agent John Francis Ková 7 HOÍCÍ ANDLÉ

KRÁSKA A ZVÍ E

1

2

agent John Francis Ková

7 HO ÍCÍ AND LÉ

Miroslav Žamboch PRVNÍ RYZE ESKÁ SCI-FI / FANTASY SÉRIE!!!

3

Copyright © Miroslav Žamboch, 2006 Cover Art ©Jan Doležálek, 2006 Design © Karel Kadlec, 2006 Edition © 2006 All rights are reserved ISBN 80-7254-877-8

4

Od: KILLERa Kvantový Inteligentní Interrealitní Retranslátor EF báze HUMAN IV tech Komu: GODovi – Centrální Nad-inteligenci EF Subjekt: Agent John F. Ková : Vyhrazení: Materiál nep ístupný lidem Agent John F. Ková : Statut: nezv stný; viz subjekt JFK06: Se smrtí v zádech Rekapitulace: V roli poutníka infiltroval m stský stát Kop ivnice – Frenštát – Ve ovice. Spolu s doktorkou Lavassi zjistili, že virové pandemie decimující místní populaci jsou p irozeného p vodu a není za n odpov dná interakce s cizí realitou. Dále potvrdil smrt agenta Murose, odhalil jeho vraha a pravd podobn ho i zlikvidoval. Z hlášení agentky Lavassi vyplývá, že to bylo nutné pro její záchranu. Z technických dat zaznamenaných p i jejím návratu se jeví pravd podobné, že agent Ková z stal v cizí realit na základ vlastního rozhodnutí. Lidský personál má podez ení, ale vzhledem ke snaze n kterých z nich nebyl tento fakt odhalen. Nad d vodem, pro se Ková nevrátil, je zatím možno jen spekulovat. Pravd podobné p í iny: pomsta, komplex rytí -ochránce nebo snaha splatit dluhy t m, kte í mu pomohli, viz zpráva doktorky Lavassi (konkrétní osoby: Tomáš Prof – velitel ozbrojených sil státu, Roman Krystal – hlavní šéftechnolog). P edpov : Agent Ková se pokusí k návratu využít rezervního startovacího okna v ase t + 87 dní. Spole enská analýza týmu Bytewské okolo JFK na požadavek Centrální Nad-inteligence GODa: F. Boorman (humanizovaný kyborg) úsp šn naverboval perspektivní agentku Kristýnu Rustovou. Bohužel došlo k osobní zainteresovanosti. Zatím není nutno ešit, vy kat pozd jšího vývoje. Military divize, odd lení Biologických zbraní, se pokusila zabránit ú asti JFK na misi, ale neúsp šn . Pravd podobn šlo o soukrom 5

motivovanou akci slad nou s profesionálními zájmy odd lení. Kolize zám r Bytewská x neznámý d stojník m la za následek t žkou újmu na zdraví dvou agent Military divize. Záv r: nezasahovat, sledovat, soust edit se na sb r informací. Opakovaný dotaz: Kdo je komtesa Andrea Villefort? P íslušníci rodiny Villefort pracují pro Agenturu již n kolik generací. Chyba v datech? Žádám o informa ní zálohu. Konec vyžádané zprávy K1LLER Poznámka: materiál není ur en do lidských rukou, mohl by ovlivnit deformace kauzality.

6

VZK ÍŠENÍ MRTVÉHO

VZK ÍŠENÍ MRTVÉHO Z dáli zn la d lost elecká palba podmalovaná št káním kulomet a tém zanedbatelným rachocením ru ních zbraní. Další pekelný den mise v Íránu, vybavil si kapitán John Francis Ková . Jenomže sou asn si vzpomn l na ady pozinkovaných vojensky strohých rakví a standartu republiky t epotající se ve v tru. To p ece p išlo až na konci, když shromáždili a spo ítali mrtvé. Navíc ho nemu ilo vedro – to také nesed lo. V Iránu mu bylo horko neustále, mrazivé noci obvykle zaspal vy erpán únavou nebo je strávil v akci s plnou polní na zádech. Jen ta kanonáda byla stejná. Válka, totální válka v její ne istší – nejšpinav jší podob . Otev el o i. Ležel na zdánliv neposkvrn ném malém palouku obklopeném ze všech stran hradbou strom . Buky, jasany, smrky, jedle. Ur it ne Irán. Sklouzl pohledem dol a spat il šedou krabici opat enou velkoplošným displejem. Silná kanyla ji spojovala s tepnou na jeho p edloktí. Už dávno nebyl voják speciálních jednotek eskoslovenské armády, ani záchraná . Už n jakou dobu pracoval pro EF, supertajnou agenturu. A te se nacházel na území m stského státu Kop ivnice – Frenštát – Ve ovice, ve sv t už tém století decimovaném smrtelnými virovými pandemiemi. Myšlenky byly líné, jako vlny na hladin jezera rozžhaveného olova. M l chránit svou partnerku, doktorku Lavassi. Nezvládl to úpln dokonale, to ne, schytala za n ho t žkou ránu do hrudníku, ale alespo ji dokázal dostat dom , do reality agenturní báze vybavené supermoderní technikou. Znovu se podíval na krabici, už byl schopen rozeznávat písmena a íslice na displeji. A sám to také schytal, podle toho, jak se cítil, ne zrovna lehce a víc než jednou. Nau eným pohybem, o kterém nev d l, kde se vzal, 7

VZK ÍŠENÍ MRTVÉHO se dotkl displeje, písmena a íslice se prom nily do srozumitelného hlášení: Dvojnásobná dávka korektivních nanorobot t ídy II injektována. Dvojnásobná dávka regenerativních nanorobot t ídy III injektována. Zásoby protoeznym , stimulant a širokospektrých antibiotik vy erpány. JFK pomalu docházelo, že po soukromé válce, ve které zlikvidoval armádu pochop místního velkostatká e Hyvela, ješt dokázal spustit medijednotku t ídy dvaadvacáté století, která, pokud mu nezachránila život, tak zdraví ur it . Jenomže on se nacházel ve sv t úrovn maximáln dvacátého století, to znamenalo, že Maurbyho efekt se zde na tak pokro ilé technologii bez jakýchkoliv ochran – p íslušné pe et nikde nevid l – podepíše hodn rychle a medijednotka p estane fungovat. Vzpomínky se p ed ním náhle odvíjely jako zrychlený filmový záznam. Aby tu válku mohl vybojovat, p edstíral, že se nem že vrátit dom ; p edstíral, že transportní tunel je otev en p íliš málo na to, aby jím mohl proklouznout mezi sv ty zp t. Zapudil myšlenku s tím, že porušením p edpis , a bylo jakkoliv vážné, si bude lámat hlavu, až tohle všechno p ežije. Rekonvalescence stále nedokon ena. Imunitní systém funguje jen na 59 % nominálního výkonu. Provést injektáž t etí dávky regenerativních nanorobot ? Zeptal se ho displej a otazník doprovodil tichým pípnutím. JFK se znovu dotkl displeje. Funkcionalita medijednotky 56 %. Maurbyho efekt už se sta il masivn uplatnit. Do hodnoty padesáti procent za ízení ješt obvykle fungovala, už však se st ží 8

VZK ÍŠENÍ MRTVÉHO p edvídatelným výsledkem. Pokud by potvrdil aplikaci nanorobot , mohlo se stát, že by jich do svého krevního ob hu obdržel o n co víc než polovinu, což byl ten lepší p ípad, nebo že by 44 % procent z nich neposílilo jeho imunitní systém, ale nap íklad iniciovalo rakovinotvorné bujení. O to nestál ani v nejmenším. Dalším prstovým hmatem p ístroj vypnul a vytáhl kanylu ze žíly. Automatické dermonáplasti ješt fungovaly a dokonale uzav ely vpich. Olovo se zm nilo ve vodu, cítil, že se mu vrací jeho stará pohotovost, i když ješt zdaleka nebyl v plné form . Kanonáda neustávala. N kde se bojovalo. Podle sm ru, odkud se zvuk nesl, p ímo ve m st . Vybavil si poplašnou rudou sv tlici, která zazá ila na obloze t sn p edtím, než sám napadl základnu velkostatká e Hyvela. Bez p emýšlení zkontroloval zbran . ernou krví pokrytý n ž, zni ený automat MP5, n kolik prázdných zásobník okolo. Až te zaregistroval dv t la ležící opodál. I v ranním chladu nad nimi bzu ely první mouchy. Jednomu pod ezal hrdlo, druhého zabil posledními dv ma náboji z automatu. A v lese jich leží ješt mnohem víc, vzpomn l si náhle na vražednou bitvu jednoho proti mnoha v temném lese, kde mu jedinou výhodu poskytoval jeho noktovizor. A po té, kdy o n j p išel, jen zkušenost, post eh a studené odhodlání všechny zlikvidovat. Tihle lidé na rozkaz zabíjeli a mu ili muže i ženy bez rozdílu. Nic jiného si nezasloužili. Také si vybavil zoufalý nedostatek náboj , jímž trp l i p es zásoby poslané z domovské reality t sn p edtím, než se transportní tunel uzav el. Bez dalšího p emýšlení p istoupil k bližšímu mrtvému, aby se podíval, zda u n j nenajde n co užite ného. Kanonáda stále dun la, m l pocit, že rozeznává k ik lidí tlumený dálkou. Nebyl to jeho boj. Další návratové okno se mu otevíralo za necelé dva m síce. P ežít v místním lese po takovou dobu by mu ned lalo nejmenší problém. Jenomže – jenomže velitel místní miniaturní armády Tomáš Prof riskoval život, aby mu pomohl zachránit doktorku Lavassi.

9

VZK ÍŠENÍ MRTVÉHO U mrtvého našel opot ebovan vyhlížející samopal, který by používal v nouzi nejvyšší, a hranatou poloautomatickou pistoli neznámého, z ejm místního designu. Podobnou nosil Tomáš Prof. Zásobník byl plný, na opasku mrtvého objevil ješt jeden rezervní. To mu muselo sta it. Ozbrojil se a obez etn se vydal svahem dol za zvukem. Medijednotka za jeho zády ochrapt le pípla – ídící po íta tím sv tu oznámil, že práv p estal fungovat.

10

VYSOKÁ HRA PATRIOT

VYSOKÁ HRA PATRIOT Ljuba Bytewská, šéfová odd lení pro Krizové situace Divize potla ování interrealitního pašování, sledovala ve spole nosti komtesy Andrey Villefortové, své nejlepší agentky, skrz polopr hledné zrcadlo vyšet ovací místnost. Snažila se zachovat výraz lhostejné profesionality. Na neviditelné kamery a skryté pozorovatele to sta ilo, ne však na agentku Villefortovou, která m la ve tení lidských emocí zkušenosti jako málokdo. Sek ní šéf Bytewská byla napjatá až na samotnou hranici, a co víc, obávala se, že to nedopadne dob e. Villefortová ji dob e znala. Její nad ízená se nebála o sebe, ale o své lidi, tentokrát hlavn o agenta Johna Francise Ková e a potažmo o agenta ve výcviku, Kristýnu Rustovou, o jejíž p ijetí do EF požádala práv ona na základ hlášení JFK. Vyšet ovatel, distingovaný muž v obleku, který nebyl ani p íliš elegantní, ani p íliš uniformní, on sám osobn nadm rn vlezlý, i rezervovaný, položil Kristýn Rustové další otázku. „Do transportní centrály jste se dostala v p ítomnosti vašeho p ítele Franka Boormana, se kterým jste byla na ve e i.“ Kristýn Rustové se na tvá i mihl tém nepost ehnutelný úsm v. „No, pokud slovem p ítel myslíte fakt, že s ním spím, tak Frank Boorman není m j p ítel. I když, líbí se mi dost na to, abych se s ním vyspala, to jo,“ vrhla na vyšet ovatele nevinný pohled. Svou bezprost ední replikou ho viditeln vyvedla z míry. „Ale na to už jste se m ptal p tkrát. Ráda vám odpovím i po šesté,“ využila neschopnosti vyšet ovatele navázat. „Tihle chlápci jsou každým rokem mén slizcí a víc sympati tí, ale po ád ne dost,“ zkonstatovala Bytewská. Villefortová rozeznala ve slovech své šéfové úlevu, sama zachovávala masku pouze profesionálního žánru. Po dalších t ech 11

VYSOKÁ HRA PATRIOT sériích otázka – odpov si dovolila krátký pohled k místu, kde v d la, že se skrývá jedna z kamer, a ucedila: „Je to b ídil.“ Kristophera Cacopulose nem la ráda, jednou ji zbyte n vyslýchal o dobré dv hodiny déle jen proto, že doufal, že si s ní poté smluví rande. Byl to prost hlupák. „A jaké íslo svítilo na displeji návratového modulu? Myslím tady?“ Vyšet ovatel oto il sm rem k Rustové notebook ne širší než na ty ikrát p eložený list papíru. Obrazovka v detailním záb ru ukazovala primární ovládací panel ídící jednotky návratového modulu, který používal van Wonder k transportu agent mezi jednotlivými realitami. Rustová se naklonila, aby si obraz mohla pe liv prohlédnout. Villefortová za ala v duchu recitovat medita ní mantru. Srdce, které se jí nap tím dychtilo rozeb hnout, se naopak uklidnilo. Bytewská nic takového neum la, nezbylo jí, než se spoléhat na jí vlastní železné sebeovládání a doufat, že v místnosti nejsou žádné speciální medicínské skenery. Nem ly by být, ale v Agentu e bylo možné všechno. Zvlášt v prostorách vyhrazených Divizi pro vnit ní záležitosti. Ob ženy dob e v d ly, že hodnota, na kterou se Kristopher Cacopulos ptal, ozna ovala hmotnost živého nákladu, který bylo možné bezpe n dopravit dom . A ta po celou dobu, od chvíle návratu zran né doktorky Lavassi až tém k zániku brány propojující dva sv ty, neklesla pod sto t icet kilogram . Alespo podle van Wonderova neoficiálního vyjád ení. „Wow, to je íslí ek!“ uznale ekla Kristýna Rustová. „Které z nich p esné myslíte, tohle nebo tohle?“ vyptávala se. Ob ženy za polopropustným sklem se za aly usmívat. Už tušily, která bije. „Tady tohle, to nejv tší, jediné ervené mezi zelenými údaji,“ napovídal Cacopulos s nad jí. „Víte,“ agentka ve výcviku Rustová mu v novala up ímn litující a tím ješt více okouzlující úsm v, „byl tam takový frmol, že jsem se na ten displej pomalu ani nepodívala.“

12

VYSOKÁ HRA PATRIOT „Konec výslechu,“ prohlásil Cacopulos znechucen sm rem k neviditelným mikrofon m. „Dob hla asová lh ta.“ „Vydržela celých deset hodin bez jediného zaškobrtnutí, je vynikající,“ pronesla Bytewská s uznáním. Villefortová ne ekla nic, jen p ikývla. John m l nos na zajímavé ženy. Nedivila se mu, že ho Rustová zaujala. Jenomže k jeho sm le, Kristýna se zakoukala do Boormana. Nemohla íct, že by jí to vadilo, spíš naopak. „Ale Frankovi nemusíme íkat nic, myslím o tom, co jsme tu slyšely,“ ekla a podívala se na svou nad ízenou. „Co vás to napadá, agentko, já to chlap m nikdy neuleh uji, a se snaží,“ odpov d la Bytewská, zaklapla sv j osobní po íta a vyrazila ke dve ím. Tohle m la z krku. Pokud nevyjdou najevo další okolnosti, Johna F. Ková e z Agentury nevyhodí. Maximáln ho budou popotahovat kv li nevrácenému inventá i. JFK vyšel z lesa shrbený až k zemi a p es svažující se pastviny se mu otev el pohled na m sto topící se v šeru blížícího se úsvitu. Obydlená oblast se bez ohledu na karanténní zóny zm nila v jediné bojišt . Úto níci postupovali ze severozápadu odn kud od Štramberka, nejv tším ohniskem odporu byla továrna, do jejíž blízkosti se zatím on sám v bec nem l možnost dostat. Už byl dost blízko na to, aby ho st elba ohlušovala, vid l stopovky kulomet i ohniska vznikajících požár . Sou asn však dost daleko na to, aby mu pohyby nákladních voz , p ebíhání jednotek muž a ob asné exploze p ipadaly pomalé a ned ležité. Jenomže on z vlastní zkušenosti v d l své. Vzhledem k tomu, že v boji byly narušeny všechny karanténní zóny, muselo jít o útok zvn jšku. Palba najednou zesílila, rozeznal uši rvoucí je ení rychlopalných t icetimilimetrových kanón . Sp chal dol , p ikr ený, ostražitý, v šeru neviditelný. Tráva byla mokrá, ale chlad necítil, všemi smysly se vpíjel do skrumáže p ed sebou. P ed prvními domy si p id epl k betonovému podstavci plotu. Bojová situace se zm nila, proud úto ník po celou dobu sm ující k továrn zeslábl – kanonáda je z ejm odrazila. 13

VYSOKÁ HRA PATRIOT „Faza dva! Faza dva!“ projel kolem n j neosv tlený džíp zvláštní konstrukce s megafonem a lafetovaným kulometem. Ková poznal ruštinu, ale nebyl schopen rozeznat, zda mluvil rodilý mluv í nebo cizinec. Tak daleko jeho jazykové schopnosti nesahaly. Úto níci se te soust edili na okolní domy a organizovan z nich vyvád li zajatce, rutinn je poutali k sob a nakládali je do pr b žn p istavovaných uko ist ných nákladních voz . Když zrovna nebyl žádný nákla ák k dispozici, nutili svázané lidi klusat sm rem ke Štramberku. Další džíp podobný tomu prvnímu zastavil jen kousek od n j. „Oni n sdadutsja! Ich oborona ulu šajetsja s každoj sekundoj, nam nado odstupi !“ Slyšel, jak muž vedle idi e hovo í do vysíla ky. Pochopil, že tohle je d stojnický v z spojený p ímo s hlavním velením. Celá akce byla velmi dob e naplánovaná a organizovaná. Rozeznával, že nep átelé mají na tvá ích polomasky s lícními filtry, rukavice, p iléhavé kukly. Jediné, co z stalo z jejich t la odhalené, byl úzký pruh obli eje kolem o í. Chránili se p ed nákazou pro n smrteln nebezpe nými druhy ch ipky, které se v okolí mohly vyskytovat a v i nimž byli místní rezistentní. „Po atno! Nam nado proderžatsja ješ o pol asa, potom uni toži togo kak možno bolše, toby im bylo trudno nas presledova !“ „Jed m!“ promluvil d stojník úse n k idi i. Ková se vrhl vp ed a odrazil se. V okamžiku, kdy idi pustil spojku a džíp se rozjel, dopadl vedle kulometu; p ímo arým kopem poslal v saltu vzad k zemi st elce. Muž na sedadle spolujezdce se bleskov vyto il s hranatou pistolí v ruce. Ková ho chytil za vlasy, jediným škubnutím zvedl ze sedadla a úderem dlaní bez náp ahu jím mrštil p es zdvižené p ední sklo na kapotu motoru. Už se zdálo, že se muž udrží a vyst elí, idi však p ibrzdil a to ho smetlo dol na zem pod kola. Ková vklouzl na sedadlo a bezohledn p išlápl šoférovi nohu na plynu. Džíp p i p ejezdu t la nadsko il, idi pustil volant, vytrhl od pasu n ž a sekl. Ková ránu neblokoval, pouze se zaklonil;

14

VYSOKÁ HRA PATRIOT v dalším okamžiku úto ící ruku p irazil k op radlu, epel nože se do n j zasekla až po st enku. Muž za val, nechal n ž nožem a sáhl za sebe. Ková se vzep el o p ístrojovou desku a ob ma nohama sou asn ho vykopl ven. Pak se bleskov zasunul na uvoln né místo, strhl volant, aby se vyhnul p ízemnímu domku, a p idal plyn. Tohle mu vyšlo, i když ho trochu znervóz ovalo, že za al jednat d íve než si vše promyslel. Když se proplétal mezi skupinkami klusajících zajatc a sledoval nákla áky odvážející lidskou ko ist, uv domil si, že už dávno ví, co chce ud lat. „Kontrataka! U nich puški, ustanovlennyje na gruzovikach! My n ud ržimsja!“ zachrchlala najednou zabudovaná vysíla ka. „Otstupajem! N vskij, doložít , k ertu, gd vy nachodit s!“ „N vský bude asi mrtvý,“ zahuhlal JFK sám pro sebe, vyhnul se p evrácenému autu, projel skrze plot a zase se vrátil na cestu. Minul dva zástupy zajatc , které úto níci nutili k b hu; dojel v z s korbou napln nou p evážn ženami. To už terén stoupal, ustupující sm ovali doleva na cestu vedoucí p es h eben erveného kamene k Lichnovu. N kde tam m li z ejm p ipravenou techniku, kterou se na místo p epadu v tak velkém po tu a tak ne ekan dopravili. P i pohledu na stovky odvád ných lidí JFK zm nil plán. P vodn cht l vysledovat, kam ozbrojenci utíkají, jenomže to by nemohl nikomu pomoci. Pod adil, ty válcový motor se rozje el do vysokých obrátek, využil posledního volného prostoru p edtím, než za ala cesta ost e stoupat, a p edjel nákla ák s lidmi. Zatím si ho nikdo p íliš nevšímal, ale to se m lo brzo zm nit. Zjistil, že rozbitá cesta plná výmol p ed ním je na dohled prázdná. P esn to pot eboval. Motor se roze val ješt víc, jak z n j ždímal každou špetku výkonu, cesta strm stoupala. Studený vítr mu foukal do tvá e, vzduch byl po noci vlhký a nebylo v n m našt stí mnoho prachu. P ed sebou ani za sebou nikoho nevid l, usoudil, že jeho náskok by už mohl být dostate ný. T sn za zatá kou pustil plyn, vymá kl spojku, strhl volant a sou asn zatáhl za ru ní brzdu. Džíp te stál nap í cestou. Pro t žký 15

VYSOKÁ HRA PATRIOT nákla ák nebude p edstavovat velkou p ekážku, ale alespo ho zpomalí. Práv to JFK pot eboval. A také pot eboval odmontovat kulomet. S nep íjemným pocitem se k n mu vrhl. Sta il pohled, aby i v šeru zjistil, že systém lafetace nezná, po n kolika zkusmých dotycích našt stí pochopil, že je jednoduchý a praktický – sta ilo vysunout závla ky a vytáhnout dva epy. S kulometem v pravé a dv ma nábojovými schránkami v druhé ruce zmizel mezi nejbližšími stromy, to už slyšel ev p ibližujících se motor . Ze zatá ky se vyno il charakteristický umák nákla áku, idi sta il jen p ibrzdit, plechy zask íp ly a mnohatunový kolos za al sunout džíp p ed sebou. Kabina t žkého vozu te defilovala p ed Ková em v bo ním pohledu. Už kle el, nábojový pás zlat se lesknoucí ve tm . Stiskl spouš , rachot st elby hmotn zaúto il na jeho bubínky, zásahy ze vzdálenosti pár metr v mžiku rozcupovaly kabinu vozu a všechno, co bylo v n m. Nákla ák popojel ješt o pár metr a zastavil, b sn ní kulometu ustoupilo vyd šenému k iku zajatc . Ková ne ekal a vyrazil k vozu. „Všichni ven, schovejte se v lese!“ rozkazoval, zatímco rozbíjel zámek a vytahoval první v zn z drát né klece. V duchu už po ítal, kolik nep átel je ve skupinách, které p edjel. Jen v t ch posledních dvou jich napo ítal minimáln deset se spoustou rukojmích. „Rychle!“ nutil strachem otup lé lidi ke sp chu. Kone n zmizeli všichni. Sám i s kulometem zalehl do p íkopu vedle cesty. Ústil do n j malý pot ek. Sice ležel nap l ve vod , ale zato se mohl korytem v p ípad nouze odplazit do bezpe í, aniž by se vystavoval palb . Už je vid l, pohybující se stíny na hranici lesa. Kradmé, opatrné, p ibližující se. Nebyli to žádní zelená i, to poznal na první pohled. Podle jejich po tu se všechny skupiny, které potkal, spojily. Což znamenalo, že se z téhle skrumáže neprost ílí. Zahájil palbu krátkými p erušovanými dávkami. M l pocit, že minimáln t i zabil. Pak došel pás. Prázdnou schránku nechal na míst a s druhou, ješt plnou, se plazil p íkopem pry , kulomet 16

VYSOKÁ HRA PATRIOT p itom držel na p edloktí, v pravé ruce pistoli. Bahno tiše vachtalo, voda mu zatékala až na k ži. Mohli se vyno it z kterékoliv strany, ur it ho už obklí ili. Vlhké mlasknutí, neviditelná žába odsko ila – trhl sebou, instinktivn namí il za pohybem – a spat il hlavu vyno ující se z trávy. A matn se lesknoucí hlave . Stiskl spouš , jednou, podruhé, náboje rozst íkly bahno kousek p ed ním, muž se zhroutil. Ková v d l, že nebýt žáby, byl by už mrtvý. „Volfi ubili! Plujem na vsjo, poj om erez les!“ zavelel n kdo. „Iz goroda na nas nastupajut, i kapitan ne bud t žda ! Smatyvajemsja!“ „P r str lajt pl nnych!“ Ková založil nábojový pás, zazn l první výst el. Se sev enými rty se zvedl do kleku a za al pálit; první z t ch, kte í cht li splnit rozkazy, šli k zemi doslova a do písmene p ep lení, další se kryli a plazili se pry . Rukojmí na jednu a úto níci na druhou stranu. Ze spodu se po cest blížily další vozy. Ková dál tvrdošíjn hledal cíle a snažil se nevnímat docházející munici. Krátká pauza v palb – cizáci se zvedli a p ískoky se snažili dosáhnout bezpe í erné linie lesa. Op tovné zmá knutí spoušt , siluety padající k zemi, pak poslední náboj, had kulometného pásu zmizel rozptýlený v desítkách mosazn žlutých nábojnic všude okolo. Nep átelé zmizeli. JFK padl do trávy a vy erpan zíral na oblohu. Vyšlo to, jeho šílená akce vyšla. Uv domil si, jak moc je unavený, kolik sil v uplynulých hodinách ztratil. Odpo íval a ekal, až dorazí Profovi lidé. Jen si musel dát pozor, aby ho nezast elili oni. I to se mohlo stát. John Ková sed l na d ev né židli postavené až t sn u zdi a jen s minimálním zájmem sledoval bou livé debaty mezi lidmi v sále p ed ním. Od odražení útoku uplynuly necelé dv hodiny a zatím všude vládl chaos. Muži, se kterými se setkal na kopci, nepat ili ke Kop ivnické armád , ale byly to narychlo vytvo ené jednotky domobrany, které p ímo v továrn shromáždil a vyzbrojil Roman Krystal. Vlastn jen díky jeho t icetimilimetrovým kanón m na nákla ácích se poda ilo útok relativn rychle odrazit. 17

VYSOKÁ HRA PATRIOT „Vy p jdete do karantény!“ doktorka Ka ková se v doprovodu dvou svých sester snažila vypudit vášniv diskutujícího muže z hlou ku ostatních lidí. Co jí na to odpov d l, Ková neslyšel, jeho gesto však bylo jasné. „Vy jste porušil karanténní zákon!“ Tomáš Prof vyslovil obvin ní práv tak hlasit , aby bylo slyšet pouze v nejbližším okolí. To sta ilo. Informace se jako kola na vod šeptem rozší ila mezi všechny p ítomné. „S karanténou je konec!“ odporoval muž veliteli kop ivnické armády. „Nez stal tady kámen na kameni a vy m budete otravovat n jakou karanténou!“ jeho hlas nabýval na síle a ím víc val, tím jist ji se zjevn cítil. „Ne, já vás nebudu otravovat,“ opá il tém tiše Prof. Ten pohyb byl tak p irozený, tak samoz ejmý a sou asn rychlý, že ho ani JFK tém nezaregistroval. Prof náhle v ruce držel automatickou pistoli a ústí hlavn opíral muži o elo. Šum metamorfoval v mrazivé ml ení. „Máte dv možnosti. Uposlechnout doktorku Ka kovou, šéfléka ku epidemiologické stanice státu Kop ivnice – Frenštát – Ve ovice, nebo neuposlechnout. To je všechno.“ Prof mluvil klidn a nenucen a o to p sobil jeho projev hroziv ji. Muž polkl a bez dalších slov se nechal odvést sestrou s rouškou p es tvá . „To platí i pro ostatní, kte í opustili pásmo IV nebo je léka i a zdravotníci ozna í za ohrožené.“ Debata se utlumila a zkultivovala, jako by do ní zdravotnický personál svým organizovaným jednáním p inesl ád. Ková si uv domil, že v tšinu p ítomných zatím nikdy nepotkal. Za dobu, kterou zde strávil, si zvykl na lidi v pracovních overalech, obnošených od vech. P ítomní byli oble eni lépe, zjevn pat ili k honoraci. Uv domil si, že tenhle sv t se od jeho vlastního sou asn v mnohém odlišuje a sou asn je naprosto stejný – ti nejmocn jší žili v karanténním pásu I, v nejv tším bezpe í, nejlépe chrán ni p ed 18

VYSOKÁ HRA PATRIOT možnou nákazou. Existovaly výjimky – schopní mezi mocnými, nap íklad Roman Krystal, který práv v montérkách špinavých od oleje a možná i krve rázným krokem vtrhl do sálu. Doprovázelo ho n kolik muž obdobného vzhledu. Nepodobali se mu t lesnými proporcemi, ale zp sobem chování. Ková se okamžik snažil odhadnout, co jsou za , a pak na to p išel: Tihle lidé nebyli zvyklí m nit sv t prost ednictvím rozkaz , ale svou vlastní silou znásobenou v d ním a výkonností stroj . „Jsme všichni,“ oznámil hlasit Tomáš Prof, když zahlédl Krystala, a p emístil se k ad stol tvo ící provizorní e nický pult. Místnost pat ila k továrn a už d íve patrn sloužila k shromážd ní v tšího po tu lidí. Ková p estal vnímat všeobecný ruch, v myšlenkách se op t vrátil k žáb skákající pry od n j sm rem k obloze a k temnému obrysu hlavy úto níka. M l št stí, za sv j život vd il ryzímu št stí. Podv dom nahmatal podlitiny na t le, které mu zp sobily zásahy nep átelské palby i p es jeho hi-tech nepr st elnou vestu. A také lepšímu vybavení. Ješt nikdy si neuv domil vlastní smrtelnost tak siln , ani v Guatemale, Iráku, Libanonu. Všechno se to seb hlo p íliš rychle, bez plánování, p íprav. Jednal instinktivn , v rámci možností ideáln . P esto – skok žáby a dv bleskov vypálené rány. Možná um e práv v tomhle podivném smrtonosném sv t . A bude to jeho vlastní volba, nem l pro si st žovat. Uv domoval si, že za jeho erné myšlenky m že vy erpání spojené s bun nou únavou následující po nanoroboticky urychlené rekonvalescenci. Nejlépe by ud lal, kdyby si dal teplou koupel, nutri n speciáln vyváženou ve e i a šel spát. Nebo se alespo po ádn najedl a vypil dv t i piva. Jenomže místo toho zde sed l, ekal b h ví na co a p emýšlel. „P edb žné informace zní,“ zaposlouchal se do strohého Profova hlasu, „n co p es dva tisíce chyb jících lidí.“ „Mrtvých?“ ujiš oval se zavalitý tlouštík v saku, které se barevn nehodilo ke kalhotám. Z ejm se oblékal p ekotn ve sp chu. Ková si to zjišt ní zapsal do pam ti. Toho muže útok jednozna n p ekvapil.

19

VYSOKÁ HRA PATRIOT „Ne, pane Bednáre,“ odpov d l mu kapitán, „dva tisíce zmizelých, mrtvých máme kolem stovky.“ „Piráti – otroká i,“ pronesl Krystal rázn . „Unesli dva tisíce lidí a hodlají je prodat. Musíme je zachránit, pokud je as.“ „Jak! Už p ece odlet li!“ vyk ikl muž v dvou adovém saku a bu ince, kterou te držel v ruce. Ková i n ím p ipomínal podomního obchodníka, podle kvality látky, ze které m l ušité šaty, velmi úsp šného podomního obchodníka. „Ano,“ potvrdil Prof. „Na jih od Lichnova jsme zahlédli odlétat ty i vzducholodi.“ „Máme našeho vlastního and la, pane Bu ku, a je prakticky p ipraven k odletu,“ prohodil Krystal sm rem k muži s bu inkou. V rozložitém technikovi se skrývala jakási vášnivost, jako by jen tak tak držel sv j vztek na uzd . „Je to jen jedna vzducholo ! Navíc tamto jsou piráti! Jsou ozbrojení! A my nem žeme riskovat stroj, do kterého jsme po celé desetiletí vkládali peníze!“ okamžit oponoval Bu ek. Ková zaregistroval n kolik p ikývnutí, víc rozpa itých pohled a celou adu nesouhlas . „A necháme ty lidi chcípnout?“ zeptal se najednou ledov Krystal. „Dva tisíce z nás? Necháme je odvést b hvíkam, um ít na nákazu a ty co p ežijou otro it, dokud nezem ou?“ Jeho hlas zesiloval, pohledem se vpíjel do o í nejbližších muž , kte í z ejm pat ili k p edstavitel m místní správy. „Ne, samoz ejm ne!“ ustupoval p ed naplno vy enou pravdou Bu ek. „Musíme jim pomoci! Musíme to prodebatovat a celá rada rozhodne, co podnikneme!“ poda ilo se mu ze sebe vypravit a viditeln se mu ulevilo, když si uv domil, že v poslední chvíli vyklouzl z nastražené pasti. Spousta muž tísnících se u ady stol nahrazujících e nický plut horliv p ikyvovala. Ková už mockrát vid l podobný mechanismus, uplat ovaný, když se nikomu necht lo riskovat sv j krk a kariéru kv li háklivému rozhodnutí. V tšinou se debatovalo a vše zvažovalo tak dlouho, až

20

VYSOKÁ HRA PATRIOT riziko a nutnost rozhodnout pominula. Nakonec se všichni poplácali po zádech a poblahop áli si k tomu, jak jsou dob í. „Vzhledem k útoku platí stanné právo,“ utnul rodící se diskuzi razantn kapitán Prof. „Pane Krystale, za jak dlouho si myslíte, že bude vzducholo p ipravena k odletu?“ „Už je p ipravena, ale vzhledem k tomu, že budeme pot ebovat naložit víc paliva, munici a zásob – osm hodin.“ „Máte je mít,“ p ikývl Prof. „A lidi?“ zeptal se. „Vysta ím si se svými techniky,“ oznámil Krystal. „Dám vám p esto svého muže jako doprovod,“ ekl kapitán a kývl na svého pobo níka, poru íka Jankise. JFK okamžit došlo, pro . Kapitán kop ivnické armády m l obavu, aby se n kdo nepostavil jeho autorit a nepokusil se zabránit odletu použitím síly. „Mí lidé pro esávají terén, zda zde nez stali nep átelé. Všichni ostatní se vrátí do svých domov – vyhlašuji karanténu. Tu m že zrušit jen doktorka Ka ková dle vlastního uvážení.“ N kdo zaprotestoval, Prof kývl na jednoho ze svých lidí, ten s al z ramene pušku a zamí il ke k iklounovi. „Eskortujte pana Blažka do v zení pod štábem,“ rozkázal. To sta ilo, aby se ostatní uklidnili a Prof m l situaci pod kontrolou. Lidé se za ali rozcházet, n kte í do dom , ostatní vyplnit rozkazy, kterými je zavalili Profovi pod ízení. Sám velitel kop ivnické armády zamí il ke Ková ovi. „Co vaše – sestra,“ zaváhal nad vhodným ozna ením doktorky Lavassi a rozhodl se dál p idržet krycí historky, pod kterou agent se svou spolupracovnicí do Kop ivnice p išel. „Vytáhl jsem ji z v zení. Byla zran ná, ale tam, kam odešla, se o ni dokáží postarat,“ rozhodl se John nakonec íct pravdu. Proti zásad utajení se tak prakticky neprovinil a muži, který riskoval život, aby mu pomohl, necht l lhát. „To je dob e,“ poznamenal po chvíli ticha Tomáš Prof. „Havelova pevnost vyho ela, našli jsme jen n kolik t l, živého nikoho. Kam odešla mi asi neprozradíte.“ Ková jen zavrt l hlavou. 21

VYSOKÁ HRA PATRIOT „V íte na existenci jiných sv t ?“ zeptal se po chvíli p emýšlení. „Možná, n kte í lidé v n v í,“ p ipustil Prof. „A pokud irou náhodou existují, jsou lepší nebo horší než ten náš?“ podíval se na JFK. „V mém sv t se proti vašemu odehrálo mnohem víc válek, ve kterých zahynula spousta lidí, ale nikdy ho nezdecimovaly tak hrozné epidemie jako ten váš. Taky jsem ale navštívil sv t, který celý zamrzl a stal se ledovým peklem.“ „Takže jsou lepší i horší sv ty,“ zhodnotil Prof. „Ano. To, že sv j sv t si musíme zasloužit, platí pro každého,“ ocitoval Ková motto Agentury. „A vy, co d láte vy tady? Za p edpokladu, že vám v ím,“ ve vážné tvá i kapitána se na okamžik mihla jiskra humoru. Ková v d l, že ten muž mu v í. Všechno, co ekl, logicky dopl ovalo obraz, který si o n m velitel kop ivnických ozbrojených sil ud lal. Souhlasilo to s jeho výbavou, znalostmi i konáním. „Jsem takový hlídací pes. Dávám pozor, aby se tu nikdo neobjevil, nenaplnil si Pando inu sk ínku vašimi vražednými viry a neotev el ji v n jakém jiném sv t ,“ prozradil JFK. „A co kdyby sem p išel n kdo, kdo by nám mohl pomoct?“ cht l v d t Prof. „Sv j sv t si musíte zasloužit sami, pravidla jsou jasná,“ p ipomn l Ková . „Rozumím,“ p itakal Tomáš Prof. „Nechcete se podívat na našeho and la? Dosud byl naprostým tajemstvím, ale to se práv zm nilo. Stav li jsme ho deset let, je to Krystalovo vymodlené dít a pýcha nás všech. M l nám pomoct zbohatnout, navázat nezávislé obchodní styky s dalšími malými státy okolo.“ „Rád, krom té obchodní vzducholodi, co nedávno p ilet la, jsem další vid l jen na obrázcích,“ p ipustil Ková a p ed o ima se mu mihla vzpomínka na ernobílé záb ry ho ícího Hindeburgu, nejlepší a nejv tší vzducholodi, co kdy lidé postavili. V jeho sv t se to stalo v roce 1937, tady z ejm nikdy. Oba muži vyšli ze sálu a za krátkou dobu se dostali do vnit ních prostor továrny. Ková si až te uv domil, jak jsou haly veliké, 22

VYSOKÁ HRA PATRIOT okolo nich postávaly nákladní vozy v r zném stádiu kompletace, v dálce rozeznával respekt vzbuzující siluetu vysoké pece a ješt kus za ní gigantickou stavbu – pravd podobn hangár. „Modlím se, abychom ty lidi zachránili. Co se stalo, je moje chyba, já jsem odpov dný za obranu m sta, za životy lidí,“ promlouval Prof nap l k sob . „Vezmeme si auto, p šky bychom šli dob e tvrthodinu,“ ekl najednou k v ci a zamí il k šestikolovému podvozku opat enému dv ma sedadly, ovládacími prvky a motorem bez jakékoliv kapotáže. „Útok byl velmi dob e p ipraven, dokonale se orientovali, znali komunikace, v d li, kam zavést zajatce…,“ poznamenal Ková . „Dokonce p esn odhadli moment, kdy se musí stáhnout, aby neutrp li zbyte n velké ztráty.“ „Krystalovy kanóny na nákla ácích nám hodn pomohly,“ p ipustil Prof, když se rozjeli. „Nazna ujete, že úto níci m li podporu zevnit ? Myslíte si, že je mezi námi zrádce?“ „Ano,“ p ikývl Ková . „Pokud to chápu dob e, vzducholo by narušila panující status quo. Statká i, hlavn Hyvel, by p išli o vliv.“ „I oni by m li prosp ch z obchodu,“ nesouhlasil Prof, „všechny informace, které nep átelé pot ebovali, mohli sesbírat v pr b hu n kolika málo let od poutník , jako jste nap íklad vy.“ P i p ejezdu úzkokolejky se oba odml eli, ale bylo to zbyte né, velká kola a pérování si s nerovnostmi snadno poradily. „Nicmén myslím, že máte pravdu. Ten útok byl proveden se zna nou pomocí n koho zevnit . A všechny stopy ukazují na Hyvela. Když uvážíte, že se n jak musel zkontaktovat se správnou pirátskou armádou, zajistit si virovou imunitu proti jejich mate ským kmen m ch ipky… ur it mu to trvalo celá léta.“ „Hyvel musel být dobrý organizátor, našli jste jeho t lo?“ cht l v d t Ková . „Našli jsme n jaká t la,“ p iznal Prof, „bohužel m l v nádržích pod statkem velkou zásobu benzínu…“ pokr il rameny. „Zbyly z nich jen kosti. Ty v tší.“ To už zastavovali p ed gigantickým hangárem klenoucím se vysoko k obloze a táhnoucím se zdánliv do nekone na. St ny i st echu tvo ily tenké plechy nýtované k ocelovým žebr m nesoucím 23

VYSOKÁ HRA PATRIOT celou konstrukci, r zn vybledlé pruhy barvy prozrazovaly, že na hale údržbá ské práce nikdy nekon í. Ková si uv domil, kolik energie, materiálu, pracovních sil kop ivni ané ze svých skrovných zdroj do projektu celé vzducholodi investovali. A pocítil k nim úctu. Necht li z stat izolovaní ve viry prolezlé divo in , necht li záviset na jiných. Snažili se vzít osud do vlastních rukou. Prof prošel malými dví ky v ohromných vratech tvo ících prakticky celou st nu hangáru. JFK ho následoval a pak z stal stát. Na n co tak ohromného nebyl p ipraven. Jedna v c byla dojem ze vzdálené vzducholodi vznášející se uvázaná ve vzduchu, druhá pohled z bezprost ední blízkosti. V porovnání s obrovským doutníkem o nejv tším pr m ru tém padesát metr a délce p es tvrt kilometru se všechno zdálo tit rné, ned ležité, drobné. „Je úžasný, že?“ vytrhl ho z ohromení Tomáš Prof. Ková ve slovech svého pr vodce cítil hrdost, pýchu. Oprávn n . Dokonale aerodynamický tvar kolosálního létajícího stroje vypadal v porovnání s d ev nými domy, permanentn opravovanými ploty a hlin nými cestami jako z jiného sv ta. „Je,“ souhlasil Ková . „Poj me se podívat, jak probíhá p íprava.“ Pomalu procházeli okolo vzducholodi a Ková e brzy z prohlížení za alo bolet za krkem. Z doutníkového t la vy nívala jen šestice malým k ídl m podobných gondol osazených vrtulemi, kapkovit tvarovaná aerodynamická velitelská kabina a p í ové kolo pod jejím dnem. Vše ostatní se skrývalo v trupu. Romana Krystala našli obklopeného paletami s výstrojí a proviantem, do pok ikování pracujících muž se mísilo všudyp ítomné hu ení erpadel, mechanických kladkostroj a motor . Ková vid l, jak prázdná cisterna odjíždí a st ídá ji druhá, kterou dva technici okamžit p ipojili na ohebné potrubí. Tankování bylo v plném proudu. „Budeme p ipraveni ješt o n co d ív,“ oznámil mohutný muž bez ptaní a ot el si zpocené elo. 24

VYSOKÁ HRA PATRIOT „Jak jsme na tom s výzbrojí?“ cht l v d t kapitán. JFK se zájmem poslouchal. „Už jsme nainstalovali ob dv t icítky, dv dvacítky, zatím máme malé problémy s levou d lovou v ží. Ale to m žeme dod lat po cest . Muni ní sklad je plný, ty i tisíce náboj pro velkou a šest tisíc pro malou ráži. Pak t icet tisíc kus pro velkorážné kulomety instalované ve st elištích pro posádku,“ vypo ítával Krystal, jeden z jeho pomocník už p inášel zápisník s poznámkami. „Dál pat i nou zásobu pro chlapy, to jsou unifikované sedm šedesát dvojky, o osobní zbran se stará každý sám.“ „S kolika leny posádky po ítáte?“ zeptal se Prof. „Pot ebuji minimáln dvacet muž personálu, rad ji bych t icet,“ odpov d l bez váhání šéftechnolog. „Mám žíze , sakra,“ zavr el, pohledem p itom t kal okolo a sledoval práci svých lidí. „Hej! Tomu elektromotoru vypadla fáze! Neslyšíš to?“ zahulákal na obrýleného mladíka. Ten v mžiku vypnul jeden z kladkostroj a palcem ukázal, že rozumí. „Všichni d láme, co umíme,“ pokr il Krystal rameny na omluvu svého lov ka. „Na obsluhu každé d lové v že pot ebujeme minimáln ty i lidi, minimáln deset pro nutné výsadky, dvanáct ke kulomet m,“ po ítal Prof nahlas. JFK p esn v d l, o co te jde. Ti dva te dávali dohromady logistiku záchranné mise. Podobné akce obvykle p ipravovaly celé štáby odborník . Pokud te na n co zapomenou, mohou ohrozit zdar celé akce a životy všech zú astn ných. „Hele, kam je mám složit?“ vyrušil je idi malého nákla áku s korbou plnou kvi ících selátek. „Vep ové, bude sva ina!“ zajásal n kdo. „To jsou milá ci doktorky Ka kové. Jestli se dozví, že o nich mluvíš jako o sva in , sama si t dá k snídani,“ varoval ho idi . To už ale k autu sp chal mladík v overalu pot ísn ném modrou barvou.

