ČESKÁ LITERATURA
5/2014
801
RECENZE
Petr Chelčický humanistou i komunistou Jan Rokyta: Doba a dílo Petra Chelčického. Blansko, Almi 2013. 235 stran. Petr Chelčický: Síť víry. Jaroslav Boubín (ed.). Brno, Host 2011. 416 stran. Dílo Petra Chelčického, jednoho z našich nejoriginálnějších středověkých myslitelů, vyvolalo v uplynulých letech zájem dvou zásadně rozdílných nakladatelství, která se rozhodla o jeho zpřístupnění širší oblasti čtenářů. Síť víry vyšla v zavedené edici Česká knižnice v roce 2011 pod vedením zkušeného historika Jaroslava Boubína, jenž se Chelčickým dlouhodobě zabývá. Druhá publikace je z dílny Jana Rokyty (ve spolupráci s Michaelou Hashemiovou) nazvaná Doba a dílo Petra Chelčického (2013). Je členěna do dvou částí, kromě série Rokytových úvodních studií obsahuje výběr ukázek z Chelčického tvorby. Vyšla trochu překvapivě v „nakladatelství potřebných knih“ Almi podnícená aktivitou a zájmem Pavla Šebka a Petra Hradila, kteří také iniciovali opětovné vydání některých titulů Jana Amose Komenského. Cesty člověka a cesty zrodu knih jsou leckdy nevyzpytatelné a autorce tohoto příspěvku nezbývá než překvapeně konstatovat, že se badatelé nebáli spojit svoje jména s okruhem lidí, kteří se pohybují v neexaktních vodách ezoteriky. Petr Hradil je navíc také autorem závěru, v němž propaguje Občanský sněm Čech, Moravy a Slezska, prostřednictvím kterého „poselství Petra Chelčického vstoupilo do současného světa“ (s. 235). V něčem jsme tedy svědky fascinujícího pokračování tradice středověkého zájmu o magii a proroctví, ale převráceného jako v zrcadle. Zájem na vydání publikace z výše uvedených kruhů každopádně ukazuje stálou aktuálnost Chelčického díla alespoň u určitého okruhu čtenářů. Pokud opomineme okolnosti vydání díla a zázemí nakladatelství, musíme si klást otázku, u edic starší české literatury takřka tradičně vyslovovanou, pro jaký typ čtenáře je publikace určena a nakolik naplňuje cíle editorů. V ediční poznámce Hashemiová uvádí, že zejména textová část edice, která je sestavena z výběru ukázek Chelčického díla, „chce vykazovat čtenářský charakter“ a „je určena čtenářům nefilologům“ (s. 233). Rokyta zase v nestránkované předmluvě zmiňuje, že mu bylo jakožto pisateli během vzniku edice „připomenuto neustálé a nutné kritérium srozumitelnosti i pro laického čtenáře“. Editoři se tedy rozhodli jít cestou popularizační. Rokyta zpřístupňuje v první části publikace okruh klíčových témat spojených s osobností Petra Chelčického a jeho tvorbou, jakými jsou například otázka identity osoby Chelčického, recepce jeho děl u nás i ve světě, charakteristika tvorby spolu s vymezením
802
ČESKÁ LITERATURA
5/2014
základních myšlenkových pilířů zasazených do kontextu dobového poznání. V části druhé pak následuje již zmiňovaný výběr ukázek z díla, které jsou archaizovaným a jazykově upraveným převodem z několika různých pramenů (překladů, čtyř typů transkripcí, dvou zdrojů transliterovaných). Rokyta pořídil „předfinální verzi převodu (v případě Spisů z Pařížského sborníku tendující k překladu)“ (s. 234); na finální verzi zpřístupnění se pak podílela Hashemiová jakožto editorka. Při přečtení sofistikovaných a zároveň srozumitelných a přitažlivých předmluv, doslovů a autorských komentářů Eduarda Petrů, jehož zásluhou se nejen Chelčický dostal k širšímu okruhu českých čtenářů, věřím, že zpřístupnit Chelčického tvorbu funkčním a srozumitelným způsobem bezesporu lze. Největší slabinou této edice je však nedodržení vlastní koncepce, jejímž výsledkem je poněkud schizofrenně působící publikace, která se marně snaží o spojení