírala nevidomýma o ima. „Jak se jmenoval ten tv j šamstr?!“ vyjel na dívku. „To nebyl žádný m j…“ „Ptám se, jak se jmenoval?“ tentokrát doplnil otázku fackou a významn ukázal zbraní na nejbližší d v e. „Smith, John Smith,“ procedila Zoe skrz sev ené rty. Ponížení a vztek se v ní doslova va ily, ale nedokázala se odhodlat k žádné akci. P íliš jí záleželo na d tech. „Hej, Johne! Seš to ty, že?“ za val Gonaghan a na okamžik se vyklonil z úkrytu. Okamžit ho zpátky zahnal výst el. „Dobrá muška, Johne. Ale já taky nemám nejhorší a tvoje ubka je tady se mnou, ani nemusím bejt zázra nej st elec, abych ji sejmul. 98

Tak co ty na to, Johne?! Neslezeš radši?“ Chvíli bylo ticho. Prašnou m stskou ulicí foukal vítr a hnal p ed sebou zapomenutý klobouk. Asi ho v tom zmatku ztratil n který z honák . Pak si n kdo nahlas odkašlal. „Mám pro tebe návrh, Gonaghane. Co kdyby ses pro zm nu zachoval jako chlap a rozdal si to se mnou ve férovém boji. Kdo rychleji tasí, vyhrává. A p ežívá. Jestli to odmítneš, jak chceš dál velet svým lidem? Jak by mohli poslouchat takového zbab lého srá e?“ Ková zmlkl a chvíli zase panovalo licho. Gonaghan si zatím usilovn t el bradu, jak p emýšlel. Náhle se jeho tvá rozjasnila. „Jo. To je fér nabídka, beru. Slez a já ru ím za to, že ti moji lidi neublíží. Bude to jen mezi náma.“ Gonaghan se zachechtal a rozjíven plácl Zoe po zadku. „Ten tv j John je parádní blbec. On si vážn myslí, že se tu hraje na n jaký fair play. A ty drž hubu!“ sykl, když si všiml, že se Zoe nadechuje k varovnému výk iku. „Nebo…!“ „Tak polez, Johne. Já jsem p ipravenej!“ Balkón nad Gonaghanem zaprašt l, jak na n j spadlo n co t žkého a dol se spustily nohy v zaprášených kovbojských holínkách. John sko il doprost ed ulice a ost ížím zrakem p itom sledoval rozmíst ní Gonaghanových lidí. Snažil se nepustit si nikoho z nich za záda. „Jsi v po ádku, Zoe?“ obrátil se na dívku, ale Gonaghan se mu žárliv postavil do výhledu. „Cht ls m ne? Tak m máš mít, Smithi,“ zle se ušklíbl, „a se mnou i zbytek mý bandy. Chlapi, poj te, užijem si kapku zábavy.“ Ková couvl, ale nebyl vylekaný. V koutku úst mu hrál pobavený a v doucí úsm v. Opatrn sáhl do kapsy kabátu. Tak, aby bylo Gonaghanovi i jeho lidem, kte í se seskupili kolem, jasné, že nesahá pro zbra . V pozdn odpoledním slunci se zlat zaleskla zygonitová píš alka. Nástroj mága z jeskyn . „Chceš nám zahrát písni ku? Zkus n jakou poh ební, pro sebe,“ Gonaghan se rozchechtal a jeho lidé ho následovali, ale Ková se nedal rušit. P iložil píš alku ke rt m a v duchu se modlil, aby se nic 99

nepokazilo. Nástroj se rozvibroval jeho dechem, ale tón nevyšel žádný. Dovolil si rychlý pohled na d v ata u provizorních šibenic. Zdálo se, že ožily. Do hlavy se mu vplížil nep íjemný pocit p ítomnosti dalšího v domí. Mnoha v domí. ekala na rozkaz. „Tak co bude, já…“ nedokon il Gonaghan. Z stal zírat s otev enou pusou. To když se jeho muži pomalu vznesli asi p l metru nad zem. Honáci za ali vyd šen vát, házet kolem sebe rukama a n kte í spustili i modlitby. Jejich stoupání se nezastavilo. Zcela plynule a lehce jako oblá ky vylet la celá banda s výjimkou Gonaghana do výšky asi dvaceti metr , kde se zastavili. Muži se snažili stabilizovat, n kte í se p eklopili hlavou dol , v tšina se pohupovala jako nafukovací balónky na pouti. Celá scéna by p sobila sm šn , kdyby nešlo o život. „Zastav to!“ za val Gonaghan a namí il na Ková e t esoucí se rukou pistoli. „ íkám ti zastav to, nebo t na míst sejmu.“ Ková upustil píš alku na zem. „Jak si p eješ.“ Z výšky dvaceti metr byla v tšina pád smrtelných. T la se zm nila v krvácející pytle polámaných kostí, ob as n kdo zasténal, ale hlasy rychle utichaly. „Tys je… tys je…“ zajíkal se Gonaghan s pohledem up eným na bezvládné muže. „S malou pomocí,“ pokynul John d v at m op t ztuhlým jako sochy, „a te bysme mohli za ít s naší záležitostí, co íkáš.“ „Co?“ „Zasu zbra do pouzdra, Zoe nám dá pokyn. Kdo z stane stát, vyhrál.“ Gonaghan zaražen a nev ícn ml el, takže ho JFK musel ješt jednou popohnat. V ruce se mu jako kouzlem objevila jeho pep enka a kulka shodila Gonaghanovi sm šn vysoký klobouk. „Dob e dob e! A je po tvým,“ zabrebentil rychle honák a zárove ud lal nenápadné gesto sm rem k Lucyin baru. Nic se nestalo. Honem je zopakoval, ale po ád nic. „Odháníš mouchy? Nebo bys rád mluvil se svými muži? M žeš to zkusit.“ Ková pískl smluvený signál a na st eše saloonu se n kdo pohnul. 100

Vega zaškrábal sb ra kou na dn kbelíku a nabral poslední p l deci vody. Válel doušek v ústech asi p l hodiny, zatímco na kameni brousil hranu ešusu. Když byl s dílem u konce, dalo by se tím kusem plechu holit. V duchu si p edstavoval, co všechno mimo holení by se s tak ostrým nástrojem ješt dalo provád t. Jeho p edstavy byly velice konkrétní a v tšina normálních lidí, kte í se nikdy nezú astnili vále ného konfliktu ani bitvy gang , by p i nich vyzvrátila obsah žaludku a zajistila svému psychoanalytikovi pravidelný p íjem nejmén na p t let. Vega se jen zasn n usmíval. Kone n polkl vodu a natáhl se p es m íže, co to jen šlo. Když využil zahnuté ásti sb ra ky jako há ku, povedlo se mu zachytit opasek Tommyho mrtvoly. Za t ch n kolik dní se už v okolním horku sta ila nafouknout a v odhalené tkáni mozku se uhnízdila celá kolonie masa ek. To všechno našt stí Vega kv li okolní tm nevid l. Nanešt stí si to díky bohaté praxi v zabíjení dokázal p edstavit. Ostatn nasládlý pach tlejícího masa byl dost výmluvný. Pruty m íží se mu zaryly do bosých chodidel, když se zap el, aby k sob mrtvolu dostal blíž. Mohutné t lo se zachytávalo o každou nerovnost kamenné podlahy a ob as vypustilo n co rozkladných plyn . Vega doufal, že se ve svých p edpokladech nemýlil. Bylo mu jasné, že Tommy nebude ozbrojený, ale bylo pravd podobné, že ho Tuttle nesta il prohledat a okrást. Když ho sem p ivedl, byl sice Tommy pomlácený, ale šaty m l isté a nepotrhané. Žalá níkovi se asi necht lo prohledávat zapáchající mrtvolu, nebo na to prost zapomn l. Agent oto il t lo na záda a zajel rukou do kapsy kalhot. Prázdná. V druhé našel foukací harmoniku a hrst o íšk . I když m l velký hlad, nedokázal se p im t je ochutnat. Teprve v kapse košile, slepené a ztvrdlé krustou krve, m l úsp ch. Vytáhl t i bankovky sepnuté spínacím špendlíkem. Po hmatu nevysoké hodnoty, ale budou sta it. Te už zbývalo jen ekat. A ekat. A ekat. „Vztyk, dneska je tv j velkej den!“ ev vytrhl Vegu z hore natého snu. Zase se mu zdálo o zlatém 101

muži a úpln p i tom propotil košili. Mátožn se postavil a s v doucím úsm vem se zahled l na žalá níka. Ten zatím kontroloval doktora Darlinga. „Mrtvej,“ zkonstatoval, „škoda, te bude m sto bez fel ara. Ale možná lepší žádnej než ožralá troska, co íkáš?“ oto il se na Vegu. „Tob to už vlastn m že bejt jedno.“ „Necht l by sis vyd lat pár dolar ?“ zašustil agent zelenými papírky. „Docela rád bych se ješt naposledy slušn najedl. Co ty na to?“ „Kdes to m l?“ neskrýval Tuttle p ekvapení. „Prošacoval jsem t durch a nenašel ani floka.“ Vincent pokynul hlavou k mrtvole natla ené u m íží jeho cely. Žalá ník to kvitoval chápavým úšklebkem: „Jsem pitomec, že jsem ho sám neprohledal. Ale nevadí, ty prachy budou stejn mý. Podle m stskýho zákona pat í majetek popravenýho katovi.“ To ud lalo Vegovi áru p es rozpo et, ale neváhal dlouho. „Ne, pokud je spolknu, uvidíš leda hovno. M žeš si m pak proš árat, jestli ze m ty prachy vyhrabeš.“ „Ty hajzle!“ p isko il Tuttle k m íži. V jedné ruce tasenou p ta ty icítku, ve druhé klí e. To bylo všechno, co Vega pot eboval. Sev el za zády ešus a p ipravil se k výpadu. Ve v znici se náhle setm lo, jak n kdo vstoupil do otev ených dve í. „Odho to!“ Vega ten hlas znal. Ková . Tuttle nezaváhal a poslal do tmavého stínu ve dve ích n kolik kulek, ale ty se neškodn odrazily od kamenné st ny. P itom se oto il a p itiskl k m ížím. V následující chvíli ucítil kolem krku pevný stisk. Stisk, který mu z plic vymá kl všechen vzduch, drtil mu ohryzek a bolest ho donutila upustit zbra . Vincent mu ke krku p iložil hranu ešusu. Procít n potáhl ost ím a na podlahu vyst íkla sv tlá tepenná krev. Bezvládné t lo se zhroutilo k zemi. „Já ti íkal, že t zabiju,“ zašeptal a ot el si rudé dlan o kalhoty. 102

Zpoza ochozu, který lemoval plochou st echu saloonu, se na smluvené gesto vyklonila známá sn dá tvá – Vega. Zamával Ková ovi na oplátku a na d ev ném chodníku p istála dv mrtvá t la. Jedno s odborn pod íznutým krkem, druhé s ranou v ledvinách. „Tak m žem? Radil bych ti dát se dohromady, protože já st ílím.“ Šéf honák p ekvapen zamrkal, stále nemohl uv it tomu, jak se situace vyvíjí. Potom se pevn rozkro il a kývnul na Ková e. „Myslíš, že je to dobrý…“ vyhrkla Zoe. „Nápad? Ano, myslím. K ikni nám na povel.“ Zoe ustoupila z palebné linie a se za atými p stmi vzdorovit odsekla: „Tohle si vy i te sami.“ Ková si odhrnul lem ošoupaného kabátu a prsty lehce zavadil o kožené pouzdro zbran . Zrakem se p itom zavrtával do Gonaghanovy tvá e. V d l, že jediné varování najde práv v ní. Gonaghan stál dobrých deset metr od n j, krátké k ivé nožky rozkro ené a v buldo ím obli eji se mu zra ilo nezlomné odhodlání. Když se jednou zakousl, dokázal být i odvážný. Své místo v hierarchii Dodgetownu si musel tvrd vybojovat, nebyl vždycky zm k ilým k iklounem s kupou pen z. Ková sledoval každi kou kapku potu na jeho tvá i, každý svalový záškub. Sám cítil jeho pohled ostrý jako nebozez, jak se mu zavrtává do o í. Honákovi p istála na ele vypasená masa ka, cuklo mu obo í a v tom samém okamžiku oba muži tasili. Zbran zah m ly jako jedna jediná. Po ulici se p ehnal oblak prachového kou e, který rychle rozfoukal závan v tru. Jedno t lo padlo. „Johne!“ v ískla Zoe a vrhla se k mohutnému agentovi. „Ty šílen e, co t to napadlo hrát si na kovboje. Mohl jsi um ít!“ Ková pod jejím objetím zakolísal, ale pak schoval zbra a objetí op toval. „Musel jsem to ud lat takhle… toužil jsem po tom od té doby, co jsem vid l první western. A taky jsem ho cht l dostat sám… za to všechno.“ Náhle ho p epadl záchvat kašle. Když se od n j Zoe odtáhla, 103

všimla si, že mu z úst vytéká krvavá stružka. „Ty jsi zran ný!“ „Už to tak vypadá,“ odpov d l duchapln Ková a sesul se elegantn k zemi.

