Přeložila: LENKA TICHÁ Bertrice Small: Zrazená Vydání druhé Copyright © 1998 by Bertrice Small This translation published by arrangement with Ballantine Books, an imprint of Random House, a division of Random House, LLC All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2014 jako svou 1904. publikaci Přeloženo z anglického originálu Betrayed vydaného nakladatelstvím Ballantine Books, a division of Random House, LLC, New York Český překlad © 2001, 2014 Lenka Tichá Korektorka Zdeňka Grigarová Ilustrace na přebalu © 2014 Jon Paul Přebal a vazba © 2014 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0043-6 (Formát ePub) ISBN 978-80-269-0044-3 (Formát MobiPocket) BARONET Praha 2014
Bertrice Small
Zrazená
Dvěma drahým přítelkyním a spoluautorkám: Robertě Gellisové, která si v každé situaci ví rady, a Cynthii Wrightové, sestřičce, kterou jsem si vždy přála.
ČÁST I
SKOTSKO A ANGLIE Pozdní léto 1422 – jaro 1424
Kapitola 1 Nad pozdně letní krajinou se vznášel stříbřitě modrý opar. Ve svitu vycházejícího slunce se poklidně pásl chundelatý dobytek s dlouhými rohy. Příslušníci klanu, ukrytí ve stínu stromů, pozorovali osamělou postavu, která se opatrně pohybovala mezi zvířaty, několik jich oddělila od hlavního stáda a odháněla je pryč. „To je mizera,“ poznamenal tiše, s nádechem obdivu v hlase, Jamie Gordon ke staršímu bratrovi, zemanu z Loch Brae. Angus Gordon přimhouřil oči, což bylo jasným znamením toho, že dostává vztek. Pak prohlásil chladným, odměřeným hlasem: „Skončí i se svým pánem v pekle dřív, než slunce vystoupí vysoko na nebe. Pusť psy!“ Řemeny se uvolnily a divoce štěkající psi vyrazili kupředu. Vtrhli mezi dobytek a hnali se za vetřelcem, jenž znesvětil pastviny jejich pána. Byla to různorodá směsice. Hladkosrstí chrti, šedí jako obloha nad nimi, a tmavší hrubosrstí lovečtí psi, větší a mohutnější, kteří si s člověkem na útěku snadno poradí. „Za ním, chlapci!“ křikl zeman na své muže. „Až toho zlodějského parchanta chytneme, pověsíme ho na nejbližší strom!“ Příslušníci klanu Loch Brae opustili úkryt stromů a rozběhli se po louce za prchajícím zlodějem dobytka, jenž zamířil k lesu na vzdálené straně pole. Bylo jim jasné, že jakmile se pronásledovaný ztratí mezi stromy, nemají šanci ho najít. Jejich kořist si to však uvědomovala stejně dobře, a to dodávalo rychlost jejímu zoufalému běhu. Uháněla, jako by měla křídla. „Zatraceně!“ zaklel zeman vztekle, jakmile uprchlík se psy v patách zmizel mezi stromy. „Nejspíš nám utekl.“ „Psi ho ještě můžou chytit, Angusi,“ nadhodil jeho bratr s nadějí v hlase. „Já bych to nevzdával.“ Zeman v běhu zavrtěl hlavou. V lese nedaleko odtud teče potok. Jestli se tu zloděj vyzná, což je pravděpodobné, zamíří rovnou k němu a psi ztratí stopu. Přesto vedl své muže dál. Před nimi bylo stále slyšet zuřivé štěkání. Pak náhle ustalo a ozvalo se kňučení. „Ztratili ho,“ odfrkl zeman podrážděně. „Dostal se k vodě.“ Doběhli k psům pobíhajícím po břehu. Jamie Gordon přeskočil koryto a hledal místo, kde zloděj vystoupil na břeh, ale bez výsledku. Potřásl hlavou a vrátil se k bratrovi. Zeman pomalu, se sklopenýma očima, prozkoumával břeh. V měkké hlíně přece musely zůstat nějaké otisky. Konečně se znechuceně ušklíbl. „Náš zloděj nejspíš ovládá umění zmizet před pronásledovateli,“ prohodil zamyšleně. Pokynul svým mužům. „Prohlédněte oba břehy. Třeba po sobě ten lump nechal nějakou stopu. Přece se nerozplynul.“
7/25
Gordonovi muži se rozdělili a opatrně postupovali podél rychle tekoucí vody, ale neobjevili ani šlépěj. „Kam mohl jít?“ přemítal Jamie. Angus pokrčil rameny. „Hlavně že jsme zachránili zvířata. Musím se spokojit s tím, že jsme zabránili jejich ztrátě, přestože bych nejradši viděl toho zlodějíčka viset. Vrátíme se domů.“ Zavolal své muže, obrátil se a zamířil z lesa. Ostatní ho následovali. Když však dorazili zpátky k pastvině, začal Angus vztekle nadávat. „K čertu!“ vykřikl zlostně. „Co se děje?“ obrátil se k němu bratr. „Koukni, Jamie! Zmizelo osm kusů! Proklatě! Ten lotr se někudy vrátil! Už se nedivím, že jsme nenašli žádnou stopu. Schoval se nejspíš na stromě. Ta velká větev nad potokem! No jasně! Běžel kousek korytem, setřásl psy a pak se vyšvihl na strom. Proto jsme nic neobjevili. Byl jsem pořádný hlupák a on si z nás pěkně vystřelil!“ Obrátil se k hlavnímu honákovi. „Kolik to dělá za posledních dvanáct měsíců, Donale?“ „Přesně tucet, pane,“ odpověděl honák. „Loni na podzim čtyři a dneska osm. Troufá si, ten náš zlodějíček.“ „Jo,“ přitakal zeman ponuře. „Na můj vkus je opovážlivý a vychytralý až moc. Ale možná ne dost. Půda je ještě provlhlá od včerejšího deště. Ne tak měkká, aby našeho čilého lupiče prozradila, ale určitě dost vlhká, aby v ní zůstaly stopy těžkopádného dobytka. Vyrazíme za nimi. Necháme mu pořádný náskok, aby uvěřil, že jsme mu naletěli, a pak ho budeme sledovat až do jeho doupěte. Nechci, aby se mi mezi stromy krávy splašily a zranily se.“ Zeman, jeho bratr i ostatní se na chvíli posadili. Zapálili si dýmky, vytáhli ovesné placky, otevřeli opletené hliněné džbánky s jablečným moštem a tiše si povídali. Konečně Angus vstal a protáhl se. „Je čas,“ prohlásil a všichni se poslušně postavili, vyklepali dýmky a uschovali prázdné džbánky. „Tak, mládenci, jdeme na to!“ zavelel. „Stříbrňák tomu, kdo první najde stopu!“ Muži se rozběhli po okolí a zanedlouho zahlédli prohlubně po kopytech. Ty je zavedly zpátky k lesu, ke známému potoku, a poté odbočily nahoru do kopce. Začalo slabě poprchávat. Otisky kravských paznehtů jasně mířily k sotva znatelné pěšině, žádná jiná cesta tu nevedla. Les byl hustě zarostlý bujnou letní vegetací. „Donale,“ obrátil se zeman k předákovi, „nevíš, kam to vede?“ „Tím směrem leží pozemky Hayů z Benu, pane,“ odpověděl Donal, „ale ten starý lotr Dugald Hay i jeho žena, dej jí pánbůh věčnou slávu, jsou už dávno po smrti. Slyšel jsem, že prý měli děti, ale nevím o nikom, kdo by je kdy viděl. Nejsem si jistý, jestli je z téhle rodiny ještě někdo naživu.“ „Rozhodně tu někdo žije a krade mi krávy,“ zabručel zeman nevrle. „Ale až ho dostaneme, pověsíme ho pro výstrahu všem, které by napadlo krást Gordonův dobytek.“
