Petr Hugo Šlik. Bylo nás pět set

Petr Hugo Šlik

Bylo nás pět set

1

Vyrůstali jsme ve zbrusu novém panelovém sídlišti na kraji Prahy v 80. letech minulého století. Byli jsme malí, velcí, tlustí i tencí, ale v podstatě jsme všichni vypadali stejně. Na sobě triko a tepláky s gumou pod chodidlem a na krku klíč od domu a v kožené kapsičce lístek na oběd do školní jídelny. Na druhém stupni základní školy Libčická II nás bylo pět set.

2

Mapa

Každá správná knížka má na předsádce mapu, aby si dychtivý čtenář mohl při čtení sám hledat, kde vlastně leží Mordor, jak daleko je to k Černému močálu, nebo kde se dá přebrodit řeka Osudu. Ani naše brožura nezůstane pozadu, ovšem mapu sídliště Čimice si musíte namalovat ve své hlavě. Byly horní Čimice a na jih od nich dolní Čimice. Mezi nimi byla v Libčické ulici škola a u ní hřiště. Mezi školním hřištěm a dolními Čimicemi byla divoká zarostlá země nikoho, které se říkalo Polská zahrada, nebo také prostě jen Polská. V dolních Čimicích byl domov důchodců a počítali jsme k nim i bohnický blázinec. Mezi školou a horními Čimicemi byla o něco menší země nikoho, které se nijak neříkalo, ale byla tam sběrna a areál státního podniku Sady, lesy, zahradnictví. Na západ od toho všeho bylo pole a na něm sloupy vysokého napětí. Za polem byly Dolní Chabry. To už byla vesnice a měli tam vlastní školu. Teď pojďme na východ. Za školou byla školka, pak jesle, pak zdravotní středisko a pod ním sokolovna s tenisovými kurty. Za silnicí pak byl rybník a u něj hospoda. Za rybníkem bylo Čimické údolí, kde se dalo lézt po skalách. Na severovýchod od horních Čimic pak byl větrolam, kterým se dalo dojít do Drahaňské rokle a jí potom až dolů k Vltavě. Na všech bílých místech, která vám na mapě zůstala, byla pole a jimi procházely hranice Prahy. Teď máme mapu celou. Hřiště, na kterém se budou odehrávat všechny naše příběhy. Necelých osm čtverečních kilometrů.

Smetiště

Do Čimic jsme se přistěhovali hned mezi prvními. Sídliště už stálo, ale silnice ještě nebyly vyasfaltované, mezi paneláky se povaloval různý nepoužitý stavební materiál a hned za naším domem začínalo smetiště. Bylo obrovské, vozily se tam odpadky z celé Prahy. Když jsem se na ně díval z okna našeho bytu ve třetím patře, zdálo se mi být nekonečné a trochu mi připomínalo moře. Ale dlouho jsem si ho neužil. Hned druhý rok začaly odkudsi přijíždět náklaďáky plné hlíny a smetiště postupně zavážely. Uprostřed smetiště byl kopec z kdysi vytěžené zeminy a ten se nám tu první zimu znamenitě osvědčil k sáňkování. Nikde jinde na sídlišti takový svah nebyl. Když pak začali smetiště přikrývat hlínou, doufali jsme s klukama, že náš kopec zachovají, a dlouho to taky tak vypadalo, ale nakonec, když už bylo

3

skoro celé smetiště schované, přijely bagry, kopec rozryly a hlínu z něj rozhrnuly po posledním volném kousku smetiště. Od té doby jsme za naším panelákem neměli smetiště, ale pole, na kterém většinou rostla kukuřice. Ještě spoustu let potom se ale smetiště občas připomnělo. Tu a tam, když pluhy zaryly příliš hluboko, dostaly se ven cáry igelitu, kus pokrouceného plechu nebo drátu a občas i stará pneumatika. Vypadalo to, jako kdyby se ty staré odpadky vynořily z hlubin na hladinu moře.

Kočárkárna

V přízemí každého paneláku v Čimicích byla místnost, které se říkalo kočárkárna. Maminky si tam mohly nechávat kočárky a vyzvednout si je vždycky, když šly s mrňaty na procházku. I v našem vchodu taková kočárkárna byla a ze začátku byla opravdu plná kočárků. Jenže jak postupně děti odrůstaly, kočárky začaly mizet a jejich místa zabrala kola. Klidně se té místnosti mohlo začít říkat „kolárna“, ale ve skutečnosti tohle slovo nikdy nikdo nevyslovil. Bavilo mě tam chodit. Díval jsem se na všechna ta kola a odhadoval jsem, komu jaké patří. Nikdo se tam o pořádek nestaral, na zemi byla vždy vrstva prachu a postupně se navíc začala kočárkárna měnit spíš na skladiště nepotřebných věcí. Největší změna ovšem nastala, když si paní Prokopiová z druhého patra koupila Babetu. Parkovala ji totiž také v kočárkárně (i když někteří nájemníci byli proti) a to se mi moc líbilo. Od té doby to tam omamně vonělo benzínem. Nejlepší to bylo, když byla Babeta čerstvě zaparkovaná, s ještě teplým motorem, ale vůně benzínu tam zůstávala, i když byla paní Prokopiová zrovna někde na cestách. Občas jsem tam chodil jen tak, čichnout si.

Ping pong

Ve sklepě našeho paneláku byla místnost s hlavním uzávěrem vody. Kromě něj tam nic nebylo. Jen ta železná roura s velkým uzávěrem a malým ventilem. Po nějakém čase se obyvatelé našeho vchodu složili a společně koupili pingpongový stůl, který se do té místnosti výborně hodil. Strop byl sice poměrně nízký a stěny tam byly snad docela blízko stolu, ale i tak – hrát se tam dalo.

4

Nejčastěji jsem tam hrál s Vladem a Michalem, dvěma klukama z vedlejšího vchodu. Vlado byl stejně starý jako já a chodil se mnou do třídy, jeho bratr Michal byl o čtyři roky mladší a byli to moji největší kamarádi. Někdy jsme propadli úplné pingpongové mánii. V sobotu ráno jsme se sešli v pingpongárně a hráli až do oběda. Hned po obědě jsme se tam sešli znova a pokračovali až do večera. A druhý den zase. Hrát ping pong hodinu je fajn, hrát ho dvě hodiny je tak akorát, že se příjemně unavíte a zpotíte. Ale hrát ho osm, nebo deset hodin prakticky v kuse? Stávalo se, že jsem měl před očima mžitky, točila se mi hlava a cítil jsem nutkání zvracet. V noci se mi pak o malém bílém míčku i zdálo. Bylo to fajn. Nechci tvrdit, že jsme byli kdovíjací hráči, ale řekl bych, že ve chvílích takového transu jsme byli schopní zahrát opravdu zajímavé výměny. Když jsme byli už moc unavení a měli jsme žízeň, pili jsme vodu z toho ventilu hlavního uzávěru vody. Chutnala po železe.

Pískoviště

Hned za naším panelákem bylo pískoviště. Díra v zemi, třikrát tři metry, naplněná pískem a na jejím betonovém rantlu dřevěné laťky, aby se tam dobře sedělo. Zpočátku tam byl docela nával. Maminky s dětmi musely pomalu stát frontu, aby se na ně dostalo. Celý den se odtamtud ozýval dětský smích, hádky a pláč. A rozhovory maminek. Jak čimické děti rostly, pískoviště se postupně vyprazdňovalo. Namísto nic neříkajících báboviček se teď stavěly hrady z písku a všelijaké bunkry a nory. Několikrát jsme zkoušeli, jak hluboko se můžeme tím pískem prokopat. Vůbec nejlepší využití pískoviště nám ale jednoho dne předvedli tři starší kluci, které jsem neznal. Celé pískoviště zabrali pro sebe a udělali z něj bojiště na nějaké (patrně africké) frontě. Z písku udělali všelijaké kopce a duny, mezi ně rozestavěli plastikové panáčky vojáků a pak do toho všeho pustili své tři pojízdné modely ruských tanků T-34. My, mladší kluci, jsme postávali po obvodu pískoviště, nadšeně to všechno pozorovali a fundovaně komentovali. „Ty vado!“ „Viděls? Ten ho úplně převálcoval!“ Po pár minutách se klukům jejich modely zadřely a oni si nakvašeně posbírali svých pět švestek a odešli pryč. My ostatní jsme se pak vrhli do pískoviště a hledali v písku zapomenuté plastové vojáčky. Já našel jednoho, Vlado dva.

5

Po neúspěchu s modely tanků si tam už moc dětí nehrálo. Pískoviště zůstávalo prázdné, dřevěné obložení betonových rantlů někdo vytrhal a tu a tam bylo cítit, že se přímo do písku někdo vymočil. Jednoho dne přijela cisterna a celé pískoviště pokropila chlorem, kterým to tam pak ještě čtrnáct dní neuvěřitelně páchlo. To už si tam samozřejmě nehrál vůbec nikdo.

Automaty

Na kraji sídliště bylo veliké parkoviště lemované vysokými topoly. Skoro nikdo na něm neparkoval, tolik aut na sídlišti nebylo, takže tahle velká rovná plocha nám většinou sloužila coby tenisové kurty. Betonový povrch jako na US open. „Já jsem Lendl!“ „A já Mečíř!“ Síť jsme neměli, mezi dvě lampy jsme jenom natáhli provaz, nebo spíš jsme navázali všechny zbytky provazů, co jsme na parkovišti našli a hřiště jsme si namalovali křídou. Jednoho dne stála přímo uprostřed parkoviště, napříč čtverců pro podání, maringotka. Nikdo nevěděl, kde se tam vzala, ale byla tu. Stará dřevěná maringotka s doširoka otevřenými dveřmi, před kterými postával nerudně se tvářící pán. Uvnitř bylo šero, nedalo se poznat, co tam je, ale to se ví – zkusit jsme to museli. Opatrně jsme nakoukli do dveří, udělali jsme ještě jeden krok a ocitli jsme se v ráji. Podél celé jedné stěny stály vyrovnané hrací automaty. War of Mars, Football World Cup, Formula 1, Olympic games, Arkanoid a spousta dalších. Jedna hra za pětikačku. Tomu se nedalo odolat. Všechny pětikoruny, co jsme měli u sebe, zmizely v automatech během deseti minut. Všichni jsme se pak rozeběhli domů vyrabovat svoje pokladničky. O pár dní později pak došlo na pokladničky mladších sourozenců a ti odvážnější z nás si občas pomohli k nějaké té koruně z peněženek rodičů. Po škole neexistovala jiná zábava, než ta v maringotce na parkovišti. Na Lendla s Mečířem si nikdo ani nevzpomněl. Až do večera byla maringotka narvaná k prasknutí. Kdo měl to štěstí, že se konečně po dlouhém čekání dostal k nějakému automatu, musel se smířit s tím, že mu bude dalších deset na něj zezadu namačkaných dětí radit, jak má střílet, skákat, případně zatáčet, nebo brzdit. Tu a tam se obrazovka nějakého automatu výhružně rozblikala a přístroj začal vydávat neobvyklé zvuky. To byla chvíle pro podmračeného pána, postávajícího celou dobu netečně u dveří. Zručně si proklestil cestu hloučkem dětí a nešťastníka, který

6

právě stál u inkriminovaného automatu, chytil za ucho. Druhou rukou pak z otvoru pro mince vydoloval knoflík, nebo nějaký zručně opracovaný kousek plechu a provinilce za ucho odvedl ven. „Vypadni!“ řekl mu pak. Vyhnání z ráje. Když maringotka po měsíci konečně odjela, byli jsme bledí, nesoustředění, nevyspalí a totálně bez peněz. Ale každý rok, když přijela znovu, se všechno opakovalo na chlup stejně.

Pan Danko

V našem vchodě bydlel v přízemí pan Danko. Jinde než v přízemí vlastně ani bydlet nemohl, protože byl invalida. Do Prahy přišel ze Slovenska stavět metro, jenomže měl smůlu. Při hloubení vestibulu stanice Muzeum se ze stropu uvolnil veliký kámen a spadl přímo na něj. Od té doby byl pan Danko na vozíku. Byl jsem pyšný na to, že jediný invalida, který v Čimicích žil, bydlel právě v našem vchodě. I ta betonová rampa, která se musela postavit ke vchodovým dveřím, dělala z našeho vchodu něco výjimečného. V těch dveřích pak pan Danko často seděl a kouřil cigarety. Vždy když jsem utíkal ven za klukama hrát fotbal, věděl jsem, že musím pozdravit. Pan Danko akorát potáhl z cigarety a odpověděl na pozdrav. Jinak neříkal nic. Pak se ovšem dal na sport. Na chodníku za naším panelákem si bílou barvou vyznačil vzdálenosti v metrech a začal trénovat hod oštěpem. Každý den, když jsem se vracel ze školy, byl tam. Hodil svých pět oštěpů, potom je odjel posbírat, vrátil se zpět, ke kótě nula a házel znova. Brzy v tom byl opravdu dobrý a začal překonávat všelijaké rekordy. Začal jezdit na paralympiády a přivezl z nich spoustu medailí. Občas se nás to snažil naučit, ale my jsme radši hráli fotbal. Snad to bylo i proto, že i když jsme se s klukama snažili hodit opravdu co nejdál a dávali jsme si pořádný rozběh, nedohodili jsme ani z poloviny tak daleko jako pan Danko. A to nás štvalo.

