PŘEPIS STENOZÁZNAMU KONFERENCE ZE SENÁTU „JAK DÁL A POZICE ČR?“
Předsedající:
Vážené dámy a pánové, vážený pane předsedo Senátu, vážený pane předsedo vlády, paní senátorky, páni senátoři, vážené paní poslankyně, páni poslanci, vážené paní velvyslankyně a páni velvyslanci, vážení hosté, dovoluji si vás pozdravit a přivítat na půdě českého Senátu na konferenci s názvem Jak dál v EU a pozice ČR. Konference má dva bloky. V prvním vystoupí s příspěvkem předsedové pěti politických stran zastoupených ve Sněmovně PČR a tématem bude budoucnost evropské integrace. Druhý blok, který začne v 11.30, bude o možných prioritách českého předsednictví v roce 2009. Dámy a pánové, dovoluji si pozvat k řečništi pana předsedu Senátu MUDr. Přemysla Sobotku.
Předseda Senátu Přemysl Sobotka:
Vážené dámy, vážení pánové, dovolte, abych vás uvítal na konferenci Jak dál v EU a pozice ČR a děkuji, že jste přijali pozvání. Členy unie jsme již třetím rokem, ale stále stojíme před otázkou, jaké v ní máme zaujmout místo a jaký tvůrčí vklad jí máme nabídnout. Na jedné straně u nás existuje silná, ale dle mého názoru nijak rozumná představa, že máme pasivně přijímat všechny směrnice z bruselské centrály a za to se snažit získat pro sebe co nejvíce prostředků z fondů Evropy. V posledních 12 letech se EU rozrostla o 12 členů. Za této situace se začínají rýsovat některá rizika procesů evropské integrace a bez obsáhlé diskuse o nich nelze předpokládat úspěšnost dalšího rozvoje unie. Bohužel se často dostáváme do situace, že ti, kteří o tom chtějí věcně diskutovat a nespokojí se pouze
s byrokratickým kolotočem regulací, přerozdělováním peněz a přijímáním směrnic typu nařízení o velikosti klece pro slepice či definic slivovice, jsou umlčováni, negativně nálepkováni, a dokonce zastrašováni rizikem izolace. Jedním z neuralgických bodů současné situace je snaha za každou cenu přijmout více než problematický text Smlouvy o Ústavě pro Evropu, který byl odmítnut v referendech ve Francii a Nizozemsku. V souvislosti s tím slyšíme výzvy, že unie nesmí být zásadně zpochybňována, ale diskuse o ní přece není zpochybňováním. Domnívám se naopak, že unie může selhat právě zásluhou špatné ústavy a že unii zpochybňují spíše ty členské země, jejichž vlády např. zjevně podporují blokády hranic a nerespektují uzavřené smlouvy. Pro nás je naprosto nepřijatelné, aby ideu Schengenu nahradila např. metoda Wullowitz. Nesmí nás odradit ani to, že nás Evropa v minulosti nejednou označila za heretiky a snažila se nás za to tvrdě potrestat. Příkladů je nemálo a stačilo by uvést jen pár letopočtů od roku 1415 k letům 1938 nebo 1968. Dnes se již nemusíme bát křížových výprav, tanků, mnichovských diktátů, ale ani strašáka izolace naší země. Nepovažuji za důstojnou metodu nátlaku jen proto, že chceme diskutovat o evropských otázkách a jako plnoprávný člen EU se angažovat v úsilí o kvalitu daného společenství. Potřebu rozvoje naší země nahrazoval mnoho let tuhý systém RVHP, a proto se nám nesmí nikdo divit, že jsme citliví na některé snahy nahradit původní čtyři pilíře EU jakousi mutací zbyrokratizované RVHP s lidskou tváří. Zde je totiž skryto největší riziko možné budoucí hospodářské i celkové stagnace unie. Budeme-li své historické skutečnosti reflektovat ve svém uvažování, posloužíme beze sporu Evropě mnohem více, než servilním postojem k nutnosti přijmout např. současný text euroústavy za každou cenu a co nejrychleji. Musíme si také uvědomit, že tato diskuse má vyšší rozměr v tom, zda bude motorem Evropy skutečná demokracie nebo jen demohracie, což je pasivní hra na demokracii či dokonce demokratura jako tuhá centralizace s ryze formálními prvky demokracie. Přemýšlejme a diskutujeme o tom! Vážené dámy, vážení pánové, stojíme před celonárodní diskusí o další cestě evropské integrace a české roli v ní. My si musíme bez emocí a strachu položit mj. následující otázky:
- Má smysl z mocensky prestižních důvodů za každou cenu nahradit nebo prosadit amorfní hmotu současné smlouvy nebo ji nahradit novým, kratším, ale funkčním textem s jasnou preambulí i chartou práv členských zemí? - Jsou prioritou evropské integrace čtyři základní pilíře, na kterých EU vznikla anebo pevně centralizovaný superstát s těžko kontrolovanou pozicí evropského prezidenta a ministra zahraničních věcí? - Jaká mají či smějí být pravidla další diskuse o evropském směřování a jakou roli v ní budou hrát národní parlamenty? - Za další - je v silách současné EU definovat životaschopnou strategii společné zemědělské a energetické politiky a dostanou v ní nové členské země rovnoprávnou roli? - A kdy budou jasně definovány priority funkční evropské bezpečností politiky a jakou roli v ní budou hrát euroatlantické vazby? Děkuji za pozornost.
Předsedající:
Pane předsedo, děkujeme za vaše úvodní slovo a dovolte, abych k řečništi pozval prvního předsedu parlamentní strany pana Martina Bursíka, předsedu Strany zelených. Chtěl bych upozornit, že vystoupení každého předsedy je omezeno časem deseti minut. Je pořizován stenografický záznam a celá konference je přenášena v přímém přenosu ČT 24.
Pan Martin Bursík:
Pane předsedající, pane předsedo Senátu, dámy a pánové, takhle to bylo i ve škole vždycky. Ze začátku abecedy byli ti šťastlivci vyvoláváni na zkoušce, takže jsem první v pořadí. Děkuji. Oproti svému zvyku jsem si udělal podrobnější poznámky, protože Evropa a evropská ústava, to je křehká půda, protože vláda doposud nemá formulovánu pozici, vedeme dialog a každé slovo, které řeknete, může být použito proti vám anebo může potom být předmětem velmi obtížných diskusí. Spojení 27 evropských států v mírovém, politickém a ekonomickém projektu, který se stále vyvíjí, je bezpochyby jedinečným úspěchem poválečných dějin. V historii doposud nikdy nežilo tolik národů tak dlouho v míru. Projekt sjednocení a rozšíření
EU vedl k politické a demokratické stabilizaci evropského regionu. Často se hovoří o tom, že Evropa je v krizi. To si nemyslím. EU se dále vyvíjí a bylo by neštěstím, kdyby debaty o evropské ústavě zakryly aktuální vývoj ve formulování společné politiky a společnou debatu o nutnosti celé řady reformních kroků. Skutečností nicméně je, že nesprávné rozdělení kompetencí mezi různé úrovně přispělo k tomu, že se EU snaží v některých oblastech dělat příliš mnoho a ztrácí autoritu. V jiných oblastech, kde by společná politika přinesla prospěch všem členským zemím, je naopak pasivní. Proto je třeba upřesnit rozdělení pravomocí mezi EU a členské státy tak, aby v oblastech, kde je zřejmé, že bude společná politika na evropské úrovni efektivnější, kupř. v oblasti energetiky, byla kompetence na evropskou úroveň přenesena. Naopak v ryze lokálních tématech je třeba kompetence přenést zpět na úroveň národních států. Německé předsednictví ukončilo tzv. období reflexe po neúspěšném ratifikačním referendu ve Francii a v Nizozemí a hodlá znovu nastartovat a nastartovalo zablokovaný proces ratifikace evropské ústavní smlouvy. Evropa potřebuje ústavní smlouvu či jakkoliv tento dokument nazveme, který upraví základní mechanismy fungování EU. Ve stávajícím návrhu smlouvy lze nalézt mnoho pozitivního. Je např. navrženo, aby se Evropská charta lidských práv a svobod stala integrální součástí smlouvy, je posílena role Evropského parlamentu v legislativním procesu, v rozpočtové kontrole, a to včetně výdajů zemědělské politiky. Současně je v legislativním procesu posílena i role národních parlamentů. Rozšiřují se oblasti, které budou podléhat většinovému hlasování. Smlouva zavádí funkci evropského ministra zahraničí, čímž podle nás posiluje roli EU ve světě. Předseda Evropské komise má být volen Evropským parlamentem atd. Chce-li být Evropa úspěšnější na cestě k modernizaci, inovacím, efektivitě, solidaritě, včetně převzetí spoluodpovědnosti za globální problémy této planety, musí významně rozšířit oblasti, které budou rozhodovány kvalifikovanou většinou. V průběhu našeho předsednictví v Evropské radě v roce 2009 dojde mj. k tolik potřebné reformě evropské zemědělské politiky. Výsledek ovlivní úspěšnost či neúspěšnost našeho předsednictví. I proto potřebujeme ústavní smlouvu, protože evropská zemědělská politika nebude reformovatelná, nebude-li o ní rozhodovat kvalifikovaná většina. Ta by měla být upravena principem dvojí většiny, to znamená třípětinovou kvalifikovanou
většinou členských států a třípětinovou většinou občanů EU. Současně by měly být oblasti podléhající uplatnění právu veta v Radě omezeny na nezbytné minimum. EU je v nevděčné roli. Politici, kteří opírají své mandáty o volby v členských státech, ochotně svádějí vše, za co je jejich voliči kritizují na EU. Jakoby Mekkou byrokratů byl právě a pouze Brusel. Ale kdepak, je to i Praha. V kanceláři mám několik materiálů, které byly vypracovány přesně podle zadání předchozích vlád, přesto si je netroufám kolegům ve vládě předložit. Jednoduše proto, že jsou typickým projevem exponenciálního růstu byrokracie. Jeden úřad definuje práci deseti dalším a hned pracuje jedenáct nebo x krát jedenáct úředníků na nějakém nesmyslu. Takže nejen Brusel, ale i Praha. Když jsem v roce 1990 vyjel poprvé na stáž do USA do amerického kongresu, zaujalo mě, kolik spolupracovníků z kongresu sáhlo při politických rozhovorech do knihovny po Ústavě USA. Nová evropská ústavní smlouva či jakkoliv tento dokument nazveme, má šanci stát se podobně čteným a diskutovaným textem pouze tehdy, bude-li výrazně jednodušší, srozumitelnější, výstižnější, čitelnější a stručnější. Navrhuji proto dát před nůžkami a perem přednost hlavě. Děkuji za pozornost.
