Přeložila: JANA PACNEROVÁ
K. A. Tucker: Deset malých nadechnutí Vydání první Copyright © 2012 by K. A. Tucker All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2015 jako svou 1920. publikaci Přeloženo z anglického originálu Ten Tiny Breaths vydaného nakladatelstvím Atria Books, a Division of Simon & Schuster, Inc., USA v roce 2013 Český překlad © 2015 Jana Pacnerová Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Ilustrace na obálce © 2015 Karri Klawiter Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0088-7 (Formát ePub) ISBN 978-80-269-0089-4 (Formát MobiPocket) BARONET Praha 2015
K. A. Tucker
DESET MALÝCH NADECHNUTÍ
Lie a Sadii Ať vás vaši andělé navždy ochraňují Paulovi Za tvou ustavičnou podporu Heather Selfové Všechna fialová a zelená peříčka světa
PROLOG „Jenom dýchej,“ říkávala máma. „Deset malých nadechnutí… Drž je. Vnímej je. Miluj je.“ Pokaždé, když jsem vřískala a dupala vzteky nebo když jsem si zoufalstvím div nevybrečela oči nebo když jsem zelenala strachy, klidně mi recitovala pokaždé ta samá slova. Pokaždé bez výjimky. Přesně ta samá. Klidně mohla mít tu zatracenou mantru vytetovanou na čele. „To nedává smysl!“ ječela jsem. Nikdy jsem to nechápala. Co sakra dokáže jedno maličké nadechnutí? Proč se nenadechnout zhluboka? Proč zrovna desetkrát? Proč ne třikrát nebo pětkrát nebo dvacetkrát? Řvala jsem a ona se jen mírně usmívala, jak to uměla. Tehdy jsem to nechápala. Teď už to chápu.
Stadium jedna PŘÍJEMNÁ OTUPĚLOST
JEDNA Tiché syčení… Srdce mi buší až v uších. Nic víc neslyším. Ústa se mi určitě pohybují, volají jejich jména… Mami? … Tati? ... Ale neslyším vlastní hlas. Co hůř, neslyším ani ty jejich. Obrátím se napravo, uvidím siluetu Jenny, její končetiny však působí nemotorně a nepřirozeně a je přimáčknutá na mě. Dveře auta na její straně jsou blíž, než by měly být. Jenny? – řeknu, tím jsem si jistá. Neodpovídá. Obrátím se nalevo a vidím jen tmu. Takovou tmu, že nevidím Billyho, ovšem vím, že tam je, protože cítím jeho ruku. Je velká a silná a drží mou dlaň. Ale nehýbe se… Snažím se ji stisknout, jenže nedokážu přimět svaly, aby se napjaly. Nemůžu dělat nic, jen obracet hlavu a poslouchat, jak mi srdce buší jako kovářské kladivo v hrudi, a připadá mi, že to trvá věčnost. Slabá světla… Hlasy… Vidím je. Slyším je. Jsou všude kolem, blíží se. Otevřu ústa, abych vykřikla, ale nemůžu najít energii. Hlasy sílí, světla taky. Sípavé zajíknutí mi zježí vlasy. Jako když umírající zápasí o poslední nadechnutí. Slyším hlasité lup, lup, lup, jako když někdo rozsvěcí jevištní reflektory; světlo najednou proudí ze všech stran, ozařuje auto s oslepující intenzitou. Rozbité přední okno. Zohýbané plechy. Tmavé šmouhy. Kaluže tekutiny. Krev. Všude. Najednou to všechno zmizí a já padám pozadu, narážím na studenou vodu, klesám hlouběji do tmy, nabírám rychlost, jak mě celou polyká tíha oceánu. Otevřu ústa a lapám po vzduchu. Naráz mám plné plíce studené vody, plní mě uvnitř. Tlak v hrudi je nesnesitelný. Každou chvíli exploduje. Nemohu dýchat… nemohu dýchat. Malá nadechnutí, slyším mámin pokyn, ale nedokážu to. Nezmůžu se ani na jedno. Po celém těle se třesu… třesu… třesu… „Probuďte se, má milá.“ Oči se mi prudce otevřou a zaznamenají vybledlou opěrku pod hlavu, kterou mám před sebou. Chvilku mi trvá, než se zorientuju, než zklidním své bušící srdce. „Docela divoce jste lapala po vzduchu,“ říká hlas. Otočím se a zjistím, že na mě civí nějaká paní, obavu v hluboce vrásčitém obličeji, na rameni mám její pokroucené staré prsty. Tělo se mi smrští do klubíčka dřív, než stihnu zabránit reflexivní reakci na její dotek. S vlídným úsměvem odtáhne ruku. „Promiňte, má milá. Jen mě napadlo, že byste se měla probudit.“
8/26
Polknu a podaří se mi zasípat: „Děkuju.“ Kývne a odsune se na své sedadlo v autobuse. „To ale musel být hodně ošklivý sen.“ „Jo,“ odpovím a zase se mi vrací můj obvyklý klidný, prázdný hlas. „Už se nemůžu dočkat, až se probudím.“ „Už jsme tady.“ Mírně zatřesu Livii ramenem. Zabručí a přitulí se hlavou k oknu. Nevím, jak dokáže takhle spát, ale podařilo se jí to, tiše pochrupuje už šest hodin. Po bradě se jí klikatí čárka šupinatých zaschlých slin. Superkráska. „Livie,“ zavolám znovu, nedůtklivě kousavým tónem. Musím z téhle piksly ven. Hned. Odpoví mi neohrabané máchnutí rukou a trucovité „neotravuj, spím“. „Olivie Clearyová!“ štěknu, zatímco cestující štrachají v přihrádkách nad sedadly a sbírají si své věci. „Dělej. Musím odtud vypadnout, než se zvencnu!“ Neutrhuju se naschvál, ale nemůžu si pomoct. Není mi dobře v uzavřených prostorech. Po dvaadvaceti hodinách v tomhle zatraceném autobuse mě láká představa, že zatáhnu za nouzovou kličku a vyskočím oknem. Konečně jí dojde, co říkám. Livie tetelivě otevře víčka a rozespalé modré oči se zpod nich krátce zadívají na autobusový terminál v Miami. „Dojely jsme?“ zeptá se a přitom zívá, posadí se zpříma, aby se protáhla, a rozhlíží se po okolí. „Jé, koukej! Palma!“ Už stojím v uličce, připravuju naše batůžky. „Jejda, palmy! Dělej, jdeme. Pokud nechceš strávit další den na zpáteční cestě do Michiganu.“ To ji rozhýbe. Než vystoupíme z autobusu, řidič už vyložil zavazadla z prostoru nad podvozkem. Hned zpozoruju naše stejné, ostře růžové kufry. Naše životy a všechen náš majetek se zredukovaly do jednoho kufru pro každou. Víc jsme toho nestihly poskládat, jak jsme honem honem prchaly z domu strýčka Raymonda a tety Darly. To nevadí, říkám si, obejmu sestru kolem ramen a přitisknu ji k sobě. Máme jedna druhou. Na ničem jiném nezáleží. „To je pekelný horko!“ zvolá Livie a já právě v té chvíli ucítím, jak mi po zádech stéká pramínek potu. Je dopoledne a slunce už na nás z oblohy praží jako ohnivá koule. Úplně jiné než podzimní mrazíky, které jsme zanechaly v Grand Rapids. Stáhne si červenou mikinu s kapucí, čímž si vyslouží sborové hvízdání ze skupiny kluků na skateboardech. „Už balíš kluky, Livie?“ škádlím ji. Tváře jí zrůžoví a honem se schovává za betonový pilíř, částečně z dohledu. „Uvědomuješ si, že nejsi chameleon, viď? Jé! Ten v červeném tričku už sem jde.“ Vyčkávavě natáhnu krk směrem ke skupině. Livie na vteřinu vytřeští oči hrůzou, než pochopí, že si dělám jenom legraci. „Sklapni, Kacey!“ zasyčí a pleskne mě po rameni. Livie nesnese pocit, že se na ni upírá pozornost nějakého kluka, a to, jaká se z ní během posledního roku stala kočka, tomu nijak nepomohlo.