7

Jak jsme si s Vladem udělali padáky

Jednou jsme s Vladem v Polský zahradě našli ohromnou plachtu igelitu. Nejspíš tam zůstala ještě ze stavby sídliště, ale to nám koneckonců bylo celkem fuk, kde se tam vzala. S takovou velkou plachtou igelitu se totiž dá dělat spousta věcí. Když jsme je všechny probrali, rozhodli jsme se nakonec vyrobit si padáky. Plachtu jsme rozřezali na dvě poloviny a rozběhli jsme se k našemu paneláku. Pro první výsadek jsme si vybrali okno v prvním mezipatře. Bylo to nějakých pět metrů nad zemí, což se nám zdálo tak akorát. Aspoň tedy ze začátku. Když jsme pak seděli na rantlu otevřeného okna a dívali se do té hloubky pod sebou, už nám to tak bezvadné nepřišlo. Jenomže couvnout jsme, to se ví, nemohli. Kdybych tam byl sám, hned bych z toho okna slezl, jenomže před Vladem jsem samozřejmě nemohl dát najevo, že se bojím. Zvlášť když on skočil jako první. Najednou se odrazil a letěl dolů. Ruce, ve kterých držel svůj igelitový padák (protože s nějakými šňůrkami jsme se nezdržovali), držel nad hlavou a igelit se třepotal. Dole se Vlado svalil na záda a praštil se do hlavy. „Jau. Ty vole, nějak to nefunguje.“ „Je ti něco?“ volal jsem na něj seshora. „Ne, dobrý. Teď ty.“ Takže co jsem mohl dělat? Naposledy jsem polkl, možná že jsem se i pomodlil a už jsem letěl. Padák opravdu nefungoval, protože dole jsem byl dřív, než jsem si stihnul pořádně vychutnat radost z letu. Vymkl jsem si kotník a narazil loket. Bolelo to. „Ty vole, budeme to muset ještě trochu vylepšit,“ plánoval Vlado. „Možná, když uprostřed vystřihneme díru. Opravdový padáky mají přece uprostřed díru, no ne?“ „No jo, ale jak velkou?“ Tohle se naštěstí ukázalo jako neřešitelný rébus. Báli jsme se, abychom tu díru nevystřihli moc velkou, nebo moc malou. Takže další pokusy jsme museli odložit na neurčito. Byl jsem moc rád, protože příští výsadek měl být z prvního patra.

Jak jsme si koledovali

O velikonocích jsme s pomlázkou obcházeli sídliště. Pro vrbové proutí na pomlázku jsme si chodili do Drahaňské rokle a za fangle posloužil nastříhaný krepový papír. Nejlepší pomlázku měl ovšem Johny,

8

největší sígr na sídlišti, kluk snad o dva roky starší než já, který ovšem propadl až do naší třídy a díky tomu jsem se s ním mohl kamarádit. Johnyho pomlázka byla z bužírek, takže si nemusel dělat každý rok novou a navíc byla krásně svítivě barevná. A pěkně to s ní bolelo. V malých skupinkách jsme chodili po panelácích, zvonili na úplně cizí lidi, a když jsme odříkali básničku, dostali jsme pár bonbónů, nebo vařené obarvené vajíčko s nalepenými obrázky kachniček a beránků. Nikdy mě to nijak zvlášť nebavilo, ale každý rok jsem se tomu všeobecnému očekávání podřídil. Kolem poledne jsme toho většinou nechali a šli zase hrát fotbal. Jednou jsem se dohodl se Štěpánem Valouchem, který bydlel v dolních Čimicích, že budeme chodit spolu. Obejdeme nejdřív pár lidí v horních Čimicích a pak půjdeme k němu do dolních. Sešli jsme se v devět hodin ráno u klepadel a vybrali jsme si nejbližší panelák s tím, že jej projdeme zleva doprava. Vešli jsme do prvního vchodu a namátkou jsme si vybrali jedny dveře ve třetím patře. Zazvonili jsme a čekali. Chvíli se nic nedělo, tak jsme zazvonili znova a ještě párkrát zaklepali. Asi za minutu se dveře konečně otevřely. Stál v nich asi padesátiletý pán v nátělníku a trenýrkách. Byl neoholený a pod červenýma očima měl kruhy. Podle jeho rozcuchaných vlasů jsme ho asi právě vzbudili. Když otevřel, začali jsme se Štěpánem svoji recitaci: „Hody hody doprovody, dejte vejce malovaný, nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý…“ Tady jsme se zarazili. Něco nebylo v pořádku. Vlastně nebylo v pořádku vůbec nic. Všechno bylo špatně. Stáli jsme tam proti sobě, ospalý pán v trenýrkách, a my dva kluci, držící ve svých zpocených rukou pomlázky s pestrobarevnými fáborky. Dvě různé civilizace, dva světy, mezi kterými zatím ještě nikdy nedošlo ke kontaktu. Pán na nás chvíli mžoural a neříkal nic. Nikdo nic neříkal. Zdálo se mi, že to trvá aspoň rok, ale možná to byla jen minuta. Těžko říct. Každopádně po nějaké době pán svoje dveře zase beze slova zavřel a my jsme se Štěpánem konečně osaměli. Podívali jsme se na sebe a oba jsme řekli jen: „Ty vole.“ Potom jsme bez dalšího slova odešli pryč a venku jsme svoje pomlázky hodili do popelnice. Od té doby jsem už nikdy na koledu nešel.

Sběrna

Sběrna, která byla na volném prostranství mezi školou a sídlištěm, byla ohraničena modrým vlnitým plechem s ostnatým drátem a od silnice u školy k ní vedla panelová cesta. Ten ostnatý drát, který lemoval horní okraj vlnitého plechu, měl pádný důvod. Pro mě a pro spoustu dalších kluků byla totiž

9

sběrna vynikající místo pro získání starších ábíček s ještě nevystřihnutými skládačkami. Bylo pro nás nepochopitelné, jak někdo může takovou cennost odnést do sběrny, ale fakt je, že lidi to opravdu dělali. Jednou v sobotu večer jsme se tam zase sešli. Já, Vlado s Michalem, Štěpán a Martin Vajndlich – jediný můj kamarád, který měl doma video. Náš cíl byl jasný – vloupat se do sběrny a získat nějaká ábíčka. Sběrnař, snědý chlápek, který neustále kouřil fajfku a který byl na nás kluky docela přísný a obvykle nás nenechával se ke sběrně vůbec přiblížit, tam o víkendu nebýval, takže toho jsme se nebáli. Šlo jenom o to překonat hradbu z vlnitého plechu. Po několika nezdařených pokusech, kdy jsme jeden druhého zvedali nahoru a postupně se zraňovali o ostnatý drát, jsme zkusili na jednom spoji vlnitý plech ohnout, ale ani to se nám nepodařilo. Nakonec dostal Štěpán výborný nápad: podhrabeme se! Odvalili jsme jeden kámen, co tam ležel na zemi hned u vlnitého plechu a zůstali jsme ohromeně zírat. Za kamenem už byla v zemi docela slušná jamka. Asi nějací jiní kluci. Trošku jsme ji zvětšili a za chvíli už jsme se dostali pod hradby toho nedobytného hradu. Díra byla sice pořád ještě docela malá, ale Michal, nejmenší a nejmladší z nás, se do ní už vešel. „Tak dělej! Lez!“ povzbuzovali jsme ho. Michal se nasoukal do díry, přičemž si na koleni natrhl tepláky, a zmizel nám z očí. Nastala chvíle napětí, kdy jsme si mohli jen představovat, co se děje za vlnitým plechem. „Michale, máš něco?“ „Ber jenom ábíčka, na všechno ostatní kašli.“ Nikdo ale neodpovídal. „Michale!“ zavolal o něco hlasitěji Vlado, jeho brácha. Po strašně dlouhé době se ve vykopané jámě konečně objevil náš poklad – několik pestrobarevných obálek časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců. V mžiku jsme je vytáhli a potom i Michala, který byl ještě celý vykulený. Byl nejvyšší čas, protože po betonce od školy se blížili dva dospělí, kteří tu venčili psa. Na nějaké vracení kamene na místo nebyl vůbec čas a hned jsme utíkali do naší skrýše u sloupů rozdělit si kořist. V některých ábíčkách už žádné vystřihovánky nebyly a jiné už jsme znali, ale toho dne se dostalo na všechny. Já jsem si vybral selský statek z oblasti Hané, Vladovi se nejvíc líbila formule Tyrrell Projekt 34, Štěpán chtěl model ponorky Alvin a nejlepší z modelů, dvoupatrový londýnský autobus, jsme nechali Michalovi. Nejšťastnější byl ale Martin. Ten totiž lepil celý model středověkého města, který vycházel na pokračování snad ve třiceti číslech. Měl skoro všechno, ale pár domů a věží mu chybělo, a právě v jednom z ábíček, které jsme ten den získali, bylo dokončení severního průčelí renesanční radnice. Byl to skvělý lup.

10

Čestná stráž

Naproti zdravotnímu středisku byl hrob neznámého vojína a při každém výročí osvobození Prahy u něj stála čestná stráž pionýrů. Ti pionýři, to jsme byli my, žáci základní školy Libčická I a Libčická II. Výročí ovšem bylo jenom jedno a nás bylo moc, takže jsme se pravidelně střídali. Každý rok jedna třída. Ti nejlepší pionýři měli u pomníku službu, když tam delegace z MNV pokládala věnec, na ty druhořadé se dostalo třeba až pozdě odpoledne a to už byla trochu otrava. Pionýrskou knížku jsme měli všichni, jednoho dne nám je prostě rozdali, aniž by se nás kdokoliv ptal, jestli je chceme. Dali ji dokonce i Johnymu, který ji ovšem ještě ten den někde ztratil. Jestli někdo byl nebo nebyl správný pionýr, se poznalo podle toho, kolik měl ve své knížce nalepených členských známek. Ty jsme si ovšem pravidelně kupovali (za peníze rodičů) všichni. Až na Johnyho, který vyfasovanou pětikorunu vždycky utratil za skobičky do skobičáku. Když tedy konečně nastal ten slavný rok, kdy čestná stráž u hrobu neznámého vojína měla vyjít na nás, dlouho jsme rozebírali, kdo tam kdy asi bude stát. A s kým. Na to byl totiž přesný rozpis. Stálo se vždy ve dvojicích a nikdo pochopitelně nechtěl stát s holkou. Tohle nebezpečí ovšem docela hrozilo, protože delegaci z MNV se líbilo, když neznámého vojína strážil z jedné strany pionýr a z druhé pionýrka v sukni. No, nakonec to stejně bylo všechno jedno, protože 5. 8., tři dny před tou událostí, k nám do třídy přišel zástupce ředitele a řekl nám, že letos budou u neznámého vojína na stráži pionýři a pionýrky z céčka, protože vyhráli v bleskovém sběru. Zklamání bylo obrovské. My, kluci, jsme si slibovali, že si někde na céčáky počkáme a rozbijeme jim hubu, holky brečely. Akorát Johny hrdinně předstíral, že je mu to jedno. „Stejně jsou to kreténi. A osvobodili nás Američani, žádný Rusové. Já bych se jim na nějakou čestnou stráž stejně vysral.“ No, dost jsem pochyboval, že by zrovna Johnymu dali tu možnost.

Pěšina

Od samoobsluhy, co stála na kraji našeho sídliště, to bylo do Dolních Chaber nějakých dvě stě metrů přes pole. Dalo se jít i oklikou po silnici, jenomže to bylo daleko delší. Proto byla na poli vždycky

11

pěšina, která vedla od sámošky k prvním chaberským domkům. Chaberáci tudy chodili na nákupy a taky na zastávku autobusu. Ta pěšina se mi líbila. Na sídlišti jsme měli jen asfaltové chodníky a tu a tam zkratky vydupané v řídké sídlištní trávě, ale pěšina do Chaber, to bylo něco jiného. Solidní, metr široká cesta, vyšlapaná všemi těmi lidmi, kteří tudy chodili ráno jedním směrem a večer druhým. Když obilí na poli vyrostlo tak, že bylo vyšší než já, podobala se ta cesta spíš tunelu. Ale zároveň byla i jakýmsi mostem. Mostem přes nějaké hodně velké jezero. Stačilo udělat krok stranou a ztratili jste se v nekonečné rozloze obilného pole. Pěšina dobře sloužila i poté, co přijely kombajny a obilí posekaly, protože komu by se chtělo chodit přes strniště? V zimě byla zase jediným místem, kde byly hluboké závěje sněhu proraženy a sníh udusán, takže se po něm dalo normálně chodit. Na jaře pak traktoristi pěšinu rozorali. Celé pole pokryly rovnoběžné brázdy jako od hřebene a pěšina, která tam byla celý rok, najednou zmizela. Přestala existovat. Fascinovalo mě to. Nevím, kdo po tom zoraném poli šel jako první, ale zajímalo by mne, jak se cítil. Další pak mohl jít v jeho stopách a tak to šlo stále dál. Brzy se pěšina začala znovu objevovat. Nejdřív jen jako tenká, sotva znatelná linka, která se ovšem každým dnem rozšiřovala. Brzy tam byla zase – solidní, metr široká pěšina od čimické sámošky do Dolních Chaber. Každý rok na tom samém místě.

Jak u nás na sídlišti přistál vrtulník

Jednou na našem sídlišti přistál vrtulník! Bylo to začátkem června, brzy odpoledne. Naštěstí jsem už byl ze školy doma, takže jsem to celé viděl a můžu vám teď říct, jak to bylo. Paneláky před obrovským parkovištěm s topoly byly postaveny do obdélníku, ve kterém bylo pískové hřiště na fotbal. A právě na tom hřišti se to stalo. Najednou se ozvalo vrčení, které bylo stále silnější, a za chvíli už se vrtulník začal pomalu snášet mezi paneláky. Bylo to zvláštní. Domy na našem sídlišti měly někdy až osm pater, takže nebyly úplně nejmenší, ale v porovnání s tím obřím létacím strojem najednou vypadaly trochu směšně a nedůležitě. Točící se vrtule helikoptéry rozvířila písek hříště, který teď šlehal do spěšně zavíraných oken všude okolo. Vrtulník byl žlutý a na boku měl velký červený kříž. Když konečně přistál, ze všech vchodů vyběhly děti, které byly samy doma, nebo jim to rodiče nestihli zakázat, a šly si zblízka prohlédnout ten zázrak. Já byl samozřejmě mezi nimi. Ještě než vrtulník

12

úplně dosedl na zem, vyskočili z jeho dveří dva pánové s nosítky a odběhli do jednoho paneláku. Kruh dětských zvědavců kolem vrtulníku se uzavřel, z kokpitu je pozoroval mírně vystrašený řidič. Nad hlavami se nám setrvačností stále točily listy vrtule, motor dozníval v klesajících otáčkách a celý stroj voněl benzínem a olejem. Přes hluk motoru jsme jeden druhého upozorňovali na různé detaily. Vlado si všiml, že pilot drží šaltpáku oběma rukama, já jsem přispěchal s postřehem, že by takový vrtulník jistě mohl přistát i na vodě, a šprt Filip Matoušek si do bločku zapisoval registrační kód, který měl vrtulník napsaný hned pod tím červeným křížem. Po chvíli se znovu rozrazily dveře paneláku a oba pánové s nosítky spěchali zpátky. Na nosítkách teď ležela nějaká holka. Byla celá bílá a měla zavřené oči. „To je Markéta!“ poznal ji někdo. „Co jí je?“ „Ta se má. Poletí vrtulníkem…“ „Děcka, mazejte vocaď. Tady nemáte co dělat,“ otočil se na nás jeden z těch dvou, když Markétu naložili dovnitř. Neochotně jsme ustoupili pár kroků dozadu. Když se pak vrtule začala zase roztáčet, utíkali jsme pryč o poznání rychleji. Rozvířený písek nás bolestivě šlehal do tváří, takže jsme se brzo všichni poschovávali za zaparkovaná auta. Za pár minut už byl vrtulník ve vzduchu, nabral směr a zmizel nám z očí. Ve vzduchu po něm zbyla jen ta zvláštní vůně a pocit, že jsme byli svědky něčeho výjimečného. Druhý den jsme se dozvěděli, že Markéta měla otravu alkoholem. Ten den nešla do školy a se dvěma kamarády doma slavila své dvanácté narozeniny. Dalších čtrnáct dní se ve škole nemluvilo o ničem jiném než o tom, jak u nás na sídlišti přistál vrtulník.

