Přeložila: ANDREA VAŠÍČKOVÁ

Přeložila: ANDREA VAŠÍČKOVÁ Kendare Blake: Antibohyně Vydání první Copyright © 2013 by Kendare Blake Published by arrangement with Tom Doherty Associates, LLC. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2014 jako svou 1845. publikaci Přeloženo z anglického originálu Antigoddess vydaného nakladatelstvím A Tor Teen Book, published by Tom Doherty Associates, LLC, New York Český překlad © 2014 Andrea Vašíčková Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Přebal a vazba © 2014 Ricardo a Baronet Ilustrace na přebalu © 2014 Alejandro Colucci Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-876-7 (Formát ePUB) ISBN 978-80-7384-919-1 (Formát MobiPocket) BARONET Praha 2014

Kendare Blake

Antibohyně Válka bohyň: kniha první

PODĚKOVÁNÍ Nejprve musím poděkovat své nakladatelce Alexis Saarelové. Nejen proto, že je ve svém oboru hvězda, ale také proto, že jsem jí zapomněla poděkovat ve dvou předchozích knihách. Děkuji, Alexis, a omlouvám se, že jsem taková necita. Děkuji své agentce Adriann Rantové za to, že je nejlepší zástupkyní, jakou by si spisovatel mohl přát. Zasadila se i o to, že kniha získala mnohem lepší název, než jaký jsem původně zamýšlela. Melissa Frainová, co říct? Pokud to má nějakou nevýhodu, že je právě ona mojí redaktorkou, pak to, že jsem zcela a úplně závislá na jejích odborných znalostech. Něco se mi v textu nezdá? Nevypadá to dobře? Komu tak zavolám? Mel. Přijde na to hned. Děkuji, Mel! Mé poděkování patří i milým a talentovaným spisovatelkám Sáře Bennettové a Daisy Whitneyové. Nebýt Sáry, tahle kniha by po technické stránce uvízla někde v roce 1985. Daisy, díky za tvou pozornost i za to, jak jsi vylepšila závěr příběhu! Výtvarnému řediteli Sethu Lernerovi děkuji za další skvělou obálku. Celý tým v Toru je úžasný a zaslouží si mou nehynoucí vděčnost. Mám pocit, že bych měla poděkovat Homérovi, ačkoliv není jisté, že vůbec kdy žil. Přesto jsou Ilias a Odyssea úžasné. Děkuji, Homére, nebo vám všem, kteří jste to ve skutečnosti napsali. Jako obvykle děkuji Ryanu Vanderu Venterovi, Missy Goldsmithové a Susan Murrayové, kteří si i nadále čtou všechno, co napíšu, i když mají spoustu práce a zřejmě je to už pěkně otravuje. Děkuji Danovi a Kristin za podporu a skvělé připomínky. A pochopitelně děkuji Dylanu Zoerbovi za štěstí.

SOVÍ PÍRKA Ta pírka začínala být otravná. Jedno měla v ústech a šimralo ji v krku. Skousla ho při chůzi, zaťala se do něj stoličkami a vytrhla ho. Po jazyku se jí rozlila teplá krev s příchutí měděné mince. Byla tu i další pírka, náhle se jí objevila v těle jako nějaká podivná rakovina a prodírala se jí vnitřnostmi i svaly. Zanedlouho se z ní v podstatě stalo chodící kuře s dívčí postavou, které se neustále oškubávalo. Nenápadně si sáhla mezi rty, aby pírko vytáhla, a protočila ho mezi prsty. Její pohyb byl ale přece jen znatelný. Koutkem oka zachytila, jak otočil hlavou. „Pírka,“ vyprskla. „Měla by ses přestat muchlovat se sovami.“ „Zmlkni.“ Ani jednomu z nich se nechtělo mluvit o pírkách, stejně jako se jim nechtělo mluvit o tom, jak začínal vypadat pohuble, místy až vyzáble. Snazší bylo neduhy přehlížet než mluvit o tom, co znamenaly. A tak jenom šli dál stejným směrem jako poslední tři dny, ploužili se pod tím proklatým sluncem, uprostřed té zatracené pouště, a hledali tu, které se kdysi říkalo Matka Země. „Měli bychom zastavit,“ prohlásil. Jeho hlas zněl vzdáleně, takže pochopila, že už se zastavil. Její nohy v rozpálených tmavých džínách přilepených ke kolenům schválně ušly ještě pět kroků, než kopla do suchého písku, čímž rozvířila prach, vymrštila kamínky a nejspíš někde naštvala ještěrku. „Je tady.“ „Jak to víš?“ zeptal se. „Chci vodu.“ Hodila mu koženou čutoru, aniž by se na něj podívala, a poslouchala pomalé šplíchání, jak pil. Hodil jí nádobu zpátky, a když se napila, ucítila, jak se jí další soví pírko tlačí do průdušnice. Voda kolem něj protekla, až to zabolelo. Ani voda nebyla příjemná. Chutnala po prachu a byla vlažná. Protáhla si paže a zadívala se do slunce. „Ještě že se nemůžeme spálit.“ I kdyby přešli celou poušť, měli by stejný odstín pleti, jako když vyráželi, ačkoliv by měli kůži odhalenou. Pohlédla na jeho džíny a upnuté tričko a pak na svoje potetované zápěstí a tenký černý nátělník. Mihl se přes ně stín. Káně. Odfrkla si. „Koukni. Nejspíš si myslí, že jsme páreček ztracených puberťáků po večírku. Rychlá svačinka. To bude zklamaný.“ Zastínil si oči, podíval se k nebi a pousmál se. „Myslíš? Docela rád bych se vracel z večírku. Až mě příště potáhneš doprostřed pouště, tak ať je to kvůli hudbě a neonovým tyčinkám. A ne kvůli nějaké bohyni, která tady zřejmě ani není. Vrať mi tu hnusnou vodu.“ „Je tady. Copak ji necítíš? Nemá sílu skrývat se.“ Hodila mu vodu, on si přidřepl, aby si odpočinul, a kožená čutora mu visela nad zemí. Jak zavrtěl hlavou, z krátkých hnědých vlasů se mu vznesl obláček prachu. „Já nic necítím,“ odsekl. „Kromě toho zatraceného slunce a únavy, kterou bych cítit neměl.“ Prohlížela si ho. Hermes, bůh zlodějíčků, navěky sedmnáctiletý kluk, který si stěžoval jako stařec. Přišlo jí to skoro k smíchu. Bylo by to směšné, kdyby oba neumírali a on nebyl tak vyzáblý. Paže začínal mít šlachovité a tváře propadlé jako nikdy předtím. Musel zhubnout pět liber jen od chvíle, kdy vkročili na poušť. „Měl bys něco sníst.“ Poklekla do písku vedle něj a sundala si batoh. Uvnitř bylo sušené hovězí maso a ovoce. „Tohle je ponižující,“ zamumlal, když mu jídlo podávala.

