Přeložila Olga Bártová

Přeložila Olga Bártová

Copyright © 2010 by Sharie Kohler Published by arrangement with HarperCollins Childretťs Books, a division o f HarperCollins Publishers. Translation © Olga Bártová, 2012 ISBN 978-80-7447-105-6

Mé drahé Catberine

„Když jednou okusíš létání, budeš už navždy kráčet po s pohledem upřeným k nebi, protože jsi tam byl a neustále se tam budeš toužit vrátit. “ L e o n a r d o d a V in c i

1

P

rohlížím si ztichlé jezero. Jsem si jistá, že má smysl takhle riskovat. Temná hladina je klidná a hladká jako naleštěné sklo, nenarušují ji ani záchvěvy větru. Zvedá se mlha, míří dál od průzračných hor tyčících se na pozadí oblohy, která má barvu jako modřina. Ze rtů se mi dere nedočkavý vý­ dech. Za chvíli vyjde slunce. Právě přijíždí udýchaná Azurka. Ani se nenamáhá po­ stavit kolo na stojan, jen ho mrskne vedle mého. „Copak jsi mě neslyšela? Vždyť víš, že neumím šlapat tak rychle jako ty.“ „Nechtěla jsem přijet pozdě.“ Nad horami konečně vykoukne slunce. Temné jezero lemuje úzký rudozlatý pás paprsků. Azurka vedle mě zavzdychá. Je mi jasné, že si předsta­ vuje to, co já - co brzké ranní slunce udělá s její kůží. Jacindo, stejně bysme neměly," poznamená, ale nezní to nijak přesvědčivě. Zabořím ruce do kapes a zhoupnu se na patách. „Chtě­ ly jsme to zkusit, ne? Podívej na to slunce.“ 7

Svléknu se, dřív než stihne cokoliv namítnout. Scho­ vám oblečení za keř a stoupnu si na samý kraj jezera. Třesu se, ale ne z ranního chladu. Chvěju se nadšením. Vtom už na zem padá Azurčino oblečení. „Cassian bude zuřit," prohodí. Zamračím se. Jako by mi záleželo na tom, co si Cas­ sian myslí. Nechodím s ním. I když na mě včera při nácviku úhybných manévrů znenadání nalétl a poku­ sil se mě vzít za ruku. „Nech toho. Teď na něj nechci myslet/' Tuhle malou vzpouru jsem vymyslela i proto, abych se dostala co nejdál od něj. Od Cassiana. Neustále se mi drží nablízku. Sleduje mě tmavýma očima. Vyčkává. Jak ráda bych ho přenechala Tamře. Co bych za to dala, kdyby stál o ni, kdyby vedení našeho kmene nevybralo mě, ale ji. Kohokoliv, jenom ne mě. Vzdychnu. Vadí mi, že jsem neměla na vybranou. Naštěstí mám v tomhle ohledu ještě dost času. Ale teď na to nechci myslet. „Tak hurá na to.“ Snažím se pročistit hlavu, vnímám jen okolní hučení. Větve s šedozelenými listy. Ptáky pro­ buzené za rozbřesku. Lýtka mi ovine vlhká mlha. Protahuju si prsty na nohou, v duchu počítám, kolika kamín­ ků se na drsné hrbolaté zemi dotýkám. V prsou cítím dobře známé pnutí. Moje lidská pokožka mizí, ustupuje a nahrazuje ji silnější drakijská kůže. Napíná se mi obličej, tváře ostře vystupují, sotva zna­ telně se posouvají a zvětšují. Dýchám jinak, protože se mi proměňuje nos, chrupavky se rozestupují. Ruce i nohy se uvolňují a prodlužují. Protahování kostí mi dělá dobře. Podívám se na oblohu. Mraky už nevypadají jako pouhé 8

šedé šmouhy. Vnímám je, jako bych prolétala mezi nimi. Cítím, jak mě laskají studené kapky. Netrvá to dlouho. Tohle je moje možná vůbec nejrych­ lejší převtělení. Jde to snáz, když si můžu svobodně pře­ mýšlet a když je u toho jen Azurka. Když se na mě Cassian příkře nedívá. Když nevidím, že má máma v očích strach. Když mě ostatní nesledují, nehodnotí a nekritizují. Oni mě totiž neustále za něco kritizují. Vyrostou mi křídla, vykukují mi nad rameny. Už jsou celá dobře vidět. Rozevřou se - ozve se zašeptání, vzdech. Jako by i ona hledala povyražení. Svobodu. Cítím na prsou dobře známé chvění - to se mi rozši­ řuje hrudník. Jako bych předla. Otočím se. Azurka je také připravená, vypadá nádherně. Září nejrůznějšími odstíny modré. Pod tmavě modrou drakijskou kůží jí v přibýva­ jícím světle probleskuje růžovofialové zabarvení. Toho jsem si nikdy předtím nevšimla. Je to totiž vidět až teď za rozbřesku, když se chystáme vzlétnout. To je ovšem v našem kmeni zakázané. Jenže v noci bychom o hodně přišly. Obdivné si prohlížím své štíhlé ruce - rudozlatě se lesknou. Zamyslím se. Představuju si velký jantar ze šperkovnice, ve které máme schované naše rodinné draho­ kamy a klenoty. Moje kůže má totiž stejnou barvu jako baltský jantar prozářený sluncem. Je to jen optický klam. Vypadá křehce, a přitom je pevná jako brnění. Už dlouho jsem se takhle neprohlížela. Už dlouho jsem na kůži ne­ cítila sluneční paprsky. Azurka vedle mě tiše vrní. Podíváme se na sebe - obě máme zvětšené duhovky a místo panenek tmavé svislé štěrbiny. Je mi jasné, že teď už nebude mít nic proti. Dívá 9

se na mě zářivě modrými duhovkami. I ona je ráda, že jsme tady. Přestože jsme porušily všechna kmenová pra­ vidla a opustily chráněné území. Jsme tady. Jsme volné. Bříšky prstů se odrazím od země. Křídla zapadnou na místo a pružné membrány se napnou. Začnu stoupat. Otáčím se ve vzduchu. Azurka letí vedle mě, směje se hlubokým hrdelním smíchem. Přežene se přes nás vítr a pak nás na kůži polaskají hebké sluneční paprsky. Jakmile vystoupáme dostatečně vysoko, pustí se Azurka střemhlav k jezeru a udělá něko­ lik vývrtek. Zašklebím se. „Nepředváděj se!“ křiknu. Drakijský hlas mi duní hluboko v hrdle. Azurka zajede pod vodu a na hladinu se vynoří až za několik minut. Azurka je vodní drakie, a tak se jí ve vodě na bocích udělají žábry. Tím pádem může zůstat pod hladinou... třeba navždycky, kdyby chtěla. Tuhle dovednost si osvojili naši dračí předci, aby dokázali přežít. Všichni drakiové to nedokážou. Například ji. Já umím jiné věci. Vznáším se nad jezerem, čekám, až Azurka vyplave na hladinu. Konečně z jezera vytryskne třpytivý gejzír a ve vzduchu se zaleskne její modré tělo, z křídel se jí řinou kapky vody. „Máš jedničku," pochválím ji. „Teď ty!“ Zavrtím hlavou a znova se rozletím, svištím bludištěm hor. Dělám, že neslyším, jak za mnou Azurka volá: „No tak, vždyť je to prima!" Moje nadání rozhodně není prima. Co bych za to dala, 10

kdybych uměla něco jiného. Kdybych byla vodní drakie. Nebo destruktor. Nebo viziokryptéra. Nebo onyx. Nebo... Klidně bych mohla pokračovat. Jenže já jsem takováhle. Dštím oheň. V našem kmeni jsem první po víc než čtyři sta letech. Budím tím mnohem větší pozornost, než o jakou stojím. Od chvíle, kdy jsem se jako jedenáctiletá poprvé převtělila, už nejsem Jacinda, ale ta> kterd dští oheň. A právě kvůli tomu o mém osudu rozhoduje vedení kmene, jako bych jim patřila. Jeho členové jsou horší než moje máma. Vtom ve hvízdání větru a hučení mlhy halící zasně­ žené vrcholky hor zaslechnu ještě jeden zvuk. Je sotva patrný a přichází z velké dálky. Nastražím uši. Zarazím se, snažím se v hustém vzdu­ chu udržet výšku. Azurka zakloní hlavu, zamrká a upře dračí oči do dáli. „Co je to? Letadlo?" Ten rytmický zvuk je čím dál hlasitější, rychle se blíží. „K zemi!" Azurka přikývne a pustí se střemhlav dolů. Vrhnu se za ní. Otočím se, ale vidím jen rozeklané špičky hor. O to lip to slyším. A cítím. Blíží se to. Ten zvuk nás pronásleduje. „Doletíme zpátky ke kolům?" podívá se na mě Azur­ ka. Černé vlasy s modrými pramínky jí ve větru vlají jako prapor. Zaváhám. Nechci, aby dnešní let tak rychle skončil. Kdo ví, kdy se nám zase podaří vyklouznout z domu. Vždyť mě kmen bedlivě střeží a Cassian se neustále 11

,Jacindo!“ Azurka na něco ukazuje měňavým mod­ rým prstem. Otočím se. Leknutím mi poskočí srdce. Zpoza menší hory se vynořuje vrtulník, proplétá se mlhou - takhle na dálku vypadá hodně malý, ale rychle se zvětšuje. „Rychle!" vykřiknu. „K zemi!" Vrhnu se střemhlav dolů, deru se proti větru, křídla mám sklopená k tělu a nohy propnuté jako šíp. Takhle dokážu vyvinout velkou rychlost. Jenže ne dostatečně velkou. Lopatky vrtulníku zuřivě tepou. Lovci. Tak rychle jsem ještě neletěla, do očí mě bodá vítr. Azurka mi nestačí. Křiknu na ni. Ohlédnu se - v prů­ zračných očích jí vidím zoufalství. „Az, pospěš si!" Vodní drakiové létají jen pomalu. To vím. A ona si toho je také vědoma, a proto tak vzlyká. „Dělám, co můžu! Nenech mě tu, Jacindo! Nenech mě tu!" Vrtulník se neustále přibližuje. Mám hořko v puse to ze strachu, protože slyším ještě další dva. Přestanu si dělat naděje, že se jedná o obyčejný vyhlídkový let. Ta es­ kadra nás chce dostihnout. Tak takhle chytili tátu? Vypadaly takhle poslední okamžiky jeho života? Pohodím hlavou, snažím se takové myšlen­ ky zaplašit. Dneska neumřu, moje tělo nikdo nerozřeže a nerozprodá. Ukážu hlavou na stromy pod námi. „Tam se scho­ váme!" Drakie zásadně nelétají nízko nad zemí, jenže nám nic jiného nezbývá. Azurka letí za mnou, kličkuje. Za chvíli už letí vedle 12

mě. Je tak vyděšená, že málem zavadí o rychle se míha­ jící větve. Zastavím se, vznáším se na místě, prudce se mi zvedá hruď. Vrtulníky už hučí přímo nad námi, ten dunivý zvuk nás ohlušuje. Koruny stromů vypadají jako zelená pěna. „Měly bysme se převtělit zpátky do lidské podoby," vydechne Azurka. Kdyby to bylo tak jednoduché. Jsme moc vyděšené. Když se drakie bojí, nedokáže udržet lidskou podobu. Je to obranný mechanismus. V hloubi duše jsme totiž drakie a z toho také pramení naše síla. Dívám se nahoru, skrz mřížoví zmítajících se větví. Cítím pronikavou vůni borovic a lesa. „Dokážu to," prohlásí Azurka hrdelním drakijským hlasem. Zavrtím hlavou. „I kdybys to dokázala, pořád by to bylo moc nebezpečné. Musíme počkat, až odsud zmizí. Určitě by je zarazilo, že by chvíli po tom... co zahlídli dvě drakie, potkali dvě holky." Srdce mi sevře ledová pěst. Nesmím to dopustit. Nejen kvůli mně, ale hlavně kvůli ostatním. Kvůli drakiům a drakiím na celém světě. Naší nejlepší obranou je to, že umíme vypadat jako lidi. ,Jestli za hodinu nedorazíme domů, budeme mít prů­ švih!" Kousnu se do rtu, abych nevyhrkla, že nám hrozí mnohem větší nebezpečí, než že někdo z kmene zjistí, že jsme utekly. Nechci ji ještě víc děsit. „Musíme se schovat K sekavému zvuku vrtulí se přidá ještě jeden. Nená­ padné vrčení. Hrůzou mi vstanou chloupky vzadu na krku. Je tu ještě něco. Pod námi. Na zemi. Blíží se to. 13

Podívám se na oblohu. Protáhnu si prsty, které vypa­ dají spíš jako ptačí spáry, a zase je pokrčím. Křídla se mi chvějí tak, že s nimi jen stěží manipuluju. Instinkt mi radí vzlétnout, ale já vím, že nahoře jsou helikoptéry. Ce­ kají. Krouží jako supi. Skrz koruny stromů vidím jejich tmavé obrysy. Bolí mě na prsou. Ty nikam neodletí. Ukazuju Azurce, ať leze za mnou do husté koruny vysoké borovice. Prodíráme se bodavým jehličím, křídla máme přitisknutá co nej těsněji k tělu, snažíme se vyhý­ bat špičatým větvím. Zadržujeme dech, vyčkáváme. Vtom země pod námi ožije, hemží se na ní auta - ná­ klaďáky, džípy - a terénní motorky. „Ne,“ zasípu. Prohlížím si auta a po zuby ozbrojené muže. Na korbě jednoho náklaďáku dřepí dva chlapi s vystřelovací sítí. Jsou to zkušení lovci. Dobře vědí, co dělají. Dobře vědí, co chtějí ulovit. Az se třese tak, že se s námi rozhoupe tlustá větev, na které dřepíme. Je slyšet, jak šustí listí. Chytnu ji za ruku. Jako první jedou terénní motorky, řítí se neuvěřitelnou rychlostí. Řidič jednoho džípu ukáže rukou z okýnka. „Prohlídněte ty stromy!" zařve. Má hluboký, děsivý hlas. Az se zavrtí. Stisknu jí ruku ještě pevněji. Právě pod námi projíždí motorka. Řidič má na sobě těsné černé trič­ ko, pod kterým se mu rýsují svaly. Bolestivě se mi napíná kůže. „Nemůžu tady jen tak sedět," zašeptá Az přidušeně. „Letím pryč!" „Az!" zavrčím. Můj hluboký dunivý hlas zní vlídně a zoufale zároveň. „Právě o to jim jde. Chtějí nás odsud vyštípat. Musíme zachovat klid." „Nevydržím tady," procedí Az skrz zaťaté zuby. 14

Sevře se mi žaludek. Je mi jasné, že Az se tu dlouho schovávat nebude. Zjišťuju, jak to vypadá dole pod námi, pak se podívám, co dělají vrtulníky nad námi, a nakonec se rozhodnu. „Dobře,“ polknu. „Mám plán. Rozdělíme se „Ne „Vyletím z úkrytu jako první. Lovci se pustí za mnou a ty se vrhneš do vody. Zajedeš pod hladinu a zůstaneš tam. Tak dlouho, jak bude potřeba." Tmavé oči se jí vlhce lesknou, zorničky ve tvaru svis­ lých čárek jí tepou. ,Jasný?“ zeptám se. Trhaně přikývne. Zhluboka se nadechne, nakrčí při­ tom nos. „C-co budeš dělat ty?" Přinutím se k úsměvu, až mě z toho oblé rty zabolí. „Poletím, jak jinak."

15

2 dyž mi bylo dvanáct, závodila jsem s Cassianem a vy­ hrála jsem. Bylo to během skupinového letu. Samozřejmě v noci. Nikdy jindy létat nesmíme. Cassian byl namyšlený, před­ váděl se a mně to prostě nedalo. Jako malí jsme se ka­ marádili. Než jsme se poprvé převtělili. Nesnesla jsem pohled na to, v co se převtělil, vadilo mi, že se chová, jako by nám ho seslal bůh. Než jsem se stihla rozkoukat, už jsme se hnali noční oblohou. V uších mi znělo tátovo povzbuzování. Cassianovi bylo čtrnáct, stal se z něj onyx. Jeho tělo sestávalo z hladkých černých svalů a vystouplých šlach. Můj táta byl taky onyx. Onyxové jsou nejsilnější, největší a obvykle i nejrychlejší drakiové. Jenže tu noc to neplatilo. Tu noc jsem Cassiana - naše­ ho prince, budoucího alfa samce, kterého už od narození vedli k tomu, že bude nejlepší - porazila. Neměla jsem vyhrát, a přece jsem vyhrála. Za svitu měsíce jsem dokázala, že umím víc než to, kvůli čemu jsem pro náš kmen tak cenná - tedy že dštím oheň. Ze

K

16

už nejsem malá holka, kterou Cassian vozil v motokáře. Cassian se pak změnil. Už se nesnažil být nejlepší, ale začal chtít tu nejlepší. Stala se ze mě trofej. Celé roky jsem toho vítězství litovala, vadilo mi, že jsem na sebe tak upozornila, a mrzelo mě, že umím létat tak rychle. Teď, když se bosýma nohama dotýkám drsné kůry stromu a připravuju se ke startu, jsem za to konečně ráda. Jsem vděčná, že umím létat rychle jako vítr. Azurka stojí za mnou, třese se, drkotá zuby. Zakňourá. Vím, co musím udělat. Prostě se... odrazím, odlepím se od stromu. Svištím vzduchem, křídla mám napjatá jako dvě velké ohnivě zlaté plachty. Slyším křik. Túrování motorů rychle jedoucích aut. Změť nesrozumitelných překřikujících se hlasů. Drsných mužských hlasů. Kličkuju mezi stromy, lovci jsou těsně za mnou, jejich auta rozdírají zem. Na rtech mi hraje úsměv, protože mi nestačí a já získávám náskok. Slyším svůj smích. Vtom mi jedno křídlo sežehne oheň. Trhnu sebou, nakloním se, začnu padat. Zasáhli mě. Snažím se pomocí druhého křídla udržet nad zemí. Několikrát jím máchnu a pak už jen kloužu vzduchem. Okolní svět kolem mě víří jako svěží plápolavé odstíny zelené a hnědé. Zavadím ramenem o strom a zřítím se na zem. Je ze mě pochroumaná udýchaná hromádka. Do nosu mi stoupá železitý pach krve. Zaryju se prsty do vlhké země; její pronikavý ostrý pach prospívá mé kůži. Zavrtím hlavou. Mám plné ruce hlíny, zalézá mi za drápy. Cítím tepavou bolest v rame­ 17

ni. Plížím se po čtyřech pryč, opatrně kladu ruce před sebe. Já nechci. Já nechci. Ten zvuk - napůl zabručení, napůl zavrčení - mě pálí v krku. Skrčím kolena pod sebe a vyzkouším poraněné kříd­ lo - opatrně ho rozvinu, musím se kousat do rtu, abych nevykřikla bolestí, která mi vystřeluje z pružných mem­ brán hluboko do zad, mezi lopatky. Pokusím se vstát, do dlaní mě bodá jehličí. Slyším, jak se blíží, jak křičí. Hluk motorů střídavě sílí a slábne podle toho, jestli auta jedou do kopce nebo z kopce. Hlavou mi bleskne představa náklaďáku se sítí. Jako v tátově případě. Teď jsem na řadě já. Zvednu se, přimáčknu křídla co nejvíc k tělu a roz­ běhnu se. Zenu se hustým lesem; řev motorů je čím dál hlasitější. Ohlédnu se. Zalapám po dechu. Skrz opar jsou mezi stromy vidět přední světla aut. Jsou tak blízko. Slyším, jak mi buší srdce. Zvednu hlavu. Rozhlížím se, snažím se najít úkryt. Vtom zaslechnu ještě jiný zvuk - nepřetržitý zpěv tekoucí vody. Vydám se tím směrem. Běžím. Chodidly zlehka, ne­ slyšně dopadám na lesní půdu. Málem se skutálím ze strmého svahu, ale v poslední chvíli se chytím kmene stromu. Ztěžka oddychuju. Podívám se dolů. Z malého vodopádu zurčí voda do jezera, které je ze všech stran obklopené rozeklanou skalní stěnou. Nade mnou něco zapraská. Naježí se mi vlasy, kůže na hlavě se mi napne a začne svědit. Uskočím. Vedle mě se zasvištěním dopadne síť. „Vystřelte další!" 18

Otočím se - uvidím náklaďák, dva chlapi chtějí z kor­ by vystřelit další síť. Motorky nadskakují, jezdci zuřivě túrují motor, najíždějí na mě. Upřeně mě pozorují skrz velké lesklé brýle. Nevypadají ani trochu lidsky. Jsou to netvoři. Vidím jejich přísná, sevřená ústa. Přilétají k nám helikoptéry, lopatky vrtulí sekají do vzduchu tak rychle, až se zvedne ostrý vítr a rozcuchá mi vlasy. Nasaju do plic co nejvíc vzduchu, otočím se a skočím. Svištím vzduchem. Je to zvláštní. Padám dolů, a při­ tom se vůbec netoužím vznést. Ani bych to nedokázala. A tak padám. Pak rozrazím hladinu. Voda je tak ledová, že vykřiknu. Nalokám se jí, chutná po řasách. Jak to Azurka dělá? Při pohledu na ni to vypa­ dá tak... lákavě. Rozhodně ne jako tohle ledové utrpení. Vyjedu na hladinu, rychle plavu čubičku a rozhlížím se. Hledám. Něco. Cokoliv. Vtom zahlédnu jeskyni - vlast­ ně jen malý převis ve skalní stěně, ale vede docela hluboko do skály, mohla bych se v něm schovat, tam mě neuvidí. Ledaže by skočili za mnou. Plavu k převisu, vzepřu se na rukou. Snažím se zalézt co nejdál do úkrytu. Stočím se do klubíčka. Jsem mokrá, třesu se zimou, zadržuju dech a čekám. Za chvíli už nad sebou slyším přísné hlasy. „Skočilo to dolů!“ Je slyšet, jak se otevírají a s bou­ cháním zase zavírají dveře aut, celá se z toho otřásám. Je jasné, že všichni vystoupili. Ve stinné jeskyni se neovla­ datelně chvěju, odkrvenými prsty si k sobě tisknu kluzká kolena. „...potopilo se to!“ „Třeba to odletělo/' Slyším je i navzdory řvoucím mo­ torkám. 19

„Blbost! Nemohlo to odletět. Trefil jsem to do křídla" Ten hlas zní tak samolibě a spokojeně, že mi z toho pře­ jede mráz po zádech. Třu si ruce, aby mi nebyla taková zima. Abych se tolik nebála. „Nikde to nevidím." „Někdo to tam bude muset omrknout." „Sakra! To mám skočit, jo? Voda je určitě ledová - běž ty!" „A proč ne ty? Srabe -" ,Já se tam podívám." Trhnu sebou. Ten hlas zněl ve srovnání s ostatními drsnými hlasy tak klidně a sametově hebce. „Wille, zvládneš to?" Snažím se ještě víc schoulit. Cekám na jeho odpověď. Skoda že nejsem viziokryptéra, to bych se jednoduše stala neviditelnou. Hladinu protne zaoblené tělo, je to jen rozmazané mihnutí. Skočil tak ladně, že voda skoro nevystříkla. Will. Ten se sametovým hlasem. Upřeně se dívám na třpytivou vodu, zadržuju dech a čekám, až se Will ukáže. Každou chvíli se nad hladinu vynoří jeho hlava, rozhlédne se a spatří jeskyni. A mě. Navlhčím si rty, cítím, jak mi v žilách vře krev, jak se mi v plicích hromadí kouř. Udělám to, jestli to bude opravdu nutné? Smím využít svého nadání k tomu, abych si zachránila život? Vtom Will vyplave na hladinu. Pohodí hlavou, crčí mu z ní voda. Tmavé vlasy má připlácnuté k lebce, lesknou se mu. Je mladý. Řekla bych, že o trochu starší než já, „Dobrý, Wille?" křikne na něj někdo shora. Jo!" zavolá Will. 20

Sevře se mi srdce, protože jeho hlas zaznívá z takové blízkosti. Snažím se co nejvíc namáčknout na hrubou skalní stěnu.Je mi jedno, že si o ni rozdírám křídla a že to pálí. Dívám se na Willa. Doufám, že mě nezahlédne. Vtom uvidí jeskyni a strne. Dívá se přímo mým smě­ rem. J e tady jeskyně!" J e v ní?" Tím myslí mě. Hrůzou se mi naježí vlasy. Kůže se mi napíná a chvě­ je jako houslová struna, na kterou právě někdo zahrál. Polévá mě horko, chvějí se mi z toho křídla, bolest z po­ raněné membrány mi vystřeluje hluboko do zad. Trhnu sebou, snažím se zachovat klid. Will připlave blíž. Z nosu mi stoupají obláčky dýmu. Nechci. Ale ono se to... prostě děje. Většinou se dokážu ovládnout, ale strach je silnější než já. Drakijské pudy vítězí. Blíží se ke mně. Buší mi srdce. Je mi jasné, že mě vi­ děl - poznám to, protože se zarazil, plave na místě a rty má těsně nad vodou. Díváme se na sebe. Teď se to stane. Přivolá ostatní. Vrhnou se na mě jako hladoví dravci. Vzpomínám na tátu a snažím se zarazit třes. Jsem si jistá, že táta se před nimi netřásl ani nescho­ vával. A já se na rozdíl od něj můžu bránit. Ohněm. Pohne se. Plave ke mně ladným klouzavým pohybem. Na čelisti se mu rýsuje sval, mravenčí mě z toho v břiše. Nevypadá tak nelítostně, jak jsem si ho představovala. Netváří se zle. Tváří se... překvapeně. Chytí se skalní římsy a vytáhne se na ni. Vleze do jes­ kyně. Za mnou. Dělí nás necelých třicet centimetrů. Skrčí 21

se, na rukou mu hrají svaly, prsty zlehka přejede po zemi. Měříme se pohledem. Jako by se poprvé setkala dvě ne­ známá zvířata. Pomalu vtahuju vzduch do plic, abych jím zadusila kouř ve svém nitru. Už celá hořím. Ne že bych ještě nikdy neviděla člověka. Lidi vídám ve městě, když jedu s mámou a Tamrou nakupovat. Sama většinu času vypadám jako člověk, dokonce i na tajném území našeho kmene. A přesto na Willa vyjeveně zírám, jako bych v životě neviděla kluka. I když takového jsem nejspíš ještě neviděla. Konec konců to není obyčejný kluk. Ale lovec. Černé tričko se mu lepí na štíhlou hruď jako druhá kůže. Jeho vlasy mi v potemnělé jeskyni připadají skoro černé. Možná budou světlejší, až uschnou. Středně hně­ dé nebo dokonce slámové. Mě ale mnohem víc zajímají jeho oči. Má je posazené hluboko pod tmavým obočím. Soustředěně se do mě zavrtávají, prohlížejí si mě od hlavy k patě. Představuju si, jaká mu asi připadám. Křídla mám složená za zády, nepatrně mi vyčuhují nad ramena. Mé hladké pružné končetiny září jako oheň i v přítmí jes­ kyně. Mám úzký obličej s výraznými rysy. Protáhlý nos. Klenuté obočí a dračí oči - dvě svislé černé štěrbiny místo zorniček. Natáhne ruku. Neucuknu, ani když mi širokou teplou dlaní stiskne ruku. Jen si na mě chce sáhnout. Jede mi prsty po ruce. Je mi jasné, že srovnává moji kůži - drakijskou kůži - s lidskou kůží. Zarazí se a položí mi dlaň na hřbet ruky s prsty připomínajícími ptačí spáry. Z toho dotyku mnou projede vlna horka. Také to cítí. Vyvalí oči. Nádherné oči ve tvaru lísko­ 22

vého oříšku. Zelené s hnědozlatými flíčky. Tyhle barvy mám ze všech nejradši. Jsou to barvy země. Prohlíží si mé rozcuchané vlasy padající až na zem. Přeju si, aby neviděl draka, ale mladou holku. Z pusy se mu vydere jakýsi zvuk. Dvě slova. Slyšela jsem je, ale říkám si: To není možné, to určitě neřekl. „Wille!“ ozve se shora. Oba sebou trhneme. Okamžitě se zatváří úplně ji­ nak. Už nevypadá mírumilovně a zvídavě, ale naštvaně. Výhružně. Tak, jak se příslušník jeho rasy má dívat na příslušníka naší rasy. Rychle odtrhne ruku a přetne tak chvíli, kdy jsme k sobě měli hodně blízko. Hladím místo, kde se mě dotýkal. „Nestalo se ti nic? Nepotřebuješ pomoc?“ „Ne, dobrý!" jeho hluboký hlas se odráží od stěn na­ šeho malého úkrytu. „Našels to?“ Už zase „to“. Zabručím. Z nosních dírek mi stoupají obláčky kouře. Žár v mých plicích se stupňuje. Upřeně se na mě dívá. Jeho pohled je krutý, nelítostný. Cekám, kdy mě prozradí. Dívám se mu do očí. Chci, aby tenhle nádherný kluk viděl, jaký obličej odsuzuje k smrti. »Ne.“ Nadechnu se, protože mi v plicích už nedoutná oheň. Chvíli se na sebe díváme. On - lovec. Já - drakie. Pak zmizí. A já jsem sama.

23

3 v

ekám nekonečně dlouho. Hluk helikoptér a moto­ rů už dávno utichl. Jsem mokrá, třesu se v úkry­ tu, choulím se, objímám si nohy, třu si pružná lýtka, přejíždím si prsty po rudozlaté kůži. Zraněné křídlo mě pálí, bolestí v něm přímo tepe. Poslouchám, ale nic neslyším. Jen šepot stromů a sotva znatelné sténání vo­ dopádu. Ti chlapi jsou pryč. Lovci jsou pryč. Will je pryč. Zamračím se. Z nějakého důvodu mě mrzí, že už ho nikdy neuvidím. Ze se nikdy nedozvím, proč mě nepro­ zradil. Ze nikdy nezjistím, jestli opravdu zašeptal ta dvě slova.. Jsi krásná. V tu chvíli jsme k sobě měli tak blízko. Prostě se to stalo. Nedokážu si to vysvětlit. Myslela jsem, že mě vyzradí. Lovci většinou nemají slitování. Jsme pro ně kořist, poddruh, jehož příslušníky je nutné zkrotit a prodat našim největším nepřátelům - enkrosům. Prahnou po našich přednostech už od počátku časů, zběsile nás zabíjejí nebo vězní, aby nás mohli využívat aby mohli využít zázračnou vlastnost naší krve, kruný-

C

24

řovité tělo, umění nalézt drahokamy ukryté pod zemí. Nejsme pro ně vůbec nic. Podle nich nemáme ani duši, ani srdce. Proč mě Will neprozradil? V myšlenkách se vracím k jeho neuvěřitelnému obličeji, vryl se mi do paměti. Jeho krásné mokré vlasy. Jak mě provrtával tmavýma očima. Měla bych si představovat Cassiana. Cassian je můj osud. Souhlasila jsem, i když si teď stěžuju a riskuju, že mě roz­ břesk zastihne venku, právě když se od Cassiana snažím odpoutat. Chci v úkrytu vydržet co nejdéle, ale vlhko a zima mě z něj brzy vyženou. Bojím se, že na mě nastražili past, a tak opatrně vklouznu do ledové vody. Šplhám po roze­ klané skalní stěně, přetěžuju neporaněné křídlo - mem­ brány jsou napjaté a strašlivě bolí. Když vylezu nahoru, sípavě vydechnu. Padnu na zem, vdechuju výrazný jílovitý pach hlíny. Zaryju se dlaněmi do vlhké půdy. Čerpám z ní sílu, která mi něžně hučí v těle. Sopečná hornina hluboko pode mnou přede jako kočka. Cítím to, slyším to, nasávám ten zvuk. Spojení se zemí - úrodnou živnou půdou - na mě takhle působí odjakživa. Země mi zraněné křídlo určitě zahojí. Nepotřebuju žádné uměle vyrobené léky. Sílu mi dodá jedině zdravá životodárná zem. Mlhou ke mně proniká vůně deště. Vstanu, vkročím do její rozevřené náruče a vydám se k jezeru, kde jsem nechala kolo a oblečení. Klenbou stromů se prodírají ten­ ké sluneční paprsky, pronikají mlhou. V jejich svitu má moje promrzlá kůže načervenalý bronzový odstín. Jsem si jistá, že se Azurce podařilo dostat domů. Ja­ koukoliv jinou možnost odmítám. Kmen už určitě zjistil, 25

že jsem nezvěstná. Musím vymyslet, jak svou nepřítom­ nost vysvětlím. Proplétám se mezi stromy, neslyšně našlapuju, po­ slouchám, jestli se neozvou podezřelé zvuky, bojím se, aby se lovci nevrátili... ale v mém strachu se ukrývá na­ děje. Naděje, že se jistý lovec jednoho dne vrátí a zodpoví mé otázky, ukojí moji zvědavost... a já pochopím, proč mě začalo mravenčit v žaludku, když zašeptal ta dvě slova. Postupně ke mně proniká jakýsi hluk - vine se vzdu­ chem a plaší ptáky na stromech. Drakijská kůže mě svrbí, její barva je střídavě zlatá a rudá. Leknu se, protože se ke mně blíží slabé hučení moto­ rů. Jako první mě napadne, že se lovci vracejí. Ze by si to ten krásný kluk rozmyslel? Zaslechnu své jméno. Jacindo! V borovicovém bludišti se ten výkřik zoufale odráží. Zvednu hlavu a udělám z rukou trychtýř. „Tady jsem!“ zavolám. Za okamžik jsou u mě. Auta prudce brzdí. Dveře se otvírají a zase s boucháním zavírají tak rychle, že musím mrkat. Ustupující mlhou se ke mně žene několik členů vede­ ní našeho kmene. Tváří se vztekle. Azurku nevidím, zato Cassiana ano. Vypadá jako jeho táta - nemilosrdně k sobě tiskne rty, takže má z pusy jen tenkou čárku. Jako drakie se mu většinou líbím víc, v téhle podobě mě má radši, ale tentokrát v jeho očích nevidím obdiv. Dojde ke mně, děsivě se nade mnou tyčí. Takhle na mě působí pokaždé. 26

Je tak vysoký, tak mohutný... tak obrovský. Vzpomenu si, jak mě včera při nácviku úhybných manévrů vzal za ruku a jak ji měl teplou a silnou. Bylo by snadné se s ním spustit a jednoduše udělat, co se po mně chce... co se ode mě očekává. Nedokážu se mu podívat do očí, raději si prohlížím jeho lesklé, nakrátko ostříhané inkoustově černé vlasy. Nakloní se ke mně. Jacindo, měl jsem o tebe strach. Bál jsem se, že tě ztratím," zabručí mi zastřeným hlasem těs­ ně u ucha a nadzvedne mi tak vlasy nad spánkem. Naježím se, z jeho slov mě vzdorně brní kůže. To, že podle vedení kmene patříme k sobě, ještě neznamená, že to tak opravdu je. Aspoň zatím. Nejspíš už posté lituju, že nejsem obyčejná drakie. Ze jsem drakie, která dští oheň a od které se toho tolik očekává. Měla bych mnohem jed­ nodušší život. Můj život by totiž byl jen můj. Protlačí se ke mně máma. Odstrčí Cassiana, jako by byl malý kluk, a ne onyx vysoký sto devadesát centimetrů, který by ji dokázal rozmáčknout jako žížalu. Máma je krásná, kulatý obličej jí lemují kudrnaté vlasy. Jantarové oči mám po ní. Po tátově smrti o ni projevilo zájem hned několik nápadníků. Dokonce i Cassianův táta Severin. Naštěstí o ně nestála. Ani o jednoho. Už takhle to s ní není lehké. Ještě aby se nějaký namyšlený draki pokoušel zaujmout tátovo místo. Ale teď máma vypadá starší. Kolem pusy se jí krabatí vrásky. Takhle nevypadala ani ten den, kdy jsme se dozvě­ děly, že se táta už domů nevrátí. Uvědomím si, že je to moje vina. Sevře se mi žaludek. Jacindo! Díkybohu, ty žiješ!" Obejme mě. Zmáčkne mi pochroumané křídlo a já vykřiknu. 27

Poodstoupí. „Co se ti stalo?" zeptá se mě s obavami. „Na to teď není čas.“ Cassianův otec chytne mámu za rameno, odstrčí ji a stoupne si přede mě. Severin měří sto devadesát centimetrů, je stejně vysoký jako Cassian, a tak musím zaklonit hlavu, abych mu vidě­ la do obličeje. Přehodí mi přes ramena deku, protože se celá třesu. „Okamžitě se převtěl do lidské podoby/' přikáže mi. Poslechnu. Když mi křídla zajíždějí zpátky pod kůži, musím se kousat do rtu, abych nekřičela bolestí - rána se roztahuje a prohlubuje zároveň s tím, jak se mé tělo proměňuje a ohýbá. Zranění je vidět, na lopatce mám krvavý šrám. Po zádech mi stéká teplá krev. Přitáhnu si deku víc k tělu. Kosti se mi zkracují na původní délku. Pevnější drakijská kůže mizí. Dá se do mě zima, zalézá mi pod lidskou kůži. Roztřesu se, holé nohy už skoro necítím. To už je ale u mě máma, přehodí mi přes ramena dal­ ší deku. „Co tě to napadlo?" Tenhle hlas, tenhle jízlivý kritický tón přímo nesnáším. „Div že jsme se s Tamrou nezbláznily strachy. To chceš dopadnout jako táta?" Di­ voce zavrtí hlavou a vrhne na mě odhodlaný pohled. „Stačí, že jsem přišla o manžela. Nedovolím, abych přišla i o dceru." Je mi jasné, že ode mě čeká omluvu, ale to bych raději spolkla hřebíky. Právě před tímhle utíkám - před obava­ mi, že mámě způsobím životní zklamání, před strachem, že v sobě zadusím své pravé já. Před pravidly, pravidly a dalšími pravidly. „Porušila naši nejposvátnější zásadu," prohlásí Se­ verin. 28

Trhnu sebou. Létáme výhradně ve skrytu tmy. Že je tohle pravidlo nesmyslné, asi těžko potvrdím tím, že jsem se málem nechala zabít lovci. „Potřebuje dostat za vyučenou." Máma a Severin se na sebe podívají. Ostatní si začnou šeptat. Slyším souhlasné mručení. Moje drakie se varovně zachvěje. Odvážně se rozhlédnu. Deset tváří, které znám už od narození. Není mezi nimi jediná spřízněná duše. „Ne, to ne," špitne máma. Co ne? Stiskne mi ruku ještě silněji a já se k ní nakloním, protože potřebuju útěchu. Najednou kromě ní nemám žádné spojence. Jako jediná umí dštít oheň „Ne. Je to moje dcera," odsekne máma. Je taky drakie, přestože tuhle část svého já nenávidí. I když se už roky nepřevtělila. Možná by jí to už ani nešlo. J e to nutné," trvá Severin na svém. Trhnu sebou, protože se mi máma zaryje prsty do ruky i přes deku. J e ještě moc mladá. Ne." „O čem to mluvíte?" odvážím se ozvat. Nikdo mi neodpoví, ale na tom není nic divného. Štve mě to, ale už jsem na to zvyklá. Všichni - máma, vedení kmene, Severin - mluví za mými zády, mluví o mně, ale nikdy se mnou. Máma se Severinem na sebe dál upřeně hledí. Neřeknou si ani slovo, ale i tak si toho dost sdělí. Cassian mě celou dobu dychtivě sleduje. Z pohledu jeho nafialově­ lých temných očí by se většině holek podlomila kolena. Většině holek včetně mojí sestry - té především. „Promluvíme si o tom později. Teď ji odvezu domů." 29

Máma mě rychle odvádí k autu. Otočím se na Severina s Cassianem - na otce se synem, na krále s princem. Stojí vedle sebe, hledí za mnou a v očích se jim zračí touha po pomstě. A ještě něco. Něco, co nedokážu přesně určit. Přejede mi mráz po zádech.

4 řed domem už na nás čeká Azurka. Přechází sem a tam, na sobě má otrhané džíny a modrou halenku, jejíž odstín se ani zdaleka nevyrovná lesklým modrým pramínkům v jejích vlasech. Když nás uvidí, rozzáří se. Máma zaparkuje a Azurka proběhne Nidiinou věčnou mlhou halící město. Mlha je naprosto klíčová pro naše přežití. Díky ní nás nemůže zpozorovat žádné letadlo, které by se náhodou ocitlo v našem vzdušném prostoru. Vystoupím z auta, Azurka mě obejme, div mě nerozmačká v náruči. Zakňourám. Starostlivě se odtáhne. ,Jsi zraněná? Co se ti stalo?" „Ale nic," zabručím a nenápadně se podívám na mámu. Ví, že jsem zraněná. Nemá cenu jí to připomínat. „A ty jsi celá?" zeptám se. Přikývne. „Udělala jsem přesně to, cos mi řekla. Zů­ stala jsem pod vodou, dokud neodjeli, a pak jsem letěla domů pro pomoc." Nepamatuju si, že bych jí říkala, ať doletí pro pomoc. Ale přece bych se na ni nezlobila, když mi chtěla zachrá­ nit život.

P

31

„Pojďte dál," vybídne nás máma, ale nedívá se na nás. Ohlíží se na druhou stranu ulice, na jednu naši soused­ ku. Na verandě stojí Cassianova teta Jabel, ruce má pře­ křížené na prsou a bedlivě nás sleduje. Poslední dobou to dělává dost často. Máma si je jistá, že na nás Jabel do­ náší Severinovi. Pozdraví ji úsečným pokývnutím hlavy a rychle nás postrkuje dovnitř. Přitom s Jabel bývaly nej­ lepší kamarádky. Když jsem byla malá. Než táta umřel. Než se to všechno stalo. Teď se spolu skoro nebaví. Vejdeme dovnitř. Tamra sedí v tureckém sedu na gau­ či, na klíně má misku s vločkami. Podívá se na nás. V te­ levizi vyřvává starý kreslený seriál. Nepřijde mi, že „se málem zbláznila strachy", jak tvrdila máma. Máma dojde k televizi a ztlumí zvuk. „Tamro, nemusí to tak řvát." Tamra pokrčí rameny a zašátrá rukou mezi polštáři na gauči - hledá ovladač. „Nemohla jsem znova usnout, tak jsem chtěla přehlušit poplašný zařízení." Udělá se mi slabo. „To spustili poplašný zařízení?" ze­ ptám se. Naposledy ho spustili, když zmizel táta a kmen za ním vyslal pátrací četu. Jo." Azurka přikývne a vykulí oči. „Severin mohl vy­ letět z kůže." Tamra najde ovladač a zvýší zvuk. Odhodí ovladač zpátky na gauč a nabere si pořádnou lžíci vloček. „Se di­ víš, že kvůli tobě vytvořili zvláštní oddíl?" Otráveně se na mě podívá. „Proč to asi udělali?" Mám sto chutí se bránit, ale nechám to být a zhlubo­ ka vydechnu. Tolikrát jsem se jí to snažila vysvětlit, ale ona to nechápe. Nechápe, co to znamená, když se v ně­ kom probudí drakijské pudy. Jak by taky mohla? 32

Máma vypne televizi. Az si nevšimla, že v obýváku pa­ nuje napětí. Rozhodí rukama. „Tak co se dělo? Jaks jim utekla? Byli úplně všude. Vidělas ty síťomety?" Máma vypadá, jako že jí je špatně od žaludku. „Myslela jsem, že tě dostanou. Teda, vím, že dokážeš letět hodně rychle... a že dštíš oheň, ale „Kdo by to taky nevěděl," poznamená Tamra s plnou pusou a teatrálně obrátí oči v sloup. Nikdy se nepřevtělila. V posledních letech se to stává poměrně často a vedení kmene to trápí, protože nechtějí, aby náš druh vyhynul. Tamra - moje dvojče, narodila se jen pár minut po mně - je v každém případě obyčejná lidská bytost. Hrozně ji to štve. A mě taky. Než jsem se převtělila, skvěle jsme si rozuměly, byly jsme pořád spolu. A teď máme společnou jen podobu. Máma přechází od okna k oknu a zavírá dřevěné oke­ nice. Obývák se postupně noří do šera. „Tak nashleda­ nou, Azurko," řekne máma. Moje kamarádka zamrká. „Nashledanou?" „Ano, nashledanou," zopakuje máma o něco důraz­ něji. „Aha." Azurka se zamračí a pak se podívá na mě. „Půjdem spolu ráno do školy?" Významně se jí zalesknou oči. Chce mi tak naznačit, že zítra jí budu moct všechno povyprávět. „Klidně si přivstanu." Bydlí na opačném konci města. Naše město má tvar obrovského kola s osmi paprsky - ulicemi. Střed kola slouží jako centrum. Je v něm škola i radnice. Já bydlím v Západní I. Azurka ve Východní III. Dál od sebe bychom snad ani bydlet nemohly. Město je obehnané zdí porost­ lou vinnou révou, takže to k Azurce nejde vzít zkratkou. 33

Jasně. Když ti nevadí, že se budeš muset hnát až sem." Máma zamkne, jen co Azurka odejde. To nikdy dřív nedělala. Otočí se a chvíli se na mě a Tamru dívá. Je slyšet jen, jak Tamra cvaká lžící o misku. Máma se otočí, podívá se okenicí ven... jako by se bála, že by nás mohla slyšet Azurka. Nebo někdo jiný. Pak se otočí zpátky k nám. Jděte si sbalit. V noci od­ jedeme," oznámí nám. Žaludek se mi zhoupne, jako když za letu rychle ztra­ tím výšku. „Cože?“ Tamra vyskočí z gauče tak rychle, že jí miska s vločka­ mi a mlékem vypadne z ruky. Máma ji neokřikne a vznik­ lý flek ji vůbec nezajímá. Podle toho poznám, že se něco stalo nebo že se všechno co nevidět změní. Máma je roz­ hodnutá. „To myslíš vážně?" Tamře se horečnatě lesknou oči. Takhle plnou energie jsem ji neviděla... od chvíle, kdy jsem se poprvé převtělila a kdy začalo být jasné, že ona se nepřevtělí. „Mami, řekni, že si neděláš legraci." „O něčem takovém bych nevtipkovala. Jděte si sbalit. Vezměte si co nejvíc oblečení - a taky všechno, co je podle vás důležité." Upřeně se na mě podívá. „Sem už se ne­ vrátíme." Ani se nehnu. Nemůžu. Už zase mě bolí ta rána v ra­ meni. Jako by do mě někdo zabodl nůž, otáčel jím a za­ jížděl jím čím dál hlouběji. Tamra odběhne s nadšeným pokřikem k sobě do po­ kojíčku. Je slyšet, jak prudce rozevře skříň a jak dveře bouchnou do zdi. „Co to má znamenat?" zeptám se mámy. 34

„Měly jsme to udělat už dávno. Hned po tátově smr­ ti/' Uhne očima, rychle zamrká a pak se na mě znova podívá.,Jenže já pořád doufala, že jednoho dne stane ve dveřích. Proto jsme se nikdy neodstěhovaly." Vzdychne. Jenže on se už nevrátí. Takže musím udělat to, co je pro tebe a Tamru nejlepší." „Chceš říct, co je nejlepší pro tebe a Tamru." Mámě ani Tamře nebude vadit, že opustíme kmen. To je mi jasné. Máma schválně zabila svoji drakii už před lety, kdy se ukázalo, že se Tamra nepřevtělí - nepoužívala ji, a tak její drakie uchřadla. Řekla bych, že to udělala pro­ to, aby si moje sestra nepřipadala tak sama. Ze to udělala ze solidarity. Z naší rodiny jsem s kmenem spjatá jen já. To já budu trpět, když odtud odjedeme. „Copak nechápeš, že by všechno bylo jednodušší, že bychom byly ve větším bezpečí, kdyby ses zřekla své drakie?" Trhnu sebou, jako bych právě dostala facku. „To oprav­ du chceš, abych zničila svoji drakii? Abych byla jako ty?“ Skrytá drakie, která se vydává za lidskou bytost? Zavrtím hlavou. „To neudělám. Aje úplně jedno, kam mě odvezeš. Nezapomenu, kdo jsem." Položí mi ruku na rameno a jemně mi ho stiskne. Nej­ spíš mě chce povzbudit. „Uvidíme. Třeba za pár měsíců změníš názor." „Ale proč? Proč odsaď musíme odjet?" „Vždyť víš." Částečně to tuším, ale odmítám si to přiznat. Nejradši bych se tvářila, jako že se nám tu žije moc hezky. Ráda bych zapomněla, že mi vadí, jak tvrdou rukou nám Se­ 35

verin vládne. Ráda bych zapomněla na Cassianův majetnický pohled. Ráda bych zapomněla, že se moje sestra cítí odstrčená a že se k ní ostatní chovají, jako by měla lepru. Ráda bych zapomněla, že si kvůli tomu připadám provinile. Jednou to pochopíš. Jednou mi poděkuješ, že jsem tě uchránila před životem tady," povídá máma dál. „Žes mě uchránila před kmenem?" zeptám se. „Vždyť sem patřím! Je to moje rodina." A nic na tom nezmě­ ní ani ten zatracený alfa samec. Severin nepovede kmen navěky. „A co Cassian?" Máma protáhne koutky. „Víš, co tě čeká." Ustoupím o krok. Nelíbí se mi, jak se jí třese hlas. Koutkem oka zahlédnu, jak se Tamra zarazila ve dveřích svého pokoje. „S Cassianem jsme kamarádi," odpovím. Svým způsobem jsme kamarádi. Nebo dřív jsme byli. „Aha." „O co ti jde?" „O to, že ti už není osm a jemu deset. Víš přece, před čím se tě snažím ochránit. Před kým se tě snažím ochrá­ nit. Kmen si tě přivlastnil, když ses poprvé převtělila. Je snad něco špatného na tom, že chci svoji dceru zpátky? Tvůj táta o to taky usiloval, pořád se kvůli tomu se Se­ verinem hádal. Proč myslíš, že tu noc odletěl sám? Chtěl najít..." Zlomí se jí hlas. Stojím jako přimražená. Máma o té noci zásadně nemluví. O tátovi. Bojím se, že se odmlčí. Bojím se, že bude povídat dál. Znova se na mě podívá. Má chladný, rozhodný po­ hled. A to mě děsí. 36

Už zase mě pálí na prsou, svírá se mi z toho hrdlo. „Zní to, jako by náš kmen byl sekta padouchů Blýská očima. Divoce mávne rukou. „Taky že to je sekta padouchů! Kdy ti to konečně dojde? Když po mně chtějí, abych dala svoji šestnáctiletou dceru jejich draho­ cennému princovi na páření, tak to jsou padouši! Jacin­ do, chtějí z tebe udělat chovnou klisnu! Chtějí, abys na svět přivedla děti, které budou dštít oheň!" Stojí jen kou­ sek ode mě. Křičí mi do obličeje. Zajímalo by mě, jestli nás slyší sousedi. Například Jabel. Zajímalo by mě, jestli to mámě nevadí. Ustoupí o krok a zhluboka se nadechne. „V noci od­ jíždíme. Sbal si věci.“ Běžím do svého pokoje, prásknu dveřmi. Chovám se teatrálně, jenže ono to pomáhá. Přecházím po pokoji, zhluboka dýchám. Z nosních dírek mi vylétají rozčilené obláčky páry. Přejedu si dlaní po tváři a krku. Mám tep­ lou kůži. Padnu na postel, vydechnu oblak kouře a zírám do stropu. Nic nevidím. Cítím jen, jak uvnitř celá žhnu, i když žár postupně slábne. Přejíždím očima po hvězdách, které mám zavěšené u stropu. S tátou jsme ho nejdřív vymalo­ vali namodro a on mi pak na něj pomohl pověsit hvězdy. Říkal, že budu mít pocit, jako bych spala pod širákem. V krku mě štípe horký vzlyk. Už nikdy nebudu pod touhle oblohou spát. A ani se už nikdy nevznesu do vzduchu, jestli to dopadne tak, jak si máma přeje. Pár hodin nato se už plížíme Nidiinou mlhou. Město spí. Mlha chrání kmen, kryje ho před okolním světem a teď nám napomáhá v útěku. 37

Když vyjedeme z naší ulice na Hlavní třídu, vyhodí máma rychlost a nechá auto jet na neutrál. S Tamrou ho pomalu tlačíme centrem. Škola i radnice nás tiše sledují, místo očí mají potemnělá okna. Pneumatiky skřípou na uvolněném štěrku. Z té námahy mě brní lýtka. Říkám si, kdy se rozezní poplašné zařízení. Zadržuju dech, protože se blížíme k zelenému obloukovitému vjez­ du do města. Už se před námi vynořuje Nidiina chaloup­ ka porostlá břečťanem - strážní domek přilepený z jedné strany k vjezdu. Ve velkém členěném okně obývacího po­ koje se svítí. Nidie nás určitě odhalí. Stará se o to, aby se nikdo nedostal do města ani ven. Každý kmen má aspoň jednu mlhotvorku - drakii, která zastře mlhou nejen město, ale i mysl každého člo­ věka, který se do něj náhodou zatoulá. Díky Nidiině mlze člověk zapomene, jak se jmenuje. Nidie svým uměním předčí i mě. Náš kmen se děsí dne, kdy Nidie zemře... kdy naše území zůstane nechráněné a bude ho moct spat­ řit kterékoliv letadlo nebo člověk, který se vydá hluboko do hor. V Nidiině domku je naprosté ticho. Nic se neozve, ani když mi na štěrku schválně ujede noha a je slyšet zaskří­ pění. Tamra na mě vrhne varovný pohled. Pokrčím rameny. Třeba chci, aby nás Nidie přistihla. Máma zařadí rychlost, až když podjedeme oblouk. Ne­ nastoupím hned, ještě se naposledy otočím. V matném světle Nidiina obýváku je u okna vidět stín. Cítím zrychlený tep až v krku. Rázně se nadechnu. Jsem si jistá, že Nidie spustí poplach. Stín se pohne. Dívám se na něj tak upřeně, že mě z toho bolí oči. 38

Vtom světlo za oknem zhasne. Zamrkám. Zavrtím hla­ vou. Jsem zmatená. „Ne," zašeptám. Proč nás nezastaví? ,Jacindo, nasedej!" sykne Tamra a hned naskočí do auta. Odtrhnu oči od místa, kde ještě před chvílí stála Ni­ die. Říkám si, že bych se mohla vzepřít a nikam nejet. Do­ kázala bych to. Tady Teď. Vzepřít se. Odmítnout. Máma s Tamrou by mě nepřemohly. Ani by se o to nesnažily. Ale nakonec se nezachovám sobecky. Nebo statečně. Nevím, které slovo je v tomhle případě to správné. Na­ sednu do auta. Za chvíli už sjíždíme z hor dolů do neznáma. Přitisknu dlaň ke studenému okýnku. Nemůžu se smířit s tím, že jsem Azurku viděla naposledy. V krku mi zabublá vzlyk. Nesměla jsem se s ní ani rozloučit. Máma pevně svírá volant a upřeně hledí předním sklem na málo frekventovanou silnici. Pokyvuje hlavou. Jako by si tím dodávala odvahy. „Nový začátek. Jen my tři," prohlásí přehnaně vesele. „Už bylo načase, ne?" „To jo," ozve se Tamra ze zadního sedadla. Otočím se na ni. Jsme dvojčata, a tak mezi námi exis­ tuje zvláštní pouto - vzájemně si čteme myšlenky a po­ známe, co si ta druhá myslí. Jenže já teď poznám jen to, že mám strach. Tamra se usmívá. Dívá se okýnkem ven, jako by v čer­ nočerné tmě bylo něco k vidění. Aspoň se jí konečně splní její přání. Bude si připadat normální bez ohledu na to, kam vlastně jedeme. A já se budu snažit zapadnout do světa, který není pro mě. Patřím ke kmeni. Možná dokonce patřím ke Cassia39

novi. Třeba je to tak, i když by to Tamře zlomilo srdce. Cassian má pravdu. Nevím. Vím jen to, že nedokážu žít bez létání. Bez oblohy a vlhké prodyšné země. Nikdy bych se dobrovolně nevzdala schopnosti se převtělit. Nejsem moje máma. Copak můžu zapadnout mezi lidi? Budu jako Tamra, zakrnělá drakie. Jenže pro mě to bude mnohem horší. Protože já vím, jaké to je, být drakii. Jednou jsem viděla dokument o člověku, kterému am­ putovali nohu. Prý ji pořád cítí. Prý se v noci probudí a chce se na ní podrbat, jako by ji pořád měl. Říká se tomu fantomová bolest. A podobný pocit budu zakoušet i já. Budu fantomo­ vá drakie. Budou mě mučit vzpomínky na to, kým jsem byla.

40

5 áma se domlouvá s paní, která nám má prona­ jm out zahradní domek. Jen stěží se mi daří vy­ tlačovat vzduch z plic. Zdejší vzduch mi připadá řídký, suchý a prázdný, i když je klimatizace nastavená na ma­ ximum. Říkám si, že takovéhle to asi je, když má člověk astma, že takhle neustále lapá po dechu. Mám pocit, že se už nikdy pořádně nenadechnu. Probodnu mámu pohledem. Proč musela vybrat zrovna poušť? Zřejmě je sadistka. Paní Hennesseyová vyjde kolébavým krokem na za­ hradu. Zamíříme za ní. Okamžitě nás obemkne suché horko. Ničí mi pleť, jako obrovský vysavač mi z těla od­ čerpává vlhkost a oslabuje mě. Sice jsme v Chaparralu teprve dva dny, ale poušť už si vybírá svou daň. Přesně jak máma čekala. „Bazén!" vykřikne Tamra. „Ten není pro vás,“ poznamená paní Hennesseyová. Tamra se zamračí, ale jen na chvíli. Nenechá si zkazit optimistickou náladu. Nové město, nový svět. Nový život na dosah.

