Peněžité zadostiučinění jako právní prostředek ochrany osobnosti v občanském právu

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Vít Svejkovský

Peněžité zadostiučinění jako právní prostředek ochrany osobnosti v občanském právu

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: Prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc.

Katedra: občanského práva

Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 24.7.2009

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených.

V Ústí na Labem 24.7.2009

Jméno Příjmení

Obsah: Obsah: ............................................................................................................................... 0 Úvod.................................................................................................................................. 1 1. Novodobý vývoj institutu peněžitého zadostiučinění ................................................... 3 2. Prameny právní úpravy v oblasti ochrany osobnosti .................................................... 5 3. Občanskoprávní prostředky ochrany osobnostních práv .............................................. 9 4. Podmínky vzniku nároku na peněžité zadostiučinění................................................. 11 4.1. Podmínky vzniku občanskoprávních sankcí podle § 13 OZ................................ 12 4.2. Okolnosti vylučující protiprávnost ...................................................................... 23 4.3. Podmínky pro přiznání peněžitého zadostiučinění podle § 13 odst. 2 OZ .......... 28 5. Kritéria stanovení výše peněžitého zadostiučinění ..................................................... 37 6. Plynutí času a jeho vliv na existenci nároku na peněžité zadostiučinění.................... 48 7. Peněžitá náhrada škody na zdraví podle § 444 odst. 3 OZ ......................................... 51 Závěr ............................................................................................................................... 53 Seznam zkratek:.............................................................................................................. 54 Použitá literatura: ............................................................................................................ 55 Summary (Resumé) ........................................................................................................ 57

0

Úvod Právo na ochranu osobnosti fyzické osoby se stává v dnešní době stále více aktuálním a častějším tématem odborných debat a především soudních řízení, zejména pak v případech, kdy je požadována náhrada nemajetkové újmy v penězích, která je jako jeden z prostředků jeho ochrany stanovena v § 13 odst. 2 OZ. U fyzických osob, tedy biologických organismů, můžeme na rozdíl od osob právnických a uměle právem pro jeho potřeby vytvořených, rozeznávat jednotlivé složky jejich osobnosti, jak je například a nikoli vyčerpávajícím způsobem vypočítává i § 11 OZ. Jedná se zejména o život, zdraví, občanskou čest, lidskou důstojnost i soukromí, dobré jméno nebo například projevy osobní povahy. Jsou to demonstrativně uvedené jednotlivé složky práva na ochranu osobnosti, které společně s dalšími tvoří složitý a komplexní systém práva na ochranu osobnosti. Zvláště dobře si uvědomíme přirozenou složitost a komplexnost tohoto systému, pokud se zamyslíme nad způsoby a mírou spravedlivé reparace při porušení složek tohoto práva. Reparace je často komplikovaná a nezřídka záleží na uvážení soudu a jeho individuálním rozhodnutí. Zejména pokud jde o užití krajního prostředku ochrany osobnosti fyzické osoby, kterým je náhrada nemajetkové újmy v penězích. Soud v těchto případech často ani nemá příležitost porovnat jím aktuálně řešený případ s jakoukoliv judikaturou, a v rámci konzistence soudního rozhodování a spravedlivého přístupu postupovat ve stejných případech stejně nebo v podobných podobně. Také nemůže zahrnout do svých úvah způsob řešení případu již rozhodnutého jiným soudem a případné přiznání zadostiučinění za porušení osobnostních práv, a to i peněžitého. V oblasti práva ochrany osobnosti zaujímá důležitou roli judikatura, a to zvláště soudů vyšších stupňů, jejichž rozsudky sice pramenem práva ve formálním smyslu nejsou, nicméně působí hlavně na soudy nižších stupňů silou své přesvědčivosti, autority a detailní promyšlené argumentace obsažené v odůvodnění rozsudků. Způsob

náhrady nemajetkové

újmy formou

peněžitého

zadostiučinění

v jednotlivých případech pravidelně vzbuzuje ve společnosti živé reakce a diskuse. Tyto případy jsou s oblibou prezentovány veřejnosti médii, protože se často dotýkají významných osobností a témat. Je to též způsobeno tím, že v této specifické oblasti občanského práva jsou skutečně široké možnosti pro uvážení jak hodnotit jednotlivý

1

jedinečný případ, jestli k porušení některé složky práva na ochranu osobnosti již došlo nebo nikoliv a pokud již ano, jaký způsob ochrany poškozenému poskytnout a v jaké míře, popřípadě jakou adekvátní kombinací těchto způsobů. Další zajímavý prvek v oblasti práva ochrany osobnosti lze spatřovat v rozlišování mezi závaznou právní normou jakožto pravidlem míry způsobu určitého chování z ní vyplývajícího a tudíž závazného na jedné straně a mezilidskými vztahy, svědomím a morálkou ve společnosti na straně druhé. Tyto i další důvody vtahují společnost do uvažování, hodnocení a přemýšlení o jednotlivých právech na ochranu osobnosti fyzické osoby velice často, a proto je třeba klást zvláštní důraz na kvalitu právní úpravy v této oblasti a na citlivost a specifičnost konkrétních případů rozlišujících rozhodování justice.

2

1. Novodobý vývoj institutu peněžitého zadostiučinění V průběhu historie a vývoje lidské civilizace a zejména pak v době novověku spolu s rozvojem hospodářství, životního standardu, vědy a techniky, ale i mravní úrovně společnosti lze sledovat postupné a stále větší uznávání jednotlivých dílčích práv osobnosti fyzických osob. Zejména vynález knihtisku a vznik prvních tištěných deníků daly potřebě ochrany osobnostních práv zcela nový rozměr. Postupně si společnost uvědomila, že zde existuje naléhavá potřeba hledat, ustavit a uplatňovat nová práva, která by se stala součástí uznávaného komplexu práv na ochranu osobnosti fyzické osoby. Hledají se tak prostředky prevenčního, restitučního a satisfakčního charakteru. K nejvýznamnějšímu rozvoji osobnostních práv došlo ve 20. století, k čemuž přispěly na jeho začátku významně obě světové války a na jeho konci masové rozšíření nových médií, jako internet nebo televizní a rozhlasové vysílání. Osobnostní práva a jejich základ, včetně práva na peněžní zadostiučinění, má ovšem mnohem delší tradici a objektem pozornosti byla i před staletími. „Už zákon dvanácti desek stíhal pevně stanovenými peněžitými pokutami i urážku na cti.“1) „Prétorská praxe později vytvořila právní prostředek actio iniuriarum aestimatoria (tzv. oceňovací žaloba pro urážku způsobenou na cti), který zaujal v římském právu zvláštní místo. Umožňoval totiž přiznávat postiženému peněžitou částku podle volného uvážení postiženého, prétora a soudu, a to i tehdy, kdy jej nepostihla žádná majetková újma. Tato peněžitá částka s represivní funkcí ve skutečnosti plnila funkci soukromého trestu.“2) Z novodobých kořenů ochrany osobnostních práv je nutno uvést významnou kodifikaci v rakouském Všeobecném občanském zákoníku (ABGB) z r.1811, kterou převzal i Československý stát po svém vzniku v roce 1918, jakož i další právní předpisy, které byly až do té doby platné na území bývalého Rakousko-Uherska. Stalo se tak recepčním zákonem č. 11/1918. V českých zemích tak zůstal pro oblast občanského práva i nadále v platnosti Všeobecný občanský zákoník z r.1811, na území Slovenska naproti tomu platilo uherské občanské právo.

1)

Kincl, J. a kol.: Všeobecné dějiny státu a práva. Praha, Panorama 1983, s. 97 a 98; Sommer Blíže o těchto otázkách srov. Kincl, J.: d.c. v pozn. 7, s. 96; Boháček, M.: Právo obligační. Právo dědické. Praha 1946, s. 107; Sommer, O.: d.c. v pozn. 7, s. 102 2)

3

Jak již bylo zmíněno, významné mezníky ve vývoji osobnostních práv představovaly obě světové války. V 50. letech 20. století nebyla společensko-politická situace osobnostním právům nakloněna a i když jejich úpravu občanský zákoník a i některé další zákony (jako například autorský zákon) obsahovaly, k uplatňování těchto práv v praxi docházelo jen výjimečně. Jisté zlepšení přinesl rok 1964 a úprava všeobecného osobnostního práva konečně jako jednotného a obecného práva a až v jeho rámci úprava jednotlivých osobnostních práv. Kvalita a důraz praxe ale přinesly až právní úpravy v této oblasti po roce 1989 a brzká novelizace občanského zákoníku. Zákonem č. 87/1990 Sb. byla zavedena vedle dosavadní morální(nepeněžité) satisfakce i peněžitá(materiální) satisfakce, ale ovšem pouze za předpokladu, že se jen sama morální satisfakce ukázala nedostatečnou. Tím se stal systém občanskoprávních sankcí při neoprávněném zásahu do osobnostních práv fyzické osoby mnohem účinnější, což bylo velmi důležité vzhledem k ukončení cenzury tisku i televizního vysílání, rozšíření internetu jako média přístupného každému a posílení svobod tisku, projevu, jakož i práv na informace.

4

2. Prameny právní úpravy v oblasti ochrany osobnosti Právní úprava v oblasti práv ochrany osobnosti je obsažena v mnoha pramenech práva různé právní síly a různého původu a druhu. Jde jak o prameny mezinárodní, tak vnitrostátní, soukromoprávní i veřejnoprávní povahy, prameny zabývající se právy na ochranu osobnosti jako celkem, nebo jen jednotlivými právy v rámci všeobecného osobnostního práva. „Ústava České republiky, tj. ústavní zákon č. 1/1993 Sb. prohlašuje ve svém čl. 1 Českou republiku za svrchovaný, jednotný a demokratický stát založený na úctě k právům a svobodě člověka a občana.“3) „Tato úcta demokratického právního státu České republiky k právům a svobodám člověka a občana je blíže vyjádřena jejich výčtem a konkretizací zejména v Listině základních práv a svobod – v ústavním zákoně č. 2/1993 Sb., která tvoří integrální součást ústavního pořádku (čl. 3 a čl. 112 odst. 1 Ústavy), jakož i v ratifikovaném a vyhlášeném Mezinárodním paktu o občanských a politických právech (sdělení č. 120/1976 Sb.), v ratifikované a vyhlášené Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.) a v ratifikovaném a vyhlášeném Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, v Úmluvě o právech dítěte (sdělení č. 104/1991 Sb.) jakož i v Úmluvě o lidských právech a biomedicíně (č. 96/2001 Sb.m.s.) i v Dodatkovém protokolu k Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny a zákazu klonování lidských bytostí (č. 97/2001 Sb.m.s.)“4) Podle čl. 10 Ústavy jsou od 1. června 2002 součástí našeho právního řádu vyhlášené mezinárodní smlouvy, k nimž dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána. Stanoví-li takováto mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se tato mezinárodní smlouva. Základní obecnou úpravu práva na ochranu osobnosti tedy nalezneme v Ústavě, Listina základních práv a svobod pak konkretizuje a doplňuje úpravu v Ústavě, a to o úpravu všeobecného osobnostního práva a také úpravy zvláštních osobnostních práv, jakými jsou například právo autorské, práva výkonných umělců a práva původců průmyslových vzorů. 3)

Pavlíček, V – Hřebejk, J.: „Ústava a ústavní řád České republiky“, díl I, Linde Praha a.s. 1994, s. 38 Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha a.s., 2004, str. 15 4)

5

Listina základních práv a svobod obsahuje celou řadu nejvýznamnějších dílčích práv z oblasti práv na ochranu osobnosti, jakož i úpravu všeobecného osobnostního práva. „Všeobecné osobnostní právo je všeobecným osobnostním právem proto, že patří nerozlučně každé fyzické osobě jako individualitě a suverénu (rys všeobecnosti) a dále, že jeho předmětem jsou nehmotné hodnoty (statky, stránky) lidské osobnosti v jejím celku, neboli v její fyzické (tělesné) a morální jednotě (rys osobnostní). V rámci takto jednotně chápaného všeobecně osobnostního práva existuje neuzavřený okruh jednotlivých dílčích osobnostních práv (např. právo na tělesnou integritu, právo na osobní svobodu, právo na čest, důstojnost a dobrou pověst osobní povahy, právo na osobní soukromí a v jeho rámci na intimní sféru), jejichž předměty jsou jednotlivé nehmotné hodnoty (statky, stránky), které tvoří neoddělitelnou součást integrity osobnosti fyzické v jejím celku, tj. v její celkové fyzické a morální jednotě.“5) „Naproti tomu zvláštními osobnostními právy jsou práva, která s každou fyzickou osobou nerozlučně spjata nejsou. Tato práva vznikají až v důsledku projevu určité tvůrčí duševní schopnosti fyzické osoby (srov. právo autorské, právo k výkonu výkonného umělce, právo k vynálezu, právo k průmyslovému vzoru, ať již vkusovému, užitnému aj.). Jinak řečeno jde o práva, která – i když se rovněž týkají nehmotných hodnot (statků) – náležejí pouze určitým fyzickým osobám, tj. konkrétně autorům, výkonným umělcům, vynálezcům atd., kteří jsou schopni takovou tvůrčí činnost vyvinout.“6) Konkrétněji Listina základních práv a svobod obsahuje například ve svém čl. 1 ustanovení, podle něhož jsou lidé svobodní a sobě rovni v důstojnosti a právech a tato práva jsou charakterizována jako nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná. Čl. 3 odst. 1 zaručuje základní práva a svobody všem, tudíž nejen občanům, a to bez rozdílu pohlaví, rasy barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu, nebo jiného postavení. Čl. 4 stanoví významný princip, podle kterého povinnosti mohou být ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Dále čl. 4 stanoví, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy,

5)

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha a.s., 2004, str. 17 6) Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha a.s., 2004, str. 17

6

které splňují stanovené podmínky. Čl. 4 přiznává všem fyzickým osobám právo na život a zakazuje trest smrti. Čl. 7 zaručuje soukromí fyzické osoby a její nedotknutelnost. V čl. 10 je zachyceno právo každého na zachování jeho lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti i ochrana jeho jména. Dále i právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Čl. 13 poskytuje ochranu listovnímu tajemství a tajemství jiných písemností a záznamů, ať už jsou uchovávány v soukromí, nebo zasílány poštou, popřípadě jiným způsobem. Podle čl. 14 je zaručena svoboda pobytu a pohybu. Listina základních práv a svobod tvoří systém právní úpravy ochrany osobnosti spolu s dalšími prameny práva, kterými jsou i mezinárodní smlouvy. Můžeme pozorovat podobnost výčtů základních práv v Listině základních práv a svobod a v mezinárodních smlouvách, které výčet základních práv v Listině základních práv a svobod doplňují a někdy se s ním též překrývají. Například právo na život, svobodu, lidskou důstojnost a osobní bezpečnost jsou práva, která se pravidelně objevují v mezinárodních smlouvách, které se týkají tématu ochrany osobnosti a jsou obsažena i v Listině základních práv a svobod. Některé mezinárodní smlouvy obsahují zvláštní a zcela specifická osobnostní práva, ta jsou obsažena například v Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny – č. 96/2001 Sb.m.s., je to například právo na ochranu soukromí ve vztahu k informacím o svém zdraví, povinnost získání svobodného a informovaného souhlasu fyzické osoby před jakýmkoliv zákrokem v oblasti péče o zdraví, jež se jí bude týkat, což znamená, že fyzická osoba musí být předem a řádně informována o povaze a účelu zákroku i o jeho rizicích a navíc již jednou udělený souhlas může být fyzickou osobou kdykoliv odvolán. Ústavní a mezinárodní základ je více konkretizován v pramenech nižší právní síly, úprava všeobecného osobnostního práva i jednotlivých dílčích osobnostních práv je provedena především v občanském zákoníku. § 11-16 OZ obsahuje základ pro úpravu osobnostních práv v občanském zákoníku. § 11 OZ je stručným souborem práv již obsažených v ústavních a mezinárodních normách. § 12 OZ je již obsáhlejší a upravuje podmínky použití a pořízení záznamů osobní povahy, jako je zvukový nebo obrazový záznam týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy, písemností osobní povahy a podobizen. Pořízení a použití je zde podmíněno souhlasem fyzické osoby. Souhlasu není třeba pouze v případě, že se výše zmíněné věci použijí na základě zákona

