Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Katedra sociální politiky a sociální práce
Percepce prevence syndromu vyhoření u pracovníků humanitární organizace (diplomová práce)
Bc. Petra Kintlová
vedoucí práce: Mgr. Jiří Vander, DiS.
Brno 2012
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem svou diplomovou práci vypracovala samostatně a všechny použité zdroje jsem uvedla v seznamu literatury.
V Praze, dne 17. 5. 2012 1
Děkuji panu Mgr. Jiřímu Vanderovi, DiS., za odborné vedení diplomové práce a Pavlíkovi s Vašíkem děkuji za trpělivost. 2
Obsah Úvod ................................................................................................................................. 6 1.
Teoretická část........................................................................................................... 8 1.1
1.1.1
Definice pojmu syndrom vyhoření ........................................................... 10
1.1.2
Vnější příčiny vzniku syndromu vyhoření ............................................... 11
1.1.3
Vnitřní příčiny vzniku syndromu vyhoření .............................................. 12
1.1.4
Symptomy vyhoření ................................................................................. 13
1.1.5
Průběh procesu vyhoření .......................................................................... 14
1.1.6
Správná diagnostika vyhoření .................................................................. 16
1.2
Syndrom vyhoření z pohledu psychoterapeutických směrů ............................ 16
1.2.1
Psychodynamický přístup ......................................................................... 16
1.2.2
Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) ................................................... 17
1.2.3
Logoterapie aneb Burnout jako ztráta smyslu života ............................... 18
1.3
Osobnost a intrapsychické zdroje zvládání zátěžových situací ....................... 19
1.3.1
Resilience neboli nezdolnost .................................................................... 20
1.3.2
Naučený optimismus ................................................................................ 21
1.3.3
Sebehodnocení .......................................................................................... 22
1.3.4
„Flow“ – stav plynutí ................................................................................ 22
1.3.5
Typy chování – A, B a C .......................................................................... 23
1.4
Prevence syndromu vyhoření ........................................................................... 23
1.4.1
Prevence vyhoření na fyzické rovině........................................................ 24
1.4.2
Prevence vyhoření na psychické rovině ................................................... 28
1.4.3
Prevence vyhoření na sociální rovině ....................................................... 30
1.4.4
Prevence vyhoření na duchovní rovině .................................................... 34
1.5
Terénní sociální práce v sociálně vyloučených lokalitách ............................... 36
1.5.1
Sociální práce ........................................................................................... 36
1.5.2
Osobnostní kvality pomáhajícího pracovníka .......................................... 37
1.5.3
Sociální vyloučení .................................................................................... 38
1.5.4
Humanitární organizace ............................................................................ 39
1.6 2.
Syndrom vyhoření – úvod do problematiky ...................................................... 9
Percepce ........................................................................................................... 40
Empirická část ......................................................................................................... 41 2.1
Výzkum v sociálních vědách ........................................................................... 41 3
2.1.1
Kvalitativní výzkumná strategie ............................................................... 42
2.1.2
Plán výzkumu – Zakotvená teorie (Grounded Theory) ............................ 43
2.1.3
Validita a reliabilita v kvalitativním výzkumu ......................................... 45
2.1.4
Účel výzkumu a stanovení výzkumných otázek....................................... 45
2.1.5
Rozhovor .................................................................................................. 47
2.1.6
Jednotka zkoumání a zjišťování ............................................................... 47
2.1.7
Realizace a postup sběru dat ..................................................................... 49
2.1.8
Průběh analýzy a interpretace dat ............................................................. 50
2.1.9
Etické aspekty výzkumu ........................................................................... 51
2.2
Interpretace ...................................................................................................... 52
2.2.1 DVO1: Jakým způsobem vnímají pracovníci osobní salutory pro prevenci syndromu vyhoření po stránce fyzické? .................................................................. 53 2.2.2 DVO2: Jakým způsobem vnímají sociální pracovníci osobní salutory pro prevenci syndromu vyhoření po stránce psychické? ............................................... 57 2.2.3 DVO3: Jakým způsobem sociální pracovníci osobní salutory pro prevenci syndromu vyhoření po stránce sociální? ................................................................. 62 2.2.4 DVO4: Jakým způsobem vnímají pracovníci osobní salutory pro prevenci syndromu vyhoření po stránce duchovní? ............................................................... 70 3.
Závěr........................................................................................................................ 74 3.1
Zodpovězení hlavní výzkumné otázky ............................................................ 74
3.2
Kritické otázky výzkumu ................................................................................. 78
3.2
Doporučení pro sociální pracovníky ................................................................ 79
3.3
Praktické využití výsledků výzkumu ............................................................... 80
3.4
Návrhy dalších výzkumů ................................................................................. 81
Shrnutí ............................................................................................................................ 82 Seznam použité literatury ............................................................................................... 83 Anotace ........................................................................................................................... 87 Klíčová slova .................................................................................................................. 87 Summary......................................................................................................................... 88 Keywords ........................................................................................................................ 88 Jmenný rejstřík ............................................................................................................... 89 Věcný rejstřík ................................................................................................................. 90 Seznam příloh ................................................................................................................. 91 Příloha 1: Přehled profesí s rizikem vzniku syndromu vyhoření podle Kebzy a Šolcové (Kebza, Šolcová, 2003) ................................................................................. 91
4
Příloha 2: Odborná způsobilost k výkonu povolání sociálního pracovníka podle zákona 108/2006 ze dne 14. března 2006 o sociálních službách ................................ 91 Příloha 3: Operacionalizace ........................................................................................ 92 Příloha 4: Pořadí otázek rozhovoru............................................................................. 93 Stať ................................................................................................................................. 95
5
Úvod Diplomová práce zpracovává téma prevence syndromu vyhoření v pomáhajících profesích, konkrétně v oblasti terénní sociální práce se sociálně vyloučenými lidmi. Zaměřuje se na možnosti předcházení syndromu vyhoření na fyzické, psychické, sociální a duchovní rovině, které vyplývají z představ terénních sociálních pracovníků o tom, jaké osobní zdroje, vlastnosti, vztahy a činnosti osobně využívají k prevenci syndromu vyhoření. Jak už to v současné době s výběrem témat diplomových prací bývá, zvolila jsem si toto téma z důvodu osobní motivace. S problematikou sociálního vyloučení a pracovní náplní sociálních pracovníků mám zkušenosti zejména ze svých předchozích zaměstnání a z doučování dětí ze sociokulturně znevýhodněného prostředí. Jako mnozí pomáhající pracovníci, tak také já mám jisté osobní zkušenosti se syndromem vyhoření, a proto považuji za důležité věnovat pozornost zejména otázkám prevence. Na základě své praxe se domnívám, že sociální pracovníci mají o syndromu vyhoření jisté teoretické znalosti, ale jeho prevenci nevěnují dostatečnou pozornost. Nepřipouštějí si, že by oni sami byli syndromem vyhoření ohroženi, a pokud jsou již vyhořením zasaženi, popírají to před sebou i ostatními či předpokládají, že projevy syndromu vyhoření časem zase odezní. Někdy hrozbu vyhoření chápou jako reálnou, avšak netuší, jak se prakticky bránit, nebo nenalézají ve svém denním režimu prostor pro prevenci. Důvody nedostatečné prevence mohou být spatřovány v osobnosti jedince. Důležitou roli hraje intrapsychické nastavení pracovníka a s tím související zdroje zvládání stresu. Dalším činitelem je také životní a pracovní styl. Rivalita, vysoké nároky na výkon a touha po úspěchu či spasitelský komplex mohou vést k potlačování ostatních potřeb, což může být jedním z kroků směrem k vyhoření. Pracovníci vzhledem k tlaku, který je na ně kladen, nebo který na sebe kladou sami, ani nevnímají, že je důležité zabývat se osobními salutory. Také mezilidské vztahy na pracovišti jsou významné z hlediska prevence vyhoření. Neuspokojivé vztahy mezi jednotlivými zaměstnanci mohou vést k tomu, že se pracovník zabývá spíše interpersonálními konflikty a nemá prostor (a zájem) věnovat se vlastním vnitřním zdrojům.
6
Symbolickým cílem práce je tedy zjistit, jakým způsobem terénní sociální pracovníci přemýšlejí o osobních salutorech, jaký jim přisuzují význam a jaké souvislosti je napadají. Domnívám se totiž, že u pracovníků, kteří nepercipují své osobní salutory, je riziko vypuknutí syndromu vyhoření vyšší. Zaměstnání, jež pracovníka dříve naplňovalo a uspokojovalo, se stává nepříjemnou činností. Cítí se unaven, vyčerpán a pln beznaděje, bývá častěji nemocný. Jeho sebevědomí je sníženo a přestává věřit ve své pracovní kompetence. Člověk se do práce netěší, trpí hostilními pocity, úzkostí, je emočně vyčerpaný. Ke klientům se přestává chovat empaticky, je cynický. Do zaměstnání dochází jen z nutnosti finančních příjmů. Propuknutí syndromu vyhoření často vrcholí odchodem kvalifikovaného pracovníka ze zaměstnání a změnou profesní orientace. Syndrom vyhoření snižuje osobní pohodu a psychickou kondici sociálních pracovníků, a tak negativně ovlivňuje kvalitu poskytovaných služeb klientům. Zaměstnávající instituce se tím pádem potýká s častou změnou zaměstnanců, což je pro ni ekonomickou, organizační a společenskou zátěží. Aplikačním cílem práce je se tudíž co nejvíce přiblížit požadovanému stavu, ve kterém terénní sociální pracovníci budou lépe připraveni čelit syndromu vyhoření. Budou si více uvědomovat význam osobních salutorů pro prevenci syndromu vyhoření a budou schopni reflexe svých vlastních aktivit. Taková reflexe osobních salutorů zabrání snížení pracovního výkonu sociálních pracovníků v důsledku možného propuknutí syndromu vyhoření. Pokud se podaří dosáhnout požadované změny, povede to nejen ke zkvalitnění (udržení kvality) profesního, ale i soukromého života terénních sociálních pracovníků. Cílovou skupinou, které chci pomoci identifikovat své osobní salutory, jež hrají roli v prevenci syndromu vyhoření, jsou stávající a nově přijímaní terénní sociální pracovníci zaměstnaní v rámci programů sociální integrace jedné neziskové organizace. S výsledky výzkumu budou obeznámeni taktéž vedoucí pracovníci jednotlivých poboček organizace, a to proto, aby mohli zařadit reflexi osobních salutorů jako součást sebepoznávacích výcviků v rámci vzdělávacích aktivit. Abych dosáhla nezbytných poznatků pro realizaci výše uvedeného záměru, kladu si následující výzkumnou otázku: Jakým způsobem vnímají terénní sociální pracovníci osobní salutory pro prevenci syndromu vyhoření? V teoretické části práce se budu věnovat vymezení pojmů, jež vycházejí z výše uvedené výzkumné otázky a které souvisejí s prevencí syndromu vyhoření. Také se pokusím obsáhnout všechny projevy syndromu vyhoření a s ním související jevy. 7
Empirická část se bude zabývat metodologií kvalitativního výzkumu a představí způsob a průběh výzkumu. Dále se zaměřím na interpretaci dat, která získám za účelem zodpovězení dílčích výzkumných otázek. V závěrečné části poskytnu odpověď na hlavní výzkumnou otázku a navrhnu doporučení pro praxi a další výzkum.
1. Teoretická část Členění teoretické části je následující. První kapitola se snaží postihnout veškeré aspekty vyhoření a s ním související jevy. Čtenář je seznámen s různými definicemi syndromu vyhoření, okolnostmi a rizikovými faktory, jež jsou charakteristické pro vznik a rozvoj vyhoření. Práce také uvádí tři modely průběhu vyhoření, a to podle Freudenbergera, Maslachové a Längleho. Freudenbergerův popis byl zvolen z toho důvodu, že se jedná o první a široce propracovaný model. Maslachová zdůrazňuje psychický a sociální aspekt a Längle se dívá na vyhoření z pohledu logoterapie a s důrazem na duchovní stránku vyhoření. Dále je věnován prostor pohledu na vyhoření z několika hlavních psychoterapeutických směrů. Jedná se o psychodynamické pojetí, kognitivně-behaviorální pojetí a logoterapii. V druhé kapitole je nastíněna problematika osobnostních predispozic jedince ve vztahu k syndromu vyhoření a seznamuje čtenáře s několika podstatnými koncepty osobnostních charakteristik v souvislosti se zvládáním stresu a negativních životních situací. Třetí kapitola podává informace o prevenci syndromu na fyzické, duševní, sociální a duchovní rovině a naznačuje jednotlivé možnosti prevence. Čtvrtá kapitola přibližuje téma sociální práce a sociálního vyloučení. Pátá kapitola je věnována organizaci, jejíž zaměstnanci se podíleli na výzkumu v roli respondentů. A poslední kapitola teoretické části práce se zaobírá pojmem percepce a jeho užitím v souvislosti s výzkumnou otázkou.
8
1.1 Syndrom vyhoření – úvod do problematiky Pro většinu osob tvoří zaměstnání důležitou součást života. Jejím prostřednictvím dochází k uspokojení potřeby seberealizace, přičemž pracovní režim dodává našim životům určitý rytmus a řád. Pro mnohé tak úspěch a dosažení pocitu uspokojení v zaměstnání přináší významný smysl jejich existence. U některých profesí je však dosahování pracovního uspokojení ztíženo a s tím je i spojeno zvýšené riziko vzniku syndromu vyhoření. Jedná se o zaměstnání, jejichž hlavní pracovní náplň spočívá v kontaktu s druhými lidmi. Autorská dvojice Kebza a Šolcová (2003) udává hlavní příčiny a ohrožující faktory vedoucí k rozvoji syndromu vyhoření. Jsou jimi kontakt s lidmi a vysoké požadavky na výkon zaměstnance. Pochybení skýtá závažné důsledky. Jakmile jedinec získává pocit, že jeho vynaložené úsilí je neadekvátní výslednému efektu, může se ocitnout na cestě k vyhoření. Jedním z důvodů zvýšené rizikovosti pomáhajících profesí z hlediska syndromu vyhoření je skutečnost, že výkon pomáhajících pracovníků se těžko hodnotí. Stanovení kritérií úspěšnosti je velmi obtížné. Pracovníci se potýkají s úkoly, které jsou mnohdy psychicky a emočně značně náročné. Pomáhající profese jsou společností málo doceňovány. Matoušek (2008) dokonce uvádí, že syndrom vyhoření nevyhnutelně patří k pomáhajícím profesím a každý pomáhající pracovník s ním má určité zkušenosti. Syndrom vyhoření je již po více než pětatřicet let stále aktuálním tématem mnoha odborných studií. Je tomu tak proto, že zasahuje do života jedinců jak po stránce psychologické, tak i zdravotní – snižuje kvalitu života. Profesní vyhoření má vliv také na efektivitu práce a zaměstnavatele se dotýká v podobě vyšší ekonomické zátěže1. Jako syndromem nejohroženější bývají v literatuře uváděni zaměstnanci v pomáhajících oborech, setkáváme se však i s vyhořením na řídicích pozicích2. J. Křivohlavý v knize s názvem Jak neztratit nadšení (1998) a další autoři3 uvádějí, že syndrom vyhoření může vypuknout i v soukromém životě v důsledku mezilidského soužití.
1
Navzdory negativnímu vlivu vyhoření na pracovní výkon není vyhoření klasifikováno jako choroba z povolání (Kebza, Šolcová1998). 2 Viz Příloha 1: Přehled profesí s rizikem vzniku syndromu vyhoření podle Kebzy a Šolcové (Kebza, Šolcová2003) 3 Např. Kallwass A. (2007) 9
Může se jednat o vyhoření u člověka dlouhodobě pečujícího o nemocného člena rodiny nebo situaci, kdy nejsou naplňována očekávání od partnerského soužití. Diplomová práce se zabývá zejména vyhořením na rovině profesní. Než se tedy zaměřím na možnosti prevence vzniku syndromu vyhoření a roli osobnosti jedince v něm, seznámím čtenáře s definicemi pojmu vyhoření, vnějšími a vnitřními příčinami jeho vzniku, symptomy vyhoření a průběhem, diagnostikou a přístupem tří psychoterapeutických směrů k vyhoření.
1.1.1 Definice pojmu syndrom vyhoření
Pojem „burnout syndrom“ definoval americký psycholog německého původu Herbert Freudenberger v polovině sedmdesátých let minulého století jako „konečné stadium procesu, při němž lidé, kteří se hluboce emocionálně něčím zabývají, ztrácejí své původní nadšení (svůj entusiasmus) a svou motivaci (své hnací síly).“ (Křivohlavý, 1998, s. 49.) Do češtiny je tento anglický termín překládán jako „syndrom vyhoření“, někteří autoři používají také výraz „vyhasnutí“, „vyprahlost“. Tématu vyhoření se věnuje celá řada autorů, a to nejen z oboru psychologie a psychoterapie. Z nejvýznamnějších zahraničních odborníků jmenuji například Ayalu Pinesovou a Elliota Aronsona či Christinu Maslachovou, která je také spoluautorkou metody MBI4 – zjišťování míry vyhoření. V České republice se touto problematikou zabývají experti převážně od devadesátých let. Jedná se zejména o Jara Křivohlavého, Karla Kopřivu a autorskou dvojici Vladimír Kebza a Iva Šolcová. Posledně jmenovaní mimo jiné zkoumali i vztah mezi syndromem vyhoření a psychosomatickými onemocněními. Jedná se například o jejich výzkum syndromu vyhoření jako rizikového faktoru rozvoje kardiovaskulárních chorob5. Výše uvedená Freudenbergerova definice syndromu vyhoření byla nahrazena či doplněna celou řadou definic nových. Žádnou z nich však nemůžeme považovat za definici univerzální, v některých se spíše projevuje aspekt zklamání a nenaplněných oče4
„Maslach Burnout Inventory Method“ 5 Kebza, Šolcová (2010) 10
kávání od zaměstnání (vztahu), jiné definice zdůrazňují význam vlivu chronického stresu nebo vyčerpání pramenícího z kontaktu s lidmi. Například M. D. Rush (2003) charakterizuje syndrom vyhoření jako určitý druh stresu a emocionální únavy, ke které dochází, když zaměstnání nepřináší očekávané výsledky. S postupem času ztrácejí jeho oběti schopnost jednat s lidmi a zvládat každodenní problémy. A. Pinesová a E. Arronson (in Křivohlavý, 2003) píší, že vyhoření je formálně definováno a subjektivně prožíváno jako stav fyzického, emocionálního a mentálního vyčerpání, způsobeného dlouhodobým pobýváním v situacích, které jsou mimořádně emocionálně náročné, podle jejich definice již tedy nemusí nutně souviset se zaměstnáním. Také se objevují pokusy definovat burnout tak, aby definice vystihovala vyhoření v celé jeho komplexitě a kontextu. Právě Maslachová přichází s multidimenzionálním modelem, podle kterého „je vyhoření dlouhodobou reakcí na chronické emocionální a interpersonální stresové faktory v zaměstnání.“6 (Maslachová, 1998, s. 64.) Burnout je důsledkem emocionálního vyčerpání, depersonalizace a sníženého osobního výkonu, ke kterému dochází především tam, kde jedinci pracují s lidmi. Autorská dvojice Kebza a Šolcová (2003, s. 7) shrnují charakteristiky syndromu vyhoření do následujících pěti bodů: 1. Jde především o psychický stav, prožitek vyčerpání. 2. Vyskytuje se zvláště u profesí obsahujících jako podstatnou složku pracovní náplně „práci s lidmi“. 3. Tvoří jej řada symptomů především v oblasti psychické, částečně též v oblasti fyzické a sociální. 4. Klíčovou složkou syndromu je zřejmě emoční a kognitivní vyčerpání, „opotřebení“ a často i celková únava. 5. Všechny hlavní složky tohoto syndromu plynou z chronického stresu.
1.1.2 Vnější příčiny vzniku syndromu vyhoření
První oblastí, ve které bylo na problematiku syndromu vyhoření upozorňováno, bylo zdravotnictví. Později byl syndrom identifikován i v dalších profesích a také v oblasti mezilidských vztahů. 6
… burnout is a type of prolonged response to chronic emotional and interpersonal stressors on the job. 11
Nyní se zaměřím na vyhoření v sociální práci. Za nejnáročnější z hlediska rizika vyhoření v této oblasti považuje Matoušek (2008) práci s klienty a klientkami ve výchovných ústavech, vězeních, práci s vážně (tělesně i mentálně) postiženými lidmi, s umírajícími osobami nebo s klienty, jejichž chování se výrazně vzdaluje uznávaným sociálním normám. Nastavení pracovních podmínek7 se může nemalou měrou podílet na vzniku vyhoření. Křivohlavý (Křivohlavý, 1998) považuje za negativní vlivy ze strany organizace nadměrnou kontrolu i svobodu v rozhodování, nesmyslnost, neúměrnost či nerealizovatelnost požadavků, problémy s autoritou, odkládání úkolů, nadměrnou odpovědnost a špatnou sociální (vertikální/horizontální) komunikaci. Nezanedbatelným rizikovým faktorem jsou rovněž špatné mezilidské vztahy na pracovišti, tzn. častá nedorozumění, hádky, spory, projevy devalvace a nedostatek vzájemné důvěry. Maslachová (1998) vidí vnější příčiny vyhoření také v nadměrné pracovní zátěži, v neadekvátním hodnocení, v nerovném přístupu zaměstnavatele k zaměstnancům a v konfliktu mezi hodnotovým systémem zaměstnance a zaměstnávající organizace.
1.1.3 Vnitřní příčiny vzniku syndromu vyhoření
Jak už je uvedeno výše, mnohé studie popisují jako zásadní faktor pro vznik syndromu vyhoření pracovní činnosti spočívající z velké části v práci s lidmi v kombinaci s chronickým stresem a také vysokými nároky na bezchybný pracovní výkon. Křivohlavý nachází příčinu vyhoření v přílišném počátečním „zapálení pro věc“ a soustředění se na jeden cíl. Vznik syndromu vyhoření vysvětluje následujícím příměrem: „Stává se, že to člověk ve své snaze ,žít pro něco‛, a tím dávat svému životu smysl, přežene. Když se někdo snaží o fyzický výkon, jenž je nad jeho síly, dojde k újmě na zdraví. Stejně tak je tomu v případě, že člověk přecení své psychické síly a způsobí si újmu – jedná se o ,vyhoření‛…“ (Křivohlavý, 2003, s. 113.) Příčiny vyhoření (ztráty nadšení) podle Křivohlavého (Křivohlavý, 1998) pramení z dlouhodobě nadměrné emocionální a psychické zátěže, ke které dochází v případě, že 7
Výzkumným studiím syndromu vyhoření a kulturou organizace se zabývá např. Zuzana Havrdová, Iva
Šolcová, Dana Hradcová, Eva Rohanová (2010) 12
množství subjektivně vnímaných stresorů (negativních životních faktorů) dlouhodobě převyšuje množství salutorů (pozitivních životních faktorů). Každý člověk disponuje osobními salutory, od druhého člověka odlišnými schopnostmi, dovednosti, sílami a možnostmi, jak těžké (stresující) situace řešit. K vyhoření také přispívá frustrace pramenící z neuspokojování očekávání a potřeb, zejména se jedná o potřeby smysluplnosti vlastního snažení a respektu druhých lidí. Člověk potřebuje pozitivní odezvu a kladné hodnocení své práce především od osob jemu nejbližších. Pokud se mu těchto stimulů nedostává v požadované míře, je riziko vzniku a rozvoje vyhoření vyšší. Křivohlavý (2003) uvádí přehled osob, u kterých se nejčastěji objevují příznaky vyhoření. Jsou to zejména lidé zprvu velice nadšení tím, co dělají. Lidé, kteří na sebe kladou příliš vysoké požadavky, kteří pracují nad své psychické možnosti, lidé perfekcionističtí, lidé, kteří prožívají neúspěch jako osobní prohru, lidé, kteří neumějí relaxovat a regenerovat své síly, a v neposlední řadě také lidé, kteří zažívají množství mezilidských konfliktů. Kebza a Šolcová (2003) za rizikové faktory taktéž považují vysokou angažovanost, chování typu A, nízkou asertivitu, vysokou empatii, úzkostnost a sklony k obsedantnímu chování, negativní afektivitu, nízké či nestabilní sebepojetí a sebehodnocení, pocit společenské nedoceněnosti, AHA syndrom 8, syndrom bezmoci a beznaděje atd.
1.1.4 Symptomy vyhoření V jedné z předchozích kapitol uvádím definici vyhoření od autorů Ayaly Pinesové a Elliota Arronsona (in Křivohlavý, 2003), tito autoři také vymezují roviny, na kterých se vyčerpání odráží. Na fyzické rovině se syndrom projevuje chronickou únavou, slabostí, různými zdravotními obtížemi, jako jsou problémy se zažíváním, dýcháním, bolesti hlavy, poruchy krevního tlaku, spánku, snížená imunita i celková tenze organismu.
8
Anglicky: „Anger, Hostility, Aggression,“ podle Ch. Spielbergera (in Kebza, Šolcová, 2003) 13
Na psychické rovině je emocionální vyčerpání charakterizováno pocity smutku a beznaděje. Mentální vyčerpání se projevuje negativním postojem k sobě samému i ke světu. Ve společnosti jde zejména o útlum kontaktů a nezájem o druhé společně s nízkou empatií a nárůstem konfliktů z výše uvedených důvodů. Duchovní život jedince pustne. V činnostech, jež vykonává, přestává vidět smysl. Subjektivně se syndrom vyhoření vyznačuje sníženým sebehodnocením, pocitem profesní nedostatečnosti, problémy s pozorností, chybováním a snadné podrážděnosti. Objevuje se přecitlivělost ke kritice druhých osob, vztahovačnost, jakékoliv reakce okolí jsou brány negativně, postižený se může cítit ohrožen a neschopný „zdravé společenské interakce“. Trpí negativním postojem k sobě samému i k celému světu. M. D. Rush (2003) také uvádí ztrátu odvahy, identity a objektivnosti. Kebza a Šolcová (1998) označují emocionalitu člověka postiženého vyhořením za deformovanou a redukovanou. Jako příznaky uvádějí pocit marnosti snažení a nízkou efektivitu vynaloženého úsilí. Jedinec se cítí unavený, frustrovaný a smutný. Ke kolegům a klientům je cynický, až hostilní, může se objevit negativní vztah k celé organizaci, jíž je zaměstnancem. Za objektivní příznaky vyhoření je považováno měsíce trvající snížení celkové výkonnosti, kterého si může povšimnout i sociální okolí postiženého (Křivohlavý, 2003). Syndrom vyhoření je plíživé postižení. Jednotlivé symptomy syndromu vyhoření se projevují s postupem času. U osob, které si tento problém neuvědomují a nejsou na svůj problém upozorněny okolím, dochází k postupnému zhoršování stavu. V pokročilejší fázi ztrácí jedinec zájem nejen o práci, ale i o veškeré dění kolem, vadí mu přítomnost druhých lidí, dostavuje se tělesná únava a vyčerpání. Objevuje se i zvýšená nemocnost a absence v zaměstnání. Vyhořelí lidé se cítí osamocení a izolovaní, jsou plni beznaděje, úzkosti a strachu ze života.
