Přeložila: JANA PACNEROVÁ

Přeložila: JANA PACNEROVÁ J. R. Ward: Král Vydání první Copyright © Love Conquers All, Inc., 2014 This edition published by arrangement with NAL Signet, a member of Penguin Group (USA) LLC, a Penguin Random House Company All rights reserved including the right of reproduction in whole or in part in any form Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2014 jako svou 1886. publikaci Přeloženo z anglického originálu The King, vydaného nakladatelstvím New American Library, a division of Penguin Group (USA), New York v roce 2014 Český překlad © 2014 Jana Pacnerová Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Ilustrace na přebalu © 2014 Emil Křižka Přebal a vazba © 2014 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-989-4 (Formát ePub) ISBN 978-80-7384-990-0 (Formát MobiPocket) BARONET Praha 2014

J. R. Ward

Král Dvanáctý díl románového cyklu BRATRSTVO ČERNÉ DÝKY

S láskou věnuji památce Jonaha, alias Drápa, alias nejlepšího ze všech fanoušků. Spi sladce a na shledanou na konci mé cesty a W. Gillette Birdovi ml.

Poděkování S nesmírnou vděčností všem čtenářům Bratrstva černé dýky! Moc vám děkuji za všechnu podporu a vedení: Stevene Axelrode, Karo Welshová, Claire Zionová a Leslie Gelbmanová. Děkuji také všem z New American Library – tyhle knihy jsou skutečně výsledkem týmové práce. Zdravím Team Waud – vy víte, o koho jde. Bez vás by to prostě nešlo. Nic z tohohle by nebylo možné bez: mého milujícího manžela, který je mi rádcem a pečovatelem a vizionářem; mé báječné matky, která mi dala tolik lásky, že jí to nikdy nebudu moci oplatit; mé rodiny (pokrevní i adoptované); a mých nejmilejších přátel. Jo, a taky bez mé nové asistentky Naamah.

Slovníček pojmů a vlastních jmen ahstrux nohstrum Soukromá stráž s oprávněním zabíjet, která je do své funkce jmenována králem. ahvenge Čin, jímž je vykonána smrtící odveta; typicky je prováděn milovaným. Bratrstvo černé dýky Elitně vycvičení upíří válečníci, kteří chrání svou rasu proti Vyhlazovací společnosti. Díky selektivnímu křížení v rámci svého druhu jsou bratři obdařeni mimořádnými tělesnými i duševními schopnostmi a rychlou regenerací organismu. Zpravidla nejsou pokrevně spřízněni a za členy Bratrstva je jmenují stávající členové. Jsou od přírody agresivní, tajnůstkářští, spoléhají sami na sebe a žijí stranou řadových upírů. S příslušníky jiných kast se stýkají jen výjimečně, především když se potřebují nakrmit. V říši upírů, kde o nich koluje řada legend, jsou zbožně uctíváni. Smrt jim může způsobit pouze vážné zranění, například střelná rána nebo probodnutí srdce. bezduchý Člověk zbavený duše, který pronásleduje a vyhlazuje upíry, člen Vyhlazovací společnosti. Bezduchého lze zabít pouze bodnou ranou do hrudi v místě, kde míval srdce; jinak jsou nesmrtelní. Nepijí, nejedí a nejsou schopni pohlavního styku. Vzhledem k tomu, že jejich pleť, veškeré ochlupení i duhovky časem ztrácejí pigment, jsou plavovlasí, bledí a mají světlé oči; voní po kojeneckém zásypu. Po uvedení do řádu Omegou uschovají na bezpečné místo keramický hrnek, v němž je uloženo jejich srdce, které jim bylo vyjmuto při iniciaci. cohntehst Konflikt mezi dvěma upíry soupeřícími o právo milovat se s upírkou. Dhunhd Peklo. doggen Podle hierarchie v upíří společnosti příslušník kasty služebnictva. Svým pánům slouží v duchu konzervativních zvyklostí a dodržují formální společenská pravidla chování i oblékání. Denní světlo jim neublíží, ale poměrně rychle stárnou. Průměrná délka života doggenů činí pět set let. ehros Vyvolená vyškolená v oblasti sexuálního umění. exhile dhoble Zlé nebo prokleté dvojče, to, které se narodí jako druhé. ghardian

7/62 Strážce jedince. Existují různé stupně ghardianů, přičemž nejmocnější je whard, jemuž je svěřena do péče upírka, na niž se vztahuje sehkluze. glymera Společenské jádro upírské aristokracie, zhruba odpovídající anglické společenské smetánce z období regentství (začátek 19. století). hellren Upír mužského rodu spojený manželským slibem s upírem ženského rodu. Muži mohou mít i více manželek. hyslop Výraz označující selhání úsudku, jež zpravidla bývá důsledkem ohrožení mechanických funkcí vozidla nebo jiného motorizovaného dopravního prostředku. Kupříkladu když někdo nechá klíče v autě, které zůstane přes noc zaparkované před domovem rodiny, načež je řečené auto ukradeno. chrih Ve Staré řeči symbol ctihodné smrti. Krypta Posvátná hrobka Bratrstva černé dýky, využívaná jednak k obřadům a jednak jako úložiště keramických nádob bezduchých. Rituály konané v Kryptě zahrnují zasvěcení, pohřby a kázeňská řízení s bratry. Na posvátnou půdu mají přístup jen členové Bratrstva, Stvořitelka nebo uchazeči o přijetí mezi válečníky. leahdyr Mocný a vlivný jedinec. leelan Výraz něhy a lásky (volně přeloženo „nejdražší“). lewlhen Dar. lheag Uctivý výraz, jímž sexuálně podřízený subjekt oslovuje dominantní osobu. Lhenihan Mytický netvor, pověstný svou sexuální výkonností. V moderním slangu označuje muže nadpřirozené velikosti a sexuální vytrvalosti. lys Mučicí nástroj používaný k odstranění očí. mahmen Matka, používáno jako označení skutečného stavu i jako výraz náklonnosti.

8/62 mhis Kamufláž určitého hmotného prostředí; vytvoření iluzorního pole. nalla (ž. r.) nebo nallum (m. r.) Lichotivé označení, znamená „milovaná/milovaný“. newling Nedotčená mužem; panna. období potřeby Doba plodnosti upíra ženského pohlaví. Obvykle trvá dva dny a provází ji silná sexuální touha. Poprvé nastupuje přibližně pět let po proměně a poté vždy jednou za dekádu. Jsou-li upíři mužského rodu v blízkosti ženy, která prochází obdobím potřeby, do určité míry na ni reagují. Tato perioda může být velmi nebezpečná, protože mezi soupeřícími muži často dochází k rvačkám, zejména pokud dotyčná žena nemá druha. Omega Ďábelská tajemná postava mužského principu, která pronásleduje a hubí upíry ze zášti vůči Stvořitelce. Existuje v nadčasové říši a disponuje obrovskou mocí, neovládá však zázrak stvoření, ani nedokáže vdechnout nový život. otrok krve Upír mužského nebo ženského rodu, který je nucen poskytovat krev jinému příslušníku své rasy. Od tohoto zvyku se většinou upustilo, nicméně ho zákon nezakazuje. pherarsom Výraz označující potenci mužských pohlavních orgánů. V doslovném překladu přibližně „zaslouží si vstoupit do lůna ženy“. princeps Nejvyšší stupeň upíří aristokracie, nad nímž stojí jen členové První rodiny nebo Vyvolené Stvořitelky. Nositel tohoto titulu se s ním musí narodit; titul nemůže být udělen. proměna Klíčový okamžik v životě upíra, kdy se on nebo ona mění v dospělého příslušníka rasy. Poté se musí živit krví jedince opačného pohlaví, aby přežil, a nesmí se vystavovat slunci. K proměně dochází zpravidla po dovršení pětadvacátého roku života. Někteří upíři, především muži, proměnu nepřežijí. Před proměnou je upír zesláblý a netečný, nejeví zájem o sex a nedokáže se dematerializovat. První rodina Král a královna upírů včetně všech jejich případných potomků. pyrokant Označuje kritickou slabinu konkrétního jedince. Může být vnitřní, například závislost, nebo vnější, například milenec.

9/62 rahlman Spasitel. rythus Rituální způsob usmíření či nápravy, který navrhuje ten, kdo urazil druhou osobu nebo spáchal přestupek. Je-li nabídka rythu přijata, poškozený vybere zbraň, již použije proti provinilci, který nemá možnost obrany. sehkluze Stav určité izolace či odloučení, který král uděluje upírce na základě žádosti jejích rodinných příslušníků. Na upírku dohlíží poručník, whard, zpravidla nejstarší člen její domácnosti, který má ze svého titulu právo rozhodovat o způsobu jejího života a dle vlastního uvážení jí buď zcela, nebo částečně může zabránit v kontaktu s okolním světem. shellan Upír ženského rodu spojený manželským slibem s upírem mužského rodu. Vzhledem k silně majetnickému chování zadaného muže mívají ženy pouze jednoho druha. Stín Nadčasová říše, v níž se mrtví setkávají se svými blízkými a kde tráví věčnost. Stvořitelka Tajemná síla ženského principu, která uděluje privilegia, je rádkyní krále a správkyní upířích archivů. Žije v nadčasové říši a je obdařena nesmírnou mocí. Ovládá umění stvoření, které uplatnila při zrodu populace upírů. symphath Poddruh upíra; mimo jiné je charakterizován též schopností a touhou manipulovat s emocemi druhých (např. výměna energie). Historicky byli symphathové diskriminováni a v určitých obdobích na ně upíři pořádali štvanice. Jsou na pokraji vyhynutí. trahyner Oslovení používané mezi dvěma upíry mužského rodu, kteří vůči sobě navzájem chovají hluboký obdiv a přízeň; volně přeloženo „milovaný přítel“. upír Příslušník druhu odlišného od jedinců Homo sapiens. Aby upíři přežili, musí pít krev opačného pohlaví. Naživu je udrží i lidská krev, ale takto nabytá síla rychle pomíjí. Po proměně, k níž dochází kolem dvacátého pátého roku života, se upíři nesmějí vystavovat slunci a pravidelně se musí krmit krví. Po kousnutí upírem ani po smíšení krve obou druhů se člověk v upíra nemění, avšak jsou známy vzácné případy, kdy došlo ke zkřížení upíra s jinými druhy. Upíři se mohou kdykoli dematerializovat, ale při této činnosti se musí plně soustředit a oprostit se od veškerých emocí; nesmějí s sebou přenášet těžké předměty. Dokáží odstranit z lidského mozku vzpomínky, ale jen pokud jsou krátkodobé. Upíři se dožívají až tisíce let, někdy i déle. urozený

10/62 Nejvyšší šlechtická hodnost mezi upíří aristokracií, hned po První rodině nebo Vyvolených ve službách Stvořitelky. Titulu se nabývá narozením, nikoli propůjčením. Vyvolená Upírka, vychovávaná podle přísných pravidel, předurčená do služeb Stvořitelky. Tyto ženy pocházejí z urozených rodin a jsou založeny spíše duchovně než světsky. S muži se nestýkají vůbec nebo jen zřídka, ale v zájmu zachování aristokratické linie se mohou provdat za válečníka, kterého vybírá Stvořitelka. Umí předpovídat budoucnost. Kdysi se jejich krví krmili nezadaní členové Bratrstva, ale samotní bratři tuto zásadu zrušili. Vyhlazovací společnost Řád zabijáků vytvořený Omegou za účelem vyhlazení populace upírů. wahlker Poutník. Jedinec, který zemřel a vrátil se do života ze Stínu. Wahlkerům se dostává velké úcty a jsou ctěni a váženi pro námahu, kterou podstoupili. whard Kmotr nebo kmotra jedince.

Prolog SEDMNÁCTÉ STOLETÍ, STARÁ ZEMĚ „Ať žije král.“ Wrath, syn Wrathův, slyšel ten hluboký, vážný hlas a instinkt mu velel ohlédnout se po otci... Jiskřička naděje, že k úmrtí nedošlo a veliký vládce je stále mezi nimi. Jenže jeho milovaný otec samozřejmě zůstal mrtvý, ve Stínu. Jak dlouho tohle smutné hledání potrvá? – ptal se v duchu. Byla to pošetilost k ničemu, zvlášť když měl sám na sobě posvátné roucho upířího krále, když jeho tělo zdobily šerpy posázené drahokamy a hedvábný kabátec a obřadní dýky. Jeho mysl však nikterak nestála o takové potvrzení jeho nedávné korunovace... nebo to možná bylo srdce, jež se nedalo zviklat vším, co ho nyní definovalo. Nejdražší Stvořitelko, bez otce je velmi osamělý, i když je obklopen lidem, jenž mu slouží. „Můj pane?“ Ovládl svůj výraz a otočil se. Ve dveřích královských přijímacích komnat stál jeho nejbližší rádce, podobný sloupci kouře, dlouhý a hubený, zahalený v tmavém rouchu. „Je mi ctí tě pozdravit,“ zaševelil a hluboce se uklonil. „Jsi připraven přijmout tu ženu?“ Ne. „Samozřejmě.“ „Zahájíme tedy průvod.“ „Ano.“ Poradce se znovu uklonil a vycouval. Wrath přecházel po místnosti obložené dubovým dřevem. Plameny svíček se mihotaly v průvanu, který jaksi pronikal skrz kamenné zdi hradu, a oheň, praskající v krbu vysokém až po prsa, jako by vydával pouze světlo bez tepla. Po pravdě, nijak netoužil po shellan – nebo spíš po družce, tak to určitě bude. První označení vyžadovalo lásku, a tu on neměl komu nabídnout. Koutkem oka zahlédl záblesk záře, a aby si ukrátil čas, než dojde k obávanému setkání, přistoupil k soupravám drahokamů, vystaveným na vyřezávaném psacím stole. Diamanty, safíry, smaragdy, perly... Krása přírody zachycená a zakotvená v tepaném zlatě. Nejcennější byly rubíny. Vztáhl ruku, dotkl se krvavě rudých kamenů a říkal si: Na tohle všechno je ještě moc brzy. To, že jsem král, tohle spojení s družkou, tisíc různých požadavků, které se na mě kladou, i když jim příliš málo rozumím. Potřeboval víc času, aby se naučil od otce...

12/62

První ze tří dunivých zaklepání se rozlehlo místností a Wrath byl rád, že tu nikdo není a nevidí, jak sebou trhl. Druhé bouchnutí bylo stejně hlasité. Třetí vyžadovalo jeho odpověď. Zavřel oči, těžko se mu dýchalo přes bolest v hrudi. Toužil, aby s ním byl otec – tohle se mělo odehrávat později, až bude starší, a ne pod vedením nějakého dvořana, nýbrž vlastního otce. Osud však připravil velkého muže o léta života, která měl ještě před sebou, a tím odsoudil syna k jakémusi tonutí, i když vzduchu k dýchání bylo kolem dost. Nedokážu to, pomyslel si Wrath. A přesto, když doznělo třetí zabušení na výplně dveří, napřímil ramena a napodobil otcův hlas. „Vstupte.“ Na jeho povel se těžké dveře rozlétly dokořán a naskytl se mu pohled na plný počet dvořanů, jejichž chmurně šedá roucha byla stejná jako to, jež měl na sobě rádce stojící před nimi. To ale nevnímal. Za skupinou aristokratů stály další, obrovské postavy, přimhouřené oči... A právě ony začaly mručivě, jednohlasně, zpěvavě skandovat. Upřímně řečeno, Bratrstva černé dýky se bál. V souladu s tradicí pronesl rádce hlasitě a jasně: „Můj pane, přinášíme ti obětinu. Smíme ji předložit?“ Jako by šlechtická dcera byla nějaký předmět. Ale na druhé straně, podle tradice a společenských norem byla určena na chov a u dvora se s ní bude zacházet jako s drahocennou chovnou klisnou. Jak na to? Nevěděl nic o sexuálním aktu, a přesto, pokud ji schválí, bude nazítří někdy po západu slunce povinen ho vykonat. „Ano,“ uslyšel svůj hlas. Dvořané procházeli dveřmi ve dvojicích, rozdělili se a vytvořili kruh podél obvodu místnosti. A pak zpěv zesílil. Nádherní válečníci Bratrstva vstoupili pochodovým krokem, jejich obrovská těla byla oděná v černé kůži a opásaná zbraněmi, kadence jejich hlasů a pohyb postav byly tak synchronizované, jako by byli jedinou bytostí. Na rozdíl od příslušníků glymery se nerozestoupili, nýbrž zůstali bok po boku, hruď vedle hrudi v hranatém útvaru. Neviděl nic z toho, co se nalézalo uprostřed mezi nimi. Ucítil však pach. A došlo v něm k okamžité a nezvratné změně. V jediném mžiku nerozhodnou povahu jeho života odplavilo dráždivé vědomí... které, jak se bratři blížili, zrálo v agresi, již neznal, ale vůbec ji nemohl ignorovat. Znovu se nadechl a do plic mu vstoupilo ještě víc té vůně, pronikala mu do krve, do duše – a nebyly to oleje, kterými ji namasírovali, ani parfémy, nanesené na šat,

13/62

jenž ji halil. Byla to pokožka pod tím vším, jemná směsice ženských prvků, o níž věděl, že je jedinečná jen a jen pro ni. Bratrstvo se před ním zastavilo a on poprvé neoněměl zbožnou úctou před smrtonosnou aurou jeho členů. Ne. Špičáky se mu v ústech prodloužily a shledal, že se mu horní ret zvedá k zavrčení. Postoupil dokonce o krok kupředu, připraven rozervat útvar mužů před sebou, aby se dostal k tomu, co před ním zaštiťovali. Rádce si odkašlal, jako by se snažil připomenout shromážděným svůj význam. „Náš pane, tuto ženu ti nabízí její rod k posouzení ohledně účelu plození. Pokud bys zatoužil prohlédnout...“ „Odejděte,“ vyštěkl Wrath. „Ihned.“ Zděšené ticho, jež následovalo, bylo pro něj snadné nevnímat. Rádce klesl hlasem. „Můj pane, kdybys dovolil, abych dokončil představování...“ Wrathovo tělo se pohnulo samo od sebe, otočilo se na patě, až mohl s mužem zkřížit zrak. „Ven. Hned.“ Za ním se ozval chechtot Bratrstva, jako by jeho členy dost pobavilo, jak vládce tomu švihákovi ukázal, kde je jeho místo. Rádce se však nebavil. A Wrathovi to bylo jedno. Také už nebylo mnoho o čem hovořit: dvořan měl sice velkou moc, ale nebyl král. Muži v šedém se šourali z místnosti, klaněli se a pak s ním zůstali už jen bratři. Ihned se rozestoupili a... Z jejich středu se vynořila štíhlá postava, zahalená v černém rouchu od hlavy až k patě. V porovnání s válečníky byla nabízená žena štíhlé postavy, útlejších kostí, menší výšky – a přesto ho její osobnost ohromila. „Můj pane,“ pronesl jeden z bratrů s úctou, „toto je Anha.“ Po tomto prostém a výstižnějším představení bojovníci zmizeli; zůstal zavřený sám s cizí ženou. Wrathovo tělo se znovu ujalo nadvlády, vysílalo k ní jeho chaotické smysly, stopovalo ji, i když se nehýbala. Nejdražší Stvořitelko, nic z toho nezamýšlel, ani svou reakci na její přítomnost, ani touhu, jež se mu usídlila ve slabinách, ani agresi, jež z něj vytryskla. Ale především ho nikdy nenapadlo... Moje. Bylo to jako blesk z jasné noční oblohy, změnilo to krajinu jeho duše, vyřízlo mu to v hrudi propast bezbrannosti. A přesto si říkal: Ano, takhle to má být. Otcovu někdejšímu rádci skutečně ležel na srdci jeho největší prospěch. Tato žena byla tím, co potřeboval, aby ho to přeneslo přes samotu: i když neviděl její tvář, budila v něm pocit síly v mezích jeho pohlaví, její menší, drobnější postava mu dodávala mohutnosti, nutkání chránit ji mu poskytovalo nadřazenost a soustředěnost, jež dříve bolestně postrádal.