104

NEŠT STÍ V LÁSCE… Kristýna Rustová, erstv za azená agentka supertajné Agentury Equilibri Ferarius, se rozkošnicky protáhla na zválené matraci a odkopala ze sebe p ikrývku. Do její první mise, když nepo ítala úvodní extempore, kterým si ji Agentura jen zkoušela, zbývalo ješt pár dní a ona byla rozhodnuta všechny si je beze zbytku užít. Zapnula notebook a chvíli studovala p id lené materiály. Všechny je už znala zpam ti. Profesor Karmuder z V decké divize je velice pe liv sám zpracoval, evidentn se rozhodl nad ní držet ochrannou ruku, než se zapracuje. Mise nevypadala p íliš napínav , což Kristýnu tak trochu zklamalo, a koliv rozhodn nepat ila k t m, kte í by se bez rozmyslu vrhali do nebezpe í. Ne že by nebyla schopná si s ním poradit. Technologicky relativn vysp lý sv t podobný sou asné Zemi za al z ni eho nic degradovat. Velice rychle a zdánliv bezd vodn . Technologie sice stále ješt z ásti fungovala, ale jen selektivn a spole enské uspo ádání se už stihlo zm nil v ist feudální obdobu pozemského st edov ku. Sta ilo n jakých dvacet let a v da se pro prostý lid stala magií. V decké ústavy se zm nily v chrámy technobožstev a v dci sami ve vládce a velekn ze. Nedávalo to smysl a nejspíš si to vyžádá dlouhodob jší pozorování a pe livé, nudné a únavné sbírání informací ze všech možných odv tví. P esn jak jí její nad ízený p i náboru sliboval. Povzdechla si. Ale stálo to za to. Kone n ve svém život d lala n co smysluplného. Agentka kone n vstala a pe liv ustlala nízkou postel – vlastn jen matraci ležící na lešt né dubové podlaze. P ikrývka ješt von la Frankovou kolínskou. V duchu i navenek se ot ásla blahem p i vzpomínce na v erejší noc. Ano, stálo to za to. Frank Boorman jí nechal na polštá i vzkaz. V era se mu zmínila, že miluje pistáciovou zmrzlinu, a ten blázen se rozhodl jet pro ni do m sta. V místním vesnickém obchod by ji ur it nem li, hlavn ne v ned li ráno. Usmála se. Bylo to romantické, naivní a tak trochu p itroublé. Ne zrovna v c, kterou by lov k o ekával od 105

dvoumetrového ernocha s hlavou jako koleno a váhou ur it p es sto t icet kilo. Ale o to více na ni tohle gesto zap sobilo. V kuchyni už ekal zapnutý kávovar a erstv vyma kaná š áva z pomeran . Sotva usrkla, pustila se zase do studia materiál . V d la moc dob e, pro najednou ztratila náladu a rad ji se v nuje nudnému papírování. To ta ženská jí nasadila brouka do hlavy. „Zlatí ko, ud láte si na m momentí ek?“ blon atá sexbomba na ní zablýskala nep irozen bílým úsm vem a nevinn pohodila hlavou, až brilianty v uších hodily odlesk na st nu. Rustová m la odhad na lidi a tahle ženská jí od za átku nepadla do oka. Nikita, vzpomn la si na její jméno. Prý sekretá ka profesora von Wondera, ale popravd si ji nedokázala p edstavit jako pomocnici n koho tak výkonného a excentrického jako byl jeden z nejlepších v dc Agentury. Spíš ji zcela plasticky vid la, jak vykonává svou funkci pod stolem n jakého manažerského panáka. Až moc plasticky, ušklíbla se. „Ale jist , zlatí ko,“ zparodovala její cukrkandlový tón, „za minutku jsem u vás.“ Na odd lení šéfky Bytewské vlastn nem la co d lat, ale dala si tu sch zku s Frankem Boormanem. Te jen ekala, až její p ítel p edá data z n jaké akce, o které samoz ejm nesm la v d t ani slovo, v deckému poskokovi, který je p edžvýká pro von Wondera. Sekretá ka jí pokynula ze své prosklené kancelá e konvicí kávy a op t se zá iv a dokonale neup ímn usmála. Pohledem p itom sklouzla k její sukni a nepatrn pozvedla jedno obo í. Kristýna si z kolene smetla neexistující smítko a zamí ila k ní. Nikita nemá ráda ostatní ženy, došlo jí v náhlém záblesku intuice. Dokáže vyjít jen s muži, ženu vidí jako konkurenta a pokusí se ji vyštípat. Ne že by to tak do ur ité míry nebylo u všech lidí, když šlo o opa né pohlaví, ale z málokoho to tak nepokryt vyza ovalo. Nejspíš za to mohl její prvot ídní, i když trochu um lohmotný vzhled a drahý šatník. Až p íliš drahý na sekretá ku. Nejspíš má bohatého p ítele. Tedy mimo Chucka, se kterým chodila oficiáln . Jako zam stnanec Agentury si sice jist p išel na své, ale nebyl to agent, jen technický pracovník. A k Nikit pasoval obrovský muž s trochu 106

p itroublým výrazem asi jako p íslove né zví e ke krásce. Dve e kancelá e za ní zaklaply. „Posa te se, drahoušku. Posa te se. Jak se vám líbí v naší organizaci?“ Nikita p ehodila nohu p es nohu, což by pro muže byla jasná výzva ke svád ní, ale Rustové to spíš m lo p ipomenout, že její nohy nejsou zdaleka tak závratn dlouhé a necudn odhalené v krátké kožené minisukni. „Díky, ješt jsem si na to všechno nezvykla. Jo toho moc najednou, ale je to tu úžasné,“ odpov d la neur it Kristýna, s obdobou Nikitina um lého úsm vu p išpendlenou na rtech. Zatím marn koumala, co má tenhle rozhovor znamenat, a p itom se dob e bavila tím, jak se p ed ní sekretá ka nat ásá. Takovéhle naivní hrátky jí sebev domí srazit nemohly. Možná kdyby jí bylo patnáct, toužila by se zav ít do svého pokoje a zajíst okoládou chmury z toho, že nevypadá jako Barbie od Mattela. Ale dnes už ne. „To m t ší,“ rozzá ila se Nikita ješt o pár lux , „my všichni bychom vám za átky u Agentury moc rádi uleh ili. A ani nevíte, jak nás mrzí, že jste se rozhodla pracovat v jiné sekci.“ Tentokrát se sekretá ka zachmu ila jako za ínající here ka p edvád jící na prvním konkurzu antickou tragédii. Rustová v duchu p emohla chu chytit jí za ramena, po ádn s ní zat ást a za vat jí do obli eje: „Tak už to kone n vyklop! O co ti jde?!“ Místo toho upravila hrne ek s kávou, který tu na ni ekal, tak, aby ouško bylo rovnob žné s hranou stolu a zhluboka se nadechla. „No n jak už to tak vyplynulo. Ale ekn te mi, Nikito, vy jste si p ece necht la jen nezávazn poklábosit, nebo se pletu? Ne že byste neva ila dobré kafe,“ usrkla. Bez kofeinu a s um lým sladidlem, poznala podle chuti a ot ásla se v duchu, ale násilím si udržela nadšený výraz. „Takže co máte na srdci?“ Sekretá ka sehrála malou etudu na téma naprostého p ekvapení: „No, když už jste to nakousla… Víte, my tady v Agentu e jsme jako jedna velká rodina. Abych se vyjád ila ješt p esn ji – víme tu na 107

sebe všechno.“ Další okecávání, ta ženská neumí odpov d t na p ímou otázku. Rustovou rozbolela hlava a na okamžik p estala dávat pozor. Dnes m li v plánu vyrazit si s Frankem do kina a pak… usmála se. Tentokrát up ímn . Když se myšlenkami vrátila zp t do místnosti, Nikita ješt obsáhle vykládala: „…a tak vám musí být jasné, že když jsem se rozhodla vás varovat, nebylo mi z toho lehko u srdce. Ale prost to musíte v d t.“ „Erhm, cože?“ „Prost byste m la o Frankovi v d t pár v cí. Te , když jste spolu. Tedy, ekli mi to, ne že bych n jak cílen sbírala klepy,“ zachichotala se, což zn lo skoro jako zakvokání. Nicmén v tu chvíli si získala Kristýninu plnou pozornost. Hn dovlasá agentka energicky zaklapla notebook. Stejn se už dávno rozhodla, že to musí ud lat. Musí v d t pravdu. Jen to podv dom oddalovala. V duchu si p iznala, že Franka nijak moc nezná. Mohla by dát ruku do ohn za to, že jí nic v dom netajil, ale nacházeli se zrovna oba v té fázi vztahu, kdy jim sta ilo dívat se navzájem do o í a ob as – spíše co nej ast ji – hupsnout do postele. Nevyznala se ani v jeho dom . Pomalu prošla rozlehlým spartánsky vybaveným obývacím pokojem. Nábytek tvo il v tšinou kov nebo d ev ný masiv. Nic moc útulného, ale o to byteln jší. Na st nách pár fotek s pro ní neznámými lidmi, n kolik trofejí a suvenýr , které nem ly vytržené z kontextu žádný význam. Krátká chodba d lila obývák od rozlehlé osobní t locvi ny, do které jen jednou nahlédla. Místnost páchla potem a desinfekcí jako každá správná fitness mu írna. V rohu ležel asi metr a p l vysoký pytel, ze kterého se hrnula látková cupanina. Vypadal, jako by ho n kdo vykuchal st elou z revolveru magnum. P stí by rozhodn žádný lov k takovou díru neud lal. lov k ne. Kristýna zahnala zlou p edtuchu a zamí ila k lavi ce na bench. Jak jí to Nikita íkala? Iridium nebo vanadium? Prost n jaký 108

exotický supert žký kov. M la se ztratit ást továrních zásob p i nepokojích v jakési jinak nevýznamné dimenzi. Jenže k emu by oby ejnému lov ku taková kuriózní látka byla? Leda že by ho cht l odprodat vojenskému kartelu. Rozm rné náhradní kotou e na inku se válely všude kolem, jako by je n kdo shodil z ty ky ve sp chu. Sta ilo je jen zvednout. Kristýna p esto váhala. Radši lavi ku obešla a prudce otev ela otlu enou šatní sk í ku – stejnou, jaká se používala snad ve všech fabrikách nebo školních šatnách po celém sv t . Jenže obsah téhle byl pon kud jiný. Z erného matn lesklého panelu jí do o í zablikala zb silá zm ísel a kontrolních diod, vysunula se dv ramena s adou senzor na vnit ní stran a p ejela kolem jejího t la p esn kopírujíce její k ivky. Agentka byla tak zasko ená, že se nezmohla ani na krok vzad. „Obsah organických ástí 99% s možnou odchylkou jednoho procenta,“ oznámil mechanický hlas, „zm na výkonu proti p edchozímu m ení: Pokles o p t set t icet procent.“ Dál Kristýna neposlouchala, zabouchla dví ka a hlas sám od sebe ztichl. Jako omámená p istoupila k jednomu kotou i nat enému ernou barvou. Místy oprýskala a pod ní šlo vid l bezvýraznou šedou p vodního kovu. Pokusila se vsunout pod n j prsty, ale nešlo to. Kolá m l vážit takových dvacet – t icet kilo. Jenže tenhle m l snad t ikrát tolik. Ješt jednou zabrala, píchlo ji v boku, ale povedlo se jí ho postavit na hranu. „Co to d láš?“ Hlas od dve í ji p ekvapil. Upustila kotou a ze zem se zvedl oblá ek betonového prachu. „Já…“ oto ila se k Frankovi, který tam stál, ov šený taškami, pod paží velký kbelík zmrzliny a na tvá i hloupý, p ekvapený výraz. Odhadovala, že podobný má pravé taky. „Ty… ty nejsi… lov k?“ To bylo jediné, co si byla schopna dát dokupy. Zpo átku si myslela, že Nikita jen tak hloup žvatlá. T eba si Frank jen pomohl k pár kil m vzácného kovu, aby… no nev d la, co by vlastn bylo horší. Jestli nap l robot nebo bezskrupulózní pašerák a kšefta . V duchu si p ála, aby jí to Frank n jak dokonale logicky 109