9/26
Ušklíbnu se a sleduju, jak zápolí se svetrem. Nemá vůbec zdání, jak je nádherná, a mně to vůbec nevadí, pokud ji budu mít na starosti. „Setrvej v nevědomosti, Livie. Budu mít o moc snazší život, jestli zůstaneš tupá ještě, řekněme, pět let.“ Obrátí oči v sloup. „Tak jo, slečno modelko.“ „Ha!“ Po pravdě řečeno, část pozornosti těch blbečků patrně směřuje ke mně. Po dvou letech intenzivního kickboxu mám tělo tvrdé jako kámen. Dohromady s mými tmavě kaštanovými vlasy a vlhce modrýma očima to ke mně přitahuje tuny nežádoucí pozornosti. Livie je moje patnáctiletá verze. Tytéž světle modré oči, stejný úzký nos, stejná bledá irská pleť. Je tu jen jeden velký rozdíl, a to je barva našich vlasů. Kdybyste nám zabalily hlavy do ručníků, řekli byste, že jsme dvojčata. Ona zdědila leskle černou barvu po mamince. Taky je o pět centimetrů vyšší než já, i když jsem o pět let starší. Jo, kdo se na nás podívá, pozná, že jsme sestry, i kdyby měl jen půlku mozku. Ale tím naše podobnost končí. Livie je anděl. Rozplývá se v slzách, když nějaké dítě pláče; omluví se, když do ní někdo vrazí; dobrovolně vypomáhá v dobročinných vyvařovnách a knihovnách. Omlouvá kdekoho, kdo udělá nějakou pitomost. Kdyby byla dost stará, aby mohla řídit, dupala by na brzdu kvůli každému cvrčkovi. Já… já nejsem Livie. Dřív jsem se jí možná podobala víc, ale teď už ne. Jsem hrozivé bouřkové mračno a ona je slunce, které jím proráží. „Kacey!“ Otočím se a spatřím Livii, jak drží dokořán otevřené dveře taxíku, obočí zdvižené. Nepřipadá v úvahu, že by se nám taxík vešel do napjatého rozpočtu. „Lov potravin v kontejnerech na odpadky prý už není taková zábava, jako bývával.“ Zabouchne dveře taxíku, zkřiví obličej. „Tak tedy zase autobus.“ Podrážděně škubne kufrem přes obrubník. „Vážně? Jsme v Miami pět minut a ty už zase začínáš? To, co mám v peněžence, nám musí vydržet přes neděli.“ Nastavím jí peněženku, aby se podívala. Začervená se. „Promiň, Kace. Máš pravdu. Jsem jen rozhozená.“ Vzdychnu a okamžitě se cítím provinile, že na ni štěkám. Livie je dobrák. Jasně, hašteříme se, ale vždycky za to můžu já a vím to. Livie je hodná holka. Vždycky byla hodná. Poslušná, vyrovnaná. Máma a táta jí nikdy nic nemuseli říkat dvakrát. Když umřeli a mámina sestra nás vzala k sobě, Livie se div nepřetrhla, aby byla ještě hodnější. Já se ubírala opačným směrem. Prudce. „Tak jdeme, tudy.“ Zavěsím se do ní a těsně ji k sobě přimáčknu, zatímco rozbaluju kus papíru s adresou. Vydáme se k informačnímu pultu autobusového nádraží. Po dlouhém a vysilujícím rozhovoru s obstarožním pánem za skleněnou přepážkou – včetně pantomimy a kreslení tužkou na plán města, kde nám zakroužkuje trojí přestupování – už jsme v městském autobuse a já doufám, že nemíříme na Aljašku. Jsem ráda, že zase sedím, protože jsem strašně unavená. Až na to dvacetiminutové zdřímnutí v dálkovém autobuse jsem šestatřicet hodin nespala. Radši
10/26
bych jela mlčky, ale Liviiny neklidné ruce v klíně tuhle myšlenku rychle potlačí. „Copak je, Livie?“ Zaváhá, svraští obočí. „Livie…“ „Myslíš, že teta Darla zavolala policajty?“ Stisknu jí koleno. „Neboj se. Dobře to dopadne. Nenajdou nás, a kdyby našli, policajti si poslechnou, co se stalo.“ „Ale on nic neudělal, Kace. Nejspíš byl tak opilý, že nevěděl, který pokoj je jeho.“ Zamračím se na ni. „Nic neudělal? Zapomnělas na tu hnusnou stařeckou erekci, co tě s ní dloubal do stehna?“ Livie sevře rty, jako by se jí chtělo zvracet. „Nic neudělal, protože jsi odtamtud vystřelila do mého pokoje. Opovaž se toho sráče obhajovat.“ Viděla jsem, jak strýček Raymond po Livii pokukuje, když během posledního roku dospívala. Milá, nevinná Livie. Já bych mu urvala koule, kdyby jen vkročil do mého pokoje, a on to věděl. Ale Livie… „No, jen doufám, že si pro nás nepřijedou a neodvezou nás zpátky.“ Zavrtím hlavou. „To se nestane. Teď jsem tvůj opatrovník já a já na nějaké pitomé právnické papíry kašlu. Nehneš se ode mě. Kromě toho teta Darla nenávidí Miami, pamatuješ?“ „Nenávidí“ zdaleka nevystihuje skutečnost. Teta Darla je fanatická křesťanka, která tráví veškerý volný čas modlitbami a péčí o to, aby se všichni ostatní také modlili nebo aspoň věděli, že by se měli modlit, aby se vyhnuli peklu, syfilidě a neplánovanému otěhotnění. Je si jistá, že velká města jsou živnou půdou pro veškeré zlo světa. Nepřijela by do Miami ani za nic, leda že by tu uspořádal kongres Pán Ježíš osobně. Livie přikývne, pak ztlumí hlas a zašeptá: „Myslíš, že strýček Raymond uhádl, co se stalo? Z toho by mohl být opravdový malér.“ Pokrčím rameny. „Záleží ti na tom?“ Napůl lituju, že jsem neignorovala Liviiny prosby a nezavolala policajty kvůli „návštěvě“ strýčka Raymonda v jejím pokoji. Jenže Livie nestála o policejní hlášení a právníky a sociálku, a toho bychom si určitě užily vrchovatě. Možná dokonce i místního zpravodajství. Po tom netoužila ani jedna z nás. Toho jsme dost zažily po nehodě. Kdo ví, co by s Livií udělali, když je nezletilá. Patrně by ji strčili někam do pěstounské rodiny. Mně by ji nedali. Příliš mnoho odborných posudků mě označilo za „nevyrovnanou“, než aby mi svěřili něčí život. Takže jsme s Livií uzavřely dohodu. Neudám ho, jestliže se mnou Livie uteče. Včerejší noc byla k útěku jako stvořená. Teta Darla byla na nějakém celonočním náboženském shromáždění, tak jsem rozmačkala tři prášky na spaní a nasypala jsem je strýčkovi Raymondovi do piva po večeři. Nemůžu uvěřit, že ten idiot přijal sklenici, kterou jsem mu nalila a se sladkým úsměvem podávala. Za poslední dva roky jsem na něj nepromluvila ani deset slov, od chvíle, kdy jsem zjistila, že prohrál naše dědictví v blackjacku. V sedm hodin už ležel na gauči a chrápal, takže jsme
