Přeložila: OLGA OLAJDA PROKEŠOVÁ

Přeložila: OLGA OLAJDA PROKEŠOVÁ Raine Miller: Třešinka Vydání první Copyright © 2013 by Raine Miller Published by Raine Miller Romance© All rights reserved. Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2014 jako svou 1872. publikaci Přeloženo z anglického originálu Cherry Girl Český překlad © 2014 Olga Olajda Prokešová Odpovědná redaktorka Renata Heitelová Korektorka Daniela Čermáková Ilustrace na přebalu © 2014 Marya Heiman Přebal a vazba © 2014 Ricardo Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-903-0 (Formát ePub) ISBN 978-80-7384-947-4 (Formát MobiPocket ) BARONET Praha 2014

Raine Miller

Třešinka

Pro mého D. Díky němu jsem upřímná. Okvětní lístky jsou unášeny větrem a vítr se o ně nestará, ale květů srdce se žádný vítr dotknout nedokáže. Yoshida Kenko, 14. století, Japonsko

Poděkování Třešinku jsem nikdy neplánovala napsat. Když jsem ve své první knize Aféry Blackstone – v Nahé – tvořila hlavní postavy, nenapadlo by mě, že Neil a Elaina budou mít svůj vlastní román. Příběh jejich úžasné a nádherné lásky vás jistě vezme za srdce, takže jsem ráda, že jej s vámi mohu sdílet. Vytváření románových postav je jedním z největších darů spisovatele. Také jsem požehnána spoustou přátel a kolegů ze spisovatelské komunity, kteří mě podporují a pomáhají mi natolik, že to nedokážu vyjádřit slovy. Vím, že bych tento příběh nevytvořila bez pomoci mnoha lidí, kterým jsem skutečně zavázána. Takže, DĚKUJI mým úžasným přátelům za to, že mi pomohli se zrozením Třešinky. Děkuji Katie Ashleyové a Rebecce Lilleyové, miluji vás, protože jste úžasné a báječné ženy. Naše trojice se nikdy nezmění. Mému milovanému pouličnímu týmu na fanouškovských stránkách Aféry Blackstone; takhle kniha by nevznikla, kdyby nebylo vás. Luno, Franzi, Jeno, Brandi, Karen, Martho, Jen G., díky za to, že čtete a nekonečně podporujete knihy vašimi úžasnými články a kolážemi, které každý den udržují fanouškovskou stránku naživu. Becce Manualové z Bibliophile Production děkuji za to, že vytvořila nádherný trailer k Třešince. Šíleně talentované Mary Heimanové ze Strong Image Editing děkuji za úžasnou obálku. Nad její krásou pořád ještě pláču. Cristině Cappellettiové, která mi prodala práva na své fotografie do této knihy. (Je to také ta krásná dívka s nádherným třešňovým květem vytetovaným na rameni). Někdy vám šťastný osud opravdu nahraje do karet a najít Cristininy fotografie bylo jedním z těch případů. Mé drahé Marion z Making Manuscripts děkuji za její podporu a moudrost, se kterou mi pomáhala dát knize tvar. Jsi neocenitelný poklad, drahá. Crisovi z Book Avenue Review za to, že tuhle knihu zformátoval. Miluji tě a chybí mi tvé objetí. Trish z The Occasionalist za to, že zorganizovala fantastickou událost, kde jsem potkala spoustu fanoušků, kteří čtou mé knihy. A nakonec děkuji své rodině za to, že mě milují a podporují bez ohledu na to, jaké šílené věci se v jejich životech dějí. S láskou. Cítím k vám všem respekt a lásku. Raine

ČÁST PRVNÍ

Elaina Lidé, kteří jsou si souzeni, si cestu k sobě vždy najdou. Ta cesta může být složitá, ale ti dva se na ní nikdy neztratí. Neznámý autor