vysv tlil. Ten ale místo toho upustil tašky a bezradn pokr il rameny. „Ne tak docela.“ Vykro il sm rem k ní a natáhl ruce, jako by ji cht l vzít do náru e. Kristýna ud lala podv dom zase n kolik krok dozadu a div se nep erazila o lavi ku. „Nemusíš se bát,“ vypravil Frank ze sev eného hrdla. „Já vím,“ odpov d la mladá žena, ale nep estala ustupovat, dokud se zády neop ela o st nu, „m ls mi to íct.“ „Cht l jsem, ale p esn tohohle jsem se bál,“ rozhodil Boorman bezradn obrovskýma rukama. V té chvíli vypadal neškodn a bezbrann . Nebo se k tomu aspo blížil natolik, nakolik se to kdy m že takovému dvoumetrovému ernému kolosu z pseudokovu a biologických supertkání poda it. „Stejn jsi mi to m l íct,“ opakovala zatvrzele. Uv domovala si, že prvotní úžas a odpor rychle mizí a nahrazuje ho vztek. Pro si myslel, že by tenhle fakt nestrávila? Pro si myslel, že je hloupá husa? „Nejsem žádná zr da nebo tak n co. Tady naho e jsem to po ád já,“ poklepal si Boorman ukazovákem na lesklou ernou hlavu. „M žeme si o tom promluvit?“ „Já… víš… te ne. Pot ebuju as.“ Jakkoliv pateticky to zn lo, Frank cítil, jak mu Kristýna každým dalším slovem cupuje srdce na kusy. Tup p ikývl a ustoupil z cesty, když se kolem n j rychle prosmýkla. Ona se m bojí. Nebo snad hnusí, pomyslel si. Nev d l, co je horší. „To chápu. Chceš odvézt do m sta?“ „Zavolám si taxík.“ Kristýna odpov d la nap l nep ítomn , jako by se jí celá ta situace zasekla v mozku a nešla ani za nic dol . „Ozvu se ti.“ Podpatky zacvakaly a Kristýna byla pry . Frank chvíli hypnotizoval pootev ené dve e a pak je ze všech sil zabouchl. To znamenalo, že se vylomily z pant a vylet ly do 110

chodby. Nevšímal si toho. Svlékl se do p l t la, na ty ku naložil n kolik iridiových kotou a bez obvyklého rozeh átí za al cvi it. Ve svalech ho pálilo. Cítil, že n kolik pseudokovových vláken uvnit paží prasklo, ale bolest jen p ivítal. Nemusel myslet. T eba na to, že tohle je konec. Že ji ztratil a žádný telefon už od ní ekat nem že. Sejdou se možná za pár týdn , až je svede dohromady náhoda a ona si ho z povinnosti vyslechne. Jenže to už nebude k ni emu. Ztratil ji v tom okamžiku, kdy se rozhodl ze zbab losti ml et o své odlišnosti. Aby p ehlušil neodbytné vy ítavé myšlenky, zvedal inku stále rychleji, až se nakonec bez dechu zastavil a z posledních sil ji uložil do hák nad hlavou. Odpo al si sotva pár minut. V další sérii p idal novou porci závaží a se zasup ním zvedl inku nad hrudník. Ty ka z tvrzené oceli se prohnula do luku, svaly na hrudníku a pažích nab hly jako erní hadi a Frankovi bylo jasné, že zítra se nezvedne z postele a celé t lo bude mít jako jednu velkou podlitinu. Bylo mu to jedno. Pak pod prsty ucítil, že n co není v po ádku – ocel za ala povolovat. Kov s ostrým cinknutím praskl, kotou e rozbily podlahu a odšt pky oceli i betonu zasypaly Boormanovy paže a nohy. Z stal ležet rozt esený vysílením, prudce oddechoval a krev si kreslila cesti ky v pletencích napjatých sval . Kristýna se p ed taxiká em ani nesnažila zakrýt stopy po plá i. První záchvat z mnoha, které ješt budou následovat, ji chytil p i ekání na žlutý v z. Zrovna te se ale cítila dokonale otup le a prázdn . „Tak kam to bude, mladá paní?“ Obtloustlý upocený taxiká nem l radost z rita tak daleko od m sta a navíc v ned li ráno, ale pohled na p knou ženu mu trochu vylepšil náladu. „Do hotelu Tizzian,“ udala agentka adresu, na které m la n jaké svoje v ci, i když p evážnou ást p edchozího týdne strávila u Franka. „Jasan,“ zabru el taxiká a mrkl na ni do zrcátka. Když si všiml holsteru pistole pod sá kem, sklopil zrak. „Nebo ne. Do nejbližšího baru, kde už budou mít otev eno. Pot ebuju se napít,“ zm nila Kristýna rozhodnutí, „hodn napít.“ 111

KONEC ILUZÍM „Posa te se. Vaše hlášení mám v po íta i a p ipomínky k n mu dostanete zítra, tak pro jste m cht l vid t?“ Bytewská se v celé své kráse elegantn rozkládala za masivním psacím stolem a s prsty sepnutými do st íšky si zkoumav m ila Ková e. Agent ji už n jakou dobu znal a m l dojem, že v jejím pohledu je toho víc. N jaké skryté nap tí a snad zlost. „Všechno sice neprob hlo podle plánu, ale kdy se to pošt stí, že? Konec sv ta nenastal a o to šlo,“ usmál se. „Jeden agent skon il s otravou a dostal ho do rukou místní fel ar – notorický alkoholik, kterému bych nesv ila k ošet ování ani potkany na krmení krajty.“ „Ale díky tomu fel arovi Vega p ežil a v era byl natolik fit, že jsme si spolu vyrazili na menší oslavu do m sta,“ sko il jí JFK do e i. „Takže je na tom nejspíš zase jako na za átku, co?“ dovolila si Bytewská vtip, ale hned zase zvážn la. „Dále tu máme agentku v roli rukojmí a nakonec, jestli tomu dob e rozumím, skoro svatbu?“ povytáhla obo í. „Krizová situace. Prost otázka priorit. A Zoe v tom umí chodit, žila tam p ece n kolik let a pokud n co umí, tak je to omotat si mužského kolem prstu.“ V Ková ov hlase zazn l trpký podtón. „Nep erušujte m , prosím,“ zarazila šéfová jeho vysv tlování, „další agent s mnoha etnými zlomeninami, pohmožd ninami, ot esem mozku a silnou dehydratací.“ „Snad to Dextera pro p íšt odradí od akcí v terénu. V zázemí bude užite n jší. I když musím íct, že bez n j bych tu nesed l. Držel se dob e. A byl jsem za ním v nemocnici – obvyklá banánová a kv tinová mise, znáte to. Už se t ší do služby. Chce na téma interdimenzionálního kanibalismu – sakra práce, na tom bych si zlomil jazyk – napsat doktorandskou práci. Tentokrát ho už prý 112

nevyrazí,“ pousmál se. Bytewská pokra ovala, jako by nic ne ekl. „Vy sám jste schytal kulku p i naprosto nesmyslné akci a pokud vím, stehy vám tahají až za týden.“ „Už jsem na tom byl h . Mnohem. A ten týpek byl… Prost musel jsem si ho vychutnat.“ „Rozumím. Zase to vaše primitivní chlapáctví,“ mávla šéfová p ezírav rukou, ale bylo znát, že má o poznání lepší náladu než na za átku. „Odpus te, ale nechápu, pro to probíráme. Ob as se prost v ci musí ešit nekonven n . To p ece sama dob e víte. Vždy proto jste si m taky vydupala u vedení.“ Ková riskoval hn v své šéfové, ale v d l, že je v právu. Za touhle studenou sprchou bylo n co víc. Bytewská neodpov d la, jen si v nervózním gestu potáhla za dlouhou zlatou náušnici a n kolik nápadných rubín vrhlo odlesk na desku stolu. John si poposedl a spustil: „Ale pro jsem vlastn tady. Mám dnes ve er domluvenou sch zku s agentkou Zoe Willardovou. A víte… ta d v ata jí p irostla k srdci. Chci pro ni zjistit, jestli by se s nimi nemohla setkat. Sama zatím nenastoupila do služby, nemá se koho zeptat. A cht l bych ji p ekvapit. Ud lat radost. Jist m chápete.“ John se náhle cítil velmi rozpa it . P ehodil nohu p es nohu a up el na Bytewskou dlouhý pohled. Jeho šéfová pohled op tovala. Pak se kousla do rtu a zm nila téma, jako by cht la oddálit nevyhnutelné: „Nedáte si kávu?“ John reagoval jen netrp livým zavrt ním hlavy. „Ale já si dám.“ Ruka obt žkaná zlatem nahmátla bzu ák zabudovaný v desce stolu, objednala si jednu víde skou kávu a za okamžik už dve e rozrazil pohledný mladík s porcelánovou kávovou soupravou na st íbrném tácu. Ková p ekvapen povytáhl obo í. Ten mladík byl novinka. Na druhou stranu, když m žou mít šéfové hezké sekretá ky, pro by šéfky nemohly mít fešné sekretá e? Bytewská k e ovit sev ela šálek s vysokým kope kem šleha ky 113

a za ala: „Ty d ti… už neuvidíte. Popravd ani já nevím, kde jsou. Naši experti zkoumají jejich potenciál v jedné z našich specializovaných laborato í.“ „Ale to p ece nebude trvat v n .“ Bytewská ho chvíli ml ky pozorovala. „Chápejte, jsou p íliš nebezpe né na to, abychom je nechali voln b hat po sv t . Zatím jsme jim nedokázali ani sundat jejich tlumící obojky. Tedy u jedné se to poda ilo. Pokud vím, je ješt v komatu.“ Ková se polozvedl z k esla a zlobn zasy el: „Já to chápu až moc dob e. Zachránil jsem je z rukou jedn ch otroká a str il je jiným.“ „Musíme využít každou zbra v boji proti narušitel m rovnováhy.“ Bytewská nevypadala v bec ve své k ži. Zn lo to spíš, jako by od íkala argumenty, kterými ji už p edem zpracoval n kdo jiný. I ona nejspíš p ed nedávnem sed la na podobné židli jako John a vztekala se. JFK na okamžik sklonil hlavu. M l silný pocit déja vu. N co podobného už p ece jednou slyšel. Tehdy v jeskyni se ho šílený mág snažil p esv d it, že pro záchranu jejich sv ta je t eba ud lat vše. T eba i zabít n kolik bezbranných nevinných bytostí. Prudce narovnal hlavu a probodnul Bytewskou pohledem, až se ve svém anatomicky tvarovaném koženém k esle p ikr ila. „Rozumím. Rozumím, ale nesouhlasím. To byste m la v d t.“ „V te mi, Johne, že jsme na tom podobn . Ale n která rozhodnutí prost musí padnout, a se nám líbí, nebo ne. T eba jednou práv jim budeme vd it za náš život.“ „Jist ,“ p eslechl Ková její smí livý tón a vstal. „A na tu sch zku s agentkou Willardovou necho te. Nebude tam. Její sekce nepodporuje podobné soukromé styky.“ „Dob e,“ procedil Ková mezi zuby, „takže se m žu t šit na nového špicla?“ „Nevím. Nechci vám lhát, nem žu to vylou it, ale prost to nevím. Chápejte, že ur itá míra vnit ní kontroly je v organizaci podobné té naší nutná,“ Bytewská se omluvn a trochu provinile 114

usmála. „Chápu. No snad bude ten p íští muchal p inejmenším stejn dobrý v posteli.“ Za Ková em zapadly dve e, které zav el trochu prud eji, než bylo nutné, a Bytewská otev ela laptop. Byl zapnutý. „Myslíte, že se vám povedlo ho p esv d it? Já ten dojem nemám,“ ozval se z mikrofonu, který m la za uchem, elektronicky deformovaný hlas. „Snad ano. Je naší v ci oddaný, tím jsem si jistá, ale musí taky cítit, že mu v íme. Jinak se m že stát cokoliv. Podobný typ lov ka nesnese, když se s ním jedná jako s pouhým nástrojem.“ „Takové úvahy nechte laskav na nás. Každopádn si ho ješt pohlídáme. Kon ím.“ Vždy tak prudce elegantní a smysln ženská agentka chvíli strnule hled la na zav ené dve e a tvá se jí p itom k ivila potla ovaným vztekem. Pak strhla mikrofon a prudce sklapla panel laptopu. „Do prdele!“ Telefon na opasku Johna Ková e netrp liv zabzu el. „Ahoj, zmrzliná i. Tady Kristýna.“ V hlase zn lo hrané nadšení a mnohem opravdov jší smutek a vy erpání. „Ahoj, to jsem rád, že t slyším. Tak už t za adili do služby?“ Ková cítil, že podobný tón se proti jeho v li vkrádá i do jeho hlasu. „Jo, za pár dní mám jít do akce, ale proto ti nevolám. Nem l bys chu na skleni ku? Pot ebuju si s n kým jen tak sednout a promluvit si. Nebo možná spíš ml et.“ „V mi, to jsme na tom stejn . Za p l hodiny v baru U Eskymáka? Zmrzlinové poháry jdou na m , whisky na tebe.“