Výměník

Hned vedle našeho paneláku stál výměník, nevelká stavba s plechovými vraty, ve které bylo jen všelijaké potrubí. O ty vrata se dalo výborně pinkat s tenisákem, protože k nim vedla asfaltová silnice a na jejím rovném povrchu se tenisák dobře odrážel. Jenže bouchání tenisáku o vrata většinou vyprovokovalo někoho z našich sousedů akorát k tomu, aby vylezl na balkón a pořádně nám vynadal. Mnohem lepší bylo použít boční stěnu výměníku. Před ní byla jen tráva, takže se o ni dalo skvěle kopat s kopačákem. To nikomu nevadilo. Když nás bylo málo na skutečný fotbal, chodili jsme právě k výměníku. Měli jsme takovou hru. V určeném pořadí jsme kopali o zeď a míč se nesměl nikdy zastavit. Právě na té zdi, o kterou jsme si čutali, se jednou přes noc objevil nasprejovaný nápis SEX PISTOLS. Nikdo

13

z nás nevěděl, co to znamená, až teprve Johny nám vysvětlil, že to je nějaká americká metalová kapela. Ale dušoval se, že on to tam nenapsal. Tu a tam se samozřejmě stalo, že někdo z nás míč při kopnutí příliš podebral a ten pak skončil na střeše výměníku. To byl problém. Střecha byla někde na úrovni druhého patra a dalo se na ni vylézt po hromosvodu. Jenže jednak se to muselo udělat tak, aby nás neviděl nikdo z dospělých (a to bylo docela těžké, protože například pan Danko byl v otevřených dveřích našeho vchodu takřka neustále) a pak to taky většina z nás vůbec nedokázala. Umělo to jen pár kluků. Vlado to uměl, já ne. Člověk se musel rukama chytit drátu hromosvodu a nohama se zapřít o stěnu výměníku a potom pomalu ručkovat až nahoru. Obdivoval jsem Vlada, že to umí, a strašně jsem si přál to taky dokázat. Vždycky mi vyprávěl, co všechno tam na střeše je. Spousta tenisáků a jiných míčků, boty, krabičky cigaret, čepice a spousta jiných věcí. Podle Vladova vyprávění se zdálo, že střecha výměníku je nejzajímavějším místem na našem sídlišti. Bohužel, nikdy jsem se tam nepodíval.

Polská

Polská, to byla země nikoho mezi školním hřištěm a dolními Čimicemi. Naše sídliště stavěli polští dělníci, a když s tím byli hotovi, zůstalo po nich v tomto prostoru spousta materiálu (panely, všelijaké dráty, ztvrdlé hromady betonu…), který postupně zarůstal travou, bodláčím a akátovými keři. Na jejich počest se této džungli říkalo Polská zahrada, nebo prostě jen Polská. V podstatě tam nebylo nic moc zajímavého, ale s klukama jsme tam trávili docela dost času. Jednak se tam daly najít poměrně zajímavé věci (třeba spárovací tmel mezi betony, kterému jsme říkali medvědí hovno), a pak se tam skvěle dělaly bunkry. Bylo to tak nepřehledné místo, že když jste si tam postavili bunkr, byla docela velká pravděpodobnost, že si ho užijete třeba i tři týdny, než ho konečně najdou nějací jiní kluci a rozbijí vám ho. A tři týdny, to už bylo něco! Největším znalcem Polské byl Tomáš Hajzler, zvaný Hajzl, který bydlel v dolních Čimicích a měl to tam tedy nejblíž. Často se tam toulal sám a jednou se rozhodl, že vyhotoví mapu Polské. Několik dní pak chodil do školy s papírem, do kterého si neustále něco čmáral tužkou. Nikdy jsem tu jeho mapu neviděl a neznám nikoho, kdo ano, ale jeden čas byla Hajzlova mapa Polské ve škole opravdovou legendou.

14

Já sám jsem to měl v Polské nejradši na začátku léta. Květy nikým nesekaných bodláků a trávy měly ty nejpodivnější tvary a barvy a vydávaly omamnou vůni, z které se mi trochu točila hlava. Tou dobou byla Polská také nejpustší, protože polovina kluků z Čimic měla alergii na pyl.

Třešně

Moc třešňových stromů jsme na sídlišti neměli, jenomže co by to bylo za červen bez třešní? Jednotlivé stromy v zahradách rodinných domků mezi dolními a horními Čimicemi si jejich majitelé dost žárlivě střežili a spoustě kluků se tyhle drobné krádeže nevyplatily, protože postižení si chodili stěžovat přímo do školy a dožadovali se buď ředitelské důtky, nebo rovnou dvojky z chování. Proto jsme museli dělat výpravy na třešně až za hranice našeho sídliště. Jeden třešňový sad byl v Bohnicích, na Trojském svahu, ale jednou se rozneslo, že tam kdosi ve vysoké trávě pod jedním ze stromů nalezl mrtvolu, a tak jsme pak pro jistotu nechodili ani tam. Další stromy bez majitelů byly až podél silnice, co vedla z Dolních Chaber do Ďáblic. To byla šílená dálka. Taková výprava byla na celé odpoledne a navíc jsme museli dávat pozor na Chaberáky, kteří na nás pochopitelně nebyli zvědaví. Když už jsme se tam ale jednou vypravili, tak to stálo za to. Jako kobylky jsme obsypali nejčervenější strom, uvelebili jsme se v jeho větvích a nastalo nehorázné přežírání. Pod námi projížděly popelářské tatrovky, na protějším svahu bagry rozhrnovaly odpadky na právě založené chaberské skládce a my jsme byli v docela jiném, tmavě rudém světě. Tu a tam se pod námi ulomila nějaká ta větev a prakticky pokaždé nás potom děsně bolelo břicho, ale co by to bylo za červen bez třešní?

Jak jsme hledali poklad

Jednou našel Vlado u školního hřiště minci. Byla dost stará, nedalo se přesně určit, z jaké doby pochází, ale všichni jsme se shodli, že je to určitě nějaká mince ze středověku. Dukát, tolar, nebo tak něco. A kde je jedna mince, je velká pravděpodobnost, že budou i další. V podstatě jsme nepochybovali o tom, že Vlado objevil ukrytý poklad.

15

Hned po škole jsme se vypravili tu truhlu plnou peněz vykopat. V naší archeologické partě jsem byl já, Vlado, Štěpán, Martin a Hajzl. Taky s námi chtěl jít Jakub Jána, ale toho jsme nevzali. Žádné krumpáče ani pořádné lopaty jsme neměli, každý doma vzal, co mohl, takže veškerá naše výzbroj sestávala pouze z několika malých lopatek a jedné motyčky. Hajzl přinesl dokonce jenom polévkovou lžíci. Vlado nás odvedl přesně k místu, kde onu minci našel, a pustili jsme se do práce. Ze začátku to šlo docela rychle. Sice jsme si vzájemně trochu překáželi, ale když jsme přišli na to, že bude lepší, když se budeme při práci střídat, šla nám práce pěkně od ruky. „Když už kopeme takovou jámu, mohli bysme jí pak využít jako podzemní bunkr,“ napadlo Hajzla. „Jasně!“ souhlasili jsme všichni nadšeně. „Vykopeme tak třikrát tři metry, obedníme to a vchod zakryjeme drnama, aby to nikdo nenašel.“ „Jo, ale nesmíme to nikomu říct!“ „To se ví. Ne že to řekneš bráchovi.“ K vidině zlatého pokladu přidala se tak ještě vidina supertajného bunkru, a tak jsme kopali opravdu ze všech sil. Po hodině usilovné práce jsme ovšem měli jen asi půlmetrovou jamku a elán nás pomalu začal opouštět. Zvlášť když jsme dosud nenarazili na žádnou sestřičku Vladovy mince. „Hele, a jseš si jistej, žes jí našel tady?“ zapochyboval jsem. „Copak jsem blbej? Bylo to přesně tady, jak kopeme. Asi to bude hluboko.“ Ještě chvíli jsme ryli v zemi, ale po další půlhodině nás to definitivně přestalo bavit. Nikdo ovšem nechtěl nahlas vyslovit, že jsme se tu celou tu dobu mořili zbytečně, až nás nakonec vysvobodil Štěpán. „Já si myslim, že tady žádnej poklad není. Je přece spousta možností, jak se sem ta mince mohla dostat. Třeba někdy ve středověku tudy jel nějakej rytíř na koni a měl za pasem měšec. Právě tady ho ale přepadli loupežníci a strhla se šarvátka. Šermovali spolu a on se jim ubránil. Byl ale zraněnej a hrozilo, že vykrvácí, takže rychle nased zase na koně a nevšim si, že mu z toho měšce vypadla jedna mince. A to byla právě ta, co jí Vlado našel.“ S tím jsme všichni souhlasili. Jednak proto, že nás to osvobozovalo od dalšího kopání, a pak se nám také líbilo, že stojíme na místě takové památné události. Posbírali jsme svoje lopatičky a šli jsme hrát fotbal.

16

Vysvědčení

Na konci června, když se rozdávalo vysvědčení, bylo třeba přinést soudružce učitelce kytku. To bylo pravidlo, které dodržoval dokonce i Johny. Ten sice nepřinesl žádnou obrovskou naaranžovanou kytici v alobalu, jako my ostatní, ale i jeho jediná povadlá gerbera v umaštěném sáčku od svačiny se počítala. To nemusel nikdo vědět, kde ji vzal. Poslední den školy! Každý přišel svátečně ustrojený, což prakticky znamenalo, že kluci měli místo triček košile a holky měly ve vlasech nové plastové sponky, které byly nejčastěji ve tvaru berušky či sedmikrásky. Neučilo se. Ze školního rozhlasu jsme si jen poslechli projev soudruha ředitele, který nám kladl na srdce, že i o prázdninách se máme učit a být dobrými pionýry, a pak už přišlo to, na co všichni čekali – vysvědčení. Po jednom jsme přicházeli k tabuli a výměnou za svou kytici jsme dostali ten magický kus papíru. Každý to nesl jinak. Šprt Matoušek se jednou rozbrečel, když zjistil, že dostal z matematiky dvojku, Johny byl zase na měkko, když mu učitelka pogratulovala ke krásné trojce z češtiny. Mně to bylo víceméně jedno, vždy jsem byl dokonale průměrným žákem, a tak jsme si jen s Vladem porovnávali, kdo má víc zameškaných hodin. Před polednem bylo rozdáno. Naposledy jsme se vzájemně rozloučili, holky si trochu poplakaly a pak už hurá pryč. To odpoledne na mě šla téměř závrať při představě, co všechno mě v následujících dvou měsících čeká. Pod víčky se mi rozběhl dobrodružný film plný starých hradů, podzemních chodeb, letů balónem a honiček v superrychlých autech. Doma jsme vysvědčení hodili na stůl v kuchyni a šli za barák hrát fotbal. Chtěli jsme stihnout ještě pár zápasů, než se všichni rozjedeme na různé pionýrské tábory.

Jak jsme zavařovali

Jednou v létě jsme zavařovali angrešt, co jsme měli od babičky z Neratovic. Tuhle práci jsem z celé duše nenáviděl. Vždy jsem se tomu snažil všelijak vyhnout, ale toho dne se mi to nepodařilo. Ještě než jsem stihl za sebou prásknout dveřmi a zmizet venku, chytila mě máma za límec a následovalo nekonečné mytí prázdných sklenic, vaření nálevu a hlavně strašlivé přidělávání nikdy-pořádně-nedržících víček, u kterého jsem se několikrát regulérně rozbrečel. Ten den jsem měl ještě jeden dobrý důvod k pláči.

17

Dvě prázdné sklenice, jedna větší a jedna menší, se do sebe zaklínily a nedařilo se nám je od sebe oddělit. Pořádně jsem zabral a konečně se to povedlo. Ta menší sklenice praskla a její střepy mi pořezaly dlaň pravé ruky. Krví jsem pocákal podlahu, kuchyňskou linku a několik kbelíků s ještě nezavařeným angreštem. Máma mi ruku obalila ručníkem a šla po baráku hledat někoho, kdo by mě odvezl do nemocnice na šití. Sama totiž řidičák neměla a táta byl v práci. Bohužel, všichni řidiči, co v našem vchodu bydleli, byli buď pryč, anebo už v sobě měli nějaké pivo. Když máma došla až do přízemí, uviděla v otevřených dveřích pana Danka. Seděl tam ve svém invalidním křesle a kouřil cigaretu. Tak se stalo, že jsme jeli wartburgem combi pana Danka. Tohle auto, se speciálně upraveným řízením na ruční ovládání, stávalo na vyhrazeném místě přímo před naším vchodem a pan Danko s ním jezdíval po závodech. I teď, když jsme uháněli do nemocnice, cinkalo vzadu několik oštěpů. Když jsme se pak vraceli domů, vyprávěl nám pan Danko, že zrovna včera hodil nový československý rekord a že ho příští týden čekají závody v Banské Štiavnici. Nakonec to byl docela prima den. Skamarádil jsem se s panem Dankem a hlavně už jsem nemusel zavařovat.