1.1.5 Průběh procesu vyhoření
Syndrom vyhoření může mít jak cyklický, tak lineární průběh a může se rozvíjet i několik let. Při studiu relevantní literatury jsem narazila na tří- až dvanáctifázové členění průběhu vyhoření. Níže si představíme tři modely průběhu vyhoření. 14
Freudenberger (in Zvánovcová 2008, s. 7, 8) rozčlenil průběh vyhoření do dvanácti stadií. Nejprve zde máme fázi vysokých nároků na sebe sama a snahu osvědčit se. Následuje workoholické období, kdy člověk pracuje přesčas a nedokáže odpočívat. Kupředu ho ženou ideály, snaha najít svou vlastní hodnotu. V dalším stadiu člověk začíná zanedbávat své vlastní potřeby a přechází do fáze potlačení konfliktu a potřeb. Následuje údobí konverze hodnot, kdy nejvyšší hodnotou je sama práce. Jedinec se vyhýbá sociálním kontaktům a dostává se do fáze zesíleného popření vzniklých problémů, nyní je podrážděný, do práce se přestává těšit. V dalším stadiu se člověk stahuje ze světa i ze života. Prožívá vnitřní prázdnotu a odcizení společně s výskytem psychosomatických obtíží. V následném stadiu již jedinec prožívá pocity bezmoci, stahuje se do sebe, cítí se osamocen, k druhým se chová cynicky a to vše následuje depersonalizace, jež spočívá v naprostém odcizení a automatickém fungování. Člověk poté zažívá vnitřní prázdnotu a jen negativní emoce, chová se excesivně. Následně přichází fáze deprese a fyzického vyčerpání. Zde hrozí riziko sebevraždy. Poslední stadium – úplné vyhoření – představuje ohrožení jedince na rovině tělesné, psychické a imunitní. Maslachová (in Křivohlavý, 1998) nabízí mnohem jednodušší, třífázovou koncepci. Rozlišuje fázi idealistického nadšení a přetěžování, po které následuje fáze emocionálního a fyzického vyčerpání. Tu střídá dehumanizace druhých a nastupuje finální fáze „proti všem a proti všemu“ – ztráta všech zdrojů energie – vyhoření. Laengle (in Křivohlavý, 1998), představitel rakouské školy logoterapie a existenciální psychologie, rozlišuje třífázový model. Člověk nejprve nadšeně sleduje svůj cíl, jeho život má smysl. Práce, kterou dotyčný vykonává, je smysluplná a on ví, proč ji vykonává. Druhá fáze je charakterizována tím, že jedinec práci již nevykonává pro naplňování životního smyslu, ale z důvodů z ní pramenících vedlejších produktů (finance). Dochází k odcizení, které vede k existenciálnímu vakuu. Jedinec se chytá náhražkových cílů, které však potřebu smysluplnosti bytí trvale nenaplňují. Třetí fázi nazývá autor životem v popelu. Nastává ztráta úcty k hodnotě druhých lidí, věcí a cílů, ztráta úcty k sobě sama. Člověk již skutečně nežije, pouze vegetuje. První, Freudenbergerův, model průběhu vyhoření považuji za nejkomplexnější. Druhý model, podle Christiny Maslachové, je orientován spíše na psychický a sociální aspekt vyhoření a třetí, třífázový model podle Alfrieda Laengleho, zdůrazňuje duchovní aspekt průběhu vyhoření.
15
1.1.6 Správná diagnostika vyhoření
Syndrom vyhoření může být zaměněn s jinými poruchami nebo onemocněními. Záměna hrozí s chronickým únavovým syndromem a s alexithymií. Únavový syndrom má společné rysy s vyhořením v únavě, avšak navíc se u něj vyskytuje zvýšená teplota, bolesti v krku, bolesti kosterního svalstva či světloplachost (Kebza, Šolcová, 2003). Alexithymie se projevuje společně s vyhořením oploštěnou emocionalitou a otupělostí v sociálních vztazích, sníženou kreativitou a invencí, imaginací. Rozdíl ale spočívá v tom, že alexithymičtí pacienti nedokážou vyjádřit emoce, postrádají k tomu slovní zásobu. Alexithymie má podle některých studií, jak píše Uher (2010), příčinu v psychickém traumatu z raného dětství, které má za následek nedostatečný rozvoj emocí. Alexithymie bývá také interpretována na fyziologických základech. Vyhoření má také spoustu podobných projevů jako deprese. Záměny se je možné vyvarovat např. u endogenní deprese, která je, na rozdíl od vyhoření, sezonní povahy. Dalším odlišným znakem je to, že u endogenní deprese se jedinec budí během spánku a u vyhoření těžko usíná. Deprese se léčí převážně farmakoterapeuticky, syndrom vyhoření se léčí psychoterapeuticky (Kebza, Šolcová 1998).
1.2 Syndrom vyhoření z pohledu psychoterapeutických směrů Tato kapitola je věnována pohledu na syndrom vyhoření z hlediska jednotlivých psychoterapeutických
směrů.
Jmenovitě
půjde
o
psychodynamický,
kognitivně-
behaviorální a logoterapeutický přístup.
1.2.1 Psychodynamický přístup
Psychodynamické směry vycházejí z psychoanalýzy a hlavní oblastí jejich zájmu je zkoumání nevědomých oblastí psychiky. Ve vztahu k syndromu vyhoření seznámím čtenáře s konceptem syndromu pomáhajících, který je často spojován s pracovníky 16
v pomáhajících oborech. U osob postižených syndromem pomocníka je rozvoj vyhoření pravděpodobnější. Tomuto tématu se obšírně věnuje psychoanalytik W. Schmidbauer (2000, 2008). Autor tento syndrom považuje za specifickou poruchu jedince, který si prostřednictvím svého zaměstnání nevědomě řeší traumata odmítnutého dítěte. Osoba s touto poruchou nedokáže vyjadřovat své vlastní potřeby a pocity, avšak přitom touží po obdivu a uznání a snaží se tuto touhu uspokojovat skrze pomáhající profesi. W. Schmidbauer (2000) uvádí, že tato „narcistická“ porucha je ve svých důsledcích nebezpečná jak pro pomáhajícího, tak pro klienta, i když připouští, že jistá míra tohoto syndromu může být pro altruistické chování v pomáhajících profesích nezbytná. Pomáhající pracovník s tímto syndromem pomáhá druhým, aby překonal svou vlastní neschopnost vyjadřovat emoce a uspokojovat své potřeby. Syndrom pomáhajícího se vyskytuje ve stejné míře jak u mužů, tak u žen, avšak u žen bývá méně nápadný, protože potlačování vlastních potřeb a sebeobětování se pro druhé je považováno za něco jim přirozeně vlastního. Autor dále uvádí, že tento syndrom bývá často rozvíjen a posilován nevhodným direktivním systémem vzdělávání a řízení a pomoc pro pracovníky se syndromem pomáhajícího nachází hlavně v kvalitní supervizi a ve vhodné kreativní a emocionální výchově. W. Schmidbauer (2008) o vztahu syndromu vyhoření a syndromu pomocníka píše, že před vyhořením chrání pomáhající pracovníky realistické sebevědomí, díky kterému jsou schopni realisticky hodnotit a přijímat svou pracovní náplň, ale uspokojení nacházejí i mimo pracovní činnost. Realistické pojetí profese je nositelem stabilní motivace a prevencí rutiny. U člověka postiženého syndromem pomocníka je tento realistický přístup blokován.
1.2.2 Kognitivně-behaviorální terapie (KBT)
KBT je dalším směrem, jehož metody je možné využít při práci s člověkem procházejícím vyhořením.
17
Na základě mechanismů učení a přeučení nabízí kognitivně-behaviorální teorie možnost náhrady maladaptivních způsobů chování. Terapeut usiluje o to, aby si pacient uvědomil svůj způsob zkresleného myšlení a dysfunkčního jednání (Kratochvíl, 2006). Cílem je poskytnout pacientovi příležitost pro nové učení. M. Seligman (1992) přichází s konceptem naučeného pesimismu a naučeného optimismu. Na základě mnohých výzkumů, jež autor uskutečnil, došel ke zjištěním, že pesimističtí lidé pohlížejí na okolní svět jako na je ohrožující prostředí. M. Seligman (1992) nejprve experimentoval na psech. Podroboval je elektrošokům, jimž se zvířata nemohla bránit. Později, když zvířatům změnil podmínky tak, že se mohla nepříjemným podnětům vyhnout, zůstávala i přesto pasivní a bezmocná. Podobnost tohoto chování prokázal i u lidí. Možnost změnit okolí vlastním přičiněním je pro některé z nich nereálná. Příčiny neúspěchu hledají sami v sobě, v nedostatečných kvalitách své osobnosti. Autor dále zjistil, že tito lidé velmi obtížně zvládají stresové situace a po zdravotní stránce jsou na tom hůře než lidé optimističtí. U osob s naučeným pesimismem je větší pravděpodobnost, že vyhoří. Cílem KBT je „přeprogramovat“ klienta. Z postoje naučené bezmocnosti jej naučit optimismu. Součástí výcviku je probudit v jedinci vědomí vlastní zdatnosti a přesvědčení či očekávání, že jedinec je schopen situace a úkoly zvládnout a dosáhnout žádoucího výsledku (Křivohlavý, 2003).
1.2.3 Logoterapie aneb Burnout jako ztráta smyslu života
S otázkou smysluplnosti žití přichází rakouský psychiatr V. E. Frankl. Jeho logoterapeutický přístup, spadající pod existenciální a humanistické psychoterapeutické směry, reprezentuje třetí (po Freudovi a Adlerovi) vídeňskou školu psychoterapie a můžeme ji charakterizovat jako léčbu založenou na obnově smyslu života. Mezi subjektivní projevy procesu vyhoření patří podle Längleho (in Křivohlavý, 1998), představitele logoterapie a existenciální analýzy, nastupující fáze pocitu nesmysluplnosti svého konání. Jedinec nevykonává své zaměstnání pro vyšší cíle, jde mu pouze o uspokojování materiálních potřeb. Jedinci hrozí, že se dostane do existenciálního vakua. 18
Existenciální prázdnota/vakuum postihuje lidi zejména ve dnech pracovního volna, kdy nejsou zahlceni rutinní prací a mají čas přemýšlet o smyslu svého života. Projevuje se ztrátou zájmu, člověk zažívá prázdnotu, ztrácí iniciativu a angažovanost, objevuje se apatie (Zvánovcová, 2008). Pokud tento stav trvá dlouhodobě, může vyústit v noogenní neurózu, jež je charakterizována jako chronická neschopnost člověka uvěřit v důležitost, užitečnost a smysluplnost toho, co člověk dělá (Kebza, Šolcová, 2003). Osoby, jež dospěly do pokročilých fází tohoto „onemocnění“, se nalézají v situaci, kdy se jejich dosavadní hodnoty a důvody k životu hroutí. Proto může být logoterapie velmi efektivní pomocí pro postižené syndromem vyhoření. Logoterapeuticky orientovaný pracovník se snaží pomoci jedinci se syndromem vyhoření (znovu)nalézáním jeho životního smyslu v souladu s jeho osobností. Pokouší se rozšiřovat jeho obzor o hodnoty a směřuje jedince k dosahování vyšších cílů a k transcendentnu.
1.3 Osobnost a intrapsychické zdroje zvládání zátěžových situací Mnohé teorie se pokoušejí osvětlit, jakým způsobem funguje lidský duševní život ve fyzio-biologických a společensko-kulturních souvislostech (Nakonečný, 1997). Odborníci navrhli již mnoho definic toho, co je to osobnost, proč a jak funguje. Žádná z nich není považována za univerzální, každá definice upřednostňuje určité aspekty. G. W. Allport vytvořil v roce 1937 seznam 50 definic osobnosti, každá z nich však nahlíží na osobnost z jiného úhlu (Smékal, 2002). Například Drapela (2001, s. 14) pojímá osobnost jako dynamický zdroj chování, identity a jedinečnosti každé osoby. To společné, co můžeme sledovat u většiny autorů, je důraz na komplexnost a soubor různých prvků, jako je charakter, temperament a intelekt (Smékal, 2004). Důraz je také kladen na jedinečnost a odlišnost každé osobnosti. N. Bolger a E. Schilling (In Kebza, Šolcová, 2003) popisují tři cesty, jak může osobnost ovlivňovat zdraví a psychickou pohodu: 1) Osobnost může být vysvětlením toho, proč se někteří lidé dostávají do stresogenních situací a jiní ne.
19
2) Osobnost může ovlivnit způsob, jakým lidé reagují ve stresogenních situačních podmínkách. 3) Osobnost může ovlivňovat zdraví a psychické procesy, které nesouvisí se stresem navozeným vnějším prostředím. V souvislosti s rozvojem syndromu vyhoření je nezbytné brát v úvahu osobnost jedince z hlediska jeho intrapsychických zdrojů zvládání stresujících situací. Stres je definován jako fyzická a duševní reakce na stresor, kdy stresorem je myšlena vnější zatěžující událost (Praško, Prašková, 2001). Určitá úroveň stresu je v životě potřebná, dokáže mobilizovat naše vnitřní síly, avšak příliš mnoho stresu znamená blokaci myšlení i účinného chování. Zvládáním stresu „se rozumí proces řízení vnějších a vnitřních faktorů, které jsou člověkem ve stresu hodnoceny jako ohrožující jeho zdroje“ (R. S. Lazarus In Křivohlavý, 2001, s. 69). Pokud stresové situace již nastanou, snažíme se je nějakým způsobem překonat. Postupy volíme různé a vycházejí jak z našeho osobnostního nastavení, tak ze zkušeností získaných socializací. Roli v tom, jakým způsobem jedinec moderuje stres, hrají také zdravotní dispozice a prostředí. Na základě výzkumů přišli odborníci s různými koncepty zvládání. Některé z nich představím v následujících kapitolách. Bude se jednat o koncept resilience, typy chování A, B a C, sebehodnocení, naučený optimismus a koncept „flow“.
1.3.1 Resilience neboli nezdolnost
Jedním z konceptů, který hledá řešení, proč někteří lidé lépe zvládají životní těžkosti než jiní, je koncept resilience. Pojetí psychické nezdolnosti patří mezi hlavní témata psychologie zdraví, psychologie osobnosti a dalších. V současné diskusi představuje resilience „odolnost; pružnou, elastickou a houževnatou nezdolnost či nezlomnost posilující životní síly“ (Kebza, Šolcová, 2008, s. 1.) Pojem resilience vznikl jako termín postihující kromě odolnosti vůči stresogenním situacím, elastičnosti a přizpůsobivosti i pružnost návratu systému k původním podmínkám, aniž by došlo k jeho deformaci (Kebza, Šolcová, 2008). Ruther (In Šolcová, 2009) upozorňuje na to, že resilience není u nikoho absolutní, ale liší se inter-individuálně, situač20
ně, sociálním kontextem a podléhá vývoji. Resilience se projevuje v obtížných situacích, jejichž očekávaným následkem je maladaptace, nepřizpůsobení se změněným podmínkám. Míru resilience jedince ovlivňuje působení rizikových a protektivních faktorů. Jako rizikové faktory jsou označovány environmentální stresory, které zvyšují pravděpodobnost špatné adaptace, sociálního nepřizpůsobení, ohrožení psychického a fyzického zdraví atd. Rizikovými činiteli, které mohou maladaptaci vyvolat, bývají zátěžové situace jako traumatické životní události, socio-ekonomické znevýhodnění, psychické a fyzické násilí, problémové rodinné prostředí a další (Šolcová, 2009). Protektivní faktory pomáhají odrážet nepříznivé vlivy okolí a chrání před zranitelností. U každého člověka jsou tyto činitele různě silné. Stejná zátěžová situace je pro odlišné jedince rozdílně snesitelná. Ochranné faktory mohou mít někdy také ameliorativní účinky, které člověka nejen chrání, ale také posilují a podporují jeho adaptační mechanismy (Šolcová, 2009).
1.3.2 Naučený optimismus
O optimismu píše ve svých zamyšleních o lidské povaze V. Smékal (2005). „Optimismus znamená pozitivní a radostný vztah k životu“ (Smékal, 2005, s. 121.) Termín pochází z latiny ve významu např. zdravý, výborný, ušlechtilý. Opakem optimismu je pesimismus pocházející z latinského špatný, churavý, zlý. Za optimistu je obecně považován člověk vyladěný na zvládání obtíží. Nezdary nebere jako osobní selhání, ale hledá v nich ponaučení. Pesimista naopak vzdává své úsilí při prvním neúspěchu, příčinu nachází ve své neschopnosti. Sociobiologové (Smékal, 2005) považují pesimismus/optimismus za geneticky determinovaný životní postoj. Hledají souvislosti mezi pesimismem a endogenní depresí a optimismem a hypománií. Smékal (2005) se přiklání k názoru, že tento postoj je určován ranou výchovou, od narození do tří let věku dítěte. V důsledku nevhodných výchovných podmínek se dítě „učí“ bezmocnosti/beznaději/pesimismu. Pesimisticky ladění jedinci přisuzují vinu sobě, naopak optimisté vidí vinu v druhých lidech a okolních podmínkách.
21
To, zda člověk přijme v dětství optimistický, či pesimistický explanační styl, jej ve velké míře bude ovlivňovat v životě i nadále. Optimismus přispívá ke šťastnějšímu prožívání, lepšímu zdravotnímu stavu a zvládání obtížných životních situací. Optimisté očekávají, že výsledek dění, kterého se účastní, bude kladný. M. Seligman (2003) zjistil, že i pesimistický člověk se může „přeučit“ k optimističtějšímu přístupu, a to prostřednictvím práce s negativními a nepříjemnými myšlenkami, jež ho obvykle přivádějí k bezmocnému a beznadějnému postoji.
1.3.3 Sebehodnocení
Tento termín označuje schopnost dívat se na sebe s odstupem, vidět sebe sama jako druhého člověka, popsat se a ohodnotit se, včetně z toho vyplývajících emocí (Křivohlavý, 2003, s. 77). O míře sebehodnocení jedince se rozhoduje už v jeho dětství, má na ni vliv rodičovská výchova, později sociální okolí, kritické je období dospívání, v dospělosti sebehodnocení ovlivňuje například úspěšnost v zaměstnání, partnerský život. Nízké sebehodnocení je často spojováno s úzkostí a neurotickým chováním, s pocitem vlastní nedostatečnosti vzhledem k úkolům a psychosomatickým onemocněním. Vede k nízké míře asertivity, pocitům méněcennosti, vyhýbání se diskusím a sdělování vlastních názorů. Vysoké sebehodnocení je spojováno se zvídavostí, důvěřivostí, spokojeností. Reálné „já“ takto vybavených osob se blíží/rovná jejich „já“ ideálnímu. Tito lidé jsou úspěšnější v dosahování stanovených, obvykle náročnějších, cílů.
1.3.4 „Flow“ – stav plynutí
„Flow je osobnostní charakteristika, kterou prvně popsal M. Czikzentmihalyi (Křivohlavý, 2003). „Flow“ představuje stav člověka, který je hluboce zaujat pro určitou věc. Plně se oddává tomu, v co věří. Křivohlavý (2003, 2006) píše, že tyto zážitky patří k nejšťastnějším momentům života. Uspokojení a pocit radosti přichází z úplného zaujetí určitou činností, ne jejím výsledkem. V takovém případě se u člověka objevuje pocit úzkosti a obav, které zvyšují riziko postižení vyhořením. 22
1.3.5 Typy chování – A, B a C
Typ chování A, B a C vznikl na základě studií souvislostí mezi jednotlivými typy nemocí a charakteristikami pacientů, kteří na ně onemocněli. Na studii vztahu mezi typem osobnosti a výskytem kardiovaskulárních chorob se zaměřili lékaři M. Friedman a B. H. Roseman (Křivohlavý, 2003). Zjistili, že pacienti se srdečními onemocněními mají podobné charakteristiky. Nazvali je komplexem nadměrné aktivity. Tyto pacienty spojovalo mimořádné pracovní úsilí, vysoká angažovanost a vyznačovali se hostilitou, závistivostí, agresivitou atp. Uvedení lékaři dokázali tyto charakteristiky diagnostikovat pomocí vědeckých metod. Chování těchto osob označili typem A a dále definovali typ chování B. B typ chování má relativně opačné charakteristiky k typu A. Tito lidé byli výkonní, avšak dokázali nalézt optimální poměr mezi prací a odpočinkem. Práce nebyla jediným smyslem jejich života. Kardiovaskulární choroby a syndrom vyhoření je ohrožovaly výrazně méně než skupinu s chováním A. Vedle dvou výše uvedených typů byl později definován i typ chování C. Lidé s tímto typem chování patřili častěji mezi onkologické pacienty a také měli podobné charakteristiky. Jednalo se o trpělivost, přátelskost, ochotu ke spolupráci. Též se ale vyznačovali velkou úctou k autoritám, snahou vyhýbat se konfliktním situacím a sklonem potlačovat negativní pocity jako zlost a agresivitu. V obtížných situacích spíše rezignovali – častěji se u nich vyskytovaly symptomy bezmoci a beznaděje (Křivohlavý, 2003).
1.4 Prevence syndromu vyhoření Jelikož je mnohem účinnější negativním důsledkům pracovního přetížení předcházet, nežli se je pokoušet zpětně odstraňovat, zaměříme se nyní na možnosti prevence. Na vzniku syndromu vyhoření má vliv osobnostní nastavení jedince, pracovní prostředí a kultura organizace. Podle Maslachové a Goldbergové (1998) je prevence zaměřená na změnu vnitřních možností jedince efektivnější. Autorky se domnívají, že 23
stres a syndrom vyhoření pramení spíše z osobnostních predispozic jedince nežli z pracovního prostředí. Maslachová a Goldbergová (1998) rozlišují několik individuálních strategií prevence vyhoření. Jako první doporučení uvádějí změnu způsobu práce. Zdůrazňují, že jedinec musí najít optimální poměr mezi prací a volným časem. Dále zmiňují význam tréninku zvládání stresových situací. Pokud totiž není možné změnit stresory, což většinou opravdu nelze, je třeba změnit přístup k nim. Než se podrobněji zaměřím na prevenci z hlediska jednotlivých stránek, představím si ve stručnosti obecné zásady aktivního přístupu k životu, jak je uvádí Kebza a Šolcová (2003, s. 20). Tato autorská dvojice prosazuje otevřenost vůči tomu, co se kolem nás děje, zájem o prostředí a snahu chápat veškeré události a jevy v okolí jako zajímavé a smysluplné. Člověk by se neměl bát změn, ale brát je a přijímat jako něco naprosto běžného, přirozeného – nechápat je jako hrozbu, ale jako výzvu. Člověk by se měl snažit aktivně řešit obtížné životní situace a uvědomovat si, že stres patří k životu, a tak ho i brát. Měl by umět rozlišovat mezi pracovním a soukromým životem a nepřenášet si starosti z jedné oblasti do druhé. Udržovat dobré vztahy s ostatními lidmi a budovat harmonický život v příznivém (rodinném) prostředí. V neposlední řadě by měl usilovat o zdravý životní styl, jenž souvisí se životosprávou, duševní hygienou a duchovním životem. Obecně je za preventivní faktor syndromu vyhoření na úrovni jednotlivce považován optimální poměr stresorů a salutorů. Jelikož stresory přináší ve velké míře sám život, je třeba, aby si jedinec zajistil dostatečný přísun pozitivních životních faktorů, které mu dodávají energii, spokojenost a radost a díky kterým se mu daří lépe zvládat a překonávat vliv stresujících situací na jeho osobní pohodu. Ačkoli jsou jednotlivé aspekty prevence navzájem propojeny, pro lepší orientaci je v následujících kapitolách člením na oblast fyzickou, psychickou, sociální a duchovní.
1.4.1 Prevence vyhoření na fyzické rovině
V této kapitole se budu převážně věnovat péči o naši tělesnou schránku. Zaměřím na význam zdravotního stavu a jeho posilování a na roli spánku, tělesného odpočinku a také výživy. 24
1.1.1.1
Péče o zdraví
Podle Světové zdravotnické organizace je zdraví stav kompletní fyzické, duševní a sociální pohody, a ne pouze nepřítomnost nemoci nebo neduživosti. Této definici je vytýkáno (Křivohlavý, 2003), že nevysvětluje, jak chápe jednotlivé pojmy, a nebere v potaz duchovní aspekt zdraví. Křivohlavý proto přichází s následujícím vlastním vymezením: „Zdraví je celkový (tělesný, psychický, sociální a duchovní) stav člověka, který mu umožňuje dosahovat optimální kvality života a není překážkou obdobnému snažení druhých lidí“ (Křivohlavý, 2003, s. 40.) Prevenci, udržování a posilování zdraví se věnuje psychologie zdraví. Psychologie zdraví pojímá člověka holisticky a při studiu vztahu mezi zdravím a nemocí zdůrazňuje individuální odpovědnost jedince za vlastní zdravotní stav (Křivohlavý, 2003). Zdraví je prostředkem k dosahování cílů. Zdravý člověk může usilovat o realizaci svých představ a plánů; nemocný má cíl jen jeden – uzdravit se (Křivohlavý, 2003). Mnohé výzkumy prokazují vliv stresu na zdravotní stav. Souvislost byla prokázána u infekčních a kardiovaskulárních chorob, u astmatu, diabetu i revmatické artritidy a dalších. Lidé mají snahu snižovat stres za pomoci negativních faktorů, které poškození zdraví ještě umocňují, jedná se například o kouření, nadměrné pití alkoholických nápojů, braní drog, přejídání atp. Z výše uvedených důvodů je třeba důsledně dbát na využívání pozitivních způsobů odbourávání stresu, jež jsou v současné době označovány pojmem zdravý životní styl.
1.4.1.1
Relaxace
Míček (1984) píše, že vlivem nároků, jež jsou na člověka v dnešní hektické době kladeny, a množstvím úkolů, které musí plnit, se jeho svaly dostávají do napětí, které ve svalech přetrvává i po skončení činnosti, jež ho vyvolala. Proto je nezbytné, aby svaly byly uvolňovány relaxací. Při snížení svalové tenze totiž dochází i ke snížení psychického napětí. 25
Významným činitelem v prevenci stresu a vyhoření je tedy umění relaxace. Křivohlavý (2010) rozlišuje samovolnou (spontánní) a záměrnou (diferencovanou) relaxaci. Spontánní relaxaci představuje odpočinek a spánek, diferencovanou relaxaci navozujeme vlastní vůlí. Správně prováděná relaxace vede ke stavu fyzického a psychického uvolnění. Dýchání je typem relaxace, která může být jak samovolná, tak diferencovaná. Při stresujících situacích se doporučují dechová cvičení 9 s kontrolou frekvence dechu. Člověk je poté schopen klidně a lépe řešit vzniklou nepříjemnou situaci. Hluboký a nerušený spánek je ideálním prostředkem pro obnovu tělesných a duševních sil, píše Praško (2007). Nedostatek spánku je považován za významný stresor. Na druhou stranu i stres může způsobovat nespavost. Tyto dva jevy se vzájemně ovlivňují (Křivohlavý, 2003). Člověk by proto neměl podceňovat jeho význam a při problémech s usínáním by měl svůj organismus nejprve zklidnit. Možností, jež jsou odborníky doporučovány, je celá škála, od naučení se některým z relaxačních technik přes čtení beletrie a poslech uklidňující hudby až po vlažnou sprchu a další. Lidé, kteří si dovedou dopřát dostatek spánku, bývají výkonnější, klidní a spokojení. Další z forem relaxace představuje například procházka. V optimálním případě uskutečňovaná v lese, v parku či venkovském prostředí. Křivohlavý (2010) doporučuje se při procházce soustředit na ticho, radovat se z přírody, a hlavně nepřemýšlet. Další možností relaxace, kterou je třeba se naučit, jsou klasická relaxační cvičení. Patří sem například relaxační trénink profesora Schultze či Jacobsonova progresivní relaxace. Mezi relaxační techniky se řadí například jóga, imaginace a meditace.
1.4.1.2
Tělesná aktivita
Nedostatek pohybu představuje zátěž pro psychiku a zhoršuje emoční stav a duševní rovnováhu (Míček, 1984). Naopak přiměřená fyzická aktivita má blahodárný vliv na naši tělesnou schránku. Posiluje odolnost jednotlivých orgánů, posiluje imunitní systém a pomáhá předcházet celé řadě chorob a onemocnění, ale nejen to, jak píše Praško a
9
Viz: Praško, Prašková, 2001 nebo Míček, 1984, 1976. 26
Prašková (2001, s. 125), pohybová aktivita je jedním z významných činitelů, které ovlivňují naše zdraví, mají vliv na duševní výkon i náladu. Sport či manuální práce jsou vhodnými formami odpočinku pro duševně pracující jedince. V prevenci vlivu stresu na jedince je fyzická aktivita významná tím, že pomáhá v těle odbourávat tzv. „ stresové hormony“. Při tělesné aktivitě důsledkem svalové zátěže dochází k vyplavování endorfinů, nazývaných také hormony štěstí. Endorfiny tlumí bolest, ovlivňují dobrou náladu a pocity štěstí. Pokud se člověk věnuje pravidelně nějaké fyzické aktivitě, získává i výborný zdroj psychosomatické i psychologické prevence vlivu stresu (Praško, Prašková, 2001). Křivohlavý (2003) upozorňuje na rizika, jež s sebou přináší nadměrné fyzické cvičení. Jedná se zejména o nerovnoměrné zatěžování a nadměrné opotřebování určitých partií. Dalším negativním jevem tělesného cvičení je možný vznik pozitivní a negativní addikce. Pozitivní addikce byla zjištěna zejména u vytrvalostních sportovců, při přerušení činnosti se u nich začaly objevovat zejména psychologické symptomy podobně jako při odvykání drogám. Negativní addikce označuje snahu neustále zvyšovat hranici výkonu, což vede k eliminaci všech ostatních aktivit.