Předsedající:
Děkujeme, pane předsedo. A já požádám dalšího vystupujícího pana předsedu Křesťansko-demokratické unie, české strany lidové pana předsedu Jiřího Čunka. Prosím, mikrofon je váš.
Pan Jiří Čunek:
Vážené dámy, vážení pánové, děkuji panu předsedovi Senátu za pozvání na tuto konferenci a také za to, že ji Senát uspořádal. Z témat, jejichž projednávání se v EU v krátkodobém horizontu očekává, se zásadní pozornosti dostane především dalšímu osudu evropské ústavní smlouvy, která se po dvou neúspěšných referendech, jak jsme to všichni vnímali – ve Francii a Nizozemsku – a ponechaném období pro vedení hlubších diskusí v rámci jednotlivých členských států, opětovně vrací na národní i bruselské jednací stoly. Za bezprostřední impuls k takovémuto kroku můžeme, kromě vydání první hodnotící zprávy v roce 2006, označit aktivní zájem stávajícího německého předsednictví na
oživení ústavní smlouvy, očekávané vydání zprávy předsednictví analyzující stav debaty na téma ústavní smlouvy a zkoumající možnost jejího dalšího vývoje, stejně tak jako blížící se prezidentské volby ve Francii. KDU-ČSL si je vědoma, že ratifikační proces z formálního hlediska neskončil, a to především na základě Vídeňské úmluvy o právu smluvním. Křesťanští demokraté jsou pro zachování podstaty evropské ústavní smlouvy, a to zejména v oblasti institucí. Určitě tady chápeme tu možná pro někoho nepříjemnou skutečnost, že ji stále nazýváme ústavní smlouvou, což v nás v mnohých evokuje spíše proces a instituci, která je především znakem státu. Takže pokud by se tato smlouva nazývala nějak jinak, není s tím určitě žádný problém. Pokud by se členské státy EU shodly na revizi ústavní smlouvy, rádi bychom prosadili odložení této revize. Jsme přesvědčeni, že je třeba mít časový prostor a získat dostatek zkušeností se skutečným fungováním EU po jejím rozšíření na 27 členů, aby tato revize byla ku prospěchu nejenom občanů ČR, ale i celé EU. Důležitým výstupem ukončeného reflexního období je pak to, že byť bylo v rámci národních debat o ústavě a jejím možném oživení prezentováno mnoho obav a nejasností, podpora projektu evropské integrace ze strany občanů EU tímto nikterak zásadně neutrpěla. Je tedy na politických reprezentací členských zemí EU, stejně tak jako na evropských institucích samotných, aby i přes značně rozdílné přístupy primárně odrážející příklon k jednomu ze dvou integračních paradigmat, dokázaly udržet daný potenciál. Bez ohledu na existující rozpory v ústavní smlouvě a její další osud mezi politickou reprezentací ČR, je třeba nalézt shodu na základních společných cílech, vést věcnou diskusi a poměřit jimi již existující scénáře budoucí ústavní smlouvy. Mezi tyto pak zcela jistě můžeme, a to i s ohledem na zamýšlené priority českého předsednictví v roce 2009 a hlavní motto v podobě Evropy bez bariér, zařadit zásadu rovnoprávného postavení členských zemí v rámci EU. Otevřenost unie možnostem dalšího
rozšiřování
v případě
naplnění
stanovených
požadavků
ze
strany
kandidátských států, vlastní schopnosti EU zajistit jejich důstojnou integraci a v neposlední řadě i zachování základních ekonomických svobod, a to samozřejmě při zachování otevřenosti vnitřního trhu. Přistoupením Rumunska a Bulharska k 1. 1. 2007 se do popředí zájmu členských států i EU samotné opětovně dostala otázka další možné fáze rozšiřování a její vlastní podoby, která by se měla nadále opírat o konsolidaci a komunikaci, a to ruku
v ruce s již dříve zmíněnou reálnou schopností unie integrovat další kandidátské státy. Z pohledu zahraničně politických priorit a zájmů ČR se primární otázkou stává zajištění evropské dimenze zemím západního Balkánu, jehož budoucnost dle mého pohledu leží právě v rámci EU. Spornou otázkou rozšiřování unie, která je navíc velmi citlivé povahy, zůstává přistoupení Turecka. KDU-ČSL se přiklání ke konceptu německé CDU, která pro Turecko navrhuje nikoliv plné členství, ale členství privilegované. Není pro nás přijatelná představa, že by se Turecko stalo členem EU, neboť je to země stojící na zcela jiných kulturních základech. To v současné době nedokáže plnit existující závazky a Evropská rada již v jeho případě rozhodla pozastavit bilaterální jednání. Z jednotlivých politik či strategií, jimiž se EU aktivně zabývá a jež do větší či menší míry ovlivňují její další směřování, bych se jako ministr pro místní rozvoj chtěl alespoň stručně zmínit o politice hospodářské a sociální soudržnosti. Té se s ohledem na finanční zdroje spojené se strukturálními fondy a fondem soudržnosti dostává všeobecné pozornosti, její praktické naplňování má přímé dopady na snižování rozdílu úrovně rozvoje v jednotlivých členských státech, a především v regionech těchto států. Nedávné rozšíření o Rumunsko a Bulharsko ovlivnilo úroveň hospodářských a sociálních rozdílů, a tím zdůraznilo přetrvávající potřebu zachování cíle dosahování hospodářské a sociální soudržnosti, jakožto jednoho z ústředních cílů politiky unie během aktuálního finančního výhledu. Vážené dámy, vážení pánové, jsem opravdu hluboce přesvědčen o tom, a byl bych rád, kdybychom o tom byli přesvědčeni všichni, že EU má pro život každého z nás i pro život našich občanů skutečně hluboký smysl a my jako politická reprezentace tohoto státu bychom měli udělat všechno pro integrační proces. Děkuji vám za pozornost.
Předsedající:
Děkujeme, pane předsedo. A já pozvu k řečništi pana Vojtěch Filipa, předsedu Komunistické strany Čech a Moravy.
Pan Vojtěch Filip:
Děkuji. Vážený pane předsedo, pane předsedající, paní a pánové, já se pokusím být stručný a srozumitelný. Začnu docela jednoduchým, ale podle mého soudu pro EU příznačným citátem z J. A. Komenského: Účelem vlády je udržovat národy v míru. EU ale v současné době pozorovatelně ustrnula v reformách svého vnitřního uspořádání, a ať je příčinou této situace cokoliv, je nutné tohoto stavu využít minimálně k diskusi, za kterou Senátu děkuji, protože v Poslanecké sněmovně se nám jí nedostalo. Jaké jsou důvody skepse o současném postavení EU a o tom, jak dál? EU sama není jednoznačná. Jsme internacionalisté a od svých zakladatelů jsme zdědili přání, aby se Evropa sjednocovala na principech solidarity a míru. Chceme evropský sociální stát, který pečuje o kulturní či národní autonomii. Požadujeme politické uspořádání, které důsledně prosazuje programy zaměřené na ochranu, příp. obnovu zdravého životního prostředí a trvale udržitelného rozvoje. Takovou institucí EU v současné době zdaleka není. Důvody skepse nebo zastavení rozvoje vidím zejména v tom, že EU nutně potřebuje jednotnou strategii svého vlastního rozvoje, že na druhé straně začíná tzv. asijské století, kdy rozvoj ekonomiky v Asii je jiný, než je v Evropě, a to ve výrazných procentech. Navíc, pokud bych se přidržel tzv. Hubertovy teorie ropného vrcholu, tak jsme myslím právě na vrcholu těžby a od příštího roku se má podle této teorie těžba ropy a plynu snižovat, a to může, resp. musí mít samozřejmě dalekosáhlé důsledky do ekonomiky. Proč si myslím, že máme mít vlastní strategii – nejen českou a hájit české národní zájmy, ale vlastní strategii EU.? Všechny velké konkurenční oblasti – Čína, USA, Indie mají vlastní politiku a do značné míry i koncepci hledání svého místa v budoucnosti. EU takovou politiku nemá. Idea EU přece není o zeměpisu. Je o institucích, o procedurách a o řešení problémů a úkolů. Unie se musí více rozmáchnout a s některými svými institucemi se prodrat nejen za Bospor a Dardanely, ale až na Sibiř. Je třeba hledat kdy a kde. Problémem unie v současné době je, že používá jako hlavní nástroj svého okolí své rozšiřování. Podle mého soudu tomu tak není, je třeba hledat vlastní cíl. Slabost vedení současné EU nasvědčuje, že současná generace evropských politiků
vyčerpala své novátorské schopnosti. Pokolení, které nám předalo současnou podobu EU, udělalo dva velké kroky. Jeden z nich je Lisabonská strategie. Oceňuji, že tento dokument je věrný ideálům evropského humanismu, je sociálně laděný a řešení problémů hledá v oblasti rozvoje vědy a aplikace svých výsledků. Tím druhým je sepsání Smlouvy o ústavě pro Evropu. Největším problémem je, že úkolem politiků není literární činnost, jejich posláním je prakticky konat. Nestačí sepsat strategii či smlouvu, a je třeba tyto věci uskutečnit a prosadit je. V této navýsost politické rovině současná generace evropských politiků začala selhávat a nemůže se dostat dál. K samotné ústavě pro Evropu mohu říct jenom tolik: Je zbytečně dlouhá, upravuje věci, které do takové základní smlouvy nepatří, a pokud mám říct jednoznačný závěr, nová a lepší ústava je možná. Jsem na rozdíl od svých předřečníků přesvědčen, že Evropa nemá mít vlastní Listinu základních práv a svobod, Evropa není vydělenou součástí světa a mnohem důležitější a potřebnější je, aby se Evropa přihlásila k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech, protože jedině tak se stane součástí a rovnoprávnou součástí toho všeho, co se odehrává na celém světě. Pokud se budeme bavit o 1. a 4. části původní ústavní smlouvy pro Evropu, jistě najdeme mnoho společného, ať jsme z kterékoliv politické strany. Ale pokud se budeme zabývat ostatními věcmi, bude tam tolik rozdílů, že nejen jako ve Francii a Holandsku a v očekávání ve Velké Británii, ale v i v ČR tato ústava narazí. Je mnoho věcí, které je třeba připomenout. Na začátku jsem řekl citát J. A. Komenského. Skutečně výchozí ideou zakladatelů EU nebyla pouze hospodářská efektivnost či zisky, ale mír. A pokud chceme tuto základní myšlenku dále udržovat, tak jenom v ní můžeme najít i další kroky, které nás čekají. Čeká nás spor o suverenitu, spor o to, jakou část národní suverenity předáme unijním institucím a jakým způsobem se na ní budeme podílet. Tady, znovu opakuji, je práce na nové, lepší ústavní smlouvě možná. Naše politická suverenita přeci nebyla omezena pouze vstupem do EU. Podle mého soudu jsme mnohem větší část suverenity ztratili vstupem do Severoatlantického paktu, protože jsme se vzdali suverenity v nejcitlivější oblasti státní politiky, v oblasti bezpečnosti, ale bylo to naše rozhodnutí, bylo to rozhodnutí ČR a neseme za něj následky. Na závěr mi dovolte několik tezí, které myslím, že jsou podstatné pro další naše kroky. Nebojíme se prohlubování a rozšiřování evropské integrace. Chceme, aby
v tom rozšiřování byl na prvním místě ideál míru a odstraňování militarismu. Aby na druhém místě bylo spojení úsilí o ekonomický růst s představou sociálního rozvoje. Na třetím místě musí zůstat zajištění trvale udržitelného rozvoje nejen pomocí přímých investic do rozvoje vzdělání, výroby a služeb, ale také do zastavení degenerace životního prostředí. Jako čtvrtou základní tezi – je potřeba vypracovat a realizovat novou koncepci ekonomického a sociálního rozvoje unie a podílet se na ní rovnoprávně se všemi dalšími 26 státy. Je nezbytné uvnitř naší společnosti obnovit diskusi o českém národním zájmu. Unie není řešením našich problémů a úkolů, je pouze novým prostředím, kde tyto problémy a úkoly musíme řešit. Jedině jasné vědomí našich vlastních konkrétních cílů může být základem úspěšného prosazování českého národního zájmu při jednáních a sporech uvnitř naší EU. Zároveň pouze tehdy dokážeme to, co chceme, když EU dokáže ochránit národní zájmy svých členů a může tak naplnit své humanistické poslání. Děkuji vám.