8/25
Pěšina ústila na paseku při hřebeni hory. Ke skále se choulil kamenný dům s věžičkou. Za ním se krčila stodola ze stejného materiálu. A na malé louce se pokojně páslo osm kusů dobytka. Zeman z Loch Brae se potěšeně usmál. Objevil svůj majetek a nepochyboval o tom, že to jeho majetek je. Teď zbývalo jen najít zloděje a ztrestat ho. V čele svých mužů směle kráčel k masivním dubovým dveřím a zabušil na ně zaťatou pěstí. Otevřely se téměř okamžitě. „Pane?“ Objevila se před ním drobná stará žena s pronikavýma hnědýma očima. Měla na sobě čisté, obnošené šaty. Navzdory malé postavě mu poměrně úspěšně bránila ve vstupu. „Jsem zeman z Loch Brae,“ prohlásil Angus Gordon povýšeně. „Chci vidět tvého pána.“ „No, to byste se musel vypravit rovnou do pekla. A i kdybyste se tam dostal, podle toho, jak vypadáte, by vás ďábel už nejspíš nepustil zpátky,“ pravila stařena ostře. „Dugald Hay zemřel před pěti lety. Co tu pohledáváte, pane?“ „Kdo jsi?“ uhodil na ni zeman. Nehodlal se nechat touhle ženou zastrašit, navíc ještě před svými muži, i když by se vsadil, že už jich zastrašila dost. „Jsem Flora Hayová, hospodyně. Ať už tady chcete cokoli, nemáme to.“ „Jak víš, co chci?“ otázal se zeman a úsměv nadzvedl koutky jeho úst. Zajímalo ho, koho nebo co tahle stará saň chrání, když mu tak vyzývavě brání vejít dovnitř. „Nevím, co chcete,“ ohradila se Flora, „ale rozhodně to tu není, pane. Jak vidíte, máme málo věcí, které by měly nějakou cenu.“ Uklonila se a pokusila se mu přibouchnout dveře před nosem. Angus Gordon hbitě strčil obutou nohu do dveří. „Na vaší louce se pase pěkné stádo,“ začal. Flora přikývla: „Jo.“ „Kdepak jste sehnali tak vynikající dobytek?“ pokračoval. „Sehnali? Nesehnali jsme ho, pane, vyrostl nám z telat. Je to všechno, co máme, a brzy se stane věnem dvou mých paní,“ ujistila ho Flora. Dívala se mu přitom zpříma do očí, bez jediného mrknutí. „Ty dvě ženské tu zůstaly po Dugaldu Hayovi?“ „Jo.“ „A kolik dcer ten mizera zplodil?“ vyptával se zeman. „Floro! Floro! To se nestydíš? Přece nenecháš zemana z Loch Brae stát přede dveřmi! Pozvi ho dál na pohár jablečného moštu.“ Za hospodyní se vynořila mladá žena. Byla na dívku dost vysoká a až moc štíhlá. Na sobě měla jednoduché tmavé vlněné šaty a přes ramena přehozený pléd v červenozelené kombinaci klanu Hayů, na prsou sepnutý velmi pěknou stříbrnou broží. „Jsem Fiona Hayová, pane, nejstarší dcera Dugalda Haye a jeho ženy Muire,“ pronesla tiše. Nemohl od ní odtrhnout oči. Byla okouzlující. Její vlasy měly barvu havraních křídel s matným nádechem modrého lesku. Měla velmi světlou pleť, půvabný
9/25
obličej s dokonalými rysy, drobné bílé zuby, úzký rovný nosík, svěží rty a smaragdově zelené oči lemované hustými tmavými řasami. Dívala se zpříma na něj. „A-Angus Gordon, slečno,“ vypravil ze sebe konečně zeman, když se trochu vzpamatoval. „Co vás přivádí, pane?“ zeptala se chladně a pokynula mu dovnitř. „Chci zpátky svůj dobytek,“ odpověděl stroze. Pohlédla na něj s nevinným výrazem. „Nemám váš dobytek, pane. Proč myslíte, že bych ho měla mít?“ Vedla ho po schodech do síně. „Floro, mošt pro pána.“ „Na vaší louce se pase osm kusů dobytka,“ pronesl Angus klidně, zatímco ho muži následovali do místnosti. „Dnes ráno mi jich právě tolik někdo ukradl. Stopy nás dovedly až sem a tady se přesně tolik dobytčat pase. Není to zvláštní shoda okolností?“ „Dobytek na pastvině patří mně, pane,“ ubezpečila ho Fiona klidně. „Je to věno mých sester. Jsou dvojčata. Je mi líto, že jste přišel o svá zvířata, ale ta na mé pastvině nejsou vaše.“ Jak může někdo vypadat tak kouzelně a nevinně a přitom být takhle troufalý, napadlo zemana. Bylo mu jasné, že mu dobytek na louce za stavením patří. Ona to věděla také, a přesto se mu dívala zpříma do očí a bez uzardění lhala. Byla evidentně dcerou svého otce, o tom nepochyboval. „Můj bratr si právě prohlíží označení, podle kterého můžeme rozpoznat všechny naše krávy,“ řekl příkře. „Ta zvířata jsou moje,“ odvětila Fiona Hayová sladce. „Každý kus z našeho stáda značíme zářezem na levém uchu.“ Užasle na ni civěl. Byla tím nejdrzejším děvčetem, které kdy v životě potkal. „To je velmi podivná náhoda,“ procedil skrz sevřené zuby. „My je značíme úplně stejným způsobem.“ „Pak tu jednoduše stojí moje tvrzení proti vašemu, pane Gordone,“ usmála se podmanivě. „Víte zatraceně dobře, že ten dobytek patří mně, a hodlám si ho odvést!“ odsekl vztekle. „Je můj,“ odpověděla Fiona důrazněji, ale pak se její tón zmírnil. „Moje mladší sestry Elsbeth a Margery se budou zítra vdávat. Každá přinese svému ženichovi věnem čtyři krávy. Zničil byste jedinou šanci těchto nebohých dívek, aby se slušně provdaly?“ Zeman prudce zatoužil po jablečném moštu, který stále ještě nedostal. Jeho muži se tlačili kolem a dychtivě poslouchali výměnu názorů mezi svým pánem a překrásnou dívkou. Bylo vidět, že sympatizují spíš s ní, ne snad, že by ke svému vůdci nechtěli být loajální, ale protože Fiona Hayová byla hezká, osiřelá a očividně měla spoustu práce, aby se postarala o rodinu. Nebo to tak aspoň vypadalo. Tiše zaklel. „Váš mošt, pane.“ Služebná mu strčila do ruky zašlý stříbrný pohár a vrhla po něm podmračený pohled.