1.4.1.3
Výživa
I když si to stále mnozí lidé neuvědomují, zdravá výživa má také nezanedbatelný vliv na naši psychickou a fyzickou kondici. Člověk by měl přijímat potravu v klidu, a ne být rozptylován dalšími činnostmi, jako je sledování televize, čtení novin atp. Samozřejmě se nedoporučuje konzumovat jídlo za pracovním stolem či přímo během výkonu zaměstnání (Míček, 1984). Pro zvýšení zdravotního přínosu potravin je vhodné rozložit potravu do několika (optimálně pěti) menších jídel během celého dne a dbát také na energetický obsah živin. Jedná se zejména o kontrolu poměru tuků, sacharidů a bílkovin a obsahu minerálů a vitaminů. Mnohé z těchto prvků (hořčík, vitaminy řady B) pozitivně působí na náš nervový systém, duševní činnost a výkonnost.
27
1.4.2 Prevence vyhoření na psychické rovině
V této kapitole se budeme věnovat zejména duševní hygieně. Zaměříme se na témata sebepoznání, sebereflexe a plánování času.
1.4.2.1
Duševní hygiena
Významným tématem na poli prevence vyhoření je otázka duševní hygieny neboli duševního zdraví. Kebza (2009, s. 75) charakterizuje duševní hygienu jako soubor poznatků, schopností a činností, jež mění podmínky lidského života: zaprvé snížením rizik, která vyvolávají anebo udržují duševní problémy. A za druhé zvýšením vlivu ochranných činitelů, které podporují duševní zdraví, osobní pohodu a spokojenost včetně duševní a tělesné odolnosti. Křivohlavý (2003) naproti tomu zdůrazňuje, že duševní hygiena se zaměřuje spíše na upevňování a posilování relativně dobrého duševního zdraví nežli na odstraňování poruch.
1.4.2.2
Sebevýchova a sebepoznávání
„Vlastní sebevýchova, vlastní autoregulace, začíná sebepoznáním. Vlivem sebepoznání se vědomí o sobě samém stává složitějším, bohatším a objektivnějším“ (Míček, 1976, s. 14.) Sebepoznávání je velmi obtížná činnost. Každý jsme si během života vypracovali určitý obraz sama sebe; představu toho, jací jsme, ale také toho, jací bychom chtěli být. To, jak posuzujeme míru diskrepance mezi naším reálným a ideálním já, ovlivňuje naše sebepojetí, můžeme trpět pocity méněcennosti či naopak být příliš sebevědomí. Právě sebepoznání by mělo člověku objektivně přiblížit jeho reálné já. Kuneš10 (2009, s. 8) píše: „Sebepoznání neznamená něco měnit, popírat, bojovat proti něčemu nebo dělat něco jinak. Sebepoznání pouze pomáhá odhalit skutečnosti, kterých si obvykle nejsme vědomi, a umožňuje nám spatřit sami sebe se vším, co k nám patří.“
10
Autor ve své knize (2009) nabízí širokou škálu praktických postupů, návodů a cvičení zaměřených na sebepoznávání. 28
Člověku se skrze sebepoznání naskytuje možnost uvědomit si v celé šíři své vlohy, schopnosti, možnosti a nadání a také odhalit nedostatky a limity vlastní osobnosti. Prozkoumáme-li svůj vnitřní svět, uvědomíme si svou jedinečnost a snad i upustíme od schematického vnímání druhých lidí (Kuneš, 2009, s. 12–13). L. Míček (1976) poskytuje návody k sebevýchově realizované prostřednictvím sebepozorování. Patří sem pravidelné provádění sebereflexe vlastního chování a jednání a úvahy nad příčinami a důsledky jednání, které mohou být vedeny ve formě deníku či přemítáním v duchu. Poté sem řadí sebepoznávání prostřednictvím sdělení druhých lidí, reflexi jednání a prožívaných emocí v právě přítomné chvíli a využívání metody volných asociací k hledání skrytých momentů jednání. Pokud chce pomáhající pracovník předcházet chybám či poškození klienta a zhoršení jeho situace, je důležité, aby znal sám sebe, zejména své slabé a silné stránky, a aby pracoval na sebepoznávání a osobním rozvoji.
1.4.2.3
Plánování času
Uvážlivé plánování času se významně podílí na prevenci stresu. (Praško, 2007) Pokud člověk ví, jak si správně zorganizovat čas způsobem, aby mu vedle povinností stále zůstával prostor na věnování se příjemným zájmům, zvládá jeden z důležitých kroků spojených s prevencí vyhoření. Jde o to, dokázat si určit cíle, zhodnotit své možnosti a podle toho si čas rozvrhnout tak, aby člověk neměl pocit, že žije pod nepříjemným tlakem povinností. Jedním z řešení může být příprava soupisu úkolů11, ta však musí být činěna realisticky, je třeba plánovat i rezervní čas pro možnost změn a nenadálých situací. Příliš napjatý plán se může proměnit ve stresor.
11
Návod pro sestavení časového rozvrhu nabízí např. Praško (2007), Praško a Prašková (2001). 29
1.4.3 Prevence vyhoření na sociální rovině
Člověk je od přírody hravý tvor a hravost mu přetrvává po celý život, na rozdíl od zvířat, která si hrají jen jako mláďata, zbytek času stráví honbou za potravou a odpočinkem, píše Praško (2007). Člověk si ale ze své podstaty může dovolit věnovat se i jiným (příjemným) aktivitám, než je práce v zaměstnání. Pokud na delší dobu zapomene trávit čas činnostmi, jež mu dělají radost, uspokojují jeho touhy a jsou mu tzv. potravou pro duši, nejen pro tělo, zapomíná trávit čas s druhými lidmi a věnuje se pouze svému zaměstnání, může pomalu upadat do stavu zklamání a vyčerpání. Člověk je unavený, ztrácí výkonnost, na volnočasové aktivity mu zbývá méně a méně času, už ani na ně nemá chuť. Chybí mu pozitivní životní faktory, jež by mu dodávaly energii. Pro mnohé z nás patří mezi salutory na této rovině čas strávený s rodinou, příjemný rozhovor s blízkými lidmi, kontakt s přáteli a známými, který se odehrává ve vlídné atmosféře. Může se jednat o týmové sporty, kulturní zážitky – divadlo, kino, koncert, párty, dobrovolnictví a mnohé další sociální kontakty, při nichž se cítíme pohodlně a bezpečně a které nás v jistém směru obohacují. Mimo výše uvedené potřebujeme mít blízké osoby, o kterých víme, že se jim můžeme svěřit s našimi problémy. Za kým můžeme přijít, i když nám není nejlépe, s kým se můžeme setkat a povídat si o tom, co nás tíží a z čeho jsme smutní. Potřebujeme mít kolem sebe osoby, na které se můžeme v těžkých chvílích obrátit. Jedná se o lidi, kteří nám poskytují sociální oporu. O sociální opoře, významném zdroji prevence vyhoření, pojednává právě následující podkapitola.
1.4.3.1
Sociální opora
Sociální oporou se v širším smyslu slova rozumí pomoc, která je poskytována druhými lidmi člověku, který se nachází v zátěžové situaci. Obecně jde o činnost, která člověku v tísni jeho zátěžovou situaci ulehčuje (Křivohlavý, 2003). Sociální opora je také definována jako systém sociálních vztahů a vazeb, jež člověk produkuje ve vztahu k okolí a také je z okolí přijímá (Kebza, Šolcová, 2003). Křivohlavý (2003) se zmiňuje o sociální
30
opoře ve smyslu pomoci v tíživých situacích, Kebza a Šolcová (2003) na ni nahlížejí více recipročně. V současné době se v odborných kruzích uplatňují dva modely sociální opory. Za prvé je to „stress centred“ model, ve kterém sociální opora funguje jako nárazník chránící před potenciálním vlivem stresových situací. Druhý model je nazýván modelem „hlavního účinku“ (Bakalová In Kebza a Šolcová, 2003) a předpokládá, že sociální opora má žádoucí vliv na zdraví člověka nezávisle na tom, jestli je jedinec vystaven stresu, nebo ne. Sociální opora dokáže tlumit vliv negativních okolností na jedince, ovlivňovat jeho zdravotní stav, zvládat chronický stres a tak zmírňovat nebezpečí syndromu vyhoření. Mezi hlavní zdroje sociální opory patří rodina, přátelé, případně kolegové, s kterými jedinec tráví svůj volný čas. V prevenci syndromu vyhoření je zdůrazňován význam sociální opory poskytované nadřízenými a spolupracovníky, supervizory (Kebza, Šolcová, 2003, Křivohlavý, 1998). V rámci psychologicko-medicínského paradigmatu jsou rozlišovány tři úrovně sociální opory. Jedná se o makroúroveň, která je tvořena celospolečenskou formou pomoci. Jako příklad můžeme uvést sociální podporu – pomoc potřebným v národním či nadnárodním měřítku. Mezoúroveň představuje pomoc členům v rámci skupiny, např. mezi členy náboženského/sportovního sdružení atd. Na mikroúrovni se jedná o kvalitu intimních vztahů, možnosti pomoci např. mezi partnery nebo rodičem a dítětem (Křivohlavý 2003, Kebza a Šolcová 1999). Kebza a Šolcová (Kebza, Šolcová, 1999) uvádějí dělení sociální opory na očekávanou/anticipovanou, mobilizovanou sociální oporu a obdrženou sociální oporu. Anticipovaná opora reprezentuje to, jak jedinec vnímá své sociální okolí. Je to pocit jedince, že je ostatními akceptován a že mu pomohou, bude-li potřeba. Získaná sociální opora je taková, které se jedinci skutečně dostalo. Vlivem osobnostních charakteristik může být skutečně získaná opora oproti očekávané značně rozdílná. Velmi sebevědomí lidé mohou například přeceňovat očekávanou úroveň opory.
31
Podle House (In Kebza, Šolcová, 1999) tvoří sociální oporu čtyři složky: emocionální, kam patří láska, důvěra a empatie. Hodnoticí složkou je hodnocení komunikace, jež má význam pro sebehodnocení. Třetí složka, informační, spočívá v poskytnutí informací nebo rad potřebných pro řešení problému a poslední, instrumentální složka představuje praktickou pomoc (materiální, finanční). Výzkumy na téma sociální opora převážně prokazují, že lidé s rozvinutými sociálními vazbami žijí déle a disponují lepším fyzickým a duševním zdravím než lidé, kteří mají sociální vazby méně rozvinuté (Kebza, Šolcová, 1999). Význam sociální opory je dokumentován ve výzkumech „well-being“ – dobrého naladění – a byl prokázán u exogenní deprese a kardiovaskulárních chorob. Výše uvádíme sociální oporu ve smyslu významného protektivního faktoru, nicméně objevují se i výzkumy, které pozitivní vliv sociální opory zcela nepotvrzují. Bylo zjištěno, že mezilidské vztahy nemusejí být vždy přínosem, nesou s sebou totiž i negativní jevy, jako jsou konflikty, odmítnutí, nedorozumění. Další problémy mohou nastat tehdy, když se sociální opora míjí účinkem, např. vytváří závislost, skrývá se za ní snaha manipulovat, navozuje pocit bezmocnosti, snižuje sebedůvěru a vede naopak ke snížení kvality života. Neustálé poskytování sociální opory druhým lidem se tak může stát jedním z faktorů přispívajících ke vzniku syndromu vyhoření.
1.4.3.2
Vztah mezi pracovníkem a klientem
O. Matoušek (2008) píše, že pomáhající pracovník by měl být hlavně člověk upřímný, otevřený a empatický, avšak ne soucitný. Mohl by se totiž s klientem příliš ztotožnit a to by mu bránilo vykonávat svou profesi. Dále by si měl umět vytvářet pozitivní vztah ke svým klientům (a druhým lidem vůbec). K. Kopřiva (2006, s. 92) píše, že pomáhající pracovník by měl být ke klientovi v empatickém vztahu, ale přitom neztrácet zakotvení v sobě samém. A právě vztahu mezi pracovníkem a klientem a jeho hranicím z hlediska prevence syndromu vyhoření se věnuje tato kapitola. K. Kopřiva (2006, s. 17–18) rozlišuje dva typy pomáhajících pracovníků – neangažované a angažované. Z hlediska syndromu vyhoření jsou ohroženější příliš angažovaní pracovníci, a na ty se také zaměřím. 32
Angažovaný pracovník se může na jedné straně dopouštět nadměrné kontroly nad klientem a na druhé straně může mít sklon se pro klienta obětovat. Oba tyto problémy se mohou vyskytovat i u jednoho pracovníka a do jisté míry souvisí se syndromem pomocníka, o němž se zmiňuje jedna z předchozích kapitol. Přílišná angažovanost se projevuje zejména u začínajících pracovníků. Ti jsou ohroženi tzv.„spasitelským komplexem“ (Novosad, 2006). Považují se za jediné osoby na světě, které mohou klientovi pomoci vyřešit jeho problém, a činí tak na úkor svých fyzických, psychických a emocionálních možností. Toto sebeobětování a vykonávání pomáhající profese bez dlouhodobého uspokojování vlastních potřeb a zájmů může zapříčinit vznik syndromu vyhoření. Proto je třeba, aby pracovník reflektoval své pracovní nasazení ve snaze pomoci klientovi a byl si vědom toho, že klient opravdu o takové nasazení stojí. „Nadměrná kontrola“ i „nadměrná péče“ narušují zdravou hranici mezi klientem a pracovníkem. „Hranicí mezi dvěma lidmi … míníme dělítko, které určuje, co je záležitostí mou a co je záležitostí druhého“ (Kopřiva, 2006, s. 74.) Někteří pomáhající pracovníci vykonávají svoji profesi ve snaze uspokojit svoji potřebu být pro někoho užitečný. Toto je jedním z motivů pomáhání, který také vede k narušení hranice mezi pomáhajícím a klientem. K. Kopřiva (Kopřiva, 2006) jej nazývá splýváním, které pracovníkovi umožňuje vyhnout se či potlačit pocity samoty a zbytečnosti. Pracovník zasažený splýváním nemůže být považován za člověka, jenž rád pomáhá lidem. Tento pracovník se nechová empaticky, ale soucitně, což má negativní dopad nejen na pracovníka, ale hlavně na klienta. Pracovník mu totiž pomáhá i v situacích, ve kterých by byl soběstačný, a tak utužuje klientovu závislost a umenšuje jeho samostatnost. Jedním z „nebezpečných“ motivů pro výkon pomáhající profese je potřeba pozitivního ocenění od druhých (od klientů) a ujišťování se o vlastní kompetentnosti na základě hodnocení druhých. To také narušuje kvalitu vztahu mezi pracovníkem a klientem, ve kterém se pracovník dostává do závislého postavení. Další otázkou je problematika profesionálního přístupu ke klientovi. Ne v každém případě a u každého klienta je možné oddělit subjektivní pocity a názory a zachovat profesionální objektivitu. Úlehla (1999, s. 29–30) píše, že požadavek důsledné 33
a soustavné neosobnosti je za prvé téměř nemožný a za druhé vede k rutinnímu přístupu s následkem ztráty radosti z vykonávané práce. Jelikož je pracovník člověk, a ne stroj, odráží se v jeho práci i jeho momentální vnitřní rozpoložení. Proto je třeba, aby si pracovník uvědomoval své momentální duševní naladění, byl schopen sebereflexe a dbal na svůj osobní rozvoj. Připustí-li si pracovník tyto skutečnosti, bude ho jeho práce více těšit a bude v ní mít větší úspěchy.
1.4.4 Prevence vyhoření na duchovní rovině
Duchovní rovina prevence stresu a vyhoření bývá často opomíjena. Duchovní aspekt zdraví, jak píše Křivohlavý (2003), opomněla při vytváření definice zdraví i Světová zdravotnická organizace.
1.4.4.1
Smysluplnost života
Již jsem se zmiňovala o tom, že syndrom vyhoření se objevuje více u lidí, kteří se zaměřují „pouze“ na jeden cíl a nenahlíží svůj život z širší perspektivy. Nyní se tomuto tématu budu věnovat více. Přiblížím otázku stanovování cílů, která souvisí s hodnotami a smysluplností žití. Lidé, kteří lépe odolávají vyhoření, neberou úspěch jako hlavní smysl svého života. Chápou jej jako vedlejší produkt (Křivohlavý, 1994). Pokud to člověk s touhou po úspěchu přehání, upne k ní veškeré své snažení a nic jiného než zdar v dané věci pro něj nemá smysl, stává se jeho cíl těžko dosažitelným. Čím více člověk touží uspět, tím spíše selže. Pokud máme na jedné straně touhu po úspěchu, pak zákonitě na druhé straně nacházíme strach a úzkost z neúspěchu. Frankl (1994) říká, že když je štěstí, radost a úspěch brán jako dar, ne jako cíl, stává se náš život hodnotnějším. Účelem našich životů není seberealizace skrze sebe sama, ale skrze uskutečňování výzev, které přicházejí z vnějšího světa a vedou k sebepřekračování (Frankl, 1994). Frankl se soustavně zabýval duchovní rovinou lidské existence, která nás vede k hledání smyslu našeho života a tázání se po jeho naplnění. Byl přesvědčen, že lidská touha po smysluplnosti života je něco víc nežli racionalizace pudových sil. Je pro člověka elementární motivací, vůlí ke smyslu. Člověk ale nenaplňuje nějaký obecný smysl 34
života, každému je určeno jedinečné poslání, jehož dosahuje skrze objevování a uskutečňování hodnot, které jsou skryty v běžných situacích. Díky tomu, že v tom, co děláme, nacházíme smysl, dokážeme lépe zvládat životní těžkosti.
1.4.4.2
Víra a spiritualita
Spiritualita neboli „postmoderní potomek náboženství“, jak píše Říčan (2007), představuje prožitkové jádro náboženství, kdy náboženství je chápáno ve smyslu instituce či rituálu. Spirituální prožitek člověka duchovně a psychicky posiluje. Skrze spiritualitu dosahuje člověk plného sebeuskutečnění. Náboženská víra může člověku umožnit nahlížet na svůj život jako na smysluplný. Víra a spiritualita jsou u nábožensky orientovaných lidí považovány za jádro osobní identity a smyslu života. Tyto dva jevy neovlivňují jen postoje a životní přesvědčení člověka, mají pozitivní dopad na další stránky lidského života. Křivohlavý (2003) píše o víře jako o jednom z významných faktorů působících na zdraví člověka. V sekularizovaném světě se jedná např. o víru v léčebný účinek medikamentu, ve správný postup lékaře. Ve světě posvátna/náboženství jde o víru v božstvo, vyšší moc. O vliv víry na uzdravení somaticky nemocných pacientů se začali odborníci zajímat až koncem dvacátého století. Realizovali řadu výzkumů, jejich závěry nyní shrnu. Výzkumy v této oblasti, prováděné převážně americkými odborníky, prokazují například užší vztah mezi životní spokojeností a náboženskou vírou nežli mezi životní spokojeností a finančním zajištěním. S kvalitou života jsou dále více spokojeni intrinsičtí12 věřící. Také byla prokázána pozitivní korelace mezi vírou a zdravým životním stylem. Náboženská víra byla označena za protistresový nárazník s podobným vlivem, jako má sociální opora (Křivohlavý, 2003).
12
G. Allport (Křivohlavý, 2003, s. 157) přišel s rozlišením dvou projevů víry: vnitřní a vnější. Vnitřní neboli intrinsicky pojatá víra je víra zvnitřnělá, vycházející z hloubi vnitřního přesvědčení jedince. Extrinsicky pojímaná víra je vírou povrchní, spočívající v praktikování vnějších náboženských úkonů. Člověk navštěvuje bohoslužbu z konformních důvodů, ne však z potřeby/touhy ponoření se do posvátna.
35
1.5 Terénní sociální práce v sociálně vyloučených lokalitách
Tato kapitola napomáhá zodpovězení hlavní výzkumné otázky tím, že ji konceptualizuje z pohledu definice sociální práce, sociálně vyloučené lokality a pomáhajícího pracovníka.
1.5.1 Sociální práce
Sociální práce je „společenskovědní disciplína i oblast praktické činnosti, jejichž cílem je odhalování, vysvětlování, zmírňování a řešení sociálních problémů….“ (Matoušek, 2008, s. 213.) Navrátil definuje cíl sociální práce jako „podporu sociálního fungování klienta v situaci, kde je taková potřeba buď skupinově, nebo individuálně vnímána a vyjádřena. Sociální práce se profesionálně zabývá lidskými vztahy v souvislosti s výkonem sociálních rolí (sociálního fungování).“ (Navrátil, 2001, s. 11.) Koncept sociálního fungování charakterizuje vzájemné působení mezi požadavky prostředí a lidmi. Jádrem celého konceptu je představa, že lidé a prostředí jsou v permanentní interakci, přičemž prostředí klade na člověka určité požadavky a člověk je nucen na ně reagovat. Pokud mezi jedincem a prostředím nepanuje rovnováha, je zapotřebí intervence sociálního pracovníka (Bartlettová In Navrátil, 2001, s. 12). Sociální pracovníci tedy pomáhají jedincům, rodinám a skupinám dosáhnout nebo navrátit způsobilost k sociálnímu uplatnění a pro toto uplatnění jim pomáhají vytvářet příznivé společenské podmínky (Matoušek, 2008, s. 213). Podle paragrafu 109, dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, vykonává sociální pracovník sociální šetření, zabezpečuje sociální agendy včetně řešení sociálně právních problémů v zařízeních poskytujících služby sociální péče, sociálněprávní poradenství, analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti v zařízeních poskytujících služby sociální prevence, despitážní činnost, poskytování krizové pomoci, sociální poradenství a sociální rehabilitace. 36
Paragraf 110 téhož zákona popisuje požadavky na sociálního pracovníka k právní, zdravotní a odborné způsobilosti 13 . Následující paragraf 111 také stanovuje předpoklady vzdělávání sociálních pracovníků. Garantuje celoživotní odbornou úroveň vzdělání sociálního pracovníka a přímo ukládá povinnost dalšího profesního vzdělávání. Následné vzdělávání se uskutečňuje formou specializační výuky zajišťované vysokými a vyššími odbornými školami, účastí v akreditovaných kurzech, odbornými stážemi v zařízeních sociálních služeb a účastí na školicích akcích.
1.5.1.1
Terénní sociální práce
Specifickým druhem sociální práce je terénní sociální práce. V České republice je praktikována zejména snahou zvyšovat sociální kompetence lidí žijících v sociálně vyloučených lokalitách s cílem dosažení jejich inkluze do většinové společnosti. Terénní sociální práce spočívá v působení sociálního pracovníka přímo v prostředí klienta, tzn., že pracovník se setkává s klientem zejména v jeho rodinném prostředí. Předpokladem pro úspěšnou terénní sociální práci je dlouhodobé působení pracovníka v lokalitě a dobrá znalost sociálních poměrů a zvyků a hodnot klientů. Pro efektivní spolupráci s klientem potřebuje pracovník také dokázat získat si jeho důvěru a zároveň být přijímán v jistém ohledu jako autorita.
1.5.2 Osobnostní kvality pomáhajícího pracovníka
Pomáhající profese mají na rozdíl od jiných profesí svá specifika, jelikož, jak již bylo uvedeno výše, spočívají a vycházejí zejména z kontaktu, z jednání s druhými lidmi a v péči o ně. Z těchto důvodů hraje v pomáhajících oborech velkou roli osobnost pomáhajícího, jsou na ni kladeny velké nároky. Schmidbauer píše: „Ve všech sociálních povoláních je vlastní osobnost tím nejdůležitějším nástrojem; hranice možností jejího zatížení a její flexibility jsou zároveň hranicemi našeho konání.“ (Schmidbauer, 2000, s. 7.)
13 Viz: Příloha 2 – Odborná způsobilost k výkonu povolání sociálního pracovníka podle zákona č. 108/2006 ze dne 14. března 2006 o sociálních službách.
37
Podle Drapela (In Matoušek, 2008) by měli mít již samotní kandidáti na poradenské povolání jisté geneticky dané vlastnosti, jako je inteligence, životní energie, otevřenost a flexibilita. Kromě toho by si měli během svého života osvojit jisté etickopsychologické vlastnosti, jako je přiměřená životní zralost, poctivost a respekt k druhým. Z osobnostních předpokladů, kterými by měl disponovat sociální pracovník, jmenuje Matoušek (2008) upřímnost, empatii, otevřenost a umění vytvářet si pozitivní vztah ke klientům. Mimo to, podle B. Hopsona (Matoušek, 2008), by měl mít pracovník schopnost dokázat definovat problémy, klást otázky, nalézat řešení, volit strategie a plánovat činnosti. Dobrý pracovník je schopen respektovat (odlišné) názory klienta, jeho jiný životní styl a hodnotovou orientaci, projevuje toleranci vůči etnické, kulturní, politické a náboženské odlišnosti klienta. Dokáže přistupovat ke klientovi bez předsudků a snaží se vyvarovat nahlížení na něj skrze tradiční stereotypy. Také by měl umět aktivně naslouchat a komunikovat. Umění komunikace patří společně s osobností mezi hlavní pracovní nástroje sociálního pracovníka.
1.5.3 Sociální vyloučení
Jednou z oblastí uplatnění sociálních pracovníků je konkrétní pomoc sociálně vyloučeným osobám a skupinám v (re)integraci do majoritní společnosti. Koncept sociálního vyloučení byl definován francouzskými odborníky v 70. letech minulého století. Tímto pojmem byly označovány osoby, jež stály mimo systém sociálního zabezpečení, postupně se však tento termín rozšířil i na další jevy. Toušek (2007, s. 6) definuje jako sociální vyloučení (exkluzi) proces, „kdy jsou jednotlivci či celé skupiny vytěsňovány na okraj společnosti a je jim omezován nebo zamezen přístup ke zdrojům, které jsou dostupné ostatním členům společnosti.“ Jedná se zejména o přístup k zaměstnání, bydlení, sociální ochraně, zdravotní péči a vzdělání. Jako sociálně vyloučená lokalita bývá označováno (prostorově) vyloučené sídlo se sníženou dostupností služeb. Lokalita je často tvořena zchátralými bytovými jednotkami a většina obyvatel je buďto dlouhodobě nezaměstnaná, nebo na rodičovské dovolené. Majoritní společnost se takovému místu vyhýbá a nenavštěvuje ho. 38
Česká republika se potýká s fenoménem sociálního vyloučení od devadesátých let minulého století. Příčina sociálního vyloučení často spočívá ve ztrátě či velké obtížnosti najít zaměstnání, v platební neschopnosti, zadluženosti, v problémovém bydlení, v nekvalifikovanosti, drogové závislosti a v neposlední řadě od majoritní společnosti odlišné etnicitě. Sociálně vyloučení lidé se z důvodu komplexnosti jejich problémů ocitají v bezvýchodné situaci, v bludném kruhu sociální exkluze. Cestu ven se jim pokouší najít některé neziskové organizace. Jednou z nich je také společnost, ve které je realizována výzkumná část práce a o níž informuje následující kapitola.
1.5.4 Humanitární organizace
Jelikož se výzkum odehrává mezi pracovníky jedné neziskové organizace, představíme si její strukturu a poslání. Nezisková organizace, v níž byl výzkum realizován, vznikla s cílem zajišťovat humanitární pomoc v krizí postižených oblastech ve světě a usilovat o podporu dodržování lidských práv. V průběhu let se její zájmy rozšířily a aktivity organizace byly rozděleny do následujících sekcí: sekce humanitární a rozvojové pomoci, sekce podpory lidských práv a demokracie, informačně vzdělávací projekty a programy sociální integrace. Regionální pobočky sídlí v patnácti městech České republiky a působí zhruba v padesáti městech a obcích. Společnost zaměstnává v rámci programu sociální integrace přibližně 200 lidí. Jedná se zejména o terénní sociální pracovníky, ředitele poboček, pracovní poradce, kariérní poradce, koordinátory doučování atd. Pomoc je zaměřena na řešení problémů spojených s bydlením, zaměstnaností, zadlužeností a vzděláváním dětí. Organizace také poskytuje právní poradenství a službu sociálního asistenta policie. V některých městech jsou provozovány nízkoprahové kluby pro děti a mládež, kluby matek a „předškolky“. Terénní sociální pracovníci patří mezi tzv. úředníky první linie. (Lipsky In Musil, 2004, s. 47). To znamená, že jsou v pravidelném a přímém kontaktu s klienty (a jejich rodinami). Kontakt terénních sociálních pracovníků s klienty a dojednávání zakázek se odehrává v kanceláři pobočky, častěji však přímo v domácnostech klientů. Terénní sociální pracovníci uvedené organizace věnují dvě třetiny svého pracovního času kon39
zultacím s klienty, dojednáváním zakázek a jejich realizací. Zbývající část pracovní doby je zaměřena na administrativu a pravidelné porady, vzdělávání atp. Klienti přicházejí s rozličnými zakázkami, od zprostředkování zaměstnání, přes problémy s dluhy, bydlením, školní docházkou dětí, až po žádosti o asistenci při styku s úřady.
