Petice za zachování historické budovy hlavního nádraží v Mladé Boleslavi V tomto dokumentu naleznete několik literárních ukázek, které se váží k událostem či reáliím spojených s hlavním nádražím v Mladé Boleslavi. Každá ukázka je krátce uvedena v širších souvislostech. Seznam autorů ukázek: /1/ Ferdinand Schulz (1835-1905) - novinář, literární kritik a spisovatel. Studoval na mladoboleslavském gymnáziu a roku 1886 vydal vzpomínkovou knihu na toto období svého dětství s názvem "Latinská babička", z níž pochází i níže uvedená ukázka. /2/ František Bareš (1851-1924) - gymnaziální učitel, regionální historik, zakladatel boleslavského muzea. Krátce před svou smrtí zúročil Bareš své znalosti a zkušenosti v rozsáhlém díle Paměti města Mladé Boleslavě, v nichž se věnoval i vývoji dopravy. /3/ a /4/ František Xaver Bašík (1878-1963) - příručí, obchodní cestující, účetní. Začínal v Praze v obchodě otce Franze Kafky. Po vyučení se stal účetním v Sezemského svíčkárně v Mladé Boleslavi. První část jeho jedinečných pamětí vyšla v roce 2003. /5/ Zdeněk Kalista (1900-1982) - historik českých dějin, zvláště dějin církevních a barokní éry. Narodil se v Benátkách nad Jizerou a v Mladé Boleslavi chodil na gymnázium. Ve svých pamětech, které napsal v komunistickém vězení coby oběť politického procesu, vzpomíná velmi podrobně na svůj pobyt v Mladé Boleslavi v době 1. světové války. /6/ Adina Mandlová (1910-1991) - rodačka z Mladé Boleslavi, československá filmová herečka sklonku 1. republiky a válečného období, nedlouho po válce emigrovala do zahraničí. Ve svých vzpomínkách vydaných v roce 1977 v Kanadě se v prvních kapitolách vrátila i do svého rodného města. Literární ukázky: /1/ Ferdinand Schulz byl pražskými novinami vyslán v červnu 1866 do válečné zóny k Mnichovu Hradišti, kde v té době vrcholila prusko-rakouská válka, která nejvíce postihla právě sever a východ Čech. V následujícím textu popisuje scénu na Hlavním nádraží Mladá Boleslav, kam byli od Hradiště přiváženi ranění rakouští vojáci. V jednom z vagónů nalezl Schulz i svého přítele z dětství, kterého poznal coby pekařského pomocníka v Mladé Boleslavi v době, kdy zde docházel do piaristického gymnásia na Karmeli. Dni 28. a 29. června byly u Mnichova Hradiště velmi krvavy. Prodlel jsem tam v žáru boje, až generál Clam s hlavní silou svou dne 29. k polednímu počal ustupovati ke Kněžmostu, Bousovu a dále. Viděl jsem vznik i průběh celé bitvy. Vypsání mnou o ní podané v našich novinách přešlo ihned do všech časopisů rakouských, neboť ani úřadní listy neměly od Mnichova Hradiště své zvláštní zprávy. Téhož dne 29. června odpoledne nadjel jsem před ustupujicím vojskem saským od Března přes Mladou Boleslav na stanici v Čejeticích [rozuměj zde i dále hlavní nádraží v Mladé Boleslavi pozn. Jiřího Filipa], abych se zeptal, bude-li odtud ještě vypraven vlak do Prahy, kam bych ještě téhož dne rád byl stihnul. Do nádraží čejetického právě přibyl vlak od Mnichova Hradiště s raněnými, kteří měli býti složeni v nemocnici boleslavské. Veliké zástupy občanstva už zde čekaly; každý ochoten byl pomáhati při dopravě ubohých rodákův našich do města, a přispěti jim
nějakým občerstvením. Ještě větší davy lidí hrnuly se sem údolím jizerským i po okolních stráních. Pospíšil jsem též k jednomu nákladnímu vozu, jehožto rozštěrbenou podlahou kapala krev. Jeden raněný těsně vedle druhého. Viděl jsem už včera na bojišti, jak přiostřené, válcovité a na spodním konci vroubkované střelivo pruské umí řáditi v lidském těle; však když přidružilo se k němu ještě parno a žízeň, vzešel obraz strašný, srdcelomný! Za pomoci ještě několika mužův, kteří přistavivše nosítka k vozu, stoupali za mnou, chci podejmouti myslivce, ležícího s tváří k podlaze přitisknutou na kraji smutné řady. Však leknutím div jsem nevykřikl. Byl to Petřík, a už mrtvý! Měl střelnou ránu v prostřed hrudi... Soused nám pravil, že desátník jeho ve strašných bolestech skonal hned, jak vlak sebou hnul... Poslední prosba jeho prý byla, aby jej pochovali v Mladé Boleslavi... Přání jeho se naplnilo. Za pět dní vichřice války ve vlasti naší dozuřila...