Předsedající:
Děkuji, pane předsedo, a dovoluji mi požádat dalšího předsedu, pana Jiřího Paroubka, předsedu České strany sociálně demokratické. Prosím.
Pan Jiří Paroubek:
Vážený pane předsedo, dámy a pánové, chtěl bych především poděkovat za pozvání k účasti na této konferenci. Myslím, že je to velmi potřebné téma, a já jsem přijal pozvání k účasti, protože vláda zatím o sněmovní debatu o budoucnosti EU a o jiných závažných zahraničně politických tématech zájem nemá. Vyhýbá se a utíká před vlastní politickou odpovědností a tak trošku možná z vystoupení některých mých předřečníků tuším proč. Proto považuji za potřebné tady vystoupit, byť vláda se ze své činnosti podle Ústavy ČR neodpovídá Senátu, nelze ji v Senátu interpelovat, a toto určitě není ani Senát, ale celkově tedy mám pocit, snad je to jen pocit, že hlavní politická složka vlády – ODS snad zamýšlí konferencemi tohoto typu podobně jako seminářem o americké základně v prostorách Sněmovny obcházet hlavní politické fórum této země – Poslaneckou sněmovnu.
Ukázalo se to předevčírem, když vlastně o jeden hlas neprošel návrh, aby se Sněmovna na mimořádné schůzi zabývala evropskou ústavní smlouvu a americkou nabídkou na umístění radarové části protiraketového systému na českém území. To vše jsou důvody, proč jsem napsal k Evropě obsáhlejší článek, článek soustředěný především na ústavní smlouvu, která je dokumentem o budoucnosti Evropy, dává odpovědi na to, jak a kam se má integrující Evropa ubírat. Tento článek byl zveřejněn v Právu 6. února. Rád bych shrnul, o co české sociální demokracii v Evropě jde, jaké má mít integrační proces cíle, jak má EU vypadat. Učinil jsem tak již ve svých vystoupeních dříve ve Sněmovně, v řadě svých veřejných vystoupeních a statích, dříve jako předseda vlády a dnes jako předseda ČSSD, tedy předseda české proevropské politické strany. Souhrnně řečeno, ČSSD stejně jako převažující část evropských politických stran, vč. pravostředových, velká většina členských zemí EU a drtivá část evropské veřejnosti a konec konců, jak se ukazuje podle posledního průzkumu Eurobarometru, také většina české veřejnosti, chce evropský integrační proces jako projekt mírový, projekt politický, založený na solidaritě, zachovávající sociální stát při jeho modernizaci. Přeje si Evropu ekonomicky konkurenceschopnou, Evropu vytvářející nové a kvalitní pracovní příležitosti, Evropu se znalostní ekonomikou, Evropu s kvalitním a široce dostupným vzdělávacím systémem pro mladou generaci. Evropu jako jeden z rozhodujících pólů světového dění, který už dnes je světovým lídrem na úseku poskytování rozvojové pomoci a při ochraně životního prostředí. Evropu, která bude smluvně a institucionálně stát na takových základech, které jí umožní čelit výzvám globalizace, efektivně a včas přijímat potřebná rozhodnutí a dále se rozšiřovat, v dohledné době především na západní Balkán. Evropu obklopenou kruhem přátel. Evropu se strategickými partnery, jako jsou USA, Rusko, Čína, Indie, Japonsko, ale také Latinská Amerika, arabské země, především severního pobřeží Afriky i subsaharská Afrika, tedy vesměs země a národy, kde má ČR jako člen EU veliké šance se prosadit jako zajímavý a ekonomicky dynamicky se rozvíjejí partner. Jako partner, kterého tam dobře znají a k němuž mají důvěru. Tedy Evropu se sdílenou svrchovaností v oblastech, kde to je v zájmu členských zemí a jejich obyvatel stále více nezbytné, a to při zachování národní svrchovanosti tam, kde to je účelnější. O tom všem je právě ústavní smlouva. Je nutno též dodat, že zvyšuje roli národních parlamentů, čímž posiluje roli občana a prohlubuje demokratičnost integračního procesu. Sociální demokracie proto vítá, že
Německo oživilo debatu o tomto dokumentu. Česká sociální demokracie se hlásí k záměru Německa dohodnout do konce jeho předsednictví další postup tak, aby ústavní smlouva mohla být schválena všemi členskými státy do léta roku 2009, tedy do voleb do Evropského parlamentu. Česká sociální demokracie připisuje zachování ústavní smlouvy klíčový význam, nejraději by ji viděla ve stávajícím znění, ale umíme si představit i jiné řešení. Pokud francouzské volby či jiné faktory potvrdí, že budou potřebné nějaké změny, pak změny při zachování podstaty stávajícího textu a dohodnuté co nejrychleji. Vláda v této vitální věci improvizuje. Šest neděl po zahájení německého předsednictví nemá stanovisko. Zatím slyšíme jen určité řečnické strofy, aniž by bylo vlastně jasné, o co české exekutivě jde. Koaliční partneři ODS, tedy KDU a Zelení obecně až dosud považovaní za proevropské se v otázce Evropy, zdají být ve vládě téměř v ilegalitě. Zatím se bez většího efektu domáhají aspoň toho, aby byli informováni, o čemž že to jedná důvěrník předsedy vlády při přípravě deklarace k 50. výročí podpisu Římských smluv. Závěrem mi dovolte stručně říci, jakou Evropu česká sociální demokracie nechce. Nechceme Evropu v podobě organizace evropských států, nechceme návrat Evropy do 19. století, k dominanci národních států, která již tolikrát přivedla náš kontinent do krvavých válek. Takovou Evropu opravdu nechceme a uděláme všechno pro to, aby to občané ČR, ale i partneři ČR v zahraničí dobře věděli. Děkuji.
Předsedající:
Děkujeme, pane předsedo. A já si dovoluji požádat posledního vystupujícího, pana předsedu Mirka Topolánka, předsedu Občanské demokratické strany. Prosím.
Pan Mirek Topolánek:
Děkuji za slovo. Vážené dámy, vážení pánové, kolegové, kolegyně, já nevím, jestli chce někdo Evropu válek, Evropu 19. století. Jsem rád, že se na půdě Senátu svým způsobem zahajuje skutečná diskuse o institucionálním uspořádání EU a o českém postoji, českém pohledu a o českém vnosu do této diskuse. A abych možná, jak je mým zvykem, tu vážnou diskusi odlehčil, i o tomto se dá vtipkovat. Já si vzpomínám, jak mě často kolegové v EU ubezpečovali v rámci
takového toho tlaku na neustálý pohyb dopředu, že EU je jako cyklista, který když přestane šlapat, tak z toho kola spadne. To kolo spadne. Symbolem EU je to kolo. Já jsem na to vždycky replikoval: Symbolem EU není kolo, ale auto. To má čtyři kola. Když se zastaví, nestane se nic. Skutečný euroskeptik, ten vidí to kolo i to auto, toho cyklistu i toho automobilistu, jak jedou s kopce, ani jeden nemá brzdy a dole je zeď. Nedávno jsem slyšel další přirovnání, které bylo kouzelné. EU je jako vzducholoď, která stoupá stále nahoru. Neustále někdo vyhodnocuje teplotu, tlak a rosný bod. Neustále podává někam hlášení o těchto třech parametrech, aby mohl korigovat svou výšku. Bohužel euroskeptici tvrdí – nikdo ty zpětné hlášky nedává. Teplota, tlak a rosný bod nikoho nezajímají. Vzducholoď stále stoupá a co se stane, když bude stále stoupat, to ti, kteří mají základy fyziky v malíčku samozřejmě ví. Chci tím říct, že i do této diskuse musí přijít nadhled, musíme tuto diskusi oprostit od zapšklosti a různých ideologických pohledů. Já jsem měl na konci ledna možnost jednat o budoucnosti evropské integrace s německou kancléřkou Angelou Merkelovou. A byl to svým způsobem historický okamžik. Málokdo si to uvědomuje, ale bylo to vlastně poprvé, kdy se někdo ptal vážně zástupců ČR, jak si představují budoucí podobu EU. Bylo to v podstatě poprvé, kdy vstupujeme do rozbíhající se debaty od samého počátku jako rovnoprávný člen. Zeptá-li se mě někdo, jakou chci EU nebo Evropu, lze můj přístup k evropské integraci shrnout do dvou slov – více svobody. My určitě nebudeme chtít připustit, a to si myslím, že je českým zájmem, aby se kvůli debatě nad novým způsobem rozhodování a hlasování zapomnělo na to, že nové země EU stále nemají ve všem stejná práva jako země staré. Stále nemůžeme plně využívat všech čtyř základních unijních svobod. Je proto logické, že nás tento problém trápí víc než Němce, Francouze nebo některé starší nebo staré země EU. Je logické, že chceme v první řadě dokončit evropskou integraci ve smyslu těchto základních svobod a v rozsahu starých smluv. Je logické, že chceme faktickou, nikoliv jen papírovou rovnoprávnost. Když jsem dával rozhovor pro evropskou televizi, kde jsem o těchto prioritách mluvil, musela se reportérka po skončení toho rozhovoru ujišťovat, jaké že svobody to vlastně mám na mysli. Ne, že by je neznala, ale prostě jí vůbec nenapadlo, že by některá země EU mohla v této oblasti cítit nějaký problém. Bohužel to nechápou někdy ani někteří čeští politici, kteří postoj vlády nebo postoj mé strany někdy označují jako protievropský. Buď se hluboce mýlí anebo je to opravdu zlý úmysl.