115

THE END

116

VYRUŠENI V NEJLEPŠÍM ................................................... 5 CESTA DO ST EDU ZEM .................................................. 8 CANIBAL HOLOCAUST..................................................... 14 ERNÍ JEZDCI ..................................................................... 20 DODGETOWN...................................................................... 35 TELEGRAM DOM ............................................................. 45 STA Í ZNÁMÍ ...................................................................... 62 V ZE SKÉ BLUES ............................................................. 66 NI ITEL CEST ..................................................................... 71 SV TLO NAD JE ................................................................ 90 SPLÁTKA S ÚROKY ........................................................... 94 NEŠT STÍ V LÁSCE…...................................................... 105 KONEC ILUZÍM ................................................................. 112 SVATBA.............................................................................. 118 ZATM NÍ............................................................................ 136

117

SVATBA Vincent Vega zajel ukazová kem pod naškrobený stojá ek, který ho tla il do ohryzku, a potáhl za n j. Nepomohlo to, škrábal po ád stejn . Hlasitá veselá hudba mu tepala v hlav jako malá kladívka permoník . Stále siln ji cítil, že se po výlet s Ková em ješt úpln nevzpamatoval. „Vypadáš n jak utrápen , muchacho. Ale jinak ses spravil a ten oblek ti sluší!“ Vega se obratn vyhnul vrás ité ruce ov šené zlatem a p edstíral, že se musí nutn napít. Taky že pot eboval, jenže ne minerálky. Ale to by si od teti ky Aldonzy zase vyslechl menší p ednášku o alkoholismu a o tom, že s takovou se nikdy neožení. Radši snesl laškovné zatahání za lesklé erné vlasy a nucen se usmál. Baculatá obstarožní señora sešn rovaná v luxusní verzi tradi ního špan lského kroje ho ješt popleskala po tvá i jako nezbedného kluka. Vega m l dojem, že se od jeho odchodu z rodné dimenze dohazova ka v bec nezm nila. Nejspíš si dop ála genetickou omlazovací k ru, ale ne moc radikální, jelikož image seriózní matróny jejímu povolání sv d ila. Od vedlejší tabule ur ené pro vzácné hosty na n j zamžoural obludn tlustý señor Alfonso Faquéz — hlava rodiny ženicha. Fun l jako v posledním tažení, mohutn slintal na hedvábnou náprsenku, ale talí paelly p ed ním byl netknutý, což bylo vzhledem k jeho obvyklému apetitu zvláštní. Vega na n j radši moc dlouho nehled l, aby nep ilákal pozornost jeho goril. O bitku nestál, rozhodn ne p ed teti inými zraky. „Vede se mi dob e, tía. Nemám si na co st žovat.“ „To je vid t. Tak mi tedy ekni, Vincenzo, pro už nejsi dávno…“ „Promi , musím si odsko it!“ Vega v panice prudce vstal od stolu a zamí il p es tane ní parket k záchod m. V d l, co by jinak následovalo – p ednáška o tom, pro se už dávno neoženil a nerozmnožil rodinu Veg o další potomky. 118

Pokud možno mužské. Propletl se skrz tane ní parket, o tvá se mu ot elo n kolik rozevlátých pr svitných rukáv sn dých krasavic, dva t i mladíci si ho zm ili vyzývavými podroušenými pohledy a jeden pár hlubokých erných o í na n j zamrkal dlouhými asami p es okraj ru n malovaného v jí e. Vtiskl si tu dívku do pam ti. Tvá sice nevid l, ale rafinovan erotickou kresbu na v jí i si zapamatoval dob e. T eba se tu dnes ve er nebude nudit tak zoufale, jak se p vodn obával. V chodbi ce u toalet už postávalo n kolik spole ensky zmožených chlapík . V tšinou p íbuzných z druhého, t etího nebo tvrtého kolene. Vlastn skoro všichni tady byli jeho p íbuzní. Pokud ovšem nepo ítal hosty ze strany ženicha. „Tak už t ta stará dohazova ka Aldonza taky proklepla?“ p ivítal ho se schlíplým úsm vem na rtech n jaký mladík, který mu byl vzdálen pov domý. Jen n m p ikývl a z celofánového obalu vytáhl tlustý doutník. Za chvíli se chodbi ka plnila namodralým dýmem a intenzivní v ní. Nebo pekelným smradem, jak by to nejspíš ozna ilo n žn jší pohlaví. Vega se op el o oprýskanou bílou st nu a bylo mu zcela jedno, že si tím zni í luxusní erné sako, které mu zvlášt pro tuhle p íležitost pomáhala vybrat Villefortová. Nechal za n j u krej ího celý m sí ní plat, ale když se lov k vrací po letech dom , chce všem dokázat, že v dalekém sv t neselhal. Všem a ze všeho nejvíc sám sob . Posledního p l dne si však stále siln ji uv domoval, pro vlastn kdysi dávno p ijal práci u Agentury a s takovou chutí vypadl z rodné dimenze. Tedy mimo toho, že m l v patách p lku místního podsv tí a celou policii. Byl samotá a družná pospolitost, kterou všude kolem cítil, mu obracela žaludek naruby. Jenže nep ijmout pozvání na svatbu vlastní sest enice by bylo krajn nevhodné. Hlavn když s tou sest enicí p ed lety p išel o panictví. Vid l ji vlastn jen p i ob adu. Nov nabílený kostelík v jeho rodném pueblu praskal ve švech a tak se Vega spolu s dvoustovkou dalších host musel spokojit s tím, že nakukoval do vitrážových oken a ve slavnostním špalíru házel na erstv oddaný pár rýží pro št stí. 119

Od jejich malého dobrodružství uplynulo hodn p es dvacet let, Consuele te táhlo na ty icet a už sta ila nabrat slušný základ pro budoucí matrónovské boky a poprsí. Dokonce m l dojem, že se jí pod b lostnými šaty s dlouhou vle kou nesenou ty mi druži kami pne b íško. Radši se k ní nehlásil a doufal, že ona sama ho nepozná. Pro si neuchovat p knou vzpomínku na dávnou d tskou lásku? „Stejn to nechápu. Naše rodina a Faquézovi se p ece nem žou ani cítit? Tak pro jim nakonec dali don Alfonzo a señora Manuela požehnání? Manuelu proto dokonce probudili z um lého komatu.“ Vega zachytil rozhovor dvou pupkatých strejc v b lostných košilích p epásaných rudými šerpami. „No podívej se na Consuelu. Panna dávno není, záru ní lh tu má prošlou a to d cko, co nosí pod srdcem, je kdo ví koho. Podle m je její otec rád, že se jí zbaví,“ uvažoval nevybírav druhý muž. Vega cítil, jak mu doutník v prstech praská. A se z Consuely za ty roky stalo cokoliv, on ji m l p ed o ima po ád jako sladkou dívenku, která mu kdysi dávno ukázala taje lásky. Byla o n co starší a pro n j, dvanáctiletého kluka, tím otev ela celý nový úžasný sv t. To už vlastn taky nebyla panna, napadlo ho a rozhodl se, že pod tíhou tohoto argumentu pupká e neodvle e na záchod a nezlomí mu tam elist. Sv tice, kterou si uchovával ve vzpomínkách, m la pon kud nak áplou svatozá . „Toast! Toast!“ roze val se dav v hlavním sále a zvedal nad hlavu plné skleni ky. as na p ípitek nev st a ženichovi. Hacienda Vegovy rodiny byla narvaná jako konzerva sardinek. Na hosty lov k narazil ve všech pokojích a Vincentovi nebylo tak docela jasné, kde budou b hem tradi ní sedmidenní oslavy všichni spát. Pokud tedy v bec p jdou spát. On m l každopádn jasno. Po p lnoci se nechá diskrétn transportovat zp t na Zemi a dá si radši skleni ku o samot . Pokud ovšem znovu nepotká tajemnou krásku s v jí em. „Hej, dávej pozor, máncer!“ vykvikl kdosi zhruba v úrovni jeho pasu pádnou urážku. Ten n kdo byl mužík v r žovém fraku s jakýmsi erným chlupatým zví átkem na hlav . Vega si uv domil, že mu nejspíš šlápl 120

na nohu, ale urážku „syn d vky“ si rozhodn nemohl nechat líbit. I když to byla pravda. Už se chystal klepnout prcka v r žovém za krk jako králíka, když si uv domil, kde je. Tady se spory ešily jinak. V tšinou k ikem a výhružkami. V nejhorším p ípad kolem sebe lov k mával zbraní a hulákal ješt o n co víc. Prost horká jižanská krev. „Cos to ekl, ty aborto?“ za val, až dav v okruhu n kolika metr ztichl a spustil ruce se skleni kami. „ ekl jsem, že jsi hijo di puta a navíc jsi tak ožralý, že nevíš kam šlapeš a mrza íš slušný lidi!“ prcek vzteky prskal a za al do n j ze všech sil strkat. „Co kdybys mi to ekl z o í do o í?“ Vega si mužíka zvedl za klopy do úrovn o í a teprve te poznal, s kým má tu est. Druhorozený syn dona Alfonsa a zárove ženich jeho d tské lásky Consuely – Berto Faquéz. Taky p ezdívaný Špunt. Mužík ho ze všech sil kopl do hrudníku a na okamžik mu vyrazil dech. Kuráž se mu up ít nedala. Bohužel to taky bude poslední odvážný skutek v krátkém život tohohle krátkého chlapíka. Vegovi se ud lalo rudo p ed o ima a p irazil ho ke zdi, až Bertovi spadl špatn nalepený p í esek. „Vincente Vego!“ nep íjemn vysoký hlas zmrazil jeho p st na p l cesty ke Špuntovu brunátnému obli eji. „Já v d la, že k tomu dojde, sotva jsem tu uvid la ten tv j proradný ksicht! Ty se prost nem žeš smí it s tím, že jsem dala p ednost jinýmu!“ Vega nespoušt l o i z Berta a n kolika jeho kumpán , kte í se kolem n j stáhli. Našt stí to vypadalo, že ani jeden není vyzbrojený hlenometem, dikobrazí pistolí ani podobnou bio-zbraní. Koutkem oka však registroval nep ehlédnutelnou postavu v bílém, která si k n mu razantn klestila cestu. Než sta il zareagovat, bílá paní ho taranovala silou menšího bitevního k ižníku a Vega odplachtil do davu rozja ených svateb an . Špunta zachytila žena do náru e, chytla ho v podpaží jako vzpurné d cko. Jeden monstrózní prs nepochybn vylepšený implantátem padl ležérn na jeho hlavu a zakryl tak olezlou pleš. „Drž se od mého muže i m dál, nebo n co zažiješ, ty proradný 121

putero!“ za ala Consuela p st velikosti menší šunkové kýty a zamávala jí výhružn nad p ekvapeným Vegou. Ten se nezmohl ani na slovo odporu a t el si bolavá žebra. N kolik veselých kumpán do n j š ouchalo a povzbuzovalo ho k boji, ale Vega jen s trpkým úšklebkem p emýšlel o tom, co se stalo z jeho dávné lásky. Se stokilovým chlapem s kvérem by si poradil hned, jen by kosti k upaly, se stokilovou hysterkou s pomýlenými p edstavami o jejich milostných vztazích si rady nev d l. Trochu ho ut šovalo, že je na tom stejn jako absolutní v tšina chlap ve všech dimenzích, co jich jen v mnohovesmíru je. „A to byl muž, kterému jsem kdysi darovala své neposkvrn né l no!“ zavyla ješt Consuela, než ji op t pohltil dav. Provázely ji salvy smíchu a ovace. Tentokrát se smál i Vega, když si vzpomn l, co všechno mu tahle neposkvrn ná panna p edvedla v posteli. N kdo mu pomohl na nohy. Ten mladík z chodbi ky. „No, kamaráde, postaral ses o zábavu,“ mrkl na n j. „Ale te mi dovol, abych to vzal zase do ruky já. Pak si dáme sklenku tequily, co íkáš?“ Muž mu p átelským poplácáním smetl prach ze zad a vysko il na malé pódium, kde si hudebníci zatím užívali siestu. Sotva se chopil kytary, nedokou ené cigarety padly k zemi, aby je zamá klo n kolik pár vysokých kovbojských bot s ozdobným kováním. Kapela spustila flamenco, prostor kolem Vegy se zm nil v tane ní sál a mohutný muž v uváleném luxusním obleku osam l uprost ed davu. …dokud k n mu na vlnách divokého rytinu nep iplula dívka s v jí em. N kolik následujících minut oba prom nili v divokou tane ní exhibici napln nou sexuálními p ísliby. Ví ili po parketu chvílemi v t sném objetí, chvílemi se dotýkaje sotva špi kami prst , ale neustále cítili vzr stající nap tí mezi svými t ly. Vysoký jekot trubky se stal jejich dechem a klapání kastan t rytmem jejich srdcí. Vegovi se to ila hlava a m l dojem, že by sta ila ješt minuta a musel by ji na sebe strhnout a vzít si ji p ímo pod otá ející se sklen nou koulí, která vrhala odlesky na tan ící páry. Náhle hudba ztichla a kráska, která b hem tance ani na okamžik neodložila sv j v jí a nedala se poznat, op t zmizela. 122