1 Vybavuji si naše první setkání. Okamžik, kdy se naše cesty poprvé zkřížily. Tu vzpomínku mám navždy vyrytou do paměti. Je jasná jako nejdokonalejší sklo, skrz které pronikají sluneční paprsky. Bylo mi deset let, když ho můj bratr Ian přivedl domů na večeři. Usadil se ke stolu přímo naproti mně. Nejspíš jsem na něj musela působit jako naprostý idiot, protože jsem na něj jen zírala. Ale nevypadal, že by mu to vadilo. Což bylo dobře, protože bych od něj stejně nedokázala odtrhnout zrak. Neil se mi zalíbil na první pohled mých dětských očí. Byl prostě nádherný. Nezáleželo mi na tom, že byl o sedm set starší a že ho ta malá holka s rovnátky, která nebyla krásná ani trochu, vůbec nezajímala. Při ukusování matčina chutného koláče si všiml mého zkoumavého pohledu a zamrkal na mě. Vzpomínám si, že mě to gesto naprosto vyvedlo z míry. Jako by mě někdo rozmělnil na kaši. Cítila jsem se zahanbeně a v rozpacích. Snažila jsem se vyrovnat s vědomím, že jsem právě narazila na kluka, kterého bych si jednoho dne strašně moc chtěla vzít za manžela. Ano, přesně tak. Zamilovala jsem se do Neila McManuse už ve svých deseti letech. Jsem si tím naprosto jistá, stejně jistá jako skutečností, že u něj to tak rozhodně nebylo. V následujících letech jsem po jeho boku viděla mnoho holek. Už si nevzpomínám, jestli mi při našem prvním setkání něco řekl, ale vím s jistotou, jak se díval na mou matku. S respektem v očích jí poděkoval za báječnou večeři. Tehdy to na mě udělalo dojem. I jako desetiletá jsem dokázala rozpoznat tu obrovskou poklonu za to, s jakou lehkostí mu moje mamka nabídla pohostinnost. Usoudila jsem, že Neil nejspíš není zvyklý na příjemné rodinné večeře. Oceňoval něco, co já považovala za každodenní samozřejmost. Ačkoli byl jenom mladší kamarád, kterého můj bratr přivedl kdovíodkud a vytáhl z bůhvíjakých problémů, stal se pro nás něčím víc. Nebo alespoň pro mě. Od našeho prvního setkání se u nás Neil objevoval na večeři docela často. Někdy mi až připadalo, že je to můj nový bráška, který se k nám přistěhoval. A jindy se ukázal až po několika týdnech, s prázdným pohledem v tmavých očích. Jeho rodina očividně nestála za nic. Neměl matku a otec o něj nestál. Ani můj táta s námi netrávil mnoho času, ale nebylo to kvůli nezájmu, ale protože při své práci hodně cestoval. Samozřejmě mi chyběl, a proto mi přišlo přirozené, že jsem s oblibou vyhledávala přítomnost staršího muže, jenž se ke mně choval hezky, a ne jako kdybych přenášela mor. Neil mi říkal Třešinko podle barvy mých vlasů. V tom jsem s ním musela souhlasit. Moje vlasy měly skutečně barvu zralých třešní – byly skoro černé s podtónem rudé. Jednou Neil podotkl, že se mu mé vlasy líbí, a i tahle obyčejná poznámka stačila, abych ve svých deseti letech zčervenala. Přijala jsem jeho kompliment a žila s ním. Také si vzpomínám, kdy se mých vlasů dotkl poprvé. Ten okamžik vidím naprosto jasně, stejně jako den, kdy se to stalo. Nedokázala bych na něj zapomenout, ani kdybych chtěla. Toho dne mne totiž poprvé zachránil… Kriketové hřiště se táhlo až k okraji hodně vzdáleného lesa. Seděla jsem na plotě a pozorovala místní tým. Bylo letní nedělní odpoledne a bylo mi jedenáct. Zahlédla jsem Neila s Ianem. Pozorovala jsem, jak se procházejí a mluví s děvčaty a dalšími kamarády. Já seděla spokojeně na svém bidýlku a splývala s pozadím. Horký den vytáhl ven davy lidí a jakékoli volné místo