1.6 Percepce Vnímání (percepce) tvoří základní složku orientace organismu v životním prostředí, která vytváří mentální obsahy prostřednictvím senzorických údajů. Obsahem vnímání jsou jak objekty vnějšího světa a vztahy mezi nimi, tak i vnitřní stavy organismu (Hartl, Hartlová, 2009). Plháková (2003) definuje vnímání jako proces, jehož výsledkem jsou vjemy, které se často liší od neúplných údajů zaznamenaných našimi smysly. Jelikož každý člověk vnímá svým vlastním, jedinečným způsobem, liší se i vnímání okolní reality různými lidmi. To, že každý člověk vnímá a rozumí svým osobitým způsobem, je dáno odlišnými životními zkušenostmi a osobností každého jedince. Každý z nás má svůj specifický žitý svět, skrze který interpretuje jevy získané ze svého okolí tak, aby mu dávaly smysl a jistotu. Lidé se navzájem vnímají poněkud jinak, nežli je to u vnímání věcí. Obraz toho druhého si vytváříme nejen podle toho, co vidíme a slyšíme, ale také dotváříme za použití subjektivních konstruktů o konstruktech (vnitřním světě) druhých lidí. (Vybíral, 2005, s. 75). Člověk si vytváří nebo přijímá schémata, která mu pomáhají zjednodušovat, kategorizovat a rychleji interpretovat vnímané jevy. Kategorizace se dopouštíme již při vytváření prvních dojmů při setkání s druhým člověkem, a to zejména na základě pocitů (sympatie, antipatie), které v nás tento člověk vyvolal. Proces vnímání a interpretace ovlivňují mnohé determinanty, níže uvedu ty z nich, které hodlám uplatnit v během výzkumné části práce. „Stereotypy jsou soubory charakteristik, o kterých se předpokládá, že vystihují určitou skupinu nebo kategorii lidí.“ (Výrost a Slaměník, 2008 s. 191.) Tato schémata pro sociální skupiny jsou sdílená větším počtem osob. Na základě existence jednoho 40
společného znaku pro celou skupinu lidí jsou jedinci připsány i další vlastnosti. Stereotypizací v našem myšlení se utvářejí, produkují zjednodušené úsudky většinou s výrazným emočním doprovodem, píše Vybíral. (Vybíral, 2005, s. 78) Dále jsou rozlišovány autostereotypy a heterostereotypy. Autostereotypy jsou soubory charakteristik vlastní referenční skupiny a heterostereotypy vycházejí z kategorizací, které jsme si vytvořili pro členy jiné skupiny. Berne (In Vybíral, 2005, s. 79) přichází s pojmy „skupinové imago“ a „kánon“. „Kánon“ je nevědomé, skupinově tradované a opakující se vnímání vlastní skupiny v podobě zjednodušeného sloganu. Vytvořené skupinové „imago“ upevňuje identifikaci se skupinovou příslušností. „Kognitivní heuristiky (zkratky) jsou určité předpoklady či pravidla, které ulehčují a zjednodušují naši komunikaci a interakci s druhými lidmi.“ (Výrost a Slaměník. 2008, s. 195.) Kognitivní heuristiky sice usnadňuji mentální procesy, ale také zvyšují šanci na mylný úsudek (Sternberg, 2002). Například podle heuristiky reprezentativnosti posuzujeme pravděpodobnost čistě nahodilé události. Dalším zajímavým jevem je iluzorní korelace, což znamená, že člověk má tendenci vidět určité rysy, události a kategorie způsobem, jako by spolu souvisely. Iluzorní korelace souvisí jak s heuristikou reprezentativnosti, tak se stereotypy. Pokud u některé skupiny osob očekáváme určité vlastnosti, budeme si také lépe pamatovat a vybavovat ty příklady, ve kterých se naše očekávání naplnila, nežli ty, kdy tomu bylo naopak (Sternberg, 2002, s. 437).
2. Empirická část Tato část práce se zabývá otázkami sociovědního výzkumu a představuje výzkumnou metodu a strategii, jednotku zkoumání, postup zpracování a interpretaci dat vzhledem ke stanoveným dílčím výzkumným otázkám.
2.1 Výzkum v sociálních vědách V sociálněvědním výzkumu se používají dva základní typy šetření. Jedná se o kvalitativní a kvantitativní typ. 41
Kvantitativní přístupy navazují na metody přírodních věd, a pro zpracování dat tudíž využívají zejména matematické a statistické metody. Za vědecky hodnotná jsou považována jen numericky měřitelná zkoumání. Jako reakce na tyto statistické, experimentální či observační studie kvantitativně zaměřených odborníků vznikají kvalitativně orientované výzkumy. Největší rozkvět zažívají v osmdesátých a devadesátých letech 20. století (Hendl, 2008) 14. Další rozdíl mezi těmito dvěma výzkumnými přístupy je shledáván ve vztahu těchto výzkumných strategií k teorii. Kvantitativní výzkum ověřuje a priori stanovené hypotézy a testuje teorie, ale kvalitativní výzkum teorie a hypotézy vytváří až během sběru a analýzy dat. Pokud by totiž kvalitativní výzkumník přicházel do „terénu“ s předem vytvořenou hypotézou, je docela pravděpodobné, že by jeho zjištění dosahovala poměrně vysokého nežádoucího zkreslení.
2.1.1 Kvalitativní výzkumná strategie
Jelikož je plánovaný výzkum orientován kvalitativně, seznámím čtenáře s touto výzkumnou strategií podrobněji. Kvalitativní výzkum, jak negativně definuje Strauss a Corbinová, „je jakýkoli výzkum, jehož výsledků se nedosahuje pomocí statistických metod nebo jiných způsobů kvantifikace“ (1999, s. 10.) Poněkud konkrétněji definuje kvalitativní výzkum Disman (2009, s. 285), podle kterého toto šetření usiluje o interpretaci sociální reality s cílem odkrytí významu přikládaného sdělovaným informacím. Kvalitativní metody volíme tehdy, pokud potřebujeme pro objasnění nějakého fenoménu získat co nejvíce detailních informací. Generalizace na populaci není možná 15 a vzhledem k zaměření výzkumu nebývá v těchto případech ani relevantní.
14
Miovský (2006) nachází kořeny kvalitativních přístupů již u antických filozofů, jako je Herakleitos z Efesu s jeho výrokem panta rei a další. Z novověkých myslitelů orientuje odborné úvahy kvalitativním směrem italský myslitel Giovanni Battista Vico. Jeho přínos spočívá mimo jiné v upozornění na to, že ne vše lze poznat na základě matematicko--fyzikálních/empirických metod. Vico akcentuje význam intuice a imaginace, jež anticipují rozumové poznání. A právě tímto postřehem spouští Vico spor, jímž se budou zabývat vědci po celá následující staletí, spor o kvantitativní a kvalitativní přístupy ve společenskovědním bádání. 42
Dle Žižlavského (2003, s. 110–111) se kvalitativní výzkumná strategie vyznačuje několika hlavními rysy. Patří mezi ně naturalistické zkoumání, holistické pojetí, výzkumná neutralita a pružnost výzkumného procesu. Naturalistické zkoumání znamená, že šetření se odehrává v přirozeném sociálním prostředí. Výzkumník pojímá případ holisticky, tzn. ve všech jeho aspektech a kontextech. Dále usiluje o výzkumnou neutralitu vzhledem ke zkoumaným fenoménům. Výzkumník se snaží reflektovat svoje předsudky a možné chyby a vyvarovat se manipulace s daty a jednostrannosti výkladu. Pružnost výzkumného procesu spočívá v tom, že průběh kvalitativního výzkumu nelze předem zcela specifikovat. Zjednodušeně řečeno: do terénu nepřicházíme ověřovat hypotézy a teorie, ale vytvářet je. Poněvadž mě v plánovaném výzkumu zajímá význam, který respondenti určitému jevu přikládají, a usiluji o porozumění zkušenostem respondentů, rozhodla jsem se použít kvalitativní výzkumnou metodu, kterou je zakotvená teorie Volbou této metody se snažím předejít tomu, že bych na základě svých apriorních představ o daném problému nepostihla významné kategorie z pohledu respondentů, a tím pádem bych dospěla ke zkresleným závěrům.
2.1.2 Plán výzkumu – Zakotvená teorie (Grounded Theory)
Ve výzkumu jsem se rozhodla vycházet ze zakotvené teorie podle autorské dvojice Strausse a Corbinové (1999), kteří rozpracovali a přepracovali tuto metodu původně vyvinutou Straussem a Glaserem (1967). (Kathy Charmaz In Denzin, Lincoln, 2000.) Zakotvená teorie vytváří teorii během sběru dat. Sebraná data průběžně analyzuje a na základě dosažených zjištění pátrá po dalších datech, dokud nedojde k saturaci, tzn., dokud se nezačnou získané informace opakovat . Zakotvená teorie nám pomáhá zejména vytvořit obraz o indikátorech určitého jevu v čase. Nedokáže popsat jev samotný, protože např. při zpracování dat z rozhovorů vycházíme z vyprávění a ze vzpomínání druhých osob. Hendl píše, že „zakotvená teorie je návrhem hledání specifické
15
Na rozdíl od kvantitativních šetření. 43
,substantivní‛ teorie, která se týká jistým způsobem vymezené populace, prostředí nebo doby“ (2008, s. 243.) Tato metoda bývá často používána při práci s rozhovory, ale je ji možné použít pro zpracování různých typů dat, např. autobiografií a deníků. Princip zakotvené teorie nespočívá, jak by se mohlo zdát, v metodě sběru dat, ale v analýze (Kathy Charmaz In Denzin, Lincoln, 2000, s. 510). Při sběru dat probíhá kódování, při kterém jsou data definována a tříděna. Třídění dat přináší nový pohled na již získané údaje a podněcuje nás k návratu do terénu a k dalšímu sběru. Kódováním se rozumí rozkrytí dat směrem k jejich interpretaci, konceptualizaci a nové integraci (Hendl, 2008, s. 246). Grounded Theory pracuje se třemi druhy kódování. Jedná se o otevřené kódování, axiální kódování a selektivní kódování. Otevřené kódování představuje první krok analýzy. Jeho cílem je tematické rozkrytí textu. V podstatě se jedná o vyhledávání témat, která se mohou vztahovat k výzkumným otázkám, literatuře, k pojmům užívaným respondenty či k myšlenkám výzkumníka. Kódy označují věci nebo vyjadřují vlastnosti těchto věcí. Jedná se o témata na základní úrovni abstrakce (Hendl, 2008, s. 247). Poté následuje teoretické vzorkování (theoretical sampling), jehož cílem je upřesnění představ. Vymezuje konceptuální hranice a určuje relevantnost našich kategorií. Teoretické vzorkování pomáhá identifikovat kontext kategorií a specifikovat podmínky, za kterých se vyskytují. Následně se dostáváme k axiálnímu kódování. „Při axiálním kódování výzkumník zvažuje příčiny a důsledky, podmínky a interakce, strategie a procesy, a tvoří tak osy propojující jednotlivé kategorie“ (Hendl, 2008, s. 248.) Axiální kódování je základem pro kódování selektivní, které spočívá ve vyhledávání a vzájemném porovnávání případů ilustrujících identifikovaná témata. Hlavní témata se stávají ústředním bodem vznikající teorie. Pro správnou integraci výsledků je také nezbytné psaní poznámek, ke kterému by mělo docházet během celého výzkumného procesu – tedy od počátku sběru dat až po dokončení zprávy. Poznámky mají rozličný charakter a mohou se týkat přípravy výzkumu, inspirativních postřehů, témat atd. (Hendl, 2008, s. 256).
44
Během analýzy výzkumník vytváří příběh o lidech, sociálních procesech, situacích. Nejde o to, že by se příběh výzkumníkovi zjevil sám o sobě. Výsledný text propojuje autorovu kreativitu se zobrazovaným sociálním světem.
2.1.3 Validita a reliabilita v kvalitativním výzkumu
Validita je, podle Miovského, „konstruktem toho, zda způsob, jakým jsme k našemu zjištění dospěli (metody a procedura), a samotná tato zjištění (tvrzení, argumenty) jsou pravdivé, tedy zda odpovídají realitě, (jsou věrohodné).“ (Miovský, 2006, s. 255.) Validita však také souvisí s tím, zda zjištění přispívají k hlubšímu a kvalitnějšímu porozumění určitému fenoménu. Maxwell (In Hendl, 2008, s. 338–340) připomíná tu skutečnost, že aby byla každá zpráva o lidech užitečná a důvěryhodná, musí být vztažena k vnějšímu jevu, kterým je konstruovaná objektivní realita nebo konstrukce aktérů. Autor upozorňuje na to, že žádná objektivně správná zpráva neexistuje. Mnozí kvalitativní badatelé totiž zapomínají, že jsou sami účastníky téhož sociální světa a není možné z něj vystoupit. Validita kvalitativního výzkumu je vlivem slabé standardizace poměrně vysoká, na druhou stranu ale slabá standardizace znamená nízkou reliabilitu. Prokazatelnost získání stejných výsledků při opakování studie je snížena např. vlivem systematických chyb. Pro jejich minimalizaci je třeba zachovat všechny použité zdroje a data a vést kompletní a detailní dokumentaci průběhu výzkumu, která bude dostupná i ostatním expertům pro možnost přezkoušení dosažených závěrů (Hendl, 2008).
2.1.4 Účel výzkumu a stanovení výzkumných otázek Účelem výzkumu je zjistit, jak terénní sociální pracovníci dané organizace vnímají osobní salutory, co jim pomáhá v prevenci syndromu vyhoření na rovině tělesné, duševní, sociální a duchovní. Dále se pokusím zjistit, jakým způsobem prevenci syndromu vyhoření u sebe samých reflektují. Zajímá mě, jak o osobních salutorech v souvislosti s prevencí vyhoření přemýšlejí a jak je prožívají, a v neposlední řadě, jaké techniky sami praktikují. 45
Hlavní výzkumná otázka tedy zní: Jakým způsobem terénní sociální pracovníci vnímají osobní salutory pro prevenci syndromu vyhoření? Zajímá mě, jaký jim přisuzují význam a jaké souvislosti je mezi osobními salutory a syndromem vyhoření napadají. Na základě hlavní výzkumné otázky definujeme čtyři vedlejší výzkumné otázky: 1. Jakým způsobem vnímají terénní sociální pracovníci osobní salutory pro prevenci syndromu vyhoření po stránce fyzické? U respondentů se zajímáme o to, jakým způsobem relaxují, jaký mají vztah k tělesné činnosti, jak souvisí jejich zdravotní stav s výkonem zaměstnání a za jakým účelem jednotlivé činnosti vykonávají a co jim přinášejí. 2. Jakým způsobem vnímají terénní sociální pracovníci osobní salutory pro prevenci syndromu vyhoření po stránce psychické? Tuto otázku směřujeme k tématu duševní hygieny a všech aspektů, které s ní souvisejí. Zajímá nás, jaké interferenční strategie respondenti praktikují. Jakým způsobem tráví volný čas a v čem vidí jeho přínos. Zda si stanovují hranice mezi soukromým a profesním životem. A jaké osobnostní charakteristiky považují za prospěšné z hlediska výkonu jejich zaměstnání. 3. Jakým způsobem vnímají terénní sociální pracovníci osobní salutory pro prevenci syndromu vyhoření po stránce sociální? Touto vedlejší otázkou zjišťujeme, v čem spatřují respondenti osobní přínos „bytí“ ve společnosti druhých osob. Zajímá nás role rodinných příslušníků a přátel v životě respondentů. Hledám význam sociální opory a také osoby, které ji respondentům poskytují. 4. Jakým způsobem vnímají terénní sociální pracovníci osobní salutory pro prevenci syndromu vyhoření po stránce duchovní? Položením této otázky pátrám po duchovním aspektu prevence vyhoření u respondentů. Zajímá mě, v čem nacházejí pracovníci smysluplnost svého zaměstnání/povolání. Zda se zmiňují o významu víry a transcendentna ve svém životě, jaké hodnoty sdílejí a kde hledají duchovní energii.
46
2.1.5 Rozhovor
Rozhovor je považován za jednu z hlavních technik sběru dat pro kvalitativní výzkumy (Szostkiewicz, 1964, s. 163). Tato technika spočívá v bezprostředním rozhovoru tazatele se zkoumaným člověkem. Role výzkumníka spočívá v kladení otázek a usměrňování rozhovoru požadovaným směrem. V tomto výzkumu byl využíván polostrukturovaný typ rozhovoru, který spočívá v tom, že výzkumník přichází za respondentem s osnovou otázek, o kterých bude s respondentem hovořit. Tazatel se drží osnovy, avšak v případě potřeby může položit respondentovi i další doplňující a upřesňující dotazy. Výhody polostrukturovaného rozhovoru na rozdíl od plně strukturovaného spočívají v tom, že tazatel není omezován dodržováním přesné formulace otázek a požadovaným sledem jejich pokládání. Předností tohoto typu rozhovoru oproti nestrukturovanému rozhovoru je skutečnost, že tazatel má lepší možnost korigovat průběh hovoru požadovaným směrem. To, zda bude tazatel při rozhoru úspěšný a podaří se mu získat požadované informace, závisí na mnoha faktorech. Cestu k požadovanému výsledku rozhovoru by mu měla ulehčit znalost vedení rozhovoru. Mezi tyto dovednosti patří: teoretická příprava v oblasti pozorovaných jevů, volba vhodného jazykového kódu, znalost zdvořilostních forem daného sociokulturního prostředí, umění aktivně naslouchat a schopnost lehce navazovat vztahy s druhými lidmi a působit na ně důvěryhodně (Szostkiewicz, 1964, s. 170).
2.1.6 Jednotka zkoumání a zjišťování
Výzkum na téma prevence syndromu vyhoření byl realizován mezi terénními sociálními pracovníky jedné humanitární organizace. Respondenti byli vybráni ze tří poboček, jejichž činnost je zaměřena na sociální integraci. Pobočka A sídlila ve městě s počtem obyvatel převyšujícím sto tisíc a zaměstnávala patnáct pracovníků, pobočka B sídlila ve městě s padesáti tisíci obyvateli a čítala třináct zaměstnanců, pobočka C se nacházela ve městě s počtem obyvatel do deseti tisíc a pracovali v ní tři zaměstnanci. 47
Respondenti a respondentky se pohybovali ve věkovém rozmezí 22 až 34 let. Věkový průměr byl tedy 28,7 let. Respondenty z vyšších věkových skupin nebylo možné oslovit, protože na vybraných pracovištích nepracoval na pozici TSP nikdo starší třiceti pěti let. Délka zaměstnání respondentů v dané organizaci na pozici terénní sociální pracovník byla mezi šesti měsíci a čtyřmi a půl roky. Čtyři respondenti současně se zaměstnáním studovali kombinovanou formou vyšší odbornou školu nebo vysokou školu. Jednalo se o obory sociální práce, speciální pedagogika a veřejný sektor. Jeden respondent byl z důvodu studia zaměstnán na poloviční úvazek. Všichni zaměstnanci se účastnili vzdělávacích kurzů, jež jim pravidelně poskytuje zaměstnavatel. Jednalo se zejména o kurzy kratšího rozsahu z oblasti krizové intervence, práce s agresivním klientem, vedení motivačního rozhovoru atp. Zaměstnávající organizace také zajišťuje pro své zaměstnance skupinovou a individuální supervizi. Skupinová supervize se koná jednou za tři měsíce a má podobu bálintovské skupiny. Individuální supervize je poskytována na základě žádosti zaměstnance. Z hlediska genderu se jednalo o šest žen a čtyři muže. Toto rozložení nekoresponduje s podílem mužů a žen mezi terénními sociálními pracovníky organizace. Odhadovaný poměr na pozicích terénních sociálních pracovníků je přibližně osm ku dvěma ve prospěch žen. Pohlaví
Věk
Vzdělání – obor
Délka zaměstnání
Pobočka
R1
Muž
29
VŠ – kulturní antropologie
2 roky
A
R2
Muž
28
VŠ – sociální práce
1 rok
A
R3
Žena
30
VŠ – veřejná správa
2 roky
A
R4
Žena
27
VOŠ – sociální práce
2 roky
C
R5
Žena
30
VŠ – sociální práce
4,5 roku
C
R6
Žena
34
VŠ – kulturní antropologie
1,2 roku
B
R7
Žena
25
VŠ – kulturní antropologie
0,5 roku
B
R8
Muž
29
VŠ – sociální práce
1,1 roku
B
R9
Žena
22
SŠ – pedagogická
1 rok
B
R10 Muž
33
VŠ – sociologie
4,5 roku
B
Tabulka 1: Základní demografické údaje respondentů
Na tomto místě je nezbytné poznamenat, že podle Kebzy a Šolcové (1998) jsou věk, vzdělání či délka praxe v oboru považovány z hlediska vzniku a rozvoje vyhoření 48
za neutrální faktory, a dále poznamenávají, že názory na vliv genderu na rozvoj syndromu jsou nejednotné. Dřívější výzkumy naznačovaly jistou souvislost. Ta mohla být ale způsobena tím, že syndrom vyhoření byl zkoumán převážně ve feminizovaných oborech.
2.1.7 Realizace a postup sběru dat
Výzkumný soubor tvoří deset respondentů, kteří byli vybráni kombinací dvou metod. Metodou záměrného (účelového) výběru (Miovský, 2008), kdy jsou účastníci výzkumu vyhledáváni na základě předem stanovených kritérií a metodou „sněhové koule“. Ta spočívá v tom, že noví respondenti jsou oslovováni na základě doporučení respondentů, kteří se na výzkumu již podíleli. Hlavním kritériem výběru bylo zaměstnání na pozici terénního sociálního pracovníka při dané organizaci. Při sběru dat jsme postupovali následovně. Nejprve jsme telefonicky oslovili ředitele a ředitelky několika regionálních poboček organizace. Po představení výzkumného projektu jsme požádali o svolení kontaktovat terénní sociální pracovníky s žádostí o anonymní rozhovor pro účely diplomové práce. Žádný z řídících pracovníků proti účasti svých zaměstnanců na výzkumu nic nenamítal. Vedoucí pracovníci byli natolik vstřícní, že sami informovali zaměstnance o tom, že budou v nejbližší době kontaktováni studentkou oboru sociální politika a sociální práce. První kontakt s respondenty proběhl telefonicky. Dotazovaní byli stručně informováni o záměrech výzkumu, metodě sběru dat a také o tom, že se jedná o anonymní šetření. V případě projeveného zájmu jim byla navrhnuta možnost posouzení výzkumné zprávy ještě před uveřejněním. Žádný z informátorů o využití této možnosti neprojevil zájem. V průběhu dvou měsíců bylo osloveno deset respondentů. Všichni s účastí ve výzkumu souhlasili. S terénními sociálními pracovníky jsme se ve většině případů sešli po pracovní době v kavárně či restauraci situované v blízkosti jejich bydliště nebo pracoviště. Samozřejmě jsme volili odlehlejší kout podniku, abychom byli co nejméně rušeni. Respondent byl usazen ke stolu tak, aby měl výhled na okolní hosty a nemusel mít obavu z toho, že jeho osobní sdělení uslyší cizí lidé. Jeden z rozhovorů se na přání respondenta uskutečnil přímo na jeho pracovišti. 49
Rozhovory byly vedeny na základě předem připravené polostrukturované osnovy, která byla pro všechny respondenty jednotná. V závislosti na průběhu rozhovoru byly některé otázky modifikovány či byly pokládány doplňující otázky. Rozhovor byl nahráván na digitální diktafon, poté doslovně přepsán do textového dokumentu. Rozsah nahrávek se pohyboval mezi třiceti a sedmdesáti minutami. S každým respondentem jsme se sešli jednou, v případě nejasností, jež by vznikly až během přepisu a analýzy rozhovoru, byla zvažována možnost uskutečnění dalšího doplňujícího rozhovoru. Před začátkem rozhovoru jsme se snažili vytvořit uvolněnou a důvěrnou atmosféru. Po ukončení nahrávání jsme ještě pokračovali v neoficiálním rozhovoru převážně na téma sociální práce v sociálně vyloučených lokalitách a vysokoškolské studium.
2.1.8 Průběh analýzy a interpretace dat
Po sběru rozhovorů s terénními sociálními pracovníky následovala jejich analýza. Inspirací ke zpracování dat mi byla metoda zakotvené teorie, jejíž mnohé postupy jsem ve výzkumu aplikovala. Způsob analýzy probíhal následovně: nejprve jsem na základě důkladného pročítání deseti rozhovorů identifikovala hlavní kategorie. Z těch jsem vybrala ty kategorie a následné podkategorie, na které se respondenti v rozhovoru zaměřovali nejvíce. Takto „rozpracovaná“ data byla dále interpretována v různých kontextech a souvislostech. Poté jsem propojila svá zjištění s relevantní literaturou. Vzhledem k danému omezení rozsahu práce nebylo možné realizovat všechny náležitosti pro interpretaci dat metodou zakotvené teorie. Po prvotní analýze sebraných rozhovorů nebyl například již možný opětovný návrat do terénu za účelem sběru dalších rozhovorů či získávání doplňujících a rozšiřujících informací a opakování tohoto postupu až po dosažení saturace, tzn. až po moment, kdy by již nebyla odkrývána nová a nová témata a ta stávající by se začínala opakovat. Tudíž dosažené závěry nepředkládáme jako výsledek aplikování ucelené „Grounded Theory“. Jde nám spíše o nastínění pomyslného postupu zjišťování odpovědí na nastolené výzkumné otázky.
50
2.1.9 Etické aspekty výzkumu
Etická stránka sociálně-vědního výzkumu je diskutovaným tématem po řadu let. Pozornost odborníků vzbudila také v souvislosti s novelou zákona o ochraně osobních údajů 439/2004 Sb. a podnítila sepsání řady zamyšlení a odborných článků.16 Reichel (2009) uvádí seznam pravidel, kterými by se měl každý badatel v sociálních vědách řídit. Nabízíme následující shrnutí: Výzkumník musí dodržovat odstup a být schopen flexibilně reagovat na získávané informace. Jakékoli upravování a modifikování dat je nepřípustné. Výzkumník musí získat v daném prostředí důvěru, usilovat o nezávislost a nesmí svoji pozici zneužívat. V rizikovém prostředí výzkumu musí být zajištěna výzkumníkova bezpečnost. Z hlediska ochrany účastníků výzkumu považujeme za významné připomenout základní pravidla. Patří mezi ně tzv. informovaný souhlas. Souhlas může mít formu aktivní nebo pasivní17 (Hendl, 2008, s. 153). O tom, jaké výhody a nevýhody přináší požadavek písemného souhlasu, jež je prosazován např. Bitrichem (2002), uvažuje Lindbloomová (2004). Miovský (2006) reflektuje skutečnost, že při všech typech sociovědních výzkumů není možné požadovat informovaný souhlas v písemné podobě, zdůrazňuje však, že je třeba zaznamenat ústní souhlas na kameru či diktafon tak, aby bylo podání souhlasu dostatečně zdokumentováno. Výzkumy realizované bez vědomí zkoumaných osob jsou z etického hlediska velice sporné. Participantům výzkumu nesmí být zatajovány žádné okolnosti výzkumu a měla by být zajištěna jejich anonymita. Citlivé osobní údaje o respondentovi nejsou samozřejmě součástí výzkumné zprávy. Obvykle je prováděna úprava skutečností, jako je místo bydliště, jméno respondenta a dalších zmiňovaných osob. V některých oblastech výzkumného zájmu je možné zaměnit i pohlaví respondenta tak, aby nemohl být ostatními v textu identifikován a nedošlo k narušení jeho soukromí. Další diskutovanou otázkou je odměňování účastníků výzkumu. V některém sociokulturním prostředí (USA) je odměna běžná, v Evropě se praktikuje méně. A pokud 16
TYL, T. (2004): Některé právní aspekty kvalitativního výzkumu. Biograf (35): 31 odst. Dostupné na adrese http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=3513, HAVLÍKOVÁ, J. (2004): Finanční odměna pro participanty výzkumu a její implikace pro výzkumný vztah. Biograf (35): 37 odst. Dostupné na adrese http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=3508,
17 Respondent podává souhlas s vyplněním dotazníku. 51
už jsou informátoři odměňováni, jedná se obvykle o hmotný dárek. Finanční odměny jsou kritizovány z důvodu toho, že se z respondentů stávají „profesionální účastníci výzkumu“ (Miovský, 2008). Také nesmíme zapomínat na to, že každý účastník má právo od výzkumu kdykoli odstoupit (Hendl, 2008, Miovský, 2006). Pokud zkoumaná osoba projeví zájem o výsledky výzkumu, má být o nich informována v rozsahu, který nepoškodí práva ostatních účastníků.