11/26
měly dost času popadnout kufry, vybrat mu peněženku a tetě Darle tajnou pokladničku pod dřezem a naskočit do nočního autobusu. To, že jsme ho uspaly a ukradly jim peníze, bylo možná přes čáru. Ale na druhé straně, ze strýčka Raymonda se neměl stát hnusný pedofil. „Jedna-dva-čtyři,“ přečetla jsem nahlas číslo na domě. „Tady je to.“ Tohle je skutečnost. Stojíme vedle sebe na chodníku před svým novým domovem – dvoupatrovým bytovým domem na Jackson Drive s bíle omítnutými zdmi a malými okny. Je to hezká budova, působí jako domek na pláži, i když jsme od ní vzdálené půl hodiny cesty. Ale když se zhluboka nadechnu, skoro se mi daří zachytit závan opalovacího krému a mořských řas. Livie si prohrábne rukou neposlušné tmavé vlasy. „Kdeže jsi to bydlení našla?“ „Www.zoufalehledambyt.com,“ zažertuju. Poté co Livie tehdy v noci v slzách vrazila do mého pokoje, pochopila jsem, že musíme z Grand Rapids pryč. Jedno internetové vyhledávání stíhalo druhé a zanedlouho už jsem si vyměňovala e-maily s domácím; nabídla jsem mu nájem na půl roku v hotovosti. Dva roky nalévání předraženého kafe ve Starbucks byly fuč. Ale stojí to za to, do poslední kapky. Vystoupáme po schodech a přistoupíme ke klenuté brance. Zblízka už vidím praskliny a skvrny na venkovních zdech. „Ten obrázek u inzerátu vypadal skvěle,“ prohodím se stínem ostražitosti; uchopím kliku branky, stisknu ji a shledám, že je zamčeno. „Dobré zabezpečení.“ „Tady.“ Livie stiskne prasklé kulaté tlačítko zvonku na pravé straně. Nevydá ani hlásku a já jsem si jistá, že je zvonek rozbitý. Potlačím zívnutí a čekáme, až půjde někdo dovnitř nebo ven. Za tři minuty už si přikládám ruce k ústům a chystám se zařvat jméno domácího, když uslyším, jak se po betonu šoupou něčí boty. Objeví se muž středního věku v pomačkaném oblečení a se zanedbaným obličejem. Každé oko má jiné, temeno skoro lysé a přísahala bych, že má jedno ucho větší než druhé. Připomíná mi postavu Slotha z toho starého filmu z osmdesátých let, Rošťáci, na který nás tatínek přiměl koukat. Klasika, říkával táta. Sloth se poškrábe na vystrčeném pupku a neříká nic. Vsadím se, že je stejně inteligentní jako jeho filmové dvojče. „Ahoj, já jsem Kacey Clearyová,“ představím se. „Hledáme Harryho Tannera. Jsme nové nájemnice.“ Jeho mazaný pohled na mně krátce spočine, měří si mě. V duchu se chválím, že mám na sobě džíny, zakrývající rozměrné tetování na stehně, pro případ, že by se on opovážil mě posuzovat. Pak sjede očima k Livii, kde spočine zrakem na můj vkus až moc dlouho. „Vy jste sestry, holky?“ „To jste poznal podle toho, že máme stejné kufry?“ odpovím dřív, než se stihnu zarazit. Vlez nejdřív do té brány a teprve pak jim ukaž, jak umíš být vtipná, Kace.
12/26
Naštěstí se koutky Slothových úst zvednou. „Říkejte mi Tannere. Tudy.“ Livie a já si vyměníme zděšený pohled. Sloth je náš nový domácí? S hlasitým rachotem a vrzáním nás vede skrz branku. Skoro až dodatečně se otočí a podá mi ruku. Ztuhnu při pohledu na ty masité prsty, ale nedotknu se jich. Livie se ke mně šikovně přitočí a popadne s úsměvem jeho ruku a já o pár kroků ucouvnu, aby nikdo nepodlehl bludu, že bych měla někdy s rukou tohohle chlapa něco společného. Vůbec s ničí rukou. Livie mě umí skvěle zachraňovat. Pokud si toho Tanner všimne, nechá si to pro sebe a vede nás přes dvorek s uprášenými keři a dehydrovanými rostlinami kolem zrezivělých japonských kamínek hibači. „Tohle tady je společný.“ Ledabyle mávne rukou. „Kdybyste chtěly grilovat, opalovat se, relaxovat, co já vím, tak tady.“ Postřehnu čtvrtmetrové bodláčí a zvadlé květiny podél okrajů a v duchu se ptám, kolika lidem asi připadá tenhle prostor vhodný k relaxaci. Mohlo by to tu být hezké, kdyby se o to někdo staral. „To je snad úplněk, nebo co,“ mumlá Tanner, když se za ním vlečeme směrem k řadě tmavě rudých dveří. Vedle každých je okénko a všechna tři podlaží vypadají stejně. „Jo? Proč?“ „Už jste druhej byt, co jsem za poslední tejden pronajal přes e-mail. Stejná situace – zoufale hledá bydlení, nechce čekat, zaplatí hotově. Zvláštní. Nejspíš má každej před čím utíkat.“ No. Co já na to? Možná že Tanner je chytřejší než jeho filmové dvojče. „Tenhle tady přijel akorát dneska ráno.“ Ukáže tlustým palcem na dveře bytu 1D a pak nás vede k sousednímu bytu, označenému zlatým 1C na dveřích. Obrovský svazek klíčů mu cinká, jak hledá ten správný. „Teď vám povím, co říkám všem svejm nájemníkům. Mám jen jedno pravidlo, ale to platí. Dodržujte klid! Žádný divoký mejdany s drogama a orgiema…“ „Pardon, můžete to konkretizovat – co se ve státě Florida označuje jako orgie? Švédská trojka se smí? A co když je u toho orál, protože víte…“ Tanner se na mě zamračí a Livie mě prudce dloubne mezi lopatky. Domácí si odkašle a pokračuje, jako bych vůbec nepromluvila. „Žádný násilí, domácí ani jiný. Takový blbosti netrpím a vykopnu vás dřív, než to stihnete zapřít. Jasný?“ Přikývnu a kousnu se do jazyka, abych potlačila nutkání zanotovat znělku televizního pořadu Family Feud. Tanner otevře dveře. „Sám jsem to uklidil a vymaloval. Není to nový, ale mohlo by vám to vyhovovat.“ Byt je malý a skrovně zařízený, vzadu je kuchyňský kout s linkou a zeleno-bílými dlaždicemi. Bílé stěny ještě dávají vyniknout příšerné pohovce s hnědo-fialovo-oranžovými květy. Laciný tmavozelený koberec a slabý pach naftalínu pěkně doplňují styl bílé chudiny ze sedmdesátých let. Nejzajímavější je, že se to vůbec nepodobá fotce v inzerátu. Překvapení, překvapení.