znamenalo malý zázrak. Byla jsem tak malá, že když se přiblížila hlučná, nepřístojně se chovající skupinka, ocitla jsem se uprostřed šarvátky. Tu rvačku vyvolalo sporné rozhodnutí rozhodčího. Najednou se přímo přede mnou objevili dva chlápci a bylo jim úplně jedno, kdo se jim připlete pod ruku. Nestihla jsem uhnout včas a letící pěst mě zbavila předního místa na plotě. Skončila jsem na zemi, levým předloktím se mi podařilo trefit obrovský kámen na zemi. Nemám já štěstí? Uslyšela jsem zvuk lámající se kosti a ostře to zabolelo. Před očima se mi míhaly rány pěstí obou rváčů. Ucítila jsem pivo, které se rozprsklo při prvním úderu. Chytila jsem si ruku a snažila se dýchat. Sténala jsem bolestí. Byla jsem si jistá, že si mě nikdo nevšiml, že mi nikdo nepomůže. Ale to jsem se zmýlila. Ten sladký zvuk, co se mi objevil u ucha, byl Neilův hlas. „Jsem u tebe, Třešinko, budeš v pořádku.“ „Bolí mě ruka,“ zavzlykala jsem. „Já vím, zlatíčko.“ „Slyšela jsem zvuk… jako když něco praská. Znamená to, že je zlomená?“ fňukala jsem. Neil mě zvedl a zavolal na mého bratra. Směrem k těm dvěma, co způsobili mé zranění, vyslal rozhněvaný pohled. Později jsem zjistila, že bych nechtěla být v kůži ani jednoho z těch idiotů. Neil mě hladil po vlasech a seděl vedle mě, dokud mi doktor neprohlédl ruku. I pak, když mi ji rovnal. Rovnání kostí bolí, ale něžné uklidňování a jemný dotek Neilovy ruky na mých vlasech bolest téměř vymazalo. „Dívej se na mě, Třešinko, pořád se na mě dívej,“ opakoval s úsměvem a nepřestával mě hladit po hlavě. Dalšího dne mi Neil přivedl domů návštěvu. Ti dva kreténi, zodpovědní za mou zlomenou ruku, přišli s pokornými omluvami a s květinami pro mě i mou vyděšenou mámu. Bylo na nich patrné, že si je Ian a Neil podali v druhém kole rvačky. Otec, když se vrátil domů ze služební cesty, ještě jedno kolo přidal. Ti ubozí grázlové neměli šanci a nakonec jsme je pořádně srovnali do latě. To, jak se Neil ke mně zachoval, upevnilo jeho pozici v naší rodině. V podstatě se z něj stal další syn. Musela jsem přijmout skutečnost, že Neila miluje i moje matka a můj otec… a musela jsem se o něj začít dělit. Nedovolila jsem nikomu, aby se mi podepsal na sádru, dokud to neudělal Neil. Stal se mým rytířem v nablýskané zbroji. Už tenkrát. Když mi bylo čtrnáct a jemu dvacet jedna, narukoval do armády a odjel bojovat za Anglii. Mamka a táta mu uspořádali večírek na rozloučenou a já si vybavuju, že mi tehdy přišlo naprosto normální, že jej pořádáme my, a ne jeho vlastní rodina. Co vím, tak ti neprojevili ani trochu zájmu. Posmutněla jsem, když jsem si uvědomila, že si nedokážu vybavit jediný rozhovor, v němž by se Neil zmínil o něčem osobním. Za celou dobu, co byl u nás, ani slovem. Veškeré informace, které jsem o něm věděla, mi řekl můj bratr Ian. Morrisonovi Neila McManuse přijali za vlastního, tak to prostě bylo. Když přišel čas loučení, ostýchala jsem se. Bojovala jsem se slovy, které jsem mu toužila říct, ale věděla jsem, že neexistuje šance je vypustit ze rtů. Nechtěla jsem Neila nechat odejít bez řádného rozloučení, ale také jsem se cítila v rozpacích – jako každá mladá dívka v přítomnosti dospělého muže, kterého zbožňuje a vidí v něm poloboha. Také jsem musela

počkat, dokud jeho přítelkyně Cora neodejde na toaletu. Moc jsem se o ni nestarala a rozhodně jsem nechtěla, aby mé loučení s Neilem pokazila. Nebyla jsem hloupá, pouze v nevýhodě. „Takže, Třešinko, zatímco budu pryč, nepadej z žádných plotů a nepleť se do rvaček, jasné?“ V jeho očích se zaleskly šibalské jiskřičky a já se nezmohla na nic jiného než na nepatrný úsměv. „Jasné. Nebudu.“ „Měl bych dost práce se sem probojovat až z Afghánistánu.“ Sklopila jsem zrak k podlaze a spolkla knedlík, který se mi náhle objevil v krku. „Nikdo mě nebude obtěžovat. Nikdy,“ řekla jsem. Neil naklonil hlavu, aby mi mohl pohlédnout do očí. Čekal, až zvednu zrak. „Myslím, že se to změní, Třešinko. Rosteš do krásy. Chlapi se okolo tebe budou točit jak na běžícím pásu. Ale měli by se k tobě chovat hezky. Ian dostal přísné instrukce, aby udržel všechny kretény na uzdě a pravidelně mě o všem informoval.“ Zčervenala jsem až ke kořínkům vlasů a sbírala odvahu předat mu svůj dárek. „Něco jsem ti vyrobila.“ Podala jsem mu malý balíček a počkala, až ho otevře. Jeho velké ruce jej opatrně rozbalily. „Je to náramek,“ vyhrkla jsem, „talisman pro štěstí, který tě bude chránit.“ Natáhla jsem k němu své zápěstí. „Udělala jsem jeden i pro sebe. Je na něm symbol nekonečna a dvou sov, které přinášejí štěstí… Každý den se za tebe budu modlit, a tohle mi tě vždycky připomene,“ hlas se mi vytratil, znovu jsem pocítila ostych. „Dávej na sebe pozor, Neile, chci, aby ses vrátil.“ Přejel prstem po černé kůži s amulety, co jsem tam přidala, a než se na mě podíval, usmál se. „Vrátím se,“ zašeptal. Tentokrát se jeho výraz změnil. Takový jsem na něm ještě neviděla, alespoň ne zaměřený na mě. Zdálo se, že mu trochu zvlhly oči. Určitě mezi námi proběhlo něco důležitého. Natáhl ke mně ruku a položil mi ji na tvář. „Děkuju ti.“ Nasadil si náramek na zápěstí a utáhl si ho. „Budeš mi moc chybět, Třešinko… A tohle budu nosit a budu tím nejšťastnějším vojákem v celé britské armádě.“ Natáhl ruku a ukázal náramek na zápěstí. Pak mě objal svými obrovskými pažemi. „Taky mi budeš chybět, Neile.“ A miluju tě. Nadechla jsem se jeho vůně a podržela ji v sobě. Doufala jsem, že se jednoho dne vrátí živý a zdravý a že nám ho válka nesebere navždy. Ucítila jsem na spánku dotek jeho hebkých rtů a mé vnitřnosti se znovu sevřely. Nechtěla jsem se od něj odtáhnout, ale ty nové, podivné pocity mě znovu uvedly do stavu nejistoty. „Nezměň se, Třešinko. Zůstaň právě taková, jaká jsi. Jsi totiž naprosto dokonalá.“ To byla Neilova poslední slova, než odešel, aby se stal vojákem.