(zdroj: SCHULZ, F.: Latinská babička, Praha, 1886, str. 313-315.) /2/ František Bareš sepsal na sklonku svého života důležité dílo o dějinách Mladé Boleslavi. V druhém díle se v kapitole "Doprava" věnuje výstavbě první železnice přes Mladou Boleslav a zachycuje rovněž první slavnostní jízdu po nové trati. Dlouho se jednalo o spojení Liberce s Prahou železnou drahou, která šla oklikou přes Pardubice. L. 1863 upisovány akcie: Ml. Boleslav upsala 20.000 zl., což nevyhovovalo požadavkům konsorcia, v jehož čele stáli Němci: dr. Šmejkal, továrník Liebig, hr. Valdštejn, tov. Leitenberger a kníže Thurn-Taxis. Dráha vedena údolím Jizery, tam položeno do Čejetic nádraží, půl hodiny od města. V Kralupech připojovala se ku státní dráze, odtud slula Turnovsko-kralupsko-pražská. Počátek stavby učiněn l. 1864. Stavba zadána firmě Lanna-Šebek. Otevření dráhy turnovsko-kralupsko-pražské stalo se v neděli dne 15. října. První vlak vyjel z nádraží kralupského v 8 hodin tažen jsa lokomotivou, nazvanou "Arnošt" na počest hraběte Valdštejna. Vlak byl ozdoben draperiemi, prapory a zelení; jízdy účastnilo se podnikatelstvo s hrabětem Valdštejnem, ministr Banhans, zemský výbor, jmenovitě poslanci Dr. Rieger a Dr. Sladkosvský. Asi 3 minuty před vlakem jela lokomotiva nádherně vyzdobená, jako kurýr slavnosti. Na každém nádraží byl vlak slavnostně uvítán; v Mladé Boleslavi vítala účastníky prvé jízdy městská rada, všecky úřady, družičky a zpěvácký spolek. Nadšení bylo všeobecné. Radostně rozhlaholil se zpěv i hudební přednes písní národních. Jen baron Leitenberger v Josefodole měl nápis německý a prapory barev velkoněmeckých. V Turnově opat strahovský Zeidler s asistencí vykonal svěcení; v hodinách odpoledních vracel se vlak do Kralup. Program slavnosti vydán v jazyku německém.
(zdroj: Bareš, Fr.: Paměti města Mladé Boleslavě II, Švíkal, Mladá Boleslav 1920, str.186-187.) /3/ František Xaver Bašík se od svých 14 let učil jako příručí v pražském obchodě Hermanna Kafky, otce světoznámého spisovatele Franze Kafky. S ještě mladším Franzem se Bašík běžně vídal. V roce 1895 nastoupil Bašík místo účetního v Sezemského továrně na svíčky, která stála na mladoboleslavském předměstí Pták. O svém životě sepsal Bašík jedinečnou výpověď, která mimo jiné pokračuje i jeho zaměstnáním v automobilce Laurin & Klement. Dosud však knižně vyšla pouze první část jeho pamětí - z doby u Kafků a v Sezemského svíčkárně do roku 1902. V následující ukázce vzpomíná Bašík na svůj první příjezd do Mladé Boleslavi v lednu 1895, kdy se přijel ucházet o novou práci na základě inzerátu v novinách. Na východě zrůžověla pozvolna obloha a zakmitl první paprsek sluneční. Vydechl radostným překvapením. O takové kráse se mu v Praze nikdy ani nesnilo. Vlak zastavil ve stanici StránovKrnsko. Vzpamatoval se ze svého dumání a uvědomil si, že nebude už dlouho trvat a ocitne se v Boleslavi a v továrně. Jakýpak asi bude ten pan továrník? Mladý? Starý? Vlídný, nebo přísný? Jak as s ním bude mluvit? Tu si také vzpomněl, že na něm bude snad žádán nějaký důkaz o jeho