14/62

„Anho,“ vydechl a zastavil se před ní. „Promluv na mě.“ Následovalo dlouhé ticho. A pak mu do uší dolehl její hlas, tichý a sladký, ale rozechvělý. Zavřel oči, zapotácel se, ten zvuk se mu rozléhal až do krve a kostí, nejlíbeznější ze všeho, co kdy slyšel. Jenomže pak svraštil čelo, protože neměl zdání, co pronesla. „Cože jsi říkala?“ Okamžik mu slova, jež vyšla zpod příkrovu závoje, nedávala smysl. Ale potom mu mozek poskládal jednotlivé slabiky: „Chtěl bys vidět další ženy?“ Wrath se nechápavě zamračil. Proč by... „Nic jsi z mého těla nesňal,“ uslyšel její odpověď, jako by se snad zeptal nahlas. Ihned si uvědomil, že se chvěje, její roucho přenášelo pohyb – a vskutku, v jejím pachu byl těžký spodní proud strachu. Vzrušení mu zaclonilo veškeré další vnímání, ale to vyžadovalo nápravu. Zvedl trůn, přenesl to obrovské vyřezávané křeslo napříč místností, touha poskytnout jí pohodlí mu dodávala nesmírnou sílu. „Usedni.“ Téměř padla na kožené sedadlo zbarvené volskou krví – a když její zahalené ruce sevřely područky, představoval si, jak jí klouby zbělely, protože se drží jako o život. Wrath před ní klesl na kolena. S pohledem upřeným vzhůru myslel jen na to – kromě svého úmyslu zmocnit se jí – že nikdy nestrpí, aby se bála. Nikdy. Pod vrstvami těžkých rouch se Anha dusila horkem. Nebo jí možná svírala hrdlo hrůza. Netoužila po takovémto osudu. Neusilovala o něj. Beze všeho by ho přenechala kterékoli z mladých žen, které jí v průběhu let záviděly: od okamžiku svého zrození byla zaslíbena synovi krále jako jeho první družka – a kvůli této údajné poctě byla odloučená od ostatních, žila v ústraní, skryta před veškerými kontakty. Vyrůstala osamoceně a jako ve vězení, nepoznala péči matky ani ochranu otce – plula v moři podlézavých cizinců, zacházelo se s ní jako s vzácným předmětem, ne jako s živým tvorem. A teď, při této vrcholné události, v okamžiku, pro nějž byla zrozena a jemuž byla zaslíbena... jako by všechna ta léta příprav byla k ničemu. Král není spokojen: vyhodil všechny do jednoho z místnosti, v níž se nalézali. Nesňal z ní jediný závoj, jak by učinil, kdyby ji zatoužil nějakým způsobem přijmout. Místo toho přechází kolem a vzduch je nabitý jeho agresí jako elektřinou. Nejspíš ho ještě víc pohněvala svou troufalostí. Není radno navrhovat králi... „Usedni.“ Anha uposlechla rozkaz tak, že dovolila svým zesláblým kolenům podklesnout pod tělem. Očekávala, že narazí na chladnou, tvrdou podlahu, ale zachytilo ji jakési veliké vypolstrované křeslo.

15/62

Vrzání prken podlahy jí sdělovalo, že znovu krouží kolem ní, jeho krok byl těžký, osobnost tak veliká, až mohla vycítit jeho rozměry, i když nic neviděla. S bušícím srdcem a potem kanoucím po šíji a mezi ňadry čekala, co udělá dál – a obávala se, aby to nebyla nějaká násilnost. Podle zákona si s ní mohl dělat, co chtěl. Mohl ji zabít nebo předhodit Bratrstvu k volnému užití. Mohl ji odstrojit, připravit o panenství a pak ji odmítnout – zničit. Anebo ji mohl jednoduše svléknout do naha, schválit její postavu a uchovat její ctnost až pro chvíle po obřadu následující noci. Anebo snad... jak si představovala ve svých nejmarnějších snech... si ji krátce prohlédne a znovu zakryje darem zvláštního sukna, zvěstujícím jeho úmysl zařadit ji mezi své shellan – aby měla snazší život u dvora. Slyšela o dvořanech už příliš mnoho, než aby od nich očekávala vlídnost. A dobře věděla, že sice má být družkou krále, ale je odkázaná sama na sebe. Kdyby však měla aspoň malou moc, možná by se toho mohla aspoň do jisté míry zbavit, přenechat machinace dvora a kralování ženám ctižádostivějším a hrabivějším... Kroky zčistajasna ustaly a podlaha přímo před ní zavrzala, jako by nějakým způsobem změnil polohu. Teď přišla ta chvíle a jí srdce zkamenělo, jako by nechtělo přitahovat pozornost dýky Jeho Veličenstva... Jediným rychlým pohybem zmizela z jejího obličeje kápě a mohutné proudy chladného vzduchu získaly volný přístup do jejích plic. Anha se zajíkla nad tím, co měla před sebou. Král, vládce, nejvyšší představitel upíří rasy... klečel před křeslem, které jí poskytl. A to by ji mělo děsit dost a dost, ale ve skutečnosti byla jeho zřetelná pokora tím, co ji zasáhlo nejméně. Byl veskrze krásný – a ze všech věcí, na něž se snažila připravit, byl tento první, nádherný pohled na něj něčím, co si nikdy nepředstavovala. Jeho oči měly barvu světlého jarního listí a zářily jasně jako měsíční svit na jezeře, když k ní vzhlížel. A jeho obličej byl nejhezčí, jaký kdy spatřila, ačkoliv to možná nebyla dostatečná pochvala vzhledem k tomu, že se ještě nikdy nesměla podívat na žádného muže. A vlasy měl černé jako vraní křídla, splývající po širokých zádech. Jenomže ani to neproniklo do jejího vědomí ze všeho nejvíc. Byla to starostlivost v jeho výrazu. „Neboj se,“ pronesl hlasem znějícím jako samet a štěrk zároveň. „Nikdo ti nikdy neublíží, neboť jsem tu já.“ Do očí jí vhrkly slzy. A pak se jí ústa sama od sebe otevřela a vyhrnula se z nich slova. „Můj pane, neměl bys klečet.“ „Jak jinak bych mohl uvítat ženu, jako jsi ty?“

16/62

Anha se pokusila odpovědět, ale uvízla v jeho pohledu, myšlenky se jí popletly – nezdál se reálný, tento mocný muž, jenž jí skládal hold. Aby získala jistotu jednou provždy, ruka se jí zvedla a pohnula, aby překlenula vzdálenost, která je dělila... Co to dělá? „Odpusť mi, můj pane...“ Zachytil její dlaň a při doteku kůže na kůži se zajíkla. Anebo se zajíkli oba? „Dotkni se mě,“ přikázal. „Kdekoli.“ Pustil ji a ona mu položila chvějící se ruku na tvář. Teplou. Hladkou od nedávného styku s břitvou. Král zavřel oči a naklonil se k ní, ohromné tělo se mu zachvělo. Když tak zůstával, pocítila nával síly – ne ve smyslu arogance, ne v souvislosti s touhou získat něco pro sebe. Pramenilo to jednoduše z nečekané jistoty nalezené tam, kde čekala nesnesitelně kluzký kámen. Jak je to možné? „Anho...“ vydechl, jako by jejím jménem vyvolával kouzlo. Nic jiného nebylo řečeno, ale veškerá řeč byla zbytečná, všechny proslovy a jazyky světa nedokázaly vyjádřit žádnou z nuancí, natožpak definici pouta, jež se formovalo a svazovalo je k sobě navzájem. Konečně sklopila oči. „Přál by sis ze mě spatřit víc?“ Král tlumeně, vrčivě zapředl. „Chtěl bych tě vidět celou – a ještě mnohem víc než vidět.“ Pach mužského vzrušení hutně stoupal do vzduchu a bylo k neuvěření, že její tělo na jeho volání reagovalo. Ale na druhé straně, ta smyslová agrese byla pěkně a důkladně spoutaná jeho jedinečnou vůlí: nezmocní se jí hned. Ne, zdálo se, že ušetří její ctnost, dokud jí nesloží hold a neprojeví úctu tím, že s ní uzavře řádný svazek. „Stvořitelka zázračně vyslyšela mé modlitby,“ zašeptala a zamrkala skrz slzy. Všechna ta léta obav a čekání, kovadlina, která tři desítky let visela ve vzduchu nad její hlavou... Král se usmál. „Kdybych věděl, že existuje žena jako ty, sám bych prosil matku rasy. Ale já žádné představy neměl – a to je dobře. Nedělal bych nic, než marnil léta čekáním, až zkřížíš cestu mého osudu.“ S těmi slovy se prudce vztyčil a přistoupil k vystaveným rouchům. Byly mezi nimi zastoupeny všechny barvy duhy a ji už od útlého věku učili, co který odstín v hierarchii dvora znamená. Vybral pro ni červenou. Nejcennější ze všech, znamení, že bude nejpřednější ze všech jeho žen. Královna. A taková pocta by měla stačit. Jenomže když si představila, kolik žen bude mít, zasáhla ji bolest. Když se k ní vracel, vycítil její smutek. „Co tě souží, shellan?“

17/62

Anha zavrtěla hlavou a říkala si, že nemá právo truchlit nad tím, že se o něj bude muset dělit. Vždyť... Král zavrtěl hlavou. „Ne. Budeš jenom ty.“ Anha se přikrčila. „Můj pane, taková není tradice...“ „Nejsem snad vládcem všech? Nerozhoduji o životě a smrti svých poddaných?“ Když přikývla, tvář se mu temně zachmuřila – a ona zalitovala každého, kdo by se mu snad pokusil vzdorovat. „Já tedy určím, co je a není tradice. A pro mě budeš ty jediná.“ Do Anhiných očí znovu vhrkly slzy. Chtěla mu věřit, a přece jí to připadalo nemožné – i když zahalil její dosud oděné tělo do krvavě rudého hedvábí. „Prokazuješ mi čest,“ zadívala se mu do tváře. „Ne dostatečnou.“ Rychle se otočil a přistoupil ke stolu, na němž byly rozložené drahokamy. To množství klenotů bylo tím posledním, co měla na mysli, když předtím zvedl její kápi, ale teď vytřeštila oči nad tou výstavou bohatství. Takové věci si přece nezaslouží. Dokud mu nedá dědice. Což jí zčistajasna vůbec nepřipadalo jako obtížný úkol. Když se k ní vracel, prudce se nadechla. Rubíny, tolik rubínů, že je nedokázala spočítat – celý tác rubínů... včetně saturnského prstenu, který prý odjakživa zdobil ruku královny. „Přijmi tyto dary a poznej mou pravdu,“ poklekl znovu k jejím nohám. Anha cítila, jak vrtí hlavou. „Ne, ne, ty jsou na obřad...“ „Který uskutečníme tady a teď.“ Vztáhl dlaň. „Podej mi ruku.“ Anha se třásla po celém těle, poslechla a zajíkla se, když jí na prostředníček pravice vklouzl prsten se saturnským kamenem. Hleděla na kámen, na jehož fazetách se lámalo světlo svíček, takže planuly krásou podobnou opravdové lásce, jež rozsvěcí srdce zevnitř. „Anho, přijímáš mě za svého krále a druha, dokud se před tebou neotevřou dveře Stínu?“ „Ano,“ uslyšela svůj překvapivě silný hlas. „Pak tě já, Wrath, syn Wrathův, přijímám za svou shellan, abych nad tebou bděl a pečoval o tebe i všechny potomky, jež snad budeme mít, tak jistě, jako se chci a budu starat o své království a jeho občany. Budeš moje navěky – tví nepřátelé jsou i mými nepřáteli, tvůj rod se spojí s mým, své soumraky a svoje svítání budeš sdílet pouze se mnou. Toto pouto nikdy nepřetrhnou síly vnitřní ani vnější – a,“ odmlčel se, „po všechny mé dny bude pro mě jen jedna jediná žena, a tou jedinou královnou budeš ty.“ Nato zvedl i druhou ruku a propletl si s ní všechny prsty. „Nikdo nás nerozdělí. Navěky.“ Ačkoliv o tom Anha v té chvíli ještě nevěděla, v budoucích letech, jak se osud valil dál a měnil tento okamžik v minulost a historii, měla se k němu v myšlenkách

18/62

opakovaně vracet. Později pochopila, že té noci byli oba ztraceni a že pohled na toho druhého jim poskytl potřebnou pevnou půdu pod nohama. Když pak spávala v loži těsně vedle svého druha a slyšela, jak tiše chrápe, věděla už, že to, co jí tehdy připadalo jako sen, je ve skutečnosti živoucí zázrak z masa a kostí. Té noci, kdy ona a její milovaný umírali a ona upírala oči na úkryt, kam schovala jejich dědice, jejich budoucnost, to jediné, co znamenalo víc než oni dva... patřila její poslední myšlenka před smrtí tomu, že to tak všechno mělo být. Ať už tragédie, nebo štěstí, všechno to bylo předem dáno a začalo to tady, v tomto okamžiku, když se královy prsty propletly s jejími a oni dva se spojili až navěky věků. „Kdo ti poslouží této noci a tohoto dne před veřejným obřadem?“ zeptal se. Vadilo jí, že by ho měla opustit. „Měla bych se vrátit do svých komnat.“ Zamračil se. Pak ji ale pustil a beze spěchu, něžně ji zdobil rubíny, až jí visely z uší a na šíji a na obou zápěstích. Král se dotkl největšího z kamenů, toho, jenž jí spočíval na srdci. Přivřel víčka a ona byla přesvědčena, že myslí na něco chlípného – možná si ji představoval neoděnou, nic než pokožku zdobenou těžkým zlatem s diamanty a těmi neuvěřitelnými rudými drahokamy. Poslední ze soupravy přišla na řadu samotná koruna a král zvedl obroučku ze sametového tácu, vložil ji na její hlavu a pak se odtáhl a prohlédl si ji. „Všechny je zastiňuješ,“ řekl. Anha se na sebe podívala. Rudá, rudá všude, barva krve, barva samotného života. Po pravdě řečeno, neuměla si ani představit hodnotu všech těch kamenů, ale to ji nedojímalo. Hold, jenž jí v této chvíli skládal, byl legendární – a jak nad tím uvažovala, přála si, aby to zůstalo navěky jen mezi nimi. Tak tomu však být nemělo. A dvořanům se to nebude zamlouvat, říkala si. „Odvedu tě do tvých komnat.“ „Ach, můj pane, neměl by ses obtěžovat...“ „Nic jiného nemám této noci na práci, věř mi.“ Nemohla se ubránit úsměvu. „Jak si přeješ, můj pane.“ Jenomže nevěděla, jestli se udrží na nohou se všemi těmi... Anha nestihla ani vstát. Král ji postavil a vzal do náručí, zvedl ji z podlahy, jako by nevážila víc než lesní holubice. A poté vykročil, rozkopl zavřené dveře a vyšel do koridoru: tam byli všichni, chodba plná aristokratů a členů Bratrstva černé dýky – a ona instinktivně přitiskla hlavu k Wrathově šíji. Protože ji vychovávali pro královu potřebu, odjakživa si připadala jako pouhý předmět, a přesto ten pocit zmizel, když s ním byla o samotě. Nyní, vystavena vtíravým pohledům ostatních, se vrátila do své role, zase byla spíš vlastnictvím než rovnoprávnou bytostí.

19/62

„Kam kráčíš?“ otázal se jeden z aristokratů, když se král ubíral kolem, aniž by je bral na vědomí. Wrath se nezastavoval – ale dvořan se očividně nechtěl nechat odbýt. Postavil se jim do cesty. „Můj pane, je zvykem...“ „Budu se jí věnovat ve svých komnatách, dnešní noc a všechny další.“ V hubené, sevřené tváři zaplálo překvapení. „Můj pane, to je pouze ctí královny, a i kdybys tuto ženu pojal, není to oficiální, dokud...“ „Jsme řádně spojeni. Osobně jsem provedl obřad. Je jen moje a já jsem její, jistě tedy nechceš stát v cestě vázanému muži s jeho ženou – natožpak králi s jeho královnou, viď?“ Ozvalo se cvaknutí zubů, jako by někomu spadla brada, a on pak horlivě zavřel ústa. Přes Wrathovo rameno viděla úsměvy ve tvářích Bratrstva, jako by bojovníci takovou agresivitu schvalovali. Ti druzí v rouchách? V jejich výrazech nebyl souhlas. Neschopnost. Poníženost. Potlačovaný hněv. Věděli, kdo tady má moc, a oni to nebyli. „Měl bys mít doprovod, můj pane,“ ozval se někdo z Bratrstva. „Ne kvůli zvyklostem, ale s ohledem k době. I v této pevnosti se patří, aby První rodina byla střežena.“ Král po chvilce kývl. „Dobrá tedy. Následujte mě, ale...“ poklesl hlasem, až jenom zavrčel, „... nijak se jí nedotýkejte, nebo vám urvu úd, kterým urazíte její tělo.“ Bratrův hlas byl prodchnut opravdovou úctou a jakousi náklonností: „Jak si přeješ, můj pane. Bratrstvo, sem!“ Zčistajasna vyletěly z pouzder dýky, černé čepele se zatřpytily ve světle pochodní, jež lemovaly chodbu. Anha zaryla prsty do drahocenného královského šatu a bratři vydali skučivý bojový pokřik, přičemž jim zbraně vylétly nad hlavu. V souladu zrozeném z dlouhých hodin, které trávili pospolu, všichni ti velcí válečníci do jednoho padli v kruhu na kolena a zaryli hroty svých dýk do podlahy. Sklonili hlavy a jako jeden muž pronesli něco, čemu nerozuměla. A přesto význam chápala: slibovali jí oddanost jakožto své královně. To se mělo stát nazítří za soumraku, před očima glymery. Jenže jí to bylo daleko milejší tady, a když zvedli oči, zářila z nich úcta – určená jí. „Mějte můj vděk,“ uslyšela svůj hlas. „A všechna čest našemu králi.“ V mžiku byli ona i její druh obklopeni obrovitými válečníky, složený slib už byl přijat, a tak se ihned pustili do práce. Obklopili je ze všech stran, právě jako když ji přiváděli, a Wrath znovu vykročil, tentokrát plně pod jejich ochranou. Přes rameno svého druha a skrz hradbu bratrů sledovala Anha, jak se shromáždění dvořanů ubírá chodbou za nimi. V jejich čele byl rádce, s rukama v bok a čelem zakaboněným... Vůbec nebyl spokojený. Projel jí záchvěv strachu.