13/26
Tanner se poškrábe na prošedivělém zátylku. „Nic moc, já vím. Tamhle jsou dvě ložnice a mezi nima koupelna. Vloni jsem dal novej záchod, tak…“ Jeho šišatý pohled sklouzne ke mně. „Jestli je to všecko…“ Chce své peníze. S nuceným úsměvem sáhnu do vnější kapsy batůžku a vysunu z ní tlustou obálku. Livie se vypraví dál do bytu, zatímco mu platím. Tanner se za ní dívá, kouše se do rtu, jako by chtěl něco říct. „Je kapánek mladá na to, aby běhala po světě sama. Vědí vaši rodiče, že tu vy dvě jste?“ „Naši rodiče zemřeli.“ Vyzní to tak drsně, jak jsem měla v úmyslu, a zapůsobí to. Starej se sakra o svý, Tannere. Zpopelaví v obličeji. „Jo, hm, to mě mrzí.“ Celé tři vteřiny zůstaneme rozpačitě stát. Založím si paže a zastrčím dlaně do podpaždí, aby bylo jasné, že nemám v úmyslu nikomu potřásat rukama. Když se otočí na patě a zamíří ke dveřím, trochu si vydechnu. On se už taky nemůže dočkat, až bude ode mě co nejdál. Přes rameno zahuláká: „Prádelna je ve sklepě. Uklízím tam jednou tejdně a očekávám, že všichni nájemníci pomůžou tím, že tam budou udržovat pořádek. Kdybyste něco potřebovaly, jsem ve 3F.“ Zmizí a klíč nechá trčet v zámku. Najdu Livii, jak prozkoumává lékárničku v koupelně, projektované zřejmě pro hobity. Pokusím se vstoupit, ale obě se tam nevejdeme. „Nový záchod. Stará, odporná sprcha,“ mumlám a přejíždím nohou po uvolněných a popraskaných dlaždicích na podlaze. „Já si vezmu tenhle pokoj,“ navrhne Livie a provlékne se kolem mě do ložnice napravo. Je prázdná, až na prádelník a úzkou postel s broskvově zbarveným háčkovaným přehozem. Na jediném okně, směřujícím z budovy do ulice, jsou černé mříže. „Určitě? Je malý.“ Ani nemusím vidět ten druhý pokoj, abych poznala, že tenhle je z obou menší. Taková je Livie. Nesobecká. „Jo. To nevadí. Mám ráda malé prostory.“ Zazubí se. Snaží se o pozitivní přístup, to poznám. „No, až budeme pořádat ty celonoční mejdany, nevejdou se ti sem víc než tři chlapi najednou. Uvědomuješ si to?“ Livie po mně hodí polštář. „Náramná legrace.“ Moje ložnice je stejná, až na to, že je o trochu větší a je v ní dvojité lůžko s odpornou zelenou pletenou přikrývkou. Vzdychnu, nos nakrčený zklamáním. „Promiň, Livie. Vůbec se to tady nepodobá tomu inzerátu. Čert vem Tannera a jeho klamavou reklamu.“ Nakloním hlavu ke straně. „Jestlipak bychom ho nemohly žalovat?“ Livie se ušklíbne. „Není to tak zlé, Kace.“ „To říkáš teď, ale až budeme bojovat o život se šváby…“ „Ty? Bojovat? Tomu říkám šok.“ Zasměju se. Už jen málo věcí mě rozesměje. Jednou z nich je Livie, když se pokouší o sarkasmus. Když se snaží působit drsně a světácky, vždycky jí z toho
14/26
vyjde něco na způsob těch rozhlasových zprávařů, kteří dramaticky popisují nějakou trapnou vraždičku. „Je to tady na pytel, Livie. Přiznej to. Ale už jsme tady a momentálně si nic lepšího nemůžeme dovolit. V Miami je zrůdně draho.“ Její ruka vklouzne do mé a já ji stisknu. Téhle jediné se zvládnu dotknout. Tahle jediná nepůsobí mrtvě. Někdy mám problém ji pustit. „Je to perfektní, Kace. Jen trochu malé a naftalínové a zelené, ale nejsme zas tak daleko od pláže! To jsme přece chtěly, ne?“ Livie protáhne ruce nad hlavu a zasténá. „Tak co teď?“ „No, pro začátek tě ještě dnes odpoledne zapíšeme na střední školu, aby se ten tvůj velemozek nescvrknul.“ Otevřu kufr a začnu vybalovat. „Koneckonců, až vyděláš bazilion dolarů a najdeš lék na rakovinu, budeš mi muset posílat prachy.“ Prohrabuju se v oblečení. „Já se musím zapsat do nějakého fitka. Pak půjdu zjistit, kolik lančmítu a kukuřice v konzervách dokážu vydělat v potu tváře tělem.“ Livie potřásá hlavou. Někdy neumí ocenit můj smysl pro humor. Někdy mám dojem, že uvažuje, jestli to nemyslím vážně. Shýbnu se a strhnu přehoz z postele. „A rozhodně to tady musím celé vygruntovat.“ Domovní prádelna pod naším bytem není žádný zázrak. Panely zářivek vrhají nelichotivé světlo na vybledlou světle modrou betonovou podlahu. Květinové vůni se nedaří zamaskovat pach plísně. Spotřebiče jsou nejmíň patnáct let staré a našemu oblečení pravděpodobně spíš uškodí, než prospějí. Ale nikde není vidět jediná pavučinka ani chuchvalec prachu. Nastrkám všechna naše prostěradla a přikrývky do dvou praček, přičemž nadávám světu, že nás nutí spát v lůžkovinách z druhé ruky. Z první výplaty koupím nové lůžkoviny, slibuju si. Nasypu do zásobníků směs pracího prášku a dezinfekce, nastavím teplotu vody na nejvyšší stupeň a lituju, že chybí označení „uvařit veškeré živé organismy“. To by mi pak bylo o maličko líp. Pračky vyžadují šest čtvrťáků za každou náplň. Vadí mi placené prádelny. Předtím jsme s Livií oslovovaly v obchodním centru cizí lidi s požadavkem, aby nám vyměnili naše pěťáky a desetníky. Mám jich zrovna akorát, zjišťuju, když začínám strkat mince do příslušných otvorů. „Je tu nějaká volná pračka?“ ozve se hluboký mužský hlas přímo za mnou a překvapí mě, až vyjeknu a vyhodím poslední tři čtvrťáky do vzduchu. Naštěstí mám kočičí reflexy a dvě z mincí chytnu ještě ve vzduchu. Nespouštím bulvy z té třetí, která dopadne na zem a kutálí se k pračce. Padnu na všechny čtyři a skočím po ní. Jenže jsem moc pomalá. „Krucinál!“ Tváří dolehnu na studenou dlažbu, jak nakukuju pod spotřebič a pátrám po záblesku stříbra. Prsty se mi pod pračku jen taktak vejdou… „To bych na vašem místě nedělal.“
15/26