Sloupy

Na poli za naším panelákem stály v pravidelných rozestupech sloupy vysokého napětí. Tyčily se do výšky (byly větší než náš panelák) a dráty, které nesly, občas tiše, ale soustavně bzučely. Ze všech zákazů, kterými nás naši rodiče vybavili, byl nejčastěji opakován tento: „Nikdy nelezte na sloupy!“ U betonové paty každého sloupu rostly akáty, které se během let rozrostly do poměrně hustých keřů, takže uprostřed železné konstrukce sloupů vznikly jakési přirozené bunkry. Tu a tam nějaká parta obsadila jeden ze sloupů a prohlásila, že je jejich. Natahali si tam staré autosedačky, po obvodu rozestavili pár starých prken a pak tam vysedávali a tvářili se důležitě. Jenže nikdy tam nemohli být nepřetržitě a to se ví, že při první příležitosti jim tam kluci z jiné party vtrhli a jejich bunkr jim rozmlátili a vykradli. Věčně to u sloupů smrdělo močí a občas se tam objevilo hovno. Přesto jsme tam chodili poměrně často. Když jsme zrovna neměli kopačák, nebo když nás na fotbal bylo málo, šlo se ke sloupům. Jednou v létě jsme tam takhle stáli s Vladem a kecali o blbostech. Stmívalo se, už jsme měli být dávno doma, ale nám se nějak nechtělo. Na poli rostla kukuřice, tak jsme si jich pár natrhali a spokojeně jsme chroupali. Už nevím, kdo z nás to řekl jako první.

18

„Polezem nahoru?“ V tom okamžiku bylo rozhodnuto. Naštěstí jsme byli právě u nejvzdálenějšího sloupu a navíc už padala tma, takže jsme měli určitou naději, že nás nikdo z paneláků neuvidí. Hned jsme se dali do díla. Po železné konstrukci sloupů vysokého napětí se šplhá docela dobře. Za chvíli jsme byli dva metry nad zemí, pak čtyři, pak pět. Podíval jsem se nahoru. Elektrické dráty už byly povážlivě blízko. Bzučení, které vydávaly, bylo o dost hlasitější. Už se mi moc nechtělo. „To stačí, ne?“ zeptal jsem se Vlada. „Vole, ještě kousek.“ „To nemá cenu, už je tma.“ „Johny prej vylez až nahoru a dotknul se těch porcelánových držáků.“ „Kecá. Viděl ho někdo?“ „Asi ne…“ „Tak vidíš. Já na to seru. Lezu dolů, už jsem měl bejt dávno doma.“ Aby se neřeklo, vyšplhali jsme ještě asi metr a potom jsme s jistými obtížemi slezli dolů. Doma jsem dostal vynadáno, že jdu pozdě k večeři.

Cisterna

Jednou v létě přestala na celém sídlišti téct voda. Někde zřejmě prasklo jakési potrubí. Mýt jsme se chodili k mámě do práce, která tehdy byla zaměstnaná v bohnické psychiatrické léčebně, a podobně to nejspíš řešili všichni obyvatelé sídliště Čimice. Druhý den přijela na parkoviště před naším panelákem tatrovka, která za sebou táhla obrovskou oranžovou cisternu s modrým nápisem PITNÁ VODA. Tatrovka hned zase odjela pryč a zanechala nám cisternu na pospas. Samozřejmě, že jsme ji s klukama hned běželi prozkoumat. Nejdřív jsme jen tak opatrně našlapovali kolem, dotýkali jsme se jí, ale za chvíli už jsme po ní lezli až nahoru, pokoušeli jsme se otevřít hlavní poklop a cákali jsme po sobě vodou z kohoutku, co byl dole. Ze všech domů okolo poslali rodiče svoje děti, aby do kbelíků nabraly vodu na vaření. Brzo se u cisterny udělala fronta, kde si mohl člověk přijít na spoustu legrace. Všichni předbíhali, vzájemně se obviňovali a hádali se, kdo komu drží místo. Každou chvíli někdo někoho postříkal, nebo mu rovnou vylil plný kbelík vody na hlavu. Ale nejlepší

19

byla ta vůně. Sluníčko docela pražilo, a jak se rozlitá voda vypařovala z rozpáleného asfaltu, vonělo to tam jako na koupališti. Když o několik dní později rozbité vodovodní potrubí spravili, bylo mi to docela líto. Naštěstí se ale tahle odstávka ještě několikrát opakovala i v dalších letech, takže koupaliště u cisterny jsme si užili opravdu dosyta.

Hospoda U Rybníka

Z původní zástavby, která byla ve vesnici Čimice předtím, než se na jejím místě postavilo sídliště, zůstala už jenom kaplička se sochou svatého Jana Nepomuckého, která kdysi stávala na návsi a jejíž torzo teď stálo před věčně rozestavěným nákupním střediskem, a pak taky hospoda U Rybníka. Dlouho to byla jediná hospoda na sídlišti. Chodili jsme kolem ní vlastně jenom v zimě, když rybník zamrzl a my jsme na něj chodili bruslit a hrát hokej, jinak ne, přeci jenom to bylo trochu z ruky. Celkem nic mě tam ani nelákalo. Vlastně to byl nejšpinavější dům na sídlišti, a když jsem tam jednou nahlédl oknem, skoro nic nebylo přes zažloutlé záclony vidět. Jednou v létě po obědě tam naši rodiče poslali mě a moje dvě sestry se džbánem pro pivo. To byla výprava! Poprvé půjdeme do hospody, poručíme si pivo a zaplatíme přesně odpočítanými pětikorunami, které jsme dostali na cestu. Když nám pán výčepní naplňoval džbán, opatrně jsem se rozhlížel kolem. Všichni chlapi v místnosti měli před sebou na stole sklenici piva a většina z nich kouřila. Celou místností se nesl nesrozumitelný šum hlasů, tu a tam někdo hlasitěji vykřikl nějaké sprosté slovo. Díval jsem se na ten mumraj, oči navrch hlavy a pusu dokořán. Vůbec se mi tam nelíbilo. „Tak tady to máte, děcka,“ vytrhl mě ze zadumání pan výčepní. Cestou domů jsme samozřejmě upíjeli. Ne snad proto, že bychom na to měli chuť, ale prostě proto, že se to tak nějak rozumělo samo sebou. Protože nám to máma výslovně zakázala a protože to přece bylo v každém druhém filmu. No ne? To se prostě sluší. Poprvé jsem se napil já, to bylo u zdravotního střediska. Mezi jeslemi a mateřskou školkou se napila moje starší sestra Gábina a u základní školy Libčická I jsem se znovu napil já. Zuzce, naší mladší sestře jsme napít nedali. Nechtěli jsme ji trápit.

20

Kdo chytá v pšenici

Iveta měla černé vlasy, které se jí trochu kroutily. Celá byla trochu snědší, měla hluboké hnědé oči a krásný hlas. Chodila s námi do třídy a my, kluci, jsme se s ní vůbec nebavili. V tom žádný rozdíl mezi ní a ostatníma holkama nebyl. Jednou v létě jsme se já, Vlado, Michal, Martin a Johny poflakovali u pole za naším panelákem, kde toho roku zasadili pšenici. Bylo strašné vedro, měli jsme svlečená trika a každou chvíli jsme odbíhali k nám do paneláku napít se v pingpongárně z potrubí vody. Do sklizně zbývalo jen pár dní a to bylo ideální období na budování všelijakých cestiček a bunkrů mezi vzrostlými klasy. Přesně na to jsme se také chystali. „Ahoj kluci, co děláte?“ ozvalo se najednou za našimi zády. Stála tam Iveta a zvědavě po nás pokukovala. Všechny její kamarádky odjely někam na pionýrské tábory, nebo do Maďarska k Balatonu, a ona se teď na sídlišti nudila. Proto nás asi oslovila. Jinak jsme si to nedokázali vysvětlit. „Co je ti po tom?“ chtěl ji odpálkovat Martin. „Počkej, třeba by mohla jít s náma,“ zadržel ho Johny. „A kam jdete?“ chtěla vědět Iveta. „Až do prostředka pole.“ „Vyšlapeme si tam bludiště.“ „A vezmete mě s sebou?“ „Jestli se nebojíš…“ „Já se nebojim ničeho,“ řekla Iveta. Tak jsme vyrazili. Pár metrů jsme museli jít v zástupu, aby vstupní pěšina nebyla příliš široká a tedy nápadná. Tohle se totiž samozřejmě nesmělo – dupat v obilí. To, že s námi jde holka, a ještě ke všemu zrovna Iveta, nás ze začátku trochu znervózňovalo. Nevěděli jsme ani, jestli můžeme mluvit sprostě jako obvykle, ale postupně jsme si na její přítomnost zvykli. Když jsme viděli, že se opravdu ničeho nebojí a že ve vydupávání cestiček našeho labyrintu je stejně vynalézavá jako my, už jsme se chovali úplně normálně a byla to vážně legrace. To odpoledne jsme si v pšeničném poli užili víc než kdy jindy a večer před panelákem jsme se s Ivetou rozloučili, jako bychom si spolu hráli každý den. „Celkem s ní byla sranda, co?“ zhodnotil to Johny, když za ní zapadly dveře paneláku. „Celkem jo. Tak zase zejtra, jo?“ rozloučili jsme se.

21

Druhý den jsme se zase sešli před Ivetiným vchodem, že ji vyzvedneme a vyrazíme znovu do pole. Jenže nastal problém. Nějak jsme si nikdo nedokázali představit, že zmáčkneme zvonek s jejím jménem, a když se z okna vykloní třeba její máma, řekneme jí: „Dobrý den, je Iveta doma?“ Nikomu se do toho nechtělo. Takže jsme tam chvíli postávali a pak jsme vyrazili sami. S Ivetou už jsme se pak zase nikdy nebavili.

Kombajny

Jedno letní ráno mě vzbudilo divné burácení, které se ozývalo za okny. Rozespalý jsem si myslel, že je to bouřka, ale bylo mi divné, že zdánlivé hromobití se neustále přibližuje a zase oddaluje. Konečně jsem vstal a přešel k oknu. A tam jsem uviděl kombajny. Okna mého pokoje ve třetím patře paneláku vedla přímo na pole, na kterém právě jezdily ty obrovské stroje. V pravidelných rozestupech, v přesně vyměřených řadách a sloupcích ukrajovaly ze vzrostlých klasů. Pod jejich točícími se lištami mizely všechny naše vyšlapané tunely a skrýše a jejich kola zlikvidovala i pěšinu do Dolních Chaber. Kombajny vypadaly jako nějaká obří nenažraná zvířata, ale připomínaly mi i tanky. Postupovaly stále vpřed, zdálo se, že se žádný z nich nikdy ani na okamžik nezastaví. Jedinou překážkou v obrovské rozloze pole pro ně byly sloupy vysokého napětí, kterým se přeci jenom vyhnout musely. Jakoby neochotně je objížděly buď zleva, nebo zprava a hned za sloupem se rychle vracely zpět do zákrytu s vedlejší řadou. Díval jsem se na to bez dechu několik minut. Hned co jsem zhltnul snídani, vyběhl jsem pak ven. Z celého sídliště se k poli stáhly snad všechny děti, které měly tu smůlu, že na prázdniny zůstávaly doma. Celý den jsme pak pobíhali v prachu za kombajny a nechali se odhánět jejich nerudnými řidiči. Ti z nás, co trpěli na sennou rýmu nebo jinou alergii, začali brzy lapat po dechu a z opuchlých očí jim tekly pálivé slzy, ale domů se vracel jen málokdo. Tuhle zábavu si totiž nikdo nechtěl nechat ujít. Kombajny!

22

Škola v létě

Vždycky jsem si dával dobrý pozor, abych se o prázdninách k naší základní škole nepřibližoval ani na dohled. Nechtěl jsem ji celé dva měsíce ani vidět, pokoušel jsem se na ni úplně zapomenout, předstíral jsem sám sobě, že vlastně neexistuje. Jednou se mi to ovšem nepovedlo. Nějak jsem se zapomněl, a když jsem šel od Štěpána z dolních Čimic domů, vzal jsem to přes Polskou, která byla v létě pěkně zarostlá, a pak kolem školního hřiště. Byla tam. Škola. Nízká rozlehlá budova, která v letním slunci svítila svými bílými stěnami tak, že z toho až bolely oči. Cítil jsem, že mě jakousi zvláštní silou přitahuje, a nedovedl jsem se bránit. Pomalu jsem se k ní přibližoval. Krok za krokem jsem přicházel k hlavnímu vchodu, srdce jsem měl až v krku a sám sebe jsem přesvědčoval, že se nemám čeho bát. Před školou byly velké schody, na kterých jsme se vždy naskládali, když bylo oficiální fotografování třídy. Každý den, před školním vyučováním, ještě než školník odemkl vchod, tísnila se tam polovina dětí ze sídliště a různě si krátila čas (v roce 1985, když jsme vyhráli MS v hokeji, jsme tam všichni sborově skandovali „Mistři! Mistři!“). Teď tu nebyl nikdo. Byl jsem tady sám. Hlavní vchod byl zamčený, a když jsem po chvíli váhání přitiskl nos na sklo dveří, viděl jsem, že podobně prázdná je škola i vevnitř. Všechno to ticho a opuštěnost jindy tak hrozivého místa mě docela zaskočily. Čeho jsem se tu vlastně bál? Z těchto a jiných podobných úvah mě náhle vyrušil zvuk přibližujících se kroků. Někdo utíkal zpoza rohu školy směrem k plotu. Utíkal tak rychle, že jsem se ani nestačil schovat. Za chvíli už přede mnou, z druhé strany plotu, stál uřícený a podobně překvapený Johny. „Nazdar vole. Co tady děláš?“ oslovil mě. „Čau. Nic. A co ty?“ „Já taky nic.“ Chvíli jsme tak na sebe koukali a potom Johny pokrčil rameny a hbitě přelezl plot. „Nikomu ani muk, žes mě tu viděl, jo?“ „Jasně.“ Rozloučili jsme se a vydali jsme se domů, každý na opačnou stranu.