odborné statě Rokyty s čtenářsky přístupným výběrem textů. Sama M. Hashemiová si pravděpodobně tohoto nevyváženého výsledku byla vědoma, když se v ediční poznámce zmínila o čtenářském charakteru edice „zejména v textové části“ (zvýraznila AM). Neřešitelným problémem je vlastně nemožnost určit, jakou míru erudovanosti musí vykázat laický čtenář, jemuž je publikace určena. Nevěřím, že by se čtenář nefilolog a laik, který je konstruktem mých limitovaných představ, v této publikaci dobře zorientoval. Hranice našich oborů, v nichž se pohybujeme leckdy jako v ghettu, zapříčiňují, že určitou sumu znalostí vnímáme již jako samozřejmou. V tomto případě je teologické vzdělání Rokyty asi limitem potřebným k uvědomění si faktu, že řada informací, s nimiž automaticky pracuje a jejichž znalost předpokládá, není pro běžného čtenáře zdaleka tak samozřejmá. Nejspíš právě tento mylný předpoklad zapříčiňuje, že např. kapitola 13. listu Římanům, kterou Chelčický kriticky rozebírá ve svém pojednání o světské moci, není (jako řada jiných) v plném znění ocitována ani v poznámce pod čarou. Rozumět Chelčického závěrům, nevíme-li, co je obsahem biblického textu, na který Chelčický — jakožto na základní měřítko svých východisek — reaguje, podle mě není možné. Stejně tak mám pochybnosti, zda běžný čtenář ví, kdo byli angličtí lollardi nebo co to znamená pojetí „pouhým Písmem“ známé z luterské reformace. Vysvětlena by měla být i celá řada dalších prezentovaných faktů, kupříkladu jaký je rozdíl mezi židovským zákonem a zákonem Kristovy milosti (event. jaký je rozdíl mezi starozákonním a novozákonním pojetím zákona), který je nezbytným interpretačním klíčem k porozumění Chelčického formulací o oprávněnosti světského zákona a světské moci. Jsem si vědoma toho, že v publikaci nevelkého rozsahu nelze vysvětlovat všechno. Drobné ediční a textové zásahy v podobě vysvětlujících poznámek pod čarou či upřesňujících formulací by však mnohému napomohly. Pozitivně je třeba ocenit snahu Rokyty o komplexní zhodnocení Chelčického osobnosti a jeho tvorby z různých aspektů. Nechybí samozřejmě
recenze
803
kapitoly o základních konstantách jeho myšlenkových východisek v oblastech týkajících se světské moci, trojího lidu, pacifismu, nápravy církve nebo přijetí Chelčického tvorby v zahraničí. Rokyta obsáhl vše, co je třeba k reflexi Chelčického díla a doby, svoje teze hojně prokládá citacemi z Chelčického díla, což není postup příliš obvyklý, ale rozhodně jej považuji za přínosný. I přes krátký rozsah nabízí kapitoly hluboký a zasvěcený ponor do Chelčického tvorby, zejména tam, kde se autor může dotýkat teologických vod. Předpokládají ale čtenáře znalého, který již disponuje základní orientací v tématu. Schází jim totiž zejména obecné a přehledné uvedení do problematiky a hlavně komplexní zhodnocení Chelčického tvorby, takové, které se povedlo v zhuštěné, funkční a srozumitelné podobě Jaroslavu Boubínovi v edici České knižnice. Rokytova pojednání působí roztříštěným a kompozičně nepropracovaným dojmem — po úvodním výkladu o autorství následuje nesmyslně kapitola zabývající se ohlasem Chelčického tvorby a pak je již čtenář bez jakéhokoli zhodnocujícího úvodu rovnou vržen do hlubokých vod Chelčického myšlenek o světské moci: „Problém světské moci je v myšlení Petra Chelčického jedním z hlavních témat. U Chelčického nenalezneme transparentní popření tehdejšího společenského uspořádání s výzvou k přímé akci proti stávajícímu společenskému řádu a jeho reprezentantům“ (s. 25). Orientaci nenapomáhá ani skutečnost, že jednotlivé kapitoly spolu příliš nekomunikují. Například