2 Ale nic nezůstává stejné, a i já se změnila. Hodně. Život se nemůže zastavit na místě, to se nikdy nestane. Změna se nevyhne žádnému z nás. V tom roce, kdy Neil narukoval do armády, se u nás doma změnilo všechno. K čertu, celý svět se změnil. Nastalo 11. září. Můj otec byl na palubě letadla, které ve Washingtonu D. C. narazilo do budovy Pentagonu. Když letadlo unesli teroristé, letěl služebně do Los Angeles. Byl jedním z šedesáti Britů, kteří toho osudného dne přišli o život. Můj otec nás opustil a já pochopila, že už ho nikdy neuvidím. Pravděpodobně v té chvíli mi došlo, že pro mě dětství skončilo a je čas posunout se dál. Nevinnost mého předchozího života jednou provždy zmizela. Nastal čas dospět. Hrůzy, které jsem v tom roce zažila, mi zatemnily mysl. Některé naprosto zbytečné věci si pamatuju velmi jasně, a jiné, na které bych se měla snadno rozpomenout, jsou… prostě pryč. Například otcův pohřeb. Vím, že jsme mu uspořádali obřad. Viděla jsem fotky v albu. Ale nevzpomínám si na žádné podrobnosti, ani že jsem tam byla, ani kdo přišel vyjádřit upřímnou soustrast, ani jestli jsem s těmi lidmi mluvila. Z toho dne si nepamatuju vůbec nic. Zato některé hlouposti si vybavuju naprosto jasně, například jaké jsem měla boty, když jsme sledovali televizní zprávy a dívali se na záběry z plamenů a trosek letadla, ve kterých zemřel můj hodný a milující otec. Měla jsem červené boty značky Chuck s černými tkaničkami. Je legrační, jak si naše podvědomí některé vzpomínky uchová, a jiné ne. Kupříkladu na dopis, který mi Neil poslal zhruba měsíc po té události, si vzpomínám velmi dobře. Pořád jej mám uložený v krabičce s ostatními vzpomínkami. Drahá Elaino, na celém světě nejsou slova, kterými bych mohl vyjádřit svůj hluboký smutek z tvé nesnesitelné ztráty. Víc než kdy jindy bych teď chtěl být v Anglii. Ale to je vyloučeno. Tvůj otec byl jeden z nejlepších mužů. Miloval svou ženu a děti a tvrdě pracoval, abyste mohli žít v bezpečí a v blahobytu. Byl to opravdový muž, v každém smyslu toho slova. Tenhle šílený svět, ve kterém žijeme, by si takových mužů, jako byl George Morrison, zasloužil mnohem víc. Všem bude hodně chybět. Moc bych si přál, abych mohl být u tebe a Iana a samozřejmě u vaší úžasné mamky. Prosím, věz, že na tebe myslím a posílám ti veškerou svou lásku. Často na tebe myslím, Třešinko. Nezapomeň na to. Navždy tvůj Neil. Ten dopis byl psaný ve spěchu na armádním hlavičkovém papíře a obyčejnou tužkou, což odpovídalo hektickému tempu, do kterého se armáda hned po útocích dostala. Neil byl zaneprázdněn bojem ve válce proti teroristům. Já byla zaneprázdněná snahou dospět a přijmout skutečnost, že už mi v mém životě zůstal jen jeden z rodičů. Ian byl zaneprázdněn studiem na univerzitě a svou pracovní kariérou. Naše mamka byla zaneprázdněná snahou utopit svůj žal ve skleničkách ginu. Všichni jsme byli velmi, velmi zaneprázdněni snahou pokračovat ve svých životech a ve své