2.2 Interpretace Nyní se zaměřím na interpretaci a prezentaci zjištění, vyplývajících z realizovaného výzkumu. V jednotlivých kapitolách zodpovídám dílčí výzkumné otázky. U každé odpovědi na dílčí výzkumnou otázku nejprve uvádím v přehledném členění identifikované kategorie, subkategorie a k nim se vztahující dimenze. Součástí interpretace každé dílčí výzkumné otázky je přehledné schéma klasifikující kategorie, subkategorie a dimenze, a to následujícím způsobem: 1) KATEGORIE a) Subkategorie i) dimenze ii) dimenze Poté uvádím z výpovědí vyplývající překážky a jevy, jež respondenti z mnohých ohledů vnímají jako stresory. Následně nabízím výčet nejčastěji se vyskytujících způsobů jejich odbourávání za použití zdravých a duševní pohodu posilujících možností. Tedy schopností, dovedností a sil, které respondenti považují za ty zdroje, jež jim pomáhají obtížné a stresující situace řešit a překonat, a které tudíž považují za osobní salutory. Posléze se snažím najít spojitosti a souvislosti napříč kategoriemi a subkategoriemi. U většiny subkategorií uvádím citace z výpovědí respondentů. V dílčích závěrech propojuji svá zjištění s odkazy na dostupnou literaturu. Nakonec nabízím odpověď na stanovenou dílčí výzkumnou otázku.
52
2.2.1 DVO1: Jakým způsobem vnímají pracovníci osobní salutory pro prevenci syndromu vyhoření po stránce fyzické? Během analýzy rozhovorů byly identifikovány dvě kategorie: kategorie péče o zdravotní stav se subkategoriemi: sportovní činností a zdravou výživou. Kategorie tělesného odpočinku má subkategorie: sportem, manuální prací, nicneděláním a spánkem. 1) PODPORA FYZICKÉHO ZDRAVÍ a) Nereflektovaná b) Reflektovaná i) sportovní činností ii) zdravou výživou
2) TĚLESNÝ ODPOČINEK a) Sportem b) Manuální prací c) Nicneděláním d) Spánkem
2.2.1.1
Podpora fyzického zdraví
Respondenti R4, R5, R6, R7 a R9 se zmiňují o mírně negativním vlivu pracovního prostředí na jejich (fyzické) zdraví. Skutečností, která podle respondentů R4, R5 a R6 ovlivňuje zdravotní stav k horšímu, je pobyt v „terénu“, čímž mají na mysli pěší cesty do domácností klientů i za nepříznivého počasí a každodenní cestování do zaměstnání hromadnými dopravními prostředky. Výše uvedené považují dotazovaní za příčinu častějších infekcí dýchacího ústrojí. V případě respondentek R5, R7 a R9 nese samotný kontakt s klienty eventuální zdravotní rizika, zejména pak hrozbu nákazy přenosnými chorobami. Respondenti R1, R2, 53
R3, R8 a R10 žádné zdravotní problémy, jež by mohly mít souvislost se současným zaměstnáním, neuvádějí. O uvědomělé péči o svůj zdravotní stav mluví respondenti a respondentky R6, R9 a R10. Respondentka R9 se jednak snaží konzumovat vyváženou potravu s dostatkem zeleniny a také pravidelně užívá vitaminové doplňky. Respondentky R6 a R9 cvičí, aby se udržely v dobré fyzické kondici a zlepšily svůj zdravotní stav. Respondent R10 se věnuje sportu mimo jiné ve snaze snížit nadváhu. „… ehm, nevím, mě to prostě baví a taky mi to dává uspokojení, člověk chce dosáhnout lepšího zdraví nebo nějakýho prostě fyzickýho stavu.“ (R9)
2.2.1.2
Tělesný odpočinek
Respondentky a respondenti R2, R5, R6 a R7 bývají podle vlastních kritérií častěji psychicky unaveni a identifikují dva hlavní zdroje únavy: první pramení z dojíždění za prací (R6, R7), druhý pramení ze samotné pracovní náplně (R2, R5, R6, R7). Respondenti R1, R3, R4, R8, R9 a R10 přímo nehovořili o únavě, ale odpočinek považují za samozřejmou součást svého života. Tělesný odpočinek – sportem Pohybové aktivity spíše aerobního typu jako např. pěší turistika, plavání, bruslení, cyklistika, běhání a kolektivní sporty, jóga a strečink zmiňují respondenti R3, R5, R6, R7, R8, R9 a R10. Tělesný odpočinek – manuální prací Pod pojmem tělesný odpočinek si respondenti R1, R4, R7, R8 a R10 vybavují manuální práci. Ženy jmenují úklid domácnosti a ruční práce a muži uvádějí vykonávání lehkých stavebních prací a údržbu nemovitostí. „To mám třeba to šití nebo úklid, což většinou jako nenávidím, ale někdy to je hrozně příjemný, když člověk dělá hlavou, tak to je strašně fajn, občas vypnout a dělat třeba jenom rukama.“ (R4)
54
Tělesný odpočinek – nicneděláním Tělesná relaxace je významnou formou odpočinku pro respondenty R2, R4, R5, R7 a R9 a jedná se podle jejich slov o „nicnedělání“ (ležení, procházení se o samotě, venčení psa, dopřání si masáže). Dotazovaní (vyjma R1, R9, R10) volí odpočinek sportem a manuální prací v případech, kdy se necítí přepracovaní. Pokud se jedná o náročnější den, upřednostňují samotu spojenou s minimální fyzickou aktivitou, odpočívají „nicneděláním“, relaxací, meditací při procházce a mimo společnost blízkých lidí. „Mám doma psa, a když přijdu z práce, tak s ním jdu na procházku, třeba na půl hodiny, a jsem hrozně odpočatá.“ (R7) Tělesný odpočinek – spánkem Nerušený spánek je respondenty R3, R2, R6, R8 a R10 označován jako samozřejmý zdroj energie, a to jak duševní, tak fyzické. Občasné potíže s navozováním spánku uvedl jeden respondent (R2).
2.2.1.3
Dílčí závěr
Otázka péče o zdravotní stav vypovídá o pozitivním vztahu ke svému tělu a potažmo k celé osobnosti. „Zdraví je prostředkem k dosahování cílů,“ jak píše Křivohlavý (2003). Dobré fyzické zdraví sice není vlastností ani dovedností, ale je jedním ze zdrojů, které si právě zdravý člověk málo uvědomuje. Respondenti výraznější zdravotní obtíže nezmínili. Křivohlavý (2003) píše, že mnohé výzkumy prokázaly souvislost stresu a mnohých chorob, mezi kterými jsou zahrnuty i infekční nemoci. Na základě výpovědí respondentů můžeme vyslovit domněnku, že jejich subjektivní hodnocení zvýšené náchylnosti k infekčním chorobám může do jisté míry souviset s pracovním stresem. Holmes a Rahe (In Smékal, 2002, s. 293) prokázali souvislost mezi vysokou mírou frustrace a rozvojem onemocnění. Dobré tělesné zdraví je z hlediska psychosomatiky indikátorem duševní pohody (Danzer, 2001, Komárek, 2005). Mnohé výzkumy prokazují negativní vliv stresu na zdravotní stav. Souvislost byla prokázána u infekčních a kardiovaskulárních chorob, u astmatu, diabetu i revmatické artritidy a dalších.
55
Většina respondentů neuváděla, že by se věnovali sportovním aktivitám s cílem zlepšit své zdraví a fyzickou kondici. Je možné, že to považují za samozřejmost, případně vedlejší produkt fyzické činnosti, který pro ně není, pravděpodobně vzhledem k věku, tolik významný. Z analýzy vyplynulo, že výše uvedené formy tělesného odpočinku mají jedno společné: přinášejí respondentům kýžené odreagování od pracovních starostí, pomáhají jim „přeladit na jinou vlnu“ a načerpat duševní síly do dalšího pracovního dne. U tělesného odpočinku respondenti oceňují hlavní přínos v tom, že se zbaví myšlenek na svou práci a své klienty. Respondenti znají ze vzdělávacích seminářů různé relaxační techniky, žádný z nich je však nepraktikuje, protože se domnívají, že je pro navození příjemnějšího duševního stavu nepotřebují. Jako hlavní podnět pro tělesný odpočinek respondenti uváděli snahu odreagovat se od pracovních starostí a regenerovat nové duševní síly. Praktikování sportu či jakékoliv jiné tělesné činnosti spojené se svalovou aktivitou způsobuje v lidském organismu vyplavování endorfinů, látek přinášejících pocity tělesného blaha, duševního uklidnění a příjemného psychického stavu. Naši respondenti jsou duševně pracující lidé a plně si uvědomují blahodárný dopad pravidelného tělesného odpočinku na jejich psychiku. O tělesném odpočinku respondenti hovořili jako o činnosti (nečinnosti), která jim pomáhá v odbourání psychického stresu, a tudíž je i účinnou formou prevence syndromu vyhoření. V literatuře narážíme na častá doporučení a zdůrazňovaní významu umění relaxace, autoři (např. Praško, Prašková, 2001; Míček, 1984) uvádějí návody a postupy klasických relaxačních technik. Avšak respondenti, kteří se účastnili našeho výzkumu, nezmiňovali, že by vědomě a záměrně praktikovali některé z klasických relaxačních technik, a to ani, pokud se ocitnou ve stresujících situacích. Pojem relaxace pro respondenty reflektuje nicnedělání nebo procházku a spánek, ačkoli např. pro Míčka (1984) relaxace znamená aktivní provádění jednotlivých relaxačních technik. Spánek byl respondenty označen jako hlavní pramen obnovy psychické i fyzické energie. To samé uvádí Praško (Praško, 2007). Získání návyku na pohyb pomáhá v prevenci psychologických důsledků stresu. Také působí preventivně v rozvoji psychosomatických důsledků stresu, a to tím, že odbourává látky uvolněné do organismu při stresové reakci, píše Praško a Prašková (2001). Všichni respondenti kladně hodnotili dopad fyzických aktivit na psychickou 56
stránku člověka a udržení duševní pohody. A také se jim ve většině případů pravidelně věnují. Odpověď na DVO1: Respondenti z řad terénních sociálních pracovníků vnímají osobní salutory na fyzické rovině ve smyslu zdrojů obnovy duševní energie a možností interference. Velice kladně hodnotí relaxaci pohybem, již můžeme označit jako způsob transformace energie, a také odpočinek „nicneděláním“, který jim slouží k dobití energie a načerpání nových životních sil. Nejvíce energie však čerpají nerušeným spánkem, což ale považují za samozřejmost. Cílenou aktivitu podporující dobré zdraví za účelem lepšího zvládání stresových situací respondenti během rozhovorů nereflektovali.
2.2.2 DVO2: Jakým způsobem vnímají sociální pracovníci osobní salutory pro prevenci syndromu vyhoření po stránce psychické?
Z realizovaných rozhovorů byly identifikovány dvě kategorie: kategorie osobnostní charakteristiky a kategorie duševní hygieny. 1) OSOBNOSTNÍ CHARAKTERISTIKY a) Optimista i) respondent se tak popisuje ii) respondent tak působí b) Vlastnosti a zaměstnání i) dobrý sociální pracovník ii) širší spektrum vlastností
2) DUŠEVNÍ HYGIENA a) Dovolená 57
i) délka trvání ii) místo pobytu b) Oddělování profesního a soukromého života i) interference prostorem ii) interferenční volnočasovou aktivitou iii) interference sociálním kontaktem
Z analýzy rozhovorů vyplývá, že na psychiku respondentů (R1, R2, R3, R4, R5, R8, R9, R10) působí převážně negativně ta skutečnost, že nalézání účinného a rychlého řešení klientových zakázek je často velmi obtížné, až nereálné a úspěšnost vyřešení klientových zakázek je nízká. Pracovní úsilí pracovníků (R7, R8, R9) nebývá veřejností ceněno. Co tedy pomáhá sociálním pracovníkům odolávat stresu, frustraci a psychickému vyčerpání, když vynaložené úsilí se často míjí účinkem a vnitřní uspokojení z vykonané práce se vždy nedostavuje?
2.2.2.1
Osobnostní charakteristiky
Respondenti se domnívají, že jim pomáhají zvládat roli sociálního pracovníka některé jejich vlastnosti. Nejčastěji zmiňovali tolerantnost a komunikativnost (R1, R2, R3, R5, R7, R9, R10). Dalšími hojně jmenovanými vlastnostmi byla otevřenost a přátelskost (R1, R2, R4, R5, R8, R10), empatie (R7, R8, R10) a umění radovat se i z malých úspěchů (R2, R5, R10). Respondenti R1, R3, R7, R8 a R9 vnímají své osobnostní charakteristiky jako nápomocné zejména při navazování a udržování spolupráce s klienty a při realizaci zakázek. Respondentům R2, R5, R8 a R10 pomáhají popisované vlastnosti v překonávání pracovních obtíží a neúspěchů. Osobnostní charakteristiky – optimismus Optimismus, jenž je považován za jeden z významných intrapsychických zdrojů zvládání v prevenci stresu a vyhoření, zmínili respondenti R6 a R10. Z rozhovorů je patrné, 58
že respondenti R3, R4 a R9 mohou být považováni za osoby optimistického ladění. Ostatní respondenti o tomto charakterovém rysu nemluvili. Osobnostní charakteristiky – ideální pracovník Domnívám se, že by bylo možné rozdělit respondenty na dvě skupiny. Jedna skupina měla tendenci popisovat své vlastnosti a dovednosti v mezích charakteristik ideálního pracovníka. Zdá se, že respondenti pouze poskytli výčet požadovaných osobnostních předpokladů, kterými by měl disponovat dobrý sociální pracovník. Druhá skupina respondentů (R3, R5, R8, R10), jež byla v menšině, se věnovala hlubší reflexi svých vlastností a schopností, které jim pomáhají při výkonu své profese. Jednalo se o umění delegovat práci na druhé, být loajální k nadřízeným a dokázat vyjádřit kritiku k nadřízeným pracovníkům, schopnost mít rád druhé lidi takové, jací jsou, umění odpouštět a neztrácet sebeúctu.
2.2.2.2
Duševní hygiena
Z výpovědí respondentů (R1, R2, R3, R4, R5, R7, R8, R9) vyplývá, že významným prostředkem duševní hygieny je pro ně dovolená a snaha o důsledné oddělování pracovního a soukromého života u respondentů (R2, R4, R5, R6, R7, R9).
Duševní hygiena – dovolená Významnou podkategorií duševní hygieny je dovolená. Respondenti R1, R3, R4, R5, R7, R8 a R9 se domnívají, že pro to, aby dovolená splnila svůj účel, kterým je odreagovat se od zaměstnání a načerpat nové síly, musí trvat minimálně týden, optimálně týdny dva. Respondentky R4, R5, R6 a R7 si uvědomují nevýhody krátké, např. dvoudenní dovolené. Člověk se od práce dostatečně neodpoutá a také je rušen telefonáty ostatních kolegů (R7). Aby si člověk skutečně odpočinul, je třeba vyjet do přírody (R2, R3), kde může rozvažovat o životě, poznává nová místa a nové lidi (R3), (R4, R8). Ideální dovolená je taková dovolená, kdy člověk necestuje prostřednictvím realitní kanceláře, ale cestuje sám s partnerem a/nebo ve skupině přátel. Preferováno je „čundrování“, „vandrování“ a „výletnictví“ po České republice, a pokud to „finance umožní“, respondenti
59
vycestují do zahraničí. Pracovníci R5, R6, R8, R9 a R10 dávají přednost levnějším zahraničním destinacím v zemích bývalého komunistického bloku a asijských zemích. Dovolená je tedy vnímána jako zdroj odpočinku a nové energie. Aby byl ten účel splněn, musí trvat ideálně alespoň dva týdny a člověk ji nesmí trávit ve svém domácím prostředí, ale naopak vycestovat do jiných míst. „… na dva týdny někam vypadnout, stává se, že když si člověk vezme dovolenou na jeden dva dny, tak si neodpočine, nejlépe vypnout telefon a odjet někam do zahraničí…“ (R7)
Duševní hygiena – oddělování profesního a soukromého života Další identifikovanou kategorií duševní hygieny z pohledu respondentů (R2, R5, R6, R7, R9) je „umění“ nenosit si práci domů, dokázat se od zaměstnání odpoutat a již na ně po skončení pracovní doby nemyslet. V rámci duševní hygieny by měl člověk rozlišovat mezi pracovní částí dne a volnočasovou částí dne. K tomu respondenti využívají výše uvedené interferenční způsoby, jež mohou být rozčleněny na interferenci prostorem a volnočasovými aktivitami a sociálním kontaktem. Dojíždění za prací do jiného města, které bylo spíše negativně hodnoceno jako jev zvyšující fyzickou únavu, je naopak v tomto ohledu hodnoceno kladně (R4, R5, R6, R7). Místo výkonu zaměstnání a pobytu je prostorově dostatečně vzdáleno, tudíž se pracovník nesetkává se svými klienty během trávení svého volného času. Zpáteční cesta vlakem nebo autobusem pomáhá odpoutat se od pracovních starostí. Pokud se stane, že myšlenky na práci jsou stále přítomny, je dobré pustit si doma rádio, poslouchat hudbu nebo si zazpívat či hrát na kytaru (R4, R5, R6, R7). Další alternativou je sportovní aktivita: plavání, jogging či bruslení (R5, R6, R7, R9). Respondenti R7, R8 a R9 se zmiňovali o relaxačních technikách, které jim byly doporučovány v rámci firemního vzdělávání, sami je však neuplatňují, protože se domnívají, že jejich současné způsoby jsou dostačující. Dobrým způsobem, jak „přepnout“, je těšení se z práce domů. Mít někoho, kdo na vás čeká a s kým jste rádi, bez ohledu na to, jestli se jedná o přítele, příbuzného, či domácího mazlíčka. O tom mluvily respondentky R5, R6, R7 a R9.
60
„Nevím, prostě přijdu domů a už nejsem v práci, no. Člověk to musí oddělit, jinak by se z toho zbláznil,… já se jakoby domů těším, když už se schyluje ta hodina, … takže možná to, že se těším, dělá takový to, že zapomenu na tu práci.“ (R9)
2.2.2.3
Dílčí závěr
Respondenti uvedli, že z osobnostních charakteristik jim při výkonu zaměstnání nejvíce pomáhá to, že jsou tolerantní, komunikativní, přátelští a empatičtí. Jedná se o vlastnosti, které jsou nezbytné pro snadné navazování mezilidských vztahů a jejich udržení. Což je celkem logické, poněvadž jedním ze specifik pomáhajících profesí obecně je to, že vycházejí z kontaktu a jednání s druhými lidmi. Matoušek (Matoušek, 2008) mezi ně řadí právě empatii, otevřenost a umění vytvářet si pozitivní vztah ke klientům. Pomáhající pracovník umí aktivně komunikovat a respektuje odlišné názory klienta, je tolerantní k jeho odlišnostem a snaží se vyvarovat předsudků a stereotypů. Na základě analýzy rozhovorů usuzuji, že jedna skupina respondentů poskytla spíše výčet požadovaných osobnostních předpokladů, kterými by měl disponovat dobrý sociální pracovník. Toto může být vysvětleno buď odkazem na jednu ze složek Schmidbauerova syndromu pomocníka, která je nazývána odmítnuté dítě (Schmidbauer, 2000, 2008), anebo konceptem benefektance, kterou Výrost a Slaměník (2008) charakterizují jako snahu vidět se jako kompetentní osoba a udržet si kladné sebehodnocení a pozitivní vztah k sobě. Druhá skupina respondentů se pokusila o hlubší sebereflexi. Duševní hygiena respondentů spočívá zejména v interferenčních strategiích. Cestou z práce respondentům pomáhá „přepnout“ myšlenky tím, že se snaží vytvářet si radostné pocity očekávání. Těší se na kontakt s přáteli a také činnosti, kterým se budou věnovat po příchodu domů. Nemyslí na to, co se dělo v práci, ale na to, co budou dělat, až se vrátí domů. Starostí a negativních emocí se zbavují zálibami a zábavou ve společnosti blízkých. Také sama prostorová změna je jim interferenční strategií. Stejně tak pomáhá dovolená, která jim také umožňuje vymanit se z prostředí, jež je spojuje s pracovními starostmi. O změně prostředí jako možném způsobu interference píše také Míček (1988). Respondenti také oceňují možnost soustavného čerpání několikatýdenní dovolené. Dob61
rým prostředkem k načerpání nových sil je pro ně delší dovolená, třeba jednou či dvakrát do roka. Čerpání dovolené za účelem prodloužených víkendů není z hlediska odreagování se tolik přínosné. Pro zachování zdravé a vyvážené psychiky se doporučuje, aby se člověk nesetkával pouze se zápornými událostmi. Míček (1988, s. 102) píše, že je třeba si vytvořit ve vědomí jinou dominantu, která by převýšila starosti a negativní obsahy myšlení. Jedná se o strategii interference, která vychází z faktu, že ve vědomí nemohou být současně dva vzájemně si odporující myšlenkové obsahy. Respondenti hojně využívají prostředky interference. Odpověď na DVO2: Respondenti z řad terénních sociálních pracovníků vnímají osobní salutory na psychické rovině zejména ve smyslu dovedností využívat interferenční strategie. Nejčastěji se jednalo o interferenci prostorem, volnočasovou aktivitou a sociálním kontaktem. Jako významný se jeví aspekt „těšení se“ na nějakou činnost nebo společnost druhých osob.
2.2.3 DVO3: Jakým způsobem sociální pracovníci osobní salutory pro prevenci syndromu vyhoření po stránce sociální? V sociální oblasti prevence syndromu vyhoření vynikly tyto kategorie: sociální opora a zaměstnání, mezilidské vztahy na pracovišti a vztah mezi pracovníkem a klientem. 1. SOCIÁLNÍ OPORA A ZAMĚSTNÁNÍ a) Rodina i) rodina mi nerozumí ii) přeladění – doma na práci nemyslím b) Pracovní kolektiv i) reciprocita ii) oporu přijímám c) Klienti 62
i) poskytování opory mě vyčerpává ii) poskytování opory mě posiluje
2) MEZILIDSKÉ VZTAHY NA PRACOVIŠTI a) Zdroj pracovní motivace i) nadřízený pracovník ii) kolegové b) Pocit sounáležitosti a jistoty
3) VZTAH MEZI PRACOVNÍKEM A KLIENTEM a) Hranice mezi pracovníkem a klientem i) hranice se nepřekračuje ii) hranice se překračuje b) Adekvátní přístup ke klientovi i) pracovník jako partner ii) pracovník jako učitel iii) pracovník pod vlivem sympatií
Respondenti R2, R3, R7, R8 a R9 pociťují jisté zklamání z mezilidských vztahů, jež souvisí s výkonem jejich zaměstnání. Tíží je zejména to, že jejich práce není v očích veřejnosti dostatečně oceňována. Dále se setkávají s neochotou pomáhajících pracovníků jiných institucí, se kterými potřebují spolupracovat (R8, R9, R10). Také ani nejbližší rodina a přátelé nemají pochopení pro smysl praktikování terénní sociální práce ve vyloučených lokalitách (R4, R8, R9). V tomto může být shledávána naučená bezmocnost anebo snaha respondentů o zvýšení prestiže terénní sociální práce.
63
Velká část pracovní náplně sociálního pracovníka spočívá v neustálém kontaktu s lidmi a v hledání východiska z jejich tíživých životních situací. Nalézat jejich řešení je velmi obtížné, říkají respondenti R1, R2, R5 a R10. Respondenti R1, R5, R6, R8 a R10 hovořili o tom, že to jediné, co mohou v mnohých případech svým klientům nabídnout, je povzbudit je, naslouchat, ukázat jim, že v tom nejsou sami, a snažit se je přimět, aby neztráceli naději. Respondenti R1, R2, R4 a R8 hovoří však také o tom, že si nejsou jisti, zda mohou svým klientům důvěřovat a zda se s nimi někteří klienti nepokoušejí manipulovat. U koho ale sami respondenti nalézají podporu a komu se mohou svěřit?