25

VYSOKÁ HRA PATRIOT „Ty p ijdou do karanténní sekce, zaje sem na rampu!“ navigoval v z s živým nákladem. „Mohu uvolnit p tat icet svých lidí,“ rozhodl se Tomáš Prof. „K nim p idám patnáct šikovných chlap , kte í se vyznají a mají n co za sebou.“ „Vy nepoletíte?“ zatvá il se Krystal udiven . „Ne,“ zavrt l hlavou Prof. „Rád bych, po ni em jiném netoužím, než ty lidi zachránit, ale –“ znovu zopakoval lítostivé gesto, „jsem velitelem armády a musím zabezpe it naše území. To je ješt d ležit jší než záchrana zajatc .“ JFK tušil, jak se te velitel kop ivnické armády cítí. Rozum l mu a chápal, jak t žká to je volba. Protože byl sám profesionál, v d l, že se Prof rozhodl správn . „Rozumím,“ ekl nakonec Roman Krystal a položil si ruku na své vypouklé b icho, „ale pot ebujeme kapitána. Já jsem jen kormidelník. Poletím naším and lem klidn do samotného pekla, ale válce nerozumím. Velet voják m nemohu. Bude to Jankis?“ zeptal se. Tomáš Prof neodpov d l a podíval se na Ková e. „Vím, že to není vaše bitva, ale p esto vám nabízím velení nad svými lidmi i lidmi Romana Krystala.“ JFK byl zasko en, n co takového ne ekal. „To mi tolik d v ujete?“ zeptal se tiše. „Ano,“ odpov d l Prof. „Víme, co jste pro nás, tím myslím všechny lidi tady, ud lal.“ Pak se podíval na Romana Krystala. Mohutný technolog se krátce ušklíbl. „Doktorka Ka ková mi ekla, že práv vy jste ji a její holky zachránil z nákla áku p ed zajetím. A riskoval jste toho zatracen moc. Se mnou m žete po ítat a s mými techniky také.“ „V tom p ípad vaši nabídku p ijímám,“ odpov d l rázn JFK a Profovi zasalutoval. Až pak si uv domil, k emu se práv zavázal. K vále né výprav na nevyzkoušeném stroji proti mnohem siln jšímu a zkušen jšímu protivníkovi. Šance na úsp ch a šance na p ežití nebyly v bec r žové. P esto nelitoval. N co podobného d lal vlastn 26

VYSOKÁ HRA PATRIOT celý sv j život, snažil se chránit slabé p ed silnými. Bylo jedno, zda v domovské realit nebo tady. Kapitán John F. Ková , agent John F. Ková , záchraná John F. Ková , po ád to byl on. „Po kejte tu prosím,“ požádal ho Prof, „Jankis sem za chvíli p ijde i s vaší posádkou. Já už musím pracovat na n em dalším.“ Ková pochopil, že velitel kop ivnické armády n co podobného zamýšlel už od po átku. „Máte seznam vojenského materiálu nebo materiálu v bec, který nakládáte? Rád bych si ho také prošel,“ požádal JFK Romana Krystala. Šéftechnolog mu v noval pobavený úšklebek. „Vyrovnal jste se s tím zatracen rychle. Josefe! Dones tady kapitánovi seznamy! A hejbni sebou, nebo mi nakope zadek!“ doprovodil svou výstrahu hlasitým zasmáním.

27

FLUKTUACE

FLUKTUACE Andrea de Villefort zaklepala na dve e pracovny své nad ízené, ale protože byly pootev ené, hned vstoupila. Bytewská práv debatovala s van Wonderem, oba se sklán li nad velkým oto ným monitorem. Gestem ukázala Villefortové, a se posadí do k esla, a vrátila se k diskuzi. „Promi te, profesore, ale já v tom, co mi ukazujete, žádný vzor nevidím.“ Van Wonder se na svou nad ízenou podíval s tichým zoufalstvím p ipomínajícím u itele snažícího se vysv tlit pon kud natvrdlému žákovi, že dv a dv jsou ty i a ne p t. Villefortová si dop ála pobavený úsm v. Bytewská byla všechno jiné než hloupá, ale Van Wonderovi p ipadali i skromn jší géniové pon kud omezení. „Tak to zkusme takhle,“ navrhl a jeho prsty se rozb hly po klávesnici. „Provedeme transformaci, která nám n co vyhladí a vyhodí ty mén d ležité deformace kontinua.“ Jak zrychloval psaní na klávesnici, m nila se jeho slova v nesrozumitelné drmolení p ipomínající zaklínání animistického šamana. „Tak, hotovo,“ van Wonder spokojen klepl na klávesu enter. „Zajímavé. Te v tom opravdu vidím n jaký ád,“ zamyslela se nahlas Bytewská. „Poj te se také podívat, komteso,“ pobídla Andreu. Ta vstala a p idala se ke dvojici okupující jednu stranu stolu. V schématu chaoticky se pohybujících bod r zných intenzit a barev jich bylo n kolik zvýrazn no sv telným halem. Zdálo se, že tyto body se pohybují po obdobné, i když neustále se prom ující k ivce. „Fluktuace interdimenzionálního asoprostorového kontinua zp sobuje zm nu trajektorie t chto bod ,“ vysv tloval van Wonder. Villefortová pochopila, že jednotlivé body p edstavují sv ty, možná i jejich asový vývoj. To však bylo všechno. 28

FLUKTUACE „A kolem jakého st edu ty sv ty obíhají? Co je t žišt m?“ zeptala se Bytewská, která sledovala profesora v jeho úvahách déle. „To já práv nevím,“ zahu el nespokojen van Wonder. „Mám málo dat, ale snažím se to zjistit.“ „Zkusíme, zda ta vaše transformace bude fungovat i v globáln jším pohledu,“ ekla najednou Bytewská a tentokrát si p isunula klávesnici ona. Po n kolika napsaných kódech okraj obrazovky zm nil barvu z modré na fialovou. To znamenalo, že Bytewská využila svých vyšších p ístupových práv šéfa odd lení a sáhla si pro data, ke kterým nem l van Wonder p ístup. Op t se objevil ví ící chaos, tentokrát mnohem intenzivn jší. Bytewská p isunula klávesnici zp t profesorovi, aby znovu rozehrál svá analytická kouzla. „Tady to máme, vidíte, op t sledují n jakou modelovou k ivku a máme t ch sv t více,“ zabru el spokojen van Wonder po chvíli. „Máte pravdu,“ souhlasila Bytewská. „Odprezentuji to na porad a uvidíme, co na to eknou specialisté. Omlouvám se, že jsem vás sem zavolala mimo pracovní dobu,“ obrátila se k Villefortové, „ale pot ebuji si promluvit ješt o našem postupu ve v ci, ehm, prodloužené Johnovy mise.“ Van Wonder se pohroužil do svého obcování s ísly, vztahy a teoriemi a hovor žen nevnímal. Nezajímal ho. Cestou od nad ízené se Villefortová stavila ve vlastní pracovn a zapnula po íta . Program od van Wondera už na ni ekal, poslal jí ho bez jakýchkoliv dotaz – na agenturní síti m la jako agent senior stejná p ístupová práva jako on. Villefortová si chvíli prohlížela tanec sv tel, pak se zalogovala znovu a zadala jiné heslo. Tentokrát byl okraj obrazovky erný a když si vyvolala data, se kterými p edtím pracovala, musela zm nit m ítko, tak aby jednotlivé body nereprezentovaly konkrétní sv ty, ale celé realitní svazky; skupiny sv t s podobným sm ováním, podobným vztahem k technice a magii. I v tomto širokém záb ru van Wonderova transformace fungovala, op t se na obrazovce vytvo il jakýsi neviditelný ád. 29

FLUKTUACE Villefortová byla zkušený agent, zkušen jší, než si spousta lidí myslela, a nau ila se nepovažovat nic za náhodu. Váhala jen chvíli. Tohle nebyl o íšek, který by dokázala rozlousknout sama. Možná se ho chopí analytické odd lení, ale neškodilo být p ipraven, mít p edstih. Sáhla do struktury agenturní sít , využila svých neomezených p ístupových priorit a drobnou zm nou zp sobila, že van Wonder m l nyní k dispozici všechna data týkající se jeho pátrání. Dob e drobného mužíka znala. Miloval informace a data všeho druhu, a když zjistí, že se n jakým ízením osudu dostal k bohatšímu stolu, než mu náleží, bude ml ky hodovat a nebude kolem toho vést zbyte né e i. Vypnula po íta , zvrátila se v k esle, položila si nohy na st l a chvíli si kriticky prohlížela nehty nalakované karmínovým lakem. Prodejce sliboval, že si udrží dokonalý vzhled minimáln trnáct dní, navíc díky speciálnímu složení bude nehty vyživovat a zvýší jejich mechanickou odolnost. P i hodin speciálních technik, kdy trénovala agenty, u nichž bylo pravd podobné, že se ocitnou v náhlém nebezpe í života a budou se muset bránit holýma rukama, jedenkrát špatn kopla do tréninkového pytle a na nehtu m la p i soust ed ném pohledu viditelný škrábanec. A Villefortová si byla jistá, že každý muž, který se na ni podívá, si toho všimne. Ne že by na chlapech tolik záleželo, ale p im en elegantní vzhled si prost žádal své. A to si ten lak koupila ve sv t dvaadvacátého století. Zatracený Maurbyho efekt, zaklela v duchu. „Holky to mají vždycky t žší,“ pronesla nahlas hlubokou pravdu a natáhla se po katalogu nedalekého luxusního lah dká ství, aby vybrala p im enou pozornost pro Lavassi. Kv li výslechu ji probudili z lé ebného spánku. Villefortová dob e v d la, jak se pak lov k cítí. Na p íšernou kocovinu zp sobenou množstvím medikament a vlastním lé ebným procesem pomáhala nejlépe kvalitní, nejlépe belgická okoláda. I když okoláda vlastn pomáhala proti všemu.

30

PRVNÍ KILOMETRY

PRVNÍ KILOMETRY Berenika, jak Roman Krystal vzducholo p i jednoduchém ob adu pok til, vykonala t etí osmi ku okolo kopc Bílá hora a ervený kámen. „Fajn, myslím, že to za ínám mít v ruce,“ oznámil Krystal stojící u horizontálního kormidla. Vertikální kormidlo umíst né u podélné st ny velitelské kabiny obsluhoval menší muž s kroutícími se rezavými vlasy, kterého hlavní kormidelník, jak se Krystal sám tituloval, oslovoval jako Michala. Ková stál u navigátora permanentn studujícího mapy a podle údaje rychlom ru a kompasu zaznamenávajícího jejich polohu. Své odhady pak porovnával se skute ností pohledem z oken. Zatím to bylo snadné, protože se nacházeli nad známou oblastí. Pozd ji už budou muset spoléhat na mapu a p ístroje. Všichni se u ili, dokud to šlo. Posledním p ítomným v ídícím centru celého stroje byl otec Martin Kali. Když za ním kn z s katanou p išel a požádal Ková e, zda by nemohl provázet výpravu, JFK neváhal ani okamžik. Dob e si pamatoval, jak to Kali s me em umí, a co hlavn – jak rychle a nekompromisn jedná, když je t eba. „Doktorko Ka ková! Poru íku Jankisi! Dostavte se prosím do velitelské kabiny,“ pronesl Ková z eteln do mikrofonu. Všechna klí ová pracovišt na vzducholodi propojoval telefon a u každého p ístroje n kdo permanentn vykonával službu. „Vykonejte ješt jeden oblet okolo území celého státu,“ p ikázal Ková Krystalovi. „Provedu,“ odpov d l technolog. „P iblížíme se k horám,“ obrátil se na vertikálního kormidelníka, „tam to už m že víc foukat, bu p ipraven na ostrý manévr. Jedem o t i sta metr výš,“ zavelel Krystal. T i sta metr bylo jen o n co málo víc než délka celé Bereniky, p ipomn l si znovu Ková . 31

PRVNÍ KILOMETRY Nejdále od velitelské kabiny se nacházela nemocnice s karanténou, ale Jankis s doktorkou Ka kovou dorazili spole n . Z ejm na ni po kal. Ková sám z stal stát a bez jeho povolení si nikdo nesedl. Okamžik v tichu naslouchali ševelení vzduchu narážejícího na st ny kabiny. Zvuk vzdálených motor byl nerozeznatelný „Na úto níky máme ztrátu,“ JFK se podíval na hodinky, „dvacet jedna hodin a t icet minut. Jakou maximální rychlost m žeme vyvinout?“ obrátil se na Krystala. „Odhaduji tak sto p tat icet, ale oni budou o hodn pomalejší, na to se vsadím. Neexistuje and l lepší než Berenika,“ odpov d l hlavní kormidelník, aniž by odlepil o i od okna. Terén pod nimi rychle stoupal, val hor se blížil z Ková ova hlediska až p íliš velkou rychlostí. „Budeme-li po ítat rychlost sto kilometr za hodinu a náskok dvacet hodin, znamená to, že se m žou vyskytovat kdekoliv na ploše kruhu o pr m ru ty tisíc kilometr , v jehož st edu se te nacházíme. To nám dává jen malou šanci najít je. Pokud nevíte víc než já,“ promluvil ke svému štábu, jak o p ítomných v kabin posledních pár hodin p emýšlel. Sám si byl jist, že musí mít informace, o kterých on nemá potuchy, protože Prof ani Krystal by se nevrhli do beznad jného projektu. V pr b hu hodin hore natých p íprav však nebyl na takovou diskuzi as. „Nezapomínejte na dva tisíce lidí, jejich ko ist,“ pronesla Ka ková. „I když byl p epad pe liv p ipraven a vytipován na základ p íbuznosti virových kmen , jimiž jsme my, piráti nebo koncoví zákazníci promo ení, budou je chtít o kovat – imunizovat proti kmen m, které jsou pro n smrteln nebezpe né,“ za ala vysv tlovat. „Dva tisíce lidí, to je takových sto šedesát tun nákladu, to bychom neunesli ani my,“ obrátil se poru ík Jankis na Krystala. „Ne s tím, co vezeme,“ p isv d il technolog. „Nese nás n jakých dv st šedesát tisíc metr krychlových helia, to máme vztlakovou sílu zhruba dv st šedesát tun,“ doplnil. „Nesmíte 32

PRVNÍ KILOMETRY zapomínat na váhu kostry, obalu, paliva, vyvažovací vody… Odhaduji, že musí mít na živý náklad nejmén dva and ly. Ne nutn tak velké jako je Berenika. Kormidlo patnáct vzh ru, p ední motory na polovi ní výkon, tah vrtulí deset vzh ru, zadní naopak deset dol !“ zm nil najednou Krystal tón e i a za al št kat povely. Vzducholo se citeln naklonila v p edozadním sm ru. „Stoupáme t i metry za sekundu jen aerodynamickým vztlakem, to je slušné,“ zhodnotil Krystal spokojen . „Zadní vrtule vodorovn ,“ zadal do strojoven další rozkaz. „Myslím, že selekci zahájí co nejd ív,“ pronesla trochu nervózn Ka ková, když se situace uklidnila. Ková se p istihl, že i on dýchá o n co rychleji, než by m l. Na vzducholodi se všechno odehrávalo v pomalejším tempu, než by si p ál, sou asn se však sta ilo o takt opozdit a p išla by katastrofa. „Selekci? Co tím myslíte?“ zeptal se JFK. „To, o em se mluvilo na za átku. Nao kují lidi viry, jichž se piráti, teda jejich zákazníci, nejvíc bojí,“ vysv tlil suše Krystal. „Samoz ejm oslabenými, aby u nich vyvolali imunitu. Ale stejn jich spousta pom e.“ „Kolik?“ „Záleží na tom, jak sofistikovanou techniku používají, pokud jsou dob í, tak okolo deseti dvanácti procent.“ Dv st , dv st padesát mrtvých v prvním kole, p eložil si Ková strohou e ísel do reality. „Pokud si piráti opravdu vybrali správný cíl,“ vmísil se do hovoru poprvé kn z. „Existují nekompatibilní nákazy, které jsou stejn smrtelné jako p ed sto lety. To pak i po o kování um e minimáln polovina lidí. V tšinou víc.“ „Jo,“ souhlasil chmurn Krystal. „Nám obvykle odešel jeden ze ty ,“ prozradil bez vysv tlení. Mohutný technolog m l za sebou zvláštní minulost a Ková doufal, že se asem dozví víc. Ne proto, že by toužil odhalit jeho tajemství, ale protože pak mohl Krystalových znalostí lépe využít. „Ty dv tisícovky jsou te uvázány ve velkých prout ných klecích s roštem místo dna,“ za al Krystal mluvit. 33

PRVNÍ KILOMETRY O ima p itom nep estával sledovat prostor p ed vzducholodí, tvá kamennou a soust ed nou, hlas se mu p itom chv l. „Protože sp chají, nao kují je rovnou p i nakládání. Lidi m žou d lat pod sebe, zvracet, krvácet, všechno to spadne dol . Pak p istanou na vyhlédnutém míst , n kde u vody, a vy adí první várku, lidi, co to prost nezvládnou. Bu na míst , nebo op t za letu aplikují další kmen. Podle toho, jak moc sp chají, dají lidem as na zotavení. N kdy to do nich naperou všechno naráz.“ „Kde byste ud lal první tábor vy?“ promluvil Ková a p ešel k naviga nímu pultu s mapami. „Jane? Pot ebuji vyst ídat,“ promluvil Krystal do telefonu, a když muž vešel, p edal mu kormidlo. „Osahej si to a drž se nad známým územím,“ p ikázal. Za chvíli se už všichni ma kali nad mapou. „Nep edpokládali, že je bude n kdo pronásledovat,“ za al Krystal. Ková se podíval na Jankise. „Nikdo netušil, že je and l už hotový. Ani m stská rada, ani Hyvel.“ „Fajn, nep edpokládali,“ souhlasil JFK. „Nejblíž je vodní nádrž Šance. I když se budeme držet nízko a budeme manévrovat tak, a nejsme vid t z velké dálky, jsme tam ani ne za hodinku, je to n jakých dvacet p t, t icet kilometr .“ „Nebo Morávka,“ poznamenal Jankis. JFK si znovu prohlédl mapu a nacházel spoustu menších vodních ploch. Pokud opsal kruh o polom ru sta kilometr – jedné hodiny cesty rychlostí, o které Krystal tvrdil, že jsou ji piráti ur it schopni vyvinout, byly jich celé desítky. „Pro jste si tak jistí, napadá m spousta dalších možností,“ zeptal se p ímo. „Nákaza, všichni se bojí divokých neznámých kmen vir schovaných v divo in ,“ vysv tlila tentokrát doktorka Ka ková. „Proto se kotví nad vodní hladinou. ím v tší, tím lepší – menší riziko nákazy. A jestli jsou jejich nákladní vzducholod n jakých sto padesát metr dlouhé, pot ebují zatracen hodn místa, aby se všichni vešli na jedno místo.“ 34

PRVNÍ KILOMETRY „Škoda že nevíme, jakou techniku mají k dispozici,“ zalitoval Ková . Cítil se jako velitel, který se rozhoduje podle hod kostkou. „Kapitáne,“ oslovil ho Krystal a narovnal se, b ichem p itom necht n str il do stolku a nadzvedl tak jeho sklopnou desku, „dva tisíce lidí je poklad. Za deset otrok odolných v i místním vir m si m žete žít pohodln celý život ve slušném luxusu. S deseti otroky, kte í jsou odolní a navíc nep edstavují pro majitele riziko nákazy, jste bohá . Rozházet takové jm ní už dá práci. A pokud je mezi nimi jedna plodná žena…“ nechal myšlenku nedopov zenou. „V Kop ivnici otroky nemáte,“ p ipomn l Ková a dál p itom studoval mapu. „Ano,“ potvrdil Jankis, „jsme m stský svobodný stát. Malý stát. Podle toho, co se dozvídáme od pocestných a z pár vyslechnutých nezašifrovaných vysílání, která jsme zachytili, se moc p esouvá do velkých center, do center, která si mohou dovolit investovat do stavby stroj , investovat do vzd lání. Nová Francie, Boston, Katalánsko, to jsou podle našich znalostí nejmocn jší íše a všechny jsou otroká ské.“ Ková se snažil vzpomenout si na detaily zprávy zavražd ného agenta Murose. Tak n jak to opravdu bylo. „Turínsko, myslím severní Itálie,“ p idal otec Kali, „tam je to zrovna tak.“ „Nebo v N mecku, v Hamburském knížectví,“ vybavil si Ková . „Takže budou dob e vyzbrojeni, spíš než pouhé dv nákladní vzducholod m žeme o ekávat menší flotilu,“ pronesl nahlas. „Ano,“ souhlasil Krystal. „Víte, já si myslím, že ti piráti,“ doktorka Ka ková polkla, „nepracují pro žádnou zemi, kterou jste jmenovali. Mimo Boston. Za posledních dvacet let jsme m li návšt vníka z každé jmenované oblasti. Jsme s nimi nekompatibilní, jsme odolní proti naprosto jiným virovým kmen m. A naopak bez imunity v i t m jejich. Platí to samoz ejm i obrácen .“ „Možná to bude n jaká nová otroká ská íše,“ zamumlal Ková . „N kde na východ ,“ dodal, když si vybavil m kkou ruštinu, která se p i boji ozývala z vysíla ek. 35

PRVNÍ KILOMETRY „Jako první prov íme vodní nádrž Šance,“ vyzna il na map . „Ale vezmeme to tudy,“ nazna il cestu okolo šest kilometr dlouhého masivu kopce Ond ejník. „Tohle m sto je jak velké?“ ukázal na Frýdlant nad Ostravicí. Podle drobn vytišt ného popisu na okraji mapy pocházela z roku devatenáct set šestnáct. „Tam už nikdo nežije, ani v širém okolí. V kronice jsem našla, že se tomu, co vybilo sever Moravy v etn Ostravy, íkalo Krvavý plá . Lidé za ali krvácet z o í, potom z úst a potom umírali.“ „Dobrá,“ ekl Ková , jako by nevnímal ponurost vysv tlení, „nad bývalým Frýdlantem se sto íme zp t k jihu a údolím Ostravice pak pronikneme k nádrži. Chci pozorovatele na svých místech a obsluhu u d l v plné pohotovosti,“ obrátil se na Jankise. „Provedu, pane,“ zasalutoval poru ík. Št kl do mikrofonu n kolik povel a pak po to itých sch dkách vyb hl pry z kabiny. „Jdu se podívat, jak se cítí posádka, nikdo z nich zatím nebyl ve vzduchu, m že to pro n být t žké,“ oznámil kn z. „A vy?“ v noval mu Ková pobavený pohled. „Já prožil v ci, po kterých už je vše jen lehkým pohlazením pírka ve tvá i,“ odpov d l mu Kali s podobným úsm vem. Ková z stal v kabin s hlavním technologem a základní sestavou lidí nutných pro zabezpe ení ízení Bereniky. „Michale, nech se vyst ídat a p ines prosím džbán z lednice,“ požádal Krystal a znovu se chopil kormidla. „Pot ebuji v d t co nejvíc o naší vzducholodi a taky o tom, co mohu o ekávat od t ch nep átelských,“ požádal JFK. Mohutný muž jen p ikývl a natáhl se po velkém džbánu piva, který mu p inesl jeho kolega. „Napijete se? Je vychlazené tak akorát, m j ležák,“ nabídl technolog. Ková si uv domil, že má zatracenou žíze . „Kolik máme tohohle tekutého nákladu?“ zeptal se a ot el si p nu z úst. „Pár soudk by se našlo,“ zasmál se Krystal a sám se po ádn napil. „Nebylo by dobré, aby se n kdo opil,“ doporu il JFK. 36

PRVNÍ KILOMETRY „Dva p llitry na chlapa na den?“ navrhl technolog. „Nic tak nepovzbudí ducha jako m j ležák.“ „To zní dob e,“ souhlasil Ková a natáhl se po podávaném džbánu. Napadlo ho, že pivo je jedna z mála v ci, které jsou v tomhle d sivém sv t lepší než u n j doma. P esn ji Krystalovo pivo. „Berenika má celoztuženou konstrukci, kýl z ocelových trubek s t ikrát zeslabovanými st nami, šestnáct nosných duralových žeber fixovaných ocelovými lany, patnáct tisíc litr zát žové vody pro podélnou osu, ty ikrát p t set pro p í nou,“ vypo ítával technolog tém s láskou. „Šest motor , každý po šesti stech deseti kilowattech. V motorech jsem nejlepší. Jsou se ízené na naprosto dokonalý chod, mají minimální tolerance a na volnob h jim sta í dávkovat naftu po kapkách. Te jí máme v nádržích devadesát tun.“ „A to nám posta uje na jaký dolet?“ p erušil ho Ková . „Záleží na režimu letu,“ odpov d l Krystal po chvílí p emýšlení. „P i ekonomickém provozu, kdy se budeme ploužit tak t icítkou ty icítkou a nebude foukat moc silný protivítr, bych si troufl oblet t víc než p l planety. Pokud z nich budeme ždímat maximum, hodn manévrovat, bojovat s po asím, tak to vidím na šest sedm tisíc kilometr .“ Ková p ikývl. „A výzbroj? Jak si stojíme?“ „Jedna d lová v ž se dv ma sp aženými t icetimilimetrovými kanóny, dvakrát dv dvacítky. Nikdy jsem neslyšel o and lovi vybaveném t icítkami. Ale já létal p ed p tadvaceti, vlastn skoro t iceti lety. To se mohlo zm nit, znáte to, závody ve zbrojení a tak…“ „Znám,“ p itakal Ková . „A pro jste ji vlastn pok til Berenika?“ zeptal se na vícemén ned ležitou v c. Krystal zaváhal. „Tak se jmenovala má žena,“ odpov d l nakonec. „Vlastn tak se jmenovala dívka, kterou jsem cht l ud lat svou ženou.“

37

PRVNÍ KILOMETRY Velký muž se propadl do ml ení a up en zíral p ed sebe. Ohromný kolos se vznášel ve vzduchu, jako by jeho dv st šedesát tun váhy bylo jen pe í kem ve v tru. Ková naslouchal pravidelným hlášením ze ty pozorovatelen a sám m l o i na stopkách. Když kone n oblet li masiv Ond ejníku a sto ili se tém k jihu, objevila se pod nimi klikatá eka p itékající od hor na jihovýchod . Krystal udržoval Bereniku n jakých ty i sta metr nad vlnícím se terénem a vedl ji k pozvolna se otevírajícímu údolí mezi mohutnými valy dvou hor. Podle mapy to byla na severu Lysá hora a dvojvrchol Malého a Velkého smrku na jihu. „Bu te p ipraven rychle zareagovat,“ upozornil Ková technologa. Ten jen p ikývl. „Mám let t rychleji?“ „Ne, spíš pomaleji, ale bylo by dobré, kdybychom byli schopni maximáln akcelerovat, až to bude nutné.“ Krystal p edal kormidlo pomocníkovi a p emístil se ke schématu lodi dopln nému n kolika desítkami žárovek. „Strojovna? erpadlá i? Za n te p e erpávat vodu z p íd to zadních komor, abychom let li p ídí vzh ru, se sklonem p ti stup , budeme to kompenzovat nastavením ídících k ídel a os vrtulí.“ Ková cítil, jak gigantický stroj p esn podle rozkaz jediného muže poslušn zm nil polohu. Sám p ehodil n kolik kolík na jednoduché telefonní úst edn a spojil se s Jankisem. „Hlídky maximální pohotovost, blížíme se do pásma ohrožení.“ Na okamžik zaváhal. Jakákoliv manipulace se zbran mi, navíc s novou technikou a nedokonale vycvi enou obsluhou, p edstavovala riziko. Jenomže oni si nemohli dovolit nebýt p ipraveni. „Palebná stanovišt p ipravit k palb , každý si hlídá sv j sektor.“ Po potvrzení p ijetí rozkaz se vrátil ke studiu mapy. Pod nimi zatím defilovala liduprázdná divo ina, jasanovo-bukové pralesy bez jakékoliv stopy lidské innosti. Stará železnice už byla viditelná jen ob as, zelené skvrny vegetace požíraly cesty po v tších a v tších

38

PRVNÍ KILOMETRY kusech, strmé mohutné kopce se ty ily stále blíž, ty nejvyšší o n kolik set metr nad Berenikou. Mapa byla podrobná, ale permanentním p ekreslováním ztratila ást detail . Ková zkoumal vrstevnice, snažil se ode íst nap l set ené nebo nejasn opsané kóty. Opušt nou Ostravici, m ste ko z v tší ásti poz ené pralesem, nechali za sebou, dostali se na úrove první ady menších kopc , jeden se jmenoval Smr ina, druhý byl podle mapy bezejmenný. „Pokud na nás n co nachystali, budou ekat v úzkém zálivu Šancí, co sm uje rovnou k východu, to je po naší levé ruce,“ odhadl Krystal. I Ková ovi se to zdálo pravd podobné. „Pot ebovali bychom pozorovatele p ímo na p ídi, aby nás v as varoval,“ pronesl. „Není ho tam jak dostat,“ odpov d l stroze Krystal a soust edil se na ízení. Kopce nalevo i napravo se zdály nebezpe n blízko, Ková si znovu uv domil gigantické rozm ry Bereniky. Sta il siln jší poryv v tru a m li by problémy. Vlevo se otev el ne ekaný výhled do malého údolí zataraseného Lysou horou. Ková volný prostor stranou od azimutu jejich letu chvíli zkoumal pohledem. Údolí bylo m lké, Berenika nebo jiná vzducholo rozm r Bereniky by se tam vešla jen st ží a p i zachování minimální bezpe né vzdálenosti od povrchu by stejn byla p es nižší kopce vid t už zdálky. „Nep ítel na devíti hodinách!“ oznámil n kdo v reproduktoru vzrušen . Svítící žárovka blikla u levé pozorovatelny. Ková se vrhl p ímo k oknu, ale stále nic nevid l. „Je to malý and lí ek, má maskování! Už stoupá!“ Stále nic nevid l. „V ž jedna pal!“ zavelel p esto. Tém sou asn s jeho pokynem se rozje ela dvojice t icetimilimetrových kanón , zásahy vyoraly v lese širokou brázdu. Až nyní spat il malou vzducholo nesoucí se t sn nad vrcholky strom , khaki vzor jejího plášt splýval s pozadím. „V okamžiku dohledu v ž t i pal!“ zavelel. 39

PRVNÍ KILOMETRY Kostra vzducholodi se ot ásla, když se do hry zapojila i druhá dvojice kanón , jako odpov zapráskala z nep átelské minivzducholodi odvetná palba. Najednou se nad lesem vznášela jen koule ho ících plyn . „Oni vybuchli,“ vydechl p ekvapen JFK. „Jo,“ odtušil Krystal a dál se v noval ízení. „Ten šmejd byl napln ný vodíkem. Prost zadní voj, který si mohli dovolit ob tovat.“ JFK už se opanoval. „Ukon it palbu, dál maximální pohotovost,“ velel. P esto m l pocit, že nad nádrží Šance utopenou mezi kopci je už další p ekvapení ne eká. Tohle byla lé ka. Pokud by chystali razantn jší útok, neupozor ovali by je na svou p ítomnost p edem. „M li jsme št stí, že nás netrefili,“ ekl, když Berenika nad vodní plochou zpomalila. Krystal zavrt l hlavou. „Ani ne, byli p es kilák daleko a ekl bych, že kousek pod námi. Chce to spoustu zkušeností, aby lov k dokázal z kulometu trefit i takového obra, jako jsme my. Taky p esný odhad vzdálenosti.“ Ková ovi p išlo, že hlavní technolog bere možnost zásahu na p íliš lehkou váhu. „A kdyby jim to p eci jen vyšlo?“ nadhodil. „Ze zásahu z takových párátek se nepod láme,“ sykl pohrdav Krystal a oto il kormidlo o díl doprava. „Pláš je dvojitý. Utratili jsme celé jm ní za fedex – polymer vyráb ný s pomocí n jakých pavouk v Katalánsku. Malé díry ucpe jedna dv .“ JFK se dál nevyptával a pozorn se rozhlížel po okolí. Velitelská kabina nabízela rozhled v úhlu t i sta šedesát stup . Slunce práv zapadalo za masivní kopce, stíny se rychle dloužily. „Za chvíli bude tma, myslím, že bychom m li zakotvit,“ navrhl. Do fines vzduchoplavby se necítil zasv cen ani trochu. „Jo, to m li,“ potvrdil Krystal. Na odposlechu JFK slyšel, jak Jankis instruuje muže, jakým zp sobem mají propátrávat okolí. Cht l, aby se zam ili na místa s

40

PRVNÍ KILOMETRY menším množstvím vegetace a nejlépe na ídké oblasti bez ní, dále na kupy balvan a zbytky cesty, která kdysi celou nádrž lemovala. Ková i to znovu p ipomn lo, jako moc tady lidé mají zafixovány zásady minimalizování nebezpe í kontaminace nep átelskými viry. Zele skrývala živo ichy a hmyz a ti p edstavovali potencionální riziko nákazy. „Stojíme,“ oznámil vertikální kormidelník. „Výška padesát metr nad hladinou.“ „Záporný vertikální tah, a se dostaneme na dvacet,“ zavelel Krystal. Ková chápal, že se mu necht lo vypoušt t drahocenné helium, ale stejn si nedokázal p edstavit, jak bez toho dokážou p istát a zakotvit. „Za n te erpat helium do tanku,“ zazn l další rozkaz. Do pomalého, tém líného brumlání vzn tových agregát se vmísil svistot erpadel. Berenika pomalu, tém neochotn klesala k hladin . „Dvacet metr ,“ ohlásil vertikální kormidelník. „Vyhodit kotvy,“ zavelel Krystal. Ková vid l, jak se ze strojní ásti paluby do vody rozvinuli silní hadi lan zakon ení rozm rnými balíky. „To jsou vodní kotvy,“ vysv tloval technolog bez ptaní, „na konci každého lana je složený vak o objemu deseti kubík vody. A malé erpadlo. Vak se naplní vodou a drží nás ve správné výšce. O bo ní drift se starají oby ejné malé kotvy, ty m žeme postrádat.“ „Tak, vyrovnejte vztlak na jednu tunu, na tom budeme spát,“ ukon il p istávací manévr. „Kdyby se cokoliv stalo, vypustíme vodu a poletíme rovnou vzh ru bez nutnosti startovat motory,“ pochopil Ková . Obrovská vzducholo se nato ila po v tru a vznášela se nad vodní hladinou jako spící obr. „Jankisi, chci hlídky po celou noc, tak aby byl pod kontrolou celý perimetr. Za t icet minut se sejdeme spolu s veliteli družstev,“ Ková zat kal po velitelské kabin . Pro víc lidí byla p ece jen malá a nacházelo se zde množství citlivých za ízení.

41

PRVNÍ KILOMETRY „Pat í vám kapitánská kajuta, ta je v tší,“ prozradil mu na p l úst Krystal. „Nebo je tu ješt jídelna a skladišt .“ „– v jídeln .“ Krystal ukázal na prázdný džbán piva. „A k ve e i každý muž vyfasuje dva p llitry piva,“ dodal JFK. „Pane?“ zazn lo po chvíli. „Doktorka Ka ková to považuje za diskriminaci.“ Ková m l pocit, že na odposlechu slyší potla ovaný smích. „V po ádku, každý len posádky dostane p íd l dvou p llitr piva, má-li zájem,“ upravil sv j rozkaz JFK.

42

KRÁSKA A ZVÍ E

KRÁSKA A ZVÍ E Andrea Villefortová pomalu krá ela podzemními garážemi ke svému vozu, st íbrnému Porsche GT3. Bylo to její t etí Porsche v ad . Líbilo se jí, že automobilka už celá desetiletí drží tradici a dovoluje si jen decentní modernizace karosérie. Ješt víc se jí líbilo, že jí to auto sluší a s akcelerací zaru ující dosažení stokilometrové rychlosti za mén než ty i a p l sekundy byla také docela spokojená. Ze své kukan na ni mávl vrátný, sedmdesátiletý sta ík, který na ní mohl o i nechat a ob as ji zahrnul lichotkami s noblesou daleko p edstihující všechny ostatní, jež kdy vyslechla. Když otevírala dve e, zahlédla Franka Boormana nakládajícího svého Humvee. Villefortová p i pohledu na neforemný terénní v z, který Boorman získal odkudsi ze sklad americké armády, zakroutila hlavou. Možná to bylo auto schopné odolat zásah m z kulometu a projet jakýmkoliv terénem, ale bylo pomalejší než želva a ídit ho p edstavovalo t žkou práci. Což ovšem Boormanovi nevadilo. Oto ila se od vlastního vozu a došla k n mu. „Kam mí íš? Divím se, že ti Bytewská nenapa ila nucené neplacené volno!“ zašklebila se na n ho. „P ivést si p ítelkyni na rizikový nástup do mise,“ zavrt la hlavou. „Není to má p ítelkyn , pozval jsem ji na ve e i, abych ji varoval p ed lidma, kterýma se Agentura jenom hemží. Takovýma, co vyznávají zásadu použít a zahodit,“ zavr el Boorman a p endal z vozíku do auta další st íbrný kotou . „OK, OK,“ zvedla Villefortová ruce v p edstíraném gestu kapitulace, „jen jsem vtipkovala, jsi n jaký nabroušený.“ „Jo, máš pravdu,“ p ikývl a p endal do kufru další závaží. „Dom ?“ zeptala se Villefortová vážn . Obrovský Boorman jí p ipadal mén v pohod než jindy. „Jo, už jsem tam dlouho nebyl, zahrada bude vypadat p íšern a rybi ky, i když se mi o n stará mladý Edík, b hví,“ obrátil o i v sloup, ale sou asn se poprvé za dobu, co se spolu bavili, usmál. 43

PRVNÍ KILOMETRY Villefortová v d la, že Boorman má tohle desetiletí sv j domov v malé vesnici n kde na eskomoravské vrchovin . „A jaké tam máš vlastn krytí, erný muž v echách?“ zeptala se vážn . „Cizinecká legie,“ vysv tlil, „sem tam prohodím n jakou historku v hospod a usedlíci jsou spokojení. Mají m tam docela rádi. V bec je to tady dost prima zem ,“ snažil se usmát, ale Villefortová stejn poznala, že mu n co d lá starosti. „Za co utrácíš své t žce vyd lané peníze je jenom tvoje v c, ale stejn m posilování jako koní ek stoprocentního kyborga trochu p ekvapuje,“ zavrt la hlavou. Podíval se na ni, Villefortové zacukaly koutky. Na tohle téma už se bavili mnohokrát. Dob e v d la, že Boormanovy syntetické extrémn výkonné svaly také pot ebují zát ž, aby nezdegenerovaly. Jenomže on se cvi ení v noval s posedlostí šílenc daleko za rámec toho, co mu doporu ovali agenturní léka i. „M to prost baví,“ p iznal najednou p ímo, „když cvi ím na hranicích svých schopností, makám, snažím se ze sebe vyždímat maximum, cítím se víc jako lov k,“ prozradil náhle s ne ekanou up ímností. Villefortová p ikývla a nev d la, co na to íct. Byli kolegové, spíš kamarádi, ale vždy udržovali odstup, kterým si chránili své nejnitern jší soukromí. „Sakra,“ plácl se Boorman do náprsní kapsy. „Nechal jsem v kanclu hrací karty, co jsem slíbil Edíkovi. Pohlídáš mi to tady?“ Villefortová p ikývla a pak už jen slyšela sp šné vzdalující se kroky. Chvíli zamyšlen pozorovala výkonný, ale extrémn spartánský v z p ipomínající interiérem spíš traktor než cokoliv jiného a pak pohledem sklouzla k hromad kotou pro inky. Boormanovo syntetické svalstvo bylo založeno na technologii, která inerva n napodobovala p irozené tkán , což znamenalo, že pokud cht l vykonávat extrémní námahu, musel jeho mozek pracovat stejn usilovn jako mozek oby ejného lov ka. Nem l prost žádné elektronické pojistky, které by mohl odstranit a získat tak nadlidskou sílu. 44

PRVNÍ KILOMETRY Podat extrémní výkon bylo pro n j stejn obtížné jako pro ni, až na to, že se svými schopnostmi pohyboval n kde jinde. Zkusmo odhadla, jakou silou disponuje standardní kyborg založený na technologii obdobné jako Boormanovo t lo, a znejist la. Taková hmotnost, která by m la Boormana aspo trochu unavit, se prost na inku vejít nemohla. Pak ji to napadlo a opatrn sáhla na kotou , který podle jejích zkušeností z t locvi ny m l vážit p tadvacet kilogram . Málem s ním ani nehnula, odhadovala, že disk váží n co kolem sedmdesáti kilogram . To znamenalo, že nemohl být vyroben z oceli nebo železa – ale n eho mnohem t žšího, nap íklad zlata, platiny nebo dokonce iridia, které m lo t ikrát vyšší hustotu než ocel. Jenomže bylo také o n co málo dražší než zlato. Úkosem si p em ila hromadu závaží – mohla vážit n co kolem t í tun. Ani Agentura neplatila tak dob e, aby si agent mohl dovolit nakoupit t i tuny zlata. Boorman si prost iridium obstaral pod rukou v n kterém ze sv t , kde bylo laciné. Villefortová se p istihla, že se usmívá. Byl úpln stejný jako všichni ostatní lidé. „Už musím,“ ekla, když ho spat ila p icházet. „A hele, kdybys náhodou cht l tu svoji kamarádku, myslím Kristýnu Rustovou, vzít na projíž ku, možná by sis na to m l p j it jiné auto. V tom tvém si umaže šaty. Jestli budeš chtít mé Porsche, budu te n jakou dobu mimo,“ nabídla mu na rozlou enou. „Myslíš?“ Boorman si kriticky p em il vlastní v z. „No, možná máš pravdu, koupím si nové. Hummera Há jedni ku.“ „Fajn, hezkou dovolenou,“ pop ála mu Villefortová. Po dlouhé dob m la pocit, že n komu dob e poradila. Ve er, když vylezla z vany a odpo ívala u sklenky šampa ského, jen tak ze zv davosti nahlédla na internet, jaký že bourák nebo limuzínu si to chce Boorman koupit místo své p íšerné káry. Uklouzlo jí tiché zaúp ní. Hummer H1 byla civilní, p esn ji e eno jen mírn zcivilizovaná verze vojenského speciálu, který již vlastnil.