M

41

Loudám se za nimi. Každý krok mě stojí obrovské množství energie. Paní Hennesseyová se zastaví u zaoblené strany ba­ zénu. Ukáže na plot za našimi zády. „Můžete používat zadní vchod." Máma přikývne. Poklepává si o nohu složenými novi­ nami, ve kterých našla tenhle inzerát. Paní Hennesseyová zachřestí klíči. Odemkne zahradní domek a klíče předá mámě. „Nájemné za další měsíc se platí prvního." Přejede slzavýma očima ze mě na Tamru. „Mám ráda klid,“ upozorní. Jen ať jí ho máma slíbí. Vejdu dovnitř. Tamra jde za mnou. Prohlížím si stísněný obývák - je tu slabě cítit plí­ seň a chlór. Ještě víc klesnu na mysli, tedy jestli to je vůbec možné. „Docela to ujde," poznamená Tamra. Podívám se na ni. „To bys řekla o každý barabizně." „Vždyť je to jen na čas." Pokrčí rameny. „Brzy se pře­ stěhujeme do vlastního." Leda ve snu. Zavrtím hlavou a jdu si prohlédnout ostatní pokoje. Zajímalo by mě, kam Tamra na takové nápady chodí. Když máma včera platila večeři, přepočí­ távala drobné. Slyším, jak se zavírají vchodové dveře. Strčím si ruce do kapes, promnu v prstech chomáčky látky a vyrazím zpátky do obýváku. Máma si dá ruce v bok. Rozhlíží se po domě - po nás - jako by byla doopravdy spokojená. Jenže já jí nevěřím. Copak může být šťastná, když já... nejsem? „Děvčata, tohle je náš nový domov." Domov. Přijde mi, že to slovo pro mě pozbylo vý­ znamu. 42

Je večer. Sedím na kraji bazénu a máchám si v něm nohy. Voda je taky teplá. Nakloním hlavu na stranu. Doufám, že začne foiikat vítr. Chybí mi mlha, hory, studený vlhký vzduch. Slyším, jak se otevírají dveře domku. Máma se posadí vedle mě a upřeně se zadívá před sebe. Zajímalo by mě, na co se dívá. Já totiž vidím jen zadní zeď domu paní Hennesseyové. „Třeba si to s tím bazénem časem rozmyslí," řekne máma. „Docela bych si v létě zaplavala." Patrně se mi snaží zvednout náladu, ale já dokážu myslet jen na to „časem". „Proč?" vyletím. Rychle kopu nohama ve vodě. „Mohlas vybrat tisíc jiných míst. Proč zrovna tohle?" Mohla vybrat kterékoliv místo na světě. Městečko v kopcích nebo horách zahalených chladivou mlhou. Ale ona musela zamířit zrovna do Chaparralu - města rozprostřeného přímo uprostřed pouště, necelých sto padesát kilometrů od Las Vegas. Vzhledem k tomu, že se tu voda vůbec nekondenzuje, nemá moje tělo z čeho brát sílu. Tady mě neskryje ani opar, ani mlha, ani nic jiného. Nikde poblíž nejsou snadno přístupné kopce ani hory. Ani úrodná půda. Není odtud úniku. Taková krutost. Nadechne se. „Myslela jsem, že takhle to pro tebe bude jednodušší -" „Tohle teda vůbec není jednoduchý," zasupím. „No, aspoň se nebudeš muset rozhodovat." Natáhne ruku a odhrne mi vlasy z ramene. „Vyprahlá krajina tvoji drakii rychle zničí. Vím to z vlastní zkušenosti." Podívám se na ni. ,Jak to myslíš?" 43

Zhluboka se nadechne. „Když jsem se vydala na cesty, žila jsem nějakou dobu tady." Odtáhnu se a upřeně se na ni zadívám. Hodně drakiů jezdí do světa na zkušenou. Ne na dlouho. Na rok nebo dva. Nikdy ovšem nemíří někam, kde je vedro a sucho. A už vůbec ne do pouště. Pokud chce draki přežít, musí umět předstírat, že je lidská bytost. Někdy v lidském svě­ tě zůstane natrvalo. J á myslela, žes byla v Oregonu. Ze jsi jela na zkuše­ nou s Jabel, že jste si tam spolu pronajaly byt.“ Máma přikývne. „Tak to taky bylo, ale po pár měsících jsem se rozhodla../' Odmlčí se, aby nabrala dech. „Roz­ hodla jsem se, že už se ke kmeni nevrátím." Narovnám se. Ja k to, že o tom nevím?" Protáhne pusu. „Protože jsem se vrátila. Nechtěla jsem, aby se rozkřiklo, že k tomu bylo zapotřebí určitého nátlaku." Okamžitě si to domyslím. Je mi jasné, na čí nátlak se vrátila. „To táta, viď?" Usměje se o něco vlídněji. „Táta nikdy necestoval. Ne­ měl k tomu důvod. Vždycky chtěl být jen a pouze drakiem." Třesou se jí rty. Pohladí mě po tváři. „Dost mi ho připomínáš." Vzdychne a odtáhne ruku. „Navštěvoval mě v Oregonu jednou za měsíc... a neustále mě přemlouval, a i se s ním vrátím." Úsměv jí ztuhne na rtech. „Bylo to pro mě docela náročné." Dívá se mi zpříma do očí. Jacindo, chtěla jsem pryč od kmene. Už tenkrát. Kmen nebyl nic pro mě a tvůj táta mi to nijak neulehčoval. Tak jsem utekla. Sem." „Sem?" „Myslela jsem, že mě tady táta nenajde." 44

Mnu si ruku. Kůži na ní mám suchou a bílou jako křída. „Taky bych se divila." „Moje drakie začala brzy slábnout. Občas se to ve mně zlomilo, zkusila jsem se proletět, ale převtělení mě stálo čím dál větší námahu. Zabíralo to. Stával se ze mě člověk." „Ale vrátila ses." „Protože jsem si přiznala, jak to se mnou je. Nechtěla jsem žít s kmenem, ale stýskalo se mi po tátovi. Nedoká­ zal si představit jiný život než život drakiho a já si zase nedokázala představit život bez něj.“ Pozoruju vodu v bazénu - na nehybné klidné hladině není jediná vlnka zčeřená větrem. Říkám si, jaké to asi je, když někoho tak moc milujete. Tak moc, že se kvůli němu vzdáte všeho, po čem toužíte. Máma to udělala. Nemohla bych se také obětovat pro ty, které mám ráda? Pro mámu a Tamru? O tátu jsem už přišla. Copak chci přijít i o ně dvě? V tu chvíli mi hlavou bleskne vzpomínka na lovce Willa. Nevím proč. Možná proto, že mě neprozradil. Vůbec mě neznal, a přesto mě neprozradil... i když byl naučený, že má udělat přesný opak. Bezpochyby bojoval sám se se­ bou. Protože má příslušníky našeho kmene lovit a likvi­ dovat. Když se on dokázal vzepřít svému světu, dokážu to i já. Jsem silná. Z myšlenek mě vytrhne mámin hlas. „Vím, že je těžké se s tím smířit. Proto jsem vybrala tohle město. Poušť se o všechno postará. Nakonec." Nakonec. Jen stačí počkat, až moje drakie zemře. Budu pak šťastná? Opravdu jednou mámě poděkuju, jak si ona myslí? 45

Stiskne mi koleno. „Pojďme dovnitř. Potřebuju s vámi pár věcí probrat. Než nastoupíte do školy." Cítím tlak na prsou. Nicméně se zvednu. Říkám si, čeho všeho se máma kvůli mně vzdala, o co všechno při­ šla. A Tamra taky. Nikdy nebylo po jejím. Možná je tohle její příležitost. A nejen její, ale i mámy. Jacindo Jonesová, pojďte se představit spolužákům." Sevře se mi žaludek. Je třetí hodina. To znamená, že se po mně už potřetí chce to samé. Vstanu z lavice, překročím několik batohů a zamířím k tabuli. Stoupnu si vedle učitelky Schulzové. Hledí na mě třicet párů očí. Máma nás do téhle školy přihlásila minulý pátek. Říkala, že je nejvyšší čas. Ze střední škola je první krok k adaptaci. První krok k normálnosti. Tamra je nadšená, připravená a vůbec se nebojí. Celou noc jsem si v posteli představovala, jaké to asi dneska bude, a dělalo se mi z toho špatně. Vzpomínala jsem na kmen a na všechno, čeho jsem se musela vzdát. Sice jsme měli zakázáno létat za denního světla, ale as­ poň jsem mohla létat v noci. Kmenová pravidla, která mě tak štvala, ve srovnání s mojí stávající situací blednou. Dokonce už ani nechápu, proč jsem se Cassianovi tak vzpírala. Ze by kvůli Tamře? Nebo mě k tomu nutilo ještě něco jiného než to, že bych měla být loajální vůči sestře? Kolem mě jsou sami teenageři. Lidští teenageři. Jsou jich stovky. Jejich hlučné hlasy se rozléhají všude. Vzduch je plný umělých nasládlých vůní. Pro drakii je to hotové peklo. Jistě, dalo se předpokládat, že jednou budu pobývat 46

mimo území kmene. Mezi lidmi. Určitě bych vyjela do světa na zkušenou. Jenže drakiové v pubertě do světa nejezdí. To mohou jen dospělí drakiové, jen silní vyspělí drakiové a ti se rozhodně nevydávají do pouště. Také pro to mají pádný důvod. Potřebuju se podrbat na ruce, ale vydržím to. Sice je teprve jaro, ale z horka a sucha mě kůže svědí už teď. Na stropě svítí bzučivé zářivky. Zmocní se mě nepříjemný oslabující pocit. Odkašlu si. ,Jmenuju se Jacinda Jonesová," spustím nakřáplým hlasem. Vepředu si jedna holka natáčí na prst pramen vlasů. „Hm. To už víme.“ Usměje se. Má na rtech vulgární vrst­ vu lesku. „Odkud jste?" zachrání mě Schulzová. „Z Colorada." Máma se mnou nacvičila odpovědi na případné otázky. Schulzová se na mě povzbudivě usměje. „Výborně. Umí­ te lyžovat?" Zamrkám. „Ne." „Kam jste chodila do školy?" Máma myslela i na tohle. „Učila mě máma." Tohle je nejjednodušší vysvětlení. Jinak by mě ani Tamru nevza­ li. Nemůžeme poprosit vedení kmene, aby nám poslalo školní záznamy. Několik studentů se upřímně zasměje. Ta holka vep­ ředu obrátí oči v sloup. „Exotka." „Nechte toho, Brooklyn." Schulzová se na mě znova podívá, ale už se netváří tak vlídně. Spíš odevzdaně. Jako bych se právě přiznala, že čtu pomalu jako prvňák. „To máte bezesporu zajímavé zkušenosti." 47

Přikývnu. Chci se vrátit do lavice, ale její hlas mě za­ staví - zadrží mě jako zajatce. „Máte sestru, dvojče, že?“ Zaváhám. Kéž by ten výslech už skončil. „Ano." „Tolik radosti najednou!" poznamená kluk s rudými skvrnami v obličeji a lasiččíma očima. Ostatní se zasmějí. Hlavně kluci. Schulzová ho neslyšela nebo dělá, že neslyšela. To ne­ vadí. Hlavně ať to mám z krku, můžu si sednout do lavice a snažit se být neviditelná. „Děkuji, Jacindo. Určitě si tu brzy zvyknete." To určitě. Vrátím se do lavice. Schulzová se zaujatě pustí do debaty o Antigoně. Četla jsem ji před dvěma roky. V ori­ ginále. Zadívám se z okna na parkoviště. Nad lesklými stře­ chami aut se v dáli rýsují hory, volají mě. Jsem rozhodnutá, že se pokusím utéct. Máma se o to taky kdysi pokusila. Není to nemožné. I když v nejbližších dnech se mi to nejspíš nepodaří, protože mě máma nespouští z očí. Usmyslela si, že nás ráno bude vozit do školy a odpoledne vyzvedávat, jako by nám bylo sedm. Nevím, jestli se bojí, že si mě kmen najde zrovna tady, nebo jestli má strach, že uteču. Doufám, že mi věří nato­ lik, že by ji něco takového nenapadlo. Když na chvíli vyklouznu z domu a proletím se, nijak jí ani Tamře nenaruším vysněný život. Zavrtím se na židli. Jedinou naději mi skýtá mapa města, která mi šustí v kapse. Už ji mám pečlivě prostu­ dovanou a vím, kde všude jsou v tomhle městě parky. Nepřipustím, aby moje drakie uchřadla jen proto, že byd­ lím zrovna tady. Zatím se držím jen díky představě, že se 48

brzy proletím. Pocítím na kůži vítr a je mi jedno, že je to nebezpečné. Zvoní. Rychle se zvednu spolu s ostatními. Otočí se ke mně Lasičák. „Čau." Pomalu pokývne hla­ vou a důkladně si mě prohlédne. J á jsem Ken," před­ staví se. Vzmůžu se na „ahoj“. Zajímalo by mě, jestli si myslí, že si mě tou poznámkou o „tolikeré radosti najednou" získal. „Víš, kde máš další hodinu?" ,Jo, vím. Díky." Projdu kolem něj a se sklopenou hla­ vou pospíchám ke skříňkám na chodbě. Tamra už na mě čeká. „Tak jak to šlo?" zeptá se vesele. „Bezvadně." Přestane se usmívat. Jacindo, musíš se s tím smířit. Záleží jen na tobě, jestli budeš šťastná." Snažím se té rovnici přijít na kloub, ale nedaří se mi to. Tak to zkusím ještě jednou. „Psychologii si laskavě strč někam." Pokrčí rameny a uhladí si vyžehlené vlasy. Ráno tím v koupelně strávila hodinu. Viděla ten účes v časopise a usmyslela si, že ho musí mít taky. Moje dlouhé rezavozlaté vlasy jsou roztřepené a dost zacuchané. Elektrizují. Chybí jim mlha, stejně jako mně. Podívám se na Tamru. V přiléhavém červeném topu, tmavých džínech a černých kozačkách, které si o víkendu koupila v sekáči, jí to moc sluší. Několik kluků se za ní otočí. V tomhle světě je doma, netrápí se tu jako já, dokon­ ce už se jí ani nestýská po Cassianovi. Přeju jí to. Opravdu. Jen kdyby její radost neznamenala moje utrpení. 49

„Pokusím se," slibuju. Myslím to vážně, nechci jí to tu kazit. ,Jé. Málem bych zapomněla." Zaloví v tašce. „Podívej. Roztleskávačky hledají holky do týmu." Podívám se na oranžový leták. Při pohledu na na­ kreslené pompomy a holky v minisukni metající salta se oklepu. Tamra zatřese letákem. „Měly bysme to zkusit." Konečně se mi podaří otevřít skříňku. Vezmu si učeb­ nice na další hodinu. J á ne. Ale ty se určitě přihlas." „Ale vždyť jsi Významně si mě přeměří jantarovýma očima. „Taková sportovkyně." Nejspíš chtěla říct drakie. Zavrtím hlavou a otevřu pusu. Chci říct, že nic tako­ vého nepřichází v úvahu, ale zarazím se. Roztřesu se jako osika. Chloupky na krku se mi ostražitě naježí. Učebnice mi vypadne z ruky, nechám ji ležet na zemi. Tamra schová leták. „Co je? Co je to s tebou?" Dívám se za ni do davu studentů. Zvoní, na chodbě zavládne panika. Slyším, jak se s bouchnutím zavírají skříňky, jak na kachličkách vržou podrážky. Stojím jako solný sloup. Jacindo, co je?" Zavrtím hlavou, nedokážu ze sebe vypravit ani hlásku. Rychle si prohlížím jednotlivé obličeje. A pak ho uvidím. Jeho. Kluka, kterého jsem hledala a ani jsem o tom nevě­ děla, netušila jsem... Je to ten hezký kluk. Cítím, jak se mi napíná kůže. Jacindo! Přijdeme pozdě na hodinu!" To je mi jedno. Ani se nehnu. To přece nemůže být on. Není možné, aby chodil na tuhle školu. Kde by se tu vzal? 50

Ale je to on. Ten, kdo mě tehdy zachránil před lovci. Will. Opírá se o skříňky. Je vyšší než studenti kolem něj. Brooklyn - ta, co si ráda natáčí vlasy na prst - si pohrává s lemem jeho košile, nestydatě se k němu naklání, pře­ kotně míhá lesklými rty. Will se usmívá, přikyvuje, po­ slouchá, co mu Brooklyn povídá. Přesto mi přijde, že ho to vlastně nezajímá, že je duchem někde úplně jinde... že tu nechce být. Jako já. Nedokážu z něj spustit oči. Medově hnědé vlasy mu nedbale padají do očí. Vzpo­ mínám, jak je měl mokré, tmavší a odrhnuté z čela. Vzpo­ mínám, jak jsme byli spolu sami v jeskyni, jak mě držel za ruku, jak mezi námi přeskočila jiskra a jak se zatvářil neúprosně a hrozivě. A jak potom zmizel. Tamra vedle mě vzdychne a otočí se. „Hm,“ zašeptá významně. „K sežrání. Jenže smůla. Vypadá to, že má holku. Budeš si muset vybrat jinýho Podívá se na mě a zalapá po dechu. Jacindo! Ty žhneš!" Její syknutí mě probere. Podívám se na ruce. Kůže mi střídavě bledne a tmavne a matně se třpytí, jako by mě někdo posypal zlatým prachem. Moje drakie se probouzí, hoří, chce se ukázat. Ježišmarjá! Uklidni se!" sykne Tamra a nakloní se ke mně. „To se chceš převtělit jen proto, žes viděla hezkýho kluka? Ovládej se." Jenže já nemůžu. Tohle Tamra nikdy nechápala. Ze drakie se nejvíc projevují v emocionálně vypjatých situa­ cích. Ze se převtělím, když se bojím, když jsem nadšená nebo rozrušená... Tak to prostě je. Znova se podívám na Willa. Mám z toho příjemný 51

pocit. A zároveň i strach, protože nevím, jak si mám vy­ světlit, že je tady. Tamra mě popadne za ruku a docela surově mi ji stisk­ ne. Jacindo, přestaň! Okamžitě toho nech!“ Will náhle otočí hlavu jako dravec, který cítí kořist. Říkám si, jestli jsou lovci vůbec lidi. Jestli třeba nejsou z jiného světa jako drakiové. Rozhlíží se po chodbě. Snažím se ovládnout. Než si mě všimne. Než si to do­ myslí. V plicích se mi hromadí kouř. Začne mě pálit přesně ve chvíli, kdy si s Willem pohlédneme do očí. Vtom mě vyruší prásknutí, to se zabouchla dvířka mojí skříňky. Odtrhnu oči od Willa. Podívám se na Tamru. Tiskne dlaň na zavřenou skříňku. Konečky prstů má bílé, jak se jimi zarývá do kovu. Poslední zvonění. Tamra si dřepne, sebere ze země moji učebnici a táhne mě na záchod. Otočím se. Chodbu rychle opouštějí těla vydávající změť nepřirozených vůní. Parfémy, kolínské, tělová mléka, laky na vlasy, gely... nic kvůli nim necítím. Nic mi tu nepřipadá opravdové. Až na kluka, který se za mnou otáčí. Pozoruje mě. Sleduje mě třpytivýma očima jako dravec, kterého v něm vidím. Pak vyrazí pryč, dělá dlouhé ladné kroky jako kočkovitá šelma. Moje drakie se vlivem jeho lačného pohledu dál pro­ bouzí. Chvěju se, cítím pálení v zádech a svědění v mís­ tech, kde se mi ven z těla chtějí prodrat křídla. Zatím jsou skrytá. Skrytá, ale ne nečinná. Tamra mě tahá za ruku, vleče mě pryč. Už Willa nevi­ dím. Pohltil ho dav studentů, kteří se na chodbě shlukli jako můry poletující kolem rozsvícené žárovky. 52

Jenže já dál pociťuju jeho přítomnost. Toužím po něm. Vím, že je blízko, i když ho už nevidím. Nosní dírky se mi roztahují bolestí z ostrého pachu dez­ infekčního prostředku. Ten nepřirozený pach moji drakii okamžitě přemůže. Zakryju si rukou nos a pusu. Už mi nežhnou plíce. Ani mě nepálí záda. Tamra si mě měří pohledem. Úlevně vydechne, proto­ že vidí, že jsem to zase já. Tedy já v té podobě, která je pro ni přijatelná, já v jediné podobě, kterou ona schvaluje. Zvlášť v tomhle novém světě, který chce dobýt. „Už nehoříš. Díkybohu! Copak to chceš všechno zba­ brat?" Dívám se na dveře záchodu. Jako bych čekala, že v nich stane Will. „Myslíš, že si toho všiml?" „Podle mě ne." Pokrčí rameny. „A i kdyby jo, tak stejně nemůže vědět, co viděl." To má nejspíš pravdu. Dokonce ani lovci nevědí, že se drakiové umí převtělit do lidské podoby. Je to naše nej­ přísněji střežené tajemství. Naše nejlepší obrana. Navíc jsem na chodbě ani neroztáhla křídla. I když moc ne­ chybělo. Už v těle necítím osvěžující šumění, a tak si překřížím ruce na prsou. Je mi jasné, že nastala vhodná chvíle říct Tamře o Willovi... přiznat jí, jaké mi v té jeskyni hrozilo nebezpečí... přiznat, jaké nebezpečí mi hrozí přímo tady. Mohla bych jí tady na tom páchnoucím záchodě říct úpl­ ně všechno. Dívá se na mě přivřenýma očima. „Myslíš, že to zvládneš? Nemám zavolat mámě?" Zamyslím se. A nejen nad jejími otázkami. Jak by máma zareagovala, kdybych jí všechno pověděla? Co by 53

udělala? Odpověď si okamžitě domyslím. Vzala by nás ze školy. Ale zpátky ke kmeni by se s námi nevrátila. Kdepak. Jen by nás přestěhovala do jiného města. Do jiné školy v jiné poušti. Za týden bych si musela znova protrpět první den ve škole, musela bych snášet to samé vedro, jen někde jinde, a navíc by nikde poblíž nebyl ten hezký vzrušující kluk. Kluk, v jehož přítomnosti moje drakie ožila - přesně ta část mého já, která po odjezdu z hor málem odumřela. Přece bych před tím neutíkala. Před ním. Tamra pohodí překrásnou hřívou a zkoumavě se na mě podívá. „Už je to dobrý." Pohrozí mi prstem. Jacindo, koukej se od něj držet co nejdál. Vůbec se na něj nedívej. Nebo aspoň do tý doby, než se začneš lip ovládat. Podle mámy to bude už brzy..." Zarazí se, protože vidí, jak se tvářím. Uhne pohledem. „Promiň," zašeptá. To proto, že je moje sestra a má mě ráda. Ne proto, že by ji to doopravdy mrzelo. Stejně jako máma chce, aby moje drakie umřela. Přeje si, abych byla normální. Jako ona. Abychom vedly normální život, aby­ chom se například přihlásily k roztleskávačkám. Sevře se mi žaludek. Vezmu si od ní učebnice. „Přijde­ me pozdě." Jsm e nový, tak přimhouří oko." Přikývnu a narovnám oslí uši v učebnici geometrie. „Sejdeme se na obědě?" Přejde k zrcadlu a překontroluje si účes. „Hlavně ne­ zapomeň, co jsem ti říkala." Odmlčím se. Dívám se na její překrásnou tvář v zrca­ dle. Je jen stěží uvěřitelné, že tohle upravené stvoření je moje dvojče. 54

Přehodí si přes rameno dokonalý rezavozlatý pramen. Konečky vlasů má podtočené. „Drž se od toho kluka co nejdál." „No jo,“ odpovím. Ale když vyjdeme na opuštěnou chodbu, rychle se rozhlédnu. Hledám ho. Doufám, že tu někde je, a zároveň se toho bojím. Jenže ho nikde nevidím.

6

B

ěhem oběda se schovávám. Uvědomuju si, že se cho­ vám jako srab, ale při pohledu na dvoukřídlé dveře vedoucí do obrovské jídelny se mi udělalo zle. Neuměla jsem si představit, že bych vešla dovnitř. Raději se courám po chodbách. Je mi jedno, že mi kru­ čí v žaludku a že jsem v tom Tamru nechala samotnou. Tak nějak totiž tuším, že ona to hravě zvládne. Aspoň si to snažím namluvit. Na dnešní den přece čeká už od­ mala. Od chvíle, kdy jsem se převtělila a ona ne. Kdy šijí Cassian přestal všímat a začal pro ni představovat nedo­ sažitelný sen. Objevím knihovnu. Nasaju zatuchlou vůni knih a za­ čnu si vychutnávat ticho. Sednu si ke stolku u okna s vý­ hledem na školní dvůr. Položím si hlavu na umakartovou desku a počkám, až zazvoní. Zbytek vyučování už nějak přečkám. Uleví se mi, až když je přede mnou poslední hodina. Už to mám skoro za sebou. Studovna, kde mám mít sedmou hodinu, je plná stu­ dentů, kteří nesmí cvičit nebo mají v nějakém předmětu 56

špatné známky. Vím to od Nathana, který mě nerozlučně provází od páté hodiny. Usadí se vedle mě. Jeho masité rty doprovodí každé slovo sprškou slin. „Tak Jacindo, s čím máš problém?" Zamrkám a odtáhnu se. Konečně se dovtípím. No jasně. Něco takového by ho ani ve snu nenapadlo. „Ani nevím." ,Já,“ zabodne si palec do vypjaté hrudi, „propadám z angličtiny. Což je blbý, protože fotbalový mužstvo beze mě neudělá ani bod. V čem plaveš ty?" Prohlíží si moje dlouhé nohy. „Co děláš ve studovně? Klidně bys mohla hrát basket, ne? Naše holky jsou dost dobrý." Zastrčím si uvolněný pramen vlasů za ucho. Znova se uvolní a spadne mi do očí. „Přece se nebudu cpát do týmu v půlce školního roku." A ani nikdy jindy. Ve studovně je několik stolů s černou deskou. Vepředu stojí za stejným, jen o něco větším stolem učitel fyziky Henke. Zmateně, sklíčeně si nás prohlíží, jako by nechá­ pal, kam se poděli premianti z předchozí třídy. „Dejte se do práce. Žádné bavení. Učte se nebo si čtěte. Ale poti­ chu." Zamává oranžovým notesem. „Potřebuje si někdo zajít do knihovny?" Nathan se zasměje, protože si polovina studentů stoup­ ne do fronty na omluvenku. Ještě nezvonilo a už to vypadá, že se před začátkem hodiny vypaří většina studentů. „A stádo duše pryč." Nathan se na mě podívá a spik­ lenecky se ke mně nakloní. „Padáme? Kousek od školy je cukrárna." „Ne. Po vyučování mě vyzvedne máma." „Skoda." Nathan se na mě mačká. Posunu se až na samý kraj lavice. Pořád si mě prohlíží. 57

Zavadím loktem o učebnici, ta spadne a já vděčně vyskočím ze židle, abych ji zvedla. Dřepím na špinavých dlaždičkách, natahuju ruku k učebnici, ale vtom se mi rozechvějí chloupky na krku. Začnu zrychleně dýchat. Zavřu pusu, aby to nebylo slyšet. Kůže se mi napíná a pro­ tahuje, protože vím, co se stane. Vím, že do studovny za okamžik vejde Will. Vím to. A chci, aby přišel, přestože mi v uších ještě zní Tamřino varování. Utřu si zpocenou dlaň do džínů a zpod stolu se zadívám na dveře. Cítím pálení na prsou, protože vím, k čemu dojde, ale dál se krčím a jen se dí­ vám, jak Will vchází do studovny. Nehýbu se, vyčkávám. Třeba si taky vezme omluvenku. Třeba taky hned zase odejde. Jenže on si nestoupne do fronty. Jde dál, ledabyle si nese jen jeden blok. Vtom se zarazí a tak zvláštně nakloní hlavu. Jako by zaslechl nějaký zvuk. Nebo ucítil nezvyk­ lou vůni. Stejně zareagoval i předtím na chodbě. Než mě uviděl. Pohrávám si s učebnicí, zarývám si špičaté rohy do citlivých bříšek prstů. „Žiješ?" zahřímá nade mnou Nathanův hlas. Trhnu sebou, donutím se zvednout a znova se usadit. „Ne.“ Nemůžu se schovávat věčně. Chodíme do stejné školy. A očividně i do stejné studovny. Dívám se přímo před sebe, na tabuli. Kamkoliv, jen ne na něj. Zadržuju dech, čekám, až kolem mě projde. Jenže on kolem mě neprojde. Zastaví se. Z toho, jak mu vržou podrážky, mi běhá mráz po zádech. Je tak blízko. Podívám se mu do očí jen stěží určitelné barvy. Má je zelené, hnědé, nebo zlaté? Jestli se do nich 58

budu dívat příliš dlouho, ztratím se v nich, zatočí se mi hlava. Vzpomínám, jak jsme byli sami v jeskyni, v tom těs­ ném vlhkém prostoru. Jak se dotýkal mé drakijské kůže. Jak řekl ta dvě slova. Třesu se. Uhnu očima a zadívám se na stůl. Soustře­ dím se, abych dýchala pravidelně a pomalu. Když pro­ mluví, zvednu hlavu. Jsem v zajetí jeho sametového hlu­ bokého hlasu. „Pustíš mě sem?“ zeptá se Nathana, ale dívá se přitom na mě. „Ale jo.“ Nathan pokrčí rameny, vezme si batoh a ne­ jistě se na mě podívá. „Stejně jsem chtěl jít do knihovny. Tak ahoj, Jacindo." Will chvíli váhá, dívá se na uvolněnou židli a tepr­ ve pak se posadí. Jako by čekal, že něco řeknu. Mám mu snad bránit? Nebo mám říct, ať si udělá pohodlí? Nevím. Pootočí se na židli a usměje se. Nepatrně, ale moc hez­ ky. Má sexy úsměv. Už zase mi je nebezpečně vedro. Teď o to vůbec ne­ stojím. Napíná se mi kůže, co nevidět se přemění v tu drakijskou. Čím dál víc mě brní na prsou. Z krku se mi vydere kočičí zapředení. Začínají nade mnou vítězit dra­ kijské pudy. Děsím se, že když promluvím, ozve se dunivá drakijština. Je to zvláštní. Bála jsem se, že moje drakie v poušti uchřadne a odumře, jak si máma přeje. Ale v blízkosti tohohle kluka si připadám tak živá, že bych se ze všeho nejradši okamžitě převtělila. Třu si ruku. Chci, aby mi kůže zchladla. Doufám, že se moje drakie neprobudí. Aspoň ne teď. 59

Ani jeden nic neříkáme. A to je na tom ze všeho nej­ divnější. Ze on o mně ví. Tedy ne přímo o mně. Určitě neví, že já jsem tamta drakie. Ale ví o nás, o drakiích. Vi­ děl mě. Ví, že existujeme. Zachránil mě. Chci o něm zjistit úplně všechno. A přesto se nezmůžu na slovo, nedosta­ nu ze sebe ani hlásku. Ani nepípnu. Mám totiž co dělat, abych si to všechno srovnala v hlavě, uklidnila se a neza­ čala žhnout. Abych se neproměnila v drakii. Chtěla bych ho víc poznat, ale jen kdybych přitom nemusela dýchat ani mluvit. Je mi jasné, že to nepůjde. Úplně stačí, že vím, že jeho příbuzní patří k lovcům. Na to nesmím zapomenout. Nikdy. Zabíjejí nás nebo nás prodávají enkrosům. Když se dostaneme do jejich odpor­ ných spárů, zotročí nás nebo zavraždí. Kůže mi už povo­ luje. Musím mít na paměti, že on je součástí toho tem­ ného světa. Měla bych se ho stranit, přestože mi pomohl utéct. Ale ne proto, že mi to Tamra doporučila. Měla bych si sbalit věci a sednout si k jinému stolu. Jenže nikam neodejdu, jen opatrně balancuju na židli, abych se ho náhodou nedotkla. „Takže," spustí, jako by navazoval na přerušený roz­ hovor. Jako bychom se dobře znali. Když zaslechnu jeho hlas, zacuká mi nerv u oka. „Ty jsi tady nová.“ Přiškrceným hlasem ze sebe dostanu „jo“, ale musím k tomu napnout všechny síly. „Už jsme se viděli." Přikývnu. „Na chodbě. Taky jsem si tě všimla." Vlídně se na mě podívá. „A taky na těláku." Zamračím se. Nepamatuju si, že bych ho během čtvr­ té hodiny viděla. Nepamatuju si, že bych cítila jeho pří­ tomnost. 60

„Běhalas na stadionu," vysvětluje. J á byl nahoře v ba­ zénu. Viděl jsem tě z okna." „Aha." Nevím proč, ale dělá mi dobře, že mě sledoval. J s i dost rychlá." Usměju se. Taky se usměje. Trochu se mu prohloubí rýhy u pusy. Sevře se mi srdce. „Ráda běhám." Když běžím rychle, cítím protivítr a mám pocit, jako bych letěla. „Někdy máme tělák dohromady s holkama. Asi bych ti nestačil." Má tichý svůdný hlas. Žár mi proniká až hlu­ boko do nitra, vlní se mi v podbřišku. Představím si to. Představím si, jak běžíme vedle sebe. Snaží se mi naznačit, že by to chtěl zkusit? Vzduch se mi tetelí na rtech. Jak ráda bych si s ním zaběhala. Ale to nemůžu. Nesmím. To není dobrý nápad. Naposledy zazvoní a do studovny se přiloudají další dva kluci. Zadívají se naším směrem. Hledí na Willa, ale na mě ne. Já jim nestojím za pozornost. Ten s nakrátko ostříhanými havraními vlasy vyrazí napřed. Má hezký úzký obličej a průzračné tmavé oči. Projede mnou strach. Jeho pohled je ledový, vypočítavý. Za ním se kolíbá jeho objemný kamarád - má tak ostře rezavé vlasy, že musím přimhouřit oči. „Čau," pozdraví Willa ten tmavovlasý a stoupne si k našemu stolu. Skrčím se, protože si najednou připa­ dám v ohrožení. Will se pohodlně opře. J a k to jde, Xandere?" Xander se tváří dost... zmateně. Protáhne obočí a pře­ sune pozornost na mě. Konečně mi to dojde. Xander ne­ chápe, proč Will sedí u stolu se mnou. Se mnou. Já to taky nechápu. Třeba mě svým způsobem poznal, 61

třeba si mě pamatuje. Začnou se mi potit dlaně. Přitisknu stehna k sobě. „Ty nebudeš sedět s náma?“ zeptá se zrzoun na ro­ vinu. Will pokrčí jedním ramenem. „Ne.“ Jsi naštvanej?" ptá se zrzoun dál. Xander mlčí. Nespouští ze mě oči. Z jeho inkoustově černého pohledu se mi dělá špatně. Napadá mě jediné slovo. Zlo. Zvláštní představa. Melodramatická. Jenže já jsem drakie. Vím, že na světě existuje zlo. Zlí lidé nás loví. Neklidně se zavrtím na židli. Je mi jasné, že Xander si domyslel to, co jeho kamarádovi uniklo. Ze Will chce z nějakého důvodu sedět se mnou. Mohla bych se pře­ místit k jinému stolu, jenže tím bych na sebe upozornila ještě víc. Přirozeně. Jacindo*,chovej se přirozeně. J á jsem Xander,“ představí se mi. J á jsem Jacinda.“ Periferně vidím, že mě Will pozo­ ruje. Xander se na mě usměje. Má okouzlující uštěpačný úsměv. Určitě s ním u holek slaví úspěch. „Rád tě po­ znávám." Zmůžu se na krátký úsměv. J á tebe taky.“ „Nechodíš se mnou na zdravovědu?" Má jemný, hed­ vábný hlas. „To si mě pleteš s mojí ségrou. Tamrou.“ „Aha, Takže dvojčata, jo?“ Slovo „dvojčata" řekl, jako by na něm bylo něco nad­ míru zajímavého a dekadentního. Jako by měl v puse čo­ koládu. Přikývnu, na jinou reakci se nezmůžu. 62

„Výborně." Prohlíží si můj obličej tak bedlivě, že si při­ padám nahá. Konečně uhne očima a poplácá zrzouna po zádech. „Tohle je můj brácha Angus." Zamrkám. Nejsou si vůbec podobní. Tedy až na to, že z nich obou jde strach. „S Willem se už nejspíš znáš," dodá. Přikývnu, i když jsme se s Willem vlastně pořádně ne­ představili. Jsm e bratranci." Bratranci. Lovci. Jenže jiní než Will. Plíce mi roztahuje rostoucí žár. Zadržím dech. Sna­ žím se tu výheň ve svém nitru, to hučivé chvění potlačit. Kupodivu mě to nijak nezaráží. Tělo mě varovně pálí od chvíle, kdy ti dva vešli do studovny. Jsou jiní než ostat­ ní lidské bytosti kolem mě. Znamenají pro mě hrozbu. Instinktivně to tuším. Xander s Angusem by mě nenechali utéct. Byli by rádi, že mě můžou zabít. Nevím, kam s očima. Přítomnost krutých lovců mě ničí. Bojím se, že v mých očích vyčtou pravdu. Rychle se rozhlížím po studovně, hledám, kde bych byla v bezpečí. „Vážně?" hlesnu skoro neslyšně. Neodolám a znova se na ně podívám. „Bratranci. Prima." Angus ohrne pusu, jsou mu vidět zuby. Vím, že jsem plácla hloupost. Ze mu připadám nudná. Pokrčí rameny, drze se na Willa usměje, zamíří do zadní části studovny a pustí mě z hlavy. Pociťuju vysvobození, velkou úlevu, ale jen na zlomek vteřiny. Protože Xander se od našeho stolu nechce hnout. Tváří se prohnaně ten představuje mnohem větší hrozbu. Je chytřejší než Angus. 63

Dívá se střídavě na mě a na Willa. Jedeš dneska?" ze­ ptá se. „Nevím." Xander naštvaně blýskne ďábelsky tmavýma očima. Ja k to?" „Musím dělat úkoly." „Úkoly." Xander to slovo procedí mezi zuby, jako by ho nikdy předtím neslyšel. Chvíli to vypadá, že se začne smát. Pak se zatváří velmi vážně. „Snad jsme si něco naplánova­ li, ne? Můj táta i tvůj táta s tebou počítají," řekne přísně. Will zatne ruku v pěst. „Uvidíme." Bratranec ho probodne pohledem. Jo . To máš prav­ du." Pak se otočí ke mně. Pohled jeho inkoustových očí je o něco vlídnější. „Zatím ahoj, Jacindo." Ledabyle zabubnuje prsty o stůl a odejde. Hned se mi lip dýchá. „Máš... sympatický bratrance," poznamenám. Usměje se, ale tváří se vážně. „Radši si jich moc nevší­ mej." Mluví potichu, jeho hlas mě hladí na kůži, i když nesedíme těsně u sebe. „Proč?" zeptám se, přestože jsem to neměla v úmyslu. Musím to vědět. „Protože s takovýma klukama se slušná holka neka­ marádí." Rozevře pěst a zase ji zatne, šlachy na ruce má napjaté. Jso u to zmetci. To ti tady každý potvrdí." Chci odlehčit napjatou atmosféru, a tak nasadím ko­ ketní tón. „A co by mi každý řekl o tobě? Ze jsi hodný kluk?" Otočí se ke mně. Zarazím se. Jeho oči proměnlivé barvy mi připomínají svěží zelené a hnědé odstíny domova, kam se už nevrátím. Nemá jemný obličej, ale ostře řezané rysy. 64

,Já nejsem hodný kluk." Zadívá se přímo před sebe. Učitel Henke si nás vůbec nevšímá. Ve staccatovém rytmu něco ťuká do počítače. Cítím na prsou bodavou bolest, kůže se mi napíná, Rozpaluju se. „Proč sis ke mně sednul?" Mlčí tak dlouho, že si říkám, jestli mi vůbec někdy odpoví. „To bych taky rád věděl," připustí nakonec. Nevím, jakou odpověď jsem čekala. Ze mě tak trochu zná? Na stole před námi leží nedotčené učebnice. Sotva dýchám. Bojím se, aby mi rostoucí žár neunikl z těla pu­ sou nebo nosem. Nasávám malé doušky vzduchu a če­ kám, až zazvoní. Ve studovně je slyšet nepřetržitý šum hlasů. Henke přestane psát. Dívám se, jak se mu zavírají oči. Padá mu hlava, brýle mu sjedou až na špičku nosu. Vtom se někdo vzadu zasměje tak pisklavě, že nad­ skočím. Otočím se. Mezi Willovými bratranci sedí nějaká holka. Angus ji polechtá na boku a ona vyskočí, až se jí dlouhé blonďaté vlasy rozletí na všechny strany. Chyt­ ne se Xandera, jako by ji před tím příjemným mučením mohl zachránit. Xander se ospale usměje - vypadá znuděně. Vytušil, že se na něj dívám, a provrtá mě očima. Přestane se usmívat. Jeho tmavé oči se mi zarývají až do morku kostí. „Nedívej se tam." Z Willova hlubokého hlasu se mi rozbuší srdce. Podí­ vám se na něj. „Věř mi. Na tvém místě bych se nesnažil Xandera za­ ujmout. Holky, které ho zaujaly, na to doplatily," řekne. Skoro přitom nepohne rty. „Vždyť jsem s ním prohodila jen pár slov. Podle mě 65

„Ale mě jsi zaujala." Pocítím zlověstné rozechvění. Otřu si zpocené dlaně do džínů. Zasměje se. Potichu a hebce. Ale nezní to dvakrát ve­ sele. „No jo. Xandera už jsi taky zaujala." Zkřiví pusu. „Bohužel." Zvoní. Ten nepřirozený zvuk mi jde už od rána na nervy. Will odejde ze studovny, dřív než si stihnu sbalit věci nebo se s ním rozloučit.

66

7 ž zase zápasím se skříňkou, ocelový zámek mě studí do prstů. Vrážejí do mě pospíchající studenti. Ne­ zvykle mě pálí oči. Mám na krajíčku. Taková hloupost. Přece nebudu vyvádět jen proto, že mi nejde odemknout skříňka. Jenže ono to není jen tou skříňkou. Dobře si to uvědomuju. Je toho na mě moc. Čekám, kdy se v levé části chodby objeví Tamra. Doufám, že dorazí co nejdřív, ať můžu z téhle zatracené budovy vypadnout. „Will Rutledge. Klobouk dolů," ozve se za mnou zvlášt­ ní hlas. Otočím se. Tahle holka se mnou měla tělocvik. Byla skoro nejrychlejší. Pamatuju si, že jsem ji předběhla jen o kolo. Má ulíznuté hnědé vlasy, tak trochu jako Azur­ ka, ale oči má větší a modrozelené - vyjeveně na mě hledí zpod rozcuchané ofiny. Ta ofina je moc dlouhá a zubatá, jako by si ji stříhala sama. „Cože?" zeptám se. „No, holky se o Willa a jeho bratrance rvou." Má níz­ ko posazený hrdelní hlas a protahuje slabiky. „Nepovídej," zašeptám. 67

Jso u bohatý, sexy, a navíc mají pověst velkých drsňá­ ků." Pokývne hlavou. „Xander a Angus střídají holky jako na běžícím pásu. Chodili nejmíň s polovinou školy. Ale Will ne. On..." Nakloním se k ní. Zajímá mě všechno, co se mi o něm chystá povědět. „No, Will..." Na rtech jí hraje zadumaný úsměv. „Se holkám spíš vyhýbá. Zatím si žádnou nevybral." Zakoulí nádhernýma očima a dramaticky vzdychne. „A o to víc mu nadbíháme." Zatetelím se naivní radostí. ,Já jsem Catherine," představí se. „A já jsem Jacinda, jí vím." J a k to -" „Všichni vědí, jak se jmenuješ. I jak se jmenuje tvoje ségra. Věř mi. Zas tak velká tahle škola není." Popojde ke mně a odtáhne moji ruku od zámku na skříňce. Jaké máš číslo?" Vysypu ze sebe šest číslic. Říkám si, jestli je dobrý ná­ pad prozradit svoje číslo holce, kterou vůbec neznám, a jestli ten zámek někdy dokážu odemknout sama. Ca­ therine přejede prsty po tlačítkách. Otočí zámkem a ote­ vře skříňku. „Díky." „Nemáš zač." Opře se o skříňku. Tváří se tak přiro­ zeně, tak spokojeně. Jako bychom se takhle bavily každý den. „Něco ti poradím. Radši se mu vyhýbej." „Willu Rutledgeovi?" zeptám se. Vzrušuje mě už to, že můžu vyslovit jeho jméno. Přikývne. Na okamžik mám pocit, že mluvím s Tam68

rou. Tohle je marnost nad marnost. Celý život mi pořád někdo radí a očekává, že se těmi radami budu řídit. Nesu si učebnici chemie a ze skříňky si k ní ještě vyn­ dám čítanku. „A proč?" „Protože jinak tě zničí Brooklyn Davisová. Nebo něja­ ká jiná holka, která po něm jede." Myslela jsem, že mě před ním varuje, protože bych se kvůli němu mohla dostat do problémů. To mi ostatně sám naznačil. Tomu bych věřila. To už totiž vím. Uvědo­ mím si to pokaždé, když se ocitnu v jeho blízkosti a začne se mi napínat kůže. „Aha." Přikývnu. Vzpomenu si na tu holku z hodiny angličtiny. Už mi o život usilovali lovci, a tak mě holka s tunou lesku na rtech nemůže rozhodit. S holkami, kte­ ré proti mně něco měly, jsem si musela poradit už dřív. Vzpomenu si na Cassianovu mladší sestru Miriam. Jak ta mě nenáviděla. Vadilo jí, že o mě členové její rodiny - její otec, Cassian - jeví takový zájem. Její teta mě zbožňovala. Děsilo mě to, měla jsem dojem, že si hraje na moji mámu. Catherine čeká, že něco řeknu, a tak dodám: „No já mu nadbíhat nebudu." „To jsem ráda. Jsi tady nová a Brooklyn by ti mohla udělat ze života peklo." Trhne sebou a utáhne si popruh na batohu. „Ona totiž dokáže udělat ze života peklo kte­ rékoliv holce. Věř mi. Vím, o čem mluvím." Zavřu skříňku. Ten zvuk se ztratí v bouchání ostat­ ních skříněk. „V tom případě je to snad jedno, ne?" ,Jen jsem tě chtěla varovat. Už se jí nejspíš doneslo, že si k tobě sednul, a teď vymýšlí, jak tě pomalu zničí." „Tak si ke mně sednul. To je toho." Pokrčím rameny. „Vždyť jsme se skoro nebavili." 69

Jenže jde o Willa Rutledge," upozorní mě, jako by Will byl kdovíjak důležitá osoba. Jenže on je pro mě dů­ ležitý. I když jinak než pro ostatní holky. Mám pocit, že si s Willem rozumíme, přitahuje mě. Na to setkání v jeskyni, na okamžik, kdy spolu dravec a kořist navázali kontakt, si pamatuje každá žilka mého těla. Nechci dát za žádnou cenu najevo, co pro mě Will znamená, a tak řeknu: „No a?“ „No a?“ zopakuje Catherine důrazně. „Will nechodí s holkama ze školy. Skoro se s náma nebaví. A Brooklyn to moc dobře ví. Prostě si na ni dávej pozor." „Takže když ho nemůže mít Brooklyn, nemůže ho mít vůbec nikdo?" „Přesně tak," odpoví. Neuvěřitelné. Jsem ve škole první den a už mám nepří­ telkyni? „Proč mi to říkáš?" „Protože jsem dobrá samaritánka." Usměju se. Catherine bych mohla mít ráda. Třeba si tady přece jen najdu kamarádku. Určitě bych se tomu ne­ bránila. Moc se mi stýská po Azurce. Catherine ji nikdy plně nenahradí, ale mohla by mi tu zpříjemnit život. „Díky." „Zítra můžeme ve studovně sedět spolu." Abych neseděla s Willem. Jako kdyby si Will měl ke mně ještě někdy sednout. „Dobře." „Bezva." Odlepí se od skříňky a odhrne si zubatou ofi­ nu z očí. „Už musím na autobus. Tak ahoj zítra." Jen co Catherine zmizí v davu studentů, zahlédnu Tamru. Jde s ní ještě jedna holka a nějaký kluk. Zatím si mě nevšimla. Usmívá se. Ne, úplně září. Takhle šťastnou jsem ji nevidě­ la ode dne, kdy táta umřel. Ne, ještě déle. Od chvíle, kdy zjistila, že se nikdy nepřevtělí. 70

Nemůžu si pomoct, je mi z toho smutno. Je mi smut­ no, připadám si uprostřed přeplněné chodby osamělá. Když vyjdeme před školu, je mámino auto skoro první na řadě. Je takové vedro, že se vzduch tetelí. Přijde mi, že mám plný nos páry. I pusu. Svědí mě kůže, v tomhle suchém horkém vzduchu se doslova peče. Zatnu zuby a pospíchám k autu. Náš modrý, místy rezavý hatchback se pomalu sune do čela dlouhého štrúdlu aut. Tamra vedle mě zaúpí. „Potřebujeme vlastní auto.“ Ani sejí neptám, jak by se to podle ní mělo dát zařídit. Když máma v jednom městě cestou sem měnila kombíka za hatchback, musela něco doplatit. Navíc se stará o naše živobytí... o střechu nad hlavou a jídlo. Jen tak tak dala dohromady zálohu na bydlení a nájem za první měsíc. Naštěstí dnes večer začne pracovat. Tamra se na mě podívá. „Ale tebe za volant nepustím. Řídit budu já.“ Obrátím oči v sloup. Je to takový náš vtip. Ze sice umím létat, ale auto bych se nenaučila řídit, ani kdyby mi šlo o život. Na řízení jsem prostě dřevo, i když se mi to máma snažila už několikrát vysvětlit. Tamra si sedne vedle mámy a já vklouznu na zadní sedadlo. „Tak jak?“ zeptá se máma energicky a hodně nahlas. Skoda že se nemůže dát s Tamrou k roztleskávačkám. Určitě by ji vzaly. „Skvěle," odpoví Tamra a jakoby na důkaz zamává z okýnka na spolužáky, se kterými jsem ji viděla předtím na chodbě. Taky jí zamávají. 71

Je mi špatně. Nakloním se a opřu si hlavu o vyhřáté okýnko. Máma se otočí. „A co ty, Jacindo? Máš nové kamarády?" Okamžitě si vybavím Willův obličej. „Ale jo." „Výborně. Vidíte, holky? Já věděla, že je to stěhová­ ní skvělý tah." Jako bychom se jednohlasně dohodly, že začneme nový život, a neutekly potají v noci. Jako by mi snad dala na vybranou. Máma zřejmě ani z mého bezvýrazného hlasu nepo­ znala, že trpím. Nebo se jen tváří, že si toho nevšimla. To spíš. Pro rodiče je vždycky jednodušší dělat, že je všechno v nejlepším pořádku, a jednat, jak uznají za vhodné, pro­ tože vy podle nich určitě stojíte o to samé. Naštěstí se auto rozjede. Máma odbočí na rušné par­ koviště. Několikrát musí prudce zastavit, protože nám do cesty vběhnou studenti. U některých aut jich postávají celé hloučky. A pak ho uvidím. To auto dobře znám. S touhle vzpo­ mínkou se pojí strach... mám ho plnou pusu, chutná železitě jako krev. Napíná se mi kůže, už zase se chce měnit. Bojuju sama se sebou, abych se nepřevtělila. Snažím se toho strachu zbavit. Drakijské pudy mě mají ochraňovat, ale teď se obracejí proti mně. Nablýskaný černý džíp s řadou přídavných světel je zaparkovaný tak, aby mohl kdykoliv rychle vyrazit. Tohle auto slouží ke zcela specifickému účelu. Nemá jen svědčit o bohatství majitele. Je to stroj, který mě má skolit. Nakloním se dopředu. Pérování zaskučí. „Nemohla bys jet rychleji?" 72

Máma ukáže na auta před námi. ,Jak to asi mám udě­ lat? Copak jsem kaskadér?" Nemůžu si pomoct. Znova se podívám na ten džíp. U předního nárazníku stojí skupinka holek. Je mezi nimi i Brooklyn. Mluví celým svým tělem, pohazuje vlasy jako v reklamě na šampon a máchá rukama. O kapotu se opí­ rají Angus s Xanderem. Zabořím se do sedadla. Zajímalo by mě, proč s nimi není i on. Jsem ráda, že s nimi není, ale zároveň pociťuju zklamání. Vtom vycítím, že se blíží. Jako bych ho přivolala. Třesu se, chloupky na krku mám naježené. Stejně jsem zareago­ vala, než jsem ho předtím uviděla na chodbě. Taky jsem poznala, že je někde poblíž. Na základě předchozích zkušeností už natahuju krk a rozhlížím se po parkovišti. Will přichází mezi dvěma auty. Jde ladně a sebevědomě jako šelma v džungli. Jeho vlasy mají v záři slunce zlatavý odstín. Dívám se na něj. Svírá mě na prsou a pálí v plicích. Zhluboka se nadechuju nosem a snažím se ten rostoucí žár zchladit. Nejspíš jsem vydala nějaký zvuk, možná jsem zalapa­ la po dechu. Nevím, ale Tamra se otočí. Možná jen zase zafungovalo to, že jsme dvojčata. Připomíná mi to dobu, kdy jsme si byly hodně blízké. Vrhne na mě dost zvláštní pohled a pak se koukne z okýnka. Nemůžu si pomoct , a taky se musím podívat. Nedokážu ho přehlížet. Will se zastaví a zvedne hlavu. Jako by mě zvětřil, i když to samozřejmě není možné. Nemůže mě vycítit jako já jeho. Jenže vtom mě uvidí. Na vteřinu se střetneme pohledem. Usměje se a mě 73

z toho zabolí břicho. Pak jde dál. Brooklyn vyrazí za ním. Will kvůli ní nezpomalí a ona ho musí doběhnout. Tamra si něco bručí. „Co je?" zeptám se. Jsem v úzkých. „Doufám, že se nehodláš převtělit." „Cože?" zeptá se máma vysokým nervózním hlasem, na který jsem zvyklá. Nadšení jí z něj už vymizelo. Jacinda se dnes ve škole málem převtělila," udá mě Tamra zpěvavým hlasem ukňouraného dítěte. Jako když jsem jí ostříhala všechny panenky. Máma mě sleduje ve zpětném zrcátku. Jacindo? Co se stalo?" Pokrčím rameny a zadívám se okýnkem ven. Tamra je tak hodná, že odpoví za mě. „Začala se pře­ vtělovat, jen co zahlídla tamhle toho krasavce -" Jakého krasavce?" zeptá se máma. „No tamhle toho," ukáže Tamra. „Neukazuj," křiknu na ni a začervenám se. Pozdě. Máma se na něj podívá. „A tos ho jen... vi­ děla?" ,Jo," odpovím a zabořím se do sedadla. „A začala ses převtělovat?" Mnu si čelo, co nevidět mě rozbolí hlava. J á nechtěla. Prostě se to stalo." Umazaným okýnkem se dívám, jak si Will sedá za vo­ lant. Jeho bratranci si nastoupí. Na to, že je nemá rád, s nimi tráví dost času. Aspoň mi tak připomene, že patří k nim. Brooklyn se na něj taky dívá. Stojí na parkovišti spolu s kamarády, ruce má překřížené na prsou. Jacindo." Máma vysloví mé jméno tak něžně a tak 74

zklamaně, že bych po ní nejradši něco hodila. Že bych nejradši zařvala. Mrzí mě, že ji tak deptám. Mám pocit, že mě nedokáže mít ráda takovou, jaká jsem. Táta mě měl rád - když jsem se poprvé převtělila, byl na mě moc hrdý. A když se ukázalo, že umím dštít oheň, tak byl ještě hrdější. Protože jsem to dokázala jako první drakie po mnoha generacích. Kdežto máma na mě hrdá nebyla. Ona ne. Vždycky se mnou jednala opatrně... jako by se jí narodila nebezpečná bytost. Někdo, koho musí mít ráda, ale koho by si sama nevybrala. Konečně se rozjedeme. Musím se přemáhat, abych se nedívala za černým džípem, který se proplétá mezi poma­ lu jedoucími auty. Jakmile poodjedeme od školy, udělají se mámě u pusy ostré vrásky. Pokyvuje hlavou, jako by se cestou v něčem utvrdila. „To nevadí, hlavně když se nepřevtělíš... a to by tady nemělo jít snadno." Přísně se na mě podívá. „Představuj si, že je to něco jako sval. Když ho nebudeš namáhat, ochabne." Jako v jejím případě. Že se převtělovala, si vybavuju jen matně. Už je to dávno. A stejně to nedělala nijak často. Raději byla se mnou a Tamrou doma a táta musel lítat sám. A když se pak ukázalo, že se Tamra nikdy nepřevtělí, přestala s tím i ona. ,Já vím.“ Jenže já nejsem jako ona. Sice jsem měla pocit, že mě kmen svazuje, a navíc jsem si nebyla jistá před Cassianem... ale pořád to bylo lepší než umořovat drakii tady v poušti. „Pro jistotu se tomu klukovi vyhýbej." 75

Teď je řada na mně, abych přikývla. Jasně," řeknu, přestože si myslím pravý opak. Přestože mám pocit, že mámu tak trochu nesnáším. Sice moc dobře vím, že bych se měla od Willa držet co nejdál, ale už mě nebaví, že za mě máma rozhoduje. Opravdu se mnou kmen zamýš­ lel něco tak hrozného, že jsme musely vyhledat bezpečí zrovna tady? To je Cassian opravdu tak zlý? Není pravda, že jsem ho nesnášela. Štvalo mě, že mi ho vybrali. Zvlášť když moje sestra o něj stála od tří let. Nosil ji na zádech, i když mu to máma výslovně zakazovala. Já jsem se s ním jen chtěla kamarádit. Ale pak už jsem se nemusela o nic snažit. Cassian se převtělil a úplně na nás zapomněl. Za­ čal si mě všímat, až když jsem se taky převtělila. A Tam­ ra... Nikdy se nepřevtělila, a tím se její osud zpečetil. Cas­ sian ji začal přehlížet. Bezpečí Bezpečí Bezpečí Máma se tímhle slovem dost často ohání. Bezpečí. To­ hle slovo může úplně za všechno. Přivedlo mě až sem. Kvůli němu jsem musela opustit kmen, kvůli němu teď musím zabít svoji drakii a vyhýbat se klukovi, který mi zachránil život - klukovi, který uprostřed téhle vyprahlé pouště probudil moji drakii a kterého bych ráda pozna­ la víc. Copak to máma nechápe? K čemu mi bude bezpečí, když budu uvnitř úplně mrtvá?