„Smrt bez slávy je vždycky ponižující. Samozřejmě bych si nikdy nepomyslela, že se to přihodí nám.“ Znovu polkla a škrábl ji hrot pírka. Upila další doušek vody. Za starých časů by dokázala pírko sprovodit ze světa, vznítit ho pouhou myšlenkou, až by z něj nezbylo nic než obláček kouře. Stále nemohla uvěřit, že tohle bude její konec, tak tichý a pomalý – plíce jí zaplaví pírka. Bude to jako dýchat skrz polštář. Ani nebude moct křičet. „Měli jsme poznat, že se to blíží. Není pravda, že to nikdo nepředpověděl, že by o tom nikdo nepsal. Soumrak bohů.“ Shrábl hrst prachu a vyhodil ho do vzduchu. Svraštil čelo. „Prach ve větru. Směšné.“ „Všechno, co se narodí, musí taky zemřít, Athéno.“ „Taková je zvyklost.“ Napřímila se a zamžourala do ostrého světla. Kam až dohlédla, všechno vypadalo stejně. Kaktusy rostly ve zvláštních malých rodinkách. Chomáče uschlé trávy se kutálely ve větru na své cestě nikam. Bylo tam pusto a vyprahlo, poslední místo na světě, kde chtěla být: umírat uprostřed pouště. Natáhla ruku a zvedla ho na nohy. „Všechno, co se narodí, musí taky zemřít,“ zopakovala. „Ale já jsem se zrodila plně vyvinutá z hlavy našeho otce, takže to se přece nepočítá, no ne?“

1 PANNA, NEBO OREL Taková to byla zvláštní scénka, kdy se uprostřed zmatku a hluku jídelny zastavil čas – dva kluci u rohového stolu sledovali stříbrnou minci, jak se otáčí ve vzduchu. Holka naproti nim vykřikovala „panna“, nebo „orel“, ale její hlas napovídal, že to bylo mnohem méně zajímavé, než by se podle jejich vykulených očí zdálo. Vykřikla to správně třináctkrát za sebou. Mohla by tak pokračovat třeba ještě stokrát. „Jak to děláš?“ „Kouzlo,“ odpověděla Kasandra Weaverová. Mince se otočila. „Orel.“ Aidan Baxter ji chytil a připlácl na hřbet ruky. Odkryl ji a pod zářivkami se zableskl stříbrný orel. Jeden z chlapců vztáhl ruku. „Ukaž mi to. Je cinknutá?“ Zvědavě si minci prohlíželi, otáčeli ji mezi prsty, škrábali hranu a poklepávali s ní o stůl. Několikrát ji sami vyhodili do vzduchu. Ale byl to jenom čtvrťák. „Musí v tom něco být,“ zamumlal ten vyšší kluk. Podíval se na Kasandru, jako kdyby v tom měla prsty. Teplejší. Jenže na ní nebylo nic zvláštního. Žádné tajemné řeči, žádné nadpozemské oči. Jen obyčejné hnědé a mrkající oči. Pohlédl na její hnědé vlasy splývající na ramena. Příliš obyčejné. Bez jediného proužku, punk-rockové růžové nebo cikánských stuh. Otočil se k Aidanovi. Chladnější. Nikdo nikdy neuvěřil v magii. Vždycky si mysleli, že je to trik nebo že to dělá úhel pohledu. Vždycky si našli nějaké nudné vysvětlení, aby jejich svět zůstal ve svých dimenzích a pořád na něj platila jejich pravidla. Zákony a matematika. Tak to chtěli. Kdyby se dozvěděli pravdu, nepohlíželi by na ni s úžasem. Byli by zklamaní. Možná by ji dokonce ukamenovali k smrti. „Vážně, v čem je ten fígl?“ „Opravdu to chceš vědět?“ Zadívala se na letící minci a znovu vykřikla. Mohla jim říct, že počítá obraty mince, že se to o mnoho neliší od podvádění v pokeru. Uvěřili by tomu. „Vážně jsem nefalšovaná vědma. Odjakživa.“ Ušklíbl se. „Jasně.“ Pohlédla na Aidana, který se usmál. „Je to pravda,“ přitakal a Kasandra zvolala „panna“ ještě dřív, než čtvrťák vylétl z jeho prstů. „Vlastně je to celkem otrava. Nikdy mi neprošlo, když jsem chtěl podvádět. A děsí mě tím, co vidí, než se to stane.“ Kasandra potlačila smích. Zmínkou o jejích vizích překročil jejich obvyklou hranici. Ale nevadilo to. Skeptické svaly ve tváři toho prváka se jenom zatnuly o něco víc. Tyhle svaly znala dobře. Aidan chytil minci. „Tak co? Myslíte, že ji dokážete porazit?“ Na chvíli kluci otevřeli pusy, a hned je zase zavřeli jako ryba a Kasandra si pomyslela, že by to mohli chtít zkusit. Občas to lidi zkoušeli. Jedné holce se to podařilo určit správně pětkrát za sebou, než se spletla. Maggie Wegmanová. Taková malá blondýnečka, která zpívala