20/62

„Pst,“ zašeptal jí Wrath do ucha. „Neměj obavy. Od nynějška k tobě budu něžný.“ Anha se zarděla a přitiskla se hlavou k té silné šíji. Hodlá se jí zmocnit, až dorazí do předem stanoveného cíle, jeho posvátné tělo vstoupí do jejího a tělesně zpečetí svazek. Ohromilo ji zjištění, že po tom také touží. Hned. Rychle a prudce... A přesto, když byli konečně sami, když se uvelebili ve fantastickém loži z prachového peří a hedvábí... byla ráda, že byl tak trpělivý a laskavý a vlídný, jak slíbil. Byla to první z mnoha, přemnoha chvil, kdy ji její hellren nezklamal.

Kapitola první BALÍRNA MASA NA MANHATTANU SOUČASNOST „Chci tvoje ústa,“ dožadoval se Wrath. Beth zaklonila hlavu a opřela se do náruče svého druha. „Chceš je? Tak si je vezmi.“ Z masivní hrudi se vydralo zavrčení jako připomínka, že její muž není obyčejný muž. Byl to poslední čistokrevný upír, který na planetě zbyl – a pokud šlo o ni a o sex, byl klidně schopný proměnit se v bourací závaží, aby se k ní dostal. A nemělo to nic společného s tím přiblblým sexuálním pózováním, co předváděla Miley Cyrus – a pokud k tomu byla Beth ochotná, samozřejmě. Ačkoliv po pravdě řečeno, kdy má žena možnost užít si s dvoumetrovým drsňákem, oděným v černé kůži, který má čirou náhodou bledě zelené oči, co září jako měsíc, a černé vlasy, sahající až k betonově pevnému pozadí? Ne prostě neměla ve slovníku; to pro ni bylo cizí slovo. Polibek, který následoval, byl brutální a ona to tak chtěla, Wrathův jazyk do ní vrazil, jako by ji sám chtěl odstrkat pozadu otevřenými dveřmi do jejich tajného úkrytu. Bum! Nejlepší zvuk na světě. No tak dobře, druhý nejlepší – číslo jedna vždycky její muž vydal, když do ní vnikl. Už jen při tom pomyšlení se její lůno rozevřelo ještě víc. „Do háje,“ řekl do jejích úst a současně jí jedna jeho ruka vklouzla mezi stehna. „Já to chci – Jo... jsi pro mě vlhká, leelan.“ Nebyla to otázka. Protože odpověď samozřejmě znal. „Cítím tvou vůni,“ sténal jí do ucha a přitom jí přejížděl tesáky po hrdle. „Nejkrásnější věc na světě – kromě toho, jak chutnáš.“ Jeho přidušený hlas, napětí v bocích, to dlouhé a tvrdé, co se do ní tisklo – okamžitě prožila orgasmus. „Krucinál, tohle musíme dělat častěji,“ cedil skrz zuby, když se tiskla vstříc jeho ruce a pohybovala boky. „Proč sem sakra nechodíme každou noc?“ Myšlenka na to, jaká spoušť je čeká v Caldwellu, trochu zchladila její žár. Ale pak ji začal masírovat prsty, tiskl jí šev džínů k těm nejcitlivějším místům a současně jazykem zkoumal její ústa způsobem, který byl... Hm, jo. Proboha, co byste řekli, překvapení, překvapení – všechno, co souviselo s jeho kralováním a pokusem o atentát a Bastardy, prostě odplynulo. Měl pravdu. Proč si sakra neudělají čas na tenhle kousek nebe pravidelně?

22/62

Odevzdala se sexu, zapletla ruce do jeho po pás dlouhých vlasů, jejichž jemnost byla v rozporu s drsnými rysy tváře, silou neuvěřitelného těla, železnou vůlí. Nikdy nepatřila k těm hloupým děvenkám, co sní o krásném princi nebo pohádkové svatbě nebo o něčem jiném z těch pitomých disneyovských muzikálů. Ale i přesto, že neměla žádné iluze, ba ani úmysl podepsat se někdy na matrice do knihy sňatků, nikdy si ani ve snu nepředstavovala sebe samu po boku Wratha, syna Wrathova, krále rasy, která – pokud jí bylo tehdy známo – byla všeho všudy jen strašidelným mýtem. A přesto tu byla, byla v tom až po uši s jednoznačným zabijákem, který používal příšerné výrazivo, měl královský rodokmen dlouhý jako vlastní paže a takové sebevědomí, že by vedle něj Kanye West působil jako skromná fialka. No dobře, nebyl úplný egocentrik – ačkoliv, no, Taylor Swiftové by to asi z fleku natřel, ale to proto, že jeho oblíbenou hudbou byl rap a hip-hop, a ne proto, že by byl plný nenávisti. Základ byl v tom, že její hellren byl z těch, co musí vždycky prosadit svou, a trůn, na němž seděl, znamenal, že před jeho povahovou vadou všichni padali na kolena a brali ji jako přírodní zákon. Typicky dokonalá bouře. Dobrá zpráva? Ona byla jediná výjimka, jediná osoba, která ho dokázala přivést k rozumu, když začal moc vyvádět. Tak to bylo se všemi bratry a jejich družkami: členové Bratrstva černé dýky, elitní skupiny bojovníků a zarputilců rasy, nebyli zrovna proslulí tím, že by s nimi bylo lehké pořízení. Ale na druhé straně, v první bojové linii nepotřebujete žádná koťátka, zvlášť když záporné postavy pocházejí z řad Vyhlazovací společnosti. A těch zatracených Bastardů. „Do postele to nestihnu,“ sténal Wrath. „Musím být v tobě hned.“ „Tak mi to udělej na podlaze.“ Sála mu dolní ret. „Víš přece, jak na to, ne?“ Další zavrčení a velký posun v orientaci planet, jak ji zvedal ze země a pokládal na leštěné dřevo. Podkroví, které Wrath kdysi používal jako mládenecký byt, bylo dost atypické: mělo strop jako katedrála, zařízení jako prázdné skladiště a matně černý nátěr jako samopal značky Uzi. Vůbec se nepodobalo sídlu Bratrstva, kde žili, a o to právě šlo. I když to tam bylo krásné, samé pozlátko, křišťálové lustry a starožitný nábytek někdy působily trochu tísnivě... Ryyyyyyyyc. S tímto radostným zvukem přišla o další kus své garderoby – a Wrath byl na sebe hrdý: ostrými tesáky, dlouhými jako dýky a bílými jako padlý stín, dál cupoval její hedvábnou propínací blůzu, rval ji na cáry z jejích nahých ňader, až knoflíky létaly na všechny strany. „Tak o tomhle mluvím.“ Wrath si strhl panoramatické černé brýle, usmál se a předvedl svůj impozantní chrup. „Nic mi nepřekáží...“

23/62

Vztyčil se nad ní a přisál se k její bradavce, zatímco rukama sjel k pasu černých džínů. Když se to vzalo kolem a kolem, byl celkem zdvořilý, když rozepínal sponku a zip, ale věděla, co přijde... Divokým škubnutím zničil čtrnáct dní staré levisky. Bylo jí to jedno. Jemu taky. Panebože, jak tohle potřebovala! „Máš pravdu, trvá to moc dlouho,“ zasykla a vrhla se mu po poklopci, trhala knoflíky a vyprošťovala erekci, nad kterou se jí stále ještě tajil dech. „Promiň,“ ucedil, popadl ji v týle a přitáhl si ji. Rozevřela před ním stehna dokořán a přesně věděla, proč se omlouvá. „Nic se – Ježíši!“ Zběsile ji uchvátil, přesně jak to chtěla – a taky jí poskytl tu divokou jízdu, po níž toužila, jeho těžká váha ji drtila, pod holým zadkem jí vrzala podlaha, jak do ní bušil, nohy se usilovně napínaly, aby ho dokázaly obejmout kolem trupu – aby se dostal ještě hlouběji. Byla to naprostá dominance, jeho ohromné tělo se pohybovalo jako píst, jako erotická pumpa, jejíž rychlost a intenzita se stále zvyšovaly. Ale i když to bylo krásné, věděla, jak jejich akt pozvednout na ještě vyšší úroveň. „Ještě nemáš žízeň?“ zaševelila. Naprostá. Molekulární. Nehybnost. Jako by ho zasáhl paprsek ledu. Nebo třeba kamion. Zvedl hlavu a oči mu zářily takovým jasem, až věděla, že kdyby se podívala na podlahu vedle sebe, uviděla by vlastní stín. Zaryla mu nehty do ramen, prohnula se mu vstříc a naklonila hlavu ke straně. „Co takhle trochu se napít?“ Vycenil tesáky a zasyčel jako kobra. Kousnutí bylo jako bodnutí nožem, ale bolest zmizela ve sladkém deliriu, které ji odneslo do jiné dimenze. Vznášela se a přistávala zároveň, sténala a zatínala mu prsty do vlasů, škubala jím ještě blíž k sobě a on sál z jejího hrdla a vrážel do jejího pohlaví. Měla orgasmus – a on také. Tak. Bože, po jak dlouhé abstinenci? Nejméně měsíc – což u nich bylo něco neslýchaného – a teprve teď si uvědomila, jak moc to oba potřebují. Příliš mnoho statické elektřiny ze všech nároků okolí. Příliš mnoho stresu, který jim kazil dny i noci. Příliš mnoho jedovatého svinstva, které neměli čas společně zpracovat. Jako třeba: potom, co ho postřelili do krku, o tom vlastně vůbec nemluvili. Jasně, bylo tu všechno to Panebože, ty jsi naživu, tys to přežil... ale ještě pořád se lekala pokaždé, když nějaký doggen otevřel v jídelně láhev vína nebo když si bratři šli večer zahrát kulečník.

24/62

Koho by napadlo, že náraz kulečníkové koule do hrany stolu zní přesně stejně jako výstřel z pistole? Ji ne. Dokud se Xcor nerozhodl prohnat Wrathovi kulku krční tepnou. O takové vědomosti tedy zrovna nestála... Kdovíproč jí do očí vhrkly slzy a přetekly z nich, uvízly jí na řasách a kanuly po lících, i když její tělo zaplavila další vlna rozkoše. A pak už neměla před očima nic než obraz Wrathova zranění. Rudá krev na neprůstřelné vestě, kterou měl tehdy na sobě. Rudá krev na tričku. Rudá krev na pokožce. Došlo jí, jak je doba nebezpečná, šeredná realita už nebyla hypotetickým strašákem kdesi ve skříni, nýbrž výkřikem v její duši. Rudá pro ni byla barvou smrti. Wrath podruhé zkameněl a prudce zvedl hlavu. „Leelan?“ Otevřela oči v náhlé panice, že ho neuvidí správně, že ta tvář, kterou měla na očích v každé místnosti bez ohledu na denní dobu, zmizela, že vizuální potvrzení jeho života se prostě vypařilo. Jenomže stačilo jen mrknout. Mžik, mžik, mžik... a už byl zase u ní, jasný jako den. A to ji rozplakalo ještě víc. Protože její silný, milovaný muž byl slepý – a i když to v jejích očích nijak nesnižovalo jeho cenu, připravovalo ho to o některé základní slasti, a to prostě nebylo fér. „A sakra, já ti ublížil...“ „Ne, ne...“ Uchopila jeho tvář do dlaní. „Nepřestávej.“ „Měli jsme jít do postele...“ Jistý způsob, jak ho odvést zpět k původnímu tématu, bylo prohnout se pod ním, a právě to udělala, zavlnila se a zakroužila boky, aby se o něj otřela lůnem. A vida, tření zaznamenáno, umlkl a ocitl se na vážkách. „Nepřestávej,“ opakovala a pokusila se ho přitáhnout zpět ke své žíle. „Vůbec...“ Ale Wrath odolal, shrnul jí pramínek vlasů z obličeje. „Nemysli na to.“ „Nemyslím.“ „Myslíš.“ Nebyl důvod rozvádět, co znamená „to“: Velezrádná spiknutí. Wrath u starožitného psacího stolu, sešněrovaný svým postavením. Neznámá, ale nijak příjemná budoucnost. „Nikam neodcházím, leelan. Vůbec si nedělej starosti, sakra. Rozumíš?“ Beth mu toužila uvěřit. Potřebovala to. Ale obávala se, že tenhle slib je daleko těžší dodržet než pronést. „Beth?“ „Miluj se se mnou.“ Byla to jediná pravda, o níž s jistotou věděla, že nepraskne jako bublina. „Prosím.“

25/62

Políbil ji jednou. Podruhé. A pak se znovu začal pohybovat. „Jak si přeješ, leelan. Jak si přeješ.“ Nejlepší. Noc. Vůbec. Když Wrath o hodinu později vyklouzl ze své shellan, nemohl dýchat, hrdlo mu krvácelo a ocelový penis se konečně proměnil ve zplihlou nudli. Ačkoliv ta zatracená věc měla pořádnou výdrž. Uplynulo pět, možná deset minut, a už se zase usmívala na svět. Velká postel uprostřed rozlehlého prostoru podkroví byla vylepšená od té doby, co se spojil s Beth, a když se natáhl na záda, musel uznat, že sex se na ní provozuje mnohem lépe než na podlaze. Dlužno dodat, že jak přicházel k sobě, lůžkoviny byly zbytečné, neboť byl tak rozpálený námahou, že by se mu na hrudi dala smažit vajíčka. Přikrývky absolutně nepřipadaly v úvahu. Polštáře rychle zmizely, protože postel neměla čelo, ale výhodou byla možnost přístupu ze všech světových stran. Někdy se mu zamlouvalo spustit nohu na zem a pořádně se o ni vzepřít. Beth vydala vzdech, delší a líbeznější než Shakespearův sonet – a Wrathova hruď se nadmula jako horkovzdušný balon. „Je ti fajn?“ protáhl. „Panebože. Je.“ Další úsměv. Zase ta Maska, Jim Carey by se nemusel stydět, thymolinový úsměv. A měla pravdu: sex byl víc než fantastický. Dělal to s ní na podlaze, až se ocitli na dosah matrace. Pak ji jako pravý gentleman uložil na postel... a udělal jí to ještě třikrát. Nebo čtyřikrát? Vydržel by to celou noc... Stejně jistě, jako zatmění zakryje měsíc, jeho kosmické uvolnění zmizelo a vzalo s sebou veškeré příjemné teplo. Už pro něj neexistovalo žádné celou noc. Rozhodně ne, pokud šlo o dovádění s jeho ženou. „Wrathe?“ „Jsem tady u tebe, leelan,“ zamumlal. Převalila se na bok, ucítil, jak na něj upřeně hledí, a i když ho zrak konečně definitivně opustil, uměl si představit její dlouhé, husté černé vlasy, modré oči a krásnou tvář. „Nejsi.“ „Nic mi není.“ Do háje, kolik je hodin? Nebylo to delší než ta hodina, kterou si představoval? Patrně ano. Když šlo o Beth, dokázal nevnímat čas celé dny, krucinál. „Už je po jedné,“ řekla tiše. „Do háje.“ „Nepomohlo by ti, kdybychom si promluvili? Wrathe... můžeš mi povědět, na co myslíš?“

26/62

Sakra práce, měla pravdu. Poslední dobou byl každou chvíli duchem mimo, vzdaloval se do hlubin své mysli, kam za ním chaos nemohl – což nebylo špatné, ale byla to sólová jízda. „Jen ještě nejsem připravený vrátit se k práci.“ „To ti nevyčítám.“ Našla jeho ústa a přejela po nich svými rty. „Můžeme tu ještě chvíli zůstat?“ „Jo.“ Ale ne dost dlouho... Na zápěstí se mu tiše ozval budík. „Krucinál.“ Zakryl si obličej předloktím a zavrtěl hlavou. „Ten čas tak letí.“ A povinnosti čekají. Musí projít petice. Zkoncipovat prohlášení. A vyřídit došlé emaily, ty podělané e-maily, které glymera chrlí jak na běžícím pásu noc co noc... ačkoliv poslední dobou jich ubývá – patrně znamení, že se ta banda šmejdů domlouvá mezi sebou. To není dobrá zpráva. Wrath znovu zaklel. „Nevím, jak to otec všechno dělal. Noc co noc. Rok za rokem.“ Jen aby příliš mladý surově zahynul. Dokud seděl na trůně starší Wrath, bylo aspoň všechno stabilizované: občané ho milovali a on miloval je. Žádná velezrádná spiknutí, co se osnují v zákulisí. Nepřítel přicházel zvenčí, ne z vlastních řad. „Moc mě to mrzí,“ řekla Beth. „Víš jistě, že nemůžeš nic odložit?“ Wrath se posadil, shrnul si dlouhé vlasy dozadu. Upíral oči před sebe, ale nic neviděl. Chtěl být venku a bojovat. Což nepřipadalo v úvahu. Po pravdě řečeno, jediné, co měl na tanečním pořádku, byl návrat do Caldwellu, kde zas bude přikovaný k psacímu stolu. Jeho osud byl zpečetěn před mnoha, mnoha lety, když matce začalo období potřeby a otec udělal to, co se na hellrena sluší... Proti všemu očekávání byl počat dědic, narodil se, pak o něj pečovali rodiče dost dlouho na to, aby je oba viděl zahynout rukou bezduchých přímo před svýma dosud funkčníma dětskýma očima. Vzpomínky byly křišťálově jasné. Teprve po proměně se začala projevovat jeho oční vada. Jenže tahle vada byla, stejně jako trůn, součástí jeho dědictví. Stvořitelka měla předem připravený plán chovu, takový, který násobil nejžádanější vlastnosti mužů i žen a vytvářel kastovní systém společenské hierarchie. Dobrý plán, do jisté míry. Jak už tomu u matky Přírody bývá, rozhodl se zasáhnout zákon nezamýšlených následků – a tak se stalo, že tento král se svým „dokonalým“ rodokmenem skončil jako slepec. Zoufale se vymrštil z postele – a přirozeně došlápl na jeden polštář místo na podlahu. Noha mu podklouzla, ztratil rovnováhu, rozmáchl rukama, aby se něčeho zachytil, ale nevěděl, kde je – Wrath sebou žuchl na podlahu, v levém boku mu explodovala bolest, ale to ještě nebylo to nejhorší. Slyšel, jak se k němu Beth hrne mezi rozházenými prostěradly. „Ne!“ vyštěkl a odsunul se z jejího dosahu. „To zvládnu.“

