POSLEDNÍ CESTA Ludmila Prokůpková „Zpropadená slota!“ zaklel pro sebe jezdec a pobídnul koně. Dnes před setměním měli dorazit do Žitavy, ke starému příteli Mojsesovi, ale to zdržení… Zdejší kupecká cesta je dobrá, grabštejnský královský správce se o ni stará, jenže už několik dní prší nebo sněží. Sotva za pár dnů bude máj a ono pořád prší. Kdo by se divil, že cesta je samé bláto. A jako by to nestačilo, ještě před polednem potkali houfec rozjařených mladíků. Někteří se sotva drželi v sedle a stále si podávali měch s vínem, k tomu povykovali, až poplašili koně v druhém voze. Ti uskočili, trhli vozem přes hluboko vyjeté koleje a stačilo málo, aby se vůz převrátil. Zboží, vozu ani koním se nic nestalo, jen jeho truhlička nešťastně vypadla na kámen a na rohu se naštípla. Měšce s penězi pád přečkaly bez úhony. Jen dovnitř, do truhličky, natekla blátivá břečka a vpila se do lepšího kabátce, který si s sebou veze, aby si měl co obléknout, až se setká s přáteli. A to ještě nevěděl, že v truhličce praskla lahvice a drahocenný obsah, tinktura z nezralých makovic, se vsákla do parádního kabátce a také do váčku s bylinami, který ležel hned vedle lahvice. Váček mu s sebou dala jeho dobrá žena Sára, aby mohl zahnat své neduhy. Sotva srovnali vůz na cestě, rozhodl, že dnes do cíle ještě nedorazí. Koně jsou unavení, lidé zkřehlí a rozmrzelí. Všichni si odpočinek zaslouží. Zvířata musí táhnout vozy zatěžkané zbožím a přitom klouzat na rozbahněné cestě. A většina mužů, kteří jdou pešky, musí povzbuzovat koně a sami vybírat, kam stoupnout, ale zem jim stejně ujíždí pod nohama. Jen čtyři muži jedou vedle konvoje tří vozů na koních. Vpředu i vzadu bedlivě sledují cestu. I když je zdejší kupecká cesta bezpečná, opatrnosti nikdy není dost. „LMěl by poslechnout syna a jet na voze,“ povzdechl si muž na koni pro sebe, jenže jemu se ani s pěti křížky na hřbetě nechce odpočívat. Právo by na to měl, obchod stejně vede jeho nejstarší syn. A přece se na tuhle cestu vydal. Už před dvěma lety se dohodli, že se právě u jeho přítele z mládí Mojsese sejdou s kupci ze severu. Obchodu se daří, je třeba ho rozšířit. Tak se i jedna z jeho dcer provdala za obchodníka s penězi a odešla s ním kamsi do země, kterou král Přemysl, blahé paměti, musel dát Habsburkovi. A zeť je podnikavý, určitě půjde ještě dál na jih. A on už svoji milovanou dceru nikdy neuvidí… Do Žitavy je to už sotva hodina cesty, ale po tom poledním zdržení se raději zastaví na noc tady. Hrádek se to jmenuje. Zvířata a lidé jsou řádně uondaní, mokří a prokřehlí. A také by neměli do města přijet obalení blátem. Jsou přece vážení staroměstští kupci, on dokonce
jeden z rady starších, muž ctěný a vážený, v úřadu potvrzený nejvyšším královským komorníkem. Dojeli na dvůr zájezdní hospody. Jezdec důstojně sestoupil z koně, hodil uzdu jednomu ze svých lidí a pomalu, aby uvolnil bolestivě ztuhlé nohy, kráčel z krčmy. Ke staršímu jezdci se přidal i jeho syn. Po cestě se rychle upravili, než jejich muži opatří koně a přijdou se do krčmy najíst a ohřát. Krčmář v usmolené zástěře sice brblal, že na mytí je škoda vody, ale přinesl jim horkou od ohniště. Host je host. Upravili se, jak jen to šlo nejlépe. Přece by nemohli vzít chléb do neomytých rukou… Večeře byla skromná – skopová pečeně, čerstvé chlebové placky a trochu scvrklá jablka. Ostatní hosté, a nebylo jich málo, se cpali uzenkami, kterými byl zdejší krčmář vyhlášený, ale oni zůstali u pečeně. Kdo by také riskoval, že s uzenkou sní nečisté vepřové maso? Krčmou se šířil pach česneku a mísil se s kouřem s otevřeného ohniště, nad kterým bublalo kdoví co v kotlíku. Pocestní se hřáli horkým vínem i pivem a krčmou zněl stále větší halas. „Zpropadená bolest!