práci. Izolovaní. Osamělí. Ale otec pro nás udělal hodně. Dostávali jsme dávky z jeho životního pojištění, od letecké společnosti i od vlády Spojených států, takže peníze nám nechyběly. Ne, šlo víc o to, jak jsme se snažili přijmout fakt, že už se k nám otec nikdy nevrátí. Nikdy. V té chvíli jsem pochopila konečnost smrti a vzala jsem si svou nově nabytou znalost k srdci. Trochu jsem se uzavřela do sebe. Snažila jsem se zabránit tomu, abych někdy v životě musela znovu prožít podobnou bolest. Bláhové, bláhové děvče. Má mamka byla vždy skvělou kuchařkou, a to se nezměnilo. Kdykoli Neil přijel na dovolenou, pohostila ho – stejně jako tu první noc, kdy se k nám připojil na večeři – výborným domácím jídlem. Bylo samozřejmostí, že se u nás Neil ukáže, ale kdykoli od otcovy smrti matka vařila, měla po ruce sklenici ginu. Neobviňovala jsem ji. Pořád byla dobrou matkou a mně i mému bratrovi věnovala celé své srdce, jen na rozdíl od předchozích let byla duchem nepřítomná a nevěnovala takovou pozornost mým aktivitám, jak bývalo dřív zvykem. Svoboda mi spadla do klína v době, kdy jsem potřebovala, aby mě někdo pokáral. Jako citově labilní a truchlící teenager jsem se té příležitosti chopila. K čertu, hrábla jsem po ní s velkou chutí. V létě, kdy mi bylo sedmnáct, jsem vyzkoušela snad všechno, co byste nechtěli, aby vaše dcera dělala. Jo, přesně taková jsem byla. Mejdany, alkohol, kouření… kluci. Ochutnala jsem téměř všechno a z každé zkušenosti jsem vyšla o něco starší, o něco moudřejší, ale čím dál tím míň sebejistá. Neměla jsem představu o tom, co od života chci. I když jednou věcí jsem si jistá byla. Neil. Pořád jsem ho chtěla. A v jedné věci měl Neil pravdu. Jak jsem dospívala, točilo se okolo mě čím dál víc kluků. Myslím, že si Neil přál, abych byla ve své vstřícnosti trochu vybíravější. Ne, vím, že si to přál. Všímala jsem si jeho tvrdých pohledů, kterými mě častoval, kdykoli přijel na dovolenou. Hodnotil mé partnery svýma vševědoucíma očima. Skutečnost, že mi věnoval tuto pozornost, byla na jednu stranu úžasná, a na druhou stranu prokletí mého života. On sám byl totiž zadaný. Neil měl přítelkyni, která od něj odmítala odejít. Kdykoli byl s ní, ani se na mě nepodíval. Alespoň jsem si to myslela. Když Neil odešel poprvé do války, prošla jsem náručí několika mužů. Neil pořád chodil s Corou a byl jí věrný. Netušila jsem proč. Já ji nemohla vystát, věděla jsem, že je mu za zády nevěrná, kdykoli ho povolají do akce. Často jsem přemýšlela, jak je možné, že ji ještě neprokoukl. A pokud ji prokoukl, tak proč mu to nevadí. Myslela jsem si, že mu jeho kamarádi přece musí říct, jak se Cora chová, když tu Neil není. Ian to musel vědět. Určitě mu to řekl. Že by Neil chodil s Corou jenom kvůli sexu? Fuj. Nesnášela jsem pomyšlení na to, že ti dva spolu něco mají, a současně jsem se na něj pokoušela zapomenout. Nepřipouštět si, že by mi kdy mohl patřit. Že bychom někdy mohli být spolu. Snažila jsem se nemyslet na to, že bych mohla mít muže, jehož jsem milovala, celého pro sebe. Následující léto jsem oslavila osmnáctiny. Tehdy jsme spolu pokročili do nového a zvláštního vztahu. V hlavě mi zazněl jasný signál, příslovečné zvony se rozezněly. Jiskra zažehla plamen,

který se proměnil v požár, aby se z něj nakonec stalo ohnivé peklo, jež za sebou zanechalo spáleniny a jizvy. Poznamenalo naše životy. To léto přijel Neil domů na dovolenou. Mně bylo pořád osmnáct a jemu dvacet pět. A tehdy se to stalo…