7

k úředním účelům (tzv. úřední zákonná licence). Druhým případem nevyžadujícím souhlas fyzické osoby s takovým pořízením a použitím je tzv. umělecká, vědecká a zpravodajská licence, opět s podmínkou, že takové pořízení a použití nebude v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby. § 13 OZ obsahuje demonstrativní výčet prostředků ochrany osobnosti, tj. upuštění od neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti,

odstranění

následků

takových

zásahů

a

poskytnutí

přiměřeného

zadostiučinění za takové porušení, které může být poskytnuto i v penězích, a to za podmínky, že se zadostiučinění morální(nepeněžní) nejeví v konkrétním případě jako dostačující. O přiznání peněžitého zadostiučinění má soud povinnost uvažovat vždy a má povinnost ho přiznat v případech, kdy byla snížena důstojnost fyzické osoby, nebo její vážnost ve společnosti, ve značné míře. Jestli se tak v konkrétním případě stalo či ne, je opět na uvážení soudu, tato úvaha ale jistě není bez pravidel, jak bude popsáno v této práci v následujících kapitolách. § 13 odst. 3 OZ určuje směr a způsob, který soud bude při svém hodnocení případu tohoto typu aplikovat, bude přihlížet k závažnosti vzniklé újmy a také k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. § 15 OZ se zabývá posmrtnou ochranou osobnostních práv. Stanoví, že po smrti fyzické osoby přísluší uplatňovat právo na ochranu její osobnosti manželu nebo partnerovi a dětem, a není-li jich, jejím rodičům. § 16 OZ odkazuje na obecnou občanskoprávní úpravu náhrady škody a stanoví, že tato se použije i pro případy, kdy někdo neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti způsobí škodu. Významné doplnění obecné úpravy všeobecného osobnostního práva obsažené v občanském zákoníku v § 11-16 představuje úprava v dalších zákonech. Jde zejména o tiskový zákon (č. 46/2000 Sb.), zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání (č. 231/2001 Sb.), zákon o ochraně údajů fyzické osoby (č. 101/2000 Sb.), zákoník práce (č. 65/1965 Sb.) zákon o rodině (č. 94/1963 Sb.), zákon o péči o zdraví lidu (č. 20/1966 Sb.), zákon o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů (č. 285/2002 Sb.), lustrační zákon (č. 451/1991 Sb.), zákon o svobodném přístupu k informacím (č. 106/1999 S.) a další zákony.

8

3. Občanskoprávní prostředky ochrany osobnostních práv Občanskoprávní prostředky ochrany osobnostních práv vytváří prostor k uplatnění ochrany osobnostních práv a vytváří tudíž i rámec pro uplatnění nároku na peněžité zadostiučinění. Tyto prostředky se dělí na obecné prostředky, jejichž smyslem je zajistit spravedlivou ochranu práv osob ve své všeobecnosti, ty ovšem nejsou přímo spojovány s ochranou osobnosti, a na zvláštní prostředky, které s ochrannou osobnosti přímo spojovány jsou. Jako obecný prostředek je rozeznávána ochrana u příslušného orgánu státní správy, došlo-li ke zjevnému zásahu do pokojného stavu (§ 5 OZ), dále svépomocná obrana, hrozí-li neoprávněný zásah do práva bezprostředně (§ 6 OZ) a konečně soudní(petitorní) ochrana. Posledně zmíněný druh ochrany osobnostních práv je obecným pojmem pro jednotlivé zvláštní prostředky ochrany sloužící k ochraně osobnostních práv. Zvláštními prostředky jsou, žaloba negatorní, sloužící k domáhání se upuštění od neoprávněného zásahu, žaloba restituční, kterou je možno se domáhat odstranění škodlivých následků zásahu a žaloba satisfakční, smyslem jejíhož podání je poskytnutí přiměřeného zadostiučinění a to buď peněžitého nebo nepeněžitého. Vzhledem k různému účelu každé žaloby se všechny dají vzájemně kombinovat a tím je zaručena efektivita a cílenost potřebné ochrany osobnostním právům, kterou poskytují. V § 9 odst. 2 písm. a) OSŘ je stanoveno, že jsou to krajské soudy, které jako soudy prvního stupně rozhodují, mimo jiné, ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku. Budou tak rozhodovat i o satisfakčních žalobách, jimiž bude požadováno peněžité zadostiučinění podle § 13 OZ. Stanovená příslušnost krajských soudů, jako soudů prvního stupně, naznačuje důležitost, složitost a význam rozhodování ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku. Prostřednictvím

satisfakční

žaloby

může

být

požadována

satisfakce

morální(nepeněžní), anebo peněžitá. Morální satisfakce pak může spočívat například v tom, že je požadována omluva, např. v podobě přesně vymezeného delšího textu anebo jen jednoduché věty, kterou žalovaný v případě pravomocného odsouzení musí vyslovit, morální satisfakce může například spočívat dále v požadavku na uveřejnění výsledku soudního řízení v určitých i celostátně distribuovaných denících, popřípadě jiných médiích, na náklady žalovaného, dále v odvolání určitého výroku vysloveného

9

žalovaným apod. Druhou alternativou je požadování peněžité satisfakce spolu s morální anebo i samostatně. Argumentem a také zákonnou podmínkou pro přiznání peněžité satisfakce soudem je to, že morální satisfakce se nebude jevit jako dostačující satisfakcí pro žalobce vzhledem k závažnosti a okolnostem konkrétních porušení osobnostních práv v daném případě a též je možno konstatovat, že pouhá omluva nemusí v mnohých případech bez spojení právě se satisfakcí peněžitou splnit svůj zákonný účel.

10

4. Podmínky vzniku nároku na peněžité zadostiučinění Potřeba zajištění účinné občanskoprávní ochrany osobnostních práv fyzické osoby vyžaduje, aby na neoprávněný zásah do těchto práv existovala možnost adekvátní právem upravené reakce ze strany dotčeného, která bude mít nepříznivé právní následky pro původce takového neoprávněného zásahu, ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Právě takové zvláštní občanskoprávní sankce jsou obsaženy v § 13 OZ a § 16 OZ, tato ustanovení obsahují sankce nemajetkové i majetkové povahy za újmu, která spočívá v porušení anebo i pouhém ohrožení osobnosti práv fyzické osoby. Neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby mohou vzniknout 2 druhy újmy, újma nemajetková(nehmotná, morální, imateriální) a újma majetková(hmotná, materiální) – škoda, a to i současně. Majetkovou újmou – škodou se zabývá § 16 OZ, který odkazuje na úpravu v § 415n. OZ tj. na obecnou občanskoprávní náhradu škody. Oba druhy škod mohou nastat naráz u téhož porušení osobnostních práv fyzické osoby a sankce se budou v takovém případě kumulovat a obstojí i vedle sebe. „Tam, kde neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem došlo ke vzniku majetkové újmy – škody, která se do majetkové sféry postižené fyzické osoby již bezprostředně promítá a kterou lze v důsledku toho i přesně vyčíslit v penězích, vzniká – vedle případných zvláštních občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu, včetně peněžitého zadostiučinění, neboť kumulace těchto nároků nemajetkové a majetkové povahy se považuje za přípustnou (§ 13 OZ) – zároveň občanskoprávní sankce za škodu (§ 16 OZ).“7) Nemajetkovou újmou a jejímu případnému zmírnění nebo odčinění, i formou peněžité satisfakce, se zabývá § 13 OZ a stanoví v tomto smyslu občanskoprávní sankce různého druhu za tuto nemajetkovou újmu, která vznikla neoprávněným zásahem do osobnostních práv fyzické osoby. Jsou to případy, kdy k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby dojde přímým porušením zmíněných osobnostních práv či jejich pouhým ohrožením, jinak řečeno ke vzniku nemajetkové újmy. Nemajetková újma není v penězích přesně vyčíslitelná a nezasahuje žádným způsobem do 7)

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha a.s., 2004, str. 148

11

majetkových poměrů fyzické osoby a právě za takovýto druh újmy, a neoprávněný zásah mající za následek újmu tohoto charakteru, stanoví § 13 OZ zvláštní občanskoprávní sankce pro jejího původce. Úprava všeobecného osobnostního práva v občanském zákoníku je založena na přísném objektivním principu s možností liberace. Zavinění se zde tudíž nevyžaduje a to ani ve své nejmírnější formě, nedbalosti nevědomé. Volba této přísné formy odpovědnosti, bez ohledu na zavinění, se zdá být adekvátní vzhledem k potřebnému a všeobecně uznávanému praktickému využívání ochrany osobnosti fyzické osoby a občanskoprávní úprava v důsledku toho bude dopadat i na případy a zásahy do osobnostních práv fyzické osoby, kde jiná odvětví práva již svou působností nebudou funkční, zejména z důvodu nedostatku jakékoli formy zavinění na straně původce neoprávněného zásahu. Důkazní břemeno v těchto sporech je na straně žalobce a lze si jen těžko představit, že ten by měl být v občanskoprávním řízení povinen prokazovat zavinění původce neoprávněného zásahu, když toto důkazní břemeno mnohdy neunese ani státní zástupce jakožto zcela specializovaný a profesionální orgán, který má možnost využít práce dalších profesionálů z řad policie, před soudem v trestním řízení. Smyslem zvláštních občanskoprávních sankcí obsažených v § 13 OZ je přimět původce neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby, aby se podle situace buď zdržel dalších neoprávněných zásahů (preventivní funkce), nebo odstranil následky neoprávněných zásahů (restituční funkce), anebo poskytl postiženému přiměřené zadostiučinění v podobě morální nebo peněžité – satisfakci.

4.1. Podmínky vzniku občanskoprávních sankcí podle § 13 OZ 1) existence zásahu

Existence zásahu je první podmínkou vzniku zvláštních občanskoprávních sankcí podle § 13 OZ, přičemž je nutné, aby tento zásah byl objektivně schopný způsobit nemajetkovou újmu, která spočívá v porušení, anebo jen v pouhém ohrožení

12

osobnosti fyzické osoby. Z uvedeného vyplývá, že pokud zásah takového charakteru nebude, nebude možno poskytnout ani právní ochranu proti němu. Posuzování jestli se v konkrétním případě bude jednat o zásah, který je objektivně způsobilý způsobit nemajetkovou újmu, často nebude jednoduchým úkolem a dosavadní judikatura zde bude mít významnou úlohu. “Bez znalosti judikatury je správná aplikace právní úpravy ochrany osobnosti jen obtížně myslitelná. S její znalostí lze spory o ochranu osobnosti nejen efektivně a co do výsledku předvídatelně řešit, ale mnohým z nich i předejít.“8) Existence zásahu objektivně schopného způsobit nemajetkovou újmu je závislá na řadě podmínek z praktického života a na jejich zhodnocení soudem. Například v praxi řešeném případě, kdy bylo již podle pravomocného rozsudku určeno, že žalobkyně byla v materiálech bývalé StB evidována neoprávněně. Tohoto pravomocného soudního rozhodnutí si byla žalovaná strana vědoma a i přesto uveřejnila článek, jehož obsahem byla mimo jiné skutečnost, podle níž byla žalobkyně opět označena za spolupracovníka bývalé Státní bezpečnosti. Nejvyšší soud pak došel k rozhodnutí, jímž takovéto označení považoval za zásah, který je objektivně schopný způsobit nemajetkovou újmu. „Je totiž jisté, že takovéto veřejné označení jakékoliv osoby sebou pravidelně nese (a to i v případě možného pozdějšího dementování takové informace) především obecné snížení důvěryhodnosti a vážnosti této osoby v širokém spektru příjemců informace (resp. z této skutečnosti vyplývajícími) konsekvencemi pro postiženou osobu.“9) Stejný rozsudek se dotýká i možnosti, že zásah spočívá v pouhém ohrožení osobnosti fyzické osoby. „Současně ovšem soudy konstatovaly, že nebyly prokázány žádné reálné dopady publikovaného článku, s výjimkou toho, že se o evidenci žalobkyně hovořilo. Šlo tak pouze o formu ohrožení osobnostních práv žalobkyně.“10) Při posuzování, zda došlo k porušení osobnostních práv fyzické osoby, je třeba vzít v případě tištěných médií v úvahu rozdílné funkce a cíle běžného periodického tisku, sloužícího k informování co nejširší veřejnosti a publikací odborného zaměření. Pro běžný periodický tisk je přípustné, aby se dopouštěl určitých zjednodušení, vzhledem k širokému okruhu různě vzdělaných čtenářů, volnému prostoru na jednotlivé 8)

Doležílek, J.: Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti. ASPI, a.s., Praha 2008, str.11 Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1381/2005 10) Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1381/2005 9)

13

články v každém vydání apod. Nelze proto říci, že každé zjednodušení nebo zkreslení je bez dalšího zásahem do osobnostních práv článkem dotčených osob. Kdyby bylo požadováno naprosto přesné a vyčerpávající převzetí zpráv z jiného média, nebo i jejich vytvoření ze skutkového stavu tímto náročným způsobem, byl by to požadavek nesplnitelný a denní tisk by musel mít zcela jiný charakter i jiný okruh čtenářů, než objektivně zpravidla má a mít reálně musí. „V souzené věci odvolací soud mimo jiné dovodil s odkazem na nález Ústavního soudu IV. ÚS 146/04 ze dne 4.4.2005, že označení žalobce za gangstera nelze považovat v daném případě za neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv, které je sice značnou nadsázkou, která není přiměřená a korektní, avšak která v sobě obsahuje hodnotící soud, který nelze prokazovat, jehož prostřednictvím však má být působeno na čtenáře, a který má podklad ve faktické trestné činnosti žalobce. Za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce soud nepovažoval ani údaje o trestním rejstříku žalobce, jeho potrestání a údaje týkající se jeho odsouzení za spoluúčast na pašování kokainu a za falšování dvanáctimilionové směnky. Dovodil zde, že informace, publikované běžným tiskem a určené široké veřejnosti, nemusí být zcela přesné, přičemž pro posouzení, zda jde o neoprávněný zásah, je podstatné, jestliže uvedené údaje po obsahové stránce vyznívají zásadně shodně a jestliže jsou způsobilé u běžného čtenáře vyvolat shodný dojem. Dovolací soud se v tomto případě zejména ztotožňuje s úvahou odvolacího soudu, že nelze pominout

možnost

určitého

zjednodušení

informací

podávaných

sdělovacími

prostředky.“11) Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem soudu nižšího stupně, že ono označení žalobce v periodickém tisku za gangstera není za podmínek pravdivého skutkového základu neoprávněným zásahem do osobnosti žalobce. „Z dovolání napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud při svém rozhodování z uvedených zásad

přiměřeně

vycházel,

pokud

na

základě

skutkových

zjištění

dospěl

k odůvodněnému závěru, že dotčená skutková tvrzení není možno považovat za způsobilá dotknout se žalobcovy cti a důstojnosti...“12) Nejvyšší soud se ve své rozhodovací činnosti zabýval též otázkou, zda se nevydání zdravotní dokumentace po zesnulém manželovi, tj. blízké osobě, dá považovat za neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby. Dospěl však k závěru, že nikoliv. „Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do 11) 12)

Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2796/2005 Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2796/2005

