Přeložila: JANA PACNEROVÁ Bertrice Small: Francesca Vydání první Copyright © Bertrice Small, 2013 All rights reserved including the right of reproduction in whole or in part in any form. This edition published by arrangement with NAL Signet, a member of Penguin Group (USA) Inc. Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2013 jako svou 1820. publikaci Přeloženo z anglického originálu Francesca vydaného nakladatelstvím New American Library, a division of Penguin Group (USA) Inc. v roce 2013 Český překlad © 2013 Jana Pacnerová Přebal a vazba © 2013 Ricardo a Baronet Ilustrace na přebalu © 2013 © Jon Paul Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba:
, s. r. o., Český Těšín
Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-810-1 BARONET Praha 2013
Bertrice Small
FRANCESCA Druhá část cyklu DCERY OBCHODNÍKA S HEDVÁBÍM
Muži, který ve mě první uvěřil, který ve mě věřil vždycky a který mě vždycky podporoval, mému zesnulému manželovi Georgeovi, mému hrdinovi, mé lásce. 6. března 1923–5. července 2012 Zatím na shledanou, Toodle. Odpočívej v pokoji.
Prolog „Vybereš si manželku a do roka se oženíš,“ řekl Titus Cesare, vévoda z Terrena Boscosa, svému synovi a dědici. Byl to vysoký, důstojný muž s bohatou kšticí sněhobílých vlasů a přívětivýma hnědýma očima, jimiž teď hleděl zpříma na svého jedináčka. „Na ženění jsem moc mladý,“ odpověděl jeho potomek ležérně, natažený v křesle vyloženém gobelínem u krbu v otcově knihovně. Byl nejméně o pět centimetrů vyšší než jeho otec a měl sytě tmavě kaštanové vlasy a zelené oči po své zesnulé matce. Ty oči měly o maličko tmavší odstín než smaragd, spíš se barvou podobaly lesní tůni – tmavé, ale přesto naplněné zlatavým světlem. „Musím ti připomínat, drzý kluku, že jsme oba právě oslavili narozeniny?“ Byla to rarita, že otec i syn se narodili ve stejný květnový den. Vévodkyně Antonia vždy považovala za svůj největší úspěch, že porodila manželovi jediné dítě v den, kdy oslavil čtyřicet let pobytu na tomto světě. Jí bylo dvacet let a byla jeho druhou chotí. Vévoda Titus ji zbožňoval nejen pro vzácný dar, jímž ho obdařila, ale i pro její láskyplnou a sladkou povahu. Jeho první manželku Elisabettu vytrhli z kláštera, kde byla vychována a kde vážně uvažovala o složení řeholního slibu. Usilovně se snažila být mu dobrou chotí, ale byla neduživá a zemřela v osmnácti letech věku, po pouhých čtyřech letech manželství. Vévoda Titus se podruhé oženil teprve až v osmatřiceti letech se svou milovanou Antonií, jež mu za necelé dva roky porodila syna Raffaela. Antonia byla jejich synovi báječnou a pečlivou matkou. Bylo mu patnáct, když zemřela, a dobře si ji pamatoval. Vypěstovala mezi otcem a synem pevné pouto. Když nečekaně zemřela na úplavici, měli jeden druhého, byli si oporou a společně truchlili nad svou ztrátou. Když nyní vévoda pozoroval svého syna, uvažoval o tom, jak by asi tuhle situaci zvládala Antonia. „Je ti devětadvacet,“ řekl nakonec. „Mně je šedesát devět. Chci tě vidět šťastně ženatého, než zemřu. Chci vidět svá vnoučata. Považují mě za velmi starého.“ „Jsi starý podvodník,“ odtušil syn se smíchem. „Jak mohu odejít do hrobu a nevyřídit tvé milé matce, že jsi šťastný?“ zeptal se vévoda. „Churavíš, papá?“ opáčil mladší muž úzkostlivě. „Ne, ale nezapomínej, že tvoje matka se těšila tomu nejlepšímu zdraví, než ji zasáhla úplavice a odešla tak náhle na onen svět,“ připomněl synovi vévoda. Viděl, že jeho slova syna zaskočila. „Už sis připravil plán, jak dosáhnout svého,“ řekl Raffaelo tiše. Pak se na otce usmál. „Mluv. Kdy přijede moje nevěsta? A kdo to je, papá?“ „Abych řekl pravdu, poslal jsem pro tři mladé ženy, které přijedou, aby sis mohl při volbě manželky trochu vybírat,“ překvapil syna vévoda. „Vím zatraceně dobře, že kdybych měl čekat, až se sám vydáš na námluvy, jen sám Bůh ví, jestli bys někdy našel pannu, která by ti vyhovovala. V den svých sedmdesátých narozenin odejdu na odpočinek a předám vévodský úřad tobě a tvé nevěstě, Raffaelo. Jsi víc než schopný vládnout v Terrenu Boscosu. Sedáváš po mém boku při řešení všech vládních záležitostí už od svých deseti let. Myslím, že nic víc už se ode mě naučit nemůžeš. Je nejvyšší čas, abys začal o všem rozhodovat sám.“ Raffaelo Cesare užasl. „Tři ženy? Tys poslal pro tři ženy, papá? Co se tedy stane s těmi, které prohrají, a jak se jejich rozhněvané rodiny postaví k tomu, že dvě odmítnu? A kdo jsou ty tři nepřekonatelné panny, které považuješ za vhodné k tomu, aby se provdaly za tvého milovaného syna?“ Pak se zasmál, neboť situace mu připadala absurdní.
„Pečlivě jsem pátral a stejně pečlivě vybíral,“ odpověděl synovi vévoda Titus. „Ty panny jsou Aceline Marie du Barry, dcera hraběte du Barryho. Rod je to prastarý a hrabě je bohatý. Ta druhá dívka je Louisa Maria di Genoa, nemanželská dcera vévody janovského. Otec ji obzvlášť miluje a dává jí obrovské věno. Třetí panna je Francesca Allegra Liliana Maria Pietro d’Angelo, dcera velmi významného florentského obchodníka s hedvábím, který se těší veliké přízni Lorenza di Medici. Věno, které nabízí její otec, je ještě větší, než jaké dává janovský vévoda své dceři.“ „Velké věno obvykle znamená šerednou tvář nebo nějaké fyzické postižení,“ poznamenal Raffaelo suše. „Ne, poslal jsem vlastního agenta, aby sledoval tyto tři uchazečky o tvou ruku. Neprozradil se rodinám, ale na krátkou dobu si opatřil zaměstnání v každé z jejich domácností, aby mohl pozorovat ty dívky ve vlastním prostředí. Tvrdí, že div neoslepl krásou, kterou pozoroval. Tvářičky mají bez vady a u žádné z trojice nepozoroval žádné tělesné postižení.“ „Tak kdypak ty výlupky ctnosti – neboť předpokládám, že jde o ctnostné panny – dorazí, papá?“ uculil se Raffaelo. Vévoda se na syna usmál. „Příští měsíc,“ odpověděl. „Očekávám, že do června příštího roku si jednu nevěstu vybereš a oženíš se. Jestli si pospíšíš, snad i zaseješ sémě do jejího lůna a já se budu moci těšit na vnuka nebo vnučku.“ „Máš náramně naspěch, papá,“ odtušil Raffaelo. „Žádám-li po svém devětadvacetiletém synovi, aby se usadil a zplodil dědice, nepřipadá mi to zrovna jako nesplnitelný úkol. Máš před sebou léto a tři krásné dívky k namlouvání. Jsem si jistý, že Valiant a ti ostatní mladí nezdarové, s nimiž se stýkáš, ti určitě s radostí pomohou, Raffaelo,“ prohlásil vévoda. „Á, kdybych tak byl zase mladý a měl svou Antonii!“ Jeho hezká tvář nakrátko posmutněla. Když spatřil jeho výraz, syn odpověděl: „Děkuji ti za všechno, cos v té věci vykonal. Prověřím ty tři panny, jak se patří, a doufejme, že najdu jednu vhodnou, s níž dokážu žít. Slibuju ti, že splním svou povinnost, jak by si určitě přála i matka.“ Vévoda Titus se usmál a pozvedl sklenku s vínem, která stála na stole vedle něj. „Na mou Antonii,“ řekl. „Na maminku,“ souhlasil Raffaelo Cesare a rovněž pozvedl sklenici. „Na maminku!“