„Ale jděte?“ Už jsem naštvaná. Kdo jiný než psychouš nebo násilník se takhle plíží k ženské v podzemní prádelně? A to on možná je. Možná bych se teď měla chvět strachy. Ale nechvěju se. Není snadné mě vyděsit a upřímně řečeno, momentálně jsem tak zatraceně naštvaná, že mi na nic jiného nezbývá prostor. Jen ať si mě zkusí napadnout. Dočká se životního šoku. „Proč?“ cedím skrz zaťaté zuby a snažím se zůstat klidná. Dodržujte klid, varoval nás Tanner. Nepochybně ze mě něco vycítil. „Protože jsme v chladné, vlhké podzemní prádelně v Miami. Na takových místech se schovává strašidelný osminohý hmyz a věci, co se plazí a svíjejí.“ Zarazím se a bojuju s třasem, který mi proběhne celým tělem; představuju si, jak vytahuju zpod pračky ruku se čtvrťákem a hadem jakožto prémií. Jen málo věcí mě umí vyděsit. Korálková očka a svíjivé tělo je jedna z nich. „Zvláštní, slyšela jsem, že na takových místech číhají i strašidelní dvounožci. Říká se jim úchylové. Morová rána, dalo by se říct.“ Jak se hluboko předkláním v mrňavých černých šortkách, určitě má zrovna teď pěkný výhled na můj zadek. Jen do toho, úchyle. Užij si to, protože nic víc nedostaneš. A jestli se mě jen dotkneš, majznu tě přes čéšky. Odpoví mi hrdelním smíchem. „Pěkně řečeno. Co kdybyste se zvedla?“ Vlasy na šíji se mi při jeho slovech zježí. V jeho tónu je něco výrazně sexuálního. Uslyším zacinkání kovu a chlápek dodá: „Tenhle úchyl má čtvrťák navíc.“ „No, to jste tedy můj oblíbený druh…“ začnu říkat a sáhnu po horní desce spotřebiče, jak vstávám, abych se s tím hajzlem střetla tváří v tvář. Samozřejmě zrovna tam stojí otevřená láhev pracího prostředku. Samozřejmě ji rukou smetu. Samozřejmě se rozcákne po celé pračce a po podlaze. „Krucinál!“ zakleju, znova padnu na kolena a sleduju, jak se všude rozlévá zelené lepkavé mýdlo. „Tanner mě vyhodí.“ Úchyl poklesne hlasem. „Co dostanu, abych o tom pomlčel?“ Kroky se blíží. Instinktivně přizpůsobím postoj tak, abych mu mohla kopem vykloubit koleno, takže se v bolestech zhroutí na zem, přesně jak jsem se to naučila při tréninku. V páteři mi mravenčí, když na podlaze přede mnou přistane bílé prostěradlo. Naberu dech a trpělivě čekám, zatímco úchyl mě mine z levé strany a dřepne si. Vzduch mi vyjde z plic naráz a já zůstanu civět na hluboké dolíčky v tvářích a ty nejmodřejší oči, co jsem kdy viděla – kobaltové kroužky přecházející u zorniček do bledě modra. Zamžourám. Nejsou v nich tyrkysové skvrnky? Ano! Panebože! Modrá podlaha, zrezivělé staré spotřebiče, stěny, všechno kolem mě mizí pod tíhou jeho pohledu, jak ze mě svléká ochranný plášť hubaté mrchy, strhává mi ho z těla, a já jsem během několika vteřin nahá a bezbranná. „Můžeme to vytřít tímhle. Stejně jsem potřeboval prací prášek,“ řekne s pobaveným klukovským úsměvem, přičemž prostěradlem vytírá rozlitou tekutinu. „Počkejte, to nemusíte…“ Hlas mi utichne do ztracena, z jeho slabosti je mi nanic. Najednou cítím všemožné výčitky, že jsem ho zaškatulkovala mezi úchyly. To
16/26
nemůže být úchyl. Na to je moc krásný a moc milý. Já blbec házím kolem sebe čtvrťáky a on teď stírá můj prací prostředek z téhle špinavé podlahy vlastním prostěradlem, aby mi pomohl! Jako bych nedokázala zformulovat slova. Nejde to, dokud civím na jeho vyrýsovaná předloktí a cítím, jak se mi v podbřišku vlní žár. Má na sobě propínací košili s vyhrnutými rukávy, u krku rozepnutou a odhalující počátky zabijáckého trupu. „Zaujalo vás něco?“ zeptá se a jeho škádlení mě přinutí okamžitě se vrátit pohledem k jeho úšklebku. Krev se mi hrne do tváří. Čert vem toho chlapa! Jako by se každou větou, kterou vypustí z pusy, rázem měnil z dobrotivého Samaritána v hříšného pokušitele. Co hůř, přistihl mě, jak pozoruju jeho tělo. Já! Pozoruju! Den co den se v tělocvičně pohybuju v blízkosti prvotřídních těl, a ani to se mnou nehne. Vůči tomu jeho však nějak nejsem imunní. „Zrovna jsem se přistěhoval. 1D. Jmenuju se Trent.“ Vzhlédne ke mně zpod nemožně dlouhých řas, kudrnaté zlatohnědé vlasy mu krásně rámují obličej. „Kacey,“ vypravím ze sebe. Tak tenhle chlápek je nový nájemník; náš soused. Bydlí hned za zdí našeho obýváku! Ty jo! „Kacey,“ opakuje. Líbí se mi tvar jeho rtů, když vyslovuje moje jméno. Upoutá tím mou pozornost, zírám na ta ústa, na jeho dokonale rovné, bílé zuby, až mám pocit, že mi obličej pukne třetí vlnou žáru. Krucinál! Kacey Clearyová se přece kvůli nikomu nečervená! „Potřásl bych ti rukou, Kacey, ale…“ pronese Trent se škádlivým úsměvem a ukáže dlaně umazané od pracího prostředku. Tak. A je to. Představa doteku těch rukou mi vlepí facku, zažene to dočasné omámení, postrčí mě zpátky k realitě. Už zase jsem schopná uvažovat rozumně. S hlubokým nádechem se pracně snažím reaktivovat své ochranné štíty, vytvořit bariéru proti tomuhle božskému stvoření, ukončit veškeré reakce těla. Je to tak o moc snazší. A o nic víc nejde, Kacey. Reakce. Divná, netypická reakce na chlapa. Na neuvěřitelně sexy chlapa, ale nakonec nejde o nic, s čím by sis měla začínat. „Díky za čtvrťák,“ řeknu chladně, vstanu a strčím minci do štěrbiny. Pustím pračku. „To je to nejmenší, co jsem mohl udělat, když jsem tě tak vyděsil.“ Už stojí a strká povlečení do pračky vedle mě. „Kdyby Tanner něco říkal, řeknu mu, že jsem to udělal já. Stejně je to částečně moje vina.“ „Částečně?“ Uchechtne se a zavrtí hlavou. Stojíme teď těsně vedle sebe, tak těsně, až se skoro dotýkáme rameny. Moc těsně. Couvnu o pár kroků, abych si vytvořila prostor, ale nakonec mu zírám na záda a obdivuju, jak se mu modře kostkovaná košile napíná přes široká ramena, jak mu tmavomodré džíny dokonale obepínají zadek.
17/26
Nechá práce a ohlédne se, planoucí oči mě zasáhnou pohledem, který ve mně budí touhu udělat něco pro něj, jemu, s ním. Nestydatě si mě prohlédne od hlavy k patě. Tenhle kluk je samý protiklad. Jednu chvíli milý, vzápětí drzý. Samé k zešílení sexy protiklady. V hlavě se mi rozezní varovná siréna. Slíbila jsem Livii, že náhodné vztahy na jednu noc skončí. A skončily. Už dva roky jsem si s nikým neužila. Teď jsem tady, první den nového života, a byla bych ochotná udělat to s tímhle klukem přímo tady na pračce. Zčistajasna se svíjím ve vlastní kůži, celá nesvá. Dýchej, Kacey, slyším v duchu mámin hlas. Počítej do deseti, Kace. Deset malých nadechnutí. Jako obvykle mi její rada nepomáhá, protože nedává smysl. Smysl dává jen to, že se musím dostat co nejdál od téhle dvounohé pasti. Okamžitě. Couvám ke dveřím. Nestojím o tyhle myšlenky. Nepotřebuju je. „Tak kde jsi…?“ Vyběhnu po schodech do bezpečí dřív, než vyslechnu Trentovu větu do konce. Teprve v přízemí se snažím nabrat dech. Opřu se o zeď, zavřu oči a vítám zpět ten ochranný plášť, který mi klouže po kůži a znovu se zmocňuje nadvlády nad mým tělem.
