Přeložila Ludmila Havlíková
Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. ve spolupráci s nakladatelstvím Jiří Buchal - BB/art v roce 2006 Bořivojova 75, Praha 3 Copyright © 2003 Sophie Kinsella All rights reserved. Z anglického originálu Can You Keep A Secret? (Published by Black Swan Book in 2003 in Great Britain) přeložila © 2006 Ludmila Havlíková Redakce textu: Hana Pešinová Jazyková korektura: Ludmila Bohmová Grafická úprava obálky: Bohumil Fencl Tisk: CENTA, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno První vydání v českém jazyce ISBN 80-7341-8614
PRO H. - ČLOVĚKA, PŘED NIMŽ ŽÁDNÉ TAJEMSTVÍ NEMÁM. NO, VLASTNÉ SKORO ŽÁDNÉ.
PODĚKOVANÍ Vřele děkuji Marku Hedleymu, Jenny Bondové, Rosii Andrewsové a Olivii Heywoodové za jejich četné rady. A jako vždy patří můj vděk Lindě Evansové, Patricku Plonkington-Smytheovi, Aramintě Whitleyové i Celii Hayleyové, a také mým chlapcům a celému vedení.
Jedna SAMOZŘEJMÉ že mám svá tajemství. Přirozeně. Každý jich má aspoň pár. Je to naprosto normální. A určitě jich nemám víc než všichni ostatní. Nemluvím teď o žádných převratných, ohromujících tajemstvích. Jako třeba že prezident se chystá svrhnout bombu na Japonsko a jediný, kdo dokáže spasit celý svět, je Will Smith. Jenom o normálních, běžných tajemstvích. Jako například o těchto několika, která mě teď jen tak namátkou napadají: 1. Moje kabelka značky Kate Spade je imitace. 2. Zbožňuju sladké sherry, což je to nejstaromódnější pití v celém vesmíru. 3. Nemám ponětí, k čemu je NATO. A dokonce ani netuším, co to je. 4. Vážím osmapadesát kilo, a ne dvaapadesát, jak si myslí můj přítel Connor. (Na svou obranu ale musím uvést, že když jsem mu to řekla, právě jsem chtěla začít držet dietu. A upřímně řečeno, šest kilo není až tak velký rozdíl.) 5. Vždycky jsem si myslela, že Connor vypadá tak trochu jako Ken. Ten od Barbie. 6. Někdy při vášnivém sexu, právě když jsme v nejlepším, je mi zčistajasna do smíchu. 7. O panenství jsem přišla s Dannym Nussbaumem v ložnici pro hosty, zatímco se mamka s taťkou v přízemí dívali na Bena Hura. 8. Vypila jsem víno, které chtěl taťka nechat dvacet let odležet. 9. Zlatá rybička Sammy není tatáž zlatá rybička, kterou mi dali taťka s mamkou na starost, když odjížděli do Egypta. 10. Když mě moje kolegyně Artemis naštve, upíjím jí obohacený pomerančový džus. (Což se stává skoro každý den.) 11. Kdysi se mi zdál podivný lesbický sen o mé spolubydlící Lissy.
12. Tanga mě škrtí. 13. Odjakživa jsem byla skálopevně přesvědčená, že jsem naprosto jiná než ostatní a že na mě hned za rohem čeká úžasně vzrušující nový život. 14. Nemám ponětí, s čím mě začne otravovat ten chlap v šedém obleku. 15. Kromě toho jsem stejně zapomněla, jak se jmenuje. Poprvé jsem ho viděla teprve před deseti minutami. „Věříme v logistické formativní aliance," hučí zastřeným hlasem, „na všech úrovních." „To rozhodně," přitakávám mu rozzářeně, jako bych tím chtěla říct: Cožpak to vůbec někdo může vidět jinak? Logistické. Co to vůbec znamená? Oh, bože můj. Co když se mě na to někdo zeptá? Nechovej se jako idiot, Emmo. Nikdo se na tebe přece hned nevytasí s otázkou: „Co znamená slovo logistický?" Jsem přece marketingový profík, ne? Samozřejmě že mám tyhle věci v malíčku. A kdyby s tím náhodou někdo vyrukoval, prostě změním téma. Taky bych mohla vtipně poznamenat, že logistika se už na mně vyřádila nebo něco v tomhle smyslu. Nejdůležitější je zachovat si zdání důvěryhodnosti a pracovní zdatnosti. Dokážu to. Je to moje životní příležitost a nemíním ji zpackat. Sedím na ředitelství společnosti Glen Oil v Glasgow, a jak se tak dívám na svůj obraz, který se odráží v okně, vypadám jako nesmírně výkonná, podnikavá žena. Vlasy mám vyžehlené, v uších nenápadné náušnice, jaké se doporučují v článcích na téma „Jak získat to pravé zaměstnání", a na sobě nový elegantní kostýmek z butiku Jigsaw. (Vlastně je skoro jako nový. Koupila jsem ho v charitativním bazaru ve prospěch výzkumu rakoviny a jenom přišila chybějící knoflík, ale skoro vůbec byste to nepoznali.)
Jsem tady jako zástupce společnosti Panther Corporation, kde pracuju. Na téhle schůzce mají zástupci firem Panther a Glen Oil dokončit přípravy reklamní kampaně k propagaci energetického nápoje Panther Prime s brusinkovou příchutí a já jsem sem dnes ráno speciálně kvůli tomu přiletěla z Londýna. (Firma mi zaplatila letenky i všechno ostatní!) Jakmile jsem dorazila na místo, mládenci z marketingového oddělení Glen Oil se začali předvádět a vypočítávat, kdo je z nich nejzcestovalejší; oháněli se přitom kilometry strávenými ve vzduchu i nenadálými lety do Washingtonu. Mám za to, že jsem jim v tom chvástání docela věrohodně sekundovala. (Až na jednu maličkost - když jsem jim vylíčila svůj let concordem do Ottawy, ukázalo se, že concordy do Ottawy vůbec nelétají.) Mám-li však přiznat pravdu, je to vůbec poprvé, co jsem letěla na služební cestu. Fajn. A mám-li přiznat skutečnou pravdu, je to vůbec poprvé, co jsem měla dojednat nějaký obchod. Ve společnosti Panther pracuju jedenáct měsíců jako asistentka v oddělení marketingu a až doteď jsem směla jenom opisovat na počítači různé dokumenty, zajišťovat pracovní schůzky pro ostatní zaměstnance, obstarávat obložené chlebíčky a vyzvedávat z čistírny svršky svého šéfa. Takže tohle je pro mě vlastně průlom v kariéře. A kojím v sobě skromnou naději, že pokud odvedu kvalitní práci, možná mě povýší. V pracovní smlouvě mám dodatek „po roce možnost přeřazení do vyšší funkce" a v pondělí se mám dostavit ke svému šéfovi Paulovi ohledně zhodnocení svého dosavadního působení. Našla jsem si slovo „hodnocení" ve firemním manuálu a dočetla jsem se, že podobná audience skýtá „ideální příležitost k rozhovoru o dalším služebním postupu". Služební postup. Při pouhém pomyšlení na povýšení cítím, jak se mi kolem srdce rozlévá důvěrně známá touha. Taťkovi bych tak dokázala, že nejsem úplný ztroskotanec. A mamce. A Kerry. Kéž bych tak mohla zajet domů a jen tak nenucené prohodit: „Mimochodem, povýšili mě na obchodní manažerku."
Emma Corriganová, obchodní manažerka. Emma Corriganová, viceprezidentka obchodního oddělení Pokud teď ovsem všechno vyjde tak, jak má. Paul tvrdil, že smlouva je dojednaná a dokonale ošetřená, takže už stačí jen přikyvovat a potřásat si s přítomnými pravicí, což svedu dokonce i já. A mám dojem, že prozatím se skutečně všechno vyvíjí dobře. Je sice pravda, že devadesáti procentům z toho, o čem se tu debatuje, nerozumím, ale při závěrečných zkouškách z francouzštiny na střední škole jsem taky ničemu nerozuměla, a přece jsem nakonec dostala chvalitebnou. „Inovace... analýza... rentabilita..." Muž v šedém obleku neustále monotónně hučí o tom či onom. Natahuju ležérně ruku a přitahuju si k sobě jeho navštívenku, abych si ji mohla přečíst. Doug Hamilton. Dobrá. Fajn, tohle si dokážu zapamatovat. Doug. Je to snadné. Představím si Douglase. Michaela. S Adwburgerem... Což je... ujetá představa... a... Fajn. Zapomeňme na to. Prostě si to jméno poznamenám. Zapisuju si do bloku „inovace" a „Doug Hamilton" a rozpačitě se vrtím na židli. Bože, ty kalhotky se mi vážně strašně zařezávají. Tanga jsou podle mě nepohodlná skoro pořád, ale tahleta zvlášť. Možná proto, že jsou o dvě čísla menší. Možná proto, že mi je koupil Connor, který prodavačce v obchodu s dámským prádlem vysvětlil, že vážím dvaapadesát kilo. No a ta z toho vyvodila, že musím mít číslo osm. Osm! (Upřímně řečeno mám pocit, že to od ní byla pěkná ničemnost, protože jí přece muselo sepnout, že jsem mu nepřiznala pravý stav věcí.) Takže je tu Štědrý večer, vyměňujeme si dárky a já vybaluju tahle úchvatná světlounce růžová tanga. Číslo osm. A mám jenom dvě možnosti. A. Přiznat pravdu: „Vlastně jsou moc malá, ve skutečnosti mám velikost dvanáct a mimochodem, nevážím dvaapadesát kilo." Nebo... B. Narvat je na sebe.
Vlastně se tak moc nestalo. Ani mi potom nebyly vidět zarudlé proužky na kůži. A stačilo jen pokaždé rychle odstřihnout značku s velikostí ze všech šatů a prádla, které jsem si kupovala, aby Connor nikdy nic nepoznal. Nemusím zdůrazňovat, že od té doby tenhle kus prádla nijak často neoblékám. Ale čas od času se na tanga podívám a vidím, jak vypadají nádherně a draze, a pomyslím si: No tak, přece nemůžou až tak škrtit, a nějak se do nich nacpu. Což je přesně to, co jsem udělala dnes ráno. Dokonce mě napadlo, jestli jsem nezhubla, protože jsem se v nich nijak zvlášť zle necítila. Jsem prostě nenapravitelná trubka. „... bohužel vzhledem k inovaci... zásadní přehodnocení... máme za to, že je nutné zvážit další spolupráci..." Až do této chvíle jsem jen seděla, přikyvovala a v duchu si libovala, že tohle pracovní jednání je úplná hračka. Jenomže teď se mi vrývá do mozku Hamiltonův hlas. Co to povídá? „... dva výrobky vybočují... neslučují se...!" Co se vlastně neslučuje? Co mělo znamenat to zásadní přehodnocení? Vyplašilo mě to. Třeba to není jenom jalové tlachání. Možná že skutečně něco říká. Tak si ho rychle poslechněme. „Oceňujeme účelnou a efektivní spolupráci, která v minulosti spojovala firmy Panther a Glen Oil," prohlašuje Doug Hamilton. „Ale budete souhlasit s tvrzením, že se teď nepochybně ubíráme opačným směrem." Opačným směrem? Mluví snad celou dobu právě o tomhle? Žaludek mi vysílá znepokojené signály. To snad nemůže – Snaží se z té dohody vycouvat? „Promiňte, Dougu," ozývám se co možná nejnenucenějším hlasem. „Celou dobu jsem vás přirozeně bedlivě sledovala." Vysílám k němu přátelský úsměv ve stylu „jsme tady přece všichni profesionálové". „Ale kdybyste mohl... ehm... abychom si všichni mohli..."
Přeloženo do normálního jazyka: prosím, aby mi to ještě jednou zopakoval. Doug Hamilton si s tím druhým člověkem vyměňuje významné pohledy. „Poněkud nás mrzí vaše hodnoty." „Moje hodnoty?" Propadám panice. „Hodnoty, které propaguje váš výrobek? odpovídá Hamilton a provrtává mě zvláštním pohledem. Jak tu právě vysvětlujeme, v naší firmě Glen Oil se právě odehrává bouřlivý inovační proces a chceme se prezentovat jako společnost, která vyrábí benzin šetrný k životnímu prostředí, jak ostatně naznačuje naše nové logo květ narcisu. A máme dojem, že energeticky nápoj Panther Prime, jehož prezentace je založena na sportovním klání a soutěživosti, prostě působí příliš agresivně." „Agresivně?" Nevěřícně na něj zírám. „Ale.. vždyť je to... ovocný nápoj." Nedává to smysl. Glen Oil je firma, která vypouští do vzduchu čmoud a zplodiny a ničí přírodu na celém světě. A Panther Přiměje nevinný ovocný nápoj s brusinkovou příchutí. Co na něm může být agresivního? „Hodnoty, které propaguje," opakuje a ukazuje na hromadu propagačních letáků na stole. „Energie, elitářství, mužnost. Už sám reklamní slogan ,Zachovej tempo!' mluví sám za sebe. Upřímně řečeno, zdá se mi trochu staromódní." Krčí rameny. „Prostě máme za to, že společný postup nepřipadá v úvahu." Ne. Ne. Je to jen zlý sen. Přece nebere zpátečku. Všichni v naší firmě usoudí, že je to moje vina. Pomyslí si, že jsem všechno zmršila já, a budou se na mě dívat jako na totálního idiota. Srdce mi buší jako o závod. Tváře mi hoří. Nic takového nesmím připustit. Ale co jim mám říct? Nic jsem si nepřipravila. Paul tvrdil, že je všechno dohodnuté a že mám jen jediný úkol potřást si s nimi pravicí. „Než dospějeme ke konečnému rozhodnutí, rozhodně to ještě probereme," pokračuje Doug a vrhá na mě letmý úsměv. „A jak už jsem řekl, rádi bychom zůstali se společností Panther ve styku,
takže naše nynější setkání můžeme každopádně považovat za přínosné." Odsunuje židli od stolu. Takhle to nemůžu nechat! Musím se pokusit všechny je přesvědčit. Musím vyvinout veškeré úsilí a tu smlouvu dotáhnout do konce. Uzavřitý.. „Počkejte!" slyším vlastní hlas. Jenom... okamžik! Musím se zmínit o několika věcech. O čem to mluvím? Neexistuje nic, o čem bych se mohla zmínit. Na stole stojí plechovka s energetickým nápojem Panther Prime. Beru ji do ruky pro inspiraci. Hraju o čas. Vstávám, přecházím doprostřed místnosti a zvedám plechovku vysoko do vzduchu, takže ji všichni mají na očích. „Panther Prime je... nápoj pro sportovce." Následuje pauza a ostatní zdvořile mlčí. Tváře mě brní. Je to... ehm... velmi. Proboha, co to provádím? Pokračuj, Emmo. Přemýšlej. Mysli na nápoj Panther Prime... mysli na drink Panther Cola... mysli... mysli... Ano! Samozřejmě! Fajn. Takže pěkně od začátku. „Od té doby, kdy se v osmdesátých letech objevila na trhu novinka Panther Cola, se nápoje firmy Panther staly symbolem energie, vzrušení, povzbuzení a dokonalosti," říkám naprosto plynule. Díky bohu. Je to standardní reklamní upoutávka na limonádu Panther Cola. Opisovala jsem ji nejmíň miliónkrát, takže bych ji dokázala odříkat i ve spánku. „Nápoje značky Panther jsou na našem trhu pojmem," pokračuji. „Naše logo je jedním z nejuznávanějších na světě a slogan ,Zachovej tempo!‘ vstoupil do učebnic. Nabízíme společnosti Glen Oil naprosto ojedinělou příležitost připojit se k této prvotřídní, světově proslavené značce."
Sebevědomí mi stoupá, takže začínám rázovat po místnosti a mávat rukou, ve které třímám plechovku. „Zákazník, který si koupí zdravý nápoj Panther, dává na srozuměnou, že ho uspokojí pouze prvotřídní kvalita." Klepu volnou rukou do plechovky. „Očekává od tohoto energetického nápoje to nejlepší, podobně jako očekává to nejlepší od benzínu, který si kupuje, a to nejlepší očekává i sám od sebe." Připadám si, jako by mi narostla křídla! Jsem fantastická! Kdyby mě teď viděl Paul, z fleku by mě povýšil! Přistupuju ke stolu a dívám se Dougu Hamiltonovi přímo do očí. „Když zákazník firmy Panther otevírá tuhle plechovku, dává tím celému světu jasně najevo, jaká je jeho volba. Žádám Glen Oil, aby učinil totéž." Končím svůj projev a stavím plechovku doprostřed stolu, beru za přivařený kroužek a s chladně vyzývavým úsměvem jím trhám a plechovku otevírám. Připomíná to erupci sopky. Šumivý nápoj s brusinkovou příchutí vybuchuje a valí se z plechovky, rozlévá se po stole jako odpudivá červená břečka, vsakuje se do rozložených papírů a... proboha, ne... rozstřikuje se po košili Douga Hamiltona. „Do pytle," vyhrknu a lapám po dechu. „Chci říct, že mě to nesmírně mrzí..." „Ježíši Kriste," vzdychá Doug Hamilton nevrle a vytahuje si ze saka kapesník. „Půjdou ty skvrny vyčistit?" „Eh..." Bezmocně sahám po plechovce. „Nevím." „Přinesu nějakou utěrku," nabízí se druhý muž a zvedá se od stolu. Dveře se za ním zavírají a místnost se topí v tichu, přerušovaném jen zvukem kapek brusinkového nápoje pomalu dopadajících na podlahu. Civím na Douga Hamiltona, tváře mi hoří a oči se mi podlévají krví.
„Prosím vás..." soukám ze staženého hrdla a odkašlávám si. „Neříkejte to mému šéfovi." Tak přece. Zbabrala jsem to. Vleču se napříč halou glasgowského letiště a cítím se totálně zničená. Doug Hamilton se nakonec zachoval docela mile. Ujistil mě, že ty skvrny určitě půjdou vyprat, a slíbil mi, že se o tom Paulovi nezmíní. Názor na tu smlouvu ale nezměnil. Moje první významné služební jednání. Moje první obrovská příležitost. A stane se tohle. Nejradši bych ode všeho utekla, zavolala do kanceláře a oznámila: „Takhle to prostě dopadlo, už mě nikdy neuvidíte; a jen tak mimochodem, tu kopírku jsem tehdy ucpala já." Jenomže to nejde. Za poslední čtyři roky je to moje už čtvrté zaměstnání. Prostě to musí vyjít. Abych neztratila hrdost. Abych neztratila sebeúctu. A taky proto, že taťkovi dlužím čtyři tisíce liber. „Co vám můžu nabídnout?" ptá se mě australský mladík a já zvedám zmateně hlavu. Přijela jsem na letiště o hodinu dřív a zamířila přímo do baru. „Ehm..." V hlavě mám úplně vymeteno. „Ehm... bílé víno. Ne, vlastně vodku s tonikem. Děkuju." Když se ode mě odvrátí, usedám na barovou židličku. Vtom přichází nějaká letuška s vlasy spletenými do francouzského copu a sedá si o dvě stoličky dál. Usmívá se na mě a já jí odpovídám mdlým zvlněním rtů. Nemám tušení, jak svou kariéru budují ostatní, vážně to nevím. Jako moje nejstarší přítelkyně Lissy. Odjakživa se chtěla stát právničkou - a teď, tramtadadá! Pracuje jako obhájkyně a specializuje se na majetkovou kriminalitu. Já neměla ponětí, co budu dělat, ani když jsem končila vysokou školu. První zaměstnání jsem si našla v realitní kanceláři, a to jenom kvůli tomu, že jsem si vždycky ráda prohlížela nejrůznější domy, a navíc jsem ve zprostředkovatelně práce narazila na tu dámu s rudě nalakovanými nehty, která mi tvrdila, že si tam vydělává
obrovské peníze a ve čtyřiceti letech bude moct odejít na odpočinek. Jenomže jsem tu práci začala nenávidět, hned jak jsem nastoupila. Nesnášela jsem všechny ostatní nováčky v branži. Nesnášela jsem, že musím vyslovovat takové výrazy jako „nádherná poloha". A nesnášela jsem takové praktiky, jako například když někdo řekl, že si může dovolit bydlení za 300 000 liber, museli jsme mu vylíčit všechny přednosti domu za 400 000, a pak se na něj dívat spatra, jako bychom mu chtěli říct: „Vy máte jen 300 000? Bože, vy jste ale ztroskotanec!" A tak jsem doma po půl roce oznámila, že se chci vrhnout naprosto jiným směrem a stanu se místo toho fotografkou. Byl to naprosto úžasný okamžik, jako scéna z nějakého filmu. Taťka mi půjčil na kurz pro fotografy a na fotoaparát a já spřádala sny o nové, úžasné, tvůrčí kariéře, která mi od základu změní život... Jenomže se nic takového nestalo. Předně bych se vás ráda zeptala: Máte ponětí, kolik si takový asistent fotografa vydělá? Nic. Vůbec nic. Což by mi tehdy až tak moc nevadilo, kdyby mi někdo takové asistentské místo vůbec nabídl. Zhluboka vzdychám a zírám na svůj obraz v zrcadle za barovým pultem. Kromě všeho ostatního se mi vlasy, které jsem si ráno tak pečlivě narovnala žehličkou, zase zkadeřily. Jako obvykle. Aspoň že jsem nebyla jediná, kdo to nikam nedotáhl. Z osmi lidí, kteří se mnou navštěvovali kurz pro fotografy, uspěl jen jeden, který teď dělá pro Vogue a tak. Další fotí svatby, jedno děvče se zapletlo s vyučujícím, jiná se dala na cestování, jedna skončila ve fotolabu Snappy Snaps a jedna v bance Morgan Stanley. Mezitím jsem stále hlouběji zabředávala do dluhů, takže jsem hledala spásu a začala se poohlížet po takových zaměstnáních, kde se daly vydělat trochu slušné peníze. Nakonec jsem se tedy
před jedenácti měsíci uchytila jako asistentka v marketingovém oddělení firmy Panther Corporation. Barman přede mě staví vodku s tonikem a provrtává mě tázavým pohledem. „Hlavu vzhůru!" povzbuzuje mě. „Přece to není až tak zlé!" "Děkuju," odpovídám vděčně a upíjím ze sklenky. Cítím se trochu líp. Když zvedám drink k ústům podruhé, zvoní mi mobil. Z nervozity se mi obrací žaludek. Jestli mi volají z kanceláře, budu předstírat, že neslyším. Ale není to nikdo z práce. Na maličkém displeji naskakuje naše domácí číslo. „Nazdar," hlásím se, jakmile stisknu zelené tlačítko. „Čau!" slyším Lissyin hlas. „To jsem jenom já! Tak jak to šlo?" Lissy je moje spolubydlící a moje nejstarší přítelkyně na světě. Má tmavé nepoddajné vlasy, IQ kolem 600 a je to ten nejmilejší člověk, jakého znám. „Byla to katastrofa!" přiznávám zmučeně. „Co se stalo? Ty tu smlouvu nemáš?" „Nejenže nemám žádnou smlouvu, ale navíc jsem tím brusinkovým nápojem polila marketingového ředitele Glen Oil." Vidím, že letuška o kus dál u barového pultu dusí smích, a polévá mě horko. Bezva. Teď už to ví celý svět. „Propána." Skoro cítím, jak se Lissy snaží vymyslet něco, čím by mě utěšila. „No, aspoň jsi upoutala jejich pozornost," říká nakonec. „Určitě jsi v nich zanechala nesmazatelný dojem." „Asi jo," připouštím nerudně. „Hele, nesháněl se po mně někdo?" „Počkej! No... ne. Vlastně ti volal taťka, ale... hm... víš... nebylo to..." vytáčí se. „Lissy. Co chtěl?" „Mám dojem, že tvoje sestřenice získala nějaké ocenění," vysvětluje Lissy omluvně. „Chtějí to v sobotu oslavit spolu s narozeninami tvojí mamky." „Aha. Bezva."
Bořím se ještě hlouběji do barové židličky. Přesně tohle jsem teď potřebovala. Sestřenici Kerry třímající v ruce nějakou stříbrnou vázu pro nejlepšího majitele cestovní kanceláře na světě a v přilehlém vesmíru. „A volal taky Connor. Chtěl vědět, jak ti to dopadlo," kvapně dodává Lissy. „Byl miloučký, tvrdil, že ti nechce volat na mobil, aby té náhodou nevyrušil během jednání." „Vážně?" Poprvé za celý den mi něco trochu pozvedlo náladu. Connor. Můj přítel. Můj báječný, pozorný přítel. „Je to vážně zlatíčko," pokračuje Lissy. „Říkal, že celé odpoledne sedí na nějaké důležité poradě, ale ten squash prý už kvůli tobě zrušil, takže jestli si s ním chceš vyrazit na večeři?" „Och," vydechla jsem s náznakem potěšení v hlase. „Tak dobře, to bude fajn. Děkuju, Lissy." Zamačkávám telefon, znovu upíjím vodku a už se mi trochu zvedá nálada. Můj přítel. Julie Andrewsová to řekla přesně. Když mě pokouše pes nebo bodne vosa... prostě si vzpomenu, že mám přítele, a už mi nepřipadá, že všechno stojí za hovno. Nebo jak to bylo přesně. A ne jen tak ledajaký přítel. Ale vysoký, krásný a chytrý muž, který je podle časopisu Marketing Week „jedním z nejbystřejších mozků v soudobém marketingovém výzkumu." Sedím, hledím si své vodky a dovoluju myšlenkám na Connora, aby se mi zahnízdily v mozku a uklidnily mě. Třeba na to, jak se mu ve slunci lesknou vlasy nebo jak se pokaždé usmívá. Nebo jak mi nedávno vylepšil počítač, aniž jsem se ho o to prosila, a jak... jak... Najednou mám v hlavě prázdno. Je to divné. Vždyť Connor je báječný v tolika směrech. Počínaje... dlouhýma nohama. Ano. A širokými rameny. Až po to, jak se o mě staral, když jsem ležela s chřipkou. Napadá mě, kolik mužů by se zachovalo jako on? Přesně tak.
Mám ohromné štěstí, vážně. Odkládám telefon, prohrabuju si rukou vlasy a zalétám pohledem k hodinám za barovým pultem. Do odletu mi zbývá ještě čtyřicet minut. Už se to blíží. Nervy se mi začínají ozývat a pociťuju mravenčení po celém těle, takže si ještě dopřávám vydatný doušek vodky a dopíjím sklenku do dna. Budu v pohodě, dodávám si odvahu už po milionté. Budu naprosto v pořádku. Nebojím se. Jenom... jenom... Tak jo. Bojím se. 16. Děsně se bojím létat. Nikdy v životě jsem nikomu nepřiznala, že mám strach z létání. Připadá mi to slabošské. A nejde vlastně o žádnou fobii. Že bych třeba vůbec nedokázala nastoupit do letadla. Jenom... prostě bych mnohem radši dala přednost pevné zemi. Dřív mi to hrůzu nenahánělo. Ale během několika posledních let jsem postupně začala ztrácet nervy. Vím, že je to nesmysl. Uvědomuju si, že každý den létají tisíce lidí a že vám ve vzduchu hrozí menší nebezpečí, než když ležíte doma v posteli. Že pravděpodobnost letecké havárie je menší než... než že si třeba najdete v Londýně mužského. Ale přesto. Prostě létání nemám ráda. Možná bych si měla dát ještě jednu vodku. Než zazněla výzva k nástupu do letadla, vypila jsem ještě dvě vodky a cítím se teď mnohem lépe. Myslím, že má Lissy pravdu. Aspoň jsem po sobě zanechala nesmazatelný dojem, ne? A určitě si mě budou pamatovat. Takže když rázuju k bráně a prsty pevně svírám příruční kufřík, skoro si už začínám znovu připadat jako sebevědomá, výkonná, podnikavá žena. Cestou míjím jiné lidi. Usmívají se na mě, já jim jejich široké úsměvy oplácím a ve skrytu
duše mě ty nenadálé projevy přátelství těší. Tak to vidíte. Svět přece jenom není až tak špatný. Člověk si prostě musí zachovat optimistický nadhled. V životě se může stát cokoli, nemám pravdu? Nikdy nevíte, co vás čeká za nejbližším rohem. Přicházím ke vchodu do letadla a vidím, že hned u dveří přebírá od cestujících palubní lístky letuška s francouzským copem, kterou jsem předtím viděla sedět u baru. „Zdravím, ráda vás zase vidím," hlaholím s úsměvem. „To je ale náhoda!" Letuška na mě jen mlčky zírá. „Těší mě. Ale..." „Co je? Proč ten rozpačitý pohled?" „Promiňte. Jenom... víte, že..." Váhavě ukazuje na mou halenku. Hedvábná blůzka se mi cestou samovolně rozepnula. Tři horní knoflíčky vyklouzly z dírky a celý předek blůzy mám rozevřený. Je mi vidět podprsenka. Růžová krajková podprsenka. Ta, která při praní trošičku pouští barvu. Tak proto se na mě ti lidé tolik usmívali. Ne kvůli tomu, že svět je báječné místo k životu, ale proto, že viděli ženskou, které vylézala z výstřihu růžová podprsenka. „Děkuju," mumlám, třesoucími se prsty si dopínám knoflíčky a tváře mi hoří ponížením. „Dneska asi nemáte svůj den, viďte?" Letuška se na mě soucitně usmívá a natahuje ruku pro můj palubní lístek. „Promiňte, ale nemohla jsem neslyšet, co jste předtím říkala do telefonu." „To je v pořádku." Vysílám k ní zkormoucený úsměv. „Ne, tenhle den pro mě nepatřil k nejlepším v životě." Studuje můj palubní lístek a obě mlčíme. „Něco vám povím," pokračuje po chvilce šeptem. „Nechtěla byste se teď trochu dát dohromady?" „Co? Jak?" Dívám se na ni nechápavě. „Pojďte. Zasloužíte si malou vzpruhu."
„Vážně? Ale... Vy tu jen tak snadno dokážete dát lidi do kupy?" „Pokud máme volná místa, tak ano. Můžeme s nimi naložit, jak se nám zlíbí." Tajuplně se usmívá. „Jen to nikde nerozhlašujte, slibujete?" Vede mě do přední části letadla a ukazuje na velké, široké, pohodlné sedadlo. Ještě nikdy v životě mi nikdo takhle nedobíjel baterky. Nechce se mi věřit, že mě tady skutečně nechá sedět. „To je první třída?" ptám se šeptem, protože na mě působí zdejší komorní luxusní prostředí. Po mé pravici sedí muž v elegantním obleku a ťuká do klávesnice notebooku a v rohu sedí dvě postarší dámy se sluchátky na uších. „Byznys třída. V tomhle letadle první třída není." Přechází z šepotu na normální hlasitost. „Vyhovuje vám to takhle?" „Dokonale! Mockrát vám děkuju." „To je v pořádku." Znovu se na mě usmívá a odchází a já si zasouvám kufřík pod sedadlo před sebou. Jejda. Je tu skutečně úžasně. Velká, široká sedadla s opěrkami na nohy a tak. Tohle bude od začátku až do konce naprosto úžasný zážitek, utvrzuju se v duchu. Sahám po bezpečnostním pásu, nonšalantně si ho zapínám a snažím se nevnímat svíravý pocit kolem žaludku. „Nedala byste si trochu šampaňského?" Moje přítelkyně letuška ke mně vysílá zářivý úsměv. „To by bylo skvělé," odpovídám. „Děkuju!" Šampaňské! „A vy, pane? Také šampaňské?" Muž na vedlejším sedadle ještě neodtrhl oči od okénka. Má na sobě džíny a obnošenou mikinu a dívá se ven. Když se otočí, aby letušce odpověděl, vidím, že má tmavé oči, na tváři strniště a svraštělé čelo. „Ne, děkuju. Jenom brandy. Díky." Hlas mu zní stroze a je v něm patrný americky přízvuk. Chci se ho zdvořile zeptat, odkud je, ale muž se okamžitě otáčí nazpátek a dál zírá z okénka.
Což je dobře, protože - popravdě řečeno - ani já nemám na nějaké tlachání náladu.
Dva FAJN. Mám-li být upřímná, vůbec se mi to nelíbí. Vím, že je to byznys třída, a vím, že sedím v luxusním prostředí. Ale žaludek mám stále sevřený strachem. Při startu v duchu tiše počítám a oči mám zavřené. Vím, že mi to aspoň trochu pomáhá. Jenomže když se dostanu k číslu tři sta padesát, dochází mi energie. Takže teď už jen sedím, upíjím šampaňské a čtu článek nazvaný „Třicet věd, které musíte stihnout před třicítkou" v časopise Cosmo. Snažím se, seč mi síly stačí, vypadat nenucené, jako pravá manažerka z marketingového oddělení cestující v byznys třídě. Ale bože můj, každý podezřelý zvuk mě děsí a sebemenší záchvěv letadla mi vyráží dech. S předstíranou ležérností se natahuju pro laminované bezpečnostní pokyny a přejíždím po nich očima. Nouzové východy. Sed v předklonu s hlavou sehnutou, chráněnou zvednutými pažemi. Pokud bude zapotřebí obléknout si záchranné vesty, pomozte prosím nejdříve starým lidem a dětem. Bože můj Proč se na to vůbec dívám? Jak mi pomůže, když budu civět na obrázky kreslených lidiček, kteří skáčou do oceánu, zatímco jejich letadlo za nimi vybuchuje? Rychle zase pokyny zasunuju do kapsy na sedadle a upíjím šampaňské. „Promiňte, madam." Letuška s francouzským copem se znovu objevuje vedle mě. Jste na služební cestě?" „Ano." Uhlazuju si vlasy a v mém pohybu je patrná jistá dávka hrdosti. „Ano, jsem." Podává mi leták nadepsaný „Služby pro vedoucí pracovníky" a doplněný fotografií, na které nějací lidé debatují před vývěskou se zvlněným grafem. „Tohle jsou informace o naší nové hale na letišti v Gatwicku, vybavené vším, co potřebují cestující v byznys třídě. Najdete tam konferenční sály i zasedací místnosti, pokud byste je potřebovala. Měla byste zájem?"
Fajn. Jsem vysoce výkonná pracovnice marketingového oddělení. Jsem marketingová manažerka mířící do závratných výšin. „Je to dost pravděpodobné," odpovídám a nonšalantně si prohlížím propagační leták. „Ano, možná bych mohla některou z těch zasedacích místností využít a uspořádat v ní... poradu se svým týmem. Mám pod sebou spoustu lidí a často pro ně pořádám školení. Pracovní." Odkašlávám si. „Většinou... logistická." „Nechtěla byste si některou z těch místností hned teď rezervovat?" navrhuje mi letuška ochotně. „No... ne, děkuji," oznamuju po krátké odmlce. „Moji kolegové jsou teď... doma. Dala jsem všem na celý den volno." „Dobrá." Letuška na mě vrhá nechápavý pohled. „Ale možná někdy jindy," dodávám kvapně. „A když už jste tady - jen tak mě napadlo -, ten zvuk je normální?" „Jaký zvuk?" Letuška natahuje krk. „Tenhle zvuk. To kvílení, které vychází od křídla." „Nic neslyším." Zadívá se na mě s chápavým úsměvem. „Býváte v letadle nervózní?" „Ne!" okamžitě oponuju a krátce se zasměju. „Ne, nejsem nervózní. Jenom... mě to tak napadlo. Prostě mě to zajímá." „Pokusím se o tom něco zjistit," odpovídá laskavě. „Tohle je pro vás, pane. Informace o našich nových prostorách na letišti v Gatwicku." Američan si od ní beze slova bere leták, pokládá si ho do klína, aniž se na něj podíval, a letuška odchází. V tu chvíli letadlo nadskočí a ona ne trochu zakymácí. Proč to letadlo poskakuje? Proboha. Tělem mi bez varování projede vlna strachu. To je šílené. Šílené! Sedět v téhle obrovské těžké krabici, několik tisíc metru nad zemí, bez možnosti úniku... Sama to nezvládnu. Přemáhá mě nutkání s někým si promluvit. S někým, kdo by mi dodal odvahu. S někým, s kým bych se cítila v bezpečí. S Connorem.
Instinktivně vytahuju mobil, ale okamžitě je u mě letuška. „Z mobilního telefonu bohužel na palubě volat nemůžete," upozorňuje mě s přívětivým úsměvem. „Můžete si prosím zkontrolovat, že je skutečně vypnutý?" „Oh. Já... promiňte." Samozřejmě že nemůžu volat z mobilu. Nejméně miliónkrát nás na to upozorňovali. Jsem naprostý idiot. Vždyť se nic neděje. Nevadí. Jsem v pořádku. Ukládám telefon nazpátek do kabelky a snažím se soustředit na starý díl televizního seriálu Hotýlek, který běží na obrazovce. Třeba bych zase mohla začít počítat. Tři sta čtyřicet devět. Tři sta padesát. Tři sta Sakra. Hlava mi třeští. Proč to letadlo tak nadskočilo? Vrazili jsme snad do něčeho? Klid. Žádnou paniku. Bylo to jen takové drncnutí. Možná do nás narazil holub nebo něco podobného. Kde jsem skončila? Tři sta padesát jedna. Tři sta padesát dva. Tři sta padesát – A je to tady. Teď to přišlo. Jako by se všechno rozpadalo na kousky. Ještě než si stačím uvědomit, co se děje, přelévá se mi nad hlavou vlna výkřiků. Ach bože. Ach bože, ach bože, ach, bože...ach...ACH... NE. NE. NE. Padáme. Ach bože, padáme. Řítíme se dolů. Letadlo se propadá vzduchem jako kámen. Jeden muž o kus dál vyletěl vzhůru a udeřil se hlavou o strop. Krvácí. Lapám po vzduchu, křečovitě se držím sedadla a snažím se, aby se mi nepřihodilo totéž, ale vtom cítím, jak mě nějaká síla táhne nahoru, jako by gravitace najednou začala působit opačným směrem. Na přemýšlení není čas. Mozek se brání... Kolem dokola poletují zavazadla, nápoje se rozlévají, jedna letuška se skácela na zem a přidržuje se sedadla.... Ach bože, ach bože. Fajn, teď se to všechno zpomaluje. Je to... je to lepší. Zatraceně. Já prostě... prostě nemůžu... já...
Podívám se na svého amerického souseda, který se drží sedadla stejně usilovně jako já. Zvedá se mi žaludek. Mám pocit, že začnu zvracet. Ach, bože. Fajn. Teď... je to... už zaseje skoro všechno normální. „Dámy a pánové," ozývá se hlas z pilotní kabiny a všichni zbystří pozornost. „Mluví k vám kapitán letadla." Srdce mi buší tak silně, až mám pocit, že mi vyletí z hrudi. Nemůžu to poslouchat. Nedokážu myslet. „Právě prolétáme silnou turbulencí, takže ještě nějakou dobu bude letadlo nestabilní. Prosím vás proto, abyste se urychleně vrátili na místa a připoutali se, jak vám naznačují světelné pokyny„ Stroj se znovu mohutně otřásl a pilotův hlas přehlušily výkřiky a jekot pasažérů v celém letadle. Připomíná mi to zlý sen. Nějakou příšernou počítačovou animaci. Stevardi a letušky usedají na místa a připínají si bezpečnostní pásy. Jedna z žen si stírá z tváře krev. Ještě před chviličkou všichni poklidně rozdávali cestujícím pražené buráky obalené v medu. Tohle se stává jiným lidem v jiných letadlech. Lidem na instruktážních videonahrávkách. Ne mně. „Zachovejte klid," ozývá se kapitánův hlas. „Jakmile budeme mít víc informací..." Uklidnit se? Nemůžu ani dýchat, natož zachovat klid. Co budeme dělat? To tady máme jen tak sedět a přihlížet, jak se letadlo vymyká kontrole jako splašený kůň? Slyším, jak někdo za mnou odříkává „Zdrávas Maria, milosti plná...", a propadám dalšímu záchvatu paniky. Lidé se modlí. Nezdá se mi to. Zemřeme. Zemřeme. „Prosím?" Američan na vedlejším sedadle se na mě upřeně dívá. Je bledý a ve tváři se mu zračí napětí. Řekla jsem to nahlas?
„Zemřeme." Dívám se mu do obličeje. Třeba je to poslední člověk, kterého v životě vidím. Pozoruju vrásky kolem jeho tmavých očí a výraznou bradu porostlou strništěm. Vtom se letadlo znovu propadá níž a mně se z úst dere bezděčný výkřik. „Myslím, že nezemřeme," oponuje mi. Ale stejně jako já se pevně přidržuje opěradel. „Tvrdili, že je to jen turbulence -" „Samozřejmě!" Z hlasu mi zaznívá hysterie. „Přece nám neřeknou: ,Fajn, lidičky, je s vámi amen!‘" Letadlo se znovu propadá o kus níž a já vyděšeně chytám svého souseda za ruku. „Tohle určitě nezvládneme. Vím to. Je to tak. Je mi pětadvacet, proboha. Nejsem na to připravená. Vždyť jsem doteď nic nedokázala. Ještě jsem nepřivedla na svět děti, nikomu jsem nezachránila život..." Oči mi ulpívají na titulku článku „Třicet věcí, které musíte stihnout před třicítkou". „Nevyšplhala jsem na vysokou horu, nenechala jsem se potetovat, dokonce jsem ani nezjistila, kde mám bod G..." „Prosím?" ozývá se muž překvapeně, ale skoro ho nevnímám. „Celá moje kariéra je k smíchu. Vůbec nejsem výkonná špičková manažerka." Plačtivě ukazuju na svůj kostýmek. „Žádnému pracovnímu týmu nevelím! Jsem jen ubohá asistentka a první pracovní jednání, které jsem absolvovala, skončilo naprostou katastrofou. Polovinu času jsem neměla ponětí, o čem ti lidé mluví. Nevím, co znamená výraz ‚logistický', nikdy mě nepovýší, taťkovi dlužím čtyři tisíce liber a v životě jsem nebyla bláznivě zamilovaná..." Násilím se přinutím zmlknout. „Promiňte," omlouvám se s hlubokým vzdechem. „Proč byste měl tohle všechno poslouchat." „To je v pořádku," ujišťuje mě můj soused. Proboha. Vůbec to nezvládám. A kromě toho nemluvím pravdu. Protože Connora miluju. Ta výška mi asi zatemnila mozek. Nervózně si odhrnuju vlasy z čela a snažím se trochu vzpamatovat. Dobrá, zase se vrátíme k počítání. Tři sta padesát... šest. Tři sta -
Bože můj. Ach, bože. Ne. Prosím. Letadlo se zase otřásá. Znovu klesáme. „Nikdy jsem nedokázala nic, na co by mohli být moji rodiče hrdí." Slova se mi ženou z úst ještě dřív, než je dokážu zastavit. „Nikdy." „Určitě se mýlíte," namítá muž laskavě. „Nemýlím. Dřív na mě možná byli pyšní. Ale od té doby, co se k nám nastěhovala moje sestřenice Kerry, se mi zdá, jako by mě rodiče nesnášeli. Mají oči jenom pro ni. Když s námi začala bydlet, bylo jí čtrnáct a já si myslela, že to bude skvělé. Jako bych měla starší sestru. Jenomže to dopadlo úplně jinak..." Nemůžu se zastavit. Prostě to nedokážu. Pokaždé když letadlo nadskočí nebo se zatřese, vyřine se mi z úst doslova vodopád slov. Prostě buď mluvím, nebo kvílím. „... byla šampiónka v plavání, ale také ve všem ostatním, a já jen... ve srovnání s ní vlastně nicka..." „... fotografický kurz a upřímně jsem věřila, že mi to změní život..." „... osmapadesát kilo. Ale chtěla jsem začít držet dietu..." „... ucházela jsem se snad o všechna zaměstnání na světě. Byla jsem tak zoufalá, dokonce jsem žádala o..." „... jedna příšerná holka, jmenuje se Artemis. Pak přišel ten nový psací stůl a ona si ho prostě přivlastnila, i když já mela jen takový ubohý stoleček..." „... občas jí zaliju ten její filodendron pomerančovým džusem, abych se jí pomstila..." „... ta miloučká Katie, která pracuje v osobním oddělení. Máme domluvený tajný kód - když vstoupí dovnitř a zeptá se: ‚Můžu si s tebou zkontrolovat pár údajů, Emmo?', ve skutečnosti to znamená ‚Zaskočíme si do Starbucks na kafe..‘" „... příšerné dárky, ale musím předstírat, jak jsem z nich nadšená..."
„... káva v práci je ta nejhnusnější břečka na světě, doslova jed..." „...v životopise jsem napsala, že jsem závěrečnou zkoušku z matematiky udělala na výbornou, i když jsem ve skutečnosti dostala dobrou. Vím, že je to podvod a že jsem to neměla dělat, ale když já tolik stála o to zaměstnání..." Co se to se mnou stalo? Normálně mám uvnitř jakýsi filtr, který mi brání, abych ze sebe vychrlila všechno, co se mi dere na jazyk, a pomáhá mi držet se na uzdě. Jenomže teď se nějak porouchal. Všechny moje myšlenky se vylévají ven v mohutném nekontrolovaném proudu, který nejsem s to zastavit. „Občas si myslím, že věřím v Boha, protože jak jinak bychom se tu vlastně ocitli? Ale pak si vzpomenu na všechny možné války a další věci...“ „...nosím tanga, protože se nerýsují pod oblečením jako normální kalhotky, ale jsou tak strašně nepohodlné..." „…číslo osm, ale nevěděla jsem, co mám dělat, a tak jsem jenom řekla: ,No ne, jsou vážně fantastické...'" pečené papriky, což je moje úplně nejoblíbenější jídlo..." „...stala jsem se členkou čtenářského klubu, ale nedokázala jsem se prokousat Dickensovými Nadějnými vyhlídkami. Tak jsem jenom přeletěla anotaci na zadní straně obálky a předstírala, že jsem to přečetla..." „...nasypala jsem jí všechno krmení pro zlaté rybičky, ale vážně netuším, co se stalo..." „...stačí, když zaslechnu tu písničku Close to You od skupiny Carpenters, a hned se rozbrečím..." „…opravdu bych si přála větší prsa; ne zrovna čtyřky, ne nějak obrovská, ale víte, prostě trochu větší. Jen abych věděla, jaký je to pocit..."
„... dokonalé rande by mělo začít šampaňským, které by se zčistajasna objevilo na stole, jako kdyby ho tam někdo vykouzlil..." „... div jsem nepraskla, protože jsem si tajně koupila obrovský kbelík zmrzliny, slupla ho, a Lissy jsem se o tom vůbec nezmínila..." Vůbec nic kolem nás nevnímám. Celý svět se v mých očích omezil jenom na mne, neznámého Američana a má ústa, ze kterých se řinou veškeré mé nejintimnější myšlenky a tajemství. Už si vůbec neuvědomuju, co všechno na sebe prozrazuju. Vím jenom to, že mě to uklidňuje. Vypadá snad takhle terapie? „... jmenoval se Danny Nussbaum. Mamka s taťkou se dole dívali na Bena Hura a já si pamatuju jenom to, jak jsem si v duchu říkala, že jestli jsou všichni u vytržení kvůli tomuhle, pak se svět musel zbláznit..." „... ležet na boku, protože tak ňadra díky žlábku vypadají větší..." „... pracuje v průzkumu trhu. Pamatuju si, že když jsem ho viděla úplně poprvé, zdál se mi moc hezký. Je vysoký a světlovlasý, protože je napůl Švéd, a taky má nádherné modré oči. No a pozval mě do restaurace..." „… než jdu na rande, vždycky si dám skleničku sherry, jen tak na uklidnění..." „..... je skvělý. Connor je naprosto úžasný. Mám obrovské štěstí. Všichni mi tvrdí, jak je skvělý. Je milý, hodný a úspěšný a všichni nás považují za dokonalý pár..." „... tohle bych nikdy nikomu nepřiznala, ani za milion let. Ale občas mi připadá až příliš krásný. Tak trochu jako ta druhá panenka od Barbie. Jako Ken. Jako nějaký blonďatý Ken."
Takže jsem se dostala až ke Connorovi a říkám věci, s kterými jsem se nikdy nikomu nesvěřila. Věci, které jsem měla uložené v podvědomí, aniž bych si uvědomovala, že tam jsou. „..... dala jsem mu k Vánocům takové nádherné hodinky s koženým páskem, ale on nosí ty svoje oranžové digitální, protože z nich dokáže vyčíst, jakou teplotu právě mají v Polsku nebo nějakou podobnou zbytečnost..." „...vodí mě na všechny možné jazzové koncerty a já ze zdvořilosti předstírám, že se mi to líbí, takže teď si o mně myslí, že miluju jazz..." „... zná zpaměti všechny filmy Woodyho Allena a každou repliku vysloví ještě předtím, než zazní ve skutečnosti, ale já z toho šílím…“ „... a jenom na mě zírá, jako kdybych mluvila nějakým cizím jazykem..." „... byl odhodlaný najít můj bod G, takže jsme celý víkend nedělali nic jiného než zkoušeli nejrůznější polohy. Jenomže jsme dosáhli jenom toho, že mě celé tělo bolelo jako rozlámané a toužila jsem po jediném - po pizze a televizi, kde právě dávali Přátele... " „... pořád se mě vyptával, jaké to je - no tak jaké? Nakonec jsem tedy sebou škubla, prohlásila, že je to naprosto úchvatné a že mám pocit, jako kdyby celé moje tělo bylo květina, která se právě otevírá, a on se mě zeptal, jaká květina, tak jsem prostě jen tak plácla, že begonie..." „... nedá se čekat, že prvotní vášeň vydrží navěky. Ale jak má člověk tomu druhému říct, že už po něm netouží? Zapříst s ním vážný zodpovědný hovor, anebo jen tak mezi řečí prohlásit, že už se prostě navzájem nepřitahujeme... ?“ „... je nepravděpodobné, že se objeví nějaký rytíř v nablýskané zbroji. Ale podvědomě toužím po úchvatné romantické lásce. Po vztahu nabitém vášní. Po takovém, kdy se člověku podlamují kolena. Chci zažít zemětřesení nebo... nevím... smršť... prostě
něco vzrušujícího. Občas mám pocit, že mě někde čeká nový, vzrušující život, že jenom stačí, abych -" „Promiňte, slečno." „Cože?" Zmateně zvedám oči. „Co se děje?" ptám se a letuška s francouzským copem se na mě usmívá. „Právě jsme přistáli," odpovídá a já na ni nevěřícně zírám. „My jsme přistáli?" Nechápu to. Jak to, že jsme přistáli? Rozhlížím se kolem - a skutečně, letadlo se nehýbe. Stojíme na pevné zemi. Připadám si jako Dorotka z knížky Čaroděj ze země Oz. Ještě před chviličkou jsem vystrašeně kroužila ve vzduchu, a teď zase stojím na zemi a všechno se vrátilo do normálních kolejí. „Už to nedrncá," říkám nesmyslně. „Už je to dost dlouho, co to přestalo drncat," poznamenává Američan. „Už... už neumřeme." „Ne, neumřeme," souhlasí. Dívám se na něj, jako bych ho viděla poprvé v životě - a vtom mi to dochází. Celou hodinu jsem tohohle naprosto neznámého mužského nepřetržitě zasypávala svými bláboly. Jen bůh ví, co všechno jsem mu napovídala. Mám chuť okamžitě vystoupit. „Promiňte," koktám zaraženě. „Měl jste mě zarazit." „To by šlo dost těžko." Rty se mu vlní v úsměvu. „Nebyla jste k zastavení." „Hrozně se stydím!" Pokouším se o úsměv, ale nedokážu se tomu člověku ani podívat do očí. Vždyť jsem mu vykládala o svých kalhotkách. Řekla jsem mu také o bodu G. „Nic si z toho nedělejte. Všichni jsme byli vystrašení. To byl let!" Sahá po batůžku, vstává ze sedadla - a pak se ke mně otáčí. „Jste v pořádku? Dokážete sama dojet domů?" „Ano, je mi dobře. Děkuju," ujišťuju ho. „Hezky si to tady užijte!" Volám za ním, ale mám pocit, že už mě neslyší.
Pomalu sbírám svoje věci a razím si cestu k východu z letadla. Připadám si upocená, vlasy mi padají do obličeje a hlava mi začíná třeštit. Po napětí, které vládlo na palubě, mi letiště připadá klidné a tiché a betonová plocha se mi zdá velice pevná. Na chvilku si sedám do plastového křesla a snažím se získat ztracenou rovnováhu, ale když nakonec vstanu, zase se o mě pokouší závrať. Jdu dál, ale stále ještě nemám v hlavě jasno a nemůžu uvěřit, že jsem tady, živá a zdravá. Popravdě řečeno, už jsem nedoufala, že se ještě někdy ocitnu na pevné zemi. „Emmo!" slyším, když vycházím z prostoru pro přilétající cestující, ale ani nezvednu oči. Po světě běhá spousta mých jmenovkyň. „Emmo! Tady!" Nevěřícně zvedám hlavu. Je to... Ne. To nemůže být – Je to Connor. Vypadá tak krásně, že by to člověku dokázalo zlomit srdce. Jeho opálená pokožka má typický zlatavý skandinávský nádech. Upírá ke mně oči modřejší než kdykoliv předtím a utíká mi naproti. Nechápu to. Co tady dělá? Dobíhá ke mně a pevně si mě tiskne na prsa. „Díky bohu,“ vydechne chraplavě. „Díky bohu. Jsi v pořádku?" „Connore, co - co tady děláš?" „Volal jsem na aerolinky, abych se zeptal, kdy přesně přiletíš, ale řekli mi, že se letadlo dostalo do příšerné turbulence. Prostě jsem ti musel přijít naproti." Nespouští ze mě oči. „Emmo, díval jsem se, jak to letadlo přistává. Hned k němu poslali sanitku. A pak jsem tě neviděl vycházet. Myslel jsem..." Ztěžka polyká. „Vlastně dost dobře nevím, co jsem si myslel." „Jsem v pořádku. Jenom... snažila jsem se trochu vzpamatovat. Ach bože, Connore, bylo to příšerné." Najednou se mi třese hlas, což je zvláštní, protože už jsem v naprostém bezpečí. „Ale v jednom okamžiku jsem si skutečně myslela, že to nepřežiju."
„Když ses neobjevila u toho hrazení..." Connor se zarazí a chvíli na mě jen mlčky zírá. „Asi jsem si úplně poprvé uvědomil, jak strašně mi na tobě záleží." „Vážně?" Hlas mi zní nejisté. Srdce mi buší jako zvon. Mám pocit, že se každou chvíli skácím. „Emmo, myslím, že bychom se už měli..." Vzít? Srdce mi poskočí strachem. Ach, proboha. Teď, hned tady na letišti, se mě zeptá, jestli bych si ho nechtěla vzít. Co mu na to řeknu? Nechci se vdávat. Jenomže když ho odmítnu, naštve se na mě. Zatraceně. Tak dobře. Odpovím mu: Ale no tak, Connore, potřebuju trochu času... „... dohodnout na společném bydlení." Jsem nenapravitelný idiot. Samozřejmě že mě nemíní požádat o ruku. „Co myslíš?" říká a něžně mě pohladí po vlasech. „No..." Škrabu se na vysušené tváři. Hraju o čas, protože nejsem schopná střízlivě uvažovat. Bydlet společně s Connorem. Na jednu stranu to dává smysl. Existuje nějaký důvod, proč bych na to neměla přistoupit? Připadám si zmatená. Něco mi vrtá hlavou, jakoby ve snaze cosi naznačit... Vtom si vybavím slova, která jsem pronesla v letadle. O tom, že jsem vlastně nikdy nebyla pořádně zamilovaná. Něco v tom smyslu, že mi Connor nijak zvlášť nerozumí. Jenomže... bylo to jenom takové nezávazné tlachání, nebo ne? Chci říct, vždyť jsem si proboha myslela, že přišla moje poslední hodinka. Nebyla jsem tak docela při smyslech. „Connore, a co to tvoje důležité jednání?" ptám se, protože jsem si vzpomněla, jaké měl původně plány. „Zrušil jsem ho." „Zrušil?" Měřím si ho nechápavým pohledem. „Kvůli mně?" Sotva stojím na nohou. Kolena se mi podlamují. Nevím, jestli je to reakce na hrůzu, kterou jsem prožila v letadle, nebo láska. Bože můj, jen se na něj podívejte. Je vysoký a krásný, a navíc zrušil důležité jednání, jen aby mě přišel zachránit. Je to láska. Musí to být láska.
„Moc ráda s tebou budu žít, Connore," šeptám a překvapeně zjišťuju, že mi z očí tryskají slzy.
Tři KDYŽ SE nazítří probouzím, na víčka mi dorážejí sluneční paprsky a vzduchem se line báječná vůně kávy. „Dobré ráno!" slyším z dálky nad sebou Connorův hlas. „Dobré ráno," mumlám se zavřenýma očima. „Dáš si kávu?" „Ano, prosím." Otáčím se a bořím hlavu do polštáře ve snaze poddat se ještě na pár minut spánku. Což mi jindy nečiní potíže. Jenomže dnes mi neustále cosi vrtá hlavou. Zapomněla jsem snad na něco? Na půl ucha poslouchám Connora, který na mě neustále mluví z kuchyně, v pozadí slyším televizi a v duchu se snažím najít nějaké záchytné body. Je sobota ráno. Ležím v Connorově posteli. Byli jsme spolu na večeři - ach bože, ten příšerný let... přijel na letiště a řekl... Stěhuju se k němu! Sedám si právě v okamžiku, kdy ke mně Connor přichází s konvicí kávy a dvěma šálky. Má na sobě bílý froté koupací plášť a vypadá naprosto úchvatně. Cítím, jak mě zaplavuje pýcha, a natahuju se k němu, abych ho políbila. „Nazdar," zdraví mě s úsměvem. „Opatrně," upozorňuje mě a podává mi šálek kávy. „Jak ti je?" „Dobře." Odhrnuju si vlasy z tváře. Jen si ještě připadám trochu nejistá." „Není divu." Connor zvedá obočí. „Ten včerejšek byl ale den!" „To tedy jo," přikyvuju a upíjím kávu. „Takže... budeme bydlet spolu!" „Jestli sis to nerozmyslela?" „Samozřejmě že ne. Nerozmyslela!" usmívám se rozjařeně. A je to pravda. Skutečně jsem rozjařená. Zdá se mi, jako bych přes noc dospěla. Stěhuju se ke svému příteli. Konečně se můj život začíná ubírat správným směrem!
„Budu to muset říct Andrewovi..." Connor ukazuje na zeď, za níž se skrývá pokoj jeho spolubydlícího. „A já zase Lissy a Jemimě." „Musíme si najít něco vhodného. A ty mi slíbíš, že tam budeš udržovat pořádek." Vyšle ke mně škádlivý pohled. „Já si na pořádek potrpím," předstírám rozhořčení. „To ty máš miliony cédéček." „To je něco jiného!" „Můžu se tě zeptat, co je na tom jiného?" Dávám si ruku v bok, jako to dělají herečky v nekonečných televizních seriálech, a Connor se chechtá. Pak se odmlčíme, jako bychom tím vyčerpali veškerou energii, i oba zároveň zvedáme k ústům šálek s kávou. „Každopádně už musím jít," ozývá se zase Connor. „Tenhle týden mám počítačový kurz. Promiň, ale k vašim to dnes nestihnu, moc mě to mrzí," dodává ještě. Myslí to skutečně vážně. Nejenže je naprosto dokonalý přítel, ale navíc skutečně rád chodí na návštěvu k mým rodičům. „Nic se neděje," uklidňuju ho. „To nevadí." „Jo, ještě na něco jsem zapomněl," říká Connor s tajuplným úsměvem. „Sehnal jsem lístky. Hádej kam?" „No," váhám vzrušeně. „No..." Už mám na jazyku „do Paříže". „Na jazzový festival!" vyhrkne vítězoslavně. „Dennissonův kvartet! Jejich poslední letošní koncert! Pamatuješ, jak jsme je slyšeli u Ronnieho Scotta?" V první chvíli se nezmůžu na jediné slovo. „Jejda," vyhrknu nakonec. „Ten... Dennissonův kvartet! Pamatuju." Hráli na klarinety. Kolem dokola, celé dvě hodiny bez odpočinku. „Věděl jsem, že budeš mít radost." Connor mě něžně hladí po ruce a já se na něj mdle usmívám. „Ach ano!" Jednou tomu jazzu přece musím přijít na chuť. Vlastně jsem o tom přesvědčená.
Zálibně ho pozoruju, jak se obléká, čistí si zuby dentální nití a bere do ruky aktovku. „Měla jsi na sobě můj dárek," všímá si potěšené mého prádla pohozeného na zemi. „Já... nosím je často," ujišťuju ho a v duchu se omlouvám za tu milosrdnou lež. „Moc se mi líbí!" „Hezky si to s vašimi užij." Connor se vrací k posteli, políbí mě, ale potom se zarazí. „Emmo?" „Ano?" Sedá si na postel a dívá se na mě nesmírně vážně. Sakryš, má tak nádherně modré oči. „Rád bych se ti s něčím svěřil," začne, ale pak se kousne do rtu. „Víš, jak jsme si slíbili, že spolu o svém vztahu budeme mluvit naprosto otevřeně?" „No... ano," přitakávám a zaplavuje mě vlna úzkosti. „Je to jen takový nápad. Třeba se ti nebude zamlouvat. Chci říct... záleží to jen a jen na tobě." Zmateně na něj zírám. Do tváře se mu nahrnula krev a vypadá rozpačitě. Bože můj. Snad po mně nebude chtít žádné výstřednosti! Třeba abych se při tom navlékala do nějakých kostýmů! Stejnokroj zdravotní sestry by mi vlastně ani tak moc nevadil. Nebo J kdybych se měla převléknout za Kočičí ženu z Batmana. Vypadala bych elegantně. Mohla bych si sehnat vysoké naleštěné boty... „Napadlo mě... že bychom... třeba... mohli..." Vtom zaraženě zmlkne. „Ano?" Pokládám mu ruku na paži, abych mu dodala odvahu. „Mohli bychom..." Znovu se odmlčí. „Ano?" Zase se rozhostí ticho a mně se tají dech. Co asi chce, abychom dělali? Co? „Mohli bychom se třeba začít oslovovat ‚miláčku‘," vyhrkne ze sebe nakonec ostýchavě. „Cože?" ptám se suše.
„Jde o to, že..." Connor rudne víc a víc. „Budeme spolu žít. To už svědčí o vážnosti našeho vztahu. Jenomže nedávno jsem si uvědomil, že vlastně nepoužíváme... žádná něžná oslovení." Nespouštím z něj oči s pocitem, že mě nachytal na švestkách. „Ne?" „Ne." „Aha." Upíjím kávu. Když na to teď myslím, zjišťuju, že má pravdu. Nepoužíváme. Proč vlastně? „Tak co myslíš? Ale jenom když budeš sama chtít." „Samozřejmě!" přisvědčuju kvapně. „Chci říct, že máš pravdu. Jistěže bychom měli." Odkašlávám si. „Miláčku!" „Děkuju, miláčku," opakuje s láskyplným úsměvem. Já mu se stejně láskyplným úsměvem odpovídám a snažím se přitom ignorovat protestní signály, které vysílá můj mozek. Připadá mi to nemístné. Necítím se jako něčí miláček. Miláček je vdaná osoba s perlovým náhrdelníkem a vozem s náhonem na všechna čtyři kola. „Emmo?" Connor ze mě nespouští oči. „Děje se něco?" „Nejsem si jistá," odpovídám, ale snažím se vyloudit na tváři sebejistý úsměv. „Nejsem si jistá, jestli se cítím jako ,miláček‘. Ale... třeba ni na to zvyknu." „Myslíš? No, třeba bychom mohli zkusit něco jiného. Co takhle ‚drahoušku‘?" Drahoušku? Myslí to vážně? „Ne," namítnu bryskně. „Miláček mi připadá mnohem lepší." „Nebo ,srdíčko‘.. .‘zlatíčko‘... .‘andílku‘..." „Možná. Podívej, nemohli bychom toho teď nechat?" Connor se tváří sklesle a mě hryžou výčitky svědomí. No tak, proč bych proboha nemohla svého přítele oslovovat ,miláčku‘? K té náhlé dospělosti to patří. Jenom si na to budu muset zvyknout. „Connore, je mi to líto," chlácholím ho. „Nevím, co to se mnou je. Asi jsem ještě pořád nervózní po tom hrozném letu." Beru ho za ruku. „Miláčku."
„To je v pořádku, miláčku." Usmívá se na mě, ve tváři má zase rozzářený výraz a líbá mě. „Tak na viděnou." Tak vida. Je to snadné. Ach, bože. No, nevadí. Mám za to, že všechny páry musí někdy zažít podobnou trapnou zkušenost. Asi je to úplně normální. Cesta z Connorova bytu v Maida Vale ke mně do Islingtonu mi trvá půl hodiny, a jakmile otevřu dveře, spatřím Lissy, usazenou na pohovce a zavalenou papíry. Ve tváři má soustředěný výraz. Lissy je dříč a občas to skutečně přehání. „Na čem pracuješ?" ptám se soucitně. „Na té zpronevěře?" „Ne, jde o tenhle článek," odpovídá zadumaně a zvedá časopis tištěný na křídovém papíru. „Píše se tu, že od dob královny Kleopatry se chápání ženské krásy nezměnilo a dnes už existuje vědecký způsob, jak žena zjistí, jestli je krásná. Stačí jen provést několik měření." „No ne!" Zajímá mě to. „Tak co je k tomu zapotřebí?" ptám se. „Právě na tom pracuju." Znovu se zamračeně zadívá do časopisu. „To je třiapadesát... minus dvacet... Ach, bože můj!" nevěřícně zírá na stránku. „Vychází mi jenom třiatřicet!" „Z kolika?" „Ze stovky! Třiatřicet ze sta!" „Ach, Lissy. To je děs." „Já vím," odpovídá Lissy vážně. „Jsem ošklivá. Hned mi to bylo jasné. Víš, celý život jsem si to ve skrytu duše uvědomovala, ale -" „Ne," namítám a usilovně zadržuju smích. „Myslela jsem tím ten časopis. Ten je děs. Krása se přece nedá měřit podle nějakých hloupých parametrů. Jen se na sebe podívej!" říkám a mávám rukou k Lissy, která má největší šedé oči na světě a nejčistší alabastrovou pleť a vypadá prostě úchvatně, i když s tím nejnovějším sestřihem trochu šlápla vedle. „Chci říct, komu chceš
věřit? Zrcadlu, anebo nějakému přitroublému, nesmyslnému článku?" „Přitroublému, nesmyslnému článku," odpovídá Lissy, jako by se to rozumělo samo sebou. Vím, že to myslí napůl žertem. Ale od té doby, co jí dal její přítel Simon kopačky, je Lissy se sebevědomím dost na štíru. Mám o ni trochu strach. „To je ten skvost o kritériích ženské krásy?" ozývá se naše spolubydlící Jemima, která právě s klapotem vcupitala dovnitř ve střevíčkách na vysokých podpatcích. Na sobě má jako obvykle růžové džíny a bílý přiléhavý živůtek, je opálená a vypadá nádherně, ale mračí se. Teoreticky vzato má Jemima práci v galerii, která vystavuje a nabízí sochařská díla. Ale spíš se zdá, jako by nedělala nic jiného, než že si neustále nechává něco masírovat, potírat voskem a vytrhávat a pak chodí randit s bankéři z City. Ale ještě než jim kývne, vždycky si důkladně prověří, jaký berou plat. S Jemimou vycházím. Docela. Jde jenom o to, že každou větu načíná slovem „jestli": „Jestli chceš udělat terno a dobře se vdát..." nebo „Jestli chceš nóbl adresu..." nebo „Jestli chceš, aby tě na večírcích považovali za dobrou společnici..." Chci říct, že by mi vůbec nevadilo, kdyby mě lidi považovali za dobrou společnici. To je jasné. Jenom to právě teď není na seznamu mých priorit. S Jemiminou snahou být považována za dobrou společnici souvisí její mánie neustále si zvát domů bohaté přátele, zkrášlovat byt všelijakým roštím, najímat si cateringové firmy, které pro ni připravují honosná jídla, a ta pak před hosty vydávat za vlastní kuchařské výtvory, své spolubydlící (Lissy a mě) posílat na celý večer do kina a pak se tváři t uraženě, když se ty chudinky odváží o půlnoci vplížit domů a uvařit si horkou čokoládu. „Já si ten dotazník taky vyplnila," oznamuje a zvedá kabelku od Louise Vuittona. Dostala ji darem od otce, když se po třech schůzkách rozešla s jedním ze svých mužských. Jako náplast na
zlomené srdce. Ten člověk měl jachtu, takže to zlomené srdce zřejmě nepředstírala. „Jak jsi dopadla?" „Devětaosmdesát." Stříká na sebe parfém, pohazuje blonďatou hlavou a usmívá se na sebe do zrcadla. „Jo, Emmo, je to pravda, že budeš bydlet s Connorem?" Zírám na ni s otevřenou pusou. „Jak to víš?" „Zaslechla jsem to. Andrew volal dneska ráno Rupesovi a prozradil mu to." „Ty se stěhuješ ke Connorovi?" ptá se Lissy nevěřícně. „Proč jsi mi nic neřekla?" „Chtěla jsem, vážně. Není to skvělé?" „Neděláš dobře, Emmo." Jemima vrtí hlavou. „Tohle opravdu není dobrá taktika." „Taktika?" ozývá se Lissy a zvedá oči ke stropu. „Taktika? Jemimo, ti dva nehrají šachy, ale chodí spolu!" „Každý vztah je šachová partie," odpovídá zostra Jemima a líčí si oči řasenkou. „Mamka tvrdí, že se člověk musí dívat dopředu a všechno si plánovat strategicky. Když šlápne vedle, vymstí se mu to." „To je nesmysl!" vášnivě protestuje Lissy a dívá se na mě. „Vztah dvou lidí je založený na podobnosti povah. Jde o to najít blízkou duši." „Blízkou duši!" odfrkne Jemima pohrdlivě a podívá se na mě. „Pamatuj si jednu věc, Emmo, jestli se chceš dostat pod čepec, nezačínej bydlet s Connorem." Očima přitom zaletí jako Pavlovův pes ke krbové římse, kde stojí její zarámovaná fotografie s princem Williamem na charitativním zápase v pólu. „Ještě pořád máš spadeno na královskou rodinu?" ptá se Lissy. „Víš, o kolik let je mladší než ty, Jemimo?" „Neblázni," vybuchuje Jemima a tváře jí polévá červeň. „Občas jsi vážně dětinská, Lissy." „Já se pod čepec dostat nechci," odpovídám jí vzdorovitě.
Jemima zvedá dokonale upravené obočí, jako by chtěla říct „ty pitomá ignorantko", a sahá po kabelce. „Jo," dodává ještě se zlověstně přimhouřenýma očima, „nepůjčila si některá z vás ten můj svetřík od Josepha?" V místnosti se na chvilku rozhostí tíživé ticho. „Ne," ujišťuju ji s nevinným výrazem. „Ani nevím, který to je," krčí rameny Lissy. Podívám se na ni. Vím určitě, že ho nedávno měla na sobě. Jemima přejíždí pohledem z jedné na druhou, jako kdyby měla místo očí radary. „Mám totiž hodně štíhlé ruce," prohlašuje s varovným výrazem, „a nechci, aby mi někdo vytahal rukávy. A nemyslete si, že to nepoznám. Zjistím to docela snadno. Čau." Jakmile se za ní zavřou dveře, podíváme se s Lissy na sebe. „Zatraceně," ozve se Lissy. „Mám dojem, že jsem ho zapomněla v práci. No, tak ho přinesu v pondělí." Pokrčí rameny a znovu se skloní nad časopis. Fajn. Je pravda, že si obě čas od času půjčujeme Jemiminy svršky. Bez dovolení. Ale na naši obranu musím říct, že jich má spoustu, takže si toho skoro nikdy ani nevšimne. Kromě toho Lissy razí názor, že k základním lidským právům patří právo spolubydlících půjčovat si vzájemně oblečení. Podle ní je to vlastně vtěleno do britské ústavy. „Stejně mi to dluží," konstatuje Lissy. „Za to, jak jsem tuhle jejím jménem napsala ten dopis na úřady kvůli všem těm jejím parkovacím lístkům. Ani mi za to nepoděkovala." Zvedá hlavu od článku o Nicole Kidmanové. „Co máš dnes v plánu? Nechceš zajít do kina?" „Nemůžu," odpovídám zdráhavě. Jdu k našim na oběd. Mamka oslavuje narozeniny." „Aha, jasně," odpovídá a tváří se přitom soucitně. „Tak hodně štěstí. Doufám, že to bude v pohodě." Lissy je jediný člověk na světě, který chápe, jak se cítím, když jdu na návštěvu k rodičům. Ale ani ona neví všechno.
Čtyři KDYŽ SI ALE SEDÁM V metru do vagonu, jsem rozhodnutá, že tentokrát to musí dopadnout líp. Onehdy jsem se dívala na pořad Cindy Blaneové o shledání matek a dcer, které se neviděly celá léta, a po tvářích se mi koulely slzy jako hrachy. Nakonec Cindy pronesla kázání o tom, jak většina z nás považuje rodiče za naprostou samozřejmost a neuvědomuje si, že nám dali život, a měli bychom si jich proto vážit a starat se o ně. A mě najednou začaly hryzat výčitky svědomí. Takže jsem si pro dnešek umínila: Co neudělám: Nenechám se od rodičů vytočit. Nebudu žárlit na Kerry a nedovolím, aby mě Nev vyprovokoval. Nebudu pokukovat po hodinkách, abych si zkontrolovala, kdy už můžu vypadnout. Co udělám: Zůstanu klidná a budu se chovat jako milující dcera, která má na paměti, že nás ve věčném koloběhu života všechny spojuje posvátné pouto. (Tohle mám také od Cindy Blaneové.) Mamka s taťkou dřív bydleli v Twickenhamu, a tam jsem také vyrostlá. Teď se ale z Londýna odstěhovali do jedné vesnice v Hampshire. Přijíždím k nim krátce po poledni a mamku nacházím v kuchyni po boku své sestřenice Kerry. Ta se spolu se svým manželem Nevem také odstěhovala z Londýna, do vesnice vzdálené asi pět minut jízdy autem od mých rodičů, takže se pořád navštěvují. Když je vidím, jak stojí vedle sebe u sporáku, zase mě jako pokaždé bodne u srdce. Působí víc jako matka s dcerou než jako teta s neteří. Obě mají podobně sestříhané vlasy, i když Kerry je má víc prosvětlené melírem než mamka, obě jsou oblečené do jasných živůtků ukazujících opálenou pokožku v dekoltu a obě se smějí. Vidím, že láhev vína na pracovní desce je už zpola vypitá.
„Všechno nejlepší k narozeninám!“ přeju mamce a objímám ji. Když si všimnu balíčku s mašlí na kuchyňském stole, pocítím netrpělivost. Přinesla jsem mamce naprosto skvělý dárek a už se nemůžu dočkat, až jí ho dám! „Nazdárek," vítá mě Kerry v zástěře a otáčí se ke mně. Oči má nesmírně výrazně nalíčené a na krku jí visí diamantový křížek, který jsem na ní ještě neviděla. Při každém našem setkání má Kerry na sobě nějaký nový šperk. „Jsem moc ráda, že tě vidím, Emmo! Moc často tohle potěšení nemíváme, viď, teto?" „To tedy ne," přikyvuje mamka a objímá mě. „Mám ti pověsit kabát?" ptá se mě Kerry, když ukládá do ledničky láhev šampaňského, které jsem s sebou přinesla. „A dáš si něco k pití?" Takhle se mnou Kerry mluví pokaždé. Jako se svým hostem. Ale nevadí. Nemíním se tím trápit. Posvátná pouta ve věčném koloběhu života. „To je v pořádku," odpovídám a snažím se, aby to znělo laskavě. „Vezmu si sama." Otevírám příborník, ve kterém jsou odjakživa uložené sklenky, a zjistím, že na mě zírají konzervy s nakládanými rajčaty. „Jsou tady," oznamuje mi Kerry z druhého konce kuchyně. „Všechno jsme tu přerovnali. Takhle je to mnohem praktičtější." „Aha. Tak jo. Děkuju." Beru si skleničku, kterou mi podává, a upíjím víno. „Můžu nějak pomoct?" „Myslím, že ne..." odpovídá Kerry a rozhlíží se po kuchyni kritickým zrakem. „Všechno je už hotové. Takže jsem řekla Elaine," otáčí se k mamce. „Kde jsi sehnala ty boty? A ona mi odpověděla, že v M&S! Nemohla jsem tomu uvěřit!" „Jaké Elaine?" ptám se ve snaze zapojit se do hovoru. „Z golfového klubu," odpovídá Kerry. Mamka golf nikdy nehrála. Ale když se přestěhovala do Hampshire, daly se s Kerry dohromady a začaly s ním. A teď je neustále slyším mluvit o golfových zápasech, golfových klubových večeřích a nekonečných mejdanech se spřátelenými golfisty.
Jednou jsem se tam zašla podívat, abych zjistila, o co vůbec jde. Jenomže jsem netušila, že tam platí pitomá pravidla ohledně toho, co lim mít člověk na sobě, takže tam jednoho staříka málem sklátil infarkt, protože jsem se objevila v džínách. Museli mi tedy najít nějakou sukni a rezervní neforemné boty s hřeby na podrážkách. Když jsme pak vyrazili na hřiště, nedokázala jsem se strefit do míčku. Ne že bych se do něj nestrefila dobře. Prostě jsem s tím kulatým nesmyslem vůbec nedokázala vstoupit do kontaktu. Nakonec si tedy všichni přítomní vyměnili výmluvné pohledy a já jsem prohlásila, že na ně radši počkám v klubovně. „Promiň, Emmo, ale nemůžu se kolem tebe protáhnout..." slyším Kerry, která se mi natahuje přes rameno pro podnos. „Pardon," odpovídám a posouvám se o kus dál. „Takže vám vážní nemůžu s něčím pomoct, mami?" „Můžeš nakrmit Sammyho," navrhuje a podává mi kelímek s krmením pro rybičky. „Víš, mám o něj trochu strach," dodává. „Jo?" Cítím, jak se mi strachem sevřel žaludek. „Co... proč?" „Připadá mi, jako by to ani nebyl on," odpovídá a naklání se na kulaté akvárium. „Co myslíš? Zdá se ti normální?" Provázím ji pohledem a nasazuji zamyšlený výraz, jako bych studovala Sammyho vzezření. Proboha. Nikdy by mě nenapadlo, že si toho všimne. Snažila jsem se ze všech sil vybrat rybičku, která vypadá navlas stejně jako Sammy. Chci říct oranžovou, se dvěma ploutvičkami, která plave kolem dokola... Tak v čem je rozdíl? „Zřejmě se o něj pokouší deprese," konstatuju nakonec. „Dostane se z toho." Pane bože, nedopusť, aby s ním šla k veterináři nebo tak něco modlím se v duchu. Vždyť jsem si neověřila, jestli mám správně pohlaví. Mají vůbec rybičky nějaké pohlaví? „Můžu pomoct ještě s něčím?" ptám se, když štědře nasypu krmení na hladinu ve snaze Sammyho zamaskovat, aby na něj mamka shora neviděla. „Už jsme to všechno docela dobře zvládly," odpovídá Kerry líbezně. „Co kdyby sis šla trochu popovídat s tatínkem?" navrhuje
mamka a sype do cedníku broskvový kompot. „Oběd bude asi za deset minut." Taťka sedí s Nevem v obývacím pokoji a dívají se na zápas v kriketu. Táta má prošedivělou hlavu jako vždy pečlivě ostříhanou a učesanou a pije pivo ze stříbrného korbelu. Naši celou místnost nedávno nově zařídili, ale jednu stěnu jako dřív zdobí Kerryiny plavecké poháry. Mamka je všechny jednou týdně důkladně leští. Kromě toho tam jsou i moje kokardy z jezdeckých závodů. Myslím, že také je přejíždí prachovkou. „Ahoj, tati," zdravím ho a skláním se k němu, abych ho políbila. „Emmo!" Zvedá ruku k čelu v předstíraném šoku. „Tys to stihla. Žádné objížďky. Žádné návštěvy historických měst!" „Dnes ne," usmívám se. Jsem tady, živá a zdravá." Krátce potom, co se sem rodiče přestěhovali, jsem nastoupila do špatného vlaku a skončila jsem v Salisbury. Taťka si mě kvůli tomu neustále dobírá. „Nazdar, Neve." Jemně ho plácnu po tváři a přemáhám nutkání kýchnout kvůli silné vodě po holeni, kterou se polil. Má na sobě plátěné kalhoty s bílým rolákem, kolem zápěstí těžký zlatý náramek a na prste snubní prstýnek, v němž má zasazený briliant. Nev řídí rodinnou firmu, která zařizuje kanceláře po celé zemi, a s Kerry se seznámil na nějaké sešlosti mladých podnikatelů. Zřejmě si tehdy navzájem pochválili svoje rolexky. „Ahoj, Emmo," zdraví mě. „Viděla jsi ten nový stroj?" „Jaký?" Tupě na něj zírám, ale pak si vybavím nové nablýskané auto, které jsem viděla zaparkované na příjezdové cestě. „Aha, ano! Nesmírně elegantní." „Mercedes pětka." Dopřeje si vydatný doušek piva. „Základní cena dvaačtyřicet tisíc." „Sakra." „Tolik jsem ale nezaplatil." Klepne se ze strany do nosu. „Hádej." „Hmm... čtyřicet?" „Znovu..."
„Devětatřicet?" „Třicet sedm tisíc dvě stě padesát," pyšní se vítězoslavně. „A nový CD přehrávač k tomu. Díky odpisům z daní," dodává. „To je fajn. Jejda." Nevím, co dalšího bych k tomu ještě řekla, takže usedám na kraj pohovky a beru si burák. „Právě o tohle přece usiluješ, Emmo!" ozývá se otec „Myslíš, že toho někdy dosáhneš?" „Já... nevím. Jo... tati, něco mi to připomnělo. Mám pro tebe šek." Váhavě sahám do kabelky a pomalu z ní vytahuju šek na 300 liber. Když si ho zasunuje do kapsy, zelené oči mu zasvítí. „Tomu se říká poznat hodnotu peněz. Tomu se říká stát na vlastních nohou." „To je cenná zkušenost," poznamená Nev a přikývne. Pak se znovu dlouze napije piva a zakření se na otce. „Což mi připomíná, Emmo - o jakou kariéru jde tenhle týden?" Neva jsem viděla poprvé krátce potom, co jsem odešla z realitní kanceláře, abych se stala fotografkou. Před dvěma a půl lety. Od té doby na mě pokaždé vytáhne tenhle vtípek. Při každé zatracené No tak, uklidni se. Mysli na něco příjemného. Buď k rodičům shovívavá. Buď shovívavá i k Nevovi. „Ještě pořád o marketing," odpovím s úsměvem. „Už víc než rok.“ „Aha, tak marketing. Dobře, dobře!" Chvíli zavládne ticho, které přerušuje jen hlas sportovního komentátora z televize. Vtom si taťka i Nev všimnou čehosi, co se právě odehrálo na hřišti, a zasténají. O chvilku později se ozývá další zaúpění. „Tak dobrá. Jen jsem..." Když vstávám z pohovky, ani ke mně nepootočí hlavu. Vyjdu do předsíně a zvednu lepenkovou krabici, kterou jsem přivezla s sebou. Potom zamířím ke dveřím do přístavby, zaklepu na ně a opatrně je otevřu. „Dědečku?"