45

PRVNÍ KILOMETRY „N komu prost není pomoci,“ pronesla nahlas sm rem k nebi, které krom van Wonderových fyzikálních monster obývali i bohové. Nalila si druhou sklenici a pohroužila se do tení Legendy o Gilgamešovi v originále. Do postele si už ale vzala módní asopis z dvacátého druhého století. Krom st edov kého Japonska to byla z módního hlediska její nejoblíben jší epocha. „Vlastn jsem úpln stejná jako Boorman,“ zhodnotila se, když asopis odkládala a zhasínala. T sn p ed usnutím si uv domila, pro byl Frank tak nervózní – kv li Kristýn Rustové a jejímu pokra ujícímu výcviku. Kyborgovi, který kdysi dávno, vlastn kdysi v budoucnu totáln zlikvidoval robotickou yakuzu ovládající celý jeden sv t, na ní opravdu záleželo. S tou myšlenkou se jí usínalo podivuhodn dob e, poprvé od doby, co se vrátila Lavassi, si p ed spánkem s obavami nevzpomn la na agenta Johna Francise Ková e.

46

VÝSADEK ODHODLANÝCH

VÝSADEK ODHODLANÝCH Berenika se za pozdního soumraku neslyšn kradla údolími k vodní ploše v map ozna ené Morávka. P edchozího jasného dne využili k obletu beskydského masivu a hledání stop po pirátech. Krystal pro tu p íležitost nabral výšku t í a p l kilometr , což znamenalo, že dohlédli na vzdálenost více než dvou set kilometr . Ková si p esto ned lal iluze, že jejich šance odhalit prchající vzducholod je veliká. Museli by je spat it p ímo proti obloze a v zorném poli jediného po ádného dalekohledu na palub . Ostatní pozorovatelé m li k dispozici pouze výkonné triedry, které dosta ovaly jen na mnohem menší vzdálenost. Vzducholo p ešla na no ní režim, v kabin nesvítilo jediné sv tlo, aby neoslepovalo, b žely jen motory speciáln upravené na bezhlu ný provoz. Krystal zaru oval, že do dvanácti set otá ek za minutu je ze vzdálenosti v tší než sto metr nikdo neuslyší – pokud nebude absolutní bezv t í. A to v téhle zemi bylo jen málokdy. „Vidím n jaký ostrov,“ zamumlal Ková . „Na Morávce žádné ostrovy nikdy nebyly,“ odpov d l mu navigátor. „Ale už je to dlouho, co se tu n kdo vyskytl.“ „Já ho vidím,“ trval na svém Ková . „Je to pontonový ostrov,“ ozval se v telefonu Jankis. „A p ímo proti n mu na bližším b ehu je vysekaná mýtina, erstvá. Tábo ili tady.“ Ková e zamrazilo. Nesed l v helikopté e nebo stíha ce, aby se v pr b hu pár sekund vypa il. Všimli si toho tak pozd ! Krystal pozoroval Ková e a ekal na rozkazy. „Pokud by tu na nás ekali, už by zaúto ili,“ zkonstatoval JFK. „Musíme to prozkoumat. Zakotv te, ale p ipravte se k co nejrychlejšímu startu.“ „Rozumím,“ p ikývl technolog. „Vodní kotvy, zvýšit vztlak, vrtule i sm rovky p ipravit ke stoupání, motory zastavit,“ vychrlil záplavu rozkaz . 47

VÝSADEK ODHODLANÝCH „Jankisi, chci silnou pr zkumnou jednotku. Sedm nejlepších lidí, ru ní zbran , kompletní komunika ní výbavu!“ zavelel JFK. „Kapitáne?“ promluvila doktorka Ka ková, „p ipomínám pravidla karantény.“ „Rozumím,“ potvrdil Ková . „Postarejte se o to.“ Noc ztemn la, obrovská vzducholo se stala jen stínem tušeným mezi hv zdami. Slabý vítr tém nezvedal vlny, od b eh se neslo kvákání žab, ve vzduchu se honili netopý i. Ková se vyklonil do otvoru v podlaze. Od hladiny je d lilo patnáct metr , ale v ernot se hlubina zdála nekone ná. Pohlédl na šest muž za svými zády. Všichni v pogumovaných overalech, v maskách s lícními filtry a kulatými skly na o ích. Rukavice, kalhoty zastr ené a p ivázané do vysokých bot. Ková se p idržel p vodního agenturního od vu. „Jste si jist, že nechcete masku?“ zeptala se ho ješt jednou Ka ková. Její pomocnice, šikovná neatraktivní mladá žena, které si už JFK d íve všiml, mu ji okamžit podávala. „Jsem po ád istý, ne?“ zeptal se Ková šéfléka ky. „Ano, všechny testy jsou negativní, váš imunitní systém je zázrak,“ souhlasila doktorka. „Takže masku nechci,“ s t mi slovy shodil dol kotou lana, žblu knutí bylo jasn slyšitelné. Vzáp tí ho následovala celá série podobných zvuk – dravá ryba se nechala vyprovokovat k lovu. Ková si upravil automat na ramenním záv su a jako první slanil do tmy. Voda se zdála ledová. Díky tomu, že ho nadnášel malý korkový pás, nem l problémy udržet se s výstrojí na hladin . Za ním sjížd li další muži podle p esn ur eného po adí. íslo šest s sebou krom zbraní neslo telefon spojený s vzducholodí tenkým kabelem, sedmi ka zaplombovanou nemotornou radiostanici pro p ípad nouze. Ková doufal, že po koupeli bude za ízení i nadále fungovat. Jen dokonalá organizace a spolupráce jim mohla pomoci proti mnohem siln jšímu nep íteli. Necelou minutu, než se všichni shromáždili, využil k zorientování se podle hv zd. 48

VÝSADEK ODHODLANÝCH Nahmatal muže íslo dv – Jankise – a dvakrát mu stiskl rameno. To znamenalo následujte m . Po kal, až se mu signál vrátí, a vyrazil. Plaval tak dlouho, dokud pod nohama poprvé neucítil rozbahn né dno. Dál pokra oval drobnými kr ky, ob as ucítil pohyb vody zp sobený muži za ním. Dohromady nep sobili víc hluku než lovící ondatra. Postupn se proti nim zvedal b eh – sv tlejší pruh obklopený ze všech stran temnotou. Ková poslal domluvenými gesty dva muže napravo a nalevo, po kal, až se dostanou na vyt ené pozice, a pak se sám za al sunout kup edu. Nakonec se v m lké vod plazil po b iše. Z bezprost ední blízkosti se mu zdálo, že na mýtin p ed nimi n kdo eká. Rozeznával p t šest ležících muž . Nezdálo se však, že by zaregistrovali p ítomnost návšt vník – po celou dobu, kdy je pozoroval, se nepohnuli. Voda byla stále studen jší, nohy od kolen dol necítil. Ohlédl se, aby dal Jankisovi znamení, že p jde na pr zkum. Poru ík si jeho gesto vyložil po svém a za al se sám plazit dop edu. Ková zaslechl jen šplouchnutí vody, když vylézal na b eh. Další nenávid né ekání. Pak se voda zavlnila a Jankis ležel v bahn vedle n j. „Mrtví, ne víc než den. Tuzí, ale nepáchnou,“ podal šeptem hlášení. Ková okamžik p emýšlel. ekat uprost ed mrtvých na nep ítele cht lo hodn otrlosti. „Trojka ty ka budou hlídat, ostatní plaveme k ostrovu,“ vydal rozkazy. Neviditelná jednotka op t vklouzla do vody, k místu ur ení jim to tentokrát trvalo kratší dobu. T sn p edtím, než se JFK dotkl drsného povrchu kmene, z nichž byly pontony vyrobeny, zaslechl tiché zasténání. Nazna il, a ekají, a vyžádal si telefon. Zatím fungoval. „Ková ,“ ohlásil se. „Na most jsou lidé, živí. Na b ehu leží mrtví. N co se mi na tom nelíbí, odstartujte a vra te se pro nás zítra.

49

VÝSADEK ODHODLANÝCH Budeme vás informovat na domluvené frekvenci. Kon ím,“ ekl d íve, než Krystal sta il zaprotestovat. Slyšel, jak se muži v jeho sousedství neklidn zavrt li. Být ponechán samot napospas uprost ed virové džungle znamenalo rozsudek smrti. Ková v duchu po ítal do p ti set. To znamenalo že p i stoupavosti t í metr za sekundu, na kterou Krystal vyvážil Bereniku, už byli dostate n vysoko na to, aby je p ípadný boj neohrozil. „Poru íku?“ naklonil hlavu t sn k Jankisovi. „Vezmu si dva lidi a spolu s ty kou a p tkou provedeme výsadek na zemi. Vy za rovné t i minuty zajistíte pontonový ostrov.“ Ková mluvil velmi tiše, ale sou asn z eteln artikuloval. Jankis p ikývl na znamení, že rozumí. Pak JFK dotykem vybídl dva vybrané a stejn tiše jako p edtím zamí ili ke b ehu. Celá p tice vyrazila najednou, k ídla z úkryt za ke i, JFK se svým doprovodem p ímo z bahnitého b ehu. Neb želi, kradli se jak nejrychleji to v temnot šlo v hlubokém p edklonu se zbran mi p ipravenými k palb . Ková v ele o n co zavadil, došlo mu to d ív, než se rozezn l plechový zvuk – nástražný systém. „Oto íme!“ sykl a vyrazil maximální rychlostí. Sv tlice zasy ela, zleva zazn la palba. JFK zariskoval ješt další t i skoky, vklouzl do prohlubn , zm k ovin p ed ním prozá il zášleh z hlavn . První kulky mu zahvízdaly jen kousek nad hlavou, další už šly vysoko. Zasunul granát, odhadl náklon a vypálil. Sou asn s druhým výst elem už b žel vp ed, jeho spolubojovníci s ním, ty ka vpravo je všechny kryla dlouhými p erušovanými dávkami. Zaje ení t žší zbran , než byly jejich automaty, vše p ehlušilo, Ková e ovanul žár z hlavn chrlící ohe , vzáp tí už ale byl na úrovni rychlopalného kanónu. Skokem p ekonal maskovací bariéru z natahaných ke a malých stromk a dopadl doprost ed tábo išt sporadicky osv tleného ohn m z plynového ho áku. Úderem pažbou ze spodu poslal k zemi muže, který se k n mu obracel s pistolí v ruce; vzáp tí padl na zem a jemu ur ená dávka skon ila n kde v oblacích. 50

VÝSADEK ODHODLANÝCH Dvojvýst elem složil chlapa obsluhujícího kanón, do ramene ho zasáhla kulka od jeho par áka. Pak se t askání slilo v nerozlišitelný chaos, Ková se dvojnásobným p ekulením dostal z nejvíc exponovaného prostotu. „Dost!“ za val, když se mu zdálo, že divokou palbu jeho muž už nikdo neop tuje. Ticho se za ízlo do uší tém stejn bolestiv jako p edchozí st elba. M l pocit, že napravo slyší praskání v tví, ale nap l ohlušený si nebyl jistý. Jen pomalu za ínal rozeznávat ševelení listí v no ním vánku a p erývané, potla ované oddechování muž . O i oslepené zášlehy výst el si postupn p ivykly na temnotu, Ková si uv domil, že je mu zima a musí bojovat s nutkáním cvakat zuby. N kdo o kus dál na tom byl h a nedokázal t es potla it. Snažil se vybavit si, kolik lidí bylo v tábo e, když do n j vpadl. P t? Sedm? Všechno se odehrálo p íliš rychle. „Sv tlici!“ zavelel a sou asn se z kolen vrhl stranou dál ke strom m, pro p ípad, že by n kdo cht l po zvuku vyst elit. Nic se nestalo, jen trojka vypálil signální sv tlici, která p i pomalém pádu ozá ila okolí. Šest provizorních l žek, p t t l na zemi, zaregistroval, než se stíny korun strom v pohasínajícím sv tle rozpily do šedi a splynuly s tmou. „Jeden unikl,“ oznámil ostatním. „P tka se šestkou ho zkusí najít. M l by být zran ný. Pokud je to možné, chci ho živého. ty ka zkontroluje t la,“ za al udílet rozkazy. Postavil se jako první, s hlavou nachýlenou na stranu ve snaze zachytit sebenepatrn jší šramot. P i pohybu si vzpomn l na zásah do ramene. Bolelo to jako ert, ale zdálo se, že vesta op t vydržela. „Tenhle ješt žije,“ oznámil mu ty ka a levou rukou, s automatem stále namí eným na ran ného, ho p evrátil na záda. Mrtví muži se chránili p ed nákazou podobn jako kop ivni ané. Látka jejich od v však nebyla pogumovaná, ale napušt ná n ím, co zp sobovalo, že se na pohled leskla. Masky prozrazovaly vyšší úrove technologie, než byla kop ivnická. Pr hled pro o i nebyl ze

51

VÝSADEK ODHODLANÝCH skla, ale z tvarovaného plastiku, filtry tém splývaly s povrchem lícnic. Až te si JFK všiml pr st el ramene a hrudi, které muž utrp l. „Ale už dlouho nevydrží,“ zkonstatoval. „Mrtvé odtáhn te stranou, prohlídneme si je až za sv tla.“ Muži, které poslal, se zanedlouho vrátili i se zajatcem a beze slova ho p ivázali ke stromu. Všichni si instinktivn posedali co nejvíc do st edu vysekané planiny co nejdál od strom a života schovávajícího se pod nimi. N co podobného vlastn zahubilo nep átele, také se nama kali do stísn ného prostoru, napadlo Ková e, ale ne ekl nic. Silou v le se p inutil nedívat na konejšiv sy ící plamen ho áku, ale upíral místo toho pohled do tmy. Po v nosti ekání uslyšeli šramot. „Jankis,“ p edstavil se p íchozí. Ková e p i p edstav , že by se te vyno il mokrý z vody, zamrazilo. „Na ostrov jsou naši lidé. Všichni t žce nemocní, ob ti první pirátské vakcinace. Máte ran né? P inesl jsem lékárni ku.“ „Nemáme,“ odpov d l n kdo, podle hlasu p tka. Ml enlivý poru ík se posadil a tím jako by zmizel. Ráno p išlo za mu iv dlouhou dobu plnou zimy a zvuk života v lese okolo nich. T sn p ed východem slunce se ješt víc ochladilo a dva muži jeden po druhém zakašlali. Ková cítil, jak to všechny vylekalo. Nachlazení m lo v tomto sv t úpln jiný význam než doma. „Vym te si filtry,“ oznámil sedmi ka, který m l na starosti karanténní záležitosti. Ková sledoval, jak si muži ve stoje na otev eném prostranství nervózními pohyby vym ují opot ebované filtra ní a desinfek ní vložky za erstvé. Nedokázal odhadnout, jak moc jsou jejich obavy oprávn né a jak moc jde o d dictví historie. „Pro ešte prostor ješt jednou,“ rozkázal, když skon ili a úpln se rozednilo. „Mají tu aj, kávu a n jaké sušené polívky,“ oznámil trojka. Ková už všechny od vid ní znal, ale pod maskami stále nedokázal poznat, kdo je kdo.

52

VÝSADEK ODHODLANÝCH „Kdo má chu , a si dá,“ souhlasil. ty ka rozpálil kahan na plno a za al va it, p itom v žáru sterilizoval i objevené lžíce. JFK si zatím prohlížel maskovanou zbra , která tu íhala na Bereniku. Nikdy nic podobného nevid l. M la ráži n co pod dvacet milimetr , ale neobvykle dlouhé st ely. Po chvíli zkoumání objevil, že jsou ze dvou zlehka na sebe nalisovaných ástí. Odd lil je a spat il dv velké olov né kulky spojené ocelovým et zem. „Seká pláš vzducholodí, na malou vzdálenost to m že být docela ú inné, víc než zásah z t icítky,“ okomentoval jeho objev p tka. „Ti chlapi hodn riskovali, když tady z stali sami,“ promluvil Jankis po dlouhé dob . „Podle toho, co o pirátech vím, by požadovali, aby tady s nimi byl d stojník, vysoký d stojník s velkým podílem na zisku. Jen tak by v ili tomu, že se pro n jejich lidé vrátí.“ JFK se oto il od zkoumání zbran a obrátil se k zajatci. „Tenhle chlápek m l nepr st elnou vestu, pistole se st enkami vykládanými perletí a spoustu dalších drahých drobností. ekl bych, že ten d stojník je on,“ oznámil p tka. „Radiostanice,“ ohlásil sv j nález muž zkoumající vybavení nep átel. „A o polovinu menší než naše!“ dodal nespokojen . „Co nám k tomu ekneš?“ obrátil se JFK na zajatce. Ten jen zavrt l hlavou. „Jsi mrtvý muž,“ ekl Jankis a jediným pohybem mu serval masku z obli eje. Pod ní se objevila na okamžik vyd šená tvá s výraznou trojúhelníkovou bradou pokrytou rašícím strništ m. Záchv v paniky zmizel, vyst ídala ho nete nost. Ková si uv domoval, že nemá smysl do Jankisova výslechu vstupovat. „Odvlekli jste dva tisíce z nás, mezi nimi mou ženu a dceru,“ Jankis v hlas byl nevýrazný, plochý a o to hroziv jší. Ten muž se um l ovládat až na samotnou hranici p í etnosti, JFK si uv domoval, že v jeho nitru musí zu it vich ice emocí, bou e, která by kohokoliv slabšího zni ila. „Bu mi pravdiv odpovíš na mé otázky, nebo –“ 53

VÝSADEK ODHODLANÝCH „Nebo?“ opá il zajatec posm šn . „Nebo t umírání bude zatracen hodn bolet.“ „Tak to ti rad ji všechno povím,“ odpov d l zajatec, Ková v jeho hlase vycítil posm ch. Byl tvrdý, tvrdý jako tenhle sv t. Mluvil zvláštním, snadno srozumitelným slangem. Podle materiál , které JFK p ed misí prostudoval, vznikl smísením n kolika slovanských jazyk a na východ se používal jako obecná e . Jak v tom figurovala tém istá ruština, kterou slyšel p i útoku? Možná rodný jazyk úto ník ? „Já se t nejprve budu vyptávat na spoustu v cí a ty mi budeš odpovídat. Pokud se odml íš, u íznu ti prst, nos a tak,“ vysv tloval mu klidn Jankis. „ asem se za nu vyptávat na v ci pro nás d ležité. A pokud t n kde p istihnu p i lži, za ne to bolet. Dokonale lhát je t žké, to ty dob e víš. A protože tušíš, co t potká, když tvou lež odhalím, budeš nervózní a díky tomu za neš d lat chyby. Rozumíš, co ti chci íct? M žeš m zkusit obelhat, ale nepovede se ti to.“ Zajatec p ikývl, ale Ková v d l, že stejn nev í. „Pot ebuji n jaké posilující léky, pro p ípad, že by se zhroutil,“ požádal Jankis p tku. „Taky n co na zastavování krvácení.“ Zajatec p íšerné p ípravy pozoroval, tvá studenou a lhostejnou. „Rozd lte se po dvou a prozkoumejte okolí,“ p ikázal Ková zbylým muž m. „Pokud neobjevíte nic podez elého, do dvou hodin se vra te, zavoláme Bereniku.“ Mohl s tím po kat, ale necht l, aby ti poctiví chlapi vid li, k emu se schylovalo. Do smrti by je to strašilo ve snech. „Jankisi – dosta to z n j, i já tam mám rodinu,“ požádal ty ka na odchodu. Možná by nem li no ní m ry, napadlo Ková e, možná je bude mít jen on. „Máš rodinu?“ položil Jankis první otázku. „Nemám d ti,“ odpov d l zajatec. „To je pro n dobré,“ odtušil Jankis lhostejn . „Manželku?“ „Nežiju jako vy, jsem bohatý, mohu si zaplatit žen kolik chci!“ vyp nil muž najednou. „Pro ne,“ p ikývl Jankis. „A tvoje matka? Jak se jmenovala?“ 54

VÝSADEK ODHODLANÝCH „Co je ti sakra do toho?“ Jankis v n ž se blýskl, muž sykl, ez pro al jeho palec do p li kosti. „Jak se jmenuje tvoje matka?“ zopakoval lhostejn Jankis. „Valerie Andrejevna, ty zkurvysyne!“ Zajatec se p edklonil, kolik mu provaz dovolil, a plivl poru íkovi do tvá e. Poda ilo se mu slinou zasáhnout levý filtr. Jankis si masku beze sp chu sundal, z lékárni ky vytáhl lahvi ku p tadevadesátiprocentního lihu a pe liv ji o istil. Pak si ji op t nasadil. V tomhle sv t to byl pokus o smrtelný útok, poslední, který m l zajatec k dispozici. Ale poru ík sebou ani neškubl. Dokonce se ani nepokusil bezmocného muže potrestat. „Odpov d l jsi mi na otázku a já si myslím, žes nelhal. Držím dohodu,“ ekl klidn . „Ale jestli po mn plivneš ješt jednou, vypálím ti levé oko.“ Ková poodešel k plynovému va i i a nalil si ješt horký aj. Chutnal skv le. Jankis mezitím položil další otázku. Trvalo hodinu, než se zajatec zlomil. Nejvíc ho nahlodalo, když mu Jankis p i jeho lžích vysv tloval, pro lže a kde se dostal do sporu se svými p edchozími informacemi. Nakonec se dozv d li všechno. Tedy pokud ten muž nebyl aspo áste n p ipraven a nem l k dispozici dokonale p ipravenou lež. Jenomže to by ji ekl hned a nenechal by si z p edloktí stáhnout k ži. Ková si ot el kapky potu z tvá e. Stále slyšel ten k ik. Jenže na pontonovém ostrov leželi umírající civilisté. „Tak jo, myslím, žes nám ekl všechno, co jsi v d l,“ ukon il Jankis výslech svým plochým hlasem. „Vy po mn nebudete chtít, abych je p ivolal?“ zeptal se slabým hlasem zajatec. Bolest spojená s opakovaným šokem ho vy erpala, Ková p esto musel obdivovat jeho tvrdou náturu. „Kapitáne?“ obrátil se Jankis na JFK. „Nebudeme,“ ekl Ková , „vzhledem k tomu, jak dob e jste organizovaní, máte ur it domluvený jednoduchý kód, jak dát najevo, že jste p epadení. Víc od tebe nepot ebujeme.“ „A te ?“ zajatec se rozhlédl po svých p emožitelích. 55

VÝSADEK ODHODLANÝCH Hlídky se vracely, jejich hlášení byla negativní. Radista za al morseovkou p ivolávat Bereniku. „Splním slovo,“ pronesl Jankis. Za p l hodiny se vysoko na nebi objevil postupn se zv tšující tvar Bereniky. Sestupovala v p ekvapiv úzké a strmé spirále. JFK vedl muže zp t ke b ehu, Jankis z stal poslední. Když vkro ili do vody, zazn l jediný výst el a dva muži se jako na povel rozkašlali.

56

ZÁSKOK KRISTÝNY RUSTOVÉ

ZÁSKOK KRISTÝNY RUSTOVÉ Frank Boorman pe liv postavil plechovku p echlazeného piva na barový pultík. Nápoj m l teplotu minus jedna celá osm desetin stupn Celsia. Do chvíle, než skon í svou cvi ební sekvenci, by m la vystoupat na hodnotu mezi sedmi a osmi stupni – tak to m l nejrad ji. Pokud bude cvi it p íliš pomalu nebo rychle… nebude pivo dobré. Odstoupil od pultu a rozhlédl se po inkách, hrazd a boxovacím pytli dosud se skrývajících v p íše í. Aniž si to uv domil, neutrální vzhled aristokraticky modelované tvá e, která by d lala est dávným vládc m erného kontinentu i slavným jazzman m minulého století, se zm nil v ponurý škleb. Dnes tu nebyl proto, aby si zatrénoval a odreagoval se. Dnes tu byl proto, aby se vypo ádal se strachem. Kristýnu Rustovou, ženu, na které mu záleželo, ekala zkouška, p i které mohla velmi snadno um ít. Poprvé se m la ocitnout v cizí realit . Pom rn p átelské, ale… Boorman znal statistiky. Odrazil se z místa, zdvojeným kopem vymrštil padesátikilový pytel tém do vodorovné polohy, dopadl do kotoulu p es rameno a smrtícím úderem kumite zasáhl další pytel. K že povolila, ruka se mu až po záp stí zabo ila do sypkého obsahu. Uv domil si, že díky svému nervovému nabuzení p ekonal kyborgickou zpomalovací bariéru. Kdyby to vid li agenturní psychologové, ozna ili by ho za nep í etného, i když takto nezaúto il proti živému lov ku. Jenomže – oni mu te mohli být všichni ukradení, jen si necht l ni it další boxovací pytle. Místo boxování naložil na olympijskou inku ty i velké kotou e na každou stranu a v rychlém tempu ud lal deset benchpressových opakování, pak si bez velké námahy p esunul inku na ramena a vykonal dvacet d ep . Kristýnu ekala nebezpe ná zkouška a on s tím nemohl moc d lat. Možná proto zn lo první nepsané motto pracovník Ferarius Equilibri: Nikdy se nezamiluj do agenta. A on, kyborg, se proti n mu provinil. 57

ZÁSKOK KRISTÝNY RUSTOVÉ Naložil na každou stranu další dva kotou e, zesílená osa z chromvanadiové oceli se povážliv prohnula. Ignoroval nebezpe né namáhání kovu a vykonal dalších deset opakování tlaku na lavici. Šlo to snadno, p ipadal si, jako by každá ást jeho t la dychtila po tom, aby mohla vykonávat n jakou innost, aby se mohla vrhnout proti barié e nemožného. „Pane Boormane?“ uv domil si, že už n jakou dobu n kdo zvoní a práv vešel dovnit . Celé t lo m l zbrocené potem, oddychoval jako po rychlém p tikilometrovém b hu. „Jsem tady!“ zabasoval, ot el se ru níkem a sáhl po plechovce piva. Už sta ilo zteplat, t ch cvi ebních kol muselo být mnohem víc, než si pamatoval. „Omlouvám se, že ruším,“ objevila se na schodech dáma v pozdní šedesátce. „Všimla jsem si, že jste zase doma, a vy jediný mi m žete pomoci. Josef, myslím m j manžel, se v hospod hádá s n jakýma plešatýma mladíkama, myslím, že se jim íká skinhejdi. Znáte Josefa, nic si nenechá líbit, mám strach, že mu ublíží.“ Boorman odložil pivo. „Hned jsem tam, paní Vedská,“ uklidnil ji. „Víte, že jste fakt obrovskej chlap?“ pronesla stará dáma. „Josef není žádnej t aso itka, ale vy…“ „N kdo už je prost takhle ud lanej,“ odtušil Boorman. Než vyšel ze své podzemní posilovny, uv domil si, že dnes poprvé cvi il se svým novým iridiovým závažím. To znamenalo, že víc než o t icet procent p ekonal projektové maximum vlastního t la. Místo pocitu uspokojení pocítil obavu. Na ty skiny musí být obzvláš opatrný. Necht l nikomu vážn ublížit. P eražené kosti se samoz ejm nepo ítaly. Doufal, že jich je víc než p t. Jinak by to bylo nudné. „Kolik jich je, paní Vedská?“ zeptal se. „Já nevím, opravdu ne. Ale mají tam n jaký koncert, možná i stovka!“

58

ZÁSKOK KRISTÝNY RUSTOVÉ Boorman se spokojen usmál. Alespo na chvíli zapomene, že ji eká zkouška. Bál se, sakra, on se po tolika letech zase bál. Kristýna Rustová se rozhlížela po sále. P ipadala si jako v romantickém filmu zobrazujícím dekadentní luxus francouzské šlechty zkažený realistickým románem Charlese Dickense. Jinak si nedokázala vysv tlit nabírané rukávy, upnuté kamaše obtahující každý kousek v tšinou chorobn hubených nebo naopak tukem oplývajících pánských kon etin, dámy zakuté do stažených šn rova ek vyráb ných z velrybích kostic a všechny hosty lokálu, vlastn luxusního restaurantu, vybavené celou sadou škrabošek s otvory pro o i krytými pestrobarevnými sklí ky nebo pr svitnými lešt nými polodrahokamy. To vše ko en né pachem nedokonale spáleného uhlí z parovoz míhajících se za nep íliš dob e vyrobenými okny. „Ješt jednou se omlouvám,“ ekl jí Krasmun Bitzky snad po osmé. „Kdybych tušil, že budou mou žádostí obt žovat vás…“ Kristýna se usadila jak nejpohodln ji jí korzet a krinolína dovolily. Nebylo to nic moc, asi jako by ji n kdo kopal do zadku a cht l po ní, aby se tvá ila co nep ív tiv ji. P esto jí bylo jejího partnera v akci líto. Bitzky, vysoký hubený džentlmen, který jako by vypadnul z knih Arthura Conana Doyla, se tvá il opravdu neš astn . „P ipadám vám tak neschopná?“ odpov d la na jeho omluvu s úsm vem a tím ho dovedla do ješt v tších rozpak . „Ne,“ zamával rukou tak razantn , až svým gestem vzbudil nelí ený zájem unylých dandy z okolí. „Ješt jste neprošla kompletním výcvikem, a tahle akce je p ece jen mírn riziková. Nenávidím, když musím vystavovat ženy nebezpe í.“ Kristýna nedokázala potla it pobavení. Watson nebo Holmes? Holmes byl nelítostn jší, ale na druhou stranu, ani Bitzkyho rozpaky nedokázaly zakrýt jeho pronikavý analytický intelekt. „Už se stalo, p id lili vám nedostudovanou,“ poznamenala klidn . „Vím jen, že máte n koho zatknout a vaše partnerka se akce nem že zú astnit. Bez ní je akce neproveditelná. To je všechno,

59

ZÁSKOK KRISTÝNY RUSTOVÉ krom pár naprosto nezbytných reálií tohoto sv ta, co do m p i lí ení, oblékání a p íprav na transport dokázali dostat.“ Bitzky se uklidnil a souhlasn p ikývl. „Máte pravdu, omluvím se vám, až to bude za námi. Tohle je sv t, ve kterém existují arod jové.“ Vrhl na Kristýnu letmý pohled, jako by si nebyl jist, zda jeho informaci stráví. Ne ekla nic. Na spoustu v cí už si v pr b hu výcviku zvykla. „ lov k, po kterém jdu s agentkou Fiore, je arod j,“ pokra oval. „Jenomže jeho schopnosti jsou mimo rámec tohoto sv ta, sou asn je zatracen bezohledný. Naše teorie, pro kterou sbíráme d kazy, a tato sch zka nám jich m la pár obstarat, je, že jde o imigranta pocházejícího odjinud. Rozumíte mi?“ „Jist ,“ p ikývla Kristýna. „A pro tady musím být já v roli vaší ženy?“ „Protože Cagnus, tím myslím náš objekt, je pon kud vášnivý – spíš sexuální psychopat. Fiora p edstavuje typ ženy, která ho nutí riskovat. Doufali jsme, že p i tomto rozhovoru, který má být sám o sob pro n j velmi d ležitým, se pokusí Fioru, tedy vás, získat. Takto nalí ená a s parukou jste jí opravdu velmi podobná.“ „Ehm,“ pronesla Kristýna a pak se dotkla revolveru S&W 360 PD AIR-LITE SC. Byl malý, díky scandiovému rámu a titanovému nábojovému válci lehou ký a bez problém se vešel do pompadourky, kterou si nesla p ivázanou na levé ruce. Dvoupalcová hlave ráže .357 magnum by sice asi na nosorožce nesta ila, ale na humanoidního tvora mužského pohlaví do hmotnosti p t set kilogram bez extrémního p ídavného pancé ování s bezpe nou rezervou. „Pan Cagnus je sice pom rn silný arod j, ale mohu vás ubezpe it, že už jsem zvládl p tinásobnou p esilu takových, jako je on,“ ekl náhle Bitzky. Kristýna se zarazila. On se nechlubil, snažil se ji pouze uklidnit. Jenomže docílil práv opa ného ú inku. arod j? Revolver najednou nep sobil dostate n uklid ujícím dojmem.

60

ZÁSKOK KRISTÝNY RUSTOVÉ „Náš odhad je, že p i p edávce zboží, jisté zde módní a cen né psychoaktivní látky, které budete asistovat, se na m pokusí vyvinout nátlak, aby m zlomil. A podle toho odhadneme, co je za .“ „Aha,“ ekla pouze. „Oni vám ne ekli ani tohle?“ Bitzky se najednou zatvá il ustaran . „Ne, dozv d la jsem se pouze, že mám zasko it za agentku vystupující v roli manželky.“ „No, m žeme to ješt zrušit,“ nabídl jí. Kristýna Rustová zavrt la hlavou. „To je v pohod , myslím, že to zvládnu.“ „To jsem rád,“ Bitzky se uleh en pousmál, „a te m prosím omluvte,“ požádal se svým nenapodobitelným suchým šarmem, „odsko ím si koupit noviny. Noviny Sportující aristokrat sto ené v levé ruce jsou naším domluveným poznávacím znamením, že dohoda platí a obchod uzav eme.“ „Samoz ejm ,“ p ikývla Kristýna a pak si uv domila, že gesto odkoukala od here ek francouzských romanticko-historických film . Sakra, pro ne, ospravedlnila se v duchu, sem se hodilo úpln p esn . íšník p ed n postavil dva šálky okolády a diskrétn se vzdálil. Pokynula Bitzkymu, že je vše OK a m že odejít. Pak ho sledovala za vlnitým sklem restaurantu. P ešel ulici, ve stánku si koupil noviny. Vkro il do vozovky a zamával na ni, že vše je v po ádku a už se vrací. Ulicí se mihnul t žkopádný parní v z s královským emblémem, Bitzky zmizel a z stala po n m jen krvavá skvrna na asfaltu. Kristýna Rustová potla ila prvotní impuls vysko it ze židle. Pak chvíli zápasila se svým zd šením, s faktem smrti známého lov ka, potom s hr zou, že zde z stala sama. Po p ti minutách se jí poda ilo uklidnit se a srdce už jí nebilo jako splašené. Nemohla si pomoci, z stala sama – dv základní pravdy, se kterými se musela vypo ádat. Vypila okoládu, i okoládu mrtvého agenta, a teprve poté se znovu p inutila uvažovat nad svou situací. Neznámý arod j ji pozná, protože ji bude považovat za Fioru. Bude se ho muset n jak zbavit a

61

ZÁSKOK KRISTÝNY RUSTOVÉ pak se vrátit dom . Cestu znala. O i m la najednou plné slz. Poprvé vid la um ít kolegu. Hloupou náhodou, a o to to bylo horší.

62

KARPATSKÝ OBLOUK

KARPATSKÝ OBLOUK Krystal se snažil udržovat stálý kurs 110 a podle barometru výšku patnáct set metr . Ková , pou en zkušenostmi uplynulých dn , odhadoval, že jsou necelý kilometr nad povrchem zem . Podle p ístroj uhán li vp ed rychlostí sto p t kilometr za hodinu. To znamenalo, že za posledních deset hodin urazili víc než tisíc kilometr . Po levé ruce permanentn , ob as blíž, ob as až na hranicích viditelnosti, rozeznávali h ebeny Karpatského oblouku. Obzvláš zpo átku, když se p iblížili k Tatrám, až se zdály na dosah ruky, m l JFK z t ch sn hem post íb ených vrchol strach. Uv domoval si, že d íve nebo pozd ji budou muset p elet t p es n . A už v bec se net šil na putování mezi nebety nými štíty Velkého Kavkazu. Práv tam je vedla slova pirátského d stojníka, který zem el, kterého Jankis zabil milosrdnou ranou do ela mezi oblými beskydskými kopci. „Dáme pivo?“ Ková vzhlédl k mohutnému muži, který dny i noci trávil u p ístroj ve velitelské kabin . V o ích m l sve epost, zdálo se, že krom hlubších a hlubších vrásek ve tvá i na n m námaha a zodpov dnost, kterou vzal na svá bedra, nezanechávají žádné stopy. „Jo, rád,“ p itakal Ková . P estože let li rychle a pom rn vysoko, slunce vznášející se na obloze jen kousek od nich zp sobovalo, že se teplota v kabin vyšplhala až do blízkosti t icítky. Ková vytáhl z lednice džbán a ob ma nalil, pak do sebe s požitkem p eklopil p llitr chladného a ob erstvujícího ho kého ležáku. „Pokud správn po ítám, ze sudu, který jste vzal s sebou, už moc nezbývá,“ pronesl trochu lítostiv a zamyšlen se zaposlouchal do svišt ní vzduchu narážejícího na trup. M l pocit, že podle jeho 63

KARPATSKÝ OBLOUK síly – a hlubokého brumlání motor – dokáže odhadnout, jak rychle letí. Krystal pokr il rameny. „To je osud každého dobrého piva, jednou prost dojde.“ JFK odložil p llitr na jeho místo a zakroužil rameny, aby si odpo inul od dlouhého sezení nad mapami. „Jdu navštívit doktorku Ka kovou.“ „Jo, pot ebuje to. Co musí vydržet ona, by zabilo každého chlapa,“ povzdechl si hlavní kormidelník, ale když mu JFK v noval tázavý pohled, tvá il se, že upírá pohled kamsi p ed sebe, do místa, kde se v blankytné mod i protínají rovnob žky. „Vezmu jí zbytek pití, co je v ledni ce,“ ekl Ková místo pozdravu. Karanténní zóna se nacházela až na zadní palub , odd lena od ostatních obytných prostor úzkou lávkou zav šenou na nosné konstrukci vzducholod jen pár metr pod obrovskými válcovými balonety, které v sob uschovávaly drahocenné helium, nosný plyn Bereniky. Celá cesta nep edstavovala víc než sto metr , ale JFK zabrala p es p l hodiny, protože se musel svléci do naha, pak za bedlivé kontroly hlídek p ejít p es ocelovou lávku a obléct se do bílého overalu z bezpo etným praním zten ené látky. Nesl s sebou pouze balík delikates, který si za ml enlivého souhlasu vyzvedl z lodní kuchyn , a kanystr s pivem. Základních potravin m li v karanténní zón dost. V místnosti, která doktorce Ka kové a jejím dv ma kolegyním sloužila jako hlavní obytný prostor, se setkal s její v rnou souputnicí, mladou nenápadnou ženou, jejíž jméno si zapamatoval až napot etí a ješt se o to musel snažit. Jmenovala se Jana Kuriová a v kop ivnické hierarchii byla zdravotník t sn p ed získáním oficiálního titulu léka . Její nad ízená a podle všeho i p ítelkyn doktorka Ka ková o ní mluvila jen v superlativech. Ková položil balík s dobrotami na st l a z plechového kanystru jí nalil do sklenice, která byla p vodn ur ená k vyšet ování mo i pacient , št drou dávku ležáku. P na p itom pot ísnila duralový stolek. 64

KARPATSKÝ OBLOUK „Jak se da í?“ zeptal se, i když nemusel. Podle hlubokých vrásek a nevyspáním a možná i plá em za ervenalých o í si mohl odpov d t sám. Na Morávce naložili dvacet lidí infikovaných pro Kop ivni any vražedným ch ipkovým kmenem. Piráti je tam nechali, protože i oslabené viry, které použili k imunizaci, se ukázaly pro ást zajatc smrtící. „Už um eli t i lidé,“ odpov d la mu unaveným hlasem. „Jeden starší lov k a dv d ti,“ dodala. Ková i jí bylo líto, ale nemohl jí pomoci. „Zdá se, že ti t i jsou poslední!“ p erušil je neobvykle zvonivý hlas doktorky Ka kové. „Ostatní se vzpamatovávají, vakcína p ipravená podle postupu 34 pomáhá!“ skoro jásala. „Postup 34?“ nechápal Ková . „V roce 1934 vyrobil doktor Babinec vakcínu, která zachránila život n kolika desítkám ob an , kte í se nakazili p i st íhání ovcí,“ vysv tlovala Ka ková. Ková si až te uv domil, že p ichází zahalená jen do tenkého sepraného županu a na obli eji má ješt z eteln vytla enou linku od gumové masky. „Nalijte mi, kapitáne,“ požádala, „jsem š astná,“ op ela se o op radlo, dop ála si n kolik lok a usnula. „Pracovala šestat icet hodin,“ vysv tlila JFK Jana Kuriová. „Necht la, abychom se vystavovaly riziku všechny.“ „Chápu,“ p ikývl Ková . „Ale to je dobrá zpráva, ne?“ snažil se budoucí léka ku pozvednout na duchu. „Ano – ale ty dv d ti,“ zavrt la hlavou. „Um ely mi pod rukama.“ Na to Ková nem l co íct. Byl zvyklý na ztráty, ale ne na ztráty tohoto typu. „Dohoníme je v as, nebojte se,“ ekl na rozlou enou. Když odcházel, zahlédl v odlesku lakovaných dve í zkoumavý pohled Jany Kuriové, kterým ho provázela. Nedokázal rozluštit, co znamená, a v další chvíli na n j zapomn l, protože se z reproduktoru napojeného na palubní telefon ozval Krystal v hlas: 65

KARPATSKÝ OBLOUK „P ed námi osídlená oblast, opakuji, p ed námi osídlená oblast. Vyhlašuji pohotovost!“ „Poru ík Jankis,“ ozval se ledový hlas, „všechny d lové v že jsou v plné pohotovosti.“ „Jsem v centrále do deseti minut,“ zavr el Ková a za poklusu ze sebe odhazoval šaty. ekala ho sprcha, ofukování horkým vzduchem a pak krátké opékání pod ultrafialovou lampou. H eben Karpat te p ed nimi defiloval v celé své kráse, vinul se v obrovském oblouku od severu k jihu, už na po átku druhé poloviny zá í se n které jeho vrcholy chlubily erstvým sn hem, vegetace ve vyšších polohách odložila zelenou a od la se do prom nlivých barev podzimu. Jindy by Ková e hory, které museli p elet t, zajímaly víc, te však jeho pozornost poutala m ste ka nebo vesnice pod nimi. Z výšky rozeznával, že je jich víc a spojuje je sí šedivých, pravd podobn dlážd ných nebo betonových cest. Berenika stále uhán la stokilometrovou rychlostí, lidské osídlení p ed nimi se zvolna p ibližovalo a zkracující se vzdálenost odhalovala další a další detaily. „M že tu žít tak t icet, ty icet tisíc lidí,“ odhadoval Krystal. „Myslíte, že jsou organizovaní spole n ? Že je nerozd luje karanténa?“ zeptal se Ková . „Práv jsme dalekohledy prozkoumali cestu mezi dv ma nejbližšími m sty. Nemají tam žádné závory, stráže, ekl bych, že celá tahle oblast tvo í jeden celek,“ zamíchal se do debaty poru ík Jankis. Nebyl p ímo ve velitelské kabin , ale v d lové v ži t icítkového dvoj ete m l z ízený odposlech. „Pak bychom m li vid t zábrany, kterými se chrání p ed kontaminací z divo iny,“ poznamenal Ková . Krystal jen p ikývl a vedl Bereniku o stovku metr níž. Sta ilo to, aby zesílil pocit rychlosti, kterou se pohybovali. „Vidím je,“ ozval se znovu Jankis. „Velké d ev né a drát né ploty. Odd lují obydlené území od nížiny. Druhou hranici z ejm tvo í hory.“ 66

KARPATSKÝ OBLOUK „Ale to mají k dispozici tisíce, spíš desetitisíce kilometr tvere ních,“ vydechl technolog a v jeho hlase se vznášela závist. „Musí být bohatí. Ta obrovská stáda dobytka!“ „Podle t ch budov se nezdá, že by si žili n jak moc dob e,“ zapochyboval neviditelný Jankis. JFK si vzal silný triedr zav šený na st n a za al metodicky propátrávat terén p ed nimi. ízen podv domím vojáka zkoumal pahorky a další místa vhodná pro umíst ní d l a další vojenské techniky. „Nehrozí nám z jejich strany nebezpe í?“ nadhodil. Kvalita vojenských staveb nap l schovaných mezi stromy a k ovím ost e kontrastovala s nuzností p íbytk obyvatelstva. V Kop ivnici nebyl rozdíl zdaleka tak markantní. „And l blížící se v noci je nep ítel, And l p ilétající ve dne je posel, obchodník a p ítel,“ odpov d l Krystal p esv d en a Michal u vertikálního kormidla souhlasn p ikývl. Ková neodpovídal, jen dál soust ed n sledoval okolí. „Spojení?“ houkl stru n do telefonu. „Projíždíme obvyklé frekvence, ale neodpovídají nám,“ dostal okamžitou odpov . Sou asn zahlédl st íbrný lesk vysokých antén a pobíhání drobných postavi ek u pahorku, který by každý rozumný taktik využil jako první obrannou pozici. „Na i te maximální stoupání, první d stojníku,“ št kl najednou na Krystala, dalekohled stále p iložený k o ím. „A držte kurs, nechci se k nim nato it bokem.“ Šéftechnolog spolkl své p ekvapení a zaplavil mikrofon u kormidla lavinou rozkaz . „Vrtule vertikální tah p tat icet stup , výšková kormidla naplno nahoru, všechny motory otá ky k ervené rysce, rozje te erpadla a pl te balonety!“ Berenika se zachv la jako živý tvor a podlaha se za ala zvolna naklán t. „Kontrolujte, zda mají motory plynulý p ívod nafty! Pozor na bubliny!“ hulákal dál Krystal.