14

osobnosti fyzické osoby podle § 13 OZ musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi tímto zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení § 13 OZ.“13) „Nelze ani dospět k závěru, že by samotný fakt nevydání zdravotní dokumentace (jejího opisu) žalobkyni byl samostatným zásahem do práva na ochranu osobnosti, jak správně ve svém rozhodnutí konstatoval již odvolací soud. V tomto případě totiž takto uplatněný požadavek neodpovídá žádnému právu imanentnímu osobnosti fyzické osoby, které by nesplněním tohoto požadavku bylo porušeno.“14) Zajímavý názor vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2971/2000. Jednalo se o případ, kde žalobkyně žalovala obchodní společnost o náhradu nemajetkové újmy v penězích - tedy materiální satisfakce ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 OZ, konkrétně 40.000 Kč, za porušení jejího práva na soukromí a důstojnost. Při rekonstrukci domu, kterou prováděla tato obchodní společnost, na základě platného stavebního povolení a vykonávajíce tak své právo na základě zmíněného povolení, zahájila společnost rekonstrukci nemovitosti obývané po právu žalobkyní, avšak neoznámila předem žalobkyni, že po určitou dobu nebude v důsledku rekonstrukce možné používat WC. Žalobkyně na vzniklou situaci reagovala tak, že jednatele obchodní společnosti provádějící rekonstrukci častovala hrubými nadávkami a polila ho z kbelíku vodou se saponátem. Za toto neakceptovatelné chování byla žalobkyni uložena pokuta a její jednání bylo posouzeno jako přestupek. Nejvyšší soud vyslovil ve svém rozsudku názor, že tímto svým neakceptovatelným jednáním si žalobkyně de facto „svémocí“ poskytla již v jisté určité míře zadostiučinění sama a jestliže je účelem zadostiučinění podle § 13 OZ reparace následků zásahu do osobnosti fyzické osoby, pak toto její jednání může a mělo by modifikovat výši anebo popřípadě i způsob přiznání určité reparace podle § 13 OZ. „Je-li účelem zadostiučinění podle § 13 OZ reparace následků zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby, pak předpoklad poskytnutí takovéhoto zadostiučinění může modifikovat skutečnost případného zhojení následku 13) 14)

Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1701/2005 Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1701/2005

15

zásahu v té či oné míře tím, že jistou formu zadostiučinění si fakticky poskytne sám poškozený, a to na úkor zájmů škůdce, např. ve formě následného a jinak neakceptovatelného verbálního nebo brachiálního útoku, apod. V takovýchto případech je třeba porovnat míru dotčení osobnosti fyzické osoby a tomu odpovídající předpoklad přiměřenosti odpovídající satisfakce s tím, do jaké míry byl nárok na satisfakci suplován případnou „svémocí“ poškozeného.“15) Vznik zásahu do osobnostních práv není vázán jen na aktivní chování na straně původce neoprávněného zásahu, ale může spočívat i v jeho nekonání – opomenutí, jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu. V roce 1995 vydal Ústavní soud nález, v němž se zabýval otázkou, jestli vyslání pracovníka do SRN zaměstnavatelem, který svého pracovníka lživě ujišťoval, že potřebné pracovní povolení k práci v SRN zajistil, bylo zásahem do osobnostních práv pracovníka za skutkového stavu, že v důsledku nezajištění potřebného pracovního povolení zaměstnavatelem, byl pracovník v SRN tamějšími orgány zadržen, poté vyhoštěn a byl mu zakázán vstup na území SRN v délce trvání jednoho roku. V uvedeném případě Krajský soud v Ostravě ani Vrchní soud v Praze neuznaly právo pracovníka na přiměřené zadostiučinění v jakékoli formě, a to s odkazem na znění § 13 odst.1 OZ, který podle jejich názoru neumožňuje, aby neoprávněný zásah spočíval v nekonání – opomenutí konání, ale naopak zastávaly názor, že znění tohoto zákonného ustanovení vyžaduje nutně aktivní zásah ze strany porušitele osobnostních práv. A tudíž, že nezajištění potřebného pracovního povolení takovýmto zásahem být nemůže. Jinak se už vyjádřil Ústavní soud ve svém Nálezu sp. zn. I. ÚS 15/95, se kterým se ztotožňuji. „Oba soudy v zásadě shodně v odůvodnění svých rozsudků vyložily pojem neoprávněného zásahu do práva tak, že se musí jednat vždy pouze o aktivní chování, nikoliv chování pasivní - opomenutí. Tento výklad však z dikce citovaného ustanovení vyvodit nelze. Naopak pojem chování či konání může mít podobu jak aktivního jednání, tak i jednání pasivního - tj. opomenutí, neboť i opomenutím může být porušena právní či jiná povinnost, i opomenutím může být způsobena újma fyzické osobě, ať už majetková či nemajetková.“16) Judikatura dále považuje za neoprávněný zásah do osobnostních práv fyzické osoby například případ, kdy byl fyzické osobě odebrán genetický materiál za účelem umělého oplodnění, ale v důsledku non lege artis byl při uchovávání tento materiál 15) 16)

Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2971/2000 Nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 15/95

16

znehodnocen, takže byl objektivně způsobilý narušit osobnost dárce genetického materiálu a zasáhnout tak do jeho lidské tělesné integrity a poškodit jeho soukromí a rodinný život. Významné jsou rovněž rozsudky týkající se práv procesních. Svědek vypovídající v soudním řízení si musí být vědom určitých pravidel a mezí, která se vztahují na způsob a obsah jeho výpovědi před soudem. Dá se říci, že v případě kdy svědek vypoví pravdu za použití běžných výrazových prostředků, slov a gest, a jeho výpověď se týká předmětu jeho výslechu, nehrozí mu za to jakákoliv zákonná sankce. Uvedené platí i v případě, kdy výpověď svědka bude pro obžalovaného značně nepříznivá a bude jedním z významných činitelů, v důsledku kterých bude obžalovaný odsouzen kupříkladu i k mnohaletému trestu odnětí svobody. Pokud by však svědek v řízení před soudem tato pravidla porušil, hrozil by mu podle způsobu tohoto porušení krom postihu z oblasti trestního práva za trestný čin křivého obvinění (§ 174 TZ) nebo trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku (§ 175 TZ), také postih z oblasti občanskoprávní za neoprávněný zásah do osobnosti dotčené fyzické osoby. „...jestliže někdo vypovídá jako svědek v soudním řízení a řídí se přitom příslušnými právními předpisy, nemůže se dopustit neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. Jestliže by však osoba vypovídající před soudem bez jakéhokoliv vztahu k předmětu svého výslechu neodůvodněně osočila jiného účastníka z nečestného chování, hanlivě jej označila nebo se jiným způsobem dotkla jeho práva na ochranu cti a vážnosti, může se jednat o neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti.“17) Podobná pravidla, kterými je vázán svědek při své výpovědi v soudním řízení, se týkají i obecně osoby, která vypovídá v soudním řízení, nemusí se jednat pouze o svědka, může jít i o znalce, tlumočníka apod. „...u osoby, která vypovídá v soudním řízení a zasáhne do osobnosti jiného, nejde o neoprávněný zásah s výjimkou excesu; o neoprávněný zásah nejde zejména tam, kde se tak stalo přiměřeným způsobem a není-li to v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba trvat s ohledem na zajištění elementární úcty k její důstojnosti.“18)

17)

Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str. 173 18) Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str. 173

17

2) protiprávnost zásahu

Druhou obligatorní podmínkou je neoprávněnost (protiprávnost) zásahu do osobnosti fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, pouze u zásahů nepostrádajících tento charakter přichází v úvahu použití občanskoprávní ochrany osobnosti podle § 13 OZ. Neoprávněnost zásahu do osobnosti fyzické osoby je kategorií objektivní, představuje právem chráněný zájem společnosti, který byl porušen a zároveň je pro společnost takovéto jeho porušení neakceptovatelné, proto za něj prostřednictvím moci zákonodárné ustavila sankce v objektivním právu. Neoprávněnost zásahu a jeho charakterizování jako objektivní kategorie, která představuje záporné hodnocení společnosti pro takový zásah, je třeba klást do kontrastu a protikladu se zaviněním jakožto kategorií subjektivní a úzce spjatou s vědomím o neoprávněnosti zásahu, a zároveň vůlí ho provést, ze strany narušitele práva. Pro složitost reálného života ovšem nelze předpokládat, že by všechny varianty možného chování a situací, které mohou nastat, byly do detailů popsány v legislativě a proto je nutné zvážit každý jednotlivý případ se všemi jeho zvláštnostmi a specifiky při jeho rozhodování soudem. Pomocí soudního uvážení se pak vhodně a s pomocí pravidel, která legislativa poskytuje, rozhodnout, jak, proč a ve prospěch jakého práva nebo jakých práv případ rozsoudit, případně rozhodnout, že nejsou naplněny všechny nezbytné podmínky pro poskytnutí právní ochrany. Bude to jistě často složitá a ne vždy jednoznačná cesta, pomoci v hledání jejího cíle může kromě legislativy a doktríny i dnes již rozvinutá judikatura v právu na ochranu osobnosti fyzické osoby. Dobrým příkladem pro přiblížení praktického rozhodování soudů a myšlenek, které se stávají vodítky pro soudce před jejich konečným rozhodnutím, jestli se jedná o zásah oprávněný či ne, se zdají být případy, kde je posuzován výkon práva kritiky. Proto se výkonu práva kritiky věnuji podrobně níže. V českém právním řádu je v rámci svobody projevu a vyjadřování názorů zaručeno i právo na kritiku, je zakotveno v pramenu práva ústavní právní síly Listině základních práv a svobod (čl. 17 Listiny). „Kritika jako součást svobody projevu i široké a veřejné informovanosti tak tvoří významný nástroj míry a kvality demokracie

18

ve společnosti.“19) Právo výkonu kritiky a svobody projevu obecně se v praxi často střetávají s jinými právy, jako jsou právo na soukromí, osobní čest apod. a jelikož právo výkonu kritiky má ze své podstaty vždy subjektivní povahu, jedná se totiž o úsudek fyzické osoby, pak takovéto právo musí mít také někde své hranice a nesmí narušovat práva jiná, v demokratické společnosti také chráněná a ctěná, v netolerovatelné míře. „Důkaz pravdy je z povahy věci vyloučen u kritiky (hodnotících úsudků), neboť kritika má vždy nutně subjektivní povahu.“20) I pro kritiku platí omezení v čl. 17 odst. 4 Listiny. Kritiku tudíž lze účelně dělit na kritiku přípustnou – právem dovolenou a kritiku nepřípustnou – protiprávní. Kdy jde ještě o kritiku přípustnou a kdy už se stává kritika protiprávní, je nutno uvážit případ od případu a z judikatury se postupně v průběhu let vyvinula relativně jasná pravidla, jakým způsobem při hodnocení konkrétní kritiky postupovat. Důležitá vlastnost kritiky, která je pro její oprávněnost nezbytná, je, že kritika by měla vycházet z pravdivých údajů o určitém skutkovém stavu. Pokud by na druhou stranu kritika vycházela z nepravdivých premis, pak by šlo zpravidla o kritiku neoprávněnou. „Samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti, odůvodňující požadavek na poskytnutí zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1 OZ.“21) Ovšem ani kritika, která se svou podstatou opírá o informace, jež mají pravdivý základ, nemusí být vždy považována za nezávadnou a v souladu s právem. Nebude tomu tak za předpokladu, kdy se kritika, opírající se o pravdivé údaje, bude dotýkat intimní sféry života fyzické osoby. „Kritiku počínání fyzické osoby, opírající se o okolnosti, o nichž je sdělován pravdivý údaj (nejde-li o tvrzení, které se dotýká intimní sféry života fyzické osoby), nelze zpravidla pokládat za odporující ustanovení § 11 OZ, a to i když v kritice bylo použito v odpovídající míře ironizování, odsuzování a zavrhování kritizovaného počínání fyzické osoby.“22) Kritika, která je podle práva přípustná, musí také splňovat požadavky pro kritiku věcnou a konkrétní a dále požadavek přiměřenosti, jímž se rozumí, že kritika bude

19)

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha a.s., 2004, str.159 20) Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha a.s., 2004, str.165 21) Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. Cdon 24/95 22) Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. Cdon 24/95

19

přiměřená svým obsahem, formou, ale i prostředky, jimiž je prezentována mnohdy velmi různě širokému okruhu veřejnosti. „V případě přípustné (oprávněné) kritiky se předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky, přičemž při takové kritice je dodržen i požadavek přiměřenosti co do obsahu i formy nevybočující z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu.“23) Tyto podmínky mají zaručit, že kritika nebude přesahovat meze nutné k jejímu vyslovení, k dosažení společensky uznávaného cíle sledovaného kritikou a že se cílem kritiky nestane účelovost poškodit nebo urazit kritizovanou osobu. Pro splnění požadavku věcnosti kritiky, jako jednoho z předpokladů její oprávněnosti, je nutné, aby kritika vycházela z pravdivých údajů a aby z nich byly činěny přiměřené závěry úměrné povaze těchto údajů. „Za věcnou kritiku je pak považována taková kritika, která vychází z pravdivých výchozích podkladů, a která z nich zároveň logicky dovozuje odpovídající hodnotící úsudky. Nejsou-li však tyto podklady pravdivé, a je-li hodnotící úsudek difamující, pak nelze kritiku považovat za přípustnou.“24) Pokud jde o požadavek na oprávněnou kritiku z hlediska konkrétnosti, musí předpoklady, na nichž se kritika zakládá, představovat konkrétní ověřitelné skutečnosti, to znamená, že kritika se musí vyhnout všeobecným závěrům, které nejsou podpořeny skutečnými pravdivými fakty, na základě kterých by bylo možné logicky dovodit závěry kritikou vyslovené. „Za konkrétní je třeba považovat kritiku, při níž potřebné výchozí podklady tvoří konkrétně uvedené skutečnosti (t.j. taková kritika nevychází jen ze všeobecných soudů, které nejsou podepřeny konkrétními skutečnostmi).“25) Další požadavek se týká přiměřenosti použitých výrazů a úmyslu kritika, který sleduje svou kritikou. „Jsou-li v kritice k charakterizaci určitých jevů a osob (jejich jednání a vlastností) použity výrazy, jejichž míra expresivity je ve značném nepoměru k cíly kritiky (tohoto cíle by bylo možno dosáhnout i bez takových výrazů) a z nichž vyplývá kritizovanou osobu urazit, jde o kritiku nepřiměřenou, která je způsobilá zasáhnout do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby.“26)

23)

Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 964/2000 Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 964/2000 25) Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 964/2000 26) Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 23 C 96/95 24)