schopnostech, zkouška jakási, aby, bude-li přijat, dovedl zastávat přidělené mu místo a vykonávat správně svěřené mu úkoly. Trochu se zarazil. Jistě bude od něj požadováno víc než v obchodě, kde byl dosud zaměstnán, třeba to byl velkoobchod. Jistě mu budou ukládány práce a povinnosti, kterých dosud neznal. Bylo mu z toho trochu úzko. A jaký mu asi bude nabídnut plat? Což nebude-li s ním moci vystačit a s podporou z domova nemůže počítat. To by místo zde nemohl nastoupit, a on tolik toužil po změně, a hlavně po vyváznutí od Kafků a vůbec z obchodu, kde musel dělat tolik hodin denně za pranepatrnou odměnu. Vlak zastavil a průvodčí vyvolával: "Jungbunzlau - Mladá Boleslav." Frantík byl skokem z vlaku - zavazadlo žádné neměl - prošel nádražím a ocitl se na silnici. Naproti spatřil velké tovární budovy a vysoký komín. Okamžitě ho napadla myšlenka, není-li to továrna na svíčky. Ale nebyla; byl tam nápis: Rolnický cukrovar. Dále uviděl několik porůznu roztroušených domků a v dálce na kopci město. Změť domů s velikým zachovaným hradem v popředí. Trochu daleko. Ohlédl se na opačnou stranu a vida: stál tam nedaleko východu z nádraží omnibus s dvěma statnými koni, a tu již se také blížil kočí, jenž na něm asi poznal, že je tu poprvé, a hned se nabízel: "Jedou s námi, mladý pane, do města je půl hodiny!" "Co to bude stát?" zeptal se Frantík opatrně. "Dvacet krejcarů," slyšel a pomyslel si: to je dost. Podíval se na hodinky, bylo skoro půl deváté. To už ale byl čas, aby našel tu továrnu a přihlásil se tam. Kdyby šel pěšky do města ještě půl hodiny, možná že by přišel pozdě; pojede tedy. Zaplatil, vstoupil do dostavníku, kde již seděly tři nebo čtyři osoby, a hned nato kočí se vyhoupl na kozlík a pobídl koně. Přejeli most přes Jizeru, dále dlouhou alejí starých, mohutných, ale nyní holých kaštanů, ulicí pod hradem na východní straně a pak velikou zátočí do prudkého kopce a pozůstatky jakési brány na náměstí. "To je Pražská brána," řekl kočí na Frantíkův dotaz po vystoupení z vozu. Zastavili před hotelem u Beránka. A trvalo to také skoro půl hodiny. Měl vztek: vždyť uměl dobře běhat, mohl jít přece jen pěšky a za dvacetník si jinak přilepšit. To by byly dva párky, chléb a půllitr piva. "Kozel to vem!"
(zdroj: Bašík, Fr. X.: Vyučil jsem se u Kafků, Prostor, Praha, 2003, str. 106-108.) /4/ Ve svých vzpomínkách zmiňuje Bašík různé reálie mladoboleslavského hlavního nádraží na více místech. Ve druhé ukázce se ještě krátce seznámíme s fenoménem nádražní restaurace, do níž Bašík zavítal ještě při své první návštěvě Mladé Boleslavi v lednu 1895. Vlak do Prahy odjížděl as o jedné hodině odpoledne a Frantík uvažoval, má-li se podívat do města, nebo odejít přímo na nádraží. Rozhodl se pro poslednější. V kapse ho hřála nová pětka od továrníka, i počítal, že mu po zaplacení jízdného do Prahy zbudou ještě skoro tři zlaté z peněz, jež dostal doma. Může si tedy koupit pořádný oběd a ještě mu hodně zbyde. Zeptal se na cestu a dostal se přes jiný most, než po kterém jeli ráno, na zastávku dráhy, tentokrát pouhou boudu bez dveří a oken, a tam mu ukázal kterýs železničář cestu na nádraží těsně podle trati. Odebral se do restaurace, a protože se blížilo poledne, objednal si oběd. Tázal se na cenu a dověděl se, že dostane polévku, uzené s knedlíky a zelím za čtyřicet krejcarů. Oběd byl dobrý a vydatný. Dal si přinést pivo a - viržinko. Naučil se je kouřit v poslední době, ovšem nejvýš tak jedno za týden a velice mu zachutnala. Zbyly mu ještě celé dvě zlatky a nějaké krejcary. Seděl blaženě v teplém zákoutí a teprve nyní začal přemýšlet o svém postavení. Jestli ho pan Kafka propustí včas, aby mohl prvního února zde v továrně nastoupit? A když nastoupí, kde a jak bude bydlet? Vždyť zde nikoho nezná, bude muset