76

8 aní Hennesseyová nás sleduje zpoza žaluzie. Určitě čekala, až se vrátíme. Tiše projdeme zadními vrátky. Dáváme pozor, abychom jimi nepráskly. Sice jdeme potichu jako myšky, ale ona už je ve stře­ hu, pozoruje nás z bezpečí svého domu. Dělá to docela často. Jako by si nebyla jistá, jestli náhodou nepronajala zahradní domek uprchlým trestancům. „Sleduje nás," sykne Tamra. Takže i ona si paní Hennesseyové všimla. „Už zas.“ „Nedívejte se tam," přikáže nám máma. „A nekřičte." Tamra ji poslechne. „Není to divný, bydlet u nějaký paní na zahradě?" zašeptá. ,Je to moc hezká čtvrť." „A na nic lepšího nemáme," připomenu Tamře. Kráčíme v řadě za sebou kolem bazénu. První jde máma, nese menší tašku s nákupem, opírá šiji o bok. Já jdu poslední. Prohlížím si blankytně modrý bazén, vidím v něm vlastní roztřesený odraz. Do nosu mě bodá pach chemikálií. Voda nicméně vypadá lákavě. V tomhle suchém vzdu­

P

77

chu se mi scvrkává kůže a vyprahlé póry se zužují. My při­ tom nemáme ani vanu, jen sprchový kout. Možná bych si později mohla potají zaplavat. Pravidly jsem se nikdy moc neřídila, Je n doufám, že se nám nehrabe ve věcech, když ne­ jsme doma,“ zabručí Tamra. V jakých věcech? Vždyť jsme si v tom spěchu s sebou nevzaly skoro nic. Jen oblečení a pár osobních věcí. Pochybuju, že by paní Hennesseyová dokázala najít naše drahokamy. Vždyť jsem je nenašla ani já. Hledala jsem je, když máma sháněla práci. Chtěla jsem si je prohlédnout. Dotknout se jich. Osvěžit si jimi kůži. Máma odemkne. Tamra za ní vejde dovnitř. Otočím se - paní Hennesseyová nás pořád pozoruje. Když zjistí, že se na ni dívám, rychle zatáhne žaluzie. Otočím se a ve­ jdu do zatuchlého domku. Zajímalo by mě, v kolik hodin chodí spát. Voda v bazénu mě volá. A je blíž než obloha. Myju s Tamrou nádobí. Máma se převléká do práce. V ku­ chyňce je ještě cítit vůně másla a sýra. Spagety s pěti dru­ hy sýrů a máminou jedinečnou bylinkovou směsí mám ze všeho nejradši. Máma je nejen výborná kuchařka, ale i verdadrakie - tedy byla. Verdadrakie vědí úplně všechno o bylinkách, a přede­ vším to, jak z nich připravovat pokrmy a léčivé prostřed­ ky. Máma dokáže udělat pochoutku i z toho nejobyčej­ nějšího jídla. Zrovna tak dokáže připravit obklad, který vytáhne jed z rány nebo vás přes noc zbaví akné. Dnešní večeři uchystala speciálně pro mě. Snaží se na mě být hodná, nejspíš je jí mě líto. Dělá 78

si kvůli mně starosti. Chce, aby se mi tu líbilo. Kvůli Tamře se trápit nemusí, ta chtěla odejít od kmene už před lety. Večeře byla dobrá, přímo vynikající. Jako doma. Mám příjemně plný žaludek. Máma vyjde z ložnice, na sobě má černé kalhoty a tma­ vě červený top s flitry a zavazováním u krku. Holá ramena se jí lesknou jako světlý mramor. Třeba se tu opálí. Za­ mračím se. Třeba se tu opálíme všechny. „Zvládnete to tu beze mě?" zeptá se a dívá se přitom na mě. ,Jasně,“ odpoví Tamra vesele. J e n běž, a ať ti koukají dát pořádné dýško.“ Máma se nejistě usměje. „Doufejme. Štve mě, že vás tu nechávám samotné." Vím, že je to ode mě hrozně sobecké, ale jsem ráda, že máma večer pracuje. Její společnost teď těžce snáším. Jestli budu chtít vyklouznout ven, bude stačit, když si dám pozor na Tamru. Až budu chtít vyklouznout ven. Až si vyberu vhodné místo, kde bych se mohla bezpečně převtělit. Nesmí to být daleko. Protože tam budu muset dojít pěšky. V prsou mi šumí smích. Jako kyselina. Protože tady není bezpečno nikde. Jsme v poušti. Tady mě neskryje ani mlha, ani hory, tady budu neustále na očích. „Hlavně neponocujte," doporučuje máma. „A udělejte si úkoly." Dnes večer jde poprvé pracovat do kasina. Noční je lépe placená. Bude pryč od deseti do pěti ráno. Pak nás odveze do školy, chvíli si zdřímne, vrátí se na pár ho­ din do práce, vyzvedne nás a stráví část večera s námi. 79

Je to ideální, tedy pokud jí bude stačit jen pět hodin spánku. „Hlavně nezapomeňte, že hned naproti je paní Hen­ nesseyová." Odfrknu si. „Čím bysme jí asi tak mohly lézt na nervy?" „Prostě si dávejte pozor." Významně se podívá nej­ dřív na mě a pak na Tamru. Zajímalo by mě, co ji trápí doopravdy. Ze nás kmen najde a odvleče zpátky? Nebo že uteču a vrátím se ke kmeni sama? „Stačilo by prodat pár rubínů, smaragd nebo dia­ mant," poznamená Tamra a pokrčí rameny. „Pak bys nás tu nemusela nechávat samotné. Nemusela by ses tak dřít." Rozhlédne se po malém obýváku obloženém dře­ vem. „Mohly bysme si pronajmout pořádný byt." Máma si vezme kabelku. „Moc dobře víš, že to nejde." Protože vedení kmene by okamžitě poznalo, že se do oběhu dostal klenot, který se v naší rodině předává z ge­ nerace na generaci. Však také čekají, že to uděláme, aby­ chom měly na živobytí. Máma by jinak už naše drahokamy určitě prodala. Jako by jim nepřikládala vůbec žádnou osobní hodnotu. Ty drahokamy jsou naše drakijské dědictví a ona chce zpřetrhat veškeré vazby s minulostí. Schraňování klenotů k drakiům patří. I kvůli tomu nás loví. Kvůli penězům. Z chamtivosti. Neprahnou jen po naší krvi, kůži a kostech - ty prý mají na lidi léčivé účinky - ale také pátrají po našich pokladech. Jenže nám nejde o peníze, ale o život. Pomáhá nám úrodná půda, ale drahokamy jsou pro nás ještě důležitější. Představují třešničku na dortu 80

nejčistší zemskou energii. Dodávají nám sílu. Stejně jako naši dračí předci umíme najít drahokamy ukryté pod zemí. Jsme naladění na jejich energii. Když nejsme poblíž úrodné půdy nebo drahokamů, je to stejné, jako kdyby­ chom hladověli. Tamra si dá ruce v bok. „No tak. Prodej aspoň jeden. Potřebuju něco na sebe." Máma zavrtí hlavou. „V pátek dostanu výplatu. Uvidí­ me, kolik dokážeme dát stranou." „Copak by se něco stalo, kdybysme jeden prodaly?" zeptám se ledabyle, jako bych nevěděla, že by nám hrozi­ lo velké nebezpečí. Nemluvě o bolesti způsobené ztrátou rodinných klenotů. Kdybychom jeden prodaly, bylo by to stejné, jako kdybychom prodaly část mého já. I když by to možná stálo za to. Členové kmene by tak poznali, kde nás mají hledat, a přijeli by si pro nás. Protože jestli tu zůstaneme, nezbude ze mě vůbec nic. Máma se na mě podívá. Oči se jí lesknou, ale pohled má přísný. Poznala, jak to myslím. Ví, co mám za lubem. Jacindo, to není dobrý nápad." Řekla to jako varování. Výhružným tónem mi nazna­ čila, že se o tom nebudeme dál bavit. Ja k myslíš," odpovím. Odložím poslední umytý talíř na odkapávač a projdu obývákem do mého a Tamřina pokoje. Jacindo," zavolá na mě máma. Padnu na postel. Máma si stoupne do dveří. Tváří se mile. „Snad by ses nenaštvala." Bouchnu do měkkého polštáře. „Copak tady podle tebe můžu být šťastná?" „Vím, že je to pro tebe těžké." 81

Zavrtím hlavou a obrátím se na bok. Nechci ji ani vi­ dět. Určitě mě chápe. Vždyť to sama zažila. A to mě roz­ čiluje ze všeho nejvíc. „Ty jsi svoji drakii zabila z vlastní vůle. Jenže teď rozhoduješ za mě.“ „Pro mě to taky není lehké." Otočím se a probodnu ji pohledem. „Tys rozhodla, že to uděláme takhle." Smutně zavrtí hlavou. Na okamžik mám dojem, že bych ji mohla přesvědčit, že jsme udělaly chybu. Třeba jí dojde, že sem nepatřím a nikdy nebudu. „Vím, že jsem tak rozhodla já. Ze jsem ti nedala na výběr," připustí. Jenže jsem chtěla, abys byla v bezpečí." Začnu si zoufat. Už se zase ohání bezpečím. Copak se na to dá něco namítnout? „Kdybysme zůstaly doma, bylo by to pro tebe nebez­ pečné. Jsem tvoje máma. Musíš mi věřit. Útěk sem byl nejlepší řešení." Cosi v jejím hlase mi naznačuje, že mi neříká celou pravdu. Ze mi v kmeni hrozilo mnohem vět­ ší nebezpečí, než bych si dokázala představit. Opět uhnu pohledem, prohlížím si kostkované závě­ sy. Vdechuju chemický pach zahradního domku, pálí mě v nose. V tomhle pokoji je cítit silněji. Dokonce přebíjí pach zatuchliny. „Abys to stihla." Máma si skoro neslyšně povzdechne. „Dobrou noc, holčičko. Uvidíme se ráno." Pak odejde. Ještě se zastaví u Tamry. Mluví potichu, takže nesly­ ším, co si říkají, ale je mi jasné, že se baví o mně. Pak se otevřou vchodové dveře a zase se zavřou. A já zůstanu uvězněná.

82

S Tamrou jsme měly společný pokojíček naposledy, když nám bylo sedm. Netuším, jak budu snášet její optimistic­ kou náladu, když sama tak trpím, ale musím se snažit. Nemůžu jí kazit radost. „Co si vezmeš zítra na sebe?“ Dívá se do skříně. Hodně dlouho. Jako by mohla vyčarovat něco, co tam ještě před chvílí nebylo. Máma nám přenechala větší pokoj s větší skříní. Taje ovšem poloprázdná. Velikost skříně jen umocňuje fakt, že máme zoufale málo oblečení. Pokrčím rameny. „Džíny." „Džíny jsi měla dneska." „Klidně si je vezmu i zítra. S jiným vrškem/* Tamra hupsne na svoji postel. Sedím v tureckém sedu na posteli, mažu si nohy tělo­ vým mlékem. Už zase. Vyplácala jsem skoro půl lahvičky, ale kůži mám suchou a vyprahlou. Potřebovala by pro­ mazávat mnohem víc. „Tobě se vážně po ničem nestýská?" zeptám se. Dou­ fám, že si na něco vzpomene. Na něco, kvůli čemu by byla ochotná uvažovat o návratu domů. „Ne." „Ani po Cassianovi?“ zkouším to. A má po náladě. Zamračí se. „No mně nemá co chybět, ne?" odsekne. A je to tady. Její citlivé místo. „A stejně jsi o něj celé roky stála." „Cassian nemůže chodit se zakrnělou drakii. Jeho táta by to nedovolil. Dávno jsem se s tím smířila." Opravdu? Tak proč je naštvaná? Uražená? Když se s tím smířila, tak proč po něm celou tu dobu pokukovala? „Byli jste velký kamarádi," připomenu jí. 83

„Kamarádily jsme se s ním přece obě dvě. No a?“ „Ty sis s ním rozuměla podstatně víc.“ Vzdychne. Jenže to už je dávno. Jacindo, to jsme byly ještě malý.“ Zavrtí hlavou a podívá se na mě. J a k to mys­ líš? Chceš mi namluvit, že mám u Cassiana šanci? Ze se kvůli němu vrátím? Tý jo, ty jsi teda zoufalá, když si mys­ líš, že ti na takovou pitomost skočím." Je mi tak trapně, že zrudnu na krku. To jsem vážně tak hloupá? J e n se divím, žes na něj tak rychle zapomněla." „To bys byla radši, kdybych si dál něco nalhávala? Nemám u něj šanci. Kmen by to nedovolil. A nedovolil by to ani Cassian. Začínám tady od nuly.“ Lesknou se jí oči a hlas se jí třese. Dívá se na mě tak nelítostně, že mě z toho mrazí. Jacindo, mám svoji hrdost. Nedovolím, aby mi tahle pitomá nešťastná láska mařila nový život. Nemohly bysme se bavit o něčem jiném?" Ignoruju její prosbu. Místo toho se jí zeptám na něco, na co jsem se jí už dlouho nezeptala, protože jsem v ní nechtěla probouzet marné naděje. „Třebas tomu nedala dost času..." Rozzuřeně po mně bleskne očima, „Nezačínej! Kdybych se měla převtělit, tak by se mi to povedlo už dávno." Pokrčím rameny. „Třeba to v tvém případě trvá dýl. Nidie se taky převtělila až -" „Bylo by pozdě, i kdyby mi bylo třináct. Dej mi s tím pokoj. Nechci už o kmeni slyšet ani slovo!" J a k myslíš," ustoupím. Zaměřím se na své nohy. Už zase jsou suché. Prudce, zoufale zavrtím hlavou. Přitlačím, snažím se vetřít mléko co nehlouběji do kůže. Neparfémované tě­ lové mléko, protože mě vůně a pachy lidského světa dusí. 84

Připadám si jiná. Funguje to. Máma měla pravdu. Moje drakie chřadne. Tady v poušti umírá. Ožívá jen v blízkosti Willa. Ruka se mi pomalu zastaví. V prsou mi zaplápolá naděje. Moje drakie ozívd jen v blízkosti Willa. V jeho blíz­ kosti moje drakie žije. Will. Je v tom pochopitelně určité nebezpečí. Jenže nebezpečí je pro mě v současné době jako vzduch - je všude kolem. Můj život má k bezpečí hodně daleko - a je úplně jedno, že si to máma odmítá připustit.

9 leču se za ostatními holkami do tělocvičny. Snažím se od skupiny namačkaných těl držet co nejdál. Je toho na mě moc. Neznámé pachy, řezavě zvuky, málo místa a nedostatek čerstvého vzduchu. Vydýchanou místností létají míče, odrážejí se od parket. Už jsme skoro v tělo­ cvičně, a tak je to dunění hodně hlasité. „Vypadá to, že dneska máme tělák s klukama," pozna­ mená Catherine, jen co nás obklopí nakyslý pach potu. Už zase mám ten zvláštní pocit. Okamžitě poznám, že Will je tu taky. Na druhé straně tělocvičny. Dívám se, jak dává trojku, jak se zlehka pohupuje na špičkách. Podívá se na mě, ještě než míč proletí košem. V prsou i po tvářích se mi rozlije horko. „Kluci si stoupnou tamhle a holky sem!“ Tělocvikářka zapíská na píšťalku a ukáže na protilehlé strany tělo­ cvičny. „Fuj, odpornej basket. Radši bych běhala na stadionu," zašeptá Catherine a protáhne přitom každou slabiku. Zařadíme se do fronty. Máme střílet na koš. Konec holčičí fronty se uprostřed tělocvičny sbíhá s klučičí fron-

V

86

tou. Vládne tu chaos, kluci se promíchávají s holkami a neškodně se pošťuchují. Koutkem oka sleduju, jak Will vybočuje z fronty a míří na její konec - ke mně a Catherine. „Ahoj," pozdraví mě. „Ahoj." Catherine se dívá střídavě na mě a na něj. „Nazdar," poznamená suše. Oba se na ni podíváme. „No jo," řekne pomalu, odhrne si ofinu z očí, stoupne si přede mě a přestane si nás všímat. „Hraješ basket tak dobře jako běháš?" zeptá se Will. Krátce se zasměju. Nemůžu si pomoct. Je tak milý, že mě dokáže úsměvem zcela odzbrojit. Mám nervy napjaté k prasknutí. „Ani náhodou." Oba se posuneme ve frontě. Náš rozhovor je tím pá­ dem u konce. Catherine se na mě ohlédne, měří si mě hlubokýma modrýma očima. Jako by si říkala, co jsem vlastně zač. Přestanu se usmívat a uhnu pohledem. Catherine se nikdy nedozví, co jsem zač. Nemůžu to připustit. Nikdo se to nesmí dozvědět. Catherine se na mě dívá, ruce má překřížené na prsou. „Umíš si dost rychle najít kamarády. Já od prváku pro­ mluvila všehovšudy s..." Odmlčí se a zadívá se na strop, jako by v duchu počítala. „Se třema, ne, čtyřma lidma. Ty jsi čtvrtá." Pokrčím rameny. „Vždyť je to normální kluk." Catherine přejede očima čáru trestného hodu, zadribluje a vystřelí. Míč hladce proletí košem. Catherine ho chytí a hodí mi ho. Snažím se napodobit její pohyby, ale míč letí moc 87

nízko, dopadne pod desku koše. Stoupnu si na konec fronty. Will už na mě čeká, pouští kluky před sebe. Zdržuje se kvůli mně. Pálí mě tváře. „Mělas pravdu," utahuje si ze mě. Tělocvičnou se rozléhá dunění míčů. „A ty ses trefil?" zeptám se. Skoda že jsem se nedívala. J o .“ J a k jinak, viď?" dělám si z něj legraci. Pustí před sebe dalšího kluka. Já zase pustím jednu holku. Od Catherine mě dělí několik spolužaček. Will se na mě upřeně dívá, zkoumavě si prohlíží moje vlasy i obličej, jako by si je chtěl uložit do paměti. „No jo. Ale běhat tak rychle jako ty nedokážu." Posunu se ve frontě. Nenápadně se otočím - Will mě sleduje. „Tý jo," zašeptá Catherine zastřeným hlasem, když se ocitne hned za mnou. J á nevěděla, že je to opravdu možný." Rychle se na ni podívám. „Co?" „No, Romeo a Julie. Láska na první pohled a tak dále." „Ale to není můj případ," vyhrknu. „A to ti mám věřit?" Jsme na řadě. Catherine vystřelí na koš. Míč jím krásně proletí. Zato mně se míč odrazí od desky, divoce proletí tělo­ cvičnou a trefí tělocvikářku do hlavy. Zakryju si rukou pusu. Tělocvikářka to jen tak tak ustojí. Několik studen­ tů se zasměje. Tělocvikářka se na mě nenávistně podívá a pak si upraví kšiltovku. Omluvně na ni mávnu a zamí­ řím na konec fronty. Will má co dělat, aby se nezačal smát. „Tak to se ti povedlo. Ještě že jsem byl na druhý straně." 88

Překřížím si ruce na prsou a potlačím úsměv. Přemá­ hám se, aby mi v jeho blízkosti nebylo tak dobře. Jenže je to těžké. Chtěla bych se na něj usmát. Chtěla bych ho mít ráda, být s ním, víc ho poznat. „To je dobře, že jsem tě pobavila." Přestane se usmívat a znova se na mě upřeně zadívá. Začíná mi svítat. Vím, proč se na mě tak dívá. Určitě mě svým způsobem poznává... určitě si mě pamatuje, i když možná neví odkud. „Nešla bys se mnou někdy někam?" zeptá se zniče­ honic. „To jako na rande?" Zamrkám. ,Jo. To se tou otázkou většinou myslí." Ozve se píšťalka. Kluci se rozběhnou na jednu stranu tělocvičny a holky na druhou. „A jéje, zápas," zabručí Will. Tělocvikářka rozdává dresy. „Probereme to pak ve studovně, jo?" Přikývnu. Nepříjemně mě tlačí na prsou, jen stěží po­ padám dech. Sedmá hodina. Nemám moc času na to se rozhodnout, jestli půjdu na rande s lovcem. To rozhodo­ vání by nemělo být těžké, ale hlava mě bolí už teď. Říkám si, že v mém životě už asi nebude nic lehké. Catherine mi v jídelně drží místo. Sednu si naproti ní a jejímu kamarádovi, patrně jednomu z těch tří lidí, se kterými na téhle škole kdy promluvila. Představí nás. Brendan je samá ruka samá noha, ne­ ustále mu poskakuje ohryzek. Hrbí se nad obědem, uždi­ buje sendvič s burákovým máslem - drží ho velkýma ru­ kama, jako by mu ho někdo chtěl vzít. „Ahoj," pozdraví mě tak tiše, že ho sotva slyším. Těká 89

očima, vydrží se na mě dívat jen zlomek vteřiny. Nedo­ káže se dívat skoro na nikoho a na nic kromě Catherine. „Ahojodpovím . Hledám sestru. Nevšímám si obliče­ jů, které mě sledují. Už od rána dělám, že je nevidím. Zahlédnu ji na druhém konci přeplněné jídelny. Drží tác a baví se s nějakou holkou. Vypadá tak sebejistě. Tak sebevědomě. Poprvé v životě. Zavrtím se na židli. Zastrčím si za ucho pramen su­ chých roztřepených vlasů. Sleduju Tamru, zoufale se přitom drbu na ruce, na přidušené kůži. Docela to bolí, ucuknu. Prohlížím si svoji podrážděnou zarudlou po­ kožku. Takovouhle ji mám už od rána. Není mi dob­ ře, trochu se mi obrací žaludek. Jsem nervózní, to není dobré znamení. Jen na tělocviku to celkem šlo. Díky Willovi. Konečně si mě Tamra všimne. Vidí, že mám společ­ nost. Vypadá to, že si oddychla. Může si tím pádem sednout, kam chce. Kývne na mě a posadí se ke skupi­ ně hezkých, dobře oblečených studentů. Nepochybně je to místní zlatá mládež. Pochopitelně je mezi nimi i Brooklyn. Na třetí hodině jsem si ji užila. Potvrdilo se všechno, co mi o ní Catherine řekla. Vrhla na mě nenávistný po­ hled pokaždé, když se učitelka Schulzová otočila k tabu­ li. Zajímalo by mě, jestli už ví, že se se mnou Will bavil i na tělocviku. Předpokládám, že většině holek by její pohled naháněl strach. Já se jí nebojím. Mám totiž úplně jiné starosti. Willa jsem od tělocviku neviděla. To je dobře, protože jsem se ještě nerozhodla, jestli s ním na to rande půjdu. Jistě, v jeho přítomnosti moje drakie pokaždé pookřeje. 90

O to mi přece jde. Chci udělat všechno pro to, aby moje drakie neuchřadla. A přitom bych se mu měla vyhýbat velkým obloukem. Will znamená pro drakii smrt. To je ale ironie. Pokud chci tuhle část mého já udržet při životě, musím se po­ hybovat v blízkosti člověka, který ji zabíjí. Rozhlížím se po jídelně, ale nikde ho nevidím. Nejspíš chodí na oběd po jiné hodině. Lítostivě mě píchne u srd­ ce. A pak se na sebe naštvu. Jsem zmatená. Pohrávám si s kečupem. Aspoň že v jídelně nejsou jeho bratranci. O těch dvou už jsem si stihla udělat obrázek. Těch se musím za kaž­ dou cenu stranit. Xandera s prohnanýma očima a Anguse, co ohrnuje nos. Nevím, jak bych zareagovala, kdyby s nimi Tamra seděla u stolu. Brooklyn je jedna věc. Ale oni? „Tvoje ségra umí zapadnout do kolektivu," pozname­ ná Catherine. „To jo,“ zabručím, otevřu plechovku limonády a sna­ žím se, aby na mně bylo vidět, že z toho mám radost. Protože já ji opravdu mám. Mám z Tamry radost. Je to logické. Tamra by si měla s lidmi rozumět. Vždyť je v podstatě taky lidská bytost. Vždycky ráda jezdila do města - vlastně jezdila ráda úplně kamkoliv, kamkoliv mimo území kmene. „Má na to talent," zašeptám. „Cože?" „No že umí zapadnout," odpovím a napiju se limoná­ dy. Takhle nezdravé pití by nám máma v životě nekoupi­ la. Citrusová příchuť mě v krku zároveň šimrá i pálí. Do nosu mi stoupá kyselé aroma. 91

„Proč nesedíš s místníma hvězdama?“ zeptá se mě. Pokrčím rameny. „Klidně bys mohla/' prohodí Brendan tiše. Odlamuje kůrku chleba a rozpačitě se usmívá. ,Jsi zrovna tak hezká jako ona." „Ty chytráku," Catherine ho laškovně šťouchne do že­ ber. „Vždyť jsou dvojčata." Usměju se. Zarazím se s hranolkem u pusy. „To jim vážně stačí, když je člověk dost hezký? Pak se s ním ka­ marádí? Ty jsi přece taky hezká. Takže jim musí jít ještě o něco jiného." Překousnu hranolek, rozevřu hamburger a pečlivě prozkoumám pochybně vypadající placku mle­ tého masa. Ohrnu nos a zase housku přiklopím. „Tvoje ségra by si každopádně měla dávat bacha." „Nebo si ji předělají k obrazu svýmu," dodá málomluvný Brendan. Copak jsou upíři? Z jeho zlověstných slov mi nicméně přejede mráz po zádech. Ale pak nad tím mávnu rukou. Jsme s Tamrou sestry. Máme se rády. Nikdy bychom si neublížily, na tom se nic nezmění. Tamra možná jen dostala příležitost a konečně někam patří. Catherine přikývne a odhrne si dlouhou ofinu z očí barvy moře. „Brendan má pravdu. Přece nechceš, aby si ji předělali k obrazu svýmu." Já nechci spoustu věcí. Nechci být tady. Nechci se roz­ plynout ve světě, který ze mě vysává energii. Mám snad na seznam přidat i to, že nechci, aby se sestra kamarádila se školní smetánkou? Přestože je tak šťastná? Catherine zamává hamburgerem. „Něco ti povím. Ty holky jsou jako smečka vlků." 92

Nechci to rozebírat. Jen bych ráda nějak přežila dnešek a vymyslela, co řeknu Willovi. „Ty ale sršíš optimismem. Nepatříš náhodou k roztleskávačkám?“ zavtipkuju. Brendan si odfrkne. Catherine protáhne pusu - je to vyraz čisté hrůzy. Na­ jednou jí hoří tváře. Pokrčí rameny. „No jo, no. Mám na Brooklyn pifku." „Nepovídej," dobírám si ji. „Byly nejlepší kamarádky," vypadne z Brendana. „Na druhým stupni." „Říkala jsem ti, ať si to necháš pro sebe," vynadá mu Catherine. „Nepovídej," popíchnu ji ještě jednou, ale tentokrát to nemyslím zle. ,Jo, přestaly jsme se kamarádit tady v prváku, když si ji do svých řad vybrala místní elita." „Studenti z vyšších ročníků," vysvětluje Brendan. „Od té doby jsem pro ni jen nepěkná vzpomínka." Nemůžu si pomoct, musím myslet na Cassiana, na sebe a všechny draki a drakie obdařené schopnostmi, kterých si kmen tak cení. Měli jsme štěstí. Ostatní mě obdivovali a vážili si mě. A Tamra pro ně byla neviditelná. Nejen ona, ale každý, kdo se nedokázal převtělit. Je to zvláštní. Tady jsem naprosto bezvýznamná. Spo­ lužáci by se beze mě klidně obešli. Jsem jen divná holka, která se tu necítí ve své kůži - tedy v té lidské. Která je v tomhle prostředí nejistá. Neví, jak se s ostatními bavit, jak se chovat, ani jak se oblékat. O to raději bych se vrátila domů. Zpátky ke kmeni. I když se mě vedení snažilo ovládat. Tam jsem aspoň mohla být sama sebou. 93

Začínám mít v jedné věci jasno. Musím udržet drakii při životě do té doby, než se mi podaří dostat zpátky ke kmeni. Ničí mě představa, že má drakie odumírá. Ničí mě do té míry, že jsem odhodlaná udělat něco, co bych neměla. Ničí mě tak, že s Willem na to rande půjdu. „Nejspíš si říkáš, cos v předchozím životě vyvedla, že máš na krku zrovna nás.“ Catherine si namáčí hranolek v kečupu, na ruce se jí blyští prsteny. „Tak to ti děkuju," zašeptá Brendan. Catherine se na něj podívá. „Nebuď citlivka. Vždyť víš, že tě zbožňuju." Odložím téměř netknutý hamburger. „Ale ne. Jsem ráda, že se mnou někdo kamarádí." „Ahoj, Jacindo!" zavolá na mě Nathan a zvedne se ze židle. Mává na mě, ať si jdu sednout k němu. Catherine se přestane usmívat. Vezme si další hrano­ lek a uhne pohledem. „S tebou chce kamarádit spousta lidí. Jen si běž sednout k Nathanovi. Je prima - sice nosí růžovou košili, ale to neva. Nic proti němu nemám." Zamávám Nathanovi, ale dál sedím na svém místě. „Mně je dobře s várna." Tak tohle by mi šlo. Kamarádit s Catherine a tichým Brendanem. Jsou nenároční. Jed­ noduší. Je tak snadné být v jejich společnosti. Všechno ostatní mě unavuje. Přesně tohle potřebuju. „Teda pokud se mě nechcete zbavit." „To nechceme," usměje se Catherine. „Nikam nechoď." Přikývnu a sním další hranolek. Podívám se na svoji sestru. Vlasy jí padají na záda a lesknou se jako planoucí hedvábí. Vedle ní sedí ten kluk, se kterým jsem ji viděla včera na 94

chodbě. O její pozornost usiluje i kluk usazený naproti ní. Oba jsou moc hezcí. Vezme mě to u srdce. Kvůli ní. Koho by napadlo, že Tamra umí flirtovat? Neodmítl ji jen Cassian. Nadbíhala mu, ale on si jí nevšímal. Nebavili se s ní skoro žádní kluci. Ani nemohli. Jejich rodiče se báli, aby se synové nezapletli se zakrnělou drakii. Nechtěli si kazit genofond. Dívám se do talíře. Mrzí mě, že si to tady neumím užít jako ona. Mrzí mě, že jen stěží přežívám ve světě, ve kterém se jí tak líbí. Mrzí mě, že možná nakonec prohraju a budu muset Tamru opustit.

95

10 nešek se neskutečně vleče. Mám pocit, že sedmá ho­ dina snad nikdy nezačne. Ručičky na kulatých hodi­ nách se plazí a nervózně přeskaku jí z minuty na minutu. Když dojdu ke studovně, poskakuje mi tep v krku jako minutová ručička. Chvíli otálím ve dveřích a přejíždím očima poloprázd­ nou třídu. Snad ho konečně zase uvidím. Buší mi srdce. Sednu si ke stejnému stolu jako včera. Doufám, že Will dorazí před Catherine, abych jí nemu­ sela vysvětlovat, že chci sedět s ním. Opravdu s ním chci sedět. Už jsem s tím smířená. S tím, že chci s Willem sedět u jednoho stolu, že si s ním chci povídat, že se s ním chci vídat, chodit... prostě všechno. Dokud jsem tady. A nejen kvůli mé drakii. Willa Rutledge bych měla ráda bez ohle­ du na to, co jsem zač. Nathan se na mě usměje a sedne si jinam. Ještě že ne­ musím vyhánět jeho. Nad hlavou se mi rozdrnčí zvonek. Zrychlí se mi dech. Dívám se na dveře, bude tu každou chvíli.

D

96

Catherine vběhne do studovny tak rychle, až jí dlouhá ofina nadskakuje. Snažím se nedat na sobě znát zklamá­ ní, že si ke mně sedá ona, a ne Will. Poslední zvonění. Dál čekám na Willa. Učitel Henke zrovna říká to samé, co včera. Dál sleduju dveře. „Nepřijde," vyleká mě Catherinin hlas. „Kdo?" „Will. Viděla jsem, jak s bratrancema během páté ho­ diny odjel." Pokrčím rameny, jako by mi to bylo jedno. Jako bych se nerozhodla, že s ním na to rande půjdu. Jako by mě na něj nepozval. Jako by každé vlákénko mého těla neprahlo po jeho přítomnosti. J e n nedělej. Včera i dneska jste po sobě na těláku kou­ kali. Je mi jasný, že na něj čekáš." Neodpovím. Třesou se mi ruce. Strčím je pod stůl. Počítala jsem, že se uvidíme. Ze ucítím, jak moje drakie ožívá. Ze mě Will probere, že si díky němu připomenu... kdo vlastně jsem. Potřebovala jsem to. A teď se dozví­ dám, že z toho nic nebude. Jsem zdrcená. Je to příliš vel­ ké zklamání. Catherine zaloví v batohu. „A kde teda je?" odvážím se jí ze zoufalství zeptat. Jako by to mohla vědět. „Na." Podá mi vzkaz. „Tohle ti posílá." Dost dlouho si ten složený čtvereček papíru prohlí­ žím. Srdce mi tluče jako o závod. Nakonec si od ní ten vzkaz vezmu. Rozbalím ho, pečlivě vyhladím přehyby a prohlédnu si písmo. Papír mi v roztřesených rukou připadá studený a křehký.

97

Jacindo, moc mě to mrzí, ale musím z rodinných důvodů odjet. Ne že kvůli tobě upadnou do bezvědomí další učitelé. Brzy ahoj (i když ne moc brzy), Will Ze rtů mi vyletí vzdech. Zatočí se mi hlava, zavrtím jí. To je šílené. Ze toužím po lovci. A že lovec touží po mně. Měla bych mít rozum, když on ho očividně nemá. Zvlášť když on ho nemá. „Dost často s bratrancema chybějí," poznamená hned Catherine. Aby ne. Před víc než týdnem se vypravili na sever. Pro­ následovali mě v Kaskádovém pohoří. Pochybuju, že lov nechávají jen na víkendy. Určitě ve škole často chybějí. ,Jo?“ Poklepu si prsty o ret. Mám ho rozpraskaný. Je vysušený jako celé moje tělo. Jo-o." Catherine si vyndá učebnici chemie, nalistuje stránku s periodickou tabulkou a začne psát úkol. „Schvál­ ně jestli uhodneš, proč tak často chybějí." Zavrtím hlavou, přestože to vím. Lip než ona. Srdce se mi sevře jako pěst, bolí to... moc to bolí... Jejich rodiče jsou blázni do rybolovu. Dobrý, ne? Místo školy na ryby." Zabubnuje tužkou do stolu a za­ čne se věnovat tabulce. To bubnování jako by odráželo tep mého srdce. Chytnu se stolu a svezu se na židli co nejníž. Ryby. Bylo by to k smíchu, kdyby mě kvůli tomu ne­ bolelo na prsou. Jezdí na ryby skoro každý... Jacindo, co je ti?" zeptá se Catherine. 98

Will odjel... na lov. Pravděpodobně se vrátili tam, kde mě minule málem chytili. Loví příslušníky mého kmene. Will není můj zachránce. Will je zabiják. Přesně takovouhle ledovou sprchu jsem potřebovala. Jak jsem si mohla naivně myslet, že mě zachrání lovec? Ze mě ochrání? Ze mě udrží při životě? Budu to muset zařídit nějak jinak. Zmuchlám jeho vzkaz do kuličky a stisknu ji v zaťaté pěsti. Musím na Willa zapomenout. Musím pře­ tnout pouto, které mě s ním spojuje. I když takové roz­ hodnutí mi náladu nezlepší. Na prsou mě bolí čím dál víc. V následujících dnech se mi dvakrát podaří potmě vyplí­ žit z domku na golfové hřiště a proletět se. V obou přípa­ dech se mi na závěr udělá špatně. Převtělení mě hrozně bolí, je to dost náročné, ale jsem odhodlaná to nevzdat. Nemám na vybranou. Musím to zkoušet. Musím létat. Musela bych to zkoušet, i kdyby tu byl Will. Musím se naučit, jak udržet drakii při životě. Taky se snažím zpracovat mámu. Hučím do ní při kaž­ dé příležitosti. Dokud mě nezarazí klidným, netečným pohledem. Nehádá se se mnou, ale je pevně rozhodnutá zůstat v Chaparralu. Dnes večer ji pro změnu otravuje Tamra. Máma se k ní otočí od sporáku, v ruce má vařečku od rajčatové omáčky. „Kolik?“ zeptá se nevěřícným tónem. Z hrnce těstovin stoupá ke stropu pára. Snažím se nedívat na obláček připomínající mlhu u nás v horách. Svrbí mě kůže. Přinutím se na ni podívat. Vypadá unaveně. Dneska vypadá na svůj věk, na šestapadesát. Drakie stárnou ji­ nak, pomaleji. Obvykle se dožíváme tří set let. Když do­ 99

sáhneme puberty, začneme stárnout pomaleji. Já teď vy­ padám na svůj věk, ale takhle budu vypadat ještě několik let. Ještě ve třiceti. Zato mámu čas už skoro dostihl. To proto, že se zřekla své drakie. Je lidská bytost a také tak vypadá. Má vrásky na čele. I kolem očí. A ty už nezmizí. Nesouvisí jen s tím, že si dělá starosti. Stojím u stolu se třemi talíři v ruce. Dívám se, jak Ta­ mra mává letákem a jak se šikovně vyhýbá mámině do­ tazu. „No tak, mami. Bude se mi to hodit do přihlášky na vysokou." Skloním hlavu. Položím talíř na prostírání. Nechci, aby bylo vidět, že obracím oči v sloup. Tamra si to moc přeje. Měla bych ji podpořit. Nemělo by se mi dělat mdlo z toho, že se kamarádí s Brooklyn a ostatními roztleskávačkami. „Tamro, je to moc drahé." „Nemáme na to," neudržím se. Protože vím, že se máma dře. Je cítit zatuchlým cigaretovým kouřem z ka­ sina i poté, co si dá sprchu a umyje vlasy. Kouř jí ulpívá hluboko v pórech. Tamra mě probodne pohledem. Nebojácně se jí podí­ vám do očí. Copak nevidí, že má máma kruhy pod oči­ ma? Copak neví, že máma přijíždí z práce v pět ráno? „Najdu si brigádu. Mami, prosím. Podepiš mi to. Tře­ ba mě nevyberou. Platit se to bude, jen když mě vezmou." Takhle úpěnlivě snad ještě o nic neprosila. Když jsme ješ­ tě žily s kmenem, bylo na ní občas vidět, že si něco úpěn­ livě přeje. Ale na hlase jí to znát nebylo. Doma si toho sice přála hodně, ale byla smířená s osudem. Zajímalo by mě, proč tolik stojí zrovna o tohle. 100

Bezděčně tu otázku vyslovím nahlas. Podívá se na mě, místo očí má ostré jantary. „Dřív bych v to nedoufala, ale teď je to možný." Konečně mi to dojde. Teď už může. Být normální. Ostatní ji berou. Budou ji brát, dokud tady budeme byd­ let. A pro mě z toho plyne velká zodpovědnost, protože na mně do značné míry závisí, jestli se nám tu bude dob­ ře žít. Patří to k jejímu snu. Snu o tom, že je normální hol­ ka a žije normální život. A roztleskávání je podle ní sou­ část vytouženého obyčejného života. Máma pročítá formulář, prohlubují se jí přitom vrás­ ky kolem pusy. Když podepíše, Tamra se bude moct při­ hlásit do konkurzu na roztleskávačky, a když ji vyberou, budeme muset najít peníze na dresy a vybavení. Určitě ji vyberou. Dívám se na mámu. Jsem zvědavá, co udělá. Jestli ustoupí alespoň jedné dceři. Tohle je něco úplně jiného, ale přesto si říkám, proč jí nezáleží na tom, co chci já. Unaveně, poraženecky přikývne. „Tak dobře." Tím pádem zažívám porážku i já. Můj život se poté, co Will odjel, odvíjí podle klidného scénáře. Škola, večeře s mámou, úkoly, hudba a televize s Tamrou. Chodbami ve škole procházím jako chladnokrevný robot. S mojí drakii to jde pomalu z kopce. Mlčky trpí tahle část mého já se postupně vytrácí. Podobně jako v hojící se ráně v ní čím dál míň tepe, míň bolí a už ji tak necítím. Nejradši bych ji znova otevřela, rozervala, až by z ní začala téct krev. Až by si vzpomněla. 101

V pátek už mám o Willa docela strach. Skoro pořád musím myslet na to, kde je, kde loví. V horách sídlí i jiné kmeny, ale my jsme se s nimi nestýkali. Tím pádem netu­ ším, kde přesně se vyskytují, kde by Will mohl být. Vím, že to ode mě není pěkné, ale doufám, že Will a jeho příbuzní loví na území jiného kmene. Hlavně ať neloví na tom našem. Nechci, aby se těm, které jsem opustila - Azurce, Nidii, dokonce ani Cassianovi - něco stalo. Mám z Willa hrozně zmatené pocity. Jednu chvíli si přeju, aby se ve zdraví vrátil, a zároveň doufám, že se drakimu nebo drakii, kterou lovil, podařilo utéct do bezpečí. Tahle dvě přání si odporují. Namlouvám si, že našemu kmeni nic nehrozí. Nejsme slabí jedinci. Máme nejrůznější přednosti. Silné stránky. Když se do mlhy kolem našeho města zatoulá neškodný turista, Nidie mu zatemní vzpomínky a nasměruje ho zpátky. Jenže co se stane s lovci? Zděsím se. O tom jsme v kmeni nikdy nemluvili, ně­ jak se to rozumělo samo sebou. Ze ochrana kmene je na prvním místě. I kdyby Nidie lovci zamlžila paměť, mohl by se vrátit a znova nás lovit. Dál by se choval jako dravec. Jako dravec a toho je zapotřebí zničit. V životě by mě nenapadlo, že je na tomhle pravidlu něco špatně. Zvlášť poté, co zabili tátu. Ale teď... Představuju si Willův obličej. Když si pomyslím, že by mohl být mrtvý, zabolí mě v krku. Kluk, který mě zachrá­ nil. Je tak hezký, že to snad ani není možné. Připadá mi jako sen, protože jsem ho už několik dní neviděla. „Ahoj, Jacindo." 102

Vyděšeně se podívám, kdo mě zdraví. Ta holka mi je povědomá. Řekla bych, že se mnou chodí na angličtinu. „Ahoj.“ Kývnu na ni. Nepamatuju si, jak se jmenuje. Musím se probrat. Vypnout autopilota. Začínám se podobat okolní poušti. Jsem suchá a vyprahlá. Už si na to živoření tady začínám zvykat. Tenhle poklidný každodenní život mi také dělá největší starosti. Bojím se, že se s tím smířím, že se nechám ukolébat a stáhnout ke dnu. Máma má pravdu. Vyprahlá příroda drakii zabije nejspolehlivěji. Takhle to nemůže jít dál. Nemůžu tu zůstat. Musím vymyslet způsob, jak se odsud dostat. Musím létat - mu­ sím to zkoušet. Zhluboka se nadechnu a vejdu do studovny. Dneska jsme neměli tělocvik dohromady. Kluci cvičili v posilov­ ně a my jsme obsadily tělocvičnu. Nevím, jestli je Will zpátky. Mělo by mi to být jedno. Nemůžu s ním chodit, nemůžu s ním počítat. A taky nebudu. To se chci vidět. Připadám si jako naprostý zoufalec. Zařekla jsem se, že na něj zapomenu, ale nepodařilo se mi to. Nic jsem nezapomněla. Pocituju jeho nepřítomnost. Je to stejné, jako když jsem předtím přišla o stinnou ob­ lohu, mlhu a tepající zem. Přece není možné, abych toužila jen po něm. Abych ho měla plnou hlavu. Protože to je špatně. Protože vím, že se mu musím vyhýbat. Vejdu do studovny, ale hned ve dveřích zavrávorám, protože uvidím Xandera s Angusem. Zamrazí mě. Jsou zpátky.

103

11 ozhlížím se, kde je Will. Nikde ho nevidím. Zmocní se mě zrádný strach. Xander se na mě dívá, jeho oči černé jako uhel jsou zcela neproniknutelné. Po­ zdraví mě pokývnutím hlavy. Angus se baví s holkami u vedlejšího stolu a mává přitom mohutnýma rukama. Nevidí mě. Napadá mě jediná zoufalá myšlenka. Will tu není Will tu není Svezu se na židli. Sleduju dveře. Catherine ještě nedorazila. Má to z výtvarky docela daleko. Otřu si ruce do džínů. V přední části studovny už stojí dlouhá fronta na omluvenky, všichni se chtějí ulít, prch­ nout. Cítím v zádech Xanderův pohled. Říkám si, jestli bych se taky neměla zařadit do fronty. Xander se právě vrátil z lovu. Jestlipak má ruce po­ třísněné fialovou irizující drakijskou krví? Jestlipak umí vycítit krev, kořist jako lovecký pes? Drakii? Mě? Tím by se vysvětlovalo, proč se na mě tak chtivě dívá. Ozve se drásavé zvonění. Už jsem si na ten zvuk zvyk­ la, takže se ani neleknu. Zachmuřím se. Zamrkám a pak zavřu oči. Nechci si tady na nic zvykat.

R

104

Zastaví se u mě Nathan. Má kulatý chlapecký obličej, nenuceně se usmívá. „Ahoj Jacindo. Nechceš jít se mnou a Mikem do knihovny?" „Ani ne. Ale díky. Budu se učit s Catherine." Nathan pokrčí rameny a stoupne si s kamarádem do fronty. Říkám si, že bych možná měla jít s nimi. Ještě je čas. Vteřinu nato už nemám na útěk ani pomyšlení. Pro­ tože se mi po těle rozlévá vytoužené chvění. Moje kůže ožívá. Otočím se, rozhlédnu se a zadívám se na Willa, který právě vchází do studovny. Vypadá lip, než jak si ho pamatuju. Hnědé vlasy se mu zlatavě třpytí. Oříškové oči se lesk­ nou. Je tak vysoký. Má tak široká ramena. Vedle něj by mi každý jiný kluk připadal malý. Malý a hloupý. Mám dojem, že se dny bez něj nekonečně vlekly. Ce­ kala jsem příliš dlouho. Až ho zase uvidím. Až se mi na­ pnou plíce. Až se mi rozbuší srdce tak, že mi div nevyskočí z hrudi. Až se probudí moje drakie. Spočine na mně pohledem. Oříškové oči mu září, dívá se na mě tak dychtivě, že se mi z toho rozpaluje kůže. Jenže já necítím jen jeho pohled. Do zad se mi totiž za­ vrtávají Xanderovy oči. Will zamíří k mému stolu. Okamžitě zapomenu na ostatní studenty. Zapomenu, že se od něj mám držet co nejdál. Vjeho přítomnosti zapomenu dokonce i na to, že mám z Xandera tak trochu strach. Chci, aby se u mě za­ stavil, aby mi něco řekl, aby zázračně vyléčil moji chřad­ noucí duši. Potřebuju to. Už je skoro u mě. Roztahují se mi plíce, sálá z nich čím dál větší žár. V krku se mi 105

hromadí pára. Je to báječný pocit. Konečně mám dojem, že žiju. Moje napnutá kůže se rozpaluje. Na okamžik se do­ konce zlatorudě zaleskne. Bolavými, napjatými prsty si stisknu ruku. Jako bych tak mohla zabránit tomu, že se v místnosti plné lidí převtělím. Will už je tak blízko, že vidím zelené, zlaté a hnědé tečky v jeho zorničkách. Ještě krok a stane vedle mě. Zadržím rozpálený dech. Cekám na znamení... Jenže on ode mě odvrátí pohled a zamíří ke svým bratrancům. V obličeji se mu mihne hodně zvláštní vý­ raz. Otráveně kolem mě projde dozadu. Sedím jako opa­ řená. Jeho odmítnutí mi vyrazilo dech. Nosem mi pomalu vyprchává žár z těla. Přestává mě pálit na prsou, v plicích cítím už jen vychladlé uhlíky. Nic. Ani slovo? Vzpomínám, jaké to bylo, když jsme se viděli naposle­ dy. Jak se mi věnoval. Myslím na vzkaz, který mi poslal po Catherine. Vždyť to nedává smysl. Třesou se mi ruce. Tisknu je k sobě, mačkám šije. Neměla bych být tak otře­ sená. Vždyť jsem se zařekla, že se mu budu vyhýbat. Ze to ukončím dřív, než si spolu něco začneme. Catherine se usadí na židli vedle mě, zrovna když na­ posledy zazvoní. Velké oči se jí ve světle zářivek blyští. „Ahoj," pozdraví mě. Sotva popadá dech, protože z výtvarky běžela. „Co je novýho?" Otočí se. „Už jsou zpátky. A hele... kdo to k nám jde," zašeptá. Koutkem oka sleduju, jak kolem ní prochází Will a jak jí na stůl nenápadně hází složený papírek. Catherine se usměje. „To bude pro tebe." 106

Dívám se na cen vzkaz. Jak ráda bych si ho vzala. J á to nechci. Roztrhej to.“ Catherine se na mě překvapeně podívá. „To myslíš vážně?" Vytrhnu jí vzkaz z ruky a rozervu ho na kousky. Will si vezme od učitele Henkeho omluvenku. Než odejde ze studovny, krátce se na mě podívá. Pak očima sjede k hro­ mádce papíru. Najednou se mu zastře pohled, jako když se na les snese mlha. Cítím napětí v prsou. „Pane jo.“ Catherine se podívá na roztrhaný vzkaz a pak na mě. „To teda bylo divadýlko. Povíš mi, co se děje?“ Nedokážu ze sebe dostat ani slovo, a tak zavrtím hla­ vou, otevřu učebnici chemie a nepřítomně zírám na na­ listovanou stránku. Říkám si, že bych měla být ráda, že si mě Will nevšímal. Aspoň jsem si tak připomněla, že se mu mám vyhýbat. Jsem ráda, že jsem ten vzkaz roztrhala. A že on viděl tu hromádku papíru. Dnes večer. Dnes večer se musím proletět, musím to zkusit. Víc než kdy dřív. Můžu se spoléhat jen sama na sebe. Vystačím si sama. Musím si věřit. Vždyť takhle jsem na tom byla vždycky. V noci vyklouznu z peřin. Nahmatám pod postelí boty dala jsem je na takové místo, abych je okamžitě našla, protože nechci šátrat ve tmě a vzbudit Tamru. V tuhle hodinu je v pokoji hodně velká tma. Rolety dovnitř nevpouštějí světlo z pouličních lamp. V Tamřině části pokoje je tma jako v hrobě. Doufám, že venku taky. A že je zamračeno. Mraky a černočerná noc. Která mě dokonale skryje. 107

Navléknu si boty na ruce a vyplížím se z ložnice. Trh­ nou sebou, protože pod mojí tíhou vrže podlaha. Za­ držím dech, přeběhnu po špičkách ke dveřím a vydech­ nu, až když jsem bezpečně venku. U paní Hennesseyové se nesvítí. Její uňafaný pes se naštěstí nerozštěká, ani když cvaknou vrátka. Dřepnu si na chodník a natáhnu si ponožky i boty. Zavazuju si tkaničky a dívám se přitom na oblohu. Měsíc je v úplňku a obloha jako vymetená. Bohužel. Ale plán měnit nebudu. Vyrazím ke golfovému hřišti, které už znám. Dneska to bude úplně jiné. Rychle se převtělím, vyletím vysoko a budu klouzat vzduchem jako dřív... dnes na to mám. Těch sedm kilometrů jsem urazila docela svižně. Golfové hřiště se přede mnou vlní jako zelené moře. Ve srovnání s okolní pouští a skalami je to výrazně jiný terén. Opatrně se rozhlédnu a vejdu do světa bujné pulsující zeleně. Tohle místo se našemu bydlišti v horách podobá nejvíc. Kdyby nebylo takové horko a sucho, kdyby mi tak nešustily vlasy a nesvědila mě kůže, dokázala bych tady zapomenout, že jsem uprostřed pouště. Sundám si boty i ponožky a vejdu na odpaliště. Tráv­ ník mi připadá jako polštář. Projdu kolem pískové pře­ kážky a strategicky rozmístěných balvanů. Jako sklo se přede mnou leskne rybníček. Pospíchám dlouhými kroky k lesíku. Stáhnu ze sebe oblečení. Tělo mi obemkne su­ ché horko. Vzdychnu. Zvednu hlavu a nasaju vysušený řídký vzduch, vtahuju ho do sebe, pouštím si ho do plic. Roz­ přáhnu ruce, snažím se převtělit... Zavřu oči a soustředím se víc než kdy dřív. 108

Ne! Takhle těžké to snad ještě nebylo. Kosti v obličeji se mi protahují, vytvářejí ostře řezané rysy a úhly. Nos se mi zvedá, dech se zrychluje a hřbet nosu se za sotva slyšitelného praskání kostí a chrupavek rozestupuje. Trochu to bolí. Jako by se to mému tělu ne­ líbilo. Jako by se tomu mé tělo bránilo. Jako by si nepřálo, aby se to povedlo. Ruce a nohy se mi postupně uvolňují a prodlužují. Moje lidská kůže mizí a nahrazuje ji tlustší - napjatá drakijská kůže. Po tváři mi stéká horká slza. Ze rtů se mi vydere zaú­ pění. Dohání mě to k zoufalství. Moje kůže je matná a zlatorudě se leskne. Hrudník se mi chvěje, jako bych předla. Konečně mi ze zad vyrostou křídla a rozevřou se. Je­ jich pavučinkové výplně se ve vzduchu rozvinou. Zkusím se odrazit. Je to k breku, nejde to, je to zhola nemožné. Už mě z toho pálí svaly, vzpírají se té bolesti. Křídla fungují, rychle jimi mávám, chtějí mě vynést do vzduchu. Do řídkého vzduchu. Do nehmotného vzduchu. Snaží se něčeho zachytit, o něco se opřít, chtějí se mnou vystou­ pat vzhůru. Je to tak těžké. Tak těžké! Odlepím se od země. Lapám po dechu, v očích mě pálí slzy zoufalství, vidím rozmazaně. Moje tělo přitom nesmí ztrácet drahocennou vlhkost. Hluboko pode mnou se vlní zeleň. Zamrkám, rozhléd­ nu se a namířím si to k červeným střechám na obzoru. Světla aut na dálnici vypadají hodně malá. O kus dál se ve tmě rozlévají hory. Vznáším se v inkoustově černé tmě, máchání křídel zní jako vzteklé facky. 109

Jako by tohle tělo ani nebylo moje. I plíce mi připadají nezvykle... malé. Bezmocné a obyčejné. To už se lip cítím jako chladnokrevná lidská Jacinda. Chce se mi křičet. Nebo brečet. Nicméně to ještě zkusím, zakroužím nad zeleným gol­ fovým hřištěm, snažím se nabrat rychlost. Dál se raději nepouštím, kdybych se náhodou začala převtělovat zpět do lidské podoby. Nabírám vzduch do plic, hltavě ho po­ lykám. Jenže to nepomáhá. Nestačí to. Plíce se mi prostě víc neroztáhnou. Ještě to nevzdávám. Vyvíjím takové úsilí, že mi v hla­ vě duní jen můj uštvaný dech. Nakonec toho nechám a snesu se pomalým krouživým pohybem k zemi. Jako umírající můra. Během přistávání vzlykám. Vejdu do lesíka a převtě­ lím se zpátky do lidské podoby. Předkloním se, chytnu se za břicho - tělo mě trestá, protože už se nechce k ničemu takovému propůjčovat. Vdechuju suchý vzduch, bere mě z toho křeč. Vydávám příšerné zvuky. To utrpení snad nikdy neskončí. Chytnu se jednou rukou stromu, zaryju prsty do kůry. Zlomím si nehet. Nakonec to přejde. Roztřesenýma rukama se obleču, vyčerpaně si lehnu na záda, roztáhnu ruce a rozevřu dla­ ně. Jsem bezvládná. Tlukot mého srdce - spíš mdlé vydě­ šené bušení - se projevuje jen na zápěstí. Země pode mnou je tichá. Necítím žádné drahokamy. Ani energii. Pod travnatým kobercem je jen tvrdá, mrtvá zem. Bouchnu do ní zaťatou pěstí. Je tvrdá. Nepoddajná. Pod tenkým travnatým polštářem spí země bez srdce. 110

Skrz mřížoví z větví zírám do tmy. Chvíli se obelhá­ vám. Dělám, že mě nic nebolí. Dělám, že jsem zpátky doma a dívám se do tmy spletí hustých borovicových větví. Ze všude kolem je konejšivý les. Ze mě chrání a za­ krývá milující rukou. Je tu se mnou Azurka. Společně hledíme na oblohu, povídáme si, smějeme se, netrápí nás, co bude zítra. Ještě chvíli sním. Usmívám se od ucha k uchu. Tohle je dob­ rá hra. Vzpomínám na dobu, kdy bylo všechno snadné a mně dělal starosti jen pohled Cassianových černých očí. Takhle zpětně mám pocit, že to vlastně žádné starosti nebyly. Protože utrpení začalo až tady.

12 akonec se zvednu a zamířím domů. Domů. Nena­ cházím v tom slově žádnou útěchu. Jdu pomalu. Bolí mě celé tělo, mám ho rozlámané a těžké, uvědomuju si to při každém kroku. V noci není v téhle klidné čtvrti žádný provoz. Vržou mi podrážky. Jdu podél klikatého chodníku. Zvolna kladu nohy na vyšisovaný beton. Zahnu do naší ulice. Kousek od domu paní Hennesseyové se rozhlédnu. Zpoza protějšího rohu se vynoří přední světla auta. Rychle se zvětšují. Přejdu na chodník, aby auto nemuselo projet těsně kolem mě. Už je skoro u domu paní Hennes­ seyové, motor hlasitě přede. Zpomalí. Já taky. Nechci, aby mě takhle pozdě někdo viděl venku. Ne­ chci, aby známí paní Hennesseyové nebo sousedi žalovali mámě. Teď už je poznat, že to není malé auto. Ze by náklaďák? Zajede k chodníku, přední sklo se zaleskne jako zrcadlo. Začnu se třást, srdce mi tluče až v krku. Vzpomenu si na televizní reportáže o přepadených lidech a okamžitě se

N

112

mě zmocní strach. Ze zkušeností vím, že bych měla dát na svůj instinkt. Sbírám odvahu. Jdu tak pomalu, že skoro stojím na místě. Cekám, rozhlížím se, hodnotím situaci. Musím přemoct strach, dřív než zpanikařím a převtělím se... tedy za předpokladu, že to ještě dokážu. Vtom si jich všimnu. Těch přídavných světel. Jsou zhasnutá, jako by se auto vydalo na utajovanou akci. Už je mi všechno jasné. Jsou tady. U mého bydliště. Sledují mě. Nejspíš se do­ vtípili. Dovtípili se, co jsem zač. Třeba mě Will přece jen poznal a teď chce odčinit to milosrdné gesto z hor. Už mě vidí. Řítí se přímo proti mně. Otočím se a utíkám pryč. Úzkost odplaví nával adrenalinu. Už mě zase loví. Jenže tentokrát se nacházím v cizím městě. V těle, které nepoznávám. Dřív bych se v takovéhle situaci okamžitě převtělila. Je to drakijský pud, nedokážeme mu odolat. Já si ovšem zachovávám lidskou podobu. Z toho logicky vyplývá, že umírám, že slábnu. Dupu teniskami po chodníku, hlasité pleskání po­ drážek se mi zarývá do mozku, mísí se s hukotem krve v uších... a řevem motoru rozjetého džípu. Je to hodně dlouhá ulice. Když po ní poběžím, nebu­ du se mít kde schovat, nesplynu s okolím. Risknu to. Přeběhnu na druhou stranu, prudce za­ hnu doprava a vběhnu někomu na dvůr. Je slyšet zaječení pneumatik. Neohlédnu se. Chytnu se plotu, přitáhnu se a vylezu nahoru - dřevěný plot zaduní. Ostré konce latěk se mi zabodnou do dlaní. 113

Přehoupnu se na druhou stranu, seskočím a proběh­ nu mezi kaktusy a kamením. Přelezu další plot a stanu u nějakého domu. Napíná se mi kůže, vlní se horkem. Kořen nosu se mi protahuje a nadočnicové oblouky se zvedají. Pálí mě v pli­ cích, stoupá z nich dým. Hrudník se mi chvěje. Moje dra­ kie se konečně začíná projevovat. Nejspíš by mě to mělo uklidňovat. Měla bych se radovat, že ještě dokážu takhle reagovat. Ze ještě nejsem uvnitř úplně mrtvá. Slyším skřípění brzd, ten zvuk mi rve uši. Tmu pro­ tnou přední světla auta. Otočím se a vrazím do dalšího plotu. Jacindo! Počkej! Neutíkej!" Nemůžu si pomoct. Ten hlas mě donutí zastavit, jako neviditelná ruka mě táhne zpátky. Dál se držím plotu, ale otočím hlavu. Stojí pod lampou, světlo mu dopadá do hnědých vla­ sů a ty se mu zlatě lesknou. I jeho oči vypadají jako ze zlata. Třpytí se a planou, upřeně se na mě dívají. Jen pár metrů od něj přede džíp. Natáhne ruku, jako by chtěl uklidnit divoké zvíře, které se chystá zkrotit. „Wille," zašeptám, ale naštěstí to nemohl slyšet. Intenzivně zamrkám a počkám, až ze mě vyprchá strach... a s ním se vytratí i drakie. Otevřu oči a pustím se plotu. Rozhlížím se, kde jsou ostatní. Vypadá to, že je sám, tedy pokud se někdo neschovává v autě. Rozechvěle vy­ dechnu. Dál ke mně natahuje ruku. „Co děláš venku tak pozdě?" Zamračí se. J e jedna v noci." 114

Já?" Pomalu přejdu trávník, zatím mu úplně nedůvěřuju. „Co tady děláš ty?" Ne, určitě kolem nejel náhodou. „Smírovals mě?“ Jsi snad na lovu? Nejradši bych to řekla nahlas. Zamrká. Z obličeje mu zmizí napjatý výraz. Zatváří se jinak. Podrbe se na zátylku. Je to rozpačité gesto. Typicky lidské. Je mu trapně. ,Já-“ J o , šmírovals mě," zopakuju a nečekaně se usměju. „Tak hele," zabručí. Dívá se na mě naštvaně. Nejistě. Je n jsem se chtěl podívat, kde bydlíš." Dojdu až k němu. „Proč?" Znova se podrbe na zátylku, tentokrát rychle, naštva­ ně. Nevím, jestli je naštvaný na sebe, nebo na mě. Nalevo od nás se na jedné verandě rozsvítí. Trhnu sebou, musím v tom ostrém žlutém světle přimhouřit oči. „Rychle!" sykne Will, když zazní odemykání dveří. Zpanikařím, bezmyšlenkovitě se rozběhnu k jeho autu. Will otevře dveře na straně spolujezdce. Zaplaví mě vůně kožených potahů. Pak dveře zabouchne. Na okamžik jsem v autě sama. Prohlížím si naleštěné páčky a tlačítka na obrovské přístrojové desce. Podívám se dozadu. Auto je velké, klidně by se do něj vešlo několik lidí. Záchvějů se, když si představím, kdo v něm obvykle jezdí. Usadí se vedle mě. Konečně mi dojde, co jsem uděla­ la. Auto se rozjede ve chvíli, kdy na verandu vyjde muž v županu. Začíná mi svítat. Jsem s lovcem drakii. V jednu ráno. A jsem s ním sama. A nikdo neví, kam jsem šla. 115

Tohle je ta největší pitomost, jakou jsem kdy udělala. Jsem si tím naprosto jistá, protože Will jede opačným směrem, než bydlím. „Víš, kde bydlím, ne?" zeptám se. ,Jo.“ „Tak proč jedeš jinam?" „Protože si s tebou chci promluvit." „Aha," řeknu pomalu a přitisknu si ruce ke stehnům. ,Jak víš, kde bydlím?" zeptám se, protože on mlčí. „To se dá snadno zjistit. Ve škole je na tvé dokumen­ taci napsaná i adresa." „Ty ses vloupal do ředitelny?" „Ne. Znám se se sekretářkou. Dala mi tvoji adresu hned ten den, co jsi nastoupila." Hned ten den, cojsem nastoupila. Od samého začátku ví, kde bydlím. Proč? Překřížím si ruce na prsou. Z větráků na mě fouká studený vzduch. Záchvějů se, ale ne zimou. Zmáčkne nějaké tlačítko. ,Je ti zima?" „K čemus potřeboval moji adresu?" „Kdybych za tebou chtěl zajít. Kdybych tě chtěl vidět." Jako například dneska v noci. „Hm, to je zajímavý. Zvlášť když ses na mě ve studovně ani nepodíval." „Roztrhalas můj vzkaz," vyčte mi. Na čelisti se mu rý­ suje sval. „No, to už je teď jedno," zvednu rameno a zkusím jím zakroužit. „To teda není. Měla sis ho přečíst." Zatnu zuby. Nechci se ptát, co v tom vzkazu bylo. Nenechám se vtáhnout do jeho hry. Rozhodla jsem se, že se mu budu vyhýbat. Nemůže mi na něm záležet, ne­ 116

můžu si ho pustit k tělu. „Tos u nás chtěl v jednu ráno zazvonit?" „To víš, že nechtěl." „Tak proč -" „Poslední dobou špatně spím. Tak mě napadlo, že bych se mohl podívat, kde bydlíš." Spatně spí? Tak to jsme dva. Proč nemůže spát? Má snad výčitky svědomí? Protože má ruce pošpiněné krví mých blízkých? Nebo že by kvůli mně? Pozval mě na rande a pak si to rozmyslel. Ve studovně se ke mně choval, jako bych měla lepru. Proč? Chtěla bych to vědět, ale neodvažuju se zeptat. Jen bych si koledovala o potíže. Otevřela bych dveře, které jsem se rozhodla ne­ chat navždy zavřené. Obklopuje nás ticho. Tak husté, že by se dalo krájet. Nenápadně se na mě podívá. Zlatý lesk jeho oříškových očí ve mně zažehává jiskru, rozdmýchává žár, ve který jsem už ani nedoufala. Stačí jeden pohled a začne mi žhnout v plicích. Listy šustí, probudil je svěží vítr. Takhle na mě Will působí. Sice si namlouvám, že se moje drakie může probrat i bez něj, ale pokaždé se ukáže, že to není pravda. Je možné, že potřeby a touhy od sebe nelze oddělit.