Kapitola 1 „Je moc tlustý, madre. Neprovdám se za nastrojené čuně,“ řekla Francesca Pietro d’Angelo podrážděně své úzkostlivé mtce. „Je to Orsini!“ zvolala matka. „To je jedna z nejbohatších a nejváženějších rodin v Římě. Jsou potomky císařů.“ „Stejně vypadá jako pašík, a ani kdyby byl císař, stejně bych ho nechtěla,“ prohlásila Francesca. „Kromě toho pochází z nižší větve rodiny. Pochybuju, že mají nějaké peníze. Přišel do Florencie získat bohatou manželku a zmnožit své jmění.“ Lorenzo di Medici, který naslouchal tomuto dialogu mezi matkou a dcerou, se usmál. „Má naprostou pravdu, signora,“ řekl a pak se obrátil k Francesce. „Pro takového buffone by tě byla škoda.“ „Nepovzbuzuj ji, signore, snažně tě prosím,“ žádala Oriana Pietro d’Angelo. „Máš vůbec představu, kolik skvělých mladých mužů už odmítla? Myslela jsem, když se vrátila domů od mého otce z Benátek a tak upřímně se kála nad svým nepěkným chováním, jak mohu dodat, že se snad začne chovat rozumně. Ale kdepak! Na každém mladíkovi, který se ucházel o její ruku, si našla něco špatného. Jeden chodí jako kachna! Jiný má obličej jako jedna z těch opic, co chová tvoje dcera, anebo nohy jako čáp či dech jako břehy řeky Arno při odlivu anebo vypadá jako ryba vytažená z vody, co lapá po dechu. Zeptala se Paula Torrelliho, kde schovává ocas, protože podle jejího tvrzení připomíná krysu!“ Lorenzo di Medici potlačil mocný smích, který se mu dral z hrdla. Pravda byla taková, že mladý Torrelli se trošičku podobal hlodavci, stejně jako jeho otec. Když se ovládl, řekl: „Pozval jsem vás dnes k audienci, signora, s určitým konkrétním záměrem. Už jsem o tom mluvil s tvým dobrým manželem. Vidím, jak se místní pánové vyhýbají vaší společnosti. Francesčina pověst dračice se začíná šířit a my nemůžeme dopustit, aby nejhezčí panna ve Florencii od časů krásné Bianky zůstala na ocet. Její chování by mohlo dokonce nepěkně ovlivnit vaše dvě mladší dcery.“ Oriana Pietro d’Angelo zbledla. O nejstarší dceři už se v jejich domě nemluvilo kvůli neslýchané smělosti, s níž uprchla s osmanským princem. Lorenzo di Medici si všiml jejího soužení a okamžitě se omluvil za svou bezohlednost. Pak řekl: „Jdi domů, signora, a uvidíš, zda ti bude moje řešení vašeho problému vyhovovat. Tvůj manžel s ním byl docela spokojen.“ „Děkuji ti, signore,“ uklonila se mu Oriana. „Jsme ti vděčni za tvou starostlivost.“ Pak se otočila a zamířila k manželovi, který stál opodál a čekal na ni i na Francesku. Francesca ji hned nenásledovala. Zvedla krásné zelené oči k Lorenzovi di Medici a koketně se na něj usmála. „Copak jsi udělal, signore? Pošleš mě do nějakého kláštera daleko od Florencie?“ Položila mu ruku na hedvábný rukáv. Zasmál se. „Nepokoušej se na mě uplatňovat svá kouzla, Francesko,“ varoval ji. „Kdybys nebyla panna, patrně už bych tě učinil svou milenkou. Ale stejně jako tvoji rodiče i já si přeji tvé štěstí, musíš se provdat, máš-li být spokojená. Teď jdi za svou madre, inamorata.“ Francesca roztomile našpulila rty, ale když pak viděla, že se s ním nedá pohnout, odešla. Prošla přeplněnou audienční komnatou až k rodičům. Trojice společně opustila palác Medicejských v rodinných nosítkách a zamířila k domovu. Cestou rušnými podvečerními ulicemi se Francesca zeptala rodičů: „Copak má se mnou signore di Medici v úmyslu?“
„O tom si promluvíme až doma,“ oznámil dceři rázně Giovanni Pietro d’Angelo, „a dříve ne.“ „Rozhodujete tady o mém životě,“ prohlásila Francesca ostře. „Copak do toho vůbec nemám co mluvit?“ „Madre di Dios!“ zvolala Oriana. „Buď zticha! Tatínek řekl, že to probereme, až budeme doma, a dříve ne. Aspoň jednou, ty nemožné dítě, poslechni. Vychovala jsem tě k poslušnosti, ale ty jako bys hodila všechny dobré způsoby za hlavu od té doby, co ses vrátila z dědečkova paláce v Benátkách. Rozmazlil tě a nechal tě zdivočet. Máme štěstí, že jsi nezpůsobila větší skandál, než že jsi tak nestoudně běhala za Enzem Zianim a dala záminku k řečem, že tvoje ctnost není docela taková, jak by měla být. Zesměšnila jsi mou rodinu, Venierovy, a to jsme bývali po staletí přední benátská rodina, mezi našimi předky byl dokonce i dóže.“ „Já vím, madre, já vím,“ odtušila Francesca unaveně. „Dědeček mi věčně věků vtloukal do hlavy dějiny vašeho rodu.“ Oriana se na dceru zamračila a Francesca konečně zmlkla. Na rtech Giovanniho Pietro d’Angelo vytanul mírný úsměv. Jeho manželka a dcery se k sobě dobře hodily. Jejich oplakávaná nejstarší Bianca sice bývala tvrdohlavá a velmi odhodlaná jít za svým srdcem, i když to znamenalo ztrátu rodiny, Francesca se ovšem podobala své ohnivé matce ještě víc. Jakmile Bianca dosáhla svého cíle, usadila se a projevovala milou a přívětivou povahu. Francesca však sváděla své bitvy s ohromnou vášní, odmítala se i v nejmenším podrobit. Bude zapotřebí velmi silného muže, aby ji ovládl. Znovu se v duchu usmál. Lorenzo di Medici přišel s výtečným řešením problému s touhle nezvladatelnou dcerou. Teď ji o tom musí ještě přesvědčit, a to vůbec nebude snadné. Protože byl tichý a klidný, mnozí se domnívali, že mu vládnou jeho ženy. Nic ovšem nemohlo být vzdálenější pravdě. Giovanni Pietro d’Angelo sice mluvil tiše a jemně, ale byl to tvrdý, byť spravedlivý muž, pokud šlo o to, aby dosáhl svého. Nikdo z těch, kteří kdy obchodovali s váženým předsedou cechu obchodníků s hedvábím, by nemohl tvrdit nic jiného. Konečně nosítka dorazila k jejich paláci na Piazza Santa Anna. Cestující vystoupili a vešli do velikých okovaných dvojitých dveří z dubového dřeva. Obchodník s hedvábím kráčel jako první a zavedl svou manželku i dceru do knihovny. V krbu hořel nevelký oheň zahánějící chlad předjarního odpoledne. Sluha přinesl občerstvení, a když opustil komnatu, promluvil Giovanni. „Na severozápad od milánského vévodství leží jedno další velké vévodství. Jmenuje se Terreno Boscoso. Je to prastará država, kde vládne vážená a bohatá rodina s dobrou pověstí.“ Francesca znuděně zívla. Když to viděla, Oriana se zamračila, natáhla ruku a štípla dceru, aby dávala pozor. Francesca nadskočila, vykvikla a zaškaredila se na Orianu. Ačkoliv mu neuniklo, co se děje mezi matkou a dcerou, Giovanni to nedal nijak najevo a pokračoval jakoby nic. „Vévoda Titus má jediné dítě, syna, který se mu narodil v pozdním věku. Přeje si zakrátko odejít na odpočinek, ale nejprve musí syna oženit. Za tím účelem požádal, aby byly do Terrena Boscosa svolány tři panny, které bude jeho syn moci poznat a z nichž si vybere nevěstu. Protože stejně jako mnohé jiné hlavy států obchoduje s bankou Medicejských, napsal osobně Lorenzovi a zeptal se, zda by Florencie nemohla nabídnout uchazečku o synovu ruku. Lorenzo je přesvědčen, že Francesca je ideální volba. Je si jistý, že Francesku vyberou.“ Giovanni pohlédl na svou dceru. „Byla bys duchessa, má dcero,“ řekl tiše, „ale zacházelo by se s tebou jako s královnou.“ „Duchessa!“ opakovala Oriana zadýchaně, oči vytřeštěné pýchou a vzrušením. „Taková pocta pro tebe, Francesko, pro naši rodinu, pro Florencii!“ „Ne!“ řekla Francesca.
„Ne?“ zajíkla se její matka nevěřícně. „Ne? Ty se opovažuješ říci ne takové velkolepé nabídce? Ty nemáš srdce, nevděčné děvče. Nemáš srdce!“ „Nedám se poslat na nějaké neznámé místo a zapsat se do soutěže o ruku cizího muže,“ vysvětlovala Francesca. „Muž, který si mě chce vzít, se mi musí jaksepatří dvořit, madre. Děsí mě, že vůbec o něčem takovém uvažuješ.“ Krásná tvář Oriany Pietro d’Angelo nabyla velmi nepěkného odstínu mezi karmínovou a fialovou. „Odmítni a pošleme tě do kláštera s klauzurou, tak daleko od Florencie, jak jen to půjde,“ odpověděla hněvivě. „Tam ti oholí ty tvoje nádherné vlasy. Budeš se živit tvrdým chlebem a vodou a dvakrát denně budeš bita, dokud se zase nenaučíš poslušnosti. Tam zůstaneš uvězněná až do konce svých dní, ty ničemné dítě! A nehledej pomoc u otce. Víš, že ve všech záležitostech, které souvisejí s domácností a našimi dětmi, mám hlavní slovo já, Francesko, ne on.“ Poté, co ponechal svou choť ventilovat hněv, promluvil nyní opět pán domu. „Francesko, cara, musíš se vdát. Právě jsi oslavila patnácté narozeniny.“ Přívětivě se na ni usmál. „Pamatuju si docela dobře den, kdy ses narodila. Byl to nádherný den počátkem dubna. Obloha byla modrá a bez mráčku. Slunce zářilo a hřálo. Našel jsem několik dní předtím velké poupě na jedné růži, uřízl jsem je a odnesl do knihovny, aby urychleně rozkvetlo. Toho dne se rozevřelo a já je donesl tvé matce poté, co tě ve zdraví porodila. Otec Bonamico říkal, že to bylo boží znamení.“ Orianina tvář zněžněla, když jí manžel osvěžil vzpomínku na onen den. „Uvědomuji si,“ pokračoval Giovanni, „že ti Enzo Ziani způsobil ohromné zklamání, cara mia, ale v hloubi srdce věřím, že už víš, že se pro tebe nehodil. Bezvýznamný benátský šlechtic mezi mnoha bezvýznamnými benátskými šlechtici. Naše dcera může pochodit daleko lépe. Tohle je pro tebe zlatá příležitost. Jeď do Terrena Boscosa. Ukaž té vévodské rodině, jaké jsou florentské panny. Určitě si získáš srdce vévodova syna. Starý pán slíbil, že jakmile se syn ožení, on sám abdikuje v jeho prospěch. Budeš duchessa, Francesko!