bydlet u cizích lidí, a co to asi bude stát? Vystačí-li se svým platem dvaceti zlatých? Začalo mu být horko; nejen od blízkých kamen, ale i starostmi, které počaly naplňovat pozvolna jeho mysl. Byl v jídelně sám, v neděli nejezdili obchodní cestující, kteří jindy oživovali místnosti nádraží, a nyní v době mezi odjezdem posledního a příjezdem následujícího vlaku nebylo tu nikoho. Padla na něj tíseň samoty, i vyšel na chodbu a před nádraží. Spatřil přijížděti omnibus, s kterým jel ráno do města. Kočí, zastaviv koně, seskočil a zamířil rovnou k němu: "Tak už hotov, mladý pane? Já myslel, že pojedete se mnou zase zpět. No a jak jste pořídil u pana Sezemskýho?" Dověděl se totiž od číšníka, s kterým ráno Frantík mluvil, o účelu jeho cesty. "Děkuji," odvětil, "dopadlo to dobře, nejpozději prvního tam nastoupím; ale nevím, kde budu bydlet, neznám tu nikoho." "A to je malá starost," ozval se kočí, "to já vám mohu poradit - a nejlépe, když půjdete se mnou; znám jednu paní, která má na bytě studenty a zrovna včera mi říkala, že by ještě jednoho vzala. Na celé zaopatření, na byt i na stravu. Je to vdova po městském účetním a má dvě hezké dcery," dodával, lišácky se při tom směje. (...) Prošlo kolem nich několik lidí ubírajících se na nádraží a Frantík si vzpomněl, že za čtvrt hodiny jede jeho vlak ku Praze, nemůže tedy zajíti k té paní, aby se na byt podíval a vše potřebné ujednal. Kočí postřehl asi svým zkušeným zrakem, o co jde, a hned tu byl opět s dobrou radou: "Vy jste chtěl asi jet teď do Prahy, ale to máte lepší, když pojedete až s druhým vlakem, ve čtyři, a nyní počkáte na mne, až pojedu od vlaku nazpět do města. Svezete se zas se mnou a půjdeme potom k té paní společně nebo vám ukážu, kde bydlí, je to zrovna naproti nám, naproti hotelu. Pak vás zase před čtvrtou vezmu s sebou sem dolů a budete mít všechno pěkně vyřízeno." A pospíchaje nyní již k přijíždějícímu vlaku, křičel ještě dodatek: "Alespoň až potom přijedete nastupovat místo, budete to mít už jisté, přijdete jako domů!"
(zdroj: Bašík, Fr. X.: Vyučil jsem se u Kafků, Prostor, Praha, 2003, str. 111-113.) /5/ Zdeněk Kalista v době studií na mladoboleslavském gymnasiu bydlel v domě č. 2 u Boleslavského hradu. Ve svých pamětech živě popisuje průběh 28. října 1918 v Mladé Boleslavi, kdy Boleslavané zaútočili na zeměbranecká kasárna na Jičínské ulici a osvobodili zde internované italské zajatce. Kalista, znalý italštiny, měl s italskými důstojníky velmi vřelé vztahy a ve svých 18 letech jim zajišťoval veškeré informace k jejich cestě zpět do vlasti. Nejen ono následné loučení zachytil svým charakteristickým stylem v pamětech, jež napsal ve vězení, do něhož byl komunistickou totalitou v roce 1951 odsouzen na 15 let. Přilnul jsem ke svým italským přátelům tak, že jsem si umínil seznámit je i se svým domovem, na který jsem byl v té době tím více hrd, že jsem si právě přečetl román Maxe Broda Tychona de Brahe cesta k Bohu, odehrávající se na zámku benáteckém v časech Rudolfa II. 7. listopadu 1918 jsme odejeli s profesorem Frosinim, kapitánem Pipernem a poručíkem Vincenzem Romei do Chotětova a odtamtud jsme se pustili pěšky do Benátek. Ale už ta cesta - dlouhou, jednotvárnou silnicí, profukovanou právě velmi studeným větrem, v němž poletovaly první vločky sněhu - utvářela se málo přívětivě pro moje hosty i pro mne. Došli jsme do Benátek notně prokřehlí. Maminka nás ovšem čekala slušným obědem, k němuž sehnala kdesi i maso. Ale další nepříjemnost: chudera maminka vařila přece jen po česku a mým Italům naše knedlíky i přes jejich vyhladovělost, tuším, valně nechutnaly. Třebaže byli velmi galantní a nic na sobě nedali znát, maminku to zamrzelo. Nejhorší však přišlo na konec. Právě když se návštěva chýlila ke konci, objevil se u tatínka jeden z oněch záchvatů, které v té době už začínaly připravovati jeho konec. Nejsa při smyslech, chopil maminku za ruku a začal ji tak mocně kroutit, že jsme všichni čtyři měli dost co dělat, abychom ji uchránili před zlomením či jiným úrazem. Po chvíli se smysly vrátily k normální činnosti, ale celá věc vzrušila moje italské přátele tak, že opouštěli můj domov