67

KARPATSKÝ OBLOUK „Podélný sklon dev t, deset, jedenáct stup ,“ hlásil druhý kormidelník, „p í ný držíme na jeden a p l, jeden a t i tvrt – zahajte dovažování, levé kormidlo…“ JFK p estal vnímat hlasy muž snažících se z Bereniky vyma kat maximum, soust edil se jen na výškom r a pozemní d lovou v ž, která se podle jeho odhadu p ipravovala ke st elb . Tisíc t i sta metr , t i sta dvacet, t i sta padesát, hlásil barometrický výškom r. Sou asn se však stále p ibližovali. Ková se neodvažoval vystavit jako cíl celý tém t ísetmetrový profil gigantické vzducholod . A nest ílejí, a se pletu, zaklínal se v duchu. Nepletl. Ze zdánliv miniaturních hlavní se zablesklo, o sedm sekund pozd ji uslyšeli rachot krátké dávky. Ru i ka se vyšplhala k šestnácti st m metr m, JFK se musel p idržovat, aby ustál podélný náklon. „Mají nabito špatnou municí, podruhé to bude horší,“ zamumlal Krystal a dál se v noval kormidlu a mikrofonu. JFK rychle kalkuloval, jak vysoko a daleko nep átelé dost elí. Odhadoval na dva až t i kilometry, víc ne. Zah m la další dávka, tentokrát nedaleko Bereniky, ne dál než n kolik set metr , vykvetly ohnivo-kou ové koule explozí. Ková cítil, jak mu na okamžik p estalo bít srdce. Pro gigantickou vzducholo to znamenalo výbuch v t sné blízkosti. „Stoupáme t icet metr za sekundu,“ za val najednou Krystal. „To je moc, balonety se nesmí rozevírat tak rychle! Zastavte pln ní heliem a zahajte aerodynamické bržd ní!“ Další kanonáda šla pod, Berenika se zat ásla, když se do ní zespodu op ela tlaková vlna. K palb první d lové v že se p idaly další, ale ty se nacházely dál a žádná nedost elila dostate n vysoko. Ková si uv domil, že mu hu í v uších, za al hore nat polykat, aby vyrovnal bleskovou zm nu tlaku. P itom však nep estával sledovat prostor p ed nimi. M l nep íjemný pocit, že je ekali, že padli do p ipravené lé ky. Oblé tvary, které ješt p ed chvílí považoval za pahorky, se najednou zvedly do výše a stoupaly neskute nou rychlostí, zdánliv 68

KARPATSKÝ OBLOUK pohán ny ohn m šlehajícím z trysek obrácených k zemi. Byl to však jen první dojem. Berenice se do cesty postavila st na z uvázaných horkovzdušných balón . „Jankisi, za n te je likvidovat od pozice jedenáct doleva!“ zah m l Ková . „Výška dva tisíce dev t set metr !“ zaje el n kdo. Podlaha se zat ásla, ocelový gong se zahryzl do uší, JFK se neudržel na nohou a upadl. Zasáhli je, zasáhli je t sn p edtím, než se dostali do bezpe né výšky. Postavil se, jeho první pohled pat il ru i ce výškom ru. Stále stoupali, ne už tak rychle, ale stejnom rn . T icítkové dvoj e se rozje elo a první bezchybnou dávkou zasáhlo balón. Kupodivu se nez ítil, ale dál stoupal. Z otvor v neforemné gondole pod ním se vysunuly sp ažené kulometné hlavn a za aly chrlit ohe . Kupodivu nic nezasáhly. „Neví, jak jsme velcí, a nemají odhad vzdálenosti,“ ekl spokojen Krystal. „Sejm te gondolu dalšího balónu v po adí! Až se to poda í, ostrá otá ka doleva!“ vydal JFK nové rozkazy. Balóny b hem pár desítek sekund vystoupaly do úrovn Bereniky, bylo jasné, že je nedokáží p elet t, aniž by se vystavili palb „Když ostrá, tak ostrá,“ ucedil šéftechnolog. „P ipravte se vyvažovat!“ zahulákal, aby p ehlušil ostrý št kot dvacítek. Gondola p ed nimi dostala zásah, sou asn se Berenika za ala stá et vlevo. JFK m l pocit, že odkudsi zezadu za nimi p ilet l záblesk ohn , ale nev d l, zda je doopravdy dostihl. T i balóny p ed nimi p ipomínaly ešeto, ale díky výkonným ho ák m dál držely výšku. Vzducholo se postupn dostala nad n a díky tomu unikla ost elování z gondol. JFK si uv domil, že se klepe zimou a má závrat . Výškom r ukazoval t i tisíce p t set metr a stabilizoval se. Ulevilo se mu.

69

KO KY A KOCOU I

KO KY A KOCOU I Komtesa de Villefort za sebou unaven zav ela dve e do své kancelá e. Papírování považovala za nejhorší práci na sv t . Tedy pokud zrovna na misi neumírala hlady, nest íleli po ní otrávené šípy nebo se nesnažila zbavit p ltuctu maháradž , kte í kv li ní byli ochotni rozpustit své obrovské harémy. Akce, ze které se vrátila, byla krátká, vícemén diplomatická a sou asn extrémn náro ná na každé pronesené slovo, rozev ení v jí e nebo mrknutí. Všechno zvládla, více mén dokonale, ale psaní podrobného hlášení – tak podrobného, aby uspokojilo administrátory a hlavn sociology a etiky – ji naprosto vy erpalo. Pot ebovala vypnout, odpo inout si. Zajít na sklenku vína s Johnem. Na tohle byl nejlepší, mohla s ním ml et, užívat si klid a v d la, že až se na n j podívá, bude tam, chytrý, silný chlap, p ipravený nabídnout jí rám a doprovodit ji dom , nebo s ní dál nádhern ml et. Jenomže John byl n kde v pekle virové reality a nikdo nev d l, zda se vrátí se zdravou k ží. Komtesa de Villefort si povzdychla, ale nelitovala. To byl osud muž , jako byl John Ková , vydávat se na místa, odkud nebylo snadné vrátit se. Projít peklem, zkázou, smrtí, a p esto si v sob uchovat alespo malou neponi enou ást vlastního já, ást muže, kterého m la ráda. Vlastn nezáleželo tak moc na tom, zda ho uvidí zítra, pozít í i za mnoho m síc . V ila, že ho uvidí, a to sta ilo. Vzpomínka jí umožnila p ekonat nával únavy a chmur. Znala lidi, kte í na tom byli mnohem h než ona, nap íklad Lenka Lavassi, která se už t etí týden zotavovala z t žkých zran ní utrp ných v akci. Ta pot ebovala povzbudit, pohladit slovem nebo doopravdy. Andrea de Villefort se vyto ila na pat , vrátila se do kancelá e a po chvíli hledání našla jednu velmi speciální bonboniéru. Tím, že ji neodevzdala, se vlastn provinila pašováním, ale Andrea de Villefort m la vlastní pohled na pravidla a jejich dodržování. Navíc každý jednotlivý bonbon m l jiný ú inek a když pro ítala kaligraficky 70

KO KY A KOCOU I vyvedené popisky na zlatých fóliích, tém se ervenala. Kv li n emu takovému stálo za to provinit se proti p edpis m. Chytila krabici ze smaragdy vykládaného týkového d eva pod paži a místo do podzemních garáží sjela výtahem ješt hloub ji, do agenturní nemocnice. Vlastn to nebyla skute ná nemocnice v agenturním slova smyslu, ale malé, základní technikou vybavené odd lení sloužící k rychlé a spolehlivé lé b zlomených kon etin, pr st el plic, ob as i mechanicky poškozené míchy a st edn t žkých mozkových poškození. Prost standardní zran ní, která si agenti p i své služb obvykle d íve i pozd ji p ivodili. Lavassi cht li z n jakého d vodu p evézt do úst edí, ale Villefortová se postavila proti – poté, co v c konzultovala s místním šéfléka em, svým dobrým známým. Z pokoje, kde se zotavovala doktorka Lavassi, vyšel muž v bílém plášti a s typickým léka ským minipo íta em na p edloktí. V noval komtese zb žný pohled a šel za dalšími povinnostmi. Andreu to p ekvapilo, místní personál znala dob e a tenhle byl cizí. Na druhou stranu, Agentura, pokud to administrativu zajiš ující um lá inteligence KILLER ur ila jako výhodné, neváhala pot ebného lov ka hnát p es dvacet kontinent p ti paralelních sv t . Zaklepala, po kala, až ji slabý hlas vybídne ke vstupu, a pak teprve vešla. „Vítej zpátky,“ pozdravila Lavassi hned od prahu. Trochu pohublá blondýnka se zatvá ila udiven . „Netušila jsem, že jsem na tom tak špatn , abys m musela vítat p i návratu do sv ta živých!“ Andrea de Villefort si p itáhla židli ku a se samoz ejmou elegancí sob vlastní se na ni posadila. Kritickým pohledem se p itom zastavila na svých lodi kách. „Nechala jsem se ukecat prodava em, myslím, že mi nesluší, jsou moc sexy,“ zhodnotila je. Lavassi se zatvá ila smrteln soust ed n . „Ano,“ potvrdila její verdikt po chvíli. „Jsou moc prvoplánov sexy, a to ty nepot ebuješ.“ Ob ženy se zasmály. 71

KO KY A KOCOU I „Pro to vítání zpátky?“ vrátila se Lavassi k p vodnímu tématu. „Ty jsi v dec,“ odpov d la jí Villefortová vážn , „a tohle pro tebe byla výjime ná záležitost. Ale my, poskoci pro každou práci, víme, že jedna v c je p ežít a druhá vrátit se do života. Znám spoustu živých zombií. Ale ty ses vrátila, jsi to op t ty, stará dobrá, teda mladá a skv lá,“ ob kamarádky se zasmály, „Lenka Lavassi, která odhání nadržené samce devítiocasou ko kou.“ Pokoj vyplnil ehot. „Jak jsi to poznala?“ zeptala se po chvíli Lavassi vážn . Komtesa de Villefort místo odpov di vytáhla z kabelky zrcátko a nastavila jí ho p ed obli ej. „Op t nalí ená, op t v plné polní!“ Sestra konající službu nakoukla do pokoje, aby se p esv d ila, že pacientka nepropadla do n jakého podivného záchvatu šíleného smíchu. Když poznala Villefortovou, p átelsky na ni mávla a zav ela dve e. „Ve stolku mám šampa ské, otev i ho, prosím,“ snažila se popadnout dech Lavassi. „Od kdy pat í šampa ské k rekonvalescenci? Tak moc o nás zase Agentura nedbá,“ divila se na oko Villefortová, ale už studovala etiketu. „Hm, velmi dobrý ro ník, takové už jsem pár let neochutnala. P inesl ho Piere?“ Lavassi odpov d la pomalým mrknutím. „Ó!“ zatvá ila se Villefortová pohoršen . „Tak to možná budeš pot ebovat tuhle bonboniéru!“ Po zbytek asu, který jim zabralo vypití lahve, se smíchem studovaly ú inky jednotlivých bonbón . Když se pak Andrea lou ila, m la nejlepší náladu za posledních pár týdn . Je dobré mít p átele, napadlo ji, když pomalu odcházela chodbou. Cestou se ješt stavila u hlavní sestry. „Nevíte, kdy Lenku pustí?“ zeptala se. „Cht la bych pro ni uspo ádat oslavu.“ Hlavní sestra, starší žena s laskavýma o ima a vlasy, které pot ebovaly obarvit, jen rozhodila rukama.

72

KO KY A KOCOU I „P edv erejškem její lé ení p evzal doktor Kami Asawa se svými lidmi. Ti se s námi v bec nebaví.“ „D kuji,“ rozlou ila se Andrea p átelsky, ale její uvoln ná nálada byla ta tam. „Kami Asawa,“ procedila skrze zuby. Nebylo úpln jisté, že darebák v jedné realit bude darebákem i v jiné. ím v tším lotrem však doty ný byl, tím to bylo pravd podobn jší. Ob as se objevily výjimky, jednou navštívila realitu, ve které Adolf Hitler z stal u svých depresivních akvarel a nestal se velkým v dcem T etí íše. Sedmdesáti milion m mrtvých, které si vyžádala válka se Stalinem, to asi jako velké vylepšení ur it nep ipadalo. Kami Asawa byl silná osobnost, šedá eminence nechvaln známé japonské léka ské jednotky U-731 provád jící za druhé sv tové války experimenty na lidech, civilistech i vále ných zajatcích. Nem l žádné etické zábrany, ale byl natolik chytrý a prot elý, že ho nikdy neobvinili z t ch nejt žších zlo in proti lidskosti. V jeho p ípad se navíc nedostatek jakékoliv humanity pojil s pronikavým intelektem a intuicí, která z n j d lala nedostižného chirurga a léka e obecn . Villefortová si myslela, že takové lidi, bez ohledu na to, jak dob í jsou, by Agentura nem la zam stnávat. Jenomže najímání lidí se ídilo vnit ní politikou jednotlivých divizí a nejv tší slovo m li šéfové odd lení. Cestou k vozu zavolala známé íslo. „Marty?“ „Nazdárek, Andreo, p edpokládám, že n co pot ebuješ, jinak bys nevolala.“ „Máš pravdu, ale jednou ti to vynahradím,“ p islíbila. „Jak?“ I ve telefonu vycítila široký úsm v Martyho Anaheima. Navzdory svému jménu vypadal jako zt lesn ní ruského medv da, m l sedm d tí a jeho žena Gal byla tak drobná, jak byl on mohutný. „Zorganizuji piknik na pláži, divadelní p edstavení pro d ti, výlet na lodi kách, utahám vám d ti tak, že usnou jako nemluv ata.“ „To zní dob e,“ pronesl vážn Marty, „ale kluci se budou zase chtít bít samurajskými me i jako minule,“ v jeho hlase už te rozeznávala starost. 73

KO KY A KOCOU I „P inesu n jaké tupé nebo d ev né a medisoupravu na napravování polámaných a posekaných prst .“ „Kdyby t slyšela Gal, nebyla by žádná párty,“ zasmál se Marty. „Co pot ebuješ? O zbytku se dohodneme pozd ji,“ p ešel k v ci. „Pot ebuji seznam lidí z Agentury, kte í p ilet li v pr b hu posledních,“ zaváhala, „t í dn . Pokud možno i s udáním d vodu.“ „Nikdy nezklameš, pokaždé žádáš víc, než lov k zvládne. Ozvu se ti, jakmile to budu mít,“ ukon il Marty rozhovor profesionáln . „A na tu párty se t ším.“ Andrea kývla hlídce, nastoupila do výtahu a nechala se vyvézt ke garážím. Ty už nesloužily pouze Agentu e, ale také dv ma nedalekým bankám a jedné spole nosti pro export import. Villefortová sp chala ke svému vozu, ztichlým podzemím se rozléhalo klapání podpatk , krátce mávla do kamery, která se nato ila jejím sm rem. Hlída i se nudili a rádi se podívali. Porsche jí zablikalo na pozdrav, o dva vozy dál nasko il ševelící motor, pak zase zmlkl. Klaply dve e, z erného nablýskaného vozu se vyno il muž v erném obleku, s decentní šedou kravatou a havraními, na krátko ost íhanými vlasy. „Nepot ebujete n kam svézt?“ Andrea sklouzla pohledem p es zlatý snubní prsten a sponu s diamantem zp t k vozu. Dvanáctiválcový Mercedes biturbo AMG. „Ty vlasy vám fakt ladí s barvou auta,“ poukázala. Muž se na okamžik zatvá il nejist . „Jo, je to nejrychlejší auto, ve kterém m že šéf banky jezdit, aby si nezadal,“ našel vhodnou odpov , v níž dokázal p edvést své postavení. Villefortová rozum la obojímu – touze po rychlosti i touze po pohodlí a s chutí s Vincentem Vegou prohlížela katalogy supersportovních aut, když si drsný agenturní veterán vybíral, za co utratí pár babek, které dle vlastních slov dostal za jeden melouch. Jaký, to se Andrea rad ji nezajímala. Tato tém dvoutunová limuzína však nenabízela v dostate né mí e ani jedno, ani druhé. Možná byla zatracen rychlá a výkonná, ale elektronické systémy odd lovaly idi e od motoru jako ada ú edník schvalující jeho rozhodnutí. 74

KO KY A KOCOU I A už v bec nem la ráda muže, kte í si barví vlasy a hned do druhé v ty nacpou informaci, kolik vyd lávají prach . „No, pot ebovala bych svézt, ale tohle vypadá jako strašn nemotorné auto a já dnes sp chám,“ zahrála lítostiv soucitný výraz. Jako by mávla býkovi p ed o ima rudou vlajkou. „Na stovku za ty i celé dv desetiny sekundy, na dv za necelých t ináct,“ vychrlil banké a tém se u toho zakoktal. „No, možná,“ nep ela se Villefortová, otev ela dve e svého Porsche, sundala si lodi ky a když se soukala do anatomicky tvarovaného sedadla, dovolila, aby se jí minisukn vykasala p esn k rozhraní krajky jejích pun och. Muž z ní nespoušt l pohled. „Já budu venku za sedm sekund, dalších p t na vás po kám. Pak byste m mohl pozvat na skleni ku. Ale jak íkám, dnes prost sp chám, a to vaše auto…“ v novala mu poslední lítostivý úsm v, zav ela a oto ila klí kem ve startéru. Banké urychlen nastupoval. Villefortová dotykem ukazováku aktivovala automobilový telefon. „Mám volnou cestu?“ zeptala se známého sta íka v kukani. „Jist , madam, m žete vyst elit jako ertík z krabi ky.“ „Díky,“ rozlou ila se komtesa, za adila jedni ku a p išlápla plynový pedál. Zabou ení motoru se odrazilo od st n, nízkoprofilové pneumatiky z extrémn p ilnavé kau ukové sm si se p ilepily k podkladu a katapultovaly st íbrný spor ák vp ed. Kousek za výjezdem z garáží zastavila u chodníku a pozorovala sekundovou ru i ku palubního chronometru. Telefon zazvonil, p ijala hovor. „Madam?“ ozval se starý hlída . „Na toho pána, který se za vámi tak hnal, už ne ekejte. Nevybral zatá ku a proboural se p epážkou do protism ru.“ „Ješt jednou d kuji, p eji hezký zbytek služby.“ „A vám p kný ve er, madam.“ Villefortová se za adila do proudu aut. Kam pojede záviselo na tom, co se dozví od Martyho. Ozval se ani ne za deset minut. 75

KO KY A KOCOU I „Tak jo, mám to,“ p ešel rovnou k v ci. „P edev írem dorazil doktor Akawa s kompletním týmem a skupinou šesti technických specialist . U nich jsem nedokázal zjistit, co jsou za . Všichni pracují pro vojáky. Jo, a taky s nimi p ilet li ty i chlápci. Ti jsou naprosto nepr hlední.“ Nepr hlední znamenalo v agenturním slangu, že jejich pr vodní dokumenty byly naprosto prázdné. „Akawovi bodygárdi,“ odhadla Villefortová. „Vojáci, když n koho cht jí zamaskovat, to ud lají tak blb , že na n ho ukážou prstem.“ „Jo, p esn ,“ souhlasil Marty. „Dej na sebe prosím pozor.“ „Jasn , znáš m , jsem opatrná holka,“ odpov d la Villefortová, odbo ila do rychlejšího pruhu, aby se nedostala mezi dva kamiony, a pak se za adila zp t. „No práv ,“ povzdechl si telefon a on m l. Villefortová místo ke svému bytu íslo jedna zamí ila k bytu íslo t i. Starých zvyk se lov k zbavuje obtížn a ona se o to ani nepokoušela. Vždy, v každé realit , na každé misi m la víc míst, kde se mohla ukrýt, vylízat z ran nebo vybavit. Zatímco se proplétala ve erní špi kou, p emýšlela, pro byl na lé ení Lenky Lavassi nasazen vysoce utajený vojenský léka ský tým. Tahle akce musela být posv cena shora. O co šlo? Kdo to za ídil? Komtesa nem la ráda otázky, na které neznala odpov di. Zvláš , když se týkaly jejích blízkých.

76

PO STOPÁCH NEP ÁTEL

PO STOPÁCH NEP ÁTEL V bezpe né výšce t i a p l tisíce metr vykonal Roman Krystal s Berenikou ješt jeden okruh nad osídlenou oblastí. John Ková se díval z okna a mapování nechal na navigátorovi a jeho zástupci. Lidé v záhybu karpatského oblouku obývali území o rozloze zhruba p ti tisíc kilometr tvere ních. Pr myslu však m li pomálu, zdálo se, že se specializují na chov obrovských stád dobytka. „Opravy dokon eny,“ ozval se v telefonu Jankis v odlidšt ný hlas. „Co všechno bylo poni ené?“ cht l v d t Krystal od kormidla. „Dva pr st ely plášt , jeden nosného balónu. Ten se však automaticky zacelil pomocí vnit ní vrstvy fedexu,“ hlásil Jankis, „p edám velitele opravárenské ety.“ Mezi Krystalem a šéfem opravá chvíli létaly salvy zkratkovitých otázek a odpov dí prošpikované technickými termíny, kterým JFK rozum l jen áste n . Pochopil jen, že se Krystal ujiš uje, zda byla provedena i kontrola nosných lan zpev ujících kostru Bereniky a snaží se spole n s opravá em zjistit, o kolik drahocenného helia p išli. „Máme signál! N kdo se s námi snaží navázat spojení!“ ozvala se radiocentrála. „Vezmu si to,“ p erušil ostatní diskuze Ková . „Halo, halo, tady plukovník Veren Belberov,“ ozvalo se m kkou bulharštinou. Mluv í postupn p ešel do ruštiny, dalšího jazyka a pak to zkusil lámanou n m inou. „Rozumíte mi? Vzducholodi, slyšíte m ?“ „M žete mluvit kapitáne, uslyší vás,“ oznámil muž z radiocentra. „Tady John Ková , kapitán vzducholodi Berenika, pat ící ke vzdušné armád státu Kop ivnice,“ odpov d l JFK. „Pro s námi chcete mluvit, potom, co jste se nás pokusili sest elit?“ 77

PO STOPÁCH NEP ÁTEL „Pokusili,“ plukovník Belberov se to nesnažil zastírat. „Dostali jsme na vás zakázku od otroká , co pracují pro kavkazany. P edpokládali, že jim n kdo poletí v patách.“ JFK se podíval na Krystala. Informace, které získali od zajatého d stojníka, se potvrdily. „ ím vám zaplatili?“ „Nic moc, jeden starý motor, vysíla ka a informace, že tudy poletíte a máte spoustu prímovního vybavení.“ „A co si slibujete od tohohle rozhovoru?“ zeptal se JFK. „Šli jste po nás dost tvrd .“ „Jankisi,“ promluvil na vedlejším okruhu. „Hlídky jsou v pohotovosti, žádný pohyb na zemi zatím nepozorujeme, nezdá se, že by se o n co cht li pokusit,“ informoval ho poru ík, než se sta il zeptat. „Ale mohli jsme jít ješt tvrd ji, to mi v te. Pirát m nem žu n co slíbit a pak to nesplnit. A oni mají své zp soby, jak se dozv d t, co se doopravdy stalo,“ ekl Belberov. „Rozumím. Opakuji, co si od tohoto rozhovoru slibujete, plukovníku?“ „No, letíte za nimi, abyste si vzali n co, co je vaše, chápu-li to dob e.“ „Ano, plukovníku, to je docela dob e e eno.“ „Pokud se vám to poda í, možná se vám bude hodit místo, kde byste se na zpáte ní cest mohli zastavit a vylízat z ran. Lidé pot ebují vodu, odpo inek, znáte to.“ „A pro bychom vám m li v it?“ „Nemusíte nám v it. Vymyslete si, jaká bezpe nostní opat ení vás napadnou. Mn bude sta it, když uzav eme obchod – p enecháte nám n co z toho, co m žete sami postrádat.“ JFK se tázav podíval na Krystala. Op t narazil na bariéru svých znalostí, doma by takovou nabídku odmítl, ale tady byla spousta v cí jinak. Šéftechnolog krátce p ikývl. „Dobrá, vaši nabídku beru v potaz. Ale uvítal bych n jaký závdavek, symbol dobré v le,“ promluvil znovu JFK klidn . „A co by to jako m lo být?“ 78

PO STOPÁCH NEP ÁTEL „Z vašich slov vyplývá, že n co málo o kavkazanech víte. Pomohly by nám informace o jejich zemi, výzbroji a podobn .“ „To by vám pomohlo, to jo,“ odtušil plukovník Belberov a z tónu jeho odpov di m l JFK pocit, že m l v minulosti s kavkazany n co spole ného. „A co za to?“ „Informace, plány, motor…“ navrhl JFK. „Jo, to zní dob e. Takže dejme se do obchodování.“ Celá transakce, p i které Belberov poskytoval informace o kavkazanech a pirátech, zabrala t i další hodiny, po které Berenika kroužila nad státem Belber, jak skromn plukovník svou íši ozna il: B hem té doby vyráb l Krystal s partou technik schematické výkresy motor a dalších v cí, které se mohly místním hodit. „Tak mnoho št stí ve vaší válce,“ pop ál jim plukovník nakonec. JFK v il, že to myslí up ímn , protože pot eboval, aby se zde zastavili i na zpáte ní cest . P i kroužení si vytipovali t i jezera, nad kterými by mohli zakotvit. „Zatím sbohem,“ odpov d l do radia. „Za horami je pouš , pouš smrti, nep istávejte v ní,“ varoval je najednou bez p í iny Belberov a p erušil spojení. Ková si p epásal kabát emenem a zapnul si ho až k t lu. N kolik set metr pod nimi defilovaly nejvyšší h ebeny Karpat a v kabin za ínala být hezká zima. Teplom r i p es všudyp ítomné paprsky slunce klesl k p ti stup m Celsia, erstvý sníh na nejvyšších štítech oznamoval, že ve skute nosti je vzduch ješt mnohem studen jší. Na permanentní vrn ní motor si zvykl tak, že se musel soust edit, aby ho v bec registroval. „Ztrácíme vztlak,“ oznámil vertikální kormidelník. „Už te to hodn táhneme vrtulemi.“ „Jo,“ souhlasil Krystal. „Za to m že ta zatracená kosa. Ale aspo bude pivo dostate n vychlazené.“ „Mangu?“ oslovil po telefonu šéfstrojníka. „Trochu helia do balón , pomalým tempem, dokud Michal ne ekne dost.“

79

PO STOPÁCH NEP ÁTEL „Chci let t na záporný aerodynamický vztlak, abychom snadno posko ili o t i sta metr nahoru, kdyby n co,“ oznámil druhému kormidelníkovi. „Kalvane? Vyst ídáš m ? Stojím u toho už skoro trnáct hodin, musím se najíst a trochu si dáchnout. Ostatní st ídání sm n za dv hodiny podle harmonogramu.“ John Ková sto il do role jednu z map a zamí il k odchodu z velitelské kabiny ješt p ed Krystalem. I on v ní strávil posledních trnáct hodin a uv domoval si, že za íná být unavený. A únava plodila chyby. Pak se však vrátil k telefonu. „Jankisi?“ oslovil poru íka. „Ano, pane?“ „Za chvíli se v jídeln podává ob d. Pojíte se mnou a pak vás eká povinný odpo inek. Je to rozkaz, rozumíte?“ „Ano, pane, rozumím.“ Krystal p išel do jídelny se dv ma sklenicemi a velkým sklen ným džbánem plným piva. „Zasloužíme si ho, za chvíli nám p inesou n co k jídlu.“ JFK si bez ptaní nalil a zhluboka se napil. Pivo bylo jako k en, až te si uv domil, jakou m l žíze . „Kolik ho ješt máme?“ zeptal se. „Podle p íd l už by m l docházet i ten druhý sud. Víc jste jich na palubu propašoval jen t žko.“ Mohutný šéftechnolog se sám napil, Ková si až te uv domil, že jeho b icho není zdaleka tak objemné jako d ív. Neustálé nap tí a práce si na nich všech vybíraly svou da . „K vyvažování Bereniky slouží patnáct nádrží s vodou, každá po dvou a p l tisících litrech. Vzhledem ke konstrukci je ve t ech z nich nafta, taková nouzová rezerva k našim devadesáti tunám hlavní zásoby. I když z t ch už jsme n co ukrojili. Pak jsou tady ješt menší nádrže pro p í né vyvažování, o kterých jsem se už jednou zmi oval. Do dvou z nich jsem nechal na erpat sv j ležák, to máme tisíc litr . Letíme vysoko, pivo je podchlazené, ješt n jakou dobu vydrží.“ JFK pouze zavrt l hlavou, napil se a zakousl se do porce masa – ob da a ve e e v jednom – které jim práv donesli z kuchyn .

80

PO STOPÁCH NEP ÁTEL Šlo jim o život, p es p l Evropy se hnali za otroká i, kte í ukradli dva tisíce lidí a ohrožovali je smrtící nákazou nebezpe ných virových kmen , a Krystal s sebou nabral tisíc litr piva jako zát ž. Vlastn se mu to líbilo. Bylo t eba se um t aspo na chvíli oprostit od nep etržitého boje na život a na smrt, který vedli místní se svým sv tem. Oba muži jedli ml ky, Berenika let la naprosto klidn , zdálo se neskute né, že se vznáší vysoko ve vzduchu. „Jankis tam má svou rodinu. Ženu a ob dcery,“ ekl mohutný muž náhle. „Ud lá všechno proto, abychom byli úsp šní. A v í vám, doufá, že víte, jak je zachránit.“ JFK v d l, že poru ík ud lá všechno, co je t eba, vid l mu to na o ích, když vyslýchal zajatce. Tu zu ivost, strach, vztek, všechno železnou v lí skované do jednoho bloku. „Já vím,“ ekl tiše a sám potla il d s. D s z toho, že nebude v d t, jak zachránit dva tisíce muž , žen a d tí, že zklame ty, kte í v n j v í, že zklame sám sebe. „Mohu p isednout?“ vyrušil ho z chmurných myšlenek bratr Kali. JFK mávl roztržit rukou, Krystal se zvedl, aby p inesl t etí sklenici, p i té p íležitosti doplnil džbán s pivem. „Jak vlastn regulujeme výšku? Nahoru a dol ? Permanentn spot ebováváme palivo, vodu, potraviny… A neslyšel jsem, že byste dával rozkaz k upoušt ní helia,“ zeptal se JFK, aby zm nil téma. „Helium je drahé, vyráb li jsme ho dob e p t let,“ souhlasil Krystal. „Pod námi, kv li t žišti co nejníže, jsou dv nádrže, každá o objemu deseti metr krychlových,“ za al vysv tlovat. „Z prvot ídního materiálu, houževnaté oceli s mezí pevnosti p es t ináct set megapascal . Díky tomu mohu nádrže p i tlouš ce st ny n co málo p es p t centimetr natlakovat až na ty icet megapascal , tedy ty i sta atmosfér, chcete-li.“ „A to znamená co?“ nechápal bratr Kali. JFK už to pomalu za ínalo docházet. „To znamená, že do jedné nádrže si mohu schovat ty i tisíce metr krychlových helia o atmosférickém tlaku. Jednu nádrž máme napln nou na devadesát procent, druhou na dvacet. Pro nás to 81

PO STOPÁCH NEP ÁTEL znamená, že v p ípad nutnosti m žeme Berenice p idat asi ty i a p l tuny stoupavé síly, nebo t i tuny ubrat.“ Kn z nad tím p emýšlel a upíjel pivo. „To je opravdu chytré,“ zhodnotil nakonec. „Ale to musíte mít zatracen dobrá dmychadla a kompresory,“ p emýšlel Ková . „To máme,“ zazubil se šéftechnolog, „ íkal jsem vám, že v motorech jsem nejlepší.“ „A co znamená let t se záporným aerodynamickým tlakem?“ cht l v d t ješt JFK. „Naše vrtule mají prom nlivý tah a motorové gondoly k ídlový profil,“ vysv tloval Krystal. Z každého jeho slova išela hrdost na vlastní dílo. „P idáme Berenice na vztlaku a pomocí sklonu vrtulí a reverzního nato ení k ídel ji nutíme let t níž, než by odpovídalo vyvážení. Díky tomu m žeme v první minut stoupání nabrat pár set metr výšky,“ vysv tlil šéftechnolog a první kormidelník v jedné osob . Dve e se pootev ely, p íchozí vymá kl bezpe nostní pojistku zabra ující necht nému otev ení p i p ípadné bou i a vstoupil. Byl to Jankis v doprovodu svého zástupce. „Posa te se a dejte se do jídla,“ pozval je ke stolu JFK. „Máme málo asu, zahajuji proto neformální poradu.“ V pr b hu cesty se už sta il pou it o mnoha zákonitostech a technických požadavcích vzduchoplavby a díky tomu získal cit pro situaci a mohl lépe plánovat jejich postup. Sou asn si však uv domoval, že tenhle sv t není jeho a spousta v cí mu uniká. „Podle Belberova máme proti sob jednu velkou bitevní vzducholo , t i malé a k tomu dv transportní se zajatci. Je to tak?“ rozhlédl se po ostatních. Nikdo neprotestoval. „Možná by bylo dobré, aby se porady zú astnila i doktorka Ka ková,“ p ipomn l Jankis. JFK p ikývl na souhlas. „Je v karantén ,“ upozornil bratr Kali. Krystal vstal, na menší telefonní stanici, než byla ve velitelské kabin , p ehodil n kolik kolík .

82

PO STOPÁCH NEP ÁTEL „Doktorko? Tady je váš nejnezdárn jší pacient. Slyšíte nás? Máme poradu.“ „Jako bych s vámi sed la,“ zazn la jen mírn zkreslená odpov . Krystal se spokojen posadil. „Dále,“ pokra oval JFK, „kavkazané disponují zna nými pozemními silami. To znamená, že jakmile se piráti dostanou k zákazník m, jsme mimo hru.“ „Proto je musíme dostihnout d íve, než p istanou,“ shrnul zjevné Krystal. „A mají p ed námi náskok jednoho dne.“ „Motory na plný výkon nás budou stát spoustu nafty,“ zkonstatoval JFK. „Jaké rychlosti m žeme dosáhnout?“ „Sto ty icet, sto ty icet p t kilometr za hodinu, pokud se budeme pohybovat ve výškách do dvou a p l, dvou a t i tvrt kilometru. Pak motory za nou ztrácet ást výkonu kv li kyslíku,“ opov d l briskn šéftechnolog. JFK položil na st l mapu a rozbalil ji. „Nejkratší cesta je p es erné mo e. Vzhledem k jejich odhadované cestovní rychlosti okolo šedesáti kilometr za hodinu a nutnosti každých ty iadvacet hodin obnovovat zásoby vody a dotankovávat p etížené transportní vzducholodi ho budou muset oblet t. My m žeme p es n a tím pádem je p edb hneme.“ JFK se rozhlédl okolo stolu a ekal námitky. Do kal se jich od Krystala, jak p edpokládal. Mohutný šéftechnolog toho o vzducholodích, pirátech a obchodu s otroky v d l ne ekan hodn . „Let t p es erné mo e je nebezpe né. Ovládá ho Kriegsmarine,“ pronesl Krystal neochotn . Nikdo nepromluvil, ale zv davé tvá e byly dostate n výmluvné. „Jsou to d dicové a noví majitelé starých vále ných lodí rakousko-uherského námo nictva,“ vysv tloval Krystal. „Námo ní šlechta, jejich moc je založena na vlastnictví sto let starých pe liv udržovaných k ižník . Prakticky ovládají St edozemní a erné mo e. Mají d la ráže šestašedesát milimetr , se kterými dost elí do výšky dvanácti kilometr . Nikdo nezkouší dostat se p es n , pokud není 83

PO STOPÁCH NEP ÁTEL šílenec nebo k tomu nemá šílený d vod. Jsou to arogantní parchanti, ale když jde o to n koho sest elit, dokáží se rychle domluvit.“ JFK dal gestem najevo, že s Krystalovou námitkou souhlasí. Bylo mu jedno, odkud to mohutný muž ví. Šéftechnolog se odml el, v myšlenkách se vrátil daleko do minulosti. „Zajali m , zajali nás skoro všechny,“ za al po chvíli váhav vypráv t. „Bylo nás asi dv st , obyvatelé vesnice mezi kopci, osady, kde se za ínalo da it trochu lépe,“ pokra oval rychleji a rychleji. „Viseli jsme v prout ných koších, umírali na n jakou zatracenou ch ipku a pak p išel útok. Nevím, co byli za , jestli jiní pirátští otroká i nebo pronásledovatelé. Vím jen, že naši únosci utrp li t žké ztráty, Vodíkem pln né vzducholodi už to dávno m ly za sebou, heliové se sotva držely na obloze, prošpikované olovem k ížem krážem, v tšina posádek mrtvá. Pak p išel chlap, jeden z velení, a vyptával se, kdo umí opravit motor. M li jsme u nás dva traktory, staral jsem se o n . P ihlásil jsem se. Pak jsem s nima létal ty i roky, zpo átku p ikovaný na pracovním míst , pozd ji skoro právoplatný len posádky, Ze vzducholodi není kam utéct. Nikdo z mé vesnice nep ežil a já nem l pro se snažit uprchnout. Pak p išla další várka zajatc a já m l zrovna práci, p i které jsem vid l, jak umírají, jak trpí, jak jsou ješt živí shazováni z výšky na zem. Našel jsem mezi nimi ženu, do které jsem se zamiloval. M l jsem plán, jak je zachránit a osvobodit. Už jsem se chystal út k uskute nit, ale v poslední chvíli jsem ho odložil, protože hned dalšího dne jsme m li v tší šanci na úsp ch. V následující bou i, takových jsme prolet li desítky, se gondola se zajatci utrhla.“ Krystal se odml el, napil se a chraptiv pokra oval. „Utekl jsem, pomstil jsem se, ale pro Bereniku už bylo pozd . Já už nikdy neuhnu, nikdy nebudu ekat na ideální p íležitost. Jestli si myslíte, že je nutné let t p es mo e, ud lám to. A pokud je mezi námi n kdo, kdo mi te nev í, a to ekne hned.“ Mohutný muž se postavil a vážným pohledem se podíval na každého z p ítomných.

84

PO STOPÁCH NEP ÁTEL „Poletím s tebou klidn rovnou do pekla, bude-li to nutné,“ odpov d l mu Jankis studeným bezvýrazným hlasem. „Kudy tedy poletí naši nep átelé?“ vrátil se JFK k problému a ukázal na mapu. „Jižní cestou p es d ív jší Turecko, nebo na sever, p es Rusko?“ „Pokud poletí na sever, budou muset dom p es Velký Kavkaz,“ vyzna il Jankis na map víc než tisíc kilometr dlouhé a až p t tisíc metr vysoké poho í. „Jenomže na jihu je bude tísnit –“ „Kapitáne, blíží se bou e,“ p erušil poradu hlas druhého kormidelníka z velitelské kabiny. „Vypadá to, že ze spánku nebude nic,“ odtušil Krystal a zvedl se jako první. JFK p i pohledu ven nev il vlastním o ím. Ješt p ed hodinou se koupali v paprscích slunce a dohlédli na vzdálenost desítek a desítek kilometr daleko. Te se obzor po jejich levé ruce zatm l, jako obrovské p elévající se hory se tam kupily prom nlivé v že bou kových cumulonimb . „Základny mají nízko, okolo dvou kilák a sahají do p ti šesti, už je pozd , to nepodletíme, musíme jim uhnout,“ zhodnotil Krystal hr zu nahán jící panorama. „Takže letíme na sever,“ zkonstatoval Ková . „A nezapome te, že musíme být nad Tbilisami d íve než piráti.“ „Nezapomenu,“ ušklíbl se Krystal. Poryv v tru smýkl dosud klidn letící vzducholodí, JFK se musel chytit jednoho z madel, aby neztratil rovnováhu. „Mangu,“ zavelel mohutný muž do telefonu, „všechny motory na devadesátiprocentní výkon, dohlédni, aby byly gravita ní nádrže plné, a chlapi hlídají teplotu. A plnou pohotovost.“ Hukot motor získal na síle, p ipomínal te hluboké vr ení podrážd ného medv da. Zanedlouho se do n j vmísil sy ivý svistot, to byla výhružná píse vzduchu narážející na aerodynamický trup stále rychleji letící Bereniky. Bou ková fronta se za ala pomalu vzdalovat, ale pak se jakoby skokem op t p iblížila a divoký nárazový vítr opakovan vychyloval

85

PO STOPÁCH NEP ÁTEL vzducholo kolem podélné osy. JFK cítil, jak nap tí ve velitelské kabin houstne, oba kormidelníci te nespoušt li o i z p ístroj . „Jakou rychlostí letíme?“ zeptal se. „Sto t icet p t,“ odpov d l Krystal. „Jakmile ale za ne víc foukat, neudržíme to.“ „Jak to, že nás ta bou ka tak rychle dohonila?“ nechápal JFK. „Ona nás nedohonila, ona se rodí p ímo kolem nás,“ dostal odpov . Ková znovu vyhlédl z okna a uv domil si, že obrovské bou kové v že se d sivou rychlostí rodí z ni eho nebo z malých nevinn vyhlížejících oblá k . Slunce zmizelo, mraky zešedly a získaly vzhled inkoustových skvrn namíchaných s tekutým olovem. „Nahlaste teploty motor ,“ žádal Krystal. „Fajn, plný výkon, výška dva t i, zkusíme se probít do klidn jších kon in.“ Svistot vzduchu se zm nil v je ení, Ková celou svou bytostí cítil, jak se lidmi vytvo ený stroj rve s nep ízní po así, jak se prodírá pry od zhoubného b sn ní živl . Doufal, že to stihnou. Necht l vál it s p írodou, proti té nic nem l, chystal se vál it s lidmi. V tom se vyznal.