13 hvíli bezcílně projíždíme městem. Will na každé křižo­ vatce odbočí. Ulice vypadají stejně. Chodníky lemují rodinné domy, štukové fasády mají nejrůznější odstíny bílé a béžové barvy. Taškové střechy se vlní jako červené moře. Srdce mi tluče jako splašené, když je Will najednou tak blízko. Připadám si plná energie. Na rozdíl od něko­ lika posledních dnů, které se táhly jako roky. Vím, co jsem si slíbila. Ze se budu Willovi vyhýbat. Ten slib mi teď zní v uších jako ozvěna. I v kostech. Pamatuju si ovšem i to, co jsem si slíbila, když jsme sem přijely. Ze svoji drakii udržím při životě za každou cenu. A ona se ve Willově blízkosti téměř neovládá. Vjeho blízkosti opravdu žije. Jemně si stisknu stehna a pak si po nich přejedu ruka­ ma. Mám husí kůži. Když mámu nepřemluvím, ať se vrá­ tíme, budu se muset vídat s Willem. Jenže když se s ním budu vídat... Při té představě mi poskočí srdce. Ticho přeruší až jeho klidný hlas.,Ještě jsi mi neřekla, cos tak pozdě dělala venku."

C

118

„Taky jsem nemohla spát," odpovím. Není to lež. Protáhne koutky. „Tím pádem se k sobě skvěle hodí­ me. Dva nespavci." Skvěle se k sobě hodíme. Zazubím se. Ten úsměv určitě vypadá šíleně a při­ hlouple. Usmívám se, přestože on už se zase tváří vážně. Nedo­ kážu potlačit naivní radost, která mě zaplavuje. „Teče ti krev," všimne si. Rychle zajede k chodníku a zaparkuje. Dívá se mi na stehno, mám na něm krvavou šmouhu. Zpanikařím. Otočím ruku dlaní vzhůru - roztrhla jsem si část dlaně, opravdu mi teče krev. Prosím, prosím, prosím. Ať to nepozná. Za denního světla by bylo vidět, že se moje tmavě fialo­ vá krev třpytí. Ale v šeru by to mohl přehlédnout. Aspoň se tím utěšuju. Zhluboka se nadechnu. „To nic. Jen jsem se škrábla o plot." Will si přetáh­ ne košili přes hlavu. Dech mi uvízne v krku. Má široký hladký hrudník. Pod kůží se mu vlní vyrýsované svaly a šlachy. Zmuchlá košili a přimáčkne mi ji k dlani. Jako bych utrpěla smrtelné zranění. „Ne, to je dobrý," zamumlám. Protáhnu si prsty, nej­ radši bych ho pohladila po hrudi, přejela mu prsty po kůži. „Zničím ti košili." „Vždyť jsi přes ten plot lezla kvůli mně. Ukaž." Mlčky přikývnu. Nedokážu mu odporovat. Tiskne mi ruku, jeho prsty mi připadají jako žhavé ostny. Pomalu zavřu oči. Je tak pozorný. Vzpomenu si, jak jsme se dotý­ kali poprvé. Jak jsme byli spolu v malé jeskyni. Jak jsme si byli blízcí. Jak mě hltal očima. 119

Je tak blízko. Vdechuju jeho vůni, slané teplo jeho kůže. Zelený les. Vlahý vítr. Vím, kde byl. Kde lovil. Oka­ mžitě se přenesu zpátky domů. Otevřu oči a důkladně si prohlédnu jeho obličej - na krku mu je vidět zrychlený tep. Nosní dírky má rozšířené, jako by poznával moji vůni. Podívá se mi na holé stehno s třpytivou tmavě fialo­ vou krvavou šmouhou. Moje kůže se ve světle pouliční lampy zlatě leskne. Tedy doufám, že je to díky té lampě. Hlavně ať se teď nezačnu převtělovat. Povolí stisk. Klepe se mu ruka. Nakloní se ke mně. Náš dech se smísí, prolne. Záchvějů se. Sáhne mi na roz­ třesené stehno. Ztuhnu. Mezi zuby mi sykavě proudí vzduch. Chvíli se mi dívá do očí. Tázavě. Má úplně černé pa­ nenky a světélkující zářivé duhovky. Pak sjede pohledem na moje stehno, na krvavou skvrnu, která mi hyzdí kůži. Tváří se neúprosně. Znova mi tak připomněl, že je dravec. Prozrazují to jeho lačné oči. Vím, co je zač. Je lovec. Přejede palcem po nevýrazné krvavé šmouze, rozmaže ji. Zalapám po dechu, protože ve mně tím pohlazením vyvolal žár. „Ty máš ale zvláštní kůži.“ Znova mě pohladí. Sevře se mi žaludek, skoro to bolí. Zamračí se. „Úplně hoří." Uvědomím si, že už zase celá žhnu. Pára mi roztahu­ je plíce. Musím Willa zarazit. Musím se mu vytrhnout. Cítím dobře známé chvění. Je mi jasné, co se stane, jestli okamžitě něco neudělám. Mělo by mi to - měl by mi - nahánět strach hned z ně­ 120

kolika důvodů. Měla bych vzít nohy na ramena. Jenže já chci víc. Chci Willa. Hladí mě na stehně, bolí mě z toho břicho. Pošimrá mě palcem, setře zaschlou krev a pak ruku odtáhne. Vydechuju nosem. Nadzvedne košili a znova mi pečlivě prohlédne zraně­ ní. „To bude dobrý," poznamená. Přikývnu. Srdce mi buší tak, že nejsem schopná slova. „Máš doma dezinfekci?" zeptá se. Nemůžu mluvit. To chce rozebírat první pomoc? Mís­ to, kterého se dotýkal, mě brní a chvěje se. Stejně na mě působí i jemný stisk jeho ruky. Podívá se na mě, protože pořád mlčím. Polapí mě oříš­ kovýma očima; zorničky má rozšířené, velké a asfaltově čer­ né. Zvláštní, ale moc hezké. Není náhodou zfetovaný? Oka­ mžitě tu myšlenku zaplaším. Buď proto, že z něj žádnou drogu necítím, nebo proto, že nechci, aby to byla pravda. „Vypadáš jinak," zašeptám, upřeně se na něj zadívám a zapomenu, že se mě na něco ptal. Brní mě dlaně, upro­ střed přímo svědí, chtějí se dotknout Willa... pohladit ho po obličeji a širokém hrudníku. Dívá se na mě, jako by mě chtěl pohltit očima. Říkám si, že je jiný než jeho bratranci. Jiný než lovci, o kterých jsem toho tolik slyšela. Jiný než mladí draki­ ové. Z Cassianova upřeného pohledu se mi nikdy neta­ jil dech. Cassian nikdy neprobudil moji drakii, nikdy se kvůli němu nijak zvlášť neprojevovala. Navlhčím si rty a rozechvěle se nadechnu. „Kdes ne­ chal bratrance? Já myslela, že jste pořád spolu." Musím si to neustále připomínat. Pořád. Will pro mě možná nepředstavuje hrozbu, zato jeho bratranci ano. 121

Má zastřený pohled. Odtáhne se a pustí moji ruku. „Vidím, že ses informovala." „Vždyť jsi mi sám říkal, ať se od nich držím dál. Probu­ dil jsi tak moji zvědavost. Spolužáci se o nich bavili, tak jsem poslouchala." Mluvila o nich Catherine. Pomalu přikývne. ,Jo. To jsem říkal. A pořád to platí." Vzdychne a prohrábne si vlasy. „A když už jsme u toho, tak by ses měla držet dál i ode mě. To jsem ti měl poradit ze všeho nejdřív." Opře si hlavu a zavře od. Vypadá roz­ čileně, ztrápeně. Tak ráda bych ho pohladila, přejela mu rukou po tváři a ulevila mu od jeho útrap. V uších mi zní jeho slova. Měla by ses ode mě držet dál. To sice už dávno vím, ale teď s ním sedím v autě, takže se tím moc neřídím. Kéž bych to dokázala. Kéž by mě to k němu neustále netáhlo, kéž by mě tak nepřitahoval. Uvězním si levou ruku pod sebou. „Ale tys přijel za mnou," upozorním ho a pak sebou trhnu. Uvolním ruku a mnu si stehno, které mě ještě pálí od jeho doteku. „Máš pravdu." Otevře oči, zařadí jedničku a odlepí se s autem od chodníku. Několikrát odbočí a mně dojde, že mě veze domů. Zmocňuje se mě zoufalství, a tak se rychle zeptám: „Proč jsi za mnou dneska přijel?" Upro­ střed noci? Pevně sevře volant, zbělají mu klouby na prstech. „Ne­ čekal jsem, že tě najdu venku, ale..." „Ale co?" pobídnu ho. Prudce zabrzdí před naším domem. Zhasne světla. Otočí se ke mně. Nakloní se, natáhne ruku a chytne se mého sedadla. Téměř se mě dotýká na rameni. Tváří se nevyzpytatelně. Jeho oči mi připadají divné 122

mám dojem, že mu zorničky tepou. J s i jiná než ostatní holky. Jsi výjimečná." Po tvářích se mi rozlévá opojné horko. Jsem ráda, že mi to řekl. Jsem ráda, že mu připadám výjimečná, pro­ tože on pro mě výjimečný je. Doma v horách jsem byla v bezpečí, ostatní mě chránili a vážili si mě. Řekla bych, že mě dokonce ani Cassian nemá rád proto, jaká jsem, ale spíš proto, že jsem přínosem pro kmen. S Willem si neustále připadám ohrožená, riskuju pro­ zrazení. Neustále na mě číhá nebezpečí, je hmatatelné jako mlha v horách. A já se toho pocitu nemůžu nabažit. Nemůžu se nabažit Willa. Přeju si, aby mi byl pořád na­ blízku. Je jako droga, bez které se neobejdu, kterou potřebuju k životu. Je to závislost. Silná a vše pohlcující. „Nechtěl jsem si to připouštět, ale vždycky když tě vi­ dím, tak je to silnější než já. Kdybys byla jako ostatní hol­ ky..." drsně se zasměje. „Kdybys byla jako ostatní holky, tak bych se vůbec nenamáhal." Jsem z toho dost nesvá. Zavrtím se, protáhnu si ruce a chytnu se za kolena. Kdyby znal pravdu, tak by tu nebyl. Kdyby věděl, kdo jsem, co jsem zač. Navlhčím si rty. „Ale já nejsem..." Málem. Málem se mi to povedlo. Málem jsem mu to prozradila. „Říkal jsem si, jestli náhodou -" Odmlčí se a zavrtí hlavou. „Co?" Nepoznávám svůj hlas, je tak napjatý a nepřiro­ zený. Slyším tlukot svého srdce. Začínám si dělat naděje. Nechápu to, nikdy jsem nic podobného nezažila. „Ale nic. Jen taková hloupost." Mluví tiše, ochraptěle, skoro ho neslyším. „Zapomeň, že jsem tu byl." Ještě šep­ 123

tem něco dodá, ale já ho špatně slyším. Nejspíš zanadá­ val. „Stejně by to nešlo. Moje rodina. Je... zvláštní." J a k to myslíš?" zeptám se, přestože odpověď na tuhle otázku už dávno znám. Vím, co je na jeho rodině zvláštní z mého pohledu. Třeba má pro své tvrzení jiný důvod. Ohrne nos, tváří se docela necitelně. Jako lovec, kte­ rého v něm nechci vidět. „Řeknu to takhle. Moc si nero­ zumíme." Zatvářím se nevinně. „Tvůj táta -" „Není ten typ, co by se mnou hrál baseball. Po matu­ ritě odsud mizím." To je úleva. Právě se potvrdilo, že Will není jako oni. Není lovec, není zabiják. Docela mi dá práci, aby na mně nebylo vidět, jak jsem šťastná. Aby nebylo poznat, co v hloubi duše cítím. Navlhčím si rty. „A to se zatím nechceš s nikým kama­ rádit?" zeptám se. Prohrábne si vlasy, zlatohnědé kudrny mu nadskočí. J e to o něco složitější, ale máš pravdu, nechci se s ni­ kým sblížit... nechci si nikoho vodit domů." Podívá se mi do očí. Má zasmušilý pohled. Rozhodný. Jacindo, mí příbuzní jsou jako mor. Nedovolím, aby ses jim dostala do spárů. Nedovolím, aby se jim dostal do spárů někdo, koho mám rád." Zavrtí hlavou. „Nechci tě vodit za nos. Mrzí mě, že jsem tě pozval na rande. Moc mě to mrzí, ale nemůžu..." Sevře volant, snaží se uklidnit. „Vážně mě to moc mrzí." Bolí mě na prsou. Protože on to také cítí. Ze je mezi námi určité pouto. Cítí to, ale chce to v sobě potlačit, zničit. Sice za mnou přijel, ale teď to raději utne. Nejspíš je to dobře, ale moc vděčná mu za to nejsem. 124

Ukáže na dům paní Hennesseyové. „Radši už běž.“ Kůže se mi napíná vzteklým žárem. ,Já netušila, že jsi srab," vyhrknu. Rychle se ke mně otočí. J a k to myslíš?" „Nepřijel jsi za mnou jen tak. Proč si to nechceš při­ znat?" Bezmyšlenkovitě se nakloním až k němu a zadí­ vám se mu zpříma do očí. „To se pokaždý lekneš toho, co chceš?" Možná je ode mě drzost naznačovat, že chce mě. Ale já vím, že to tak je, vidím mu na krku zrychlený tep. A navíc je tady, se mnou. Sjede mi pohledem na pusu. „Už ani nevím, kdy se mi naposledy podařilo získat něco, co jsem opravdu chtěl," řekne nakřáplým, sotva slyšitelným hlasem. Spíš jsem vy­ tušila, že to řekl. Jeho slova mi znějí v uších jako ozvěna. Uhodil na cit­ livou strunu. Jsem si jistá, že se to všechno děje z něja­ kého důvodu. Že jsme se setkali, nejprve v horách a pak tady. Určitě to má nějaký důvod. Je za tím něco víc. Není to pouhá souhra náhod. „Tak to jsme na tom stejně." Posune se ke mně. Jednou rukou mě obejme a při­ táhne si můj obličej blíž. Nakloním se k němu, jako bych byla z vody, jako bych tála. „Měli bysme s tím něco udělat." Jen co se dotkneme rty, vzplane ve mně silný žár. Jsem tak vyvedená z míry, že se ani nehnu. Kůže se mi nadouvá, úplně mi v ní tepe. A v žilách taky. Kleknu si na sedadlo a chytnu Willa dravými prsty za ramena, abychom byli co nejvíc u sebe. Hladím ho po hladkých ramenou a pak mu rukama přejedu přes hrudník tvrdý jako kámen. Cítím, že mu srdce buší jako 125

splašené. Krev se ve mně vaří, plíce se rozšiřují, začíná se v nich hromadit dým. Nedokážu se pořádně nadechnout nosem... nebo aspoň ne tak, abych zchladila rozžhavené plíce. Hladí mě po tvářích, ale pak se zarazí. V porovnání se mnou má kůži studenou jako led. Vášnivě ho políbím. „Tvoje kůže,“ zašeptá mi těsně u pusy, „je tak..." Hltavě vpíjím jeho slova, jeho dotyky. Zavzdychám, protože nádherně chutná i proto, že se mi rozpálená kůže napíná. Protože na zádech cítím příjemné cukání. Líbá mě studenými suchými rty. Přejíždí mi rukama po obličeji, po bradě, po krku. Pošimrá mě za ušima. Zá­ chvějů se. „Máš tak hebkou kůži, tak teplou...“ Vtom mi dojde, co to cukání znamená. To se probou­ zejí moje křídla. Takhle rychle připravená k letu jsem tady v Chaparralu ještě nebyla. Křídla mě dači, co nevidět se proderou ven. Vykřiknu, vytrhnu se Willovi a rychle otevřu dveře. Bolestivě zalapám po dechu, škobrtnu a padnu koleny na trávník. Zvednu se a utíkám pryč. Ani jsem se neobtěžovala zabouchnout dveře. Jacindo!" dolehne ke mně jeho zoufalé volání. Několik metrů od auta - v bezpečné vzdálenosti, aby neviděl, jaké drobné změny se se mnou odehrály - se zastavím. Otočím se. Rychle ze sebe vypouštím horký dech. Will se nakloní přes sedadlo spolujezdce. V obličeji se mu mihne jakýsi výraz. Výraz, který si neumím vyložit. Výraz, který nechápu. „Uvidíme se ve škole," zavolá tak rozhodně, jako by o tom nemohlo být pochyb. 126

Neodpovím ani nepřisvědčím, jen se otočím a rozběh­ nu po příjezdové cestě tak rychle, jak jen to mé nohy dokážou. Výborně. Jacindo!" křikne. Trhnu sebou. Doufám, že neprobu­ dil paní Hennesseyovou nebo sousedy. Sice jsem nic neřekla, ale on si mohl všechno domyslet z toho, jak jsem se zatvářila a jak teď klopýtavě utíkám pryč. Je jasné, že se mu to vůbec nelíbí. Patrně dospěl k závěru, že by náš vztah měl pokračovat, když jsme se teď líbali. Jenže já jsem dospěla k přesně opačnému závěru. Tou pusou se potvrdilo, co jsem tušila, ale odmítala si to při­ znat. Nemůžu s ním chodit. I kdyby mu kvůli mně ne­ hrozily potíže, já bych jich měla až až. Čerpat z něj sílu je jedna věc... ale nechat se jím okouzlit do té míry, že se v jeho přítomnosti převtělím, je věc druhá. Teď už to vím. Vím, co mám dělat. Nebudu se s ním ve škole bavit, ani se na něj nepodí­ vám... a v žádném případě se ho už nikdy nedotknu. Nebudu si ho všímat a budu se mu vyhýbat, i kdybych se kvůli tomu měla trápit. Pospíchám po cestičce k našemu domku. Zatnu pěst, dotknu se poraněné dlaně. Zlehka přejedu po roztržené kůži, cítím, jak je vlhká. Krev. Moje krev. Důkaz svědčící o mé pravé podstatě. Zmocní se mě taková panika, že mě z toho zabolí na prsou. Zarazím se a rychle se otočím, jestli Willovo auto ještě nestojí u chodníku. Je pryč. I s tou košilí. Míří s ní do nepřátelského hnízda. Zavřu oči a zavrtím hlavou. Strach se mi dere až do 127

krku. Will odjel. S košilí potřísněnou mojí krví. Tmavě fialovou drakijskou krví. Až tu krev uvidí, všechno mu dojde. Dovtípí se, co jsem zač. Vejdu do zahradního domku, všude je ticho. Plížím se jako stín. Mám pocit, že mě stěny tísní víc než dřív. Tiše si sundám boty. Tamra leží bez hnutí pod dekou. Postel se prohne pod vahou mého těla. Přitáhnu si peřinu až pod bradu, vydechnu a překřížím si ruce na prsou. Snažím se uklidnit, ale nedaří se mi to. V myš­ lenkách se neustále vracím ke košili se stopami mé krve, která je teď ve Willových rukou. Jestli mi to tady zkazíš, nikdy ti to neodpustím." Kupodivu se sestřina přízračného hlasu ve tmě nelek­ nu. Protože mám hlavu plnou zběsilých plánů, jak získat důkaz o tom, že nejsem lidská bytost. Tamra po mně nechce vysvětlení a já jí žádné neposkyt­ nu. Úplně stačí, že jsem se v noci vzdálila z domu. A ona to ví. Podle ní mám určitě za lubem nějakou špatnost. Obrátí se na bok, její postel přitom zavrže. Nenapadá mě nic, co by se dalo říct. Nemám ji jak uklidnit. Nevím, co říct, abych si nepřipadala tak provinile, tak sobecky. Ještě na rtech matně cítím Willův polibek. Málem jsem se nechala unést. Málem jsem se prozradila. Málem jsem nás všechny zničila. To se ovšem ještě může stát, pokud Willovi nevezmu tu košili. Musím mu ji vzít. Ať to stojí co to stojí.

128

14 ned další den vyrazím k Willovi domů. Zbývá mi uběhnout poslední kilometr. Po zádech mi teče pot. Dupot podrážek na asfaltu mi nečekaně dodává sílu. Slíbila jsem mámě, že se do večeře vrátím. V sobotu ráda večeří dřív. Nechci ji naštvat, protože doma už tak panuje napětí. Doufám, že Will také používá koš na prádlo. Představuju si, že do něj hodil zmuchlanou košili, že nikdo nevi­ děl moji krev, moji irizující tmavě fialovou krev, která se leskne i mimo mé tělo. Doufám. Kdo jiný než on by měl poznat, co ty tmavě fialové skvrny znamenají? Kdyby zjis­ til, že jsem drakie, ocitli bychom se všichni v nebezpečí. Všichni drakiové, dokonce i máma s Tamrou. Jejich život by visel na vlásku jen proto, že jsou se mnou příbuzné. Už mezi stromy vidím červenou střechu jeho domu. Zpomalím. Cestu mi Catherine popsala po telefonu. Já věděla, že si s ní budu rozumět. Jen významně zabruče­ la hmmm, ale jinak se neptala, proč chci Willovu adresu. Vrata jsou otevřená. Vběhnu na příjezdovou cestu. Na vteřinu se zarazím před dlouhým krytým sloupořadím.

H

129

Uvidím garáž a zaparkovaný černý džíp. Přešlapuju na místě a přemýšlím, co dál. Kdybych žila v dokonalém světě, nebyl by u Willa ni­ kdo doma a jedno okno by zůstalo otevřené nebo nedovřené. Vlezla bych dovnitř, našla bych košili a za pět minut bych se už vracela domů. Jenže já nikdy nežila v dokonalém světě. Nemám na vybranou. Nemůžu to odkládat ani o den déle. Musím to dotáhnout do konce. Tiše zanadávám a vy­ razím dál. Ještě to nemám pořádně promyšlené a už stojím na schodech a klepu na velké dvoukřídlé dveře. Klepání se rozléhá, jako by za dveřmi zela propast nebo velká jesky­ ně. Čekám. Škoda že jsem si na sebe nevzala něco lepší­ ho než pruhované kraťasy a tílko. Vlasy mám stažené do culíku, který mi padá na záda jako koňský ocas. Nevypa­ dám zrovna nejlíp. Když se začnou otvírat dveře, zaplaví mě dobře zná­ mý pocit. Poznám, že mi přišel otevřít Will, dřív než ho uvidím. Ani se nesnaží tvářit, že mě rád vidí. Není divu, že vy­ padá překvapeně, když jsem mu včera utekla z auta. Jacindo, co tady chceš?" J e n jsem se přišla podívat, kde bydlíš. Kdybych za te­ bou někdy chtěla zajít," vrátím mu to ze včerejška. Nezasměje se mému vtipu - že jsem překroutila jeho slova - dokonce se ani neusměje. Místo toho se znepoko­ jeně ohlédne. Hlavně když nebije na poplach, že na prahu stojí drakie. Je jasné, že tu košili moc nezkoumal. „To mě nepozveš dál?" „Wille? Kdo je to?" Dveře se otevřou dokořán. Vedle 130

Willa stojí pán se stejně oříškovýma očima. Tím ovšem jejich podoba končí. Ten pán je menší a mnohem šlacho­ vitější, jako by trávil veškerý volný čas v posilovně. ,Jé, ahoj.“ Na rozdíl od Willa nasadí úsměv, ale je pro­ stý emocí, jako by ho měl nacvičený. „Tati, to jejacinda. Spolužačka." „Ahoj Jacindo," řekne vlídně a podá mi ruku. Potřesu mu jí. Podávám ruku samotnému ďáblovi, hledím mu do očí, cítím jeho stisk a zjišťuju, že je úplně jiný než Will. Tenhle lovec by drakii nenechal uprchnout. „Těší mě, pane Rutledgi," vysoukám ze sebe normál­ ním hlasem. Jeho prsty mi obemykají svraštěnou kůži na ruce. „Nápodobně. Will domů moc kamarádů nezve." „Tati," napomene hb Will. Pan Rutledge mě pustí a poplácá Willa po zádech. „Dobře, nebudu ti dělat ostudu." Znova se na mě po­ dívá. Tváří se dychtivě - zdá se, že jsem na něj udělala dobrý dojem. Jacindo, pojď dál. Zrovna za domem gri­ lujeme." „Tati, to není -" „Moc ráda," zalžu. Piknik s Willovým tátou je stej­ ně hrůzostrašný jako návštěva zubaře, jenže já se k nim dom ů musím vetřít. Nejde jen o mě. Ale i o Tamru, mámu, náš kmen, drakie všude na světě... Když tady tu košili nechám, bude nám všem hrozit nebezpečí. Pan Rutledge mi pokyne, ať jdu dál. Protáhnu se ko­ lem Willa do mrazivě studeného domu. Jacindo, máš ráda hovězí žebírka? Udíme je už od rána. Za chvilku budou." Pustím se za ním rozlehlou vstupní halou. Will jde 131

vedle mě. Naše kroky se na vykachlíkované podlaze od­ rážejí. Jejich dům je dokonalý, pokud jde o střízlivost interiéru. Na zdech visí nevýrazné umělecké předměty a na vysokém stropě se otáčejí velké bílé větráky. Jdeme širokou chodbou. „Proč jsi přišla?" zachraptí mi Will těsně u ucha. Konečně mi dochází, že jsem opravdu tady. V jeho domě, v nepřátelském hnízdě. Ze by zajaté drakie při­ váželi sem? A pak je prodávali enkrosům? Krabatí se mi kůže. Asi mě co nevidět přemůže strach. Zadržím dech, pohladím se na ruce a snažím se zkrotit fantazii. „To ti moje přítomnost tak vadí?" zeptám se. Už si zase troufám. Jeho táta zajde za roh. „Včera jsi se mnou chtěl být." Div že se mi ta slova nevzpříčí v krku. Včera jsem se bála, že za mnou poběží a vtrhne k nám domů. Chytne mě za ruku a donutí mě zastavit. Zkoumavě si prohlíží můj obličej. Cítím, že je zmatený, že mě nechá­ pe... že nechápe, proč jsem přišla. ,Jo, chci být s tebou, vždyť ani na nic jinýho nemyslím..." Odmlčí se, je na roz­ pacích. „Ale ne tady." „Wille? Jacindo! Tak kdepak jste?“ Will sebou trhne. Rychle se podívá do chodby. „Může­ me se sejít někde jinde. Říkal jsem ti, že svoji rodinu moc nemusím. Neměla bys tu být,'' řekne tiše. Jenže já tu jsem, tak přece hned zas neodejdu/' Vy­ trhnu se mu a vyrazím napřed. „Navíc se to docela hodí. Mám totiž hlad," zavolám přes rameno. Jacindo," zaprosí. V hlase mu zaznívá nepochopi­ telné zoufalství. Jsem si jistá, že mě nechce představit příbuzným a že mě nechce u nich doma proto, že loví drakie. Ale to přece se mnou nijak nesouvisí. Neví, kdo 132

jsem. Jeho příbuzní přece nepojmou podezření jen kvůli tomu, že za ním přišla nějaká holka. Doběhne mě v nablýskané kuchyni plné nejmoderněj­ ších spotřebičů. Když procházíme francouzským oknem na zahradu, cítím, jak je nervózní. Otočí se k nám několik obličejů. Všichni mlčí. Pan Rutledge otevře dvířka udírny a ukáže na mě. „To­ hle je ,Jacinda,“ doplní Xander a vstane z drátěného křesíl­ ka, v ruce orosenou láhev limonády. „Wille, já netušil, že si přivedeš holku." Angus se cpe brambůrkami z velkého pytlíku. Ani se nenamáhá vstát nebo něco říct, jen na mě vrhne krutý pohled. „Asi jsem ti to zapomněl říct." Will mě odvede k jedno­ mu stolku a představí mě ostatním: Xanderovým rodičům, několika tetám, strýcům a dalším bratrancům. Uvědomím si, že to jsou sami lovci. Přinejmenším ti, kterým už bylo třináct. Předpokládám, že batole popíjející džus z krabičky ani sedmileté dítě na houpačce se lovu neúčastní. Zatím. Všichni mě pozdraví. Prohlížejí si mě stejně dychtivě jako před chvílí Willův otec. Během jídla musím odpoví­ dat na celou řadu otázek. Kde bydlíš? Odkud ses přistěhova­ la? Co dělají rodiče? Máš sourozence? Sportuješ? Jako při vý­ slechu. Pana Rutledge nejvíc zaujalo, že běhám... že jsem k nim těch deset kilometrů běžela. ,Je vážně rychlá," ozve se Will téměř proti své vůli, jako by se od něj očekávala nezávazná konverzace a on se do ní nechtěl moc zapojovat. „Nepovídej," pan Rutledge povytáhne obočí. „Vytrva­ lostní běh vyžaduje velkou výdrž. Běžci mají můj obdiv." 133

Xander sedí naproti mně, celou dobu mě upřeně sle­ duje. Will mi dodává útěchu. Uklidňují mě i rozprašovače vody rozmístěné na zahradě. Moje kůže nasává vlhkost. Když dojíme, zamíří Willovy tety do kuchyně pro moučník. Vycítím příležitost. Zvednu se, že jim pomůžu. V kuchyni se omluvím, že si potřebuju odskočit. Vyjdu ze vstupní haly po schodech do patra. V tenis­ kách se tiše ženu po červeném koberci, nahlížím do jed­ notlivých pokojů. Konečně najdu ten Willův. Poznala bych, že pokoj obložený dřevem patří Willovi, i kdyby z něj nevyzařovala jeho dlouhodobá přítomnost. Na rozdíl od zbytku domu se totiž nevyznačuje chladnou dokonalostí. Postel je ustlaná, ale jinak je vidět, že tenhle pokoj opravdu někdo užívá. Noční stolek je zarovnaný knihami a časopisy. Na stole leží rozevřená učebnice li­ teratury a vedle ní rozepsaný esej. Na stole stojí i zará­ movaná fotografie ženy s Willovými zlatohnědými vlasy. Určitě je to Willova máma, ten usměvavý obličej mu je podobný. Odtrhnu oči od fotografie a otevřu skříň. Pod ramín­ ky s oblečením objevím prádelní koš. Prohrabuju se špi­ navým šatstvem, s úlevou vytáhnu zakrvácenou košili. Chytnu ji roztřesenýma rukama, zavřu skříň. Horečnatě mi buší srdce, cítím to až v krku. Co teď s tou košilí? Opatrně vykouknu na chodbu. Říkám si, že bych ji mohla schovat někde venku, v keři před domem, a na od­ chodu se pro ni stavit. Pospíchám chodbou, promýšlím plán, mám ze sebe radost, ale dál jsem ve střehu. Tu košili jsem našla až příliš snadno. Vtom zaslechnu nějaký zvuk - někdo dupe po scho­ dech nahoru. 134

Strachy mě začne pálit na prsou. Vběhnu do nejbližšího pokoje a tiše za sebou zaklapnu dveře. Držím kliku a napínám uši, jestli se na chodbě něco nešustne. Krát­ kými rychlými nádechy zažehnám pálení, kterým se pro­ jevuje strach. Snažím se zchladit plíce. Ze všeho nejhorší by bylo, kdybych se teď převtělila. Provrtávám očima dveře, jako bych mohla dohlédnout až na chodbu. Pustím kliku, ustoupím o krok, pak ještě o jeden. Drtím košili v rukou, nespouštím oči ze dveří, dokonce ani nemrkám. Jako bych tu košili mohla zabít nebo aspoň zneškodnit. Kdybych se mohla převtělit a se­ žehnout ji na popel, aniž bych přitom spustila detektor kouře, neváhala bych ani okamžik. Vteřiny utíkají a nikdo nepřichází. Napětí v ramenou povoluje. Už dýchám o něco snáz, a tak se odvážím roz­ hlédnout po pokoji. Zmocní se mě nevýslovná hrůza. Přibije mě na místo. Rychle přejíždím pohledem po zdech, zatočí se mi hlava. Odevšad na mě hledí... drakijské kůže. Deska stolu, stínítko, nábytek - všechno je potažené kůží mých bližních. Chce se mi zvracet. Podlomí se mi kolena, zapotácím se, chytnu se židle, abych neupadla, ale hned zase ruku odtáhnu a bolest­ ně syknu. Upustím košili, zděšeně zírám na lesklé černé čalounění, kterého jsem se dotkla - na kůži z onyxe, na děsivě povědomý perleťově fialový třpyt. Vzpomenu si na tátu. Ze by... Ne! Z toho hnusu mě popadne mě vztek. Zakryju si oběma rukama pusu, abych nevykřikla, a zaryju si nehty do tváří. Pálí mě oči. Brečím. Po rukách mi stékají slzy. Přesto se ještě jednou rozhlédnu, pomalu se otáčím 135

na místě. Při pohledu na polštářky na pohovce potaže­ né tmavě bronzovou kůží zemského drakiho - druhého nejpočetnějšího drakijského typu; zemští drakiové umí nadmíru rychle vypátrat drahokamy, jedlé rostliny, pod­ zemní vodu... prostě všechno, co se pojí se zemí - jen stěží zadržím vzlyk. Ničí mě, že vidím ostatky zemských drakiů v tomhle domě, tady v poušti, tak daleko od úrodné země, kterou mají tolik rádi. Odvrátím pohled, je mi příliš špatně na to, abych se dokázala dívat na důkazy vypovídající o vybíjení našeho druhu. Na zdi visí obrovská mapa Severní Ameriky. Jsou do ní zapíchané černé, zelené a červené vlaječky, největší shluky označují oblasti v horách, kde je drakiům nejlíp. Sevře se mi žaludek, protože vím, co ta mapa znamená. Přesta­ nu si zakrývat obličej, popojdu k mapě, očima hltám to množství černých vlaječek. Je jich tolik. Představím si, co znamenají, a záchvějů se. Červené vidím na mapě sice jen dvě, ale jsou větší než ostatní. Jsou osamocené, neobklopují je ani černé, ani zelené vlaječky. Jedna se nachází v Kanadě. A druhá ve Washingtonu. Ze by to byly oblasti, kde nás zabíjejí? Nebo pusté oblasti? Horečnatě přejíždím očima po mapě, zastavím se v Kas­ kádovém pohoří - na malém kousku země, kde jsem do­ posud žila. Jsou v něm zapíchnuté dvě vlajky. Jedna zele­ ná. A jedna černá. Mnu si ruce tak silně, že skoro necítím prsty. Zelená vlaječka se nachází poblíž mého domova a hned vedle ní vrhá stín černá vlaječka. Jediná černá vlaječka. Oka­ mžitě si vzpomenu na tátu. Z posledních dvou genera­ 136

cí drakiů zemřel nepřirozenou smrtí jen on. Zírám na černou vlaječku tak upřeně, že mě z toho bolí oči. Kůží mi projede strašné, neblahé tušení. Ta vlaječka označuje místo zabití. Napadne mě hrůzná myšlenka, sevře mi hlavu jako škrtič. Co když byl Will ve skupině lovců, kteří zabili mého tátu? Nacházíme se jen pár set kilometrů na jih od našeho kmene... Taky mi to mohlo dojít dřív. Třeba mi to došlo, třeba jsem to celou dobu věděla a jen jsem si to odmítala připustit. Při pohledu na tu mapu mi je jasné, že si to konečně musím přiznat. Willova rodina loví na našem území. A já to celou dobu věděla. Začnou mě pálit oči, rychle zamrkám. Je to hrozné, nemůžu tomu uvěřit. Tohle je hodně hořká pilulka. Ne­ dokážu ji spolknout, uvízne mi v krku. Táta mi rozuměl. Chápal, proč chci létat. Protože to bral stejně. Nikdy by nečekal, že svoji drakii potlačím. Odmítám uvěřit, že Will nese odpovědnost za smrt jedi­ ného člena naší rodiny, který mě měl rád takovou, jaká jsem. Prudce zavrtím hlavou. Will byl tenkrát ještě moc malý. Mám takové tušení, že on to neudělal. Je jiný. Ne­ chal mě utéct. Určitě by mého tátu nezabil. Jenže jeho příbuzní ano. A od nich mě dělí jediné patro. Sehnu se, zvednu košili. Měla bych odejít, měla bych utéct, než bude pozdě. Než už to nebude možné. Jenže nedokážu odlepit oči od té zdi. Jako od strašlivé bouračky. Vtom za mnou cvaknou dveře. Ten zvuk mě vytrhne z vyděšeného transu. 137

15 točím se a uvidím Xandera. Snažím se ovládnout, rychle v sobě potlačit strach, nemyslet na to, kde mě našel... na tu hrůzu, že stojím v pokoji přecpaném kůžemi příslušníků mé rasy. „Co tady děláš?" zeptá se. „Hledám záchod." Zamrkám, abych zamáčkla slzy. Opatrně dýchám nosem a pokouším se zmírnit rostoucí žár v průdušnici. Jeden je hned u kuchyně." Nakloní hlavu a bedlivě si mě prohlíží lesklýma tmavýma očima. „Proč jsi šla naho­ ru?" Rozhlíží se po pokoji, přejede očima mapu a pak se zase pronikavě zadívá na mě. „Proč nám slídíš po domě?" ,Já vám tu neslídím," bráním se a polykám žár, který se mi dere do krku. Ukáže na Willovu košili. „Co to je?" Sevřu zmačkaný kus oblečení. „Nic. Jen košile." „Willova? Co s ní chceš dělat?" Podezřívavě přimhouří tmavé oči, má těžká víčka. „Nechtěj mi namluvit, že jsi holka, co si pod polštář dává pramen vlasů svýho kluka. Taková tragédka nejsi."

O

138

Střetneme se pohledem. Jsem zticha, stojím jako solný sloup. Natáhne se po košili a já uskočím. Vím, že nereaguju přiměřeně - zvlášť když tvrdím, že o nic nejde - ale nemůžu si pomoct. Nemůžu mu tu košili dát. Jde ke mně, chce mě zahnat do úzkých. „Co máš za lubem? Proč jsi sem přišla?" Uskočím. „Kvůli Willovi. Líbí se mi. To je celý. Proč bych sem jinak chodila?" Strčím do něj, chci ho zastavit. Popadne mě takový vztek, že se ho přestanu bát a dokon­ ce jsem ochotná se ho dotknout. „Uhni." Dělá, že neslyší, a jde ke mně. „Ty se mu taky líbíš. To je v jeho případě novinka." Nestoudně si mě prohlí­ ží, nevynechá jedinou část mého těla. „Co je na tobě tak extra?" Vrazím do stolu. Dám ruku za sebe a chytnu se hrany stolu. Uvědomím si, na co jsem právě sáhla, a zalapám po dechu. Zděšeně ucuknu a odlepím se od desky potažené onyxí kůží. Xander se mé reakci uštěpačně zasměje. „To je krása, viď?" Pohladí desku stolu, nechtěně se mě přitom do­ tkne. Prudce se mi obrátí žaludek. Bojím se, že se pozvra­ cím, a tak se pokusím kolem Xandera proběhnout, dřív než řeknu nebo udělám nějakou hloupost, která už ne­ půjde napravit. Popadne mě za ruku a otočí mě tak, abych se mu mu­ sela dívat do očí. Kůže se mi na zlomek vteřiny rudozlatě zaleskne, protože se mi dotyk jeho ruky hnusí. „Už si ani nepamatuju, kdy se Willovi líbila nějaká holka. On si to­ tiž holky zakázal. Každopádně od tý doby, co byl nemocnej... a proto musíš být něco extra. A to mě zajímá." 139

Nemocný? Kdy byl Will nemocný? Ráda bych se ho ze­ ptala, ale neodvažuju se v tom strašlivém pokoji zůstat už ani vteřinu. Vždyť v ruce držím košili potřísněnou mojí krví a musím snášet dotyk Xanderovy ruky i všetečné do­ tazy ohledně toho, co je na mně zvláštního. Vykroutím se mu a rychle kolem něj proběhnu ke dve­ řím tak rychle, že v obličeji cítím vítr. Jenže Xander mě okamžitě dostihne a zase mě obrátí čelem k sobě. Zmocní se mě hrůza, že se z toho pokoje už nikdy nedostanu. Nakloní se tak blízko ke mně, že v jeho očích málem vidím svůj odraz. „A teď mi řekneš, co tady pohledáváš/' Rychle dýchám, hruď se mi prudce zvedá, v plicích se mi hromadí pára, která ve mně každou chvíli zažehne oheň. „Pusť ji." Ten hlas se přese mě převalí jako studená vlna úlevy. Na prahu stojí Will, zatíná pěsti a zase je rozevírá. Ale Xander mě nepustí. „Načapal jsem ji, jak tu slídí." Will vykročí směrem k nám, má ledový pohled. „Pusť Xander zaujme bojový postoj, smýkne mnou na stra­ nu a dál mi drtí ruku. „Mysli hlavou. Načapal jsem ji tady." „Zbytečně to zveličuješ." Will dojde až k němu a vy­ svobodí mě. Zavrávorám. Xander mi vytrhne košili. „Ne," vydechnu a skočím po ní. Jenže pozdě, už na Xandera nedosáhnu. Pohazuje ko­ šilí a naoko znuděně si ji prohlíží. „Co tě na ní tak bere?" Ta košile ho nezajímá. Zajímá ho jen, proč o ni tak stojím a proč mi vadí, že mi ji vzal. 140

Zastavím se pohledem na temně fialových krvavých skvrnách, protože o ně teď jde ze všeho nejvíc. V hrudi mám jednu velkou ohnivou kouli. Vím, že Xanderovi právě došlo, na co se dívá. Sleduju, jak se mu v obličeji mihne nevěřícný výraz, pronikavý a ostrý jako blesk. Vtom to dojde i Willovi. Chvíli všichni tři stojíme jako přimražení, jako živý obraz. Cekáme, až se jeden z nás pohne nebo něco řekne. Will se vzpamatuje jako první. Vytrhne bratranci ko­ šili z ruky. Xander ji pustí bez boje. Nedokážu se hnout, nevím, co říct ani co dělat. Takhle nekončil ani jeden scénář, kte­ rý jsem měla na dnešek připravený. „To je tvoje..." osočí Xander Willa. Nejspíš chtěl říct krev. Poznala jsem to podle toho, že se odmlčel. Rychle se podívá na mě, v tmavých očích se mu blýská. Třesu se, jsem zmatená, netuším, co se Xanderovi honí hlavou. Znova se obrátí k Willovi. „Vždyť o tý tvojí kočičce nic nevíme. Nevykládals jí náhodou něco, cos neměl? Přišla už řeč na rodinný tajemství? Co vlastně o ní víš?“ „Neblázni. To neřeš," sykne Will, přejede mi prsty po předloktí a vezme mě za ruku. Chce mi tak naznačit, že mám jeho důvěru? Nebo že mě odsud nepustí? J s i na omylu. A jestli tu někdo nemyslí hlavou, tak jsi to ty. Rad­ ši sklapni." V čem je na omylu? Co si Xander myslí? Zběsile se dívám z jednoho na druhého. Jsem zmatená. Jak to, že Xander nevyvádí kvůli drakijské krvi na Willově košili? Proč nechce, aby mu to Will vysvětlil? 141

Will sklopí oči. Prohlíží si košili, moji krev... a najed­ nou má skelný pohled. Přejede palcem po rozmazané tmavě fialové skvrně. V tom pohybuje náznak úcty. „To vyrážíš sám? Jo?“ vyzvídá Xander. Už to chápu. Xander podezřívá Willa, že jezdí lovit na vlastní pěst. Jestlipak tvůj fotr ví, že takhle riskuješ? Sakra, Wille. Děláš machírka..." Zbytek přeslechnu. Will popadne Xandera za košili. „Drž hubu!" Xander se na mě podívá přes Willovo rameno, zle si mě prohlíží. Zřejmě mu je úplně jedno, že toho možná prozradil až příliš. Proč by mu to mělo vadit? Podle něj buď už všechno vím, nebo nemám o ničem nej menší tu­ šení. Pravda je totiž k neuvěření. Will Xandera odstrčí, jako by se ho štítil. Jestli ses uklidnil, ty neurotickej cvoku, tak bysme se mohli vrátit dolů. Docela bych si dal dort, co upekla tvoje máma. Co ty, Jacindo? Máš chuť na dort?" Položí mi tu směšně nor­ mální otázku drsným tónem, jako bych neměla na výběr. Výslech je u konce. Oněměle přikývnu. Říkám si, že tohle rozhodně není všechno. Xander viděl tu krev. Moji krev. I když to mož­ ná ještě neví. A Will ji taky viděl. Přeběhne mi mráz po zádech, protože Will už si to určitě domyslel. Xander něco zabručí, otočí se, ale pak se zarazí a pro­ bodne mě očima. Zlověstně se mu lesknou. Mám co dě­ lat, abych neutekla, abych nevystřelila ze dveří. Už se zase projevuje můj drakijský instinkt. Will jde ke mně. Jeho blízkost mi dodává odvahu a klid, který teď zoufale potřebuju. J e n běž, Xandere. Hned jsme tam." 142

Xander naštvaně odkráčí a neřekne už ani slovo. Will se ke mně otočí. „Kdo vlastně jsi?" zeptá se mě bez váhání. Vzpomínám, jak jsme se setkali v horách, jak se na mě - na drakii - něžně díval. Už už se mu chystám říct pravdu, ale raději to v sobě zadusím. Nejsem blázen. Ne­ mám se mu co zpovídat. A tohle navíc není vhodné mís­ to. Nejde totiž jen o mě. J a k to myslíš?" Dlouze se na mě podívá, pak uhne očima a znechu­ ceně se rozhlédne po pokoji. Oči má tmavé jako zšeřelý les. Je mi jasné, že stejně jako já vnímá, jak je ten pokoj hrůzný. Jeden mrtvý draki vedle druhého. Pak se podívá na košili. „Měl jsem ji na sobě, když sis poranila ruku. To je tvoje krev." Drží tu košili mezi námi. Je to důkaz, který nedokážu vyvrátit. Nezmůžu se na jediné slovo... Jak se mám bránit? „Když má člověk krev téhle barvy, existuje pro to jen jediné vysvětlení," dodá. Snažím se nedat na sobě znát překvapení. Lidé mohou mít drakijskou krev? Jak je to možné? „Patříš k enkrosům?" zeptá se. „Protože jinak bys..." Odmlčí se, pomalu zavrtí hlavou. Tváří se, jako by mu bylo špatně. Navlhčím si rty. Jakým enkrosům?" Opravdu se mi při otázce, na kterou znám odpověď, zatřásl hlas, nebo se mi to jen zdá? Dívá se na mě, čeká. Jako bych se měla každou chvíli přiznat. Dál se na mě zkoumavě dívá. Poznám tak, že mi nevěří. Ví, že před ním něco tajím. A ta košile mě usvěd­ čuje. Stojí blízko mě, tváří se rozhodně, netrpělivě se na 143

mě dívá, je odhodlaný ze mě dostat odpověď. „No tak, Jacindo. Nemůžeš mít takovou krev, a zároveň nevědět, o co jde.“ Ztmavnou mu panenky, jsou stejně nehybné a černé jako stojatá voda v noci. „Tak povídej. Kdo jsi?" Pokusím se kolem něj protáhnout. „Měli bysme se vrátit Úsečně vysloví mé jméno a postaví se mi do cesty. Tak­ hle se ho nezbavím, teď se z toho nevykroutím. Jsem za­ hnaná do kouta, srdce mi tluče až v krku, jako by chtělo vyskočit ven z těla. Nemůžu se vymlouvat. Ví toho příliš, určitě je mu to jasné... Nedokážu vymyslet rozumné vysvětlení. Vím, že se jeho otázkám vyhnu jediným možným způ­ sobem. Položím mu ruce na spánky, přitáhnu si jeho obličej blíž a přitisknu rty na jeho pusu. Na okamžik strne. Jeho pleť mi připomíná skálu vyhřátou sluncem. Začne mě líbat. Přerývaně oddychuje, prudce mě k sobě tiskne. Ob­ jímá mě. Dokonale se doplňujeme - moje obliny a jeho ostré hrany a úhly. Jako bychom byli dva díly skládanky, které do sebe zapadají. Bráním se rostoucímu žáru a čím dál silnějšímu chvě­ ní. Vtom mi dojde, že hrdelně vrním, že vydávám drakijské zvuky. Ty zvuky rozhodně nejsou lidské. Ještě několik vteřin riskuju, chci si pro sebe urvat ještě chvilku. Zapomenu, proč jsem se s ním začala líbat, za­ pomenu úplně všechno, vnímám jen jeho pusu - chutná sladce jako zamlžený vítr. Tiskne mě, jako by nás chtěl přilepit k sobě, jako by nás chtěl jednou provždy spojit. Jenže já nemůžu riskovat už ani vteřinu. 144

Rozhodně ne ve stavu, kdy se mi roztahují plíce, hro­ madí se v nich pára a kůže v obličeji mě svrbí, napíná se dokonce i v tomhle hrůzostrašném pokoji. Vytrhnu se mu a zalapám po dechu. Taky se třese. Šátrá rukama ve vzduchu, hledá mě. Vypadá omámené, oříškové oči má tak tmavé, že zelený odstín není vůbec patrný. Zadržím dech, protože mám dojem, že mě chce k sobě znova přitisknout. Doufám, že to udělá. Doufám, že se bude řídit mým příkladem. Ale on jen svěsí ruce. Podívá se na mě chladně, jako bych pro něj už byla ztracená, jako bych se mu odcizila. „Moučník čeká,“ řeknu udýchaně. Brní mě rty, roz­ žhavené tělo mě svědí, ožívá jako včera v jeho autě. Cítím stejné vzrušení, jako bych letěla mlhou a do obličeje mě bodal vítr. Chci z toho pokoje odejít dřív, než se přestanu ovládat a znova ho políbím... nebo než on bude chtít pokračovat ve výslechu. V ruce dál drží tu košili, ale s tím nic nena­ dělám. Na schodech si opakuju jeho slova. Když md člověk krev téhle barvy, existuje pro to jen jediné ty svědění. Jaké? Copak člověk může mít drakijskou krev? O tom nic nevím. Souvisí to nějak s enkrosy a jejich strašlivými praktikami? Nic jiného mě nenapadá, ale jistá si tím ne­ jsem. Začíná mi svítat. Will toho o nás moc neví, ale já o jeho světě vím ještě míň... hrozně moc bych se chtěla dozvědět víc. Chci vědět úplně všechno. Mohlo by mi to zachránit život.