20

K oprávněnosti kritiky a podmínkám, kterou musí kritika splňovat, aby nešlo o neoprávněný zásah, se Nejvyšší soud vyjádřil mnohokrát. „Pro odlišení kritiky od neoprávněného zásahu je rozhodující hledisko pravdivosti, věcnosti, objektivnosti a kritikou sledovaného cíle, což bude patrné obvykle z obsahu, formy a místa přednesu kritiky.“27) V obdobném duchu se k hodnocení oprávněnosti kritiky a podmínek k tomu nezbytných vyjadřuje i další významný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1872/2004. Předmětem kritiky se samozřejmě mohou stát i osoby politicky činné. Je obecně uznávaným faktem, že fyzické osoby takto aktivní přijímají konkludentně svým vstupem do politického života i větší míru zveřejňování informací o své osobě, svých činech a postojích, neboť princip demokratické společnosti je založen na vzájemné kontrole jednotlivých typů mocí mezi sebou, ale i na jejich kontrole zvenčí, ze strany veřejnosti a také médií přímo se profesionálně zabývajících podáváním zpráv veřejnosti velmi často také o politicích a politických tématech. Veřejnost je pak významně ovlivňována obrazem politiků a zprávami o nich, které vytváří a poskytují jí různé sdělovací prostředky. Své postoje veřejnost pravidelně vyjadřuje v demokratických volbách celostátních, krajských i obecních, a je proto zcela zásadní, jakým způsobem je ovlivňována ve svém názoru na jednotlivé politické síly ze strany médií. „Vstup do politiky znamená konkludentní souhlas s větší mírou zveřejňování informací o své osobě, a to nejen informací pozitivních. Avšak zveřejnění (ať vědomě či nevědomě) nepravdivých informací o fyzické osobě včetně politika je třeba v zásadě posuzovat jako neoprávněný zásah do jejích osobnostních práv, a to i v případě, že příslušná informace nebude mít difamační charakter.“28) Avšak jak z uvedeného názoru Nejvyššího soudu vyplývá, i přes rozšířenou předpokládanou míru nutnosti snášet vyšší veřejný zájem osobami vstoupivšími do politiky a diferencovanými tak od ostatních, i jinak veřejně činných osob, nelze přijmout závěr, že by oprávněná kritika, v případě že se týká politiků, zásadně mohla být postavena na nepravdivých údajích. S tímto závěrem Nejvyššího soudu nelze než souhlasit, protože jen s těží si lze představit, že by uvádění nepravdivých informací o politickém dění, politických stranách a politicích samotných, posloužilo demokratickým myšlenkám, na kterých je náš stát založen. Beztrestná prezentace nepravdivých informací médii o těchto tématech by v konečném 27) 28)

Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 662/2002 Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 923/2004

21

důsledku s vysokou

pravděpodobností

mohla

významným

způsobem

ovlivnit

demokratické volby a tomu je třeba zabránit. Úmyslné uvádění informací nepravdivého charakteru by mohlo kromě nároku na ochranu osobnosti fyzické osoby poskytovanou občanským právem, dát také vzniknout postihům z oblasti trestního práva, zejména kvalifikací takového jednání jako trestného činu pomluvy - § 206 TZ. „Objektivní stránka záleží v tom, že pachatel o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů.“29) Objektem trestného činu pomluvy je čest, dobrá pověst, vážnost člověka, shoduje se tak s právem chráněnými zájmy prostřednictvím občanskoprávní ochrany osobnosti. Ve výkonu práva kritiky se dále rozlišuje způsob, který je k jejímu vyjádření použit. Může se jednat buď o skutková tvrzení opírající se o fakta, tudíž objektivně existující a ověřitelné údaje, anebo o hodnotící soud, který vyjadřuje subjektivní názor autora a proto jej není možné nijak dokazovat, ale zato je u něj nutno zkoumat, zdali se zakládá na pravdivých informacích. Pro oba způsoby vyjádření kritiky existují různá pravidla (podmínky), které musí být splněny, aby tyto způsoby vyjádření kritiky byly v souladu s právem. „Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že pravdivá informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán způsobem, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti.“30) „Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby“31)

29)

Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné, 2. aktualizované vydání, Linde Praha a.s., 2006, str. 601-602 Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 608/2007 31) Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 608/2007 30)

22

4.2. Okolnosti vylučující protiprávnost Aby se vůbec o neoprávněný zásah mohlo jednat, nesmí existovat a být prokázána některá ze skutečností, která se nazývá okolností vylučující protiprávnost. Jedná se o okolnosti, které porušení, popřípadě ohrožení, osobnosti fyzické osoby ospravedlňují a zásah do osobnosti fyzické osoby, který by se zdál být jinak neoprávněným, je s objektivním právem, v důsledku existence a působení těchto okolností, v souladu. Tyto okolnosti mohou být buď výslovně v právní normě obsaženy, anebo z nich mohou pouze vyplývat, v druhém případě by pak bylo nezbytné je zjistit pomocí výkladu. Okolnosti vylučující protiprávnost jsou založeny na zvláštních veřejných zájmech, které jsou v porovnávaných případech v nesouladu se zájmy dotčené fyzické osoby a vycházejí z hodnocení významu a závažnosti těchto, vzájemně si v porovnávaných případech, konkurujících zájmů.

a) svolení dotčené fyzické osoby

O neoprávněný zásah zásadně nejde tam, kde dotčená fyzická osoba k zásahu do své osobnosti svolila. Jde o projev dispoziční autonomie vůle fyzické osoby, který je občanskému právu vlastní. O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby tudíž nepůjde v případech, kdy fyzická osoba na základě své vůle daruje krev jiné fyzické osobě, kde fyzická osoba svolí k provedení operativního lékařského zákroku, který je jí lékaři před tímto zákrokem patřičně vysvětlen i se svými důsledky, na závodech bojového sportu, kterých se sportovec dobrovolně účastní apod. Svolení dotčené fyzické osoby se zásahem do její osobnosti ovšem vylučuje jeho protiprávnost jen tehdy, jestli svolení bylo dáno k takovému druhu zásahu a týkalo se takové hodnoty, se kterou je fyzická osoba oprávněna platně disponovat. Jedná se tedy pouze o takové hodnoty, u kterých není dán převažující veřejný zájem na trvání na jejich ochraně i proti vůli dotčené fyzické osoby. Znamená to tedy, že princip autonomie vůle fyzické osoby disponovat s takovými hodnotami, je omezen hranicemi společensky uznanými za zvláštní veřejný zájem. Nerespektovala–li by fyzická osoba tyto meze a svolila k takovému zásahu do své osobnosti, ke kterému by podle

23

objektivního práva platně svolit nemohla, jednalo by se o svolení neplatné podle § 39 OZ a o neoprávněný zásah do její osobnosti, veřejný zájem by zde tudíž převážil. Takový veřejný zájem se projevuje např. na zachování života fyzické osoby. Tedy zásah do této hodnoty by i přes svolení fyzické osoby, jíž by se tento zásah týkal, nemohl být oprávněným. Takový zásah by mohl navíc zakládat i odpovědnost vykonatele zásahu za trestný čin účasti na sebevraždě podle § 230 TZ („Trestným činem je však účast na sebevraždě jiného. Vzhledem k tomu, že sebevrah se nedopouští trestného činu, je jednání, které má povahu návodu nebo pomoci, trestné jako pachatelství.“32)), nebo za trestný čin vraždy podle § 219 TZ [„Jako vražda a nikoli jako pomoc k sebevraždě se posuzuje usmrcení jiné osoby na její žádost (euthanasie)33)]. Svolení dotčené fyzické osoby může být uděleno jak výslovně (ústně nebo písemně), tak konkludentně. Z hlediska nižší náročnosti eventuelního dokazování a také v zájmu vyhnutí se omylu, nelze než doporučit písemnou formu svolení k jinak neoprávněnému zásahu. Udělení svolení fyzické osoby se zásahem je nutno ve všech případech udělit již před tímto zásahem. „Svolení dotčené fyzické osoby musí být uděleno nejpozději do provedení zásahu do osobnosti fyzické osoby; jinak by byl provedený zásah neoprávněný.“34) Znamená to, že ani dodatečně udělené svolení dotčenou fyzickou osobou nesplní funkci okolnosti vylučující protiprávnost a není jí, neboť by bylo uděleno až potom, co by objektivně nastal stav, který by nebyl s objektivním právem v souladu. Svolení k zásahu je možno kdykoliv odvolat, a to bez jakéhokoliv odůvodnění ze strany fyzické osoby, která k zásahu předtím svolila. „Svolení fyzické osoby k zásahu do její osobnosti lze – pokud nebyl již proveden - kdykoliv bez udání důvodů odvolat.“35) Toto svolení je možno odvolat i za situace, kdy se dotčená fyzická osoba při jeho udělení zavázala, že ho neodvolá.

b) zásah je z důvodu veřejných zájmů dovolen zákonem (tzv.zákonné licence)

32)

Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné, 2. aktualizované vydání, Linde Praha a.s., 2006, str.649-650 Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné, 2. aktualizované vydání, Linde Praha a.s., 2006, str.650 34) Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha a.s., 2004, str. 156 35) Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha a.s., 2004, str. 156 33)

24

O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby se nejedná ani v případech, kdy je takový zásah z důvodů veřejných zájmů zákonem dovolen. Tyto tzv. zákonné licence jsou upraveny v § 12 odst. 2 a 3 OZ, ale i jinými ustanoveními i mimo občanské právo. § 12 odst. 2 OZ dovoluje použití písemností osobní povahy, podobizen, obrazových snímků nebo obrazových a zvukových záznamů k úředním účelům a to pouze na základě zákona, ale i bez svolení dotčené fyzické osoby. (tzv. úřední zákonná licence). § 12 odst. 3 OZ pak dovoluje pořízení nebo použití přiměřeným způsobem pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy i bez svolení dotčené fyzické osoby. Ani takovéto použití nebo pořízení ovšem nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby. (tzv. umělecká, vědecká a zpravodajská zákonná licence). Mezi další zákonné licence patří licence, které jsou upraveny jinými zákony než občanským zákoníkem. Jedná se např. o úpravu vzetí obviněného do vazby - § 67n. TŘ nebo úpravu zadržení - § 75n. TŘ a mnoho dalších. Za předpokladu, že nejsou překročeny zákonné meze, ve všech případech zákonných licencí převažuje významnější a závažnější veřejný zájem, odůvodněný sociálními, politickými a jinými potřebami, na zachování a akcentování spíše zájmů veřejných, chráněných těmito licencemi, nad momentálním zájmem jednotlivé fyzické osoby.

c) k neoprávněnému zásahu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva nebo právní povinnosti, které ukládá zákon

Zvláštní veřejný zájem odůvodňuje existenci těchto případů, je to zájem na nerušeném výkonu subjektivních práv a náležitém plnění povinností zákonem uložených. Uplatňuje se zde obecný princip, že hranice svobody jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda jiného (čl. 18 a 10 odst. 1 Listiny). Každý by v rozvinuté

25

demokratické společnosti měl při výkonu subjektivních práv a plnění zákonem uložených povinností dbát na práva a svobody ostatních subjektů práva a zákon tomuto způsobu chování ve svých ustanoveních dává vynutitelný a závazný charakter v mnoha svých ustanoveních. Do této skupiny patří celá řada případů výkonu subjektivních práv a plnění právních povinností, jde např. o krajní nouzi (§ 418 odst. 2 OZ), nutnou obranu (§ 418 odst. 1 OZ), svépomoc (§ 6 OZ), povinnost k odvrácení škody (§ 418 odst. 2 OZ), výkon práva kritiky (čl. 17 Listiny), výkon práv účastníků řízení před soudy, výkon povinnosti svědecké a znalecké pokud jsou odůvodněny předmětem věci atd. V judikatuře Ústavního soudu lze nalézt mnoho dalších případů významných pro praxi. „Tak např. pokud soud v souladu se zákonem a v jeho mezích, konkrétně v souladu se zákonem o rodině, rozhoduje o úpravě práv a povinností rodičů k nezletilému dítěti, jde o postup, který nelze kvalifikovat vůči rodičům jako neoprávněný zásah do jejich osobnosti z hlediska čl. 10 odst. 1, čl. 32 odst. 4 Listiny a § 11 OZ, neboť tento postup je zákonem dovolen.“36) I Nejvyšší soud se nezřídka zabývá tématem oprávněnosti zásahu, často provedeného orgány státu. Zejména pokud jde o orgány činné v trestním řízení, je tato otázka zvláště citlivá, neboť právě tyto orgány mají za úkol chránit společnost před kriminalitou a jejími nežádoucími důsledky a jevy. K tomu aby mohly orgány činné v trestním řízením efektivně plnit své úkoly, potřebují v mnohých případech zasáhnout do osobnostních práv fyzické osoby nejrůznějším způsobem, který musí být vždy přiměřený okolnostem, ale i přesto tento jejich zásah může být značně velké intenzity. Vždyť dočasné zbavení osobní svobody nebo ublížení na zdraví, anebo dokonce zabití útočníka se zbraní při ochraně života jiného, nejsou výjimečným zásahem těchto orgánů a přesto jsou to jedny z nejvýznamnějších zásahů do základních osobnostních práv fyzické osoby, jež si lze představit. I zde bude hrát jednu z hlavních úloh soudní uvážení, při řešení otázky který zásah byl ještě v souladu s právem za konkrétních okolností daného případu a který už nikoliv, a proto je nutné jeho výsledky a důvody které k nim vedly důsledně zkoumat. „Jestliže je totiž vůči fyzické osobě v souladu s předpoklady stanovenými zákonem vzneseno obvinění z trestného činu, je vzata do vazby a je proti ní podána obžaloba, nepředstavují tyto úkony orgánů činných v trestním řízení neoprávněný zásah do práv dotčené fyzické osoby 36)

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha a.s., 2004, str.158

26

chráněných ustanovením § 11n. OZ, a to ani za situace, kdy následně dojde ke zproštění obžaloby (jak tomu bylo také u žalobce). Zproštění obžaloby ještě neznamená, že ve věci nebyly podmínky, aby dotčená osoba byla obviněna, vzata do vazby, popřípadě postavena před soud, a to i za situace, jak tomu je v posuzovaném případě. Takové jednání orgánů činných v trestním řízení je třeba považovat za výkon práva a povinností stanovených zákonem, který vylučuje neoprávněnost zásahu.“37)

Pro všechny tři skupiny okolností vylučujících protiprávnost musí být ještě splněna podmínka, že zásah byl proveden přiměřeným způsobem a zároveň, že není v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby, na nichž je třeba trvat a to za všech okolností, neboť jde o zájmy zajišťující nejzákladnější důstojnost osobnosti člověka. „I když k zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo na základě zákona anebo v rámci výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popř. v rámci plnění zákonem uložené právní povinnosti, zůstává provedený zásah oprávněným pouze tehdy, jestliže se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat.“38) U okolností vylučujících protiprávnost zatěžuje povinnost tvrzení, břemeno tvrzení, důkazní povinnost a důkazní břemeno původce neoprávněného zásahu, na něm tak záleží prokazování, že k zásahu došlo v souladu s právem, to znamená, že v daném případě existovala některá z okolností vylučujících protiprávnost. „Logicky se zdůrazňuje, že vybočí-li kritika z uvedených mezí přípustnosti, resp. oprávněnosti, jedná se o exces, který je pak hodnocen jako zásah do osobnosti fyzické osoby spojený s příslušnými nepříznivými občanskoprávními sankcemi ve smyslu zmíněného ustanovení § 13 OZ. Je pak na původci takového zásahu, aby prokázal, že k zásahu došlo po právu, t.j., že zde existovala konkrétní okolnost, která podle právního řádu neoprávněnost zásahu vylučuje. V tomto smyslu proto důkazní břemeno spočívá na původci zásahu.“39)

37)

Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1588/2004 Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha a.s., 2004, str.158-159 39) Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 964/2000 38)

27

3) příčinná souvislost

Poslední podmínkou vzniku občanskoprávní sankce podle § 13 OZ je příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby objektivně způsobilým vyvolat nemajetkovou újmu a vznikem této nemajetkové újmy. Fyzická nebo právnická osoba může být odpovědná za nemajetkovou újmu na osobnosti fyzické osoby jen za předpokladu, že neoprávněný zásah jí zapříčiněný, nemajetkovou újmu skutečně způsobil a že tato újma nebyla způsobena zásahem někoho či něčeho jiného. Důkazní břemena a povinnosti ohledně příčinné souvislosti tíží dotčenou fyzickou osobu.