V každém případě zbytečná hádka o prioritách naší věci neprospívá. Nebo si snad někdo myslí, že je pro občany naší země špatně, když při reformě EU klademe důraz především na její kvalitu, nikoliv na rychlost. Je špatně, když chceme, aby nový text příp. nového dokumentu byl jednodušší, přehlednější a srozumitelnější pro lidi? Je špatně, když požadujeme, aby na rozdíl od zamítnutého textu ten nový zcela jasně vymezoval kompetence mezi unií a členskými státy? Nebo je špatně, že požadujeme, aby hlas každého občana, každé členské země vážil stejně? Je špatně, když chceme, aby reforma umožnila další rozšiřování EU jako prostoru svobody a prosperity? Je špatně, že nám záleží na tom, aby rozhodovací procesy v unii byly průhledné a kontrolovatelné? Je špatně, když od nového textu očekáváme, že definitivně odstraní diskriminaci nových členů unie? Je špatně, když chceme unii liberální, silnou, schopnou obstát v globální ekonomické soutěži? Je špatně, že nám záleží na tom, aby reforma členské státy spojovala, nikoliv rozdělovala? Myslím si, že ta odpověď je nasnadě. Často slýchám, a už to tady bylo řečeno několikrát, že EU stojí na křižovatce. EU je v krizi, Evropa potřebuje nový rámec spolupráce, EU potřebuje politickou reformu, institucionální reformu, ekonomickou reformu. Přátelé, Evropa není v krizi. Rozhodně ne v krizi institucí. Úspěšná integrace 10 nových členů a nynější přijetí 2 dalších svědčí o pravém opaku. Také se ukázalo, že nové země nijak neohrozily sociální standardy těch starých, jak se často strašilo. Je tomu spíše naopak. Zeptáte-li se mě osobně, jakou Evropu chci především, odpovím vám, že chci – kromě toho, jak jsem v úvodu uvedl, Evropu svobodnou – také Evropu flexibilní. A tady se dostávám na ten základní filozofický pohled, možná rozdíl, a tady musí začínat celá diskuse o budoucnosti institucionální podoby EU. Když říkám Evropa flexibilní, tím myslím Evropu, kde si každý stát volí míru svého zapojení ve společných politikách unie. Ale pozor, když mluvím o flexibilní integraci, nemyslím tím integraci tvrdšího jádra, tedy situaci, kdy by skupina států dellorsovským jazykem řečeno, avantgarda státu, postupovala v integraci hlouběji, ale zároveň přímo či nepřímo nutila integrační opozdilce, aby se k jádru přidali, jinak zůstanou na periferii a stanou se jakýmisi členy druhé kategorie. Tuto formu variabilní integrace je nutné odmítnout, protože by ve svém důsledku státy Evropy rozdělovala a tvořila mezi nimi nové institucionální, politické, ale i ekonomické bariéry. Mluvíme-li o flexibilní integraci, mám na mysli proces, kdy různé státy či skupiny států si vybírají stupeň a hloubku svého propojení podle svých zájmů. Nikdo nikomu
nebrání v hlubší integraci, ale na druhou stranu nikdo nikoho k hlubší integraci nenutí. Ano, cesta flexibilní integrace není probádaná, ale její konkrétní příklady existují již dnes. Spolupráce v rámci schengenského prostoru, Evropské měnové unie, tzv. Primská dohoda o policejní a hraniční spolupráci či diplomatická trojka EU zabývající se problematikou Iránu a jeho jaderného programu. Aby takový typ spolupráce fungoval, musí mezi zúčastněnými státy panovat shoda na nejmenším společném jmenovateli, který bude definovat kompetence a pravidla, která budou platná pro všechny. Co by tedy mělo být obsahem toho společného základu flexibilní evropské integrace? Měly by to být současné politiky zahrnuté v acquis? Nebo čistě otázky týkající se fungování vnitřního trhu? Nebo půjdeme dále a budeme se snažit o přesun některých pravomocí zpět na národní úroveň? To jsou podle mě otázky, o kterých musíme tady doma i s našimi partnery v EU hovořit. Překročme těmito konkrétními otázkami rámec zákopové války o jednotlivá ustavení dokumentu s názvem evropská ústava. Hledejme cestu ke zcela novému dokumentu. Vystupme ze zavedeného úhlu pohledu na charakter budoucí evropské spolupráce. Změna stávajících dokumentů může být pouze mezikrokem ke skutečně kvalitativně nové smlouvě. Flexibilita je dle mého názoru také způsobem, který by unii, čítající 27 členů, mohl umožnit efektivní fungování, a zároveň by jí umožnil dostát závazku dalšího rozšiřování. Měli bychom dosáhnout stavu, kdy by každý členský stát byl spokojen s individuálním stavem hlouby své integrace v unii. To bude vyžadovat institucionální změny a změny základních smluv unie. Hlavně se však musí stát změnou postupnou a přijatelnou pro naši i evropskou veřejnost, a to znamená, že musí jít procesem postupným a vedeným na všech úrovních společnosti. Vidím tedy Evropu jako prostor svobody a bezpečí, jako prostor míru a prosperity, jak si to před 50 lety vytklo Společenství uhlí a oceli. Hodnota Evropy není v papíru, ale ve společně sdílených hodnotách. Pokud budeme mít toto na mysli, podaří se nám překonat i všechny reálné a legitimní rozdíly v našich zájmech a názorech. Epluribus unum – jednota v různosti zní motto americké unie. Myslím, že to samé platí a musí platit i pro unii evropskou. A úplně závěrem, jako pokračování repliky Martina Bursíka – diskuse o institucionálním uspořádání EU vyžaduje nůžky, pero, rozum, dobrou vůli a trpělivost. Děkuji vám za pozornost a omlouvám se, musím odjet.
Předsedající:
Děkuji poslednímu vystupujícímu, panu předsedovi Mirku Topolánkovi. Dovolte, abych poděkoval všem předsedům, že dodrželi časový limit a proti původnímu záměru mi dovolte, abych po poradě s pracovním předsednictvem nevyhlásil přestávku na kávu, ale abych požádal o slovo pana ministra, pana senátora Karla Schwarzenberga a dovolte nám, abychom se s kolegou Ondřejem Liškou, předsedou Evropského výboru Poslanecké sněmovny, vyměnili u řízení této schůze. Děkuji.
Senátor Karel Schwarzenberg:
Dámy a pánové, především bych se rád poděkoval u předsedy Senátu a předsedy Evropského výboru, že toto setkání dnes umožnili. Myslím, že je to velice důležité, a musím také říct, že jsem vděčný německému předsednictví, že hodilo zase míč na pole, a tudíž se zase začínáme v Evropě bavit, co vlastně chceme býti, co má býti naše budoucnost. Rozvířilo to konečně také diskusi o evropské budoucnosti v naší zemi. My jsme se už tak samozřejmě považovali za členy EU, že jsme se vlastně už ani podstatnými otázkami nezabývali, což je veliká chyba. My jsme vstoupili do EU a považovali to za samozřejmost a někdy jsme si opomenuli sami objasnit, jak vlastně EU funguje, do čeho jsme vstoupili. Jsme na jedné straně novými, novějšími členy, a na druhé straně je to pro nás samozřejmé životní prostředí. Jako v každé vesnici, kde se někdo přižení a nabývá statek, tak samozřejmě jsou různé názory mezi starousedlíky a těmi, kteří tam teprve začínají hospodařit. A to se stane dokonce u toho sedláka, jehož lány ani nesahají na meze té obce, nýbrž jeho pole jsou všechny vně té obce, a tudíž se musí také podle tohoto zařídit. Ale samozřejmě má jiný pohled ze své dlouhé zkušenosti, a my jsme měli odlišné zkušenosti, než mnoho států západní Evropy. A i ty zkušenosti jsou cenné a my je přinášíme. A někdy je důležité, aby se z nového pohledu kladly zásadní otázky, abychom prostě nepokračovali, jako by se svět nezměnil, jako by se nezměnila EU a nezměnili také my sami. Z tohoto důvodu jsem vděčný, že tato diskuse existuje. Já jsem o jedné věci přesvědčen, že občané ČR, ale také naše politická reprezentace, vidí EU velice pozitivně. Samozřejmě má své názory, má své pohledy, které jsou někdy odlišné
právě od toho starousedlíka, někoho, který teprve nově vidí a někdy vidí ty problémy snad jasněji než ti, kteří si na stávající stav zvykli. I tento pohled někdy je, ale nezapomeňme, že právě živá diskuse, tím, že klademe ty otázky, také jasně ukazujeme náš zájem o vývoj EU. EU je náš samozřejmý domov, naše samozřejmá budoucnost, naše životní prostředí, a v souvislosti se životním prostředím se musíme zasadit, aby bylo také trvale udržitelné, abychom sami nezemřeli na sklerózu, na zavedené zvyky, ustálené procesy, u kterých vždycky musíme přezkoumat jejich platnost. Máme teď německé předsednictví, a dovolte mi tudíž zdvořilost, abych tady použil jeden trochu obměněný slavný německý citát Europa werde wesentlich! Evropo, buď podstatná! Evropa, kde nejsme schopni řešit otázky energie a v Bruselu řešíme otázku, jestli můj oblíbený sýr Oštěpek má býti patentován pro Polsko jako Osztepok nebo pro Slovensko jako Oštěpek a toto se řeší v Bruselu? To není smysl, proč dáváme Evropu dohromady. Buďme podstatní, vraťme se k těm základním otázkám, vyřešme je a pak jsem přesvědčen, že ta únava z Evropy, která toho času, prosím ne u nás, většinou dokonce v těch starozemích EU, nastává, přestane. Musíme nabrat nový dech a doufám, že ta diskuse k tomu přispěje. Děkuji za vaši trpělivost.