Děda je mamčin otec a žije u nás posledních deset let, od té doby, co prodělal operaci srdce. Ve starém domku v Twickenhamu měl jenom ložnici, ale tenhle dům je větší, takže má v přístavku, přilepeném ze strany k domu mých rodičů, vlastní dva pokoje s kuchyňkou. Betli ve svém oblíbeném koženém křesle, z rádia se line klasická hudba a na podlaze před ním leží asi šest lepenkových krabic plných Vlaho možného. „Ahoj, dědečku," zdravím ho. „Emmo!" Vstává a tvář se mu rozjasňuje. „Holčičko moje! Pojď dál!" Skláním se k němu, líbám ho a on mi pevně tiskne ruku. Má suchou a chladnou pokožku a vlasy ještě bělejší, než když jsem ho viděla naposledy. „Mám pro tebe další müsli tyčinky," oznamuji mu a kývnu ke krabici, kterou držím v rukou. Děda - podobně jako většina jeho přátel bowlingového klubu - naprosto propadl energetickým tyčinkám Panther, takže mu jich při každé vhodné příležitosti, vždycky když jedu k našim, přivezu plnou krabici. „Děkuju, zlatíčko," rozplývá se děda. Jsi hodná holčička, Emmo." „Kam je mám dát?" Oba se bezradně rozhlížíme po zakramařené místnosti. „Co támhle, za televizi?" navrhuje nakonec děda. Razím si cestu přes celou místnost, překračuju krabice rozložené po podlaze a opatrně vážím každý krok, abych na něco nešlápla. „Poslyš, Emmo, onehdy jsem si přečetl článek, který mi od té doby pořád leží v hlavě," ozývá se děda. „O bezpečnostní situaci v Londýne." Měří si mě zkoumavým pohledem. „Doufám, že večer nejezdil městskou dopravou?" „No... skoro ne," odpovídám a v duchu prosím o prominutí za tuto milosrdnou lež. „Jen občas, když nemám jinou možnost..." „Zlatíčko, holčičko moje, to nesmíš!" říká děda a vypadá vystrašeně. „V metru řádí výrostci v kapucích a s vystřelovacími noži, přesně tohle tam psali. Opilí neotesanci tam vypichují lidem oči střepy z rozbitých lahví..." „Až takhle zlé to není -"
„Emmo, za takovéhle riziko to nestojí. Jestli párkrát ušetříš za taxík." Kdybych se dědy zeptala, kolik si myslí, že stojí v Londýně svezení taxíkem, určitě by mi odpověděl, že pět šilinků. „Dědečku, musíš mi věřit, že jsem skutečně opatrná," ujišťuju ho. „A taxíkem jezdím." Občas. Asi tak jednou za rok. „Nedělej si starosti. A co je tohle za věci?" snažím se obrátit list. , „Tvoje maminka minulý týden vyklízela půdu," nešťastně vzdychá děda. „Tak se teď snažím roztřídit, co mám vyhodit a co si nechat." „To mi připadá jako dobrý nápad." Zadívám se na hromadu krámů na podlaze. „Tohle všechno vyhazuješ?" „Ne! Tohle všechno si nechávám!" Ochranitelsky položí na hromadu ruku. „A kam dáváš věci na vyhození? Děda mlčí a uhýbá pohledem. „Dědo! Něco přece musíš vyhodit!" říkám mu a nemůžu se ubránit smíchu. „Neříkej, že potřebuješ všechny tyhle výstřižky z novin." Natáhnu ruku a vylovím z hromady staré jojo. „Tohle je snad na vyhození.“ „Jimovo staré jojo." Dědeček se natahuje pro hračku a oči mu vlhnou. „Starý dobrý Jim." „Jaký Jim?" ptám se nechápavě. O žádném Jimovi jsem nikdy předtím neslyšela. „Potkali jsme se v zábavním parku. Strávili jsme spolu celé odpoledne. Bylo mi tehdy devět." Děda neustále převrací jojo v prstech, „Spřátelili jste se?" „Od té doby jsem ho už neviděl." Zadumaně potřásá hlavou. „Ale nikdy jsem na něj nezapomněl." S dědou je veliká potíž - všechno si pamatuje. „No, a co tyhle pohlednice?" Vytahuju z haraburdí svazek vánočních přání.
„Nikdy žádné pohlednice nevyhazuju." Děda ke mně vysílá dlouhý pohled. „Až budeš stejně stará jako já, až lidi, které jsi celý život znali;, a milovala, odejdou na věčnost... budeš lpět na všem, co ti je připomíná. Na každé drobnosti." „Chápu to," dávám mu dojatě za pravdu. Beru první přání, které se mi dostává pod ruku, otevírám ho a výraz ve tváři se mi mění. „Dědo, tuhle je od Smithovy elektrárenské společnosti z roku 1965." „Frank Smith byl skvělý člověk -" začíná děda. „Ne!" Prudkým pohybem vracím pohlednici na zem. Je to jen formální přání. A tohle nepotřebuješ..." Otevírám další obálku s vánočním přáním. Jihozápadní plynárenská. A dvacet starých výtisků Panther taky nepotřebuješ." Odkládám je na hromádku. „A co je tohle?" novu sahám do krabice a vytahuju obálku s fotografiemi. Je na nich vážně něco, co si skutečně chceš -" Vtom se zarazím, protože mi srdce sevře zvláštní pocit. Dívám se na fotografii, na které sedím s taťkou a mamkou na vičce v parku. Maminka má na sobě květované šaty a táta směšný klobouk proti slunci. Je mi asi devět let, jsem uvelebená tátovi na klíně a lížu zmrzlinu. Všichni působíme jako nesmírně šťastná rodinka. Mlčky beru do ruky další fotografii. Mám na ní nasazený taťkův klobouk a všichni se něčemu bláznivě smějeme. Jenom my tři. Jenom my. Předtím, než nám do života vstoupila Kerry. Den, kdy se u nás objevila, mám stále v živé paměti. Červený kufr předsíni, nový hlas v kuchyni a vůně nezvyklého parfému vznášející ve vzduchu. Vešla jsem dovnitř, a vtom jsem ji spatřila. Neznámého člověka upíjejícího ze šálku kávu. Měla na sobě školní uniformu, ale přesto jsem se na ni dívala jako na dospělou. Už tehdy měla obrovské poprsí, zlaté náušnice a vlasy prosvětlené melírem. A u večeře jí taťka s mamkou dopřáli skleničku vína. Mamka mi neustále kladla na srdce, že na ni musím být hodná, protože jí zemřela maminka. Všichni jsme Ha ni museli být hodní. Proto taky dostala můj pokoj. Probírám se dalšími snímky a snažím se polknout knedlík, který mi narostl v krku. Teď si to místo vybavuju. Park, kam jsme
chodívali, I dětskými houpačkami a skluzavkami. Jenomže Kerry se tam okázale nudila. A protože jsem se zoufale snažila ve všem ji napodobit, prohnila jsem, že se tam nudím také. Úplně jsme tam přestali chodit. „Klep, klep!" Překvapeně zvednu oči a vidím, že Kerry stojí ve dveřích a v ruce drží sklenku vína. „Oběd je hotový!" „Děkuju," odpovídám. „Už jdeme." „Hned, dědo!" Kerry na dědu varovně zahrozí prstem a ukáže na lepenkové krabice. „Ještě jsi s tím nijak nepokročil?" „Je to těžké," slyším se, jak prohlašuju na dědečkovu obranu. „Je v tom spousta vzpomínek. Ty se prostě nedají jen tak snadno vyhodit." „Když myslíš," odpovídá Kerry a zvedá oči v sloup. „Já bych to všechno vyhodila do popelnice." Nedokážu si jí vážit. Je to nad moje síly. Nejradši bych jí vmetla do tváře nějakou kousavou poznámku. Už asi čtyřicet minut sedíme u stolu a jediný hlas, který celou dobu posloucháme, patří Kerry. „Ze všeho nejvíc záleží na celkovém dojmu," říká teď. „Hlavně jde o správné oblečení, o správný vzhled, o správnou chůzi. Když jdu po ulici, vysílám do celého světa jasnou zprávu: ‚Jsem úspěšná žena‘." „Předveď nám to," vyzve ji s obdivným výrazem mamka. „Tak dobře," souhlasí Kerry s předstíraným skromným úsměvem a nasazuje si výraz modelky. „Třeba takhle." Odstrkuje židli od stolu a otírá si rty ubrouskem. „Měla by ses dívat, Emmo," obrací se ke mně mamka. „Aby ses trochu poučila!" Všichni tedy sledujeme, jak Kerry začíná rázovat po místnosti. Vysunutou bradu má zvednutou vzhůru, ňadra vytrčená dopředu, oči upřené před sebe a boky se jí pohupují ze strany na stranu. Vypadá jako spojovací vývojový článek mezi pštrosem a droidem z Hvězdných válek, z té druhé epizody Klony útočí.
„Měla bych mít přirozeně podpatky," upozorňuje, aniž by se zastavila. „Povím vám, že když Kerry vstoupí do zasedací místnosti, všechny hlavy se k ní otáčejí," poznamená pyšně Nev a napije se vína. „Každým všeho nechá a zírá jenom na ni!" To bych řekla. Ach, bože. Chce se mi vyprsknout smíchy. Nesmím. Nesmím. „Nechceš si to taky zkusit, Emmo?" otáčí se ke mně zčistajasna Kerry. „Napodobit mě?" „No... myslím, že ne," odpovídám. „Mám dojem, že jsem... to v zásadě pochopila." Vtom ze mě vyhrkne jakési tiché zachrochtání, které se okamžitě snažím zamaskovat a převádím ho v kašel. „Kerry se ti snaží pomoct, Emmo," domlouvá mi mamka. „Měla bys jí být vděčná! Jsi k Emmě tak pozorná, Kerry." Vysílá k mé sestřenici výraz plný obdivu a Kerry jí oplácí podobně rozzářeným pohledem. A já do sebe obracím sklenku vína. Jo. To určitě. Kerry mi chce pomoct. Právě proto mi řekla ne, když jsem zoufale hledala zaměstnání a poprosila jsem ji, jestli bych nemohla nastoupit na praxi do její firmy. Napsala jsem jí tehdy dlouhý osobní dopis, ve kterém jsem ji ujistila, že si uvědomuju, do jaké složité situace ji tím stavím, ale zdůraznila jsem, že budu vděčná jakoukoliv příležitost, třeba jen za práci poslíčka na částečný úvazek. A ona mi poslala standardní zamítavou odpověď. Tehdy mě to naprosto odrovnalo a nikomu jsem se s tím nesvěřila. Zvláště ne mamce a taťkovi. „Měla by sis vzít z Kerryiných rad poučení, Emmo," ozývá se taťka zostra. „Kdybys jim věnovala víc pozornosti, možná bys to v životě táhla trochu dál." „Je to jen chůze," poznamenává rozšafně Nev. „Ta zázrak udělat nedokáže." „Neve!" ozývá se mamka zpola káravě.
„Emma ví, že si dělám legraci, viď, Emmo?" odpovídá Nev a dolévá i do sklenky víno. „Samozřejmě," vykoktávám ze sebe a násilím se nutím k přátelkému úsměvu. Jen počkej, až mě povýší. Jen počkej. Jen počkej. „Emmo! Emmo, zpátky na pevnou zem!" Kerry pokračuje ve svém komickém čísle a mává mi dlaní před očima. „Probuď se, vypadáš jako sjetá! Budou se předávat dárky." „Dobrá." Přicházím k sobě. „Fajn, hned ho přinesu," Když mamka rozbaluje fotoaparát od táty a peněženku od dědy, propadám nervozitě. Tolik si přeju, aby se jí dárek ode mě líbil. „Nevypadá to nijak zvláštně," říkám a podávám jí růžovou obálku. „Ale až to otevřeš, uvidíš..." „Copak to asi je?" ptá se mamka napjatě. Trhá obálku, vytahuje lístek ozdobený natištěnými kvítky a zírá na něj. „Ach, Emmo!" „Co to je?" ptá se taťka. „Jeden den v lázních," odpovídá mamka s blaženým výrazem. „Celý den rozmazlování." „To je úžasný nápad," vkládá se do hovoru děda a poklepává mě po ruce. „Na vymýšlení dárků jsi odjakživa kabrňák, Emmo." „Děkuju ti, holčičko. Jsi tak pozorná!" Mamka se ke mně naklání, aby mě políbila, a já se uvnitř tetelím radostí. Napadlo mě to už před pár měsíci. Je to celodenní péče, nabitá všemi možnými kúrami a dalšími službami. „Máš v tom taky oběd, včetně šampaňského," dodávám dychtivě „A můžeš na něj přijít dokonce v pantoflích!" „To je báječné!" rozplývá se mamka. „Moc se na to těším, Emmo to je skvělý dárek!" „Ach, bože," vzdychá Kerry a dívá se na velkou bezovou oba kterou drží v rukou. „Mám strach, že ten můj dárek je tak trochu nemístný. Nevadí. Vyměním ho."
Vystrašeně zvedám oči. Cosi v Kerryině hlase mě zaráží. Vím, že s něco děje. Prostě to vím. „Co tím chceš říct?" ptá se mamka. „To nevadí," odpovídá Kerry. „Prostě... se podívám po něčem jiném. Netrap se tím." Chystá se zasunout obálku do kabelky. „Kerry, drahoušku!" naléhá na ni mamka. „Nech toho. Nebuď bláhová. Co to je?" „No," říká Kerry. „Prostě se zdá, že jsme měly s Emmou stejný nápad." Podává mamce obálku a usmívá se. „Věřila bys tomu?" Celé tělo mi tuhne v napjatém očekávání. Ne. Ne. Snad neudělala to, co si myslím, že udělala. Když mamka rozlepuje obálku, v pokoji panuje takové ticho, že bychom slyšeli upadnout špendlík. „Och, dobrotivý bože!" vzdychá a vytahuje brožuru se zlatou ořízkou. „Co to je? Le Spa Meridian?" Cosi z brožury jí padá přímo do rukou a ona na to jen nevěřícně zírá. „Letenky do Paříže? Kerry!" Udělala to. Můj dárek úplně zničila. „Pro oba," dodává Kerry s blazeovaným úsměvem. „Pro strýčka Briana taky." „Kerry," vzdychá blaženě taťka. Jsi poklad." „Měl by to být docela luxusní pobyt. Ubytování v pětihvězdičkovém hotelu... šéfkuchař dostal od Michelina pět hvězdiček..." „Vůbec tomu nemůžu uvěřit," vzdychá mamka a vzrušeně listuje brožurou. „Podívejte se na ten bazén. Podívejte se na ty zahrady!" Moje poukázka, ozdobená kvítky, leží zapomenutá mezi balicími papíry. Cítím, jak se mi najednou derou do očí slzy. Věděla to. Věděla. „Kerry, tys to věděla," vybuchuju, neschopná dál držet city na uzdě. „Svěřila jsem se ti, že dám mamce poukázku do lázní. Řekla jsem ti to! Bavily jsme se o tom už před několika měsíci. Na zahradě!"
„Vážně?" ozývá se Kerry bezstarostně. „Nevzpomínám si." „Ale ano! Jasně že si to pamatuješ." „Emmo!" okřikuje mě mamka zostra. „Někde se prostě stala chyba. Byl to zkrátka omyl. Viď, Kerry?" „Samozřejmě že ano!" tvrdí Kerry a nevinně na mamku kulí oči. „Emmo, jestli jsem ti zkazila radost, můžu se jen omluvit -" „Za nic se omlouvat nemusíš, Kerry, miláčku," ujišťuje ji mamka. „Takové věci se prostě stávají. Oba dárky jsou nádherné. Oba." Znovu si prohlíží moji poukázku. „Vždyť jste přece nejlepší přítelkyně, děvčata! Nerada vidím, když se škorpíte. Zvlášť na mé narozeniny." Mamka se na mě usmívá a já se jí úsměv pokouším oplatit. Ale přitom mám pocit, jako kdyby mi zase bylo deset let. Kerry se pokaždé podaří podrazit mě. Daří se jí to odjakživa - od prvního dne, kdy se k nám nastěhovala. Ať udělá cokoli, vždycky si všechny získá na svou stranu. Jí přece umřela maminka. Nad ní nikdy nevyhraju. Snažím se uklidnit, takže se natáhnu pro sklenku a obracím ji do sebe. A najednou zjišťuju, že se neustále dívám na hodinky. Pokud se dokážu vymluvit na dlouhou cestu vlakem, budu se moct ve čtyři hodiny odporoučet. Znamená to vydržet ještě hodinu a půl. Třeba se teď budeme dívat na televizi nebo dělat něco podobného... „Že uhodnu, na co teď myslíš, Emmo," šeptá mi do ucha dědeček. Když k němu provinile zvednu oči, poplácá mě s pousmáním po ruce. „No... vlastně na nic," odpovídám a nutím se k úsměvu. „Vlastně jsem na nic nemyslela."
Pět VLASTNĚ na tom nezáleží, protože mě stejně čeká povýšení. Potom si Nev konečně přestane utahovat z mojí kariéry a já tátovi vrátím, co mu dlužím. Na všechny to udělá dojem - a to je fantastické! V pondělí ráno vstávám s pocitem, že jsem ve formě a svěží, a beru si na sebe - jako obvykle do práce - džíny a moc hezké tílko, tentokrát z butiku French Connection. Popravdě řečeno, koupila jsem ho V Oxhamu. Ale na visačce je napsáno French Connection. A protože taťkovi ještě pořád splácím dluh, nemám - pokud jde o nákupy - moc míst na vybranou. Chci říct, že za nový živůtek zaplatíte ve French Connection kolem padesáti liber, ale tenhle stál sedm a půl. A je prakticky nový! Stoupám po schodech z metra, slunce svítí a já jsem plná optimismu. Představuju si, co by se stalo, kdyby mě skutečně povýšili. Představuju si, jak to všem hned oznamuju. Mamka se zeptá: Jak ses měla tenhle týden?" A já jí odpovím: „No, vlastně..." Ne, počkám, až přijedu k našim na návštěvu, a pak jim nonšalantně předám svou novou vizitku. Nebo tam prostě přijedu ve služebním autě, maluju si v duchu vzrušeně. Vlastně ani nevím, jestli má některý z vedoucích pracovníků obchodního oddělení služební auto - ale člověk nikdy neví, že? Možná to zavedou jako novinku. Nebo mi třeba řeknou: „Emmo, vybrali jsme speciálně vás -" „Emmo!" Rozhlížím se kolem sebe a kousek za sebou vidím Katie, svou přítelkyni z osobního oddělení, jak také stoupá po schodech z metra kousek za mnou. Kudrnaté vlasy má rozcuchané a v jedné ruce drží botu. „Co se ti proboha stalo?" ptám se jí, když dofuní až nahoru. „Ta pitomá bota,u vzdychá Katie otráveně. „Před pár dny jsem je přinesla z opravny, a teď mi zase upadl podpatek." Mává mi střevícem před očima. „Za ten kramflek jsem zaplatila šest liber!
Bože můj, už od rána se na mě valí jedna katastrofa za druhou. Mlékař mi zapomněl nechat za dveřmi mléko a kromě toho mám za sebou příšerný víkend.. .“ „Měla jsem za to, že jsi ho chtěla strávit s Charliem. Co se stalo?" ptám se. Charlie je Katiina nejnovější známost. Chodí spolu už několik týdnů a tentokrát s ním měla jet na venkov, na jeho chatu, kterou o víkendech sám buduje. „Byl to děs. Jakmile jsme tam dorazili, oznámil mi, že jde pryč, zahrát si golf." „No, to se srovná." Snažím se pohlížet na celou záležitost z té lepší stránky. „Zase je dobře, že si před tebou na nic nehraje. Že se chová přirozeně." „Možná," odpovídá Katie zamyšleně a měří si mě pochybovačným i pohledem. Jenomže potom se mě zeptal, jestli bych mu tam - až bude pryč - s něčím nepomohla. Odpověděla jsem, že samozřejmě, takže mi vrazil do ruky štětku a tři kbelíky barvy a dodal, že když sebou hodím, stihnu vymalovat celý obývák." „Cože?" „Vrátil se v šest hodin večer a vypeskoval mě, že jsem to natřela nedbale!" Hlas sejí žalostně láme. „Nenatřela jsem to nedbale. Jen se mi na jednom místě udělaly šmouhy, ale jenom proto, že jsem neměla dost dlouhé štafle." Nevěřícně na ni zírám. „Katie, snad mi nechceš říct, že jsi tu místnost skutečně vymalovala!“ „No... ano." Upírá na mě obrovské modré oči. „Víš, chtěla jsem být nějak užitečná. Ale teď si začínám myslet... nevyužívá mě?" Nedostává se mi slov, protože mi to nejde do hlavy. „Katie, samozřejmě že tě využívá," zmůžu se nakonec na odpověď. „Potřebuje řemeslníka, který by mu tam dřel zadarmo! Musíš mu dát kopačky. Okamžitě. Ihned!"
V první chvíli Katie není schopná slova a já na ni jenom upírám nervózní pohled. V obličeji má prázdný výraz, ale vím, že pod povrchem v ní všechno vře. Tak trochu to připomíná scénu z filmu Čelisti, kdy žralok mizí pod zčeřenou hladinou a vy si uvědomujete, že každou chvíli „Bože můj, máš pravdu," vybuchuje po chvilce. „Máš pravdu. Jenom mě využívá! Je to moje vina. Mělo mi to dojít, už když se mě vyptával, jestli mám nějaké zkušenosti s instalatérskými nebo pokrývačskými pracemi." „Kdy se tě na to ptal?" ptám se jí nevěřícně. „Hned na první schůzce! Víš, tehdy jsem si myslela, že jen tak plácá, aby řeč nestála." „Katie, není to tvoje vina." Svírám jí paži. „Nemohla jsi to tušit." „Ale co jsem to zač?" Katie se na ulici náhle zastavuje. „Proč přitahuju jen tenhle póvl?" „To není pravda." „Ale ano! Jen se podívej, s kým jsem chodila." Začíná své známosti vypočítávat na prstech: „Daniel si ode mě vypůjčil všechny peníze i vypařil se do Mexika. Gary mě pustil k vodě, jakmile jsem mu našla zaměstnání. David mě podváděl s jinýma. Cožpak nevidíš, že se to všechno odehrává podle stejného scénáře?" „No... já..." koktám bezmocně. „Možná..." „Asi bych to měla vzdát," pokračuje s nešťastným výrazem ve tváři. „Nikdy nenajdu hodného mužského." „Ne," odporuju jí. „Nevzdávej to, Katie. Jsem si jistá, že se všechno obrátí k lepšímu. Určitě najdeš nějakého milého, hodného, skvělého člověka -" „Ale kde?" vzdychá s bezmocným výrazem ve tváři. „Já... nevím. Ale jsem přesvědčená, že to přijde. Prostě to tak cítím," ujišťuju Katie a v duchu se kaju za tuto milosrdnou lež. „Vážně?" Visí na mě důvěřivým pohledem. „Opravdu to tak cítíš?"
„Stoprocentně!" Horečně uvažuju. „Poslechni, něco mě napadlo. Co kdybys dnes zkusila... jít na oběd někam jinam. Do nějakého úplně jiného podniku. Třeba tam někoho potkáš." „Myslíš?" Zírá na mě. „Fajn. Zkusím to." Zhluboka vzdychne a znovu vykročíme po chodníku. „O víkendu se mi podařila jediná dobrá věc," ozve se znovu a táhne mě za roh. „Dodělala jsem si nový svetřík. Co ty na to?" Pyšně svléká sako, otáčí se kolem dokola a já se na ni jen mlčky dívám a pracně hledám slova. Ne že bych měla něco proti háčkování... Tak dobře. Na háčkované věci si nepotrpím. Zvláště na růžové svetříky s malým kulatým výstřihem a tak řídkým vzorem, že je skrz ně vidět podprsenka. „Je... úžasný," vykoktám ze sebe nakonec. „Naprosto dokonalý!" „Že je skvělý?" Vyšle ke mně rozzářený úsměv. „A měla jsem hoj hned hotový! Teď si k němu ještě uháčkuju sukni." „To je báječné," ujišťuju Katie mátožně. „Jsi tak šikovná." „Ale ne, nic na tom není. Prostě mě to baví." Skromně se usmívá a zase si obléká sako. „Ale nechrne toho. Co ty?“ zajímá se, když přecházíme ulici. Jak ses měla o víkendu? Vsadila bych se, že sis to užila. Connor se určitě choval báječně a romanticky. A dala bych krk na to, že tě vzal na oběd do restaurace nebo tak nějak." „Vlastně mě poprosil, abychom se poohlédli po společném bydlení," přiznávám váhavě. „Vážně?" Katie ke mně vysílá tesklivý pohled. „Emmo, proboha, vy dva jste dokonalý pár. Díky tobě ještě věřím, že něco takového vůbec existuje. A připadá mi to tak snadné." Nemůžu si pomoct, ale kdesi hluboko v duši mě to těší. Já a Connor. Dokonalý pár. Příklad pro jiné lidi. „Až tak snadné to není," oponuju a skromně se usmívám. „Chci říct, že se občas hádáme jako všichni ostatní." „Vážně?" podivuje se Katie. „Nikdy jsem si nevšimla, že byste se hádali."
„Ale to víš, že se taky dohadujeme! Mockrát. Všichni se občas dohadují. Je to zdravé." Ale no tak. To je nesmysl. Musíme Ano. Tenkrát u řeky jsem si myslela, že ti bílí ptáci jsou husy, zatímco Connor se domníval, že jde o labutě. Přesně tak. Jsme úplněji normální. Vím to. Došly jsme až k sídlu společnosti Panther, a jak teď stoupáme po světlém kamenném schodišti, na kterém je každý schod ozdobený siluetou plavně skákajícího pantera, začíná se o mě trochu pokoušet nervozita. Paul po mně bude chtít kompletní zprávu o jednání s firmou Glen Oil. Co mu povím? No, samozřejmě mu všechno vylíčím otevřeně a naprosto poctivě. Aniž bych mu vlastně přiznala pravdu „Hele, podívej se." Katiin hlas přerušuje moje úvahy a já sleduju její upřený pohled. Skrz prosklené průčelí budovy vidím ve vstupní hale skrumáž. Tohle není normální. Co se děje? Proboha, nepropukl někde oheň nebo něco podobného? Když s Katie zatlačíme na těžké skleněné otáčecí dveře, nechápavě na sebe podíváme. Ve vestibulu to vře. Lidé pobíhají sem tam, kdosi leští mosazné zábradlí, jiný utírá prach z umělých květin a Cyril, Vidoucí oddělení, zahání lidi do výtahu. „Mohli byste se prosím okamžitě odebrat do svých kanceláří? Touhle dobou jste už všichni měli sedět za stolem." Hlas mu zní naprosto vystresovaně. „Tady dole nic neuvidíte. Rozejděte se do svých kanceláří." „Co se děje?" ptám se Davea z firemní ochranky, který se jako obvykle opírá o zeď a v ruce drží šálek čaje. Napije se, poválí tekutinu V ústech a zakření se na nás. „Přijede sem na návštěvu Jack Harper." „Cože?" Obě zůstáváme stát s otevřenou pusou. „Dneska?"
„Myslíte to vážně?“ Ve světě, který představuje firma Panther Corporation, je to totéž, jako kdyby k nám zavítal papež nebo Ježíšek. Jack Harper je spoluzakladatelem společnosti. Panther Cola je jeho dílo. Vím to, protože jsem aspoň miliónkrát přepisovala jeho stručný životopis k reklamním účelům. „Psal se rok 1987, když mladí, dynamičtí obchodní partneři Jack Harper a Pete Laidler koupili skomírající společnost Zoot, která vyráběla nealkoholické nápoje, její nápoj Zootacola vylepšili a dali mu nový název Panther Cola, vymysleli slogan ‚Zachovej tempo!, a začali tak psát novou kapitolu v historii marketingu," Není divu, že má Cyril nervy na pochodu. „Asi za pět minut." Dave kontroluje přesný čas pohledem na náramkové hodinky. „Plus minus." „Ale... co to?" ptá se Katie. „Chci říct, proč tak najednou?" V Daveových očích to zasvítí. Zřejmě tu novinku od rána sdělila kdekomu a určitě si to náramně užívá. „Podle všeho si chce zkontrolovat britskou filiálku." „Měla jsem dojem, že se už obchodem nezabývá," slyším ji ekonomického oddělení, která se objevila za námi a napjatě poslouchala, o čem si povídáme. „Myslela jsem si, že od té doby, co Paul Laidler umřel, topí se ve smutku a straní se okolního světa. Někde ranči nebo na nějakém jiném opuštěném místě." „Je to už tři roky," připomíná Katie. „Třeba se už vzpamatoval.“ „Možná že nás chce prodat. To mi připadá pravděpodobněji prorokuje Jane chmurně. „Proč by to dělal?" „Člověk nikdy neví." „Podle mě," vkládá se do hovoru Dave a všichni k němu natahujeme krk, aby nám nic neuteklo, „se chce ujistit, že jsou všechny kytky naleštěné a nelpí na nich ani smítko prachu," prohlásí, kývne hlavou směrem k Cyrilovi a my se chichotáme. „Dávejte pozor," poštěkává Cyril. „Nepoškoďte stonky," upozorňuje a pak střelí pohledem po nás. „Co tady ještě děláte?"
„Už jdeme," ujišťuje ho Katie a všechny společně míříme ke schodišti, po kterém chodím nahoru každý den, protože si pak nemusela týrat tělo v tělocvičně. A kromě toho - obchodní oddělení je beztak v prvním patře. Právě přicházíme na odpočívadlo, když vtom Janie vykřikne: „Podívejte se! Ach, bože můj! To je on!" Na ulici se objevila limuzína a zastavila bezprostředně před proskleným vchodem. Čím to je, že některá auta celá svítí a vypadají tak nablýskané, až se zdá, jako by byla vyrobena z naprosto jiného kovu než normální vozidla. V tu chvíli se jako na povel otevírají dveře výtahu na druhém konci vestibulu a vychází z nich vrchní ředitel Graham Hillingdon a spolu s ním výkonný ředitel a asi šest dalších členů vedení, všichni jako ze škatulky, v tmavých oblecích. „To stačí!" syčí Cyril na ubohé uklízečky, které dosud šůrují vestibul. „Běžte už! Nechte toho!" Když se pak otevírají dveře limuzíny na straně pro spolujezdce, všechny tři zůstáváme stát a valíme oči jako děti, které si vyrazily „na čumendu". Krátce nato z nich vystupuje blonďák v tmavomodrém plášti. Na nose má brýle proti slunci a v ruce drží kufřík, který musel být neskutečně drahý. Jejda. Vypadá jako milion dolarů pohromadě. Graham Hillingdon a ostatní na něj čekají venku před hlavním Vchodem, seřazení za sebou podél schodiště. Podávají mu pravici I uvádějí ho dovnitř, kde už čeká Cyril. „Vítejte v Panther Corporation, Spojeném království," zdraví ho Cyril s přehnanou horlivostí. „Doufám, že jste měl příjemnou cestu." „Nebylo to až tak zlé," odpovídá muž s americkým přízvukem. Jak vidíte, máme tady úplně normální pracovní den..." „Hele, podívej se, Kenny zůstal trčet za dveřmi." Kenny Davey z grafického oddělení nejisté postává na venkovním schodišti v džínách a baseballových botách a neví, jestli si může troufnout vstoupit dovnitř, nebo nemůže. Zvedá ruku, dotýká se dveří,
potom se zarazí, ale nakonec znovu přistupuje ke dveřím a nejisté nakukuje dovnitř. „Pojďte dál, Kenny," volá na Daveyho Cyril, cení na něj zuby a otevírá mu dveře. „Tohle je jeden z našich designérů, Kenny Davey. Měl jste tu být už před deseti minutami, Kenny. No, nic se neděje!" Postrkuje zmateného Kennyho k výtahům, zvedá oči vzhůru a podrážděně nu nás mává, abychom zmizely. „Heleďte," ozývá se Katie, „radši půjdeme." Všechny tři pak běžíme nahoru do schodů a snažíme se nehihňat. Ovzduší v obchodním oddělení mi připomíná atmosféru večírků, které se pořádaly v mém pokoji, když jsem studovala v šestém semestru. Zaměstnanci si kartáčují vlasy, stříkají se parfémem, vrtají se v lejstrech a vzrušeně spolu tlachají. Když míjím kancelář Nilae Gregga, který má na starosti mediální strategii, vidím, jak si přepečlivě pokládá na psací stůl různá ocenění za své úspěšné marketingové počiny a jeho asistentka Fiona leští zarámované fotografie, na kterých si Gregg potřásá pravicí se známými osobnostmi. Věším si kabát na ramínko, když vtom se přede mnou objevuje můj šéf Paul a odvádí si mě stranou. „Co se to k sakru v Glen Oil stalo? Dneska ráno jsem dostal od Douga Hamiltona moc podivný fax. Vy jste ho polila šťávou?“ Zírám na něj a nemůžu se probrat ze šoku. Doug Hamilton to Paulovi prozradil? Vždyť mi slíbil, že mu to nepoví! „Bylo to jinak," ujišťuju ho jako o překot. Jen jsem se snažila pozorně předvést přednosti nápoje Panther Prime a... prostě se na něj vylil." Paul zvedá obočí a vůbec se netváří přátelsky. „No nic. Zřejmě jsem toho po vás chtěl příliš." „Ne," oponuju mu kvapně. „Víte, všechno by bylo naprosto v pořádku, kdyby... chci říct, že kdybyste mi ještě dal příležitost, si lépe. Slibuju."
„Uvidíme." Dívá se na hodinky. „Radši si to tady dejte do pořádku. Na stole máte příšerný bordel." „Dobrá. Ještě něco, v kolik hodin mám přijít k pohovoru ohledně mého hodnocení?" „Emmo, pokud se to k vám ještě nedoneslo, dnes k nám přijel na návštěvu Jack Harper," upozorňuje mě Paul svým nejsarkastičtějším tónem, „Ale pokud si myslíte, že vaše hodnocení je důležitější než člověk, který založil tuhle společnost -" „Tohle jsem říct nechtěla... jenom..." „Běžte si uklidit ty krámy na stole," odpovídá mi Paul znuděně. „A jestli tou podělanou brusinkovou šťávou polijete i Harpera, máte padáka." Ploužím se k psacímu stolu a do místnosti vstupuje Cyril s rozmrzelým výrazem ve tváři. „Pozor!" vykřikne a zatleská. „Věnujte mi pozornost! Je to neformální návštěva, nic víc. Pan Harper sem přijde, možná si s některými s vás promluví, podívá se, na čem pracujete. Takže bych byl rád, kdybyste se chovali naprosto normálně, ale na špičkové úrovni, samozřejmě.. Co je to za papíry?" vyštěkne zčistajasna a upře pohled na úhlednou hromádku tiskovin v rohu u psacího stolu Ferguse Gradyho. „To jsou... no... výtvarné návrhy nové reklamní kampaně na žvýkačku Panther," vysvětluje Fergus, nesmírně plachý člověk s obrovským tvůrčím nadáním. „Na stůl už se mi nevejdou." „Ale tady zůstat nemůžou!" Cyril návrhy zvedne a mrští jimi po Fergusovi. „Nějak se jich zbavte. A pokud se kohokoliv z vás na něco zeptá, chovejte se vstřícně a přirozeně. Až přijde, chci, abyste se všichni věnovali práci. Prováděli běžné úkony, které byste v této době dělali i normálně." Ustrašeně se rozhlíží kolem dokola. „Někteří by mohli telefonovat, jiní psát na počítači... pár by mohlo přijít s nějakým okamžitým nápadem... Pamatujte si: tohle oddělení je neuralgickým bodem celé společnosti. Firma Panther Corporation je svou skvělou marketingovou politikou pověstná!"
Zmlkne a všichni na něj jen tupě zíráme. „Do práce!" zvolá po chvilce a znovu zatleská. „Nepostávejte tady takhle. Vy!" Ukazuje na mě. „No tak, hněte sebou!" Proboha. Psací stůl mám úplně zavalený vším možným. Otevírám zásuvku a nahrnuju do ní všechny papíry, které leží na pracovní desce, ale hned vzápětí se o mě začíná pokoušet panika, takže zasunuju propisovací tužky do stojánku na kancelářské potřeby. U vedlejšího stolu si Artemis Harrisonova nanáší další vrstvu rtěnky. „Myslím, že setkání s ním bude hodně inspirující," poznamenává a obdivuje svůj obraz v miniaturním zrcátku, které drží v ruce. „Spousta lidí totiž zastává názor, že Jack Harper od základu změnil pojetí marketingu." Vtom se na mě pozorně zadívá. „Ten živůtek je nový, Emmo? Odkud ho máš?" „No, z butiku French Connection," odpovím po krátkém zaváhání. „O víkendu jsem se tam zastavila, ale tenhle model jsem tam neviděla." „No, asi je už vyprodali." Otáčím se a předstírám, že si dělám pořádek v horní zásuvce. „Jak ho budeme oslovovat?" vkládá se do hovoru Caroline. „Pane Harpere, nebo Jacku?" „Pět minut si s ním moct promluvit o samotě," říká Nick, jeden z marketingových manažerů. Do telefonu. „Víc nepotřebuju. Pět minut na to, abych mu nasadil do hlavy ten nápad s webovou stránkou. Ježíši Kriste, kdyby tak na to přistoupil -" Vzrušení, které zavládlo v celém oddělení, je nakažlivé. Zaplavuje mě vlna adrenalinu a sahám pro hřeben a kontroluju si, jestli mám na rtech dostatečnou vrstvu lesku. Člověk prostě nikdy neví. Třeba ve mně objeví nějaké schopnosti. Třeba mě vytáhne z davu! „Tak dobrá, přátelé," volá Paul, který právě vstupuje do našeho oddělení. „Už je na našem poschodí. Nejdřív navštíví administrativní ní úsek..."
„Tak se pusťte do svých každodenních povinností!" přikazuje Cyrus „Okamžitě!" Zatraceně. Jaká je vlastně moje každodenní povinnost? Zvedám sluchátko a mačkám tlačítko záznamníku. Můžu poslouchat vzkazy. Rozhlížím se po celém oddělení - a vidím, že všichni dělají totéž. Přece všichni nemůžeme viset na telefonu. To je pitomost! Dobrá. Tak si zapnu počítač a počkám, než se mi rozehřeje. Zatímco sleduju, jak se na monitoru mění barva, slova se ujímá Artemis. „Podle mě je základem celé koncepce její životaschopnost," říká nahlas a oči jí neustále zalétají ke dveřím. „Chápete, co mám na mysli?“ „No, ano," přitakává Nick. „Myslím, že v moderním marketingovém prostředí musíme... uvést do souladu... strategii a schopnost předvídat..." Bože můj, tomu počítači to dneska trvá. Jack Harper se tu objeví a já budu ještě pořád civět na monitor jako debil. Už vím, co podniknu. Ujmu se role člověka, který obstarává kávu. Může být něco ještě přirozenějšího? „Myslím, že si dojdu pro kávu," navrhuju sebevědomě a vstávám od stolu. „Můžeš mi přinést taky?" ptá se Artemis a krátce na mě pohlédne. „Každopádně jsem během bakalářského studia marketingu..." Automat na kávu stojí v malém výklenku, kousek od vchodu do našeho oddělení. Zatímco čekám, až mi nechutná břečka nateče do kelímku, rozhlížím se kolem a vidím Grahama Hillingdona, jak vychází z administrativního oddělení a za ním se šine skupina ostatních atentátů. Sakra! Už jde! Klid, Nenervuj se. Prostě si počkej, dokud nenateče i druhý kelímek, a chovej se přitom klidně a přirozeně... A už je tady! Blonďaté vlasy, draze vypadající oblek a brýle proti slunci. Trochu mě ale překvapuje, když vidím, že zase ustupuje dozadu a uvolňuje někomu cestu.
Nikdo se na něj vlastně nedívá. Všichni upínají pozornost k druhému muži. K člověku v džínách a černém roláku, který právě vychází z místnosti. Zírám na něj jako u vytržení. Když se otočí a já spatřím jeho obličej, srdce se mi rozbuší jako splašené a zdá se mi, jako by mi přímo na hruď žuchnul obrovský balvan. Proboha. Je to on. Tytéž tmavé oči. Tytéž vrásky vyryté kolem nich. Strniště zmizelo, ale je to bez debaty on. Můj soused z letadla. Co tady dělá? A proč mu všichni věnují tolik pozornosti? Teď něco říká a ostatní hltají každé slovo, které vypouští z úst. Znovu se otáčí a já se podvědomě stahuju z dohledu a snažím se zachovat klid. Co tady pohledává? Přece to nemůže – Nemůže to být – Snad to není Nohy se mi podlamují, když se vracím ke svému psacímu stolu a ze všech sil se snažím neupustit kelímky s kávou na zem. „Hele," ptám se Artemis přiškrceným hlasem, který zní nezvykle vysoko. „Víš, jak ten Jack Harper vypadá?" „Ne," odpovídá a přebírá si ode mě kávu. „Díky." „Tmavé vlasy," ozývá se kdosi. „Tmavé?" Ztěžka polykám. „Ne blond?" „Míří sem!" slyším někoho šeptat. „Už jde!" Nohy mi vypovídají službu. Dopadám do křesla, upíjím kávu, vůbec necítím její chuť. „... šéf našeho marketingového oddělení, Paul Fletcher," slyším Grahama. „Jsem rád, že vás poznávám, Paule," říká věcný americký hlas. Je to on. Určitě je to on. No tak. Zachovej klid. Třeba mě nepozná. Byl to jen krátký let. Určitě tráví v letadle spoustu času.
„Vážení!" Paul ho vede doprostřed kanceláře. „Mám to potěšení představit vám našeho duchovního otce, muže, který ovlivnil a inspiroval celou generaci pracovníků v marketingu Jacka Harpera!" Ozývá se potlesk a Jack Harper vrtí hlavou. „Prosím vás, jen žádný rozruch," brání se s úsměvem. „Nenechte se rušit a normálně věnujte své práci." Začíná obcházet kancelář a občas se u někoho zastaví a prohodí s pár slov. Směr obchůzky udává Paul, který mu představuje jednotlivé zaměstnance, a v těsném závěsu za nimi je následuje ten blonďák. „Už jde k nám," šeptá Artemis a všichni v naší částí kanceláře tuhnou. Mám pocit, že se mi srdce rozskočí, takže se jen krčím na židle a snažím se skrýt za počítač. Třeba mě nepozná. Třeba si mě nepamatuje. Třeba Sakra. Dívá se přímo na mě. Vidím mu v očích záblesk překvapení. Zvedá obočí. Poznává mě. Prosím tě, nechoď ke mně, modlím se v duchu. Nepřibližuj se, prosím. „Kdo je to?" ptá se Paula. „Emma Corriganová, jedna z našich asistentek." Kráčí ke mně. Artemis zmlkla. Všichni jen zírají. Je mi trapně a tváře mi planou. „Nazdar," zdraví mě přívětivě. „Buďte zdráv," koktám, „pane Harpere." No tak dobře. Tak mě tedy poznal. Ale to ještě neznamená, že si pamatuje všechno, co jsem mu napovídala. Pár poznámek, které nazdařbůh plácla jeho sousedka v letadle. Kdo by si to pamatoval? Možná mě ani neposlouchal. „A co tu děláte?" „Já, no, jsem asistentka v marketingovém oddělení a pomáhám organizovat obchodní a propagační akce," mumlám. „Emma byla minulý týden služebně v Glasgow," vkládá se do hovoru Paul a vrhá na mě přeslazený úsměv. „Razím zásadu, že
naši mladí zaměstnanci by měli dostat příležitost co nejdříve." „Velice rozumné," konstatuje Jack Harper a přikyvuje. Přeletí očima můj psací stůl a zarazí se pohledem o polystyrénový kelímek. Odtrhne od něj zrak, podívá se na mě a zeptá se mile: „Jaká je ta káva? Dobrá?" V hlavě se mi jako magnetofonový pásek odvíjí moje vlastní idiotské žvanění. „Káva v práci je ta nejhnusnější břecka na světě, doslova jed..." „Je skvělá!" odpovídám. „Skutečně... výborná!" „To rád slyším." V očích mu zasvítí veselé ohníčky a já cítím, jak rudnu. Pamatuje si to. Sakra. Pamatuje. „A tohle je Artemis Harrisonova," pokračuje Paul. „Jedna z našich nejschopnějších mladých marketingových odbornic." „Artemis," opakuje Jack Harper zamyšleně a popojde o několik kroků blíž k jejímu pracovnímu stolu. „Máte moc krásný psací stůl, Artemis." Usmívá se na ni. „Je nový?" ..... ten nový psací stůl a ona si ho prostě pñvlastnila, i když já měla tukový ubohý stoleček..." Pamatuje si snad úplně všecko. Všecičko. Bože můj. Sakra. Co všechno jsem mu vyslepičila? Artemis mu odpovídá a očividně se předvádí, zatímco já jenom sedím, ani nedutám a na tváři mám nasazený výraz spolehlivé zaměstnankyně. Ale přitom horečně přemýšlím a snažím se vybavit si, co všechno jsem mu řekla. Bože můj, vždyť já na sebe tomu člověku pro? zradila úplně všecko. Všecinko. Pověděla jsem mu, jaké nosím kalhotky i jakou zmrzlinu mám nejradši, jak jsem přišla o panenství a Vybavuju si něco, co jsem mu říkat neměla. Něco, co jsem neměla říkat nikomu na světě. „... vím, že jsem to neměla dělat, ale když já tolik stála o to zaměstnáni Řekla jsem mu, že jsem v životopise uvedla nepravdivou známku za závěrečné zkoušky. Tak to je konec. Jsem mrtvá.
Vyhodí mě. Do posudku mi napíšou, že jsem podvodnice, nikdy v životě mě už nikdo nezaměstná, budu se dožebrávat o místo na pracovním úřadu a skončím někde v kravíně, kde budu kydat dobytků hnůj a v duchu se přesvědčovat: „Vždyť mi není až tak zle!" Dobrá. Jen žádnou paniku. Něco se v tom přece dá podnikne Omluvím se. Ano. Zkroušeně přiznám, že jsem se dopustila chybného kroku a teď toho hluboce lituji, řeknu, že jsem nikdy nechtěla oklamat společnost a Ne. Prohlásím: „Vlastně jsem dostala výbornou, haha. Úplně jsem na to zapomněla. Jsem to ale popleta!" A potom zfalšuju závěrečné vysvědčení s pomocí některé z těch kaligrafických souprav. Vždyť je Američan. Vůbec to nepozná. Ne. Určitě to odhalí. Ach, bože. Ach, bože. Dobrá, možná že to přeháním. Podívejme se na to střízlivě. Jack Harper je nesmírně významný člověk. Jen si ho pořádně prohlídnu. Jezdí v limuzíně, táhne se za ním houf patolízalů a vlastní společnost která každoročně vydělává miliony. Je mu úplně šumafuk, jestli jedna z jeho zaměstnankyň dostala nějakou ubohou výbornou nebo ne. Myslím to vážně! Nervy mi pracují a já se nahlas uchechtnu. Artemis na mě vrhá prapodivný pohled. „Jen bych vám chtěl říct, jak jsem rád, že jsem vás všechny poznal," slyším Jacka Harpera, který se při svých slovech rozhlíží po celé ztichlé místnosti. „Chtěl bych vám také představit svého asistenta Svena Petersena," dodává a ukazuje na toho blonďáka. „Zůstanu tu několik dní, takže doufám, že s některými z vás se seznámím blíž. Jak víte, Pete Laidler, který založil společnost Panther Corporation společně se mnou, byl Brit. Je to jeden z důvodů, proč vaši zemi považuji za mimořádně významnou." V místnosti to účastně zašumí. Jack Harper zvedá ruku, přikyvuje a vychází ven, následován Svenem a všemi papaláši. Všichni mlčí, ale jakmile se za nimi zavřou dveře, začnou vzrušeně drmolit.
Cítím, jak se mi celé tělo uvolňuje. Díky bohu. Zaplať pánbůh. Vždyť jsem úplně pitomá. Když jsem si myslela, že by si Jack Harper mohl pamatovat, co jsem mu vyžvanila. Natožpak tomu věnovat sebemenší pozornost! Když jsem si myslela, že by věnoval byť jen zlomek svého drahocenného času něčemu tak nicotnému, tak bezvýznamnému, jako je můj zfalšovaný údaj v životopisu. Když pak sahám po myši a klikám na nový soubor, už se usmívám. „Emmo!" Zvedám oči od klávesnice a vidím u svého psacího stolu Paula. „Jack Harper by se s vámi rád setkal," oznamuje mi odměřeně. „Cože?" Smích je ten tam. „Se mnou?" „Za pět minut v zasedací místnosti." „Řekl vám proč?" „Ne.." Paul odkráčí a já jen nevěřícně zírám na monitor a cítím, jak se mi zvedá žaludek. Můj první dojem byl správný. Přijdu o práci. Přijdu o práci kvůli pitomým řečem během jedné pitomé cesty letadlem. Proč jen jsem se nechala nalákat do toho fajnového oddělení! Proč jsem otevírala tu svou pitomou, nevymáchanou pusu. Jsem prostě blbá - blbá užvaněná nána. „Proč s tebou chce Jack Harper mluvit?" ptá se mě Artemis a hlas jí zní rozladěně. „Nevím," říkám. „Chce se setkat ještě s někým jiným?" „Nevím," odpovídám, šílená strachy. Ve snaze učinit přítrž dalším Artemisiným otázkám začínám nazdařbůh bušit do klávesnice a hlavou se mi honí všechno možné i nemožné. Tohle zaměstnání nemůžu ztratit, nemůžu si zničit další kariéru. Nesmí mě vyhodit. Prostě nesmí. Nebylo by to spravedlivé. Vždyť jsem nevěděla, co je zač. Chci tím říct, že kdyby se mi představil jako můj zaměstnavatel, o tom
zfalšovaném údaji v životopise bych pochopitelně vůbec nemluvila. Nebo... vlastně bych nemluvila o ničem. Ale stejně, není to totéž, jako kdybych zfalšovala přímo vysvědčení, nemám pravdu? Není to totéž, jako kdybych měla záznam v trestním rejstříku nebo něco podobného. Jsem dobrá zaměstnankyně. Snažím se ze všech sil, nijak často se neflákám, kromě toho jsem se pustila s plným nasazením do té propagace sportovního oblečení, a navíc jsem zorganizovala vánoční tombolu... Mlátím do klávesnice stále usilovněji a tvář mi rudne rozčilením. „Emmo!" Paul se významně dívá na své náramkové hodinky. „Dobře." Zhluboka se nadechuju a vstávám. Nedovolím mu, aby mě vyhodil. Prostě to nepřipustím. Rázuju přes celou kancelář a potom přes chodbu do zasedací místnosti, klepu na dveře a otevírám je. Jack Harper sedí u konferenčního stolu na židli a něco si zapisuje do diáře. Když vcházím, zvedá ke mně oči a z jeho ledově chladného výrazu se mi dělá zle od žaludku. Musím se však ubránit. Musím si tohle zaměstnání uchránit. „Zdravím vás," vítá mě. „Můžete za sebou zavřít, prosím?" Čeká než zaklapnou dveře, a potom se na mě zadívá. „Emmo, musíme si spolu o něčem promluvit." „Uvědomuju si to," odpovídám a snažím se, aby se mi netřásl hlas. „Ale jestli můžu, nejdřív bych vám ráda řekla to, co mám na srdci já.“ V prvním okamžiku se mi zdá, jako bych tím Jackovi Harperovi vyrazila dech - potom zvedá obočí. „Jistě. Spusťte." Napochoduju doprostřed místnosti, zhluboka se nadechnu a zadívám se mu zpříma do očí. „Pane Harpere, vím, kvůli čemu se mnou chcete mluvit. Vím, že jsem udělala chybu. Dopustila jsem se chybného kroku a hluboce toho lituji. Velice mě to mrzí a už se to nikdy nestane. Ale na svou obranu..." Slyším, jak se mi rozčilením zvyšuje hlas.
„Na svou obranu musím říct, že jsem v tom letadle neměla ponětí, kdo jste. A myslím li, že bych neměla být trestána za pouhý neúmyslný omyl." Místnost se noří do ticha. „Máte dojem, že vás chci nějak postihnout?" ptá se po chvíli Jack Harper zamračeně. Jak může být tak krutý? „Ano! Musíte si ale uvědomit, že bych se o svém životopise nikdy nezmínila, kdybych jen tušila, kdo jste! Vlastně jsem se ocitla... v jakési léčce. Víte, že kdyby se tahle záležitost dostala k soudu, smetli by ji ze stolu. Vůbec by vám nedovolili -" „Váš životopis?" Jack Harper přestává vraštit obočí. „Aha! Ta výborná ze závěrečné zkoušky." Probodává mě pohledem. „Spíš bych asi měl říct ta zfalšovaná výborná." Když slyším, jak to vyslovuje nahlas, nezmůžu se na jediné slovo. Jenom cítím, jak mi tváře hoří víc a víc. „Víte, spousta lidí by to označila za podvod," říká Jack Harper a zapírá se o opěradlo židle. „Uvědomuji si, že ano. Vím, že jsem udělala chybu. Neměla jsem... Ale na můj přístup k práci to nemá žádný vliv. Nic to neznamená." „Myslíte?" Zamyšleně potřásá hlavou. „Nevím. Z trojky na jedničku... to je dost velký skok. Co kdybychom od vás potřebovali, abyste nám něco vypočítala?" „Počítat umím," bráním se zoufale. „Položte mi nějakou otázku z matematiky. No tak, klidně se mě zeptejte..." „Tak dobrá." Koutky úst se mu škubají. „Osmkrát devět." Němě na něj zírám, srdce mi buší jako o závod a v hlavě mám prázdno. Nemám ponětí. Sakra. Tak dobře. Jedenkrát devět je devět Dvakrát devět je Ne. Už to mám. Osmkrát deset je osmdesát. Takže osmkrát devět musí být„Sedmdesát dva!" vykřiknu a trhnu sebou, když vidím, že se potutelně usmívá. „Je to sedmdesát dva," opakuju už klidněji.
„Výborně." Zdvořile mi kyne, abych se posadila na židli. „Takže, Už jste mi řekla všechno, co jste měla v úmyslu, nebo máte ještě něco na srdci?" Nervózně se drbu na tváři. „Vy... vy mě nevyhodíte?" „Ne," odpovídá Jack Harper trpělivě. „Nevyhodím vás. Už tedy můžeme mluvit?" Sedám si a v srdci mi roste děsivé podezření. „Takže..." Odkašlávám si. „Takže jste si mě nezavolal kvůli tomu pracovnímu životopisu?" „Ne," odpovídá laskavě. „Kvůli životopisu jsem s vámi mluvit nechtěl." Chce se mi umřít. Chce se mi umřít hned tady a teď. „Dobře." Uhlazuju si vlasy a snažím se uklidnit. Nasazuju si na obličej pracovní výraz. „Dobře. Jistě. Takže... co jste... co..." „Musím vás požádat o malou laskavost." „Jistě!" Cítím, jak mi celým tělem projíždí vlna očekávání. „Cokoli chcete! Chci říct... o co jde?" „Z nejrůznějších důvodů," začíná Jack Harper zvolna, „bych byl rád, kdyby se nikdo nedozvěděl, že jsem byl minulý týden ve Skotsku." Dívá se mi zpříma do očí. „Takže bych nesmírně ocenil, kdyby to naše krátké setkání mohlo zůstat jenom mezi námi." „Dobře," přitakám po chvilce. Jistě. To se rozumí samo sebou, Tohle vám můžu slíbit." „Nikomu jste se o tom nezmínila?" „Ne. Nikomu. Dokonce ani... chci prostě říct, že nikomu. Neřekla jsem o tom živé duši." „To je dobře. Mockrát vám děkuju. Nesmírně si toho vážím." Usmívá se a vstává ze židle. Jsem rád, že jsem se s vámi zase setkal, Emmo. Určitě se ještě uvidíme." „To je všechno?" ptám se zaraženě. „Všechno. Ledaže byste měla ještě něco na srdci." „Ne!" Kvapně vstávám a kotníkem mi projíždí palčivá bolest, jak jsem se bouchla o nohu stolu.
Co jsem si vlastně myslela? Že mě poprosí, abych řídila jeho nový Vtrušující mezinárodní projekt? Jack Harper otevírá dveře a zdvořile je přede mnou přidržuje. V půli cesty se zarazím. „Počkejte." „Co je?" „Co jim řeknu, až budou chtít vědět, proč jste se mnou chtěl mluvit?“ptám se ho rozpačitě. „Všichni se mě budou vyptávat." „Proč byste jim nemohla říct, že jsme probírali logistiku?" Zvedá obočí a zavírá dveře.
Šest PO CELÝ ZBYTEK DNE vládne v práci slavnostní atmosféra. Já tam však sedím a nejde mi do hlavy, co se vlastně stalo. Když pak večer jedu domů, srdce mi stále ještě buší a všechno mi připadá neuvěřitelné A nespravedlivé. Vždyť to byl úplně cizí člověk. Považovala jsem ho za úplně cizího člověka. A hlavní vlastností všech cizích lidí je, že se vypaří do vzduchu a člověk je už nikdy v životě nevidí. Nikdy se vám zčistajasna nezjevují v kanceláři. Neptají se vás, kolik je osmkrát devět. Nevyklubávají se z nich velcí bossové a vaši zaměstnavatelé. No, můžu říct, že to pro mě znamená obrovské poučení. Rodiče mi odjakživa kladli na srdce, abych se s cizími lidmi nebavila, a měli pravdu. Už nikdy neřeknu žádnému cizímu člověku ani slovo. Nikdy. Ujednala jsem si, že večer přijdu ke Connorovi, a když tam teď vcházím, cítím, jakže mě opadává celodenní napětí a celé tělo jako by se mi napřimovalo. Daleko od kanceláře. Daleko od Jacka Harpera a jeho nekonečného rozhovoru. A Connor už vaří. Chci říct, není to naprosto dokonalé? Celá kuchyň je provoněná česnekem a kořením a na stole už na mě čeká sklenka vína. „Ahoj!" zdravím Connora a líbám ho na přivítanou. „Ahoj, miláčku!" odpovídá a zvedá oči od sporáku. Sakra. Úplně jsem mu zapomněla říct miláčku. Fajn, jak jen si to zapsat do paměti? Už vím. Napíšu si to na ruku. „Podívej se na tohle. Stáhl jsem to z internetu." Connor ukazuje ni desky položené na stole a tvář mu prozařuje široký úsměv. Otevřu je a vidím zrnitý černobílý obrázek pokoje s pohovkou a pokojovou květinou v kořenáči. „Detailní záběry bytu!" říkám překvapeně. „No ne, to je rychlost. Ještě jsem ani nedala výpověď."
„No, musíme začít hledat," poznamenává Connor. „Podívej se, v tomhle bytě je balkon. A v tom dalším zase krb!" „Sakryš!" Usedám na židli kousek od Connora, civím na rozmazanou fotografii a snažím se představit si společný život s Connorem. Jak spolu sedíme na téhle pohovce. Jen my dva, každičký večer. Zajímá mě, o čem si budeme povídat. Dobrá. Budeme si povídat... o všem, o čem si normálně povídáme až teď. Třeba budeme hrát Monopoly. Když nás například přepadne nuda a tak. Beru do ruky další list papíru a cítím, jak se mě zmocňuje vzrušení. Tenhle byt má dřevěné podlahy a okenice! Odjakživa jsem toužila po dřevěné podlaze a okenicích. A podívejme se na tu moderní kuchyň s žulovými pracovními deskami... Ach, bude to úžasné. Nemůžu se dočkat! S pocitem štěstí se natáhnu pro víno a zase se pohodlně opřu, když v tom slyším Connora: „Tak co? Nepřipadá ti vzrušující, že se tu objevil Jack Harper?" Bože můj. Prosím tě. Už ani slovo o tom zatraceném Jacku Harperovi. „Setkala ses s ním?" ptá se ještě a přichází ke mně s miskou buráků. Slyšel jsem, že se šel podívat do marketingového." „Jo. Ano. Viděla jsem ho." „Odpoledne zašel do vývojového oddělení, ale měl jsem poradu." Connor si mě měří pohledem plným očekávání. „Tak jaký je?" „Je... nevím. Tmavé vlasy... Američan... Jak dopadla ta porada?" Connor naprosto ignoruje moji snahu změnit téma hovoru. „Copak tě to ani nezajímá?" V obličeji má rozzářený výraz. „Jack Harper!" „Asi jo." Krčím rameny. „Každopádně -" „Emmo! Tebe to nechává úplně chladnou?" Connor se na mě dívá, jako by nevěřil svým očím. „Mluvíme tady o zakladateli celé
společnosti! Mluvíme o muži, který přišel s novým nápojem Panther Cole a s novou koncepcí jeho propagace! O člověku, který vzal neznámý výrobek, dodal mu nový obal a název a začal ho prodávat po celém světě! Skomírající společnost přeměnil na obrovskou, úspěšnou firmu. A teď máme všichni to štěstí a postupně se s ním setkáváme. Cožpak ti to nepřipadá strašně vzrušující?" „Ano," připouštím nakonec. „Strašně." „Mohla by to být pro nás pro všechny doslova životní příležitost. Získat znalosti přímo od samotného geniálního šéfa. Ten člověk nikdy nenapsal ani jedinou knihu, nikdy se nesvěřoval nikomu jinému kromě Petea Laidlera..." Vytahuje z ledničky panther colu a načíná ji. Connor je určitě nejloajálnější zaměstnanec na světě. Když jsme jednou vyjeli na piknik a já koupila pepsi, málem ho ranila mrtvice. „Víš, co bych si přál ze všeho nejvíc?" Vstane a naprázdno polkne. „Promluvit si s ním mezi čtyřma očima." Dívá se na mě rozzářeně, já a Jack Harper! Nemyslíš, že by to nesmírně podnítilo mou kariéru. S Jackem Harperem mezi čtyřma očima. Jupí! Takže mou kariéru to už nesmírně podnítilo. „Asi jo," připouštím neochotně. „Samozřejmě že ano. Mít tak možnost poslechnout si ho. Dovědět se, jaké má názory. Chci říct, že ten člověk žil poslední tři roky úplně uzavřeně. Jaké skvělé myšlenky ho za tu dobu musely napadat. Určitě se mu podařilo získat náhled na spoustu problémů a vymyslet bezpočet teorií, a to nejen pokud jde o marketing, ale o obchod jako celek... o práci zaměstnanců... o život vůbec." Connorův nadšený hlas mi proniká do mé rozbolavělé pokoje jako sůl. Takže se podívejme, jak jsem takovouhle příležitost naprosto promarnila, ano? Sedím v letadle vedle velkého Jacka Harpera, kreativního génia a zdroje veškerých vědomostí v oblasti marketingu o jeho znalostech všech záhad života nemluvě.
A co udělám? Položím mu nějaké zvídavé otázky? Zapředu s ním inteligentní rozhovor? Vezmu si od něj vůbec nějaké poučení? Ne. Žvaním o tom, jaké nosím spodní prádlo. Zadělala sis na úžasný průlom v kariéře, Emmo. Jeden z nejpozoruhodnějších. Connor má hned nazítří ráno poradu, ale ještě před odchodem vyloví jakýsi starý časopis s článkem o Jacku Harperovi. „Tohle si přečti," nabádá mě s pusou plnou nerozkousaného toastu. Je tam o něm spousta zásadních informací." O žádné informace nestojím. Nejradši bych se mu vzepřela, ale za Connorem už zapadly dveře. Mám chuť článek ignorovat a vůbec se na něj nepodívat, ale od Connora mi cesta do práce trvá dost dlouho a já nemám žádné časopisy ke čtení. Beru si tedy článek s sebou, v metru se do něj neochotně načítám a zjišťuju, že je to docela zajímavý příběh. O tom, jak se Jack Harper spřátelil s Petem Laidlerem a rozhodli se spolu podnikat, přičemž Jack byl tvořivý typ a Pete extrovertní playboy. Stali se z nich multimilionáři a pojil je blízký, takřka bratrský vztah. Když se pak Pete zabil při autonehodě, Jacka to naprosto zlomilo, stáhl se do ústraní, daleko od okolního světa, a prohlásil, že s podnikáním končí. Čtu a začínám si připadat trochu jako pitomec. Měla jsem Jacka Harpera poznat. Chci říct, že Petea Laidlera bych poznala určitě. Mimo jiné proto, že vypadá - vypadal - jako Robert Redford. A taky proto, že když se zabil, byly jeho fotografií plné noviny. Ještě teď to vidím živě před sebou, přestože jsem tehdy neměla se společností Panther nic společného. Naboural se ve svém mercedesu a všichni tvrdili, že ho postihla podobná tragédie jako princeznu Dianu. Jsem tak zabraná do čtení, že málem zapomenu vystoupit, takže se musím jako hlupák bleskově prodrat ke dveřím a všichni se na mě dívají, jako by mi chtěli říct: Ty náno pitomá, to nevíš,
kde máš vystoupit? A potom, když se za mnou zavřou dveře, si uvědomuju, že jsem ten článek ve vagonu zapomněla. No nic. To podstatné jsem přečíst stihla. Je jasné slunečné ráno a já mířím do ovocného baru, kde se obvykle zastavuju cestou do práce. Zvykla jsem si každé ráno vypít sklenku mangového koktejlu, protože je zdravý. A také proto, že tam za barovým pultem pracuje jeden nesmírně hezoučký Novozélanďan jménem Aidan. (Vlastně jsem na něj měla tak trochu spadeno, než jsem začala chodit s Connorem.) Když právě nemíchá u baru koktejly, studuje sportovní teorii a vždycky mě poučuje, bez jakých minerálů se lidské tělo neobejde a kolik člověk m spořádat uhlovodanů. „Nazdárek," zdraví mě, když vcházím dovnitř. Jak ti jde ten kick -box?" „Oh!" vydechnu a mírně zrůžovím. „Fajn, díky." „Zkusila jsi ten nový fígl, jak jsem ti radil?" „Ano. Moc mi to pomohlo, vážně!" „Myslel jsem si to," odpovídá s potěšeným výrazem a odchází namixovat mangový koktejl. Tak jo. Pravda je taková, že na kick-box nechodím. Jednou jsem to zkusila, v místním fitku, a upřímně řečeno, utrpěla jsem šok! Neměla jsem tušení, že je to tak agresivní sport. Aidana to ale nesmírně nadchlo a neustále mě přesvědčoval, jak mi kick-box změní život, a tak jsem mu nedokázala přiznat, že jsem to hned po prvním tréninku vzdala, Připadalo mi to zbabělé. A tak.-.. předstírám, že tam chodím. Myslím, že na tom nesejde. Stejně se to nikdy nedozví. Mimo bar ho přece nevídám. „Tady je ten mangový koktejl," říká Aidan. „A čokoládový koláč," objednávám si ještě zákusek. „Pro... kolegyni." Aidan nabírá koláček a ukládá ho do sáčku. „Poslyš, ta tvoje kolegyně by se měla zamyslet nad hladinou krevního cukru," poučuje mě se soustředěným výrazem. „Tohle je tenhle týden určitě už čtvrtý čokoládový koláč, viď?" „Já vím," odpovídám smrtelně vážně. „Povím jí to. Díky, Aidane.“
„Není zač!" usmívá se Aidan. „A nezapomeň: raz - dva – obrať.“ „Raz - dva - obrat!" opakuju zvesela. „Nezapomenu." Přicházím do práce a vidím Paula, jak vychází ze své kanceláře. Když mě spatří, luskne prsty a říká: „Pohovor!" Žaludek se mi protočí a já se málem udusím posledním soustem čokoládového koláče. Proboha. Tak je to tady. Nejsem vůbec připravená. Ale ano, jsem. No tak, mám přece nějakou sebedůvěru. Jsem žena, která směřuje k vytčenému cíli. Vtom si vybavím Keny a její chůzi ve stylu „jsem úspěšná žena". Vím, že je Kerry nesnesitelná kráva, aleje majitelkou cestovní kanceláře a vydělává miliony liber ročně. Něco přece musí dělat správně. Třeba bych to měla zkusit. Opatrně vypínám hruď, zvedám hlavu a rázně mířím na druhou stranu kanceláře s ostražitým, soustředěným výrazem ve tváři. „Máte menstruační bolesti nebo co?" ptá se mě Paul, když dojdu až ke vchodu do jeho pracovny. „Ne!“ odpovídám užasle. „No, vypadáte strašně divně. Tak se posaďte," vybízí mě a zavírá dveře. Sedá si k psacímu stolu a otevírá desky s nápisem Hodnocení pracovníků. „Mrzí mě, že jsem se s vámi nemohl sejít včera. Ale od té doby, co sem přijel Jack Harper, je všechno vzhůru nohama." „To je v pořádku." Pokouším se o úsměv, ale ústa mám najednou úplně vyprahlá. Nechce se mi věřit, že mě přepadla taková nervozita. Připadám si hůř, než když jsme ve škole dostávali vysvědčení. „Dobrá. Takže... Emma Corriganová." Zabodává oči do formuláře a začíná si odškrtávat jednotlivá políčka. „Obvykle si vedete dobře. Obyčejně nechodíte pozdě... chápete úkoly, které jsou vám svěřovaly... jste dostatečně výkonná... dobře spolupracujete s kolegy...Máte nějaké problémy?" ptá se a zvedá oči od lejstra. „No... ne."
„Máte pocit, že jste objektem rasové nesnášenlivosti?" „No... ne." „Dobře." Odškrtává si další políčko. „Takže myslím, že je to všechno. Dobrá práce. Můžete mi sem zavolat Nicka?" Cože? Zapomněl snad? „Ehm, a co moje povýšení?" ptám se a snažím se, aby to neznělo příliš naléhavě. „Povýšení?" Měří si mě nechápavým pohledem. „Jaké povýšení?" „Na pozici obchodní manažerky." „O čem to sakra mluvíte?" „Mám to písemně. Je to uvedeno v dodatku k mé pracovní smlouvě..." Vytahuju pomačkaný dodatek k pracovní smlouvě z džin, kam jsem si ho včera zastrčila. „Po roce možnost povýšení." Přesně tak to tady stojí. Posunuju list k němu po stole a on si ho zamračeně prohlíží. „Emmo, to se týká pouze výjimečných kandidátů. Vy na povýšení ještě nejste připravená. Budete muset nejdřív dokázat své schopnosti." „Vždyť dělám všechno, jak nejlépe umím! Jen kdybyste mi ještě dal příležitost..." „Dostala jste ji při jednání s Glen Oil." Paul zvedá obočí, probodává mě pohledem a já zakouším pocit ponížení. „Emmo, podstatné je, že na vyšší post ještě nejste připravená. Za rok uvidíme." „Za rok?“ „Je to jasné? A teď už běžte." V hlavě mi hučí jako v úlu. Musím to přijmout chladně, důstojně. Komentovat to slovy jako „Respektuji vaše rozhodnutí, Paule," potřást mu pravicí a odkráčet z místnosti. Přesně tohle bych měla udělat. Jenomže mám problém. Nějak se nedokážu zvednout ze židle. Po chvilce na mě Paul upře tázavý pohled. „To je všechno, Emmo."
Nemůžu se pohnout. Jakmile se za mnou zavřou dveře téhle místnosti, je po všem. „Emmo?" „Prosím vás, navrhněte mě na to povýšení," prosím ho zoufale. „Prosím. Musím to dokázat, abych už konečně zapůsobila na svou rodinu. Je to jediná věc na světě, po které toužím, a budu tvrdě pracovat, slibuju, budu sem chodit i o víkendech a... nosit elegantní kostýmky..." „Cože?" Paul na mě třeští oči, jako bych se před ním změnila ve zlatou rybku. „Nemusíte mi ani zvyšovat plat! Budu vykonávat všechny práce jako dřív. Dokonce si nechám vytisknout navštívenky na vlastní náklady! Chci říct, že vás to vlastně vůbec nijak nezatíží. Ani nebudete vědět, že jste mě povýšil!" Odmlčím se a ztěžka dýchám. „Mám dojem, že o tohle při povyšování nejde, Emmo," odpovídá Paul sarkasticky. „Moje odpověď zní bohužel ,ne‘. A nejen to." „Ale-" „Emmo, dejte na mou radu. Pokud se chcete prosadit, snažte se vytvářet si vlastní příležitosti. Proklestěte si cestu ke kariéře sama. A teď vážně. Mohla byste laskavě vypadnout a poslat mi sem Nicka?" Při odchodu vidím, jak obrací oči k nebesům a něco připisuje do mého formuláře. Výborně. Zřejmě tam škrábe poznámku: „Nepříčetný šílenec, nezbytně vyžaduje lékařskou pomoc." Sklíčeně se vracím ke svému psacímu stolu a Artemis mě sleduje slídivým pohledem. „Ach, Emmo," říká. „Právě ti volala tvoje sestřenice Kerry." „Vážně?" ptám se překvapeně. Kerry mi do práce nikdy netelefonuje. Vlastně mi netelefonuje vůbec. „Nechala mi nějaký vzkaz?" „Ano, nechala. Chtěla vědět, jestli tě už povýšili." Fajn. Takže je to venku. Nenávidím Kerry.
„Dobrá, díky,“ přikyvuju a snažím se, aby to vyznělo úplně normálně, naprosto bezvýznamně. „Navrhují tě na povýšení, Emmo? To jsem netušila!" říká a hlas jí zní pisklavě a rezavě. Vidím, že několik lidí zvědavě odlepuje oči od stolu. „Takže se z tebe stane samostatná obchodní manažerka?" „Ne," mumlám a cítím, jak mi obličej plane pokořením. „Nestane." „Ach!" Artemis předstírá, že nechápe. „Tak proč Kerry -" „Sklapni, Artemis," okřikuje ji Caroline. Vysílám k ní vděčný pohled a krčím se v otáčecím křesle. Další dlouhý rok. Ještě jeden rok na místě ubohé asistentky v obchodním a marketingovém oddělení. Všichni si pomyslí, že jsem k ničemu. Další rok, kdy zůstanu taťkovi dlužná, Kerry s Nevem se mi nepřestanou vysmívat a já si budu připadat jako úplný ztroskotanec. Zapínám počítač a bezmyšlenkovitě klepu do klávesnice. Ale najednou mám pocit, jako by ze mě vyprchala veškerá energie. „Asi si dojdu pro kafe," říkám. „Chce ještě někdo?" „Kafe si dát nemůžeš," ozývá se Artemis a probodává mě zvláštním pohledem. „Ty sis ničeho nevšimla?" „A čeho?“ „Automat na kávu odnesli," vysvětluje mi Nick. „Když jsi seděla u Paula." „Odnesli?" Nic nechápu. „Ale proč?" „Nemám páru," odpovídá na odchodu do Paulovy kanceláře. „Prostě přišli a odstěhovali ho." „Dostaneme nový," vkládá se do hovoru Caroline, která jde kolem nás se svazkem obtahů ke korektuře. „Slyšela jsem je o tom mluvit, když jsem byla v přízemí. Krásný nový automat se skutečnou kávou. Podle všeho ho objednal Jack Harper," Vzdaluje se od mého stolu a já ji provázím zamyšleným pohledem. „Emmo!" volá na mě Artemis netrpělivě. „Slyšelas mě? Chci, abys našla ten propagační leták, který jsme dělali před dvěma lety
pro Tesco. Promiň, mami," pokračuje v telefonickém hovoru. „Jen jsem něco říkala své asistentce." Její asistentka. Bože můj, když slyším, jak o mně mluví, vytáčí mě to k nepříčetnosti. Ale, poctivě řečeno, cítím se jako omráčená, takže mě to tentokrát tak moc neštve. Se mnou to nemá nic společného, přesvědčuju se v duchu, když se přehrabuju na dně skříně s písemnostmi. Bylo by pošetilé předpokládat, že v tom jedu já. Zřejmě prostě chtěl objednat nové automaty. Zřejmě Vstávám s hromadou papírů v náručí, ale málem je všechny pouštím na podlahu. Je tady. Stojí přímo přede mnou. „Zdravím vás. Takže se zase vidíme?" Usmívá se a v očích mu svítí veselé ohníčky. „Jak se máte?" „No... dobře, děkuji." Ztěžka polknu. „Právě jsem se doslechla o tom automatu na kávu. Hmm... děkuji." „To je v pohodě." „Vážení!" K Jacku Harperovi rázně dokráčel Paul. „Pan Harper tu stráví celé dopoledne. Bude s námi sedět v našem oddělení." „Prosím vás," usmívá se Harper. „Říkejte mi Jacku." „Tak dobrá. Jack tady dnes bude sedět s námi. Bude vás sledovat a zjišťovat, jak tu spolupracujeme jako tým. Chovejte se naprosto normálně, nedělejte nic mimořádného." Vtom na mě Paul upře rozzářený pohled a oblaží mě úlisným úsměvem. „Nazdar, Emmo! Jak se vede? Je všechno v pořádku?" „No, ano. Děkuju, Paule," mumlám. „Všechno je skvělé." „To je dobře. Spokojení zaměstnanci, právě tohle potřebujeme ze všeho nejvíc. A když už spolu mluvíme, nezapomeňte, že se blíží Rodinný den naší firmy - od soboty za týden. A to je pro nás všechny příležitost uvolnit se, povyrazit se s rodinami našich kolegů a užít si trochu zábavy!"
Všichni na něj tupě zíráme. Až doteď Paul o téhle slavnosti mluvil jako „zasraném Rodinném dni" a tvrdil, že by se radši nechal vykastrovat, než aby na něj přivlekl svoji rodinu. „Ale teď už všichni do práce! Jacku, nechám vám donést židli." „Vůbec si mě nevšímejte," brání se Jack Harper a sedá si do rohu. „Chovejte se úplně normálně." Chovejte se normálně. Dobře. Samozřejmě. Takže to znamená sednout si, zout si boty, zkontrolovat emaily, natřít si ruce krémem, slupnout několik lentilek, přečíst si na internetu horoskop, přečíst si Connorův horoskop, napsat několikrát ozdobným písmem do poznámkového bloku „Emma Corriganová, obchodní ředitelka" a celý nápis pak orámovat kytičkami, poslat e-mail Connorovi, potom několik minut čekat na odpověď, hodit do sebe minerálku a nakonec vstát a najít ten leták z Teska pro Artemis. Myslím, že ne. Sedám si zpátky ke stolu a mozek mi horečně pracuje. Snažte se vytvářet si vlastní příležitosti. Proklestěte si cestu ke kariéře sama. Tak mi to říkal Paul. A pokud není příležitost právě tohle, tak co potom? Sedí tu Jack Harper osobně a sleduje mě při práci. Sám velký Jack Harper. Šéf úplně celé firmy. Cožpak na něj nedokážu nějak zapůsobit? Fajn, moc dobře jsem se před ním sice neuvedla, ale třeba se mi právě teď naskýtá příležitost, jak se v jeho očích rehabilitovat! Jen kdyby se mi podařilo ukázat, že jsem skutečně schopná a mám silnou motivaci.., Sedím, probírám se stohem propagačních letáků a uvědomuju si, že držím hlavu výš než obvykle, jako bych právě procházela kurzem správného držení těla. A jak se tak rozhlížím po kanceláři, zdá se mi, jako kdyby se ve správném držení těla školili i všichni ostatní. Než se u nás Jack Harper objevil, Artemis visela na telefonu a žvanila se svou matkou, ale teď má na nose brýle s
kostěnými obroučky, bleskurychle mlátí do klávesnice a jen občas se zastaví, aby se s úsměvem ve tváři pokochala svým sepsaným výtvorem, jako by chtěla říct: „No nejsem já geniální?" Nick předtím Četl sportovní rubriku Telegraphu, ale teď se svraštělým obočím důležitě studuje nějaké dokumenty doplněné grafy. „Emmo?" volá na mě Artemis přeslazeným tónem. „Našla jsi ten leták, o který jsem tě prosila? Ne že by to nějak zvlášť spěchalo -" „Ano, našla!" odpovídám. Odsouvám židli, vstávám a jdu k jejímu psacímu stolu. Snažím se tvářit co nejpřirozeněji. Ale, bože můj, připadá mi to, jako bych účinkovala v televizi nebo tak nějak. Nohy mi vypovídají službu, tvář mi křiví křečovitý úsměv a pronásleduje mě obava, že najednou vykřiknu něco jako „Kalhotky!" „Tady to máš, Artemis," říkám a opatrně pokládám na stůl požadovaný materiál. „Bůh ti žehnej," chválí mě Artemis. Upírá na mě rozzářené oči a já si uvědomuju, že hraje jakbysmet. Pokládá mi dlaň na hřbet ruky a vrhá na mě mihotavý úsměv. „Nevím, co bychom si tu bez tebe počali, Emmo!" „To je v pořádku," odpovídám podobným tónem jako ona. „Rádo se stalo!" Sakra, proletí mi hlavou, když se vracím na místo. Měla jsem poznamenat něco inteligentnějšího. Měla jsem prohlásit: „Týmová práce dodává tomuto projektu životaschopnost." No, nevadí. Ještě mám čas na něj nějak zapůsobit. Ve snaze chovat se co nejpřirozeněji otevírám desky s dokumenty a začínám bušit do klávesnice tak rychle, jak jen dovedu, záda mám narovnaná a přitom se tvářím jako nesmírně výkonná pracovní síla. Ještě nikdy nepanovalo v naší kanceláři takové ticho. Všichni píšou a nikdo neprohodí ani slůvko. Připadám si jako u zkoušky. Svědí mě noha, ale neodvažuju se podrbat. Po pěti minutách se cítím totálně vyčerpaná. „Je tady naprosté ticho," poznamenává Jack Harper rozpačitě. „Takhle zticha jste tu běžně?"
„No..." Nejisté se rozhlížíme jeden po druhém. „Prosím vás, vůbec si mě nevšímejte. Mluvte spolu tak, jak jste zvyklí. Musíte si přece něco říkat." Přátelsky se na nás usmívá. „Když jsem pracoval v kanceláři, probírali jsme všechno možné na světě. Politiku, knížky... Co jste třeba v poslední době četli?" „Například já čtu právě nový životopis Mao Cetunga," ozývá se okamžitě Artemis. „Úžasná věc." „Já jsem někde uprostřed historie čtrnáctého století v Evropě," přidává se Nick. „Já jsem se znovu pustila do Prousta," říká Caroline, krčí rameny a skromně dodává: „Ve francouzském originále." „Aha," přikyvuje Jack Harper s naprosto nečitelným výrazem. „A... Emmo, jmenujete se tak? Co čtete vy?" „No, vlastně..." Polykám naprázdno ve snaze získat čas. Přece mu nemůžu přiznat, že právě louskám knížku Jak malují celebrity - co tím chtějí říct? I když je to moc dobrá knížka. Tak rychle. Nějakou seriózní četbu. „Četla jsi přece Nadějné vyhlídky, viď, Emmo?" napovídá mi Artemis. „Z čtenářského klubu?" „Ano!" přitakám s úlevou. „Ano, to je pravda -" Ale okamžitě se zarazím, když se setkám s Jackovým pohledem. Sakra. V hlavě mi zazní vlastní slova, která jsem naprosto nevinně vypustila na palubě letadla. „...tak jsem jenom přeletěla anotaci na zadní straně obálky a předstírala, že jsem to přečetla...“ „Nadějné vyhlídky," opakuje Jack zamyšleně. „A co si o té knížce myslíte, Emmo?" Nemůžu uvěřit, že se mě na to ptá. Zprvu ze sebe nejsem schopná vypravit jediné slovo. „Tak tedy!" Konečně se mi daří odkašlat si. „Považuju to... bylo to skutečně... mimořádně..." „Je to nádherná knížka," říká s vážným výrazem Artemis. „Pokud člověk pochopí její symboliku."