zřejmě zastíněni úzkostí - jako by se báli, aby snad při novém záchvatu tatínek mamince nějak neublížil. Ale moje přátelství s italskými důstojníky se ani tímto nezdarem našeho zájezdu do české Venezie nezkalilo. Naopak: citlivost, kterou projevil jak profesor Frosini, tak oba jeho průvodci ve chvíli tatínkova záchvatu i poté, mne s nimi jenom více sblížila. Napsal jsem dokonce několik básní pro ně. (Jedna z nich vyšla s věnováním Edoardu Frosinimu v Domově.) A byl jsem opravdu zesmutnělý, když někdy v polou listopadu se začaly skupiny jich z Boleslavě vytrácet, odjíždějíce přes Prahu nebo přes Nymburk na Vídeň a na Linec vstříc vojenským misím, které měly obstarat jejich repatriaci do vlasti. Poslední nebo předposlední odjížděl profesor Frosini a skupina mých přátel. Byl jsem s nimi na hlavním nádraží boleslavském u vlaku, který někdy večer okolo deváté hodiny odjížděl na Nymburk. A když na plošině zadního vagónu naposled zavlál zelený bersaglierský plášť Edoarda Frosiniho, bylo mi skoro, jako když jsem viděl poslední zamávání maminčino či tatínkovo z vlaku. Odcházeli jsme s kamarády domů jaksi zamyšleně a jako bychom v duchu provázeli svoje italské přátele do dálky - až tam do té země, kterou jsem už předtím miloval a kterou mi jejich přátelství přiblížila tak, že se mi stala do jisté míry osudem pro budoucnost.
(zdroj: Kalista, Z.: Po proudu života I, Atlantis, Praha 1997, str. 438-439.) /6/ Adina Mandlová se v Mladé Boleslavi narodila nedlouho před 1. světovou válkou. S hlavním nádražím ji pojila profese jejího otce, který zemřel, když byla ještě dítětem. Pustoralek je osamělé bílé stavení na konci vesnice, kde když sekera vzduchem zasviští, nízkého stropu mozek docákne. Nevím, kde jsem to četla anebo slyšela, ale určitě se pamatuju, že jsem si vždycky přála, abych se byla v něčem podobném narodila; abych, když jsem se konečně proslavila, mohla s pýchou prohlásit, že jsem nízkého původu a podívejte se, kam jsem to dotáhla! Anebo potom pravý opak: bezmezné bohatství, stříbrné lžičky a hodinky s vodotryskem, jenom pro pánaboha ne ten střední stav - buďto Ritz, anebo nic! Bohužel můj tatínek byl inspektor c.k. státních drah a přednosta provozu v Mladé Boleslavi a vlastnil velký barák se zahradou, takže jsem se narodila do petit bourgeoisie, kterou jsem odjakživa upřímně a z celého srdce nanáviděla. Na otcovu omluvu musím podotknout, že on sám původně neměl v úmyslu stát se buržoustem. Byl velice nadaný pianista a chtěl studovat hudbu na konzervatoři ve Vídni, odkud jeho rodina původně pocházela. Když ale dědeček umřel, nebyly peníze na tak nákladné studie, a tak šel ke dráze. Udělal docela slušnou kariéru, oženil se a měl dvě děti. Když umřela jeho první žena, která byla velmi hezká, inteligentní a vzdělaná, ale bohužel tuberkulózní, Jenda a Karlík potřebovali novou maminku. A jak tak jednou jako vdovec sedí v hospodě U anglické královny, přinese mu pivo hezká dcera pana hospodského. Slovo dalo slovo a za šest neděl se vzali. Pro ni to byl ohromný skok do "vyšších kruhů", a když jeli z kostela v najatém kočáře, vyjádřila svou vděčnost slovy: "Děkuji vám, pane komisaři, že jste mě vysvobodil."
(zdroj: Mandlová, A.: Dneska už se tomu směju, Čs. filmový ústav, Praha, 1990, str. 9-10.)