ve sboru a hrála volejbal. Kasandra si Maggie občas prohlížela na chodbách a říkala si, jestli to pětkrát uhodla náhodou nebo jestli byla taky trochu vědma. Líbilo by se mi, kdyby byla vědma. Mohly bychom založit Klub podivínů. Byla bych jako Profesor X. V duchu se usmála a zavrtěla hlavou, když se na ni Aidan tajemně podíval. „Neztrácejte čas.“ Z druhé strany stolu na ni mrkl Sam Burress. Pod černým kulichem povytáhl obočí. Nevěděla, že je sleduje. „Kasandru nikdo neporazí. Tihle dva už obrali o peníze půlku školy.“ Namířil mrkví na ni a pak na Aidana, než si ukousl sousto. „Radši jim rovnou zaplaťte. Anebo přiveďte kamarády, ať si zahrají, a ona vám dá podíl.“ Kluci otevřeli peněženky a každý z nich vytáhl desetidolarovku. „Není to těžce vydělané kapesné nebo tak něco, že ne?“ ujistila se Kasandra, zatímco si bankovky brala. „Ne,“ odpověděl jeden z nich a pokrčil rameny. Měl roztomilý obličej a na hlavě čupřinu hnědých vlasů. „Fakt super trik.“ „Díky. Probděla jsem tři dny u sledování Crisse Angela, než jsem přišla na to, jak to dělá.“ Při tom vysvětlení se mu rozzářil obličej. „Tušil jsem, že už jsem to někde viděl.“ Zvedl umělohmotný jídelní tác a šťouchl do kamaráda, aby se zvedl a šel zpátky k jejich stolu. Než odešli, mrkl na ni. Žádná zlá krev. Od té doby na sebe pokývli pokaždé, když se potkali na chodbě. „Proč jsi to řekla?“ zeptal se Aidan, jakmile odešli. Kasandra pokrčila rameny. Možná aby se cítili líp. Nebo možná jenom proto, aby na ni mrkl. Pro trochu přízně, místo aby se před ní měl na pozoru. Aidan zavrtěl hlavou. „Tvoje šoumenství poněkud upadá. Neměl bych ti sehnat křišťálovou kouli a nějaké zlaté šperky?“ Přisunul se k ní na lavičce, modré oči mu ďábelsky potemněly, pak jí zvedl ruku a políbil ji. „Začnou si myslet, že je to mnou, že znám nějaký trik, jak minci vyhodit do vzduchu. Možná bys měla začít ztěžka dýchat nebo protáčet oči jako při transu.“ Kasandra si odfrkla. „Copak jsem nějaká cirkusová atrakce?“ Dloubla do něj loktem. „Tohle na mně miluješ, viď?“ „Miluju.“ Políbil ji na spánek, jako kdyby to vycházelo odtamtud. „Mimo jiné věci.“ Odvrátil se, aby si kousl do školního burrita bez chuti a aby nabral třešně ze svého ovocného poháru a přidal je do Kasandřina. Přes hlavu měl kapuci své šedé mikiny, která mu zakrývala zlaté vlasy, jak to míval ve škole vždycky, dokud ho učitel nepřiměl kapuci sundat aspoň na výuku. Jak tam tak seděl a hltal, vypadal jako dítě ulice. Ale jako pohledné dítě ulice. Kasandra se natáhla, aby ho pohladila po tváři. „Žádné miliskování na veřejnosti, když jím.“ Andie Legendreová přehodila nohu přes protější lavičku, čímž odtrhla Sama od ostatních u stolu. Švitořili jako ptáčci vyrušení v hnízdě. „Sami to pravidlo oceníte, až si najdu nějakého nechutného kluka.“ „To teda oceníme,“ přitakal Aidan, na její vkus trochu moc nadšeně, pokud lze soudit podle jejího výrazu. „Mimochodem, kdy budeš mít konečně kluka?“ „Až potkám někoho, kdo bude mužnější než já.“ Hodila po něm mrkví. „Takže nikdy.“ Kasandra jemně šťouchla Aidana do ramene, ale oba se s Andie zasmáli. Nebylo to tak daleko od pravdy. Andie byla teď na podzim jmenována kapitánkou studentského dívčího