“ „Koňský trh to je, kam mě posíláte,“ odpověděla, ale její tón už byl uvážlivější a méně ostrý. „Jak to myslíš, že tě posíláme na koňský trh?“ otázala se Oriana. „Nevezou se snad do Terrena Boscosa tři svěží mladé klisničky, aby se zjistilo, která bude vyhovovat vévodovu hřebci?“ opáčila Francesca. Giovanni Pietro d’Angelo vybuchl smíchem a smál se tak nahlas, až mu z očí kanuly slzy. Jeho manželka se však tvářila zděšeně. „Francesko! Taková nepěkná myšlenka. Doufám, že takové věci nebudeš v Terrenu Boscosu říkat nahlas.“ Francesčinu krásnou tvář přejel vzpurný výraz. „Neřekla jsem, že někam pojedu,“ zamumlala. Obchodník s hedvábím střelil po manželce přísným pohledem, němě ji varoval, aby už nic neříkala. Oriana sevřela rty a její manžel znovu promluvil. „Ovšemže pojedeš, cara. To neznamená, že tam musíš zůstat. Ale strávíš dobrodružné léto daleko od rodiny. Nebudeš muset jet do naší vily v Toskánsku, kde by ses nudila nebo by tě dennodenně dopalovali sourozenci. Dostaneš nádhernou novou garderobu, takže ty druhé dvě dívky zastíní nejen tvoje přirozená krása, ale i oblečení. Pošlu tě s působivým průvodem zbrojnošů v livreji, knězem, dvěma služebnými a dvěma jeptiškami z matčina oblíbeného kláštera, které ti budou společnicemi. Budeš mít dva vlastní koně, které vybereme společně, a truhličku plnou šperků. Je to veliká čest, co ti Lorenzo di Medici nabízí, Francesko. Budeš zastupovat naše město, Florencii. I ty určitě uznáváš, že se musíš vdát, a v patnácti letech budeš už brzy příliš stará,
než aby po tobě někdo zatoužil.“ Zasmál se záblesku hněvu, který se kmitl její tváří. Pak si však Francesca nemohla pomoci, aby se lítostivě neusmála. „Nezapomínej, že jestli pro tebe tenhle mladík nebude vhodný, přivezu tě zase domů, ale jen Bůh ví, kde potom pro tebe seženeme manžela. Zastrašila jsi všechny vhodné muže z Florencie a na sto honů kolem, má dcero.“ „Mohu dostat hřebce, padre?“ zeptala se Francesca sladce. „Snad dva valachy,“ opáčil. „Hřebec by budil strach a těžko by se zvládal.“ Přikývla. „Nebyla by vhodnější krásná bílá klisnička?“ ozvala se Oriana, a už když to říkala, doufala, že její návrh nezpůsobí hádku. „To je pěkná myšlenka, madre, ale já nejsem krotká a krotký by neměl být ani můj kůň,“ odpověděla Francesca smířlivým tónem. „Upřednostňuješ někoho z kněžích?“ zeptal se jí otec. „Bonamico je na takovou cestu moc starý,“ uvažovala dcera. „Otec Silvio je z nich nejmladší. Cestu snadno zvládne a je velmi zábavný.“ Obrátila se k matce. „Obstaráš ty dvě jeptišky z kláštera Santa Maria del Fiore, madre? Ctihodná matka určitě ví, která z jejích sester k tomu bude vhodná.“ Francesca se na matku usmála. „Doufejme, že nebudou moc nudné,“ dodala. „Tak tedy pojedeš?“ zeptala se Oriana nervózně. „Samozřejmě že pojedu, madre. Léto na vzdáleném, neznámém místě bude, doufejme, zábavné, a na podzim se mohu vrátit.“ „Pokud shledám toho mladíka nevhodným, cara,“ připomněl jí otec. „Ovšemže je nevhodný, jestli jeho otec musí rozesílat žádost, aby mu našel manželku,“ rozesmála se Francesca. „Bude to vyčouhlý, vyjevený kluk a bude koktat. Bude to zábavné a nové šaty i šperky jsou pro mě dobrá pobídka. Je od tebe hezké, padre, že mi dopřeješ odpočinek od Florencie a od rodiny. Možná se nikdy nevdám,“ sdělila rodičům Francesca. Madre di Dios, říkala si v duchu Oriana. Tohle moje dítě má velmi tvrdé srdce. Jak se to propána stalo? Musí se vdát nebo vstoupit do kláštera. Jiný život pro ctihodnou pannu z dobré rodiny neexistuje. „Pokud ne, pak se možná stanu kurtizánou,“ dodala Francesca. Oriana zbledla a zakymácela se v křesle. „Netrap svou madre,“ domlouval dceři přísně Giovanni Pietro d’Angelo. „A věz, že takové myšlenky ti nesluší. Souhlasila jsi, že odjedeš do Terrena Boscosa. Beru tě za slovo. Zítra zajdu za Lorenzem di Medici a povím mu to. Potěší ho pocta, kterou tím přinášíš nám všem.“ Francesca už nic neříkala. Její zájem se upíral na všechny ty báječné věci, které jí otec slíbil, pokud stráví léto v tomto vévodství. Trvala na tom, aby nejprve vybrali koně. Chtěla si zvyknout na jejich krok i povahu, než se vydá na dlouhou cestu do Terrena Boscosa. Chtěla si nechat vyrobit sedla a postroje na míru. Giovanni Pietro d’Angelo nejprve informoval o svých potřebách obchodníka s nejlepšími koňmi a dojednal soukromé předvádění zvířat pro svou dceru. Bylo nadmíru nezvyklé, aby se manželky nebo dcery bohatých či urozených pánů objevovaly na veřejnosti. O několik dní později zašli na kryté tržiště, kde se koně měli předvádět. Dorazili v nosítkách se záclonkami, vstoupili do předváděcí místnosti a tam je uvítal velmi výřečný obchodník. „Je mi ctí, že sis vybral můj podnik,“ švitořil obchodník s koňmi. „Lorenzo osobně mi tě doporučil,“ promluvil obchodník s hedvábím. „Ano, ano, dodávám mnohé oře do jeho stájí, maestro Pietro d’Angelo,“ zněla odpověď. „Vybral jsem tedy několik koní, z nichž si tvoje velevážená dcera může vybírat.“ Otočil se
a zavolal: „Přines sedátko pro mladou signoru,“ a sluha už přibíhal se židličkou pro Francesku. Sedla si, oči cudně sklopené, neboť věděla, že se to od ní na veřejnosti očekává. Bude se chovat tak, jak ji to naučili. Obchodník s koňmi luskl prsty a hned se započala přehlídka mladých mouřenínů, z nichž každý vedl jedno krásné zvíře. „Všechna ta stvoření jsou dobře vychovaná, signora,“ poznamenal, „a taky dobře vycvičená.“ Znovu luskl prsty a štolbové jeden za druhým přiváděli koně, s nimiž obešli kruh, aby si je mohla lépe prohlédnout. „V ceně je pro každého i vlastní štolba. Jsou to otroci, takže kromě stravy a ošacení nepředstavují žádné vedlejší výdaje.“ „Budeme potřebovat dva koně,“ řekl Giovanni Pietro d’Angelo. „Je nutné brát dva štolby?“ „Je to tak lepší, maestro, neboť každý kůň vyrůstal se svým podkoním, který zná všechny jeho slabůstky i povahu,“ vysvětloval obchodník s koňmi. „Chápu, chápu,“ zabručel obchodník s hedvábím. Pak se obrátil k dceři. „Vidíš něco, co by se ti líbilo?“ zeptal se jí. „Ten bílý s černou hřívou a ohonem je úchvatný,“ poznamenala. „Máš bystré oko, signora.“ „A ten kaštanový hnědák s tmavě hnědou hřívou,“ pokračovala Francesca. „Další výtečná volba,“ nadchl se obchodník s koňmi. Francesca ho ignorovala, vstala a přistoupila k tiše stojícímu bílému valachovi. Něžně ho pohladila po nozdrách, nechala se od něj očichat. Pošeptala mu: „Budeš můj, krasavče?“ Kůň tiše zaržál a něžně dupl kopytem. „Říká, že mu bude potěšením,“ pošeptal jí tlumeně malý černý štolba. „Prý ti bude dobře sloužit, signora.“ Francesca se usmála. „Ty s ním mluvíš?“ zeptala se. „Ano, signora,“ zněla plachá odpověď. „Vezmu si tohohle, padre,“ oznámila Francesca otci. Pak přistoupila k hnědákovi a pozdravila ho stejně jako prve bělouše. „A ty, můj hezký. Jsi také ochotný sdílet se mnou můj osud?“ Hnědák jí pohlédl přímo do očí a pak zvolna přikývl, aniž by uhnul pohledem. Francesca radostně zatleskala. „Viděl jsi to, padre? Tohle chytré zvíře mi odpovědělo na otázku. Musím ho také mít!“ Obrátila se zpátky ke štolbovi držícímu hnědáka. „Jak se jmenuješ?“ „Říkají mi Ib, signora.“ Pohlédla na štolbu držícího bělouše. „Já jsem Adon, signora,“ odpověděl. „Musím mít oba koně i jejich štolby, padre. Moje zvířata musí být spokojená, a to nemohou být bez společníků, které dobře znají.“ Giovanni Pietro d’Angelo s úsměvem souhlasil. Už pěkně dlouho neviděl Francesku nad ničím tak nadšenou a šťastnou. Musí to tak zůstat, mají-li ji úspěšně vypravit do Terrena Boscosa. Její projev chamtivosti ho dokonce potěšil a náklady si klidně mohl dovolit, jak si říkal, když dojednával cenu s obchodníkem s koňmi, vyndával váček s penězi a platil. „Požádám tě, abys je nazítří poslal do mých stájí,“ řekl. „Stane se, maestro, jak nařizuješ.“ Při zpáteční cestě do paláce Giovanni na dceru bručel: „Ty dva černé výstřelky, cos na mně vyloudila, budou potřebovat přiměřenou garderobu. Ručím za to, že nám je pošle v hadrech. Začínám s tebou mít veliké výdaje.“ „Ale mám takovou radost, padre,“ řekla s uličnickým úsměvem.