Drž hubu a přestaň se předvádět, ty náno. Ach, proboha. Co mu mám říct? „Považuju ji... za skutečně... burcující," vypravím ze sebe nakonec. „Co v ní burcuje?" zajímá se Nick. „To... no..." koktám a odkašlávám si. „Burcující myšlenky." Místnost tone v rozpačitém tichu. „Burcující myšlenky... burcují?" diví se Artemis. „Ano," říkám vzdorovitě. Jistě. Stejně už za$e musím něco dělat." Otáčím se, zvedám oči vzhůru a začínám horečně psát na počítači. Dobře. Ta debata o knihách se nějak zvrtla. Prostě jsem měla smůlu. Ale nesmím klesat na duchu. Ještě se mi to může podařit. Udělat na něj dojem „Prostě nevím, co se jí stalo!" slyším Artemis, jak si stěžuje plačtivým hláskem. „Zalévám ji každý den." Dloubá do svého filodendronu a mile se usmívá na Jacka Harpera. „Víte něco o pokojových květinách, Jacku?" „Moc ne, bohužel," přiznává Jack a otáčí kamennou tvář ke mně. „Co myslíte, co s ní může být, Emmo?" „... občas jí zaliju ten její filodendron pomerančovým džusem, abych se jí pomstila... " „Já... nemám tušení," vymáčknu ze sebe nakonec. Pokračuju v psaní a tváře mi hoří. Fajn. Nevadí. Nic se neděje. Tak jsem jí tedy zalila kytku pomerančovým džusem. No a? „Neviděli jste ten můj hrnek z mistrovství světa?" ptá se Paul, který právě zamračeně napochodoval do naší kanceláře. „Nemůžu ho nikde najít." „…minulý týden jsem šéfovi rozbila hrnek a střepy jsem schovala do kabelky..." Sakra. Fajn. Nevadí. No tak jsem rozbila jeden mrňavý hrnek. Co na tom záleží? Jen piš dál.
„Poslyšte, Jacku," slyším Nickův přátelský, skoro spiklenecký tón. „Kdybyste náhodou pochyboval, že si tu užijeme také nějakou legraci, podívejte se sem." Hodí hlavou k nástěnce, na které už od Vánoc visí snímek z kopírky - ženské pozadí v tangách. „Doteď jsme se nedozvěděli, kdo si na tu kopírku sedl..." „... na posledním vánočním večírku jsem to s pitím trochu přehnala...“ Jo. Tak teď se mi chce umřít. Prosím vás, zabijte mě někdo. „Nazdar, Emmo," slyším Katiin hlas, zvedám oči od práce a vidím, jak ke mně spěchá moje přítelkyně. Když spatří Jacka Harpera, zůstane stát jako přimražená. „Oh!" „To je v pořádku. Jsem prostě moucha na stěně." Přátelsky na ni mává. Jen pojďte. Klidně povězte, co máte na srdci." „Nazdar, Katie," vykoktám ze sebe. „O co jde?" Jakmile vyslovím její jméno, Jack Harper se na nás fascinovaně zadívá. Ten upřený pohled se mi vůbec nezamlouvá. Co jen jsem mu vyžvanila o Katie? Co? Mozek mi pracuje na plné obrátky. Co jsem říkala? Co jen „... máme domluvený tajný kód - když vstoupí dovnitř a zeptá se: Můžu si s tebou zkontrolovat pár údajů, Emmo?‘ ve skutečnosti to znamená: ‚Zaskočíme si do Starbucks na kafe...‘“ Vyzradila jsem mu náš tajný kód. Zoufale se dívám do Katiiny dychtivé tváře a očima k ní vysílám varovný signál. Neříkej to. Neříkej, že si se mnou chceš něco zkontrolovat. Katie však vůbec nic nevnímá. „Já... chtěla jsem jenom..." Odkašlává si, tváří se, jako by měla napilno, a vrhá na Jacka Harpera sebevědomý pohled. „Mohla bych si s tebou zkontrolovat pár údajů, Emmo?" Do pytle. Rudnu a tváře mi polévá horko. Celé tělo mě brní. „Víš," odpovídám jí jasným, strojeným tónem. "Dnes to asi nepůjde." Katie na mě překvapeně zírá.
„Ale já musím... vážně si s tebou musím zkontrolovat pár čísel," stojí na svém a vzrušeně pokyvuje hlavou. „Nemůžu se teď odtrhnout od práce, Katie!" Nutím se k úsměvu a zároveň se ji snažím telepaticky umlčet: „Sklapni!" „Nezabere to moc času! Bude to hned." „Opravdu to nejde." Katie doslova přešlapuje z jedné nohy na druhou. „Ale Emmo, jsou to... nesmírně důležitá čísla. Vážně potřebuju... něco ti k nim vysvětlit..." „Emmo." Při zvuku Harperova hlasu vyskočím, jako kdyby se pode mnou vymrštilo pérko. Spiklenecky se ke mně naklání. „Možná byste si ta čísla přece jenom měla jít prověřit." Chvíli se na něj dívám, neschopná slova, a dokonce až v uších cítím, jak mi buší srdce. „Tak dobře," vypravím ze sebe konečně. „Tak dobře, půjdu."
Sedm JDU S KATIE po ulici a jedna polovina mého já je ochromená strachem, a ta druhá by se nejradši hystericky rozřehtala. Všichni ostatní teď sedí v kanceláři a ze všech sil se snaží zaimponovat Jacku Harperovi. A já jsem tady a nonšalantně mu přímo pod nosem kráčím na kapucino. „Mrzí mě, že jsem tě odtud vytáhla," omlouvá se Katie zvesela, když vcházíme Starbucks. „Od Jacka Harpera a tak. Neměla jsem tušení, že tam tak sedí! Ale víš, šla jsem na to skutečně nenápadně,“ ujišťuje mě. „Nikdy se nedozví, o co šlo." „To určitě,“ koktám. „Nenapadne ho to ani za milion let." „Jsi v pořádku, Emmo?" Katie na mě upírá pátravý pohled. „Je mi fajn!“ odpovídám jí v náhlém záchvatu bujarosti. „Je mi skvěle! Takže…proč ta naléhavá porada?" „Prostě jsem ti to musela říct. Dvě kapucína, prosím." Katie doslova září vzrušením. „Nebudeš tomu věřit!" září vzrušen „Čemu?" „Mám rande. Seznámila jsem se s novým mužským!" „Ne!“ Podivím se a vrhnu na ni nechápavý pohled. „Vážně? To tedy byla rychlost.“ „Ano. Stalo se to včera, přesně jak jsi předpověděla. Schválně jsem šla o polední přestávce o kus dál a narazila jsem na takový podnik, kde se podávaly obědy. Hned za mnou ve frontě stál takový sympatický člověk a dal se semnou do řeči. Potom jsme si spolu sedli k jednomu stolu a dál si spolu povídali... a když jsem odcházela, zeptal se mě, jestli bych si s ním někdy nezašla na skleničku." Katie se rozzářeně ujímá obou kelímků s kávou. „Takže máme dneska večer rande." „To je fantastické!" usmívám se na ni potěšené. „Tak povídej, jaký je?" „Je roztomilý. Jmenuje se Phillip! Má kouzelné jiskrné oči a je moc galantní a zdvořilý a má smysl pro humor..." „To zní skvěle!"
„Já vím. Mám z něho moc dobrý pocit." Sedáme si ke stolku a Katie doslova září. „Myslím to vážně. Připadá mi úplně jiný. Vím, že to zní pitomě, Emmo..." Na okamžik zaváhá. „Ale mám pocit, jako bys mi ho přivolala." „Já?" Hledím na ni s otevřenou pusou. „Dodala jsi mi sebedůvěru a odvahu, takže jsem se s ním nebála dát do řeči. „Ale vždyť jsem ti řekla jenom…“ „Ujistila jsi mě, že někoho potkám. Že mi věříš. A skutečně se mi to podařilo!" Oči jí začínají vlhnout. „Promiň," zašeptá a přiloží si k očím ubrousek. „Jsem jen trochu dojatá." „Ach, Katie." „Myslím si, že teď se mi úplně změní život. Že se všechno obrátí k lepšímu. A to všechno jenom díky tobě, Emmo!" „Vážně, Katie," poznamenávám rozpačitě. „Já s tím nemám nic společného." „To není pravda!" skočí mi do řeči. „A chtěla jsem ti to nějak oplatit." Přehrabuje se v kabelce a vytahuje z ní oranžový háčkovaný chumel. „Takže tohle jsem ti uháčkovala včera večer." Visí na mně očima plnýma očekávání. „Je to šátek na hlavu." Chvíli nejsem schopná sebemenšího pohybu. Šátek na hlavu! „Katie," vypravím ze sebe nakonec a převracím tu věc mezi prsty. „Vážně... neměla... to jsi nemusela!" „Prostě jsem chtěla! Nějak ti poděkovat." Dívá se na mě vážnýma očima. „Zvlášť potom, co jsi ztratila ten háčkovaný pásek, který jsem ti udělala k Vánocům." „Ach," vzdychám provinile. „No, ano. Moc mě to... mrzelo." Polykám naprázdno. „Byla jsem nešťastná, když jsem ho ztratila." „K čertu s ním, uháčkuju ti nový," slibuje a oči se jí zase zalévají slzami. „Ne," nadskočím vystrašeně. „Ne, Katie, nedělej to." „Ale já chci!" Nakloní se ke mně a obejme mě. „K čemu by měl člověk přátele?"
Než dopijeme druhý šálek kapucína, uplyne dalších dvacet minut, po kterých zase zamíříme zpátky do práce. Když se blížíme k sídlu společnosti Panther, mrknu se na hodinky a s hrůzou zjišťuju, že jsme byly venku celkem pětatřicet minut. „Není to skvělé, že dostaneme nové automaty na kafe?" říká Katie, když spěcháme vzhůru po schodech. „Jo... ano. Bezva." Při pomyšlení, že se znovu setkám tváří v tvář s Jackem Harperem, mi žaludek provádí veletoče. Tak nervózní jsem nebyla ode dne, kdy jsem dělala zkoušku ze hry na klarinet. Když se mě tehdy zkoušející zeptal, jak se jmenuju, rozbrečela jsem se. „No, pak se zase uvidíme," loučí se se mnou Katie, když vyběhneme do prvního patra. „Jasně. Zatím nashle." Když pak jdu po chodbě k obchodnímu oddělení, cítím, že se mi nohy nepohybují tak rychle jako obvykle. Jak se blížím ke dveřím, vleču je za sebou stále obtížněji... a pomaleji... Jedna ze sekretářek z ekonomického úseku mě na svých vysokých podpatcích svižným krokem přebíhá a probodává mě přitom zvláštním pohledem. Ach, proboha. Nedokážu vejít dovnitř. Ale dokážu. Bude to v pořádku. Prostě vklouznu na své místo jako myška a ponořím se do práce. Třeba si mě ani nevšimne. Ale no tak. Čím déle to budu odkládat, tím to bude horší. Zhluboka se nadechuju, zavírám oči, zdolávám několik schůdků před vchodem do našeho oddělení a otevírám dveře. Kolem Artemisina stolu je mumraj a po Jacku Harperovi ani stopy. „Podle mě chce celou společnost přebudovat," slyším čísi hlas. „Doneslo se mi, že má za lubem nějaký tajný projekt..." „Nemůže přece úplně centralizovat působnost marketingu," snaží se Artemis překřičet ostatní. „Kde je Jack Harper?" ptám se a snažím se, aby to znělo naprosto nenucené. „Odešel," odpovídá mi Nick a mně padá kámen ze srdce. Odešel! Je pryč!
„Vrátí se ještě?" „Myslím, že ne, Emmo. Připravila jsi mi ty dopisy? Protože víš, dával jsem ti je už před třemi dny -" „Udělám to hned teď," slibuju a vysílám k Nickovi rozzářený pohled. Když si pak sedám ke stolu, cítím se stejně lehce jako balón naplněný héliem. Bezstarostně odhazuju boty, sahám pro láhev minerálky - a vtom se zarazím. Na klávesnici mi leží složený lístek papíru nadepsaný „Emma", ale písmem, které nepoznávám. Zmateně se rozhlédnu po kanceláři. Nikdo se na mě nedívá, nikdo nesleduje, jestli papírek objevím. Vlastně se mi zdá, že o něm vlastně nikdo neví. Jsou příliš pohrouženi do debaty o Jacku Harperovi. Pomalu lístek rozkládám a čtu napsaný vzkaz. Doufám, že vaše schůzka byla produktivní. Zjistil jsem, že čísla mé také nesmírné vzrušují. Jack Harper Mohlo to být horší. Třeba tam mohl napsat „Ukliďte si stůl!" Přesto mě po celý zbytek dne neopouští napětí. Jakmile k nám někdo vejde, lehce zpanikařím. A když slyším, jak kdosi za dveřmi nahlas poznamená, že Jack říká, že se možná zase skočí podívat do marketingu", začínám vážně uvažovat o tom, že dokud neodejde, schovám se na záchodě. Úderem půl čtvrté přestávám uprostřed věty psát, vypínám počítač a beru si kabát. Nemíním čekat, až se tady zase zjeví. Řítím se dolů ze schodů, a když se ocitám za obrovskými prosklenými hlavními dveřmi, skoro ze mě začíná opadat napětí. Metro jede zázračně rychle, takže jsem doma během necelých dvaceti minut. Když otevírám dveře do bytu, slyším, že z Lissyina pokoje vycházejí divné zvuky - jakési duté rány a šoupání. Třeba stěhuje nábytek. „Lissy," volám cestou do kuchyně. „Nebudeš mi věřit, co se mi dneska stalo." Otevírám ledničku, vytahuju z ní láhev
minerálky a přikládám si ji k horkému čelu. Po chvilce láhev otevřu, dám si několik doušků, a když se zase vracím do předsíně, vidím, jak se dveře do Lissyina pokoje otevírají. „Lissy," začínám. „Co jsi tam proboha -" Vtom se ale zarazím, protože ze dveří nevychází Lissy, ale nějaký muž. Muž! Vysoký hubený chlapík v módních černých kalhotách a s brýlemi v kovových obroučkách na nose. „Oh!" vzdychám překvapeně. „No... nazdar." „Emmo," říká Lissy, která mu jde v patách. Má na sobě tričko a nějaké šedé legíny, které jsem na ní ještě nikdy neviděla, upíjí ze sklenky vodu a zdá se, že je mým příchodem zaskočená. „Jsi tu nějak brzy." „Já vím. Pospíchala jsem." „Tohle je Jean-Paul," představuje mi Lissy neznámého návštěvníka. „Moje spolubydlící Emma," otáčí se k němu. „Nazdar, Jean-Paule," zdravím ho s přátelským úsměvem. „Jsem rád, že vás poznávám, Emmo," říká Jean-Paul s francouzským přízvukem. Fajn. Francouzský přízvuk zní sexy. Prostě je to tak. „S Jean-Paulem jsme právě... ehm... probírali zápisy z jednoho případu," vysvětluje Lissy. „Aha," odpovídám zvesela. „To je báječné!" Zápisy z případu. Jo. To určitě. Protože jedině tak se dá vysvětlit to bouchání. Ta Lissy se nezdá! „Musím už jít," vkládá se do hovoru Jean-Paul s pohledem upřeným na Lissy. „Doprovodím tě," nabízí se Lissy nervózně. Mizí za dveřmi do bytu a já slyším, jak se spolu na podestě šeptem dohadují. Dopřeju si ještě několik doušků minerálky a ztěžka dopadnu na pohovku. Celé tělo mě bolí, jak jsem seděla křečovitě vzpřímená V práci. Tohle mi může vážně ohrozit zdraví. Jak tu týdenní návštěvu Jacka Harpera proboha přežiju?
„Takže!" říkám, když se Lissy zase objeví ve dveřích. „Co se děje?" „Co máš na mysli?" vytáčí se. „Tebe a Jean-Paula. Jak dlouho…spolu.“ „Nic spolu," začíná Lissy a rudne. „To není... Probírali jsme spolu zápisy z jednoho případu. Nic víc." „To určitě." „Je to pravda. Nic jiného v tom nebylo!" „Fajn," odpovím a zvednu se. „Když to říkáš..." Lissy se prostě někdy takhle chová - stydlivě a rozpačitě. Jednou večer na ni prostě přitlačím, a ona kápne božskou. „Jak bylo v práci?" ptá se, usedá na zem a sahá po časopise. Jak bylo v práci? Nevím, kde začít. „Celý den," spustím po krátkém zaváhání, „byl vlastně tak trochu noční můra." „Vážně?" Lissy se tváří překvapeně. „Ne, zpátky. Byla to jedna obrovská nepřetržitá noční můra." „Co se stalo?" Už jsem si získala veškerou Lissyinu pozornost. „Povídej!" „Tak dobře." Zhluboka se nadechnu, prohrábnu si rukou vlasy a zaváhám, kde začít. „Fajn, pamatuješ si, jak jsem minulý týden zažila ten příšerný let ze Skotska?" „Ano!" Lissyina tvář se rozsvítí. „A Connor ti přišel naproti a bylo to tak romantické..." „Ano." Odkašlu si. „Ale ještě předtím. Během letu. Seděl tam... vedle mě... jeden člověk. A letadlo se dostalo do příšerných turbulencí." Kousám se do rtu. Jde o to, že tehdy jsem si vážně myslela, že umřu a tohle je poslední člověk, kterého v životě vidím, takže... jsem..." „Bože můj!" Lissy si tiskne dlaň na ústa. „Snad jsi s ním neměla sex!" „Něco horšího. Vyžvanila jsem mu všechna svoje tajemství." Čekám, že to Lissy vyrazí dech nebo že mi nějak projeví svou účast, jako třeba „Ach, ne!", ale jenom na mě nechápavě zírá. Jaká tajemství?" „Moje tajemství. Vždyť víš."
Lissy se na mě dívá, jako kdybych se jí svěřila, že mám místo nohy protézu. „Ty máš nějaká tajemství?" „Samozřejmě že mám tajemství," odpovídám. „Všichni máme nějaká tajemství." „Já ne!" vyhrkne okamžitě a zatváří se dotčeně. „Já žádná tajemství nemám." „Ale máš!" „Například?" „Například... například... fajn." Vypočítám na prstech: „Nikdy jsi svému tátovi nepřiznala, že ten klíč od garáže jsi tenkrát ztratila ty." „Ale to je už celá věčnost!" odbývá mě Lissy pohrdavě. „Nikdy jsi Simonovi neřekla, že čekáš, až tě požádá o ruku..." „Nečekala jsem to!" protestuje Lissy a rudne. „No, tak dobrá, možná jsem..." „Myslíš si, že ten náš smutný soused odvedle na tebe bere..." „Ale to není žádné tajemství!" namítá a zvedá oči v sloup. „Tak dobře. Mám se ho tedy zeptat?" Nakláním se k otevřenému oknu. „Hej, Miku," volám. „Hádej, co ti chci říct! Lissy si myslí, že -" „Nech toho!" vášnivě mě okřikne Lissy. „Vidíš? Takže máš taky tajemství. Všichni je mají. Dokonce i papež má pár tajemství." „Tak dobře," připouští Lissy. „Dobře. Přesvědčila jsi mě. Ale nechápu, v čem je problém. Takže jsi nějakému člověku v letadle prozradila svoje tajemství -" „A teď se ten člověk objevil u mě v práci." „Cože?" Lissy na mě nechápavě zírá. „Neděláš si legraci? Kdo je to?" „Je to..." Už už chci vyslovit jméno Jack Harper, když vtom si vzpomenu na slib, který jsem mu dala. Je to prostě člověk, který tam přišel na kontrolu." „Nějaký papaláš?" „No... ano. Dalo by se říct, že dost velký."
„No nazdar!" Lissy vraští čelo a chvilku usilovně přemýšlí. „Hele, a vadí to moc? Ze se o tobě dozvěděl pár věd?" „Lissy, to nebylo jen nějakých pár věcí." Cítím, jak se mi tváře polévají červení. „Bylo to úplně všechno! Řekla jsem mu i to, že jsem v životopise uvedla lepší známku ze zkoušky." „Ty jsi v životopise uvedla lepší známku ze zkoušky?" opakuje po mě Lissy jako ozvěna. „Myslíš to vážně?" „Vybreptala jsem mu, že zalívám Artemisin filodendron pomerančovým džusem, vyžvanila jsem mu, že mě tanga řežou..." Když vidím Lissyin ohromený pohled, ztrácím odvahu pokračovat. „Emmo," vypraví ze sebe Lissy nakonec. „Slyšela jsi někdy výraz informační exploze?" „Nic z toho jsem mu nechtěla prozradit!" bráním se. „Prostě to všechno ze mě postupně vypadlo. Předtím jsem vypila tři vodky a byla jsem přesvědčená, že přišla moje poslední hodinka. Lissy, uznej, že bys udělala totéž. Všichni ječeli a modlili se, letadlo sebou házelo..." „Takže jsi všechna tajemství vyklopila svému šéfovi." Jenže v letadle to nebyl můj šéf!" namítám zoufale. „Byl to úplně cizí člověk. Měla jsem za to, že ho už nikdy v životě neuvidím!" Lissy se zamyslí a mlčky se snaží všechno vstřebat. „Hele, něco podobného se stalo mojí sestřenici," prohodí po chvilce. „Šla na nějaký večírek a přímo před ní se zčistajasna objevil doktor, u kterého dva měsíce předtím rodila." „Páni!" vzdychám ohromeně. „Přesně tak! Připadala si prý tak trapně, že odtud odešla. Vždyť viděl úplně všechno! Říkala, že tehdy v nemocnici jí to tak moc nevadilo, ale když ho zahlédla, jak tam stojí se sklenkou vína v ruce a debatuje o cenách nemovitostí, bylo to něco úplně jiného." „No, tohle je totéž," přikyvuju beznadějně. „Zná všechny moje intimnosti do nejmenších podrobností. Jenom s tím
rozdílem, že já odejít nemůžu! Musím sedět v práci a předstírat, že jsem výkonná zaměstnankyně. A on přitom ví, že nejsem!" „A co chceš dělat?" „Nevím! Asi se jen snažit vyhýbat se mu, jak jen to půjde." Jak dlouho u vás zůstane?" „Do konce týdne," vzdychám malomocně. „Celý týden!" Zvedám dálkový ovladač, zapínám televizi a několik minut spolu mlčky sledujeme tančící modelky v džínách značky Gap. Reklama končí, a když odtrhnu oči od obrazovky, vidím, že se na mě Lissy zvědavě dívá. „Co je?" ptám se. „Co se děje?" „Emmo..." Rozpačitě si odkašlává. „Přede mnou žádné tajemství nemáš, viď že ne?" „Před tetou?" ptám se, trochu vyvedená z konceptu. Před očima mi v rychlém sledu bleskne několik výjevů. Ten podivný sen o Lissy, ve kterém se mi zdálo, že jsme lesbičky. Několik mých nákupů, kdy jsem přinesla domů mrkev a zaklínala se jí, že je to produkt ekologického zemědělství. Nebo jak nám tehdy bylo patnáct, ona odjela na prázdniny do Francie a já jsem se vyspala s Mikem Appletonem, po kterém doslova šílela, a nic jsem jí o tom neřekla. „Ne. Jistěže ne!" odpovídám a rychle upíjím minerálku z lahve. „Proč? Ty snad přede mnou nějaké tajemství máš?" Na Lissyiných tvářích se objevují dvě růžová kolečka. „Ne, samozřejmě že nemám!" tvrdí nepřirozeným hlasem. „Jenom...jsem to chtěla vědět." Natáhne se pro televizní program, začne jím listovat a mému pohledu se vyhýbá. „Víš, prostě jen tak ze zájmu." „Jo. Fajn." Krčím rameny. „Já jsem na tom stejně." Jejda. Takže Lissy má přede mnou tajemství. Zajímalo by mě Jasně. Například to, jak s tím člověkem probírali zápisy z jednoho případu. Myslí si snad, že jsem úplný idiot?
Osm NAZÍTŘÍ PŘICHÁZÍM do práce s jediným cílem. Vyhýbat se Jacku Harperovi. Mělo by to být poměrně snadné. Panther Corporation je obrovská společnost a sídlí v obrovské budově. Dnes bude mít spoustu práce v jiných odděleních. Zřejmě ho čeká fůra pracovních jednání. Pravděpodobně stráví celý den v jedenáctém patře nebo tak nějak. Přesto když se blížím k obrovskému prosklenému vchodu, zpomaluju a bezděčně nahlížím dovnitř, jestli ho tam náhodou neuvidím. „V pořádku, Emmo?" ptá se mě Dave z firemní ochranky, který mi přišel naproti a otevírá přede mnou dveře. „Vypadáte, jako byste byla myšlenkami někde jinde." „Ne! Je mi dobře! Díky!" Pokouším se o nenucený úsměv a přitom jezdím očima po vestibulu. Nikde ho nevidím. Fajn. Bude to v pohodě. Asi ještě nepřišel. Třeba dnes nepřijde vůbec. Už s mnohem větší jistotou si odhazuju vlasy z čela, rázuju po mramorové podlaze a začínám stoupat po schodech. „Jacku!" slyším zčistajasna, když se blížím k prvnímu poschodí. „Máte chvilku?" „Jistě." Je to jeho hlas. Kde u všech všudy Zmateně se otáčím a vidím ho nahoře na podestě, jak se dává do řeči s Grahamem Hillingdonem. Srdce se mi sevře a musím se přidržet zábradlí. Sakra. Kdyby se podíval dolů, zpozoroval by mě. Proč musí stát právě tam? To nemá k dispozici žádnou velkou kancelář, kde by se mohl usadit? No, nevadí. Prostě... půjdu jinudy. Pomaloučku se plížím dolů ze schodů. Dávám si pozor, aby mi na mramorové podlaze neklapaly podpatky, a snažím se vyvarovat prudkých pohybů, které by mohly upoutat jeho pozornost. Jak tak opatrně
našlapuju, míjí mě Moira z ekonomického a vrhá na mě tázavý pohled, ale já si toho nevšímám. Musím zmizet. Jakmile se ocitám z Harperova dohledu, cítím, jak se ve mně uvolňuje napětí, a rychle se vracím do vestibulu. Pojedu výtahem. Bez problémů. Teď už sebejistě kráčím po majestátním mramoru, když vtom - přesně na polovině cesty k výtahu - zůstávám stát jako přimražená. „To je v pořádku." Zase jeho hlas. A vypadá to, že se blíží. Nebo jsem jenom paranoidní? „... myslím, že se pořádně podívám..." Hlava mi třeští. Kde teď je? Kterým jde směrem? „... skutečně myslím, že..." Zatraceně. Jde dolů ze schodů. Nemám se kde schovat! Bez dlouhého rozmýšlení se rozbíhám k prosklenému vchodu, zprudka rozrážím dveře a vybíhám z budovy. Řítím se dolů po venkovním kamenném schodišti, běžím ještě asi sto metrů po ulici a nakonec se, celá udýchaná, zastavuju. Takhle to nepůjde. Několik minut postávám v ranním slunci na chodníku a snažím se odhadnout, jak dlouho ten člověk může zůstat ve vestibulu. Potom se znovu opatrně přiblížím ke skleněným hlavním dveřím. Nová taktika. Doběhnu do kanceláře, a to tak bleskurychle, abych se cestou nemusela nikomu podívat do očí. Takže vlastně nebude vadit, jestli Jacka Harpera minu nebo ne. Prostě proletím kolem něj, aniž bych se podívala napravo či nalevo... Ach, bože, už je tady zase, tentokrát pohroužený do hovoru s celým houfem lidí. Bez dlouhého přemýšlení se dávám na úprk a zjišťuju, že zase utíkám ze schodů před budovou a pak dál po chodníku. To je šílené. Přece nemůžu zůstat celý den na ulici. Musím se dostat ke svému psacímu stolu. No tak, uvažuj. Musí existovat nějaké východisko. Musí Ano! Mám skvělý nápad. Určitě zabere. O tři minuty později se zase blížím ke dveřím sídla Panther Corporation, naprosto ponořená do článku v Timesech. Vůbec nic
kolem sebe nevnímám. A nikdo mi nevidí do obličeje. Jsem dokonale maskovaná! Ramenem strkám do dveří, kráčím přes vestibul a nahoru do schodů, aniž bych zvedla oči od novin. Když mířím po chodbě k obchodnímu oddělení, Timesy přilepené k obličeji, cítím se dokonale chráněná a v bezpečí. Měla bych to praktikovat častěji. Takhle si na mě nikdo nepřijde. Zakouším úžasný pocit a připadám si téměř neviditelná, když vtom „Ach, promiňte!" Do někoho jsem vrazila. Sakra. Odtahuju noviny od očí a vidím Paula, jak na mě zírá a škrábe se na hlavě. „Emmo, zatraceně, co to provádíte?" „Jen jsem si četla Timesy," odpovídám zkroušeně. „Moc mě to mrzí." „No nic. Ale kde jste vlastně byla? Chci, abyste nám na schůzi oddělení vařila kávu a čaj. V deset hodin." „Jakou kávu a čaj?" ptám se nejisté. Na schůzi oddělení se obyčejně káva a čaj nepodává. Schází se tam jenom asi šest lidí. „Dneska to bude s kávou a čajem," odpovídá. „A k tomu sušenky. Rozumíte? Jo, přijde Jack Harper." „Cože?" Vytřeštěně na něj zírám. „Přijde Jack Harper," opakuje Paul netrpělivě. „Takže si pospěšte." „Musím tam jít?" vyhrknu bez rozmýšlení. „Cože?" Paul mě probodává chladným, zamračeným pohledem. „Jen mě napadlo, jestli... tam musím jít, nebo..." Nechávám konec věty viset ve vzduchu. „Emmo, pokud dokážete servírovat kávu a čaj telepaticky," odpovídá mi Paul sarkasticky, „pak můžete klidně zůstat sedět u psacího stolu. Jestli ne, tak laskavě pohněte zadkem a sypejte do zasedací místnosti. Na člověka, který touží po služebním postupu, jste totiž..." Zavrtí hlavou a kráčí pryč. Jak je možné, že mám dnešek úplně zkažený, a to jsem si v práci ještě ani nestačila sednout na místo.
Odkládám kabelku a sako na psací stůl, pospíchám po chodbě nazpátek k výtahům a mačkám tlačítko NAHORU. O chvilku později slyším cinknutí a dveře jedné ze zdviží se otevírají. Ne. Ne. To je zlý sen. V kabině stojí Jack Harper, úplně sám, ve starých džínách a hnědém kašmírovém svetru. Instinktivně se nadechnu a ustoupím o krok dozadu. Jack Harper si odlepí od ucha mobilní telefon, nakloní hlavu do strany a věnuje mi tázavý pohled. „Jdete dovnitř?" ptá se mě mile. Stojím jako opařená. Co mu mám odpovědět? Nemůžu přece říct „Ne, ten knoflík jsem zmáčkla jen tak pro legraci, ha ha!" „Ano," přikyvuju nakonec a vstupuju do kabiny s pocitem, že mi dřevění nohy. „Ano, jdu." Dveře se zavírají a cestou vzhůru oba mlčíme. Mně se přitom zvedá žaludek. „Ehm, pane Harpere," začínám koktat. Jack Harper se na mě zadívá. „Jenom jsem se vám chtěla omluvit za... za to, jak jsem se onehdy ulila. Už se to nebude opakovat." „Každopádně už tu máte kávu, která se dá pít," odpovídá Jack Harper a zvedá obočí. „Takže byste si na ni rozhodně nemusela odbíhat do Starbucks." Já vím. Moc mě to mrzí," omlouvám se a tváře mi hoří. „A ujišťuji vás, že už nikdy nic takového neudělám." Odkašlu si. Jsem oddaná pracovnice společnosti Panther a těším se, že jí budu moct sloužit ze všech sil, dennodenně na sto padesát procent, teď i v budoucnu." Skoro jsem měla chuť dodat ještě „Amen". „Vážně?" Jack mě pozoruje a koutky rtů mu cukají. „To je... skvělé." Na chvilku se zamyslí. „Emmo, dokážete udržet tajemství?" „Ano," přikyvuju bázlivě. „O co jde?" Jack se ke mně nakloní a zašeptá: „Já jsem se taky ulejval." „Cože?" Dívám se na něj s vytřeštěnýma očima.
„V prvním zaměstnání," pokračuje už normálním hlasem. „Měl jsem kamaráda, s kterým jsem občas utíkal z práce. A taky jsme měli vlastní kód." V očích mu svítí ohníčky. „Buď on, nebo já, jsme pokaždé poprosili toho druhého, aby přinesl Leopoldovu složku." „Co bylo v té Leopoldově složce?" „Žádná složka neexistovala," kření se na mě. „Byla to jen výmluva, abychom mohli zmizet od psacího stolu." „Oh. Oh, to je dobré." Najednou se cítím o trochu lip. Jack Harper se ulejvák? Spíš bych předpokládala, že tehdy horečně dokazoval, jaký je brilantní, kreativní a dynamický génius a tak. Výtah se zastavuje ve třetím poschodí, dveře se otevírají, ale nikdo nenastupuje. „Vaši kolegové mi připadají jako příjemná parta," říká Jack, když se výtah znovu rozjíždí vzhůru. „Nesmírně přátelský, pracovitý tým. Chovají se tak pořád?" „Stoprocentně," přikyvuju okamžitě. „Těšíme se ze vzájemné spolupráce na... integrační... týmové... operativní..." Snažím se vymyslet nějaké další dlouhé slovo, když vtom se mu omylem podívám do očí. Samozřejmě ví, že plácám. Bože můj! Co jsem vlastně chtěla říct? „Tak dobře," vydechnu a opřu se o stěnu kabiny. „Normálně se takhle vůbec nechováme. Paul si na mě nejméně šestkrát denně otevře pusu, Nick s Artemis se nenávidí a o literatuře spolu nedebatujeme. Všechno jsme jen předstírali." „Ohromujete mě." Koutky úst se mu zase cukají. „Podobně vyumělkované ovzduší podle mě vládne i v administrativním oddělení. Začal jsem je podezírat, když tam dva zaměstnanci začali zničehonic zpívat podnikovou hymnu Panther Corporation. Vůbec jsem netušil, že něco takového vůbec existuje." „Já taky ne," přiznávám překvapeně. „Je aspoň pěkná?"
„Co byste řekla?" Jack Harper komicky zvedá obočí a já se chichotám. Je to zvláštní, ale najednou si už v jeho společnosti nepřipadám nemotorná a rozpačitá. Vlastně mám skoro pocit, jako bychom byli staří přátelé. „A co ten firemní Rodinný den?" vyptává se. „Těšíte se na něj?" „Asi jako na trhání zubů," přiznávám bez servítků. „Myslel jsem si to," přikyvuje a tváří se docela pobaveně. „A co..." Vtom se zarazí. „Co si lidi myslí o mně?" zeptá se a prohrábne si rukou vlasy. Jestli nechcete, nemusíte mi odpovídat." „Ne, všem se moc líbíte!" vyhrknu a pak se na okamžik zamyslím. „I když... některým lidem připadá, že z toho vašeho přítele jde strach." „Z koho? Ze Svena?" Jack na mě chvilku beze slova zírá, ale pak pohodí hlavou a rozesměje se. „Můžu vás ujistit, že Sven je jeden z mých nejstarších a nejbližších přátel a ani v nejmenším není hrůzostrašný. Vlastně -" Odmlčí se uprostřed věty, protože nade dveřmi výtahu se ozve zacinkání. Oba nasazujeme formální výraz a odstupujeme od sebe. Dveře se otevírají a mně se protáčí žaludek. Na druhé straně dveří do kabiny stojí Connor. Když spatří Jacka Harpera, celý obličej se mu rozsvítí, jako by nevěřil, že ho potkalo takové štěstí. „Nazdar!" hlesnu a snažím se, aby to vyznělo co nejpřirozeněji. „Nazdar," odpovídá mi a s očima rozzářenýma vzrušením přistupuje do výtahu. „Buďte zdráv," zdraví ho Jack Harper přívětivě. „Do kterého patra jedete?" „Do devátého, prosím," vypraví ze sebe Connor a nasucho polkne. „Pane Harpere, dovolíte, abych se vám představil? Connor Martin z oddělení průzkumu trhu. Dnes odpoledne k nám máte přijít na návštěvu."
„Moc mě těší, Connore," usmívá se laskavě Jack Harper. „Průzkum trhu má pro takovou společnost, jakou je ta naše, zásadní význam." „Máte naprostou pravdu!" přitakává Connor vzrušeně. „Vlastně se nesmírně těším, až si s vámi promluvím o nejnovějších poznatcích z průzkumu zaměřeného na sportovní oblečení Panther. Dospěli jsme k nesmírně pozoruhodným závěrům, pokud jde o preference zákazníků týkající se tloušťky tkanin. Úplně vás to ohromí." „Já... to určitě," odpovídá Jack. „Už se na to těším." Connor mi adresuje nadšený úsměv. „S Emmou Corriganovou z marketingu jste se už seznámil?" ptá se. „Ano, už se známe," přikyvuje Jack, dívá se na mě a oči mu svítí. Potom v kabině zavládne rozpačité ticho. Je to zvláštní. Ne. Není to zvláštní. Je to příjemné. Jak jsme na tom s časem?" prolomí mlčení Connor. Mrkne se na hodinky a s hrůzou si všímám, že se na ně upřeně dívá i Jack. Ach, bože. „... dala jsem mu k Vánocům takové nádherné hodinky s koženým páskem, ale on nosí ty svoje oranžové digitální, protože z nich dokáže vyčíst, jakou teplotu pravé mají v Polsku nebo nějakou podobnou zbytečnost..." „Počkejte!" ozve se Jack a tváří se, jako by ho osvítila náhlá myšlenka. Tváří se, jako kdyby teď Connora viděl poprvé v životě. „Vy jste Ken." Ach, ne. Ach ne, ne, ne, ach ne, ach ne, ach „Jmenuji se Connor," namítá Connor zmateně. „Connor Martin." „Promiňte!" omlouvá se Jack a bouchne se pěstí do čela. „Connor. Samozřejmě. A vy dva -" ukazuje na mě, „- k sobě patříte." Connor se tváří, jako by se ocitl v úzkých. „Můžu vás ujistit, pane, že náš vztah v zaměstnání je ryze pracovní. V soukromé rovině jsme však s Emmou... ano, náš vztah je osobní." „To je báječné," usmívá se Jack povzbudivě a Connor jen září; jako poupě, které se pod slunečními paprsky rozvíjí do květu.
„Vlastně," dodává pyšně, „jsme se s Emmou rozhodli, že začneme bydlet spolu." „Skutečně?" Jack se na mě podívá s nelíčeným překvapením. „To je... skvělá zpráva. Kdy jste se na tom dohodli?" „Teprve před několika dny," vysvětluje Connor. „Na letišti.'' „Na letišti," opakuje Jack Harper po chvilce. „To je moc zajímavé." Nedokážu se Jacku Harperovi podívat do očí. Oči mám sklopené k zemi. Proč ten zatracený výtah nejede rychleji? „No, určitě spolu budete velice šťastní," ujišťuje Jack Harper Connora. „Zdá se, že se k sobě skvěle hodíte." „Ach, ano, hodíme," odpovídá kvapně Connor. „Oba například milujeme jazz." „Opravdu?" říká Jack zamyšleně. „Podle mě není nic krásnějšího než společná láska k jazzu." Má z toho legraci. Je to nesnesitelné. „Myslíte?" ptá se Connor dychtivě. „Jistě," přikyvuje Jack. Jazz a pak ještě filmy Woodyho Allena, aspoň podle mě." „Filmy Woodyho Allena oba zbožňujeme," září Connor. „Viď, Emmo?" „Ano," odpovídám trochu ochraptěle. „Ano, zbožňujeme." „Teď mi, Connore, něco povězte," pokračuje Jack důvěrným tónem. „Pokud jde o Emmu, nezjistil jste náhodou..." Jestli se teď zmíní o bodu G, tak umřu. Umřu. Umřu. „... že vás třeba její přítomnost tady vytrhuje ze soustředění? Protože já bych se tomu na vašem místě neubránil." Jack vysílá ke Connorovi přátelský úsměv, ale Connor mu ho neoplácí. „Jak jsem už řekl, pane," odpovídá Connor poněkud prkenně, „v práci se s Emmou k sobě chováme výlučně jako dva profesionálové. Nikdy by nás ani ve snu nenapadlo, abychom využívali pracovní dobu... k nějakým... soukromým... účelům." Je úplně rudý. „Myslím tím... rozhodně tím nemyslím... myslel jsem tím..." „To rád slyším," ujišťuje ho Jack pobaveně.
Bože, proč se Connor chová tak pitomě svatouškovsky? Výtah znovu zacinká a já cítím, jak ze mě opadává napětí. Díky bohu. Ještě že už můžu prchnout „Zdá se, že všichni jdeme stejným směrem," kření se na mě Jack Harper. „Connore, byl byste tak laskav a zavedl nás tam?" Tohle nezvládnu. Prostě to nedokážu. Když pak nalévám zaměstnancům obchodního oddělení do šálků čaj a kávu, jsem navenek klidná, na všechny se usmívám, a dokonce s nimi přátelsky klábosím. Ale uvnitř ve mně všechno vře, jsem neklidná a zmatená. Nechci si to přiznat, ale ten pohled na Connora očima Jacka Harpera mě úplně rozhodil. Miluju Connora, opakuju si v duchu. Nic z toho, co jsem říkala v letadle, jsem nemyslela vážně. Miluju ho. Každou chvíli zalátám očima k jeho tváři, abych se o tom ujistila. Posuzováno podle všech měřítek, Connor je krásný mužský. Kypící zdravím. Má lesklé vlasy a modré oči, a když se usměje, dělají se mu nádherné dolíčky. Naproti tomu Jack Harper vypadá tak trochu unaveně a neupraveně. Má tmavé kruhy pod očima a neposedné vlasy. A navíc má v džínách díru. Ale přesto... Jako by se v něm skrýval nějaký magnet. Sedím tady, před sebou pojízdný servírovací stolek s čajem, a nemůžu od Jacka odtrhnout oči. Za všechno může to letadlo, říkám si v duchu. Je to kvůli tomu, že jsme se spolu ocitli v tak děsivé situaci. Jenom kvůli tomu. Nic jiného v tom není. „Potřebujeme víc komplexně uvažujících lidí," slyším, jak říká Paul. „Energetické tyčinky Panther si nevedou tak dobře, jak bychom potřebovali. Connore, máte ty poslední statistiky z průzkumu trhu?" Connor vstává a mě jako by se zmocňovala zlá předtucha. Z toho, jak si popotahuje manžetové knoflíčky, je mi jasné, že je nervózní.
„Máte pravdu, Paule." Bere do ruky desky a odkašlává si. „Naposledy jsme se zeptali jednoho tisíce mladých lidí do osmnácti let, co soudí o tyčince Panther. Výsledky byly bohužel neprůkazné." Connor bere do ruky ovladač a na velkoplošné obrazovce za ním se objevuje graf. Všichni civíme na stěnu. „Čtyřiasedmdesát procent dětí a mladých lidí od čtrnácti do osmnácti let soudí, že by tyčinka mohla být tužší," odříkává Connor přesvědčivým tónem. „Avšak sedmašedesát procent mladých lidí ve věku patnáct až osmnáct let si myslí, že by mohla být křupavější. Naproti tomu dvaadvacet pročet by uvítalo tyčinku méně křupavou..." Dívám se Artemis přes rameno a vidím, že si do poznámkového bloku zapsala: „tuhá/křupavá??" Connor zase zmáčkne ovladač a objeví se další graf. „A nyní k chuti. Čtyřicet šest procent desetiletých až čtrnáctiletých respondentů považuje chuť za příliš kyselou. Avšak třiatřicet procent dospívajících ve věku patnáct až osmnáct let má dojem, že tato tyčinka by mohla být kyselejší, zatímco..." Proboha. Takový je prostě Connor. A já ho miluju a vůbec. Ale nemohl by to podat trochu poutavěji? Zalétám pohledem k Jacku Harperovi, abych zjistila, jak to působí na něj. Dívá se na mě se zvednutým obočím. V mžiku jsem rudá jako krocan a připadám si neloajální. Bude si myslet, že se Connorovi vysmívám. Což není pravda. Nevysmívám. „A devadesát procent dospívajících dívek by uvítalo tyčinku s nižší energetickou hodnotou," končí Connor svůj výklad. „Avšak stejné procento respondentů by dalo přednost tyčince s čokoládovou polevou." Bezmocně krčí rameny. „Sakra, prostě nevědí, co vlastně chtějí," ozývá se čísi hlas. „Průzkum jsme prováděli napříč nejrůznějšími skupinami mladistvých," vysvětluje dále Connor. „Mezi bělochy, Afroameričany, Latinoameričany, Asiaty i mezi... ehm..." pátrá v
poznámkách, „členy nejrůznějších organizací a skupin, včetně rytířů Jedi." „Puberťáci!" vzdychá Artemis a obrací oči v sloup. „Stručně nám připomeňte naši cílovou skupinu, Connore," ozývá se zamračeně Paul. „Naše cílová skupina..." Connor bere do ruky další desky, „jsou děti a mladiství mezi deseti a osmnácti lety, školáci, studenti a učni. Náš zákazník nebo zákaznice pije panther colu čtyřikrát týdně, třikrát týdně jí hamburgery, dvakrát týdně chodí do kina, čte časopisy a komiksy, ale ne knihy, a dalo by se o něm říct, že se řídí heslem ,Není důležité být bohatý, ale žít stylově,'" uzavírá Connor a zvedá oči od poznámek. „Mám pokračovat?" „Dává si k snídani toasty?" ptá se někdo z přítomných přemýšlivě. „Anebo cereálie?" „Já... to přesně nevím," přiznává Connor a začíná bleskově listovat v poznámkách. „Můžeme se na to zaměřit v dalším průzkumu..." „Myslím, že základní obrázek jsme si už mohli udělat," konstatuje Paul. „Má k tomu někdo nějaký návrh?" Celou dobu jsem sbírala odvahu a chtěla se přihlásit o slovo, takže se teď zhluboka nadechuju. „Můj děda tyčinky Panther miluje," říkám. Všechny hlavy se ke mně otáčejí a já cítím, jak mi rudnou tváře. „Co je na tom tak důležitého?" usadí mě Paul zamračeně. „Jen mě napadlo, že bych mohla..." Polykám naprázdno. „Napadlo mě, že bych se ho mohla zeptat, co si myslí..." „Při veškeré úctě, Emmo," obrátí se ke mně Connor s úsměvem, který působí skoro povýšenecky, „tvůj dědeček pro nás nepředstavuje reprezentační vzorek!" „Ledaže by začal už v mládí," rádoby vtipně poznamená Artemis. Polévá mě horko, připadám si jako idiot a předstírám, že přerovnávám čajové sáčky. Mám-li být upřímná, cítím se dotčená. Proč mě Connor takhle usadil? Vím, že chce, abychom v práci vystupovali výhradně jako
profesionálové, které pojí jen korektní pracovní vztahy, ale to ještě neznamená, že na sebe budeme nepříjemní, ne? Já jsem vždycky stála na jeho straně. „Podle mého názoru," bere si slovo Artemis, „pokud tyčinka Panther neplní naše očekávání, měli bychom ji prostě odstřelit. Je zřejmé, že je to nepovedené dítě." Vysílám k ní ohromený pohled. Tyčinku Panther přece nemůžou jen tak odstřelit! Co by si děda s sebou bral na turnaje v bowlingu? „Samozřejmě že přejmenování výrobku, úprava jeho ceny a zohlednění přání zákazníka –„ ozývá se kdosi. „Nesouhlasím." Artemis se naklání dopředu. „Pokud máme v maximální míře inovovat sortiment, pak se - z logistického hlediska i s ohledem na efektivitu tohoto procesu - musíme soustředit na naše strategické -" „Promiňte," vkládá se do debaty Jack Harper a zvedá ruku. Přihlásil se o slovo úplně poprvé, takže se k němu všichni otáčejí. Vzduch je naplněn očekáváním, které by se dalo krájet, a Artemis se samolibým úsměvem na tváři doslova září: „Ano, pane Harpere?" „Nemám nejmenší tušení, o čem mluvíte," říká Jack. Všichni šokované zatrnou a já se zakuckám smíchy. Nemůžu si prostě pomoct. „Jak víte, pohybuji se v této branži už dost dlouho." Usmívá se. „Mohla byste mi prosím přeložit to, co jste právě řekla, do normálního jazyka?" „Oh," zavzdychá Artemis, očividně vyvedená z konceptu. „No, říkala jsem prostě, že ze strategického hlediska, navzdory našim společným vizím..." Konec věty nechává viset ve vzduchu. „Pokuste se o to znovu," vyzve ji Jack Harper laskavě. „Bez toho výrazu ,strategický'." „Oh." Artemis se zas nadechne a podrbe se na nose. „Prostě, říkala jsem jen, že... bychom se měli... soustředit... na to, co děláme dobře."
„Aha." Jacku Harperovi zasvítí oči. „Tak teď už rozumím. Pokračujte, prosím." Pak zaletí pohledem ke mně, zvedne oči v sloup a zakření se. No a já si nemůžu pomoct a jeho úsměvný pohled mu oplatím. Po skončení porady se lidé hrnou z místnosti, stále zabraní do hovoru, a já obcházím stůl a uklízím z něj šálky od kávy. „Velice mě těšilo, pane Harpere," slyším Connorův dychtivý hlas. „Pokud byste měl zájem o písemný záznam mé prezentace..." „Víte, myslím si, že to nebude nutné," odpovídá Jack svým typickým suchým, věcným tónem. „Mám dojem, že jsem podstatu pochopil." Ach, bože. Cožpak Connorovi nedochází, že příliš dači na pilu? Pečlivě ukládám na tác šálky od kávy a potom odklízím obaly od sušenek. „Mám teď domluvenou návštěvu v grafickém oddělení," říká Jack Harper, „ale nevím, jak se tam dostanu..." „Emmo," zavolá na mě zostra Paul. „Mohla byste prosím Jacka odvést do grafického studia? Tohle tu můžete uklidit později." Stojím jako opařená a žmoulám v prstech papírek od sušenky s pomerančovou náplní. Prosím, už ne. „Jistě," vypravím ze sebe nakonec. „S... radostí. Tudy." Rozpačitě vedu Jacka Harpera ze zasedací místnosti a pak s ním jdu - bok po boku - po chodbě. Tváře mi hoří, když vidím, že se všichni snaží necivět na nás, a sleduju, jak se lidé mění v sebevědomé roboty, jakmile Jacka zpozorují. Osazenstvo přilehlých kanceláří do sebe vzrušeně dloubá a slyším, jak kdosi šeptá: „Támhle jde!" Vypadá to takhle všude, kam se Jack Harper vrtne? „Takže," ozve se Jack po chvilce konverzačním tónem, „chystáte se s Kenem bydlet?"
„Jmenuje se Connor," opravuju ho. „A je to pravda. Ano." „Těšíte se na to?" „Ano. Těším." Došli jsme k výtahu a mačkám tlačítko. Cítím na sobě doslova fyzicky - jeho tázavý pohled. „Co je?" zeptám se, jako bych se chtěla bránit, a podívám se na něj. „Řekl jsem snad něco?" Zvedne obočí. Výraz, který má přitom ve tváři, mě bolí. Co si o tom vlastně myslí? „Vím, co si myslíte," říkám a vzdorovitě zvedám bradu. „Ale jste na omylu." „Na omylu?" „Ano. Vůbec to... nechápete." „Nechápu." Vypadá, jako by se chtěl rozesmát, a nějaký tichý hlásek uvnitř mě nabádá, abych zmlkla. Jenomže to nejde. Musím mu přece vysvětlit, jak to je. „Podívejte se. Vím, že jsem v tom letadle pronesla... určité poznámky," začínám a zatínám připažené ruce v pěst. „Ale musíte si uvědomit, že jsem byla pod tlakem, že šlo o výjimečnou situaci, a tak jsem řekla spoustu věcí, které jsem vůbec nemyslela vážně. Spoustu věcí!" Tak. A teď to ví. „Chápu," přikyvuje Jack zamyšleně. „Takže... nemáte ráda míchanou zmrzlinu s čokoládovým přelivem." Civím na něj, naprosto vyvedená z konceptu. „Já..." několikrát si odkašlu. „Některé věci jsem samozřejmě vážně myslela -" Dveře kabiny se otevírají a oba trhneme hlavou vzhůru. „Jacku!" volá Cyril, který se zjevuje před námi. „Už mi vrtalo hlavou, kde jste." „Příjemně jsem si povídal tady s Emmou," vysvětluje Jack. „Laskavě tni nabídla, že mě k vám zavede." „Aha." Cyril na mě utkví přezíravým pohledem. „No, ve studiu už na vás čekají."
„Takže tedy... už půjdu," koktám rozpačitě. „Uvidíme se později," volá za mnou s rozpustilým úsměvem Jack. „Pěkně se mi s vámi povídá, Emmo."
Devět KDYŽ PAK V PODVEČER odcházím z práce, všechno se ve mně chvěje. Jako ty bílé vločky, které poletují ve skleněném kulatém těžítku. Byla jsem naprosto šťastná v roli obyčejné, nenápadné puťky. Jenomže pak se objevil Jack Harper, zatřásl se mnou a kolem mě teď poletují sněhové vločky, které se chovají naprosto nevypočitatelně. A kromě vloček ještě nějaké třpytivé částečky. Blýskavá světýlka utajovaného vzrušení. Vždycky když zavadím pohledem o jeho oči nebo zaslechnu jeho hlas, mám pocit, jako by mě bodlo u srdce. Což je zvláštní. Opravdu zvláštní. Connor je můj přítel. Connor je moje budoucnost. Miluje mě, já miluju jeho a budeme bydlet spolu. A pořídíme si byt s dřevěnými podlahami a okenicemi a žulovými pracovními deskami v kuchyni. A basta. A basta. Přijíždím domů a vidím, že Lissy klečí v obývacím pokoji na zemi a pomáhá Jemimě do těch nejvypasovanějších šatů z tenoučké kůže, jaké jsem kdy viděla. „No ne," říkám a odkládám kabelku. „To je úžasné!" „Heleď," odpovídá Lissy a znovu si sedá na lýtka. „Tak zip je zatažený. Můžeš dýchat?" Jemima se ani nehne. Vyměňujeme si s Lissy tázavý pohled. „Jemimo, můžeš dýchat?" opakuje vyplašená Lissy. „Tak trochu," odpovídá konečně Jemima. „Bude to v pořádku." Nesmírně pomalu a toporně pak cupitá k židli, na které leží kabelka od Louise Vuittona. „Co uděláš, až se ti bude chtít na záchod?" ptám se a nemůžu od ní odtrhnout oči. „Nebo až přijedeš k němu?" dodává Lissy a uhihňává se.
„Je to teprve naše druhé rande! K němu nepojedu!" odpovídá Jemima vystrašeně a lapá po dechu. „Tak bych se snubního prstýnku nikdy nedočkala." „Ale co když vás touha přemůže?" „Co když tě bude otlapkávat v taxíku?" „Takový on není," protestuje Jemima a zvedá oči v sloup. „Mimochodem, čirou náhodou je to ve skutečnosti první asistent náměstka tajemníka ministra financí." Vyměňujeme si s Lissy výmluvné pohledy. Už se nedokážu déle ovládat a vyprsknu smíchy. „Emmo, neřehtej se," napomíná mě Lissy s kamennou tváří. „Na tom, že je asistent, přece není nic špatného. Můžou ho povýšit, má možnost zvýšit si kvalifikaci..." „Ha ha ha, moc legrační," durdí se naštvaná Jemima. Jednoho dne ho povýší do šlechtického stavu, to si pište. Pak vám už do smíchu určitě nebude." „Myslím, že jo," namítá Lissy. „Dokonce ještě víc." Pak se ale soustředěně zahledí na Jemimu, která stále stojí bez hnutí vedle židle a pokouší se zvednout kabelku. Ježíši Kriste! Vždyť se nemůžeš ani hnout. Ani kabelku si nezvedneš!" „Ale můžu," protestuje Jemima a podniká poslední zoufalý pokus sehnout se a uchopit nezbytný doplněk. „Samozřejmě že můžu. Podívej!" Konečně sejí podaří zvednout ucho kabelky a vítězoslavně si ho přehodí přes rameno. „Vidíš?" „Co když tě požádá o tanec?" nevzdává se Lissy. „Co uděláš?" Na Jemimině tváři se na okamžik objeví panika, ale hned zase zmizí. „Nepožádá," odpoví pohrdavě. „Angličani se do tance nehrnou." „Dobrá poznámka," kření se Lissy. „Hezky si to užij." Jemima mizí za dveřmi a já zničeně dosedám na pohovku a natahuju se pro časopis. Zalétám pohledem k Lissy, ale ta hledí zamyšleně před sebe.
„Kondicionál!" vykřikne zničehonic. „Samozřejmě! Jak jsem mohla být tak pitomá!“ Sahá pod pohovku, vytahuje odtud několik starých novinových křížovek a začíná se jimi probírat. Je to tak. Jako kdyby Lissy při své práci špičkové právnicky neměla příležitost dostatečně si procvičovat mozek, každou volnou chvíli vyplňuje křížovky, korespondenčně hraje šachy a řeší nejrůznější hlavolamy, které dostává ze svého podivínského spolku nadprůměrně inteligentních lidí. (Takhle se to samozřejmě nejmenuje. Říká se tomu „Mindset - pro lidi, kteří se rádi zamýšlejí." A někde dole na letáku vám oznamují, že členství vyžaduje IQ 600.) Pokud sejí nějaký oříšek nedaří rozlousknout, neodhodí ho se slovy „blbá hádanka", jako bych to udělala já. Schová si ho. A potom, za několik měsíců, třeba když se díváme na televizní seriál EastEnders nebo něco podobného, ji najednou napadne odpověď. A šílí nadšením. Jenom kvůli tomu, že konečně doplnila poslední slovo do kolonky nebo tak. Lissy je moje nejstarší přítelkyně a mám ji moc ráda. Ale někdy ji vážně nechápu. „Co to je?" ptám se, když doplňuje chybějící výraz do políčka. „Nějaká křížovka z roku 1993?" „Haha," zasměje se s nepřítomným pohledem. „Co děláš dnes večer?" „Myslela jsem si, že strávím poklidný večer doma," odpovím a dál si listuju v časopisu. „Vlastně bych si mohla trochu probrat oblečení," dodám, když zavadím pohledem o článek nadepsaný Jak si udržovat šatník". „Cože?" „Napadlo mě, že bych mohla zkontrolovat, jestli mi někde nechybějí knoflíky a nemám odpárané podsazení," odpovídám slovy článku. „A vykartáčovat saka." „Ty máš kartáč na šaty?" „Co třeba kartáčem na vlasy? „Tak dobře." Krčí rameny. „Protože mě jenom zajímalo, jestli nemáš namířeno někam ven."
„Oooh!" Časopis letí na zem. „Kam?" „Hádej, co mám?" Pokrčí rameny a začíná se přehrabovat v kabelce. A pak z ní nesmírně pomalu vytahuje velký rezatý kroužek na klíče, na kterém visí úplně nový patentní klíč. „Co to je?" ptám se rozpačitě, ale potom mi to začíná docházet. „Ne!" „Ano! Jsem členkou." Ježíši Kriste! Lissy!" „Já vím," odpovídá Lissy s rozzářeným pohledem. „Není to paráda?" Klíč, který drží Lissy v ruce, je ta nejsenzačnější věc na světě. Otevírá dveře do prestižního soukromého klubu v Clerkenwellu, o kterém si všichni obyčejní smrtelníci jenom mohou nechat zdát. A Lissy v něm je! „Lissy, ty jsi zázrak!" „Nejsem," brání se, ale očividněji to těší. „Měla jsem nějaké pracovní jednání s Jaspersem. A ten zná všechny lidi, kteří tomu předsedají." Je mi jedno, čí je to zásluha. Ale úplně jsi mě ohromila!" Beru jí klíč z ruky a fascinovaně si ho prohlížím. Není na něm žádné jméno, žádná adresa, žádné logo, vůbec nic. Napadá mě, že se nijak zvlášť neliší od klíče k dědově kůlně na zahradní nářadí. Ale přirozeně je daleko, daleko krásnější, dodávám kvapně v duchu. „Kdo si myslíš, že tam bude?" ptám se. „Členem klubu je podle všeho i Madonna. A Jude a Sadie! A ten úžasný nový herec z EastEnders. Jenomže všichni o něm tvrdí, že je na kluky..." „Emmo," přerušuje mě Lisy. Jak dobře víš, nikdo ti nezaručí, že tam narazíš právě na celebrity." „Vím," souhlasím trochu dotčeně. Upřímně řečeno, co si o mně Lissy vůbec myslí? Vždyť jsem moderní a kultivovaná Londýňanka. Nějaké stupidní celebrity mě přece neuvedou do vytržení. Jen jsem se o tom zmínila, nic víc. „Vlastně," ozývám se zase po chvilce, „kdyby se tam pořád rojily všelijaké celebrity, úplně by to tam zkazilo atmosféru. Dovedeš si představit něco horšího, než že třeba sedíš za stolem,
snažíš se normálně si povídat, a přitom kolem tebe defilují filmové hvězdy a topmodelky a... slavní zpěváci..." Chvilku o tom mlčky přemýšlíme. „Takže," prohlašuje nakonec Lissy nenucené, „bychom se už mohly začít vypravovat." „Proč ne?" odpovídám jí stejně nenuceným tónem. Ne že by to trvalo nějak dlouho. Já si jenom na sebe navleču džíny. A možná si rychle umyju vlasy, což bych udělala stejně. A třeba si bleskově natřu na obličej pleťovou masku. O hodinu později se ve dveřích mého pokoje objevuje Lissy v džínách, v přiléhavém černém živůtku a ve střevíčkách na vysokých podpatcích, které jí podle mého názoru dodávají na přitažlivosti. „Co myslíš?" ptá se stále nenucené. „Víš, vážně s tím nedělám žádné strachy -" „Já taky ne," odpovídám a foukám si na nehty, natřené dvěma vrstvami laku. „Chci říct, že to prostě bude jenom takový normální večer venku. Ani to nijak nepřeháním s líčením." Zvedám oči a prohlížím si Lissy. „To jsou umělé řasy?" „Ne! Vlastně... jo. Jenomže sis toho neměla všimnout. Byl na nich nápis ‚přirozený vzhled'. Míří k zrcadlu a ustaraně si poklepává na víčka. „Je to skutečně tak nápadné?" „Ne," snažím seji přesvědčit a natahuju se pro řasenku. Když znovu zvednu hlavu, vidím, že se mi Lissy dívá přes rameno. „Co je to?" „Co?" ptám se nevinně a dotýkám se malého srdíčka z broušeného skla, které mám přilepené na zádech nad lopatkou. „Aha, tohle! Jo, to se prostě jen tak přilepí na pokožku. Napadlo mě, že si to z legrace vezmu." Sahám pro živůtek se šňůrkou kolem krku a s holými zády, upravím si ho na sobě a vklouznu do špičatých kožených lodiček. Koupila jsem je před rokem v charitativním obchodě s použitým zbožím Sue Ryderové a jsou trochu ošoupané, ale ve tmě byste to vůbec nepoznali.
„Nepřehnaly jsme to trochu, co myslíš?" ptá se Lissy, když dojdu k zrcadlu a postavím se vedle ní. „Co když tam všichni budou v džínách?" „Vždyť je máme taky!" „Jenomže co když k nim budou mít tlusté černé svetry, a my budeme vedle nich vypadat jako úplní idioti?" Lissy má pokaždé, když někam vyráží, doslova panický strach z toho, co budou mít na sobě ostatní. Když se stala právnickou a měla jít na první vánoční večírek, netušila, jak má chápat poznámku „Ve společenském oblečení", vytištěnou na pozvánce. Jestli to znamená dlouhou róbu, anebo zda jí stačí jen blýskavý živůtek. Přinutila mě tedy, abych na ni čekala u vchodu se šesti různými variantami oblečení v šesti různých papírových taškách, aby se mohla rychle převléknout. (Samozřejmě že šaty, ve kterých tam přišla, byly nejlepší. Samozřejmě došlo na má slova.) „Žádné černé svetry tam neuvidíš," namítám. „No tak, pojďme." „Nemůžeme," říká Lissy a dívá se na hodinky. Ještě je moc brzy." „Ale můžeme. Prostě si cestou na ten večírek s celebritami skočíme někam na skleničku." „No, tak jo," souhlasí Lissy. „Výborně, takže jdeme." Cesta autobusem z Islingtonu do Clerkenwellu nám trvá asi patnáct minut. Lissy mě vede po liduprázdné ulici lemované sklady a prázdnými kancelářskými budovami nedaleko Smithfield Market. Potom odbočujeme za roh a pak ještě znovu a ocitáme se v nenápadné uličce. „Tady," konstatuje Lissy, která se právě zastavila pod pouliční svítilnou a studuje lístek papíru. Jenom je to dobře ukryté." „Cožpak tu není žádná cedule?" „Ne. Všechno je založené na tom, že tohle místo znají jen členové. Musíš zaklepat na správné dveře a zeptat se na Alexandra." „Co je zač, ten Alexander?" „Nemám páru." Lissy krčí rameny. Je to jejich tajný kód."
„Tajný kód!" Je to čím dál tím úžasnější. Když pak Lissy mačká tlačítko domácího telefonu u vchodu, bloudím očima po okolí. Vlastně je to tady dost omšelé. Jenom řady stejných domů a nic neříkajících oken a skoro žádné známky života. Ale je to jen zdání. Někde za touto ponurou fasádou se skrývá výkvět londýnských celebrit! „Zdravím vás, je tam někde Alexander?" Klásí se Lissy nervózně. Chvíli je ticho, ale potom se dveře jako zázrakem s klapnutím otevírají. Bože můj. Připomíná mi to pohádku o Alladinovi nebo něco podobného. Bázlivě se na sebe s Lissy podíváme a vydáme se po osvětlené chodbě, v níž se rozléhá hudba. Přicházíme k bytu, ke dveřím z nerezové oceli, a Lissy vytahuje klíč. Odemyká a já si ještě rychle popotahuju živůtek a upravuju si vlasy. „Fajn," mumlá si pro sebe Lissy. „Ničemu se nediv. Nekul oči. Prostě se chovej úplně samozřejmě." „Fajn," brumlám a vcházím za ní dovnitř. Lissy ukáže nějaké dívce u pultíku členskou kartu a já se jí upřeně dívám na záda. A když pak vcházíme do prostorného zšeřelého pokoje, klopím oči k bezovému koberci. Nemám v úmyslu čučet na ty celebrity s otevřenou pusou jako nějaký prosťáček. „Koukej na cestu!" Zírala jsem na podlahu tak soustředěně, že jsem narazila do Lissy. „Promiň," šeptám. „Kam si sedneme?" Netroufám si rozhlížet se kolem sebe a pátrat po volném místu. Co kdybych náhodou uviděla Madonnu a ta by si myslela, že civím na ni? „Tady," říká Lissy a pohodí hlavou - což je její oblíbené gesto - k dřevěnému stolu. Nakonec se nějak usadíme, odložíme kabelky a chopíme se nápojových lístků, ale celou dobu vytrvale zíráme jen jedna na druhou. „Už jsi někoho viděla?" zjišťuju šeptem. „Ne. A ty?" „Ne." Rozevírám nápojový lístek a přelétávám ho očima. Proboha, to je ale nápor na nervy! Už mi začínají svrbět oči, jak ráda bych si to tu prohlédla. Chci vidět, jak to tu vlastně vypadá. „Lissy," šeptám. „Trochu se rozhlídnu."
„Vážně?" Lissy na mě vzrušeně civí, jako kdybych byla Steve McQyeen a oznamovala jí, že se tu projdu na provazolezeckém laně. „No... tak jo. Ale opatrně. Diskrétně." „Neboj. Dám si pozor." Tak jo. Vzhůru do toho. Zběžný, letmý pohled kolem sebe, žádné čučení s otevřenou pusou. Nenucené se uvolňuju na židli, zhluboka se nadechuju a nechávám oči nenápadně bloumat po místnosti. Přitom se snažím zachytit co možná nejvíc podrobností. Tlumené osvětlení... spousta vínových pohovek a křesel... několik mužů v tričku... tři dívky v džínách a ve svetru... bože, Lissy z toho bude rozhozená... páreček, který si něco tajuplně špitá do ouška... muž s plnovousem, který si čte knížku Soukromé očko... a to je všechno. Tohle není možné. Kde je Robbie Williams? Kde je Jude a Sadie? Kde jsou všechny topmodelky? „Koho jsi viděla?" šeptá Lissy, ale nespouští oči z nápojového lístku. „Nevím to jistě," odpovídám nejisté, také šeptem. „Možná že ten vousáč je nějaký slavný herec." Lissy se nenápadně otočí na židli, aby si ho prohlédla. „Nezdá se mi," konstatuje nakonec a zase se otočí nazpátek. „No, a co ten chlapík v šedém tričku?" upozorňuju ji s nadějí v hlase. „Není to člen nějaké kapely nebo tak něco?" „No... ne. Myslím, že ne." Díváme se na sebe a mlčíme. „Je tady vůbec aspoň někdo slavný?" ptám se nakonec. „Nikdo ti nezaručí, že se tu potkáš s celebritami," brání se Lissy. „Já vím. Ale člověk by si myslel, že - " „Nazdar!" skočí nám do řeči čísi hlas. Obě se rozhlížíme a vidíme, jak k našemu stolu přistupují dvě dívky v džínách. Jedna z nich se na mě nervózně usmívá. „Doufáme, že vám to nevadí, ale dohadujeme se tady s přáteli, jestli náhodou nejste ta nová herečka ze seriálu Hollyoaks."
Ach, bože na nebesích! Vůbec mi to nevadí. Nepřišly jsme sem, abychom tu okukovaly celebrity, jak popíjejí colu a předvádějí se. Přišly jsme sem proto, abychom si tu spolu v klidu popovídaly u skleničky. Objednáváme si jahodové daiquiri a luxusní směs oříšků (čtyři a půl libry za mističku; na cenu nápojů se radši ani neptejte). A musím uznat, že když teď vím, že tu není nikdo slavný, na koho bychom měly dělat dojem, připadám si mnohem uvolněnější. „Jak ti to jde v práci?" ptám se a upíjím svůj drink. „Oh, dobře," odpovídá Lissy a neurčitě krčí rameny. „Dneska za mnou zase přišel můj podvodník z Jersey." Podvodník z Jersey je Lissyin klient, který neustále čelí všemožným obviněním ze zpronevěry a pořád se odvolává. A protože je Lissy tak skvělá právnická - má její klient štěstí a pouštějí ho na svobodu. V jednom okamžiku dostane na ruce želízka, a v následujícím se před Lissy vynoří v ručně šitém obleku a zve ji na oběd do Ritzu. „Chtěl mi koupit diamantovou brož," vypráví Lissy á zvedá oči ke stropu. „Měl s sebou katalog od Aspreyho a pořád opakoval: ‚Tahle je skutečně kouzelná.' Já na to: ‚Humphrey, vždyť jste vlastně jednou nohou ve vězení! Soustřeďte se!'" Zavrtí hlavou, napije se a zvedne oči vzhůru. „Takže... co ten tvůj člověk?" Hned je mi jasné, že má na mysli Jacka. Ale nechci přiznat, že na něj musím neustále myslet, takže nasadím bezstarostný výraz a ptám se: „Kdo? Connor?" „Ne. Blázníš? Přece ten cizinec z letadla. Ten, kdo o tobě ví úplně všechno." „Aha, ten!" Cítím, jak mi rudnou tváře, a nemám odvahu odtrhnout oči od ozdobné papírové podložky pod sklenkou. „Ano, ten! Daří se ti držet se od něj stranou?" „Ne," přiznávám. „Nejde to, sakra. Nenechává mě na pokoji." Vtom k nám přistupuje číšník a staví před nás na stůl dvě další sklenky daiquiri, takže se zarazím.
„Emmo, přitahuje tě?" „Ne, samozřejmě že mě nepřitahuje," protestuju vášnivě. „Jenom... vyvádí mě z rovnováhy, nic víc. Je to naprosto přirozená reakce. Měla bys úplně stejný pocit. Každopádně je to v pohodě. Jenom musím přežít do pátku. Potom odjede." „A ty začneš bydlet s Connorem." Lissy se napije daiquiri a nakloní se dopředu. „Víš, mám dojem, že tě poprosí, aby sis ho vzala!" Cítím mírnou křeč v žaludku, způsobenou zřejmě tím, jak mi do útrob putuje jahodový drink nebo tak něco. „Ty máš takové štěstí," vzdychá Lissy zasněně. „Víš, jak mi v pokoji nestavil ty police, a vůbec jsem se ho o to nemusela prosit? Kolik mužských by to udělalo?" „Já vím. Je prostě... skvělý." Pak se odmlčím a začnu cupovat papírovou podložku na maličké kousíčky. Je tu jen jedna taková drobnost, kvůli které už to mezi'námi není tak romantické jako dřív." „Nemůžeš čekat, že vám ten původní zápal vydrží navěky," poučuje mě Lissy. „Věci se mění. A každý vztah se přirozeně zklidňuje a upevňuje." „Já vím!" přikyvuju. Jsme dva dospělí citliví lidé, milujeme se a náš vztah je pevný. Což, jak víš, jsem si od života vždycky přála. Jenomže..." Nervózně si odkašlu. „Už spolu nespíme tak často jako dřív..." „To je problém většiny dlouhodobých vztahů," poznamenává Lissy zkušeně. „Musíš si to trochu ozvláštnit." „Jak?" „Už jsi vyzkoušela pouta?" „Ne! Ty ano?" Fancinovaně na Lissy zírám. „To je už dávno," odpovídá lhostejně. „Nebylo to nic moc... Ale... co kdybyste to zkusili někde jinde? Třeba v práci!" V práci! To je dobrý nápad. Lissy je poklad. „Dobře. Zkusím to!" Vezmu do ruky kabelku, vytáhnu z ní pero a zapíšu si na ruku „sex&práce", hned vedle poznámky „C: miláček", kterou jsem si
tam napsala předtím. Najednou cítím, jako bych ožila. Je to skvělý plán. Zítra Connora v práci zmermomocním a bude to ten nejlepší sex, jaký jsme spolu zažili. Zase to mezi námi zajiskří a zase do sebe budeme bláznivě zamilovaní. Nic na tom není. A Jack Harper bude koukat. Ne. S Jackem Harperem to nemá nic společného. Nevím, proč mě to vůbec napadlo. Můj plán má jenom jednu drobnou vadu na kráse. Asi tu, že zmermomocnit svého přítele na pracovišti není tak snadné, jak by člověk mohl očekávat. Ještě nikdy předtím jsem si neuvědomila, jak je tam všechno otevřené. Kolik je tam prosklených kanceláří. A jaká spousta lidí v nich sedí a neustále prochází kolem. Ani nazítří v jedenáct hodin ještě nemám vymyšlený pevný plán. Napadlo mě, že bychom to mohli provést kdesi stranou, za nějakou rozložitou květinou. Ale když se teď na ně dívám, zjišťuju, že jsou příliš malé. A je za ně vidět. Nemohli bychom se s Connorem za žádnou ani schovat, natožpak... se ještě přitom pohybovat. Na toaletě to také nejde. Na dámské je neustále živý provoz. Děvčata tam spolu pořád tlachají a upravují si make-up. A na pánské... fuj. V žádném případě. V Connorově kanceláři to také nemůžeme provést, protože má všechny stěny prosklené a nejsou tam žádné žaluzie nebo jiné zatemnění. Kromě toho tam pořád někdo přichází a zase odchází a probírá se písemnostmi ve skříni. Je to divné. Vždyť lidé, kteří se s někým zapletou, provozují sex v práci skoro pořád. Není tu nějaká speciální místnost, taková souložna, o které nevím? Nemůžu Connorovi poslat mail a poprosit ho, aby něco vymyslel on, protože mi jde hlavně o to, abych ho překvapila. Právě ten šok by měl způsobit kýžený obrat a vyvolat v něm vášeň a romantickou lásku. Kromě toho existuje nebezpečí, že kdybych ho na to předem upozornila, projevil by se jako zodpovědný zaměstnanec firmy a začal by mě přesvědčovat,
abychom si na to vzali hodinu neplaceného volna nebo něco podobného. Právě zauvažuju o tom, jestli bychom nemohli proklouznout na požární schodiště, když vtom vidím Nicka, jak vychází z Paulovy kanceláře a říká něco o okrajovém sortimentu. Zbystřím pozornost a ochromí mě zlá předtucha. Už od té včerejší porady se snažím dodat si odvahy a o něčem si s ním promluvit. „Hej, Nicku," volám na něj, když míjí můj stůl. „Tyčinky Panther jsou tvůj produkt, viď?" „Pokud tomu chceš říkat produkt," odpovídá a zvedá oči v sloup. „Odstřelí je?" „Skoro určitě." „No, poslouchej," pokračuju kvapně. „Mohla bych tě poprosit, abys věnoval nepatrnou částku z marketingového rozpočtu na inzertní kupon do jednoho časopisu?" „Cože?" „Umístit do toho časopisu inzerát. Nebude to drahé, slibuju. Nikdo si toho ani nevšimne." „Kam?" „Do měsíčníku Bowling" odpovídám a cítím, jak mi růžovějí tváře. „Můj děda ho odebírá." „Co je to za časopis?" „Prosím! Podívej, nemusíš hnout prstem. Všechno to zařídím. V porovnání s ostatní inzercí to bude jenom kapka v moři." Dívám se na něj s úpěnlivou prosbou v očích. „Prosím... prosím..." „Tak dobře," souhlasí netrpělivě. „Ale stejně je to odepsaná záležitost." „Děkuju." Nadšeně se na něj usměju, a jakmile odejde, zvedám telefon a vytáčím dědečkovo číslo. „Nazdar, dědo," říkám do záznamníku, jakmile slyším pípnutí. „Dávám do časopisu Bowling inzerát s kuponem na slevu při koupi tyčinek Panther. Takže to řekni všem přátelům. Můžete si jich levně pořídit dost velkou zásobu. Brzy na shledanou, ano?"
„Emmo?" Do ucha mi zazní dědečkův hlas. Jsem tady! Jenom provádím takové soukromé šetření." „Šetření?" opakuju jako ozvěna a snažím se, aby to neznělo moc překvapeně. Dědeček něco vyšetřuje? „Je to můj nový koníček. Ještě jsi o tom neslyšela? Posloucháš, jak ti přátelé namlouvají vzkazy na záznamník, a ohromně se při tom bavíš. Je to strašně legrační. Emmo, stejně jsem ti chtěl zavolat. Včera jsem ve zprávách slyšel o těch přepadeních v centru Londýna a hrozně mě to vyděsilo." Jen ne zase tohle! „Dědo, poslechni -" „Slib mi, že nebudeš jezdit městskou dopravou, Emmo." „No... slibuju," říkám a v duchu prosím o odpuštění za tuhle milosrdnou lež. „Dědečku, už vážně musím jít. Ale brzy se ti zase ozvu. Mám tě moc ráda." „Já tebe taky, holčičko moje." Položím sluchátko s pocitem uspokojení. Tak tohle bychom měli. Ale co s tím Connorem? „Na chvíli si odskočím. Půjdu se po tom poohlédnout do archivu," oznamuje na druhé straně kanceláře Caroline. Archiv. Samozřejmě! Do téhle místnosti lidi nechodí, pokud to i skutečně není nezbytně nutné. Je až dole v suterénu, tmavá místnost bez oken, plná starých knih, novin a časopisů, a pokud člověk něco hledá, musí se často plazit po zemi. Dokonalé místo. „Já ti tam skočím," navrhuju a snažím se, aby to znělo úplně nenuceně. „Jestli chceš. Co hledáš?" „Vážně?" ptá se Caroline a vděčně se na mě usmívá. „Díky, Emmo. Je to starý inzerát v jednom už zaniklém časopise. Tady to máš napsané. .." Podává mi lístek. Beru si ho od ní a celým tělem mi projede vlna vzrušení. Když odchází, beru do ruky sluchátko a vytáčím Connorovo číslo. „Nazdar, Connore," zašeptám ochraptěle. „Přijď za mnou do archivu. Chci ti něco ukázat."
„Co?" „Prostě... tam přijď," řeknu a cítím se při tom jako Sharon Stoneová. Ha! Takže už vím, kde leží podniková souložna! Spěchám po chodbě tak rychle, jak jen to je možné, ale před osobním oddělením mě zastavuje Wendy Smithová a ptá se mě, jestli bych se nechtěla nechat zapsat do dívčího družstva košíkové. Cesta do suterénu mi tedy trvá déle než jen pár minut, a když otevřu dveře, Connor už čeká uvnitř a dívá se na hodinky. Trochu mě to znervózní, protože jsem měla v plánu, že čekat budu já na něj. Chtěla jsem sedět na hromadě knih, které jsem si k tomu účelu chtěla poskládat na sebe, s jednou nohou přehozenou přes druhou a s vyzývavě vyhrnutou sukní. Ach jo. „Nazdar," zašeptám stále ještě ochraptěle. „Nazdar," odpoví mi Connor podmračeně. „Emmo, co to má znamenat? Mám celé dopoledne úplně nabité." „Jenom jsem tě chtěla vidět. A nejen to." Ležérním pohybem zavřu dveře a prstem mu začnu přejíždět od brady k hrudníku jako v reklamě na vodu po holení. „Už se spolu nemilujeme tak živelně jako dřív." „Cože?" Connor na mě nevěřícně zírá. „No tak, do toho," šeptám a se smyslným výrazem mu rozepínám knoflíčky u košile. „Pojď, uděláme to tady, hned teď." „Zbláznila ses?" vyděsí se Connor, odstrčí mi ruce a kvapně si zapíná košili. „Emmo, jsme v práci!" „No a co? Jsme mladí, takže je úplně normální, že jsme také zamilovaní." Zajedu rukou ještě níž a Connor na mě vytřeští oči. „Dost!" sykne. „Okamžitě toho nech, Emmo. Jsi snad opilá nebo co?" „Prostě mám chuť na sex. Připadá ti to přehnané?" „Připadá tobě přehnané, když tě žádám, abychom to dělali v posteli jako normální lidi?" „Jenomže my to v posteli neděláme! Chci říct, že už skoro vůbec!"
„Emmo, tohle není vhodná doba ani místo -" „Je! Mohlo by být. Mohlo by to zase mezi námi začít jiskřit. Lissy říkala -" „Ty jsi probírala náš sexuální život s Lissy?" Connor se tváří naprosto konsternované. „Samozřejmě že jsem nemluvila konkrétně o nás," chvatně ho ujišťuju. „Mluvily jsme prostě o... o vztazích obecně a Lissy tvrdila, že sex v práci může... být rajcovní. No tak, pojď, Connore!" Tisknu se k němu, beru ho za ruku a zasouvám si ji do podprsenky. „Cožpak tě to nevzrušuje? Už jen to pomyšlení, že by teď mohl někdo jít po chodbě..." Vtom se zarazím, protože slyším nějaký zvuk. Mám dojem, že právě teď jde někdo po chodbě. Oh, zatraceně. „Slyším kroky," šeptá Connor a okamžitě uskakuje dozadu, ale ruka mu stále ještě zůstává uvězněná v mé podprsence. Upírá k ní vyděšený pohled. „Zachytil jsem se! Ty zatracené hodinky. Zachytily se ti o svetřík!" Snaží se ruku vyškubnout. „Zatraceně, nemůžu s ní ani hnout!" „Trhni s ní!" „Vždyť s ní trhám." Horečně se rozhlíží kolem dokola. „Nejsou tady nějaké nůžky?" „Snad mi nechceš rozstřihnout svetřík!" ptám se ho vystrašeně. „Napadá tě snad něco jiného?" Znovu škubne rukou. „Au! Přestaň! Vždyť to zničíš," naříkám tiše. „Aha, tak já to zničím. A to je to jediné, co ti dělá starosti, viď?" „Odjakživa jsem tyhle stupidní hodinky nesnášela. Kdybys nosil ty, cos dostal ode mě -" Vtom se zarazím. Teď už ty kroky slyším úplně jasně. Blíží se k nám. Jsou skoro za dveřmi. „Do prdele!" Connor třeští oči a rozhlíží se kolem dokola. „Do prdele... do prdele..."