4.3. Podmínky pro přiznání peněžitého zadostiučinění podle § 13 odst. 2 OZ Podmínky vzniku občanskoprávních sankcí podle § 13 OZ, to je, existence zásahu, neoprávněnost zásahu a příčinná souvislost mezi nimi, jsou základními obligatorními podmínkami a podmiňují svou existencí všechny formy ochrany i formy zadostiučinění, jež stanoví § 13 OZ. Při absenci i jen některé z nich by nemohla být žádná z forem ochrany, ani forem zadostiučinění v § 13 OZ fyzické osobě, která by byla jako subjekt aktivně legitimována k podání žaloby na ochranu osobnosti, soudem přiznána. K přiznání peněžitého zadostiučinění fyzické osobě, tak jak ho upravuje § 13 odst. 2 OZ, však musí přistoupit ještě další, rovněž obligatorní podmínka, a to, že se v konkrétním případě morální zadostiučinění jeví jako nepostačující. Jeden z důvodů proč tomu tak může být, rovněž stanoví § 13 odst. 2 OZ, morální zadostiučinění podle tohoto ustanovení nebude považováno za dostatečné například v případech, kdy neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby dojde ke snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti ve značné míře. Obligatorní podmínka, že se morální zadostiučinění jeví v konkrétním případě jako nepostačující a příklad tohoto případu, že

28

tomu tak bude zejména tehdy, když dojde ke snížení důstojnosti či vážnosti fyzické osoby ve společnosti ve značné míře, budou do určité míry vždy záviset na zhodnocení daného případu soudem a pouze soud určí, jestli se v daném případě skutečně morální zadostiučinění jeví nepostačujícím a jestli byla snížena důstojnosti či vážnosti fyzické osoby ve společnosti ve značné míře. Soudy jistě nebudou ve své rozhodovací praxi rozhodovat zcela libovolně, ale budou ve svých úvahách a rozsudcích více či méně ovlivněny dnes již relativně ustálenou judikaturou ohledně otázek, za jaké situace bude morální zadostiučinění posouzeno jako nepostačující a kdy bude zásah do osobnosti fyzické osoby posouzen jako zásah, který snížil důstojnost či vážnost fyzické osoby ve společnosti ve značné míře. K jednotlivým podmínkám proto uvádím příklady soudních rozhodnutí v konkrétních případech, které přiblíží představu o reálném právním stavu posuzování podmínek nároku na přiznání peněžitého zadostiučinění.

► morální zadostiučinění se jeví nepostačujícím

Podle § 13 odst.2 OZ jde o první obligatorní podmínku pro úspěšné přiznání peněžité satisfakce, pokud se morální zadostiučinění jako primární forma zadostiučinění ukazuje v konkrétním případě jako nepostačující, tudíž postrádá i svou účinnost. „Morální zadostiučinění je primární a jen tam, kde je nepostačující, nastupuje peněžní.“40) Vrchní soud v Praze považuje za rozhodující dobu trvání neoprávněného zásahu, jeho intenzitu, délku trvání následků zásahu a jejich nepříznivý rozsah. „Při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy (§ 13 odst. 2 OZ) musí mít soud prokázáno, že jsou tu okolnosti dokládající, že v konkrétním případě nestačí zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1 OZ, a to zejména z hlediska intenzity, trvání a rozsahu nepříznivých následků vzniklých žalobci vzhledem k postavení žalobce v rodině a společnosti.“41) Ústavní soud se ve svém nálezu zabýval otázkou přiměřenosti zadostiučinění a jeho přiznanou formou z hlediska časového odstupu mezi neoprávněným zásahem a 40)

Fiala, Holub, Bičovský – Občanský zákoník – poznámkové vydání s judikaturou a literaturou – 12 dopl. a aktual. vyd 41) Usnesení Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 5 Co 18/93

29

přiznáním přiměřeného zadostiučinění. Došel pak k závěru, že čím delší časový odstup vznikne mezi neoprávněným zásahem a přiznáním přiměřeného zadostiučinění, tím spíše by se měly soudy klonit k závěrům, že poskytnou přiměřené zadostiučinění i v jeho peněžité formě, neboť funkce morálního zadostiučinění je během času postupně významně oslabována a není již schopna plnit svou funkci v potřebné intenzitě. „V řízení o ochraně osobnosti je třeba postupovat tak, aby byl naplněn požadavek přiměřenosti soudem přiznaného zadostiučinění (§ 13 odst. 1 a 2 OZ). Pokud forma morální satisfakce (omluvný dopis) již nemůže být totožná příp. srovnatelná s formou, v jaké k zásahu do osobnostních práv dotčené osoby došlo (článek v periodiku), příp. míjí-li se s ohledem na velký časový odstup daný (nepeněžní) způsob satisfakce účinkem,

pak

zpravidla

nezbývá,

než

vzniklou

nerovnováhu

kompenzovat

zadostiučiněním finančním.“42) Pro volbu formy zadostiučinění, které má být poškozenému poskytnuto, je významná okolnost, jakým způsobem k neoprávněnému zásahu došlo. Zvláště způsob využívající tisku, a hromadných sdělovacích prostředků obecně, je pokládán za velice závažný, protože se o obsahu neoprávněného zásahu jejich prostřednictvím dozví velký počet osob a plná náprava neoprávněného zásahu podobné intenzity bývá obtížná, ne-li nemožná. Proto fyzické osoby takto poškozeny na své osobnosti žádají často peněžní zadostiučinění jako formu satisfakce za nemajetkovou újmu jim tímto masově prezentovaným neoprávněným zásahem vzniklou. „...újma na osobnosti žalobce, způsobená uveřejněním nepravdivé zprávy v periodickém tisku, za jehož obsah odpovídá žalovaná společnost jako vydavatel, není běžnou újmou, k jejíž nápravě by postačilo zadostiučinění v podobě morálního plnění, a že tedy jsou dány důvody pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ.“43)

► neoprávněným zásahem došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře

Podmínka snížení důstojnosti či vážnosti fyzické osoby ve společnosti ve značné míře není sice podmínkou obligatorní, bez níž by nemohla být finanční satisfakce 42) 43)

Nález Ústavního soudu, sp.zn III. ÚS 281/03 Usnesení Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 5 Co 18/93

30

přiznána, je ale podmínkou, která se v případech, kdy je peněžité zadostiučinění soudy přiznáváno, vyskytuje velmi často, a proto jí i zákonodárce v zákonném ustanovení výslovně zmiňuje. Nedojde-li ovšem v konkrétním případě v důsledku neoprávněného zásahu ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře a není-li tudíž v konkrétním případě tato podmínka splněna, musí se místo ní v řešeném případě vyskytnout taková jiná okolnost, která se svou vahou a svým významem podmínce snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře zásahem, vyrovná. Uvedené vyplývá ze znění § 13 odst. 2 OZ a použití slova „zejména“ v tomto zákonném ustanovení. „Snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve společnosti ve značné míře není jediným případem, kdy postižené fyzické osobě vznikne právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 OZ.“44) Co přesně bude považováno za snížení důstojnosti či vážnosti fyzické osoby ve společnosti ve značné míře, budě opět záležet na soudním uvážení a rozhodnutí. Významnými vodítky pro ně budou intenzita zásahu, doba trvání, jeho opakování, povaha a šíře okruhu působení nepříznivého následku, který fyzická osoba sama považuje vzhledem k sobě za závažný podle objektivních kritérií. „O snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře jde, pokud újmu vzniklou v osobní sféře fyzická osoba vzhledem k povaze, intenzitě, opakování, trvání a šíři okruhu působení nepříznivého následku pociťuje a prožívá jako závažnou.“45) Jak již bylo řečeno, zásah jehož důsledkem je snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře, bude posuzován podle objektivních kritérií. Každá fyzická osoba bude bezpochyby subjektivně pociťovat daný zásah alespoň částečně jinak a nezřídka se v postojích k zásahu a jeho vnímání ze strany poškozených fyzických osob budou dát nalézt značné rozdíly. Zde je potřeba nalézat řešení v objektivním kritériu, aby soudní řešení v podobných případech nemělo zcela jiný výsledek i za objektivně stejného skutkového stavu, z důvodu významně rozdílného subjektivního vnímání neoprávněného zásahu ze strany poškozených fyzických osob. V tomto smyslu se vyjádřil i Nejvyšší soud, podle něhož je třeba užít tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria a zkoumat, zda by nemajetkovou újmu zásahem vzniklou pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby. „Vlastní zásah - jak jinak správně připomenul 44) 45)

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 23 C 52/96 Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003

31

odvolací soud - je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.“46) Značnou intenzitu zásahu do osobnosti fyzické osoby, konkrétně do jejího práva na soukromí a na rodinný život, za kterou je přiměřené přiznat i zadostiučinění v peněžní formě, splňuje jistě i smrt člena rodiny zapříčiněná zaviněným jednáním jiné fyzické osoby. „Je jistě třeba souhlasit s odvolacím soudem, pokud v odůvodnění napadeného rozsudku zdůraznil, že v souzeném případě došlo k neoprávněnému zásahu do soukromí žalobců chráněného § 11 OZ, jehož součástí je i rodinný život, kdy z objektivního pohledu je ztráta jednoho z členů tohoto společenství zcela neodčinitelnou újmou, která stíhá jeho zbývající členy, takže náhrada nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 OZ je pak přiměřeným prostředkem obrany proti neoprávněnému zásahu.“47) Za závažnou újmu jsou dále praxí považovány zejména nemajetkové újmy, při jejichž vzniku bylo užito médií, jako prostředku pro šíření obsahu neoprávněného zásahu. Porušitel osobnostních práv prostřednictvím sdělovacích prostředků zpravidla též způsobí zásah trvající dlouhou dobu a spolu s tím i jeho značnou intenzitu, jen obtížně napravitelnou zcela. Peněžitou satisfakcí lze pak takto způsobenou újmu nezřídka jen do určité míry zmírnit a nikoliv odstranit zcela. „Za takové závažné újmy odůvodňující peněžité zadostiučinění jsou soudní praxí považovány zejména újmy vzniklé prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků, které jak potvrzují zkušenosti, mají zpravidla široký vliv na veřejnost se značným ohlasem (jak patrno, zadostiučinění v penězích představuje za těchto předpokladů institut, který nelze 46) 47)

Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1381/2005 Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1678/2004

32

používat k vyvažování a zmírňování menší, běžné, popř. jen krátkodobě působící nemajetkové újmy na osobnosti fyzické osoby).“48) K tomu aby byl neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby považován za zásah se značnou intenzitou, odůvodňující případné přiznání peněžitého zadostiučinění, přispěje také okolnost, kdy je při výkonu práva kritiky sdělován nepravdivý údaj, zejména jeli takový zásah učiněn prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků. „Použití kritiky, ironizování, odsuzování a zavrhování jednání nebo činnosti fyzické osoby, opírající se o okolnosti, o nichž je sdělován nepravdivý údaj, představuje zpravidla citelný neoprávněný zásah do práva fyzické osoby na ochranu její osobnosti, přičemž tu jde o značnou intenzitu neoprávněného zásahu, který bude obvykle mít nepříznivé důsledky pro takto postiženou osobu co do jejího postavení v rodině a ve společnosti.“49)

Blíže lze k oběma výše popsaným podmínkám pro přiznání peněžitého zadostiučinění podle § 13 odst. 2 OZ uvést následující. Pokud jsou obě podmínky splněny zároveň spolu s podmínkami základními, za kterých je ustanovení § 13 OZ použitelné (existence zásahu, jeho neoprávněnost a příčinná souvislost mezi nimi), vzniká ze zákona nárok na přiznání přiměřeného zadostiučinění ve své peněžité formě soudem. Peněžité zadostiučinění ovšem nemusí být jedinou formou zadostiučinění, které bude soudem v posuzovaném případě přiznáno, neboť v četných případech bude peněžité zadostiučinění přiznáno poškozenému nemajetkovou újmou zároveň spolu s některou formou zadostiučinění morálního. Tyto dvě formy zadostiučinění se dají kumulovat a přiznat poškozenému zároveň. „Z použitého slova § 13 odst. 2 OZ „též“ lze usuzovat na to, že nelze vyloučit případy, kdy obě formy zadostiučinění, tj. jak morální zadostiučinění, tak i peněžité zadostiučinění budou in concreto za splnění

48)

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha a.s., 2004, str. 185 49) Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. Cdon 24/95

33

potřebných podmínek kumulovány.“50) „Kumulace obou forem zadostiučinění není vyloučena, lze je přiznat jen tomu, kdo utrpěl újmu (nikoliv osobě třetí).“51) Přiznání zadostiučinění v peněžité formě a splnění podmínek pro něj nezbytných, nebo i těch pravidelně se vyskytujících, neobligatorních, je již dnes v praxi řešeno v poměrně významném počtu rozsudků Vrchních, Nejvyššího i Ústavního soudu. Několik problémů v praxi se vyskytujících však stále přetrvává. Jedním z nich je otázka, zda v rámci ochrany osobnosti zemřelé osoby, mohou ve sporu o právo na přiznání finanční satisfakce pokračovat s úspěchem i osoby, které uvádí § 15 OZ. Jedná se o manžela nebo partnera a děti zemřelé fyzické osoby, a není-li jich, pak její rodiče. Platný právní stav zatím neumožňuje dát na tuto otázku kladnou odpověď, neboť právo na zadostiučinění v penězích je natolik úzce spjato s fyzickou osobou, že její smrtí toto právo zaniká v jakémkoliv stádiu nebo okamžiku řízení a osoby uvedené v § 15 OZ ho již uplatňovat ve jménu zemřelé fyzické osoby nemohou. „Teorie i praxe zatím za platné právní úpravy shodně usuzují, že nikoliv, protože právo na zadostiučinění v penězích je právem, které je natolik spjato pouze s dotčenou fyzickou osobou, že její smrtí zaniká.“52) V rámci posmrtné (postmortální) ochrany zemřelé fyzické osoby se ale mohou osoby uvedené v § 15 odst. 1 OZ, za platné právní úpravy, domáhat s úspěchem svým jménem upuštění od neoprávněného zásahu, odstranění nepříznivých následků těchto zásahů, ale i různých forem morálního zadostiučinění. Jak již bylo řečeno, v rámci posmrtné (postmortální) ochrany zemřelé fyzické osoby se osoby uvedené v § 15 odst. 1 OZ s úspěchem svým jménem domáhat peněžního zadostiučinění nemohou. Je tomu tak proto, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích zaniká a nepřechází na dědice podle § 460n. OZ. Právo zaniká ze zákona dokonce i za stavu věci, kdy již bylo zmíněné právo na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu fyzické osoby pravomocně přiznáno a probíhá ohledně něj vykonávací řízení. Zemře-li tudíž dotčená fyzická osoba před koncem vykonávacího řízení (před úspěšným vymožením tohoto práva), pravomocně přiznané

50)

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha a.s., 2004,str. 187 51) Fiala, Holub, Bičovský – Občanský zákoník – poznámkové vydání s judikaturou a literaturou – 12 dopl. a aktual. vyd str. 37 52) Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha a.s., 2004, str. 189