podkapitola „Chelčického barvitý slovník“ v oddíle s názvem „Trojí lid“ vyvolává otazníky nejenom svým zařazením, ale zejména zpracováním samotným, které nijak nekoresponduje s kapitolami okolními, takže nutně vytváří dojem, že ji autor do publikace zařadil jenom proto, aby si odškrtnul povinnou položku z jakéhosi imaginárního seznamu témat, jež by správná edice o Chelčickém měla obsahovat. Nemá smysl hýřit nápady, jak by se dalo pomoci textové části, ať už zařazením krátkého komentujícího vysvětlení před každou ukázkou, či zařazením odkazující repliky k jednotlivým pojednáním prvního oddílu. Jejím zásadním nedostatkem je totiž systém, podle nějž jsou řazeny zvolené ukázky (uvozené pouze stručným komentářem týkajícím se datace) — či spíš to, že se o zákonitostech tohoto systému nikde nedočteme. Není jím chronologická posloupnost, ale zvolené pasáže jsou (nejspíš?) řazeny tak, aby korespondovaly s tématy prvního oddílu publikace. Nikde se také nedozvíme, co vlastně bylo kritériem pro výběr ukázek, event. jakým rozsahem a typem jazykových úprav konkrétní texty prošly. Systém je to matoucí, protože Rokyta, který prokládá svoje teze v první části publikace hojnými citacemi z Chelčického díla, uvádí za každou ukázkou v poznámce pod čarou edici, z níž vycházel. Tato snaha je sice nesmírně poctivá, ale poněkud absurdní, protože ani zde nenalezneme text řádným způsobem ocitovaný, jak by se na první pohled logicky zdálo, ale citované výroky z cizích edic jsou upravené podle edičních kritérií vydavatelů. To si
804
ČESKÁ LITERATURA
5/2014
ale čtenář musí nejspíš jenom asociativně domyslet, protože upozorňující floskuli ve stylu „zde uvádíme upravený překlad edice J. Karáska“ nalezneme pouze v druhé části publikace. Zaměření na běžného čtenáře je asi důvodem, proč knize chybí podrobnější textověkritická poznámka, která by ujasnila, co se skrývá pod neurčitým označením „archaizovaný“ a „jazykově upravený převod“. M. Hashemiová upozorňuje na užití „rozmanitější interpunkce“ oproti jiným edicím 20. století, zachování přechodníkových vazeb, infinitivu na -ti nebo archaizovaného slovosledu. Vyhýbá se naopak tvarům „které představují pro dnešního čtenáře vzhledem k srozumitelnosti textu problém“ (s. 233), sporadicky např. upravuje i některé zjevné anakoluty (ibid.). Při nahlédnutí do edice Drobných spisů (1966, ed. E. Petrů), z níž je vybrána ukázka O boji duchovním, zjišťujeme, že jazykové úpravy zahrnují nejen očekávatelné změny v rovině hláskové (ie > í, uo > ů atd.), ale také odstranění protetického v- nebo modernizaci slovesných tvarů (voblecte se > oblečte se), změnu spojovacích prostředků (protož > proto), rozdělovaní dlouhých vět do kratších větných úseků a již zmiňované nahrazovaní „nesrozumitelných“ lexémů srozumitelnými (ponúká > pobízí, takém > takovém). Uvedené příklady dokládají, že nahrazeny jsou mnohdy i lexémy, kterým by čtenář i bez větší námahy rozumět mohl. Archaizací je míněno snad ponechání určitého okruhu lexémů a zachování větné struktury v neproblematických textových úsecích. Byť ve mně některé zásahy vyvolávají pochybnosti svou zbytečností, a podporuje je i nedostatečný ediční komentář, nelze editorce upřít, že ve výsledku čtenáři předložila srozumitelný a přehledný text. Pokud bylo toto hlavním záměrem, jistě se jej podařilo naplnit, i toto hodnocení má své „ale“ — Chelčického specifický styl psaní je leckde narušen a důraz na sdělnost obsahu je evidentně důležitější než forma sdělení. Pro mě je otázkou, zda je kompromis v podobě jazykových úprav tohoto typu dobrým řešením, překlad, nebo už rovnou