“ ulevil si v duchu starší muž. Zub! Celou noc kvůli němu nezamhouřil oka. Co se ho už jen zuby natrápily! A tentokrát snad byla bolest tím větší, že neměl čím ji zmírnit. Maková tinktura mu udělala na rukávu parádního kabátce nepěknou skvrnu a zbytek vsáklý do váčku s bylinami vyhodil. Těch pár kapek, které v lahvici zůstaly, nestačí zahnat bolest. Jakoby se všechno proti němu spiklo! Horké víno také nepomáhalo! Snad teplem byla bolest zubu horší, nebo víno nebylo dost silné, aby ji překonalo. A ještě ta tíže na prsou. Ne že by ji cítil poprvé. Poslední rok se čas od času ozývala, ale co vyjeli z Prahy, skoro ho neopustila. Sára má pravdu, už se najezdil dost a tohle je opravdu jeho poslední cesta.‘ „Hej, krčmáři,“ přivolal obtloustlého muže v usmolené zástěře. „Přeješ si, pane?“ přitočil se ke stolu. „Jak ti říkají?“ „Matěj, pane.“ „Řekni mi, Matěji, je tady v Hrádku někdo, kdo se vyzná v bylinách?“ „To ano, pane, moje sestra Magdaléna je vyhlášená kořenářka. Zrovínka předvčerem byl u ní lékárník ze Žitavy pro byliny. Jezdí pravidelně a vždycky se zastaví u mě na klobásu,“ dodal významně. „Jezdí k ní i doktor urozeného pána z Donína, zdejšího královského správce, a ten studoval ve Vlaších.“ „Dobrá, Matěji, ukážeš mi k ní cestu?“
„Není to daleko, pane, třetí chalupa za kostelem. Magdaléna ti pomůže, ta si poradí s každým neduhem,“ ujistil ho krčmář. Vydal se tedy cestou přes ves. Zůstal v Hrádku sám. Vozy se zbožím a ostatní své lidi poslal už za svítání napřed. Počkají na něj u přítele Mojsese. Syn ho sice přemlouval. Byl to přece jen malý kousek cesty a ve městě, jako je Žitava, se o něj lépe postarají, než v tomhle hnízdě… Musel dát synovi za pravdu, ale cítil, že by ani tu hodinu v sedle s tepající bolestí v hlavě nevydržel. Magdaléna byla žena nemladá, ale bystrá. Nemusel jí nic vysvětlovat. Podle oteklé tváře rychle pochopila, co ho trápí. Usadila ho na lavici pod oknem a sama se s jistotou pohybovala mezi svazky sušených bylin. Občas zamíchala cosi v nádobě nad slabým ohněm, který zároveň příjemně vyhříval místnost. Těžká vůně, kterou společně vydávaly rostliny, se mísila s charakteristickým pachem kozlíku, který vycházel z lektvaru nad ohněm. Magdaléna odlila do malé hliněné lahvičky tinkturu z nezralých makovic a ujistila se, že ví, jak s ní zacházet. Do čistého plátna zabalila směs bylin. Na cestu do Žitavy a zpět do Prahy mu budou stačit. Ať zkusí, jestli se zub umoudří, nebo ať zítra zajde za kovářem, aby ho zubu i bolesti zbavil. Zaplatil jí víc než štědře. Vstal od stolu a než vykročil ke dveřím, na okamžik ho zastavilo ostré rýpnutí v kyčlích. Ani si ho už za léta nevšímal. Ale Magdaléna si kratičkého zaváhání všimla a nabídla, že mu připraví mazání. Přemýšlel. Chtěl co nejdřív vyrazit na cestu. Do Žitavy to na odpočatém koni byla slabá půlhodinka. Jenže venku se zase spustil hustý déšť se sněhem. Souhlasil, že počká v krčmě, kam mu Magdaléna po poledni pošle mazání. Sotva došel zpátky do krčmy, ozvala se znovu tíže na prsou. Uvědomil si, že tu byla stále, jen přes silnou bolest zubu ji nevnímal. Ale teď se do něj opřela pořádně. Tíže přešla v ostrou bolest. I tu znal. Už jednou ho přepadla, ale za krátko sama zmizela. Těžce dosedl na lavici u stolu hned vedle dveří. Měl dojem, že dál by ho nohy nedonesly. Shodil mokrý plášť. Krčmář Matěj se přitočil ke stolu a jen kývl na jeho přání. Krčma byla plná poutníků, které nečas zahnal do sucha. Za chvíli před ním stál pohár horkého vína s medem. Nakapal z hliněné lahvičky obvyklý počet kapek a doufal, že Magdaléna připravuje tinkturu stejně silnou, jako lékárník v Praze. Teď nezbývalo než čekat až lék bolesti přemůže. Ostatní hosté se v šeru krčmy cpali poledním jídlem, ale on na ně ani nepomyslel. Těžko se mu dýchalo. Teplo otevřeného ohniště vysávalo vlhkost ze šatstva hostí a mísilo se s kouřem. Chvíli jen tak seděl, pozoroval obláček páry nad pohárem a pomalu upíjel. Znenadání mu z prsou do levé paže šlehla bolest ostrá jako nůž. Přejel prsty pravé ruky po levičce.