hokejového týmu, ačkoliv byla teprve druhačka. A byla vyšší než většina kluků. A taky silnější. „Výměnný obchod?“ Andie sebrala Kasandře burrito z jejího tácu a hbitě ho vyměnila za hranolky. Půlka burrita zmizela na jedno polknutí. „Zastrč si vlasy za uši.“ Kasandra se natáhla a zastrčila jí černé vlasy za uši. „Nebo si je sníš.“ Andie si odfoukla. „No a co? Jsou čisté. Zase jste si stříleli z prváků?“ „Jak to víš? Ty jsi teď taky vědma?“ „Jo. Využila jsem své kouzelné schopnosti a sledovala vás z fronty na oběd.“ Kasandra přejela očima po jídelně. Vždycky tu byl hluk. Pronikavý hluk. Neustálý bzukot mnoha tónů prokládaný třískáním táců, cinkáním příborů a vrzáním židlí o podlahu. Probíhalo tu aspoň padesát rozhovorů naráz a každý po očku sledoval a poslouchal, co se děje u jiného stolu. Kasandra chroupala hranolky a hluk přestala vnímat. Člověk mohl být i něco horšího než vědma. Například telepat. „Schovej mě.“ Andie se přikrčila. „Před kým?“ „Před Christy Fosterovou.“ Kasandra se otočila. Mířila k nim zrzavá holka s pihovatým nosem a tvářemi a povýšeným výrazem. „Jestli mi zase bude vykládat o tom, jak by kapitáni měli jít příkladem, hodím jí rýži do vlasů.“ „Andie!“ zvolala Christy. „Co si zítra vezmeš na sebe?“ „Dres,“ odpověděla Andie se zkrouceným rtem, když Christy procházela kolem. „Správně. Kapitáni totiž mají jít příkladem.“ Andie nebezpečně zakroužila vidličkou nad rýží, ale nakonec hodila jenom tou vidličkou. Neškodně se odrazila od Christyina ramene. Ani si toho nevšimla. Kapitáni mají jít příkladem. „Přijdete zítra na zápas?“ zeptala se Andie. Kasandra omluvně zavrtěla hlavou. „V pátek máme písemku z dějepisu. Musím se učit.“ „Aidane?“ „Musím jí pomoct.“ „S vámi nic není,“ utrousila Andie a obrátila oči v sloup. Andie se neučila nikdy. Ne snad že by všechno pochytila ve škole, ale nehodlala se s učením obtěžovat. Kasandra dloubla do Aidana. „Páteční večer je volný,“ poznamenala. „Což takhle táborák v Abbottském parku?“ „To už zní líp,“ uculila se Andie, „pošlu to dál.“ Studijní večer byl možná chyba. Po dvou hodinách bylo jasné, že Kasandra už všechno umí, a Aidan se nudil. Položil se na polštáře naskládané na pelesti a hned se do nich zabořil. Nikdy ho učení nebavilo o nic víc než Andie. „Chtěla bys být radši na tom zápasu?“ zeptal se. „Tak trochu.“ Nebo hodně. Sledovat Andie, jak hraje, s horkou čokoládou a dlouhou červenou tyčinkou lékořice znělo asi desetkrát líp než to, co právě dělali. Kolem nich byly rozložené sešity, učebnice a papíry se zápisky v pečlivě srovnaných komíncích a vše bylo rozevřené, aby slova mohla šeptat do vzduchu „historii Spojených států amerických“. Pohlédla na hodiny. Už bylo moc pozdě, aby si to rozmysleli. „Vyhrají?“ zeptal se Aidan.

„Jasně,“ hlesla Kasandra rozmrzele. Aidan se napil limonády a postavil ji na noční stolek. Pak začal odhazovat její srovnané komínky knih a papírů na podlahu. Každá odhozená hromádka otevřela prostor mezi nimi na posteli. Svlékl si zapnutou mikinu a přilezl k ní. „Co to děláš?“ „Neboj. Bude se ti to líbit.“ „Jsi si jistý?“ Odmlčel se. „Asi na padesát šedesát procent.“ Se smíchem ho nechala, aby jí vytrhl z ruky sešit, a jak ji pokládal na záda, uslyšela sešit spadnout na koberec. V pokoji bylo ticho, když se líbali. Stěny i peřina byly zvyklé na jejich dovádění. Milovali se v její ložnici už skoro rok. Někdy se jí zdálo, že i když tu Aidan není, vzduch je jím prosycený a do pokoje se obtisklo tisíc vzpomínek na věci, co tady spolu dělali. Všechno uvnitř stěn s ním bylo nějak spojené, i stěny samotné. Před půl rokem jí pomohl pokoj vymalovat na bílo, když se jí konečně zprotivila levandulová barva jejího dětství. Jenže byli líní a ledabylí, a tak nadělali šmouhy. V určitém světle v rozích pořád prosvítala levandulová. „Naši budou doma každou chvíli,“ varovala ho. „Jo?“ „Jo, tak dej ruce pryč z mé podprsenky.“ Aidan se usmál a se zaúpěním se přetočil na záda. „Au.“ Vytáhl učebnici zpod ramene a hodil ji na podlahu. „Učíme se nějak moc.“ „Vždyť víš, proč se tolik učím.“ Pohlédl na ni a natáhl k ní paži. Přitulila se k němu a položila si mu hlavu na rameno. „Budoucnost, budoucnost, já vím. Nevíš, co nás čeká. Na vědmu trochu zvláštní.“ „Sklapni.“ Šťouchla ho do žeber. „Dělám si legraci. Ale to ti říkám, naplní se. Nic jiného jí ani nezbývá.“ Kasandra na to nic neřekla. Bavili se o tom už dřív. Čekal ji jakýsi černý bod, někdy okolo jejích osmnáctin. Den, kdy ztratí schopnost předvídat události. Předpovědět vlastní ztrátu daru věštit budoucnost bylo něco zvláštního. Ale věděla to asi tak jistě, jako kterou stranou dopadne mince. Neměla být vědmou navždy. Jednoho dne ta schopnost zmizí, asi jako když zapadá slunce. Naplní se to, říkával. A ona měla za to, že je to pravda. Protože ale nemohli obírat prváky o peníze navždy, chtělo to nějaký záložní plán. Jako třeba univerzitu. Kasandra poslouchala, jak Aidanovi buší srdce. Pod tváří jí proudila jeho horká krev. Když mu poprvé pověděla o tom, že její dar jednou zmizí, zeptala se ho, jestli jí to ubere na hodnotě. Jestli pak bude nudná, obyčejná. Řekl, že ne, ale občas, když vyřkne nějaké proroctví, se na ni upřeně zadívá. Skoro hrdě. „Myslíš, že se budu cítit hloupá?“ zeptala se Kasandra. „Hloupá?“ „Až neuvidím do budoucnosti. Bude to jako prázdnota? Jako když máš nějaké slovo na jazyku, ale nemůžeš si na něj vzpomenout?“ „Ne.“ Políbil ji do vlasů. „Myslím, že takové to nebude.“ „A jaké si myslíš, že to bude?“ „Myslím, že to bude jako… život,“ odtušil po chvíli. „Jaký vedou ostatní lidi. Myslím, že půjdeš na vysokou, já půjdu taky na vysokou a přijmou nás spolu. Takhle si to přeješ, ne?“ Přála. Až na pár obav se toho nemohla dočkat. Mohlo by to být hezké, kdyby pro změnu nic