„Máš radost z nových šatů a všech tretek, jež si s sebou veze mladá dívka, která se možná za několik měsíců provdá,“ podotkl. „Nebo se ti vrátí, padre. Tomu klukovi možná vůbec nebudu po chuti. Třeba se rozhodne, že některá z těch druhých dvou dívek je pro něj daleko vhodnější manželka,“ prohlásila Francesca. A já se postarám, aby to tak bylo, říkala si v duchu. Nemám v úmyslu zůstat v nějakém venkovském vévodství daleko od Florencie, i když mě rodina dopaluje. Ostře na ni pohlédl, ale Francesčiny zelené oči byly cudně sklopené. Mohl si jen představovat, co se jí odehrává v hlavě. Bůh jim všem pomáhej, pokud se jim vrátí. Musí se pilněji modlit. Jako většina mužů se rozpomněl na modlitbu, jen když se ocitl v situaci, kterou nedokázal zvládnout osobně. Na mši však chodil častěji než většina mužů. Snad mu to Bůh přičte k dobru. Francesca se chtěla podílet na výběru látek, jež budou použity na její novou garderobu. Oriana – zklamaná, ale řídící se manželovým příkladem – řekla, že zajede do kláštera Santa Maria del Fiore a vyžádá si tam dvě jeptišky, které budou sloužit jako Francesčiny gardedámy a společnice po dobu pobytu v Terrenu Boscosu. „Dvě jeptišky určitě mohou postrádat.“ „Ať ti ctihodná matka nepodstrčí dvě staré dámy,“ varovala matku Francesca. „Nebudu mít s nimi trpělivost, neboť si budou celou cestu stěžovat na své bolesti a neduhy. Je to pro takové stařeny příliš dlouhá výprava.“ Oriana musela uznat, že dcera má pravdu, ačkoliv původně doufala, že vyšle Francescu na cestu ve společnosti dvou přísných starších žen, které udrží dceřino chování v patřičných mezích. Nijak ji nepřekvapilo, když její sestřenice, ctihodná matka Baptista, souhlasila s Francesčiným návrhem. „Je to příliš dlouhá doba mimo domov pro některou z mých stařenek. Víš vůbec, jak dlouho potrvá, než se mi mé sestry vrátí, Oriano?“ Oriana zavrtěla hlavou. „Francesca odjíždí koncem května. Potrvá dobře měsíc, než dorazí do Terrena Boscosa. Zůstane tam nejméně několik měsíců, dokud si dědic vévody Tita nevybere nevěstu z těch tří panen, pro které poslali. Lorenzo je přesvědčený, že se vévodův syn nemůže do mé dcery nezamilovat, ale jistotu rozhodně nemáme.“ „Ano,“ podotkla ctihodná matka Baptista, „zvlášť vzhledem k pověstné Francesčině vybíravosti, pokud jde o nápadníky. Prý řekla, že Torrelliův chlapec se podobá kryse. Je to tak?“ „Ano,“ přitakala Oriana, viditelně zdrcená. „Jsi dobře informovaná, sestřenko.“ Ctihodná matka Baptista se krátce, ostře zasmála. „Myslím, že by se mi to děvče docela zamlouvalo,“ poznamenala. „Škoda, že se necítí povolána k boží službě, ale vraťme se k vašemu problému. Uvažovala jsem o tvém požadavku od chvíle, kdy jsi mi napsala, Oriano. Myslím, že tu mám dvě mladé jeptišky, které by byly velmi vhodné společnice a gardedámy pro tvou dceru. Jedna už složila řeholní slib. Ta druhá ne. Neměla jsem pocit, že je zcela připravená. Tahle výprava do světa jí možná pomůže rozhodnout se, zda chce skutečně navždy spojit svůj život s naším.“ Vztáhla ruku a zazvonila na malý zvonek, položený na stole vedle jejího křesla. „Přiveď sestru Marii Annunciatu a sestru Marii Benignu,“ řekla jeptišce, která se dostavila; ta mlčky přikývla a odspěchala. „Annunciata je starší a dost rozumná. Benigna je mírnější a možná trochu plachá. Společně udrží Francesčino chování v patřičných mezích a dohlédnou, aby se denně věnovala pobožnostem. Posíláte jednoho ze svých kněží?“ „Silvia, nejmladšího ze tří. Ti druzí dva jsou na takový výlet už moc staří.“
„Očekáváš, že se ti vrátí?“ zeptala se jeptiška upřímně. „Byl by to zázrak, kdyby si ji vybral a ona souhlasila. Kdyby k tomu došlo, Francesca vrátí vaše jeptišky a našeho kněze spolu s našimi zbrojnoši. Pokud nebude vybrána, pak se na podzim vydá na zpáteční cestu,“ řekla Oriana. Dveře do kabinetu ctihodné matky Baptisty se otevřely, vstoupily dvě jeptišky a uklonily se představené. „Poslala jsi pro nás, madre?“ zeptala se vyšší z nich a stanula před ní. „Ano, Annunciato. Potřebuji, mé dcery, abyste doprovodily dceru mé sestřenice na daleké cestě do vévodství zvaného Terreno Boscoso, které leží na severozápad od Milána. Průvod, s nímž pocestujete, bude bezpečný. Mladou signoru doprovodí také kněz spolu se služebnictvem. Vévoda z Terrena Boscosa poslal pro tři panny, z nichž si jeho dědic vybere manželku. Musíte zůstat se signorou, dokud nedojde k volbě. Potrvá to několik měsíců. Pokud dcera mé sestřenice bude vybrána za nevěstu, chci, abyste s ní zůstaly až do svatby. Pokud ne, pak se všechny na podzim vrátíte domů. Obě jste dost mladé, abyste zvládly tak náročnou cestu tam i zpět. Tobě, Benigno, to poskytne příležitost rozhodnout se, zda skutečně chceš žít svůj život s námi tady v Santa Maria del Fiore, anebo odejít někam jinam do světa.“ „Raději bych zůstala tady, madre,“ pronesla mladší jeptiška rychle. „Ráda bych už složila řeholní slib.“ „Bůh zařídil, abys ještě naposled čelila tomuto velikému pokušení, Benigno,“ řekla ctihodná matka. „Vím, že dokážeš překonat obavy a učinit správné rozhodnutí, než se vrátíš.“ „Zásobíme tyto dobré ženy dalším oblečením a koňmi, na kterých pojedou. Muly by byly příliš pomalé a cesta je daleká,“ ozvala se Oriana. „Jsme tedy domluveny, sestřenko?“ Vtiskla jeptišce do dlaně naditý váček. „Platí,“ přikývla vesele ctihodná matka Baptista. „Kdy ti mám tyhle dvě poslat, Oriano?“ „Ať zůstanou tady, dokud nenastane čas. Cestou z města budeme míjet klášter. Pak se mohou přidat k Francesčině karavaně. Mezitím ať mají pohodlí ve vlastním prostředí,“ rozhodla manželka obchodníka s hedvábím. „Jsi laskavá,“ zněla odpověď. Oriana se vracela domů spokojená. Když našla Francesku v zahradě, řekla jí: „Měla jsi hodně práce s výběrem látek? Smím vidět, co sis vybrala?“ „Ach, madre,“ zvolala Lucianna, její třetí dcera. „Vybrala si prostě nádherně. Doufám, že až se budu vdávat, budu si také smět vybírat látky, z nichž bude zhotovená moje výbava.“ Oriana s úsměvem pohladila Luciannu po rudozlatých vlasech. „S ní to bude snadné,“ podotkla Francesca pobaveně. „Jí se líbí všechno. Ano, samozřejmě, madre, pojď se podívat, co jsem si vybrala.“ Odebraly se do domácích skladišť, kde byly stranou odloženy vybrané látky. Na Orianu udělal Francesčin vkus ohromný dojem – a neškudlila na sobě, poznamenala si matka v duchu o dceři. Byly tu hedvábné látky a hedvábné brokáty všech odstínů. Nechyběly samety, zlatohlav ani stříbrná látka. Také tu byly krajky a kožešiny a několik misek korálků ke zdobení, spolu s velkým počtem špulek nití mnoha barev. „Pošleme pro obuvníka a rukavičkáře,“ řekla Oriana. „A pro sedláře, aby vyrobil sedla a postroje pro mé koně,“ doplnila Francesca. „Budu chtít ještě třetí postroj, zdobený stříbrnými zvonečky.“ „Ach, kéž bych mohla jet s tebou!“ zasnila se Lucianna. „Jestlipak je hezký? Má oči modré, hnědé nebo zelené? Jsou jeho ústa stvořená k polibkům?“
„Lucianno!“ zděsila se Oriana, ale Francesca se chichotala. „Kdo ti kdy říkal, že mužská ústa jsou nebo nejsou stvořená k polibkům?“ „Ach, madre, nestrachuj se. Jen jsem zaslechla, jak si mezi sebou povídají služebné,“ uklidňovala matku Lucianna. Orianu to však zdaleka neuklidnilo. Jen Bůh ví, co ještě si ty darebnice v kuchyni povídaly. Inu, jen co Francesca vyrazí do Terrena Boscosa, rodina odjede do své vily v Toskánsku, kde je méně pravděpodobné, že děti zaslechnou takové nemravné řeči. Lucianna bude celé dny běhat bosa se svými vesnickými kamarádkami po lukách, jako každé léto, Giulia v patách za ní. Ve dvanácti a deseti letech si tyto dvě nejmladší dcery byly bližší než kdysi obě starší. Teď šlo hlavně o to, vypravit Francesku na cestu. Už jen pár týdnů, říkala si Oriana a vzdychala úlevou. A při troše štěstí nalezne Francesca u tohoto mladého vévody své štěstí a provdá se do Terrena Boscosa. Způsoby duchessy má rozhodně už teď.