Předsedající:
Vážený pane předsedo Senátu, senátorky, senátoři, poslankyně, poslanci, paní velvyslankyně a velvyslanci, milí hosté, já mám teď na starosti moderovat tu druhou část, kterou už vlastně zahájil pan ministr zahraničí pan Karel Schwarzenberg. Tato druhá část se má věnovat možným prioritám českého předsednictví v roce 2009. A nyní tedy požádám, aby k řečnickému pultíku přišel další vystupující, pan Jefim Fištejn, zahraničně politický publicista. Prosím.
Pan Jefim Fištejn:
Vážený pane předsedo, dámy a pánové. Troufám si tvrdit, že málokterá země má pro účel, o němž zde hovoříme, tak výjimečnou výchozí pozici, jako ČR. Je to po léta napracovaný kredit kritické neochoty ztotožnit se s každou nedomyšleností, s každou
chybou, které nutně vyplývají z podstaty procesu pokusu a omylu, a právě takovým procesem je evropské budování. Každý z vás, kdo má zkušenost se sestavováním vlády nebo s parlamentní prácí, ví, že ve skutečnosti se hlas nerovná hlasu a mandát, který je jazýčkem na váze, má vyšší cenu než jiný mandát. Je to neobnovitelný zdroj poziční síly v každém jednání. Na straně druhé je zde reálné nebezpečí, že kritika, jakkoliv oprávněná, která nikdy neústí ve zlepšovací návrhy, může být časem vnímána jako samoúčelná, dokonce jako trapná. Nezbývá, než přijít s vlastním řešením. Za dva roky k tomu bude ideální příležitost. Oblastí, které jsou k mání, není neomezený počet. Může to být často frekventovaná ústavní otázka, která za dva roky ještě zdaleka nemusí být uspokojivě vyřešena. Čeští politici občas mluví o potřebě stručnějšího a o to výstižnějšího textu ústavy. Možná, že by přišla vhod taková textová nabídka předložená k diskusi s předstihem, řešila by spoustu nesnadných úkolů. Jedním směrem by umožnila ratifikovat takový duchovnější text méně připomínající zbožíznalecký manuál, jako ta nynější ústava, zatímco jiným by byly jejich ratifikace započteny, uznány, což by je uchránilo před ztrátou tváře. Vděčným námětem je také institucionální struktura unie, nyní značně těžkopádná. Uvedu jenom jeden příklad. Nepřipadá mi jako racionální navýsost formalistický přístup umělého vytváření nových a nových komisariátů podle toho, jak přistupují další země. Mnohem rozumnější by byla podstatně štíhlejší komise s pravidelnou rotací svých členů. Země by byly vyrovnané ve svých šancích a ve svém vlivu. Nevznikala by absurdní situace, kdy jeden stát má propachtovanou důležitou oblast rozpočtovou, rozvojovou, zatímco nováčkovi připadne úřad vysokého komisaře pro mnohojazyčnost, jak se to přihodilo Rumunsku. Nechci ani domýšlet, co případné Černé Hoře, Chorvatsku nebo třeba takovému Turecku. Vzrušená debata by se dala očekávat nad návrhy v oblasti energetické bezpečnosti, zemědělských dotací, životního prostředí. Pominu to, jsou to oblasti vysoce konfliktní, s konfliktním potenciálem, je to tenký led evropské politiky. Můj tajný tip pro české předsednictví je sféra kultury. Žádná jiná oblast není v Evropě tak zanedbaná a podhodnocená, jako tato, a to i přes existenci různých kvót na tzv. národní produkci. Čím více jde dotací do místních kultur, tím je méně snahy pochopit, co to vlastně evropská kultura je, jak se liší od jiných velkých kultur světa, jak by se dala definovat duše Evropy. Není to výpůjčka z Dostojevského. Tak se jmenuje berlínská konference, na níž předseda Evropské komise, který tam vystoupil,
prohlásil. Cituji: „Evropa, to není pouhý trh, to je také kultura. Zatímco bez ekonomiky nemůžeme žít, kultura je to, kvůli čemu žijeme.“ Konec citátu, který jsem trochu zkrátil. Skutečnost zatím žel bohu vypadá poněkud jinak. Evropa se vyjevuje světu, ale také svým vlastním občanům především skrze politiku a ekonomiku, nikoliv skrze kulturu. Ve všech zastoupeních EU, včetně toho pražského, můžete najít spoustu map, brožurek, grafů, s ekonomickými a statistickými údaji, dokládajícími skvělý vývoj EU. Ale dokáže tímto způsobem Evropa sdělit něco podstatného o sobě, něco, co zasahuje lidské city? Jak zjistí člověk z těchto čísel, zda se jedná o fascinující místo pod sluncem nebo o zapadákov, kde chcípl pes a panuje smrtelná nuda? Žijeme ve světě a době pohyblivých obrázků. Američané dávno pochopili, co zasahuje lidské city najisto, na dřeň. Americký sen je v podstatě geniální vynález Hollywoodu, který dnes ovládl svět. Znáte nějaký evropský sen nebo jste slyšeli o nějakém pokusu definovat, co by takový evropský sen vůbec mohl být? Slovutný německý režisér Win Winders, jehož jméno jistě dobře znáte, na stejné brněnské konferenci řekl: Nebude žádné evropské vědomí, žádná budoucnost pro evropskou identitu, dokud nebudeme umět pracovat s vlastními mýty, vlastními dějinami, vlastními idejemi, city a emocemi, dokud ji nedokážeme vstřebat. Mladí lidé, kteří těžce prožívají sešup Evropy, jednoho dne vmetou do tváře vrcholným evropským politikům hořkou výtku: Jak jste mohli připustit, aby Evropa byla tak k uzoufání nudná a nezáživná v očích celé generace? Proč jste redukovali život na nekonečnou politickou žvanírnu místo toho, abyste ukázali všem, co může znamenat tento fascinující kontinent. Tolik Win Winders. Evropa není a nikdy nebude pro lidstvo vzorem, dokud sama neuvěří v sílu vlastních obrazů, dokud nebude umět artikulovat duši své kultury, svůj evropský sen. Udělat to nebo aspoň se o to pokusit, je silná ambice, která v žádném hlavním městě EU nenarazí na větší odpor. Na rozdíl od všeho, co jsem citoval – od životního prostředí, energetiky a všeho ostatního. Tato sféra nenarazí na žádný odpor. Je to ambice, která Praze bude slušet a možná, že je od ní i tak trochu očekávána. S tím je potažmo spojen i jiný problém, který z mého pohledu je opravdu Achillovou patou EU. Je to naprostá neexistence jakékoliv představy o finálním stavu celého dějinného projektu. Podnik, který nemá jasné zadání, nemá cíl, ke kterému směřuje. To, čemu se ve vojenství říká End game, je odsouzen k nezdaru a žádný komisariát pro mnohojazyčnost zde nepomůže!
Stavba babylonské věže nezkrachovala kvůli míšení jazyků, jak tvrdí literární tradice, zedník nikdy není lingvista. Co ale nutně potřebuje, jsou technické parametry nebo aspoň hrubá představa o tom, jak má stavba vypadat. Stavba babylonské věže měla příliš obecné zadání – stavět až do nebe na doraz. Jenže žádný doraz v nebi nebyl, tak se stavělo a stavělo, až už to všem bylo trapné. Stavba byla už dávno zapsána do tehdejší Guinessovy knihy sedmi divů světa a oni pořád ještě stavěli. Ani si nevšimli, kdy překročili mez, která světodějinný úspěch dělí od naprostého fiaska. Toto podobenství je srozumitelné i bez překladu do 23 oficiálních jazyků EU. Vyhraje ten, kdo to řekne jako první. Tak proč ne Česká republika?
Předsedající:
Děkuji panu Fištejnovi a poprosím dalšího vystupujícího, pana Miroslava Singera, viceguvernéra České národní banky. Prosím, pane viceguvernére.