nevěděla. Větší dobrodružství. Aidan tvrdil, že někteří lidé by pro její schopnost zabíjeli, ale ona nechápala proč. Nikdy to k ničemu pořádně nebylo. „Ano, to bych si přála. Proto se tolik učím.“ „To není dost dobrá výmluva. Jsem nejbohatší sirotek široko daleko. Nepotřebujeme stipendia.“ „Ty nepotřebuješ stipendium,“ opravila ho. „Ne každý má takové štěstí, že v jeho životě dojde k obratu jako v muzikálu Annie.“ Vzpomněla si, jak byla zvědavá, když před třemi lety zaslechla, že si Ernie a Gloria Baxterovi, jejich odvěcí sousedé, osvojili dospívajícího syna. Zhýčkaného, bohatého dospívajícího syna. Aidan se zakřenil. „Řekl bych, že to byl celkem drsný život po všech těch dětských domovech.“ Kasandra tiše ležela. Žertoval, ale nejspíš to byla pravda. Pořád tak docela nechápala, proč si zvolil život ve všech těch státních dětských domovech a společných domácnostech, místo aby žil s nějakým vzdálenějším příbuzným. Tak bohatá rodina, jako byla ta jeho, přece musela mít nějaké pozůstalé. Aspoň nějakého strýčka ochlastu. Radši se na to ale neptala. Kdykoliv na to přivedla řeč, uzavřel se do sebe. „Děláš si zbytečné starosti.“ Zněl ospale. Musela ho nějak probrat, protože jinak by se vzbudili s výhledem na tátův obzvlášť naštvaný obličej. „Ty a já budeme spolu, Kasandro. Na to nemusíš být věštkyně, abys to věděla.“

2 MATKA ZEMĚ Putovali další dvě hodiny, než na to šlápl. Nebo snad raději než šlápl na ni. Na Demeter. Bohyni, které se říkávalo Matka Země. Bylo to jako stoupnout si na kraj zbořeného stanu. Po kožnatém povrchu poskočily oblázky a tiše, bez ozvěny dopadly. Když poklekli, aby si prohlédli okraj, nic neviděli. Jednoduše zmizela v prachu. Athéna jemně přejela rukou po kůži. Skutečně to byla kůže. Napnutá jako na bubínku, vysušená a vyčiněná. „Herme,“ hlesla, „nečekala jsem, že ji najdeme v takovém stavu.“ Ani nevěděla, co čekala. Tak trochu doufala, že Demeter unikla osudu ostatních bohů, že ji pouto k plodné půdě udrželo při životě. Místo toho se zdálo, že trpí ještě víc než oni. „Možná by ses jí neměla dotýkat,“ zašeptal Hermes. Když na něj tázavě pohlédla, pokrčil rameny. „Připadá mi to neslušné. Vždyť nevíme, která část těla to je. A upřímně řečeno, co když už je mrtvá?“ „Není.“ Athéna se kousla do rtu a pomyslela si, jak je možné, že to nepozná. Každý bůh měl jiné nadání. Hermes možná žádné z nich neodhalil. Nepatrné chvění, které Athéna cítila v kostech od chvíle, kdy vkročili na poušť, zesílilo v nevýrazné, ale uklidňující hučení. Přejela prsty po kraji kůže pár kroků napravo. Hermes zdráhavě udělal totéž nalevo. Jak byli dvacet kroků od sebe, postavila se a založila si ruce v bok. Potom zvedla nohu v pohorce a došlápla, celou svou vahou se přitiskla k vrstvě kůže. Ani se nepohnula, ale Hermes byl v tu ránu u ní a táhl ji pryč. „Co to děláš?“ „Co jsme sem přišli udělat?“ sykla a vytrhla se mu. „Musíme si s ní promluvit, pokud je toho ještě schopna. A to se nám podaří, jedině pokud najdeme její ústa, která tady očividně nikde nejsou.“ Sklíčeně se rozhlédla. Ta kůže se mohla rozpínat celé míle. A i když byla zocelena ulicí i staletími, myšlenka, že by se po kůži toulali hodiny, nebo dokonce dny, se jí nijak nezamlouvala. „Demeter!“ zařval Hermes. Strnule vyčkávali. Přišlo jim k nevíře, že kůže, která se jim rozpínala pod nohama, byla skutečně ona, bohyně léta, plodnosti a úrody. Lidé jí kdysi přinášeli oběti v podobě obilí a hroznů. Tančili na její počest. „Nemusíš jít se mnou,“ pronesla nakonec Athéna. „Pochopím to.“ „To je hloupost.“ Položil jí ruku na rameno. „Měla bys přivolat sovu.“ „Jsme uprostřed pouště.“ „Nehraj to na mě.“ Když se zatvářila nechápavě, ukázal k několika kaktusům saguaro, jejichž větve se tyčily vzhůru. Athéně se zdálo, že na ni kaktusy přihlouple, zrádně mávají. „Jsou tu sovy.“ Jistě že tam byly sovy. Viděla je i slyšela. V dohledu byl skoro tucet kulíšků trpasličích a každá sovička by ji poslechla na slovo. Otřela se jazykem o patro a ucítila další tvrdé pírko, které vyrůstalo pod povrchem. Není to jejich vina. Každý si prožíváme svoje. Hermes si užírá vlastní maso, Demeter se rozpíná až do roztrhání a já se zadusím obsahem ptačí klece. Athéna pohlédla na svého společníka. Oba byli ztrhaní a špinaví. Hermova jasná pleť byla