86

AROD J A REVOLVER

AROD J A REVOLVER Kristýna Rustová se posadila zp t na své místo, v ruce fotografii unylého hejska se škraboškou ve sv šené ruce, na prázdném míst , kde m l sed t mrtvý Bitzky, kabelu se zbožím. Vyšet ování nehody, p i níž byl Bitzky zabit, zatím na ulici pomalu sp lo k záv ru. Podle toho, jak se policisté v uniformách p ipomínajících ilustrace z T í mušketýr uctiv chovali k muži v hermelínovém plášti, byla nehoda zavin na mrtvým chodcem. Pohodlné ešení pro všechny. Podívala se znovu na fotografii, kterou vylovila z Bitzkyho kabátu. Mladík na ní byl s nejv tší pravd podobností Cagnus, lov k, po n mž šli. Už od pohledu se jí nelíbil, obrázek byl momentka a dokonale zachycoval lhostejn pohrdavý výraz jeho o í. Rustová však tušila, že to je jen jedna ást jeho osobnosti. I v uvoln né póze mladého muže se skrývala zna ná sebejistota. Když lov k v d l, jak se podívat, zjistil, že je to nebety ná sebejistota. Zafixovala si do pam ti jeho podobu a obrázek schovala pod ubrus. P itom nato ila židli tak, aby úkosem zahlédla každého, kdo do restaurantu vstoupí, Uv domovala si, že postupn vzbuzuje v tší a v tší pozornost p ítomných. Byla jedinou ženou sedící u stolu sama. V místní spole nosti se to z ejm p íliš nenosilo. Vstoupil starší muž s knírkem a dvojbarevnou škraboškou. Mimovoln si k o ím p iložila svou vlastní a kývla na íšníka. „M j muž je léka a musel odejít v naléhavé záležitosti, p ichystejte mi prosím ú et a zavolejte droksík,“ vybavilo se jí správné slovo pro parní taxík. íšník zdvo ile, p esto s jistou odtažitostí nazna ující, že a je d vod jakýkoliv, nem la by samotná žena v restaurantu vysedávat sama, slíbil, že za ídí požadované. „Mohu vám n jak pomoci?“ 87

AROD J A REVOLVER Šedovlasý muž stál dva kroky od jejího stolu a ve chvíli, kdy k n mu vzhlédla, nazna il zdvo ilou poklonu. Ne, chystala se odpov d t. „Ano,“ odpov d la místo toho, „m j manžel m l nehodu. Mohl byste m doprovodit do mého pokoje?“ Tahle slova jí do úst vkládal n kdo jiný. Nemusela je íkat, kdyby necht la, ale nem la pocit, že je pravá chvíle na vzdor. Ten druhý by se mohl pokusit víc p itáhnout šrouby. „Jist , madam, rád.“ Podle toho, co o místním sv t v d la, by v tuto denní dobu a na tomto míst žádný své i její cti dbalý muž takto neodpov d l. Že by šedovlasý zdvo ilý elegán byl maskovaný arod jnický hejsek? V tom p ípad byl opatrn jší, než Bitzky nazna oval. Hluboko uvnit se bála, o sebe, o to, jak to všechno dopadne. Var strachu však dokonale tlumil ledový pancí soust ed ní. Nelíbilo se jí, když s ní n kdo manipuloval jako s loutkou. Nesnášela to, bylo to to nejhorší, co ji mohlo potkat. Vzpomn la si na d tství a zatnula zuby. Už ne. „Musím si vyzvednout klí e na recepci,“ ekla s vyp tím v le. „Vezm te mi prosím tu tašku, manžel v ní má d ležité v ci.“ Druhá v ta jí takovou práci nedala, asi proto, že byla pravdivá. Na recepci si vyzvedla klí e íslo dv st šest a pak se nechala i s doprovodem vyvézt liftboyem do patra. Vešli do pokoje, v první chvíli m la chu vytáhnout revolver a zast elit svého pr vodce, ale zvládla nával vzteku a posadila se na zastlanou postel, jak k tomu najednou pocítila nutkání. Její pr vodce se postavil stranou s prázdným výrazem v o ích. Tašku položil na st l p ed sebe. as plynul, Kristýna sledovala vzdušný tanec prachových zrnek v paprscích slunce pronikajících do apartmá áste n zast eným oknem. Bojovala s nutkáním vyzkoušet, zda je její ne innost vnucená, nebo jde o její vlastní rozhodnutí. V d la, že každý pokus by byl chybou. Bude mít jen jeden, až nakonec, až ve finále. Nesm la varovat arod je, že v ní zbyl kus vzdoru. Dve e se kone n otev ely a vstoupil mladý muž s licousy a nakade enými blond vlasy. Vlasy, i tady si lidé barví vlasy, napadlo 88

AROD J A REVOLVER ji nete n . Klid a odevzdanost, které cítila p ed tím, m ly najednou váhu žulového monolitu. Chlapík, který ji sem doprovodil, sloužil arod ji jen jako loutka, byla ráda, že mu neublížila. „Pan Cagnus? Mám pro vás n jaké v ci, manžel s vámi cht l uzav ít obchod. Ráda bych ho ukon ila, te když je mrtvý.“ Proti vyslovení této v ty necítila žádné omezení. Jistá svobodná v le jí z stala. „Tak vy jste m poznala? Nebohý pan Bitzky m l vskutku pozornou ženu, dej mu osud lehké spo inutí v hlín . Tedy t m pár zbytk m, které z n j po st etnutí s královským vozem zbyly. Jaká tragédie,“ pronesl posm šn . B hvípro p i jeho poslední poznámce pocítila nápor vzteku, ale opanovala se. Pod p íkrovem cizí v le, nebo kouzla, to nebylo zase tak t žké. „Ten obchod ur it uzav eme, ale asi ne podle vašich plán ,“ usmál se Cagnus a odstoupil od dve í. Pomalými, tém divadelními pohyby si za al rozepínat polodrahokamy zdobenou vestu a pásek u kalhot. „Nemám rád naprosto odevzdané ženy, trocha vášn , strachu a obav, to je to pravé, co dokáže vzrušit muže jako jsem já,“ deklamoval. Rustovou zaplavil strach z brutálního zneužití, p ed o ima se jí mihla ada obscénn pornografických p edstav, které jí Cagnus posílal. Kdyby nem la sv j ledový kruný soust ed ní, vyk ikla by zd šením, rozt ásla by se jako moucha lapená v pavu in . Takto jí unikl jen dlouhý povzdech. „Nic?“ pronesl tém nespokojen . P ipravila se na další záplavu p edstav, v tom se otev ely dve e a vstoupil íšník v doprovodu ú edníka z recepce. „Co d láte v pokoji ctihodného pana Gavendiho! V cizím pokoji! To je neslýchané!“ P íkrov v le, kterým se cht la v následujícím okamžiku probourat, zakolísal, jak se zmatený Cagnus oto il. „Pana Gavendiho?“ nechápal arod j. Kristýna Rustová povolila š rku pompadourky a sáhla do ní pro revolver. 89

AROD J A REVOLVER „Ty mrcho, tys nás zavedla na cizí pokoj!“ oto il se k ní vzteky rudý Cagnus. Uchopila revolver ob ma rukama, ani p íliš pomalu, ani p íliš rychle, zamí ila a stiskla spouš ; pak pro jistotu ješt jednou. Výst ely ot ásly pokojem, levé stehno b snícího arod je se zm nilo v jedinou ošklivou ránu, v dalším okamžiku se z ítil k zemi. Neztratil v domí, tiskl si zran ní ob ma rukama a upíral ke Kristýn nenávistný pohled. „Ucítím jen závan kouzla nebo n eho divného a prost elím ti koleno. Už nikdy nebudeš chodit,“ varovala ho. Její ledový tón ho zlomil, pustil si ránu, za al kvílet a lomit zakrvácenýma rukama. „Ten muž je arod j a pokusil se m zneužít. Mn na pov sti záleží, a vašemu hotelu?“ promluvila k zam stnanc m. „Ano, ano, n jak se domluvíme,“ p ikyvovali horliv oba dva. „Seže te léka e, nebo vám tady vykrvácí,“ doporu ila jim a uv domila si, že se jí za íná t ást hlas a pot ebuje se o n co op ít. Nervové vyp tí se ozývalo. „A doneste mi sklenku ko aku,“ poru ila si. Jako by slyšel její objednávku, v ítil se do pokoje z chodby Krasmun Bitzky s karafou nápoje v jedné a broušenou íší v druhé ruce. „Zvládla jste to!“ jeho tvá vyjad ovala nelí enou radost. „Vy, vy!“ Kristýna se nejprve podívala, ve které ruce drží revolver, a pak svému partnerovi ušt d ila h betem druhé polí ek, až zavrávoral. „Vy jste to na m nahráli! Nahráli!“ Bitzky nehnul ani brvou, rozseknutý ret ignoroval. Jistými pohyby nalil sklenku a podal ji Kristýn . „Bohužel, musím p ipustit, že máte pravdu,“ souhlasil, „ur it jsem si zasloužil, abyste m p etáhla tím revolverem a ne prázdnou rukou. Byla jste až zbyte n laskavá. Sehrál jsem toto pohoršlivé divadlo ve vaší poslední zkoušce – p ímo v akci. A usp la jste, gratuluji!“ Up ímnost a absurdita jeho slov Kristýnu dojala a uklidnila.

90

AROD J A REVOLVER „Promi te,“ ukázala na jeho rozbitý ret a podala mu vlastní kapesník. „To znamená, že jsem st elila nevinného?“ ukázala na trpícího Cagnuse, který se mezitím vzpamatoval ze svého šoku. „Ne, je to opravdu lotr. Práv jsem analyzoval kouzla, kterými si zastavil krvácení a pracuje na regeneraci organismu. Je to parchant, ale místní, takže proti n mu nezasáhneme. Bohužel,“ Bitzky omluvn pokr il rameny. „P jdeme? Startovní okno se otevírá za necelou hodinku a máme to kus cesty p es m sto. Droksík už eká.“ „Ano,“ souhlasila Kristýna a schovala sv j Smith&Wesson .357 zp t do pompadourky. Když odcházela, všimla si, že ve tvá i Cagnuse se objevuje uleh ení. arod j m l pocit, že se z toho nakonec dostane za pom rn nízkou cenu. Zastavila se nad ním a chvíli si ho prohlížela. „Vra se do svého sv ta, couro!“ zasy el na ni. Kopla ho do kouzlem hojící se rány, obnovila bolest a áste n i krvácení. Cagnus zaúp l a omdlel. „To ode m ale v bec nebylo hezké,“ zavrt la nad sebou hlavou. Pak sáhla šedovlasému gentlemanovi do náprsní kapsy kabátu, vytáhla mu pen ženku a vsunula ji do kazajky Cagnusovi. Potom uchopila ješt stále siln zmateného staršího muže za paži a odvedla ho k výtahu a pak k recepci. „Naho e leží individuum, které okradlo zde p ítomného gentlemana. Došlo k souboji, tady pan –“ „Draven, jmenuji se Draven,“ vzpamatoval se muž áste n . „Zlo inci vyškubl jeho zbra a post elil ho s ní, p itom ale dostal ránu do hlavy,“ vykládala rychle recep nímu. „Možná si vše nebude pamatovat, ale já to vid la.“ Recep ní, který byl ješt p ed chvílí v inkriminovaném pokoji, bedliv naslouchal a sám pro sebe si p ikyvoval. Druhý vypadal naprosto konsternovan . Z dve í sp chal editel. „D kazy, budeme pot ebovat n jaké d kazy pro to, co se stalo,“ chápal se slova, jako by byl alespo áste n informován.

91

AROD J A REVOLVER „D kazy,“ protáhla Kristýna. „ ekla bych, že u toho zlo ince najdete majetek tady ctihodného pana Dravena. Ale te už musím, pánové, droksík a m j muž, tedy,“ zasmála se, „m j muž a droksík na m ekají,“ rozlou ila se.

92

PROTI URAGÁNU

PROTI URAGÁNU Ocelový kýl, lana, duralové nosníky, laminát, každá sou ástka obrovského stroje, lidmi oživené obryn jménem Berenika, se chv la v zoufalé snaze uniknout z l na rodící se gigantické bou e. Slunce bylo dávno zapomenuto, vyšší vrstvy obla nosti propoušt ly jen mlé ný svit bez síly, všude okolo se ty ily temné bou kové v že. JFK stál u telefonní úst edny a sledoval, jak telefonista p epojuje záplavu Krystalových rozkaz na správná místa. Mezi jednotlivými strojníky a opravá i probíhaly soub žn další rozhovory, jak spolupracovali na ešení dalších problém . „Radistu!“ poru il si JFK. „Projížd jte krátkovlnné i dlouhovlnné frekvence, v okamžiku, kdy n co najdete, p epojte to bez ptaní do velitelské kabiny,“ p ikázal. „Dosud dodržovali rádiový klid, abychom je náhodou nevyslídili. Z ejm se drželi na optický kontakt,“ vysv tlil, aby muže osobn zainteresoval na pátrání. „V téhle slot se navzájem ztratí a za nou mluvit, proto bychom je mohli vystopovat.“ „Provedu, kapitáne,“ dostal odpov . „Jakmile n co budu mít, uslyšíte to.“ „Nevím kudy kam, tohle po así,“ zasup l Krystal. „Kašlu na kurs a pokusím se nás dostat pry pokud možno zdravé, co vy na to, kapitáne?“ „Souhlasím,“ potvrdil JFK pouze. Dosud se Krystal snažil kli kovat ve sm ru p ibližného kursu na východ a šlo to h a h . Tohle bylo jen p iznání si skute né situace. O p ední pr zor ude ila záplava deš ových kapek, proud vzduchu narážející na sklo rychlostí v tší než sto kilometr za hodinu je vytvaroval do oblých k ivek. Navigátor okamžit zapnul st ra e a dál se snažil v šedi pod nimi najít n jaký orienta ní bod. „Klesáme,“ oznámil suše vertikální kormidelník. „Máme na plášti n kolik set litr vody, spíš pár tun,“ zm nil sv j odhad a za al to it kormidlem. 93

PROTI URAGÁNU Krystal tentokrát zápolení s výškou nechal jen na n m. „Vypn te chlazení výfukových plyn a dopl te naši zásobu vody,“ spojil se šéftechnolog s obsluhou motor . „Mám signál,“ vmísil se do bušení vodních kapek, hukotu motor a kvílení v tru vzrušený hlas radisty. JFK se nahnul blíž k mikrofonu. „Severní pob eží, starou… cestou… pr smyk…“ Signál se ztratil v elektrostatickém chaosu. „Vybrali si severní cestu,“ zkonstatoval JFK, „stejn jako my.“ „Jo, nebo je bou e taky nepustila. V tom p ípad se musíme motat n kde t sn vedle sebe.“ „Jaká to byla vlnová délka?“ cht l v d t Ková . „Dlouhé vlny,“ odpov d l mu okamžit muž z radiocentra. „To je m žeme slyšet na stovky kilometr ,“ zhodnotil chmurn . Prudký poryv bo ního v tru Ková e a druhého kormidelníka porazil na podlahu, pr rvou ve vysoké obla nosti je ozá il proud slune ního sv tla, najednou to vypadalo, že se vznáší v posledním kousku volného prostoru ze všech stran požíraného temným bou kovým peklem. Pak n kdo slunce vypnul a tma byla ješt ponu ejší a více deprimující než d ív. Bojovaly s ní pouze slabé žárovi ky osv tlující nejd ležit jší p ístroje. „…vojenskou… k ížový…,“ p epnul bez varování radista odposlech do velitelské kabiny. „…pr smyk… Starou…“ Pak se signál op t ztratil. „Starou vojenskou cestou p es K ížový pr smyk,“ spojil Ková sérii vysílání, které se jim poda ilo odposlechnout. Najednou b sn ní živl utichlo, dostali se do pásma klidného pov t í a op t je zalil slune ní svit. Práv p elétali p es širokou eku s mnoha malými p ítoky a meandry. Ková to odhadoval na Dn pr, ale nebyl si dvakrát jistý. V jeho sv t by se nacházel nad velkou regulovanou ekou, nekone nými poli využívanými extenzivním zem d lstvím a rozlehlými, velkoryse budovanými m sty. Tady let li nad lužními pralesy v n ícími vodní toky a nažloutlými stepmi. Lidmi dávno opušt ná zem .

94

PROTI URAGÁNU „Jsme z toho venku,“ nadhodil s polovi ním otazníkem a dál pozoroval rovinatou pevninu. „Nemyslím,“ odpov d l Krystal a skryté nap tí v technologov slov p inutilo Ková e podívat se vp ed, ve sm ru jejich letu. Pár desítek kilometr p ed nimi se jako ocelov modrá st na ty ila ze z mrak . Dole obla nost dosahovala až k zemi a naho e sahala zdánliv až k nekone nému nebi. „Co to je?“ zeptal se Ková a uv domil si, že ve vlastních slovech slyší báze . „Já nevím,“ odpov d l Krystal, „o n em takovém jsem nikdy neslyšel. Snad studená fronta,“ odpov d l nejist . Ková ne ekl nic, vypadalo to, jako by let li vst íc gigantickému kladivu, které je silou titán p irazí k zemi. Spat ili mnohonásobné zablýskání, zatím pouze mrkání bludi ek daleko p ed nimi. Hrom na obrovskou vzdálenost neslyšeli. „Nem žeme to oblet t?“ zeptal se JFK. Pohled bo ními okny mu odpov d l. Kolmé st ny kladiva obla nosti se ty ily nalevo i napravo od nich a ve svých nejvzdálen jších výb žcích se st etávaly s kupovitou obla ností, které práv unikli. Vypadalo to, jako by jedna fronta dostihla druhou a oni se ízením osudu dostali mezi n . „Kontakt, vizuální kontakt! Na t etí hodin !“ ozval se pozorovatel na pravoboku. „Tak p t stup nad námi.“ Navigátor se sklonil k dalekohledu. „Je tam, vzducholo ,“ potvrdil pozorování. Za chvíli ji Ková objevil i oby ejným triedrem. „Menší, poloztužený typ,“ oznamoval Krystal. „Ne víc než deset tisíc kubík plynu. Pr zkumná mrcha se slušnou výdrží.“ Nep átelská vzducholo se blížila ke zdánliv pevné st n hutné obla nosti, etné blesky se odrážely od jejího plášt a m nily ji v zá ící doutník. „Cht jí prolet t skrz, ve st edním pásmu,“ zhodnotil po ínání cizího plavidla navigátor. JFK si uv domil, že nakrátko to p estali být nep átelé, že jim p eje úsp ch. B snící živly je spojily, lidi bojující o život proti rozmar m p írody. 95

PROTI URAGÁNU „Už jsou t sn p ed,“ vydechl navigátor u dalekohledu. Vzducholo zvedla p í šikmo vzh ru, jako by se p ipravovala vzdorovat vichru sm ujícímu kolmo k zemi. Pak se dotkla tmavé masy obla nostní st ny. Zdálky se všechno zdálo pomalé, ale Ková si dokázal p edstavit, jak moc rychlé to muselo p ipadat posádce. P í stroje se náhle sklonila k zemi, pak se vzducholo dostala do temn jšího vertikálního útvaru. Ten je p eto il úpln a vzáp tí rozerval nap l. Velký stroj zmizel, lidé, kte í ho ovládali, zem eli. Sta il jediný dotek smršti. „Musíme p es to p elet t,“ zašeptal Krystal a za al udílet rozkazy. „Jankisi?“ kontaktoval Ková poru íka. „Budeme hodn stoupat. Postarejte se, a jsou lidé oble ení, zorganizujte hlídky s maskami, které budou obíhat klí ová pracovišt a poskytovat základní pomoc. Dejte se do toho a za deset minut ohlaste, jaký je stav. Víc asu asi mít nebudeme.“ „Rozumím,“ potvrdil rozkaz poru ík svým ledov klidným hlasem. „Chci, aby m slyšeli všichni, se kterými nebude práv mluvit hlavní kormidelník,“ požádal Ková spojovatele. Krystal už mezitím zm nil sm r, Berenika se širokým obloukem, který jí zaru oval co nejdelší trajektorii v klidné zón mezi dv ma p ibližujícími se frontálními poruchami, hnala strm vzh ru. erpadla pumpující helium do balón ukrytých v aerodynamickém trupu vzducholodi pracovala naplno, stejn tak i motory. Vrtule ve stoupavém vektoru zb sile ezaly atmosféru, proud vzduchu narážející na výšková kormidla jedovat svišt l. „T i tisíce p t set metr ,“ oznámil vertikální kormidelník hlasit . „Za ínáme pozorovat snížení výkonu motor ,“ zazn la odpov z centrální strojovny. „Kompresory, p ipravte kompresory k nahození,“ zavr el Krystal pln soust ed ný na situaci p ed Berenikou. Kompresory m ly zabezpe it dostatek kyslíku ve spalovacích komorách i p i nižším tlaku okolního vzduchu. JFK op t musel obdivovat Krystalovu konstruktérskou genialitu. 96

PROTI URAGÁNU „Budeme stoupat zna n vysoko,“ za al informovat posádku. „Všechny nás ohrozí výšková nemoc, první její p íznaky m žete cítit už nyní. Nezapomínejte polykat vzduch a vyrovnávat tak zm nu tlaku v uších,“ instruoval. „Vážn jší zdravotní potíže o ekáváme v p íštích minutách, po p ekro ení ty tisíc metr .“ „T i sedm, nahazujeme kompresory,“ vnímal rachotem motor rozmazaný hlas hlavního strojníka. „Motory jedna, t i a ty i v po ádku, u zbytk n co hapruje, pracujeme na tom.“ „Je pravd podobné, že se te cítíte p íjemn , jako po n kolika panácích,“ vrátil se JFK k varování posádky. „Je to omyl, reak ní doba nás všech se prodlužuje, n kte í mohou mít problémy s vid ním nebo logickým úsudkem. Každý, kdo u sebe bude pozorovat popsané symptomy ve výrazné form , a se hlásí na centrálu. Poru ík Jankis bude kritické p ípady navšt vovat s kyslíkovými maskami.“ „Výška ty i tisíce!“ „Kompresor dva nahozen!“ „Skv lé, nebudeme se to it v kruhu,“ ucedil Krystal sarkasticky. „Pohn te kostrou, pot ebujeme každý kilowatt!“ za val do mikrofonu bez stopy spokojenosti. Jednolitá st na mrak a dešt se i p es jeho opatrné manévrování p iblížila a zdánliv se ty ila ješt výš než p ed pár minutami. Minuty ubíhaly, stroje se rvaly s gravitací a nestálými v trnými proudy. „Ztrácíme stoupavou rychlost,“ oznámil zachmu en muž u vertikálního kormidla. Ková si uv domoval, že se mu špatn dýchá a má problémy s p eost ováním zraku na vzdálen jší p ístroje. Teplom r v kabin už sta il klesnout k nule. „Helium?“ cht l v d t Krystal. „Ješt n co málo máme,“ zazn la odpov . „Pl te balóny dál a za n te vypoušt t zát žovou vodu.“ Náklon vzestupu se zvýšil. „P t tisíc metr !“ zaje el n kdo vysokým hlasem. Za pišt ní mohl bu klesající tlak vzduchu, nebo problémy se sluchem. JFK si nebyl jistý, na co vsadit. „Poru íku Jankisi? Máte n jaké hlášení o problémech?“ 97

PROTI URAGÁNU „Žádné, pane!“ „Každé pracovišt se bude po ad hlásit!“ za val Ková do mikrofonu, jak nejhlasit ji dokázal, a kývl na spojovatele. „Nejprve strojovnu jedna až šest!“ rozkázal. Trojka neodpov d la. „Poru íku?“ „Už b žíme, pane!“ Najednou Berenika zasténala, jak se do ní op el prudký poryv, její p í se sto ila mírn k zemi. „P e erpávat z nádrží jedna až t i dozadu, maximální pln ní dvanáct až patnáct!“ za val Krystal, kormidelník u vertikálního kormidla se snažil zvládnout náklon. Obrovská vzducholo se pomalu vrátila do vodorovného letu a pak op t za ala stoupat. St na bou e už byla p ímo p ed nimi a stále je o n co p evyšovala, Ková nedokázal odhadnout, jak moc. „Ve trojce byli v bezv domí, nechal jsem jim jednu kyslíkovou masku,“ ozval se znovu Jankis. „Nemám hlášení z radiocentrály, od erpadlové stanice dva a z palebné v že dva. Tu vynechejte,“ rozhodl JFK nemilosrdn . Obsluha kanón nebyla v tomto okamžiku pro p ežití nezbytn d ležitá. „Šest tisíc p t set metr ,“ oznámil n kdo. Ztrácel se ve tm na konci zužujícího se tunelu. JFK v d l, že je to s ním špatné, ale tvrdošíjn opakoval do mikrofonu stále stejné otázky a mechanicky p edával nezlomnému Jankisovi ísla, o kterých si nebyl jist, co znamenají. „Práv vlétáme do bou e,“ oznámil suše šéftechnolog. Berenika sebou škubla, potah trupu zask íp l, duralová žebra vydala disharmonický tón, na p ední sklo kabiny zaúto ila záplava ledových krup. „V takové výšce?“ nezdálo se to JFK. „Odho te p t beden st eliva do dvacítek,“ rozhodl Krystal. „A vypus te další vodu. Pláš namrzá, táhne nás to dol .“ „Šest tisíc dev t set metr ,“ zadrmolil n kdo a rozhostil se relativní klid. 98

PROTI URAGÁNU „Ztrácíme výkon, kompresory nesta í.“ „Minimální odb r energie, zrušte osv tlení a krom nemocni ní sekce vytáp ní.“ JFK se opíral o pult, rozmazaná figura kousek od n j se zhroutila k zemi. Ten chlap držel velké loukot mi opat ené kolo. To mohlo být d ležité. Opatrn se k n mu p esunul a snažil se udržovat ervenou ru i ku ve vodorovné poloze. „Sedm p t, jsme nad bou í, te už se musíme jen dostat p es ni,“ ekl n kdo. Pak se erný tunel zhroutil a z stal jen malý špendlík sv tla na jeho konci. JFK se probral na podlaze op ený o sloupek vertikálního kormidla, bradu pokrytou hleny a zvratky, kalným pohledem zaregistroval Krystala u kormidla. „Jankis tu byl v pr b hu letu naho e dvakrát, pokaždé jste odmítl kyslík, donutil ho, a mi dá dýchnout, a pak ho hnal do strojoven,“ prozradil mu šéf technolog. „Jste zatracen umín ný.“ „Nic z toho si nepamatuji,“ zavrt l hlavou JFK a opatrn se postavil. „Díky vám jsme p ežili.“ „Nemyslím,“ nesouhlasil Krystal. „Když už jsem se ztrácel, p išel sem otec Kali a vnutil mi kyslíkovou masku. Ten st ízlík se tvá il, že se nic ned je.“ Na to Ková neodpov d l, pouze sbíral síly. „Neletíme tak rychle, jak bychom mohli,“ vysv tloval Krystal, „Doktorka nakázala udržovat výšku ty i, prý kv li kesonové nemoci.“ „Jo, to je rozumné,“ souhlasil JFK. „Je mi zima, zle od žaludku a mám hlad, zatracen ,“ zaklel, když se pod ním podlomila kolena. V kle e si p itáhl mikrofon. „Jankise,“ požádal spojovatele. „Jaké máme ztráty, poru íku?“ zeptal se, jakmile to ve sluchátkách zapraskalo.

99

ERNÝ, ŽLUTÝ A BÍLÝ RASIZMUS

ERNÝ, ŽLUTÝ A BÍLÝ RASIZMUS „Mrt-vý b -b loch, dob-dobrý b loch, se-seru vám na eestablish-ment“, snažil se obrovský ernoch o rapování a p itom více mén chaoticky t ásl hlavou do rytmu, který vnímal jen on sám. Jeho vyholená lebka, na temeni ozdobená k ížkem náplasti, se v distinguovaném sv tle halogenových žárovek utopených v podhledech m kce leskla. V levé p sti velikosti menšího melounu nesl plastikový kelímek až po okraj napln ný pivem. Každý jeho pokus o zachycení rytmu doprovázelo zach est ní t žkých zlatých et z , které ho zdobily kolem krku a záp stí. P estože to byl obrovský muž, podle extrémn volné pestrobarevné košile dosahující až k bok m po ádný tlus och, bylo ch est ní necelého kilogramu zlata jediným zvukem doprovázejícím zvuk jeho krok ; hladina piva v kelímku se ani nehnula. Místo k výtahu zabo il do chodby vedoucí k pokoj m v nejluxusn jším k ídle hotelu. Byl z nich výhled na Staré m sto na jedné a Vltavu na druhé stran . Movitým turist m to stálo za tu ný p íplatek. Obrovitému ernochovi se do cesty postavil ramenatý po ez v tmavém obleku s nudnou šedivou vázankou. Ost íhaný byl na ježka a na hrtanu m l p ilepený miniaturní mikrofon. Když spat il p íchozího, jeho neutrální výraz nahradil pohrdlivý úšklebek. „Tohle patro je zadané, kámo. Nic pro lidi tvýho typu.“ ernoch se zastavil, vypoulil na vypulírovaného bodygárda nechápavý pohled p átelsky nalad ného opilce. „Jakýho mýho typu? Já nejsem zlej, fakt nejsem zlej, nemusíš se bát. Nechceš loka? Je jako k en, v týhle malý zemi fakt mají dobrý pivo,“ str il blon ákovi kelímek s nápojem až pod nos. „Žádný problém, všechno v po ádku,“ odpov d l muž polohlasem n komu neviditelnému na druhém konci radiolinky. „Je tu jenom n jakej ožralej negr, co si chce zkrátit cestu chodbou.“ „Ožralej negr?“ 100

ERNÝ, ŽLUTÝ A BÍLÝ RASIZMUS ernoch zat ásl hlavou, jako by nemohl v it vlastním uším. „Mrt-vý b -b loch, dob-dobrý b loch, se-seru vám na eestablish-ment,“ pokusil se znovu chytit rytmus a melodii profláknutého hitu zrozeného n kde v ponurých ulicích Harlemu, ale op t se mu to nepoda ilo. „Dej si odchod, opi áku,“ varoval ho blon ák a op el mu dla o hru . Stejn se mohl snažit odtla it nákla ák. „Vypadáš jako jeden z t ch sra ek od Kukluxklanu, chybí ti jen ta špi atá epice, teda káp ,“ ernoch škytl. „A jak rádi zapalujete ohn ! Uhasím ten požár rasové nenávisti!“ s poslední v tou chrstl blon ákovi do tvá e obsah kelímku. „Ten urák m polil, vynesu ho v zubech a p itom mu zlámu pár kostí,“ zavr el po ez pro svého neviditelného par áka a švihl prava kou sm rem k hrtanu opovážlivce. Blok byl rychlý a pom rn m kký – dostate ný jen k tomu, aby sílu úderu odvedl stranou. Pak následoval tém nepost ehnutelný protiútok dlaní p ímo na solar, po ez vydal zvuk, jako když n co prorazí tlakovou hadici, a bez dalšího odporu si sedl na paty s vypoulenýma o ima. To už chodbou p ibíhali další dva muži, až na drobné detaily ve fyziognomii obli eje dokonalé kopie blon áka. „Jen jsme se trochu poš uchovali,“ pronesl tém nevinn ernoch, úkrokem ke zdi se vyhnul švihnutí tonfy vy arované odkudsi zpoza rozepnutého saka, levou rukou sou asn ukl do lokte nap ažené paže úto níka, tím ho vyto il proti zdi a pak str il vp ed, až jeho hlava promá kla sádrokartonové obložení. T etí muž už byl ve st ehu, p ibližoval se v zápasnickém st ehu s jednou rukou kryjící horní polovinu t la, druhou p ed sebou lehce pokr enou v lokti. ernochovi se p i p edchozí srážce rozepnula jeho tahitsky barevn nest ídmá košile. Nebyl tlustý, jak to na první pohled vypadalo. P ipomínal Diovu sochu v Helikarnasu, kterou zarputilý milovník hard core kulturistiky prohnal svaly zd raz ujícím morfingovým programem.

101

ERNÝ, ŽLUTÝ A BÍLÝ RASIZMUS Levi ka okvádrovance vyst elila, ernoch sta il v poslední chvíli zaklonit hlavu, p st po lícní kosti jen sklouzla, nelidsky rychlému obloukovému kopu na spánek sta il uhnout jen áste n a vzáp tí ho naplno zasáhlo pokra ování útoku – zpožd ný útok patou druhé nohy. ernoch zavrávoral a ud lal n kolik potácivých krok zp t. „Zabiju t , neg e,“ zasy el muž. Úderu na b icho se ernoch v bec nebránil, kopu na koleno se vyhnul a pak zachytil ob ruce úto níka za záp stí. Nepost ehnuteln rychle ho k sob p itáhl a pak ješt o poznání bleskov ji odmrštil. Stokilový bodygárd prolet l vzduchem tém ty i metry a pak skon il v sérii kotoul . „Vždycky jsem si p ál vyzkoušet tenhle styl,“ zabru el ernoch, „ale dá to práci dob e ty ruce chytit.“ Muž, který hlavou promá kl obložení st ny, se náhle vzchopil, v jeho ruce se zaleskla pochromovaná pistole. „Zasraní hejskové,“ zamumlal ernoch, vytrhl mu ji z ruky, zvedl ho do výšky a pak ho nelidskou silou mrštil proti jeho druhovi, který se práv nejist zvedal. To byla poslední kapka, která knokautovala oba dva. „Tak, bílí hošani, chcete si ješt n kdo trochu zašpásovat?“ zeptal se erný obr a z jeho hlasu se dalo vy íst, že kladná odpov by mu nebyla proti mysli. „To už sta í, Franku,“ položila mu ruku na rameno vysoká, ale proti n mu štíhlá a vlastn drobná tmavovláska, která se práv vyno ila z výklenku pro vozíky uklíze ského personálu. „Mám dobré známé, ale za izovat t i poh by najednou by nebylo úpln jednoduché.“ Frank Boorman se tém lítostiv podíval na sténající muže na podlaze a promnul si naraženou elist. „Máš pravdu. Musím ale p iznat, že byli dob í. Tipnul bych si na n jaký biologický upgrade. Ten pokoj je p ipravený?“ zeptal se najednou stroze. „Ano,“ potvrdila mu komtesa de Villefort. „Máš to u m .“ „Tohle byla mali kost, kdybys zase s n ím pot ebovala helfnout, dej v d t.“ 102

ERNÝ, ŽLUTÝ A BÍLÝ RASIZMUS Frank Boorman si naložil na jedno rameno nejbližšího muže, na druhé toho vzdálen jšího a posledního jednoduše táhl za nohu po koberci za sebou. K jeho št stí to k pokoji, který Andrea zaplatila, nebylo p íliš daleko. Tam všechny t i Boorman položil na podlahu a pohovky, každého št d e napojil a stejn št d e polil whiskou, z pen ženek jim vytáhl všechny bankovky v tší než deset euro a úpln nakonec zahodil pod st l vizitky dvou známých pražských no ních klub – bordel . „Málem bych zapomn l,“ zanadával už na odchodu. Vrátil se, pod popelník schoval zbytek plata starého dobrého rohypnolu a pak pomocí speciální formy z buni iny vyrobil na okraj n kolika íší otisky t í r zných druh rt nek. „To by m lo sta it. Zdá se, že tenhle mejdan se vám mládenci moc nevyvedl,“ poznamenal na rozlou enou. Na chodb se znovu potkal s Andreou. „Nejsem n jak ve své k ži,“ p iznal. „Bojím se o ni.“ „Ona to zvládne, Franku,“ podívala se na n j a konejšiv mu položila ruku na rameno. „A te bych pot ebovala, aby sis do deseti minut obstaral n jaké alibi.“ „Žádný problém,“ p edstíral úsm v, který nedokázal zamaskovat jeho ustaranost. „Pro máš tu náplast?“ Komtesa de Villefort ukázala na drobné zran ní na hlav . „Ale,“ Boorman mávl rukou, „pomáhal jsem jako po adatel p i jednom koncert u nás ve vesnici a vysypalo se na m sklo.“ „Jo, rozumím, nikdo není imunní v i sm le,“ odtušila Andrea a mávla mu na pozdrav. Komtesa de Villefort se na okamžik zastavila p ede dve mi, rozepnula si dlouhý kabát a p ehodila jeho lem za jílec dosud schované katany. Okamžik uvažovala, co s lodi kami. Pak si je nechala na nohou, i když vysoké podpatky nebyly pro rychlou akci práv ideální. Doktor Akawa nebyl zase tak nebezpe ný – pokud se lov k nenacházel v roli pokusného objektu omámeného, v horším p ípad jen p ipoutaného na jeho chirurgickém stole. 103

ERNÝ, ŽLUTÝ A BÍLÝ RASIZMUS Vstoupila bez klepání, ucítila pach doutník , rozlitého alkoholu, kou eného opia a t žkých parfém . Pokoj sloužící jako hlavní obytná místnost byl prázdný. Vedena p iopilým chichotáním a cinkáním sklenic zamí ila do dve í napravo. V noblesním hotelovém katalogu pravd podobn apartmá ozna ovali n ím jako luxus ur ený pro vaši relaxaci, ale Villefortové to p ipadalo jako unyle za ízená kancelá sousedící s bordelovou ložnicí. Co na reklamních fotografiích ur it chyb lo, byly dv vnadami št d e obda ené platinové blondýny v pun ochách s podvazky a erveno ernými korzety. Nep íliš úsp šn se snažily spole n obš astnit sko icov žlutého vyschlého chlapíka s jednozna n japonskými rysy ve tvá i. Podle výrazu o í to p ehnal s opiovou dýmkou a ob profesionálky se snažily marn . „Akawi, Akawi, stále ta typicky japonská touha po ženách, co jsou dvakrát v tší než ty?“ pronesla Villefortová a zastavila se ve dve ích. Chichotání ustalo, odhadovala, že i ob ženy si zakou ily, nebo si vzaly n co jiného. „Doufám, že jste mu neublížily, je to k ehký sta ík,“ p erušila napjaté ticho. Prostitutky se zasmály, jako by jim vyrušení zas tak moc nevadilo, otup lost se z tvá e doktora Akawi vytratila, nahradilo ji zu ivé ponížení. „A nepostaví se mu a nepostaví, a d láte, co d láte, že?“ prohodila komtesa konverza ním tónem k prostitutkám. Strach z nich spadl úpln , smály se a horliv p ikyvovaly. Léka se vymrštil, ale vzáp tí upadl zase na postel sražen polí kem Villefortové. „Zmizte, d vky!“ zasy el na ob ženy. „Snad abyste opravdu odešly,“ souhlasila s ním Villefortová. „To, co se tu te odehraje, byste asi necht ly vid t. Už jsi jim zaplatil?“ obrátila se zp t na Japonce. Odpov d l nejistým p ikývnutím. Potupná nahota ho obírala o poslední zbytky sebev domí.

104

ERNÝ, ŽLUTÝ A BÍLÝ RASIZMUS „Ale cht lo by to n jakého tuzéra, ne? Za takovou práci,“ nadhodila Villefortová. V Akawim bojovalo ponížení se strachem. Necht l, aby s ním Villefortová jednala takovým zp sobem p ed prostitutkami, na druhou stranu, bál se s ní z stat sám. Vrhl se ke svým kalhotám, vytrhl z kapsy pen ženku, hodil ji jedné z žen a pak se do zmuchlaného kusu od vu snažil co nejrychleji nasoukat. „Vezm te si všechny peníze, ale kreditky tam nechte. Našli by vás podle nich,“ doporu ila jim Villefortová a pohledem nazna ila, a odejdou. „Akawi, ty m dob e znáš,“ zm nila zp sob e i, když osam li. Její hlas se podobal zasy ení epele vytahované z lakované pochvy. „Tak odpov z!“ št kla a op ela mu skosený hrot o nahou hru . „Ano, znám, i v ci, co se o tob povídají,“ vychrlil rychle. „Co provád l tv j tým s doktorkou Lavassi? Pro jste dostali její rekonvalescenci na starost?“ Villefortová nepatrn pohnula záp stím a sko icovou žlu poskvrnila vlasov tenká krvavá ára. „Lidi, jako jsi ty, by Agentura nikdy nem la najímat, a jsou jakkoliv schopní,“ pronesla tiše, když neodpovídal. „Víš, že t považuji za prašivou škodnou, kterou je t eba vyhubit. Možná bude dnes sv t o jednoho hajzla chudší. Když mi neodpovíš!“ Poslední v tu za vala japonsky, doktor Akawi sebou škubl a kdyby v as neuhnula epelí, m l by za sebou léka polovi ní seppuku. „Chci v d t, co jste provád li s Lavassi. Pokud mi to ne ekneš, budeš si, až napo ítám do t í, prohlížet svoje vlastní st eva. Víš, že to ud lám.“ Akawi polkl. „Jedna, dv …“ „Byl to rozkaz, práce pro Agenturu, žádný melouch,“ spustil drmolivou japonštinou. „Imunitní systém doktorky Lavassi nebyl tentokrát posílen obvyklým typem bionanorobot , ale modifikovaným. Takovým, aby dokázal do mikroschránek uložit 105

ERNÝ, ŽLUTÝ A BÍLÝ RASIZMUS vzorky vir , s nimiž se setká. Jenomže tím pádem ochrana jejího organismu nebyla tak dokonalá, jak by m la být. Hrozilo nebezpe í, že d íve nebo pozd ji u ní propukne nákaza. P ijeli jsme, abychom tomu zabránili.“ Komtesa sklopila o i k podlaze, jako by si prohlížela špi ky lodi ek, ale me v její ruce se ani nepohnul. „A abyste odebrali vzorky, které ve vlastním t le p ivezla,“ doplnila tu ást informace, kterou Akawi nevyslovil. „A co John Ková , on má také tak vylepšený imunitní systém?“ zeptala se s ledovým klidem. „Ano,“ p ikývl horliv Akawi. „Není to úpln jednoduchá a vyzkoušená biotechnologie. M li tam jet naši lidé, ale ten hlupák se nenechal odradit!“ bránil se najednou vášniv . „A kdo vydal ten rozkaz? Kdo ídí tuhle prašivou tajnou operaci?“ Villefortová v d la, že takové v ci se as od asu d jí, jedna divize nad druhou cht la získat p evahu a vojáci byli obecn nap l paranoidní. Sbírali zbran ve všech možných sv tech, i když to asto bylo proti pravidl m. „Ne,“ zavrt l hlavou Akawi, „to ti ne eknu.“ Podívala se na n j a na katanu dotýkající se jeho nahého hrudníku. „Bojím se t , ale svého šéfa víc. Proti n mu m nemáš ím vyd sit.“ Villefortová potla ila okamžitou touhu rozsekat malého muže na kusy, na spoustu malých kousk . John Ková n kde v jedy promo eném sv t umíral, nebo brzy um e, a ona s tím nemohla nic ud lat. Sebrala své železné sebeovládání a p inutila se p emýšlet. Akawi jí pom rn rychle prozradil, o co šlo, ale kategoricky odmítl íct, kdo to ídí a organizuje. První v c jí byla k ni emu, pokud nem la d kazy – ty už byly ur it všechny spolehliv zni eny. Identita vojenského hlavouna by jí mohla pomoci v dalším pátrání. „Byl jsi špína, jsi špína a vždycky budeš špína,“ ekla tiše, ocelový list se zaleskl v pohybu. Akawi zav el o i v p edtuše neodvratného konce.