Pan Miroslav Singer:
Děkuji, pane předsedající, pane předsedo, dámy a pánové, především děkuji za možnost vystoupit. Mé vystoupení možná v některých bodech nepřekvapí, budu hovořit na témata ekonomická. Ode mě asi nelze nic jiného čekat. Překvapím možná někoho v jedné dimenzi, s jedinou výjimkou, během vystoupení nevyslovím slovo euro. Je to dáno jednak tím, že tématem bloku jsou priority předsednictví, jednak tím, že všichni z centrální banky jsme už o euru mluvili víc než dost, včetně mně, a jednak tím, že to téma je na samostatnou debatu, kterou s vládou vbrzku povedeme. Prosím o další slajd. Budu hovořit o tom, kde v ekonomii je možné hledat tu dimenzi, ve které je pro nás unie důležitá. Upozorním na to, že základním principem od roku 1985 jsou čtyři svobody pohybu, v ekonomické dimenzi, pro zboží, osoby, služby a kapitál, avšak ne vždy se tak děje. Upozorním také na to, že to, co bylo dosaženo, je mimořádně pozitivní jak pro ekonomiku jako celek, tak pro pracovní příležitosti, tak pro spotřebitele. A dovolím si vyzdvihnout, že Evropa je pro nás 110krát větší trh než náš trh vlastní. 110krát, to je dimenze, která stojí za pozornost. Další slajd, prosím. Pokud jde o přínos pro nás, ačkoliv ty dvě čáry, na nich je těžké najít nějaký odlišný vývoj, ty čáry znázorňují vývoz a dovoz, ty sloupce jasně ukazují, že pro náš
zahraniční obchod bylo plné zapojení ČR do vnitřního trhu jednoznačným impulsem, především pro export a poprvé za velmi dlouhé období se ČR stabilně nachází v pozitivní bilanci zahraničního obchodu, což nepochybně přínosem je. Další slajd, prosím. Ovšem současně je třeba si říct, že ty významné svobody nejsou naplňovány v množství dimenzí – služby, zadávání veřejných zakázek, významné segmenty odvětví jsou stále roztříštěné, překonávají překážky a naše možnosti pronikání na řadu trhů jsou prostě omezené. Další slajd. Přitom pro nás je to mimořádně významné. My jsme malá a výjimečně otevřená ekonomika v jakémkoliv mezinárodním srovnání. V Evropě jsme ze 27 zemí 4. nejotevřenější ekonomika vůbec. Pro nás je zahraniční obchod, a vždycky pro nás tradičně byl, mimořádně významný. Další slajd. Samozřejmě i Evropa, což je ta žlutá část koláče – 84 % našich vývozů jde do EU, 86 v zásadě do vyspělé Evropy. Evropa je pro nás prostě nejdůležitější trh bez ohledu na to, že některé trhy mohou růst rychleji, i když se budou znásobovat možnosti, které tam máme, Evropa bude stále hrát dominantní roli pro český obchod, pro českou ekonomiku. Další slajd. Nicméně dovolím si teď hovořit o několika dimenzích těch bariér – bariéry na pohybu osob. Dovolím si především říct, že ty země, nebudu citovat celý výčet, který na tom slajdu je, dovolím si prostě říct, že ty země, které ty bariéry odstranily, z toho těží, nikoliv ztrácí, a těžíme z toho samozřejmě i my. Další slajd. Pokud jde o pohyb služeb, pohyb služeb je problémem pro celou EU. Ty první dvě poznámky vlastně říkají, že jedna pětina z toho, z čeho dnes Evropa žije a těží, což je průmysl, představuje dvě třetiny obchodu v rámci EU, mezistátního obchodu, a naopak sedm desetin toho, z čeho Evropa dnes žije, což jsou služby, představují méně než jednu třetinu obchodní výměny. Je jasné, že služby se hůře obchodují, hůře vyměňují, ale ten nepoměr je jednoznačný a do očí bijící. Nová směrnice o službách na vnitřním trhu, která byla v okleštěné verzi nakonec schválena v roce 2006, představuje jednoznačný přínos, ale stále sféra služeb vzhledem ke svému potenciálu, vzhledem ke svému vývoji v tvorbě produktu v Evropě představuje nejproblematičtější oblast fungování vnitřního trhu EU. Další slajd. Projevuje se to mimochodem i na naší otevřenosti vůči obchodu. Ten graf v podstatě měří ekvivalent toho předchozího, ve kterém jsme byli 4. nejotevřenější ekonomikou
v Evropě, ale z hlediska služeb jsme někde na konci Evropy s ohromným potenciálem, který se začíná naplňovat v podobě přesunu logistických a vývojových center, developmentu a všeho s tím souvisejícího do ČR. Takže potenciál pro nás je skutečně velký. Další slajd, prosím. Kvantifikace toho potenciálu zpracovávalo v listopadu 2005 KPMG pro Ministerstvo průmyslu a obchodu. V zásadě se dá říct, že okleštění původního záměru na směrnici o službách snížilo ty potenciální přínosy o třetinu – a nyní udělám tu výjimku – a současně snížení těch výnosů má řádově podobný význam jako ty optimističtější odhady, řádově podobný význam, nikoliv stejný, ale pohybuje se ve stejném řádu, jako jsou odhady přínosů ze zavedení eura. To je ta výjimka, kdy jsem řekl, že toto slovo použiji. To jenom, abychom zase dostali relativní stupnici významu toho, o čem se bavíme. Další slajd, prosím. Samozřejmě s tím souvisí i to, že jsme velkým příjemcem investic a s nimi je tam velký potenciál na s nimi spjatých službách – jak finančních, tak službách v oblasti rozvoje nemovitostí a celého tohoto segmentu, který pak navazuje samozřejmě na stavitelství a celou ekonomiku. Opět EU 89 % investic, které k nám plynou. Takže dovolím si shrnout: V prvé řadě překážky skutečně svobodného vnitřního trhu, obzvláště trhu služeb, oslabují EU, ale specielně nové země EU. Nové země tam mají větší možnosti než země staré. Za druhé, ty překážky podkopávají pozici EU v globální soutěži, ve které se svoji pozici snaží zlepšit. A za třetí, z mého pohledu, který – připouštím – je pohledem mimo politiku, se mně zdá, že možnosti ČR v této oblasti jsou vyšší než v některých jiných. A s tím si dovolím omluvit se ministru zahraničí za určitý vstup do jeho oblasti, kterou samozřejmě respektuji, který představuje to tvrzení, že je to žádoucí priorita českého předsednictví v roce 2009. S tím si dovolím také skončit. Děkuji za pozornost. Těm, kterým moje milá tvář nestačí v jedné podobě, nabízím ještě druhou na slajdu spolu s kontaktní adresou pro ty, kteří by tyto slajdy chtěli obdržet. Děkuji.
Předsedající:
Děkuji panu viceguvernérovi Singerovi a poprosím nyní o vystoupení pana Jaromíra Drábka, prezidenta Hospodářské komory ČR. Prosím.
Pan Jaromír Drábek:
Pěkné dopoledne. Pane předsedo, dámy a pánové, já mám velmi ulehčenou pozici, protože tu analytickou část tady přednesl pan viceguvernér Singer a já se možná o něco odvážněji než on mohu pustit do toho, co by skutečně mělo být prioritami pro české předsednictví v roce 2009. Samozřejmě tak, jak očekáváte, z pohledu ekonomiky, z pohledu hospodářství. Je naprosto zřejmé, a jenom opakuji to konstatování, že vstup ČR do EU před třemi lety byl jednoznačně kladným impulsem pro českou ekonomiku, byť ten impuls mohl být ještě silnější, pokud bychom dokázali využít všechny výhody, které EU svým členským zemím nabízí. Ale i tak čísla o růstu HDP, čísla o růstu našeho exportu, a tady je potřeba zdůraznit, že to překlopení do pozitivní obchodní bilance je právě taženo exportem do ostatních zemí EU, resp. vnitrounijním obchodem z ČR směrem k ostatním členským zemím. Co je pro nás velmi důležité a je to naprosto stěžejní otázka, to je naplňování těch čtyř základních svobod, na kterých je postaven jednotný trh EU. A pokud dnes se nacházíme v situaci, kdy v oblasti zboží tato svoboda je naplňována téměř beze zbytku, říkám téměř, a myslím tím to, že pokud se setkáváme s překážkami na straně některých členských států v přijímání zboží z jiných členských zemí, překážky typu administrativního, překážky typu nepružného přístupu státní správy, tak tuto oblast jsme schopni řešit. Na to má EU vytvořený systém SOLVIT, na to má vytvořené mechanismy. Není to vždycky časově jednoduché a finančně příjemné, ale jsme schopni tuto záležitost řešit. Pokud se týká svobodného pohybu osob, tam stále ještě nejsme v takové pozici, jaká by byla vhodná, a musím říct, že z mého pohledu je to do určité míry způsobeno i nedostatečně sebevědomou pozicí ČR. Proč jsme stejně jako Polsko, Maďarsko nebo Slovinsko v roce 2004 neotevřeli diskusi o recipročních opatřeních při volném pohybu osob tak, jako to udělali v jiných státech? Potom nemáme dostatečně silnou pozici na vyjednávání o ukončení přechodného období na volný pohyb osob, volný pohyb
pracovní síly s některými evropskými zeměmi. A upozorňuji, že tato otázka bude znovu otevřena právě v první polovině roku 2009, kdy skončí pětileté přechodné období, ta druhá fáze přechodného období na omezení pohybu pracovních sil, a kdy se znovu budeme jako ČR zabývat tím, jakým způsobem se k této otázce postavíme v následujícím období. Volný pohyb služeb. Bohužel směrnice o službách, která byla po velmi těžkých diskusích přijata, nevyjadřuje základní princip, na kterém je postavena svoboda jednotného evropského trhu. To, že součástí směrnice o službách není princip původu, princip země původu, to, že není možné uplatnit službu poskytovanou z jednoho členského státu v jiném členském státu podle pravidel země, ze které je služba poskytována – na rozdíl do zboží – to je výrazným handicapem jednotného trhu EU a myslím si, že to je také jedna z otázek, kterou lze úspěšně otevřít v době českého předsednictví v roce 2009. A obecně se to týká i tzv. agendy Lisabonské strategie. Jde o to, aby ty cíle, které si EU stanovila v roce 2000, ty cíle, které přehodnocovala po Cockově zprávě v roce 2005, tak aby byly skutečně naplňovány, aby to nebyly cíle jenom na papíře, aby skutečně Lisabonská strategie přispěla ke konkrétním opatřením. Týká se to i pohledu na financování EU. Jednoznačně z pohledu ekonomiky přerozdělování prostřednictvím rozpočtu EU, přerozdělování prostřednictvím Bruselu, není efektivní formou finančního nakládání s prostředky daňových poplatníků. V řadě případů je mnohem jednodušší, mnohem průhlednější, ale také mnohem efektivnější, když už je nutno přerozdělovat, přerozdělovat na úrovni národních států. A nechci používat přílišná zlehčení, ale skutečně není žádný důvod k tomu, aby např. aktivity k rozvoji cestovního ruchu, jako stavba cyklostezek, stavba lyžařských vleků, aby byly financovány na jiné než regionální, příp. národní úrovni. To není záležitost evropské úrovně, evropských politik. To je také téma pro české předsednictví v roce 2009. A zároveň s tím je potřeba si uvědomit, a musím to zde říct, že pokud se dnes stále hovoří o tom, že opravdu bylo dosaženo cíle, že ČR se stala čistým příjemcem evropských peněz, je potřeba vždy přihlédnout k tomu, jaké další náklady ČR vznikají s finančními toky směrem k EU a zpět, jaké další administrativní zátěže, které také přinášejí svoje finanční náklady, jsou s tím spojeny. Snížení administrativní zátěže, zefektivnění finančních toků, je velmi dobrý námět pro přípravu českého předsednictví.
Z pohledu ekonomického tady byla řeč o, nazval bych to, odvětvových politikách EU přestože se tento termín nepoužívá. A všichni dobře víme, že jsou to otázky, které jsou velmi obtížné pro řešení na evropské úrovni. Ať už je to otázka zemědělství, ať už je to otázka energetiky. Je mým jednoznačným přesvědčením, že odvětvové politiky na evropskou úroveň nepatří. Na evropskou úroveň patří vymezení mantinelů pro jednotlivé ekonomické činnosti, základní principy, ale hospodářská politika v jednotlivých odvětvích patří na národní úroveň. Tolik krátce mých několik poznámek k tomu, co si já jako zástupce podnikatelské sféry představuji v prioritách pro přípravu – máme necelé dva roky na přípravu – pro přípravu pozice ČR při plnění úlohy předsednictví v EU. Pozice ČR musí být sebevědomá a musí našim občanům přinést maximální využití výhod vyplývajících z členství v EU. Děkuji za pozornost.
Předsedající:
Děkuji panu Jaromíru Drábkovi, prezidentovi Hospodářské komory, a poprosím o další příspěvek poslance Evropského parlamentu pana Jana Zahradila. Prosím, pane poslanče.