zaprášená a propocené mapy v podpaží jeho šedého trička se stále zvětšovaly. Sklonila pohled a oprášila si špínu na břiše svého černého nátělníku. Po zádech jí splývaly temné zacuchané vlasy. „Co to provádíš?“ zeptal se. „Nevím. Jen mě tak napadlo, že bychom před ní neměli vypadat jako takoví… chuligáni.“ Zasmál se a hodil jí pramen vlasů přes rameno. „Tak to sis měla přebarvit ty červené proužky, než jsme se vydali na cestu. Teď už je pozdě. Vypadáme, jak vypadáme.“ Navzdory vlastním slovům si oprášil džíny. „Skutečně ji uvidíme. Tetu Demeter. Po takové době.“ Usmál se. „A bylo by to mnohem dřív, kdybys už přivolala tu zatracenou sovu.“ Dýchal trochu ztěžka, ale poprvé od chvíle, kdy se vydali hledat odpovědi, jeho oči zazářily nadějí. Bůh zlodějíčků, pomyslela si láskyplně. Vždycky se chce ze všeho vyvlíknout. Jenže tohle je teprve začátek. Ohledně sov měl ale pravdu. „Vyhrál jsi.“ Napřáhla ruku k nejbližší skupině kaktusů. Jako kdyby zatáhla za provázek. Žlutooký ptáček se vznesl z kaktusu a namířil si to k nim. Athéna sklonila ruku, sovička kolem ní kroužila a klapala zobáčkem. Chtěla na ní přistát. Cítila to. Sovy byly stále jejími poddanými a skutečnost, že ji zabíjelo jejich peří, by je zarmoutila ještě víc než ji, jen kdyby to byly schopné pochopit. Nezabíjí mě peří. Něco jiného zneužívá pírka, aby mě zabila. Nějaká síla. Prokletý soumrak bohů! Za okamžik pověděla sovičce, co chtěla, a ptáček přeletěl přes plochu kůže. Hledal by ústa Demeter třeba celé dny. Hledal by je, dokud by nezemřel vyčerpáním. „Bylo to tak těžké?“ zeptal se Hermes a svalil se do prachu. Zamžoural do oblohy, která zářila tak jasně, až se zdála bílá. „Světlo bude ještě tak pět hodin, co myslíš?“ Athéna si odfrkla. „Kéž by to bylo míň. Slunce tak rozpaluje můj kroužek v nose, že bych si mohla nechtěně vypálit cejch do tváře.“ Klesla do písku a opřela se lokty o kolena. Hermes, který byl vždy o krok napřed, pokud šlo o pohodlí, se protáhl a zkřížil si ruce za hlavou. „Kdyby tady byl Apollon, mohli bychom ho požádat, aby to slunce ztlumil.“ Otočil se k ní. „Kde bys řekla, že je? Možná se toulá někde v džungli s Artemidou. Dvojčata slunce a měsíce, někde v mayském chrámu.“ Athéna se tiše usmála. Hezká představa. Ale skutečnost byla zřejmě mnohem ošklivější. Hermes sáhl do batohu pro sušené maso. Athéna na něm viděla, že má na jazyku milion otázek. Jenže už se o nich bavili dřív a ona odpovědi neznala. Demeter je možná zná. Vždycky mi moudře poradila. Určitě zaslechla něco, co my ne. „Přemýšlela jsi o tom, co se stane dál?“ zeptal se. „Stane se jedno po druhém, bratře.“ Beztak to byla hloupá otázka. Přemýšlela o tom každou chvíli. O tom, kam šli a co museli udělat. O tisíci možností i o tom, co je čeká na konci. Na nejzazším konci. Umírání byl zvláštní, skoro až osvěžující pocit. Nevzpomínala si, že by někdy byla zoufalejší. Sovička se vrátila až za tmy. Hleděly na ně její žluté odrazkové oči, než pomalu pohasly a s mrknutím zmizely. Uběhly hodiny a slunce zatím zapadlo za písek. Mluvili s Hermem o nepodstatných věcech, které neměly nic společného s úkolem, jenž doslova ležel před nimi. Jak ptáček sletěl z výšin, zaslechla šelest jeho vyčerpaných křídel. Pokývnutím hlavy mu dala svolení, aby jí přistál na rameni, a on vděčně dosedl. Hermes se zachvěl. V noční poušti se

rychle ochlazovalo. Opřeli se o sebe zády, aby se jim sedělo pohodlněji. Otočil se a prohlédl si mátožnou sovičku. Měsíc tam nezářil. Ten výjev v poušti, jak dva bohové promlouvají k sově před okrajem natažené kůže, nikdo jiný nezahlédl. Ale Athéna zřetelně viděla sově do očí. „Kde je?“ zeptal se Hermes. „Kde jsou její… ústa?“ Neptal se, jestli je sova našla, nebo ne. Nevrátila by se, kdyby je nenašla. „Pár hodin chůze,“ odpověděla Athéna. „Tímhle směrem.“ Natáhla ruku a ukázala na jihovýchod. Hermes si povzdechl. „Pár hodin. Všechno bývalo o tolik jednodušší. Pamatuješ, jaké to bylo, když jsem uměl létat?“ Zasmála se. „Jasně že si to pamatuju. Jak bych mohla zapomenout, že tady někdo poletoval sem a tam jako blesk? Upřímně řečeno, choval ses jako blázen.“ Odfrkl si. „I když umíráš, pořád jsi potvora.“ „Na co si vlastně stěžuješ? Ještě dokážeš chytit kulku.“ Athéna se zvedla na nohy, až se sovička na jejím rameni otřásla. Úkosem na ni pohlédla a zašeptala: „Odpočívej, maličká. A buď zdráva.“ Sova zamrkala, načechrala si peří a odlétla do tmy, aby se usadila na svém kaktusu. Athéna natáhla ruku. Hermes se jí chytl a Athéna ho zvedla na nohy. Do rána bychom měli dojít k jejím ústům. Pomyšlení to bylo divné, až se zarazila, ale po několika vteřinách zase šlápla botou na kůži. Propadla se jako povrch trampolíny. Necítila pod ní písek ani kameny, ale nemohla se zbavit představ toho, jaké skřípění se pod jejím chodidlem asi ozývá. Možná Hermes s tím svým létáním nakonec nebyl tak směšný. Ohlédla se. Postával na okraji a tvářil se provinile nebo úzkostně, to nemohla rozeznat. Potom pokrčil rameny, opatrně sestoupil a přešel k ní. „Aspoň bude vědět, že přicházíme,“ poznamenal. „Brzy bychom tam měli být. Slunce už vychází. Co myslíš, že řekne? Myslíš, že nás slyší? Kde má asi uši?“ Athéna tiše kráčela dál. Ani po šesti hodinách putování po kůži si na ten pocit pod nohama nezvykla. Přála si, aby Hermes zmlkl. Jenže on byl nervózní, a kdykoliv cítil napětí, jazyk mu kmital stejně rychle jako kdysi jeho křídla. „Máte štěstí, že jsem takhle roztažená,“ zasípala Demeter hláskem tichým jako vítr, který se proháněl nad jejím kožnatým tělem. „Kdyby mi zbyly pořádné plíce, vdechla bych toho ptáčka a nikdy byste mě nenašli.“ Athéna se rozhlédla po kůži pod nohama. Hermes přistoupil blíž k ní a udělal totéž. „Nakonec bychom tě našli, Matko Země,“ ohradila se. „Akorát bychom museli udělat víc otisků bot do tvé kůže.“ Demeter se zasmála, a jako by v tom smíchu bylo víc vzduchu, víc síly. Athéna si na okamžik pomyslela, jestli je nevodí za nos, a při tom pomyšlení se skoro zajíkla. Ale obava, že je Demeter silnější, než vypadá, a že by je ta kůže mohla kdykoliv pohltit a zajmout jako obrovské křídlo netopýra, ji přiměla zůstat potichu. Oba měli u sebe kapesní nožíky, ale ani si nechtěla představovat, jaká dřina by to byla prořezat se ven, kdyby se Demeter rozhodla je zajmout. „Posaďte se, děti,“ vyzvala je Demeter. Hermes ji okamžitě poslechl. Cesta byla dlouhá a jeho šedé tričko bylo černé potem. Ale netrvalo to ani několik vteřin, než zase vstal a pohlédl na Athénu s divným výrazem ve tváři.