106

ERNÝ, ŽLUTÝ A BÍLÝ RASIZMUS Mosaz kovov cvakla, jak zasunula a zatla ila me zp t do pochvy. „Ti, kdo bojují s monstry, se musí vyst íhat toho, aby se sami staly monstry,“ pronesla hluše zn jícím hlasem, oto ila se a zamí ila pry z pokoje. Klapání podpatk na parketách se st ídalo s najednou slyšitelným tikáním secesních kyvadlových hodin. U dve í z apartmá se zastavila. „Zklamal jsi m , doufala jsem, že sáhneš po tom revolveru, co máš schovaný na židli pod sakem,“ pronesla, aniž by se otá ela. „Já ješt nechci um ít,“ vydechl doktor Akawi, hlas se mu t ásl po p estálém nervovém vyp tí. „Škoda,“ povzdechla si Villefortová, vyšla na chodbu a pomalu krá ela k výtahu. V o ích se jí leskly rodící se slzy. Nebylo lidské síly, která by mohla Johna Francise Ková e zachránit. Do nejbližšího transportního okna zbývalo ješt n kolik týdn .

107

ÍŠÍ SMRTI

ÍŠÍ SMRTI Berenika, vylé ená z následk výškového p eletu nad bou í, se hnala vp ed rychlostí 135 kilometr za hodinu ve výšce dvou tisíc metr nad fádní rovinou. Okolí ek a mok ad pokrývaly etné zelené lesy, všude jinde se rozkládaly tisíce a tisíce kilometr tvere ních stepi a lesostepi. John Ková se ve velitelské kabin objevil jen nakrátko, aby zkontroloval okamžitou polohu, jak ji do mapy nep etržit zaznamenával muž vykonávající naviga ní službu, pak se se starými a dávno nepoužívanými mapami Velkého Kavkazu uklidil do jídelny a snažil se vrýt si do pam ti co nejvíc z nep íliš podrobného zobrazení horských štít a h eben . Až p ijde as akce, m že jim každá informace navíc zachránit život. Podle odposlechnutého vysílání se piráti chystali p elet t p es zhruba jedenáct set kilometr dlouhé a necelé dv stovky kilometr široké poho í K ížovým pr smykem, neboli Pr smykem Jvari, kterým procházela Stará vojenská cesta. Ková si ned lal iluze – dnes už tam pravd podobn žádná cesta nevedla. Nejvyšší bod pr smyku m l podle map nadmo skou výšku dva tisíce t i sta osmdesát metr , ale všude okolo n ho se ty ily zaledn né štíty dosahující výšek p es p t tisíc metr . P i vzpomínce na p elet bou e se JFK proti své v li zachv l. Málem všichni um eli, nebýt odolnosti železného Jankise a záhadného kn ze. Necht l pokoušet št st nu tak šíleným zp sobem podruhé. Vrátil se zp t k úvahám a snažil se odhadnout, kolik prostoru bude mít tém t i sta metr dlouhá Berenika k manévrování mezi horskými štíty. Bohužel nem l k dispozici dokonalé t ídimenzionální mapy s vysokým rozlišením získané snímkováním z družic. „Dáte si kávu?“ z p emítání ho vyrušil bratr Kali, v ruce držel dva prázdné hrní ky a konev s horkým, lákav vonícím nápojem. 108

ÍŠÍ SMRTI „Všichni nemocní se uzdravují, mých služeb nebude t eba,“ ekl ten nemluvný muž a bez dalšího vyptávání JFK nalil jeho porci kávy. Vzducholo se jemn zhoupla, to se její p ední ást dostala do proudu vzduchu pohybujícího se oproti okolní mase jiným zp sobem. Ková si dokázal p edstavit, že p i velkém rozdílu rychlostí a dostate né mohutnosti stoupavých a klesavých proud by je vzduch, ten na pohled neuchopitelný a nehmotný živel, roztrhl jako hadrovou panenku. „Je obdivuhodné, že jste se dokázal udržet p i v domí i v tak velké výšce. To nám všem zachránilo život.“ „Nebyl jsem sám,“ p ipomn l Kali. „Poru íkovi už jsem sv j obdiv vyjád il,“ vysv tlil Ková . „Uvažuji, co vám k tomu dopomohlo. Vrozené dispozice, extrémní odolnost?“ nadhodil. „Nebo víra v boha?“ odpov d l mu kn z s úsm vem. „ i léta medita ních cvi ení? Od íkání? Nevím…“ nechal myšlenku nedopov zenou. JFK se podíval na jeho erný šat p epásaný rudou šerpou a me , který nikdy neodkládal. „Jako jeden z mála se m žete pohybovat bez ohledu na riziko nákazy, vid l jste z tohoto sv ta víc než kdokoliv jiný.“ Ková se zarazil. ekl z tohoto sv ta, ímž lehce narušil své inkognito, ale kn z si bu ni eho nevšiml, nebo se tak alespo tvá il. „Máte pravdu, jsem imunní a proto putuji a z stávám tam, kde mohu být svým bližním užite ný. To je poslání kn ze. Nebo je to u vás jinak?“ Na slovo u vás nepoložil žádný d raz. Ková pokr il rameny. „Každý se snaží být užite ný svým zp sobem. A co lidé, se kterými se chystáme bojovat, ti nejsou vašimi bližními?“ Kn z se usmál. „Jsou, ale lidé tady na této vzducholodi jsou mi bližší. Vzhledem k tomu, že jsem kn z, budu se snažit naše nep átele zabíjet jak nejrychleji a nejbezbolestn ji to p jde.“ „Tak k tomu mi nezbývá, než vám pop át co nejvíc úsp ch ,“ usmál se JFK, kterého konverzace vzpružila. 109

ÍŠÍ SMRTI Roman Krystal se staral o chod vzducholodi a o to, aby je dopravil na místo. Které místo, co tam budou d lat a jak, byla Ková ova práce. Velitel z stává se svou odpov dností vždy sám. To už se dávno nau il, ale neznamenalo to, že by to kv li tomu bylo leh í. „Kapitáne?“ Z velitelské kabiny vykoukl vertikální kormidelník. „Doktorka Ka ková žádá, abyste v noval pozornost vegetaci pod námi, zm nila se a ona by to s vámi cht la prodiskutovat.“ O další hodinu pozd ji let li sotva t i sta metr nad zemí a všichni, kdo nespali nebo nem li jiné povinnosti, s nep íjemným mrazením v žaludku sledovali terén. Plochy zelených pás strom nebo celé barvami protkané smíšené lesy odd lené od sebe oblastmi žloutnoucí stepi se ast ji a ast ji st ídaly s oblastmi ernoskvrnité zelen . P i krátkém zpomalení a p iblížení se blíž k zemi zjistili, že vegetace, od strom po trávu, získala nemocný vzhled, jako by ji n kdo otrávil. Stromy plesniv ly, odlupovaly se z nich celé pláty d eva, z korun jim zbývala jen žalostná torza. Stébla trávy se št pila, až p ipomínala chmý í objevující se na špatn uskladn ných potravinách. „Co to je?“ zeptal se n kdo z hlou ku lidí nama kaných v jídeln u jednoho z pr zor . Ková na to nedokázal odpov d t. P ízra ná a jaksi poskvrn ná zem pod nimi nahán la hr zu a vzbuzovala strach z nadp irozeného, z v cí vymykajícím se b žným zkušenostem. „M žeme prosím zalet t trochu doleva?“ ozvala se v reproduktoru doktorka Ka ková. I když už zrušila karanténu, neopoušt la své království. „Myslím tak na polohu dv hodiny,“ opravila se. I ona si už áste n osvojila vzduchoplaveckou terminologii. Roman Krystal se tázav podíval na Ková e. „M žete,“ souhlasil stroze. Berenika zm nila sm r a za chvíli zahlédli, co upoutalo pozornost jejich šéfléka ky, jejich posledního and la strážného, jak jí lidé po stran p ezdívali. N kolik kilometr širokým pruhem zdravé zelen pochodovala skupina koní. Pásli se roztaženi do dlouhého a úzkého tvaru, 110

ÍŠÍ SMRTI vyzna ujícího sm r jejich pohybu. Bu instinktivn , nebo pou eni d ív jšími zkušenostmi, se drželi co nejdále od skvrnitých otráven vyhlížejících oblastí. „Za nimi, ješt dál, je další skupina koní. Na hranici zelen a toho hnusného svinstva,“ ohlásila hlídka od teleskopu. „Podíváme se tam,“ rozhodl Ková okamžit . Malé zdržení si mohli dovolit. Za chvíli spat ili další stádo koní, jenomže tentokrát zubožené a umírající. Zví ata sotva pletla nohama, vyhublá na kost, v tšina kus už ani nejevila zájem o pastvu. „Cht la bych je pitvat,“ slyšeli všichni zamumlání Ka kové. „Vidím v dalekohledu, jak se dusí, vidím p nu z nozder, ti kon kašlou krev!“ informovala všechny o výsledcích svého pozorování. „Jsou nemocní, nakažení n jakou ch ipkou, o podobných p íznacích už jsem etla.“ „A já bych se vsadil, že ta zasraná nemoc má sídlo p ímo v otrávené zemi,“ prohodil n kdo tiše. JFK nebyl biolog, ale v il tomu. „Zdá se, že tady viry prolomily hranici mezi rostlinnou a živo išnou íší a do kruhu p enaše se zapojily stromy i další vegetace, nejen živo ichové,“ podpo ila hypotézu Ka ková a v jejích slovech se skrývalo zd šení a strach. „Výška dva tisíce, rychlost sto t icet p t, p vodní kurs, eká nás práce a pot ebujeme být na míst v as,“ zavelel stroze Ková , jako by se ho p íšerné znásiln ní sv ta v bec nedotklo. Jeho jednozna né rozkazy rozptýlily d s, sám se však v duchu cítil zhrozen. S doktorkou Lavassi prokázali, že nic z toho, co se zde odehrává, se nevymyká p irozenému ádu v cí. A lidé, kte í zde žili… Nechal myšlenku nedokon enou a v lí vlastní jen t m nejsiln jším a nejzatvrzelejším se vrátil k p emýšlení nad úkolem, který je všechny ekal. Znovu a znovu zvažoval aspekty všeho, co mu o zp sobech vzdušného boje pirátských otroká prozradil Roman Krystal. Berenika se dál probíjela nekone nými prostorami smrtí poskvrn né zem . S každou hodinou za sebou zanechávali víc než 111

ÍŠÍ SMRTI stovku kilometr neznámé roviny, zdálo se nemožné, že n kde p ed nimi je eká poho í nící až k nebes m. „Vodní plocha na p l t etí,“ ohlásila bez jakékoliv p edchozí výstrahy hlídka u teleskopu. „Zm te kurs,“ zareagoval okamžit JFK. To byla p íležitost k obnovení vyvažovacích zásob vody, ke krátkému zakotvení, inspekci motor a dalším nutným údržbá ským pracím. A to platilo pro každou vzducholo v oblasti. Voda chránila p ed nákazou snad i tady. Už první p iblížení se k jezeru nebo jen obrovské zatopené oblasti ukázalo, že poslední p ání bylo falešné. P ivítal je puch tlejících rostlin a rozkládajícího se masa. Vegetace okolo b eh a kolonie plovoucích rostlin se st íbrnými ostr vky mrtvých ryb, vlastn celých rybích hejn, prozrazovaly, že i tady zu í boj mezi makroskopickým a mikroskopickým sv tem. „Držet kurs,“ p ikázal hlasem drsn jším, než by si sám p ál, JFK. První si všiml stožáru sloužícího k uvazování vzducholodí a odhadl, co mohou o ekávat. N kolik set metr od b eh objevili velký primitivní pontonový ostrov z prázdných barel po spot ebované naft . Na n m, bez ladu a skladu, leželo n kolik desítek lidí. Bez pokrývek, v od vech, ve kterých je vyhnali z jejich domov . Dalekohledy odhalovaly prázdné o i, rysy zdeformované chorobnou vyhublostí, tvá e poskvrn né krvavými hleny. Další místo, kde piráti nechali ást své ko isti, kterou zabila jejich vakcína. „Kolik jich je?“ zeptal se n kdo. „T icet osm živých, t i, u nichž už si nejsem moc jista,“ odpov d la soust ed n doktorka Ka ková. JFK se p inutil odvrátit zorné pole triedru od ostrova umírajících nemocných a za al systematicky prozkoumávat okolí. Vodní plocha byla obrovská a ostrov se nacházel nejmén osm set metr od nejbližšího b ehu. Pokud se je jejich nep átelé snažili vlákat do další lé ky, mohli si po ínat o dost lépe. „Pro je rovnou neshodili z výšky na zem?“ pronesl nap l pro sebe Roman Krystal. 112

ÍŠÍ SMRTI On zvyky otroká znal lépe než kdokoliv jiný. „Ze stejného d vodu, pro je ve válce výhodn jší nep átelského vojáka t žce zranit než zabít,“ odpov d l mu studen JFK. „Je náro n jší postarat se o zran ného než poh bít mrtvého.“ „A co budeme d lat?“ zazn l do ticha odlidšt ný hlas poru íka Jankise z reproduktoru. JFK n kolik dlouhých okamžik zvažoval odpov . V d l, že zastavit se, ztrácet as nakládáním umírajících, riskovat, že karanténa nebude dostate n ú inná a nemoc zasáhne ostatní, je chyba. Z hlediska dobrého vojáka bylo rozhodnutí jasné. Ticho ve velitelské kabin i jídelním sále houstlo a sr stalo s tichem z reproduktor vnit ních telefonních linek. „Pot ebujeme se dozv d t, kdy je tu zanechali. Musíme n koho vyslechnout,“ promluvil suše JFK. „Doktorko Ka ková, do deseti minut ekám váš detailní rozpis karanténních opat ení, které musíme dodržet. První kormidelníku, zatím chci vykonat okruh, abychom se p esv d ili, že na nás ne íhají a nelezeme jim do lé ky. Až je vyslechneme, naložíme je do naší provizorní nemocnice.“ Na ve ejném odposlechu telefonu se ozvalo n kolikanásobné úlevné vydechnutí. „Krystale, máte hodinu na to, abyste si rozmyslel, co m žeme postrádat, abychom kompenzovali hmotnost t ch lidí.“ Ková mluvil lhostejn , odlidšt n a doufal, že mu n kdo bude odporovat, aby našel záminku zm nit strategicky špatné velitelské rozhodnutí. Všichni ml eli. Po dokon ení hlídkového obletu inkriminované oblasti se sám pro sebe pousmál. Stejn by rozhodnutí nezm nil. Jednou si ho vybrali za velitele – museli by ho zabít, aby se mohli protivit jeho rozkaz m. Výkonné dieselové motory ševelily stále tišeji, pumpy erpající helium do p etlakových nádrží z vysokopevnostní oceli postupn umlkaly. Berenika se vznášela necelých t icet metr nad pontonovým ostrovem plným lidí stojících frontu k p ívozu p es eku Styx. „Doktorko?“ pronesl tiše Ková . „T i lidé, všichni v kompletních pogumovaných overalech, s nejlepšími filtry co máme. Spustí se dol a budou nakládat nemocné 113

ÍŠÍ SMRTI na nosítka zav šená na kladkostroj p ímo z naší karanténní sekce. Až svou práci skon í, budou také vyzvednuti k nám a z stanou tady, dokud se neukáže, že nebyli napadeni.“ JFK nad jejím plánem okamžik p emýšlel. Byl ten nejlepší, jaký mohl být, ale t i lidé kv li n mu riskovali život. „Kapitáne?“ promluvil bratr Kali. „Jsem imunní v i všem ch ipkovým kmen m. Nemyslím, že by m ti lidé mohli n ím nakazit. Co se tý e nákazy ni ící krajinu, o tom nic nevím. Ale lovit zví ata se nechystáme.“ „Rozumím,“ souhlasil JFK okamžit . „P esto pro vás budou platit všechna bezpe nostní opat ení, která doktorka Ka ková požaduje.“ Na plošin se zvedl jeden z nemocných, který byl z ejm v lepším stavu než jeho druhové, a pokusil se zamávat na gigantickou vzducholo vznášející se jen pár metr nad jeho hlavou. Nepovedlo se mu to a upadl na b icho. „To je m j otec!“ nap l vyk ikl n kdo. „Já se hlásím, pane,“ promluvil do telefonu další lov k. JFK se už nau il ten hlas poznat p i první slabice. Železný Jankis. „Neud lám chybu, nejsem nervózní, všechna karanténní opat ení splním bez problém . Je nejmenší riziko, že se nakazím.“ „Souhlasím poru íku, jste muž íslo dv ,“ potvrdil dobrovolníkovi jeho ú ast JFK. Berenika se jemn zhoupla, Ková se podíval na Krystala. „Zakotvíme,“ p ikázal. První série vodních kotev vzducholo spolehliv p ipoutala k jednomu místu. „A kdo by m l být podle vás muž íslo t i?“ zeptal se JFK doktorky Ka kové, když pominul krátký ruch zp sobený komunikací technických et. „Já nevím, to rozhodnutí nem že být na mn !“ bránila se. JFK v duchu zvážil rizika. On byl díky biologickým nanostroj m v krvi, kterými ho vybavila Agentura, imunní v i všemu, co operovalo na biologické bázi. Jemu nic nehrozilo. V okolí

114

ÍŠÍ SMRTI žádní nep átelé ne íhali a jeho ú ast tudíž o polovinu snižovala pravd podobnost nakažení celé posádky. „Dobrovolník íslo t i jsem já,“ oznámil ostatním své rozhodnutí. „Mým zástupcem se po dobu mé p ítomnosti na lodi stává Roman Krystal,“ nedbal na reptavý šepot. „Doktorko, jsme p ipraveni. Jaké jsou vaše další požadavky?“ Elektromotor tiše zabzu el a t i muži nama kaní do hroznu se sou asn snesli na provizorní pontonový ostrov. Každý držel v ruce pistoli, p ipraveni na p ípadný útok. Stále existovalo riziko, že mezi nemocnými nechali piráti trojského kon , který nedbal na vlastní život. JFK si vybral na nerovném povrchu místo mezi n kolika d rami – tam k n mu m li p ípadní úto níci nejhorší p ístup – a v noval n kolik okamžik zkoumání okolí. Maska, i když Ka ková tvrdila, že je jejich nejlepší, ho d ela a kulatá skla pr zor se mlžila. Vodu okolo voru hyzdily mastné skvrny ze zbytk vytékající nafty, zelený perforovaný koberec nemocn vyhlížejících rostlin se držel na jejich okraji. Ková byl rád, alespo budou jeho muži klidn jší. Ti naho e, Kali s Jankisem, nejspíš žádné nervy nem li. „Zdají se v po ádku. Nepoznám všechny, ale jejich od vy, stav – prost vypadají jako naši lidé,“ ohlásil poru ík. „Za ínáme nakládat?“ oto il se na n j kn z. Jeho hlas zpod masky by zahanbil i záhrobního ducha. JFK zamával na obsluhu kladkostroje, lano vyjelo nahoru a vrátilo se s pe liv uvázanými nosítky, do kterých mohli sou asn umístit dva lidi. Kn z, který byl nejdrobn jší t lesné stavby, komunikoval s obsluhou a pokud to šlo, hlídal. Ková s Jankisem nosili nemocné. Bylo mezi nimi spousta dospívajících a d tí a JFK cítil, jak se s každým umírajícím jeho srdce zatvrzuje. Rozum l válce, rozum l jistému druhu smrti, ale tohle, tohle bylo na n j moc. M l pocit, že na ramenou najednou nese celý sv t. Poprvé v život se dostal k hranici svého sebeovládání, své tvrdosti. Našt stí tady byl železný poru ík, který se se strojovou pravidelností chápal své strany nosítek, nohou i paží nemocných. Sta ila chvíle a JFK byl op t tím nezni itelným

115

ÍŠÍ SMRTI vojákem, bývalým kapitánem speciálních jednotek a nyní agentem supertajné organizace st ežící bezpe nost tisíc sv t . Další nosítka stoupala k Berenice, už chyb ly poslední dva metry, když se na nich vzty ila mátožn se pohybující postava, n co zask ehotala a vzáp tí p epadla p es hranu dol . Voda žblu kla. JFK p ekonal vzdálenost ke konci pontonového voru t emi dlouhými kroky a sko il co nejblíže k místu, kde lov k zmizel pod hladinou. V d l, že má jediný pokus, pokud ho nenajde hned, nenajde ho nikdy. Plaval níž a níž, v neproniknutelné ernot tápal po bezvládných kon etinách, látce, nacházel však jen šlahouny plovoucích rostlin. Ve chvíli, kdy už zamí il k hladin , aby se sám neutopil, nahmátl látku límce. To ho zdrželo, p i posledních metrech divokého stoupání už polykal vodu, ale nakonec se p idušený vyno il na hladinu i se svou ko istí. O t i hodiny pozd ji už Berenika op t uhán la v kurzu, který je m l p ivést k pr smyku Jvari. Výstroj záchraná byla vyhozena na zem, všichni t i absolvovali d kladnou o istu desinfek ním roztokem, pro jistotu byli ost íháni a vyholeni do hola a doktorka Ka ková je navíc p inutila po ádn vykloktat roztok, který m l do jisté míry vy istit jejich ústní dutinu a ást cest dýchacích. Poslední, kdo z stával v karantén , byl JFK. Op t ve své staré uniform , ozbrojen osobní zbraní. „Kdybyste nem l tak výjime né výsledky test na protilátky, které jsem vám ud lala p i vašem vstupu na území našeho státu, nemohla bych vás pustit mezi ostatní.“ JFK jen p ikývl a doufal, že mu z p íšerné vody, které se napil, nebude znovu zle. Už dole na voru se vyzvracel z podoby. Doktorka to našt stí považovala za ideální reakci organismu. Zpoza p epážky vyrobené z lehkého, ztuženého papíru se ozývalo mnoho etné kašlání, chrchlání, sípání a lapání po dechu umírajících. Naložení nemocných si vyžádalo zbavit se zhruba tuny vyvažovací vody, zbytek vykompenzoval úbytek pohonných hmot.

116

ÍŠÍ SMRTI JFK p emýšlel nad tím, jak to ovlivní jejich manévrovací schopnosti. Doufal, že p íliš ne. „Stejn bych ráda, vlastn rozkazuji vám!“ opravila se doktorka Ka ková a v novala Ková i plachý úsm v, „abyste po dobu nejbližších dvou dn nosil roušku. P ipravím vám jich zásobu, každé dv t i hodiny si ji vym níte a použitou spálíte.“ Kapitán a nejvyšší velitel kop ivnických vzduchoplaveckých ozbrojených sil státu Kop ivnice se na malou epidemioložku zazubil. „Rozkaz, madam!“ zasalutoval jí. P ipadala mu mnohem unaven jší než p ed pár hodinami. Dob e v d l pro . „Kolik z nich p ežije?“ nazna il pohled ke st n skrývající l žka nemocných. Drobná žena rezignovan pokr ila rameny. „Neodvážím se to odhadnout, zatím jsem jen sta ila porovnat p íznaky onemocn ní s tím, co znám z léka ských kronik. Zatím pouze u dosp lých. Ješt projdu d ti a starší lidi, to by mi mohlo n co napov d t. P íznaky se asto liší i podle v ku, ale… bojím se, že ne mnoho. Vypadá to na kmen Waršava, nebo Spigi, uvidím.“ „A vakcíny máte?“ „Už je kultivujeme. Máme staré zakonzervované vzorky, našt stí jsou v po ádku.“ JFK p ikývl. Aspo n co pozitivního. „Doktorko? N kolika lidem se siln p itížilo!“ do místnosti nakoukla asistentka Ka kové, Jana Kuriová, šedivá myš, jak si ji Ková už d íve pok til. „Takže, kapitáne, ty roušky. Je to kv li ochran ostatních.“ Mávl na souhlas, nasadil si p es nos a ústa tverec gázy páchnoucí po desinfekci a vykro il sm rem ke dve ím z karantény a nemocnice v jednom. Dva dny s bílou plachtou na obli eji, kdyby ji aspo polévali ko alkou, zanadával v duchu, zatímco míjel strážné. Doufal, nebo spíš obával se, že za dva dny bude bitva, ve které šlo o všechno, dávno vybojována.

117

ŠLECHTI NA A LYŽA KA

ŠLECHTI NA A LYŽA KA Andrea Villefortová sed la u stolku v kavárn hned p es ulici proti administrativním budovám Agentury. Na stole p ed sebou m la otev ený notebook, vedle n j šálek espresa. Za poslední dv hodiny to bylo její t etí. Na notebooku b žela simulace reakce lidského imunitního systému dopovaného léka ským odd lením standardn užívanými nanoroboty pro jeho posílení – avšak lehce pozm n nými podle p edpisu, který sama Lavassi odvodila ze se št stím zachrán ných vzork , které Akawi nesta il zni it. Villefortová využila svých p ístupových práv, která se pon kud vymykala obvyklým pravidl m platným pro KILLERovu sí , a ukradla si simula ní program a spoustu dalšího podp rného softwaru. Necht la však pokoušet své št stí p esp íliš a výpo etn extrémn náro né aplikace te prohán la p es superpo íta eského meteorologického institutu. To jí umožnil jeden její starý známý, který si tak s velkým pot šením umazal jeden dávný dluh. Jedenáct milion lidí se kv li tomu bude muset p íštích pár dní spolehnout na p edpov po así založenou na tom nejstarším predik ním mechanismu – na hodu mincí. Simulace dob hla ke konci, Andrea ukla do klávesnice, aby potla ila šet i . Výsledek byl op t negativní, vlastn jen z jejího pohledu negativní. Šílenec ukrytý n kde v supertajné military divizi, který zorganizoval plán, aby se ke vzork m smrtonosných vir dostal, by zajásal. Hyperch ipkové viry, se kterými se doktorka Lavassi na své misi potkala, by jakýkoliv lidský imunitní systém nevybavený kompletní nanoochranou zni ily nejdéle do t iceti dn . Imunitní systém podpo ený degradovanými nanoroboty zatím vydržel nejdéle šedesát dn . Jenomže JFK se návratové okno otevíralo až po více než t ech m sících. Zbýval b h s poslední sadou parametr . Možná bude mít št stí, možná p ežije. S tou myšlenkou se Andrea Villefortová p inutila objednat tvrté espreso. 118

ŠLECHTI NA A LYŽA KA „Nehledáte spole nost?“ oslovil jí muž okolo ty icítky ve sv tle modrých džínech a pleteném pulovru až ke krku. Vypadal sympaticky, dlouholetý fanda a hrá basketbalu nebo volejbalu. Agentka spolkla jízlivou odpov . „Vypadám na to?“ zeptala se p ekvapiv m kce. „Hm, spíš ne,“ odtušil muž. Villefortová pokr ila rameny. „Tak vidíte, ale stejn dík, možná jindy, v lepších asech.“ Muž nazna il lehkou úklonu a vzdálil se. Kristýna Rustová si na recepci vyzvedla obálku, ve které stálo, že oficiální p ijetí do Agentury a její za azení se koná p esn v jednu hodinu. Bylo jedenáct. Co kdyby ji z léka ského vyšet ení propustili až o p l t etí? napadlo ji. Minimální asové tolerance, které dostávala, nazna ovaly aroganci jejích budoucích šéf . Jenomže, možná to všechno bylo normální a ona jen podce ovala dokonalou organizaci, která k téhle supertajné a pro ni tak trochu stále neskute né Agentu e pat ila. Posunkem ruky pod kovala ú edníkovi a vyšla na ulici. Proud aut se zdál nekone ný, našt stí spat ila nedaleko p echod pro chodce se semaforem. Sm oval p ímo k podniku se slibným jménem Pauza uprost ed dne. Velkoplošná matová okna do ulice nazna ovala, že název nelže a nejedná se o n jakou rychlonálevnu. Beze sp chu zamí ila po chodníku k bílé zeb e a vychutnávala si, že po týdnech v t žkých botách, goretexových kalhotách a bund má na sob zase n co jiného. Lodi ky, pun ochy se sí ovým vzorem a zd razn ným švem, k tomu sukn nad kolena a p es halenku se šn rovaným dekoltem ležérn vyhlížející vesta. Nedorazila v as, sta ila pouze dojít na ostr vek pro p ší uprost ed vozovky, když zelený paná ek z ervenal. Zastavila se, ale idi nap l zrezav lé škody sto dvacet se nerozjel a nazna il jí, a v klidu p ejde, totéž gesto napodobil majitel erné luxusní limuzíny. Usmála se. Po týdnech, kdy s ní lekto i vymetali žín nku, u itelé nutili k maximálním výkon m a neustále mumlali n co o nedostate né zp sobilosti, instrukto i bojových technik spolu s léka i zpochyb ovali její kondici, kostru a v bec všechno, to byl balzám na nervy. 119

ŠLECHTI NA A LYŽA KA P es cestu p ešla v poklidu a vychutnala si každý krok. Až když vstoupila na chodník, rozezn la se nekone ná kakofonie klakson a auta se op t dala do pohybu. V Pauze uprost ed dne to vypadalo p íjemn . Klimatizace se nep edvád la, jak je výkonná, a p esto necítila žádný cigaretový dým. Než si vybrala st l, všimla si, že ji pozoruje žena, kterou potkala už ve výcvikovém st edisku, ta, jíž závid la její eleganci a vzhled. Dnes už v d la, že je to agent senior Villefortová s blíže nespecifikovanými dalšími pravomocemi. Zlé jazyky tvrdily, že je velmi schopná, ale že v minulosti m la hodn velký pr švih a práv proto stále slouží v poli jako agent. Kristýna Rustová o tom pochybovala. Villefortová nevypadala jako n kdo, kdo touží po tom trávit as v kancelá i plánováním a d ležitými strategickými rozhodnutími. Jiné zlé jazyky o ní tvrdily, že má blízké vztahy s nanuká em – vlastn s agentem Johnem Francisem Ková em, na jehož doporu ení ji naverbovali. P isedneš si? Gesto Villefortové bylo zjevné. Rustová váhala jen okamžik, zamí ila k ní a se zdvo ile neutrálním výrazem ve tvá i se posadila na židli. „Takže jsi prošla výcvikem úsp šn ,“ zkonstatovala Villefortová. Kristýna dovedla dokonale odhadnout podtext e i a tady cítila jen sympatie. To ji p ekvapilo. P edpokládala, že agentka senior na ni žárlí kv li Ková ovi. Jindy možná oprávn n , ale situace se vyvinula pon kud jinak. „Ano, ale ješt nevím, kam nastoupím. P edpokládám, že k Bytewské. Vid la jsem žádost o za azení do výcviku podepsanou jejím jménem.“ „Budete si p át?“ objevil se u stolu íšník. „Espreso, prosím,“ objednala si Rustová. „Jo, v tšinou to tak dopadá, že lov k nastoupí k t m, co ho zverbovali. V p ípad , že je hodn dobrý, o n j mohou mít zájem i jiná odd lení, divize, ob as i jiné agenturní báze…“ pronesla Villefortová zamyšlen .

120

ŠLECHTI NA A LYŽA KA „Jsou to ur it lesby,“ doneslo se k nim tlumen od vedlejšího stolu. Rustová se oto ila a hodnotícím pohledem si p em ila jeho mužské osazenstvo. „Když vás tak vidím, tak nám ani nic jiného nezbývá,“ prohodila k nim. Na vážné tvá i komtesy se na okamžik objevil pobavený úsm v. „Nejhorší je, když se zamilujete do svého spolupracovníka,“ pronesla vážn , poté co se napila ze šálku. Pohledem p itom zkontrolovala displej notebooku. „Nad ízeným se to nelíbí. A právem, milenecké hádky mohou ohrozit sou innost týmu, úsp ch akce i bezpe í a životy dalších lidí.“ „Ale nejsme otroci, všichni máme právo na soukromý život,“ oponovala Rustová a pomalu za ínala chápat, kam Villefortová mí í. Už o ní n co v d la. Cht la ji varovat, pomoci jí, nebo sledovala vlastní cíle? „Nejsme otroci,“ souhlasila zkušená agentka, „ale vzhledem k povaze naší práce, asovým posuv m a skok m m žete mít kancelá hned vedle toho, koho byste ráda ob as vid la,“ dop ála si melancholický úsm v, „a nemusíte ho potkat deset, dvacet let, celý život. A váš šéf neud lá nic, jen lehce p izp sobí agentský rozvrh.“ Rustová o tom chvíli uvažovala. To mohla být pravda. „Ale pokud ten, na kom vám záleží, pracuje v jiném odd lení nebo divizi, šéfové vám vždy vyjdou vst íc. Je to jejich povinnost, protože si uv domují, že i agenti téhle nestv rné organizace mají právo na soukromý život.“ „Chce se m zbavit, nebo mi chce pomoci?“ b želo Rustové opakovan hlavou. Instinkt íkal jedno, rozum druhé. Barva obrazovky notebooku, na kterou nevid la, se zm nila. Poznala to podle odlesku v o ích Villefortové. O i m la nádherné, perly korunující dokonalý zevn jšek, napadlo ji závistiv . Možná trochu tvrdé, ale to byl kaz podmalovávající dokonalost. Senior agentka chvíli zírala na monitor, najednou vypadala nesmírn stará a unavená. Ne v kem, ale zkušenostmi, se kterými se musela vypo ádat. 121

ŠLECHTI NA A LYŽA KA „Napijete se se mnou? Ztratila jsem p ítele, lov ka, na kterém mi záleželo.“ Rustová nechápala, co to p esn znamená, ale ta v ta rezonovala pravdivostí zadírající se až do morku kostí. Te jí komtesa nelhala, tím si byla jistá. „Ano, když vám to pom že.“ „Pom že, trochu.“ íšník se objevil jakoby p ivolán telepatickým p íkazem. „Jaký máte nejlepší ko ak?“ zeptala se Villefortová. „Vlastn je to jedno,“ zrušila sv j dotaz vzáp tí. „Doneste nám láhev toho nejlepšího, co máte, a dv skleni ky.“ Sotva íšník požadované donesl, poslala ho pry mávnutím ruky a sama naplnila ob íšky do jedné t etiny. „Na p átele,“ pozvedla skleni ku. „Ty mrtvé, živé i ty, co p ijdou, pokud…“ Rustová její gesto napodobila a ml ky se napila. Žena v k esle proti ní vypadala velmi smutn a zraniteln . Jako stovky let stará dokonalá k iš álová socha, do které práv n kdo ude il ocelovou sekerou. „A na pomstu,“ pronesla druhý p ípitek Villefortová, poté, co na ex vypila první íši. Rázn zaklapla notebook a Rustová pochopila, že to nebyl k iš ál, ale n co jiného, stejn krásného, ale nekone n houževnat jšího.

122

VÁLKA VE VZDUCHU

VÁLKA VE VZDUCHU Kotvící lana se nap tím chv la, strojníci permanentn regulovali otá ky motor podle pokyn muž na hlídkách, aby vzestupný a dop edný tah nevytrhl úvazy z hák . Berenika se chystala k útoku jako gigantická kosatka na krátkém et zu. P ed pohledem ze severu i z jihu ji chránily dva h ebeny strm se svažující do K ížového pr smyku, na p ídi m la pod kýlem dobrou stovku metr , na zádi sotva patnáct, tak prudce údolí stoupalo. Roman Krystal stál u kormidla s pohledem up eným p ed sebe, do áste n zasn ženého svahu prot jší strany pr smyku. Vertikální kormidelník ani na chvíli neodlepil o i od p ístroj a polohlasem neustále komunikoval s etami ovládajícími erpadla a motory, Jankis v suchý odosobn ný hlas v reproduktorech každou chvíli kontroloval muže u d l. Rozhodující st etnutí se blížilo. Vítr se zato il, najednou vanul shora a p itla il obrovskou vzducholo k zemi. Kotvící lana se na okamžik prov sila, ale aerodynamický vztlak spolu se stoupavou silou vrtulí pokles rychle vyrovnal. „Tohle ukotvení je dobrý nápad,“ zabru el Krystal. „Bez n ho bychom se k zemi nemohli odvážit tak blízko.“ Ková ml el. Sledoval všechno a nic, po tisící prvé procházel jejich plány. P edpokládal, že nep átelé budou mít k dispozici jednu bitevní vzducholo vyzbrojenou stejnými d ly jako Berenika. Krystal sice tvrdil, že u žádného and la ješt t icítky nevid l, ale JFK byl zvyklý kalkulovat s tím horším. Dv neobratné a p etížené transportní vzducholod pak m ly doprovázet další t i menší hlídkové. Jednu spolkla bou e, to znamenalo dva obratné a rychlé stroje, které možná nem ly Bereni inu dlouhodobou rychlost, ale ve vertikálním sm ru ji o hodn p ed ily. V tom spo ívala jejich hlavní úto ná síla. Pokud se dostaly nad nosné t leso obrovského nep ítele a tím do mrtvého úhlu ni ivých rychlopalných kanón , mohly bez velkých t žkostí nep etržitou palbou velkorážných kulomet soupe e rozst ílet nebo alespo poškodit tak, že se musel stáhnout z boje. 123

VÁLKA VE VZDUCHU Mlžný opar o n co z ídl, vzáp tí se do zvuk , které už Ková ani neregistroval, vmísilo šelest ní. Byl to sníh, nebo spíš ledové krystalky vytvá ející ve vzduchu abstraktní obrazce a m nící viditelnost v sázku do loterie. „Venku mínus p t,“ poznamenal Krystal. „Musíme dávat pozor na námrazu, aby nás neposadila na zem.“ „Zatím nic v dohledu,“ ozvalo se v záplav šum z provizorního reproduktoru umíst ného vedle pozice navigátora. Kousek p ed nejvyšším bodem v pr smyku mezi balvany ekala hlídka, která m la zajistit Berenice ješt další výhodu – v asné varování. Dva muži tam zabalení do dek a p ikrytí tenkou vrstvou sn hu ekali už celý den. JFK pohlédl z kabiny. Ledovce se plazily po strmých svazích dol do údolí, spáry zimy, která by se ráda zmocnila i dalšího území než jen toho, co jí náleželo nad arou trvalého zaledn ní. Ta tady vedla jen o pár set metr výš, než se práv nacházeli. Jenže zima se blížila a pokud vypukne bou e… nechal myšlenky nedokon ené. „Levý zadní motor se p eh ívá, vidím to na ložiskách h ídele,“ zazn la z etelná zpráva hlavního mechanika. „Máme as,“ odpov d l Ková na nevy enou otázku šéftechnologa. „Vym te to, ale co nejrychleji!“ houkl Krystal. „Mango s Kryšpínem, ti jsou nejšikovn jší.“ „Vidíme je, vyno ují se z mlhy kousek p ed námi!“ p erušilo nervózní ovzduší elektrostatickým šumem tém nesrozumitelné hlášení hlídky. „Zahlédli jsme je až te , mlha pod námi je mnohem hustší než vypadá. Jedna velká a za ní další, transportní a za ní –“ Spojení se p erušilo. „Vým na ložiska se ruší,“ oznámil JFK. „Chla te ho, chlapi, chla te ho, a vydrží,“ zachrapt l Krystal a ot el si z ela pot. V kabin bylo slabých osm stup nad nulou. „Pomoz pane t m, kte í to opravdu pot ebují,“ zamumlal bratr Martin Kali a obrátil o i k nebes m schovaným za obrovským trupem. „Nebo se do toho prosím neple a nech to na nás,“ dokon il motlitbu. 124

VÁLKA VE VZDUCHU Sn hová p ehá ka skon ila, viditelnost se náhle pronikav zlepšila, až m li pocit, že pr smyk pod nimi je na dosah ruky. Vzduch v kabin znehybn l, dech p ítomných ustal, JFK m l pocit, jako by celá vzducholo ztuhla o ekáváním. Pak b hem n kolika nekone n dlouhých sekund p ed nimi ve výšce necelých t í set metr nad povrchem z bo ního pohledu defiloval malý and l. „N jakých t icet tisíc kubík , poloztužená konstrukce,“ šeptal svou technickou litanii Krystal. „Na každé stran kabiny t i st ílny pro velkorážné kulomety. Trochu je to cestou pošramotilo, protože jinak by se drželi krapet výš. Nebo n koho jiného z eskadry.“ Ková si byl jistý že je musí spat it. I proti bílo šedému pozadí skal pot ísn ných ledem a sn hem musela být obrovská Berenika na první pohled patrná. Jenomže tohle bylo jedno z mnoha údolí, které nep átelé míjeli, a v žádném z t ch p edchozích nic ne íhalo. Navíc tady, t sn pod hranicí v ného ledu v sousedství rozeklaných útes , mohl být každý poryv v tru smrtelný a všichni se soust edili na vlastní let. Malý and l je minul a po p lminut trvající století se na kraji zorného pole objevila masivní p í . „P esekn te lana, plnou rychlostí vp ed a do výšky,“ zavelel Ková . Aby byla dvojice t icítek v p ední d lové v ži pln použitelná, museli se nacházet výš než cíl. Berenika sebou škubla, navigátor se neudržel na nohou a upadl. „Plný výkon motor !“ za val Krystal a sám pevn t ímal kormidlo. „Zatím držet vodorovný podélný náklon, a neškrtneme ocasem!“ Rychlom r se rázem vyhoupl na t icítku a údaj dál rychle nar stal, výškom r posko il o dobré dv stovky metr . „P ední v ž pal!“ zavelel Ková . D la se rozje ela, prvními výst ely zasáhla jen skálu svahu p ed nimi – to mí i i nedokázali kompenzovat skoky v letu. V dalších sekundách už projektily trhaly pláš gigantické vzdušné ryby p ed nimi. JFK se p inutil nepozorovat dílo zkázy.