2.2.3.1
Sociální opora
Sociální opora, chápána ve smyslu vazeb a vztahů člověka ke svému sociálnímu okolí, funguje jako významný „protistresový nárazník“. Sociální oporu poskytují jedinci ostatní lidé, se kterými je v pravidelném spíše neformálním kontaktu. Mezi hlavní zdroje patří zejména rodina, přátelé, kolegové. Sociální opora pro respondenty znamená, že mají někoho, na koho se mohou v případě potíží obrátit a komu se mohou vypovídat. Respondenti vnímají sociální oporu spíše jednostranně v pojetí „stress centered“, ale z rozhovorů je zřejmé, že je např. na pracovišti realizována recipročně. Sociální opora – rodina Sociální pracovníci nacházejí sociální oporu primárně u své rodiny a nejbližších přátel. Se záležitostmi pracovního charakteru se však svým příbuzným nesvěřují (R1, R3, R5, R7, R8, R9). Důvody, proč se respondenti neobracejí s problémy v zaměstnání na své rodinné příslušníky a blízké přátele, jsou dvojí povahy. Za prvé pracovníci (R7, R8, R9) mají zkušenost, že rodinní příbuzní nemají pochopení pro to, čemu se ve svém zaměstnání věnují, a nechtějí riskovat, že by se od svých příbuzných nesetkali s pozitivní zpětnou vazbou. A za druhé respondenti (R1, R3, R5, R10) nechtějí řešit pracovní problémy ve svém volném čase a v rámci duševní hygieny se raději věnují interferenčním aktivitám. „… hodně těch věcí z práce já třeba moc nepřenáším, protože mě moc nebaví to znova recyklovat doma, ale jako můžu klidně, kdyby šlo teda o něco jinýho než o klientský věci, ale ty klientský věci já docela dost řeším právě v tý práci jako přímo s těma kolegama. Ne že bych s tím běžela za šéfovou, ale prostě s těma lidma, s kterýma jsem jako ve stej64
ný pozici, tak s těma to fakt nejvíc řeším… Když se mi nechce do práce jako, tak tohle doma řeknu. (smích)“ (R3) Sociální opora – pracovní kolektiv Kolegové, nadřízení či supervizor (R1, R3, R5, R6, R7, R8, R9, R10) jsou zdrojem sociální opory v pracovních a někdy i mimopracovních záležitostech. Je tomu tak z toho důvodu, že respondenti u nich nacházejí porozumění a pocit sounáležitosti. Setkávají se s podobnými obtížemi, mají podobné názory a dá se očekávat i shoda v řešení problémů. Respondenti mohou očekávat pozitivní zpětnou vazbu a ujištění o své kompetentnosti. To souvisí také s následující kategorií a určitým druhem rodinných vztahů (např. všichni zaměstnanci si tykají), jež v organizaci panují. Nadřízený či supervizor sociální oporu pracovníkům poskytuje. Kolegové si poskytují sociální oporu mezi sebou navzájem. „Tak když se něco nepříjemnýho vyskytlo, tak [se to řešilo] mezi kamarádama z práce, pro mě je rodina třeba hodně důležitá, … ale samozřejmě tyhle věci člověk neřeší doma…“ (R1) Sociální opora – klient V případě sociální opory poskytované klientovi v rámci zaměstnání hovoří respondenti R1, R8 a R10 v tom smyslu, že kontakt s lidmi a práce s jejich klienty je posiluje a čerpají z ní energii. Respondenti R2, R4, R5 a R7 uvádějí, že poskytování sociální opory klientům spíše vyčerpává. „… my jim [klientům] moc pomoct nemůžem, ale dodáme jim jakoby chuť, aby se učili to brát za svý, aby neztráceli naději v některých konkrétních malejch krůčcích… [poskytování opory] to je taková přirozená, intuitivní schopnost, mě ten kontakt s těma lidma jako neunavuje, vůbec ne, já z toho čerpám.“ (R10)
2.2.3.2
Mezilidské vztahy na pracovišti
Terénní sociální pracovník se při výkonu svého zaměstnání nesetkává jen se svými klienty, ale pracuje v kolektivu dalších osob – kolegů. Sdílejí spolu kancelář a na řešení některých zakázek spolupracují, proto je otázka vztahů na pracovišti z hlediska prevence stresu a vyhoření významná. 65
Mezilidské vztahy na pracovišti – zdroj pracovní motivace U respondentů R1, R3, R4, R5, R6 a R7 se mezilidské vztahy na pracovišti staly jedním z důvodů, proč chodí rádi do zaměstnání. Vztahy v týmu popisují jako přátelské (R1, R2, R3, R4, R5, R6, R7, R8, R10) a u kolegů a nadřízených (R1, R3, R5, R6, R7, R8) nacházejí sociální oporu. Respondenti R1, R3, R6, R7, R9 a R10 čerpají u svých spolupracovníků a nadřízených pracovní motivaci. Mezilidské vztahy na pracovišti – sounáležitost a jistota Respondenti R1, R4, R6, R7 a R10 jsou hrdí na to, že mohou být součástí „prestižní“ organizace a podílet se na naplňování vytyčených cílů. Organizace má v Česku i ve světě dobré jméno a pracovníci jsou rádi, že mohou být její součástí. Ztotožňují se s jejími cíli a uspokojuje je pocit sounáležitosti a usilování o společnou věc. Zaměstnance organizace spojuje to, že sdílejí podobné hodnoty a světonázor. Kolegyně z pobočky B se občas vypraví na společný výlet. Všichni respondenti se minimálně jednou do měsíce setkávají s ostatními kolegy i mimo pracovní prostředí, a to za účelem společné sportovní aktivity, návštěvy společenské události atp. Respondent R10 mluví také o dobrých vztazích na pracovišti, i když občas dochází k banálním nedorozuměním typu „neumytý hrneček“. Vztahy na pracovišti se zdají být, podle výpovědí respondentů, velmi idylické. Avšak jejich popis nepovažujeme za nevěrohodný. Respondenti je tak mohou opravdu vnímat. Vzhledem k pracovní náplni terénních sociálních pracovníků se zdá pochopitelné, že mají velký zájem na tom, aby v organizaci vše dobře pracovalo. Na druhou stranu mohou vzniklé rozpory řešit i na skupinové supervizi. „No já mám hrozný štěstí teda v tom, že za prvý prostě, ehm, máme dobrou šéfku. Jako tu bezprostřední nadřízenou a úplně jako skvělej tým, že tam prostě jako… fakt i ty lidi, co nedělaj teréňáky, jo, a dělaj tam prostě na ňákejch jinejch projektech, tak sou prostě fakt jako hrozně skvělý…“ (R3) „… další věc, co mi dodává energii, je úžasnej kolektiv kolegů, to je prostě úplně pohádka, to je takovej dar, to je s máločím srovnatelný.“ (R10)
66
2.2.3.3
Vztah mezi pracovníkem a klientem
Otázka vtahu mezi pracovníkem a klientem má zásadní vliv na kvalitu poskytované i služby i na duševní pohodu obou klienta i respondenta. Vztah mezi pracovníkem a klientem – hranice Respondenti R1, R5, R6, R7, R8, R9 a R10 se při našem rozhovoru zmiňovali o důležitosti umět si vytyčit hranice ve vztahu mezi pracovníkem a klientem a dbát na jejich dodržování. Pokud nechce pomáhající pracovník vyhořet, musí umět rozlišovat mezi profesionální a osobní rovinou vztahu a bránit tomu, aby se s klientem identifikoval (R1, R7). Pracovník by měl dbát na dodržování vytyčených pravidel a podmínek spolupráce a nesmí činit mezi klienty výjimky (R5, R6). Respondenti R3, R6, R7 a R9 hovoří o tom, že hranice mezi pracovníkem a klientem jsou v průběhu spolupráce neustále redefinovány. Vytváření hranice vnímají jako dynamický proces. Respondenti R2 a R5 mají zkušenost s porušením hranice. Pro respondentku R5 měla vzniklá situace nepříjemné důsledky v podobě vyžadování stejné výjimky i jinými klienty. Respondentovi R2 se výjimečně stane, že původní hranici mezi jím a klientem poruší, protože upřednostňuje „lidskost“ v přístupu ke klientovi. Na druhou stranu připouští, že tyto situace ho více emocionálně zatěžují. „… hrozně těžko se to popisuje, hodně to bývá takový nepřehledný, s klientama tam bývá hodně takový vytyčování hranic, kdy prostě se jim musí připomínat podmínky tý spolupráce, hodně často je to o tom, že se nedodržují nějaký kroky, jak se domluvíme, ale zároveň je to prostě hodně živý, ty vztahy s nima…“ (R7) „… člověk musí trošku udržovat odstup… nebo si často říkají o jiný věci, který by narušily ten náš vztah pracovní, nechám se pozvat na kafe, ale už jako, ehm, oni si občas řeknou o peníze, a v soukromí bych jim i rád pomohl, ale to nejde, to by úplně, už by to bylo špatný, člověk se musí snažit si ty hranice udržet a nepřekračovat je.“ (R8)
Vztah mezi pracovníkem a klientem – adekvátní přístup ke klientovi Respondenti R5 a R10 uvádějí, že jednání s klientem by mělo probíhat na základě rovného partnerského přístupu. Tento způsob jednání pracovníka motivuje a přináší mu 67
jisté pracovní uspokojení. Respondenti R3, R4, R6, R7 a R9 vnímají vztah mezi pracovníkem a klientem spíše jako ochranitelský a lektorský. Respondenti R1, R2, R7 a R8 hovořili o tom, že vztah (způsob jednání) mezi pracovníkem a klientem se liší v závislosti na vzájemných sympatiích atp. Respondenti obdobně vnímají význam vymezení hranic mezi pracovníkem a klientem, stanovení podmínek spolupráce. V některých případech je třeba hranici znovu a znovu vymezovat, jinak by spolupráce s klientem na profesionální úrovni nebyla možná. Respondenti také mají pocit, že někteří klienti mají sklony k manipulativnímu jednání, to narušuje spolupráci a pracovníci se manipulaci obtížně brání. Velmi zásadní pro udržení dobré psychické kondice je uvědomění si, s čím může pracovník klientovi pomoci a co už sahá za jeho kompetence a reálné možnosti (R1, R10). Respondenti touto výpovědí pravděpodobně reflektují riziko spasitelského komplexu či přílišné identifikace s klientem. „No, že jim můžu prostě, ehm, předat něco, co oni jako jinak nemaj šanci prostě dostat. Že je můžu něco naučit, ehm, a že jim můžu prostě předat jinej pohled.“ (R3)
2.2.3.4
Dílčí závěr
Sociální opora poskytovaná nadřízeným či supervizorem dává pracovníkovi pocit, že svou práci vykonává dobře a že si jí cení, poskytuje mu informace k řešení problému i zpětnou vazbu, jež je významná pro jeho kladné sebehodnocení. V prevenci syndromu vyhoření, jehož původ pramení z výkonu pomáhající profese, se zdá být účinnější sociální opora poskytovaná spolupracovníkem, nadřízeným či supervizorem. Toto uvádí také Kebza a Šolcová (1999). Domnívám se, že sociální pracovníci vyhledávají sociální oporu u spolupracujících osob či nadřízených proto, že v organizaci panuje spíše integrální model kultury organizace (Martinová, 1992), kdy zaměstnanci vnímají obdobné hodnoty, postoje a cíle, o které je třeba svým snažením usilovat. Členové organizace definují sami sebe na základě svého členství v organizaci a sdílí pocit jednoty s ostatními. Pracovníci si jsou velmi blízcí, vztahy mezi nimi mohou mít rodinný charakter. Přijímaná sociální opora přináší pracovníkům nový pohled na situaci, možnost vidět svůj problém z jiné perspektivy umožňuje „… podívat se na to z nějakého absurd68
nějšího, humorného úhlu…“ Také dává člověku pocit, že „… na to nejsem sama, že mám komu se vypovídat.“ Pracovní ne/spokojenost pramení zejména z hodnocení vzájemných mezilidských vztahů na pracovišti (Křivohlavý, 1998, s. 100). Pracovníci vnímají vztahy na pracovišti jako velice dobré, až nadstandardní. A dobré pracovní vztahy jsou jim jedním z protektivních činitelů vyhoření. Podle popisu harmonických vztahů na pracovišti můžeme usuzovat, že respondenti „měli to štěstí“ na spolupracovníky, s nimiž se naplňují ideály autentické spolupráce. Mluvit o vztahu mezi pracovníkem a klientem bylo pro respondenty jedním z citlivějších témat. Mnozí z nich mluvili obecně, a to stylem výčtu zásad, které by měl dobrý sociální pracovník při práci s klientem dodržovat. Výpovědi většiny respondentů by bylo možné interpretovat následovně. Proto, aby spolupráce mezi pracovníkem a klientem dobře probíhala, měl by pracovník za prvé seznámit klienta s pravidly spolupráce a vytyčit hranice, které by jedna ani druhá strana neměla překračovat. Za druhé musí pracovník podle respondentů ke klientovi přistupovat profesionálně, neosobně a musí si umět udržovat odstup, aby se s klientem příliš neidentifikoval. Ovšem ze stylu, jakým na toto téma většina respondentů hovořila, se zdá, že udržování ideálních vztahů mezi pracovníkem a klientem není jednoduché, s čímž mají pravděpodobně i vlastní zkušenosti. To je ale pochopitelné, protože jejich práce s klientem probíhá formou dialogu. Jedna skupina respondentů vnímá to, že klient se nachází v jistém závislém postavení a pracovník mu pomáhá najít cestu a ukazuje mu, jak problémy řešit, a také na ně dohlíží. Druhá skupina respondentů se považuje za partnera a kamaráda klienta, který klienta uschopňuje a podporuje. Třetí skupina hovořila o vlivu osobních sympatií a na způsob práce s klientem. Vymezení hranice a s tím související určení pravidel spolupráce usnadňuje výkon zaměstnání a do jisté míry působí preventivně proti vzniku nepříjemných dorozumění a jiných zatěžujících situací. Úlehla (1999) z pohledu systemického přístupu uvádí, že vztah pomáhajícího pracovníka ke klientovi nemůže být nestranný, protože pomáhající pracovníci jsou „jenom lidé“ a není možné zneutralizovat všechny emoce a hodnocení, která v nás klient
69
vyvolává. Hranice není s každým klientem vymezena stejně, ale měla by být udržována v rozmezích určitých mantinelů. Z rozhovorů vyplynulo, že pro to, aby kontakt s klienty přinášel potěšení a byl pracovníkovi povzbuzením pro pokračování v práci, je třeba mít i klienty, kteří dobře reagují na intervenci, s nimiž se spolupráce daří. A také je třeba, aby přicházeli i klienti se zakázkami, které mají naději na zdárné řešení.
Odpověď na DVO3 Respondenti považují za osobní salutory po stránce psychické přijímanou sociální oporu a dobře fungující vztahy mezi kolegy a nadřízeným na pracovišti. Zdrojem sociální opory je jim rodina a partner, u kterých nacházejí zázemí, jistotu, stabilitu, je to pro ně možnost uniknout před problémy. Avšak s obtížemi souvisejícími s výkonem zaměstnání se pracovníci obracejí spíše na své spolupracovníky. Dobré vztahy na pracovišti a sociální opora poskytovaná kolegy dává pracovníkům pocit kompetentnosti, sebejistoty a sounáležitosti.
2.2.4 DVO4: Jakým způsobem vnímají pracovníci osobní salutory pro prevenci syndromu vyhoření po stránce duchovní? Pro tuto otázku jsem identifikovala kategorii smysluplnost zaměstnání. 1. SMYSLUPLNOST ZAMĚSTNÁNÍ a) Obecný smysl i) naplňování hodnot ii) pomoc člověku v nesnázích b) Pomoc klientovi i) pomoc psychologického typu ii) pomoc při změně sociální situace c) Osobní smysl 70
i) obživa ii) osobní rozvoj iii) potřeba být užitečný
Respondenti R1, R2, R8, R9 a R10 se zmiňovali o bezmoci řešit komplikované situace klientů. Mnozí klienti působí rezignovaně, nesnaží se svou tíživou situaci změnit či v možnosti změny vůbec nevěří. Tento postoj se občas přenese i na pomáhajícího pracovníka. Respondenti R2, R4 a R5 říkají, že zaznamenali období, kdy o smysluplnosti svého zaměstnání chvíli pochybovali. Svých pochybností se zbavili na individuální supervizi. Respondenti R1, R2, R6, R8 a R9 jsou přesvědčeni o tom, že zásadní překážky, jež brání jejich cílové skupině zlepšit svou sociální a ekonomickou situaci, jsou zejména na straně majority a také v nefunkčnosti současného politického systému a jen velmi těžko se překonávají.
2.2.4.1
Smysluplnost zaměstnání
Zaměstnáním, výkonem profese tráví respondenti velkou část svého dne, proto je důležité z hlediska prevence syndromu vyhoření, aby jedinec nevykonával své zaměstnání jen proto, že „nějakou práci mít přece musí“. Smysluplnost zaměstnání – obecný smysl Respondenti R1, R2, R5, R6, R7, R8 a R10 nalézají smysluplnost svého zaměstnání ve snaze naplňovat jisté ideály, „nadsituační“ hodnoty. Jedná se o (sociální) spravedlnost, pravdivost, nediskriminaci, sociální soudržnost, integraci. Respondenti R8 a R10 pomáhají z náboženských pohnutek a o svém pomáhajícím povolání hovoří jako o poslání. Respondenti R1, R2, R3, R5, R8 a R10 uvádějí, že smysl jejich práce také spočívá ve snaze pomoci konkrétnímu člověku, který se nachází v nesnázích. Důležité je nejprve se zaměřit na dílčí, dosažitelné cíle. Jejich splnění motivuje jak pracovníka, tak klienta. Respondenti R8 a R10 kladou důraz na význam „lásky“ v pomáhání a laskavého, nehodnotícího přístupu ke klientovi.
71
„Jak to říct? Jde o nějaký vylepšování nebo jako, já nemám slova, no prostě, jsou to nějaký ideály, jak jsem řekla, no prostě nějaký rovný příležitosti, proti diskriminaci a takový ty věci, a to se prostě v tý práci projevuje, a to je pro mě příjemný…“ (R6)
Smysluplnost zaměstnání – pomoc klientovi Všichni respondenti nalézají smysluplnost svého zaměstnání také v tom, jaký účinek má jejich intervence na klienta, a hovoří převážně o dvou oblastech: poskytování pomoci psychologického charakteru a poskytování pomoci s cílem změnit sociální situaci klienta. Respondenti R1, R3, R4 a R9 hovoří o tom, že smyslem jejich práce je realizovat klientovy zakázky, se kterými se na pracovníka obrátil a které by měly vést ke zlepšení jeho sociální a ekonomické situace. Respondenti R1, R2, R3 a R8 vnímají význam pomoci klientovi také v obraně jeho občanských práv. Respondenti R2, R3, R5, R7 a R8 uvádějí, že svým klientům poskytují sociální oporu, a to tím způsobem, že klientům naslouchají a poskytují jim zpětnou vazbu. Respondenti R1, R6 a R10 se domnívají, že pro klienta je důležité, aby vnímal, že i lidé z majoritní společnosti mají zájem řešit jeho tíživou situaci. Respondentky R3 a R7 hovořily o uschopňování a motivaci klienta začít řešit své problémy a vymanit se z pasivity a letargie. „To je taková morální podpora, že člověk z naší cílový skupiny vidí, že je tu jistý institucionalizovaný zájem o tuto skupinu, taková podpora těch klientů.“ (R1)
Smysluplnost zaměstnání – osobní smysl Osobní smysl zaměstnání spatřují respondenti R1, R2, R6, R7 a R9 v možnosti profesního růstu, osobního rozvoje, získání nových zkušeností, antropologickém zájmu o druhé. Respondenti R1 a R9 se zmiňují o tom, že současné zaměstnání je jim zdrojem obživy. Respondenti R4 a R10 nalézají smysl své práce v uspokojování potřeby být užitečný a pro pocit, že je člověk někomu potřebný. „Já jsem postiženej jakoby tím ježíšovským syndromem, jako když nepomáhám, tak vlastně mi jako není dobře, prostě, (pauza) jako kdybych nežil, ono to ani nejde, to je 72
úplná automatika, jako takhle se žije, jinak ne. To mě tam hodně u toho [pomáhání] tak nějak jako drží.“ (R10)
2.2.4.2
Dílčí závěr
Otázka smysluplnosti života je naléhavá. Zvláště ve společnosti, která není tolik nábožensky orientovaná a náboženská víra nenabízí bezpečí společných hodnot a neurčuje smysl lidského života. Na základě jakých hodnot tedy svůj život směrovat a jak se v něm orientovat? Jak se vyvarovat prázdnoty a neurčitosti svého jednání, jež může končit vyhořením? Uvažování o smysluplnosti práce bylo pro respondenty důvodem k dlouhému rozvažování. Jevilo se mi, že sami vítají možnost reflexe a ujasnění si důvodů, potřeb a přínosů, které má vykonávaná profese pro ně samotné i pro jejich okolí. Skutečnost, že respondenti nalézají smysluplnost práce v naplňování hodnot, považuji za preventivní účinek vyhoření. Nižší hodnoty jsou takové, které jsou bezprostředně vztaženy k nějakému účelu, ke svému praktickému užitku. Vyšší hodnoty jsou nesobecké, uskutečňujeme je pro ně samotné, ne pro zdokonalení sama sebe. Do této skupiny řadíme pravdivost, spravedlnost, pomáhající lásku k bližnímu (Coreth, 1996). Vyšší hodnoty nacházím v subkategorii s názvem obecný smysl. Z pohledu psychoanalýzy může být však ve způsobu, jakým respondenti popisují smysluplnost a cíle svého zaměstnání, spatřována souvislost se syndromem pomocníka. Přesněji s tématem „nepřímé agrese“, která se mimo jiné odráží v touze po lepším světě plném dobrých lidí, kteří pomáhají slabším (Schmidbauer, 2008, s. 48). Nyní považuji za přínosné se blíže zaměřit na dvě dimenze: pomoc člověku v nesnázích a potřebu být užitečný. Nalézám za nimi Kopřivovo (Kopřiva, 2006) „láskyplné pomáhání“ a pomáhání vyplývající z nutkání „nemohu nepomoci“ a s tím související zdravý a nezdravý motiv pomáhání. Z pohledu logoterapie J. V. Frankl (1996) rozlišuje také dva druhy pomoci: pomoc zištnou a pomoc ze svědomí. Zištná pomoc je nezdravou formou pomoci, protože se za takovým motivem pomáhání může objevit snaha udržovat klienta v problémech anebo mu svou pomoc vnucovat. Pomoc ze svědomí je pomocí v situacích, ve kterých si druhý sám pomoci nemůže a pracovník mu pomáhá jen v případech, kdy to je možné. 73
Pod osobním smyslem zaměstnání, vyjádřeném potřebou vlastní užitečnosti pro druhé, se pravděpodobně opět skrývá pracovník se syndromem pomocníka (Schmidbauer, 2000, 2008). Ovšem člověk se syndromem pomocníka se nevěnuje jiným aktivitám nežli pomáhání. Proto se domnívám, že u respondentů, kteří do této kategorie spadají, se vyskytují pouze některé ze složek syndromu pomocníka. Längle (2002) nachází v pomáhání hodnotu. Člověk se k jejímu naplňování svobodně rozhoduje. Pokud však pomáhá z důvodu vnitřní potřeby či nutkání, jedná se o závislost a nesvobodné jednání.
Odpověď na DVO4 Terénní sociální pracovníci vnímají osobní salutory po stránce duchovní ve smyslu naplňování hodnot a principů a ve společném úsilí o šíření „obecného dobra“ a laskavém přístupu ke světu. Pracovníci dále nalézají smysl své práce v pomoci bližnímu, což přináší radost z vykonané práce, a z kontaktu s druhými lidmi, ačkoli někteří pracovníci uspokojují skrze pomáhání druhým svou potřebu být potřebný. Smysluplnost svého současného zaměstnání (pro některé respondenty povolání) vnímají také jako možnost svého osobního růstu a rozvoje a v neposlední řadě také jako způsob zaopatření svých materiálních potřeb.
3. Závěr
V závěrečné části práce prezentuji odpověď na hlavní výzkumnou otázku, kritické otázky výzkumu a navrhuji doporučení pro sociální pracovníky. Dále nabízím možnost praktického využití výzkumu a navrhuji další výzkumy na téma syndromu vyhoření.
3.1 Zodpovězení hlavní výzkumné otázky Respondenti z řad terénních sociálních pracovníků vytvářeli v průběhu našeho rozhovoru obraz sebe sama. Během svého vyprávění prezentovali určité konstrukty toho, jak se 74
domnívají, že vnímají sami sebe, nebo také toho, jak by si přáli, aby byli druhými vnímáni. Toto jednání si ale sami nemusejí uvědomovat. Pokud bych chtěla odhalit, zda jejich vyprávění skutečně zrcadlí realitu, musela bych zvolit ještě jinou výzkumnou metodu, například nezúčastněné pozorování, což bych ale v tomto případě považovala za značně neetické. Proto vyvozuji svá zjištění z výpovědí respondentů, z toho, co mi byli v průběhu rozhovoru ochotni o sobě sdělit. Nyní se dostávám ke kýžené odpovědi na hlavní výzkumnou otázku: Jakým způsobem vnímají terénní sociální pracovníci osobní salutory pro prevenci syndromu vyhoření? Výzkumná otázka je sice koncipována směrem k salutorům, ale vzhledem k tomu, že salutory jsou vnímány jako možnosti, jak se bránit těžkostem, jak je zvládat či jak jim předcházet, hovořili respondenti automaticky také o tom, jaké stresory na ně působí. Tudíž považuji za nezbytné, aby čtenář rozuměl kontextu, ve kterém je řešena daná problematika, a proto i v závěru práce ho stručně seznamuji také s těmito skutečnostmi. Terénní sociální pracovníci patří mezi tzv. úředníky první linie (Lipsky In Musil, 2004, s. 47). To znamená, že jsou v pravidelném kontaktu s druhými lidmi. V případě respondentů jsou to zejména klienti a jejich rodiny, ale také úředníci různých institucí, se kterými pracovníci spolupracují. Klienti, převážně sociálně vyloučení či sociálním vyloučením ohrožení lidé, přicházejí s rozličnými zakázkami, od zprostředkování zaměstnání přes problémy s dluhy, bydlením, školní docházkou dětí až po žádosti o asistenci při styku s úřady. Terénní sociální pracovníci považují své zaměstnání za náročné, a to z několika důvodů: za prvé z toho důvodu, že jejich práce obnáší velkou míru psychické zátěže. Za druhé je tomu tak proto, že při své práci zažívají jen malou míru úspěchu. Za třetí se domnívají, že ze své pozice disponují málo prostředky a pravomocemi, kterými by mohli dosáhnout pozitivní změny, a tak se setkávají s pocity bezmoci. Bezmocně a rezignovaně na ně často působí i samotní klienti. Posledním z důvodů, které zmíním, je to, že se pracovníci setkávají s nepochopením svého úsilí u veřejnosti. Vykonávaná práce má nízké finanční ohodnocení, společnost si jejich práce necení a pochopení se někteří pracovníci nedočkají ani v rodinném kruhu.
75
Nyní se zaměřím na ta zjištění, která se týkají vlastních pozitivních životních faktorů, tedy salutorů, kterými respondenti disponují a pomocí kterých překonávají osobní stresory plynoucí z výkonu zaměstnání, a předcházejí tak vyhoření. Jako nejvýznamnější se jevila sociální opora, kterou respondenti přijímají od druhých lidí. Obecně se předpokládá, že hlavním zdrojem sociální opory je rodina. To se výzkumem potvrdilo, ale jen do té míry, co se mimopracovních záležitostí týče. Někteří respondenti v minulosti narazili u svých blízkých na nepochopení a svou zkušenost reprodukují do svých očekávání. S pracovními problémy se většina respondentů obrátí na své kolegy, nadřízené či supervizora. Z hlediska prevence vyhoření v zaměstnání považují i Kebza a Šolcová (1999) sociální oporu poskytovanou spolupracovníky za velmi účinnou. Potýká-li se některý respondent s pracovními problémy, probírá je tedy s člověkem ze svého pracovního kolektivu. V pracovních kolektivech respondentů panuje totiž velmi podobný konsenzus o tom, jakým způsobem vzniklou situaci řešit. Kolegové také mohou poskytnout respondentům větší míru empatie, protože si mohou mnohem lépe vybavit pocity, které jsou velmi blízké pocitům kolegy, jenž se na ně obrátil s potřebou se o své starosti podělit. Sami již během své praxe získali zkušenost s prožitkem podobné situace. Toto potvrzuje také důvody respondentů pro velmi kladné hodnocení pracovních vztahů s kolegy. Dobré vztahy na pracovišti mohou být jedním z důvodů, pro které chodí respondenti rádi do práce a cítí se v ní spokojeni. Přátelské poměry na pracovišti posiluje také to, že se pracovníci identifikují s cíli zaměstnávající organizace. Jistou roli zde ale může také hrát zákon benefektance (Výrost a Slaměník, 2008) či vliv autostereotypizace (Vybíral, 2005). Další skutečností, která ovlivňuje spokojenost sociálního pracovníka, je uvědomění si smyslu vykonávané práce. Výroky respondentů na téma smysluplnost zaměstnání jsem rozdělila do tří oblastí. Respondenti nacházejí smysl v usilování o naplnění vyšších hodnot a v láskyplném vztahu k druhému člověku, dále hovořili o smyslu práce v přínosech pro klienta a za třetí mluvili o užitku, který práce přináší jim samotným. Zde uváděli zejména nutnost materiálního zajištění, snahu o osobní rozvoj a potřeby „být potřebný“. Výše uvedené spojovali respondenti se svojí pracovní motivací a zdůrazňovali význam umění radovat se i z malých úspěchů. Zejména pomoc klientovi, za kterým se skrývá konkrétní člověk, uváděli jako důvod, proč stojí za to ve své práci, navzdory psychické zátěži, kterou obnáší, vytrvat. V první oblasti spatřuji Franklovo nalézání smysluplnosti skrze uskutečňování hodnot 76
(Frankl, 1994) a ve třetí oblasti, pod potřebou „být užitečný pro druhé“, se může skrývat některá ze složek syndromu pomocníka (Schmidbauer, 2000, 2008). K obnově duševní energie používají respondenti velmi různé techniky. Na prvním místě však většina z nich uvedla spánek. Mezi ty způsoby, které se vyskytovaly častěji, lze zařadit sport a pohyb obecně. Jedná se jak o individuální aktivity aerobního typu, skupinové sporty, ale také úklid, manuální práci a pobyt v přírodě. Tyto interferenční strategie popisuje také Míček (1984, 1988), Praško, Prašková (2001). Někteří respondenti zmínili, že jim energii dodává taktéž laskavý kontakt s druhými lidmi, zejména s přáteli a rodinou, a společné způsoby trávení volného času. Jiní respondenti si naopak více odpočinou o samotě, stranou společnosti ostatních osob. Odpověď na HVO: Pro prevenci syndromu vyhoření je z pohledů respondentů za prvé nezbytné, aby se pracovník ve svém volném čase věnoval jiným činnostem než těm, kterým se věnuje ve svém zaměstnání. Mělo by se jednat o aktivity, které pracovníkovi přinášejí pocit uspokojení, radosti a vnitřního naplnění ve znamení „růstu a podpory života“18. Ve své podstatě je jedno, jestli se jim člověk věnuje společně s dalšími lidmi, nebo tráví volný čas sám, důležité je, aby se při tom cítil příjemně. Za druhé je důležité, aby měl člověk ve svém okolí osoby, o kterých ví, že se na ně v případě potřeby může obrátit s žádostí o pomoc či pohlazení. A za třetí by měl mít pracovník jasnou představu o tom, v čem nalézá smysl svého zaměstnání, čím ho naplňuje a z jakých důvodů ho vykonává. Výzkum potvrdil to, že pracovníci mají povědomí o syndromu vyhoření, znají způsoby, jak mu předcházet, a vědí, že správný sociální pracovník koná pro prevenci vyhoření určité kroky. Respondenti sami sebe také v tomto světle prezentují. Z tohoto důvodu považuji za velmi přínosnou účast sociálních pracovníků na sebepoznávacích seminářích, které jsou plánovaným výstupem výzkumu a jejichž navrhovaný průběh předkládám v jedné z následujících kapitol. Z hlediska prevence vyhoření považuji za nejdůležitější, aby se reflexe vlastních pocitů a duševních a fyzických stavů stala samozřejmou součástí života (nejen) sociálních pracovníků.