Pan Jan Zahradil:
Děkuji, pane předsedající. Já jsem si odvykl toto oslovení, takže ho aspoň užiji při této příležitosti tohoto parlamentního zvyku. Dámy a pánové, dovolte mi velice krátkou reflexi od člověka, který se s předsednickými zeměmi vlastně setkává každého půl roku z opačné strany, z pomyslné opačné strany barikády. Evropský parlament je prvním místem, kde každý předseda Evropské rady, každý premiér nebo každá hlava státu představuje svůj program, a je také prvním místem, kde ten předseda Evropské rady čelí prvním výtkám, komentářům nebo připomínkám. Já si tedy dnes odpustím nějakou hlubokou filozofickou reflexi EU a soustředím se spíše na několik málo praktických poznámek. Především musím říci na základě vlastní zkušenosti, že je omylem se domnívat, že předsednická země za každou cenu vtiskne tomu svému půlroku nějakou výraznou nebo viditelnou osobní pečeť, nebo že prosadí některou z výrazných priorit své národní agendy. Zpravidla je tomu tak, že se od předsednictví očekává citlivé
usměrňování nebo moderování problémů, jejichž řešení jaksi dozrálo, a kromě toho, a to je také zapotřebí zdůraznit, každé předsednictví je doslova zahlceno běžnou rutinní agendou, která vyplývá ze samotného chodu EU a jejíž objem je tak velký, tak nesmírný, že si ho možná mnozí z nás ani nedokáží představit. Zároveň je také pravdou, že v této agendě se mohou aktuálně objevit témata, která v době přípravy toho předsednictví nikdo anebo jen málokdo mohl předvídat. Příkladem je např. otázka energetické bezpečnosti, která v posledních měsících vyvstala s naprostou aktuálností, stala se jedním z prioritních témat, ne-li tématem číslo jedna. Přitom před dvěma roky o ní nikdo z čelných politiků EU takto úpěnlivě nehovořil. Nicméně, i když vezmeme v potaz všechny tyto faktory, pokud to dotyčné předsednictví dokáže kreativně využít témat, která takříkajíc přišla s dobou, může se na nich jak pozitivně zviditelnit, tak je nějakým způsobem posunout dál. Myslím, že naším úkolem je především identifikovat, zda v době našeho předsednictví taková témata budou k dispozici, a zda s nimi budeme umět tímto způsobem naložit. Myslím, že takových témat během českého předsednictví bude hned několik. Já bych, opět na základě osobních zkušeností, velmi doporučoval, abychom se nepokoušeli si ukousnout větší sousto, než můžeme strávit, a abychom se soustředili na několik málo nebo v nejlepším případě na jedno téma, které se ale pokusíme silně odehrát. Pokud bych měl vybrat nebo doporučit jedno téma, kterému bychom v době svého předsednictví mohli pomoci, a na které bychom se měli soustředit, je to téma finanční perspektivy, resp. její revize a reformy společné zemědělské politiky. Chtěl bych jenom připomenout, že výsledkem jednání o finanční perspektivě na léta 2007-13 byl závazek členských států k celkové revizi budoucího rozpočtu EU s důrazem na přehodnocení konceptu financování společné zemědělské politiky ve střednědobém a dlouhodobém horizontu, tedy po roce 2013, a že jako východisko této diskuse by Evropská komise měla představit pracovní dokument do konce roku 2008, tedy hlavní těžiště jednání nad tímto dokumentem se bude velmi pravděpodobně, ne-li zcela jistě, krýt s obdobím výkonu českého předsednictví. Bude to vlastně začátek vyjednávání o principech a formě následující finanční perspektivy EU. Já se domnívám, že to je téma, za prvé, navýsost evropské, je to téma společné zemědělské politiky, je to téma liberalizace světového obchodu, protože je to hlavní blokační faktor v další liberalizaci světového obchodu, a je to také téma, které způsobuje nemalé potíže při formování politiky vnějších vztahů EU. A pro domov, je
to téma právě proto, že ČR není primárně zemědělsky orientovanou zemí, je to tedy téma, které nás nepostaví do pozice jakéhosi pomyslného střetu zájmů a nejde jenom o společnou zemědělskou politiku, jde i o tu finanční perspektivu. Měli bychom pomalu začít uvažovat také v termínech té možnosti, že po roce 2013 se můžeme stát čistým plátcem do rozpočtu EU. Dámy a pánové, když jsem tady zmínil komplikace v oblasti vnějších vztahů, rád bych připomenul, že např. v roce 2009 během našeho předsednictví se bude konat 34. zasedání Rady ministrů ACP. Kdo se vyzná v tom euroslangu, tak ví, že je to Afrika, Karibská oblast a Pacifik, což jsou z hlediska vnějších vztahů dnes velmi prioritní oblasti pro EU, a že tedy my budeme tuto schůzku moderovat, a že zemědělská politika a obchodní politika určitě bude jejím důležitým tématem. A stejně tak je zapotřebí připomenout, že v listopadu 2005, podle mandátu Rady, kdy přijala usnesení o liberalizaci sektoru služeb a zemědělství mezi EU a zeměmi Středomoří, by měla být vytvořena zóna volného obchodu do roku 2010. To znamená, že ČR, resp. její předsednictví se bude muset také zabývat dokončováním této velmi důležité oblasti vnějších vztahů, a že zemědělská politika, obchodní politika i finanční perspektiva budou také její nedílnou součástí. Proto se domnívám, že tímto tématem bychom se zabývat v každém případě měli. Myslím, že k němu můžeme přispět. Nedomnívám se samozřejmě, že jsme v pozici, že bychom ta jednání mohli úspěšně dovést ke konci, ale měli bychom se snažit tu diskusi alespoň zahájit a nastavit její parametry. Doufám, že v té době se budeme moci zabývat skutečnými tématy, reálnými tématy, že téma institucionální reformy, které je podle mého názoru tématem spíše zástupným, už v té době bude ze stolu pryč. Ono to připomíná tak trochu hada, který se kouše do vlastního ocasu a zdá se mi, že vždycky, když je tady snaha odstoupit od těch reálných a skutečných problémů, vytáhne se téma institucionální reformy. Já tady doufám, že např. evropská ústava v té době už bude odpočívat zaslouženým spánkem někde v dřevěném penále pět stop pod povrchem země, a že se budeme moci věnovat skutečnům problémů EU a evropského integračního procesu. Děkuji vám za pozornost.
Předsedající: Děkuji panu poslanci Zahradilovi. Prosím našeho dalšího zástupce v evropské parlamentní aréně pana poslance Richarda Falbra, poslance Evropského parlamentu. Prosím.
Pan Richard Falbr:
Pane předsedo, dámy a pánové, žijeme v pozoruhodné zemi. Máme hlavu státu, která svými bizarními názory a vystoupeními vyvolává úžas mezi politiky států EU. Jeho poslední výrok ze včerejška – politická korektnost je stejně děsivá jako marxismus. Máme předsedu vlády, který prochází postupnou berlusconizací a kombinuje vulgárnost s agresivitou. Inu, chlap s gulama. Máme místopředsedu vlády, která slíbila boj proti korupci, trestně stíhaného pro vážné podezření z korupce. Nechci komentovat kvality lidí, kteří se u nás zabývají zahraniční politikou, ale zdá se mi, že ten nejvěrohodnější z nich tahá za kratší konec provazu. Na rozdíl od ostatních členských států máme nezmocněnce vlády, v žargonu EU šerpu – pana Zahradila, kterého bych si jako šerpu nevzal ani na Říp. Proslul pouze nenávistnými výpady proti EU a svým trojím „V“ – vybrat, vysoudit, vystoupit. Přesto nejsem úplným pesimistou, pokud jde o připravované předsednictví ČR v roce 2009. Zčásti je to díky minulé Paroubkově vládě, která v únoru 2006 uložila ministru zahraničních věcí předložit do konce roku vyhodnocení dosavadních příprav. Lidé z odboru Úřadu vlády pro informace o EU, které první vláda Topolánka rozehnala, se prý postupně na Úřad vlády vracejí. Všichni schopní úředníci se snad nestanou obětí noci dlouhých nožů a budou moci pokračovat v práci. Někteří naši představitelé přestanou trpět vysvětlovací mánií po vzoru plukovníka von Sillerguta z Haškova Švejka. Přestaneme si myslet, že se bude opakovat české husitské revoluční hnutí, které to Evropě ukáže. Ostatně v této věci víc věřím historikovi Pekařovi než Zdeňku Nejedlému. To, jak se naše republika vypořádá s předsednictvím, ovlivní obraz naší země na řadu let. Donekonečna nelze spoléhat na to, že pokud jde o chaos, zastiňuje nás jedna velká nejmenovaná sousední země. Proto je důležité dohodnout se na programové náplni a deklarovaných prioritách. A zdůrazňuji – i s opozicí. Nechť jsou
naše priority ambiciózní, ale dosažitelné. Dlouhodobá příprava je nutná. Je potřeba navázat na předsednictví Francie a Švédska. Vedle jednání o legislativních a nelegislativních návrzích budeme u konce funkčního období Evropského parlamentu a Evropské komise. Tak, jak říkal kolega Zahranil, budeme moderátorem jednání, ale to nebude náš hlavní úkol. Já si myslím, že nosným tématem, pražským tématem řeknu, by proto měla být Evropa bez hranic. V loňském roce jsme my poslanci nových zemí prosadili v Evropském parlamentu výzvu vládám, aby zrušily přechodná období a otevřely trh práce. Dalšími možnými tématy nechť jsou např. konkurenceschopnost, revize rozpočtu a reforma absurdní zemědělské politiky. Češi v referendu řekli ANO vstupu do Evropské unie, a proto se podle mého soudu 80 % toho, co je v Evropské ústavě, stalo součástí českého právního pořádku. Takže řeči o tom, že má být ústava uložena do dřevěného penálu, mně připadají nepatřičné. Přesto si myslím, že ústava bohužel nevstoupí v účinnost, protože Francie, Holandsko a Spojené království ji nebudou ratifikovat. Další státy neučinily žádný pokrok v procesu privatizace. Má-li být ústava zachráněna, musí být skutečně modifikována. Řečeno bruselskou hantýrkou, musí tu existovat „plán B“. Zjednodušující nebo povrchní řešení k ničemu nebudou. Pokud jde o Chartu základních práv, potěšilo mě to, co řekl pan předseda Bursík. Jak může někdo vystupovat proti tomu, co je v Chartě, která je součástí ústavy, když naše vlastní Listina základních práv a svobod je daleko širší. Dovolte mi otázku. Jak to, že 18 členským státům, které ústavu ratifikovaly, její text vyhovuje? Znamená to, že jejich představitelé jsou hloupější a bezohlednější k tzv. národním zájmům? Proč se některé malé země nebojí toho, že jim budou velet velké? Ale úplně na závěr. Jak z toho ven? Miniústava podle Sarkozy – ne. Vybrat části podle uvážení podle jednotlivých členských států? To by se sešlo 27 návrhů. Postupná ratifikace některých jejích části? V jakém pořadí? Nepřijatelné stanovisko je stanovisko těch, kteří argumentují proti ústavě lživě. Prioritu v tom hraje bohužel český prezident, který proti ústavě argumentuje, a zde použiji výrazu pana Schwarzenberga, kecy. Nemůže se proto divit, že je podroben kritice. Jeho úvahy o superstátě a podobné řeči jsou stejně kvalitní, jako jeho slavná věta o pronásledování pachatele německými policisty na naše území. Moc bych prosil, řečeno jeho slovy, abychom neříkali nepravdivé věci.