10/25
„Jamie, jak to vypadá s dobytkem?“ obrátil se Angus k bratrovi, který právě vstoupil. James Gordon pokýval hlavou. „Všechny kusy mají zářezy v levém uchu,“ uchichtl se. „Mohly by být naše, Angusi.“ „Mohly?“ rozkřikl se zeman na mladšího bratra. „No, Angusi,“ zrozpačitěl Jamie pod jeho zlostným výbuchem, „jestli slečna Hayová značí dobytek na levém uchu stejně jako my, kdo může s jistotou tvrdit, že jsou ta zvířata jeho? Pokud by ovšem neuměla mluvit.“ Muži kolem se pochechtávali a zchladil je až zavilý pohled jejich pána. „Angusi,“ ztlumil James Gordon hlas, aby ho slyšel pouze bratr. „Nebuď tak bezcitný. Jestli jsou ta zvířata naše, vyfoukla nám je tahle dívka mazaně přímo před nosem. Máš víc dobytka, než můžeš spočítat. Bez věna se její sestry nevdají. Nemůžeš ta zvířata odvést zpátky. Nehledě na možnost, že jsou skutečně její, a pak by ses dopustil křivdy na Hayově rodu.“ „Ty krávy jsou moje,“ sykl Angus k Jamesovi. „Proboha, Jamie, rozhlédni se, jak to tu vypadá. Ten rozpadávající se dům a to děvče – jako lunt. Stejně ta stará služka. Hádám, že ani ve stáji není co ukrást. Nemám pravdu?“ „Je tam stará herka a poník, oba vychrtlí jako jejich paní.“ „Proč si tedy myslíš, že by mohli mít osm vypasených krav?“ poznamenal zeman logicky. „Ten dobytek je můj. Když jí dovolím, aby si ho nechala, a nepotrestám ji, nebo od ní nebudu chtít přiměřenou náhradu, každý zlodějíček v kraji může přijít a okrást mě. I kdybych jí odpustil proto, že je to ženská, stejně by mi nemohla ztrátu nijak nahradit. Nemám tedy jinou možnost než si svůj dobytek vzít zpátky.“ „Dej jí aspoň šanci ho koupit,“ snažil se ho obměkčit soucitný James. „Ty jsi prostě dobrák, Jamie,“ ušklíbl se starší bratr. Pak se obrátil zpátky k Fioně. „Ten dobytek je můj, slečno Hayová. Oba to víme a už se s vámi nehodlám déle dohadovat. Pokud byste si ho náhodou chtěla koupit, rád vám ho prodám.“ Podíval se na ni zpříma a ona mu pohled oplatila. Je vysoký, s ostře řezanými rysy, uvědomila si. Má stejně jako já černé vlasy i zelené oči, ale ty oči jsou temnější, ne tak smaragdové, jako ty moje. Přece ten dobytek nemůže odvést! přemítala zoufale. Nesmí! Vždyť zítra ráno přijdou Walter Innes a Colin Forbes, aby se oženili se sestrami. Proč jen jsem s tou krádeží tak dlouho otálela? Mohla jsem během několika posledních měsíců odehnat vždycky po dvou kusech. Jenže bych je neměla čím krmit a ztratily by mezitím na váze. Nemůžu přece švagrům nabídnout vyhublé krávy! Pokoušela se je ukrást už minulý týden, ale pes u stáda štěkal tak, že by vzbudil mrtvého. Možná tím přitáhl zemanovu pozornost, a ten si začal stáda víc všímat. Co má teď, proboha, dělat? „Takže, slečno Hayová, koupíte si můj dobytek, nebo ho mám odehnat zpátky na svou louku?“ přerušil Angus Gordon její úvahy.
11/25
V tu chvíli proletěl Fioně hlavou smělý, ale možná jediný možný nápad. Doufala, že ho Angus nepřijme, protože se bude cítit zahanbený, a nechá ji na pokoji. „Mám jedinou cennost, kterou vám můžu nabídnout výměnou za dobytek, pokud by byl váš, pane,“ prohlásila, protože i teď odmítala přiznat, že celou dobu lže. „Je to to nejvzácnější, co mám. Souhlasíte?“ „Ber!“ zasyčel James staršímu bratrovi do ucha. „Cti bude učiněno zadost a nikdo tě nemůže považovat za slabocha, Angusi.“ „Nejdřív musím zjistit, o co jde, Jamie,“ odvětil zeman. Znovu pohlédl na Fionu. „Jakou cennost myslíte, slečno Hayová? Tucet krav nepřijde levně.“ „Osm, pane,“ opravila ho tiše. „Dvanáct, včetně těch, co jste mi ukradla na podzim,“ dodal stejně tiše a jejich pohledy se střetly. „Dohromady dvacet. Potřebuji dalších osm pro své nejmladší sestry. Je jim teprve sedm a deset. Ale nechci je dřív, než budou Jean a Morag dost velké na vdávání. Nemáme dostatek krmení.“ Je to nejkurážnější děvče, jaké jsem kdy potkal, pomyslel si Angus. Proti své vůli se musel pobaveně usmát. Klidně mu sebrala dobytek, a když ji odhalil, ještě smlouvá o další. Nebyl tak nemilosrdný, jak myslel Jamie, ale kdyby jí odpustil, mohl by ho kdokoli beztrestně okrádat. Snažil se tvářit přísně, ale moc se mu to nedařilo. Bratr má pravdu. Ta dívka je vážně velmi chytrá. Ale ani on není žádný hlupák. „Dvacet kusů dobytka má velkou cenu. To, co mi chcete nabídnout, musí mít stejnou, nebo větší hodnotu. Co to tedy je?“ „Moje čest,“ pronesla Fiona tiše, aniž z něho spustila oči. Stála před ním hrdě vzpřímená. „Bože můj!“ Zeman překvapeně vytřeštil temně zelené oči. Byla to nejtroufalejší nabídka, jakou kdy dostal. Pak pochopil. To děvče očividně očekává, že ji nepřijme. Nepochybně předpokládá, že ho tak šokovala, že odejde a dobytek jí nechá. Jízlivě se usmál. „Přijímám vaši nabídku, slečno Hayová. Vaše čest výměnou za dvacet kusů dobytka. Připadá mi to jako slušný obchod, i když si myslím, že jste ode mě mohla dostat víc.“ Souhlasí! Fiona zbledla leknutím. Co to může být za člověka, když přijal takový návrh! A ona byla pořádný hlupák, že mu něco takového vůbec nabídla. Zeman z Loch Brae si plivl do dlaně a natáhl k ní ruku. Podlomila se jí kolena. Hayové z Benu byli sice chudí, ale čestní. Alespoň její matka to vždycky říkala a Fiona teď neměla na vybranou. Nemůže pošpinit dobré jméno své rodiny. Stejně jako on si plivla do dlaně, podala mu ruku a stiskla ji. „Ujednáno, pane,“ pravila a ani jednou neuhnula pohledem, přestože se jí žaludek svíral nervozitou. „To ne, Fi! To nemůžeš udělat!“ vykřikly současně dva mladé hlasy. Zpoza Gordonových mužů se k sestře protlačily dvě dívky. Podobaly se sobě jako vejce vejci, měly kaštanově hnědé vlasy a jantarové oči. Bylo vidět, že mají strach.
12/25