18
(Kopřiva, 2006) 77
3.2 Kritické otázky výzkumu Nyní zmíním některé diskutabilní body realizovaného výzkumu, mezi které patří i triangulace, porozumění, symetričnost vztahu mezi tazatelem a respondentem, některé psychologické aspekty výzkumu a další. Triangulací se rozumí kombinace různých metod, výzkumníků, zkoumaných osob, rozdílných okolností a teoretických perspektiv při zkoumání určitého jevu. (Hendl, 2008, s. 147.) V realizovaném výzkumu bylo možné uskutečnit triangulaci zkoumáním daného fenoménu u několika různých osob, které pracovaly na různých pobočkách organizace, konfrontací našich zjištění s dostupnou literaturou a konzultacemi s vedoucím diplomové práce. V ideálním případě bych triangulaci prováděla také využitím více různých výzkumníků, a to zejména při interpretaci sebraných dat. Domnívám se totiž, že v kvalitativním výzkumu se vždy odráží jak sociální svět výzkumníka, tak kontext a prostředí a čas výzkumu do té míry, že dosažení objektivních výsledků není možné.19 Je proto třeba pojímat badatele jako „aktéra“ a čtenářům přiblížit veškeré jeho postřehy a myšlenkové postupy související s jeho badatelskou činností. Dalším bodem k diskusi je předpoklad (před)porozumění. Opravdu má položená otázka stejný význam jak pro respondenta, tak pro výzkumníka? Mají použité výrazy pro obě strany stejný význam? Nenavádí respondenta, aby svými odpověďmi plnil naše očekávání? Tyto otázky jsem si položila za účelem vyjasňování používaných významů některých slov či celých kladených otázek. Problematickým se jevil například pojem „sociální opora“. Mnozí respondenti jej neznali a nevěděli, s čím si tento výraz spojit. Dalším problémem je nesymetričnost vztahu mezi tazatelem a respondentem. Od dotazovaného se očekává, že bude otevřeně hovořit o poměrně intimních záležitostech s člověkem, kterého vidí poprvé. I když se tazatelka snažila o nastolení příjemné atmosféry, seznámila respondenta s cíli výzkumu a poskytla mu základní informace o své osobě. Domnívám se, že nesymetričnost vztahu přetrvávala, a dovoluji si tvrdit, že rovnocenného vztahu tazatel – dotazovaný není možné ve většině podobných výzkumných projektů dosáhnout. Tazatel je ten, který klade otázky, dotazovaný je ten, který odpovídá. S tímto porozuměním také obě strany k výzkumnému rozhovoru přistupují. 19
Tím ovšem nechci tvrdit, že by se v kvantitativních výzkumech sociální svět výzkumníka neodrážel. Vzpomeňme například problematiku standardizovaných dotazníkových šetření.
78
Z psychologického úhlu pohledu může mít vliv na kvalitu sebraných dat jak osobnost tazatele, tak osobnost dotazovaného. K získávání informací rozhovorem o subjektivním prožívání či vnímání nějakého jevu je vhodné vybírat hovornější respondenty, kteří jsou zvyklí a rádi mluví o sobě samém. Tazatel by měl také disponovat schopností dobře komunikovat, ovládat jazyk a motivovat respondenta k vyprávění. Před započetím sběru rozhovorů jsem se asi nejvíce obávala mlčenlivého respondenta. Avšak brzy se ukázalo, že mé obavy byly zbytečné, a to hned ze tří důvodů. Za prvé jsem budoucímu respondentovi při našem prvním telefonickém kontaktu ozřejmila výzkum a způsob sběru informací a očekávaný průběh našeho setkání. Oslovený pracovník se ještě před naším setkáním a také během něj mohl rozhodnout z výzkumu odstoupit. A za druhé, téma výzkumu se zdálo být zajímavým pro samotné respondenty a nečinilo jim potíže vyjadřovat se k nastoleným tématům. Někteří respondenti náš rozhovor brali jako možnost „vyzpovídat se“. A třetím důvodem se zdála být snaha mnohých respondentů „pomoci“ studentce s realizací její diplomové práce. Použití zakotvené teorie při tomto výzkumu mělo své limity. Po prvotní analýze sebraných rozhovorů nebyl například již možný opětovný návrat do terénu za účelem sběru dalších rozhovorů či získávání doplňujících a rozšiřujících informací a opakování tohoto postupu až po dosažení saturace, tzn. až po moment, kdy by již nebyla odkrývána nová a nová témata a ta stávající by se začala opakovat. Dosažené závěry tudíž nepředkládám jako výsledek aplikace ucelené zakotvené teorie.
3.2
Doporučení pro sociální pracovníky
Na základě výzkumu navrhuji sociálním pracovníkům pro prevenci syndromu vyhoření následující doporučení s cílem posílit vliv osobních salutorů.
Pečujte o své zdraví. O příčinách své nemoci přemýšlejte také z pohledu psychosomatiky. Mezi rozvojem onemocnění a vysokou mírou stresu a frustrace existuje souvislost. Dobré tělesné zdraví signalizuje duševní pohodu.
Každý člověk je ve svém způsobu prožívání a vnímání sebe sama i okolního světa jedinečný. Proto se stává, že interferenční strategie, které pomáhají vašemu příteli či kolegovi, u vás nenacházejí uplatnění. Soustřeďte se tedy na hledání svých vlastních
79
způsobů, jak přepnout z pracovního do odpočinkového režimu. Snažte se uvědomit si, co vám v životě dělá radost a na co se těšíte.
Nepřebírejte odpovědnost za svého klienta. Při práci s klientem reflektujte to, co ještě spadá do vašich kompetencí a co již sahá za vaše možnosti. Při řešení zakázky začínejte s jednotlivostmi a mějte radost z dílčích úspěchů.
Zamyslete se nad tím, jak vnímáte své vztahy k ostatním kolegům na pracovišti. Můžete s nimi sdílet své starosti? Dovedete si představit, že byste spolu trávili i svůj volný čas? Pokud zní vaše odpověď ano, pravděpodobně to znamená, že na vašem pracovišti nacházíte dobré zázemí. Již tato skutečnost sama o sobě je prevencí vyhoření.
Přemýšlejte nad tím, co vám vaše práce přináší, v čem nalézáte její smysl a do jaké míry vás naplňuje a uspokojuje, protože: „smysluplnost vlastního konání je zcela základní podmínkou lidské spokojenosti, celistvosti a zdraví.“ (Komárek, 2005, s. 88.)
3.3 Praktické využití výsledků výzkumu Na základě zjištění, jež vyplynula z realizovaného výzkumu, bude koncipován sebepoznávací seminář, v rámci kterého si budou terénní sociální pracovníci moci najít vlastní salutory na rovině psychické, fyzické, sociální a duchovní a naučit se je aplikovat při své profesní praxi. Přínosem pro účastníky bude to, že nebudou seznamováni jen s odbornou literaturou a s výsledky převážně zahraničních studií, které nejsou vždy úplně použitelné v našem sociokulturním prostředí, ale lépe poznají sami sebe a naučí se na modelových situacích nové způsoby prevence. Dále budou schopni reflexe svých pozitivních vlastností. Pracovníci se mimo jiné naučí, jak rozpoznat příznaky vznikajícího syndromu vyhoření, budou vedeni k uvědomění si svých vlastních zdrojů pro udržení své osobnosti v rovnováze a harmonii. Prezentovaná zjištění a praktická cvičení posílí prevenci syndromu vyhoření na individuální úrovni. Semináře budou organizovány v pravidelných týdenních intervalech s dotací padesáti lekcí po 90 minutách. Účast na workshopech bude pro zaměstnance organizace probíhat v rámci pracovní doby. Workshopů se bude účastnit skupinka 6 až 8 osob z řad 80
terénních sociálních pracovníků a jeden lektor, který bude mít zkušenosti se skupinovou prací a s aktivizací vnitřních zdrojů. Náplní workshopů bude nácvik technik duševní hygieny, relaxace, organizace času, hraní sebepoznávacích her a nácvik „focusingu“ (Gendlin, 2003), tj. metody tělesně zakotveného prožívání. (Součástí workshopů bude také vzájemné sdílení zkušenosti v tom, co jednotlivým účastníkům z hlediska syndromu vyhoření při práci brání a co jim pomáhá. Sociálním pracovníkům, kteří se na výzkumu podíleli v roli respondentů, bude poskytnuta zpětná vazba. Pro každého pracovníka bude vytvořen a s ním konzultován jeho vlastní individuální plán prevence syndromu vyhoření, jenž bude vycházet z konkrétní snahy zesílit roli jeho osobních salutorů.
3.4 Návrhy dalších výzkumů Tato práce může sloužit jako předstupeň širšího výzkumu prevence syndromu vyhoření u sociálních pracovníků. Bylo by možné ji využít jako úvod do problematiky a prvotní výzkum, jež by dalším výzkumníkům nastínil některé problémové oblasti, které by bylo možné dále rozpracovat. Zajímavá a přínosná zjištění by mohla přinést kombinace kvalitativních a kvantitativních výzkumných metod. Jako příklad vhodné kombinace mě napadá využití kvantitativní metody – sběru dat pomocí metody „Maslach Burnout Inventory“ – a kvalitativní analýzy polostrukturovaných rozhovorů. Pokud bych se věnovala dalším výzkumům na téma syndrom vyhoření, zaměřila bych svoji pozornost na studium reflexe průběhu syndromu vyhoření u osob, které vyhoření v minulosti prožily, se zaměřením na moment jeho překonání. A to také kvalitativním výzkumem za použití metody případových studií, případně biografických vyprávění, se kterou mám bohatší praktické zkušenosti. V tomto již realizovaném výzkumu jsem se pokoušela o práci s daty prostřednictvím zakotvené teorie z toho důvodu, že jsem se chtěla blíže seznámit s jiným postupem zpracování dat, a bylo to pro mě také příležitostí, jak se „naučit“ něco nového.
81
Shrnutí V diplomové práci jsem se zabývala problematikou prevence syndromu vyhoření. Práci jsem rozdělila na teoretickou a empirickou část. V teoretické části jsem se věnovala pojmu vyhoření a v jednotlivých kapitolách jsem popsala příčiny, průběh, projevy a diagnostiku tohoto postižení. Syndrom vyhoření jsem se také pokusila nahlédnout ze tří psychoterapeutických směrů. Jednalo se o psychodynamický přístup, kognitivněbehaviorální terapii a logoterapii. Dále jsem se zaměřila na roli osobnosti v perspektivě vyhoření a zabývala jsem se intrapsychickými zdroji zvládání stresu a možnostmi prevence vyhoření. Následující kapitoly seznámily čtenáře s ostatními pojmy, které souvisely s výzkumnou otázkou a s cíli diplomové práce. Jednalo se zejména o definování obsahu sociální práce, koncept sociálního vyloučení a pojem percepce. Cílem empirické části bylo nalézt odpovědi na hlavní výzkumnou otázku, která zněla: Jakým způsobem vnímají terénní sociální pracovníci osobní salutory pro prevenci syndromu vyhoření? V této části práce jsem se nejprve věnovala popisu metodologie výzkumu, který jsem realizovala prostřednictvím kvalitativní výzkumné strategie a pokoušela jsem se uplatnit metodu zakotvené teorie. V interpretační části jsem se snažila nalézt odpovědi na dílčí výzkumné otázky, které jsem navrhla tak, aby mi pomohly zodpovědět hlavní výzkumnou otázku. Analýzou dat v podobě rozhovorů jsem dospěla ke zjištění, že respondenti vnímají osobní salutory pro prevenci vyhoření, zejména jako jakékoliv volnočasové aktivity, které pracovníkovi přinášejí pocit uspokojení, radost a vnitřního naplnění. Dále respondenti reflektovali význam sociální opory a smysluplnost svého zaměstnání. Respondenti si uvědomovali důležitost předcházení vyhoření a věděli, že by na ni měli dbát, a také se jako lidé, kteří dbají na prevenci syndromu vyhoření, prezentovali. V dalších kapitolách závěrečné části práce jsem se pokusila nastínit kritické otázky realizovaného výzkumu, navrhnout možnosti pro další výzkumná šetření a prezentovala jsem plánovaný způsob využití poznatků.
82
Seznam použité literatury
BITRICH, T. 2002. Kvalitativní výzkum a česká legislativa: Informace nejen o zákoně
na
ochranu
osobních
údajů.
Biograf,
(27),
54
odst.
http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=2709.
BROŽ, Miroslav, KINTLOVÁ, Petra a TOUŠEK, Ladislav. 1997. Kdo drží Černého Petra: sociální vyloučení v Liberci, Plzni a Ústí nad Labem. [Praha]: Člověk v tísni - společnost při České televizi.
CORETH, Emerich. 1996. Co je člověk?: základy filozofické antropologie. Praha: Zvon.
DANZER, Gerhard. 2010. Psychosomatika: celostní pohled na zdraví těla i duše. Praha: Portál.
DENZIN, Norman K., ed. a LINCOLN, Yvonna S., ed. 2000. The Sage handbook of qualitative research. 3rd ed. Thousand Oaks: Sage.
DISMAN, Miroslav. 2009. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. Praha: Karolinum.
DRAPELA, Victor J. 2001. Přehled teorií osobnosti. Praha: Portál.
FRANKL, Viktor Emil a LUKAS, Elisabeth S. 2006. Vůle ke smyslu: vybrané přednášky o logoterapii. Brno: Cesta.
FRANKL, Viktor Emil. 1994. Člověk hledá smysl: úvod do logoterapie. Praha: Psychoanalytické nakladatelství.
FRANKL, Viktor Emil. 1996. Lékařská péče o duši: základy logoterapie a existenciální analýzy. Brno: Cesta.
GENDLIN, Eugene T. 2003 Focusing: tělesné prožívání jako terapeutický zdroj. Praha: Portál.
HARTL, Pavel a HARTLOVÁ, Helena. 2010. Velký psychologický slovník. Praha: Portál.
HAVRDOVÁ, Zuzana, ŠOLCOVÁ Iva, HRADCOVÁ Dana, ROHANOVÁ Eva. 2010. Kultura organizace a syndrom vyhoření. Československá psychologie, 53, 3. str. 237-248.
HENDL, Jan. 2008. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál. 83
KALLWASS, Angelika. 2007. Syndrom vyhoření v práci a v osobním životě. Praha: Portál. 2007
KEBZA, Vladimír a ŠOLCOVÁ, Iva. 1999. Sociální opora jako významný protektivní faktor, Československá psychologie, 43, 1, str. 19-38.
KEBZA, Vladimír a ŠOLCOVÁ, Iva. 2008. Hlavní koncepce psychické odolnosti, Československá psychologie, 52, 1, str. 1-19.
KEBZA, Vladimír a ŠOLCOVÁ, Iva. 2003. Syndrom vyhoření: (informace pro lékaře, psychology a další zájemce o teoretické zdroje, diagnostické a intervenční možnosti tohoto syndromu). Praha: Státní zdravotní ústav.
KOMÁREK, Stanislav. 2005. Spasení těla: moc, nemoc a psychosomatika. Praha: Mladá fronta.
KOPŘIVA, Karel. 2006. Lidský vztah jako součást profese: [psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese]. Praha: Portál.
KRATOCHVÍL, Stanislav. 2006. Základy psychoterapie. Praha: Portál.
KŘIVOHLAVÝ, Jaro. 1994. Mít pro co žít. Praha: Návrat domů.
KŘIVOHLAVÝ, Jaro. 1998. Jak neztratit nadšení. Praha: Grada.
KŘIVOHLAVÝ, Jaro. 2002. Psychologie nemoci. Praha: Grada.
KŘIVOHLAVÝ, Jaro. 2003. Psychologie zdraví. Praha: Portál.
KŘIVOHLAVÝ, Jaro. 2006. Psychologie smysluplnosti existence: otázky na vrcholu života. Praha: Grada,
KŘIVOHLAVÝ, Jaro. 2010. Sestra a stres: příručka pro duševní pohodu. Praha: Grada.
KUNEŠ, David. 2009. Sebepoznání. Praha: Portál.
LÄNGLE, Alfried. 2002. Smysluplně žít: aplikovaná existenciální analýza. Brno: Cesta.
LINDBLOOM, J. 2004. Preklopenie asymetrie po získaní údajov: Pomáha informovaný súhlas, alebo škodí? Biograf (35): 33 odst. Dostupné na adrese http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=3507.
MARTIN J . 1992. Cultures in Organizations. Three Perspectives. New York: Oxford University Press.
MASLACH., GOLDBERG J., 1998. Prevention of burnout: New perspectives, In: Applied and Preventive Psychology Z: 63-74, Cambridge University Press.
MATOUŠEK, Oldřich a kol. 2008. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál. 84
MÍČEK, Libor. 1976. Sebevýchova a duševní zdraví. Praha: SPN.
MÍČEK, Libor. 1984. Sebevýchova a duševní zdraví. Praha: SPN.
MÍČEK, Libor. 1988. Sebevýchova a duševní zdraví. Praha: SPN.
MIOVSKÝ, Michal. 2006. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada.
MUSIL, Libor. 2004. "Ráda bych Vám pomohla, ale-": dilemata práce s klienty v organizaci. Brno: Marek Zeman.
NAKONEČNÝ, Milan. 1997. Psychologie osobnosti. Praha: Academia.
NAVRÁTIL, Pavel. 2001. Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman, 2001.
NOVOSAD, Libor. 2006. Základy speciálního poradenství. Praha: Portál, 2006.
PLHÁKOVÁ, Alena. 2004Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.
PRAŠKO, Ján a PRAŠKOVÁ, Hana. 2001. Proti stresu krok za krokem. Praha: Grada.
PRAŠKO, Ján. 2007. Jak vybudovat a posílit sebedůvěru. Praha: Grada.
REICHEL, Jiří. 2009. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Praha: Grada.
RUSH, Myron D. 2003. Syndrom vyhoření. Praha: Návrat domů.
ŘÍČAN, Pavel. 2007. Psychologie náboženství a spirituality. Praha: Portál.
SELIGMAN, Martin E. P. 1992. Learned optimism: how to change your mind and your life. New York: Pocket Books.
SELIGMAN, Martin E. P. 2003. Opravdové štěstí: pozitivní psychologie v praxi. Praha: Ikar.
SCHMIDBAUER, Wolfgang. 2000. Psychická úskalí pomáhajících profesí. Praha: Portál.
SCHMIDBAUER, Wolfgang. 2008. Syndrom pomocníka: [podněty pro duševní hygienu v pomáhajících profesích]. Praha: Portál.
SMÉKAL, Vladimír. 2002. Pozvání do psychologie osobnosti: člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Barrister & Principal.
SMÉKAL, Vladimír. 2005. O lidské povaze: krátká zamyšlení nad psychickou a duchovní kulturou osobnosti. Brno: Cesta.
STERNBERG, Robert J. 2002. Kognitivní psychologie. Praha: Portál.
STRAUSS, Anselm L. a CORBIN, Juliet. 1999. Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie. Brno: Sdružení Podané ruce.
85
SZOSTKIEWICZ, Stefan. 1964. Sociologický výskum: Procedúry a techniky. Bratislava: Vydav. polit. lit.
ŠOLCOVÁ, Iva. 2009. Vývoj resilience v dětství a dospělosti. Praha: Grada.
UHER Tomáš., Bob P., Ptáček R., 2010: Alexthymie a psychosomatická onemocnění, in Československá psychologie, 54, 5. str. 496-504.
ÚLEHLA, Ivan. 1999. Umění pomáhat: učebnice metod sociální praxe. nakl.. Praha: Sociologické nakladatelství, 1999.
VYBÍRAL, Zbyněk. 2005. Psychologie komunikace. Praha: Portál.
VÝROST, Jozef a SLAMĚNÍK, Ivan. 2008. Sociální psychologie. Praha: Grada,
Zákon č. 108/2006 ze dne 14. března 2006 o sociálních službách
ZVÁNOVCOVÁ I., 2008: „Musím a nemohu jinak“ Existenciálně-analytický pohled na syndrom vyhoření, In Sborník přednášek 2008, str. 5 -24, Společnost pro logoterapii a existenciální analýzu, Praha
ŽIŽLAVSKÝ, Martin. 2003. Metodologie pro Sociální politiku a sociální práci. Brno: Masarykova univerzita.
86
Anotace Diplomová práce je zaměřena na téma prevence syndromu vyhoření u pracovníků humanitární organizace. Konkrétně se jedná o zaměstnance na pozicích terénní sociální pracovník/pracovnice působící v sociálně vyloučených lokalitách. Úvodní část práce poskytuje teoretické informace o syndromu vyhoření včetně pohledu různých psychoterapeutických směrů, dále se zaměřuje na vztah osobnosti a vzniku syndromu vyhoření a seznamuje čtenáře s charakteristikou organizace, v níž probíhal sběr dat pro empirickou část práce, která byla zaměřena na vnímání osobních salutorů pro prevenci syndromu vyhoření a definuje pojem percepce. Empirická část se věnuje metodologii výzkumu a interpretaci získaných dat. Závěrečná část práce předkládá odpověď na hlavní výzkumnou otázku a nabízí doporučení pro praxi, která vyplývají z výsledků výzkumu.
Klíčová slova (Terénní) sociální pracovník, duševní hygiena, osobnost, percepce, sociálně vyloučená lokalita, sociální opora, sociální práce, syndrom vyhoření.
Práce obsahuje 22 715 slov.
87
Summary The thesis focuses on the prevention of burnout syndrome by employees of a humanitarian organization. Specifically, the main concern is given to the prevention among the field social workers operating in socially excluded localities. The introductory part of the thesis provides theoretical information on the burnout syndrome; includes a view of three different psychotherapeutic approaches and also deals with the relation between personality and risks of burnout. The basic characterization of the organization in which the data collection for the empirical part of this thesis was held is given to the readers as well. The research focused on perception of major positive life factors, which are relevant to burnout prevention. The final part of the paper provides answers to the main research question and gives recommendation for practice, which results from the research.
Keywords Burnout Syndrome, (Field) Social Worker, Mental Hygiene, Personality, Perception, Social Support, Social Work, Socially Excluded Locality, Stress.
The paper contents 22,715 words.
88
Jmenný rejstřík Adler, A.19
Kebza, V. 10,11,12,14,15,17,20,21,
Allport, G. W. 20,37
25,29,32,33,50,70,77
Aronson, E. 11,12,14
Komárek, S. 57, 81
Bakalová 32
Kopřiva, K. 11,33, 34,75
Bartlett H. 37
Kratochvíl, S. 19
Berne 42
Křivohlavý J. 10,11,12,13,14,15,
Bitrich, T. 52
19,23, 24, 26,27, 28,29, 32,35, 37,
Bloger, N. 20
56,57,70
Corbin, J. 44, 45
Kuneš, D. 30
Coreth, E. 75
Längle, A. 9, 16, 19, 75
Czikzentmihalyi, M. 23
Lazarus, R. S. 21
Danzer, G. 57
Lindlbloom, J. 52
Disman, M. 44
Lipsky 41, 76
Drapela, V. J. 20, 39
Martin, J. 70
Frankl, V. E. 19, 36, 75, 78
Maslach, Ch. 9, 11, 12,13,16, 24,25
Freud, Z. 19
Matoušek, O. 10,13,33, 39, 62
Freudenberger, W. 9, 11, 15
Maxwell 46
Friedman, M. 24
Míček, L. 27,28,29,30, 58, 78
Gendlin, E. T. 82
Miovský, M. 43, 46, 50, 52, 53
Glasser, B. 45
Nakonečný, M. 20
Goldberg J. 24, 25
Navrátil, P. 37
Hartl, P. 41,
Novosad, L. 34
Hartlová, H. 41
Pines, A. 11,12, 14
Hendl, J. 43, 45,46,47,52,53, 79
Plháková, A. 41
Holmes 57,
Praško, J. 21, 27, 28, 30, 31, 58, 78
Hopson, B.39
Prašková, H. 21, 28, 31, 58, 78
House 33
Rahe 57
Charmaz, K. 45
Reichel, J. 52 Roseman, B. H. 24 89
Rush, M. D. 12, 15
Szostkiewicz, S. 48, 49
Ruther, 21
Šolcová, I. 10,11,12,13,14,15,20,
Říčan, P. 36
21, 22, 23, 32,33, 50, 70, 77
Seligman, M. 19,22
Toušek, L. 40
Schilling, E. 20
Uher T. 17
Schmidbauer, W. 17,39, 62, 75, 78
Úlehla, I. 35, 71
Slaměník, I. 42, 62, 78
Vybíral, Z. 41, 42, 78
Smékal, V. 20, 22
Výrost, J. 42, 62, 78
Spielberger G. H. 14
Zvánovcová, I. 20
Sternberg, R. J. 42
Žižlavský, M. 44
Strauss, A. L. 44, 45
Věcný rejstřík sebepoznávání .............................. 28, 29 smysluplnost smysl ............................ 34, 71, 72, 74 sociální opora ............. 31, 64, 65, 68, 84 sociální práce .. 1, 4, 6, 9, 36, 37, 48, 49, 50, 64, 82, 84, 85, 87, 88, 91, 92 sociální vyloučení 4, 6, 9, 38, 39, 75, 82, 83, 92 stres . 7, 9, 11, 12, 20, 24, 26, 27, 30, 31, 34, 55, 56, 57, 58, 59, 66, 79, 82, 84, 85, 89, 92, 93 syndrom pomocníka .... 6, 10, 11, 16, 17, 18, 19, 33, 46, 72, 73, 74 syndrom vyhoření . 1, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 15, 17, 18, 20, 24, 25, 31, 32, 33, 46, 47, 48, 53, 56, 57, 62, 68, 70, 71, 74, 75, 77, 79, 80, 81, 82, 87, 88, 90, 91, 92, 93
A Analýza ......................................... 50, 84 D Duševní hygiena ......... 28, 59, 60, 61, 85 L logoterapie ...................................... 4, 19 O optimismus.......................... 4, 21, 22, 59 P percepce vnímání ....................... 1, 4, 40, 87, 91 prevence .................. 4, 24, 25, 28, 30, 34 psychodynamický přístup ............. 17, 82 R relaxace ............................................... 26 resilience ....................................... 21, 86 rozhovor ... 30, 44, 49, 50, 51, 53, 57, 58, 59, 61, 64, 70, 79, 81, 82
V
S
zakotvená teorie ....................... 5, 43, 44 zdraví.. 13, 20, 21, 25, 26, 27, 28, 31, 34, 35, 54, 55, 56, 57, 79, 80, 83, 84, 85
validita ........................................... 5, 45 Z
salutor 5, 7, 8, 13, 30, 46, 47, 53, 57, 62, 70, 74, 75, 80, 82, 90, 91, 92 sebehodnocení ................................ 4, 22 90
Seznam příloh Příloha 1: Přehled profesí s rizikem vzniku syndromu vyhoření podle Kebzy a Šolcové (Kebza, Šolcová, 2003) – lékaři (zvláště klinici, z nich zvl. lékaři v oborech onkologie, chirurgie, JIP, LDN, psychiatrie, gynekologie, rizikové obory pediatrie atd.) – zdravotní sestry – další zdravotničtí pracovníci (ošetřovatelky, laborantky, technici apod.) – psychologové a psychoterapeuti – sociální pracovníci a pracovnice ve všech oborech – učitelé na všech stupních škol – pracovníci pošt všeho druhu, zvl. pracovníci u přepážek a poštovní doručovatelé – dispečeři a dispečerky (záchranné služby, dopravy atd.) – policisté, především v přímém výkonu služby, kriminalisté a členové posádek motorizovaných hlídek – právníci, zvl. pak advokáti – pracovníci věznic (dozorci, ale i další zaměstnanci) – profesionální funkcionáři (v oblasti státní správy, ale i v oblasti sportu či umění), politici, manažeři – poradci a informátoři – úředníci v bankách a úřadech, orgánech státní správy – za určitých okolností (především podle celkové prestiže státu, jeho postavení z hlediska mezinárodního srovnání, prosperity, stavu ekonomiky) příslušníci ozbrojených sil (armáda, letectvo) – duchovní a řádové sestry – někdy se burnout syndrom projevuje i u nezaměstnaneckých kategorií, vždy však u osob, které jsou v jakémkoli kontaktu s druhými lidmi, jsou závislé na jejich hodnocení a mohou být vystaveny působení chronického stresu – např. u výkonných (špičkových) umělců, sportovců, ale také u osob samostatně výdělečně činných (dealeři, prodejci, pojišťovací a reklamní agenti atd.).