145

16

J

e pondělí. Jdu prázdnou chodbou na záchod. Jsem vděčná za každou chvíli strávenou mimo hlučný dav studentů. Plakáty na zdech se třepetají jako můry, které mají přišpendlená křídla a nemůžou uletět. Klimatizace v útrobách budovy přede jako spící zvíře. Ze tříd ke mně doléhají tlumené zvuky; moje kroky se monotónně odrá­ žejí od starých kachliček. Je to docela příjemná změna. Lasičák Ken se se mnou na angličtině bavil, i když mu učitelka Schulzová pohro­ zila, že ho přesadí dopředu. Jenže ona své hrozby nikdy nesplní a všichni to vědí. V její hodině je to jak v ho­ lubníku. Doma jsme si na učitele nedovolovali. Copak jsme mohli, když nás na biologii měl nejstarší onyx z kmene? Učitelka hudební výchovy byla skřivaní drakie, ta svým zpěvem dokázala roztříštit sklo. Dojdu k pitku, pořádně se osvěžím. Tekoucí voda mě konejšivě chladí na rtech, na jazyku i v krku. Je to příjemné. Trhnu sebou, protože na konci chodby někdo zabouchl skříňku. Narovnám se a hřbetem ruky si otřu 146

vodu, která mi teče po bradě. Dívám se, jak od skříněk odchází holka s učebnicí v ruce. Rozechvěle si oddychnu. Už od rána jsem jako na trní, vlastně už celý víkend, od návštěvy u Willa. Jako bych če­ kala, že se na mě každou chvíli sesype tlupa lovců. Předpokládám, že to je přirozená reakce. Přistihli mě v tom pokoji... v ruce jsem měla tu košili... a přitom jsem téměř zázrakem nemusela nic vysvětlovat ani Willovi, ani Xanderovi. Xander má určité podezření, ale ani zdaleka netuší pravdu. Aspoň se tak utěšuju. Kdyby si myslel, že jsem drakie - nebo že bych mohla být drakie - nikdy bych z toho domu nevyvázla živá. S Willem je to ovšem něco úplně jiného. Může si košili dát do přímé souvislosti se mnou. Kdyby ho napadlo, že se drakiové umí převtělit, zjistil by, kdo ve skutečnosti jsem. Zpoza dveří holčičího záchodu ke mně dolehnou ti­ ché, spěšně mluvící hlasy a tlumený smích. Zastavím se. Na chodbu se vypotácí holka, je celá červená v obličeji, oči se jí lesknou, narychlo si upravuje rozcuchané vlasy. ,Jejda," vypískne, když mě uvidí. Sáhne si na rty, jestli nemá rozmazanou rtěnku. Přitom vůbec nemá namalo­ vanou pusu. Možná předtím měla, ale teď už ne. Za jejími zády na mě hledí dobře známé tmavé oči. Strachy se mi stáhne žaludek. Rychle uhnu, aby kolem mě mohli projít. Ta holka tahá Xandera za ruku, jako by o nic nešlo, jako by nebyla na holčičím záchodě s klukem. „No tak, Xandere, musíme zpátky na hodinu," zachichotá se. „Ahoj Jacindo." Xander kolem mě pomalu projde. Otře se o mě. Syknu. 147

Zatají se mi dech. Okamžitě si vzpomenu, jak držel košili s mojí krví. Měl v ruce důkaz o tom, kdo jsem, a vů­ bec o tom neví. Jen s vypětím sil dokážu kývnout na pozdrav. Sváří se ve mně strach a panika. Snažím se strach zaplašit, ale přitom zatínám pěsti na obranu. V plicích se mi hromadí kouř, spaluje mi krk a roztahuje mi průdušnici. „Tak pojď, Xandere “ Ta holka ho znova zatahá za ruku a vrhne na mě nenávistný pohled - vůbec se jí nelíbí, že se jí Xander nevěnuje. Jacindo, uvidíme se ve studovně." Vyslovil mé jméno, jako by si ho vychutnával. „Sedneš si dneska k nám?" Zavrtím hlavou. „Už jsem domluvená s Catherine." Zasměje se. „To z nás máš takovej vítr?" Ta holka se taky zasměje, ale já vím, že je zmatená, že jí Xanderův vtip nedochází. „Nemám z nikoho vítr," odseknu. Na mých siláckých slovech je jen špetka pravdy. „Ze ne?" Nakloní se ke mně. Ovládnu se, neustoupím ani o krok, přemůžu pálení v krku i nutkání se převtělit. To by mi scházelo. „Možná bys měla." Xander jednou rukou obejme tu holku, odvrátí se ode mě a nechá mě u dveří. Dívám se, jak si namyšleně vykračuje. Zmocňuje se mě beznadějná hrůza. Hlavou mi bleskne vzpomínka, jak jsem zoufale prchala horami se zasněženými vrcholky. Při představě zběsilého útěku lesem mě začnou pálit sva­ ly - začínám panikařit. Na okamžik se ocitnu zpátky v lese. Lovci mi jsou v patách. Tělo mi obemyká vlhký chlad. Křídlem mi pro­ jede ukrutná bolest, roztrhne mi membránu. Ta rána se 148

hojila několik dnů a bolet přestala až po dost dlouhé době. Přehraju si tu vzpomínku, uložím si ji do paměti a zařeknu se, že ji nikdy nezapomenu. Protože její sou­ částí je i Xander. A tím pádem i Will. To mi tak trochu uniklo. A to by přitom nemělo. Zařeknu se, že na to nikdy nezapomenu, i když na rtech ještě cítím Willa. Začala sedmá hodina. Sedím ve studovně na obvyklém místě a čekám, kdy vejdou. Připravuju se na ně. Cathe­ rine sedí vedle mě, povídá mi o kapele, která tady má o víkendu hrát. Prý na koncert půjde s Brendanem. Ptá se, jestli nechci jít s nimi. Představím si dav lidí, zdrcující směs pachů a zvuků a zabručím nějakou výmluvu. Pak zmlknu, protože cítím, že se blíží Will. Vejde do studovny a uvidí mě. Zamíří přímo ke mně, zrádně mi poskočí srdce. Podívá se na Catherine. „Pustíš mě sem?" zeptá se jí vlídně. „To teda nepustí," vyhrknu, dřív než Catherine stihne odpovědět. „Musíme se učit." Nevím, jak si mám vyložit jeho pohled. Dívá se na mě upřeně, tmavé panenky má bezvýrazné, ani se nehnou. Zato jeho hlas není bezvýrazný ani trochu. Naskakuje mi z něj husí kůže. „Tak si promluvíme jindy," prohlásí. Jako by to sliboval. Jako by ty brožoval. Nevinně se usměju, zadržím dech a počkám, až ode­ jde. Jsem ráda, že jsem unikla spoustě nezodpověditelných otázek. Aspoň na chvíli. „Co to má znamenat?" Catherine se ke mně přisune, dotkne se mě ramenem. Její vláčný hlas mě uklidňuje. 149

Otevřu si učebnici. „Nic.“ Skloním hlavu a dělám, že čtu. Dělám, že je mi jed­ no, že se mnou Will chce mluvit, že jsme se v jeho autě v pátek líbali tak vášnivě, že jsem se začala převtělovat. Ze mě hladil po noze, že mi ošetřil ránu. Ze mě v tom hrůzostrašném pokoji ochránil před svým bratrancem a že jsme se pak znova líbali. Zapomenu na něj. Potlačím veškeré své pocity. Doká­ žu to. Jeho blízkost je pro mě příliš nebezpečná. Dokážu to. Kvůli mámě a Tamře. Po večeři zajdu za mámou do ložnice. Klečí u postele, na zemi před ní leží ocelová šperkovnice. V obýváku právě v televizi zuří honička aut. Stojím ve dveřích, dívám se, jak máma odemyká šperkovnici a jak ji otevírá. Cítím to i na takovou dálku. Cítím je. Obsah šperkovnice na mě působí. Zrychlí se mi tep. Vzduch se mění. Nenápadně. Zpěvavě šeptá. Mým uším to zní, jako by tisíc tichých hlásků neustále opakoval mé jméno. Jacindo. Jacindo. Jacindo. Neodolám. Vejdu do pokoje, pustím se za těmi svůd­ nými hlasy, za příjemnou melodií broukající mé jméno. Lidé si myslí, že jsou drahokamy studené, bez života. Němé. Jen drakiové slyší jejich hlas a cítí jejich energii. Čerpáme z nich životní sílu, elán. Po příjezdu sem jsem několikrát prohledala mámin pokoj. Bezvýsledně. Pátrala jsem po tom, co by mi místo Willa dodalo sílu, která by moji drakii udržela při životě. Máma měla šperkovnici dobře schovanou. Vezme do ruky jeden drahokam. Jantar velký tak, že sejí sotva vejde do dlaně. Přejede po něm prsty. Téměř láskyplně. To mě 150

překvapuje. Neměla by se tak chovat, ten drahokam by ji měl nechávat chladnou. Ze šperkovnice vychází záře. Barví okolní vzduch do ruda, zlata a zelena a účinkuje na moji drakii. Drahoka­ my jsou se mnou propojené - s mojí krví i s krví všech mých drakijských příbuzných a dračích předků. Vzdychnu, vzduch se mi zatetelí na rtech. Máma mě uslyší, otočí se a zabouchne víko. Nemá smysl se schovávat, a tak jdu k ní. „Co děláš?“ Zatváří se přísně a zamkne šperkovnici. Strčí klíč do kapsy. Vstane a otevře skříň. Srdce mi buší touhou. Dych­ tivě se dívám na šperkovnici, ale máma ji už ukládá na vrchní polici ve skříni a významně se přitom na mě dívá. Dovtípím se. Až tu šperkovnici budu hledat, bude úplně někde jinde. „Nic," odpoví a vyndá ze skříně oblečení do práce. „Chystám se do práce." Určitě chce nějaký drahokam prodat. Jsem si tím tak jistá, že se mi bolestivě sevře hrdlo. Sice jsem jí předtím doporučovala, ať jeden drahokam prodá - aby příslušníci kmene věděli, kde po nás mají pátrat - ale ta představa mi teď připadá nesnesitelná. „To nemůžeš," namítnu. Svlékne si košili a sundá z ra­ mínka halenku pošitou flitry. Ani se mi nesnaží odporovat. Jacindo, potřebujeme peníze." „Ale drahokamy jsou naší součástí." Protáhne koutky a začne se oblékat. „Teď už ne." Zkusím to jinak - zahraju jí na city. „Ale kmen nás podle nich najde. Vystopujou nás. Jen co je tady -" „Neprodám je tady." 151

„A kde teda?" Otočí se k zrcadlu na svém toaletním stolku. Namaluje si pusu - rtěnka vypadá ve srovnání s její bledou pletí syrově, krvavě. „Vezmu si pár dnů volna. Prodám je někde jinde. Da­ leko odsud. Budeme v bezpečí." Máma má odpověď na všechno kromě toho, na co se ptám. Tisknu si ruce, snažím se tak zarazit třes. „To nemuzes. Podívá se na mě. V očích jí vidím zklamání. Jacindo, copak to nechápeš? Je to správné rozhodnutí." Ten její bohorovný klid mě ničí... Připadám si ještě víc sama. Je mi smutno. Přijde mi, že chyba je na mé straně. Ze bych měla být lepší dcerou. Dcerou, která chápe, že se jí máma snaží pomoct. Jenže já nejsem. A nebudu. Nemůžu, ani kdybych se snažila sebevíc. Protože ona se pokouší zničit část mé duše. o V

152

V

17 alší den večer. O prodeji drahokamů nepadlo mezi mnou a mámou ani slovo. Říkám si, že když o nich nebudu mluvit, máma zapomene, že je chce prodat. Vím, že je to hloupost. Ceká s Tamrou na pizzu U Tlouštíka - údajně nejlepší pizzerii v celém Chaparralu - a já jdu do půjčovny DVD o tři domy dál. Asi vyberu nějakou komedii. Jakýkoliv film, který by mě přivedl na jiné myšlenky. Stane se to cestou zpátky. Přecházím ulici, která ústí na hlavní třídu hned u piz­ zerie. V tom mě někdo chytne, zatáhne mě do úzké pro­ luky, mezi dvě betonové zdi. V nose mě štípe puch z kon­ tejneru. Bojuju, syčím, prskám páru, oheň mi rozežírá průdušnici. Škubu hlavou, chci se otočit, stanout útočníko­ vi tváří v tvář a udělat z něj praskající hromádku kostí a popela. „Přestaň!" Okamžitě ten zastřený hlas poznám. Vlastně ani ne­ jsem moc překvapená. Celou dobu jsem tušila, že jestli

D

153

mě příslušníci našeho kmene vystopují, jestli mě najdou... tak je povede právě on. Zatřese mnou. „Už jsi skončila? Nepustím tě, dokud neslíbíš, že mě nespálíš napadrť." Přerývaně se zasměju. „Nevím, jestli ti to můžu slíbit." Po chvíli stisk jeho velkých rukou povolí. Zavrávorám a rychle se otočím. „Ahoj Jacindo," pozdraví mě, jako by takovéhle setká­ ní bylo naprosto běžné. Chvíli trvá, než si na něj moje oči zvyknou. Upřeně se na něj dívám. Je tak obrovský, tyčí se nade mnou jako zeď. Měří sto devadesát centimetrů. Už jsem zapomně­ la, jak je velký. Jak vypadá. Dlouho jsem ho neviděla, a tak si ho má paměť zmenšila. Znova si tak připomenu, proč je vůdčím onyxem našeho kmene. Předčí ho jen jeho táta. „Cassiane, jak jsi nás našel?" Narovná hlavu. Fialovočerné vlasy mu padají na rame­ na. „To sis vážně myslela, že tě nenajdu?" zeptá se. „Divím se, že se ti chtělo." „Ty se divíš?" „Proč na mě prostě nezapomeneš „Nemůžu." „Protože ti to nařídil táta," syknu a představím si jeho otce. Pod čokoládovou kůží mu probleskují uhlově černé stíny, je připravený se během chvilky převtělit do drakijské podoby. „Nejsem tady kvůli tátovi ani kvůli kmeni." Provrtává mě očima černýma jako uhel. Řekla bych, že nelže. Vím, jak to myslí. Zeje tady kvůli sobě. Zakloním hlavu. „Tak to se, Cassiane, připrav na vel­ 154

kou novinku. Nechci se vrátit." V každém případě ne tak­ hle. Nechat se zpátky dovléct. Zareaguje jako typický draki - napne se m u kůže v obličeji, rysy vystoupí, hřbet nosu se rozšíří, kůže se za­ leskne a začne se proměňovat, chvíli je drakijská a chvíli lidská. Sbírám síly, protahuju si prsty na nohách. Z nosu mi vylétají obláčky páry připomínající teplý dech v zimě. „Nemysli si, že mi naženeš strach," zkouším to. „Budu se bránit," varuju ho. Sice je silnější, ale já mám své zbraně. A on to samo­ zřejmě ví. Proto je taky tady. Koneckonců o mě stojí pře­ devším kvůli tomu, co umím. Pozorně se na mě dívá. Přemýšlí. „Tak můžeme?" provokuju. ,Jak chceš," nedá se. Dokázala bych ho sežehnout jediným výdechem? Sice se tváří nasupeně, ale pořád patří k mé minulosti, k naše­ mu druhu, a je jedno, že máma by naše dědictví nejradši zabalila do krabice a prodala jako obnošené šatstvo. „Nemůžeš bojovat s celým kmenem," poznamená po chvíli. Vlídně protáhnu obočí, i když nemám mírumilovnou náladu. „Takže ty do toho hodláš zatahovat ostatní. Já myslela, že jsi tu sám za sebe." „To taky jsem. Chtěli za tebou někoho poslat, tak jsem se přihlásil. Když se vrátím s prázdnýma rukama, vyšlou někoho jiného. Nejspíš Corbina." Mám co dělat, abych se nezačala třást. Corbin. Jabelin syn a Cassianův bratranec. Ti dva si vůbec nerozumějí. Ani se o to nesnaží. 155

Jacindo, vrať se se mnou domů. Stejně nemáš jinou možnost." Zatnu pěsti, zaryju si nehty do kůže. „To vážně chceš? Abych se s tebou vrátila a po zbytek života tě nenáviděla, protože jsi mi nedal na výběr?" „Zvykneš si „To teda nezvyknu." Chvíli vypadá překvapeně a pak docela smutně. Při­ mhouří oči, jako by mě viděl poprvé v životě. Nebo jako bych se změnila. „Co kdyby ses vrátil a zavedl je na faleš­ nou stopu?" zkouším to. „Řekni jim, žes nás nenašel -" „To nejde." „Myslíš, že se jednou probudím a řeknu si, páni, jak ráda bych byla majetkem kmene a posloužila mu za účelem rozmnožení?" Překřížím si ruce na prsou. „Nevrátím se." Dlouho se na mě upřeně dívá. Z jeho pohledu mě za­ čne mravenčit v břiše. Chápu, proč jsou z něj holky paf. Moje sestra a polovina dívek z kmene. J a k myslíš. Ale neříkej mi, že se ti tady líbí. Tady určitě nechceš zůstat. Na takové strádání nejsi stavěná. Jednou se lidského světa nabažíš a je úplně jedno, co teď tvrdíš nebo co si namlou­ váš. Tohle vedro je pro tvoji drakii hotové peklo. Určitě jí to ubližuje. Počkám." Zakloní hlavu, jako by propočítá­ val, jak dlouho tady vydržím. „Pět týdnů," oznámí. Ha, pět týdnů. Docela mě překvapuje, že je ochotný mi dát tolik času. „No, máma bude nadšená, že nás chceš navštívit. Tře­ ba udělá hovězí se zeleninou." „Nemusí vědět, že jsem vás našel... a že se budu držet nablízku." Zašklebí se. „Nechci, aby tě odvlekla někam jinam." Přesně to by totiž udělala. To má Cassian pravdu. 156

Provrtává mě očima. Cítím, jak se mě zmocňuje dob­ ře známý neklid. A ještě něco. Něco, co jsem v Cassianově přítomnosti nikdy nepociťovala. Zvláštní touha. Říkám si, že se mi jen stýská po kmeni, po mých přá­ telích. Bylo by to logické. Nesouvisí to přímo s Cassianem. Souvisí to s tím, co je zač. S jeho podstatou. Jako bych z něj cítila vůni hor a mlh. Silou vůle si zakážu jít k němu a nasát tu vůni, přitisknout nos k jeho teplému voňavému tělu. Jsem ztělesněná trpělivost," dodá. Nic na to neřeknu. Jen se mu podívám do očí - trochu se mi z těch jeho mělkých fialovočerných tůní zatočí hla­ va. Mám co dělat, abych se k němu nerozběhla. Nikdy bych neřekla, že zrovna on bude trpělivý. Je zvyklý dostat, co si zamane, protože na to má právo. Vel­ ký drakijský princ. Jako od každé jiné drakijské holky se ode mě očekává, že mu padnu k nohám a celá šťastná se nechám zotročit. Ze by se tak náhle změnil? Dám si ruku v bok. „Ty a trpělivý? To ti mám věřit?" Vzdychne a popojde ke mně. Trhnu sebou, začnu cou­ vat, ale zastaví mě tvrdá zeď. Jacindo, doufám, že mezi námi vznikne určité pouto. Opravdové a věčné. Nijak se tím netajím." Zarazí se - nej­ spíš proto, jak se tvářím. „Řekl jsem, že doufám. Nikdy bych tě k ničemu nenutil," dodá rychle. „Co když o to nestojím? A nikdy nebudu?" Přísně semkne rty, jako by moje slova převaloval na jazyku. A jako by se mu jejich chuť vůbec nezamlouvala. „V tom případě to budu respektovat," vyštěkne, jako by ho ta slova pálila v puse. Tváří se tak znechuceně, že je to skoro k smíchu. Vůbec se mu nelíbí představa, že se 157

s ním nikdy nesblížím, nespářím a neporodím mu kupu dětí, které budou dštít oheň. Chová se jako typický alfa samec a je úplně jedno, jestli si to uvědomuje nebo ne. Král, kterému leží na srdci budoucnost našeho druhu. A duše musí jít stranou. Tvrdil, že je tu hlavně kvůli sobě. Jenže si neuvědomuje, že je součástí kmene. Že nebude moct oddělovat potřeby kmene od svých potřeb. A právě v tom je velké nebezpečí. „Chci tvoje slovo. Tvůj slib. Že se tady nebudeš do ni­ čeho plést, že mě nebudeš nutit k návratu." Když mi to slíbí, budu mu věřit. Myslím si o něm své, ale za lháře ho nepovažuju. Podívá se mi zpříma do očí. „Slibuju." „Dobře," souhlasím nakonec a protáhnu se kolem něj. „Věřím ti." Něco v jeho očích, v jeho obličeji mi napovídá, že to myslí upřímně. Stejně nemám na vybranou. „Aby taky ne," zašeptá. „Moje slovo platí." Když dorazím na hlavní třídu, právě z pizzerie U Tlouš­ tíka vychází máma s Tamrou. Rychle se ohlédnu, ale Cas­ sian je už pryč. Zvedne se vítr. Zakloním hlavu, pozoruju tmavý stín na obloze, stoupá čím dál výš a pak se ztratí v temné noci tak rychle jako mizející mlha. Zůstane se mnou jen jeho hlas, šeptá mi v těle. Moje slovo platí. To doufám. Trhnu sebou, protože krátce po začátku páté hodiny ne­ čekaně zvoní. Zmateně se rozhlížím. Všichni se zvedají k odchodu, ale věci si nechávají ve třídě. „Co se děje?" zeptám se holky z vedlejší lavice. Obrátí oči v sloup. „Ty jsi teda mimo. Copak jsi dnes­ ka neslyšela hlášení? Nebo nějakej jinej den?" 158

Zavrtím hlavou. Každé ráno se ze školního rozhlasu ozve hlas ředitele a oznámí nám, co je nového. Sice tu jsem už měsíc, ale školním hlášením nevěnuju nejmenší pozornost. Už jsem tu měsíc. Vnímám čas jako vězeň. Jako vězeň, který počítá, kolik dnů si už odseděl. Hlavou mi probleskne vzpomínka na Cassiana. Skoro jsem nespala, protože jsem ho neustále měla před očima, jak stojí v té uličce. Představa, že je někde poblíž, že je při­ pravený odvézt mě zpátky domů, kdybych to tady nezvlá­ dala, je moc lákavá. Nesnesitelně lákavá. Není k zahození mít v záloze plán útěku. Jdem e nacvičovat fandění," vysvětlí mi ta holka. „Aha." Zírám do lavice a říkám si, jestli bych třeba nemohla zůstat ve třídě. J e to povinný," křikne na mě. „Aha," řeknu znova. Znechuceně se na mě podívá. „Tomu teda říkám nad­ šení. Vždyť to baseballovej tým dotáhnul až do play-off." Přikývnu, jako bych to věděla. A jako by mi to připa­ dalo důležité. Přemýšlím dopředu. Už se na to psychicky připravuju. Doufám, že se to koná venku. Při představě, jak sedím namačkaná v uzavřeném pro­ storu s šesti sty studenty, se záchvějů. To by nešlo. To bych nezvládla. Bohatě stačil tělocvik se šedesáti spolužá­ ky. Vstanu a vyrazím za davem valícím se na chodbu. Říkám si, že mi prostě nepřeje štěstí, protože se všichni hrnou do tělocvičny, kterou před sedmdesáti lety navrhli pro podstatně menší počet studentů. Od staré dřevěné podlahy se odráží hluboké dunění 159

bubnu, projíždí mi nohama do prsou jako nevítaný burácivý tep. Projdu dvoukřídlými dveřmi. Podívám se na nadšené teenagery natěsnaně na tribuně. Zvedne se mi žaludek a pak se mi sevře. Na protější straně tělocvičny stojí kapela. Její členové na sobě mají tmavě červené uniformy s pořád­ ně naškrobeným límcem. Vlní se, jako by je hraní bavilo, ale jejich nateklé zarudlé obličeje vypovídají o něčem jiném. Po zádech mi teče pot. Je tady ještě větší horko než venku. Roztahují se mi póry, lapají po studenějším vzdu­ chu, mlze a kondenzaci. Jenže ve vzduchu je cítit jen na­ sládlý pach těl namačkaných v malém prostoru. Dovnitř se tlačí další studenti. „Uhni,“ zavrčí na mě jedna holka a strčí do mě. Dav těl mě unáší do tělocvičny. Nechci. Otočím se, hledám dveře. Něco. Někoho, kohokoliv, ke komu bych se mohla v té tlačenici přidat. Tamru. Catherine nebo Brendana. Klidně i Nathana. Někoho, kdo by mě rozptý­ lil a pomohl mi to přežít. Willa ne. Mám rozum. Will mě dokáže rozptýlit tak, jak by se teď vůbec nehodilo. Zvednu hlavu. Snažím se nalokat čerstvého vzduchu, ale nejde to. Vzduch v tělocvičně je zatuchlý, páchne po­ tem a zanesenými póry. Ještě to zkusím, ale plíce se mi neustále zmenšují. Cítím krev zaschlou hluboko pod par­ ketami. Dělá se mi špatně, začínám mít namále. V uších mi zní Cassianův hlas. Neříkej mi, že se ti tady líbí. Tady určitě nechceš zůstat. Na takové strádání nejsi stavěná. Otupěle se vleču dál. Říkám si, že to určitě nebude trvat dlouho. Najdu volné místo. Vmáčknu se na první volné sedátko u hrací plochy. 160

Davy studentů sledují roztleskávačky, které mávají pompomy a předvádějí své sestavy. Je mezi nimi i Brook­ lyn. Křičí na obecenstvo, zeširoka přitom rozevírá rty se silnou vrstvou lesku. Hned naproti nim sedí uprostřed řady Tamra a uchváceně na ně zírá. „Heleď," šťouchne do mě holka s rovnátky - kovové plíšky jsou spojené zelenými gumovými proužky, které vypadají jako provázky obalené slizem. „Ty jsi ze tře­ ťáku?" Dívám se na ni. Zakončí ten dotaz výhružným cvak­ nutím zubů. Moc jsem nevnímala, co mi říká. Přemáhají mě emoce. Bubny mi buší do hlavy jako pěsti, které se mi pokoušejí rozbít lebku. Třesu se. Všichni začnou křičet, nadskočím hrůzou. Je to ještě větší rámus, než jaký vydává hrůzostrašná kapela. Zmateně se rozhlížím. Dvoukřídlými dveřmi do tělo­ cvičny vběhne dvanáct kluků v červených baseballových dresech. Dav šílí, vzdouvá se kolem mě jako rozbouřené moře. A nad tím vším se nese hlas ředitele školy - ten zvlášt­ ní zvuk v mikrofonu jako by ani nepatřil k žádnému tělu. Jako by k masám promlouval bůh. Cítím, jak mě někdo divoce tahá za rukáv. Otočím se. Je to ta samá holka. Ta se slizkými rovnátky. „Heleď. Tady sedí třeťáci, jasný?" Slyším, co říká, ale význam jejích slov mi nedochází. Nerozumím jí. „Co jsi? Zoban?" vyptává se. Aha. „Druhačka," odpovím. Nakloní se a i ke mně, mluví nahlas a pomalu. Jako 161

bych byla mentálně postižená. „Tak. To. Máš. Sedět. Tam­ hle." Bodne prstem do vzduchu a ukáže za mě. Dvě holky vedle ní se zasmějí. Souhlasně se na sebe podívají. Té s rovnátky to dodá odvahy, a tak mě bouchne do ramene. „Mazej. Zmiz odsaď." Zkroušeně se zvednu. Nemůže za to ani tak holka se slizkými rovnátky, spíš je to všechno dohromady. Ze mu­ sím být tady. Ze jsem o všechno přišla. O oblohu, kmen... svůj život. Mámě je úplně jedno, co mi provedla. Tamra je tady šťastná a já nemůžu chodit s Willem, přestože jedině s ním dokážu být sama sebou, přestože jedině on dokáže utišit moji trýznivou touhu. Vstanu. Pode mnou je několik řad sedadel. Točí se mi hlava. Ze suchého horka, ošklivých pachů, otravného hluku, upocených studentů všude kolem... Je toho na mě moc. Prostě moc. To nedopadne dobře. Někdo na mě zařve, ad si sednu. Ostatní se přidají. Trhnu sebou. Roztřesu se. Cítím, jak se mi odkrvuje hla­ va, krev mi z ní odtéká tak rychle, jako bych místo ní měla cedník. Slyším holku se slizkými rovnátky. „Ona snad bude zvracet! Fuj!" Zvracet? Kéž by... kéž by se mi udělalo normálně špat­ ně. Kéž bych neumírala. Kéž bych nebyla mrtvá. Kéž bych nebyla jen přízrak. Zorné pole mi lemuje šeď. Nic nevidím. Podlamují se mi kolena. Zvednu nohu, chci sejít dolů. Vím, co mě čeká. Za okamžik zkolabuju. Nebo se na někoho skácím. Je mi to jasné. Cítím, jak padám. Jak se propadám do čím dál hlubší šedi. Cítím ve tváři vítr. 162

Pak nic. Všechno ztichne. Nad loktem mě chytí něčí ruka. Vzpamatuju se. Ta ruka mě pevně sevře. Seď ustupuje. Vidím světlo a něčí obličej. Willův. Naklání se ke mně. Upřeně se na mě dívá. Má tak drs­ ný, tak krásný obličej. Oříškové oči se mu divoce třpytí. Má v nich výraz, který nedokážu popsat. Něco si pro sebe zabručí, pak zatne zuby a odmlčí se. Sjede mi prsty k zápěstí a vezme mě za ruku. Prople­ teme si prsty, zlehka se dotýkáme dlaněmi. Cítím, jak mu rychle buší srdce. Jeho pravidelný tep mě probere. Takhle na mě Will působí pokaždé. Vdechne mi chuť do života. Odežene ode mě přízrak, který zmizí jako rychle ustupující mlha. Kůže se mi napíná a výstražně brní. Hruď se mi chvěje. Dme se úlevou, vděkem a ještě něčím. Díváme se do očí. V tu chvíli všechno utichne. Okolní hluk vnímám jen jako matný šum. Jsme sami.

163

18 ojď pryč.“ Jeho hlas mě vrátí do reality. Opět vní­ mám okolní zvuky. Pronikavě ječící kapelu. Stovky uřvaných studentů. Nepříjemné pachy. Znova se mi zato­ čí hlava. Rozhlédnu se - před očima se mi rychle míhají obličeje. Holka se slizkými rovnátky na mě vyjeveně zírá. Její kamarádky taky. Přikývnu. Půjdu s ním víc než ráda. Najednou je mi úplně jedno, že s ním nemůžu chodit. Hlavně když se dostanu ven z tělocvičny. Vede mě po schodech mezi sedadly. Teplé prsty má pro­ pletené s mými. Je to příjemný pocit, jako bych opět byla v bezpečí. Jde sebejistě, už jsme dole. Vyhýbáme se opozdil­ cům. Procházíme kolem Catherine - chytne mě za zápěstí. „Kam Zmlkne, když uvidí Willa. Tiše zahýbe pusou, ale já nechápu, co se mi snaží říct. Jdu dál, protože mě Will táhne pryč. „Wille, tady!" Angus sedí nahoře u stropu a ukazuje Willovi, že mu drží místo. Xandera nikde nevidím. Nejspíš je zase s ně­ jakou holkou na záchodě.

P

164

Will jen zavrtí hlavou a sevře mi ruku ještě pevněji. Procházíme přímo kolem Tamry. Natahuju krk - vidím, jak vstává a jak se mračí. Jantarové oči jí neklidně těkají. Nechápu proč. Pak se podívá na roztleskávačky. Už vím. Je mi jasné, proč se dívá zrovna na ně. Neměla bych se tam dívat, ale neodolám. Střetnu se pohledem s Brooklyn. Je v obličeji rudá. Moc dobře vím, že to není z fyzické námahy. A víc nevidím, ani kdybych chtěla. Will otevře těž­ ké dvoukřídlé dveře. Jakmile se ocitneme na chodbě, je místo řevu slyšet jen tlumený hluk. Cítím, jak se budova otřásá, v těle mi dál duní bubny. „Kam jdeme?" zeptám se. Will nezpomalí. Dělá dlouhé kroky, vzdálenost mezi námi a tělocvičnou se rychle zvětšuje. Vleče mě pryč. Vy­ jdeme ven a rychle pospícháme po zastřešené cestě. Stín znamená jen nepatrnou úlevu od suchého spalujícího horka. „Není to snad jedno?" Otočí se. Oči se mu vlídně, žha­ vě lesknou. Mravenčí mi z toho v břiše. Říkám si, že ano, že je to jedno. Je mi jedno, kam mě vede. Všude to bude lepší než tady. Všude, kde bude se mnou. Dojdeme do hlavní budovy. Zavede mě k únikovému schodišti v jižní části, daleko od tělocvičny. Bouchnutí dveří se v útrobách schodiště dlouho a po­ nuře rozléhá. Jsme sami. Mám pocit, jako bychom byli v úzké neprodyšně uzavřené schránce hluboko pod zemí. Pryč od všeho a všech. Dva poslední živáčci. Pustí mě. Usadí se na schodech. Taky si sednu, ale 165

0 schod níž - netroufám si sednout vedle něj. Beton je studený a tvrdý. Do páteře se mi zarývá ocelové zábradlí. Většinou se úzkým zatuchlým schodištím vyhýbám a raději používám široké schodiště uprostřed budovy, 1když je to zacházka. Ale s Willem mi to tolik nevadí. Pocit, že jsem zavřená v malém prostoru, je o něco snesitelnější. „Díky, žes mě odtamtud dostal," zašeptám, obejmu si kolena a podívám se na něj. „Nemáš zač. Bylas dost zelená." „Nemám ráda tlačenice. Už odmala." „Asi z toho budeš mít průšvih," upozorní mě. Už zase se na mě dívá tak divně, tak lačně, jako by se mě snažil prokouknout. Přejede si prstem po spodním rtu. Na zlo­ mek vteřiny má hodně zvláštní oči. Jiné. Duhovky mu září a zorničky má tmavé a úzké. Skoro jako drakiové. Zamrkám. Ne, má normální oči. To jen moje fantazie pracuje na plné obrátky. Pravděpodobně si do Willa pro­ mítám stesk po domově a Azurce - po všem. „Nácvik fan­ dění je povinný," povídá dál. „Dost lidí vidělo, žes odešla. I učitelé." „Tebe taky viděli," namítnu. Nakloní se, opře se loktem o schod nad sebou. „Toho bych se nebál. Už jsem pár průšvihů měl." Křivě se usmě­ je. „S ředitelem jsme velký kamarádi. Vyloženě mě zbož­ ňuje. Fakt." Vyprsknu smíchy. Zní to nakřáplé, ochraptěle. Jeho úsměv mi dělá dobře. Připadám si díky němu svobodná. Jako bych před ničím neutíkala. Jako bych v tomhle světě dokázala žít, kdybych mohla chodit s Willem. 166

Ta myšlenka mě zneklidňuje. Tíží mě na prsou. Proto­ že s Willem chodit nemůžu. Opravdu to nejde. Může mi jen dočasně pomoct. „A přitom se bojíš, že já budu mít průšvih." Snažím se nedat najevo, jak moc mě to těší. Pár dnů jsem si ho dokázala nevšímat a teď sedím tady. Jako opuštěné ště­ ně si vděčně užívám jeho pozornost. „Proč tě to zajímá? Vždyť si tě už pár dnů nevšímám." Můj hlas zní najednou podrážděně. Přestane se usmívat. Zatváří se vážně, možná až vý­ směšně vážně. „Nejvyšší čas toho nechat." Zadržím smích. „To nejde." „Proč?" Teď už se na mě nedívá vesele ani výsměšně. „Líbím se ti. Chceš se mnou chodit." „To jsem nikdy neřekla -" „Taky to nebylo nutný." Prudce se nadechnu. „Nech toho." Dívá se na mě tak divoce, tak soustředěně. Je naštva­ ný. „Nemám žádné kamarády. Vidělas mě někdy s někým jiným než s mýma přiblblýma bratrancema? Dělám to schválně. Chci si všechny udržet co nejdál od těla," za­ bručí. Jenže teď ses tady objevila ty..." Zamračím se a zavrtím hlavou. Zatváří se o něco vlídněji, docela to se mnou umí. Upřeně si prohlíží můj obličej, hřeje mě to na srdci. J a ­ cindo, sice o tobě nic nevím, ale je mi jasné, že tebe si k tělu pustit musím." Na chvíli se odmlčí a jen si mě pozorně prohlíží. Roz­ šíří se mu nosní dírky, jako by nasával moji vůni. „Mám zvláštní pocit, že tě znám. Když jsem tě poprvé uviděl, říkal jsem si, že tě odněkud znám." 167

Ta slova se mi zaryjí pod kůži. Vzpomínám, jak mě v horách nechal utéct. Je hodný. A starostlivý. Od něj mi žádné nebezpečí nehrozí. Zato od ostatních členů jeho rodiny ano. Přisunu se k němu blíž, nedokážu jeho kouzlu odolat. V jeho blízkosti mi připadá normální a přirozené, že se chvěju a že mi žhne na prsou. Vím, že bych si měla dá­ vat pozor, že bych se měla ovládat, jenže ono je to moc příjemné. Na krku je mu vidět tep. Jacindo." Z jeho chraplavého šepotu se mi zavlní kůže. Podívám se na něj. Cekám. Posune se o schod níž, ztěžka dosed­ ne vedle mě. Má obličej tak blízko. Zakloní hlavu. Prud­ ce oddychuje. Rychle. Jeho dech naplňuje prostor mezi námi, ty dva centimetry, které nás oddělují. Pohladím ho po tváři. Třese se mi ruka, rychle ji od­ táhnu. Chytne mě za zápěstí, položí si moji dlaň na tvář a zavře oči, jako by trpěl. Nebo pociťoval neskonalé štěstí. Nebo obojí zároveň. Jako by ho ještě nikdy nikdo nehladil. Sevře se mi srdce. Jako bych ještě nikdy nikoho nehladila. „Hlavně už přede mnou neutíkej." Mám co dělat, abych mu to neslíbila. Nemůžu mu to slíbit. Nemůžu lhát. Otevře oči. Jeho pohled je přísný, neveselý. „Potřebuju tě." Rekl to, jako by to nechápal. Jako by to bylo to nejhor­ ší na světě. Utrpení, které musí snášet. Usměju se. Rozu­ mím mu. Protože jsem na tom stejně. J á vím." Pak mě políbí. A já nemám sílu se bránit. Má suché rty, příjemně mě chladí. Třese se - nebo se třesu já? 168

Zpočátku ho líbám nejistě, říkám si, že se musím ovlá­ dat... jenže si nechci nic odpírat, chci si užít dekadentní hru jeho rtů i vytržení z osamělosti. Líbá mě čím dál váš­ nivěji a já se jím nechám strhnout. Myšlenky se mi vysy­ pou z hlavy jako kamínky, které napadají do vody a nikdo si na ně už nevzpomene. Podlehnu emocím, jeho chuti, vůni jeho čisté pleti, náznaku mátové zubní pasty v jeho dechu. Jenže bych neměla zapomínat, co se se mnou děje. V prsou už zase cítím dobře známé chvění. Začínají se mi zuřivě protaho­ vat kosti. Cítím, jak mě svrbí záda... Panebože. To ne. Odtáhnu se, odtrhnu se od něj, zoufale zalapám po dechu a přitisknu se k nemilosrdnému studenému zábra­ dlí. Jen ať mi tvrdý kov otlačí záda a ztrestá křídla, která se mi derou ven z těla. Prozatím nad nimi vítězím. Položí mi hlavu na rameno, tiskne mě k sobě a šeptá mé jméno. Kůže v obličeji se mi zavlní a ještě víc se napne. Hřbet nosu se protahuje a nosní dírky se rozšiřují. Podívám se na ruce. Kůže se mi slabě leskne, střídavě bledne a tmav­ ne. Jako by byla posypaná zlatými třpytkami. Slabě vyjeknu, odvrátím se a nechám si hlavu sevřít studeným kovovým zábradlím. Oněmím hrůzou. Zmoc­ ňuje se mě strach. Jako tu noc u něj v autě. Nechápu, jak jsem to mohla znova dopustit. Nechápu, že se nedokážu ovládat. Ze se chovám tak hloupě. Copak jsem se vůbec nepoučila? Dál dýchám nosem, chci to vydržet, chci se vzpama­ tovat. Přece neprozradím největší a nejpřísněji střežené drakijské tajemství. 169

Nenápadně se podívám na ruku. Zlatý odstín už sko­ ro vymizel. Zahýbu tvářemi, přejedu si rukama přes obli­ čej - pleť už povolila, je normální. Lidská. Will mě něžně vezme za rameno, váhavě mi ho stiskne. Jacindo Počkám, dokud si nejsem jistá, že na mně není nic poznat. Otočím se. Dýchám opatrně, pomalu, klidně... Dívá se na mě. Vjeho měňavých očích je vidět, jak trpí. Pálí mě v krku. On je jediný světlý bod v tomhle světě. To není spravedlivé. V tomhle případě je moje drakie sama proti sobě. Sáhnu si na rty. Ještě mi hoří, ještě mi na nich ulpívá jeho chuť. Má hluboký bručivý klidný hlas jako tenkrát v ho­ rách, kdy to mezi námi zajiskřilo. „Promiň. Nechal jsem se unést. Myslel jsem..." Zavrtí hlavou, prohrábne si obě­ ma rukama vlasy. To je nedorozumění, nejspíš si špatně vyložil, jak se tvářím. Jacindo, s tebou... Jacindo, nechtěl jsem „Nic neříkej," zarazím ho. Nedokázala bych poslouchat, jak se omlouvá za to, že se se mnou líbal. Protože já jsem to chtěla. Protože chci, aby to zno­ va zkusil. Zhluboka se nadechnu. Jsem ráda, že jsem se ovládla a nepřevtělila se. Říkám si, že je to vlastně dobře. Moje drakie na něj reaguje. Moje drakie žije. Možná až moc. Slibuju si, že se naučím lip ovládat. Protože Willa potřebuju. Nikoho jiného nemám. Ani Cassiana ne. Nechci, aby mě Cassian zachraňoval. Mám Willa. Díky němu budu zase moct létat. Dál něco povídá, jako by to ze sebe chtěl dostat. „Vlast­ 170

ně bych se nedivil, kdyby sis myslela, že jsem hajzl, proto­ že jsem po tobě vyjel na únikovým schodišti jako Umlčím ho polibkem, který není ani jemný, ani pove­ dený. Jen si jeho obličej přitáhnu blíž a přimáčknu mu rty na pusu. Zčásti proto, že si to přeju a že si to nikdy přát nepřestanu. Zčásti proto, aby mi nepřipomínal, že bych se mu měla vyhýbat velkým obloukem. A zčásti pro­ to, že se už zase ovládám a chci to znova zažít. Plíce mi už vychladly. Kůže povolila, už není tak na­ pjatá. Willovi zřejmě nevadí, jak jsem nešikovná. Chvíli je tak ohromený, že se ani nehne, a pak mi přejede rukama po zádech. V místech, kde se mě dotkl, cítím svrbění. Sva­ ly se mi pohotově napínají. Tělo mi dokazuje, že se pletu. Neumím se ovládat. Ne­ umím zabránit tomu, aby se moje drakie v jeho blízkosti neprojevovala. Jacindo, to je špatně, špatně, špatně. To už mě pusou přímo drtí, hltá. Asi se taky neumí ovládat. Vtom se nahoře na schodišti rozletí dveře a hla­ sitě bouchnou do betonové zdi. Nestihnu se od Willa včas odtrhnout. Nenadálý hluk nás oba podráždí. Jsou slyšet hlasy a vrzání podrážek. Will ode mě odskočí. Co nej těsněji se namáčknu na ocelové zábradlí. Obto­ čím prsty kolem oprýskaného sloupku. Po schodech sbíhají dva kluci a jedna holka. Zastaví se u nás a přeměří si nás pohledem. „Nazdar, Rutledgi,“ pozdraví jeden Willa. Samolibě a významně se na nás podívá a nevraživě se přitom ušklíbne. Will jen pokývne hlavou a zamračí se. Sedíme jako přimražení, co nejdál od sebe. Jejich kro­ 171

ky se odrážejí od schodů jako políčky. Dole otevřou dveře a hlasitě je za sebou zabouchnou. Jsme zase sami. „Radši půjdeme." Zvedne se. Opřu se o zábradlí. Podlamují se mi nohy. „Myslíš, že to zvládneš?" Jasně." Chci, aby to znělo bezstarostně a nenuceně. „Tak jsme se líbali. No a?" Tváří se neproniknutelně. J á myslel, jestli se zvládneš vrátit do tělocvičny. Je ti lip?" „Aha," odpovím. Jo . Je mi dobře. Díky." Uhne pohledem a pustí se po schodech dolů. Ne­ ochotně vyrazím za ním. Bojím se, co nás čeká. Jen sejde­ me dolů, začne zvonit. „Zrovna to v tělocvičně skončilo," vysvětluje Will zby­ tečně. Na chodbě zatím není ani noha, ale za chvíli už se to tu bude hemžit studenty. „Mám angličtinu," oznámí. Překřížím si ruce na prsou, jako by mi byla zima. Je vedro, ale já se třesu. Moje drakie má Willa tak ráda, že se odmítá skrývat. I když se snažím sebevíc, nedokážu se v jeho blízkosti ovládat. Nemá cenu si něco namlouvat. Nesmím prozra­ dit náš kmen. Ani kdybych tím zachránila svoji drakii. Nemůžu riskovat, že by mnou Will začal pohrdat, kdyby zjistil, co jsem zač. Nemluvě o tom, co by udělali jeho pří­ buzní. A pak taky Cassian... Vyčkává. Sleduje mě. Může se kdykoliv objevit. Nesmí se s Willem setkat. Přikývnu. Zabolí mě na prsou. J á mám španělštinu." Na druhém konci budovy. „Tak zatím ahoj." Řeknu to - ten bezvýznamný slib - jako první. Na chodbě už je živo. Studenti práskají skříňkami. 172

Jejich hlasy mi připadají hlučnější, těla rychlejší a vůně silnější. Will dál stojí naproti mně. Tváří se, jako by chtěl něco říct. Očima mu naznačuju ne, nic neříkej. K čemu by to bylo? Musím to ukončit... i kdyby to znamenalo, že budu muset odjet sama. Bez mámy a Tamry. Takhle to dál ne­ jde. Nedokážu mámě přiznat, že se bratříčkuju s nepříte­ lem. S oběma nepřáteli. S Willem i Cassianem. V duchu jsem se už rozhodla. Odjedu s Cassianem, jen co se tu ukáže. Will zavrtí hlavou a zamračí se. „Nemůžeš přede mnou pořád utíkat. Brzy se uvidíme," prohlásí neústupně. Smutně se usměju. Protože jestli to bude nutné, budu utíkat klidně celý život. Aspoň můžu utéct tam, kde mě Will nikdy nenajde. Kolem nás proudí studenti jako ryby v potoce. Otočím se a nechám se tím hejnem pohltit.

173

19 o to mělo znamenat?" zeptá se Catherine, když se sejdeme ve studovně. Nasadím nevinný, nic neříkající výraz, ale ona mrskne na stůl sešit a knížku Jak zabit ptáčka a zaujme bojovný postoj. „Tak povídej. Já myslela, že na něj kašleš." „O čem to mluvíš?" snažím se získat čas, vymyslet vhodné vysvětlení. Catherine by si ho totiž zasloužila. Nemám tu moc kamarádů. Jen ji a Brendana. Píchne mě u srdce, protože se mi po nich bude stýskat. „No o tom, co se stalo v tělocvičně." Pokývne hlavou tak prudce, že jí zubatá ofina nadskočí. „O tobě. O Willo­ vi. O tom, že vás viděla celá škola. Už si vzpomínáš?" J o aha." Podívám se na dveře. Doufám, že Will nedo­ razí, zrovna když se o něm bavíme. „O nic nešlo. Jen si všiml, že se mi udělalo špatně, tak mi pomohl..." Odml­ čím se. Trapně pokrčím rameny. „Hm." Přikývne naoko vážně. Jasně. Chápu. A na scho­ dech jste se líbali jen proto, aby se ti udělalo lip, vid?" Pomalu přivřu oči. Paráda. Už vím, proč na mě všichni tak koukali.

C

174

„Tady se naprosto nic neutají," zašeptám naštvaně. „Něco takovýho rozhodně ne.“ J e n jsme si dali pusu.“ „No vida. Podařilo se ti něco, k čemu ho ještě žádná holka nedohnala." Radostí mi poskočí srdce. Přitom by nemělo. Skloním hlavu, aby nevidělo vidět, že se usmívám. Catherine do mě laškovně šťouchne loktem. „Hele. Ty ses do něj zabouch­ la! Já to věděla. Hned ten první den. No, zas tak hroznej nebude, když tě má rád. Aspoň má vkus. A Brooklyn se může jít „Pšt.“ Zvednu hlavu. Jsem napjatá, protože tuším, že se Will blíží. Cekám, kdy vejde. A pak najednou stojí ve dveřích. Jenže není sám. Jdou s ním jeho bratranci. Jeho neroz­ luční společníci. Dostanu strach. Will se bude chovat jinak. Vím to. Nebude se chovat jako Will, který si se mnou povídal na schodech. Který mě líbal tak zoufale, jako by beze mě nemohl žít. Bude se cho­ vat jinak, když má po boku bratrance. Ne jako Will, který dokáže osvobodit moji drakii. A ani nemůže. Já už totiž ne­ chci, aby byl klukem, kterému neumím odolat. Je to příliš kruté a nesmyslné, protože se v jeho blízkosti neovládám. Takhle to je nejlepší. Když ho vidím s nimi, okamžitě si uvědomím, že je můj nepřítel. Musím mezi nás vrazit klín, dřív než si pro mě přijde Cassian a já zmizím z Chaparralu. Prohlížím si ruce, mám je položené na stole. Nechci se dívat, jak Will s bratranci prochází kolem nás. Jenže i se skloněnou hlavou vidím, že se u našeho stolu zastavily Xanderovy boty. Nastane chvíle mlčení. „Ahoj, Jacindo." 175

Přejede mi mráz po zádech. Překřížím ruce na prsou a narovnám se. Je mi jedno, že se netvářím nijak vlídně. Xander protáhne pusu a podívá se na Willa. „To jí ani neřekneš čau?“ Angus se na mě dívá, jako bych najednou byla hodna jeho pozornosti. Jako bych byla kus masa, který je nutné prohlédnout a zvážit. „Už jsem ji dneska jednou zdravil," odpoví Will od­ měřeně. „To jo,“ zasměje se Angus. „Už jsem slyšel. Já netušil, že je s ní taková sranda. To bych si taky dal říct." Catherine tiše zuří. Rychle se zvedne. Chytnu ji za ruku, abych ji zarazila. „Drž hubu," zavrčí Will. Vybavím si, co mi tu noc v autě řekl o svých příbuz­ ných. Ze jsou jako mor. Vzpomínám na pokoj s mapou Severní Ameriky, červenými a černými vlaječkami i na to, jak se Xander tvářil, když mě v tom pokoji našel. Angus se znova zasměje. Má zví řecké rysy a ústa do­ široka otevřená. „No," spustím. Můj hlas zní dost divně, sotva ho po­ znávám. Je zastřený, jako bych měla pusu plnou sladkého sirupu. „Zas takový zázrak to nebyl." Mrzí mě, že musím lhát, že musím říct něco tak ošklivého a nepravdivého, jenže nemám na vybranou. Xander vypadá zmateně. Moc jsem ho nepřesvědčila. Dívá se střídavě na Willa a na mě. Will mě zkoumavě provrtává pohledem. Zlomek vte­ řiny mám pocit, že se tváří ublíženě. „Co takhle zkusit jinýho Rutledge?" Angus zahýbe hus­ tým rezavým obočím. 176

„Nejste snad zaměnitelný?" zeptám se. Jeden za osm­ náct a druhý bez dvou za dvacet?" Zamračí se. Zřejmě slovo „zaměnitelný" nezná. „Ty dobytku," zašeptá Catherine. Varovně jí stisknu zápěstí. „S tebou se nikdo nebaví, šeredo," odsekne Angus. Vůbec se mi to nelíbí. Catherine se totiž v obličeji nej­ dřív mihne dotčený výraz a teprve pak se zatváří stoicky a drsně. Už zase začínám žhnout. Jau." Catherine se na mě zmateně podívá, chce se mi vytrhnout. Zapomněla jsem, že ji držím. Rychleji pustím. Mne si zápěstí. Ví, že jsem rozpálená. Bezva. Nejdřív jsem se málem prozradila Willovi, když se se mnou líbal. A teď tohle. Možná bych měla v noci zajít na golfové hřiště. „Posaďte se," zavolá od tabule učitel Henke. Angus zamíří do zadní části studovny. Xander si mě ještě chvíli prohlíží ďábelsky černýma očima a pak vyrazí za Angusem. Will dál stojí na místě a dívá se na mě, jako by čekal, že něco udělám. Ze něco řeknu. „Dneska se mnou asi nechceš sedět, viď?" Rychle uhnu očima. Nezmůžu se ani na slovo. Nedo­ kázala bych znova lhát. Nedívám se na něj. Poslouchám, jak jde pryč. Cítím, jak se ode mě vzdaluje. „Páni," zašeptá Catherine užaslým hlasem. „Právě jsi dala košem Willu Rutledgeovi." Pokrčím rameny. Mám v krku knedlík, slova se mi o něj zadrhávají. J s i v pohodě?" zeptá se Catherine. „Proč bych nebyla? Will není můj typ." 177

Ohlédnu se. Will sedí shrbený mezi svými bratranci. Ti se baví, ale on mlčí. Kouká z okna, soustředěně sleduje jeden bod. Takhle se někdy tvářila moje máma. Tamra taky. Ještě když jsme žily s kmenem. Vypadá, jako by byl v pasti. Jako by neustále hledal možnost úniku. Cítím tlak na prsou, celá se uvnitř svíjím. Tohle si Will nezaslouží. „Zbláznila ses?“ vyjede na mě Tamra, jakmile k ní dojdu. Stojíme na chodníku, mámino auto se k nám pomalu sune v dlouhé koloně. Za chvíli už bude u nás. „Co se divíš? Tělocvična, spousta lidí...“ Oklepu se a zamžourám proti pouštnímu slunci. Suchý vítr mi zve­ dá vlasy z ramen. Lámou se mi, mám je zplihlé a vysušené jako troud. Tamře se zajiskří v očích. Je mi jasné, že se nemohla dočkat, až se do mě pustí. V žilách mi zlostně tepe. Protože kdo jiný by měl vě­ dět, co by se mnou čas strávený v tělocvičně udělal. Sice není úplná drakie, ale ví, co to obnáší. Máme stejnou historii. Vyvinuly jsme se z draků. Z draků, kteří před tisícovkami let ovládali zemi i nebe. Jak mám asi vydržet v uzavřeném prostoru? V tělocvičně plné lidí a pronika­ vých zvuků? J á se divím jen tomu, že se neovládáš. Hlavně v blíz­ kosti Willa Rutledge. Já myslela, že se od něj budeš držet co nejdál." O to se taky snažím. I když mě to ničí. Snažím se. Ale radši si to nechám pro sebe. Říkám si, že Tamra neví, kolik času jsem s Willem strávila. Je to příjemná představa, ale velkou radost z ní 178

nemám. „Proč to nevyslepičíš mámě, když ti to tak vadí?" provokuju. Moc dobře totiž vím, že to neudělá. „Abysme se musely znova stěhovat?" Právě toho se nejvíc bojí. Místo odpovědi pokrčím ra­ meny. Stiskne rty tak pevně, že z nich má jen tenkou čárku, a zavrtí dokonalým účesem. „Tos uhodla." Podívám se na kolonu aut. Mámin hatchback se po­ malu přibližuje. Do hlavy mi praží slunce, kůže na teme­ ni mi žhne. Netrpělivě se pohupuju na špičkách. Zatnu prsty do popruhů batohu. „To je ti úplně jed­ no, co se mnou tohle město dělá?" zeptám se. Nemůžu si pomoct. Prudce pohodí hlavou a probodne mě pohledem. „Tobě zas bylo celý roky jedno, jak je mně." Jistěže mi to nebylo jedno. Kdyby mi to jedno bylo, neodolávala bych Cassianovi tak urputně. Cassian byl můj kamarád. Tedy byl především Tamřin kamarád, ale já jsem s ním trávila spoustu času. Znamenal pro mě jistotu jako okolní hory. Klidně jsem ho mohla mít ráda. Ale zakázala jsem si to. Nechtěla jsem Tamře ublížit. „A co jsem měla dělat? Kmen byl náš domov," připo­ menu jí. Hněvem se jí rozšíří nosní dírky. Smutně po mně bleskne očima. „Tvůj domov. Můj ne. Já jsem si připadala jako vetřelec. Musela jsem se dívat, jak za tebou Cassian leze. Všichni tě zbožňovali. Chtěli s tebou kamarádit, chtěli s tebou chodit, chtěli -" Jenže já se o to neprosila. Neprosila jsem se, aby Cas­ sian -" „To sice ne, ale stejně se ti to povedlo. Klofla jsi ho. 179

I když ne proto, jaká jsi. Ne proto, že by tě měl rád." Za­ vrtí hlavou. „Víš, kdyby tě měl opravdu rád, tak bych se dokázala smířit s tím, že spolu chodíte..." Řekne to, jako by něco takového nebylo možné. Jako by to byl vtip. Zvednu hlavu. Hledám ve vyčerpávajícím horku svěží vánek, který by mi přinesl úlevu. Úleva nepřichází. Tamra si nedá pokoj. „Ostatní na tobě nepřitahuje to, jaká jsi, ale co jsi. Prvorozený dce­ ři spadne všechno do klína. Zabere si všechno pro sebe. Všechny. I tátu. Nikoho jste mezi sebe nepouštěli." Zhlu­ boka se nadechne nosem. Dlouho mlčí. Jacindo, nemůžeš si tu aspoň trochu zvyknout?" zeptá se nakonec vlídnějším tónem. V jan­ tarových očích už se jí tolik nejiskří. Poznám, že je na mě naštvaná. Hlavně že vůči mně nechová zášť. Aspoň zatím. Zavrtím hlavou, ale ne na znamení nesouhlasu, jako spíš že nevím, co jí na to mám říct. Je mi jasné, že nechce slyšet pravdu, že by se jí pravda nelíbila. Nechce slyšet, že se snažím. Podle mě není problém v tom, jestli si tu chci zvyknout, nebo ne. To totiž nedokážu nijak ovlivnit. A záleží na tom vůbec? Vždyť odsud už brzy zmizím. Jen­ že to jí říct nemůžu. Nasedneme do auta, Tamra dopředu a já dozadu. „No ahoj! Jak bylo ve škole?" zajímá se máma. Tamra mlčí. Já taky. Napětí v autě by se dalo krájet. Máma pomalu vyjíždí z parkoviště a střídavě se přitom dívá na mě a na Tamru. „To to byla taková hrůza?" Tamra něco zabručí. Cekám. Zadržuju dech. Jsem zvědavá, jestli se zmíní o tom, co se stalo v tělocvičně. O mně a o Willovi. Vte­ 180

řiny se vlečou, ale ona mlčí. Tiše si oddychnu. Zřejmě je ochotná udělat všechno pro to, abychom tu zůstaly. Nebo možná lituje, že na mě vyjela. Většinou umí emoce držet pod pokličkou. Jak ji znám, určitě teď lituje, že se neovládla. Zajímalo by mě, jestli by se ozvala, kdyby věděla prav­ du. Kdyby věděla, co je Will zač. A bylo by to pro ni dů­ ležité? Nejspíš ne. Pro jednou se stará výhradně o sebe a o to, aby si splnila svá přání. Nemůžu se na ni zlobit. Protože má pravdu. Protože na ní nikdy nikomu nezále­ želo. A já si kvůli tomu vždycky připadala provinile. Dřív. Iteď. I když ne dost provinile na to, abych přestala doufat. I když ne dost provinile na to, abych se smířila s tím, že jestli zůstanu tady a nic neudělám, stane se z mé drakie pouhý přízrak. A tím to všechno omlouvám. Že útěkem osvobodím svoji drakii. Ale co máma. A Tamra. Je to smutné. Vědět, že vašim blízkým bude lip bez vás. Jacindo?“ zkouší to máma dál. „Prima," zalžu. „Dneska to bylo ve škole prima." Protože přesně tohle chtějí obě slyšet.

181

20 ž jsme skoro doma. Máma nám zničehonic oznámí velkou novinu. „Zítra odjíždím." Chvíli jsem ohromená. Napadá mě, že tím třeba chce říct, že zítra odjedeme všechny. Pak se mi rozsvítí. Určitě chce prodat drahokam. Třpytivý jantar. Zmrzlý oheň. Nakloním se k ní. Snažím se zjistit, jestli to myslí vážně. To přece nemůže! Vždyť ví, že s tím drahokamem od­ veze i část mého já, že mi rozerve srdce, že jantar pro­ dá někomu, pro koho to bude jen kus drahého kamene. Cenného, ale bez života. Mrtvého. „Hned ráno. Budete muset do školy autobusem. Zku­ sím se vrátit v pátek odpoledne, vyzvednu vás ze školy. Paní Hennesseyová o tom ví. Přijde se podívat, jestli vám nic nechybí." Hrůzou se mi sevře břicho... jako když nám před lety Severin přišel říct, že je táta nezvěstný. „Paní Hennesseyová?" Tamra ohrne nos. Ví, kam máma jede, jinak by se okamžitě začala vyptávat. A vů-

U

182

bec jí to nevadí. Vadí to jen mně. Z té představy se mi dělá zle... „Kam chceš jet?" zeptám se. Musím to vědět. Jako by to bylo důležité. Jako bych ten drahokam mohla jednou vypátrat a zachránit, aby nebyl navždy ztracený. Máma mlčí. „Kde ho chceš prodat?" nedám se. „To je prima," prohlásí Tamra. Hledá něco v batohu. „Přestěhujeme se? Blíž ke škole, jo? Nechceš nám koupit mobil? Jako jediný ve škole nemáme Taje ale drzá, jde mi tím na nervy. „Tamro, klid. Nepředbíhej událostem." Máma ji po­ plácá po koleni. „Zatím jen vyřešíme naši nelehkou situa­ ci. Nikam se stěhovat nebudeme. Každopádně si budete moct koupit nové oblečení... a výbavu pro roztleskávačky, jestli tě, Tamro, vyberou. A já třeba nebudu muset tolik pracovat. Mohla bych být večer doma. Moc mi, holky, chybíte." Srdečně se na nás podívá. Slibně jí září oči. „Tře­ ba vám budu moct pořídit auto." Tamra zapiští. Vymrští se ze sedadla a obejme mámu. Auto? Auto výměnou za rodinný klenot? Kus plechu, který vydrží asi tak deset let? To je tedy nápad. Rozhořče­ ně se dívám z okýnka. Mám v krku horký knedlík, nejsem schopná slova. To auto bude pochopitelně Tamřino. Nedělala si leg­ raci, že neumím řídit. Já to opravdu neumím. I malé dítě by si za volantem bylo jistější než já. Pálí mě oči, mrkám a dívám se, jak se za okýnkem míhají předzahrádky. Jen samé kamení a naaranžované balvany. Kaktusy, nerozkvetlé bugenvilie a šalvěje. Nad vyšisovaným asfaltem tančí vlny horka. 183

„Holky, musíte mi slíbit, že nebudete zlobit a že za­ jdete za paní Hennesseyovou. Ze jí řeknete, když budete něco potřebovat. Budu vám volat každý den.“ Jasně! Slibuju!" Tamra se radostí vrtí na sedadle, až pérování zaprotestuje. ,Jacindo?“ ozve se máma z předního sedadla. Jako by čekala. Jako by ode mě něco chtěla. Nemá cenu se s ní hádat. Už je rozhodnutá. Jenže já taky. Někdo se musí obětovat. Utéct. Budu to já. Je jim tu příliš dobře, už se tu zabydlely, splňují si tu svůj sen. Nechtěly by odsud odjet. A já tu zůstat ne­ můžu. „No jo,“ zahuhlám. Doufám, že jí ten neurčitý slib bude stačit. Zalapám po dechu, jako by mi někdo dal pěs­ tí do břicha. Táta nás jednou vzal do zábavního parku v Oregonu. To máma neustále plánovala krátké dovolené co nejdál od kmene. Tenkrát jsme se s Tamrou hádaly nanejvýš kvůli hračkám. Bylo to dávno předtím, než jsem se po­ prvé převtělila. Nechala jsem se spustit z dvacetipatrové věže. Byla jsem vůči gravitační síle naprosto bezmocná. Nedokázala jsem vzlétnout, zachránit se... A stejný bezmocný strach pociťuju i teď. Protože mámu nezviklám. Vůbec si neuvědomuje, jak mi ubližuje. Padám. A tentokrát mě nic nezachrání. V poslední chvíli mě nezastaví mechanické zařízení. Jenže vnitřní hlas mi našeptává, že máma si to moc dob­ ře uvědomuje. A proto to taky dělá. Proto mě sem přivezla. Chce, abych si namlela.