27/62

Jeho hlas se odrazil v otevřeném prostoru podkroví a Wrath měl vzápětí sto chutí prorazit hlavou okenní tabuli. „Promiň,“ zamumlal a odhodil vlasy z očí. „To nic.“ „Nechtěl jsem se na tebe utrhnout.“ „Jsi vystresovaný. To se stává.“ Kristepane, jako by mluvili o tom, že se mu při sexu nepostavil! Když začínal s kralováním, k něčemu se v duchu rozhodl a zavázal se přijmout korunu, být pevný jako skála, kráčet v otcových šlépějích, bla bla bla. Jenže nešťastná realita byla taková, že tenhle maraton poběží, dokud bude dýchat – a už po dvou letech začínal škobrtat. Po třech. Nebo jak je to dlouho. Jaký se sakra vůbec píše rok? Jasně, vždycky snadno vypěnil, ale být uzamčený v půlnoční krajině slepoty a obklopený požadavky, které neplnil, to ho měnilo v učiněnou sopku. Ne, počkat, sopka je o trochu umírněnější než teď on – a celý problém pramenil z jeho osobnosti. Jeho prvořadým povoláním byl boj, v tom byl nejlepší, ne aby vládl z křesla. Otec byl mužem písma; syn vládne mečem. „Wrathe?“ „Promiň, cože?“ „Ptala jsem se, jestli nechceš před odchodem něco jíst.“ Představil si návrat do sídla, všude samý doggen, bratři chodí sem a tam, stejně tak jejich shellan... a měl pocit, že nemůže dýchat. Všechny je miloval, ale krucinál, nebyl tam ani kousek soukromí. „Díky, ale hodím do sebe něco u psacího stolu.“ Následovalo dlouhé mlčení. „Tak dobrá.“ Wrath zůstal na podlaze, zatímco se oblékala, tiché šustění džínů, navlékaných na dlouhé, svalnaté nohy, znělo jako umíráček. „Můžu si vzít tvoje tričko?“ zeptala se. „Moje blůza je nadranc.“ „Jo. Jasně.“ Její smutek voněl jako podzimní déšť a stejně tak i studil. Páni, když si jeden představí, že existuje leckdo, kdo by se rád stal králem, říkal si. Vstal. Úplné šílenství. Nebýt otcova odkazu a všech těch upírů, kteří doopravdy a hluboce otce milovali, na všechno by se vykašlal a ani by na to nevzpomněl. Ale vycouvat? To nemůže. Otec byl král jako vystřižený z učebnice, jeho autorita nepramenila jen z trůnu, na kterém seděl, ale probouzel u poddaných také upřímnou oddanost. Že by Wrath ztratil korunu? To už by klidně mohl pokálet otci hrob. Když mu do dlaně vklouzla ruka jeho shellan, trhl sebou. „Tady máš oblečení,“ vkládala mu ho do rukou. „A mám tvoje brýle.“

28/62

Hbitým pohybem ji k sobě přitáhl, přitiskl si ji k nahému tělu. Byla vysoká, ale i tak mu sahala sotva k prsům. Zavřel oči a schoulil se kolem ní. „Chci, abys něco věděla,“ řekl do jejích vlasů. Znehybněla a on se snažil vymáčknout ze sebe něco, co by stálo za vyslechnutí. Nějakou řádku slov, která by aspoň vzdáleně vystihovala to, co se mu odehrávalo v hrudi. „Co?“ zašeptala. „Jsi pro mě vším.“ Bylo to tak neuvěřitelně, naprosto nedostatečné – a přesto vzdychla a přivinula se k němu, jako by nic jiného nechtěla slyšet. Někdy máte prostě kliku. A tak ji dál objímal a věděl, že by bylo dobré si to zapamatovat. Pokud má tuhle ženskou po boku... Dokáže překonat všechno.

Kapitola druhá CALDWELL, NEW YORK „Ať žije král.“ Abalone, syn Abalonův, pronesl ta slova a snažil se posoudit reakci tří mužů, kteří zaklepali na jeho dveře, vkročili do jeho domova a nyní stáli v jeho knihovně a civěli na něj, jako by mu brali míru na rakev. Vlastně ne. Sledoval jenom jeden výraz – výraz znetvořeného válečníka, který stál daleko za ostatními, opíral se o hedvábnou tapetu a jeho vojenská bagančata pevně spočívala na perském koberci. Mužovy oči se skrývaly pod těžkým obočím, duhovky byly tak tmavé, že se ani nedalo poznat, jakou mají barvu, zda modrou, nebo hnědou či zelenou. Tělo měl obrovské a i v klidu bylo nad slunce jasnější, že je jak odjištěný granát. A jeho reakce na to, co bylo řečeno? V jeho tváři se nic nezměnilo, zaječí pysk zůstal jak nehybná čára, ani svraštělé čelo se nepohnulo. Žádný projev emocí. Ovšem pravá ruka se napjala, rozevřela se dokořán a pak se zaťala v pěst. Aristokrat Ichan a právník Tyhm, kteří tohohle bojovníka přivedli, očividně lhali. Tohle nebyl „rozhovor o budoucnosti“ – ne, něco takového by naznačovalo, že Abalone má v dané věci na vybranou. Tohle byl varovný výstřel z tětivy jeho rodu, jednoznačné volání, na něž existovala jen jediná odpověď. A přesto i teď vyšla z jeho úst ta slova a nemohl je změnit. „Jsi si jist svou odpovědí?“ zvedl Ichan jedno obočí. Ichan byl typický představitel svého původu a finančního světa, zjemnělý až k zženštilosti navzdory svému pohlaví, oděný v dokonale sladěný oblek s kravatou, každý vlásek na svém místě. Tyhm, advokát, byl po jeho boku úplně stejný, jen ještě hubenější, jako by mu značná duševní výkonnost užírala přijaté kalorie. A oba, stejně jako válečník, byli připraveni čekat, až se odpověď, kterou dostali, změní. Abalone zalétl pohledem k letitému svitku, zarámovanému a zavěšenému na stěně vedle dvojitých dveří. Z druhého konce místnosti nemohl drobná písmena Staré řeči přečíst, ale nebylo třeba k nim přistupovat zblízka. Znal je zpaměti. „Nevěděl jsem, že se mi klade otázka,“ pronesl Abalone. Ichan se falešně usmál, začal se procházet po místnosti a dotýkal se mísy z ryzího stříbra s červenými jablky, sbírky stolních hodin od Cartiera na odkládacím stolku, bronzové busty Napoleona na psacím stole u výklenku s okny. „Zajímá nás samozřejmě tvůj postoj.“ Aristokrat se zastavil před perokresbou na stojanu. „Tohle je tvá dcera, pokud vím?“

30/62

Abalonovi se sevřel hrudník. „Brzy bude uvedena do společnosti, že?“ Ichan se ohlédl. „Ano?“ Abalone měl sto chutí ho od obrazu odstrčit. Ze všeho, co považoval za své, bylo pro něj jeho milované dítě, jediný potomek, jehož on a jeho shellan měli, měsícem na noční obloze, radostí celého domu, jeho kompasem, ukazatelem budoucnosti. A přál si pro ni velmi mnoho věcí – ale ne tak, jak by to chápala glymera. Ne, chtěl pro ni to, co nalezli její mahmen a on – alespoň pro ta léta, než byla jeho žena povolána do Stínu. Přál si, aby jeho dcera nalezla lásku s čestným mužem, který se o ni postará. Jestli nebude smět být uvedena do společnosti? Pak by k tomu vůbec nemuselo dojít. „Pardon,“ protáhl Ichan. „Odpovídal jsi a já to přeslechl?“ „Má být brzy uvedena do společnosti, ano.“ „Ano.“ Aristokrat se znovu usmál. „Vím, že si činíš patřičné starosti o její budoucnost. Sám jsem otec a jsem na tom stejně – když má našinec dcery, musí se postarat, aby našly dobré druhy.“ Abalone ani nedýchal, dokud druhý muž nezačal znovu lenivě kroužit po místnosti. „Nečerpáš do jisté míry jistotu z pomyšlení, že v naší společnosti existují tak jasné hranice? Regulované množení mělo za následek vznik nadřazené skupiny jedinců, zvyk a zdravý rozum vyžadují, abychom udržovali spojení s podobnými příslušníky naší rasy. Umíš si představit, že by si tvoje dcera vzala plebejce?“ Poslední slovo zůstalo viset ve vzduchu, pronesené, jako by se jednalo o neslušný výraz, a hrozivé jako odjištěná zbraň. „Ne, neumíš,“ odpověděl si Ichan sám. Po pravdě řečeno, Abalone si tak jistý nebyl. Kdyby ji ten muž dost miloval? Ale o to tady vůbec nešlo, že. Ichan se zastavil, aby přelétl pohledem olejomalby zavěšené před obrovskou sbírkou prvních vydání v knihovně. Na obrazech byli přirozeně vyobrazeni předci, nejvýznamnější z nich zaujímal čestné místo nad velkolepou mramorovou krbovou římsou. Slavný muž v dějinách rasy i Abalonova rodu. Šlechetný vykupitel, tak se mu v rodině říkalo. Abalonův otec. Ichan máchl kolem sebe rukou, zahrnul gestem nejen místnost, ale také dům, veškerý jeho inventář a všechny osoby pod jeho střechou. „Tohle stojí za uchování a jediná možnost, jak toho dosáhnout, je respektovat staré způsoby. Zásady, které se my, glymera, snažíme dodržovat, jsou samotným základem toho, co bys rád poskytl své dceři – kdo ví, kde by bez nich skončila.“ Abalone nakrátko zavřel oči. A to aristokrata přimělo nasadit vlídnější, jemnější tón. „Ten král, o němž jsi právě s takovou úctou promluvil – má za družku míšenku.“

31/62

Abalone otevřel naráz oči. Stejně jako všichni členové Rady byl i on informován o královském svazku, a tím to končilo. „Myslel jsem, že jeho družka je Marissa, dcera Wallenova.“ „Ve skutečnosti ne. Obřad se konal jen rok před nájezdy a předpokládalo se, že král dodrží slib Haversově sestře – jenže vyvstalo podezření, když se Marissa následně spojila s jedním z bratrů. Později se k nám doneslo prostřednictvím Tyhma,“ – ukázal na právníka – „že Wrath pojal jinou ženu – která není z naší rasy.“ Následovala pauza, jako by Abalonovi dávali šanci zajíknout se leknutím nad takovým odhalením. Když se nevyděsil, Ichan se k němu naklonil a zvolna promluvil – jako k duševně méněcennému. „Kdyby měli potomka, dědic trůnu by byl ze čtvrtiny člověk.“ „Nikdo není doopravdy čisté krve,“ zamumlal Abalone. „Tím větší škoda. Jistě však budeš souhlasit, že existuje obrovský rozdíl mezi vzdáleným spřízněním s lidmi... a králem, který má v sobě značný podíl té děsné rasy. Ale i kdyby tě to neuráželo – což dozajista není pravda – Starý zákon hovoří jasně. Král musí být plnokrevný – a Wrath, syn Wrathův, nám nemůže takového dědice poskytnout.“ „Pokud je to pravda...“ „Je.“ „Co ode mě očekáváte?“ „Jednoduše tě zpravuji o situaci. Nejsem nic víc než ustaraný občan.“ Tak proč ten hrozivý doprovod? „Jsem ti vděčný, žes mě informoval...“ „Rada bude muset jednat.“ „V jaké formě?“ „Bude se hlasovat. Brzy.“ „O vyloučení dědiců?“ „O svržení krále. Jeho autorita je taková, že může kdykoli měnit zákony, vymazat toto ustanovení a ještě víc oslabit rasu. Musí být odvolán podle práva, a to co nejrychleji.“ Aristokrat pohlédl na kresbu Abalonovy dcery. „Věřím, že na zvláštním zasedání Rady bude tvůj rod řádně reprezentovat svou pečeť a své barvy.“ Abalone pohlédl na bojovníka opřeného o zeď. Zdálo se, že sotva dýchá, ale spánku byl dalek. Jak dlouho by trvalo, než by tento dům postihla zkáza, pokud by nepřidal svůj hlas? A jakou by měla podobu? Představil si, jak jeho dcera oplakává ztrátu jediného rodiče a současně ztrácí celou svou budoucnost. Jak je on sám mučen a pak zavražděn nějakým ohyzdným způsobem. Nejdražší Stvořitelko, přimhouřené oči toho válečníka se na něj upíraly, jako by byl terč. „Ať žije řádný král,“ pronesl Ichan, „to je spíš na místě.“

32/62

Nato se „ustaraný občan“ odporoučel z místnosti spolu s advokátem. Abalonovi bušilo srdce jako zběsilé, když zůstal o samotě s bojovníkem... a po chvilce hlasitého ticha se muž odlepil od stěny a přistoupil ke stříbrné míse s jablky. Tlumeným hlasem se silným cizím přízvukem pronesl: „Ta jsou k mání, že ano.“ Abalone otevřel ústa, ale vyšlo z něj jen vykviknutí. „To bylo ano?“ zazněl tichý hlas. „Zajisté. Ano.“ Bojovník sáhl k postroji na své hrudi a vytáhl dýku, jejíž stříbrná čepel byla dlouhá jako paže dospělého muže. Hbitým pohybem vyhodil zbraň do vzduchu, světlo se odrazilo od nabroušeného ostří – a se stejnou jistotou zachytil jílec a nabodl jedno jablko. To vše, aniž by odtrhl zrak od Abalonových očí. Vyndal svou kořist z mísy a zalétl pohledem ke kresbě. „Je krásná. Zatím.“ Abalone si stoupl před podobiznu, připraven obětovat sám sebe, kdyby na to přišlo: nechtěl, aby se válečník i jen díval na ten obraz, natožpak aby ho komentoval – nebo udělal něco mnohem horšího. „Tak tedy Anon,“ řekl bojovník. Odešel a držel v ruce nabodnuté jablko. Když Abalone uslyšel z dálky zavírání domovních dveří, téměř se zhroutil, dopadl na pohovku potaženou hedvábím s bezvládnými údy a bušícím srdcem. I když se mu třásly ruce, podařilo se mu vyndat z křišťálové dózy cigaretu a zapálit si ji těžkým křišťálovým zapalovačem. Vdechl kouř, zadíval se na obraz své dcery a poprvé v životě poznával opravdovou hrůzu. „Nejdražší Stvořitelko...“ Už dobrý rok se projevovaly známky nepokojů: dohady a reptání nasvědčující tomu, že král v jistých aristokratických kruzích upadá v nepřízeň; klepy, že došlo k pokusu o atentát; náznaky, že se vytvořila klika, jež je připravena jednat. A pak tu byla ta schůze Rady, kam přišel Wrath s Bratrstvem a vyslovil shromážděným neskrývanou hrozbu. Bylo to poprvé, co lid spatřil krále po... No, době delší, než kam až Abalonova paměť sahala. Po pravdě řečeno, nemohl si vybavit, kdy měl někdo audienci u panovníka. Šířila se prohlášení, samozřejmě – a edikty, jež byly progresivní a podle Abalonova názoru měly být vydány už dávno. Jiní s tím však nesouhlasili. A očividně byli připraveni vynutit si souhlas těch, kteří s nimi nepůjdou. Zabloudil pohledem k portrétu svého otce a snažil se v hloubi duše najít trochu odvahy, nějaké skalní podloží, na které by se postavil a stál za tím, o čem věděl, že je správné: jestliže Wrath spojil svůj život s míšenkou, když ji miluje? Spousta

33/62

Starých zákonů, které reformoval, byla diskriminační, a když už, pak byla králova volba shellan projevem toho, že se sám ubírá cestou modernizace, o níž mluví. A přesto měl v sobě král něco starosvětského: v poslední době zahynuli dva aristokrati. Montrag. Elan. Oba zemřeli násilnou smrtí a ve svých domovech. A oba byli ve spojení s odbojem. Wrath očividně nehodlal nečinně přihlížet, jak se proti němu osnuje spiknutí. Špatná zpráva byla, že jeho nepřátelé u dvora také podnikali kroky a vyvíjeli vlastní úsilí. Abalone sáhl do kapsy kuřáckého kabátku a vyndal iPhone. Mezi kontakty vyhledal číslo, zahájil hovor a na půl ucha poslouchal vyzváněcí tón. Když se ozval mužský hlas, musel si odkašlat. „Potřebuju vědět, jestli jsi měl návštěvu.“ Bratranec nezaváhal ani okamžik. „Ano. Měl.“ Abalone zaklel. „Nechci se na tom vůbec podílet.“ „To nechce nikdo. Ale ten jejich právní názor?“ bratranec se zhluboka nadechl. „Ohledně dědice? Lid reaguje.“ „Není to správné. Wrath dělá dobré věci, posouvá nás směrem do moderního světa. Zrušil otroctví krve a založil ten domov pro týrané ženy a jejich děti. Je spravedlivý, a dokonce vydal i proklamace...“ „Na tohle ho dostanou, Abalone. Tohle vyhrajou – protože zbylo víc než dost takových, které odpuzuje představa polokrevné královny a dědice se silně naředěnou krví.“ Bratranec ztlumil hlas. „Nestav se na špatnou stranu, hochu. Jsou ochotni udělat všechno, co je nutné, aby si zajistili jednotné hlasování, až přijde čas, a zákon je zákon.“ „Mohl by ho změnit. Divím se, že to ještě neudělal.“ „Nepochybně měl pěkných pár naléhavějších věcí na práci než několik zaprášených starých knih. A upřímně řečeno, i kdyby to ustanovení přeformuloval – pochybuju, že by měl dostatečnou podporu.“ „Mohl by se aristokracii bránit.“ „Co má dělat – všechny nás zabít? A co potom?“ Když Abalone konečně zavěsil, zahleděl se do otcových očí. Srdce mu říkalo, že rasa je u Wratha v dobrých rukou, i když se král v mnoha směrech izoloval. Ale bratranec mluvil hodně rozumně. Po dlouhé chvíli navolil další telefonní číslo, i když se mu z toho zvedal žaludek. Jakmile byl hovor přijat, nenamáhal se s nějakým úvodem. „Máte můj hlas,“ řekl drsně. Než stihl Ichan pochválit jeho rozumný přístup, hovor ukončil. A okamžitě si přitáhl koš na papíry, aby se mohl vyzvracet. Jediná věc, která je horší než nemít vůbec žádný odkaz předků... je nedostát tomu, který jste převzali.