Kapitola 2 Den odjezdu konečně nastal. Krásná nová garderoba spolu se šperky byla pečlivě zabalená do šesti dřevěných truhlic vyložených cedrovým dřevem. Truhly byly zhotovené z bytelného dubu a okované železem. Nechyběly dvě samostatné truhly na Francesčiny lůžkoviny. V jedné byla jemná lněná prostěradla a péřová matrace. Ve druhé prachová přikrývka potažená hedvábím a několik buclatých polštářů. Jedna truhla obsahovala oblečení na cestu do Terrena Boscosa. V malé truhličce se nalézaly zkrášlovací doplňky jako rukavice, ozdoby do vlasů, hedvábné punčochy a střevíce, jichž jí dali zhotovit několik párů. V samostatné truhle byl majetek její komorné Terzy, která dostala krásnou novou garderobu na znamení, že Francesčina rodina je významná a zámožná a cení si jí. Terza byla příjemná, nehezká žena, něco přes dvacet. Měla světle hnědé vlasy a hnědé oči. Vyrůstala v domácnosti Pietro d’Angelových jako dcera kuchařky. Vyškolila ji Orianina osobní komorná Fabia, která ji své paní doporučila. Terza byla zdvořilá, způsobná a oddaná, ale ne protivná. Péčí o Francesku byla pověřena po jejím návratu z Benátek a byla spokojena s tím, že ji bude následovat. Francesku její společnost dokonce těšila, neboť Terza byla daleko větší dobrodružka, než by se ostatním podle jejího tichého vystupování zdálo – jak její paní zjistila jednoho dne, když ji přistihla při karbanu s několika sluhy, nad nimiž blaženě vyhrávala. Když se ukázalo, že jeden z mužů neumí prohrávat a obvinil ji z podvádění, Terza se bleskurychle vytasila s malou dýkou, kterou měla ukrytou v kapse sukně. Pak se ho zeptala, zda může své obvinění podložit ještě něčím jiným než vlastní hloupostí a mizerným úsudkem. Pokud ne, přijme prý jeho omluvu. Jestli se neomluví, vyhrožovala, že ho svým nožem vykastruje. Sluha začal láteřit a Terza se k němu přiblížila, přičemž si pobzukovala nemravnou pouliční písničku. Jiný sluha do svého druha varovně strčil. Následovala zdráhavá omluva. Terza shrábla výhry a loudala se pryč; přitom si pohvizdovala. Na Francesku to udělalo ohromný dojem a také to své služebné pověděla. Od té chvíle se staly přítelkyněmi. Francesku doprovázelo padesát Pietro d’Angelových zbrojnošů a Lorenzo di Medici najal dalších pětadvacet, opatřených odznaky jeho dvora. Byla to obrovská pocta, ale starý vévoda Titus nebude mít pochyb o významu, jemuž se Francesca Pietro d’Angelo ve Florencii těší. Dva štolbové se budou starat o oba Francesčiny koně a také o ty, na kterých pojedou obě jeptišky a kněz, jakož i o statnou kaštanovou klisnu, jež bude Terziným ořem. Rovněž dohlédnou na dva chrty, které Francesce daroval Lorenzo di Medici. Tmavě šedého pojmenovala Tuono, což znamenalo „hrom“, a světleji šedého Nebbia, „mlha“. Doprovodí je kuchař Pietro d’Angelových, který jim bude připravovat jídlo – za tím účelem bude mít vlastní povoz s veškerým vybavením a zásobami. Na tomto voze se také poveze malá koupací vana pro Francesku. Giovanni Pietro d’Angelo hleděl na veliký průvod, shromážděný před svým domem. Nebyl sice skrblík, nicméně v duchu počítal ohromné výdaje, které s touhle výpravou má. Bože, dej, ať se Francesce zalíbí syn vévody z Terrena Boscosa. Bože, dej, ať vévodova syna zaujme Francesčina krása a vybere si ji za nevěstu. Jinak budou k smíchu celé Florencii a jeho budou mít všichni za blázna. Přesto však člověk nesmí lakotit, když posílá svou dceru do světa jako možnou nevěstu do tak vážené rodiny. Laskavost Lorenza di Medici měla velmi vysokou cenu. A jestliže
Francesca kořist neuloví, nebude rodina Medicejů vůbec ráda. Oriana se loučila s dcerou v slzách. „Pořád si říkám, že jsme měli nechat ušít svatební šaty,“ znepokojovala se. „Švadlena má moje míry. Dej ty šaty ušít, jestli tě to potěší, a pokud se rozhodnu dopřát vévodovu dědici tu čest, aby se se mnou mohl oženit, pošlu pro ně,“ řekla Francesca konejšivým tónem. „Pokud ne, schováme je pro jiného ženicha.“ „Madre di Dios!“ Oriana napůl vzlykala úzkostí. „Jak o tom můžeš mluvit tak ledabyle? Klidně to může být tvoje poslední příležitost k dobrým vdavkám.“ Francesca kupodivu pocítila mírný nával provinilosti nad matčiným trápením. Položila jí ruku na rameno, aby ji uchlácholila. „Madre, nestrachuj se. Vím, o co jde. Slibuji, že neudělám nic příliš strašného, čím bych toho mladíka odradila.“ „Neuděláš nic, čím bys ho odradila,“ vzchopila se Oriana. Francesca se rozesmála. „Vynasnažím se,“ slíbila. Obklopili ji sourozenci. „Jestli získáš ruku toho prince, už tě nikdy neuvidíme,“ konstatovaly sestry vesele. „Proč ne?“ ptala se Francesca. „Je to moc daleko. Zmizíš nám ze života jako naše nejstarší sestra,“ poznamenala Lucianna. Oriana neřekla na tuto zastřenou zmínku o své nejstarší dceři Biance nic. Giulia se rozvzlykala. „Bude se mi po tobě stýskat,“ štkala. „Za pár let bude s vdavkami řada na tobě,“ opáčila Francesca. „Madre říká, že Luci a já taky odejdeme někam daleko. Už se spolu nikdy nesejdeme.“ A Giulia se rozplakala ještě víc. „Tak to obvykle bývá u dívek z dobré rodiny,“ podotkla Oriana. „Už musím jet,“ řekla Francesca. Slova obou sester ji znepokojila. Co jestli se z Terrena Boscosa nevrátí? Rychle políbila matku a obě mladší sestry, otočila se a vyšla z paláce. Venku na ni čekali Giovanni a jeho synové. Bratři se s ní láskyplně rozloučili a připomněli jí její povinnosti vůči rodině i vůči Florencii. Pak se vrátili do paláce a zanechali Francesku s otcem. Vzal ji za ramena a pohlédl jí do tváře. „Víš, co se od tebe očekává, Francesko. Tohle už není hra. Chci, abys byla šťastná, ale pokud by ses k nám vrátila, bude těžké najít manžela dívce, kterou zavrhl syn vévody. Nezapomínej, že jsi odmítla všechny ctihodné nápadníky z Florencie.“ Francesku na okamžik vyděsil jeho vážný tón i neomalená slova. Je opravdu možné, že by se pro ni nenašel manžel, až se vrátí domů? Ne! Ona je Francesca Pietro d’Angelo. Je bohatá a krásná. Pro takovou dívku se vždycky najde nějaký muž. Přesto měla pocit, že otec je povinen k ní takovou řeč pronést. „Budu doufat, že mi ten vévodův syn bude příjemný,“ řekla. „Měla bys spíš doufat, že ty budeš příjemná jemu,“ odpověděl otec ostře. Pak ji políbil na tvář a pomohl jí nasednout na krásného bílého valacha. „Bůh ti žehnej, dcero. Kéž tě naše svatá Anna provází.“ Pohodlně uvelebená v sedle si Francesca navlékla krásné zlatohnědé kožené rukavice. „Děkuji, padre,“ odpověděla a usmála se na něj z výšky. Giovanni Pietro d’Angelo zvedl ruku a dal tak znamení kapitánovi svých zbrojnošů, aby průvod vyrazil. Stál a sledoval, jak jeho druhá dcera se svými sloužícími, obklopena dobře vyzbrojenými vojáky, zvolna projíždí přes piazzu a malým parkem do veřejných ulic. Průvod se zavazadly vyrazil už dřív. Starý otec Bonamico stál na stupních kostela a žehnal jim, když míjeli chrám. Když zmizeli z dohledu, obchodník s hedvábím nastoupil do čekajících nosítek a nechal se odnést do svých skladišť, neboť dnes čekal novou dodávku hedvábí. Přijela až z Kataje.