34

právo na zadostiučinění v peněžní formě i tak ze zákona zanikne. „Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích smrtí postižené fyzické osoby zaniká a nepřechází na její dědice podle ustanovení § 460n. OZ. Zánik tohoto práva smrtí postižené fyzické osoby nastává bez ohledu na to, zda právo bylo původcem neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby již uznáno, či nikoliv, zda bylo zemřelou postiženou fyzickou osobou ještě za jejího života uplatněno u soudu, či nikoliv, popřípadě zda bylo o tomto právu před smrtí fyzické osoby již pravomocně rozhodnuto, či nikoliv; právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích zanikne i v případě, byl-li již nařízen výkon rozhodnutí, avšak toto právo nebylo ještě za života postižené fyzické osoby úspěšně vymoženo.“53) Primárním účelem peněžitého zadostiučinění je poskytnutí náhrady a zmírnění nemajetkové újmy postižené fyzické osobě. Zemře-li fyzická osoba, nemůže peněžité zadostiučinění po její smrti již plnit svůj hlavní účel. „Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (peněžité zadostiučinění) podle § 13 odst. 2 OZ je svou povahou úzce spjato s postiženou fyzickou osobou a má osobní charakter především proto, že jeho cílem je přiměřeně vyvážit a zmírnit nemajetkovou újmu vzniklou fyzické osobě na její osobnosti; není-li fyzické osobě poskytnuta náhrada ještě za jejího života, nemůže po její smrti již plnit svůj účel.“54) Smrt poškozené fyzické osoby má ve sporech o přiznání satisfakce také své procesní důsledky, zemře-li žalobce, v řízení již nelze dále pokračovat. „V řízení o náhradu nemajetkové újmy v penězích nelze pokračovat, zemře-li žalobce.“55) Z důvodů výše uvedených tak fakticky dochází k situaci, kdy ve stavu příliš dlouho trvajících soudních řízení, dlouhodobě kritizovaném sdělovacími prostředky i veřejností, se v mnoha případech reálně může stát, že se porušitel osobnostních práv poškozené fyzické osoby zbaví své povinnosti poskytnout jí přiměřené peněžní zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou způsobil. Existuje tudíž nebezpečí, že se žalovaný v případech nemoci nebo stáří žalobce v takových řízeních bude snažit řízení záměrně bezdůvodně prodlužovat a spoléhat na možnost, že mu eventuelně povinnost platit finanční satisfakci v důsledku smrti žalobce zcela odpadne. De lege ferenda je tento stav neúnosný a neztotožňuje se s ním ani právní teorie. „Uvažováno de lege ferenda je tento stav neodůvodněnou prémií pro toho, kdo do osobnostních práv zemřelé 53)

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 23 C 52/96 Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 608/2002 55) Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 608/2002 54)

35

fyzické osoby neoprávněně zasáhl, a tím výhodou pro původce neoprávněného zásahu na úkor cizí fyzické osoby, které byla způsobena újma.“56)

56)

Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str. 186

36

5. Kritéria stanovení výše peněžitého zadostiučinění Zákon stanoví v § 13 odst. 3 OZ taxativně dvě kritéria, k nimž soud musí přihlížet při svém rozhodování, v jaké výši peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu poškozené fyzické osobě přizná. Občanský zákoník však již dále nestanoví ani minimální a ani maximální hranici, v jaké soud peněžité zadostiučinění přiznat může. Toto řešení je vhodné vzhledem k tomu, že téměř každý jednotlivý případ se liší svými detaily a i pokud na něj bude nahlíženo jako na celek, bude téměř vždy nutné přiznat spravedlivé a přiměřené zadostiučinění v různých případech v různé míře. Soud pak určí, jaká míra finančního zadostiučinění bude přiznána a pokládána za přiměřenou. Zákon soudu v této úvaze poskytuje značný prostor pro uvážení, ovšem nikoliv neomezený. „Je faktem, že určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení § 136 OSŘ, kdy soud tuto výši určí podle své úvahy.“57) Soud své rozhodnutí musí vždy opřít o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska a zároveň vycházet i z úplného skutkového stavu věci. „Ač se určení výše tohoto zadostiučinění stává předmětem volného uvážení soudu, musí soud v každém jednotlivém případě vycházet z úplného skutkového stavu a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska.“58) Dvěmi výše zmíněnými kritérii, ke kterým soud musí vždy přihlédnout při stanovení výše peněžitého zadostiučinění, jsou:

a)

závažnost vzniklé nemajetkové újmy

Z logiky věci vyplývá, že čím závažnější bude neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, v důsledku kterého nemajetková újma vznikla, tím by měla být i výše zadostiučinění v penězích vyšší. Větší závažnost zásahu spočívá zejména v jeho vyšší intenzitě, delší době trvání, větším rozsahu jeho účinků apod.

57) 58)

Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1381/2005 Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003

37

Se závažností vzniklé nemajetkové újmy, jako jedním z kritérií pro určení výše peněžitého zadostiučinění, úzce souvisí ustanovení § 444 odst. 3 OZ (o němž je pojednáno podrobněji v následujících kapitolách), které paušálně určuje pevné peněžité částky pro případy usmrcení blízkých osob. Toto limitování výše finanční satisfakce v případech usmrcení blízkých osob představuje zcela konkrétní výši zadostiučinění v penězích, které musí být poškozeným fyzickým osobám za jejich nemajetkovou újmu přiznáno, avšak určuje také zároveň určitou přesnou finanční částku za konkrétní druh nemajetkové újmy, která je zákonodárcem závazně stanovena. To samo o sobě dalo vzniknout úvahám, kterými se některé soudy ve své rozhodovací praxi řídily, totiž že když je v případech, které upravuje § 444 odst. 3 OZ, nutno přiznat určitou částku za takto závažnou nemajetkovou újmu, měly by se tudíž částky přiznávané za jiné nemajetkové újmy (za poškození jiných osobnostních práv než je život) – zpravidla méně závažné – odvozovat od částek peněžitého zadostiučinění, které stanoví § 444 odst. 3 OZ, a být tudíž poměrně nižší. Toto pevné stanovení částek odškodnění v případech porušení jednoho z nejvýznamnějších lidských práv přispívá k tomu, že lze pozorovat tendenci některých soudů přiznávat za porušení méně významných osobnostních práv ještě nižší částky, než jak je tomu v případě podle § 444 odst. 3 OZ a v konečném důsledku tak někdy podhodnocovat nemajetkové újmy vzniklé na osobnostních právech fyzických osob. Ve vztahu k výši peněžitého zadostiučinění přiznávaného v dnes již už tradičních demokraciích jsou výše peněžitého zadostiučinění přiznávané českými soudy v průměru stále na nižší úrovni. „Výše peněžitého odškodnění přiznávaná českými soudy podle § 13 odst. 2 OZ však zůstává při srovnání s praxí vyspělých zahraničních úprav v průměru na stále nižší úrovni. Tuto tendenci svým způsobem posílily i limity jednorázového odškodnění, které vytyčilo ustanovení § 444 odst. 3 OZ pro případy usmrcení blízkých osob. Z této úpravy totiž některé soudy začaly dovozovat, že újmy způsobené na jiných – ve srovnání méně významných – chráněných osobnostních statcích, než je život, je na místě odškodňovat méně.“59) Ustanovení paušálních částek v § 444 odst. 3 OZ se tak nezdá být přínosem pro občanskoprávní úpravu ochrany osobnosti, spíše naopak. Soudcovské uvážení schopné přihlédnout k odlišnostem každého jednotlivého případu je tímto paušalizováním oslabeno a současná moderní právní úprava, i její další trendy do budoucna, se od 59)

Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str. 183 - 184

38

podobných úprav spíše odklánějí. „S ohledem na pochybnosti o opodstatněnosti § 444 odst. 3 OZ pro jeho mechanický, paušální a tím ve svých důsledcích i nespravedlivý přístup, připravovaný občanský zákoník s limitací tohoto druhu v souladu s moderním trendem evropského deliktního práva nepočítá. V této souvislosti je třeba uvést, že právě újmy způsobené na cti a důstojnosti fyzické osoby, zejména došlo-li k nim v hromadně sdělovacím prostředku s jeho široce působícím vlivem, mohou podle povahy případu tuto fyzickou osobu v celém jejím osobním i společenském životě závažně poškodit, popř. ji i celoživotně zničit včetně vážného narušení jejího manželství a rodiny.“60) Příkladem závažnosti nemajetkové újmy, a výše peněžitého zadostiučinění za ní přiznaného, může být případ fyzického napadení, který řešil v rámci dovolání poškozeného i Nejvyšší soud. Ve zmíněném případě si poškozený zakoupil (zaplatil za něj) v obchodním domě mimo jiné i holící strojek a chtěl z obchodního domu odejít. Obchodní dům byl však vybaven detekčními rámy a v důsledku neodmagnetování onoho holícího strojku detekční rám signalizoval, že je z obchodu zřejmě odnášeno neodmagnetované (nezaplacené) zboží. Za této situace pracovník bezpečnostní služby obchodního domu, který byl situaci přítomen, chtěl zákazníka odnášejícího domněle nezaplacené zboží zadržet. Při pokusu o zadržení pracovníkem bezpečnostní služby do případného příjezdu policie, zákazník pracovníka bezpečnostní služby od sebe odstrčil. Pracovník bezpečnostní služby na odstrčení reagoval fyzickým útokem na zákazníka, při kterém ho dokonce zranil v obličeji, což bylo později kvalifikováno soudem v následném trestním řízení jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 TZ. Zákazník později podal žalobu na ochranu osobnosti podle § 11n. OZ, v níž se kromě omluvy dožadoval i peněžitého zadostiučinění podle § 13 odst. 2 OZ ve výši 100.000 Kč. Za zmínku na tomto místě stojí část rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který v tomto případě jako odvolací soud rozhodoval, v němž rozhodl, že ačkoliv šlo o trestný čin ze strany pracovníka bezpečnostní služby obchodního domu, nejde zde o tzv. exces (tudíž okolnost vylučující odpovědnost obchodního domu za jednání svého zaměstnance – pracovníka bezpečnostní služby obchodního domu) a že za jednání pracovníka bezpečnostní služby obchodního domu bude nést obchodní dům občanskoprávní odpovědnost, neboť jeho jednání jeho zaměstnance bylo jednáním ve věcném, místním i 60)

Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str. 184

39

časovém vztahu k plnění jeho pracovních povinností. „Při posouzení pasivní legitimace žalované se proto odvolací soud zabýval otázkou, zda se tak nejednalo o exces z plnění úkolů žalované. Především připomněl, že za okolnost vylučující odpovědnost žalované nelze považovat skutečnost, že jednání J.Š. bylo kvalifikováno jako trestný čin. Zdůraznil, že určujícím je, zda jednání jmenovaného mělo místní, časový a zejména věcný vztah k plnění jeho pracovních povinností, zda při činnosti, jíž měla být žalobci způsobena újma, sledoval z objektivního i subjektivního hlediska plnění svých pracovních povinností. V řízení pak bylo prokázáno, že J.Š. pracoval u vstupního prostoru do prodejny a označoval jinde zakoupené zboží a do prodejny vnášené věci a hlídal, aby nikdo neodnášel zboží bez placení.“61) Za těchto okolností bylo dáno zákazníkovi soudy za pravdu, že k závažné újmě na jeho osobnosti došlo, přičemž mu Krajský soud v Hradci Králové přiznal rozsudkem celou požadovanou částku za nemajetkovou újmu 100.000 Kč, odvolací Vrchní soud v Praze pak přihlédl k okolnosti, že žalobce ke své nemajetkové újmě přispěl svým jednáním (odstrčením pracovních bezpečnostní služby obchodního domu) a přiznal mu peněžité zadostiučinění místo ve výši požadovaných 100.000 Kč jen ve výši 70.000 Kč za tento zásah značné intenzity, který se dotýkal žalobcovi osobní integrity. „Odvolací soud uvedl, že bylo prokázáno, že žalobce odmítl poskytnout součinnost pracovníkovi bezpečnostní služby poté, co detekční rám signalizoval, že je z prodejny zřejmě odnášeno neodmagnetované zboží. Sám žalobce připustil, že pracovníka bezpečnostní služby poté, co mu zastoupil cestu, odstrčil, aby mohl odejít. Žalobce tak neposkytl podle názoru odvolacího soudu logicky předpokládanou a potřebnou součinnost k objasnění věci, k čemuž postačilo pouze vyjmutí (zakoupeného) holícího strojku ze zavazadla a předložení dokladu o jeho zaplacení. Za této situace odvolací soud měl za přiměřenou výši náhrady nemajetkové újmy v částce 70.000 Kč.“62) Nejvyšší soud pak potvrdil rozsudek Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu a dovolání poškozeného v rozsahu přiznání vyšší peněžité satisfakce, než jak ji určil Vrchní soud v Praze, zamítl. Na právě popsaném případě je patrné, že praxe ohodnotila případ ne přespříliš závažného jednorázového fyzického útoku a zásahu do integrity fyzické osoby, jako zásah do osobnosti fyzické osoby, za který přiznala peněžní zadostiučinění ve výši 70.000 Kč, v případě Krajského soudu pak 100.000 Kč. Uvedené částky za nemajetkovou újmu podobné závažnosti se 61) 62)

Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007

40

tak dostávají do ostrého kontrastu s částkami, které stanoví § 444 odst. 3 OZ za škodu usmrcením jenž náleží pozůstalým jako jednorázové odškodnění. V případě § 444 odst. 3 OZ se však jedná o násobně závažnější újmu působící bez časového omezení a s ohromným vlivem na všechny dotčené. I proto je aktuální se zamýšlet nad samotnou existencí výslovného ustanovení v § 444 odst. 3 OZ a v něm stanovených pevných částek, které nemohou účinně reagovat na okolnosti v každém jednotlivém případě jedinečné.

b) okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo

Druhé kritérium pro stanovení výše peněžitého zadostiučinění je stanoveno záměrně velmi obecně, s cílem umožnit soudům v rámci svého uvážení o určení konkrétní výše finanční satisfakce podle požadavků přiměřenosti a spravedlnosti, přihlédnout ke všem specifikům a okolnostem, za nichž k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv fyzické osoby došlo. Občanský zákoník zde neuvádí žádné příklady jako typické okolnosti za kterých k neoprávněnému zásahu může dojít, narozdíl od ustanovení § 13 odst. 2 OZ, kde je zvoleno uvedení jednoho příkladu a kde je jako typická okolnost pro považování morální satisfakce jako nepostačující, uvedeno snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve společnosti ve značné míře. Z neuvedení žádného příkladu v § 13 odst. 3 OZ a ze široce koncipované formulace „okolností, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo“, lze dovodit, že soud není jen oprávněn, nýbrž je i povinen přihlížet ke všem okolnostem případu relevantním pro určení konkrétní výše peněžitého zadostiučinění. „V takto široce vymezeném rámci „okolností, za kterých k porušení práva došlo“ je třeba přihlížet např. ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo (např. ve volební kampani musí politici počítat s větší polemičností a razancí výpadů proti svým osobám jako osobám veřejného zájmu).“63) Může se jednat o nejrůznější okolnosti, jež dávají neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby např. vyšší intenzitu, než kdyby se v konkrétním případě ta která konkrétní okolnost nevyskytla, nebo způsobují delší trvání zásahu, zapříčiní jeho 63)

Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str. 194

41

celkovou větší závažnost, ale mohou to být i okolnosti, jejichž výskyt bude mít za následek přiznání peněžité satisfakce v menší míře. K poslední zmíněné okolnosti neoprávněného zásahu, která může způsobit přiznání peněžité satisfakce v menší míře, než kdyby se tato okolnost v konkrétním případě nevyskytla, patří například okolnost, kdy si poškozená fyzická osoba „svémocí“ fakticky poskytne jistou formu zadostiučinění sama na úkor zájmů škůdce. „Je-li účelem zadostiučinění podle § 13 OZ reparace následků zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby, pak předpoklad poskytnutí takovéhoto zadostiučinění může modifikovat skutečnost případného zhojení následku zásahu v té či oné míře tím, že jistou formu zadostiučinění si fakticky poskytne sám poškozený, a to na úkor zájmů škůdce, např. ve formě následného a jinak neakceptovatelného verbálního nebo brachiálního útoku, apod. V takovýchto případech je třeba porovnat míru dotčení osobnosti fyzické osoby a tomu odpovídající předpoklad přiměřenosti odpovídající satisfakce s tím, do jaké míry byl nárok na satisfakci suplován případnou „svémocí“ poškozeného.“64) Lépe si lze představit různé okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby dojde, které způsobí, že peněžní zadostiučinění bude soudem přiznáno ve zvýšené míře, než kdyby se tyto okolnosti v daném případě nevyskytovaly. Bude se jednat o okolnosti, které zvyšují intenzitu zásahu, zvyšují počet fyzických osob, které se o neoprávněném zásahu dozví, nebo jim díky způsobu jeho provedení zůstane v paměti značně dlouhou dobu apod. Půjde např. o okolnost šíření neoprávněného zásahu

pomocí

hromadných

sdělovacích

prostředků,

za

pomocí

užití

neakceptovatelných a hrubých výrazových prostředků, o zásah který je záměrně vytvářen tak, aby co nejvíce danou fyzickou osobu poškodil nebo aby jeho původce měl z tohoto zásahu co největší prospěch - např. zvýšením nákladu výtisků svého periodika a tím i svého zisku, zvolením své osoby jako politika namísto osoby dotčené neoprávněným zásahem atd. Z hlediska určení výše peněžitého zadostiučinění a vzhledem ke značně širokému vymezení druhého kritéria pro stanovení výše finanční satisfakce (okolností za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo), bude bráno v potaz i to, jaký byl subjektivní vztah původce neoprávněného zásahu k výsledkům a účinkům neoprávněnému zásahu. Pro určení konkrétní výše peněžitého zadostiučinění se tak bude brát v potaz i subjektivní stránka – zavinění, i 64)

Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2971/2000

42

když je úprava ochrany osobnosti fyzické osoby jako celek založena na přísném objektivním principu. Podle závažnější formy zavinění by tak mělo být přiznáno i zadostiučinění v penězích dotčené fyzické osobě ve zvýšené míře. V tomto bodě není sice úplná názorová jednota, nicméně podle mého úsudku je přihlédnutí k subjektivní stránce v případech, kdy se určuje konkrétní výše peněžitého zadostiučinění nejen účelné a správné, ale i nutné, protože okolností za které k neoprávněnému zásahu došlo je jistě i jeho úmyslné nebo nedbalostní zavinění původcem zásahu a zvláště v případě úmyslného zavinění, které má i svůj motiv a způsobí spíše závažnější následek, než kdyby zásah nebyl úmyslný a naplánovaný, proto by k němu mělo být soudem přihlíženo. Za tuto chtěnou vyšší újmu způsobenou úmyslným neoprávněným zásahem je pak na místě přiznat i vyšší peněžité zadostiučinění, to pak bude navíc působit i větší preventivní silou do budoucna na omezení výskytu obdobných případů. „S poukazem na širokou formulaci zákonného kritéria „okolnosti za kterých k porušení práva došlo“, které ani svým zněním, ani svou povahou nevylučuje přihlížet rovněž k subjektivním okolnostem na straně původce neoprávněného zásahu, lze v souladu s judikaturou obecných soudů i Ústavního soudu dovodit, že soud při svém rozhodování o výši peněžitého zadostiučinění by měl přihlížet i k tomu, zda např. původce neoprávněného zásahu – spoléhaje na věrohodnost a znalost určitých podkladů – zasáhl do osobnosti fyzické osoby jen z nedbalosti (lehkovážnosti) anebo zda mu lze na neoprávněném zásahu a nastalém závažném nepříznivém následku přičíst úmysl, popř. dokonce zlý úmysl (např. záměrně sledovaný cíl skandalizovat a pomluvit určitou osobu). V tomto směru lze dojít k závěru, že v případě zlého úmyslu (záměru) na straně původce neoprávněného zásahu by měl soud svůj odsudek nad tímto společensky i právně zvlášť odsouzeníhodným chováním vyjádřit právě citelným určením výše peněžitého zadostiučinění.“65) Soudní praxe řešila případ, ve kterém byla podobizna umělkyně s mezinárodním věhlasem použita bez jejího svolení jinou osobou k reklamním účelům, v úmyslu získání finančního prospěchu. Vyobrazení podobizny oné umělkyně s mezinárodním věhlasem bylo použito na etiketě výrobků, se kterými se snažila na trhu uspět žalovaná strana. Žalobkyně v tomto případě požadovala zadostiučinění v peněžité formě, za jí způsobenou nemajetkovou újmu, ve výši 200.000 Kč. Případ řešil Krajský soud v Brně, 65)

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha a.s., 2004, str. 195

43

který žalobkyni ve svém rozsudku přiznal právo na peněžité zadostiučinění ve výši 100.000 Kč, zatímco návrh žalobkyně co do další požadované částky 100.000 Kč zamítl. Žalovaná strana se proti tomuto rozsudku odvolala k Vrchnímu soudu v Olomouci, ten nejdříve zamítl celý návrh žalobkyně na peněžité zadostiučinění jako neodůvodněný, ale proti tomuto jeho rozsudku podala žalovaná dovolání k Nejvyššímu soudu. Poté, co Nejvyšší soud vyslovil ve svém rozsudku o dovolání právní názor, že v tomto případě jsou splněny všechny podmínky pro přiznání peněžitého zadostiučinění, rozhodoval v případu znovu Vrchní soud v Olomouci. Po rozhodnutí o dovolání a vrácení věci Vrchnímu soudu v Olomouci k novému rozhodnutí, byl tento povinen respektovat právní názor Nejvyššího soudu a rozhodl o přiznání peněžitého zadostiučinění žalobkyni a to ve výši 30.000 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil několika okolnostmi, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti žalobkyně došlo, ale i úvahou a srovnáním výše přiznané peněžité částky s peněžitými částkami, které upravuje § 444 odst. 3 OZ. „S přihlédnutím k závaznému právnímu názoru dovolacího soudu se dále zabýval otázkou náhrady nemajetkové újmy v penězích. Přihlédl k tomu, že žalobkyně v době zjištěného zásahu v roce 2003 byla známou umělkyní s mezinárodním věhlasem. Podobizna její tváře byla (žalovanou) spojena s výrobky ve výprodeji ke komerční reklamě, ze které měla žalovaná nepochybně prospěch při obchodování. Odvolací soud vzal v úvahu dotčení soukromí žalobkyně, dopad na její profesionální čest, stejně tak i postoj žalované k protiprávnímu zásahu, jehož se dopustila. Při určování výše náhrady nemajetkové újmy v penězích zmínil i relace, které se naskýtají v porovnání s úpravou obsaženou v ustanovení § 444 odst. 3 OZ po novele provedené zákonem č. 37/2004 Sb. (když konstatoval, že usmrcení blízkého člověka je nepochybně zásahem nesrovnatelně závažnějším, než zásah posuzovaný v tomto řízení). Za přiměřenou měl proto náhradu vzniklé nemajetkové újmy ve výši 30.000 Kč.“66) Na tomto případu ze soudní praxe je možno pozorovat, že rozhodnutí ve věcech ochrany osobnosti skutečně nejsou jednoduchou záležitostí, zvláště pokud je v daném případě přiznáno i peněžité zadostiučinění. Z případu je patrné, že soudy jednotlivých stupňů rozhodovaly o výši přiznané částky značně rozdílně a Vrchní soud ve svém rozhodnutí, předcházejícím rozsudku Nejvyššího soudu o dovolání, nepřiznal dokonce peněžité zadostiučinění vůbec. Další významným faktem, který tvoří i obsah rozhodnutí 66)

Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1123/2008

44

Nejvyššího soudu v této věci, je, že je skutečně brán v potaz § 444 odst. 3 OZ a jeho paušální částky jím stanovené a ty jsou porovnávány s jinými případy, kde se nejedná o usmrcení fyzické osoby, ale jde třeba pouze o neoprávněné použití něčí podobizny v reklamě. „Současně s ohledem na výtku dovolatelky vztahující se k § 444 odst. 3 OZ je nutno zdůraznit, že odvolací soud toto ustanovení ve svém rozhodnutí zmínil pouze v souvislosti s vymezením relací při hodnocení míry zásahu do různých složek osobnosti fyzické osoby. Je nepochybné, že takováto úvaha je zcela legitimní, přičemž však současně neznamená, že by toto ustanovení bylo přímo aplikováno na danou věc.“67) V případu popsaném výše bylo přiznáno za fyzické napadení poškozenému 70.000 Kč, v posledně

popsaném

případu

ze

neoprávněné

použití

podobizny umělkyně

s mezinárodním věhlasem pouze 30.000 Kč. Zejména pak výše přiznaného peněžitého zadostiučinění v případu umělkyně s mezinárodním věhlasem dává vzniknout otázkám, jestli takováto výše částky finanční satisfakce je adekvátní a dostatečná, i když je vzniklá újma jistě nesrovnatelně menší, než újmy, jimiž se zabývá § 444 odst. 3 OZ. Je otázkou, jestli částka 30.000 Kč, ač se nemusí zdát nízká, bude v případě umělkyně s mezinárodním věhlasem a tudíž i větší možnosti ztráty popularity, prestiže, příznivců, dostatečná i vzhledem k faktu, že žalovaná strana neoprávněně použila její podobizny k účelu profesionálního obchodu a zvýšení svých zisků, pravděpodobně také nemalých. Toto vše způsobuje striktní ustanovení v § 444 odst. 3 OZ a v jeho důsledku jsou pod jeho rozhodujícím vlivem přiznávány částky peněžitého zadostiučinění v případech, které nemají s usmrcením fyzické osoby a nemajetkovou újmou pozůstalých nic společného, tyto částky nemusí být ovšem v daných případech, při posouzení všech konkrétních okolností, zcela adekvátní.

Ke stanovení výše nároku za nemajetkovou újmu obecně je třeba zmínit ještě několik souvisejících témat a otázek. Předně se nepřipouští možnost vyžádat si znalecký posudek za účelem určení konkrétní výše peněžitého zadostiučinění. Tu může v rámci své volné úvahy určit jen soud. On je odborníkem i znalcem v oblasti práva a jen na něm záleží v jaké výši peněžité zadostiučinění poškozené fyzické osobě přizná. „Možnost vyžádat si znalecký posudek za účelem objektivizace výše peněžitého zadostiučinění je pro zvláštní povahu 67)

Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1123/2008

45

práva na peněžitou satisfakci vyloučeno. Výši peněžitého zadostiučinění určuje v rámci volné úvahy jen soud.“68) Stejně tak úroky z prodlení do právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí soudu nemají při přiznání peněžitého zadostiučinění místo. „Možnost přiznání úroků z prodlení při peněžitém zadostiučinění nepřichází v úvahu, neboť právo na tento druh zadostiučinění není majetkovou pohledávkou ze závazkového právního vztahu (§ 121 odst. 3 OZ, § 488n. OZ).“69) „Fyzická osoba, domáhající se práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 OZ, nemůže požadovat úroky z prodlení.“70) Po právní moci a vykonatelnosti soudního rozhodnutí již ale není žádný důvod činit rozdíl mezi peněžitou povinností založenou pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu o ochraně osobnosti a jinými peněžitými povinnostmi. Za tohoto předpokladu tedy úroky z prodlení poškozenému i zde přiznány být mohou. „Po právní moci rozhodnutí soudu a po jeho vykonatelnosti je však již situace jiná, což bývá v právní praxi někdy přehlíženo. Jestliže je totiž rozhodnutí soudu již pravomocné a vykonatelné, musí subjekt plnit povinnost peněžitého zadostiučinění stejně jako každou jinou peněžitou povinnost. To platí v případě prodlení povinnosti s planění peněžitého zadostiučinění i ohledně úroků z prodlení.“71) Žalobce musí v řízení o ochraně osobnosti uvést konkrétní výši peněžitého zadostiučinění, pokud ho požaduje, vyžaduje to § 79 odst. 1 OSŘ, který se týká návrhových řízení, mezi něž patří i řízení v oblasti ochrany osobnosti. „Řízení o ochranu osobnosti je návrhové řízení. S odkazem na ustanovení § 79 odst. 1 OSŘ proto musí být ze žaloby patrno i to, jaké konkrétní výše zadostiučinění v penězích se žalobce domáhá. Požadovaná výše peněžitého zadostiučinění pak tvoří maximální částku, kterou soud může přiznat.“72) Vyskytují se případy, kdy místo peněžitého zadostiučinění pro jeho funkci zmírňující nemajetkovou újmu utrpěnou fyzickou osobou v důsledku neoprávněného zásahu, je poškozeným požadována sice peněžitá částka za nemajetkovou újmu, ale pouze v symbolické výši a nikoliv pro její hlavní funkci jako peněžité satisfakce, nýbrž

68)

Švestka – malý komentář A5 str 144 Švestka – malý komentář A5 str 144 70) Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 23 C 113/99 71) Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha a.s., 2004, str. 197 72) Usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 Co 174/95 69)

46

z důvodu symbolického, jako morální zadostiučinění. Obě formy zadostiučinění je třeba od sebe jasně a zřetelně odlišovat, jak se v tomto smyslu vyjádřil i Nejvyšší soud. Rozlišování forem satisfakce za nemajetkovou újmu má i své praktické důsledky, neboť soud není oprávněn přiznat poškozenému, co on sám v petitu své žaloby nepožaduje. „Protože soud je vázán návrhem postižené fyzické osoby, je tak vázán i tím, zda v rámci takového návrhu na zadostiučinění se postižená fyzická osoba domáhá (mimo jiné) též např. satisfakce spočívající v přisouzení symbolické peněžní částky (§ 153 odst. 2 OSŘ). Pokud tomu tak není a je-li postiženým uplatňována náhrada nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 OZ, pak – jak již bylo vyloženo – pro určení přiměřeného zadostiučinění v penězích zákon stanoví taxativně dvě kritéria, ze kterých soud musí při svém rozhodování vycházet. Jde tak jednak o zjištění závažnosti vzniklé nemajetkové újmy, jednak o ověření okolností, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo. Z uvedeného je proto třeba dovodit, že sám soud, aniž by k tomu byl povolán vlastním návrhem dotčené fyzické osoby, není oprávněn rozhodnout o přiznání symbolické satisfakce za dotčení osobnostních práv této osoby.“73) Jak vysoká peněžní částka bude ještě považována za symbolickou a neschopnou proto pro svou povahu plnit funkci peněžitého zadostiučinění je diskutabilní. Podle mého mínění by to měla být buď částka pouhé jedné koruny, u které zřejmě nikdo nemůže pochybovat o tom, že jde o částku jen symbolickou a plnící pouze funkci morálního zadostiučinění, anebo by to měla být částka, která má specifický vztah k řešenému případu. Specifický vztah k řešenému případu by pak mohla mít částka např. pěti korun, u které také zřejmě nikdo nevysloví pochybnosti o její pouhé symbolické funkci, jestliže bude přiznána v případě, ve kterém byla poškozená fyzická osoba původcem zásahu hrubě uražena pěti nepřípustnými výrazy, užitými v jeho proslovu šířeném hromadnými sdělovacími prostředky a obsahově se týkajícího poškozené fyzické osoby.