23

Jak hořel stoh

Jednou v srpnu hořel u nás na sídlišti stoh. Nestál na poli za naším panelákem, ale u větrolamu, co vede do Drahaňské rokle. Bohužel, dozvěděl jsem se to pozdě, protože jsem zrovna něco dělal v Polské, takže samotný požár jsem neviděl, ale doutnající spáleniště už ano. Hned jak jsem se dozvěděl, co se děje, utíkal jsem tam. To dá přece rozum. Cesta vedla přes parkoviště u topolů, kde jsme občas hrávali tenis a kam přijížděla maringotka s hracími automaty. Teď tam byli jen bratři Fenclové a nějaká holka, kterou jsem neznal. Pinkali si s míčem. Bylo mi to divné, protože všechny ostatní děti samozřejmě buď tak jako já utíkaly k požářišti, anebo už tam dávno byly. Tihle tři ne. Pinkali si s míčem a tvářili se, jako že je celá ta záležitost nezajímá. „Nazdar,“ pozdravil jsem je. „Vy se nejdete podívat?“ „Na ten stoh? My jsme to viděli i odtud. A stejně, už je to dohořelý.“ „Aha.“ Chvíli jsem tam u nich jen tak stál, protože mi nešlo do hlavy, jak může někoho nezajímat taková slavná, monstrózní a dobrodružná událost, jakou požár stohu bezesporu je. „Víš, kdo zavolal hasiče?“ zeptali se mě pak. „Ne.“ „My.“ „Tyjo, tak to jste dobrý,“ pochválil jsem je a pokračoval v cestě. Z celého toho rozhovoru jsem měl divný pocit, který jsem nedokázal nijak určit. Všichni tři se chovali zvláštně, ale nakonec jsem to pustil z hlavy. Na místě už bylo jen pár hasičských aut. Hasiči stříkali z vodních děl na spálenou černou zem, z které se ještě tu a tam kouřilo. Jiná auta už odjížděla a zdaleka nejvíc hasičů bylo zaměstnáno odháněním dětí, které pobíhaly všude kolem. Připojil jsem se k nim a tak jsme se všichni bezvadně bavili až do večera. Hned druhý den se začaly objevovat všelijaké teorie, kdo vlastně stoh zapálil. Mluvilo se o tom, že tam kdosi ztratil digitálky s lupou, přes kterou stoh zapálilo sluníčko, pár lidí se podezřívavě dívalo na Johnyho a někdo zase tvrdil, že to byli cikáni. Každý měl nějakou teorii. Skutečné viníky ale nakonec přeci jen dopadli. To už zase začala škola, když jsme se to dozvěděli. Zapálili to bratři Fenclové a ta holka, co jsem ji neznal. Od cigarety.

24

Dědek

Na zahradě rodinného domku, který byl přímo před školou, stál strom a na něm rostla výborná jablka. Ten strom stál hned vedle plotu a nám, klukům ze sídliště Čimice, nedal spát. Vlastníkem domku, celé zahrady a tudíž i našeho stromu byl starý pán, kterému jsme říkali Dědek. Neměl nás rád a my jsme neměli rádi jeho. Vždy na podzim, když byla jablka velká a krásně červená, obcházeli jsme kolem Dědkova plotu jako mlsné kozy. On byl většinou na zahradě, kde cosi kutil a pokřikoval na nás, ať mu jdeme z očí. To se ví, že jsme nešli. Dědek byl dobrý strážce, ale naší vytrvalosti nemohl odolat. Dříve nebo později musel jít na záchod, na nákupy, anebo jít prostě spát. Aby nám zabránil v našich krádežích, neustále posiloval svou obrannou linii. Nad plotem, kolem inkriminovaného stromu, přibývaly nové a nové řady ostnatého drátu, celý plot mazal jakýmsi olejem a na vrcholech kamenných sloupků plotu nechal v betonu zaschnout skleněné střepy. Téměř obden si na nás chodil stěžovat do školy, ale protože se mu nikoho z nás nikdy nepodařilo chytit za límec, neměly jeho stížnosti žádný efekt a svoji úrodu tak nakonec nikdy neubránil. Až jednou dostal skvělý nápad. Řekl si možná, že když ze svých jablek stejně nic nemá, nebudeme z nich nic mít ani my, a všechny je natřel stejným olejem, kterým natíral plot. Místo krásných červených jablek visely teď na jeho stromě podivné černé koule, které ze všeho nejvíc připomínaly staré tenisáky. Ale dokonce ani to nás neodradilo!

Vila emigranta

Kousek od školy, vlastně hned vedle domu, kde bydlel Dědek, stála vila, která měla na zahradě obrovský ořešák. Lískové ořechy z tohoto stromu byly vynikající a navíc jsme se vůbec nemuseli bát, že by nás kvůli jejich trhání někdo honil – v té vile totiž nikdo nebydlel. Říkalo se, že její majitel emigroval do západního Německa a všechen svůj majetek nechal tady. Od jara do zimy zůstával ten dům prázdný. Relativně nová, moderní, patrová vila se dvěma balkóny. Chodili jsme kolem ní každý den, a tak nám pochopitelně vrtalo hlavou, jak to asi vypadá uvnitř. Tu a tam jsme slyšeli, že se tam někdo ze starších kluků vloupal a že tam třeba našel hromadu peněz, nebo že je lednička pořád ještě nacpaná jídlem. Kdosi tvrdil, že tam v obýváku stále běží zapnutá televize, a jiný zase, že v kuchyni je na stole hrnek kávy, z které se dodnes kouří!

25

„Asi odjeli dost narychlo,“ komentoval to Vlado, když jsme domlouvali vlastní výpravu do emigrantovy vily. Ještě dřív, než jsme ovšem stihli naši výpravu uskutečnit, předběhl nás Johny. Aniž by cokoliv komukoliv řekl, jednou večer prostě přelezl plot a vlezl dovnitř. Viděli ho, takže je to pravda. Když jsme se ho pak druhý den před začátkem vyučování ptali, co tam tedy viděl, všem nám vyrazil dech: „Hovno peníze, volové. Žádný kafe ani zapnutá televize. Nic takovýho tam není.“ Je pravda, že jsme po tomto zjištění byli poněkud zklamaní. „Takže tam není vůbec nic?“ ptali jsme se ho zoufale. „Něco přece,“ řekl tajemně Johny a významně se odmlčel. „Něco daleko zajímavějšího…“ „Co?“ „Tyjo, Johny, nebuď blbej a řekni nám to. Cos tam viděl?“ „Je tam ON.“ „Cože?“ „No, normálně. Je tam on, ten emigrant. Nebo spíš teda jeho mrtvola. Leží tam na zádech v obýváku. Dočista mrtvej.“ „Tyjo, Johny, to je hrozný. Co budeš dělat?“ „Kdo myslíš, že ho oddělal?“ „No, kdo by. To je přece jasný, ne? Komouši. Nějak se domákli, že chtěl emigrovat, a tak ho radši odpráskli. A teď všem tvrděj, že doopravdy zdrhnul.“ Uznali jsme, že toto Johnyho vysvětlení celé věci má svou logiku, a protože právě začalo zvonit na hodinu, museli jsme si všechny další otázky schovat na později. Ale víc už nám k tomu Johny nikdy neřekl. Já, ani Vlado, ani nikdo jiný z našich spolužáků už jsme se do té prázdné vily nikdy neodvážili, takže vám vlastně nemůžu říct, jestli to byla pravda.

Jáma

Jednou na podzim přijel na zarostlé území nikoho mezi sběrnou a naším sídlištěm bagr a vyryl v zemi jámu. Byla tak pětkrát pět metrů velká a necelé dva metry hluboká. Když byl bagrista s prací hotov (což bylo asi za deset minut), odjel zase pryč a pak už jsme ho nikdy neviděli. Samozřejmě, že jsme hned k nové jámě přiběhli a dohadovali jsme se, co se tu asi bude stavět. Vlado tvrdil, že další panelák, Hajzl to

26

tipoval na novou sámošku a Jakub Jána všechny vystrašil, když nám řekl, že kdesi slyšel, že se má v Čimicích stavět ještě jedna škola. Naštěstí pak ale přiznal, že si to vymyslel. Stál jsem mezi klukama na kraji té jámy a neříkal jsem nic. Byl jsem totiž zaneprázdněný čicháním. Vůně čerstvě vyryté hlíny útočila na můj nos a rozjížděla mi v hlavě šílené obrazy. Jaké to asi je pod zemí? Jaké to je být žížalou nebo krtkem? Jaké to je být pohřbený za živa? Sehnul jsem se a nabral trochu té kypré půdy do dlaně. Zabořil jsem do ní nos a trochu jsem ochutnal. Chutnala slaně. „Vole, co děláš?“ zeptal se mě Hajzl a já jsem se probral. Pár dní jsme čekali, až se bagr vrátí a bude se pokračovat v nové stavbě, ale když stále nepřijížděl, přestali jsme se o jámu zajímat. Za pár dní zarostla plevelem a na jejím dně se objevily různé odpadky. Jáma se stala přirozenou součástí sídliště Čimice. Občas jsem si tam zašel a nabral jsem si hrst hlíny…

Cibule

Jednou na podzim jsem před naším panelákem našel cibuli. Ruský salám, jak se také někdy říká. Ležela na chodníku, asi někomu vypadla z tašky, když šel z krámu domů. Sebral jsem ji, že ji odnesu domů mámě. Těšil jsem se, že jí udělám radost. Jenomže máma zrovna nebyla doma, nebyl tam nikdo a já jsem neměl klíče. Tak jsem si sedl před naším bytem ve třetím patře na schody a čekal jsem. Po chvíli mě napadlo, že bych tu cibuli třeba mohl alespoň oloupat a hned jsem se pustil do díla. Hnědou šlupku z cibule jsem házel pod sebe na schody. Když byla cibule oloupaná, zkusil jsem sloupnout ještě jednu její vrstvu. Šlo to. Zdálo se mi, že teď je cibule ještě bělejší. Takže jsem sloupl další vrstvu. A pak ještě jednu. A ještě. Nakonec mi v ruce nezbylo nic. Když máma konečně přišla, dostal jsem akorát vynadáno, jak jsem zaneřádil schody.

27

Bleskový sběr

V říjnu, nebo v listopadu byl vždy alespoň jednou takzvaný bleskový sběr. Na něm bylo skvělé především to, že se první dvě hodiny neučilo. Místo toho se totiž všichni žáci naší základní školy Libčická II sešli u sběrny a každý přinesl balík starého papíru. Tam jsme pak vytvořili hromady podle jednotlivých tříd a tyto hromady se pak celé dopoledne vážily. U toho už jsme bohužel nebyli, to už jsme zase seděli ve škole v lavicích, ale byli jsme ještě roztržitější než obvykle. Každý totiž netrpělivě čekal, kdy se konečně ozve školní rozhlas. Nejprve v něm několikrát ošklivě zavazbilo, pak se ozvalo zvláštní chrčení a nakonec hlas soudružky ředitelky: „Prosím pozor. Vítězem dnešního bleskového sběru se stala třída…, která dohromady přinesla … kilogramů starého papíru. Gratulujeme a žádáme předsedu vítězného třídního kolektivu, aby si během přestávky přišel do sborovny vyzvednout výhru. Konec hlášení.“ Tou výhrou byl vždy nějaký dort. Ve všech třídách to zklamaně zahučelo, jen z učebny, kde zrovna seděl vítězný kolektiv, se ozval nehorázný zvířecí ryk, řev a bušení do stolů. Tihle šťastlivci už po zbytek dne nevěnovali učení ani minutu. Nevím, jak je to možné, ale naše třída nikdy nevyhrála. Ze začátku jsme se opravdu snažili, jednou jsme den předem s Jakubem Jánou dokonce obcházeli důchodce v dolních Čimicích a odvezli jsme si od nich plný dvoukolák starého Rudého práva a týdeníku Kino, ale ani to nestačilo. Postupem doby, když jsme viděli marnost našeho snažení, nebyli jsme už zdaleka tak pilní a ke konci jsem už ráno před bleskovým sběrem sebral doma první noviny, které mi přišly pod ruku, a ke sběrně jsem přišel jen s tímto skromným příspěvkem. Každý totiž musel přinést alespoň něco. Johny na to několikrát úplně zapomněl, a tak u sběrny odevzdával alespoň své školní sešity matematiky a českého jazyka. „Sežerte si je,“ říkal vždycky. „Stejně je nepoužívám.“ Nejlepší ovšem byla aféra třídy 8. C. Nejdřív vám musím říct něco o téhle třídě. Osmá cé, to byli největší outsideři, nebo největší hrdinové naší školy. Mohli jste si vybrat. Chodili tam ti nejdrsnější a nejzlobivější kluci a ty nejhezčí a nejzkaženější holky. Stačí snad, když řeknu, že tam chodili bratři Fenclové – paliči stohů, nebo Lenka Bortlová, která si barvila vlasy! V téhle třídě se vždycky něco dělo. Měli nejvíc neomluvených hodin, nejhorší průměr známek, nejhorší výsledky v matematické olympiádě a jejich třídní učitelku jednou dokonce odvezli přímo ze školy k psychiatrovi. Všichni učitelé nám je dávali za špatný příklad a říkali, ať si dáme pozor, abychom nedopadli jako oni. Zatímco všechny ostatní třídy jezdily každý rok na školy v přírodě do Tater a do Beskyd, na ně nikdy nezbylo místo. Všechno to vím, protože do 8. C chodila i moje starší sestra. Samozřejmě, že tahle sebranka neměla v bleskovém sběru ani tu nejmenší šanci. Jejich

28

hromádka před sběrnou byla vždy nejmenší ze všech, většinou ty balíky novin ani neměli pořádně svázané a ještě se snažili krást druhým. Jednoho dne nám ovšem zastřený hlas ředitelky oznámil překvapivý výsledek: „Vítězem dnešního bleskového sběru se stala třída… ehm… 8. C.“ Zdálo se, že celá škola ztichla. Dokonce i učitel, který nás právě učil, nebyl dlouho schopný navázat ve svém přerušeném výkladu. Ticho bylo všeobjímající, jen z jakési vzdálené učebny ozýval se vítězný ryk 8. C, která si to samozřejmě pořádně užívala za všechny ty roky. Byl jsem docela rád. Jenomže to ještě pořád není všechno. Myslím, že ještě ten den odpoledne se v několika balících novin od 8. C našly umně schované cihly a kameny! Ta zpráva se rozběhla po škole rychlostí blesku. Někteří se smáli, jiné to rozzuřilo a třída, která ten den skončila v bleskovém sběru druhá, začala se okamžitě dožadovat svého dortu. Třídní učitelka 8. C, která byla ten den poprvé na svou třídu alespoň chvíli pyšná, se zamkla ve svém kabinetě, kde dlouho brečela a neodpovídala na klepání. Podezření padlo okamžitě na bratry Fenclovy - kdo dokáže zapálit stoh, je jistě schopný vpašovat mezi papír cihly a kameny. Kluci se ale nikdy nepřiznali, a tak se skutečného viníka nikdy nepodařilo odhalit. V 8. C totiž mezi sebou neměli žádné práskače. Když jsem se pak večer ptal sestry, jestli je jí líto, jak to nakonec dopadlo, odpověděla mi: „Ne, proč? Ten dort jsme stejně stihli sníst.“

CCO

Dvakrát do roka, na podzim a na jaře, bývalo takzvané CéCéÓčko, neboli cvičení civilní obrany. Na něm bylo skvělé především to, že se celý den neučilo. Vypadalo to tak: Ráno jsme se sešli normálně ve třídě, ale jen co se udělala docházka, sebrali jsme se a vyrazili do Čimického háje. Ten byl až za dolními Čimicemi, u zastávky Podhájská pole. V lese nás soudružka učitelka nejdřív znovu spočítala, jestli se někdo cestou neztratil, a pak nastal zlatý hřeb programu. Z batohů jsme vytáhli pláštěnky a oblékli jsme si je, potom jsme si kolem pusy uvázali šátek a na ruce a na nohy jsme si (s jistými obtížemi) nasadili igelitové pytlíky, které jsme uchytili pomocí gumiček. Tak jsme se připravili na eventuální útok napalmem, nebo jinou chemickou zbraní. Když soudružka učitelka zkontrolovala, jak pevně máme pytlíky uchycené, zase jsme to všechno sundali a až do odpoledne byl volný program. Holky se většinou procházely po lese a povídaly si kdoví o čem, my jsme s klukama hráli fotbal.