Francesca vypadala ve svém sytě hnědém jezdeckém úboru překrásně. Věděla to a držela se hrdě vzpříma, když projížděla ulicemi a pak ven z brány na silnici vedoucí do Milána. Obvykle tak drsné ulice, rušné a přeplněné, se před ní rozestupovaly a umožňovaly jim snadný průchod. Slyšela šepot a tu a tam zahlédla prst namířený jejím směrem. U brány jim hlídka přezkoumala cestovní doklady. Slyšela, jak člen stráže říká kapitánovi její gardy: „Nezazlívám jim, že ji posílají pryč, aby našla manžela. Žádný chlap ve Florencii by o takovou saň nestál.“ Do lící jí vstoupila horkost, ale neuráčila se obdařit vojáka ani pohledem, když ho míjeli. Ona je koneckonců Francesca Pietro d’Angelo a názor nějakého ubohého vojáka se nepočítá. Protože pozdní jaro už přecházelo do léta, jeli každý den od úsvitu až do soumraku. Průvod se zavazadly vyrážel dennodenně dřív, než dojedli prostou snídani, tvořenou chlebem, sýrem, natvrdo vařenými vejci a ovocem. Když se na konci dne začalo stmívat, dorazili vždy k zastávce určené na nocleh. Do hodiny pak přijely povozy se zavazadly, rozdělaly se ohně na vaření a na bytelné dřevěné plošině se postavil Francesčin hedvábný pavilon pro ženy. Menší stan pak byl určený knězi. Polní lůžka, stoly a židle se vyložily a odnesly do pavilonu. Otec Silvio večeřel se ženami. Kuchař přinesl vždy horké, lahodné jídlo. Číše se naplnily vínem. Většina dnů na přelomu pozdního jara a léta byla teplá a přívětivá, ale někdy byli nuceni jet i v dešti. Giovanni Pietro d’Angelo nechtěl, aby jeho dcera pobývala ve veřejných hostincích. Většina z nich byla zablešená a ne všichni cestovatelé, kteří se tam usídlili, byli ctihodní a počestní. Obchodník s hedvábím si přál, aby dceřina cesta byla co nejpříjemnější i s ohledem na vzdálenost, kterou bylo nutno urazit. Chtěl, aby byla Francesca šťastná a spokojená, až do Terrena Boscosa dorazí. Vévoda milánský na osobní žádost Lorenza di Medici poskytl Francesčinu průvodu povolení cestovat přes jeho území. Vyslal zvěda, aby pozoroval jejich cestu, a to, co pak vyslechl, na něj udělalo značný dojem. Už věděl, jaký je účel Francesčiny cesty. Kdyby si ji nevybral syn starého vévody Tita, možná by uvažoval o této dívce pro někoho z vlastních příbuzných. Na cestu se vydali koncem měsíce května. Po vévodství milánském projížděli ještě několika menšími državami, ale nenarazili na žádné pohraniční stráže. Okolní krajina se začala měnit – zemědělskou půdu střídaly zvlněné kopce a lesy. Pak se náhle v dálce objevily mnohem větší vrcholky. Francesca pochopila, že jsou to hory, ačkoliv ještě nikdy žádné neviděla; zeptala se kněze a on jí to potvrdil. Ptala se, proč jsou některé větší hory nahoře bílé, a kněz jí vysvětlil, že je to sníh. Francesca už jednou či dvakrát v životě sníh viděla, ačkoliv většina florentských zim bývala jen deštivá a chladná. Červen přešel v červenec a kapitán zbrojnošů jí sdělil, že už jsou na silnici, která je zavede přímo do velikého hradu vévody Tita. Zakrátko se ocitli u mezníků potvrzujících, že jsou na území vévody Tita. O několik mil dál se ocitli na oficiálním hraničním přechodu. Tamní správce řekl, že jsou očekáváni a že vyhlíží průvod z Florencie už několik dní. „Cestovali jste pomalu, nebo vás cestou potrefilo nějaké neštěstí?“ ptal se správce hranice. „To ten náš velký průvod se zavazadly. Je asi hodinu cesty za námi,“ odpověděl kapitán zbrojnošů. „Ale vaše paní dosud nebyla mezi těmi třemi vybrána,“ poznamenal správce hranice poťouchle. „Myslíš, že by Florencie vyslala uchazečku nepřipravenou, jako nějakou nuzačku?“ opáčil kapitán hrdě. „Polovina zbrojnošů, kteří jsou se mnou, pochází z domu Medicejských. Naše uchazečka je velmi vážená a také pochází z dobré a ctihodné rodiny. Vybral ji Lorenzo
Nádherný osobně.“ „Žasnu, jak se patří,“ zašklebil se správce hranice. Otevřel jim bránu a gestem je pustil dál. „Pošlu za vámi průvod se zavazadly, jen co dorazí.“ „Mé díky,“ odtušil kapitán zdvořile. „Jak daleko jsme od vévodova hradu?“ „Zbytek dneška a polovina zítřejšího dne by vám měly bohatě stačit,“ řekl správce hranice. Putovali dál, až téměř do západu slunce. Dohnal je průvod se zavazadly a na noc se rozbil tábor. Když se na stole ocitla večeře a bylo odříkáno požehnání, otec Silvio jim pověděl, co se kapitán dozvěděl od správce hranice. „Určitě jsi ráda, že ses konečně ocitla v cíli, madonna. Já tedy budu rád, nestydím se to přiznat.“ Utrhl kus chleba z bochníku a namočil ho do husté omáčky z dušeného králíka, který se podával. „A konečně se setkáš s vévodovým mladým dědicem. Nemůžeš ho neuchvátit. Lze doufat, že ho nezastrašíš.“ Uličnicky se na ni usmál a obě jeptišky, obvykle zamlklé, i Terza se jeho slovům rozesmály. Kněz dobře věděl, že Francesku dráždí. „Počkám s úsudkem na toho mladíčka, dokud s ním nestrávím trochu času,“ odpověděla mile a dodala: „Pak teprve ho zastraším, dobrý knězi.“ „To se mi ulevilo, že mu dáš alespoň příležitost, aby tě poznal, signora,“ odtušil otec Silvio šprýmovně. „Musím si aspoň měsíc odpočinout, než nás donutíš k návratu do Florencie a ke svému věčnému staropanenství.“ „Možná přece jen vstoupím do kláštera,“ prohlásila Francesca drze. „Co myslíte, Annunciato? Benigno?“ vyptávala se svých dvou společnic. „Myslím, že bys byla pro každý klášter těžkou zkouškou, a obzvlášť pro sestru, která má na starosti novicky,“ řekla upřímně Annunciata, hubatější z obou jeptišek. Benigna kývala, ale na rtech měla úsměv. „Mám za to, že jen co Terza sklidí nádobí, bude čas k modlitbám a pak se musíte odebrat na lože, mé dcery,“ podotkl otec Silvio. Když bylo všechno hotovo a než se připravila ke spánku, přivolala Francesca Terzu a obě společně vyhledaly kapitána zbrojnošů. „Vyšli ráno napřed zvědy, jen co bude vidět na cestu,“ přikázala mu. „Chci přesně vědět, kolik hodin nám potrvá cesta k vévodovu hradu. Až budeme hodinu vzdáleni od cíle, chci zastavit, vykoupat se a obléct se do čistých šatů. Nechci při setkání s tím vévodou a jeho synem páchnout koňmi a silnicí. Nemusíte mi stavět pavilon. Knězův malý stan postačí a poskytne mi veškeré potřebné přístřeší. Až budeme pokračovat v cestě, vyměním si koně. Chci vstoupit do hradu na hnědáku.“ „Postarám se, aby knězův malý stan vezli nazítří naši zbrojnoši. Tvoje vana však, to je jiná. Budeme ji muset dát na kolečka a táhnout za sebou.“ „Ty už budeš vědět, co a jak,“ řekla Francesca. Pak spolu s Terzou opustila kapitána, vrátila se do pavilonu a uložila se ke spánku. Spala překvapivě dobře, ale okamžitě procitla, když se ještě před rozedněním dotkla Terza jejího ramene. Zvenku Francesca slyšela, jak už se probouzejí ptáci; jejich veselé švitoření bylo dobře slyšitelné skrz stěny hedvábného stanu. Přidala se k oběma jeptiškám a knězi při ranních pobožnostech a pak posnídali, zatímco kolem nich strhávali pavilon. Když slunce začínalo stoupat nad neviditelný obzor a vysílalo zářivě zlaté paprsky mezi vysokými stromy, byli už zase na lesní cestě. Poté co slunce dosáhlo poledního postavení, zastavili na místě, kde se za lesem rozkládala veliká louka. Tam se rozbil knězův malý, skromný stan, aby ji zakryl před dotěrnými pohledy, a Francesku potěšilo zjištění, že je rozdělaný oheň a ohřívají se dva kotle vody, aby se mohla vykoupat. Napadlo ji, že na vodu včera večer
nepomyslela, když tak pilně vydávala pokyny. „Kde myslíš, že vzali vodu?“ zeptala se Terzy. „Na okraji téhle louky teče široký potok,“ odpověděla Terza. „Slyšela jsem, jak kapitán dnes ráno dává pokyny zvědům, aby určitě našli zastávku někde, kde se dá snadno nabrat voda.“ „Je chytrý,“ poznamenala Francesca. „Musím povědět otci o jeho vynalézavosti, až se za pár měsíců vrátíme do Florencie.“ Když byla vana plná, Francesca a Terza vstoupily do stanu, kde služebná svou paní svlékla, připnula jí jediný tlustý cop na temeno a pomohla jí do vany. Dívka klesla do vody s rozkošnickým vzdechem. „Zabalím tyhle smrduté věci a přinesu ti to, co si oblečeš,“ řekla Terza. „Užij si lázeň a já se vrátím, abych tě pořádně vydrbala.