„Dohoda je uzavřená, sestřičky,“ pravila Fiona. „Ale jestli mu dáš svoje panenství, kdo si tě jednou vezme?“ ptala se Elsbeth se slzami v očích. „Když to neudělám, kdo si vezme tebe, Elsbeth? Nebo Margery?“ zeptala se Fiona. „Kdyby Forbesovi a Innesovi nedostali vaše věno, obávám se, že by ze svatby sešlo. Navíc, až Jeannie a Morag vyrostou, budu už na vdávání moc stará.“ Poplácala sestry po ramenou a utěšovala je, jak nejlíp dovedla. „A co když budeš mít dítě?“ starala se Margery. „Gordonovi se o své lidi starají,“ ujistil ji zeman. „Kdyby se mnou vaše sestra čekala dítě, neopustil bych je.“ Obě dívky se daly do pláče. „Floro,“ obrátila se Fiona k hospodyni, „odveď sestry do pokoje a počkej tam s nimi, dokud tě nezavolám.“ Starší žena vyprovodila obě dívky z místnosti a střídavě je kárala i konejšila. „Buďte zticha, vy dvě. A pěkně nahoru! Nedělejte to sestře ještě těžší. Je tak statečná a myslí jen na vaše dobro!“ „Tame, kde jsi?“ zavolala Fiona na Flořina manžela. „Tady, paní.“ Mezi muži se k ní protáhl starý muž. „Máme dost moštu, abychom uhasili žízeň všech našich hostů?“ „Ano,“ zabručel. „Běžte s ním dolů, hoši,“ nakázal jim zeman. „Osvěžte se a my tu zatím se slečnou Hayovou dojednáme naši smlouvu. Ty běž taky, Jamie.“ Nepotřeboval tu mladšího bratra, aby mu sahal do svědomí. Když se síň vyprázdnila, vyzvala Fiona zemana, aby usedl ke krbu. „Nemůžu vám nabídnout víno,“ pravila upřímně. „Mám sice ve sklepě dva soudky, ale Forbesovi i Innesovi jsou pořádní pijáci.“ Přikývl a zvedl pohár. „Mošt docela postačí. Ty svatby se budou konat zítra?“ Posadil se. Oheň hořel slabě a poskytoval jen málo tepla. „Ano, Colin Forbes si bude brát Margery a Walter Innes Elsbeth. Dorazí sem časně ráno i s muži ze svých klanů a s dudáky. Obřad vykoná kněz z glenkirkského opatství, protože nemáme vlastního. Otec je neměl rád, i když matka vždycky trvala na tom, aby nějaký kněz přišel alespoň na křtiny nebo pohřby. Při porodu Morag matka zemřela, ale ani tehdy pro žádného neposlal. Proto není Morag pokřtěná a maminku nepohřbili do vysvěcené země. Po otcově smrti jsem k němu také nezavolala kněze, i když mě o to žádal,“ prohlásila se zadostiučiněním. „Zítra duchovního poprosím, aby maličkou Morag pokřtil. Není správné, aby zůstala jako pohan.“ „Po svatbě vašich sester se mnou odjedete na hrad Brae,“ prohlásil zeman. „I vaše sestřičky a služebnictvo. Nemůžou tu zůstat, Fiono. Divím se, že ta věž dosud stojí. Se mnou budete v bezpečí.“ O čem to, proboha, mluvím? zarazil se Angus. Ale je přece jasné, že tu nemohou zůstat sami dva osamělí stárnoucí sloužící
13/25
a starat se o dvě malé holčičky, navíc v obydlí, které jim co nevidět spadne na hlavu. „Tady je můj domov, pane,“ pronesla Fiona hrdě. „Možná není tak pěkný jako váš, ale já ho neopustím. Nemáte právo mě o to žádat. Nabídla jsem vám jen svou neposkvrněnost. Přestože o téhle záležitosti moc nevím, jsem přesvědčená, že si ji můžete vzít jen jednou.“ Angus se zasmál. Byla opovážlivá, ale přesto měl dojem, že se bojí, i když se to snažila zastírat. „Nemyslete si, že vám hodlám prominout váš přestupek. To neudělám. Ale čest, třeba i královská, mě málokdy stojí dvacet kusů dobytka. Vrátíte se se mnou na Loch Brae a budete tam žít jako moje milenka až do doby, než uznám, že jste mi dluh splatila,“ upřesnil. „Jsem čestný muž, Fiono. Vaše sestry i sloužící půjdou s námi a budeme s nimi dobře zacházet. Postarám se o ně jako o vlastní rodinu. Dostanete pořádně najíst, protože děvčátka jsou stejně vyhublá jako vy i obě nevěsty a dobré jídlo vám nemůže uškodit.“ „Nepotřebujeme vaše milodary!“ bránila se Fiona. „Milodary? Ale kdepak, to nejsou milodary. Vrátíte mi všechno do posledního haléře, to slibuji.“ Vzal ji za ruku a vlídně se usmál do jejích vyplašených očí. Sevřel jí prsty v dlani. „Kolik je vám let, Fiono?“ „Patnáct,“ odpověděla. Ruka se jí třásla. „Kdy zemřela vaše matka? Matně si na ni vzpomínám. Měla se stát druhou manželkou mého otce. Obě dvojčata jako by jí z oka vypadla, snad až na ty hnědé oči.“ „Umřela, když se Morag narodila. Bylo mi teprve osm, ale stala jsem se paní domu. Otec zemřel, když mi bylo deset.“ Užasle si ji prohlížel. Kromě dvou starých sloužících tu byla na všechno sama a vychovávala mladší sourozence od svých deseti let. „Jak se vám podařilo najít pro sestry vhodné ženichy?“ „Loni v létě jsme vyrazili na lov,“ vysvětlovala. „Anne tam potkala Duncana Keitha a na podzim se vzali. Pak se Margery a Elsbeth seznámily s Colinem a Walterem, ale byly ještě moc malé na to, aby se mohly vdávat. Až dodnes. Myslím, že třináct je už vhodný čas ke svatbě. Anne zítra nepřijede, brzy čeká rodinu, a to ještě není vdaná ani rok. Duncan je moc rád, že má tak plodnou ženu.“ Usmál se na ni. „Je jako vaše matka.“ „Ano, ale ta porodila živé jenom dcery. Tři chlapci se narodili mrtví, nebo zemřeli brzy po porodu. Moje babička našeho otce proklela, víte,“ prozradila mu Fiona vážně. „Proto vám teď patří i údolí, které bývalo mého dědečka Haye. Znal jste ho?“ „Ano. Vy ne?“ „Když náš otec násilím odvedl naši matku z jejich domu, zakázal nám za ním do údolí chodit,“ vysvětlovala Fiona. „Říkal, že je dědeček tvrdohlavý stařec, který bez
14/25
jakéhokoli důvodu rozdává svoje pozemky a nikdy nepřipustí, že dělá chybu. Celý život mu to zazlíval, a než vydechl naposledy, proklel ho.“ „Ani Ewan Hay nikdy neodpustil vašemu otci, že mu unesl dceru. Byl to však spravedlivý muž, hrdý a čestný. Měl by vás rád, děvče, i když si myslím, že by neschvaloval vaše opovážlivé způsoby.“ „Schválil by váš nestoudný obchod se mnou, pane?“ zeptala se Fiona prohnaně. „Možná jsem opovážlivá, ale udělala jsem pouze to, co jsem udělat musela kvůli budoucnosti svých sester. Mají jenom mě, abych se o ně starala a chránila je.“ „Neponižujte mě, Fiono, svojí dobrotou,“ ušklíbl se zeman. „Sama musíte uznat, že jsem váš přečin nemohl jen tak přejít. Kdybych to udělal, každý v okolí by si myslel, že si nechám všechno líbit. Musím napomáhat tomu, aby tato země žila v klidu a míru, než se do Skotska vrátí král. Kdyby si o mně kdekdo myslel, že jsem zbabělec, nemohlo by se mi to podařit.“ „Král žije?“ zeptala se překvapeně. „Myslela jsem, že naším panovníkem byl vévoda z Albany.“ „Ten ho jen zastupoval, protože krále Jakuba drželi Angličané v zajetí už předtím, než jste se narodila,“ vysvětloval zeman. „Když před dvěma lety vévoda zemřel, nastoupil po něm jeho syn Murdoch, ale to je neschopný slaboch. V současné době se vedou jednání o tom, aby se král konečně vrátil domů. V Anglii jsem s ním nějaký čas strávil. Jsme vzdálení příbuzní.“ Fioně se podařilo vyprostit ruku ze zemanova laskavého, ale pevného sevření. Cítila teplo jeho dlaně a přistihla se, že se jí obtížně přemýšlí. „Proč je král v Anglii a ne tady ve Skotsku?