184

Večer za ní zajdu. Balí. Je oblečená do práce - na cestu se vydá, hned jak jí skončí směna. Vedle zpola sbalené tašky na posteli leží šperkovnice z nerezové oceli. Projede mnou strach. „To je chceš prodat všechny?" zeptám se. Podívá se na mě. Zrovna skládá košili. „Ne.“ Znova se pustí do balení. Postupuje pomalu, rozvážně. Oddychnu si a přikývnu. Popojdu k zamčené šperkov­ nici. Svrbí mě dlaně, tak ráda bych ji otevřela. „Můžu se na ně podívat?" Máma vzdychne. Jacindo, nedělej to ještě horší. Zkus na to nemyslet." „To nejde." Dotknu se víka, přejedu po něm prsty. Pálí mě v krku. „Ukaž mi je. Naposledy." Máma zavrtí hlavou. „Schválně si to komplikuješ." „Ukaž mi je." Naštvaně zašátrá v kapse, něco zabručí, ale nakonec zamává klíčem. Odemkne šperkovnici a rychle odklopí víko. Ta záře je tak silná, že polknu. Obklopí mě rytmické hlasy. Něžně šeptají, objímají mě a působí na mé pravé já, které se už začíná vytrácet. Jenže ne tak rychle, jak si máma myslí. Protože je tu Will. Nejspíš jen díky němu je moje drakie ještě naživu. Tady v poušti jsem bez něj a našich klenotů odsouzená k záni­ ku. Drahokamy mají na mé nejniternější já stejný účinek jako Willovy polibky... probouzejí mě k životu. Natahuje se mi kůže. Třesu se. Jeden drahokam na mě působí víc než ostatní. Zavřu oči a nasávám slabý proud svěží energie. „Který chceš prodat?" zašeptám a otevřu oči. Mám neblahé tušení. 185

Máma vyndá z úhledné hromádky drahých kamenů jantar. No jistě. Zatnu zuby. Já to věděla. Poznala jsem, že se budu muset rozloučit právě s ním. Nakloním se nad něj. Pozorně si ho prohlížím, sna­ žím se zapamatovat, jak vypadá, a zapřísahám se, že ho jednou najdu. Pokouším se mu to mlčky sdělit. Dívám se, jak žhne. Blýská se a třpytí, jako by mě slyšel a rozuměl mi. Získám tě zpět. Jednou. Až nebudu ve vleku mámi­ ných rozmarů. Jestli ovšem moje drakie do té doby neuchřadne. Jestli neumře, jestli po ní nezbude jen fantomová bolest, jak by si máma přála. Natáhnu ruku a přejedu po jantaru prsty. Je teplý, pulzuje. Okamžitě mi začne do těla proudit životadárná síla. Máma odtáhne ruku s jantarem, jako by poznala, že z něj čerpám energii. Moje kůže trpí, stahuje se. Vyskočím, chci se drahoka­ mu znova dotknout. „Nech toho. Musíš zapomenout, jak jsme žily." Máma mě provrtává očima. Uvědomím si, že dřív takhle - plná života a energie - vypadala. Třeba na ni drahokamy ješ­ tě účinkují. „Nabízejí se ti tu takové možnosti. Stačí být trochu vstřícná." ,Jasně," zabrblám. „Mohla bych se dát k roztleskávačkám." Nakloní hlavu a pronikavě se na mě podívá. „Na tom není nic špatného." Jasně. To by se jí líbilo. Skoda, že to pro ni nemůžu udělat. Kdybych mohla, bylo by všechno jednodušší. Kdy­ bych se chovala jako Tamra. „Ale já nejsem Tamra! Jsem drakie 186

„Ne, jsi Jsem drakie. Jestli si myslíš, že zničíš jen tuhle část mého já, tak jsi na omylu, protože mě zničíš celou!“ Zhlu­ boka se nadechnu. „Táta to chápal." „Taky se mu to vymstilo. Proto umřel." Zamrkám. „Cože?" Odvrátí se, hodí jantar zpátky do šperkovnice. Zřejmě na znamení, že je náš rozhovor u konce. Jenže pak se ke mně otočí. Tváří se tak, že ji vůbec nepoznávám. Dívá se na mě cizí ženská, oči jí nezvykle září a divoce těkají jako zvířeti, které právě vyběhlo ze skrytu lesa. „Snažil se najít jiný kmen, který by nás přijal. Který by po nás nechtěl, ať obětujeme vlastní dceru -" „Nepřátelský kmen?" zeptám se. Cítím velké rozhoř­ čení. Stýkat se s ostatními kmeny je přísně zakázané. Od konce Velké války, během které jsme se málem vyhubili. „To by táta nikdy neudělal!" To si vážně myslel, že najde kmen, který by ho okamžitě nezabil? „Ani pro tebe? Nebo pro nás?" Máma se trhaně zasměje. „To víš, že ano. Jacindo, táta by udělal cokoliv, aby tě ochrá­ nil." Najednou má ledový pohled. „A taky se o to pokusil." Zavrtím hlavou, bráním se jejím slovům. Táta neumřel kvůli mně. To není možné. ,Je to pravda," prohlásí máma, jako by mi četla myš­ lenky. Vím, že je to pravda. Strašná, ohavná pravda. Třesu se. Ranilo mě to tak, že skoro nemůžu dýchat. To kvůli mně táta umřel. Nasaju vzduch do plic. „A ty mi to dáváš za vinu, viď? Proč to neřekneš na rovinu?" Na okamžik se jí rozšíří oči. „To ne. Dávám vinu kmeni." 187

Pomalu otáčím hlavou ze strany na stranu, jako bych byla pod vodou. „Chci se vrátit." Přitom si nejsem jistá, jestli o to ještě stojím. Jen chci pryč od ní, pryč od toho, co mi právě řekla. Je toho na mě moc. Nejradši bych se jí zmínila o Cassianovi. Ale něco mě zarazí, zadrží slova, která se mi derou na jazyk. „Klidně tu s Tamrou zůstaňte. Budu za váma jezdit Divoce zavrtí hlavou. „V žádném případě. Jsi moje dce­ ra. Patříš ke mně.“ „Patřím ke kmeni. K horám a obloze." „Nedovolím, aby tě nutili k sňatku už v šestnácti!" Copak to nechápe? Ze každého, kdo opustí kmen, če­ kají jen potíže, utrpení a smrt? „Nic takového by neudě­ lali." Cassian to slíbil. „Nenechám se Zasměje se. Její bouřlivý smích mě vyděsí. „Ach jo, Ja­ cindo. Kdy ti to konečně dojde? Mám ti snad podrobně popsat, co s tebou zamýšlejí?" Zavrtím hlavou. Jsem zmatená. Říkám si, že jsem možná neměla Cassianovi věřit. Najednou mi ten večer U Tlouštíka připadá hrozně dávno. Proč jsem mu uvě­ řila? „Moc dobře vím, že si mám Cassiana vzít... ještě nez Jenže to zdaleka není všechno." Dojde ke mně a chyt­ ne mě za ruku. „Víš, jaké má s tebou kmen plány?" Zmocní se mě strašlivý, hluboký, ledový strach. Nic­ méně přikývnu. „Kdybychom neodjely včas, byli by ti uřezali křídla." Vytrhnu se jí, zapotácím se a zavrtím hlavou... Dál vrtím hlavou. Ne, ne, ne. Kmen k tomuhle barbarskému opatření nesáhl už několik generací. Uřezání křídel je sta­ rověký drakijský tělesný trest. Připravit drakiho o schop­ 188

nost létat je vůbec nejvyšší možný trest... a také nesmírně bolestivý. „To by mi neudělali/' zachraptím. „Považují tě za svůj majetek, za předmět. Za potenciálně cenné zboží. Udělali by cokoliv, jen aby tě udrželi doma." Představím si Cassianův obličej. Vzpomínám si, že se tvářil upřímně. Určitě nelhal, určitě nevěděl, co se na mě chystá. Určitě by nechtěl, abych se s ním vrátila a musela něco takového podstoupit. Kdepak. Nevěřím tomu. „To není pravda. Jinak bys mi to už dávno řekla „Říkám ti to teď. Jacindo, měli s tebou velké plány. Ne­ chtěli nic podcenit. Zvlášť po tom, cos vyvedla naposledy." Po rozpálených tvářích mi se sykotem stékají slzy. „Ří­ káš to jen proto, abych se nechtěla vrátit." Nepoznávám svůj hlas. V návalu emocí se mi svírá hrdlo, takže sotva dýchám. Jacindo, vzpamatuj se. Už nejsi malá holka. Je to prav­ da. A ty to moc dobře víš. Vážně se chceš vrátit, když tě čeká něco takového?" „Mami," ozve se Tamra. Stojí ve dveřích. Starostlivě se na mě dívá. Hladké čelo má nakrabacené. Vzpomenu si, že jsme se jako malé ochraňovaly. V noci jsem si vlezla k ní do postele nebo ona ke mně... ujišťovaly jsme se tak, že se té druhé nic nestalo. Díky té vzpomínce si nepřipadám tak hrozně sama. Jen mi je trapně. Rychle si otřu mokré tváře. Kvůli slzám se cítím slabá a hloupá. A to by drakie nikdy neměla. Možná jsem víc člověk, než si myslím. Jacindo, nemůžeš se tam vrátit. Nikdy. Je ti to jasné?" řekne máma o něco vlídněji. Vezme mě za rameno. Trhnu sebou. 189

Přikývnu a skloním hlavu. Nechám si vlasy spadnout do očí. Aby neviděla, že brečím. Ze cítím porážku. Vím, že nelhala. Zeje pravda všechno, co mi právě řekla. Nemůžu se vrátit ke kmeni. Když zůstanu tady, budu v pasti. Když se vrátím ke kmeni, budu taky v pasti. Vlastně to vyjde nastejno. Ni­ kdy nebudu volná. Tíživě na mě doléhá pravda. Mezi lopatky se mi zarývá ostrá bodavá bolest. Proběhnu kolem sestry tak rychle, že se div nepřera­ zím. Matně slyším, jak Tamra mámě něco šeptá. Napadne mě, jestli ví o uřezání křídel. Jestli to věděla celou dobu. Cassian určitě věděl, že mi jeho táta a vedení kmene chce uřezat křídla. Jak se mohl tvářit tak upřímně a zároveň lhát? To mu na mně vůbec nezáleží? To mu vůbec nezá­ leží na našem přátelství? Jsem tak naivní, bezradná... a hloupá. Připadá mi k smíchu, jak jsem si byla jistá, že mě nebudou nutit ke sňatku příliš brzy. Vždyť mě chtějí zmrzačit tím nejhor­ ším způsobem. Jsou schopní všeho. Předkloním se, chytnu se za břicho a utíkám na zá­ chod. Dřepnu si k míse, vyprázdním obsah žaludku, vzlykám a nepříjemně se přitom otřásám. Zvracím ještě několikrát. Jsem zničená, třesu se. Už to přechází. Zhroutím se na podlahu. Jsem zesláblá. Netečná. Opřu se o studenou zeď, vezmu si roztřesený obličej do dlaní. Smiřuju se s tím, že nic z toho, co jsem považovala za pevně dané a čemu jsem věřila, není pravda. Nemůžu se vrátit domů. Nemám domov.

190

Slyším klepání na dveře. Nevím, jak dlouho už sedím na zemi. Nejspíš už delší dobu, soudě podle toho, že mi ve strnulých zádech i zadku mravenčí. „Dejte mi pokoj," křiknu. Chvíli poslouchám, jak sípavě oddychuju. Úplně jsem se tím brekem vyčerpala. Skrz dřevo ke mně proniká Tamřin hlas. Je tak příjem­ ný a tichý, že mi dá docela práci se na něj naladit. Jacindo, ty za nic nemůžeš. Hlavně si nic nevyčítej. Prostě jsi jim věřila." Nastražím uši a zadívám se na dveře. Ona to ví? A není jí to jedno? Nemělo by mě to překvapovat. Je moje sestra. Sice jsme každá úplně jiná, ale mně nikdy nepřišlo, že by mě nenávi­ děla nebo mi zazlívala, že na rozdíl od ní vycházím s kme­ nem. Ve skutečnosti se na mě kvůli Cassianovi nezlobila. Ze jsem nemusela hnout prstem, abych ho získala. Zlobila by se, kdybych jí to zkazila tady v Chaparralu. Jednali s tebou... jako bys byla vzor pro celý kmen. Jako bys nebyla z masa a kostí, nebrali na tebe ohledy, bylo jim jedno, co si přeješ... To bylo špatně. Cassian na to šel taky špatně," řekne, jako by mi četla myšlenky. Vzdychne. Říkám si, jak může vědět, co zrovna potřebuju slyšet. J e n chci, abys to věděla." Ticho. Jacindo, mám tě moc ráda." Málem vyhrknu, že to vím. Pak stín jejích nohou zpode dveří zmizí. Koušu se do rtu tak silně, že na zubech cítím měďnatou pachuť krve. Pomalu se zvednu a vyjdu z koupelny.

191

21

V

noci pak prší, poprvé za tu dobu, co jsme tady. A to jsem si myslela, že déšť už nikdy neuvidím, že už ho nikdy neucítím na kůži. Ze jsem se přestěhovala na zapomenutý konec světa, kde neprší a neroste bujná zeleň. Kde země šeptem nezpívá. Jenže dnes večer obloha propukla v pláč - roní slzy. V den, kdy mi máma sdělila strašlivou, nevyvratitelnou pravdu. Jak příhodné. Svým způsobem je správné, že prší zrovna dnes. Kapky olizují okno. Myslím na Willa a na to, že je zajatcem svých příbuzných. Jako já. Přejedu si prsty po rozpraskaných rtech. Ještě ho na suchých prstech cítím. Říkám si, jaké by to bylo, kdyby mě políbil Cassian. Kdyby mě políbil draki. Zareagovala by na něj moje dra­ kie? Měl by jeho polibek stejné kouzlo? Dokázal by se se mnou Cassian líbat a zároveň mi lhát? Dokázal by se dívat, jak mi uřezávají křídla? Obrátím se na bok. Poslouchám. Takhle soustředě­ ně jsem dešti ještě nenaslouchala. Bubnování kapek dělá 192

mojí kůži dobře. Zlehka buší do štěrkové cestičky. Ples­ kají na plechovou střechu kůlny. Nepatrně se usměju. Tajemná rytmická melodie pro­ stupuje noční klid a dodává mi naději. Vzpruhu. Vyhlíd­ ky do budoucna. Přesně takhle jsem se cítila, když mě Will políbil. Táta by nechtěl, abych si jeho smrt kladla za vinu. A taky by nechtěl, abych se podvolila. Mám mámu ráda, ale ona se plete. Drakie je mojí pevnou součástí. Nemůžu se vrátit ke kmeni. Jenže tady zůstat nemůžu, nemůžu se stranit Willa a čekat, až si pro mě přijde Cassian. Musí existovat jiné řešení. Táta by chtěl, abych bojovala, abych vymyslela způsob, jak drakii udržet naživu. Zemřel, když hledal jiné řešení. On se rozhodl, nechtěl se s námi schovávat ve světě oby­ čejných smrtelníků. Sice se mu to nepovedlo, ale aspoň věřil, že je to možné. Slyším jeho hlas, jako by seděl vedle mě. Jacindo, zkus najítjiný kmen. Pokrčím prsty, zase je narovnám a pevně sevřu lem deky. To je ono - to je řešení. Musím to udělat. Nevím, kde přesně se ostatní kmeny nacházejí, ale znám někoho, kdo to ví. Můžu se zeptat Willa. Viděla jsem tu mapu. Kdybych šiji mohla ještě jednou prohléd­ nout, určitě bych si ta místa zapamatovala. To je jedna věc. Jenže druhá věc je, jestli z Willa dostanu potřebné in­ formace a jestli se mi do toho pokoje podaří proniknout, aniž bych vzbudila jeho podezření. Budu s ním muset trávit víc času... Přemýšlím, jak to navléct, aby ho to ne­ překvapilo. Přejíždí mi přitom mráz po zádech. 193

Venku se ozývá nějaký pták. Zní zmateně a zoufale. Je slyšet jíkavé pi-pt-pi-pí Představuju si, jak ten hlupáček sedí na větvi a jak mu déšť smáčí drobné křehké tělo. Zajímalo by mě, proč se někde neschová. Proč nevyhledá přístřeší. Úkryt. Proč si neumí poradit. Třeba je bezmoc­ ný. Jako já. Třeba se ztratil. Třeba se nemůže vrátit domů. Třeba nemá domov. Přestanu se spokojeně usmívat. Záchvějů se, protože je v pokoji najednou zima. Přitáhnu si peřinu až k bradě a snažím se zahřát. Stočím se do co nejmenšího klubíčka, zavřu oči a po­ kouším se toho ptáčka nevnímat. Cítím, jak mi máma dává pusu na tvář a jak mi odhrnuje vlasy z čela, jako když jsem byla malá. V pokoji je tma. Ještě je noc. Z kuchyně dovnitř proniká syrové světlo. Máma se vrátila z práce pro tašku. Pro jantar. Sevře se mi srdce. Nadechnu se, ucítím ořechovo-pižmovou vůni kávy. Potřebuje ji, aby neusnula za volantem. Určitě má před sebou dlouhou cestu a celou noc byla vzhůru. „Hlavně nezlob," zašeptá, jako by mi bylo šest. Kladla nám to na srdce každé ráno, když jsme s Tamrou od­ cházely do školy. „Mám tě moc ráda." To taky vždycky říkala. Přivřenýma očima se dívám, jak její temná postava jde k Tamřině posteli. Slyším, jak jí dává pusu na tvář. Další tiché rozloučení. A pak vyjde z pokoje. Odjíždí prodat naše dědictví. Kus mé duše, který možná nikdy nezískám zpět. Pak světlo v kuchyni zmizí. Zhasne, jako když někdo 194

sfoukne sirku. Je slyšet cvaknutí zámku. Mám co dělat, abych nevyskočila, nevyběhla ze dveří, nechytla mámu za ruku, nezarazila ji, nevrhla sejí do cesty a nezačala prosit, ať má ráda i tu část mého já, kterou sama v sobě nikdy ráda neměla. Tamra se zavrtí v posteli na protější straně pokoje a hned zase usne, vrátí se do ničím nerušeného zapo­ mnění. A pak je klid. Hrobové ticho. Jen já jsem vzhůru. Bdím. Krvácí mi srdce.

195

22 yběhneme ze dveří, chvátáme po oblázkové pěšince kolem bazénu. Máma není doma, a tak nás nikdo netahal z postele. Tím pádem jdeme už zase pozdě. Včera večer nám máma po telefonu slíbila, že nás od­ poledne vyzvedne ze školy. Jsem ráda, že už nebudeme muset autobusem. Nesnáším dusivý pach výfukových plynů, který pokaždé pronikne dovnitř. Paní Hennesseyové vyřvává televize až ven. Rozhrne žaluzii - zahlédnu její nehet s oloupaným rudým lakem. Sice na nás má během máminy nepřítomnosti dohlížet, ale to jí nebrání v tom, aby nás dál špehovala. Teď má aspoň výmluvu. Tamra běží přede mnou. Vždycky chce být ve škole co nejrychleji, ale dnes má obzvlášť naspěch. Dnes se totiž rozhodne, jestli ji roztleskávačky vyberou mezi sebe. Půjdu se na ni po vyučování podívat. Budu jí fandit. Ukážu jí, že má moji podporu. I když to tady hodlám už brzy opustit. V krku se mi dělá nepříjemný knedlík. Možná opustím i Tamru. Doufám, že až nadejde vhodná chvíle, přidají se k no196

vému kmeni i máma s Tamrou. Nicméně je mnohem pravděpodobnější, že tak učiním jen já. Musím to zkusit. Musím se odsud pokusit zmizet... a najít kmen, který mě přijme a nezabije mě dřív, než stihnu všechno vysvětlit. Projdu bočními vrátky a napiju se z termohrnku. Máma nám kafe zakazuje, ale dnes není doma, tak to nevadí. Vtom se Tamra zničehonic zastaví. Upustí sušenku, do které jednou kousla. Vrazím do ní. Syknu, protože mi na ruku vychrstne horká káva. „Co blbneš?“ ,Jacindo." Vyštěkne moje jméno, jako bych ji hrozně naštvala. Jako bych jí vzala vzorně namazaný rohlík pří­ mo z talíře. Jako bych jí vyfoukla limonádu, kterou si právě nalila. Jako bych jí vyměnila vyžehlené ponožky za svoje zmačkané. Vstávají mi chloupky vzadu na krku. Už vím, na co se Tamra dívá. U chodníku čeká černý džíp. Motor hučí. Otevřou se dveře na straně řidiče a z auta vystoupí Will. Pomalu jde k nám, ruce má vražené hluboko v kapsách. Stojím jako přimražená. Will byl teď několik dnů pryč - určitě zase na lovu - a můj plán musel tím pádem počkat. Zhoupne se na patách. Vypadá úžasně. V tu ránu mě začne bolet na prsou. Říkám si, jak je možné, že se na něj tak ráda dívám a že mi přitom ten pohled nahání strach. Ani se nehnu. Cítím, jak mě pálí na prsou. „Dýchej zhluboka," doporučí mi Tamra tiše. Jasně. Nadechnu se nosem. Bolest trochu poleví, ale v nitru dál cítím žár a chvění. Nejradši bych začala vrnět. „Co tady..." zašeptám plačtivě. Tamra si stoupne vedle mě. Dotýkáme se rameny. Po­ 197

dívám se na ni. Probodává mě pohledem, jako bych moh­ la za to, že na chodníku stojí Will. Už slyším autobus. Přiškrcený motor řve čím dál hla­ sitěji. Každou chvíli se vynoří ze zatáčky. Zavrtím hlavou. Tamra znova vysloví mé jméno. Sykavě ho protáhne. „Nemůžu za to,“ prohlásím. „Co takhle svézt se do školy autem?" zeptá se Will na­ konec. Vyjeveně na něj zíráme. „Obě,“ dodá rychle, vyndá jednu ruku z kapsy a poky­ ne nám. Podíváme se s Tamrou na sebe. Autobus právě vyjíždí ze zatáčky. „Myslels, že to zabere?" Chci, aby to vyznělo otráveně a odtažitě, ale nepovede se mi to. Můj hlas zní spíš na­ štvaně. Zatváří se zmateně. „Cože?" „Ze se tu objevíš bez pozvání, líbezně se usměješ a já hned skočím k tobě do auta?" „Neblázni," zašeptá Tamra. Zajímalo by mě, jestli se bojí, že se přestanu ovládat a před Willem se převtělím, nebo jestli chce, abych měla něco s klukem, před kterým mě varovala. Ale proč by to dělala? Abych sem zapadla a zalíbilo se mi tady? Will přikývne a skloní hlavu. Tváří se - až nechutně pokorně. „Zatím to zabralo jen jednou," odpoví, jako by mi četl myšlenky. Pomalu, spiklenecky se na mě usměje. Nemůžu si pomoct, vzpomínám na tu noc, kdy jsem do jeho auta nasedla poprvé. Strašlivě zrudnu, kůže v obli­ čeji se mi nebezpečně napne. „Ahoj," pozdraví Will Tamru, jako by si právě uvědo­ 198

mil, že se neznají. Aspoň oficiálně ne. Podává jí ruku jako dospělý člověk. J á jsem Will." J á vím." Tamra mu rukou nepotřese. Rychle se na mě podívá. „Tak jo. Nasedáme," rozhodne. Jde napřed. Will jí podrží otevřené dveře. Tamra se usadí na zadní sedadlo. V tu chvíli kolem nás prorachotí autobus. Will se lišácky usměje. „Ujel ti autobus." „Hm “ Dlouho se na sebe díváme. „Proč jsi přijel?" ze­ ptám se nakonec, protože mi to nedá. Zhluboka se nadechne, zvedne se mu přitom hrudník. „Protože už toho mám dost." „Čeho?" „Toho, jak se mi vyhýbáš." Zvednu hlavu. Tak ona ho moje odtažitost neodradi­ la? Ze by to bylo tak jednoduché? Tak snadné? Sup a je tady, ať se mi to líbí nebo ne. Ani jsem mu nemusela dá­ vat najevo, že jsem si všechno rozmyslela. „Myslíš, že je to dobrý nápad?" Já si to totiž nemyslím. Sice se mi tak splnil stanovený cíl, ale jako každého zbabělce mě teď přepadají pochyby. Nejsem si jistá, jestli jsem na Willa připravená. I když od něj získám potřebné informace o jiných kmenech, dál se budu potýkat s problémem, že v jeho blízkosti pociťuju nutkání se převtělit. A já mu přitom chci být nablízku. Nešlo by nějak zařídit, abych byla s ním, a zároveň s ním nebyla? Aby se neprojevila moje pravá podstata? Budu se umět dostatečně ovládnout? Jo," odpoví rozhodně. „Víš, že se říká ,pozor na splněná přání?" Víc si ho varovat netroufám. „Tak co je s váma?" zavolá na nás Tamra z auta. 199

Will se znova usměje. Moje kůže hřeje ještě víc. „Tak pojedeš se mnou, ne?“ přemlouvá mě. Jako bych měla na vybranou. „Ujel mi autobus," upo­ zorním ho, projdu kolem něj a usadím se na sedadlo spo­ lujezdce dřív, než on stihne dojít k autu. Za chvíli se auto rozjede. Předpokládám, že cesta do školy bude v doprovodu mé sestry dost rozpačitá. Moje obavy se naplní hned vzápětí. „Tak jak na tom se ségrou jste?" zeptá se Tamra. Will se krátce zasměje a promne si krk, jako by ho něco lechtalo nebo svědilo. „Tamro." Chytím se přístrojové desky, otočím se a pro­ bodnu ji pohledem. „Nejsme na tom vůbec nijak." Tamra si odfrkne. „Tak to bysme asi v tomhle autě neseděly, ne?" Chci ji okřiknout, ale Will mě předběhne. „Mám tvoji sestru rád. Moc." Oněměle se na něj podívám. Otočí se ke mně. „Mám tě rád," zašeptá. Sice jsem to tušila, ale teď mě polévá horko. Otočím se, založím si ruce na prsou a zadívám se před sebe. Třesu se. Nejsem schopná slova. Hrozně mě pálí v krku. Jacindo," promluví na mě. „Řekla bych, že je úplně vedle," vysvětluje Tamra. Vzdychne. „Heleď, jestli ji máš rád, tak se za to nestyď. Nechci, aby se ve škole povídalo, že sis s ní jen pohrál." Nedokážu ze sebe dostat ani hlásku. Vaří se mi krev v žilách. Bohatě stačí, že mi do života mluví máma. Ne­ mám zájem, aby si moje sestra hrála na mámu číslo dvě. „Neboj," prohlásí Will. „Otázka ovšem je, jestli o to Jacinda stojí." 200

Cítím, jak se na mě po očku dívá. Úzkostně. Netrpě­ livě. Otočím se k němu. Hledí na mě tak upřeně, že jen rozechvěle vydechnu. Myslí to vážně. Proč by taky ne? Když je kvůli mně ochotný zbořit zeď, kterou si kolem sebe záměrně posta­ vil, tak to musí myslet vážně... zvlášť když tuší, že před ním něco tajím. Bubnuje palci do volantu. Jacindo, chci s tebou cho­ dit." Zavrtí hlavou. „Nemá smysl to zapírat." „Tý jo," zašeptá Tamra. Vůbec se jí nedivím. Je to síla. Takové vyznání. Will se s tím moc nepáře. Vždyť je nám teprve šestnáct... Trhnu sebou. Tedy aspoň myslím, že mu je šestnáct. Nevím to jistě. Nevím o něm vůbec nic, jen znám jeho tajemství. A právě to všechno ostatní zastiňuje. Protože Will je určitě hodně zajímavý. Nejen kvůli tomu tajemství. Nejen kvůli tomu, že je lovec. Nejen kvůli tomu, že nechce ničit. Nejen kvůli tomu, že mi zachránil život. Ze o něm sním. Nevím, jaký je doopravdy. Xander říkal, že Will byl nemocný. Vždyť ani nevím, co mu bylo. Nijak dlouho se kvůli tomu netrápím. Protože on zase neví, kdo jsem já. A přesto se mnou chce chodit. To je skvělé, protože já chci chodit s ním. Nejen proto, že se s ním musím sblížit, abych získala informace. Jenže je v tom jistý háček. Nejradši bych na ten háček zapomněla, ale to právě nesmím. Kdybych na něj zapomněla, smířila bych se s tím, že zůstanu žít tady. Navždycky. Jako pří­ zrak. Ale když budeš s Willem, tak se z tebe přízrak nestane... našeptává mi tichý hlas. Je to lákavá představa.

201

23

T

amra se s námi rozloučí, jen co Will zaparkuje. Dívám se, jak rychle odchází přes parkoviště. Zamává něko­ lika studentům. Připojí se k holce, jejíž jméno neznám. Povídají si, jako by se kamarádily od narození. Sedíme s Willem mlčky v autě. Zajel na opačnou stra­ nu parkoviště, než je škola, a tak se teď díváme, jak kolem nás projíždějí auta k výhodnějším parkovacím místům. Proč zastavil tak daleko od školy? Napadá mě jediné vysvětlení. Nechce, aby nás spolu někdo viděl. Nejradši bych se hořce zasmála, ale přemůžu se. Nejspíš ještě není připravený ukazovat se se mnou po boku. Tisk­ nu si učebnice na prsa a zlehka podupávám nohama. „Měli bysme jít,“ poznamená. Přikývnu. Vypne motor. „Co máš první hodinu?" „Proč?" Vrhne na mě zvláštní pohled.,Jacindo," zašeptá, zní to skoro jako smích. „Copak jsi mě neposlouchala? Mys­ líš, že jsem si dělal legraci?" Možná. Ano. Je to zvláštní, někdy kvůli pochybnos­ tem nechápeme to, co je nad slunce jasnější. 202

„Doprovodím tě,“ prohlásí, jako by se to rozumělo samo sebou. Říkám si, že přesně o tohle stojím. Chci se s ním sblí­ žit a zjistit, proč... mezi námi existuje určité pouto. Chci se s ním sblížit, aby se mi začal svěřovat. Chci se toho co nejvíc dozvědět o jiných kmenech. Mělo by k tomu stačit pár lstivě položených dotazů. Až získám odpovědi, usku­ tečním svůj plán. Uteču. Při představě, že bych měla Willa navždy opustit, se zachmuřím. Obdivné si prohlížím jeho širokou ruku na volantu. Zajímalo by mě, jestli je možné se zamilovat do něčích rukou. Jestli je možné pociťovat při pohledu na něčí ruce takovou touhu. Will je má tak velké a opálené, na hřbetech mu vystupují žíly. „Nemáš nic proti?“ Znova se mu podívám do očí. Nejdřív mě napadne, že se mě ptá na můj plán. Nemám nic proti tomu ho využít? Cítím pachuť v puse. Zavrtím hlavou, zamrkám. Snažím se přemýšlet. Nejspíš bych neměla nic proti, kdyby šlo jen o to, co z chození s ním získám. Jenže ono je to složitější. Nejde jen o to, že Will udržuje moje nejniternější já při životě. Tedy o to také, ale zdaleka to není všechno. Jde totiž i o to, že mě viděl v drakijské podobě a připadala jsem mu krásná, jako něco - někdo - koho má smysl za­ chránit. To nikdy nezapomenu, mám to uložené a vryté hluboko v paměti. A právě proto mě to k němu táhne a nikdy mě to k němu táhnout nepřestane. Zavrtí se, kožený potah zavrže. Jacindo, já vím, že ke mně cítíš to samé, co já k tobě.“ Dívá se na mě tak neúprosně, tak dychtivě, že dokážu 203

jen přikývnout. Souhlasit. Jistěže to cítím. „Ano," při­ pustím. Nechápu ho. Nechápu, proč mě má rád. Proč o mě tak stojí? Co mu můžu nabídnout? Proč mě tenkrát v horách zachránil? A proč mi teď nadbíhá? Když se zatím o žád­ nou jinou holku nezajímal? „Výborně. Tak kdy si dáme rande?" „Rande?" zopakuju po něm, jako bych to slovo slyšela poprvé v životě. Jo. Opravdový rande. Ať je to oficiální. Ty. Já. Dneska večer. Už jsme to měli udělat dávno." Nasadí široký úsměv, u pusy se mu udělají rýhy. „Večeře. Kino. Popcorn." „Dobře," vyhrknu. Už zase jsem se zapomněla. Zapomněla jsem, že ne­ jsem obyčejná holka. Ze on není obyčejný kluk. Začínám Tamře rozumět. Už vím, co je tak lákavého na tom být normální. „Dobře." Je příjemné, že to můžu říct. Ze můžu před­ stírat. Vpíjet se do něj očima a zapomenout, že s ním na to rande půjdu s nekalými úmysly. S úmysly, které nás navždy rozdělí. Jak můžu být tak naivní? To sis vazně myslela, že těs ním čeká nějaká budoucnost? Máma má pravdu. Měla bych se začít chovat jako velká holka. Will se usměje. A pak zmizí. Už nesedí v autě. Chvíli jsem zmatená. Ale on už stojí u dveří na mé straně, otvírá je a pomáhá mi vystoupit. Jdeme spolu přes parkoviště. Bok po boku. Po pár me­ trech mě vezme za ruku. Blížíme se ke škole. U stožáru postávají studenti. Tamra a její kamarádi, samozřejmě i Brooklyn. 204

Chci se mu vytrhnout. Stiskne mi ruku o něco pevněji. Rychle se na něj podívám. Vypadá odhodlaně. Oříško­ vé oči se mu v ranním horku radostně lesknou. „Srabe." „No teda," hlesnu. Pobouřeně. Rozhořčeně. Zastavím se. Otočím se k němu a podívám se mu do očí. Cítím, jak ze mě cosi vyprchává, povoluje a bortí se. Jsem volná, musím jednat. Stoupnu si na špičky, obejmu ho kolem krku a při­ táhnu si jeho obličej blíž. Políbím ho. Přímo před školou. Jsem tak lehkomyslná. A hloupá. Ocejchovala jsem ho, jako bych si potřebovala něco dokazovat, jako bych právě při oddacím rituálu předstupovala před kmen. Ale pak ostatní studenty pustím z hlavy. Pustím z hla­ vy úplně všechno, myslím jen na naše suché žhavé rty. Plí­ ce se mi střídavě stahují a roztahují. Kůže mi pableskuje a je hodně teplá, protože mám plíce v jednom žáru. Už zase mě pálí na prsou. To jsem ale udělala hloupost. O dtrhnu se od něj, než bude pozdě. Cítím v puse páru, a tak pevně stisknu rty. Rozšiřují se mi nosní dír­ ky, upouštím jimi žár z těla. Přejedu si rukou po obličeji, abych zjistila, jak je na tom moje pleť. „Čau Wille. Ahoj Jacindo." Prochází kolem nás Xan­ der. V úzkém obličeji má nezvykle klidný výraz, jeho tma­ vé oči jsou přivřené, prázdné a bezduché. Will strne. Zatne čelist, rýsují se mu na ní napjaté svaly. Angus - ta urostlá gorila - je mnohem předvídatel­ nější. Jde vedle bratra a zírá na nás s otevřenou pusou. Will se za nimi nelítostně dívá. Ozve se první zvonění. „Přijdeme pozdě." Podívám se na vchod do školy Všich­ 205

ni jsou v pohybu, proudí dvoukřídlými dveřmi do budo­ vy. Tamra na mě kývne a pak splyne s davem. Před školou zůstane jen jedna holka. Brooklyn. Probodává mě pohledem. Tiskne k sobě rty natřené leskem tak silně, že z nich má jen tenkou čárku. Uhnu očima. Podívám se na Willa. Nedívá se na ni. Má oči jen pro mě. Sevře se mi srdce. Will přikývne, jako by mlčky odpovídal na otázku, kterou si právě položil, a znova mě vezme za ruku. Okamžitě na Brooklyn zapomenu. Před sedmou hodinou se na chodbě sejdu s Catherine. „Kde máš kluka?" dobírá si mě. Už zase. Dobírá si mě už docela dlouho. Od té doby, co mě Will dovedl do jídelny, usadil mě ke stolu a odešel na hodinu. „Nevím." Rozhlédnu se po zalidněné chodbě. Zatím na mě po každé hodině čekal. Nechápu, jak to mohl stihnout, ale v žádném případě si nestěžuju. Protože prodírat se chod­ bou s ním po boku je mnohem jednodušší. A stejně pů­ sobí i na moji drakii. Dodává jí sílu. Díky němu všechno ostatní mizí... Dokonce i moje kůže, i když to zrovna není důvod k radosti. „Rychle. Pojď na záchod, než zazvoní." Vyrazím za Ca­ therine. Zaběhneme na záchod vedle studovny. Catherine se zavře v kabince. „Dnes večer jdeme s Brendanem na koncert. Nechceš jít s náma?" zeptá se. „Už něco mám." „O co, že je v tom Will." Zůstaneme na záchodě s Catherine samy, protože právě odešla poslední holka. Zvoní. Z chodby k nám už 206

nedoléhá hučení, ale jen slabý šum. Catherine vyjde z ka­ binky a zamíří k umyvadlu. „Dělej,“ popoháním ji. Vtom se rozletí dveře. Už nejsme samy. Je s námi Brooklyn a čtyři další holky. Její parta. Ani jedna se neusmívá. Vypadají všechny stejně. Nemůžu si pomoct, připadají mi jedna jako druhá: lesk na rtech, kouřové oční stíny, dokonale vyžehlené vlasy. Catherine zavře kohoutek. Oklepe si ruce, otočí se a přeměří si skupinu holek, které zatarasily dveře. Vzdychnu. Je to zvláštní, ale nic to se mnou nedělá. Vím, proč jsou tady... Asi se to mělo dříve či později stát. Mrzí mě, že to Catherine odnese se mnou. Naposledy zazvoní. Chodba ztichne. Jsme uvězněné v hrobovém tichu s partou holek, které si to se mnou chtějí vyřídit.

207

24 plyne několik vteřin. Možná minut. Nevím. Čekáme, která z nás promluví nebo něco udělá jako první. Jak tak Brooklyn pozoruju, mám dojem, že sama neví, co teď, co by měla říct nebo udělat. Nakonec prolomím ticho já. Chci využít toho, že je Brooklyn nerozhodná. „Zvonilo. Nechceme mít pozdní příchod." Podívám se na Catherine. Naznačím jí, ať se se mnou pokusí prodrat hradbou dívčích těl. „Hm, tak to mě teď zrovna netrápí," řekne Brooklyn jízlivě a narovná hlavu. Zastavím se pár centimetrů od ní. Ani ona, ani její kamarádky neuhnou. Potřebovala bych buldozer, abych se dostala ven. „Trápí mě něco jinýho. Jestlipak uhodneš co?" povídá dál. Čekám, dívám se jí do očí. „Zrzatý pipiny, co si sem přivandrujou a chovají se, jako by jim to tu patřilo." „Dej pokoj, Brooklyn," vloží se do toho Catherine ne­ trpělivým, unaveným tónem.

U

208

„S tebou se nikdo nebaví, tragédko," odsekne jí jedna Brooklynina kamarádka. Brooklyn popojde ještě blíž ke mně. Téměř se dotý­ káme nosy. Pokrčím rameny. Připadám si jako ve špatném filmu o naštvaných roztleskávačkách, které soupeří o místo v týmu. „Co ode mě chceš?" Očividně ji dopaluje, že jsem tak klidná. „Aby ses vrá­ tila zpátky do díry, ze který jsi sem přilezla." „No, já jsem si tohle město nevybrala. Zkus to probrat s mojí mámou... Na mě nedá." Nakloní hlavu na stranu, jako by o tom opravdu uva­ žovala. „A co kdybysme to udělaly takhle. Buď zmizíš, nebo na to dojede tvoje ségra." Rychle se nadechnu a přejedu očima všech pět holek. To myslí vážně? ,Jo. Chceš, abysme vám zavařily oběma?" ozve se blon­ dýna se zapletenými copy. Matně si vybavuj u, že tenkrát v tělocvičně metala salta. ,Já myslela, že je vám Tamra sympatická," namítnu. Brooklyn pokrčí rameny. Překříží si ruce na prsou. ,Je v pohodě. Dodržuje pravidla. Ji bysme snesly." Probodne mě pohledem. „Ale tebe ne." „Tamru z toho laskavě vynech." Zatnu pěsti a zaryju si nehty do dlaní. Jsem za tu bolest ráda. Můj vztek ji vítá. Tlačí mě na prsou, pálí to. Cítím v těle silný žár. „Tohle je mezi náma." Jé," posmívá se Brooklyn rozmrzele. „To je úžasný. Tamra má tak hodnou sestřičku. Když se přestaneš vrhat na Willa, vezmeme ji do týmu." Ostatní holky přikývnou a namyšleně se usmějí. 209

To napětí je štiplavé jako kouř, jako výbušnina. „To jsou ale kecy. Pojď, Jacindo." Catherine se mezi nimi pokusí protáhnout, razí si rukama cestu. Chyba. Jen tím Brooklyn a její partu rozčílí. Rostoucí napětí povolí, vyletí jako papiňák. Holky se sesypou na Catherine a ta vykřikne. Její křik zní v té vypjaté atmosféře pronikavě a ostře. Zahlédnu její oči barvy moře - má je vyjevené strachy - ale pak zmizí pod hromadou těl. „Catherine!" Skočím mezi ně. Okamžitě mě uvězní změť svíjejících se těl. Dostanu loktem do žeber, zalapám po dechu. Nikde Catherine nevidím. Nepoznám, kdo je kdo... Vtom mě rozbolí celý obličej. Nejspíš jsem do něj dostala pěstí. Zvoní mi v hlavě a ještě víc mi zvoní v uších. Hruď se mi chvěje. Je pozdě. Už ležím na zemi. Z mého nitra vychází příjemný žár, bublá a rozlévá se mi po těle jako ničivý požár. Stravuje mě. Studené kachličky při dotyku s mojí rozžhavenou nakrabacenou kůží zasyčí. Do žeber mě kopne špičatá bota. Zavrčím a škubnu sebou. Hrozně to bolí. Chci vstát, ale něčí ruka mě strhne zpátky. Padnu bra­ dou na zem. Do nosu mi stoupá železitý pach krve, která mi stéká po zubech. Spolknu ten trpký proud. Doufám, že jím zchladím rozžhavený příval v mém nitru. Bohužel ne. Dál celá hořím a v plicích se mi hromadí kouř. Žár ve mně přímo vře. Pára mi naplní pusu a sežehne sliznici v nose. Vzduchem létají nadávky. Spolu s pokyny. A radami, jak mě zbít. Možná holky měly na začátku jiné úmysly, ale teď se jich zmocnilo davové šílenství. 210

„Chyť ji!" „Drž ji! “ „Zatahej ji za vlasy!" Něčí ruka mi vjede do vlasů, nabere jich plnou hrst. Vyrve mi dlouhé prameny. Oči se mi zalijí slzami. Za­ mrkám, musím se těch slz zbavit. Bezmyšlenkovitě natočím obličej k dusivé změti těl. Najdu ruku, která mě drží, která mi ubližuje... Otevřu pusu, nadechnu se a nasaju žár ze semknutých plic. A fouknu. Ten řev všechno ukončí. Není to jekot jako ve filmu. Ne­ mizí, odráží se od stěn a ještě nějakou dobu mi doznívá v uších. Všechno se kvůli němu okamžitě zastaví. Včet­ ně mého srdce, které se zasekne ve spáleništi uvnitř mé hrudi. Všechny holky se zběsile rozhlížejí, hledají zdroj ohně. Všechny kromě mě. Podívám se na Brooklyn. Je bledá. Třesou se jí rty. Dost ji to bolí, má skelný pohled. Sedí na bobku, pohupuje se, drží se za předloktí a bledé konečky prstů si zarývá do ruky. Zavětřím. Cítím pach spálené kůže. „Co se ti stalo?" zeptá se blondýna, která ráda metá salta, a dřepne si k ní. Brooklyn na mě vrhne nenávistný pohled. „Popálila mě!" Zvedne ruku a ukáže poraněné místo. Bezpochyby po­ pálenina druhého stupně. Poničená kůže má světle růžo­ vou barvu, vypadá mastně, okraje jsou bílé a odlupují se. Všechny holky se na mě podívají. 211

Ovládnu se a Brooklyn neopravím. Je to spíš sežeh­ nutí než popálenina. Plameny jsem zarazila, hned jak mi vyšlehly z pusy. Sotva se jí dotkly. Mohlo to dopadnout mnohem hůř. Catherine se na mě zkoumavě podívá. „Máš zapalo­ vač?" zeptá se tiše. Nemám jí kdy odpovědět. „Na ni!" Vrhnou se na mě. Už zase. Bojuju, snažím se vyprostit z jejich spárů. Kůže se mi chvěje, tělo se chce mermomocí proměnit v drakii. Brooklyn vyštěkává pokyny. Catherine na mě křičí. Rozevírají se mi plíce, plní se kouřem. Hrdlo mi sžírá pulsující pára, rozšiřuje mi průdušnici. Pevně svírám rty. Už nechci dštít oheň, jednou to stačilo, ale strach cítím až v puse. Bojím se jich. Bojím se o ně. Bojím se, co moje drakie provede, jestli z téhle místnosti neuteču. Bojím se, jak si to tolik lidí vysvětlí... Strach bohužel udělá své. S pudy, které se vyvíjejí tisí­ ce let, nic nezmůžu. Ze zad mi chtějí vyrůst křídla, cítím, jak se membrány napínají. Kňučím, bráním se tomu, sna­ žím se odolat. Prodlužují se mi kosti. Moje lidská kůže bledne, už mám ostře řezané rysy, nos povoluje, nozdry se rozšiřují a hřbet nosu se rozestupuje. To nevypadá dobře. Vzdávám to. Zčásti. Sice jsem se na špinavé podlaze ještě úplně nepřevtělila, ale nevím, jak dlouho se tomu vydržím vzpírat. Vydechuju nosem. Nemám na vybranou. Opatrně otočím hlavu, maličko ji nakloním a vychrlím na ně vařící dech. 212

Pustí mě, začnou ječet a potácejí se pryč. Padnou na zem. Namáhavě se zvednu a podívám se na sebe do zrca­ dla. Kůže se mi rudozlatě leskne. Mám vystouplé rysy a protáhlý nos. Obličej mi střídavě bledne a tmavne jako plameny ohně. Zalapám po dechu, zaběhnu do kabinky a zabouchnu dveře. Hltám vzduch a snažím se zchladit plíce. Doufám, hrozně moc doufám, že ani jedna neviděla to, co jsem právě zahlédla v zrcadle.

25 ržím dveře rozechvělými dlaněmi. Skloním hlavu, zaslepenýma očima se zadívám na okopané špičky bot a opatrně mezi zuby nasávám vzduch. Záda mě brní, hrbím se. Musím se soustředit. Ze všech sil se snažím, aby mi nevyrostla křídla, nerozevřela se a neprotrhla mi košili. Lapám po dechu, bojuju se svými pudy, s každičkým vláknem v těle. Třesou se mi ruce, svaly mě pálí. Je to moc těžké, protože část mého já se už osvobodila... a zbytek chce následovat. Tentokrát je to přesně opačně. Tentokrát chci zůstat lidskou bytostí a přemoct drakii. Teď. Ne. Teď ne! Pohodím hlavou, vlasy mi vletí do pusy, vyplivnu je. Na opačné straně dveří se překřikují hlasy, ale já ne­ vnímám, co říkají. Dokážu ten vše spalující žár jen ztlumit. A pak ho uslyším. Jeho hlas. Jediný hlas, který bych slyšela, i kdybych byla mrtvá.

D

214

Kdybych hnila v zemi, zvedla bych se a odpověděla. Ten hlas na mě má silný účinek, rozdmýchává ve mně oheň. Zmocní se mě ještě větší strach. „Běž pryč!" žadoním. Hlas mám zastřený žárem a kou­ řem. Zahýbu čelistí a odkašlu si - snažím se zabránit tomu, aby se mi hlas úplně změnil a aby se mi upravily hlasivky. Will musí odejít. Nesmí mě v tomhle stavu vidět. J s i celá?“ Zabouchá na dveře. „Ublížily ti?" „Prý jestli jsme jí ublížily!" zabručí Brooklyn. „Se kouk­ ni na moji ruku! Popálila mi ji! Jen jsem se na ni podívala a ona hned zaútočila! Vylez!" Kopne do dveří, ty se otře­ sou a uhodí mě do rozechvělých dlaní. Uskočím. Kůže v obličeji se mi napíná, lícní kosti vystupují a protahují se, už se připravují na převtělení. Začínám prohrávat. Podívám se na ruce, při pohledu na měňavou kůži zaúpím. Vítězí nade mnou prastaré pudy. Potřebuju víc času. Proč se tady musel objevit zrovna teď? Vysunou se mi křídla, sice jen kousek, ale úplně to stačí. Slyším, jak se prodírají košilí. Bavlněná látka v ramenou povolí a sjede mi po rukách až k zápěstí. Křídla se rozvinou, pavučinkové membrány se napnou a radostně zavlní v předtuše letu. Sice jsem se ještě nepřevtělila celá, ale křídla by mě už ve vzduchu udržela. Vznesu se nad vykachlíkovanou podlahu. Chytnu se kluzkých stěn kabinky a pokouším se zklid­ nit třepetající rudozlatá křídla. Tělem mi projíždějí vlny horka. Zoufale se snažím převtělit do lidské podoby. Za­ tínám zuby, abych nevykřikla. Ze rtů mi unikne sten. 215

Jacindo! Otevři!" Pak je slyšet ještě jiný zvuk. Bouchnutí. Zavrzání po­ drážek na kachličkách. Strašlivá rána. Kabinka se třese. Ozve se zadýchané Jacindo..." Jeho hlas už ke mně nedoléhá zpoza dveří kabinky. Rozhlížím se. Mám srdce až v krku. Napjatě zamrkám a zvednu hlavu. Nade dveřmi na mě hledí Willova vyjevená hlava, pusu má otevřenou. Oříškové oči se mu mdle lesknou, jako by v nich při pohledu na mě něco pohasínalo. „Wille," dokážu ze sebe dostat. Mám plnou pusu páry, a tak mi je špatně rozumět. „Prosím." Skoro jeho obličej nepoznávám. Je pořád stejně hezký, ale jiný. Úplně jiný. Děsivý. A pak zmizí. Slyším jeho kroky - ztěžka dopadají na podlahu, utíkají ze záchodu. Utíkají pryč ode mě. Podle hodin nad ředitelovým stolem ještě neskončila sed­ má hodina. To musí být omyl. Nemohla jsem za tak krátkou dobu zradit kmen a přijít o všechno - o veškeré naděje, vyhlíd­ ky do budoucna i Willa. Ředitel položí sluchátko a znova se na mě podívá. Má výrazné modré oči a husté šedé obočí. Jeho pohled určitě u většiny studentů budí strach, ale se mnou nic nedělá. Zvlášť ne teď, když si Will dává dvě a dvě dohromady. Otupěle se dívám z okna na školní dvůr lemovaný pá­ sem červenohnědé hlíny, která je na rozpáleném slunci popraskaná a zvrásněná jako kůže starého člověka. Podařilo se mi převtělit do lidské podoby dřív, než učitelé začali zjišťovat, co se děje. Dočasně mě vyloučili, 216

přestože je Catherine ujišťovala, že jsme si nezačaly, že jako první zaútočila Brooklyn s kamarádkami. Několik holek ukázalo popáleniny jako důkaz svědčí­ cí proti mně. Zapalovač u mě sice nenašli, ale usoudili, že jsem ho spláchla do záchodu. „Už si pro vás jede máma." Přikývnu. Vím, že by už měla být zpátky. Slíbila, že nás dneska vyzvedne. Mám násobě červené tričko s logem školy. Ještě je cítit papírovou krabicí, ve které jsem ho dostala. Moje roztr­ žená košile už leží v koši. Všichni si myslí, že jsem si ji zničila v zápalu boje. Nehodlám to vyvracet. „Slečno Jonesová, naše škola se řídí přísnými pravidly. Platí tu zákaz rvaček a šikanování." Přikývnu. Skoro jeho slova nevnímám. Myslím jen a pouze na Willa. V uších mi pořád znějí jeho rychlé kroky, když ode mě utíkal. Říkám si, že mě určitě ne­ návidí. Postupně mi dochází, co se stalo. S každou další vteři­ nou mě popadne o něco větší hrůza. Protože se stalo ještě něco. Něco mnohem horšího než to, že mě Will nenávidí, i když to je taky strašné. Udělala jsem to. Ohrozila jsem všechny draki a drakie. Prozradila jsem naše největší tajemství. Schopnost, která nás už stovky let ochraňuje. Schopnost, o které nevěděli lovci ani enkrosové. O které se neměli nikdy dozvědět. Jenže teď o ní vědí. Tedy jeden lovec o ní ví. A to všechno kvůli mně. Zavřu oči. Chce se mi zvracet. Trpím, svrbí mě celé tělo. Řediteli neunikne, že trpím. I když si zdroj mého utr­ pení vykládá špatně. „Vidím, že je vám to líto. Výborně. 217

Aspoň si uvědomujete závažnost svého jednání. Doufám, že se od příštího týdne budete chovat slušně. Slečno Jonesová, jste na škole nová a nezapsala jste se dobře. Zkuste se nad tím zamyslet." Donutím se přikývnout. „Výborně. Počkejte na mámu na chodbě." Ukáže na dveře. „Až přijede, promluvím si s ní o vašem dočasném vyloučení." Vstanu a vyjdu z ředitelny. Pohybuju se zpomaleně a ochable. Jsem vyčerpaná z toho, jak jsem musela bojo­ vat sama se sebou. Padnu na židli. Sekretářka na mě upře přimhouřené oči. Bezpochyby se už rozkřiklo, že jsem zákeřná pyromanka. Založím si ruce na prsou, opřu se hlavou o zeď a čekám na mámu. Cekám a děsím se. Děsím se, co Will udělá. Řekne to tátovi? Bratrancům? Nebo mě prostě vyzve na souboj? Jak ho přesvědčím, že neviděl to, co viděl? Zvlášť když mě načapal, jak u nich doma slídím. Vlastně jsem ráda, že mě dočasně vyloučili. Jsem ráda, že Willa teď chvíli neuvidím a nedozvím se, co si o mně myslí. Tedy za předpokladu, že nestane s ozbrojenou par­ tou na prahu našeho domku a nepokusí se mě na místě zničit. Když se máma rozloučí s ředitelem, je už dávno po vyu­ čování. Oddychnu si, protože ze školy všichni odešli, na chodbě není ani noha. Vyjdeme z budovy a vydáme se k parkovišti. Máma se mnou nemluví. Zlověstně mlčí. Několikrát se na ni podí­ vám, chtěla bych se jí zeptat, jakou měla cestu, zajímalo by mě, jak to dopadlo s jantarem. Musím vědět, jestli je 218

í v I ’

; |

tahle část mého já opravdu ztracená bez ohledu na to, k čemu právě došlo. Tamra čeká v autě. Smetanovou pleť má posetou ru­ dými fleky. Určitě to není z toho, že jsme ji nechaly sedět na sluníčku. Brečela. Červené kraťasy a bílé tričko mluví za vše. Dnes odpoledne se mělo rozhodnout. V tom roz­ rušení jsem zapomněla, že dnes měl být její velký den. Na nic nečeká. Jak s to mohla udělat?" Obličej má v jednom ohni. „Ze jsem se vůbec namáhala. Nevybraly by mě, ani kdybych byla olympijská vítězka. Protože jsi na ně zaútočila!" Dotčeně, sykavě vydechnu. Vůbec neví, že jsem seji sna­ žila bránit. Zrovna tak si neuvědomuje, jak jsou ty holky zlé. Jenže stačí jediný pohled a okamžitě mi je jasné, že ne­ chce nic takového slyšet. „Tamro, je mi to vážně líto, ale „Tak tobě je to líto?" Sklíčeně zavrtí hlavou. „Takhle to dopadne pokaždý a je úplně jedno, kde zrovna bydlí­ me." Máchne rukama, hledá správná slova. „Proč se musí vždycky všechno točit kolem tebe?" Podívám se na ni. Hledím do stejných očí, jaké mám já. Mrzí mě, že jí nedokážu odpovědět. Mrzí mě, že to obvinění nedokážu vyvrátit. „Teď na to není vhodná chvíle. Nastupte si. Rychle," okřikne nás máma a nervózně se rozhlédne. Na parkoviš­ ti je ještě pár lidí. Vidí nás. Vklouznu na zadní sedadlo. Když máma zabouchne dveře, jsem už připoutaná. „Nebudete se hádat před lidma." Otočí se ke mně, v ruce drží klíčky. „S ředitelem jsem už mluvila. Nechceš mi vysvětlit, co se stalo?" Kousnu se do rtu. Pak prudce vydechnu a ret pustím. 219

Tohle se nedá nějak zlehčit. „Chtěly mě na záchodě zmlá­ tit." Pokrčím rameny, jako by to byla běžná věc. „Tak jsem se převtělila." Tamra zaskučí. Mámě poklesnou ramena. Otočí se a nastartuje. Ven­ tilací dovnitř proudí teplý vzduch. „Průšvih?" Převtělení tady znamená jedině průšvih. A taky že to průšvih je. „Schovala jsem se do kabinky. Neviděly mě. Nebo as­ poň nevědí, co viděly. Ale jednu jsem popálila. Aby mě pustila." Trhnu sebou. „Možná jsem jich popálila víc." Moje sestra je tak rozčilená, že se s ní úplně třese se­ dadlo. „To je teda paráda." „Tamro," napomene ji máma a hlasitě vzdychne. Chvě­ je se jí chřípí.,Jacinda to tady nemá lehké. Drží se lip, než jsme vůbec mohly doufat." Trochu sebou trhnu. Zajímalo by mě, jestli to máma myslí vážně. Nepřijde mi, že bych se „držela". Přijde mi, že jen tak tak přežívám. Máma zařadí jedničku a vyjede z parkoviště. „Třeba ti týden doma prospěje." „Týden doma?" Tamra se na mě otočí a probodne mě pohledem. „To tě dočasně vyloučili?" „Možná jsem na tebe, Jacindo, moc tlačila. Neměla jsem tě hned posílat do školy. Bylo toho na tebe moc," povídá máma dál. ,Já chtěla do školy," ozve se Tamra. „Byla hloupost doufat, že se změníš ze dne na den. Už je skoro konec května. Když to vydržíš do léta, tak na podzim už určitě -" „Copak mě nikdo neposlouchá?" vykřikne Tamra. 220

„Dneska mi nevyšlo něco, o co jsem hodně stála!" Bouch­ ne se pěstí do stehna. Máma se na ni vyděšeně podívá. Tamra vrtí hlavou, jako by to nechápala. „Proč se vždyc­ ky všechno točí kolem Jacindy?" „Tamro, to chce čas. Už brzy snaží se ji máma uchlá­ cholit. „Chceš říct, že brzy už budu mrtvá, viď?" přeruším ji vyčítavě. „Proč to neřekneš na rovinu? Ze moje drakie bude už brzy mrtvá. Nemohla bys toho nechat? Nemohla by ses přestat tvářit, jako že je smrt části mého já... moje smrt nevyhnutelná a že z toho máš radost? Proč mě ne­ můžeš přijmout takovou, jaká jsem?" Máma stiskne rty, má z nich jen tenkou čárku. Upřeně hledí před sebe. Tamra otráveně zabručí a zaboří hlavu do opěrky. V tu chvíli mi dojde, že ani po jedné nemůžu něco ta­ kového chtít. Sice jsou to jediné dvě blízké bytosti, které mám, ale vyšlo by nastejno, kdyby byly cizí. Nic mě s nimi nespojuje. Ztratila jsem Willa. Ukázala jsem svoji drakii. Odcizila jsem se rodině. A kmen mi chce ublížit. Nemám kam jít, nemám kam utéct. A tady zůstat nemůžu. Moje sestra jde dnes večer na rande. Ten samy večer, kdy mě Will měl vzít na nase první oficiální rande. No není to ironie? Večeře. Kino. Popcorn. To všechno Tamru čeká. Ale mě ne. Řekla bych, že se Will nestaví. Vzhledem k tomu, co se dneska stalo. A přesto mi, když se ozve zaklepání, poskočí srdce i žaludek. 221

Kluka, který nervózně přešlapu je v našem malém obý­ váku a otírá si zpocené dlaně do džínů, znám od vidění ze školy. Jmenuje se Ben. Je hezký, má pěkné oči. Je blonďatý a o něco menší než já a Tamra. Snažím se nemyslet na Willa a na to, co budu dělat, když on už všechno ví. Nemůžu předpokládat, že se bude tvářit, jako že nic neviděl. Každou chvíli se sem může přihnat v doprovodu svých příbuzných a odvézt mě pryč. Nad vodou mě drží jen vzpomínky na naše první setkání. Dodávají mi naději. Tenkrát mě pustil. Teď už mě zná, a tak by určitě nedovolil, aby mi někdo ublížil, určitě by mě nepředal příbuzným. Nebo snad ano? Vždyť s nimi nechce mít nic společného. Vždyť je nesnáší. Můžu jen doufat. Měla bych mámě všechno říct, aby­ chom z Chaparralu okamžitě odjely. Jenže já jí to říct ne­ dokážu. Nedokážu vyřknout slova, která by mě od Willa navždycky vzdálila. Vždyť spolu ani nechodíme. To roz­ hodně ne. Jacindo, jak ses mohla zachovat tak hloupě? Nemůžu jen sedět s rukama v klíně. Nemůžu své blízké vystavit takové hrozbě... Nemůžu spoléhat na to, že se Will nezachová tak, jak ho to naučili - tedy jako lovec a že mě neprozradí příbuzným. Sleduju z okna Tamru s Benem. Sedím mlčky. Je mi hrozně. Ne kvůli tomu, že Tamra jde na rande a já ne, ale proto, že jsem neměla tušení, že ji někdo na rande pozval. Netušila jsem, že sejí někdo líbí. Dnes jí nic říct nemůžu, abych jí nekazila večer. Možná zítra... Má pravdu. Vždycky se všechno točilo kolem mě. Teď mě ovšem napadá ještě jedna věc. Vyhrknou mi slzy. Brzy se už kolem mě nebude točit vůbec nic. Musím odjet sama. Musím být sama. Možná už navždy. 222

26 e pondělí ráno. Tamra se chystá do školy. Já jsem vzhůru, ale nevstávám. Tamra se strojí, ale já dělám, že spím. Z postele vylezu, až když Tamra s mámou odjedou. Usmažím si sýrovou omeletu, jakou dělával táta, a neteč­ ně si ji sním u ranní televizní talk show. Odpoledne už mám toho hrobového ticha plné zuby. Mám plné zuby toho, jak se mučím, jestli Will něco udělá nebo ne. Jdu se projít. Po pěti minutách se mi už tričko lepí na zpocené tělo. Dojdu ke golfovému hřišti. Zasta­ vím se, pasu se očima na rozlehlé zelené ploše - uprostřed suché rozpraskané krajiny vypadá docela nepatřičně. Uvelebím se na kraji odpaliště. Hladím trávu tak dlou­ ho, dokud se na mě šedovlasí důchodci ve špatně pad­ noucích kalhotách nezačnou podezíravě dívat. Slibuju si, že se tenhle týden pokusím znova proletět, a vyrazím zpátky. Cestou promýšlím plán: vniknu k Willovi domů a ještě jednou si prohlédnu tu mapu. Paní Hennesseyová zrovna na zahrádce zalévá kytky. „Aha, tak už vím.“ Zastavím se. „Prosím?"