3 Spatřila jsem Neila, když jsem jednoho večera po škole zašla do hospody. Navzdory mému sebedestruktivnímu chování se mi nějak podařilo přežívat bez velkých poranění a modřin. Nechápu, jak je možné, že mě nezavřeli do vězení, že jsem neotěhotněla, nebo ještě něco mnohem horšího. Nejspíš za to mohl můj anděl strážný, kterému jsem byla velmi, opravdu velmi vděčná. Hlavně jsem si uvědomila, že mé štěstí bylo skutečným zázrakem. Nakonec se mi podařilo srovnat si v hlavě, co bych mohla v životě dělat. Ukázalo se, že mám opravdový talent na jazyky. A díky studiu francouzštiny a italštiny jsem si uvědomila, co by mě bavilo. Toužila jsem vyrazit do zahraničí jako au-pair a procestovat celou Evropu a pracovat u rodin, které potřebují zajistit hlídání pro své děti. Přitom bych se zlepšovala v místním jazyce. Jako první na seznamu jsem měla Itálii, pak Francii, a kdyby se ukázalo, že mi to jde, tak bych nejspíš zkusila i Španělsko a Německo. Zoufale jsem se chtěla dostat pryč z domova. Postavit se na vlastní nohy. Takový byl můj naprosto naivní plán. Neil měl dovolenou už skoro tři týdny, když jsem na něj narazila onoho večera v té hospodě. V džínách, černém tričku a černých martenskách vypadal jako nádherný zlatý bůh. Prostě, ale dokonale – jeho válkou zocelené svaly se rýsovaly pod oblečením tak elegantně, jako to bývá u mužských modelů. S důrazem na slovo „mužských“. Neil rozhodně vyzařoval mužnou sílu a moc. Vyvolával v ostatních respekt jenom tím, že přišel do místnosti, služba vlasti na něm byla rozhodně vidět. Jeho velikost ještě umocňovala celkový dojem. Byl vysoký a svalnatý a všímali si ho všichni – muži i ženy – pro jeho fyzický vzhled i silný charakter. Pozorovala jsem ho, jak si povídá se známými, kteří s ním chtěli probrat život a dávali mu najevo obdiv za službu v armádě. Viděla jsem, jak moc si ho váží a respektují ho. Bylo to tak odlišné od toho, co prožil v mládí – tehdy jeho život postrádal jakoukoli chválu. Oproti tomu mu teď v hospodě všichni projevovali uznání. Měla jsem opravdovou radost. Bylo správné, že si každý Neila McManuse všiml, protože on si to zasloužil. Nenápadná sebedůvěra v jeho chování, záměrné pohyby při rozhovorech s lidmi, zvuk jeho hlasu, to vše ve mně vyvolávalo pocity šílenství. Toužila jsem mu být nablízku, dotýkat se ho. Chtěla jsem mít právo se ho dotknout a cítit, že mé doteky vítá. Zaprodala bych duši ďáblu, kdybych věděla, že se na mě začne dívat jinak než jen jako velký bráška, který je tu proto, aby na tebe dával pozor, holčičko. Pila jsem už více než hodinu, když se posadil vedle mě a objednal si pivo. Právě jsem prožívala problémy se svým aktuálním přítelem Dennym, takže jsem měla pěkně mizernou náladu. Odpoledne mi Denny volal a prosil mě, abych přišla do hospody a setkala se s ním, že prý mi všechno vynahradí. Ať už to mělo znamenat cokoli, já už náš vztah uzavřela. Jo, když jsem našla Dannyho, jak souloží s nějakou blonďatou pipkou za hospodou, zatloukla jsem pomyslný poslední hřebíček do rakve našeho vztahu. Věděla jsem, že už mu nikdy nebudu moci věřit. Ani nevím, v co jsem doufala, když jsem tam šla, abych se s ním znovu potkala. Denny byl grázl a myslím, že to se mé rebelské duši líbilo. Mladík, jehož otec si mohl koupit úplně cokoliv. Měl dost peněz na to, aby ho mohl zahrnout luxusními motorkami a dalšími povrchními věcmi, na kterých ve skutečnosti vůbec nezáleželo. Věcmi, které z Dannyho udělaly, co se charakteru týče, pravý opak Neila. Jezdil s motorkářským gangem a prováděl nedovolené a protizákonné činnosti. Předstírala jsem, že to nevím, ale vsadila bych se, že Denny prodával drogy. Především se však choval