“ zvítězila nakonec zvědavost nad nervozitou. „Protože ho Angličané vězní už od doby, co byl malý chlapec. Jeho otec, starý král Robert, nebyl silný král. Když dosedl na trůn, bylo mu přes padesát. Nebyl ani mohutné postavy, ani se nechoval vznešeně, a často míval chmurnou náladu. Vůbec se nehodil k tomu, aby vládl, ale byl to náležitý princ, a tak se myslelo, že bude přece jen lepší přistoupit ke korunovaci. Vzápětí se jeho bratr, hrabě z Fife, stal guvernérem. V zemi se rozmohlo úplatkářství a porušování zákona bylo na denním pořádku. Král, sice dobrý, ale slabý muž, se konečně pokusil za velkého naléhání královny vzít moc do svých rukou. Několik let se snažil vládnout, ale nebylo to nic jednoduchého, protože mocní šlechtici si zvykli poslouchat jenom sami sebe. Královna se dva roky před smrtí pokusila zasáhnout do vývoje událostí. Dobře si uvědomovala nebezpečí ze švagrovy strany. Chtěla si být jistá, že její nejstarší syn bude uznán za právoplatného dědice Skotska, a proto nechala prince Davida prohlásit za vévodu z Rothesay. Králův bratr však protestoval tak silně, že král považoval za nutné povýšit ho na vévodu z Albany. Potom královna zemřela a David Stuart zahynul za záhadných okolností ve společnosti svého strýce. Král Robert se bál o svého jediného žijícího syna, prince Jakuba, a rozhodl se ho poslat do Francie, kde, jak se domníval, bude v bezpečí. Naneštěstí obchodní loď,
15/25
na níž se princ plavil, přepadli Angličané. Malého prince zajali a poslali ke králi Jindřichovi. Zpráva o neštěstí krále Roberta zabila. Jeho bratr, vévoda z Albany, který nastoupil na skotský trůn, se nijak nesnažil získat chlapce nazpátek, a to byla snad ta nejlepší věc, která se mohla stát. Určitě by ho býval nechal zabít. Angličané se však o něho starali dobře.“ „Takže teď se král vrátí do Skotska?“ „Ano. A země tím velmi získá, děvče. Král Jakub je silný muž. Bude pevně držet otěže svého království.“ „Klany ho nebudou poslouchat,“ prohlásila Fiona rozvážně. „Staří vůdci nemají rádi, když jim někdo říká, co mají dělat. Otec vždycky tvrdil, že lidé z jihu nikdy nepochopí nás horaly. A ti z Vysočiny, povídal, jsou ještě nezávislejší. Obávám se, že ve skutečnosti nemůže Skotsku vládnout žádný král, pane.“ „Král Jakub udělá, co bude v jeho silách,“ podotkl Angus Gordon a neubránil se úsměvu nad jejím dosti trefným posouzením politického ovzduší země. Zdálo se, že s každým přibývajícím rokem se propast mezi lidmi z jihu a severu prohlubovala čím dál víc. Vstoupil starý Tam se džbánem jablečného moštu. Dolil zemanovi a další pohár naplnil pro svou paní. Pak se opět vytratil. „Takže vy znáte krále,“ přemítala nahlas. „Angličanům nevadí návštěvy, které za mladým panovníkem chodí, protože jsou všichni svým způsobem rukojmí a zaručují dobré chování Skotska. Udržujeme styky s naším lenním pánem a chceme se ujistit, že nezapomněl na svou vlast, i když ho Angličané zajali, když byl ještě docela malý.“ Zeman náhle změnil téma. „Kde budu dneska spát?“ „Určitě si nemyslíte…,“ strnula Fiona a tváře jí zbledly. „Dnes večer ne!“ Pátravě si ji prohlížel a pak ztišil hlas: „Jste mazaná dívka, Fiono. Jestli zjistím, že nejste panna, zabiji vás, to přísahám. Opravdu jste ještě nikdy nebyla s žádným mužem?“ „Jsem panna a žádná podvodnice, pane, vážně. Ale náš dům je hrozně malý. Já i sestry spíme nahoře nad síní a Flora s Tamem v podkroví. Můžete si lehnout tady u krbu. Nic lepšího nemáme, jen stáj. Tam by mohli zůstat vaši muži.“ „Až vás odnesu na své lože, bude se vám to líbit, slibuji,“ prohlásil vážným hlasem. Nemusíte se bát.“ Naklonil se blíž, uchopil ji za bradu a upřeně si ji prohlížel zelenýma očima. „Jste krásná, ale vůbec se nepodobáte své matce.“ „Prý jsem po otci,“ odvětila Fiona. „Není to nic divného. Jak říkala maminka, byla jsem počata v den její svatby. Víte, ona otce nemilovala a on ji také ne. Chtěl jenom její pozemky v údolí, ale nakonec je stejně nedostal. Mě prý měl rád, aspoň to tak říkal, protože jsem byla prvorozená, ale pak, když se narodily sestry a bratři zemřeli, začal být nesnesitelně krutý. Tu noc, co přišla na svět Morag, se na ni jen podíval a řádil vzteky. Matka umírala, ale ještě sebrala sílu, aby se usmála. Říkávala mi, že ji kvůli tomu údolí unesl od jediného muže, kterého kdy milovala,
16/25
ale nakonec stejně vyhrála a on to věděl. Jsem si jistá, že maminka umřela šťastná, pane.“ „Můj otec ji nikdy nepřestal milovat,“ poznamenal Angus a uvolnil její bradu ze svého sevření. „Mohla jsem být vaše sestra,“ pronesla tiše. „Ale nejste, Fiono. Jste troufalý zlodějíček, který se brzy stane mojí milenkou, i když vůbec nechápu, proč jsem vaši nabídku přijal. Přinese mi jenom potíže. Ale myslím,“ zašklebil se, „že se s vámi nebudu nudit.“ „Ne, pane. To nebudete.“ Nebylo mu jasné, jestli má její slova chápat jako hrozbu, nebo jako slib, a překvapilo ho to. Vstal a protáhl se. „Půjdu se podívat za svými muži, Fiono. Můžu pak s vámi povečeřet?“ Přikývla. „Přiveďte s sebou i bratra, pane.“ Jamie však pozvání odmítl. „Chci se vrátit zpátky na hrad a přivést na svatbu našeho dudáka,“ vysvětlil. „Dovez i dva sudy mého nejlepšího vína a dvě ovce k rožnění, Jamie. Ať zítra nemusí být slečna Hayová v rozpacích nad skromnou slavnostní tabulí. Když už jsme tak trochu přejali zodpovědnost nad touto dívkou i jejími sestrami, chudá hostina by Gordonům z Loch Brae nedělala dobrou vizitku. Tak tedy běž a vrať se brzy. Ženichové dorazí časně ráno.“ Angus povečeřel s Fionou i jejími sestrami. Dostal prosté jídlo – dušeného králíka s chlebem a sýrem – prostřené na vyleštěném starodávném stole a podávané na cínových talířích se stříbrnými lžícemi. Fiona ho, k jeho překvapení, slavnostně představila oběma nastávajícím nevěstám Elsbeth i Margery a poté dvěma mladším sestrám, desetileté Jean a sedmileté Morag. Jean měla stejně jako dvojčata kaštanově hnědé vlasy a jantarové oči. Její drobný nosík zdobilo pár pih. „Vážně chcete mou sestru za milenku?“ zeptala se neomaleně. „Ano,“ odvětil pobaveně a obrátil se ke své hostitelce s otázkou: „To jsou všechny ženy z vašeho rodu stejně troufalé jako vy?“ K velkému úžasu spatřil, jak se Fiona při sestřině otázce začervenala. „Jeannie, drž jazyk za zuby!“ plísnila děvčátko. „Margery tvrdí, že jo,“ nedala se Jean. „Nemyslíš, že bychom o něčem takovém měly vědět, Fi?“ Fiona přešla otázku bez povšimnutí a představila zemanovi svoji nejmladší sestru. „Tohle je naše malá Morag, pane.“ Morag Hayová vypadala jako mladší kopie nejstarší sestry. Smaragdově zelenýma očima si měřila muže před sebou. Pak se, podle Jeannina příkladu, s vážností uklonila. „Jak se vám vede, pane?“ špitla dětským hláskem. „Velmi dobře, holčičko, opravdu,“ odpověděl okouzleně.