J

223

„Maminka říkala, že jednu z vás dočasně vyloučili ze školy." Bezva. Jen jsem ji utvrdila v přesvědčení, že zahradní domek pronajala pochybné rodince. „Napadlo mě, že to budeš ty," dodá docela potěšeně. Prima. Chci co nejrychleji zmizet v našem domku. „Mám uvařený guláš, kdybys měla chuť," zavolá na mě. Zarazím se. „Co v něm je?" „Hovězí, cibule, mletá paprika. A trocha zakysané sme­ tany." Pokrčí rameny. „Ale jestli nemáš hlad... Udělala jsem ho hodně. Neumím vařit pro jednoho člověka." Zadívám se na ni. Měním názor. Třeba není zvědavá, ale jen osamělá. Zvlášť když v tom velkém domě sedí celé dny a noci sama. Nejspíš je osamělá. Jasně," odpovím. „V kolik mám přijít?" Ještě je teplý." Šourá se dovnitř. Po chvíli váhání vyrazím za ní. Druhý den nečekám na pozvání. Zajdu za paní Hennesseyovou krátce poté, co máma s Tamrou odjedou. Paní Hennesseyová toho moc nenamluví. Ráda vaří. A peče. Pořád. Nedělala si legraci, že neumí vařit malé porce. Hostí mě, jako bych byla nemocná a potřebovala vykrmit. Je to od ní hezké. V její společnosti se mi daří na Willa nemyslet. Zrovna u ní snídám francouzské toasty zalité sirupem a mocně posypané cukrem. Vtom zaslechnu jakýsi zvuk. Klepání. Položím vidličku na talíř. Paní Hennesseyová to taky slyšela. „To je u vás?" Zavrtím hlavou, vstanu a přejdu k oknu. „Kdo by to 224

tak mohl být?" poznamenám a vykouknu skrz žaluzie ven. U dveří zahradního domku stojí Will. Ztuhnu a začnu zvažovat, co udělám. Co kdybych si dřepla? Třeba by si nevšiml, že se za oknem něco hnulo. Na tohle nejsem připravená. Na něj. „To je tvůj kluk?" Nakloním hlavu na stranu. „Ne... Jo... Ne." Paní Hennesseyová se chraplavě zasměje. „No každo­ pádně je na něj hezký pohled. Tak utíkej za ním, ne?" Střelím po ní pohledem. „Co? Není to dobrý nápad?" zeptá se. „Čeho se bojíš?" Zavrtím hlavou až moc horlivě. „Ničeho." Jenže to je lež. Ano, bojím se. Bojím se, co mi řekne. Bojím se toho, co mi na holčičím záchodě neřekl, ale já mu to vyčetla v očích. A on teď ta slova zhmotní a vyšle je na mě jako šípy. Přitisknu se ke zdi a opatrně vyhlédnu ven. Dívám se, jak Will znova klepe. ,Jacindo?" volá na mě. Paní Hennesseyová se podívá rozevřenou žaluzií ven. „Proč se schováváš, když se nebojíš? Není zlý, ne?" „Ne. Neublížil by mi." Aspoň myslím, že by mi ne­ ublížil. Neudělal to, ani když jsme se setkali poprvé. Jenže teď... Zasupím. Schovám roztřesené ruce pod košili. Napíná se mi kůže. Prohledávám zahradu, jako bych čekala, že se za keřem ukrývají Willovi bratranci a že se na mě chystají vrhnout. Podívám se skrz žaluzii na oblohu. Nekrouží na ní žádné vrtulníky jako supi. Vzpomínám, jak se na mě Will díval nade dveřmi ka­ binky. Pořád musím myslet na to, jak se tvářil. Jak byl 225

vyděšený. Jak byl v šoku, když mě uviděl - holku, kterou měl rád a která se proměnila ve stvoření určené k odchy­ tu. Tvářil se úplně jinak, než když mě v drakijské podobě viděl poprvé. A právě proto se mi teď vzpouzí žaludek. „Tak na co čekáš?“ zeptá se paní Hennesseyová. Až to bude jednodušší. Až život nebude tak těžký. Jenže to se nikdy nestane, a tak se na paní Hennesseyovou nejistě usměju a vyjdu ven. „Ahoj Wille," pozdravím ho tiše. Rychle se otočí. Prohlíží si mě, jako by se chtěl o ně­ čem ujistit. O čem? To čeká, že se před ním převtělím? Ze se mu ukážu s křídly, planoucí kůží a tak dále? Zadívá se mi přes rameno. Je mi jasné, že za oknem vidí paní Hennesseyovou. „Pojď dál.“ Rychle kolem něj projdu do zahradního domku. Obejme mě ledový vzduch, který na moji rozpá­ lenou kůži působí jako balzám. Když máma s Tamrou odjely, nastavila jsem termostat na nižší teplotu, abych na kůži pocítila chlad, mrazivý vzduch. Ještě že jsem to udělala. Zvlášť když je tu teď Will. Slyším, jak za mnou zavírá dveře. Uprostřed našeho malého obýváku se otočím a stoupnu si přímo před něj. Zabořím ruce co nejhloub do kapes. Kraťasy mi sjedou o kousek níž. „Nemáš být ve škole?“ Dívá se na mě. Upřeně. Září mu oči. Dnes je má spíš zlaté než hnědé nebo zelené. Píchne mě u srdce, proto­ že si vzpomenu, že máma prodala jantar, že jsem přišla o část své dúše. Will se na mě vždycky díval pronikavě, ale dneska je jeho pohled jiný. Jako by mě viděl poprvé v životě. 226

Svým způsobem to tak opravdu je. Vidím to v jeho výmluvném pohledu. Ze jsem mu ublížila. Ze jsem ho zradila. Udělala jsem to a nemůžu před tím utéct. Trápí mě, že jsem mu ublížila. Trápí mě to víc, než by mě kdy napadlo. Trápí mě to stejně, jako když jsem přišla o tátu. Jako když jsem opustila kmen, Azurku a Nidii. Jako to, že mi drakie mizí mezi prsty. Jako to, že jsem zradila své blízké... i když mě chtěli podrazit a uříz­ nout mi křídla. „Udělal jsem si volno," vysvětluje, protože jsem se ho zeptala. „To tě táta nechá „Táty jsem se neprosil. Neprosím se ho skoro o nic. Když nepropadám, tak je mu to jedno." Prohloubí se mu rýhy u pusy. „Pro něj jsou přednější jiné věci." Poma­ lu pokývne hlavou. Stáhne se mi žaludek. „Určitě tušíš jaké." Křeč v břiše ještě zesílí. A je to tady. Klidně to můžu říct nahlas. Ať to mám z krku. Will ví, že já vím. „Váš rodinný podnik," vyhrknu. Stiskne rty, takže z nich má jen zamračenou čárku. Jo . Náš rodinný podnik se zaměřuje na lov tvých pří­ buzných." Nadechnu se. Nechci se na to ptát, ale musím to vědět. „Rekl jsi jim, že -" „Myslíš, že bys ještě byla mezi živýma, kdybych jim to řekl?" oboří se a vrhne na mě naštvaný pohled. Padnu na gauč. Chytím se za lem kraťasů. „Nejspíš ne." Zavrtí hlavou. „Vidělas, co máme doma v tom pokoji ,Jo," skočím mu rychle do řeči, protože se nechci bavit o pokoji plném loveckých trofejí. Ta představa mě vydě­ 227

sí pokaždé, když zavřu oči. „Vím, čeho jsou tví příbuzní schopní." „A přesto ses přihnala k nám domů?“ vybuchne. „To tě omrzel život?" „Neměla jsem na vybranou!" Překřížím si ruce na prsou a pevně si je stisknu jakoby na ochranu před jeho vztekem. Vzdychne a posadí se vedle mě. Blíž, než bych čekala. Blíž, než bych chtěla. Cítím vůni jeho mýdla. Jeho kůže. V hrudi mi pomalu roste žár. Pak v puse ucítím oheň. A v nose kouř. „Ty nepatříš k enkrosům, viď? Ty jsi... drak." Je vidět, že má s tím slovem problém. Málem se začnu smát. „Ne, nepatřím k enkrosům. A my nejsme draci. Už dávno ne. Jsme jejich potomci. Nazýváme se drakiové." „Drakiové." Pomalu pokývne hlavou a nakloní se ke mně. Vypadá rozzlobeně. „Doufám, že ses celou tu dobu dobře bavila." Jeho hlas je ovšem hebký jako peříčko, hla­ dí mě na kůži, která se probouzí k životu. „Ne." Záchvějů se. Nevím, jestli strachy, nebo štěstím. Možná obojím. Opravdu by neměl sedět tak blízko mě. „Nepřišlo mi to moc zábavný." „Ani mně ne. Taky jsi mi mohla říct -" „Mohla?" Promnu si čelo, přímo uprostřed, kde cítím tepavou bolest. „A tys přede mnou nic netajil?" Sice mám žaludek v jednom ohni, ale hlas se mi netřese. Zatváří se nesmlouvavě. „Cos čekala? Ze povím holce, na kterou musím v jednom kuse myslet, že mí příbuzní loví bájné tvory? Ze jsou posedlí lovem? Zabíjením, peně­ zi za rozsekaný -" 228

„Přestaň!" Zvednu ruku, zahýbu rty, abych se zbavila pachuti v puse, aby se mi přestal bouřit žaludek. Nechci znát podrobnosti. Nedokážu poslouchat, co jeho příbuz­ ní provádějí s mými blízkými. U čeho byl... Do čeho se možná sám zapojil. Stačí, že nedokážu zapomenout na to, jak jsem se ocitla ve strašidelném hradu, kterému on říká domov. „Ale tys to věděla," poznamená. „Už jsme se setkali." Nelítostně se na mě dívá. Zběsile ze sebe chrlí slova - kaž­ dé je jako bodnutí nožem. „Znalas mě z hor. Poznalas mě hned první den na chodbě." Dychtivě si prohlíží můj obličej, pak mi pohledem sjede na krk a tělo. Dívá se na mě jako tenkrát v jeskyni. Jako ve škole na záchodě. Jako by skrz lidskou kůži viděl drakii. „Muselas vědět, že ti neublížím. Když jsem ti neublížil napoprvé. Copak bych teď mohl?" Zvednu se a zamířím do kuchyně, protože od něj potřebuju získat odstup. Ale on mi ho nedopřeje. Jde za mnou. „Celou dobu jsem věděl, že jsi to ty. Tak si laskavě nic nenamlouvej" Oči se mu horečnatě lesk­ nou. Natáhne se ke mně a přitáhne mě k sobě, jako by mě chtěl políbit. „Co to říkáš?" Vytrhnu se mu a zajdu za kuchyňský ostrůvek. Jsem ráda, že nás dělí kus nábytku. Zamračí se a pronikavě se na mě podívá. „Pamatoval jsem si tě... Jen jsem nevěděl odkud. Poznal jsem, že jsi to ty." Kupodivu mě to nepřekvapuje. Viděla jsem mu to v očích - v obličeji - když jsem s Tamrou stála u skříněk na chodbě. Znova natáhne ruku. Tentokrát ho nechám, ať mě po­ 229

hladí. Nebráním se. Moje pleť pod jeho dotykem zavzdy­ chá. Hýbu rty, cítím na nich slanou chuť jeho kůže. Jeho hlas ve mně rozdmýchává oheň. „Pamatuju se na tebe. V té jeskyni jsi žhnula jako oheň a lesklá pleť ti hrála všemi barvami/' Nakloním se nad kuchyňský ostrůvek. Jeho slova mě hypnotizují. A stejný účinek má i jeho ruka na můj obličej. Jestli bude povídat dál, uvidí za chvíli drakii. „Řekni, žes na mě myslela. Ze na mě myslíš právě teď." Pohnu rty, ale nedokážu ze sebe vydat ani hlásku. Odtáhne ruku. Okamžitě se do mě dá zima. Připa­ dám si, jako bych byla o něco oloupená. Takhle si připa­ dám už hodně dlouho. Takhle jsem si připadala už před příjezdem do Chaparralu. Od svých jedenácti, kdy jsem se poprvé převtělila a ztratila se v sobě. Kdy mě všichni začali brát jako tu, která dští oheň. Moji rodiče. Moje se­ stra. Cassian. Viděli ve mně v prvé řadě drakii. A já jsem uvažovala stejně. Prostě jsem byla poslední drakie, která dští oheň. Až teď ve Willově přítomnosti si uvědomuju, že jsem něco víc. Ze jsem někdo, koho nesvazují pravidla kmene, rasy, rodiny. Že mě ostatní mohou mít rádi takovou, jaká jsem. Bez ohledu na to, jestli jsem drakie, nebo ne. „Myslela jsem na tebe," zašeptám. Nepoznávám svůj hlas. Patří někomu jinému. Někomu statečnému, něko­ mu, kdo se chystá poslechnout volání svého srdce a hod­ ně riskovat. „Nikdy jsem na tebe nepřestala myslet." A pochybuju, že někdy přestanu. Odměnou mi je další pohlazení. Políbí mě. Něžně mi přejede pusou po rtech, ale já vím, že v sobě skrývá tou­ hu, že se jen snaží ovládat. Je to ve vzduchu jako blížící 230

se bouřka. Dýchám mu na rty. Začne mě líbat vášnivěji, přitiskne mi ruce ke spánkům. Na chvíli na ten burácivý vichr zapomenu. Zakloní mi hlavu a já ho chytnu za vy­ stouplé svaly na rukou. Líbí se mi, jak se ke mně tiskne. Najednou mi jeho rty připadají studené, přímo ledo­ vé. Uvědomím si, že to není jím, ale mnou. Začínám se rozpalovat. Úplně sálám. Zalapám po dechu, vytrhnu se mu, zaběhnu za kuchyňský ostrůvek a oběma rukama se chytnu tvrdé hrany. Bouřlivý vichr se utiší. Will za­ tím neví, co všechno umím, a já bych mu to teď nerada předváděla. Dýchá přerývaně, hruď se mu rychle zvedá. Vysloví mé jméno tak dychtivě, že zavřu oči. Když je znova otevřu, vy­ padá o něco klidněji, vyrovnaněji. Natáhne ke mně ruku. Tentokrát necítím tak silné nutkání prchnout. Jeho oči mi slibují hledané útočiště. Vezmu ho za ruku a on mě odvede do obýváku. „Tak povídej," vybídne mě. Jeho třpytivé oči prahnou po pravdě. „Chci o tobě vědět úplně všechno." Vždyť už všechno ví. Zná moje velké tajemství. Lo­ gicky - kvůli kmeni, kvůli našemu druhu - bych si toho měla nechat co nejvíc pro sebe, ale nedokážu to. Teď už ne. Nedokážu před ním nic tajit. Před klukem, který mě tolikrát zachránil. V horách. U něj doma. Dokonce i ten­ krát ve škole. Kdyby mi chtěl ublížit, udělal by to už dáv­ no. Kdyby mě chtěl zradit, nedíval by se na mě takhle. Nedokázal by to předstírat. Nechci, aby nás něco rozdě­ lovalo. Je čas vyjít s pravdou ven. „Moje máma a Tamra... nejsou jako já. Nejsou... drakie." Zmateně se na mě podívá a stiskne mi i druhou ruku. 231

Rozpovídám se. Vysvětlím mu, jak náš kmen funguje, jak žijeme, jak se převtělujeme. Jak nám evoluce poskytla tu vůbec nejlepší ochranu, protože se umíme převtělit do lidské podoby. „Když se bojíme nebo když nám hrozí ne­ bezpečí, ztratíme lidskou podobu. Je to náš obranný me­ chanismus... převtělíme se do drakijské podoby, ve které jsme silnější a můžeme využít veškeré naše schopnosti. Proto jsem se začala převtělovat, když na mě na záchodě zaútočila Brooklyn." Chvíli mlčíme. „Říkala jsi něco o zvláštních schopnos­ tech. Co umíš?" zeptá se. Uhnu pohledem. „No, už sis asi všiml." Teď přijde to nejtěžší. Přitom by to nemělo být tak těžké. Už ví, že jsem drakie, ale následující informace bude úplně jiného druhu. Nejsem obyčejná drakie. Jsem drakie, která budí respekt i mezi drakii. Zhluboka se nadechnu a podívám se mu zpříma do očí. „Dštím oheň." Zatváří se zmateně. Jak ráda bych mu zahladila tu vrásku na čele. „Blbost. To už dneska nikdo neumí. O dštění ohně neexistuje jediný „Nejspíš mě příroda obdařila recesivními geny." Neusměje se. Jeho ruka se zastaví těsně nad mým ob­ ličejem. Nepohladí mě. Vidím na něm, že mu to začíná docházet. „Tenkrát na schodech... jsi měla tak žhavou kůži. A teď... tvoje rty..." Obličej mi hoří i přesto, že mě jeho slova studí a roz­ hořčují. Přikývnu. ,Jo. Když mi dáš pusu, tak se prostě... rozpálím." „A... co z toho vyplývá? Ze lehnu popelem, když se 232

budeme líbat?" Tváří se vyjeveně. „Proto ses mi vyhýbala. Proto jsi utekla tu noc, co jsme se líbali." Nechám si pro sebe, že jsem utekla pokaždé, a ne jen tu noc. Sáhne si na rty, jako by si vzpomněl, jak jsem před chvílí měla teplou pusu. Zasměju se. Zní to zkroušeně. Nejradši bych se hanbou propadla. „Mohla bych ti ublížit, jen kdybych z pusy vypusti­ la oheň nebo kouř," přiznám. Aspoň si myslím, že to tak je. Hladí mě na ruce. Jsem ráda, že se mě chce dotýkat po tom, co jsem právě řekla. Obrátí mi ruku. Přejíždí mi prsty po rýhách na dlani. „A dál?" Podívá se na mě zpod těžkých víček. „Co ještě bych o tobě měl vědět?" „Moje kůže odmlčím se, polknu. Skloní hlavu a přitiskne mi rty na zápěstí. Ten polibek je heboučký jako pírko. „Co je s ní?" „Vždyť víš. Už jsi to viděl," zasípu. „Mění se. Barva -" J e jako oheň." Zvedne oči a řekne ta dvě slova, která pronesl tenkrát na skalní římse nad šumícím jezerem za­ haleným ledovou mlhou. J si krásná." „To už jsi mi jednou řekl. V horách." „A taky jsem to tak myslel. A myslím to tak i teď." Zasměju se, ale moc přesvědčivě to nezní. „Takže to znamená, že se na mě nezlobíš." „Zlobil bych se, ale nemůžu." Zamračí se. „Měl bych." Posune se na gauči blíž ke mně. Zaboříme se do opraných polštářů. „To přece nejde." „Co nejde?" Chytnu ho za límeček košile. Je tak blízko, že si můžu důkladně prohlížet proměnlivou barvu jeho očí. 233

Dlouho nic neříká. Už zase se na mě dívá tak, že bych se nejradši hanbou propadla. Chvíli mám dojem, že mu duhovky žhnou a že má místo zorniček štěrbiny. „No, aby se lovec zamiloval do kořisti," zašeptá. Cítím tlak na prsou. Nasaju vzduch do plic. Říkám si, že to je skvělé, ale je mi trapné to říct nahlas. Přestože mi právě vyznal lásku. Miluje mě? Vrtá mi to hlavou. Upřeně se na něj dívám a říkám si, jestli to myslí vážně. Ale proč by to nemyslel vážně? Proč by to nechal dojít tak daleko? Proč by se obrátil zády k vlastní rodině? Už zase se na mě dívá tak zoufale a dychtivě. Vzpomí­ nám, jak jsem s ním seděla v autě, on mi ošetřil ránu na dlani a pohladil mě na noze. Rozbolí mě z toho břicho. Rozhlédnu se. Jsme nebezpečně sami. Jsme víc sami než tenkrát na schodech ve škole. Dokonce víc sami než při našem prvním setkání na skalní římse. Olíznu si rty. Jsme sami a tentokrát nás od sebe neodtrhne žádné zvo­ nění. Ještě víc mě ovšem zneklidňuje fakt, že už nás ne­ rozděluje žádné tajemství. Žádné překážky. Ze nás nemá co zastavit. Zadržím dech. Cítím na rtech jeho rty. Jsem si jistá, že takhle blízko jsem ještě k nikomu neměla, že jsem nikdy nebyla tak zranitelná. Líbáme se tak dlouho, do­ kud vystačíme s dechem. Oba jsme rozpálení a zardělí. Tiskneme se k sobě na gauči. Něžně mi hladí holá záda pod košilí, pečlivě mi prsty prozkoumává každý hrbolek páteře. Záda mě brní, protože se mi hned pod kůží chvějí křídla. Nasaju studenější vzduch z jeho pusy a vpustím ho do rozžhavených plic. 234

Vůbec mi nevadí, že se zarazil a že se dívá, jak moje kůže střídá barvy, ani že se dotýká mého měnícího se ob­ ličeje. Líbá mě. Na tvářích, na nose, v očních koutcích a s povzdechem přitom zbožně šeptá mé jméno. Sjede mi rty na krk, zasténám, nahrbím se. Myslím jen na něj. Ještě nikdy jsem nebyla tak blízko obloze. Je to jen díky němu. Udělám k obědu toasty se sýrem, jeden pro mě a dva pro něj. Hranolky doma nemáme, ale ve špajzu objevím skle­ nici nakládané zeleniny. „Tohle bylo to nejlepší jídlo, jaké jsem kdy jedl." Napi­ je se. Podívá se na mě přes okraj skleničky s džusem. „To je tím italským sýrem,“ poznamenám a spolknu poslední sousto. „To je kuchařkou." Usměju se a uhnu očima. Posloucháme hudbu. Povídáme si. Líbáme se, dokud se moje kůže nezačne zlatorudě třpytit. Dokud není hor­ ká na dotyk a mě nespaluje vnitřní žár. Přestane mě líbat a prohlíží si mě. Nakloní se ke mně, přičichne mi ke krku. Jako bych byla něco, co by rád ochutnal. Přejíždí mi dla­ němi po rukách... takže se rozhořím ještě víc. „Takhle reagují všechny drakie, které dští oheň?" ze­ ptá se, mrkne na mě a podrží mou ruku v široké dlani. „Nebo za to můžou moje kouzelné ruce?" Zavrtím hlavou. „Nevím. V našem kmeni jsem jediná." Vrhne na mě zkoumavý pohled a přestane se smát. „Opravdu?" Přikývnu. „Proto jsme odtamtud odjely. Máma tvrdí, že tam pro mě nebylo bezpečno." 235

Stiskne mi ruku. „Chtěli ti ublížit?" Při vzpomínce, že se mi chystali uříznout křídla, se záchvějů. Vezmu ho za ruku a přiměju ho, aby povolil sevření. „Ne. Ne tak, jak si myslíš. Jen se mi chtějí plést do života." Vzpo­ menu si na Cassiana a znova se záchvějů. „Chtějí si mě přivlastnit." Nakrčí čelo. J a k to myslíš?" „Nemáš zas tak špatné informace. Všichni si mysle­ li, že drakie, které dští oheň, vyhynuly, že už neexistují. Jenže pak jsem se objevila já. Jako první po mnoha ge­ neracích." Pokrčím rameny, snažím se svá slova zlehčit. „A chtějí další. Další drakie, jako jsem já. To je celé." O uřezání křídel raději pomlčím. Aby si nemyslel, že jsme barbaři. I když by mi to vzhledem k tomu, co jsou jeho příbuzní zač, mohlo být jedno. Jenže mně to jedno není. Stydím se, že se mnou mí bližní chtěli tak krůtě naložit. Dlouho se na mě dívá - přísně, pronikavě, přemýšlivě. Pak mu to dojde. Už chápe, jak si kmen hodlá obstarat další drakie, které dští oheň. Oříškové oči má najednou sytě zelené. Zanadává. „Takže kmen očekává, že -" „Všichni ne," skočím mu rychle do řeči. Nidie si to podle mě nepřeje. Možná proto nás tenkrát v noci ne­ chala utéct. Neschvalovala by to ani Azurka, ani několik mých dalších kamarádů. „Náš alfa samec pro mě vybral svého syna. Cassiana..." Zatváří se tak, že sebou trhnu. Přejedu mu prsty po hřbetu ruky. „Vždyť se nic neděje." Nakloním se a políbím ho na koutek pusy. „Teď jsem tady. S tebou. Nenajdou mě." Tedy až na Cassiana. Ten už mě našel. Ale jeho teď řešit nebudu. Vrátí se až za několik týdnů. 236

Proplete si se mnou prsty. „Slib mi, že odsud neod­ jedeš." Zadržím dech a podívám se mu do očí. Je mi jasné, že se musím rozhodnout. Ale ne jestli se vrátím ke kmeni. To už vím. Tam se vrátit nemůžu. Musím si promyslet, jestli zůstanu tady v Chaparralu a zapomenu, že jsem chtěla najít jiný kmen. Will by mi mohl pomoct s útěkem. Myslím, že by mi pomohl, kdybych ho poprosila, kdybych ho přesvědčila, že je to nutné. Kdybych mu vysvětlila, že si pro mě brzy přijde Cassian. Záleží mu na mně, takže by to pro mě udělal, i když nechce, abych odtud odjela. Stiskne mi ruku. „Slib mi to." „Slibuju," zašeptám. I když bych nic takového slibovat neměla. I když si tu jedna část mého já nebude připadat v bezpečí. Právem. Aspoň že nemusím odjíždět kvůli drakii. Ta totiž díky Willovi neuchřadne. Společně můžeme před celým svě­ tem utajit, co jsem zač. Řekla bych, že spolu bychom do­ kázali naprosto cokoliv. A máma s Tamrou by si mohly žít po svém. Tak by to bylo pro všechny nejlepší. Z dáli k nám doléhá zvláštní zvuk. Přerývané jíkavé pí-pi-pí. Je to ten stejný pták. Nebo nějaký podobný. Jako tu noc, co pršelo. Hlupáček, který si neuměl najít úkryt. „Co je to?" zeptám se. Zatváří se zmateně, ale pak to taky uslyší. „Pouštní křepelka. Její křik je docela výrazný, viď? Ve městě se ob­ jevuje, jen když se udělá vedro. Hledá potravu a vodu. Druha." Z nějakého důvodu se opět záchvějů. 237

,Je ti zima?" Tře mi ruce. Zima mi nebyla od té doby, co jsme se sem přistěhova­ ly. Netřesu se zimou. „Ne, ale radši mě obejmi.1' Odpoledne se za mnou staví Catherine. „Stýskalo se ti?“ zeptá se sarkasticky jako obvykle, hodí batoh na zem a padne vedle mě na postel, jako by k nám chodila odjakživa. „Připadám si jako zločinec jen proto, že tě znám. Pořád se mě někdo ptá, jestlis Brook­ lyn opravdu popálila." „Popálila?" Povytáhnu obočí. Catherine si dá pod hlavu polštář. „Dost se to celý nafouklo." Zacuká jí pusa. „Možná za to můžu já." „Bezva. Tak to ti děkuju." „Nemáš zač." „Tím pádem jsem ve škole odepsaná." Poprvé mi to není jedno. Jestli tu mám zůstat a úspěšně se začlenit do kolektivu, tak by pár kamarádů nebylo na škodu. Aby se ze mě nestal vyvrhel. Zvlášť když Tamra chce ve škole vynikat. „Děláš si srandu? Jsi hrdinka." Na rtech jí zacuká úsměv. „Podle mě máš šanci na titul královny příštího ročníku." Krátce se zasměju, ale pak mi dojde, co vlastně řekla. Příští ročník. Budu tady ještě? S Willem? Ta představa je příliš lákavá, abych jí uvěřila. „No. Rutledge dneska nebyl ve škole," poznamená a vytrhne stránku z kroužkového bloku. Jo?" Chci, aby to znělo nenuceně. Jo-o." Pořádně to slovo protáhne a významně na mě upře modrozelené oči. „Ale jeho bratranci ve škole byli, 238

takže s nima nikam nejel. Zajímalo by mě..." Zvedne hla­ vu, dlouhá zubatá ofina jí spadne do očí. „Kde asi byl?" Pokrčím rameny a začnu nehtem oloupávat hrot tužky. „Zato vím, kde byl podle Xandera," povídá dál. Rychle se na ni podívám. „Xander se s tebou bavil?" „To je, co? Ze by mě ostatní začínali brát?" „Kde podle něj Will byl?" „Samozřejmě že s tebou." „Se mnou?" Navlhčím si rty. „To říkal?" „V podstatě jo. Odchytil mě ve studovně. Chtěl si to ověřit." Polknu. Není mi pomoci. Xander si myslí, že toho moc vím, a můj vztah s Willem na tom nic nezmění. „Co proti tobě má?" zeptá se Catherine. „Nevím," pokrčím rameny. „No, já z něj mám docela vítr. Připomíná mi mámina bývalého přítele Chada. Má zrovna tak ostrý pohled. Na Chada jsme nakonec musely zavolat policajty." „To se v mém případě nestane." Catherine zavrtí hlavou. Sice je mladá, ale už zažila svoje. Jacindo, to nemůžeš vědět. Nikdy nemůžeš tvrdit, že někoho dobře znáš. Věř mi." „To máš pravdu," zašeptám. Přeju si, aby to bylo přes­ ně opačně... Přeju si, abych na každém okamžitě pozna­ la, jaký je. Aby neexistovala lež, přetvářka, masky. Přitom bych sama bez masky dlouho nepřežila. Po dni stráveném s Willem moje kůže ještě hřeje a slabě září. Mám dům pro sebe. Catherine zůstala na večeři, ale odešla, ještě než máma vyrazila do práce. Tamra se potom 239

odjela učit se spolužáky. Sedím na posteli, čtu Jak zabít ptáčka. Ta knížka se mi líbí, ale už půlhodinu koukám na stejnou stránku. Nemůžu se soustředit. Slyším tiché škrábání na okno. Nevěnuju tomu po­ zornost. Říkám si, že to bude jen větev. Která se pohupuje v neexistujícím větru... Zamrazí mě. Sklouznu z postele a podívám se na okno mezi mojí a Tamřinou postelí. V matném světle lampičky vidím za roletou stín. Představím si Xandera. Napadne mě, že už si to domyslel a že si pro mě jde. Will mu po­ chopitelně nic neřekl, ale on na to přišel sám. Pak si vzpomenu na kmen. Na Cassiana. Na Severina. Zhluboka se nadechnu. Roztáhnou se mi plíce. Ne­ vzdám se bez boje. „Kdo je to?“ zeptám se. Ten zvuk je čím dál hlasitější. Mám dojem, že někdo zápasí se síťkou proti hmyzu. Je slyšet bouchnutí a pak třaslavé škubnutí. Síťka odpadne. „Kdo je to?“ zeptám se znova. Mám pusu plnou dýmu, nadouvají se mi tváře a ze rtů se mi dere velký oblak kouře. Brní mě záda, protože se mi pod kůží hýbou křídla, plazí se jako zvířata, která hledají, kudy by se dostala ven. Okno se otevře. Roleta zachřestí a zavlní se. Moje kůže se taky zavlní. Zaplaví mě vlna horka. Otevřu pusu, chys­ tám se dštít oheň. Roleta vyletí nahoru. V okně se objeví Willova hlava. Dívá se na mě zářivýma očima. „Ahoj," vydechne. „Wille!" doběhnu k oknu a podržím roletu, aby mohl vlézt dovnitř. „Co blbneš? Málem jsem dostala infarkt." „Viděl jsem tvoji ségru, jak jde pryč, ale říkal jsem si, že bych neměl klepat. Máš mámu doma?" ,Je v práci." 240

Zazubí se, vleze dovnitř a uvolněně mě obejme. „Takže tě mám celou pro sebe." Usměju se a přitisknu se k němu. Jsem šťastná, že jsem mu chyběla jako on mně. Sice jsme se dneska už viděli, ale vedle něj si teď připadám silnější - okolní svět už mě tak neděsí a neničí. Sedneme si na zem a zády se opřeme o postel. Vez­ meme se za ruce a začneme si povídat. Vypráví mi o své rodině. O svých bratrancích. O všech. Dokonce i o svých strýcích a ještě dalších bratrancích. Jenže mně dělá sta­ rosti Xander. „Xander mě strašně nenávidí," přizná Will. „Proč?" Mlčí. Cítím, jak je celý napjatý. „Protože mě táta i strej­ dové... mají radši." Ja k to?" Vzdychne. Je vidět, že ho to moc trápí. „Nechci o tom mluvit -" J e n mi to pověz," naléhám. Musím zjistit, co je Xan­ der zač. „Protože jsem v něčem lepší než on." „V čem?" zeptám se, přestože mi vnitřní hlas našeptá­ vá, ať přestanu, ať se ho nevyptávám. Protože to ve sku­ tečnosti nechci vědět. Jacindo, jsem lepší lovec." Ruka mi v jeho dlani ztuhne. Podívám se na ni. Divím se, že se k němu tisknu tak důvěřivě. Zvedá se mi žaludek. Pokusím se mu vytrhnout. Protože tohle je na mě moc. Jak se s tím mám vyrovnat? Pevně mi tu ruku stiskne. Jacindo, nechci ti lhát. Jsem nejlepší stopař z celé rodiny. Někdy mám pocit, že se na 241

vás dokážu naladit... Neumím to vysvětlit. Takhle si při­ padám pokaždé, když se přiblížím k Přikývnu. Je mi to jasné. Proč se tenkrát na chodbě choval tak, jak se choval - že mě ucítil, dřív než mě uviděl. „To je dobrý," zašeptám. Opravdu mi to nevadí. Jestli ho to ke mně táhne i z tohohle důvodu, tak mu to nemůžu mít za zlé. Zvlášť když po něm toužím stejně jako moje vyprahlé plíce po kyslíku. Protože chci svou drakii udržet při životě. „Proto jsi pro ně tak důležitý." Jo." Přikývne. Do čela se mu nahrnou medově hnědé vlasy. Jenže mně to nikdy nepřipadalo správné. Nikdy jsem si nemyslel, že draci, ehm drakiové, jsou nebezpeční a že je nutné je zabíjet. To se mi totiž táta snaží namluvit. Od té doby, co jsme se viděli v horách, jsem je na drakijskou stopu nepřivedl. Nemůžu. Už to nikdy neudělám." Usměju se. Říkám si, jestli jsem do Chaparralu náho­ dou nepřijela právě kvůli tomuhle. Kvůli Willovi. Kvůli sobě. A kvůli všem drakiům. Nakonec přijde řeč i na obávané téma. Doufala jsem, že se mě na to Will nikdy nezeptá. Sama jsem si o tom tématu zakázala přemýšlet. Protože znamená hodně ne­ radostnou vyhlídku. „Kolika let se vlastně dožíváte?" Opře se hlavou o po­ stel a podívá se na mě. J e pravda, co se proslýchá?" Jsem tak klidná. A uvolněná. A nenucená. Takhle se v jeho blíz­ kosti chovám pokaždé. Jako by se mě na nic nezeptal. Jako by se právě nezeptal, jak dlouho budu žít. „Opravdu můžete žít i nekonečně dlouho?" „Nejsme nesmrtelní." Pokusím se o smích. Nepovede se mi to. „Nemůžeme žít nekonečně dlouho." Chvíli mlčí. Dál se na mě klidně dívá. Prozrazuje ho 242

jen lesk jeho očí. Je mu to jasné. Je mu jasné, že sice ne­ jsme nesmrtelní, ale že pořád máme k obyčejným smrtel­ níkům daleko. „Kolika let se dožíváte?" Navlhčím si rty. „To je pochopitelně různé „Tak kolika?" „Nejstarší drakii v našem kmeni, Nidii, je tři sta osm­ desát sedm." Na zlomek vteřiny vypadá zaraženě. Pak se zatváří jinak. Rozvážně. „Ale to je dlouho i na nás. To je výjimka. Průměrně se dožíváme tak dvou set... tří set let," dodám rychle. „Průměrně," zopakuje po mně. Mluvím dál, jako by na to - na propast, kterou jsem mezi námi právě vytvořila - mohl díky mě zapomenout. Jako bychom se už tak nepotýkali se spoustou překážek. „Všichni si myslíme, že Nidie žije jen silou vůle. Je pro náš kmen hrozně důležitá. Moc ji potřebujeme, a ona se pro­ to drží naživu." Chabě se zasměju. Vadí mi, že Will mlčí. „V kolika začneš vypadat staře?" Rozpačitě pokrčím rameny. „No, my nikdy nevypadá­ me... staře." Každopádně ne tak jako lidé. „Na kolik vypadá ta Nidie?" Kousnu se do rtu. „Na pětapadesát nebo šedesát," zalžu. Není to pravda. Nidie vypadá spíš na pětačtyřicet. V životě jsem neviděla drakiho nebo drakii, kteří by vy­ padali na víc. Prostě nestárneme jako lidé. Máma stárne jen proto, že už dlouho potlačuje svoji drakii. „Takže až já budu šedivý šedesátník, ty budeš vy­ padat..." „Mladší," doplním. Mám v krku knedlík. Ne proto, že Will bude vypadat starší nebo že už nebude tak hezký. 243

Ale proto, že s tím nebudu moct nic dělat. Jen budu při­ hlížet, jak chátrá, slábne a umírá. „Nebudeme se radši bavit o něčem jiném?" Vytrhnu ruku z jeho sevření a prohrábnu si zacuchané vlasy. Dou­ fám, že neviděl, jak jsem si nenápadně otřela oči. Je slyšet, jak se otvírají vchodové dveře. Urychleně vyskočíme. Tamra vejde do pokoje pár mi­ nut poté, co Will vylezl oknem ven. Sedím na posteli, snažím se tvářit nenuceně a nedívat se na okno, kterým Will zmizel. Snažím se nemyslet na naše poslední slova, na výraz v jeho obličeji... ani na to, jak mi běhá mráz po zádech, protože on zemře o hodně dřív než já. Až do dnešního dne jsem o tom odmítala přemýšlet, nikdy jsem se dalekou budoucností nezabývala. Jenže když to teď vím - když vím, že mě Will miluje, že odsud nikdy neodjedu a že s ním chci být už navždy - nedokážu se ubránit strachu. Zarývá do mě své tesáky. Protože ve Willově případě to „navždy" zas tak dlouho nepotrvá.

244

27 robudí mě vůně kávy a slaniny. Zavětřím. Ne. To voní párky. Stoprocentně. A smažená vajíčka. Podívám se na Tamřinu prázdnou postel na opačné straně pokoje a pak na budík. Je čtvrt na devět. Ta vůně se vznáší všude kolem. Promnu si oči a zvednu se na lok­ tech. Říkám si, jestli máma náhodou nezapomněla vy­ pnout kávovar. Kručí mi v břiše. To ovšem nevysvětluje, proč tu voní jídlo. „Tak teď už to vím,“ vyděsí mě hluboký sametový hlas. Vyskočím a popadnu polštář, jako by to byla zbraň. Na prahu stojí Will. Napije se z kovového termohrnku. Šedé tričko mu obepíná ramena a hrudník tak doko­ nale, že se mi tají dech. „Co víš?“ zeptám se napjatě. „Ze jsi krásná i po ránu." „Aha,“ řeknu přihlouple a přehodím si zacuchané vla­ sy přes ramena. Jsem si jistá, že nevypadám dobře, zvlášť když právě vstávám. Ne že by mi jindy na vzhledu záleže­ lo, ale stejně... Copak někdo vypadá k světu, když zrovna vylézá z postele? „Tys přišel," zašeptám.

P

245

J a k vidíš." J e to silnější než ty, viď?" Ja k vidíš, tak jo." Nevadí mi to. Vlastně jsem ráda. „Udělal jsem ti snídani," dodá. „Ty umíš vařit?" zeptám se ohromeně. Zazubí se. „Nezapomínej, že jsme doma sami chlapi. Máma umřela, když jsem byl malej. Skoro si ji nepama­ tuju. Musel jsem se naučit vařit." „Aha," pípnu a narovnám se. „Počkej. Jak ses sem do­ stal?" „Dveřma." Napije se a podívá se na mě, jako by mi hro­ zilo nebezpečí. „Tvoje máma by se měla naučit zamykat." Zvednu obočí. „Copak by tě to odradilo?" Usměje se. „Vždyť mě znáš." Asi ho už opravdu znám. Vím, jak mu je, když odmí­ tá dělat, co se od něj očekává. Vím, jak mu je, když pro své blízké představuje zklamání. V tomhle směru jsme na tom stejně. Přestane se usmívat. Jenže existujou i jiný nebezpečí -" „A zamčené dveře by mě před nima ochránily, viď?" Okamžitě zalituju, že jsem mu to připomněla. Mrzí mě, že se mu v obličeji mihnul stín a oči mu ztmavly dozelena. „Ale no tak," zkouším to. Vylezu z postele. Musí za­ pomenout, že existují temné síly, které mi chtějí ublížit... a rozdělit nás. Ze on s některými dokonce bydlí v jed­ nom domě. Možná s těmi nejhoršími. Kmen si nepřeje mou smrt. Dokonce ani enkrosové pro mě neznamenají bezprostřední nebezpečí - zatím to jsou jen anonymní postavy zahalené mlhou, skrytí strašáci. Za hrozbu bych 246

je považovala, až kdyby mě lovci chytli a vydali mě do jejich spárů. „Radši tohle téma nebudeme rozvíjet," navrhnu a obe­ jmu ho kolem pasu. Přitiskne mě k sobě tak pevně, že zalapám po dechu. „Nechci, aby ti někdo ublížil. Nikdy." Z toho, jak to řekl a jak mě drží - tak zoufale a urput­ ně - se roztřesu. Sevře se mi žaludek. Napadne mě, jestli náhodou neví něco víc. Jestli mi řekl všechno. Co by mi tak mohl tajit? Nechci na to myslet. Přitisknu se hlavou k jeho teplé hrudi. Jeho měkká bavlněná košile je moc příjemná na dotyk. „V tom případě mě pusť, nebo mě rozdrtíš," do­ bírám si ho. „Tak pojď," vybídne mě, vezme mě za ruku a odvede mě do kuchyně. „Umírám hlady. Najíme se." Řekl to normálním hlasem. Sametovým a hlubokým. Vyrovnaným. Po tom zvláštním tónu už v něm nebylo ani stopy. Pak mě napadne, že jsem si to nejspíš vymyslela. „Will už nebyl několik dní ve škole." Sestřina neškodná poznámka mě donutí zvednout hlavu od knížky. Tamra se učí na koberci u postele. Po­ zorně mě sleduje. Ruka s propiskou se jí zastaví těsně nad papírem. Jo?" zeptám se. Jsem pyšná, že se mi podařilo zachovat klid, že jsem jí na to neskočila. „Třeba zase někam jel." „To teda nejel. Jeho bratranci ve škole byli." Vida, už ví o jejich rybaření. Jen netuší, co ve skutečnosti loví. Pokrčím rameny a začnu si číst. Za chvíli už slyším, 247

jak Tamra něco píše, a úlevně vydechnu... Doufám, že jsem v téhle zkoušce obstála. Paní Hennesseyová naštěstí o Willových návštěvách pomlčela. Doufám, že šije hodlá nechat pro sebe. Jsme tak trochu spojenci. „Mluvila jsi s ním?" Vida, tak Tamře to nedá. Teď to bude těžké. Vždyc­ ky mi vadilo, když jsem měla sestře lhát. Jenže kdybych jí řekla pravdu, musela bych jí povědět i spoustu jiných věcí a na ty teď není vhodná chvíle... na to teď nejsem připravená. „Ne." „Hm. Tak to asi princ na bílém koni není.“ Zadívá se mi do očí. Odolám a nezačnu Willa obhajovat, že je víc než princ. „Nemrzí tě to?“ zeptá se. „Ne. Na prince jsem nikdy moc nevěřila." „Nepovídej." Pokrčí rameny. Nemůžu si pomoct, mu­ sím myslet na Cassiana. Tamra ho dřív považovala za prince. Nejsem si jistá, jestli ho náhodou nepovažuje za prince i teď. „Musíš si zvyknout, že některý žabáci se v prince nepromění." Zabručím. „Co Ben?" zeptám se, abych zavedla řeč na jiné téma. „Ale jo, dobrý." To znamená, že ji Ben moc nebere. Přece jen to není Cassian. Podle mě má Cassiana plnou hlavu, i když se zařekla, že na něj nebude myslet. Cassiana v nadživotní velikosti. Skoda. Kdyby s někým chodila, přišla by na jiné myšlenky a přestala by si dělat starosti kvůli tomu, jestli jí to tady zkazím. Tedy jestli jí to zkazím ještě víc, než se mi zatím povedlo. Nový přítel by také navozoval zdání normálnosti, po kterém ona tak touží. 248

Možná bych jí měla říct, jak to s Willem je. Možná bych jí měla vysvětlit, že tu chci zůstat, že chci, aby nám tu bylo dobře. Ze mám Willa moc ráda... že ho mám více než ráda. Ze tu díky němu můžu zůstat. Vzdychnu. Bylo by to na dlouhé povídání. Delší, než o jaké teď stojím. Stejně to Tamra zítra zjistí, protože se pro mě Will staví a půjdeme na rande. „Ale jeden kluk se mi líbí ještě víc,“ řekne, dřív než se jí odhodlám svěřit. Podívám se na ni. ,Jo? Ze bys konečně našla prince?" „Hmm. Možná." Přikývne, ale nijak to nerozvede. Ne­ tlačím na ni. Neřekla by mi víc, než by chtěla. V tomhle si jsme podobné. Žijeme vedle sebe už dost dlouho, ale srdeční záležitosti spolu zásadně nerozebíráme, protože by se nám ani jedné nelíbilo, co ta druhá skrývá v srdci. Jenže se známe příliš dobře, a tak toho před sebou stejně moc neutajíme. Dívám se na ni. Jsem rozhodnutá tu zásadu porušit. Otevřu pusu, ale nevydám ze sebe ani hlásku. Některé zvyky prostě nejdou jen tak odbourat. Nejsem připravená jí povědět o Willovi. Právě teď mám to hřejivé tajemství ukryté hluboko v srdci. Je to nádherný motýl, kterého se mi podařilo ulovit a kterého teď opatrně držím v dlaních. Tamra se to brzy dozví. A já si toho překrásného mo­ týla zatím nechám pro sebe a pokusím se ho nezničit. Další den se u nás Will neukáže. Nepřekvapuje mě to. Říkal, že půjde do školy... Nedala jsem mu pokoj, dokud to neslíbil. Nechci, aby měl kvůli mně průšvih, nebo aby ho dokonce vyhodili. Navíc na sebe nechci jeho příbuzné zbytečně upozorňovat. 249

Den se krátí a po Willovi stále není ani vidu. Jsem zklamaná, protože mi to samé slíbil už několikrát, a přes­ to se pokaždé stavil. Večer máme jít na rande, ale čas se bez něj dost vleče. Zajdu za paní Hennesseyovou. Chvíli se spolu díváme na televizi. Ona si pak jde zdřímnout a já zamířím zpátky domů. Natáhnu se na postel a začnu psát úkoly. Chemii mám za chvíli hotovou. Chystám se na geometrii - vzo­ rec pro výpočet kořenů kvadratické rovnice jsme brali už před dvěma roky, takže příklady řeším, jako když bičem mrská. Vtom něco zaslechnu. Tiché cvaknutí. Vrzání podlahy. Kůže se mi nadšením napne, zavlní a zachvěje. Will. Odložím tužku, posadím se a nervózně si prohrábnu vlasy. „Ahoj, mami!" Jsem si jistá, že to není máma, ale pře­ sto na ni zavolám. To pro jistotu. Nic. Ticho. „Paní Hennesseyová?" Vstanu, dojdu ke dveřím a podívám se do obýváku. Vchodové dveře jsou otevřené. Pouštějí dovnitř slunce a v jeho svitu tančí smítka prachu. O kousek dál se třpytí voda v bazénu, ta modř je tak zářivá, že mě z ní bolí oči. „Wille?" odvážím se křiknout. V hlase mi je slyšet na­ děje. Jdu dál, rychle se rozhlédnu po prázdné kuchyni. To pro případ, že by nám Will chystal svačinu. Nic. Vykouk­ nu do zahrady. Zklamaně protáhnu pusu. Po Willovi není nikde ani vidu. 250

Pomalu zavřu dveře. Překontroluju, že jsou opravdu zavřené. Kůže se mi dál vlní, překypuje energií. Takový příval energie obvykle pociťuju jen ve Willově přítomnos­ ti. Jenže Will by mi na volání odpověděl. Dívám se na dveře a třu si ruce - mám husí kůži, i když je takové vedro. Urychleně zamknu. To ticho je tísnivé a skličující. V domku je až podezřele velký klid. Z toho tepla se mi vlní kůže, už je docela horká. Určitě by mi pomohlo, kdybych se vykoupala. Chci si sundat košili. Otočím se, že si dojdu pro plavky. Zaječím.

28

Z

atnu zuby, abych nezačala křičet. Nerada bych probu­ dila paní Hennesseyovou - určitě by se sem okamžitě přihnala. „Ahoj Jacindo." Ten hlas mi nahání takový strach, že ho cítím až v mor­ ku kostí. Věděla jsem, že tahle chvíle jednou přijde, a stejně na ni nejsem připravená. Vždyť mi dal pět týdnů. Pořád­ ně polknu. Bude těžké ho přemluvit, ať podruhé odjede beze mě. V plicích se mi hromadí kouř. Rozšiřuje se mi průdušnice, otéká z horka. Budu se bránit. Žár v mém těle ještě zesílí, když si představím, že mě čeká uřezání křídel... že mě Cassian chce odvézt domů, abych trpěla. „Vypadni," zachraptím. Vykulí oči. Zorničky se mu ztenčí tak, že místo nich má jen úzké svislé čárky. „Máma ti to řekla, viď?" pronese rozhodným hla­ sem. Jo," odseknu. „Řekla." „Neví všechno. Nezná mě... Neví, co cítím. Nikdy bych 252

tě nenutil, abys dělala něco proti své vůli, a nikdy, nikdy v životě bych nedovolil, aby ti někdo ublížil." Jeho slova mě rozzuří. Jsem si jistá, že lže. Vyletí mi ruka, chci mu vlepit facku, aby se přestal tvářit tak upřím­ ně. Stejně se tvářil i minule, a to mi lhal do očí. Chytne mě, stiskne mi zápěstí. Jacindo „Nevěřím ti. Dal jsi mi slovo. Pět týdnů -" „Pět týdnů bylo moc. Nemohl jsem to vydržet, musel jsem tě vidět.“ „Protože jsi lhář,“ nedám se. Už nevypadá tak nad věcí. Je na něm vidět, že to pro­ žívá. Ví, že nemluvím jen o těchhle pěti týdnech. Zavrtí hlavou. „Dejme tomu, že jsem ti neřekl všechno. Ale to na celé věci nic nemění. Nikdy ti neublížím. Chci tě ochra­ ňovat," řekne, jako by mu to bylo opravdu líto. „Tak s tím klidně můžeš začít," vybídnu ho. Zatne zuby. „To můžu. Můžu jim v tom zabránit." Snažím se mu vykroutit. Pustí mě. Třu si zápěstí a probodávám ho pohledem. Jenže já jsem si tady zvykla." Protáhnu prsty a hned zase zatnu ruce v pěst, pořád mám sto chutí se s ním utkat. Jestli mě donutíš k návratu, tak ti to nikdy neodpustím." Zhluboka se nadechne, výrazně se mu přitom zvedne hrudník. „To nechci." „Odjedeš beze mě? Necháš mě na pokoji?" Začnu si dělat naděje. Zavrtí hlavou. „To jsem neřekl." Jistěže ne," ušklíbnu se. „A jak si to teda představu­ ješ?" Zmocní se mě panika, že tu chce zůstat a že se tím pádem dozví o Willovi a jeho příbuzných. „Není důvod, proč bys tu měl zůstávat." 253

Tmavé oči se mu lesknou. J s i tady ty. Dám ti víc času. Nikdy mezi lidi nezapadneš. Určitě si to rozmyslíš." „Nerozmyslím!" „Neopustím tě! Copak nechápeš, že bez tebe nemů­ žu žít? Jsi jiná než ostatní." Jeho hlas je jako hromobi­ tí. Divoce máchne rukou. Vyjeveně na něj zírám, bolí mě oči. „Nejsi cvičená opice, která udělá, co se jí řekne. Máš v sobě oheň." Trhaně se zasměje. „To se mi povedlo. Opravdu v sobě máš oheň. Jacindo, jsi něčím zvláštní. Jako jedinou tě beru vážně, všichni ostatní mi jsou ukra­ dení." Upřeně se na mě dívá, skoro nedýchám. Přijde mi, že by mě k sobě nejradši přitiskl. Rychle uskočím. Je to k neuvěření, ale tváří se dotčeně. Svěsí obrovské ruce podél těla „Dám ti větší volnost. Čas, aby sis uvědomila, že tohle -" ukáže na obývák není nic pro tebe. Potřebuješ mlhu, hory, oblohu. Létat. Jak tady bez toho můžeš vydržet? Bez toho přece nepřežiješ. A jestli ti to ještě nedošlo, tak si to určitě časem uvědo­ míš," prohlásí klidně, možná dokonce vyrovnaně. Představuju si Willa. Říkám si, že on je teď mojí ml­ hou, oblohou, vším. Nejen že tady dokážu přežít, já jsem se tu dokonce zamilovala. Jenže to se Cassian nesmí ni­ kdy dozvědět. „Tady je to tisíckrát lepší než doma. Uřezání křídel, o kterém jsi mi příhodně zapomněl říct Jacindo, k tomu nikdy nedojde." Popojde ke mně. Skloní hlavu a zadívá se mi do očí. „Máš moje slovo. Když se se mnou vrátíš, nic se ti nestane. To bych radši umřel." Jeho slova se mi proženou hlavou jako ledový vítr. „Ale tvůj táta -" 254

„Můj táta nebude alfa samec donekonečna. Jednou převezmu vedení já. A všichni to moc dobře vědí. Poslech­ nou mě. Slibuju, že budeš v bezpečí." Můžu mu věřit? Zvlášť po tom co právě řekl? Když mu uvěřím a bude to chyba, zaplatím za to příliš vyso­ kou cenu. Zaplatím za to životem. „To budeš čekat tak dlouho, dokud s tebou neodjedu po dobrém?" Chci mít v tomhle směru jasno. „Nebudeš mě nutit? Ani se za žád­ ných okolností nikomu neukážeš?" „Počkám. Jak dlouho budeš chtít," slibuje. Počká. Jenže tu bude pořád někde číhat. Někde poblíž. Bude mě sledovat. A já o tom někdy ani nebudu vědět. Je to zvláštní, jak je najednou všechno jinak. Nejdřív jsem si myslela, že tady nevydržím. A ted odsud nechci odjet. Hlavně kvůli Willovi, ale taky proto, že jsem se zařekla, že poslechnu mámu s Tamrou. Ať je jednou po jejich. Nemůže být všechno tak, jak bych si to představo­ vala. Když budu silná a chytrá, tak to moje drakie zvlád­ ne. A Will tomu pochopitelně může napomoct. Stačí pár pus. Úsměv. Nebo když mi zlehka přejede rukou po kůži. A moje drakie okamžitě ožije. Navíc to už před ním ne­ musím tajit. Střední školu nějak přežiju. Kvůli mámě a kvůli Tamře. Po maturitě můžu odjet s Willem. Až se osvobodí od svých příbuzných. Jde o pouhé dva roky. Podrobnosti ještě promyslíme. Jak a kam pojedeme. Poprvé od příjez­ du sem si začínám dělat naděje. Nedovolím, aby mi to Cassian překazil. „Tak to se nedočkáš," prohlásím slavnostně. „Protože já si to nerozmyslím." Cassian tajemně protáhne koutky. Jako by věděl něco, 255

co já nevím. Je mu osmnáct, ale mně přijde, že je mezi námi rozdíl několika let. „Situace se mění. Lidi se taky mění. Risknu to." Zavrtím hlavou. „Uvidíš. Nerozmyslím si to." Odjede odsud. Nebude moct čekat donekonečna. I když tvrdí něco jiného. Jednou povede kmen. Nebude tu dva roky zaclánět. I když o mě tak stojí. „Uvidíme." Podívám se na hodiny, které blikají nad televizí. „Měl bys jít, než se vrátí máma." „Máš pravdu." Přejde ke dveřím. „Tak zatím ahoj, Ja­ cindo." Neodpovím. Přece se nebudu tvářit, že jsme dospěli tak daleko, že si říkáme zdvořilosti. Nejsme přátelé. Ani zdaleka ne. A nikdy nebudeme.