Vinc se rozhodl, že p istoupí na její dráždivou hru, a vydal se sám k baru. Svou dámu vyhledá pozd ji. M l trochu lehkou hlavu a trochu t sné kalhoty, ale v d l jist , že v Agentu e ho dnes budou ekat marn . U baru, který hostitelé nechali postavit v rohu p ijímacího salónu, bylo plno. Sta ilo však n kolik strkanc lokty a chvilka pok ikování a zu ivé gestikulace a p ed Vegou stál panák zlaté tequily. „Ješt jednu a dvojitou!“ jeho známý mariachi si p isedl a natáhl k n mu ruku: „Domengo Vega. Asi n co jako tv j bratranec. Nevím, z kterého kolena.“ Vega zapátral v jeho úzkém sn dém obli eji, ale neobjevil ani náznak falše. Tenhle chlap, nebo spíš ješt kluk, si prost cht l jen pokecat. P ijal nabízenou ruku a oplatil pevný stisk. „Vinc. Bratranci jsme tady asi všichni. Ovšem až na ty Faquézovy psy,“ dodal polohlasem a obrátil do sebe na ex pohárek pálenky z agáve. „Na jejich smrt!“ doplnil ješt tišeji Domengo a vypil svou dávku tak prudce, až se zakuckal a musel si ut ít tenký erný knírek. Nenávist mezi rodinami Vegovc a Faquézovc se táhla hluboko do minulosti až do as conquistador a p vodních indiánských íší. V sou asnosti p ilévala oleje do ohn také vzájemná obchodní rivalita. Ob rodiny pat ily ve Spojeném mexickém království mezi nejbohatší a ob se také zabývaly vývojem a prodejem stejného zboží – zbraní pro obrovskou královskou armádu. Každá ale prosazovala jiné metody a výrobní postupy. „Ne že bych chápal, pro dala se ora Manuela n komu z naší rodiny svolení ke svatb s tím plešatým sk etem, ale když se tak na Consuelu podívám, musím íct, že mu ji p eju,“ zasmál se drsn Vega a zakvedlal pohárkem, aby dal ml enlivému barmanovi s tvá í d ev ného indiána z trafiky najevo, že cht jí ješt nalít. „Consuela je moje starší sestra…“ pronesl vážn Domengo a Vegovi ztuhl úsm v na rtech. Bohužel to vypadalo, že bude muset tohohle sympatického chlápka zabít. Pokud sám nechce skon it s nožem v srdci, jak vyžadoval zvyk p i urážce nejbližší rodiny. 123

„…a musím íct, že toho nebohého plešatého zmrda skoro lituju,“ doplnil mariachi a rozchechtal se p i pohledu na Veg v ztuhlý výraz. „Dej jí B h dlouhý život a kupu d tí, pokud možno ani jedno s tím parchantem Bertem, ale když bych o ní m l íct n co p kného, bylo by to snad jen to, že jsem v život nepotkal v tší zmiji, d vku a hysterickou ká u, než je moje milá sest i ka. A na to si p ipiju,“ zadržel barmanovu ruku nad sklenicí, vzal mu hranatou láhev se symbolem aztéckého slunce a sám se ujal nalévání, tentokrát mnohem št d ejšího. „No kdysi to s ní nebylo tak špatné,“ zasnil se Vega a taky si nalil, „ale máš pravdu, že dneska to žádný andílek není.“ „Vím vím. Mluvila o tob . Takové ty kecy, žes set el její nevinnosti pel a od té doby šlo všechno do sra ek,“ mávl Domengo rukou, „je to prost satorie stejná jako její matka. U nás to mají ženské v rodin .“ Vega do sebe obrátil další skleni ku a za al se kone n cítit trochu uvoln n . Zrovna se chystal zeptat svého kumpána na tajemnou krásku s v jí em, když se mu k ledvinám p itisklo cosi ostrého. „Tak ty si myslíš, že vztáhneš ruku na n koho z naší rodiny a vyjdeš z toho se všema zubama v tlam ?“ zašeptal mu n kdo u ucha a Vinc ucítil intenzivní pach cibule, tabasca a esneku. Mexická kuchyn opravdu nepat ila k nejvonn jším. Koutkem oka registroval dva tmavé stíny za svými zády, ale lidí bylo všude kolem plno. Ani Domengo si nevšiml ni eho podez elého v noval se své skleni ce a ob as mrkl po prsaté sexbomb , která se u vedlejšího stolu ovíjela jako liána kolem jakéhosi vyzáblého sta íka na kole kovém k esle. „Te s náma hezky p jdeš ven, tam t nau íme slušnýmu chování. Nebo chceš vid t svoje játra tady na pult ?“ Vinc nepatrn zavrt l hlavou a za al vstávat ze stoli ky. Tlak ost í zmizel. V tu chvíli agent hmátl za sebe, sev el záp stí kluzké potem jako do sv ráku a vyto il se. N co k uplo, muž za ním zavyl a následn ochabl. Na zemi p istála láhev s uraženým dnem. Než sta il Vincent zneškodnit i druhého chlapíka, zakro il Domengo. Krátký 124

levý hák a muž se porou el k zemi. Vincent si dob e prohlédl jejich obli eje oba pat ili k Bertov ochrance. „Kapku p ebrali a cht li se prát. Odkli te je,“ houkl mariachi na Faquézovce, kte í se k nim p ihnali jako vítr. Jeden z nich, úlisný drobný mužík s vlasy lesklými pomádou, k nim p istoupil: „Moc m to mrzí. Musím se omluvit jménem celé naší rodiny. Tihle dva bou liváci v žádném p ípad nejednali na pokyn dona Alfonsa. Prost p ebrali, jak jste ekl.“ Vinc i Domengo n m p ikývli na srozum nou a nalili si další dávku tekutého jedu. „V íš mu?“ utrousil koutkem úst Domengo. „Budeš se divit, ale v ím,“ Vincent si mezi e í znechucen prohlížel sako rozpárané na zádech. Vztekle dupl po rozbité lahvi a úlomky skla vylétly zpod st íbrem okovaných podpatk jako vodní t íš . „To je jen ve švu, sta í pár steh .“ „Na sako kašlu. Ale n co mi tady nehraje. S Faquézovcema jsme si už dávno m li jít po krku jako vzteklí psi. Ale vypadá to, že tihle dva cabrónes jsou zatím jediní, kte í se hrnuli do rva ky. A ješt p ijde ten šašek, aby se nám za n omluvil.“ „Rodinná dohoda. Tahle svatba se plánovala hodn dlouho dop edu. Sepsalo se n kolik smluv o neúto ení a všem host m jsme zabavili zbran . Vždy na tebe ani nevzali n ž, ale rozbitou flašku. A všiml sis t ch zafa ovaných záp stí?“ Vega p ikývl. V tšina Faquézovc m la saka na r zných místech deformovaná obvazy. P evažovala záp stí, kde m li obvykle implantované bio-zbran : leptající hlenomety nebo pistole vyráb jící trnové náboje z látek vlastního t la. V tší zbran jako chrli e znehyb ujících pavou ích sítí bývaly naroubovány na ramenech a i tam Vegovy zkušené o i zpozorovaly boule obvaz . Odzbrojení byla v tomto p ípad v c veskrze bolestivá, ale s genetickými technologiemi Faquézovy rodiny bylo vyp stování a implantace nových zbraní otázka týdne. „No jo, taky m prošacovali, ale našt stí se o sebe dokážu postarat i beze zbraní. A co naše rodina? Nechceš mi namluvit, že v celém dom rodiny Veg není ani jedna mizerná pistole? To by bylo 125

proti p írod !“ zasmál se Vincent. „Namouduši, proklepla to tady nezávislá komise, která podala zprávu Faquéz m. Není tu ani špuntovka.“ Domengo se tvá il vážn , ale rychlé mrknutí k pódiu hudebník ho prozradilo. „Ah, takže vy jste tu n co jako ochranka?“ „No jo, kdo by taky v il t m zatraceným Faquézovým ps m. Musíme mít pojistku.“ „No ne že by pouzdra na kytaru m la p íliš dobrou pov st,“ zašklebil se Vega. „Prosíme všechny hosty k tabuli. Bude se podávat ve e e!“ vyrušil je z rozhovoru svatební organizátor. „Tak po ve e i. Musíš mi pov d t n co o té krasavici s v jí em, s kterou jsem tan il,“ zvedl se agent od baru. Domengo na okamžik zaváhal a na tvá i mu zahrál pobavený úsm v. „Jo jasn . Zatím.“ Vega se posadil na staré místo ozna ené jmenovkou. Bohužel už se vedle uvelebila i Aldonza a podle potutelného úsm vu si na n j nachystala další ze svých proslov , kterými se ho pokoušela dokormidlovat do záv t í rodinného p ístavu. „Vid la jsem, jak jsi vytá el místní d v ata,“ mrkla na n j, „hlavn jednu. Tu s v jí em. Jestli chceš, m žu t seznámit, je to moc hodná holka.“ Našt stí práv v tu chvíli za ali íšníci roznášet talí e s kou ící polévkou. Vincent podle v n identifikoval svou oblíbenou s fazolemi a vep ovým. Ješt než sta il ochutnat, ozvalo se od vedlejšího stolu vpravd bohatýrské pšouknutí. Don Alfonso sed l stejn nehnut jako p ed n kolika hodinami, jen náprsenku m l o n co poslintan jší a po náro ném akustickém výkonu se tvá il navýsost spokojen . Hosté sklopili zraky k jídlu. Nebylo radno žertovat na ú et jednoho z nejmocn jších muž Mexického království. A zase, tentokrát však zvuk nebral konce a po zemi se za ala plazit nazelenalá mlha. Ženich a nev sta, kte í sed li nejblíže dona Alfonsa, padli tvá emi do polévky, zatímco jeho ochranka z ad 126

Faquéz si bleskurychle nasadila tenké protiplynové membrány. „Do útoku!“ za val jeden z nich p itlumen a membrána se p itom nafukovala jako žabí lalok. To už držel Vega hysterickou do u Aldonzu pod pažemi a vlekl ji, kopající a kvílející, do bezpe í. S jistou dávkou zadostiu in ní ji znehybnil mírným úderem do nervové pleten a ukryl na toaletách. Podle výkonného hu ení klimatizace odhadoval, že tam by jí jedovatý plyn nem l ublížit. V jídelní hale mezitím panovalo peklo. Zelený plyn kosil lidi po desítkách a Faquézovci doráželi ty, kte í proti n mu byli rezistentní. Jen málokdo m l v nastalém zmatku a evu dost síly na to se jim postavit. Zbytek Faquézových lidí se vrhl na nehybné t lo dona Alfonza, shodil ho ze židle a rozporcoval sklen nými st epy jako maso na eznickém pult . V impozantním bachoru se ukrýval arzenál bio-zbraní. Ruce s vyhrnutými rukávy se no ily do kli ek st ev a tahaly odtamtud oslizlé nástroje smrti, jako když kouzelník sahá pro králíky do klobouku. Salvy dikobrazích trn za ly trhat maso od kostí a leptavý hlen dokon il dílo zkázy. Jako smutné sólo narušoval k ik zmateného davu a mlaskání rozkládajícího se masa ob asný výst el. Vega p isko il zezadu k jednomu z Faquézovc , zkroutil mu ruku do nemožného úhlu, dokud neuslyšel praskání chrupavek a nevyloudil z muže nelidský jekot. ev ustal stejn náhle jako za al a t lo padlo bezvládn k zemi, když ho opustilo v domí. Protiplynová membrána šla z obli eje ztuha a místy s sebou brala i kusy k že. Vinc si p iplácl na tvá cár mokvající tkán , leva kou jej p idržoval, dokud se neuchytila a do prava ky s odporem uchopil oplzle tepající kožnatý vak s rourkou na konci. S bio-zbran mi moc zkušeností nem l, ale nic lepšího nebylo po ruce. Te se musel dostat k pódiu, odkud se stále sporadi t ji ozývaly osam lé výst ely. Snažil se vyhnout systematicky postupujícím Faquézovc m, kte í procházeli davem jako perfektn secvi ený oddíl kat a ezník v jednom. Na nohou se drželo už jen n kolik desítek lidí a nejvíce se jich tísnilo práv kolem hudebního pódia. Nade všemi se ty il Domengo s lehkým samopalem, který te p epnul na krátké dávky a udržoval úto níky v odstupu. 127