34/62

Xcor vyšel z aristokratova domu a dopálilo ho zjištění, že v měsíčním svitu na něj čekají Ichan, zástupce Rady, a Tyhm, právník. „Myslím, že jsme působili dost přesvědčivě,“ prohlásil Ichan. Tolik pýchy v tom povýšeném hlase – jako by už povislý zadek toho chlapa dosedl na trůn. Xcor se ohlédl po tudorovském sídle. Skrz osmiúhelníkové tabulky v oknech viděl, jak muž, s nímž se střetli, telefonuje a kouří přitom cigaretu, jako by jeho plíce potřebovaly nikotin víc než kyslík. Pak se zarazil a na něco se zadíval. Okamžik poté mu ramena poraženecky poklesla a znovu přiložil mobil k uchu. Ichanovi zazvonil telefon. S úsměvem ho vyndal z kapsy. „Haló? To je milé, že voláš...“ Následovala odmlka. „No, to mi od tebe připadá velice moudré – Haló? Haló?“ Ichan pokrčil rameny a vrátil přístroj do kapsy. „Ani mě neuráží, že mi zavěsil.“ A zase jeden, co podlehl logice. Xcor uchopil ukradené jablko a stáhl ho z čepele. Pevnou rukou začal loupat krvavě rudou slupku z křehkého, bílého masa, postupoval kolem dokolečka, až pod jeho zbraní vznikal souvislý kadeřavý proužek. Oproti jeho oblíbenému postupu – atentátu – tenhle nový právní přístup k nucené abdikaci přinášel dobré výsledky. Zbývalo jim ještě dalšího půl tuctu členů Prvních rodin, s nimiž se měli setkat a pohovořit, a pak bude čas vystoupit s tím oficiálně na úrovni Rady. Potom? Bude třeba zabíjet – nepochybně všechny aristokraty, kteří dosud trpí tím bludem ohledně koruny – nebo aspoň jednoho z nich, pro výstrahu. To se však dá snadno vyřešit a on pak bude mít, co chtěl. „... vybrané pokrmy?“ Protože na něj Ichan a Tyhm hleděli, uvědomil si, že byl právě pozván někam na jídlo. Xcor nechal pruh slupky spadnout do sněhu u svých nohou. Ten švihák má nepochybně zahradníky, kteří ji seberou, ačkoliv vzhledem k tomu, jak byl ten chlapík znepokojený, se možná odváží ven na procházku mezi ty svoje podělané ozdobné keře a uvidí ji sám. Nejlepší je vyhrožovat v mnoha rovinách. „Bitevní pole už mě očekává,“ řekl Xcor, odřízl kus dřeně, vycenil tesáky a nožem donesl k ústům kus jablka. Křupnutí, jak se do něj zakousl, přineslo kýžený efekt. „Ano, samozřejmě, jistěže, pravda,“ říkal Ichan a jeho slova se jako balerína otáčela na špičkách a řítila se do orchestřiště. Jak roztomilé. A pak následovala pauza, jako by se takové adieu muselo opětovat. Xcor jen zvedl jedno obočí a ti dva se odhmotnili tak hbitě, jako by na ně doma čekalo něco naléhavého.

35/62

Tihle pěšáci byli zcela irelevantní – několik jich už použil a jeden či oba z dvojice, jež se právě odporoučela, nepochybně skončí v hrobě, až mu doslouží. V tom velikém domě člen Rady, kterého předtím navštívili, ještě věšel hlavu – ale ne dlouho. Do místnosti někdo vstoupil, a ať to byl kdokoli, aristokrat před ním nechtěl dát najevo rozrušení. Vzpamatoval se, s úsměvem rozpřáhl náruč. Přistoupila k němu nějaká mladá žena a Xcor uhádl, že to je jeho dcera. Byla krásná – obraz nelhal. Ale té druhé nesahala ani po kotníky. Mysl mu zaplavily nevyžádané vzpomínky, obrazy světlé pleti a vlasů a očí, které ho dokázaly ochromit stejně jako kulka; proplétaly se mu v myšlenkách, až zakopával o vlastní nohy, i když stál na místě. Ne, aťsi byla ta dcera sebehezčí a sebemladší, byla jen vzdálenou ozvěnou líbeznosti v porovnání s jeho nedostižnou Vyvolenou. „Musíš toho nechat,“ pronesl do studeného nočního větru. „Hned toho nech.“ Věru, krásný rozkaz – a přesto trvalo několik minut, než se dokázal dostatečně zklidnit, aby se mohl soustředit a odhmotnit ze zahrady. Okamžik poté už byl Xcor konečně ve svém živlu: ulička před ním byla podpaždím města, sníh špinavý od pneumatik nesčetných popelářských a nákladních aut, která projížděla za půltuctem laciných restaurací. Navzdory mrazivým poryvům prosincového větru smrad zkaženého masa a hnijící zeleniny stačil, aby ho začal svědit nos. Nadechl se, pátral po odporně sladkém pachu nepřátel. Narodil se deformovaný a žena, jež ho přivedla na svět, ho odvrhla. Vyrůstal v Bloodletterově vojenském táboře a zakalil se jako čepel dýky v sadistické výhni agrese a bolesti, veškerou slabost z něj vytloukli, až se sám proměnil ve smrtící zbraň. Tohle bojiště bylo místem, kam náležel. A nebyl dlouho sám. Otočil hlavu a napjal stehna. Na rohu se objevila skupina lidí, smrtelníků, kráčeli v houfu. Když ho uviděli, zastavili se a stáhli se k sobě. Xcor obrátil oči v sloup a vykročil opačným směrem... „Co tu kurva děláš?“ křikl někdo. Otočil se nazpátek a prohlédl si pětici. Měli na sobě jakousi uniformu lidských drsňáků: kožené bundy, černé pletené čepice, šátky uvázané kolem úst. Očividně měli v úmyslu někoho napadnout. S takovými nepřáteli se neobtěžoval. Za prvé, lidé byli fyzicky zcela podřadní, bylo to jako kousnout do jablka. Za druhé, zpravidla zapojovali další příslušníky svého druhu, buď naschvál, když zavolali na to obávané číslo 911, nebo bezděčně, tím, že způsobili rámus, který přivolal kolemjdoucí. „Co tu kurva děláš!“

36/62

Kdyby zůstal zticha, možná by to eskalovalo v pěkně secvičený taneční výstup se zpěvem? Hrůza. „Jděte si po svém,“ řekl tlumeným hlasem. „Jděte si – kurva po jakým svým?“ Nebo něco podobného. Jejich akcent se dal těžko dešifrovat – a co víc, neměl zájem vynakládat valné úsilí před... Zčistajasna se zpoza rohu vyřítilo auto, skřípající pneumatiky se dostaly do smyku, jak řidič dupl na brzdu. Zazněly výstřely, rozlehly se nocí a rozprášily přítomné včetně jeho. Špatné místo, špatná doba, pomyslel si Xcor, když to koupil do ramene, bolest mu projela hlavou – a znemožnila mu odhmotnit se. Vůbec nestál o tenhle hloupý boj mezi bezocasými krysami. Ale zdálo se, že se do něj bude muset zapojit. Nezemře v důsledku zásahu lidskou kulkou.

Kapitola třetí 1-87 ALIAS SEVERNÍ CESTA Ach, ta vůně nového auta. Kombinace příliš nových koberečků, ještě viskózního oleje v pantech a lepidla, jež dosud úplně nezaschlo. Sola Morte milovala vůni nových aut, a proto si vždycky brala na leasing Audi A4. Každé tři roky si pořizovala novou – někdy i častěji, pokud se našla práce, která jí umožnila uspíšit nástup o měsíc či o dva. Takže jo, v téhle krajině se vyznala... až na to, že tentokrát čichala tu nebeskou vůni z kufru sedanu, do kterého ji zavřeli. Takhle si zakončení večera neplánovala, ale někdy si svobodná vůle vezme volno, zrovna když ji potřebujete. Otázka nyní zněla, jak přežít únos a dostat se zpátky domů. Vzhledem ke své lupičské profesi byla zvyklá v nebezpečných situacích improvizovat. Nebyla žádný MacGyver; neuměla vyrobit automatickou devítku z lepicí pásky, tuby zubní pasty, dvanácti centů a laciného zapalovače. Ale byla dost chytrá, aby hmatala kolem sebe a hledala hever, soupravu nářadí... zapomenutou plechovku od limonády. Cokoli, co by se dalo použít jako zbraň. A až dosud její dlaň v kufru auta nenašla vůbec nic. Také neměla zdání, kam ji vezou. Soudě podle vrčení z podvozku a neexistence výmolů museli být na dálnici – a to už dost dlouho. Páni, bolela ji hlava. Čím ji to sakra praštili? Kladivem? Prohnula záda a sáhla si pod bedra, napadlo ji, že možná leží na přihrádce, ve které je uložená rezervní pneumatika – a nářadí. V koberečku však žádné spoje nenahmatala. Možná se musí zvednout celý? Do háje. Natáhla se nad hlavu, překontrolovala boční stěny, cítila jemně škrablavý koberec a zvlnění podběhů... pak síťku, aby se nákup nerozkutálel po zavazadlovém prostoru... složený list papíru, který mohl být mapa, stvrzenka od nějakého nákupu, seznam „Deset způsobů, jak mučit zajatce“... Přitáhla kolena k hrudi, otočila se ve stísněném prostoru, odstrkovala se rukama a nohama, krčila hlavu v úhlu, který se jí skutečně nezamlouval. „Jéééžíši...“ zasténala, když se zarazila, aby nabrala dech. „Vedlejšák v Cirque du Soleil je fakt vyloučený.“ Znovu se pustila do kroucení a natahování, až konečně dosáhla svého cíle – možnosti prověřit opačnou... „No vida...“

38/62

Zaryla špičky prstů do mezery v koberečku a sledovala jimi čtvercový výřez, až našla na obou koncích západky. Uvolnila kryt přihrádky, zvedla panel a našla... Skříňku s nářadím? Lékárničku? Výhru v loterii v podobě nabitého Smith & Wessonu? Řídila se jen hmatem a snažila se rozluštit obrys a strukturu toho, co bylo uvnitř; to jí připomnělo, jak moc si váží svého zraku. „Mám tě,“ zasyčela, zaryla nehty do skříňky a bojovala s úchopem, aby ji dostala ven. Když vyskočila, uvědomila si, že na víku je rukojeť. Blbečku. Západku bylo snadné uvolnit a uvnitř... Válec byl asi dvacet centimetrů dlouhý a tři centimetry široký. Na jednom konci byla čepička s hrubou nálepkou nahoře a uvnitř? Paráda. Tahle světlice byla její jediná šance. Sevřela ji v ruce a znovu se soustředila ve snaze přijít na to, kam ji vezou – kam jinam než do márnice, samozřejmě. Problém byl v tom, že neměla zdání, jak dlouho jsou na cestě – ale jestli ji vezou k Benloisovi domů? Pak už se blíží k cíli. West Point není od Caldwellu nijak daleko. A tohle je Benloisovo dílo. Odveta velkoobchodníka s narkotiky za její malý vpád do domu a úpravu zařízení. Což byl zase její způsob, jak mu dát najevo, co si myslí o jeho problému s platbou. Což zahrnovalo Assaila. Zavřela oči – i když neviděla vůbec nic – a představila si ho, celého od leskle černých vlasů přes hluboko zasazené oči až po to tělo, které jako by náleželo sportovci... a ne drogovému dealerovi, jenž pravděpodobně hodlá převzít celé východní pobřeží jako své teritorium. Na zlomek vteřiny ztratila příčetnost a dopřála si představu, že za ní půjde a pomůže jí dostat se z téhle bryndy. Jo, bylo to v mnoha ohledech trapné – za prvé, ještě nikdy na nikoho nespoléhala, a za druhé, celá ta blbost na téma „zachraň mě, chlapáku“ byla v rozporu s jejími zásadami. Jenže tady šla hrdost stranou: o Benloisovi toho věděla až moc. Musel by se stát zázrak, aby se osvobodila, a Assail měl k zázraku nejblíž ze všeho, s čím se kdy setkala. Škoda, že ji hned tak nebude postrádat. Znali se jen proto, že jí Benloise zaplatil – částečně – aby ho špehovala. Assail z toho neměl radost a obrátil to proti ní. Což vedlo k... jiným věcem. Vrtěla hlavou, až se jí roztočila bolestí; vzpomínala na všechno, co bylo tak důležité, dokud ji nepřepadl ve vlastní kuchyni: jejich hru na kočku a na myš, svůdnou hrozbu, kterou představoval, erotický náboj, jiskřící už z pouhé jeho přítomnosti. Všechno to bylo zatraceně důležité.

39/62

Současné rozdání karet však změnilo situaci. Teď musí přežít – a jestli to nevyjde, pak jen doufala, že babička bude mít co pohřbít. Nic si nenamlouvala. Benloise nebude vůči ní shovívavý jen proto, že pro něj byla nějakou dobu téměř jako dcera. Neměla ho dráždit. Vzteklá, vzteklá, vzteklá; hněv ji přivedl do zkázy. Panebože, babička. V očích ji pálily slzy, přiměly ji přimhouřit víčka a mrkat, aby nevyhrkly. Vovó zažila příliš mnoho ztrát. Příliš mnoho strastí. A tahle bude patrně nejhorší ze všech. Ledaže by se z toho Sola dostala. Pocity příliš velké a složité hrozily, že jí zkratují mozek; pracně se je snažila potlačit... a konečné řešení ji překvapilo. Řídila se však okamžitým popudem – a stejným způsobem hodlala použít to, co našla v zavazadlovém prostoru. Odložila svou jedinou zbraň vedle sebe, sepjala ruce na srdci a sklonila hlavu v modlitbě, bradu na hrudi. Otevřela ústa a čekala, až se jí v mozku vybaví pasáže z katolického dětství a sdělí jazyku, co má dělat. A stalo se. „Zdrávas Maria, milosti plná...“ Slova nabyla kadence, rytmus podobný tepu srdce ji spojoval s přehršlí nedělí ze vzdálené minulosti. Když skončila, čekala úlevu nebo sílu nebo... co má člověk z toho věkovitého rituálu získat. Kdepak. „Krucinál.“ Slova – všechno to byla jen slova. Zklamání ji přimělo prudce zaklonit hlavu, až se praštila o stěnu kufru – zrovna do toho špatného místa. „Kurva!“ Je čas uvažovat realisticky, říkala si. Snažila se dosáhnout na bolavé místo, aby se tam podrbala. Základní poznatek? Nikdo ji nepřijde zachránit. Jako obvykle musí spoléhat jen na sebe, a jestli to nestačí, aby se z toho dostala? Pak zemře opravdu hrozným způsobem – a babička bude trpět. Zase. Modlitby? Sola by dala cokoli, jen aby se mohla vrátit a přetočit dnešní večer, stisknout tlačítko „pauza“ v okamžiku, kdy přijela domů a přehlédla ten cizí sedan, zaparkovaný na druhé straně ulice. V tom dokonalém, předělaném světě by vytáhla pistoli a nasadila tlumič dřív, než by vstoupila do domovních dveří. Zabila by je oba a pak by šla nahoru a sdělila babičce, že přestěhuje nábytek přesně tak, jak to po ní vovó před týdnem žádala. Pod pláštíkem noci by pak vytáhla tu dvojici mužů do garáže, zacouvala tam autem a naložila je do kufru. Nebo... spíš jednoho na zadní sedadlo a druhého do kufru. A vzhůru na výlet. Pá pá.

40/62

Načež by sbalila babičku a do hodiny by byly pryč – i když by se to odehrálo uprostřed noci. Babička by se nevyptávala. Chápala, jak se věci mají. Těžký život, praktické uvažování. Vstříc vycházejícímu slunci, takříkajíc, a už se nikdy neukázat. Vida. Takhle by to byl celkově mnohem lepší film – a mohl by se třeba i znovu uskutečnit, pokud to Sola vyřeší, až Benloisovi osobní strážci šlápnou na brzdu a konečně ji pustí ven. Popadla světlici a začala se připravovat. Jaký úhel zvolí. Jak na ně vyrazí. Ale vždyť je to jen duševní masturbace – všechno bude záviset na zlomku vteřiny, na časování, které je rozhodně nepředvídatelné. Přemýšlela, dech se jí zpomalil a smysly zbystřily. Čekání už nebyl problém; čas ztratil rozměr. Myšlenky byly vedlejší. Vyčerpání neexistovalo. Všechno se usadilo v mezičasí, mezi teď a později, až se stane něco opravdu zásadního. V duchu viděla babiččinu fotografii, viděla ji jasně jako den. Pořídili ji v Brazílii, když bylo babičce devatenáct. Tvář měla bez vrásek a v nejlepším smyslu slova plnou, z očí jí svítilo mládí, vlasy měla rozpuštěné a rozevláté, ne svázané. Kdyby byla věděla, co ji čeká v dospělosti, nikdy by se neusmívala. Mrtvý syn. Mrtvá dcera. Mrtvý manžel. A vnučka, jediný člověk, který jí zbyl? Ne, říkala si Sola. Tohle musí dobře dopadnout. To je jediná možnost. Tentokrát neřekla Sola nic nahlas – žádné zažité fráze ani sepjaté dlaně. A nevěděla, zda věří vlastní modlitbě víc než ostatním, které ji naučili. Ale kdovíproč měla pocit, že jí Bůh opravdu naslouchá. Slibuju ti, Pane, že jestli mě z toho dostaneš, všeho nechám. Vezmu vovó a vypadnu z Caldwellu. Nikdy, nikdy už se nepohrnu do nebezpečí ani nikoho neokradu ani se nedopustím ničeho zlého. To ti s veškerou vážností slibuju, na život své vovó. „Amen,“ zašeptala nahlas.

ŽELEZNÁ MASKA, CALDWELL, NEW YORK „Panebože-panebože-panebože...“ Když Trez zvedal blond vysokoškolačku z podlahy, pevně svíral zadní stranu jejích stehen – ale byl v bolestném pokušení pustit ji jako horký brambor. Sex byl dostatečný – asi jako studená pizza: i když je to studené, pořád ještě je to pizza. Ale pizzerie Bella Napoli ze Sedmé Avenue na Manhattanu to tedy není.