Příloha 2: Odborná způsobilost k výkonu povolání sociálního pracovníka podle zákona 108/2006 ze dne 14. března 2006 o sociálních službách Odbornou způsobilostí k výkonu tohoto povolání je: a) vyšší odborné vzdělání získané absolvováním vzdělávacího programu akreditovaného podle zvláštního právního předpisu 40) v oborech vzdělání zaměřených na sociální práci a sociální pedagogiku, sociální pedagogiku, sociální a humanitární práci, sociální práci, sociálně právní činnost, charitní a sociální činnost, b) vysokoškolské vzdělání
získané studiem v bakalářském nebo magisterském studijním programu zaměřeném na sociální práci, sociální politiku, sociální pedagogiku, sociální péči nebo speciální pedagogiku, akreditovaném podle zvláštního právního předpisu 41), c) absolvování akreditovaných vzdělávacích kurzů v oblastech uvedených v písmenech a) a b) v celkovém rozsahu nejméně 200 hodin a praxe při výkonu povolání sociálního pracovníka v trvání nejméně 5 let, za podmínky ukončeného vysokoškolského vzdělání v oblasti studia, která není uvedena v písmenu b), d) u manželského a rodinného poradce vysokoškolské vzdělání získané řádným ukončením studia jednooborové psychologie nebo magisterského programu na vysoké škole humanitního zaměření současně s absolvováním postgraduálního výcviku v metodách manželského poradenství a psychoterapie v rozsahu minimálně 400 hodin nebo obdobného dlouhodobého psychoterapeutického výcviku akreditovaného ve zdravotnictví. (5) Odbornou způsobilost k výkonu povolání sociálního pracovníka při poskytování sociálních služeb ve zdravotnických zařízeních ústavní péče podle § 52 má též sociální pracovník a zdravotně sociální pracovník, který získal způsobilost k výkonu zdravotnického povolání podle zvláštního právního předpisu 42). (6) Při uznávání odborné kvalifikace nebo jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie se postupuje podle zvláštního právního předpisu 31).
Příloha 3: Operacionalizace
Hlavní výzkumná otázka: Jakým způsobem vnímají terénní sociální pracovníci osobní salutory pro prevenci syndromu vyhoření?
Dílčí výzkumné otázky 1: Jak vnímají respondenti z řad terénních sociálních pracovníků osobní salutory pro prevenci syndromu vyhoření po stránce fyzické?
Indikátory/kódy
relaxační metody zdravotní stav sportovní aktivity fyzická práce
Otázky
1.
V čem pozorujete změny vašeho zdravotního stavu v souvislosti se zaměstnáním, pozorujeteli nějaké?
2.
Co vás napadne, když se řekne tělesný odpočinek? (Co se vám vybaví, řeknu-li sport?) V čem myslíte, že jsou sport, fyzická práce důležité? Jakým způsobem tělesně relaxujete?
3. 4.
92
2: Jak vnímají respondenti z řad terénních sociálních pracovníků osobní salutory pro prevenci syndromu vyhoření po stránce psychické?
Mohl byste charakterizovat váš běžný pracovní den? Jak se liší víkendy? 6. Popište mi, jakým způsobem trávíte svůj volný čas. 7. Co anebo kdo vás v zaměstnání nejvíce motivuje? 8. Popište, co děláte ve stresujících situacích. 9. Jaké vaše vlastnosti vám v zaměstnání nejvíce pomáhají? 10. Jak hodnotíte poměr mezi časem stráveným v práci a mimo ni? 11. Jak trávíte dovolenou? Na co se na ní nejvíce těšíte? 12. Co vás nejvíce baví a na co se těšíte? 5.
sebepoznání / vzdělávání duševní hygiena osobnostní charakteristiky motivace
3: Jak vnímají respondenti z řad terénních sociálních pracovníků osobní salutory pro prevenci syndromu vyhoření po stránce sociální?
sociální opora sociální síť kultura společenský život
13. Jak byste popsal/a vaše vztahy na pracovišti? 14. Co pro vás znamená sociální opora? 15. Co vás napadne jako první, když se řekne rodina? 16. Jakým způsobem trávíte čas s rodinou a přáteli? 17. V čem/u koho cítíte (nebo necítíte) / nacházíte podporu, vyskytnou-li se v práci nějaké potíže? V čem je to pro vás důležité? 18. Co pro vás znamená společnost druhých lidí.
4: Jak vnímají respondenti z řad terénních sociálních pracovníků osobní salutory pro prevenci syndromu vyhoření po stránce duchovní?
smysluplnost životní hodnoty spiritualita
19. 20. 21. 22. 23. 24.
V čem vás tyto činnosti nejvíce naplňují? V čem vidíte smysl vašeho zaměstnání? Co vám nejvíce dodává energii? Popište mi vaše dlouhodobé cíle. Co je pro vás v životě nejdůležitější? Jakým hodnotám přisuzujete důležitost a z jakých důvodů?
Příloha 4: Pořadí otázek rozhovoru
V čem pozorujete změny vašeho zdravotního stavu v souvislosti se zaměstnáním, pozorujete-li nějaké?
Co vás napadne, když se řekne tělesný odpočinek?
V čem myslíte, že jsou sport, fyzická práce důležité?
Popište mi, jakým způsobem trávíte svůj volný čas.
V čem vás tyto činnosti nejvíce naplňují?
Mohl byste charakterizovat váš běžný pracovní den? Jak se liší víkendy?
Co anebo kdo vás v zaměstnání nejvíce motivuje?
Popište, co děláte ve stresujících situacích.
Jaké vaše vlastnosti vám v zaměstnání nejvíce pomáhají?
Jak hodnotíte poměr mezi časem stráveným v práci a mimo ni?
Jak trávíte dovolenou? Na co se na ní nejvíce těšíte? 93
Jak byste popsal/a vaše vztahy na pracovišti?
Co pro vás znamená sociální opora?
Co vás napadne jako první, když se řekne rodina?
Jakým způsobem trávíte čas s rodinou a přáteli?
Co pro vás znamená společnost druhých lidí?
V čem/u koho (ne)cítíte/nacházíte podporu, vyskytnou-li se v práci nějaké potíže? V čem je to pro vás důležité?
V čem vidíte smysl vašeho zaměstnání?
Co vám nejvíce dodává energii?
Popište mi vaše dlouhodobé cíle.
Co vás nejvíce baví a na co se těšíte?
Jakým hodnotám přisuzujete důležitost a z jakých důvodů?
Co je pro vás v životě nejdůležitější?
94
Stať Percepce prevence syndromu vyhoření u pracovníků humanitární organizace
Úvod
Předkládaný text se zabývá problematikou prevence syndromu vyhoření v pomáhajících profesích, konkrétně v oblasti terénní sociální práce se sociálně vyloučenými a sociálním vyloučením ohroženými lidmi. Zaměřuje se na možnosti předcházení syndromu vyhoření na fyzické, psychické, sociální a duchovní rovině, které vyplývají z představ terénních sociálních pracovníků o tom, jaké osobní zdroje, vlastnosti, vztahy a činnosti osobně využívají k prevenci syndromu vyhoření. Na základě své praxe se domnívám, že sociální pracovníci mají o syndromu vyhoření jisté teoretické znalosti, ale jeho prevenci nevěnují dostatečnou pozornost. Důvody nedostatečné prevence mohou být spatřovány například v osobnosti jedince a v jeho životním a pracovní stylu. Dále to mohou být vzájemné vztahy na pracovišti, které se zdají být z hlediska prevence syndromu vyhoření také významné. Pojmem „syndrom vyhoření“ je od poloviny 70. let označován proces, během kterého ztrácejí lidé své původní nadšení a namísto toho se u nich postupně začíná projevovat vyčerpání (emocionální, fyzické, psychické). Během následujících desetiletí se pro syndrom vyhoření objevila celá řada dalších definic většina z nich, se podle Kebzy a Šolcové (2003), shoduje v následujících bodech: Jde především o psychický stav, prožitek vyčerpání. Vyskytuje se zvláště u profesí, obsahujících jako podstatnou složku pracovní náplně práci s lidmi. Tvoří jej řada symptomů především v oblasti psychické, částečně však též v oblasti fyzické a sociální. Klíčovou složkou syndromu je zřejmě emoční a kognitivní vyčerpání a „opotřebení“ a často i celková únava. Všechny hlavní složky syndromu jsou důsledkem chronického stresu. Tento syndrom se ve větší míře vyskytuje v pomáhajících profesích, a to (mimo jiné) také z toho důvodu, že je zde obtížné definovat kritéria úspěšnosti. Syndrom vyhoření bývá větším rizikem pro začínající pracovníky, kteří často přicházejí do zaměstnání 95
plni entusiazmu a ideálů, které se ale často nedaří naplňovat. Ke vzniku určité frustrace napomáhá i vysoká osobní angažovanost jednotlivců, spojená s vysokou odpovědností. Za nejnáročnější profese je přitom považována práce klienty ve výchovných zařízeních, s postiženými lidmi, umírajícími nebo s klienty, jejichž chování je výrazně vzdáleno sociální normě (Matoušek, 2008). Později se zjistilo, že syndrom vyhoření se vyskytuje i v ostatních povoláních, při kterých jsou jedinci v dlouhodobém bezprostředním styku s lidmi a také v osobním životě např. u lidí, kteří dlouhodobě pečují o nemocného člena rodiny. Subjektivně se syndrom vyhoření vyznačuje sníženým sebehodnocením, pocitem profesní nedostatečnosti, problémy s pozorností, chybováním a snadné podrážděnosti. Objevuje se přecitlivělost ke kritice druhých osob, vztahovačnost, jakékoliv reakce okolí jsou brány negativně, postižený se může cítit ohrožen a neschopný „zdravé společenské interakce“. Trpí negativním postojem k sobě samému i k celému světu. Za objektivní příznaky vyhoření je považována měsíce trvající sníženou celkovou výkonnost, které si může povšimnout i sociální okolí postiženého (Křivohlavý, 2003). Popisy průběhu vyhoření se různí. Například Ch. Maslachová (In Křivohlavý, 1998) a A. Laengle (In Křivohlavý, 1998) nabízejí třífázové koncepce. Ch. Maslachová rozlišuje fázi idealistického nadšení a přetěžování, po které následuje fáze emocionálního a fyzického vyčerpání. Tu střídá dehumanizace druhých a nastupuje finální fáze „proti všem a proti všemu“ - ztráta všech zdrojů energie – vyhoření. Podle A. Laengleho probíhá vyhoření následovně: Člověk nejprve nadšeně sleduje svůj cíl, jeho život má smysl. Práce, kterou dotyčný vykonává, je smysluplná a on ví, proč ji vykonává. Druhá fáze je charakterizována tím, že jedinec práci již nevykonává pro naplňování životního smyslu, ale z důvodů z ní pramenících vedlejších produktů (finance). Dochází k odcizení, které vede k existenciálnímu vakuu. Jedinec se chytá náhražkových cílů, které však potřebu smysluplnosti bytí trvale nenaplňují. Třetí fázi nazývá autor životem v popelu. Nastává ztráta úcty k hodnotě druhých lidí, věcí a cílů, ztráta úcty k sobě sama. Člověk již skutečně nežije, pouze vegetuje. Ch. Maslachová zdůrazňuje psychický a sociální aspekt vyhoření, A. Laengle naopak klade důraz na duchovní aspekt vyhoření. Psychoterapeutické směry syndrom vyhoření pojímají různě. Jako příklad uvedu koncept syndromu pomocníka, který vychází z psychodynamického přístupu a jeho autorem je W. Schmidbauer. Autor (2000, 2008) tento syndrom považuje za specifickou poruchu jedince, který si prostřednictvím svého zaměstnání nevědomě řeší traumata 96
odmítnutého dítěte. Takto postižený člověk nedokáže vyjadřovat své vlastní potřeby a pocity, avšak přitom touží po obdivu a uznání a snaží se tuto touhu uspokojovat skrze pomáhající profesi. Schmidbaurer (2008) o vztahu syndromu vyhoření a syndromu pomocníka píše, že před vyhořením chrání pomáhající pracovníky realistické sebevědomí, díky kterému jsou schopni realisticky hodnotit a přijímat svou pracovní náplň, ale uspokojení nacházejí i mimo pracovní činnost. Realistické pojetí profese, je nositelem stabilní motivace a prevencí rutiny. U člověka postiženým syndromem pomocníka je tento realistický přístup blokován. Mezi subjektivní projevy procesu vyhoření patří, podle Laengeho (In Křivohlavý, 1998) představitele logoterapie a existenciální analýzy, nastupující fáze pocitu nesmysluplnosti svého konání. Jedinec nevykonává své zaměstnání pro vyšší cíle, jde mu pouze o uspokojování materiálních potřeb a hrozí mu, že se dostane do existenciálního vakua. Existenciální vakuum se projevuje ztrátou zájmu, člověk zažívá prázdnotu, ztrácí iniciativu a angažovanost, objevuje se apatie. Logoterapeuticky orientovaný pracovník se tedy snaží pomoci člověku se syndromem vyhoření (znovu)nacházením jeho životního smyslu v souladu s jeho osobností. Pokouší se rozšiřovat jeho obzor o hodnoty a směřuje ho k dosahování vyšších cílů a k transcendentnu. Osoby, jež dospěly do pokročilých fází toho „onemocnění“ se nalézají v situaci, kdy se jejich životní motivace a dosavadní hodnoty hroutí. Proto může být logoterapie velmi efektivní pomocí pro osoby postižené syndromem vyhoření. Na vzniku syndromu vyhoření má vliv osobnostní nastavení jedince, pracovní prostředí a kultura organizace. Podle Maslachové a Goldbergové (1998) je prevence zaměřená na změnu vnitřních možností jedince efektivnější. Autorky se domnívají, že stres a syndrom vyhoření pramení spíše z osobnostních predispozic jedince, nežli z pracovního prostředí. Za preventivní faktor syndromu vyhoření na úrovni jednotlivce je považován optimální poměr stresorů a salutorů. Jelikož stresory přináší ve velké míře sám život, je třeba, aby si jedinec zajistil dostatečný přísun pozitivních životních faktorů, které mu dodávají energii, spokojenost a radost, a díky kterým se mu daří lépe zvládat a překonávat vliv stresujících situací na jeho osobní pohodu. Cílem práce je tedy zjistit, jakým způsobem terénní sociální pracovníci přemýšlejí o osobních salutorech a jaké je napadají souvislosti. Domnívám se totiž, že u pracovníků, kteří nepercipují své osobní salutory, je riziko vypuknutí syndromu vyhoření
97
vyšší. Proto se ve své práci snažím zjistit, jakým způsobem vnímají sociální pracovníci osobní salutory pro prevenci syndromu vyhoření?
Výzkumný soubor
Výzkumný soubor tvořilo deset terénních sociálních pracovníků ze tří regionálních poboček neziskové organizace, která se zabývá sociální prací s lidmi sociálně vyloučenými nebo sociálním vyloučením ohroženými. Respondenti a respondentky se pohybovali ve věkovém rozmezí 22 až 34 let a jednalo o šest žen a čtyři muže. Délka zaměstnání respondentů v dané organizaci na pozici terénní sociální pracovník byla mezi šesti měsíci a čtyřmi a půl roky. Podle Kebzy a Šolcové (1998) jsou věk, vzdělání či délka praxe v oboru považovány z hlediska vzniku a rozvoje vyhoření za neutrální faktory a dále poznamenávají, že názory na vliv pohlaví na rozvoj syndromu jsou nejednotné. Dřívější výzkumy sice naznačovaly jistou souvislost. Ta mohla být ale způsobena tím, že syndrom vyhoření byl zkoumán převážně ve feminizovaných oborech.
Výzkumná metoda
Pro výzkum jsem zvolila kvalitativní metodu zakotvené teorie, kterou navrhla autorská dvojice Strauss a Corbinová (1999). Tato metoda nachází uplatnění v případech, pokud potřebujeme získat o nějakém fenoménu co nejvíce detailních informací. Při sběru dat probíhá kódování, při kterém jsou data definována a tříděna. Třídění dat přináší nový pohled na již získané údaje a podněcuje k návratu do terénu. Kódováním se rozumí rozkrytí dat směrem k jejich interpretaci, konceptualizaci a nové integraci (Hendl, 2008). Data jsem sbírala prostřednictvím rozhovoru. Rozhovor je považován za jednu z hlavních technik sběru dat pro kvalitativní výzkumy (Szostkiewicz, 1964). Ve výzkumu jsem využívala polostrukturovaný typ rozhovoru, který spočívá v tom, že tazatel přichází za respondentem s osnovou otázek, o kterých bude s respondentem hovořit ale v případě potřeby muže pokládat i další doplňují a upřesňující dotazy. Průběh výzkumu a analýzy dat
V průběhu dvou měsíců jsem oslovila deset terénních sociálních pracovníků. Každý pracovník s účastí ve výzkumu souhlasil. Kromě jednoho rozhovoru, který probíhal na pracovišti, se většina rozhovorů odehrávala v kavárně či restauraci situované v blízkosti 98
bydliště respondenta. S každým respondentem jsem realizovala jeden rozhovor, který probíhal na základě předem připravených otázek. Rozhovory jsem nahrávala na diktafon a poté doslovně přepsala tak, aby bylo možné se vzniklým textem nadále pracovat. Přepsané rozhovory jsem důkladně pročítala a kódovala. Snažila jsem se identifikovat hlavní kategorie a subkategorie, které jsem následně interpretovala a svá jištění propojovala s relevantní odbornou literaturou. Výsledná zjištění
Respondenti z řad terénních sociálních pracovníků vnímají o osobní salutory na fyzické rovině ve smyslu zdrojů obnovy a transformace energie a možnostech interference. Velice kladně hodnotí relaxaci pohybem, jež můžeme označit jako způsob transformace energie a také odpočinek „nicneděláním“, který jim slouží k dobytí energie a načerpání nových životních sil. Nejvíce energie však čerpají nerušeným spánkem, což ale považují za samozřejmost. Respondenti z řad terénních sociálních pracovníků vnímají osobní salutory na psychické rovině zejména ve smyslu dovedností využívat interferenčních strategie. Nejčastěji se jednalo o interferenci prostorem, volnočasovou aktivitou a sociálním kontaktem. Významný se jeví aspekt „těšení se“ na nějakou činnost nebo společnost druhých osob. Respondenti považují za osobní salutory na stránce psychické přijímanou sociální oporu a vztahy mezi kolegy a nadřízeným na pracovišti. Zdrojem sociální opory je jim rodina a partner, u kterých nacházejí zázemí, jistotu, stabilitu. Avšak s obtížemi, které souvisejí s výkonem zaměstnání, se pracovníci obracejí spíše na své spolupracovníky. Dobré vztahy na pracovišti a sociální opora poskytována kolegy dává pracovníkům pocit kompetentnosti, sebejistoty a sounáležitosti. Terénní sociální pracovníci vnímají osobní salutory na stránce duchovní ve smyslu naplňování hodnot a principů a ve společném úsilí o šíření „obecného dobra“ a laskavém přístupu ke světu. Pracovníci dále nalézají smysl své práce v pomoci bližnímu, avšak někteří pracovníci uspokojují skrze pomáhání svou potřebu „být potřebný“. Smysluplnost svého současného zaměstnání (pro některé povolání) vnímají respondenti také jako možnost svého osobního růstu a rozvoje a v neposlední řadě také jako způsob zaopatření svých materiálních potřeb.
99
Diskuze
Nyní se zaměřím na zjištění, která se zadají být z hlediska výpovědí respondentů nejpodstatnější. Jako nejvýznamnější ve vztahu k prevenci vyhoření se jevila sociální opora, kterou respondenti přijímají od druhých osob. Obecně se předpokládá, že hlavním zdrojem sociální opory je rodina. To se výzkumem potvrdilo, ale jen do té míry, co se mimopracovních záležitostí týče. Někteří respondenti v minulosti narazili u svých blízkých na nepochopení a svou zkušenost reprodukují do svých očekávání. S pracovními problémy se většina respondentů obrátí na své kolegy, nadřízené či supervizora. Z hlediska prevence vyhoření v zaměstnání považují i Kebza a Šolcová (1999) sociální oporu poskytovanou spolupracovníky jako velmi účinnou. Potýká-li se některý respondent s pracovními problémy, probírá je tedy s člověkem ze svého pracovního kolektivu. V pracovních kolektivech respondentů panuje totiž velmi podobný konsenzus o tom, jakým způsobem vzniklou situaci řešit. Kolegové také mohou poskytnout respondentům větší míru empatie, protože si mohou mnohem lépe vybavit pocity, které jsou velmi blízké pocitům kolegy, jež se na ně obrátil spotřebou se o své starosti podělit. Sami již během své praxe získali zkušenost s prožitkem podobné situace. Toto potvrzuje také důvody respondentů pro velmi kladné hodnocení pracovních vztahů s kolegy. Dobré vztahy na pracovišti mohou být jedním z důvodů, pro které chodí respondenti rádi do práce a cítí se v ní spokojeni. Přátelské poměry na pracovišti posiluje také to, že se pracovníci identifikují s cíli zaměstnávající organizace. Jistou roli zde ale může také hrát zákon benefektance (Smékal, 2002) či vliv autostereotypizace (Vybíral, 2005). Další skutečností, která ovlivňuje spokojenost sociálního pracovníka je uvědomění si smyslu vykonávané práce. Výroky respondentů na téma smysluplnost zaměstnání jsem rozdělila do tří oblastí. Respondenti nacházejí smysl v usilování o naplnění vyšších hodnot a láskyplnému vztahu k druhému člověku, dále hovořili o smyslu práce v přínosech pro klienta a za třetí mluvili o užitku, který práce přináší jim samotným. Zde uváděli zejména nutnost materiálního zajištění, snahu o osobní rozvoj a potřeby „být potřebný“. Výše uvedené spojovali respondenti se svojí pracovní motivací a zdůrazňovali význam umění radovat se i z malých úspěchů. Zejména pomoc klientovi, za kterým se skrývá konkrétní člověk, uváděli jako důvod, proč stojí za to ve své práci, navzdory psychické zátěži, kterou obnáší, vytrvat. 100
V první oblasti, ve které respondenti nacházejí smysluplnost své práce, spatřuji Franklovo nalézání smyslu skrze uskutečňování hodnot (Frankl, 1994) a ve třetí oblasti, pod potřebou „být užitečný pro druhé“ se může skrývat některá ze složek syndromu pomocníka (Schmidbauer, 2000, 2008). K obnově duševní energie používají respondenti velmi různé techniky. Na prvním místě však většina z nich uvedla spánek. Mezi ty způsoby, které se vyskytovaly častěji lze zařadit sport a pohyb obecně. Jedná se jak o individuální aktivity aerobního typu, skupinové sporty ale také úklid, manuální práce a pobyt v přírodě. Tyto interferenční strategie popisuje také Míček (1984), Praško, Prašková (2001). Někteří respondenti zmínili, že jim energii také dodává laskavý kontakt s druhými lidmi, zejména s přáteli a rodinou a společné způsoby trávení volného času. Jiní respondenti si naopak více odpočinou o samotě, stranou společnosti ostatních osob.
Závěr
Pro prevenci syndromu vyhoření je z pohledu respondentů zaprvé nezbytné, aby se pracovník ve svém volném čase věnoval jiným činnostem, než těm, kterým se věnuje ve svém zaměstnání. Mělo by se jednat o aktivity, které pracovníkovi přinášejí pocit uspokojení, radosti a vnitřního naplnění. Ve své podstatě je jedno, jestli se jim člověk věnuje společně s dalšími lidmi nebo tráví volný čas sám, důležité je, aby se přitom cítil příjemně. Zadruhé je důležité, aby měl člověk ve svém okolí osoby, o kterých ví, že se na ně v případě potřeby může obrátit s žádostí o pomoc či pohlazení. A zatřetí by měl mít jasnou představu o tom, v čem nalézá smysl svého zaměstnání, čím pracovníka naplňuje a z jakých důvodů ho vykonává. Výzkum potvrdil to, že pracovníci mají povědomí o syndromu vyhoření, znají způsoby jak mu předcházet a vědí, že správný sociální pracovník koná pro prevenci vyhoření určité kroky. Respondenti sami sebe také v tomto světle prezentují. Z tohoto důvodu považuji za velmi přínosnou účast sociálních pracovníků na sebepoznávacích seminářích, které jsou plánovaným výstupem výzkumu. Po absolvování semináře, by si měli účastníci lépe uvědomovat vlastní salutory na rovině psychické, fyzické, sociální a duchovní; a naučit se je aplikovat při své profesní praxi. Účastníci lépe poznají sami sebe a naučí se na modelových situacích nové způsoby prevence. Dále budou schopni reflexe svých pozitivních vlastností. Pracovníci se mimo jiné dozvědí, 101
jak rozpoznat příznaky vznikajícího syndromu vyhoření, budou vedeni k uvědomění si svých vlastních zdrojů pro udržení své osobnosti v rovnováze a harmonii. Prezentovaná zjištění a praktická cvičení posílí prevenci syndromu vyhoření na individuální úrovni. Z hlediska prevence vyhoření považuji za nejdůležitější, aby se reflexe vlastních pocitů a duševních a fyzických stavů stala samozřejmou součástí života (nejen) sociálních pracovníků.
Použitá literatura
FRANKL, Viktor Emil. 1994. Člověk hledá smysl: úvod do logoterapie. Praha: Psychoanalytické nakladatelství.
HENDL, Jan. 2008. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál.
KEBZA, Vladimír a ŠOLCOVÁ, Iva. 1999. Sociální opora jako významný protektivní faktor, Československá psychologie, 43, 1, str. 19-38.
KEBZA, Vladimír a ŠOLCOVÁ, Iva. 2003. Syndrom vyhoření: (informace pro lékaře, psychology a další zájemce o teoretické zdroje, diagnostické a intervenční možnosti tohoto syndromu). Praha: Státní zdravotní ústav.
KOMÁREK, Stanislav. 2005. Spasení těla: moc, nemoc a psychosomatika. Praha: Mladá fronta.
KŘIVOHLAVÝ, Jaro. 1998. Jak neztratit nadšení. Praha: Grada.
KŘIVOHLAVÝ, Jaro. 2003. Psychologie zdraví. Praha: Portál.
MATOUŠEK, Oldřich a kol. 2008. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál.
MASLACH., GOLDBERG J., 1998. Prevention of burnout: New perspectives, In: Applied and Preventive Psychology Z: 63-74, Cambridge University Press
MÍČEK, Libor. 1976. Autoregulační a sociální aspekty duševního zdraví. Praha:SPN
MÍČEK, Libor. 1984. Sebevýchova a duševní zdraví. Praha: SPN.
PRAŠKO, Ján a PRAŠKOVÁ, Hana. 2001. Proti stresu krok za krokem. Praha: Grada.
SCHMIDBAUER, Wolfgang. 2000. Psychická úskalí pomáhajících profesí. Praha: Portál.
102
SCHMIDBAUER, Wolfgang. 2008. Syndrom pomocníka: [podněty pro duševní hygienu v pomáhajících profesích]. Praha: Portál.
SMÉKAL, Vladimír. 2002. Pozvání do psychologie osobnosti: člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Barrister & Principal.
STRAUSS, Anselm L. a CORBIN, Juliet. 1999. Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie. Brno: Sdružení Podané ruce.
SZOSTKIEWICZ, Stefan. 1964. Sociologický výskum: Procedúry a techniky. Bratislava: Vydav. polit. lit.
VYBÍRAL, Zbyněk. 2005. Psychologie komunikace. Praha: Portál.
103