Pro Hippolita Faquéze to byl skv lý den. M l zabíjení rád a i když ho ostatní v rodin nikdy nebrali moc vážn , nepochyboval, že dnes si vyslouží ostruhy a uznání. Za sebou m l nejmén p t mrtvých Veg , v tšinou zast elených zezadu nebo doražených dávkou z dikobrazí pistole, když se svíjeli na zemi p iotrávení plynem, který vyprodukoval klon dona Alfonsa. Tahle holka byla jiná. Bránila se, je ela a kopala kolem sebe, dokud ji neumravnil polí kem, až jí tvá roztrhl pe etním prstenem. Hippolito v d l, že by ji m l rychle a bez milosti zabít, ale horké naléhavé tepání v rozkroku ho nutilo ud lat to jinak. Pomalu a krut ji. „Hezky otev i pusu!“ za val, aby ho v okolním hluku slyšela. D v e na n j jen otup lo zíralo. Možná bylo v šoku, ale Hippolitovi se zdálo, že ho neposlouchá prost proto, že si ho neváží. Jako všichni ostatní. Obvykle s tím nemohl nic d lat, mnoho úctyhodného na n m opravdu nebylo, ale tentokrát m l v rukách moc. Zmá kl zbra , která mu díky do asnému organickému lepidlu sed la pevn v dlani, a n kolik dlouhých trn p išpendlilo dív ino stehno k podlaze. Ta malá coura zav ešt la v agónii, aby vzáp tí zjistila, že má n co vlhkého a teplého v puse. „No vidíš, že to jde!“ pronesl se vzrušením v hlase. „A te hezky cucej. Jestli budeš hodná a p jde ti to, nechám si t na pozd ji.“ D v e pološílené strachem za alo olizovat a sát hlave biopistole. „Hej!“ zaklepal mu n kdo na rameno, zrovna když se tak dob e bavil. „Co je?“ vyjekl podrážd n , ale nijak vystrašen . Ten chlap m l na obli eji membránu, což ho identifikovalo jako jednoho z rodiny. „Te budeš cucat ty!“ Hippolitovi nedocházelo, co se d je. Díval se do hlavn dikobrazí pistole, kterou ten otravný blbec ma kal jako úplný za áte ník. Místo aby jemn dráždil tvo idlo keratinu, drtil ho v pracce, až se zbra chv la bolestí. Kurva, on mí í na m ! Došlo mu v náhlém okamžiku pravdy. „Zatracené slizské svinstvo!“ muž pistoli rozmá kl a set epl z dlan jako sopel. „Tak na to p jdeme postaru.“ 128

P st p istála Hippolitovi v obli eji s takovou silou, až mu s k upnutím povolil o ní oblouk. Najednou nevid l na jedno oko. Když si uv domil, že je to proto, že mu sklivec stéká po tvá i, roze val se. Druhá rána jím mrštila o zem a vypnula ho jako rozbitou hra ku. Kopanec do hlavy, který mu serval k ži ze spánku, už nevnímal. Vega vytrhal z d ev né podlahy t i nepoddajné trny a pomohl d v eti na nohy. Byla v šoku, ale po dvou fackách ho za ala vnímat. „Utíkej na záchod. Tam se zatím nedostali,“ pleskl ji po dob e stav ném zadku a popohnal k b hu. Nedostali, ale za chvíli dostanou, pokud je nezastavíme. Uv domoval si s bolestnou naléhavostí. „Sakra, co se to tu d je!“ p ihnal se k n mu Faquézovec, který m l zjevn vedoucí funkci. Byl to ten malý napomádovaný panák, který se mu omlouval u baru. „Kde máš zbra ?“ Vega se rozhlédl po n jaké zbrani. Pak ji našel. „Všechno je OK, šéfe. Tady ji mám.“ Úder nohou rozbité židle prolomil mužíkovi lebku a rozt íšt ný chrup se rozlet l po podlaze jako korálky p etrženého r žence. „Hej, kámo!“ Vega poznal Domeng v hlas. Te už stál na pódiu sám, u nohou mrtvé leny kapely i ostatní Vegovce. „Tohle bude lepší.“ T žké pouzdro na kytaru ude ilo Vince do hrudníku a skoro ho srazilo k zemi. Sn dý agent spíš vyrval než otev el víko a okamžik zaražen hled l na kytaru. Hlavou mu bleskla zasutá vzpomínka a pokusil se zvednout horní desku kytary. Nic. Prost oby ejná kytara. Domengo se vzdal výhodného místa na pódiu, kde byl áste n krytý za velkým piánem, a klekl si k Vegovi. „Moc se díváš na filmy.“ Vytáhl nástroj z pouzdra a rozmáchlým úderem ho rozt íštil o hlavu nejbližšímu Faquézovci. V ruce mu zbyla ást krku. Ješt jedna rána o podlahu, opadl zbytek d eva a najednou držel pumpovací brokovnici. „Užij ji ve zdraví,“ p edal zbra Vincovi a sám se vrhl do žáru bitvy s dv ma krátkými samopaly podobnými pozemským UZInám. 129

Vega ješt z kleku zapumpoval záv rem a poslal žhavou olov nou smrš proti Faquézovci s nebezpe ným hlenometem. Leptavý chrchel byl schopný prožrat se b hem n kolika vte in i ocelí. Broky muži usekly nohy v kotnících a rána pažbou do obli eje ho dorazila. „Hej!“ p e val na okamžik Vega dohasínající hluk boje. „Kdo m že, za mnou! Sm r záchod!“ Východy z haciendy byly blokovány tlupami Faquézovc a toalety m ly jediný, dob e bránitelný vchod. I tak se tam ale dlouho neudrží. N kolik vysílených, p iotrávených postav se vydalo v jeho stopách, ale p es snahu Domenga a Vince je rychle kosily trny i cákance z hlenomet . K cíli dorazili oba muži jen s p ti svateb any. V malé místn stce se zrcadly už na n ekalo deset dalších zoufalc v etn stále bezv domé Aldonzy. D v e, které Vinc zachránil, tu nikde nevid l. Z stalo mezi mrtvými v hodovním sále. „Jsme v prdeli,“ konstatoval zadýchan Domengo, zatímco kontroloval poloprázdné zásobníky UZIn. „Ne tak nahlas!“ oto il se na n j Vinc. Zbyte n . Lidé byli už tak p estrašení a vy erpaní, že nem li sílu ani na záchvat paniky. Do p lnoci, kdy se m lo otev ít transportní okno na Zemi, zbývalo ješt pár hodin a i tak pochyboval, že by do p enosu nacpal víc než t i další lidi. „Musíme…“ starý, unavený hlas se zajíkl. Vega p istoupil k Aldonze a chrstl jí do obli eje trochu vody z umyvadla. „Musíme probudit se oru Manuelu. V památe ním pokoji,“ zachropt la ješt . Vince bodlo u srdce, když si uv domil, že to s tím umrav ovacím úderem p ehnal. „Jo, to je ešení. Manuela by s nima dokázala vymést podlahu,“ p e val Domengo rachot vlastní st elby, kterou udržoval Faquézovce v dostate né vzdálenosti od dve í. I tak se st nou kolem dve í proleptávaly plivance z hlenomet . Vega si jen matn pamatoval na prastarou matku rodu. Už v 130

dob , kdy si ho jako pohozené d cko osvojila jedna z chudších v tví Vegovy dynastie, byla Manuela spíš legenda než živý lov k. Udržovali ji v um lém spánku a budili jen p i rodinných výro ích a významných událostech, kdy bylo zapot ebí jejího rozhodnutí. Mozek jí ješt narozdíl od t la sloužil bezchybn . „Kryj m !“ oto il se Vincent na svého bratrance a prosko il obdélníkem dve í do bitevní v avy. Vega padl tvá í k zemi a nem l ani sílu, aby p ed sebe nap áhl ruce. Tvrdé d evo ho prudce praštilo do nosu, kobere ek s tradi ními indiánskými vzory pot ísnila krev a nad hlavou mu prolétl leptavý hlen. Když zvedl o i, uvid l nepravidelnou kou ící díru v zav ených bezpe nostních dve ích. „Díky, klí e jsem nem l.“ Výkrutem, který vypadal jako n jaká extravagantní break-dancová variace, se Vincent v lehu oto il a vypálil poslední ránu. B hem cesty skrz haciendu až k p ísn st eženému a uctívanému centru domu – památe ní místnosti – vypálil celý zásobník. Nechal za sebou osm mrtvých Faquézovc a sám byl poleptaný, ruku m l prost elenou dlouhým trnem a naštípnuté žebro ho bodalo do plic. Tentokrát minul a Faquéz, který ho vydržel pronásledovat až sem, se k n mu blížil s neodvratnou jistotou kmot i ky smrti, která si nakonec najde každého. „ ekni sýr, bastardo!“ namí il mu chlap hlenomet do tvá e jako smrtící fotoaparát. Vinc fascinovan sledoval rozklimbanou dlouhou kapku slizu, která se táhla od hlavn až k zemi. „SÝR!“ zadun lo pokojem a zárove se vyvrátily bezpe nostní kovové dve e i s kusem zdi. Krátká dávka z rota ního kulometu rozmazala Faquéze po st n . Vega unaven zvrátil hlavu a v prachu ze zdemolované zdi pozoroval jakýsi obrovský tvar. Z kou e a trosek vystoupil se zavr ením servomotor t ímetrový bojový robot na ocelových ku ích nožkách. V jeho st edu byla v popruzích, kapa kách a diagnostických p ístrojích jako v kokonu upnutá se ora Manuela de Vega – matriarcha rodu Veg . Sta i ká, pergamenová tvá se zk ivila 131

do úsm vu a jedno ob í ocelové rameno zvedlo Vincenta n žn jako d cko. Po íta ov generovaný hlas op t zavibroval mezi st nami. „Ty jsi mladý Vincenzo, že? Vidím, že bez mati ky Manuely si vy cucáci ješt neporadíte.“ Vega se vyprostil z jemného ocelového sev ení a postavil se na vlastní nohy. „Kdo vás probudil, mamita?“ „Ten hlupák aktivoval obranné mechanismy, když proleptal dve e. Jak vidím, Faquézovci jsou po ád stejní hijo espurio jako za starých as . Já íkala, že z toho s atku nepovstane nic dobrého, ale ta nána Consuela prost cht la pod epec. No jdem jim natrhnout prdel.“ Obrovský robot se vydal na svou pou a cestou si rozši oval pr chody. Vega kulhal v t sném záv su za ním a polykal prach. Když dorazili do hlavního salónu, bylo už skoro pozd . Asi padesát zbylých Faquéz vykou ilo deset zbylých Veg z jejich pevnosti na záchod a se adili je uprost ed sálu. Smrt t ch posledních z nenávid ného konkuren ního rodu si cht li vychutnat. V hlou ku byly hlavn ženy, takže jejich motivace byla celkem jasná. „Hej, mládenci!“ houkl na n Vinc. Tvá e ješt zakryté filtra ními membránami se oto ily. „Maminka se vrátila,“ navázala stará paní a ocelový pa át jejího robota zcela promyšlen rozšlápl lebku poblíž ležící mrtvole. Mozkomíšní mok a krev ocákly chladný šedý kov robota a dva rota ní kulomety se daly do zp vu. Ohe šlehající z hlavní, neustávající vr ení motor , cinkot mosazných nábojnic a ev umírajících naplnily celý d m jako živá neprostupná hmota. Výst ely s naprosto chladnou po íta ovou p esností kosily pouze Faquézovce a intuitivn míjely leny vlastní rodiny. B hem dvou minut bylo vymalováno. Krví. St ny na n kterých místech povolily pod náporem desítek kilogram olova, zhroutily se a dírami vpustily dovnit chladný, suchý vítr no ní poušt . „Te je mati ka unavená, d ti,“ obrovský robot spustil v lidském gestu vy erpání ramena s kulomety, „o dalším postupu proti rodin 132