41/62

A takovéhle vzývání Boha? Totální tlumič, a to ne proto, že by byl po lidsku zbožný nebo že by si ona nějak kdovíjak užívala, zatímco on myslí na pizzu. Její skřípavý, kvičivý pornovýkon s pohazováním hlavou, při kterém ho její nastavované vlasy švihaly do obličeje, mu šel na nervy. Zavřel oči a snažil se soustředit na své pohlaví, které do ní vjíždělo a vyjíždělo. Ta ženská měla velká falešná prsa, tvrdá jako basketbalové míče, a sulcovité břicho a on se nemohl rozhodnout, co je horší: skutečnost, že ho ani v nejmenším nepřitahuje; fakt, že šuká s touhle běhnou před toaletami ve vlastním klubu – takže ho může nachytat personál; nebo pravděpodobnost, byť slabá, že se o tom od někoho doslechne bratr. Do háje, iAm. Ten chlap měl pohled, při kterém by si i fotbalista s kompletní sadou chráničů připadal, jako by vystrčil zadek do průvanu. O to tedy Trez nestál. „... panebože, panebože, panebože...“ Krucinál, kdyby to aspoň proložila nějakým tím ježíšimarjá. „PANEBOŽEPANEBOŽEPANEBOŽE...“ Sáhl mezi ně a rozhodl se zbavit utrpení. Polechtal jí klitoris a přivedl ji k vyvrcholení právě včas, než jeho erekce úplně zplihla a víceméně z ní vypadla. Zase ji postavil a okamžitě ji musel chytit, protože se jí podlomila kolena. „Ach... panebože... ty jsi úžasný... ty...“ No jo, díky, zlato. Jediné, co ho teď zajímalo, bylo, jak dlouho potrvá, než se zase obleče. „Ty taky, malá.“ Trez se naklonil stranou a zvedl její – je to ta podprsenkovitá věc, kterou nosí místo blůzy? Nebo tanga? Nebo... „Ale legíny ještě nepotřebuju... že ne?“ To se nosí na nohou? uvažoval, jak zvedal černý proužek látky. Těžko si představit, že to zakryje víc než ruku nebo snad jeden z těch prsů o velikosti polévkové mísy. Kdo jí ty pseudopunčochy sundal? On tedy ne, aspoň si to myslel, ale nepamatoval se, a to ne proto, že byl opilý. Celé tohle setkání, stejně jako bůhvíkolik posledních let jeho milostného života, bylo nejen úplně, ale taky zcela cíleně zapomenutelné. Právě proto to vytrvale provozoval zas a znova... Jasně, není důvod opakovat iAmova slova. Jeho bratr byl víc než dost schopný řečnit o tom pokaždé, když se setkali. „Já tě miluju,“ řekla dívka, popadla ho za biceps a visela na něm jako striptérka na tyči. „Tohle miluju.“ „Já taky.“ „Miluješ mě, viď?“ „Jasně.“ Podíval se po dveřích a zalitoval, že si s někým nedomluvil, aby zaklepal. „Dej mi svý číslo, jo? Protože já musím zpátky do práce.“

42/62

Samozřejmě trucování – a to v něm budilo touhu vycenit tesáky a prokousat se skrz stěnu toalet. „Můžeme si to zopakovat,“ zaševelila, stoupla si na špičky a pokusila se přitulit obličejem k jeho šíji. Holčičko, nezvládl jsem to skoro ani jednou, pomyslel si. Opakování není anatomicky možné. „Prosíííím...“ Další tulení. Pak se odlepila. „Prosím?“ Trez otevřel ústa, zoufalství přibrousilo jeho vztek i jazyk... Jenomže když jí pohlédl do očí, spatřil v nich upřímný cit a málem se přikrčil. Tomu se říká zrcadla... Bylo mu, jako by se díval sám na sebe. Smutek. Prázdnota. Vykořeněnost. Byla jen napůl žena. On byl jen napůl muž. Jenom na základě toho se ocitli na internetové seznamce, dva zlomení chudáci, zmítající se v tůni sexu a snažící se navázat kontakty způsobem, který zaručuje, že se své izolace nikdy nezbaví. „Prosím...?“ žadonila, jako by se připravovala na další v nepřetržité řadě proher. Zadíval se na ni a uvědomil si, že ji posuzoval podle vnějšku, ale jako u všech cizích lidí i u ní existuje příběh, na jehož konci se ocitla na toaletě, kde brala jméno boží nadarmo s mužem, který vůbec není muž. Sakra, vždyť není ani normální upír. Trez jí přejel klouby prstů po líci, a když natočila hlavu za jeho rukou, zašeptal: „Zavři oči...“ Zaklepání se ozvalo jen jednou a vzhledem k tomu, jak bylo hlasité a důrazné, stačilo to. „Šéfe? Máme problém,“ zaznělo skrz dveře. Hlas Velkého Roba. Takže je to problém s ochrankou – a proč s tím nešel za Xhex? Buď je z nějakého důvodu venku... nebo ho spíš pro Treze poslala sama. Falešné řasy blondýny se zvedly, ale to nechtěl. „Momentíček, Robe.“ „Jasně, šéfe.“ „Zavři oči,“ opakoval. Blondýna poslechla a on se zklidnil, tlumené dunění basových rytmů v prostorách klubu odplývalo, pach jejího příliš těžkého parfému slábl, bolest uprostřed hrudi... no, ta zůstávala, kde byla, ale jinak všechno mizelo, jako by otočil stmívačem. Sáhl do její mysli a udělal to, čemu jeho bratr říkal výmaz: na rozdíl od mnoha jiných podobných žen si dopřál čas, aby vymazal blondýně vzpomínky na jejich setkání, od nevinného rozhovoru, který navázala u baru, přes to, jak ji odvedl sem dozadu, až po náboženský prožitek, jejž právě absolvovala. iAm měl pravdu. Kdyby po sobě Trez takhle uklízel vždycky, nedostal by se do maléru, který měl s tou druhou holkou. A on a jeho bratr by se nakonec

43/62

nemuseli nastěhovat do sídla Bratrstva. A ta ženská Selena by ho už neuchvacovala... Znovu se zaměřil na blondýnu a rozhodl se, že udělá ještě něco víc. Místo aby ji nechal nějakých dvacet minut v zóně prázdnoty, dopřál jí fantazii, po které toužila – že poznala chlapa, který z ní byl celý pryč, a že spolu měli pětkrát tady na toaletě nejlepší sex v životě, načež usoudila, že je pro něj moc dobrá. Což bude při svém novém myšlenkovém nastavení dělat často. Nakonec jí implantoval myšlenku, že by se měla obléct a zkontrolovat si nalíčení. A na poslední chvíli ještě přidal, že ji čeká nejlepší rok – ne, desetiletí – v životě. Okamžik poté vyšel Trez z toalet, poklopec zapnutý, tričko zastrčené, na tváři spokojenou masku. Velký Rob postával ve stínu, diskrétní, pokud je to u chlapa jako hora vůbec možné. Trez k němu přistoupil, založil si paže na hrudi a opřel se o stěnu polepenou látkou. Obvykle se v klubu o práci nebavil, ale hudba byla dost hlasitá, hosté pohroužení do opilosti a zoufalství a v neposlední řadě se ocitl v pokušení mít blondýnu na očích. Postarat se, aby se nikdo nepokusil dostat dovnitř dřív, než ona vyjde. A navíc zřejmě toužil po jakémsi ujištění, že ji opustil v lepším stavu, než v jakém ji našel. Aspoň jednomu z nich by to mohlo pomoct. „Tak co je?“ Trez přejel pohledem tmavý, zasmušilý klub; jeho monitorování bylo jak druhou přirozeností, tak otázkou výcviku: muži jeho rasy bývali vždycky pozorovatelé, ale poté, co pracoval u Rehva a nyní byl šéfem tohohle doupěte, bylo už sledování okolí jeho primárním rysem. Velký Rob zapraskal klouby. „Alex asi před hodinou rozehnal rvačku dvou hostů, nešlo o štamgasty. Oba je vyhodil, ale agresor se vrátil a krouží venku po chodníku.“ Z toalet se vynořila blondýna, oblečení měla tam, kde mělo být, make-up zretušovaný, vlasy stažené dozadu, místo aby jí lítaly všude kolem hlavy – ale hlavně měla zdviženou bradu, oči klidné a soustředěné – a na rtech tajemný úsměv, který měnil její v podstatě průměrný zevnějšek v podmanivý. Kráčela do davu a Velký Rob ji sledoval očima, stejně jako spousta dalších mužů. Jí to však zřejmě bylo jedno, jako doprovod jí stačilo vlastní sebevědomí. Trez se podrbal uprostřed hrudi a litoval, že nemůže vymazat vlastní nitro a všechno tam zpřeházet, jako to právě provedl u ní. Ale na druhé straně, ani veškeré sebezdokonalování světa nezmění skutečnost, že s’Hisbe chce, aby se na zbytek svého přirozeného života vrátil coby plemenný hřebec. „Šéfe?“ „Pardon, cože?“ „Chceš, aby zmizel?“ Trez si promnul obličej. „Půjdu to s ním vyřídit. Jak vypadá?“

44/62

„Běloch, černé oblečení, vlasy jako Keith Richards.“ „Tím se výběr zužuje,“ zamumlal Trez. „Uvidíš ho vepředu. Nestojí ve frontě.“ Trez přikývl, vyhnul se hustému davu a zamířil ke dveřím. Cestou přelétl všechny přítomné pohledem, podvědomě pátral po známkách konfliktu, který by mohl eskalovat od blbých řečí až po pěstní souboj. I takový gothik se dokáže chovat jako namakaný frajer, když do něj napumpujete dost alkoholu. V polovině cesty k východu zahlédl napravo záblesk kovu, ale když se zarazil a použil jiné smysly než zrak, nemohl nic najít. Znovu vykročil, prodíral se ven z klubu, pokynul Ivanovi a tomu novému, co měl službu u vchodu, a vydal se podél fronty plné obvyklých podezřelých. Ačkoliv žádný z nich se nepodobal Kevinu Spaceymu. A škoda – ve filmu toho chlapa miloval. Nikdo na chodníku neodpovídal popisu Velkého Roba. Nejspíš se někam zatoulal. Trez otočil hlavu zpátky ke dveřím, do obličeje ho udeřily reflektory projíždějícího auta a to bodnutí ho proměnilo ve světloplachého upíra. Zamrkal, aby si projasnil zorné pole, nějak se dostal na začátek fronty a... „Co kurva – ten sem nepatří! Proč ho tam pouštíte!“ Trez si uvědomil, že řeč je o něm, zastavil se a ohlédl. Drzoun měřil tak metr dvaašedesát, vážit mohl pětapadesát kilo – a nebyla to holka. Blbeček zjevně trpěl syndromem teriéra, korálková očka mu planula, jak se na Treze mračil, a ztěžka dýchal. Nejspíš často hraje World of Warcraft nebo něco podobného – a tím pádem zapomíná, že když chcete mít moc řečí, musíte na to mít figuru. Trez se ke klukovi sklonil a okamžik ho nechal vstřebávat velikostní rozdíl – a vida, brebta sklapnul a při tom zůstalo. „Mně to tady patří,“ pronesl Trez tlumeným hlasem. „Takže otázka zní, proč bych měl kurva pouštět dovnitř tebe.“ Pohlédl na Ivana. „Není tu vítaný. Nikdy.“ Následovaly ještě nějaké řeči, ale on skončil. Jakožto Temný byl zvyklý, že se na něj zíralo – obyčejní upíři si s takovým jako on nevěděli rady, a upřímně řečeno, on je vlastně taky neměl rád. Vlastně ho vychovali v přesvědčení, že by se spolu neměli stýkat – aspoň dokud nenastoupil Rehvenge a nepomohl jemu a jeho bratrovi v exilu. Nejprve mu nedůvěřoval – dokud nepochopil, že Rehv je stejný jako oni: cizinec v uzavřeném klubu, jehož členů si neváží. No, a pokud jde o lidský svět? Všichni se domnívali, že je černoch, a pojili s tím vlastní rasové asociace, dobré i špatné – jenže v tom byla jedna ironie. Nebyl „Afričan“ ani „Američan“, takže nic z těch blbostí se na něj nevztahovalo, přestože jeho pokožka byla náhodou černá.

45/62

Ale to jsou celí lidé – sebestřední až do té míry, že vidí ve všech situacích jen sebe. A zatím mezi nimi chodí úplně jiný živočišný druh, a oni nic netuší. Ačkoliv... když už je o tom řeč... kdyby se nějaký pomýlený idiot pokusil vytáhnout na něj ty rasové hnusy na vlastním prahu? Pak si může trhnout nohou. Vrátil se do klubu, kde ho stroboskopická světla a hluk zasáhly jako náraz do cihlové zdi a musel se násilím nutit překonat odpor. Záblesky byly příliš jasné a zvuk ještě horší, odrážel se mu uvnitř lebky, až se všechno, co hráli, spojilo v nesrozumitelnou změť. Co to sakra personál napadá? Kdo to nechal takhle řvát na plné pecky... A... do háje. Promnul si oči, dvakrát zamrkal a... jo, bylo to tam, v pravém kvadrantu: řada zubatých čar, které se tetelily jako sluneční světlo za hnědým sklem. „Krucinál...“ Díky sexu na toaletě získala blondýna nový hardware – a on si teď užije osm až deset hodin dávení, průjmu a spalující bolesti hlavy. Zrychlil krok, prodíral se mezi těly, kýval na prostitutky a tým ochranky, jako by všechno bylo v nejlepším pořádku. Pak vstoupil do zadní části domu, určené jen pro personál, stavil se v kanceláři pro koženou bundu a klíče a vyšel zadem na parkoviště. BMW už tam na něj čekalo, a když nastoupil, škubnutím si přitáhl přes hrudník bezpečnostní pás a šlápl na plyn, pekelně litoval, že už nebydlí v Commodore – protože pak by se tam mohl nechat odvézt jedním ze svých vyhazovačů. Zato teď, když se nastěhoval do sídla Bratrstva? Nezainteresovaní šoféři už nepřipadali v úvahu. Samozřejmě, mohl by zavolat bratrovi. Jenže iAm by celou cestu představoval němou výčitku, a nebylo třeba se tomu hlučnému tichu vystavovat: iAm byl jediný z těch, které kdy poznal, co dovedl mlčet tak, že to pro uši bylo horší než startující tryskáč. Když mu zazvonil telefon, pomyslel si: Kruci, měl bych zavolat do práce a dát všem vědět, že mi mají dát pokoj. Vyndal mobil, podíval se na... „Paráda.“ Jenže iAma nemůže shodit do hlasové schránky. Přejel palcem displej a přiložil telefon k uchu, i když ve státě New York se v autě smí telefonovat pouze přes hands-free. Bratr mu nedal šanci říct ani „haló“. „Ty máš migrénu.“ „Nemáš si co hrát na médium.“ „Nehraju. Jenom jsem přijížděl, zrovna když jsi vyrazil. Jsem hned za tebou – a existuje jen jeden důvod, proč takhle odjíždíš v jednu po půlnoci.“ Trez pohlédl do zpětného zrcátka a byl na sebe docela hrdý – když určitým způsobem naklonil hlavu, skutečně uviděl dvojici reflektorů. „Zastav.“

46/62

„Já...“ „Zastav, kurva. Vrátím se pro auto, až tě odvezu domů.“ Trez jel dál, mířil k Severní cestě a říkal si: Kdepak, já to dokážu. Dobrý plán. Aspoň dokud se v protisměru neobjevilo auto – jak se blížilo, úplně ho oslepilo a nezbývalo mu než spustit nohu z plynu. Mrkal a měl jednoznačně v úmyslu dupnout na plyn a jet dál, jenže ho zaskočila realita: docházel mu čas, a to nejen pokud šlo o migrénu. Komunita s’Hisbe bude vynakládat čím dál větší úsilí, aby ho násilím vrátila na své území, a sám Bůh ví, jaký bude její další tah. Takže není třeba, aby se iAm díval, jak mu bratr umírá přímo před očima. Trez mu už tak dost ublížil. Nemusí ho ve vzpomínkách pronásledovat ještě ohnivá koule hořícího auta. Vzdal to, zajel ke straně, šlápl na brzdu a položil čelo na volant. I když zavřel oči, aura si žila vlastním životem, šířila se a postupně mířila k hornímu okraji zorného pole. Až zmizí? Začne mejdan – a nijak zábavný. Čekal, až iAm zastaví vedle něj, a říkal si, že je to ironie, jak někdy uděláte správnou věc, a přesto to na vás působí jako naprostá porážka.

Kapitola čtvrtá „Copak to tu máme...?“ Spíš bych se měla ptát, co tu nemáme, říkala si Beth, skloněná nad mrazákem, vyhrazeným výlučně zmrzlinám. Ukázalo se, že těhotné ženy mají rády studené sladkosti. Tak jo, má je ráda těhotná Vyvolená Layla – a Beth dodržovala stejný časový rozvrh každou noc už... jak dlouhá doba uplynula od jejího období potřeby? Panebože, čas letí. A jak počítala dny, byla si dobře vědoma, že neuvažuje o Layle. Ve skutečnosti počítala, kolik hodin už strávila v té místnosti, v těsné blízkosti... a doufala, že tentokrát se babské pověry nepotvrdí. Nechodila tam nahoru jen proto, aby byla hodná spolubydlící nebo kamarádská opora. Kdepak. Ačkoliv, proč si sakra myslí, že by ona a Wrath potřebovali dítě uprostřed všech těch dramat a záhad? Matka Příroda ji však jaksi zahnala do kouta a odtud nebylo návratu, nedalo se to pochopit, nebylo možné přemluvit nutkání. Ne že by o tom v poslední době musela mluvit s Wrathem. Jako by už toho neměl tak dost na talíři. Ale no tak, kdyby si mohla na povel nastartovat období potřeby... Jenom chtěla držet v náručí kousek sebe a Wratha – a čím nebezpečnější byla situace s Bastardy, tím zoufalejší byla její touha. V leckterém ohledu to bylo nejsmutnější vyjádření toho, kam se všichni dostali. Aspoň něco z něj přežije, kdyby se Bastardům podařilo zabít... Vlna bolesti při té myšlence byla tak silná, až se sesula na mrazák a chvíli trvalo, než se dokázala znovu soustředit na obrovitou zásobu zmrzlin Breyer, Ben & Jerry’s, Haagen-Dazs a Klondike. O mnoho bezpečnější bude stresovat se tím, jakou příchuť pro dnešek zvolí. Layla si vždycky dávala vanilkovou – to byla jediná, kterou v sobě udržela. Ale v tomhle směru se Beth ničeho neodříkala a díky Rhageovu neblaze proslulému apetytu se jí nabízel přímo gabilion možností. Hledala inspiraci a dilema ji zaneslo přímo do dětství – soudobá ozvěna časů, kdy svírala v dlani jeden ze svých těžce vydělaných dolarů, došla pěšky necelý kilometr do samoobsluhy a dvacet minut si tam pak vybírala kelímek čokoládové Hershey’s Dixie, který si kupovala vždycky. Zvláštní, ještě si pamatovala, jak to tam vonělo po piškotových kornoutech, které Mac ručně vyráběl. A ta registrační pokladna, ta staromódní, na kliku! Když zaplatila, Mac jí vždycky dal červenou plastovou lžičku, ubrousek a úsměv – a šestadvacet centů nazpátek.