jako rozmazlený hajzlík. Kdyby byl můj otec naživu, předpokládám, že bych s Dennym nechodila. Nejspíš bych nechodila s nikým. A asi bych byla stále ještě panna. Nevinná. Při pomyšlení na otce jsem posmutněla a začala jsem se cítit provinile. Pořád mi chyběl… tak moc mi chyběl. Věděla jsem, že by byl velmi zklamaný, kdyby viděl, kde právě teď jsem a co dělám. Abych byla upřímná, Dennyho nevěra mě zase tolik nezasáhla, jak jsem dávala najevo. Doufala jsem, že na sklonku léta získám místo v Itálii, a když všechno vyjde, Denny Tompkins bude jen další vzpomínkou na mou rebelskou minulost, která zmizí a ani mě nebude moc mrzet. Toužila jsem pláchnout z Anglie a zapomenout na všechno, co nemůžu mít, a na všechno, co jsem udělala. Právě teď vedle mě na barové stoličce seděl Neil, ale nebyl tak blízko, jak bych chtěla. To není fér. Zhluboka jsem se napila. „Nemyslíš, že bys měla trochu zpomalit, Třešinko?“ zeptal se tiše. I přesto jeho hlas zněl jako švihnutí biče. „Proč bych měla? Nikoho neobtěžuju…“ Probodla jsem ho pohledem a zároveň jsem vdechla do plic jeho mužnou vůni, která mě omámila víc než všechny skleničky vína, co jsem za dnešní večer vypila. „To není pravda.“ „Proč? Co tím chceš říct, Neile?“ Hleděla jsem na něj a čekala na reakci. Probudil mou zvědavost. „Mě obtěžuje, když tě vidím nešťastnou a opilou na baru. Hodně mi to vadí,“ přimhouřil ty svoje nádherné černé oči a probodl mě pohledem, jako by mi chtěl přečíst myšlenky. „Proč si myslíš, že jsem nešťastná?“ Mávl přede mnou rukou. „Copak takhle vypadá štěstí?“ Zavrtěl hlavou a usrkl pivo. „To si nemyslím, Třešinko.“ „Čekala jsem, že se tu objeví Denny a omluví se,“ přiznala jsem, napodobila jsem jeho gesto rukou před tělem, „ale on nejspíš někde šuká tu stejnou krávu co minule. Co si namlouvám? Takové věci se stávají.“ Pokrčila jsem rameny a doufala, že Neila zatáhnu do rozhovoru o naprosto nevhodném chování jeho přítelkyně Cory. Že mu to řeknu nahlas a jasně. „Musíš toho kreténa nechat být. Nelíbí se mi. Proč si ho pouštíš tak k tělu? Ty máš přece na víc, Třešinko.“ „Už mi tak neříkej,“ probodla jsem ho pohledem. „Ty máš taky na víc, a přece se zahazuješ s takovou…“ „Mluvíš o Coře?“ Vypadal, že jsem ho tou otázkou překvapila. Na rtech se mu objevil nepatrný úsměv. Žaludek se mi stáhl do uzlíku, ale dovolila jsem svému jazyku vyjít s pravdou ven. „Nemůžu mít toho jediného, koho chci, takže se smířím s ubohými náhražkami a pak skončím naštvaná v hospodě, když ani to nevyjde.“ Nechala jsem ta ošklivá slova dopadnout a potom jsem vyštěkla. „Jsi na řadě, Neile.“ Jen se na mě díval. Jeho oči se pohybovaly pomalu, rozhodně, jako pohlazení. Jako by se ze mě snažil silou vůle vytáhnout nejhlubší tajemství mého srdce. Skoro se mu to díky síle těch nádherných tmavých očí, jimiž mě pozoroval, povedlo. Ví, co k němu cítím? Věděl to odjakživa? Jak by to mohl nevědět? Jeho oduševnělým očím se ten obávaný triptych téměř podařilo z mých úst vytáhnout – téměř, ale ne úplně.

Ta slova byla pouze uvnitř mé hlavy. Miluju tě. Byla jsem opilá a on seděl vedle mě a vypadalo to, že ho skutečně zajímám. Miluju tě. A pak mě napadlo něco naprosto neuvěřitelného: že to Neil možná vůbec neví. Jak by mohl být tak slepý? Jak by mohl nevědět, co k němu cítím? Miluju tě, ty idiote! Myslím, že to nakonec opravdu nevěděl, protože se mi nechytil na udičku. „Třešinko, vím o tom, co Cora…“ „Řekla jsem ti, abys mi tak už neříkal! Nesnáším to!“ zakřičela jsem na něj vztekle a naznačila barmanovi, aby mi dolil. Okamžitě jsem se začala cítit provinile, jak jsem na Neila vyjela, ale moc mě bolelo, že mě nevidí jako ženu, ale pouze jako mladší sestru, která potřebuje ochránce. Neil se postavil a zavrtěl hlavou na barmana. Hodil na stůl pár drobných za útratu. „Už jsi skončila, holka. Vezmu tě domů.“ „Ach, opravdu?“ Zkřížila jsem paže přes prsa a hleděla na něj tím nejlepším přezíravým pohledem, jakého jsem byla schopna. Vtom mě polilo horko a zamotala se mi hlava. Ušklíbl se a povýšeně se na mě usmál. „Vím, že tě odtud odvedu, zlatíčko.“ Vzal mě za ruku a začal táhnout pryč. „Ne, Neile!“ Zaryla jsem nohy do podlahy a začala se mu bránit. Odolat jeho velikosti a síle nebylo vůbec snadné. Na tyhle myšlenky nebyl správný čas, přesto jsem zoufale toužila poznat, jaké by to bylo, kdyby se mě zmocnil. Byl obrovský a já drobná. Zakryl by mě svým mohutným tělem úplně celou? Rozhodně bych to moc ráda zkusila. Když se otočil, jeho oči doslova hořely. Pokud jsem se nezmýlila, tentokrát se na mě doopravdy díval. Ztěžka polkl, ohryzek mu poskočil v krku. Toužila jsem přitisknout právě tam své rty a už je nikdy neoddálit. Byla jsem na něj naštvaná, a současně mě svou pozorností přitahoval. K čertu, byl tak zatraceně nádherný. „Jsi tak krásná, když se vztekáš, Třešinko,“ zdůraznil přezdívku, kterou mi kdysi dal, a pohlédl na mě se sebevědomým úsměvem a hypnotizujícíma očima. „Nádherná a naprosto dokonalá.“ Jsi naprosto dokonalá. Už mi tato slova kdysi řekl. Přemýšlela jsem… jestli jim můžu věřit. Asi bych neměla, ne? „Taky jsi nádherný, ale právě teď se chováš jako osina v zadku.“ „Vážně?“ Naklonil se ke mně a vstoupil tak do mého osobního prostoru. Škytla jsem, přikývla a zase se mi zamotala hlava jako předtím, najednou jsem se cítila úplně maličká. „Sedíš v noci v hospodě a jsi opilá pod obraz,“ zatnul čelist. „Nenechám tě tady, Třešinko.“ Zatraceně, řekl to znovu a mě to vytočilo doběla. „Už jsem tě upozornila, ať mi tak neříkáš!“ Udělala jsem krok, zakopla o nohu židle a spadla přímo na jeho pevnou hruď. Podržel mě u sebe a já odolala touze zabořit tvář do jeho trička. Bylo to zatraceně těžké. Opravdu jsem potřebovala ukrýt svou tvář do jeho oblečení, abych si mohla vybavit jeho vůni. „Dobře, dobře, uklidni se, holka. Už ti nebudu říkat Třešinko, když to tolik nenávidíš, ale pod podmínkou, že mi dovolíš, abych tě odvezl domů. Potřebuješ do své postele.“ Položil mi ruku zezadu na hlavu a začal mě hladit po vlasech. Jsem si jistá, že právě teď by mě mohl nazvat jakýmkoli ovocným pojmenováním: jablíčko, hrozno, kumkvat, banánku… a já bych si toho vůbec nevšimla, protože jsem se soustředila pouze na jeho doteky. Neil se mě dotýkal. Ne, potřebuju do tvé postele. Zvedla jsem k němu oči, dlaněmi jsem se opírala o jeho hruď a cítila, jak mi pod prsty tluče jeho srdce. On upřeně hleděl na moje ústa a já si na okamžik pomyslela, že přemýšlí o tom, jestli mě má políbit. Srdce se mi rozbušilo tak silně, že se moje