Faquéz se poradíme, až si dám svých dvacet.“ Se ora Manuela se oto ila a za hromového dun ní odkrá ela do hlubin zdemolované haciendy Veg . „Za tohle ty svin zaplatí,“ Domengo, který jako jeden z mála ješt stál na nohou, nakopl do rozkroku nejbližší mrtvolu. „Jsem si jistý, že se o to postaráš. Rodina je te v tvých rukách,“ Vegu samotného p ekvapilo, jak unaven a sta e jeho hlas zn l. V tvá i mladého Domenga šlo íst jako v otev ené knize. Nejd íve p ekvapení. Opravdu to vypadalo, že je jeden z mála zbývajících Veg . Pak odhodlání. Vincent v il, že to ten sotva odrostlý puber ák zvládne. A pokud ne, pom že mu. Od eho jsou konec konc rodina? V opatrovnickém gestu poplácal mladíka po zádech. „Dej v d t, jak se ti da í rekonstrukce naší íše. Za ali si Faquézovci, právníci je oškubou jako ku ata. Zbytek té proklaté rodiny si bude p át, aby radši skon il na tomhle bitevním poli.“ Z okolních trosek se zvedla shrbená sta i ká žena v uváleném špan lském kroji. „Když už je to všechno za náma, mladý Vincenzo, ráda bych ti p edstavila jednu okouzlující mladou dámu. Po tomhle masakru bude naše rodina vd ná za každý nový svazek!“ Stará Aldonza si prost nedala pokoj. Jednou nohou v hrob , ale stále dohazova ka na plný úvazek. „Se orita Pepita, celou dobu mi vypráv la jen o tob !“ Zpoza jednoho ze sloup , které nesmetla palba t žkotonážní se ory Manuely, vykrá ela ladným krokem lan kráska v sice zaprášených a potrhaných, ale stále velmi provokativních šatech. P ed obli ejem držela nezbytný v jí . Jen nap í erotickým obrázkem se táhla krvavá šmouha. Vega si v naprosto nesmyslném gestu oprášil rozervaný zkrvavený oblek a nasadil sv dcovský úsm v. „Je mi ctí, že vás kone n poznávám i jménem, se orito.“ Pepita spustila sv j v jí a obda ila Vegu pohledem na svou tvá . Pak se také usmála. Vincent hlasit polkl a mrkl na hodinky. „To se nám ale p ipozdilo. Za chvíli je p lnoc, budu vás muset bohužel opustit.“ 133

Ani p es veškerou snahu se mu nepovedlo zakrýt vystrašené rozechv ní, které mu zaznívalo v hlase. Bylo p t ráno a Vega sed l s Ková em v jednom z mála bar , které m ly v tuto hodinu ješt otev eno. JFK p ijal Vincent v hovor asi p ed hodinou a vyplašila ho naléhavost, se kterou jej p ítel prosil, aby s ním zašel na skleni ku. „Dnešní noc byla…“ Vega s námahou hledal vhodná slova. Radši do sebe na ex obrátil zbytek p llitru a objednal si u barmana n co ost ejšího. „Každá akce má svoje. Ob as je to o hubu, ale myslel jsem, že zrovna ty sis na tohle nebezpe í už dávno zvykl.“ „Ty m nechápeš,“ p erušil ho netrp liv Vinc, „akce byla úpln standardní,“ mávl rukou, „ale ten její knír! …ten hrozný p edkus… a ty uhry!“

LÍBILA SE VÁM TATO KNIHA? Další dobrodružství Johna F. Ková e z odtajn ných archiv Agentury EF: 1. Miroslav Žamboch & Ji í W. Procházka

PAŠERÁK

Vyšlo v zá í 05

2. Ji í W. Procházka &Miroslav Žamboch

NENÍ KRVE BEZ OHNE

3. Miroslav Žamboch & Ji í W.Procházka

ME A TOMAHAWK

4. Ji í W.Procházka & Miroslav Žamboch

ARMÁDY NESMRTELNÝCH

Vyšlo v b eznu 06

5. Tomáš N mec

CHLADNA HRA

Vyšlo v kv tnu 06

6. Miroslav Žamboch

SE SMRTÍ V ZÁDECH

7. Miroslav Žamboch

HO ÍCÍ AND LÉ

134

Vyšlo v listopadu 05 Vyšlo v lednu 06

Vyšlo v ervenci 06 Vyšlo v zá í 06

8 Petr Schink

KALIBR .45

9 Jan Hlávka

ZATM NÍ

CHCETE V D T VÍC? Další podrobnosti o sv t Johna F. Ková e, jeho p átelích a spolupracovnících, celé Agentu e EF a samoz ejm tv rcích seriálu, pozadí celého projektu a dalších lidech, kte í p ispívají k tomu, aby John Francis Ková byl takový, jakého ho znáte, si m žete p e íst na stránkách

www.agent-jfk.cz

135

ZATM NÍ Ková už nev il ani tomu, že byla pouhá shoda okolností, když pak putoval rovnou do blázince. Vražda agenta vždy vzbudí rozruch, ale tohle bylo lepší, mnohem lepší. P ípadný vyšet ovatel by se sem dostal až po dlouhých m sících a našel by jen zdrogovanou, duchem nep ítomnou trosku. Jak by v bec zjiš oval, co se stalo? P ipsalo by se to prost na vrub jeho selhání, Ková dob e znal svoji pov st v Agentu e a i když minimáln Ljuba Bytewská by ur it trvala na šet ení, tak kde nic není… Zlostn zavrt l hlavou – ne. Tohle už nikam nevedlo, byla tu mnohem zajímav jší otázka: Kde je Geller? Hesse ho nedostal, to by se ho tak usilovn nesnažil najít. Tady nešlo jen o to, co profesor ví. Geller mu b hem út ku z laborato e stihl nazna it jen útržky a Erskin by p ípadným sv dk m jist um l zav ít ústa. Ne, profesora ješt na n co pot ebovali… Ale kde, proboha, mohl být? Nem l výcvik, nev d l nic o Agentu e. To, že se zni ehonic ocitl v cizím sv t z hlediska nezasv ceného oby ejného lov ka plném monster mu muselo p ipadat jako zlý sen… Nejspíš by se snažil n kam dovolat, vysv tlit… prosím vás, pomozte mi n kdo, tohle není m j sv t… Ková ztuhl jako zasažený bleskem. Hlas se mu ozval v mysli, jako by ho slyšel práv te , pamatoval si i, jak zaváhal, ale Sefora ho táhla dál… proboha. O dv vte iny pozd ji už Ková stál vedle oprýskané škodovky zaparkované u chodníku. Místo klí k použil dlažební kostku, ale prsty v rukavicích nebyly dost obratné na spojování drát zapalování. Zlostn je stáhl, hrábl pod palubní desku… a najednou se mu do mozku jako p íval znovu v ítily obrazy. Pepík ada, obtloustlý chlapík v montérkách, co se živil jako instalatér. Škodovku koupil za p tikilo od kumpána v hospod , fandil Spart ; když v pátek p ebral, n kdy v ní i p espával, manželka nesnášela, když ložnice páchla hospodou. Ková odtáhl ruce a bylo to pry , jako když utne. Rychle oddechoval, tohle byla vážn v c, až na to, že se cítil, jako by ho do 136

hlavy kopl k … ale moment. Potom co adovi p ed p lrokem vykradli už pot etí chatu, ho napadlo, že by si m l po ídit zbra . Koupil ji v hospod za t i p llitry rumu, ale když ji p inesl dom , žena ztropila scénu. Pistole musela okamžit pry , vyhodit by ji ovšem byla škoda, takže… Ková hrábl pod sedadlo a nahmátl olejem nasáklý hadr ukrývající zachovalou ézetu vzor padesát. Zašklebil se, tahle schopnost vážn nebyla k zahození. Než však sta il p e íst zbra , rad ji znovu navlékl rukavice. O patnáct minut pozd ji se už proplétal no ními ulicemi a se sk íp ním zub se snažil p íliš nep idávat plyn. Objektivn vzato na tom vlastn moc nezáleželo. Pokud Hesseho banda nenašla profesora dote , mohl ješt pár hodin v blázinci vydržet… jenže n kde v koutku Ková ovy mysli se jako erv svíjela ošklivá myšlenka. Sefora. Co když to všechno, co se zatím stalo, opravdu nebyla náhoda a mezi Falkovými lidmi byl zrádce? Ková si dob e pamatoval, co etl o lillithiánech v nacistických službách – pat il k nim i Hesse? A pokud ano, neud lal mu n jaký další „bratr ve ví e“ malou laskavost? Když tehdy nevyšel podraz s vým nou a jeho zranili, byla Sefora práv tím, kdo navrhl, aby ho upravili. Šlo jí opravdu o n j – anebo jen cht la, aby p ežil a Hesse m l další šanci? Samoz ejm se mohl mýlit. Ale pokud ne, Ková si ned lal iluze – židle, na které sed l, ty noviny, co držel, když si vzpomn l, na všem z staly zrádné otisky jeho myšlenek. Hesse mohl mít vlastního stopa e, ale pro Seforu to nebude problém. Jak dlouho asi m že trvat, než si to prost dá dohromady i bez nápov dy? Možná už te bylo pozd … Mohl se pokusit to zastavit. To, zda ho odhalí jako zrádce, bude ešit až pozd ji. Ková šlápl na brzdu a zastavil. V dálce rozeznával známý obrys borské v znice a po levé stran zav enou bránu pochmurné dvoupatrové budovy. Zvedl hlavu, z ad temných, zam ížovaných oken ho zamrazilo – z eteln poznával to, ze kterého s ním Sefora vysko ila. Stále nechápal, jak mohli p ežít. Ale co dál? Falk se svými lidmi dokázal dovnit vpadnout relativn tiše a pokud by nevznikly komplikace, také by tiše i vypadl. Jenže on m l informace o vnit ním uspo ádání, rozmíst ní hlídek, alarmech… Dalo se ekat, že po posledním incidentu bezpe nost ješt p itvrdila. Ková si pamatoval 137

jen svou cestu ven. T eba to bude sta it, muselo to sta it. Jak že to íkala Sefora? Na zadním východu ulomený zámek… Vystoupil z vozu a p šky mu trvalo pár minut, než našel d m, o n mž mluvila, omšelý inžák p ímo p es ulici. Potichu vystoupal po nouzovém schodišti, utrhl symbolickou petlici na horních dve ích a za chvíli stál na ploché st eše. Budovu lé ebny m l p ímo pod sebou, nacházel se o patro výš. P ikr ený za komínem vážil možnosti. Na st echu blázince nedosko í, a i kdyby, dob e si všiml dvou reflektor a stožáru s pr myslovou kamerou, tak hloupí tu zase nebyli. Ale kdyby se trefil do toho okna… zatrnulo mu. P esko it s rozb hem víc než deset metr dop edu a ty i dol , budiž, ale jestli mine, skon í rozplácnutý na zdi a pak p ijde už jen nezadržitelný pád o dv patra níž dol na chodník, což by asi – nic. Ková se tém rozesmál – záleželo na tom? Tak jako tak se dom nevrátí, záleželo ješt v bec na n em? Zhluboka se nadechl, o ima naposledy odm il vzdálenost, rozb hl se a sko il. Narazil do zdi t sn vedle okna takovou silou, až si vyrazil dech, p ed o ima se mu zatm lo. V posledním okamžiku se jednou rukou chytil hrubého drát ného síta, vzáp tí však za al klouzat dol , drát se mu bolestiv za ízl do masa, až se málem neudržel, rameno vysko ilo z kloubu, našt stí hned zapadlo zpátky. Okamžik jen bezmocn visel, pak se mu poda ilo dosáhnout druhou rukou na parapet a vyškrábal se do okna. N kolik desítek sekund t žce oddechoval – tohle bylo o vlásek. Hned první pohled mu prozradil, že ud lal chybu. Trefil sice správné okno, ale rám s drátem byl znovu erstv zazd ný. Zacloumal jím, ale st ží vydrolil pár zrnek písku – ten rozhodn nepovolí. Spolkl kletbu a bezmocn se rozhlédl. Sám se dostal do pasti, k dalšímu oknu se nedostane. Mohl jen za ít vát, doufat, že se mu poda í spustit poplach a poldové p ivolají hasi e se žeb íkem. Nebo po kat na východ slunce. Taky ešení… rychle pot ásl hlavou a p inutil se soust edit. Když s ním Sefora utíkala, bylo t eba dostat se pry rychle. On p ece nemusí hned prorážet okna v King Kongov stylu, asu má dost. A výplet byl sice d kladný – ale po ád jen z oby ejných drát . Z kapsy vytáhl zavírací n ž a st iha em drát za al pracovat na 138