17/25
Morag mu věnovala zářivý úsměv, a když jej opětoval, zachichotala se. Ozval se nádherný zvuk, jako když sluncem prozářená voda přeskakuje oblázky. „Většinou se s cizinci nepřátelí, zvlášť ne s muži,“ podivila se Fiona. „Není na ně zvyklá. Valná část příslušníku Hayova klanu utekla zpátky k příbuzným v údolí.“ „Vyrůstal jsem se dvěma sestrami, a ty už mají také dcery, i když ne tak velké jako Morag. Věřím, že se vašim sestřičkám bude na Brae líbit,“ obrátil se zeman k Fioně. „Stojí na malém jezerním ostrůvku a vede k němu cesta po hrázi. Děvčata se tam naučí plavat a veslovat na člunu.“ „Mluvíte, jako bychom se na něčem dohodli,“ zarazila ho Fiona, „ale není to tak, pane.“ „Myslím, že ano. Nehledě na to, že by váš dědeček Ewan Hay jistě nesouhlasil s tím, abych vás tu nechal. Jsem přesvědčený, že kdyby vás znal, určitě by vám pozemky v údolí odkázal. Váš otec nebyl jenom krutý. Obávám se, že byl taky pořádný hlupák. Kdyby se teď rozkřiklo, že jste tady, mohly byste se ocitnout v nebezpečí. Všichni příbuzní Innesových i Forbesových vědí, že tu žijete samy, bez ochrany, pouze se dvěma stárnoucími sluhy. Kdokoli z nich by vás mohl napadnout a přivlastnit si vaše pozemky, ať už jsou jakkoli ubohé. Vy i sestry se mnou budete v bezpečí. Zítra dám jasně najevo vašim švagrům i mužům z jejich klanů, že patříte pod ochranu zemana z Loch Brae.“ „Nevím, pane, kdo je nebezpečnější. Moji švagři, nebo vy?“ Angus se rozesmál. Pak se naklonil, uchopil její ruku a pozvedl ji k ústům. „Odpověď na svoji otázku se dozvíte v pravý čas. Teď vám nezbývá nic jiného než mi věřit.“ Zlehka ji políbil, pak ruku obrátil dlaní vzhůru a znovu k ní přitiskl rty. Přitom z dívky nespouštěl oči. Fiona cítila, jako by jí hořelo v útrobách. Nemohla popadnout dech, srdce jí tlouklo jako na poplach a krev divoce bušila ve spáncích. Vyděšeně ucukla. Dlouze se na ni usmíval. „Nebojte se,“ zamumlal téměř neslyšně, aby ji nepřivedl do rozpaků. „Neublížím vám. To by bylo to poslední, co by mě napadlo.“ Dnes ráno, pomyslel si, zmaten svým něžným rozpoložením, měl v úmyslu pověsit zloděje, jenž mu kradl dobytek. Jediné, po čem toužil teď, bylo zahrnout Fioninu tvář polibky. Jakým kouzlem na něj tahle dívka působila? Uzavřela s ním troufalý obchod a on hodlal trvat na tom, aby jej dodržela. Plně zaplatí za dobytek, který tak opovážlivě odvedla z jeho louky. Z Angusova lože už pro ni není úniku. Fiona rázně vstala od starobylého stolu a vedla sestry po schodech do jejich komnaty. „Ráno budeme brzy vstávat a ještě se musíte stihnout umýt. Nemůžete jít ke svým manželům špinavé,“ dodala a prohlížela si nastávající nevěsty. „Je velmi milý,“ poznamenala Elsbeth, když se za nimi zavřely dveře. „Kdo?“ zeptala se Fiona. Elsbeth se zasmála. „Zeman, ty hloupá.“ „Dívá se jako darebák,“ prohlásila Margery upjatě. „Mně se líbí,“ bránila ho Morag.
18/25
Jean vypadala zamyšleně. „Zajímalo by mě, jestli dostaneme každá vlastního poníka. Bude se mi na Brae líbit.“ „Jak si můžeš být tak jistá? Vždyť jsi to tam nikdy neviděla,“ namítla Fiona. „Bude tam teplo a sucho a dostaneme pořádně najíst,“ pokračovala Jean. „Bude se mi tam líbit!“ Fiona se při sestřiných slovech cítila provinile, i když neviděla žádný důvod. Udělala pro své sourozence vše, co udělat mohla, zvláště pak po otcově smrti. Ale pravdou bylo, že Jeannie si neustále stěžovala, že má hlad, na rozdíl od ostatních dívek, které kvůli tomu nekňouraly ani nefňukaly. „Opláchněte si obličej a svlékněte si šaty,“ pobídla je Fiona. „Ráno tu bude, než se nadějete, a bude potřeba nanosit vodu a zatopit. Elsbeth a Margery, máte na zítřek sbaleno?“ „Ano,“ hlásila dvojčata sborově. „Pak tedy dohlédněte na mladší sestřičky a zalezte do postelí. Než půjdu spát, musím se ještě ujistit, že má zeman všechno, co potřebuje,“ řekla Fiona a pospíchala ven, aby unikla jejich špičkování. „Dělá pro nás, co může,“ přemítala Margery zamyšleně. „Nejsem si jistá, jestli od nás není špatné, že ji necháme.“ „A co by s námi jinak bylo?“ namítla Jean daleko rozumněji, než příslušelo jejímu věku. „Zestárly bychom tady v kopcích a pak umřely. Kdepak, zítra si vy dvě vezmete vaše chlapce, protože přesně tohle si Fi přeje. Pak půjdeme na hrad Brae a budeme tam žít. A jestli Fi zemana poprosí, nejspíš najde pořádné ženichy i pro Morag a mě.“ Margery si znepokojeně povzdechla: „Co by si asi myslela matka o tom, co Fiona udělala?“ Jean si odfrkla. „Naše matka dělala, co mohla, aby vedle našeho otce přežila, a Fi udělá totéž, aby přežila vedle zemana.“ „To si nesmíš myslet,“ skočila jí do řeči Elsbeth. „Nemůžeš se na naši matku pamatovat, protože zemřela, když ti byly sotva tři.“ „Ne, nevzpomínám si na ni,“ připustila Jean, „ale Flora často říká, že Fi je povahou celá ona, i když vypadá jako otec.“ „Znala jsem naši matku?“ zeptala se Morag živě, když jí Margery omyla tvář zašpiněnou od večeře. „Máma umřela, když ses narodila,“ prohlásila Margery. „Proč?“ zajímala se Morag. Vždycky se ptala proč, přestože dopředu znala odpověď. „Protože si ji Bůh chtěl odvést na nebesa, Morag,“ odvětila Elsbeth vlídně. Margery smotala dětské šaty a nechala holčičku, aby se jenom v košilce vyšplhala na rozlehlou postel, o niž se dělila s oběma dvojčaty, a uvelebila se doprostřed, na své obvyklé místo. „Teď zavřete oči a spěte. Zítra bude velký den.“ Tři dívky se domyly a v košilích vlezly do postele.
19/25
„Nechám hořet svíčku, aby Fi viděla, až se vrátí,“ ozvala se Jean unaveně a stulila se na lůžko, kde se svou nejstarší sestrou spávala. Fiona mezitím zjistila dole v síni, že nádobí ze stolu zmizelo, ale své dva sloužící nikde neviděla. Napadlo ji, že šli nejspíš do podkroví spát. Rozložila vedle krbu dřevěné lůžko, umístila na něj péřovou matraci a přidala polštář a pokrývku. „Až si půjdete lehnout, pane, zjistíte, že se tu spí pohodlně,“ prohodila k zemanovi. „Už jste to někdy zkoušela?“ škádlil ji. „Ano,“ odpověděla krátce. „Vždycky když si chtěl otec užívat s matkou, poslal nás spát sem. Dobrou noc, pane,“ dodala a spěšně zamířila ke schodům. Díval se za ní a přemýšlel. Jak je tahle dívka zvláštní! Opovážlivá a prostořeká, oddaně chránící ty, které miluje. Chovala se tak, jako by pro ni Dugald Hay téměř nic neznamenal, ale je pravdou, že by se těžko hledali lidé, kteří by si ho vážili. Nebyl oblíbeným člověkem, zvláště poté, co unesl a přinutil ke svatbě Muire Hayovou, zasnoubenou s otcem Anguse Gordona, Robertem. Z Dugalda se stal morous, který plodil dítě po dítěti v zoufalé snaze získat tchánovy pozemky, neboť by mu připadly pouze tehdy, kdyby se mu narodil syn. Jaký asi byl po manželčině smrti? A jak se s matčinou ztrátou vypořádaly jeho dcery, především pak nejstarší Fiona? Usmál se. Byla vážně líbezná. Toužil ji zasvětit do tajů milostného umění. Prve se vyptával na její počestnost, ale byl si jistý, že je v těchto věcech, k nimž dochází mezi mužem a ženou, naprosto nezkušená. Když její matka zemřela, byla Fiona ještě moc malá, a zdálo se mu velmi nepravděpodobné, že by ji poučil Dugald Hay. Nepravděpodobné? Zcela nemyslitelné! Zítra už budou v bezpečí jeho hradu. A v noci bude jeho. Proč ho ta myšlenka tolik vzrušuje? Vždyť tu dívku sotva poznal. Ale toužil po ní, po jejích rtech a jemné světlé pleti. Chtěl pod sebou cítit její pružné tělo. Nemohl se dočkat zítřka. Položil se na lůžko a pomalu odplouval do slastného snění. Když se probudil, byla ještě tma, i když obloha za oknem začínala pomalu šednout. Ze síně vycházely tiché zvuky, spatřil míhající se stíny. Sáhl pro meč s myšlenkou, kdo asi jsou ti vetřelci a co chtějí na tak chudém místě. Pak zaslechl chichotání umlčené důrazným „pst!