“ Pak rychle vyšla ze stanu. Francesca zavřela oči. Za pár hodin tenhle den skončí. Bude spát v pohodlném loži a užívat si příštích několik týdnů, dokud jaksepatří neujistí vévodu, že by nebyla dobrou manželkou pro jeho syna. Pak se vrátí do Florencie. Cítila se maličko provinile při vědomí, že její rodina i Medicejové doufají v uzavření svazku s Terrenem Boscosem. Každý z rodů měl pro svou radost jiný důvod. Ona se však dokáže provdat jen za muže, kterého bude nepříčetně milovat. Už před mnoha měsíci pochopila, že její okouzlení Enzem Zianim bylo dětinské. Dědeček, rodiče, kněží, všichni měli pravdu. Ve třinácti letech prý nebyla na vdávání zralá. Mnohé dívky sice nebyly, ale ona rozhodně ano, jak potvrdilo její zbrklé chování, když zaujala místo své sestry ve svatební gondole. A pak způsobila další skandál, když se odmítala smířit s Enzovým rozhodnutím uzavřít sňatek se starší, šestnáctiletou dívkou, pocházející z rodiny s mnoha syny. Zašklebila se. Ta dívka byla navíc šeredná, a o to bylo bolestnější, že Francesca Pietro d’Angelo se svou krásou zůstala na druhém místě. Ale stalo se a teď se má přidat k dalším dvěma dívkám ve snaze získat si přízeň syna tohoto vévody. Inu, ony se budou snažit. Ona asi ne. Jestli si ji dokáže oblíbit takovou, jaká je, bylo by to dobré. Ale Francesca se nebude ponižovat, aby si získala něčí přízeň. Terza se vrátila se sytě hnědým hedvábným jezdeckým úborem, který na sobě Francesca neměla od té doby, co opustila Florencii. Bylo to krásné roucho, zdobené jemnou krémovou krajkou, se živůtkem pošitým kousky jiskřivého topasu. Služebná ho pečlivě rozložila, pak se chopila kartáče a začala svou paní rychle mýt. Když byla hotová, Francesca vystoupila z vany a nechala se osušit. Následovalo oblečení, počínaje hedvábným spodním prádlem, punčochami a nakonec bohatou hnědou sukní a přiléhavým živůtkem. Terza rozpletla cop, který Francesca upřednostňovala při jízdě na koni. Vykartáčovala své paní dlouhé, husté vlasy. Měly sytě zlatou barvu s ohnivým nádechem. Vlasy sice nebyly kučeravé, ale měly sklon se vlnit, který teď Terza podpořila tím, že si je kartáčovala navinuté na prsty a na dlaň. Chtěla, aby Francesca vypadala co nejlépe, až vjede do vévodových bran, zvlášť když ještě neviděla své konkurentky. Jakmile bude vědět, jak vypadají ty druhé dvě dívky, bude si jistá, že je Francesca zastíní. Obchodník s hedvábím jí slíbil, že provdá-li se Francesca za vévodova syna, dá jí za odměnu váček zlaťáků a vždy pro ni bude místo v jeho domě, i na stará kolena. Samozřejmě i Terza věděla, že pokud se její paní skutečně provdá za vévodova syna, nejspíš už ani jedna z nich nikdy Florencii nespatří. Zlaťáky však přesto budou vyplaceny, a zlato je zlato, ať žijete kdekoli. „Hotovo,“ oznámila Francesce. „Koně už čekají.“ Venku se Francesca neochotně usadila do dámského sedla. Daleko milejší jí byly kožené
kalhoty, které jí umožňovaly jezdit obkročmo, ale když jí Terza umně urovnala hedvábné sukně kolem těla a na plecích koně, poznala, jak jí to sluší. Služebná jí podala jezdecký bičík, nasedla na vlastního koně a byly připravené vyrazit na poslední úsek dlouhé cesty. Urazili sotva krátký kousek po lesní cestě, když se mezi stromy vyřítila tryskem tlupa jezdců a obklopila je. Zaskočení zbrojnoši začali sahat po zbraních, ale vůdce skupiny zavolal: „Jsme vévodovi lovčí a přicházíme vás doprovodit do Castella Forestavista. Vítejte v Terrenu Boscosu! Moje jméno je Valiant. Vévoda vás očekává.“ Pak dal mávnutím ruky pokyn, aby velká společnost pokračovala v cestě. „I propána,“ řekla Terza. „Ten je ale hezký, co? Myslíš, že je to vévodův syn?“ „Pochybuji,“ opáčila Francesca. „Můj hostitel a jeho syn mě uvítají nastrojení v tom, co mají nejlepšího, aby na mě udělali dojem.“ Vévodovi lovčí se vmísili mezi ně, zatímco Valiant se zařadil vedle kapitána zbrojnošů. Jeden muž s huňatým plnovousem a ošklivou jizvou od koutku levého oka až ke koutku úst, na ni kývl a zajel až k ní. Francesca pohodila hlavou a ignorovala ho. „Copak si myslí, že jsem nějaká poběhlice z florentských ulic a on se na mě může takhle dívat?“ pošeptala Terze. „Vypadá nebezpečně,“ připouštěla Terza. Doklusali k širokému padacímu mostu, který vedl na hradní nádvoří. Přejeli ho a ocitli se uvnitř. Sloužící už tam čekali, aby jim pomohli dolů z koní. Předstoupil jakýsi sluha s vyšší hodností. „Signora Pietro d’Angelo, vítej,“ pozdravil ji. „Jsem Piero, majordomus vévody Tita. Kdybys mě laskavě následovala, zavedu tě k vévodovi. Očekává tě ve své knihovně. Tohle je tvoje komorná?“ „Ano, je,“ odpověděla Francesca. „Jmenuje se Terza.“ Piero se otočil k Terze a přitáhl k ní mladého lokaje. „Tohle je Matteo, Terzo. Odvede tě do vašich komnat. Zavazadla tam přinesou, jen co dorazí. Mám odvést tvé psy do psince, madonna?“ „Ne, Piero, mám je raději u sebe,“ odpověděla Francesca. „Jděte s Terzou, Nebbie, Tuono,“ přikázala oběma chrtům. Pak se obrátila a následovala Piera do hradu a do komnaty, kde už ji očekával vévoda. Majordomus ji uvedl do krásné místnosti obložené knihovnami, jejichž police byly plné prastarých svazků a svitků. „Můj pane, signora Pietro d’Angelo,“ ohlásil ji a pak se vzdálil. Vysoký, důstojný bělovlasý muž přistoupil k Francesce, uchopil obě její ruce do svých a pozvedl je ke rtům, aby je políbil. „Lorenzo di Medici psal, že jsi krásná dost a dost. Těší mě zjištění, že pro tentokrát ten florentský šibal nelhal. Vítej v Terrenu Boscosu, mé dítě. Urazila jsi dlouhý kus cesty.“ „Děkuji ti za laskavost, můj pane,“ odpověděla Francesca s hlubokou úklonou. „Jsem ráda, že jsem konečně na místě.“ „Prý jsi trochu vzteklá a hubatá, Francesko. Smím ti říkat Francesko, že ano?“ Pak, aniž by čekal na odpověď, pokračoval: „Doufám, že tomu tak je. Z těch druhých dvou, co tu máme, je jedna milá, ale dost nudná. Ta druhá je přehnaně pyšná. Pochybuju, že některá z nich mého syna zaujme.“ Zasmál se nahlas. „Pojď, sedni si ke krbu a pohovoříme si. Je sice červenec, ale navečer bývá trošičku chladno.“ Docela ji zaskočil, a přesto poznala, že má už teď tohoto starého pána ráda. „Kdo jsou ty druhé dvě dívky?“ zeptala se ho. „Lorenzo i můj otec tvrdili, že to nevědí.“ Uvelebila se v křesle vystlaném gobelínem a vévoda Titus usedl naproti ní.
„Ach ano, tvoje soupeřky,“ zasmál se. „Je tu ta malá Francouzka Aceline Marie du Barry, dcera hraběte du Barryho. Je tmavá a drobná a má ostrý jazyk, jak už jsem si všiml. Ta druhá je miloučké dítě, Louisa Maria di Genoa, nemanželská dcera vévody janovského. Kolik let ti bylo o posledních narozeninách, Francesko?“ „Patnáct,“ odpověděla. „Narozeniny mám v dubnu, můj pane.“ „Těm druhým dvěma právě bylo čtrnáct, oběma v červnu,“ opáčil vévoda Titus. „Kdy se s nimi setkám?“ zeptala se ho Francesca. „Dnes večer v síni. Připravuje se malá hostina na oslavu tvého příjezdu,“ informoval ji. „Budeš se muset vykoupat a převléct, mé dítě, takže tě propustím, abys tak učinila. Sledoval jsem tvůj příjezd na nádvoří. Na koni sedíš dobře a ten šat, co máš na sobě, ti velmi sluší. Nemohl jsem si nevšimnout, jak pěkně máš urovnané sukně.“ „Raději jezdím obkročmo a nosím přitom kožené kalhoty,“ řekla Francesca vévodovi Titovi. „Sukně na koni náramně překážejí.“ „Výtečně! Udržíš s námi krok na lovu,“ pochválil ji, vstal a doprovázel ji ke dveřím. Otevřel je a prohlásil: „Budu se těšit na večer. Pak se setkáš i s mým synem Raffaelem.“ Z šera chodby vystoupil Piero. „Kdybys mě laskavě následovala, madonna,“ oslovil ji a už ji odváděl pryč. Než se ocitli v široké chodbě, na jejímž konci byly dvojité dveře, už by Francesca zpátky do knihovny netrefila. Zbrojnoš stojící u dveří jí otevřel. „Tady tě opustím,“ oznámil jí Piero. „Terza už tě očekává.“ Vstoupila do předpokoje svého příbytku. Terza jí spěchala vstříc. Místnost byla plná jejích zavazadel. Psi se povalovali před krbem v denním pokoji, kde vesele plápolal oheň. „Seznámila jsem se s vévodou. Je chytrý a je dvorný. Jestli je jeho syn po něm, možná mě doopravdy zaujme. Setkám se s ním a s těmi dvěma druhými dívkami dnes večer na malém banketu na oslavu mého příjezdu. Budu si muset vzít nějaké nádherné šaty, jestli mám vyvést z míry své soupeřky a ohromit vévodova syna.“ „Šaty už jsem našla a nařídila dvěma služkám, aby je vyžehlily,“ odpověděla Terza. „Budu ti muset umýt vlasy a musíš se znovu vykoupat. Objednala jsem horkou vodu a vanu. Tvoje cestovní vana nepostačí.“ Lokaj, který prve doprovodil Terzu do komnat pro hosty, už byl zpátky. „Ledacos musím tobě a tvé paní ukázat.“ Zavedl je do velké ložnice a ukázal na jedny dveře. Otevřel je a uvedl je dovnitř. „Tohle je tvoje lázeň,“ řekl. Otevřel malá dvířka v kamenné zdi a odhalil plošinu. Na plošině stálo několik věder vody, z níž stoupala pára. Jedno po druhém bral a vyléval je do vysoké, kulaté dubové kádě, jež stála uprostřed místnosti; přitom vysvětloval: „Takhle se vozí nahoru horká voda.“ Odeslal plošinu zpátky dolů, odkud přišla, a okamžik poté už ji zase vytahoval se šesti dalšími velkými vědry. „Až naplníš vanu, nech plošinu tady nahoře s prázdnými vědry, dokud je zase nebudeš potřebovat. Tvoje šatna je za těmi druhými dveřmi,“ vysvětloval, aniž je otevřel. „Chceš se ještě na něco zeptat?“ Terza mu poděkovala a lokaj zase odešel. „To je ale chytře vymyšleno,“ poznamenala. „Jdi na průzkum, než ti připravím vanu,“ vyzvala svou paní Terza a začala vyprazdňovat nová vědra z plošiny, než je odeslala zase zpátky dolů do kuchyně. Francesca se vrátila do předpokoje, kde si všimla dvou služtiček, jež pilně nahřívaly ploché železo, aby odstranily veškeré záhyby z její tyrkysové róby. Usmála se na ně. „Děkuji vám, že se tak snažíte.“ Dvojice ostýchavě pokývala hlavami. V předpokoji stálo několik židlí s rovnými opěradly, seřazených u kamenných stěn. Byl tu také velký kamenný krb, kde hořel podvečerní