adaptace by možná čtenáři udělaly větší službu. Editoři se v textové části publikace rozhodli jít inovativní cestou a uvádět novočeské překladové varianty přímo v textu do závorek, na ironii upozorňují v některých složitějších textových úsecích uvozovkami, místy nalezneme „zajímavosti vývoje překladu určitých textových míst“ (s. 233) v poznámkovém aparátu. Kromě novočeských překladových variant nalezneme v lomených závorkách zopakované nebo upřesňující výrazy, které mají napomoci orientaci v mnohdy složitě strukturovaném staročeském textu, například: „Také milosrdenství jeho, jež má k člověku, nesmírné jest nade všecky skutky jeho, jenž /Bůh/ má slitování k tak porobenému a obtíženému takovým bezprávím“ (s. 170). Byť tato textová úprava není obvyklá, hodnotím ji pozitivně jako skutečnou úlitbu čtenáři, který nemusí listovat dozadu do poznámkového aparátu nebo vyhledávat vysvětlivky v poznámkách pod čarou. Škoda jenom, že autoři v ediční poznámce na tento postup zapomněli upozornit
recenze
805
a neuvádějí ani, že je odlišen od oněch překladových variant i jiným typem písma. Dlužno dodat, že některé uváděné varianty jsou poněkud úsměvné — nebylo sice potřeba vysvětlit, kdo jsou oni zmiňovaní lollardi, ale srozumitelný úsek Chelčického textu: „Tak psáno jest: »Život člověčí /lidský/ na zemi jest rytířství /boj/«“ (ibid.) obsahuje hned dvě novočeské varianty, které vyznívají přinejmenším redundantně. Oproti publikaci z dílny Almi se po více než dvaceti letech znovu oprášená Síť víry, kterou v edici Česká knižnice nakladatelství Host edičně zpřístupnil Jaroslav Boubín ve spolupráci s redaktorkou Hanou Bočkovou, vyznačuje vším, co má kvalitní edice obsahovat. Boubín vyšel z kriticky ověřeného textu tisku Sítě víry z roku 1521, přičemž do vydání zahrnul i závěrečné folium, které bylo nalezeno v padesátých letech 20. století a dosud nebylo součástí žádné edice. Na publikaci je vidět, že staročeské edice potřebují redakční pracovníky a editory skutečně zkušené a znalé, schopné podávat informace vyváženým a systematickým způsobem a také z patřičného nadhledu. Erudovaný komentář uzavírají poznámky ke komentáři, publikaci nechybí řádná ediční poznámka se stručným přehledem provedených emendací, samozřejmostí jsou vysvětlivky i abecední slovníček. Co se týká poznámek ke komentáři, je třeba ocenit uvedený přehled základních monografií a stěžejních statí o Petru Chelčickém a zejména přehledové statě zabývající se „politickým“ myšlením Petra Chelčického, v němž Boubín zdůraznil zejména tituly nejnovější. Boubín také přehledně uvádí a časově zařazuje základní Chelčického díla, podobný odstavec by Rokytův čtenář jenom uvítal. Určitou míru nejasnosti však vykazuje u obou autorů vyrovnávání se s žánrovými kategoriemi Chelčického děl — Replika proti Mikuláši Biskupcovi je podle Boubína ekleziologickým spisem, podle Rokyty polemikou, stejně Boubín hodnotí O trojím lidu, který je podle Rokyty zase traktátem. Zejména Rokyta si je v žánrových kategoriích nejistý, leckdy užívá pouze vágní označení text a necítí ani potřebu okomentovat či zhodnotit posuny, k nimž při žánrovém zhodnocování Chelčického díla docházelo. Např. u traktátu My blázni pro Krista uvádí, že byl „původně považován za závěr Repliky proti Rokycanovi“ (s. 190), aniž by se pokusil naznačit, zda existuje rozdíl mezi replikou a traktátem a jaké důsledky má žánrová klasifikace pro následný přístup k textu a jeho interpretaci. Jestliže se Eduard Petrů ve vydání Ze Sítě víry (1990) s žánrovým určením vyrovnává a alespoň ve stručnosti definuje rozdíl mezi žánrem traktátu a řeči, Boubín se v případě Sítě víry o žánrové klasifikaci nezmiňuje (webové stránky nakladatelství však mají jasno, prodávají traktát). Pouze mezi řádky můžeme vylovit neurčité hodnotící kategorie, jakými jsou například pojem pojednání (s. 344), event. spojení „kniha pojednávající o zkáze božího zákona ve stávající společnosti“ (s. 347). Povědomí o žánrech je mapou každého čtenáře, pomocí níž se pohybuje ve světě literatury, a opomenutí těchto souvislostí je zároveň ignorováním důležitého ukazatele při porozumění do-