„Uklidni se! Prostě se jenom posuneme do rohu," šeptám. „Třeba sem ani nepřijde." „Tohle byl úžasný nápad, Emmo," mumlá Connor rozzuřeně, když se spolu posouváme stranou. „Skutečně geniální." „Mně vinu nedávej!" usadím ho zostra. Jenom jsem se snažila nalít do našeho vztahu zase trochu vášně jako - " Dveře se otevírají a já zůstávám stát jako opařená. Ne. Bože můj, tohle ne! Ztrácím půdu pod nohama a pokoušejí se o mě mdloby. Ve dveřích stojí Jack Harper a v ruce drží stoh starých časopisů. Zvolna nás přejíždí očima od hlavy k patě. Vidí Connorův rozzuřený obličej, jeho ruku zastrčenou v mé podprsence i můj zmučený výraz. „Pane Harpere," koktá Connor. „Nesmírně, velice mě to mrzí. My jsme... nic jsme..." Odkašlává si. „Nedokážu vám popsat, jak je mi hanba... jak je nám oběma hanba..." „To si myslím," říká Jack. V obličeji má kamenný výraz, z něhož nelze nic vyčíst, a tón jako vždy věcný, strohý. „Třeba byste si mohli trochu upravit oblečení, než se vrátíte na pracoviště, ne?" Dveře se za ním zavírají a já i Connor zůstáváme stát na místě, naprosto neschopní pohybu, jako dva solné sloupy. „Hele, můžeš dát tu zatracenou ruku pryč?" říkám mu po chvilce. Zčistajasna mám na Connora neskutečný vztek. Veškerá touha po sexu je pryč. Mám na sebe šílenou zlost. I na Connora. Úplně na všechny.
Deset JACK HARPER dnes odjíždí. Díky bohu. Díky bohu. Protože už to nezvládám. Nezvládám... jeho. Kdybych dokázala sedět se sklopenou hlavou a až do pěti hodin odpoledne se mu vyhýbat, bylo by všechno v pořádku. Život by běžel v obvyklých kolejích a já bych přestala mít pocit, jako by můj soukromý radar rušila nějaká neznámá magnetická síla. Nevím, proč jsem tak nesvá a podrážděná. Protože i když jsem včera málem umřela hanbou, všechno se nakonec krásně urovnalo. Za prvé, zdá se, že mě ani Connora kvůli tomu pokusu o sex na pracovišti nevyhodí, čehož jsem se bála ze všeho nejvíc. A za druhé, můj skvělý plán přinesl kýžené ovoce. Jakmile jsme usedli k psacímu stolu, Connor mě zaplavil omluvnými e-maily. A v noci na dnešek konečně došlo i na ten sex. Dvakrát. Při voňavých svíčkách. Mám pocit, že si Connor musel někde přečíst, že děvčata si při sexu potrpí na voňavé svíčky. Možná že v Cosmopolitanu. Protože pokaždé když je zapaluje, dívá se na mě významným pohledem, jako by chtěl říct: „To jsem ale pozorný, viď?" A já ho musím blaženě chválit: „Ach, voňavé svíčky! To je nádhera!" Myslím to vážně, nemyslete si, že ne. Voňavé svíčky mi nijak zvlášť nevadí. Ale na druhou stranu, samy o sobě žádné zázraky nedokážou. Prostě jen tak stojí a hoří. A v těch nejvypjatějších okamžicích zjišťuju, že myslím se strachem jenom na to, aby se třeba některá z nich nepřekotila, což člověka dost rozptyluje. Ale na tom teď nezáleží. Prostě jsme se spolu vyspali. A dnes večer se jdeme podívat na jeden byt. Nemá dřevěnou podlahu ani okenice, ale zato se může pochlubit vířivkou, což je nesmírně módní. Takže život se mi vyvíjí docela příjemně. Nevím, proč jsem tak nakrknutá. Nemám ponětí, co Nechci se s Connorem nikam stěhovat, ozývá se mi v hlavě tenký hlásek, ale snažím se ho umlčet.
Ne. To nemůže být pravda. Prostě nemůže. Connor je dokonalý. Všichni to vědí. Ale já nechci Zmlkni. Jsme dokonalý pár. Provozujeme spolu sex při voňavých svíčkách. A chodíme na procházky k řece. A v neděli čteme noviny u šálku kávy, jenom v pyžamech. Jako všechny dokonalé páry. AleTak dost už! Polykám naprázdno. Connor je to nejlepší, co mě v životě potkalo. Kdybych neměla jeho, co bych vlastně měla? Vtom mi na stole zazvoní telefon a přeruší mé rozjímání. „Haló! Emma?" slyším známý strohý hlas. „Tady je Jack Harper." Srdce se mi sevře strachy a já málem rozliju kávu. Od té lapálie s rukou v podprsence jsem ho neviděla. A ani o to nestojím. Neměla jsem ten telefon zvedat. Vlastně jsem vůbec neměla chodit do práce. „Oh," vzdychám a hledám slova. „No... zdravím vás!" „Mohla byste prosím na chvilku přijít ke mně do kanceláře?" „Cože... já?" koktám nervózně. „Ano, vy." Odkašlu si. „Mám... si vzít něco s sebou?" „Ne, jen sama sebe." Zavěsí a já ještě chvilku civím na telefon. Po zádech mi běhá zimnice. Mělo mi dojít, že všechno se zdá příliš krásné, než aby to byla pravda. Takže mě přece jen vyhodí. Nepřípustná... nedbalost... Chci říct, že je nanejvýš nedbalé, když člověk připustí, aby ho někdo v zaměstnání nachytal, jak mu přítel sahá do podprsenky. No nic. S tím se prostě nedá nic dělat. Zhluboka se nadechuju, vstávám a vydávám se do jedenáctého poschodí. Před vchodem do jeho kanceláře stojí psací stůl, ale za ním žádná sekretářka, takže jdu rovnou ke dveřím a klepu na ně.
„Pojďte dál." Opatrně otevírám. Místnost je prostorná, světlá a obložená dřevem a Jack sedí u kulatého stolu se šesti dalšími lidmi. Se šesti lidmi, které jsem nikdy v životě neviděla, jak si okamžitě uvědomím. Všichni drží v ruce list papíru a upíjejí vodu. Ve vzduchu cítím napětí. To se sem všichni přišli podívat, jak dostávám padáka? Je to snad nějaké instruktážní školení pro vedoucí pracovníky, jak mají vyhazovat své podřízené? „Dobrý den," zdravím přítomné a snažím se působit co nejklidnějším dojmem. Ale tváře mi hoří a vím, že vypadám zmateně. „Nazdar," vítá mě Jack a tvář mu prozáří úsměv. „Emmo…uvolněte se. Ničeho se nebojte. Chtěl jsem se vás na něco zeptat.“ „Oh, dobře," odpovím ohromeně. Tak teď jsem tedy úplně zmatená. Na co se mě to proboha chce zeptat? Jack bere do ruky papír a přidržuje mi ho před očima, abych dobře viděla. „Co si myslíte, že je na tomhle obrázku?“ ptá se mě. Oh, krucipísek. To je snad zlý sen. Je to podobné, jako když jsem absolvovala přijímací pohovor do banky Laines. Ukázali mi tam takovou čmáranici a já jsem jim řekla, že to podle mě vypadá jenom jako obyčejná čmáranice. Všichni na mně visí očima. Moc ráda bych odpověděla správně. Jen kdybych věděla, co to správně je. Civím na obrázek a srdce mi divoce buší. Vidím dva kruhové objekty. Poněkud nepravidelného tvaru. Nemám nejmenší tušení, co mají znázorňovat. Ani náhodou. Vypadají jako…vypadají jako…Vtom to vidím. „Jsou to ořechy! Dva vlašské ořechy!" Jack se halasně rozesměje a několik přítomných se jen tiše uchechtne, ale okamžitě zase nasadí kamennou tvář. „No. Tak tohle myslím potvrzuje můj názor.“
„To nejsou ořechy?" Bezmocně se rozhlíží kolem stolu. „Mají to být vaječníky," říká upjatě muž s brýlemi bez obroučků. „Vaječníky?" Zírám na papír. „Aha, správně! No, ano. Teď když to říkáte, to už jasně vidím... vypadá to jako vaječníky..." „Vlašské ořechy." Jack si utírá oči. „Vysvětloval jsem, že vaječníky jsou prostě jedním ze znaků, které symbolizují ženství," ozve se jakýsi hubený mužík dotčeně. „Vaječníky jsou znakem plodnosti, toto oko zase znakem moudrosti a tenhle strom znázorňuje matku Zemi..." „Jde o to, že tyto znaky se dají použít pro celou skálu výrobků," poznamená žena s černými vlasy a nakloní se dopředu. „Energetické nápoje, oblečení, parfémy a jiná kosmetika..." „Cílová skupina zákazníků velice dobře reaguje na abstraktní obrazy," dodá chlapík s brýlemi bez obroučků. „Průzkum trhu ukázal -" „Emmo." Jack na mě znovu zakývá. „Koupila byste si nápoj, na kterém by byl obrázek vaječníků?" „No..." Odkašlávám si, protože si uvědomuju, že se všechny nepřátelské tváře otáčejí ke mně. „No... asi ne." Několik přítomných si vyměňuje významné pohledy. „To je ale nepodstatné," brumlá kdosi. „Jacku, na tomhle pracovaly tři tvůrčí týmy," připomíná černovlasá žena naléhavým tónem. „Nemůžeme zase začít na zelené louce. Prostě nemůžeme." Jack se napije z plastové lahve minerálky, utře si rty a zadívá se na černovlásku. „Víte, že ten slogan ,Zachovej tempo!' jsem vymyslel za dvě minuty u barového pultu?" „Ano, víme," bručí muž v bezobroučkových brýlích. „Nápoje s obrázky vaječníků neprodáváme." Zhluboka vydechne a projede si rukou rozježené vlasy. Potom odstrčí židli. „Dobrá. Uděláme si přestávku. Emmo, mohla byste mi laskavě pomoct odnést některé z těchhle materiálů do Svenovy kanceláře?"
Bože, zajímalo by mě, o co vlastně jde. Ale neodvažuju se zeptat. Jack mě vede po chodbě a do výtahu, kde bez jediného slova stiskne tlačítko do devátého poschodí. Asi za dvě vteřiny potom, co výtah začne klesat, zmáčkne červený knoflík a kabina se náhle zastaví. Teprve potom se na mě podívá. Jsme vy a já jediní duševně zdraví lidé v celé téhle budově?" „No..." „Kam se poděl normální selský rozum?" V obličeji má nechápavý výraz. „Nikdo už nerozezná rozumný nápad od nesmyslu. Vaječníky." Vrtí hlavou. „Podělaný vaječníky!“ Nemůžu si pomoct. Vypadá rozzuřeně, ale když vypustí z úst slovo „vaječníky", najednou mi to připadá jako ta nejsměšnější věc na světě u rozesměju se na celé kolo. V první chvíli se Jack tváří, jako by ho někdo opařil, ale hned nato jeho ledový výraz začne tát a směje se se mnou. Krčí nos jako malé dítě, takže je na něj ještě stonásobně legračnější pohled. Proboha. Směju se na celé kolo, až mě bolí bránice. Dokonce chvílemi pochrochtávám. A pokaždé, když se na Jacka podívám, přepadne mě další záchvat smíchu. Teče mi z nosu a nemám kapesník... Budu se muset vysmrkat do toho papíru s vaječníky... „Emmo, proč zůstáváte s tím člověkem?" „Cože?" Zvednu k němu oči, stále ještě rozesmátá, ale vtom si všimnu, že zvážněl. Probodává mě pohledem a v obličeji má nevyzpytatelný výraz. „Proč s ním zůstáváte?" opakuje. Smích mě opouští. Odhodím si vlasy z čela. „Co tím myslíte?" zeptám se ve snaze získat čas. „Connor Martin. Ten vás šťastnou neudělá. Nesplní vaše očekávání." Dívám se na něj a podlamují se mi kolena. „Kdo to tvrdí?" „Connora jsem poznal. Seděl jsem vedle něj na poradách. Sledoval jsem, jakým způsobem uvažuje. Je to milý člověk - ale vy potřebujete víc než jen milého člověka." Upírá na mě dlouhý
pohled svých bystrých očí. „Podle mě o to společné bydlení s ním moc nestojíte. Ale bojíte se přiznat si to." Zaplavuje mě vlna nevole. Jak to, že se odvažuje číst mi myšlenky a vykládat si je tak... mylně. Samozřejmě že chci s Connorem bydlet. „Víte, jste na omylu," řeknu sžíravě. „Na to společné bydlení se těším. Vlastně... vlastně jsem právě seděla za stolem a myslela na to, že se už nemůžu dočkat!" A bašta. Jack vrtí hlavou. „Potřebujete charismatického partnera. Takového, který by vás vzrušoval." „Už jsem vám vysvětlila, že ty věci, které jsem vám napovídala v letadle, jsem nemyslela vážně. A Connor mě vzrušuje? namítám se vzdorovitým pohledem. „Chci říct... když jste nás viděl naposledy, tak jsme se chovali dost vášnivě, nemyslíte?" „Aha, tehdy." Jack krčí rameny. „Měl jsem z toho dojem, že šlo o zoufalý pokus trochu okořenit váš milostný život." Dívám se na něj rozzuřeně. „Nebyl to žádný zoufalý pokus trochu okořenit náš milostný život." Skoro jsem to po něm vyplivla. „Byl to prostě... spontánní projev vášně.“ „Omlouvám se," říká Jack mírně. „Mýlil jsem se." „A beztak? Proč vás to zajímá?" ptám se s rukama založenýma v bok. „Proč vám leží na srdci, jestli jsem šťastná nebo ne?" Ve výtahu se rozhostí tíživé ticho a já zjišťuju, že se mi zrychluje dech. Zavadím pohledem o Jackovy tmavé oči a znovu rychle stáčím pohled stranou. „Položil jsem si tutéž otázku," pokračuje Jack a krčí rameny. „Možná proto, že jsme spolu zažili ten mimořádný let. Možná proto, že jste jediný člověk v celé téhle společnosti, který na mě nic nehraje." Ráda bych mu odsekla, že bych s chutí také něco hrála. Kdybych měla možnost!
„To, co vám tady povídám, je... Mám pocit, jako byste byla můj přítel," říká. „A mně záleží na tom, co se děje s mými přáteli." „Oh," koktám a škrábu se na nose. Už už se mu chystám říct, že se na něj také dívám jako na přítele, když vtom dodá: „Kromě toho člověk, který doslova cituje celé filmy Woodyho Allena, musí být ztroskotanec." Cítím, jak mě zaplavuje vlna vzteku za Connora. „Nic o něm nevíte!" vykřiknu. „Kéž bych si v tom pitomém letadle vedle vás nesedla! Chodíte si tady, povídáte mi všechny tyhle věci, abyste mě vynervoval, a chováte se, jako byste mě znal lip než všichni ostatní -" „Možná že je to pravda," poznamená a v očích mu zasvítí. „Cože?" „Možná že vás znám lip než všichni ostatní." Nevěřícně se na něj dívám, zlost se ve mně mísí s radostí a mám pocit, že se mi úží dech. Připadá mi, jako bychom spolu hráli tenis. Nebo tančili. „Neznáte mě lip než všichni ostatní!" odseknu tím nejkousavějším tónem, jakého jsem schopná. „Vím, že s Connorem Martinem nezůstanete." „Nevíte." „Ano. Vím." „Nevíte." „Vím." Směje se. „Ne, nevíte. A jestli vás to zajímá, možná se s Connorem vezmeme." „Vzít si Connora?" diví se Jack, jako by to byl ten nejlepší vtip, který kdy slyšel. „Ano! Proč ne? Je vysoký, krásný a je tak... je..." Najednou nevím, jak dál. „A koneckonců, je to můj soukromý život. Vy jste můj šéf a poznali jsme se teprve minulý týden. A upřímně řečeno, nic vám po tom není!" Jackovi zmizí úsměv ze rtů a zatváří se, jako bych mu vlepila políček. Chvilku na mě jen mlčky zírá a ani já už nic neříkám. Potom o krok couvne á uvolní pohotovostní tlačítko.
„Máte pravdu," ozve se úplně jiným tónem. „Do vašeho soukromého života mi nic není. Zašel jsem příliš daleko. Omlouvám se." Cítím, jak mi tělem projíždí vlna strachu. „Já... nechtěla jsem-" „Ne. Máte pravdu." Chvilku se dívá do země a potom zvedne oči. „Takže, zítra odlétám do Států. Bylo mi tu dobře a rád bych vám poděkoval za veškerou pomoc. Uvidím vás na dnešním večírku na rozloučenou?" „Já... já nevím," koktám. Ovzduší, které nás až do této chvíle obklopovalo, se vytratilo. Je to hrozné. Děsné. Ráda bych něco řekla. Chtěla bych všechno vrátit nazpátek; tu nenucenost a rozvernost. Ale nemůžu najít vhodná slova. Dojeli jsme do devátého poschodí a dveře se otevírají. „Myslím, že odsud to už zvládnu sám," ozve se Jack. „Požádal jsem vás o pomoc jen proto, abyste mi dělala společnost." Váhavě mu předávám do rukou svazek písemností. „Tak tedy, Emmo," pokračuje stejně formálním tónem. „Kdybychom se už večer neviděli... rád jsem vás poznal." Dívá se na mě a já v jeho očích zase vidím ten někdejší vřelý výraz. „Myslím to vážně." „Já vás taky," odpovídám se sevřeným hrdlem. Nechci, aby odešel. Nechci, aby to tímhle skončilo. Ráda bych mu navrhla, jestli bychom si nemohli rychle odskočit někam na skleničku. Mám chuť vzít ho za ruku a říct mu: „Neodjíždějte!" Bože, co se to se mnou děje? „Šťastnou cestu," vypravím ze sebe a stisknu mu pravici. Potom se otočí na podpatku a odchází po chodbě pryč. Několikrát otevřu pusu, abych na něj zavolala - ale co bych mu řekla? Není co. Zítra už bude sedět v letadle a vracet se do svého normálního života. A já zůstanu tady a budu žít ten svůj.
Celý zbytek dne si připadám malátná. Všichni mluví o Jackově večírku na rozloučenou, ale já odcházím z práce o půl hodiny dřív a mířím přímo domů. Uvařím si horkou čokoládu, sednu si s ní na pohovku a zírám do prázdna, když vtom slyším, že do bytu vchází Connor. Jakmile vstoupí dovnitř, zvednu oči a vidím, že se něco změnilo. Ne on. On je úplně stejný. Ale já. Já jsem jiná. „Nazdar," pozdraví mě a vtiskne mi polibek do vlasů. „Půjdeme?" „Kam?" „Prohlédnout si ten byt na Edith Road. Musíme si pospíšit, pokud chceme stihnout ten večírek. Jo, máti mi už poslala první dárek do nového bytu. Dnes mi přišel do práce." Podává mi kartónovou krabici. Vytahuju z ní konvici na čaj a dívám se na ni prázdným pohledem. „Uvnitř je sítko, takže čajové lístky neplavou ve vodě a čaj je lepší-" „Connore," slyším se. „Nemůžu to udělat. Nemůžu s tebou bydlet." „Cože?" Connor na mě nechápavě zírá. „Stalo se něco?" „Ano. Ne." Polykám naprázdno. „Už nějakou dobu pochybuju. O nás. A teď... teď se mi to potvrdilo. Pokud bychom spolu zůstali, připadala bych si jako pokrytec. Nebyla bych poctivá ani k tobě, ani k sobě." „Cože?" Connor se poškrábe na tváři. „Emmo, chceš mi říct, že... že se chceš..." „Chci se s tebou rozejít," odpovím s pohledem upřeným na koberec. „Děláš si legraci!" „Nedělám," vyhrknu ztrápeně. „Nedělám si legraci. Chápeš to?" „Ale... to je nesmysl! Nesmysl!" Connor rázuje po pokoji jako tygr v kleci. Vtom se na mě podívá. „Může za to ten let." „Co?" Připadám si jako opařená. „Co tím chceš říct?" „Od té doby, co jsi přiletěla ze Skotska, se chováš jinak." „Ne, nechovám!"
„Ale ano. Jsi popudlivá, nervózní..." Connor si sedá přede mě a bere mě za ruce. „Emmo, myslím, že jsi utrpěla trauma, a ještě ses ho nezbavila. Měla by ses poradit s nějakým odborníkem." „Connore, žádného odborníka nepotřebuju!" zaprotestuju a odtáhnu ruce. „Ale možná že máš pravdu. Možná že ten let..." polknu naprázdno, „mě skutečně ovlivnil. Umožnil mi podívat se na svůj život z jiné perspektivy a leccos si uvědomit. A jednou z věcí, které mi došly, je ta, že jsme každý úplně jiný." Connor pomalu usedá na koberec a tváří se nechápavě. „Ale vždyť nám to spolu tak báječně klapalo! Užívali jsme si spoustu sexu -" „Já vím.“ „Máš někoho jiného?" „Ne!" odpovím zostra. „Samozřejmě že ne!" Horečně přejíždím prstem po čalounění na pohovce. „Tohle nejsi ty. Mluví z tebe jenom pocity, které tě ovládly. Napustím ti vanu, zapálím voňavé svíčky..." „Connore, prosím tě!" vykřiknu. „Už žádné voňavé svíčky! Musíš mě vyslechnout. A musíš mi věřit." Dívám se mu zpříma do očí. „Chci se s tebou rozejít." „Nevěřím ti!" Vrtí hlavou. „Znám tě, Emmo! Ty taková nejsi. Něco takového bys nezahodila. Ne -" V polovině slova se zčistajasna zarazí, jako by jím projel elektrický šok. Mrštím skleněným čajovým šálkem o zem. Oba na něj ohromeně zíráme. „Chtěla jsem ho rozbít," vysvětluju po chvilce. „Chtěla jsem tím říct ano, jsem schopná určité věci zahodit. Když vím, že mi nejsou ku prospěchu." „Mám dojem, že se rozbil," říká Connor. „Přinejmenším tady praskl." „Tak vidíš." „Ale mohli bychom ho ještě používat -" „Ne. Nemohli." „Mohli bychom to přelepit." „Ale už nikdy by nesloužil tak, jak má." Zatínám ruce v pěsti. „Prostě... prostě by už nebyl k ničemu."
„Chápu," prohlásí Connor po chvíli. A mám dojem, že to nakonec skutečně pochopil. „No... takže abych šel," vypraví ze sebe. „Zavolám těm lidem s bytem a vysvětlím jim, že jsme..." Vtom se zarazí a podrbe se na nose. „Dobrá," odpovím hlasem, který mi připadá úplně cizí. „Můžeme to udělat tak, aby se to v práci nikdo nedozvěděl?" dodám. „Aspoň zatím." „Jistě," přitaká ochraptěle. „Nikomu nic nepovím." Už stojí ve dveřích, když vtom se zprudka otočí a sáhne si do kapsy. „Emmo, tady jsou ty lístky na jazzový festival," řekne a hlas se mu trochu zlomí. „Vezmi si je." „Cože?" Dívám se na něj očima naplněnýma zděšením. „Ne, Connore, jen si je nech! Jsou tvoje!" „Vezmi si je ty. Dobře vím, jak ses na ten Dinnisonův kvartet těšila." Kvapně mi strčí jasně zbarvené vstupenky do dlaně a zalomí mi nad nimi prsty. „Já... já..." Ztěžka polknu. „Connore... já prostě... nevím, co ti na to mám říct." „Jazz nám zůstane navždycky," řekne Connor a hlas se mu zadrhne. Potom za sebou zavře dveře.
Jedenáct TAKŽE TEĎ jsem zůstala bez povýšení i bez přítele. Zato s očima napuchlýma od pláče. A všichni si myslí, že jsem se zbláznila. „Ty ses zbláznila," říká mi Jemima přibližně každých deset minut. Je sobota ráno, sedíme spolu jako obvykle v županu u kávy a léčíme si kocovinu. „Uvědomuješ si, že jsi ho měla jistého?" Mračí se na svůj nehet na noze, na který si nanáší vrstvu sladce růžového laku. „Čekala jsem, že do půl roku si navlékneš na ruku snubní prsten." „Pokud se dobře pamatuju, tak jsi říkala něco o tom, že jsem si všechny vyhlídky na svatbu zmařila, když jsem souhlasila, že s ním začnu bydlet," namítám nevrle. „No, v Connorově případě si myslím, že jsi mohla být pod čepcem." Vrtí hlavou. Jsi blázen." „Myslíš si, že jsem blázen?" otáčím se k Lissy, která sedí v houpacím křesle, jednou rukou se drží kolem kolen a ukusuje rozinkový zákusek. „Odpověz mi upřímně." „No... ne," odpovídá nepřesvědčivě. „Samozřejmě že ne!" „Jsi." Jenom... jste působili jako skvělý pár." „Vím, že jo. Vím, že navenek to tak vypadalo." Na chvilku se zarazím a přemýšlím, jak bych to vysvětlila. „Ale ve skutečnosti jsem se nikdy necítila přirozeně. Pořád jsem měla tak trochu dojem, jako bychom si na něco hráli. Víš, jako bych to ani nebyla já." „Takhle to vidíš?" skáče mi do řeči Jemima a dívá se na mě, jako kdybych něco plácala v pominutí smyslů. „Kvůli tomuhle ses s ním rozešla?" „To je dost dobrý důvod, nemyslíš?" poznamenává Lissy loajálně. Jemima si nás měří nevěřícným pohledem.
„Samozřejmě že ne! Emmo, pokud byste u toho zůstali a hráli ten dokonalý pár dostatečně dlouho, přešlo by vám to do krve a dokonalý pár by se z vás skutečně stal." Jenomže... jenomže bychom nebyli šťastní!" „Byli byste dokonalý pár," trvá na svém Jemima, jako kdyby to vysvětlovala natvrdlému dítěti. „Evidentně byste šťastní byli." Opatrně vstává, protože mezi prsty na nohou má strčené kousky růžové vaty, a míří ke dveřím. „V každém vztahu člověk něco předstírá." „Nepředstírá! Aspoň by neměl." „Ale ano. Všechny ty řečičky o upřímnosti jsou přitažené za vlasy." Měří si nás světaznalým pohledem. „Naši se brali před čtyřiceti lety u otec doteď netuší, že máti není přírodní blondýna." Mizí ve vedlejším pokoji a já si s Lissy vyměňuju významné pohledy. „Myslíš si, že má pravdu?" ptám se. „Ne," odpovídá Lissy nepříliš přesvědčivě. „Samozřejmě že ne. Vztah dvou lidí by měl být založený na... na důvěře... a na upřímnosti..." Odmlčí se a upře na mě úzkostný pohled. „Emmo, nikdy ses mi nesvěřila, že máš s Connorem takovýhle pocit." „Já... nesvěřila jsem se s tím nikomu." Okamžitě si uvědomím, že to není pravda. Ale těžko bych své nejlepší přítelkyni vysvětlila, že jsem měla větší důvěru k úplně cizímu člověku než k ní, že ano? „Víš, moc bych si přála, abys mi víc věřila," poznamenává Lissy S vážnou tváří. „Emmo, něco si slibme. Ode dneška si budeme říkat úplně všechno. Už bychom před sebou neměly mít žádná tajemství. Vždyť jsme přece nejlepší přítelkyně!" „Ujednáno!" souhlasím pod dojmem náhlého přílivu emocí. V náhlém popudu se k ní nakloním a obejmu ji. Lissy má naprostou pravdu. Měly bychom si víc věřit. Neměly bychom mít před sebou žádné tajnosti. Vždyť se proboha známe víc než dvacet let. „Takže pokud si máme začít říkat úplně všechno..." Lissy se zakousne do rozinkového moučníku a upře na mě dlouhý pohled.
„Ten tvůj rozchod s Connorem... souvisí nějak s tím člověkem? S tím z letadla?" Cítím slabé bodnutí u srdce, které se snažím zaplašit tím, že se napiju kávy. „Nesouvisí." Obě přitom nespouštíme oči z televize, kde vysílají rozhovor s Kylie Minogue. „Oh, počkej!" Předstírám, jako bych si na něco vzpomněla. „Takže pokud si máme pravdivě odpovídat na otázky... co skutečně jsi dělala s tím Jean-Paulem u sebe v pokoji?" Lissy se zhluboka nadechne. „A nesnaž se mi namluvit, že jste si spolu procházeli nějaké písemnosti," dodávám. „Protože to bych odtud neslyšela to bouchání a žuchání." „No," začíná Lissy nervózně. „Víš... my... my..." Zvedá k ústům šálek s kávou, upíjí ji a přitom se mi vyhýbá pohledem. „Víš, no... byli jsme spolu v posteli." „Cože?" Ohromeně na ni civím. „Ano. Byli jsme spolu v posteli. Proto jsem ti nechtěla nic říct. Styděla jsem se." „Ty jsi s Jean-Paulem provozovala sex?" „Ano!" Odkašlává si. „Byl to vášnivý... smyslný... živočišný sex." Něco tu nehraje. Kdyby šlo o sex, vyklopila by mi to už tehdy, když jsem je překvapila. „Nevěřím ti," odpovídám a měřím si ji dlouhým pohledem. „Nesouložili jste." Lissyiny původně růžové tváře rudnou. „Ano, je to pravda." „Není! Lissy, co jste skutečná dělali?" „Souložili jsme, jasně?" tvrdí Lissy rozčileně. „Je to můj nový přítel a... dělali jsme právě tohle! A teď mě nech být." Rozčileně vstává,
z klína jí padají drobky z rozinkového moučníku, a nejistýma nohám klopýtá po koberci. Provázím ji ohromeným pohledem. Proč lže? Co tam proboha dělala? Existuje snad něco ještě trapnějšího než sex? vrtá mi v hlavě tak neodbytně, že zapomínám na vlastní starosti. Popravdě řečeno, už jsem zažila i lepší víkendy. Náladu mi ještě zhoršila pošta, ve které jsem dostala pohlednici od mamky a taťky ze Spa Meridien, kde mi psali, jak skvěle si tam užívají. A všechno pak dorazil horoskop, který jsem si přečetla v Mailu a podle něhož jsem údajně udělala obrovskou chybu. V pondělí ráno se už cítím lip. Neudělala jsem chybu. Začínám dnes nový život. Zapomenu na lásku i na svůj milostný vztah a soustředím se na kariéru. Třeba si najdu nové zaměstnání. Vycházím ze stanice metra a začínám si ten nový pocit vychutnávat. Požádám o místo manažerky marketingu u firmy Coca-cola nebo v nějakém podobném podniku. A dostanu ho. A Paul si uvědomí, jakou udělal chybu, když mě nepovýšil. Bude mě prosit, abych zůstala, ale já mu odpovím: „Je příliš pozdě. Měl jste možnost." Bude se doprošovat: „Emmo, co mám udělat, abyste změnila názor?" A já mu odpovím Než dojdu do kanceláře, Paul se mi plazí u nohou a já jen nonšalantně sedím na jeho psacím stole, držím se za jedno koleno (zřejmě mám na sobě nový kalhotový kostým a boty značky Prada) a říkám: „Víte, Paule, stačí, když se ke mně budete chovat uctivě -" Sakra. Zaostřuju pohled a zůstávám stát s rukou na skleněných dveřích. Ve vestibulu vidím blonďatou hlavu. Connor. Ochromuje mě vlna paniky. Tohle nemůžu. Nemůžu Vtom se hlava pohne a já vidím, že to není Connor, ale Andrea z ekonomického. Strkám do dveří a připadám si jako úplný idiot. Bože, jsem úplně v pytli. Musím se vzchopit, protože
dříve či později na Connora stejně narazím a budu to muset nějak zvládnout. Ještě že nikdo z práce to neví, říkám si, když stoupám po schodech. Všechno by bylo miliónkrát těžší. Když si pomyslím, že by za mnou všichni chodili a vyptávali se „Emmo, to o tobě a Connorovi je mi moc líto!" „Cože?" Překvapeně trhnu hlavou a vidím, že se ke mně blíží jedno děvče jménem Nancy. „Byla to pro mě rána z čistého nebe! Nikdy bych neřekla, že právě vy se rozejdete. Ale jenom to dokazuje, že člověk nikdy neví..." Civím na ni jako omámená. „Jak... jak to víš?" „Ach, vědí to úplně všichni!" tvrdí Nancy. „Víš, že se tu v pátek konal večírek? No a Connor na něj přišel a trochu se napil. A všem to oznámil. Vlastně to byl takový malý proslov!" „On... co že to udělal?" „Mluvil hrozně dojemně, vážně. O tom, jak považuje Panther Corporation za svou rodinu a jak věděl, že ho podpoříme i v téhle nejtěžší chvíli jeho života," vysvětluje. „A tebe taky, samozřejmě," dodává, jako by ji to napadlo až dodatečně. Jelikož jsi se rozešla ty s ním, tak je tím poškozeným samozřejmě Connor." Důvěrně se ke mně nakloní. „Musím ti říct, že spousta děvčat tvrdí, že ti muselo přeskočit." Nemůžu tomu uvěřit. Connor přednesl projev o našem rozchodu. Potom, co mi slíbil, že o tom pomlčí. A teď jsou všichni na jeho straně. „Dobrá," vypravím ze sebe konečně. „Myslím, že bych o tom radši-„ „Jenom že nás to hrozně mrzí." Nancy mě probodává zkoumavým pohledem. „Vypadali jste jako dokonalý pár!" „Já vím," odpovím a snažím se vyloudit na tváři úsměv. „No nic, Uvidíme se později."
Mířím k novému automatu na kávu a dívám se před sebe do prázdna ve snaze povznést se nad to, když vtom mé úvahy přeruší rozechvělý hlas. „Emmo?" Podívám se kdo na mě volá, a srdce mi padá níž a níž. Vidím Katie, která na mě zírá jako na dvouhlavé tele. „Oh, nazdar!" pozdravím ji a snažím se, seč můžu, aby to vyznělo vesele. „Je to pravda?" šeptá. „Je to pravda? Protože tomu neuvěřím, dokud to neuslyším přímo od tebe." „Ano," přitakám váhavě. „Je to pravda. Connor a já jsme se rozešli." „Oh, bože." Dech se jí zrychluje. „Bože můj. Takže je to pravda. Ach, můj bože, ach, můj bože. Pořád mi to nejde do hlavy..." Sakra. Katie nepřestává sípavě dýchat. Má záchvat. Vytahuju z kabelky prázdný pytlík od cukru a přikládám jí ho na ústa. „Katie, uklidni se," prosím ji zoufale. „Nadechni se... a vydechni..." „Tyhle záchvaty jsem měla celý víkend," vykládá mi namáhavě mezi jednotlivými vdechy a výdechy. „V noci na dnešek jsem se probudila úplně zbrocená potem a pomyslela jsem si, že jestli je to pravda, tak už na tomhle světě nemá smysl vůbec nic." „Katie, rozešli jsme se! Nic víc. Lidi se rozcházejí neustále." „Ale ty s Connorem jste nebyli jen tak nějací lidé. Byli jste přímo vzorový pár. Chci říct, že když to nevyšlo vám dvěma, proč bychom se my ostatní měli vůbec snažit?" „Katie, žádný vzorový pár jsme nebyli!" namítám a snažím se držet nervy na uzdě. „Byli jsme úplně obyčejný pár. A nevyšlo to. Takové věci se prostě stávají." „Ale-" „A jestli můžu být upřímná, raději bych o tom nemluvila."
„Ach," vzdychne a zadívá se na mě přes pytlík od cukru. „Ach, bože, samozřejmě, Emmo. Nechtěla jsem... vždyť víš, byl to strašný šok!" „Necháme toho. Ještě jsi mi neřekla, jak dopadlo to rande s Phillipem," snažím se obrátit list. „Potěš mě nějakou dobrou zprávou." Katie se postupně uklidnila, takže začíná dýchat zase normálně. Sundává si sáček z tváře. „Vlastně se to vyvíjelo docela dobře," odpovídá. „Zase se sejdeme." „No tak vidíš!" říkám povzbudivě. „Je tak milý. A galantní. A máme stejný smysl pro humor a líbí se nám stejné věci." Po Katiině tváři se rozlévá ostýchavý úsměv. „Je prostě kouzelný!" „To zní senzačně! Vidíš?" Stisknu jí ruku. „Ty s Phillipem budete zřejmě mnohem lepší pár, než jsme kdy byli my s Connorem. Chceš kafe?" „Ne, děkuju, musím už jít. Mám schůzku s Jackem Harperem kvůli stavu zaměstnanců. Na viděnou." „Tak jo, uvidíme se," odpovídám jí bezmyšlenkovitě. Asi o pět vteřin později mi mozek začíná nabírat otáčky. „Počkej ještě," zavolám na Katie, rozběhnu se za ní po chodbě a chytím ji za paži. „Říkala jsi s Jackem Harperem?" „Ano." „Ale... ten už je pryč. V pátek odletěl." „Ne, neodletěl. Rozmyslel si to." Nevěřícně na ni civím. „Rozmyslel si to?" „Ano." „Takže..." polykám naprázdno. „Takže je tady?" „Samozřejmě že je tady," přikyvuje Katie a směje se. „Sedí nahoře.“ „Proč..." Odkašlu si, protože začínám trochu chraptět. „Proč si to rozmyslel?"
„Kdo ví?" Katie krčí rameny. „Je to šéf. Může dělat, co se mu zlíbí, ne? Ale zdá se, že stojí oběma nohama na zemi." Sáhne do kapsy pro žvýkačku a jednu mi nabízí. „Byl na Connora po tom jeho projevu hrozně milý..." Znovu to ve mně škubne. „Jack Harper ten Connorův proslov slyšel? O tom, že jsme se rozešli?“ „Ano! Stál hned vedle něho." Katie rozbaluje žvýkačku. „A potom ho utěšoval a říkal mu něco v tom smyslu, že si dovede představit, jak se teď Connor cítí. Nebylo to od něj milé?" Potřebuju se posadit. Potřebuju přemýšlet. Potřebuju... „Emmo, jsi v pořádku?" ptá se Katie vystrašeně. „Proboha, jsem necitelná -" „Ne, nic se neděje," tvrdím omámeně. „Je mi dobře. Ještě se uvidíme…“ Ploužím se k marketingovému oddělení a v hlavě mi hučí. Takhle to nemělo dopadnout. Jack Harper měl být zpátky v Americe. Neměl se dozvědět, že jsem hned po našem rozhovoru odešli domů a dala Connorovi kopačky. Cítím se pokořená. Bude si myslet, že jsem se s Connorem rozešli kvůli tomu, co mi říkal ve výtahu, nebo ne? Bude si myslet, že jsem to udělala kvůli němu. Protože tak to nebylo. Prostě nebylo. Aspoň ne tak docela... Možná proto... Ne. To je šílené myslet si, že ten jeho prodloužený pobyt má něco společného se mnou. Šílené. Nevím, proč jsem tak nervózní. Sedám si ke stolu a Artemis zvedá oči od týdeníku Marketing. „Ach, Emmo, moc mě mrzelo, když jsem slyšela o tobě a Connorovi." „Díky," odpovídám. „Ale jestli ti to nevadí, vážně o tom nechci mluvit."
„To je v pořádku," ujišťuje mě Artemis. „Nic se neděje. Jen jsem se snažila být zdvořilá," odpoví a zadívá se na desky s nápisem „Vzkazy" na svém stole. „Mimochodem, máš tady vzkaz od Jacka Harpera." „Cože?" koktám. Zatraceně. Nechtěla jsem, aby to znělo tak roztřeseně. „Chci říct, co je to?" dodávám už klidněji. „Mohla byste mi prosím přinést ke mně do kanceláře -" luští zapsaný vzkaz, „- Leopoldovu složku? Říkal, že budeš vědět, kde ji najít. Ale pokud se ti to nepodaří, nevadí." Visím na ní pohledem a srdce mi buší jako zvon. Leopoldova složka. Byla to jen výmluva, abychom mohli zmizet od psacího stolu... Je to tajný kód. Chce mě vidět. Bože můj. Bože můj. Ještě nikdy v životě jsem necítila takové vzrušení, očekávání a strach zároveň. Sednu si a chvíli se dívám na prázdný monitor počítače. Potom vezmu do ruky prázdné desky. Čekám, dokud se Artemis neotočí, pak napíšu na obálku jméno Leopold a snažím se, aby to vypadalo jako rukopis nějakého úplně jiného člověka. A co teď? No jistě, vezmu to nahoru, do jeho kanceláře. Ledaže... Ach, sakra. Jsem to ale kus pitomce. Co když tu existuje nějaká skutečná Leopoldova složka? Kvapně se přihlásím do firemní databáze a zadám povel k rychlému vyhledání hesla „Leopold". Nic. Dobrá. Takže můj první předpoklad byl správný. Právě chci odsunout židli od psacího stolu, když mě napadne paranoidní myšlenka. Co když mě někdo zastaví a zeptá se mě, co je ta Leopoldova složka vlastně zač? Nebo co když mi na chodbě desky , upadnou a všichni uvidí, že jsou prázdné? Bleskurychle v počítači otevřu nový dokument, vymyslím si neexistující hlavičku a sepíšu dopis od jistého pana Ernesta P. Leopolda firmě Panther Corporation.
Zadám příkaz k tisku, přejdu k tiskárně a rychle ho vytáhnu, aby nikdo nezjistil, o co jde. Ne že by se o to, co dělám, někdo zajímal. „Fajn," prohodím a zastrčím papír do kartónových desek. „Jdu tedy odnést tu složku a potom..." Artemis ani nezvedne hlavu. Jdu po chodbě a žaludek se mi protáčí. Jsem nejistá a nervózní, jako kdyby všichni lidé v budově věděli, co právě podnikám. Výtah stojí, přímo v patře, ale mířím raději ke schodišti. Za prvé, abych se s nikým nemusela bavit, a za druhé, protože mi srdce buší jako o závod, takže potřebuju vybít trochu přebytečné energie. Proč mě chce Jack Harper vidět? Protože pokud mi chce říct, že jsem udělala dobře, když jsem se s Connorem rozešla, může... může si sakra... Vtom mi vytane na mysli ta příšerná situace ve výtahu a já cítím, jak se mi svírá žaludek. Co když jsem se ho skutečně dotkla? Co když se na mě zlobí? Vždyť tam nemusím chodit, říkám si v duchu. Vždyť mi dal na vybranou. Klidně můžu zavolat jeho sekretářce a povědět jí: „Promiňte, ale tu Leopoldovu složku jsem nenašla." A tím to skončí. . Na okamžik se na mramorovém schodišti zarazím a pevně sevřu kartónové desky v ruce. Ale pak pokračuju vzhůru. Když se blížím ke dveřím Jackovy kanceláře, vidím, že před ní nedrží stráž žádná ze sekretářek, ale Sven. Proboha. Vybavuju si, jak mi Jack vyprávěl, že je to jeho nejstarší přítel, ale nemůžu si pomoct. Ten člověk mi nahání hrůzu. „Zdravím," hlesnu. „No... pan Harper mě požádal, abych mu přinesla Leopoldovu složku." Sven se na mě zadívá a na okamžik mám dojem, jako bychom si mlčky vyměnili nějakou tajnou informaci. Asi ví, o co jde, nebo ne? Možná že Leopoldův kód používá on sám. Zvedne sluchátko
a po chvilce hlásí: „Jacku, je tady Emma Corriganová s Leopoldovou složkou." Potom sluchátko položí a s kamennou tváří mi oznámí: „Jděte dovnitř." Vcházím do kanceláře, nervy mám vypjaté a cítím se nejisté. Jack sedí v rozlehlé, dřevem obložené místnosti za ohromným psacím stolem. Když zvedne oči, podívá se na mě mile a přátelsky, takže se malinko uvolním. „Nazdar," vítá mě. „Nazdar," odpovím, ale potom se v místnosti rozhostí ticho. „Takže... tady je ta Leopoldova složka," oznamuju a podávám mu kartónové desky. „Leopoldova složka." Usmívá se. „Výborně." Potom desky rozevře a překvapeně hledí na list papíru. „Co to je?" „To je... dopis od pana Leopolda z firmy Leopold a spol." „Vy jste zkoncipovala dopis od pana Leopolda?" ptá se ohromeně a já si najednou připadám jako úplný pitomec. „Jen pro případ, že by mi ty desky třeba upadly na podlahu a někdo to zahlédl," mumlám. „Napadlo mě, že si rychle něco vymyslím. Na tom nezáleží." Chci si vzít složku nazpátek, ale Jack si ji přisune blíž k sobě. „Z kanceláře pana Ernesta P. Leopolda," čte nahlas a kolem úst se mu od smíchu tvoří pobavené vrásky. „Vidím, že by si rád objednal šest tisíc kartonů panther coly. To je mi ale úctyhodný zákazník, ten pan Leopold." „Je to na nějakou podnikovou akci," vysvětluju. „Normálně si kupují pepsi, ale nedávno jeden z jejich zaměstnanců ochutnal panter colu a tak mu zachutnala, že..." „Že prostě museli přejít na jinou značku," dokončí větu Jack. „Rád bych dodal, že jsem s výrobky vaší firmy velice spokojen a pořídil jsem si již sportovní soupravu na jogging značky Panther. Považuji ji za nejpohodlnější sportovní oblečení, s jakým jsem se setkal." Zírá na dopis a potom s úsměvem zvedne oči. K mému překvapení mu v očích svítí malé plamínky. „Víte, Pete by z toho byl úplně u vytržení." „Pete Laidler?" zeptám se váhavě.
„Jo. To on si vymyslel tuhle kulišárnu s Leopoldem. A přesně takovéhle věci prováděl i on. Pořád." Poklepe na dopis. „Můžu si ho nechat?" „Jistě," přisvědčím, mírně vyvedená z konceptu. Složí papír, zasune si ho do kapsy a na chvíli v místnosti znovu zavládne ticho. „Takže," promluví po chvilce. Zvedne hlavu a vyšle ke mně záhadný pohled. „Rozešla jste se s Connorem." Žaludek mi poskočí. Nevím, co na to říct. „Takže." Vzdorovitě vystrčím bradu. „Rozhodl jste se, že tu zůstanete." „Ano, no..." Napne prsty na ruce a pozorně si je studuje. „Napadlo mě, že bych se mohl trochu důvěrněji seznámit s evropskými filiálkami." Zadívá se mi do očí. „A co vy?" Chce, abych mu přiznala, že jsem dala Connorovi kopačky kvůli němu, že ano? Ale toho se nedočká. V žádném případě. „Totéž," přikývnu. „Evropské filiálky." Jackova ústa se váhavě zvlní v úsměvu. „Rozumím. A jste... v pořádku?" „Jsem. Vlastně si zase vychutnávám svobodu." Rozhodím ruce do stran. „Víte, ta volnost, flexibilita..." „To je skvělé. No, možná že teď není nejvhodnější doba na..." Zarazí se. „Na co?" vyhrknu, možná až příliš rychle. „Vím, že je to pro vás ještě příliš čerstvé," pokračuje opatrně. „Ale napadlo mě..." Znovu se odmlčí. Ta chvilka mi připadá jako celá věčnost. Cítím, že mi srdce buší, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi. „Nechtěla byste si někdy zajít na večeři?" Pozval mě do restaurace. Pozval mě do restaurace. Mám pocit, jako by mi zdřevěněly rty. „Ano," vypravím ze sebe konečně. „Ano, to by bylo skvělé." „Výborně!" Znovu se odmlčí. Jde jen o to, že jsem teď v trochu složité situaci..." Rozhodí ruce. „Takže by asi bylo lepší, kdybychom si to nechali pro sebe."
„Oh, naprosto souhlasím," vyhrknu. „Měli bychom být nenápadní." „Takže řekněme... co zítra večer? Hodí se vám to?" „Zítra večer to bude naprosto fajn." „Vyzvednu vás. Pokud mi pošlete mail se svou adresou. V osm?" „V osm!" Když odcházím z Jackovy kanceláře, Sven se na mě zadívá a zvedne obočí, ale mlčí. Vracím se do marketingového oddělení a snažím se zachovat chladnou hlavu a kamennou tvář, ale marně. Vzrušením se mi obrací žaludek a usmívám se od ucha k uchu. Bože můj. Proboha. Jdu na večeři s Jackem Harperem. Prostě... nemůžu uvěřit, že Ale no tak, komu se to snažím namluvit? Věděla jsem, že to přijde. Hned jak jsem slyšela, že do Ameriky neodletěl. Prostě jsem to věděla.
Dvanáct JEŠTĚ NIKDY V životě jsem neviděla Jemimu tak ohromenou. „Zná všechna tvoje tajemství?" Dívá se na mě, jako kdybych šla na večeři s masovým vrahem. „Co tím proboha myslíš?" „Seděla jsem vedle něj v letadle a všechno jsem mu o sobě vyklopila." Zamračím se na svůj obraz v zrcadle a vytrhnu si další chloupek z obočí. Je sedm hodin. Vykoupala jsem se, vysušila si fénem vlasy a teď se líčím. „A dnes ji pozval na večeři," ozývá se Lissy. „Není to romantické?" „Doufám, že si děláš legraci," pokračuje Jemima se zděšeným výrazem v obličeji. „Přiznej, že to je vtip." „Samozřejmě že to není žádný vtip! V čem je problém?" Jdeš na večeři s mužským, který o tobě ví naprosto všechno." „Ano." „A ptáš se mě, v čem je problém?" Hlas jí stoupá do nepředstavitelné výšky. „Zbláznila ses?" „Samozřejmě že jsem se nezbláznila!" „Věděla jsem, že na něj bereš," opakuje Lissy už pomilionté. „Bylo mi to hned jasné. Od té doby, kdy ses o něm poprvé zmínila." Dívá se na můj obraz v zrcadle. „S tím obočím bych už nic nedělala." „Myslíš?" Prohlížím si obličej. „Emmo, mužským se přece nemůže říkat úplně všechno. Máti mi odjakživa vtloukala do hlavy, že žena má před muži skrývat dvě věci -svoje city a obsah kabelky." „Na to je ale pozdě," poznamenávám trochu vzdorovitě. „Už to všechno viděl." „Tak to nikdy nebude fungovat," konstatuje Jemima. „Nikdy si tě nebude vážit." „Ale bude."
„Emmo," pokračuje Jemima skoro lítostivě. „Cožpak to nechápeš? Už jsi to pokazila. Je to ztracené." „Nic není ztracené!" Někdy mám dojem, že Jemima nevidí v mužích lidi, ale mimozemské roboty, které si musí všemi dostupnými prostředky podrobit. „Takhle jí moc nepomůžeš, Jemimo," vkládá se do hovoru Lissy. „No tak. S bohatými podnikateli jsi randila už mockrát. Určitě máš v zásobě spoustu dobrých rad!" „Tak dobrá," vzdychá Jemima a pokládá na zem kabelku. Je to beznadějné, ale pokusím se." Začíná odpočítávat na prstech. „Za prvé, musíš se snažit vypadat co nejlíp." „Proč myslíš, že si vytrhávám obočí?" Zašklebím se na sebe do zrcadla. „Fajn. Takže - za druhé je důležité projevit zájem o jeho koníčky. Co ho zajímá?" „Nevím. Auta, aspoň myslím. Zřejmě má na ranči nějaké veterány." „Tak dobře!" tváří se Jemima už veseleji. „To je dobré. Předstírej, že máš auta ráda, navrhni mu, že se můžete podívat na nějaký autosalon. Cestou tam bys mohla listovat v nějakém motoristickém časopise." „Nemůžu," namítám a dávám si luček sherry Harvey's Bristol Cream na uklidnění. Jako pokaždé, když se chystám na rande. „V tom letadle jsem mu vyslepičila, že stará auta nenávidím." „Cože jsi udělala?" Jemima kulí oči, jako by mi chtěla jednu vlepit. „Ty jsi řekla mužskému, s kterým jdeš na rande, že nesnášíš jeho nejmilejšího koníčka?" „Tehdy jsem ještě nevěděla, že s ním půjdu na rande, nemyslíš?" namítám vzdorovitě a sahám pro podkladový krém. „A kromě toho je to pravda. Nesnáším stará auta. Ti lidé, co se v nich vozí, vypadají strašně nadutě a samolibě." „Co s tím má společného pravda?" durdí se Jemima. „Emmo, promiň, ale tobě není pomoci. Je to katastrofa. Jsi strašně
zranitelná. Je to totéž, jako kdyby ses vydala na bitevní pole jenom v noční košilce." „Jemimo, tohle není žádná bitva," vysvětluju a obracím oči v sloup. „A není to ani šachová partie, je to večeře s příjemným člověkem!" „Jsi tak cynická, Jemimo," přidává se Lissy. „Podle mě je to opravdu romantické. Bude to perfektní rande, protože se před sebou nemusí ostýchat. Ten člověk už dobře ví, na čem s Emmou je. Ví, co se jí líbí, co ji zajímá. Už teď je jasné, že se k sobě hodí." „No, já od toho dávám ruce pryč," nenechává se zviklat Jemima a stále vrtí hlavou. „Co si bereš na sebe?" Oči se jí úží. „Kde máš oblečení?" „Ty černé šaty," odpovím bezelstně. „A ty páskové střevíčky." Ukazuju na zadní dveře, na kterých mi visí šaty. Jemima už má místo očí jen úzké škvírky. Často mě napadá, že by si mohla docela dobře střihnout roli důstojníka SS. „Ode mě si nic nepůjčíš!" „Ne," odseknu pobouřeně. „Upřímně, Jemimo, mám totiž vlastní oblečení, jestli to náhodou nevíš." „Fajn. No, tak si to užij." Lissy i já čekáme, až na chodbě utichnou Jemiminy kroky a přibouchnou se dveře. „Konečně!" vykřiknu vzrušeně, ale Lissy zvedá ruku. „Počkej." Ještě chvíli mlčky vyčkáváme. Potom slyšíme, jak se hlavní dveře tiše otevírají. „Chce nás chytit na švestkách," šeptá Lissy. „Haló," zvyšuje hlas. „Je tam někdo?" „Oh, ahoj," hlásí se Jemima a objevuje se ve dveřích do pokoje. „Zapomněla jsem si lesk na rty." Očima rejdí po místnosti. „Tady ho asi nenajdeš," poznamená Lissy nevinně. „Ne. Tak dobrá." Pohled jí opět podezíravě bloudí po pokoji. „Fajn. Hezký večer." Znovu k nám z chodby doléhá klapot jejích podpatků a zase slyšíme, jak přibuchuje dveře.
„Dobře!" zvolá Lissy. „Jde se na věc."
Odlepujeme izolepu z Jemiminých dveří a Lissy na nich dělá malou značku, abychom věděly, kde byla přilepená. „Počkej!" zarazí mě, když se je chystám otevřít. „Tady dole je ještě jedna." „Byla by z tebe skvělá špionka," konstatuju a sleduju, jak pečlivě odlepuje pásku. „Jo," říká soustředěně, obočí svraštělé. „Určitě tu nastražila ještě několik pastí." „Skříň přelepila taky," říkám. „A... bože můj! Ukazuju na skříň, kde na samém krajíčku stojí sklenice s vodou, připravená vylít se na nás, pokud bychom se pokusily skříň otevřít. „Ta kráva," uleví si Lissy, když sklenku sundávám. „Víš, včera jsem musela místo ní zvedat všechny telefony, a ani mi za to nepoděkovala." Čeká, než bezpečně odstraním sklenici, a potom bere za dveře. „Připravená?" „Jo." Lissy se zhluboka nadechne a otevře dveře šatní skříně. Ve stejném okamžiku se nám zařízne do uší příšerný hlasitý zvuk sirény. „Uuaau-ueeuuoo uuaauueeoo..." „Sakra," vyjekne Lissy a bleskurychle dveře přibouchne. „Sakra! Jak tohle provedla?" „Pořád to ječí. Zastav to!" naléhám na Lissy vyplašeně. „Zastav to!" „Nevím jak! Zřejmě je na to zapotřebí zvláštní kód!" Obě horečně šmátráme po skříni ve snaze najít něco, čím bychom alarm vypnuli. „Žádný knoflík ani nic jiného nevidím..." Vtom ječení ustane. Podíváme se na sebe a ztěžka oddychujeme. „Víš," říká Lissy, „vlastně jsem si myslela, že to byl alarm z nějakého auta na ulici."
„No jo," odpovídám. „Možná že máš pravdu." Lissy znovu sáhne s rozpačitým výrazem na dveře, a tentokrát se žádný alarm neozve. „Fajn. Jde to." „Jejda!" vzdychneme unisono, jakmile se dveře otevřou. Jemimin šatník je jako kouzelná skříňka plná pokladů. Jako nadílka pod vánočním stromečkem. Skrývají se v ní nové lesklé úchvatné šaty, jedny vedle druhých, všechny voňavé a přepečlivě zavěšené na ramínkách, jako v obchodě. Všechny střevíčky jsou uložené v krabicích, na jejichž přední straně jsou přilepené fotografie dotyčných botek, pořízené polaroidem. Z háčků splývají zavěšené pásky. Na polici stojí dokonale udržované kabelky. Od té doby, co jsem si naposledy od Jemimy něco půjčila, uplynula hodně dlouhá doba a obsah jejího šatniku se od základu změnil. „Když chce tohle všechno udržet v pořádku, zabere jí to nejmíň hodinu denně," konstatuju s mírným povzdechem. „To je pravda," přikyvuje Lissy. „Viděla jsem ji." Lissyin šatník se s tímhle vůbec nedá srovnávat. Tvoří ho jediná židle v jejím pokoji, na které má do výšky naházené všechny svršky. Tvrdí, že ukládání věcí na místo jí působí trauma, takže pokud je všechno čisté, co na tom záleží? „Podívej," vydechne Lissy a s potutelným úsměvem vytahuje bílé třpytivé šaty. „Jak by dnes večer madam vypadala v tomhle kousku?" Bílé třpytivé šaty nenosím. Ale zkouším si je. Vlastně si obě zkoušíme spoustu Jemiminých svršků a pak je zase nesmírně pečlivě ukládáme na místo. V jednu chvíli se zase na ulici rozječí alarm, takže obě naráz zděšeně vyskočíme, ale potom předstíráme, že to s námi ani nehnulo. Nakonec se rozhodnu pro nový červený živůtek odhalující ramena, ke kterému si beru vlastní černé sifonové dlouhé kalhoty, původně z butiku DKNY, ale já jsem je koupila za pětadvacet liber v charitativním výprodeji v Notting Hill, a k tomu Jemiminy
stříbrné střevíčky; na podpatku značky Prada. V posledním okamžiku si ještě vezmu malou černou kabelku od Gucciho. „Vypadáš úžasně!" ujišťuje mě Lissy, když se pak před ní ladně otáčím. „Prostě úchvatně!" „Nejsem moc naparáděná?" „Vůbec ne! No tak, vždyť jdeš na večeři s multimilionářem." „Tohle neříkej!" okřikuju ji a cítím, jak se mi úzkostí svírá žaludek. Podívám se na hodinky. Do osmé hodiny už moc času nezbývá. Bože můj, teď už mi vypjaté nervy pracují na plné obrátky. Během všech příjemných příprav jsem skoro zapomněla, na co se vlastně dnes večer chystám. Klid, nabádám se v duchu. Je to jen večeře. Nic víc. Nic zvláštního. Nic, co by „Sakra!" Lissy vyhlíží ven z okna v obývacím pokoji. „Sakra! Venku čeká obrovské nablýskané auto!" „Co? Kde?" Letím k ní, abych se podívala, a srdce mi uhání jako o závod. Sleduju její pohled a dech se mi úží. Ohromné auto, strašně nóbl, čeká před domem. Když říkám ohromné, myslím tím skutečně ohromné. Je to nablýskaná metalíza a v naší uličce vypadá nesmírně podezřele. Vlastně už vidím lidi z domu odnaproti, jak si vůz zvědavě prohlížejí. A najednou mě úplně ochromí příšerný strach. Co to provádím? Tohle je svět, o kterém nemám nejmenší ponětí. Když jsme vedle sebe seděli v letadle, byli jsme dva lidé na stejné úrovni. Ale teď? Jen se na nás podívejte. Podívejte se na svět, ve kterém žije on - a na ten, ve kterém se pohybuju já. „Lissy," vypravím ze sebe tiše. Já nikam nechci." „Ale chceš!" domlouvá mi Lissy, ale vidím, že je zmatená stejně jako já. Vtom zazní zvonek a obě vyskočíme. Chce se mi zvracet. Dobrá. Tak dobrá. Už jdu. „Nazdar," hlásím se do domácího telefonu. „Hned... hned jsem dole." Zavěsím sluchátko a podívám se na Lissy.
„Takže," říkám jí rozechvělým hlasem. Jdu na to!" „Emmo, ještě než půjdeš," říká Lissy a bere mě za ruku, „nevšímej si ničeho, co ti povídá Jemima. Prostě si to užij." Pevně mě obejme. Jestli to půjde, tak mi zavolej." „Zavolám." Naposledy se na sebe podívám do zrcadla, potom vyjdu ze dveří a seběhnu ze schodů. Otevřu dveře a za nimi vidím stát Jacka v saku a s kravatou. Usmívá se na mě a všechen strach ze mě opadá. Jemima je na omylu. Tohle nejsem já proti němu. Tohle jsem já s ním. „Nazdar," zdraví mě a mile se usmívá. „Vypadáte nádherně." „Děkuju." Sahám po klice auta, ale vtom ke mně přiskočí muž v čepici se štítkem a otevře mi dveře sám. „Jsem to ale...!" ulevím si nervózně. Nemůžu věřit, že pojedu tímhle autem. Já. Emma Corriganová! Připadám si jako princezna. Jako filmová hvězda. Sedám si na přepychové sedadlo a snažím se nemyslet na to, jak se liší od všech aut, ve kterých jsem kdy seděla. Za celý život. „Jste v pořádku?" ptá se Jack. „Ano, je mi dobře!" Hlas se mi trémou láme. „Emmo," říká Jack. „Pořádně si to užijeme. Slibuju. Lokla jste sherry?" Jak ví, že No jistě, prozradila jsem mu to v letadle. „Ano, vlastně ano," přiznávám. „Nechtěla byste ještě trochu?" Otevírá bar a já vidím láhev sherry Harvey's Bristol Cream na stříbrném podnose. „To jste sehnal speciálně kvůli mně?" ptám se nevěřícně. „Ne, je to moje oblíbená značka," odpoví s kamenným výrazem ve tváři a já se neubráním smíchu. „Vezmu si s vámi," řekne a podává mi skleničku. „Ještě nikdy předtím jsem to neochutnal.“ Nalije si notnou dávku, ochutná a vyprskne. „To myslíte vážně?"
„Je to moc dobré! Chutná to po Vánocích!" „Chutná to jako..." Vrtí hlavou. „Ani vám nemůžu říct, jak to chutná. Jestli vám to nevadí, zůstanu radši u whisky.“ „Nevadí," ujistím ho a pokrčím rameny. „Ale o moc přicházíte," Dám si další doušek a šťastně se na něj zakřením. Všechen strach ze mě spadl. Bude to skvělé rande.
Třináct PŘIJÍŽDÍME DO RESTAURACE na Mayfair, kde jsem nikdy v životě nebyla. Vlastně pořádně nevím, jestli jsem vůbec někdy byla na Mayfair. Proč bych měla, když je to tak strašně nóbl? „Je to vlastně soukromý podnik," mumlá Jack, když přicházíme ke vchodu s mohutnými sloupy po stranách. „Moc lidí tohle místo nezná." „Pane Harpere, slečno Corriganová," vítá nás muž v saku upnutém až ke krku. „Pojďte prosím tudy." No ne! Ví, jak se jmenuju! Proplouváme kolem dalších monumentálních sloupů do bohatě zdobené místnosti, kde sedí tři další páry. Po pravé straně vidím dvojici středního věku. Když ji míjíme, žena s platinovými vlasy a ve zlatém sáčku o mě zavadí pohledem. „No ne! Ahoj!" zdraví mě. „Ráchel!" „Cože?" Rozhlížím se zmateně kolem dokola. Dívá se na mě? Vstane ze židle, poněkud vrávoravým krokem dojde až ke mně a pak mě políbí. Jak se máte, drahoušku? Neviděly jsme se už celou věčnost!" Alkohol je z ní cítit na sto honů. A při pohledu na jejího partnera u stolu zjišťuju, že ten je na tom podobně. „Musela jste si mě s někým splést," upozorním ji zdvořile. „Nejsem Rachel." „Pchá!" Žena se na mě pozorně zadívá, potom přejede pohledem Jacka, a všechno jí dojde. „Oh! Oh, rozumím. Jistěže nejste." Spiklenecky na mě zamrká. „Ne!" namítám vyplašeně. „Nepochopila jste mě. Skutečně nejsem Rachel. Jmenuju se Emma." „Emma. Samozřejmě!" Vrhne na mě další spiklenecký pohled. „No, tak si tu večeři krásně užijte! A někdy mi brnkněte." Žena vrávorá zpátky ke stolu a Jack ke mně vysílá tázavý pohled. „Nechcete mi něco říct?"
„Ano," odpovídám. „Ta žena je namol." Když se mu pak podívám do očí, nemůžu si pomoct a uchichtnu se. A jemu se rty zvlní v úsměvu. „Takže se posadíme? Nebo tu máte ještě nějaké zbloudilé přátele, s kterými se chcete pozdravit?" Přeletím místnost pátravým pohledem a zavrtím hlavou. „Ne, táhle byla jediná." „Pokud jste si jistá... Nespěchejte. Víte určitě, že ten posta džentlmen není vás dědeček?" „Myslím, že ne..." „Taky byste měla vědět, že proti pseudonymům nic nemám," dodal Jack. „Já sám dost často používám jméno Egbert." Vyprsknu smíchy, ale okamžitě se snažím další výbuch potlačit. Tohle je nóbl restaurace. Lidé se už na nás dívají. Obsluha nás vede ke stolu v rohu, hned vedle krbu. Číšník pro mi odsouvá židli, rozkládá ubrousek a pokládá mi ho na stehna, zatímco jeho kolega rozlévá do sklenek vodu a už teď mi nabízí pečivo. Tohle se odehrává na Jackově straně stolu. V jednom okamžiku kolem nás tancuje šest lidí! Chci, aby se na mě Jack podíval a zasmál se tomu společně se mnou, ale zdá se, jako by ho to nijak nepřekvapovalo, jako by to bylo úplně normální. Možná je to normální pro něj, ale mně to vyráží dech. Bože můj. Třeba má sluhu, který mu vaří čaj a denně mu k němu servíruje noviny. Ale co když skutečně ano? Nesmím se tím nechat vyvést z konceptu. „Takže co si dáme k pití?" zajímám se, když nás veškerý personál konečně opustí. Už jsem si totiž vybrala drink, který stojí před tou ženou ve zlatě. Je růžový, skleničku zdobí plátky vodního melounu a vypadá neskutečně lákavě. „O to je už postaráno," usměje se Jack a jeden z číšníků nám v tu, chvíli přináší láhev šampaňského, s bouchnutím ji otevírá a rozlévá víno do sklenek. „Pamatuju si, jak jste se mi v letadle svěřila, že dokonalé rande by mělo začít tak, že se vám na stole jako kouzlem zjeví láhev šampaňského."
„Oh," vydechnu a přitom přemáhám mírné zklamání. „No... ano! To jsem říkala." „Na zdraví!" Jack zvedne sklenku a zlehka si se mnou přiťukne. „Na zdraví." Upíjím víno a zjišťuju, že je skutečně výborné. Opravdu. Suché a lahodné. Zajímalo by mě, jak chutná ten drink s vodním melounem. Tak dost. Šampaňské je dokonalé. Jack má pravdu. Je to dokonalý začátek schůzky. „Poprvé jsem pila šampaňské, když mi bylo šest -" začínám. „U tety Sue," doplňuje mě Jack s úsměvem. „Pak jste si svlékla všechno oblečení a hodila ho do rybníka." „Tak dobře," skočím mu do řeči. „Ano, vyprávěla jsem vám to. Viďte?" Takže už ho nebudu nudit dalšími vtipnými historkami. Upíjím šampaňské a horečně se snažím přijít na něco, co bych mu mohla říct. Něco, co ještě neví? Existuje ještě vůbec něco takového? „Objednal jsem jedno nesmírně zvláštní jídlo, o kterém si myslím, že vám bude chutnat," pokračuje Jack s úsměvem. „Všechno jsem objednal předem, speciálně pro vás." „Sakryš!" Nevycházím z údivu. „To je... báječné." Jídlo objednané speciálně pro mě! No ne! To je neuvěřitelné. Jenomže... vybírání jídla je jedna z věcí, která člověka na večeři v restauraci láká skoro ze všeho nejvíc, není to pravda? No nic. Nevadí. Bude to skvělé. Už to je skvělé. Fajn. Takže nastal čas zahájit společenskou konverzaci. „Co vlastně děláte, když máte volno?" ptám se a Jack krčí rameny. „Potloukám se. Dívám se na baseball. Dávám si do pořádku auta..." „Máte sbírku veteránů. Takže to chápu. No... vlastně..." „Stará auta nesnášíte," usmívá se. „Pamatuju si to." K čertu. Doufala jsem, že na to třeba zapomněl.
„Není to tak, že nesnáším stará auta," ujišťuju ho kvapně. „Nesnáším ty lidi, co... co..." Do pytle! Tak tohle se moc nepovedlo. Rychle se napiju sampaňského, ale nenateče tam, kam by mělo, takže se rozkuckám. Proboha, vždyť se úplně celá klepu. A oči mi slzí. Šest ostatních lidí v místnosti se po mně otáčí a visí na mně očima. „Jste v pořádku?" ptá se mě Jack vystrašeně. „Napijte se vody. Máte ráda Evian, viďte?" „No... ano. Děkuju." Zatraceně! Podělaná práce. Začínám si myslet, že Jemima možná měla v lecčems pravdu. Bylo by mnohem jednodušší zašveholit: „Ach zbožňuju stará auta!" No nic. Nevadí. Polykám vodu a vtom se přede mnou na stole zničehonic objevuje talíř plný pečených paprik. „Zapamatoval jsem si to," vysvětluje mi Jack a zdá se, že je na sebe patřičně pyšný. „V tom letadle jste mi prozradila, že vaším nejoblíbenějším jídlem jsou pečené papriky." „Vážně?" Překvapeně na něj kulím oči. Sakryš. Tohle si vůbec nepamatuju. Chci říct, že pečené papriky mám sice ráda, ale nemluvila bych „Takže jsem zavolal do restaurace a nechal je speciálně pro vás při, pravit. Já papriky jíst nemůžu," dodává Jack, když před ním přistává talíř s mušlemi. Zírám na mušle s otevřenou pusou. Zbožňuju mušle. „Dobrou chuť!" přeje mi Jack zvesela. „Jo... ano! Dobrou chuť." Ochutnávám kousek pečené papriky. Je výborná. A on je nesmírně pozorný, když si to zapamatoval. Ale od těch jeho mušlí nemůžu odtrhnout oči. V ústech se mi sbíhají sliny. A ta zelená omáčka! Bože, vsadím se, že jsou šťavnaté a měkoučké... „Nechtěla byste kousek ochutnat?" ptá se Jack, kterému můj toužebný pohled zřejmě neušel.
„Ne!" vyhrknu. „Ne, děkuju. Ty papriky jsou absolutně dokonalé!" odpovídám s rozzářeným pohledem a beru si další sousto. Vtom se Jack plácne dlaní přes kapsu. „Mobil," vysvětluje. „Emmo, nebude vám vadit, když si to vezmu? Mohlo by to být něco důležitého." „Samozřejmě že ne. Klidně." Když odejde od stolu, už se nedokážu ovládat. Natáhnu se a napíchnu si na vidličku jednu mušli. Žvýkám ji se zavřenýma očima a cítím, jak její báječná chuť prostupuje každičkou buňkou mého těla. Je to božské. Ta největší lahůdka, jakou jsem v životě ochutnala. Zvažuju, jestli by bylo vidět, že jsem si vzala ještě jednu, pokud bych ty ostatní trochu rozhrnula po talíři, když vtom ucítím závan ginu. Žena ve zlatém sáčku stojí těsně vedle mě a hlavu mi sklání k uchu. „Okamžitě mi to povězte!" říká. „Co se děje?" „My... večeříme." „To vidím," odsekne žena netrpělivě. „Ale co váš Jeremy? Tuší něco?" Oh, bože na nebesích. „Podívejte," otáčím se k ní bezmocně. „Nejsem ta, za kterou mě máte -" „To vidím! Nikdy bych to do vás neřekla." Žena mi tiskne paži. „No, jak chcete. Klidně si užívejte! Vidím, že snubní prstýnek jste si sundala," dodává s očima upřenýma na mou levou ruku. „Fikané děvče... jen co je pravda! Už se vrací. Radši půjdu!" Zase se potácí ke svému stolu. Jakmile Jack usedne na místo, nakloním se k němu a už dopředu se chichotám. Tohle se mu bude líbit. „Hádejte, co se mi přihodilo!" začínám. „Představte si, že mám manžela, který se jmenuje Jeremy! Před chvílí ke mně přišla naše přítelkyně od tamtoho stolu a přesně tohle mi tvrdila. Takže co myslíte? Že ten Jeremy taky s někým flirtuje?" Jack mlčí, a když ke mně zvedne oči, vidím, že má obličej úplně ztrhaný. „Promiňte?" ptá se.
Nevnímal nic z toho, co jsem mu říkala. Nemůžu mu to přece opakovat. Připadala bych si jako pitomec Vlastně si už jako pitomec připadám. Znovu se rozhostí ticho, takže se snažím vymyslet něco, čím bych, ho zaplašila. „No, víte, musím se vám k něčemu přiznat," začínám tedy a ukazuju na jeho talíř. „Vzala jsem vám jednu mušli." Čekám, že teď bude předstírat šok nebo zlost. Spokojila bych se s čímkoli. „To je v pořádku," vypraví ze sebe, jako by byl duchem nepřítomný, a automaticky si vkládá do úst další sousta. Nechápu to. Co se stalo? Kam se podělo jeho škádlení? Jako bych; tu teď seděla s dočista jiným člověkem. Než dojíme kuře na estragonu s bramborovými hranolky a salátem z rokety, celé tělo mě bolí, protože se kvůli stresu nedokážu na židli1 normálně uvolnit. To rande je katastrofa. Naprostá katastrofa. Vyvinula jsem veškeré úsilí, aby se Jack zase rozpovídal, žertoval a vtipkoval. Ale místo toho ještě odpověděl na dva telefonáty a po celý zbytek večera se tvářil zadumaně a připadal mi jako duchem nepřítomný. Chce se mi brečet zklamáním. Prostě to nechápu. Vyvíjelo se to tak dobře. Fantasticky jsme si rozuměli. Kde se stala chyba? „Na chvilku si odskočím a trochu se opláchnu," prohlásím, když obsluha odnese po hlavním chodu talíře, a Jack jenom přikývne. Toaleta se zlatými zrcadly, čalouněnými křesly a ženou ve stejnokroji, která vám podává ručník, připomíná spíš palác než záchod. V prvním okamžiku se před tou ženou stydím Lissy zavolat, ale pak si řeknu, že na takovéhle věci je určitě zvyklá, ne? „Ahoj," hlásím se, když Lissy zvedne telefon. „To jsem já." „Emmo, jak to jde?" „Je to hrůza," vzdychám zarmouceně. „Co tím chceš říct?" ptá se vyplašeně. „Jak to, že je to hrůza? Co se stalo?"
„To je na tom to nejhorší," začnu a zabořím se do křesla. „Všechno začalo skvěle. Smáli jsme se a žertovali, restaurace je úžasná a on pro mě objednal speciální menu, složené z mých nejoblíbenějších jídel..." Polknu naprázdno. Když to takhle líčím, všechno vypadá dočista bezchybně. „To zní fantasticky," říká Lissy ohromeně. „Tak jak -" „Jenže potom přišel ten úděsný telefonát." Musím se vysmrkat. „A od té doby, co vzal ten hovor, se mnou skoro nepromluvil. Pořád někam odchází, telefonuje a nechává mě sedět samotnou. A když se vrátí, hovor vázne a on mě poslouchá jen na půl ucha." „Třeba si kvůli něčemu dělá starosti a nechce tě tím zatěžovat," usoudí Lissy po krátké odmlce. „To je pravda," souhlasím. „Vypadá pořádně zdrceně." „Třeba se mu stalo něco hrozného, a on jen nechce kazit večer. Snaž se s ním promluvit. Přimět ho, aby se ti svěřil." „Fajn," odpovídám a cítím se podstatně lip. „Dobře, zkusím to. Díky, Lissy." Vracím se ke stolu s trochu lepším pocitem. Zjevuje se přede mnou číšník a odstrkuje pro mě židli od stolu, a když dosednu, podívám se na Jacka tím nejvřelejším, nejúčastnějším pohledem, jaký dokážu vyloudit na tváři. „Jacku, je všechno v pořádku?" Svraští čelo. „Proč se ptáte?" „No, pořád někam mizíte, takže mě napadlo, jestli... si třeba nechcete o něčem promluvit." „Nic se neděje," ujišťuje mě odměřeně. „Díky." Jeho tón naznačuje, že tím považuje záležitost za vyřízenou, ale já to tak snadno vzdát nechci. „Dostal jste špatnou zprávu?" „Ne." Jde... o nějakou obchodní záležitost?" Jsem neústupná. „Nebo... neboje to něco... osobního?"
Jack se na mě podívá a v očích mu náhle zlostně zasvítí. „Řekl jsem, že se nic neděje. Nechte toho." Výborně. Takže mě dokonale usadil. „Přáli byste si ještě dezert?" Číšníkův hlas mě vytrhuje ze zamyšlení. Přinutím se k úsměvu. „No, myslím, že ne." Mám už dnes všeho dost. Chci to mít co nejdřív za sebou a odjet domů. „Výborně," usmívá se na mě číšník. „Kávu?" „Ten dezert chce," slyším Jacka. Cože? Co to říká? Číšník ke mně vysílá nejistý pohled. „Ne, nechci," trvám na svém. „No tak, Emmo," otáčí se ke mně Jack, tentokrát znovu svým milým, svůdným tónem. „Nemusíte přede mnou nic předstírat. V tom letadle jste mi přiznala, že takhle se bráníte vždycky. Tvrdíte, že dezert nechcete, i když na něj máte sto chutí." „No, tentokrát ho skutečně nechci." „Nechal jsem ho připravit speciálně pro vás." Jack se ke mně naklání. „Váš oblíbený zmrzlinový pohár." Najednou mám pocit, jako bych byla naprosto nesvéprávná. Jak může vědět, co chci? Třeba mám chuť na ovoce. A možná že nemám chuť na nic. Vůbec neví, jaká jsem. Nemá sebemenší tušení. „Nemám hlad," odstrkuju židli. „Emmo, znám vás. Chcete ho, ve skutečnosti -" „Neznáte mě!" vykřiknu zlostně, ale pak se trochu zklidním. „Jacku„ možná že o mně víte několik náhodných faktů. Ale to ještě neznamená, že mě znáte." „Cože?" Jack na mě nechápavě zírá. „Kdybyste mě znal," pokračuju roztřeseným hlasem, „uvědomil byste si, že když jdu s někým na večeři, chci, aby poslouchal, co mu říkám. Chci, aby vůči mně projevoval aspoň trochu úcty a neokřikoval mě ‚Nechte toho!', když se snažím, aby řeč nestála..." Jack se na mě dívá jako opařený.
„Emmo, je vám dobře?" „Ne, není mi dobře. Prakticky celý večer jste mě ignoroval." „Jste nespravedlivá." „Ne. Chováte se jako robot. Od té doby, co vám poprvé zazvonil mobil..." „Podívejte..." Jack se škrábe na tváři. „Právě teď se odehrává několik věcí, které pro mě mají doslova životní význam... jsou nesmírně důležité..." „Rozumím. Ať se tedy odehrávají beze mě." Vstávám, beru do ruky kabelku a po tváři mi stékají slzy. Tolik jsem si přála, aby se dnešní večer dokonale vydařil. Vkládala jsem do něj tolik nadějí. Nemůžu uvěřit, že se všechno takhle pokazilo. „Výborně! Jen mu to povězte!" volá na mě žena ve zlatém saku od svého stolu. „Tohle děvče má totiž skvělého manžela," pokřikuje na Jacka. „Vás nepotřebuje!" „Děkuju za večeři," pokračuju s očima upřenýma na ubrus. Vtom se vedle mě jako zázrakem objeví číšník s mým pláštěm. „Emmo," říká Jack a s nevěřícným výrazem vstává od stolu. „Přece nechcete odejít. Tohle nemyslíte vážně." . „Myslím." „Zkuste to ještě. Prosím. Zůstaňte a dejte si aspoň kávu. Slibuju, že budu mluvit -" „Žádnou kávu nechci," trvám na svém, zatímco mi číšník pomáhá do kabátu. „Tak tedy mátový čaj. Bonbóny! Objednal jsem pro vás krabici čokoládových lanýžů Godiva..." prosí mě úpěnlivě. Na okamžik znejistím. Čokoládové lanýže Godiva zbožňuju. Ale ne, už jsem se rozhodla. „To je mi jedno," vyhrknu. Jdu. Děkuju vám mockrát," otáčím se k číšníkovi. „Jak jste poznal, že chci kabát?" „To je naše služební tajemství," odpovídá diskrétně. „Vidíte?" říkám Jackovi. „Oni mě znají." Chvíli se na sebe jen mlčky díváme.
„Dobrá," souhlasí Jack a odevzdaně krčí rameny. „Daniel vás zaveze domů. Měl by čekat venku v autě." „Vaším autem domů nepojedu! Dostanu se domů sama," odbývám ho odhodlaně, ale cítím, jak mě zaplavuje vlna strachu. „Emmo, nebuďte bláhová." „Sbohem. A děkuju mockrát," dodávám ještě s pohledem upřeným na číšníka. „Byl jste ke mně nesmírně pozorný a milý." Vybíhám z restaurace a zjišťuju, že začíná pršet. A nemám s sebou' deštník. No, nic se neděje. Prostě jdu domů. Rázuju po ulici, snažím se, aby mi na kluzkém chodníku neujela noha, a déšť se mi na tvářích mísí se slzami. Nemám ponětí, kde vlastně jsem. Netuším, jestli je někde poblíž stanice metra nebo... Počkat. Tady je zastávka autobusu. Dívám se na čísla linek a vidím že jedna jede do Islingtonu. Takže je to v pořádku. Pojedu domů autobusem. A potom si dám šálek výborné horké čokolády. A možná si sednu k televizi s porcí zmrzliny. Na stanici stojí krytá čekárna s lavičkou, takže si sedám a děkuju bohu, že mi vlasy nezmoknou ještě víc. Tupě civím na plakát s reklamou na jakési auto a myslím na to, jak asi chutnal ten zmrzlinový pohár Háagen-Dasz, jestli ta sněhová pusinka byla křehká a bílá, anebo spíš tvrdší, s příchutí karamelu, když vtom vidím, že u chodníku zastavuje obrovské auto s metalízou. Nevěřím vlastním očím. Vystupuje z něj Jack. „Prosím vás, dovolte mi, abych vás zavezl domů." „Ne," odpovídám neústupně, aniž k němu otočím hlavu. „Nemůžete tady takhle sedět v dešti." „Ale můžu. Někteří z nás totiž žijí ve skutečném světě, pokud to nevíte." Odvrátím se od něj a předstírám, že studuju plakát proti AIDS. Jack se ale postaví ke mně pod střechu čekárny. Sedne si vedle mě a zpočátku oba mlčíme.