DVĚ Syčivý zvuk… Jasná světla… Krev… Voda, která mi teče na hlavu. Topím se. „Kacey, vstávat!“ Liviin hlas mě vytáhne z dusivé tmy zpátky do mé ložnice. Jsou tři hodiny ráno a já jsem zmáčená potem. „Díky, Livie.“ „Není zač,“ odpoví tiše a lehne si vedle mě. Livie je na moje noční můry zvyklá. Jen zřídkakdy přežiju celou noc bez nich. Někdy se probudím sama od sebe. Někdy přiběhne do mého pokoje Livie, přivolaná mým křikem. Někdy začnu hyperventilovat a ona mi musí vylít na hlavu sklenici studené vody, abych se vzpamatovala. Dnes v noci nemusela. Dneska je to dobré. Zůstávám zticha a nehybná, dokud zas neuslyším její pomalé, rytmické dýchání, a děkuju Bohu, že mi nevzal i ji. Vzal si všechny ostatní, ale Livii mi nechal. Zamlouvá se mi pomyšlení, že na ni seslal tehdy večer chřipku, aby nejela na moje utkání v rugby. Zápal plic a rýma ji zachránily. Zachránily můj jediný paprsek světla. Přivstanu si, abych se rozloučila s Livií před prvním dnem na její nové střední škole. „Máš všechny papíry?“ zeptám se jí. Všechno jsem podepsala jakožto Liviin zákonný zástupce a přinutila jsem ji přísahat, že jím jsem, pokud by se někdo ptal. „Jestli to stojí za to…“ „Livie, jen se toho drž a všechno proběhne hladce.“ Abych byla upřímná, mám trochu obavy. Spoléhat na Liviino lhaní je jako očekávat, že domeček z karet vydrží vichřici. Nemožné. Livie nedokáže lhát, ani kdyby na tom závisel její život. A v tomhle případě tomu tak svým způsobem je. Sleduju, jak dojídá cereálie a sahá po školní tašce, asi desetkrát si shrnuje vlasy za ucho. To je jedno z jejích mnoha sdělení. Sdělení, že panikaří. „Jen uvažuj, Livie. Můžeš být, kým chceš,“ pronáším a třu jí biceps, zatímco už míří ze dveří. Vybavuje se mi, jak jsem našla střípek útěchy, když jsme se odstěhovaly k tetě Darle a strýčku Raymondovi – novou školu a nové lidi, kteří o mně nic nevěděli. Byla jsem tak blbá, že jsem uvěřila, že se soucitných pohledů zbavím natrvalo. Jenže zprávy na malých městech putují rychle a zanedlouho už jsem obědvala na záchodě nebo jsem se úplně ulejvala ze školy, abych se vyhnula
19/26
šuškandě. Teď jsme však od Michiganu tak daleko, jako bychom přistály v jiném světě. Opravdu máme šanci začít od nuly. Livie se zastaví, otočí se a upře na mě prázdný pohled. „Jsem Olivia Clearyová. Nesnažím se být někdo jiný.“ „Já vím. Jen chci říct, že tady nikdo nic o naší minulosti neví.“ To byla jedna z mých podmínek pro příjezd sem: nesvěřovat se nikomu s naší minulostí. „Naše minulost, to nejsme my. Já jsem já a ty jsi ty a tak to musí být,“ připomene mi Livie. Odejde a já přesně vím, co si myslí. Už nejsem Kacey Clearyová. Jsem prázdná skořápka, která trousí nemístné vtipy a nic necítí. Jsem Lžikacey. Nejenže jsem při pátrání po bytu hledala i slušnou školu pro Livii; potřebovala jsem tělocvičnu. Ne takovou, kde skotačí holky tenké jako tužka v nových úborech, postávají vedle činek a telefonují. Zápasnickou tělocvičnu. Tak jsem našla Bod zlomu. Bod zlomu je stejně velký jako O’Malley’s v Michiganu a já se tu okamžitě cítím jako doma, jen co sem vkročím. Nechybí tu tlumené osvětlení, zápasnický ring a tucet pytlů různých rozměrů a váhy, zavěšených na stropních trámech. Vzduch je plný známého pachu potu a agresivity – vedlejší produkt poměru mužů vůči ženám padesát ku jedné. Vstoupím do hlavního sálu a zhluboka se nadechnu, uvítám pocit bezpečí, který k místnosti patří. Před třemi lety, poté co mě nemocnice propustila z dlouhodobé péče – po rozsáhlé fyzioterapii, zaměřené na posilování pravé strany mého těla rozdrcené při havárii – jsem se zapsala do tělocvičny. Trávila jsem tam každý den celé hodiny, zvedala jsem činky, cvičila kardio, dělala jsem všechno, co posilovalo mé rozbité tělo, ale nijak nepomáhalo zpustošené duši. Pak se mi jednoho krásného dne představil svalnatý chlápek jménem Jeff, který měl na sobě víc piercingů a tetování než kdejaká přepracovaná rocková hvězda. „Trénuješ hodně intenzivně,“ řekl. Přikývla jsem, hovor mě nezajímal, ať už se měl ubírat, kam chtěl. Dokud mi nepodal svou navštívenku. „Už jsi vyzkoušela O’Malley’s naproti přes ulici? Učím tam pár večerů v týdnu kickbox.“ Zřejmě jsem talent od přírody. Rychle jsem mezi jeho žáky excelovala, patrně proto, že jsem trénovala sedm dní v týdnu. Ukázalo se, že je to pro mě ideální zvládací mechanismus. S každým kopem a každým úderem mohu ventilovat svůj hněv, frustraci a bolest v podobě jediné pořádné rány. Všechny emoce, které se v životě usilovně snažím pohřbít, tady můžu nedestruktivním způsobem uvolnit. Díkybohu, Bod zlomu je laciný a můžete platit měsíčně, bez zápisného. Mám našetřeno dost peněz na jeden měsíc. Vím, že bych je měla dát na jídlo, ale netrénovat u mě nepřipadá v úvahu. Společnost je na tom líp, když jsem v tělocvičně. Poté co se zapíšu a absolvuju celkovou prohlídku zařízení, si odložím věci u volného boxerského pytle. A cítím na sobě oči mužů, tázavé pohledy. Kdo je ta zrzka?