125

VÁLKA VE VZDUCHU „Hlídky, pátrejte po malých and lech,“ p ipomínal. „Jeden nám prolet l!“ Nep átelská vzducholo se k jeho p ekvapení stále držela ve vzduchu, jen nepatrn za ala ztrácet výšku. Pláš m la rozervaný v obrovských rozšklebených jizvách, ale ty okamžit ucpávala zpo átku šedá, pak hn dá a o ividn se rozpínající látka. „Fedex,“ pojmenoval ji se vztekem Krystal. „A nejmén tak dobrý jako náš.“ „Už máme místo, nato te nás, a m že zasáhnout i zadní v ž,“ zavelel JFK, Krystal zareagoval už p i jeho t etím slov . „Zadní pravá v ž pal v okamžiku optického kontaktu!“ Dvojice dvacítek posilnila své sourozence, trup Bereniky se ot ásal v staccatu zb silých chrli smrti. To už ale všichni v kabin spat ili, že je sledují t i d lové v že protivníka. Vyšlehl synchronizovaný záblesk, ale sou asn sebou nep átelský stroj trhl a zlomil se v p li. Z stával celistvý, ale páte , dodávající mu pevnost, povolila. „Zni ili jsme kýl, ale ješt to m žou vyvážit,“ ucedil Krystal. Nep átelská zb silá palba nedokázala kompenzovat nep edvídatelné stá ení kurzu a projektily t íštily skaliska pod Berenikou. Pak se nep átelský and l dotkl zadní ástí trupu zem a drsný povrch pr smyku vykonal zbytek zkázy. Kabinu Bereniky i všechny telefonní linky zahltil vít zný jásot lidí, kte í ješt p ed okamžikem byli smí eni se smrtí a te zjistili, že budou žít dál, a co víc, v loterii vyhráli první cenu. Pod nimi, t sn u zem , se lín kolébaly dv obrovské transportní vzducholodi s obrovskými prout nými kontejnery pro p epravu lidské ko isti zav šenými pod trupem. Pokra ovaly v p vodním kurzu, jako by stále doufaly, že nakonec uniknou. „Hlídky na pravoboku! V ž t i, hledejte hlídkovou vzducholo !“ val Ková do mikrofonu. „Opakuji, plná pohotovost! Pátrejte po hlídkové vzducholodi, která prolet la pr smykem. Jestli ji nenajdete, vlastnoru n vás zast elím!“ 126

VÁLKA VE VZDUCHU Jeho výhružka utišila jásot v kabin a postupn i na telefonních okruzích. „Výšku, chci maximální výšku, d stojníku!“ oslovil te Ková stále svým kaprálským hlasem Romana Krystala. Ten se jen sklonil k vlastnímu mikrofonu a vzáp tí se Berenika naklonila šikmo vzh ru. K iš álový vzduch za okny se v pr b hu pár sekund zm nil v mléko ed né vodou, o povrch vzducholodi zarachotil p íval ledových krup. „Rychleji, rychleji!“ k i el Ková a na jeho popud Krystal likvidoval jednu bezpe nostní pojistku za druhou, motory už nep edly, ale je ely, a vrtule se svistotem pro ezávaly vzduch. Sou asn Krystal s instinktem vlastním dokonalým lodivod m, kormidelník m a pilot m navedl Bereniku do prot jšího údolí, které strm stoupalo n kam k p titisícovým štít m. „Jsou na osmé hodin , t sn p ed hranicí mrtvého úhlu!“ oznámila hlídka p t s ozv nou paniky na okrajích slov. „D lová v ž t i pal!“ zareagoval Ková okamžit . „Máme ješt chlapa s kulometem naho e,“ p ipomn l na své lince bez stopy emocí Jankis. „Chlap naho e pal!“ využil okamžit JFK p ipomenutí. Hlídková vzducholo hnaná ty mi výkonnými motory které jí díky jejímu nízkému aerodynamickému odporu dodávaly stoupavost vysoce p evyšující aerostatický vztlak, už se chv la na hranici mrtvého úhlu smrtonosné d lové v že Bereniky. Roman Krystal, poslušen více vlastního instinktu než ne zcela dokonalých p ístroj , prudce oto il kormidlem, náhlý náklon zp sobil vychýlení podél podélné osy a d la tím získala pár výškových stup k dobru. Trojice vypálených salv škrtla o povrch hlídkového and la a zrušila jeho strm stoupavou trajektorii. Z dlouhé dávky trojice jeho kulomet ráže 12.67 Bereniku zasáhlo jen n kolik kulek. Všechny pouze jeden ze šestnácti balonet – malé otvory v n kolik sekundách zacelil polymerizující fedex. And l za al pomalu klesat, rovnou p ed hlavn d lové v že t i. Berenika, každým dvojvýst elem odleh ená dob e o tém jeden kilogram, naopak poslušná Krystalova vedení stoupala stále rychleji. 127

VÁLKA VE VZDUCHU „Zastavte palbu, jsou na cáry!“ snažil se Ková zpražit bojové nadšení obsluhy d lových dvoj at. Sou asn s jeho slovy se hlídková vzducholo rozpadla a jako rozlámaný vzdušný drak za ala stále rychleji padat dol k zemi. „Ješt je tu poslední malý and l!“ mírnil dál Ková nadšení z vít zství. „Nemusí nás pocuchat víc, než je nutné!“ „Na levoboku! Na deváté hodin !“ vmísil se do radosti srdceryvný výk ik hlídky. Ze stále houstnoucí mlhy, nebo spíše oblaku plného ledových krystalk , se vyno ila temná silueta obrovského t lesa vznášejícího se ve vzduchu. Nacházelo se tak blízko, že i v mlze rozeznávali obrysy hlavní d l sm ující jejich sm rem. Bitevní vzducholo íslo dv . S tou nikdo nepo ítal. Jásot unikl, radostí klokotající krev v žilách naráz zamrzla v domím porážky, v domím p icházející smrti. Kousek pod nimi, mezi nimi a nep ítelem, je stoupající horský h eben, uv domil si JFK. „Dol , co nejrychleji dol !“ zavyl sm rem k šéftechnologovi a hlavnímu kormidelníkovi v jedné osob . Sn hový mlé ný koktejl se na okamžik zm nil v ho ící likér, no ní m ru zfetovaného barmana, Berenika se zat ásla jako zví e v agónii, pak je teprve ohlušilo dun ní d l nep ítele. „Dol to p jde až moc rychle,“ zavr el Roman Krystal a za al chrlit nekon ící litanii p íkaz . N kdo panicky k i el, Ková sledoval zdánliv pomalu se zvedající h eben, který je m l v následujícím okamžiku odd lit od nep ítele, ruce p itom k e ovit zatínal do desky stolu. Rychlopalné kanóny je stíhaly salvu za salvou, Berenika rezonovala, na íkala každým zásahem. „Ztrácíme vztlak!“ „Balonety p t, šest, osm, deset zasaženy!“ H eben skokem povyrostl a zastínil je, další výst ely t íštily už jen jeho úbo í. „Všechny opravárenské ety jsou v akci!“ „Dol , ale ne až na zem, rozumíte, d stojníku?“ oslovil studen JFK šéftechnologa.

128

VÁLKA VE VZDUCHU „Jasn , kapitáne. Zem je náš hrob,“ odpov d l mu mohutný muž u kormidla a vzáp tí se vrátil do technické hatmatilky, v níž komunikoval se svými druhy. Prudkým obratem o sto osmdesát stup se Berenika oto ila zp t k pr smyku, klesající terén jim dop ál as na zvládnutí únik plynu. V tšinu pr st el ucpal fedex, nejv tší t i zlikvidovaly opravárenské ety, zbytek uniklého plynu nahradily pumpy zu iv erpající vzácné helium z pancé ových nádrží do nepoškozených balonet , poslední nutný vztlak pro další výstup proti stoupajícím horám zabezpe ilo shození posledních postradatelných zásob vyvažovací vody. Víc už jí Krystal vypustit nemohl, protože by ohrozil rovnováhu celé vzducholodi. Ková se zatnutými zuby sledoval rozeklaný horský terén ubíhající až p íliš blízko pod nimi. ítili se maximální rychlostí, kterou jim motory p i zna ném vertikálním zatížení vrtulí dokázaly ud lit – sto p t kilometr za hodinu. To znamenalo, že za minutu urazí n co málo p es jeden a p l kilometru. Už se blížili ke konci h ebene, který je chránil, pak budou muset p ekonat vlastní klikatící se pr smyk, kde na obou stranách mohli íhat hlídkoví and lé p ipravení pocuchat je k ížovou palbou velkorážných kulomet . Nebo už tam bude na n ekat rovnou bitevní vzducholo a salvou d lových v ží je smete z oblohy. JFK by se však na míst velitele nep átelského and la smrti snažil nabrat co nejv tší výšku, aby je pak mohl rozst ílet shora, v jejich mrtvém úhlu. Vzájemný souboj p edstavoval riziko pro oba a oni te po poškození ztratili ást obratnosti. „Horní hlídko?“ oslovil muže usazené v minikabin na vrcholu st edního žebra. „Nic, v bec nic. Ale viditelnost sm rem vzh ru je mizerná,“ odpov d l strážný okamžit . Krom dalekohledu byli vybaveni ješt velkorážným kulometem, jediným prost edkem, kterým se Berenika mohla bránit proti napadení shora. H eben se ztratil pod nimi, vzducholo se te hnala nad klikatou ekou, spíš potokem napájeným tajícími ledovcovými splazy sunoucími se shora. Na levoboku se ve slábnoucí chumelenici objevil 129

VÁLKA VE VZDUCHU obrys malého hlídkového and la. M l k dobru n jakých ty i sta metr výšky. Vzáp tí ho však zakryla opona mlhy, Ková a nikdo ve velitelské kabin nedýchal. Další okamžiky m ly rozhodnout. „Už stoupáme,“ poznamenal Krystal, „dva metry za sekundu.“ „To nebude sta it,“ zavr el JFK. Šéftechnolog hnal Bereniku šikmo pr smykem k dalšímu strmému údolí sm ujícímu vzh ru mezi dv ady vrcholk jen ob as prosvítajících mlhou. Ková v d l, že údolí, místy spíš úzký ka on, kon í až n kde pod p titisícovou hranicí. M lo jim pomoci nabrat výšku bez toho, aby na n dotírali nep átelé. P edpokládal, že oni se budou držet nad pr smykem, co nejdál od nebezpe ných vrchol a v trných proud obklopujících je jako šaty tane nici ví ící v divoké piruet . „Kolik máme ješt helia v zásob ?“ zeptal se. „And l za ocasem!“ ozvala se hlídka. „Nevid l nás, jen p ek ížil naši stopu!“ „Jedna nádrž prázdná, ve druhé tak patnáct set kubík , nejvíc.“ „Odho te prázdnou, p ipravte se odhodit i tu druhou.“ V o ích Romana Krystala se na okamžik objevila bolest – práv dostal rozkaz zmrza it vlastní dít . Místo protest jen na okamžik sev el elisti, až mu nasko ily boule žvýkacích sval . „Provedu.“ V okamžiku, kdy se v ítili do pomyslných vrat údolí, sebou Berenika škubla, a než ji zkrotila kormidla a nastavení vrtulí, posko ila v jediném okamžiku o padesát metr vzh ru. Zvuk dopadu ocelového tanku odnesl studený vítr ženoucí se shora z ledovcových svah . „Stoupáme, osm dev t metr za sekundu,“ oznámil Krystal. JFK okamžit pocítil praskání v uších a za al podv dom polykáním vyrovnávat tlak v Eustachov trubici. Šikmý náklon Bereniky p esáhl hranici, kdy bylo možno udržet se na nohou, strm stoupající dno údolí se ztrácelo v mlze. Najednou se však viditelnost prudce zlepšila, p ed nimi se v dálce, a sou asn až p íliš blízko, objevily panensky bílé, zdánliv až do nebe dosahující nejvyšší vrcholy Kavkazu.

130

VÁLKA VE VZDUCHU Ková ovi blesklo hlavou, kolik asu m l na získání výšky jejich soupe . Spoustu, neprovád l obrat, nebojoval se ztrátou vztlaku. „Odho te druhou nádrž, musíme nahoru za každou cenu.“ Krystal vyšt kl další sérii rozkaz technik m, sekundová ru i ka chronometru nemilosrdn odm ovala okamžiky. Berenika se náhle koupala v paprscích slunce, za sebou nechala nakupení mlhy p ipomínající další horský štít. Další skok, deset tun oceli se ítilo k zemi. „Nep ítel na pozici p l sedmá, vylétají z mraku tak t i sta metr nad námi! P ibližují se a za chvíli se dostanou do mrtvého úhlu!“ skoro na íkala hlídka. N kolika muž m za ala téct z uší krev, jeden se z ítil v bezv domí k zemi. Ru i ka výškom ru zb sile kroužila kolem dokola a sunula se k vyšším a vyšším cifrám. „Vyma kejte ze stroj všechno,“ p ikázal Ková , krev mu tuhla v žilách strachem. M l odhodit ob nádrže sou asn . M l to p edpokládat. „Poru íku Jankisi,“ oslovil na další lince velitele palby. „Ve chvíli, kdy uvidíte minimální nad ji na zásah, zahajte palbu. T eba budeme mít št stí, navíc každý kilogram, o který p ijdeme, nám m že pomoci. Doktorko Ka ková, máme n jaké mrtvé?“ „Ano, pane.“ „Sho te je na zem.“ Sekundy let ly jedna za druhou zahalené do evu motor a svistotu vzduchu, kterým se Berenika prodírala jako n jakou vazkou tekutinou. „Stoupáme rychleji než oni,“ oznámila hlídka, „ale stále se p ibližují. Zatím jsou tak dva kilometry daleko.“ „Hlaste mi vertikální úhel,“ poru il si JFK, „neustále.“ Muž za al ode ítat ze svého dalekohledu úhel od vodorovné polohy, pod kterým sledoval nep ítele. „Jankisi, od vašeho lov ka chci odhad vzdálenosti.“ „Ano, pane, mám optický kontakt,“ odpov d l poru ík a sám za al mechanicky diktovat údaje z optické stupnice dálkom ru.

131

VÁLKA VE VZDUCHU JFK stál na vyvýšeném míst sloužícím jako kapitánský m stek, nevnímal soust ed ného Krystala u kormidla, muže u mapy, neslyšel šeptání a nervózní dýchání voják ekajících v jídeln , neregistroval ev motor , v hlav mu zn ly jen dv ady ísel a on se z nich snažil vypo ítat, vytušit, odhadnout, jak se vlastn ob vzducholodi k sob blíží a kdy p ijde nejvhodn jší bod k obratu – pokud k n mu v bec dostanou šanci. ady ísel, život nebo smrt… „Oto te to!“ vydechl najednou Ková . „A pak strmým kursem proti nim. V okamžiku, kdy uvidíte nep ítele, palte ze všech hlavní!“ Berenika vykonala ne ekan ostrý obrat, Krystal využil zm ny vektor vrtulí a spolu s razantním manévrem sm rových kormidel zatížil celou kostru až na hranici únosnosti. Drak zapraskal, sk íp ní kýlu a žeber slyšeli všichni. Sou asn zadun ly první exploze, protivník za al jako první. Pak zarachotila i rychlopalná dvoj ata kop ivnické vzducholodi. Te se oba stroje p ibližovaly rychlostí okolo sto t iceti kilometr za hodinu. Kone n nep ítele vid l i JFK, zv tšoval se neskute nou rychlostí, p ibývalo na n m víc a víc detail . „Š astný zásah, št st no, dop ej nám š astný zásah!“ modlil se v duchu. Podlaha sebou škubla, polovina p ítomných upadla. „Balonet dva proražen!“ „Balonet t i proražen!“ „Za ínáme klesat, zatím pomalu,“ zamumlal Krystal. „ tvrté žebro dostalo p ímý zásah, hrozí propíchnutí obalu!“ „Opravárenské ety, do akce,“ snažil se do chaosu vnést klid JFK, i když sám klidný nebyl. „Balonet dvanáct proražen!“ ev muž hlásících situaci bojoval s kanonádou a rachotem doprovázejícím destrukci Bereniky; t icítková i dvacítková dvoj ata chrlila vodopád oceli, zá e oh šlehajících z hlavní se odrážela od pr zor velitelské kabiny. „Balonet sedm proražen!“ Berenika krvácela z mnoha ran, d lové hlavn pod velením železného Jankise však dál chrlily zkázu.

132

VÁLKA VE VZDUCHU Z nep átelské vzducholodi se náhle zablesklo jinak než z hlavní jejich d l, vzáp tí se celá sto ila stranou p vodního kurzu. „P išli o motor, m li by to zabalit,“ zhodnotil situaci nep ítele Krystal a zn lo to jako vroucí motlitba. Jenže po krátkém zaváhání se nep ítel vrátil do p vodního kurzu a vzáp tí jednu st nu velitelské kabiny rozpáral n ž žhnoucí oceli. Mechanik opravující rozvodnou sk í a spojovatel se z ítili k zemi s rozervaným hrudníkem, nápor voucího vichru proudícího otvorem dovnit znemožnil jakoukoliv komunikaci. To je konec, napadlo Ková e, dostali nás. Dv d lové hlavn kop ivnického and la však bez ohledu na jakékoliv poškození neustávaly v palb . Pak, bez p edchozího upozorn ní, se nep ítel za al propadat, až te uvid li, že i on byl n kolik desítek sekund trvajícím d lost eleckým soubojem t žce poškozen. Jeho mí i i nedokázali kompenzovat ne ekanou zm nu sm ru, snad po deset dvacet sekund Berenika neinkasovala žádný zásah, a to rozhodlo. Za tu dobu ty i dvacetimilimetrové a dva t icetimilimetrové kanóny vychrlily n kolik stovek projektil , z nichž v tšina našla sv j cíl. Pak se díky získání výšky dostali do mrtvého úhlu protivníka a on byl proti nim bezbranný. „Zvít zili jsme!“ k i el n kdo. JFK sledoval ru i ku výškom ru. Klesali rychlostí p t metr za sekundu, op t mu hu elo v uších. Podíval se na Krystala. „Musíme se zbavit váhy. Potraviny, voda, nafta,“ za al vypo ítávat. „Munice.“ Jeden náboj p edstavoval p l kilogramu u menší ráže, kilogram u v tší. P vodn vezli zhruba deset tisíc náboj do d l a t icet tisíc do kulomet . „Naftu až nakonec,“ zm nil po adí Krystal. JFK jen p ikývl. „A ve te nás zp t k pr smyku, tam budeme mít víc asu,“ p ipomn l ješt . B hem dvou hore natých minut se Berenika zbavila deseti tun nákladu a její pád se zastavil.

133

VÁLKA VE VZDUCHU „M žeme dokonce trochu stoupat na aerodynamický vztlak,“ zkonstatoval Krystal p i pohledu na p ístroje p ed sebou. „Ale s manévrovatelností je to hodn špatné, jsme vratcí jako lodi ka z b ezové k ry.“ Dokázali jsme to, poprvé si p ipustil Ková a najednou se cítil strašn unavený. Sice jen v prvním kole – zbývalo dostihnout transportní vzducholodi – ale v il, že to zvládnou. „Nep ítel pod námi, na jedenácté a rychle stoupá,“ zazn lo hlášení hlídky v p í ové pozorovateln . Nadšení z vít zství zamrzlo, sladká chu vít zství se rozpustila v záplav ho kého chininu. JFK p istoupil k elnímu sklu a podíval se sám. Byl to jen hlídkový and l, ale v jejich situaci p edstavoval poslední pov stnou trošku, která je m la dorazit. Obletí je, postupn si nastoupá a soust ed nou palbou kulomet shora je pošle k zemi. Plán nep átelského velitele byl jasný. Pirát byl tak arogantní, že se jim ani nesnažil vyhnout, chystal se je podlet t a pak v bezpe né vzdálenosti získat výšku nutnou k pohodlné likvidaci. Z ejm vid l, eho všeho se Berenika zbavovala. Sta il pohled na otev ená, vyprázdn ná skladišt , hlavn v neutrálních polohách nící šikmo k nebes m, a bylo by to zjevné každému. „Palte z oken z ru ních zbraní!“ zavelel JFK. „Fedex otvor po normální kulce zalepí a pláš se p itom ani nevyboulí,“ p ipomn l rezignovan Krystal. O i m l prázdné, ale dál stál u kormidla. Ková si uv domil, že jeho rozkaz skute n nemá smysl. Za dvacet sekund je pirát podletí a on nem l nic, co by proti tomu mohl podniknout. Jeho dva úderné týmy vy kávaly na n co úpln jiného. „Dá se to okno otev ít?“ p erušil poraženecké ticho Martin Kali. Krystal kývl a místo vysv tlování u inil požadované. „Cht l bych, abyste se co nejdéle držel nad ním,“ požádal tichý muž v sutan . „Chvíli,“ slíbil mu šéftechnolog, „je obratný a my se sotva držíme ve vzduchu.“ Martin Kali si p itáhl šaty k t lu, vyklonil se z okna, jako by pro n j proud vzduchu a mráz nic neznamenaly. 134

VÁLKA VE VZDUCHU „Nem žeme si dovolit, aby se dostal nad nás, že?“ položil konverza ní otázku. N kdo z muž p ikývl, kn z mu v noval souhlasný úsm v a vysko il ven. Zalapali po dechu a vrhli se k okn m. Spat ili rychle se vzdalující postavu padající s rozpaženýma rukama, vlající erný šat jako ohon komety smrti. Podle odlesku JFK pochopil, že Kali tasil za letu svou katanu a teprve te mu došlo, o co se kn z pokouší. „To se mu nem že poda it,“ zašeptal šéftechnolog. „A i kdyby, jedna díra v plášti nic nevy eší.“ S pesimistickým realismem jeho slov kontrastoval chv jící se hlas, v n mž se mísil obdiv k šílen odvážnému inu s touhou, aby byl úsp šný. Ková se podíval dalekohledem. Práv v as, aby spat il Kaliho, jak se s tvá í zdeformovanou proudem vzduchu ve strmém úhlu p ibližuje ke klenutému trupu vzducholodi, mravenec proti ho e. Me držel ob ma rukama a bez náp ahu, hnán pouze rychlostí letu, ho pohroužil do trupu a pak setrva ností klouzal dol . Pláš kladl ost í tuhý odpor a pád kn ze se rychle zpomalil a zastavil. Drobný muž se však nespokojil s víc než deset metr dlouhou jizvou boulící se polymerizujícím fedexem. Za pomoci me e a dýky se za al škrábat vzh ru, až tém k nejvyššímu bodu plášt , pak se op t vrhl dol a vytvo il další, tentokrát p timetrový šrám. „Je to šílenec,“ zamumlal n kdo. „Ale možná nám zachrání život,“ pronesl nahlas JFK a odložil dalekohled. Nemohl dál sledovat fascinující souboj drobného kn ze s létajícím strojem. Museli p ikro it k dalšímu bodu plánu – záchran rukojmích. „Dol pr smykem z hor jak nejrychleji to p jde. Musíme transportní and ly dohonit co nejd ív,“ oznámil Krystaloví. „Poru íku Jankisi? Zbavuji vás velení nad d ly, p evezm te abordážní tým íslo jedna.“

135

ABORDÁŽ

NOVÝ AGENT Kristýna Rustová vcházela do budovy Agentury v lehce povznesené nálad . Uv domovala si, že za to mohou t i víc než št dré panáky ko aku a až ne ekan p íjemné a neformální popovídání si se senior agentem Villefortovou. Bylo jí z ejmé, že jí komtesa zdaleka ne ekla všechno, spoustu v cí p ed ní skrývala, ale to jí nevadilo – vlastn se tak choval každý lov k. Hlavn z ní nem la pocit, že by ji cht la k n emu použít nebo zneužít. Spíš poradit, jako zkušený veterán za áte níkovi. A hlavn , zvažovala sv j pocit, si agentka pot ebovala s n kým popovídat. Proti dobrému popovídání nem la Kristýna Rustová nikdy nic. Až na to, že ob as m la na kvalitu hovoru jiné nároky, než se od atraktivní ženy ekalo. Prokázala se ú ednici dokladem, který p ipomínal sofistikovanou bankovní kartu, podle pokyn postoupila dál a naklonila se k p ístroji, který ode etl o ní pozadí a verifikoval její totožnost. Náhodnému divákovi, který sem zabloudil, p ipadalo, že se naklání do okénka a hovo í s dalším vrátným. Pak vystoupala výtahem do devátého patra a ocitla se v prostorách, kterým se v hantýrce íkalo Papírárna. Tolik už sta ila pochytit. Zde m li své primární kancelá e právníci a další administrativní pracovníci Agentury. Také zde sídlilo n kolik spole ností, které vyd lávaly legální peníze nutné pro provoz firmy. V kruhovém salónku, ze kterého se hv zdicovit rozbíhaly chodby, sídlil vrátný s výkonným pressovarem za zády. Byl to menší muž st edomo ského typu v béžovém prodlouženém saku. Na ramenou mu padlo dokonale, zato v pase ho mohl mít o n co víc projmuté a navzdory tomu, že jinak vypadal jak z hotelové p íru ky, ho nosil rozepnuté. Kristýna se na n j usmála o n co v eleji, než by to ud lala jindy. Dobrá nálada a dobrý ko ak se prost nedaly jen tak vymazat. „Dáte si kávu?“ zeptal se jí a m il si ji pozornýma klidnýma o ima. 136

ABORDÁŽ „Eh, ve t i mám být v kancelá i 962,“ prozradila. Hodiny zav šené na st n ukazovaly za dv minuty t i. „Vezmete si ji prost s sebou,“ vrátil jí úsm v. Nebyl to její typ, m la ráda v tší muže, ale každopádn vypadal a choval se sympaticky. B hem okamžiku vykouzlil na dokonale isté desce šálek a naplnil ho nap n nou tekutinou. Když se shýbal pro cukr schovaný n kde za pultem, zahlédla emení zbran ukryté pod sakem. V duchu se vyplísnila, že ho v první chvíli považovala jen za íšníka, nebo ím vlastn byl. Ale trik to byl dobrý, uznala. „Tamta chodba, t etí dve e vlevo,“ poradil jí, když opatrn zvedala podšálek. „Díky,“ rozlou ila se s ním. Ko ak byl sice dobrý, ale najednou za ala být nervózní. Vstoupila po rázném zaklepání. Už nejsem malá holka, p ipomínala si v duchu, ale pomáhalo to jen áste n . P i svém výcviku se setkala s tolika podivuhodnými, neuv itelnými v cmi, že by ji nep ekvapilo, kdyby na ni za dve mi ekala jednotka zelených mimozemš an s tykadly místo vlas . Nebo kdyby jí s lítostí oznámili, že neusp la a bohužel ji musí zast elit, aby nevyzradila jejich tajemství. Samoz ejm , bude to bezbolestné, p ímo do ela. Než se sta ila doopravdy vyd sit, spat ila skupinu lidí debatujících okolo konvice s kávou na servírovacím stolku. Zbytek místnosti zabíralo p t stol , na prost edním ležel miniaturní projektor. „Dobrý den,“ pozdravila. „Á, agentka ve výcviku jako jediná dostala prominentní kávu od Kristiána,“ pronesl p i pohledu na ni muž v šedivém obleku a o odstín temn jší kravat s nádechem modré. Mohlo mu být kolem padesáti, ale ježek v barv lešt né oceli mu dodával sportovní vzhled. Celkov vypadal naprosto dokonale – prezident, banké , profesionální gigolo pro nejbohatší z nejbohatších. Mohl být ímkoliv. Nelíbil se jí. Nechala ten pocit zapadnout, aby se k n mu pozd ji vrátila, bude-li pro , nebo získá-li od svého podv domí n jaká další vodítka.

137

ABORDÁŽ „Není jediná, sire Leonarde,“ odpov d la mu korpulentní dáma p ibližn stejného v ku. Korpulentní bylo možná špatné slovo, zp es ovala sv j dojem Kristýna. Spíš barokní, ale sexy každým gramem svého robustního t la. V jejích o ích se skrývaly diamanty schopné ezat i tu nejtvrdší ocel. „Jmenuji se Bytewská,“ p edstavila se žena, „a vzhledem k tomu, že jste byla za azena do výcviku na mou žádost, p edsedám tomuto malému shromážd ní. P ed sebou vidíte sira Leonarda z odd lení Diplomatických vztah , profesora Karmudera z V decké divize, majora Syrovkina z Military divize, pana Dwakena z Divize vnit ních záležitostí a já pat ím do Divize pro potírání interrealitního pašování, odd lení kritických záležitostí,“ p edstavila všechny p ítomné. Kristýna sklouzla pohledem k Dwakenovi. Divize vnit ních záležitostí p edstavovala ony pov stné vyšet ovatele, kte í zajiš ovali, aby ti, co st eží zákony, je sami neporušovali. Což znamenalo, že m li tu nejhorší pov st a o supertechnologiích, které m li k dispozici, kolovaly jen šeptandy. Kristýnu však zaujal hlavn Dwaken v vzhled. Byl menší, ne víc než metr sedmdesát, jeho od v vypadal na první pohled jako oby ejné klasicky st ižené kalhoty a sako, pod ním košile s rozhalenkou. Ve skute nosti to však byla rafinovan zcivilizovaná uniforma v safari stylu, na stole nejvíc napravo ležela kšiltovka se sklopnými záv sy chránícími krk p ed sluncem. Na krku m l st íbrný etízek se zašle vyhlížejícím medailonem. Nejvíc ji upoutaly boty – pohory ur ené do divo iny a ne do kancelá í. Nohu m l stejn malou, jako byl on sám – nejvíc osmi ku. Okraj podrážky prozrazoval, že má výrazný traktorový vzorek. Vzpomn la si na honi ku s výcvikovými roboty, na stopy podobných pohorek a neviditelného lov ka, který v tém neproniknutelné temnot sko il z p timetrového srázu do neznámého terénu. „Posa me se, prosím, všichni,“ promluvila znovu Bytewská a ukázala ke stol m. Kristýna pochopila, že ona žádný nemá – jí musela posta it židle uprost ed salónku. Odpustila si pokr ení rameny a zamí ila k 138

ABORDÁŽ ur enému místu. P itom neš astnou náhodou str ila do stolu tak, aby shodila šálek, který si na n j Dwaken práv postavil. Sporý mužík ho chytil, ješt než se káva sta ila vylít, a postavil zpátky na talí ek, „Promi te,“ omluvila se mu Kristýna. „Máte velmi dobrý post eh. Skoro až nadp irozený.“ „Trénink,“ odtušil Dwaken a probodl ji p emýšlivým pohledem. Kristýna si nebyla jistá, zda ji tehdy na výcvikové bázi sledoval práv Dwaken, ale ur it byl schopný sko it p t metr dol do tmy. Posadila se a p ehodila si nohu p es nohu. Neuniklo jí, že Bytewská st ží potla ila úsm v a ostatní muži se sirem Leonardem v ele m li problémy zachovat zdrav profesionální odstup. „Vzhledem k tomu, že vaše výsledky ve výcviku byly nadpr m rné, má o vás zájem víc odd lení pat ících do r zných divizí,“ p ešla Bytewská p ímo k v ci. „A se mi to nelíbí, protože jste absolvovala výcvik na mou žádost –“ rozhlédla se výhružn po ostatních, „máte podle pravidel možnost za adit se tam, kam si budete sama p át. To je pravd podobn jedno z mála úpln svobodných rozhodnutí, která se budou týkat vašeho profesionálního uplatn ní v Agentu e. Pozd ji vám do všeho budou hovo it psychologové, léka i, despoti tí šéfové, jako jsem nap íklad já, a samoz ejm náš KILLER – Kvantový Inteligentní Interrealitní Retranslátor, po íta , který zajiš uje komunikaci s agenturními bázemi v jiných sv tech a jako melouch ídí naši agenturní sí .“ Kristýna ml ela, protože nev d la, co na to íct. „Takže, pánové,“ pohlédla Bytewská na kolegy. „Chopte se slova. Když ptá ka lapají, p kn mu zpívají. Sire Leonarde?“ „V mém odd lení,“ chopil se okamžit slova pobídnutý, „byste m la za úkol navazování, utužování p átelských styk s nejr zn jšími mocnými osobami. Tím myslím diplomaty, šlechtice, panovníky, technokratické guru… Až po dalším zaškolení byste pochopila, jaká a jak zajímavá a atraktivní by byla ší e vašeho uplatn ní.“ Kristýna p estala dál jeho litanii poslouchat. Tahle práce, která zjevn m la využít její zevn jšek, sexappeal a intuici, ji nezajímala. „Profesore?“ Bytewská využila pauzy k nadechnutí, kterou musel sir Leonard cht necht ud lat, a p erušila ho. 139

ABORDÁŽ „Mno,“ Karmuder byl všechno jiné než e ník a nejvíc p ipomínal karikatury zobrazující šílené v dce jako nap l nep í etné bytosti neschopné postarat se o sebe. „I my bychom m li zájem o váš ehm, komunikativní talent a schopnost vypo ádat se s ne ekanými a nep edpokládatelnými okolnostmi, zejména p i získávání sociologických dat nejr zn jšího druhu. Mno, je to asto nebezpe né a ob as nudné, musela byste si dostudovat spoustu dalších v cí a…“ Sir Leonard se p i neobratném verbování nová ka útrpn usmál. „Pane Dwakene?“ vysvobodila šéfa v decké sekce Bytewská. Muž z Divize vnit ních záležitostí se nevraživ podíval na sv tlo u stropu a pak na Kristýnu. „Vzhledem k povaze mé práce toho nemohu íct mnoho,“ za al pomalu. „Snad jen to, že my jsme ti, kte í odhalují tajemství. Žádné p ed námi nez stane skryto. Pro jistý typ lidí je to p ímo poslání a my,“ Dwaken si odkašlal, jako by nebyl práv zdráv, „a my,“ navázal, „bychom m li pro schopnosti sle ny Rustové využití odpovídající jejím nemalým schopnostem.“ „Majore?“ obrátila se Bytewská k vojákovi. Toho Kristýna p íliš neposlouchala, ekala na posledního e níka. Bytewská se pohledem ujistila, že Syrovkin skon il. „Já vám mohu nabídnout nejlepší spolupracovníky, co v Agentu e jsou, skoro nejlepší vybavení, zb silý sp ch, ve kterém budu požadovat výsledky a nejv tší riziko. To je vše,“ skon ila p ekvapiv rychle Bytewská. „Nuže, agentko? Jak se rozhodnete?“ Kristýna se protáhla na židli jako ko ka. V d la to už dávno. „Pane profesore? Máte nového zam stnance. A te mám týden volno, abych si mohla uspo ádat soukromé záležitosti, není to tak?“ zeptala se s nevinnou tvá í. „Samoz ejm , agentko,“ odtušila Bytewská s ledovým výrazem ve tvá i. Když za sebou Kristýna zavírala dve e, slyšela nedostate n tlumený hlas železné šéfové. „Jestli zjistím, že s ní kdokoliv z mých lidí mluvil, p etrhnu ho na p lky!“ 140

ABORDÁŽ

ABORDÁŽ Nap l zmrza ená Berenika byla stále výrazn rychlejší a obratn jší než ba até transportní vzducholod s obrovskými klecemi zav šenými pod trupem. U nich bylo všechno pod ízeno jedinému – maximální nosnosti. Poru ík Jankis, nebo Železný Jankis, jak mu ostatní po stran ím dál ast ji íkali, stál u otev eného otvoru, v proudu ledového vzduchu mhou il o i a vyhlížel ven. U nohou m l, stejn jako další t i muži, sto ené dlouhé lano, v ruce držel nástroj p ipomínající harpunu. Na zádech d kladn upevn ný samopal, u pasu v pouzd e pistoli a zak ivený seká . Za ním se kr il muž s p enosným telefonním p ístrojem, dlouhý tenký kabel ho spojoval s nejbližší úst ednou a s velitelskou kabinou, konkrétn s šéftechnologem u kormidla. V p ítmí hangáru ekali další bojovníci. Transportní vzducholo hluboko pod nimi se pomalu p ibližovala. „Mají klasické zadní sm rovky i výškovky, první ást výsadku p jde na n ,“ rozhodl Jankis. „Josefe, ty a tvoje tverka,“ vybral muže. „Víte, co pak máte d lat. Jít co nejníže k zemi a až druhý tým ovládne motory, co nejm k eji p istát,“ zopakoval plán. To byla klí ová záležitost. V koši bylo nama káno n kolik set lidí, které se snažili zachránit. Na h betu obtloustlého and la pod nimi se zablýsklo, st ela rozt íštila objímku žárovky kousek nad Jankisovou hlavou. „Mají ozbrojenou hlídku naho e, sakra,“ zanadával n kdo. Proudící vzduch honil sklen né st epy po rozlehlém hangáru a šramotil jimi po zemi. „A nest ílí špatn ,“ poznamenal suše Jankis. Natáhl ruku, jeden z muž vzadu mu do ní vtiskl pušku s teleskopem. Další výst el zasáhl vedle stojícího plešatce do nohy. Vyk ikl a zhroutil se, ostatní ho rychle zatáhli dovnit , dál od volného prostoru. 141

ABORDÁŽ Jankis už mí il, v poskakujícím zorném poli se míhal vousatý chlap v beranici s dlouhou puškou u obli eje. Jankis si uv domoval, že st ílí dol , že letí rychlostí osmdesát kilometr za hodinu a kulku bude tedy strhávat prudký vítr. Muž se p ikr il, jako by se chystal k dalšímu výst elu, Jankis zahlédl hlave a lesklé oko teleskopu nad ní. ekal na vhodnou chvíli, ekal trp liv na tu správnou desetinu sekundy. P es levý spánek mu p ejel ohnivý vlak. Nepohnul se, s klidem žulové sochy zatajil dech, beranice se mihla kousek nalevo a nad zám rným k ížem. Stiskl spouš , sou asn zazn l zvuk výst elu nep átelského odst elova e. „Jste zran n, poru íku!“ vydechl n kdo neš astn . Jankis vrátil pušku majiteli. „Ale on je mrtvý.“ Vzal si sluchátko, rukávem si ot el krev z rány na spánku. Kulka ho jen lehce škrábla. „Jsme p ipraveni. Ztrácíme na n tak t i sta metr , máme práv tolik výšky navíc. P ipomínám, lana jsou sto padesát metr dlouhá. V okamžiku, kdy budeme nad jejich ocasem na stovce, jdeme do toho.“ John Ková sledoval, jak Krystal citliv manévruje a snaží se dostat pošramocenou Bereniku do polohy vhodné pro výsadek. P enosná telefonní linka m la spoustu chyb, Jankis v hlas se ob as ztrácel v šumu a svišt ní v tru. Sám si zatím upravoval výstroj a po další lince komunikoval s muži abordážního týmu dva. Ten m l pod jeho velením ovládnout druhou transportní vzducholo letící vp edu. Všechno bylo bu a nebo, jeden pokus, život nebo smrt. Jejich vlastní i dvou tisícovek lidí v létajícím v zení. „Jsme v dosahu! Jd te do toho, chlapi!“ zavelel Jankis. ty i kotou e lan vylet ly do vzduchu a rozvinuly se v p vabné k ivce kon ící na ocasních plochách sedmdesáti metry svištícího vzduchu odd lené vzducholodi. ty i muži bez váhání zaklapli sla ovací brzdy a vysko ili ven. Pátý po kal p t sekund, pak se také p ipnul na jedno z lan a vyrazil

142

ABORDÁŽ za nimi. Jankis sledoval, jak se zmenšují, t sn p ed p istáním prudce brzdí a pak opatrn seskakují na plotny výškových kormidel. „Jsou tam!“ houkl do telefonu. Úkolem p tice bylo získat kontrolu nad sm rem a výškou letu transportního and la. Na Jankise a zbytek týmu p ipadal t žší úkol – ovládnout motory a hlavn , zabránit pirát m ud lat ze zajatc rukojmí. To p edstavovalo proniknout p ímo do vzducholodi, do jejích vnit ních prostor, pod balonety nad kýl. Berenika okamžit zm nila sm r letu, za ala klesat a nepatrn zrychlovat. „Až budeme uvnit , st ílejte opatrn ,“ p ipomínal Jankis a p itom sledoval, jak se p ed nimi vyno uje obrovský trup and la. Dole padesátikilometrovou rychlostí ubíhalo dno údolí s klikatící se horskou ekou, okolo se ty ily strmé svahy hor, jejichž vrcholy se ztrácely v oblacích. „My budeme naho e, oni dole a pod nimi naši lidé. Taky budou st ílet hodn opatrn , protože si nebudou chtít ud lat z and la ešeto. Pamatujte, že jen s dostate ným množstvím helia se odtud m žeme dostat. To platí jak pro n , tak pro nás. Vlétli do oblaku nebo cáru mlhy, ledový vzduch zahryzal v plicích. „Mi te tak, a nezasáhnete balonety, t sn nad kýl,“ doporu il jim a jako první pozvedl harpunu. Piráti se z ejm snažili eliminovat výsadek na ocasní plochy a až te se na plošin pod trupem objevovali první muži s ru ními zbran mi. Jankis vyst elil, harpuna zasvišt la, kotou lana u jeho nohou se zten il na polovinu, pak šipka pronikla plášt m, nárazem se posunulo její t žišt , to ji rozto ilo, kovové zarachocení, když narazila do ocelové kostry, slyšeli všichni. Zapráskaly první výst ely, ale piráti st íleli spíš sporadicky, protože Jankis v tým kryli další muži u st ílen. Poru ík sledoval prov šené lano, pak na n j p icvakl ocelovou krabici a jediným potáhnutím za startovací š ru motor nahodil. Miniaturní dvoutakt se rozje el, i ostatní muži vyst elili své harpuny, Jankis zmá kl tla ítko a ozubená kola svírající lano se rozto ila a s

143

ABORDÁŽ raketovým zrychlením ho vymrštila vst íc rozervanému plášti transportního and la. „Jsou uvnit , až na dva se tam dostali všichni,“ zkonstatoval JFK. Te již vše záviselo na Železném Jankisovi a dalších sedmnácti mužích. Ková e samotného ekala vzducholo íslo dv . Berenika už zrychlovala a dohán la transportního and la p ed sebou. Nesnažil se utéct, z ejm už te let l svou maximální rychlostí. Jak se p ibližovali, zjistili, že dlouhá cesta ho poškodila víc než jeho dvoj e. Povrch trupu byl na n kolika místech provizorn vyspravený, nejvíc stop po opravách nesla práv kormidla, ze ty motor dva chyb ly. „Provedeme to stejn jako v prvním p ípad , budu vám posílat pokyny po telefonu,“ obrátil se na odchodu JFK ke Krystalovi. Krom n j už v kabin z stal jen vertikální kormidelník. Všichni ostatní byli pot eba jinde. „ ekl bych, že ne,“ ekl p ekvapiv Krystal a Ková i sta ilo podívat se ve sm ru letu, aby pochopil, co tím šéftechnolog myslí. P ímo proti nim se hnal pr zkumný and l, podle pošramocené kabiny pod trupem ten, kterého poškodili salvou na úplném za átku bitvy. „Vylízali si rány a vrátili se,“ ekl zachmu en Krystal, kormidlo držel tak pevn , až mu zb lely klouby na rukou. „A nest ílejí,“ zkonstatoval JFK p ekvapen . „Ne, cht jí Bereniku, pot ebují lístek na cestu dom . Se svým and lem už si asi netroufají.“ „Tým dva, tým dva, zm na plánu,“ ohlásil JFK do telefonu. „P ipravte se na odražení výsadku nep átel. Velení na míst p ebírá Kašperský. Po eliminaci úto ník p epadneme transportní vzducholo .“ Krystal se na Ková e pochybova n podíval, ale ne ekl nic. Nep átelský stroj se ztratil naho e, aby ho za chvíli spat ili na pravém boku. Dostat se do mezery mezi Bereniku a ba atý trup transportní vzducholodi mu Krystal riskantním manévrováním nedovolil. „Obsluhy motor , vytáhn te žeb íky k motorovým gondolám a p ipravte se na obranu, doktorko Ka ková, zvedn te padací mosty 144

ABORDÁŽ karanténní sekce,“ vypo ítával Ková stroze nutná opat ení a v duchu vzdával hold Krystalovi, který vše vymyslel a zkonstruoval. Berenika se díky tomu m nila na soustavu malých izolovaných pevností. O každou z nich budou muset nep átelé bojovat. „Zablokovat rezervní ovládací stanovišt ,“ p ipomn l Krystal. JFK souhlasn p ikývl a ur il na úkol dva konkrétní muže. Z centrály uprost ed trupu se dala vzducholo také ídit, to úto ník m nemohli dovolit. T eskla série ran; z malé vzducholodi letící sto metr daleko – v m ítcích vzdušných kolos tém na dotek – vylétla celá pavu ina lan a ostré kotvy se zakously do plášt Bereniky. Ková sledoval muže s miniaturními ru ními kladkostroji, jak se po nich soukají p es prázdnotu. Obránci za ali st ílet, pak však vlétli do houstnoucího mraku a vzducholo se rozt ásla ve vzdušných turbulencích, Ková zahlédl padat jen jednoho nebo dva muže. „A máme na palub erné pasažéry,“ zkonstatoval. „Zapomn li jsme na obranu velitelské kabiny,“ ekl najednou nespokojen šéftechnolog. „Odtud by to m li nejjednodušší.“ „Máme málo lidí, ale nezapomn li,“ v noval mu Ková úšklebek. „Já jsem váš obranný tým. Do doby, než se zbavíme erných pasažér , vám p edávám velení nad vzducholodí.“ Železný Jankis stál na gigantickém kruhovém žebru asi t i metry nad koridorem spojujícím skladišt s obytnou sekcí, nad sebou slyšel šramocení dvou muž , kte í šplhali k motorové gondole, ješt výš se vznášely gigantické balonety plné helia poskytující vzdušnému stroji vztlakovou sílu, Rachot motor se mísil s vrzáním konstrukce, škrábavým t ením pláš balonet , drn ivým zp vem zpev ujících lan. Gigantická um lá jeskyn se utáp la v p íše í, osv tlení bylo vypnuté a plášt m pronikalo jen minimum denního sv ta. Koridor p edstavoval hlavní cestu, po které mohli piráti p esunovat síly. Byl tady proto, aby jim v tom zabránil a dop ál svým muž m co nejvíc klidu k práci. Dve e na obou stranách cesty zav šené v prázdnot se otev ely sou asn . Jankis nep emýšlel, musel krýt své lidi. Sko il dol p ed 145

ABORDÁŽ dvojici ozbrojených muž , za letu tasil a ješt p ed dopadem sekl pravého šikmo p es klí ní kost. Pružná podlaha ho vymrštila vzh ru, bodák nasazený na hlavni pušky se mu ot el o rameno, p esto povalil chlapa pod sebe, nalehl na n j a seká em mu otev el krkavici. Krev stékala pletenou podlahou kamsi dol . To už slyšel b h a klení p ibíhajících muž z druhé strany, zapráskaly první sporadické výst ely, n kdo vyk ikl. Byl to smrtelný k ik zdušený bublající krví. Jankis ležel na zemi a se studenou lhostejností ekal, až p ijdou blíž. Podle toho, jak se zav šený koridor chv l, jich bylo hodn . Už je vid l vystupovat ze šera, chlapy s pistolemi a zak ivenými šavlemi. Za al st ílet p ímo z leže, jedna rána na každého. Chodba se zavlnila ješt víc, to sesko il zbytek týmu ur ený k p ímému boji. Jatka za ala. „Nestreljajte, nestreljajte! Nelzja povredi angela!“ k i el n kdo hrdelní ruštinou. Ková prolezl poklopem a vyhoupl se na st echu velitelské kabiny mezi elektrické i jiné kabely; v šeru ohromného vnit ního prostoru Bereniky rozeznával hemžení p ibližujících se úto ník . Spoušt li se po lanech, slézali po žebrech, n kte í se už probourávali do skladovacích a obytných prostor. V blízkosti p íd zatím nevid l nikoho. „Sho toho hajzla, sho ho!“ je el n kdo esky, vzáp tí se z výšky, kde byla na kostru upevn ná motorová gondola, z ítil muž a z stal ležet s p eraženou páte í na ocelovém kýlu. Samotná velitelská kabina byla zezdola a na bocích až na sklen ný pr zor lehce pancé ovaná, spojovací chodby a obslužné prostory už nikoliv. Ková p eb hl na strop jídelny a p ikr il se za gigantické žebro vzducholodi. V tracími otvory vid l prostor šikmo p ed sebou. Dupot krok a otevírání dve í se blížil, jak se úto ná vlna s p edstavou ovládnutí velitelského centra hnala vp ed. První muž se objevil pod perforovanou m ížkou, za ním n kolik dalších. JFK pozvedl automat a mí enými dvourannými dávkami za al kropit prostor. Dva šli k zemi, než mu sta ili odpov d t st elbou, nosník zasypaný kulkami kovov za in el, n kolik st el perforovalo jeden z 146

ABORDÁŽ balonet , sy ení unikajícího helia se mísilo s bubláním polymerizujícího fedexu. „Idioti! St ílejte jen na jistotu! Nesmíte zni it vzducholo ! Musíme trupem!“ JFK využil kapacity zdvojeného zásobníku a snažil se pokrýt i cestu jejich zb silého ústupu. Byl si jistý, že zasáhl ješt jednoho nebo dva. Okamžik po kal, pak opatrn p elezl k údržbá skému poklopu, otev el ho a nakoukl dovnit . Leželi tam dva, cestu zp t zna koval krvavý pás. Sesko il dol , jedním t lem zaklínil dve e a pod paži položenou na hrudi schoval odjišt ný úto ný granát. Pokud to zkusí znovu, bude tu na n ekat p ekvapení. Jejich hlavní útok však p ijde horem, tím si byl jist. „Máme pod kontrolou už dva motory, ale po ád se nem žeme dostat ke kormidl m!“ slyšel výk iky úto ník . Karanténní pevnost doktorky Ka kové hájená desítkou muž zatím odolávala. Krystal se dál držel po boku transportního and la. S tím, jak p icházel o spojení s motorovými gondolami a dva motory p estaly pracovat, bylo ízení stále obtížn jší. Podle p ístroj i chování Bereniky pomalu ale jist ztráceli vztlak. Netušil, jak dlouho ješt bude mít stroj pod kontrolou. Podle zvuk zven í se už bojovalo v t sném sousedství velitelské kabiny. Pohledem st elil doleva k obrovské vzducholodi s podv sným košem. V n m byli nama káni lidé, lidé kv li kterým tohle všechno podnikali. T ebaže let li pomalu, jen n jakých t icet ty icet kilometr za hodinu, terén viditeln klesal, údolí se rozši ovalo a p ed nimi se otevíral pohled na zatím vzdálenou úrodnou zemi Zakavkazska, d ív jší Gruzie. Ješt pár minut a prohrají, n kte í budou mrtví, jiní odsouzení k otroctví. Krystal držel kormidlo, skrze minulost se díval do budoucnosti. „Mašina neupravljajema!“ k i el n kdo vp edu. „Terjajem podjemnuju silu i snižajemsja!“ odpov d l mu jiný hlas.