48/62

Byl obzvlášť hodný k sirotkům, kteří žili v sirotčinci. Ale na druhé straně, našla se spousta lidí, co byli hodní k ní i k ostatním dětem, které byly buď nechtěné, nebo měly smůlu. „Mátová s kousky čokolády,“ řekla nahlas, sáhla do mrazáku a natáhla se až dozadu. Studený vzduch se vznesl vzhůru a Beth se zarazila, aby nasávala mráz. „Jo, to je ono...“ I když byl prosinec, zjišťovala, že prahne po mrazu, po husí kůži, po stažených pórech v obličeji, po nosní sliznici brnící suchým vzduchem. Nejspíš v ní ještě doznívá sex. Zavřela oči a vrátila se do chvíle, kdy ji Wrath strhl na podlahu a rval z ní oblečení. Neskutečně hezké. Moc to potřebovali. Ačkoliv jí vadilo, jak se teď cítí. Byl zatraceně daleko, i když jeho tělo se nalézalo kousek odtud, nahoře v pracovně. Možná je to jen další důvod, proč chce dítě. Soustřeď se, soustřeď se. „Vanilková, vanilková... kde jsi?“ Ukázalo se, že vanilková se pohřešuje, a tak se musela spokojit s litrovkou trojbarevné, kde byla i jahodová a čokoládová. Nic se neděje. Pečlivou chirurgickou extrakcí dosáhne svého, aniž by došlo ke kontaminaci obsahu Layliny misky. Vyšla ze spižírny do kuchyně, kde se sladká, zemitá vůně smažené cibule a žampionů mísila s bazalkou a oreganem – učiněné nebe v nose. Jenže ta ambrózie nebyla určena k Poslednímu jídlu a u rendlíku nestál žádný doggen. Kdepak. Byl to iAm – zase. A vzhledem k tomu, že chodil vařit, když byl ve stresu, bylo jasné, že není sama, kdo má život na hadry. Temný a jeho bratr byli nejnovějšími přírůstky v domě Bratrstva, a jakožto majitel a vrchní šéfkuchař ultrastarosvětské restaurace U Salvatora už iAm i tady snadno prosadil své kotlety s linguine – ačkoliv to neznamenalo, že ho Fritz mezi všemi těmi mnohalitrovými hrnci vidí rád: jako obvykle majordomus postával opodál a byl na mrtvici z toho, že u plotny stojí host. „Voní to líbezně,“ řekla a postavila nádobky na žulový kuchyňský ostrůvek o velikosti lodní paluby. Neměla šanci sáhnout po miskách či lžičkách. Fritz se vymrštil, otevíral skříňky a zásuvky – a ona neměla to srdce říct mu, aby ji neobsluhoval. „Tak copak to bude tentokrát?“ zeptala se Temného. „Bolognese.“ iAm otevřel další lahvičku s kořením a zřejmě přesně věděl, kolik přidat, aniž by si pomáhal odměrkou. Při pohledu do jeho mandlových černých očí si Beth povytáhla rolák, aby zakryla stopy kousnutí na svém krku. Ne že by na tom nějak záleželo. „Kde máš bratra?“ „Nahoře,“ zněla strohá odpověď. Aha. Zakázané téma. „No, nejspíš se uvidíme u Posledního jídla?“

49/62

„Mám schůzi, ale pro vás ostatní je tam jehněčí, aspoň jsem to slyšel.“ „Aha, já myslela, že vaříš pro...“ „Tohle je terapie,“ oklepal vařečku o okraj hrnce. „To je jediný důvod, proč mě Fritz pustí ke sporáku.“ Ztlumila hlas. „Myslela jsem, že nad ním máš mimořádnou moc.“ „Věř mi, kdybych ji měl, použil bych ji.“ Ztlumil plamen. „Promiň. Musím jít překontrolovat Treze.“ „Je zraněný?“ „Dalo by se říct.“ Krátce se uklonil a zamířil z místnosti ven. „Tak zatím.“ Vzduch jako by se po jeho odchodu změnil, molekuly se uklidňovaly stejně zřetelně, jako by je jeho temná nálada zelektrizovala. Ujeté, ale měla ho ráda, i jeho bratra: další dvojice cvičených zabijáků v domě, to vůbec nebylo špatné. „Paní, mám za to, že mám vše, co potřebujete.“ Majordomus jí předkládal na stříbrném táce vše potřebné k baštění zmrzliny. „Pro vás a Vyvolenou.“ „Ach, Fritzi, to je milé – ale abych řekla pravdu, stačí mi jen jedna miska. Já budu jíst z krabičky, i když to zní nejapně. Ale hodila by se mi – Děkuju.“ Usmála se, když jí majordomus podal naběračku. „Umíš číst myšlenky?“ Doggen se zarděl, po jeho ošlehané, vrásčité tváři se rozlil úsměv. „Ne, paní. Občas jsem nicméně předvídavý.“ Odklopila víčko tříbarevného kartonu, zadolovala v něm a dávala pozor, aby nabírala jen vanilkovou. „A jde ti to pořád.“ Zarděl se, uhnul už tak sklopenýma očima a ona měla sto chutí ho obejmout. Jenže když to udělala posledně, málem omdlel nad tou nepatřičností. Doggenové dodržovali přísný kodex chování, a i když jejich nejvroucnějším přáním bylo dobře sloužit, jednoduše nedokázali zvládat chválu. A iAm už toho chudáka i tak dost vystresoval. „Víte jistě, že vám nesmím naložit porce?“ zeptal se majordomus úzkostlivě. „Víš, jak ráda to dělám sama.“ „Smím vám tedy odnést tác nahoru?“ „Ne, už to mám.“ Když se zdálo, že se připravuje žadonit, dokončila nakládání zmrzliny do Layliny misky a ustoupila. „Mohl bys uklidit tu zmrzlinu?“ „Ano, prosím, paní. A tu naběračku. Postarám se o to.“ Prchal jako bankovní lupič s kořistí a Beth potřásla hlavou, zvedla podnos a zamířila do jídelny. Prošla do haly, kde se musela zastavit a rozhlédnout. I když vídala ten třípodlažní prostor každou noc už dva roky, pořád ještě jí připadalo, jako by se ocitla v jiném světě: od zlacení až po zářivě barevnou mozaikovou podlahu, od stropní fresky vysoko nad tím vším až po sloupy z malachitu a mramoru, všechno to byla čirá magie. A čirá královská moc. Po pravdě řečeno, celé sídlo bylo umělecké dílo, všechny prostory v domě voněly úžasným přepychem, v každém pokoji převládal jiný tón, dovedený k dokonalosti.

50/62

Rozhodně takhle nikdy nebydlela, dokud do jejího života nevstoupil Wrath – ani to neočekávala. Dobrý bože, pamatovala si, jak se sem spolu nastěhovali. Ruku v ruce procházeli všechna křídla a podlaží, od sklepních katakomb až k půdním krovům. Kolik tu bylo místností? Někdy po padesátce přestala počítat. Šílené, šílené. A když si pomyslela, že to nebylo jediné, co zdědila po otci. Peníze... Bylo tu taky moc a moc peněz. Tolik, že i když se o ně podělila napůl s Johnem Matthewem poté, co vstoupil do jejich života, ani to nezaznamenala, přestože její nevlastní bratr přijal miliony a miliony dolarů. Úplná cvokařina. Přes vyobrazení jabloně v květu došla ke schodům s krvavě rudým kobercem a stoupala po nich do prvního patra. Celý život byla sirotek, a tak ji šokovalo zjištění, že o ní otec věděl, bděl nad ní, staral se o ni. Jenže podle všeho, co slyšela, Darius prostě takový byl. Nikdy neuhýbal před povinnostmi. Bože, škoda, že ho neznala. Zvlášť teď by se jí hodil. Nad schodištěm uviděla otevřené dveře do pracovny a svého muže, který byl tam, kde to nejvíc nesnášel – shrbený nad hektary dokumentů, popsaných Braillovým písmem, obrovská ramena zakrývala většinu vyřezávaného trůnu, na němž seděl, hbité prsty sledovaly řádek za řádkem, čelo za panoramatickými černými brýlemi zvrásněné jako čerstvě zorané pole... Její muž i George, jeho milovaný slepecký pes, vzhlédli, jako by zachytili její pach. „Leelan,“ vydechl Wrath. Zlatý retrívr honem vyskočil ze svého místa na podlaze, mrskal ocasem, tlamu otevřenou v úsměvu tak širokém, až ho to přimělo kýchnout. Byla jediná, na koho se usmíval – ačkoliv i když ji miloval, od Wratha se ani nehnul. Položila stříbrný podnos se zmrzlinou na stůl v chodbě, vstoupila dovnitř a zamávala na Saxtona, který se nalézal na svém obvyklém místě, na jedné z bledě modrých francouzských pohovek. „Jak se vede nejpracovitější bytosti planety?“ Advokát, znalec Starého zákona, vstal od své hromady papírů a uklonil se jí; jeho krásně padnoucí oblek se bez problémů přizpůsobil pohybům. „Vypadáš dobře.“ Inu, není nad trošku milování. „Díky.“ Obešla masivní psací stůl a uchopila manželův obličej do dlaní. „Ahoj.“ „Jsem moc rád, že jsi tady,“ vydechl – jako by se léta neviděli. Sklonila se, aby ho políbila na ústa, a věděla, že zavřel oči, i když skrz tmavá skla neviděla. A pak se musela věnovat psovi.

51/62

„Jak se máš, Georgi?“ Polaskala ten měkký štěněcí obličej stejně jako předtím manžela. „Staráš se o našeho krále?“ Zafunění a buch-buch-buch ocasu narážejícího na okraj trůnu znamenalo velikánské ano. „Tak na čem pracujete, chlapi?“ zeptala se. Wrath si ji přitáhl na klín a hladil ji po zádech. Bylo to prazvláštní. Než ho poznala, nesnášela to ohmatávání a mazlení, co páry často provozují. Ale s ním – vida, časy se změnily. „Jenom petice.“ Čti: kecy, které bych radši spálil, než řešil. „A ještě nám jich dva tucty zbývají.“ Saxton si protáhl pravou paži, jako by v ní měl křeč. „A pak musíme prodiskutovat rezoluce a oznámení narození a úmrtí.“ Wrathovi klesla hlava dozadu. „Pořád si říkám, že musí existovat nějaký lepší způsob, jak to řešit. Vadí mi, že si z tebe dělám tajemníka, Saxtone.“ Muž pokrčil rameny nad poznámkovým blokem. „Mně to vůbec nevadí. Jen aby to už bylo hotové.“ „Mimochodem, co tam máme dál?“ Saxton vyndal z tlusté složky kus papíru. „Jasně. Tenhle urozený muž chce pojmout další shellan...“ Beth obrátila oči v sloup. „Cože, jako harém po upírsku?“ „Je to v souladu se zákonem.“ Saxton potřásl hlavou. „I když, upřímně řečeno, jako gay nechápu, proč někdo chce ženu, natožpak víc ženských – totiž kromě tebe, milá královno. Ty bys stála za výjimku.“ „Pozor, advokáte,“ zavrčel Wrath. „Dělám si legraci,“ odpálil krále advokát. Beth se usmívala nad tím, jak se sžili. „Počkat, takže dvě manželky jsou běžný úkaz?“ Saxton zvedl jedno rameno, elegantně jím pokrčil. „Bývalo to častější, když byla populace početnější. Teď máme všeho míň: svazků, porodů i úmrtí.“ Wrath přiblížil rty k jejímu uchu. „Nechceš zůstat a dát si se mnou pauzu?“ Zakroužením boků jí napověděl, že jeho mozek zabloudil do vodorovného teritoria. Nebo vertikálního – byl dost silný, aby ji dokázal držet ve vzduchu, jak dlouho chtěl. Tělo se jí začalo rozehřívat... a vzpomněla si na zmrzlinu, kterou nechala na chodbě. „Můžeš mi dát hodinku? Musím...“ Hlasitá rána z odpočívadla v prvním patře způsobila, že všichni otočili hlavy. „Co to kurva je?“ procedil Wrath skrz zuby. V zadní uličce v centru města si Xcor dřepl a zakrýval si střelné zranění, zatímco všude kolem něj zněly výstřely a skřípot pneumatik zvěstoval příjezd dalších členů gangu.

52/62

Krýt se. Potřebuje se krýt – hned. Tihle lidé na něj kašlou, ale jejich střelba je hustá jako dešťová průtrž a stejně nepředvídatelná a zaměřená do všech stran jako splašené stádo býků. Skočil dozadu, dopadl tělem na zeď budovy a bolest v rameni ho omráčila. Nebyl čas nad tím dumat. Rozhlédl se nalevo... napravo... Jediné, co uviděl, byly dveře, vzdálené asi čtyři a půl metru; padl na zem a odkulil se k nim, přitom vytasil pistoli. Dvakrát vystřelil do mechanismu zámku, prudce kopl a skočil do tmy za dveřmi. Vzduch tu byl smrdutý... a nasládlý. Odporně nasládlý. Jako pach smrti. Čpěl... po bezduchém. Zavřel se uvnitř, venku se dál střílelo a zanedlouho se rozezvučí sirény. Otázka zněla, kolik mrtvých, kolik raněných, a nenajde si některá z té smečky bezocasých krys cestu i sem? Běda, tyhle pošetilé otázky bude třeba zodpovědět, poté co přijde na to, proč tento prostor páchne jeho nepřáteli. Vyndal tužkovou baterku a posvítil jí kolem sebe po hliněné podlaze. Průmyslová kuchyně byla očividně opuštěná, z větráku nad sporákem i z prázdných věšáků nad pracovními pulty splývaly pavučiny... na všech plochách se usadil prach... cesta ke dveřím byla posetá odpadem z kvapného stěhování. Xcor vstal a svítil kolem sebe v širokých kruzích. Prázdné převržené kbelíky, jež kdysi obsahovaly velká balení omáček a jogurtů, se povalovaly kolem výdejního pultu a neuzavřené tuby, dosud plné hořčice a kečupu, odhalovaly svůj obsah, který už ztuhl, dávno přestal hnít a proměnil se v mumii. O kus dál následovala řada podnosů u zrezivělé průmyslové myčky nádobí, tu a tam v nich ještě zbyla zatoulaná lžíce nebo vidlička, a matné, napůl rozbité sklo stálo, jako by čekalo, až ho přízrak myče vloží do stroje. Pod nohama mu křupaly zbytky bílých porcelánových talířů, když šel za pachem, jenž upoutal jeho pozornost. Vyhlazovací společnost byla tvořena lidmi naverbovanými do války proti upírům, slabochy, jež z jejich žalostného stavu přeměnil Omega – a vedlejším účinkem toho byl setrvalý puch, něco mezi dva dny starou zdechlinou vysoké a zkyslým mlékem. Nepřítel se dal vždycky najít po čichu... Mrazák na maso byl v zadním rohu kuchyně, pancéřové dveře, za jaké by se nemusela stydět žádná věznice, byly pootevřené, uvnitř černočerná tma a v ní bůhvíco. Sáhl po západce, jeho pokožka bíle zazářila ve světle baterky a vrznutí, s nímž zvětšil mezeru ve dveřích, bylo tak hlasité, až mu zvonilo v uších. Zběsilé cupitání drobných tlapiček nasvědčovalo tomu, že před ním prchají skutečné krysy; ucítil, jak mu přeběhly přes špičky vojenských bot.

53/62

Z toho smradu mu slzely oči. Nejdříve vstoupil kužel světla. A tam to bylo. Uprostřed komory visel na háku zaseknutém do zátylku člověk – muž. Skvěle napodoboval hovězí čtvrť. Aspoň Xcor se domníval, že je to muž, soudě podle kalhot a kožené bundy. Podle obličeje se to určit nedalo: krysy ho užíraly od temene dolů, přičemž používaly řetěz, který ho držel nad podlahou, jako přístupovou silnici k voňavému jídlu. Takže to tragickou shodou okolností nebyl jeho nepřítel, ale skutečná mrtvola. Takové zklamání. Doufal, že tu bude něco pro něj. Místo toho zase jen lidi... Lomoz, jak někdo klopýtal ve tmě, ho přiměl zhasnout baterku a zbystřit všechny smysly na maximum. I přes puch z kamaráda s kravatou z řeznického háku předcházel toho, kdo se pohyboval ve tmě, měděný pach čerstvé krve. A také sténání raněného. Ach. Někdo má bebí. Tápání pokračovalo a současně sirény ohlašovaly příjezd caldwellské policie – zvuky však byly tlumené, což nasvědčovalo tomu, že nově příchozí měl dost duchapřítomnosti, aby za sebou zavřel. „Kurva!“ Návštěvník shodil několik prázdných plastových nádob, jak narazil do pracovního pultu. Pak následovaly další kletby. Zahekání, jako by si lehal, nejspíš na ten pás nerez oceli. Pak mělké oddechování. Xcor ztratil trpělivost a vystoupil z lednice. Na rozdíl od zraněného člena gangu měl určitou představu o půdorysu a podařilo se mu chlapíka zaměřit díky svému sluchu a tomu, že si zapamatoval, kde je centrální ostrůvek. Se zrakem by to však bylo mnohem snazší. Kromě zřejmých výhod v orientaci ho nebavil pocit beztíže doprovázející slepotu ani skutečnost, že se musel spoléhat při navigaci na své uši a čich. Také tu bylo reálné nebezpečí, že pod nohy se mu může připlést cokoliv, o co zakopne. Dostal se však až k zasaženému člověku. „Nejsi sám,“ zaševelil Xcor do tmy. „Cože! Panebože! Kdo...“ „Mluvím snad jako jeden z vašich?“ Dával si pozor, aby jeho akcent Staré řeči zněl naprosto jasně a zřetelně. Další dýchání. Těžké, velmi těžké. Doprovázené pronikavým pachem opravdové hrůzy. „Vy lidé...“ Xcor udělal další dva kroky kupředu, už se nenamáhal tlumit krok. „Potíž s vámi je ta, že nemáte žádné opravdové nepřátele. Bojujete mezi sebou o bloky městských ulic nebo o hranice států, protože vás nic zvenčí nespojuje. Naši? My máme nepřítele, který nás nutí k jisté soudržnosti.“ Ale ne k takové, aby bránila jeho ctižádosti ohledně koruny.

54/62

V téhle chvíli začal člověk cosi blábolit. Nebo to snad byla nějaká modlitbička? Taková slabost. Byla odporná – a morální imperativ vyžadoval, aby se jí využilo. Xcor rozsvítil baterku. V jejím světle sebou člen gangu škubal, jeho zkrvavené tělo se otřelo o část pracovního pultu. Krevní plazma... evidentně funguje stejně dobře jako čistič oken. Vytřeštěné oči vylézaly z důlků, sípavý dech těžce vycházel z otevřených úst a z někdejšího tvrďáka mnoho nezbývalo, jak bolest a strach proměnily jeho frajeřinu v pouhou vzpomínku. „Měl bys vědět, že mezi vámi chodí i další,“ pokračoval Xcor tlumeným hlasem. „Podobní, ale ne stejní. A pořád vás sledujeme.“ Muž se přikrčil – ne že by se měl kam odtáhnout. Pult byl pracovištěm pro nože a síta, ne matrací pro dospělého chlapa. Ještě trochu a skončí na podlaze. „Kdo... kdo jsi?“ „Možná vypoví víc pohled než popis.“ Xcor vycenil tesáky, naklonil baterku a posvítil si do obličeje. Hlasitý výkřik zněl pisklavě a dlouho netrval. Kvůli nepřekonatelné adrenalinové reakci muž ztratil vědomí; smrad moči, který se šířil vzduchem, naznačoval, že ztratil kontrolu nad svými tělesnými funkcemi. Vlastně je to docela zábavné. Xcor postupoval hbitě, snadno se dostal až ke dveřím, díky baterce. Zaujal pozici u stěny, zhasl sloupec světla a počkal, až ten výkřik upoutá patřičnou pozornost. Caldwellský policejní sbor reagoval s obdivuhodnou efektivitou, několik strážníků rozrazilo dveře, jejich baterky protínaly hustou tmu. V okamžiku, kdy spatřili člena gangu, se vyřítili kupředu, a to byla narážka pro Xcorův odchod. Vyklouzl ze dveří a ještě slyšel, jak z chaotického hovoru uniklo slovo upír – a tudíž se odhmotňoval z cesty davu s úsměvem. Ještě ve Staré zemi udržovali on a jeho Bastardi v oběhu spekulace a mýty tak, že se čas od času ukazovali, vždycky jen jednotlivcům a vždycky tak, aby to zapadalo do mylných představ, které o jejich živočišném druhu lidé měli. Prznitelé panen. Zdroje zla přespávající v rakvích. Noční nestvůry. Takové fujtajbly – ačkoliv to poslední na sebe skutečně vztahoval. A po pravdě řečeno, bylo příjemné provádět něco podobného tady v Caldwellu, docela jako když si pes značkuje teritorium. Taky bylo zábavné poskytnout tomu bezvýznamnému na kuchyňském ostrůvku něco, co ho bude strašit v paměti během všech nadcházejících dnů ve vězení. Každý se baví, jak se dá.