„Vím, že jsem dneska jako společník nebyl k ničemu," ozve se po chvilce. „A je mi to líto. A mrzí mě i to, že vám to nemůžu nijak vysvětlit. Ale můj život je... složitý. A některé jeho součásti nesmírně delikátní. Chápete?" Ne, řekla bych mu nejradši. Ne, nechápu. Zvlášť když vy o mně víte kdejakou podrobnost. „Snad," odpovím s lehkým pokrčením ramen. Déšť začíná sílit; kapky buší na střechu čekárny a sandály - ty stříbrné, Jemiminy - mi začínají vlhnout. Proboha, doufám, že na nich voda nezanechá skvrny. „Mrzí mě, že vás ten dnešek tolik zklamal," pokračuje Jack, který teď zvýšil hlas, aby přehlušil déšť bičující stříšku. „Nezklamal," namítnu a najednou mám hrozný pocit. „Jenom jsem... tolik jsem od toho čekala! Chtěla jsem vás trochu poznat, pobavit se s vámi... společně se zasmát... a chtěla jsem ochutnat ten růžový koktejl, ne šampaňské..." Sakra. Sakra. Tohle mi vypadlo z pusy dřív, než jsem tomu dokázala zabránit. „Ale... vždyť máte šampaňské ráda!" diví se Jack a vypadá naprosto ohromeně. „Řekla jste mi to. Že dokonalé rande by podle vás mělo začít šampaňským." Nemůžu se mu podívat do očí. „Ano, to je pravda. Jenomže tehdy jsem ještě nevěděla o těch růžových koktejlech, víte?" Jack zvrátí hlavu a rozesměje se na celé kolo. „Správná poznámka. Naprosto správná poznámka. A já vám vůbec nedal na vybranou, že ano?" Kajícně vrtí hlavou. „Zřejmě jste tam seděla a v duchu si říkala: Ať jde k čertu, vždyť se mě ani nezeptal, jestli nechci ten růžový koktejl!'" „Ne!" odporuju, ale tváře mi rudnou. A Jack se na mě dívá s tak komickým výrazem, že bych ho nejradši objala. „Ach, Emmo. Je mi to líto," vzdychá a vrtí hlavou. „Taky jsem vás chtěl poznat. A taky jsem se chtěl s vámi zasmát. Zdá se, že jsme oba chtěli totéž. A je to moje vina, že to nevyšlo." „Není to vaše vina," mumlám nejisté.
„Takhle jsem to neplánoval," řekne a změří si mě vážným pohledem. „Dáte mi ještě jednu příležitost?" K zastávce se kodrcá velký červený patrový autobus a oba zvedáme oči. „Už mi to jede," říkám. „Tenhle je můj." „Emmo, nebuďte bláhová. Nasedněte si do auta." „Ne. Pojedu autobusem!" Dveře se otevírají a já nastupuju a ukazuju řidiči průkazku. Muž přikyvuje. „Vážně jste odhodlaná jet touhle věcí?" zeptá se Jack a nastoupí dovnitř za mnou. Zvědavě si prohlíží pochybnou sešlost nočních cestujících. „Je to bezpečné?" „Mluvíte jako můj děda. Samozřejmě že je to bezpečné. Jede to až na konec naší ulice." „Pospěšte si," pobízí Jacka netrpělivě řidič. Jestli nemáte peníze vystupte." i „Mám kreditku American Express," odpoví Jack a sahá do kapsy. „V autobuse nemůžete platit kreditkou!" vysvětluju mu a zvědám oči v sloup. „Cožpak vůbec nic nevíte? A kromě toho," dodám s pohledem upřeným na svou průkazku, „radši bych teď zůstala sama, pokud vám to nevadí." „Chápu," odpoví mi Jack úplně jiným hlasem. „Radši vystoupím,“ oznámí řidiči. Potom se podívá na mě. „Ještě jste mi neodpověděla. Můžeme to zkusit znovu? A tentokrát uděláme to, co budete chtít vy. Rozhodujete vy." „Fajn." Pokouším se jen odevzdaně pokrčit rameny, ale jakmile se mu podívám do očí, neubráním se úsměvu ani já. „Zase v osm?" „V osm. A auto nechte doma," dodám nekompromisně. „Tentokrát to bude tak, jak chci já." „Výborně! Už se těším. Dobrou noc, Emmo." „Dobrou noc." Jack se otočí a vystoupí a já šplhám po schodech na horní plochu autobusu. Mířím k přednímu sedadlu, které jsem si
vždycky vybírala jako dítě, a dívám se do temné deštivé londýnské noci. Když zírám dostatečně dlouho, pouliční světla se mi před očima začínají rozmazávat jako kaleidoskop. A připomínají mi pohádkovou krajinu. V duchu se mi zjevují různé obrázky - žena ve zlatém saku, růžový koktejl, Jackova tvář, když jsem mu oznámila, že odcházím, číšník, který mi přináší kabát, Jackovo auto blížící se k autobusové zastávce... Vlastně nedokážu pořádně definovat svoje pocity. Jenom sedím, dívám se ven a nechávám se ukolébat známými uklidňujícími zvuky z ulice. Staromódním rachotem a lomozem autobusu. Skřípěním dveří, které se s každou další zastávkou otevírají a zavírají. Ostrým zařinčením zvonku, kterým cestující oznamují, že chtějí vystoupit. Lidmi stoupajícími po schůdkách na horní plošinu a zase scházejícími dolů. Cítím, jak se autobus v zatáčkách naklání, ale skoro nevnímám, kudy jede. Dokud mé podvědomí nezaregistruje známé orientační body a neuvědomím si, že už jsem skoro doma. Vstanu, chopím se kabelky a potácím se po schůdkách dolů. Vtom autobus prudce odbočí doleva a já se chytím držadla u sedadla, abych neztratila rovnováhu. Proč zatáčíme doleva? Podívám se z okna se strachem, že se budu muset pěšky vracet až z další zastávky, a nevěřím svým očím. Přece nejsme Přece nemůžeme být Ale jsme. Ohromeně civím skrz okno. Jedeme úzkou uličkou, ve které bydlím. A teď zastavujeme přímo před mým domem. Seběhnu zbytek schůdků, div si nepodvrtnu kotník, a zírám na řidiče. „Ellerwood Road číslo 14," oznamuje mi s úsměvem. Ne. To se mi jenom zdá. Jako u vytržení se rozhlížím po autobuse a vidím jen partičku podroušených výrostků, kteří na mě upírají skelné oči. „Co se to děje?" Visím na řidiči pohledem. „On vám zaplatil?" „Pět set liber," odpoví řidič a spiklenecky na mě zamrká. „Ať je to kdokoliv, moje milá, já bych se ho držel."
Pět set liber? Ach, můj bože! „Děkuju," loučím se, celá omámená. „Chci říct, děkuju vám za odvoz." Jako ve snu vystupuju z autobusu a mířím k domovním dveřím. Ale tam už stojí Lissy a otevírá mi. „To je autobus!" ptá se s očima vykulenýma. „Co tady dělá?" „To je můj autobus. Odvezl mě domů." Zamávám ještě řidiči, ten mi také pokyne a autobus se zase kodrcavě rozjede do noci. „Tomu nevěřím!" vzdychá Lissy a sleduje vůz, dokud nezmizí za rohem. Pak se otočí a zadívá se na mě. „Takže... to nakonec dopadlo dobře?" „Ano," odpovídám. „Ano, dopadlo to... dobře."
Čtrnáct FAJN. Nikomu
to neříkej. Neříkej to vůbec nikomu. Neříkej, že jsi včera večer měla rande s Jackem Harperem. Tím nechci tvrdit, že bych to měla v úmyslu někomu vyslepičit. Jenomže jakmile nazítří přijdu do práce, trnu hrůzou, že se před někým omylem podřeknu. Nebo že si to někdo domyslí. Protože mi to všichni musí vidět na obličeji. Poznají to podle šatů. Podle chůze. Mám pocit, jako kdyby všechno, co dělám, volalo do celého světa: „Hej, hádejte, co jsem dělala včera večer!" „Čau," zdraví mě Caroline, když si vařím kávu. Jak se máš?" „Fajn, díky," odpovídám a hryžou mě výčitky svědomí. „Včera jsem si užívala klidný večer. Prostě... naprosto pohodový. Se svou spolubydlící. Pustily jsme si tři filmy na videu, Pretty Woman, NottingHill a Čtyři svatby a jeden pohřeb. Jen my dvě. Nikdo jiný." „To je dobře," přikyvuje Caroline a vypadá přitom trochu zmateně. „To je skvělé!" Ach, bože. Nezvládám to. Všichni vědí, že právě takhle se nechávají nachytat kriminálníci. Zaplétají se do vysvětlování těch nejmenších podrobností, až se do nich zamotají úplně. Tak dobrá. Už žádné bláboly. Namísto toho důsledně jednoslovné odpovědi. „Ahoj," zdraví mě Artemis, když usedám ke stolu. „Ahoj," odpovídám a přemáhám se, abych ještě něco nedodala. Třeba to, jakou pizzu jsme si s Lissy objednaly, když už mám v duchu připravenou celou přednášku o tom, jak nám místo pizzy se zeleným pepřem, kterou jsme si objednaly, přinesli omylem pizzu s feferonkami, ha ha ha, to je ale legrační omyl, co?
Mám dnes dopoledne zakládat nějaké dokumenty, ale místo toho zjišťuju, že vytahuju list papíru a začínám vypisovat seznam míst, kam bych večer mohla Jacka vzít. 1. Hostinec. Ne. Moc velká nuda.
2. Kino. Ne. Pořád jen sedět, bez možnosti pořádně si promluvit. 3. Bruslení. Nemám ponětí, proč jsem to vůbec napsala, protože neumím bruslit. Ledaže bych ho pozvala na nějakou lední revuii 4. Bože můj, už mi došly nápady. A to, co jsem vymyslela, nestojí za nic.; Nepřítomným pohledem civím na list papíru a přitom mlhavě vnímám rozhovor, který mi doléhá k uším. „... opravdu pracuje na nějakém tajném projektu, nebo jsou to jen drby?" „... firmu zřejmě jiným směrem, ale nikdo pořádně neví, co terč člověk..." „... je ten Sven homosexuál? Chci říct, jakou funkci vlastně zastává?" „Žije s Jackem, ne?" vkládá se do hovoru Amy, která sice pracuje v ekonomickém úseku, ale vzhledem k tomu, že je zamilovaná do Nicka, využívá každé záminky, aby mohla zaskočit k nám do kanceláře. „Je to Jackův milenec." „Cože?" vyhrknu, narovnám se na židli a zakousnu se do konce tužky. Naštěstí jsou všichni ponořeni do debaty, takže si ničeho nevšimnou. Jack a homosexuál? Jack a homosexuál? Tak proto mě nepolíbil na rozloučenou. Chce mě jenom za kamarádku. Představí mě Svenovi a já budu muset předstírat, že to samozřejmě beru, že jsem to celou dobu věděla „Jack Harper je gay?" vydechne Caroline ohromeně. „Prostě jsem k tomu dospěla," odpoví Amy s pokrčením ramen. „Vždyť vypadá jako gay, nemyslíš?" „Ani ne," říká Caroline s nakrčeným obočím. „Na to není dost vypulírovaný."
„Podle mě jako gay nevypadá!" říkám a snažím se, aby to znělo nenucené, jako poznámka člověka, kterého to nijak zvlášť nezajímá. „Není gay," prohlásí Artemis rázně. „V Newsweeku jsem o něm před časem četla článek. Psali tam, že chodil s prezidentkou softwarové firmy Origin. A před ní s nějakou supermodelkou." Cítím obrovskou úlevu. Věděla jsem, že není gay. Samozřejmě že jsem to věděla. Upřímně řečeno, mají tihle lidé na práci něco lepšího než spřádat nesmyslné teorie o lidech, které vůbec neznají? „Takže, chodí teď Jack s někým?" „Kdo ví?" „Je strašně sexy, nemyslíte?" prohlašuje s významným úsměvem Caroline. „Klidně bych si dala říct." „Jo, to určitě," říká Nick. „A možná by ti ani nevadilo to jeho soukromé letadlo." „Od té doby, co umřel Pete Laidler, už zřejmě žádnou známost neměl," pokračuje Artemis odměřeně. „Takže pochybuju, že bys měla nějakou naději." „Smůla, Caroline," směje se Nick. Když to všechno slyším, cítím se nesvá. Možná bych měla odejít z místnosti a počkat venku, dokud s těmi řečmi neskončí. Jenomže to bych zase na sebe upozornila. Jenom na kratičký okamžik si představím, jak by se asi zatvářili, kdybych teď vstala a prohlásila: „Včera večer jsem měla s Jackem Harperem rande." Civěli by na mě jako vyjevení, někdo by lapal po dechu a... Oh, co si to namlouvám? Vždyť by mi nevěřili ani slovo. Obvinili by mě, že trpím utkvělou představou. „Ahoj, Connore," slyším Caroline a její hlas mě vytrhne z myšlenek. Connor? Vyděšeně sebou trhnu. A úplně bez varování jde k mému stolu, ublížený výraz na tváři. Co tady dělá? Dozvěděl se snad o mně a o Jackovi? Srdce mi začíná bušit jako zvon. Nervózním pohybem si odhodím vlasy z čela. Od té doby, co jsme se rozešli, jsem ho už
v budově několikrát zahlédla, ale teď se s ním poprvé setkávám tváří v tvář. „Ahoj," pozdraví mě. „Ahoj," odpovím nejisté a pak se rozhostí ticho. Vtom si uvědomím, že mi na stole leží list papíru s nedokončeným seznamem mých nápadů. Pokud možno nenápadně se pro něj natáhnu, zmačkám ho a lhostejně hodím do koše. Jack Harper a problém jeho případné homosexuality je zapomenut. Vím, že celá kancelář teď sleduje jen mě s Connorem, přestože předstírají, že dělají něco úplně jiného. Připadám si, jako bychom všichni hráli v kýčovitém nekonečném televizním seriálu nebo něčem podobném. A je mi jasné, jakou roli v něm ztělesňuju já. Bezcitnou mrchu, která bezdůvodně odmrštila svého krásného a pozorného partnera. Bože můj. Jde o to, že mám výčitky svědomí. Skutečně. Vždycky když vidím Connora, nebo když si na něj dokonce jenom vzpomenu, sevře se mi srdce. Ale musí se takhle tvářit? Jako by svým pohledem všem oznamoval: Smrtelně jsi mě urazila, ale já jsem takový dobrák, že ti odpouštím. Cítím, jak mé výčitky svědomí ustupují do pozadí a na jejich místo nastupuje zlost. „Přišel jsem ti jenom říct," ozve se Connor konečně, „že jsem nás na ten Rodinný den zapsal do seznamu služeb u stánku. Tehdy jsem samozřejmě nevěděl, že se -" Zarazí se a zatváří se ještě ublíženěji než předtím. „No nic. Ale nebude mi vadit, když u toho zůstane. Pokud proti tomu něco nemáš ty." Přece mu neřeknu, že vedle něj nevydržím stát půl hodiny. „Nemám," odpovídám mu. „Fajn." „Fajn." Znovu ticho. „Mimochodem, našla jsem doma tvou modrou košili," přerušuju mlčení a krčím rameny. „Přinesu ti ji."
„Díky. Taky jsem objevil pár tvých věcí..." „Hele," skočí nám do řeči Nick. Blíží se k nám s potutelným úsměvem, oči mu svítí a je zřejmé, že má něco nekalého za lubem. „Včera večer jsem tě s někým viděl." Srdce se mi hrůzou sevře a rozbuší se jako zvon. Sakra! Sakra. No nic. Nic se neděje. Nedívá se na mě. Očima probodává Connora. S kým Connora viděl? „To byla jen kamarádka," odpoví Connor upjatě. „Víš to určitě?" dotírá Nick. „Musela to být hodně dobrá kamarádka." „Sklapni, Nicku," usadí ho Connor dotčeně. „Je příliš brzy na nějaké úvahy... o někom jiném. Viď, Emmo?" „No... ano." Několikrát polknu naprázdno. „Samozřejmě. Jistě." No, nevadí. S Connorem si starosti dělat nebudu. Teď musím myslet na důležité rande, které mě dnes čeká. A díky bohu, že mě nakonec napadlo bezvadné místo. Vlastně se divím, že jsem na to nepřišla hned! Má to jen jeden drobný háček - ale ten snadno vyřeším. Nakonec mi ale trvá půl hodiny, než Lissy přesvědčím, že když ji nabádali, aby klíč v žádném případě nepůjčovala nikomu jinému, ve skutečnosti to vůbec nemysleli vážně. Nakonec tedy sahá do kabelky a s ustaraným výrazem mi podává klíč. „Neztrať ho!" „Neztratím! Díky, Liss," řeknu a obejmu ji. „Spolehni se, že až se taky stanu členkou nějakého exkluzivního klubu, udělám pro tebe totéž." „Heslo si pamatuješ, viď?" „Ano, Alexander." „Kam jdeš?" zajímá se Jemima, která právě vchází ke mně do pokoje, vyšňořená na nějakou schůzku. Přeletí mě kritickým pohledem. „Hezký živůtek. Odkud ho máš?"
„Oxfam. Vlastně Whistles." Rozhodla jsem se, že dnes večer se ani nepokusím půjčit si něco od Jemimy. Vezmu si vlastní oblečení, a pokud se Jackovi nebude líbit, bude se s tím muset smířit. „Chtěla jsem se jenom zeptat," pokračuje Jemima a oči se jí úží. „Nebyly jste vy dvě včera večer u mě v pokoji, že ne?" „Ne," říká Lissy nevinně. „Proč? Vypadalo to snad, jako kdybychom tam byly?" Jemima se venku zdržela do tří hodin do rána, a než se vrátila všechno bylo zase na místě. Izolepa i to ostatní. Opatrněji jsme si snad počínat nemohly. „Ne," připouští Jemima váhavě. „Všechno bylo na místě. Ale mám prostě takový divný pocit. Jako kdyby tam někdo byl." „Nechala jsi otevřené okno?" zajímá se Lissy. „Protože jsem nedávno četla článek o tom, jak zloději posílají vykrádat byty opice." „Opice?" Jemima kulí na Lissy oči. „Podle všeho jo. Ti zloději je speciálně cvičí." Jemima přejíždí ohromeným pohledem z Lissy na mě a já mám co dělat, abych zachovala chladnou tvář. „Mimochodem, možná tě bude zajímat, že s Jackem ses mýlila," říkám ve snaze obrátit list. Dnes večer s ním jdu zase na rande. „Vůbec to nebyla katastrofa!" Není už třeba dodávat, že jsme se příšerně pohádali, já se sebrala a utekla a on se za mnou musel vydat do deště. Protože hlavní je to, že máme další schůzku. „Nemýlila jsem se," trvá na svém Jemima. „Jen počkej. Uvidíš, že to dopadne zatraceně špatně." Když se otočí k odchodu, ušklíbnu se jí za zády a začnu si líčit řasy. „Kolik je hodin?" ptám se zamračeně, protože jsem si právě zapadala řasenkou víčko. „Za deset minut osm," odpovídá Lissy. Jak se tam dostaneš?" „Taxíkem." Vtom zazní zvonek a obě se na sebe překvapeně podíváme. „Jde dřív. To je divné!"
„On by dřív nepřišel!" Běžíme do obývacího pokoje a Lissy se podívá z okna jako první. „Ach bože," vykřikne při pohledu na ulici pod námi. „To je Connor!" „Connor?" Zírám na ni v němé hrůze. „Connor je tady?" „Drží nějakou krabici. Mám ho pustit nahoru?" „Ne! Budeme předstírat, že nejsme doma!" „Na to je už pozdě," vysvětluje Lissy a kajícně protahuje obličej. „Viděl mě." Znovu zazní zvonek. Vrháme na sebe bezmocné pohledy. „Fajn," vzdychnu nakonec. Jdu tam." Sakra sakra sakra... Seběhnu dolů a udýchaně otevřu dveře. Na schodech stojí Connor a na tváři má nasazený stejný mučednický výraz jako předtím v kanceláři. „Ahoj," zdraví mě. „Tady jsou ty věci, o kterých jsem ti říkal. Myslel jsem, že je možná budeš potřebovat." „Hm, děkuju," vyhrknu, vytrhnu mu z rukou krabici, ve které je zřejmě jeden šampon L‘Oréal a nějaký svetr, který jsem v životě neviděla. „Ty tvoje věci jsem ještě nedala na stranu. Přinesu ti je do práce, stačí ti to?" Odložím krabici na schody a otočím se ke Connorovi zády, aby si náhodou nemyslel, že ho pozvu dovnitř. „No, hm, děkuju," koktám. Jsi hodný, že ses tu zastavil." „To je v pořádku," ujišťuje mě Connor a zhluboka vzdychá. „Emmo... napadlo mě, že bychom toho mohli využít a promluvit si. Třeba bychom si mohli dát skleničku, anebo dokonce večeři." „Sakryš," odpovím nenucené. „To by bylo moc fajn. Vážně. Ale upřímně řečeno, právě teď na to není nejvhodnější doba." „Někam jdeš?" ptá se zklamaně. „No, ano. S Lissy." Nenápadně mrknu na hodinky. Za šest minut osm. „Každopádně se pak někde sejdeme. Třeba někde poblíž kanceláře..." „Proč jsi tak nervózní?" ptá se Connor a pozorně si mě prohlíží. „Nejsem nervózní!" zaprotestuju a opřu se o zárubeň.
„Stalo se něco?" Podezíravě mhouří oči a dívá se mi za záda do chodby. „O co jde?" „Connore," chlácholivě ho beru za předloktí. „Nic se nestalo. Něco si namlouváš." Vtom se za mnou objeví Lissy. „Hej, Emmo, máš nahoře telefon, je to strašně důležité," volá na mě naléhavým tónem. „Měla bys hned jít nahoru... oh, ahoj, Connore!" Jenomže Lissy je bohužel nejhorší lhář na světě. „Snažíte se mě zbavit!" prohlásí Connor a vykulí oči nejdřív na Lissy a hned potom na mě. „Ne, nesnažíme!" uklidňuje ho Lissy, tváře červené. „Nech toho," prohlásí náhle Connor a při pohledu na mé oblečení se zarazí. „Počkej ještě chvilku. Ty... nejdeš náhodou... na schůzku?" Mozek mi pracuje na plné obrátky. Když to popřu, zřejmě se začneme hádat, a hned tak neodejde. Ale pokud to přiznám, možná že se sebere a uraženě odejde. „Máš pravdu," přikývnu. Jdu na rande." Zpočátku ze sebe není schopen vypravit jediné slovo. „Nemůžu tomu uvěřit," zavrtí hlavou po chvilce a k mému obrovskému překvapení se sveze na zahradní zídku. Podívám se na hodinky. Za tři minuty osm. Do pytle! „Connore..." „Říkala jsi mi, že nikoho nemáš! Tvrdila jsi to, Emmo!" „Tehdy jsem neměla! Ale... teď mám. A zřejmě pro mě za chvilku přijde... Connore, tohle vážně nemáš zapotřebí." Beru ho za ruku a snažím se ho nadzvednout, aleje těžký jako cent. „Connore, prosím tě. Nedělej to ještě těžší. Pro všechny." „Asi máš pravdu." Konečně vstává. „Už jdu." Kráčí k brance, záda poraženecky shrbená. Cítím výčitky svědomí, smíšené s naléhavou touhou, aby už zmizel. Potom se otočí a já zůstanu stát jako zkoprnělá. „Takže, kdo je to?"
„Je to... někdo, koho neznáš," vyhrknu a v duchu se kaju za tuhle lež. „Hele, zajdeme si spolu co nejdřív třeba na oběd a všechno to probereme. Slibuju." „Fajn," přitaká Connor a nasadí ještě bolestivější výraz než předtím. „Fajn. Chápu." Sleduju ho pohledem, jak za sebou zavírá branku a pak se plouží po ulici. Jdi dál, jdi dál... nezastavuj se... Jakmile konečně zmizí za rohem, na opačném konci ulice se objeví Jackovo auto. „Kristepane," vydechne Lissy a zírá na něj. „Lissy!" Nohy se mi podlamují. Svezu se na kamennou zídku. „Lissy, tohle nezvládnu." Celá se třesu. Potřebovala bych se něčeho napít. Vtom mi bleskne hlavou, že mám nalíčené jen jedno oko. Stříbřité auto zastavuje před domem a vystupuje z něj tentýž řidič v livreji jako minule. Otevírá dveře u sedadla pro spolujezdce a Jack vystupuje ven. „Nazdar!" vítá se se mnou, očividně překvapený, že mě vidí před domem. „Nejedu pozdě?" „Ne, jenom jsem... prostě jsem tady seděla. Víte, rozhlížela se kolem," odpovím a mávnu rukou na protější stranu ulice. Teprve teď poprvé vnímám, že tam nějaký břichatý mužský vyměňuje kolo u karavanu. „Vlastně ještě nejsem připravená. Nechcete zajít na chvilku nahoru?" „Jistě," usmívá se Jack. „Moc rád." „A pošlete pryč to auto," dodávám ještě. „Nečekala jsem, že přijedete tímhle vozem." „Nečekal jsem, že budete sedět před domem a vyhlížet mě," opáčí Jack rozmarně. „Tak dobrá, Danieli, dnes už vás nebudu potřebovat," pokyne řidiči. „Odteď jsem v rukou téhle mladé dámy." „Tohle je Lissy, moje spolubydlící," ujmu se představování, jakmile řidič zase usedne za volant. „Lissy, seznam se s Jackem." „Nazdar." Tisknou si pravici a Lissy se sebevědomě usmívá.
Cestou po schodech do bytu si najednou uvědomuju, že schodiště je strašně uzoučké, malba na stěnách zašlá a koberec je cítit po kysaném zelí. Jack zřejmě bydlí v obrovském luxusním sídle. Možná že má mramorové schodiště nebo tak něco. No a co? Všichni nemůžeme žít v mramoru. Stejně je to asi příšerné. Mramor je chladný a kluzký. A když se po , něm pořád chodí, snadno popraská „Emmo, jestli se chceš vypravit, zatím Jackovi něco naliju," nabízí se Lissy s úsměvem, kterým mi naznačuje: „Je fajn!" „Díky," odpovídám a pohledem ještě dodávám „Viď, že je?" Pak odběhnu do pokoje, vezmu do ruky řasenku a nalíčím si i druhé oko. O chvilku později se ozve zaťukání. „Dále," odpovídám a čekám, že se objeví Lissy. Ale dovnitř se natahuje Jackova ruka a podává mi sklenku sladkého sherry. „Ach, děkuju," usmívám se vděčně. „Tohle si vezmu ráda." „Nepůjdu dovnitř," říká Jack taktně mezi dveřmi. „Ne, to je v pořádku. Posaďte se!" Ukážu mu rukou na postel, ale jsou na ní naházené šaty. A na konferenčním stolku leží kupa časopisů. Sakra, mohla jsem tu aspoň trochu poklidit. „Postojím," říká Jack s nepatrným pousmáním. Napije se ze své sklenky, ve které má podle všeho whisky, a fascinovaně se rozhlíží po místnosti. „Takže tohle je váš pokoj. Váš svět." ! „Ano," přitakám a tváře mi zrůžoví. Vyšroubovávám lesk na rty. „Je tu trochu nepořádek -" „Máte to tady moc pěkné. Takové útulné." Vidím, jak přejíždí pohledem od bot vyrovnaných v rohu přes ozdobné rybky, připevněné k lustru, a zrcadlo, na kterém po straně visí různé náhrdelníky, až po sukni na ramínku, zavěšeném na dveřích skříně. „Výzkum rakoviny?" zeptá se nejisté, když spatří visačku. „Co to -?“ „To je obchod," vysvětluju trochu zdráhavě. „Obchod použitými zbožím."
„Aha," přikývne a taktně to už dál nerozvádí. „Hezký přehoz přes postel," dodává s úsměvem. „To je jenom recese," koktám. „Ten vzorek je myšlený ironicky." Bože, to je ostuda! Měla jsem ho vyměnit. Teď zase Jack nevěřícně studuje obsah otevřené zásuvky v komodě, přeplněné líčidly. „Kolik máte rtěnek?" „No , jen pár..." vypravím ze sebe a kvapně zásuvku zavřu. Možná že to nebyl moc dobrý nápad pozvat Jacka nahoru. Bere do ruky skleničku s vitaminy Perfectil a zkoumavě si ji prohlíží. Co je tak strašně zajímavého na vitaminech, říkám si v duchu. Teď zase jeho pozornost přitahuje háčkovaný pásek od Katie. „Co je tohle? Had?" „Pásek," odpovídám se zkřiveným obličejem, protože si právě nasazuju náušnici. „Já vím, je příšerný. Háčkování nesnáším." Kde mám druhou náušnici? Kde? Aha, tady je. Fajn. Co to Jack vyvádí? Otočím se a vidím, že kulí oči na můj cvičební plán, který jsem si sestavila letos v lednu potom, co jsem se celé Vánoce cpala bonbóny Quality Street. „Pondělí, sedm nula nula," čte nahlas. „Rychlý běh kolem bloku. Čtyřicet sedů - lehů. Polední přestávka: kurz jógy. Večer: cvičební program Pilates, šedesát sedů - lehů." Vydatně si lokne whisky. „Velice působivé. Tohle všechno stíháte?" „No," vypravím ze sebe po chvilce. „Popravdě řečeno, úplně všechno... no, tenkrát jsem měla velkou snahu... víte... No, na tom nezáleží." Bleskově se ještě postříkám parfémem a zavelím: „Jdeme!" Musím ho odsud co nejrychleji dostat, nebo zahlédne moje tampaxky a začne se mě vyptávat, na co to je. Myslím to smrtelně vážně! Proč se proboha o všechno tak dopodrobna zajímá?
Patnáct VYRÁŽÍME do vlahého večera. Připadám si, jako bych se vznášela, šťastná a plná očekávání. Je to naprosto jiný pocit než včera večer. Žádná auta, která mi nahánějí hrůzu, žádné nóbl restaurace. Všechno je mnohem prostší. Mnohem zábavnější. „Takže večer v Emmině režii," poznamená Jack, když se ocitneme na hlavní. „Přesně tak!" Zvednu ruku a zastavím taxi. Oznamuju řidiči jméno ulice v Clerkenwellu, ze které odbočuje ta uzounká ulička. „Taxík máme povolený, viďte," dobírá si mě Jack, když nasedáme. „Nemusíme čekat na autobus?" „To je zvláštní bonus," odpovím a naoko se zatvářím přísně. „Takže se jedeme někam najíst? Napít se? Zatančit si?" vyjmenovává Jack, jakmile se vůz rozjede. „Kdo si počká, ten se dočká!" usadím ho s úsměvem. „Prostě měj napadlo, že bychom si mohli užít bezstarostný, nenucený večer." „Mám dojem, že jsem to včera přeorganizoval," poznamená Jack po chvilce. „Ne, bylo to milé!" odpovídám chlácholivě. „Prostě se stává, že člověk nad něčím příliš přemýšlí. A občas je lepší dát věcem volný průběh a sledovat, co se z toho vyvine." „Máte pravdu," usmívá se Jack. „No, už se na ten volný průběh moc těším." Když svištíme po Upper Street, začínám mít pocit, že na sebe můžu být pyšná. Prostě se ukazuje, že jsem pravá Londýňanka. Jsem schopná zavést své hosty do míst, která leží mimo hlavní turistické trasy. Umím najít podniky, kam se běžně nechodí. Tím samozřejmé'
nechci říct, že ta Jackova restaurace nebyla úžasná. Ale nebude tohle ještě mnohem úžasnější? Tajný klub! A možná, kdo ví, tam dneska zavítá třeba i Madonna! Během zhruba dvaceti minut přijíždíme do Clerkenwellu. Trvám na svém a taxík zaplatím já. Pak Jacka vedu úzkou uličkou. „Moc zajímavé," poznamenává Jack a rozhlíží se kolem dokola. „Takže kam vlastně jdeme?" Jen počkejte," odpovídám tajuplně. Když dojdeme ke dveřím, stisknu tlačítko zvonku a s lehkým mrazením po těle vytáhnu z kapsy Lissyin klíč. Udělá to na něj obrovský dojem! Tohle ho naprosto ohromí! „Haló?" slyším hlas z domácího telefonu. „Haló," ozvu se nenucené. „Ráda bych mluvila s Alexandrem." „S kým?" ptá se hlas. „S Alexandrem," opakuju a významně se na Jacka usměju. Samozřejmě že si to musí pro jistotu dvakrát ověřit. „Tady žádný Alexandr nebydlí." „Nechápete mě. A-le-xan-der," opakuju znova po slabikách. „Tady žádný Alexander nebydlí." Možná jsem zazvonila u špatného vchodu, napadá mě. Pamatuju si, že to byl tenhle dům - ale dost dobře je možné, že jsem si ho spletla s tím vedlejším, s bílým prolamovaným sklem ve dveřích. Ano. Vlastně mi připadá povědomý. „Jen drobný zádrhel," usmívám se na Jacka a mačkám další tlačítko zvonku. Nic se neozývá, a tak chvíli čekám, ale potom zazvoním znovu a pak zase a zase. Bez výsledku. Takže to nemůže být ani tenhle. Do pytle! Jsem idiot. Proč jsem si tu adresu nezapsala? Byla jsem si naprosto jistá, že si to pamatuju. „Nějaký problém?" ptá se Jack „Ne!" vyhrknu okamžitě a přívětivě se na něj usměju. Jen se snažím přesně si vzpomenout..." Rozhlédnu se na obě strany ulice a bráním se návalu paniky. Který dům to byl? Mám snad zvonit u všech dveří v celé ulici?
Popojdu o několik kroků ve snaze osvěžit si paměť a o kus dál spatřím další uličku, která vede souběžně s touto a podobá se jí jako vejce vejci. Zastavím se, zkoprnělá hrůzou. Došli jsme vůbec do správné ulice? Udělám pár kroků a nahlédnu do té vedlejší. Vypadá dočista stejně. Řady nevýrazných dveří a nic neříkajících oken. Srdce mi buší a nabírá na rychlosti. Co si počnu? Nemůžu přece zvonit u všech dveří ve všech zatracených uličkách v "celém okolí. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že se mi může něco takového přihodit. Nikdy. Nikdy bych si nepomyslela Tak dobrá. Jsem hlupačka. Zavolám Lissy. Ta mi pomůže. Vytáhnu mobil, vytočím domácí číslo, ale telefon se okamžitě přepíná na záznamník. Ahoj, Lissy, to jsem já," hlásím se a dávám si záležet, aby to znělá i vesele a nenucené. „Stala se mi taková drobná nepříjemnost. Nemůžu si přesně vybavit, za kterými dveřmi ten klub sídlí. Vlastně... ani jak se jmenuje ta ulička. Takže jestli tohle uslyšíš, mohla bys mi zavolat? Díky!" Když zvednu oči, vidím, že mě Jack pozoruje. „Je všechno v pořádku?" „Jenom drobný problém," odpovím s úsměvem. „Tady někde je j utajený soukromý klub, ale nemůžu si vzpomenout, kde přesně." „Nic se neděje," utěšuje mě Jack. „Takové věci se stávají." Znovu se snažím dovolat na domácí pevnou linku, ale tentokrát je obsazeno. Rychle vytáčím číslo Lissyina mobilu, ale má ho vypnutý. Sakra. Sakra. Nemůžeme tady přece stát jen tak na ulici celý večer. „Emmo," říká Jack opatrně. „Nechtěla byste, abych objednal "
„Ne!" Vyskočím, jako kdyby se pode mnou uvolnila pružina. Jack nebude objednávat vůbec nic. Řekla jsem, že tenhle večer zorganizuju já, a svůj slib dodržím. „Ne, děkuju. Nic se neděje." Horečně uvažuju. „Změna plánu. Místo toho půjdeme k Antoniovi." „Mohl bych zavolat pro auto..." navrhuje Jack. „Žádné auto nepotřebujeme!" Odhodlaně rázuju k hlavní ulici a díky bohu vidím přijíždět osvětlený taxík. Zamávám na něj, otevřu Jackovi dveře a otočím se k řidiči. „Dobrý večer, restaurace Antonio's na Sanderstead Road v Claphamu, prosím." Hurá. Jsem dospělá a rozhodná a zachránila jsem situaci. „Kde to je?" ptá se Jack, když se taxík rozjíždí. „Je to trochu z ruky, na jihu Londýna. Ale je to tam moc pěkné. Chodívaly jsme tam s Lissy, když jsme bydlely ve Wandsworthu. Mají tam masivní velké stoly z borového dřeva a výbornou kuchyni a pohovky a všechno možné. A nikdy na člověka nedotírají." „Zní to skvěle," usmívá se Jack a já mu úsměv pyšně vracím. Takhle dlouho by to z Clerkenwellu do Claphamu trvat nemělo. Už jsme tam měli dávno být. Vždyť to není tak daleko! Asi po půl hodině jízdy se znovu nakláním k řidiči s otázkou: „Stalo se snad něco?" „Zácpa, moje milá." Odevzdaně pokrčí rameny. „Co se dá dělat?" Cožpak se tomu hustému provozu nemůžete vyhnout a zvolit nějakou objížďku, jako to dělají ostatní taxikáři, chce se mi na něj zakřičet. Místo toho se ho zdvořile zeptám: „Takže... za jak dlouho tam podle vás dojedeme?" „Kdoví?" Znovu se zabořím do sedadla a žaludek se mi svírá pocitem marnosti. Měli jsme jít radši někam přímo v Clerkenwellu. Nebo do Covent Garden. Jsem totální idiot...
„Emmo, netrapte se," utěšuje mě Jack. „Určitě si to skvěle užijeme, až tam dojedeme." „Doufám," odpovím a mdle se na něj usměju. Nedokážu jen tak nezávazně tlachat. Veškerou pozornost soustřeďuju na jízdu a hypnotizuju řidiče, aby přidal na rychlosti. Dívám se z okna a trochu ožívám, když podle dopravních tabulí zjistím, že jsme zase o kus blíž cíli. SW3... SW11... SW4! Konečně! Jsme v Claphamu! Skoro na místě... Do pytle. Další červená na křižovatce. Nedočkavě nadskakuju na sedadle, ale řidič si klidně sedí, jako by se nechumelilo. Fajn, zelená! Jeď! Tak už jeď! Ale plazí se dál svým lenivým tempem, jako kdybychom měli na cestu celý den... něco si bručí... a teď dokonce dává přednost jinému řidiči. Co to provádí? No nic. Uklidni se, Emmo. Tohle je ta ulice. Už jsme skoro na místě. „Tak, a jsme tady!" oznamuju Jackovi a snažím se, aby to znělo bez starostně. „Moc mě mrzí, že to trvalo tak dlouho," dodávám. „Nic se neděje," uklidňuje mě Jack. „Vypadá to tu nádherně!" Platím řidiči jízdné a mám radost, že jsem se rozhodla právě pro tohle místo. Známou zelenou fasádu osvětlují rozzářená světla, kolem markýz se vznášejí barevné nafukovací balónky a z otevřených dveří se line ven hudba a smích. Dokonce slyším, jak někdo uvnitř zpívá. „Tenhle ruch je tady úplně normální," usmívám se a mířím ke vchodu. Uvnitř už vidím Antonia. „Zdravím vás, Antonio," zahalekám na něj, jakmile otevřu dveře. „Emmo!" zvolá Antonio, který stojí hned za dveřmi, s lahví vína v ruce. Tváře mu hoří a usmívá se ještě víc než obvykle. „Belissima!" Políbí mě na obě tváře a já cítím, jak ze mě vyprchává napětí. Byl to dobrý nápad vydat se sem. Znám majitele. Určitě se tu o nás skvěle postarají. „Tohle je Jack," představujui Antoniovi svého společníka.
„Jacku, moc rád vás poznávám!" Antonio políbí na obě tváře i Jacka a zakření se. „Takže bychom mohli dostat stůl pro dva?" „Oh..." Antonio si nasadí lítostivý výraz. „Zlatíčko, máme zavřeno!" „Cože?" Nechápavě na něj třeštím oči. „Ale... vždyť nemáte zavřeno. Sedí tady lidi!" Rozhlížím se po rozesmátých tvářích. „To je soukromá oslava!" odpovídá a zvedá sklenku, aby pozdravil kohosi na druhé straně místnosti; volá na něj něco v italštině. „Svatební hostina mého synovce. Znáte ho? Guido. Před pár lety tu obsluhoval." „Já... nejsem si jistá." „Na právech se seznámil se skvělým děvčetem. Teď už dostudoval. Až budete potřebovat nějakou právnickou radu..." „Děkuju. Takže... blahopřeju." „Doufám, že se všichni dobře bavíte," vloží se do hovoru Jack a sevře mi paži v nadloktí. „Nevadí, Emmo, tohle jste vědět nemohla." „Zlatíčko, moc mě to mrzí," omlouvá se Antonio, když vidí mé zklamání. „Někdy jindy, posadím vás k nejlepšímu stolu, jaký tu máme. Zavolejte předem, dejte mi vědět..." „Zavolám," slibuju a snažím se vyloudit úsměv. „Děkuju, Antonio." Nemůžu se Jackovi podívat do očí. Celou tu dálku do zatraceného Claphamu jsem ho táhla jen kvůli tomuhle. Musím to nějak napravit. Okamžitě. „No, tak půjdeme do hostince," navrhuju, když se zase ocitáme na chodníku. „Chci říct, nevadilo by vám, kdybychom prostě jen tak poseděli u skleničky něčeho dobrého?" „To zní skvěle," odpovídá mi Jack přívětivě a spěchá za mnou po ulici k domu s nápisem U Koňské hlavy. Otevírám dveře. Nikdy jsem v tomhle podniku nebyla, ale určitě musí být No, asi ne.
Je to určitě ta nejúděsnější hospoda, jakou jsem kdy viděla. Prošlapaný koberec, žádná hudba a žádné známky života, kromě jediného pupkatého chlapa. Tady s Jackem trávit rande nemůžu. Prostě to nejde. „Dobrá," vzdychnu a dveře zase přibouchnu. „Takže musíme vymyslet něco jiného." Zaletím pohledem na oba konce ulice, ale kromě restaurace u Antonia je všude zavřeno. Svítí se jen v několika ubohých bufetech nabízejících jídlo přes ulici a v jedné firmě, která zajišťuje taxíky na objednávku. „No, tak si zase zastavíme taxík a vrátíme se do centra!" navrhuju a nutím se k rozjařenému tónu. „Nepotrvá to dlouho." Za celé tři minuty kolem nás neprojede jediné taxi. Vlastně nejen taxi. Vůbec žádné auto. „No, tohle je ryze obytná čtvrť. Antonio je vlastně taková výjimka." Navenek zůstávám klidná. Ale uvnitř beznadějně propadám panice. Co si počneme? Měli bychom se vydat pěšky na hlavní? Ale Clapham High Street je zatraceně daleko. Mrknu se na hodinky a vidím, že je čtvrt na deset. Víc než hodinu jsme se jenom všelijak potloukali a ani jsme se ještě ničeho nenapili. Je to moje vina. Nedokážu zorganizovat ani obyčejný večer, aniž by skončil katastrofou. Najednou se mi do očí derou slzy. Nejradši bych se vrhla na chodci nik, schovala si hlavu do dlaní a vybrečela se. „A co takhle pizza?" navrhuje Jack a já zvedám s novou nadějí hlavu. „Proč? Vy tady vidíte nějakou pizzerii..." „Támhle určitě prodávají pizzu přes ulici," vysvětlí mi a pohodí hlavou k jednomu z těch ošuntělých obchůdků. A támhle je lavička,“ Ukazuje na protější stranu ulice s oploceným parčíkem a dřevěnou lavičkou pod stromem. „Vy jděte pro pizzu," usmívá se, „a já zatím ohlídám tu lavičku." Nikdy v životě mi nebylo tak hanba. Nikdy.
Jack Harper mě pozve do té neúžasnější, nejluxusnější restaurace na světě. A já ho za to pozvu na lavičku v claphamském parku. „Tady máte tu pizzu," oznamuju, když k němu dorazím s horkými krabicemi. „Vzala jsem šunkovou, s houbami a s feferonkami." Nechce se mi věřit, že tohle bude naše večeře. Chci říct, že to vlastně ani není dobrá pizza. Není to ta pravá, lahůdková, třeba s pečenými artyčoky. Jenom chabě ochucená laciná těstová placka s nevábným spečeným sýrem na povrchu. „Výborná," usmívá se Jack. Ukousne si pořádný kus a potom sáhne do náprsní kapsy. „Tohle měl být původně dárek, který jsem vám chtěl dát na cestu domů, ale když tady tak sedíme..." Sleduju ho s vykulenýma očima, jak vytahuje plochý nerezový šejkr a dva kalíšky ze stejného materiálu. Odšroubovává uzávěr a k mému překvapení nalévá do kalíšků růžovou průhlednou tekutinu. Je to... „To se mi snad jenom zdá!" Zírám na něj s vytřeštěnýma očima. „No tak, vezměte si. Přece jsem nemohl připustit, aby vám po celý zbytek života vrtalo v hlavě, jak chutná ten růžový koktejl, ne?" Podává mi kalíšek a svůj zvedá vzhůru, aby si se mnou připil. „Na zdraví, ať vám slouží!" „Na zdraví." Zprvu si jen trochu líznu... ach, můj bože, to je ale dobrota. Výrazná sladká chuť, trocha vodky. „Chutná?" „Moc," vydechnu a dopřeju si další doušek. Je ke mně tak pozorný! Předstírá, že je v pohodě. Ale co si myslí doopravdy? Musí mnou pohrdat. Určitě mě má za totální, nebetyčnou krávu. „Emmo, je vám dobře?" „Ani ne," odpovídám zkroušeně. „Jacku, je mi to strašně líto. Myslím to vážně. Skutečně jsem to všechno měla naplánované.
Měli jsme jít do utajovaného klubu, kam chodí všelijaké celebrity, a měli jsme si to spolu krásně užít a..." „Emmo!" Jack odkládá koktejl vedle sebe a dívá se mi do očí. „Chtěl jsem dnešní večer strávit s vámi. A přesně tohle přání se mi teď plní." „Ano, ale -" „A právě tohle přání se mi teď plní," opakuje neústupně. Pomalu se ke mně naklání a srdce mi začíná bušit jako o závod. Bože můj. Bože můj. Ted mě políbí. Teď mě -„Och! Och! Och!" V panické hrůze vyskakuju z lavičky. Po noze mi peláší pavouk. Obrovský černý pavouk. „Sundejte mi ho!" křičím hystericky. „Sundejte mi ho!" Jack ho jedním rázným mávnutím smete do trávy a já s tlukoucím srdcem zase dosednu na lavičku. Jenomže předchozí kouzlo je samozřejmě pryč. Výborně. Je to prostě skvělé. Jack se mě chystá políbit, a já začnu ječet hrůzou. Dneska večer mi zkrátka všechno vychází naprosto dokonale. Proč jsem tak vyváděla? V duchu zuřím. Proč jsem tak vřískala? Mohla jsem zatnout zuby. Ne doslova zatnout zuby, samozřejmě. Ale měla jsem prostě zůstat v klidu. Vlastně jsem měla být v takovém vytržení, že jsem si žádného pavouka vůbec neměla všimnout. „Vy se zřejmě pavouků nebojíte," říkám Jackovi s provinilým úsměvem. „Mám dojem, že se nebojíte vůbec ničeho." Jack se na mě usmívá, jako by se nechumelilo. „Tak bojíte se něčeho?" naléhám na něj. „Správný chlap se nebojí," odpoví rozmarně. Nestačí, že mám zlost sama na sebe. Teď se k tomu připojuje mírné rozladění z Jacka. Nedá se totiž říct, že by byl mistrem světa ve sdílnosti, pokud jde o jeho osobu. „Tak kde jste přišel k téhle jizvě?" ptám se a ukazuju na rýhu, které jsem si všimla na jeho zápěstí. „To by bylo dlouhé a nudné vyprávění." Usmívá se. „Vůbec by vás nezajímalo."
Ale zajímalo! Ráda bych to slyšela, říkám si v duchu. Ale jenom se usměju a znovu si dopřeju doušek koktejlu. Jack se dívá nepřítomně do dálky, jako bych ani vedle něj neseděla. Zapomněl, že mě chtěl políbit? Měla bych ho políbit já? Ne. Ne. „Pete pavouky zbožňoval," přeruší náhle mlčení. „Choval je jako domácí mazlíčky. Ty obrovské, chlupaté. A taky hady." „Vážně?" Protáhnu obličej. „Blázen. Byl to zatracený blázen." Zprudka vydechne. „Vám... se po něm pořád stýská," poznamenám váhavě. „Ano. Pořád se mi po něm stýská." Znovu se odmlčí. V dálce slyším halekat skupinku lidí vycházejících z Antoniovy restaurace. Pokřikují na sebe něco italsky. „Měl rodinu?" ptám se opatrně, ale Jack v tu chvíli nasadí kamenný výraz. „No, tak trochu. Pár blízkých." „Vídáte se s nimi?" „Občas." Zprudka vydechne a potom se ke mně obrátí a usměje se. „Máte na bradě kečup." Když se ke mně přiblíží, aby ho setřel, setkáme se pohledem. Pomalu se ke mně naklání. Ach, proboha. Teď to přijde, teď už určitě. To je… „Jacku." Oba zalapáme po dechu a já upustím kalíšek s koktejlem na zem. Otočím se a nevěřím svým očím. U kovové branky do parčíku stojí Sven. Co tu ten zatracený člověk pohledává? „Skvělé načasování," zamumlá Jack. „Ahoj, Svene." „Ale... co tu dělá?" Nechápavě na Jacka zírám. „Jak věděl, že jsme tady?" „Telefonoval mi, když jste odešla pro pizzu." Jack vzdychne a podrbe se na tváři. „Nevěděl jsem, že sem dorazí tak rychle. Emmo... něco se přihodilo. Potřebuju si s ním krátce promluvit. Slibuju vám, že to nepotrvá dlouho. Ano?" „Ano," odpovím s lehkým pokrčením ramen. Koneckonců, co bych asi tak mohla namítnout? Ale uvnitř mě zaplavuje vlna obrovského zklamání hraničícího se zlostí. Snažím se zachovat
klid a sahám po šejkru s koktejlem, nalévám si zbytek růžové tekutiny a pořádně se napiju. Jack se Svenem stojí u branky a tiše, ale živě spolu debatují. Znovu se napiju koktejlu a nenápadně se posunu na lavičce o kus dál, abych je lépe slyšela. „... co se dá přesunout odsud..." „... plán B... zpátky do Glasgow..." „... naléhavé..." Zvednu hlavu a setkám se se Svenovýma očima. Bleskurychle uhnu pohledem a předstírám, že se dívám do země. Oba muži ještě víc ztiší hlas a já už neslyším ani slovo. Potom se Jack od Svena odtrhne a vrací se ke mně. „Emmo, vážně mě to strašně mrzí. Ale budu muset odjet." „Odjet?" Nechápavě na něj zírám. „Co? Teď?" „Musím na pár dní odjet. Je mi to moc líto." Usedá vedle mě na lavičku. „Ale je to strašně důležité." „Oh, oh, chápu." „Sven už sem poslal auto, aby vás odvezlo domů." Výborně, pomyslím si a uvnitř ve mně všechno vře. Vřelé díky, Svene. „To je od něj... pozorné," vykoktám ze sebe a špičkou kreslím do prašné cestičky všelijaké klikyháky. „Emmo, vážně musím odjet," opakuje Jack, když vidí, jak se tvářím. Ale uvidíme se, hned jak se vrátím, ano? Na podnikovém Rodinném dni. A začneme... všechno znovu od toho dne." „Dobrá." Pokouším se o úsměv. „To bude skvělé." „Ten dnešní večer se mi moc líbil." „Mně taky," odpovídám s očima sklopenýma k lavičce. „Vážně se mi to moc líbilo." „Zase si to zopakujeme." Něžně mě bere za bradu a zvedá mi dokud se mu nepodívám přímo do očí. „Slibuju, Emmo." Naklání se kupředu a tentokrát už ani jeden nezaváháme. Přitiskne mi rty, sladké a pevné, na ústa. Líbá mě. Jack Harper mě líbá na lavičce v parku.
Jeho ústa se dobývají do mých a na tváři cítím jeho rašící vous Objímá mě kolem ramen, tiskne mě k sobě a ve mně se tají dech. Rukou mu zajíždím pod sako, nahmatávám pod ním vypracované a nejraději bych mu roztrhla košili. Bože můj, chci to. Tohle mi ní stačí. Vtom se ode mě odtáhne a já si připadám, jako kdybych se probudila ze sna. „Emmo, musím jít." Ústa mám vlhká a dosud cítím na pokožce jeho doteky. Celá třesu. Takhle to nemůže skončit. Prostě nemůže. „Nechoď," slyším vlastní zastřený hlas. „Půl hodiny." Co mu to navrhuju? Že to uděláme pod keřem? Upřímně řečeno, ano. Je mi úplně jedno kde. Ještě nikdy v život! jsem po žádném muži tak zoufale netoužila. „Nechci odejít." Upírá na mě tmavé oči, které ve tmě vypadají skoro černé. Ale nedá se nic dělat." Bere mě za ruku a já se k ní přimykám ve snaze prodloužit jeho dotek co nejdéle. „Takže... hned potom... se uvidíme." „Už se nemůžu dočkat," vypravím ze sebe. „Já taky." „Jacku." Oba se zadíváme k brance. „Už jdu," zavolá na Svena Jack. Vstaneme a já diskrétně odvrátím oči od Jackových dolních partií. Mohla bych se svézt s nimi a – Ne. Ne. Zpátky. Tohle mě ani nenapadlo. Když vyjdeme na ulici, vidím, že u chodníku už čekají dvě stříbřitá auta. U jednoho stojí Sven a to druhé je zřejmě pro mě. Najednou mě zaplaví pocit, jako bych patřila do královské rodiny nebo do podobných společenských kruhů. Když mi řidič otevře dveře, Jack se mi jen letmo dotkne ruky. Ráda bych mu ji ještě naposledy stiskla, ale nějakým záhadným řízením osudu se mi podaří udržet city pod kontrolou. „Sbohem," zamumlá. „Sbohem," odpovídám mu stejně tiše. Potom nastoupím do auta, dveře se zavřou, ozve se luxusní cvaknutí a odjíždím pryč.
Šestnáct A ZAČNEME všechno znovu od toho dne. To by mohlo znamenat... Nebo by to mohlo znamenat... Bože můj. Vždycky když si na to pomyslím, začne se mi svírat žaludek. Nemůžu se soustředit na práci. Nedokážu myslet na nic jiného. Rodinný den je významná podniková událost, připomínám si neustále. Není to rande. Jde o ryze pracovní akci a zřejmě se nám tam nenaskytne ani jediná příležitost, abychom si mohli dovolit víc nezjety formálně se pozdravit, jak se sluší na zaměstnavatele a jeho podřízenou. Možná si potřeseme pravicí. Nic víc. Ale... člověk nikdy neví, co se může přihodit. A začneme všechno znovu od toho dne. Ach, bože. Ach, bože. V sobotu ráno vstanu zvlášť brzy, vydrbu si celé tělo, nanesu si do podpaždí antiperspirant, natřu se svým nejdražším tělovým krémem a nalakuju si nehty na nohou. Jenom proto, že člověk by měl být vždy čistý a upravený. Nic jiného i v tom není. Vyberu si krajkovou podprsenku a kalhotky ze stejného materiálu j a letní šaty s výstřihem, nejhezčí, jaké mám. Potom si s lehkými rozpaky strčím do kabelky pár kondomů. Prostě proto, že člověk by měl být na všechno připravený. Tohle ponaučení jsem si vštípila do hlavy jako jedenáctiletá členka skautského oddílu a řídím se jím dodnes. Já vím, tehdy nešlo o kondomy, ale o náhradní kapesníky a šitíčko, ale v zásadě je to totéž, ne? Podívám se do zrcadla, nanesu si na rty poslední vrstvu lesku a celá se postříkám parfémem Allure. Fajn. Připravená na sex. Vlastně na Jacka. Vlastně... Ach, proboha. Na cokoliv. Rodinný den se koná ve venkovské usedlosti zvané Panther House. Leží v Hertfordshire a pořádají se v ní nejrůznější školení,
konference a další události, na které mě ještě nikdy nikdo nepozval, takže to tam vůbec neznám. Jakmile vystoupím z taxíku, musím uznat, že je to ohromující místo. Starobylé rozlehlé panské sídlo se spoustou oken a sloupovím u vchodu. Zřejmě pochází... z nějakého staršího období. „Skvělá ukázka georgiánské architektury," ozývá se z hloučku lidí přecházejících přes štěrkem vysypanou příjezdovou cestu. Georgiánské. Přesně tohle jsem měla na mysli. Jdu za zvukem hudby a cesta mě vede kolem domu, za nímž se mi otevře pohled na rozlehlý trávník, kde je už slavnost v plném proudu. K zadní části domu jsou připevněné vlaječky a girlandy, po zelené travnaté ploše vidím rozeseté stany s občerstvením, na nevelkém pódiu vyhrává kapela a v obrovském nafukovacím hradu výskají děti. „Emmo!" Zvedám oči a vidím, že si ke mně razí cestu Cyril v kostýmu karetního žolíka, v červeno-žluté špičaté čepici. „Kde máte kostým?" „Kostým?!" Snažím se vypadat překvapeně. „Sakryš! No... Neuvědomila jsem si, že bych měla přijít v převleku." Což není pravda. Včera odpoledne, někdy kolem páté hodiny, nám všem Cyril rozeslal naléhavý e-mail: NEZAPOMEŇTE: VŠICHNI ZAMĚSTNANCI SPOLEČNOSTI PANTHER PŘIJDOU NA RODINNÝ DEN POVINNÉ V KOSTÝMU. Jenomže upřímně řečeno, jak bychom si měli pět minut před dvanáctou sehnat nějaké kostýmy? A nadto nemám v úmyslu se tady producírovat v nějaké příšerné nylonové maškarádě z obchodu, kde se podobné nesmysly na večírky prodávají. Navíc jsem se spoléhala na to, že teď už s tím stejně nepůjde nic udělat. „Promiňte," omlouvám se vlažně a rozhlížím se, jestli někde nezahlédnu Jacka. „Vždyť to nevadí..." „Jste všichni stejní. Napsal jsem vám vzkaz, bylo to v mailu..." Chytá mě za rameno, jako kdybych se mu pokoušela utéct. „No, tak si teď vyberete některý z těch, co tu máme navíc." „Cože?" Nechápavě na něj kulím oči. „Jak to, navíc?"
„Napadlo mě, že se něco podobného může stát," odpovídá Cyril s vítězoslavným úsměvem. „Takže jsem se na to předem připravil." Po celém těle mi začíná naskakovat husí kůže. Snad nechce říct Přece nechce říct „Máme toho spoustu, stačí si vybrat," pokračuje Cyril. Ne. V žádném případě. Musím utéct. Okamžitě. Táhne mě do stanu, kde hlídkují dvě ženy u stojanu... ach, můj bože... s těmi nejúděsnějšími kostýmy, jaké jsem kdy viděla. Ještě mnohem horšími, než jaké se prodávají v tom speciálním obchodě. Kde tohle sebral? „Ne," bráním se a propadám panice. „Víte... radši zůstanu tak, jak jsem." „Všichni musí mít na sobě nějaký kostým," trvá na svém neoblomný Cyril. „Bylo to v mailu!" „Ale... ale já už na sobě kostým mám!" Kvapně ukazuju na své šaty. „Zapomněla jsem vám to říct. Jsou to... letní šaty, jaké se nosily na zahradní slavnosti ve dvacátých letech, přímo z té doby..." „Emmo, tohle je zábavní akce," vyštěkne na mě Cyril. A k zábavě patří, že se tady zaměstnanci a jejich rodinní příslušníci setkávají v komických převlecích. Což mi připomíná - kde máte rodinu?" „No," nasazuju zkormoucený výraz, který jsem si trénovala celý týden. „Oni... nemohli přijet." Nemohli přijet, protože jsem jim o tom neřekla. „Ale řekla jste jim o tom, že ano?" Vrhá na mě podezíravý pohled. „Poslala jste jim pozvánku?" „Ano! Samozřejmě že jsem je pozvala," koktám se zkříženými prsty na rukou, abych tuhle vynucenou lež pověrčivě smazala. „Moc rádi by se sem bývali podívali." „Tak dobrá. Budete se muset zabavit s ostatními rodinami a zaměstnanci. Tak tady to máme. Sněhurka." Vrazí mi do ruky příšerné nylonové šaty s nabíranými rukávy.
„Nechci tu být za Sněhurku -" začínám protestovat, ale když vidím, jak Moiru z ekonomického navlékají do obrovského uváleného kostýmu gorily, přestanu klást odpor. „Tak dobře," přikývnu a sáhnu po šatech. „Tak tedy půjdu za Sněhurku." Je mi do breku. Mé krásné šaty leží v kalikové tašce, připravené na podvečer, kdy se do nich budu moct převléknout. A na sobě mám maškarádu, ve které vypadám jako šestileté pískle. Šestileté pískle, raněné slepotou a postrádající elementární vkus. Když pak vycházím ze stanu, hudba vyhrává břeskné um-papa--um-da-taa a z reproduktoru se ozývá čísi nakřáplý hlas. Rozhlížím se kolem sebe, mhouřím oči proti slunci a snažím se zjistit, kdo se skrývá za všemi možnými maskami. Vidím Paula, jak přechází po trávníku převlečený za piráta a za sebou vleče tři malé děti. „Strejdo! Strejdo!" ječí na něj jedno z nich. „Udělej ještě jednou ten strašidelný obličej!" „Já chci lízátko!" vříská další. „Strejdo, já chci lííízááátko!" „Nazdar, Paule," zdravím ho sklíčeně. „Tak co, užíváte si to?" „Ten člověk, co si tenhle Rodinný den vymyslel, by si zasloužil zastřelit," vzdychne naprosto vážným tónem. „Sakra, pusťte se mě, nechte tu nohu na pokoji," okřikuje jedno z dítek a všichni tři Paulovi svěřenci se rozeřvou smíchy. „Mami, mně se na záchod nechce," mumlá Artemis, oblečená jako mořská panna, když mě míjí v doprovodu postarší impozantní ženy v obrovském klobouku. Artemis, nemusíš být hned tak nedůtklivá," odpovídá žena nakvašeně. Je to zvláštní. Ve společnosti svých blízkých vypadají všichni úplně jinak. Díky bohu, že tu nejsou naši. Zajímalo by mě, kde je konec Jackovi. Možná je ještě v domě. Třeba bych měla „Emmo!" Zvednu hlavu a vidím, jak ke mně svižně míří Katie. Má na sobě prapodivný kostým, který má znázorňovat mrkev, a
drží se za ruku se starším šedovlasým pánem. Přirozeně předpokládám, že je to její otec. Což mi ale připadá divné, protože tvrdila, že přijde s „Emmo, tohle je Phillip!" představuje mi svého společníka a září nadšením. „Phillipe, seznam se s mou přítelkyní Emmou. To je ta, která nás vlastně dala dohromady!" „Co - cože -?" Ne. Nemůžu tomu uvěřit. Tak tohle je ten její nový přítel? Tohle je Phillip? Vždyť mu je nejmíň sedmdesát! S pocitem, že se mi to jednom zdá, mu tisknu pravici, suchou a potaženou tenoučkou kůží, úplně stejnou, jako má můj děda. Ovládnu se natolik, že s nimi ještě prohodím pár nezávazných slov, ale celou dobu se nemůžu úplně vzpamatovat. Nechápejte mě špatně, nejsem zastánce diskriminace starých lidí, jsem proti diskriminaci kohokoliv. Zastávám názor, že lidé jsou si rovni, bez ohledu na to, zda jsou černí nebo bílí, ženy nebo muži, mladí anebo Ale tohle je prostě stařec! Kmet! „Není roztomilý?" ptá se mě Katie pyšně, když se její přítel nabídne, že nám donese nějaké pití. Je tak pozorný! Nic mu není zatěžko. Ještě nikdy jsem s nikým takovým nechodila!" „Připadá mi to k nevíře," koktám přiškrceným hlasem. Jaký je vlastně mezi vámi věkový rozdíl?" „Nevím," odpoví Katie překvapeně. „Neptala jsem se ho. Proč?" Září jako sluníčko, je šťastná a zřejmě si nepřipouští sebemenší pochybnosti. Cožpak si neuvědomuje, jak je starý? „Jen tak!" odpovím a odkašlu si. „Takže... řekni mi... kde přesně ses s ním seznámila?" „Vždyť víš! To jsi tak zapomnětlivá?" peskuje mě žertem. „Navrhlas mi, abych si zašla na oběd někam jinam, pamatuješ? No a tak jsem objevila ten zvláštní podnik, úplně zastrčený v jedné úzké uličce. Mimochodem, vřele ti ho doporučuju." „Co... je to? Restaurace? Kavárna?"
„Ne tak docela," odpovídá Katie zamyšleně. „Nikde jsem nic podobného neviděla. Vejdeš tam a dostaneš podnos, na který si nabereš jídlo, a to si potom sníš u stolu. A stojí to jen dvě libry! A potom následuje volná zábava! Někdy se tam hraje bingo nebo karty... a někdy se všichni shromáždí kolem klavíru. Jednou tam dokonce pořádali odpolední taneční zábavu! Spřátelila jsem se tam se spoustou lidí!" Chvíli na ni jen zírám, neschopná slova. „Katie," vypravím ze sebe nakonec. „Ten podnik... není to náhodou - denní centrum pro důchodce?" „Oh!" vzdychne ohromeně. „No..." „Zamysli se nad tím. Ti lidé, co tam chodí, jsou všichni... starší?" „Sakryš," zamumlá a zadumaně svraští obočí. „Když to teď říkáš, musím uznat, že jsou dost... zralí. Ale když mám být upřímná... měla by ses tam přijít podívat." Tvář sejí rozzáří. „Strašně se tam nasmějeme!" „Ty tam pořád chodíš?" Civím na ni s vykulenýma očima. „Každý den," odpoví překvapeně. „Jsem v jejich výboru." „Zdravím vás, tak už jsem zpátky!" září Phillip a znovu se k nám připojuje se třemi sklenkami pálenky Pimm's. Rozzářeně se na Katie usměje, políbí ji na tvář a ona mu odpoví stejně nadšeným pohledem. Najednou cítím, jak mě zaplavuje dojetí. Jistě, je to zvláštní. Ale zdá se, že spolu skutečně tvoří kouzelný pár. „Ten člověk u stánku vypadá dost zničeně, chudák," říká Phillip, když si vychutnávám první doušek a slastně při tom přivírám oči. Hmm. Neznám nic příjemnějšího než dát si za horkého letního dne pořádně vychlazený drink Moment. Vytřeštím oči. Pimm's. Sakra. Slíbila jsem přece Connorovi, že s ním budu držet službu právě u tohohle stánku. Mrknu na hodinky a uvědomím si, že mám už deset minut zpoždění. Ach, zatraceně. Není divu, že je z toho zničený.
Překotně se s Katie a Phillipem rozloučím a spěchám, co mi síly stačí, ke stánku usazenému až v rohu zahrady. Vidím Connora za pultíkem, jak se sám potýká s dlouhou frontou. Má na sobě kostým Jindřicha Vin. s nabíranými rukávy a krátkými kalhotami a na tváři má přilepený falešný rezatý plnovous. V tom vedru se v tomhle oblečení musí doslova smažit. „Promiň," zamumlám na omluvu. „Musela jsem se převléct do kostýmu. Co mám dělat?" „Rozlévej drink do skleniček," odpoví Connor stroze. Jedna stojí libru padesát. Myslíš, že to zvládneš?" Ano," ujišťuju ho. „Samozřejmě že to zvládnu!" Několik následujících minut máme oba plné ruce práce s nápoji, takže bychom spolu stejně neměli čas promluvit. Jenomže po chvíli se fronta rozptýlí a my zůstáváme sami. Connor o mě ani nezavadí pohledem a jenom zuřivě cinká skleničkami, takže mám strach, že některou z nich rozbije. Proč má tak mizernou náladu? „Connore, podívej, to zpoždění mě strašně mrzí." „Nic se neděje," odpovídá škrobeně a přitom seká svazek máty s takovým nasazením, jako by se ho snažil zavraždit. „Takže sis to tehdy večer pěkně užila?" A jsme doma. „Ano, díky," přisvědčím po chvilce. „S tím tvým novým záhadným přítelem." „Ano," přikyvuju znovu a přitom přejíždím očima po okolí, jestli náhodou někde neuvidím Jacka. „Je to někdo z práce, viď?" vyhrkne najednou Connor a já cítím, jak se mi začíná svírat žaludek. „Proč myslíš?" ptám se ho nenucené. „Proč mi tedy nechceš říct, kdo to je?" „Tak to není! Jenom... Podívej, Connore... nemůžeš prostě trochu respektovat moje soukromí?" „Podle mě mám právo vědět, kvůli komu ses se mnou rozešla." Měří si mě káravým pohledem.
„Ne, nemáš!" odseknu mu, ale pak si uvědomím, že to vyznělo dost příkře. Jenom mám dojem, že nemá smysl o tom mluvit." „Jen počkej, já na to přijdu." Odhodlaně vysune bradu. A nepotrvá mi to dlouho." „Connore, prosím tě. Vážně si myslím -" „Emmo, nejsem idiot," odpoví a střelí po mně výmluvným pohledem. „Znám tě mnohem lip, než si myslíš." Na okamžik znejistím. Možná že jsem tentokrát Connora podcenila. Třeba mě skutečně zná. Proboha. Co mám dělat? Co když si to domyslí?" Začínám krájet citron a přitom neustále zalétám pohledem k návštěvníkům. Tak kde je tomu Jackovi konec? „Už to mám!" vykřikne Connor vítězoslavně. Je to Paul, viď?" „Cože?" Třeštím oči, lapám po dechu a chce se mi smát. „Ne, Paul to není! Pro všechno na světě, proč si myslíš, že by to mohl být Paul?" „Pořád se na něj díváš!" odpoví a mávne rukou k místu, kde kousek od nás stojí Paul a rozladěně do sebe obrací pivo z lahve. „Každé dvě minuty!" „Nedívám se na něj," ujišťuju ho kvapně. „Jenom... sleduju... atmosféru." „Tak proč pořád postává právě tady?" „Nepostává! Connore, věř mi, s Paulem nic nemám." „Myslíš si, že jsem hlupák, viď?" odsekne Connor zlostně. „Nemyslím. Jenom... se podle mě naprosto zbytečně namáháš. Nikdy se nedozvíš -" „Je to Nick?" Přivírá oči. „Odjakživa to mezi vámi jiskřilo." „Ne!" zvolám netrpělivě. „Není to Nick." Upřímně řečeno, celá situace je pro mě už tak dost stresující, i bez bývalého přítele, který mě podrobuje výslechu třetího stupně. Nikdy jsem na tuhle společnou službu ve stánku neměla přistoupit. „Oh, Kristepane," vzdychne najednou Connor a ztiší hlas. „Podívej."
Zvednu hlavu a žaludek se mi krkolomně protočí. Po trávníku se k nám blíží Jack, oblečený jako kovboj, v kožených kalhotách, v kostkované košili a s pravým kovbojským kloboukem na hlavě. Vypadá tak dokonale, neskutečně sexy, že se o mě začínají pokoušet mdloby. „Jde k nám! Rychle! Ukliď ty odkrojky z citronu," udílí mi šeptem povely. „Dobrý den, pane," zdraví Jacka už mnohem hlasitěji. „Dáte si skleničku?" „Mockrát děkuju, Connore," usmívá se Jack. Potom se podívá na mě. „Zdravím vás, Emmo. Užíváte si to tady?" „Zdravím vás," pípnu hlasem posazeným skoro o oktávu výš než obvykle. „Ano... je tu... krásně." Třesoucíma se rukama nalévám pálenku do skleničky a podávám mu ji. „Emmo, zapomněla jsi na mátu," připomíná mi Connor. „To nevadí, mátu nemusím," podotkne Jack a upřeně se na mě zadívá. „Můžu vám ji dát, jestli chcete," říkám a nespouštím z něj oči. „Myslím, že to bude dobré i bez ní," odpoví a v očích mu zasvítí ohníčky. Důkladně si přihne. Připadám si, jako by se mi to jenom zdálo. Nemůžeme od sebe odtrhnout oči. Je vůbec možné, aby si nikdo nevšiml, co se děje? Aby se Connor nedovtípil? Rychle odvracím pohled a předstírám, že si připravuju led. „Takže Emmo," říká Jack nenuceným tónem. „Potřeboval bych si s vámi probrat jednu pracovní záležitost. Jde o ten přepis, o který jsem vás prosil. Té Leopoldovy složky." „No... ano?" Koktám a kostka ledu mi padá z rukou na pult. „Nemohli bychom si o tom promluvit, než odjedu? Mám tady v domě apartmá." „Dobře," přikyvuju a srdce mi tluče. „Fajn." „Řekněme... v jednu hodinu?" „Dobře, takže v jednu." Loudá se nazpátek, sklenku v ruce. Já za ním jen zírám a z kostky ledu mi odkapává voda na trávu. Apartmá. To může znamenat jen jediné.
Jack a já se budeme oddávat sexu. Vtom mě naprosto nečekaně zaplaví úzkost. „Byl jsem úplný pitomec!" vykřikne náhle Connor a odloží nůž. „Byl jsem úplně slepý." Otočí se ke mně a modré oči mu planou. „Emmo, už vím, kdo je ten tvůj nový mužský." Cítím, jak mě ochromuje strach. „Ne, nevíš," zaprotestuju nervózně. „Connore, nevíš, kdo je to. Ve skutečnosti to není nikdo z práce. Vymyslela jsem si to. Je to jeden člověk za západního Londýna, který bydlí nedaleko nás. Jmenuje se... ehm... Gary a je pošťák." „Nelži mi! Vím přesně, o koho jde." S rukama založenýma před sebou mě probodává očima. Je to Tristan z grafického, viď?" Jakmile nám služba u stánku vyprší, prchám od Connora, usedám se sklenkou pod strom a každé dvě minuty se dívám na hodinky. Nechce se mi věřit, že kvůli tomu můžu být tak nervózní. Možná je Jack zkušený muž a zná spoustu všelijakých fíglů. Třeba čeká, že jsem bůhvíjak na výši. Že ovládám všechny možné rafinovanosti, s kterými se ještě nikdy v životě nesetkal. Vlastně... Nemyslím si, že jsem sexuální diletant. Totiž, pokud to hodnotím obecně. Jestliže beru v potaz všechna fakta. Ale co lze vlastně považovat za standard? Mám pocit, jako bych se až dosud účastnila jenom bezvýznamných místních přeborů, a najednou měla dokazovat své kvality na olympiádě. Jack Harper je světem protřelý multimilionář. Určitě chodil s modelkami a... sportovkyněmi... se ženami, které se pyšní obrovskými pevnými ňadry... a v oněch místech jsou obdařené roztodivnými svaly, o jejichž funkci nemám nejmenší tušení. Jak vůbec můžu něčemu takovému konkurovat? Jak? Byl to nešťastný nápad. Cožpak můžu někdy dosáhnout kvalit prezidentky firmy Origin Software? Stačí si ji představit: dlouhé nohy, prádlo za 400 dolarů, dokonalé opálené tělo... v ruce možná
bičík... a někde stranou její úchvatná bisexuální přítelkyně, která je připravená vstoupit na scénu a celý výjev náležitě okořenit... Tak dost. To už zavání pomatením smyslů. Budu v pohodě. Určitě budu v pohodě. Bude to jako na baletní zkoušce - jakmile nastoupíte na plac, na nervozitu zapomenete. Tohle nám vštěpovala do hlavy moje stará učitelka baletu. „Když dokážete držet kolena krásně vytočená do stran a zachováte si úsměv na tváři, půjde vám to úžasně." Což podle mě platí i v tomto případě. Mrknu na hodinky a cítím, jak se ve mně všechno svírá strachem. Je jedna hodina. Přesně na minutu. Je načase jít a dopřát si sex. Vstanu a nenápadně provedu několik cviků, abych se rozhýbala. Pro každý případ. Potom se zhluboka nadechnu a s bušícím srdcem zamířím k domu. Přicházím ke kraji travnaté plochy, když vtom se mi do uší zařízne pronikavý hlas. „Támhle je! Emmo! Haló!" Mám dojem, jako by na mě volala mamka. Zvláštní. Zarazím se, otočím, ale nikoho nevidím. Určitě se mi něco zdálo. Jakési podvědomé výčitky svědomí, které se mě snaží zastavit. „Emmo, otoč se! Tady!" Počkat. Tohle vypadá na Kerry. Ohromeně přehlížím dav lidí a ve slunci mhouřím oči. Nevidím zhola nic. Rozhlížím se kolem dokola, ale nevidím A potom najednou, jako by je tam někdo přikouzlil, se mi zjeví před očima. Kerry, Neve i mamka s tátou. A jdou přímo ke mně. Maminka má na sobě japonské kimono a v ruce piknikový koš, taťka je oblečený: jako Robin Hood. Nev je navlečený do kostýmu Supermana a v dlani i svírá láhev vína. A Kerry, která se převlékla za Marilyn Monroe, včetně platinové paruky a střevíčků na vysokém podpatku, přirození V přitahuje zvědavé pohledy ostatních. Co se děje? Co tady dělají? O tomhle podnikovém Rodinném dni jsem se před nimi vůbec nezmínila. Vím, že ne. Jsem si tím naprosto jistá.
„Ahoj, Emmo!" volá na mě Kerry, když ke mně dojdou ještě blíž. , „Líbí se ti můj kostým?" Zavlní se v bocích a načechrá si platinové vlasy. „Za koho to vlastně jsi, holčičko?" ptá se mamka a tázavě hledí na mé nylonové šaty. „Za Heidi?" „Já..." poškrabu se na tváři. „Mami, co tady děláte? Vždyť jsem vás - vlastně - zapomněla pozvat." „To mi došlo," skáče mi do řeči Kerry. „Ale tvoje přítelkyně Artemis mi o tom řekla, jak jsem ti nedávno telefonovala." Civím na ni s vytřeštěnýma očima, neschopná slova. Artemis zabiju. Zavraždím ji. „V kolik hodin vyhlásí tu soutěž kostýmů?" ptá se Kerry a pomrkává po dvou výrostcích, kteří na ni zírají, div jim oči nevypadnou z důlků. „Nezmeškali jsme to, viď že ne?" „Žádná... žádná soutěž se tady nekoná." Konečně se mi vrátil hlas. „Vážně?" Kerry je očividně otrávená. Nevěřím jí ani slovo. Určitě sem přišla jenom kvůli tomu. Vyhrát stupidní soutěž masek. „To ses sem vláčela takovou dálku jenom kvůli soutěži kostýmů?" Nedokážu odolat pokušení, musím jí to říct. „Samozřejmě že ne!" Kerry se okamžitě vrací ke svému obvyklému nadřazenému tónu. „Vzali jsme mamku s taťkou na zámek Hanwood Manor. Je to kousek odsud. Takže nás napadlo, že se tady zastavíme." Cítím, jak se ve mně cosi uvolňuje. Díky bohu. Takže si spolu můžeme trochu popovídat a potom odjedou domů. „Přinesli jsme s sebou něco na piknik," oznamuje mi mamka. „Co kdybychom si teď našli nějaké příjemné místečko?" „Myslíš, že budete mít dost času na piknik?" ptám se a snažím se, aby to znělo úplně nenucené. „Abyste pak neuvízli v nějaké zácpě. Vlastně byste pro jistotu měli vyrazit radši už teď..." „Máme čas až do večera, na sedmou tu máme objednaný stůl v restauraci," oznamuje mi Kerry a vrhá na mě zvláštní pohled. „Co támhle pod tím stromem?"
Mlčky sleduju mamku, jak roztřepává kostkovaný pléd a rozkládá ho na zem, i taťku, který připravuje dvě rozkládací stoličky. Nemůžu se tady přece s nimi posadit a vychutnávat si rodinný piknik, když na mě čeká Jack, aby «e se mnou mohl oddávat sexu. Musím něco podniknout. Okamžitě. Přemýšlej. „No, jde o to," říkám v náhlém osvícení mysli, „prostě jde o to, že tu s vámi nemůžu zůstat. Všichni tu máme určité povinnosti." „Neříkej mi, že se nemůžeš na půl hodiny uvolnit," namítá taťka. „S Emmou tady prostě všechno stojí a padá!" přisazuje si Kerry se sarkastickým úšklebkem. „Cožpak to nevíte?" „Emmo!" K piknikovému koši se blíží Cyril. „Takže rodina vám nakonec přijela! A v kostýmech. Výborně!" Cyril obchází všechny přítomné, rozhazuje po nich zářivé úsměvy a rolničky na jeho žolíkovské čepici cinkají ve větru. „Doufám, že si všichni koupíte lístky do tomboly..." „Oh, to určitě," ujišťuje ho mamka. „Právě jsme si říkali, jestli by si Emma nemohla na chvilku udělat volno a užít si s námi piknik." „Samozřejmě," odpovídá Cyril. „Emmo, tu službu u stánku jste si už odbyla, viďte? Takže teď si klidně můžete odpočinout." „Výborně!" září mamka. „Nejsi ráda?" „To je skvělé!" koktám a snažím se vyloudit nucený úsměv. Z téhle situace není úniku. S pocitem, že mi nohy dočista zdřevěněly, usedám na pléd a nechávám si nalít sklenku vína. „Takže Connor je tady taky?" ptá se mamka a pokládá na talíře kuřecí stehýnka. „Pst, o Connorovi nemluv!" ozve se taťka. „Měla jsem dojem, že si s Connorem hledáte společné bydlení," říká Kerry a upíjí ze skleničky šampaňské. „Co se přihodilo?" „Udělala mu snídani," zavtipkuje Nev a Kerry se rozesměje. Snažím se také vyloudit na tváři úsměv, ale nedaří se mi to. Je jedna hodina a deset minut. Jack už určitě čeká. Co si počnu?
V okamžiku, kdy mi taťka podává talíř, jde těsně kolem nás Sven. „Svene," otočím se k němu bleskově. „Víte, pan Harper byl dopoledne tak laskav a vyptával se mě na rodinu. Zajímalo ho, jestli přijede nebo ne. Mohl byste mu prosím vyřídit, že se tu nečekaně objevili?" Svá slova doprovázím bezmocným pohledem. Svenovi okamžitě svitne. „Váš vzkaz vyřídím," ujistí mě. A všemu je rázem konec.