Nevšímala si ho. Stále hledala její ústa, oko, cokoliv. Copak se všechny rysy Demeter roztáhly, jak byla napnutá? „Jak se ti to stalo?“ zeptala se Athéna a pomalu šla za zvukem mělkého dechu. „Žiju jako půda,“ odpověděla Demeter. „Rozprostřená po krajině a využívaná. Vysušovaná a bělená sluncem. Takhle napnutá tu ležím už celá desetiletí. Celá století.“ „Proč jsi nás nevyhledala, abychom ti pomohli?“ nechápala Athéna. Zahlédla něco, co vypadalo jako trhlina v kůži nebo jako sloní koleno. A pak se to rozevřelo a odhalilo skelné tmavé oko, které se na ni ztěžka upřelo a zaměřilo ji svou pronikavou zorničkou. „Všichni nejsme jako ty, šedoočko,“ zašeptala Demeter. „Bohyně války, bojující celá tisíciletí. Ani teď nejsi schopna ulehnout a přijmout svůj osud.“ Hermes přešel k oku a zadíval se do něj. „Jsme nesmrtelní,“ vykřikl. „Proč bychom měli něco takového přijímat?“ „Nesmrtelný neznamená věčný, posle.“ Hermes se pousmál. „Neměli jsme sem vůbec chodit. Je úplně k ničemu, stejně jako ta želva z Nekonečného příběhu. Samá hádanka a dvojsmysl.“ Kůže pod jejich nohama se napružila a ztuhla jako svaly hada před útokem. Zvedli se asi o tři palce a Athéna na Herma vrhla přísný pohled. Vždycky byl netrpělivý, vždycky neklidný. Jednoho dne je to určitě dostane do maléru, z něhož nebude úniku. „Říkáš, že jsem bohyně války, a tak jest,“ pravila Athéna opatrně a na rozdíl od Herma se snažila neznít nijak moderně. „Avšak dohlížela jsem i na moudrost. A tomuhle nerozumím. Proto přicházím k tobě, abych se dozvěděla, co víš.“ „S ušima přikovanýma k zemi jsem se dozvěděla mnohé věci. Lidé po mně chodí a upouštějí do písku svá tajemství. Ovšem tomuhle nemůžeš uniknout. Neměla bys.“ Demeter promlouvala tichým hlasem, skrz semknuté rty a zatnuté zuby. Její oko klouzalo pohledem nahoru a dolů po Athénině těle. „Pohlédni na sebe. Tvou pleť hyzdí inkoust. V nose máš kroužek jako děvka. Proč bys tomu měla uniknout, když i moje dcera už je mrtvá?“ „Persefona,“ hlesla Athéna. Královna podsvětí a Demeteřina dcera, unesena z letní krajiny a stažena do hlubin, aby se stala Hádesovou nevěstou. Dávalo smysl, že zemřela dříve než ostatní. Už tehdy byla napůl mrtvá – z jedné strany nestárnoucí zlatovlasá panna, z druhé hnijící propadlá mrtvola. Když Athéna zavřela oči, uviděla Persefonin skon, jak černá kůže pomalu pohlcovala broskvovou, modré oko se zakalilo a nakonec zapadlo do lebky. Polkla a zamračila se. Nebyla si jistá, zda ta vidina byla pravdivá, nebo byla pouhým výplodem její představivosti. „Je mi to líto,“ zašeptala Athéna. „Litovala jsem tě, už když ti ji vzal. Však to víš. Chtěla jsem ji přivést zpátky.“ Demeter si povzdechla a kůže se pod nimi nerovnoměrně zhoupla. „Čeho si žádáš, Athéno? Proč jsi sem přišla, oděná jako běhna, a hloupě se mě vyptáváš?“ „Jsme v poušti v pravé poledne,“ vyprskl Hermes a odfoukl si pot ze spodního rtu. „Měla snad přijít v šatech s límečkem?“ Athéna mu položila ruku na paži. Demeteřina slova se jí nedotkla. Nepřipadala jí urážlivá, ale spíš mateřská, a sama litovala, že si tetování nezakryla a nevyndala kroužek z nosu. Naštěstí aspoň ty červené proužky v jejích mahagonových vlasech už téměř odrostly. „Chceš-li to zastavit, mě z toho vynechej,“ pravila Demeter. „Míním tu ležet, dokud se neroztrhnu. Chci být rozdrásána na cáry kůže a roznesena ptáky.“ Znovu se tiše zasmála, až to zašustilo jako papír. „Toužíš-li po odpovědích, jdi do věštírny. Věštkyně tě povede.“ „Do věštírny? Věštírny v Delfách?“ ušklíbl se Hermes. Podíval se na Athénu. „Není tam nic