73)

Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1381/2005

47

6. Plynutí času a jeho vliv na existenci nároku na peněžité zadostiučinění Jednotlivá osobností práva fyzické osoby, jsou práva nemajetkového charakteru a proto ze své podstaty nepromlčitelná. Naproti tomu práva majetková, s výjimkou práva vlastnického, promlčení podléhají, jak je stanoveno v § 100 odst. 2 OZ. Specifický charakter práva na peněžité zadostiučinění však vyvolal v odborných kruzích otázku zda i toto právo, jako jedno z osobnostních práv, promlčení nepodléhá, anebo jestli vzhledem k charakteru tohoto práva jde o právo svým způsobem zvláštní, výjimečné, které se natolik podobá právům s funkcí reparace majetkových nároků, že i ono se po uplynutí určitého času od možnosti ho uplatnit poprvé, promlčí. Danou problematikou se zabýval i Nejvyšší soud a Vrchní soud v Olomouci. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1542/2003 vyjádřil svůj právní názor na danou problematiku takto: „Smyslem náhrady nemajetkové újmy v penězích je pak dát do vztahu míru újmy na hodnotách lidské osobnosti s konkrétním finančním vyjádřením náhrady takovéto nemajetkové újmy. I tak však jde vždy o právní instrument, jehož úkolem je zabezpečit respektování a ochranu osobnosti fyzické osoby. Nelze je proto jako právo ryze osobní povahy osobnosti fyzické osoby, na něž se vztahují ustanovení § 11n. OZ, vydělit z okruhu nepromlčitelných nemajetkových práv, byť se satisfakce příslušné nemajetkové újmy fyzické osoby vyjadřuje prostřednictvím finančních prostředků.“74) Podle tohoto rozsudku Nejvyššího soudu se tedy právo na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 13 odst. 2 OZ, stejně jako i ostatní osobnostní práva, nepromlčuje. I přes tento vyslovený názor Nejvyššího soudu Vrchní soud v Olomouci pokračoval ve své praxi v rozhodování podobných případů ve smyslu, že zastával i nadále svůj původní právní názor vyjádřený v jeho rozsudku sp. zn. 1 Co 63/2003, a to, že se právo na peněžité zadostiučinění podle § 13 odst. 2 OZ z jím uváděných důvodů, jako právo majetkového charakteru, promlčuje. „Podle ustanovení § 100 odst. 2 OZ promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení § 105 OZ. Zástavní práva se nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka.“75) „Podstatným pro řešení této problematiky je proto závěr, zda právo na náhradu 74) 75)

Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003 Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 1 Co 196/2005

48

nemajetkové újmy v penězích je právem majetkovým či nikoliv.“76) „Již marginální rubrika v ustanovení § 13 OZ naznačuje, že toto zákonné ustanovení stanoví „jednotlivé“ prostředky ochrany osobnosti fyzické osoby, z nichž část je ryze nemajetkové povahy, avšak právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích má výrazný majetkový charakter.“77) „Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ jako právo majetkové povahy podléhá promlčení v obecné tříleté promlčecí lhůtě.“78) Vrchní soud dále podporuje své úvahy o promlčitelnosti práva na peněžité zadostiučinění myšlenkou, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 OZ je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby a jeho vyjádření peněžním ekvivalentem pak způsobuje, že jde o osobní právo majetkové povahy a tudíž také právo podléhající promlčení. Tímto problémem se znovu aktuálně zabýval Nejvyšší soud a rozsudkem svého velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12.11.2008, č.j. 31 Cdo 3161/2008-156 dal v důsledku přesvědčivosti argumentace Vrchního soudu v Olomouci za pravdu odůvodněnému právnímu názoru, totiž že právo na peněžité zadostiučinění podle § 13 odst. 2 OZ se jako právo majetkové promlčuje. „Právo na náhradu nemajetné újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. Vzniká tehdy, kdy morální satisfakce jako ryze osobní právo k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nedostačuje, a byť jde o satisfakci v oblasti nemateriálních osobnostních práv (obdobně jako u bolestného a ztížení společenského uplatnění či u stanovení hodnoty autorského díla nebo předmětu průmyslového vlastnictví), jeho vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o osobní právo majetkové povahy (viz R 4/2008). Proto právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ promlčení podléhá.“79) Nejvyšší soud se vyjádřil ve smyslu, že určujícím pro charakter a promlčitelnost práva je obecně obsah nároku a nikoliv předmět jeho ochrany. „Je-li obsahem nároku na náhradu nemajetkové újmy požadavek na zaplacení peněžní částky, pak princip právní jistoty vylučuje, aby

76)

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 1 Co 196/2005 Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 1 Co 196/2005 78) Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 1 Co 196/2005 79) Rozsudek Nejvyššího soudu, č.j. 31 Cdo 3161/2008-156 77)

49

plynutí času nebyly přiznány žádné právní účinky. Přípustnost námitky promlčení proti takovému nároku umožňuje přihlédnout k omezeným možnostem prosaditelnosti práva a obrany proti němu. Podle názoru Nejvyššího soudu je to obsah nároku, a nikoliv předmět jeho ochrany, co činí pro povahu nároku určující, zda se uplatní obecný právní institut (promlčení) oslabující jeho vymahatelnost v závislosti na okamžiku jeho uplatnění u soudu (a ovšem na dispozitivním chování i žalovaného).“80) Vzhledem k tomu, že obsahem nároku na peněžité zadostiučinění podle § 13 odst. 2 OZ je požadavek na zaplacení finanční částky, i když za nemajetkovou újmu, správně uzavřel Nejvyšší soud diskuze o tom, zda se právo na peněžité zadostiučinění podle § 13 odst. 2 OZ promlčuje jako jemu charakterem podobná práva na peněžitou satisfakci – práva na odškodnění bolesti poškozeného a práva na ztížení společenského uplatnění. Nejvyšší soud tak nakonec potvrdil názor od počátku zastávaný Vrchním soudem v Olomouci. Uvedený příklad nejistoty v rozhodování ohledně promlčení práva na přiznání peněžitého zadostiučinění jen znovu dokládá složitost a zvláštní charakter práva na ochranu osobnosti jako celku.

80)

Rozsudek Nejvyššího soudu, č.j. 31 Cdo 3161/2008-156

50

7. Peněžitá náhrada škody na zdraví podle § 444 odst. 3 OZ Novela občanského zákoníku č. 47/2004 Sb. s účinností od 1. května 2004 vložila do občanského zákoníku i nyní stále často diskutované ustanovení §444 odst. 3 OZ. Podle § 444 odst. 3 OZ náleží za škodu způsobenou usmrcením pozůstalým osobám jednorázové v přesné výši stanovené finanční odškodnění. Toto odškodnění náleží manželovi nebo manželce ve výši 240.000 Kč, každému dítěti 240.000 Kč, každému rodiči 240.000 Kč, každému rodiči při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte 85.000 Kč, každému sourozenci zesnulého 175.000 Kč a každé další blízké osobě žijící ve společné domácnosti s usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho smrti, 240.000 Kč. Odškodnění podle § 444 odst. 3 OZ za škodu způsobenou usmrcením náleží osobám výše uvedeným a to bez ohledu na to, jakým způsobem nastalo, jestli šlo o následek dopravní nehody, úmyslné násilné usmrcení nebo usmrcení v důsledku nedbalosti třetí osoby apod. Odškodnění podle § 444 odst. 3 OZ je stanoveno v přesných peněžních částkách a dojde-li k usmrcení fyzické osoby, nárok na něj mají všechny osoby taxativně uvedené v tomto ustanovení bez ohledu na jakékoli dokazování, ať už závažnosti újmy nebo jejich osobnímu vztahu k usmrcenému atd. Pokud by místo k usmrcení fyzické osoby došlo k jejímu třeba po celý život trvajícímu zranění, kterým by byly ona i její blízké okolí postiženy, potom se třetí osoba takto postižená, která splní všechny zákonné podmínky pro přiznání náhrady své vlastní nemajetkové újmy, jí může domáhat podle ustanovení § 13 odst. 2, 3 OZ. Třetí osoba bude muset prokázat svůj úzký osobní vztah ke zraněné osobě a následkem toho i postižení vlastní osobnosti. V těchto případech bude soud rozhodovat podle své vlastní úvahy, jakou formu a míru satisfakce postižené třetí osobě přizná, avšak částky stanovené v § 444 odst. 3 OZ by zde měly logicky tvořit limity rozsahu náhrady, třebaže se mohou zdát být částkami příliš nízkými anebo paušálními a bez schopnosti rozlišovat. Na druhou stranu by ovšem neměly tvořit limity pro rozsah přiznané náhrady v jiných případech posuzovaných podle § 13 odst. 2, 3 OZ. V praxi se vyskytly případy, kdy fyzické osoby postižené úmrtím blízké osoby a taxativně vyjmenované v § 444 odst. 3 OZ nepovažovaly částky jednorázového

51

odškodnění v § 444 odst. 3 OZ za dostatečné a požadovaly zároveň i náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2, 3 OZ. Podobný postup ovšem není možný právě z důvodu existence úpravy v § 444 odst. 3 OZ, který upravuje speciální případy vzniku a odškodnění nemajetkové újmy. „Touto speciálně založenou odškodňovací úpravou náhrady takto vzniklé nemajetkové újmy je u osob vyjmenovaných v § 444 odst. 3 OZ vyloučen nárok požadovat náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2, 3 OZ.“81) Jde o logický závěr vyplývající z existence a podoby úpravy v § 444 odst. 3 OZ. Mohly-li by se fyzické osoby, tímto způsobem postižené, domáhat další náhrady podle § 13 odst. 2, 3 OZ, postrádala by tím úprava § 444 odst. 3 OZ smysl. I jednorázové odškodnění podle § 444 odst. 3 OZ se promlčuje, stejně jako jednorázové odškodnění vytrpěných bolestí a ztížení společenského uplatnění (v souladu s dosavadní dlouholetou soudní praxí) a nakonec i nárok na peněžité zadostiučinění podle § 13 odst. 3 OZ jako právo majetkové. Ve všech těchto případech snad již o možnosti úspěšného uplatnění námitky promlčení nejsou v právní teorii ani praxi významné pochybnosti.

81)

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha a.s., 2004, str. 200

52

Závěr Cílem této práce bylo přiblížit téma peněžitého zadostiučinění jako právního prostředku ochrany osobnosti v občanském právu v jeho teoretické rovině i na skutečně řešených příkladech z právní praxe. Práce je k tomuto účelu rozdělena do kapitol, které zahrnují popis, vysvětlení funkce a způsobu praktického posuzování jednotlivých podmínek pro přiznání zadostiučinění v jeho peněžité formě v konkrétních případech. Celková kvalita právní úpravy v oblasti ochrany osobnosti v České republice je v současné době na dobré úrovni a až na několik málo výjimek je plně srovnatelná s úpravami ve vyspělých tradičně demokratických zemích. Jistou rezervu úpravy u nás přeci jen představuje zákonodárcem ne zcela citlivě, speciálně, a bez schopnosti rozlišovat jakékoli rozdíly jednotlivých případů, upravené jednorázové odškodnění za škodu usmrcením náležící pozůstalým podle § 444 odst. 3 OZ. Právní oblast ochrany osobnosti je výjimečná velmi významnou mírou prostoru, kterou zákonodárce záměrně, a také zcela správně, poskytuje pro uvážení soudům při řešení případů z této oblasti v praxi, s cílem dát jim možnost přihlédnout ke konkrétním okolnostem a specifikům každého případu. Uvedené je dáno charakterem předmětu úpravy ochrany osobnosti a zákonná ustanovení s tímto faktem většinou vhodně korespondují. S postupem času a přibýváním počtu řešených případů a vynesených rozsudků týkajících se ochrany osobnosti, a v jejím rámci peněžitého zadostiučinění, se stále více a jasněji vytvářejí podrobnější a konkrétnější pravidla posuzování konkrétních případů, jejichž druhů je v oblasti práva na ochranu osobnosti téměř neomezené množství. Tato pravidla, vytvořená mnohdy již ustálenou judikaturou obecných soudů ohledně dílčích problémů, jako je konkrétní výše peněžitého zadostiučinění nebo jeho případné nepřiznání, nejsou sice právně závazná, nicméně jsou po svém ustálení široce uznávaná a obzvláště soudy nižších stupňů k nim přihlíží a řídí se jimi. Česká judikatura neměla zdaleka tolik času, jako měla ta v dnes již už tradičních demokraciích, na svůj vývoj a na formování jasných pravidel a stanovisek k různým okolnostem různých případů, pod vlivem evropské judikatury však toto své, historickými okolnostmi dané, zpoždění dohání, i co se týče výše peněžních částek přiznávaných v jednotlivých případech.

53

Seznam zkratek: ABGB

Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch (Všeobecný zákoník občanský z r. 1811)

Listina

Listina základních práv a svobod (vyhl. pod č. 2/1993 Sb.)

OSŘ

zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění

OZ

zák. č. 40/1994 Sb., občanský zákoník, v platném znění

SRN

Spolková republika Německo

TŘ

zák. č. 141/1961 Sb., trestní řád, v platném znění

TZ

zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v platném znění

ÚS

Ústavní soud

Ústava

ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky

54

Použitá literatura: Císařová, D., Fenyk, J. a kol., Trestní právo procesní, 4. aktualizované vydání, Linde Praha a.s., 2006 Doležílek, J.: Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti. ASPI, a.s., Praha 2008 Fiala, Holub, Bičovský – Občanský zákoník – poznámkové vydání s judikaturou a literaturou – 12 dopl. a aktual. vyd Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné, 2. aktualizované vydání, Linde Praha a.s., 2006 Kincl, J. a kol.: Všeobecné dějiny státu a práva. Praha, Panorama 1983 Pavlíček, V. – Hřebejk, J.: Ústava a ústavní řád České republiky, díl I., Linde Praha a.s., 1994 Pavlíček, V. a kol.: Ústava a ústavní řád České republiky, díl II., Linde Praha a.s., 1996 Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008 Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha a.s., 2004 Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní, 4. aktualizované vydání, Linde Praha a.s., 2006

soudní rozhodnutí: Nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 15/95 Nález Ústavního soudu, sp. zn III. ÚS 281/03

Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1381/2005 Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2796/2005 Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1701/2005 Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2971/2000 Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. Cdon 24/95

55

Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 964/2000 Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 662/2002 Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 923/2004 Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 608/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1588/2004 Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003 Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1678/2004 Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 608/2002 Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1123/2008 Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003 Rozsudek Nejvyššího soudu, č.j. 31 Cdo 3161/2008-156

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 1 Co 196/2005 Usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 Co 174/95 Usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 Co 18/93

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 23 C 96/95 Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 23 C 52/96 Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 23 C 113/99

56

Summary The purpose of my thesis is to analyse current legal situation in the part of law, which is called ”protection of personal rights of an individual”. Especially than in the subpart of it, which conserns about the adjudication of reasonable monetary satisfaction. The reason for my research is to explain this important and interesting issue in it’s particular details and analyse it’s strong points as well as the weaknesses.

The thesis is composed of seven chapters, each of them dealing with different aspects of the protection of personal rights of an individual and the adjudication of reasonable monetary satisfaction. Chapter One examines the historical foundations of the modern aspects of the adjudication of reasonable monetary satisfaction. Chapter Two outlines the sources of law in the field of protection of personal rights of an individual. Chapter Three characterises the means of protection of civil law defences in protection of personal rights of an individual. Chapter Four describes the conditions of right of an individual to monetary satisfaction. The chapter is subdivided into three parts. Part One describes the conditions of occurance of the civil law sanctions in Section 13 of the Czech Civil Code. Part Two focuses on the circumstances excluding the illegality. Part Three examines the conditions of the adjudication of reasonable monetary satisfaction in accordance with the Section 13 of the Czech Civil Code. Chapter Five points out the criteria for determination of the amount of reasonable monetary satisfaction. Chapter Six concentrates on problems resulting from the passage of time and it’s effect on existence of the right of an individual to monetary satisfaction. Chapter Seven discusses monetary compensation of damage to health in Section 444, paragraph 3 of the Czech Civil Code.

Most chapters contain an outline of relevant Czech case law. Case law has an enormous importance in protection of personal rights of an individual and reasonable

57

monetary satisfaction. Almost every case, which concerns about protection of personal rights of an individual has many unique characteristics and adjudicate it with a special attention nad care is necessary.

The conclusion of the thesis is, that Czech legislation is one of the modern legislations in the field of protection of personal rights of an individual and adjudication of reasonable monetary satisfaction. Is has not serious imperfectiones and is mostly wisely used and applyed by Czech judges in Czech case law.

58

klíčová slova: zadostiučinění, právo, podmínka key words: satisfaction, law, condition

59