síti. Šlo to t žce. Mohl používat jen jednu ruku a ješt si musel dát pozor, aby nespadl. Stál jen na špi kách, lýtka brzy necítil, navíc se zvedl ledový vítr a za chvíli promrzl až na kost. Po hodin usilovné práce byl otvor dost velký, aby se jím protáhl. Zabalil n ž do rukávu bundy a co nejopatrn ji prorazil sklen nou tabuli. Zatajil dech, ale poplach se neozval. Našt stí se nikdo neobt žoval jistit okna ješt alarmem. Sta ilo oto it klikou okna a byl uvnit . Mdlé sv tlo p sobilo po p edchozích hodinách tmy oslepiv , mnohem horší byl ale zápach plísn smíchaný s nemocni ní dezinfekcí. Uhodil ho do nosu jako kladivo a okamžit vrátil zpátky do vypolstrované cely a sv rací kazajky – JFK za al zuby a set ásl to. N kolika rychlými pohyby rozhýbal ztuhlé svaly a sou asn p emýšlel, co dál. Problém nebude ani tak dostat se k profesorovi, jako spíš s ním utéct, samoz ejm pokud ho mezitím n kam nep evezli… Nezbývalo než improvizovat a doufat. Opatrn se plížil podél zdi, každou chvíli naslouchal, ale všude vládlo nehybné ticho. Zabo il dol po schodech, po nichž ho Sefora kdysi táhla vzh ru. Vykoukl zpoza rohu, za kterým m la být zamykatelná m íž a služba. V d l, že bude muset n co vymyslet, poplach nepoplach. Ková ztuhl. M íž byla odem ená a doko án, hned za ní ležel na zemi ošet ovatel. Na boku, a p esto zíral kalnýma o ima do stropu, hlavu oto enou o víc než devadesát stup . Ková s tichou kletbou vytáhl pistoli. Takže jde pozd . N kde blízko zaslechl nez etelné hlasy, nejmén dva, vzáp tí hlasité, bolestné zasténání. Nebo nejde? Rychle p eb hl podél m íže k další zdi a už slyšel slova p ímo z profesorovy cely; chladný hlas s t žkým n meckým p ízvukem. „Vidíte, že to jde, profesore. Tohle jste si mohl ušet it, stejn jako pobyt v té dí e. Sta ilo jen spolupracovat a nelitoval byste… „ „Táhn te… k ertu!“ zasípal známý hlas p erývaný bolestí. „Myslíte… že mi nedošlo, o co jde… a pro to ten první zabalil?“ „Ale jist , ne ekali jsme, že vám to unikne. Ale pro vám to vlastn vadilo? Chápu, že profesor Geller cítil zábrany. M l už sv j v k a ta zm na ho nelákala… Ale pro vy? Tohle p ece není váš sv t, ani nejste jeden z nás, netýká se vás to…“ 139

„Netýká se m hromadná vražda? P ece musíte v d t… co to vyvolá… zatracen , copak jste vážn tak zabedn ní?!“ „Tomu nem žete rozum t… ale žádné obavy.“ Ková slyšel, jak muž ma ká tla ítka telefonu. Kolik jich tam je? Že by jen jeden? „Víku? Dobré zprávy… máme to! Kód poslední sekvence je TX379E… a íslo vzorku 3119. Ano správn … 3119. Zkontrolujte to v simulaci… Ur it to bude správn , pana profesora to stálo další prst… Ne, nepot ebujeme pomoc. Za chvíli jsme hotovi.“ Mluv í sklapl mobil a zasmál se. „Tak. A se vám to líbí nebo ne, práv jste napsal historii, profesore. D kuji.“ „Parchanti… usmažte se v pekle!“ „Ale no tak. Takové výrazy od v dce vašeho formátu.“ „A tak ned stojná poslední slova,“ dodal další hlas výsm šn , Ková se drobnými rychlými kroky za al podél zdi blížit k cele. „Škoda. ekal jsem n co zapamatováníhodného, ale co se dá d lat… sbohem, profesore!“ Vzáp tí se ozvalo z etelné cvaknutí revolveru… a John Ková sko il. Profesor Geller kle el v rohu cely, m kká podlaha kolem samá krev, levou rukou si svíral pravé záp stí. Muž, který na n j už mí il, stál bokem ke dve ím. Stihl ješt oto it hlavu a to bylo vše. Pistole v Ková ov ruce vybuchla a vyhryzla mu do spánku ernou díru, zhroutil se jako kámen. JFK bleskov trhl hlavní a namí il na jeho kumpána. Ten stál ješt s telefonem v ruce a beze zbran . To Johnovi nevadilo: Ti dva mu ili nevinného muže a chystali se ho popravit. Stiskl spouš – t etí muž vrazil do pootev ených dve í cely, za kterými nepozorován stál. Ková ova kulka se zabo ila do polstrování a vzáp tí ho dve e doslova katapultovaly ven p es chodbu. Narazil do zdi, zbra mu vypadla z ruky, ale nem l kdy ji zvednout, protože v tu chvíli už t etí muž – Hans – bleskov tasil pistoli a p edvedl JFK temné ústí hlavn . Než stihl vyst elit, profesor Geller s p ekvapivou hbitostí vysko il ze zem a vrhl se po zbrani. Hans ho srazil s lehkostí psa 140

odhazujícího myš, ale sekunda sta ila – na brad mu p istála Johnova p st. Stejn jako v Malloryho klubu, i tentokrát Ková e výsledek p ekvapil. Hans odlet l nazp t jako vymršt ný prakem, narazil zády na ze a sesypal se jako hruška, ve tvá i výraz bolesti a nelí eného p ekvapení. Pistole m kce p istála v polstrování opa ného rohu. Ková nem l as si gratulovat – v posledním okamžiku vykryl úder Hansova spole níka, odrazil ho leva kou zpátky, až p itom tém upadl p es Gellera snažícího se s bolestnou grimasou ve tvá i vstát. „Ute te, profesore!“ za val Ková , ale to už se mu Hans vrhl po krku. Ková sou asn uklouzl po krvi, ale ješt v pádu ho sta il zachytit a p ehodit p es hlavu za sebe. Bez váhání se vrhl k pistoli v rohu cely – kopanec ho zasáhl v letu a doslova ho srazil stranou. Žebra zapraskala, p ed o ima se mu zatm lo. Máchl rukou vzh ru a spíš jen naslepo ude il. P esto n co k uplo, nep ítel vydal neur itý zvuk a padl k zemi, koleno prolomené dozadu, Ková se p evalil, sev el rukama jeho hlavu a trhl. V okamžiku, kdy ucítil známé lupnutí lámaného vazu, mu Hans zezadu ovinul paži okolo krku. Ková zasténal, mlha p ed jeho o ima zrudla. Ude il loktem dozadu, jednou, podruhé, ale nedokázal se osvobodit. Zoufale hmatal prava kou po Hansov hlav , zoufale se snažil vykroutit, roztrhnout sev ení, ale nepomáhalo to. Rychle mu docházel vzduch a s ním i síla. P ekulil se, vší silou ho narazil na ze , ale ta byla m kká, nedokázal mu tak ublížit a Hans to v d l. Úmysln povolil sev ení a chraplav mu zašeptal p ímo do ucha. „Pozd , p íteli! Hesse už má kód. A ty si ten dar taky neužiješ! Sm la! Zm nit t n kdo silný, byl bys dobrý voják… ale jsi jenom ubohý, lidský –“ Ková ho p erušil zavr ením. S posledním vyp tím síly se zvedl a vrávoral ke dve ím cely, upíra p itom doslova nesl na zádech. Na chodb spat il Martina Gellera, jak se snaží s bolestí zk ivenou tvá í pochroumanýma rukama správn uchopit Ková ovu pistoli. Nešlo mu to, z pravé dlan se mu proudem inula krev. Ková bezmocn klesl na kolena, jeho odpor se rozplýval v nedostatku vzduchu. V posledním záblesku myšlenky natáhl v n mém gestu ruku – a 141

profesor Geller pochopil a na t i metry mu pistoli hodil. Ková ji zachytil obrácen , hlavní k sob , ale neoto il ji, jen naklonil t sn podél své hlavy a palcem stiskl spouš . Zadun ní výst elu z t sné blízkosti ho ohlušilo i oslepilo. Svaly mu vypov d ly službu, sv t kolem se zm nil v šílenou horskou dráhu. P esto cítil, jak smrtící stisk kolem jeho krku povoluje a Hansovo t lo bezvládn klouže stranou. St ela mu prolétla levým okem a prakticky utrhla skrá . Ková se p evalil na b icho. N kde v dálce slyšel sirénu a jaksi vzdálen si uv domoval, že výst el mimo zvukot snou celu spustil poplach. Cht l vstát, ale paže ho neposlouchaly, upadl zp t na podlahu a znovu ucítil ten d sný pach dezinfekce, zvedl se mu žaludek. N kdo ho chytil za límec a rázn vytáhl na nohy. Málem se mu podlomily kolena, ale neznámý s ním ost e zat ásl… a jeho vzdálený hlas se zdál Ková i náhle n jak pov domý. „No tak, sakra! Vzpamatuj se… dneska musíš po svých, já nejsem Sefora, abych t tahal oknem… a co ty tam, ksakru, d láš?!“ „Hledám sv j prst!“ odsekl Martin Geller slab . „Do osmi hodin je ješt nad je, že mi ho p išijí zpátky… tedy jestli v téhle… téhle… no ní m e najdu n jakého skute ného doktora. Pokud m taky nechcete zast elit, m žete mi laskav pomoci?!“ Vypadalo to, že muž na dv vte iny ztratil e – áste n z obsahu sd lení, áste n když uvid l, s kým mluví, a áste n p i pohledu na chodbu p ipomínající scénu ze splatterpunkového hororu. „A sakra!“ vypravil ze sebe. „Geller! Co se to tady –“ „Pozd ji,“ zasípal Ková a zt žka popadal dech. „To se budeš divit… moc rád t vidím, Falku. Jak ses, proboha, dostal –“ „Pozd ji.“ Falk si trpce povzdechl. „To se budeš divit…“

142

Narozen 29. 12. 1979 v Ostrav . Publikované práce Petra Schinka: Špinavá práce (2006) Povídková sbírka ak ních detektivních p íb h z alternativní reality USA 50. let. Povídky v asopise Ikarie: Bezv rec (2002), okl (2004), Rozhraní (2005) Povídky v asopise Pevnost: Peníze nesmrdí (2006) Pat í k nejmladší generaci nastupujících tv rc . Poprvé na sebe upozornil umíst ními v sout ži Ikaros, kterou asopis Ikarie mapuje eskou tv r í scénu. Nedávno vydal svou prvotinu pod názvem „Špinavá práce“. Jde o sbírku noirových SF detektivních povídek zasazených v originálním prost edí. V p íb zích Petra Schinka se odráží fascinující touha po dobrodružství, která je vlastní všem kluk m bez rozdílu v ku, u n j ovšem promítnutá do sv ta, kde erná a bílá jsou barvy stejn asté, jako sn hová vlo ka v pekle. Pat í k tv rc m, kte í respektují jazyk, ale nebojí se mu vtisknout osobitou tvá , odpovídající žánru a emocím, které ho zajímají.

143

Narozen 18. 3.1979 v Pardubicích. Výtvarník, designér, cyberpunker. Jan Doležálek pracuje technikou airbrush, št tcem a akryly, modeluje plastiky, vytvá í elektronické fotomontáže a malby; na pochybné úrovni fotografuje, profesionáln ilustruje obálky knih a vytvá í design webových stránek i snowboardových prken. Dále experimentuje s animovaným filmem nebo pracuje na vlastním projektu interiérového designu. te sci-fi, horory a spekulativní literaturu, sbírá knihy a monografie známých um lc , ilustrátor a koncept artist , také odborné publikace zabývající se nejr zn jšími výtvarnými technikami. Se z etelem na jejich um ní a v du se zajímá o staré kultury, Egypt, ínu a hlavn o kultury staré Mezoameriky v ele s Mayi. Ve své tvorb se snaží o syntézu um ní neevropských kultur a nejmodern jší techniky. Do jeho díla se významn promítá komputerizace, rozvoj nanotechnologií, vesmírný výzkum, genetické inženýrství. Obdivuje práci K. Warwicka nebo Stelarca – snahu rozší it lidský organismus a provést tak um lou evoluci v podob kyberizace. Fascinuje ho architektura, hlavn práce F. L Wrighta nebo S. Calatravy, stejn tak i industriální sv ty pr myslových staveb, továren, monstrózních chemi ek. Preferuje fantastické um ní s vizemi nebo atmosférou; tvorbu, ve které krystalizuje autorova fantazie v nejr zn jších obrazech. Za v d í a nejinspirativn jší moderní autory považuje hlavn svého oblíbeného Zdzislawa Beksinskeho, dále H.R. Gigera nebo W. D. Barlowa. Do um ní jako takového adí i koncept art, ilustrace klasik sci-fi, jakými jsou Chris 144

Foss nebo John Berkey i cover art prezentovaný Frankem Frazettou, Zde kem Burianem, p ípadn Luisem Royem. Provozuje vlastní webovou prezentaci www.darkart.cz.

145