806
ČESKÁ LITERATURA
5/2014
bové recepci díla. Také Boubín v něčem nepřekračuje hranice svého oboru, komentář nechává zcela stranou jazykovou a stylistickou rovinu díla, což je u reprezentativní edice, která chce představovat klíčové hodnoty české literatury, závažný nedostatek. Zajímavé také je, jaký obraz Chelčického obě publikace vytvářejí. Rokyta dle svých hodnocení vnímá Chelčického jako biblického humanistu: „I v základech své kritiky světské moci Chelčický ponechává člověku možnost volby a zůstává humanistou, a to biblickým humanistou“ (s. 31); „Chelčický sice zastává humanistickou pozici, vždy ale vychází ze základů biblického humanismu“ (s. 33). Pokud nenahlíží Rokyta Chelčického s pomocí odlišných hodnoticích kritérií, která teologie používá (a která nejsem s to rozklíčovat), pak charakteristika Chelčického jakožto biblického humanisty vyznívá pro osobnost z období středověku přinejmenším podivně a vytváří dojem, že autor Chelčického přeceňuje. Rokyta také při oslavných zmínkách o Chelčického pacifismu poněkud opomíjí fakta, s nimiž pracuje historie a která Boubín nezapomíná zmínit v souvislosti s Bartošovou hypotézou, ztotožňující Petra Chelčického se zemanem Petrem Záhorkou ze Záhorčí: „Jako každá hypotéza bývá ovšem i zpochybňována; v tomto případě se tak děje především s poukazem na skutečnost, že jeden z mála zachovaných dokladů o Záhorkovi svědčí o tom, že se tento šlechtic v roce 1424 účastnil pečetění listiny o ukončení nepřátelství mezi dvěma jihočeskými válečníky (šlo o Smila z Křemže, spojence táborů, a Kunáta ze Sulevic, jenž se hlásil naopak ke králi Zikmundovi), ač by se měl, byl-li to opravdu Petr Chelčický, podle názoru některých historiků spíše vzdalovat podobné účasti na věcech veřejných“ (s. 339). Spolu s uvedením kritických připomínek, jež jsou dochovány v pramenech přísné Jednoty bratrské, nevyznívá Boubínovo hodnocení ploše a jednostranně: „S ohledem na vysokou náročnost vyslovovaných požadavků nemůže být existence zmíněného rozporu vlastně ani žádným překvapením; vždyť zejména pro středověkého šlechtice, jenž se nutně pohyboval v určitém, předem daném společenském uspořádání, by bylo jejich bezvýhradné naplňování úkolem takřka nadlidským“ (ibid.). Boubínova tvrzení dokazují, že komplexní zhodnocení faktů a vnímání i problematických skutečností Chelčického života a díla nemusí vést ke snížení mravního odkazu osobnosti, která svou dobu dalece přesahuje. Toho si je Boubín nejspíš vědom, když se nebojí ani tak radikálního vyjádření, jakým je srovnání Chelčického názorů s komunistickými: „Česká středověká literatura nemá podobný spis, který by s větší pronikavostí, zbavenou všech iluzí, dohlédl až takřka k základům fungování společnosti i politické moci a který by s takovou naléhavostí nastolil a pokusil se zdůvodnit požadavek ustavení rovnostářské společnosti (v některých ohledech téměř — přiznejme si to — s komunistickým zabarvením)“ (s. 350). Jeho výrok tak dokazuje, že na Chelčického dílo je možné nahlížet i z jiné perspektivy, než na jakou jsme dosud byli zvyklí.