147

ABORDÁŽ Motory už ne valy, ale m kce brumlaly, svistot v tru se zm nil v tiché ševelení p ipomínající les. Jankis se kr il u zem za p eváleným stolem a t žkou truhlicí. Seká ztratil n kde cestou a místo n j m l dv šavle. Náboje už mu nezbyly žádné. To však nevadilo, protože zvít zili. Posledních pár pirát se schovávalo kousek od n j ve velitelské kabin . Už však nemohli nic ovlivnit – motory a ízení vzducholodi byly v rukách Kop ivni an . Zbývalo po kat, až technická ást týmu zpomalí a opatrn p istane. „Dokázali jsme to, že, poru íku,“ zazubil se na n j Jan Novák, tvá a vlasy popálené zášlehem výst elu z bezprost ední blízkosti. Jankis mu neodpov d l. Sám tomu ješt nev il. „Na kakoj my vysot ?“ slyšeli rozhovor z kabiny. „Pja sot metrov.“ „Sbroste tovar. Oni s námi dogovariva sja nebudut, a vsjo ravno nas ubjut.“ „Rozumjeju.“ Jankis se vymrštil ze svého úkrytu, ocelová pružina zmá knutá na doraz, tvá kamennou, jako by všechnu zbývající energii, sílu a každý mililitr krve uchovával pro své paže a dv t žké šavle v nich. P ekvapený st elec vlevo nesta il zareagovat a skon il s rozseknutou hlavou, jeho prot jšek stiskl spouš a trefil se. To však Jankise stejn nezastavilo, už byl uvnit v kabin . Sedm muž se pomalu spoušt lo na lanech, slézalo po nosnících nebo se pí po pídi plížilo ke st eše velitelské kabiny Bereniky. Šero rozptylovaly t i modré plamínky ho ícího propanbutanu. Muž s páskou p es oko, mauserem za pasem a šavlí v pochv u boku se zastavil a gestem ostatním nazna il, a dokon í obkli ování, ale nepostupují dál. Tohle byla lé ka, lé ka, kde obránci po ítali s vlastní smrtí. Vid l tlakové nádoby, pravd podobn vynesené z kuchyn , rozeznával hadice položené na st eše a halabala rozmíst né zapálené ho áky. Sta ila odražená kulka, neš astný výst el a neuhasitelný požár byl tady. A kde je šílenec, který to všechno p ipravil?

148

ABORDÁŽ Už ho vid l, ve stínu traverzy, která nesla tíhu velitelské kabiny. Byl sám. Tak proto, došlo v dci úto ník . „Nikdo nebude st ílet, jen Hassan. A to pouze když bude mít jistou ránu, jasný?“ V d l, že je to všem jasné, protože jeho slova se nikdo z jeho lidí neodvážil brát na lehkou váhu. Maximáln jednou. „Vzdej se,“ houkl na ekajícího muže a s rukou položenou na pažb mauseru si stoupl na okraj st echy. Krystal pooto il kormidlem o jednu p í li doprava, posledního zbytku rychlosti, o který m l nad transportním and lem navrch, využil k tomu, aby mu zk ížil cestu. Nutil ho tak zpomalit a klesat blíž k zemi. V d l, že riskuje životy stovek lidí. Plášt vzducholodí se dotkly, m l pocit, že slyší zvuk trhané látky, bortících se žeber. Držel kormidlo, rty pevn stisknuté, elo svrašt lé a pokra oval ve svém úmyslu. Dávka ur ená Jankisovi rozt íštila hlavu muži, který se ho chystal bodnout bodákem, poru ík se vyto il na pat do výpadu a ob ma šavlemi sou asn p ejel p es trupy nejbližších úto ník . Pak mu n kdo levou zbra vyrazil z ruky, dostal ránu do hlavy, až se zapotácel, a zády narazil na st nu. Pistole mí ící jeho sm rem, k jeho št stí tak blízko – sek rychlejší gilotiny, u atá ruka, prst obto ený okolo spoušt . Výst el, gejzír bolesti, skok vp ed, n kdo padá pod jeho rukama. Hledá jeho o i, tápe, ale nem že je najít, ukusuje aspo nos. Pak výstraha šestého smyslu bojovníka, prudké p ekulení a nastr ení soupe e na ost í zbran jeho druha. Novák už je také uvnit , bodák na jeho samopalu se leskne krví. Ková stojí, v jedné ruce pistoli, ve druhé polní lopatku. Modré plameny mihotající se v šeru. „Vy se vzdejte,“ ekne ochrapt le. Pohled zabodnutý do prázdna, pozornost soust ed ná na nic a na všechno. „Nas semero,“ odpovídá v dce. 149

ABORDÁŽ Poslední obránce ml í. Vzducholo se zhoupne a všechno se nakloní. „Hassane!“ št ká v dce. Prudký pohyb muže nejvíc vzadu, obránce se otá í a klesá do pokleku, výst el ho p esto zasahuje. Sklání hlavu, poslední marný odpor proti nevyhnutelnému osudu, pak však pozvedá hranatou pistoli, prásk, prásk prásk. „Na n go!“ V dce k i í a st ílí osam lého nep ítele do zad, ale ani jeho rána neprojde p es nepr st elnou vestu. Pistole št ká a polní lopatka rozráží první hlavu. Krystal neví, co se naho e nad ním d je, ale dál tvrdošíjn tla í transportní vzducholo dol k zemi, te už se žebra skute n bortí a z balonet rozervaných zp sobem, že by je ani tuny fedexu nezacelily, unikají stovky metr kubických nenahraditelného helia. ev vyd šených lidí, st elba, sk íp ní ohýbaného kovu, praskání trhané látky a sy ení plynu. První dotyk se zemí. Okno kabiny se t íští, zaplavuje Krystala rezavým dešt m, s o ima plnýma krve pouští kormidlo a padá. Už ho není t eba držet. Jankis se postavil. V kabin krom n ho nez stal nikdo živý, Novák ležel s o ima up enýma ke stropu, ruce položené na otev eném b iše, jako by se snažil nacpat vnit nosti tam, kam pat í. Ud lal krok a uv domil si, že vzducholo neletí, nebrázdí vzdušný oceán, ale stojí, leží p ipoutána k zemi. Pohlédl ven a za špinavým rozt íšt ným sklem spat il kamenitý svah a horskou byst inu. Žádné stromy nebo trávu, jen nehostinné horské údolí bez života. Jeden z pirát se pohnul a zasténal. Jankis mu v noval zb žný pohled, sehnul se pro šavli a lhostejným pohybem mu roz al krk. Pak vyšel z velitelské kabiny a po dlouhé dob stanul na pevné zemi. Ve tvá i se mu neodrazilo nic, z stala stejn kamenn lhostejná jako v pr b hu boje, jako v pr b hu posledních mnoha dní. John Francis Ková stál opodál všeobecného mumraje a opíral se o velký balvan. M l problém v bec se udržet na nohou. Nedokázal 150

ABORDÁŽ si vybavit poslední okamžiky souboje, pravd podobn utrp l lehký ot es mozku. Všechno vyvrcholilo Krystalovým zoufalým manévrem, p i kterém donutil za cenu t žkých poškození Bereniky p istát i transportní vzducholo . Poškozený pirátský and l poté odlétl pry , asi se pokusil spasit na vlastní p st. Kop ivnického technického mága, který s neskute ným št stím tvrdé p istání p ežil, práv vy ezávali ze zm ti trosek a probíhající záchranné práce ídil jeden z jeho mechanik . JFK m l sv j d vod, pro se jich neú astní. Sledoval, jak z poni eného prout ného kontejneru vyvád jí lidi, vynášejí ran né a mrtvé. Doufal, že t ch posledních bude co nejmén . Od druhého transportního and la pomalu p icházel Jankis. On sv j úkol zvládl lépe, s menšími ztrátami. P esto krá el jako nám sí ný, až m l Ková pocit, že poru ík utrp l n jaké neviditelné zran ní. V transu došel až k poškozenému kontejneru, tam se zastavil a sledoval, jak vyvád jí z v zení zachrán né. Pak ven vyšla drobná žena vedoucí za ruku dv dlouhovlasé hol i ky. Spat ila poru íka a z stala stát jako zasažená bleskem, d ti se naopak radostn rozb hly vp ed. Železný Jankis padl na kolena a hlasit se rozplakal, až se mu t ásla ramena. Jeho žena i dcery si klekly k n mu a objaly ho. Stály tam, dokud je byl JFK schopen vid t. Postupn se mu tm lo p ed o ima a m l v tší a v tší problémy s dýcháním. Poslední, co uvid l, byl drobný muž v erné sutan kulhav sestupující dol do údolí. Pak už si nebyl jistý, co jsou halucinace a co skute nost. „Jste v po ádku, kapitáne?“ zeptal se ho n kdo. „Nejsem. Držte se ode m dál a až to p jde, zavolejte doktorku Ka kovou. Mám pocit, že jsem nemocný.“ John Francis Ková se vznášel n kde na p l cesty mezi životem a smrtí, mezi nev domím a v ným zapomn ním. Chvílemi se mu zdálo, že ho zaživa požírají myriády drobných brouk , m ní jeho maso na rosol a kosti na kusy kamení bez života, lidé okolo n j v gumových maskách jen lomili rukama a ho ekovali. Jindy m l pocit, že proti armádám robotických brouk , kte í neum li nic jiného než vlézt do každého kousku jeho t la a pak z n j vysko it v tisícovkách naprosto stejných kopií, stojí nepo etné šiky 151

ABORDÁŽ bojovník ve st íbrné zbroji, každý s dlouhým me em a pistolí a ti, a nemnozí, vyrývají do nekone ných plání nositel smrti široké brázdy zkázy. Pak se mu zdálo, že hledí do nazelenalých displej miniaturních p ístroj , jindy naopak do starostlivých šedých o í. V ob asných záblescích v domí, kdy se k n mu vracelo jeho já a schopnost alespo áste n logicky uvažovat, v d l, že bojuje s ch ipkou, se záke nou ch ipkou ch ipek, ábelsky zmutovaným virem, pro kterého hranice mezi lov kem a ptákem, ptákem a krokodýlem, živo išnou a rostlinnou íší neznamená v bec nic. John Francis Ková , muž, jenž nebyl dosud nikdy poražen a pokud byl sražen do prachu, pokaždé se znovu postavil, v d l, že tohle je jeho poslední boj, boj, v n mž nem že zvít zit. Když otev el o i, spat il svou vlastní na kost vyhublou ruku a na ní p t dermálních náplastí, každou jiné barvy. K tomu m l p ímo do žíly zavedenou kanylu kon ící v p ístroji opat eném nazelenalým displejem podobným t m, které ho strašily ve snech. Šedé o i, p esn ji e eno žena s unavenýma šedýma o ima, sed la na skládací židli kousek od jeho l žka a usilovn pracovala na klávesnici n eho, co mohlo, ale nemuselo být po íta em. Ková každopádn nevid l žádnou obrazovku. „Co to d láte?“ zeptal se tiše. P ekvapilo ho, že to v bec dokázal; tak slab se cítil. Žena k n mu vzhlédla. Byla to asistentka doktorky Ka kové, Jana Kuriová, jejíž jméno i tvá si dokázal zapamatovat jen s nejv tšími problémy. Tentokrát to bylo jiné. Už mu nep ipadala jako šedivá myš. Energické, nep íliš hezké, ale výrazné rysy n koho, kdo dokáže jít za svým cílem za každou cenu, se mu propalovaly až do mozku. „Snažím se doladit design tvrté generace nanorobot , které vám chci aplikovat do krve, aby se kone n vypo ádali s tím vším svinstvem, co v sob máte uskladn né.“ Ková se odml el, aby si odpo inul, a sou asn strávil informaci, kterou práv dostal. Šlo mu to pomalu, stále se nacházel n kde nap l cesty mezi životem a smrtí. Když však kon il, nezbylo mu ve skláda ce jediné prázdné místo. 152

ABORDÁŽ „Vy nepracujete pro Agenturu,“ zkonstatoval. Zpoza plenty, která ho odd lovala od ostatního sv ta, se ozývalo mnoho etné kašlání, chrchlání a sípání. „Správn .“ „A nejste z tohoto sv ta.“ „P esn . Myslím, že to mám. Doufám, že po zásahu t chhle vražedných potv rek budete kone n istý.“ „A dob e víte, co jsem za a co tady d lám,“ pokra oval v hovoru se sebezap ením. Bylo to jako snažit se vylézt na Mount Everest bez kyslíku. „Vím, že jste vsadil sv j vlastní život, abyste zachránil životy jiných, cizích lidí, které v bec neznáte. Vím, že jste to neud lal poprvé. Vím, že jste skute ný chlap, takový, kterých je zatracen málo.“ „A proto se m snažíte zachránit? P estože pracuji pro organizaci, která stíhá takové, jako jste vy?“ Šedooká žena odsunula p ístroj z kolenou a napojila ho na kanylu ústící do Ková ovy žíly. „Já dob e znám zásady vaší organizace a to slavné heslo. Jenomže mé heslo je jiné. Snažím se pomoci t m, kte í to pot ebují, t m, kte í m li sm lu, nezasloužili si sv j osud. Nezkoušejte m pou ovat!“ Poprvé s ním p estala mluvit jako s pacientem a do hlasu se jí vkradla stopa rozho ení. „Ani mn to nenapadlo,“ prohlásil Ková . „A p esto, že o mn víte první a poslední, zachráníte mi život a riskujete to, že vás díky m dopadnou.“ „Doufala jsem, že se neprobudíte,“ pokr ila rameny. „Po ád vám ale m žu napumpovat do krve n co zatracen jedovatého a budete to mít za sebou.“ „To m žete,“ p itakal Ková bez úsm vu. Na ten byl p íliš unavený. „Ty úsp chy, které tak udivovaly doktorku Ka kovou, nebyla náhoda, ale vaše práce,“ ekl místo toho tiše.

153

ABORDÁŽ „Ano. Tam, kde ona tápala, protože nemá k dispozici dostate n dokonalou techniku, jsem hrála úlohu št st ny a ob as, když se zmýlila, jsem prost pozm nila vzorky, kultury a tak.“ „A také díky vám p ežili všichni zajatci, které jsme zachránili.“ „Až na t i. Ti už byli v komatu, když jsem se k nim dostala.“ JFK zav el o i a tiše oddechoval. „A to, že jsem si vás nedokázal zapamatovat, také nebyla náhoda.“ „Trocha podprahové sugesce,“ pokr ila tajemná léka ka rameny. „Ale te už byste m l spát. To, co práv dostáváte do t la, je dost silný dryák, poslední kolo souboje vám dá zabrat.“ „Pro koho pracujete?“ zeptal se už nap l v limbu. „Budete mi v it, když vám eknu, že jsem samotá ská altruistická ženská ze supertechnického sv ta?“ „Ani moc ne,“ odpov d l JFK a usnul. „Dokonalej mizera,“ povzdechla si, zaklapla sv j tajemný p ístroj, schovala ho do léka ské brašny a šla se v novat dalším nemocným. Bylo jich tolik a ona jen jedna.

154

RANDE

RANDE Frank Boorman ekal u recepce a každých jedna celá padesát šest setin sekundy ukl do stolu klí em od auta. Recep ní se tvá il, že mu to nevadí, a zjevn nedokázal ocenit strojovou p esnost Boormanova ukání. Výtah dojel až dol , dve e se otev ely a z nich vystoupila Kristýna Rustová. Když zahlédla Boormana, v o ích se jí zablesklo, ale jinak z stala vážná. Žádná z jejich p edchozích sch zek se nevyvedla, pokaždé jim ji n kdo narušil, telefon vyšet ovatel , odvolání Boormana Agenturou nebo policií, když ho vyšet ovali kv li n jakému koncertu. Netušila, že je takový milovník hudby. „To je mi náhodi ka, co tady d láš?“ zeptala se vážn . „Lelkuju, ukám klí ema do stolu,“ odpov d l Boorman a jeho dokonale vyholená hlava se najednou leskla ješt víc než p edtím. „Slyšel jsem, že nebudeš d lat u nás,“ poznamenal a díval se na velký kv tiná v rohu haly. Rostlina, která se v n m kr ila, pot ebovala kbelík syt zelené barvy, aby vypadala alespo áste n zdrav . „To jsi slyšel správn . U vás je jeden chlápek, který se mi docela zamlouvá, a vztahová politika Agentury by mi nehrála do karet. To snad chápeš.“ „To jo,“ poznamenal Boorman. Recep ní se stáhl na opa ný konec pultu a tvá il se, že velmi soust ed n n co hledá ve Zlatých stránkách. Dol p ijel i druhý výtah a vystoupila z n j Nikita Bernstein. Její jehlové podpatky hlasit cvakaly na mramorové dlažb a dlouhé dokonale nakade ené blond vlasy se marniv leskly ve sv tle zá ivek. Boormanovi v novala letmý pohled, na který on odpov d l pozdravným gestem. Rustovou p ehlédla, jako by byla menší než atomové jádro. „Nikita Berstein, van Wonderova sekretá ka,“ prohodil Boorman. 155

RANDE „Má dost krátkou sukni a dost hezký nohy,“ zhodnotila její vzhled Kristýna. „A nese se jako královna Zima.“ „Není podle mého vkusu, já jsem spíš na ženské do víc druh po así,“ odvrátil se Boorman. „Máš te týden volno, že?“ „Jo, mám,“ p ikývla. „Vlastn tu ekám na tebe,“ ekl najednou. „Na tak velkého chlapa jsi dost upejpavý,“ zasmála se a políbila ho na tvá . „To víš, silný, ale gentleman,“ zasmál se a jeho vyholená lebka se vrátila k tradi nímu stupni lesku. „Pokud toho nemáš moc k za izování, navrhuji za ít dobrou ve e í,“ ekl. Recep ní se s jen nap l maskovaným výrazem úlevy vrátil na své místo a za al pracovat na po íta i. „N jaká vybraná restaurace? Místo Montmartru?“ podívala se na n j potuteln . „Ne,“ zavrt l hlavou. „U m doma na zahrad . Zv ina dle mého receptu, vychlazené šampa ské, zp v pták a ku kání žab. Ale pokud preferuješ restauraci…“ nechal v tu nedopov zenou. „Žáby berou všechno,“ rozhodila rukama. Boorman v v z Kristýnu p ekvapil. Vypadal, jako by se v n m nedávno vrátil z pralesa, celý zavazadlový prostor i zadní sedadla byly zapln ny ná adím, rybá ským ná iním a podez ele vyhlížejícími plechovkami s blíže nespecifikovaným obsahem. Boorman musel ást nákladu p eskládat, aby se našlo místo pro Kristýnino skromné zavazadlo. Trochu jí bylo líto, že její nová kožená taška od Poatieho má takovou tém výhružn vypadající spole nost, ale vypadal tak nadšen a spokojen , že ne ekla nic. Vyjeli, t žký obrn ný džíp se pomalu proplétal špi kou a Boorman jeho velkým volantem kroutil se snadností, jako by ídil malého smarta. Kousek za Prahou sjel na vedlejší cestu a ve stínu prvních strom dupl na brzdu a jeho obvykle vyrovnaná tvá se zachmu ila. „Jsem to ale blbec,“ zanadával, vyndal klí e, kterými ukal u recepce do stolu a prohlížel si je nevraživým pohledem. 156

RANDE „Pro ?“ zeptala se se zájmem. „No, jedna moje kámoška mi poradila, abych si po ídil nové auto, že v tomhle by ses ur it d sn zašpinila a prý bys do n j v bec nebyla ochotná nastoupit.“ Boorman stále vypadal velmi nespokojen . „To první už se stalo,“ zkonstatovala Rustová a nap l vážn truchliv zhodnotila sv j zevn jšek. „A to druhé – v garáži byla k tvému št stí tma, netušila jsem, do eho lezu,“ zatvá ila se naoko lítostiv . „Ale po ád nechápu, pro jsi najednou tak naštvaný. Vyšlo ti to, ne?“ te už se bavila a o ích jí jisk ilo. „Protože ten nový au ák stojí v podzemních garážích Agentury,“ odpov d l skoro nasupen . Rozesmála se. Naplno, hlasit , bez zábran. „A má to auto, co stojí v garážích, ješt n jakou další výhodu?“ zeptala se, když popadla dech. „Práv , že má,“ odpov d l Boorman a p edvedl jí bílé zuby ve svém erném úsm vu. „Není v n m tolik smetí jako v tomhle, sedadla ned lí motorový blok, takže kdybys m la chu se v n m se mnou pomilovat, v bec nic by nám nestálo v cest .“ „Tak to jsi ud lal opravdu velkou chybu,“ zkonstatovala skoro smutn . „Tady, nevím nevím,“ zacukaly jí koutky potla ovaným smíchem. V tém stejném okamžiku za in ely p tilitrové plechovky vymetané z auta ne ízeným uragánem. Když o dv hodiny pozd ji na odbo ce zastavila policejní hlídka, spat ila obrovského ernocha, jak sbírá smetí – plechovky a opot eben vypadající pytle – a skládá je do svého auta. „Co to d láte, pane?“ zeptal se ho podez ívav policista. „Víte, on je strašný maniak na ekologii,“ odpov d la mu atraktivní žena sedící na míst spolujezdce, „a pokaždé, když objeví n jaký nepo ádek, musí ho odvézt.“ „Tak to, paní, up ímnou soustrast,“ zasalutoval jí muž v uniform , vrátil se do vozu a odjel.

157

NÁVRAT MRTVÉHO

NÁVRAT MRTVÉHO Bytewská se všemi lidmi, kte í se ú astnili prvního nepovedeného návratu agenta Ková e a doktorky Lavassi, spolu s kompletním van Wonderovým týmem a pozorovateli, které si vyžádala Divize pro vnit ní záležitosti, sledovali návratový prostor. V n m se m l podle plánu objevit JFK. Podle záložního plánu a po víc než t ech m sících v akci… Boorman p estal sledovat p ístroje – všechno až p ekvapiv probíhalo podle p edpoklad – a v noval zkoumavý pohled Villefortové. Sed la stranou od ostatních. Proti svým zvyklostem byla extrémn výrazn nalí ená, strnulým výrazem p ipomínala hosta na smute ní hostin . V pravé ruce držela placatici a ob as si z ní lokla. Nestarala se, zda ji p i tom n kdo uvidí i ne. „Transportní okno je otev eno,“ oznámil van Wonder. „Vzhledem k tomu, že jde o nouzové ešení a agent nemá pat i né vybavení, nepoda ilo se nám navázat p edb žné spojení.“ Boorman dob e v d l, co to znamená. Bu se agent v návratovém prostoru objeví, nebo ne. Prost napjaté ekání do posledního okamžiku. „Za íná ode et, návratové okno má trvanlivost t icet jedna minut, p t sekund,“ promluvil op t van Wonder. Sou asn se na velké sv telné tabuli objevil asový údaj, ze kterého ubývaly sekundy. Všichni ml eli. N co podobného už zažili n kolikrát a až p íliš asto se na sv telné tabuli objevila nula a nikdo se nevrátil. „Máme kontakt, n kdo stojí ve vymezeném prostoru!“ zahlásil tém jásav van Wonder. Boorman stiskl ruce v p st. Jednou takhle omylem transportovali jelena. Snad to tentokrát nebude podobný p ípad. „Urychlova plný výkon, asoví fantómové v pohotovosti!“ P edchozí ekání vyst ídala hore natá innost. 158

NÁVRAT MRTVÉHO Pak se zablesklo, ve vyzna eném území se objevil neznámý muž. Na kost vyhublý, zjevn unavený. Boormanovi chvíli trvalo, než ho poznal. „Ková !“ za val. Villefortová se postavila, z její tvá e spadla strnulá maska. „Johne!“ proklouzlo jí mezi rty. Pak se jí v ruce objevil telefon. „Takeschi-san?“ Boorman um l japonsky, jeho hardware mu to umož oval. „Už jste zabil pana Akawiho?“ Te by rad ji neum l. Tohle slyšet netoužil. „Ješt ne, ale pracujeme na tom, madam. Nechci nic usp chat.“ „Pokud byste byl ochoten prokázat mi laskavost, takovou, za kterou bych vám byla zavázána – odložte to prosím.“ Boorman slyšel ticho na druhé stran spojení. „Zavázána, hm… Pomsta je sice skv lá v c, ale když vy, madam, eknete, že jste n komu zavázána,“ hlas se odml el. „To má velkou cenu. Možná v tší než smrt lov ka, který si to na stokrát zaslouží. Ale – už mu chybí jedna ruka a pár prst . Zatím bolest snášel uspokojiv a psychicky vypadá v po ádku.“ „To nep edstavuje žádný problém, pan Akawi je ze své praxe na takové v ci zvyklý, i když z trochu jiné pozice,“ p ešla Villefortová poslední informaci bez zájmu. „Posa te ho prosím na letadlo do Hamburku a já si ho vyzvednu. A t ším se, až vám, Takeschi-san, budu moci tuto drobnou laskavost oplatit.“ „Já také, madam.“ Villefortová zav sila. Zatímco se všichni sbíhali ke navrátivšímu se Ková i, zamí ila k Bytewské. „P es mé kontakty v Japonsku se mi poda ilo vypátrat a snad i zachránit doktora Akawi,“ slyšel ji Boorman díky svému strojovému sluchu. „ íkala jsem, že lidi nemají pracovat na místech, kde mají na sv domí tolik zlo in ,“ zasy ela Bytewská. „Velké díky, Andreo, to nám pom že v dalších jednáních s vnitrákama.“ 159

NÁVRAT MRTVÉHO „Jasn ,“ kývla hlavou Villefortová a pomalu se vracela na své místo. Boorman si nebyl jistý, ale m l pocit, že v jejích o ích vidí slzy.

160

EPILOG

EPILOG Komtesa Villefortová sed la na bílé empírové židli a její velká ve erní toaleta vypadala i v extrémn luxusní restauraci mírn e eno p epychov . John Francis Ková sed l na podobné židli a jeho kalhoty renomované módní zna ky za p t tisíc korun zde vypadaly také nepat i n . P esn ji se sem pro svou civilní oby ejnost nehodily. Jeho košili s rozhalenkou vykukující zpod nezapnutého saka íšníci rad ji p ehlíželi. „Takže t vyšet ovatelé pustili,“ ekla Villefortová, „s istým štítem.“ Po kala, až jí íšník dolije a pozvedla sklenku. JFK ji napodobil. „Ne, mám po ádný škraloup, ale jsem zp t ve služb . A to se po ítá.“ P i ukli si a oba se napili. „Docela hezký šaty,“ poznamenal na adresu její toalety, která po celou dobu z stávala v centru pozornosti všech p ítomných žen. „Jsem v pracovním, za hodinu a dvacet minut jdu do akce. Budu muset lámat p es koleno Ludvíka XXXV. Naši Ludvíci proti n mu byli bezúhonní chlapci,“ zachmu ila se. „Vypadáš pohuble, co všechno se ti tam vlastn p ihodilo?“ zeptala se jakoby nic. JFK pokr il rameny. „Ále, chytl jsem tam n jakou ch ipku a chvíli mi trvalo, než jsem se z toho vylízal. Dokto i z toho mají t žkou hlavu. Tvrdí, že mi pomohl m j dobrý ko ínek.“ Chvíli pozorovali jeden druhého p es hladinu nápoje rozbíjenou perlením drobných bublinek. „Jo, ch ipka m že být zlá,“ poznamenala Villefortová. „A zjišt ní, která jste ud lali spolu s doktorkou Lavassi, platí?“ „Nem l jsem pak žádné p ístroje,“ odpov d l JFK klidn , „takže platí. Ty p íšerné epidemie tam nikdo nerozpoutal zám rn .“ 161

EPILOG Pak sed li a až do doby, kdy pro Villefortovou p ijel objednaný taxík, pili šampa ské jako dva dob í p átelé, kte í mají spoustu asu a v dí, že se takto setkají ješt mnohokrát. Ková v d l, že je pár v cí, které by jí cht l íct, které jí toužil íct. P esto však jen ml el a doufal, že jednou p ijde ten správný okamžik. Když osam l, objednal si ješt jednu láhev a vzpomínal na Tomáše Profa, Jankise, Romana Krystala, otce Kaliho a tajemnou šedookou ženu. Vzpomínal na lidi z jiných sv t .

162

OBSAH VZK ÍŠENÍ MRTVÉHO........................................................... 7 VYSOKÁ HRA PATRIOT .................................................... 11 FLUKTUACE ........................................................................... 28 PRVNÍ KILOMETRY .............................................................. 31 KRÁSKA A ZVÍ E.................................................................. 43 VÝSADEK ODHODLANÝCH................................................ 47 ZÁSKOK KRISTÝNY RUSTOVÉ.......................................... 57 KARPATSKÝ OBLOUK ......................................................... 63 KO KY A KOCOU I ............................................................. 70 PO STOPÁCH NEP ÁTEL ..................................................... 77 AROD J A REVOLVER....................................................... 87 PROTI URAGÁNU .................................................................. 93 ERNÝ, ŽLUTÝ A BÍLÝ RASIZMUS................................. 100 ÍŠÍ SMRTI ............................................................................ 108 ŠLECHTI NA A LYŽA KA................................................ 118 VÁLKA VE VZDUCHU........................................................ 123 NOVÝ AGENT....................................................................... 136 ABORDÁŽ ............................................................................. 141 RANDE ................................................................................... 155 NÁVRAT MRTVÉHO ........................................................... 158 EPILOG................................................................................... 161 OBSAH ................................................................................... 163 KALIBR .45............................................................................ 164

163

KALIBR .45 Dýnko klobouku se Johnovi nep íjemn lepilo na elo a v o ích ho štípal slaný pot. Ohlédl se po Vegovi a s jistým zadostiu in ním zaznamenal, že sn dý agent na tom není o nic lépe. V širokém slam ném klobouku a volném pon u vypadal nachlup stejn , jako mexický gringo z laciného westernu. John by se zasmál, kdyby si sám nep ipadal jako parodie na Clinta Eastwooda. Prý se takhle oblékají místní domorodci. No, co se dalo d lat. Slunce se ost e odráželo od jazyk narudlého písku táhnoucího se v nepravidelných vlnách až k obzoru. Sem tam vyr stal ze suché zem pokroucený ke . Na první pohled byly rostliny mrtvé, ale když John ulomil jednu v tvi ku, vy inula se z ní hustá ervená míza, která nep íjemn p ipomínala krev. Po chvilce na slunci se vz ala modrým plamenem a popálila mu prsty. „Taky máš dojem, že za támhletím kaktusem už prost musejí íhat hodný, zlý a ošklivý?“ Ková ovi se p i e i jazyk lepil na vyschlé patro. Nadhodil si na rameni t žký vak, až ho bolestiv praštil do zad, a aspo v duchu si p iznal, že trochu závidí Vegovi jeho leh í bágl, ve kterém nesl jen proviant. „Dávej na to bacha!“ sykl Vega. „Bez obav, podle Dextera je to úpln bezpe né, dokud ji osobn neaktivuju.“ „Jo, podle Dextera…“ odpov d l sn dý agent a významn zvedl obo í. Ková se zaškaredil, ale rad ji už nechal vak na pokoji. Dexter byl sice bezesporu geniální mladý v dec a vycházející hv zda Van Wonderova týmu, ale hlavn to byl teoretik bez pot ebných zkušeností z pole. Ková by dal p ednost spolupráci s von Wonderem, jenže ten byl zrovna na jakési d ležité a samoz ejm tajné misi. 164

„Dal bych hrst dolar za studený pivo a ješt studen jší sprchu, kámo,“ osv d il také Vincent znalost spaghetti western a vrazil si slamák hloub ji do o í. Bloudili pustinou už pár hodin a zatím nenarazili na jedinou stopu po kontaktu, který tu na n m l ekat. „Hele, mám dojem, že tohle nebude mstitel s píš alou,“ John si zaclonil o i a zíral na horizont. Rychle se k nim blížil oblak prachu. „Jezdec, teda jezdci. No spíš celá karavana,“ up es oval postupn Vega. Než sta il domluvit, dostal se k nim pr vod na dohled. Dva kryté vozy táhla podivná zví ata. Na první pohled si oba muži mysleli, že to jsou tažní voli, ale zví ata byla nejmén o polovinu v tší. Monstrózní tahouni se pohybovali skoro stejn rychle jako terénní auto a z rozšklebených mord plných rozeklaných lopatovitých tesák jim kapaly provazce slin. Ani nohy nekon ily kopyty, ale krátkými tupými drápy. Na kozlíku prvního vozu sed li dva muži, druhý ko íroval pouze jeden chlap. Všichni byli zahalení do dlouhých erných hazuk, jako by si vyjeli na piknik spojený se satanistickou mší. „Jestli se nepletu, takhle nám popsala Bytewská ty nezvané návšt vníky. A nevypadají moc p átelsky,“ poznamenal duchapln Ková a sáhl pod pláš . Dlaní pohladil vroubkovanou pažbu poloautomatu. Jejich spojka v tomto sv t jim m la p edat místní zbran , ale do té doby necht l chodit s holýma rukama. V z zastavil t sn p ed Ková em a agent tak m l možnost seznámit se nejen se žlutým, rozpraskaným chrupem podivného dobytka, ale podrobn analyzoval i zápach z jeho mordy. Z tupých erných o í zví ete išela jen t žko zkrotitelná agrese. Když mu na botu dopadla vazká slina a tahoun podrážd n hodil hlavou, pomalu a obez etn ustoupil. „Vy z m sta?!“ oslovil je jeden z muž na kozlíku. Na ramena mu padalo n kolik tenkých sv tlých dred a mluvil lámanou angli tinou s hlubokými hrdelními tóny. JFK si vzpomn l na materiály, které jim dala k dispozici Bytewská. erné vzdušné oble ení a vlasy spletené do n kolika cop – poznávací znamení, 165

podle kterého šlo snadno identifikovat obchodníky ze sousední dimenze. Brázdili pustiny na svých vozech a sm ovali zygonyt za kovy a d evo, kterých zde bylo pomálu. To snad byla pravda kdysi, dnes šlo o nep átele, kte í nep išli obchodovat, ale brát si bez ptaní. Ková si uv domil, že po ád ješt svírá pažbu zbran , a rad ji ji pustil, aby nep sobil p íliš nápadn . Ruku ale moc neodtahoval, „Myslíte Dodgetown?“ vybavil si mapu, kterou si prohlédl p ed odchodem. Agentura m la jen kusé znalosti tohoto sv ta. Proniknout sem bylo velice obtížné. I te se to povedlo jen díky tomu, že blána mezi realitami byla narušená. O ekávaný konec této dimenze ji rozvibroval na p íhodnou frekvenci a tím oslabil, ale návrat bude stejn možný až za p t dní, když se poda í op t nakalibrovat p ístroje nutné k otev ení okna. Pokud okno nestihnou, m žou tu taky ztvrdnout na p kných pár let, Nebo zem ít p i spojení dimenzí. Ková si vzpomn l na potrhlé teorie, které do n j hustil Dexter Whitacker, a zvedl koutek do trpného úsm vu. Muž na kozlíku zavolal hrdelním hlasem n co na svého spole níka ve druhém voze, Te už nemluvil anglicky, ale n co v jeho tónu Ková e i Vegu varovalo. Ješt než domluvil, drželi oba v natažených rukách zbran . Použít je však nesta ili. Sv tlovlasý muž vztáhl ruku a z dlan protkané lesklými dráty vyrazil paprsek jasného sv tlo. Vega zasku el bolestí a upustil poloautomat rozžhav ný dob la.

166

LÍBILA SE VÁM TATO KNIHA? Další dobrodružství Johna F. Ková e z odtajn ných archiv Agentury EF: 1. Miroslav Žamboch & Ji í W. Procházka

PAŠERÁK

Vyšlo v zá í 05

2. Ji í W. Procházka &Miroslav Žamboch

NENÍ KRVE BEZ OHNE

Vyšlo v listopadu 05

3. Miroslav Žamboch & Ji í W.Procházka

ME A TOMAHAWK

Vyšlo v lednu 06

4. Ji í W.Procházka & Miroslav Žamboch

ARMÁDY NESMRTELNÝCH

Vyšlo v b eznu 06

5. Tomáš N mec

CHLADNA HRA

Vyšlo v kv tnu 06

6. Miroslav Žamboch

SE SMRTÍ V ZÁDECH

Vyšlo v ervenci 06

7. Miroslav Žamboch

HO ÍCÍ AND LÉ

CHCETE V D T VÍC? Další podrobnosti o sv t Johna F. Ková e, jeho p átelích a spolupracovnících, celé Agentu e EF a samoz ejm tv rcích seriálu, pozadí celého projektu a dalších lidech, kte í p ispívají k tomu, aby John Francis Ková byl takový, jakého ho znáte, si m žete p e íst na stránkách www.agent-jfk.cz

167

LEGENDA ESKÉ FANTASY SE VRACÍ! Ken Wood uprost ed konfliktu planoucího na daleké planet Gameb. Pozemš an je nedobrovoln zatažen do urputných bitev mezi Dobrem i Zlem, jenže nic není tak jasné, jak vypadá. Na Gamebu se Dobro a Zlo prolínají – a po rošádách není jasné, kdo na í stran stojí a bojuje… Velkolepé vzdušné i pozemní bitvy, invaze statisícových armád bestií a živoucích jezer, galakti tí mudrcové, matematické mechy a mýtické St íbrné stroje… A zejména dra ice Matka Drull! To vše najdete v p epracovaném a rozší eném vydání románu Ken Wood – Me krále D‘ Sála. Tak ka nep etržitá akce (sem tam oddech), specifický humor a origináln vytvo ený sv t JWP, jímž p ed 15 lety uchvátil o generaci mladší p íznivce fantasy, nyní ekají i na vás! Nakladatelství Triton, podzim 2006 Ken Wood: jeden z mezník eské fantasy! Obálka a ilustrace: Jan Patrik Krásný (mj. obálka k JFK 02 Není krve bez ohn .)

agent John Francis Ková 7 HO ÍCÍ AND LÉ Miroslav Žamboch ilustrace na obálce: Jan Doležálek odpov dný redaktor: Milena Mat jková jazyková redakce: Zuzana Kupková grafická úprava: Karel Kadlec DTP: Petr Teichmann tisk: Sprint Praha Ve spolupráci s EF vydalo nakladatelství Triton jako svou 997. publikaci V edici Trifid sv. . 191 vydání první 2006 ISBN 88-7254-877-8 www.agent-jfk.cz Doporu ená cena 99 K