256

29 pět odpoledne k nám do pokojíčku nakoukne máma. Jacindo, co by sis dala k večeři?" Přehodila si směnu, aby s námi mohla aspoň jednou strávit páteční večer. Cítím se trochu provinile. Tak se snaží a nakonec tu dnes zůstane sama. Tamra totiž taky něco má. Žádný div. A já jsem ještě ani jedné neřekla, že jdu na rande s Willem. Máma se na mě teď dívá v domnění, že stráví příjemný večer aspoň s jednou dcerou. Tamra si zkouší oblečení. Prozradila nám jen, že se někam chystá s kamarády. Nevyptávala jsem se. Stejně bych nevěděla, o koho se jedná, i kdyby mi to řekla. Ale vzhledem k událostem posledních dnů to roztleskávačky asi nebudou. Ohrne nos nad hezkou propínací halenkou a hodí ji na postel. Já bych si ji na rande s Willem klidně vzala. Nadechnu se. „No, já mám na dnešek taky něco domluvenýho," přiznám. Tamra se rychle otočí. Jo ? “ zeptá se máma. Překříží si ruce na prsou a vejde

V

257

do pokoje. „A s kým?" zeptá se potěšeně. Že by se dcera, se kterou to má tak těžké, konečně srovnala? Že by si tu začala zvykat? Že by si tu našla kamarády? „S Willem." Raději pomlčím, že se jedná o rande. Není nutné ji hned děsit. „S Willem?" vloží se do toho Tamra. „Není to trochu... blbost?" Máma nakrčí čelo, jako by usilovně přemýšlela. „To kvů­ li němu na tebe zaútočily ty holky na záchodě, ne?" Vida, Tamra už mámu důkladně informovala. „Před ním..." Se převtéluju. Jako by to bylo obscénní slovo, které ne­ dokáže vyslovit. „Už se před ním umím ovládat," zalžu. Pořád lepší než říct, že už se před ním ovládat nemusím. Máma se na mě přísně podívá. „Nepřeju si, abys s ním chodila," řekne rychle a rozhodně. ,Já si to taky nepřeju," přidá se Tamra, jako by mi mohla něco zakazovat. „Ty do toho nemáš co kecat," okřiknu ji. Určitě se zlobí, že jsem jí lhala, když se mě předtím na Willa ptala. Asi jsem jí měla říct pravdu, neměla jsem si to nádherné tajemství nechávat pro sebe. „Způsobil nám jen samy potíže -" Bodnu prstem do vzduchu. Je n kvůli němu jsem tady ochotná zůstat! To kvůli němu jsem odsaď neutekla! Měly byste být rádi, že jsem ho poznala." Není to tak úpl­ ně pravda. Máma s Tamrou jsou pro mě taky důležité... ale jsem moc naštvaná, abych to přiznala. Máma sebou trhne, zamrká. Je bledá v obličeji. Jacindo," vydechne tiše. Jako bych řekla něco strašné­ ho. Nebo ještě něco horšího udělala. 258

„No co je? Myslíš, že mě nenapadlo, že odsaď uteču?" zeptám se. „Než jsem poznala Willa, bylo to tady pro mě k nesnesení. Bez něj bych tu nevydržela ani den!" Tamra něco znechuceně zamručí a otočí se ke skříni. Máma mlčí. Je bledá, vypadá vyděšeně. Je vidět, že přemýšlí, že si to snaží srovnat v hlavě. Dívám se na ni. Doufám, že pochopí, v co vkládám naděje. Chci, aby po­ chopila, že už se tu cítím lip, že dokud budu mít Willa, nemůže se nic stát. Smutně, lítostivě zavrtí hlavou. „Nemůžeš s ním cho­ dit, je to moc nebezpečné." Kdyby věděla, jak je to nebezpečné. ,Jak myslíš," odseknu a rozhodím rukama. ,Jen mě dál drž v bublině! Nebo mě uč doma! Protože moji drakii probudí každý kluk, kterého budu mít ráda... který se mi bude líbit!" vyhrknu, přestože si to nemyslím. Podle mě to dokáže jedině Will. Je na něm něco zvláštního. Dělá se mnou divy. To by žádný jiný kluk nedovedl. Máma zavrtí hlavou. Jacindo -" „To mám radši chodit s klukem, který se mi hnusí?" Jistěže ne," odpoví rychle. „Ale možná bys měla s ran­ děním počkat, až tvoje drakie -" „Umře?" vyštěknu a skočím jí tak do řeči. J á vím." Roztáhnu prsty ve vzduchu. „Už se nemůžeš dočkat, viď? Nemůžeš se dočkat dne, kdy mě budeš moct nazvat lid­ skou bytostí." Moc to bolí. Jako rána, která se nechce hojit, zůstává otevřená a teče z ní krev. Vědomí, že nejsem taková, jakou by mě chtěla, že musím být někým, kým nechci, aby mě měla ráda... V očích mě pálí slzy, protože je to všechno tak nespra­ 259

vedlivé. Zhluboka se nadechnu. „A napadlo tě někdy, že třeba neumře? Ze drakie nepatří k té části mého já, kte­ rou můžeš jen tak zabít? Ze to jsem já? A hotovo? Já Jacinda. Ze. To. Jsem. Já." Položím si ruku na srdce. „Podle tebe by tady moje drakie měla uchřadnout, jenže já dštím oheň! Vymykám se všemu, co se o nás ví." Zavrtí hlavou. Vypadá unaveně. Staře a docela vystra­ šeně. „Nikam s ním nepůjdeš." Zatnu pěsti, až mě zabolí kosti. „To nemůžeš -" „Co nemůžu? Být tvoje máma?" vybuchne. Její janta­ rové oči jsou najednou plné života. „To nikdy nepřestanu, tak se s tím koukej smířit." Pochopitelně má pravdu. Má mě ráda a udělá cokoliv, jen aby mě ochránila. I když se kvůli tomu budu trápit. Udělá, co bude nutné. Překřížím si ruce na prsou a zachmuřeně stisknu rty. Já taky udělám, co bude nutné. Za dvě minuty se pro mě má stavit Will. Vylezu oknem ven a tiše ho za sebou zavřu. Máma v kuchyni chystá koktejl a něco k zakousnutí. Měly jsme se spolu dívat na film. Cítím máslovou vůni a slyším, jak v hrnci zběsile puká popcorn. Naštěstí pře­ kryje hluk, který dělám. Tamra odjela před půl hodinou. Byla na mě tak na­ štvaná, že mi ani nepopřála dobrou noc. Běžím kolem bazénu. Paní Hennesseyová se dívá z okna, za zády jí bliká modré světlo televize. Zamávám jí. Dou­ fám, že nevypadám jako uprchlý vězeň. V tom letu se mi dech z pusy přímo dere. Will právě vysedá z džípu. Když mě uvidí, přestane se 260

tvářit napjatě. Uvolněně se usměje. „Ahoj. Chtěl jsem pro tebe zajít „To je dobrý. Jedem." Otevřu dveře na straně spolu­ jezdce, dřív než k nim stihne dojít, a naskočím dovnitř. Sotva popadám dech. Pomalu nasedne, zvědavě si mě přitom prohlíží. Ne­ trpělivě bubnuju prsty do stehen. „Stalo se něco? Chtěl jsem se představit tvojí mámě „To není dobrý nápad." Rychle se podívám na náš dům. Mámu nikde nevidím. „Radši pojeď pryč." Pomalu, nejistě přikývne. „Dobře." Vidím, že není nijak nadšený - chtěl ukázat, že je sluš­ ný kluk. Škoda že mu to nemůžu dovolit. Jenže mně je jasné, že by to na mámu nezabralo. Teď ne. „Stýskalo se mi po tobě," poznamenám. Doufám, že mu tak zvednu náladu. „Dnešek se vlekl." Zasměje se. „A mně se zas stýskalo po tobě. Klidně jsem mohl jít za školu, ale tys -" J á vím, já vím." Zavrtím hlavou. Je n nechci, abys měl kvůli mně problémy." „Neboj, nebudu. Navíc v pondělí už jdeš taky do školy." Nastartuje. Auto se rozjede. Úlevně vydechnu. Koneč­ ně vyrážíme na rande. Pozoruju čím dál větší tmu. Zarytě mlčím, nechám se hypnotizovat mihotavými světly protijedoucích aut. Už nemyslím na mámu, ale na někoho jiného. Na někoho, kdo je s největší pravděpodobností někde tady. Doufám, že ne moc blízko. Říkám si, že splní dané slovo. Že se bude držet stra­ 261

nou. I kdyby mě viděl s jiným klukem. Ale stoprocentně jistá si tím nejsem. Ohlédnu se. Lepí se na nás nějaké auto. Řidiče nevi­ dím. Tím pádem nevím, jestli to náhodou není Cassian. Za chvíli nás předjede. Vzdychnu. „Proč mám pocit, že tě unáším? Nemám ve zpětným zrcátku vyhlížet policejní majáčky?" Jela jsem s tebou dobrovolně." Donutím se usmát. „Podle mě tě nezatknou," utahuju si z něj. „Výborně. Tak ,podle tebe‘, jo? To zní slibně." Trhne sebou a usměje se. „I když možná ne. Přece jen mi je osm­ náct „Tobě je osmnáct? Ale vždyť chodíš do druháku." Na okamžik se zatváří rozpačitě. „Před pár lety jsem ve škole hodně zameškal. Půlku sedmý a celou osmou třídu. Byl jsem nemocný." „Nemocný?" zopakuju po něm. Právě mi připomněl, že může umřít. Ničí mě to. Rozdělí nás to, vytvoří to mezi námi určitou zeď. Xander říkal, že Will byl nemocný, ale v životě by mě nenapadlo, že to bylo něco vážného. „A jak? Teda co ti bylo..." Pokrčí rameny, jako by o nic nešlo, ale nepodívá se na mě. Hledí na silnici před sebou. „Měl jsem leukémii. Ale teď už je to dobrý. Vyléčil jsem se." „Byls... byls na tom hodně špatně?" „Tak rok jo. Prognóza nebyla -" Náhle se odmlčí, jako by toho prozradil příliš. Už zase mám ten divný pocit. Dojem, že mi něco zatajuje. Ze si něco nechá­ vá pro sebe. Chvěje se mu brada. „Ale to je teď jedno. Nejsem snad kus chlapa?" Mrkne na mě. „Nevypadám snad zdravě?" 262

To tedy vypadá. Vypadá jako silný mladý muž. Jenže všechno není takové, jaké to vypadá. To vím lip než kdo­ koliv jiný. „Doktoři dnes dokážou hotové zázraky." Už zase se soustředěně dívá na silnici. Jsem si jistá, že přede mnou něco tají. Možná mi to nikdy neřekne. I když proč by přede mnou něco skrýval? Vždyť jsme toho na sebe pro­ zradili už tolik. Co by tím sledoval? Přikývnu. Dává se do mě zima. Nelíbí se mi, že mi něco zamlčuje. Zrovna tak se mi nelíbí představa, že jsem o něj mohla přijít. Ze bychom se nikdy nepotkali. Ze by mě v té jeskyni našli jeho příbuzní a já bych teď už nežila. A on přece může umřít. Umře. Jistě, ne hned teď, ale jednou. Dlouho přede mnou. Ve spáncích mi tepe tupá bolest. Zaryju do ní prsty. Tohle je naše první rande. Nechci ho kazit, a tak změ­ ním téma. „Kam vlastně jedeme?" „Máš ráda řeckou kuchyni? Je to docela daleko, ale ta restaurace opravdu stojí za to. Dělají skvělý hummus. Naše první rande musí být něco extra." Zazubí se a po očku se na mě podívá. „Konečně, viď?" Usměju se, ale rty mám studené a rozechvělé. Chvíli se mi daří dál usmívat. Aspoň nějakou dobu můžu předstí­ rat, že je všechno v nejlepším pořádku. Ze Cassian není nikde tady... a že na mě v dáli za touhle pouští nečeká kmen. Ve zpětném zrcátku vidím světelný obrazec. Zavrtím se. Ta záře je tak ostrá, že musím přimhouřit oči. Pověsilo se na nás nějaké auto. Jede těsně za námi. Tentokrát nás nechce předjet. 263

Buší mi srdce, cítím ten rychlý tlukot až v uších. Ne­ můžu si pomoct, okamžitě mě napadne, že to je Cassian. Nebo v horším případě někdo jiný z kmene. Severin. Cas­ sian by se podle mě nechoval tak nápadně. Už si to se mnou jednou vyříkal. Možná mě sleduje, ale zpovzdálí, určitě by na sebe takhle neupozorňoval. Slíbil to. Dám si ruce na klín, zatnu pěsti a podívám se na Wil­ la. Vezme mě za ruku, proplete si se mnou prsty a stiskne mi je. Čerpám z jeho dotyku sílu. Pocit bezpečí. Je to zvláštní. Ze si připadám v bezpečí vedle lovce drakiů. Ale je to tak. Nemůžu se přesvědčovat o opaku. Ani se o to už nepokouším. Stejně tak nemůžu popírat, že bych tu možná mohla zůstat. Navždy. Tady v poušti. Ze bych tu vedle Willa mohla přežít a že by mi tu dokonce mohlo být dobře. To auto za námi zatroubí. Napne se mi kůže, docela to bolí. „To se na nás lepí schválně?" zeptám se. Doufám, že jen zbytečně panikařím, že jsem jen po Cassianově nedáv­ né návštěvě paranoidní. Will přísně sevře rty. ,Jo." „Kdo je to? Co chce?“ „To je Xander." Zamrazí mě u srdce. Plíce se mi rychle roztáhnou. „Aha." To už by bylo lepší, kdyby za námi jel Cassian. V jeho případě bych aspoň věděla, co můžu čekat. Will se na mě podívá. „Nemusíme zastavovat. Dá nám pokoj. Nechci, aby ti byl nablízku. Je to moc nebezpečné." „Ne," zavrtím hlavou. „Měli bysme zastavit. Proč by ne? Bylo by mu podezřelé, kdybys mě před ním skrýval -" „Vždyť jsme na rande -" 264

„Zastavíš, ať to máme z krku? A na rande vyrazíme hned potom." Zamávám rukou. „Ať je po jeho Auto naplní jeho drsný smích. Je to dost rozpačitý zvuk. „Co tě tak pobavilo?" „Tobě to ještě nedošlo, viď?" Dívám se na něj, na jeho výrazný profil. „Co mi mělo dojít? Nechceš mi to vysvětlit?" Dál upřeně hledí přímo před sebe. „Ze tě chce,“ za­ bručí nakonec. Trhnu sebou. „Mě?" Mám pocit, jako bych právě do­ stala facku. „Proč?“ „Protože si myslí, že něco tajíš. Podle něj toho moc víš. Myslí si, že jsem ti všechno řekl. A navíc se mnou musí v jednom kuse soupeřit.'* Protáhne si nad volantem dlou­ hé prsty. „Narodili jsme se jen tři měsíce po sobě." To jsem nevěděla. „Chodí o třídu níž, protože jezdí často na lov. Kdyko­ liv se mu naskytne příležitost. Je tím tak posedlý, že se ně­ kdy vypraví úplně sám, dokonce i Anguse nechá doma." Překvapeně zvednu obočí. ,Je to šílenec, já vím. Takhle blbne od té doby, co..." Zarazí se. „Od té doby, co...?“ „Co jsem zjistil, že umím vystopovat drakie, a stal jsem se pro ostatní nepostradatelným. Na rozdíl od něj." Při jeho zmínce o tom, že je stopař - nejlepší z celé ro­ diny - mi zatrne. Kolik drakiů asi díky němu pochytali nebo zabili? Nicméně se dokážu vžít do jeho situace. Pro­ tože vím, jaké to je, když vás někdo využívá, když si vás 265

cení jen proto, že něco umíte... a ne proto, jací jste, nebo proto, jací byste chtěli být. „Soupeříme spolu už od narození. Můžou za to naši tátové. A dědové." Pokývne hlavou. „Asi to je normální. Asi chtěli, abysme byli silnější. Dřív byl lov mnohem ne­ bezpečnější, protože jsme neměli na pomoc techniku. Hodně lovců se z výprav nevrátilo." To vím. Tedy vím, že drakiové nikdy nebyli tak zra­ nitelní jako teď. Lovci jsou mnohem lstivější a děsivější a nás pořád ubývá. Žijeme v době síťometů, terénních aut a komunikačních systémů, díky kterým nás snadno obklíčí a zajmou. Pozbýváme dračích vlastností, které nás po celé generace ochraňovaly. Já jsem ovšem vý­ jimka. Teď mají převahu Will a jemu podobní Záchvějů se. Nechci takhle uvažovat. Nelíbí se mi, že nás v duchu stavím proti sobě. Mě a jeho. Část mého já se děsí, že to tak bude pořád. „Xander mě nenávidí." Pokrčí rameny, jako by na tom nebylo nic zarážejícího. To je mimo mé chápání. Máma sice provedla, co pro­ vedla, a mezi mnou a Tamrou panuje napětí, ale vědomě by mi neublížily. Na to je mezi námi příliš silné pouto. Will sundá nohu z plynu a podívá se na mě. „Oprav­ du mám zastavit? Při první vhodné příležitosti to na tebe zkusí. Už proto, aby mě naštval." Překřížím si ruce na prsou. Zvednu bradu. „Nic na mě zkoušet nebude. Nejsem hračka, o kterou se přetahují dva malí kluci. Zastav." Přesto se mi v žaludku zahnízdí stísněný pocit, stočí se mi tam jako had. 266

To proto, že jsem se právě dozvěděla, proč se v Xanderově blízkosti necítím dobře. Už to není jen matné tušení. Když auto zpomalí, srdce mi sevře ledová hrůza. Jestli se Xander dozví pravdu, udělá všechno, aby mě zničil a nejen kvůli tomu, kdo jsem, ale také aby ublížil Willovi. Jsem si tím naprosto jistá. Ten dojem mi pomalu proniká pod kůži. Zastavíme na parkovišti u rychlého občerstvení. Ve vzduchu je cítit mastný pach slaniny. Will nechá motor běžet. Cekáme v zadní části parkoviště, docela daleko od několika aut zaparkovaných u vchodu. Vedle nás zastaví obrovský džíp. Okýnko na straně spolujezdce sjede dolů a já přes Willa nakouknu dovnitř. Vepředu sedí Xander s Angusem a dost nepřirozeně se usmívají. Chovají se tak uvolněně a mile, až je mi z toho špatně. „Stavovali jsme se u tebe,“ křikne Xander. „Tvůj táta říkal, žes někam vyrazil." ,Jo." Will mi stiskne ruku. „Dneska něco mám.“ „To vidím." Xander pokývne hlavou, ale nespouští ze mě oči. .Jedeme na Velkou skálu. Nechcete se přidat?" „Máme jinej program." Angus ohrne masité rty. „To jsi teda rychle pod pan­ toflem." Jak já ho nesnáším. „Drž hubu," vyhrkne Will a chce zařadit rychlost. Vtom si všimnu, že se na sedadle za Willovými bratranci někdo pohnul. Něčí ruka se chytne opěrky za Xanderovou hlavou. „Počkej," syknu. Ze zadního sedadla vykoukne Tamřina hlava. 267

„Tamro!" zavolám na ni. Skoro na Willovi ležím, abych dobře viděla. Tak ona kamarádí s Xanderem? To o tomhle kluko­ vi mluvila? Tohle je její nový objev? Už chápu, proč ne­ chtěla, abych šla na rande s Willem. Tušila, že bychom se mohly potkat. Kdybych s ní trávila víc času, kdybych se nenechala dočasně vyloučit ze školy - kdybych se o ni víc zajímala - mohla jsem tomuhle vývoji událostí zabránit. Bouří se mi žaludek. Měla jsem se sestře víc věnovat. Kdy­ bych jí řekla pravdu, věděla by, jaké nebezpečí nám hrozí. Stisknu Willovi ruku. Tamra se na mě zazubí. Oči se jí rozpustile lesknou. Je ve svém živlu. Ví, že mi vadí, že se s těmihle kluky kama­ rádí. „Nazdar Jacindo. Takžes nakonec mámě utekla." Rychle se podívám na Willa. Doufám, že v mých očích vyčte prosbu: Nemůžu s nimi Tamru nechat samotnou. „Opravdu?" zašeptá a nakloní hlavu až ke mně. Přikývnu a zahýbu pusou na znamení, že ano. Chápavě vzdychne. „Tak dobře," křikne příkře na bra­ trance a otočí se k nim. „Na chvíli se tam stavíme." Xander se samolibě usměje. Je mi jasné, že jsme se nepotkali náhodou. Moc dobře ví, co dělá. Použil moji sestru jako návnadu. Z nějakého důvodu chce, abych s Willem jela na Velkou skálu.

268

30 Velké skále míří zároveň s námi několik dalších aut. Vysedá z nich místní mládež. Postavy na pozadí oblo­ hy plné kouře vypadají spíš jako stíny. Je slyšet bouchání dveří. Taky vysedneme. Začnu hledat Tamru. Chci ji najít, odvést ji stranou a všechno jí povědět. Udělám cokoliv, jen aby se mnou a Willem okamžitě odjela. Ostatním se v rukou pohupují svítilny, svítí nám na výstup na Velkou skálu. Zahlédnu Tamřiny ohnivě zrzavé vlasy. Září jí dokonce i ve tmě. Vyhýbá se mi, drží se spo­ řádaně s ostatními. Dělá, že mě nevidí. „Dobrý?" zašeptá mi Will do ucha. „Kam to jdeme?" zamumlám. „Nahoře se často pořádají večírky." Zavrtím hlavou a podívám se do tísnivé tmy, kam nedopadá světlo ze svítilen. „Co tady Tamra pohledává?" zašeptám. „Chce se bavit. Jako ostatní." Jistě, jen se chová jako normální holka. Koleduje si o malér. Horší společnost si snad ani vybrat nemohla.

K

269

Znova mě napadne, co asi tenhle týden dělala. Že by se po večerech učila s Xanderem? Je mi špatně, když si představím, že byla u něj doma - určitě také mají pokoj hrůzy podobný tomu, který jsem viděla u Willa. Rozhlédnu se. Nahoru s námi šplhá i několik Willových bratranců. Ostatní neznám. Tváří se nelítostně. Jejich oči jsou temné a nevýrazné jako okolní čerň, čiší z nich zhýralost a rozhodnost. Když vystoupáme nahoru, Will na některé kývne a tiše, odtažitě se s nimi pozdraví. Nepouští mě od sebe ani na krok. Mám dojem, že by mě nejradši chránil vlastním tělem. Svrašťuje se mi kůže, svaly se mi napínají, záda mě pálí, brní a svědí. Ze všeho nejradši bych se vznesla do vzduchu a uletěla. Will rychle těká očima. Chová se jako dravec - je ve střehu a jako na trní. Vytrhnu se mu a stoupnu si přímo před něj. Prohlížím si jeho obličej. Srdce mi tluče čím dál pomaleji, postupně se mi v sevřené hrudi zastavuje. „Nejsme náhodou na...“ Rozhlédnu se. Některým klukům je určitě přes dvacet, možná i přes třicet. Xander se s nimi bodře zdraví a poplá­ cává je po zádech. Druhou rukou objímá Tamru. Ztiším hlas a nakloním se k Willovi. „Není tohle večírek lovců?" Podívá se na mě přehnaně vesele a omluvně. Nepatrně přikývne, ale mně je to hned jasné. Takových vlků. A já vlezla přímo do jejich doupěte. Nacházíme se na hřebeni Velké skály - sráz pod námi se táhne až k Chaparralu. Dívám se na město usazené hluboko v pouštní pánvi. Je odsud nádherný výhled. Po hodině mám dojem, že uplynula už celá věčnost. Měla jsem sedět v restauraci ve městě, které září dole 270

pode mnou, ale místo toho trávím večer s partou sestáva­ jící skoro ze samých lovců. Udělali ze svítilen šišatý kruh. Uprostřed stojí aparatura, hudba z ní vyřvává do tmy. Jsem ráda, že je tma. Jsem ráda, že nikdo nevidí, jak se mi kůže jantarově třpytí, leskne a tlumeně září. Tělo mi dává najevo, že bych měla prchnout. Utekla bych, kdy­ bych mohla... jenže tu Tamru nemůžu nechat. „Můžeme kdykoliv odejít, stačí říct," poznamená Will. Drží mě za ruku, palcem mi přejíždí po nevyzpytatelné kůži. Určitě si všiml, že se mi neustále proměňuje. Sleduju Tamřinu hebkou rezavou hřívu. Míří k sudu piva. Říkám si, jak ho sem asi vyvlekli. „Za chvilku vy­ razíme." Jdu za Tamrou. Cítím takové odhodlání, že mi z toho tuhne sval za krkem. Chytnu Tamru za ruku a odtáhnu ji pryč od neurvalé party a osvětleného kruhu. Xander chce jít za námi, ale Will mu v tom zabrání. Odvedu Tamru dál do tmy. Will s Xanderem se kousek od nás rozčileně dohadují. Tamra drží prázdný kelímek. Přísně se na ni podívám. J á myslela, že ti pivo nechutná." I v přítmí vidím, že se usmívá. Oči se jí zářivě lesknou. J e n se mezi ně snažím zapadnout. Když ty toho nejsi schopná." Přejdu tu posměšnou poznámku mlčením a zavrtím hlavou. „Proč se tak chováš?" „Bacha, Jacindo. Docela záříš. Ale třeba se tvůj kluk spokojí s vysvětlením, že zbožňuješ tělový mlíko s třpytkama," upozorní mě výsměšným tónem. „Proč jsi sem jela?" zeptám se. „A proč jsi sem jela ty?" 271

„Kvůli tobě. Xander Rutledge, jo? Tamro, prober se. Vždyť víš, jakou má pověst. Holky, které s ním chodily „Už zase si hraješ na starší sestru. Myslíš, že je mezi náma kvůli těm jedenácti minutám rozdíl?" Nakloní se ke mně. „Něco ti prozradím. Já už jednu mámu mám. Dokonce tu samou jako ty," zasměje se. Je opilá? „Vím, že jsi na mě naštvaná, ale neměla by ses kamarádit s těmahle „A ty snad jo?" Mávne rukou ke skupince mladíků Will stojí trochu stranou, čeká na mě. „Máš být doma. Máma říkala, že s ním na rande nesmíš. Tak co tady po­ hledáváš?" Vrhnu významný pohled na prázdný kelímek v její ruce. „No, máma by z nás teď neměla radost ani z jedné." Pokrčí rameny, zašoupe nohou. Kamínky se skutálí ze svahu do černé noci. „No jo. A co chceš dělat? Zavolat jí?" „Tamro, prosím. Pojeď s náma -" „To vám mám křenit?" Krátce se zasměje. „Pěkně děkuju." „Willovi to nebude vadit." „Ne." Zakloní hlavu a vydá nepěkný hrdelní zvuk. „Ale mně by to vadilo. Už moc dlouho žiju v tvým stínu. Xander mě balí. A mně se líbí." Nepatrněji přeskočí hlas. Nevěřím jí. Ani na vteřinu ne. Xander se jí nelíbí. Jen je odhodlaná udělat cokoliv, aby zapadla do kolektivu, a že mě přitom naštve, je pro ni jen takový bonus. J e n jeď a dej mi pokoj." Otočí se a vrátí se k ostatním. Will vystoupí z přítmí. Jacindo?" Třesu se. Vrhnu se mu do náruče. Pohladí mě po tvá­ ři, zastrčí mi vlasy za ucho a přivine mě k sobě. „Dobrý? Vyrazíme?" 272

Jestli chci odjet? Ano. Mám tu Tamru nechat? Přejede mi mráz po zádech. Nadechnu se. „Nechci ji tu nechat s...“ řeknu mu do hrudníku. „Xanderem,“ doplní zasmušile. Přikývnu. Vzhledem k tomu, co mi o něm Will po­ věděl, jsem přesvědčená, že chce Tamru jen využít. Ze jí ublíží. Na mě ani na Willa nemůže, ale na ni si dovolí. Jestli si myslí, že něco tajím, že třeba patřím k enkrosům, pak podle něj Tamra také něco skrývá. Bude pro něj snad­ nou kořistí. Protože je na mě tak naštvaná a navíc má až po krk života, který jí donedávna všichni vnucovali. „Nepřemluvilas ji, ať s námi odjede?" ,Je na mě hrozně naštvaná," zašeptám, trochu se při­ tom zajíknu. „Ach jo, Jacindo." Zvedne mi hlavu, přitiskne se mi čelem na čelo a políbí mě suchými studenými rty. „Ne­ smíš se kvůli tomu trápit. Nemůžeš za to, kdo ve sku­ tečnosti jsi." Přikývnu, ale nejsem si jistá, že má pravdu. Moc jsem se nesnažila, abych byla taková, jakou by mě máma s Tamrou chtěly. Celou dobu jsem se tomu jim - bránila. Lpěla jsem na své drakii, i když by pro nás bylo bezpečnější, kdybych se jí zřekla. Dokonce jsem tu zůstala, i když mě Cassian vystopoval. Možná jsem přece jen sobec. Rozhodla jsem se tu zůstat z jednoho jediného důvo­ du. Ze stejného důvodu jsem teď i tady. A je úplně jedno, že se snažím namlouvat si něco jiného. Tím důvodem je Will. Je pro mě droga, se kterou nedokážu přestat. Jsem prostě sobec. 273

Will mě znova políbí, ráda se nechám strhnout. Ten polibek přejde ve vášnivé líbání. Ráda zapomenu, kde jsem. Sice to zní bláznivě, ale ve Willovi jsem našla útočiště. Ví o mně všechno. A přesto mě má rád. Miluje mě. Chápe mě. Nechce mě měnit. To se o nikom jiném říct nedá. Odtáhnu se a podívám se na něj, přejedu mu dlaněmi po pevných ramenou. Náš dech se propojí, splyne. Dý­ cháme rychle a ztěžka. Třpytí se mu oči, ve tmě vypadají jako malé zlaté pochodně. Zatínám prsty. Chytnu ho za košili. Znova se lehce dotkneme rty. Jednou. Podruhé. Užíváme si to. Zničehonic mám dojem, že se s jeho rty odehrála změ­ na. Máje studené. Ledové. Zakouším tupý strach. Uvědomuju si, že to je mnou, a ne jím. Nemá studené rty. To jen moje tělo začíná hicovat. Napíná se mi kůže. Je příliš horká, syčí jako kapka vody na rozžhavené plotýnce. Dunivý rytmus hudby slábne. Hlasy a smích mizí, žár v mém těle roste, plazí se mnou jako svíjející se plamen. Vzdychnu. Cítím, jak mi z pusy vylétá pára. Nestihnu ji spolknout. Will ucukne rty a rychle se odtáhne. Jacindo..." Nerada bych svého přítele popálila. Chci se od něj od­ vrátit a vychladnout, ale vtom zaslechnu hluboký hlas. Žár v mých plicích okamžitě pohasne. Pustím Willa a po­ malu se otočím. „Tak proto tady chceš zůstat." Okamžitě Cassiana najdu. Jeho velká tmavá silueta se k nám blíží tmou. Vlasy mu za chůze vlají, spadají mu na široká ramena. „Vždyť jsi mi něco slíbil," obořím se na něj. 274

Will strne, přitáhne mě blíž k sobě a zaujme obranný postoj. Cassian. Vzteky se mi chvějí póry v těle, rozšiřují se. Nedívá se mým směrem. Jako by mě nevnímal. Probodává pohledem Willa, rty má naštvaně sevřené. „Nesahej na ni.“ „Cassiane, nech toho." Zarazím se. Zděšeně zamrkám. Kéž bych jeho jméno nevyslovila. Protože Will teď ví, o koho se jedná. Otočí se ke mně. Cuká mu v oku. „Cassian?" zeptá se. Neodpovím. Nedýchám. Bojím se, aby mi z pusy ne­ vyletěla pára nahromaděná v krku. Pára, kterou bych nejradši jedním prudkým výdechem vypustila na Cassiana. Otočím se a přísně se na něj podívám. Varuju ho, ať ne­ udělá nějakou hloupost. „Tak tohle je Cassian?" nedá Will pokoj. Můžu se mu divit? „Wille, nech to na mně." „Tys věděla, že je tady?" zeptá se a pevně stiskne rty. „A nic jsi mi neřekla?" Trhnu sebou. „Slíbil, že se bude držet v povzdálí," vysvětluju. „Ale neslíbil jsem, že budu mlčky přihlížet, jak se muchláš s nějakým -" „Drž klapačku!" Rychle se otočím. Z nosu mi stoupá pára. Cassian sleduje úponky kouře. Spokojeně se usmívá. Tiše se zasměje. Jeho hluboký smích zní výhružně. Jeho hlas, jeho vlezlý šepot se nese vzduchem. Jacindo, jen se na sebe podívej. Nezapřeš, kdo ve skutečnosti jsi." Podívá se na Willa a úsměv mu ztuhne na rtech. Zapomněl, že 275

nejsme sami. Předpokládá, že Will netuší, kdo doopravdy jsem. „Vrať se se mnou nebo uděláš něco, čeho budeme oba litovat." Podívám se na své ruce. Ve tmě se mi zlatě lesknou. J s i jako já,“ dodá. „Nepatříš sem. Nepatříš k němu." Will vedle mě tiše zabručí. Pevně mi sevře ruku. Cassianova kůže mění barvu, je střídavě matná a lesk­ le černá. Natáhne ke mně ruku. „Ukonči to. Vrať se se mnou." Otevřu pusu. Chci odmítnout. Ze rtů mi unikne su­ ché zachraptění. Polknu, navlhčím si rty a znova otevřu pusu. Bohužel pozdě. Will se kolem mě prožene tak rychle, že ho vidím jen rozmazaně. Odrazí se, skočí a strhne Cassiana na zem. Ozve se hlasité zadunění. Zvedne se oblak červeného pra­ chu a oba je zahalí. Třesu se a vyjeveně na ně zírám. Bolí mě oči. Cojsem to provedla?

276

31 kamžitě se do sebe pustí. Vidím změť zmítajících se rukou a nohou. Slyším bručení. Nadávky. Trhání kůže. Nárazy těl. „Nechte toho! Přestaňte!" Snažím se jim uhýbat. Válejí se po zemi, svíjejí se. Uvolněné oblázky a kamín­ ky padají ze svahu do lačné chamtivé tmy. Jacindo!" Tamra už stojí vedle mě. A za ní Xander. Ostatní jsou naštěstí ve víru opilecké zábavy a rvačku ne­ vnímají. „To je Cassian?" Nervózně přikývnu. „Kdo je Cassian?" zeptá se Xander. Will sebou mrskne a zalehne Cassiana. Zatne pěst a praští ho do obličeje. Trhnu sebou, protože je slyšet, jak křupou kosti. Cítím na zubech měďnatou pachuť krve kousla jsem se do rtu. Cassian se lhostejně zasměje a utře si krev, která mu teče z nosu. Musím myslet na jedinou věc. Will přece ne­ může být silnější než Cassian. Cassian je nejsilnější draki, jakého znám. Je majestátní onyx. Tamra mě obejme. Všechno je zapomenuto.

O

277

„Tamro,“ zašeptám a přitisknu se k ní. „Neboj, jsem tu s tebou." Je mi hrozně, trápí mě nelítostné výčitky. Měla jsem jí to říct. Měla jsem jí říct úplně všechno. Cassian se vzepře a vší silou - vší drakijskou silou Willa odkopne. Will dopadne na bok, obličej se mu stáh­ ne bolestí. Cassian po něm skočí. Už zase jsou v sobě. Vá­ lejí se po zemi, kutálejí se ze strmého skalnatého svahu. Kutálejí se, nabírají na rychlosti a pořád se perou. Ječím. Vtom Willovi dojde, co se děje. Přestane Xandera bít, zaryje se rukama do země, snaží se něčeho chytit. Vzdu­ chem létá červená hlína. Will má prázdné ruce, máchá jimi ve vzduchu. Děje se to moc rychle. Zahlédnu jeho obličej. Jeho divoký pohled. Ústa strnulá ve výkřiku. Sly­ ším rychle padající kamení. Vytrhnu se Tamře a rozběhnu se za ním. Jen tak tak se zastavím v místě, kde svah prudce padá dolů. Mám srdce až v krku. Dívám se, jak Will s Cassianem mizejí z dohledu, jak jejich rozmazané siluety kloužou po skal­ natém svahu. „Wille!" Odvážím se ještě dál, i když je to dost nebezpečné. Zastavím se přímo nad srázem. Kde Will zmizel. Zřítil se ze skály do čekající tmy. Zlomek vteřiny slyším, jen jak mi za zády duní hudba. Pak se hluboko pode mnou v pouštní pánvi ozve ně­ kolikeré strašlivé bouchnutí. Při každém sebou trhnu, zaběduju a kus mého já odumře. Protože Will spadl na zem. Cassian to nebyl. Cassian by nespadl. 278

Lomím rukama, zatínám bledé pěsti. Cítím, jak se mi zastavuje srdce. Hrozně to bolí. Trpím. Tak moc, že ne­ můžu dýchat. Po tvářích mi tiše stékají slzy. Tamra odmítavě vrtí hlavou, tváří se urputně, skoro tak divoce jako Will, když jsem ho viděla naposledy. Konečně se pořádně nadechnu. Místo vzduchu se mi ze rtů dere žhavý hustý dým. Okamžitě mi je jasné, co se děje. Vidím Tamřin vyděše­ ný výraz a Xanderův bledý obličej - jeho oči mají stejnou barvu jako okolní noc. Jsou to inkoustově černé bezedné tůně. Sledují mě. Vidí, že se mi z pusy valí kouř. Je mi to jedno. Asi se chovám hloupě. Jenže si nemůžu pomoct. A Tam­ ra to ví. Natáhne ruce a skočí ke mně, jako by mi v tom mohla zabránit. Jako by tomu mohla zabránit. Jacindo, ne!“ A pak se to stane. Než se stihnu rozkoukat, prodlouží se mi ruce i nohy. Jsou připravené k letu. Hřbet nosu se mi rozestoupí, chvěje se a stahuje. Rukávy mi sklouznou z ramen a halenka se zašelestěním spadne na zem. Roz­ vinou se mi křídla. Nohy se už chystají ke startu. Zvednu zašpičatělý obličej. Protáhnu si ruce. Kůže mi ve tmě září jako oheň. Vzlétnu. A pak se pustím dolů, svištím tmou za Willem. Slyším jen máchání roztažených křídel. Drakijský instinkt zafunguje - oči se mi přepnou na noč­ ní vidění. Letím tmou, kloužu teplým vzduchem. Vznáším se a vůbec nemyslím na to, že je vzduch řídký. Je tak teplý a suchý, že kolem mě praská jako elektřina. 279

V puse cítím kyselou kovovou pachuť strachu. Ale o sebe se nebojím. Nemyslím na to, co jsem provedla. V hlavě mi zní jediné slovo. Jediné jméno. Will. Ze jsem se převtělila před Xanderem a jaké to bude mít důsledky, budu řešit až později. Teď ne. Ještě ne. Poz­ ději. Až najdu Willa. Živého. Společně pak přijdeme na to, co dál. Snesu se na úpatí svahu. Nic nevidím. Po Willovi není nikde ani stopy. Odrazím se od země. V dáli nade mnou je matně slyšet hudba. Rozhlížím se mezi kaktusy. Křídly čeřím teplý suchý vzduch. Will je určitě někde tady. Neuletěl. Na rozdíl od Cassiana. Ohlédnu se. Cassian je taky někde tady. Číhá. Slape vzduch. Sleduje mě. Nebu­ de rád, že jsem se převtělila. Zvlášť když jsem to udělala proto, abych zachránila člověka. Ještě ke všemu kluka, se kterým mě přistihl v objetí. Jacindo!" zaslechnu Willův hlas. Svítá mi naděje. Jdu za jeho hlasem. Drží se skalního ostrohu, svaly má napjaté, třese se námahou. Polovinu obličeje má zalitou krví. Pravé obočí mu pře­ tíná široká rána, ze které mu teče krev do oka - to má tak oteklé, že mu nejde otevřít. Těžko říct, jestli mu to zranění způsobil pád, nebo Cassian. Dojdu až k němu, dotknu se ho. Něco je špatně. Vyjeveně na mě hledí zdravým okem. Vidí, že jsem se převtělila. Jacindo?" sykne. Je naštvaný. Na mě? „Zbláz­ nila ses?" Prohlížím si jeho zkrvavený obličej. Krev, která mu stéká z obočí. Je fialová. V krku mě pálí vzlyk. „Ty máš drakijskou krev!" vykřik­ nu. Uvědomím si, že nemůže rozumět mému burácivému 280

drakijskému hlasu. Přejedu mu rukou po obličeji. Na lesk­ lých rudozlatých prstech mi ulpí jeho krev. Ukážu mu ji. Drží se skály už jen s vypětím všech sil. Podívá se mi na ruku a zanadává. Jacindo, moc mě to mrzí! Chtěl jsem ti to říct." Je tak rozrušený, že mu povolí ruka. Pustí se a začne padat. Odrazím se, vznesu se a se zabručením ho chytím. Je těžký, obrovský. Rychle oddychuju, mám co dělat, abych se s ním nezřítila do propasti. Z té námahy mi mezi zuby hvízdá rozžhavený dech. Zuřivě mávám křídly, namáhám je, chci bezpečně při­ stát. Hluboko v těle cítím pálení, proniká mi až do zádo­ vých svalů. A přitom myslím jen na to, že Will má drakijskou krep. Přistanu s ním. Prohlédnu ho, prohmatám ho, jestli není vážně zraněný, i když bych mu sama nej radši ublí­ žila. Hltá mě očima. Vyčerpaně se usměje. Natáhne ruku chce mě pohladit po tváři. „Vypadáš úplně stejně jako tenkrát." Zavrčím na něj. Jsem hrozně rozzuřená. Jak to, že má drakijskou krev? Myslela jsem, že už nemáme žádná ta­ jemství. Vždyť jsem se kvůli němu vrhla ze skály. A Xanderovi jsem se ukázala v drakijské podobě. Začíná mi to docházet. Ta hrůza. Proč je mezi námi takové pouto, proč dokáže vystopovat drakie, proč ho tak přitahuju. Proč mám dojem, že si rozumíme. Najednou mi to všechno připadá neskutečné. To, co je mezi námi... Tedy to, co mezi námi bylo. Zavrtí hlavou. V obličeji mu cuká, asi ho to hodně bolí. „Prosím, nezlob se na mě. Všechno ti vysvětlím. Byl 281

jsem nemocný. Měl jsem rakovinu... Umíral jsem. Táta mi nechal dát drakijskou krev. Rozhodl za mě. Přišel už o mámu a nechtěl přijít i o mě...“ Skloním hlavu. Potřebovala bych ten vztek, ty pro­ tichůdné pocity nějak vybít. Jeho slova mi splývají jako vzdálené hučení motoru. Vtom se zvedne vítr, sfoukne mi vlasy z ramen. Přitom není větrná noc. Rychle se otočím. Hruď mi spaluje žár. Kousek od nás se snese elegantní černá postava. Cassian. Velká irizující křídla se mu fialově třpytí. Zasyčím, ze rtů mi vyletí doutnající dech. Vtom si uvědomím, že není sám. Tiskne k sobě Tam­ ru, vůbec jsem ji neviděla. Pustí ji. Tamra se klopýtavě rozběhne, jako by se od něj chtěla co nejrychleji pryč. V jantarových očích má vrcholně naštvaný výraz, ale já jsem ráda, že se pro ni vrátil... že ji nenechal na Velké skále s Xanderem a ostatními lovci. Ale Cassian se na ni nedívá. Fialovočerné oči mu ve tmě výhružně svítí... Nejdřív se podívá na mě a pak na Willa. Zmocní se mě strach, zahryzne se do mě ostrými zuby, ale já tomu nevěnuju pozornost a stoupnu si před Willa. Chci ho skrýt.

32 assiana jsem v drakijské podobě viděla už mnoho­ krát. Jenže teď tu s námi není nikdo jiný z kmene, a tak na mě působí hrůzostrašným dojmem. Je vyšší a větší než v lidské podobě. Pod lesklou černou kůží se mu táhnou nekonečně dlouhé šlachy a svaly. Jeho obrov­ ská křídla vypadají, jako by byla z kůže, a ne z jemných pavučinkových vláken. Dřepnu si na bobek, zhluboka se nadechnu, a rozdmýchám v sobě žár. Připravuju se, že budu Willa bránit. Je někde za mnou. Určitě se nejistě pokouší zvednout. Kéž by zůstal ležet. Cassian po něm šlehne fialovočernýma očima - vypadá jako hladový dravec, který se chystá udeřit. Křídla mu září. Dýchá skrz zaťaté zuby, úplně přitom syčí. „Zmiz odsaď!" zařvu na něj. Zvedne hlavu, jako by v dáli něco zaslechl. „Už se blí­ ží," prohlásí zastřeným hlasem. Zaposlouchám se. Taky je slyším. Xandera. A ostatní. Slézají ze skály, hledají nás. Jacindo, musíme pryč. Okamžitě," přikáže mi.

C

283

Tamra nás sleduje, kupodivu mlčí. Willovi je jasné, že co nevidět odjedu - pravděpodobně nadobro. Chytí mě za ruku. Donutí mě, ať se k němu otočím. Tváří se neúprosně. Jacindo, nedělej to. Neodjížděj. Ať tě to ani nenapadne. Neposlouchej ho.“ Při každém slovu mi zmáčkne ruku o něco silněji. Vidím rozmazaně. Zamrkám, mám v očích slzy. Sna­ žím se potlačit vzlyky, které se mi derou do krku. „Nepustím tě Chci něco říct, mám to na jazyku, ale dál mlčím. Wille, nemůžu ta zůstat. Ted ne. Moc mě to mrzí. Kéž bych to do­ kázala říct nahlas. Kéž by to pochopil. Jako by mě slyšel. Jacindo, ne!“ Rychle se podívá na Cassiana stojícího hned za mnou. Protáhne koutky. „Ty se s ním vrátíš ke kmeni, viď?" řekne, jako bych se chys­ tala na smrt. Svým způsobem pro mě odjezd s Cassianem znamená smrt. „Ne!" vykřikne Tamra, jako by se právě probouzela ze sna a začínala chápat, co se děje. Zavrtím hlavou. Pohladím Willa ohnivě zlatými prsty, snažím se ho uklidnit. „Nedovolím, aby tě odvezl." Cassian jde výhružně k nám. „Človíčku, ty do toho nemáš co mluvit," zavrčí drakijsky, jako by mu Will mohl rozumět. A pak se podívá na mě. Probodává mě tmavýma očima. Sice slíbil, že mě nebude do ničeho nutit, ale jeho pohled je vyloženě majetnický. Dostanu strach. Will si toho také všiml. Vytrhne se mi a začne se belhat ke Cassianovi. Jacinda ti nepatří," zašeptá přísně. Cassian zpozoruje to, čeho jsem si už také všimla. Ze 284

Willovi z obličeje teče fialová krev. Kape na zem jako in­ koust z pera. A Cassian to vidí. Je mu to jasné. Ví, že Will není obyčejná lidská bytost. Zadržím dech. Doufám, že Willovi nic neudělá. Jenže on zařve a vrhne se na Willa Skočím mezi ně, jen tak tak zabráním jejich střetu. Držím je od sebe, tisk­ nu jim ruku na prsa. V dlaních cítím, jak jim zběsile tluče srdce. „Nechte toho! Oba! Cassiane, ne!" Will vezme moji ruku, položí si ji na srdce a otočí ke mně zkrvavený obličej. Zamrkám. Uhnu pohledem, pro­ tože se nedokážu dívat na záplavu fialové krve... na důkaz svědčící o tom, že jeho otec kvůli němu zmařil drakijský život. Cassian rozčileně zavrčí. Varovně zvednu prst, jako bych mu tak mohla zakázat, ať Willa netrhá na kusy. Slyším hlasy, volají mé jméno. I Willovo. Blíží se k nám. Will se znepokojeně rozhlédne. „Viděli tě takhle?“ Po­ dívá se na mě nezraněným okem, skelně se mu leskne. „Viděl tě Xander?" Jasně že ji viděl!" sykne Tamra. Je až nepřirozeně ble­ dá. „Udělala to, aby tě zachránila!" Will ze mě nespouští oči. Chce, abych potvrdila Tamřina slova. Ztrápeně přikývnu. Will podklesne v kolenou, už nemá chuť se prát. Svěsí hlavu a pomalu si prohrábne vlasy. Jacindo," řekne něž­ ně, smutně a zlomeně. Konečně mu dochází, co se stalo. Ze umřu, jestli tu zůstanu. Oba si uvědomujeme, že nemám na výběr. Ze musím odjet. Slyším kroky. Dupot. Vytrhnu se Willovi a zamířím ke Cassianovi. 285

,Jacindo.“ Willův hlas zní přidušeně, je plný emocí. Tváří se, jako by mě chtěl k sobě znova přitisknout. Část mého já si ani nic jiného nepřeje, po ničem jiném ne­ touží. Podívám se mu zpříma do očí, snažím se mu tak sdělit to, co si před Cassianem netroufám říct nahlas. Vždyť má namále. Miluju tě. I když bych neměla. I když tě naživu udržuje ukradená drakijská krev. Pochopil. Vidím to v jeho pohledu. Vidím, že trpí. Stej­ ně jako já. Znova se mu podívám do očí. Zavrtím hlavou. Mrzí mě, že nám to nevyšlo. Ze nám osud nepřál. Nemrzí mě, že jsem ho zachránila. Udělala bych to znova bez ohledu na to, jakou cenu za to zaplatím. Rozběhnu se k němu. Je mi jedno, že mě přitom vidí Cassian. Nakloním se k jeho rtům a rychle mu drakijsky pošeptám „miluju tě“. Hrozně ráda bych ho políbila, při­ tiskla mu planoucí rty na pusu, ale bojím se. Strne. Je vidět, že ho pomlácený obličej moc bolí. Po­ loží mi ruce na tvář. Drží mě. Jacindo, tohle není konec. Neloučíme se.“ Oteklé oči se mu temně lesknou. „Najdu tě. Přísahám. Budeme zase spolu/' „Tak pojď už!" křikne na mě Tamra. Bolí mě oči. Pálí mě. Vím, že se to, co právě řekl, ni­ kdy nestane, ale přesto si to přeju. I když bych neměla. Protože to nejde. Nemůže za mnou přijet. Jestli to udělá, zemře. Zavrtím hlavou, ale asi to nepůsobí moc přesvědčivě. Zaryje se mi prsty do vystouplých tváří. „Ať tě ani ne­ napadne o tom pochybovat. Najdu tě." Jacindo!" zavrčí Cassian. „Už jsou skoro tady!" 286

Vytrhnu se Willovi. Příšerně mě bolí na prsou, jako by se mi v těle něco svíjelo nebo zmítalo. Nemůžu dýchat. Will mě pustí. Cassian se už vznesl, letí pryč i s Tamrou v náruči. Dívám se Willovi do očí. Zamávám křídly, odrazím se a vzlétnu do ostrého řídkého vzduchu. Hledím dolů, dokud z Willa není jen malá tečka. Dokud mi nezmizí z dohledu. Po pár kilometrech Cassian ukáže na zem. Přistaneme vedle jeho auta zaparkovaného u zapomenuté silnice. Vmžiku se převtělí do lidské podoby. Taky se snažím převtělit, opírám se rukou o auto. Trvá mi to déle, protože jsem rozrušená. Otřesená. Zavřu oči, soustředím se. Představuju si, že jsem lidská bytost. Ko­ nečně cítím, jak se mi křídla zasouvají do zad. Lapám po dechu, protože to dost bolí. Žár z mého nitra postupně vyprchává. Otevřu oči. Tamra mě probodne pohledem. Jaks to mohla udělat?" Třese se, je hrozně bledá. Bo­ jím se, že omdlí. V takovémhle stavu jsem ji ještě neviděla, vyčítám si to. Už toho kvůli mně vytrpěla tolik... „Nastupte si. Obě," zabručí Cassian. Otevře dveře na straně řidiče a vyndá klíčky, které měl schované ve stí­ nítku. Tamra si sedne dozadu. Ani se nehnu. Stojím u auta, kousek od Cassiana. V nočním chladu se třesu, protože jsem oblečení někde ztratila, leží rozervané v poušti. Cassian vrazí klíčky do zapalování. Má tak velké ruce. Dívá se na mě. Jacindo." Mluví na mě jako na malé 287

dítě. Nenávidím ho. Opravdu ho nenávidím. „Nasedni. Jedeme." ,Je to všechno tvoje vina!" Obrátí oči v sloup. „Neudělal jsem to schválně. Ale teď jsem rád, že jsem ti překazil milostný románek s vrahem. To si piš, že jsem rád." Nevrle pokývne hlavou. Jeho obli­ čej ve tmě vypadá dost drsně. Zavrtím hlavou. „Co je zač? Je lovec?" Slehne po mně těmi slovy jako bičem. Jacindo, jak je možné, že má naši krev? Jak je to možné?" „Will není vrah." Ve skrytu duše jsem si tím napro­ sto jistá. Protože ho znám. „Není..." Na lepší odpověď se nezmůžu, nedokážu Willa lip hájit. Protože nemůžu popřít něco, co je pravda. Will je lovec. A nejen to. Je mnohem víc. „Vrah?" zapiští Tamra na zadním sedadle. „Cože?" J e to zabiják," prohlásí Cassian. Nejradši bych mu jednu vrazila. Nejradši bych mu ublížila. Aby věděl, jak mi je. Už zase mě pálí plíce. Bojím se, abych něco nevyvedla, a tak raději poodejdu od auta. „Vůbec ničemu nerozumíš." Oči se mu fialově třpytí, místo zorniček má úzké štěr­ biny. „Nasedej. Tady zůstat nemůžeš. Po dnešku rozhod­ ně ne." Polknu žár, který mi stoupá z plic. Přikývnu. Je roz­ hodnuto. J á vím." Obejdu předek auta. „Rychle. Musíme dojet pro mámu," zašeptám. „Proč?" Zastavím se. Vrhnu nenávistný pohled na jeho potem­ nělou siluetu za umazaným předním sklem. Pak spěš­ ně nasednu. „Budou ji chtít zabít, když je se mnou pří­ buzná." 288

„Kdo? Xander?" vyptává se Tamra ze zadního sedadla. „Proč by mámu zabíjel? Jen proto, že se před ním Jacinda převtělila? Neví, co viděl. Nechápe to." Cassiana vůbec nezaráží, že je moje sestra zmatená. To je dobře. Teď není vhodná chvíle jí vysvětlovat, co jsou Will a jeho příbuzní zač. „Mě zajímá jen jedno," prohlásí Cassian vyrovnaným hlasem. „Aby ses ve zdraví dostala zpátky domů. Tamru kmen uvítá „To je vážně prima," zabručí Tamra. „Ale tvoje máma tě odvezla pryč. Tu kmen neuvítá." „Buď se stavíme pro mámu, nebo nikam nejedu," po­ hrozím mu a zatnu ruce v pěst. „Dobře. Ale kmen ji neuvítá... a ona stejně nechce být jeho součástí," připomene mi stroze. Jako bych na to snad zapomněla. ,Já taky ne." Tamra bouchne do Cassianova sedadla. Cassian se na ni na zlomek vteřiny podívá, ale netváří se přitom vůbec nijak, jeho obličej je zcela nečitelný. Ne­ vypadá teď jako kluk, který přede mnou stanul v zahrad­ ním domku. Nevidím tu něžnější, starostlivější část jeho já. Tenhle Cassian vypadá, jako by snad ani neměl srdce. Otevřu pusu, chci na něj zařvat. Chci m u říct, že máma s Tamrou se mnou rády pojedou. Vždyť mluvíme o mojí mámě. A mojí sestře. My tři držíme při sobě. Jenže nic neřeknu. Prostě proto, že si tím nejsem jistá. Protože na mě doléhá nemilosrdná pravda. Už delší dobu jednám na vlastní pěst a na mámu s Tamrou se přitom ne­ ohlížím. Možná si takovou mámu a sestru nezasloužím. Musím jim říct, co se stalo. Všechno od začátku. Ko­ nečně. Otočím se na Tamru. J e jedno, jestli tu s mámou 289

chcete zůstat nebo ne. Prostě tu zůstat nemůžete. Když jsem se ukázala v drakijské podobě." Dívá se na mě. Je bledá jako stěna, začínám si kvů­ li tomu dělat starosti. „To máš radost, viď? Dopadlo to přesně tak, jak jsi chtěla," vyčte mi. Musím opustit Willa. To jsem tedy nechtěla. „Tamro, přece se nebudeme hádat. Musíš taky utéct." Kvůli mně. Kvůli tomu, co jsem udělala. Zbývá zodpově­ dět jedinou otázku. Budou mě za to jednou nenávidět? Nechají mě napospas Cassianovi a kmeni a samy začnou nový život někde jinde? Ve světě lidí? Nebo se máma obětuje znova? A Tamra tím pádem taky? Kvůli mně? To po nich nemůžu chtít. Nezlobila bych se na ně, kdyby utekly a zanechaly mě osudu. Dnes večer jsem přišla o svobodu. Přišla jsem o Willa. Přijdu i o mámu a Tamru? Cassian se s autem otočí a zamíří zpátky do města. Dívám se okýnkem do tmy a vzpomínám na tu strašnou cestu před víc než měsícem, kdy jsme prchaly od kmene. Jak jsem se bála a jak jsem s odjezdem nesouhlasila. Teď jsem na tom úplně stejně. Opět sedím na předním sedadle a opět mířím do nepříjemné budoucnosti. Štve mě, že musím odjet s Cassianem. Jestlipak se s Willem ještě někdy shledám? Nečekám, že by mě našel. I když to slíbil. Řítíme se tmou. „Dnes večer se budeš zodpovídat ze svých činů," prohlásí Cassian. Nepřekvapuje mě to. Budu se zodpovídat Z toho, že jsem prozradila naše největší tajemství. A v prvé řadě z toho, že jsem utekla. Taky se budu zodpovídat z Willa. Ano, i z Willa. 290

Nenápadně se na Cassiana podívám. Protijedoucí auto mu ozáří drsný obličej. Vidím, jak pevně tiskne rty. Polk­ nu. Málem se zajíknu. „Budu tě bránit..." Jeho hlas se v autě rozléhá. Je za­ střený, jako by měl pusu plnou kouře. „Nedovol jim, aby mi uřezali křídla," zaprosím. Rychle si mě přeměří tmavýma očima a na okamžik zvlídní. „Pokusím se, Jacindo. Pokusím se." To mě tedy moc neuklidnil. Přerývaně dýchám. Znova se zadívám do okolní tmy. Ohlédnu se. Za námi se neteč­ ně tyčí Velká skála. V hučení motoru slyším ještě jiný zvuk. Záchvějů se. Je slyšet přerušovaný ptačí křik, zoufalý a vytrvalý. Ztrace­ ný. Will říkal, že to je pouštní křepelka. Že hledá druha. Rodinu. Domov. Soucítím s ní. Zavřu před tím žalostným zpěvem oči a pohodlně se opřu. Brzy budeme na místě.

291

Poděkování a cestu, která skončila vydáním Drakie, bych se nikdy nevydala bez podpory a nadšení mé literární agentky Maury Kyeové-Casellové. Nikdy nezpochybňovala moji touhu psát knihy pro mládež. Při práci mě velice moti­ voval nadšený postoj nakladatelství HarperTeen. Farrin Jacobsová a Kari Sutherlandová jsou hotový poklad. Díky jejich názorům jsem se toho jako spisovatelka hodně na­ učila. Bez nich by Jacindin život nebyl zdaleka tak drsný a složitý. Mám velké štěstí, že moje rodina i mí přátelé chápou, o co se dnes a denně pokouším. Vědí, že je to náročná cesta a velký boj, a spolu se mnou se radují z mých úspě­ chů. Jared nejvíc. Zlato, děkuju ti, že mě na téhle horské dráze provázíš. Princezno a princi z našeho zámku... bez vás by tyhle stránky vypadaly úplně jinak. Díky vám má všechno smysl. Poděkování si zaslouží mí drazí rodiče Eugene a Marilyn Michelsovi, kteří ve mně vždycky viděli jen to dobré. Dále bych ráda poděkovala mojí úžasné kamarádce a ta­ lentované spisovatelce Teře Lynn Childsové - dřív než já

N

292

poznala, že se do tohohle dobrodružství pustím. Díky za nesčetné rozhovory o knížkách, životě a všem ostatním. Carlye, Lindsay, Jane, Lark a Ginny - co bych si bez vás počala? Bez vaší podpory, lásky a smíchu by můj život nebyl tak radostný.

SOPHIE JORDÁNOVÁ

Z anglického originálu Firelight, vydaného nakladatelstvím HarperCollins Children’s Books, New York, 2010, přeložila Olga Bártová Vydalo nakladatelství CooBoo v Praze roku 2012 ve společnosti Albatros Media a. s. se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4, číslo publikace 16 284 Odpovědný redaktor Petr Eliáš Technický redaktor Lubomír Kuba Sazba GLYFA Vytiskla CPI Moravia Books s. r. o., Brněnská 1024, Pohořelice 1. vydání www.cooboo.cz www.albatrosmedia.cz

ALBATROS MEDIA a.s.