než polorozbořený chrám a houbami vyvolané halucinace. Nikdy tam nic jiného ani nebylo.“ „O Delfách neřekla ani slovo,“ zamručela Athéna. Jít do věštírny ji pochopitelně nikdy ani nenapadlo. Na tom chrámu v Řecku nebylo nic mystického. Kdysi tu sídlila moudrost jenom proto, že se Apollon uvolil naplnit to místo prorockým věděním. Ale nepobýval tam už celá století. Nevěděla o žádném místě, kde by pobýval. Všichni se rozptýlili po světě, stali se z nich poustevníci a kočovníci, a možná i to předznamenalo jejich zkázu. Ztratili jeden druhého. Kromě Herma neviděla nikoho z nich déle než sto let, tedy nepočítaje sny a zjevení. A teď je všechny hledala, trmácela se, aby zachránila někoho, o koho se nezajímala po většinu tisíciletí. „Prosím,“ žadonila, „jen mi prozraď, co víš.“ „Nedokážeš to zastavit, Athéno,“ řekla Demeter. „Vidím, jak ti pod kůží vyrůstají pírka. Zeslábneš. Bude pro tebe příliš pozdě.“ „Ale je nějaký způsob, jak to zastavit.“ „Nevím. Jedině za velkou cenu. Jsou určité prostředky, které by mohly pomoci.“ „Jaké prostředky?“ přerušil ji Hermes, netrpělivý jako obvykle. „Prostředky, které jsi znal už dávno,“ odpověděla Demeter. „Některé z nich jsou téměř tak staré jako vy. Jsou to nitky, jež byly zpřetrhány a pak znovu svázány.“ Hermes se otočil k Athéně. „O čem to tady žvaní?“ „O reinkarnaci,“ podotkla bezmyšlenkovitě. „Aha,“ odsekl Hermes, „takže teď jsou z nás buddhisti, jo?“ „K čemu by byly ty prostředky dobré?“ zeptala se Athéna, aniž by jeho poznámku vzala na vědomí. „K čemu byly dobré odjakživa,“ prohlásila Demeter. „V jádru jsou stále tím, čím bývaly.“ Hermes přikročil blíže k oku. Zdálo se, že váhá, jestli na něj má promluvit, ale protože tam nebyla ústa, nic jiného mu nezbylo. „Pořád to nechápu,“ hlesl rozpačitě. „Jak by nám mohli lidé, i když reinkarnovaní, pomoci tohle, ať už je to cokoliv, zastavit?“ „Stále ještě nevíš, co tohle je,“ upozornila ho Demeter. „Tohle je soumrak bohů.“ Kůže se otřásla, jak se bohyně zasmála. Chvěním nadskakovaly kamínky na jejím povrchu. Athéna a Hermes přenášeli váhu z nohy na nohu. Měli dojem, jako kdyby stáli na bubnu. „Soumrak bohů,“ zopakovala Demeter, jakmile burácení ustalo. „Ovšem nikoliv všech bohů. Někteří mají z pekla štěstí a přečkají to.“ „Co tím chceš říct?“ „Chci říct, že nebojujete s naší smrtí. Bojujete ve válce. Ve válce s námi samými. A prohrajete.“ „Válka s námi samými?“ nechápal Hermes. „Proč bychom bojovali jeden proti druhému? Umíráme.“ Athéna polkla. Někteří z nich by bojovali právě z toho důvodu. Umírání nebylo něco, co by bohové chápali. Rozhodně to nebylo něco, v čem by vynikali. „Nyní budete zabíjet jeden druhého, protože to dokážete. Co bývalo nemožné, je najednou možné. A pokud by to nebyl dostatečný důvod, abyste to zkusili, jste přece potomci Titánů. Zabijete jeden druhého. Zničíte se navzájem, abyste přežili.“ Kůže se nepatrně posunula ze strany na stranu. Athéně chvíli trvalo, než si uvědomila, že se tak Demeter uvelebovala v písku, čechrala si kůži nataženou v poušti, jako kdyby se sebou byla spokojená, a připravovala se uložit ke spánku, z něhož ji vytrhli. „Jděte a najděte věštkyni,“ poradil jim unavený a slábnoucí hlas Demeter. „Pokud to tedy

zvládnete a pokud vám pomůže po tom, co jste jí udělali. Vy tři. Ale možná budete mít štěstí a bude ostatní nenávidět víc než vás.“ „Dost hádanek. Kdo je ta vědma? Co pro nás může udělat?“ Hermes dupl nohou, až Demeter vydechla. Athéna na něj nevraživě pohlédla. Dupnout na tetu bylo neomalené, i když byli v úzkých. „Najděte tu vědmu a přimějte ji, aby se rozvzpomněla, a pak z ní bude mnohem víc.“ Víčko se zachvělo a zavřelo. „Nepomůžeš nám,“ špitla Athéna. „Vypadám snad, že bych vám mohla pomoci?“ odsekla Demeter a kůže se opět zavlnila. „A co ty, se svým kroužkem v nose a směšným nožíkem, dokázala bys bojovat?“ Athéna přešla k oku a poklekla. Zlehka se dotkla dlaní víčka a unavené oko se zavřelo. „Možná ještě ne, ale brzy to dokážu.“