Sedmnáct KDYSI JSEM ČETLA článek nazvaný „Vezměte rozhodování do vlastních rukou", kde se psalo, že pokud se vám něco zvrtne, měli byste se vrátit na samý začátek a porovnat původní Plány s konečnými Výsledky. To by vám mělo pomoct zjistit, v čem jste chybovali. Tak dobře. Podívejme se na to, jak se dnešek odchýlil od plánu, který jsem si ráno vytyčila. Plán: Vypadat jako kultivovaná a sexy žena v úchvatných, nádherných šatech. Výsledek: Vypadám jako nějaká atrapa, která vyskočila z dětské knížky o Heidi nebo z Čaroděje ze země Oz a na sobě mám ohavné šaty s nařasenými rukávy. Plán: Domluvit si tajnou schůzku Jackem. Výsledek: Domluvila jsem si tajnou schůzku s Jackem, ale nemohla jsem na ni přijít. Plán: Vychutnat si fantastický sex s Jackem v romantickém prostředí. Výsledek: Konzumuju kuřecí stehno pečené na burákovém másle a sedím při tom na piknikovém plédu. Celkový plán: Totální euforie. Celkový výsledek: Totální debakl. Nemůžu dělat nic jiného než mlčky civět do talíře a utěšovat se, že to nemůže trvat navěky. Taťka s Nevem už nejmíň miliónkrát zavtipkovali na téma „O Connorovi teď nemluvme". Kerry se mi pochlubila novými švýcarskými hodinkami, za které vyklopila čtyři tisíce liber, a vylíčila mi, jak se její společnost slibně rozvíjí. A teď nás krmí historkami o tom, jak minulý týden hrála golf s výkonným ředitelem British Airways, a ten se ji snažil sbalit. „Všichni to zkoušejí," vykládá a bere si další obrovské kuřecí stehno. „Ale já jim říkám: ‚Kdybych potřebovala zaměstnání...'" Vtom se odmlčí. „Přejete si něco?" „Zdravím vás," slyším nad sebou známý věcný hlas. Pomalu zvedám hlavu a mrkám, protože mi slunce svítí do očí.
Je to Jack. V kovbojském kostýmu na modrém pozadí nebe. Nenápadně, sotva znatelně se na mě usměje a já cítím, jak mi srdce poskočilo. Přišel mě vysvobodit. Mohlo mě to napadnout. „Zdravím," odpovídám omámeně. „Rodino, tohle je Jmenuju se Jack," skočí mi do řeči s přívětivým úsměvem. Jsem Emmin přítel. Emmo..." Zadívá se na mě se strojeným kamenným výrazem. „Bohužel tě musím vyrušit. Potřebujeme tě." „Ach bože," vydechnu úlevou. „Dobrá, nevadí, nedá se nic dělat." „To je škoda," vzdychá mamka. „Nechcete si s námi teď hned dát aspoň skleničku, Jacku? Můžete si k nám na chvilku přisednout a vzít si kousek kuřete nebo moučník." „Musíme jít," vložím se kvapně do hovoru. „Viď, Jacku?" „Bohužel ano," přisvědčí Jack, podá mi ruku a pomůže mi vstát ze země. „Moc se vám omlouvám," říkám. „Nijak nám to nevadí," poznamená Kerry se svým typickým sarkastickým smíchem. „Určitě máš na práci něco skutečně životně důležitého, Emmo. Mám za to, že bez tebe by se celá tahle akce úplně zhroutila!" Jack se zarazí a nesmírně pomalu se otočí. „Nechte mě hádat," řekne přívětivě. „Vy musíte být Kerry." „Ano!" odpoví Kerry udiveně. „Máte pravdu." A maminka... tatínek..." Přejíždí pohledem z jednoho na druhého. A-vy jste určitě... Nev?" „Trefa!" usměje se pobaveně Nev. „Výborně!" poznamená mamka. „Emma vám o nás musela dost vyprávět." „Oh... ano," souhlasí Jack, zaletí pohledem k rozloženému plédu a upřeně se na něj zadívá, jako by ho ten kus látky něčím přitahoval. „No, možná bychom si na tu skleničku přece jenom mohli vyšetřit trochu času." Cože? Co to říká?
„Výborně," zajásá mamka. „Moc ráda poznávám Emminy přátele." Nevěřícně zírám na Jacka, jak se pohodlně uvelebuje na plédu. Měl mě přece před tímhle vším zachránit. Ne se k tomu přidat. Pomalu se skládám na zem vedle něj. „Takže. Vy pro tuhle společnost pracujete, Jacku?" ptá se taťka a nalévá mu sklenku vína. „Svým způsobem," odpovídá Jack po krátké odmlce. „Dalo by se říct... že jsem pro ni pracoval." „Hledáte si jiné zaměstnání?" zajímá se mamka taktně. „Dalo by se to tak říct, asi ano," odpoví Jack s pousmáním. „Bože můj," zavzdychá mamka účastně. „To je hrůza. Ale určitě se vám něco naskytne." Kristepane, maminka nemá nejmenší ponětí, s kým mluví. Nikdo z naší rodiny netuší, kdo Jack je. Vůbec si nejsem jistá, že se mi to zamlouvá. „Emmo, nedávno jsem na poště zahlédla Dannyho Nussbauma," prohodí mamka, aby řeč nestála, než nakrájí další rajčata. Ze strany vidím, jak Jackovi zasvítily oči. „Sakryš!" Cítím, jak se mi do tváří valí horkost. „Danny Nussbaum! Už celou věčnost jsem si na něj ani nevzpomněla." „Danny a Emma spolu prakticky vyrůstali," vysvětluje mamka Jackovi a nadšeně se usmívá. „Moc milý chlapec. Pořád ležel v knížkách. Často se s Emmou učili. Vždycky celé odpoledne. U ní v ložnici." Nemůžu se Jackovi podívat do očí. Nedokážu to. „Víte... Ben Hur je skvělý film," poznamená najednou Jack zamyšleně. „Výborný film." Usmívá se na mamku. „Nemyslíte?" Mám chuť ho zabít. „No... ano!" přitakává mamka, trochu vyvedená z míry. Ano, Bena Hura jsme měli vždycky rádi." Odkrajuje pro Jacka velký kus slaného koláče a přidává k němu plátek rajčete. „Tak do toho, Jacku," pobízí ho upřímně a podává mu papírový talíř. „Zvládáte to finančně?"
„Zvládám," ujišťuje ji Jack vážně. Mamka se na něj na chvilku soucitně zadívá. Potom sáhne do košíku a ukrojí kousek salisburského koláče, který měla až doteď schovaný v krabici. „Vezměte si ještě tohle," naléhá na něj. „A taky víc rajčat. Abyste se zasytil." „Ach ne," brání se Jack. „Vážně, nemůžu -" „Takovou odpověď nepřijímám. Trvám na tom." „No, je to od vás nesmírně laskavé," podvolí se Jack a obdaří ji vřelým úsměvem. „Chcete se pustit do svobodného podnikání, Jacku?" zeptá se Kerry a dál nerušeně přežvykuje kus kuřete. Srdce se mi sevře strachy. Prosím, prosím, nesnaž se Jacka zatáhnout do hovoru o úspěšných ženách. „Víte, musíte si naši Kerry poslechnout," ozve se zničehonic taťka. Je to naše hvězda! Má vlastní firmu." „Skutečně?" podiví se Jack zdvořile. „Vlastní cestovní kancelář," dodává Kerry na vysvětlenou se sebevědomým úsměvem. „Začínala jsem z ničeho. Teď zaměstnávám čtyřicet lidí a obrat už překročil dva miliony. A víte, jaké mám tajemství?" „Já... nemám tušení," vypraví ze sebe Jack. „Golf." „Golf!" opakuje jako ozvěna Jack. „Základem jakéhokoliv podnikání jsou kontakty," vykládá Kerry. „Všechno záleží na dobrých stycích. Říkám vám, Jacku, na golfu se setkávám s podnikatelskou elitou téhle země. Vezměte si libovolnou firmu. Například tuhle." Rozhodí ruce do stran. „Když budu chtít, hned zítra můžu klidně zavolat jejímu šéfovi." Zírám na ni jako opařená a jímá mě hrůza. „Vážně?" ptá se Jack. Zdá se, že ho to zaujalo. „To můžete?" „Jistě." Důvěrně se k němu nakloní. „A myslím tím toho nejvyššího." „Nejvyššího," opakuje Jack. „Úplně jste mi vyrazila dech."
„Třeba by za vás Kerry mohla ztratit slovo, Jacku!" zvolá matka nadšeně, jako by ji napadla ta nejskvělejší věc na světě. „Udělala bys to, Kerry, viď, holčičko?" Nejradši bych se hystericky rozesmála. Kdyby to nebylo tak strašně, neuvěřitelně odporné. „Myslím, že bych měl co nejdřív taky začít hrát golf," přikyvuje Jack. „Abych se seznámil se správnými lidmi." Zvedne obočí a otočí se ke mně. „Co myslíš, Emmo?" Nejsem schopná slova. Je mi taková hanba, že bych se nejradši propadla do země. Netoužím po ničem jiném než zvednout se z tohohle plédu a ztratit se někam, kde by mě nikdo nenašel. „Pane Harpere!" Do mých úvah zazní mužský hlas a já si s úlevou oddechnu. Všichni zvedneme hlavu a sledujeme, jak Cyril na okamžik zaváhá a pak se k Jackovi nakloní. „Nesmírně nerad vás obtěžuji, pane," začíná a zmateně se rozhlíží po mé rodině, jako by se snažil dopátrat důvodu, kvůli kterému by s námi měl Jack Harper sedět u pikniku. „Ale je tady sir St. John a rád by si s vámi promluvil." „Samozřejmě," odpoví Jack a zdvořile se usměje na mamku. „Pokud mě na chvilku omluvíte." Když pak se sklenkou na papírovém talíři opatrně vstává, aby neztratil rovnováhu, celá rodina si vyměňuje nechápavé pohledy. „Dejte mu ještě příležitost!" volá taťka zvesela za Cyrilem. „Promiňte prosím?" podiví se Cyril a přikročí k nám o kousek blíž. „Tomu mládenci, Jackovi," vysvětluje taťka a ukazuje na Jacka, který právě hovoří s mužem v tmavomodrém saku. „Uvažujete o tom, že ho vezmete zpátky, viďte?" Cyril stojí jako solný sloup a dívá se z taťky na mě a zase nazpátek. „To je v pořádku, Cyrile," uklidňuju ho. „Tati, už nic neříkej, ano?" nabádám otce šeptem. „Tahle firma mu patří." „Cože?" Všichni na mě nechápavě zírají. „Je majitelem téhle společnosti," vysvětluju a tváře mi hoří. „Takže... si z něj nedělejte legraci."
„Ten člověk v šaškovském kostýmuje majitelem téhle společnosti?" diví se mamka a měří si Cyrila nechápavým pohledem. „Ne, Jack! Tedy přinejmenším majitelem větší části firmy." Všichni se stále tváří, jako by právě spadli z Měsíce. „Jack je jedním ze zakladatelů Panther Corporation!" šeptám zoufale. „Jen se snažil chovat zdvořile." „Tvrdíš, že tenhle chlapík je Jack Harper?" nevěřícně kroutí hlavou Nev. „Ano!" Ticho, které se pak rozhostí, by se dalo krájet. Rozhlédnu se a vidím, že sousto kuřete, které si těsně předtím Kerry ukousla, jí vypadlo z úst. „Jack Harper - ten multimilionář?" vzdychne taťka, jako by se chtěl ujistit, že se mu to nezdá. Multimilionář?" diví se mamka a tváří se vyplašeně. „Takže... bude ještě vůbec chtít ten koláč?" „Samozřejmě že ho nebude chtít," vyhrkne taťka podrážděně. „K čemu by mu byl? Takovýchhle zatracených koláčů si může koupit milion." Mamka nervózně těká očima po naší piknikové výbavě. „Rychle," ozve se najednou. „Dejte ty křupky do misky. Je v košíku -" „To je v pořádku. Nech je pěkně na místě," namítám bezmocně. „Milionáři křupky z balíčku nejedí!" šeptá mamka. Vyklopí křupky do misky z umělé hmoty a kvapně urovnává rohožku. „Briane, utři si z brady drobky!" „Jak proboha ty znáš Jacka Harpera?" diví se Nev. „Já... prostě ho znám," odpovím a cítím, jak mi růžovějí tváře. „Pracovali jsme spolu na jedné záležitosti a jaksi... se z něj stal můj... přítel. Ale poslouchejte, ne abyste se teď k němu chovali jinak," prosím je naléhavě, když si všimnu, že Jack si s tím mužem v blejzru potřásá pravicí a míří zpátky k nám. „Chovejte se naprosto stejně jako předtím..."
Ach, bože. Proč si s tím vlastně dělám starosti? Jack k nám ještě ani nestačí dojít, a celá rodina už sedí kolem košíku jako v pozoru a v posvátné hrůze k němu mlčky upíná oči. „Nazdar," vítám ho co nejpřirozenějším tónem a pak celou rodinu přejedu výmluvným pohledem. „Takže... Jacku!" začne taťka sebevědomě. „Dejte si ještě skleničku! Jestli vám ovšem tohle stačí. Kdyby ne, mohli bychom skočit do obchodu a přinést nějakou správnou značku." „Je to výborné," usmívá se Jack, mírně vyvedený z konceptu. „Jacku, mohla bych vám nabídnout ještě něco k jídlu?" ptá se nervózně mamka. „Někde tu mám ještě lahůdkové lososové rolky. Emmo, dej Jackovi svůj talíř!" vyjekne na mě. „Přece nebude jíst z papíru." „Takže... Jacku," ozve se Nev žoviálně. „V jakém autě jezdí člověk jako vy nejradši, co? Ne, nic mi neříkejte." Zvedá ruku. „Porsche. Ze mám pravdu?" Jack se na mě dívá a má v očích otázku. Já k němu na oplátku vysílám úpěnlivý pohled, kterým se ho snažím přesvědčit, že mě to strašně mrzí, že jsem neměla na vybranou a že bych vlastně nejradši hned tady a teď umřela... „Tak se mi zdá, že jste mě odhalili," podotkne Jack s úsměvem. „Jacku!" vykřikne Kerry, která se mezitím stačila vzpamatovat, oblaží ho lichotivým úsměvem a podává mu ruku. „Jsem moc ráda, že vás pořádně poznávám." „To určitě!" odpovídá Jack. „Ačkoliv... neseznámili jsme se už předtím?" „Myslím jako dva profesionálové," dodává Kerry uhlazeně. Jako jeden podnikatel s druhým. Tady je moje vizitka. A pokud budete potřebovat zajistit cokoliv ohledně cestování, zavolejte mi prosím. Nebo kdybyste se chtěl setkat při nějaké společenské příležitosti... třeba bychom si my čtyři mohli někdy vyjít na večeři. Nebo si zahrát golf? Co tomu říkáš, Emmo?" Dívám se na ni a nevěřím svým uším. Odkdy se s Kerry společensky stýkáme?
„Vždyť jsme s Emmou prakticky jako sestry," dodá sladce a obejme mě kolem ramen. „Určitě vám to říkala." „No, pár věcí mi řekla," odpoví jí Jack s nevyzpytatelným výrazem. Pak se zakousne do kuřete. „Vyrostly jsme spolu, dělily se spolu o všechno." Kerry mě tiskne k sobě a já se pokouším o úsměv, ale její parfém mě doslova dusí. „Není to krása?" zvolá mamka radostně. „Kéž bych tu měla fotoaparát." Jack neodpovídá. Jenom si Kerry stále měří dlouhým zkoumavým pohledem. „Bližší bychom si snad ani být nemohly," pokračuje Kerry a pohled, kterým se snaží Jackovi zalichotit, nabírá na intenzitě. A mě drží tak pevně, až se mi její nehty zarývají do kůže. „Nemám pravdu, Emčo?" „No... ne," vypravím ze sebe konečně. „Ne, nemohly." Jack stále jenom žvýká kuře. Potom sousto spolkne a zvedne hlavu. „Takže pro vás asi muselo být dost těžké Emmu odmítnout," podívá se na ni a poznamená konverzačním tónem. „Když jste si tak blízké." „Odmítnout ji?" zacvrliká Kerry. „Nevím, o čem to proboha " „Když vás poprosila, jestli by nemohla nastoupit do vaší firmy na praxi," prohlásí Jack nenucené a znovu se zakousne do kuřete. Připadám si jako ochromená. Tohle bylo tajemství. Mělo to být moje tajemství. „Cože?" ozve se taťka s nevěřícným úsměvem. „Emma žádala Kerry o práci?" „Já... nevím, o čem to mluvíte," zadrhává Kerry a tváře jí začínají růžovět. J“Myslím, že jsem to pochopil správně," pokračuje Jack a stále žvýká. „Nabídla vám dokonce, že bude pracovat zadarmo... ale vy jste přesto řekla ne." Zatváří se nechápavě. „Zajímavé rozhodnutí."
Mamčin i taťkův výraz se pomalu mění. „Ovšem šťastné pro nás, v Panther Corporation," dodá Jack zvesela. „My jsme velice rádi, že se Emma nevrhla na kariéru v cestovní branži. Takže si myslím, že vám můžu poděkovat, Kerry! Jako profesionál profesionálovi." Usměje se na ni. „Udělala jste nám nesmírnou laskavost." Kerry hraje všemi barvami. „Kerry, je to pravda?" ptá se mamka zostra. „Ty jsi Emmě nepomohla, když tě o to prosila?" „Nikdy ses nám s tím nesvěřila, Emmo." Taťka je naprosto vyvedený z konceptu. „Bylo mi to trapné, víš?" odpovídám a hlas mi přeskakuje. „Bylo to od Emmy pěkně neomalené, že s tím vůbec přišla," vkládá se do hovoru Nev a bere si obrovskou porci slaného moučníku s náplní z vepřového masa. „Využívat příbuzenských vztahů. Přesně tak jsi to říkala, viď, Kerry?" „Neomalené?" opakují skoro současně mamka s taťkou. „Kerry, pokud se pamatuješ, peníze na založení firmy jsme ti půjčili my. Bez téhle rodiny bys žádnou cestovní kancelář neměla." „Tak to nebylo," protestuje Kerry a střílí rozzlobeným pohledem po Nevovi. „Bylo to takové... nedorozumění. Nedopatření!" Uhlazuje si vlasy a s úsměvem se ke mně otáčí. „Přirozeně ti s radostí pomůžu. Měla jsi to říct dřív! Zavolej mi do kanceláře. Udělám pro tebe všechno, co bude v mých silách..." Dívám se na ni s odporem. Nemůžu uvěřit, že se z toho ještě snaží vykroutit. Je to ta nejpokrytečtější kráva pod sluncem. „Nešlo o žádné nedorozumění, Kerry," říkám pokud možno klidně. „Obě víme, jak to bylo. Poprosila jsem tě o pomoc, a tys mě odmítla. Dobře, je to tvoje firma a bylo to tvé rozhodnutí a máš na to samozřejmě právo. Ale nesnaž se tvrdit, že se to nestalo, protože to není pravda." „Emmo!" pokouší se Kerry o úsměv a snaží se mě vzít za ruku. „Děvče bláhové! Neměla jsem tušení! Kdybych věděla, jak je to pro tebe důležité..."
Kdyby věděla, že je to důležité? Jak mohla nevědět, že je to důležité? Odtáhnu ruku a zadívám se na ni. Cítím, jak ve mně začínají vřít všechny staré křivdy a ponižování a zdá se mi, že ten stupňující se tlak nevydržím. „Věděla jsi to!" Slyším, jak se mi do slov derou slzy. „Moc dobře jsi věděla, co děláš! Věděla jsi, jak jsem zoufalá! Ode dne, kdy jsi vstoupila do téhle rodiny, ses mě snažila podrážet. Vysmíváš se mi kvůli mojí mizerné kariéře. Vidíš jen sebe. Celý život si vedle tebe připadám nicotná a hloupá. No nic, Kerry, jsi vítězka! Jsi hvězda, a já ne. Jsi úspěšná, a já jsem ztroskotanec. Ale nesnaž se nikomu namluvit, že jsi moje nejlepší přítelkyně, ano? Protože nejsi a nikdy nebudeš!" Domluvila jsem, ale stále ještě ztěžka dýchám a rozhlížím se po konsternovaném hloučku usazeném na piknikovém plédu. Mám strach, že se tu před nimi každým okamžikem usedavě rozpláču. Zavadím pohledem o Jacka. Jeho oči ke mně vyšlou sotva znatelný signál, abych se zvedla k odchodu. Potom se odvážím pohlédnout na mamku a taťku. Oba vypadají jako ochrnutí. Jako kdyby ani v nejmenším nevěděli, co si mají proboha počít. Naše rodina totiž nedokáže projevovat své city nahlas, nepotrpí si na žádné citové výlevy. Vlastně pořádně nevím, co bych teď měla udělat. „Takže, no... už půjdu," oznamuju jim třesoucím se hlasem. „Musím jít. Pojď, Jacku. Máme teď něco na práci." Nohy se mi podlamují, když se otáčím a po trávníku klopýtám pryč. Celé tělo mi zaplavuje adrenalin. Jsem tak napružená, že ani pořádně nevím, co dělám. „To bylo skvělé, Emmo," doléhá mi k uchu Jackův hlas. „Byla jsi úžasná! Naprosto... logistický odhad," dodává mnohem hlasitěji, protože právě míjíme Cyrila. „Takhle jsem ještě nikdy v životě nemluvila," vysvětluju mu. Ještě nikdy... operativní management," dodávám překotně,
protože právě procházíme kolem hloučku zaměstnanců z ekonomického úseku. „To jsem si domyslel," pokračuje Jack a vrtí hlavou. Ježíši Kriste, ta tvoje sestřenice, to je... přesvědčivý průzkum trhu." „Je úplně... tabulkový kalkulátor," prohlásím kvapně, protože se blížíme ke Connorovi. „Takže... nechám to pro vás přepsat, pane Harpere." Nakonec se nějak dostaneme až do domu a nahoru po schodech. Jack mě vede po chodbě, vytahuje klíč a otevírá dveře. A ocitáme se v pokoji. Prostorném, světlém, zařízeném v bezových tónech. S obrovskou dvojitou postelí. Dveře se zavřou a já cítím, jak mě zase zaplavuje někdejší nervozita. Teď to přijde. Konečně je to tady. Jack a já. Sami v pokoji. S postelí. Vtom zahlédnu v zrcadle svůj obraz a zalapám po dechu. Úplně jsem zapomněla, že mám pořád na sobě ty příšerné sněhurkovské šaty. Tváře mi hoří a naskákaly mi na nich fleky, oči mám napuchlé, vlasy rozcuchané a je mi vidět ramínko od podprsenky. Že budu vypadat takhle, jsem si tedy nepředstavovala. „Emmo, vážně mě moc mrzí, že jsem mezi vás tak vtrhnul," omlouvá se Jack kajícně. „Byl to omyl. Neměl jsem právo takhle se do toho zamíchat. Jenomže... ta tvoje sestřenice mě tak nadzvedla -" „Ne!" skočím mu do řeči a zadívám se mu do očí. „Udělal jsi dobře. Nikdy předtím jsem Kerry neřekla, co si o ní myslím. Nikdy! Bylo to... bylo to..." Konec věty mi zůstává viset ve vzduchu. Na okamžik zavládne ticho. Jack jen pozoruje moji rozrušenou tvář. Já se dívám na něj. Hruď se mi mohutně vzdouvá a ve spáncích mi pulzuje krev. Vtom se nakloní a políbí mě. Svými rty mi otevírá ústa a přitom ze mě strhává nylonové rukávy sněhurkovského kostýmu a rozepíná mi podprsenku. Horečně hledám knoflíky jeho košile. Jackovy rty teď našly mou bradavku a já začínám lapat po dechu vzrušením. Strhává mě na koberec, prohřátý slunečními paprsky.
Bože můj, to je ale rychlost. Jemnými štíhlými prsty mi masíruje bradavky. Jeho ruce jsou... jeho prsty jsou... Těžce, bezmocně oddechuju... Všechno se to odehrává tak rychle, že si skoro neuvědomuju, co se se mnou vlastně děje. Tohle je něco úplně jiného než s Connorem. Nic takového jsem ještě - Před chviličkou jsme stáli u dveří, úplně oblečení, a teď jsem - on je „Počkej," vypravím ze sebe. „Počkej, Jacku. Něco ti potřebuju říct." „Co?" zeptá se Jack a zadívá se na mě naléhavým, znepokojeným pohledem. „Co mi potřebuješ říct?" „Neznám žádné takové ty fígle," šeptám lehce ochraptělým hlasem. „Neznáš co?" Mírně se ode mě odtáhne a nechápavě se na mě zadívá. „Fígle! Neznám žádné rafinované fígle!" vysvětluju mu zkroušeně. „Víš, určitě jsi měl miliony modelek a sportovkyň, co znají nejrůznější úžasné..." Zarazím se a zmlknu. „To nic. Zapomeň na to." „To mě zajímá. Jaké fígle jsi měla konkrétně na mysli?" Proč jsem vůbec otevírala tu svou pitomou pusu? Proč? „Žádné!" odpovídám a cítím, jak hořím stále víc. „Právě o to jde. Ze neznám a neumím vůbec žádné fígle." „Já taky ne," ujišťuje mě naprosto ohromený Jack. „Neznám ani jediný fígl." Cítím, že se o mě pokouší záchvat smíchu. „Jo. Tak dobře." „Myslím to vážně. Ani jeden." Zamyšleně se odmlčí a prstem mi přejíždí po rameni. „No, jeden možná." „Jaký?" vyhrknu okamžitě. „No..." Upře na mě dlouhý pohled a potom zavrtí hlavou. „Ne." „Pověz mi to!" naléhám a už se nedokážu ubránit smíchu. „Ten se nedá popsat, musí se ukázat," šeptá mi do ucha a tiskne mě k sobě. „Tebe to nikdy nikdo neučil?"
Osmnáct JSEM ZAMILOVANÁ. Já, Emma Corriganová, jsem zamilovaná. Úplně poprvé v životě jsem totálně, stoprocentně zamilovaná. V tom venkovském firemním sídle jsem s Jackem strávila celou noc. Probudila jsem se mu v náručí. Oddávali jsme se sexu nejmíň pětadevadesátkrát a bylo to prostě... dokonalé (a úplně jsme se obešli bez jakýchkoliv fíglů. Takže mi spadl kámen ze srdce). Ale není to jen sex. Je to úplně všechno. To, jak pil čaj a čekal, než , se probudím. Jak speciálně kvůli mně zapnul notebook, vyhledal na internetu všechny moje horoskopy a pomáhal mi vybrat ten nejlepší. Ví o mně i ty nejhorší, nejtrapnější podrobnosti, které jsem se odjakživa snažila před každým mužským co možná nejdéle utajovat... a přesto mě miluje. Vlastně neřekl doslova, že mě miluje. Ale pověděl mi něco mnohem lepšího. Pořád se mi to honí hlavou a vyvolává pocit blaženosti. Jen tak jsme dnes ráno leželi a dívali se do stropu, když jsem se ho bez jakýchkoliv vedlejších pohnutek zeptala: Jacku, jak to, že sis zapamatoval, že mě Kerry odmítla, když jsem ji prosila, aby mě přijala na praxi?" „Cože?" Jak sis zapamatoval, že mě Kerry odmítla?" Pomalu jsem k němu otočila hlavu a pozorně se na něj zadívala. „A nejen to. Každé slovo, které jsem ti v tom letadle řekla. Do nejmenších podrobností. O práci, o mé rodině, o Connorovi... všechno. Všechno sis zapamatoval. Tohle nechápu." „Co nechápeš?" zeptal se mě Jack a nakrabatil čelo.„Nechápu, že člověk jako ty by se mohl zajímat o můj ubohý a nudný život," vysvětlila jsem mu a tváře mi hořely studem. Jack se na mě na chvíli mlčky zadíval. „Emmo, tvůj život není ubohý a nudný." „Je!" „Není." „Samozřejmě že je! Nedělám nic vzrušujícího, nikdy jsem nedokázala nic rozumného, nemám vlastní firmu, nic jsem nevynalezla -" „Chceš vědět, proč jsem si zapamatoval všechna tvoje tajemství?" skočil mi Jack do řeči. „Emmo, hned v prvním okamžiku, kdy jsi v tom letadle otevřela pusu — jsi mě naprosto uchvátila."
Nechápavě jsem na něj zírala. „Uchvátila? Já?" „Naprosto jsi mě uchvátila," opakoval něžně, naklonil se a políbil mě. Uchvátila jsem ho! Jacka Harpera uchvátil můj život! Já! Jde o to, že kdybych na něj v tom letadle nepromluvila - a nevyklopila mu všechny ty věci -, nikdy by se tohle nestalo. Nikdy bychom k sobě nenašli cestu. Bylo to řízení osudu. Bylo mi souzeno, abych nasedla do toho letadla. Bylo mi souzeno, abych se nechala odvést do toho luxusního oddělení na palubě. Bylo mi souzeno, abych mu vyslepičila všechna svoje tajemství. Vracím se domů a celá hořím. Jako kdyby ve mně někdo rozsvítil žárovku. Najednou mi dochází, v čem tkví smysl života. Jemima se krutě mýlí. Muži a ženy nejsou nepřátelé. A pokud se k sobě chovají upřímně od samého začátku, uvědomí si to. Všelijaké tajnosti a mlžení jsou nesmysl. Všichni by si měli navzájem vyříkat veškerá svá tajemství okamžitě! Mám pocit, že se mi v hlavě rojí jeden nápad za druhým. Napíšu knihu o mezilidských vztazích. Pojmenuju ji „Nebojte se otevřít" a zdůrazním v ní, že ženy a muži by k sobě měli být upřímní, lépe spolu komunikovat, navzájem se chápat a nikdy, za žádných okolností nic nepředstírat. A mohla by obsahovat poučení i pro celé rodiny. A také pro politiky! Kdyby si světoví vůdci mezi sebou svěřili pár soukromých tajemství, třeba by už nepropukaly žádné války! Mám dojem, že jsem skutečně odhalila cosi nesmírně významného. Stoupám po schodech s pocitem, že se vznáším, a odemykám dveře do bytu. „Lissy!" volám. „Lissy, jsem zamilovaná!" Neslyším žádnou odpověď a jsem strašně zklamaná. Ráda bych si s někým popovídala. Chtěla jsem se někomu svěřit se svou úžasnou životní teorií a Vtom z Lissyina pokoje zaslechnu nějaké bouchání a zůstávám stát v předsíni jako přikovaná. Bože můj. Zase ty záhadné zvuky. Zase slyším jedno bouchnutí. A pak dvě další rány. Pro všechno na světě, co to -
A pak to vidím, přes dveře do obývacího pokoje. Na podlaze, vedle pohovky. Kufřík. Černý kožený kufřík. To je on. Jean-Paul. Je tady. Právě teď! Udělám pár kroků dopředu a zvědavě se dívám do dveří. Co to dělají? Prostě nevěřím té její historce, že si spolu užívají sex. Ale co jiného by to mohlo být? Co vlastně Fajn... Nech toho. Nic ti po tom není. Pokud mi Lissy nechce prozradit, o co jde, tak mi to prostě neprozradí. Jdu do kuchyně s pocitem, jako bych náhle dospěla, a beru do ruky konvici na vodu, abych si uvařila kávu. Ale potom mi to zase začne vrtat hlavou. Proč mi to nechce říct? Proč to přede mnou tají? Vždyť jsme nejlepší přítelkyně! Vždyť to byla ona, kdo tvrdil, že bychom před sebou neměly mít žádná tajemství! Tohle nesnesu. Zvědavost ve mně hlodá jako červ. Je to k nevydržení. A možná že se mi právě teď naskýtá jedinečná příležitost odhalit pravdu. Ale jak? Nemůžu tam prostě jen tak vtrhnout. Nebo ano? Vtom mě něco napadne, taková nesmělá myšlenka. Cožpak jsem musela zpozorovat ten kufřík? Co kdybych jako obvykle naprosto nevinně napochodovala do bytu, ničeho si nevšimla, klidně pokračovala dál k Lissyiným dveřím a náhodou je otevřela? Nikdo by mi přece nemohl nic vyčítat, ne? Byl by to nechtěný omyl. Vycházím z kuchyně, chvilku tiše poslouchám a potom se po špičkách vracím k hlavním dveřím. A zase hezky od začátku. Vcházím do bytu poprvé. „Ahoj, Lissy!" volám sebevědomě jako herečka, kterou právě zabírá kamera. „Sakra, kde je. Možná... no... není v ložnici?" Jdu po chodbě a dávám si záležet, abych se pohybovala jako obvykle. Přicházím k Lissyiným dveřím a zlehka na ně několikrát zaklepu. Uvnitř se nic neozývá. Jen to bouchání ustalo. Civím na dveře před sebou a zaplavuje mě zlá předtucha. Skutečně to chci udělat? Ano, chci. Prostě to musím zjistit. Vezmu za kliku, otevřu dveře - a vykřiknu hrůzou. Ten výjev mi vyrazí dech. Nevěřím vlastním očím. Lissy je nahá. Oba jsou nazí. Ona i ten mládenec jsou do sebe úplně zapletení a tvoří tu nejkrkolomnější polohu, jakou jsem kdy... ona má nohy vytrčené vzhůru, ty jeho jsou omotané kolem ní a oba jsou rudí jako krocani a zprudka dýchají.
„Promiňte!" vyhrknu. „Bože, moc mě to mrzí!" „Emmo, počkej!" slyším za sebou Lissyin hlas. Vletím k sobě do pokoje, přibouchnu za sebou dveře a svezu se na postel. Srdce mi buší. A je mi špatně od žaludku. Takový šok jsem v životě nezažila. Neměla jsem ty dveře otevírat. Za žádnou cenu jsem ty dveře neměla otevírat! Nelhala mi! Opravdu v tom nebylo nic jiného než sex! Ale o jaký podivný, zvrhlý sex to šlo? K čertu. Nikdy by mě nic podobného nenapadlo. Nikdy bych Cítím, jak mi někdo pokládá ruku na rameno, a znovu vykřiknu. „Emmo, uklidni se!" chlácholí mě Lissy. „To jsem já. Jean-Paul už odešel." Zvednu hlavu. Nemůžu se jí podívat do očí. „Lissy, moc mě to mrzí," koktám s očima přilepenýma k podlaze. Je mi to líto. Tohle jsem nechtěla. Nikdy bych - Tvůj sexuální život je jen tvoje věc." „Emmo, my jsme žádný sex neprovozovali, ty bláhová!" Ale ano! Viděla jsem vás. Nic jste na sobě neměli." Ale měli. Emmo, podívej se na mě!" „Ne!" bráním se vystrašeně. „Nechci nic vidět." „Podívej se na mě!" Poslušně zvedám hlavu a postupně zaostřuju pohled na Lissy, která stojí přímo přede mnou. Oh. Oh... je to pravda. Má na sobě tělový trikot. „Tak co jste spolu dělali, když říkáš, že o sex nešlo?" ptám sejí skoro vyčítavě. A proč máš na sobě tohle?" „Tančili jsme," vysvětluje Lissy a tváří se zahanbeně. „Co?" nechápavě na ni kulím oči. „Tančili jsme. Přesně tohle jsme dělali!" „Tančili? Ale... proč jste tančili?" Vůbec tomu nerozumím. Lissy a nějaký francouzský mládenec jménem Jean-Paul tančí u ní v pokoji? Mám pocit, jako bych se probudila uprostřed zlého snu. „Vstoupila jsem do jedné skupiny -" začíná Lissy po chvilce. Ach můj bože. Snad ne do nějaké sekty -" „Ne, do žádné sekty. Je to jen... pár právníků, kteří se dali dohromady a založili... taneční skupinu." „Taneční skupinu?"
V první chvíli se nezmůžu ani na slovo. A když teď odeznělo původní zděšení, musím se krotit, abych se nerozesmála. „Takže ty jsi vstoupila do souboru... tančících právníků." „Ano," přikyvuje Lissy. Vtom si představím, jak kolem mě tančí houf korpulentních advokátů s parukou na hlavě, a rozesměju se. „Vidíš," vykřikne Lissy. „Právě proto jsem se ti s tím nesvěřila. Věděla jsem, že se mi vysměješ!" „Promiň! Moc mě to mrzí! Nesměju se ti. Myslím, že je to skvělé." Vtom mě zase přemůže záchvat smíchu. „Jenom... nevím... prostě to pomyšlení na tančící advokáty..." „Všichni nejsme advokáti," ohrazuje se dotčeně. „Je tam taky pár bankovních makléřů a soudce... Emmo, přestaň se smát!" „Promiň!" omlouvám se bezmocně. „Lissy, věř mi, nesměju se tobě." Nadechnu se a zoufale stisknu rty. Ale nemůžu zahnat vidinu vyfešákovaných bankovních makléřů, jak s kufříkem v ruce tančí na hudbu z Labutího jezera. A soudce, jak skáče po jevišti a za ním vlaje talár. „Na tom není nic k smíchu!" říká Lissy. „Je to jen parta svobodomyslných profesionálů, kteří se chtějí vyjádřit prostřednictvím tance. Co je na tom zlého?" „Mrzí mě to," opakuju, utírám si oči a snažím se uklidnit. „Nic zlého v tom nevidím. Podle mě je to úžasné. Takže... máte nějaké vlastní představení nebo tak?" „Za tři týdny. Proto ještě trénujeme, když máme volno." „Za tři týdny?" Dívám se na ni a smích mě přechází. „Tys mi to vůbec nemínila říct?" Já... ještě jsem nebyla rozhodnutá," odpovídá a odhazuje baletní střevíčky na zem. „Styděla jsem se." „Proč by ses měla stydět?" ptám se nechápavě. „Lissy, moc mě mrzí, že jsem se smála: myslím, že je to skvělé. A určitě se přijdu podívat. Posadím se do první řady..." „Do první ne, znervózňovala bys mě." „Tak si sednu někam doprostřed. Nebo dozadu. Kam budeš chtít." Změřím si ji zkoumavým pohledem. „Lissy, nikdy by mě nenapadlo, že umíš tančit." „Oh, neumím," odpoví mi překvapivě. Jsem nemehlo. Je to jen legrace. Dáš si kafe?"
Cestou do kuchyně se na mě Lissy káravě podívá. „Nebyla jsi trochu mimo, když jsi mě obvinila, že tady provozuju sex? Kde ses v noci toulala?" „Byla jsem s Jackem," přiznávám se zasněným úsměvem. „A vychutnávala si sex. Celou noc." „Věděla jsem to." „Ach, Lissy. Jsem do něj strašně zamilovaná." „Zamilovaná?" Bere do rukou konvici. „Emmo, víš to určitě? Vždyť ho znáš sotva pět minut." „Na tom nezáleží. Jsme naprosto spřízněné duše. Nemusím mu nic předstírat... nebo ze sebe dělat něco, co nejsem... a ten sex s ním je úžasný... Má všechno, co jsem nikdy nenašla v Connorovi. Všechno. A zajímá se o mě. Pořád se mě na něco vyptává a zdá se, že je úplně u vytržení z toho, co mu odpovídám." Rozhodím ruce, rozzářeně se usměju a svezu se do křesla. „Víš, Lissy, celý život jsem měla pocit, že mě potká něco úchvatného. Odjakživa jsem prostě... někde uvnitř.. .věděla, že to přijde. A teď je to tady." „Kde je teď?" ptá se Lissy a přesypává kávu. „Na chvilku odjíždí. Musí projednat nějakou novou koncepci s vývojovým oddělením." „Cože?" „Nevím. Neřekl mi to. Bude mít nabitý program a možná že mi ani nebude moct zavolat. Ale denně mi pošle e-mail," dodávám rozjařeně. „Sušenku?" ptá se Lissy a otevírá plechovou krabici. „No... ano. Díky." Beru si dietní sušenku a zamyšleně z ní ukusuju. „Víš, napadla mě úplně nová teorie o mezilidských vztazích. Je to úplně jednoduché. Všichni lidé na světě by k sobě měli být mnohem upřímnější. Měli by se jeden druhému svěřovat. Zeny a muži by před sebou neměli mít vůbec žádné tajemství, stejně jako rodiny a také politici!" „Hmm!" Lissy se na mě chvíli jen upřeně dívá. „Emmo, vysvětlil ti vlastně Jack, proč tehdy večer tak nečekaně uprostřed večera odjel?" „Ne," přiznávám překvapeně. „Ale to je jeho věc." „Objasnil ti někdy, kdo mu to pořád volal, když jste si poprvé vyšli na rande?" „No... ne."
„Řekl ti o sobě něco víc než naprosté minimum?" „Řekl mi toho spoustu!" bráním se. „Lissy, jaký máš problém?" „Žádný problém nemám," namítá Lissy mírně. „Jenom mi připadá divné... že jsi to jen ty, kdo se se vším svěřuje." „Cože?" „Říká ti vůbec něco o sobě?" ptá se Lissy a zalévá kávu horkou vodou. „Nebo se svěřuješ jenom ty jemu?" „Svěřujeme se navzájem," ujišťuju ji. Oči mám odvrácené stranou a pohrávám si s magnetem ze dveří ledničky. Což je pravda, přesvědčuju sama sebe v duchu. Jack mi toho o sobě řekl spoustu! Pověděl mi... Pověděl mi všechno o... No, to je jedno. Třeba neměl na nějaké velké povídání náladu. Je to snad zločin? „Dej si kafe," řekne Lissy a přisune přede mě hrnek. „Díky," odpovím bez nálady a Lissy zavzdychá. „Emmo, nechci ti nasazovat brouka do hlavy. Skutečně mi připadá moc milý —" „Je! Vážně, Lissy, ty nevíš, jaký je. Je tak romantický! Víš, co mi řekl dnes ráno? Že hned jak jsem v tom letadle otevřela pusu, naprosto jsem ho uchvátila." „Skutečně?" Lissy na mě zírá. „Tohle ti řekl? To je skutečně strašně romantické." „Vždyť jsem ti to povídala!" Nemůžu si pomoct. Jsem celá rozzářená. „Lissy, on je dokonalý!"
Devatenáct MÉ ČIRÉ NADŠENI nedokáže během následujících dvou týdnů zkalit vůbec nic. Do práce jdu s pocitem, že se vznáším na obláčku, celý den sedím u počítače, usmívám se na monitor a pak zase letím domů. Paulovy sarkastické poznámky se ode mě odrážejí jako mýdlové bubliny. Dokonce si ani nevšimnu, když mě Artemis představuje návštěvníkům z inzertního oddělení jako svou osobní sekretářku. Může si tvrdit, co se jí zlíbí. Protože netuší, že když se směju na monitor, je to kvůli tomu, že si čtu další z mnoha Jackových vtipných e-mailů. Nevědí, že člověk, který je všechny zaměstnává, je do mě zamilovaný. Do mě. Emmy Corriganové. Nováčka. „Několikrát jsme přirozeně s Jackem Harperem na tohle téma vážně diskutovali," slyším, jak Artemis vykládá někomu do sluchátka, když vyklízím skříň s obtahy korektur. Jo. A usoudil stejně jako já -, že je zapotřebí, abychom se na tento projekt znovu vážně zaměřili." Blbost! Nikdy s Jackem Harperem o ničem vážně nediskutovala. Málem podlehnu okamžitému pokušení poslat mu e-mail a upozornit ho, že se Artemis neoprávněně ohání jeho jménem. Jenomže to by bylo podlé. A kromě toho Artemis není sama. Na Jacka Harpera se při nejrůznějších příležitostech v jeho nepřítomnosti odvolávají úplně všichni. Snaží se budit dojem, jako kdyby byli jeho nejlepší přátelé a on sám považoval jejich nápady za geniální. Kromě mě. Já jen klopím hlavu a jeho jméno se vůbec neodvažuju vyslovit. Částečně proto, že kdybych to udělala, okamžitě bych zrudla, nebo bych se zničehonic nesmyslně rozesmála, anebo vyvedla něco podobného. A částečně z obavy, že kdybych o něm jednou začala mluvit, už bych nedokázala přestat. Ale především kvůli tomu, že se mnou ještě nikdo nikdy o něm mluvit nezačal. Co
bych jim asi tak o Jacku Harperovi mohla povědět? Vždyť jsem jen ubohá asistentka. „Hej," volá na celou místnost Nick, telefonní sluchátko v ruce. „Jack Harper bude v televizi!" „Co?" Překvapuje mě to. Jack bude v televizi? Jak to, že mi o tom neřekl? „Je u něj v kanceláři nějaký televizní štáb?" ptá se Artemis a uhlazuje si vlasy. „Nevím." „Tak, lidičky," haleká Paul, který právě vychází ze své kanceláře, Jack Harper poskytl rozhovor do pořadu Hospodářská hlídka. V poledne ho budou vysílat. Ve velké zasedačce je nainstalovaná televize s velkoplošnou obrazovkou, takže kdo má zájem, může se tam dojít podívat. Je ale potřeba, aby tady jeden člověk zůstal a bral telefony." Pohled mu padne na mě. „Emmo, vy tady můžete zůstat." „Cože?" ptám se bezbarvým hlasem. „Můžete tady zůstat a zvedat telefony. Souhlasíte?" „Ne! Chci říct... chci to vidět!" bráním se zmateně. „Nemůže tu zůstat někdo jiný? Artemis, co ty?" „Já tady nezůstanu," namítne Artemis okamžitě. „Nebuď tak sobecká, Emmo. Tebe by to stejně nezajímalo." „Ano. Zajímalo." „Ne, nezajímalo," odsekne a obrátí oči v sloup. „Zajímalo," protestuju zkroušeně. „Je to... je to i můj šéf!" „Ano, to je pravda," přitakává Artemis sarkasticky. „Jenomže mezi námi je jeden drobný rozdíl. Vždyť jsi s Jackem Harperem skoro ani nepromluvila." „Promluvila!" vyhrknu bez přemýšlení. „Já..." zarazím se a zrudnu. „Já... jednou jsem šla na poradu, na které byl i on, a..." „A postavila před něj hrnek kafe?" usadí mě Artemis a vyšle k Nickovi posměšný pohled.
Provrtávám ji nazlobeným pohledem a v duchu si toužebně přeju, aby mě aspoň jedinkrát v životě napadla nějaká trefná poznámka, kterou bych mohla Artemis usadit. „To stačí, Artemis," uklidňuje ji Paul. „Emmo, zůstáváte tady a už žádné dohadování." Za pět minut dvanáct je celá kancelář jako vymetená. Kromě mě, jedné mouchy a vrnícího faxu. Neklidně sáhnu pro čokoládu Aero a pak ještě pro čokoládovou tyčinku Flake. Aero jsem právě rozbalila a zakusuju se do něj, když vtom zazvoní telefon. „Tak už to je," ozve se ze sluchátka Lissyin hlas. „Už jsem nařídila video." „Díky, Liss," odpovídám s plnou pusou. Jsi hvězda." „Nemůžu uvěřit, že ti nedovolili, aby ses na to taky podívala." Já vím, je to nespravedlnost," odpovídám, bořím se hlouběji do křesla a dopřávám si další sousto čokolády. „No, nevadí, večer se na to podíváme. Jemima zapne i svoje video u sebe, takže to stoprocentně budeme mít nahrané." „Co dělá Jemima doma?" ptám se překvapeně. „Jemima si vzala volno, že jí není dobře, a je naložená ve vaně a šlechtí se. Jo, a volal ti taťka," dodá ještě opatrně. „Fajn." Zaplaví mě neblahé tušení. „Co říkal?" Od té katastrofy na Rodinném dni jsem ani s jedním z rodičů nemluvila. Prostě jsem se k tomu nedokázala přinutit. Příliš se mě to dotklo a cítila jsem se trapně. A pokud jsem mohla soudit, postavili se spíš za Kerry. Takže když mi potom taťka hned v pondělí zavolal do práce, odbyla jsem ho, že mám moc práce a zavolám později. Ale už jsem se mu neozvala. Totéž se pak odehrálo, když mi zatelefonoval domů. Vím, že si s nimi jednou budu muset promluvit. Ale teď ne. Ne teď, kdy jsem tak šťastná. „Viděl upoutávku na ten rozhovor," vysvětluje Lissy. „Poznal Jacka a zajímalo ho, jestli o tom víš. A dodal..." Lissy se zarazí. „A chtěl s tebou pár věcí probrat."
„Oh." Civím do poznámkového bloku, kde jsem nakreslila ohromnou spirálu kolem jednoho čísla, které bych neměla zapomenout. „Mimochodem, vaši se na to budou dívat taky. I s dědečkem." To je výborné. Prostě skvělé. Celý svět se bude dívat na Jacka Harpera v televizi. Celý svět kromě mě. Hned jak položím sluchátko, zvednu se a loudám se pro kávu k novému automatu, který dokáže vykouzlit skutečně výborné café au lait. Vrátím se nazpátek, chvíli se rozhlížím po ztichlé kanceláři a potom jdu nalít trochu džusu k Artemisinu filodendronu. A pak ještě přidám trochu černého tiskařského inkoustu. Pak mě ale začnou hryzat výčitky svědomí. Vždyť ta kytka za nic nemůže. „Promiň," omluvím se jí nahlas a pohladím ji po listu. „Je to tím, že ta tvoje majitelka je kráva. Jenomže to už stejně víš." „Mluvíš k tomu svému záhadnému milenci?" slyším za sebou sarkastický hlas, a když se otočím, spatřím stát ve dveřích Connora. „Connore?" zvolám překvapeně. „Co tu děláš?" - Jdu se podívat na ten rozhovor v televizi. Ale chtěl jsem s tebou prohodit pár slov." Udělá pár kroků dovnitř a upře na mě vyčítavý pohled. „Takže jsi mi lhala." Do pytle. Domyslel si snad něco? Všiml si něčeho během toho Rodinného dne? „Co tím chceš říct?" ptám se nervózně. „Právě jsem mluvil s Tristanem z grafického." Connorův hlas bublá rozhořčením. „Je homosexuál! S ním snad nechodíš! Nebo ano?" Tohle snad nemůže myslet vážně. Cožpak byl skutečně přesvědčený, že chodím s Tristanem z grafického? Chci tím říct, že Tristan by už nemohl vypadat víc jako homosexuál, ani kdyby se navlékl do přiléhavých kalhot z leopardi kůže, přes rameno si přehodil kabelku, pobrukoval si hity Barbary Streisandové a pohupoval se v bocích do rytmu.
„Ne," odpovídám a snažím se zachovat chladnou tvář. „S Tristanem nechodím." „Výborně!" Connor pokyvuje hlavou, jako by nastřílel sto bodů a nevěděl, co si s nimi počít. „No. Jenom prostě nechápu, proč cítíš potřebu něco mi nalhávat." Zvedne bradu a po tváři se mu rozlije výraz uražené ješitnosti. „To je všechno. Jen jsem si myslel, že bychom k sobě mohli být aspoň trochu upřímní." „Connore, je to... Je to složité. Chápej." „Chápu. No, nic se neděje. Ty jsi na příjmu, Emmo." Na okamžik zavládne ticho. „Na příjmu?" ptám se nechápavě. „Na jakém příjmu?" „Na hřišti," napoví mi a v hlase mu zazní netrpělivý podtón. „Chtěl jsem ti říct, že míček je teď na tvojí straně hřiště." „Jistě," přikyvuju, ačkoliv nejsem o nic moudřejší. „No... budu to mít na paměti." „Dobře." Vyšle ke mně pohled ublíženého mučedníka a má se k odchodu. „Počkej!" zavolám za ním. „Počkej chvilku! Connore, mohl bys mi prokázat laskavost?" Čekám, až se otočí, a pak nasadím přívětivý úsměv. „Nemohl bys mi tu prosím tě na chvilku pohlídat telefony? Zaběhla bych se podívat na televizi, na ten rozhovor Jacka Harpera." Vím, že Connor není na prvním místě žebříčku mých příznivců, ale velký výběr nemám. „Jestli bych nemohl co?" Connor na mě nevěřícně zírá. „Pohlídat mi tady telefony. Jen na půl hodinky. Byla bych ti nesmírně vděčná..." „Nechce se mi věřit, že mě prosíš právě o tohle!" vrtí Connor hlavou. „Vždyť víš, co pro mě Jack Harper znamená, jak je pro mě důležitý! Emmo, vážně nevím, jak ses mohla takhle změnit." Když odejde, dvacet minut v kanceláři jen tak sedím. Převezmu několik vzkazů pro Paula, jeden pro Nicka a jeden pro Caroline. Napíšu několik dopisů. Nadepíšu pár obálek. A vtom mě to najednou napadne.
Je to nesmysl. Je to víc než nesmysl. Je to hanebnost. Miluju Jacka. Jack miluje mě. Měla bych tam sedět a aspoň na dálku ho podpořit. Vezmu si kelímek s kávou a spěchám po chodbě. Zasedací místnost je úplně nabitá, ale protáhnu se do rohu a vtisknu se mezi dva mládence, kteří Jacka vůbec nesledují, ale debatují o fotbalu. „Co ty tady děláš?" ptá se Artemis, jakmile si všimne, že jsem se ocitla vedle ní. „Co telefony?" „Žádné zdanění bez zastoupení," slyším svůj ledově chladný hlas, kterým jí odpovídám. Zřejmě se to sem moc nehodí (vůbec nemám tušení, co přesně to znamená), ale má to kýžený účinek Artemis zmlkne. Natahuju krk a snažím se aspoň něco zahlédnout nad hlavami ostatních. Soustředím se na obrazovku - a vtom ho spatřím. Sedí ve studiu v džínách a bílém tričku, na modrém pozadí s nápisem Podnikatelská inspirace, a naproti němu dva inteligentně vypadající moderátoři - muž a žena. To je on. Muž, kterého miluju. Vtom si uvědomím, že od té doby, kdy jsme spolu strávili noc, ho vidím poprvé. Ale tváří se stejně mile jako obvykle a jeho tmavé oči vypadají ve světle reflektorů ve studiu ještě tmavší a jiskrnější. Ach, bože, tak ráda bych ho políbila. Kdyby tu nestálo tolik lidí, došla bych až k obrazovce a vtiskla mu polibek. Myslím to vážně. „Na co se ho už ptali?" ptám se šeptem Artemis. „Mluví s ním o jeho práci. Kde hledá inspiraci, o partnerství s Petem Laidlerem, o personálu a tak." „Psst," sykne na nás kdosi. „Po Peteově smrti to bylo přirozeně složité," vysvětluje Jack. „Bylo to těžké pro nás pro všechny. Ale poslední dobou..." Odmlčí se. „Poslední dobou se mi život od základu změnil a znovu nacházím inspiraci. Zase mě baví žít." Celým tělem mi projede lehký záchvěv.
Určitě má na mysli mě. Rozhodně. To já jsem mu změnila celý život! Bože můj. Tohle je ještě romantičtější než to, že jsem ho „uchvátila". „Už jste pronikli na trh s energetickými nápoji," říká moderátor. „Teď se podle všeho snažíte prorazit i s výrobky pro ženy." „Cože?" Diváci v zasedací místnosti nejdřív zkoprní a potom se začínají otáčet. „Máme proniknout na trh s dámským zbožím?" „Odkdy?" „Vlastně jsem to věděla," nafukuje se Artemis. „pár lidí už nějakou dobu ví, že -" Dívám se na obrazovku a vybavuju si tu skupinku v Jackově kanceláři. Tak proto ty vaječníky. Sakryš, to je vzrušující! Nový směr podnikání! „Můžete nám k tomu povědět něco bližšího?" ptá se moderátor. „Věnujete ženám nějaký nealkoholický nápoj?" „Všechno je teprve v počátcích," odpovídá Jack. „Ale máme v plánu ucelenou řadu dámských výrobků. Nápoje, oblečení, kosmetiku. Máme velkorysé záměry." Usměje se na moderátora. „Vzrušuje nás to." „Takže jakému typu žen jsou tyto produkty určeny?" ptá se moderátor a nahlíží do písemných poznámek před sebou. „Zaměříte se na sportovkyně?" „Vůbec ne," odpovídá Jack. „Zaměříme se... na děvče z ulice." „Na ,děvče z ulice'?" nadskočí moderátorka s poněkud dotčeným výrazem. „Co to má znamenat? Kdo je to vaše děvče z ulice?" Jack se chvíli odmlčí a potom vysvětluje: „Je jí něco přes dvacet, pracuje v kanceláři, do práce jezdí metrem, po práci si někam vyjde a domů se vrací autobusem... Prostě úplně obyčejná dívka, na které není vůbec nic výjimečného." „Takových jsou tisíce," podotýká muž s úsměvem. „Ale výrobky firmy Panther byly odjakživa spojovány s muži," poznamenává žena se skeptickým výrazem v obličeji. „Se
soutěživostí. S mužskými hodnotami. Skutečně si myslíte, že se dokážete okamžitě přeorientovat na trh s výrobky pro ženy?" „Prováděli jsme průzkum," pokračuje Jack přívětivě. „A máme za to, že svůj trh známe." „Průzkum," opakuje moderátorka posměšně. „Není to pouze další důkaz toho, že muži vlastně diktují ženám, co mají chtít?" „Rozhodně ne," namítá Jack, stále ještě milým tónem, ale vidím, jak mu přes tvář přeletěl sotva znatelný stín. „Mnoho společností se snažilo přeorientovat, ale bezúspěšně. Jak víte, že se k nim nezařadíte i vy?" „Věřím si," odpovídá Jack. Proboha, proč je ta ženská tak agresivní, říkám si v duchu. Ovšemže Jack ví, co dělá. „Shromáždíte množství žen z některé cílové skupiny a položíte jim pár otázek. Má to vůbec nějakou vypovídací hodnotu?" pokračuje moderátorka. „Můžu vás ujistit, že tohle je jen malý kousek celkového obrazu," namítne Jack klidně. „No tak, pokračujte," vybídne ho žena, zapře se o opěradlo židle a sepne ruce. „Dokáže taková firma jako Panther, dokáže muž jako vy, skutečně proniknout do duše - jak jste to nazval úplně obyčejné dívky, na které není nic výjimečného?" „Ano! Dokážu!" Jack chladnokrevně odrazí její pohled. „Takovou dívku znám." „Vy ji znáte?" Žena zvedne obočí. „Ano, vím, jaká je," přikývne Jack. „Vím, co jí, vím, co pije. Vím, co čeká od života. Nosí velikost dvanáct, ale ráda by nosila aspoň velikost deset. Tato dívka..." rozhodí rukama, jako by hledal inspiraci, „snídá cereálie Cheerios a namáčí si do kapucína tyčinky Flake." Překvapeně sklopím oči k ruce, ve které držím tyčinku Flake. Právě jsem si ji chtěla namočit do kávy v kelímku. A... dneska ráno jsem měla k snídani cereálie Cheerios. „Dnes nás neustále na každém kroku obklopují obrazy dokonalých, atraktivních lidí," pokračuje Jack živě. „Ale tato
dívka je skutečná. Má dny, kdy jí nedrží vlasy, a dny, kdy jí naopak drží jakýkoliv účes, nosí tanga, přestože se jí zdají nepohodlná. Sepisuje si cvičební plány, ale pak je nedodržuje. Předstírá, že čte odborné časopisy, ale schovává si do nich magazíny ze života celebrit." Tupě civím na obrazovku. No tak... počkat... všechno mi to zní trochu povědomě. „Přesně tohle děláš ty, Emmo," otočí se ke mně Artemis. „Viděla jsem, jak sis zastrkovala OK! do časopisu Marketing Week." Nucené se zasměje a pohledem zavadí o mou tyčinku Flake. „Ráda se pěkně obléká, ale není otrokyní módy," pokračuje Jack z obrazovky. „Nosí nejspíš džíny..." Artemis vyjeveně hledí na mé levisky. „... a květinu ve vlasech..." Jako ve snách zvednu ruku a dotknu se své textilní růže. Přece nemůže -Přece nemůže mluvit o – „Ach... můj... bože," vypraví ze sebe Artemis. „Co?" ptá se Caroline, která stojí vedle ní. Sleduje Artemisin pohled a výraz se jí mění. „Ach, kristepane, Emmo, to jsi ty!" „Nejsem," bráním se, ale hlas se mi zadrhává. „Jsi!" Pár lidí do sebe začíná dloubat a otáčet se, aby se na mě podívali. „Každé ráno si přečte patnáct horoskopů a vybere si ten, který se jí nejvíc zamlouvá..." slyším Jackův hlas. „Jsi to ty! Přesně tohle na tebe sedí!" „Nastuduje si anotace na obálkách intelekťuálských knížek a předstírá, že je přečetla..." „Věděla jsem, že jsi ty Nadějné'vyhlídky nečetla," prohlásí vítězoslavně. „... zbožňuje sladké sherry..." „Sladké sherry?" podiví se Nick, s odporem se otřese a otočí se ke mně. „To nemůžeš myslet vážně."
„To je Emma!" slyším volat lidi na druhém konci zasedací místnosti. „Emma Corriganová!" „Emma?" diví se Katie a nevěřícně na mě valí oči. „Ale... ale..." „To není Emma," slyším Connora, jak se směje. Stojí na opačné straně zasedačky a opírá se o stěnu. „Neblázněte. Za prvé, Emma má velikost osm, to za prvé. Ne dvanáct!" „Velikost osm," vyprskne Artemis smíchy. „Velikost osm," uchechtne se Caroline. „Tak to je dobrý vtip." „Ty nenosíš velikost osm? Ale vždyť jsi říkala. „Já... vím," přikývnu a polknu naprázdno. „Ale tehdy... jsem..." „Vážně si kupuješ věci v bazarech a předstíráš, že jsou nové?" ptá se Caroline s očima upřenýma na obrazovku. „Ne!" bráním se. „Vlastně... ano, možná... občas..." „Váží jednašedesát kilo, ale tvrdí, že váží sedmapadesát," slyším Jackův hlas. Co? Cože? Celé tělo se mi zkroutí jako v křeči. „To není pravda!" křičím zlostně směrem k obrazovce. „Žádných jednašedesát kilo nevážím. Mám... obyčejně kolem osmapadesáti..." Konec věty mi zůstane viset ve vzduchu. Vidím, jak se ke mně otáčí a civí na mě úplně celá zasedačka. „... nesnáší háčkování..." Z opačného konce místnosti ke mně dolehne přerývaný vzdech. „Ty nesnášíš háčkování?" ozve se Katiin nevěřícný hlas. „Ne!" Třesu se hrůzou. „To není pravda! Háčkování se mi strašně líbí. Vždyť to víš." Ale Katie rozzuřeně odpochoduje z místnosti. „Slzí, když slyší Carpenters," vypočítává dále Jack na obrazovce. „Miluje Abbu, ale nemůže vystát jazz..." Ach ne. Ach ne ne ne. Connor se na mě dívá, jako kdybych mu proklála srdce kůlem. „Ty nemůžeš vystát... jazz?"
Je to jako zlý sen. Jako když stojíte uprostřed davu lidí jen ve spodním prádle, chcete utéct, ale nohy máte zarostlé do země. Nemůžu dělat nic jiného než poslouchat Jackův monolog a zmučeně očekávat jeho další nemilosrdná odhalení. Všechna má tajemství. Osobní, intimní tajemství. Vyzrazená v televizi. Jsem v takovém šoku, že je všechna ani nestačím vnímat. „Na první rande si obléká prádlo, které jí nosí štěstí... půjčuje si značkové boty od své spolubydlící a vydává je za vlastní... předstírá, že chodí na kick-box... nemá vyhraněný vztah k náboženství... bojí se, že má malá ňadra..." Zavírám oči s pocitem, že víc už nepřežiju. Moje ňadra. Mluví o mých ňadrech. V televizi. „Když jde do společnosti, tváří se jako světácká, ale doma má na posteli..." Ne. Ne. Tohle ne, prosím. Prosím,prosím... „... přehoz s obrázky panenky Barbie." Celou místností otřese výbuch smíchu a já zabořím hlavu do dlaní. Moje pokoření daleko překročilo všechny meze. O mém ložním prádle s barbínami neměl vědět nikdo na světě. Nikdo. „Je sexy?" ptá se moderátor. Srdce se mi svírá. Zírám na obrazovku v očekávání toho nejhoršího. Co na to odpoví? „Je nesmírně sexuálně založená," odpovídá Jack a všechny oči se ke mně nedočkavě obracejí. „Je to moderní dívka, která nosí v kabelce kondomy." A je to tady. Vždycky když si myslím, že už to nemůže být horší, zjistím, že jsem na omylu Dívá se na to mamka. Mamka. „Ale možná ještě plně neodhalila své možnosti... třeba se v ní ukrývá druhá stránka její osobnosti, která je poznamenaná někdejším nezdarem..." Nemůžu se podívat na Connora. Nemůžu se podívat nikam. „Možná že touží po nějakém experimentu... třeba si představovala, že - dejme tomu - prožívá lesbickou lásku se svou nejlepší přítelkyní."
„Ne! Ne!" Celé tělo mi tuhne hrůzou. V duchu vidím Lissy, jak sedí doma u televize s vytřeštěnýma očima a tiskne si ruku na pusu. Dojde jí, že jde o ni. Už nikdy se jí nebudu moct podívat od očí. „Byl to jen sen, víte?" vypravím ze sebe zoufale, když vidím, jak na mě všichni visí očima. „Ne představa. To je velký rozdíl!" Nejradši bych se na tu televizi vrhla. Zakryla ji rukama. Umlčela ho. Ale nemělo by to smysl. Nebo ano? Takovýchhle televizí jsou miliony. V milionech domácností. Všude se na ně někdo dívá. „Věří v romantickou lásku. Věří, že se její život jednoho dne změní, že jí přinese cosi nádherného a vzrušujícího. Prožívá své naděje a obavy, jako kdokoliv z nás. Občas má strach." Odmlčí se a něžným tónem dodá: „Občas má pocit, že ji nikdo nemá rád. Občas má pocit, že lidé, kteří jsou jí nejbližší, ji nechápou." Když vidím Jackův vážný, laskavý výraz, mám pocit, že mě začínají pálit oči. „Ale je statečná a dobrosrdečná a čelí životu s hlavou vztyčenou..." Pohodí omámeně hlavou a usměje se na moderátorku. „Promiňte... moc mě to mrzí. Nevím, co se to stalo. Mám dojem, že jsem se trochu nechal unést. Nemohli bychom - " Vtom mu moderátor nemilosrdně skočí do řeči. Nechal se unést. Trochu se nechal unést. Je to totéž, jako kdyby někdo řekl, že Hitler byl trochu agresivní. „Pane Harpere, děkujeme vám mnohokrát za rozhovor,6 slyším moderátora. „Příští týden budeme zpovídat charismatického krále instruktážních videonahrávek Ernieho Powerse. Do té doby srdečně děkujeme..." Všichni se ještě dívají na obrazovku, kde se moderátorka loučí obvyklými žvásty, a ozývá se hudební programový předěl. Potom se někdo skloní k televizi a vypne ji. Na chvíli se zasedací místnost pohrouží do ticha. Oči přítomných se stáčejí ke mně. Všichni se tváří, jako kdyby ode mě
očekávali nějaký proslov, taneční vložku nebo něco podobného. V některých tvářích se zračí účast, v jiných zvědavost, v dalších škodolibost a v několika cosi, co by se dalo vyjádřit jako „Zaplať pánbůh, že nejsem na tvém místě!" Teď už vím naprosto přesně, jak se cítí zvířata v zoo. V zoo už mě v životě nikdo neuvidí. „Ale... ale já to nechápu," slyším z druhého konce místnosti a všechny hlavy se otáčejí jako při tenisovém zápase ke Connorovi, který mě probodává zmatenýma očima a tváře má rudé. „Jak to, že toho Jack Harper o tobě tolik ví?" Bože. Vím, že Connor se může pochlubit diplomem z univerzity v Manchesteru, ale někdy mu to zapaluje skutečně pomalu. Hlavy se zase otáčejí ke mně. „Já..." Celé tělo mi zaplavuje vlna studu. „Protože... jsme..." Nemůžu to vyslovit nahlas. Prostě nemůžu. Connorův obličej postupně mění barvu. „Ne," vydechne a pohlédne na mě, jako kdyby se mu zjevil duch. Obrovský děsivý duch, který řinčí řetězy a řve na něj „Huááá!" „Ne," opakuje. „Ne. Tomu nemůžu uvěřit." „Connore -" osloví ho kdosi a položí mu ruku na rameno. „Connore, je mi to skutečně moc líto," omlouvám se bezmocně. „Děláš si legraci!" ozve se z rohu jakýsi mládenec, který má zřejmě ještě pomalejší zapalování než Connor. Hned vzápětí se mu tedy dostává od Connora vysvětlení - pěkně naplno, s důrazem na každém slově. „Jak dlouho to trvá?" Jako by tím otevřel brány zdymadla, protože hned nato mě ostatní doslova zaplavují nejrůznějšími otázkami. V tom pokřikování vůbec neslyším vlastní slovo. „Proto tedy přijel do Británie? Aby se s tebou setkal?" „Vezmeš si ho?" „Nevypadáš na to, že vážíš osmapadesát kilo, víš to?" „Opravdu máš na posteli přehoz z barbínami?"
„V těch lesbických představách jste jenom vy dvě, anebo…“ „Ten sex jste si s Jackem Harperem užívali u něj v kanceláři?" „Kvůli němu jsi pustila Connora k vodě?" Tohle nezvládnu. Musím odsud zmizet. Hned. Aniž se na někoho podívám, vstanu a klopýtám z místnosti. Vejdu do prázdného marketingového oddělení, kde telefony zvoní jako pominuté. Zvyk je železná košile, takže je nedokážu ignorovat. „Haló," ohlásím se do sluchátka, které namátkou zvednu. „Takže!" slyším Jemimin hlas. „,Půjčuje si značkové boty od své spolubydlící a vydává je za vlastní. Čí boty to asi tak mohly být, co? Lissyiny?" „Podívej, Jemimo, já jen... promiň... musím jít," vypravím ze sebe pracně a zavěsím. Už žádné telefony. Vezmi si tašku. Běž. Třesoucíma se rukama zapínám kabelku. Mezitím už do kanceláře dorazilo několik dalších lidí, takže se některých vyzvánějících telefonů ujímají oni. „Emmo, tady na tom telefonu máš dědu," hlásí mi Artemis s rukou položenou na sluchátku. „Říká něco o nočním autobusu a že už ti nikdy neuvěří." „Volá propagační oddělení firmy Harvey's Bristol Cream," uculuje se Caroline. „Ptají se, kam ti mají poslat krabici sherry jako dárek."
Dvacet „Jsi V POŘÁDKU, EMMO?" Už asi pět minut sedím zhroucená na lavičce, oči přikované k chodníku, a v hlavě mi všechno zmateně víří. Vtom mi k uchu dolehne zvuk vymykající se běžnému pouličnímu hluku, ve kterém se mísí skřípot autobusů, řev motorů a hovor chodců. Je to mužský hlas. Otevřu oči, zamrkám a jako omámená hledím do páru zelených očí, které mi připadají povědomé. Vtom mi svitne. Je to Aidan z ovocného baru. „Je všechno v pořádku?" ptá se. „Jsi v pohodě?" Zprvu nejsem s to odpovědět. Veškeré mé emoce leží přede mnou na zemi, jako střepy na podnose s čajovými šálky, který upadl na zem. A já jako bych nad ním stála a nevěděla, který z nich mám sebrat ze všeho nejdřív. „No, musím přiznat, že ne," vypravím ze sebe nakonec. „Nejsem v pohodě. Vůbec nejsem v pohodě." „Ach." Vypadá, jako by ho to zasáhlo. „No... můžu ti nějak -" „Byl bys v pohodě, kdyby člověk, kterému jsi věřil, prozradil všechna tvoje tajemství v televizi?" ptám se ho roztřeseným hlasem. „Byl bys v pohodě, kdyby tě někdo pokořil před všemi přáteli, kolegy a celou rodinou?" Aidan zmateně mlčí. „Byl bys v pohodě?" „No... asi ne," kousne do hořkého jablka. „Přesně tak! Víš, jak by ses cítil, kdyby třeba někdo vytroubil do světa, že nosíš ženské prádlo?" Zbledne, jako by vedle něj uhodil hrom. „Já ženské prádlo nenosím!" „To vím, že ženské prádlo nenosíš!" uklidňuju ho. „Vlastně nevím, že ho nenosíš, ale prostě si na chvilku představ, že ano. Jak by ses cítil, kdyby to o tobě někdo prohlásil v televizi, během rozhovoru o údajných podnikatelských záměrech?"
Vtom se na mě Aidan zadívá, jako kdyby mu právě došlo, že dvě a dvě jsou čtyři. „Počkej chvilku. Mluvíš o tom rozhovoru s Jackem Harperem. Tohle máš na mysli? Měli jsme v baru puštěnou televizi." „Výborně!" Rozhodím ruce do vzduchu. „Prostě skvěle. Protože by byla ostuda, kdyby to jen jediný člověk na celém světě promeškal!" „Takže to jsi ty? Kdo čte patnáct horoskopů denně a lže o..." Když si všimne mého výrazu, zarazí se. „Promiň. Mrzí mě to. Muselo tě to strašně ranit." „Ano. Máš pravdu. Strašně mě to ranilo. A rozzuřilo. A pokořilo." A připadám si zmatená, dodávám v duchu. Tak zmatená, šokovaná a rozezlená, že se sotva udržím na lavičce ve vzpřímené poloze. Během pěti minut se mi celý svět obrátil naruby. Myslela jsem, že mě Jack miluje. Myslela jsem, že Myslela jsem, že on a já Vtom mi celým tělem projede bodavá bolest. Zabořím hlavu do dlaní. „Ale, jak to, že toho o tobě tolik ví?" zeptá se Aidan nejisté. „Jste ty a on... pár?" „Setkali jsme se v letadle." Zvednu hlavu a snažím se dostat své city pod kontrolu. „A já... mu po cestě o sobě řekla úplně všechno. A pak jsme si několikrát vyšli na rande a já si myslela..." Hlas mi zase začíná přeskakovat. „Vážně jsem si myslela, že by to mohlo... vždyť víš." Cítím, jak mi rudnou tváře. „Že by to mohlo být to pravé. Je jasné, že mu na mně vlastně nikdy upřímně nezáleželo. Chtěl jenom zjistit, jak se chová obyčejné děvče z ulice. Kvůli svému stupidnímu marketingovému průzkumu. Kvůli své nové řadě výrobků pro ženy." Když si to všechno uvědomím, takhle vcelku vlastně poprvé, z očí mi vyhrknou slzy, koulejí se mi po tváři a hned za prvními dvěma následují další. Jack mě využil.
Proto mě pozval na večeři. Proto jsem ho zaujala. Proto ho tak zajímalo všechno, co jsem mu o sobě vyprávěla. Proto jsem ho uchvátila, jak tvrdil. Nebyla v tom láska. Byl v tom kšeft. Vtom se mi naprosto nechtěně vydere z hrdla vzlyk. „Promiň." Lapám po dechu. „Promiň. Jenom... byl to pro mě šok." „Netrap se," chlácholí mě Aidan soucitně. Je to naprosto přirozená reakce," dodá a zavrtí hlavou. „Ve velkém byznysu se vůbec nevyznám, ale mám za to, že tyhle typy se nevyšplhají vzhůru jen tak náhodou. Vždycky přitom převálcují pár lidí pod sebou. K úspěchu vede pořádně bezohledná cesta." Odmlčí se a sleduje, jak se nepříliš úspěšně snažím zadržovat slzy. „Emmo, můžu ti poradit?" „Co?" Zvedám, hlavu a utírám si slzy. „Vybij to ze sebe při kick-boxu. Zúroč tu bolest. Zúroč tu bolest." „Aidane, vždyť já na kick-box nechodím!" slyším vlastní pronikavý výkřik. „Nedělám kick-box, chápeš? Nikdy jsem ho nedělala!" „Ne?" Vypadá zmateně. „Ale říkala jsi -" „Lhala jsem." Nakrátko zavládne ticho. „Nevadí. Nic se neděje," prohlásí Aidan po chvilce. „No... nic se neboj! Mohla bys začít s něčím nenáročnějším. Třeba taj-či..." Vrhne na mě nejistý pohled. „Poslechni, nechceš se něčeho napít? Něčeho na uklidnění? Mohl bych ti namíchat koktejl z manga a banánů s květy heřmánku a hodil bych ti do toho trochu muškátového oříšku." „Ne, děkuju." Vysmrkám se, zhluboka se nadechnu a uchopím kabelku. „Myslím, že už bych spíš měla jít domů." „Budeš v pořádku?" „Budu v pohodě." Přinutím se k úsměvu. „Jsem v pohodě." Ale samozřejmě je to jen další lež. Vůbec nejsem v pohodě. Jedu domů, sedím ve vagonu metra a slzy se mi koulejí po tváři
jedna za druhou končí jako velké mokré skvrny na sukni. Lidé si mě zkoumavě prohlížejí, ale vůbec si toho nevšímám. Proč bych měla? To nejhorší ponížení, jaké si člověk dokáže představit, mám už za sebou. O pár tupě civějících lidí víc nebo mí ň, na tom už nesejde. Připadám si jako idiot. Totální idiot. Samozřejmě že jsme nebyli spřízněné duše. Samozřejmě že jeho zájem o mě nebyl upřímný. Samozřejmě že mě nikdy nemiloval. Celým tělem mi projíždí další vlna bolesti. Sahám pro kapesník. „Netrapte se, holčičko," chlácholí mě rozložitá dáma, která sedí po mé levici a na sobě má obrovské šaty potištěné strakatým vzorem znázorňujícím ananasy. „Za to vám ten člověk nestojí! Až přijdete domů, opláchněte si obličej, dejte si šálek dobrého čaje..." „Jak víte, že pláče kvůli mužskému?" zlostně vypění žena v tmavém kostýmku. „Je to jen takové klišé. Může přece plakat kvůli čemukoliv! Nad krásnou hudbou, působivou básní, kvůli hladomoru ve světě, politické situaci na Blízkém východě." Zmlkne a zadívá se na mě s němým očekáváním. „Vlastně pláču kvůli muži." Vagon zastavuje a žena v tmavém kostýmku zvedá oči v sloup a vystupuje. Také dáma s ananasy zvedá oči ke stropu. „Hladomor ve světě!" vyprskne pohrdavě a já se navzdory všemu musím usmát. „Podívejte, ničím se netrapte, zlatíčko," usměje se, a když si znovu začnu utírat oči, chlácholivě mě poplácá po rameni. „Dejte si šálek čaje a kousek čokolády na dobré zažívání a popovídejte si s maminkou. Máte ještě maminku?" „Vlastně se teď spolu moc nevídáme," přiznávám. „Tak tedy s otcem, co?" Mlčky vrtím hlavou. „No... a co třeba s nejlepší kamarádkou? Určitě máte nějakou nejlepší kamarádku!" Ananasová dáma se na mě povzbudivě usměje.
„Ano, nejlepší kamarádku mám," vyhrknu. „Jenomže se právě z televize dozvěděla, že si představuju, jak se s ní oddávám lesbické lásce." Ananasová dáma na mě chvilku jenom mlčky zírá. „No, dejte si šálek čaje," vypraví ze sebe nakonec, ale už zdaleka ne tak přesvědčivě. A hodně štěstí." Ztěžka se vleču od stanice metra do naší ulice. Když dojdu na roh, zastavím se, vysmrkám a několikrát se zhluboka nadechnu. Bolest, která mi svírá hruď, už mírně polevila a místo toho cítím, jak mi hraje každý nerv v těle. Jak se mám proboha před Lissy postavit? Po všem, co řekl Jack v televizi! Jak? Znám Lissy celou věčnost. Prožila se mnou spoustu trapných chvilek. Ale žádná z nich se ani při nejlepší vůli nedá srovnat s tím, co mě postihlo právě teď. Tohle je mnohem horší, než když jsem se pozvracela u jejích rodičů v koupelně. A je to mnohem horší, než když mě viděla, jak líbám svůj obraz v zrcadle a přitom náruživě vzdychám: „Oh, bejby!" A taky daleko horší, než když mě přistihla, jak píšu valentinské přání našemu matikáři Blakeovi. Nesmyslně doufám, že se třeba znenadání rozhodla vyrazit si někam do společnosti nebo tak. Ale jakmile otevřu dveře, vidím, jak Lissy vychází z kuchyně a míří rovnou do předsíně. A když se na mě podívá, vyčtu jí to z očí. Je naprosto zničená. Tak to tedy je. Jack mě nejen zradil, ale také mě připravil o nejlepší kamarádku. Mezi mnou a Lissy už to nikdy nebude stejné jako dřív. Jako ve filmu Když Harry potkal Sally. Do našeho vztahu se vloudil sex a už nikdy se k sobě nedokážeme chovat jako přítelkyně, protože spolu chceme spát. Ne. To je nesmysl. Nechceme spolu spát. Chceme - Ne, právě že to nechceme No nic. Ať tak, či onak, je to zlé. „Oh!" vydechne s očima přilepenýma k podlaze. „Sakryš! Ehm... ahoj, Emmo!"
„Ahoj!" odpovím přiškrceně. „Radši jsem šla domů. V kanceláři to bylo... příšerné..." Zmlknu a chvíli se nad námi vznáší nesmírně mučivé, tíživé ticho. „Takže... předpokládám, žes to viděla," vypravím ze sebe konečně. „Ano, viděla," přikývne Lissy, oči stále upřené k podlaze. „Já..." zarazí se a odkašle si. „Jenom jsem ti chtěla říct, že... že jestli chceš, abych se odstěhovala, půjdu." Mám pocit, že mi v krku roste knedlík. Věděla jsem to. Po jednadvaceti letech je s naším přátelstvím konec. Jediné malé tajemství vypluje na povrch - a se vším je amen. „To je v pohodě," odpovídám a snažím se zadržet slzy. „Odstěhuju se já.“ „Ne," zaprotestuje Lissy rozpačitě. „Já se odstěhuju. Ty za nic nemůžeš, Emmo. To já tě... na to navedla." „Cože?" Zírám na ni. „Lissy, na nic jsi mě nenavedla!" „Ale ano." Vypadá jako zraněné ptáče. Je mi hrozně. Ale nikdy mě nenapadlo, že... to cítíš... jinak." „Necítím!" „Jenomže teď si to všechno uvědomuju! Pořád kolem tebe chodím polonahá, a tak není divu, že tě to deptalo!" „Nic mě nedeptalo!" protestuju. „Lissy, nejsem lesbička!" „No tak bisexuální. Nebo s ‚nevyhraněnou orientací'. Vyber si, jaký termín ti vyhovuje nejlíp." „Nejsem bisexuální! A ani nevyhraněně orientovaná nebo jak jsi to říkala!" „Emmo, prosím tě!" Lissy mě bere za ruku. „Za svou sexualitu se nestyď. A slibuju ti, že tě bezvýhradně podpořím, ať se rozhodneš jakkoliv -" „Lissy, nejsem bisexuální!" vykřiknu. „Žádnou podporu nepotřebuju! Nebyla to žádná představa, jenom jediný bláznivý sen, o který jsem nestála a který neznamená, že jsem lesbička. A neznamená ani to, že kolem tebe spřádám jakékoliv představy. Neznamená vůbec nic."