U lokte ve švu spodní košile ucítil pod palcem zašité čtyři pražské groše. Vynález jeho starostlivé ženy Sáry. Už mu párkrát dobře posloužil. I když přišel o kabát, košile mu zůstala vždy. Ostrá bolest nepovolovala. Mávl na krčmáře, který před něj rychle postavil další kouřící pohár. Muž vyndal plátěný uzlík s bylinami a špetku hodil do horkého nápoje, chvilku počkal a opatrně usrknul. Známá chuť ho chlácholivě ujišťovala, že úleva se blíží. Cítil velikou malátnost. Snad z vína, snad z bolesti, snad z léků… Tušil, že slabost nedokáže přemáhat. Levičku, kterou tiskl k tělu, opatrně položil na stůl a opřel si hlavu o předloktí. Ani si neuvědomil, že v pravé ruce pevně svírá plátěný uzlík s bylinami… „Buď zdráv, Matěji,“ pozdravil krčmáře vyzáblý dlouhán. „Matka posílá nějaké mazání pro jednoho tvého hosta. Prý je to zámožný Žid z Prahy.“ „Minul jsi ho, sedí hned u dveří,“ utrousil krčmář přes rameno a dál míchal kaši v kotlíku nad ohněm. Ani se na svého synovce Ješka nepodíval. Ten přistoupil ke spícímu muži a zabušil klouby prstů do stolu. Od vedlejšího stolu se právě zvedala poslední skupinka hostů. „Toho hned tak nevzbudíš,“ houkl jeden z kupců. „Hodnou dobu spí jako zabitý,“ ostatní se zasmáli, balili se do plášťů a měli se k odchodu. Venku přestalo pršet a světla i v tomhle pošmourném dni zbývalo právě tolik, aby své nákladní koně a osly dovedli do bezpečí hradeb Žitavy. Ješek to zkusil znovu. „Hej, pane, přinesl jsem ti mazání.“ Ale muž asi spal příliš tvrdě. Vytáhlý chlapík ho vzal za rameno a zatřásl jím. Ale muž se ani nepohnul, jen se Ješkovi zdálo jeho tělo podivně vláčné. Opatrně mu zvednul hlavu a zaklel. „Matěji,“ houkl na strýce. „On je dočista mrtvý!“ Matěj se pokřižoval. Zrovna v jeho krčmě musí umřít bohatý chlap! Navíc Žid. Ti jsou pod ochranou samotného krále Jana. Co teď?! Nejpozději zítra ráno ho tu jistě bude hledat někdo z jeho lidí. Jak jim bude vysvětlovat, že jen tak seděl a umřel? Až se roznese zpráva, že tady umřel, ti kupci, co před chvílí odjeli, si vzpomenou, že mu Ješek přinesl mazání od Magdalény. Určitě si všichni budou myslet, že ho spolu otrávili kvůli penězům. „Odneseme ho do přístěnku,“ vypravil ze sebe krčmář. Společnými silami vytáhli ochablé tělo zpoza stolu. Bylo zatraceně těžké. Muž byl vysoký, na svůj věk statný a dobře živený. Měli co dělat, aby ho přetáhli do malého přístěnku. A co dál? Za chvíli bude tma. Odvezou tělo a zahrabou. Jenže kdyby ho někdo našel, mohli by ho poznat podle šatů.
„Svlékni ho, Ješku,“ nařídil Matěj. „Zítra pojedeš do Jablonného a prodáš šaty, koně, sedlo i postroj.“ Do Žitavy je to blíž, ale nemohou riskovat, že někdo pozná šaty nebo koně. Chvíli po setmění se od krčmy vypravili dva muži s károu. Zastavili u hřbitovní zdi. Žid sice nemůže ležet pohromadě s křesťany, ale hrob si zaslouží. Kopání nebylo snadné, země byla promrzlá. Podařilo se jim odkopat drn a jen pár centimetrů hlíny pod ním. Na jedné straně to šlo snadněji, jáma byla trochu hlubší, ale museli se prát s kameny, kterých je tady víc než dost. Pak stáhli z káry bezvládné tělo jen ve spodní košili a s námahou ho dovlekli k jámě. Oba byli zchvácení námahou i strachem. Tělo se sesunulo s dutým žuchnutím do mělkého hrobu dřív, než promysleli, jak ho uložit. „Leží na břiše,“ konstatoval Ješek. Matěj podal synovci lopatu. „Házej! Nebo ho snad chceš obracet?“ Mokrá hlína dopadala na záda pražského kupce. Nerovné dno a nešetrné zacházení mu nadzdvihlo pravé rameno a mírně ohnulo ruku v lokti. Oba živí si ani nevšimli, že v zaťaté pěsti stále svírá plátěný uzlík. „Neměli jsme mu dát na záda pořádný placák? Jeho duše není smířená…“ ozval se po chvíli Ješek. „Hrabej a mlč! Chceš, aby nás tady někdo viděl?“ zavrčel Matěj. „Musí stačit, že jsme mu dali kameny na špičky nohou, tak se z hrobu nedostane,“ dodal smířlivě a přihrnoval ke zdi klestí, aby se tohle místo ničím nelišilo od okolí. „Ani nevíme, jak se jmenoval?“ „Co na tom záleží? Hlavně když ho nikdy nikdo nenajde.“