oheň. Denní pokoj byl zařízený pohodlně. Stěny byly obložené teplým, světlejším dřevem. Okna nabízela vyhlídku do lesů kolem hradu a na vysoké hory za nimi. Kamenný krb strážily sochy dvou sedících lvů. Nábytek byl ze zlatého dubu, starý, ale dobře ošetřovaný. Na dřevem obložených stěnách visely tapiserie a kamennou podlahu zdobily koberce. Vrátila se do ložnice a obdivovala zde bukolické a romantické scenerie, namalované na stěnách. Dokonce i na stropě byly obrazy buclatých nahých a polonahých bohů, bohyň a amorků hodujících na letní lučině. Stejně jako v denním pokoji byl i zde nábytek ze zlatého dubu. Závěsy kolem lůžka byly z bledě zeleného sametu a Terza už ho vyložila Francesčinými voňavými prostěradly, polštáři a hedvábnou prachovou přikrývkou. Už se těším, jak se dnes v noci pěkně vyspím, říkala si Francesca. Terza se přihrnula z lázně. „Pojď do vany. Pak si stihneš chvilku zdřímnout, než tě budu muset začít oblékat,“ řekla. Rychle svou paní odstrojila a stejně rychle ji vedla do horké lázně. Francesca se pohroužila do vody. Zavřela oči a na tváři jí vytanul úsměv. Malá cestovní vana dnes ráno nevoněla exotickým růžovým olejem ani nedržela teplo tak dobře jako tahle báječná káď. Terza vystoupila po schůdcích k vaně, poklekla a začala mýt Francesčiny krásné vlasy, zatímco si její paní třela tělo jemně mletým mýdlem s vůní růží. Milovala na těle pocit přepychu a náhle ji napadlo, zda by mužské ruce probouzely také takové pocity. Když dokončila koupel a vlasy měla vysušené ručníkem a vykartáčované, pak promnuté hedvábným klůckem, aby se leskly, oblékla si Francesca jemnou hedvábnou košili a ulehla k odpočinku. Později procitla a vstala, aby ji Terza mohla obléci. Vybrané šaty byly elegantní, ale poměrně jednoduché. Jemně plizovaná tyrkysová sukně z lehkého sametu nebyla ani přiléhavá, ani bohatá, nýbrž půvabně splývala přes dvě hedvábné spodničky a stříbrné spodní šaty bez rukávů. Živůtek byl těsně přiléhavý s otevřeným středovým panelem, jenž odhaloval spodní šaty. Výstřih měla róba čtvercový, ne tak hluboký, aby jí odhaloval ňadra, ale dost hluboký, aby ukazoval kousíček plného žlábku mezi nimi. Ohrnuté manžety rukávů lemovala přepychová krémová krajka. Francesca si vzala hladké hedvábné punčochy a kožené střevíčky bez podpatků, ale nic z toho nebylo pod dlouhými sukněmi vidět. Kolem krku si Francesca připnula řetízek z červeného zlata, na němž visel srdcovitý růžový diamant, který se blýskal a jiskřil. Dlouhé, narudle zlaté vlasy měla vykartáčované do volných vln a proti všem tradicím si nevzala žádnou ozdobu do vlasů ani pokrývku hlavy. Terza poodstoupila a blaženě se usmála. „Nemůžeš ho neuchvátit a tvé soupeřky budou mít dnes večer trpkou pachuť v ústech.“ „Ale je to velmi jednoduché,“ namítla Francesca. „Přesně tak!“ zasmála se Terza. „A tvoje vystupování musí odpovídat šatu. Nesnaž se naschvál upoutávat jeho pozornost. Dovol mu, ať tě osloví, a pak buď jen a jen zdvořilá. Neobskakuj ho jako ty druhé dvě. Mluv místo toho s jeho otcem. Ten kluk bude běsnit žárlivostí.“ Pak služebná vyprovodila svou paní z jejích komnat až k hradní síni. „Pamatuj na má slova,“ zasyčela tiše, když ji u vchodu opouštěla. Francesca vstoupila do síně, vysoká a vzpřímená, a zamířila k hlavní tabuli, kde, jak věděla, měla dnes večer usednout. Vévoda Titus se naklonil k synovi a pošeptal mu do ucha: „Není nádherná, Raffaelo? Ten půvab, ta elegance a styl, ty vlasy! A její matka porodila sedm zdravých dětí.“ „Je to všechno, jak říkáš, padre, ale já chci od ženy víc, jak dobře víš,“ odtušil mladší muž.
„Jel jsem dnes ráno v přestrojení s lovčími a Valiantem uvítat Florenťany. Ta dívka mi připadala arogantní. Neusmála se ani nevykřikla radostí nad doprovodem lesníků. Čekal bych, že bude potěšena a bude se cítit poctěna, že ji tvoji muži přišli pozdravit.“ „Je to Florenťanka, Raffaelo. Vychovali ji k elegantním způsobům. Představuji si, že kdybys kteroukoli z těch druhých dvou uvítal takovým nadšeným způsobem, byla by také zaražená,“ odpověděl synovi vévoda Titus. „Dej jí příležitost.“ O kus dál u hlavní tabule se dvě Francesčiny soupeřky pokoušely důkladně si ji prohlédnout, jak vstupovala do síně. Vyšla na pódium a byla usazena mezi vévodu Tita a jeho dědice. Aceline du Barry přimhouřila tmavě modré oči. „Na to, že je dcera obchodníka s hedvábím, z ní čiší hrdost,“ konstatovala Francouzka. „Má krásné šaty,“ podotkla Louisa di Genoa. „Vypadá příliš namyšleně,“ odpověděla Aceline. „Nevybavuješ si, jak nervózní jsi byla první večer, když jsi přijela a pořádal se pro tebe banket?“ „Du Barryové se nikdy nebojí, ani nejsou nervózní,“ odpověděla Aceline. „No, já tedy rozhodně nervózní byla,“ přiznávala Louisa. „Ovšemže byla,“ souhlasila Aceline. „Jsi koneckonců jen vévodská bastarda.“ „Jen zřídkakdy mi někdo připomíná moje nízké postavení,“ poznamenala Louisa tiše. „Moje rodina je na to příliš slušná a otec by dal zbičovat každého, kdo by se to opovážil vyslovit. Je od tebe pěkné, žes mi to připomněla.“ Usmála se sladkým úsměvem, který však nedosahoval až do jejích jantarových očí. „Neměly bychom být nepřítelkyněmi,“ zašeptala Aceline. „Jestli se spojíme proti Florenťance, zlepší se tím naše šance u Raffaela.“ Louisa se tlumeně zasmála. „Klidně si vévodova dědice nech,“ řekla. „K smrti mě děsí. Je moc velký a silný. Já chci za manžela něžnějšího muže.“ „Jak můžeš nestát o Raffaela? Je hezký a velice bohatý,“ odtušila Francouzka. „Protože dívky si nemohou manžela vybírat, měla bych rozhodně raději Raffaela než nějakého chudého a slabého muže.“ „Mně připadá jeho přítel Valiant ještě hezčí a je náramně hodný,“ řekla Louisa. „A chudý. Je to třetí syn, má ty dobroto.“ Acelinu děsilo, že by nějaká rozumná dívka mohla stát o chudého muže, bez ohledu na jeho vzezření. „Šetři si soupeřivost pro signoru Francesku, Acelino,“ doporučila Francouzce Louisa. Číšníci začali roznášet rozmanité mísy s pokrmy, které nabízeli jednotlivým hostům. Podával se místní pstruh, nakrájený a servírovaný na jasně zelené řeřiše, dušení úhoři s vinnou omáčkou a solená treska na smetaně. Následoval pečený divoký kanec a zvěřina a také pečení kapouni a kachny. Nechyběly těstoviny s máslem a čerstvě strouhaným sýrem a listový salát. Na každém stole leželo několik bochníků pečeného chleba spolu s máslem. A když se sklidilo po hlavním jídle, nabízely se mísy čerstvého ovoce včetně mističek míchaných lesních bobulí, jež se podávaly pouze u hlavní tabule. Jak vévoda slíbil, bylo to velmi prosté jídlo. Zábava byla poklidná, jen několik hudebníků tiše vyhrávalo na malé galerii nad síní. Když Francesca usedla, byla představena Raffaelovi. Zdvořile ho pozdravila a obdařila ho dokonce i úsměvem. Ale dala na Terzinu radu a většinu jídla rozmlouvala s vévodou. Raffaelo nevěděl, zda ho to má bavit, nebo urážet, ale jak by se mohl urazit, když mluví s jeho otcem? Hodovníci sestoupili z pódia a vévoda už si přitáhl Francesku k sobě, aby ji představil dvěma ostatním dívkám. „Tohle, mé dítě, je Aceline Marie du Barry,“ řekl vévoda Titus. Sáhl po ruce
Francouzky a přitáhl ji tak, aby stanula před Franceskou. „Je dcerou hraběte du Barryho, který sídlí ve Franche-Comté.“ Francesca se Francouzce zdvořile uklonila a všimla si přitom, že je velmi hezká, s lesklými, tmavě hnědými vlasy a růžovou pletí. „Těší mě, mademoiselle,“ pronesla dcera obchodníka s hedvábím dokonalou francouzštinou. „Můžeš se mnou mluvit svou mateřštinou,“ odpověděla Aceline, překvapená, že Francesca umí francouzsky a je natolik zdvořilá, aby toho využila. Opětovala její úklonu. To je ale potvora, říkala si podrážděně, když ustupovala druhé dívce, již se vévoda Titus chystal představit. „A tohle, má milá Francesko, je Louisa Maria di Genoa z rodiny vévody janovského,“ řekl stařec. „Jsem moc ráda, že tě konečně poznávám,“ uklonila se Louisa. „Chci se dozvědět co nejvíc o Florencii. Až do nynějška jsem ještě nikdy nevytáhla paty z Janova.“ „Já byla něco přes rok v Benátkách, v paláci svého dědečka, knížete Veniera,“ odpověděla Francesca a opětovala její úklonu. „Florencie je pro mě trochu nudná, ale Benátky, to jsou samé barvy!“ Usoudila, že se jí Louisa už teď zamlouvá i se svýma líbeznýma jantarovýma očima a černými vlasy. Ta dívka byla upřímně milá. Francesca si byla zcela jistá, že než se rozejdou, stanou se přítelkyněmi. Aceline du Barry, to bylo něco docela jiného. Vévoda Titus se usmál. „Těší mě, že jste k sobě všechny tak milé,“ prohlásil. „Strávíme společně krásné léto a doufejme, že jednu z vás čeká velmi šťastné zakončení. Ale ty dvě, které můj syn odmítne, nezůstanou bez odměny za svou námahu, to vám slibuji.“