„Oh," vzdychne Lissy, jako by jí spadl ohromný kámen ze srdce, a pak se odmlčí. „Tak dobře. Měla jsem za to, že... že... vždyť víš." Odkašle si. „Že chceš..." „Ne. Jenom se mi to zdálo. Byl to jen jediný pitomý sen." „Oh. Dobře." Následuje dlouhá odmlka, během níž Lissy zevrubně studuje svoje nehty na rukou a já zase náramek na hodinkách. „Takže, jsme vlastně... spolu..." vypadne z Lissy nakonec. Proboha. „No, tak trochu," připouštím. „A byla jsem dobrá?" „Cože?" Zalapám po dechu. „No, v tom snu." Dívá se mi zpříma do očí, tváře rudé. „Byla jsem dobrá?" „Lissy..." koktám a zmučeně protahuju obličej. „Nestála jsem za nic, viď že ne? Že jsem byla k ničemu? Je mi to jasné." „Ne, samozřejmě že ne," řeknu. „Byla jsi... byla jsi vážně..." Nechce se mi věřit, že tu teď se svou nejlepší přítelkyní vážně debatuju o tom, jaké lesbické kvality prokázala v mém snu. „Hele, nechceš radši obrátit list? Hanby jsem už dneska zažila víc než dost." „Oh. Ach, bože, ano," vzdychne Lissy soucitně. „Promiň, Emmo. Musíš se cítit úplně..." „Úplně a naprosto ponížená a zrazená?" Snažím se vyloudit na tváři úsměv. „Tak přesně takhle se cítím." „Viděl to někdo z kanceláře?" ptá se Lissy účastně. „Jestli to někdo viděl?" Všechno se ve mně zatočí. „Lissy, viděli to úplně všichni. Všichni poznali, že jde o mě! A všichni se mi vysmívali, takže jsem měla chuť schoulit se do klubíčka a umřít..." „Ach, kristepane," vzdychne zase Lissy zdrceně. „Opravdu?" „Byl to děs." Zavřu oči, jako by se na mě valila další vlna pokoření. „Ještě nikdy v životě mi nebyla taková hanba jako dnes. Nikdy předtím jsem se necítila tak... jako na pranýři. Celý svět teď ví, že nosím nepohodlná tanga, nechodím na kick-box, i když to o
sobě prohlašuju, a nikdy jsem nečetla Dickense." Hlas se mi čím dál víc láme a najednou, úplně bez varování, začínám vzlykat. „Bože můj, Lissy. Měla jsi pravdu. Připadám si jako totální... idiot. Jenom mě využíval, od samého začátku. Nikdy se o mě upřímně nezajímal. Viděl ve mně jenom... objekt marketingového výzkumu." „Tohle nevíš!" namítne vylekaně. Ale vím! Samozřejmě že to vím. Proto jsem ho tak uchvátila. „Proto ho tak zajímalo každé mé slovo. Ne kvůli tomu, že by mě miloval. Ale protože si uvědomil, že vedle něj sedí dokonalý prototyp zákaznice. Úplně obyčejné, normální děvče z ulice, kterému by za jiných okolností nevěnoval ze svého času ani jediný den!" Z hrdla se mi vydere další mohutný vzlyk. „Vždyť to v té televizi sám přiznal, ne? Že na mně není nic výjimečného?" „To není pravda," vyskočí Lissy. „Není pravda, že na tobě není nic výjimečného!" „Není! Má pravdu. Jsem jen obyčejná nicka. A byla jsem hloupá, že jsem mu věřila. Upřímně jsem mu věřila, že mě miluje. No, vlastně... vždyť víš." Cítím, jak mi rudnou tváře. „Možná že ne přímo miluje, ale že ke mně cítí to, co já k němu." „Já vím." Lissy vypadá, jako by se sama měla každou chvilku rozplakat. „Já vím, jak to myslíš." Nakloní se ke mně a obejme mě. Vtom se polekaně odtáhne. „Nevadí ti to, snad? Víš, není to... nechci tě k něčemu..." „Lissy, říkám ti to naposledy, nejsem lesbička!" vykřiknu zoufale. „Klid," snaží se mě okamžitě uchlácholit Lissy. „Dobrá. Promiň." Znovu mě obejme, tentokrát mnohem pevněji, a usměje se. „No tak, potřebuješ se něčeho napít." Vyjdeme na malý balkon, zarostlý zelení, který nám domácí když jsme si byt pronajímaly - popsal jako „prostornou střešní terasu". Posadíme se přesně na místo, kam dopadá úzký pruh slunečního světla, a popíjíme bramborovou pálenku, kterou Lissy
loni sehnala za cenu osvobozenou od cla. Každý doušek mě nesnesitelně pálí v ústech, ale už o pět minut později se mi rozlévá po celém těle příjemné hojivé teplo. „Mělo mě to napadnout," hořekuju s pohledem upřeným do sklenky. Měla jsem vědět, že žádný významný milionář se nezamiluje do takového děvčete, jako jsem já." „Nemůžu tomu uvěřit," vrtí hlavou Lissy a už asi posté vzdychá. „Nezdá se mi, že to všechno jen hrál. Bylo to tak romantické. Když si rozmyslel ten návrat do Ameriky... a ten autobus... nebo jak ti přinesl ten růžový koktejl..." „Ale právě v tom to je." Cítím, jak se mi do očí znovu derou slzy. „Právě proto je to tak ponižující. Věděl naprosto přesně, čím mě potěšit. V tom letadle jsem mu prozradila, že se s Connorem nudím. Věděl, že toužím po vzrušení, po zajímavých zážitcích a po romantickém vztahu. Jednoduše mě krmil vším, o čem věděl, že mě nadchne. A já mu věřila - protože jsem mu chtěla věřit." „Ty si vážně myslíš, že to byl jenom jeden velký promyšlený plán?" ptá se Lissy nejisté. „Samozřejmě že to byl plán," přikyvuju plačtivě. „Schválně se kolem mě motal a sledoval, co dělám, protože se mi chtěl vetřít do života! Jen si vzpomeň, jak sem přišel a hned mi nakukoval do ložnice. Není divu, že ho to po čertech zajímalo. Určitě si celou dobu dělal poznámky. A vsadila bych se, že v kapse měl diktafon. A já... klidně jsem ho pozvala dovnitř." Dopřeju si pořádný doušek pálenky a otřesu se. „Už nikdy žádnému mužskému neuvěřím. Nikdy." „Ale působil tak mile," připomíná Lissy zkormouceně. „Nechce se mi věřit, že by byl tak cynický." „Lissy..." Zvednu hlavu. Je pravda, že člověk jako on se nedostane nahoru, pokud nepřeválcuje pár lidí pod sebou. Tak to prostě chodí." „Myslíš?" Zírá na mě, obočí svraštěné. „Možná máš pravdu. Bože, to je ale deprimující." „To je Emma?" ozve se najednou pronikavý hlas a na balkon napochoduje Jemima v bílém koupacím plášti a s pleťovou
maskou na obličeji. „No ne! Naše slečna, co si nikdy žádné šaty nepůjčuje! Co mi můžeš říct k těm mým špičatým botkám Prada?" Kristepane. Má ještě vůbec smysl zapírat? „Že jsou skutečně špičaté a pohodlné?" odpovím, pokrčím rameny a Jemima se zhluboka nadechne. „Já to věděla! Bylo mi jasné, že si půjčuješ moje šaty. A co ten svetřík od Josepha? A co moje kabelka od Gucciho?" „Která kabelka od Gucciho?" nadskočím vzdorovitě. Jemima chvíli hledá slova. „Všechny," vyštěkne po chvilce. „Víš, že bych tě za to klidně mohla zažalovat? A vzít tě s sebou do čistírny!" Zamává mi před očima nějakým papírem. „Tady mám seznam všech věcí, které měl podle mě v posledních třech měsících na sobě někdo jiný než já -" „Sklapni a přestaň mluvit o svých pitomých hadrech," vybuchne Lissy. „Emma je zničená. Mužský, o kterém si myslela, že ji miluje, ji zradil a ponížil." „No, to je mi ale překvapení! Dovolte, abych tady na fleku z toho šoku omdlela," pitvoří se Jemima. „Klidně jsem ti mohla říct předem, že to takhle dopadne. Varovala jsem tě! Nikdy se žádnému mužskému s ničím nesvěřuj, protože si tím dláždíš cestu do pekel. Neříkala jsem ti to?" „Tvrdila jsi, že takhle se nedostane pod čepec!" skočí jí do řeči Lissy. „Neříkala jsi, že Jack napochoduje do televize a prozradí všechna její nejintimnější tajemství celému národu. Víš, Jemimo, mohla bys být trochu ohleduplnější." „Ne, Lissy, ona má pravdu," hlesnu zmučeně. „Celou dobu měla pravdu. Kdybych si tu svou nevymáchanou pusu neotevírala, nic takového by se nestalo." Sáhnu pro láhev pálenky a zamračeně si naliju další skleničku. „Vztah dvou lidí je boj. Je to šachová partie. A co jsem udělala já? Hodila jsem na stůl všechny svoje figurky a prohlásila: Tady je máš, všechny jsou tvoje!'" Zhluboka se napiju. „Je to pravda. Muži a ženy by se navzájem neměli nikdy s ničím svěřovat. S ničím!“
„Nemůžu než souhlasit," prohlásí Jemima. „Já svému budoucímu manželovi míním prozradit jen to nejnutnější -" Odmlčí se, protože se ozve příšerné zvonění bezdrátového telefonu, který třímá v ruce. „Ahoj," ohlásí se po stisknutí tlačítka. „Camilla? Oh. No... Fajn. Okamžik." Položí dlaň na mikrofon sluchátka a zadívá se na mě s vytřeštěnýma očima. „To je Jack!" naznačuje mi jen pohybem rtů. Civím na ni stejně vytřeštěně. Na Jacka jako takového jsem při tom všem nějak zapomněla. V duchu nevidím nic jiného než jeho obličej na televizní obrazovce, jak se usmívá, přikyvuje a pomalu mě vede po cestě mého totálního pokoření. „Řekni mu, že s ním Emma nechce mluvit," šeptá Lissy. „Ne, měla by si s ním promluvit," odpovídá jí rovněž šeptem Jemima. „Nebo si bude myslet, že nad ní vyhrál." „Ale vždyť -" „Dej mi to," prohlásím a s bušícím srdcem vytrhnu Jemimě telefon z ruky. „Ahoj," ohlásím se tím nejodměřenějším tónem, jakého jsem schopná. „Emmo, to jsem já," slyším Jackův důvěrně známý hlas a zčistajasna mě málem přemůže prudká vlna citů. Je mi do pláče. Chtěla bych ho zasáhnout na nejcitlivějším místě, ublížit mu... Ale navzdory tomu se kupodivu ovládám. „Už s tebou nechci nikdy v životě mluvit," řeknu a vypnu telefon. Mám pocit, že se mi nedostává kyslík. „To jsi udělala dobře," přikyvuje Lissy. Po chvilce zvoní telefon znovu. „Prosím tě, Emmo," slyším Jackův hlas, „vyslechni mě, jen chvilku. Vím, že musíš být strašně rozčilená. Ale když mi dáš chvilku, abych ti to mohl vysvětlit -" „Neslyšel jsi mě?" vykřiknu a do tváře se mi navalí krev. „Zneužil jsi mě a ponížil a už nikdy s tebou nechci mluvit, nechci tě vidět ani slyšet ani..." „Něco s tebou mít..." napovídá mi šeptem Jemima.
„... ani se tě znovu dotknout. Už nikdy. Nikdy v životě." Vypnu telefon, zajdu dovnitř a vytrhnu šňůru od telefonního stojánku ze zdi. Potom třesoucíma se rukama vytáhnu z kabelky mobil a vypnu ho právě v okamžiku, kdy začíná zvonit. Když se znovu objevím na balkoně, celá se třesu a připadám si na pokraji zhroucení. Nemůžu uvěřit, že to takhle skončilo. Moje dokonalá romantická láska vzala během jediného dne za své a nezbylo z ní vůbec nic. „Jsi v pořádku?" ptá se mě Lissy vyplašeně. „Jsem. Asi ano," ujišťuju ji. „Potom se zhroutím do křesla. Jen jsem trochu roztřesená." „Poslyš, Emmo," ozve se Jemima, která si právě studuje kůžičku kolem nehtu. „Ne že bych na tebe chtěla nějak tlačit, ale víš, co teď musíš udělat, ne?" „Co?" „Musíš se mu pomstít!" Zvedne hlavu a probodne mě nesmlouvavým pohledem. „Za tohle ti musí zaplatit." „Ach ne." Lissy protáhne obličej. „Nemyslíš, že by to bylo nedůstojné? Není lepší prostě odejít středem?" „K čemu je takový odchod středem dobrý?" odsekne Jemima. „Ukážeš mu tím, zač je toho loket? Přinutíš ho tím, aby litoval, že ti někdy zkřížil cestu?" „Vždycky jsme se s Emmou shodovaly v tom, že je lepší zachovat si morální převahu," namítne Lissy odhodlaně. „‘Spokojený život je ta nejlepší pomsta.'“ George Herbert." Jemima na ni chvíli jen mdle zírá. „No, každopádně bych ti při tom ráda pomohla," vypraví ze sebe nakonec a otočí se ke mně. „S radostí ti pomůžu. Pomsta je moje specialita, i když si říkám..." Vyhýbám se Lissyiným očím. „Co jsi měla na mysli?" „Poškrábat mu auto, rozstříhat mu oblečení, schovat mu mezi záclony syrovou rybu a počkat si, až tam začne hnít..." odříkává Jemima, jako by recitovala báseň.
„Tohle ses naučila v penzionátu?" zeptá se Lissy a zvedne oči k nebi. „Jsem totiž feministka," oznamuje Jemima. „My ženy musíme povstat a zasadit se o svá práva. Než si moje máti vzala otce, chodila s jedním vědcem, ale pustil ji k vodě. Tři týdny před svatbou si všechno rozmyslel, věřily byste tomu? Takže se mu pak jednou vplížila do laboratoře a vytahala mu ze zásuvek šňůry od všech těch jeho stupidních přístrojů. Celý jeho dosavadní výzkum šel do kopru. Vždycky mi říkala, že tohle si Emerson zapamatuje nadosmrti." „Emerson?" zeptá se Lissy s nevěřícným pohledem. „Jako Emerson Davies?" „Správně! Davies." „Emerson Davies, který málem objevil lék na neštovice?" „No, neměl máti vodit za nos, nemyslíte?" Jemima vzdorovitě vystrčí bradu a otočí se ke mně. „Další z máminých tipuje olej s chilli papričkami. Prostě to nějak zařídíš, aby ses s tím člověkem zase ocitla v posteli, a pak mu navrhneš: ,Co bys řekl kapce masážního oleje?' A potřeš mu s ním... no, však víš co." V očích jí zasvítí. „Tím ho zraníš na nejcitlivějším místě." „Tohle ti radila tvoje matka?" zeptá se Lissy. „Ano," přisvědčí Jemima. „Bylo to kouzelné. Ten den, kdy jsem slavila osmnáctiny, si ke mně sedla a řekla mi, že bychom si spolu mohly trochu promluvit o tom, jak to chodí mezi muži a ženami -" Lissy na ni jen zírá, jako by nevěřila vlastním očím. „A tehdy ti poradila, abys jim potírala genitálie olejem s chilli papričkami?" „Jenom pokud se zachovají jako mizerové," odsekne Jemima nakvašeně. „Máš nějaký problém, Lissy? Myslíš, že můžeš mužským dovolit, aby tě zadupali do země, a pak jim to prošlo? To by byla pro feminismus obrovská rána." „To netvrdím," namítne Lissy. „Jenom bych se nemstila... pálivým olejem!"
„Tak jak bys to tedy udělala, když jsi tak chytrá?" zeptá se Jemima a založí si ruce v bok. „Jak chceš," pokrčí Lissy rameny. „Pokud bych se chtěla natolik snížit a někomu se pomstít, což u mě ve skutečnosti nepřipadá v úvahu, protože to považuju za obrovskou chybu..." odmlčí se, aby se nadechla. „Udělala bych přesně totéž, co on. Zveřejnila bych všechna jeho tajemství." „No... to je vlastně moc dobrý nápad," zdráhavě souhlasí Jemima. „Ponížit ho," dodá Lissy trochu důrazněji, než by se dalo čekat. „Zahanbit ho. A sledovat, jak si to užívá." Obě se ke mně otočí a dychtivě čekají, co na to povím. „Jenomže já žádné jeho tajemství neznám," namítnu. „Něco vědět musíš!" nemíní se vzdát Jemima. „Samozřejmě že ne," odpovím a zase mě zaplaví pocit pokoření. „Lissy, měla jsi pravdu. Náš vztah byl naprosto jednostranný. Já mu o sobě pověděla všechno, ale on se mi nesvěřil s ničím. Vůbec o sobě nemluvil. Nebyly jsme žádné spřízněné duše. Jsem úplně pitomá." „Emmo, nejsi pitomá," snaží se mě uklidnit Lissy a položí mi dlaň na ruku. „Jenom příliš důvěřivá." „Důvěřivá nebo pitomá, vyjde to nastejno." „Něco přece vědět musíš!" trvá neústupně na svém Jemima. „Vždyť jsi s ním spala, proboha! Není možné, aby něco netajil. Nějaké slabé místo mít musí." „Achillovu patu," dodá Lissy a Jemima si ji přeměří zvláštním pohledem. „Ale s nohama to nemusí mít nic společného," ušklíbne se Jemima, otočí se ke mně a protáhne obličej, jako by chtěla naznačit, že s Lissy je to těžké. „Může to být cokoliv. Prostě cokoliv. Vzpomínej!" Poslušně zavírám oči a vracím se ve vzpomínkách nazpátek. Jenomže paměť mi vypovídá službu, zřejmě po té pálence. Tajemství... Jackova tajemství... vzpomínej...
Skotsko. Nečekaně mi v paměti vyvstává jasná myšlenka. Otevírám oči s lehce povzneseným pocitem. Jedno Jackovo tajemství znám. Ano, znám! „Tak co?" ptá se Jemima dychtivě. „Vzpomněla sis na něco?" „On..." Zarazím se. Připadám si rozervaná. Slíbila jsem mu to. Vždyť jsem mu to slíbila. Jenomže co na tom? Co na tom sakra záleží? Tělem mi projíždí další mohutná vlna emocí. Proč plním nějaký zatracený slib, který jsem mu dala? On si snad nechal moje tajemství jenom pro sebe! „Byl ve Skotsku," prohlásím vítězoslavně. „Když jsme se tehdy poprvé setkali v letadle, prosil mě, abych nikomu neprozradila, že přiletěl ze Skotska." „Proč to po tobě chtěl?" ptá se Lissy. „Nevím." „Co dělal ve Skotsku?" vyzvídá Jemima. „Nevím." Všechny se odmlčíme. „No, tohle tedy není to nejtrapnější tajemství na světě, co?" konstatuje odevzdaně Jemima. „Ve Skotsku žije spousta lidí na úrovni. Nevíš o něčem lepším? Jako třeba... nemá třeba na prsou umělý porost?" „Aha!" Usměje se a vytáhne pero a psací podložku s klipem. „Máte dnes šťastný den. Kdybyste mi to tady mohla laskavě podepsat..." Nevěřícně si prohlížím kytici. Růže, frézie, úchvatné purpurové květiny, které neznám... nádherné červené hedvábné chomáčky... tmavě zelené vějířovité listy... pak ještě cosi bledě zeleného, co připomíná asparagus... No, možná že nevím, jak se všechny ty květiny jmenují, ale jedno vím určitě. Jsou drahé. Jen jediný člověk si může dovolit poslat mi je. „Počkejte," zarazím zřízence a pero si od něj nevezmu. „Chci vědět, kdo je posílá."
Vezmu si od něj obálku se vzkazem, roztrhnu ji, očima přeletím dlouhý dopis, ale nečtu ho. Zastavím se až u podpisu na konci. Jack. Zaplaví mě mohutná vlna emocí. Po všem, co mi provedl, si myslí, že si mě může koupit nějakým mizerným pugétem? No, tak dobrá, obrovskou luxusní kyticí. Ale to je vedlejší. „Nechci je, děkuju vám," prohlásím pohrdavě. „Vy je nechcete?" Zřízenec na mě nechápavě kulí oči. „Ne. Povězte tomu člověku, který mi je poslal, že mu děkuju, ale nechci je." „O co jde?" ozve se za mnou udýchaný hlas, a když zvednu hlavu, vidím Lissy, jak se omámeně dívá na kytici. „Proboha! To je od Jacka?" „Ano. Ale nechci to," oznámím jí. „Odvezte si ty kytky zpátky, prosím vás." „Počkejte!" vykřikne Lissy a popadne kytici za celofán. „Nechte mě aspoň přivonět!" Zaboří tvář do květů a zhluboka se nadechne. „Jejda! To je naprosto neuvěřitelné! Emmo, čichla sis k nim?" „Ne," odpovím nakvašeně. „Nechci si k nim čichat." „Ještě nikdy v životě jsem neviděla tak úchvatnou kytici." Upírá oči na zřízence. „Co s ní uděláte?" „Nevím," pokrčí muž rameny. „Asi se vyhodí, aspoň myslím." „No tohle!" vzdychne Lissy a podívá se na mě. „Připadá mi to jako příšerné plýtvání..." Vydrž. Přece tě „Lissy, já to od něj nemůžu přijmout!" vykřiknu. „Nemůžu! Myslel by si, že mu tím vzkazuju, že je mezi námi všechno v pořádku." „Ne, máš pravdu," připustí Lissy zdráhavě. „Musíš mu ji poslat zpátky." Dotkne se sametově hebkého růžového okvětního lístku nádherné růže. „Je to škoda, ale..." „Co chcete poslat nazpátek?" ozve se nad námi ostrý hlas. „Děláte si legraci, viďte?" Oh, proboha. Teď se k nám připojila i Jemima, stále ještě v bílém koupacím plášti. „Tu kytici zpátky nepošlete. Zítra večer
pořádám večírek. Bude se tam dokonale vyjímat." Popadne připojenou vizitku se jménem firmy. „Smythe a Foxe! Víte, kolik musela stát?" „Je mi úplně jedno, kolik stála!" vykřiknu. „Je od Jacka! Nemůžu si ji nechat." „Proč ne?" Je neuvěřitelná. „Protože... protože jde o zásadu. Když si ji nechám, tak mu tím vlastně vzkážu: ‚Odpouštím ti.'" „Ne tak docela," odsekne Jemima. „Zrovna tak dobře mu tím řekneš: ‚neodpustím ti.' Anebo mu třeba vzkážeš: ,Nestojíš mi ani za to, abych ti ty kytky vrátila.'" Všichni se nad jejími slovy mlčky zamyslíme. Je to skutečně nesmírně krásná kytice. „Tak chcete ji, nebo ne?" ptá se muž z donáškové služby. „Já..." Ach, bože, jsem tak zmatená. „Emmo, když mu ji pošleš nazpátek, budeš vypadat jako slaboch," útočí na mě Jemima. „Dáš mu najevo, že nestrpíš v domě nic, co by ti ho připomínalo. Ale když si ji necháš, vzkážeš mu: ‚Nezáleží mi na tobě.' A ukážeš, že si pevně stojíš za svým. Že jsi silná. Že -" „Bože můj, tak dobře." Podvolím se a vezmu si od muže kuličkové pero. „Tak šiji tedy vezmu. Ale můžete mu vyřídit, že to neznamená, že mu odpouštím, ani to, že není cynický, bezcitný, opovrženíhodný bídák, který dokáže člověka jen zneužít, a že kdyby Jemima nepořádala ten večírek, skončily by tyhle kytky okamžitě v koši!" Když se pak podepisuju, tváře mi hoří, ztěžka dýchám a na pero tlačím tak, že po něm v papíru zůstává vyrytá brázda. „Budete si to pamatovat?" Zřízenec na mě vrhne mdlý pohled. „Moje milá, pracuju jen ve skladu." „Já vím," ozve se zničehonic Lissy. Vytáhne mu z ruky psací podložku s potvrzením o převzetí kytice a pod mé jméno připíše velkými tiskacími písmeny: BEZ JAKÉKOLIV ÚJMY. „Co to znamená?" zeptám se.
„Znamená to: ,Nikdy ti neodpustím, ty zatracený mizero... ale ty kytky si přesto nechám.'" „A že si to s ním stejně vyřídíš," dodává Jemima odhodlaně. Je jedno z těch neskutečně jasných, svěžích rán, kdy máte pocit, že Londýn je nejlepší město na světě. Jdu od stanice metra do práce a navzdory všemu se mi lehce zvedá nálada. Možná že Lissy měla pravdu. Třeba už na tu záležitost všichni z práce zapomněli. Možná bych se na to měla dívat trochu s nadhledem. Vždyť se nestalo nic až tak světoborného. Ani zajímavého. Mezitím si už všichni našli i jiná témata k hovoru. Nepochybně budou přetřásat třeba... fotbal. Nebo politiku. Anebo něco jiného. Přesně tak. Otevírám prosklené hlavní dveře s jistou dávkou naděje a vcházím do vestibulu se vztyčenou hlavou. „... barbíny na potahu..." zaslechnu okamžitě z opačného konce mramorového foyeru. Jeden mladík z ekonomického si povídá s cizí ženou, která má na klopě připnutou visačku pro návštěvníky a hltá každé mužovo slovo. „... celou dobu souložila s Jackem Harperem?" dolehne ke mně seshora, a když zvednu hlavu, vidím stoupat po schodech skupinku dívek. „Mně je hlavně líto Connora," slyším jednu z nich. „Chudák..." „... předstírala, že se jí líbí jazz," ozývá se ze skupinky lidí vystupujících z výtahu. „Proboha, proč by to někdo dělal?" No nic. Takže... takže nezapomněli. Veškerý můj křehký optimismus bere za své a na okamžik málem neodolám nutkání otočit se, utéct daleko odsud a strávit zbytek života pod prošívanou dekou. Ale nemůžu. Za prvé proto, že by se mi to po týdnu zajídalo. A za druhé... musím se tomu postavit. Musím to dokázat. Zatínám připažené ruce v pěst, pomalu stoupám po schodech a pokračuju dál po chodbě. Všichni lidé, které míjím, na mě buď bezostyšně civí, nebo předstírají, že se na mě nedívají, přestože
po mně po očku pokukují. A asi pětkrát si všimnu, že lidé, kteří spolu těsně předtím živě debatovali, se zčistajasna odmlčí, jakmile se k nim přiblížím. Dojdu až ke dveřím do marketingového oddělení, zhluboka se nadechnu, vstoupím dovnitř a snažím se tvářit, jako by se vůbec nic nestalo. „Nazdar," pozdravím všechny vespolek, svléknu si sako a pověsím si ho na opěradlo svého otáčecího křesla. „Emma," vykřikne Artemis a z jejího tónu zaznívá sarkastická rozkoš. „No ne!" „Dobré ráno, Emmo," zdraví mě Paul, který právě vychází ze své kanceláře, a provrtává mě zkoumavým pohledem. Jste v pořádku?" „Jsem, děkuju." „Nechtěla byste... si promluvit?" S překvapením zjišťuju, že se tváří, jako by to myslel upřímně. Ale co od toho očekává? Ze půjdu k němu do kanceláře, vypláču se mu na rameni a začnu Jackovi spílat a vykřikovat: „Ten mizera Jack Harper mě zneužil!"? Tohle bych byla schopná udělat jen ve stavu naprostého, skutečně krajního zoufalství. „Ne, děkuju," odpovídám a tváře mám jako v ohni. „Děkuju, ale nic mi není." „Dobrá." Odmlčí se a nasadí oficiálnější tón. Ještě něco. Předpokládám, že když jste odsud včera odešla dřív, bylo to proto, že jste se rozhodla pracovat doma." „No... ano." Odkašlu si. „Tak to bylo." „Určitě jste stihla dodělat spoustu věcí." „No... ano. Spoustu." „Výborně. Myslel jsem si to. Dobře. Takže pokračujte. A vy ostatní," Paul přeletí celou místnost varovným pohledem, „si zapamatujte, co jsem právě řekl." „Jistě," ozve se Artemis. „Zapamatujeme si to." Paul zase zmizí ve své kanceláři a já s očima upřenýma na monitor čekám, až se mi rozeběhne počítač. Bude to v pořádku,
přesvědčuju se v duchu. Prostě se soustředím na práci, úplně se do ní ponořím... Vtom slyším, jak si někdo polohlasně brouká nějakou melodii. Poznávám ji. Je to... Je to skladba od skupiny Carpenters. Teď se přidávají i ostatní a celá kancelář ji zpívá sborově. „Vedle teebeee..." „Tak co, Emmo?" zeptá se mě Nick, když vidí, že jsem sebou podezřele škubla. „Vedle tebeee..." pokračují unisono. K uším mi dolehne čísi tlumený smích. Nemíním si toho všímat. Tu radost jim neudělám. S předstíraným klidem se kliknutím podívám do mailu a ohromeně zalapám po dechu. Normálně mívám po ránu v poště zhruba deset zpráv, a to ještě ne pokaždé. Dnes jich je pětadevadesát. Taťka: Vážně bych si s tebou rád promluvil. Carol: Už jsem sehnala dvě členky do klubu přátel barbín. Moira: Vím, kde se seženou tanga, co neškrtí. Sharon: Jak dlouho to už trvá? Fiona: Re: pracovní setkání lidí, kteří si uvědomují svoji postavu... Projíždím nekonečný seznam a najednou mě přepadne pocit, jako by mi někdo vrazil dýku do srdce. Tři maily jsou od Jacka. Co mám dělat? Mám si je přečíst? Ruka se mi nejisté vznáší nad myší. Neměla bych mu dát aspoň příležitost, aby mi to vysvětlil? Nezaslouží si to? „Oh, Emmo." S nevinným výrazem se ke mně blíží Artemis s igelitovou taškou v ruce. „Mám tady jeden svetřík, který by se ti možná mohl líbit. Je mi malý, ale je moc pěkný. Ale tobě by měl padnout jako ulitý, protože -" odmlčí se a zaletí pohledem ke Carol, „- je to velikost osm." Obě se začnou doslova hystericky řehtat. „Děkuju ti, Artemis," odpovím stručně. „To je od tebe moc milé." „Jdu pro kafe," hlásí Fergus a vstává. „Dá si ještě někdo?"
„Dones mi sherry Harveys Bristol Cream," zavolá na něj Nick rozjařeně. „Ha ha," mumlám si tiše pro sebe. „Jo, Emmo, chtěl jsem ti říct," dodává Nick a loudá se k mému psacímu stolu. „Ta nová sekretářka z osobního... Vidělas ji? To je, co?" Mrká na mě, ale já na něj jen nechápavě zírám, protože netuším, o co mu jde. „Ten sestřih nakrátko," dodává. „A senzační kalhoty s laclem." „Sklapni!" vykřiknu rozzuřeně, rudá jako krocan. Já nejsem... nejsem... Jděte do prdele, všichni!" Ruce se mi třesou vzteky, když horečně mažu všechny maily od Jacka. Nezaslouží si nic. Žádnou další šanci. Nic. Vstanu a vyjdu z místnosti. Mám pocit, že se mi nedostává vzduch. Dojdu na dámskou toaletu, zabouchnu za sebou dveře a opřu si rozpálené čelo o zrcadlo. Nenávist k Jacku Harperovi ve mně bublá jako láva. Má vůbec ponětí, čím teď procházím? Má vůbec ponětí, co mi provedl? „Emmo!" Do mých myšlenek zazní ženský hlas a já sebou škubnu. Ochromí mě zlá předtucha. Katie se vplížila na dámské toalety, aniž jsem si toho všimla. Stojí mi přímo za zády, v ruce kosmetickou taštičku. Její obličej se v zrcadle odráží vedle mého... a nesměje se. Vybaví se mi film Osudová přitažlivost. „Takže," řekne zvláštním hlasem. „Tobě se nelíbí háčkování." Ach, bože. Ach, bože. Co jsem to provedla? Odhalila jsem dokonale utajenou temnou stránku Katiiny osobnosti, o které nikdo nemá tušení, bleskne mi hlavou děsivá představa. A ona mě teď probodne háčkem nebo pletací jehlou. „Katie," vypravím ze sebe přiškrceným hlasem. Srdce mi divoce buší. „Katie, prosím tě, poslechni si mě. Nikdy jsem nechtěla... nikdy jsem neřekla..." „Emmo, o nic se nepokoušej!" Zvedne ruku, jako by mě chtěla zarazit. „Nemá to smysl. Obě víme, jak to je."
„Špataě to pochopil!" ujišťuju ji naléhavě. „Přeslechl se! Já nesnáším... ehm... ráčkování Víš, když někdo nedokáže pořádně vyslovovat -" „Víš, včera mě to hrozně rozhodilo," pokračuje Katie, jako by mě neslyšela, a její úsměv mi nahání husí kůži. „Ale hned z práce jsem šla domů a zavolala jsem mamince. A víš, co mi řekla?" „Co?" ptám se v hrůzném očekávání věcí příštích. „Řekla mi, že... ona háčkování taky nesnáší. A babička jakbysmet." Tváře má růžové a já v ní zase vidím tu starou známou Katie. „I celý zbytek naší rodiny. Všichni se celá léta tváří, že se jim to líbí, stejně jako ty. Teprve teď mi všechno zpětně dochází!" Hlas jí zase zazní naléhavě. „Víš, loni jsem babičce uháčkovala k Vánocům přehoz přes pohovku, a ona mi pak řekla, že se k ní vloupali zloději a ten přehoz jí ukradli. Jenomže který zloděj by asi tak kradl přehozy přes pohovky, co myslíš?" „Katie, nevím, co na to říct..." „Emmo, proč jsi mi to prostě neřekla rovnou? Hned na začátku? Abych nevyráběla pitomé dárky, o které nikdo nestojí?" „Ach, bože, Katie, moc mě to mrzí!" omlouvám se jí a hryžou mě výčitky svědomí. „Je mi to strašně líto. Prostě jsem... nechtěla jsem se tě dotknout." „Vím, že jsi na mě chtěla být hodná. Ale teď si připadám jako úplný idiot." „Jo. Tak to jsme dvě," vzdychnu zkroušeně. Dveře se otevírají a dovnitř vchází Wendy z ekonomického. Když nás spatří vedle sebe, otevře pusu, zaseji zavře a bleskově zapadne do jedné z kabinek. „Takže, jsi v pořádku?" ptá se Katie tiše. „Jsem," přikyvuju a lehce krčím rameny. „Víš..." „Jo. Je mi dobře.“ Než bych se postavila ke svým kolegům čelem, radši se tu schovávám. „Mluvila jsi s Jackem?" ptá se mě Katie váhavě.
„Ne. Poslal mi pitomou kytku. Jako kdyby si myslel, že tím to všechno smaže. Stejně ji asi neobjednal on sám. Zřejmě to uložil Svenovi." Z kabinky se ozve zvuk splachovadla a Wendy vychází ven. „No... tohle je ta řasenka, jak jsem ti o ní říkala," ozve se pohotově Katie a podává mi černý váleček. „Díky," odpovím jí. „Tvrdila jsi, že... dodává objem a taky prodlužuje? Wendy obrací oči v sloup. „To je v pohodě, nic neslyším!" Umyje a usuší si ruce a upře na mě zvědavý pohled. „Takže, Emmo, ty chodíš s Jackem Harperem?" „Ne," odpovím odměřeně. „Zneužil mě a zradil. A jestli můžu být upřímná, byla bych šťastná, kdybych ho už nikdy v životě neviděla." „Tak jo!" odpoví mi nenucené. „Víš, jenom mě napadlo, že kdybys s ním mluvila, jestli by ses před ním nemohla zmínit, že bych hrozně ráda přešla do tiskového oddělení." „Cože?" Zírám na ni v němém úžasu. „No, jestli bys mu nemohla nenápadně nadhodit, že mám dobré komunikační schopnosti a že bych se na tu práci skvěle hodila." Nenápadně nadhodit? Něco v tom smyslu jako „Už nikdy v životě tě nechci vidět, Jacku, ale jen tak mimochodem, Wendy si myslí, že by se skvěle uplatnila v tiskovém oddělení!?" „No, nevím," vypravím ze sebe nakonec. Jenom... pochybuju, že bych to mohla nějak ovlivnit." „No, je to od tebe dost sobecké, Emmo," řekne Wendy s dotčeným výrazem. „Nechci po tobě nic jiného, než aby ses zmínila - kdyby se ti k tomu naskytla příležitost -, že bych ráda přešla do tiskového. Jenom zmínila. Je to snad takový problém?" „Wendy, vypadni!" skočí jí do řeči Katie. „Nech Emmu na pokoji." „Jenom jsem se zeptala!“ brání se Wendy. „Myslíš si, že jsi něco lepšího než my?"
„Ne," vykřiknu v šoku. „Tak to není -" Ale Wendy už mezitím zmizela. „Výborně." Hlas se mi zlomí. „Prostě výborně. Teď mě ještě ke všemu všichni začnou nenávidět." Prudce vydechnu a zadívám se na svůj obraz v zrcadle. Ještě stále mi nedochází, jak nesmírně se pro mě všechno změnilo. Ukazuje se, že všechno, v co jsem věřila, je jen faleš a prázdnota. Můj dokonalý muž je cynický bídák, který mě neváhal zneužít. Můj romantický vztah je výmysl. Považovala jsem se za nejšťastnějšího člověka na světě, ale jsem jen pitomá, ponížená nicka, která je všem k smíchu. Ach, bože. Zase mě začínají pálit oči. „Jsi v pořádku, Emmo?" ptá se Katie a tváří se vylekaně. „Počkej, dám ti papírový kapesníček," řekne a začne se přehrabovat v kosmetické taštičce. „A trochu gelu na oči." „Díky," vzdychnu a polknu naprázdno. Nanesu si gel na víčka a pod oči a snažím se přitom zhluboka dýchat, abych se trochu uklidnila. „Jsi moc statečná," prohlásí Katie, která ze mě celou dobu nespouští oči. „Vlastně mě překvapilo, že jsi sem dneska vůbec šla. Já bych se bála mnohem víc." „Katie," otočím se k ní a dívám se jí přímo do očí. „Včera se v televizi propírala moje nejosobnější, nejintimnější tajemství." Rozhodím ruce do stran. „Může mě potkat něco ještě trapnějšího?" „Tady je!" ozve se za námi zvonivý hlas Caroline, která právě vtrhla na toaletu. „Emmo, máš tu rodiče! Přijeli sem za tebou!" Ne. Tomu nemůžu uvěřit. Nevěřím. Rodiče stojí u mého psacího stolu. Taťka má na sobě elegantní šedý oblek, mamka bílé sako a tmavomodrou sukni a zdá se, jako by oba společně drželi - každý jednou rukou - kytici. A celá kancelář na ně civí jako na cizokrajná zvířata. Omyl. Teď se oči všech lidí v kanceláři otáčejí ke dveřím a zírají na mě.
„Ahoj, mami," vítám se s nimi ochraptělým hlasem. Ahoj, tatí." Co tady dělají? „Emmo!" usměje se táta ve snaze nezpronevěřit se svému obvyklému žoviálnímu tónu. „Jen tak nás napadlo... že za tebou zaskočíme." „To je dobře," přikývnu otupěle. Jako by šlo o naprosto běžnou rodinnou událost. „Tady jsme ti přinesli malý dárek," prohlásí mamka zvesela. „Pár kytiček na stůl." Opatrně pokládá kytici vedle počítače. „Podívej se na ten Emmin psací stůl, Briane. Je krásný, vid? A sem... na ten počítač!" „Nádherný," přitaká taťka a přejede dlaní po dřevěné desce. „Moc... moc krásný stůl, skutečně." „A tohle jsou tvoji přátelé?" zeptá se mamka a s úsměvem se rozhlédne po všech přítomných. „Tak nějak," přikývnu a zamračeně sleduju, jak se Artemis na mamku přeslazeně culí. „Právě nedávno jsme si říkali, Emmo," pokračuje mamka, „jak musíš být hrdá, že pracuješ v tak významné firmě, jako je tahle. Spousta děvčat by ti takové místo záviděla, viď, Briane?" „Naprosto," souhlasí táta. „Vedeš si skvěle, Emmo." Nevycházím z údivu a nejsem vůbec schopná vypravit ze sebe ani jediné slovo. Zadívám se taťkovi do očí a všimnu si, že ke mně vysílá zvláštní, plachý úsměv. A mamce se předtím, když odkládala kytici na stůl, třásly ruce. Jsou nervózní, uvědomím si překvapeně. Oba jsou nervózní. Snažím se přijít na kloub důvodu jejich návštěvy i rozpaků, když vtom se ve dveřích do kanceláře objeví Paul. „Takže Emmo," prohlásí a zvedne obočí, „máte tu návštěvu, pokud se nemýlím?" „No... ano," přikývnu. „Paule, to jsou... no... moji rodiče, Brian a Rachel." „Velice mě těší," usměje se Paul zdvořile. „Nechceme rušit," vysvětluje kvapně mamka.
„Naprosto nikoho nerušíte," ujišťuje ji Paul dvorně. „Bohužel ta místnost, kterou používáme k různých rodinným setkáním, se teď nově upravuje." „Oh." Mamka se omezí jen na vzdychnutí, protože neví, jestli může brát Paulova slova vážně. „Takže byste, Emmo, možná mohla vzít rodiče na... no, mohli bychom to nazvat brzký oběd, co myslíte?" Zvednu oči k hodinám na stěně. Je tři čtvrtě na deset. „Děkuju, Paule," vydechnu vděčně. Je to neskutečné. Naprosto neskutečné. Je teprve dopoledne. Měla bych sedět v práci. Ale místo toho jdu s rodiči po ulici a horečně přemýšlím, o čem si teď celou dobu budeme povídat. Vůbec si nedokážu vybavit, kdy jsme spolu byli takhle sami, jenom ve třech. Bez dědy, bez Kerry, bez Neva. Jako bychom se vrátili asi tak o patnáct let nazpátek. „Mohli bychom si sednout sem," navrhnu jim, když dojdeme k malé italské kavárně. „Dobrý nápad," prohlásí taťka vlídně a strčí do dveří. „Včera jsme viděli v televizi toho tvého přítele Jacka Harpera," poznamená jen tak mimochodem. „Není to můj přítel," namítnu stručně a rodiče si spolu vymění výmluvný pohled. Posadíme se k dřevěnému stolu a číšník přinese každému z nás jídelní lístek. Všichni mlčíme. Proboha. Nervy mám napnuté k prasknutí. „Takže..." začnu, ale hned vzápětí se zarazím. Ráda bych se jich zeptala jen na jedinou věc - proč za mnou přijeli. Ale mohlo by to vyznít nezdvořile. Rozhodnu se tedy pro taktnější variantu. „Co... vás přivádí do Londýna?" „Prostě jsme si řekli, že bychom tě rádi viděli," vysvětluje mamka a s brýlemi na očích studuje jídelní lístek. „Co kdybych si dala čaj... nebo co je tohle? Frapellate?“ „Já chci obyčejnou kávu," prohlásí taťka, který také drží v ruce jídelní lístek a krabatí čelo. „Mají ji tady vůbec?"
„Jestli ne, můžeš si objednat kapucino a pěnu z něj sebrat lžičkou," doporučí mu mamka. „Nebo espreso a jenom je pak poprosit, aby ti ho dali do většího hrnku a dolili vodu." Připadá mi to k nevíře. Vláčeli se sem autem přes dvě stě kilometrů. To tu budeme jen tak sedět a celý den si vykládat o horkých nápojích? „Jo, teď jsem si vzpomněla!" dodá mamka bezstarostně. „Koupili jsme ti takovou maličkost, Emmo, viď, Briane?" „Oh... vážně?" podivím se. „Co to je?" „Auto," odpoví mamka a zadívá se na číšníka, který se právě zjevil u našeho stolu. „Dobrý den!" Já bych si dala kapucino a můj manžel překapávanou kávu, jestli je to možné. A Emma by ráda -" „Auto?u opakuju nechápavě. „Auto," zopakuje nesmyslně i italský číšník a odmění nás podezíravým pohledem. „Přejete si kávu?" „Já... ráda bych kapucino, prosím," obracím se na číšníka roztržitě. „A nějaké zákusky," dodává mamka. „Grazie!" „Mami..." Číšník odchází a já si tisknu dlaň na čelo. „Co jsi to říkala? Že jste mi koupili auto?" „Jen takové malé, na běžné ježdění. Měla bys ho mít. To cestování autobusem je nebezpečné. Děda má naprostou pravdu." „Ale... ale já si auto nemůžu dovolit," zaprotestuju nesmyslně. „Nemůžu ani... co ty peníze, které vám dlužím? Co -" „Na peníze zapomeň," oznamuje mi taťka. „Ten dluh smažeme." „Cože?" ptám se nevěřícně, protože ještě nikdy v životě mně takhle nevyrazil dech. „Ale to nejde! Vždyť ti ještě dlužím -" „Na peníze zapomeň," domlouvá mi a mně se zdá, že jsem v jeho hlase zaslechla nervózní podtón. „Chci, abys na všechny tyhle věci zapomněla, Emmo. Nic nám nedlužíš. Vůbec nic."
Popravdě řečeno, nic z toho nechápu. Užasle přeletím očima z táty na mamku. A pak se zase vrátím k taťkovi. A nakonec se pomalu přesunu pohledem opět k mamce. Je to zvláštní, ale najednou mám pocit, jako bychom se po dlouhých letech zase skutečně pořádně viděli. Jako bychom se oťukávali a... začínali zase od začátku. „Napadlo nás - co kdyby sis příští rok dopřála nějakou dovolenou?" bere si slovo mamka. „S námi." „Jen... my?" ptám se a zadívám se na oba rodiče. „No, mysleli jsme jen my tři." Váhavě se na mě usměje. „Mohli bychom si to krásně užít! Samozřejmě nemusíš, jestli máš jiné plány." „Ne. Pojedu s vámi moc ráda," vyhrknu okamžitě. „Opravdu. Ale... ale co..." Nemůžu se přinutit, abych vyslovila Kerryino jméno. Nastane ticho, během něhož se na sebe mamka s taťkou podívají, ale pak zase stočí pohled stranou. „Kerry tě samozřejmě pozdravuje!" ozve se mamka zvesela, jako by chtěla úplně změnit téma hovoru. Potom si odkašle. „Víš, uvažuje o tom, že se příští rok podívá do Hongkongu. Za otcem. Neviděla ho už nejmíň pět let, takže možná nadešel čas, aby... spolu strávili nějakou dobu." „To je dobře," souhlasím a připadám si jako omráčená. „Moc dobrý nápad." Nemůžu tomu uvěřit. Všechno je úplně jiné. Jako by někdo celou naši rodinu vyhodil do vzduchu a všichni její členové pak dopadli na úplně jiná místa, a nic už nebylo jako dřív. „Máme pocit, Emmo," začne taťka, ale hned vzápětí se zarazí. „Máme pocit... že jsme možná nebyli... že jsme si možná ne vždycky všímali..." Odmlčí se a usilovně se začne škrábat na bradě. „Kapučíííno," hlásí číšník a staví přede mě šálek. „Překapávaná káááva, kapučíííno... kávový moučník... citrónový moučník... čokoládový -"
„Děkujeme!" přeruší ho mamka. „Děkujeme mockrát. Myslím, že takhle to bude stačit." Číšník zmizí a maminka se na mě znovu zadívá. „Emmo, chceme ti říct... že jsme na tebe moc pyšní." Ach, bože. Bože můj. Asi se rozbrečím. „To jsem ráda," vypravím ze sebe. „A..." začne taťka. „Jak bych to řekl... my oba - maminka i já " Odmlčí se a odkašle si. „Oba jsme... vždycky... a vždycky budeme..." Znovu zmlkne a jenom prudce oddechuje. Neodvažuju se promluvit. „Prostě se ti tu snažím říct, Emmo," začne znovu. „Protože ty... určitě... my všichni... jak to říct..." Taťka se opět odmlčí a otře si zpocený obličej ubrouskem. „Jde prostě o to... že... že..." „Tak už prosím tě řekni svojí dceři, že ji máš moc rád, Briane, aspoň jednou, sakra!" zakřičí na něj mamka. „Já... já... mám tě strašně rád, Emmo!" vyhrkne taťka a hlas mu přeskakuje. „Ach, Ježíši Kriste!" vzdychne a usilovně si začne mnout oči. „Já tě mám taky moc ráda, tati." Hrdlo mám sevřené. „A tebe taky, mami." „Vidíš!" Teď si mne oči i mamka. „Měla jsem pravdu, když jsem ti říkala, že uděláme dobře, když sem zajedeme!" Pevně mi sevře ruku a já zase vezmu za ruku taťku a na chvilku vytvoříme jakési podivné objímající se sousoší. „Víte, v tom věčném koloběhu života nás všechny spojuje posvátné pouto," řeknu dojatě a mám pocit, že ten náhlý nápor citů ani nevydržím. „Cože?" Oba rodiče na mě nechápavě vykulí oči. „No, nevadí. Na tom nezáleží!" Vymaním se jim z objetí, napiju se kapucína a zvednu oči od stolu. A srdce se mi málem zastaví. Přede dveřmi do kavárny stojí Jack.
Dvacet dva DÍVÁM SE NA NÉJ skrz prosklené dveře a srdce mi buší jako zvon. Natahuje ruku, dveře se otevírají - a najednou stojí uvnitř. Míří k našemu stolu a já se nedokážu ubránit prudké vlně emocí. Tohle je muž, o kterém jsem si myslela, že ho miluju. Tohle je muž, který mě naprosto zneužil. Jakmile se vzpamatuju z nečekaného šoku, cítím, že mě znovu začíná ovládat bolest a pocit ponížení a hrozí nebezpečí, že zase podlehnu a změním se v ubohou trosku. Ale tohle nepřipustím. Budu silná a zachovám se důstojně. „Ignorujte ho," syknu k mamce a taťkovi. „Koho?" ptá se otec a rozhlíží se kolem dokola. „Oh!" „Emmo, chci s tebou mluvit," říká mi Jack s vážnou tváří. „No, ale já nechci mluvit s tebou." „Promiňte, že vás ruším," omlouvá se Jack rodičům. „Ale kdybychom si mohli na chvilku..." „Nikam nejdu!" odseknu zlostně. „Sedím tady u kávy s rodiči." „Prosím." Usedá k vedlejšímu stolku. „Rád bych to vysvětlil. Rád bych se omluvil." „Pro tohle nenajdeš žádné vysvětlení." Střelím pohledem po rodičích. „Chovejte se, jako kdyby tady nebyl. Klidně se bavte dál." Kolem obou stolků se rozhostí ticho. Otec s mamkou na sebe vrhají kradmé pohledy. Vidím, jak mamka pohybuje rty a snaží se otci něco naznačit. Když si všimne, že se na ni dívám, zarazí se a napije se kávy. „No tak... se bavme!" vyhrknu zoufale. „Takže, mami..." Ano?" zeptá se mamka a čeká, s čím přijdu. V hlavě mám prázdno. Žádné téma hovoru mě nenapadá. Dokážu myslet jen na to, že Jack sedí metr ode mě. „Jak ti jde golf?" zmůžu se nakonec na spásnou otázku. „No... ehm... dobře, děkuju." Mamka střelí pohledem po Jackovi.
„Nedívej se na něj," zamumlám. „A-- - co ty, tati?" Zůstávám neoblomná. „Jak jde tobě?" „No... taky dobře," odpoví otec strojeně. „Kde hrajete?" zeptá se Jack zdvořilým tónem. Rozzuřeně se otočím na židli. „S tebou se tady nikdo nebaví!" okřiknu ho. Znovu zavládne hrobové ticho. „Proboha, to je ale hodin!" zhrozí se mamka teatrálně. „Musíme... musíme... stihnout tu sochařskou výstavu." „Cože?" „Moc rádi jsme tě viděli, Emmo -" „Teď nemůžete odejít!" křičím na ně a propadám panice. Ale otec už otevírá peněženku a pokládá na stůj dvacetilibrovou bankovku a maminka si vestoje kvapně obléká bílé sako. „Jen ho vyslechni," zašeptá mi do ucha, když se pak ke mně sklání, aby mě políbila na rozloučenou. „Sbohem, Emmo," loučí se taťka a nemotorně mi tiskne ruku. A během necelých třiceti vteřin jsou pryč. Nemůžu uvěřit, že mi tohle provedli. „Takže," ozve se Jack, jakmile za nimi zapadnou dveře. Odhodlaně se otáčím na židli, abych na něj viděla. „Emmo, prosím." Ještě odhodlaněji se otočím zase opačným směrem, dokud nesedím tak, že mám přímo naproti sobě zeď. Tohle ho náležitě zpraží. Má to jen jediný problém. Nedosáhnu na své kapucino. „Tady je." Ohlédnu se a vidím, že si Jack posunul židli přímo vedle mě a podává mi můj šálek. „Nech mě na pokoji," obořím se na něj a vstanu ze židle. „My dva si už nemáme co říct. Nikdy." Popadnu kabelku a vyrazím ven z kavárny, na rušnou ulici. O chvilku později cítím na rameni Jackovu ruku. „Mohli bychom si aspoň promluvit o tom, co se stalo..." „Promluvit si o čem?" vybuchnu a otočím se k němu. „Jak jsi mě zneužil? Jak jsi mě zradil?"
„Ano, Emmo. Uznávám, že jsem tě ztrapnil. Ale... je to skutečně takový problém?" „Takový problém?" vykřiknu nevěřícně a málem zakopnu o nějakou ženu, která za sebou táhne velkou nákupní tašku na kolečkách. „Vtrhnul jsi mi do života. Obalamutil jsi mě tím úžasným milostným dobrodružstvím. Přinutil jsi mě, abych se do tebe -" Vtom se zarazím a vzdychnu. „Tvrdil jsi, že jsem tě uchvátila. Přinutil jsi mě... abych se o tebe začala zajímat... a já ti věřila každičké slovo!" Hlas mi začíná vypovídat službu. „Já tomu všemu věřila, Jacku. Ale celou dobu jsi sledoval jen svůj vlastní postranní cíl. Zneužíval jsi mě ke svému stupidnímu průzkumu. Celou dobu jsi mě jen... zneužíval!" Jack ze mě nespouští oči. „Ne," řekne. „Ne, počkej. Vykládáš si to špatně." Chytí mě za ruku. „Tak to nebylo. Nesblížil jsem se s tebou, abych tě zneužil." Kde bere tu odvahu, že mi dokáže tvrdit něco takového? „Samozřejmě že ano!" odseknu mu, vytrhnu ruku z jeho sevření a stisknu tlačítko na přechodu pro chodce. „Samozřejmě že ano! Nezapírej, že jsi v tom televizním rozhovoru mluvil o mně." Znovu cítím, jak mi celé tělo ochromuje křečovitá bolest z prožitého ponížení. „Popsal jsi mě do nejmenších podrobností. Do těch nejintimnějších zatracených detailů." „Dobrá." Jack se chytí za hlavu. „Dobrá. Nepopírám, že jsem měl na mysli tebe. Nepopírám, že jsi pronikla... Ale to neznamená, že..." Zadívá se na mě. „Myslím na tebe skoro pořád. Máš pravdu. Myslím jenom na tebe." Bzučák na přechodu pro chodce začíná pípat na znamení, že máme přejít na druhou stranu. Teď bych se měla rozběhnout přes ulici a bylo by na něm, aby se snažil dohonit mě. Ale ani jeden z nás se nehýbe z místa. Ráda bych se odlepila, ale tělo mě neposlouchá. To tělo si přeje slyšet víc. „Emmo, víš, jak jsme s Petem pracovali, když jsme zakládali Panther Corporation?" Jackovy tmavé oči se propalují do mých. „Víš, jak jsme se k takovému kroku rozhodli?"
Jen zlehka pokrčím rameny na znamení, že pokud chce, může mi to prozradit. „Poslouchali jsme svoje instinkty. Koupili bychom si to i my? Líbilo by se to i nám? Na tohle jsme se ptali jeden druhého. Každý den, stále dokola." Na okamžik zaváhá. „Během posledních pár týdnů jsem se úplně ponořil do té nové řady výrobků pro ženy. A celou dobu jsem si v duchu kladl jedinou otázku... Ubilo by se to Emmě? Pila by tohle Emma? Koupila by si to Emma?" Jack na okamžik zavře oči, ale vzápětí je otevře. „Ano, mám tě plnou hlavu. Ano, pronikla jsi i do mé práce. Emmo, osobní život a práce mi splývají. Takový jsem odjakživa. Ale to neznamená, že nežiju skutečným životem." Znovu se na okamžik odmlčí. „A neznamená to, že to... co se mezi námi stalo... není opravdové." Zhluboka se nadechne a strčí si ruce do kapes. „Emmo, nelhal jsem ti. Nebalamutil jsem tě. Uchvátila jsi mě, jakmile ses na mě podívala a prohlásila jsi: ,Dokonce jsem ani nezjistila, kde mám bod G!'" Byl jsem v pasti. Ne z obchodních důvodů... ale kvůli tobě. Kvůli tomu, jaká jsi. Do posledního detailu." Přes tvář mu přeletí úsměv. „Počínaje tím, jak si každé ráno vybíráš horoskopy, které ti vyhovují, až po ten dopis od Ernesta P. Leopolda. Včetně cvičebního plánu na stěně." Visí na mně očima. Hrdlo se mi svírá a v hlavě mám zmatek. A v jednom okamžiku mám pocit, že mě začínají nahlodávat pochybnosti. Ale je to jenom okamžik. „Tohle všechno je moc hezké," říkám roztřeseným hlasem. „Ale ztrapnil jsi mě. Tys mě ponížil? Otočím se na podpatku a znovu rázuju po ulici. „Prozradil jsem víc, než jsem měl v úmyslu," vysvětluje Jack a stále se mnou udržuje krok. „Nechtěl jsem prozradit vůbec nic. Věř mi, Emmo, lituju toho stejně jako ty. Když jsme ten rozhovor dotočili, prosil jsem je, aby tuhle pasáž vystřihli. Slíbili mi to. Prostě jsem..." Zavrtí hlavou. „Nevím, prostě jsem podlehl nutkání, nechal jsem se unést..."
„Tak ty ses nechal unést?" Cítím, jak se ve mně vzdouvá další vlna zuřivosti. Jacku, vždyť ty jsi mě všem vydal na pospas. Úplně celou, do nejmenších detailů." „Já vím. A moc mě to mrzí..." „Vyprávěl jsi celému světu o mém spodním prádle... a mém sexuálním životě... a přehozu na postel s barbínami, a ani jsi nedodal, že je to recese..." „Emmo, mrzí mě -" „Řekl jsi jim, kolik vážím!" Teď skoro ječím. „A ještě jsi to popletl!
„Emmo, vážně, je mi líto -" „Lítost mi nepomůže!" Otočím se k němu tváří v tvář. „Zničil jsi mi život!" „Zničil jsem ti život?" Vrhne na mě podivný pohled. „Ty máš zničený život? Je toto taková katastrofa, že se lidi dozvěděli, jaká skutečně jsi?" „Já... já..." Hledám záchytný bod. „Nevíš, co to pro mě znamenalo," dodám, protože tady cítím pevnou půdu pod nohama. „Všichni se mi vysmívají. Celá kancelář se baví na můj účet. Artemis mě provokuje -" „Vyhodím ji," skočí mi Jack do řeči. Jsem z toho v takovém šoku, že mám co dělat, abych se nerozesmála, ale nakonec to zamaskuju zakašláním. „A Nick si ze mě utahuje -" „Toho vyhodím taky." Jack se na okamžik zamyslí. „Co kdybychom to udělali takhle: Každý, kdo se tě nějak dotkne, dostane padáka." Tentokrát už smích zadržet nedokážu. „To by ti ve firmě nezůstala ani noha." „Tak ať. Tohle je pro mě pořádná lekce. Lekce v tom, že nemám být tak netaktní." Chvíli proti sobě stojíme a dopadají na nás sluneční paprsky. Tep se mi zrychluje. Dost dobře nevím, co si mám myslet. „Nechtěli byste si koupit trochu vřesu pro štěstí?" Žena v růžovém bavlněném tričku mi před obličej nastrčí svazek vřesu obalený celofánem. Podrážděně zavrtím hlavou.
„Vezmu si celý košík," prohlásí Jack. „Zdá se, že ho mám zapotřebí." Sáhne do náprsní tašky, podá ženě dvě padesátilibrovky a vezme jí košík z ruky. Celou dobu ze mě nespouští oči. „Emmo, nechám to na tobě," řekne, když žena odběhne. „Nemohli bychom si zajít na oběd? Na skleničku? Na... ovocný koktejl?" Po tváři mu přeletí letmé pousmání, ale mně se v obličeji nepohne ani sval. Jsem příliš zmatená. Mám pocit, jako by část mého já začínala tát. Jako by mu začínala věřit. A chtěla mu odpustit. Ale v hlavě mám stále zmatek. Někde je ještě pořád něco špatně. „Nevím," odpovím a poškrabu se na nose. „Všechno bylo v pořádku, dokud jsem nemusel odjet. Pak se všechno podělalo." „Myslíš?" „A ne snad?" Jack zaváhá a pozoruje mě přes košík vřesu. „Měl jsem za to, že ano." Mozek mi vysílá varovný signál. Ještě něco mu musím povědět. Ještě pár věcí si musíme vyříkat na rovinu. Myšlenka dostává konkrétní obrysy. „Jacku... co jsi dělal ve Skotsku? Když jsme se setkali poprvé." Vtom se Jackův výraz naprosto změní. Vypadá nepřístupně a dívá se stranou. „Emmo, to ti bohužel říct nemůžu." „Proč ne?" ptám se a snažím se o lehký tón. „Je to... složité." „No nic." Na okamžik se zamyslím. „Kam jsi jel, když tě tehdy v parku vyzvedl Sven? Když jsi tak překotně odjel?" Jack vzdychne. „Emmo -" „A co tehdy večer, kdy ti pořád někdo telefonoval? Kvůli čemu?" Tentokrát se Jack ani neobtěžuje něco poznamenat. „Chápu." Odhodím si vlasy z čela a snažím se zachovat klid. „Jacku, napadlo tě někdy, že za celou dobu, kterou jsme strávili spolu, jsi mi o sobě skoro vůbec nic neřekl?"
„Já... zřejmě jsem člověk, který nerad mluví o svém soukromí. Je to snad tak velký problém?" „Pro mě to problém je. Já jsem se ti svěřila naprosto se vším. Vystihl jsi to přesně. S veškerými myšlenkami, se všemi problémy, prostě se vším. A ty ses mi nesvěřil s ničím." „To není pravda -" Pokročí kupředu, stále s košíkem v ruce, a několik svazečků vřesu spadne na zem. „Tak tedy prakticky s ničím." Přivřu oči a snažím se utřídit si myšlenky. „Jacku, každý vztah závisí na důvěře a rovnosti. Pokud se svěřuje jeden, měl by se svěřovat i druhý. Mám na mysli například i to, že jsi mi vůbec neřekl o tom rozhovoru pro televizi." „Byl to jen stupidní rozhovor, proboha!" Jakási dívka se šesti nákupními taškami vyrazí Jackovi z košíku další svazky vřesu. Jack propadne pocitu marnosti a všechny zbývající květiny odloží na nosič motocyklu, který v tu chvíli míjíme. „Emmo, reaguješ přehnaně." „Prozradila jsem ti všechna svoje tajemství," trvám neústupně na svém. „Ty jsi mi neprozradil ani jediné." Jack vzdychne. „Při vší úctě, Emmo, mám dojem, že je v tom trochu rozdíl -" „Cože?" Ohromeně na něj zírám. „Proč... proč by v tom měl být rozdíl?" „Musíme mít na paměti jednu věc. Že jsou v mém životě určité delikátní... složité... velmi důležité..." „A v mém snad ne?" vybuchnu. „Myslíš, že moje tajemství jsou méně důležitá než ta tvoje? Myslíš, že mi ublíží míň, když je v televizi vytroubíš do celého světa?" Třesu se po celém těle zlostí a zklamáním. „Zřejmě kvůli tomu, že ty jsi tak mocný a významný, a já - co jsem vlastně já, Jacku?" Cítím, jak se mi oči plní slzami. „Úplně obyčejné děvče? Úplně obyčejné děvče, na kterém není nic výjimečného?" Jack zamrká a já vidím, že jsem ho zasáhla na citlivém místě. Zavře oči a zdá se, že už nic dalšího neřekne.
„Nechtěl jsem použít tahle slova," ozve se po chvíli a poškrabe se na bradě. „Hned jak jsem je vypustil z pusy, nejradši bych je vzal nazpátek. Snažil jsem se... snažil jsem se... jen vyvolat určitou představu... úplně jinou..." Zvedne hlavu. „Emmo. Musíš mi věřit, že jsem nechtěl -" „Zeptám se tě ještě jednou." Dívám se na něj a srdce mi buší. „Co jsi dělal ve Skotsku?" Mlčí. A na očích mu vidím, že se to od něj nedozvím. Dobře ví, jak je to pro mě důležité, a přesto mi to nepoví. „Dobře," prohlásím a hlas se mi lehce chvěje. „To je v pořádku. Je zřejmé, že nejsem tak významná osoba jako ty. Jsem jenom děvče na pobavení, které tě rozptyluje v letadlech a inspiruje tě v podnikání." „Emmo -" „Jde o to, Jacku, že nás nespojuje normální vztah. Každý opravdový vztah je dvousměrný. Skutečný vztah je založený na rovnosti. A důvěře." Zase cítím, jak mi v krku roste knedlík. Ztěžka polknu. „Co kdyby sis tedy našel někoho na své úrovni, s kým ta svá vzácná tajemství můžeš sdílet? Protože se mnou je očividně sdílet nemůžeš." Dřív, než bych mohla ještě cokoliv dodat, otočím se na podpatku a rozběhnu se pryč. Z očí mi vyhrknou dvě velké slzy, stékají mi po tvářích a dopadají na můj svazeček vřesu pro štěstí, který končí rozšlápnutý na zemi. Domů ten den dorazím až pozdě večer, ale stále ve mně doznívají ozvěny hádky s Jackem. Hlava mi třeští a slzy mám na krajíčku. Otevírám dveře do bytu a najdu Lissy s Jemimou uprostřed hádky kvůli ochraně zvířat. „Norkům se líbí, že se z nich šijí kožichy -" rozčiluje se Jemima, když vcházím do obývacího pokoje. Zmlkne a zvedne hlavu. „Emmo! Je ti dobře?"
„Ne." Svezu se na pohovku a zabalím se do žinylkového plédu, který dostala Lissy od své matky k Vánocům. „Hrozně jsem se pohádala s Jackem." „Tys ho viděla?" „Přišel za mnou... prostě... asi aby se mi omluvil." Lissy s Jemimou si vymění výmluvné pohledy. „Co se stalo?" ptá se Lissy. „Co říkal?" Chvilku mlčím a snažím se vybavit si jeho slova co nejpřesněji. Mám pocit, že se mi teď v hlavě všechno pomíchalo. „Říkal... že mě nikdy neměl v úmyslu zneužít," začnu. „Říkal, že mě má plnou hlavu. Říkal, že vyhodí všechny, kdo se mi pošklebují." Nemůžu si pomoct a zase se pousměju. „Vážně?" diví se Lissy. „Sakra, to je román -" Zarazí se, zakašle a nasadí omluvný výraz. „Promiň." „Řekl, že ho strašně mrzí, co se stalo, a že o tom nechtěl mluvit do televize a že ten náš milostný poměr byl... To je jedno. Prostě napovídal spoustu věcí. Ale potom prohlásil..." Znovu mnou projede taková vlna pobouření, že mi srdce zase začne uhánět rychleji. „Řekl, že jeho tajemství jsou důležitější než ta moje." Lissy s Jemimou zalapají rozzuřeně po dechu. „Ne!" vykřikne Lissy. „Hajzl!" vyštěkne Jemima. „Jaká tajemství?" „Zeptala jsem se ho na to Skotsko. A na to, proč tak najednou ujel pryč, když jsme si vyšli na rande." Zavadím pohledem o Lissy. „I na všechno ostatní, s čím se mi nikdy nesvěřil." „A co ti odpověděl?" zajímá se Lissy. „Nechtěl o tom mluvit." Znovu se ve mně vzdouvá vlna ponížení. „Prohlásil, že je to příliš delikátní a složité." „Delikátní a složité?" Jemima jen ochromeně zírá. Jack má nějaké citlivé a složité tajemství? Nikdy ses o tom nezmínila! Emmo, to je naprosto skvělé. Zjistíš, o co jde - a pak to vytáhneš na světlo boží!" Dívám se na ni a srdce mi peláší jako o závod. Bože, Jemima má pravdu! Mohla bych to udělat. Mohla bych to Jackovi oplatit. Zařídit, aby trpěl stejně jako já.
„Ale nemám tušení, o co jde," přiznám nakonec. „Můžeš si to zjistit!" nadskočí Jemima. „To je hračka. Stačí, když víš, že něco tají." „Nějaká záhada tu určitě je," říká zamyšleně Lissy. „Všechny ty telefonáty, o kterých nechtěl mluvit, ten zbrklý odjezd ze schůzky -" „On záhadně zmizel?" vyzvídá Jemima dychtivě. „Kam? Mluvil o něčem? Zaslechla jsi něco?" „Ne!" odpovím a cítím, jak se mi krev hrne do tváří. „Ovšemže ne. Neposlouchám... cizí rozhovory." Jemima mě probodává očima. „Nehraj to na mě. Samozřejmě že jo. Samozřejmě že jsi něco slyšela. No tak, Emmo, co to bylo?" V duchu se přenesu zpátky a vybavím si ten večer. Jak sedím na lavičce a upíjím koktejl. Na tváři cítím svěží vánek. Jack se Svenem se za mnou o čemsi tiše dohadují... „Nebylo to nic zvláštního," začnu váhavě. Jenom jsem zaslechla něco o nějakém přesunu... a plánu B... a že je něco naléhavé..." „Přesunu čeho?" zajímá se Lissy. „Fondů?" „Nevím. A potom říkali něco o letu do Glasgow." Jemima se tváří nepříčetně. „Emmo, nejde mi to na rozum. Tohle jsi celou dobu věděla? Určitě je to něco pikantního. O tom nepochybuj. Jen kdybychom věděly o trochu víc." Zklamaně si povzdechne. „Diktafon nebo něco podobného jsi s sebou náhodou neměla, viď?" „Samozřejmě že ne!" Nemůžu se ubránit úsměvu. „Vždyť to bylo rande! Ty si normálně bereš diktafon na -" Když vidím její výraz, zarazím se. Jemimo. To snad ne!" „No, ne pokaždé." Omluvně pokrčí rameny. Jenom když si myslím, že by se mi mohl hodit... No nic. Na tom teď nezáleží. Důležité je, že něco víš, Emmo. To ti dodává sílu. Zjistíš, co za tím vězí - a pak ho znectíš. A Jack Harper pozná, kdo je tady pánem. Pomstíš se mu se vší parádou!"
Pozoruju její odhodlanou tvář a v jednom okamžiku cítím mohutný záchvěv obrovské radosti. Tohle by byla lekce! Poznal by, zač je toho loket! Hořce by litoval! Zjistil by, že nejsem obyčejná nicka, nějaké ubohé děvče z ulice. To by teprve viděl! To by teprve viděl! „Takže..." Navlhčím si rty. „Tak jak bych to měla udělat?" „Nejdřív se pokusíme zjistit co možná nejvíc vlastními silami," začíná spřádat plán Jemima. „Potom... mám přístup... k nejrůznějším lidem, kteří by nám mohli pomoct získat víc informací." Spiklenecky na mě mrkne. „Diskrétně." „Soukromí detektivové?" ptá se Lissy nevěřícně. „To myslíš vážně?" „A pak to vytáhneme na světlo! Máti má známosti ve všech novinách..." Hlava mi třeští. Vážně tu probíráme tenhle plán? Skutečně se chci Jackovi pomstít? Jedním z nejvhodnějších míst, kde se dá začít, jsou popelnice," pokračuje Jemima zasvěceně. „Prohrabeš se člověku v odpadcích, a zjistíš o něm fůru věcí." Vtom cítím, jak se mi vrací zdravý rozum - jako by vletěl dovnitř otevřeným oknem. „Popelnice?" zděsím se. „V žádných popelnicích se přehrabávat nebudu. Končím. Tečka. Je to šílený nápad." „Nic není zadarmo, Emmo!" vyštěkne Jemima zlostně a pohodí hlavou. Jak jinak chceš zjistit, co Jack tají?" „Možná že to ani nechci zjistit," odseknu a jsem na to pyšná. „Možná mě to ani nezajímá." Zachumlám se ještě víc do žinylkového plédu a zadívám se zkormoucené na prsty u nohou. Takže Jack má nějaké obrovské tajemství, o které se se mnou nechce podělit. Nic se neděje. Ať si ho nechá. Doprošovat se ho nebudu. A přehrabovat se v popelnicích taky nezačnu. Nezajímá mě to. Nezajímá mě Jack. „Chci na to zapomenout," prohlásím odhodlaně s kamennou tváří. „Chci se přes to přenést."
„Ne, to nemůžeš!" vyskočí Jemima. „Nebuď blázen, Emmo. Máš úžasnou příležitost pomstít se mu. Takhle ho dostaneme." Nikdy v životě jsem neviděla Jemimu tak rozvášněnou. Zaloví v kabelce a vytáhne z ní luxusní diář Smython a pero od Tiffanyho. „Dobrá. Co tedy víme? Glasgow... plán... přesun..." „Panther Corporation nemá ve Skotsku žádné zastoupení, viď?" prohodí Lissy zamyšleně. Otočím se k ní a nevěřím svým očím. Něco si čmárá na hlavičkový papír od soudu a tváří se při tom stejně zaujatě, jako když luští ty svoje podivínské tajenky. Vidím slova „Glasgow", „přesun" a „plán B" a pak si ještě všimnu, že si napsala do jednoho chumlu všechna písmena slova Skotsko a snaží se z nich vytvořit nové slovo. Proboha. „Lissy, co to provádíš?" „Jenom... si tak hraju," odpoví a tváře jí zrudnou. „Mohla bych se mrknout na internet a pokusit se něco vyhledat, jen tak pro zajímavost." „Podívejte se, nechte toho!" zarazím se. „Když mi ta tajemství nechce prozradit sám Jack... tak o nich nechci nic vědět." Vtom na mě dolehne tíha celého dne a připadám si úplně vyždímaná. A zhmožděná. Jackův tajuplný život mě nezajímá. Už na to nechci myslet. Toužím se naložit do vany, schoulit se do postele a už nikdy ho nevidět.
Dvacet tři JENOMŽE NEMŮŽU.
Nemůžu na Jacka zapomenout. Nemůžu zapomenout na naši hádku. Pořád vidím před očima jeho tvář, přestože nechci. Vybavuju si ho, jak se na mě díval ve slunci a mhouřil při tom oči. Jak koupil ten vřes pro štěstí. Ležím v posteli, srdce mi buší a všechno se mi v myšlenkách neustále vrací. Ta palčivá bolest. To zklamání. Pověděla jsem mu o sobě všechno. Všechno. A on mi neřekl ani - No nic. Nevadí. Je mi to jedno. Už na něj nebudu myslet. Může si dělat, co se mu zlíbí. Může si ta svoje pitomá tajemství nechat pro sebe. Ať se mu daří. Tak, a je to. Už jsem ho vytlačila z hlavy. Nadobro. Chvíli se dívám na strop, který stále víc zahaluje tma. Co tím vlastně myslel? Je to taková katastrofa, že se lidi dozvěděli, jaká skutečně jsi? Jemu se to mluví. Může si to dovolit, pan Tajuplný. Pan Delikátní. Pan Složitý. Měla jsem mu to říct. Měla jsem mu říct Ne. Už na něj nemysli. Je to pryč. Nazítří ráno se doploužím do kuchyně, abych si uvařila čaj. Jsem skálopevně odhodlaná nevěnovat Jackovi od této chvíle ani jedinou myšlenku. Konec. Finito. Tečka. „Hele, napadly mě tři teorie." Do kuchyně se přiřítí udýchaná Lissy. Je ještě v pyžamu a v ruce svírá psací desku s hlavičkovými papíry od soudu. „Cože?" Mátožně zvednu hlavu. „To Jackovo největší tajemství. Mám tři teorie." Jenom tři?" diví se Jemima, která se objevila Lissy za zády. Na sobe má bílý koupací plášť a nese si s sebou svůj luxusní diář. Já jich mám osm! „Osm?" opakuje Lissy pochybovačně a tváří se dotčeně.
„Žádné teorie už nechci slyšet," zarazím je. „Podívejte, je to pro mě strašně bolestná zkušenost. Nemohly byste aspoň pro jednou vzít ohled na moje city a nechat to už plavat?" Zprvu na mě jenom nechápavě civí, ale pak se na sebe podívají. „Osm?" zeptá se Lissy znovu. Jak jsi jich mohla dát dohromady osm?^ Jako nic. Ale ty tvoje jsou určitě taky dobré. Tak co kdybys začala ty? „No," vzdychne Lissy s mírně znepokojeným výrazem a odkašle si. „Za prvé: Má v plánu přesunout celou britskou pobočku Panther Corporation do Skotska. Jel tam všechno předem dohodnout a nechce, aby se ta informace rozšířila. Za druhé: Je zapletený do nějaké finanční aféry bílých Hrnečků..." „Cože!" nevěřím svým uším. Jak tě to napadlo?" „Zjistila jsem si jména lidí, kteří prováděli v Panther Corporation loňský audit, a přišla jsem na to, že pár jich bylo zapleteno do několika velkých skandálů z poslední doby. Což nic nedokazuje, ale pokud se Jack chová tak podezřele a mluví o přesunech..." Protáhne tvář a já jí její nejistý pohled oplatím. Jack a podvodník? Ne. Tohle by neudělal. Prostě ne. Ne že by mi na tom ještě nějak záleželo. „Můžu ti jenom říct, že mi ani jedna varianta nepřipadá moc pravděpodobná," vloží se do hovoru Jemima povýšenecky. „Takže jakou teorii jsi vymyslela ty?" vybuchne Lissy nakvašeně. „Je za tím plastická operace, přirozeně," prohlásí Jemima vítězoslavně. „Nechal si udělat lifting, a protože nechce, aby se to někdo dozvěděl, operovali ho ve Skotsku. A vím už taky, co je plán B." „Co?" ptám se pochybovačně. „Botox!" zvolá Jemina a celá se rozzáří. „Proto tak pospíchal z té schůzky. Aby si nechal vyhladit vrásky. Jeho doktorovi vypadl nějaký pacient, takže mu ten přítel přijel oznámit -" Jemima musela spadnout z nebe. „Jack by si nikdy nenechal vyhladit vrásky botoxem," vymlouvám Jemimě její nápad. Ani lifting."
„To nemůžeš vědět!" Změří si mě výmluvným pohledem. „Porovnej Jackovu novější fotografii s nějakou starší, a vsadím se, že uvidíš rozdíl -" „Fajn, slečno Marplová." Lissy se protáčejí panenky. „A co těch dalších sedm teorií?" „Počkejte..." Jemima otočí stránku v diáři. „Mám tády jednu, taje vážně dobrá. Je to mafián." Odmlčí se, aby dodala svým slovům na důrazu. „Někdo mu zastřelil otce, a on teď plánuje vraždy pohlavárů všech ostatních mafiánských rodin." „Jemimo, to je Kmotr!" poznamená Lissy. „No jo." Zdá se, jako by ji to vyvedlo z míry. „Připadlo mi to tak trochu povědomé." Přeškrtne jednu položku v diáři. „Ale mám tady další. Má bratra autistu..." „Rain Man."
„Ach, zatraceně." Protáhne obličej a znovu se zadívá do poznámek. „No, možná že... vlastně... nebo tohle..." Postupně přeškrtává jednu teorii za druhou. „Dobrá. Ale ještě jednu mám každopádně. „Má nějakou jinou." Vytřeštím na ni oči a celým tělem mi projede bodavá bolest. Jinou ženu. Tohle mě vůbec nenapadlo. „Tak tohle byla ta moje poslední teorie," přiznává Lissy omluvně. Jiná žena." „Myslíte si, že je v tom nějaká jiná?" Těkám očima z Lissy na Jemimu a nazpátek. „Ale... ale proč?" Najednou si připadám strašně malá. A hloupá. Je možné, že to Jack na mě celou dobu jenom hrál? Je možné, že jsem ještě mnohem naivnější, než jsem si myslela? „Připadá mi to jako docela logické vysvětlení," pokračuje Jemima a krčí rameny. „Má utajovaný poměr s nějakou ženskou ve Skotsku. Tajněji navštěvuje, a když jsi ho poprvé viděla v tom letadle, vracel se od ní. V té restauraci mu možná telefonovala ona a pohádali se spolu. Potom nečekaně přijela do Londýna, takže utekl z té druhé schůzky s tebou."
Lissy ze mě nespouští oči. Vidí, že mám obličej úplně ztrhaný. „Ale možná že jen stěhuje společnost," prohlásí povzbudivě. „Nebo je podvodník." „Nezajímá mě, co provádí." Tváře mi hoří. „Je to jeho věc. Ať si dělá, co chce." Vytáhnu si z ledničky krabici mléka, a když přibouchnu dvířka, vidím že se mi trochu třesou ruce. Delikátní a složitý. Je to snad kód, který znamená „mám jinou"? No nic. Tak má jinou ženskou. Nic mi po tom není. „Ale je to i tvoje věc!" zakřičí na mě Jemima. Jestli se mu chceš pomstít -" Ach, proboha. „Aby bylo jasno, mstít se mu nechci," skočím jí do řeči a podívám se jí zpříma do očí. „Cítila bych se mizerně. A já si chci naopak všechny rány co nejdřív vyléčit a přenést se přes to." „Ano, a můžu ti uvést synonymum ke slovu msta?" „Odplata!" Jemimo, tyhle dvě věci přece neznamenají totéž," nesouhlasí Lissy. „V té knížce, co čtu, znamenají." Upře na mě vemlouvavý pohled. „Emmo, jsi moje kamarádka a já ti nedovolím nečinně sedět a nechat se ničit od nějakého mizery. Musí platit. Nesmí ho minout trest." Sleduju Jemimu s lehkými rozpaky. „Jemimo, doufám, že proti němu nemíníš nic podniknout!" „Samozřejmě že míním," trvá na svém. „Nebudu tu jen tak stát se založenýma rukama a přihlížet, jak se trápíš. Říká se tomu sesterská láska, Emmo." Proboha. V duchu vidím Jemimu, jak se ve svém růžovém kostýmku od Gucciho přehrabuje v Jackových popelnicích. Nebo jak mu obchází auto s pilníčkem na nehty. „Jemimo... nedělej nic," domlouvám jí vystrašeně. „Prosím tě, já to nechci." „To si jenom myslíš. Ale ještě mi poděkuješ, že -"
„Ne, nepoděkuju! Jemimo, slib mi, že neprovedeš žádnou hloupost." Vzdorovitě vysune bradu. „Slib mi to!" „Tak dobře," souhlasí nakonec Jemima a protočí panenky vzhůru. „Slibuju." „Za zády si překřížila prsty," upozorňuje mě Lissy, která odhalila, že Jemima slib dodržet nemíní. „Cože?" Nevěřícně probodávám Jemimu pohledem. „Slib mi to pořádně! Přísahej na něco, co máš opravdu ráda." „Proboha," odfrkne si Jemima nakvašeně. „Dobrá, vyhrály jste. Přísahám na svou kabelku z oslí kůže od Miu Miu, že nic nepodniknu. Ale děláš obrovskou chybu, Emmo, víš to?" prohlásí a loudavým krokem vyjde z místnosti. Díváme se s Lissy za ní a není nám při tom moc dobře. „Ta holka je vážně psychopatka," prohlásí Lissy a zaboří se do křesla. „Proč jsme jí jenom dovolily, aby se sem nastěhovala!" Napije se čaje. „Vlastně si vzpomínám. Protože nám její otec zaplatil nájem na celý rok dopředu -" Vtom zachytí můj pohled. Je ti něco?" „Nemyslíš si, že Jackovi něco provede, viď, že ne?" „Samozřejmě že ne," ujišťuje mě Lissy. „Jenom žvaní. Myslím, že někde potká ty svoje potrhlé kamarádíčky a zapomene na to." „Máš pravdu," přitakám a jdu si umixovat mléčný koktejl. „Máš pravdu." Zvednu hrnek a chvíli ho mlčky pozoruju. „Lissy, vážně si myslíš, že to Jackovo tajemství souvisí s nějakou ženou?" Lissy otevírá pusu. „No, stejně je mi to jedno," dodám, ještě než pusu otevře. „Nezajímá mě, co je zač." „Jasně," přikývne Lissy a pohladí mě soucitným úsměvem. Když vstoupím do kanceláře, Artemis zvedne hlavu od stolu s podívá se na mě s rozzářeným úsměvem. „Dobré ráno, Emmo!" zahlaholí a spiklenecky mrkne na Catherine. „Nečetla jsi v poslední době nějakou literaturu pro náročné?"