tělo muselo pod jeho tlukotem celé třást. „Kdo je ten, po kterém toužíš a nemůžeš ho mít?“ zašeptal tiše; zkoumal mě svýma tmavýma očima, které mě prosily, abych mu odpověděla. Kdybych nebyla tak tvrdohlavá, možná bych mu všechno vyklopila, právě tehdy a tam. Řekla bych mu každičký detail všech milých věcí, jež pro mě kdy udělal, když jsem vyrůstala. Svěřila bych se mu, že si nepamatuju na dobu, kdy bych ho nemilovala. Zavrtěla jsem hlavou a ucítila jsem, jak mi oči zvlhly slzami. „Řekni mi…“ Rychle jsem se nadechla a otočila hlavu stranou. Právě v tom okamžiku vkročil do hospody Denny a všiml si mě. „Ach bože,“ zasténala jsem. „Kotě, přišla jsi,“ vyhrkl, přispěchal ke mně a snažil se mě obejmout. Úleva, jakou pocítil, když mě spatřil, jak na něj čekám u baru, byla v jeho arogantní tváři jasně patrná. „Ne, Denny, nech mě.“ Jenom jsem natáhla ruce, abych si ho udržela od těla, když vtom se ozval Neil. „Už s tebou nechce mluvit, Tompkinsi. Zmiz od ní.“ Neil se zamračil na mého bývalého přítele s tak nenávistným výrazem, že Denny nebyl jediný, koho překvapilo tak otevřené nepřátelství. Neil vypadal, jako by chtěl nechat Dennyho krvácet a ještě by si zatraceně užíval, že by po Dennym zbyla jen velká krvavá hromádka. Nedokázala jsem věřit tomu, na co se dívám. Neil se choval, jako by na Dennyho žárlil. Musela jsem být neuvěřitelně opilá a mít narušené mentální vnímání. Proč se Neil chová takhle ke klukovi, kterému už jsem dala kopačky? „Elaino? Prosím, kotě, jen poslouchej. Ta děvka pro mě nic neznamenala…“ Denny ignoroval Neilovu přítomnost a snažil se mne znovu dotknout. I když jsem byla opilá, došlo mi, že můj bývalý přítel je vážně idiot. „Očividně pro tebe neznamená nic ani tvůj život, ty tupý spratku,“ Neil zabránil Dennymu, aby se mě dotkl. Stál před ním jako vytesaný do kamene. „Asi moc dobře neslyšíš, Tompkinsi. Řekl jsem ti, že už s tebou nechce mluvit. Tak. Se. Ztrať.“ Jak se Denny a Neil dohadovali, zvedl se mi žaludek a já věděla, že mi bude neuvěřitelně špatně. Přitiskla jsem si ruku na ústa a vběhla jsem na záchod, vděčná za to, že dveře byly tak blízko. Oba muži mě nechali jít. Díky bohu za ta malá požehnání, kterých se mi v životě dostává.