Řekněme si rovnou. Smlouva z Nice nestačí k budoucímu integračnímu procesu. Něco se udělat musí. Komise je příliš velká. A Parlament je příliš slabý. Trapná je role Rady. Přestavitelé jednotlivých členských zemí se scházejí, a nejsou schopní – kromě planého řečnění – shodnout se na společném stanovisku. Komise, jindy motor zapínající se v případě nedostatku vůle, také neplní svou úlohu. Bez ústavy bude EU méně důvěryhodná, méně akceschopná a méně demokratická. Děkuji. Předsedající:
Děkuji panu poslanci Falberovi. S posledním příspěvkem nyní vystoupí Alexandr Vondra, místopředseda vlády ČR pro evropské záležitosti. Pane místopředsedo, prosím. Pan Alexandr Vondra:
Vážené dámy, pánové. Byl jsem požádán předsedou Senátu, abych se i z titulu svého působení pokusil dnešní debatu nějakým způsobem věcně uzavřít a shrnout. Především mi na úvod, a to bych řekl zaprvé, dovolte poděkovat právě Senátu a jeho předsedovi jmenovitě za to, že se rozhodl tuto diskusi uspořádat. Právě Senát, i když o tom možná někdo pochybuje, ale je to právě Senát, který není u nás, v našich podmínkách, půdou pro vedení permanentní volební kampaně, nýbrž spíše místem, kde se odehrávají seriózní debaty. Jako každé seriózní debaty, klade si za cíl hledat určitá konstruktivní řešení. Myslím si, že to tady možná, až na jednu výjimku, pochopili všichni řečníci. Myslím, že i jim patří ocenění. Že se v diskusních příspěvcích nesoustředili právě na permanentní volební kampaň, ale na hledání řešení. Druhá teze. Samozřejmě, my řešení musíme hledat. Názory, tak jako u každé velké debaty, nejsou shodné. Názory se často liší. Co politická strana, to určitý věcný názor na řešení; ne ale samozřejmě vždy shodný s názorem toho druhého. Myslím si ale, že se nic neděje. V tomto my, Češi, tady doma nejsme vůbec sami. Tak jako u každé velké debaty názory se liší u všech účastníků této debaty. Tato debata není jenom česká. Tato debata je evropská. Rozdílnost pohledů není žádnou tragédií. Dovolte mi ilustrovat dva případy. Názory se liší jak mezi jednotlivými evropskými zeměmi, tak se liší i uvnitř jednotlivých evropských zemí.
Příklad první. Asi bychom těžko hledali země sobě tak blízké; dvě zakládající členské země – ještě tehdejších Evropských společenství – Belgie a Nizozemí. V debatě, jak dál, Belgie tvrdí – chceme pokračovat s tím, co je na stole, a dotáhnout to dokonce. Nizozemí – naposledy včera ústy předsedy vlády – tvrdí, že ústava tak jak byla dojednána, není odpovědí na dnešní debatu. Potřebujeme novou dohodu, a ta nová dohoda musí být úplně jiná. Druhý příklad. Debata uvnitř země Francie. Jedna z hlavních klíčových zemí EU, zakládající člen. Jeden prezidentský kandidát socialistický chce vzít do ruky pero a mohutně dopisovat. Druhý prezidentský kandidát konzervativní chce vzít do ruky nůžky a výrazně stříhat. Co je závěrem této situace? Že nic nového pod sluncem. Debata, která se vede u nás, je debatou vpravdě evropskou, legitimní a potřebnou. Za vládu ČR zde chci jasně říct, že naše země do této debaty bude aktivně vstupovat. Chce do ní vstupovat jako sebevědomý partner, který ví, co chce pro ČR dosáhnout, který to dokáže prosadit, a který zároveň umí realisticky ocenit své vlastní možnosti. Náš zájem je zde samozřejmě dvojí. Na jedné straně udržet, nebo i posílit vliv. Na straně druhé zároveň jednat tak, aby Evropa v tom celku – tak jak se historicky integrovala – byla udržena pohromadě jako jednotný společný prostor. Na této cestě můžeme uspět jedině tehdy, budeme-li postupovat metodou hledání určitého společného jmenovatele a budeme-li hledat to, kde se shodneme. Myslím, že z dnešních vystoupení lze najít pole této shody. Asi se shodujeme na tom, že reformu institucí potřebujeme. Nebyl to nikdo jiný, než předseda vlády Topolánek, kdo tady velmi konkrétně zmínil celý soubor parametrů, z kterých by měla taková reforma vycházet. Asi se shodneme na tom, že základem reformy musí být to, co je dojednáno. Koneckonců, 70 %, možná 80 % toho, co bylo v Ústavní smlouvě podepsáno, v našich všech zemích platí a nemůže být zpochybňováno. Zároveň se asi shodujeme, a je to v zájmu nepochybně menší země ležící v srdci ve středu Evropy, aby to reformní úsilí vedlo k tomu, že nás bude v Evropě spojovat, a nikoliv rozdělovat. Asi se můžeme shodnout, že kvalita je zde důležitější než čas. Jak říkal Martin Bursík – Evropa není v krizi a probíhající debat nám nesmí zamezit v tom, abychom byli schopni řešit problémy a výzvy naší doby.
A i napříč politickým spektrem je nepochybně shoda v tom, že my, Evropané, bychom měli být schopni sami sebe a své systémy reformovat tak, aby byla posílena konkurenceschopnost Evropy a její aktivity v globálním světě, kdy samozřejmě čelíme výzvám z Asie a z dalších koutů světa. Jefim Fištejn tu mluvil o podobenství Babylonské věže. Já jsem přesvědčen, že bychom toto podobenství neměli brát na lehkou váhu. Pokusme se tedy zformulovat, jakou Evropu chceme. Domnívám se, že chceme Evropu rovnoprávnou. Chceme EU, jejíž členové budou používat rovných práv, a to bez ohledu na velikost státu či délku členství. Domnívám se, že se můžeme shodnout, že chceme Evropu demokratickou. Tedy EU, jejíž demokratická legitimita se odvozuje od vyváženosti principu rovnosti reprezentace občanů a rovnosti reprezentace států. Soudím, že chceme Evropu transparentní. Tedy EU nebyrokratickou, jejíž organizační struktury a rozhodovací a zákonodárné procesy jsou přátelské, přehledné a kontrolovatelné ze strany občanů a vlád členských států. Určitě chceme Evropu subsidiární. Tedy EU, která zasahuje pouze tam, kde nelze dosáhnout stanovených cílů na úrovni členských států, regionů či místní správy. Chceme jako vláda určitě EU liberální. Liberální uvnitř i navenek. Uvnitř je nutné završit vytváření jednotného vnitřního trhu, a to důsledným naplněním čtyř základních svobod. Tedy svobody pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Nepochybně se asi shodneme na tom, že Evropa by měla být otevřená i navenek, a nestavět se jako pevnost ohrazená plotem nebo zdí vůči vnějšímu světu. Chceme tedy EU otevřenou, politicky ochotnou a institucionálně připravenou přijmout další státy. A ten úkol zejména na Balkáně není zdaleka dokončen. Chceme samozřejmě EU stabilizující. Tedy takovou, která přispívá k mezinárodní stabilitě, a zvláštní důraz musíme nadále klást na to, aby EU plnila onu stabilizující roli v jejím bezprostředním sousedství. Koneckonců, přijdou-li s tím další, můžeme se jistě shodnout na tom, že uvítáme Evropu solidární, kde si její jednotlivé subjekty budou vzájemně pomáhat. Padl tu nedávno ten příměr o husitech. Samozřejmě, že interpretace husitů u nás nebo na druhé straně hor a jejich role, je úplně odlišná. Co si budeme povídat. Stačí číst knihy tady a na druhé straně v Německu.
Podívejte, není asi sporu o tom, že Evropa potřebuje reformy. To samozřejmě věděli i husité. Ale mohu vás ujistit, že výsledkem našeho reformního úsilí tady v Praze, rozhodně nebude třicetiletá válka. Dovolte mi, abych tento svůj pokus o stručné shrnutí ukončil znovu poděkováním Přemyslu Sobotkovi a Senátu za to, že se tuto debatu rozhodl uspořádat. Vnímám tuto debatu jako začátek skutečné diskuse v tomto jarním semestru. Diskuse, ve které rozhodně budeme pokračovat. Včera jsme ji tady ostatně vedli na půdě výrobu pro evropské záležitosti pod vedením Ondřeje Lišky. Tím, že tam nebyly kamery, tak debata byla velmi věcná a potřebná. Děkuji.
Předsedající:
Děkuji
panu
místopředsedovi
panu
Alexandru
Vondrovi
a
zároveň
všem
předcházejícím řečníkům, že byli sto dodržet jak časový limit, tak i věcný tón debaty. Dávám poslední slovo panu předsedovi Senátu ČR, panu Přemyslu Sobotkovi, a poprosím o závěrečné slovo.
Předseda Senátu Přemysl Sobotka:
Vážené dámy, vážení pánové. Nebudu shrnovat. Ale chtěl bych poděkovat. Poděkovat všem, kteří vystoupili. Chtěl bych poděkovat všem, kteří jste přišli a poslouchali a mohli jste si udělat určitý obrázek o tom, jaká je nálada mezi politickými představiteli. Jaká je nálada i z oblasti ekonomiky. Parlamentní úroveň – a Senát je parlamentní úrovní – je právě místem, kde se mají tyto konference konat. Nyní si vás dovoluji pozvat vedle do přísálí na kávu. Chtěl bych říct, novinářům, že mají šanci, pokud politici k tomu budou přístupní, s nimi komunikovat zde i vedle. Díky, že jste přišli. Děkuji za tuto konferenci!