29

Největší problém celého CCO tedy bylo nezapomenout si ráno vzít pláštěnku, čtyři pytlíky a čtyři gumičky. Igelitových pytlíků bylo málo, tak je bylo třeba schraňovat už třeba měsíc dopředu. Největší slávu jsem si v naší třídě vysloužil tehdy, když jsem si jednou večer před CCO z dlouhé chvíle narval všechny pytlíky i gumičky do krabičky od zápalek. V Čimičáku jsem ji pak vítězoslavně vytáhl z kapsy pláštěnky, a jako nějaký kouzelník, začal jsem z ní postupně vytahovat jednotlivé části své protinapalmové ochrany. Všem se to moc líbilo.

Vrány

Každý rok přišel dříve či později den, kdy mne vzbudilo krákání vran. Okno mého pokoje vedlo přímo na pole a právě na tomto poli vrány nocovaly. Pokrývaly celou jeho plochu a spousta z nich navíc ještě seděla na drátech vysokého napětí. Krákání toho obrovského množství vran přehlušilo všechny ostatní zvuky, dokonce i nikdy nepřestávající vrnění elektrických drátů. Celé pole bylo černé malými tělíčky vran. Kolem deváté se většina z nich zvedla a letěla si někam za svými záležitostmi, ale ještě před setměním byly všechny zase zpátky. Krá, krá, krá. Nekonečné krákání mi nedávalo spát a vkrádalo se mi do snů. Cestou do školy jsem kolem nich musel procházet a ony mne celou cestu pozorovaly svýma nehybnýma očima. Jednou jsem míjel jednu zvlášť velkou vránu, sedící na lampě hned vedle chodníku. Natáčela hlavu tak, aby na mě stále dobře viděla, a zdálo se, že se vůbec nebojí. Zato já jsem se bál. Z takové blízkosti jsem dobře viděl, že její zobák je obrovský a její drápy dlouhé a ostré. „Krá, krá, krá,“ pozdravila mě a roztáhla černočerná křídla. Dal jsem se do běhu a pro jednou jsem tak byl alespoň ve škole včas. Když jsem pak odpoledne šel ven, na hlavě kulicha a na rukou rukavice-palčáky, míjel jsem ve vchodu našeho paneláku pana Danka, který tam měl zaparkovaný svůj invalidní vozík a kouřil. „Tak, už jsou zase tady, co?“ zeptal se mě. „Kdo?“ nechápal jsem. „Ruský bažanti. Vrány, ty kurvy,“ řekl pan Danko a potáhl ze své cigarety značky BT.

30

Jak jsme hráli fotbal na ledě

Nejlepší bylo hrát fotbal. Na pískovém hřišti za naším panelákem jsme s Vladem a Michalem trávili každou volnou chvíli a hráli buď Ameriku, nebo překopávanou. Když se nás sešlo víc, mohli jsme si zahrát pořádný zápas. Jenomže co v zimě? Zavřít míč do skříně a až do jara si ani jednou nekopnout se nám nechtělo, takže jsme někdy hráli i na sněhu. A jednou jsme hráli dokonce na ledě. Kdosi z dospělých postříkal začátkem prosince, když uhodily mrazy, naše hřiště vodou, čímž se na něm vytvořila krásná ledová plocha. Vyrazili jsme na ni čtyři: já, Michal, Vlado a jejich kopačák. Tenisky na ledě úžasně klouzaly a užili jsme si tak spoustu legrace. V podstatě se nedalo udělat víc jak tři kroky, aniž byste spadli. Vlado si podvrkl kotník a já jsem si narazil kostrč. Nejhůř ale dopadl Michal. Zrovna když chytal moji gólovou střelu, smekly se mu nohy a on padl na záda a temenem hlavy udeřil do ledu. Strašidelně to zadunělo. „Michale! Je ti něco?“ Rychle jsme k němu doklouzali a pokoušeli se ho zvednout. Michal divně mžoural očima a chvíli nic neříkal. Potom se pozvracel. Nevypadalo to s ním dobře a já už jsem se začal bát, jak zase dostaneme s Vladem vynadáno, že jsme na jeho mladšího bratra zlí. Přitom to vůbec nebyla pravda, když jsme ho s sebou brali! Prohlédli jsme, jestli mu někde neteče krev, a pak jsme ho odtáhli na kraj hřiště, kde jsme ho nechali sedět. Naštěstí to nakonec rozdýchal. Po pár minutách se sám zvedl, že už je mu líp a že jde zase hrát. To jsme mu ale nedovolili. Nějak už jsme neměli chuť. Vlado sebral míč, a že už půjdou domů. Šel jsem taky. Při odchodu mě ještě napadlo přitisknout své rozpálené rty na chladivou železnou konstrukci branky. Nevím proč. Krvavý polibek, který po mně na tyčce zůstal, docela bolel. Michala pak ještě ten večer odvezli do nemocnice. Měl otřes mozku a zakázali mu se mnou kamarádit, takže další fotbal jsme si spolu zahráli přeci jen až na jaře. To už se na všechno zapomnělo.

Čert a Mikuláš

Na čerta a Mikuláše jsme se všichni v Čimicích moc těšili. Po sídlišti jich chodilo zhruba deset a za každou touto dvojicí (doprovázenou občas prťavými andělíčky – ale ty nikdo nebral vážně) se táhla horda rozjívených dětí. Každý něco pokřikoval a většina z nich házela pod jejich nohy všelijaké poplašňáky a bouchací kuličky. Celý večer ozývaly se po Čimicích různé výbuchy a výstřely. V té tmě to všechno vypadalo náramně dobrodružně a já jsem si vždycky říkal, že takhle nějak asi vypadá válka.

31

Největším nepřítelem Mikulášů byl ovšem Johny. Nevím proč, snad proto, že mu nikdy nic nepřinesl. My ostatní jsme si pak ve škole celý následující týden pyšně loupali své mikulášské mandarinky a banány a Johny nikdy neměl ani tu bramboru od čerta, kterou by po nás jistě s ohromnou chutí mrštil. Snad proto si už od konce prázdnin schraňoval všechny patrony a nábojnice, které sháněl kdovíkde. Na začátku prosince pak měl zdaleka největší arzenál ze všech a rozhodně se nijak neostýchal jej použít. Jeho ctižádostí vždy bylo zasáhnout všechny čerty a alespoň jednomu Mikulášovi zapálit fousy. Mnohokrát dostal od čertů železným řetězem přes záda, utržil nepočítaně facek a kopanců, ale vždy se znovu zvedl a s vítězoslavným úsměvem hodil další poplašňák. Jednou se mu ovšem jeho příprava střeliva šeredně nevyplatila. Den před Mikulášem mu nějaká patrona, či co, bouchla v ruce a Johny přišel o pravý prsteníček. Když nám pak pyšně ukazoval svoji čtyřprstou ruku, úplně mě fascinovala. Nešlo o ten chybějící prst, to bylo to nejmenší. Zatímco naše dlaně byly dětské, bělostně čisté a bez jakéhokoliv kazu, Johnyho ruce byly plné jizev a škrábanců. Za nehty měl tolik špíny, až jsem nechápal, jak se tam mohla vejít, celou dlaň měl popsanou taháky a různými sprostými nápisy a na hřbetě ruky měl několik spálenin od típání cigaret. Těmto malým značkám říkal Johny „hodinky“ a byl na ně nejvíc pyšný. „Ty vole,“ řekl Hajzl s pohledem do Johnyho čtyřprsté dlaně, „a co ten prst? Máš ho?“ „Jasně,“ odpověděl klidným hlasem Johny, „dali mi ho domů. Normálně v krabičce od sirek. Aspoň jsem konečně dostal něco od Mikuláše.“

Mistrovství světa v hokeji

Jednou v zimě dostali kluci z našeho sídliště nápad, že uspořádáme mistrovství světa v hokeji. Koneckonců, led na našem hřišti (tam, kde si Michal způsobil otřes mozku) pořád držel, takže proč ne? Parta kolem Ondry Dohnala se rozhodla, že budou Švédi, a bratři Fenclové zase dali dohromady reprezentaci Kanady. Proč zrovna Kanadu, tomu jsem rozuměl, ti byli nejlepší, ale Švédy jsem teda vůbec nechápal. Ondra Dohnal tvrdil, že je to proto, že hrají krásný kombinační hokej, ale asi to bylo spíš proto, že rok předtím Švédi skutečné mistrovství světa vyhráli. Buď jak buď, obě reprezentace přistoupily k přípravě velmi zodpovědně. Měli několik hráčů na střídání, sehnali si stejná (červená a žlutá) trička a brankář Švédů si dokonce z molitanové matrace vyrobil skutečné brankářské betony! Problém byl v tom,

32

že aby se celý turnaj mohl uskutečnit, potřebovali kluci ještě minimálně jeden tým. Jeho sestavení jsem se nakonec ujal já. První spoluhráči byli jasní – Vlado s Michalem šli vždycky do všeho se mnou, protože jsme byli největší kamarádi a protože to byli správní kluci. Do obrany jsme vzali Honzu Kašpara, do útoku Martina Vajndlicha (ale musel jsem mu za to slíbit deset starých ábíček s nevystřihnutými modely) a poslední do party byl po dlouhém přemlouvání Hajzl, který se hlavně bál, abychom nedostali nakládačku. Slíbil jsem mu, že celé mistrovství určitě vyhrajeme, tak nakonec souhlasil. Zbývalo vybrat, který stát budeme reprezentovat. Nakonec jsme zvolili Sověty. Bylo to tak trochu natruc oběma zbývajícíma partám, které mi se svými pyšnými javorovými listy a korunkami lezly trochu na nervy. Jasně, že jsem Rusáky neměl rád, ale líbilo se mi to jejich CCCP, co měli na dresech. Přišlo mi jich vždycky trochu líto, že ani nemají žádný pořádný znak, jen ta divná písmena. Doma jsem z toho ovšem měl průšvih. Když se máma dozvěděla, že budu hrát za Rusy, málem mě na mistrovství světa nechtěla pustit, což bylo hloupé, protože jsme neměli žádné náhradníky a tím by tedy prakticky znemožnila ruské sborné účastnit se tohoto prestižního turnaje. „To jste si hergot nemohli zvolit nějakej jinej stát?“ lomila nade mnou máma rukama. „A jakej?“ ptal jsem se. „Já nevim, to je jedno. Třeba Rakousko. Nebo Itálii.“ Z toho je jasně vidět, že moje máma nebyla zrovna nejhorlivější hokejová fanynka, protože nastoupit za Italy samozřejmě nepřicházelo v úvahu, to bychom se v Čimicích navždycky zesměšnili. Ještě by bylo asi dobré dodat, že česká reprezentace byla pro nás tabu. Napsat si na trička jména jako Hašek, Šejba, Lubina, nebo Růžička, to by byla svatokrádež a ostatní by proti nám jistě odmítli nastoupit, protože dát gól Čechům v dresu třeba takové Kanady, na to neměli žaludek ani bratři Fenclové. Takže proto ruská sborná. Nastal den turnaje. Švédi a Kanaďani se poctivě rozcvičovali na hřišti, torzo Sovětů postávalo rozpačitě stranou. Čekali jsme na Hajzla, jestli opravdu přijde, tak jak slíbil. Nakonec dorazil, ale bez hokejky. Podařilo se nám domluvit, že mu j půjčí vždy někdo z mužstva, které právě nebude hrát. Zápas Kanady se Švédy byl tvrdý a napínavý a skóre se přelévalo ze strany na stranu. Nakonec vyhráli Švédi 4:3, i když bratři Fenclovi tento výsledek zpochybňovali s tím, že molitanové betony švédského gólmana nejsou regulérní. Nakonec se s Ondrou Dohnalem málem poprali, ale podařilo se nám je od sebe odtrhnout. Pak už jsme přišli na řadu my. Měli jsme hrát proti Švédům. Ze začátku jsme se docela drželi. Švédové byli utahaní z předchozího zápasu, a když Vlado, třebaže faulován, proklouzl mezi jejich obránci,

33

ujali jsme se vedení 1:0. Švédi evidentně znervózněli. Takový vývoj zápasu nečekali. Já jsem byl v brance. Neměl jsem sice betony ani brankářskou hokejku, zato jsem měl helmu, což se celkem hodilo. Asi v polovině zápasu jsem se nějak zamyslel a Ondra Dohnal mě překonal střelou z poloviny hřiště, spíš jenom takovým vyhozením z obranného pásma. Vlado byl rudý vzteky a Hajzl mi řekl, že jsem vůl. Michal, Martin a Kašpar neříkali nic, ale bylo na nich vidět, že jsou na mě taky pěkně naštvaní. Potom jsme během dvou minut dostali další tři góly a v bráně mě vystřídal Martin Vajndlich. Ten dostal hned další tři. Vlado už s nikým z nás nemluvil, Hajzl fauloval i vlastní spoluhráče a Kašpar začínal popotahovat. Já jsem začal dumat nad tím, jak se vyvlíknout z nepříjemné povinnosti nastoupit ještě proti Kanadě a dostat další nakládačku. Po sedmém gólu v naší síti praštil Hajzl vztekle půjčenou hokejkou do tyčky a v ruce mu zůstala horní polovina hole s nápisem KOHO. Hajzl si hned uvědomil, co provedl, praštil tím kusem dřeva na zem a po pronesení několika dalších sprostých slov odešel směrem domů. Švédi trvali na tom, že musíme zápas dohrát. Asi se každý z nich těšil, že by nám mohl dát gól, a ze stejného důvodu se k nim přidali i Kanaďani, ale my jsme se nedali. Počet hráčů byl neregulérní a za takové situace nemá cenu zápas dohrávat. Švédi navrhli, že oni tedy budou hrát taky jen se čtyřmi hráči v poli, ale hrozící pokračování zápasu zažehnal Martin Vajndlich, když prohlásil, že on na to kašle a jde domů na večeři. Tím se vše vyřešilo a celá ruská sborná hbitě vyklidila stadion. Takže hokejové mistrovství světa toho roku vyhráli opět Švédi.