Kapitola pátá Když John Matthew vstupoval na nádherné schodiště v sídle, to poslední, nač myslel, byla minulost. Stoupal a soustředil se podle důležitosti na následující věci: jak svléknout svou shellan ještě před Posledním jídlem; jak ji svléknout v jejich ložnici; a jak bude mít svou nahou shellan v jejich ložnici pod sebou ještě před Posledním jídlem. Jestli bude úplně oblečený nebo ne? To mu bylo celkem jedno, s výjimkou té části od pasu dolů. A kdyby na to přišlo, klidně by vypustil i tu ložnici – pokud by skončili kdekoli, kde by měli aspoň trochu soukromí. Cestou do prvního patra se tedy myšlenkami pohyboval výlučně v současnosti a v přítomnosti Xhex – která, jestli jde všechno podle plánu, opustila Železnou masku asi před patnácti minutami a nyní plní ty části jeho představ, které se dají vyjádřit slovy „nahá“ a „ložnice“. Osud mu však naservíroval rozptýlení. Když se ocitl na horním odpočívadle, dvojité dveře do Wrathovy pracovny byly otevřené a skrz ně uviděl známý živý obraz: král se nalézal za svým ozdobným psacím stolem; královna na jeho klíně; George, zlatý retrívr, u jejich nohou; Saxton, Blayovo někdejší vzplanutí a Wrathův současný právník, seděl opodál na pohovce. Jako obvykle byla půlhektarová deska psacího stolu posetá papíry a Wrathova nálada nestála za nic. Po pravdě řečeno, chmurný výraz už se stal součástí místnosti stejně jako starožitný francouzský nábytek, který měl co dělat, aby unesl bratry během schůzí, a bledě modré stěny, jež jako by se lépe hodily do budoáru nějaké dívenky jménem Lisette nebo Louisa. Jenže co on věděl o extrémní přestavbě domácnosti. Zastavil se, aby těm čtyřem zamával, a měl v úmyslu pokračovat v cestě do svého pokoje, vyhledat svou družku, zmocnit se jí v rozmanitých pozicích – a pak sejít čerstvě osprchovaný dolů, k závěrečnému jídlu dne. Místo toho... těsně předtím, než se odvrátil... se setkal s pohledem své nevlastní sestry Beth. V okamžiku, kdy se jejich zraky střetly, mu naskočila v mozku nějaká kombinace neuronů a elektrické napětí jeho základní deska nějak neunesla. Bez varování se ocitl ve volném pádu, vlastní váha ho táhla dozadu a jeho těla se zmocnil epileptický záchvat, v němž nejdřív svaly podlehly křeči a pak úplně ztuhly. Ještě než dopadl na zem, byl v bezvědomí... ... a když se probral, první, co zaznamenal, bylo au-au-au v hlavě a na zadku. Zvolna mrkal a zjišťoval, že aspoň přinejmenším vidí; nejprve se mu zaostřil strop nad hlavou a potom řada ustaraných obličejů. Xhex byla hned u něj,

56/62

v dlaních držela jeho pravici, obočí měla svraštělé, jako by chtěla vstoupit do půlnoční temnoty jeho mdlob a odvléct ho zpátky k sobě. Jako poloviční symphath by to možná dokázala. Možná to byl důvod, proč se tak rychle probral? Nebo byl v bezvědomí celé hodiny? Vedle ní byla doktorka Jane a na druhé straně Qhuinn a Blay. Wratha a Beth uviděl u svých nohou... V okamžiku, kdy zaznamenal sestřinu přítomnost, se elektrická aktivita znovu nastartovala a pod hrozbou druhého kola v černočerné tmě nedokázal myslet na nic jiného než: Krucinál, tohle už se mi hodně dlouho nestalo. Domníval se, že má to svinstvo za sebou. Epileptické záchvaty mu nikdy nepůsobily potíže, dokud se poprvé nesetkal s Beth – a potom následovaly další epizody, vždycky zčistajasna, nikdy se v tom nedal rozlišit žádný vzorec. Jedině dobré bylo, že k tomu nikdy nedošlo během boje a neohrozilo ho to na životě... Jeho tělo se bez vyzvání vztyčilo, trup se mu zvedal z koberce sám od sebe, jako by měl k hrudnímu koši připevněný provaz a někdo vysoko nahoře ho zvedal. „Johne?“ pronesla Xhex. „Johne, lehni si.“ Něco se mu vzdouvalo v hrudi, nějaká stoupající emoce, která byla současně mimo jeho dosah i veskrze niterná. Natáhl se po Beth, sugeroval jí, aby ho vzala za ruku – a když si dřepla a udělala to, začala se jeho ústa pohybovat, rty a jazyk nalézaly zas a znova neznámé vzorce pohybu... i když přes jeho němotu nepronikl jediný zvuk. „Co se pokouší říct?“ vyptávala se Beth. „Xhex? Blayi?“ Výraz v obličeji Xhex byl naprosto chladný. „Nic. To nic není.“ John svraštil čelo a pomyslel si: Kecáš. A přesto nevěděl, o co jde, o nic víc než Beth – a rozhodně nemohl přestat komunikovat. „Johne, ať jde o cokoli, je to v pořádku.“ Sestra mu tiskla ruku. „Nic ti není.“ Wrath se tyčil nad svou shellan a jeho tvář se proměnila v neúprosnou masku – jako by zachytil nějaké vibrace, které se mu vůbec nezamlouvaly. Zčistajasna John ucítil, jak se jeho ústa pohybují jinak, vyjadřovala teď jiné věci; ačkoliv ať se propadne, jestli tušil, co to bylo. Mezitím Beth vraštila čelo... stejně tak Wrath... A už to bylo. Mozek mu znovu začal zkratovat a jeho zrak se upíral na Beth, až neviděl nic než její obličej. Kdovíproč mu bylo, jako by ji rok nebo dva neviděl. A význam jejích rysů, velké modré oči, tmavé řasy, dlouhé tmavé vlasy... mu rezonovaly v hrudi. Ne romanticky, to ne. Tohle bylo něco jiného – a přece úplně stejně silného. Škoda že nevydržel déle při vědomí, aby tomu přišel na kloub.

57/62

„Jsme hotoví.“ Assail dojel druhou čáru kokainu, napřímil se od žulové pracovní desky a zadíval se na své bratrance: stáli na druhém konci kuchyně jeho skleněného domu u řeky Hudson, oba oděni v matné černi od hlavy k patě. Dokonce ani jejich pistole a nože neodrážely světlo. Ideální na to, co měl v plánu. Assail zašrouboval víčko lahvičky a zastrčil si zásobu do černé kožené bundy. „Tak jdeme.“ Vedl je ven zadními dveřmi u garáže, což mu připomnělo, proč je přivedl ze Starého světa do Caldwellu: vždy připraveni a nikdy se nevyptávali. V tomto ohledu byli přesně stejní jako ty automatické zbraně, co nosili na svých zdatných tělech ve dne v noci. „Jedeme na jih,“ nařídil. „Sledujte moje signály.“ Dvojčata přikývla, jejich naprosto identické obličeje byly klidné a pochmurné, mocná těla připravená vymrštit se a provést vše, co bylo v té které situaci třeba. Po pravdě řečeno, byli jediní, komu důvěřoval – a ani tato oddanost, kolující v jejich společné krvi, nebyla absolutní. Assail si natáhl přes obličej černou masku a dvojčata udělala totéž – a pak už byl čas odhmotnit se. Zavřel oči, aby se soustředil, a zalitoval toho koksu. Vlastně vůbec nepotřeboval povzbuzení – vzhledem k tomu, kam měli namířeno, byl našponovaný víc než dost. Poslední dobou však šňupal podobně, jako si navlékal kabát nebo zastrkával čtyřicítku do podpažního pouzdra. Kruci. Soustřeď se... soustřeď se... soustřeď se... Záměr a vůle se spojily o okamžik později a jeho fyzické tělo se rozložilo na volný soubor molekul. Soustředil se na svůj cíl a zamířil k němu podoben mraku, přičemž vycítil, že bratranci cestují noční oblohou spolu s ním. V koutku mysli si uvědomoval, že tahle výprava je netypická. Jako podnikatel měl život vykalkulovaný na základě vratných investic: všechno, co dělal, bylo předem dáno tak, aby se vynaložené prostředky přinejmenším vrátily. Právě proto se zabýval obchodem s drogami. Těžko dosáhnout lepších zisků, než když prodáváte lidem na černém trhu chemické produkty. Takže ne, nebyl od přírody zachránce; byl opakem dobrého Samaritána. A pokud šlo o pomstu? Mstil se jedině za sebe, nikdy za druhé. V tomhle případě však mělo dojít k výjimkám. Jeho cílem bylo panství v newyorském West Pointu, ctihodný starý kamenný dům, usazený v několikahektarovém parku. Assail už nemovitost jednou navštívil – když sledoval jistou lupičku... a pozoroval, jak nejen prošla přes velmi spolehlivý bezpečnostní systém, ale navíc se potulovala sídlem, aniž by tam cokoli sebrala. Pootočila nicméně jednu z Degasových soch asi o tři centimetry. A následky to pro ni mělo kruté.

58/62

Všechno se nicméně otočí. Násilím. Zhmotnil se v nejnižším rohu obrovské zahrady a kryl se řadou stromů, která ohraničovala protější okraje panství. Bratranci se zhmotnili po jeho boku a on si vybavil svůj první výlet, v duchu viděl Solu ve sněhu, jak s ním její bílá parka splývala, když se na běžkách blížila ke svému cíli. Prostě mimořádné. To byl jediný způsob, jímž dokázal popsat všechno, co s tou ženou souviselo... Hluboko v hrdle se mu ozvalo majetnické zavrčení – další věc, která se mu vůbec nepodobala. Jen zřídkakdy se zajímal o něco jiného než o peníze... rozhodně ne o ženské a nikdy, nikdy o lidské ženy. Jenže Sola byla jiná od okamžiku, kdy zachytil její pach, když vnikla na jeho pozemek – a představa, že ji Benloise unesl? Z jejího domova? Kde spala její babička? Nepřijatelné. Benloise tohle svoje rozhodnutí nepřežije. Assail vykročil kupředu, ostrým zrakem hodnotil okolí. Díky jasnému zimnímu měsíci bylo světlo jako ve dne a ne jako ve dvě po půlnoci – všechno od okapů domu přes obrysy teras až po hospodářské budovy vzadu se před ním rozkládalo jasně viditelné. Nic se ani nepohnulo. Ani venku, ani za žádným z potemnělých oken domu samotného. Ocitl se u domu a pokračoval dozadu, kde se znovu obeznamoval s rozložením teras a podlaží. Moc staré peníze, říkal si. Hodně zavedené. Tak nepodobné velkoobchodníku s drogami, jak jen je to možné. Možná není Benloise docela hrdý na to, jak vydělal svoje prachy. „Vnikneme dovnitř tudy,“ řekl Assail tiše a ukázal na skla v oknech zimní zahrady. Pronikl jimi jako duch, opět se zhmotnil uvnitř, zůstal nehybně stát a snažil se zaslechnout kroky, výkřik, zápas, zavírání dveří. Žhnoucí rudé světélko vysoko nahoře v koutě mu sdělovalo, že bezpečnostní systém je zapnutý a v provozu – a pohybové detektory se jejich náhlým objevením dosud nespustily. V okamžiku, kdy se pohne – se rozpoutá peklo. Což měl právě v plánu. Assail nejprve vyřadil bezpečnostní kamery. Pak spustil alarm tak, že sáhl do kapsy a vytáhl kubánský doutník – v odpověď to světlo okamžitě začalo blikat. A zatímco blikalo, on si beze spěchu zapaloval a jednoznačně očekával, až se přižene houf svalovců s býčími šíjemi. Když k tomu nedošlo, vydechl kouř přes rameno a vykročil kupředu, procházel přízemím s bratranci v patách. Cestou odklepával popel na perské koberce a italskou mramorovou dlažbu.

59/62

Malá navštívenka pro ten nepravděpodobný případ, že by se s nikým nepotkali: když se vezme v úvahu, jakou odvetu považoval ten chlap za přiměřenou za pootočení jedné sochy, odpad z doutníků ho přivede do blázince. Ve společenských místnostech domu nic nenašel, a tak zamířil do křídla pro služebnictvo; objevil prázdnou kuchyň, která byla moderní a veskrze nezajímavá. Bože, taková nuda – šedé a chromové barevné schéma připomínalo stařeckou bledost a skrovné zařízení nasvědčovalo tomu, že vybavení není prioritou v prostorách, které Benloise sám nenavštěvoval. Co však bylo důležitější, stejně jako v přijímacích pokojích tu nebyl cítit Solin pach, ani střelný prach, ani čerstvá krev. V žádném ze tří hlubokých dřezů také nebylo žádné nádobí, a když otevřel ledničku – jen tak ze zvědavosti – našel na horní poličce šest zelených láhví perrierky a jinak už nic... Přes okna přejely reflektory auta, posvítily mu do obličeje, vrhly ostré stíny mezi nohy stolů a opěradla židlí a stojany s kuchyňskými potřebami. Assail vyfoukl hřibovitý mrak kouře a usmál se. „Půjdeme ven a uvítáme je doma.“ Jenomže vozidlo dům minulo a zamířilo k jedné vedlejší budově – což nasvědčovalo tomu, že ten, kdo v něm seděl, nereagoval na spuštěný alarm. „Solo...“ zašeptal a odhmotnil se na zasněžený trávník. Emoce se v něm sice bouřily, nicméně nezapomněl zneškodnit monitorovací kamery na zadní fasádě – a pak si strhl masku, aby se mu lépe dýchalo. Nenápadný sedan zastavil chladičem napřed u garáže, zepředu vystoupili dva bílí lidé, zabouchli dveře a zamířili dozadu k... „Zdravím vás, přátelé,“ pronesl Assail a namířil na ně čtyřicítku. A vida. Byli to náramně dobří posluchači, zkameněli jako sochy a trhli sebou směrem za jeho hlasem. Assail k nim vykročil, hlaveň namířenou na muže vpravo, protože věděl, že dvojčata správně posoudí směr jeho pohledu a soustředí se na druhého. Když překonal vzdálenost, jež je dělila, naklonil se a nakoukl okny na zadní sedadlo, připravoval se, že uvidí Solu v nějakém ohrožení... Nic. Vzadu nikdo nebyl, nikdo svázaný a s roubíkem, v bezvědomí nebo přikrčený v očekávání bití, které určitě přijde. „Otevřete kufr,“ nařídil Assail. „Jen jeden z vás – Ty. Ty to udělej.“ Assail muže sledoval a držel mu pistoli těsně za týlem hlavy, prst se mu cukal na spoušti, jen jen stisknout. Lup! Zámek zavazadlového prostoru se uvolnil a víko se nehlasně zvedlo, vnitřní světla se rozsvítila... A osvětlila dvě sportovní tašky. To bylo všechno. Nic než dvě černé nylonové sportovní tašky. Assail zabafal z doutníku. „Krucinál – kde je?“

60/62

„Kde je kdo?“ zeptal se muž. „Kdo jste...“ V přívalu čiré nenávisti předběhl jeho hněv mysl, převzal velení, ujal se nadvlády. Lup! číslo dvě, to byl zvuk kulky, která vyšla z Assailovy zbraně a proletěla chlapovi čelním lalokem. A výstřel vyslal spršku krve na ty nylonové brašny a na auto a na příjezdovou cestu. „Kriste Ježíši!“ vyštěkl druhý chlap. „Co to...“ Vztek neředěný ničím, co by se podobalo racionálnímu uvažování, přiměl Assaila zaburácet jakýmsi hrůzným, ohavným zvukem – a jeho prst znovu stiskl spoušť rychleji než myšlenka. Takříkajíc. Lup! číslo tři sejmulo řidiče, kulka mu prošla přímo mezi obočím, tělo se skácelo dozadu narkoleptickým volným pádem. Uvolněné paže a nohy žuchly do sněhu a nato se ozval Ehrikův suchý hlas. „Uvědomuješ si, že jsme je mohli vyslechnout.“ Assail se zakousl do svého doutníku a dlouze zabafal, jen aby neudělal vlastní krvi něco, čeho by později litoval. „Vezměte ty tašky a schovejte je někam, kde je pak najdeme, tady na pozemku...“ Dole na úpatí příjezdové cesty zahýbalo auto z hlavní silnice a rychle se blížilo. „Konečně,“ ucedil Assail. „Našinec by čekal rychlejší reakci.“ Zabrzdilo až u domu – aspoň až ve chvíli, kdy ten, kdo seděl za volantem, uviděl Assaila a sedan a bratrance. Pneumatiky zahrabaly v upěchovaném sněhu, jak řidič znovu šlápl na plyn. „Vezměte ty tašky,“ zasyčel na dvojčata. „Honem.“ Ve světle reflektorů spustil Assail pistoli ke stehnu, takže zmizela v záhybech jeho tříčtvrtečního koženého kabátu – a přikázal své ruce, aby tam zůstala. I když ho to rozzuřilo ještě víc, Ehric měl pravdu. Právě zavraždil dvě hlásné trouby. Další důkaz, že je myšlenkami mimo. A tuhle netypickou chybu už nesmí udělat podruhé. Sedan zastavil smykem, vystoupili tři muži a vskutku přijeli připraveni. Mířily na něj četné hlavně a nehýbaly se: tihle hoši to nedělali poprvé a po pravdě řečeno, dva z nich poznával. Osobní strážce vpředu dokonce spustil automat. „Assaile?“ „Kde je?“ otázal se. „Cože?“ Tahle nechápavě svraštělá čela už ho přestávala bavit. Assailovi znovu začal cukat ukazováček na spoušti. „Váš šéf má něco, co chci nazpátek.“ Pistolníkovo bystré oko padlo na první sedan s otevřeným kufrem – a podle toho, jak mu hned poskočilo obočí, si zřejmě všiml i podrážek svého předchůdce na asfaltu.

61/62

„Ani jeden z nich mi nedokázal odpovědět,“ zaševelil Assail. „Možná byste to rádi zkusili vy?“ Pistole na něj okamžitě mířila znovu. „Co to kurva...“ Zčistajasna se zjevila dvojčata a obstoupila trojici ze stran – a měla daleko větší palebnou sílu, neboť ve všech čtyřech dlaních svírala kvarteto pistolí Smith & Wesson. Assail nechal pistoli, kde byla, dočasně mimo provoz. „Doporučoval bych vám, abyste odhodili zbraně. Jinak vás zabijí.“ Okamžik trvala pauza – na Assailův vkus příliš dlouhá. Během mžiku se jeho paže vymrštila a lup! Zastřelil nejbližšího strážného, prohnal mu kulku skrz ucho takovou trajektorií, že druhé dva muže nezasáhl. Další mrtvá váha padla k zemi a on si říkal: Vidíte? Ještě je tu habaděj živých, se kterými se dá pracovat. Assail spustil paži a vyfoukl další obláček kouře, který se vznesl do světla reflektorů a zbarvil osvětlení do modra. Oslovil klidným hlasem dvojici, jež zůstala stát na nohou: „Zeptám se vás znovu. Kde je.“ Spustila se docela spousta řečí, ale nic z nich neobsahovalo slova žena, zadržená nebo v zajetí. „Nudíte mě,“ zvedl znovu hlaveň. „Doporučoval bych vám, aby už jeden z vás začal mluvit k věci.“

@Created by PDF to ePub