20/26
Neví, co je tohle za tělocvičnu? V duchu se ptají, jestli dokážu dát ránu. Nejspíš už se mezi sebou vsázejí, kdo mě první pošle do sprch. Ať si to zkusí. Nevšímám si jejich pozornosti, nápadných poznámek a pošklebků a protahuju si svaly; bojím se, abych si něco nenamohla, když jsem tři dny vynechala. A ušklíbnu se. Sráči namyšlený. Trochu se vydýchám, abych si uklidnila nervy, a zaměřím se na pytel, tu milosrdnou věc, která bez námitek absorbuje všechnu mou bolest, mé utrpení, mou nenávist. A pak to ze sebe všechno vypustím. Slunce ještě ani není nad obzorem, když mým pokojem zaburácí ten nejhorší stařecký heavy metal. Budík ukazuje šest ráno. Jo. Přesně podle rozvrhu. Už třetí den po sobě mě soused budí tímhle kraválem. „Dodržujte klid,“ zamumlám si Tannerova slova a přetáhnu si přikrývku přes hlavu. Dodržování klidu nejspíš znamená, že nesmím rozkopnout sousedovi dveře a rozmlátit mu elektroniku o zeď. Neznamená to však, že se nemůžu mstít. Popadnu iPod – jednu z mála věcí kromě oblečení, které jsem sbalila při útěku – a zaroluju v playlistu. Tady je to: Hannah Montana. Moje nejlepší kamarádka Jenny mi z legrace postahovala všechny tyhle pubertální srágory. Vypadá to, že to konečně přijde k užitku. Potlačím bolest, která se pojí ke vzpomínkám, stisknu „Přehrát“ a zesílím hlasitost na maximum. Zkreslený zvuk se odrazí od stěn mého pokoje. Reproduktory možná prasknou, ale tohle za to stojí. A pak se dám do tance. Jako šílená hopsám po pokoji, mávám rukama a doufám, že ten člověk nenávidí Hannah Montanu stejně jako já. „Co to děláš?“ ječí Livie. Vrazí do mého pokoje ve zmačkaném pyžamu, vlasy rozcuchané. Skočí k mému iPodu, aby ho vypnula. „Jen učím našeho souseda, aby mě nebudil. Je to debil.“ Zamračí se. „Ty ho znáš? Jak víš, že je to chlap?“ „Protože žádná holka by si v šest ráno takový svinstvo nepouštěla, Livie.“ Vím, že to nemůže být Trent, protože jeho byt je na druhé straně. „Aha. Já to do svého pokoje nejspíš neslyším.“ Svraští čelo a pozoruje spojovací stěnu. „To je děs.“ „Viď? Zvlášť když jsem byla včera večer do jedenácti v práci!“ Zahájila jsem první směnu ve Starbucks v blízkém sousedství. Byli v zoufalé situaci a já dostala od bývalého ředitele výborné doporučení; byl to čtyřiadvacetiletý mamánek jménem Jake, poblázněný do drsňácké zrzky. Byla jsem dost chytrá na to, abych na něj hrála milou. Vyplatilo se to. Livie se zarazí, pak pokrčí rameny a křikne: „Diskotéka!“ a znovu zesílí hlasitost.
21/26
Obě skáčeme po mém pokoji v záchvatu smíchu, dokud neuslyšíme bušení na dveře bytu. Livii zmizí z obličeje veškerá barva. Ona už je taková – štěká, ale nekouše. Já? Nebojím se. Hodím na sebe rozdrbaný fialový župan a hrdě nakráčím ke dveřím. Uvidíme, co on na to. Už mám ruku na klice a chystám se prudce otevřít dveře, když Livie chraptivě zašeptá: „Počkej!“ Zarazím se, otočím a uvidím, jak Livie hrozí ukazováčkem, jako to dělávala maminka, když nás kárala. „Nezapomeň, cos slíbila! To byla úmluva. Začínáme od nuly, jasný? Nový život? Nová Kacey?“ „Jo. No a?“ „A – mohla by ses, prosím, snažit nebýt ledová královna? Zkusit být víc jako ta Kacey předtím? Víš, ta, co nepromění v kámen každého, kdo se k ní přiblíží? Kdo ví, třeba si tady dokážeme udělat pár přátel. Jen to zkus.“ „Chceš, abych se kamarádila s dědky, Livie? Jestli je to tak, mohly jsme zůstat doma,“ řeknu chladně. Ale její slova mě bodnou jako dlouhá jehla zapíchnutá přímo do srdce. Kdyby je pronesl někdo jiný, svezla by se po mé tvrdé teflonové skořápce. Problém je, že nevím, kdo je ta Kacey předtím. Nepamatuju si ji. Prý jí zářily oči, když se smála, a když hrála na klavír „Schody do nebe“, dědečka to rozplakalo. Měla houfy kamarádů a objímala se a líbala se a držela se za ruku se svým přítelem, kdykoli to šlo. Kacey předtím umřela před čtyřmi roky a zbyl z ní jen odpad. Odpad, který strávil rok fyzickou rehabilitací, kde mu opravili rozbité tělo a propustili ho s rozbitou duší. Odpad, jehož známky se střemhlav zřítily až na samé dno třídy. Který na rok zabředl do světa drog a alkoholu, aby vůbec mohl existovat. Kacey potom nepláče, neuroní ani slzu. Ani nevím, jestli to umí. Nic ji nevytáhne z ulity; nesnese dotek rukou, protože jí připomínají smrt. Nikoho k sobě nepustí, protože láska má v patách bolest. Při pohledu na klavír ji obestře mlha závrati. Jedinou útěchou je pro ni mlácení do obřího boxovacího pytle, dokud nemá rudé klouby na rukou a nohy rozedřené a v těle – které drží pohromadě nespočet kovových šroubů a hřebů – má pocit, že se snad rozdrolí. Kacey potom znám dobře. Určitě ji mám na krku v dobrém i ve zlém. Ale Livie si pamatuje Kacey předtím a kvůli Livii se pokusím o cokoli. Přinutím se k úsměvu. Připadá mi trapný a cizí a soudě podle leknutí, které se zračí v Liviině obličeji, patrně působí trošičku zlověstně. „Tak jo.“ Chci stisknout kliku. „Počkej!“ „Panebože, Livie! Co zas?“ vzdychnu rozhořčeně. „Tumáš.“ Podá mi svůj růžový deštník s černými puntíky. „Mohl by to být sériový vrah.“ Teď zakloním hlavu a rozesměju se. Náramně vzácný zvuk, ale je to upřímné. „A co s tím mám dělat? Šťouchnout do něj?“
22/26
Pokrčí rameny. „Líp než ho umlátit.“ „Tak jo, fajn, uvidíme, co tu máme.“ Nakloním se k oknu vedle dveří a odhrnu průsvitnou záclonu, hledám prošedivělého muže ve vybledlém tričku, které je mu malé, a v černých ponožkách. Malilinko doufám, že to bude ten Trent z prádelny. Ty žhavé oči mi během několika posledních dnů vtrhly do myšlenek bez vyzvání a dalo mi dost práce, než jsem je vykopala. Dokonce jsem se i přistihla, že civím na spojovací zeď mezi našimi byty jako magor a v duchu se ptám, co asi dělá. Místo toho se před našimi dveřmi pohupuje ohon blond vlasů, jemných jako chmýří z kukuřice. „Vážně?“ zafuním a zápolím se zámkem. Venku stojí Barbie. Beze srandy. V životní velikosti, metr sedmdesát sedm, velice vysportovaná sexbomba s plnými rty a obrovitýma barvínkově modrýma očima. Nejsem schopná slova; prohlížím si její maličké bavlněné šortky i to, jak je logo Playboye zdeformované, když se jí napíná přes prsa na předku tílka. Ta nemůžou být pravá. Jsou velká jako horkovzdušné balony. Do mého transu pronikne tiché zaševelení. „Ahoj, já jsem Nora Matthewsová odvedle. Všichni mi říkají Storm.“ Storm? Storm odvedle s olbřímími balony, přišitými na hrudi? Někdo si odkašle a mně dojde, že na ně pořád ještě civím. Rychle zvednu oči zpátky k jejímu obličeji. „To nic. Doktor mi je zadarmo přifouknul, když jsem spala,“ zavtipkuje s nervózním zahihňáním, čímž si vyslouží přidušené, šokované zakuckání od Livie. Naše nová sousedka Nora alias „Storm“ s obřími falešnými kozami. V duchu se ptám, jestli i k ní pronesl Tanner ten proslov na téma „žádné orgie, dodržuj klid“, když jí předával klíče. Natáhne vysportovanou paži a já se okamžitě napnu, bojuju s nutkáním viditelně ucouvnout. Právě proto nesnáším seznamování s novými lidmi. Copak si v téhle době plné nakažlivých nemocí nemůžeme vždycky prostě jen zamávat a jít dál? V zorném poli se mi objeví havraní vlasy a Livie se vrhne po Stormině natažené ruce. „Ahoj, já jsem Livie.“ V duchu děkuju sestře, že mě zase zachránila. „Tohle je moje sestra Kacey. Jsme v Miami nové.“ Storm obdaří Livii dokonalým úsměvem a obrátí se zpátky ke mně. „Koukej, omlouvám se za tu muziku.“ Takže poznala, že to mám na svědomí. „Neměla jsem zdání, že se vedle někdo nastěhoval. Pracuju po nocích a pětileté mrně mě budí brzo ráno. Je to jediný způsob, jak se udržet vzhůru a neusnout.“ Tehdy si všimnu, že bělma jejích očí jsou zarudlá. Teď se do mě zabodne pocit viny, když vím, že jde o děcko. Krucinál. Nesnáším pocit viny, obzvlášť vůči cizím lidem. Livie si odkašle a střelí po mně pohledem „nezapomeň, že nejsi mrcha“. „Nic se neděje. Jenom třeba – ne tak nahlas? Nebo ne tak osmdesátkově?“ navrhnu.