Ať žijou kapři!

Samoobsluha na našem sídlišti byla jen provizorní. Přízemní stavba stlučená z dřevotřískových desek a se střechou z vlnitého plechu. Měla sloužit jen pár měsíců, než nám v Čimicích postaví pořádné nákupní centrum. Před touto samoobsluhou bylo parkoviště z panelů, na kterém se každý rok prodávali kapři. Všechny děti, které jejich rodiče vyslali v tu dobu na nákup, vracely se někdy i s hodinovým zpožděním, neboť pak okupovaly kádě s kapry a prosily prodavače, jestli by jim nedali alespoň jednu šupinu. Jednou jsme se vraceli se Štěpánem Valouchem ze školy. Byl prosinec, byla zima, ale sníh ještě nebyl žádný. Šli jsme kolem pole, nad kterým poletovalo mračno vran, a přemýšleli jsme, co budeme odpoledne dělat, ale nic nás nenapadalo. Co se dá dělat v takové zimě, když není sníh na sáňkování? Došli jsme až k výměníku s nápisem SEX PISTOLS a od něj jsme viděli, že na parkovišti před sámoškou se

34

něco děje. Byla tam velká síla lidu, většinou dětí, a formovala se tam fronta dospělých se síťovkami. Mezi tím vším se proplétali tlustí pánové se zmijovkami na hlavách a v bílých zástěrách potřísněných krví. Se Štěpánem nám to došlo zároveň. „Kapři!“ vykřikli jsme oba najednou, na nic jsme nečekali a rozběhli jsme se ke kádím. O našem odpoledním programu bylo rázem jasno. „Kapři!“ opakoval Štěpán, který byl rychlejší a běžel přede mnou. „Ať žijou kapři!“ Utíkal jsem za Štěpánem a musel jsem se tomu všemu strašně smát.

Vánoce v Čimicích

Že už se vánoce opravdu blíží a že se jich konečně dočkám, tomu jsem uvěřil, až když se na balkónech čimických paneláků začaly objevovat první vánoční stromky. Hned jsem začal otravovat rodiče, proč my ještě žádný nemáme, a nedal jsem pokoj, dokud se i na našem balkóně neobjevil nějaký ten smrček, nebo borovice. Na Štědrý den jsme dopoledne naložili kapra, který u nás bydlel zhruba týden ve vaně, a odvezli jsme ho naším děravým moskvičem do Zámků, k psímu útulku. Tam jsme ho vypustili do Vltavy. Ta cesta se mi líbila, protože vedla starými Bohnicemi, kde to vypadalo úplně jako na vesnici. Když jsme se vrátili domů, zabraly moje sestry okamžitě koupelnu s konečně uvolněnou vanou. Po obědě, ke kterému bylo každý rok filé s bramborovým salátem, jsme šli všichni na procházku. Nejčastěji podél pole s krákajícími vránami, přes školní hřiště a Polskou zahradu, až do dolních Čimic. Odtud pak do Čimického háje a zase zpátky. Byla to jen taková krátká procházka, v podstatě jsme jen čekali na tmu, já ani moje sestry jsme ze samého těšení skoro nemohli mluvit. U vchodu do paneláku jsme pak v rychlosti pozdravili pana Danka a po třech schodech jsme utíkali do našeho třetího patra, kde jsme stejně museli u dveří počkat na rodiče, až nám odemknou. Pak to začalo.

35

Bruslení na rybníku

Bruslení na pokropeném hřišti za naším panelákem bylo sice fajn, ale vůbec se to nedalo srovnat s bruslením na rybníku. To bylo teprve něco! Rybník a u něj stojící hospoda byly poslední pozůstatky vesnice, která kdysi na místě sídliště Čimice stávala. Na břehu tam rostly staré vrby, které v ničem nepřipomínaly nedomrlé stromky, vysazované mezi našimi paneláky v rámci akce Z. Podél těch vrb se dalo pěšinou dojít do Čimického údolí a jím pak až dolů k Vltavě. Každý rok, nejčastěji v lednu, rybník zhruba na tři týdny zamrzal, a v tu dobu byl doslova v obležení dětí. Bruslení na rybníku mělo totiž jednu nepopiratelnou výhodu – mohl se pod vámi prolomit led a vy jste se mohli utopit. Ne, že by si to někdo z nás přál, ale ta možnost, to nebezpečí, nás vzrušovalo a dělalo z obyčejného bruslení riskantní a dobrodružný podnik. Vůbec nejlépe jsem si zabruslil, když mi rodiče výslovně zakázali jít na rybník s tím, že led už je moc tenký. To jsem pak musel vymýšlet různé lsti, abych z bytu nenápadně propašoval brusle, a k rybníku jsem pro jistotu šel velikou oklikou kolem sběrny. Vůbec mi pak nevadilo, že na té rozmoklé břečce se vlastně vůbec bruslit nedá. Celé odpoledne jsem napínal sluch, kdy konečně uslyším zlověstné praskání tajícího ledu a já se budu muset ze všech sil rozjet ke břehu, abych si zachránil holý život. S Vladem jsme byli pro jistotu domluveni, že když se jeden z nás proboří, ten druhý jej vytáhne.

Uhelné prázdniny

Každou zimu mi moje máma vyprávěla, jak u nich na vesnici, když byla malá, měli občas ve škole uhelné prázdniny. Když byla moc tuhá zima a bylo málo uhlí, nechodilo se třeba celý týden do školy, aby se nemusela vytápět. Fascinovalo mě to. Na sídlišti Čimice jsme měli školy hned dvě, Libčická I a Libčická II. Byly to nové a nízké, zářivě bílé budovy, které byly naprosto stejné, jen proti sobě zrcadlově obrácené. Uprostřed mezi nimi byla kuchyně, ke které z obou stran přiléhaly jídelny. Byly to moderní školy se vším představitelným vybavením. Měli jsme tři tělocvičny, plně vybavené dílny, školní rozhlas, a u školního hřiště dokonce pozemky, na kterých jsme se na jaře učili pěstovat mrkev a ředkvičky (i když nám nikdy nic nevyrostlo). Měli jsme prostorné šatny, dlouhé spojovací chodby (ve kterých se dal hrát fotbal s tenisákem) a každý z učitelů měl vlastní kabinet. Přesto, že jsme proti tomu dělali, co jsme mohli, neustále to tam zářilo

36

novotou a vonělo po čisticích prostředcích. Na každém patře jsme měli snad troje záchody pro kluky i pro holky a v každé třídě bylo několik těles ústředního topení. A to byl právě ten problém. Neměli jsme nejmenší naději, že bychom se někdy dočkali uhelných prázdnin.

Podchod

U zastávky autobusu u zdravotního střediska byl podchod pro chodce. Byl to jediný podchod široko daleko. V Bohnicích měli sice několik nadchodů, ale podchod žádný, a třeba v takových Kobylisích měli jen lávku pro pěší, která vedla do zahrady základní umělecké školy, ale která byla zamčená a nesmělo se na ni chodit. Takže ten náš podchod. Dalo se jím projít, když jste šli ze školy na zastávku, jiný důvod pro jeho použití nebyl, protože nákupní středisko, které také mělo být na druhé straně silnice, zůstávalo stále rozestavěné. Podchod byl dlouhý zhruba deset metrů a byla v něm dvě světla, která ovšem hned někdo rozbil. Po našem výměníku to bylo druhé místo v Čimicích, kde se objevily sprejové nápisy. Vlastně ne nápisy, ale obrázky. Nejdřív kosočtverec s jednou svislou čárkou uvnitř a několika šikmými po obvodu a pak něco, co mi ze všeho nejvíc připomínalo pistoli, z jejíž hlavně padaly kapky vody. Neustále to tam smrdělo močí a tu a tam se u zdi objevilo hovno. Ve škole se jeden čas tvrdilo, že v podchodu postává nějaký cizí chlap, čeká tam na malé holky a pak jim ukazuje svoje přirození. Nevěděl jsem, jestli tomu mám věřit, ale pro jistotu jsem tamtudy nikdy nechodil. Vlastně ten podchod nepoužíval nikdo a každý chodil raději horem, přes silnici Náš podchod, to bylo nejstrašidelnější místo v Čimicích.

Jak jsme s Vladem sprejovali

Jednou na jaře za mnou přišel Vlado s tím, že má skvělý nápad. „Hele,“ povídá mi, „nejvyšší čas přidat k tomu našemu SEX PISTOLS nějakej další nápis, ne?“

37

Nejdřív jsem nechápal, co tím myslí, ale pak mi to došlo. Vlado se rozhodl, že na náš výměník nasprejujeme nějaká další slova. Přišlo mi to jako docela dobrý nápad, jenom jsem nevěděl, co bychom tam měli napsat. „To máš fuk,“ povídá Vlado, „do večera si něco vymysli. Musí to bejt nějaký fakt drsný slovo. Nejlíp něco, co je zakázaný. Ale zase ne žádný sprosťárny. Nejsme malý kluci.“ Tak jsme se domluvili, že se sejdeme v půl osmé, to už bude tma a všichni budou koukat na Televizní noviny. Vlado slíbil, že přinese sprej. Celé odpoledne jsem přemýšlel nad nějakým dostatečně provokativním slovem, ale žádné mě nenapadalo. Chvíli jsem uvažoval, že bych tam mohl nasprejovat název nějaké heavy metalové kapely, ale znal jsem jenom Citrón a Vitacit a taková vyměklá slova by mi Vlado asi neschválil. Pak ještě Olympic, ale u něj jsem si nebyl jistý, jestli hraje heavy metal. Když jsme se pak večer sešli, zjistil jsem, že Vlado má úplně stejný problém. “Nic mě nenapadlo.“ „Mě taky ne. Co budeme dělat?“ „No, něco napsat musíme, když už jsme tady. Mám ten sprej.“ „No jo, ale co?“ „Přece nás musej napadnout nějaký pořádný slova.“ Najednou se Vlado praštil do čela a vykřikl: „Mám to!“ Musel jsem uznat, že slova, která ho napadla, jsou opravdu zlá a vypadají hodně nebezpečně. Druhý den, cestou do školy, jsem se pak mohl na denním světle pokochat naším výtvorem. SEX PISTOLS tam dělala společnost dvě fungl nová slova nasprejovaná třesoucím se písmem. PEKLO a ĎÁBEL.

Jak mě Johny poučil

Jednou na jaře ke mně venku přišel Johny a řekl: „Pojď se mnou. Něco ti ukážu.“ Nějakou náhodou jsem byl zrovna venku sám, a tak jsme šli. Jen já a Johny. Byl jsem docela zvědavý, co mi chce ukázat, a potěšený, že si vybral zrovna mě. Líbila se mi představa, že spolu budeme mít nějaké tajemství. Přesto, že jsme jej všichni kluci ve třídě bezmezně obdivovali, opravdoví kamarádi jsme nikdy nebyli, na to byl Johny příliš jiný, příliš samotářský. Nevím, jestli vůbec o nějaké naše kamarádství stál, nebo ne, ale je fakt, že se mu líbilo, když byl chvíli středem pozornosti. Ovšem jen chvíli. Pak se zase stáhl a třeba měsíc jsme o něm skoro nevěděli.

38

Tehdy mne zavedl za náš výměník, opřel se o zeď a zopakoval: „Něco ti ukážu. Ale ne, že o tom budeš někomu vykládat.“ Potom zpod svého svetru vyndal jakousi obrázkovou knížku a nalistoval jednu stránku. „Tak hele, koukej. Kde myslíš, že ses tu vzal? Myslim tady na světě. Čápi a všechny tyhle kecy, to je blbost. Hele, nejdřív jsi byl u mámy v břiše. Vidíš, takhle jsi vypadal.“ Johnyho špinavý prst plný oděrek a škrábanců mířil přímo na kresbu řezu ženským tělem v pokročilém stádiu těhotenství. „Nejdřív jsi byl docela malinkej, vypadals jako pulec, koukej. A pak jsi rost. Byl jsi čím dál větší. Devět měsíců jsi byl u mámy v břiše a pak jsi vylez ven. Tak jsi se narodil. Ale ne, že někomu řekneš, že jsem ti to řek.“ Zíral jsem na Johnyho a nebyl jsem schopen slova. Tohle všechno už jsem dávno věděl. Nevím odkud, ale věděl jsem to. Všechny detaily stvoření jsem sice ještě úplně nechápal, ale Johny mi neříkal nic nového. Zachvátila mě panika. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, ale pochopil jsem jednu věc – nesmím ho zklamat. „Tyjo…,“ řekl jsem nakonec. „To čumíš, co?“ „No. A je to pravda?“ „Ty vole, je tu i fotka.“ Johny otočil stránku. Byla tam barevná fotka ženy na porodním stole. Od pasu dolů měla přehozené prostěradlo, takže nebylo nic moc vidět, ale o jejích pokrčených a široce rozkročených nohách rýsujících se pod ním, se mi zdálo ještě několik let. „Ty vole…“ „Čumíš, co?“ „Hele, Johny, jsem fakt rád, žes mi to ukázal. A kdys na to přišel?“ „Celkem nedávno. Slibuješ, že si to necháš pro sebe?“ „Jasně, Johny, slibuju. A ještě jednou dík.“ „Nemáš za co.“ Johny byl evidentně potěšen. Schoval svoji tajemnou knihu zpět pod svetr a bez dalšího rozloučení odešel pryč. Ještě dlouho jsem se za ním díval. Johny! Můj o dva roky starší spolužák, který docela běžně dělal věci, na které jsem se já se svými kamarády bál jen pomyslet. Johny zbojník a Johny král. Jak bych ho mohl zklamat?