recenze
807
Edice z České knižnice bude i přes dílčí nedostatky rozhodně těšit každého zájemce o Chelčického dílo, lhostejno, jestli bude odborník, nebo laik. V Rokytových statích si rád počte čtenář pouze vybavený nutným odborným zázemím, laik se v temných hlubinách textu utopí. Budu-li parafrázovat komentář jezuity Václava Šturma citovaný Boubínem — „i já s chtivostí sem tu kníhu čísti počala, nadějíc se, že v ní nětco dobrého najdu“ (s. 349). Je škoda, že „mnohé dobré“ této knize chybí, ale přitom vzniknout mohlo, a to s pomocí koncepčnějšího přístupu a kvalitnější editorské práce. Aneta Mladějovská
Anatomie počátků českého knihtisku Petr Voit: Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí I. Severinsko-kosořská dynastie 1488–1557. Praha, KLP — Koniasch Latin Press 2013. 463 strany. Petr Voit píše v posledním desetiletí rozsahem udivující práce. Po úspěšné Encyklopedii knihy (Praha, Libri 2006) přichází s převážně analyticky pojatou publikací, která zároveň neskrývá polemické ostří i zřetelně programový charakter. Již z úvodních slov vyvstává, že hlavní poslání dějin knihtisku spatřuje autor ve zkoumání typografické složky, tj. uměleckých a řemeslných postupů uplatňovaných při přípravě jednotlivých skladebných prvků tiskové formy (písmo, dekor, ilustrace), a ruku v ruce s tím v zachycení proměn knižní kultury. Do ní zahrnuje nejen produkci, nýbrž (ve shodě s Jaussovou kostnickou školou a metodologickými principy Rogera Chartiera) také recepci tištěné knihy. V badatelské praxi pak prosazuje jako nezbytný základ bezpečnou znalost materiálu, i když jedním dechem správně zdůrazňuje, že k celistvému poznání knižní kultury nevede pouhá evidence a popis pramenů, nýbrž organické začlenění statických prvků do diachronních procesů, nemyslitelné bez interdisciplinárního přístupu. To je zásadní posun v porovnání s dřívějšími generacemi knihovědců (Čeněk Zíbrt, Josef Volf, Zdeněk Václav Tobolka), kteří se často zaměřovali na studium literárních látek, respektive na popularizaci oboru a proti nimž se autor kriticky vymezuje. Voitovo (místy až ostentativně prezentované) vědecké sebevědomí není bezdůvodné. Autorovýma zvídavýma rukama, byť to nikde explicitně neříká, prošel nejen každý tisk, o němž píše, nýbrž doslova každý list, a jeho zraku neunikla žádná litera, natož ilustrace. Výsledky pětatřicetiletého soustředěného výzkumu v kombinaci s poznatky bohaté, leč nepřehledné knihovědné produkce, již může zvládnout toliko specialista, tak zásadně mění obraz prvního století existence české tištěné knihy, a tím logicky i pohled na dějiny