23/26
„Táta mě naučil na AC/DC. Já vím, není to v módě.“ Zazubí se. „Přijímám objednávky. Cokoli, jen ne Hannah Montanu, prosím!“ Zvedne ruce před tělem na znamení kapitulace, což Livii rozesměje. „Mami!“ Objeví se mrňavá verze Storm v pruhovaném pyžamu, schová se za maminčiny štíhlé dlouhé nohy a prohlíží si nás s palcem v puse. Je to asi ta nejkouzelnější holčička, kterou jsem kdy viděla. „To jsou naše nové sousedky, Kacey a Livie. Tohle je Mia,“ představí nás Storm a hladí přitom holčičku po tmavě blond vlnitých vláscích. „Ahoj!“ zahuláká Livie tím svým tónem, vyhrazeným pro malá děcka. „Těší mě.“ Ať se ze mě stal odpad, jaký chtěl, malé děti mají schopnost dočasně rozpustit vrstvu ochranného ledu, kterou mám obalené srdce. Malé děti a břichatá štěňátka. „Nazdar, Mio,“ řeknu tiše. Mia zdráhavě couvne, podívá se po Storm. „Ona se stydí před cizími lidmi,“ omlouvá ji Storm, pak skloní zrak k Mie a osloví ji: „To je dobrý. Možná budou tyhle holky tvoje nové kamarádky.“ Slova „nové kamarádky“ stačí. Mia vystoupí zpoza maminčiných nohou a vydá se do našeho bytu, přičemž za sebou vleče vybledle žlutou flísovou deku. Nejdřív si náš byt jenom prohlédne, nejspíš pátrá po nějakých náznacích, co jsou její „nové kamarádky“ zač. Když její oči nakonec spočinou na Livii, už neuhnou. Livie si klekne, aby byla ve stejné úrovni jako Mia, v úsměvu roztáhne pusu od ucha k uchu. „Já jsem Livie.“ Mia ukáže svou deku, ve tváři vážný výraz. „Tohle je pan Magoo. Je to můj kamarád.“ Když teď mluví, uvidím obrovskou mezeru tam, kde jí vypadly dva přední zuby. Hned je o moc roztomilejší. „Těší mě, pane Magoo.“ Livie stiskne látku mezi palcem a ukazováčkem, dělá, jako by mu potřásala rukou. Livie určitě prošla testem pana Magoo, protože ji Mia popadne za ruku a vleče ze dveří. „Pojď, ukážu ti svoje ostatní kamarády.“ Obě zmizí ve Stormině bytě, Storm a já zůstaneme samy. „Vy nejste zdejší.“ Je to konstatování, ne otázka. Doufám, že při tom zůstane. „Jste tu dlouho?“ Storm hodnotí pohledem náš skrovný obývák, hodně podobně jako předtím její dcera, zastaví se u zarámovaného obrázku na stěně, na kterém jsme s rodiči. Livie ho sundala ze zdi v obýváku tety Darly, když jsme utíkaly z domu. V duchu pokárám Livii, že ho sem pověsila, aby byl všem na očích, aby se všichni mohli vyptávat, i když na to nemám právo. Livie si dupne jen málokdy. Tohle byl jeden z těch případů. Kdyby to záleželo na mně, visel by obrázek v Liviině pokoji, kde bych ho mohla příležitostně navštěvovat. Je pro mě moc těžké dívat se na jejich obličeje. „Teprve pár dní. Není to útulné?“
24/26
Storm se ušklíbne mému pokusu o humor. Livie a já jsme vyštrachaly v místním obchodě „vše za dolar“ několik základních nezbytností. Kromě nich a obrázku rodiny jsme přidaly pouze pach dezinfekce namísto naftalínu. Storm kývne a založí si paže na hrudi, jako by se bránila chladu. Není chladno. V Miami je horko i v šest ráno. „Zatím to stačí, ne? Nic víc nemůžeme žádat,“ řekne tiše. Nějak mám pocit, že nemluví jen o bytě. Odvedle se ozve radostné zakvičení a Storm se zasměje. „Tvoje sestra to s dětmi umí.“ „Jo, Livie má nad nimi něco jako zázračnou moc. Žádné mrně jí neodolá. Doma chodila často vypomáhat do místní školky. Určitě bude mít nejmíň dvanáct dětí.“ Nakloním se a předstírám důvěrný šepot s pusou zastíněnou dlaní: „Počkej, až se dozví, co musí dělat s kluky, aby se jí narodily.“ Storm se tiše zasměje. „Určitě se to dozví celkem brzo. Je nádherná. Kolik jí je?“ „Patnáct.“ Zvolna přikývne. „A ty? Chodíš na vysokou?“ „Já?“ Těžce vzdychnu, bojuju s nutkáním neříct už ani slovo. Vyptává se na spoustu našich osobních věcí. Slyším v duchu Liviin hlas. Zkus to… „Ne, momentálně pracuju. Škola přijde později. Možná za rok nebo za dva.“ Nebo za deset. Postarám se, aby byla nejdřív zajištěná Livie, to je jistá věc. Ona je ta, co má před sebou zářivou budoucnost. Následuje dlouhá pauza, obě jsme pohroužené do vlastních myšlenek. „Zatím to stačí, ne?“ zopakuju její slova a vidím v jejích modrých očích porozumění, které tenkým závojem zastírá skříň plnou kostlivců.
Stadium dvě POPÍRÁNÍ
@Created by PDF to ePub