39

Jak mi do pokoje vletěl pták

Na okně v našem dětském pokoji ve třetím patře paneláku na sídlišti Čimice byla železná mříž. Naši rodiče se totiž báli, abychom já, nebo moje sestry nevypadli z okna ven. Všichni naši kamarádi se nám kvůli té mříži smáli, říkali, že bydlíme ve vězení. Když jsme trochu vyrostli, sestry dostaly vlastní pokoj a já v našem kdysi společném zůstal sám, došlo konečně i na sundání mříže. Ten den, kdy ji můj táta odšrouboval, jsem měl ohromnou radost. To jsem ještě netušil, že zanedlouho budu litovat, že tam není. Bylo jaro, venku bylo teplo i v noci a já jsem spal s otevřeným oknem. Najednou mě uprostřed noci cosi vzbudilo. Otevřel jsem oči a snažil jsem se zorientovat ve tmě. Někdo, nebo něco bylo v pokoji. Trvalo mi dost dlouho, než jsem si uvědomil, co se děje, než jsem dokázal identifikovat hluk, který mne vzbudil. Po pokoji lítal nějaký pták. Narážel do stěn, shazoval věci z poliček a divně pištěl. Když jsem konečně pochopil, co se děje, ztuhla ve mně všechna krev. V té tmě jsem to neviděl, ale dokázal jsem si živě představit ptačí tělo, narážející do panelových stěn, peří, které mu při každém nárazu odpadává na zem, i rýhy po pařátech, které zanechává v tapetách. Dokázal jsem si představit jeho nehybné oči i zobák vydávající ty divné pisklavé zvuky. Byl jsem schovaný pod peřinou a třásl jsem se po celém těle. Strašně jsem se bál, aniž bych přesně věděl čeho. Konečně se ten nešťastný pták vyčerpal a přestal se svým zmateným poletováním. Opatrně jsem vykoukl zpod peřiny a uviděl jsem jej, jak sedí na rámu zrcadla, které viselo vedle dveří. Těmi dveřmi jsem chtěl co nejrychleji odejít, ale bohužel to znamenalo projít kolem toho ptáka. Po nekonečně dlouhé době jsem sebral odvahu a opatrně jsem vstal z postele. Malými opatrnými kroky jsem se přibližoval ke dveřím. Když jsem konečně dosáhl na kliku, byl jsem od ptáka ani ne půl metru. Viděl jsem, že je to holub, zdálo se mi, jako kdyby byl celý od krve, ale snad se mi to opravdu jen zdálo. Ani se nepohnul, snad spal. Rychle jsem otevřel dveře a vyběhl z pokoje ven. Doběhl jsem do pokoje rodičů, vzbudil tátu a ten pak toho ptáka z mého pokoje nějak dostal.

Silueta

Kousek od tenisových kurtů čimického sokola postavili hokejbalové hřiště. Vlastně normální hokejové hřiště, jen bez ledu, zato s opravdovými mantinely! Bylo sice oplocené a mohli na něj jen

40

členové sokola, ale to se ví, že jsme ho museli hned vyzkoušet. Bylo skvělé, když se vám tenisáky samy vracely do hřiště a nemuseli jste je stále hledat zapadlé někde v trávě. A branky měly opravdové sítě! Blbé bylo, že na tom hřišti dost často trénoval nějaký hokejbalový tým. Nevím, co to bylo za kluky, nikdo z nás je neznal. Do Čimic jezdili autobusem kdovíodkud, to už pro nás bylo nastejno, jestli z Holešovic, nebo třeba z New Yorku. Jednou jsme se tam s nimi potkali a oni, když viděli, že máme v rukou hokejky (dokonce i Hajzl si u příležitosti nového hřiště konečně jednu pořídil), nám navrhli, že bychom si mohli zahrát proti sobě. To jsme si dali! Po deseti minutách to bylo asi 15:0 a přestali jsme to počítat. Oni mohli vystřelit klidně z půlky hřiště a stejně dali gól. Jejich střely byly tak prudké, že jsme tenisák viděli vždy až v síti. Navíc běhali dvakrát tak rychle než my, měli větší výdrž a dokonce uměli i opravdové bodyčeky a narážení na mantinel! Štěpán Valouch se tomu smál, Vlado byl naštvaný, Hajzl už jen sprostě nadával a mě bolel naražený bok a vykloubené zápěstí. Po dalších pěti minutách jsme to vzdali a nechali ty kluky z jiného světa v klidu trénovat.

Od tohoto hřiště se na zastávku autobusu zpět do Prahy dalo jít buď naším špinavým podchodem, nebo přeběhnout silnici. Ti kluci asi spíš volili cestu vrchem, zvlášť když dobíhali autobus. Jednou na jaře se tam na silnici objevila namalovaná silueta ležícího kluka, držícího v pravé ruce hokejku. Jako když v nějakém detektivním filmu vyznačí polohu ležícího těla zavražděného. Asi tam někoho přejelo auto, říkal jsem si. Přemýšlel jsem, jestli to byl někdo z těch kluků, co jsme proti nim hráli. Třeba zrovna ten zrzek, co mě tak bolestivě narazil na mantinel? Vždy, když jsem jel kolem, musel jsem se na tu siluetu dívat. Trvalo strašně dlouho, než ji smyl déšť a vygumovala kola projíždějících aut, kterých bylo čím dál tím víc.

Na větvi

Jednou mi v pingpongárně výjimečně přálo štěstí. I když se Vlado s Michalem opravdu hodně snažili, nedokázali mě ani jednou porazit. Hráli jsme každý s každým na tři vítězné sety a pak ještě odvety a já všechno vyhrál! Nejlepší na tom bylo, že jsme zrovna hráli o polárkové dorty! Po snad pěti hodinách ping pongu si kluci odběhli domů pro úspory a pro lžíce a společně jsme pak šli do sámošky. Vybral jsem si vanilkový, druhý jsem velkoryse věnoval jim, a oni si vzali čokoládový.

41

„Kam to pudeme sníst?“ zeptal jsem se jich před sámoškou. Domů se nám nechtělo. Byl krásný jarní den, skoro už léto. „K větrolamu,“ rozhodl Vlado, a tak jsme šli. Větrolam rozděloval pole na severním okraji Čimic na dvě poloviny. Byly to dvě řady vysokých stromů, mezi jejichž kmeny byly ještě vysázené husté keře. Přímo tímto větrolamem vedla cesta do Drahaňského údolí. Nejlepší to tam bylo v létě, kdy se tato cesta změnila v jakýsi zelený tunel, kam se skoro nedostalo denní světlo. Tu a tam měli v hustém keři na kraji větrolamu nějací kluci svůj bunkr, myslím, že v dobách největší slávy jich tam klidně mohlo být až dvacet. My jsme tam ale žádný neměli. Ušli jsme větrolamem jen pár metrů a pak jsme vylezli na jeden ze stromů. Nejdřív Vlado, pak já a nakonec jsme společně vytáhli nahoru i Michala. Uvelebili jsme se na větvích a pustili se do těch polárkáčů. Já do svého vanilkového a kluci do toho s čokoládou. „Pánové, dneska jste na mě teda vážně neměli, co?“ popíchl jsem je. „Nojo.“ „To máš fuk, příště tě porazíme.“ To bylo docela dobře možné, a tak už jsme se o tom nebavili. Bavili jsme se o jiných věcech. O našich kamarádech. O Ivetě. O tom, kdy zase půjdeme hrát fotbal, a o tom, že škola brzy skončí. Bylo mi fajn. Sedět na větvi stromu, vystavovat se sluníčku a jíst polárkáč je docela dobrý způsob trávení volného času. Přemýšlel jsem, jestli bych klukům neměl říct jednu důležitou věc. Něco, co by měli vědět, ale co jsem jim dosud říct nedokázal. Nakonec jsem jim neřekl nic a odložil jsem to, jako jsem to odkládal už měsíc. Když jsme dojedli, šli jsme domů.

Favorit

Jednou jsem k narozeninám dostal kolo favorit. Bylo s přehazovačkou, a ačkoliv nemělo berany, ale rovná řidítka, pořád to bylo něco! Takový mercedes mezi koly mých kamarádů. Ještě lepší by možná bylo terénní kolo BMX, jako měl Martin Vajndlich, ale to už bych asi chtěl moc. Měl jsem ohromnou radost. Ještě ten večer jsem se jel projet po Čimicích a naparoval jsem se jako páv. Druhý den jsem s ním provokativně přijel před školu. To se ví, že mi ho kluci záviděli, ale vesměs se tvářili, že mi ho přejí, jen Johny tvrdil, že ho „nějaký blbý kolo“ vůbec nezajímá.

42

Podobně jsem se s ním chlubil ještě další tři dny a pak mi ho někdo ukradl. Jezdil jsem si spokojeně po sídlišti a pak jsem se rozhodl, že se půjdu domů napít. Kolo jsem nechal na chodbě v paneláku (byl jsem líný zamykat ho do kočárkárny) a šel jsem nahoru pro šťávu. Když jsem se vrátil dolů, můj zbrusu nový favorit už tam nebyl. Měl jsem smůlu, že pan Danko zrovna nekouřil u vchodu a vstup tak nebyl nikým hlídaný. Doma jsem dostal šíleně vynadáno a brečel jsem. Moje máma se ovšem nevzdala. Napsala několik oznámení, že „se ztratilo“ světle modré kolo zn. favorit a ať poctivý nálezce zavolá na níže uvedené telefonní číslo. Pak mě vzala za ruku a až do večera jsme tyhle naše inzeráty lepili na nejrůznější nároží a sloupy po celých Čimicích. Bylo mi jasné, že je to beznadějné, ale máma nedala jinak, než že musím chodit s ní. Styděl jsem se. Představoval jsem si, že za každým oknem každého paneláku někdo sedí, pozoruje nás a posmívá se nám. Byla to nekonečná cesta. Poslední letáček jsme připíchli na nástěnku v našem vchodu a šli jsme spát. Nikdo se neozval. Na většinu těch inzerátů naopak lidé připsali různé sprosté nápisy a obrázky, takže jsem je pak po večerech radši sám strhával.

Stěhováci

Čas od času zastavilo u vchodu do nějakého paneláku auto stěhováků a stěhováci pak do něj začali nakládat různé skříně, židle a stoly. S klukama jsme se vždy seběhli a pozorovali ten frmol. Neustále nás někdo odháněl, že na nás něco spadne, ale my jsme se nedali. Ta přehlídka nábytku mě fascinovala. Skříňky dosud polepené samolepkami slavných herců a zpěváků, ledničky počmárané dávno neplatnými vzkazy a tlusté koberce plné prachu. Vůbec jsem nechápal, proč se někdo z Čimic stěhuje. Vždyť jsme tam měli všechno! Pole se sloupy vysokého napětí, Polskou zahradu i rybník. Pěšinu přes pole do Dolních Chaber, provizorní samoobsluhu a obrovské parkoviště u topolů, kde sice nikdo neparkoval, ale zato tam jednou za rok přijížděla maringotka s hracími automaty. Jednoho červnového dne zastavili stěhováci před naším vchodem a tlustí chlapi v nátělníkách začali tahat nábytek z našeho bytu. Máma kolem nich pobíhala a neustále je upozorňovala, ať jsou opatrní, že v té krabici, co právě nesou, jsou samé křehké věci, táta na poslední chvíli balil harampádí, které měl ve sklepě, a já a obě mé sestry jsme tam jen tak bezradně postávali stranou. Teď, na denním světle, vytržen ze svého přirozeného prostoru v našem panelovém bytě, vypadal veškerý ten nábytek neuvěřitelně špinavě, sešle a zastarale. Skoro jsem se za něj styděl.

43

Většina kluků se přišla rozloučit. Nejdřív Vlado s Michalem, kterým jsem nakonec o našem stěhování dokázal říct pouhý týden předtím. Ale přišel i Martin Vajndlich, Štěpán Valouch, Kašpar a dokonce i Hajzl. Jenom Johny nepřišel. Pro něj byl každý, kdo opouštěl Čimice, zrádce. Myslím, že to opravdu bral jako osobní zradu. Iveta taky nepřišla. Když bylo všechno naloženo a schylovalo se k odjezdu, podali jsme si s klukama ruce. „Tak ahoj.“ „Čau.“ „Budu vám psát. A určitě se brzo zase uvidíme.“ „Jo, to víš, že jo.“ Máma se ségrama jely naší škodovkou, já jsem si vymohl, že můžu jet s tátou v kabině stěhovácké avie. Nastoupili jsme a hlavní stěhovák nastartoval motor. „Tak jedeme, mladej pane,“ otočil se na mě. „Držte si klobouk, bude to z kopce.“ Naposledy jsem zamával klukům a pak už mi zmizeli z dohledu. Seděl jsem mezi tátou a řidičem a velkým předním sklem jsem se díval, jak nad sídlištěm Čimice zapadá slunce.

44

Obsah:

Mapa 3

Škola v létě 23

Smetiště 3

Jak hořel stoh 24

Kočárkárna 4

Dědek 25

Ping pong 4

Vila emigranta 25

Pískoviště 5

Jáma 26

Automaty 6

Cibule 27

Pan Danko 7

Bleskový sběr 28

Jak jsme si s Vladem udělali padáky 8

CCO 29

Jak jsme si koledovali 8

Vrány 30

Sběrna 9

Jak jsme hráli fotbal na ledě 31

Čestná stráž 11

Čert a Mikuláš 31

Pěšina 11

Mistrovství světa v hokeji 32

Jak u nás na sídlišti přistál vrtulník 12

Ať žijou kapři! 34

Výměník 13

Vánoce v Čimicích 35

Polská 14

Bruslení na rybníku 36

Třešně 15

Uhelné prázdniny 36

Jak jsme hledali poklad 15

Podchod 37

Vysvědčení 17

Jak jsme s Vladem sprejovali 37

Jak jsme zavařovali 17

Jak mě Johny poučil 38

Sloupy 18

Jak mi do pokoje vletěl pták 40

Cisterna 19

Silueta 40

Hospoda U rybníka 20

Na větvi 41

Kdo chytá v pšenici 21

Favorit 42

Kombajny 22

Stěhováci 43

45

Petr Hugo Šlik Felklova 2007 252 63 Roztoky [email protected] www.slikon.wz.cz

46