Ha ha he he. To je ale legrace. Všechny lidi v práci už přestalo bavit neustále si ze mě utahovat, jenom Artemis to pořád považuje za vrchol zábavy. „Vlastně ano, Artemis. Ceda," odpovím zvesela a svlékám si sako. „Nedávno jsem si přečetla jednu výbornou knížku. Jmenovala se ,Co dělat, když vaše kolegyně je nebetyčná kráva, co se dloube v nose, jakmile se na ni nikdo nedívá'." Všichni v kanceláři se řehtají a Artemis rudne vzteky. „Nedloubu!" vyštěkne. „O tobě jsem přece nemluvila," odpovím bezelstně a ladným pohybem zapnu počítač. „Už jste připravená, Artemis? Je čas jít na tu poradu," ptá se Paul. Vychází z kanceláře a v ruce svírá kufřík a ještě nějaký časopis. „A mimochodem, Nicku," dodává varovně, „ještě než odejdu, mohl byste mi vysvětlit, jak vás pro všechno na světě napadlo dát ten inzertní kupon na tyčinky Panther do časopisu o bowlingu? Předpokládám, že jste to byl vy, protože tenhle výrobek patří vám." Srdce se mi sevře úzkostí. Zvednu hlavu. Sakra. Ještě jednou sakra. Myslela jsem si, že na to Paul nikdy nepřijde. Nick na mě vrhne nenávistný pohled a já mu odpovím jen zoufalým výrazem ve tváři. „No," začne Nick bojovně. „Ano, Paule, tyčinky Panther patří pode mě. Ale náhodou -" Proboha. Nemůžu to nechat na něm. „Paule," ozvu se roztřeseným hlasem a zvedám ruku. „Ve skutečnosti to bylo -" „Protože vám chci říct," Paul se odmlčí a vrhne na Nicka spiklenecký pohled, „že se to setsakramentsky vyplatilo! Právě jsem dostal zprávu o výsledcích prodeje, a v porovnání s žalostnými výsledky z dřívějška jsou tahle nová čísla... naprosto mimořádná." Nemůžu tomu uvěřit. Ten inzertní kupon tedy zabral? „Opravdu?" diví se Nick vlažně, protože se samozřejmě snaží vypadat, že ho to nijak zvlášť nepřekvapuje. „To je - vynikající!"
„Co vás k sakru přimělo dát inzerát na tyčinky pro puberťáky do časopisu pro staré páprdy?" „No!" Nick si popotahuje manžetové knoflíčky a vyhýbá se mému pohledu. „Byla to vlastně tak trochu sázka do loterie. Ale měl jsem prostě takový pocit, že možná nastal čas... vypustit pár balónků... takový demografický experiment..." Počkat. Co to vlastně plácá? „No, tenhle experiment se vyplatil," prohlásí Paul a obdaří Nicka pochvalným pohledem. „Kupodivu se to shoduje s výsledky jednoho skandinávského průzkumu, který jsme dostali. Pak byste za mnou mohl zaskočit, abychom to spolu probrali. „Jistě," usměje se rozzářeně Nick. „Kdy asi?" Ne! Jak může! Ten hajzl. „Počkejte!" zavolám na Paula a ke svému vlastnímu překvapení rozhořčeně vyskočím ze židle. „Počkejte chvilku, Paule! Byl to můj nápad!" „Cože?" zamračí se Paul. „Ten inzertní kupon v měsíčníku Bowling. Byl to můj nápad. Viď, Nicku?" Podívám se mu zpříma do očí. „Možná jsme se o tom bavili," prohlásí vyhýbavě a sklopí oči. „Už si na to nepamatuju. Ale jednu věc se musíš naučit, Emmo že marketing je založený na týmové práci..." „Nepoučuj mě! Tohle žádná týmová práce nebyla. Byl to čistě můj nápad. Ten inzerát jsem tam chtěla mít kvůli dědečkovi!" Sakra. Právě o tomhle jsem mluvit nechtěla. „Nejdřív rodiče. Teď zase děda," prohodí Paul a otočí se ke mně. „Emmo, připomněl jsem vám už, že příští týden tu máme Rodinný den otevřených dveří?" „Ne! To je..." Zarazím se, když vidím Paulův divoký pohled. „Tvrdil jste, že tyčinky Panther jsou na odstřel, takže jsem... chtěla jsem, aby děda a jeho kamarádi ušetřili nějakou korunu a mohli šije nakoupit do zásoby. Snažila jsem se vám to říct na té velké schůzi. Můj děda tyčinky Panther přímo zbožňuje. A jeho přátelé taky. Pokud byste se mě zeptal, poradila bych vám, abyste se jako na cílovou skupinu zaměřili právě na ně, a ne na mládež."
V místnosti se rozhostí ticho. Paul se tváří ohromeně. „Ve Skandinávii totiž kupodivu dospěli ke stejnému zjištění," přikývne. „Právě o tomhle vypovídá ten poslední průzkum trhu." „Oh. No... tak vidíte," říkám. „Takže proč dávají těmhle tyčinkám přednost právě staří lidé, Emmo, víte to?" Podle tónu Paulova hlasu se zdá, že ho to skutečně zaujalo. „Ano, vím." „Je to v koupěschopnosti," skočí nám přemoudřele do řeči Nick. „Demografické změny v rámci populace v penzijním věku mají za následek -" „Ne. V tom to není!" zarazím ho netrpělivě. „Je to proto... proto..." Ach, bože, děda mě za tohle zabije. „Je to proto, že se tyhle tyčinky nelepí, takže si s nimi nevytahují umělé zuby z pusy." V místnosti zavládne ohromené ticho. A potom Paul zvrátí hlavu dozadu a rozřehtá se na celé kolo. „Umělé zuby," směje se, až mu tečou slzy z očí. „Tohle je naprosto geniální, Emmo. Umělé zuby!" Znovu se rozchechtá. Dívám se na něj a srdce mi buší až v hlavě. Mám nesmírně divný pocit. Jako kdyby ve mně něco rostlo. Jako kdybych měla „Takže mě povýšíte?" „Cože?" Paul zbystří pozornost. Skutečně jsem to vyslovila? Nahlas? „Povyšujete mě tedy?" Hlas se mi trochu třese, ale jinak se tvářím odhodlaně. „Řekl jste mi, že když si budu vytvářet vlastní pracovní příležitosti, povýšíte mě. Není právě tohle takový případ?" Paul se na mě chvilku dívá, pomrkává, ale mlčí. „Víte, Emmo Corriganová," řekne konečně. Jste jedna z... nejpřekvapivějších osobností, jaké jsem kdy poznal." „Znamená to, že říkáte ano?" Zůstávám neoblomná. V kanceláři bychom v tu chvíli slyšeli upadnout špendlík. „Proboha," říká a zvedá oči ke stropu. „Tak dobrá. Máte to mít. Stačí?"
„Ne," slyším znovu vlastní hlas a srdce mi buší ještě divočeji. „Je toho víc, Paule. Ten váš sportovní hrnek jsem rozbila já." „Jak to?" „Moc mě to mrzí. Koupím vám jiný." Rozhlédnu se po místnosti a vidím, že nikdo ani nedutá. „A byla jsem to já, kdo tenkrát ucpal kopírku. Vlastně... pokaždé. A to pozadí..." Projdu kolem vyjevených tváří k nástěnce a strhnu z ní fotokopii zadku v tangách. „To je moje a už se na to nechci dívat." Otočím se. „A Artemis, k tomu tvému filodendronu..." „Co?" zeptá se podezíravě. Měřím si pohledem její plášť Burberry, luxusní obroučky brýlí i její výraz, který jako by říkal „Na mě nemáš!" Fajn. Až takhle unést se nenechám. „Já... víš, nemám tušení, co se s ním stalo." Usměju se na ni. „Hezky si tu schůzi užij." Po zbytek dne zářím nadšením. Nadšením, které se mísí s ohromením, ale to je vlastně totéž. Nemůžu uvěřit, že jsem se toho povýšení dočkala. Vždyť je ze mě vlastně marketingová manažerka! Ale nejde jen o tohle. Vlastně ani pořádně nevím, co se to se mnou stalo, ale připadám si jako úplně jiný člověk. Rozbila jsem Paulovi hrnek? No a co? Vědí všichni, kolik vážím? No a co? Sbohem, ubohá Emmo, která schováváš igelitové tašky od šatů z výprodeje pod stůl. Vítej, nová, sebevědomá Emmo, která šije hrdě pověsíš na židli. Volám mamce a taťkovi, abych jim oznámila, že jsem se toho povýšení dočkala. Udělalo to na ně ohromný dojem. Slíbili mi, že až přijedou do Londýna, společně to oslavíme. A potom jsem si s mamkou dlouze popovídala o Jackovi. Říkala, že některým vztahům je prostě souzeno, aby trvaly celý život, a jiným, aby skončily za několik dní, ale takový je už život. Potom mi vyprávěla o jednom mladíkovi, s kterým se seznámila v Paříži a prožila s ním románek, který trval pouhých osmačtyřicet hodin. Přiznala se mi, že nikdy v životě nezažila takovou fyzickou rozkoš
jako s ním. Věděla, že ten vztah nemá budoucnost, ale o to intenzivnější byly její prožitky. A nakonec mě poprosila, abych se o tom přirozeně nezmiňovala před taťkou. Sakryš. Úplně mě to ohromilo, protože jsem si vždycky myslela, že mamka a táta... vlastně... nikdy bych... No. Ještě se uvidí. Ale měla pravdu. V tom, že některým láskám je souzen jen jepicí život. My s Jackem se zřejmě nikam nedostaneme. Vlastně jsem se s tím už vyrovnala. Vlastně jsem se přes něj už přenesla. Jenom dneska se mi srdce sevřelo, když se mi zdálo, že ho vidím na chodbě. Ale zase jsem se okamžitě vzpamatovala. Život mi začíná teprve dnešním dnem. Vlastně čekám, že se dnes večer na tom Lissyině tanečním představení s někým seznámím. S nějakým vysokým, temperamentním právníkem. A on si mě přijede vyzvednout do práce v nějakém nablýskaném sportovním autě. A já šťastně seběhnu ze schodů, odhodím vlasy z čela a po Jackovi, který bude stát ve své kanceláři u okna a mračit se, se ani neohlédnu... Ne. Ne. Jack nikde stát nebude. S Jackem jsem skoncovala. Musím si to zapamatovat. Třeba si to napíšu na ruku.
Dvacet čtyři LlSSYlNO TANEČNÍ PŘEDSTAVENI se koná v divadle v Blomsburry, které obklopuje nádvoří vysypané oblázky. Když dorazím na místo, vidím, že celou plochu okupují právníci v drahých oblecích, kteří se stále s někým domlouvají mobilními telefony. „... klient nesouhlasí s podmínkami dohody..." „... viz čtvrtý odstavec, čárka, nicméně..." Nikdo zatím nečiní sebemenší pokus obsadit místo v hledišti, takže zamířím do zákulisí, abych dala Lissy kytici, kterou jsem jí koupila. (Původně jsem jí květiny chtěla hodit na konci představení na jeviště, ale jsou to růže a bojím se, že by mi do té doby uvadly.) Procházím zšeřelými chodbami, v kterých zní reprodukovaná hudba, a kolem mě pobíhají lidé v třpytivých kostýmech. Muž s modrým peřím ve vlasech si opírá nohu o stěnu a rozcvičuje se a přitom hovoří s nějakým člověkem, který se zřejmě připravuje za otevřenými dveřmi šatny. „Tak jsem toho idiota z prokuratury upozornil, že precedens z roku 1983, v případu Miller versus Davy znamená..." Vtom se zarazí. „Zatraceně. Úplně mi vypadly z hlavy ty kroky na začátku." Tvář mu zbledne, že by se v ní krve nedořezal. „Nemůžu si vzpomenout, do prdele. Nedělám si legraci! Je tam skok z jedné nohy na druhou - ale co potom?" Podívá se na mě, jako kdyby očekával odpověď právě ode mne. „Ehm... pirueta?" plácnu nazdařbůh a zbaběle prchám dál. Málem zakopnu o dívku, která trénuje provaz. Potom naštěstí zpozoruju Lissy, jak sedí na židli v jedné ze šaten. Je výrazně nalíčená a také ona má modré peří ve vlasech. „Bože můj, Lissy!" volám na ni. Ve dveřích se zastavím. „Bože můj, Lissy, vypadáš úchvatně! Strašně se mi líbí -" Já nemůžu." „Cože?" „Nemůžu tam jít," opakuje zoufale a přitahuje si k tělu froté plášť. „Nic si nepamatuju. Mám úplné okno!"
„Tohle si myslí všichni," ujišťuju ji. Venku jsem viděla jednoho člověka, a ten říkal úplně totéž -" „Ne, vážně si nic nepamatuju." Lissy na mě třeští oči. „Nohy mám jako z hadrů a nemůžu dýchat..." Sáhne pro štětec na pudr, sklíčeně se na něj zadívá a potom ho zase odloží. „Proč jsem na tohle vůbec přistoupila? Proč?" „No... protože... aby byla nějaká legrace?" „Legrace?" Hlas se jí zvedne, jako by tomu nemohla uvěřit. „Ach, bože." Najednou se jí změní výraz v obličeji, vyskočí ze židle a vtrhne do vedlejších dveří. Slyším, jak zvrací. Někde se prostě stala chyba. A já měla za to, že tanec prospívá zdraví. Lissy se znovu objeví ve dveřích, bledá a roztřesená. Starostlivě si ji prohlížím. „Lissy, jsi v pořádku?" „Nemůžu tam," vzdychá. „Prostě nemůžu." Zdá se, že se náhle k něčemu odhodlala. „Prostě jdu domů." Začne si shledávat oblečení. „Pověz jim, že jsem náhle onemocněla, že mě to přepadlo naprosto nečekaně..." „Domů jít nemůžeš!" zhrozím se a snažím se vytrhnout jí z rukou oblečení. „Lissy, bude to v pohodě! Podívej, vzpomeň si, kolikrát jsi musela předstoupit u soudu před spoustu lidí a pronést sáhodlouhou řeč. A kdybys udělala jedinou chybu, mohla bys přivést nevinného člověka do vězení." Lissy se na mě dívá, jako bych se zbláznila. „Ano, ale to je snadné?“ „No..." Zoufale se rozhlížím kolem. „Víš, když to teď vzdáš, budeš toho až do smrti litovat. Pořád se k tomu budeš vracet a říkat si, žes to měla zkusit." Lissy mlčí. Dovedu si živě představit, jak jí pod všemi těmi modrými pírky a cingrlátky mozek pracuje na plné obrátky. „Máš pravdu," prohlásí nakonec a přestane křečovitě svírat šaty. „Dobrá, půjdu do toho. Ale nechci, abys to viděla. Jenom... na mě potom počkej. Ne, ani to ne. Prostě jdi pryč. A zůstaň tam." „Dobrá," souhlasím váhavě. „Půjdu, když si to přeješ -"
„Ne!" Úplně otočí. „Nemůžeš jít pryč! Rozmyslela jsem si to. Potřebuju tě tam!" „Dobrá," přisvědčím ještě váhavěji, právě v okamžiku, kdy se z amplionu na stěně ozve: „Za patnáct minut začínáme!" „Už půjdu!" oznamuju jí. „Aby ses mohla trochu rozcvičit." „Emmo!" Lissy se mě chytí za paži a zadívá se na mě zmučenýma očima. Svírá mě tak pevně, až mě brní pokožka. „Emmo, kdybych někdy řekla, že chci udělat něco podobného jako dneska, zaraz mě. Za jakoukoliv cenu. Slib mi, že mi to nedovolíš." „Slibuju," ujistím ji bez rozmýšlení. „Slibuju." Zatracená práce. Nikdy v životě jsem neviděla Lissy takhle rozhozenou. Když se vracím na nádvoří před divadlem, kde se hemží ještě mnohem víc skvěle oblečených lidí než předtím, cítím, jak nervy začínají hrát i mně. Zdálo se mi, že Lissy není schopná ani pevně stát, natož tančit. Prosím, ať to nepokazí. Prosím. Hlavou se mi honí hrůzná představa. Vidím před sebou Lissy jako vyděšeného králíčka, neschopného zapamatovat si předepsané kroky. A publikum na ni jen nehnuté zírá. Při té vidině se mi svírá žaludek. No nic. Nic takového nepřipustím. Pokud se něco zvrtne, postarám se o to, abych od ní odpoutala pozornost. Budu předstírat, že mě sklátil infarkt. Ano. Zhroutím se na podlahu a všichni se budou chvilku dívat na mě. Představení sice nezastavím ani ho nijak neohrozím, protože jsme Britové, ale než se publikum zase začne věnovat dění na jevišti, Lissy si ty kroky vybaví. A kdyby mě třeba nechali převézt do nemocnice nebo tak, prostě jim řeknu, že jsem měla ukrutné bolesti na prsou. Nikdo mi nedokáže, že jsem si to vymyslela. A i kdyby mi to mohli dokázat, třeba pomocí nějakého přístroje, prostě jim povím „Emmo."
„Co?" ozvu se nepřítomně. A vtom se mi srdce zastaví. Deset kroků ode mě stojí Jack. Má na sobě svou obvyklou uniformu - džíny a tričko - a liší se ode všech právníků oblečených do elegantních společenských obleků. Když zavadím pohledem o jeho tmavé oči, cítím, jak se mi v hrudi otevírá stará rána. Dělej, jako by se nic nestalo, okamžitě si přikazuju v duchu. Ta rána je zhojená. Začínáš nový život. „Co tady děláš?" zeptám se a lehce pokrčím rameny, což mu má naznačit, že mě to vlastně ani moc nezajímá. „Našel jsem propagační letáček k tomuhle představení u tebe na stole." Ukáže mi kus papíru a přitom se mi neustále dívá do očí. „Emmo, vážně si s tebou chci promluvit." Cítím, jak mnou zase projíždí bolest. Snad si nemyslí, že se hned seberu a půjdu si s ním promluvit? Myslí si to? „Vlastně... tu s někým jsem," poznamenám zdvořile, omluvným tónem. „Opravdu?" „Ano. Takže..." Znovu lehce pokrčím rameny a čekám, že odejde. Ale stojí na místě. „S kým?" No, tak na tohle se přece ptát neměl. V prvním okamžiku nevím, co si počít. „No... s ním," řeknu nakonec a ukážu na vysokého muže v košili, který stojí v rohu nádvoří, otočený zády k nám. „Vlastně bych už za ním měla jít." S hlavou vztyčenou se otočím na podpatku a zamířím k dotyčnému neznámému muži. Až k němu dojdu, říkám si, zeptám se ho, kolik je hodin, dám se s ním jakoby nic do řeči a počkám, až Jack odejde. (A možná se při tom párkrát vesele zasměju, abych mu ukázala, že se skvěle bavím.) Když k němu dojdu na vzdálenost několika kroků, muž se otočí a já vidím, že má u ucha mobilní telefon. „Dobrý den!" pozdravím ho rozjařeně, ale vůbec mě nevnímá. Nepřítomně po mně hodí pohledem, telefon stále v ruce, a potom prostě odejde a ztratí se v davu. Zůstávám stát v rohu sama.
Do pytle. Po chvíli, která mi připadá jako několik věčností dohromady, se otočím dozadu a snažím se, aby to vypadalo naprosto nenucené. Jack stojí stále na stejném místě a pozoruje mě. V duchu zuřím a třesu se po celém těle hanbou. Jestli se teď na mě usměje Ale nesměje se. „Emmo..." Vykročí kupředu a zastaví se několik kroků ode mě. „Měla jsi pravdu," řekne s upřímným výrazem. „Uvědomil jsem si to. Měl jsem se ti svěřit, říct ti o sobě mnohem víc. Neměl jsem před tebou nic tajit." Počáteční překvapení ustoupí a vystřídá ho uražená pýcha. Takže teď by se mi rád svěřoval, že? Jenomže na to je možná pozdě. A možná, že už mě to ani nezajímá. „S ničím se mi svěřovat nemusíš. Tvoje soukromí patří jen tobě, Jacku." Chladně se na něj usměju. „Se mnou nemá nic společného. Stejně bych tvoje problémy nechápala, vzhledem k tomu, že jsou nesmírně složité, a já jsem jenom tuctová nicka." Odhodlaně se otočím a vykročím po nádvoří z oblázků. „Dlužím ti aspoň vysvětlení," zazní za mnou Jackův hlas. „Nic mi nedlužíš, Jacku." Hrdě zvednu hlavu. Je po všem, Jacku. A bylo by možná lepší, kdybychom... se k tomu už nevraceli." Jack mě chytil za paži a teď mě otáčí, aby mi viděl do oči. „Nepřišel jsem sem dnes večer jen tak pro nic za nic, Emmo," říká smrtelně vážným tónem. „Přišel jsem ti vysvětlit, co jsem dělal ve Skotsku." Naprosto mě ohromil, ale ze všech sil se snažím nedat mu to najevo. „Je mi jedno, co jsi dělal ve Skotsku," vypravím ze sebe. Vytrhnu se mu a razím si nejistým krokem cestu houfem právníků třímajících mobilní telefony. „Emmo, chci ti to říct." Jde mi stále v patách. „Opravdu ti to chci říct."
„Jenomže já to možná nechci vědět!" odpovím vzdorovitě, znovu se otočím na povrchu z drobných kamínků a několik mi jich odletí od boty. Chováme se k sobě jako protivníci při souboji. Hrudník se mi prudce zvedá a zase klesá. Samozřejmě že bych se to ráda dozvěděla. Jack ví, že bych se to ráda dozvěděla. „Tak tedy mluv," vybídnu ho konečně a odevzdaně pokrčím rameny. „Tak mi to pověz, jestli chceš." Jack mě mlčky vede na tiché odlehlé místo, daleko od lidí. Při každém dalším kroku cítím, jak mě předstíraná odvaha postupně opouští. Vlastně je mi úzko, a dokonce mám strach. Chci se vlastně to jeho tajemství skutečně dozvědět? Co když je podvodník, jak tvrdí Lissy? Co když provádí nějaké nekalosti a bude chtít, abych se stala jeho komplicem? Co když skutečně prodělal nějakou zahanbující operaci a já se neubráním smíchu? Co když má opravdu poměr s nějakou jinou ženou, a teď mi oznámí, že si ji bere nebo tak něco? Při tom pomyšlení se přihlásí o slovo stará bolest, ale snažím se ji potlačit. Prostě se zachovám decentně, jako kdybych to celou dobu věděla. A budu předstírat, že i já mám milence. „Víš, Jacku, nikdy jsem si nemyslela, že jsme výjimka -" „Tak dobrá." Jack se ke mně otočí tváří v tvář a já si v tom okamžiku umiňuju, že kdyby náhodou spáchal vraždu, vydám ho spravedlnosti, ať si myslí kdo chce co chce. „Tak tedy," začne a zhluboka se nadechne. „Byl jsem ve Skotsku na návštěvě." Srdce se mi rozbuší. „U nějaké ženy," vyhrknu dřív, než tomu dokážu zabránit. „Ne, u žádné ženy." Dívá se na mě a výraz v obličeji se mu postupně mění. „Tak tohle sis myslela? Že tě podvádím?" „Já... nevěděla jsem, co si mám myslet."
„Emmo, žádnou jinou ženu nemám. Jel jsem tam navštívit..." Váhá. „Dalo by se říct... rodinu." V hlavě mám zmatek. Rodinu? Ach, bože můj, Jemima měla pravdu. Zapletla jsem se s mafiánem. No tak. Nesmím propadnout panice. Ještě můžu utéct. Dostat že do programu na ochranu svědků. Můžu se nechat přejmenovat třeba na Megan. Ne, Chloe. Chloe de Souza. „Přesněji řečeno... dítě." Dítě? Mozek mi zase začíná horečně pracovat. Má dítě? „Jmenuje se Alice." Pousměje se. „Jsou jí čtyři roky.“ Má ženu a dítě, o kterých mi nic neřekl. Takhle tedy vypadá ta tajemství. Věděla jsem to. Já to věděla. „Ty..." navlhčím si rty. „Ty máš dítě?" „Ne, žádné dítě nemám." Chvilku se dívá do země, ale zvedne hlavu. „Pete měl dítě. Dceru. Alice je dcera Petea Laidle.“ „Ale... ale..." Dívám se na něj, naprosto zmatená. Ale... nevěděla jsem že má Pete Laidler dítě..." „Neví to nikdo." Dlouze se na mě zadívá. „Právě o to jde." Tak tohle je něco naprosto, úplně jiného, než jsem čekala. Dítě. Utajované dítě Petea Laidlera. „Ale... jak to, že o ní nikdo neví?" ptám se hloupě. Poodešli jsme ještě dál od lidí a sedíme teď na lavičce pod stromem. „Někdo ji přece musel vidět." „Pete byl skvělý člověk," vzdychne Jack. Ale věrnost nepatřila k jeho nejsilnějším stránkám. Když Marie - to je matka malé Alice – zjistila, že je těhotná, už spolu nežili. Marie je hrdá žena, která se odjakživa spoléhala sama na sebe. A rozhodla se, že všechno zvládne sama. Pete ji finančně podporoval, ale o dítě se nezajímal. Se svým otcovstvím nikomu nesvěřil." „Ani tobě ne?" Nevěřícně na Jacka zírám. „Ty jsi o tom dítěti nevěděl?"
„Dokud byl naživu, tak ne." Jako by mu po tváři přeletěl stín. „Měl jsem Petea moc rád. Ale tohle jsem mu dlouho nemohl odpustit. Prostě několik měsíců po jeho smrti se u mě objevila Marie s dítětem." Jack prudce vydechne. „No, dovedeš si představit, co jsem asi v tu chvíli cítil. Sok je slabé slovo. Ale Marie trvala na tom, že to zůstane jen mezi námi. Chtěla dceru vychovávat jako normální dítě, ne jako nemanželského potomka Petea Laidlera. Ne jako dědičku ohromného jmění." Rozum mi nad tím zůstává stát. Laidlerův podíl v Panther Corporation dědí pětileté dítě. Zatraceně. „Takže dědí celý jeho majetek?" ptám se nejisté. „Celý ne, to ne. Ale velkou část. Peteova rodina se zachovala víc než štědře. Proto chce Marie dceru chránit a nevystavovat ji na veřejnosti." Rozhodí rukama. „Vím, že ji nemůžeme držet v ústraní navěky. Dřív nebo později to přijde. Ale až to vyjde najevo, tisk z toho zešílí. Ocitne se nahoře na seznamu nejbohatších lidí... a ostatní děti jí připraví krušné chvilky... takže pak přestane žít normálně. Některé děti se s tím dokážou vyrovnat. Ale Alice... k nim bohužel nepatří. Je astmatička, dost slaboučká." Jack vypráví a já si vybavuju, jak vypadaly noviny po smrti Petea Laidlera. Všechny vyšly s jeho fotografií na titulní stránce. „Jsem až přehnaně úzkostlivý, pokud jde o to dítě," usměje se Jack, ale je to smutné pousmání. „Uvědomuju si to. Dokonce i Marie mi to říká. Ale... nesmírně mi na ní záleží." Na chvilku se zadívá před sebe. „Alice je to jediné, co mi po Peteovi zůstalo." Dívám se na Jacka a přemáhá mě dojetí. „Takže s tímhle souvisely ty tvoje telefonáty? Proto jsi pak musel tak najednou odjet?" Jack vzdychne. „Před pár dny se obě zranily při dopravní nehodě. Nebylo to nic vážného. Ale... potom, co se Pete zabil v autě, jsme všichni přecitlivělí. Chtěli jsme mít jistotu, že dostanou tu nejlepší péči."
„Dobrá," řeknu. „To chápu." Na chvilku se oba odmlčíme. A já se snažím dát si dohromady všechny kousky skládačky. Porozumět tomu. „Ale jednu věc nechápu," poznamenávám po chvilce. „Proč jsi mě vůbec prosil, abych si nechala pro sebe, že jsi byl ve Skotsku? Když o tom všem stejně nikdo neví, jak říkáš." Jack zamrká. „Udělal jsem chybu, hloupou a nesmyslnou," přiznává kajícně. „Ten den jsem se pro jistotu před pár lidmi zmínil, že letím přes Paříž. Letenku jsem si nenechal vystavit na své jméno. Myslel jsem si, že se to nikdo nedozví. Jenomže potom jsem vešel do kanceláře. .. a uviděl tebe..." „A měl jsi po náladě." „Ne tak docela." Zadívá se na mě. Jenom jsem nevěděl, kudy kam." Vtom cítm, jak mi tváře začínají hořet, a rozpačitě zakašlu. „Takže... no..." koktám a odvracím pohled stranou. „Takže proto..." „Chtěl jsem jenom zabránit tomu, abys někde neprohlásila nahlas: ‚Poslyšte, nebyl v Paříži, ale ve Skotsku!' a neuvedla do pohybu nějakou vlnu nesmyslných dohadů," vysvětlí mi Jack a zavrtí hlavou. „Nestačila by ses divit, jaké krkolomné teorie si lidi dokážou vymyslet, když nemají nic na práci. Už jsem to totiž zažil. Chci prodat firmu... Jsem gay... Jsem mafián..." „Vážně?" podivím se a přihladím si vzdorovitý pramen vlasů. „Sakryš. Takové nesmysly!" Míjí nás skupinka mladých dívek, takže se na okamžik odmlčíme. „Emmo, strašně mě mrzí, že jsem ti to nemohl říct dřív," ozve se Jack po chvilce tiše. „Vím, že jsem ti ublížil. Vím, že se ti zdálo, jako bych si tě držel od těla. Ale... je to věc, s jakými se člověk jen tak snadno nesvěřuje." „Ne!" zarazím ho hned. „Samozřejmě že jsi o tom nemohl mluvit. Bylo to ode mě hloupé."
Pomalu přejíždím botou po oblázcích na zemi a cítím se zahanbená. Měla jsem vytušit, že jde o něco důležitého. Nelhal, když mi tehdy tvrdil, že je to složité a delikátní. „Ví o tom jenom hrstka lidí." Jack na mě upře vážný pohled. „Hrstka výjimečných, důvěryhodných lidí." Cosi v jeho pohledu mě ochromuje. Dívám se na něj a do tváří se mi hrne krev. „Půjdete dovnitř?" slyšíme jasný ženský hlas. Vyskočíme z lavičky a vidíme, že se k nám blíží neznámá žena v černých džínách. „Představení začne každou chvíli," oznamuje nám zvesela. Mám pocit, jako by mě někdo probudil ze sna. „Já... musit jít dovnitř a podívat se na Lissy," vysvěduju Jackovi omámeně. „Dobrá. Takže půjdu. Tohle bylo všechno, co jsem ti chtěl povědět," říká Jack a pomalu se chystá k odchodu. Ale pak se otočí. Ještě je tu jedna věc." Chvilku mě jen mlčky pozoruje. „Emmo, uvědomuju si, že těch několik posledních dní pro tebe nebylo lehkých. A přitom ses... na rozdíl ode mě... zachovala jako ukázkový příklad diskrétnosti. Chtěl jsem se ti za to omluvit. Ještě jednou." „To je... to je v pořádku," koktám. Potom se Jack ke mně otočí zády a pomalu odchází přes nádvoří. Sleduju ho pohledem a připadám si rozpolcená. Přišel až sem, aby se mi svěřil se svým tajemstvím. Se svým ohromným tajemstvím, které chová v takové úctě. Nemusel to udělat. Ach, bože. Ach, bože... „Počkej," slyším vlastní hlas. Jack se okamžitě otočí. „Nechtěl bys... nechtěl bys jít taky dovnitř?" A zaplavuje mě radost, když vidím, že se usmívá. Když pak jdeme vedle sebe po nádvoří a pod nohama nám křupou oblázky, dodám si odvahu. „Jacku, ještě něco ti musím říct. K... k tomu, o čem jsi právě mluvil. Vyčetla jsem ti, že jsi mi zničil život." „Pamatuju si to," přizná Jack trpce.
„No, zřejmě jsem se mýlila." Nervózně si odkašlu. „Vlastně... jsem se mýlila." Podívám se mu poctivě do očí. „Jacku, život jsi mi nezničil." „Ne?" vrtí hlavou Jack. „Takže se ještě nemusím vrhat pod vlak?" Navzdory všemu cítím nutkání usmát se na něj. „Ne!" „Ne? Je to tvoje poslední slovo?" Když se na mě podívá, vidím mu v očích ještě jednu, palčivější otázku, a zaplaví mě podivně smíšený pocit - naděje spojená s obavou. Vtom Jack zavadí pohledem o mou ruku. „Už žádný Jack," čte nahlas. Do pytle. Tváře mám jako v ohni. Už nikdy si nic nenapíšu na ruku. Nikdy. „To je..." Znovu si odkašlu. „Je to jen... taková čmáranice. Nemyslela. .. jsem to vážně." Přeruší mě zvonění mobilu. Díky bohu. Ať už je to kdokoliv, jsem mu vděčná. Nedočkavě beru telefon do ruky a mačkám zelené tlačítko. „Emmo, budeš mi nadosmrti vděčná!" slyším Jemimin ostrý hlas. „Cože?" „Už jsem ti všechno zařídila!" křičí vítězoslavně. Jestli to ještě nevíš, tak ti musím oznámit, že jsem naprostá hvězda. Nevím, co by sis beze mě počala -" „Cože?" ptám se znovu, ale začínám propadat panice. Jemimo, o čem to mluvíš?" „Přece o tvojí pomstě Jacku Harperovi, ty bláhová! Když jsem tehdy doma viděla, jaká jsi měkkota, vzala jsem všechno do vlastních rukou." Nemůžu se ani pohnout. „Poslechni... Jacku, omluv mě na okamžik." Obdařím ho zářivým úsměvem. „Jenom si... potřebuju vyřídit... tenhle hovor." Mířím do rohu nádvoří, aby mě Jack neslyšel, a nohy se pode mnou podlamují.
„Jemimo, slíbilas mi, že nic nepodnikneš!" šeptám. „Přísahala jsi na svou kabelku Miu Miu z oslí kůže, vzpomínáš si?" „Žádnou kabelku Miu Miu z oslí kůže nemám," zachechtá se Jemima. „Mám jenom kabelku Fendi z oslí kůže." Je šílená. Dočista se zbláznila. „Jemimo, co jsi tedy podnikla?" nutím se do klidného tónu. „Pověz mi, co jsi podnikla." Srdce mi ochromí zlá předtucha. Prosím tě, jen mi neříkej, že jsi mu poškrabala auto! Prosím. „Oko za oko, Emmo. Ten člověk tě hnusně zradil a my mu provedeme totéž. Teď tady sedím s moc příjemným chlapíkem jménem Mick. Je to novinář a píše pro Daily World..." V žilách mi tuhne krev. „Novinář z bulvárního plátku?" vykoktám ze sebe. Jemimo, jsi pří smyslech?" „Nebuď tak úzkoprsá a omezená," zarazí mě Jemima káravě. „Emmo, bulvární novináři jsou naši přátelé. Jsou něco jako soukromí detektivové... ale... nic jim za to neplatíme! Mick už předtím odvedl ohromný kus práce pro mou máti. Je skvělý a dokáže vypátrat všechno na světě. O Jackovo tajemství má obrovský zájem a moc rád se do toho pustí. Řekla jsem mu všechno, co víme, ale rád by si promluvil ještě s tebou." Jdou na mě mdloby. Tohle přece nemůže být pravda. „Jemimo, poslouchej mě," začnu tichým, vemlouvavým hlasem, jako bych se snažila přesvědčit sebevraha, aby slezl ze střechy. „Žádné Jackovo tajemství se dozvědět nechci. Chci jenom jedno - na všechno zapomenout. Musíš toho člověka zastavit!" „To tedy ne!" odsekne Jemima jako neposlušný šestiletý fracek. „Emmo, nebuď taková měkkota. Nemůžeš přece mužským dovolit, aby po tobě šlapali, a nic proti nim nepodniknout! Musíš jim ukázat, zač je toho loket. Máti říká -" Vtom se ozve skřípot pneumatik. Jejda! Malý zádrhel. Ještě ti zavolám." Telefon zmlkne.
Jímá mě hrůza. Bleskurychle namačkám Jemimino číslo, ale ozve se mi jen hlasová schránka. „Jemimo," spustím hned po zaznění signálu. Jemimo, musíš to zastavit! Musíš -" Zarazím se, protože se přede mnou objevuje Jack a mile se na mě usmívá. „Už to každou chvíli začne," upozorní mě a vrhne na mě zkoumavý pohled. Je všechno v pořádku?" „Je," ujistím ho přiškrceným hlasem a mobil schovám. „Všechno... je v pohodě."
Dvacet pět VCHÁZÍM DO HLEDIŠTÉ a zdá se mi, jako by mě panicky strach uvrhl do stavu bezmocné odevzdanosti. Co jsem to provedla? Co jsem to provedla? Vydala jsem Jackovo nejcennější tajemství na pospas zvrhlé, mstivé, šílené fúrii, která je posedlá kabelkami Prada. No tak. Uklidni se, opakuju si v duchu už pomilionté. Vždyť vlastně nic neví. Ten novinář pravděpodobně nic nezjistí. Vždyť o jaká fakta se může opřít?" Ale co když na to přijde? Co když na to někde náhodně narazí? A Jack zjistí, že jsem ho tím směrem navedla já? Když si na to pomyslím, je mi zle. Zvedá se mi žaludek. Proč jsem se o tom Skotsku před Jemimou vůbec zmiňovala? Proč? Nové předsevzetí: Už nikdy v životě žádné tajemství nevyzradím. Nikdy, nikdy, nikdy. I když se bude zdát bezvýznamné. I když budu mít vztek. Vlastně... Už nikdy v životě nepromluvím. Tečka. Zdá se, že ať řekne člověk cokoliv, vždycky to skončí malérem. Kdybych držela pusu v tom pitomém letadle, nemusela jsem teď řešit tuhle šlamastyku. Budu němá. Tajuplná. Když se mě někdo na něco zeptá, prostě jenom přikývnu. Nebo si budu čmárat všelijaké klikyháky. Lidé se na ně budou dívat, vrtět hlavou a pídit se po jejich skrytém významu „Tohle je Lissy?" ptá se Jack. Vyplašeně vyskočím. Když vidím, že ukazuje na jméno ve vytištěném programu, beze slova přikývnu, rty pevně sevřené. „Znáš v tom představení ještě někoho?" vyptává se dál. Jenom pokrčím neurčitě rameny. „A... jak dlouho Lissy nacvičuje?" Na okamžik zaváhám, ale potom zvednu tři prsty. „Tři?" opakuje a v očích má otázku. „Tři co?" Rozhodnu se pro gesto rukama, které má znamenat
„měsíce". Potom ještě jednou. Jack se tváří zaskočeně. „Emmo, stalo se něco?" Sáhnu do kapsy, jestli v ní nenajdu tužku. Ale marně. Tak dobrá. Na to nemluvení zapomeňme. „Asi tři měsíce," odpovím nahlas. „Fajn." Jack přikývne a znovu se pohrouží do programu. Vypadá klidně, nic zlého netuší, ale já cítím každý provinilý nerv v těle. Možná bych mu to prostě měla říct. Ne. Nemůžu. Prostě nemůžu. Jaká slova bych vůbec použila? Jo, mimochodem, Jacku, víš, jak jsi mě prosil, abych nikomu nevyzradila to tvoje důležité tajemství? Tak hádej, co..." Potřebovala bych to dostat pod kontrolu. Zneškodnit Jemimu. Jako v těch válečných filmech, kde prostě odprásknou člověka, který ví víc, než je zdrávo. Jenomže jak zneškodním Jemimu? Uvedla jsem do pohybu šílenou lidskou zbraň, která pobíhá po Londýně a ničí všechno, co jí přijde do cesty. Ted ji chci stáhnout z její oběžné dráhy, ale ať mačkám kterýkoliv knoflík, na mé povely nereaguje. No tak. Uvažuj rozumně. Není nutné propadat panice. Dnes večer se ještě nic nestane. Prostě se jí budu snažit dovolat na mobil, a jakmile to vezme, vysvětlím jí, stručně a jasně, že toho člověka musí odvolat, nebo jí zpřerážím nohy. Z reproduktorů se ozval zvuk bubnů a vyděsil mě. Jsem duchem úplně jinde, a tak jsem pozapomněla, proč tu vlastně sedíme. Světla postupně zhasla a publikum ztichlo v napjatém očekávání. Bubnování nabírá na hlasitosti, ale na jevišti se ještě nic neděje. Stále se topí ve tmě. Bubny duní ještě hlasitěji a stupňují mé napětí. Působí to strašidelně. Kdy už konečně začnou tančit? Kdy se zvedne opona? Kdy Vtom celé hlediště zalapá po dechu, protože sál zalije oslnivé světlo, takže v první chvíli vůbec nic nevidím. Rozezní se nádherná hudba a na jevišti se objeví jediná postava v černém třpytivém trikotu.
Točí se, skáče a vlní. Bože, ať je to kdokoliv, tančí úchvatně. Omráčeně se dívám do ostrého světla a napínám oči. Nedokážu ani určit, jestli je to muž nebo žena nebo -Ach, bože můj! Je to Lissy. Sedím jako přikovaná. Všechno ostatní se mi z hlavy vykouřilo. Nemůžu od Lissy odtrhnout oči. Neměla jsem tušení, že tohle umí. Nejmenší tušení! Vlastně jsme spolu chodily do baletu. A na step. Ale nikdy jsme... nikdy... nikdy. Jak je možné, že někoho znáte přes dvacet let, a přitom netušíte, že umí tančit? Předtím předvedla úchvatný pomalý tanec s jakýmsi mladíkem v masce, zřejmě Jean-Paulem, a teď už se zase vznáší, točí a skáče s jakousi stuhou a publikum z ní nespouští oči. Diváci jsou úplně u vytržení a Lissy jen září. Jsem na ni neskutečně pyšná. S hrůzou zjišťuju, že se mi do očí derou slzy. A teď mi dokonce teče z nosu. Nemám ani kapesník. To je tak trapné. Budu muset popotahovat jako nějaká stará plačka na pohřbu. No nic. Musím se vzpamatovat, nebo budu vypadat jako tehdy, když jsem vzala svou malou kmotřenku Amy na kresleného Tarzana od Disneye. Když zhasla světla, Amy usnula a já jsem celý film proplakala, na rozdíl od všech čtyřletých diváků, kteří na mě zírali v němém úžasu chladnýma očima. (Musím však zdůraznit, že ten film byl strašně romantický a Tarzan náramně sexy.) Cítím, jak mě něco šimrá na ruce. Zvednu oči a vidím, že mi Jack podává kapesník. Když si ho od něj beru, jeho prsty se na okamžik ovinou kolem mých. Představení končí a já jsem blahem bez sebe. Lissy chodí děkovat jako hlavní hvězda a já i Jack tleskáme, až nás bolí dlaně, a uculujeme se na sebe. „Nikomu neříkej, že jsem brečela," prosím ho. „Neřeknu," ujistí mě Jack a kajícně se na mě usměje. „Slibuju."
Naposledy padá opona a diváci se zvedají ze sedadel, oblékají si saka a berou do rukou kabelky a kufříky. A my s Jackem se vracíme do reality. Cítím, jak se má euforie vytrácí a nahrazuje ji úzkost. Musím se zase pokusit dovolat Jemimě. U východu se tvoří hloučky, které pak míří přes nádvoří do osvětleného sálu na druhém konci objektu. „Lissy mi kladla na srdce, abych přišla na večírek, že se tam sejdeme," vysvěduju Jackovi. „Takže... nechtěl by ses tam taky podívat? Já si jenom krátce zavolám." „Není ti nic?" ptá se Jack a měří si mě udiveným pohledem. „Připadáš mi nervózní." „Jsem v pohodě!" ujišťuju ho. „Jenom trochu rozrušená," vysvěduju a vrhám na něj ten nejpřesvědčivější úsměv, jaký dokážu vyloudit. Pak chvíli počkám, abych měla jistotu, že zmizel z doslechu, a vytáčím Jemimino číslo. Zase jen hlasová schránka. Volám znovu. A opět hlasová schránka. Zuřím a chce se mi křičet. Kde je jí konec? Co provádí? Jak ji mám zneškodnit, když netuším, kde se pohybuje? Stojím jako zkoprnělá a snažím se nepropadnout stupňující se panice. Tak dobře. Teď musím jít na večírek a chovat se tam, jako by se nic nedělo, a přitom se jí pořád budu snažit dovolat. A pokud se mi to nepodaří, počkám, dokud se s ní neuvidím. Nic jiného mi nezbývá. Dopadne to dobře. Všechno bude v pořádku. Večírek je mohutný, veselý a hlučný. Dorazili na něj všichni tanečníci, dosud oblečení do kostýmů, i všichni diváci a pak ještě spousta lidí, kteří se tu prostě jen tak zastavili. Číšníci roznášejí nápoje a chvílemi není slyšet vlastního slova. Vcházím dovnitř a v první chvíli se mi zdá, že nevidím ani jednu známou tvář. Vezmu si tedy skleničku vína, snažím se splynout s davem a poslouchám útržky čilé konverzace, která se tu rozproudila. „... nádherné kostýmy..." „... najít čas na zkoušky..." „... soudce byl naprosto nekompromisní..."
Vtom spatřím Lissy, rozzářenou a uzarděnou, v hloučku pohledných mužů, kteří vypadají jako právníci a z nichž jeden jí nepokrytě civí na nohy. „Lissy!" volám na ni a razím si k ní cestu. Otočí se ke mně a já ji pevně obejmu. „Vůbec jsem netušila, že tak krásně tančíš! Byla jsi úžasná!" „Ale ne. Nebyla," brání se a nasadí svůj typický výraz. „Úplně jsem popletla -" „Přestaň!" skočím jí do řeči. „Lissy, bylo to naprosto fantastické. Ty jsi byla fantastická." „Ale byla jsem mizerná v -" „Neříkej, že jsi byla v něčem mizerná!" Teď už na ni skoro křičím. „Byla jsi fantastická. Opakuj to po mně. Opakuj to, Lissy." „No... tak jo." Po tváři se jí rozlije plachý úsměv. „Jak chceš. Byla jsem... fantastická!" A šťastně se rozesměje. „Emmo, takovýhle pocit jsem ještě nikdy v životě nezažila! A hádej, co plánujeme na příští rok! Chceme se vypravit na turné." „Ale..." Dívám se jí do očí. „Vždyť ses zapřísahala, že něco takového nikdy v životě neuděláš, a kdyby tě náhodou napadlo, že si to zopakuješ, mám tě zarazit." „Oh, tehdy ze mě mluvila tréma," usměje se a mávne rukou. Potom ztiší hlas. „Mimochodem, viděla jsem Jacka." Pátravě se mi zadívá do očí. „Co se děje?" Srdce mi poskočí. Mám jí povědět o Jemimě? Ne. Jenom bych ji teď rozrušila. A stejně s tím teď nemůžeme nic udělat. „Jack přišel až sem, aby si se mnou promluvil." Na okamžik zaváhám. „Aby mi prozradil to své tajemství." „Děláš si legraci?" vydechne Lissy a plácne se dlaní přes ústa. „Tak... o co jde?" „To ti nemůžu prozradit." „Ty mi to nemůžeš prozradit? Po tom všem mi povíš, že mi to neprozradíš?"
„Lissy, vážně nemůžu," omlouvám se a tvářím se zkroušeně. „Je to... složité." Fajn. Už mluvím stejně jako Jack. „No, tak dobře," vzdá se Lissy trochu dotčeně. „Myslím, že dokážu žít i bez toho. Takže jste se zase dali dohromady?" „Nevím," hlesnu a cítím, jak mi růžovějí tváře. „Možná." „Lissy, bylo to nádherné!" Skupinka děvčat v kostýmcích se nahrnula k Lissy. Usměju se na ni a poodstoupím stranou, aby se s nimi mohla přivítat. Jacka nikde nevidím. Neměla bych znovu zavolat Jemimě? Nenápadně vytahuju mobil, ale okamžitě ho zase zasunu, protože za sebou slyším známý hlas, který mě volá jménem. Otočím se a překvapeně zůstanu stát. Vidím Connora v obleku, v ruce drží sklenku a vlasy se mu ve světle reflektorů lesknou. Okamžitě si všimnu, že má na sobě novou vázanku.Velké žluté puntíky na modrém podkladu. Nelíbí se mi. „Connore! Co tady děláš?" ptám se překvapeně. „Lissy mi poslala pozvánku," odpovídá zdráhavě. „Lissy jsem měl vždycky rád. Tak jsem si řekl, že se zajdu podívat. A těší mě, že tě vidím," dodává nejisté. „Rád bych si s tebou totiž promluvil, jestli proti tomu nic nemáš." Míří ke dveřím, stranou největšího shluku lidí, a já ho trochu nervózně následuju. Od toho Jackova rozhovoru v televizi jsem s Connorem pořádně nepromluvila. Zřejmě proto, že jakmile jsem ho jen koutkem oka zahlédla, okamžitě jsem prchala na druhou stranu. „Ano?" ptám se a dívám se mu zpříma do tváře. „Emmo." Odkašle si, jako by se chystal pronést oficiální proslov. „Mám pocit, že během našeho vztahu... jsi ke mně... nebyla vždycky... úplně upřímná." Tohle by mohlo získat hlavní cenu v soutěži o nejpřikrášlenější výrok roku. „Máš pravdu," uznávám se zahanbeným výrazem. „Proboha, Connore, je mi vážně, vážně moc líto všeho, co se stalo -" Connor ale s důstojným gestem pozvedne ruku.
„Na tom nezáleží. Je to uzavřená kapitola. Ale budu ti vděčný, když mi teď odpovíš naprosto upřímně." „Naprosto," slibuju mu a přikyvuju. „Samozřejmě." „Nedávno jsem... se s někým seznámil," začne trochu upjatě. „No ne!" vyhrknu překvapeně. „To ti přeju, Connore! Moc jsi mi potěšil. Jak se jmenuje?" „Francesca." „A kde jste se -" „Mám dotaz ohledně sexu," skočí mi do řeči Connor, celý rozpáčitý. „Oh! Dobře." Ohromení, které se mě při tom zmocní, se snažím spláchnout douškem vína. „Jistě." „Odpovíš mi v tomhle... směru upřímně?" „No... co máš na mysli?" zeptám se nenucené ve snaze získat čas. „Když jsme spolu byli v posteli, chovala ses upřímně?" Obličej měl rudý jako krocan. „Nebo jsi to předstírala?" Ach ne. Tak tohle si myslí? „Connore, nikdy jsem s tebou nepředstírala orgasmus," říkám i tiše. „Přísahám, nikdy." „No... fajn." Nervózně se podrbe na nose. „A něco jiného jsi předl stírala?" Změřím si ho nejistým pohledem. „Nevím přesně, co -" „Praktikoval jsem..." nervózně si odkašle. „Praktikoval jsem některé techniky, při kterých jsi potěšení jen předstírala?" Proboha! Prosím tě, na tohle se mě neptej! „No, víš, vážně si nemůžu vzpomenout," vykrucuju se. „Vlastně bych už měla jít..." „Emmo, pověz mi to!" prosí mě a hlas mu zní nezvykle naléhavě. „Začínám nový vztah. A bylo by dobré, kdybych se... dokázal poučit z bývalých chyb." Hledím na jeho lesknoucí se obličej a najednou mě začínají hryzat strašlivé výčitky svědomí. Má pravdu. Měla jsem k němu být upřímná už dřív. A měla bych tedy k němu být upřímná aspoň teď.
„Tak dobře," souhlasím nakonec a přistoupím k němu blíž. „Pamatuješ, jak jsi tu jistou věc dělal jazykem?" Ještě víc ztiším hlas. „Ta občas jsem se při tom měla chuť... rozesmát. Takže kdybych ti měla poradit ohledně té tvojí dívky, doporučila bych ti, abys ne..." Když vidím jeho výraz, ani to nedořeknu. Do pytle. Už to udělal. „Francesca říkala..." začne Connor upjatě. „Francesca tvrdila, že ji to vážně vzrušuje." „No, určitě, jsem o tom skálopevně přesvědčená," soukám ze sebe zběsile. „Každá žena je jiná... Každé ženské tělo je jiné. Každý má rád... něco jiného." Connor na mě ohromeně zírá. „Taky mi řekla, že má ráda jazz." „No, předpokládám, že ano! Spousta lidí má jazz skutečně ráda." „A tvrdila mi, jak se jí líbí, že dokážu citovat celé pasáže z filmů Woodyho Allena slovo od slova." Drbe se na zrůžovělé tváři. „Lhala mi?" „Ne, určitě ti nelhala..." snažím se ho přesvědčit, ale konec věty už bezmocně nechávám vyznít do ztracena. „Emmo..." Visí na mně tázavým pohledem. „Mají všechny ženy tajemství?" Ach ne. Otřásla jsem snad nenávratně Connorovou vírou v celý ženský rod? „Ne!" vykřiknu. „Samozřejmě že ne! Jestli mám být upřímná, Connore, tak jsem si jistá, že je mám jenom já!" Další slova mi zůstanou viset na rtech v okamžiku, kdy ve vestibulu zahlédnu u vchodu povědomou blonďatou kštici. Srdce se mi zastaví. Snad to není To přece není „Connore, musím jít," omluvím se mu a rozběhnu se k hlavním dveřím.
„Řekla mi, že nosí velikost deset!" volá za mnou Connor zoufale. „Co to znamená? Jakou velikost jí mám koupit?" „Dvanáct!" volám na něj přes rameno. Je to ona. Jemima. Stojí ve foyeru. Co tady dělá? Dveře se znovu otevírají a mě čeká další šok, při kterém div neomdlím. Přivedla s sebou nějakého chlapíka. Má na sobě džíny, vlasy ostříhané nakrátko a poněkud vyšinutý pohled. Přes rameno mu visí fotoaparát a se zájmem se rozhlíží kolem dokola. Ne. To přece nemohla udělat. „Emmo," slyším za sebou známý hlas. Jack! Otočím se a vidím, že se na mě usmívá a v tmavých očích mi něžný pohled. „Jsi v pořádku?" zeptá se a jemně mi přitiskne prst na špičku nos. „Ano," ujistím ho přiškrceným hlasem. „Je mi skvěle." Tuhle situaci musím zvládnout. Prostě musím. „Jacku, nemohl bys mi přinést trochu vody?" Skoro nepoznávám vlastní hlas. „Počkám tu na tebe. Je mi trochu mdlo." Jack se zatváří polekaně. „Víš, zdálo se mi, že nejsi ve své kůži. Zavezu tě domů. Zavolám pro auto." „Ne. To je... to bude v pořádku. Chci tady zůstat. Jen mi přines vodu. Prosím," dodám ještě. Jakmile mi zmizí z dohledu, vystřelím šílenou rychlostí do foyeru. „Emmo!" Jemima se ke mně rozzářeně vrhá. „To je skvělé! Právě jsem se po tobě chtěla poohlédnout. Podívej, tohle je Mick. Rád by ti položil pár otázek. Napadlo nás, že bychom k tomu mohli využili tuhle místnost." Vede mě do malé prázdné kanceláře, do níž se vchází z vestibulu. „Ne," vykřiknu a popadnu ji za ruku. Jemimo, musíš jít pryč! Okamžitě! Běž!" „Nikam nepůjdu!" Jemima se mi vytrhne ze sevření, zvedne oči stropu a střelí pohledem po Mickovi, který už za mnou zavírá dveře."
„Říkala jsem vám, že z toho má záchvaty." „Mick Collins," představí se Jemimin společník a vrazí mi do rukou služební navštívenku. „Jsem rád, že vás poznávám, Emmo. Posly přece se nemáte čeho bát, ne?" namlouvá mi s chlácholivým úsměvem, jako by v životě nedělal nic jiného než uklidňoval hysterky, které něj ječí, aby zmizel. Což je zřejmě přesně to, co dělá. „Posaďme tady spolu a pěkně si popovídejme." V puse má žvýkačku a z její peprmintové vůně, která při každí jeho slovu zalétá až ke mně, je mi na zvracení. „Poslyšte, jde o nedorozumění," vysvětluju mu a nutím se do zdvořilého tónu. „Nic, co by vás mohlo zajímat." „No, to teprve posoudíme, že?" pokračuje Mick s přátelským úsměvem. „Povíte mi všechna fakta..." „Ne! Chci říct, žádná fakta neexistují!" Otočím se k Jemimě. „Říkala jsem ti, že si nepřeju, abys cokoliv podnikala. Slíbilas mi to!" „Emmo, jsi strašná měkkota," vzdychne Jemima a vrhne na Micka nakvašený pohled. „Už chápete, proč jsem se do toho musela vložit sama? Vysvětlila jsem vám, jaký je Jack Harper mizera. Potřebuje pořádnou lekci." „Máte naprostou pravdu," souhlasí Mick a nakloní hlavu do strany, jako by v duchu odhadoval, co jsem zač. „Nesmírně přitažlivá," prohodí pak k Jemimě. „Mohli bychom to všechno ještě doplnit velkým rozhovorem s fotografií. Titulek: Můj sex s velkým šéfem. Mohla byste si přijít na velké peníze." Poslední větu adresuje mně. „Ne!" vykřiknu vyděšeně. „Emmo, přestaň už s tou svou cudností!" vyštěkne Jemima. „Uvědom si, že tohle před tebou může otevřít úplně novou kariéru." „O žádnou novou kariéru nestojím!" „Ale měla bys! Víš, kolik vydělává ročně Monica Lewinská?" „Měla by ses léčit," vykřiknu. „Jsi nemocná, zvrhlá -" „Emmo, jenom jednám v tvém nejlepším zájmu."
„Nejednáš!" Křičím a tváře mi planou. „Já... já... možná že se s Jackem zase dáme dohromady!" Asi na půl minuty se místnost ponoří do ticha. Probodávám Jemimu očima a zadržuju dech. Je jako robot-zabiják, který se znovu vrhá do boje a střih hlava nehlava. „Jen o důvod víc, proč se do toho pustit!" pokračuje Jemima ve svém tažení. „Tohle mu ukáže, kdo má skutečnou moc a je pánem situace. Jen se do toho pusťte, Micku!" „Rozhovor s Emmou Corriganovou, úterý, patnáctého července, devět hodin čtyřicet minut." Zvednu hlavu a ztuhnu hrůzou. Mick vytáhl kapesní magnetofon a drží ho přede mnou. „Poprvé jste se setkala s Jackem Harperem v letadle. Můžete potvrdit, odkud a kam to letadlo směřovalo?" Usměje se na mě. „Mluvte prosím přirozeně, jako kdybyste to vyprávěla přítelkyni do telefonu." „Dost!" Ječím. Jděte pryč! Běžte!" „Emmo, chovej se jako dospělá," skočí mi netrpělivě do řeči Jemima. „Mick to jeho tajemství zjistí, ať se ti to líbí nebo ne, takže bys mohla -" Vtom se zarazí, protože se klika u dveří pohne a pak zaskřípe. Mám pocit, že se se mnou celá místnost otáčí. Prosím, neříkej - prosím Dveře se pomalu otevírají a já mám pocit, že nemůžu dýchat, že mi tělo neslouží. Ještě nikdy v životě jsem nebyla tak vyděšená. „Emmo?" volá Jack a vchází dovnitř se dvěma skleničkami vody v ruce. „Jsi v pořádku? Přinesl jsem ti vodu perlivou i bez bublinek, protože jsem..." Nedořekne, co měl na srdci, a zmateně se na mě dívá přes Micka a Jemimu. Pak mi vezme z ruky Mickovu navštívenku, kterou stále svírám v prstech, a v očích se mu objeví děs. Když pak zavadí pohledem o magnetofon, připadá mi, jako bych se dívala do tváře jinému člověku. „Myslím, že bych se měl vypařit," ozve se Mick a zdviženým obočím dává znamení Jemimě. Strčí magnetofon do kapsy,
popadne batůžek a vykrade se z místnosti. Nikdo v první chvíli nepromluví. Jediný zvuk, který slyším, je bušení srdce, které cítím až v hlavě. „Kdo to byl?" zeptá se Jack konečně. „Novinář?" Z očí mu vyprchalo veškeré světlo. Vypadá jako člověk, kterému někdo vyplenil celou zahradu. „Já... Jacku..." koktám ochraptěle. „Není to... není to..." „Proč..." Mne si obočí, jako kdyby se snažil přijít celé situaci na kloub. „Proč jsi mluvila s novinářem?" „Proč si myslíte, že s tím novinářem mluvila?" zeptá se ho Jemima sebevědomě. „Cože?" Jack ji probodává nevraživým pohledem. „Myslíte si o sobě, že jste velké milionářské zvíře! Myslíte si, že můžete zneužívat obyčejné lidi! Myslíte, že můžete dávat veřejně k lepšímu osobní tajemství jiných lidí a ponižovat je, a že vám to všechno projde! Jenomže jste na omylu!" dští síru Jemima. Popojde k němu, založí si ruce před sebe, vysune bradu a vrhne na něj vítězoslavný pohled. „Emma čekala na vhodnou příležitost, aby se vám pomstila, a teď ji našla! A jestli vás to zajímá, tak tohle byl opravdu novinář. Jde po vás. A až uvidíte své malé skotské tajemství ve všech novinách a na každém rohu, pak možná poznáte, jak chutná zrada. A možná že toho budete litovat. Pověz mu to, Emmo! Jen mu to řekni!" Jenomže já jsem naprosto ochromená. Viděla jsem, že ve chvíli, kdy vypustila z pusy slovo „skotský", se Jackova tvář naprosto změnila. Jako by dostal políček. Jako by utrpěl šok a nedostával se mu kyslík. Podíval se přímo na mě a já jen sledovala, jak se jeho oči plní nedůvěrou. „Možná jste si myslel, že Emmu znáte, ale jste na velkém omylu," pokračuje Jemima s neskrývaným potéšením, jako šelma, která trhá na kusy svou oběť. „Podcenil jste ji, Jacku Harpere. Neodhadl jste, čeho je schopná!" Drž hubu! okřikuju ji v duchu. Není to pravda, Jacku, nikdy bych ti, nikdy, nikdy...
Ale nepohne se ve mně ani sval, nemůžu dokonce ani polykat. Jsem úplně ochromená a jenom na něj bezmocně zírám a nasravuju tvář, do které mám vepsané - jak dobře vím - výčitky svědomí. Jack otevře ústa, ale hned nato je zase zavře. Nakonec se otočí na podpatku, strčí do dveří, a když se před ním otevřou, vyjde ven. Na okamžik se místnůstka ponoří do ticha. „Tak!" vykřikne Jemima vítězoslavně. „Ted už ví, s kým má tu čest." Jako by mě ten výkřik zase vrátil do života. Můžu se opět pohnout. Zase se můžu nadechnout. „Ty..." Třesu se tak, že skoro nejsem schopná slova. „Ty pitomá... pitomá... bezohledná... mrcho!" Vtom se rozletí dveře a v nich se objeví Lissy, oči vytřeštěné. „Co se tady proboha stalo?" ptá se. „Viděla jsem Jacka, jak odsud vystřelil. Šel z něj strach!" „Přivedla si sem novináře!" hlesnu zmučeně a ukážu na Jemimu. „Mizerného bulvárního pisálka. A Jack nás tady našel pohromadě a myslí si... bůhví co si myslí..." „Ty krávo pitomá!" Lissy vrazí Jemimě facku. „Co sis myslela?!" „Au! Pomáhala jsem Emmě, aby se mohla pomstít svému nepříteli." „Není to můj nepřítel, ty pitomá..." Oči mám plné slz. „Lissy, co mám dělat?" „Běž," řekne mi a podívá se na mě úzkostnýma očima. Ještě ho můžeš dohonit. Běž!" Vybíhám ze dveří a pak dál přes nádvoří, hruď se mi prudce zvedá a zase klesá a plíce jako by mi hořely. Když doběhnu na ulici, rozhlížím se jako šílená napravo i nalevo. Potom ho zahlédnu o kus dál na ulici. „Jacku, počkej."
Rázuje po chodníku a u ucha drží mobilní telefon. Když mě uslyší, otočí ke mně ztrhaný obličej. „Tak proto ses tak zajímala o to Skotsko." „Ne!" říkám zděšeně. „Poslechni, Jacku, nic nevědí. Přísahám. Nic jsem jim neřekla o -" Zarazím se. „Jemima ví jen to, že jsi tam byl. Nic víc. Prostě blafuje. Nic jsem jim neprozradila!" Jack neodpovídá. Jenom se na mě dlouze zadívá a potom zase pokračuje kupředu. „Toho člověka pozvala Jemima, ne já!" křičím zoufale a běžím za ním. Já se ji jen snažila zastavit... „Jacku, vždyť mě znáš. Víš, že bych ti nic podobného nikdy neudělala. Ano, řekla jsem Jemimě o tom, že jsi byl ve Skotsku. Připadala jsem si ublížená a měla jsem zlost a... prostě mi to vyletělo z pusy. Byla to chyba. Ale... ale ty jsi taky udělal chybu, a já ti odpustila." Ani se na mě nepodívá. Nedává mi jedinou šanci. Jeho metalíza zastavuje u chodníku a on otevírá dveře u sedadla pro spolujezdce. Propadám panice. „Jacku, já za nic nemůžu," volám jako smyslů zbavená. „Já ne. Musíš mi věřit. Kvůli tomuhle jsem se tě na Skotsko nevyptávala. Nechtěla jsem... tvé tajemství prodat!“ Slzy se mi koulejí po tvářích. Snažím se je utírat, ale jen si je víc rozmazávám po obličeji. „Nechtěla jsem se ani dozvědět tohle velké tajemství. Bývala by mi stačila jen ta malá. Tvoje malá hloupá tajemství. Chtěla jsem tě poznat... tak jako ty znáš mě." Ale ani se neotočí. Dveře se zabouchnou a vůz se rozjíždí. A já zůstávám stát na chodníku úplně sama.
Dvacet šest V PRVNÍ CHVÍLI se nemůžu ani pohnout. Stojím jako omráčená a dívám se na konec ulice, kde mi Jackovo auto zmizelo z očí. Před sebou vidím jeho tvář, slyším jeho hlas. Mrazí mě jeho pohled, kterým jako by mi říkal, že už mě nezná. Celým tělem mi projíždí nesnesitelná bolest. Zavírám oči. Kdybych tak mohla vrátit čas... kdybych se zachovala rázněji... kdybych Jemimu i toho novináře vyhodila... kdybych se hned ozvala, jakmile Jack vešel dovnitř... Ale nic z toho jsem neudělala. A teď je pozdě. Z nádvoří vychází na chodník skupinka návštěvníků večírku. Všichni se smějí a dohadují se, že si zastaví taxík. „Není vám nic?" ptá se mě jeden z nich a zvědavě si mě prohlíží. Musím se vrátit. Ještě jednou se podívám tam, kde jsem naposledy zahlédla Jackovo auto, otočím se a vracím se, co noha nohu mine, na večírek. Lissy i Jemima ještě stále sedí v malé kanceláři. Jemima se vystrašeně krčí a Lissy jí spílá. „... sobecká, dětinská, rozmazlená mrcho, je mi z tebe zle, uvědomuješ si to?" Jednou jsem slyšela, že Lissy si u soudu počíná jako rotvajler, a nedokázala jsem to pochopit. Ale když ji teď vidím, jak rozzuřeně rázuje po místnosti a z očí jí srší blesky, mám z ní strach dokonce i já. „Emmo, ať už toho nechá!" žadoní Jemima. „Ať na mě neřve!" „Tak... jak to dopadlo?" Lissy se na mě podívá s nadějí v očích. Jenom mlčky zavrtím hlavou. „Co-" „Odjel," zajíknu se a ztěžka polknu. „Ach, Emmo," vzdychne Lissy lítostivě. „Nic neříkej," prosím ji roztřeseným hlasem. „Nebo se rozbrečím." Opřu se o stěnu, několikrát se zhluboka nadechnu a
vydechnu a snažím se vzpamatovat. „Kde je ten její přítel?" zeptám se po chvíli a ukážu prstem na Jemimu. „Vyhodili ho odsud. Pokoušel se vyfotografovat ministra spravedlnosti Hugha Morrise v legínách, a tak si ho vzala do parády skupinka právníků. Vyrazili s ním dveře." „Jemimo, poslouchej." Silou vůle se přinutím podívat do jejích zatvrzelých modrých očí. „Nesmíš mu dovolit, aby se něčeho dopátral. Prostě nesmíš." „Dobře," odpoví zamračeně. „Už jsem s ním mluvila. Lissy mě k tomu donutila. Nechá to plavat." „Jak to můžeš vědět?" „Nepodnikne nic, čím by naštval mojí máti. Má s ní náramně výhodnou dohodu." Vyšlu k Lissy tázavý pohled, který by se dal přeložit jako „A můžeme jí věřit?" Lissy pochybovačně pokrčí rameny. „Jemimo, varuju tě." Dojdu až ke dveřím a pak se k ní otočím s kamennou tváří. „Jestli se cokoliv dostane ven - naprosto cokoliv - rozhlásím o tobě, že chrápeš." „Nechrápu!" vyjede na mě Jemima zostra. „Ale ano," přikyvuje Lissy. „Když se trochu napiješ, chrápeš, že je to slyšet v celém bytě. A kromě toho všem řekneme, že jsi ten plášť od Donny Karan koupila ve výprodeji z druhé ruky." Jemima vyděšeně zalapá po dechu. „Nekoupila!" vyjekne a z tváří jí mizí barva. „Koupila. Viděla jsem ten pytel, ve kterém jsi ho přinesla," přisadím si. „... a že ty tvoje perly nejsou pravé, ale umělé..." „... a že ta jídla, která servíruješ na večírcích, nikdy sama nevaříš..." „... a že ta fotografie s princem Williamem je podvrh..." „...a všem mužským, se kterými ode dneška půjdeš na rande, řekneme, že ti jde jen o to, aby ses dostala pod čepec..." Když skončíme, vděčně se podívám na Lissy. „Dobrá," vzdychne Jemima plačtivě. „Dobře, slibuju, že na to zapomenu. Hlavně se, prosím vás, nikomu nezmiňujte o tom
kabátu z výprodeje. Prosím. Už můžu jít?" zeptá se Jemima a upře na Lissy tázavý pohled. „Ano, můžeš," odpoví Lissy pohrdavě a Jemima se potichu vykrade z místnosti. Jakmile se za ní zavřou dveře, zadívám se na Lissy. „Ta Jemimina fotografie s princem Williamem je vážně podvrh?" „Ano! Já ti to neřekla? Jednou jsem jí s něčím pomáhala na počítači a omylem jsem otevřela jeden soubor - a našla to tam. Prostě přilepila svou hlavu na tělo nějakého děvčete." Nemůžu si pomoct a musím se zasmát. „Ta holka je neuvěřitelná." Zabořím se do křesla s pocitem, že se už déle neudržím na nohou, a chvilku obě mlčíme. V dálce slyšíme bujarý křik a smích z večírku a kromě toho ještě něčí kroky přede dveřmi do místnosti. Hlas, který k nim patří, si stěžuje na problémy právního systému v zemi... „To tě ani nevyslechl?" zeptá se mě Lissy po chvilce. „Ne, prostě odjel." „Není to trochu přemrštěná reakce? Vždyť sám zveřejnil všechna tvoje tajemství. A v jeho případě je -" „Ty to nechápeš." Oči mám sklopené k hnědému nevýraznému kancelářskému koberci. „Ta záležitost, s kterou se mi Jack svěřil, není jen tak ledajaká. Kromě toho má pro něj velikou osobní hodnotu. Přijel až sem, aby mi to prozradil. Aby dokázal, že mi důvěřuje." Ztěžka polknu. A hned vzápětí mě najde, jak to vytrubuju novináři." „Vždyť jsi mu nic neřekla!" namítne Lissy loajálně. „Emmo, ty za nic nemůžeš!" „Můžu!" Z očí se mi zase koulejí slzy. „Kdybych držela jazyk za zuby. Kdybych o tom s Jemimou nemluvila; to hlavně..." „Snažila by se mu dostat na kobylku i bez tebe. A on by tě pak třeba žaloval kvůli poškrabanému autu. Nebo zničeným genitáliím." Roztřeseně se zasměju.
Vtom se rozletí dveře a do místnosti vstoupí muž s peřím na hlavě, na kterého jsem už předtím narazila v zákulisí. „Lissy, tady jsi! Podává se jídlo. A vypadá moc dobře." „Fajn. Děkuju, Coline," usměje se Lissy. „Hned jsem tam." Colin odejde a Lissy ke mně zaletí tázavým pohledem. „Dáš si něco k jídlu?" „Nemám hlad," vzdychnu. Ale ty klidně běž," dodám okamžitě. „Musíš mít po tom představení hlad." „No, máš pravdu. Jsem strašně vyhladovělá." Pak se ale zatváří ustaraně. Ale co si počneš ty?" „Já... půjdu domů," odpovím a snažím se, aby to znělo pokud možno bezstarostně. „Nedělej si starosti, Lissy, bude mi tam dobře." Skutečně mám v úmyslu jít domů. Ale když vyjdu z kanceláře, zjistím, že se k tomu nedokážu odhodlat. V celém těle cítím obrovské napětí, jako bych měla někde uvnitř napnutou kovovou pružinu. Neodvažuju se vrátit na večírek a s někým jenom nezávazně klábosit, ale zároveň si netroufám jít domů a zůstat sama jen ve čtyřech stěnách své ložnice. Teď ještě ne. Místo toho se vydám po nádvoří do prázdného hlediště divadla. Dveře jsou odemčené, takže vcházím rovnou dovnitř. Zamířím v šeru do středu hlediště a zhroutím se na měkké sedadlo potažené rudým sametem. Dívám se do černé tmy prázdného jeviště a přitom mi po tvářích stékají dvě slzy. Připadá mi k nevíře, že se mi všechno podařilo takhle podělat. Nemůžu uvěřit, že si Jack skutečně myslí... myslí si, že bych mohla... Pořád vidím před očima jeho ohromený výraz a znovu prožívám svůj bezmocný stav, tu zoufalou neschopnost promluvit, všechno mu vysvětlit. Kdybych tak mohla všechno vrátit a prožít to znovu... Vtom zaslechnu nějaké vrzání. Dveře se pomalu otevírají. V šeru vidím, jak se do hlediště plíží matná postava a zůstává stát. Srdce mi
začíná bušit a já navzdory všemu zadoufám v zázrak. Jack. Určitě je to Jack. Přišel sem za mnou. Hledá mě. Dlouho pak neslyším nic než mučivé ticho. Napjatě vyčkávám. Proč nic neříká? Proč nepromluví? Je to snad trest? Čeká, že se mu znovu omluvím? Ach, bože, to je utrpení. Aspoň něco řekni, modlím se v duchu. Aspoň něco. „Oh, Francesko..." „Connore..." Cože? Podívám se ještě jednou, důkladněji, a cítím strašné zklamání. Jsem pitomá. Není to Jack. A není to jedna postava, ale dvě. Je to Connor zřejmě se svou novou přítelkyní - a mazlí se spolu. Utrápeně se přikrčím na sedadle a snažím se zadržet slzy. Ale není to k ničemu, slyším každé slovo. „Líbí se ti to?" mumlá Connor. „Hmm..." „Vážně se ti to líbí?" „Samozřejmě že ano! Přestaň mě vyslýchat." „Promiň," omlouvá se Connor a potom nastane ticho, přerušované jen občasným „mmmm". „Líbí se ti tohle?" Znovu je slyšet Connor. „Už jsem ti řekla, že ano." „Francesko, pověz mi pravdu, je to takhle v pořádku?" Connorův hlas zní ještě naléhavěji. „Protože jestli to znamená, že ne, pak -" „Neznamená to ne! Connore, jaký máš problém?" „Můj problém je, že ti nevěřím." „Ty mi nevěříš?" Zdá se, že je rozzuřená. „Proč mi sakra nevěříš?" Zaplavují mě výčitky svědomí. Tohle všechno je moje vina. Nejenže jsem zničila svůj vztah, ale uškodila jsem i jim. Musím něco podniknout. Pokusím se pomoct jim, aby se přes to překlenuli. Odkašlu si. „Ehm... Promiňte?" „Kdo to sakra je?" hudruje Francesca. „Je tam někdo?"
„To jsem já, Emma. Connorova bývalá přítelkyně." Jedna řada světel se rozsvítí a já spatřím rudovlásku s agresivním pohledem a rukou na vypínači. „Co tady sakra děláte? To nás špehujete?" „Ne," odpovídám. „Podívejte, moc mě to mrzí. Nechtěla jsem...“ „Nemohla jsem nezaslechnout..." Polknu. „Jde o to, že Connor to nedělá schválně. Jenom si přeje, abyste k němu byla upřímná. Chce vědět, co chcete. Snažím se dát najevo porozumění, zapůsobit na ni jako žena na ženu. „Francesko... povězte mu upřímně, co si přejete." Francesca na mě nevěřícně zírá a potom se obrátí ke Connorovi. „Chci, aby vypadla," prohlásí bez okolků a ukáže na mě. „Oh, no, promiňte," omlouvám se, naprosto vyvedená z konceptu. „A až budete vycházet, zhasněte za sebou," zavolá za mnou ještě Francesca a vede Connora uličkou do zadní části hlediště. Budou souložit? No, u toho skutečně nemusím asistovat. Rychle zvednu kabelku a spěchám k východu. Projdu těžkými dvojitými dveřmi do foyeru, a když procházím kolem vypínačů, zhasnu světlo. Zavřu za sebou hlavní dveře, vyjdu na nádvoří a podívám se před sebe. A zůstanu jako přimražená. Nemůžu tomu uvěřit. Je to Jack. Je to Jack. Míří přes celé nádvoří přímo ke mně a tváří se odhodlaně. Na nějaké přemýšlení nebo rozmýšlení mi už nezbývá ani chvilka. Srdce mi uhání. Ráda bych něco řekla, vyplakala se, prostě cokoli... ale nemůžu. Dojde po oblázkovém nádvoří až ke mně, uchopí mě za rameno a dlouze, pozorně se na mě zadívá. „Bojím se tmy." „Cože?" zeptám se nejisté. „Bojím se tmy. Měl jsem z ní strach odjakživa. Pod postel si strkám baseballovou pálku, pro jistotu." Nechápavě na něj civím.
„Jacku -" „Nikdy jsem neměl rád kaviár." Rozhodí ruce do stran. „Stydím se za svůj francouzský přízvuk." „Jacku, co to -" „K té jizvě na zápěstí jsem přišel ve čtrnácti letech, když jsem otevíral láhev piva. Jako dítě jsem lepil použité žvýkačky na spodní desku u stolu mojí tety Francine. O panictví mě připravila jistá Lisa Greenwoodová ve stodole svého strýce. Když bylo po všem, zeptal jsem se jí, jestli bych si mohl nechat její podprsenku, abych ji mohl ukázat kamarádům." Nemůžu si pomoct, musím se smát, ale Jack pokračuje a nespouští ze mě oči. „Nikdy jsem nenosil kravaty, které mi matka kupovala k Vánocům. Odjakživa jsem chtěl být tak o tři až pět centimetrů vyšší, než jsem teď. Já... nevím, co znamená slovo kalilogie. Neustále se mi opakuje jeden sen: že jsem Superman, který spadl z nebe. Občas se mi stává, že sedím na poradě představenstva firmy a najednou si říkám: Zatraceně, kdo je tenhle a kdo támhleten?" Nadechne se a dál se mi dívá do očí. Ty jeho jsou ještě tmavší než jindy. „V letadle jsem se setkal s jednou dívkou. A... změnila mi celý život." Kdesi uvnitř mě cosi nesmírně hřeje. Krk mám jako přiškrcený, hlava mi třeští. Usilovně se snažím zadržet slzy, ale celá moje tvář má úplně jiný názor. „Jacku," zajíknu se a zoufale polknu naprázdno. „Jacku, já jsem to ne... opravdu ne..." „Já vím," zarazí mě a přikývne. „Vím, že ty ne." „Nikdy bych -" „Já vím, že bys nikdy -" říká něžně. „Vím, že ne." Teď je to skutečně nad mé síly. Po tvářích mi zase tečou slzy, ale tentokrát z čiré úlevy. Jack to ví. Už je všechno v pořádku. „Takže..." Utírám si obličej a snažím se zase ovládnout své city. „Takže... znamená to, že... znamená to, že... jsme..."
Nemůžu se odhodlat, abych to vyslovila nahlas. To mlčení je nesnesitelné. Jestli řekne ne, nevím, co udělám. „No, můžeš si nechat čas na rozmyšlenou, protože bych ti toho rád řekl ještě spoustu," prohlásí Jack nakonec s kamennou tváří. „Protože je o čem povídat. A ne všechno je pěkné." Nejisté se zasměju. „Všechno mi říkat nemusíš." „Ale ano," trvá Jack na svém. „Myslím, že ano. Nemohli bychom se projít?" zeptá se. „Protože to zabere dost času." „Tak dobře." Hlas se mi ještě trochu chvěje. Jack ke mně napřáhne ruku a já ji váhavě vezmu do své. „Takže, kde jsem to skončil?" ptá se, když vykročíme na procházku po nádvoří. „Aha. Dobře. Teď ti povím něco, co ale opravdu nesmíš za žádnou cenu prozradit." Nakloní se ke mně a ztiší hlas. „Víš, já totiž vůbec nemám rád panther colu. Radši piju pepsi." „Ne!" Ohromeně kulím oči. „Někdy si dokonce pepsi přelévám do plechovky od panther coly. „Ne!" Rozesměju se na celé kolo. „Je to pravda. Varoval jsem tě, že to nebude nic pěkného." Pomalu se procházíme podél plotu lemujícího prázdné nádvoří. Jediný zvuk, který nám doléhá k uším, vydávají naše boty, našlapující na štěrkopísek, jímž je vysypaná cestička, větřík, dorážející na stromy, a Jackův hlas, který mi pořád něco vypráví. Vypráví mi úplně všechno.
Dvacet sedm JE ZVLÁŠTNÍ, jaký člověk se teď ze mě stal. Jako kdybych prodělala celkovou přeměnu. Jsem jiná Emma. Mnohem otevřenější než dřív. Mnohem poctivější. Protože jsem se poučila, že život nemá smysl, pokud člověk nemůže být upřímný ke svým přátelům, kolegům a lidem, které miluje. Dnes už mám jenom taková drobná, nejzákladnější tajemství. A možná že ani ta ne. Mohla bych je pravděpodobně spočítat na prstech jedné ruky. Jen tak namátkou: 1. Mamčin nový melír se mi nějak nezdá. 2. Ten moučník v řeckém stylu, který mi Lissy přinesla k narozeninám, byla ta nejodpornější věc, jakou jsem kdy ochutnala. 3. Na tu dovolenou s rodiči jsem si půjčila od Jemimy plavky od Ralpha Laurena a utrhla jsem na nich ramínko. 4. Když jsem onehdy seděla v autě jako navigátor, málem jsem se zeptala, co je to za širokou řeku, která obtéká celý Londýn. Potom jsem si ale uvědomila, že je to dálniční obchvat M25. 5. Loni se mi zdály takové divné sny o Lissy a Svenovi. 6. Artemisin filodendron jsem začala krmit hnojivem na květiny. 7. Zlatá rybička Sammy už zase vypadá jinak. Kde se na ní asi vzala ta jedna ploutvička navíc? 8. Vím, že musím přestat rozdávat všem cizím lidem na potkání svoje navštívenky, na kterých je napsáno Emma Corriganová, marketingová manažerka, ale zkrátka si nemůžu pomoct. 9. Nevím, co znamená výraz aktivní ceramidy (stejně jako bych nevěděla, jak by vypadaly například pasivní ceramidy).
10. Včera večer, když se mě Jack zeptal: „Na co myslíš?", jsem mu odpověděla: „Ale na nic... jen tak," ale nebyla to úplně pravda. Ve skutečnosti jsem si plánovala jména pro všechny naše děti. Ale hlavně jde o to, že je úplně normální, když má člověk před svým přítelem nějaké malé, zvláštní tajemství.