“ a uvědomil si, že se nejedná o vetřelce. Jsou to sestry Hayovy. Z lůžka pozoroval, jak zápasí s obrovskou dubovou kádí, táhnou a tlačí ji přes celou místnost až ke krbu. Dveře ze síně byly pootevřené, což mu dovolovalo pozorovat dívky, jak dovnitř nosí vědro za vědrem naplněné vodou ze studně, ohřívají ji v železném kotli nad ohněm a nalévají do kádě, až je konečně plná k Fionině spokojenosti. Pak dívky rozložily kolem zástěnu. „Nejdřív Elsbeth a Margery,“ uslyšel Fionin hlas. Zpoza přepážky se ozvalo šuškání a chichotání, jak se sestry střídaly v dubové kádi. Angus ležel tiše na poměrně pohodlném loži nedaleko hořícího krbu a vychutnával si zvuky přicházející ze síně. Také on pocházel z početné rodiny. Kromě Jamieho měl ještě bratra Roberta, který byl o dva roky mladší, a dvě sestry Janet
20/25
a Meggii. Jeho matka Margaret Leslieová byla dcerou zemana z Glenkirku. Všechny děti se jí narodily během osmi let a jako Muire Hayová zemřela při porodu. Zvláštní, napadlo ho, Fiona je stejně jako já nejstarší ze sourozenců a oba jsme ztratili matku, když nám bylo osm. Alespoň že otec zůstal naživu, dokud jsem nedospěl, pomyslel si Angus vděčně. Byl to spravedlivý muž, který dlouho truchlil nad ztrátou své manželky, kterou miloval a přišel o ni stejně krutým způsobem jako o krásnou Muire Hayovou. „Běžte nahoru, obě,“ přikazovala Fiona sestrám. „Hned za vámi přijdu. Floro, výborně, už jsi tu! Chléb je upečený? Dej děvčatům jeden bochník, máslo a med a ať se obléknou. Chci se taky vykoupat.“ „Opravdu, Fi? Dostaneme med? Dneska je vážně skvělý den,“ zaslechl zeman Jeannin nadšený hlásek. Síň utichla. Ozývalo se jen šplouchání a Fionino tiché pobrukování. Vyklouzl z postele, nazul si boty a omotal suknici kolem štíhlých boků. Co takhle popřát své hostitelce dobré ráno? Neodolal. Dlouhým krokem přistoupil k zástěně a obešel ji. „Dobré ráno, slečno Hayová,“ zahlaholil vesele. Smaragdově zelené oči k němu trochu poplašeně vzhlédly, ale jinak se dívka netvářila vyděšeně. „Dobré ráno, pane. Napadlo mě, že se asi vzbudíte, ale už je stejně čas vstávat,“ pronesla klidně a opláchla si obličej. Kromě ramen a vrchní části hrudi neviděl nic, protože káď byla hluboká a naplněná téměř po okraj. Zmocnila se ho neuvěřitelná touha. Pocítil potřebu vytáhnout její mokré tělo z kádě a líbat třešňově červené rty. Zatoužil uvolnit spony přidržující jí vlasy na vrcholku hlavy, rozpustit je přes mokrá ramena a zabořit tvář do tohoto hebkého voňavého moře. Pak ji odnést do zšeřelého bezpečí lůžka, které před chvílí opustil, a milovat se s ní, dokud nevykřikne potěšením, kterým ji obdaří. Místo toho se zdvořile uklonil. „Moc vám děkuji za vaši pohostinnost. Byla jste velmi pozorná hostitelka. Doufám, že se neurazíte, když se vám pokusím vaši vstřícnost oplatit. Poslal jsem svého bratra na Brae pro dvě ovce a nějaké soudky s vínem. Než se všechno vypije,“ dodal s úsměvem, „budou Forbesovi i Innesovi pořádně opilí a doufejme, že šťastně najdou cestu zpátky domů.“ „To je od vás milé, pane,“ odpověděla Fiona a energicky si drhla krk. „Nabídnu jim vaše víno jako první, protože bude určitě lepší než ta břečka, kterou měl otec ve sklepě. Podal byste mi ručník, prosím?“ požádala ho líbezně. Chová se jak prohnaná liška, pomyslel si napůl pobaveně, ale vyhověl jí. Chtěl si ji dobírat, ale ona ho stejně dobře odrážela. Vážně se před ním vynoří ze špinavé vody? Rozhodl se, že počká a zjistí to. Opatrně uchopila ručník tak, aby nezahlédl žádný z jejích půvabů, vstala a ovinula si látku těsně kolem těla. Pak ladně a s královskou elegancí sestoupila po úzkých schůdcích na zem. „Děkuji vám za pomoc, pane,“ pošklebovala se mu sladce a její štíhlé bílé nohy zamířily ke schodišti. Když přecházela po podestě, pohlédla dolů a vyplázla na něho jazyk.
21/25
Zeman z Loch Brae se rozesmál. „Tuhle urážku mi zaplatíte, slečno Hayová,“ zamumlal a zahrozil za ní. Vyšel na paseku před dům a narazil na své muže, kteří chystali svatbu. Bylo jasné, že se James vrátil. V zemi zely dvě nehluboké jamky a nad ohněm se pomalu opékaly ovce. Angus Gordon kráčel do nedalekého lesa a snažil se dát trochu do pořádku. Ale i když si ulevil, stále cítil v tříslech silný tlak. Tiše se proklínal. Jak to, že ho tak silně zasáhla? Vždyť ji sotva znal. Ještě nikdy se ho nezmocnila taková touha jako teď. Když ji neukojí, dožene ho k šílenství. Díky bohu, že je ta dívka příliš mladá a nevinná na to, aby pochopila, jaký má na něj vliv. Časně dopoledne dorazil kněz z glenkirkského opatství. Jako první pokřtil Morag Hayovou a potom se pomodlil nad hroby Muire a Dugalda. Z jedné strany hory se ozvalo kvílení dud, vzápětí i z druhé. Elsbeth a Margery téměř omdlely rozčilením. Který klan vystoupí na hřeben hory jako první? Forbesovi, nebo Innesovi? Svár mezi přicházejícími byl však zažehnán, neboť oba průvody dorazily na paseku současně. Forbesovi v modrých a zelených tartanech s jedním bílým proužkem se postavili na jednu stranu, Innesovi v daleko složitějších tartanových plédech v barvách červené, černé a zelené s úzkými žlutými, bílými a modrými proužky na stranu druhou. Každá skupina s sebou přivedla svého dudáka a společně s Gordonovým muzikantem, který přišel s Jamesem, se hora otřásala divokou a jásavou hudbou, jakou ještě nikdo nikdy neslyšel. Fiona Hayová měla na sobě velmi pěknou sukni ze zeleného sametu a bílou lněnou blůzku. Přes ňadra jí splýval červenozelený pléd klanu Hay a hlavu zdobila plochá zelená sametová čapka s orlím pérem. Vykročila z domu. Na rameno si připevnila odznak klanu a na čapku snítku jmelí. „Vítám všechny, kdož se hodlají stát mými vítanými příbuznými,“ pronesla slavnostně. „Přicházíte v míru?“ „Ano,“ odvětili Forbesovi a Innesovi současně. „Pojďte tedy dovnitř, ať můžeme oslavit svazek mezi našimi rody,“ pokračovala a uvedla je do síně. Místnost byla čistě uklizená a v krbu hořel oheň. Sudy s Gordonovým vínem stály při straně, slavnostně prostřený stůl ozařovaly svíce. Všichni muži se vecpali dovnitř, rodové plédy se smísily. Otcové obou ženichů spatřili zemana z Loch Brae a pospíchali k němu, aby mu vzdali hold, neboť byl nejmocnějším vůdcem v okolí. Rádi by se dozvěděli, co tu vlastně dělá. Pak si však vzpomněli, že Gordon zdědil pozemky v údolí, které původně patřívaly rodině Hayů. Možná že teď pocítil určitou zodpovědnost za nespravedlivě vyděděná děvčata a přišel na svatbu, aby urovnal případnou nevraživost. Andrew Innes představil zemanovi svého syna Waltera a Douglas Forbes syna Colina. Angus jim laskavě popřál dlouhý a šťastný život po boku jejich nastávajících a, jak jinak, dům plný synů. Vůdce Innesů, troufalejší než jeho společníci, se k zemanovi obrátil: „Co vás přivádí na Hayovu horu, pane? Nevěděl jsem, že znáte dcery Dugalda Haye.“
22/25
„Slečna Fiona ode mě získala dobytek, který dostanou vaši synové jako věno,“ odpověděl Angus přívětivě. „Rozhodl jsem se, že budu nad sestrami Hayovými držet ochrannou ruku, Andrewe Innesi. Mají těžký život, i když připouštím, že se slečna Fiona starala o své sestry velmi dobře. Dokud však nikdo nevěděl, že zde žijí, byly ve větším bezpečí. Teď se o ně bojím. Proto dnes odvedu Fionu, Jean a Morag na svůj hrad a pošlu sem muže, aby jejich majetek chránili.“ „To je skvělý nápad, pane!“ prohlásil Douglas Forbes živě a samolibě se ušklíbl k Andrewu Innesovi. Vůdce Forbesů věděl, že se nedávno ovdovělý Innes hodlá ucházet o Fioninu ruku a její pozemky v okolí hory. A rozhodně by nestrpěl zápornou odpověď! Douglas Forbes se potutelně pochechtával, když viděl, jak zeman překazil Innesovy plány. Nerad by viděl, aby hora a přilehlá území přešla na Andrewa Innese, ale sám se o ně ucházet nemohl, protože on i všichni jeho synové byli ženatí. Kněz z glenkirkského opatství oznámil, že je připravený zahájit obřad. Fiona přivedla obě sestry, vložila Elsbethinu ruku do ruky Waltera Innese a Margerinu do ruky Colina Forbese. Dívky byla oděné jako starší sestra, v zelených sametových sukních a lněných blůzách. Žádná však neměla pléd ani čapku. Vlasy jim volně splývaly přes ramena na znamení nevinnosti a ctnosti. V rukou držely kytičku lučních květů, které pro ně natrhaly Jean s Morag. Kněz vykonal oba obřady současně. Když konečně prohlásil oba páry mužem a ženou, ženichové přehodili manželkám přes hruď šerpu v barvách svého klanu a sepnuli ji na ramenou krásnými cínovými sponami. Margerina brož byla zdobená zeleným jaspisem, Elsbethina černým achátem. Když dudáci znovu spustili, oba mladé páry se políbily a síní se začala rozléhat slova blahopřání. Fiona si s vděčností povšimla několika Gordonových mužů, kteří pomáhali oběma starým sluhům roznášet víno. Svatební hosté se sesedli kolem stolu. Podnosy byly přeplněné jehněčím masem, čerstvým chlebem, máslem a sýrem. Poháry nikdy nevyschly. Když se jídlo snědlo, vína zůstávalo stále dost. Muži položili na podlahu zkřížené meče, dudáci začali hrát a zeman z Loch Brae tančil pro obveselení hostů, mrštně našlapoval mezi ostrými hranami, zpočátku pomalu a pak rychleji, dokud tanec neskončil. S výkřikem ho oba ženichové následovali. Síň se zaplnila veselím a dobrou náladou. „Jste velmi milý, pane,“ pravila Fiona. „Přispěl jste k oslavě víc než dost a jsem vám za to vděčná. Nevěřím, že by se tahle svatba bez vás tak vydařila.“ Angus pokýval hlavou a pak podotkl: „Všimla jste si? Ten pošetilý blázen Andrew Innes po vás stále pokukuje.“ „Po mně?“ rozesmála se Fiona. „Chtěl by jenom horu a pozemky kolem. To je celé.“ „Pak je hlupák, Fiono, protože vy jste mnohem cennější než území, po kterém prahne, a dnes večer budete moje!“ Jeho hlas překypoval žádostivostí a Angus se
23/25
tiše proklínal, že s ní mluví tak otevřeně. Tahle dívka zatím nemusí vědět, jakou moc nad ním má! Vycítila v jeho hlase touhu, kterou nechápala. Touhu po čem? Zachvěla se. Na kratičký okamžik zavřela oči, aby znovu nabyla rovnováhy. Nebála se. Spíš ji rozrušil nevyslovený slib něčeho překrásného, co přijde. Měla bych se za sebe nejspíš stydět, pomyslela si. Uzavřela jsem s tímto mužem ostudný obchod. Co jiného mi ale zbývalo? Musela jsem přece obě svatby dovést k úspěšnému konci. Udělala jsem správně. Co bude se mnou, na tom nezáleží. Byla spokojená s nabízenou cenou, poněvadž, až se stane zemanovou milenkou, Jeannie a Morag dostanou vhodné manžele. Než matka zemřela, slíbila jí Fiona, že se o dívky postará, a svému slibu dostála. Byly dvě hodiny odpoledne a nastal čas, aby se nevěsty odebraly do nového domova. Truhly s oblečením a lněným plátnem už odnesli muži jejich nových klanů. Fiona předala před domem oběma švagrům čtyři kusy dobytka. „Věno podle dohody,“ poznamenala a oni je přijali se souhlasným pokyvováním hlav. Pak se oba rody rozešly na opačné strany s dudáky v čele a zvířata hnaly před sebou. Nevěsty se naposledy objaly s Fionou, Jean a Morag a pak šťastně odcházely ruku v ruce se svými manžely. Zbylé Hayovy sestry postávaly vedle Flory a Tama, dokud zvuk dud zcela nedozněl. Až teď si všimly, jak je obloha nad nimi zamračená. Flora popotáhla a otřela si slzící oči zástěrou. „Bůh vás ochraňuj, děti moje,“ zavzlykala. „No tak, stará,“ utrousil její manžel chraplavě, ale Flora ho krátce odbyla. „Jen mi nenadávej, Tame Hayi!“ prohlásila úsečně. „Jsi stejně naměkko jako já a nesnaž se to zapírat!“ Gordonovi muži se začali srocovat na pasece před domem. „Je čas, abychom také vyrazili,“ pobídl Angus Fionu. Pak se obrátil ke starým sloužícím. „Pro dnešek tu zůstaňte a sbalte dívkám jejich věci. Zítra se sem vrátí můj bratr s několika muži a odvede vás na můj hrad.“ „Ano, pane,“ odvětili oba poslušně a Flora se uklonila. „Dojdeme tam do soumraku?“ zeptala se Fiona. „Jamie nechal na úpatí hory koně,“ odpověděl zeman. „Už jste někdy na nějakém jela?“ „Na poníkovi, ale jen párkrát,“ připustila dívka. „Ráda bych uměla pořádně jezdit, pane. Naučíte mě to?“ „Ano, děvče,“ slíbil jí a vzal její ruku do své. „Brzy vás to naučím. Ale teď půjdeme domů.“ Obrátil se a zavolal na obě mladší sestry. „Jeannie, Morag, jsme připraveni. Hlídejte si nás, ať se neztratíte mezi stromy.“ „Dovolíte mi, abych se sem někdy vrátila, pane?“ zeptala se Fiona a náhle poprvé zapochybovala sama o sobě. Opravdu to bylo teprve včera, kdy jí tento muž vstoupil do života? Připadalo jí, že ho zná mnohem déle.
24/25
„Jako nejstaršímu potomkovi Dugalda Haye vám tahle hora patří,“ ujistil ji. „Uchráním ji pro vás. Vy i vaše sestry u mě budete v bezpečí. Jen nám zbývá ta drobná splátka dvanácti kusů dobytka, které si odvedli noví příbuzní vašich sester. Jste připravená splnit, co jste slíbila?“ „Ano,“ pronesla pomalu, a když sevřel její ruku, srdce se jí divoce rozbušilo.
@Created by PDF to ePub
